POLITICKÁ KNIHOVNA
JAN SLAVIK
SBÍRKA SPISŮ POLITICKÝCH, PRÁVNÍCH, NÁRODOHOSPODÁŘSKÝCH A SOCIÁLNÍCH POŘÁDÁ F. VODSEDÁLEK ŘADA II. KNIHA XIX.
HUSITSKÁ
REVOLUCE
Studie hist o ricko-sociologická
V PRAZE 1934 VYDÁVÁ „ORBIS" PRAHA XII. FOCHOVA 62
V PRAZE 1934 NÁKLADEM „ORBIS", V PRAZE XII, FOCHOVA 62
PŘEDMLUVA.
T/08480
KNIHTISKÁRNA „ORBIS" PRAHA XII
Tato stručná kniha nemůže býti historií husitské revoluce, ani sociologickou studií v pravém slova smyslu. V tom případe bylo by třeba ji založiti na daleko rozsáhlejším materiálu pramenném i sociologickém. Je to studie podnětná, jež chce na některých zjevech husitské revoluce ukázati, že husitství musí býti zkoumáno s rozsáhlejší vědeckou výzbrojí než se děje dosud. Dosavadní dějepisci řídí se heslem: Ad fontes! Studujte prameny! Z nich poznáte, jak věci se zběhly. Z nich jediné poznáte ducha doby! Je to postup velmi jednostranný. Husitské hnutí je dějinný proces, mající všechny atributy revoluce sociální. Je-li tomu tak, nemůže býti studováno jako něco v dějinách jedinečného. Je to pouze jedna z mnohých revolucí, majících mnoho společného. Společná je celková křivka vývoje, jež se zvedá do výše, aby po vybití revolučního fluida klesla. Dnes husitské bouře nelze vylíčiti jen z pramenů, nýbrž je k tomu třeba znalosti psychologie revoluce. Ta především nám umožní rozuměti současným pramenům, zejména, jde-li o spisovatele doby, která z nauk společenských a z teorie revolučního procesu nic neznala. Naši dějepisci však dosud nepočínají si o mnoho lépe než současní kronikáři doby husitské. Mluví o vzniku husitské revoluce, aniž by pokládali za nutné vyložiti, co dnes víme o vznikání revolucí. Nevyloží čtenáři ani, co je revoluce vůbec a čím se liší od klidného procesu evolučního. Vykládají o revolučním blouznění a nechávají úplně stranou důležitý fakt, že se prudká horečka vyskytuje ve všech skutečných sociálních revolucích, jejichž je hlavním znakem. Vykládají o násilnostech revoluce a nezastavují se nad otázkou, kterak to, že teror se vyškytá u všech revolucí.
3119655759
vější epochy byla dílem jiných mravních norem a společenských hledisk. V té věci plnou pravdu má prof. Pekař, tvrdí-li, že třeba znáti současné prameny, neb jen z nich možno poznati „ducha doby". Tato znalost doby zabrání mnohým anachronis-mům, t. j. promítání do minulosti myšlenek a ideálů, jichž v té době nebylo. Osudnou chybou však díla Pekařova jest, že vyhýbaje se malým anachronismům, nedovedl se zbaviti nemožných představ při pojmech základních, jako je na př. představa národa, náboženství, demokratismu, sedláka atd. v době husitské. Při veškeré znalosti doby nevyvaroval se, aby do těchto pojmů nevkládal mnoho představ moderních. Následek toho byl, že jeho základní these, které proti koncepci Palackého postavil, jsou nezřídka i po stránce věcné mylné. Týká se to myšlenkového, národního a sociálního významu, tedy vlastně všech hlavních stránek, o nichž se při výkladu husitství jedná. O nich třeba při historickém ocenění L,ipan mluviti především.
II.
ODUMÍRÁNÍ STŘEDOVĚKU.
Základem názoru Františka Palackého, že doba husitská je vrcholem našich dějin, je přesvědčení, že národ český svým odbojem proti Římu přispěl nemálo k rozvoji svobody lidského ducha, z níž vyprýštil další rozvoj lidské kultury. Palacký viděl v husitství počátek náboženské reformace, jež zlomila světovládnou moc církve- V tom viděl nutný předpoklad pro pád feudalismu a vznik demokratických řádů doby dnešní. Francouz Arnošt Denis tuto hlavní hodnotící myšlenku Palackého vyjádřil lapidárními slovy: vysílený středověk zpěčoval se skonati, on (národ český) mu zasadil smrtelnou ránu. On postavil právo svědomí naproti autoritě, on první provolal pokřik svobody, jejž věkové od té doby podávají jeden druhému".1) Tímto pojetím pokusil se prof. Pekař otřásti. Podle něho husitská revoluce není událostí, jež odumírání středověku urychlila. Naopak, třeba prý klásti otázku, zda husitství spíše středověk neprodloužilo. Není to odklon od církve, nýbrž zvýšené úsilí o prohloubení cír-kevně-náboženských ideálů. Hus nemá nic společného s L,uthe-rem, husitství nesouvisí s německou náboženskou reformací. Jednou dokonce prof. Pekař napsal, že Hus byl nadkatolikem. V doslovu k svému dílu — v čtvrtém svazku „Žižky" — napsal: vývojově husitství neznamená pokrok k svobodnějšímu myšlení novověku, nýbrž právě naopak návrat do středověku a to návrat v hlavních svých duchovních představitelích (jako byli Jakoubek, a Chelčický) naplněný cele mnišsky asketickým názorem na svět . . .
*) Denis, Čechy po Bílé hoře, II, Vančurův úvod, str. XXI.
16
2
17
XI.
VÝVODY.
Dotkli jsme se řady otázek husitského hnutí. Cílem bylo především na nich ukázati jednostrannost studia husitské revoluce. Zdůraznili jsme, že není možno líčiti husitství bez souvislosti s povšechným vývojem evropského lidstva na konci věku středního. Je to doba, která se vyprošťuje z poručnictvi universální církve římské. To dobře postihl František Palacký. Vědecké zkoumání od těchto dob poznalo důkladněji, jak k těmto proti-církevním tendencím došlo. Vrhlo světlo na hospodářské poměry doby a ukázalo, jaký vliv hospodářské změny měly na tehdejší vývoj společnosti. Vezmeme-li zřetel na tyto poznatky, husitské hnutí se nám objeví jako organická část politického a sociálního vývoje, jež lidstvo v té době prodělává. Potom nebude možno mluviti o husitské revoluci jako náhodě, závislé na chybách jednotlivců. Tím méně bude možno mluviti o ní jako o události čistě středověké, jež vývoji spíše uškodila než prospěla.
Další postulát, jemuž dnešní dějepisec měl by vyhověti, je přiznání, že husitské hnutí bylo opravdu sociální revoluci, se všemi jevy a následky, jež každá sociální revoluce přináší; Naše dějepisectví se dosud ostýchá i samotného slova „husitská revoluce". Poučná byla by zde statistika, kolikrát v naší historiografii se užilo toho slova v titulu husitských studií. Nejde o název, nýbrž o metodologické závazky, které na sebe historik béře, uzná-li, že má co dělat se skutečným revolučním aktem. Naši dějepisci nejčastěji mluví o „husitských válkách". Je to zřejmý přežitek z doby, kdy dějepis byl především vypsáním válek. Ale tento
přežitek nezůstal jen ve jménu, nýbrž i ve způsobu, jakým se „husitské války" vykládají. Přizná-li však historik, že jde o velkou sociální revoluci, musí vyvoditi z toho důsledky pro metodický postup svého badání. Revoluce je společenský proces, násilné řešení krisí nejrůznějšího rázu. Ať v popředí stojí hesla náboženská, politická nebo hospodářská, na všech revolucích pozorujeme mnoho podobného. Společný je tu na př. prvek násilí. Všude dochází k dělení revolucionářů na křídlo mírné a radikální. Všude se objevuje revoluční maximalismus, vyzvědající hesla, na něž se při počátcích revoluce nepomýšlelo. Ve všech revolucích se potkáváme s terorem. >Společným rysem revolucí je poměrná krátkodobost, společné mají i to, že se na počátku daří radikálům, aby nakonec podlehli umírněným nebo protivníkům revoluce. Jestliže se to vše pozoruje na všech revolucích, není možno, aby se husitské hnutí vykládalo bez zřetele na tuto skutečnost. Není možno, aby dějepisec se spoléhal jen na zprávy, jež mu o průběhu revoluce dají současníci. Znalost těchto svědectví ovšem je nezbytnou podmínkou, ale jejich kritickému rozboru velmi poslouží znalost, jak současníci soudili o jiných revolucích za situace podobné.  Srovnávací  studium revolucí ukazuje, jak různé strany za revoluce různým způsobem události chápou, jaké argumenty tito svědci uvádějí pro sebe. V první době mají výhodu vítězící revolucionáři. Časem se poměr obrací. Veliký program, který si revoluce vytkla, nelze úplně splniti. Výsledky úspěchů revolucionářů jsou menší než se očekávalo. Za to jsou velmi brzo cítiti současná pasiva revoluce. Revoluce je válka, za níž život a majetek obyvatelstva se ocitá v nebezpečenství. Dostavuje se rozvrat hospodářský, zatím co skutečné výsledky revoluce, většinou rázu ideálního, není viděti. Jsou to aktiva, jež teprve během další doby narůstají. Ve výhodě tedy jsou současní obviňovatelé revoluce. Dějepisec, zakládající svou práci na současných pramenech, musí nezbytně to vzíti v úvahu. Nemůže revoluci posuzovat! jen podle množství vypálených klášterů nebo panských sídel, ale musí vzíti v úvahu, zda z toho mnoha zlého nezrodilo se časem mnoho dobrého, jak to právě učinil Palacký. Dějepisec, vida, jak při každé revoluci
110
111
dochází k ničení nesporných kulturních hodnot, nesmí se spokoj iti jen žalobami a vzdycháním nad těmito škodami revoluce. Právě to, že se tento zjev vždy za revoluce objevuje, musí dějepisce varovati, aby se neukvapoval se svým ortelem.
Při zkoumání revoluce třeba dále míti na paměti, že jde o zápas malé síly novotářů proti ohromným silám tradice. Ten poměr se málo mění, podaří-li se představitelům revoluce strh-nouti na svou stranu většinu obyvatelstva. To jim usnadňuje útok na staré řády a staré autority. Povalí je poměrně snadno, ale obtíže nastávají, když je třeba staré řády nahraditi novými. Zde se ukazuje, jak je těžko starou společnost rázem převésti do nových forem. Starý názor na společnost a staré zvyklosti při správě společnosti jsou tak vžity, že pronikají do tábora revolučního. Hus byl od církve římské upálen jako kacíř. Za husitské revoluce část jeho stoupenců upalovala své protivníky jako kacíře třeba jen proto, že sloužili mši v ornátu. Historik však nemůže se spokojiti pouze škodolibým konstatováním: Hle, kam vede revoluce. Hle, jak za revoluce se vše obrátilo v opak! Tomu právě brání zkušenost, získaná pozorováním všech revolucí, přímo vybízející, aby se tyto zjevy, pravidelně se opakující, především vysvětlily.
Srovnávací studium revolucí také ukazuje, kde tkví význam a cena bolestného, na ztráty bohatého procesu. Jsou to především výsledky ideální, jež nelze zaznamenati na papír v článcích míru, na kterých se po boji shodují zápasící strany. Každá revoluce, strhnuvší k akci davy lidu novou ideou, je pronikavé kvašení duševní. Význam však revoluce nelze měřiti jen hodnotou myšlenky, pro kterou zahořely masy, ani stupněm, do jakého se podařilo program uskutečniti. Důležitý je sám fakt, že národ revoluci prodělal. Jestliže tuto stránku revoluce mám na paměti, nemohu klásti čtenáři vážně otázku: Stálo za to dělati revoluci za pouhé povolení přijímání pod obojí? Vždyť ovocem revoluce není jen tato liturgická novota. Není možno dělati dohad, že výsledky, jež byly získány roku 1436, mohly býti docíleny již roku 1420. Vždyť nejde o čtyři artikule, ale o vliv revolučního procesu na národ. Odpůrci revoluce nejsou tak zcela nevnímaví k dnešním
následkům revolučního procesu, chtějí-li ukázati na její stinné stránky. Ukazují, jak revoluce působí na zdivočení mysli, na zhrubnutí mravů. 2e na duši lidu působí hrubý zápas, postřehnou. Ze však nějaký dobrý vliv na duševní rozvoj národa mělo vzplanutí pro lepší a opravdovější život, přehlížejí.
Chápu-li však, že revoluce je zápas národa za ideu, nemohu neviděti aktiva, která z něho pro národ plynou, i když forma zápasu zůstává daleko za velikostí idey. Už vzrůst sebevědomí jednotlivce, účastnícího se revoluční akce, má svou cenu. Vždyť probuzený zájem o věci veřejné je předpokladem rozvoje demokratismu.
Zde je třeba se zmíní ti o přetřásané otázce husitského, popřípadě táborského demokratismu.
Jak výše bylo uvedeno (str. 10), prof. Chaloupecký navázav na vývody Pekařovy, popřel oprávněnost Masarykovy věty: „Tábor je náš program". Tvrdí, že Tábor nebyl demokratický, že o demokratismu v dnešním smyslu na Táboře mluviti nelze. Zde však naši dějepisci, vydávající se za strážce moderního historického poznávání, usuzují zcela nehistoricky. Chápou demokratismus jako konkrétní, hotový program. Ale demokratismus je pojem normativní, slovo, jež naznačuje, co by mělo býti, jaká by měla býti správa lidu. Nelze tedy proti demokratismu v tá-borství uváděti námitky takového druhu: „Tábor nebyl demokratický, poněvadž uznával rozdělení společnosti na stavy (šlechtický, městský, selský)". „Tábor nebyl demokratický, ježto toto revoluční město brzo drželo sedláky v poddanství a vymáhalo na nich platy jako každá jiná vrchnost". Tím způsobem bylo by možno také dokázati, že ve středověku neexistovalo křesťanství, jež je také především pojmem normativním, naznačujícím, jak by lidé měli žiti. Nebudeme tedy hledati táborský demokratismus jen v naivních, v každém věku se vracejících nábězích k sociální rovnosti, ale ve zjevech, jež zachovaly trvalou stopu v dalším vývoji, t. j. měly nesporný podíl na vzniku těch demokratických zřízení, po případě na vzrůst dodnes ještě neuskutečněných demokratických ideálů.
Také naše doba není nic než doba pokusů o demokracii. Co
112
8
113
bychom však řekli tomu, kdo by tvrdil, že dnes není u nás demokratismu, poněvadž přiznáváme nutnost policie, byrokratických úřadů? Toho druhu je námitka, že Tábor nebyl demokratický, poněvadž Táboři uznávali rozdělení tehdejší společnosti na stavy. Zde nesmí historik zapomenouti čtenáři sděliti, že v XV. století ta věc byla nezbytná. V té době rozdělení na stavy má účel především správní. Je to stavovské zřízení. Na všech stavech leží těžké povinnosti. Teprve v novověku, kdy vyrůstá administrativa byrokratická, zvláštní orgány vojenské, policejní, soudní, finanční atd., placené státem, šlechta se stává stavem opravdu privilegovaným, majícím mnohé výhody a žádné téměř povinnosti. V XV. století však šlechta má řadu funkcí. Má na starosti především obranu země a bezpečnost obyvatelstva na svém panství. Je tedy především stavem vojenským. Tím si vysvětlujeme snahu všech středověkých povstalců — získati za vůdce lidi ze stavu šlechtického. To nám též objasňuje, proč žádný hejtman táborský nebyl ze stavu selského, ač táborské vojsko převážně se skládalo ze sedláků.
Demokratismus, neuznávající feudální dělení společnosti, mohl se objeví ti jako vážný požadavek teprve v době, kdy funkce aristokracie převzaly orgány jiné. V době husitské nebylo to možné. Mohly se objeviti a objevily se náběhy k zavedení „rovnosti", jak to bývá za každé sociální revoluce. Za husitské revoluce, žádající návrat k církvi původní, byly takovéto pokusy zvláště možné. Ale vyvraceti thesi o táborském demokratismu poukazem, že uznával feudální zřízení doby, není argument historický.
Ještě nemístnější je námitka, že Tábor měl také své vesnice, že sám vládl poddaným sedlákům. Jestliže ve výše zmíněném případu se nevyložila nezbytná existence šlechty ve středověku, v tomto druhém případě se úplně mlčí o tom, jaký ráz mělo tehdejší město. Kdežto dnes, v době silně rozvitého hospodářského života, města jsou zásobována potravinami a surovinami z končin nej vzdálenějších a mají pro svůj život k disposici státní pomůcky (na př. železnice), město z konce středověku musí se stále ještě starati samo o sebe. Musilo míti své vesnice, po pří-
114
padě museli je míti jednotliví měšťané. Tehdejší město musilo býti po stránce zásobovací zabezpečeno vlastní půdou, vlastními zemědělci. Musilo míti své poddané. Chtíti, aby město z konce středověku nemělo vesnických osad, je právě tolik, jako si my-sliti dnešní města bez železnic. Obraťme se však přímo k otázce, co z husitství přímo přispělo k vývoji demokratismu. Byl to především vlastní jeho program, formulovaný ve známých čtyřech artikulech. Demokratický je už náboženský požadavek přijímání pod obojí.
Při hádání mezi husity a papeženci na Malé straně (1420) jednání se nejvíce rozbíjelo o požadavek kalicha. Také při pozdějších pokusech o smír byla to nejtěžší překážka smíru. Kde hledati vysvětlení? Snad v tom, že požadavek přijímání pod obojí byl projevem prohloubeného náboženského citu? Kdyby tomu tak bylo, církev římská, výborně ovládající psychologii náboženství, sotva kladla by překážky novotě, která novotou nebyla. Mohla svou ústupnost odůvodnit! právě poukazem, že v církvi kdysi přijímání pod obojí bylo zjevem běžným a že nepovoluje nic nového. Kořen odporu církve římské tkví právě v tom, co ve středověku vedlo k obmezeni věřících na přijímání pod jednou. Přijímání pod obojí bylo v církvi římské vyhrazeno pouze stavu kněžskému. Stalo se předním znakem a velkým privilegiem kněžského stavu, zvyšujícím jeho posvátnost a tím i vliv na laiky. Posilovalo panství církve. Požadavek přijímání pod obojí je v jádře útokem na toto panství. Chce odstranit! jednu z přehrad, které dělí stav duchovní od světského.
Jiným demokratickým prvkem v husitství je účast nejširších vrstev na bojích revolučních. Byla to jedna z předních zásluh Husových. Víme, jak vyzýval lid a přiznával mu právo, aby se účastnil boje proti světskému panství církve. Odtud zájem lidu se rozšířil i na jiné obory. Po té stránce hnutí husitské smí se srovnávati s dnešním hnutím socialistickým. Jako socialismus v XIX. st. vnesl pohyb do dělnické třídy, tak husitství pohnulo způsobem době přiměřeným širokými, ba nej širšími vrstvami. Do té doby český venkovan kráčí životem, uzavřen do svých místních, hrubých zájmů. Husitství jej probouzí k aktivnímu životu.
8* 115