Dějiny
rímske literatury
Z ITALSKÉHO ORIGINÁLU PŘELOŽIL KOLEKTIV AUTORŮ POD VEDENÍM
Dagmar Bartoňkové
De officiis a Panaitiuv stoicismus
Smír mezi filozofickou teorií a politickou praxí
směřuje pak vc Stopách řeckých filozofických skol k palním cm ku h /akla clech společnosti v loni ohledu, jen/ mezi sebou navzájem spojuje liinysly pra tel. Novost Ciceronova postupu spočívá především v úsilí o rozšíření společenského základu přátelství dále za omezený kruh, který tvoří "lidé známí, vznešení" (nobilitas): do základu přátelství klade i takové hodnoty, jako je virtus ("zmužilost") a probitas ("bezúhonnost"), uznávané širokými vrstvami populace. Cicero píše pro ony "dobré občany", jimž politicko-společenský centralismus již před časem svěřil do rukou osudy jeho programu obnovy státu (připomeňme zásadní řeč Pro Sestio [Na obranu Sestia], srov. str. 181). Důvěra v obnovený hodnotový systém, v němž přátelství zastává ústřední místo, by měla sloužit k upevnění soudržnosti "dobrých občanů" (boni), avšak přátelství propagované Laeliem není pouze přátelstvím politickým. V celém díle se upozorňuje na zoufalou potřebu upřímných vztahů, jaké Cicero - stržen do víru konvencí, které s sebou přináší veřejný život - zřejmě pociťoval pouze společně s Attikem. Otevřený zůstává ovšem hiát mezi vznešeným pojetím morálky a ctnosti a nutnou realitou politické praxe: pojem amicitia vykazuje určitou dvo-jakost, v jejímž světle se jeví zároveň jako ideál života těšícího se z bratrské lásky i jako návrh víceméně nejasných forem vzájemných dohod mezi podporovala teli společenského pořádku.
5.4. Povinnosti vládnoucí vrstvy
K sepisování díla De officiis {O povinnostech) Cicero pravděpodobně přikročil na podzim r. 44 př. n. 1.; tentokrát šlo o pojednání - nikoliv o dialog
- věnované synu Markovi, tehdy studentu filozofie v Athénách. Práce vznikla ve velké rychlosti, zhruba současně s některými z Filippik (srov. str. 183). Zatímco Cicero útočí na ty, kdož v jeho očích připravují vlasti definitivní konec, hledá zároveň základy programu širokého dosahu zaměřeného na formování morálky každodenního života, jenž by římské aristokracii dovolil znovu získat kontrolu nad společností. Filozofický základ mu poskytl umírněný stoicismus reprezentovaný Panaitiem. Panaitiova filozofie, která se zakládala na jasných a pevných principech, rozhodně odmítala epikúrejský hé-donismus a s ním související etiku neangažovanosti, respektovala tradice a politicko-společenský řád - avšak bez fanatismu a "staromódni" drsnosti
- a víceméně umožňovala dopodrobna propracovanou kasuistiku, nezbytnou k usměrňování každodenního počínání příslušníků vládnoucích kruhů.
V díle O povinnostech Cicero prohlašuje, že se na prvém místě obrací k mládeži; to potvrzuje "pedagogická" funkce, kterou zde obecně má popularizace filozofie. Aby učinil svůj program přijatelným, musí překonat řadu překážek: římská kultura vystupovala tradičně proti filozofickému a hlou-bavě-spekulativnímu myšlení, v němž spatřovala nepatřičný únik od povinností vůči státu a společnosti. Úkol, který si Cicero předsevzal, spočíval právě v tom, aby ukázal, že není možno v dobách hluboce změněných zhostit se oněch povinností, aniž by člověk do sebe vstřebal a reflektoval působení řecké filozofie. V Panaitiovi, jenž měl v úmyslu poskytnout římské aristokracii životní vzor, který by měl pevné kořeny v jejích národních zvycích, mohl Cicero nalézt pevné východisko pro debatu, jež by byla s to pohotově provádět neustálé adaptace mezi teoretickými úvahami a objasňováním předpisů platných pro každodenní život.
Spis De officiis (Opovinnostech)\g rozdělen do tři knih; pojednává se v nlCtl
o tom, co je honestum ("vznes.....l " unie ("ii/iločně"), i o konfliktu, k neinii/
mezi těmito fenomény dochází. Plamen, in pivních dvou knih je pojednáni ľa naitia z Rhodu O povinnostech (1'cri tli kathékontos), zatímco třetí kniha je zřejmě poměrně eklektickou kompilaci různých pramenů. Panaitios, jenž byl členem tzv. Scipionova kruhu, způsobil v stoickém učení odklon směřující zjevně k aristokracii -je totiž pravděpodobné, že jeho pojednání bylo adresováno právě římským vládnoucím kruhům - a usiloval o to, aby ji zbavil "drsných" a "plebejských" rysů (jako např. zásady "pojmenovávat věci jejich vlastním jménem", Ij. nevyhýbat se obscénním výrazům), a hlavně aby zmírňoval původní morální přísnost v tom smyslu, aby mohla být praktikována bohatou, vzdělanou a vytříbenou vládnoucí třídou. Panaitiovo učení se od starší stoy odlišovalo především značně pozitivním míněním o instinktech, jež nemají být potlačovány rozumem, nýbrž spíše zlepšovány a ukázňovány. Tradiční základní stoické ctnosti (spia vedlnost, moudrost, pevnost, zdrženlivost) byly znovu interpretovány takovým způsobem, aby na nich byl patrný organický vývoj vycházející z oněch základ nich instinktů.
5.5. Soustava ctností
Základní ctnost byla podle Panaitia vytvořena společností, v níž se k u a diční hlavní ctnosti, kterou představovala spravedlnost, pojllu dobročinnost (beneficentia); jestliže oné první příslušelo "dát kal dému, co mu náleželo", ta druhá měla za úkol pozitivně přispívat k blahll obce a dávat spoluobčanům k dispozici osobu i majetek jednotlivce. Dolu n činnost, jak se o ní teoreticky zamýšlel Panaitios, velmi přesně odpovídala životnímu stylu římských aristokratů, kteří si prokazováním "úsluh" (ojlu in i i poskytováním darů svým spoluobčanům dovedli získávat politicko pf| vržence, aby jim byli s to dopomáhat k nejvyšším státním úřadům, licncji centia s sebou přirozeně přinášela již pro Panaitia vážné problémy a za i B " Ciceronových se tyto problémy stávaly ještě závažnějšími. Příliš často bylo možno vidět, jak "úplatky" (largitio), či obecně korumpování mas, mohly být za pomoci demagogických návrhů velmi nebezpečným prostředkem v rukou individuí bez morálních zábran, rozhodnutých učinit si ze státu "i soukromý majetek (jako příklady "nesprávných" dobrodiní Cicero uvadl /o mědělské zákony a návrhy na zproštění dluhů). Z toho důvodu Cicero velnu silně zdůrazňuje, že dobročinnost nesmí být ve službách osobních ambii I
Základní ctnost - zmužilost - Panaitios nahradil "velkodušností" {magnl tudo animi, "velikost ducha"), "panskou" ctností, jež vychází z přirozenéhi1 instinktu, vyniká nad jinými a stkví se svou schopností prosadit si viti tni vládu, jak ji římský národ před světem prokázal již před dlouhou dobou (uvnitř samotného římského národa byla magnitudo animi výraznou ctnoití jeho vládnoucích kruhů). Nicméně jsme tu svědky zvláštního paradoxu gpll O povinnostech klade za základ "velkodušností" (magnitudo animi) tul řl H asketické pohrdání všemi pozemskými radostmi, jako jsou pocty, bohatSt\ I moc; získání výhod pro přátele či pro stát s sebou přineslo - jak se předpi1 kládalo - pro toho, kdo je získal, důraznou kontrolu osobních tužeb. V lom se skrývala jasná vůle silně omezit účinek ctnosti, která se může stal (nciii li
rozumem
patřičně krocena) typickou vášní tyranidy a může sc obrátil proti "státu" (res publica) a proti hegemonii senátu; zatímco Cicero sepisoval tuto práci, měli ještě všichni před očima příklad Caesarov. Instinkt Příklad "velkodušnosti" (magnitudo animi) zřetelně ukazuje vztah, jenž rnmlm sP°Joval v Panaitiově myšlení (především v podobě zpracované Ciceronem) logos ("rozum") s jeho přirozenými instinkty, a ozřejmuje společenský program, k němuž se Panaitiova teorie vztahovala. Úkolem rozumu je kontrolovat instinkty, proměňovat je v ctnosti a zbavovat je všeho egoistického a promyšleně klamavého (připomeňme Somnium Scipionis [Sen Scipionův]; srov. str. 188n.). Instinkt transformovaný ve ctnost se může dát do služeb společnosti a státu a aktivně přispívat k tomu, aby se vlast stala ještě větší a slavnější. Jestliže k této transformaci nedojde, otevře se cesta k anarchii a tyranidě. Dialektika rozumu a instinktů vyjadřuje také rozpornost mezi přirozenou agresivitou, kterou musí populus Romanus ("římský lid") projevovat vůči podmaněným národům (agresivitou, jež se může v civilním, zjemnělém období skrýt do hávu tolerance a lidskosti - humanitas), a nutností nepřipustit, aby tyto agresivní tendence - se svými autodestruktivními důsledky - převládly uvnitř státu.
Decorum
Pravidla vybraného chování ante litteram ("nepsaná")
5.6. Počátky pravidel vybraného chování
V etické soustavě spisu De officiis (O povinnostech), obecném regulátoru instinktů a ctností, jenž jim dovoluje integrovat se v harmonický celek, vystupuje jako poslední ctnost uměřenost: navenek se jiným jeví jakožto vhodná harmonie myšlení, gest, slov, označovaná výrazem decorum ("co se sluší"')- Znamená ideální rovnováhu, téměř jakousi uniformitu, jíž je schopen pouze ten, kdo je s to podrobit vlastní instinkty pevné kontrole rozumu. Sebekontrola, za kterou se Cicero staví, směřuje k jasně stanovenému cíli: aby ostatní uznali, že decorum dovoluje uplatňovat ukázněnou důslednost, pravou míru ve slovech i činech. Neustálé přihlížení k tomu, co si mohou myslet ostatní lidé, i obavy nedráždit || jejich nedůtklivost, to obojí představuje nezbytný výsledek pevného zřetězení společenských povinností, které na sebe museli v Římě vzít členové vyšších kruhů. Cicero neodmítá pronikat do podrobného souhrnu předpisů týkajících se chování v každodenním životě a v obvyklém styku s druhými. V dlouhém oddí-Ojj le spisu O povinnostech (I, 126-140) se autor podrobně zastavuje u gest a pozic, v nichž se decorum projevuje či popírá - počínaje studem, jehož je zapotřebí při úvahách o "obscénních" částech těla, i radami týkajícími se "toalety" a oblečeni ní -, a poskytuje tak dlouhou řadu předpisů zábavné konverzace, které byly m zčásti již před časem kodifikovány pro řečnictví. Nakonec Cicero popisuje, jaký má být dům římského aristokrata: rozsáhlý a elegantní, aby napomáhal prestiži g. svého majitele, avšak prostý okázalosti či nadměrného luxusu. Těmito předpisy g, klade Cicero základy pro tradici "pravidel vybraného chování", jež měly v zá-J padni kultuře velký ohlas. Nicméně je třeba poznamenat, že v dobách Cicero-nových nedospěla pravidla vybraného chování ještě tak daleko, aby došlo k vytvoření samostatného literárního žánru. Ciceronovy předpisy jsou pouze jednou z částí spisu a napomáhají na solidním filozofickém základu vytvářet model "dobrého člověka" (vir bonus), model, který zahrnuje nejrůznější aspekty jeho existence.
5.7. Pružnost a mnohost hodnot
Jedna z nejzajímavějších novinek etického modelu navrženého ve spise
0 povinnostech je ta, žc tu konccpl pojmu decorum dovoluje rovněž formu lovat možnosti plurality chování a životních rozhodnutí. Vhodnost cimi a chování, jež se od individua očekávají, má své kořeny v osobních kvali tách i v intelektuálních a morálních předpokladech jednoho každého člověka, a tak jako herci v divadle by měl každý ve svém životě předvádět tu roli, která nejlépe odpovídá jeho vlastnímu talentu. Odtud pramení legitimizacc
1 té životní volby, která se odlišovala od tradičního vykonávání veřejné činnosti - pokud by takový člověk nezapomínal na své povinnosti vůči společnosti. Tímto způsobem byla přehodnocována životní rozhodnutí, která byla v římské společnosti značně "podezřelá", jako bylo rozhodnutí věnovat sc výhradně ekonomickým záležitostem či péči o vlastní majetek, anebo vyluč ně pěstovat sklony intelektuální či vědecké. Archaický aristokratický model, podle něhož jedinou činností vskutku hodnou Římana byla politika a služba státu, se již napříště jeví jako neudržitelný. Nové potřeby společnosti po skytly důstojenství - dříve nemyslitelné - pro mnohostrannost společen ských forem. Pluralismus životních modelů, který Cicero nakonec přijal, zjevně odráží rozdílné vlohy i aktivitu oněch "dobrých" z celé Itálie, o nichž začal hovořit již v řeči Pro Sestio (Na obranu Sestia, srov. str. 181); zčásti byli aktivně činní v politice, zčásti - jakkoliv byli plně pohlceni jinými činnostmi - představovali spolehlivou oporu těch politiků, kteří se snažili za bezpečit společenský řád. Filozofii nezbývalo nic jiného než vzít změny, k nimž docházelo, na vědomí. Jejím specifickým úkolem zůstávalo znovu sc zamýšlet nad hodnotami, transformovat, učinit starý model pružnějším, a td v tom smyslu, že nově se "vynořivší" postavy nevylučoval, nýbrž je vstřebával a snadno integroval.
i'i.ii
moř /ivotnli li
M>   li."I,.,.
"ľnOiiiml llln/nfl«
6. Cicero prozaik: jazyk a styl
Již Lucretius, když se chystal psát své básnické dílo, byl nucen si postěžovat na nezpůsobilost latinského jazyka vyjádřit řeckou filozofickou terminologii (srov. str. 170). Cicero stál ve svých filozofických pracích před ana logickými problémy a také ve svých spisech rétorických byl nucen vytvářet adekvátní literární terminologii. Podobně jako u Lucretia byla i Ciceronovu volba v zásadě "puristická", tj. vyhýbal se grécismům. V tom také pramenilo neustálé tvrdošíjné lexikální experimentování při překládání řeckých termínů, jak o tom máme několik svědectví v korespondenci s Attikem. Můžeme např. uvést, jak se Cicero dlouho rozpakoval, než přeložil řecké katlu1-kon latinským výrazem officium ("povinnost"), nebo se zmínit - abychom přešli k rétorické terminologii - o Ciceronových rozličných pokusech dopátrat se latinského ekvivalentu technického termínu periodos. Výsledkem tohoto Ciceronova experimentování bylo, že do latiny zavedl mnoho nových slov a položil tak základy abstraktního lexika, jež se stalo majetkem kultur ní evropské tradice. Jmenujme např. výrazy qualitas (poiote's, "jakost"), quantitas (posotés, "velikost, množství"), essentia (úsiá, "podstata") atd. atd.
Jn/ykovy purlimiit
.■ mxiliiul