104
Tento obraz wystawuje se w básni buď bezpostředně, co obraz wlaslní, nebo postředno, co obraz jinolajný, allegorický. W obojím pak obraz ten co přítomný se klade (báseň wlastní) nebo se ruší a zdwíhá (báseň satyrická), a to opět spůsobem přirozeným nebo fantastickým (smyšleným); potom bud řada myšlének se předstawuje, neb myšlénka jediná (epigrammatická báseň); posléze schwalně se w žert a hru obrací (žertowná báseň). §. 222. Odtud powstalo loto básní rozdělení: I. Báseň normální (prawidelná).
A. Prostá:
1. Lyrická: hymna, dithyramb, duchowní píseň, oda, píseň swětská, elegie, znělka, heroida, poslání.
2. Předmětná:
a. Popisowací: obraz z přírody, z umy, žiwola, charakteru.
b. Wyprawowací: epická duchowní, swětská; romantická, oprawdowá, komická; selanka; powést, legenda, nowella.
. 3. Poučowací: báseň didaktická wyšší, nižší; gnomická. 4. Dramatická (diwadelní): smutnohra, diwadelní w úzkém smyslu (činohra); weselohra idyllická.
B. Míchaná:
a) Míchaná lyrická:
1. lyrickoepická: Osianowa; romance;
2. lyrickodidaktická;
3. 1 yrickodramatická: melodrama.
b) Míchaná didaktická:
aa. didaktickoepická:  epos, román, selanka, powěst (powídka);
bb. didakticko drama ti.cká: smutnohra, drama, komedie, idyllická drama.
C. Složená: báseň hudební.
a. Kantáta: 1. plastická, a ta buď a) popisowací neb li)
wyprawowací; 2. poučowací kantáta.
b. Opera:  hrdinská, oprawdowá, komická (směšná), idyllická.
II. Satyrická: lyrická, popisowací, wyprawowací, poučowací, dramatická.
105
III. Fantastická.
A. Prostá:
1. lyrická;
2. předmětná
a. popisowací:
b. wyprawowací: epopeje duchowni, swétská; romantická, báchorka, legenda.
3. Didaktická.
4. Dramatická: kauzedlná.
B. Míchaná: lyrickoepická: ballada.
C. Složená:
a. kantáta (fantasická),
b. opera kauzedlná.
IV. Jinotajná báseň.
A. Obecná: allegorie [lyrická, předmětná, didaktická, dramatická].
B. Zwláštní: parabola; bajka (apologus), paramythion.
V. Epigrammatichá (nápisná) báseň.
1. lyrická,
2. předmětná: popisowací, wyprawowací;
3. didaktická: oprawdowá (gnome), weselá a satyrická;
4. Dramatická.
VI. Žertowná:
a. narnbná (travestie),
b. parodie.
B. Z W L Á Š T Ě.
I. BÁSNICTWI NORMÁLNÍ.
§. 223. Normální neboli prawidelné neb zhola nazwanó básnictwi slauží jako za normu čili prawidlo, s kterým se jiné rody básnictwi srownáwati mohau, poněwadž se w něm obraz neb wida člowěctwa w přirozené swé powaze jakožto skutečně jsaucí a přítomný předstawuje, což se může stati lyricky, předmětné (t. popisně neb epický a dramaticky), didakticky.
§. 224. Jest pak bud «) pauhé, když jedinau formu n. p. lyrickau obnáší; bud b) míchané, když dwě formy splýwají n. p. lyrická a epická, bud posléze c) složené, když se hudba k předešlým neb i jiná uma n. p. malířstwí, jako w opeře, připojí.
134
Předsewzatý tlojem celkowý může rozličný býti, jakož i esthe-tické motivy. Poetické ozdoby tu wšecky místo nalézají. Stručnost a krátkost jsau potřebné jakosti. Rozměr bud hexameter a pentameter, nebo jamb a trocliéj pětinohý s rýmem nebo bez rýmu.
4. DRAMATICKÁ BÁSEŇ.
§. 354. Dramatická báseň jest aumyslně k esthetickému dojmu spojený celek, w kterém se ideál jako něco zewnitřního i wnitrního a sice jako cín přítomně se dějící, předstawuje. To se stáwá bud w seřaděných wíce cínech, a tu wznikne tragédie, drama, komedie, idyllion; aneb \v jediném činu, a tu bude dramolet.
§. 355. W dramatické látce má jewili se co wnitrního i zewnitřního jest, t. cit a předmět jej budící. Předmětowé nemají jen tak wystupowati, aby cit wzbuzowali, nébrž aby w nich samých cit se wyjewowal, a w mluwě skrze myšlénky se zračil; to se jen stati může, když bytosti člowěcké w činnosti se předstawují.
§. 356. Má-li činnost w nás esthetický cit buditi, petřebí jest, aby se mysli naší jako celek wyobrazowala, a to se stane, když aučcl má, a něco spůsobiti chce. činnost lidská mající aučel, slowé podmětnc, awýjewjejí, předmětné jednáni; může tedy tohko ona fabule, která jednání obsahuje, dramatickau látkau býti.
§. 357. Když ale wnitřní i zewnitřní činnost bytosti člowěcké T)ezpostredně jewiti se má, tehdy celek z ní pocházející wyjewí se ne jako dokonaný, nébrž jako se twořící, a sice činností její se twořící, a proto ten čin bude zwláště dramatický, který z wíile člowěka wycházi, kde tedy jednající osoba okolnosti a wztahy two-řiti usiluje, necht wůle její wýsledkem spokojena bude nebo ne. Méně. dramatická jest ona látka, kde toliko zewnitřní okolnosti a wztahy činnost wzbuzují, kterých jednající osoba užiti, jimi wlásti nebo skrze ně se prodrati usiluje; dokonce nedramatická bude ona, kde toliko zewnitřní okolnosti a wztahy osud člowěka ustano-wují, on tedy k žádnému aučelu činným není.
§. 358. Lidská wnitřní i zewnitřní činnost jen tam jewili se může, kde nalézá obtížnosti, kteréž odstranili*jest potřebí, kde odporná moc wnitřní nebo zewnitřní jejímu chtění naproti stojí, a jen ta látka, w niž lo chtění a ten odpor zračně wystupují, jest práwě dramatická; jinak jest epická jako w Hamletu Shakespea-rowě, kdež okolnosti wětší wply w na osobu než ona na ně prowotií.
135
Pozn. Tato odporná moc může býti rázu tragického nebo komického, může býti prawdiwá nebo smyšlená, tak že jednající osoba s powé-Irným obrazem bojuje.
§. 359. Kde činnost k jistému aučelu osud Člowěka usta-nowuje, nemůže náhoda swobodně hru swau prowozowati, aniž pauze náhodná wedlejší jednání čili episody místo mají, leda že s hlawním jednáním bytně spojena jsau. Aučel, a co k němu se děje, hlawně zde wystupuje, a jen w aučelu a jednání charakter osob jednajících se jewí. W epické látce záleží wíce na běhu události a kterak tento ze wztahů a charakterů pojiti mohl, w dramatické ale na usilowání Avztahy k jistému cíli twořiti aneb aspoň obrali ti.
Pozn. Charakteristika o sobé není nic dramatického, a protož hry charakterní na diwadíe obyčejné bez aučinku zůstáwají; jsaut takowé charaktery wíce trpné než činné.
§. 360. W aučelu, pro nějž osoba jednající wšecko činí, ano i jemu se, když toho potřeba, obětuje, leží jednota jednání neb děje, a občtowání se nebo snášení následkůw náleží často k potrebnému dokonání jeho. Z toho ale také následuje, že aučel a osoba musejí býti cstheticky důležité, a že w jednání charakter a kde wíce osob k jednání potřebí, wíce charakterňw předstawili dlužno.
§. 361. Jednání nesmí býlí příliš welikého objemu, aby se co celek u přítomnosti snadno piehlednauli mohlo. Ostatně jest buď smyšlené nebo ze skutečnosti wzaté, toto poslední budiž na ideál powýšeno, a protož příhodnější děje jsau wzdálenější, aby smysliwosti prawdy skutečné známost we swobodném skládání nepřekážela.
§. 362. Poněwadž w dramatickém jednání wždy panuje odpor myslí pohybující, kteréž pohnutí mysli buď jest tragické nebo komické; pročež dramatická látka jest téže buď tragická neb komická, a místo dáwá lenilo i s nimi spojeným motivům, přičemž kontrast (protipoloženost) swau hru znamenitě prowodí, kterýž ale nebuď příkrý a wíce wnilřku než zewnilřku se týkej.
Pozn. Bez odporu onoho neni látka dramatická; jsau wšak rozličné stupně tragického a komického. Pauhé neesthetické pohnutí, třeba morální, není předmět umélstwí.
136
§. 363. Jako w epickém tak i \v dramatickém predmetu dlužno, aby osoby, wztahy a děje byly lidské, což wšak allegori-ckčbo wystawení w bytostech smyslných newylučuje.
§. 364. Hlawa weškeré dramatické básně jest jednáni, t. snažení osoby okolnosti a wztahy sobé dle účelu swého twořiti, neb nalezené k němu obrátili. Jadnajicí osoba se swým účelem a prostředky jsau ten střed, ku kterémuž wšecko ostatní směřuje, a z těch se charakter osoby poznáwá. Půtka, kterau wede ona proti powstalým překážkám, slowe zamotání, zapleteni, uzel; poda-ří-li se jí překonati tyto překážky, aneb zwítězí-li překážky nad osobau, a ona w půtce zahyne (komicky neb tragicky) , nastane rozpletení^ rozwázáni uzlu (catastrophe).
§. 365. Epický básník nás hned z počátku uwede do prostřed jednání, k takowé situací, w kteréž charaktery a wztahy jich co nejwíce se zračí, dramatický pak dlužen nás na počátce sezná-miti s cílem jednajících osob a s těmi samými, a to slowe wýkla-dem (expositio), kterýž má býti jasný a krátký.
§. 366. W zaplétání liší se dramatický básník od epického zwláště tím, že jednající osoby samy usilowáním wztahy twořiti, uzel zapletati musejí, a že to bystrým chodem díti se musí. Zde zřetel wícektomu obrácen, co a jak, nežli proč se děje, jenž samo z jednání wyswítati powinno. Pro tento bystrý chod nemají místa episody čili wedlejší jednání, jestli že hlawnímu jednání nenapomáhají.
§. 367. Wýklad (expositio) a rozpletení (catastrophe) mají swé určité místo; samo jednání aneb zaplétání při wětším ději má oddíly nazwané ulity (dějstwi též jednáni), kteréž pro sebe malé celky twoŕí, a jichž počet obyčejně čísla pěti nepřestupuje. Akty opět sestáwají z wýjewň (scenae), o nichžto platí prawidlo, aby nebyly na prázdno, nébrž wždy něco k hlawnímu jednání potřebného přičíněly. W počtu jich básník neobmezen.
§. 368. Každé jednání, aby se dálo, potřebí má místa a času. Staří jednotu obau přísněji zachowáwali. Nyní místo dle potřeby se mění, a o čase jest prawidlo, aby krátký byl; by wšak s časem předstawcní samého t. hry prowozené se srownávval, toho nelřeba.
§. 369. Na dojmu celkowém zde ještě wíce než w epické básni záleží; k tomu básník nechat zřetel celý obrátí jak při zwláštních situacích, tak při oddílech, a hned z počátku uwáže
133
nit tajemnau skrze weškeru tkaninu se táhnaucí a ji w celek určitý spojující, a čím dále tím wíce na jewo a znáti se dáwající.
Co pri epické básni řečeno o wnitřní půtce mezi wůlí a powinností a o cizí moci se w jednání míchající, to wše o dramatické básni platí u wělší míře.
§. 370. W dramatické básni wystawují se city osob a předměty je wzbuzující, při čemž básníkown osoba docela mizí; jest tedy předstawení to celé předmětné nikoli podmétné. A wšak, že osoby jednající a mluwící žiwot se wztahy jeho wyobrazují, potřeba jest, aby prawdiwost jeho vve vvšech slowech a činech se zračila, a básník ne swé city osobám podkládal, nébrž aby jim tak mtuwiti dal, jak wášeň, která je pudí, wůbec, a jak charakterowé zwlášlní mluwiti přirozené mají.
§. 3 71. Rozmluwa (dialog) jest potřebná básni dramatické, protože osoby swé city a myšlénky jakožto w přítomném jednání bezpostředné pronášeti powinny; jakost rozmluwy té jest žiwost a přirozenost, nehledanost. Rozdíl mezi rozmluwau filosofskau čili prosaickau a dramatickau ten jest, že ona myšlénky, tato city a situace wystawuje, a jako celé básnietwí, lyrická jest. To samé platí o samomluwé (monologu).
§. 372. Mluwa \v básni dramatické welmi rozličná jest, wše tu nalezti, nejwyšší horowáni lyrické, jako zračnost plasti-ckau a rozmyslnost didaktickau, nejwíce se ale k prose blíží, ač w prosu nikdy klesnauti nesmí, leda když obecný žiwot we swé nízkosti nastaupí, k. p. w rozmluwě slaužících oc. Werš zajisté nejlepší jest, kterého Ŕekowé a Latiníci užíwali, šestinohý jamb. Nowější jambického a trochaickéko užíwají bez rýmu i s rýmem, poslední zwláště w lyrických částkách.
a.  TKAGÉD1E (sMUTNOHRa).
§. 373. Tragédie jest předstawení widy člowěctwa w jejich'wšeobecných, swrchowaných wztazích w celku esthetickém, jakožto jednání. Rozpadá se rowné jako epos w nábožnau a swětskau.
na. Nábožná tragédie.
§. 374. Nábožná tragédie předstawuje něco nadsmyslného we smyslném, má tu samau látku co epos nábožný, toliko že ještě s wétší obtížností zápasiti jí dlužno, an epos předměty nad-
138
smyslné před fantasii toliko, tragédie před oči stawí, kteréž hmotní prawdiwosti žádají. Osoby nadsmyslnó nesmějí samy wystupowati, nébrž toliko moc swau smyslně nkazowati, nej méně pak božstwí; ještě spíše angele a dáblowé, jakožto podřízené, člowěku smyslnému podobnější bytosti.
Dojem celkowý tragédie nábožné nemůže jiný býti než cit wznešenosti. Důwody esthetické dle toho tragické, a které wznešenosti neodporují. Moc cizí míchající se w jednání jest prozře-tedlnost, charakter tragédie pak jest romantický, tajemný (mystický). Osoba hlawní nemusí pojiti, leda žeby uzel tragický bez úmrtí jejího nemohl rozwázán býti. Mlíiwa bud přiměřena wznešenosti a tragičnosti, tedy wýsoko poetická, důstojná; werš jamb neb trochej šesti- nebo pětinohý w lyrických částkách rymowaný. To dle nowějších; w českém nejlépe metrický šeslinohý jamb s proměnami od Rekňw a Latiníkůw užíwanýmí.
bb. Tragédie swčtská.
§. 375. Tragédie swětská předstawuje widu člowěctwa w jeho wšeobecných swrchowaných poměrech ke smyslnému clowěku w celku esthelickém, jakožto jednání. Látka její jsau tedy děje wšeobecně a swrchowaně důležité člowěku, a sice tragické. Může býti wzata ze starých powěstí neb historie, aneb cele smyšlena býti; prwní dlužno powýšiti k ideálnosti, obojí ale učinili prawdě podobnau.
Jelikož wida člowěctwa zde Ave swých nejdfiležitějších poměrech před oči se stawí, potřeba jest, aby jednání čili děj sám byl na nejwýš wážný a důležitý ne tak zewnitřnímu jako wnitř-nímti člowěku. Wnilrní člowěk má w nebezpečenstwí stálí, t. j. w půtce náružiwostí, a w klesání smyslného člowěctwa pod násilím neodwislé moci, osudu nebo prozřeteillnosti. Kde to nebezpečenstwí hrozí, tam jest dramatickotragický charakter, nezawislý ode zwláštních poměrňw ku wzdělanému žiwotu aneb stawu a dustojenstwí osob jednajících, ač slowútnosta důstojnost osob onu půlku náružiwostí a wplyw wyšší moci na wyšší wztahy žiwota zwyšuje a ji strašnější činí.
Dojem celkowý může býti jen cit wznešenosti, důwodén tragickými motivy; komické za kontrast se připaušlí. Co do cizí moei dělí se nowá tragédie od staré také tím , že we staré osud, w nowé prozřctedlnost wládne, což tuto poslední činí ro-
139
mantickau. K molivii obyčejné potřebuje se láska, ale může i jiná wášeň neb náružiwost k tomu slaužiti, k. p. ctižádost, msta oc. Jednání buď prosté, ne pletichami zamotané. Podiwnost jest tragédii jako wlastní, proto že již sám wplyw osudu nebo prozře-tedlnosti děj podivvným činí; může ale i také smyslně užita býti, k. p. wystaupením ducha oc, kdež ale potřeba míti zřetel k wíře obecné každého času, aby proti podobnosti prawdě hřešeno nebylo.
Zahynutí osoby jednající jako w nábožné tragédii není wždy potřebné. Též mluwa a forma její zewnitřní jako tam w té se užíwá, toliko že we swětské tragédii, kde tragický cit toho nežádá, jako we wýjewích, kde slaužící wystupují oc. i prosa swé místo míti může. Jako swětský epos, tak swětská tragédie jest dwojího, starého a nowého spůsobu.
b. drama (ČINOHHa).
§. 376. Drama neb činohra také diwadclní hra (Schauspiel) nazwaná, jest wystawení widy člowéctwa we zwláštním oprawdowém poměru k žiwotu wzdělanému w esthetickém celku, jakožto jednání čili u přítomnosti konající se děj.
Látka činohry jsau wážné události žiwota wzdělaného w oprawdowých jeho dobách, a platí o ní wšecka prawidla o románu oprawdowém podaná s rozdílem toliko epického" a dramatického předmětu. Má i to s románem obecné, že wětšího může objemu býti nežli tragédie, ku které činohra w témž poměru stojí, we kterém román k eposu. Nemůže sice jako román celý žiwot osoby jednající obsahowali, ale wždy některau částku jeho w hlawnich jejích dobách, k. p. Wallenstein Sillerůw. Jednota dramatická wíce w charakteru méně w jednání samém záleželi bude. Může pak látka wzala býti z historie staré, nowé i nejnowéjší, nebo z přítomného žiwota wzdělaného jako w tak nazwaných rodinných obrazech. Poměry ale obecného žiwota a obyčejných -duší nemohau býti látkau činohry, k. p. krádež a p. Podlost básnicky karati jest wěc komedie.
Wznešenost nemůže býti celkowým dojmem, ale welikost, šlechetnost, slawnost a spaiiilost, stanowená mírně tkliwými nebo silně dráždícími tragickými důwody, nebot oprawdowost wystupo-wali může až do tragičnosli. W posledním spůsobu blíží se činohra k wyšší tragédii, a má s ní obecná prawidla, toliko že zde žiwot wíce, naproti tomu osud nebo prozřetedlnost méně
140
wynikají, ač docela nemizí. Ostatne nechat hrdina pojde nebo nepojde, proto předce takowá činohra není wlastně tragédie; smutnohry jména bychom jí dopřály. Konečně činohra připauští mnohem snáze komické motivy, nežli tragédie; toliko aby nepa-nowaly. Chyba, w kterau ráda ubíhá činohra, zwláště vv obrazech rodinných, jest přílišná citliwost, plačtiwost.
Pod pěti akty nezůstane činohra, zwláště když se k tragédii blíží. Mluwa ne tak horující jako w tragédii, ale místem zwýšená až k letu lyrickému. Forma zewnitřní může býti jako w tragédii, ale i prosa.
C. KOMÉDIE (WESELOHRA.)
§. 377. Komédie (weselohra) jest předslawení widy čio-wěclwa w jeho zwláštních, weselých poměrech k žiwotu wzděla-nému w celku esthetickém jakožto u přítomnosti konající se děj neb jednání.
W komedii cit panující jest komický, takowé též důwody eslhetické. Wtip může wynikati jak we wýrazích tak w celém jednání. Mezi díly celek činícími musí panowati odpor, t. we wztahu k widé člowěctwa, která wždy základem slauží. Jestli odpor ten zweličí se až ke zničení widy člowěctwa, naslaupí motiv satyrický.
Pozn. Satyrická může býti kažclá komédie, proto wšak není satyrau.
Odwislost-člowěctwa od cizí moci jewí se také we zwlášt-ním wztahu k žiwotu wzdělanému. Ta mocnost ale w komedii nesmí jewiti se strašně, nébrž zábawně a wíce jako náhoda týrající, která, pokudž prawdopodobnosti neodporuje, swobodně hraje, ne wšak nekrytě jako w tragédii, nébrž jako pochozí z křižujících se úmyslů a aučelň jednajících osob. Někdy se moc ta jako nemesis ukáže. Může wšak zábawný odpor mezi tau cizí mocí a mezi wňlí osoby jednající ztužiti se, tak aby z toho po-wstalo zapletení, a spletka (intrigue); nebo zábawný odpor wy-chází z aučelň, sklonností osoby jednající, kteréž ustanowují charakter její. Tím powstáwá rozdělení komédií we spletecné a charakterní.
Pozn. Wlastně obojí w každé komedii býti musí, toliko že wíce méné wyniká.
141
Nesmírné pole nesmyslností a pošetilostí lidských, pokudž neškodné a zábawné jsau, dáwá látku komediím. Jelikož pošetilost, máli co takowá se jewití, žádá auplné známosti žiwota, radno jest básníkowi wzíti látku z pošetilostí swého času, a žiwě ji předstawiti. Ale tu práwč udáwá se těžkost smyslití dobrau wcselohru; netoliko základní obraz člowěctwa, ale i individuální žiwot času má poeticky pojat býti, a básník má se swobodné wznášeti nad swým časem, a jej po wůli swé zobrazowati: odtud wětší nedostatek komédií proti tragédiím a dramatům. Wýtečné \ve vvšech třech rodech jsau řídké. Wystříci ale musí se básník, aby newolil za látku oprawdu žijící osoby a newystawil je k smíchu na diwadle, jinak bylby pasliwilant.
Oprawdowé a pohnutliwé situace mají co kontrast místo w komedii, ale tak, aby dojmu celkowému na překážku nebyly. Rozčilenost a sentimenlalnost, není-U motivem komickým, nenáleží do komédie. Osoby mějte rozmanitost charakterňw. Chod jednání budiž bystrý, rozmluwa žiwá, dojímawá, wtipná, důmyslná, nerozwláčná.
Aktňw má komedie raději méně než pět, aby nepřesytila. Jest pak podlé twaru komického dwojí: wyšší weselohra a fraška, kteráž wšak také má zawírati wyšší komičnost, toliko že rázněji a smyslněji wyraženau; nebot nízké frašky jsau docela neesthe-tické. Frašce wíce nad tři akty nesluší. Mluwa dle látky rozdílná ale wždy poetická i wýtečná. Prosa muže užita býti ale lépe jest drželi se rozměru w mezech básnictwí, aby z umélstwí prosau newypadl.
d. idyluon.
§. 378. Idyllion neb idyllicliá drama (jednostranně pastýřská hra, Schäferspieľ), předstawuje widu člowěctwa w jeho zwláštním wztahu k žiwotu přirozenému, jako jednání u přítomnosti se konající. Tento wztah může býti oprawdowý nebo weselý, nikoli wšak tragický nebo komický, ale mírně dojímawý, tkliwý. Prawidla jeho jsau táž co idylly, toliko s rozdílem epického a dramatického skládání. Může též rozdělili se w arka-dicltc a mimiclié. Mluwa něco powýšená ne bez rozměru ano i rýmu, a jakýs wlniwý tok té básni sluší, an cit we wztazích k přirozenému žiwotu wždy jest w pohnutí.
143
e. DRAMOLET (moNOAKT).
§. 379. Dramolet jest w dramatickém básnictwí co básnická powídka w epickém. Jest předstawení widy člowěctwa w jeho oprawdowých neb weselých poměrech k žiwotu, jakožto jediný u prítomnosti se konající čin. Obsah jeho může opraw-dowý neb weselý býli, a poddán jest týmž prawidlňm jako básnická powídka toliko s rozdílem dramatické a epické látky.
Od jiných dramatických básní rozeznáwá se tím, že má jen jeden, nejwíce dwa akty, kdež děj bez přítrže rozwine i skončí se. Zde hned na počátku zapletá se jednání; episody nemají prístupu.  Něžným hrám citu a wtipu zwláště swědčí tato báseň.
Pozn. Tragická látka nehodí se dramoletu čili monoaktu, proto že cit wznešenosti jen we wétším déji wywinauti se a dojem celkowý pů-sobiti může: w monoaktu forma jest příliš úzká, a dojem teskný, tedy neesthetický.
Mluwa dle látky rozdílná a dle dojmu obmýšleného se zpravující. Werš tu polfeben, 'a rým při hrách citu a wtipu piihoden bude.
B. MÍCHANÉ NORMÁLNÍ BÁSNICTWÍ.
§. 380. Míchané normální básnictwí obrazuje bud citem nebo myšlénkau, a dělí se proto w míchané lyrické a míchané didaktické básnictwí.
i) míchané iyrické básnictwí.
§. 381. W míchaném lyrickém básnictwí obrazuje a panuje cit; nemůže tedy weliký obsah a zapletené wztahy míti, nébrž prowede jen jednu situací. Dělí pak se na lyrickoepické, lyricko-didaklické a lyrickodramatické básně.
1. LYRICKOEPICKÁ BÁSEŇ.
§. 382. Lyrickoepická báseň předslawuje widu člowěctwa w rozmanitýcli jeho wzlazích jako události lyricky, a to bud we wšeobecných a swrchowaných poměrech člowěctwa, kterýž twar básně posud žádného jména nemá, nébrž w čistau lyrickau splýwá (a kamž mnohé hymny a ody náležejí, jimž děje základem jsau, k. p. oda na střelbu od Ramlera); nebo we zwláštních oprawdo-