Osoby
DR. LEOPOLD KOPŘIVA, filozof
OLDA, Leopoldův přítel ZUZANA, Leopoldova družka
PRVNÍ LÁĎA DRUHÝLÁĎA
LUCY, Leopoldova přítelkyně OLBRAM, Leopoldův přítel PRVNÍ CHLAPÍK DRUHÝ CHLAPÍK PRVNÍ MUŽ DRUHÝ MUŽ
MARKÉTA, studentka filozofie
i Dějištěm celé hry je obývací hala bytu, v němž bydlí Leopold se Zuzanou. Je to prostorná místnost, kterou se prochází do všech ostatních pokojů. Nalevo jsou hlavní dveře bytu (s pozorovací špehýrkou); vzadu jsou na levé straně prosklené dveře na balkon, uprostřed prosklené dveře do kuchyně a na pravé straně schůdky ke dveřím do pokoje Zuzany; napravo jsou — naproti hlavním dveřím — dveře do koupelny a dveře do Leopoldova
365
pokoje. Všude u zdí, kdeje mezi dveřmi místo, jsou knihovničky a poličky s knihami; u hlavních dveří je věšák. V pravé půlce místnosti je pohovka, před ní nízký stolek a kolem něj několik židlí. Na stolku stojí velká láhev rumu a sklenka, do níž si Leopold rum po celou hru nalévá a z níž ho průběžně upíjí. Byt je sice starší a solidně měšťanský, zařízení však prozrazuje, že ho obývá intelektuál. Před začátkem představení, v pauzách mezi obrazy i na konci zní vznosná symfonická hudba.
První obraz
Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně je pouze Leopold: sedí na pohovce a upřeně hledí na hlavní dveře. Po delší chvíli vstane, přistoupí ke dveřím a dívá se špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím a soustředěně naslouchá. Delší pauza, načež náhle padá opona a zároveň se rozeznívá hudba.
Konec prvního obrazu
366
367
Druhý obraz
Třetí obraz
Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéne je pouze Leopold: sedí na pohovce a upřeně hledí na hlavní dveře. Po delší chvíli vstane, přistoupí ke dveřím a dívá se špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím a soustředěně naslouchá. Delší pauza, načež náhle padá opona a zároveň se rozezním hudba.
Konec druhého obrazu
Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně je pouze Leopold: sedí na pohovce a upřeně hledí na hlavní dveře. Po delší chvíli vstane, přistoupí ke dveřím a dívá se špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím a soustředěně naslouchá. Cosi zřejmě uslyší, neboť náhle uskočí. Zároveň se ozve zvonek. Leopold okamžik váhá, načež tiše přistoupí opět ke dveřím a podívá se špehýrkou ven. Uklidněn otevře. Vstoupí Olda.
LEOPOLD: OLDA:
LEOPOLD: OLDA:
LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD: OLDA:
LEOPOLD:
Konečně! Stalo se něco? Ne —
Bylo ti úzko?
Jsem radši, když tu někdo je. Pojď— Olda jde dovnitř; Leopold za ním zavírá. Jakje venku? Dusno — Hodně lidí?
Jako obvykle — (Olda přistoupí ke dveřím na balkon) Můžu trochu otevřít? Jo—jistě —
368
369
olda:
leopold
olda leopold
olda: leopold:
olda leopold:
olda: leopold: olda:
leopold:
olda: leopold:
olda: leopold:
Olda otvírá dokořán dveře na balkon. Co si dáš? Díky, zatím nic — Leopold usedá na pohovku; Olda si sedne na židli. Krátká pauza. Jak jsi spal?
Vpodstatě dobře, odhaduji, že tak šest hodin čistého času. V noci jsem se probudil asi dvakrát, ale vždycky jen proto, že se mi naléhavě chtělo čurat — Průjem jsi neměl? Ne. Naopak — Zdálo se ti něco?
Ano, ale zřejmě nešlo o nic důležitého nebo zajímavého, protože si z toho nic nepamatuji — (Pauza) Můžu už zavřít? : Ještě chvilku — (Pauza)Takže se cítíš dobře? Na první pohled by se zdálo, že si dnes nemám na co stěžovat. Přesto bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ve své kůži — Jsi nervózní? To jsem vždycky —
Ale to vnitřní chvění, které jsi měl včera, už nemáš —
Bohužel mám. Adokonce v dost výrazné míře,
téměř by se dalo mluvit o zimnici. (Zarazí se)
Nejde někdo?
Oba tiše naslouchají.
Nic se neděje —
Navíc je to kombinováno s některými dalšími věcmi, například s lehkou závratí, určitou slabou žaludeční nevolností, brněním kloubů, nesoustředěností, nechutenstvím, a dokonce snad i zácpou — Tys ráno nebyl? Ne —
olda: leopold:
olda: leopold:
olda: leopold:
olda: leopold:
zuzana leopold
zuzana: olda:
leopold: zuzana leopold
zuzana leopold
A kocovina to není?
S kocovinou má můj stav leccos společného, ale kocovina to není. Už proto, že jsem včera skoro nepil — Možná jsi nemocen — Obávám se, že nikoliv — To je snad dobře, ne?
Než být takhle zdráv, to bych byl radši nemocen! Kdybych měl aspoň jistotu, že dnes nepřijdou —
Teď už přece nemůžou přijít — Myslíš? Můžou přece přijít kdykoliv — Vtom zarachotí klíč v zámku. Leopold se lekne. Hlavními dveřmi vstoupí Zuzana s plnou nákupní taškou. : Ahoj — Leopold i Olda vstanou. -. Ahoj — ukaž — Leopold vezme Zuzaně z ruky nákupní tašku a odnáší ji do kuchyně. Jak mu je? Jako obvykle — Leopold se vrátí z kuchyně. Sehnalas nějaké maso? Játra — Není možná!
Zuzana zamíří po schůdkách ke svému pokoji. Leopold přistoupí ke schůdkům. Zuzano —
Zuzana se zastaví uprostřed schůdků a otočí se k Leopoldovi. Ano?
Vstal jsem dnes už kolem osmé — chtěl jsem něco dělat — měl jsem v plánu napsat si pár poznámek — už jsem si přichystal papír — ale nešlo to — nejsem dnes zase nějak ve své
370
371
zuzana leopold
zuzana: leopold:
zuzana:
leopold:
zuzana: leopold:
zuzana:
leopold: zuzana:
leopold: olda:
kůži — vrátilo se mi to chvění, co jsem měl včera — tak jsem tady trochu uklízel — vytřel jsem dřez — odnesl odpadky — usušil si ručník — vyčistil hřeben — k obědu jsem si udělal dvě vajíčka naměkko — Čím jsi je jedl? : Lžičkou přece — Stříbrnou? Nevím — asi —
Kolikrát jsem ti říkala, abys na vajíčka stříbrné lžičky nebral, že potom nejdou umýt — Aha, zapomněl jsem, promiň. Po obědě jsem se snažil číst — no a před chvílí přišel tuhle Olda —
Takže nic zvláštního — Zuzana zamíří opět ke svému pokoji. Zuzano — Zuzana se zastaví a obrátí k Leopoldovi. Když jsi dostala ta játra, co abychom si dnes udělali nějakou lepší večeři? Já bych vyrobil tatarskou omáčku — načali bychom nějaké dobré víno — má přijít Lucy — tuhle Olda by jistě taky zůstal — cítím, že by mi to udělalo dobře — trochu se odreagovat — přijít na jiné myšlenky — zavzpomínat si — Nezlob se, Leopolde, ale mám lístky do kina — A po kině?
To je na mě moc pozdě, víš přece, že brzo vstávám —
Zuzana odejde do svého pokoje. Leopold za ní chvilku rozpačitě hledí, pak se pomalu vrátí a usedne na své místo. Delší pauza. Oldo — Ano?
372
leopold: olda:
leopold: olda:
leopold:
olda: leopold:
olda: leopold:
olda: leopold
olda leopold
Vzpomeneš si na mě? Kdy?
No až budu tam — Nesmíš na to pořád myslet! Já na to nemyslím pořád —jen mě tak napadlo, promiň —
Proč se nejdeš někdy projít? Zbláznil ses? Jít ven? A proč ne?
A být po celou dobu nervózní, že nevím, co se tady děje? ■ Nic se tu přece neděje — Jistě, ale jak to můžu vědět, když tu nejsem a někde poletujú? Co kdyby zrovna přišli? No a co? Prostě by tě nezastihli doma — To nejde —
Vtom se ozve zvonek. Leopold zmateně vyskočí; Olda také vstane. Leopold jde ke špehýrce, dívá se ven, pak se otočí k Oldovi. Tiše. Co jsem říkal! (tiše): Oni?
Leopoldpřil<ývne. Rozpačitá pauza. Zvonek se ozve znovu, (tiše): Mám otevřít? (tiše): Musíš —
Leopold okamžik váhá, pak se nadechne, přistoupí ke dveřím a rázně otevře. Vstoupí První a Druhý Láda. Dobrý den, pane doktore — Dobrý den — Můžeme dál? Prosím ■—
První a Druhý Láda popojdou; Leopold za nimi zavře. Všichni stojí a rozpačitě na sebe hledí. první láďa: Vy nás nepoznáváte?
olda
leopold olda
první láďa: leopold: druhýláďa leopold
373
LEOPOLD: PRVNÍ LÁĎA:
LEOPOLD: DRUHÝ LÁĎA: LEOPOLD
PRVNÍ LÁĎA: LEOPOLD: PRVNÍ LÁĎA:
LEOPOLD: DRUHÝ LÁĎA:
LEOPOLD: PRVNÍ LÁĎA:
LEOPOLD: DRUHÝ LÁĎA:
LEOPOLD:
ZUZANA: PRVNÍ LÁĎA:
Teď si neuvědomuji — Navštívili jsme vás už jednou, před dvěma lety. Zřejmě si na to nevzpomínáte —já jsem nějaký Láďa — a tohle je taky Láďa — Těší mě —
Nezdržíme vás dlouho — (rozpačitě): Tak se posaďte — Všichni se posadí, Leopold na pohovku, ostatní na židle. Pauza. Může se u vás kouřit? Ano —jistě —
Abyste rozuměl: já sám jsem nekuřák—ptám se tuhle kvůli Láďovi — ten totiž čadí jak fabrika—
Druhý Láďa si prohledává kapsy, cigarety však nenalézá. Leopold mu nabídne; Druhý Láďa si vezme a zapálí. Rozpačitá pauza. Nepotřebujete papír? Myslíte na psaní?
Kdybyste potřeboval, můžeme vám sehnat— Skutečně?
Děláme totiž v papírně — Ano?
Takže to pro nás není žádný problém — Pauza. Ze svého pokoje vychází Zuzana a schází po schůdkách dolů.
Zuzano, ti pánové jsou z papírny — už nás kdysi prý navštívili — Dobrý den — Dobrý den —
Zuzana pokyne Oldovi, ten vstane a odejde s ní do kuchyně. Po celou následující scénu jsou oba vidět prosklenými dveřmi do kuchyně, jak vybalují z tašky různé potraviny, ukládají je na jejich místo a přitom se o čemsi živě dohadují, možná se dokonce i hádají. Pauza.
374
LEOPOLD: DRUHÝ LÁĎA:
PRVNÍ LÁĎA: LEOPOLD:
PRVNÍ LÁĎA LEOPOLD DRUHÝ LÁĎA:
LEOPOLD: PRVNÍ LÁĎA: LEOPOLD: DRUHÝ LÁĎA:
LEOPOLD: PRVNÍ LÁĎA:
LEOPOLD
PRVNÍ LÁĎA LEOPOLD PRVNÍ LÁĎA
LEOPOLD: PRVNÍ LÁĎA:
LEOPOLD: DRUHÝ LÁĎA:
Jen tak mimochodem: z té papírny máme spoustu zajímavých materiálů — zápisy z porad a podobně — určitě by vás to zajímalo — To jistě —
Přineseme vám to — Pauza.
Všechno víme — Co všechno? O vaší situaci — ; Aha —
Láďa chtěl říct, že vám fandíme — a nejen my— Děkuji —
Pro moc lidí jste opora i naděje — Děkuji —
Věříme, že to s vámi nakonec dobře dopadne—
To nevím —
Hlavně nesmíte couvnout—věříme vám a potřebujeme vás — takového, jaký jste — : Děkuji — Pauza.
Nezdržujeme vás? Neskutečně ne? Když tak to klidně řekněte, a my
vypadnem —■ Nezdržujete mě — Pauza.
Víte, já jsem obyčejný člověk, prostě nula, ale do některých věcí vidím a mám na to svůj vlastní názor a ten mi nikdo nevezme. A myslím si, že by se dalo dost dělat — rozhodně víc, než kolik se zatím dělá — To jistě —
My si tuhle s Láďou prostě myslíme — a proto jsme vlastně za vámi tak trochu přišli —
375
že nejsou ještě zdaleka vyčerpány všechny možnosti. Řek! bych dokonce, že ty nejvétší možnostijsou teprve před námi. Jen to chytnout za správný konec — leopold: Jaké možnosti — konkrétně — máte na mysli?
první láďa: No tak to by byla delší debata — leopold: Nebo aspoň v jakém směru myslíte, že by se dalo něco dělat? druhý láďa: Směrů by bylo hned několik. Ale to vy víte přece sám nejlíp! Zkrátka se nám zdá, že čas dozrál k tomu, aby se podniklo něco, co by skutečně zabralo — leopold: Ze by právě teď situace byla nějak podstatně jiná než kdykoliv dosud, tím si moc jist nejsem. Rozhodně však nejsem apriorním odpůrcem nějakého smysluplného činu — první láďa: Jsem rád, že jsme zajedno. Kdo jiný by měl dát věci zas trochu do pohybu než vy? leopold: No tak pokud jde o mne — druhý láďa: Víme, že to teďnemáte asi lehké. Jenomže respekt, který jste si vydobyl, vás zavazuje — leopold: Chápu —
první láďa: Formu už najdete sám, jste přece filozof, já jsem jen obyčejný člověk, prostě nula. Do ničeho vás samosebou nenutíme, k tomu nemáme právo, nemůžete taky dělat všechno a za všechny, přesto si ale myslíme, nezlobte se, že to řeknu tak na rovinu, přesto si myslíme, že by se dalo dělat na vašem místě víc — leopold: Budu o tom uvažovat — první láďa: Říkáme to, protože vám fandíme — a nejen my — leopold: Děkuji — druhý láďa: Pro moc lidí jste opora i naděje — leopold: Děkuji —
první láďa: Hlavně nesmíte couvnout—věříme vám a potřebujeme vás— leopold: Děkuji — Pauza.
druhý láďa: Nezdržujeme vás?
leopold: Ne — druhý láďa: Skutečně ne? Když tak to klidně řekněte, a my vypadnem — leopold: Nezdržujete mě — Pauza.
druhý láďa: Rozhodně by se dalo dělat víc —jen to chytnout za správný konec — a kdo jiný by měl dát věci zas trochu do pohybu než vy? leopold: No tak pokud jde o mě — první láďa: Věříme vám — druhý láďa: A potřebujeme vás — leopold: Děkuji — první láďa: Nezdržujeme vás?
leopold: Ne —
první láďa: Skutečně ne? Když takto klidně řekněte, a my vypadnem — leopold: Nezdržujete mě. Pardon —
Leopold vstane, přistoupí ke dveřím na balkon, zavře je a opět usedne na své místo. Pauza. druhý láďa: Hlavně nesmíte couvnout — leopold (zpozorní): Moment — první láďa: Stalo se něco?
leopold: Myslím, že někdo jde — druhý láďa: Nic neslyším —
první láďa: Respekt, kterýjste si vydobyl, vás zavazuje— Vtom se ozve zvonek. Leopold se lekne, pak rychle vstane, přistoupí k hlavním dveřím a podívá se špehýrkou ven. Uklidněn se obrátí k Prvnímu a Druhému Láďovi. leopold: Přítelkyně —
Leopold otevře dveře a vstoupí Lucy.
376
377
LUCY: Ahoj, Leo — LEOPOLD: Vítám tě, Lucy!
Leopold zavře dveře a vede Lucy ke stolku. LUCY: Vidím, že máš návštěvu — LEOPOLD: To jsou přátelé z papírny — LUCY: Dobrý den — PRVNÍ LÁĎA: Dobrý den, slečno — LEOPOLD: Posaďse —
Lucy se posadí na pohovku vedle Leopolda. Delší rozpačitá pauza. Dáš si rum? LUCY: Víš, že rum nepijú — Pauza. LEOPOLD: Jak žiješ?
LUCY: Je mi smutno — LEOPOLD: Z čeho? LUCY: Ze samoty— Pauza.
LEOPOLD: Tady pánové se domnívají, že čas dozrál k nějakému důraznějšímu činu — LUCY: S tím bych souhlasila — Rozpačitá pauza.
Nepřišla jsem nevhod? Měli jste zřejmě nějaké jednání— LEOPOLD: Toje v pořádku —
Rozpačitá pauza.
Večeřela jsi? LUCY Ne — LEOPOLD: A můžu tě pozvat na játra? LUCY To by bylo skvělé —
Rozpačitá pauza; pak Lucy vyndá z kabelky
léky a položí je na stůl.
Tady jsem ti přinesla vitaminy — LEOPOLD: Ty nikdy nezapomeneš —
Rozpačitá pauza.
Prý tam je dnes dusno — LUCY: Dusno a vlhko — Rozpačitá pauza. LEOPOLD: Olda mi otevřel dveře na balkon — ale já je zase zavřel — nemám rád průvan — LUCY: Olda je tady? LEOPOLD: Jo —
Rozpačitá pauza; Leopoldje stále nervóznější z toho, že První a Druhý Láda sedí a nehýbají se, několikrát se chystá něco říct, ale vždy si to rozmyslí. Nakonec vyhrkne. Vida, už bude večer — Lucy vyprskne smíchem; Leopold jí stiskne ruku. Rozpačitá pauza; První a Druhý Láďa sedí jako zařezaní. Mám ještě něco na práci — Lucy vyprskne smíchem. LUCY (přemáhajíc smích): Co máš na práci?
Lucy opět vyprskne smíchem; Leopold ji pod stolem kopne do nohy. LEOPOLD (koktá)-. Chtěl jsem udělat něco kolem — zapsat si něco — a taky ta večeře — Dlouhá dusná pauza. Potom z kuchyně vejde Zuzana a za ní Olda. ZUZANA: Lucy! LUCY: Zuzy!
Lucy ihned vstane, jde k Zuzaně a obě se objímají.
Jak žiješ, drahoušku? ZUZANA: Jsem ti, holka, v jednom kole!
LUCY: Musíme si popovídat! Já ti mám tolik co říct! ZUZANA: Já tobě taky, ale až jindy, jo? Teď hrozně pospíchám— LUCY Cože? Ty odcházíš? ZUZANA: Mám lístky do kina —
378
379
lucy: To je ale smůla! A já se na tebe tak těšila!
První Láďa se náhle práskne áo kolen a vstane; Druhý Láďa také vstane; vstává i Leopold. první láďa: Takže my se brzo stavíme — leopold: Príma — druhý láďa: A přinesem vám ty papíry na psaní —
leopold: Príma — první láďa: A taky ty materiály z podniku — leopold: Príma — druhý láďa: A hlavně hlavu vzhůru! leopold: Děkují — první láďa: Kdy je čekáte? leopold: Pořád — druhý láďa: Jsme s vámi, buďte s námi! Na shledanou — leopold: Nashledanou — lucy: Nashledanou —
Leopold vyprovodí Prvního a Druhého Láďu k hlavním dveřím, otevře jim; oni odejdou; Leopold za nimi zavře a vyčerpaně se opře zády o dveře.
Kdo to, prosím tě, byl? Nevím. Cosi neurčitého ode mne chtějí. Myslí to jistě dobře —
To je tady, holka, pořád! Ale já už vážně musím běžet. (K Oldovi) Jdeme! (K Lucy) Tak zatím pá — Pá, Zuzy — Ahoj —
Zuzana a Olda odejdou; Lucy a Leopold osa-mějúLucy se chvíli dívá s úsměvem na Leopolda, pak ho chytne za ruce, přitáhne ho k sobě a políbí. lucy: Máš mě rád? leopold: Hm —
lucy: Opravdu? leopold: Opravdu —
leopold: zuzana:
lucy: olda:
380
lucy:
leopold:
lucy: leopold:
lucy: leopold:
lucy: leopold: lucy:
leopold
lucy: leopold
lucy:
Tak proč mi to někdy neřekneš—sám od sebe? Ještě nikdyjsi mi to sám od sebe neřekl! Víš přece, že se vyhýbám tak expresivním formulacím—
Ty se prosté stydíš za svou lásku! Fenomenologie mne naučila trvalé péči o to, abych svými tvrzeními nepřekračoval rámec vykazatelné zkušenosti. Raději vyjádřím méně, než cítím, než bych riskoval manifestaci něčeho, co necítím — Ty svou lásku ke mně tedy nepovažuješ za vy-kazatelnou zkušenost? Záleží na tom, co rozumíme pod pojmem láska. Možná mi to slovo evokuje jen trochu jiné a vypjatější obsahy než tobě — Moment! Leopold odstoupí od Lucy, jde k hlavním dveřím a dívá se špehýrkou ven. Co je?
Zdálo se mi, že někdo jde — Nic neslyším —
Leopold odstoupí ode dveří a obrátí se k Lucy. Nezlob se, Lucy, ale je skutečně nutné, aby náš vztah spočíval jen v jeho nepřetržité reflexi a analýze?
Nemůžeš se divit, když jsi tak zvláštně unikavý—
Chápu, žejako všechny ženské prahneš pojis-totě, nezapomínej ale, že čím je pro vás jistota, tím je pro muže transcendence — Mám štěstí na obzvlášť transcendující milen-
ce-
Fuj! Co je?
Neužívej, prosím, slova milenec! Aspoň ne v souvislosti se mnou — lucy: Proč?
leopold: lucy: leopold:
381
LEOPOLD: LUCY: LEOPOLD:
LUCY LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY:
LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY:
LEOPOLD: LUCY:
LEOPOLD: LUCY:
LEOPOLD: LUCY:
Je slizké — Jak to?
Představuji si pod ním jakéhosi věčně nahého majitele ptáka — (se smíchem): Fuj! Neposadíš se? Lucy se posadí na pohovku. Co ti můžu nabídnout? Máš víno? Přinesu ti — Leopold odejde do kuchyně a za chvilku se odtud vrátíš lahví vína, otvírákem a dvěma skleničkami. Láhev otevře, do obou skleniček naleje víno, jednu si vezme, druhou si vezme Lucy. Tak na zdraví! Na zdraví!
Oba se napiji; Leopold usedne na pohovku vedle Lucy. Pauza. Tak povídej — Copak?
Jak jsi strávil den — Ani nevím — Psaljsi?
Chtěl jsem, ale nešlo to. Nebylo mi dobře — Měl jsi zase deprese? To taky —
Dokud nezačneš něco psát, budeš je mít pořád. Všichni čekají na tvůj nový esej ■— To mi psáni zrovna moc neusnadňuje — Měl jsi to přece už tak hezky promyšlené — Co myslíš?
No přece jak jsi mi o tom vyprávěl — že láskaje vlastně bytostnou dimenzí bytí—živoucím zdrojem jeho plnosti a smyslu — Takhle kýčovitě jsem to jistě neříkal — Říkal jsi to samozřejmě chytřeji —
382
LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY: LEOPOLD:
LUCY:
LEOPOLD: LUCY:
Je to zvláštní, ale když už nemám žádnou záminku k tomu, proč odkládat psaní, a odhodlám se začít, zakopnu o první banalitu — třeba jestli psát tužkou, nebo perem — na jaký papír — a pak to už jede — Cojede? Zacyklení — Co to je?
Myšlenky se mi prostě zacyklí — Hm —
Ale musíme mluvit o mně? Vždyť ty o sobě mluvíš rád! To se ti jen zdá —
Lucy položí Leopoldovi hlavu na rameno; on ji obejme a oba zamyšleně hledí před sebe. Pauza. Leopolde — Ano —
Já tě z toho dostanu — Jak?
Potřebuješ lásku — omamující — bláznivou — skutečnou lásku — ne tu teoretickou, o které píšeš — Jsem nato starý —
Nejsi starý, jsi jen citově zablokovaný. Ale já tu blokádu prorazím — Lucy obejme Leopolda a začne ho hubičkovat po obličeji. Leopold rozpačitě sedí, chová se dost pasivně. Opona padá, rozeznívá se hudba.
Konec třetího obrazu
383
Čtvrtý obraz
Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Je už pozdní večer, za dveřmi na balkon je tma. Na scéněje Olbram, který sedí na pohovce, a Leopold, který stojí v pozadí u dveří na balkon, je pouze v županu, pod nímž nic nemá, je trochu rozcuchán a zdá se, že mu je zima. Krátká pauza.
OLBRAM: Kdyjsi byl naposled venku? LEOPOLD: Nevím — už je to dávno —
OLBRAM: Ven tedy vůbec nechodíš? LEOPOLD: Ne — Pauza.
OLBRAM: Jak moc piješ? LEOPOLD: Jako všichni —
OLBRAM: Odrána? LEOPOLD: Jak kdy — Pauza.
OLBRAM: Jak Spíš?
LEOPOLD: To je různé —
OLBRAM: Zdá se ti někdy o nich? Nebo o tom, že tam už jsi?
384
Občas — Pauza. Leopolde — Ano?
Jistě nepochybuješ, že tě máme všichni rádi — Já vím — Pauza.
(za scénou): Leopolde — (volá): Moment—■
Pauza; Leopold se chvěje zimou a tře si paže. Olbram si prohlíží léky, které leží na stole. Vitaminy? Ano —
: Mimo vitaminů — užíváš něco? : Ani ne — proč? : Leccos se říká — Co se říká?
Nechrne toho — (Pauza) Dost lidí si stěžuje, že neodpovídáš na dopisy — Vždycky jsem nerad korespondoval — Nikde není psáno, že to je tvá povinnost — jen je škoda, že tím zbytečně podporuješ různé řeči — Jaké řeči?
Že už na tebe není spolehnutí a tak — Na důležité dopisy reaguji — možná někomu něco nedoručila pošta — Pauza.
OLBRAM: Cos říkal tomu sborníku? LEOPOLD: Jakému sborníku? OLBRAM: No přece jak jsem ti tuhle půjčil —
LEOPOLD: Aha — OLBRAM: Cetls to?
LEOPOLD: Abych pravdu řekl — OLBRAM: Je to základní věc —
385
LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD: OLBRAM:
LEOPOLD:
LUCY LEOPOLD
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM:
LEOPOLD OLBRAM
LEOPOLD: OLBRAM: LEOPOLD
LEOPOLD:
OLBRAM LEOPOLD
OLBRAM LEOPOLD
LUCY LEOPOLD
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD:
OLBRAM: LEOPOLD:
LUCY LEOPOLD
OLBRAM:
Já vím — právě proto jsem to nemohl jen tak odbýt — každý text vyžaduje určité špeciálni naladění —já prostě neumím číst kdykoliv cokoliv —
Pauza. : Leopolde — : Ano?
Jistě nepochybuješ, že tě máme všichni rádi— Já vím — Pauza.
(za scénou): Leopolde — (volá): Moment —
Pauza; Leopold se chvěje zimou a tře si paže. Leopolde — Ano?
Je to samozřejmě tvá osobní věc — Co?
Nemusíš mi odpovídat — Na co?
Ptám se tě jako tvůj přítel — Já vím —
Leopolde, je to pravda, že chodíš s Lucy? To je složitější — Ajak to máš se Zuzanou? Vycházíme spolu — Pauza. Leopolde — Ano —
Jistě nepochybuješ, že tě máme všichni rádi — Já vím — Pauza.
(za scénou): Leopolde — (volá): Moment —
Pauza; Leopold se chvěje zimou a tře si paže. Je to samozřejmě hrozné žít v takové znervózňující nejistotě — všichni to chápeme — ni-
386
kdo z nás neví, jak by to sám unesl — právě proto má ale mnoho lidí o tebe starost — to musíš chápat — LEOPOLD: Chápu to —
OLBRAM: Neříkám ti to jen za sebe, přicházím vlastně
tak trochu jménem všech — LEOPOLD: Kohovšech?
OLBRAM: Přátel — LEOPOLD: Jako vyslanec? OLBRAM: Když to tak chceš nazývat — LEOPOLD: A o co máte konkrétně starost? OLBRAM: Jak bych ti to řekl? Nerad bych byl tvrdý a jakkoli tě zranil, na druhé straně bych ale nebyl dobrý přítel a pramálo bych ti posloužil, kdybych ti něco skrýval nebo zamlčoval — LEOPOLD: A o co máte konkrétně starost? OLBRAM: Jakbych ti to řekl? Nejde jen o obecný zájem,
ale především o tebe jako takového — LEOPOLD: A o co máte konkrétně starost? OLBRAM: Jak bych ti to řekl? Prostě množí se určité indicie, vyvolávající určite dohady — LEOPOLD: Jaké indicie a jaké dohady? OLBRAM: Přátelé — a nač to zapírat, já také — všichni prostě jako bychom od jisté doby — kéž by to byla lichá obava! —všichni prostě jako bychom od jisté doby ztráceli jistotu, že to všechno uneseš — že dostojíš nárokům, které jsou na tebe dík všemu, co jsi už vykonal, kladeny — že splníš všechna očekávání, která, nezlob se, právem vyvoláváš — že budeš zkrátka na úrovni svého poslání, totiž práv tém velkým závazkům k pravdě, ke světu a ke všem, pro něžjsivzorem a nadějí, kteréjsi, nezlob se, sám sobě svým dílem dal — prostě se trochu začínáme bát, jestli nás všechny nějak nezklameš a sám sobě tím zároveň nezpůsobíš — a při tvé
387
LEOPOLD:
LUCY LEOPOLD
OLBRAM:
LEOPOLD OLBRAM
LEOPOLD
OLBRAM
LEOPOLD OLBRAM
LEOPOLD: OLBRAM:
citlivosti, nezlob se, by to tak muselo dopadnout — bezbřehé trápení — (Krátká pauza) Nezlobíš se, že ti to všechno takhle otevřeně říkám?
Ne — naopak — Pauza.
(za scénu): Leopolde — (volá): Moment —
Pauza; Leopold se chvěje zimou a tře si paže. Je to samozřejmě hrozné žít v takové znervózňující nejistotě — všichni to chápeme — nikdo z nás neví, jak by to sám unesl — právě proto má ale mnoho lidí o tebe starost — to musíš chápat — Chápu to —
Čím víc ti všichni věří a čím víc si od tebe slibují, tím tíž by nesli, kdybys jakýmkoliv způsobem nevydržel nebo selhal — : Lidé ale za mnou chodí pořád — před chvílí tady zrovna byli nějací dva chlapíci z papírny — zřejmě dělníci — obyčejní lidé — To je jistě skvělé —jenomže —jak bych to řekl?
Jenomže co? Jak bych to řekl? Co jak bys řekl?
Jenomže — i když to je samo o sobě skvělé — vzniká otázka, jestli takové návštěvy z papírny, nezlob se, jestli prostě nejsou — nebojestli se brzy nestanou —jen věcí určité setrvačnosti — dozníváním čehosi, co byla pravda, co ale už pravda není —jestli prostě nebudeš tu roli už jen tak mechanicky a navenek hrát jen proto, abys tím sám sebe utvrzoval v tom, žejsi stále tím, komu ta role kdysi právem patřila. Jde prostě o to, aby mezi tebou a tvou
388
společenskou rolí nevznikla propast a tvá role se z autentického otisku tvé osobnosti neproměnila v pouhou berličku, kterou se podpíráš — klamavý a veskrze vnějškový doklad jakési domnělé osobnostní kontinuity — šidítko, iluzi a sebeklam, jímž by ses snažil svět i sebe sama ujistit o tom, žejsi stále tím, kým už de facto nejsi — zkrátka aby se z přirozeného důsledku tvých postojů a tvého díla nestala tvá role jejich pouhou náhražkou a aby ses k ní — už dávno autonomně žijící svým setrvačným samopohybem — neupínal jako k jedinému a poslednímu důkazu své mravní existence, a nevložil tak nakonec celou svou lidskou identitu do nahodilých rukou neinformovaných papírenských dělníků — (Krátká pauza) Nezlobíš se, že ti to všechno takhle otevřeně říkám? LEOPOLD: Ne —naopak — Pauza.
LUCY (za scénou): Leopolde —
LEOPOLD (volá): Moment —
Pauza; Leopold se chvěje zimou a tře si paže.
OLBRAM: Je to samozřejmě hrozné žít v takové znervózňující nejistotě — všichni to chápeme — nikdo z nás neví, jak by to sám unesl — právě proto má ale mnoho lidí o tebe starost — to musíš chápat —
LEOPOLD: Chápu to —
OLBRAM: Amusíš mi taky věřit, že nic bych si nepřál víc,
než aby naše starosti byly zbytečné — LEOPOLD: Věřím ti —
OLBRAM: Ale i kdyby nebezpečí, kterého se s přáteli bojíme, bylo sebenepatrnější, je mou povinností — k tobě, k sobě, k nám všem — se ti z našich obav vyzpovídat —
389
LEOPOLD: Chápu —
OLBRAM: Vším, co jsi dosud dělal a udělal, sis vydobyl sice úctu a lásku, zároveň sis tím ale způsobil mnoho utrpení. Je jasné, že nejsi nadčlověk a že dusná atmosféra, v níž už tak dlouho musíš žít, nemůže na tobě nezanechat své neblahé stopy. Přesto se nemohu zbavit tísnivého dojmu, jako by se v poslední době začlo v tobě cosi hroutit —jako by se v tobě začla najednou lámat nějaká osa, která tě držela pohromadě —jako by se ti začínala bořit půda pod nohama —jako by cosi v tobě chromlo a ty jako bys stále zřetelněji sám sebe spíš jen hrál, než sám sebou skutečně byl. Tvůj osobní život — toto nejdůležitější zázemí a týl — není, nezlob se, v pořádku — chybí ti nějaký pevný bod, z něhož by všechno v tobě rostlo a se rozvíjelo — ztrácíš sílu a snad i vůli uspořádat si své věci — těkáš — necháváš se zmítat nahodilostmi — propadáš se kamsi do prázdnoty a nejsi schopen se čehokoli už zachytit— vlastně jen čekáš, co se stane, a přestáváš tak být sebevědomým subjektem svého života a měníš se jen v jakýsi jeho pasivní objekt — jsi zřejmě zmítán velkými běsy, jenže ti běsi tě nikam neženou, jen tak v tobě dokola krouží — tvé vlastní bytí se ti stalo zřejmě jen nějakým obtížným břemenem a ty se vlastně už jen omezuješ na to, že bezmocně nasloucháš, jak plyne čas. Kde je tvůj někdejší nadhled? Tvůj humor? Tvá píle a výdrž? Břitkost tvých formulací? Tvá ironie a sebeironie? Tvá schopnost se nadchnout, citově investovat, něčemu se oddat a třeba i obětovat? Bojím se, Leopolde, o tebe, bojím se o nás! Potřebujeme tě, ani nevíš, jak tě potřebujeme, potřebujeme tě
390
T
takového, jakýjsi býval! Zapřísahám tě proto, nevzdávej se! Necouvej! Vydrž! Vzpamatuj se! Dej se dohromady! Vzchop se! Leopolde — Ano?
Jistě nepochybuješ, že tě máme všichni rádi— Já vím —
Prosím tě proto, buď zase tím skvělým Leopoldem Kopřivou, kterého si všichni tak vážili! Z Leopoldova pokoje vyjde tiše Lucy v župánku, pod nímž nic nemá. Olbrame —
Olbram se trochu lekne, rychle vstane a přetápěné pohlédne na Lucy. Jé, Lucy —
Nevidíš, že mu je zima? Nic neříkal — Aje už taky pozdě —
Ano —jistě — promiň — promiňte — nevěděl jsem — užjdu —
Nemusíš pospíchat —jestli chceš, můžeš tu klidně přespat — Děkuji — to ne — tak ahoj — Ahoj a nezlob se —
To je úplně v pořádku —jsem neomalený — ahoj —
Buďzdráv a zase se někdy objev! Rád —
Olbram odejde hlavními dveřmi; Leopold za ním zavře. Krátká pauza. Nemusela jsi ho zrovna vyhazovat — Seděl by tu do rána — a já tě chci pro sebe — jsme spolu tak málo — LEOPOLD: Ataky není nejlepší, že tě tu viděl — LUCY: Proč?
LEOPOLD: Víš, co z toho bude zase řečí? LUCY: No a co? Stydíš se snad za mě?
391
LEOPOLD: OLBRAM:
LEOPOLD: OLBRAM:
LUCY:
OLBRAM: LUCY:
OLBRAM: LUCY:
OLBRAM:
LEOPOLD:
OLBRAM: LUCY: OLBRAM:
LEOPOLD: OLBRAM:
LEOPOLD: LUCY:
LEOPOLD: To ne —
LUCY: Tak proč se před lidmi ke mně chováš jako k cizí?
LEOPOLD: Nechovám se přece k tobě jako k cizí — LUCY: Chováš! Nevzpomínám si, že bys mě někdy vzal ve společnosti za ruku — pohladil — něžně se na mě podíval — LEOPOLD: Nepůjdeme radši do postele?
LUCY: Ne — LEOPOLD: Proč?
LUCY Chci si s tebou vážně pohovořit — LEOPOLD: O našem vztahu?
LUCY: Ano — LEOPOLD: Tak mi aspoň podej deku —
Lucy odejde do Leopoldova pokoje a vzápětí se odtud vrátí s pokrývkou. Leopold se usadí na pohovku a zabalí se do pokrývky. Krátká pauza. LUCY Věděla jsem, že to s tebou nebude lehké — leccos jsem, jak víš, musela našemu vztahu obětovat, což říkám jen velmi nerada, ale říct to bohužel musím — tvé podivínství a zvláštnosti respektuji — LEOPOLD: Jestli narážíš na ten dnešek — myslím tam (ukáže ke svému pokoji) — tak jsem ti přece říkal, že dnes nejsem od rána ve své kůži — LUCY: O to nejde — ostatně když už o tom máme mluvit, tak to má trochu jiné příčiny — LEOPOLD: Jaké?
LUCY: Jsi prostě zablokovaný — cenzuruješ se — bojíš se oddat jakémukoliv citu nebo prožitku — pořád se kontroluješ, sleduješ, pozoruješ — moc na ty věci myslíš, takže se ti z toho stává nakonec místo radosti povinnost — a pak to ovšem jít nemůže — ale to je moje starost, o tom jsem teď mluvit nechtěla — LEOPOLD: A o čem tedy?
392
LUCY:
LEOPOLD: LUCY:
LEOPOLD: LUCY:
LEOPOLD
LUCY: LEOPOLD
LUCY LEOPOLD
LUCY:
LEOPOLD
Všechno, co jsem kvůli nám dvěma udělala, udělala jsem ze své vlastní vůle a ráda — nic ti nevyčítám — nic od tebe také nechci — jenom abys konečně přiznal to, co je fakt — Co tím myslíš?
Chodíme spolu —jsme milenci — máme se rádi —
Ale to já přece nepopírám — Nezlob se, ale děláš všechno pro to, aby se to nepoznalo a abys to nemusel nahlas říct — tváříš se prostě, jako by to vůbec neexistovalo—
: Možná jsem skutečně v něčem víc zdrženlivý, než bych měl být, ale za to, promiň mi to, můžeš tak trochu i ty — Já? Jak to?
Víš —já se tě vlastně bojím — Mě?
Ta tvoje neumdlévající snaha náš vztah pojmenovat a své postavení jaksi institucionali-zovat — to, jak si své teritorium chráníš a jak se ho nenápadně, ale vytrvale pokoušíš rozšířit —jak to všechno nepřetržitě potřebuješ diskutovat — to všechno zcela zákonitě vyvolává ve mně jakousi obrannou reakci: svou zdrženlivostí, zvýšenou ostražitostí, a možná dokonce i mírným cynismem jako bych se snažil kompenzovat podvědomý strach z tvé manipulace, ne-li přímo kolonizace mého já — sám si toto své počínání nejednou hořce vyčítám, přesto však nejsem schopen se mu ubránit —
Vždyť chci od tebe tak málo! Uvědom si, že žiju jen pro tebe a tebou, a nechci nic víc, než aby sis přiznal, že mě miluješ — Hm —
393
lucy: A já věřím, že mě miluješ! Nevěřím, že nejsi schopen lásky! Nevěřím, že svou láskou nedokážu probudit i v tobě lásku! Myslím to s tebou přece dobře! Vždyť člověk, který nemiluje, je jen poloviční člověk! Teprve skrze bližního nabýváme přece své vlastní identity—nenapsal jsi to snad sám ve své Ontológii lidského já? Uvidíš, že když zlomíš ty své podivné zábrany, probudí se v tobě najednou znovu život — a i tvá práce ti půjde nepoměrně lip! leopold: Je mi tě líto, Lucy — lucy: Proč?
leopold: Nezasloužíš si takového nanicovatého člověka, jakým jsem já — lucy: Nelíbí se mi, když o sobě takhle mluvíš —
leopold: Je to pravda, Lucy. Já se prostě nemůžu zbavit tísnivého dojmu, že se v poslední době za-člo ve mně cosi hroutit —jako by se ve mně začla lámat nějaká osa, která mě držela pohromadě — půda se mi boří pod nohama — cosi ve mně chromne — někdy se mi zdá, že sám sebe spíš už jen hraju, než že bych sám sebou skutečně byl. Chybí mi prostě nějaký pevný bod, z něhož by všechno ve mně rostlo a se rozvíjelo — těkám — nechávám se zmítat nahodilostmi—propadám se kamsi do prázdnoty a nejsem schopen se čehokoli zachytit — vlastně jen čekám, co se stane, takže ze sebevědomého subjektu svého života se stávám jen jeho pasivním objektem — někdy mám pocit, že už vlastně nedělám nic jiného, než bezmocně naslouchám, jak plyne čas. Kde je můj někdejší nadhled? Můj humor? Má píle a výdrž? Břitkost mých formulací? Má ironie a sebeironie? Má schopnost se nadchnout, citově se investovat, něčemu
se oddat a třeba i obětovat? Dusná atmosféra, v níž už tak dlouho musím žít, musela na mně zanechat své neblahé stopy! Navenek hraju svou roli dál, jako by se nic nestalo, ale uvnitř už dávno nejsem ten, za kterého mě všichni máte. Je to tvrdá pravda, a když jsem schopen šiji přiznat já, tím spíš by sis ji měla přiznat ty! Je to dojemné a krásné, jak neztrácíš naději, že ze mne uděláš někoho lepšího, než jsem, aleje to, nezlob se, iluze. Jsem rozložený, ochromený člověk, nebudu už jiný, a nej-lepší by bylo, kdyby konečně pro mě přišli a já odešel tam, kde už nebudu roznášet další neštěstí a vyvolávat další zklamání — Lucy vzrušeně vstane, jde rychle ke dveřím na balkon, otevře je, vyjde na balkon a hledí — zády k místnosti — do noci. Záhy je patrno, že pláče. Leopold na ni rozpačitě hledí, po chvíli ji osloví. Lucy —
Lucy nereaguje; pauza. No tak, Lucy, co je?
Lucy nereaguje; pauza. Pak Leopold vstane a pomalu zamíří — zabalen stále do pokrývky — k balkonu.
Ty pláčeš, Lucy? (Pauza) Proč pláčeš? (Pauza) Neplač! (Pauza) Lucy! Nechtěl jsem tě rozrušit — nevěděl jsem, že tě to tak dojme — Leopold se přiblížil až k Lucy, opatrně jí sahá na rameno. Lucy, celá uplakaná, se náhle otočí k Leopoldovi a zvolá. lucy: Nedotýkej se mě!
Leopold překvapeně ustoupí; Lucy se vrátí do místnosti, utírá si oči, už jen slabě vzlyká. leopold: Lucy — co se stalo? lucy: Nech mě být —
394
395
leopold: No tak co je, Lucy? Co jsem zase provedl?
lucy: Jsi horší, než jsem si myslela — leopold: Jakto?
lucy: Všechny ty řeči jsou jenom vytáčka! Když jsi mě poprvé přemlouval, abych tu s tebou zůstala, mluvil jsi úplně jinak: že ti náš vztah prý vrátí cosi z tvé ztracené lidské integrity—obnoví v tobě prý naději — citově tě rekonsti-tuuje — otevře před tebou dveře nového života! Říkáš vždycky jen to, co se ti hodí! Ne, Leopolde, ty nejsi žádná ubohá troska, ale obyčejný demagog: nabažil ses mě a teďse mě chceš nějak šikovně zbavit — a tak mi tu líčíš svou rozvrácenost, abych pochopila, že se od tebe nemůžu už ničeho nadít, a navíc tě přitom ještě litovala! Skutečnou tvář tvé roz-vrácenosti neodhalují tvé řeči o ní! Odhalujeji jejich nepoctivý cíl! A já husa věřila, že v tobě můžu probudit lásku, že ti vrátím chuť do života, že ti pomůžu! Tobě opravdu už není pomoci! Patří mi to! Ojednuvelkou iluzi míň — leopold: Křivdíš mi, Lucy—jsem skutečně v krizi — říká to i Olbram — lucy: Prosím tě, mlč už, nemá to cenu. Jdu se obléct—
leopold: Neblázni, Lucy! Takhle se přece nerozejde-me —
Leopold se pokouší Lucy obejmout, ona se mu však vytrhne. Vtom se ozve zvonek. Oba se leknou, zmateně na sebe pohlédnou, rázem zapomenou na svou hádku. Leopold odhodí pokrývku na pohovku, jde rychle k hlavním dveřím a dívá se špehýrkou ven. Pak se obrátí vylekaně k Lucy. Tiše. Oni!
lucy (tiše): Co uděláme?
396
leopold (tiše): Já nevím —jdi do ložnice — otevřu jim —
lucy: Zůstanu tady s tebou!
Znovu se ozve zvonek. Leopold se nadechne, upraví si vlasy, přistoupí ke dveřím a rázně je otevře. Vstoupí První a Druhý chlapík. první chlapík: Dobrý večer, pane doktore —
leopold: Dobrý večer — první chlapík: Předpokládám, že víte, kdo jsme — leopold: Tuším to —
druhý chlapík: Už jste nás dneska nečekal, viďte?
leopold: Vím, že můžete přijít kdykoliv — první chlapík: Omlouváme se, že vás rušíme — (Pohlédne naLucy) Měljste zřejmě na zbytek dne užjiné plány —
První a Druhý chlapík se chlípně zasmějí. leopold: To je moje věc, jaké jsem měl plány — druhý chlapík: Možná vás nezdržíme dlouho, to záleží jen na vás —
první chlapík: Jsme rádi, že vás poznáváme. Naši kolegové nám říkali, že jste rozumný člověk, a takje snad naděje, že se brzy domluvíme — leopold: Nevím, o čem se můžeme domlouvat. Své věci mám připraveny, stačí, když mi dáte čas na oblečení —
druhý chlapík: Co tak zhurta? Nemusí přece dojít hned k nej-horšímu —
první chlapík: Tu dámu ovšem poprosíme, aby laskavě odešla— lucy Zůstanu tady! druhý chlapík: To tedy nezůstanete —
Lucy se přitiskne k Leopoldovi. leopold: Má přítelkyně teď odejít nemůže — první chlapík: Proč?
leopold: Nemá kam jít — druhý chlapík: Ne? V tom případě sejí o nocleh postaráme—
397
leopold první chlapík:
lucy: leopold:
lucy
první chlapík: druhý chlapík:
první chlapík:
druhý chlapík:
To neuděláte! Že ne?
První chlapík otevře hlavní dveře a pokyne na chodbu. Rázně vstoupí První a Druhý muž. První chlapík ukáže hlavou na Lucy. První a Druhý muž k ní přistoupí a uchopí ji za ruce. Lucy se brání; Leopoldji svírá v náručí. Jste hnusní! Nedotýkejte sejí!
První a Druhý muž vytrhnou Lucy z Leopoldova náručí a táhnou ji ven; Leopold se jim pokouší v tom zabránit, ale oni ho hrubě odstrčí, (křičí): Pomoc!
První a Druhý muž dají Lucy ruce na ústa a vy-smýkajíji ven. První chlapíkjim dá rukou jakýsi pokyn a zavře dveře. Nebylo tohle všechno zbytečné? Leopold mlčí.
Nemusíte se o svou přítelkyni bát, nikdo jí ne-zkřiví vlas, a jakmile se umoudří, odvezeme ji domů, v župánku ji přece po ulicích běhat nenecháme — Nejsme přece nelidové — Leopold zavře dveře na balkon, vezme si svou pokrývku, zabalí se do ní a usedne vzpurně na pohovku. Krátká pauza. Můžeme se také posadit? Leopold pokrčí rameny; První a Druhý chlapík se posadí na židle. Pauza. Ten incident nás mrzí, ale už na to nemyslete. Je to takhle lepší. Ani pro vás by asi nebylo zvlášť příjemné, kdyby vaše přítelkyně byla u toho — Pauza.
Paní Zuzana doma není, viďte? Leopold pokrčí rameny.
398
první chlapík: Víme, že šla do biografu —
Leopold pokrčí rameny. druhý chlapík: Vy se s námi nebudete bavit?
Leopold pokrčí rameny. první chlapík: Můžu se zeptat, co teď píšete?
leopold: Na tom nezáleží — první chlapík: Zeptat se snad můžu — Pauza.
druhýchlapík: Kdyjste byl naposled venku?
leopold: Nevím — první chlapík: Už je to dávno, že?
leopold: Hm —
Pauza; Druhý chlapík si prohlíží léky, které leží
na stole.
první chlapík: Vitaminy?
leopold: Ano —
druhýchlapík: Mimo vitaminů — užíváte něco?
leopold: Ani ne — proč? první chlapík: Leccos se říká —
leopold: Co se říká? první chlapík: Nechmetoho — Pauza.
druhý chlapík: Jak moc pijete?
leopold: Jako všichni — druhýchlapík: Odrána? leopold: Jak kdy — Pauza.
první chlapík: Podívejte se, pane doktore, nebudeme to zbytečně protahovat. Přišli jsme za vámi, protože máme za úkol vám něco navrhnout — leopold: Navrhnout? první chlapík: Ano. Jak dobře víte, hrozí vám něco nemilého, co vám osobně vůbec nepřeju a na co se, předpokládám, ani vy nijak zvlášť netěšíte — leopold: Vjistém ohledu by to možná bylo lepší než— druhýchlapík: Nerouhejte se, pane doktore!
399
první chlapík: Naším úkolem není, jak vám bylo už mnohokrát vysvětleno, hnát věci na ostří nože, ale naopak konfrontaci předcházet, aby k nej-horšímu pokud možno docházet nemuselo — druhý chlapík: My na tom zájem nemáme, aby tam bylo plno —
první chlapík: Av některých případech, kdy už nebylo možno řešit věc jinak, hledáme i potom způsoby, jak dosáhnout účelu, o který jde, aniž by se muselo všechno až do posledního puntíku realizovat —
druhý chlapík: Vždycky se snažíme prostě dát ještě nějakou šanci —
první chlapík: A protojsme vlastně tady. Jsme pověřeni vám oznámit, že za určitých podmínek by mohlo být od toho, co vás čeká, upuštěno — leopold: Jak —upuštěno? druhý chlapík: Celá věc může být prohlášena za zmateč-nou —
leopold: Aza jakých podmínek? první chlapík: Jak víte, to, co vás má potkat, má vás potkat proto, že jste pod jménem doktor Leopold Kopřiva sestavil jistou písemnost — druhýchlapík: Esej, jak vy tomu říkáte — první chlapík: Cožjste nepopřel, a tím vlastně umožnil, že to dopadlo tak, jak to dopadlo — pachatel byl prostě vaším přičiněním znám — druhýchlapík: A jako člověk, kterýma určitý přehled, zajisté víte, že není-li pachatel znám, nelze přistoupit — s ohledem na takzvaný princip známosti pachatele — první chlapík: Zkrátka a dobře: podepíšete-li nám teď tady krátké prohlášení, že nejste doktor Leopold Kopřiva, autor předmětné písemnosti, bude celá věc posouzena jako zmatečná a bude upuštěno od předchozího rozhodnutí —
400
leopold: Rozumím-li tomu dobře, chcete, abych prohlásil, že já nejsem já — první chlapík: To je interpretace hodná snad filozofa, nicméně právnicky nesmyslná. Nejde přece o to, abyste prohlásil, že vy nejste vy, ale jen o to, abyste prohlásil, že nejste identický s autorem té věci — v podstatě to je formalita — druhýchlapík: Jméno jako jméno — první chlapík: Anebo si myslíte, že zrovna Kopřiva je tak krásné jméno, že ho prostě nelze oželet? Podívejte se do telefonního seznamu a uvidíte, kolik tam je stejně hezkých — druhýchlapík: A většinou ještě hezčích — první chlapík: Avětšinou ještě hezčích jmen!
leopold: Znamená to tedy, že se mám přejmenovat? druhý chlapík: Ale vůbec ne! Jmenujte se, jak chcete, to je přece vaše věc, to — aspoň v této souvislosti—nikoho nezajímá. Zde je důležité pouze to, jestli jste, či nejste ten Kopřiva, co to napsal — první chlapík: Když budete na svém jménu z nějakých sentimentálních důvodů lpět, můžete si ho přece klidně nechat — druhýchlapík: I když by, nač to zapírat, čistší bylo, kdybyste
se rozhodl jinak — první chlapík: Bylo by to čistší, nutné to ale není. Leopoldů
Kopřivu může být koneckonců víc — druhýchlapík: Jen v telefonním seznamu jsou tři — první chlapík: Čili nejde ani tak o to, jestli jste Kopřiva nebo Urbánek, jako o to, že nejste ten Kopřiva, co to napsal —
druhýchlapík: Uznáte jistě, že to je velkorysý návrh —
leopold: Nechápu, čeho tím dosáhnete — a proč to tedy navrhujete — pokud vím, nikdy neděláte nic bezdůvodně — první chlapík: Jetu zájem, aby ta nepříjemná věc byla smetena ze stolu a byla vám dána ještě jednou šance —
401
leopold první chlapík
leopold první chlapík
druhý chlapík první chlapík:
druhý chlapík první chlapík
druhý chlapík:
leopold PRVNI CHLAPÍK LEOPOLD
DRUHÝCHLAPÍK;
leopold: první chlapík:
DRUHÝCHLAPÍK PRVNÍ CHLAPÍK:
druhýchlapík: leopold:
Jaká šance?
Napříště se vyvarovat — Moc se mi to nelíbí —
Podívejte se, to je vaše věc, jestli se vám to líbí nebo ne! Nikdo vás k ničemu nenutí a ani nutit nemůže. Soukromé vám však říkám, že byste udělal chybu, kdybyste na to nepřistoupil—
Vždyť to je vlastně zadarmo! Nikdo se o tom nedozví, pokud to ovšem sám nerozkecáte, a pokud přece jen, tak každý pochopí, proč jste to udělal — Každý by to totiž udělal přesně tak — A moc lidí to už tak udělalo — a ubylo jich? Neubylo —
A jestli váháte, pak si to já osobně nedovedu vysvětlit jinak než vaší totální neznalostí toho, co vás čeká — : A to bych musel teď hned? : Bylo by to samozřejmě nejlepší — : To ale nepůjde —je to přece jen věc natolik závažná, že šiji musím promyslet — Chcete-li riskovat — Co riskovat?
Podívejte se, my jsme byli pověřeni tlumočit vám to, co jsme vám tlumočili. My sami ovšem o těchto věcech nerozhodujeme — Na to jsme příliš mali páni — A nemůžeme samozřejmé vědět, jak bude na příslušných místech celá záležitost posouzena—
Můžeme pouze předat vaši žádost o poskytnutí určitého času na rozmyšlenou — Přece jim nemůže zase tolik záležet na tom, jestli to bude dnes nebo pozítří!
402
druhýchlapík:
první chlapík: Nezapomeňte, že velkorysost vyšších míst není nějakým nafukovacím panákem, kterého lze roztahovat donekonečna —
leopold: Chápu —
Delší pauza. Leopold je nesvůj, navíc mu zřejmě začíná být znovu zima, přestože je zabalen do pokrývky. Po chvíli Druhý chlapík najednou hlasitě zvolá.
Člověče, nebuďte blázen! Takovouhle možnost, jedním škrtem pera se zbavit celé tíže svého dosavadního života a všech jeho prů-serů a začít totálně znova, máte jednou za život! Co bych například já za to dal, kdyby mi to někdo nabídl!
Krátká pauza; Leopold se viditelně třese, nejasno, zda víc z nervozity, nebo zimou. leopold (tiše): Ukažte to —
První chlapík si začne rychle prohledávat všechny kapsy, až konečně v zadní kapse kalhot najde upatlaný papírek. Položí ho na stůl a rychle ho hřbetem ruky uhlazuje. Pak ho podá Leopoldovi, který ho dlouho drží v třesoucí se ruce a pozorně čte. Po chvíli ho pomalu odloží na stůl a zachumlá se ještě důkladněji do své pokrývky. Pauza. první chlapík: Tak co?
Opona padá, rozeznívá se hudba. Konec čtvrtého obrazu Přestávka
403
Pátý obraz
Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně je pouze Leopold: přechází nervózně po místnosti způsobem, jakým se procházejí vězňové v cele, tj. tam a zpět po téže relativně nejdelší trase, zde tedy od hlavních dveří ke dveřím do koupelny a zpět. Když potřetí dojde k hlavním dveřím, zastaví se a nahlédne špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím, chvíli soustředěně naslouchá, načež pokračuje v chůzi. Když podruhé dojde k hlavním dveřím, zarazí se, okamžik přemítá, pak přistoupí k jedné z knihovniček, sáhne za knihy a vytáhne dřevěnou krabici. Jde s ní ke stolu, usedne na židli a krabici otevře. Ukáže se, že je plná různých léků. Leopold se jimi probírá, přemítá, váhá, načež si připraví dávku z několika prášků různých druhů, kterou si vhodí do úst, zapije rumem a spolkne. Krabici zavře, odnese k místu, kde ji vzal, uloží opět za knihy, načež pokračuje v chůzi. Když podruhé dojde ke dveřím do koupelny, zarazí se, okamžik přemítá, pak odejde do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a Leopoldovo hekání: oplachuje si zřejmě obličej. Po chvilce se vrátí na scénu, už utřený, zavře dveře do koupelny a pokračuje v chůzi. Když potřetí dojde k hlavním dveřím, zastaví se a nahlédne špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím,
404
chvíli soustředěně naslouchá, načež pokračuje v chůzi. Když podruhé dojde k hlavním dveřím, zarazí se, okamžik přemítá, pak přistoupí k místu, kde má ukryty léky, a vytáhne opět svou krabici. Jde s ní ke stolu, usedne na židli a krabici otevře. Probírá se svými léky, přemítá, váhá, připraví si další dávku z několika prášků různých druhů, kterou si pak vhodí do úst, zapije rumem a spolkne. Krabici zavře, odnese k místu, kde ji vzal, uloží opět za knihy, načež pokračuje v chůzi. Když podruhé dojde ke dveřím do koupelny, zarazí se, okamžik přemítá, pak odejde do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a Leopoldovo hekání: opět si oplachuje obličej. Po chvilce se vrátí na scénu, už utřený, zavře dveře do koupelny a pokračuje v chůzi. Když potřetí dojde k hlavním dveřím, zarazí se, okamžik přemítá, pak nahlédne špehýrkou ven, načež rychle přistoupí k místu, kde má ukryty léky, vytáhne opět svou krabici, vyndá z ní nějaký prášek, vhodí si ho do úst a odběhne do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a Leopoldovo hekání. Za okamžik se Leopold vrátí na scénu, zavře dveře do koupelny a rychle přejde k hlavním dveřím. Přiloží k nim ucho, okamžik naslouchá, načež náhle uskočí. Zároveň zarachotí klíč v zámku a pak hlavními dveřmi vstoupí Zuzana s plnou nákupní taškou.
ZUZANA: Ahoj — LEOPOLD: Ahoj — ZUZANA: Olda tu není? LEOPOLD: Ještě nepřišel —
Leopold vezme Zuzaně z ruky nákupní tašku, odnese ji do kuchyně a ihned se zase vrátí. Sehnalas nějakou zeleninu? ZUZANA: Květák — LEOPOLD: Není možná!
Zuzana zamíří po schůdkách ke svému pokoji. Leopold přistoupí ke schůdkům, okamžik váhá. Zuzano —
Zuzana se zastaví uprostřed schůdků a otočí se k Leopoldovi.
405
ZUZANA: Ano? LEOPOLD: Byli tady —
ZUZANA (přelcvapeně): Oni? LEOPOLD: Jo —
ZUZANA: Kdy? LEOPOLD: Vnoci —
ZUZANA: A jak to, že jsi tady ty? LEOPOLD: Všechno ti vysvetlím —
ZUZANA: Tys jim něco slíbil?
LEOPOLD: Ne —
ZUZANA: Že ses zase nějak zapletl? LEOPOLD: Nezapletl — ZUZANA: Jak to tedy bylo?
LEOPOLD: Když jste odešli s Oldou do toho kina, udělali jsme si s Lucy ta játra —
ZUZANA: Na čem? LEOPOLD: Na pánvi —
ZUZANA: Na které? LEOPOLD: Na té nové —
ZUZANA: Ta asi vypadá — LEOPOLD: Vydrhli jsme ji —
ZUZANA: Čím? LEOPOLD: Práškem —
ZUZANA: To jsem si mohla myslet! Víš přece, že prášek se na ni nesmí brát!
LEOPOLD: Nic jí není, můžeš se podívat — pak jsme si chvíli povídali, načež přišel Olbram — prý jménem více přátel — říkal, že mají o mne starost — že nejsem v dobrém stavu — mám neuspořádané osobní zázemí — těkám — nicnedělám — ZUZANA: To ti přece říkám už dávno —
LEOPOLD: Když Olbram odešel, trochu jsme se s Lucy nepohodli —
ZUZANA: Proč?
406
LEOPOLD: To je složité — v podstatě mi vyčítá, že ji dost nemiluji —jsem unikavý—nedávám ve společnosti dostatečně najevo, že k sobě patříme, a tak podobně — když jsem sejí pokusil určité věci upřímně vysvětlit, pochopila to jen jako vytáčky — ZUZANA: Divíš sejí?
LEOPOLD: Chápu ji, ale co mám dělat? ZUZANA: To musíš vědět ty—
LEOPOLD: Než stačila odejít, přišli oni, a protože chtěla být u toho, nechali ji odvléct —
ZUZANA: Užjipustíli?
LEOPOLD: Nevím, asi — ZUZANA: Jak to, že to nevíš? Tys za ní nebyl? LEOPOLD: Přece odtud neodejdu! Zrovna teď! ZUZANA: Samozřejmě. A co oni? LEOPOLD: Prý tam nebudu muset, když prohlásím, že nejsem autorem tamtoho — prostě když řeknu, že jsem někdo jiný — ZUZANA: To by se jim hodilo! Aby ses zřekl sám sebe
a plivnul na svou práci! LEOPOLD: Žádné hodnotící soudy ode mne nepožadují, potřebují jen formální důvod k tomu, aby mohli celou věc prohlásit za zmatečnou —
ZUZANA: Tsss!
LEOPOLD: Zřejmě se obávají, že kdybych byl tam, jen by
to zvýšilo respekt, kterému se těším — ZUZANA: Zatímco kdybys odvolal, všechen respekt bys ztratil! Tojejasné,že by to bylo pro nevýhodnější! Doufám, žes je s tím vyhodil — LEOPOLD: Vzal jsem si čas na rozmyšlenou — ZUZANA: Cože?
LEOPOLD: Na tom přece nic není — ZUZANA: Tyjsi se snad zbláznil! Co si chceš na tom, prosím tě, rozmýšlet? Tím jim přece jenom dáváš
407
LEOPOLD ZUZANA
LEOPOLD: ZUZANA
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA:
najevo, že tě nalomili — a o to víc budou teď na tebe tlačit! Bylo mi jasné hned, že ses nějak zapletl! Jsi bačkora — Tobě se to mluví —
Když se toho bojíš, neměl sis nic začínat — Zuzana se energicky otočí a jde ke svému pokoji. Zuzano —
(aniž na něj pohlédne): Dej mi pokoj — Zuzana odejde do svého pokoje. Leopold začne opět nervózně přecházet po své obvyklé trase. Když dojde potřetí k hlavním dveřím, zarazí se, pak přistoupí k místu, kde má ukryty léky, vytáhne rychle svou krabici, vyndá z ní jeden prášek, hodí si ho do úst a spolkne. Krabici uloží na její místo, pokračuje v chůzi, a když dojde ke dveřím do koupelny, zarazí se, přejde rychle k hlavním dveřím, podívá se špehýrkou ven, načež odběhne do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a Leopoldovo hekáni. Vtom se ozve zvonek. Voda stále teče a Leopold heká, zřejmě zvonek neslyší. Po chvilce se zvonek ozve znovu. Zvuk vody skončí, krátce poté vyjde Leopold z koupelny, mokré vlasy si utírá ručníkem a přitom chodí opět po své trase. Když dojde potřetí k hlavním dveřím, nahlédne špehýrkou ven. V tomtéž okamžiku se ozve znovu zvonek. Leopold se lekne, uskočí, pak přistoupí znovu ke dveřím a podívá se špehýrkou ven. Uklidněn otevře. Vstoupí Olda ve smokingu. Konečně! Stalo se něco? Zvoním už potřetí — Osvěžoval jsem se — Olda přistoupí ke dveřím na balkon. Můžu trochu otevřít?
LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD
OLDA LEOPOLD
OLDA:
LEOPOLD: OLDA:
LEOPOLD: OLDA:
LEOPOLD: OLDA:
LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
Jo—jistě —
Olda otvírá dokořán dveře na balkon; Leopold s ručníkem kolem krku přechází zvolna po místnosti; Olda si sedne na židli. Krátká pauza. Jsem rád, že jsi doma — Ty to už víš? Byla za mnou Lucy — Je tedy venku — Co chtěli? Vyjednávat — Podepsalsjim něco? Vzal jsem si čas na rozmyšlenou — : Kdy mají přijít? : To nikdy neřeknou — Měl bys Lucy vyhledat, je nějaká špatná — Přece odtud neodejdu! Zrovna teď! Zuzana je doma? Jo — už se po tobě ptala — Leopold odejde do koupelny, odkud se po chvilce vrátí bez ručníku a učesaný. Můžu už zavřít? Ještě chvilku —
Leopold usedne na své místo. Pauza. Máš hezké šaty —
To je smoking — půjčil mi ho strejda — Já vím, že to je smoking —je hezký — To víš, strejda — (Pauza) Jak jsi spal? Skoro vůbec — Musel jsi myslet na ně, viď? Hm — Pauza. Ráno jsi byl? Jo —
Aspoň něco — Stejně to nebylo valné — Pauza.
408
409
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA: LEOPOLD:
OLDA:
Cos jedl?
Neměljsem hlad, takjsem snědl pro uklidnění dvě cibule a pět mandlí — Pomohlo to? Mocne — Pauza.
Hlavně že jsi doma —
Než být takhle doma, to bych byl radši tam! Proč už není konečně v mém životě jasno? Proč ode mne pořád někdo něco chce? Jak to bylo krásné, když jsem nikoho nezajímal — nikdo ode mne nic neočekával a k ničemu mě nenabádal — já prolézal antikvariáty a hledal chytré knížky — v klidu si studoval moderní filozofy — dělal si z nich po nocích výpisky — procházel se po městských parcích a přemýšlel o jejich myšlenkách — proč se vlastně nemůžu přejmenovat třeba na Urbánka, na všechno zapomenout a začít úplně nový život?
Možná by sis měl vzít nějaký prášek — Osvěžuji se vodou, prášky nechci, bojím se závislosti —
Pauza; Leopold zpozorní a naslouchá. Nic se neděje —
Vtom se ozve zvonek. Leopold zmateně vyskočí; Olda také vstane. Leopold jde ke špehýrce, podívá se ven, uskočí ode dveří, přeběhne místnost a zmizí v koupelně, dveře nechá otevřené. Ihned se ozve opět zvuk tekoucí vody. Olda je na rozpacích, přistoupí ke dveřím do koupelny. Krátká pauza. Tiše za scénu. Leopolde, no tak — Krátká pauza, zvuk vody. Tiše za scénu. Neblázni, Leopolde, buďchlap! Krátká pauza, zvuk vody. Tiše za scénu.
Jestli chceš, řeknu, že nejsi doma — ale lepší by přece bylo, kdybys to měl už za sebou — Krátká pauza, zvuk vody, pak se ozve znovu zvonek. Olda neví, co má udělat, pak se náhle rozhodne, přistoupí rázně k hlavním dveřím, dokořán je otevře a přelcvapeně zírá: vstoupí První a Druhý Láďa, každý nese velký kufr. Oba postaví kufry na zem. PRVNÍ LÁĎA: Dobrýden — OLDA: Dobrýden — PRVNÍ LÁĎA: Pan doktor tu není?
Olda je v rozpacích, nakonec přikývne, pomalu zavře dveře a odejde do koupelny, dveře nechá pootevřené. Krátká pauza. Pak zvuk vody náhle ustane a velmi dlouho zní za scénou nesrozumitelné šeptání. První a Druhý Láďa stojí u svých kufrů a nehýbají se. Z koupelny konečně vyjde Leopold s hladce učesanými mokrými vlasy; za ním přichází Olda, který dveře do koupelny zavře. Dobrýden —
Tak jsme tady, pane doktore — Príma —
Neseme vám to — Co?
První a Druhý Láďa uchopí své kufry, položí je na stolek a otevřou. Oba kufry jsou plné různých papírů.
(ukazuje na první kufr): Tohle jsou čisté papíry — tady jsou normální kancelářské — tady průklepové — tuhle jsou kopíráky — a tady jsou různé obálky, desky a podobně — LEOPOLD: To je všechno pro mě? PRVNÍ LÁĎA: Samozřejmě —
LEOPOLD: Cojsem vám dlužen? PRVNÍ LÁĎA: No dovolte, pane doktore, co si o nás myslíte!
LEOPOLD: DRUHÝ LÁĎA: LEOPOLD: PRVNÍ LÁĎA: LEOPOLD:
PRVNÍ LÁĎA
410
411
LEOPOLD: DRUHÝ LÁĎA: PRVNÍ LÁĎA
DRUHY LADA:
PRVNÍ LÁĎA: DRUHÝ LÁĎA:
PRVNÍ LÁĎA: LEOPOLD:
PRVNÍ LÁĎA: LEOPOLD
Tak vám moc děkuji — myslím, že mi to vydrží skutečně dlouho — Už se těšíme na všechno, co na tom bude napsáno—
(ukazuje na druhý kufr): No a tadyjsou ty materiály z našeho podniku — tuhle jsou zápisy z porad na ředitelství — tadyjsou zápisy z celopodnikových schůzí — tohle jsou vybrané ukázky z podnikové korespondence — tady jsou různé fermany, interní nařízení, vyhlášky pro zaměstnance, přehledy přesčasů — a na tohle vás obzvlášť upozorňuji, je to z personálního oddělení — osobní listy zaměstnanců, různé stížnosti — hlášení — udání — Myslím, že to pro vás bude pěkné počteníčko—
Použijte to, jak uznáte za vhodné — Pokud to nějak zpracujete, bude to určitě bomba— Určitě — Tak tedy děkuji —
První Láďa vyndá z jednoho kufru stoh papírů
a rozhlíží se.
Kam to můžeme dát?
(rozhlíží se): Kam? No tak zatím třeba sem — Leopold ukáže do levého předního rohu místnosti. První a Druhý Láďa vyndávají postupně stohy papírů, z obou kufrů a nosí je do popředí, kde je skládají na zem. Po chvilce se k nim přidá Leopold a po něm i Olda. Když je obsah obou kufrů odnošen na své místo, Druhý Láďa oba vyprázdněné kufry zavře a odnese k hlavním dveřím. Potom První a Druhý Láďa usednou ke stolku. Leopold usedne na pohovku; Olda postává v pozadí. Delší rozpačitá pauza. Je toho hodně —
DRUHÝ LÁĎA: Pro vás bychom ukradli třeba celou papírnu — LEOPOLD: Děkuji —
Rozpačitá pauza. Nečekal jsem vás tak brzy— PRVNÍ LÁĎA: Jsme s Láďou zvyklí kout železo, dokud je žhavé—
LEOPOLD: Hezká vlastnost — Rozpačitá pauza. Nevím, jak vám to oplatím — DRUHÝLÁĎA: Co byste oplácel? Říkali jsme vám přece,
že vám fandíme — a nejen my — PRVNÍ LÁĎA: Pro moc lidí jste opora i naděje — LEOPOLD: Děkuji —
Rozpačitá pauza. Nečekal j sem vá s tak brzy — DRUHÝ LÁĎA: Jsme s Láďou zvyklí kout železo, dokud je žhavé—
LEOPOLD: Hezká vlastnost — Rozpačitá pauza. Nevím, jak vám to oplatím — PRVNÍ LÁĎA: Co byste oplácel? Říkali jsme vám přece,
že vám fandíme — a nejen my — DRUHÝ LÁĎA: Pro moc lidí jste opora i naděje — Rozpačitá pauza. LEOPOLD: Nevím, jak vám to oplatím — DRUHÝLÁĎA: Co byste oplácel? Říkali jsme vám přece, že vám fandíme — PRVNÍ LÁĎA: A nejen my — LEOPOLD: Pardon —
Leopold vstane, přistoupí ke dveřím na balkon, zavře je, pak se opět posadí na své místo. Druhý Láďa si sahá na kapsy. Leopold mu nabídne cigaretu.
DRUHÝ LÁĎA: Dnes mám — (Druhý Láďa najde konečně cigarety a zapálí si) Poprosil bych vás ale o něco jiného —
412
413
leopold druhý láďa:
leopold: druhý láďa:
první láďa:
leopold:
ZUZANA: leopold:
první láďa:
Prosím —
Nebyla by jedna sklenička rumu? Ano —jistě —
Abyste rozuměl: já sám jsem abstinent — ptám se tuhle kvůli Láďovi — ten totiž pije jak duha —
Leopold vstane a odejde do kuchyně, odkud se vzápětí vrátí se sklenkou. Naleje do ní rum ze své láhve a podá ji Prvnímu Láďovi. Díky! A na zdraví!
První Láďa do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. Leopold mu znovu naleje. Díky! A na zdraví!
První Láďa do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. Leopold mu znovu naleje.
Díky! A na zdraví!
První Láďa do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. Ze svého pokoje přichází Zuzana v dlouhých plesových šatech a schází po schůdkách dolů.
Zuzano, podívej, kolik mi ti pánové přinesli papíru a různých zajímavých materiálů — Kam to dáš?
Nějak si s tím už poradím — máš hezké šaty— Zuzana pokyne Oldovi, který s ní odejde do kuchyně. Po celou následující scénu jsou oba vidět prosklenými dveřmi do kuchyně, jak vybalují z tašky různé potraviny, ukládají je na jejich místo a přitom se o čemsi živě dohadují, možná se dokonce i hádají. Leopold si všimne, že První Láďa dopil svou sklenku, a znovu mu naleje. Díky! A na zdraví!
První Láďa do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. Leopold mu znovu naleje. Díky! A na zdraví!
414
První Láďa do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. Leopold mu znovu naleje.
Díky! A na zdraví!
První Láďa do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. Leopold mu znovu naleje. První Láďa bere sklenku, když se však chce už napít, vrátí sklenku na stůl. Někdo musí mít rozum — Krátká pauza. druhý láďa: Nezdržujeme vás?
leopold: Ne — první láďa: Skutečně ne? Když tak to klidně řekněte, a my vypadnem —
leopold: Nezdržujete mě. Pardon —
Leopold vstane, jde k místu, kde má ukryty léky, postaví se zády k místnosti, aby nebylo vidět, co dělá, vytáhne svou krabici, rychle si z ní vezme prášek, hodí si ho do úst a spolkne, krabici opět uložia vrátí se na své místo. Pauza. druhýláďa: Už jste na to myslel?
leopold: Na co? první láďa: No jak jsme o tom včera mluvili — že by se mělo něco udělat —
leopold: Aha — aha — zatím jsem se k tomu ještě nedostal—
druhýláďa: Toješkoda. Víte, já jsem obyčejný člověk, prostě nula, ale do některých věcí vidím a mám na to svůj vlastní názor a ten mi nikdo nevezme. A myslím si, že by se skutečně dalo dost dělat — rozhodně víc, než kolik se zatím dělá — první láďa: Jen to chytnout za správný konec!
druhý láďa: Kdo jiný by měl dát věci zas trochu do pohybu než vy?
Leopold začíná být poněkud nervózní, nenápadně pohlédne na hodinlcy.
415
první láďa: leopold: druhý láďa:
leopold:
první láďa:
druhý láďa: první láďa:
druhý láďa: první láďa:
leopold: druhý láďa:
první láďa:
leopold:
druhý láďa: první láďa:
druhý láďa: leopold: první láďa: leopold: druhý láďa: leopold: první láďa: leopold: druhý láďa:
Nezdržujeme vás? Neskutečně ne? Když tak to klidně řekněte, a my vypadnem —
Nezdržujete mě. Pardon — Leopold vstane a odejde do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a Leopoldovo hekání. Zvuk vody ustane a Leopold se krátce nato vrátí a usedne. To, co jste napsal — i když tomu třeba docela nerozumíme — Jsme obyčejní lidé — A fakt, že za tím stojíte — Bez ohledu na následky — To přímo vyvolává naději, že uděláte i ten zbývající krok — Jaký zbývající krok?
Já se neumím moc vyjadřovat, ale řekl bych to tak: že prostě to, co píšete, proměníte tak nějak v něco, co by skutečně zabralo — Prostě že za tou svou filozofií uděláte ten správný puntík —
Potíž je v tom, že každý má o tom puntíku jinou představu — Formu už najdete sám — Kdo jiný by měl dát věci zas trochu do pohybu než vy?
Řekl bych, že se to od vás přímo očekává — Kdo to očekává? Všichni —
To je snad trochu přehnané, ne?
Nezlobte se, ale vy si to asi neuvědomujete —
Co si neuvědomuji?
Svou odpovědnost —
Za co?
Za všechno —
Leopold je viditelně nervózní, pohlédne na hodinky.
první a druhý láďa: Nezdržujeme vás?
leopold: Ne — první a druhý láďa: Skutečně ne? Když tak to klidně řekněte, a my vypadnem — leopold: Nezdržujete mě. Pardon —
Leopold vstane a odejde do kuchyně, odkud se krátce nato vrátí s talířkem, na němž jsou dvě cibule a pět mandlí. Během další scény to sní. druhý láďa: My o tom tuhle s Láďou trochu uvažovali — první láďa: A máme takový nápad —
leopold: Jaký nápad? druhý láďa: Zdá se nám být docela dobrý —
leopold: Jaký nápad? první láďa: Podle nás by to mohl být přesně ten krok, který teď všichni od vás očekávají — leopold: Jaký nápad? druhý láďa: Že byste napsal takové prohlášení — leopold: Jaké prohlášení? první láďa: Prostě takové celkové prohlášení, v němž by
byly všechny základní věci — druhý láďa: Muselo by to být samozřejmě stručné a srozumitelné— první láďa: Musel byste si s tím zkrátka pohrát — druhý láďa: Papíru na to máte teď dost —
Leopoldpodrážděněvstane, projde se místností, načež se obrátí k Prvnímu a Druhému Láďovi. leopold: Nezlobte se, pánové, ale mně skutečně není jasné —
Z kuchyně přichází Zuzana a za ní Olda. Leopold na ně překvapeně pohlédne. K Zuzaně. Ty někam jdeš? zuzana: PrOČ?
leopold: Myslel j sem, že bychom dnes mohli — když jsi dostala ten květák — potřeboval bych se
416
417
ZUZANA
LEOPOLD;
ZUZANA: LEOPOLD:
ZUZANA:
LEOPOLD:
ZUZANA: OLDA:
PRVNÍ LÁĎA LEOPOLD DRUHÝ LÁĎA: LEOPOLD:
PRVNÍ LÁĎA: LEOPOLD:
PRVNÍ LÁĎA: DRUHÝ LÁĎA:
PRVNÍ LÁĎA: DRUHÝ LÁĎA:
PRVNÍ LÁĎA: DRUHÝ LÁĎA:
trochu uklidnit — v klidu to všechno probrat — poradit se —
Nezlob se, Leopolde, ale mám lístky na ples— koupila jsem je už dávno — Aha — aha — Je to letos můj první ples — Chápu — chápu —
Ostatně nevím, co bys chtěl vlastně projednávat — svůj názor jsem ti přece řekla — Já vím — myslel jsem jenom — ale to je vlastně jedno— Tak ahoj —
: Ahoj, Leopolde — a jdi brzy spát, ať se trochu vyspíš —
Zuzana a Olda odejdou hlavními dveřmi. Leopold za nimi rozpačitě hledí. Pauza. Co vám není jasné? (obrátíse): Co prosím? Říkal jste, že vám není něco jasné — Mně? Aha — ano — nezlobte se, pánové, ale mně skutečně není docela jasné — Co?
Co ode mne vlastně žádáte — První Láďa do sebe obrátí sklenku rumu, která stála dosud nalitá před ním, pak vstane; Druhý Láďa rovněž vstane; oba přistoupí k Leopoldovi.
Ale, pane doktore, zřejmě jste nám nerozuměl, my od vás přece nic nežádáme — Dovolili jsme si, pane doktore, naznačit vám pouze svůj názor — Je to názor obyčejných lidí — Mnoha obyčejných lidí —■ Prostějsme vám chtěli jen něco navrhnout— Mysleli jsme to dobře —
PRVNÍ LÁĎA:
DRUHÝ LÁĎA: PRVNÍ LÁĎA:
DRUHÝ LÁĎA: LEOPOLD: PRVNÍ LÁĎA:
LEOPOLD: DRUHÝ LÁĎA:
LEOPOLD: PRVNÍ LÁĎA:
OLBRAM
OLDA:
ZUZANA OLBRAM
OLDA
LUCY:
OLDA: PRVNÍ LÁĎA:
Nemůžeme za to, že se neumíme tak přesně vyjadřovat — Nejsme filozofové —
Domnívali jsme se jen, že by vás náš názor mohl zajímat —
Právě jako názor obyčejných lidí — Neříkám přece, že mě váš názor nezajímá — Tak proč nám dáváte najevo, že se vyjadřujeme zmateně?
Nic takového vám přece nedávám najevo — Říkal jste, že vám není jasné, co od vás žádáme—
Nevím už přesně, co jsem říkal — Ale my to víme —
Vtom se otevřou dveře do koupelny, stane v nich Olbram a obrátí se na Leopolda. Nerad bych byl tvrdý a jakkoli tě zranil, na druhé straně bych ale nebyl dobrý přítel a pramálo bych ti posloužil, kdybych ti něco skrýval nebo zamlčoval —
Vtom se otevřou dveře do kuchyně, stane v nich Olda a obrátí se na Leopolda. Bylo ti úzko?
Vtom se otevřou dveře Zuzaninapokoje, stane v nich Zuzana a obrátí se na Leopolda. Že ses zase nějak zapletl? Neříkám ti to jen za sebe, přicházím tak trochu jménem všech — Možná by sis měl vzít nějaký prášek — Vtom se otevřou dveře na balkon, stane v nich Lucy v župánku a obrátí se na Leopolda. Když jsi mě poprvé přemlouval, abych tu s tebou zůstala, mluvil jsi úplně jinak — Měl bys Lucy vyhledat, je nějaká špatná — Řekl bych, že se to od vás přímo očekává —
418
419
druhý láďa: Formu už najdete sám —
zuzana: Co si chceš na tom, prosím tě, rozmýšlet? Tím jim přece jenom dáváš najevo, že tě nalomili — a o to víc budou teď na tebe tlačit! olbram: Ajakto máš se Zuzanou?
lucy: Nabažil ses mě a teďse mě chceš nějak šikovně zbavit! olda: Podepsals jim něco? první láďa: Dovolili jsme si, pane doktore, naznačit vám
pouze svůj názor — druhý láďa: Je to názor obyčejných lidí — první láďa: Mnoha obyčejných lidí — olda: Bylo ti úzko?
lucy: Nabažil ses mě, a teďse mě chceš nějak šikovně zbavit — zuzana: Jsi bačkora! olbram: Je to názor obyčejných lidí — olda: Podepsals jim něco? první láďa: Nabažil ses mě, a teďse mě chceš nějak šikovně zbavit — druhýláďa: Jsi bačkora!
lucy: Je to názor obyčejných lidí — zuzana: Bylo ti úzko?
olbram: Nabažil ses mě, a teďse mě chceš nějak šikovně zbavit — olda: Jsi bačkora! zuzana: Je to názor obyčejných lidí — druhýláďa: Podepsals jim něco?
Sled těchto replik se postupně zrychloval; Leopold se stále zmateněji obracel z jednoho na druhého, teď náhle vykřikne.
leopold: Dost!
Okamžik je hrobové ticho, pak se ozve zvonek. Leopold se rozběhne ke koupelně; Olbram mu ustoupí z cesty; Leopold zmizí v koupelně a vzápětí je slyšet zvuk tekoucí vody. Všichni
1
přítomní tiše mizí ve dveřích, v nichž se objevili; První a Druhý Láďa mizí se svými kupy hlavními dveřmi. Všichni jsou pryč, všechny dveře kromě dveří do koupelny se zavřou. Je slyšet jen zvuk tekoucí vody, k němuž se přidává Leopoldovo hekání. Zvonek se ozve znovu. Opona padá, rozeznívá se hudba.
Konec pátého obrazu
Šestý obraz
Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně nikdo není, dveře do koupelnyjsou otevřené, za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a Leopoldovo hekání. Krátká pauza. Pak se ozve zvonek. Zvuk vody ustane a z koupelny vyběhne Leopold. Zřejmě se celý sprchoval:je mokrý a má na sobě pouze ručník ovinutý kolem pasu. Přeběhne k hlavním dveřím, podívá se špehýrkou ven, zarazí se, chvilku váhá, pak otevře. Vstoupí Markéta.
MARKÉTA LEOPOLD
MARKÉTA LEOPOLD:
MARKÉTA: LEOPOLD: MARKÉTA: LEOPOLD:
MARKÉTA:
.: Dobrý večer — (zaraženě): Dobrý večer — Krátká pauza. : Pan doktor Kopřiva? Ano — Krátká pauza. Promiňte, že vás vyrušuji — Nevyrušujete mě — Nezdržím vás dlouho — Mám čas — Krátká pauza.
Jmenuji se Markéta a studuji filozofii ■
LEOPOLD: Na univerzitě, nebo soukromě? MARKÉTA: Tak i tak — LEOPOLD: Pojďte dál —
Markéta jde do středu místnosti, rozpačitě se rozhlíží; Leopold zavře hlavní dveře. Krátká pauza. Posaďte se — Děkuji —
Markéta usedne plaše na okraj pohovky. Můžu vám nabídnout rum? Ne — děkuji — nejsem na rum zvyklá — Jedna sklenka vám neublíží — Leopold naleje rum do sklenky, která zbyla na stole.
Tak děkuji —
Markéta nepatrně upije a otřese se. Že tojde? Ano —
Rozpačitá pauza. Nachladíte se — Ach ano, ovšem — Leopold odejde kvapně do koupelny, za okamžik se vrátí v županu, pod nímž nic nemá. Usedne na pohovku vedle Markéty a usměje se na ni. Markéta se také usměje. Delší rozpačitá pauza. MARKÉTA: Znám vaše texty — LEOPOLD: Opravdu? A které?
MARKÉTA: Fenomenologii odpovědnosti, Lásku a nicotu, Ontológii lidského já —
LEOPOLD: Tojste všechno přečetla?
MARKÉTA: Několikrát —
LEOPOLD: To vás tedy obdivuji — Pauza.
MARKÉTA: Slyšela jsem, že kvůli Ontológii lidského já
máte nějaké potíže — LEOPOLD: Mám jít za to tam —
MARKÉTA:
LEOPOLD: MARKÉTA: LEOPOLD:
MARKÉTA:
LEOPOLD: MARKÉTA:
LEOPOLD:
422
423
MARKÉTA; LEOPOLD: MARKÉTA: LEOPOLD: MARKÉTA: LEOPOLD: MARKÉTA: LEOPOLD:
Cože? Přímo tam? Jak to? Paragraf 511 — intelektuální výtržnictví — To je strašné!
Žijeme už v takovém světě — Za tak krásné myšlenky! Asi se někomu nezdají tak krásné — Aje to už jisté?
Mohl bych tomu uniknout, kdybych popřel, že jsem to napsal — MARKÉTA: To vám nabízejí?
LEOPOLD: Ano —
MARKÉTA: Jsou hnusní!
Pauza; Markéta se napije a otřese se; Leopold jí pohotově doleje. Vaše eseje mi daly mnoho — : Ano? To mě moc těší — Vlastně jim vděčím za to, že jsem se začla zajímat o filozofii— Vážně?
Otevřely mi tak nějak oči — Přeháníte! Skutečně — Pijte, prosím —
Markéta se napije a otřese se; Leopoldjípohotově doleje. Rozpačitá pauza. Píšete něco? Snažím se-—
A můžu vědět — promiňte, že jsem tak zvědavá — můžu vědět, o čem to bude? Chtěl bych se zamyslet o lásce jako bytostné dimenzi bytí —
Ten motivjste už trochu naťukl v druhé kapitole Lásky a nicoty — Správně — Rozpačitá pauza. Pane doktore —
424
LEOPOLD MARKÉTA
LEOPOLD: MARKÉTA: LEOPOLD: MARKÉTA: LEOPOLD:
MARKÉTA: LEOPOLD: MARKÉTA:
LEOPOLD:
markéta:
LEOPOLD:
MARKÉTA:
LEOPOLD: Ano, Markéto?
MARKÉTA: Neodvážila bych se vás obtěžovat —
LEOPOLD: Vůbec mě neobtěžujete! Naopak: jsem rád, že jsem vás poznal —
MARKÉTA: Kdybych nebyla přesvědčena, že jste jediný, kdo mi může pomoct —
LEOPOLD: Acopakvás potkalo?
MARKÉTA: Bude to znít hloupě —
LEOPOLD: Jen to klidně řekněte!
MARKÉTA: Když já se najednou tak stydím —
LEOPOLD: Proč, prosím vás?
Markéta se napije a otřese se; Leopoldjí pohotově doleje. Krátká pauza.
MARKÉTA: Jak bych začala? Já prostě už nevím jak dál —
LEOPOLD: Ve studiu?
MARKÉTA: VŽÍVOtě — LEOPOLD: VŽÍVOtě?
MARKÉTA: Všechno mě tak nějak podivně dusí—ty beznadějné tváře v tramvaji — ta věčná sháňka na ulicích — to lidské křivení v úřadech a všude — celková pustota života — promiňte, vím, že to je hloupé, vždyť mě vůbec neznáte — ale já skutečně nevěděla, za kým jiným bych šla —
LEOPOLD: Vaše důvěra mě těší —
MARKÉTA: S rodiči si nerozumím —jsou to takoví maloměšťáci, co se pořád jen dívají na televizi — chlapce nemám — spolužáci mi připadají strašně povrchní —
LEOPOLD: Chápuvás —
MARKÉTA: Nezlobíte se?
LEOPOLD: Proč se pořád omlouváte? Což si může filozof představit větší satisfakci, než když za ním jeho čtenář přichází ve chvíli krize životního smyslu?
MARKÉTA: Vím, že mou situaci za mne nevyřešíte —
425
LEOPOLD: Máte pravdu v tom směru, že smysl života není ■ něčím, co lze tak či onak tematizovat nebo ver-balizovat a pak předat na způsob nějaké informace — není to prostě nic předmětného, ale spíš jen jakýsi unikavý stav ducha — o to unikavější, čím hlubší je jeho potřeba —
MARKÉTA: Ano, ano, to je přesné —
LEOPOLD: Na druhé straně je ovšem fakt —jak jsem se ostatně pokusil dokázat už v Ontológii lidského já — že existuje určitý neverbální prostor interexistenciálního, v němž — a jedině v němž — se lze skrze prožitek přítomnosti druhého dotýkat čehosi, co —
MARKÉTA: Promiňte, ale přesně tato pasáž — je to ve čtvrté kapitole — rozhodla nakonec o tom, že jsem teď zde!
LEOPOLD: No vidíte! Abych ve vás ale nevyvolával zase nepřiměřené naděje: že tuto věc reflektuji, neznamená ještě automaticky, že jsem sám schopen onen prostor vytvořit!
MARKÉTA: Vždyť už ho dávno vytváříte — tím, že se se mnou vůbec bavíte — že mě chápete — promiňte, už asi mluvím trochu z cesty —
LEOPOLD: Ale vůbec ne! Klidně se ještě napijte —
Markéta se napije a otřese se; Leopold jí pohotově dolévá.
Něco vám povím, Markéto, upřímnost za upřímnost: chápu-li vás, pak ovšem hlavně proto, že jsem v podobné situaci jako vy, ba možná ještě v horší —
MARKÉTA: Vy? Tomu nevěřím! Tolik toho přece víte—tolik jste toho už vykonal —jste tak moudrý —
LEOPOLD: To nic nezaručuje —
MARKÉTA: Já jsem jen hloupá holka, vy ale —
LEOPOLD: Nejste hloupá —
MARKÉTA: Jsem, vím to —
426
LEOPOLD: Jste chytrá, Markéto — a navíc krásná — MARKÉTA: Já?Prosímvás —
LEOPOLD: Budu k vám otevřený, Markéto: jsem na tom
velmi špatně — MARKÉTA: Vím, že máte těžlcý život, působíte však velmi
vyrovnaně —
LEOPOLD: To je bohužel jen zdání. Ve skutečnosti mám už delší dobu pocit, jako by se ve mně cosi hroutilo —jako by se ve mně lámala nějaká osa, která mě držela pohromadě — půda se mi boří pod nohama — chybí mi prostě nějaký pevný bod, z něhož by všechno ve mně rostlo a se rozvíjelo — ze sebevědomého subjektu svého života se stávám jen jeho pasivním objektem — někdy se mi zdá, že už vlastně nedělám nic jiného, než bezmocně naslouchám, jak plyne čas. Tentam je můj někdejší nadhled — můj humor — má píle a výdrž — břitkost mých formulací — MARKÉTA: Vždyť se vyjadřujete tak krásně! LEOPOLD: To si můžete myslet jen proto, že jste mě neznala dřív! Kdepak, už je pryč má ironie i se-beironie, má schopnost se nadchnout, citově se investovat, něčemu se oddat a třeba i obětovat! Možná vám, Markéto, připravím zklamání, ale já zdaleka už nejsem ten, za kterého mě zřejmě máte! Jsem v podstatě unavený, vyprahlý, zlomený člověk — MARKÉTA: Tak nesmíte mluvit, pane doktore! Jste příliš přísný sám na sebe! Ostatně i kdyby to všechno byla pravda, už sám fakt, že svůj stav reflektujete, naznačuje, že nejste zdaleka ještě ztracen!
LEOPOLD: Jste hodná, Markéto! A neříkejte mi, prosím, pane doktore, zní to tak oficiálně! Proč nepijete?
427
MARKÉTA LEOPOLD:
MARKÉTA: LEOPOLD:
MARKÉTA: LEOPOLD:
MARKÉTA LEOPOLD: MARKÉTA
Markéta se napije a otřese se; Leopoldjí pohotově doleje. Krátká pauza. Tolik lidí si vás váží! Což to samo není pro vás velkou posilou?
Naopak! Častokrát si říkám, jak to bylo krásné, když jsem nikoho nezajímal — nikdo ode mne nic neočekával a k ničemu mě nenabádal —já prolézal antikvariáty a hledal chytré knížky — v klidu si studoval moderní filozofy — dělal si z nich po nocích výpisky — procházel se po městských parcích a přemýšlel o jejich myšlenkách — Dík tomu všemu jste ale přece tím, čím dnes jste!
To je sice pravda, pravda ale také je, že jsem si vzal zřejmě větší břímě, než jaké jsem schopen unést —
Věřím, Leopolde, že se z toho dostanete! Cítím, že jediným východiskem by pro mě bylo přijmout svůj pobyt tam — kdesi daleko od všech mých blízkých—s pokornou důvěrou ve vyšší vůli, která mi prostřednictvím té zkoušky dává příležitost odčinit všechny mé viny — od vlažnosti až po pýchu — a jako bezejmenný šroubek jakéhosi gigantického soustrojí proměnit můj úděl v očistnou lázeň, která jediná— pokud se mi podaří svůj pohár důstojně vypít až do dna — mi může jednou vrátit—snad — cosi z mé ztracené lidské integrity — obnovit ve mně naději — citově mě rekonstituovat — otevřít přede mnou dveře nového života — (zvolá): Leopolde! Ano?
(vzrušeně): Vždyť ten trest je hluboce nespravedlivý, a pakliže se mu pokoušíte —jakkoli
428
ušlechtile to myslíte — vdechnout nějaký očistný smysl, vlastně ho tím bezděky stvrzujete, a tím před ním nepřímo kapitulujete! Ale nejen to: vždyť vy konstrukcí tohoto jeho domnělého smyslu sám sobě zakrýváte, že se k němu upínáte jako k jakémusi úniku z vlastního života a jeho dilemat! Jenomže co si nevyřešíte sám v sobě, ať už tady nebo tam, to za vás nevyřeší žádný trest, i kdybyste si ho odpykával sebedál. Copak nechápete, že jste nic neudělal, a nemáte proto co odčiňovat? Jste přece nevinen!
LEOPOLD: Ach, Markéto—proč jsem vás nepoznal dřív?
Leopold uchopí M arkétiny ruce a políbí je. Markéta je v rozpacích; Leopold drží její ruce; ona hledí do země. Dlouhá pauza.
MARKÉTA (tiše): Leopolde —
LEOPOLD: Ano?
MARKÉTA: Milujete někoho?
LEOPOLD: Ach, milé dítě, vždyť já vůbec nevím, jestli jsem schopen lásky —
MARKÉTA: Neříkejte, že jste nikdy k žádné ženě nic necítil—
LEOPOLD: S některou jsem byl nervóznější a s některou míň —
MARKÉTA: Potřebujete lásku! Omamující—bláznivou— skutečnou lásku! Což jste sám nenapsal už ve Fenomenologii odpovědnosti, že kdo nemiluje, ten není? Jedině láska vám dá sílu snášet váš osud!
LEOPOLD: To se vám řekne, Markéto! Ale kde ji najít?
Markéta se rychle napije, otřese se a tiše vyhrkne.
MARKÉTA: Já vám ji dám! LEOPOLD: Cože? Vy?
429
MARKÉTA (vzrušeně): Ano! Právě jste totiž vrátil mému životu smysl: bude v tom, vrátit smysl vašemu životu a zachránit vás! Leopold pohladí Markétu po vlasech.
LEOPOLD: Jste báječná, Markéto! Ale já nemůžu připustit, abyste si ničila život s tak nanicovatým člověkem!
MARKÉTA: Vždyťjá tím svůj život naopak naplním! LEOPOLD: Nehledě k tomu, že jsem starý — MARKÉTA: To je hloupost! Už jsem se rozhodla — LEOPOLD: Tušit, co tím způsobím, nikdy bych vám byl
o svém stavu nevyprávěl — MARKÉTA: Bylo dobře, že jste mi to řekl! Vrátím vám sílu — odvahu — sebevědomí—radost—chuť do života! Vzkřísím vaše ochablé srdce! Vím, že jste schopen lásky! Jinak byste nemohl napsat to, co jste napsal! Vrátím vás životu, a tím i filozofii! Leopold uchopí Markétu za paže, chvíli jí zblízka hledí do očí, pak ji začne rychle líbat po celém obličeji i na krk.
Ach — Leopolde — ach — miluji té—vždycky jsem té milovala ■— milovala jsem tě v tvých myšlenkách a slovech — už dávno jsi ve mně probudil lásku — aniž jsi to věděl — aniž to já věděla — a já ji teďprobudím v tobě! Vtom se ozve zvonek. Leopold okamžitě vyskočí.
LEOPOLD (tiše): Rychle — na balkon!
MARKÉTA (tiše): Proč?
LEOPOLD (tiše): Odvlekli by tě!
Leopold uchopí Markétu za ruku, přeběhne s ní ke dveřím na balkon, otevře je, Markétu vystrčí ven, dveře zavře a přeběhne do koupelny, dveře nechá otevřené. Pauza. Znovu se ozve zvonek. Pauza. Pak vyjde z koupelny vážným krokem Leopold v obleku a ve svrchníku, v ruce nese
PRVNÍ CHLAPÍK: LEOPOLD
DRUHÝCHLAPÍK:
PRVNÍ CHLAPÍK:
LEOPOLD:
DRUHÝCHLAPÍK: LEOPOLD: PRVNÍ CHLAPÍK:
LEOPOLD:
DRUHÝCHLAPÍK: LEOPOLD: PRVNÍ CHLAPÍK:
DRUHÝCHLAPÍK: LEOPOLD: PRVNÍ CHLAPÍK: LEOPOLD:
DRUHÝCHLAPÍK: LEOPOLD:
malý vojenský kufřík. Dojde k hlavním dveřím a slavnostně je otevře. Vstoupí První a Druhý chlapík. Leopold za nimi zavře. Dneska sám?
(vážně): Pánové, konejte svou povinnost! Jsem připraven!
Co tak zhurta? Nemusí přece dojít hned k nej-horšímu —
První chlapík přistoupí ke dveřím na balkon, otevře je a řekne. Tak pojď, maličká — Markéta vejde zvolna do místnosti. Opovažte sejí něco udělat! Jestli ji odvlečete, tak — Tak co? Tak —tak —
Nebojte se, nikam nemusí! Dnes by to ani nestálo za to —
Vtom s vámi souhlasím. Můžeme jít. Jakjste zřejmě pochopili, ten papír vám nepodepíšu. Radši zemřu, než bych se vzdal sám sebe! Má lidská totožnost je to jediné, co mám! Ale pane doktore, nač ty silácké řeči! Nikam nepůjdete —
Jak to? Řekl jsem přece jasně, že nic nepodepíšu! Jsem nevinen!
Však taky nic podepisovat nemusíte! Máte odklad na neurčito — A bez podpisu! Cože? Odklad? Slyšíte dobře: odklad! Takže ani podpis — ani tam — Zatím, prosím pěkně, zatím — Nechápu, co to znamená — proč už nechcete ten podpis?
430
431
LEOPOLD; DRUHÝ CHLAPÍK
PRVNÍ CHLAPÍK: Nač takové formality? I bez toho je přece dnes už zřejmé, že to rozhodnutí bylo ve vašem případě pravděpodobně zmatečné — Chcete tím snad říct, že já už nejsem já? To jste řekl vy!
Krátká pauza; Leopold hledí vytřeštěně na Prvního a Druhého chlapíka, pak vykřikne. LEOPOLD: Nechci žádný odklad! Chci tam!
Leopold náhle klesne před Prvním a Druhým chlapíkem na kolena a začne vzlykat. Prosím vás—odveďte mě—prosím snažně— já už takhle žít nemůžu — Zřejmě budete muset — (zvolá): Leopolde, vstaň! Přece je nebudeš prosit!
LEOPOLD (křikne na Markétu): Dej mi pokoj! Dejte mi všichni pokoj!
Leopold se zhroutí na zem a buší pěstmi do podlahy. Opona padá, hudba se rozeznívá.
Konec šestého obrazu
PRVNÍ CHLAPÍK MARKÉTA
Sedmý obraz
Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně je pouze Leopold: sedí na pohovce a upřeně hledí na hlavní dveře. Po delší chvíli vstane, přistoupí ke dveřím a dívá se špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím a soustředěně naslouchá. Zvolna se rozsvěcí světlo v hledišti a rozeznívá se hudba. Leopold se zvolna napřímí, jde k rampě a klaní se. Všemi dveřmi na scéně vstupují současně další postavy hry, obklopují Leopolda a rovněž se uklá-nějí. Opona padá.
Konec sedmého obrazu
Konec hry
432