Na záložku této podivuhodné, sporné, těžké, prosté, krásné, naivní, filozofické, přírodní a podivínské knihy se hodí uvést jeden spisovatelův citát a pak se jím — z úcty k autorovi — také řídit.
„Říkejte jen to, co nezbytně musíte říci, ne to, co byste říkat měli," Henry David Tfaoreau (1817 1862) Walden aneb Život v lesích Z angličtiny přeložil Josef Schwarz „Neměl kvalifikaci k žádnému zaměstnání, nikdy se neoženil, žil sám, nechodil do kostela, nevolil, odmítal platit státní daně, nejedl maso, nepil víno, nikdy neokusil tabák, a ačkoli to byl člověk přírodní, neužíval návnadu ani pušku."
(Ralph Waldo Emerson)
„ ... byl to doslova ten nejnevinnější, nejbezděčnější a naprosto odzbrojující sobec, s jakým jsem měl štěstí se na tomto světě potkat."
(Nathaniel Hawthorne)
Thoreau studoval francouzštinu, latinu a řečtinu (ale mluvil také německy, španělsky a italsky), zeměpis, dějepis, přírodní vědy, řecké klasiky, anglickou poezii, později také orientální kulturu a literaturu. Sám do jednoho dotazníku o sobě uvedl: „Jsem učitel — soukromý pedagog, zeměměřič, zahradník, farmář, malíř — mám na mysli malíře pokojů, tesař, zedník, dělník, drobný výrobce tužek a skelného papíru, spisovatel a někdy také špatný básník."
Henry David Thoreau se narodil i zemřel v Concordu ve státě Massachusetts, nedaleko Waldenského rybníka, který svou knihou proslavil. Thoreau byl u rybníka poprvé, když mu bylo pět let. Byl tam na návštěvě u své babičky Mary Jonesové. Později o tom napsal: „Vidina té krajiny mi dlouho visela ve snech jako záclona." V roce 1845, když mu bylo dvacet osm let, si postavil dřevěnou chatu na Emersonově pozemku u Waldenského
bníka, 4. července téhož roku se tam nastěhoval a žil tam pak dvacet šest měsíců. O tomto údobí, během něhož odešel do lesů a zase se z nich vrátil, napsal knihu, kterou by současní nakladatelé mohli propagovat s podtitulkem: Praktický, filozofický a poetický návod, jak opustit civilizaci, jak si postavit chatu u rybníka, jak pozorovat přírodu a souznít s ní, jak se obrátit k přirozenému způsobu života a získat zdravou moudrost. Walden aneb Život v lesích patří mezi nejznámější díla klasické americké literatury.
poznamenal: Jaký to znamenitý posel! Jaký to znamenitý posel'" Takový kazatel, místo aby trápil uši ospalých farmářů v den jejich odpočinku na konci týdne - neboť neděle je příhodný závěr neradostného týdne a ne čerstvý, bujarý začátek nového - zase nějakým ucouraným sermonem, měl by vzkřiknout hromovým hlasem: „Zadržte! Dost už! Proč naoko tak rychle a přitom tak strašně pomalu?"
Šalebné přeludy jsou pokládány za nejryzejší pravdu, kdežto skutečnost za něco vybájeného. Kdyby si jen lidé soustavně všímali skutečných jevů kolem sebe a nepodléhali sebeklamům, život — mám-li jej srovnat s něčím, co známe — by byl jako pohádka či poutavý příběh z Tisíce a jedné noci. Kdybychom jen uznávali to, co je nevyhnutelné a co má právo existovat, ulice by byly samá hudba a poezie. Dokážeme-li hledět na svět bez chvatu a uváženě, pak pochopíme, že jen to, co je velké a vznešené, obdaruje věci trvalou a nepochybnou jsoucností, a že malicherné obavy a malicherné rozkoše jsou pouhým stínem skutečnosti. Toto vědomí člověka vždycky vzpruží a povznese. Jak tak zaslepeně podřimují a ochotně se dávají obluzovat vnějšími dojmy, lidé všude zavádějí a upevňují osvědčené zvyklosti své dennodenní životní praxe, která stále ještě spočívá jen a jen na smyšlených základech. Děti, kterým je život hrou, rozpoznají jeho zákonitosti a vztahy jasněji než dospělí, kteří jej nedokáží prožívat důstojně, ale přitom si myslí,_ že jsou moudřejší díky svým zkušenostem, totiž prohrám. Četl jsem v jedné hinduistické knize, že „byl jeden královský syn, který byl ieště jako malý chlapeček vypuzen z rodného města a vychováván neznámým obyvatelem lesů, a jak v tomto prostředí dospíval, představoval si, že je též z divošského kmene, s nímž žil. Když ho pak jeden z otcových rádců vypátral a prozradil mu, kdo je, mylná představa o jeho osobě byla odstraněna a mládenec poznal, že je princem. „Tak také duše," pokračoval hindský filozof, „vinou prostředí, v kterém se octne, mylně soudí o své povaze, dokud jí pravdu nezjeví nějaký svatý učitel; pak duše pozná, že je z rodu brahmánského." Uvědomuji si, že my, obyvatelé Nové Anglie, žijeme proto tak nízkým životem,
protože náš zrak neumí proniknout pod povrch věcí. Domníváme se, že to, co se zdá být, opravdu je. Kdyby někdo procházel naším městem a vnímal jen skutečnost, co myslíte že by zbylo z našeho oblíbeného obchodního domu ? Kdyby nám měl vylíčit, co tam skutečně viděl, z jeho popisu bychom to místo nepoznali. Podívejte se na kteroukoli veřejnou budovu, na modlitební síň, na soud, na věznici nebo na nějiký obchod či obytný dům a povězte, co která ta stavba, když si ji pořádně prohlédnete, skutečně je: ve vašem líčení se všechny dočista rozpliznou. Lidé si váží pravdy odlehlé, někde na obvodu naší soustavy, za nejvzdálenější hvězdou, před Adamem a po posledním člověku. Ve věčnosti je vskutku něco pravdivého a vznešeného. Avšak všechen tento čas, všechna místa a možnosti se dějí nyní a zde. Bůh sám se svrchovaně projevuje v přítomném okamžiku, a v průběhu dlouhých věků nebude o nic božštější. A my budeme mocni vůbec jen pochopit, co je vznešené a ušlechtilé, jedině tak, že neprestajne budeme nasávat a do sebe vstřebávat skutečnost, která nás obklopuje. Vesmír trvale a poslušně vyhovuje našim představám; ať cestujeme rychle nebo pomalu, dráhu máme vytýčenu. Hledme tedy trávit své životy plodně. Básník nebo jiný umělec ještě nikdy neměli tak krásný a vznešený cíl, ale snad aspoň jejich potomci k němu jednou dospějí.
Počínejme si jeden den tak rozmyslně, jak nám velí příroda, a nenechme se vykolejit nějakou ořechovou skořápkou a komářím křídlem, jež náhodou spadnou na koleje. Vstaňme časně a půst můžeme přerušit snídaní, všechno v klidu, žádný vzruch; návštěva ať přijde, však ona zas odejde, zvony ať si zvoní, děti ať povykují — hezky si den užijme. Proč před něčím kapitulovat, proč plouti s proudem? Nedejme se strhnout a pohltit tou strašnou peřejí a vírem zvaným oběd, nastraženým v poledních mělčinách. Zdoláte-li toto nebezpečí, máte vyhráno, neboť zbytek cesty je už z kopce. S neochablými nervy, s ranním elánem plujte dál, s pohledem odvráceným, připoutáni k stěžni jako Odysseus. Slyšíte pískat lokomotivu ? Inu, nechte ji pískat, až samou námahou ochraptí. Rozezněly se zvony, ale proč kvůli nim někam
88
89
utíkat5 Přemítejme, co je to vlastné 1
někde ussdme a dejme se do práce a nohy zabořme hluboko do zemč a prodírejme se blátem a brečkou domněnek, předsudků, tradic, iluzi a přetvářek, onou naplaveninou, která pokrvvá celou planetu, Paříži a Londýnem a také New Yorkem, Bostonem i Concordcm, cirkvi a státem, básnictvím, filozofií a náboženstvím, až posléze narazíme na pevné dno, na skálu, kterou můžeme nazývat skutečností, a rtu   1 ic ono, to je přesné ono! A pak, když )smc naJli svůj operný bod - point ďappui - začneme bez ohledu na marast a mráz a výheň hledét si místa, kde se dá vztyčit zeď anebo trůn, troufale postavit kandelábr anebo třeba jakýsi vodomer, mě-řící nikoli hladinu Nilu, ale míru skutečnosti, aby sc bu, věky mohly dozvědět, jak sc čas od času vršil nános přetvářky a klamu. Když se postavíte přímo tváři v tvář faktu, uvidíte, jak slunce probleskuje po obou jeho stranách, jako by to byl handžár, a ucítíte jeho sladké ostří protínající vaše srdce i kosti, a tak blažené skončíte svou vc/dcíM smrtelnou p uť. Ať v životě nebo v smrti, stále prahneme |en po ikutečn Jestliže máme opravdu smrt na jazyku, naslouchcime chropotu ve svých hrdlech a vnímejme mrazeni v údech; jcmIižc jsme naživu, hledme si své práce.
Čas je jen potok, do kterého chodím rybařit, Piji z nčho, ale zatímco piji, vidím písčité dno a pozoruji, jak je tu mélko. Jeho tenounký proud uplývá, ale věčnost setrvává. Rád bych pil z větší hloubky; lovil v nebeské báni, icjíž dno je poseto oblázky hvězd. Ani jedné sc nedopočitám. Neznám první písmeno abecedy. Pořád je mi líto, že nejsem tak moudrý i jako je den, do něhož jsem se narodil. Rozum je sekyra; vším pronikne a proseká se do tajemství včel. Nechci zaměstnávat své ruce víc než je třeba. Má hlava je mýma rukama a nohama. Cítím, že do nl jsou vtěsnány všechny mé vlohy. Můj instinkt mi říká, že má hlava je orgán vybavený schopnosti hrabat, jako rypák a přední pracky užívané některými tvory, a s ní se doufám prokopu a prohrabu těmito pahorky. Myslím, že nejbohatší žíla je někde tady, tak mi to aspoň veští proutkařská virgule a řídké stoupajld pátý - zde tedy začnu těžit.
90
Četba
Kdyby si lidé trochu rozvážněji usmysleli, čemu se v životě chtějí věnovat, snad by se ze všech stali v jádře zvídaví badatelé, neboť jejich vlastnosti a osudy jsou nepochybně pro všechny stejně přitažlivé. Můžeme hromadit majetek, ať pro sebe nebo pro potomstvo, můžeme zakládat rodinu nebo stát, nebo i dobývat slávu — pořád jsme smrtelní. Žijeme-li však v pravdě, jsme nesmrtelní a nemusíme se bát žádné změny, ani nenadálých náhod. Kterýsi egyptský či hindský filozof poodhalil kdysi dávno cíp závoje ze sochy božství; a tato chvějivá rouška zůstává dodnes poodhalena, neboť jsem to byl já v něm, kdo byl tenkrát tak troufalý, a je to on ve mně, kdo opět hledí na ten přelud. Prach se neusadil na tom hávu a žádný čas neuplynul od chvíle, kdy se toto božství zjevilo. Ten čas, který svou existencí vskutku zušlechťujeme — nebo který je možno zušlechťovat —, není ani minulost, ani přítomnost, ani budoucnost.
Nejen k přemýšleni, ale i k vážné četbě byla má rezidence příhodnější než univerzita, a třebaže jsem měl příliš daleko ďo půjčovny knih, jejíž svazky běžně kolují mezi čtenáři, přiblížil jsem se víc než předtím k okruhu působnosti těch knih, které kolují po celém světě, jejichž sentence byly původně vepsány do kůry a nyní jsou jenom čas od času otiskovány na lněném papíře. Praví indický básník Mir Kamar Uddin Mast: „Vsedě jsem cestoval krajinou duchovního světa — diky svým knihám. Jedinou číškou vína jsem se opil:
91
tuto slast jsem zakusil, když jsem ochutnal nápo) esoterických nauk." Po celé léto jsem mčl na stole Homérovu lliadu, ačkoli jsem do jejích stránek nahlížel jen občas. Zpočátku mi důkladnější studium znemožňovala ustavičná telesná práce, neboť jsem současnč musel dostavovat dům a kypřit půdu pro své boby. Nicménč posilovala mé vyhlídka na takové čteni v budoucnu. V přestávkách mezi prací jsem listoval v jednom nebo dvou povrchních cestopisech, až jsem se za tohle počínání zastyděl a sám sebe se zeptal, kde tedy fd vlastně žiji.
Student, který čte Homéra nebo Aischyla v řečtině, se nemusí obávat, že marní čas něčím výlučným, neboť se dá předpokládat, že do jisté míry napodobme jejich hrdiny a zasvěcuje ranní hodiny jejich stránkám. Hrdinské příběhy, byť vytištěné znaky naší mateřštiny, budou pokleslým dobám vyprávěny vždy mrtvou řeči; a my musíme pracné hledat smysl každého slova a řádky, domýšlet sc I vlastni moudrosti, srdnatosti a šlechetnosti, jimiž jsme obdařeni, širilho významu, než jaký připouští obecný úzus. NáJ moderní, levný a náramně plodný tisk přes všechny překlady, které vydává, přispěl málo k tomu, aby nám přiblížil heroické básníky starověku. Ti působí stále tak osamoceně, a litery, jimiž jsou tištěni, tak vzácně a kuriózně, jako kdykoli předtím. Stoji za to obětovat ještě zamlada pár dnů a drahocenných hodin a naučit se třeba jen několika slovům starobylého jazyka, která přesahují všední jalovou řeč ulice a mohou člověka trvale inspirovat a podněcovat. Není tak marné, když si farmář připomene a zopakuje těch několik latinských slov, která kdysi slyšel. Podle mínění některých Udí by studium klasiků mělo už konečně ustoupit modernějším a praktičtějším studiím; avšak podnikavý student se bude vždycky obírat klasiky, ať jsou psáni v jakémkoli jazyku a ať jsou jakkoli starobylí. Neboť co jiného jsou klasikové, než nejvznešeně)il zaznamenané lidské myšlenky? Jsou to jediná orákula, která se nadobro nerozpadla, a jsou v nich takové odpovědi na ty nesoučasnější problémy, jaké v Delfách a Dódónč nikdy nebyly vysloveny. Stejně tak bychom se mohli vzdát studia přírody, protože je stará. Cist dobře - to znamená číst správ-
né knihy v správném duchu — je ušlechtilé cvičení, které na čtenáře klade větší nároky než kterékoli cvičení, jež si dnešní zvyklosti cení. Vyžaduje nemenší průpravu, než jakou podstupují atleti, trvale, téměř celým svým životem se upnout k tomuto předmětu. Knihy je nutno číst se stejným rozmyslem a odstupem, jak byly psány. Dokonce ani nestačí umět mluvit řečí národa, v níž byly napsány, neboť je pozoruhodný rozdíl mezi jazykem mluveným a psaným, mezi jazykem slyšeným a čteným. Ten první je obvykle pomíjivý, pouhý zvuk, nářečnl mluva, dorozumívání téměř animální, jemuž se jako zvířecí mláďata učíme nevědomky od svých matek. Ten druhý je jeho dospělou, ozkoušenou podobou; jestliže první je naším mateřským jazykem, je druhý jazykem otcovským, projevem vyhraněným a vytříděným, příliš významným, než aby byl vnímán sluchem, a musili jsme se vpravdě znovu narodit, abychom jím mohli mluvit. Zástupům těch, kteří ve středověku řecky a latinsky pouze mluvili, nedával jejich náhodný původ právo číst geniální díla napsaná v těchto jazycích — neboť to nebyla řečtina a latina, kterou znali oni, nýbrž vytříbený jazyk literární. Nenaučili se vznešenějším řečem starého Řecka a Říma, vždyť i sám materiál, na němž se zastará psalo, byl pro ně jen papírovým odpadem, a místo toho si nade vše považovali soudobé literární škváry. Když si však několik evropských národů osvojilo své vlastni výrazné, byť neumělé, psané jazyky, postačitelné pro účely svých rodících se písemnictví, tu opět ožila někdejší vzdělanost a učenci byli s to rozpoznávat z té dávnosti poklady starověku. Co se římské a řecké davy nikdy nedoslechly, to si po dlouhých staletích několik učenců přečetlo a jen několik málo učenců dosud čte.
Můžeme se občas bůhvíjak obdivovat řečníkovým výlevům výmluvnosti, ta nejvznešenější psaná slova jsou obvykle tak daleko a tak vysoko nad pomíjivou řečí mluvenou, jako je hvězdná obloha nad mraky. Ano, tam jsou hvězdy, a kdo to umí, může si v nich číst. Hvězdáři odedávna pozorují a vysvětlují. Nejsou to výpary jako naše denní hovory a mizivý dech. Co na tribuně platí jako výřečnost, bývá ve studovně
92
93
Na zálo prosté, a podiv citát a řídit. „Ŕíkejt co byst Henry Walder Z angli „Nemě nikdy s nevolil, nepil v: byl člo1 pušku.'
„...b
nejbeze s jakýn potkat.
pouhou rétorikou. Řečník sc dává unášet vzněty chvilkové příležitosti a oslovuje dav, který má před sebou a který ho může slyšet; avšak spisovatel, jehož příležitosti jc jeho méně vzrušivý život a kterého by rozptylovalo ono drní a davy, jež inspirují řečníka, promlouvá k rozumu a srdci lidstva, kc všem lidem v kterékoli dobe, kteří mu mohou porozumel.
Není divu, že si Alexandr - podle Plutarcha — vozil s sebou na svých výpravách Iliadu v drahocenném pouzdře. Vždyť psané slovo je převzácnou relikvií. Jc to nčco, co nás oslovuje důvčrnčji a zároveň promlouvá obecněji než kterékoli umělecké dílo. Je to výtvor nejbližši životu samému. Muže být přeloženo do každého jazyka a ne pouze čteno, ale vpravdě vydechováno všemi lidskými ústy, ne pouze zpodobeno na plátně nebo v mramoru, ale vytesáno z dechu samého života. Symbol myšlenky dávnovekého člověka sc stává mluvou člověka moderního. Dva tisíce let ozářilo pomníky řeckého písemnictví, stejně jako antické mramory, jen zralejším zla-tistvým podzimním nádechem, neboť vnesly už své vlastni jasné, nadpozemské kouzlo do všech zemi, aby je ochránily před žíravým časem. Knihy jsou nastřádaným pokladem světa, zákonitě odkázaným všem pokolením a národům. Knihy, ty nejstarší a nejlepší, zdobí přirozeně a po právu police kdejaké chalupy. Samy se čtenáři nepotřebuji vcmlouvat, ale protože ho poučují i povzbuzují, jeho zdravý rozum jc neodmítne. Jejich autoři jsou v každé společnosti přirozenou a podmanivou aristokracií a vykonávají na lidstvo větší vliv než králové a císařové. Jakmile se negramotný a snad i povýšený obchodník domúžc svou přičinlivou podnikavosti kýženého odpočinku a nezávislosti a jc přijat mezi zámožné a společensky významné vrstvy, zatouží posléze nevyhnutelně po ještě vyšších, leč zatím nedosažitelných kruzích, obdařených odu-ševnělou inteligencí; a tu si uvědomuje, jak jc kulturně zaostalý a jak je mu žalostně málo platný všechen jeho majetek; ale nakonec najde v sobě aspoň tolik rozumu, Že sc zc všech si snazi zajistu svým dětem onu duchovni úroveň, kterou sám tak trapně postrádá; a tak se z něho stane zakladatel rodu. kten se neučili Číst staré klasiky v jazycích, v nichž
byli napsáni, mají nutně velmi chabé vědomosti o historii lidstva; je totiž pozoruhodné, že se zatím neobjevil žádný přiměřený převod do některého moderního jazyka, ledaže samu naši civilizaci budeme pokládat za jakýsi takový převod. Ani Homér, ani Aischylos, ba ani Vergil nebyli nikdy vydáni v kloudné angličtině — díla tak vybroušená, tak pevně skloubená a tak nádherná téměř jako samo jitro; neboť to, co vytvořili pozdější spisovatelé, ať jakkoli vynášíme jejich génia, se zřídkakdy — zda vůbec kdy — vyrovnalo té vytříbené kráse a dokonalosti, těm celoživotním, heroickým literárním výbojům starých. Jen ti, kdo je nečetli, o nich tvrdí, že jsou zapomenuti. Zapomenout na ně můžeme teprve tehdy, až budeme natolik vzdělaní a duchovně vyspělí, že je dokážeme plně pochopit a ocenit. Teprve ten věk bude vskutku bohatý, v němž tyto relikvie, jež nazýváme klasiky, a ty ještě starší a klasičtější, i když méně známé posvátné knihy národů se ještě více rozrostou a navrší, kdy se vatikánské knihovny naplní Védami a Zendavestami a Biblemi, Homéry, Danty a Shakespeary, a všechna budoucí staletí složí postupně své trofeje na fórum světa. A můžeme jen doufat, že se po takové vznosné haldě vyšplháme nakonec až do nebe.
Lidstvo zatím ještě nečte díla velkých básníků, ta mohou číst zase jen velcí básníci. Jsou čtena asi tak, jako obecný lid čte ve hvězdách, nanejvýš zrakem astrologů, nikoli astronomů. Většina lidí se naučila číst jen pro potřeby zcela nicotné, tak jako se naučili počítat, aby si vedli účty a v obchodování je nikdo neošidil; avšak o čteni jako o ušlechtilé duševní činnosti vědí pramálo nebo vůbec nic; a přece jen toto je v hlubším smyslu četba, a ne něco, co nás jako přepych ukolébává a nechává usnout našim ušlechtilejším vlastnostem, nýbrž to, co musíme nedočkavě hltat a čemu ochotně zasvětíme ty nej čilejší, nejbdčlejší hodiny.
Když už jsme se naučili znát písmenka, měli bychom, myslím si, číst to nejlepší, co se v literatuře najde, a ne jen donekonečna odříkávat abecedu a slabikovat slova a celý život jako žáčci jednotřídky vysedávat v těch nej přednějších škam-nách. Lidem většinou vyhovuje, když si občas přečtou nebo
94
95
vyposlechnou moudrosti jedné dobré knihy, totiž Bible, a třeba jim i uvéří, ale jinak do smrti duchovné vegetuj! a promarňují své vlohy tak zvanou lehkou četbou. V naši veřejné půjčovné knih je opus o nékohka svazcích označený souhrnně: Literární maličkosti. Z této lektury jsem dosud nic neokusil. Ale jsou takoví, kteří )ako kormorani nebo pštrosi stráví tohle všechno i po nejsytéjším obédč z masitých a zeleninových chodů, neboť nesnesou, aby néco přišlo nazmar. Jsou tedy na jedné stranč stroje, které tento proviant chrli, na druhé pak stroje, které jej hltají, čtou dcvítitisici příbéh o Zebulonovi a Sefronii, o tom, jak se milovali, jak sc ješté nikdy nikdo tak nemiloval jako oni, leč jak jejich věrná láska neprobíhala vždy hladce, ano, občas v bčhu i klopýtla, ale znovu se vzchopila a pádila dál; jak sc nčjaký bídný nešťastník vydrápal až na špičku věže, ačkoli se vůbec neměl pouštět výš než do zvonice; a pak, když ho ten rozjívený autor vyvlekl zbytečně až sem, začne ostopryč vyzvánět, aby sc celý svět sběhl a poslechl si — víte co? —, jak sc ten chlapík dostal zas dolů! Já si tedy myslím, že by bylo nejlíp proměnit všechny takové snaživé hrdiny univerzálního romanopisectvi vc větrné korouhve, tak jako se kdysi hrdinové přičleňovali mc/i souhvězdí, a nechat je tam otáčet dokolečka, dokud nezrezavi, a vůbec je nepouštět dolů, aby nemohli svými nezbednostmi obtěžovat poctivé lidi. Až příště nějaký takový psavec rozhoupe zvon, nehnu se z místa, i kdyby měla vyhořet modlitebna. „Co krok, to skok — milostný příběh zc středověku od proslulého autora knihy Enyky benyky -- bude vycházet v sešitech jednou měsíčně. Obrovský zájem. Ncractc sc hrnout všichni najednou!" Tohle všechno čtou s očima na stopkách, s napjatou, prostoduchou zvědavostí a nenasytným žaludkem, jehož sliznice se ještě nepotřebuje ničím dráždivým povzbuzovat, asi jako nějaký čtyřletý mudrlant čte v pozlátkovém dvoucentovém vydání Popelku - bez sebemenšího pokroku, který bych mohl zaznamenat, ať v jejich výslovnosti, prízvuku či intonaci, nebo dokonce schopnosti vybrat si z toho nebo do toho vložit mravní naučeni. Výsledek je tupozrakost, ustrnutí životního koloběhu a celkové rozmělňováni a vytrá-
ceni veškeré rozumové mohoucnosti. Tato sorta perníku se peče denně a horlivěji než čistý pšeničný, žitný či kukuřičný chléb v kdejaké peci a jde věru na dračku.
Nej lepší knihy nečtou ani ti, které můžeme řadit mezi vybíravé čtenáře. Jakpak jsme na tom s kulturní úrovni v Con-cordu ? V tomhle městě nemají lidé pochopení, až na několik málo výjimek, pro ty nejlepší nebo aspoň hodnotné knihy z anglické literatury, jejíž slova všichni umějí číst i správně hláskovat. Dokonce i odchovanci kolejí a ti, co zde nebo onde vystudovali tak zvané humanitní vědy, mají vpravdě ubohé nebo vůbec žádné povědomí o anglických klasicích; a pokud jde o zaznamenanou moudrost, o starověké klasiky a Bibli, moudrost přístupnou všem, kdo ji chtějí poznat, vynakládá se všude jen nepatrné úsilí, aby s ni lidé byli obeznámeni. Znám jednoho drvoštěpa ve středních letech, který odebírá francouzské noviny, ne kvůli zprávám, jak říká, ty ho nezajímají, ale aby „nevyšel ze cviku" — pochází totiž z Kanady; a když se ho zeptám, co ho na tomhle světě nejvíc baví, říká, že kromě toho „procvičování" si ještě rád utvrzuje a rozšiřuje své znalosti angličtiny. A tohle většinou dělají nebo se snaží dělat i absolventi univerzity, nic vlc — a proto taky odebírají anglické časopisy. Dejme tomu, že někdo právě dočetl třebas jedno z nejlepších anglických literárních děl — kolikpak asi najde lidí, s nimiž by si o něm mohl pohovořit? Anebo si dokonce v originále přelouskal některého řeckého či latinského klasika, jehož věhlas se donesl i k těm, co ani číst neumějí, to pak už nenajde vůbec nikoho, s kým by si promluvil, a musí o své četbě pomlčet. Na našich univerzitách byste asi marně hledali profesora, který by stejnou měrou, s jakou zvládl nesnáze jazyka, zvládl i nesnáze důvtipu a poezie řeckého básníka a dokázal pro ně nadchnout vnímavého a neohroženého čtenáře; a pokud jde o posvátné knihy či bible lidstva, kdo mi v tomhle městě poví, jak se vůbec nazývají? Většina lidí neví, že kromě Židů, měl kdy nějaký národ svaté písmo. Takový už je lidský tvor, že se bez rozpaků rozběhne zvednout stříbrný dolar; ale tady jsou zlatá slova, která proslovili nej-moudřejší básnici starověku a o jejichž ceně nás ujišťují
96
97
moudří všech pozdějších věků - a přece to se čtením nedotáhneme dál než k oné lehké četbě, k slabikářům a učebnicím, a když vychodíme školu, k nějakým těm „literárním maličkostem" a příběhům dobrým tak pro nedospělé začátečníky; a tak veškeré naše čteni, naše rozpravy a myšlení zůstávají na ubohé úrovni, hodné jen zakrslých pygmejů.
Toužebně si přeji poznat moudřejší lidi, než jaké zplodila naše concordská půda, lidi, jejichž jména tu patrně ani nikdo nezná. Či mám snad slýchat Platónovo jméno, a přitom si nepřečíst jedinou jeho stať? Jako kdyby byl Platón mým krajanem, a já ho nikdy neviděl — mým ncjbližším sousedem, a já ho nikdy neslyšel promluvit, nikdy nebyl účasten jeho moudrých proslovů. Ale jak je tomu vlastně doopravdy? Jeho rozpravy, které obsahují vše, co v něm bylo nesmrtelné, leží vedle na poličce, a přece jsem si jc dosud nepřečetl. Jsme zaostalí, omezení nedoukové, a přiznávám, že v tomto ohledu nevidím velký rozdíl mezi omezenosti svých spoluobčanů, kteří vůbec neumějí číst, a omezenosti toho, kdo se naučil číst jen povídačky pro děti a slaboduché. Měli bychom se co nejvíc připodobnit oněm znamenitým mužům starověku, anebo zprvu aspoň trochu rozpoznat, v čem byli tak znamenití. Jsme zakrnělé lidské pokolení a ve svém duchovním vzletu se povznášíme jen o málo výš než sloupec denního tisku.
Všechny knihy nejsou ovšem zdaleka tak tupé jako jejich čtenáři. Jsou v nich bezpochyby slova, která přesně postihují naše postavení, a kdybychom je opravdu vnímali a chápali, mohla by naše životy oblažovat víc než jitřní či jarní vzduch a třeba i mnohé jevy ukázat v novém světle. Co už bylo lidí, kteří začali psát novou stránku svého života od chvíle, kdy si přečetli nějakou knihu. Možná že pro nás existuje kniha, která nám osvětli všechno zázračné kolem nás a snad vyjeví i nové zázraky. Kdožví - co je dnes ještě nevyslovitelné, nalezneme možná někde vysloveno. Tytéž otázky, kterč znepokojují, matou a trápí nás, doléhaly postupně na všechny moudré muže, žádného z nich neminuly, a každý podle svých schopností na ně odpověděl, ať slovy nebo svým životem. Moudrost nás nadto naučí i velkodušnosti. Jistému osamělé-
mu podruhovi na farmě poblíž Concordu, který má za sebou osobitou náboženskou zkušenost znovuzrození, vnuká jeho víra zarytou mlčenlivost a výlučnost, a patrně se domnívá, že to byl jen přelud, ale Zarathuštra tisíce let před ním kráčel stejnou cestou a prožil stejnou zkušenost, ale protože byl moudrý, věděl, že je to zkušenost univerzální, a podle toho jednal se svými sousedy, a dokonce se praví, že vynalezl a zavedl mezi lidmi jistý rituál uctívání dobrých božstev. Ať tedy pokorně obcuje se Zarathuštrou a pod vlivem všech snášenlivých nesmrtelných i se samým Ježíšem Kristem, a na „naši církev" ať klidně zapomene.
Pyšníme se, že jsme dětmi devatenáctého století, a že jako žádný jiný národ spějeme mílovými kroky kupředu. Ale uvažme, jak málo tahle obec dělá pro své vlastní kulturní povznesení. Nechci svým spoluobčanům lichotit, ani aby oni Dchotili mně, žádnému z nás by to neprospělo. Potřebujeme být něčím vyburcováni, bezmála jako voli poháněni do klusu. Máme poměrně slušnou soustavu veřejných škol, tedy škol jen pro nezletilé; ale kromě skomíravých zimních přednáškových kursů a skromňoučké knihovny, k jejímuž založení dal stát nedávno podnět, pro sebe školu nemáme. Vynakládáme na kdejaké zboží sloužící — anebo škodící — výživě našeho těla víc než na výživu svých mozků. Je načase, abychom měli školy pokročilejší, než jsou ty základní, abychom nezanechávali vzdělávání, když začínáme dospívat v muže a ženy. Je načase, aby naše malé obce byly univerzitami a jejich starší obyvatelé posluchači takových univerzit s dostatkem volného času — když se jim opravdu daří tak dobře —, aby se mohli do konce života bez zábran oddávat studiím. Má se svět navždycky omezovat jen na jednu Paříž a jeden Oxford? Nemohlo by se studentům poskytnout ubytování a osvícené vzdělávání zde, pod nebem concordským? Nemohli bychom pozvat nějakého Abélarda, aby nám tu přednášel ? Ale běda, kvůli krmeni dobytka a vedení krámu jsme se škole nadobro odcizili a hanebně zanedbáváme vzdělávání. V téhle zemi by obec měla v jistém ohledu nahrazovat evropskou šlechtu. Měla by být patronkou krásných umění. Je dost bohatá.
99
Schází jí jenom velkodušnost a vkus. Vyhazuje spoustu peněz na věci, kterých si cení farmáři a obchodníci, ale doporučit, aby se vydalo něco peněz na věci, které jsou podle úsudku vzdělanějších lidí mnohem hodnotnější, je pokládáno za něco utopického. Naše městečko, díky nějaké šťastné okolnosti nebo politice, věnovalo sedmnáct tisíc dolarů na stavbu radnice, ale patrně ani za sto let nevydá takovou částku na živoucí inteligenci, onu dřeň či jádro, jímž by tuto skořápku naplnilo. Těch stopětadvacet dolarů roční podpory vypsané na zimní přednáškové kursy je lepší vklad, než stejná suma vynaložená tímhle městem na cokoli jiného. Když už žijeme v devatenáctém století, proč se netěšit z vymožeností, které devatenácté století nabízí? Proč bychom v jakémkoli ohledu měli žít tak zaostale? Když už stojíme o nějaké noviny, proč nepominout bostonské drby a neobjednat si rovnou ty nej-lepší světové listy — místo abychom přežvykovali žvásty z různých rodinných plátků nebo ohryzovali „Olivové ratolesti" vydávané u nás v Nové Anglii? Ať k nám docházejí zprávy všech učených společnosti — sami už posoudíme, co všechno vědí. Proč máme přenechávat vydavatelským firmám, jako jsou Harper a bratři nebo Redding a spol., aby nám vybíraly, co máme číst? Tak jako se šlechtic vytříbeného vkusu obklopuje vším, co přispívá k jeho duchovnímu obzoru — talenty, vtipem, vzdělaností, knihami, obrazy, sochami, hudbou, fyzikálními pomůckami a podobně —, tak ať si počíná i obec: ať se nespokojí s jedním učitelem, pastorem, hrobníkem, farní knihovnou a třemi radními jen proto, že s nimi naši puritánští předkové protloukli na nehostinném skalisku jednu tuhou zimu. Je v duchu našich zařízení jednat pospolitě a jsem přesvědčen, že tak jako naše podmínky jsou příznivější, tak i naše prostředky jsou bohatší než ony šlechticovy. Nová Anglie si může pozvat všechny moudré muže, co jich svět má, aby přišli a učili ji, a mohla by jim být na nějaký čas dobrou hostitelkou a vůbec by nemusela zůstat zaostalá. Tohle je ta mimořádná, ta neveřejná škola, kterou chceme. Místo šlechticů spoléhejme na šlechetné obce šlechetných občanů. Je-li to nutné, obejděme se bez jednoho
obklopuje.    P e,SÍ Pr°past nevedomostí, která nás
100
101
Zvuky
Avšak pokud jsme odkázáni na knihy, byť ty nejvzácněji! a klasické, a čteme jen v určitých psaných jazycích, kierc nemají jiný než úzce lokální význam, hrozí nám nebezpečí, že zapomeneme řeč vyslovující všechny pojmy a události bez okrasných metafor, jedinou řeč, která je vskutku bohatá a obecně sdělná. Zveřejňováno ie mnohé, ale málo se tiskne. Na parpsky, které pronikají okenici, nikdo ne\Y.pornene^iak-mile okenici otevřete dokořán. Žádnou metodou C i nost i nelze zastoupit nezbytnou potřebu mít stále otevřené oči. Čím je takový soubor přednášek o historii, filozofii ft poezn sebepečlivěji uspořádaný, čím je i ncjlepšl společnost nebo obdivuhodně zaběhnutá životni praxe ve srovnání s uměním dívat se vždy na to, co je opravdu k vidční ? Chcete být čtenářem, člověkem pouze studujícím, nebo človčkem vidoucím ? Čtěte svůj osud, dívejte se před sebe a vykročte dál do budoucnosti !
První léto jsem knihy nečetl, okopával jsem boby. Ba často jsem dělal ještě něco lepšího. Stávalo se, že jsem nedokázal obětovat svěží pel přítomného okamžiku jakékoli práci, ať práci mozku nebo rukou. Dopřávám rád široký prostor svému životu. Někdy za letního jitra jsem po obvyklé koupeli usedal na prosluněný práh svých dveří a zůstával tu od svítání až do poledne pohroužen v snění mezi sosnami, ořechovci a škum-pami v nerušené samotě a tichu, zatímco ptáci kolem zpívali nebo nehlučně poletovali po domě, dokud mě slunce dopa-
dající do mého západního okna nebo hrkot nějakého vozu na vzdálené silnici neupozornil, jak plyne čas. V takových prodlevách jsem vnitřně rostl jako zrno v noci a byly to chvíle blahodárnější, než by byla jakákoli práce tělesná. Nebyl to čas, o nějž jsem ošidil svůj život, nýbrž čas tolik přesahující můj vyměřený příděl. Uskutečňoval jsem to, co orientálci míní pod pojmem kontemplace a záměrné zahálky. Většinou jsem si ani nevšímal, jak ubíhají hodiny. Dne přibývalo, jako kdyby si chtěl posvítit na kus mé práce; bylo ráno, a hle, najednou je tu večer, a nikde nic uděláno, co by stálo za zmínku. Místo abych si prozpěvoval jako ptáci, mlčky jsem se usmíval na své nekončící nenadálé štěstí. Tak jako vrabec sedící na ořechovci před mými dveřmi čimčaroval svou písničku, vydával jsem i já cosi jako zdušený chichot či trylek, který k němu z mého hnízda doléhal. Mé dny nebyly dny týdne nesoucí jména ještě z dávných pohanských dob, nic je netříštilo do hodin, nenahlodávalo je žádné odtikávání chronometru; žil jsem jako brazilští Indiáni kmenu Puri, o kterých se říká, že „pro včerejšek, dnešek a zítřek mají jen jedno slovo a jeho odlišný význam vyjadřují tak, že pro včerejšek ukáží dozadu, pro zítřek dopředu a pro současný den vzhůru". Mým spoluobčanům se to nepochybně jevilo jako čiré lenošení, avšak kdyby mě podle svého měřítka posuzovali ptáci a květiny, jistě bych v této zkoušce obstál. Podnět k svému počínáni si musí člověk najít sám v sobě — tak je to a ne jinak. Skutečný, přirozený den je velmi klidný a sotva bude člověku vytýkat jeho netečnost.
Při způsobu života, jaký jsem vedl, měl jsem proti těm, kteří se po zábavě museli ohlížet mimo domov, ve společnosti nebo v divadle, aspoň tu výhodu, že se mi sám život stal zábavou, a ani na okamžik mi nezevšedněl. Bylo to drama o mnoha výjevech a vůbec nekončilo. Kdybychom stále nacházeli nějakou obživu a uzpůsobovali svůj život v souladu s posledními, opravdu hodnotnými poznatky, nemuseli bychom si naříkat na nudu. Stačí sledovat bedlivě své přirozené vlohy — ty vám co chvíli otevřou nové obzory. Domácí práce byly pro mne příjemným oddechem. Když jsem měl
102
103
špinavou podlahu, přivstal jsem si, vytahal na trávnik před domem veškerý nábytek, postel sc vším všudy na jednu hromadu, pocákal podlahu vodou a posypal ji bílým pískem z rybníka a pak ji pometlcm náležitě doběla vydrhl; a než vesničané dosnídali, ranní slunce mi dům natolik vysušilo, že jsem se do něj mohl znovu nastěhovat, a tak jsem téměř vůbec nemusel přerušit své meditace. Byla to milá podívaná na všechny ty domácí movitosti tam venku na trávě, složené do hranicky jako cikánský ranec     a na můj třínohý stůl, z něhož jsem ani neodstranil knihy, pero a inkoust, jak tam stál mezi sosnami a ořechovci. Jako by sc ty věci radovaly, že se i ony dostaly na vzduch, a jako by se jim nechtělo zpátky. Byl jsem někdy v pokušení rozestřít nad nimi baldachýn a usadit se tam. Stálo za to pozorovat, jak na ty věci sviti slunce a poslouchat, jak je ovívá svěží větřík; i tak důvěrně známé předměty vypadají v plenéru mnohem zajímavější než v domě. Na nejbližší větvi sedí pták, pod stolem roste roz-chodník a úponky   ostružníku sc vinou kolem jeho noh; sosnové šišky, ostnaté kaštany, jahodové listy leží roztroušeny všude dokola. Až mi to připadalo, jako kdyby sc tvary toho všeho přenesly tímhle způsobem na náš nábytek, na stoly, židle a postele — prostě proto, že kdysi stály mezi nimi.
Svůj dům jsem si postavil na úbočí svahu hned na kraji většího lesa, uprostřed mladého hvozdu smolných borovic a ořechovců něco přes třicet yardů od rybníka, k němuž sc svažovala úzká stezka. Na palouku před domem rostly jahody, ostružiny a také rozchodník, třezalka a celík zlatobýl, přcslič-ník a ptáčnice, borůvky a hrachor hlbnatý. Ke konci května zdobila třešeň ptáčnice (latinsky cerasus pumilu) z obou stran stezku svými něžnými květy obepínajícími v okolícich své krátké stonky, které se pak na podzim, obtížené ne tak malými, hezkými plody, překláněly jakoby v paprskovitých girlandách všemi směry. Na počest přírodě jsem je ochutnal, ale k jídlu zrovna moc nebyly. Škumpa (Rhus glabra) sc rozrůstala bujně kolem domu, prorážela hrází, kterou jsem tam navrtil, a hned prvním rokem vyháněla do výše pěti či šesti stop. Její široký, zpeřený tropický list vypadal pěkně, i když poně-
kud bizarně. Veliké pupeny, které pozdě na jaře náhle vyrážely ze suchých, napohled mrtvých prutů, se jako zázrakem rozvinuly v půvabné zelené, křehké haluze o průměru jednoho palce; a tak překotně rostly a obtěžkávaly své slabé klouby, že jsem někdy, když jsem seděl u okna, slyšel čerstvou něžnou haluzku jako vějíř padnout na zem, jak se za naprostého bezvětří svou vlastní tíhou zlomila. V srpnu pak ohromné spousty nejrůznějších bobulek, které, když byly ještě v květu, vábily k sobě roje divokých včel, pozvolna nabíraly jasný, sametový, karmínový nádech a také se vlastní vahou skláněly a lámaly své křehké údy.
Jak tak sedím za letního dne u okna, krouží nad mou mýtinou jestřábi; doupňáci, kteří po dvou po třech střelhbitě křižují můj výhled nebo neklidně posedají na větvích vejmutovky za domem, ozvučují vůkolní vzduch; orlovec říční rozčeří zrcadlovou hladinu rybníka a vynáší si ulovenou rybu; norek se vyplíží z bažiny před mými dveřmi a uchvátí při břehu žábu; ostřice se prohýbá pod tíhou rákosníčků, jež sem tam poletují; a v poslední půlhodině jsem zaslechl rachot železničních vozů, tu doznívající, tu zase oživující jako třepot vyplašené koroptve; to odvážejí cestující z Bostonu na venkov. Neboť jsem nežil tak docela mimo svět — jako jistý chlapec, kterého prý dali k farmáři kdesi ve východním koutu obce, a který odtamtud zanedlouho utekl a vrátil se domů nadobro ztrápený steskem po domově. Nikdy předtím neviděl tak nudnou a zapadlou končinu, tak úplně vylidněnou, kde dokonce není slyšet ani hvizd vlaku! Pochybuji, že se nyní v Massachusetts najde takové místo :
„Hle, naše ves je nyní terčem šípů, jež dráha žene plání poklidnou, jejichž svist však ukonejší — Concord."
Fitchburgská dráha se dotýká rybníka asi pět set yardů od místa, kde jsem se usadil. Obyčejně chodím do městečka podél
104
105
Nazáld prosté, apodivj citát a řídit. „Říkejt co byst Henry Waldei Z angli ,Nemt nikdy í levolil nepil v byl člo pušku.
nejbezi s jakýn potkat.
jejího náspu a tahle linka mč vlastné spojuje se společnosti lidí. Železničáři z nákladních vlaků, kteří jezdi po celé délce trati, mně kynou jako starému známému, tak často mě míjejí, a zřejmě mne mají také za zaměstnance — a to taky jsem. I já bych byl rád železničním správkařem někde na okružní
dráze zeměkoule.
Hvizd lokomotivy proniká mými lesy v létě v zimě jako skřek jestřába plachtícího nad dvorem některého farmáře a hlásí mi, že se mnoho nedočkavých městských kupců blíží k obvodu města anebo z opačné strany podnikaví venkovští trhovci. Jakmile se jeden druhému objeví na obzoru, začnou na sebe výhružně řvát, aby ten druhý uhnul z cesty, což někdy doléhá i za hranice dvou měst. Tady máš své koloniální zboži, venkove; tady máš svůj denní proviant, krajánku! Žádný farmář není totiž tak nezávislý na svém hospodářství, aby jim mohl říci ne. A tady ti za to všecko platím, vřeští pišťala venkovanů; a rychlostí dvaceti mil za hodinu se jako dlouhá beranidla řítí proti městským hradbám fošny a dostatek židli, aby na nich mohli spočinout všichni unavení a ustaráni, kteří město obývají. S takovouhle bytelnou, neotesanou zdvořilosti nabízí venkov městu křeslo. Všechny stráně s indiánskými borůvkami se orvou, všechny klikvové louky se shrabou do města. Nahoru přichází bavlna, dolů jdou tkaniny; nahoru přichází hedvábí, dolů jde vlna; nahoru přicházeji knihy, ale dolů jde intelekt, který je píše.
Když se zahledím na parní stroj se šňůrou vozů za sebou, jak se rozjíždí s planetární hybností — či spiše jako kometa, neboť pozorovatel neví, zda stroj jedoucí takovou rychlosti a takovým směrem ještě někdy zavitá do této soustavy, neboť jeho oběžná dráha se nezdá návratně zakřivená — s chocholem páry vlajícím za ním jako praporec v zlatavých a stříbřitých kotoučích, ne nepodobných péřovým obláčkům, jež vysoko na nebi rozprostírají svou průzračnou hmotu k slunci —, jako kdyby tento rozjetý polobůh, tento podmanitcl mraků chtěl co chvíli uchvátit večerní červánky jako vlečku k svému rouchu, když slyším toho železného oře, jak se ozvěna jeho hromového supáni rozléhá po okolních kopcích.
jak dusot jeho kopit otřásá zemí, jak jeho nozdry vydec hují oheň a dým (jakého okřídleného koně či ohnivého draka si vymyslí nová mytologie, to věru nevím), tu se mi zdá, že teprve nyní se na zemi objevilo pokolení, které je hodno ji obývat. Kdyby jen všechno bylo tak, jak se to zdá, a lidé si podmanili živly, aby sloužily ušlechtilým cílům! Kdyby oblak, který se vznáší nad parním strojem, byl zbroceným dechem hrdinských skutků, anebo tak blahodárným mrakem, jaký pluje nad farmářovými poli, pak by živly i sama příroda vlídně provázely lidi na iejich poutích a byly jim ochránci.
Vyhlížím ranní vlak, až bude projíždět, se stejným pocitem, s jakým sleduji východ slunce, který není o nic pravidelnější. Jeho kouřová vlečka táhnoucí se daleko za ním a směřující výš a výš až někam k nebi, zatímco jeho vagóny směřují do Bostonu, zastře mi na chvilku slunce a zastíní mé vzdálené pole, a vláček tulící se k zemi je vedle této nebeské vlečky pouhým hrotem kopí. Štolba železného oře si dnešního zimního rána přivstal kdesi uprostřed hor už za svitu hvězd, aby nakrmil a zapřáhl svého komoně. Také oheň byl zažehnut tak časně, aby do něho vdechl živoucí žár a vypustil ho na cestu. Kdyby jen všechno probíhalo tak prostince, jak časně to začíná! Když napadne vysoko sněhu, tu mu připnou sněžnice a obrovským pluhem vyorávají brázdu z hor až k přímoří, a do ní pak vagóny jako závěsný secí stroj roztrušují po vší krajině jakoby na semeno všechny ty nepokojné pasažéry a stěhovavé zboží. Celý den pádí ohnivý oř krajem a zastavuje se, jen aby si jeho pán odpočinul; jeho dusot a vzdorný šupot mě budívá o půlnoci, kdy v nějaké odlehlé lesní strži čelí živlům v zajetí ledu a sněhu; a teprve s jitřní hvězdou dorazí do své stáje, aby se bez oddechu a spánku znovu vydal na cestu. Anebo ho třeba slyším večer, jak ve své stáji CKifukuje nadbytečnou energii dne, aby si utišil nerw a ochladil játra a mozek a na několik málo hodin si zdřímnul železným spánkem. Kdyby celá ta událost byla tak heroická a velkolepá, jak je vleklá a neúnavná!
Daleko za hranicemi měst, pustými lesy, kam kdysi za dne zabloudil jen lovec, ted v nejtemnějši noci svišti tyto
106
107
„ . . . b; nejbezc s jakým potkat.'
zářivé salónky, jejichž osazenstvo si vůbec nic neuvědomuje; tu zastaví na nějakém skvěle osvětleném nádraží větního ä menšího města, kde sc to hemži samým panstvem, hned nato někde uprostřed bažin, jako je Dismal Swamp, kde vyplaší jen sovy a lišky. Odjezdy a příjezdy vlaků jsou dnes pro zdejíi obce vrcholnými předěly dne. Přijíždějí a odjíždějí tak pravidelně a přesně a jejich hvizd je slyšet tak daleko, že si farmáři podle nich nařizují hodinky, a tak jediná dobře vedená instituce ovládá chod celého kraje. Nejsou lidé o něco dochvilnějšl od té doby, co byla vynalezena železnice? Nemluví a nemysli na nádražích rychleji než předtím na zastávkách dostavniků? Atmosféra takového nádraži má v sobě cosi clcktrizujíclho. Užasl jsem nad jejím zázračným účinkem: někteří moji sousedé, o kterých bych sc byl zapřísáhl, že jakživi nepojedou do Bostonu tak hbitým dopravním prostředkem, sc nemohou dočkat, až uslyší návestní zvonec. Oslovi „pracoval plnou parou" se už docela vžilo, a neni naškodu, když vis nějaká síla, jako je parní stroj, tak často a tak důrazně varuje, abyste jí šli z cesty. Nemusíte se zdržovat čtením zákona proti srocování a v tomhle případě není ani třeba střílet přes hlavy davu. Sestrojili jsme jakousi Atropos, bohyni osudu, která se nikdy neodvrátí ze svého směru. (Co kdybyste tak pojmenovali lokomotivu?) Lidé jsou uvědomováni, že v )istou htxlinu a minutu se tyto šípy rozletí vc směru určitých mist zemského okruhu; a přece nikoho nevyruší z jeho práce, a děti chodi do školy jinudy, mimo jejich dosah. Žijeme tudíž klidněji. Železnice z nás vychovává syny Wilhelma Telia. Vzduch je plný neviditelných šípů. Mimo vaši stezku je kaidá stezka stezkou osudu. Držte se tedy své vlastní dráhy.
Co v mých očích nejvíc mluvi pro obchod, je jeho podni-kavost a smělost. Nespíná ruce a nemodli se k Jupiterovi. Vídám tyto muže, jak denně s větši či menši srdnatostl a uspokojením si hledí své práce, které odvádéjí nepochvbně víc, než sami tuší, a snad se uplatňuji i lépe, než vědomé zamvšleli. Méně mě dojímá hrdinství těch, kteří půl hodiny odolávali v přední linii na mexickém bojišti u Bucna Vista, nci wtrvalé a radostné udatenství těch, kterým je sněhový pluh zimním
108
obydlím; kteří jsou stateční nejen ve tři hodiny ráno, kdy je podle Bonaparta odvaha nejvzácnější, ale kdy pro jejich odvahu je na odpočinek ještě moc brzy; kteří chodí spát, jenom když bouře spí anebo šlachy jejich železného oře ztuhly mrazem. Dnešního rána — rána, kdožví, třeba nové Velké sněhové kalamity, která ještě po stu letech běsní a zmrazuje v žilách krev — slyším z mlhoviny jejich sraženého dechu zdušený zvuk zvonce jejich lokomotivy, který ohlašuje, že vlak s nevelikým zpožděním skutečně přijíždí, bez ohledu na protest sněhové bouře na severovýchodě Nové Anglie, a vidím ty muže za pluhem pokryté sněhem a jinovatkou i jejich hlavy vyčuhující nad odvalem, který neobrací půdu se sedmikráskami a hnízdy hrabošů, hlavy jako bludné balvany Sierry Nevady, jež spočinuly až kdesi na samém okraji vesmíru.
V obchodování je cosi překvapivě důvěřivého a ryzího, něco předvídavého i dobrodružného a také neúnavného. Mimoto jsou jeho metody zcela přirozené, daleko přirozenější, než jaké vídáme u mnoha fantastických výbojů a romantických experimentů — a proto ty jedinečné úspěchy. Oblažuje mne, jsem u vytržení, když kolem mne rachotí nákladní vlak a já čichám jeho náklad, který šíří své vůně celou cestu od bostonského doku Long Wharf až k jezeru Champlain a připomíná mi cizí kraje, korálové útesy, Indický oceán, tropy a celý širý svět. Cítím se víc světoobčanem při pohledu na palmové listy, které budou příští léto pokrývat nejednu novo-anglickou plavou hlavu, na manilské konopí a kosmaté kokosové ořechy, na všelijaké staré krámy, jutové žoky, železný šrot a rezavé hřeby. Tady z toho vagónu plného potrhaných plachet se ted dá vyčíst víc a zajímavějších věcí, než až o nich později vylisují papír a vytisknou knihy. Kdo by názorněji dovedl vylíčit příběhy bouří, jež musely přestát, než tyhle o nich svědčící trhliny ? Jsou to kartáčové otisky, které už nepotřebují žádnou korekturu. A zde je dříví z mainských lesů, které neodplavil poslední příval do moře, zdražené o čtyři promile oproti tomu, co proud strhl nebo roztříštil; sosny, jedle, cedry — první, druhé, třetí i čtvré jakosti, ač donedávna nebylo mezi nimi rozdílu, dokud povlávaly nad medvědy
109
a losy a soby karibu. Pak se tu sune thomastonské prvotřídní vápno, které dorazí až nékam do hor, než je budou hasit. Tyhle hadry nacpané v pytlích všech možných barev a kvalit, všechno v nejubožejším stavu, do jakého bavlna a plátno mohou klesnout, poslední tažení šatů — střihů, o jaké dnes už nikdo nestojí, leda snad v Milwaukee, jako ty skvostné kusy anglických, francouzských nebo amerických kartounů, ginghamů, mušelínů a jiných a jiných, nasbírané ze všech končin, ať přepychu či chudoby — z toho všeho bude papír jedné barvy nebo jen nčkolika málo odstínů, na němž nepochybně budou napsány příběhy ze skutečného života, vznešeného i nízkého, příběhy, které se opravdu udály! Tenhle uzavřený vagón páchne nasolenými rybami, hutným novo-angUckým a obchodnickým pachem, který mi připomíná rozsáhlé mělčiny Grand Banks a jejich loviště. Kdo ještě neviděl nasolenou rybu, tak dokonale prouzenou pro tento svět, že ji nic nemůže zničit, před jejíž nepoddajnou i se i svatí musí hanbit? Rybu, s kterou můžete zametat nebo dláždit ulice, štípat polínka, která jako štít ochráni povozníka i s jeho nákladem proti slunci, větru a dešti, a kterou si kupec, jak to kdysi udělal jeden concordský obchodník, může pověsit před krám na znamení, že zahajuje prodej, až nakonec ani nejstarší zákazník nedokáže s jistotou říci, zda je to živočich, rostlina nebo nerost, a která přesto zůstane neposkvrněná jak padlý sníh, a když ji dáte do hrnce a uvaříte, bude z ní lahodná sušená treska k sobotní večeři ? Následují španělské usně s oháňkami, které si zachovaly zkrut, zdvih i sklon, jaký měly, když se s nimi proháněl ještě živý dobytek po jižních pláních pamp — příklad to krajní úpornosti, dokazující, jak je takřka beznadějné zhojit či vymýtit jakoukoli vrozenou neřest. Přiznávám, že si nedělám za mák naděje, že se pravá povaha člověka, jak jsem ji prakticky poznal, nedá za stávajících podmínek změnit ať k lepšímu nebo k horšímu. Jak říkají orientálci: „Psí ocas můžeš nahřívat, mačkat, bůhvíjak podvazovat, on si i po dvanácti letech práce na něm vvnalo-žené stejně uchová svůj přirozený tvar." Jcdinv účinný lék na takovou zatvrzelost, jakou se tyhle ohony vyznačuji, je
110
vyrábět z nich klih, což se s nimi tuším obyčejně děje — to se pak ani nehnou, drží znamenitě. Tady se veze obrovský sud sirupu nebo brandy určený Johnu Smithovi v Cuttingsvillu, jakémusi obchodníkovi v Zelených horách, jak se říká Ver-montu, který dováží zboží pro farmáře poblíž svého podniku, a snad právě teď stojí nad padacími dveřmi svého skladiště a přemýšlí, jaký náklad dovezly naposled lodě a jak to případně ovlivní jeho ceny, a zároveň vykládá svým zákazníkům, jak jim to dnes ráno ohlašoval už dvacetkrát, že s příštím vlakem čeká něco vskutku prvotřídního. Aspoň to už inzeroval v Cuttingvillských Timesech.
Zatímco tyto věci směřují vzhůru, jiné věci se vezou dolů, k moři. Upozorněn ostrým svistem, vzhlédnu od své knihy a spatřím mohutnou sosnu, poraženou daleko v severních kopcích, která se přehoupla přes Vermont a Connecticut, jako šíp v deseti minutách prolétla městem, takže ji sotva jiné oko uvidělo, a bude z ní jednou — jak praví Milton — „stěžeň na nějaké velké admirálské lodi".
A pozor! Teď přijíždí dobytčí vlak a v něm dobytek z nesčetných strání, přenosné ovčí košáry, chlévy, kravíny v povětří, honáci se svými holemi, pasáčci uprostřed svých stád, všecko kromě horských pastvin, vířící kolem jako listí hnané z hor zářijovou vichřicí. Vzduchem se nese bečení telat a ovcí a lomozné strkání skotu, jako kdyby tudy táhlo celé pastýřské údolí. Když starý vůdčí beran v čele zařinčí svým zvoncem, tu vskutku „hory poskakují jako skopci a pahrbkové jako jehňata". Uprostřed jede i houfec honáků, nyní na stejné úrovni se svými stády, když jejich poslání pominulo, ale stále ještě třímají teď už nepotřebné hole coby své služební odznaky. Ale co jejich psi, kam se poděli? Pro ně je to něco jako úprk splašeného stáda; vůbec nevědí kudy kam; ztratili stopu. Mám dojem, že je slyším štěkat kdesi za Peterboroský-mi vrchy anebo supět do západních svahů Zelených hor. Konec štvanice už nestihnou. I jejich poslání je totam. Jejich věrnost a ostražitost jsou k nepotřebě. Odplíží se v hanbě do svých bud anebo se možná spřáhnou s vlky a liškami. A tak váš pastevecký život nadobro odplynul. Ale už se zase ozývá
111
zvonec a já se musím uklidit z trate a nechat vlak projet -
Co je mi do dráhy? Já sotva uvidím, kde končí koleje. Pár dolíků vyrovnala, vrabcům skrýše obstarala, písek všude rozfoukává, ostružinám zráti dává,
ale já přes ni přecházím jako přes nijakou neudržovanou lesní cestičku. Nedopustím, aby mě její dým a pára a sykot připravily o oči a uši.
Ted, když všechny ty vagóny přejely a celý nepokojný svět s nimi a ryby v rybníce už nepociťují jejich dunčni, jsem osamělejší než kdy předtím. Po zbývající hodiny dlouhého odpoledne mě z mého rozjímání vytrhuje občas snad jen slabé hrčení kočáru či fůry na vzdálené silnici.
Někdy o nedělích za příznivého větru jsem slýchal zvony, zvon lincolnský, actonský, bedfordský nebo concordský, křehkou, líbeznou, skoro bych řekl přírodní melodii, jakou se věru sluší vnášet do pustiny. Tento zvuk zaznívá j id z dostatečné dálky přes lesy přechází v jakýsi chvějivý šum, jako kdyby borové jehlice na obzoru byly strunami harfy, která jej rozvlnila. Všechen zvuk slyšený z co možná nej větší vzdá-lenosti vzbuzuje v nás jeden a týž dojem: jakési chvění univerzální lyry, právě tak jako vzdálený hřebennorupoutava náš zrak svým blankytným nádechem, jímž ho prosycuje okolní ovzduší. Tehdy ke mně doléhala melodie, kterou
Írozezvučel sám vzduch a která v lesích rozmlouvala s každým lístečkem a jehličkou, onen úryvek zvuku, kTcrcho se zmocnily živly a obměněný ozvěnou jej přenášely z údolí do údolí. Ozvěna je do jisté míry svébytným zvukem a v tom je její čaromoc a půvab. Není jen zvukem, který opakuje to, co je hodno opakovat po zvonu, ale je to tak trochu i hlas lesa; táž prostinká slova a tóny, jaké vyluzuje lesní vila. Jednou k večeru se odkudsi za lesy libě a melodicky ozvalo
vzdálené bučení krávy a já jsem je zprvu mylné pokládal za hlasy jisté skupinky potulných pěvců, kteří mě před časem poctili serenádou a kteří ted patrně bloudí bůhvíkde za horami; záhy mě však nepříjemně rozčarovalo, když se zvuky protáhly do přízemních a přirozených tónů krávy. Nemíním se těm mladíkům nijak posmívat, spíš vyslovit uznání jejich zpěvu, když tvrdím, že jsem shledal jistou příbuznost s koncertováním té krávy, a že koneckonců v obojím jadrně promlouvala příroda.
Jednu dobu v létě, zpravidla o půl sedmé, když přejel večerní vlak, zpívali lelkové asi půl hodinky své nešpory, usazeni na pařezu před mými dveřmi nebo na slemenu srubu. Večer co večer se dávali do zpěvu jako podle hodinek v rozmezí pěti minut příslušného času určovaného západem slunce. Měl jsem vzácnou příležitost obeznámit se s jejich zvyky. Někdy jsem jich slyšel pět nebo šest najednou z různých stran lesa, s nahodilým opožděním jednoho taktu, a tak blízko, že jsem zřetelně slyšel nejen zakvoknutí po každém tónu, ale často i ten zvláštní bzučivý zvuk, který vydává moucha chycená do pavučiny, jen přiměřeně silnější. Někdy v lese kolem mě některý ustavičně kroužil ne dál než pár stop, jako by byl přivázán motouzem — patrně když jsem byl nablízku jeho vajíček. Zpívali s přestávkami celou noc a byli stejně muzikálni před svítáním i za svítání. ^^^^
Když ostatní ptáci utichnou, začnou koncertovat sýčkové jako smuteční plačky s jejich věčným kvílením. Jejich ponuré houkání by se dobře vyjímalo v některé Ben Jonsonově tragédii. Moudré půlnoční babizny! Žádné poctivé kuvíkání, žádné zdušené poetické uhú, nýbrž — žerty stranou — truchlivý pohřební žalozpěv, vzájemné utěšování milenců sebevrahů, kteří si v pekelných hájích připomínají strázně a rozkoše nadpozemské lásky. Přesto naslouchám rád jejich nářku, jejich Žalostným responsoriím, trylkům, ozvučujícím lesní krajinu a připomínajícím mi někdy hudbu a zpěvavé ptáky; jako by to byla temná a kormutlivá stránka hudby, lítostné žaly a vzdechy, které touží být vyzpívány. Jsou to přízraky, ubohé přízraky a trudné předtuchy padlých duší, které kdysi v lidské
112
113
podobě náměsíčně chodily po zemi a páchaly temné skutky a ted se ze svých hříchů lkavými zpěvy či néniemi v místech svého provinění kají. Dávají mi nově vnímat rozmanitost a obsáhlost té přírody, která je naším společným domovem. ó-ó-ó-ó-ó, kéž bych se byl nikdy nenarrrrodU!, vzdychá jeden hlas na této straně rybníka a v nepokojném zoufalství zakrouží na nějaký nový hrad ve větvích šedého dubu. A znovu — kéž jsem se nikdy nenarrrodil! - opakuje jiný na vzdálenějším konci s třaslavou procítěností, a — nenarrrrodil! se ozve zkomíravě z dalekého lincolnského lesa. ^^^^^^^ Také mě poctila svou skuhravou serenádou sova pálená. Zblízka ve vás může vzbudit představu toho ncjttuchlrvejMno zvuku v přírodě, jako kdyby jím chtěla ve svém chóru vrýt trvale do mysli nesmazatelný tón agonických stenů lidské bytosti — cosi ubohého, ochablého, co ještě zbylo zc smrtelníka, který se vzdal vší naděje a vyje jako zvíře, a přece ještě po lidsku vzlyká, vcházeje do šerého údolí, cosi zošklivěného ještě jakousi klokotavou melodičnosti (nedá mi to a sám zkouším napodobit ten zvuk guturálními hláskami), výraz mysli, která v sobě umrtvila vše zdravé a smělé a přetrvává už jen v rozplizlém, hnilobném stavu. Připomínalo mi to vlkodlaky a idioty a skřeky šílenců. Ale ted dopovidá jedna z dalekého lesa tóny, které vzdálenost opravdu zmclodizovala — hůhů — chrý — huhú — a většinou to ve mně opravdu vyvolávalo jen příjemné představy, ať jsem jim naslouchal ve dne nebo v noci, v létě nebo v zimě.
Nemohu si vynachválit, že existují sovy. Ať jen houkají ty své přiboudlé, šílené skřeky. Je to zvuk obdivuhodně ladící s močály a příšeřím lesů, které žádný den nezjasni, vybavující představu nekonečné, zanedbané divočiny, kam lidská noha nevkročila. Zhmotňují tísnivý soumrak a zmarněné myšlenky, kterým se nikdo nevyhne. Celý den svítilo slunce na hladinu nějaké rozbujelé bažiny, kde stojí sivý smrk ověšený lišejníkovými vousy, nad ní krouží luňáci, v barvínkovém porostu čiřiká koňadra a vespod se choulí koroptev a králík; ted se však začalo šírat ponurejším a příhodnějším dnem, do něhož se probouzí jiný druh tvorů, aby tu vyjevil zámysly přírody.
Pozdě večer jsem slýchal vzdálené dunění vagónů, jak
přejížděly mosty — zvuk, který se v noci nese dál než téměř kterýkoli jiný zvuk —, štěkot psů a někdy zase ono bučení nějaké usouzené krávy na odlehlém dvoře před stodolou. Někdy se celý břeh rozezvučel skřehotem volských Žab, těch nezdolných duchů dávných ochlastů a obžerů, stále nepolepši-telných, zkoušejících vyzpívat ve svém podsvětním jezeře jakýsi kánon — ať mi to srovnání waldenské nymfy prominou, ale i když tu skoro žádné rákosí není, žab je tu plno —, duchů, kteří by si rádi zachovali rozverné zvyklosti někdejších hodo-kvasů, třebaže jejich hlasy značně ochraptěly a jako na posměch veselosti smrtelně zvážněly, a víno ztratilo své aróma a chuť a změnilo se v břečku, která jen nadýmá jejich panděra, a místo sladkého opojení, v němž by utopili vzpomínky na minulost, jim připraví jen přehlcení, zvodnatění a zbytnění. Ten nejdůstojnější hodnostář, s bradou na listu srdcovky, který jeho uslintané hubě slouží jako ubrousek, si zde na severním břehu zhluboka lokne té kdysi opovrhované vody a dá pohár kolovat s výkřikem tr-r-růňk, tr-r-růňk, tr-r-růňk! a vzápětí se z nějaké vzdálené zátoky nese přes vodu jako ozvěna stejné heslo a druhý nejbližší podle věku a objemu v pase si tam přihne až po svou čárku; a když se tento ceremoniál kolem celého břehu odehraje, tu vrchní obřadnik s uspokojením vzkřikne: Tr-r-růňk! a každý po řadě opakuje totéž až k tomu nejméně nadmutému, tomu s nejděravějším, nejsplasklejším pupkem, aby nenastala mýlka; a pak cestuje pohár znovu a znovu dokola, až slunce rozptýlí ranní mlhu a jen patriarcha není ještě pod hladinou rybníka, nýbrž marně skřehotá co chvíli své trůňk a čeká na odpověď.
Nemohu s jistotou tvrdit, že jsem kdy ze své mýtiny zaslechl kokrhat kohouta, a napadlo mě, že by už jen kvůli tomu zpěvu stálo za to chovat si takového kokrháče jako zpěvného ptáka. Tóny, které vyluzuje tento kdysi divoký indický bažant, jsou nepochybně ze všech ptačích zpěvů ty nejzajímavější, a kdybychom tyto ptáky dokázali vysadit do volné přírody, aniž bychom je zdomestikovali, jejich kikirikání by se brzy nejvíc proslavilo v našich lesích, a daleko by předčilo husí kejháni
114
115
i soví houkání; a představte si potom, jak by kdákáni slepic vyplňovalo přestávky, kdy by polnice jejich pánů odpočívaly! Není divu, že člověk přiřadil tohoto ptáka mezi svou ochočenou drůbež - a to nemluvím o vejcích a pečených stehýnkách. Procházet se takhle za zimního rána lesem, který oplývá těmito ptáky, tedy jejich rodným lesem, a slyšet divoké kohoutky kokrhat na stromech tak jasně a zvučně, že se země na míle kolem otřásá a slabší hlasy ostatních ptáků zanikají — jen si to představte! To by přece národy vyburcovalo. Kdo by časně nevstával, a nevstával časněji a časněji každý následující den svého života, až by se z něho stal nevýslovně zdravý, zámožný a moudrý jedinec? Zpěv tohoto cizokrajného kura slaví básníci všech zemí spolu se zpěvy svých místních pěvců. Všechna zemská podnebí svědčí tomu skvostnému chocholáči. Je dokonce všude víc doma než ti domorodí. Stále kypí zdravím, plíce má jako zvon, jeho bujarost nikdy neochabuje. I mořep lávce na Atlantiku a Pacifiku budí jeho hlas avšak mne jeho pronikavý křik nikdy nevytrhl z dřímoty. Nechoval jsem si ani psa či kočku, ani krávu či vepříka, ani slepice, takže byste u mne domácí zvuky podle všeho postrádali; ani zvuk máselnice, kolovratu, ba ani bubláni kotlíku Či syčení samovaru, ani povykování dětí by vás u mne nepotěšilo. Člověk starosvetskeho založení by tu přišel o rozum anebo by se tu ještě dřív k smrti unudil. Ani krysy jsem neměl ve zdi, protože zřejmě pošly hladem anebo spíš je sem nic nelákalo jen veverky tu byly na střeše nebo pod podlahou, lelek na slemeni, sojka skřehotající pod oknem, zajíc nebo lesní svišť pod domem, sova pálená nebo ušatá za ním, hejno divokých husí nebo chechtavá potápka na rybníce a liška, která v noci skolí. A ani skřivan nebo žluva, tito mírni ptáci našich sadů a hájů, nikdy nezavítali na mou mýtinu. Kohouti nekokrhají, slepice nekdákají na dvoře. Kdepak dvůr! Jen neohrazená příroda s ahající až k samému prahu. Mladý les vyrůstá pod vašimi okny a divoké škumpy a ostružinový porost se dere do vašeho sklepa; nezdolné smolné borovice se z nedostatku prostoru skřípavě otírají o šindele a jejich kořeny zalézají hluboko p od stavení. Místo špehýrky nebo okenice stržené
vichřici slouží za otop přeražená nebo z kořenů vyvrácená sosna hned za domem. Místo neexistující cestičky k předni brance na průčelním dvorku, cestička zavátá za sněhové kalamity - vlastně ani ta branka - ani ten dvorek - a vůbec žádna cestička do civilizovaného světa!
116
117