F. X. Šalda
Kritické projevy 5.
1901*1904
Melantrich
102
prameny chybí, kde umělecké dílo není k vzlétnutí nasyceno jich vášnivým, magneticky sdílným fluidem, kde je výsledkem pouhé nacvičené hmotné virtuosity, je konečný a poslední dojem chlad, suchost a střízlivost.
Svádí všude technické dílo k těmto jeho ukrytým psychickým zdrojům: všude hledá za malířem ještě člověka, celého a hotového člověka, srdce, charakter, individualitu.
Svrchovaně charakteristický je název knihy: Lidé před přírodou a životem. Ano, tyto věčné, nekolísavé hodnoty vládnou jako zastřená, ale všudypřítomná božstva konečným a posledním soudem p. Moureyovým; je tušíte stále na obzoru jeho knihy; před ně vede, před ně staví, jimi měří umělce.
Ve svých studiích vztyčil všude za umělci i lidi, lidi cítící a myslící, vášnivé a trpící, oddané i vzbouřené. Vyvolal to čistě lidské, nervové a psychické teplo, kterým živili svoje dílo a v němž mu dávali zrát od malých zárodků temnou a laskavou prací uměleckého mateřství. Ukázal je ne hotové a dovršené, ale hledající, pracující, tápající, zápasící se sebou i se světem, zneuznané, opomíjené a šlapané, a dal cititi, jak právě mravni energii, kterou vyvinuli v těchto dnech hoře a útisku z posledních kořenů své bytosti, vyrostlo, zesílilo a uzrálo jich dílo.
V několika studiích provedl i krásnou myšlenku, že dal slovo umělcům samým a dal jim vypravovat silným, barevným, teplým a vlhkým slovem charakteristické episody z jich rozvoje, křižovatky směrů a drah, na nichž se v nejistotách octli, chvíle vnitřních převratů a přerodů. A nejen v těchto kapitolách, ale i jinde má Mourey zvláštní širokou, slavně znící linii, něco, pro co bych ho rád nazval epickým kritikem.
V jeho knize jsou strany, nesené heroismem tak spontánním, cudným, samozřejmým a distinguovaným, prostým vší vtíravé rétoriky i všeho moralisujícího pathosu, že budou vždycky lekcí vysoké, čisté a hrdé umělecké ethikg vybraným a příbuzným duším, které se budou zapalovati na jich rozhořelém ohni.
Pan Mourey je z těch několika vzácných autorů dnešní Francie, jimž kritika zahrnuje v sobě celou hmotnou i duševní kulturu, jimž je uměleckým a mravním posláním a kteří vidí její cíl a smysl v tom, aby probouzela svědomí svojí uspané a otupené doby.
Jeho kniha je také celým a dokonalým literárním dílem. Do služeb svých ideí a názorů dává p. Mourey krásné spisovatelské kvality, kterými vládne jako autor teskné sugestivní lyriky i delikátních románů. Výraz jeho je zároveň reliéfní a čistě a ostře rytý i bohatě odstíněný a vlahý skrytými náladovými a emočními zřídly.
Jak jeho literární ressource jsou hluboké a čisté, dovede přesně posoudit, jen kdo ví, kolik literního umění a jak ryzího zrna třeba k tomu, aby někdo směl pojímat a psát kritiku jako umělecký genre — a neztroskotal se.
Henry David Thoreau: Walden čili Život v lesích
Kniha, jejíž titul jsem nadepsal těmto řádkům, uvádí k nám krásnou a bohatou spisovatelskou individualitu, amerického básníka a filosofa-transcendentalistu, Thoreaua, žáka a přítele sladkého okouzlovatele a ptáčníka duší, Emersona, —,
filosofa ne papírovou soustavou a odbornou, nově tvořenou loriuliiiil filosofa, jaký žije dnes již jen v orientálních legendách, „reku u pololxiltll |m|
chodíval alejemi řeckých platanu a cypřiší nebo hroužilso v přcinlluvýrh,   i n
a zkamenělých pózáchuvod Gangu do propasti prabytosti, — filOHOfu ,),IJ|...... |l
filosofii a kritisujícího svoji a všechny ostatní soustavy tou jedinou plul......, u li
i nákladnou kritikou: životem, — filosofa experimentu den zu dun opnkoVNHI i"\
filosofa mladého, krásného a pružného jako eféb nebo smělého, fil.nířiniM......
ného jako zápasník — filosofa, jací kvetli v blažených, pohádWovýull mrtvých dobách, kdy filosofie bývala ještě nebezpečnou svňdniil, JU i linii lil |l -
stárnoucí a chátrající bozi v pustnoucích chrámech, ale i živé republik]  i ........i
vladařové, a ne dnešní fosilní a neškodnou mumií, která rozněcuji) l láskám skoro vesměs jen impotenci.
Čím víc se začítate do jeho knihy, tím čistěji a jitřněji vám jo. Cítilo in.....In
kém dechu, který vám ovanul tváře, že tento básník a filosof připlul :e run' tnliUII, ze země nekonečně mladší než je jeho mladá vlast, Amerika, zo zonio, |>.I, i
stavil před tisíciletími čas nebo spíše, kde již odplynul jeho proud, oby, jnli I.....
se vyjadřuje Thoreau, „zůstala věčnost": tolik krásné naivní jistoty, viry, i"" i> ' a hrdinnosti přináší tento člověk do našeho okoralého, ustaralého, lu |iMi kAllti a unaveného světa, a jako všichni rekové živou vodu, přináší i on m\ "i dm |n<> i.
a bez ceremonielu ve své přilbě, části své běžné všední zbroje, svolm vHniInll......i, \\
— ve své deníkové knize, vypisující místy do nejmenších podrobím l1 Im pnil a život jeho dlouholetého dobrovolného vyhnanství na rozhraní nio/,1 nl III a divošstvím, kulturou a přírodou. —
Kniha jeho vypisuje experiment, kterým chtěl si rozřešili uhV/.kn, ,,tutilul ii by se výhody života civilisovanóho spojit s otužilostí divočím". Chtěl >ll i vftlmi životem stupňovaným a zmnoženým, směstnati v rám prostoru u čiihii, Utni plňují lidé stěží a s únavou jedním planým a řídkým životem, životů nikoltk    I 1 hutných, jadrných a radostných. Chtěl prorazili úzké meze běžného životu n n . ..,
o něm na všech čtyřech stranách a dobyti z klaviatury takto rozšířeno in......
akord, jejž pomluvači a podezřívači života pokládali za nemožný. Jelo 'l" 1(1 " zkoušet a ospravedlnit život, a tím, že se mu svěřuje s prostotou a důvěrou, '^ii život před ním dobrovolně své krásy a svá tajemství a proměňuje i rmji llllll I kameny a škváry svoje v magická zrcadla, která nestačí pojmout u mlroxll ri 1(1 pozemský lesk krásy a nesmrtelnosti, jímž se zažíhá.
„Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žiti s rozmyslem, siřel.....ili i n
podstatou života a hleděti, zdali bych se nemohl naučiti tomu, čem....... 11
může, abych si v hodinu smrti nemusil říci, že jsem vlastně nežil. NrHM IIJ ......
něčím, co by nebylo životem — jeť život věc tak vzácná; také Jhoiii liai htl 1 Itl v odříkání, leč že by to bylo naprosto nezbytno. Přál jsem si žili IiIhIm.Iui n < il|
všechen morek života, žiti tak junácky a po spartánsku, abych porBKlI I......• II
všecko, co není životem, zabrati kosou hodně široký řad a sežnoull u l.....
vyzráli na život a obmeziti jej na nejmenší míru, a objcví-li se iilzkýin, ml.....
plnou a pravou jeho nízkost a ukázali ji světu; pakli byl vznešeným, lu |K|»......       | I
zkušeností a podati o něm věrnou zprávu." A hle zprávu, kterou podáví.....      I......i
své knihy jako její esenci a smysl: „Buďsi život tvůj jakkoli nízký, pu 1 .......
do křížku a žij jej; neprcliej před ním a nespílej mu. Není tak špatný, jako jsi ty." A odchází-li po dvou letech ze svých lesů, činí tak proto, že se mu zdá, jako by měl žiti ještě několik jiných životů, kterým se musí nyní oddat. —
Jak mladý filosof je Thoreau, jest nejpatrnější z 4oho, že filosofuje nejvíce smysly, daleko více alespoň než mozkem: dobrá polovina jeho filosofické methody je v jeho krásných, jemných, bystrých smyslech, zejména v úžasném zraku lovce a rybáře, kterým pozoruje, ovšem tak silně a nově, že vyčítá jimi z přírody a vesmíra věci, kterých by jiný ani se nedohádal. Thoreau svým zrakem opravdu čte — čte z písku, zvířat, stromů, hvězd, tvarů i barev.
Kniha jeho je hrdinská v samostatnosti a původnosti: nepřijímá skoro nic z druhé ruky, dobývá si všeho sama, propaluje se ke všemu sama. Pro Thoreaua není cizích zkušeností, rad, všeobecných pravd a tradice. Na chléb, z něhož žije, sám si posekal obilí a sám na ručním mlýnku ráno semlel svoji denní spotřebu.
Thoreau probíjí se všemi schématy a šablonami, vším odvozeným a odtažitým, mrtvou vrstvou tradice a historismu k vlastní prsti a půdě života, k temným živným jeho kořenům: prohlubuje zanesené mělké řečiště jeho. Má neomylný smysl všech základních a prvotných potřeb lidské duše a cítí s rozhorleným hněvem tragiku doby umělé, epigónske a hypercivilisované: v době, kdy moderní člověk dusí se mlsky a je přesycen cukrovím, ukazuje Thoreau zdraví hladu a zpívá hymnus černého chleba, dobytého prací vlastních rukou.
Tento mystik je realistou ve filosofickém smyslu slova: má úžasný neúchylný smysl skutečnosti, faktu — od největšího faktu, věčnosti, až po nejmenší, jakým je stopa lesního zvířete ve sněhu nebo barva podzimního listu, který uvázl v orosené pavučině. Nezmaten navrstvenou lží, klamem a lstí, jde všude rovnou k ní. Není proto i v ethickém a sociálním světě většího odpůrce model a hastrošů nad Thoreaua: ať jde o stát a církev, ať o majetek a běžné vlastenectví, ať o módní a oblíbenou literaturu nebo noviny a tisíc jiných neřestí, které jsou „chloubou doby", — Thoreau strhne s nich dvěma třemi škuby divadelní plášť a ukáže pod ním dávno mrtvou, neplodnou hůl a tyč.
Adolf Bayersdorfeťs Leben und Schriften
Před jedenácti lety zemřelý konservátor mnichovské Pinakotéky byl nejen jeden z nejhlubších znatelů výtvarného umění a výtvarných historiků své doby, ale i duch jemné estetické kultury, rozumějící stejně dramaturgii jako přírodním vědám, hudbě jako theologii, žijící bolestně svůj vnitřní život i život doby. Bayers-dorfer byl nekonečně víc než výborný odborník, byl víc i než znatel umění, byl sám umělec, ne-li tvorbou, alespoň citem, kulturou, životem a povahou. Jest neznámý nejen širším kruhům, ale i odborníkům: psal málo, v poslední době svého života skoro nic. A přece nazývá ho Muther „tajným císařem, který ovládal umění a uměleckou vědu své doby". Žil v nepatrném postavení, prost všech osobních ambicí, a plnýma rukama rozdával své úžasné vědomosti: tisíce obrazů v nejrůznějších galeriích bylo jím pojmenováno, tisíce obrazů k jeho radě zakoupeno majetníky soukromých galerií (do Lichtenštejnské" galerie, do sbírky Lanckoronskiho, barona