D Z I A D Y. Shilc. ii. Podávaje částky a zlomky z veliké, bohužel necelé básně nad jiné slavnějšího básníka polského, mám za to, že třeba předeslati několik připomínek na vysvětlení a na omluvu. Již název dotčené'básně „dziady = djady = dědy" žádá jistého výkladu. Cítil to sám Mickiewicz, a protož také hned v prvém vydání básní svých (Poezje Adama Mickiewicza. Wilno 1822 2 tomiki in 32) uveřejňuje čásť II. a IV. Dziadów, nucena se viděl, vysvětliti podivný název. Píšeť takto: „dziadt" jest název jisté slavnosti, až dosaváde n^ezi lidem v mnohých krajinách Litvy, Prus a Kurska konávané na památku „dědův" čili zemřelých předkův. Slávnosť tato zasahá původem svým do věkův pohanských. *) Za nynějších časů v slavívá lid své „dedy" v kaplích,aneb v domech pustých nedaleko hřbitova. Obyčejně připravuje se tam hostina, ^opatřená *) Připomínám ta, což na str. 145 tohoto svazku polo* ženo jest při konci. Mezi vysvětlivkami ke K'onradu Wallen-rodu jest totiž svědectví Šimona Grúnaua, jenž byl náhodou přišel na „hody kozla" čili „Dziady". 212 i rozmanitým jídlem, nápojem a ovocem, načež vyvolávají se duše nebožtíkův. Hodno uvážení, že obyčej častování zemřelých zdá se býti obecným u všech národův pohanských v starém Éecku za časův Homérových, v Škandinávsku, na východě a dosud po ostrovech nového světa. Naše (litevské) „dziady" mají do sebe tu zvláštnosť, že obřady pohanské pomíšeny jsou s pomysly náboženství křesťanského, jmenovitě pak, že den dušiček připadá okolo času dotčené slavnosti. Lid náš litevský má za to, že pokrmy, nápojem a zpěvy poskytuje úlevy dušičkám očistcovým. Takový vážný účel dotčeného svátku, samotná místa, doba noční, obřady fantastické druhdy silně dojímaly mou obrazotvornosť; i poslouchával jsem báje, pověsti a písně o nebožtících, navracujících se s prosbami neb výstrahami. Ve všelikých smyšlenkách příšerných bylo lze znamenati jistý směr mravný a jistá naučení, smyslně podávaná spôsobení prostým. Nynější báseň představí obrazy v podobném duchu. — Písně obřadní, kouzla i říkadla jsou větším dílem věrně a někdy ovšem i doslovně vzaty z poesie prostonárodní." — Tolik Mickiewicz o názvu a obsahu své básně. Nám, majícím před sebou netoliko H. a IV. část djadův, nýbrž také dílec části HL, na kratičkém výkladu samého básníka přestátí nelze. Mickiewicz vece při konci svého předsloví k prvým uveřejněným částkám dziadów: „báseň zále-žeti bude z obrazov, představujících příhody a osudy nebožtíkův, jak se líčí bájemi, pověstmi, písněmi o slav- 213 nosti „Dziadów". Nepochybujem, ie mladý básuík měl záměr t a k o v ý prvotně,, jakož vidě ti lze v části IL skutečně. Avšak jisto jest, že postupem času prvotný pomysl „Dědův" octnul se v pozadí, a vedle obmýšlených obrázkňv ze světa záhrobového, v Dziadach objevily se obrazy světa skutečného — velikolepé a ohromné, jako láska velikého ducha, kterýž hotov jest trpěti za všecky, aby oblažil všecky, „jenž vina k srdci minulá, přítomná i budoucí pokolení, chce povznésti národ, jejž miluje jako miláček, manžel i otec." Na takové výšině octla se báseň djady částkou svojí III., kterouž prvotný plán její nabyi jiné tvářnosti. Netajil si toho básník sám. Hrdinou básně jeho, jak byla obmyšlená r. 1820 v Kovně, byl „Gustav", trpitel s neumornou láskou svojí, byl upír, nezapomínající na milenku, odcizenou sobě a zbožňovanou nad« všecko. Taký milenec, trpitel, upír za živa ovšem se hodil do tajemné říše, z kteréž voláno duše na hody o slavnosti „dziadów", strojené ubohým nebožtíkům. Než tajemný hrdina tento mizí na čisto z básně v části III., a básník hned v „Prologu" prohlašuje: „gustavus obut" (Gustav umřel) a „hic nattjs est conkadus" (zde narodil se Konrád). Na místo učiněné obludy Gustava, jenž jest „umarly dla swiata", (zemřelým pro tento svět), nastupuje narozený Konrád: osoba zůstala sic ta sama (básník), jméno však objevilo se jiné. Místo lásky k milence, vyvyšované a zbožňované nad nebesa, pojednou objevuje se láska k národu v celé síle a moci. Postupem 214 idey a nastalou proměnou prvotného plánu přirozenou měrou bylo též proměniti pořádek částí. A proto také již r. 1844 vydavatel Pařížský (E. Januszkiewicz) zajisté s vědomím a s vůlí sama Mickiewicze připomenul, že „poemat dziady stanowi jedna nieprzerwana, caioác", zároveň dokládaje, že „pořádek celé básně změněn bude", až „báseň v celosti své na svět vyjde." Zatím smrtí velikého pěvce naděje tato minula na prosto. „Dziady" zůstaly necelé, kusé. Po smrti Mi-ckiewiczově nenalezeno totiž leč jenom několik zlomkov z částky prvé, kteráž prý ještě v Kovně (před r. 1822) byla napsána. A co se dotýče částky třetí, jež záležeti měla ze tří aktův, máme toliko akt L úplně ukončený a šest obrazov popisných, ustanovených tolikéž do části LU. (Droga do Rossyi — Przedmiescia Stolicy — Petersburg — Pomnik Piotra W, — Przegla^d wojska — Oleskiewicz). Vše jiné, nastíněný plán celého díla, další postup a rozvoj idey, znázornění její v činech a útrapách osob uvedených na jeviště, konečné rozřešení jasně naznačených úkolův a problemův. slovem: korunu velikolepé básně této vzal s sebou Mickie-wicz do hrobu. Rovněž tak nelze udati, čím a kterak hodlal dílu svému položití základ v části I. Pouštěti se na pole domyslův a hadanin v takové příčině, nesmím a nechci, maje za to, že ovšem i tu platí Mickiewiczovo: „Co czuje, inni uczuč chcieliby daremnie." Jinak to vzhledem k pořádku částek, jež se dostaly 3aa světlo. V. této příčině sám nesmrtelný věštec dal vůbec ohlás i ti, že částky v jiném pořádku, nezbyly prvotně, pojdou za sebou, „až celé dílo jeho vyjde na svět". Jet tedy otázkou, „jaký asi měl býti tento pořádek?" Podlé skromného soudu našeho nelze jinak mysliti, leč že částku /F. prvého plánu a sepsání „Djadův" třeba položití mezi část IL a IIL Takovým uspořádáním nabude báseň, jinak vždy ještě necelá, přirozené vniterní vazby. Pomatený na mysli milenec Gustav, kterýž v dotčené IV. částce jest „zemřelým pro svět" (umarly dla swiata) a „po světě dlouho ještě musí se tlouci, až Bůh y svou náruč povolá milého angela", tratí se na čisto z je-Tiště, dávaje místo Konrádovi. Konrád tento, vězen, vydán jest v ruce vraha, aby na samotě u vězení poznal své povolání. A o tom povolání mluvil kněz, k němuž byl pomatený, rouchem poustevníka zahalený Gustav zabloudil; povolání to připomínala mu, zbožňovateli svému, milenka, s níž mu bylo se loučiti. Jedno i druhé připomíná Gustav sám. Nešťastník dotčený, vykládaje ne-Tinným dítkám dobrého kněze trojí způsob smrti, na konec doložil: a fl •! * „Jest druh smrti ještě třetí: věčná smrť, jak Písmo praví. Běda, běda člověkovi, jehož tato smrť uloví; touto smrtí snad já umru, děti: těžkéť, těžké jsou mé hříchy!" 216 Kněz mu na to dí pro potěchu a povzbuzeni: „Proti světu a rovněž proti sobě tvé jsou těžší, než proti Bohu, hříchy. Člověk není stvořeným na slzy a smíchy, ale pro dobro lidí, bližních svých a bratří. Ačť Bůh uložil tvrdou zkoušku tobě: o svém prášku zapomeň, dbej na obor světa, ta myšlénka veliká, jak ji duše spatří, schladí menší zápaly v rozbolelé hrudi. Sluha Boží pracuje do pozdního léta: záhy jenom ničema zamyká se v hrobě, než Pán troubou strašlivou jeho zase vzbudí. Na to poustevník (Gustav) udivený přiznává se, že týmž způsobem napomínala jej milenka, když se loučili. Praví: Kněze, aj to cáry jsou ?! — Nepojaté kusy I — (Stranou:) V čarodějském umění ten se znáti musí, neb nás poslouchal — a vše v paměti své chová. (Ku knézi:) Vždyť já od ní slyšel též rady ty a slova; slovo v slovo celá řeč, jako z úst jí vzatá. Při tom našem loučení — za večera toho ... (S ironií:) Právě, právě byla to doba ku kázaní, slovek od ni slyšel jsem pěknozvukých mnoho: Vlasť i věda, sláva, též druzi milovaní! Ale nyní tento hrách všechen od zdi padá: já tečř poklidně sobě dřímu. Kdys duch můj se při věštčím zapaloval rýmu, kdys mne ze sna budí val triumf Miltiada. Zpívá: Mladosti, ty nad prach země vyletuj a slunce okem pronikni vše lidstva plémě v světě dálném a širokém. Již dech její rozvál vše obrovské ty tvary : lehký stínek a bledý přístrach zbyl jen tady, odlomky zbla, drobotinky, jež pojídá motýlek lehýnký, jež by ona dechnutím vtáhnouť mohla v sebe: a ona chce zbudovať na tom prášku hrady! Udělavši komára ze mne, chce svým časem promění ti mne zase, abych byl Atlasem, jenž kamenným ramenem šíré nosí nebe." — Kněz, váže na takové vyznání další své rady, přimlouvá mladému zápalenci, aby šetřil hlasu velebené krásavice, pôvabné ovšem netoliko spanilostí těla, nébrž i vyššími vděky. „Jaks miloval ohnivě, tak následuj hodně myšlení a pocity rajské té bytosti. I zlosyn, miluje ji, vrátil by se k ctnosti." Pomatený mladý milenec, zdá se, jako by oblouzený bolestmi hluboké vášně, zhola nic již nedbal ani na dávné dobré rady milenČiny ani na nynější srdečné přímluvy laská- 218 vého kněze: onť způsobem šíleného vykládá příběhy a útrapy osudné svojí lásky, až pak posléze ustrašiv kněze líčeným pokusem samovraždy, při samém konci maje zmi-zeti, osvědčuje: 1 „Za hřích můj byl pokutou život dostatečnou. Na štěstí Bůh poddaným sděl mne angelovým: a tož blahá budoucnosť oběma nám kyne í — Dlouho ještě blouditi bude mi na zemi; až Bůh v objetí povolá ji svoje, tehdy angela toho šlépějemi v nebe vkradou se bludné stíny moje." Ale již uvedená tato místa mohou tuším slušně po-kládati se za vazbu přirozenou mezi Gustavem v této části (prvotně IV.) umírajícím a týmž Gustavem v částce následující (jmenované části III.) zemřelým čili proměněným v Konráda, narozeného u vazbě. — Onen Gustav přílišnou svojí láskou k milence, jež ovládajíc jej všemi půvaby krásy pozemské i nadpozemské, nemohla býti mu družkou nerozdílnou na zemi, pozbyl všeliké síly a moci své, dal výhost životu blahočinnému, z velikána stal se komárem, druhdy obr, učiněn jest práskem, kterým baviti se může motýlek. — Jinak to dopadá s Gustavem, proměněným v Konráda. Tento Konrád na samotě v žaláři cítí se Samsonem; počíná sobě skutečně jako mohutný Atlas, an na skalných ramenou nesa celé světy myšlének, silou ducha otřásá sférami nebes. — Láska, kteráž 219 jej druhdy, opoutaného vášněmi, hnala až na dno propasti, zdá se, jako by na prosto byla zmizela z duše, zaujaté láskou, již byla ve srdci bolestícího miláčka vznítiti usilovala uzbožněná milenka. — Konrád, narozený v týž den a na témž místě, kdež byl Gustav umřel, jest obrovským velikánem. Velikán tento „miluje mnoho, miluje mnohé, miluje celý národ". Dotčenému Konrádu jest za příčinou nové této a veliké lásky také trpěti, a on trpí mnoho — trpí za miliony, trpí jako „matka, jež cítí bolesti svého plodu" ; ale mohutnému trpiteli utrpením nic neubývá síly, nébrž přibývá spíše odvahy k činům nesmrtelným. Nový a další tento život bohatýra Dja-dův, počatý v žaláři, rozvinul se nám před očima toliko z části, jelikož básník, nedokonav díla, v prvém aktu svého dramatu vylíčil jediné čásť dotčeného života Konrádova, jenž „tisíci meČův zbodaný od nepřátel národu" a s „černou ranou na čele, již sám sobě zadal" — „z hradu Giedyminova vyvezen jest na půlnoc". Nelze domnívati se, aby básník takový, jako Mickie-wicz, proměniv prvotní osnovu své básně a způsobem, důstojným veleducha, na nové dráhy postaviv bohatýra při prvém aktu svého dramatu, nebyl jasně viděl před sebou další rozvoj života a celou osnovu děje v následujících aktech. Soudíme na opak, že věštecký skladatel Dziadów, vydávaje řečenou čásť, věděl dobře, co i jak mělo vylíčeno býti v konečném vývoji básně, plynoucí mu přímo z hlubin veliké duše. Tím více želeti sluší, že to vse zůstalo 220 v tajemných duše té hlubinách. A. Mickiewicz byl zajisté onoho času na vrcholu svého básnického života. Tehdy povstal nesmrtelný jeho „Pan Tadeusz", báseň svého způsobu jediná v novověké literatuře. Bez pochyby byly by se ovšem i Dziady staly podobnou básní jiného druhu, básní, důstojnou obdivu každého ducha, umějícího ceniti pravdu, krásu a lásku. Všakť i nyní, kdežto nemáme leě jen částí a zlomků v několik a tudíž pohřešujeme žádoucí harmonie založené na dokonalém celku, jsou Dziady útvo-rem, jenž mocí přepodivnou svých půvabův uchvacuje á poutá, unáší a povznáší. A proto věčná škoda, že překrásné, velikolepé „Dziady" zůstaly a zůstanou — kusé. Úvahy předložené ospravedlní tuším každého, kdož chtěje užiti „Dziadův" náležitě, tři Částky dotčené básně v jiném pořádku za sebou položí, než jak je kladeno druhdy. Nemajíce prvé částky, plným právem můžeme částku druhou, v kteréž líčí se slávnosť „Djadův", zůsta-viti tam, kde jest. Po té sluší položití částku, jež prvotně měla býti čtvrtou a jest živým obrazem duše rozrývané a zmítané bolestmi nešťastné lásky. Čásť, již označováno nápisem částky IQ., bude pak přirozenou měrou položena až na konec, zakončená scénou, v níž básnicky dolíčeno, že duch, jenž zjevil se o slavnosti „Dziadów" části II.r je Gustav, kterýž v tak řečené části IV. a posléze Konrád v části IIL jsou jednou a touž osobou.*) *) Vydavatelé „Děl Mickiewiczových" za posledních čaBŮv kladou části „Dziadów" již tak, jak tuto položeny jsou. 221 A ted ještě jen slovíčko vzhledem ke zlomkům některým, jež se tu v překladu českém podávají. Předkládám tady celou čásť druhou, kteráž jest věrnou fotografií slavení památky „Djadôv", a z části III. všecky scény, které se mi zdály býti nad jiné významnějšími výlevy a obraey ducha Mickiewiczova. Doufám, že jsem tu nevolil pouze po své chuti, nýbrž řídil se při tom hlavně soudem sama básníka, jakož i rozumem povolaných kritikův polských. Rovněž tak smím se kojiti nadějí, že nikdo ze soudných čtenářův nebude ani básníku ani překladateli za zlé pokládati rouhačnou smělosť, jakáž se v „improvisaci Konrádově" nezřídka úchvatným způsobem na jevo pronáší. Nelze tuším neznamenati, kterak nesmrtelný věštec sám na pravou míru všude uvodí vše, čímž vášeň a pýcha člověčí vymyká se z mezí, sebe nadanějšímu tvoru naznačených věčným Stvořitelem. Bude-li ostatně kdo chtíti se urážeti na mystickém rázu celé básně, tomu na uvá* ženou a sobě na obranu položil Mickiewícz hned v čele částky II. slova Shakespearova: „Jsou divy v nebesích i na zemi, o kterých se nezdálo ve snách vašim filosofům." — A krom toho nevím, možno-li křesťanskému básníku za zlé pokládati, čímž se u Homéra neb Virgilia nikdo z dotčených antimystikův neuráží, či snad zjevy bohův a bohyň antického světa přirozenou měrou jsou více oprávněny než zjevování a činnosť duchův dobrých i zlých dle názorův křesťanských? — Důslednosť jestiť i tu na místě. Co se dotyce překladu samého ÄDziadów", pře- 222 kladatel sám dobře zná i upřímně vyznává, že převod podaný nikterak nemůže se měřiti neb vážiti s originálem. Mickiewicz vládne silou i lahodou slova v míře přepodivné, u něho myšlénka, obraz, slovo druží a váží se navzájem, tak, že každou proměnou míry i místa tratí se poněkud kouzlo, jímž věštecký mistr poutá netoliko obraznosť, nébrž vše síly a pružiny ducha. Bohdejž se nám zrodil překladatel dělMickiewiczových, důstojný stati vedle Mickiewicze co překladatele „Griaura" i jiných některých básní Byro-nových! Tehdy radovati se budu, vida překlady své utonulé v hlubinách zapomenutí! nora isor •oa MS. J , 0 9 f i i j Yíff r> y: i a r> y. ČASŤ I. Z části prvé „Dziadów" zůstaly a dostaly se nám pouhé zlomky, obrázky několika osob, jimž patrně v celém díle přisouzeny byly ještě úkoly. — Nej důležitější osobou — bohatýrem celé básně — zdá se, že mělo býti dítě, jež tady se starcem objevivši se na scéně, leká se slavnosti „Dziadów" za příští noci, a starci, dědu svému nešťastnému, před odchodem na hřbitov zpívá oblíbenou jeho písničku „o zakletém zkamenělém mládenci". Stařec uděluje vnukovi požehnání, žádaje mu od Boha náhradou za přestálá utrpení svoje: „Vnuku blahoslav a dej, nechať umře mladý!" * Zlomkem ze třetí scény jest obrázek konané slav-. nosti „Dziadów", kterýž, ac pěkný, mistrovský, nemá do sebe té dokonalosti, jakouž vynikají obrázky podobné v4 části druhé a třetí. Ve čtvrtém zlomku vyskytuje se již Gustav, poeta, lovec, zabloudilý v lese, kdež potkává se s ním „černý 224 myslivec, jenž lovy své počíná v noci", a živou mocí usiluje, aby mladý lovec přijal jej za společníka, za pomocníka. — Proti všelikému nabízení tomuto se však ohrazuje Gustav, nechtěje Bod neznámých žádati pomoci" a nemaje chuti vůbec „s někým přáteliti se rychle v noci." Ostatně zlomek tento končí slovy Gustavovými: „Probůh, co to znamená? — Nepřistupuj ke mně!--" Toť jádro všech zlomkův, jež nalezeno mezi pozůstalými spisy Mickiewiczovými. Zdá se, že veliký básník z důležitých příčin za živa sám nikdy jich nevydal a vůbec nemínil vydati v té způsobe, v jakovéž je máme nyní v novějších vydáních. Bylyť to tuším prvé náčrtky k zamýšlené básni. Postup a rozvoj díla v způsobe dokonalejší přiměl zajisté poetu, že celá prvá čásť měla svým časem nabyti jiného útvaru, ve shodě k dokonalému celku. — Za tou příčinou, zdá se, položena jest mezi básně různé překrásná píseň lovecká, jež prvotně náležela k dotčeno částce první. — Mickiewicz, tuším, nehodlaje v zamýšleném novém vzdělání řečené částky užiti dotčené výtečné písně, vykázal jí tudíž místo jiné. i časť n. Kouzel nik. — Stařec první bboru. — Sbor vesničanův a vesničanek. Jeviště: Kaplice — večer. There are more ítiings in Heaven and Eartli, than are dreamt of In your Philosophy. Shakespeare. -Tsou divy v nebesích a na zemi, o nichž nezdálo se ve snách vašim filosofflm. I §bob. Temno všude, hlucho všude: c© to bude, co to bude? KOUZELNÍK. Dvéře zavřít u kapličky! Kol rakve se postavíte — žádné lampy, žádné svíčky, v oknech roucha zavěsíte! Nechť měsíce jasnosť bledá skulinou k nám nenahlédá. Tož jen s chutí — a jen smělo! STAŘEC. Jak jsi kázal, vše se sdělo. Stale, ji. 15 226 SBOR. Temno všude, hlucho všude: co to bude, co to bude! KOUZELNÍK, Očistcové vše dušičky! V jakékoli straně světa, ta neb ona je zakleta, bud že která v smole hoří, bud1 že mrzne na dně říčky, budí že horší na pokutě v syrovém se dřevě moří, a, když v peci žár ji krutě šlehá, hryze, tráví, mučí, piští, pláče, tklivě skučí: každá z vás spěš do hromady! Hromada nechť stane tady: aj, my slavíme tu Djady. Sleťte v svatý ten příbytek; almužna tu, modlitby tu, pro pomoc a na záštitu, jídla jsou i jest nápitek. SBOR. Temno všude, hlucho všude: co to bude, co to bude? KOUZELNÍK. Podejtež mi hrsť koudele. Zapálím ji — a vy směle, jak plamínek vzhůru střelí. t 227 dál i dále Čilým spěchem lehounkým ho žeňte dechem... Ó tak — tak jen dále v dáli, ať se na povětří spálí. SBOR. Temno všude, hlucho všude: co to bude, co to bude? KOUZELNÍK. Napřed vy s lehkými duchy, co jste na pozemském dolu tmy a zmatku, žalu, skruchy, nouze, pláče i mozolů zableskli a spláchli cele, jako hrstka mé koudele. Kdo z vás bloudě vzdušnou stranou, nesměl vzletěť nebes branou: toho jasným znakem hlasným sem voláme, zaklínáme. SBOB. Rcete, komu čeho třeba: kdo z vás žízní lační chleba ? KOUZELNÍK. Vizte, patřte tam do výše: pod klenbou co se to leskne?! Zlatými tam křídly tiše třepetou dvě děti teskné. 15* 228 Jak list s lístkem t libém vání kroutí se tam na vrcholu, jak holoubci v milování andílci,dva hrají spolu. KOUZELNÍK A STAREC. Jak list s lístkem v libém vání kroutí se tam na vrcholu; jak holoubci v milování andílci dva hrají spolu. AKDÍLEK fk jedné x-esničancc). K matince, k naší matince! Což, matinko, neznáš Jožka." Já tvůj Jůza, týž co býval, na tvém klínu si hovíval, a to sestřička má Rozka. My létáme nyní v ráji; tam lép nám než u matičky. Hle, jak hlavičky nám plají. z lesku hvězdy jsou šatičky. na raménkách slouží tílku křidélka jak u motýlků. V ráji všeho všudy dosti: denně nové tu radosti; kam kročíme, trávka vítá, kde se dotknem, kvítek zkvítá. Než ač všeho máme dosti, duše teskná strachy stená. Ach. matinko přemilená. 229 cesta nebes do radosti dítkáni tvým jest uzamčena. sbor. Než ač všeho mají dosti, duše teskná strachy stená: ach matičko přemilená, cesta nebes do radosti dítkám tvým je uzamčená. kouzeln.kí Čeho třeba ti, dušičko, bys do nebe se dostala? Chceš, by česť se Bohu vzdala? či slaďounké chceš lahůdky? Jsouť kobližky, je tu mlíčko, ovoce jest, jsou jahůdky. Čeho potřebuješ, dušičko, bys do nebe se dostala? ANDÍLEK. Ničehož nám není třeba. — Na zemi tvou láskou, matko, bývalo nám příliš sladko; proto nás teď hnětou žely. Ach, já po svůj život celý neznal, jak je, když co bolí, neznal hoře ni hořkosti. Laškování po svévoli, her a mlsek do libosti, a mé kousky jakékoli, vždy vše krásné a čenčané. 230 Zpívať, skákať, běhať v poli, trhať kvítky pro Rozálku, to mé práce milované — její práce strojiť laiku! — Na Djady sem neletíme pro modlitby nebo hody; my též za mši neprosíme, nepotřebné náih jahody, ni kobližky, jídla mlíčná: a chcem zrnka dvě hořčičná. Aj, zisk z úslužky té chudé nad odpustky vše nám bude. Nebo slyšte a važte u sebe, že dle rozkazu Boha samého, kdo nikdy nezkusil nic zlého, neokusí též sladkosti nebe. SBOR. Nebo slyšte a važte u sebe, že dle rozkazu Boha samého, kdo nikdy nezkusil nic zlého, neokusí též sladkosti nebe. KOUZELNÍK. Andílku! — Dušičko! Čehos žádal, máte obě: tu zrníčko — tam zrníčko — a tož s Bohem jděte sobě! A kdo prosby neposlechne, duše má naň kletbou dechue. Ye jmě Otce, Syna, Ducha. 231 Vidíte-li Páně kříž? Nechcete jídla, nápoje: tož nám tu přejte pokoje — preč již, preč již! sbor. A kdo prosby neposlechne, kletba s hóry na něj dechne. Ve jmě Otce, Syna, Ducha. Vidíte-li Páně kříž? Nechcete jídla, nápoje: tož nám tu přejte pokoje — preč již — preč již! kouzelník. Strašná půlnoc již se valí. Dvéře kladkou uzamkněte; snopek louči smolné jměte, koilík s vodkou tady hnedka postavte mi do prostředka. Jak pokynu holí z dáli, nechť kořalka se zapálí. A jen s chutí a jen smělo! stařec. Již jsem hotov. » KOUZELNÍK. Dávám heslo. stařec. Bouchlo to i zakypělo — fihasnul ohník, světlo kleslo. 232 SBOR. Temno všude, hlucho všude: co to bude, co to bude? KOUZELNÍK. Dále vy s nejtěžším duchem, zmoření a zbědovaní, co jste k tomu země dolu s tělem svým a s duší spolu poutáni a přikováni řetězem svých nepravostí! Ač lepenku úmor zkruší, ač vás anděl smrti volá, z útrap těla život s duší vyrvať nemůže se zhola. Mohou-li vám přísné tresty trochu zmírniť lidé sami, a od pekel blízkých jámy vésť na blahé k ráji cesty, vás voláme, zaklínáme živlem vaším, ohněm naším! SBOR. Rcete, komu čeho třeba: kdo z vás žízní, lační chleba?! HLAS (za oknem). Hej krkavci, hej orlice, sovy líté, žráči kletí, vari — stranou od kaplice! 233 Aj, dnes Djady nám tu světí: pusťte mne, jen na dva kroky! kouzelník. Chval duch každý Hospodina! — Ach, jaká tu potvořina! Vidíte-li tam upíra, jak divoce v okno zírá? Jak na poli kosť — vybledlý; vizte, vizte, jaké líce — v hubě dým a blýskavice, oči na hlavu mu sedly, a jak uhel v popelišti s hory svítí, hrôzou blyští. Na čele vlas rozčechraný děsně vlaje na vše strany. A jak trní snopek suchý hoře, metlou ohně metá: tak proud jiskříc, srše buchy, od proklaté hlavy létá. STAŘEC A KOUZELNÍK. A jak trní snopek suchý hoře, metlou ohně metá: tak proud jisker, srše buchy, od proklaté hlavy létá. 9 OBLUDA (za oknem). Děti, — neznáte mne, děti ? Podívejte pak se zblízka, rozpomeňtež trochu sobě! 234 Já nebožtík pán váš, děti: však to moje byla víska! Ted rok míjí jedva třetí, co jste složili mne v hrobě. Ach, jak těžká Boží ruka: váznu v zlého ducha moci, a ukrutná jest má muka! Kde noc šírou zemi halí, tam jdu, hledaje té noci, a od slunce utíkaje, s mukami a svými žaly bloudím, těkám v šíré kraje, a nemohu bludné pouti konce nikde naleznouti. Ach mne hryzou věčné hlady: jísť kdo ráčí dáť mi tady? — Jak mne dravci žraví šklubou! Kdo mi podá mocné ruky na obranu před záhubou? — Není, není konce muky! — SBOB. Jak ho žraví dravci šklubou! Kdo mu podá mocné ruky na obranu před záhubou? — Není, není konce muky! KOUZELNÍK. Čeho třeba jest tvé duši, by vyvázla z děsné muky, jež ji svírá — tělo kruší? 235 Či snad prosíš, by se chvála Bohu v nebi za tě vzdala? Či posvátné žádáš hody? Jet tu hojně mléka, chleba — jeť ovoce, jsou jahody: pověz, čeho duši třeba, by do nebe se dostala. OBLUDA. Do nebe ? ... Ach, té chtíť říše marno rouhati se Bohu. Ne, já nechci, kam nemohu; já chci jen, by duše spíše ze mne — z těla se vyvlekla. Volím stokrát jít do pekla, snesu vše ty muky snadně, volím kvíliť v pekle na dně, než se zlými duchy těmi věčně tlouci se po zemi, zřít rozkoší dávných sledy, upomínky na šeredy; od východu do západu práhnouť žízní, mříti z hladu a krmiti dravé ptáky. — Než, nastojte, nález taký: že svou duši zlořečenou, dotud v těle uzavřenou, vláčet musím dnem i nocí, až kdo z vás, poddaní moji, přispěje mi ku pomoci: — nakrmí mne a napojí. t 236 Ach, jak žízeň ta mne páli! Kéž jen lžika tu vodičky, kéž byste mi darem dali, byť jen zrnka dvě pšeničky! sbor. Ach, jak žízeň ta ho páli! Kéž jen lžika tu vodičky, . kéž bychom mu darem dali, byť jen zrnka dvě pšeničky! SBOB NOČNÍCH PTÁKŮV. Darmo žebře, darmo pláče: my, co vědem černé rejry, sovy s krkavci a vejry, máme v moci svého dráče. — Druhdy, pánku, — robi tvoji, jež jsi mučil zlobou svojí, které pomořil jsi hlady, krmě tobě sníme tady a nápoje vypijeme. Hej krkavci, vejři, sovy, odslúžme se panáčkovi: drápy svými a křivými zobáky vše roztrhejme, a lítosti nic nemějme! Byť i v hubě již měl jídlo: môj dráb, jako ostré sídlo, tam zahloubím a dostanu do útrob se zlému pánu. Tys lítosti neznal, pane! Hej krkavci, vejři, sovy, 237 neznejmež my též lítosti; pochoutky a jídlo dané dráči svému, necitovi, na kousky vše roztrhejme: a kdy jídla víc nestane, tělo v cáry rozšklubejme, ať mu nahé svítí kosti! krkavec. Nerad bys umíral hlady! A víš, jak jsem na jeseni kdys ti zašel do zahrady? Hruška zraje, jablko se červení, ovocem se lámou stromy. Po tři dni j už nebylo mi do úst lačných čeho dáti. Tu několik jablek sobě natřesu, v té hrozné době hlad a smrť mně odehnati. • Než zahradník, skrytý v křoví, pozdvih křiky přenáramné; jak na vlka, když se loví, psy tvé líté poštval na mne. Než jsem dostihl tam k tarasu, . byl jsem v drápech psův a rasů. Na soud tvůj mne, dráči pravý, necitelní drábi staví. Proč? Aj, pro ovoce z lesa, jež Bůh, jak ten oheň, vodu, všem dal za chléb pro příhodu! — Ty, pán, hněvem jen se třesa, 238 .Třeba/ — děls, ,dáť příklad hrůzy na zkrocení mlsné lůzy.1 — Lid se z vísky celé sběhnul. A bych na mukách se nehnul: k sloupu dán jsem připoutaný. I bijí mne, až rozbito deset snopků živých prutů, by to stálo za pokutu. Každou kosť jak z klasův žito, jak ze suchých lusků hrachy ach, od kůže mi odbito!... Lid lkal, úpěl, trnul strachy: tys lítosti neznal, pane! SBOR ptákův. Hej krkavci, vejři, sovy, neznejme též my lítosti; jídlo dané tyranovi roztrhejme vše na kusy; a když jídla víc nestane: tělo zderme mu na kusy, ať mu nahé svítí kosti! SOVA. Nechce se ti mříti z hladu! Pomni, jaks na čtvrtek tučný strojil na zámku kvas hlučný; tehdy na mrazivém chladu s dítkem pod branou jsem stála: ,Pane P — volala jsem s plačky, ,ach měj lítosť nad chudáčky! — 239 Muž se rozžehnal mi s světem a hrob zavřel jeho kosti; • dceru vzal jsi mi do dvora, v chyži leží matka chorá, já při prsu s nemluvnětem nevím, kam se díť úzkostí. — Pane, pomoz — dej zálohu, nebo žiti dál nemohu!4 Ale cos ty dbal na duši! Hýře, pije z zlaté číše, na zlatě se převaluje, hajdukovi řek jsi tiše: „Kdo tam hostům troubí v uši?-Yyžeň babu, ke všem všudy, ať si, kde chce, hořekuje na bídu a na osudy!" ... Hajduk poslech pána-kata, za vlasy vlek ven za vrata, s děckem metnul mnou do sněhu! Zbitá i přezáblá všecka v šírém poli na noclehu zmrzla jsem i našla v sněhu hrob svůj a hrob svého děcka. Tys lítosti neznal, pane! ■ m SBOR PTÁKŮV. Hej krkavci, vejři, sovy, neznejme též my lítosti; jídlo dané tyranovi roztrhejme vše na kusy; 240 a když jídla víc nestane, tělo zderme mu na kusy, ač mu nahé svítí kosti! obluda. Není mně ach, není rady! Darmo dáváš na talíři; ptactvo, jež tu vůkol víří, co dáš, béře všecko všady: pro mne, pro mne nejsou Djady! Tak trápiť se musím věk věkem: spravedliváť Boží je vláda; nebo kdo nebyl nikdy člověkem, darmo lidské pomoci žádá. sbor. Tak trápiť se musíš věk věkem: spravedliváť Boží je vláda; nebo kdo nebyl nikdy člověkem, darmo lidské pomoci žádá. kouzelník. Když nic nepomáhá tobě, ubožáčku, táhni sobě! A kdo prosby neposlechne, duch můj kletbou na něj dechne Ve jme Otce, Syna, Ducha! — Vidíš-li Páně kříž? Nebereš jídla, nápoje: tož nám tu popřej pokoje prec jiz — prec jiz! 241 SBOJK. A kdo prosby neposlechne, duch náš kletbou na něj dechne: Ve jme Otce, Syna, Ducha! Vidíš-li Páně kříž? Nebereš jídla, nápoje, tož nám tu popřej pokoje! — Preč již — preč již! KOUZELNÍK. Podejte mi, druzi milí, na konec té holé vínek; zapaluji svaté býlí: # vzhůru dýmy a plamínek! 8BOK. Temno všude, hlucho všude: ; co to bude, co to bude? KOUZELNÍK. Ted vás volám, středné duchy, co jste na pozemském dolu tmy a zmatku, žalu, skruchy žili druhdy s lidmi spolu, a sic prosti lidské zkázy — jenom sobě bez úrazy — nežili jste nám ni světu, jako býlí, jak ty slizy, /■ ježto rostou, vadnou, mizí bez ovoce a bez kvetu: z nich se zvíře nenasytí, člověk šatů nemůž niífci. Štule. II. 1 6 242 Jen jak vínky pokroucené na stěně kdes visí zděnné: tak i vaše srdce, oko, dcerky, pnulo se vysoko. Která dosud čistým křídlem-uebeskou neprošla branou, tam kde věcná světla planou, vás tím světlem a kadidlem pozývame — zaklínáme. SBOR. Rcete, komu čeho třeba: kdo z vás žízní, lační chleba^ KOUZKLNÍK. To-li obraz jest Rodičky, aneb andělova postat? Jak obruče švihem v mraku duha sbíhá po oblaku, když chce z plesa vodu dostať: tak ona tu do kapličky svítí zrakoma i líčky. Do nohou šat bílý splývá, vlásek s větérky si hraje, tvář se letmo poúsmívá, v očích slza bolu plaje. STAŘEC A KOUZELNÍK. Do nohou šat bílý splývá, vlásek s větérky si hraje; tvář se letmo pousmívá, v ořích slza bolu plaje. 243 KOUZELNÍK A DÍVKA. Kouzelník. Na hlavě má vínek svěží, v ruce proutek se jí kmitá, a beránek před ní běží, a motýlek nad ní lítá. Na beránka bez ustání volá: Sem, sem, můj beránku! beránek vždy dál uhání. Proutkem švihá po motýlku, již je dlaní na křidýlku, a motýlek veždy zase ' uletuje — vymyká se. Dívka. Na hlavě mám vínek svěží, v ruce proutek se mi kmitá, přede mnou'beránek běží, nade mnou motýlek lítá. Na beránka bez ustání volám: Sem, sem, můj beránku beránek vždy dál uhání. Proutkem švihám po motýlku, již již dlaň mám na křidýlku, a motýlek veždy zase ulétá mi — vymyká se. DÍVKA zj»ívá). Kdys tu z rána, v jarním čase, z této vísky prvá krása, 16 2U Dorka 'své beránky pase, skáče, plesa, zpívá, jásá: La-la-la-la. Dva holoubky za hubičku chtěl té dívce Jeník dáti; leč ta notí svou písničku a posměchem lásku platí. La-la-la- la. Jožka dal jí.stužku krásnou, Torna srdce dal jí celé: Dorka plachá písní hlasnou z obou směje se vesele. La-la-la-la. Tak! — Dorkou já to — dívčina z té vísky znáte jméno mé a domov blízky. Ač jsem byla pěkná jako růže, nechtěla jsem vzíť si muže. Když jar devatenáct jsem tak hrála, umřela jsem bez bolesti: jáť tu ani žalu nepoznala ani pravdivého štěstí. Živa na světě nežila jsem světu: moje mysl, samá křídla, jen jak motýlek na květ s květu nikdy v bydla zemská nezahlídla. Duch můj za vétýrkem v letu hned za muškou, hned za vínkem, za motýlkem, za beránkem, ale nikdy za milínkem a nevinné lásky stánkem. Písně a flétny slýchala jsem ráda. 245 Často, ježto sama pásala jsem, k takým pastýřům hnala jsem stáda, kteří slavili mou krásu: ale lásky citu, lásky hlasu nikdy místa v duši nedala jsem. Za to po smrti — nevím, se mnou co se děj prv neznámým ohněm planu. Ač i tu hrám po svévoli, létám, jak mi větřík věje, v tu neb onu milou stranu, . nic mne netrápí, nic mne nebolí, jak nii libo tvořím divy, z duhy předu roušky sobě, z jasných slzí v ranní době, jež perlami zdobí nivy, tvořím motýlky si něžné a holoubky bělosněžné. A přede nevím, že tak mezi všemi .divy těmi stýská se mi. Někoho čekám za každičkým šustem: ach, jsem vždy sama v tichu pustém! Odporno mi, ze mnou stále jako pírkem vítr metá, Nevím, zda jsem z toho neb.onoho sveta. \ Kde se k čemu blížím, hnedky dále vítr mne pudí — vzhoru, vdůli — na vzdor chuti mé á vůli. . Tak pověčnou lítám drahou , na prchavém větrů proudu: *ach, nemohu vší svou snahou vznést se v výši nebes blahou ni na zemskou sáhnout hroudu! 246 SBOR. Tak povéčiiou lítá drahou na prchavém větrů proudu: ach, nemůže vší svou snahou vznést se v nebes výši blahou, ni na zemskou sáhnouť hroudu. KOUZELNÍK. Čehož potřebuješ, dušičko, bys do nebe se dostala? Prosíš, by se Bohu chvála za tebe tu od nás dála? Či snad prosíš o lahůdky ? —-Jsouť koláčky, je tu mlíčko,. jest ovoce, jsou janůdky. Čeho potřebuješ, dušičko, bys do nebe se dostala? — DÍVKA. Nic mi z toho třeba není k žádoucímu potěšení. — Nechť podběhnou hoši jaří a mé ruce chytí svými, nechť mě strhnou k zemi dolů: až si pohrám chvilku s nimi. konec bude mému bolu. Nebo slyšte i važte u sebe. že dle rozkazu Boha samého, kdo se nedotknul prachu zemského, nikdy nevejde v žádoucí nebe. 247 tíBOÍt. Nebo slyšte i važte u sebe, že dle rozkazu Boha samého, kdo se nedotknul prachu zemského, nikdy nevejde v žádoucí nebe. KOUZELNÍK (k nékúlika vesničanů!!:>. Darmo běžíte, jsou to stíny plané! Darmo ručky a ramínka natahuje k vám chudinka: větru dech ji hned odvane. — Ale neplač, děvo krásná! Hle před mýma se očima budoucnost, tvá jeví jasná. •Sama jedna po dva roky musíš ještě s větrem lítat; po té stanou tvoje kroky, kdež tě bude nebe vítať. — Dnes modlitba nemůž tobě zjednať, co bys ráda měla; íi tož s Bohem zas leť sobě .a trp, by vše pretrpela. A kdo prosby neposlechne, •duch můj kletbou na něj dechne: Ve jmě Otce, Syna, Ducha! — Vidíš-li Páně kříž? Nechtela's jídla, nápoje, a tož nám popřej pokoje — Preč již — preč již! 248 sbor. A kdo prosby neposlechne, duch náš kletbou na něj dechne Ve jme Otce, Syna, Ducha í— Vidíš-li Páně kříž? Nechtela's jídla, nápoje — tož nám tu popřej pokoje: Preč již — preč již! kouzelník. A tecf všecky duše spolu, každou zvlášť a všecky rázem, volám posléz tím rozkazem na kvas drobný k tomu stolu, hrstě máku, sočovice házím v kouty do kaplice. SBOR. Berte, čeho které třeba: která žízní, lační chleba. kouzelník. čas odemknouť zase dvéře u posvátné té kapličky. Lampy zapalte i svíčky, půlnoc prošla, kohout pěje: již po hrozné jest ofěře. Čas je hlásať otcův děje. Stůjte! 2ľ» sbor. Co to? KOUZELNÍK. Duch zde ještě! sbor. Temno všude, hlucho všude: co to bude, co to bude? kouzelník (k jedné z vesničanek). Aj pastýřko, cos ve smutku? Vstaň! — Či to snad mně jen zdá se, neb na hrobě sedíš v skutku? Dítky, pro Bůh, patřte, vizte nové hrůzy známky jisté . . . Ach, podlaha propadá se! Hle obluda bílá vstává, k pastýřce té kroky chýlí: líce bílé, pokrop bílý, jako sníh po Novém roku. Divý zrak svůj zasmušily celkem zatopil jí v oku. Patřte, ach, to srdce vizte! Jaková to rudá prouha, jako růžovatá stouha, neb korálův šňůrka dlouhá od prsou äž k nohám dolů. Co to? — Obluda to nová! K srdci kyne na znak bolu, než pastýřce nedí slova. 250 SBOR. Co to ? — Obluda to nová! K srdci kyne na znak bolu, než pastýřce nedí slova. KOUZKLNÍK. Čeho potřebuješ, duchu mladý, jaké pomoci neb rady? Či ti chvály Boží třeba, či za svaté žádáš hody? Jet tu dosti mléka, chleba — ovoce jest, jsou jahody; duchu mladý, co ti třeba, abys mohl dojíť nebe! (Obluda mlčí.) SBOB. Temno všude, hlucho všude: co to bude, co to bude? KOUZELNÍK. Odpověz, obludo bledá! — Co to, že odpovědi nedá? SBOB. nařízeno. Legionáři polští, kteréžto hodlal Napoleon zavěsti přes moře na ostrov sv. Dominika, vymknuvše se nevděčnému mocnáři francouzskému, směli se bez nesnází vrátiti do vlasti, lile, to skutky, kteréž vykonal Alexander, jedva se byl uvázal ve vládu. Nejsou-li patrnými důkazy, že přál Polákům? A nejinak za potomních časův. Napoleon, vydav se r. 1812 na výpravu do Rus, prohlásil obnovení Polsky a hnal tudy Poláky do národní vojny proti Rusům. Napoleon v Moskvě pochoval i moc svou i slávu, a utíkaje z Rus, obnovenou Polsku zanechal vítězným Rusům. A jak se zachoval vítězný císař ruský na opanované polské zemi ? Nejinak než jako přítel, ohlašuje odpuštění těm, kdož byli s Napoleonem pozdvihli zbraně na záhubu říše jeho. Napoleon vyvržen z Rus, po- 314 ražen v Němcích, potřen ve Francii samé. Poláci zůstali věrni praporům Napoleonovým až do konce. Vítězný Alexander, k němuž se po konečném pádu Napoleonově obrátili, vítal je s úctou a chválou za věrnosť osvědčenou přemoženému protivníku. Po té nastala doba osudného sjezdu Vídeňského, kdež urovnávala diplomacie poměry panovníkův a říší. Císař Alexander nepřestal tu na pouhém, ovšem nepatrném své říše rozšíření krajinami polskými; obnovil jméno království polského, zaručil Polákům národnosť a doléhal, aby zaručena jim byla zároveň též pod žezlem rakouským i pruským. —■ Jak se zachoval k Polákům v novém království, něco výše již vyloženo. — Ano, ještě na krátce před smrtí netušenou (r. 1825) připomínal sobě dávné zámysly o přivtělení krajin litevských k polskému království. Přes všecky zklamané naděje vždy ozýval se v duši ohlas mnohoslibných slov, kterými osvědčoval na počátku svého kralování v Polště: „Miluji, ctím váš národ. Co jsem zamyslil, dokonám. Důvěry a trpělivosti mějte, a budete míti Polsku celou s celou svou národností. Ač mocný jsem, nemohu všecko, a jesť mi potýkati se s nesnázemi. Ale při Boží pomoci a vaší naplním naděje svoje i vaše." Ale netřeba, tuším, o věci dosti zřejmé dále šířiti řeči. Jest zjevno, že mezi panovníky v Evropě za posledního věku neměla Polska nešťastná přítele upřímnějšího nad Alexandra. — Nezbývá mi leč ještě na závěrek položití významných několik slov, kterýmiž statečný kmet Kožmian zakončil úvahy své o dotčeném císaři. „Bude-li kdo někdy čisti, kterak jsem ocenil císaře Alexandra, vida moji neutajenou vděčnost za to, což byl pro Polsku buď učinil aneb zamýšlel učiniti, možná, že- ■ mi obyčejem u nás obvyklým neodpustí tohoto přesvědčení 315 a zlým nazve mě vlastencem. Zatím pravda toliko tam se poznává, kde bývá setřeno přesvědčení jednotlivcův. — U nás žádají, aby chváleno bylo všecko, což pochází od nás, a všecko se potupovalo, což nám není po chuti. Co • se mne dotýče, já se neodřeknu svědomitého přesvědčení svého, a stoje již nade hrobem, směle osvědčuji, což mám za pravdu. Nezatajím, že sám nejednou měl jsem pochybnosti o tomto císaři, an promíjel velkoknížeti násilí, kterých se dopouštěl. Nejednou mrze se, říkal jsem: Lépe ať císař zastaví ústavu, než aby* dopouštěl rušiti ji. — Avšak rovněž tak nemohu zatajiti, že pozdnější potomstvo vzdělá císaři Alexandrovi pomník, jakový náleží těm, kdož mají zásluhy o člověčenstvo.* Nedokonal všecko, což si byl umínil; neboť žil na krátko a potkával se s překážkami, kterými, ač chtěl-li je na čisto přemoci, donucen jest druhdy se zastaviti. Co mu nalíčeno osidel, co mu nalháno o piklech rozmanitých, jak mnohých užito pod-vodův a pomluv, aby tudíž poděšen byl následky šlechetných záměrů svých a upouštěl od nich. Než kdyby při něm zůstalo jediné to, což v kratičkém životě svém vykonal, již za to zasluhoval by čestného místa mezi dobročinnými mocnáři." LITVA, PROLOG. VVILNE.— V KLÁŠTEŘE ENEŽÍ BASILIÁNŮV, PROMĚNĚNÉM V ŽALA K- STÁTNÍ. — CELA VĚZŇOVA. Střežte se lidí 1 Nebo vás budou vydávat* do rad a ve sborech svých budou vás bičovatí, a před vladaře, i před krále voděni budete pro mne, na svědectví jim i národům.— a budete v nenávisti všechném pro jméno mo. Ale kdo setrvá až do konce, ten bude snasen. Mat. X. 17. 18. 22. Vězeň opřený na okně spí. ANGEL STRÁŽCE. Nedobré, necitné dítě! Matky tvé záslužné činy, pokud ještě žila v těle, teď kdy vzešla do výšiny nebes, prosby její vřelé, dlouho střehly věk tvůj mladý od pokoušek, od záhlady: jako růže angel sadů za dne kvete; v nočním chladu 1 317 vůně libé odhánějí hmyz od skrání dítek její. Druhdy já na prosbu matky s povolením lásky,Boží sestupoval do tvé chatky; tichý v tiché noci stínu po pramenu na nížinu scházíval jsem k tobě, synu, i stával jsem při tvém loži. Když noc tebe snem ovila, nad tvým sněním rozvášněným stával jsem, jak lilje bílá nade zdrojem pokaleným. Druhdy se mi zoškiivila již ta duše tvoje zbřídlá; než zlých zdání při nátisku já se masti tebou nedal a myšlénky dobré hledal, jak hledají do kadidla zrnek vonných v mravenisku. Jak myšlénka dobrá svitla: za ruku jsem bral tvou duši, vodil ji v kraj, vznášel k výši, po níž práhne, kterou tuší, která blahou věčnou kyne; já pěl píseň, jakou slyší zřídka ve snách zemské děti, která tratí se z paměti, jak procitnou, jak sen mine. 318 Já ti příští blaho tvoje zvěstoval—jím kojil tebe, na rukou tě nose v nebe: a tys jímal nebes hlasy, jako píseň, kterou svoje opojenci hyzdí kvasy. Já syn chvály nesmrtelné tehdy v tvářnost odil sebe děsné příšery pekelné, abych strašil — mrskal tebe ; tys bral šlehy z Boží ruky jako divoch vraha muky, a tvá duše v nepokoji s pýchou svojí budila se, jak by v nepaměti zdroji nočním kalem upila se. A památky vyšších světův táh' jsi v hloubi, jak kaskáda, v propast podzemní když padá, schvácí listí dřev a květův. Tehdy hořko lkal jsem v žalu, s bolem toule líce v dlaně, pro bludy tvé, pro neřesti; a z pozemských chtě úvalů k nebeské se vrátiť straně, dlouho váhal jsem se vznésti, bych nepotkal tvojí matky: ptát se, jaká jest novina z koule zemské, z mojí chatky, jaký byl sen mého syna! 319 vězeň. Procitá unavený—patři p okno, — Ráno. Noci tichá, kdy vzcházíš, kdo se tebe táže, odkud přišlas; před sebou kdy rozseješ hvězdy, kdo z nich taje budoucí dráhy tvé vykáže?! — „Slunko zašlo!" — hvězdáři ohlašují s věží, ale proč zašlo: toho nikdo nevykládá; zemi kryjí temnosti a lid ve snách leží, ale proč ti lidé spí:#nikdo z nich nebádá; — probudí se bez citu, jak bez citu spali, nediví jich podivné slunko každodenní; blesk a temnost jako stráž pluková se mění; ale kde jsou vůdci ti, kteří rozkaz dali? A sen ? — Ach ten tichý svět — hluchý, tajemnicí, život duše hoden-li skumů lidských není? Místo jeho kdo změří, jeho čas kdo zlíčí?! Spí-li člověk, hrozí se — procitlý se směje. Mudrcové praví mi, člověčí sen že je rozpomínkou toliko — holé připomnění. .. Ó mudráci kletí! Což neumím rozlišit snění od paměti? Snad mi také namluví, že mé uvěznění jest jen "připomnění ? — Praví, že cit rozkoše sněné a žalosti jest jen hračkou obraznosti, lllupci jedva z pověsti pbrazivost znají, a nám věštcům o ní bájí! Já v ní býval a změřil kruhy její lépe, y.nám za mezí její že«leží snění slepé: 320 spíše bude nocí den, a muka radostí, uež pamětí bude sen — snění obrazností! (Uléhá — vttává zase — kráčí k oknu.) Nelze pospať — ty sny hned straší, hned zas loudí: ty sny jak mne troudí! (Dřímá.) DUCHOVÉ NOČNÍ. Puch Černý, puch mekký pod hlavu mu dejme, zpívejme mu ticho — nic ho nelekejme! DUCH Z LEVÉ STRANY. Noc smutná v žalári: — v městě veselosti, u stolův tamo hudby hučí, při plných číších se minstrelové hostí, a písně jich rozkošné zvučí; tam v noci se vlekou komety, komety s očičky s jasnými spletý. . . (Vezen usiná.) Kdo po nich lodí spravuje v behu, na vlnách usne v rozkošném snění, na našem zase procitne břehu. ANGELOVÉ. My jsme uprosili Boha, by tě vydal v ruce vrahu, a ty našel svoji dráhu. Samota mudrce učí: v samotě, jež tě tu mučí, jako prorok v poušti holé, mysli o svém o úkole. 321 I SBOB DUCHŮV NOČNÍCH. Za dne Bůh nás hněte — v noci je veselí: do pozdní noci ničemy hlučí, a volněji v noci zpívají minstreli, satani svým je .písničkám učí; kdo mvslenku svatou ráno měl z kostela, v počestném kdo si hovoru libuje, noc-pijavka zbožnost vyssá mu ze čela noc-had mu v ústech pochoutky zatru j c. My noci synové nad senným zpívejme, služme mu, až sluhou nám bude, do srdce vpadněme, hlavou mu běhejme — náš bude — ach, kéž jen spí dlouho, a o svém Bohů zabude! ANGEL. Modlili se na zemi — modlilo se nebe: v krátce musí tyrani na svět pustiť tebe! VĚZEŇ (budí se a myslí). Ty,* co bližní katuješ, poutáš a vytínáš, i za dne se usmíváš, večer hody strojíš, Či ty z rána jeden svůj sen si připomínáš, a kdy pomníš a chápeš, či se ho nebojíš? (Dřímá.) ANGEL. Budeš opět svobodný — s tou jsme přišli zprávou. Štulc. il 21 B22 VĚZEŇ (budí se). Budu volným? — Pomním! — Tak včera kdos mi pravil. Ne! — Odkud to? Sním? —Nebo Bůh mě o tom zpravil? ANGELOVÉ. Ach, pozor jenom! — bděme nade hlavou, již tady bitva mezi myšlenkami — DUCHOVÉ Z LEVÉ STRANY. Nu/, útok zdvojme — DUCHOVÉ Z PRAVÉ STRANY. A my zdvojme stráže! Zda dobro vyhrá, čili zlostné mamy: zejtra to v řecích — v činech se ukáže, a té bitvy jediná chvíle u člověka káže, jaký osud jej na vše věky čeká. VĚZEŇ. Mám býť volný — tak! — Nevím, odkud přišla zpráva, leč vím, co je svoboda, již mne Moskal dává. Lotři s nohou, s rukou jen okovy mi sejmou, ale vtlačí na duši porobu mi zřejmou! Ach, já budu vyhnancem! — Za cizími prahy blouditi a toulať se budu mezi vrahy. Já zpěvák, kdy zapěji v lásce své neb tísni, nikdo z těch, co uslyší, nezrozumí písni, a zvuk planý, neladný bude rozum masti! Lotři, té mi jediné zbraně nevyrvali, ale pokazili ji, v rukou přelámali! . 323 m t . Ziv jsa, budu zemřelým svojí milé vlasti, . a myšlenka zamčená lehne v duse stínu, jak diamant zavřený ve kamenném klínu. (Vstal a píše uhlem.) S jedné strany ;■ D. O. M, GUSTAVU3 OBUT M. D. CCC. XXIII. CALENJJIS NOVEMHRIS. S druhé strany: HIC NATI7S Ľ ST CCTNRADUS. M. D. CCC. XXIII CALENDIS NOVEMREI* Vodpirá st na okno—i usne. DUCH. Kdybys věděl, člověče, jaká msc tvé vlády! Když ti v hlavě myšlenka jako jiskra v mraku neviděná zaleskne, ze chmur věží hrady, a déšť nebo hremů třesk tvoří na oblaku; kdybys znal, že myšlenku jednu jedva vznítíš, již čekají v mlčení, jak na hromy světy, na myšlenku tu — satan i angelův čety, zdaž jí v peklo udeříš neb k nebi posvítíš. A ty jako vysoký, bludný oblak planeš, nevíš, ani kam letíš, ni kde s činy staneš! — Lidé, každý z vás by mohl sám i uvězněný, kácet, zdvíhať myslí a vírou trůnův stěny! 21* AKT lu SCÉNA I. CHODBA.. — STRAŽ S KARABINAMI STOJI OPODÁL. — NĚKOLIK! VĚZŇŮV MLADÝCH SE SVÍCEMI VYCHÁZEJÍ Z CHYZIC. — PŮLNOC. JAKOB. Možná to? Sejdeme se? adolf. Stráž kořalku pije. Kaprál náš. JAKOB. Kolik bilo? ADOLF. Půlnoc nedaleká. JAKOB. A jak hlídka chytne nás — kaprála smrt čeká. ADOLF. Jenom svíce uhas! — lile — oheň v okna bije! (Shasinají tvict.) 325 v Hlídka — dětinství! -Ta dřív do vrat musí tlouci, heslo dát a vzíti. — Klíč pravý a žádoucí se dříve musí hledati — potom chodby délka; — než se hlídka přižene a než koho lapne, rozbehnem se, — každá uzamkne se celka, a z nás každý padne a dobře si zachrápne. (Jiní vezňovéf zavolaní, vycházejí z chyžic.) ŽEfiOTA. Dobrý večer! KONRÁD. . I ty tu? ''ol KNÉZ LWOWICZ. I vy tu? 0 sobolewski. I já tu. FREJEND. A víte co? Žegoto, do tvé chyžky pôjdem. Čerstvý vězeň vstoupil dnes do noviciátu % má komín — dobrý tam oheň míti budem; a cos nového: — dobře vidět nové stěny! sobolewski. Žegoto! A jak se máš? I ty přemilený! žegota. Chyžki má tři kročeje: a vás je hromada. freje nd. Víte co, nejlepší kout nájdem u Konráda. Jeho chyžka jest nejdál: s kostelem se stýká; zpívej, volej, odtamtud hlas nic neproniká. * * 1 Chci dnes mluvit hlasitě — hodlám mnoho zpívaf. Dobří lidé po městě budou se domnívat, že zpívají t kostele. Zjitra jest hod Boží, mám též lahvic několik, a ty se nám hodí. JAKOB. Bez vědomí kaprála? FREJEND. • v Ah, ten neuškodí. Kaprál hodný a sám rád těží z toho zboží. Jest on Polák, bývalý náš legionista, pokud možná, přítel náš, duše polská, Čistá, z něhož cárské násilí Moskaia chce míti. Kaprál, dobrý katolík, svolil, bychom směli míle strávit pospolu štědrý večer celý. JAKOB. A by zvěděl senátor, chuďas pak pocítí. Vcházgl do chyzky Konrádovy — přikládají na oheň v komíne. — Zančcujf svíce. — Chyška jako v prologu. . K Z. LWOWICZ. Odkud ty jsi tu se vzal, Žiho milovaný, a kdy? ŽEGrOTA. Dnes mne sebrali, z domu ze stodoly. KZ. LWOWICZ. A tys hospodářem byl? , ŽEGOTA. Slavným na vše strany. Kéž byč viděl ty moje merinosy, voly! ■•327 . ' Já, jenž druhdy neznal, co oves je, co sláma, slynu jako nej lepší zeman po vůkolí a po vší Litvě, všude má je slá^a známá. JAKOB. A byls náhle uvězněn? ŽEGOTA. Dávno šly již vesty 0 stíhání ve Vilne; můj dům blízko cesty. Vídat bylo kybitky cválající za dne, a co noc nás děsily zvuky zvonků zradné; nejednou, když ke stolu večer jsme si sedli a kdos žertem udeřil třenkou nože v sklenku, zachvěly se ženštiny, starouškové zbledli, mníce, že již feldjeger se zvonkem je venku. Než já neznal, koho a proč as chtějí chopiť: dosud v žádném spiknutí nebylo mé jméno. Soudím-, že to stíhání vládou nalezeno pro zisk jen, a vězňům bude řádně klopiť, až pak dobře zaplatí, navrátí se domů. • - tomáš. A máš takou naději? Nevěř klamu tomu! ŽEGOTA. Vždyť pak v Sibiř bez viny nekáží nás vléci. A jakou lze vymyslit — najít při nás vinu? Mlčíte — tož vyložte mi tu motaninu: co se na nás žaluje — jaký původ věci. TOMÁŠ. Původ — že Novosilcov z Varšavy k nám přistal. Však znáš jistě charakter pana senátora. Víš, že v nemilosti byl u imperátora, 1 bez mála na koráb, šibal ten se chystal že zisk z dávných loupeží promarnil i propil, bez úvěrku u kupcův, posledečky klopil. Nebo přes vše úklady a všelikou péči [ nemôž v Polsce spiknutí naknať do svých léčí, a tož Litvu, svěží kraj, navštíviti ráčil, s štábem špehův svých nás tu již přikvačil. Aby pak moh' bez trestu po vší Litvě dráti, samovládci znovu se vlísať do milosti: musí utkať velkou věc z našich společností, a cárovi obětí nových mnoho dáti. ŽEGOTA. My dokážem nevinnosť. TOMÁŠ. Darmo se tu brániť. Stíhání a celý soud potají se vedou, vrazi na nás žaloby po své chuti předou. Nikomu zde neřeknou, za co a proč jest tu; . ten, co na nás žaluje, nedá se nám brániť, chceť nás trestať, buď co buď, a nezniknem trestu. Jeden zbyl jen prostředek, jímž lze cos uchrániť: některé z nás posvěťme vrahům za oběti, a ti vezmou na sebe všechněch druhých viny. V čele vaší družiny stál jsem já jediný; a tož za vás, přátelé, trpěti mi patří. — Dodejte mi několik vyvolených bratří z takých, co jsou sirotci, starší, neženatí, kterých ztrátou nemnoho Litva naše ztratí, jichžto losem málo jen srdcí pokrvácí: a.vrahu tak potřební vyrvou se junáci. ŽEGOTA. Tož tam až došlo! 329 JAKOB. Hle, jak smutný, jedva slyšel. Nevěděl, že snad na vždy z domu svého vyšel. FREJEND. Jaeek musil od ženy krátce před porodem, a nepláče. — FELIX KOLAKOWSKI. Či má lkát ? — Ovšem, chvála Bohu! Bude-li syn žádoucí rodičky té plodem, synáčkovu budoucnost uhádnouti mohu. — Dej mi ruku — vždyť pak jsem trochu chiromanta, tož budoucnost vyvěstím tvého ti infanta. Patře na ruku: Bude-li muž poctivý pod Moskevskou vládou, tož se potká s kybitkou, se soudem a zradou; a kdo ví, snad ještě nás všecky najde tady ten tvůj milý synáček, příští Jacek mladý. — Mám rád synky — toť příští naši tovariši. ŽEGOTA. Dlouho-li tu, sedíte? FREJ END. Kdo to může věděť? Kalendáře nemáme — listy se nepíší; hůře to, že nevíme, dokud máme seděť. SUZIN. Párek záclon dřevěných v okénko mi dáno, tak že neznám, kdy soumrak ani kdy je ráno. 330 FREJKNJ*. Ale taž se Tomáše, patriarcha strasti. On, největší štika, též prvý pad* do pasti; on nás všecky uvítal — zůstane sám jeden — ví o všech, kdy který a odkud byl přiveden. SUZIV. To pan Tomáš! Já poznať nemohl jsem Tomáše. Dej mi ruku — znal jsi mne krátko jen a málo: tehdy všechněm byla tak drahou přízeň vaše, bližších přátel vůkol vás veždy mnoho stálo; v davu tys mne nedohlédnul, ale já znal tebe. — Vím, cos činil, pretrpel, nechtě dáť nás hubif: odtud tvojí známostí vždy se budu chlubiť, a při smrti zpomínkou potěším tou sebe: „Já kdys plakal s Tomášem!" FREJEND. Ale pro Bůh živý, nač ty hrůzy, slzy, pláč tento žalostivý?! Tomáš, když byl svoboden, na čele měl psáno velikými písmeny: „Šatlava". — Nuž vizte — teď, když jemu ve vazbě opatření dáno, jest jak doma, jest jako ryba v vodě čisté. Na světle byl on jako houby kryptogamy, vadnul a schnul od slunce; ted1 tu v lochu s námi; ježto slunečkovci my blednem a vzdycháme, . on tlouští svou a rozkvětem překvapuje známo. Než pan Tomáš podal se na kurací řádnou podle mody ve světě — na kurací hladnou. ŽEGOTA. Což tě hladem mořili? 831 FREJ END. Dodávali stravy, ale měls ji vidět — aj věru, div to pravý! dostačilo v pokoji stravou touto kadit, a tím myši otráviť, škvory vše vyhladit. ŽKGOTA. A jaks mohl jisti? tomáš. Týden nejeď jsem, můj milý, pak jsem jísť se pokusil — pak jsem pozbyl síly; pak jsem neděl několik ležel všecek tichý — nevím, kolik a jakých nemocí to bylo, co se jich tu pospolu ke mně dostavilo, neb lékaře nebylo, jenž by je nazýval — pak jsem vstal zas, počal jísť, síly jsem nabýval, i zdá se mi, že jsem se zrodil na tu stravu. FRFJKNJ). Věřte mi, vně šatlavy samé mamy citu. Kdo tu byl, vnik' v tajnice kuchyní a bytů: bydlet, jísť — zle, dobře, věc zvyku jest a mravu. Litvín ptal se kdys, nevím, ďábla či Pinčuka: „A proč sedíš ve blátě?" — Než ten kdosi křiknul: .Sedím, sídlím, neboť jsem sídliti v něm zvyknul/ jakob. Ale zvyknout, brachu ... FREJEND. Nuž, na to jest nauka! JAKOB. Já tu sedím, zdá se mi, půl osma měsíce, i tak teskno mi, jak prv — nic méň... 332 FBBJEíTD. A nic více? Pan Tomáš tak uvyknul, že mu větřík zdravý hnedky prsa skličuje, dělá závrať hlavy. On odvyknul dýchati, nevychází z cely. — Až jej odsud vyženou, chládek se vyplatí: neb on potom na vínko groše neutratí — jak jen lykne povětří, hnedky se ochmelí. TOMÁŠ. Chtěl bych býti pod zemí, v hladu, při chorobě snášeť kyje, a co hůř, špehy a výzvědy, než tu v lepším vězení vás míť za sousedy. — Lotři, zakopať nás chtí všecky v jednom hrobě! FREJEND. A jak? Ty pro nás pláčeš? — Máš co želeť koho! či snad mne? Rci, jaký zisk z mého žití toho? Ještě na vojně — mám dar, že se umím biti: několika Doncům hřbet doved' bych natříti. Než v pokoji — co z toho, že sto let přežiji a klíť budu na Rusy — i umru a shniji. Na svobodě věk celý nešlo by mi k duhu, byl bych jak prach neb víno prostředního druhu; dnes, když víno zatknuto a prach přibit kluky, tu v té milé šatlavě, dané ku požitku, mám již cenu plničkou láhve i nábitku za náhradu všeliké útrapy a muky. Byl bych vyčich' jak víno z konve otevřené, splal bych jak prach z panvičky pláchne odemčené. Pošlou-li mne na Sibiř pouty sevřeného, a mne uzří Litvíni, bratři bratra svého, pomyslí: to šlechtická krev — to mlaď nám hyne: a pak, cáre, počkej si, počkej, Rosjauíne! , . Taký jak já, Tomáši, rád pověsit dá se, abys ty moh' na světě žiti trochu déle. Vlasti slouží našinec službou smrti smělé; desetkrát chci umřít, bych jednou zdvih' tě zase. tebe aneb temného básníka Konráda, jenž nám o budoucnosti jako cikáu hádá. Ke Konrádovi: Věřím, neb to Tomáš děl, že jsi básník velký; mám tě rád, neb umíš dbáť také na butelky, rozlévaje píseň svou, citem, ohněm dýcháš: pijem, cítíme a ty hubneš a usycháš. K Tomáii a Konrádu: Víte, že vás miluji — však lze milovati — neplakat. Nuže, bratři, osušte si líce, nebo jak se rozčilím, i jak počnu štkáti, pokazím čaj i oheň pohasím a svíce. Dttá čaj. Chvíle mléneí. KZ. Í/WOWICZ. Pravda, zle tu vítáme druha v novém kruhu; v Litvě zlou je známkou pláč na den usídlení. Dlouhé za dne mlčení či to nám jde k duhu? He? — Jak dlouhé ticho! JAKOB. Což novin z města není V VhJCKNI. Novin ? KZ. LWOWJCZ. Žádných novin! ADOLF, Dnes Jan byl na výslechu, v městě pobyl hodinu — mlče však se trudí, jak je viděť ze zraků, jež se divně kalí; nechce se mu do řeči. NKKOLIK VĚZŇŮV. Jene, pro potěchu noviny! JAN SOBOLKWSKI. Ach, ty bolest novou v duši vzbudí! Dnes na Sibiř s dvadcíti kybitkami hnali a vezli... ŽEGOTA, Koho? — Našich? JAN. Mládky z milé Žmudi. VŠICKNI. Na Sibiř? JAN. A s parádou! — Lidu bylo mnoho. NĚKOLIK VĚZŇŮV. Vyvezli ? JAN. Já viděl sám. 335 JACOB. Videl jsi? A koho? Mého bratra též? Všecky? JAN. Všecky — do jednoho sám jsem viděl. — Zpátky jda, kaprála jsem prosil posečkati. Povolil chvilku. Stana v dáli, ukryl jsem se za sloupy chrámu. Ve svatyni právě byla mše ; tam se lidu sešlo mnoho. Náhle všechen lid se ven valil dveřmi z chrámu k vězení. Já v sínci stál — kostel tak byl prázdný, že jsem v hloubi svatyně dobře viděl kněze u oltáře s kalichem a se zvonkem hocha. Lid obklíčil vězení nepohybným valem. Na náměstí ode vrat jako Dři slavnostech vojsko se zbraní, s bubny ve dvou řadách stálo — na prostředku kybitky. Patřím — tu na koni policmajster přiklusá; z tváře snadno hádat, velký člověk veliký triumf že tu vede, triumf cára půlnoci, vítěze nad dětmi. V krátce dáno znamení bubnem — otevřeno radnici — já viděl je — za každým šly stráže s bodáky. Malí zmoření hoši a všickni jak rekruti s hlavami holenými — všickni v poutech nohy okuté. — Hoši ubožáci! Nejmladší z nich byl deset rokův, stěžoval si, že mu nelze pozdvihnout řetězův a rovněž ukazoval na nohu zkrvavělou, nahou. Policmajster dojíždí — ptá se, čeho žádal. Policmajster útrpný řetěz sám potěžkal: „Deset liber — snáší se s vahou předepsanou/1 — 33tí Janczewského vyvedli; — já ho poznal — chudák zčernal, zhubeněl, a však, až div, ušlechetněL Ten před rokem svévolný, krásný hošík malý s kybitky teď pohlížel jako císař onen z bezlidného skaliska — okem hrdým, jasným; tu zdál se potěšovat společníky v hoři, tu se loučil s úsměchem hořkým a lahodným. jak by lidu říci chtěl: Nemnoho mne bolí. — V tom, se zdálo, jako by očima mne potkal: nevida, jak drží mne za šaty můj kaprál, myslil, že jsem uvolněn — políbenou dlaní kynul, jako by mi přál i se mnou se loučil. . . Oči všech se mžiknutím obrátily ke mně, ale kaprál násilím táh' mne, bych se ukryl: nechtěl jsem a k sloupu jen něco blíž jsem stanul. Pozoruji vězňovu postavu a ruchy: znamenal, že pláče lid, patře na železa, tož tu nohou pouto zdvih' — potřásal jím trochu na znamení, jemu že příliš těžké není, A v tom práskli do koní — kybitka se hnula. On sňal s hlavy klobouček, vstal i napnul hlasu, a třikráte křik': „Ještě Polska nezhynula! Padli v dav — leč ruka ta k nebi pozdvižena. onen klobouk černý, jak prapor při pohřebu, hlava, z níž kat násilím kázal odrat vlasy, hlava nepohanbená, hrdá, zřejmá z dáli, co všem svoji nevinnosť i hanobu věští, a vyvstává z černého davu hlav bezčetných, jako z vod leb delfína, věštitele bouře, ruka ta i hlava ta zůstaly mi v oku, i zůstanou v mysli mé, — na života pouti mi jak kompas ukáží, kde ctnosť kyne krokům: zapomenuli o nich, Bože ua nebesích na mne zapomeň! kz. iswowicz. Amen, za vás! KAŽDÝ z vězňův. 1 za sebe. jan SOBOLKWSKJ. Zatím jiné kybitky zajížděly radou zdloužilou; — je sázeli jednoho po druhém. Já po lidu stěsnaném očima kol mrštil, i po vojsku, — tváře vše bledé jako mrtvol; a v tom davu takové ticho bvlo hluché. že jsem slyšel každý krok a zvuk želez každý. Divno, všickni cítili, jak je trest nelidský — lid, vojsko cítí, lulčí. — tak se bojí cára! — Posledního vyvedli; — zdálo se, že vzdorný — leč on chudák nemohl jíč, každou chvilku klesal, zvolna scházel se vzchodů, a na druhý stupeň jedva stoupiv, stočil se i jak dlouhý padnul. To Wasilewski, ten co sousedil tu s námi; ondy na výslechu ran tolik jemu dáno, že mu odtud nezbyla krůpěj krve v tváři. Voják přišel, pozdvihnul tělo jeho z dlažby, v rukou nes1 je v kybitku — ale druhou rukou tajné slzy otíral — nes1 je zvolna, zdlouha. Wasilewski neomdlel, nevisel, netížil, ale jak na zemi paď rovně, tak hned stuhnul. Nesen strměl jako sloup, ruce, jako sňaté s kříže, vojákovi se pnuly nad rameny. • Oči strašné, bělavé měl a v šíř rozevřené. — Lid též oči vytřeštil a otevřel ústa, Stol*-, ii. 22 338 rázem jedno vzdechnutí z prsou tisícerých vyrvané a hluboké — jako ze podzemí — zakvílelo kolkolem, právě jako by vše hroby, co jich pod chrámem, byly zaplakaly. Velitel vše zahlušil bubnem a rozkazem: „Za zbraň!" „V pochod!" Hnuli se. Středem po ulici pustila se kybitka náhlým blesku letem. — Jedna prázdná. — Vězeň byl — ale neviděný; ten zpod slámy ruku vztah' k lidu, a to ruku rozevřenou, zsinalou, třesa jí a kyna, jako by se loučit chtěl; ale v tom kybitka vjela do davu — než bič davy porozplašil, zastavili před chrámem; a té právě chvíle, když dovezli mrtvolu, zaslechnul jsem zvonek, a pohledná v prázdný chrám — vidím ruku kněze, an povznáší k nebesům tělo a krev Páně. I řekl jsem: „Pane, cos Pilátovým soudem prolil svou krev nevinnou pro spasení světa, oběť přijmi dětinnou pod cárskými soudy — ne tak svatou, velikou, ale též nevinnou!" Dlouhé mlčeni. JOSEF. Čítával jsem o vojnách za bývalých věků; píší, že se vojny ty vedly v takém vzteku, že nepřítel po lesích nešetřil ni stromů a s zásevy pálil vše lidem na pohromu; cár moudřejší horšími Polsku hubí kusy: on i zrnka obilná bére nám i dusí; satan sám ho metodě ničitelské učí. KOLAKOWSKI. Učeníku- nejlepší náhradu též vručí. ChvfU mlčeni. 33í) k z. LW0WICZ. Bratří, onen vězeň sflad, kdo ví, ještě žije; Bůh sám jediný to zná — časem snad odkryje. Já co kněz se pomodlím, radě z duše celé : Modlete se za pokoj duše mučeníka í — Kdo ví, co nás čeká vše z rukou násilníka. adolf. Chcešli, za Xavera též pomodli se vřele; víš — on, než ho sebrali, v lebku sobě střelil. FREJEND. Lebski — s námi hodoval, s námi se veselil; maje bídu sdíleti, s 'světa nám utíká. kz. lwowicz. Ne zle, za toho se též modliť nešťastníka. jankowski. Kněze, víš, z té víry tvé já jen smích si strojím: co víc, jsem-li horší než Turci a Tataři? Nechť bych stal se zlodějem, špehem a zbojníkem, Kákušákem, Průsakem, cárským úřadníkem: ne tak rychlo Boží té pokuty se bojím; Wasilewski jeť zabit, my tu — a jsou caři! frejend. Chtěl i já se ozvati, a tys za mne hřešil; — ale dovol oddechnout — jsemťjak zkamenělý; člověk poslouchaje to, pláčem zhloupí celý. Aj, Felixe, kéž bys ty trochu nás potěšil! ty, jak ráčíš, ďábla bys v pekle rozesměšil. 22* 840 NĚKOLIK VÉZNUV. Dobrá, dobrá! — Felixe, musíš mluvit, zpívat": Felix má hlas. Frejeiide, hej, vína nalívat! ŽEGOTA. Chvilku poshovte — já též zeman snemíkovy, ač jsem přišel poslední, nechci ticho seděť. Josef mluvil o zrní: tož prostými slovy já hospodář musím cláť vám též něco vědět. Byť cár chtél vše semínka pobrat z role na>í a zakopať do avuw v úžasném svém cářství: nic se hladu nebojte, ať jím kdo chce straší, pan Antonín psal již cos o tom hospodářství. JEDEN Z VÉZŇÔV. Jaký Antonín? ŽEGOTA. Bájku Goreckého znáte? A spíš pravdu? nékulik. Jakou to? — Pověz, milý bratře ŽEGOTA. Když Bůh vyhnal hříšníka z rajské ze zahrady, nechtěl přede, by člověk ten musil umříť hlady; a tož kázal andělům vzíti obilíčka i po zrnku člověku natrousiť ho v cestu. Adam přišel, našel je, patřil na zrníčka, a šel dále, nevěda, nač to zrní jest tu. V noci přišel ďábel a chytrák udiveny: „Darmo.u vece, „tady Bůh nerozsypal žita; v těchto zrnech musí byť jakási moc skrytá. schovám je dřív, než člověk domyslí se ceny." - v 34 1 Robeni vyryl v zemi rov. zasypal ho žitem, naplil, pokryl zemí a zdupal svým kopytem; hrdý a rád, zámery Boží tak že zhatil, celým hrdlem zasmál se, zarval, a se /tratil Než tu jarem, k velkému (Tabla podivení, roste tráva, kvete klas, zraje na semení. — Vy, co ua svět s půlnocí jenom chodíváte, zlobu mocí, rozumem ehvtrosť nazvváte: kdo z vás víru. svobodu zahrabává, bŕnlí, myslí Boha ošidil a sáni sobe šidí. jakon. Bravo, (rorecki! Oč že přijde do Varšavy a za bájku asi rok v chládku se pobaví. FREJ K NI). m Dobré i to; — leč já se vracím k Felixovi, Vaše bájky — jaké to pro mne poesije, kde se hlava natrudí prv, než rozum zloví'?! 8 písničkami Felix náš ať žije a pije! (Nalívá mu vína.) J A NKOW8KI. A co Lrvvowicz ? — Modlí se za zemřelé bratří. Slyšte, píseň zazpívám, jež Lwowiczi patří. Ucete, pokud vůle čí je: Ježíš, Marie! ; Neuvěřím, že nám přeje Ježíš, Marie. vid ItíOíJ A ST 342 leč až lotry vše pobije, Ježíš, Marie. Tam cár jak divá bestije, Ježíš, Marie! Tu Novosilcov jak zmije — Ježíš, Marie, pokud celá cárská &íje, Ježíš, Marie, pokud Novosilcov pije, Ježíš, Marie, neuvěřím, že nám přeje Ježíš, Marie! konrád. Poslyš, chraň se u číše šprýmů s jmény těmi! Dávno nevím, kam to má víra děla se mi, nepletu se do svatých všechněch v litanii: ale nedám, by směl kdo rouhat se Marii! KAPRÁL (pristupuje blíž kt Konrádovi). Dobře, že Pán ještě to jedno drží jméno! — Hráč, jenž do hry dal, co měl v míšku uloženo, není ztracen, pokud ši jeden peníz chová — v štasfcný den ho nalezne, z měšce vjjme znova, tož pak dá ho na procent do kupeckých krámů, a když v dobrém obchodu Pán Bůh požehná mu, větší poklad před smrtí, než měl, pozůstaví. — Ne žert, Pane, jméno to — povím zázrak pravý! A tož se mně samému kdysi přihodilo ve španělích — tomu let... ó to dávno bylo! 343 * m Tož jsem v legionách byl — napřed pod D^browským, pak jsem dal se v slovutný pluk Sobolewského. SOBOLEWSKI. To můj bratr! KAPRÁL. Bože můj, pokoj duši jeho! Statný vojín — zhynul tak, — tož od kulek pěti. -Byl vám, pane, podoben. — Z vůle páně bratra do městečka Lamega kdys mi bylo jeti. — Vím to jak dnes — byla tam francouzská ta chátra. Ten hrá v kostky, ten v karty, ten se děvkám vděčí. A bekot!... každý Francouz podnapilý bečí. Jak tedy začnou zpívat — všickni věci pusté, sivobradí vousáči bečí písně tlusté, až mně mladému hanba bylo a stud z toho; — z ničemnosti v ničemnost všickni do jednoho — dále žvanit na svaté a za proudem řečí z hříchu, lezli do hříchu, z velkého vždy v věčší; tož i rouhat směli se nejsvětější Panně, a že já jsem v bratrstvu — dle své povinnosti bráním jméno Marie; ostře spustím na ně tož s pořádným dokladem: „Dost té vaší zlosti! Stulte pysky — sici" . .. A tož hned se odmlčeli, aby se mnou na ostro prát se nemuseli. (Konrád *« zamysli — druzi začínají hovor*) Ale, pane, poslyšte, co se z toho stalo. , Po té hádce šli jsme spat, zchmelení ne málo. V noci troubí na koně — tábor celý plaší. — Nuž do čapek — nemohou vložit je ti braši, nebo není nač, nebo každá ta hlavička nožem byla odťatá jako makovická. H44 Šeftna ňpaněl Francouzům, ani v uoei spali, nožem krky podřezal, jak ve dvore slepky. Já tu hledám na krku hlavy své a lebky: zůstaly mně, kde byly — v čapce lístek malý Vivat Polonus unus defensor Mariae. Vidíš, starý kaprál váš tímto jménem žije. JEDEN Z VĚZŇŮV. Felix musí zazpívat — nalej pak mu čaje nebo vína. FELIX. Bratří, všech vás tu vůle ta je, že být musím veselým. — Ač mi srdce puká, budu vesel, bude též píseň boluozvuká. ,9J?m[ vyvt rffH'Mŕíy — j/svt(f\' iíoííoííx /boJ Zpivá: . í* - Um Nedbám, jaká padne kára: pouta, Sibiř nebo báné; já, vždy věrný otrok pám\ budu pracovať pro cára. V báni temné rudu tluka. pomním, že ta ruda jará železo dá, z něhož ruka něčí skuje mlat na cára. Přijduli na zalidnění: vezmu dcerku od Tatara; možná, že v mém pokolení Pálen zrodí se na cára. Když v osadách káží bvti, zorám sádek, skopám hrádky, a konopí budu síti na pole i do zahrádky. 34p * * A z konopí spřede vašem nitě kdos, jenž pomstou hárá, se stříbrem pak nit muž1 pasem osudným se stáť iia cára, SBOR zplodí Pálen zrodí se na cára. ra - ra - ra - ra - ra - ra. SUZIN. Ale co Konrád tiše zasmušilý sedí, jako by své počítal hříchy před zpovědí? Felixe, on neslyšel zhola nic tvé písně. Konráde! — Patřte! — Zblednul, již se zas červení. Či snad churav? FELIX. Stůj, tichot Uhad1 jsem, co bude! Ó, my známe Konráda; co to značí, víme. Půlnoc jeho hodina. — Felix ted už němý. Nyní, bratří, písničku lepší uslyšíme; ale hudby třeba tu — Frejend mu zahude. — Nápěv jeho dávný hraj, a my ticho stůjme a kdy třeba, do sboru hlasy upravujme. JOSEF (patře na Konráda). Bratří! ušel jeho duch a daleko těká; dosud" tam kdes po hvězdách snad budoucnost čítá, ' mad se s duchy známými poznává i vítá, a oni mu povědí, jaký los nás čeká. — Jak divné oči, oheň pod víčkama blýská, a oko nic nemluví, netáže se na nic; duše v nich teď nesídlí, blyští jak ohniska 346 opustená od vojska, které v nočním stínu na výpravu dalo se mlčky k ctnému činu: než shasnon, vojsko do svých navrátí se starne. ■ (ťkoitU rozličné nápěvy). konrád (spivé). Píseň má byla v hrobě i chladná, počila krev — a pod zemí strádá, m * i jak upír vstává po krvi hladná a krev žádá, krev žádá, krev žádá. — Tak! — pomsta, pomsta, pomsta na vraha: s Bohem a třebas i bez Boha! Sbor opětuje: Tak pomsta atd Píseň praví: já půjdu večírem, napřed bratry rodáky mám hrýzti; komu mé kly se v duši umístí, ten, jak já, musí stát se upírem. Po té půjdem, krev vraha vypijem, tělo rozvlečem na poli šírém: ruce a nohy hřeby pribijem, by nepovstal a nebyl upírem. S duší jeho do pekla musíme, všickni na ni si sedneme spolu, až z ní nesmrteľnosť vydusíme, budem hrýzť, dokud čít bude bolu. Tak! — pomsta, pomsta, pomsta na vraha: s Bohem a třebas i bez Boha! KZ. LWOWICZ. Probůh, ustaň, Konráde, píseň to pohauská! « 347 KAI'RÁL. Jak se dívá úžasně; — píseň to satanská í Přestali zpívat. ^irTOÍH trnul T- "JmFn\ 0/íffi í;jí HjOIíIO" KONRÁD (# provázením flétny). Vznáším se, letím — tam na štít výše skalné— juž nad člověčích plemen roji mezi proroky chvalné. Odtud příštích dob oblaky kalné, -jak mečem roztínám zřítelnicí svojí; rukama jak vichry mhly věků rozdírám. — Již vidno —-jasno — s kůry na lidstvo 'pozírám. — Tam sybilinská kniha příštích sudeb světa — tamo v důli! Viz děje, co přijdou, viz budoucí léta... jak drobní ptáčkové, když kde orla zočí. mne orla v nanebesí! Viz, kterak se zraku mého děsí, kterak k zemi padají, pádí na úbočí, jak se hejno v písku tratí. — Za nimi, hoj za nimi, sokolí mé oči. oči bleskv žhoucí! Za nimi spáry mé! — zrak je stihne, spár je schvátí. Co to? — Pták jakýs povstal, křídla roztáčí, všecko ptactvo zakrývá, mne okem vyzývá: má křídla černá, jako kdy bouře se mračí — jak duha jsou perutě dlouhé, šíré. Pták celé nebe zakrývá. To výr je obrovský. — Kdos ty? Kdos ty výre? •U8 Kdos ty?— Jáť orel! — Patří výr, mysl moji plete. Kdos ty? pověz.krátce! — Já jsem hromovládce. Pohledl na mne, zraky si mne měřil, a jak dýmem v oči mi udeřil: myšlenky mé mate — plete. NĚKOLIK VKZŇIJ. Co to mluví — co — co to ? Hleďte, jak je bledý! (Podchycují Konráda.) Upokoj se! KONRÁD. Stůj — stůjte! — Já se s výrem' směřil. Výr zrak spustil přede mnou, v dým se ukryl šedý. Myšlenky své rozvinu — zmatky rozechví vám, píseň dozpívám, dozpívám. Pot.cl se. :i , .. . ...j KZ. LWOWICZ. Dosti těch písní! JIXÍ. Dosti! f ' KAPRÁL. Dosti! — Pán Bůh s námi. Zvonek! — Slyšíte zvonek? %— Hlídka před branami. Zhaste oheň ! — Do svých cel! JEDEN Z VĚZŇŮV (patře oknem). Bránu otevřeli. Konrád omdlel— nechte ho— sám, sám jeden v celi. SCÉNA II, IMPB0V1SACE. Samotnost! — Co po lidech í — Čím je pěvec lidu ? Kdo vyslechne myšlenku celou z písně mojí, kdo vše ducha blesky v ní duchem si osvojí? Bloud, kdo pro lid jazyku, hlasu nedá klidu: jazyk šidí hlas, a hlas myšlenky zas klame, z duše letí myšlenka, než se v slovu zláme; slova polknou myšlenku — tak se nad ní třesou jako země nad skrytou, pohlcenou řekou. A či z země třesotu lidé kteří tuší, jakou asi hlubinou sk/yté proudy tekou; a kam ženou se a nesou? Cit koluje, nití se, plane, září v duši jako krev po hlubokých, nevidomých tísních; jen co krve v tváři mé lidé zří a tuší, jenom tolik z citů mých pochytí v mých písních. i •!)/ O [\ iň\í\. Híí [ 'i< t A* Písni má, ty hvězdou jsi za pomezím světa! Zrak pozemský, vyslaný jako honec k tobě. a byť sklenná křídla vzal, tebe nedolétá: on jediné q mléčnou dráhu tvou udeří; že to slunka — myslí sobě, ale nespočte jich, nepřemerl Vám, písně, oči, uši lidské nepotřebné! — Plyňte v duše mojí vniternostech, svěťte jejích na výsostech, é jako proudy podzemné, jak hvězdy nadnebiu . ■ r • ♦ 350 Ty Bože, ty přírodo, venujte mi sluchu! — Hodnyť vás hudba, zpěv, zrozené v mém duchu. Já mistr! Já mistr vztahuji své ruce! Vztahuji až v nebesa, kladu tam své dlaně na hvězdy, jak na skelné harmoniky kruhy. Hned náhlým, hned zas volným ruchem vše hvězdy kroutím svojím duchem: tónův plyne milion; v tónov milionu každý tón jsem dobyl sám, vím o každém tónu, mířím je, dělím je a loučím, a v duhy, v akordy, sloky se řadiť jim poroučím, rozlévám je v zvucích, leji v pruhy blesků: každý má své proudiště, každý svoji stezku. Já sňal ruce, já je vznesl nad šířiny světů, a kruhy harmoniky ustaly v svém letu. Sám zpívám, slyším svoje zpěvy, protáhlé, dlouhé jako vichru věvy; převívají člověčího rodu tůně, ryčí, bouří, žalem ječí, věky se jim hlucho vděčí: a hrá každý zvuk i spolu plane; mám jej v uchu, mám ho v oku, jako vlny, větrem kolíbané, já let jeho slyším svistem skoků, a na oblakovém šatě zřím ho v zlatě. — Boha, přírody hodno také pění! Píseň ta jest velká — jet tvoření, taká píseň síla to a dělnosť, taká píseň to jest nesmrtelnost! 4 351 Já nesmrtelnost cítím, nesmrtelnost tvoře. Co více zmoh' jsi, Bože, na své hoře? Viz, jak myšlenky ty beru z sebe, . v slova vtěluji své děti, a ta v světy ze mne letí, rozsypané plynou v nebe, točí se, hrají a svítí; daleké již duch můj ještě v lůně svém je cítí: vděky jicb si oblibuji, okrouhlost jich rukou čuji, a ruch duchem odhaduji. Jáť vás miluji, mé věštecké děti! Myšlenky mé — hvězdy moje, city moje — vichry moje; ve středu vašem jak otec stoje, volám: „Vy vše jste moje!" Slapu vás nohou, všickni poeti s všemi mudráky, s všemi proroky, kteréž velebil vesmír široký! — Kdyby ještě chodili ve středu svých dětí, kdyby všecky pochvaly a vše ty tlesky slyšeli, cítili, za slušné brali, a vše slávy této každodenní blesky paprsky na svojich věncích rozžínaii: s celou pochval muzikou a ozdobou věncův, nabranou z tolika věkův, z tolika rodů na počesť svých oslavencův, nečili by svého blaha, vlastní moci, jak já čiji ho dnes v samotné té noci: ježto tu sám pěje ve útrobě, zpívám jen samému sobě. • 352 Tak! — Jsem čilý. silný jsem a jsem rozumný*-**--Nikdy nečil jsem, jak v této chvíli; dnes můj zenit, dnes moc napnu nad své sílyv dnes poznám, zdali jsem nejvyš>í v duchů velkých říší, čili pyšný jen a dumný. — Dnes to doba předurčená, dnes nejsilněj vypnu duše své ramena. to jest chvíle Samsonova, vězeň slepý jsa, v myšlenkách se nořil a u sloupu svůj si osud tvořil. . . . Odhodím tělo, a jen jak duch vezmu křídla; — třeba jest mi letu v nadehvězdná sídla; a vvletě v chvatu z planet a hvozd ruchovratu, dojdu, kde hraničí příroda i tvůrce. světů. I mám je, mám je — mám dvě taká křídla; vystačí mně k letu v nadehvězdná sídla, od západu na východ si je rozvířím, ránu namířím: levým o minulost, pravým o budoucnost metnu, po pramenech citu k Tobě vzlétnu i nahlédnu v city Tvoje. — Ó Ty, o němžto, že čiješ na nebi, praví, jejžto všemi jazyky velebí, slaví. — Já tu—já přišel ; vidíš, jaká jest moc moje! Až sem ve Tvá sídla sáhají má křídla. Než jsem človek — i tam na zemi mé tělo v otčině mé srdce, a to láskou vřelo. Ale moje láska na toni světě, láska ta ne na jednom spočinula člověku jako brouček na růžovém květě: ne iia jedné rodině, na jediném věku. Já miluji celý národ! V svém objetí mám vše bývalé i příští jeho děti: N všecky rody jeho synů k hrudi tisknu, k srdci vinu jako přítel, miláček, choť a otec vřelý; chci ho zdvihnout blahem vznésti chci jím udiviť svět celý; nemám způsobu a přijda, tu ho chci nalez ti.. Já přišel ozbrojen vládou mysli celou, 1 #-mysli té co nebesům vyrvala Tvé hromy, stíhala chod .Tvých planet a svou rukou smělou rozevřela moře hloub' a Tvé hvězdné dómy. Máni více — moc tu mám, jíž lidé neudili; mám svůj cit neskonalé síly, mám cit mocný, co se sám v samém sobě chová, jako sopka někdy jen vydymuje v slova. A té moci nevzal jsem -z dřeva, Edenského, či z ovoce vědění dobrého a "zlého, ni ze knížek, ni z podání, ni ze záhad rozvázání, ni z kouzelných ze zkoumání, já se tvořitelem zrodil: odtamtud mi síly moje, odkud Tobě přišly Tvoje, ježto's pro ně též nechodil! — Máš, ... nebojíš se ztratiť — což si svojím, aj, i já se o to nic nebojím. Stuic. n. 23- 354 Čis Ty mi dal, či vzal jsem odkud máš Ty, — oko bystré, mohutné: v dobách mé sily — vysoko na chmury když pustím zraky, a putovné slyším ptáky, ježto na nedostižném v výši plují krídle, chci-li — a hned okem je držím jak v osidle. Stádo kormutlivou píseň zvoní; pokud jich nepustím, vítr Tvůj na darmo se honí. Když pohlednu v kométu, jeť má duše jistá,' pokud na ni patrím, že se mi nehne z místa. Jenom lidé ti porušitelní, marní bloudi a nesmrtelní, neslouží mi, neznají mne. neznají nás obou: mne ni Tebe; já chtě způsob najít na ně, dospěl v nebe. — Tu moc. již mám nad přírodou. nad lidskými dušemi chci míti, a jak ptáci, hvězdy kynutí mé cítí. tak chci vlasti bližních nad svobodou, ne zbraní — tu zbraň zas bije, ne písněmi — dlouho rostou. ne naukou — rychle hnije, ne divy — ty věcí sprostou: chci vlasti citem, kterýžto jest ve mně, vlasti, jak Ty nad všemi veždy a tajemně! — Co kdy ráčím, ať uhádnou — splní, oblaží se tudy; zpříčí-li se, za své bludy nechať trpí, nechť propadnou. — Lidé mi budte jako myšlénky a slova, z nichž, když mi libo, písně váže se osnova. — 355 Praví: Ty že takou vládneš moci! ■ Pokud rovnou vládou mne nad dušemi nadáš, j á bych svůj národ, jako píseň živou stvořil, až by ustrnuli soci; a větší div než Ty sám — a než hádáš, sděl bych já, že bys žasna, se naň díval: — * i píseň blahou bych zazpíval! Dej mi nad dušemi vlásť! — Nedbám o moc jinou, ba tak vší tou pohrdám strojnou mizeninou, již sprostáci světem zvou a uvykli chváliť, že jsem. dosud nezkusil, zdali slovo moje nedovealo "by jí hned v rumy svaliť. Víš, já mysli nezkazil, řeci nezamořil: leč cítím, že kdybych vůli svoji sevřel a napnul a spolu osvítil, * snad bych sto hvězd pohasil a druhé sto vznítil — . neboť nesmrtelný jsem! Jsout ve tvorstva roji jiní nesmrtelní; — lec nepotkal jsem vyšších, na nebesích Nej vyšší! — Tebe v těch tu říších hledal jsem já nejvyšší z těch, co dole čijí. Dosud Tebe nepotkav, — že jsi, ovšem hádám: Chtě Tvou cítiť zvýšenosť, potkati Tě žádám. — Já chci vládu, — tož ji dej — neb k ní řiď mne drahou! O prorocích, kteří též vládli nad dušemi, slýchal jsem a věřím, že byli na té zemi: leč co zmohli oni, též já svou mohu snabou; já chci vládu míť — jaká Tobě slouží, jak Ty duše ovládáš, vlasť má duše touží. Dlouhé mlčeni. 23* 886 Š ironií: Mlčíš, mlčíš! — Ted vše znám — ted jsem postih1 Tebe, srozuměl jsem, cos Ty, — a jak jsi vládnul dosud, i v jakových rukou je člověčenstva osud. Láskou zval Té lhář či bloud, co mámil sebe: Ty nejsi leč jen rozumností/ Lidé myslí — ne srdcem — zvědí cesty Tvoje; rozumem jen vyslídí, zbraně Tvé a zbroje, kde se hromadí a hostí. Jen kdo vryl se v knihy, v kovy, vryl se v číslo, v mrtvé tělo, dojde, čeho se mu chtělo, a část moci Tvojí zloví. Najde jedy, prach i páru, najde blesky, dýmy, huky, najde právo, pozná spády na mudráky, na neuky — najde síly v lichém tvaru, osvojí si čásf Tvé vlády. Rozumům jsi oddal světa rozkoše a požívání; srdce v nekonečná leta zůstavuje na pokání, mně jsi nejkratší dal žití, nejmocnější dals mi čití. Mlčeni. Čím jest mé čití? Ach, jiskrou všednou! Čím jest mé žití? Ach, chvilkou jednou! A ty, co zahřmí zejtra, čím jsou dneska hromy? Jiskrou všednou! Čím jeSt věkův celý proud, z dějin povědomý? Chvilkou jednou! Čím se člověk počíná, tento světík malý? Jiskrou vsednou! Čím je smrť, co rozpráší myšlének mých kaly? Chvilkou jednou! Oím byl On, pokud světy držel ve svém lůně? Jiskrou všedním! Čím bude vecnosť, když svět spolknou Jeho tůně? Chvilkou jednou! ■ HLAS ZE STRAJNV LKV.é. " HLAS ZE STB A N Y PRAVÉ. Rýchlo naň — Jaký šál! na duši Braňme ho, braňme! jak na laň! Křídly ochraňme žen ji —\ dál í skráň! *v cval — v cval! . . . % - g Jiskra i chvíle, když se prodlouží, to pálí, tvoří a v sutiny valí. Smělo — smělo! . ... Tu chvíli rozdlužme, rozdalme! Smělo — smělo! .... Tu jiskru rozněťme, rozpalme! -Nyní — dobře — tak! Ještě jednou Tě vyzývám, ještě po přátelsku svou duši Ti odkrývám. Mlčíš — a snad pohrdáš smělým pozemšťanem: ale vždyť jsi osobně válčil se satanem? * Vyzývám Tě slavně, jak to sluší. — Nepotupuj mne a mou nepohrdej dusí! Jáť nejeden, ač jen sám jeden stojím tady. Srdce s lidem na zemi velikým mne pojí; mámť já vojska za sebou, trůny, krále, vlády; 358 stane-li se rouhač zc unie, povstanu-li k boji: krutější než satan já bitvu Tobě spískám; on tě vyzval na rozum: já si srdce získám a na srdce vyzvu tě silou svojí. Já miloval, trpěl — já v lásce urost mukou. Když jsi druhdy vyrval mi osobné mé štěstí, na svých prsou toliko zkrvaviv se pěstí, proti nebi však jsem nezdvihl rukou. HLAS. HLAS. Klusáka Hvězdo padající! přetvořím v ptáka. Jaký šál Orlími křídly! v propast Tě mycí! Do výše! Dál! Vlet! Nyní duší v otčinu mou jsem drahou vtělen; polknuv tělem její duši, já i otčina jsme jedno. S otčinou milou, jedinou, scelen * nazývám se milion — neb za miliony s duší vřelou, s myslí klidnou miluji, trpím muky a bole; patřím na otčinu bídnou, jak syn na otce vpleteného v kole. útrapy cítím, co jich po národu, jak čije matka v lůně bole svého plodu. Trpím a třeštím — a Ty moudře, Ty vesele veždy řídíš, všecko vidíš, veMy soudíš, a dí, že prý nic riebloudíŠ! Poslyš, pravda-H, co jsem se synovskou vírou přicházeje na ten svět, druhdy slýchal, že miluješ; — rodě svět, láskou-lis oddychal; máš-li k narozenému lásku otce čirou; srdce čilé bylo-li mezi živočichy, jež jsi zamknul v korábu, vyrval ze potopy; srdce toto není-li potvor, co se rodí náhodou a nikdy let- svojich uedochodí, svoje útrapami jen znamenajíc stopy; pod Tvou vládou není-li čilost návod lichý, nepatříš-li v milion lidí volajících: * „Pomoc!" jako v srovnání zmatku při číslicích; je-li láska v světě Tvém potřebnou a platnou a ne pouze chybičkou ve Tvých účtech matnou .;. HLAS. Orla v hydru! Oči mu vydru. K útoku dále! Kouří, pále ... Ryk a hřmot. Mlčíš ... Já ti otevřel hloubi srdce svého; zaklínám Tě — dej mi moc — jen část vlády lichá částka toho, na zemi což ovládla pýcha... s částkou tou co bych já blaha stvořil všeho! Mlčíš! — Nedáš po srdci, tož dej po Rozumu! — Zříš, z lidských i angelských já že prvý tlumů, že Tě lépe znám než ti Tvoji archangelé, hoden jsa, bys dal, co chci, se mnou vládu děle. — HLAS. Z jasného slunce kometo bludu! Kde konec tvého pudu? Bez konce. — bez konce! 360 Mýlím-li se, odpověz! — Mlčíš! Já nešálím. Mlčíš, doufaje, že jest silné rámě Tvoje — Věz, že čeho nezláme rozum, citem spálím. — Vidíš to mé ohnisko — cit je síla moje — sbírám, stiskám, svírám jej, by se mocněj znítil, v okutí železné vůle vrážím ho smělo jak náboj v bořivé dělo. 11 LAS. HLAS. Střel a pal! Lítost! — Žal! Ozvi se, — sic vystřelím proti Tvé bytosti; nebude-li rána má Tvým osudným zmarem: to zatřesu Tvých říší veškerostí! — Vystřelím hlas v obory celé po stvoření, hlas, co z pokolení pak půjde v pokolení, křiknu, světa otcem že nejsi, ale . .. HLAS ĎÁBLŮV. Cárem ľ Konrád ttoje ch> Ui, potácí se. — padá DUCHOVK Z LKVÉ STRANY. r-RvÝ. Šlapej, chyť! DRUHÝ. Ještě dýše . .. PRVÝ. Omdlel, a než přijde k sobě, dodusíme ... DUCH Z PRAVÉ STRANY. Preč! — Modlí se zaň lidé. 36il duch z levice. Vidíš — odhánějí nás. , prvý z levice. Ó t}* šelmo hloupá! Nepomohls mu poslední slovo vybreptnouti, v pýše ještě o jeden krok ho pozdvihnout!! Chvilka pýchy — lebka ta byla by již naší. A teď takým hlupákem, všetečností troupa může ještě uklouznout z moci satanáši! Být tak blízko lebky jíž, a nemoci zdupať! V ústech jeho zříti krev, a nemoci chlupať! Ó ty ďáble hlupáku — tys jej pustil z pasti! druhý. • Vrátí se — vrátí — prvý! . f Preč — sie vezmu tě na rohv! Ponosím áž tisíc let — vrazím v tlamu samou satanu.— druhý. é Cha — cha! — Strašíš jenom tetko s mámou! Já děcko si popláču. Tu máš! IW rohem.) Co, nechybil? Leť, nevylízej z pekla' — Aha, do dna přibil! Bravo!— prvý. - Sacré dieu! . druhý (btfů rohem). "'■ Máš! . 362 PRVÝ. Hej do skoku nohy! Slyšet tlukot a klič ve dveřích. DRUHÝ. Pop — modlář — utulme se — a schovejme rohy! SCÉNA III. VCHÁZEJÍ: KAPRÁL, BRATU FRANTIŠKÁN PETR, JKDKN VĚZEN. KNĚZ PETR. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. - VĚZEŇ. Omdlel. — Konráde! — Slyšíš? — Jak by nemel uší! KZ. PETR. Pokoj tomu domu! — Bud pokoj hříšné duši! VĚZEŇ. Pro Bůh — omdlel! Hle jak se zmítá, šklubá, vzteká, to padoucí nemoc! Hle, jak rty kousá, jeká! (Kněz ľetr se modli.) KAPRÁL. Můj pane, jděte po svých — nás tu nemeškejte! VĚZEŇ. Ale pro Bůh, modliteb planých neříkejte! Z podlahy ho zdvihněte — Vložme ho do lůžka, kněze Petře! * kz. petr. Tu ho nech! * vězeň. Nuž zde jest poduška. Eh, já vím, co to! — Naň časem přicházívá také třeštění — dlouho zpívá — i mluvívá. Ráno zdráv zas jak ryba.. Než kdo vám pověděl, že tu omdlel! kaprál. Pane můj, kéž bys ticho seděl! Kněz Petr nechť modlí se za panáčka toho; neb já vím, že bylo tu — cos — tu zlého mnoho. Když minula patrola — slyším hluk v té celi —-patřím dírkou od klíče — a co tam oči zřely, td mi viděť. cos! Já ke kmotru hned svému k velebníčku Petrovi, knězi pobožnému ... Viz churavce! — Dobrého věru nic nevěštím. vézeň. Věru, nerozumím nic — já se ještě střeštím, kaprál. i Střeštiť?— Aj vy páuové —r pozor mějte, páni! Vaše ústa výmluvná — v hlavách nmdrování: hle tu v prachu hlava ta moudrá, velebená' — a z těch úst tak výmluvných bílá kypí pěna. Slyšel jsem, jak zpíval; já nechápal, co pěje: leč bylo cos u něho nad čelem i v zraku: věř mi, že s tím člověkem nedobře se děje. Bylť jsem v legionách pry, než vzali mne v rekruty, útokem bral jsem tvrze, kláštery, reduty; 364 i viděl jsem více duší na rozchodu s tělem, než vašnost knížek přečet1 v životě svém celém: a to není malá věc, když se na to zírá, jak ten který človíček všelijak umírá, Já kdys viděl na Praze rozřezaných knězi, ve Spanělích za živa vymítaných s věží, viděl matek životy, šavlí rozbodane, a na píkách kozáckych děti napíchané — i Francouze na sněhu — Turky na kolíku — znám, co vídať při smrti v tváři mučeníku, eo u zloděje, vraha, u Turka neb Rusa, vím, že mizí při smrti všecka moudrost kusá. Rozstřílence viděl jsem, co patřili směle puškám do hlavně, očí nedali si kryti, a jak padli na zemi, videi jsem v jich těle strach, co, za živa studem — pýchou upoutaný, jak hmyz vyšel z mrtvoly, na vše leza strany; a věru strach bývalo horší tady zřítí, než je hrůza, co v bitvě na babu se věsí; — taký strach, že pozříť jen na zamřelé čelo, a uvidíš, jak duše zpouzí se a děsí, zhrzí bolem a trpí — věčnou muku cítí spíš a víc, než se komu druhdy zdáti chtělo. A tož, pane, mním, že tvář zemřelého — že ta jest jak patent na vojně do příštího světa, a hned poznáš, kterak tam bude as přijatý, jaký stupen — jaký stav — proklatý či svatý. A tož toho člověka píseň i choroba se mi nelíbí, a tak-i zrak, čelo, mdloba. Nuže, vrať se pokojně vašnosť do své cely, bychom tady při chorém volné ruce měli. Vězeň odchází. 3bo KONRÁD. Propasť — pusto . tisíc let-— dobře — ještě více Vydržím to —budtež si tisíčův tisíce — Modfiť se? Tu modlitba nehodí se na nic — A což byla propasť ta bez dna i bez hranic? Nevěděl jsem — a byla! kaprál. Slyšíš, kterak kvílí. S Z. petr Konratln: Na. srdcis, jež miluje tě, můj synu milý! — * « Kaprálovi: Jdi viz, ať nikdo mi nepřechází tady — a pokavad nevyjdú, ať jsem bez závady! Kaprál orfchú~i KONRÁD (rzchylá se). Ne — oka mi nevyrval! — Mám to silné oko, vidím odtud i odtud ... ač tma — ač hluboko. Rollisone, vidím tě — bratře! Co to, bratře milý ? Tys v žaláři, samá krev, kterak tě tu zbili! I tebe Bůh neslyšel, i Tys v zoufalosti, hledáš nůž — chceš o zeď své hlavy rozbiť kosti. „Pomoc!" —Bůh jí nedá. . . já nemohu jí dáti! Oko mám silné — vzhlednu — oka blesk tě schvátí. Ne — leč okem ukáži cestu smrti tobě. Hle, tam okno — vyraz je, skoč a zlom vaz sobě, se mnou leť sem v hlubinu, do tmy — leťme dolů! propasť ta je lepší než země plná bolů, bratří, matek tu není — národův — tyranů. — Pojd" seml 306 K Z. PETB. Duchu nečistý, znám tě po tvém truse; tys tu zas, nejchytřejší ze všech těch satanů, znovu lezeš v pustý dům, přešeredný plaze, tys mu v ústa vklouznul a zaplatíš to draze; jménem Páně já tě jal a na uzdu váži. E x o r c i s o ... DUCH. Stůj — neklej — ustup od popraží! — vyjdu... KZ. PETR. Nevyjdeš, leč až káže Pán všech světů, z pokolení Juda lev, reků rek, pán pánů. Na lva jsi políčil síť, v svém jsi se tenetu zadrhnul: — v tom hříšníku, tebe sám Bůh zlovil i a svou mocí vševládnou bezděčníka ovil. Ted i já ti ránu dám strašnou: — před mou tváří, jak ti káži, ty pravdu mluvit musíš, lháři! DUCH. Parle - moi done francais, mon pauvre capucin, J'ai pu dans le grand monde oublier mon latin. Mais étant saint tu dois avoir le don des langues. Vielleicht sprechen Sie deutsch — was murmeln Sie so lang. What it is, — Cavalleros, rispondero Jo. » KZ. PETR. To ty vřeštíš jemu z úst, stojazyčná zmije! DUCH. Cest juste, dans ce jeu, nous sommes de moitié, II est savant, et moi, diable de mon métier. J'etais son prěcepteur et je.m'en glorifier, en sais-tu plus que nous, parle — je te déíie. 367 KZ. PETR. Ve jménu Otce i Syna i Ducha — svatého. DUCH. Ustaň, stůj — kněze můj — dosti toho všeho! Jen mne nemuč, kněžounku — nadarmo: — cos satan, aby muěil tak?! . KZ. PETR. ? Kdos ty? DUCH. * Lukrec, * Leviatan. Voltaire, alter Fritz — Legio sum. i K Z. PKTB. Cos viděl? Kde ? V Římě. DUCH. KZ, PETR. DUCH. Zvíře. Již poslechnu. KZ. PETR. Neposlouchá. — Jen zas na modlitby. Modlí »t DUCH. KZ. PETR. Kdes viděl vězně? DUCH. V Ěímč. KZ, PETR. Šidby. Lžeš! DUCH. Kněze, na mou česť — i mé milenky jméno! milenky mé čerňouuké, jež tak po mně vzdychá. — A víš, jak se jmenuje ta má milá? — Pýcha! — Jakýs ty to nezveda! — Slyšíš, co řečeno? KZ. PETR (pro aebt) Duchové ti zlostní, kterak se tu zpouzí! Pokořme se, vzbuďme žel, Pán pomůže v nouzi! Modlí se. DUCH. Ale nač se pachtíš ? já z duše se vyklidím. Nemotorně já v ni vlezl, až se* za to stydím. — Tu mne kole — duše ta, ježí to kožíšek, oblekl jsem na ruby — ostny bodou v bříšek. (Kněz modli se.) » Ale i tys mistrem, ač jenom sprostý mníšek: Osli by tě papežem vyvoliti měli; zatím v Církvi hlupáky staví v před jak sloupy, a v koutku kryjí tebe hvězdu — svícen stkvěly. KZ. PETR. Pochlebníče, tyrane, hrdý, podlý, hloupý, chtěl bys uhrýzti hrud — a jen se v písku plazíš. 361) I DUCH. Aha, hněváš se a sám modlitbu si kazíš. Bys to viděl, jak ty tu tlapou směšně kroutíš — učinený medvídek, an komáry plaší. — On své třepá... No, konec buď té půtce naší! Znám tvou moc, a chtěl bych již zpovídat se tobě, povím ti ô minulé — o budoucí době. — A víš, co páni o tobě mluví v celém městě? (Kněz modli se.J A víš ty, co s Polskou stane se za let dvě stě? A víš-li, proč guardián ti tak málo přeje? A víš-li, co šelma ta v Apokalypse je? — Mlčí, třepá — oči své až strach třeští na mne! — Rci, kněžounku, proč na mne jsi tak rozhněvaný? Co jsem zavinil, že mám snášet také rány? Považ jen a poznáš sám, žes na cestě klamné. Což jsem ďáblův králem já ? — Jseniť jen diblík sprostý. Považ, zdali sluší bít sluhu místo pána: vždyt já přišel, rozkazem hnán sem od satana; a ten tu má rád také, jako já jsem, hosty... Těžko mu to vysvětlit — a rozumu nabrat; jsem jako ten kreishaupťman, gubernátor, Landrat: kaží duši v arest vzít; — beru — vrhu v temnost. Nastane tu duši též jakás nepříjemnost: ale zdaž mou vinou? — Já jen nástroj slepý! Tyran, šelma píše: „Buď!" —rozkaz na mne vlepí. Což mně mílo mučiti ? — Všakť i má to muka. Ach, (udýchá) jak zlé to, míti citl Ach, mně srdce puká. Věř mi: druhdy hříšníka když pazoury zdírám, ohonem — ach, z očí ach, slzy si otírám! (Kněz modli $t.) A víš-li, že budeš bit zejtra jako Hamán? Smíc n. 24 370 KZ. PETR. In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. "Amen, Ego te exorciso, Spiritus immunde — r - : DUCH. Kněze, poshov, poslechnu, — stůj — vše řeknu tobě. KZ. PETH. Kde jest ubožák, co chce duši zhubiť sobě ? — Mlčíš — Exoreisö to. — DUCH. v Heknu, povím, musím! Kohos viděl? Kde? KZ. PETR. DUCH. Vězně. KZ. PKTR. A jakého? DUCH. KZ. PETK. DUCH. Tam v druhém klášteře. Hříšníka. KZ. PETR. V kterém? DUCH. Domini kii. Hříšník ten již prokletý — on mně přináleží. KZ. PETR. Iv _ y ♦ ..žes . . . DUCH. On umřel již! KZ. PETR. , ' To lže84bíí«ofí DUCH. Chorý na smrť Ježí. KZ. PETR. Exorciso te ... DUCH. Povím, povím ... skáči, zpívám. Jen neklej! Jak mám říci ? — Dusíš, jedva zívám, K Z. PETR. Mluv pravdu! DUCH. Hříšník chorý třeští bez paměti. Bezpochyby hlava mu zejtra ráno sletí. KZ. PETR. To lžeš! DUCH. Hodný dosvědčí svědek — sám Belzebub -taž se ho — muč — nevinné duše mé však nehub. 24* 372 K Z. PETR. Jaká pomoc hříšníku: DUCH. Kéž tě, všickni berou! Nepovím, — nechci — nesmím říci žádnou měrou. KZ. PETR. Ľxorciso te. DUCH. Poshov! . . . Čeká na potěchu. KZ. PETR. Dobrá! — Zřejmej vypověz, čeho jest mu třeba. DUCH. Mám rýmu — nelze říc'! — KZ. PETR. my Mlttfí! 'itá tfrMsa QfH DUCH. Popřej pak oddechu. KZ. PETR. Tož mluv, čeho jest mu třeba? * Pane, králi můj! DUCH. Nechce mi to na jazyk. KZ. PETR. Mluv! 373 p .. duch. Eh, vína, chleba! kz. petr. Rozumím — chleba Tvého a Tvé krve, Pane. Pôjdu a dej, at se mnou Tvoje vůle stane! K duchovi: A teď seber s sebou vše zlosti své a bludy, odkud a jak jsi všel, tam se klid a tudy! ., Duch uchází. konrád. Zdviháš mne — kdos ty? Hled se — sic sám spadneš dolů. Dal mi ruku — leťme—již ptákem letím k výši, svítím Jblesku prameny — vôní milo dýši. — Kdo dal ruku ? — Angele .. . dobrí lidé s nimi. Odkud lítosf, že do mých nížíte se bolů lidé dobří s angely? — Nebes na vrcholu duchův neznal jsem — hrze lidmi, bratry svými. kz. prtr. Modli se, neb hrozně Pán svou tě ranil rukou. Usta, jimiž věčnému lál jsi Majestátu, zlý duch zmáchal v šeredném slov ohavných blátu: moudrým slova hlupstva jsou nejkrutější mukou. Kéž by za trest pokání byla počítána, kéž bys je sám zapomněl! — konrád. Již tam zadlabána. K z. PETR. Bohdejž jich sám, hříšníku, nikdy neprečítal, Bůh se neptal na výklad — aniž ho namítal! 374 Modli se; tvá duše jest v špínu oblečená jako hříšná královna, s trůnu povržená; . když okrytá popeleni a v žebráckém rouše před chrámem čas pokuty odstojí si v skrouše, na trůn vzejde, královský v nov šat vezme na se, a větším, než zářila, bleskem, září zase. Usnul — (kleká)* Smilování Tvé, Pane, jest bez hranic. (Padá křížem na zem.) Pane, hle já sluha Tvůj dávný, hříšník starý, uhmožděný sluha Tvůj a nehodný na nic! — , Ten mladý a bohatý Tvých milostí dary. . . rač jej sluhou víry Tvé učiniti za mne, a vše tresty za viny jeho dolož na mne. On se ještě napraví — na oslavu Tvoji. — Dobrýt pán! — Modlem se! — Pán přijme obět moji. Modli Ht. Ve blízkém chrámu za zdi počínají zpívali píseň o Narození Páně. Nad knězem Petrem pěje sbor angelúu na notit Angel pastýřům pravil.a ■ • >' / SBOR ANGELŮV (dětské hlasy). Pokoj tomuto domu, poklid hříšníku tomu! Sluho, sluho, pokorný, tichý, tys mír dones v dům pýchy — pokoj tomuto domu! ' ARCHANGEL PRVÝ. (Nápiv „liog nam ucieczka.) y Pane, on zhřešil! — On proti tobě zhřešil tak suiéle; ARCIIANGEJi DRUHÝ. Než nad ním pláčí, za něj se modlí tvoji angele. v a75 ARCHANJEL PRVÝ. 1 polárnej, Pane, Tvých soudů svatých potupitele! ARCHANGEL PRVÝ. Ale těm odpusť, co svatých soudův neznali cele. ANGEL. Když jsem letěl v Judeji, svítě hvězdou nadějí; píseň narození angele pěli: mudráci neviděli — králové neslyšeli! Pastuškové poznali, do Bethlema spěchali, prví moudrost věčnou vítali, f věčné vládě česť vzdali chudí, prostincí, malí. ARCHANGEL PRVÝ. Pán, když ve srdci angelův, sluh svých, uzřel všetečnost, pýchu; duchy pověčne, angely čisté nezbavil hříchu: i spadly s nebe jako déšť hvězdic angelů tlumy, za nimi deštěm padají denně hrdých rozumy. snOR. ■ Pán maličkým jevívá, což velikým zakrývá: lítost, litosť bud pozemšťanu — ^ on byl druhem velkých pánů. smilování pozemšťanu! r * I Pošlapej, Pane, — 37G ARCHANGEL DRUHÝ. On Tvojich soudôv nestíhal jako mudrák zvědavý, nehledal lidské moudroty plané ani oslavy. ARCHANGEL PRVÝ. On Tebe neznal — on Tebe nectil, Pane náš velký; on nemiloval, nevzýval Tebe, náš Spasiteli. ARCHANGEL "DRUHÝ. * Než on ctil jméno nejsvětější Tvé roditelky; miloval mnoho, miloval mnohé, svůj národ celý. ANGEL. Kříž se zlatou úpravou králům září nad hlavou. Mudrákům z oři na prsou svítí a v duši nemůž1 vjíti: osvěť, osvěť jich, Bože! SBOR ANGELŮV. My tak lidi milujem, s nimi rádi obcujem: od mudrákův, králův vyhnáni, u prosťáčků vítáni, nad nimi vždy prozpěvujem. SBOR ARCHANGELŮV. Povznes tu hlavu, i vstane z prachu, v nebesa sáhne a dobrovolně padne i uctí podnoží kříže; vedle ní celý svět ať u kříže hlavy své nahne a Tebe slaví: Spravedlivému, Milostivému láskou se víže. 377 OBA SBORY. Pokoj, pokoj prostotě, skromné, tiché dobrotě! Sluho, sluho pokorný, tichý, tys mír dones v dům pýchy — mír hříšníku sirotě! — SCÉNA IV. DŮM NA VSI PODE LVOVEM. (KOMNATA. EVA, MLADÁ PANENKA VBBHŠI DO KOMNATY. POOPRAVUJE KVETINY PRED OBRAZEM NEJ SVĚTĚJŠÍ PANNY. KLEKÁ , MODLÍ SE. — VCHÁZÍ MARCELINA. i MARCELIN A. Dosud se ještě modlíš!— Jdi spat — půlnoc bila. EVA. . Za otčinu jsem se již vřele pomodlila, za otce, za matinku vedle naučení; pomodlím se též za ty, co jsou u vězení. Oniť sice daleko, a jsou předce bratří: děti naší otčiny jedné matce patří. Litvín, co dnes přijel k nám, utekl Rusům z rukou; hrůza slyšeť, jak je tam trápí, moří, tlukou.' Zlý cár kázal je všecky do žaláře vsadiť a chce jako Herodes celý rod vyhladiť. Litvín onen v pole šel, dosud kdesi bloudí. . . a otec se velice kormoutí a troudí. Matinka již poslala na mši za dušičky, neb jich mnoho pomrelo. —■ Zvláštní modlitbičky pomodlím se za toho, co ty písně vydal; (ukazuj*, kniilv) I 378 oni je také v žaláři, jak nám host povídal. Četla jsem ty písničky; — některé jsou pěkné, že jest cítiť, potěchou kterak srdce měkne. A tož půjdu, pokleknu před Rodičkou Boží, a za něj se pomodlím; kdo ví, zda v tu chvíli má rodiče, aby se za něj pomodlili. Evu modli ae — usne. ANGEL. Lehko a ticho, jak sny lehounké, sleťme! SBOR ANGELŮV. Bratránka milého sen rozveselme, ve snách mu pod hlavu křidélka stelme, očkami, hvězdami, v tvář jemu svěťme, pějíce, hrajíce lítejme vínkem nad čistým, nad tichým naším mi línkem! Za listí ručinky liljové spleťme, za růže kvetoucí čelíčka vzněťmc, ze ztužek hvězditých vlasy vyvážme, rozpusťme v prameny, vůněmi zvlažme, kvetoucím, živoucím, páchnoucím vínkem milánku našemu prsa okolme, milánku našemu skráně otulme, pějíce, hrajíce lítejme vínkem nad čistým, nad tichým naším milínkem. EVA. Vidění Deštíček svěží tak milý — jako rosa tichý; odkud ten deštík? — Nebesa jsou tak čistá, krásná, nebesa jasná! — 379 Krůpěje zelené, červené, — trávky a kvetinky, růže, lilje, vínky obvíjejí mne vůkol. — Ach, jaký sen to sladký, sen lehký, vonný: — bohdejž nebyl krátký! Růže lesknoucí, růže slunečná, lilje čisťounká, lilije mléčná! ty nejsi z prachu: — rostlas bílýiu nad oblakem. Narciskuy jakým snežným hledíš na mé zrakem, a blankytné ty kvítky památek jak zřítelnice nevin nátek. — Poznávám — kvítky moje! — já je zalévala, v zahrádce své je včera posbírala, a Rodičce Boží, nejsvětější Panne ověnčila skráně tam nad lůžkem na obrázku. Vidím. — To Rodička Boží! — Zázračná záře! — Obrací ke mně oči a tváře, pohlíží na mne, vínek v ruce vzala — hle, již ho Ježíškovi dala; a Ježíšek zase usmívá se, na mne kvítí hází,' a úsměchem libým je provází. — Jak ty kvítky vypékněly — jak je mnoho kvítí toho; a vše na přeletu ve vzduchu hledají sebe — kvítek květu! . .. Moje miliíty, do vínku samy pletou se kvítky! — Jak mně tu milo: cítím tu nebe; jak mne tu dobře, milý můj Bože! 380 Nechť tento vínek na vždv mě otočí, nechť usnu, umru, patříc na ty růže, v ty bílé narcisové oči! •-- Aj, či v ráji krásy víc byť může? Růže, rozinka ta žije! — Duše jasná vešla do ní, hlávkou hýbe. čelo kloní. — Jaký ohníček z ní bije! Aj, to živý ruměnec, jako zoře ranní; směje se a rozvíjí lístky k rozesmání, mezi listím rozvitá rtíky dva z korálů, mluví cosi — jak ticho, skromně, jemně! Co to, růžičko, šepceš ke mně? Příliš to ticho, smutno ... či to hlas je žalu Naříkáš si, že z rodné vzata jsi travičky? — — Nevzala jsem si tě snad jen pro zábavu: já tu tebou ověnčila skráň i hlavu Panny nejsvětější Boží Rodičky a naší milostné matičky. A já po zpovědi své včerejší slzami tě napojila. Aj, z korálův ústek tvojich v proudech dvojích bleskov pramenové plují, z jisker jiskerky se sují. — (1i tato svetlosť není snad tvoje pění.. . Čeho žádáš růže milá? BŮŽB. Abych na tvém srdci byla. 381 ANGELOVÉ. Angelský vínek- rozvažme, rozpleťme! RŮŽE, Křidélka odvíjím — vyplétám čelo. ANGELOVÉ. A my nahoru veselo, smělo v jasná nebesa domů zas leťme. RŮŽK. ' Budu ji baviť, až svitne ranek; na srdci jejím uložím skráně, jak byl apoštol Kristův milánek spočíval druhdy na klínu Páně! Scéna V. CELA KNĚZ li PETRA. KNĚZ PETR. Modli se, na zemi leže křižem. Paue, čím jsem já přede tváří Tvojí ? Prachem jen a ničím! Ale, když jsem vyjevil nicotu Ti svojí, já prach, mluvě s Pánem, povím, co cítím, co žíčím. VIDENÍ. Vstal tyran Herod! — Pane, celá Polska mladá v rukou Herodových strádá. Co vidím? — Dlouhé, bílé křížových cest běhy, cesty dlouhé — nesmírné — pouštěmi a sněhy Q v O všecky na půlnoc — tam v kraj preďaleký plynou jak řeky. Plynou: ta cesta přímo ku železné bráně, tam ta vpadla jako proud porl skálu — v ty jámy, a ona mizí v moři. . . Hled tam přes ty pláně, tlupa vozů po cestách uestížených jako chmury vichřicemi hnané — a vše tam vždy k jedné strane! Pane, smiluj se nad námi! Ach, to naše děti! tam na polnoc — Pane, Pane! To-li má jich osud býti — na vyhnání hniti! A dáš je všecky tyranem, co řádí, pohubiti v mládí? A to naše do konce zatratíš-li plémě? — lile — ha — to dítě ušlo, roste — zdvihlo témě. — Aj to je obranitel! Národu oživitel: — z matky cize; jeho krev dávní bohatýři. a jme jeho bude čtyřicet a čtyři. Pane! což neráčíš příchod pouspešif,, národ můj potěšit ?! — Ne! — Národ přetrp! — Vidím sběř tu — zřím tyrany — lotři — běží — schvátili. — Národ opoutaný vleče celá Evropa — smích si tropí z něho, „Na soud — na soud!" — Tam luza táhne nevinného. Tam jen huby, bez rukou, beze srdcí: soudci — to jeho soudci! — A hlas hlučí všude: „Gal, Gal soudit bude!" J 383 Gal v něm viny nenašel i — umývá ruce; luza křičí: „Odsuď jej a vydej ho muce! Krev jeho padne na nás i na syny nase; křižuj syna Marie, propusť Barabáše! Ukřižuj — on korunu cárskou v lehkosť, bere! Ukřižuj — sic řeknem, žes přítel zbojné sběře; žes nepřítel císařův!" — Ach, jak zlostní chtěli, dial ho vydal —již vlekou —již nevinné skráně /krvavené, zhyzděné — rána tone v ráně pod trnovou korunou — staví před svět celý — a všetečné národy odevšad se sběhly . . . Křirí Gal: „Hle, svobodný národ nepodlehlý!" Pane. ach. již vidím kříž — ach, jak dlouhr^dlouho ramena ta nosiť jej musí? ■N\ Pane, slituj se nad slouhou! dej mu síly — nebo sic zmořen cestou dlouhou klesne, omdlí a skoná v bolestech a hoři! — Kříž má dlouhá ramena, jak Evropa celá — ze tří vyschlých národů jak z tří suchých stromů utesaná, sražená lidstva na pohromu. Již vlekou —■ jižť národ můj na pokutném stolci — zvolal „Žízním!" — Ten jej octem, onen žlučíxpojí a nelidé bodou jej posměchů svých kolci — u nohou jnu svoboda máti plačíc stojí, lile, Rus žoldnéř přiskočil a zdvižené kopí v krvi mého národu přenevinné topí! Cos to spáchal z katanův hlupče nejkrutější ?! On jedin se napraví a Bůh nejsvětější zbloudilému synu odpustí tu vinu, — — 384 Můj niiláuek! smrtelnou hlavu svou již spustil volaje: Pane, Pane! proč jsi mne opustil?! I skonal! Slyšeli sbory angelů o — daleký zpěv pitně velikonoční. Konečné slyšeli: .,AUelu a K nebesům, k nebesům, k nebesům se vznáší. A od nohou vane míle roucho jak sníh bílé. — Spadlo — široko — v ně se zavinul svět celý. Můj milánek na nebi — zrakům nezmizelý. Jak tři slunce blýšť mu ze tří zřítelnicí a národům probitou káže svou pravici. — Kdo ten muž ? — To náměstek na pozemském dole. Znal jsem ho — byl děcko malé. Kterak urosť duší, tělem, jak duch jeho svítí čelem. Onť slepý — vede ho ale angel pachole. Muž strašný, má tři obličeje, on má tři čela nebem ojasnělá. Jak baldachýn rozpiatá divů tajných kniha y jemu nad hlavou se míhá, / a zakrývá líce; podnožím jeho jsou tři stolice. Tři končiny světa kol do kola chvějí se, když volá, a s nebe slyším hlasy jako ty hromy: „Tot náměstek svobody na zemi vidomý! On to na slávě vyzdvihne trůny ohromné církve svojí. Vznesen nad národy i nad krále na korunách třech stojí 385 sám bez koruny na blaho lidem a 'Bohu k chvále; a život jeho — trud, trudů zárod, a titul jeho — národův národ, Z matky cizí, krev jeho- dávní bohatýři a jméno jeho čtyřidcet a čtyři. Sláva, sláva, sláva! Usnul ANGELOVÉ. Usnul.. . Nuže vyjmemež duši jemu z těla jak děťátko usnulé ze kolébky zlaté, svlečme smyslův sukn\čku, již na sobě mela, a jak, v světlo jitřenku, v roucho lásky svaté ustrojíme na výlet k Otci do nadsvětí. Leťme! — Jasnou duši tam nesme v nebe třetí! Dítko složme našemu Otci na kolenou; nechať ve snách otcovskou laskotou je světí; a před ranní, modlitbou duši probuzenou navrátíme životu na úkoly svaté, a ji v čistých smyslův šat, znovu zahalenou, vložíme zas v tělo jak do kolébky zlaté. SCÉNA VI. KOMNATA. 8ENAT0R PŘEVRACEJE SE NA LŮŽKU, VZDYCHÁ. DVA ĎÁBLI NADE HLAVOU. ĎÁBEL I. Ochlasta nechce spáť; musím tak dlouho stáť 1 — Ničemo, ticho lež! Či ho tam kole jež? štiiic n. 25 386 ' BABEL II. Na oči syp mu mák. ĎÁBEL I. Usnul. Padnu naň jako lítá saň. ĎÁBEL II. Jako na vrabce pták. OBA. Do pekla duši vléci, šlehat ji hady — péci. BELZEBUB. Vari! OBA. Jakýs ty kmotr? BELZEBUB. Belzebub. OBA. Nu — co máš ? BELZEBUB. Zvěřinky mi nepoplaš! ĎÁBEL i. Ale když usne lotr, mně patří jeho sen. 387 BELZEBUB. Jak uzří noc a žár i děsných sílu kár, našich se lekne scen; z jitra ten pomní sen, a pak může se kát; daleko ještě smrť! ĎÁBEL II. (vytahuje spáry). Rač mi zábyvky přáť! Jak se tu báti smíš? Když ten, se bude káť, * posvětit já se dám a v ruce vezmu kříž. BELZEBUB. Když moc ho ustrašíš, může pomněti sen, může ohnouti nás, a ptáka pustíš z ruk. ĎÁBEL I.' (ukazitje na spícího). A-co bratránek ten, ten můj nej dražší syn má spát necítě muk? Nechceš ? — Já — chci to sám! BELZEBUB. Lotře, a znáš můj cin? od cára moc já mám! ĎÁBEL i. Pardon — co ráčí pán? 388. belzebub. Můžeš mu v duši vlézť, můžeš ji v pýchu zdmpuť, a potom hanbou hněsť; i strachy do ní douť, můžeš v potupe vléci a posměchy ji seci: ale o pekle ani muk! My leťme — fuk, fuk, fuk (Odlétá.) ďábel i. Tož já za duši chňap7. Ha, ničemo — ty zvíš! ďábel ir. Jen ji v pazourky lap, lehko jak kocour myš. VIDĚNÍ SENATOBOVO. SENÁTOR (ve snách). List — to mně — reskript Jeho cárské přejasnosti! Vlastnoruční — ha, ha, ha! Dar stotisícový. Ěád! — Kde — připni, lokaji — sem! Já kníže nový Ah! — ah! Velký maršálku! Ah! ti puknou zlostí. (Převrací se.) K císaři! síň, předpokoj — oni všickni stojí, všickni nenávidí mne, koří se a bojí. \ Maršálek — Grand Controleur — pomineš se zlostí. 389 Ach, jaké milé šepotání, dokola milé šepotání, Hle, senátor v milosti; v milosti, v milosti! Ach, kéž umru, kéž umru při tom šepotání jak při rozkošném kuběn laškování. Každý na potkání v sále se mi klaní. Hledí na mne, závidí — vzhůru nos napírám. Té rozkoše! — Umírám — z rozkoše umírám! (Převrací se.J Císař. Jeho Milosť cár — imperátor vchází. s. Ah! — Co? Nezří ň- mračí se na mne — hvnu ž^sem. Ach — nejjasnější pane — ach! — nemoliu hlasem — hlas mi zamřel — ach, pot — strach — hrůza třese, mrazí. Ach, maršálek ... Co ? — Ke mne obrací se zády ... zády — a — senátori — dvořani tu všady! — Ach, umírám — umřel jsem, zahrabán jsem, hniji, červi hryzou ~— uštípky, žerty na mne bijí. .. utíkají ode mne .. . Ha, jak pusto, hlucho. Šambelan, šelma, šelma! — Hle, jak cení zuby ... Brum — úsměch ten jak pavouk vletěl mi do huby. (Vyplivuje.) Jaký zvuk! — to kalambur — o ty mrzká mucho! {Rozhání se rukou okolo nostt.) lítá mi kolem nosa jako vosa. A epigramy, úštěpky, žertíky, — ty septy — to mi škvoři vlezli v ucho; ach, mé ucho — moje ucho! (Vytírá si noho prstem.) i 390 Jaký šepot — sviští jako sovy komorníci, jak chřestějši ohonem, — dámy mimo mycí strašné septy, smíchy, vřesky všech tu hostí: Senátor pad1 z milosti, z milosti, z milosti! ĎÁBLI (sestupuji viditelné). t Duši vyrvem ze smyslův, jak psa ze řetěze, ale jenom na polo ... kahan naložíme, na půl v těle necháme, cit mu zůstavíme, druhou půli zavlecme, kde jsou světa meze — kde se končí časů běh, věčnost kde začíná, kde s svědomím hraničí pekel domovina. — Psisko zlé tam uvažme na provaze z lýčí; tam si popil ruko má, tam švihej můj biči! Než kur třikrát zazpívá, z mučírny té krátké duši zbitou, ztýranou zas musíme vrátit, do smyslův, jak na řetěz, přikouti a schvátif. jak do psárny zavřít ji znovu v tělo vratké. SCÉNA VII. BALON VARŠAVSKÝ. — NĚKOLIK VELKÝCH ÚŘEDNÍKŮV — NĚKOLIK VELKÝCH LITERÁTŮV — NĚKOLIK DAM VELIKÉHO TONU — NĚKOLIK GENERÁLŮV A VYSOKÝCH DŮSTOJNÍKŮV'. VŠICKNI 1NCOONITO — PIJÍ ČAJ U STOLKU. — BLÍŽE DVERÍ NĚKOLIK MLADÝCH LIDÍ A DVA STAŘÍ POLÁCI STOJÍCE ROZMLOUVAJÍ ŽIVĚ. — SPOLEČNOST STOLKOVÁ MLUVÍ FRANCOUZSKY — U DVEŘÍ HOVOR POLSKÝ. U dveří. ZENON NIEMOJEWSKI (k Adolfovi). Toť i u vás na Litvě rovněž tak se děje? ADOLF. Ach, u nás to ještě hůř: u nás krev se leje! 391 NIEMOJEWSKI. Krev? v ubtii !mfaMBELAN. Prosím! řádný valný ples: dosud mám bilety. (Vyňal pozvání — ukazuje — všickni se přesvědčují) DÁMA I. Tím hůř! Zmatek v skupinách, škoda toilety: a obleky ocenit nebylo lze zcela. DÁMA II. Co odjel Novosilcov z naší té Varšavy, nikdo nezná řád ni lad vpravit do zábavy; ani jednou pěkného neměli jsme bálu: on vše uměl upravit jako obraz v sálu. (Mezi mušikými slyšeti smích.) DÁMA I. Smějte se a mluvte si, páni, jak se líbí; osoba tak potřebná v Varšavě nám chybí. U dveří. 4 JEDEN Z MLADÝCH. Z vazby puštěn Cichowski? ADOLF. Já znám Cichowského. Právě byl jsem u něho, chtěje slyšet jeho, abych našim na Litvě mohl zprávu dáti. ZENON NIEMOJEWSKT. Všakt se máme družiti, spolu znát a stati: rozdělení zhyneme všickni marně, smutně. t'Mluví tišeji) 393 MLADÁ DÁMA (stojící u nich). Ach, jak dlouho mučen byl strašně, preukrutné! (Rozmlouvají ) U stolku, JENERAL (k literátovi). Ale přečti pak nám cos — dej se mi uprosit, LITERÁT. Neumím nic z papiěti. JENEHAL. • Máš" zvyk, s sebou nosit. Máš to s sebou pod frakem: — vidět jest okladky. Dámy chtí slyšet... LITERÁT. Dámy? — Ah! — to literátky, ty víc veršů francouzských jistě budou znáti . než já. JENERAL (jde mluvit s dámami). Paní, neračte, prosím, se mu smáti. f)ÁMA. Chcete lektyru? — To -si. vyprosím! — Ač umím po polsku, leč polským těm básním nerozumím. JENERAL (k důstojníkovi). Poněkud tu za pravdu.musím paní dáti, neb jsou nudné básně těch našich polských brachů. {Uhaziiýe na litttrata.) ■ 394 1 Tisíc veršov napsal ten o sázení hrachu. • (K literátovi.) Nuže čti, a poslouchač nebudou-li mnoho, to hleď — (Ukazuje na druhého literáta.) a všimni si novináře toho: Ten, jak kývnu, vysýpá, vychrlí své rýmy. Služba milá všem by se verši stala tvými. Viz, jak mrká očima, usmívá se mile, kterak sám se nabízí: povděčně a čile ústa otevřel již jak leklou skořápnici, velkou, sladkou jako fík zvrátil zřítelnici. LITERÁT (k sobě). Odcházejí — (k jeneralovi) Dlouhý kus . ♦. Jsem na prsa dušný. JENERAL (k důstojníku). Dobře tak, že nechce čísť; byl by kus to krušný, poslouchat a nedat se posléz do zývání. DÁMA MLADÁ (odšedši od skupeniny u dveří obrácená k stolíku). A to jest věc ukrutná — račte slyšet, páni! (K Adolfovi.) Pane, rač Jich Milostem říci o Cichovřském. ■ VYŠŠÍ DŮSTOJNÍK. A Cichowski propuštěn? — HRABĚ. Ten poseděl sobe několik let v žaláři. ŠAMBELAN. Já mněl, že spí v hrobě. (Pro sebe) Také věci poslouchat není nezávadno, a odejít v prostředku řeči není radno. (Odchází.) HRABĚ. Propuštěn? — To divná věc! ADOLF. ^ * Nenalezli viny. MISTR CEREMONIÁLU. Kdo tu mluví o vinách? Jiné to příčiny! Kdo byl dlouho uvězněn, viděl, slyšel mnoho. 'Vláda své má náhledy: co je nám do toho? Vláda má své záměry, jež krýt musí světu. Politická tajemství — to věc kabinetu. To se děje všudy tak; jsou tajnice státu! Ale pán z Litvy — ah — ah! divná vjec mu ta tu. Páni, na vsi chcete tak věděť o císařství, jako znáť vše můžete ve svém hospodářství. KAMER JUNKER. Pán z Litvy a po polsku? To mi kraj neznámý. Já myslil, že na Litvě jsou již Rusi samí. 396 ' O Litvě, přisámbůh, vím cos měň než o Chinách. Constitutionnel psal jednou o Litvínách, ale v jiných novinách francouzských ni slova. DÁMA MLADÁ (k Adolfovi). To věc vážná, národní — pán vyprávět musí. STARÝ POLÁK. Znal jsem staré Ciehowské; cestná to rodina — oniť jsou až z Haliče. Zaslechl jsem, že syna zavřeli a zmořili. — Krevný můj daleký! Dávno jsem ho neviděl. — Ó, vy lidé, — věky! Již tři zašla kolena, co nám strojí muky — naše otce jnučili: mučí děti — vnuky! ADOLF. (Vsickni se přiblížili a poslouchají.) Znal jsem ho, jsa dítětem; bylf on tehdy mladý, živý, vtipný, veselý, krásný — samé vnady; společnosti duší byl; kam kdy jen zavítal, bavil hovorem a řeč žertíky proplítal; měl rád děti; sedal jsem na kolenou jeho — u nás dětí měl titul pána veselého. Dosud vím, že vlasy měl jasné, kadeřavé, a ty druhdy splítaly mu mé ruce hravé; pamatuji dosud zrak bodrý a nevinný, neb když hleděl na nás, tak zdál se být dětinný a tak okem vábil nás, když na nás popatřil, že z nás každý s ním se jak s rovnorodým bratřil. Tehdy měl se ženiti; pomním, že nám nosil dárky od své budoucí, na svatbu zval, prosil. :-i!r7 Po té dlouho nepřišel, a mluveno doma, že zmizel, že tajemná stihla ho pohroma; vláda že ho hledá, že stopy nelze najíť; posléz řčeno: zabil se, v řece musil zajíť. Policie ztvrdila smutné ty domysly; nalezenoť jeho plášť na pobřeží Visly. Plášť ten ženě donesli — poznala: on zhynul, mrtvoly však nenašli. Tak rok celý minul. Proč se zabil? — ptali se, vypátrati chtěli, litovali, plakali, až pak zapomněli. Tak dvě léta minula. Jednou za večera vězně do Belvederu vezli od kláštera. Večer chladný, deštivý; nevím, jakou měrou svědek jakýs postihnul procesí tú šerou. Snad to jeden z Varšavských smělých byl mládenců, kteří slídí po bytech — jménech uvězněnců. Sfráže stály v ulicích — město jako v hrobě. „Vězni, kdo jste?* za zdí kdos křiknul, a v též době do sta jmen se ozvalo; — tu též uslyšeno mezi jmen těch směsicí Cichowského jméno. Na druhý den ženě hned o tom zpráva dána; psala, lkala, lítala od pána do pána, leč krom jména onoho, po mnohém hledání nenalezla ničehož ubohá ta paní. — A zas ušla léta tři bez stopy a věsti; leč potají v Varšavě šířil kdos pověsti, on že žije, že mučen, přiznati se chrání, a že dosud žádného nesložil vyznání, že po mnoho nocí byl nucen stále bdíti, že jej sledmi krmeno, nedáno mu piti, že zpíjeli opiem, hnali naň strašidla, pod pážděmi lechtali, lektali v chodidla — 398 ' než kdy jiné zavřeli, o těch hovořeno: žena lkala, leč vůbec na něj zapomněno! Až nedávno před domem žalostící paní zazvoněno s půl noci. Otevřeli. — Y zbrani s cetníkem tu důstojník, a on pode stráží. Péro hned a papír dáti sobě káží, piší, velí podepsat, jak si vše napsali, z Belvederu živého že jej odevzdali. Vzali podpis, chudáku prstem pohrozili: „Hekneš-li co" ... na tom dost, a zas odkvapili. To byl on! — Chci jej vidět; ale přítel zrází: „Nechoď dnes, neb vyzvedač u vrat je na stráži!" Jdu na zej tří: drábi tam na zápraží stojí; jdu za týden: návštěvy nesměl přijmout mojí. Až nedávno za městem náhoda mi přála; potkám se s ním v povoze, minul bych bez mála, tak v té tváři nesnadno bvlo mi ho znáti, než praveno, to že on. Tož zůstal jsem stati. Otyl; ale byla to strašná opuchlina. nadula ho ztrava zlá, vzduchu hnilotina; tváře naduřely mu, sežloutly a zbledly, vlasy sešly, na cele vrásky sobě sedly. Vítám; on mne nepoznal — nechtěl mluvit se mnou. Dím, kdo jsem: on patří jen zřítelnicí temnou; když jsem dávné známosti jemu připomínal, tu zrak ve mně zatopil, chápat cos počínal. Ach, vše co byl pretrpel v útrapách svých denných, všecko, co si přemyslil za nocí bezsenných, vše to v jedné chvilce jsem vyčet' z jeho zraku; neb to oko ve strašném topilo se mraku. i 399 Zřítelnice na způsob kousku z kolek sklenných, pozůstalých v žalářních oknech zamřížených, jichžto barva bývá jak pavučina šedá, jež, hledíš-li z boku, jak duha svítí bledá, v nichž rez rudou, jiskry a skvrny zří ti tmavé, ale okem proniknout mázdry nelze mhlavé; průzračnost jim zmizela, ač se jeví zraku, že ležela ve plísni, v zemi a přímraku. Měsíc na to šel jsem zas; mněl jsem, že s to bude, rozhlédnout se po světě a poznat se 'všude. Ale tolik tisíc dní na výslechu býval, tolik tisíc nocí sám s sebou hovoříval, tolik let jej mukami bádali a drali, tolik let ho nehlučnou zdí obkličovali, a mlčení jedinou bylo mu obranou, a stín stálou družinou, k němu připoutanou, že ni město veselé nemohlo dovésti, by za měsíc odklidil paměť týchž neřestí: slunce, zdá se, výzvedou a den udavačem, stráží jsou mu domácí, a host zdá se dráčem. Přijde-^ kdo s návštěvou,'jak jen vrzne klika, on hned myslí: „Slídit jdou! — do domu vrah vniká!" odvrací se, na rukou hlavu si podpírá; zdá se, že přítomnost a sílu ducha sbírá; zatíná ústa, by mu slůvko nevypadlo, spouští oči, ze zraku by se neuhádlo, co se v duše hlubinách před slídiči tají. Tázán, mní, že dosavad v žaláři jej mají, v hloub pokoje utíká, do stínu se staví, křičí: „Nevím, nepovím!" — veždy stejně praví; — 40() a ten odpor, bud kdo buď, vždy se vrací znova, že stala se příslovím dotčená dvě slova. Dlouho žena s synáčkem pláče na kolenou před ním, než v něm ukojí duši ^postrašenou. Vězni, vyšlí z žaláře, rádi vypravují o nehodách přestálých v některé té sluji; mněl jsem tudíž, on sám že jasnými nám slovy o svých osudech a všech katovinách poví, vydá na jev, pod zemí a pod stráží sbirův jakové jsou děje všech polských bohatýrův; neb jen v stínech země teď Polska žije, zkvítá: Sibiř, tvrz a vězení dějiště jí skýtá. — A co na mé otázky všecky odpověděl, bylo: „že prý o mukách svojich nic nevěděl" — zapomněl vše. Popsaná paměť jeho celá jak Herkulánská kniha v zemi zpráchnivělá: z mrtvých vstalý autor sám neumí v ní čisti; řekl jen: „Boha zeptám se a ten sám vše zjistí — On má všecko zapsané a mně všecko poví." Adolf otirá si slzy — Dlouhé mlčeni. dáma mlada (k literátovi). A proč o tom, pánové, nechcete nám psáti? HRABE. Nechť to starý Niemcewicz do pamětí vsadí; slyším, že prý rozličné škváry zas hromadí, a mezi ty také ten kousek může dáti. literát i. To historka. 401 fti.uit iírVuflijeod literát ii. im9/Strašlivá! }a n kammerjunker. Věru znamenitá. MTERAT I. q t98 Také věcr slyší se; — ale kdo je čítá? Prosím, jak má souvěké opěvať kdo děje; místo bájesloví jsou svědci: svědek kde je očitý, tam po básni, nastojte, je veta! Pak výslovná regule krásoumy je ta básníkům že náleží čekat, až — až-- .TJ J a1Í5 OmSuIS J HT8IM « JEDEN 7t MLADÝCH. Kolik třeba čekat let, než se předmět svěží . ueukrujé jako fík, jak tabák uleží? LITERÁT I. Na to není regule .. . LITERÁT II. Tož sto let. jjj LITERÁT i. v , . To málo! LITERÁT III. i vbodovfí Tisíc — kolik tisíců v ... LITERÁT IV, A mně by se zdálo, že zhola nic neškodí, když je předmět nový; škoda jen, že není to polský, národový. Stuic, n. 26 402' i Národ náš vždy prostieký, — on hostinným sluje, a výjevův násilných, strašných nemiluje. Pějmež tudíž námluvy selské a líbánky, stáda, stíny — Slověnín drží na selanky. I ¥ TI r f t S H f U í IX Iľl i V LITERÁT I. Naději se, pánu že ani nenapadne o tom, že kdo sledě jed, psáti verše ladné; já řku, že poezie není bez poloru, a polor byť nemôže tam, kdež není dvoru; dvůr ten soudí o vkuse, pěknosti a slávě. — Polska hyne: nemámeť dvoru ve Varšavě. MISTR CEREMONIÁLU. Není dvoru! — Aj to mi divno nepomálu, vždyť pak já tu mistrem jsem ceremoniálu! HRABĚ. Kdybys ty chtěl slovíčko náměstníku říci: žena moje byla by prvou komorníci. Xa hlas : Ale darmo, úřady pro nás nejsou vyšší, aristokrati jen jsou u dvora i v říši. DRUHÝ HRABĚ (nedávno povýšený). Svobody jest podporou aristokracie: račte si jen příklad vzíť z Velké Britanie. PoČlná hádka politická. Mladí odcházejí. PRVÝ Z MLADÝCH* Ó těch lotrův! — Na ty hůl. . . 403 * — Spíše hák, oprátka! Já bych ukázal jim dvůr, i zač taká hádka. Hleďte, co si počneme, suďte, bratři moji, když na čele národu také skety stojí! vysocki, Pověz raděj na vrchu! ... Národ náš to láva, jež se svrchu studenou, tvrdou, temnou zdává, ale ohně vnitřního sto let nezamrazí; plujme na skořápku a — v hloubi vstupme, drazí! Odcházejí. -^iT*on SCÉNA VIII. ľ a N s K n a T o r. VB vilně. SÁL pkedpokojovy. Na pravo dveře vyšetřovací komise, kudy vodí vězní a kdež viděti ohromné svazky pa-pírův. V hloubi dveře do pokojuv senátorových, odkud slyšeti hudbu.---č as po obědě. — U okna sedí tajemník nad papíry j něco dále NA levo stolík, kdež hraji ve viska. NovosiLoev pije kávu; okolo něho samb blan Bajko v, Pelikán A JEDEN doktor, U dveří stráž a několik lokaj&v. — A SENÁTOR šambelanovi). . Diable! quelle corvée! — Posléz je po stole. Zklamala nás la princesse, a dnes nepřijede. Jinak, en faity les dames, staré a škaredé nebo hloupé na prosto, jenom loutky holé: — mluvit, imaginez-voíis, při polívce se mnou o věcech mých úřadních, krytých v roušku temnou! 26* 404 Je jure těeh patriótek neniíť ä ma table, avec leur franc-parler et leur ton detestable. Figurez-vous — o strojích já i o kasíně: a ta moje družina o otci a syně; „on starý, on mladičký, pane senátore . .. on šatlavy nesnese, pane senátore ... $tt>díH on žádá zpovědníka, on chce ženu vidět, Äli on..que sais-je! — Aj, na hodech měly by se stydět. 11 y a de quoi zbláznit se; musím končiť zprávy a utéci z Vilna zas milé do Varšavy. Monseigneuv mi právě psal de reveniv bientôt — jeť mu teskno beze mne a mně s tou holotou.. . e ne n puis plus. —- DOKTOR (pristupuje). Jasnosti právě dal jsem zprávu, že věc jedva počatá dosud v tom je stavu,' v němž je chorý, když lékař přijda, na něj hledí, anagnosin udělá. — Mnoho žákův sedí — ty tolik bylo stíhání — důvod není žádný — nedošlo se na jádro, v němž ten vřed neřádný. Co odkryto ? — Básničky! — Ce sout des manux légers, ce sont, možná říci jen, accidents passagers, leč osnova spiknutí dosud je tajemnou a — senátor (uražen). Tajemnou? — Pan doktor má zřítelnici temnou. Co divu ? Po obědě — nuž signor dottore. Addio, buona notte — dík za rady skoré. Tajemnou! — Sám vedu věc, a je prý tajemnou! A voíis osez, docteur, tak mluvit tu přede mnou? 405 9 i i Kdo kdy viděl řízení u nás formálnější? Žaloby a svědectva, i vyznání čisté, všecko jest. . . a spiknutí je zdejší vypsáno tu jasně jak úkazy od senátu . . . Tajemnou! .. . Mzdu za trudy takovou mám já tu. Míi/jojioo hp,([ľ,fL i ~jijU\ ol .nxbidíí' ob ufarn DOKTOR. Jasnostpane, excusez, spiknutí jest jisté. Právě dím, že — že . .. >i. iJSbfí oj íi * i -íirTÍ šsW LOKAJ. I, Sluha kupce Kanisina inO čeká — pána, o účet jakýs upomíná. hinloq ji^ito SENÁTOR. Účet? — Jaký účet? — Kdo? ^ ' ÍUS LOKAJ. /íMO'j - £ OV/íŕOWľ 7 i jivoix Kupec prý Kani^jp ^ ^ ^ co měl přijít k rozkazu ... ifo^tol ; - SENÁTOR. •i 11 m, i .. .^£tôí)floq8érfo>i M 4Q6 ' SENÁTOR. Tož mu piš zdvořile, ať čeká. (Zamýšlí te.) Qi Apropos — ten Eanisin — třeba jemu schovat synka do chládku. To pták! — Nápad dokonalý! SEKRETÁŘ. Než Kanisinův syn to hošík ještě malý. SENÁTOR. Oni všickni malí jsou, ale hled! jim v duši: oheň, pokud jiskerkou, uhasiti sluší. SEKRETÁŘ. Kanisinův syn v Moskvě. SENÁTOR. V Moskvě, a voyez-vous, klubňv emisar. — čas je, předejiti zjevu takých děl. SEKRETÁR. On, jak tuším, slouží u kadetů. 4 SENÁTOR. Bouří vojsko — voyez-vous — věc jak zřejmá je tu. SEKRETÁŘ. Děckem byl, když z Vilna jel. SENÁTOR. Oh! c'est incendiaire. Má tu korrespondenty... f* MkretěfiD ce ríest pas ton affaire; 407 í Rozumíš! Hej dežurny. 2a dvacet a čtyry hodiny jed kybitka! —/ Sebrat vše papíry! Jinak otec nemá se toho príliš lekat, ač nedá-li jeho syn na přiznání čekat. DOKTOR. Právě měl jsem již čest, to říci Jasnosfpánu, různí věkem, stavem jsou lidé v tajném plánu, a nejnebezpeěnější známka spiknutí ta, že vším jistá pružina pohybuje skrytá, r kterou... SENÁTOR. Skry tá ?! boj iioAw shhri Atí neT DOKTOR. Chtěl jsem díf: tajně ukrývaná a odkrytá důmyslem bystrým Jasnosťpána. (Senátor odvracuje tt od neho.) • ■ (Pro sebe.) To ďas netrpělivý... Běda mi s ním — běda! Tolik věcí vážných mám — a mně mluvit nedá, PELIKÁN (k senátoru). Rač rozkázat Jasnosťpán, co se ted má stati s Rollisonem. SENÁTOR. • S jakým? - MC^WOA iíM (CíIíiU ô1cí íflKlíLAy"ÄÍ«* * ivk^iai^i —asm V . PELIKÁN. S tím, co mu holí dáti na výslechu musili. toiín ■ J '*OU*St>3M*tJJí\ í | f i !j;Jí SENÁTOR. Eh bienl ?laíixw9n 408 PELIKÁN. On teď stůně. / sknator. ra odot rl-^bíía i* A kolik ran tomu tam ničemovi dali? PELIKÁN. . „,rxw Byl jsem při tom; ale ti tam nepočítali. *<í-jnmrt ä Pan Botvinko vyslýchal. — o ___i . . . 0OIOJJÍ BAJKOV. Pan Botvinko! Cha, cha! Ten tak rychle nekončí, když už jednou máchá; ten jej dobře opatřil, ručím, věc je jistá. Parions, že mu vysázel nejméň asi tři sta. SENÁTOR. Trois cents coups, et vivant? Trois cents coups, le coquin; trois cents coups sans mourir, — quel dos de Jacobin! Myslil jsem, že v Rusích jen, la vertu cutanée surpasse tout — ten lotr má une peau mieux tannée! Je ví y congois rien! Ha, ha, ha, mon ami! (K hráči, kterýž Čeká na svého společníka.) Poláci nám odejmou obchod s kozinami. . Un honnete soldát en serait mort dix fois! Quel rebelie — (přistupuje k stolíku) mám pro pána un hornine JMb iio l í ^e — Chlapík dřevěný; sázel Botvinko mu kyje. i Tři sta ran dal dítěti — jigurez-vous?— žije! (K Pelikánovi.) Nic nevyznal? 40B| pelikán. ▼oifli ybir o* n sLA Pravě nic; —jenom zaťal zuby, vykřiknul, že uvádět nesmí 0*0 záhuby přátel nevinných; ale již z vyznání toho — z několika těchto slov poznalo se mnoho. . . viděť, jeho přátely že jsou studentíci. .ixulq ruin sx ~9« iffií, rfinašiifooq /Joiiloiq t\i f WhláX* m ämaraioikría Ml leoíim 7 o?, sluj (ľe«í ywsťe; jaký to vzdor! A potom llxuíř inlm iroidob y£(L~ Q.'ň?ň f i 5r.n sLA b) DOKTOR. rf^ÄTOl Právě * směl jsem říci Jasnosťpánu, že šílením tu mlaď nakazili, učíce ji hloupostem; — iia příklad jen stavím starožitné dějiny. — Ach, můj Bože milý, kdo nevidí, že mládež ód toho tak šílí?! .touž 98 5m95 £ *— rrsb 00 nsb UWM frroa o>j , . *?™A*?*. 04 Brfmf> iq9fa fobsl Vous n atmez pas ľhistoire — ha, ha, un satinque aurait dit, že máte strach devenir historique. S'«flO Í89t Ob/I - ''H DOKTOR. Ach, ovšem, ovšem, dobře vím a také pravím: učte si těm dějinám, ať se mládež doví o každém velkém králi — slavném ministrovi. . . SliWATOfcLíiítt ol Cest juste. DOKTOR (potěšený). fi9jb Právě dím — rač Jasnosťpán to vědět že jest způsob, kterého má se pilně hleděť, když kdo této mládeži dějiny vykládá. 410 Ale nač vždy mluviti o republikánech, o Athénských, Spartanech, a pak o Římanech. PELIKÁN (lílT I f f t« fTV"f V -V Vfl' ali* ' 11 '\'fl 11 f f 'J*i íl >bi^ (k jednomu ze tvých společníkův, ukazuje na doktora). Hle, jak tam ta příšera cos by chytla ráda. Viz, prokletý pochlebník jak se za ním plazí, jak se v milost lísá mu, kterak se vytáčí! fFriríupnje k doktoru.) Ale nač ty řeči? — Ty dobrou míru kazí! Považ, když pán senátor hověti si ráčí, sluší-li jej trápiti... tak rycí .ilixjoitt Wj™ ní in. , níiiqjeon?tfl LOKAJ. r Jasnosťpán zdaž káže , r*ie paní ty sem připustit; — pán je ráčí znáti — ; co sem jezdí den co den — a černě se šatí. Jedna slepá, druhá to... IMU) WilJ J V»l »Jí 11 , Jj II " OrT^ll »K» 3\ l *^*f* 1 U )) |\ . fVJl \* SBNATOR. Slepá, kdo jest ona? LOKAJ. n^m^uv^te — ;Í/Vi>í tfi^yifí/ rrábýíii o PELIKÁN. To matka toho Rollisona. LOKAJ. SENÁTOB. Odbýt jc! — Však jsou na to stráže. : rmv Rollisonka Jsou tu denně. 411 LOKAJ. Odbýváme: ona však odbyti se nedá, u vrat skuhrá, běduje a na prahu sedá. Dali jsme ji sebrati. — Těžko věsti slepou, lid se shluknul odevšad a vojáka tepou . . . Mám ji pustiť? SENÁTOR. Eh, rady sobě dáť neumíš. Pustiť — jenom až do půl schodov — a — rozumíš? A potom ji dolů vésť — ó tak (* pomnkem) hezky rázně, bych měl pokoj a ona šetřila víc kázně. (Druhý lokaj vešel a odevzdává Bajkovu list.) Nu, nač tu stojíš ? — táhni! — BAJKOV. JElle porte une lettre. (Odevzdává litt.) • .HOTAÍfSR SENÁTOR. i 1 Kdo se jí ujímá? BAJKOV. La princěsse peut-etre. - SENÁTOR (ctě). Kněžna! — Co ji napadlo? Na krk mně ji věsí. Avec qtielle chaleur ! — Vpusť ji — Bodejž do ní běsi! (Vcházejí dvě dámy a kněz Petr.) PELIKÁN (k Bajkovu). To stará čarodějka, měře de ce fripon. SENATOR (zdvořile). Vítám, vítám, která tu jest paní Rollison? 412 rollisonova f* pláfrm). Já - můj syn. Milosť, pancf'^ Ut, u Prosím — přáť mi chvíle! Paní má list — a nač tu přišlo tolik paní? druhá dáma. ^áiaiusíoi — ä — vxnÄPSr 10q s« íí> i — imn\ Jsme ave. * ;íWr Taxon ^*«o^ »v o — j89v oíoi> jí, ínojaq A senátor (k 4ruhé pani). J0q I- ifft rfo^CÍ Odkud mi ta čest, vítat paní tady? druha. Paní Rollisonova si sama nedá rady, nevidí. — senátor. Ha, nevidí — a to snad čenichá. Trefit ke mně každý den. ^mitií l'i 93 ol)}J druhá. íT jést.ona\ s-rtS-toia^ MiKmii^ »v\ J4 ji vozím všady, onat stará, nezdravá, sotva chodí, dýchá. teš* ij. -»«..<. J^^n ii 00 - luálaJ* Pro Bůh!/'?' * senátor. "í Ticho! — (kdruhé:) Paničko, prosím, vaše jméno? druhá. / Kmitová. 413 SENÁTOR. Líp bylo by, doma hezky sedět a svých milých synáčkův bedlivej si hledět; jeť jisté podezření na ně ohlášeno. Máft-li srdce člcAfeÉ7^11 ^'thn jAíuwoq i nadanie od «t kmitová (blednouc). - Jak to, pane, jak to? -tam (Senátor smeje *e.) ROLLTSONOVA. »1_ * 1"*1 fJJLímJ - 'V/líí íííI(ÍIa Lkitfl lu , • i v i Ach, vizte moje bore! Pane, lítost! — Já vdova — pane senátore! ^l Bože můj, či možná to, slyším, že zabili děcko mé í A praví kněz, on že ještě žije; afóbse ale, pane, bijí ho! — Ach, můj Bože milý, kdo kdy slyšel, že kdo tak malé děti bije! — Jeho zbili, slituj se! — po katovskú zbili! (Piáč?.yn^ • imírt 01 sum?,? — BÍOHvle oas{ RBÍd k'i r~ íircm v o'Aodald senátor/ á*t M Kde V koho? Mluv, matko — mluv! — roll1sonova. Koho ? — Ach, to děcko. Pane můj — já vdova — syn jedinký — mé všecko. Ach; co tu let, než člověk dítko si vychová! Jeník můj ten učil už jiné. Rač se ptáti, jak se dobře učil. Já bídná jeho máti bez něho být nemohu; on mne, ac tak mladý, živil, slepé okem byl — pane, umru hlady. 3*iá i seäatob. rj 9dd8 §b&8 V Kdo tě poplet, že byl zbit, nevyjde na sucho, kdo to řekl? I 414 rollisonova. Kdo mi to řekl? Vždyt mám matky ucho! Jáť slepá; teď v uchu mém duše moje celá — duše matky. Včera jej vedli na radnici, * já ho sluchem poznala, nářek uslyšela. Což ji vpuštěno? SENÁTOR. ■; .Oj ; rollisonova. Hnali mne pryč — bědující z prahu, z brány, z nádvoří vysmykli mne lítě. Já usedla na rohu pode zdí a skrytě seděla jsem od rána; — zdi pronikám uchem, naslouchám — jest půlnoc již — ticho v městě hluchém .. O půlnoci, tam za zdí — ó neklamu sebe, slyším ho, ach, slyším ho, jak Bůh vidí s nebe; já hlas jeho slyšela — ušima to těmi • tichý hlas jak pod zemí — kdes hluboko v zemi! — A můj sluch se v hloubi dral do zdi, do hluboká, došel dál než proniká bystrého zrak oka, slyšela jsem — mučen byl. senátor. Co ta žena blázní! Než tam, paní má, mnoho jiných sedí v kázni. rollisonova. Jak? Že by to nebyl hlas byl synáčka mého? — Němá ovce poznává hlas jehňátka svého v stádě sebe četnějším; — ach, to byl hlas ňáký! Ach, dobrý pane, kdy bys hlas byl zaslech taký, nikdy, co živ, nedoved bys poklidně spáti. 1 415 ' SENÁTOR. Tvfij syn musí býti zdráv, mňže-li tak řváti. ROIiLISONOVA (padá na kolena). Máš-li srdce člověčí... (Jhréře otvírají st u šálu. SlyČeti hudbu. Do siné vbíhá panenka vystrojená f . f r jako na pleš.) PANNA. Monsieur le senateur! Ohi je vous interromps, on va chanter le choeur de Don Juan; et puis le concerto de R&rz. SENÁTOR. Herz! choeur! Tu též byla řeč, co se srdcí týče. Vous venez ä propos, vous belle comme un coenr* Moment sentimentál! il pleut ici des coeurs. (K Hájkovu.) By le grand-duc Michel o tom kousku věděl, ma fot, to již dávno bych v říšské radě seděl. (K panne.) J y suis — dans un moment. ROLIiISONOVA. Pane, neostav nás! V ZOufání — já nepUStím — (chytá ho za Saty). PANNA. ' Faites-lui done gräce! SENÁTOR. Diable memportey vím-li, proč ke mně bába leze. 416 rollisonova. Chci ^.^y.^^, iY4lbs igflffl av ^vX senátor. Císař zakázal. if« B*itw»mi bAU-i 1 kněz petr. Tož kněze! ... A £ VI AI ROLLISONOVA. Tož kněze aspoň pošli; syn si žádá kněze. Snad umírá; — matky pláč odbýváš sic suše,, leč boj se Boha: — tělo muče, nehub duše! senátor, at vu^()lv) lap|ä 6«íí drole; kdo to po městě pletky ty vykládá: kdo to paní řek', že on sobě kněze žádá? tnoVl' ROLLISONOVA. ; ' ■-- Řekl mi ten kněz poctivý; on s všelikou pili. běhá, prosí, než vpustit nechtí ni na chvíli; taž se kněze: poví ti. — senátor. .AVOJfti ..i : i On to ví? Poctivý? No, buď si, bud! Dobrá. Císař spravedlivý kněze pouštět nebrání, ovšem je posýlá, by k mravnému životu mlaď se obrátila. Náboženství já víc, než kdo kde, vážím sobě. — (Vzdychá.) Ach! nemravnost, ta bubí mládež v naší době. Eh bten, nuž paní, s Bohem! 417 ROLLISONOVA. Ach, panenko milá, probůh, kéž bys ještě se za mne přimluvila. Můj syn malý! — O chlebě a .vodě rok celý v chladné sedí temnici, od ran nabopnělý. PAttNA. E$t-il possible? SENÁTOR (v vesv/ľii). Jak to? Jak to? On rok seděl? Imaginez vous; o tom já zhola nic nevěděl! (K PtliMnovi.) Poslyš, třeba vyšetřit — na vše dobře patřit, a pravda-li to, uši komisařům natřif. (K Rollisonové.) t Soyez tranquilh — přijď sem v sedm hodin zase. kmitová. Neplač tak! Pan senátor neví o tvém synu; * jak zví, uvidíš pak, že uprositi dá se. ROLLISONOVA. Neví? Chce vědět? — Bůh mu žehnej v každém činu Vždy jsem lidem říkala, že to možná není, aby tak byl ukrutným; Boží t je stvoření, a jest člověk; matka ho mlékem ukájela... Lidé smáli se; a hle, já přede pravdu měla. (K senátoru.) Tys nevěděl! Lotři ti všecko tobě kryjí! Věř mi, pane, lotři jen vůkol tebe žijí: netaž se jich, ptej se nás — všecko ti povíme — celou pravdu. átnlc. TI. 27 418 SENÁTOR. No, dobre! O tom promluvíme. Dnes nemám řasu. Adieu! Pověz kněžně paní, že co možná, udělám dle jejího přání. (Zdvořile.)"' Adieu, madame Kmit — adieu — sec jsem, vše se stane! (Knězi Petrovi.) \ Í$Ql Velebníčku, zůstaň; mám slůvko tobě říci. (K panne.) .ľy mii dan 8 un moment. [ÝHcknl odcházejí až na ty, kdož hýli na počátku) SENÁTOR (po přestávce k loka.iihn). Šelmy, niěemníci, lotři! — Jste u dveří a také nepořádky! Taká drzosť v domě mém.. . zmatky nevídané! Šelmy, kůži sedru vám za takové zmatky. 1 (Kjednomu ~. lokajův.) ' ll | Slyš! Jdi za babiznou. (K PeíifcánY*.) Xe, pán to zpraví lépe... Jak od kněžny vyjde, nuž dovol bábě slepé vidět syna; ved ji tam — víš tam do vězení, pak ji zamkni v samotě — tak — na ctyry klíce. Cen est trop — a vám šelmy dám hned naučení. (Vrhá ae do lenošky.) LOKAJ (třesa te). Pán velel pustit. «, Wrta ?(K 8ENAT0R. ;«i f Co? — Co? — Ty smíš takou zpívat? Tos v Polšto se naučil pánu se ozývat. 4l9 Počkej, já tě odučím. Vzíť ho — dáť do díry u policmajstra — sto ran — a neděle čtyry na chléb jen a vodu. _.R05tabl PELIKÁN. Kéž Jasnosť pán pováží, že mimo tajení a bedlivosť všech stráží nepříznivé osoby roznášejí věsti, jak bit byl ten Rollison — snad se jim poštěstí u císaře očerniť čisté naše snahy, aČ se tomu stíhání hlava nezakroutí. DOKTOR. Právě o-tom přemýšlím, Jasnosť pane drahý! Rollisonu dávno již ve hlavě se moutí — chce si život vzíť, bije v okenice a okna jsou zavřena .. . , \ vtií^ÍBd *. *o^r o!5J Vfév ji -~■■"ďjfl vmatlrM J pelikán. Nezdravé má plíce: nesluší ho ve vzduchu uzavřeném mořiť; a tož hnedky rozkáži okna mu otvořiť.. . bydlí na třetím patře — vzduchu m\\z užiti.fJJ8(j SKNATOB (rozfiriitý) Na krk báby pouštět mi, když mám kávu piti. Chvilky nedají. .. DOKTOR. ' Právě Jasnosť pánu pravím, že třeba líp s předrahým pokládati' zdravím. Po jídle, vždy říkal jsem, raci ž Jasnosť pán té věci na čas odložiť: — ca mine la sanU. . . 97* 420 senátor. Eh mon docteur, přede vším služba i řád čistý. Tak ua slabý žaludek ovšem lék to jistý; to žluč dráždí, a žluč zas fait la digestiow. Po obědě bych mohl voir donner la question, když to služba káže mi; — en prenent son cafr, víš co, právě chvíle to vidět auto-da-fé. . n- .->oq híí. r u M'^'M M , pelikán (odstrkuje doktora). Jak pán ráčí nařídit tam s tím Rollisonem, umře-li nám ještě dnes? senátor. fV/mVm fiioJ o 'rtbil Pochovať jej honem, balsamovať dovolím, kdyby se ti chtělo. A propos: balsam, tobě, Bajkové, by mělo se dáť balsamu, neb máš také mrtvé tělo a ženíš se. Víte-li, on má zasnoubenou — (Dvéře po levé straně otevřené — lokaj vchází — senátor ukazuji dvéře.) hledte tam tu panenku — bílou a červenou. Pfuj, pan ženich, avec un teint si délabré, měl bys odbýt sňatek svůj jak Tiber ä Capn', Nevím, kterak na pannu tu as doléháno, až pěknými ústecky vykašlala „ano"! bajkov. Naléháno ? — Parions, že za rok po rozvodu s touto nynější — zase hned ženušku mladou bez nucení zjednám si pouhou oka vnadou, a to zinku militkou z šlechtického rodu. 421 A tak vždy rok po roce budu mít vždy jiné. Cest beau, generálkou byť — generál když kyne, ptej se kněze, zdaž která pláce u oltáře. SENÁTOR. A propos kněze (keJmézij pojď sem, černý serafíne! Patřte, quelle figuře! jaké divné tváře! Pěkný milý cberubek! on ma ľair ďun poete. Či jsi viděl kdys a kde un regard aussi b(lte$ Třeba mu dáť života. — Tu máš rumu sklenku. *Ri\*%\tu KNĚZ PETR. Nepijú. SENÁTOR. No, kněžounku, pij! — Pij, můj holenku! KNĚZ PETR. Jsem řeholním bratrem. SENÁTOR. Bud bratrem si neb strýčkem. Pověz, jakým vězení otvíráš si klíčkem. Odkud vašnosť zná, co tam kutí cizí děti? Zdaž to vašnosť matce směl zprávy donášeti? * KNĚZ PETR. Já. SENÁTOR. Zapiš to vyznání — a tu svědky máme — (JC knězi.) Odkud jsi to zvěděl ? He ? Však my ptáčka známe ! 422 Znamenal, že píšeme — a neodpovídá. V kterém živ jsi klášteře? KNĚZ PETR. Jsem u Františkánů. SENÁTOR. A svatanky jistě máš u Dominikánů ? Neb u Dominikánov Rollison ten seděl. No, mluv, odkud ty vše víš — kdo ti to pověděl ? Slyšíš! — Já ti poroučím — nešepci tak zticha. Káži jménem císaře. — Slyšíš ? — Hleďte mnicha! Mnichu, čťs kdy slyšel cos ruském o batogu? (K sekretáři.) Zapiš: mlčel. *>nézi) Avšak ty sloužíš Pánu Bohu. Bohosloví znáš. — A tož poslyš, theologu. Víš, od Boha všeliká že pochází vláda: Mlčet nemáš, kdy vláda, abys mluvil, žádá. (Kněz mW.) A víš-li, že pověsit já tě mohu dáti: uvidíme, zda pak ti převor život vrátí. KNĚZ PETR. Nerci, že již poslouchá, kdo zlou vládu snáší: Bůh dá časem také moc v ruce satanáši. SENÁTOR. Mnichu, pověsím-li tě, a císař se doví, že jsem jednal nesprávně : víš-li, co cár poví ? — „Ej, můj senátore, zřím, že se ďábly vztekáš." — A ty zatím visíš a sem tam sebou flekáš. 42ci Pojď sem blíže — posléze táži se tu tebe, vyznej, kdo ti o bití onoiu byl pověděl. He ? Mlčíš? Však od Boha jsi se nedozvěděl — Kdo ti řekl?— Co? — Bůh, či snad dábel? anjel s nebe? KNĚZ PETR. Tys děl. rZ*Z . r íji<>jjľhli.i' j . u SKNATOR. Tys? —Mně říci „tys?" — ])OKTOR. Bídný tulipáne! Pánu říká se: Jasne osvícený Pane! ■ (K Pelikánovi.) Nauč ho, jak mluvit má; ten mnich, vidět", z chléva — dej mu tak ... (Ukazuje rukou.) ')íi7 í;í') >' ííi'í70Íffi( Y klika n (kntzt jtoličkuje). * Vidíš, osle, senátor se hněvá. KNĚZ PETR (A- doktorovi). Pane, odpusť mu, však sám nezná již, co dělá! Ach, zlou radou, bratře, sáni dobil jsi še zcela. Staneš ty dnes před Bohem. SENÁTOR. Co to ? . 424 BAJKOV. Mnich šaškuje. Dej mu ještě jednu v líc, ať nám prorokuje. (Dává mu -stilec.) KNĚZ PETR. Bratře, jeho příkladem dal jsi se tu svésti. Počteny jsou též dny tvé, a vše tvé neřesti. SENÁTOR. Hej, Botvinka zavolat! — Brátka tu necháme — při výslechu tomto se trochu vychechtáme. Uvidíme, bude-li mlčeti tak vzdorně. Kdos ho nasadil. DOKTOR. Vždy to právě dím pokorně. Umluvená celá věc — vše ty pikle víže, řídí, jak vím na jisto, Čartoryski kníže. »Mv Wa <ätt*41 i SENÁTOR (vzchopiv se). Que me dites vous, mon cher, o knížeti? lmpossible!(pro sebe) Kdo ví? — Eli! — Věc to let deseti — než se kníže vyplete, zapletu-li jeho. (K doktorovi) Odkud to víš? DOKTOR. * Dávno juž všímám já si všeho, pátrám, stíhám tuto věc. 425 SENÁTOR. A. mněs to směl kryti? DOKTOR. Jasnosť pán mi neráčil druhdy sluchu příti. Já vždy říkal, že kdosi oheň ten rozdmýchal. SENÁTOR. Kdos — kdos! — Ale zdaž kníže ? DOKTOR. Jsem tím cele jistý, ty vše pikle že kníže ustrojil a míchal. — Zprávy mám a žaloby, — polapené listy. senátor. Listy knížete? DOKTOR. Aspoň řeč jest o knížeti v těchto listech; i o všem jeho předsevzetí. Mnozí profesoři v tom — Lelevel jest hlavou, tajně řídě pikle ty chytrostí svou lhavou. SENÁTOR (pro nebe). Kéž by důvod byl — byť jen podezření činu, důvodu stín, stopy stín, a byť stínek stínu. Nejednou mi do^uší zaznívala slova: * , Cartoryski pozdvihnul ták Novosilcova. Ted uzříme, který z nás víc se může chlubit: ten co zdvihl, neb ten, co zná podrazit* a zhubit*. 426 (AT doktoru.) Pojď — qtie je vous embrasse — a f — a ! to vec Já hned hádal, že ta věc zhola není dětská, já hned uhádl, knížecí ruka že tu činná. DOKTOR (dúifěrni). .Jí;jf'i iřiflIuoT V' A pán uhádl? — Ďábla sní, kdož ošidí pána. SENÁTOR. Ač pane státní rado věc mi známá všecka, kým a jak jest řízena, tajně sosnována: máš-li na to dôvody k místné obžalobě, écoutez, senátorské slovo dávám tobě: nejprv zvýším o půlku služné tvoje řádné, za žalobu deset let služby ti připadne, snad i úřad starosty, kanovnické statky, řád — i kdo ví, jakové odměny a plátky... Císař náš je štědrý pán — sám se ujmu věci, sám chci prosiť císaře za mzdu za knížecí. DOKTOR. Mně též mnoho stálo to starostí a běhů, z tenkých důchodův svých jsem platil tolik špehů a vše jenom z horlivé péče o císaře. SENÁTOR (bére ho pod pozdi). Mon cher, jdi hned, vezmi si mého sekretáře. — Vzíť a dáti pod pečeť všecky ty papíry! (K doktorovi.) Večer spolu budeme vážiť vše dle míry. 427 ■ (Pro sebe.) Já pracoval, já sám vedl tuto zprávu celou : zisk a slávu on by měl shrábnout rukou smělou. (Zamyšlený,) (K sekretáři do ucha.) . Doktora dej s papíry v opatření řádné. (K Bajkový.) Q \^ . ftjj9s 0J, Věc to vážná; do té se dát musíme sami. Doktoru se vymyklo jisté slůvko zradné; já ho zkoumal — a co víc: najdem batogami. elikán, vidév obzvláštní šetrnosť senátorovu, vyprovází doktora odcházejicih i klaní se mu hluboce. DOKTOR (pro sebe). , * Nedávno mne odrážel — ho, ho, Pelikáne !. i já srazím ho. a tak, že pak nepovstane. (K senátoru.) Hned se vrátím. SENÁTOR (nedbale). O osmé musím z.města jeti. DOKTOR (dívaje se na hodinky). Co to? Na hodinkách mých dvanáct hodin. SENÁTOR. >m Sm~) Chyba! Máme již pět. DOKTOR. Pátá již? — Kterak ten čas letí! 428 Jedva očím věřím. Hle, ručička mi stoji na dvanácté samičké — z místa se nehýbá, o sekundu, vlásek dál nechce hnout se v stroji. t KNĚZ PETR. Bratře i tvé hodiny bez pohybu stojí do zejtří; tož o duši pomysli juž svojí. DOKTOR. Co chceš ? PELIKÁN. Jakés proroctví tady tobě bručí. Hle, zrak právě ještěrčí, blesk mu z očí šlehá! KNĚZ PETR. Rozličnými znaky Bůh střeže nás i učí. PELIKÁN. Mníšek tento tvářnost má jakéhosi špeha. Dvéře se otvírají po levé straně. Vchizí mnoho dám vystrojených, úředníků hosti. Za nimi hudba. P. GUBERNATOROVA. A smíme ? P. SOVĚTNÍKOVA. Cest indigne! p. jeneralova. A h mon cher senatmr, čekáme, posíláme. 429 p. soyetníkova. Vrazme nt, cest un malheur. všecky spolu. Posléz přišly jsme hledat. senátor. Co to ? Jakou galu dáma. í tu môžem tanciti v tom prostranném sálu. senátor. Pardon, mille pardons, fétais trés occupé; que vois-je, un menuet ? parfaitment groupé! Cela ma rappelé les jour s de ma jeunesse ! KNĚŽNA. Ce nest quune surprise. senátor. Est-ce vous, ma déesse! Que j'aime cette danse, une surprise ? ah f dieux! KNĚŽNA. Vous danserez, j'espére. senátor. CerUs, et de mon mieux. Hudba hraje menuet z Don Juana. Po levé straně stoji úřednici (činovnici) úřednice. Po pravé několik mladých lidí. několik mladých důstojníkův ruských, několik starcův, oděných po polsku a několik mladých dám. Senátor tanči s ne- věstou Bajková — Bajkov s kněžnou. 430 BÁL. 8CENA ZPÍVANÁ. DÁMA (z pravé strany). Hleď, viz tu dědka, jak se svíjí, jak founí; — bodejž zlomil šíji! Jak pěkně tančí Jasnosť pán. (Stranou.) II crévera dans VinstanťJ í*í5mJ radiôm dj í mladý človek. Viz, jak se lísá. oblizuje; mordoval včera, tančí dnes, viz, jak očima poletuje, jak v kleci rys, tu skáče běs. Včera mordoval běs i katoval a nevinné krve tolik vylil: ale dnes pazoury svoje schoval, by před bloudy se mílii. ° (S levé strany.) registrátor iotiifriki,). Senátor tančí, vidíte-li? Eh, pane, skočme též si dnes! b|-*i» HoU I so větní k . . ^ jttfq- To, považ, proti mravu čelí, bys se mnou dal še v ples. *• 4H1 registratoe. Leč nájdem několik tu dám. *sovktník. ,y.a • '~I '"^íi 1510 Tu o tom není řeč! Já raději chci tančit sám, než s tebou; — tož mi kliď se preč ! registrátor. Odkud to?! v r(*| tri se'4*1 sovětník. Ját jsem sovětníkem. registrátor. A já jsem dôstojnícky syn. SOVKTNÍK. i1 j■.'«|'í't. Qnel ton satirique et plaisaut! MLÁDEC. Pour votre muse sans rival, Je vous ferais académicien. BAJKO V (v uchu — ukazuje kněžnu). Rohounem senátor se stal. SENÁTOR (v ucho — ukazuje něco/" }lojkoru). Fa, va, je te coijferai bien. PANNA (tančíc k matce) Příliš ohvzdní, tuze staří. MATKA (z pravě sírany). Když se ti zpříčil, tož bo nech! SOVETNÍKOVA (% levé strany). Jak to mé dcerce sluší k tváři. STAROSTA. Jak čpí jim rumem dech. SOVETNÍKOVA (druhá k dceři, stojící ttratlÓU). Žofičko, jenom povznes oci. senátor pak tě uzří snad. STAROSTA. Jestliže ke mně se přitočí, CllCi tímtO (chytiv rukojeť karabdy) \ bok mil dát. 437 LEVÁ 8 TKAVA (sborem). Ach, jaký lesk a přepych jaký ! Ah, qadU b tauté, qutlU grácě! PRAVÁ STRANA. Na šelmy, lotry, darebáky kéž hrom by hrůzy svoje třas' ! (f'o prav*1 štrani mezi mtádeit) JUSTIN PÓL (k lieUuževu. poukazuje na senátora). Chci v břich mu tento nožík vsadiť, neb zamalovať v pysk, * • RESTUŽEV. Nač jednoho tu lotra zhladiť: ký z toho bude zisk? Oni v tom najdou své příčiny, by na drť mohli školy hněst a křiknout, že jste jakobíny — snísť mlaď, co vaší čákou jest. JUSTIN POL. Než pomsta přijdi na zločince-za krev, co pláče do nebes. RESTUŽEV. Cár u nás má početné psince: co víc, když jeden zdechne pes, POL, Nůž v rukou svrbí, dovol zabiť. 438 BESTUŽEV. Slyš výstrahy mé hlas. POL. Již povol, aspoň v tvář mu nabit. BESTUŽEV. A zhubit všecky vás. ■ POL. Ach šelmy, lotři, ničemníci! BESTUŽEV. Již ven tě vyvést musí druh. POL. Což není ruky trestající? A nikdo Se nepomstí ? (Odcházejí ke dveřům.) KNĚZ PETR. Bůh! (Hudba $e náhle změnila. Hraji arii komandora.) TANEČNÍCI. Co je to ? — Co to ? HOSTI. Jaká hudba to příšerná. JEDEN (dívaje se v okna). Jak temno! Hle, hle, jaká chmura visí černá. (Zamyká okno. Z daleka slyneti hrom.) 4o(J Proč nehrají V SENÁTOR. DIREKTOR HUDBY. Zmátli se. SENÁTOR. Tož jim holí dáti! DIREKTOR. Hudci měli rozličné kousky z oper hráti, oni nerozuměli — a tím zmatek maní! SENATOB. No, no, no! — ářrengeg done— no, pánové a paní! (SlyŠeti krik veliký za dveřmi.) PANÍ ROLISONOVA (za dveřmi » úžasným křikem). Pusť mne ! Pust! SEKRETÁŘ. Slepá! LOKAJ (poděšený). Vidí! lile, jak lítě skáká po schodech, ej, držte ji! LOKAJ DRUHÝ. Co s ní ? Vždyť je vzteklá. ROLISONOVA. Já ho najdu, tyrana toho a pijáka. 440 LOKAJ (choe ji zadržtti. Ona porazila jednoho z nich). A hle, jak ho srazila! — Dračice to z pekla. (Lokajové utíkají.) rol1sonova. Kdes ty? ! . .. Najdu tě. — Pěst má mozek ti rozbije. Ach môj syn! — Ha, tyrane! — syn — můj syn nežije! Oknem ven ho vyvrhli s výše na dlažice ! Ha, ty starý pijane, kde jsi, krokodýle, zabrocený potoky krve ušlechtilé? Já tě najdu, roztrhám, vyrvu zřítelnice . . . Kam jsi poděl svědomí ? — Tys mi zabil syna! Syna — oknem na dlažbu vrhla lotrovina. Dítě mé, můj jedinák. otec, oživitel — a vrah žije — a jest Bůh — a jest Vykupitel! kněz petr. ■ Nerouhej se. matko! — tvůj raněn syn — leč žije! rolisonova. Žije? — Žije syn? — Čí ta slova? Hlas ten čí je? Pravda-li, kněze můj ? — Běžela jsem — křičí: — „Spadnul!" Letím — vzali ho. Plémě loupežničí vzali telo — mrtvolu mého jedináčka . .. vidět mi ho nedali. — Ach, já nebožačka slepá, osiřelá mať, na dlažbě krev čila, ač jsem drahé mrtvoly jeho nezočila. Probůh i zde čiju krev — krev tu synka mého. Kdos tu krví zabrocen — ach, tu — tu kat jeho! (Folisono»a kráčí přímo k senátorovi. Senátor uhýbá se. Nešťastnice mdlobou klená.) 441 '.Kněz Petr zároveň se starostou přiskakují k ní. V tom slyšetí, kterak udeřil hrom,) všickni (poděšeni). Slovo tělem učiněno ! — To tu ! JINÍ. Tady kněz petr. Ne tu! jeden (divaje se oknem). Jak blizounko — právě v roh domu universitetu. senátor. Okna' u doktora. i kdosi z divákův. Krik ženskv hlučí domem. kdos na ulici. Cha, cha, cha, vzal ho čert. (Pelikán fíhihá pomatmý.) senato*r. Náš doktor? PELIKÁN. Zabit hromem. Úkaz hodný výskumu. Stálo vůkol domu konduktorův deset, a podivný čich hromu doktora se dopídil v zadním pokojíku, minul vše a roztopil jen tam těch rublíků. U2 Stříbro v stolku leželo v hlavách u doktora . a na jisto sloužilo dnes za konduktora. * starosta. Ruské ruble, vidím, jsou velmi nebezpečné. senátor (k dámám). Paní tance popletly... potěšné a vděčné. (Vida, že křísl Holisonovu.) Vyneste ji. Ženě té pomoc! — Vyneste ji. kněz petb. K synovi? senátor. Jen vyneste, kam chcete. kněz petk. Syn její dosaváde neumřel — chudák ještě dýchá; dovol, ať smím k němu jíť. senátor (pro sebe). Abv hrom do mnicha! Jdi! — (Pro sebe.) Doktor zabit. Ah, ah, ah! Jest inconcevable. Ten mnich předpověděl mu — ah, ah, ah! Jest diable! (K společnosti.) No, a co v tom strašného ? Hromem hrom — prach prachem. Máme jaro — na jaře chodívají mraky, z mrakův padá, bije hrom. Přírody běh taký.. 443 sovětníkova (k Již si mluvte, co chcete : a strach vždy je strachem. Pod střechou tou nechci byť s vámi ještě déle. Říkala jsem: Muži můj, do těch věcí nelez. Pokud jsi jen Židy bil, dával je do želez, mlčela jsem. Ale s dětmi trýzně zkrvavělé , .. Kam to čelí ? — Co z toho: vidíš u doktora. SOVĚTNÍK. Hloupá's! SOVÉTNÍKOVA. Vrátím se domů. Nemocná jsem, chorá. Nanovo slyšeti rachoty hromu. V Hekni utíká ji nejprve levá, po té pravá strana. Zůstanou: SENÁTOR. — PELIKÁN. — KNÉZ PETR. SENATOK. Proklatý doktor! — Živý nasoužil mne dosti, teď když zcepeněl, ještě rozhání mi hosti. * (K Pelikánovi.) Voyez, jak ten kněz "patří — voyez, quel oeil hagard! divná je to příhoda, un singulier hasard. Pověz, velebníčku, zdaž umíš jaké čáry; odkud znals, že přijde hrom? Snad to Boží káry? (Kněz mlčí.) Pravdu řkouce: doktor ten trochu se provinil; pravdu řkouce: doktor ten nad povinnosť činil. On aurait f ort ä dire. — Kdo ví — jsou výstrahy. Bože můj, proč nešetriť přímé, prosté drahý? No, a co, kněze? — Mlčí! . . . mlčí a spustil nos. Ale já ho propustím: — on dirait bieu des choses! (Zamysli se.) 444 PELIKÁN. Cha, cha — je-li v příčině té nebezpečenství, tož by hrom byl zajisté nám dal česť prvenství. KNĚZ PETU. Povím vám dvě jadrné, divné starodávné ... a v nich pěkné pravdy jsou výstrahy zprávné. se NATOK. < > doktoru, o hromu'? — Mluv! KNĚZ PETK. Dvě podobenství. .. Onoho času lidé přišli rozmanití v parnu pospat pode zdí, kde chlad bylo čiti. Zbojník mezi nimi byl; a když druzí spali, anjel Páně vzbudil jej: Vstaň, neb zed se svalí. Onen zbojník horší byl, jak ti všickni jiní. Vstal: zed druhé pobila. Z toho dobrodiní zbojník Bohu děkoval za život a zdraví. Anjel Páně před ním tu stana, takto praví: „Tys ten hříšník největŠí — s tresty se nemineš a posléze nejhůře, nejhanebněj zhyneš." A druhé podobenství to jest: Za dávného času byl jistý Římský vůdce potřel krále mocného a hrozného škůdce. Vítěz Uíman kázal zbít všecky nevolníky, vše rotmistry u plukův a vše jich setníky. Při životě však jenom krále pozůstavil: plukovníky, starosty s ním též smrti zbavil. 445 Hloupí vězni mluvili ke druhu druh svému: „Poděkujme za život vůdci vítěznému!" Až tu voják Římanín, co jim posluhoval, vece: „Vůdce živě vás, v pravdě si jen schoval: neb vás k svému přikuje vozu vítěznému a povede táborem v odiv lidu všemu. i do města povede, nebo z takých vy jste, ježto vodí po Římě na oznaky jisté, by lid volal: ..Vizte, náš vůdce čeho dobyl: on krále a takové plukovníky pobil." Po té v zlatých poutech když provedou vás davy, katům vás dá do rukou, a kat do šatlavy usadí vás hluboké, temné na vyhnání, kdež pláč bude věčný a zubů skřipotání." Tak děl římský voják; a tomu žoldnéřovi král řek' zpurně: „Slova tvá hloupého jsou slovy; čťs ty někdy na hodech s vůdcem svojím seděl, aby jeho rady znal a myšlénky věděl?" — Zhromiv ho, pil, smál se dál s vězný společníky, s těmi setníky to a. svými plukovníky. SENÁTOR (rozmnelý). LI lni la campagne. Kněze, kam chceš, táhni sobě! Zlovím-li jtě na novo, kůži sedru tobě, že pak tebe nepozná matka tvoje tady a budeš mi vypadať jak Rolison mladý. Senátor odchází do svých p^jkojúv s Pelikánem. Kněz Petr kráčí ke dveřím « potká Konráda, který, d véna žoldnéři veden k výslechu, zastavil se, mře r kněze, na nej z dlouho se divá. KONRÁD. Podivná to příhoda — divný věru osud. Co vím, této postavy neviděl jsem dosud 446 a znáni ho jak jednoho z svojich rodných bratří, či snad ve snách ? Tak — ve snách! — Vím, že na mne patří. Týž zrak i tvář, jež ve snách viděti mně dáno: on mne vyrval z prohlubně, v níž mne pochováno. (Ku knězi.) Kněze můj, ač dosud jsme málo známi sobě — aspoň ty mne málo znáš — díky vzdávám tobě za milosť, již svědomí moje zná i cení. Drazí jsou nám přátelé, ve snách nalezení, ježto pravých tak málo za dne nalézáme a skutečnost bolestná hůře než sen klame. Vezmi, prosím, ten prsten, prodej ho, pak chudé polovičkou podaruj; druhou, co ti zbude, na mši za dušičky dáš. — Mněť jsou muky známé, jaké trpí v očistci, pokud jest žalářem. Mně snad nikdy nedají na mši před oltářem stati a ji slyšeti. KNÉZ PETR. Dají — dovolí ti. Za prsten měj výstrahu, kterou láska skytá. — Cestou v dáli neznámou bude tobě jiti, budeš mezi boháčův, moudrých, velkých tlumy. Hledej muže, co víc než oni všickni umí; poznáš, neb jménem Božím prvý tě uvítá. Poslechni, co řekne. KONRÁD. Co to ? Můž-li býti ? — Počkej, probůh! 447 KNĚZ PETR. S Bohem jdi! Nelze mi tu dlíti. KONRÁD. . Slůvko . .. VOJÁK. Nelze. Každý svou musí cestou jiti. SCÉNA IX. NOC DJADŮV. t _ _ _ 9 Opodál kaplička. — Hřbitov. — Kouzelník a ženština v SMUTKU. KOUZELNÍK. Již do církve jdou hromady; co nevidět počnou djady. Čas jest jiti — již noc hluchá. ŽENŠTINA. Starce, dnes mi nelze jiti; já chci na hřbitově zbyti, chci jistého vidět ducha — toho, jejž před drahným časem na své svatbě viděla jsem, co kdys krvavý a bledý stanul náhle mezi duchy, a zůstana němý, hluchý, úžasnými oka hledy v středu hromady mne lovil, leč ni hláskem neoslovil. 44í> KOUZELNÍK. Snad žil, když jsem, co chce, zví dal. a proto neodpovídal. Neb v tajemnou noc na djady mezi duchy do hromady možná také volat směle stíny živých ještě v těle. Těla, jsou-li téhož Času na besedě nebo kvasu, aneb u hry aneb v boji. zůstanou tam na pokoji; duše jménem vyvolána stane, stínem lehkým hnána: leč úst, pokud živ kdo, nemá — stojí bílá, hluchá, nčmá. ŽENŠTINA. A nač v prsou byla rána V KOUZELNÍK. Vidno, že mu v duši dána. ŽENŠTINA. Samotinká zbloudím s cesty. KOUZELNÍK. Tož zůstanu také, kdes ty. Tam beze mne budou čáry: kouzelník tam jiný, starý. Slyšíš-li ty zpěvy z dáli? Zpívat lidé již se jali. 449 4 Prvou kletbou též už kleli při věnečku, při koudeli, povětrné zvali duchy. Vidíš-li světýlek ruchy? a světýlek na tisíce jako hvězdy prší nice. A ohníky řetězové vidíš-li, jak tah jich plove? To vzduchových duchův roje! Viz, jak svítí nad kaplicí pod planinou nebes tmavou jak holubi, létající *v noci děsnou nad záplavou z požáru, au město schvácí; když bílými křídly ptáci, odrážejí žár ohniska — hejno jich jak hvězdy blýská. ŽENŠTINA. On as není s těmi duchy. KOUZELNÍK. Vidíš, z kaplice blesk buchá: teď tam silou ohně kleli; těla v moci zlého ducha z pouští, z mohyl volat směli. Zde táhnoucí uzříš duchy: máš-li v mysli, poznáš svého ducha též, tak žádaného. Se mnou ukryj se v dub suchý v ten dub suchý a vyhnilý, v němž se druhdy věštky kryly. 450 Již se hýbá hřbitov celý; mohyly se rozevřely, modrý plamen výbuch1 bleskem, desky podskakují s třeskem, zlořenci sunou prudce bledé hlavy, dlouhé ruce; oči žhoucí kol se točí, skryj se v dubu, schovej oči! Upír z dáli úrok chvěje, leč neuřkne čaroděje. Hal 1 |0|| ŽENŠTINA. Co vidíš? KOUZELNÍK. Mrtvec svěží v neuhnilém šatě běží. Vůkol hází dýmem síry, čelo jako uhel čirý, v jamkách lebky misto očí zlaté plíšky dva se točí. V těch kolečkách pobleskuje diblík jako v zřítelnici, letem blesku míhající, neustále kozelcuje. Mrtvec běže, skřípá zuby, nevýslovnou cítí muku, na líce a zas na ruby z síta v síto, z ruky v ruku přelívaje stříbro žhoucí. 451 OBLUDA. Kde chrám je? Kde kostel? kde lid Boha chválí? Kde chrám je, ach, ukaž, člověče! Ach, vidíš jak v lebce mne ten dukát pálí, jak stříbro mi žhoucí dlaň peče. Ach, vylej ho, pomoha vězni v žaláři, a sirotku, vdově se vděče; ach, vylej to stříbro, co ruce mi škvaří! Ty nechceš! — Ha, kovy bude mi přelívať, až zlosyn,'co děcka požírá, svou duši lakotnou přestane nadívať, a smrtí se změní v upíra. Pak do srdce naleji mu kovu, a po té očima, ušima vyleji; a vylitou lávu tu znovu týmž* do něho vleji zas korytem; i mrtvolou budu hráť si jako sítem — naleji, vyleji, přeseji. — Ach, kdy to §krž něho tento kov přeseji?! Ach/ždáti tak dlouho! — Ohněm tleji — tleji. (Utíká.) KOUZELNÍK. Ha! \a*sA*jf ŽENŠTINA. Co vidíš? KOUZELNÍK. Ha, jak blízko! Druhý vylez' a k nám běží. Jakés ohavné chlapisko! Bledý, tlustý, mrtvec svěží, 29* 452 niaso s údy, vše je v celku. * likvid ^aty nové má ua těle' b>i oděn jest jak na veselku, had nedávno tělo točí, jedva z polovice oči vyžral jemu zkrvavělé. Od kapličky v levo bočil, čert ho svedl a zaskočil a nedá mu jít do chrámu. Dívky tvářnost das vzal na se, na umřelce ručkou kývá, mrká okem, usmívá se a půvabem k sobě vzývá. Mrtvec divě skáče, lítá, kde se přízrak vábný kmitá, z hrobu na hrob p o třeš tile za stínem se-dívky milé rukama, nohama vije a jak větrák křídly bije. Již ji má a v náruč stiská, v tom cos pod nohama prýská; a z desíti černých pysků vyskakuje pes po psisku. A ta děsná, černá psiska milku z rukou mu vyrvali, na kusy ho roztrhali, pysky, údy svými třesou, a do polí maso nesou. Zmizeli psi. Div tu nový: z každé částky umrlcovy .M '/v I 453 živoucí se tvůrek stane, a vše kusy roztrhané odevšad zas k sobě pílí, aby znova celkem byly. Hlava skáče jak ropucha, oheň chřípěmi jí buchá, prsy se jak želva vlekou, dřík a hlava k sobě tekou. I jak hlava srostla s tělem, krokodýl tu. s děsným celém cvalem kvapě šírou plání, rozházené údy shání. Ruce obě s prsty, s palci svíjejí se jak padalci, dlaň se tu tam písku chytá, i podporu ruce skytá; s tělem nohy též se sněly, a tak mrtvec zas tu celý. Znovu vábí milka mladá, znovu do náručí padá, znovu rvou ho čerti vzteklí, znovu v kusech jej rozvlekli: kéž ho zrak můj víc nevidí! i ŽENŠTINA. Což se bojíš? KOUZELNÍK. Tak mne břídí. Želvy, štíry a ropuchy, v jednom těle tolik hadův. 4*54 * ŽENŠTINA. On nebude s těmi duchy. KOUZELNÍK. V krátce, v krátce konec Djadův. Slyšíš ? — Juž kôr třetí pěje. — Tam zpívají otcův děje ... rozcházejí se hromady. ŽENŠTINA. On nepřišel dnes na Djady. KOUZELNÍK. Je-li duch ten dosud v těle, vyslov nyní jeho jméno, na Černokvět zařknu směle, a jak rýmem slovo děno, ostaví duch tělo svoje a před zraky stane tvoje. ŽENŠTINA. Již jsem řekla. KOUZELNÍK. Marná tucha. Neposlouchá. Klení moje vysloveno. ŽENŠTINA. Není ducha! KOUZELNÍK. Ó ženštino! — ten tvůj milý, živ jsa v těle po tu chvíli, 455 bud že otcův pohrd1 vírou, aneb svoje změnil jméno. Ráno tu, a na noc čirou s hóry čar moc obmezeno. Naše čáry na zmar tyly, neukáže se tvůj milý. (vyMzi z dubu.) Co to ? — Pohled — od západu od Gedyminova hradu v kotoučové husté změti vozův síla větrem letí; všecky jedou ku půlnoci, letí celou koní mocí. Vidíš — jeden na popředí v černém ..stroji. ŽENŠTINA. On... KOUZELNÍK. Sem hledí. ŽENŠTINA. A hned obrátil se zase; jenom jednou mrštil okem, ach, jen jednou! — Kůň poskokem letí dále. — Jaké oko! KOUZELNÍK. Hruď měl celou zkrvavělou — prsy zryté od ocele. Strašné útrapy ho- kruší, an má tisíc mečov v těle. "456^ řiíOiÍY 'bíd o a vňoip bud a vše prošly mu až v duši mukami muk rozbolelou; a jen smrť ho snad vyléčí. ŽENŠTINA. Kdo jej zbodal těmi meči? KOUZELNÍK. Ach, národu nepřátelé! i v J) i v ŽENŠTINA. Jednu ránu měl na čele.-Jedna jen a neveliká krápka černá z ní vyniká. KOUZELNÍK. Ta ho nejvíc v duši kole, největší mu dělá bole. Já ji viděl, já ji bádal, a tu ránu sám si zadal: z té smrť jeho nevyhojí. ŽENŠTINA. Zhoj ho, Bože, láskou svoji! (Konec prvého aktu.J l> U I J '1x1 fkóiH Z I A D ČASŤ IV. TJ S T TJ P. CESTA BO RUS. Po sněhu ve kraj čím dál divočejší kybitka letí jako vítr v poušti, a oči moje jak dva sokolové, nad oceánem krouží nepřehledným, schvácení bouří nedostihnou země; pod sebou vidí jedno cizí živly, nemají, kde by spočinula křídla; v důl patří, čijíc, tam že jim je zhynout. Oko nepotká města tu ni hory, žádných pomníkův lidí ni přírody; země tak pflstá, tak je lidu prázdná, jak kdyby včera teprv byla vznikla. A přece druhdy vstává tady mamut, plavec, došlý sem s proudy za potopy, a řečí, cizí Rusu vesničanu, hlásá, že dávno stvořeny ty vlasti; že za dob velké Noemovy plavby kraj tento kupčil s asijskými luhy — a přece druhdy kniha ukradená • neb mocí vzatá, došlá od západu, mluví, že země tato lidu prázdná již nejednoho národu jest matkou. 460 Leč proud potopy přesel přes ty pláne, cest nezanechav vyrytých svou rytbou; i národův z té vlasti vyšly hordy, nezůstavivše stopy svého žití, až kdesi v dáli na alpejské skále sled zůstavily vlny došlé odsud, a ještě dále na pomnících Éíma o došlých káží z těch stran loupežnících. Krajina pustá, bílá, otevřená, jak list papíru k psaní uchystaný. — Zdali prst Boží bude psáti na něm a lidi dobré za písmena maje, zdaž tu napíše pravdu víry svaté: že láska vládne rodem lidstva synův, že oběti jsou trofeami světa? Či přijda starý odpovědník Boží, vyryje v knize této pádným mečem, že v pouta skuto být má lidské plémě, a trofeami lidstva že jsou — knuty ? Po bělopustých polích vítr běsní, závějí spousty odrývá i zmítá, než sněhův moře vzdmuté nečerná se vyzvané vichrem vstává z lože svého, a zase jako náhle zkamenělé padá ohromné, jednostejné, bílé. Huragan druhdy strašný povyletne přímě od točen; neschvácený v běhu zametá pláně vše až do Euxinu, po celé dráze mece chmury sněhu. — Často kybitky cestující schvátí, jak u Kanopy simum bludné Liby. 401 Svršinu sněhův jednostejných, bílých tu onde stěny zprobodaly černé, strmíce jako ostrovy a břehy: severní j sout to smrky, sosny, jedle. Stromy sekerou různo porubené, v hranici nízkou složené a spaté, podivnou tvoří stvůru — krov a stěnu, na úkryt lidem, a zovou se domy. Dál hranic takých spousty rozptýlené na velkém poli, vše jsou jedné míry; jak kytky čapek dme se dým z komína a jako pušky okénka se blýští; T tam domy řadou ustaveny v párky, tam čtverobokem, tam zas pěkným kruhem, a domův taký pluk se zove: městem. Potkávám lidi s rozrostlými pažmi, s širokou hrudí, s otylými hrdly; jako půlnoční zvířata i stromy plní svěžesti, zdravoty a síly. Než tvář každého jako ty jich kraje, jest divá, pustá, otevřená pláně; ze srdcí jejich jak z podzemných sopek neprošel ještě oheň až do tváří, on se nejiskří v ústech roznícených, on neustydá v temnech vráskách čela. jak v tvářích lidí západu i vzchodu, přes něž obměnou taká přešla síla podání, příhod, nadějí a želův, že tvář ta každá národu jest pomník.. .. Tu oči lidské jak těch krajův města. 462 4 velký a cisty — a rmut duše nikdy nepohne zřenic šlehem neobvyklým, nikdy jich žalost nepokalí dlouhá; hledíš-li zdáli — spanilé a krásné, vejdeš-li ve střed — pusté jsou a prázdné. Tělo těch lidí tkanina to hrubá, v jakéž zimuje duše-housenice, prv nežli k letu vyboěí svá prsa, vypřede, vytkne, vyozdobí křídla. Ale když slunko svobody zasvitne, jaký vylétne z povlaky té brouček? zda motýl jasný nad zemi se vznese, ' či vyjde můra, kalné noci plémě? Šiřinou pouště křižují se cesty: jich nevymyslil bystrý rozum kupcův, karavan nohy jich n^vydupaly; cár ve svém sídle nakreslil je prstem. Když s chudou potkal se kde vískou, když uhodil kde v stěny polských zámkov: víska i zrimek srovnány jsou s zemí a zříceniny jich cář pokryl — cestou. Těch cest nedozříš v poli mezi sněhy, ale na poušti dostíhá jich oko; prosté a dlouhé na půlnoc se vlekou, v lese třpytí se jak vod běhy v skalách. A po těch drahách kdo to asi jezdí? Tu cválá jízda, poprášená sněhem, odtamtud davem pěchota se valí mezi děl, vozův a kybitek valem. Pluky ty hlučné po rozkazu cára 463 z východu táhnou válčit na severu; z severu jiné do Kavkazu spějí. Z nich neví nikdo, kam a proč tam jede; — • žádný se neptá. Mongola tu vidíš s odulou tváří, s malým okem křivým; a tam ubohý chlap z litevské vísky, vybledlý, smutný, krokem kráčí chorým. Tu anglické se bleskotají pušky, tamo Kalmuci lučiště a stuhlou tětivu nesou. — A jich důstojníci? Tady v kočárku Němec, dojímavou zpívaje sobě píseíi Šilerovu, po hřbetě bije vojáky, jež potkal. Tam Francouz, volnou v nos hvízdaje píseň, bloudivý mudrák hledá kariéry, s vůdcem Kalmukův právě se umlouvá, jak by nejlevněj krmi vojsku koupil. Co víc, že zmoří polovic té sběře? Pokladny půli budou moci zloupit, a utají li chytře svůj ten skutek, ministr vznese do třídy je vyšší, a cár jim dá řád za šetření kasy. A v tom kybitka letí — přední stráže, lafety kusův, i nemocných obor, jak se ukáže, umykají z cesty, a vůdcův samých ustupují vozy. Kybitka letí; — četník povozníka pohání holí a vojáky vozka bije bičištěm, vše umyká z cesty. Kdo se neumkne, kybitka naň vběhne. Kam? — Kdo v «1, jede? — Nikdo ptát se nesmí. 464 Četník tam jeda, pádí k Petrohradu; jisto, že císař kázal koho zatknou! „Snad četník tento z cizích jede zemí," praví generál; — „kdo ví, koho zlovil snad král to pruský, francouzský neb saský, neb jiný Němec, co milosti pozbyl, a cár jej kázal zavřít do žaláře. Snad to vážnější chycena je hlava. snad Jermolova samého to vezou. Kdož ví! — Ten vězeň, ač ve slámě sedí, jak lítě patří, jaký to zrak pyšný; velká osoba — za ním vozův davy; to jistě dvorská jeho jest čeládka. A všickni, vizte, jaké oči smělé; mněl jsem, že prví jsou to páni cárstva — generálové aneb šambeláni; hle, oni všickni jsou to hoši malí. Co to znamená? Kam sběř tato letí? Jakéhos krále děti podezřelé." Tak spolu tiše vůdci hovořili, kybitka přímo v hlavní město pádí. TŘEDMĚSTÍ SÍDELNÍHO MĚSTA. Zdaleka, z dálky zřít juž hlavní město: po obou stranách velké, švarné cesty řady palácův. — Tuto jako kápla s kuplí a křížem; tam jak stohy sena pod slamou, stojí sněhem kryté sochy; onde za řadou sloupův korynthických dům s ploskou střechou, palác letní, vlašský, vedle japanské kiosky a čínské. Nebo z klasických časův Kateřiny ssutiny dávné v nově zopičené. Rozličných slohův a způsobův domy, jako zvířata z různých země koncův, za ohradami stojí železnými v klecích obzvláštních. Jeden nevidomv palác, květ vlastní jich architektury, jich hlavy nález, přírody jich dítko. Jaké zázračné domů těch jest dílo! Tolik kamení na kupinách v blátě. Y Římě císařům a na divadlo druhdy bývalo třeba vylit řeku zlata; na tom předměstí podlí carův robi, by své rozkošné psince zbudovali, vylili našich slz a krve moře. Bt«ic. u. 30 4£6 By skály svez4i na ty obelisky, kolik spiknutí bylo jim vymyslit —■ kolik nevinných vyhnať nebo zabiť, a co nám zemí bylo třeba pobrať, až krví Litvy, až veškeré Polsky slzami, zlatem hojně nakoupeno všeho, co má Paříž, co má Londýn který, a podle mody vystrojeno domy, podlahy síní šampaninou zmyto a vydeptáno krokem menuetův. Ted tady pusto; — dvůr zimuje v městě, a mouchy dvorské, tíhnouce za vůní carského trusu, za ním pádí v město. Ted v domech těchto jeduo vítr tančí: páni jsou v městě, v městě cár. — Do města kybitka letí. Zimno, sněžno bylo. Z orlojův městských dvanáct hodin bilo a slunéčko již na západ se chýlí; klenba nebeská šíře otevřená, beze vší chmurky, planá, tichá, čistá, beze vší barvy, bledá i průhledná, jako poutníka zemřelého oko. Před námi město — nade městem vzhůru pnou se na způsob podnebeských hradův sloupy a stěny, pavlány a hradby, jak babylonské zavěšené sady: z dvou set tisícův komínov to dýmy přímo a hustě jako sloupy letí; tyto jak mramor kararský *e lesknou, tamty rubínův jiskrami se září; 467 v výši vrcholky kloní se a váží, kroutí se v chodby, v oblouky se vinou a stěn i krovův zobrazují zjevy: — jak ono město, ano vzniká náhle z středozemního zrcadla vod čistých, neb na libycké mlžině se zračí a zrak poutníkův z šíré dáli vábí, i stojí věčně i utíká věčně. — Již sňato řetěz! — Otvírají brány, třesou, posléz ptají se — a vpustí. 30* PETROHRAD. Za dávných řeckých a italských věkův lid pod příbytkem Boha stavěl byty, nad zřídlem víly, v lůně svatých lesův, aneb na horách před vrahy se chránil. Tak zbudováno Athény, Rím, Spartu. — V gothickém věku pode hradem pána. kdež obrana vší okoliny byla, stávaly chyže, přisunuté k valflm; neb hlídajíce toky řeky splavné, postupem věkův rostly poznenáhla. Všecka ta města zdvihli bud bůh jaký. aneb ochránce, neb řemeslo jakés. A jaké sídla ruského počátky? Kterak slovanským zachtělo se rodům' lézt v ty nejzazší kouty vlastí svojich, nově vyrvané moři a Čuchoncům? Zde zem nedává ovoce ni chleba, větry tam nosí jenom sníh a sloty; zde nebe chladné aneb horké příliš, kruté, proměnné jak despotův choutky. Lidé nechtěli; —než cár oblíbil si 469 končiny blatné a poručil stavět ne město lidem, ale sídlo sobě: cár tu dokázal všemocnosť své vůle. — V hlubinu pískův, do zátopy bláta rozkázal vehnat kolův statisíce a vnořit těla statisíce chlapův. Po té na kolích, na mrtvolách Rusův položiv základ, jiná pokolení zapřáh' do taček, vozov a korábův, svážeje kmeny a balvany skalní z dalekých zemí a z prohlubin mořských. Vzpomněl na Paříž — hned Pařížské rynky poručil stavět. — Spatřil Amsterdamy: hned vodu vpustil a nadělal hrází. Slyšel, že v Ěímě paláce jsou velké: stojí paláce. — Slavené Benátky, — ježto do polu v zemi, po pás v moři plovou jak děva, siréna to pěkná, — dojaly cára: tož hned ve svém hradě průplavy blatná porozkrájel pole, zavěsil mosty a gondoly spustil. Tak má Benátky, Paříž, má i Londýn, až na jich krásu, uhladu a plavbu. D architektův přísloví jest slavné: Řím rukou lidí že byl vybudován a Benátky pak že vystavěli bozi; ale kdo viděl Petrohrad, ten řekne, že nestavěli ho leč satanové. Ulice všecky zaběhly až k řece široké, dlouhé jak úvozy v horách. 470 Domy ohromné. *— Kámen tu — tam cihly, na hlíně mramor—na mramorech hlína: a stejné všecky krovy, zdě a stěny, jako sbor vojska v nově ošacený. Po domech plno nápisov a štítův: středem rozličných písem a jazykov zrak i sluch bloudí jak v Babelské věži. Nápis: „ Tu bydli Kyrkyský chan Achmet, záležitosti polských vrchní správce, senátor."—Nápis: nTu Monsieur Zoko přízvukem učí mluviti pařížským; jest kuchtou dvorským a vyběrcím z vodky, v orkestru basem a dozorcem Školním." Nápis: „ Tu bydlí Vlach Piaccere Giocco, slečinkám cárským dělal salcessony a teď otvírá ústav pro panenky. " Nápis : „ Obydlí pastora Dienera, rytíře mnoha slavných řádfiv cárských. Dnes na kázaní z kazatelny káže: cár z vůle Bozi rovně že jest papež, pán samovladný svedomí a víry. Při tom vyzývá bratry své kalvíny^ sociniany i anabaptiuty, aby> jak velí ruský Imperátor a věrný jeho spříznenec král pruský, přijmouee nové svedomí a víru, sešli se vŠickni v shromáždění jedno." Nápis „tu šaty dámské" — dále „noty" tam „hračky dětské" onde zase „knuty", V ulicích vozy, všeliké kočáry, ač jsou ohromné a létají rychle, 471 blyští na čluncích, bez rachotu mizí. jak v panoráme stíny kouzelníkův. Bradatv vozka sedí na kozlíku Ér vozův anglických; jíní jemu kryje šat, bradu, vousy, a on bičem máchá. Z předu na koních malí hoši letí v kožiších, pravé děti Boreáše : piští a svistí, lid se rozprašuje, před tím kočárem síla sání prchá, jak před korábem hejna kachen bílých. Tu lidé běží — každého mráz honí. nikdo nestane, nikdo nehovoří. Každý má oči přivřené, tvář bledou, každý mne ruce a drkotá zuby, a z úst každého deroucí se pára vychází sloupem, přímá, dlouhá, šerá. Vida to lidstvo, dýchající dýmem, myslíš, po městě komíny že chodí. Po bocích sprosté tlačící se chasy vlekou se vážně ohromné dvě řady jako průvody na obřadech v chrámě, neb jak pobrežné ledy řeky bystré. A kam se vleče povolně ta láje, necítíc mrazu, jak sokolí hejno? 0 té hodině jest procházka módou. Jet zima. vítr: ale kdo dbá na to. vždyť cár uvyknul pěšky tady chodiť 1 císařovna i mistryně dvoru. Chodí dvořané, maršálkové, dámy v pořadích rovných: prvý, druhý, čtvrtý, jak rozhozené hráče rukou karty: králové, svršky, dámy tu a spodky; 472 starci a mládci, červené i černé padají na tu i na onu stranu; po obou stranách přezpanilé třídy po mostcích, žulou vydlažených stkvělou. A napřed chodí dvorští úředníci; ten tu v kožichu teplém porozpjatém, by vidět bylo čtvero křížův jeho: mrzne — leč řádv své ukáže všechněm, vypnutým okem hledá rovných sobě, a tlustý leze zvolna jako brunibal. Dále módnější hejskové od gardy, přímí a štíhlí jak pohybné píky vejpoly ztuha jako vosy spatí. Dále s nahnutvm krkem činovníci z podelbí hledí, komu poklonit se, na koho šlápnout a komu se vyhnout; a každý hladký, krčící se na dvé, toule, plazí se jako štír a zmije. Prostředkem dámy jak motýli pestří, různých tu pláštův a kloboučkův tolik, každá v Pařížském obleku se leskne a ve střevíčku z plsti uožkou míhá. Bílé jak sněhy, červené jak raci. — V tom dvůr odjíždí; tož stanuly davy, sjely se vozy, táhnoucí jak lodě po boku plavcům na hlubině proudův. Prví juž vsedli do vozův a znikli, za nimi prchli ostatkové pěší. Ne jeden kašlem souchotinář spláče, a předce praví: jak tu chodit krásně! já viděl cára — klonil jsem se nízko před generálem a s pážetem jsem mluvil. 473 Několik lidí kráčelo v tom davu; šatem i tváří od jiných se liší, na mim oj doučí jedva mrští okem, ale na město hledí udivení. Po základech zdí, po stěnách i štítech, po těch železích a po těchto žulách pouštějí oči, jak by zkusit chtěli, zda cihla každá silně osazena. I spustili už ruce v zoufalosti, s povzdechem myslí: „Nesboří jich člověk!" Zamyslili se. — I šli — poutník zůstal: sám jeden z druhův zůstal jedenácti, zasmál se zlostně, ruku pozdvih1, sevřel a do kamene udeřil jí mstivě, jako by hrozil tomu městu ze skal. Po té na prsou založil si ruce a stál dumaje, a své zřítelnice v cárském paláci jak dva nože zatknul. I byl podoben tehdy Samsonovi, an byv jat zradou i byv okut v pouta, dumal pod sloupy zpupných Filištínův. Na čelo jeho nepohnuté, pyšné stín padnul náhle, jak na rakev příkrov; tvář bledá hrozně počala se mračit, řekl bys, že večer, co již padal s nebe, nejprve jemu na obličej sedal a odtud stín svůj šířiti měl dále. Po pravé straně na ulici pusté stál druhý člověk — nebyl to pocestný, zdál se být dávným obyvačem města, nebot almužnu rozdávaje lidu, 471 každého z chudých jeho jménem vítal, oněch na ženy, těch na děti ptal se. Již všecky odbyl, na žulu se opřel průplavů břežných, očima se toulal po z^dech palácov a po štítě dvoru: též očí neměl divých, jak ten poutník. a zrak hned spouštěl, když přicházel z dáli voják neb který mrzák žebrající. Zdvih1 ruce k nebi, stál, přemýšlel dlouho — v tváři nebeská zoufalosť mu dlela. Hleděl jak angel, s posluhou když nebes mezi dušičky očistcové sstoupí, a zře národy celé na mučení, cítí, co trpí, trpět mají věky — a tuší, kterak daleka jest meta tolika rodův svobody a spásy. Pláče, opřel se na pokrají hráze, slzy plynoucí tratily se v sněhu; než Bůh sesbírá je vše a spočítá — za každ*ou dá mu celé moře slastí. Již bylo pozdě, zůstali tu jedno ti dva samotní, i ač oddálení, posléze jeden druhého si všimnul — a dlouho druha navzájem druh měřil. Prvý postoupil člověk s pravé strany: „Bratře!" děl— „vidím, že jsi tady zůstal sám jeden smutný, snad jsi cizozemec. Čeho ti třeba, rozkaž jménem Božím: jáť jsem křesťanem a jsem rovněž Polák, znamením kříže a jezdce tě vítám. 475 Poutník přespříliš ujat myšlénkami, potřásl hlavou, a s nábřeží odběh". Ale nazejtří myšlének svých kaly zvolna ojasniv a osvěživ paměť, lituje, že byl dotíravce minul, potká-ii ho zas, pozná, zastaví jej. Ač tahův tváře jeho nevzpomíná, ví, že cos bylo ve slovech a hlase, což uši, duše poutníkova znaly — snad se poutníku ve snách o něm zdálo. POMNÍK PETRA VELIKÉHO. Večer na dešti mládenci dva stáli pod jedním pláštěm, rukou v ruce dleli: jeden z nich poutník od západu, přemoci cárské oběf nepoznaná, druhý národu ruského byl věštcem, slavný písněmi na severu šírém. Znali se spolu nedlouho, leč mnoho, a jsou přátely od dní několika. Jich duše vyšší nad závady zemské jako dvě skály v Alpách spríbuznené, ač je na věky rozerval proud vody: jedva slyší šum té své nepřitelky, vždy k sobě chýlí vršky podnebeské. Poutník cos dumal nad kolosem Petra, a věštec ruský hlasem tichým vece: „Prvému z carův, co sděl ty vše divy, cárovna druhá vzdělala ten pomník. Již cár ulitý ve způsobe obra seď na bronzovém hřbetu bucefala, i zdál na místo, kam by zajel s koněm. Než Petru nelze na své stati zemi, v otčině jemu není dosti volno; 477 tož mu za moře pro podklady sláno, posláno vyrvat ze pobřeží finských pahorek žuly; pahor k slovu paní po moři pluje a po zemi běží, až v městě padá na znak před čárovou. Již tu pahorek; měděný cár letí, cár krutovládný v říze Ěímanína, na stěny žuly komoň vyskakuje, na kraji stane i vzpíná se vzhůru. Ne v té postavě září v starém Římě miláček lidu, onen Marek Aurel, jenž nejprve tím proslavil své jméno, že vyhnal špehy vše a udavače; a když na uzdu domácí spjal dráče, když nade břehy Paktolu i Rýna potřel divochův nájezdnické hordy, na zpokojený kapitol se vrací. Pěkné, šlechetné, lahodné má čelo, péče o blaho říše z čela blýští; ruku zdvih' vážně, jako kdyby vůkol měl blahoslavit hlukům svého lidu, a druhou ruku níž na uzdu spustil, komoné svého ukracuje skoky. Uhádneš, lid že na cestě stál mnohý, i volal: „Císař, otec náš se vrací!" Císař chtěl zvolna jeti mezi davem, chtěl otcovským vše podarovať okem. Kůň hřívu ježí, ohněm z očí jiskří, * leč zná, že veze nejdražšího z hostí, že veze otce milionův dětí, a sám živosti svojí oheň poutá: 478 děti se blížiť, otce vidět mohou; kůň rovným krokem, rovnou stoupá cestou. Tušíš, že dojde do nesmrtelnosti. Cár Petr koni svému pustil uzdu; viděť, jak letěl, všecko drtě cestou, pojednou vzskocil na sám pokraj skály. Již třeštivý kůň kopyta zdvih' vzhoru, cár nedrží ho, kůň udidlem skřípá; tušíš, že spadne, rozprskne se v kusy. Od věku stojí, skáče a nepadá jako kaskáda s žul se kácející, když stuhlá mrazem, visí nad propastí: — ale svobody jak jen slunko svitne, a vzduch západu ohřeje ty říše, co s tou kaskádou tyranstva se stane?! PŘEHLÍDKA VOJSKA. Jest plac ohromný: štvanicí jej zovou, cár tam psy cvičí, než je pustí na zvěř; druzí slušněji zovou plac strojírnou: cár tam své stroje zkušuje a měří, prv než ustrojen v pušky, píky, děla, vyjde přijímat poklon od mocnářův. — Koketka na ples jdoucí do paláce nestráví tolik časů pred zrcadlem, nedělá tolik ulibek, posuňkův, kolik cár denně na tom pláce svojím. — Jiní v tom pláce vidí kobylkárnu; praví, tam že cár semena si pěstí chmury kobylčí, která vypasená jednou vylítne a obklopí zemi. — Jsou, kdož palác zvou ranhojičským kruhem, neb cár tu prvé lancety si brousí. než z Petrohradu, svou vytáhna ruku, tne, že zakusí Evropa to celá; a prv než vyzkoumá, jak hluboká rána, než najde pomoc proti ztrátě krve, cár tepnu přetne sultánu i šachu a Sarmatovi ze srdce krev pustí; — plac jmen rozličných — než v úřední řeči, placem vojenských přehlídek se zove. 480 Desátá — ráno — přehlídek již doba ; již plac obchází tichá lidu luza jako bílého jezera břeh černý; každý se tlačí, do středu se tiskne. Po pláce, jako nad vodami ptáci, rejdí několik dragounův a Doncův, zvědavší hlavy bodou píky ploskou, na šíje bližší rány sypou bičem. Kdo vylez' napřed jako žába z bahna, couvaje s hlavou, v davy tiskne šíje. — Hřmot z dálky slyšet hluchý, jednostejný jak buchy kladiv neb dupoty cepův; to buben, plukův obyčejný vůdce, za ním zástupy ze stepův se táhnou, mnohé, rozličné a vše v jednom stroji :> zelené, z dáli černají se v sněhu, a jako řeka plyne zástup každý, a jak v jezeře na pláce vše tonou. Tu mi dej, rauso, sta Homérův ústa, v každé jazykův sto mi vlož pařížských,. a dej mi péra všechněch účetníkův, bych vyjmenoval všecky plukovníky, i důstojníky a poddůstojníky, bych sčítal reky, co jich po zástupech: Než tito reci jsou si tak podobní, tak jednostejní: u chlapa chlap stojí, jak řada koní, žvýkajících v stáji, jak v jednom snopu povázané klasy, jako zelené v poli konopíčko, jak v knize řádky, jak aáhouův brázdy, jako hovory sálův Petrohradských. 481 Tolik jsem postihL, že tu z Rusův jedni nad druhé vyšší o pět či šest palcův měli mosazné titěrky na čapkách, jako lysinky — jsou to granatníci: takých vousáčův tři tu byly sbory. Za těmi nižší v řadách mnohých stáli, jako na hrádcích pod listím okurky. Máš-li rozeznat v té, pěchotě pluky, zrak míti musíš bystrý přírodníka, kterýžto hlísty, vykopané v blátě přehlíží, řadí, vyznačuje názvy. Zazněly trouby — zástupy to konné a rozličnější: husarův, hulánův, dragounův — čapky, kyrysy a helmy.— Myslil bys, že tu kloboučník byl jakýs rozložil různé sklady svého zboží; pluk po sléz přijel — chlapi jako tyčky, okutí mědí — řada samovarov. A spodem pysky koňské jako háky. Pluky v tak různých oblecích a zbraních nejlépe bude rozlíšiť dle koní, neb tak i nová taktika to radí a s obyčejem snáší se to ruským. Velký generál Žomini byl napsal, že kůň ne člověk dobrou dělá jízdu. Rusové o tom věděli již dávno; neb za dobrého koně gardováka koupíš tři dobré vojáky si u nich; kůň důstojnický čtvernásob se cení, a za takého koně třeba dáti loutnistu, skočce nebo též pisáka, Stuic n. 31 432 nad to kuchaře, jsou-li drahé časy. ' Dvorské vychudlé, pochvácené klisny ovšem i ty, co vozí lazarety, při faraóne, jsou-li hráčům sázkou, čítají se vždy: za dvě ženské klisna. Vraťme se k plukům! — Prvý dojel vraný, druhý též vraný, ale zangličený, dva byly hnědé, pátý všecek plavý, sedmý zas hnědý, osmý jak myš šedýy devátý zrostlý, a desátý středák; a potom zase vraný bez ocasu, u dvanáctého na čele lisinka a tén poslední vypadal jak vrána. Kusů přijelo čtyřicet a osm, vozíkov více nežli dvakrát tolik; Všeho do dvou set, jak dle oka soudím, neb chtě vše dobře sčísti jednou dobou, v té síle koní, v matenici lidí, tvůj zrak bych musil míť, Napoleone, čili tvůj, ruský intendante prachu; — ty nehledě nic na koně ni lidi, vidíš vozíky — hned jsi počet uhád\ víš, kolik v každém nábojův jsi ukrad1. Hle, zelené již mundúry plac kryjí, jak trávy, v které odívá se louka, tu onde jenom povznáší se vzhoru vozík podobný bukáčovi v blátě neb žábě polní s hřbetem zelenavým; a při vozíku s lafetou svou dělo usedlo, jako černý pavouk sedá. 483 Každý ten pavouk noh má předních čtvero a čtvero zadních: nohy ty se zovou tu delostrelci, tamo bombardéry. Sedí-li ticho, cestou když se jede, každá noha se v dáli kdesi klátí. Myslíš, že celkem od břicha se dělí, a břich v povětří lítá jako balon. Než jak se tiché, dřímající dělo rozkazem daným náhle zbudí ze sna, jak tarantule, když kdo v nos jí foukne, hned stáhne nohy, hned kolena schýlí, a než se nadme, než vyrazí jedy, prvé předními delostrelci svými, kol zobce dlouho a rychlo se motá; jako utrejchem pokálená moucha sedši svůj černý zobák dlouho myje, po té dvě přední nohy v týlec přehne, zadními vrtí, potom kývá zadkem, konečně všecky nožky mrští v boky, spočívá chvilku, posléz pukne jedem. Pluky stanuly; — patří, — cár, cár jede, několik starých admirálův jízdných, dav adjutantův, generálův síla, po zadu, z předu — sám cár v předu jede. Zástup podivně pestrý, znamenaný jako kejklíři: plno na nich stužek, klíčkov a cifer, obrázkův a proužek, ten modře, onen žlutě přepásaný, na každém hvězdic, koleček a křížkův z předu i z zadu víc jest než knorlíkův. 31* 484 Lesknou se všickni — než ne vlastním světlem, pablesky na ně plynou z očí páně; každý generál jest jen broučkem jasným, co pěkně blýští v nocích svatojanských: leč jak milosti cárské jaro mine, broučkové bídní pozbývají bleskův: žijí — do cizích neprchají krajin, než nikdo neví, kde se vláčí blátem. Generál v oheň smělým kvapí krokem, koule ho trefí — cár naň usměje se; než když cár okem nemilosti střelí, generál bledne, slabne, často — zdechne. Mezi dvořáky spíš stoikův duše spanilé najdeš; — ač hněv carův cítí, nevraždí sebe, aniž stůní hořem; jedou na venkov do svých palácíkův, odtamtud píší — tento šambelanu — metresce onen — onen dvořenince — liberálnější píší vozataji — a zase zvolna docházejí přízně. — Tak z domu oknem hozený pes hyne; kocour jen mňoukne — na nohy se vzchopí, a znova hledá k návratu si cestu, i jakous derou zase ticho vejde; dřív než se stoik slavně v službu vrátí, na vsi rozpráví tiše — liberálně. Cár byl v mundúre zeleném a s límcem zlatým. Mundúru nesvléká cár nikdy; vojenský mundúr — to je cárská kůže, cár roste, žije — a vojákem hnije. 485 Jedva z kolébky cárské dítko vyjde, paňátko, záhy pro trůn narozené, za stroj kozácke, husárske má kurtky, hračkou bývá mu šavlice a bičík. Slabikuje-li, šavličkou si máchá a jí písmenka v knížce ukazuje; a když ho tančit učí pěstounové, takty bičíkem švihá hudebníkům. Když je dorostlý, jest mu kratochvílí vojáky brati do komnaty svojí, komendovati „v před" — i „v pravo, v levou, vpravo vat pluky k přehlídkám i k bitkám. Tak se cár každý odchovával k trůnu, proto se bojí — chválí ho Evropa. Slušně s Krasickým říkávali staří: „Moudrý přemluvil, ale hlupák pobil." Petra Yelkého památka necht žije, on prvý našel tu caropedii. Petr k velkosti cárům značil cestu; moudré národy viděl po Evropě, i pravil: „Mohut zevropČiti Rusy — ostříhám sukně a oholím brady." Rek' — a podolky bojarův a knížat hned jako špalír na zahradě střihli; řek1, a hned brady kupcův i mužíkův sypou se jako listí krupobitím. Petr opatřil bubny a bodáky, zřídil kadety a žaláře-vzdělal, kázal u dvora tančit menuety a ženské mocí sehnal na besedy, a po hranicích rozestavil stráže, 480 a přístavy své řetězy uzavřel, utvořil senát, pány, vyzvědače. výkup kořalky, činy a pasporty, oholil, umyl a ustrojil chlapa, zbraň dal mu v ruce, narubloval kapsy, a udivená Evropa hned křikla: Cár Petr Rusko ucivilisoval! Následcům cárům jedno pozůstalo: klamu přilévať v mrzké kabinety, despotům svými pomáhať bodáky, upraviť něco sečí a požárův; hrabiť vůkolních pronárodů vlasti, poddané sdírať, platiť cizozemcům, by Francouz, Němec potlesky se vděčil a silnou, moudrou, dobrou vláda slula. Němci, Francouzi, posečkejte trochu! neb až vám v uši ukazův huk zavzní, až krupobitím knut na šíje slítne, až vás osvítí vašich měst požáry, a k vám o slova dostaví se nouze; až cár rozkáže zbožňovať i slavit Sibiř, kybitky, úkazy a knuty — pak budete snad cára bavit písní na dnešní noty uvariovanou. Cár mezi šiky vletěl jako koule a havědi své po zdraví se tázal. „Přejem ti zdraví!" šepcí bojovníci; jich septy byly jak medvědí bruky. Dal rozkaz, — rozkaz vymknul se mu zuby, pad? jako šípka v ústa komendanta, i po té z huby v hubu dále hnaný, 487 až na seržanta posledního padá. — Bráně zajikly — zařinčely šavle, vše bylo v zmatku náhle pomíšeno: kdož na korábu řadovém kdys viděl ohromný kotel, v kterém vaří "kaši, když voda z pumpy bije ven jak z říčky, a plavcův tlupa do té vody sypa na jeden zásyp krup as čtyry bečky, po té de3Íti vesly v kotle míchá; — kdo zná francouzskou síni poslaneckou, větší a stokrát bouřlivější kotle, když v ní komise návrh jistý vmetla, a již nastává doba rokování: celá Evropa, dávno cítíc hlady, myslí, že pro ni svobodu tam vaří; — už liberálnosť z úst jak z pumpy stříká, kdos při počátku vzpomněl tam o víře, sněmovna bouří, hlučí, neposlouchá; kdos svobody se dotknul bez ohlasu, kdos o královských záměrech se zmínil, i o národech, o despotech, cářích, sněmovna hněvná křičí: „Do pořádku!" — až pak ministr finanční jak s bidlem vbíhá s rozpočtem ohromným a děsným, začíná míchať řeči o úrocích, o clech, výplatách, kolcích, nedoplatcích; sněmovna vře a kypí, hučí, prýská a pod nebesa šumné metá pěny; vlády se děsí, národy se těší, až se posléze dozvídají všickni: že hlučná řeč ta byla jen — o daních. Kdož tedy viděl onen kotel s kaší, 488 neb tu sněmovnu, — snadno porozumí, jaký hluk nastal v takém plukov davu, když cárský rozkaz do prostředka vletěl. V tom ozvaly se tří set bubnov huky, i jak led Nevy, když na kusy praská, pěchota v sloupy rozemkla se dlouhé. Sloupy ty jedny za druhými kvapí, před každým buben i komendant volá. Cár stál jak slunce, a do kola pluky jako planety točí se a krouží. V tom cár vypustil adjutantův hejno, jak z klece vrabce nebo psy ze smečky; každý z nich letí, jak šílenec křičí, vřesk generálův, majorův, seržantův, huk bubeníkův, pištby hudebníkův. . . . Náhle pěchota, jako lána kotvy rozvitá z klubek, vysouvá se šňůrou, zdi jedoucího, pluk za plukem, koňstva. pojí se, víží, jak zeď jedna stojí. Jaké obraty tam se dále děly, jak jízda rychlá i nepřemožená pěchotě skokem na šíje se vrhla, jak chrtův hejno, rozlícené troubou, na svázaného medvěda se řítí, vidouc, že zvíře spoutanou má tlamu; jak se pěchota řadí, sráží, krčí, nastavuje zbraň, jako jehly ježek, an počil, že pes nad ním blízko vrčí, jak posléz jízda v poskoku svém prudkém, tržena smečkou, zastavila kroku, i kterak děla v před i v zad taháno, jak po francouzsku, jak po rusku láno, 489 jak v arest bráno, po šíjích šleháno, jak tam křehnuto, s koní jak padáno, i jak při konci cáru vinšováno. — cítím předmětu velikost a cenu: bych mohl opět, oslavil bych sebe; než moje musa, v polovici letu jak bomba padá, hasne v prostém rýmu, a při obratu hlavním těch manévrův, jak Homér v boji bohův — já — ach, dřímám! — Již vojskem proděláno všecky ruchy, o kterých cár byl čítal aneb slýchal; mezi diváky hukot již se tišil. již i kožichy, soukenky a pláště, co se černaly hustě vůkol placu, rozlézaly se každý v svoji stranu, a všecko bylo skřehlé, umražené — v paláci na stůl snídaně již dána. Ambasadoři vládcův cizozemských, kteří přes všecken mráz i omrzelosť pro milosť cárskou přehlídek si hledí a denng křičí: .,Aj, zázraky, divy!" opětovali již tisíc a dvakrát s novým zápalem poklony své dávné, že cár jest taktik v plánech nedostižný, že vůdce velké na službě má svojí, že kdož neviděl, nikdy neuvěří, jaký je zápal rekovského vojska. Posléz rozprávku zvyklou ukončeno smíchem z hloupostí Napoleonových; a na hodinky pohlížel již každý, boje se dalších'klusotův a harcův; 4 Polák, druhdy na slovo^vzatý malíř v Petrohradě, proslulý nevšedními ctnostmi, hlubokou vzdělaností a tajemnými věštbami svými Zemřel r. 1830. Jsout, kdož tvrdí, že dotčený umělec myslí hlubokou a mohutnou svojí osobností nemálo působil v rozvoj ducha Mickiewiczova na vše budoucí časy. — Připomenuto již na hoře, že podle místných domněnek povolaných soudcův způsob a ráz duše a povahy Oleszkiewiczovy znázorněn jest v osobě kněze Petra* Viz str. 495. 519 fítr. 500. Přátelům Busům. ■ x Mickiewicz za bezděčného pobytu svého v Rusích (od r. 1825—1829) nemálo příznivcův a přátel získal mezi osvícenci a vlastenci ruského národu. Byv r. 1825 z Vilna zavezen do Petrohradu, v krátce seznámil a spřátelil se tam s nejedněmi výtečníky, mezi nimiž počítán jest i Puškin, obzvláště pak Be-stužev, Kozlov, Rylejev a j. — Později, když mu veleno usa-diti se v Moskvě, nejinak se mu dařilo. Ano, tehdy již vysoce proslulý básník polský stal se takořka miláčkem spaniloduchého ruského společenstva Moskevského. Sám gubernátor kníže Go-licyn byl mu velice přízniv a svým přičiněním u cára Mikuláše způsobil že Mickiewicz povolán jest do Petrohradu, kdež mu kynulo místo přiměřené duchu a nadáním jeho. — Kněžna Zeneida Volkonská v Moskvě, vzorná milovnice krásoumy a básnictví, stala se laskavou protektorkou polského věštce na vse budoucí časy. Než o tom o všem na jiném místě siřeji bude nám jednati. Zde kratičká tato připomínka dostačí. Str. 500. Kde jste vy nyní? Čacká šíje Rylejeva, již jako braterskou jsem objal, cárskou volí ach, na oprátce visí s hanebného dřeva; Bylejev Konrád, nar. 1792, dokonal život na popraviáti dne 25. Července 1826, byv pověšen za příčinou předního účastenství v ustrojeném povstání proti cárské vládě. Jet vůbec známo, že tajnými náčelníky a původy zamyšlené revoluce této byli Pestel, Muravjev Apoštol, Kachovský, Michal Bestuzev, ovšem pak také Bylejev. Převratem stroje aým čeleno k tomu, aby na způsob svobodných států v severo-amerických veškera říše ruská byla upravena. Rylejev, j3a duší dotčených tajných příprav revolučních, byl spolu nemálo nadaným básníkem, který svými vlasteneckými výlevy rozněcoval vlasteneckého ducha mezi rodáky způsobem prvé nebývalým, — Sebrané básně jeho vyály v Lipsku. —U nás vydán sešit jejich překladů z Mejsna-rova péra. 520 Str. 500. Ta ruka, kterou ke mně Bestužev byl vztáhnul, váš věštec vojín — tato ruka, peru — zbrani jest odervána. — Básník naráží tuto na ruského znamenitého básníka Be-stuzeva Alexandra, kterýž byl b přítelem svým Rylejfvem r. Itii5 založil a vydal prvý almanach ruský: Polarnaja svjesda. Jsa účastníkem nepodařeného povstání r. 1825, odsouzen jest na vyhnanství do Sibiře. — Přátelům poštěstilo se v několika letech, odsouzenci u cára Mikuláše zjednati amnestii, načež Bestužev, povýšen za důstojníka, přivtělen jest k plukom ruským bojujícím na Kavkaze. A tu proslulého hrdinu i pěvce zachvátila smrt. Padlí v boji s Čerkesy r. 1837, lyv prohnán koulí nepřátelskou. Jako spisovatel a básník oblíbil sobě pseudonym: Marlinský. m. Str. 500. Snad někdo z vás je zhanben úřady a řády, zaprodav cáru v milosť svobodu i sebe. Ostrá důtka ta, zdá se, že se vztahuje k samému Pu-škinu, kterýž r. 1825 nebyv bez účastenství v připravovaném převratu, později došel přízně u cára Mikuláše a r. 1£30—1831 prohlásil se proti Polákům a nešťastnému jich povstání. oÄwhoi f uoflíôtíi|*Ä wtOQ *xjl>4pSfci mhw&Ô fiS snb o$dô* Y>L .ébÄÍv biiite ŕíoiq inäftvoq mbnsiptiBa v r?iea$*% sers RŮZNÝCH BÁSNÍ. HYMN NA DEN ZVĚSTOVÁNÍ N. p. marik. Sláva Rodičce přečisté! — Nad nebesa Tvoje skráně, věčnou září lemované; hvězdami Tvůj vínek plane na pravici Páně! — Nyní věrní v blažené době Tvůj den zasvěcujeme Tobě: ve středu Církve zastkvěj se svojí oslavy jasem; s nebesy země chválí Tě celá, angelův sbory s. lidmi se pojí. Hle, naše k zemi složená čela, hle, prostřed láje zněmělé žasem vstal prorok, mocným volaje hlasem! Biju na varhany Tvojí chvály; — jen z Boha plynou hodná Boha pění — ve středu Církve zastkvěj se svojí, a s nebeské výše a dáli spusť na mne míle angelské svoje vzezření, milosti dodej mé síle: já duši Bohem zanítím, má píseň zjeví, co cítím. 524 Proudy mi otevři hlasu, a zahřmím, zapěju hrudí, s jakovou na konci světa i času cherubi zahromí na své trouby, a prachy propadlé v propasti věku ze sna nicoty vzbudí. Takovým hlaholem Tvoje chlouby po šíré zemi budou zníti, a kde peklo úpí, kde hvězdy svítí, v pověČném rostouce vděku, nechť obletí bezkonečnosť — přežijí věčnost. I kdo to vzchází? — Na Sión dochází Panna, jako ráno, když z morské koupele vstává ; — jako dennice Marijina líce: s nebe i země kyne jí sláva. Sněží se oblak, slunko v plném jasu z úbočí proudem zlata po něm střelí, na sněhu Panna, jako šaty v běli a jako jasnost vanoucího vlasu. Pohleděl Hospodin a v Ní zalíbil sobě. Nebes trhla se zrcadla, nad zemskými nivami, luhy bílá holubička padla, i nad Siónem drží křídla obě a peřím stříbrné duhy, slávou Páně nebešťanky věnčí skráně. í8 525 Hrom — blesku rána nad angelem! — „Staň se!"—Již se stalo! Rodičkou Panna, Bůh — tělem! ODA NA MLADOST. Bez ducha, srdcí — kostlivcův to rody! — Mladosti, podej mi křídla, nad mrtvým nechat vzlétnu světem v ráj, kde mi kynou půvabů všech plody, kde zápal tvoří divův sídla, novosti potrušuje květem, a odívá naději v zlatá obrazidla. Koho kde věk kalí mrakem, k zemi nechť si čelo poradlené chýlí, vida taký světa kruh a síly, jaké tupým zakreslil si zrakem. Nuž, mládi! ty tam nad planiny mi lítej, a slunce okem vše spousty lidstva, končin všech končiny pronikni svých citův tokem. Hled dolů — kdež mhla u pověčném temně hnusnoty obor rmutem zalívá: — to země! Viz, jak na mrtvých vod její směsi jaKýs ve skořápce plaz vše děsí. 526 Sám je sobě veslem, plavcem, člunem, a brodě se vrchem vod i lůnem, za živůčky drobnějšími pálí, hned se vznáší, hned se valí v hloubi, vlna s ním — on s vlnou se nesnoubí, v tom jak baňka se rozprysk' o zlom skály. Nikdo neznal, že byl živ, nezná jeho ztráty: sobec to proklatý. Mladosti! nektar života je tobě tehdy jen sladký, když ho s druhy dělím, srdce nebeským pojí se veselím, když je nit zlatá spolu víže k sobě. Rázem spolu, druzi mladí! Ve blahu všechněch cíle všech se hostí, jednotou silní, moudří šíleností. Rázem spolu, druzi mladí!... I ten jest blažen, kdož pad1 v boji smělém, jestliže polehlým tělem druhům dal spruhu k slavné velikosti. Rázem spolu, druzi mladí! ... Buď si dráha příkrá, slizká, nechť moc, mdloba vchodu hájí: moc ať mocí se odtiská, a se mdlou za mladu rváť se učme láji! Kdo, v kolébce děckem jsa, leb urval hydře, co jinoch zadusí centaury, oběti peklu vydře, do nebe půjde pro laury. 527 Tam sáhni, kam zrak nedopadá, zlom, čeho roznm nerozlomf, mladosti! orlí jest tvých letů vláda a tvoje rámě jako hromy. Hej, rámě do ramena! Ěetězů svých kruhem kol opásejme obor země celý, v ohnisko jedno všech myšlenek střely, vše duchy v jedno srážej, kdož jsi naším druhem Dále, stvůro, ze štěžejí světa! novou dráhou tiskneme již tebe, až plesnivé kůry zbavíc sebe, zelená svá připomeneš léta. A jako v krajích směsice a noci, živlů vášní rozlícených, jedním „Staň se!" z Boží moci vstal svět věcí netušených; . hloubě tekou, vichry šumné dují, nebes blankyt hvězdy rozjasňují: — v krajinách lidstva tak noc ještě hluchá, živlové chtíčův ještě jsou v boji; a hle, tu láska ohněm plane, ze směsi vyjde svět ducha, mladosť ho počne, i jak stane, přátelství věčnou vazbou ho spojí! Aj, pryskají necitné ledy, i předsudků mizí mrak šedý: vítej, dennice svobody drahé, spásy za tebou slunečko blahé! m /í - «Ľ- -lič J.s £fit.>! F A K Y S. KA8IDA NA POCTU EMIRA T A D Ž - U L složená, Janovi Kozlovo na památka připsaná. Jak lodE veselá, když utekši zemi znovu po modrém křišťálu se houpá, objavši moře svými perutěmi šíjí labutí nad vlnami stoupá: tak vesel Arab, oře když z opoky do pouště sune do žasnoucí, když mu tonou kopyta mezi pískův toky s hluchým šumem, jak v proudech vody ocel žhoucí. Již pluje kůň můj v suchém moři a roztíná vlniny sypké prsoma delfína, a vždy spíše, ěím dál spíše po vrchu již homok smetá, a vždy výše, ěím dál výše nad kotouče prachu vzlétá. Černý oř můj jako mrak, jenžto bouři nosí, hvězda mu s čela jak dennice blýská, na pochvat větrům pustil péra hřívy pštrosí, a noh bílých poletem vůkol blesky tříská. Leť, letoune běloskoký, hory z cesty, lesy v boky. *) Pod tímto jménem znám byl na Východě Václav hr Rzewuski: (tadz znamená věnec — fechr ~ sláva, tedy adj, ul; fecher ss Věnceslav). Í95 cmofe -FECHRA*) 529 Darmo palma milovděká s ovocem a stínem čeká; já se vydral jí z objetí, palma studem na zad letí, kryje se v hloubí oázy a šustem listí na posměch pýchu mou provází. Onde stráže pustiny na pomezí skály divou na beduína tváří pohlížejí, koňských kopyt ohlasy pitvoříce v dáli, takou hrozbou za mnou chvějí: „Bloud, jak pádí pustou plání! Tam od ostrých slunce bodů , hlavy jeho neuchrání ni zelená palma v stínu ni stan bílý v libém klínu; od západu do východu stanem tam jen nebe pouhé, jak je šíré, jak je dlouhé. Jedno skály tam nocují, jedno hvězdy tam kočují." Darmo mi hrozí, darmo mi dují! Letím a tím více koně ženu. Pozřel jsem, až hrdé skály v šíré dáli za mnou stály, kámen holý při kamenu dlouhou řadou utíkají, druhem druh se zakrývají. Stuic rr. • 34 530 Hrozbu jich sup zaslechnuv, na slepo jim věřilT beduína v poušti že lupem si osvojí, a na hon lítý za mnou křídly již udeřil, věncem černým ovinul třikrát hlavu moji. „Čichám," —krákal— „čiju čuchy mrtvol zápach, mrtvol puchy. Jezdec hloupý a kůň hloupý, zajedou, zkad nevystoupí. Jezdec v písku dráhy hledá, píce kůň — a poušt nic nedá. Jezdce, koni! pusťte práci, sem kdo zajel, se nevrací. Tu jen vítr bloudě straší a své stopy pryč odnáší; ne pro koně louka tady, ta tu pase jedno hady. Jedno mrtví tu nocují, jedno supi zde kočují." Krákaje mi lesklými drápy v oči výřil, potřikrát jsme pohlédli sobě okem v oko. Kdo se úlek'? — Lek' se sup — prchl na vysoko. Když jsem, chtě ho potrestať, luk si naň namířil, a když soka za sebou očima jsem stíhal, on již visel v povětří, skvrničkou se míhal — velký jako vrabeček — motýl — komár jaký, až se potom roztopil celkem pod oblaky. Let, letoune běloskoký, skály s cesty, supi v boky! 531 V tom se oblak západní jal pod slunkem dmouti, bílým křídlem honí mne po blankytné výši, on chtěl jezdcem takovým na nebesích slouti, jakým já byl v stepôv říši. Zavěsil se nad mou hlavou, za mnou svištěl hrozbou žhavou. „Bloud, kam pustou pádí plání! Krutá žízeň hrud! mu ztopí, oblak deštěm nepokropí osypaných prachem skrání, na poli zdroj na jalovém neozve se zlatým slovem, rosu, na zem než dopadne, schvátí větrův jícny chladné." Darmo mi hrozí! — Tím víc ženu koně: umdlený oblak počal klesat na výšinách, éTm dál tím nížeji hlavu kloně; pak se opřel na skalinách. A když jsem naň s potupou upřel ještě oči, on o celá nebesa kryl se na úbočí. Zřel jsem jemu na tváři, co ve srdci kuje; všecek uzardělý zlostí žluč závisti v tváři hostí, zčernav pak co mrtvola, skryl se v horské sluje. Leť, letoune běloskoký, supi z cesty, chmury v boky! A teď oči slunka jasem roztočil jsem vůkol sebe, zdaž má země čili nebe jezdcův takých, jako já jsem. 34* 532 Ale marné rozhlížení, za mnou jezdce nikde není. Příroda tu ve snách tichá lidských krokův nezaslýchá; tu vše živly dřímou v tiši jak neplaší živočiši, kterých stádo klidně čeká, vidouc prvou tvář člověka. Probůh! — Prvým nejsem já! — Aj, z písečné kupy onáspované blýskají se tlupy: zdaž bloudí či na loupež v záloze vrah čeká? Jezdci, koně zbělelí, až se oko leká! Dojíždím — stojí; volám —mlčí; jsou to trupy! Starožitná karavana větrem z písku vyhrabaná přede mnou se mlčky hostí. Na kostlivcích velbloudův sedí jezdcův kosti. Jamkami, kdež byly oči, čelistmi odervanými písku proud se větrem točí a mne vítá jeky zlými: „Beduíne, šálem hnaný, kam letíš? — tam ť huragany!" . A já pádím beze strachu, neznám bázně, lkavý brachu! Let, letoune běloskoký, trupy, huragany v boky! Huragan, všech afrických vichřitelův prvý, sám a sám se procházel po zvlněném písku. 533 Jak mne zočil, stanul hned, žasnul, zježil brvy, a kroutě se zlícený na svém vrchovisku, zašuměl sám do sebe udiveným hlasem: „Aj, ký tam to zběsilec z vichrů, mladších bratří, tak chatrné způsoby a nízkého letu smí zde šlapat země, jež dědičně mi patří,. nad nimižto vševládným pánem jedno já jsem?" Zařičel a ke mně tán1, pyramidou kvapil. Vida, že jsem smrtelný a nevida sketu, zlostně nohou dupnul v zemi a hned pohnul písky všemi, i jak ptáka noh — v spáry své mne lapil. Ohnivým oddechem pálil, prach na mne perutmi valil, házel vzhoru, bil do země, sypal na mne písku břémě! Já se rvu a válčím smělo, trhám údů v jeho kluby, pískové mu čtvrtím tělo, hryzu vzteklými ho zuby. Huragan, chtě sloupem z mých paží prchnout v nebe, nevyrval se; přetrhl se výpůl, sul se v sebe, deštěm písku s hůry řinul a u mojich nohou hynul, dlouhou jako městský val mrtvolou se hřebe. Já si oddech'! Ke hvězdám hrdě vzpjal jsem témě a všecky hvězdy, očima zlatýma všecky pohlížely ke mně, neb neměla nikoho mimo mne již země. Jak tu milo dýchati prsoma celýma! 534 Oddychám plně a široko ľ V Arabistaně co vzduchu duje, jedva na oddech mi dostačuje. Jak tu milo pohlížet očima celýma! Vypnulo se moje oko tak daleko, tak široko, že obsáhlo světa více, než ho kolo na obzoru zachvacuje v své hranice, plné hvězd a sluncí sborů. Jak milo se vypnouti rukama celýma! Já vztáhl páže upřímné k světu veškerému, zdá se, že ho z východu až tam do západu obejmu a přivinu celý k srdci svému, i ovinu půvaby z rajských niv a sadů. Ostřím letí mysl má v hloubí na blankytu výše, výš, vždy výšeji k věčných nebes štítu. VČela, topíc žíhadlo, s ním i srdce hřebe: takt já duši potopil za myslí svou v nebe. MATCE POLCE. (Bíseň složená r. 1830.) ó matko Polko! u syna-li tvého se v oku leskne veleducha záře, a dávných otcův ctnost a pýcha z jeho se dívá čela i z dětinné tváře; 535 Svých druhův mladých kolo opoustí-li a běží k starci, co mu dumy pěje, .a poslouchaje, pakli hlavu chýlí, když se mu předkův vypravují děje: Ó, matko Polko! syn tvůj zle se baví; bolestné Matky kleknouc před obrazem, hleď na meč, pod nímž srdce jí krvaví: vrah takým prsa prožene ti rázem! Nechť svět si celý v míru blahém kvete, nechť usmíří se vlády, lidé, zdání, tvůj syn jest vyzván na bojiště kleté, na mučenictví beze zmrtvých vstání. Kaž jemu, záhy v jámě na samotě se učit dumat — líhať na rohoži, a vlhkou páru dýchať, ve hnilotě dlíť s jedovatým plazem v jednom loži. Tam nechť se učí pod zemí hněv dáviť, býť jako propast v mysli nestížený, a tichou řečí jak puchlinou tráviť, mít skromnou tvářnost jak had umražený. — Náš Vykupitel, dítko v Nazarete, se pěstil s křížkem, na němžto svět zbavil: ó, matko Polko! já bych dítko tvé tu již zábyvkami budoucími bavil. Řetězem záhy ovíjej mu ruce, kaž, ke kolečku nechať zapřáhá se; by při katovské neublednul muce, by nezardel se, provaz vida na se. 536 Neb on nepůjde s hluky dávných reků kříž slavně zatknout na Jerusalemě, neb jak nového vojínové věku rýt na svobodu krví kropit země. Neznámý slídič vyzve si jej v pole, s ním potká se soud úkladný a zrádnýT a v skrytém bude bojiště kdes dole, a nález o něm vydá vrah vševládný. Za pomník na hrob zmoženému sporý sloup zůstane a šibeničné kladky, za slávu celou jen pláč ženštin krátký a dlouhé noční bratrův rozhovory. ROZUM A VÍRA. Když jsem před Pánem, přede slunkem chmuru, sehnul rozumné, hromovládné čelo, Pán je jak duhu povznes' v nebe vzhůru, dav, by tisíci bleskův se mi stkvělo. A bude stkvít se — slavit bude víru, až linou prškou nebes šírých stropy, a když můj národ zhrozí se potopy, na duhu vzhledná, pomní smlouvy míru. Pane, mou pýchu pokory duch vznítil; ač na blankytu lesknu se nebeském, Pane, já ne svým bleskem tu zasvítil, blesk můj jest ohňov Tvojich slabým leskem. 537 Přehled* jsem nížin lidstva obor šírý s davem domněnek, různých barvou, šumem; velké a kalné, když jsem zřel rozumem, malé a jasné před očima víry. I vás, hrdouši, postihnul jsem v době, když jako smetím bouře vámi metá: jako hlemejždi, uzamčení v sobě, chtěli jste malí obezřít kruh světa. „Po slepé vůli," řekli, „vládne světy nutnost, jak luna vládkyní jest moře." Dí druzí: „Osud lidmi hraje kletý, jak v nadpozemské vítr u prostoře." Jest Pán, jenž objal oceánu valy, a kázal jemu, věčně zemi plíštiť, a za hranice vykul jemu skály, o něž se bude po věk věků tříštit. Darmo chce vyvstať z pozemského rovu, pohybný věčně, svým nevládne ruchem, čím výše zdmul se, tím hloub padne znovu a v nebe nikdy nepronikne vzduchem. A pramen světla, který slunko metá, na moři šumném s propastí si hraje, netone a jen v duhu rozprchaje, odkud byl vyšel, zase v nebe vzlétá. Rozume lidský! malýs ty před Pánem, tys krápkou v ruce Jeho všemohoucí; svět tě nesmírným zova oceánem, chce k nebi vzletět na tvé touni dmoucí. 538 Zdáš se dotýkať břehův na obzoru, nadarmo s plachtou rychlá letí lodí, objíždí zemi, nejde v nebes horu: tvá vlna nikdy v nebe neprivodí. Dmeš se a splaskáš, černáš se a blýskáš, ryješ propasti, vzhůru k nebi prýskáš, povětří kalíš chmur svých závějemi a padáš s ledem — tys vždy poután k zemi! A pramen víry, kterou nebe nití, stápí tvé krápky, tvé zažíhá hromy, ve tvá zrcadla rozjasněná svítí; ach, ty bez víry byl bys nevidomý! ABC1M1STR. Jest Mistr, co vše duchy ve sbor spojil a do souhlasu srdce vše nastrojil, jak struny natáh7 živlů všechněch roje a po nich vodě vichry, hromy svoje, hrá, pěje píseň jednu veky věkův: svět dosud jádra nepojal jí vděkův. Mistr, co malby rozsil po blankytu a své obrazy výtisk' na vlninách, kolosů vzory řezal na hor štítu a z kovu odlil v zemských ve hlubinách: než svět po tolik vekův z děl tak mnoha nepojal jedné vidy Tvůrce-Boha. 539 Jesť Mistr slova, co moc Boží stkvělou objevil lidu krátce v slově živém, a svých pomyslův i děl knihu celou sám všem vyložil hlasem, činem, divem: dotud byl velkým Mistr ten u lidí, teď jím svět zhrzí, au v něm bratra vidí. Umělce zemský f čím jsou malby tvoje, čím jsou tvé řezby a slov tvojich roje? A ty naříkáš, když kdo z lidských synů nechápe tvojich myšlenek, slov, činů? Viz Mistra, i trp, Boží synu, bratře, neznán jsa nebo chátrou zlehčen chátře! MUDRÁCI. Ve svojí bezcitné a neklidné pýše mudráci spali; — v tom je budí zprávy, Bůh* že se lidu zjevil s nebes výše a o věčnosti davům že rozpráví. „Zabme ho!" — řekli, „rušit klid a spaní; než zabit za dne? — Láje ho uchrání." — Mudráci v noci lampy vzavše kryté, na svojich knihách ostří si rozumy studené, tvrdé, jak meč ocelité, a vzavše s sebou slepých učňův tlumy, šli chytat Boha: zrada v předu kráčí a k záhubě jim přímou cestu značí. 540 „Ty-lis to?" vzkřikli na Marjina syna. „Jsem!tt odpověděl: — sbledli hned mudráci. „Ty jsi to?u — „Jáť jsem!" — Podlých sluh družina strachem utekla — mudráky strach kácí. Než vidouc, Bůh že straší a nebije, zlosyni vstali — lítější než zmije. A tu tajemné šaty s Boha sňali, posměchy tělo jemu zbičovali, rozumy svými srdce mu probodli, a Bůh miluje i za ně se modlí. — Až když do hrobu pýcha tělo skryla, vyšel jim z duše, tmavé jak mohyla. Na pohřbu Páně dopili jsou číši pýchy mudráci. — Příroda se ruší bázní o Boha — pokoj v nebes výši, Bůh žije — vymřel jen z mudráckých dušL ROZMLUVA VEČERNÍ. 1. S Tebou tu mluvím, věčný nebes králi a spolu hoste v domku duše mojí, když půlnoc ve tmách vůkol všecko halí a bdí jen skrucha s mukou, družkou svojí; s Tebou já mluvím 1 — slova nedostačí — leč co kdy myslím, duch Tvůj slyšet ráčí; vládneš nejdálej a mně sloužíš v blíži, králi na nebi, v srdci mém, na kříži! 541 A každá dobrá myšlenka zas pluje k Tobě jako blesk k slunci, ke pramenu, a plynouc nazpět v nov mne ozlacuje, beru blesk a v svět posly blesku ženu. A každá dobrá chtíč Tě zbohacuje, i za ni Tys mně věčnou na odměnu. Jak Ty na nebi, sluha Tvůj — Tvé děcko na zemi leskni, svěť a těš se všecko! Tys král — ó divy! a Tys můj poddaný, každá myšlenka podlá jako kopí otvírá Tvoje nezhojené rány; a zlá chtíč každá v octě houbu topí, již Tobě na rty kladu hněvem štvaný, pokud Tě zlosť má v hrobě nezaklopí. Trpíš jak sluha, pánu zaprodaný: jak Ty na kříži, nechť Tvůj pán, Tvé děcko* trpí, miluje po Tvé vůli všecko. II. Když jsem bližnímu odkryl duši chorou a pochybnosti raka, co ji točí, zlý se na útěk dal hned s pílí skorou, dobrý zaplakal a odvrátil oči. Lékaři velký, Ty nejlépe vidíš chorobu mou, a za mne se nestydíš. Když vůči bližních vyrval se mé duši hlas úžasnější útrapek a jeků, hlas, ježto v pekle věčně hřmí a hluší, hlas to svědomí zlého při člověku: Soudce strašlivý, Tys rozdal to plání v svědomí zlém a vyslyšel mé lkáni. i 542 III. Když děti světa, že jsem klidný, praví, duši bouřlivou před okem jich kryji, a chladná pýcha, jako šat mlhavý, pozlácí hromy, co v mém nitru bijí; jen v noci ticho — v hruď Tvou otevřenou vylévám bouři, v slze roztopenou. NA ROZLOUČENOU. B(ohdanu) Z(álesfc^nm). Slavíčku můj, nuž let a pěj, na rozloučenou pěj, slzám svých dum splněným snům: svou píseň dokonej! Slavíčku můj, své péří szuj a sokolími křídly vzduj: i v ostří spár své lýry dar, na zlatostrunci dnes sem Davidovskou hymnu nes ! Neb vyšel hlas, padl losu čas, a tajné břímě let na věčný hod vydalo plod; i stal se div: Pán milostiv rozraduje svět. 543 POMYSLY A ÚVAHY.*) STUPNK PRAVD. Jsou pravdy, které mudřec káže světu všemu, jsou takové, jež národu jen šepce svému, jsou takové, jež svěřit přátelům smí domu, jsou takové, jichž nesmí zjevit pranikomu. STŘEDEK. Bůh nebydlí nad hlavou, ale v středku duše: tož kdo v hlavu zabíhá, od Boha preč kluše. MUDRÁK A BŮH VYHNANEC. Ze srdcí jest vyhnán Bůh, vezmem statky po něm; zabráníme k němu psát a mluviti o něm; máme naň sto hlučných úst a per ostrých mnoho, a on — vrátiti se mní: — vizte blouda toho! KDE JEST NEBE. Jedno k nebi hledě, nehledíš-li v sebe, nenalezneš Boha, necht bys prošel nebe. BLAHOSLAVENÍ TIŠI. O kus země člověčí jak se bije plémě: staň se tichým, a můžeš pánem být vší země. *) Mickiewicz, klada „Pomysly a úvahy" do sbírky svých básní, výslovné podotýká, že vybrány jsou z děl Jak. Boehma Angela Silesia a Samt-Martina K osvědčení tomuto dodati sluší, že vybrané tyto „Pomysly a úvahy4* slavný básník opatřil spůRobou a formou, kteráž je vyznačuje rázem jeho ducha. 544 PRAMENY. Říkáš : „Nechť si lidé Bohem pohrdají, jenom když ctnosť a vlasť věrně v lásce mají." Hlupec praví: „Nechť si v horách zřídla minou jen když v městě vody z rour mi hojně plynou." ČAS. Čas je řetěz; od Boha čím dál poutečeš, za sebou tím delší a těžší řetěz vlečeš. MNOŽSTVÍ HVĚZD. Pravd jest v písmě Božím co hvězd na blankyte; čím lepší máš oči, tím víc utěší tě. SOUHLASÍ. Dobrý mistr rád jen v takém sboru zpívá, kdežto cítí, že hlas jeho v souzvuk splývá. ROZDÍLNOST. Dobrý i zlý zároveň chodí za bližními: jeden, aby živil je, druhý, by tyl jimi. NIC DARMO. Bůh nic darmo nedává, ale vše otvírá, a co chce kdo, každý si z Boha to vybírá. HOST. Voláš Boha; —často Bůh schází z nevidomá, tluče na dvéře a ty zřídka býváš doma. UČENOSŤ BEZBOŽNÝCH. Bezbožník, když u vědách s úsilím pracuje, chraň se ho, neb je to vrah, jenžto zbraň kupuje. 545 DOBRÁ KADA. Jenom v jednom případu rada nic nevadí: v jakém? — Když se pokora u moudrosti radí. světýlko. Jako světýlko jest moudrost, jež se Boha cizí: svítíc, odvádí tě s cesty — a kdy zbloudíš, zmizí. KDO SVATÝ — BOHATÝ. Bohatý jak Bůh jest pravý Boží ctitel: neb s ním o vše světy dělí se Stvořitel. VENI SANCTE SPIRITUS. Duše tvá jak dolina nechat se položí, a hned po ní jak řeka poplyne Duch Boží. NÍZKÉ DVEŘE. Mezi dítky Boží ten dojít darmo prahne, u dveří kdo nízko jak dítě se nenahne. ČINNOST HLUPCE. Bloud jak mezek v mlýně zavázané mívá oči, i ač kráčí neustále, o krok dále nepokročí. ČERVOTOČ. Světský mudrák pánům i nepánům velí, by se všickni vždy všech ctností září stkvěli, sám však ctnost vždy zohavuje myšlenkami, podkopává slovy, hubí činův klamy, horší ěerva, co strom hryze, krev .mu ssaje: mudrák toče strom, mu laje, že nezraje štuic. n. - 35 546 UTBHAČSTVÍ A LICHOMKTNOST. Pochlebník a utrhač se za zásluhou plazí, lichota však víc než utrhactvo duše kazí; utrhactvo toto veždy učí dobré lidi: lichota zlé zatvrzuje a šlechetné šidí, POKUTA BOŽÍ. Nej většímu hříšníku Bůh nechává síly, leč jen, by vše síly ty na trest jemu byly. ZNAMENÍ. Vyvolence svoje Bůh znaky čela daří: národ, jenž nevidí těch znakův, sám se maří. VĚČKÁ OBEC SVOBODNÁ. Jistá obec svobodná veždy jest a všude, ač na zemi nebyla říší aniž bude. KRÁL A KAT. Dobrý člověk jako král hledá koho zdobit: zlý, jsa katu podoben, hledá koho dobiť. ČAS PRÁCE. Kdo pro věčnost pracuje, vysoko čas cení; nebo Čas kdy ustane, minou práce denní. JISKRY. Jaká síla bude tam věčného plamene, po jiskrách sud, jež sype svědomí raněné. g 547 DÍVKA NA ROZCESTÍ. Improvisace venovaná II ... . S . . , DÍVKA. Mám dvě cesty před sebou — aniž vím, kam vedou. Od otce a matky, v svět z domu, jest mi jíti, hledat, sbírat sobě na potěchu kvítí Sk odměnou rodičům věnčit hlavu šedou; než kde rostou kvítka ta, nedáno mi znáti. Pověz, dobrý poutníku, kudy mám se brati. POUTNÍK. Ne bloudí, kdo s důvěrou a s pokorou ptá se: nebo z bludov hledat cest: to díl smrtelníkův; já sestárnul na službě mnohých putovníkův — mnohý ptal se pozdě: ty ptáš se v pravém čase. Dva jsou sady života — dvě jsou cesty tady — jedna od východu jde — druhá od západu; strana ta je skalnatá, plná hlohů všady, a tomu, kam vésti má, přepodolmá sadu. Tvrdá prst je v zahradě, tvrdé jsou v ní plody, přednější tam ozdobou duby jsou a skály; dlouho roste tam vždy plod, prvé než je zralý, jen na stromech vysokých kynou tam jahody; není hodin tam a chvil, čas jen roky míjí; není dob, a jedna tam pohoda vždy vládne; není barev, jednou jen roucha vše se kryjí; moda jedna věčně tam — nové zvyky žádné; 35* 548 mnohosti a různosti nezná tento Eden, obyvaČi jednací jsou tam, jak Bůh jeden, myšlenka jich vždy jedna, jako jedna věčnosť, s tím, což bylo, s tím, co jest, pojí bezkonečnosť. Po trních a skalinách pohodlí je vítá, při trudech jim v požitek blaha mír se skýtá; chmury plaší světlota z ohvězděných stanů, heslem žití, užití — jest jim voda zdravá, obrazem jich duše jest — tichosť oceánu, nad tím mořem září jim nebes velesláva. A ten sad je zahradou ctnosti čarovnice, strašliví tam strážcové sedí u strážnice: kdo však doufá, že Boha nezradí ni sebe, lev otevře bránu, slon dovede ho v nebe. Druhou vidíš na pravo. Druhá tato stezka hladká jest i na důl jde, květinami zdobná: všecka sadu, do něhož vede, přepodobná. Rozkoš tamo přebývá, čarovnice hezká. Čis kdy v letě nezřela slunka při západu na povětří kruh drobných, nespočetných mušek? Obraz obyvačův to, srdeček a dušek, života i konce jich v druhém tomto sadu! Pažiť je tam posťlankou: ale prostřed snení obyvačův nekojí balsam posilnění. Pestrými tam barvami vábí květy vnadné: leč co ráno zkvítalo, večerem již vadne; obyvači různí tam, jak jsou různí hmyzi: co květ změnný myšlenka změnná hned zas mizí. Užívají zahrady a z ní nejsou sytí; pijí med a vypivše, nechuť z medu oítí. Nemyslí tam, což bylo a co bude v chvíli, 549 chtí j-en samou, vždy jinou přítomností vlasti; z jedné číše pijí slasť, z druhé hořké strasti; smějí se, by nastal pláč, letmo k pádu pílí. Bytnost jich jest lehounká jako stínu vání, Zefyrova ramena nesou trůn jich slávy, obrazem jich žití jest pouhé snivé zdání, štěstí blesk je oslepí — oslepené ztráví. Komu mezi nebem a zemí v prázdnu chce se mít vůz blaha, tažený vánků, větrův věvy; pojd sem, kráčej s důvěrou a nadějí Evy: had ti bránu otevře, motýl tě zanese. Zahrady máš, cesty máš, pole, horu, duli, leč co zvolíš, prvé zvaž — pak jdi směrem jedním: bys to jedno zvolila, na to Bůh dal vůli a rozum, by z vůle své účet vzdala před Ním. ODPOĎÍVKA V UPITÉ. Upita, druhdy město, prvé město kraje a teď bídný městys, kdež kaple jediná je a chatrčí několik s židovinou sprostou. Kdež bývalo lidnato, teď tam houby rostou; hůrka, valem hrazená i zvedacím mostem, teď se hradí toliko kopřivou a chvostem. Hradby v rumech; na místě paláce i hradu čouhá krčma bez krovu, bez oken a ladu. Tam já z dlouhé chvíle kdys jal se z pozdálečí vážit lidí za stolem tvářnosti a řeči. 550 f Bylo tré jich. Prvý, kmet postříbřených vlasů, měl vous podle obliby Augustovských časů; šejdrem konfederatka na hlavě mu sedí, župan popelavý teď — mistři jedva zvědí, jakou barvou před lety asi se honosil; palaš visí při pasu, který děd již nosil. Vedle kmeta usadil panáček se mladý v módním fráčku z celiny, štíhlý, bezebradýr kadeřil si chocholec, límec upravoval, střapec u bot visutý sem tam přehazoval, žerty tropil z souseda, jehož plášť i krouží a červený svědčí kříž, kostelu že slouží. Čtvrtý byl Žid. Tomu děl člověk od palaše: „Nuže, Mozku, hleď, naše dobrá bez marjáše! — Nač v sobotu krčmáře děsiť mrtvolami? Kmotři, slyšte, já se chci založiti s vámi, že jak milo Siciňski na hřbitov zas přijde, hrnec medu dostanem. Pravda-li to, Žide?!" Krčmář bradou pokývnul. — Na to já zvědavý: Siciňski?— a v Úpitě?—jméno strašné slávy! „O jaké," řku, „mrtvole, pánové, jste děli a o jakém Sicinském?" —Kontušák dí smělý; O Sicinském? — Milerád, pane, pro památku vyložím vám celou věc od samých počátků. Nä místě kde židovskou krčmu tamo máme, nebožtíkův zámek stál; při něm rody známé, mocné byly konnexe, mnohé klientelky, moc posobníkův a vždy hlasův počet velký; Siciňski byl diktátor — sněmíky vše řídil, a starší patricios hrdě s cesty klidil. Leč ni na tom neměl dost, na vyšší se kasal, a jež ctít měl, všelijak zlehčoval i drásal. 551 Počalať pak rohatá pýcha v oči kláti, což na sjezdu volebním dáno kmotru znáti; neb když volbou jist, hlásal, on že poslem bude, když kol šlechtě děkuje na hody zval všude, a když do Mazovska již strojí se a těží, turnum sečteno, a on — na všech čtyřech leží. Agitatus furiis et impotens irae, zničit šlechtu zamyslil: O scelus, o dirae! Dává oběd, sezvaná družina se schází, pod misami praská stôl — k druhu druh se sází. vína tekou strouhami — plebs o závod lyká, a ty lýky v hlavu jdou, trou se do jazyka: neb ta vína, strojená blínem, mámí hlavy, z veselostí rodí se nevole a vřavy, dále hádky, pokřiky až i Babel pravý. Od zubov šlo na hole a na šavle z holí, očí bokův nehledíc, vše se lítě kolí. Tros Ruttilusve fuit — všickni se tu zbili Sicinskému k nemalé mstivé kratochvíli. Ale travič nedlouho vyhranou se chlubil, ježto hrom ho s rodinou i s příbytkem zhubil. Jak tam Ajax scopulo infixus acuto exspirans flammis: hrozný — slušný trest i tuto. „Amen!" — vece kostelník. Ale pán v tom fraku porovnával pověst tu s žitem na vějáku, a chtě z plévy báječné pravdu vyvát nahou, zafofrovav žertíky, končil s tou úvahou: že pan maršálek, s kterým u stolu on sedá, jenž má knih, že množství jich spočísti se nedá, kdy řeč o Siciiiském, vždy ozývá se prudce: „On zhubil nás — neboť on králi svázal ruce.tt 552 Z těchto maršálkových slov správčí soudí hlava, že o volbu, o sněmík nebyla ta vřava, že musila vojna být — kde ? a proti komu ? S Švédy, s Turky snad — proti tomu či onomu; jisto, krále Sicinski do Upity zvábil, vrahům dal ho do rukou a vlast tudy zabil. Chtěl věc dále vésti, leč kostelník tu zvolá, s hněvem pohlížeje naň: „Nedobře to zhola, když zvoníci faráře poučovat chtějí, a mládkové slovo brát před šedivci smějí. Já vám povím, nejlép jsa všeho povědomý, sjezd ni vojua nevolá s výše nebes hromy, leč bezbožnost. Sicinski zapřel víru zcela, pobral pole, která prý faře příslušela, nechtěl platit desátkův, v kostele nebýval, lid o svátcích, v neděli do práce honíval, ač mu biskup nejednou listy hrozil mnoho, ač ho v klatbu dal; než on nevšímal si toho. Na hod Těla Božího za mše ve kaplici kázal lidem ubohým kopat na studnici. Dokopal se zhouby své a obecné škody, neb z oné studny tolik vyrazilo vody, že pole, kde pšenice druhdy bujně vlály, býlím zarostly — louky močály se staly. Siciňského, jakož pan sudí slušně pravil, zabil hrom, dům spálil mu — vše potomstvo ztrávil. Zlořečená mrtvola dotud celá stojí, země nechce přijmout ji — červi se jí bojí; nenalezši pokoje v posvěcené zemi, straší lidi, válí se sem tam ulicemi, neb ji druhdy z kostnice ledakdos unáší, 553 0 šabes ji zavleká, Žida v krčmě straší." — Skončil a pak otevřel stodolu. Tu tělo mrzké nebožtíkovo vůči stálo celo. Nohy dlouhé a černé čouhají jak chůdy, ruce křížem, vpadlá tvář schudlé u obludy líce hyzdí oČoudlé plíseň hrobův Čírá, úšklebnými ústy zub tu a tam vy zírá. Jinak těla budova tak se celá staví, že od živé málo jen liší se postavy. 1 tvář svého vlastního nepozbyla rázu, a jako na povrchu starého obrazu, pokud mohly prvotné na něm zůstat rysy, ve zbytcích zřít postavu, jež tu byla kdysi: tak, ač tvář ta neplane ohněm živobytu, kdo znal ji za živa, i mrtvou pozná ji tu. Za prvým oka hledem cosi se tu vidí, čehož nelze vyslovit nižádnému z lidí. Divokost, co zlosynov živých líce značí, z tváří se mu zamřelých dosud hrůzou zračí, dosud na rtech radost dlí, ježto zradou dýchá, na čele hněv lotrovský, nad brvami pýcha. Páže k zemi pochýlil, hlavu na hruď svěsil, zdá se, jak by hanby své břemena se děsil, neb, že ruka násilná z pekel ho vyvlekla a on rád by násilím vrátil se do pekla. Jestli jáma, v kteréžto lotři přebývali, ač ji lidé oboří neb hrom na drt svalí, divokostí polohy, krvavými znaky v rumech dává znát, čí byl tady dům a jaký; když lze hada poznati z jeho kožky holé: Sicinského život zřím na té tu mrtvole. 554 „Ó přátelé," pravil jsem, „nač ty vaše půtky? on ne jedním vinen, leč všemi zlými skutky; jeho jedem zmámený národ pozbyl hlavy, ruce králům svázal on — na vlast sehnal davy." I pomyslil jsem v duši: co jsou lidu děje? Popel, v němžto jedva jen jiskra pravdy tleje, hieroglyf, co zdobí kryté mechem skalí, nápis, kterým význam se do snů věčných halí, slávy ohlas, vanoucí přes let oceány, odrážený náhodou, klamy rozchvívaný, hoden smíchu učencův: — leč kdo z nich se směje, rač nám dříve povědít, čím jsou všecky děje. BÁJKY. ŽÁBY A JICH KRÁLOVÉ. Republika žabská na vodách i zemi od věkův se mnohých obyčeji všemi šířila i rozmáhala i nevládou stála. Tamo každá ta obyvatelka, bud si malá bud si velká, kam kdy chtěla mohla skákať, žblnnkaí, živit se a jikřiť, dřímati a kunkať. — Ta přehojnosť svobod v prodloužilém čase žabám i žabičkám posléz zpříeila se. Znamenaly, že sousední říše bez povyku — hezky tiše pod mocnými králi poddanosti řádné užívají a se chválí: lev že čtveronožcův pánem, orel nad ptáky že vládne, a že v úle včelek požehnaném máti královna je. A tož z každého těch žabských končin kraje na Joviše křiky hrnou se a stesky: „Králi, bohův otče nadnebeský, važ a vyslyš naše žale: dej, ó dej nám krále — krále!" Joviš povolný, hnut jsa tím žabím žalem, všemu žabstvu činí králem v dosavadní republice Kyje Kyjevice. A král tento nový, malý, velikostí roveň Lokýtkovi, spadnul a svým pleskem ohlásil se blátu. Žáby, struchlivělé při tom majestátu, mlčí den a noc — jedva smějí dýchať. Na zejtří juž jedna druhé ptá se: „Co je slýchat Od krále-li nic tu není?" — Po té starší a smělejší před tvář blíží ae monarší. Nejprv stojí v dáli, aby svému králi podnět na urážku nezavdaly. Pozděj, překonavše strachy s nedověrou, jako na bratrství s králem pod paždí se berou, ba i na krk jemu počínají lézti — 556 netrestané při pokroku pychu stálém. — „Tož to taký král má býti?í Nejjasnější Bela, čím býť má, tím není zcela! Nemnoho nám z něho kyne štěstí, málo veselí též budem z něho míti, a tím více úhon sobě uhoníme. On král: — a my po krku jej hladit smíme! Nuže, vzdej se vlády hned ten bídník slabý; vlády— silné vlády třeba říši žabí!" Joviš, když ty nové žabí stesky proniknuly na vysoký hrad nebeský, ssadil ovšem krále Kyje a jmenoval králem hada z rodu zmije. Plazoun ten i plavec, běhoun smělý, naslouchač a pozorovník bdělý, všude pod vodu i pod kamení, pod keře i pode stromy nahlédá, zda tu kde není nadužití, a neplechy hromí pokutami ukrutnými. Napřed aristokracii žabí hryže, že se nadýmat smí předky svými, a klesajíc vždy níž a níže, příliš tloustne jen a tyje. — Po té hryzen chudý lid, že málo hledí výdělkův a na dně bídy nuzně žije; hryzeni jsou křiklouni, že lítě vřeští; hryzeni jsou tiší, že netečně sedí, ježto bouřliváci hlomozí a třeští. 557 Tak had zvolně žáby hryže, a vždy hýře, z vlády silné těží v netušené míře. Zabi republika dávná bolu skřeky podnes volá neustále, chtíc jiného dostať krále: ale bůh již nechce dále míchati se v půtky žab a plané jeky. p k Á t k L é. Již pravého přátelství není mezi námi příklad jeho poslední v Ošmjansku mi známý nemnohými slovy vám se tuto poví. Tam Lešek, Míškův kmotr, kmotr Leškův, Misek na dědině jedné žili a tak byli druhu druh vždy milí, ze „kdes ty, tam já jsem — což mé, to vždy tvojeu — navzájem si zaslíbili. O nich říkali, že kdy našli kde oříšek, jádro dělívali vždy na dvoje . .. slovem: byli takoví to přátelé, jakých málo; i lze říci směle: byl to dvojduch v jednom těle. O tom přátelství svém v stíně na doubravě kdysi čile při kukaček kukotu a havraním krákotu spolu rozmlouvali právě, když cos okolo nich ozvalo se rykem. Lešek na dubu byl okamžikem, 558 po pni vzhůru jako datlík skáče. Misek neznaje, v čem zná se ptáče, jedno ruce vzpíná z dola, a s úzkostí— „Kmotře!" volá. Kmotr však již na vrcholku sedí a jen sebe sám si hledí. Miškovi tu jedva tolik zbylo času, zblednout od úžasu a padnouti na tvář, zamhouřiti oči, an již medvěd, z houšti vyšlý, k němu kročí, čuchá, zkouší, ochmatává Čelo. Míšek, jak by mrtvolou byl, leží; a tož medvěd soudě, že tu tělo nebožtíkovo jest a nesvěží, zabručel, a mrtvou krmí pohrdaje, do hluboká houští dál i dál se pouští: nebo medvěd Litvín kterýkoli odvrací se od mrtvoly, nečerstvého masa nejídaje. A když zašla šelma, Míšek ožil zase. — Aj, tu kmotr Lešek z dubu ozývá se: „Krušno již ti, kmotře, bylo. Štěstí, Míšku, že vše tak se obrátilo, a medvěd se v tebe nezadrápal. Ale co pak on tak dlouho s tebou ťápal? Zdálo se, že cosi šepce tobě v uši!" „Děl mi," vece Míšek, „nač vždy pomnět sluší. Přísloví mně děl medvědí: lidé v nouzi jen, kdo přítel pravý, zvědí!" 559 SVÉHLAVÁ ŽENA* Nyní samovrahov tak jest mnoho nad Sekvanou, že číhají stráže na ochranu od zločinu toho. A tož jak se člověk jen ukáže, co nehledí na afíše, a je bledší v snivé tváři než Pařížští kořenáři, nedbale jsa ustřevíčkovaný, a též tak urukavičkovaný, zdá se místa hledat, kde proud plyne tiše, stráže mní, že chce se utopit, ihned plné hrůzy od smrti ho chrání — vedou do šatlavy, do úkrytu všelijaké luzy. Takovýto jakýs chudák v rychlém běhu po Sekvanském břehu hnal se vzhůru proti vody toku. četník za ním na poskoku uchvátiv ho, mocí úředničí ptá se na důvody, proč tak běží proti běhu vody. Na to chudas volá, křičí: „Ach, nastojte! Pomoc! Pomozte, kdo kde jste! Žena má mi utonula! — Ano, vězte, že mi žena padla do Sekvany." Na to četník jemu praví: „Ó člověče, jak jste nevzdělaný, r 560 bez logiky, bez fysiky, nepovědomý práv hydrauliky, bezumný a bezehlavý. Tělo utopené, na mou věru, v pochybeném hledáte tu směru; tělo každé po přírody právu plyne s hůry y důl a nikdy proti plavu; vy však za ženou svou ženete se vzhůru proti vodě, jež ji dolů nese." — „Tělo to," muž vece, „za živa vždy divné bývávalo, vzdorné a protivné; a tož mním, spoléhaje na důvody, že též plulo řekou proti tokům vody." ZVON A ZVONKY. Zvonky kdysi honosně štěbetaly s věže k zvonu, který pod chrámem truchlil, v písku leže: nVidíš, bratře, my menší jak umíme zpívat; co z toho, žes veliký, když jsi hluchý, němý?" A zvon na to veliký, v sypké leže zemi, zašepotal smutně: „Bratříčkové švítorní, štěbety tož těmi poděkujte faráři, an mne preukrutné šlape a mi káže, tu v písku odpočívat!"