– 40 –
3. Intervokalické frikativy
3.1. Uvedení do artikulačních
a akustických vlastností
Artikulace frikativ spočívá ve vytvoření úžiny, tedy kritického
zúžení průchodu vzduchu na některém místě vokálního
traktu. V oblasti úžiny se proudění vzduchu zrychluje, takže
za úžinou vznikají turbulence, které vnímáme jako šumový
zvuk. Jeho spektrální struktura je závislá zejména na místě
artikulace, které je rozhodující pro vzájemné poměry objemů
rezonančních dutin. Frikativy jsou jediným typem hlásek, který
v jazycích světa využívá všechna běžně uváděná artikulační
místa vokálního traktu od rtů po hlasivky.
Úžina se obvykle tvoří podél střední čáry vokálního traktu.
Například u většiny lingválních frikativ jsou okraje jazyka
přitisknuty k paterní klenbě a některá část jazyka mezi jeho
okraji se na určitém místě k paterní klenbě přiblíží tak, aby se
dosáhlo patřičného (kritického) zúžení pro urychlení výdechového
proudu vzduchu. Pouze u laterálních frikativ [ɬ ɮ] je
tomu naopak: čepel jazyka se dotýká středu alveolární oblasti,
zatímco okraje jazyka jsou spuštěny do té míry, aby vzniklo
zúžení mezi nimi a okraji tvrdého patra (srov. oddíl 7.1, laterální
alveolární aproximanta [l]).
Při tvoření frikativy neznělé je glotis otevřena a základní
frekvence je po celou dobu jejího trvání nepřítomná. Na spektrogramu
se zobrazuje jako souvislé pole s vyšší intenzitou
v poměrně širokém frekvenčním pásmu (tzv. šumový formant),
jehož pozice je dána místem artikulace. Jedná se tedy o čistý
šum bez periodické složky. Stejně tak na oscilogramu pozorujeme
pouze aperiodickou vlnu. Na začátku neznělé frikativy
se může objevit doznívání základní frekvence a na jejím konci
Fonetika_CZ_def.indd 40Fonetika_CZ_def.indd 40 25.2.2010 12:11:4025.2.2010 12:11:40
– 41 –
předznívání základní frekvence (srov. oddíl 2.1, podobně jako
u exploziv).
U (plně) znělých frikativ by po celou dobu artikulace měla být
přítomna jak šumová, tak tónová složka, z nichž každá vzniká
na jiném tlakovém místě: šum v úžině a za ní, tón na hlasivkách.
Kanonicky tvořená znělá frikativa se pak zobrazuje ve spektrogramu
jako poměrně široké frekvenční pásmo se svislými
náznaky periodicity. Aerodynamické poměry při produkci
znělých frikativ jsou složitější než u neznělých, neboť udržení
rozdílných tlaků na dvou tlakových místech (kmitající hlasivky,
úžina) je poměrně obtížné. To může být důvod, proč se často
setkáváme u fonologicky znělých frikativ i v intervokalické
pozici s desonorizací (částečná nebo úplná ztráta znělosti),
v některých případech také se ztrátou třecího šumu.
Mezi spektrálním složením frikativního šumu a šumu explozivního
můžeme spatřovat jistou paralelu. Stejně jako u exploziv
dosahuje šumový formant nejvyšších hodnot u alveolárních
frikativ (okolo 4–5 kHz), o něco nižších u palatál (3–4 kHz)
a postalveolár (2,5–3,5 kHz) a ještě nižších u velárních frikativ
(1–1,5 kHz). Vlastností labiálních frikativ, u kterých je šum
generován do okolního prostředí bez zvláštního filtrování, je
poměrně ploché spektrum. Protože se u alveolárních frikativ
objevují nejsilnější složky teprve od 4 kHz, může být v méně
zřetelných situacích prospěšné nastavit větší rozsah zobrazení.
Ačkoli to není ve všech zde uvedených příkladech nezbytné,
jsou spektrogramy v této kapitole zobrazeny ve frekvenčním
rozsahu 0–8 kHz.
Fonetika_CZ_def.indd 41Fonetika_CZ_def.indd 41 25.2.2010 12:11:4025.2.2010 12:11:40
– 42 –
3.2. Vlastní fonetické rysy
a základní pravidla pro segmentaci
Za vlastní fonetické rysy frikativ považujeme: a) kritické zúžení,
tedy strikturu v místě artikulace, která se odráží v přítomnosti
šumové složky, b) přítomnost základní frekvence u fonologicky
znělých frikativ a její nepřítomnost u fonologicky neznělých.
Z hlediska segmentace intervokalických frikativ považujeme
za rozhodující faktor nástup a konec plné formantové struktury
sousedního vokálu spíše než přítomnost frikativního
šumu, přinejmenším v kanonicky realizovaných sekvencích.
K tomuto rozhodnutí nás vede snaha o co nejlepší srovnatelnost
segmentace různých typů hlásek, což podle možností
Obr. 3.1. Sekvence [asɛ] znázorňuje segmentaci kanonické neznělé
intervokalické frikativy založenou na plné formantové struktuře
vokálů.
Fonetika_CZ_def.indd 42Fonetika_CZ_def.indd 42 25.2.2010 12:11:4025.2.2010 12:11:40
– 43 –
činíme i v následujících kapitolách. To znamená, že přítomnost
formantových sloupků (viz 1.4) ve spektrogramu považujeme
za důležitější než „ježatou“ podobu zvukové vlny nebo přítomnost
širokopásmového maxima ve spektrogramu.
Použití tohoto pravidla u neznělé frikativy je ilustrováno
na obrázku 3.1. Stejně jako u exploziv rozlišujeme mezi plnou
formantovou strukturou a dozníváním nebo předzníváním F0,
které jsou označeny šipkami. Doznívání a předznívání základní
frekvence, vznikající jako důsledek specifické synchronizace
glotálních a supraglotálních úkonů, obnášejí při segmentaci
obvykle jednu až dvě krajní periody a považujeme je za součást
frikativy.
Jako druhotný rys můžeme při segmentaci využít rozdíly
v relativní intenzitě (v programech, které umožňují vizualizaci
Obr. 3.2. Sekvence [ɛzɛ] ukazuje segmentaci kanonické znělé intervokalické
frikativy. Silná křivka znázorňuje průběh intenzity
a vztahuje se ke stupnici napravo.
Fonetika_CZ_def.indd 43Fonetika_CZ_def.indd 43 25.2.2010 12:11:4125.2.2010 12:11:41
– 44 –
intenzitní křivky). V sekvenci vokál-frikativa intenzita běžně
klesá a v sekvenci frikativa-vokál stoupá. Hranice, stanovená
pomocí vlastních fonetických rysů, se obvykle shoduje přibližně
se středem klesání nebo stoupání intenzity (viz obr. 3.2 jako
příklad se znělou frikativou).
3.3. Další pravidla pro segmentaci
Umístění hranice bývá obtížnější v sekvencích vokál-frikativa.
Oslabování formantové struktury má totiž tendenci
být pozvolnější než nástup formantové struktury v sekvenci
frikativa-vokál. Proto při segmentaci intervokalických
Obr. 3.3. Sekvence [aʒɛ] ukazuje pozvolné oslabování a vytváření
formantové struktury. Hranice jsou umístěny ve  středu
přechodových oblastí (vyznačeno vodorovnými čarami na-
hoře).
Fonetika_CZ_def.indd 44Fonetika_CZ_def.indd 44 25.2.2010 12:11:4125.2.2010 12:11:41
– 45 –
frikativ využíváme poměrně často pravidlo o umísťování
hranic do středu přechodové oblasti, a to zvláště při méně
pečlivé výslovnosti. Za přechodové oblasti v takových případech
považujeme ty fáze signálu, které začínají oslabováním plné
formantové struktury a končí nástupem plného frikativního
šumu a naopak (viz obr. 3.3).
Dosavadní obrázky v této kapitole demonstrovaly segmentaci
pouze u frikativ alveolárních a postalveolárních. Důvodem
k tomu, kromě jejich vysoké frekvence, je jejich poměrně výrazné
spektrum (přesněji zřetelná maxima ve spektru). Nápadnost
spektra platí při standardní výslovnosti i pro neznělou velární
Obr. 3.4. Sekvence [afo] s plochým spektrem labiodentální fri-
kativy.
Fonetika_CZ_def.indd 45Fonetika_CZ_def.indd 45 25.2.2010 12:11:4125.2.2010 12:11:41
– 46 –
frikativu [x]. Na obrázku 3.4 vidíme sekvenci s intervokalickým
[f]. Jak se zmiňujeme v prvním oddíle této kapitoly, labiodentální
frikativy mívají značně ploché spektrum, což ale obvykle
nečiní větší obtíže při segmentaci.
Další dvě hlásky, které klasifikujeme jako frikativy a v jazycích
světa jsou frekventované, mají poněkud odlišné akustické
vlastnosti, takže výše zmíněná pravidla nemusí být vždy plně
využitelná. Jednou z nich je znělé labiodentální /v/, druhou pak
laryngála /h/. Těmto dvěma hláskám se v následujícím oddíle
věnujeme poněkud podrobněji.
Obr. 3.5. Sekvence [əˈvɔ] ukazuje segmentaci /v/ se zřetelnou šumovou
složkou a vysokým akustickým kontrastem s vokalickým
okolím.
Fonetika_CZ_def.indd 46Fonetika_CZ_def.indd 46 25.2.2010 12:11:4125.2.2010 12:11:41
– 47 –
3.4. /v/ a /h/ –„méně frikativní“ frikativy
Hláska /v/ se klasifikuje jako frikativa, ale v intervokalické
pozici často ztrácí frikci a získává rysy polovokálu, tedy labiodentální
aproximanty [ʋ]. Tento jev byl zdokumentován pro
češtinu (Skarnitzl & Volín, 2005), ale zdá se, že se vyskytuje
rovněž v angličtině. Obrázek 3.5 ukazuje intervokalické /v/
s frikcí v anglickém slově avoid; frikativní charakter /v/ může
být zčásti způsoben jeho postavením na začátku přízvučné
slabiky.
Obr. 3.6. Sekvence [ɪvɪ] ukazuje polovokalickou podobu anglického
/v/; segmentaci usnadňují poměrně výrazné rozdíly v intenzitě
formantů.
Fonetika_CZ_def.indd 47Fonetika_CZ_def.indd 47 25.2.2010 12:11:4225.2.2010 12:11:42
– 48 –
Obrázek 3.6 znázorňuje sekvenci /ɪvɪ/ v anglickém slově
giving, kde frikativní šum není patrný, takže se hláska více
podobá aproximantě. V tomto příkladu je relativní intenzita
formantů pro poměrně jednoznačnou segmentaci dostačující.
Intervokalické /v/ v češtině bývá poměrně zřídka realizováno
natolik explicitně, aby bylo umístění hranic v zobrazo-
vaném akustickém signálu jednoznačné. Přítomnost šumové
složky je spíše výjimečná. Pro segmentaci proto považujeme
Obr. 3.7. Sekvence [avɪ] s polovokalickým /v/. Pro umístění hranic
lze využít relativní intenzitu formantů, energii ve vysokých frekvencích,
poněkud nižší amplitudu v oscilogramu a v neposlední
řadě poslech.
Fonetika_CZ_def.indd 48Fonetika_CZ_def.indd 48 25.2.2010 12:11:4225.2.2010 12:11:42
– 49 –
za významné změny ve formantové struktuře, případně celkové
změny intenzity a tvar zvukové vlny. Poměrně často je nezbytné
orientovat se podle poslechu. Obrázky 3.7 a 3.8 ukazují dva
příklady konsonantů bez šumu. V obou případech lze využít,
alespoň do jisté míry, relativní intenzitu a rozdíly v amplitudě.
Rysy přítomné v oscilogramu a ve spektrogramu se značně
podobají rysům popisovaným v kapitolách 6 a 7, v nichž se
věnujeme aproximantám a laterální aproximantě /l/.
Obr. 3.8. Sekvence [avɪ] s polovokalickým /v/. V takovýchto případech
je nutné orientovat se podle poslechu, přinejmenším pro
potvrzení viditelných vodítek..
Fonetika_CZ_def.indd 49Fonetika_CZ_def.indd 49 25.2.2010 12:11:4225.2.2010 12:11:42
– 50 –
Druhá z „méně frikativních“ frikativ může mít dvě podoby:
neznělé [h] a znělé [ɦ]. Neznělá varianta nevyžaduje
nové přístupy k segmentaci, neboť akustický kontrast bývá
vysoký. V některých případech může být nezbytné použít
pravidlo o umísťování hranic do středu přechodové oblasti
(viz obrázek 3.9, který představuje sekvenci [ɪˈhəʊ] ve slově
behold).
Čeština má v kontextu jazyků světa poměrně výjimečné,
znělé /ɦ/. Laryngální frikativy obecně nemají vlastní šumové
formanty. Jsou silně ovlivněny sousedními vokály (srov. proměnlivý
charakter F2 v neznělém [h] na obrázku 3.9). Z čistě
Obr. 3.9. Sekvence [ɪˈhəʊ] s přechodovou oblastí mezi [ɪ] a [h], která
je označena silnou vodorovnou čarou.
Fonetika_CZ_def.indd 50Fonetika_CZ_def.indd 50 25.2.2010 12:11:4325.2.2010 12:11:43
– 51 –
akustického hlediska by proto bylo možno znělé [ɦ] považovat
za vokál vyslovený s dyšnou fonací. Z toho je zřejmé, že
akustický kontrast s okolními vokály bude podstatně nižší,
což znesnadňuje segmentaci. Přítomnost šumu ovlivňuje
především šířku formantových pásem, která budou širší u [ɦ]
než u okolních vokálů, jak ukazuje obrázek 3.10. V tomto
případě je „ježatý“ tvar zvukové vlny, charakteristický pro
aperiodický šum, viditelný ve střední části frikativy.
Stejně jako u intervokalického /v/ v češtině je povolená
výslovnost značně frekventovaná i v případě /ɦ/. Hláska ztrácí
frikci a získává spíše polovokalický charakter. Z hlediska
Obr. 3.10. Sekvence [aɦa] s výrazným šumem a širšími formantovými
pásmy.
Fonetika_CZ_def.indd 51Fonetika_CZ_def.indd 51 25.2.2010 12:11:4325.2.2010 12:11:43
– 52 –
segmentace je potom akustický kontrast mezi /ɦ/ a okolními
vokály nižší, avšak některé vizuální rysy mohou být ještě
využitelné.
Pro umístění hranice se jako nejspolehlivější z možných
spektrálních rysů jeví relativní intenzita F4 a F5, jak ukazují
šipky na obrázku 3.11. Vysokofrekvenční intenzita obecně bývá
nižší u sonorních konsonantů než u okolních vokálů (srov.
obrázek 3.7 a kapitoly 6 a 7).
Obr. 3.11. Sekvence [oɦo] s relativními rozdíly v intenzitě kolem
4 kHz, které jsou pro segmentaci nejpříhodnější (označeno šip-
kami).
Fonetika_CZ_def.indd 52Fonetika_CZ_def.indd 52 25.2.2010 12:11:4325.2.2010 12:11:43
– 53 –
Obrázek 3.12 ukazuje příklad intervokalického /ɦ/, kde je
pro segmentaci užitečnější oscilogram. Sonorní povaha /ɦ/
je často spojena s jednodušším tvarem vlny (srov. kapitoly
6 a 7).
3.5. K segmentaci afrikát
Z hlediska segmentace je levá hranice kanonicky realizované
afrikáty shodná s hranicí explozivy, pravá pak s hranicí
frikativy. U jednotlivých hranic používáme stejná pravidla,
Obr. 3.12. Sekvence [ɛɦu], kde je při segmentaci nápomocen komplexní
tvar zvukové vlny.
Fonetika_CZ_def.indd 53Fonetika_CZ_def.indd 53 25.2.2010 12:11:4325.2.2010 12:11:43
– 54 –
včetně případů méně explicitní výslovnosti. Z tohoto důvodu
se afrikátám nevěnujeme ve zvláštní kapitole. Obrázek 3.13
ukazuje příklad intervokalického /t͡ʃ/.
3.6. Shrnutí
Ve snaze o co nejvyšší konzistentnost a srovnatelnost segmentování
různých typů hlásek považujeme za základní
kritérium pro umísťování hranic frikativ ve vokalickém okolí
plnou formantovou strukturu sousedních vokálů. V případech,
kdy oslabování i tvoření formantové struktury probíhá spíše
pozvolně, umísťujeme hranice do středu přechodové oblasti.
Obr. 3.13. Sekvence [ɛt͡ʃɛ] znázorňující segmentaci intervokalické
afrikáty.
Fonetika_CZ_def.indd 54Fonetika_CZ_def.indd 54 25.2.2010 12:11:4425.2.2010 12:11:44
– 55 –
Labiodentální /v/ a znělé laryngální /ɦ/ často podléhají
v intervokalické pozici oslabování. Potom se chovají spíše jako
aproximanty; podrobnosti uvádíme v příslušných kapitolách.
Fonetika_CZ_def.indd 55Fonetika_CZ_def.indd 55 25.2.2010 12:11:4425.2.2010 12:11:44