ČLÁNEK PRWÝ.
ÚWOD, O DĚJINÁCH ČESKÝCH.
cechy a Morawa.  Dějepis a dějiny wůbec. Hlawní ráz dějin římských, německých a slowanských.    Powšechný  obsah dějin Českých.  Epochy a prameny jejich.  Řada dějepiscůiv českých a morawských.
Historické diwadlo národu našeho, země Česká, prostírá se u prostřed pewniny Europejské asi po tisíci milícii čtwercowých. 1 Popatříco na obraz její na mapě, uhlédáme podobu neprawidelného čtwerohranu, jebožto braný čelí práwě k seweru a jihu, k wýcbodu i západu. Na pokrají swém odewšad obklíčena jest pohořími, kterážto zdají se wybíhati ze dwau uzlůw: od wýchodu totiž, ode sněžky Králické, k sewerozápadu wznášejí se Krkonoše, jenž Čechy ode Slez, a k jihozápadu rozkládají se Žďárské hory, jenž je od Morawy dělí; na západu, ode Smrčin, táhnau se k sewerowýchodu, mezi Čechami a Sasy, Krušné hory, a k jihowýchodu, mezi Čechami a Bawóry, Šumawa. Obojí pak pohoří stýká i sceluje se s obau stran: na jihu, proti Rakausilm, horami Gáhlowskými; na seweru, proti Lužici, Zhořelskými horami.
1) Dle wýměru c. k. hlawního štábu celý powreh králowstwí českého, pokud nyní ohraničeno jest, činí 95282 mil □ zeměpisných. Býwal wšak někdy wětšl, ano ještě hrabstwí Kladské, okolí Žitawské a Kámen králowský na Labi na seweru, Witoraz na jihu, náležely k Čechám w užším smyslu.
1*
4
Kniha L   Článek 1. Úwod.
Země Česká.
5
Jsau tedy Čechy již přírodau samau ohraničeny, a wěncem hor co hradbami přirozenými otočeny. S těchto hradeb pokrajních winau se do země rozličná odhoři a protihoří, zpowlowna se nížíce, až pak se tratí, tu w auplné rowině, tu we krabatině. Rowina wšak tytýž brázděna jest i hlubokými stržemi a řečištěmi, a hory bud homolité, bud i báůowité,' tu w ohromných kupách, tam osamělé, wysoce nad ni se wypínají.
Jižné pohoří, dělící Cechy od Morawy, Rakaus a Bawor, činí spolu rozhraní wod Europejských. Z toho patrno, že země tato do wysokého podnebí položena jest.2 Pramenowé wšickni, jenž se prýští po horách zemi wůkol wěnčících, stékajíce se pomalu w potoky a řeky, spojují se téměř u prostřed země w jediný praud Labský, a odtékají k seweru jediným aužlabím, prorwawším se hluboce skrze hornaté ty waly. Cechy celé jsau jen hořejší poříčí Labské w Europě.
Přirození prosmykowé w pohoří pomezném označeni jsau nyní wšude silnicemi, wybíhajícími skrze ně wen ze země. W dějinách prosluli nejwíce Domažlický a Chlumský; neméně wšak důležití jsau Chebský a Lito-myšlský, čelící od západu i od wýchodu téměř zrowna naproti sobě.
Příroda sama, ukončiwši a uspůsobiwši Čechy co zwláštní celek, předustanowila tím hlawní ráz historie české. Neb ačkoli my toho jistiti nechceme, žeby náro-dowé wůbec tělesnau a mrawní powahu swau brali ze spůsoby, polohy á powětrnosti zemí těch, we kterýchžto
2) To již i nejstarší náš kronikář domácí, Kosmas Pražský, pozo-rowal, prawě (Scriptores rer. Bohem. I p. 6): Mira res, et unde perpendere potes, quam in alto aere pendeat haeo regio, cum nulla peregrina hanc influat aqua, sed quotquot amnes, parvi et immanes, ex diversis montibus orti, a majoři aqua quae dicitur Labe recepti, usque aquilonale fluunt in mare.
přebýwají: předce také zapírati nemůžeme, anonajewě. jest, že příležitosti, pohody a nehody, jež země každá z přirození swého naskytuje, mocně pilsobí w rozwíjení se a we směru žiwota národního. I země Česká howěla národům, jenž ji osaditi měli, dle rozdílné powahy jejich rozdílně. Národ we wálkách podnikawý mohl odsud, co s přirozené hradby, podmaniti sobě wšecky sausedy a jim panowati, Cechy mohly se mu stati jádrem nedostupným státu na sewer, na wýchod a západ široko daleko rozlehlého. Méně přízniwé byly okolnosti národu pokojnému, domácnému, promyslnému. Tento zajisté, auzce obmezen jsa hranicemi přirozenými, nemohl nikdy na počet a sílu znamenitě zweličeti3; aniž mu poloha jeho u prostřed Europy platná byla, pokud se mu nedostáwalo pomoci té, kterauž jediné umy wěkůw oswícených po-skytowati mohau. Wzdálenost moře, nedostatek weli-kých plawných jezer a řek w zemi, a sám ten wěnec hor pohraničných, překážejíce obchodu a spojení s ostatní Europau, osamocowali Čechy, až teprw cesty uměle ražené počaly jim poněkud nahražowati nedostatek přirozených. Mimo to, pro wysokost a sewerný swah celé krajiny, tratí jižná země částka wšecky ty wýhody, kteréby jí plynauti měly z menší wýše polární. Naproti tomu ale příroda s ničím se tu neoštídala, čehokoli potřebí bylo k wychowání lidstwa na duchu i na těle zdrawého, čilého a rázného. K tomu cíli dopřála mu podnebí mírného, a wzduchu, kterémužto škodliwé wýpary
3) Dle historických zpráw o lidnatosti země české, podaných námi w časopisu českého Museum na r. 1834 (I, 67—79) počítáno w Cechách w XVI století 3—4 milliony obywa-telstsva, při wypuknutí 3Ctileté wálky asi 41/, millionu. W XVIII století držel se počet mezi 2—3 milí., wstaupil r. 1800 pres 3 milliony, dosáhl r. 1834 již 4,059.546 duši, a wystaupil r. 1846 na 4,589.436 duší.
G
Kniha I.   článek 1. Úwod.
Čechy a Morawa.
7
—baknišr, ani wěčné ledy sněžek wysokých, ani bauřliwé pískowiny a stepe, nikde lahody a zdrawoty neujímají; nejwětší rozmanitost, jak w powrchu krajiny, tak i we plodinách, půdy zemské, působí blahočinně w těle i w duclm obywatele každého. I ačkoli tu nic samo sebau w bujné hojnosti se mu nenaskytuje, předce také i práce rukau jeho nebýwá nikde bez odplaty: ano příroda, složiwši do lůna této wlasti hojné a wzácné poklady kopanin a wod léčiwých, a odepřewši jí soli, této přední potřeby wezdejšího žiwota, zdá se jakoby tím Čechy sama byla pobízeti chtěla ku promyslné přičinliwosti a k obchodu se sausedy.
Ačkoli pak pomezí jihowýchodní swau wywýšeností spůsobuje rozhraní wod w Europě, jest předce tak spleštělé, že přes ně, co přes wysokau pahořinu, wšude téměř bez nesnáze a bez péče přecházeti lze. Za ním pak prostírá se opět krajina zwláštní, Morawa, zwící4 asi co polowice óech, se zwláštními pohořími a poříčími, také přírodau samau, a wšak méně dokonale, ohraničená. Na seweru chrání ji naproti Slezsku Sudety, prodlaužené to Krkonoše; na wýchodu dlauhotáhlé Tatry stanowí její meze proti Uhersku. Na sewerowýchodu wšak nachází se tu otwor, skrze kterýž ona s wýšiny swé wysílá řeky Odru a Wislu až do baltického moře; na jihu pak, proti Rakausům, nedostáwá se jí owšem hranic prírodných, ježtoby zde teprw Dunaj působiti mohl. Přirozená powaha krajiny této podobá se české, předčí ji ale swahem jižným.
4) Nynější markrabstwl Morawské, spolu se Slezkem rakau-ským, wynáší 48156iQ mil; na nich počítalo se r. 1844 obywatelstwa 2,224.153 duší. Že částka hořejších Slez, jmenowitě Opawsko a Krnowsko, od prwopočátku k Mo-rawě náležela, až we XIII století na zwláštní knížetstwí powýšena byla, o tom u znatelů dějin není pochyby.
Spojení tedy Čech a Morawy w jeden celek, majíc we přírodo samé podstatný swůj základ, nemůže powa-žowáno býti za pauhau náhodu. A skutečně w obau krajinách od wěkůw, pokudkoli historie stáwá, wždy a pokaždé jeden a týž národ přebýwal, jedna i táž nejwyšší wláda panowala5: obě tedy, Čechy i Morawa, co národ i co stát, wždy za jedno byly. Tímto spojením ale přirozené wýminky dějin takowého celku zlepšily se znamenitě. Wětší počet a prostranstwí pojišťowaly spojenému národu wětší moc a podstatu proti cizincům; blízké poříčí Dunaje, co hlawní kupecká silnice u wnitř Europy, zowauc ho k obchodu s celým swětem, bránilo jeho doma osamocení; a otwor ten mezi Sudety a Tatrami usnadnil dotýkání se s národy přebýwajícími w rozlehlých krajinách mezi moři baltickým a černým a mezi pohořím uralským. Protož historie národu Českého, máli důkladná býti, obau krajin, Čech i Morawy, stejně šetřiti musí, jelikož dějinám obau, jakožto částkám jednoho celku, jedněm bez druhých dorozuměti nelze.
Dějepis wůbec jest nejpozdnější plod oswěty ná-rodůw. Dějiny, we wyšším a prawém toho slowa smyslu, jen tam wznikají, kde národ duchem procitlý a ke společenským aučelům we stát zákony wlastními spojený, swobodnau wůlí s odpory swými zápasí, a kde zá
5) Bojowé, národ wlaský, panowali w obau zemích, až je pospolu proti Němcům ztratili; Marobudowa říše wztaho-wala se až za Morawu; a Slowané stejným časem i w Cechách i w Morawě se rozmohli. Od té doby Morawa wůbec aučastna býwala wšech osudůw země české, s wýminkau krátkotrwalé někdy říše Swatoplukowy, kdežto cechy samy Morawě podléhaly. Protož my uwažujíce, že jméno „Mo-rawan" značí částku národu jen zeměpisně a nikoli geneticky rozdílnau, kdykoli o národu Českém wůbec mluwfme, wždy Slowany jak w Cechách tak i w Morawě bydlící roz-umíwáme.
8
Kniha I.   ólánék 1. Ůwod.
Dějiny wůbec a české zioláště.
9
ten spolu tak. jímawý býwá, že i pamět jeho ráda se obnowuje. Jen tam, kde ušlechtilejší částka člowěka wládne nad oborem, činnosti pauze zwířecí, kde žiwot lidský tauhau po ideách a bohowosti nabýwá wýznamu wyššího, a duch ani w kalu tupé wšednosti netone, ani jedem přebraušené smyslnosti se newysiluje, kde jméno boha i wlasti, zákonůw a ctnosti, práwa i swobody budí w duších takowý ohlas, že obec celá hotowa býwá i krwí swau o ně se zasazowati: jen tam díti se mohau skut-kowé, které připomínati potomstwu i milo i hodno jest. Žiwot bezidejný wšude jest nepamatný, a protož ani wyprawowán býti nezasluhuje. Dějepis ale nad to, zakládaje se celý na památkách strojných a zwláště na písemnostech, nemůže znikati ani kwésti, leč při hojné a horliwé péči o nauky a umy wůbec. Dějepisec zajisté ne wšecky památné příběhy samy w sobě, ale jen ty wyprawowati může, kterých pamět se mu zachowala. Potřebujeť pramenůw dostatečných a wšestranných, po-dawkůw určitých a srozumitelných, swědectwí půwodních a hodnowěrných, aby čtenáře swé o tom, co jak a proč se stalo, zprawiti mohl, aniž pak s prawdau se chybil. A poněwadž každý skutek dějinný záleží na zápasu, tudíž na sporu dwau stran, do kterého wždy wášně lidské wšelijak se wplétají: wěčnými zákony práwa i spra-wedliwosti wyhledáwá se, aby swědectwí obojí strany wyslýcháno a nepředsudně uwažowáno bylo. Kde toho-nelze, protože ho s jedné strany snad se nedostáwá, tam šetřiti sluší při uwažowání jednostranných zpráw tím opatrnější kritiky.
Dějepis tedy stejnau podstatau zakládá se jak na skutcích, tak i na paměti o nich zachowané. Kdekoli jednoho nedostáwá se z obau těchto žiwlůw, tam ani dějepisu není a býti nemůže. Protož také marno byloby se-ptáti po dějinách a žiwotu neznámých prwohytelůw země
České a Morawské. Wyprawowání naše nemůže sahati dále, nežli pokud stačí zachowané nám zpráwy písemné. Ty mluwí sice o trojím národu, který přebýwal jeden po druhém we wlasti naší: o wlaských Bojech, o německých Markomanech i Kwadech a o slowanských Češích: ale jen poslední národ objewil se w běhu wěkůw oběma žiwly historickými, hojností totiž i dějin i památek jejich. Protož i jen tento národ sám může býti předmětem wlast-nim historie naší; děje bojské a markomanské jen potud uwedeny budau, pokud jich potřebí k určitějšímu obmezení a dokonalejšímu porozumění českých.
Dějiny národu českého jsau w nejednom ohledu poučnější a zajímawější nad dějiny mnoha jiných národůw. Jakož země česká sama položena jest do středu a srdce Európy, tak i národ český stal se po mnohé wěky stře-dištěm, we kterémž ne bez zápasu stýkaly a jednotily se rozmanité prwky a zásady nowoeuropejského žiwota národního, státního i církewního. Jmenowitě spatřiti jest tu očitě i dlauhý spor i wzájemné pronikání se žiwlůw římského, německého a slowanského w Europě.
Kterak celé pokolení lidské, přirozením a půwodem swým jedno a téže jsauc, předce rozrodilo se na tolikeré plemena, kmeny, národy a wětwe, rozdílné co do tělesné postawy a barwy, duchowní powahy a řeči, mra-wůw a obyčejůw, o tom žádný nepoučuje nás podawek historický. Na samém počátku wěku historického spatřujeme již nejen rozdrobenost weškerého člowěčenstwaw nesčíslné národy a národky, jazyky a nářečí, obce a státy od sebe rozdílné a nezáwisné, ale spolu také i patrný směr celého dějinstwa k umenšení této rozmanitosti, ke smíšení a jednocení rodůw a plemen, zanikáním jedněch a zmáháním se druhých. Slabý hynul dotýkaje se silného, a silný podléhal opět silnějšímu; a wšak síla. duchowní a mrawní wítězíwala konečně nad tělesnaiu
10
Kniha I.   Článek 1. Úwod.
-Nicméně jako we hmotném swětě nic nehyne naprosto, nýbrž rušíc se w jednom bytu, zárodkem býwá bytu jinému; a jako plemena křížením, sady štěpowáním wždy se wíce sílí a šlechtí: tak i míšení se a splýwání různých národůw zdaříwalo i daří se konečně ku prospěchu člo-wěčenstwa, hýbajíc a pružíc ducha lidského, i zúrodúujíc ho wždy nowými žiwly. Již w nejstarších oswěty sídlech, Indii a Egyptě, pozorowati bylo směs národůw různého půwodu; do starého Kecka přineseno bylo z Egypta i z Fénicie prwní símě wzdělanosti, které potom wyspělo w blahodárné půdě té w nejutěšenější plody; starý pak Řím teprw tehdáž oprawdowě zawládnul swětem, když w něm zdomácněl kwět oswěty řecké. Tak již we starém wěku národowé přední, dědíce wzdělanost po sausedech swýcli, i u sebe doma dokonaliti, i wnô u cizích ji šířiti napomáhali, jiné wždy stránky její nad jiné zwelebujíce, ale i jinými také wadami, jež přiměšowali, ku konečnému ji aupadku wodíce.
Nejznamenitější a nejwznešenější wýsledek i úkaz celé dáwnowěkosti bylo dokonalé spojení a ujednocení se náboženstwí Kristowa se wzdělanosti řeckau we swěto-wládném někdy panowání Římském. Kdyby osudem božím nebylo i do toho auwazku hned s počátku wlaudilo se porušení, swět celý bylby pomalu musel se zříma-niti: ale wšemaudrý bůh, neučiniw ani dwau zrnek pís-kowých dokonale stejných, tím méně chtěl pauhé jedno-twárnosti w nejušlechtilejším tworu swém, jejž k obrazu swému poněkud připodobnil. Císařský Řím byl sice wzdělal umění panowničí a wladařské až k nejwyšší dokonalosti: předce wšak prospíwaje w auhonách a wadách wždy wíce nežli we cnostech, stal se posléze wzoremwlády, jakowá býti nemá. Sestřediw weškeru weřejnau moc a wůli w jediné hlawě, udusil konečně wšecko samostatné wywíjení se ducha, wšecku samočinnost a samohybnost,
Hlawní. ráz dějin rímskych a německých.
11
jak jednotliwých osob, tak i celých obcí a národůw. Pa-nowník, snížiw wše mimo sebe pod důstojenstwí člowěka, nemohl wšak sám sebe i potomkůw swých uchrániti práwa přírody a zbawiti křehkostí lidských. Wšeobecné wy-sílení a zakrsání, ochablost na těle i na duchu, byly newyhuutelné následky austřednosti přepiaté a mnoho-wěké, a konec wšeho neuchranný pád říše římské. Jediný jen žiwel w ní měl tolik wlastní síly, že odolaw wšeobecné záhubě, zárodkem stal se nowého žiwota: to bylo náboženstwí křesťanské.
Na zříceninách swětowládného Říma postawil swé žezlo swět Německý. Jím roztrhány sítě, dusiwší s hůry tak dlauho wšecku w národech samohybnost, člowěk nabyl opět práwa swého, zničená politikau CíBsarůw energie osobní dostawši se na wrch, počala znowu dáwati swětu zákony. Tajiti sice nelze, že i tato změna, jakkoli sama w sobě blahodějná, potáhla nowé neřesti za sebau. Němec zajisté ztroskotal byl římskau wládu ne k obecnému národůw prospěchu, ale jen ke swému wlast-nímu. Bažení po zboží a panstwí, nikoli pak cit nebo potřeba swobotly, ozbrojowaly silné rámě jeho, a pudily ho hledat swého štěstí za hranicemi wlasti. • Pročež ani poroby w Europě nezrušil a zrušiti nechtěl, ale proměnil jen ochabující jedinowládu w bujnau mnohowládu. Tau wšak proměnau počal jinačiti se i wlastní jeho žiwot národní. Brzy k zásadám německého ducha, osobní energii a promyslnosti, připojilo se jakoby dědickým nápadem, cokoli zbýwalo jarého z římského swěta; horliwost náboženstwí křesťanského a umění panownické jaly se wzděláwati austřednost nowau a dwojitau sice, ale skrze mnohá století aspoň swornau: císařstwí totiž a papežstwí.
Jak mile Němec uwázal se byl wýbojem u weliké starého Říma dědictwí, Slowan mírný tiše za ním po-staupiw, usadil se wedle něho.   S ním wkročil spolu
12
Kniha I.  článek 1. Ůwod.
fflaivní ráz dějin slowanských a českých.
13
II]
1
nowý žiwel národní do žiwota enropejského, neméně ušlechtilý, ale i neméně auhonný. Wolnost a rownost wšech občanůw mezi sebau, co synůw téže rodiny, byly hlawní známka starých Slowanůw; kéž se k nim jen i swornost byla přidružila! Patriarchální rnrawy a spůsoby jejich bylyby snad postačily ku pojištění jejich blahobytu, kdyby národům jako jedincům dáno bylo pode štítem moci wyšší uchrániti se wšech bauří a pohrom mimořádných. Slowanowa nábožnost, prostoduchost a jemnost nezbawila ho wší swéhlawosti a urputnosti. Nechtěje panstwí ani státu, ale jen obci, zamítal s jednotau národní také silné auwazky řádu awlády: přeje stejných práw a stejné wšem domácím swobody, žádal spolu, aby wšickni také drželi se stejné koleje starých zwykiiw;-nedáwaje u sebe místa ni rozdílům stawůw ni wýsadám, nehowěl předce ani wliwu wýtečných osob, ani rychlému rozmáhání se wyšší oswěty; nebažiw po wýboji, sotwa sám brániti se uměl; žádaje w pokoji požíwati aurod pole swého, tím častěji podléhal rozkazům cizincůw. Nemělli konečně zahynauti, muselt i Slowan postupem wěkůw zjinačiti spůsoby swé a primísiti žiwlůw říman-ských i německých do národního žiwota swého.
Hlawní tedy obsah a základní tah celého dějinstwa českomorawského jest, jakož jsme již podotkli, ustawičné-stýkání a potýkání se Slowanstwí s Kímanstwím a Ně-mectwím, we smyslu nyní wyloženém; a jelikož Ří-manstwí dotýkalo se Čechůw ne samo sebau, ale téměř weskrze jen prostředkem Němectwa, milže se také říci, že dějiny české zakládají se wůbec hlawně na sporu s Ně-mectwem, čili na pojímaní a zamítaní spůsobůw a řádůw " německých od Čechůw. Jest sice prawda, že i u jiných kmenůw slowanských dálo se takowéto stýkaní obojích žiwlůw: ale bud nebylo tak wšestranné, žiwé a proni-kawé, na příklad u Polanůw a Rusůw, buďto skončilo
se již dáwnau záhubau národnosti slowanské, jako u někdejších Luticůw, Bodrcůw a jiných Polabanůw. Český národ sám jediný, k německému co roweň k rowni se přibočiw a od wíce nežli tisíciletí do swazkůw nejužších s ním wstaupiw, uhájil až podnes národnosti swé, a jakkoli mnoho německého do žiwota swého pojal i duchowně zažil, nepřestal proto býti slowanským národem. I dnes ještě tatáž z dějin, jako z powahy zeměpisné, úloha jemu se klade: slaužiti za most mezi Němectwem a Slowan-stwem, mezi wýchodem a západem w Europě wůbec.
Wykládajíce tedy dějiny národa Českého, budeme wyprawowati, jaké úkazy wywodil na jewo spor a zápas ten od wěkůw we wlasti naší; zápas, wedený netoliko na hranicích ale i u wnitř země České, netoliko proti cizincům, ale i proti domácím, nejen mečem a štítem, ale i duchem a slowem, ústawami a obyčeji, zřejmě i ukrytě, wěhlasným horlením i slepau wášní, netoliko .k wítězstwí aneb k porobě, ale i ke smíření. Ukážeme, kterak národ počtem neweliký weliké předce někdy uměl získati sobě jméno, a kterak pak opět tak hluboce kles-nauti mohl, že až i sám to jméno zapíral. Uhlédáme jej, an zmítán jsa wichřicemi od wýchodu i od západu, wnô i doma powstalými, panštěl nejednau naději o zacho-wání bytu swého, a nepřestáwá předce i podnes ještě dou-fati we budaucnost. Spatříme panowníky wznešené, prawé otce wlasti, jichžto důrazné snahy cíl jediný bylo blaho národu; hrdinné wojewody, ježto uměli ku praporcům českým wítězstwí pautati, jimi strach a hrůzu do řad nepřátelských wůkol sypati; myslitele wýtečné, jichžto ducha plápol oswěcowal temnoty wěku swého a křísil jiskry wědomí a wíry u domácích i cizích; wlastence ušlechtilé, jimžto milo bylo zapírati sebe k dobrému národu swého, a obětowati jemu čas i žiwot, wšecko jmění, wšecky síly swé; konečně i lid bystrý a jemný,
Ji