r
MAGNAE MORAVIAE MAGNAE MORAVIAE
FONTES HISTORICI      ;)       FONTES HISTORICI
PRAMENY K DEJINÁM VELKÉ MORAVY
STÁTNÍ PEDAGOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ PRAGAE-BRUNAE MCMLXVI
PRAEEATIO
Pontiům ad históriám Magnae Moraviae pertinentium prima et quantum fieri potuit complexa editio, quae in Operibus Universitatis Purkynianae Brunensis in lueem prodit, non solum studio Magnae Moraviae proprie historico, sed etiam affinibus disciplinis, archaeologiae, linguisticae, litterarum et artium historiae, ethnographiae destinata est.
Quod opus, cuius elaborandi participes exstiterunt sodales Pacultatis Philosophicae Universitatis Purkynianae Brunensis et Instituti historiae regionům Europae socia-Jisticarum, sedis Brunensis, apud Academiam Scientiarum Bohemoslovenicam, in quattuor tomos dividitur. Quorum tomus I. annales, chronicas, auctaria, tomus II. vitas, legendas, textus liturgicos, tomus III. diplomata, epistulas, synodaUa, scripta iuridica, textús ethnographico-geographico-historicos, tomus . TV. supplementa, et indices continebit. Electi sunt textus ad históriám Magnae Moraviae et earum regionům pertinentes, quae suo tempore sub dicione Magnae Moraviae fuerunt vel quarum história cum história Moravorum quodammodo cohaeret. Tempora a saeculo VII. usque ad initium saeculi XI. respiciuntur, id est a Samonis regno usque ad definitivám Moraviae ad Bohemiam adiunctionem. Maximám quidem partem textus, quos adhibuimus, temporibus Magnae Moraviae vel proxime sequentibus, scilicet saeculo IX. et X. orti sunt. Accedunt tamen etiam alia documenta et testimonia inde derivata, in quantum ea in scriptis medii aevi usque ad finem saeculi XV. leguntur. Plurimi fontes ad Magnam Moraviam pertinentes extra eius fines, pauci tantum in ipsa Magna Moravia scripti sunt. Lingua praevalet in iis Latina, saepe tamen etiam lingua Palaeo-slovenica, minus saepe Graeca apparet, cum textus Anglosaxonici, Arabici, Hebraici rarissimi sint.
Omnes fontes, de optimis vel usitatissimis editionibus depromptos, versione Bohe-mica et brevissimo commentario critico, bibhographico nec non historico illustrare conati sumus. Speramus tamen editionem nostram, quamvis imperfectam, lectoribus usui fore et ad quaestionem solvendam, qui locus Magnae Moraviae, in qua ante XI saecula fratres Thessalonicenses Constantinus-CyrUlus et Methodius litterarum Slavicarum fundamenta posuerunt, in orbe terrarum Romano et in história Europae centralis, praesertim autem meridiano-orientalis et orientalis tribuendus sit, aliquid esse allaturam.
Editores
P & E D MLUVA
1100. výročí příchodu byzantské mise Konstantina Filosofa a Metoděje na Moravu a počátků slovanského písemnictví připomíná celému světu významný vklad, kterým přispěly slovanské národnosti před více než tisíci lety do společné pokladnice kulturního lidstva. Je to vklad trvalé hodnoty, uvědomíme-li si, že téměř po celých minulých tisíc let byl rozvíjen a rostl v košatý strom národních kultur většiny slovanských národu, že se stal základem rozvoje jejich literatur a v některých případech přispěl také k rozvoji kulturního života národu neslovanských. Proto UNESCO prohlásilo období, kdy byzantská mise přišla do střední Evropy a Velká Morava se stala kolébkou slovanské vzdělanosti, za památné ve světových, dě-
jinách.
Stala-li se před tisíci a sto lety živnou půdou pro rozkvět slovanské vzdělanosti Velká Morava, bylo přirozené, že úměrně rostl také zájem o poznání jejích dějin, života a společnosti. Tento zájem není nový, ale byl vzbuzen již v souvislosti s miléniovými oslavami příchodu byzantské mise na Moravu. Stáčel-li se však ve vzdálenější minulosti zájem o dějiny Velké Moravy převážně na problematiku související s dějinami křesťanství a církve a na otázky z oblasti jazykovědy a písemnictví, od počátku tohoto století se stále více věnovala pozornost jejím dějinám politickým, dějinám velkomoravské společnosti, a to na základě písemných pramenů. Brzy se ovšem začíná rozvíjet i studium života starých Slovanů na území Velké Moravy, opřené o prameny povahy hmotné. Avšak teprve poslední patnáctiletí přináší více zájmu i o studium hospodářských otázek velkomoravské společnosti. Děje se tak nejen vzhledem k novému modernímu pojetí dějin Velké Moravy, ale podstatně je usnadňují zvláště nové metody archeologické práce, umožňující svými rozsáhlými výzkumy a pozoruhodnými objevy převratné změny v dosavadních názorech na hospodářský a společenský život Velké Moravy. Zdálo by se, že ve světle těchto archeologických objevů ztrácejí poněkud písemné prameny, které byly do té doby hlavním zdrojem informací o Velké Moravě, svůj prvořadý význam a že jejich úlohu převezmou prameny povahy hmotné, odkrývané archeologickými výzkňimy. Praxe však ukázala, že podobné názory na studium problematiky Velké Moravy nejsou na místě a že podceňování významu písemných pramenů může vést k nesprávným závěrům i při hodnocení pramenů materiálních. Na místě nejsou ani poukazy, že počet písemných pramenů pro dějiny Velké Moravy je poměrně omezený, že jsou zčásti zlomkovité a že jejich obsah dostatečně známe. Stačí připomenout, že písemných pramenů k dějinám Velké Moravy — i když není naděje, že jejich počet bude v zásadě rozmnožen — je v souhrnu více než např. písemných pramenů k dějinám českého státu dalšího století, které jsou zčásti stejně zlomkovité, a že jejich novým komplexním studiem, kritickým rozborem a moderním, přístupem k nim se mohou nejen ujasnit mnohé skutečnosti, ale i odhalit některé nové poznatky, které při
8
9
tradičních, názorech, na tyto prameny zůstávaly skryté; přitom je zřejmé, že ani současné studium nemůže postřehnout vše, co prameny skrývají, a že odkrývání dalších historických souvislostí zůstává nadále úkolem budoucnosti.
S rozvojem studia problematiky Velké Moravy se posléze začala vyvíjet jakási dělba práce mezi písemnými a hmotnými prameny, a to tak, že písemné prameny se považovaly převážně za zdroj pro dějiny politické, dějiny státu a duchovní kultury, kdežto prameny povahy hmotné za zdroj pro poznání kultury materiální a pro poznání materiálního života společnosti. Ve skutečnosti má studium písemných pramenů širší dosah, zvláště proto, že z hmotných pramenů není možné přímo usuzovat na vztahy panující ve velkomoravské společnosti. Konečně bez písemné informace zůstává každá společnost, jakkoli známého okruhu materiální (archeologické) kultury na světě — i když je chronologicky ve vztahu k svému okolí zařaditelná — společností vlastním jménem neznámou. Ze všech těchto důvodů nabývá studium písemných pramenů k dějinám Velké Moravy znovu na důležitosti jak pro práci archeologů, tak i pro rozvoj dalšího studia otázek historie Velké Moravy.
Tyto písemné prameny jsou ovšem různého charakteru (jde např. o letopisy a kroniky, hagiografie a biografie, listiny a listy, památky povahy geografické, právní, liturgické aj.), pocházející z různého prostředí (Franská říše, Rím, Itálie, Byzanc, Morava, Bulharsko, Eus, Čechy atd.) a z různých dob (7.—15. stol.), jsou napsány různými jazyky (latinou, řečtinou, staroslověnštinou, arabštinou, anglosaštinou, hebrejštinou) a jsou vydány na mnoha místech v různých edicích. Z těchto důvodů jsou do značné míry obtížně přístupné pro většinu badatelů. Vzhledem k této skutečnosti a významu, jaký mají pro další vývoj bádání, vznikla v 1. 1959 —1960 na filosofické fakultě University J. E. Purkyně v Brně zásluhou prof. dr. Františka Kalouska a prof. dr. Jaroslava Ludvíkovského myšlenka vydat písemné prameny k dějinám Velké.Mora vy souhrnně. Současně se stejná myšlenka rozvíjela také vhýva-lém Slovanském ústavu ČSAV v Brně, vedeném prof. dr. Josefem Macůrkem, DrSc, kde se jí zabýval PhDr. Lubomír Havlík, CSc, nyní vědecký pracovník Ústavu dějin evropských socialistických zemí ČSAV. Proto v rámci spolupráce mezi Čs. akademií věd a vysokými školami došlo k dohodě o vydání písemných pramenů k dějinám Velké Moravy, na němž se podílejí katedry prehistorie, starověké kultury a českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy filosofické fakulty. Aby publikace byla přístupná i širší řadě zájemců a nejen poměrně malému okruhu odborníků, rozhodli se vydavatelé připojit k edici český překlad a historické vysvětlivky a poznámky.
Vydáriírn písemných pramenů k dějinám Velké Moravy byl pověřen kolektiv slo-. žený z pracovníků filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně a Česko^ slovenské akademie věd.
Je všeobecně známo, že Velká Morava má jen z menší části vlastní domácí prameny ke svým dějinám a že jsme tu většinou odkázáni na prameny vzniklé v prostředí cizím, ať je to již Franská říše, Byzanc, Itálie nebo Anglie, Kyjevská Rus, Bulharsko, bagdadský kalifát. Písemné prameny k dějinám Velké Moravy lze dělit různě. Za nejvhodnější způsob zvolili autoři dělení podle druhů historické literatury. Z tohoto hlediska je bude možné rozdělit na: a) letopisy, kroniky a aukta-ria, b) životopisy, legendy, liturgické texty (např. služby, modlitby aj.), c) listiny a listy, d) synodalia a spisy a památky právní, e) díla etnograficko-geo-graficko-historického charakteru. Do edice byly pojaty prameny celé nebo jejich části, pokud se týkají dějin Velké Moravy. Při výběru pramenů se nepřihlíželo jen k teritoriu staré Moravy v jejím rozsahu před více než tisíci lety, ale i k okolním oblastem, které byly ve spojení s Velkou Moravou nebo se během 9. stol.
. dostaly pod bezprostřední panství nebo i nepřímý vliv Moravanů. Tak se zde objeví
zčásti pramenynejen pro dějiny oblasti na jih od dnešní Moravy až k Dunaji, ómešního severního Maďarska, ale také prameny k dějinám Čech 9. stol., k dějinám srbského Polabí v dnešní Německé demokratické republice, dále k dějinám pozdějšího Slezska, ■i Vislanska-Krakovska v dnešním Polsku a zčásti i území, které leží dále na východ,
1 objeví se zde prameny i k dějinám Panonie a Potisí 9. stol. v dnešním Maďarsku,
Jugoslávii a Rumunsku. Pro pochopení dějinných souvislostí a postižení sepětí dějin Velké Moravy s dějinami okolních, oblastí střední Evropy vůbec bylo často nutné sáhnout i k pramenům, které se týkají sousedství Velkomoravské říše a ukazují I jeho vztah a poměr k ní, např. k některým pramenům pro dějiny Východní marky
v dnešním Rakousku. Na druhé straně nebylo ovšem možné publikovat všechny prameny, které mohou pomoci k osvětlení širšího a vzdálenějšího evropského pozadí dějin i Velké Moravy, ať jde již o vlastní styky uvnitř Franské říše, mezi jejími královstvími
a kurií, jakož i Byzancí, nebo mezi kurií, Byzancí a Bulharskem atd., ani prameny širších dějin evropského myšlení, kultury a dějin církve. Tyto prameny bude nucen hledat každý badatel jinde.
časově začínají prameny dobou Sámovy říše a končí dobou, kdy Moravu ovládli t na počátku 11. stol. Čechové a území dnešního Slovenska se stalo součástí Uher.
Těžisko pramenů tkví pochopitelně v 9. a na počátku 10. stol., v době rozvoje a rozkvětu Velké Moravy; pro tuto dobu jsou publikovány vedle pramenů povahy zásadní a hlavní i — pokud to bylo možné — všechny derivované texty ostatních pramenů, ( zatímco pro 8., 10. a 11. století jsou uvedeny pouze prameny,, které se týkají jen
I Moravy. Od 10. stol. počínaje nejsou již tedy uváděny prameny pro dějiny okolních
zemí. Vcelku se v edici objeví pokud možno všechny středověké prameny (příp. výtahy z nich) pro dějiny Moravy do počátku 11. století. I Poněvadž jďe vlastně pouze o systematickou výběrovou publikaci a svod pra-
menů, vesměs již dříve vydaných rozptýleně v různých edicích, bylo upuštěno od podrobnější analýzy textově kritické; varianty osobních a místních jmen jakož i etnických označení nebo textové varianty různých rukopisů, pokud mění význam základního textu, jsou však uváděny v poznámkách. Úvod, úměrný významu pra-' mene, seznámí čtenáře s autorem, resp. autory pramene, pokud jsou ovšem známí,
a dobou vzniku textu a jeho souvislostmi s prameny jinými, případně s jeho filiací, upozorní na známé a zachované rukopisy pramene a jeho edice, zvláště na ty, které byly základem pro tento přetisk. :l Vedle určení rozsahu příslušných pasáží z písemných pramenů věnoval pracovní
■1 kolektiv velkou pozornost formě překladu jak co do stránky filologické, tak i pokud
! šlo o adekvátní vyjádření vlastního obsahu textu jako pramene k dějinám. Došlo
( tak ke konfrontaci dvou přístupů k překladové formě, literárního, podle něhož je
překlad v prvé řadě dílem filologickým, a historického, podle něhož každý překlad nejen má být, ale ve skutečnosti už je výkladem. Překladatelé tak navazují na starší tradici ve vydávání souhrnných překladů pramenů, mezi nimiž bylo i mnoho překladů pramenů k dějinám Velké Moravy. Aniž bychom připomínali překlady ve Fontes rerum bohemicarum (zvláště díl I, Praha 1873, II, Praha 1874), je nutné se zmínit o sborníku Na úsvitu křesťanství (Praha 1942) s překlady legend, které byly pořízeny J. Vašicou^ a J. Ludvíkovským (slovenským protějškem jsou překlady J. Stanislava, Životy Cyrila a Metoda v legendách a listoch, Martin 1950); v minulosti vyšly některé prameny k dějinám Velké Moravy ve Sborníku velehradském, kde byly s jejich přetiskem vydány i jejich překlady (Příloha Sborníku velehradského, n. ř. 1—13, 1930—1942). V novější době se k těmto pokusům připojil zvláště přetisk a"překlady značné části latinských pramenů,
11
10
pořízené D. Bartoňkovou pro pedagogické účely filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně (Fontes Latini ad Magnam Moraviam pertinentes, Praná 1963), I a drobnější ukázkou překladů z různých pramenů L. Havlíka Chrestomatie k dějinám západních Slovanů (in: Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964). Novější slovenský soubor překladů vydal s kolektivem P. Ratkoš, Pramene k dejinám Veľkej Moravy. Bratislava 1964.
Sám originální pramen je často pro svůj obsah, vzdálený od současné doby více než tisíc let, dnešnímu čtenáři málo srozumitelný, poněvadž je poplatný souvěkým společenským motivům a impulsům svého autora, jeho sčetlosti, jeho závislosti na pramenech jiných a jiných literárních dílech své doby, dále na politickém ovzduší, v jehož společenském prostředí autor žil a psal: všechny tyto okolnosti se promítají \ v konkrétním písemném vyjádření pramene. Na jeho stylizaci mohly působit i záměry autora pramene vyjádřit zjevně nebo skrytě názory své nebo názory určité spole- i čenské skupiny na popisované jevy a události a ovlivnit tak tu část mínění tehdejší společnosti, které byly tyto záznamy určeny. Z těchto důvodů, protože text pramenů bývá často heslovitý, neúplný a umožňuje interpretaci ne vždy jednoznačnou a poněvadž publikace a překladů budou používat nejen vědečtí pracovníci, pro něž je ostatně vždy směrodatné pouze originální znění pramene, ale i širší okruh nepro- | fesionálních zájemců, bylo z hlediska historického nutné nejen pečlivě prokonsultovat výběr příslušných pasáží pramenů a vhodnost vlastního překladového výkladu, ale připojit k překladu, jakož i k jednotlivým událostem, osobám, místům ap. poznámky, komentář, který má za úkol velmi stručně osvětlit některá méně jasná místa textu pramene, poukázat na vzájemnou souvislost pramenů, ukázat možnosti dalšího i jejich výkladu, případně zpřesnit výklad tam, kde to nebylo možné učinit přímo v překladu. Je samozřejmé, že se těžisko poznámek soustřeďuje u pramenů povahy klíčové, u pramenů, které tvoří základní zdroj našich informací o Velké Moravě, ; kdežto u pramenů odvozených a časově i pozdějších — pokud nepřinášejí text odlišného obsahu — jsou v poznámkách pouze odkazy na komentář u pramene základního. Poznámky současně upozorňují na hlavní a základní literaturu, týkající se textu, kde jsou zpravidla uvedeny další bibliografické položky.
Prameny obsáhnou celkem čtyři svazky, z nichž poslední bude věnován dodatkům, chronologickým regestům událostí s odkazy k příslušným pramenům a rejstříkům ke všem svazkům.
První komplexní vydání pramenů dějin Velké Moravy ve Spisech filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně má přispět k dalšímu prohloubení studia nejrůznějších otázek z dějin Velké Moravy, a to nejen v oboru vlastní historie, ale i všech ostatních —. z tohoto hlediska vedlejších — historických disciplín v prvé řadě archeologie, dále lingvistiky a literární vědy, geografie, etnografie a dějin umění. Písemné prameny pomohou ukázat místo a význam Velké Moravy v politickém a kulturním dění Evropy 9. stol. a na skutečnost, že Velká Morava dosahovala stejného postavení a významu jako jiné souvěké útvary, ať to byla Východofranská říše nebo Anglie, že převýšila ve své době Bulharsko, Chorvatsko a další státy. Není proto divu, že o Velké Moravě psal anglosaský král Alfréd Veliký, že o ní nacházíme tolik zpráv v Letopisech fuldských, bertinských, xantenských, u Reginona z Prumu, že jí věnoval pozornost byzantský císař Konstantin Porfyro-genetos, že se o ni živě zajímala římská kurie a že Moravu vzpomínají ve svých dílech autoři arabští a hebrejští. Vedle politického a mocenského významu Velké Moravy to však byl také její prvořadý kulturní význam, který získal široký ohlas v tehdejším světě, a to nejen u národností slovanských, ale i neslovanských. Velká Morava še staíá kolébkou slovanské vzdělanosti, která se odtud rozšířila do Bulharska
a do Makedonie, na Kyjevskou Rus, do Chorvatska a do Srbska, do Čech a do Malopolska, a jejíž tradice pronikaly hluboce do života uherského státu i na území ' Rumunska.
Závěrem bych rád za autorský kolektiv poděkoval všem, kteří přispěli k uskutečnění tohoto díla. Jsou to v prvé řadě univ. prof. dr. František Kalousek, vedoucí prehistorického ústavu filosof, fak., univ. prof. dr. Jaroslav Ludvíkovský z katedry starověké kultury, univ. prof. dr. Josef Macůrek, DrSc, člen korespondent ČSAV, vedoucí katedry dějin SSSR, střední a jihovýchodní Evropy, a doc. dr. František Hejl, CSc, z téže katedry a prorektor University J. E. Purkyně, z jejichž iniciativy bylo možné přikročit k realizaci tohoto díla. Velkým díkem jsme zavázáni f univ. prof. dr. Václavu Maehkovi, DrSc, členu korespondentu ČSAV, doc. dr. Josefu češkovi, CSc, a proděkanům, prof. dr. Radislavu Hoškovi, CSc, a doc. dr. Dušanu Jeřábkovi, CSc.
Lubomír Havlík
I
ANNALES ET CHRONICAE
CUEAVEBUNT
DAGMAR BABTONKOVÁ . LUBOMÍE HAVLÍK ZDENĚK MASARÍK . RADOSLAV VEČEEKA
ÚVOD K I. SVAZKU
Letopisy a kroniky, zvláště Letopisy fuldské, bertinské, xantenské a kronika Reginona z Priimu, představují jednu část ze základních fondů našich znalostí
0 politických osudech Moravanů a jejich říše. Převážná většina letopisů a kronik je psána latinsky a pochází z prostředí Franské říše a Německa1 pozdějších věků a jen z menší části z prostředí jiného, např. italského, jihoslovanského, uherského, ruského, českého atd. Tato skutečnost spolu se společenským okruhem, v němž a pro nějž tyto prameny vznikaly a který určoval jejich formulace a poslání a kde hlavním cílem — pokud jde o prameny vzniklé ve íránském prostředí — bylo podat události týkající se Franské říše a jejích jednotlivých Částí, měly za následek, že se v nich dějiny Velké Moravy objevují v mnoha případech jen okrajově a větší pozornost je jim věnována jen tam, kde události zasahovaly hlouběji do záležitostí nebo se dotýkaly zájmů Franské, zvláště pak Východofranské říše. Z těchto hledisek je ovšem v pramenech západního původu formulován i vzájemný poměr mezi Východofranskou říší a Velkou Moravou tak, že se v nich velmi silně projevuje zjednodušené a jednostranné franské pojetí římského křesťanského univerza, ztotožňovaného často s impériem Franků.2 Je proto samozřejmé, že při interpretaci takových formulací je nutné stále mít na paměti tendence provázející genesi pramene a uvědomovat si historické prostředí a souvislosti, v nichž písemný pramen vznikal a které působily na jeho obsah. Obdobně je potřebí přistupovat i k pramenům jiné provenience, např. k pramenům uherským nebo českým, které opět vyjadřují názory a zájmy vedoucích složek a činitelů těchto státních útvarů a jejich poměr k otázkám týkajícím se Velké Moravy.
První svazek komplexního vydání pramenů k dějinám Velké Moravy obsahuje letopisy a kroniky. Základem tohoto svazku byla studijní edice s překladem Dagmar Bartoňkové, Fontes latini ad Magnam Moraviam pertinentes, Praha 1963, která byla doplněna o prameny další podle výběru Lubomíra Havlíka a Dagmar Bartoňkové. Reedice je rozdělena a seřazena, pokud to bylo možné, chronologicky, často
1 O těchto pramenech souhrnně viz Potthast; dále W. Wattenbach—R. Holtzmann, Deutschlands Geschichtsquellen, im Mittelalter — Deutsche Kaiserzeit, Berlin 1938, a novější W. Wattenbach—W. Levison, Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter I, Weimar 1952; II. [H. Löwe, Weimar. 1953; III. H. Löwe, Weimar 1957; Die Rechtsquellen, (R. Buchner), Weimar 1953. Nověji viz. studii E. Donnert, Studien zur Slawenkunde des deutschen Frühmittelalters, Wisensehaftl. Zeitschrift der F.-Schiller-Universität Jena, Jahrg. 12, Ges. u. Sprachwiss. Reihe 2/3, 1963, 189-224.
* O tendenčnosti franských kronik viz D. Bartoňková, Tendenčnost franských zpráv k dějinám Velké Moravy (NSkolik poznámek), SbBTBU, E9, 1964. — Je ovšem otázka, dá-li se tato tendenčnost ztotožnit s národnostním povědomím, jak uvádí W. H es s 1 er, Die Anfänge des deutschen Nationalgefühls in der ostfränkischen Geschichtsschreibung des 9. Jahrhunderts, Ebering's Hist. Stud., H. 376, Berlin 1943, 97-107.
16
17
ovšem s přihlédnutím k vzájemným genetickým vztahům mezi jecmothvými prameny. V některých případech, kdy nebylo možno zjistit přesnou dobu vzniku a posloupnost pramenů, snažili se autoři alespoň o to, aby nebyly od sebe oddělovány prameny, které se vší pravděpodobností náležejí do téhož století. Několika nejdůle-žitějším pramenům — jde vesměs o významné prameny současné s Velkou Moravou — předcházejí důkladnější ediční úvody, ve kterých se zmiňujeme o chronologickém rozsahu díla, o jeho kompozici a autorovi, dále o nejvýznamnějších rukopisech a edicích, a konečně tu také poznamenáváme, kteří autoři později z díla čerpali. U všech ostatních kronik a letopisů pak heslovitě podáváme jen nejdůleži-tější informace. Zevrubnější poučení o publikovaných letopisech a kronikách najde čtenář v citované literatuře. K textům je připojen — podle kritérií stanovených v Předmluvě k celé naší práci — vybraný kritický aparát; ke každému překladu jsou přičiněny poznámky (komentář), u derivovaných pramenu odkazy k pramenům hlavním a základním. Poznámky komentáře jsou pochopitelně omezené svým rozsahem a úsporné; příslušné výklady najde zájemce v literatuře tam uvedené, ze které je použito jen prací zásadní povahy, v nichž je uvedena další bibliografie.
Překlady pramenů nejsou a ani si nevzaly za cíl být překladem uměleckým. Vznikaly v těsné spolupráci filologa a historika a mají co nejpřesněji reprodukovat příslušný text. Proto jsou také některé výrazy, které v textu nejsou, ale jež český překlad vyžaduje, uvedeny v závorce. Snaha po pokud možno nejpřesnější reprodukci, textu vedla také překladatele k tomu, že např. překládali veršovanou kroniku H. de Mügeln prózou.
Chtěli-li se však překladatelé vyhnout volnějšímu překladu, setkávali se s obtížemi, které jsou dány již povahou středověkých textů. Značné potíže činila také labilita a středověká neustálenost i víceznačnost pojmů jako např. princeps,. dux, regnum, eivitas apod. Rovněž při přepisu vlastních jmen bylo někdy těžko možné uplatnit zcela jednotná kritéria.
Z technických důvodů však nebylo možné v tomto svazku, který byl dokončen v r. 1963, uvést některé další prameny, pro tento svazek připravené (např. História Salonitana, História epp. Pat. et ducum Bav., Notae de epp. Pat., Augustini Olom. Series epp. Olomucensium aj.), jakož i některé další ročníky (nebo jejich části) pramenů již uvedených (např. Ann. Alam., Bert., Fuld., Iuvav. max., Sangall., Admunt., s. Rudp. Salisb., Reginon. Chron., Chron. Suev., Heri-manni Chron., Annal. Saxo, Auct. Garst., Aventini Arm. Boiorum aj.). Podobně nebylo možné uvést ani historické poznámky v plné šíři, jak co do věcného výkladu, tak i pokud jde o odkazy k pramenům a hlavní literatuře; použitou bibliografii však obsahuje seznam hlavní literatury na konci tohoto svazku. Všechna supplementa, ať jde o další prameny a jejich překlady i historický komentář, dodatky k pramenům již uvedeným nebo pokračování historických poznámek (Suppl. ad loc.) obsáhne čtvrtý svazek MMFH.
Autory překladů jsou Dagmar Bartoňková, která přeložila všechny latinské texty, Zdeněk Masařík, který pořídil překlad textu středohornoněmee-kého, a Radoslav Večerka, který přeložil text staroruský. Historický komentár napsal Lubomír Havlík, který také u hlavních pramenů doplnil ediční úvody Dagmar Bartoňkové. Grafické zpracování mapových příloh provedl Augustin šik.
Vydavatelé považují za svou milou povinnost poděkovat recenzentům prof. dr. Jaroslavu Ludvíkovskému z katedry starověké kultury na filosofické fakultě UJEP, který s nevšední ochotou pročetl všechny latinské texty a jejich české pře-
klady, a doc. dr. Františku Hejlovi, CSc, prorektoru UJEP, jimž oběma vděčí za I řadu cenných připomínek.
Dále by chtěli vyjádřit svůj dík za četné rady doc. dr. Antonínu Bartoňkovi, CSc, prof. dr. Radislavu Hoškovi, CŠc, doc. dr. Josefu Válkovi, CSc, dr. Miroslavu Flodrovi, CSc., a tajemníku redakce doc. Karlu Palašoví, CSc.
í
.i
.a
2 Prameny
chr oni carům quae dicuntur fredegarii scholastici libri iv
Čtyři knihy kronik tzy. fredegara
Za autora Fredegarovy kroniky, významného historického díla ze 7. století, býval považován nejprve „scholasticus Fredegarius" (jehož jméno však není v původním rukopisném znění doloženo a vynořuje se teprve na konci 16. stol.), později nějaký neznámý autor, činný snad kolem r. 660 v klášteře v Chalon sur Saône, a dnes se má většinou za to, že kronika je ve své nynější podobě nejspíše dílem tří autorů (srov. v této souvislosti názor B. Krusche, formulovaný např. u Wattenbacha—Levisona, DGM 1109nn.). První z autorů prý pocházel z Burgundska a sestavil bud někdy v desátých nebo dvacátých letech 7. stol. světovou kroniku tím způsobem, že k několika starším spisům kronikárskeho charakteru (Hippolytus, Hieronymus a Hydatius), které dnes tvoří první dvě knihy kroniky, 'připojil navíc vlastní výklady, sahající od r. 584 až po rok 613.1 druhý autor byl prý Burgunďan a ten začlenil do oné starší verse kroniky výtah z počátečních šesti knih Řehoře Tourského (je to dnešní 3. kniha kroniky), ovšem různě opravený a doplněný, a dovedl dílo až do r. 642. (Samostatné výklady prvního i druhého autora tvoří základ 4. knihy díla.) Okolo r. 658 připojil pak ještě k této versi třetí autor — snad v Metách — kroniku Isidora ze Sevilly a vsunul do textu řadu dalších informací. I v této podobě však soustavné výklady o franské historii končily již rokem 643. Teprve později navázalo na základní část kroniky nejméně trojí pokračování, končící až rokem 768. Tímto dosti vyumělkova-ným výkladem se pokusil v nejnovější době otřást W. Goffart v článku The Fredegars Problém Reconsidered, v časopise Speculum XXXVIII, 1963, 206 n., když se tu znovu vrací k staršímu názoru o jediném autorovi „Fredegarovy" kroniky. — Uvedená kronika měla velký vliv na celou řadu pozdějších análistických a kronikárskych děl.
Kronika tzv. Fredegara je jediným písemným pramenem, který nám přináší zprávy o bojích Slovanů s Avary ve střední Evropě a o existenci Sámovy říše. Další prameny, které o Sámově říši píší (Gesta Dagoberti, Conversio Bag. et Garant.) přinášejí již údaje přejaté. I když motivem celého vyprávění je vlastně nepřátelství mezi franským králem a Sámem, případně Slovany jeho říše, dovídáme se i mnoho cenných údajů o politických dějinách střední Evropy a slovansko-avarské symbiose v první polovině 7. století.
Přehled dochovaných rukopisů, i přehled jednotlivých vydání Fredegarovy kroniky podává B. Krusch v úvodu k jeho vydání kroniky (MGH Script. rer. Merov. II) na str. 1—18. Ve variantách našich úryvků jsou uvedeny odkazy na tyto rukopisy: 1) Codex Mettensis 134 z 8./9. stol.; 3) Codex Lugduno-bataviensis Voss. Lat. 5 z 8./9. stol. + Codex Vatieanus Eeg. Christ. 713 z 8./9. stol.; 4a) Codex Vaticanus Beg. Christ. 213 z 10. stol.; 46 ) Codex Monacensis Lat. 4352 z 15. stol.; 4cl) CodexMontepessulanus scholaemedicinae 158 z 10. stol.; dc%) Codex Parisiensis 4883A z 11. stol.; 5a) Codex Heidelbergensis Palat. Lat. 864 z 9. stol.
Použitý text: Chronicarum quae dicuntur Fredegárii Scholastici libri IV cum continua-tíonibus, ed. B. Krusch, Monumenta Germaniae historica, Scriptores rerum Merovingi-carum II, Hannover 1888.
20
FRF.DEG.4RII OHRONICON
FREDEGAHII CHRONICON
21
Chromcarum quae dicuntur Fredegarii Scholastici libri IV cum eontinuationibus
~ii4 IV 48 Anno 40. regni Chlotbariae homo nomen Samo natione Francos de pago Senonago plures secum negutian-tes adcivit, exercendum negucmm in Sclavos coinomento Winedos perrexit. Sclavi iam contra Avaris coinomento Chunis et regem eorum gagano ceperant revellare. Winidi befulci Chunis fuerant iam ab antiquito, ut, cum Chuni in exercitu contra gentem qualibet ad-grediebant, Chuni pro castra adunatum illorum stabant exercitum, Winidi vero pugnabant: si ad vincendum prevale-bant, tunc Chuni predas capiendum adgrediebant; sin autem Winidi supe-rabantur, Chunorum auxilio fulti vire-bus resumebant. Ideo befulci1 voca-bantur a Chunis, eo quod dublicem in congressione certamine věstila priliae facientes, ante Chunis precederint. Chuni aemandum annis singulis in Esclavos veniebant, uxores Sclavorum et filias eorum strato sumebant; tri-buta super alias oppressiones Sclavi Chunis solvebant. Filii Chunorum, quos in uxores Winidorum et filias genera-verant, tandem non subferentes mali-ciam ferre et oppressione, Chunorum dominatione negantes, ut supra me-mine, ceperant revellare. Cum in exer-cito Winidi contra Chunus fuissent adgressi, Samo negucians, quo memo-ravi superius, cum ipsos in exercito
i4B perrexit; ibique | tanta ei fuit utiletas de Chunis facta, ut mirum fuisset, et nimia multitudo ex eis gladio Winido-
a prefulei m. ead. corr. bifulci 3.
IV 48
Kroniky tak zvaného Fredegara Scholastika knihy čtyři s pokračováními
IV 48 Ve čtyřicátém. roce panování Chlotarova1 shromáždil muž jménem Sámo — původem Frank z kraje senon-ského2 — větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů, zvaných Vinidové. Slované se již začali bouřit proti Avarům zvaným Hunové, a proti jejich králi kaganovi. Vinidové sloužili již odedávna jako befulkqvé Hunům, takže kdykoli Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali; jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti, jestliže však byli Vinidové přemáháni, opírali se o pomoc Hunů a tak nabývali nových sil. Befulky je Hunové nazývali proto, poněvadž postupovali před Huny, tvoříce v bitvě dvojitý šik.3 Hunové přicházeli každoročně k Slovanům přezi-movat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům daně. Nakonec však synové Hunů, které zplodili s manželkami a dcerami Vini-dů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Hunů, začali se - jak jsem svrchu připomněl — bouřit. Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům, kupec Sámo, o kterém jsem se již zmínil, vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšným, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vini-
1 čtyřicátým rokem panování franského krále Chlotara II. byl rok 623.
2 Lokalizace kraje Senonago není jistá: uvažuje se buď o městě Sens (civitas Senonum) v departementu Yonne ve Francii nebo o kraji Soignies (Sonegia) v belgickém Henegavsku. Naproti tomu Conversio Bag. et Caranianorum, c. 4, považuje Sama za Slovana, zdržujícího se v Korutanech. O problematice původu Samova V. Vaněček, Souvislost Velké Moravy se slovanským svazem Sámovým? Právněhistorické studie 9, 1963, 215—216.
3 V označení befulci hledal Th. Mayer, Zu Fredegars Bericht 144n. záškodnícke oddíly, H. Preir del (in B. Rubin, Jahrb. f. Gesch. Osteuropas 5,1957,232} pěchotu pro boj z blizka. Podle vysvětlení kroniky šlo o pomocné oddíly o dvou šicích — tj. be-rulci (rolo = p-blkt, pulki, pluk).
rum trucidata fuisset. Winidi cernentes utilitatem Samones, eum super se eligunt regem, ubi 30 et 5 annos.reg-navit feliciter. Plures prilia contra Chunis suo regimini Winidi iniaerunt; suo consilio et utilitate Winidi semper Chunus superant. Samo 12 uxores ex genere Winodorum habebat, de quibus 22 filius et quindecem filias habuit.
150 IV 58 ... Usque eodem tempore ab inicio quo regnare ciperat consilio prrmetus beatissime Arnulfi Mettensis urbis pontefice et Pippino maiorem domus usus, tante prosperetatis regale regimen in Auster regebat, ut a cunctis qentibus inmenso ordine laudem habe-rit. Timorem vero sic forte sua concus-serat utelitas, ut iam devotione adrepe-rint suae se tradere dicionem; ut etiam gente, que circa limite Avarorum et Sclavorum consistent, ei prumptae expetirhrt, ut ille post tergum eorum iret feliciter, et Avaros et Sclavos citerasque gentium nationes usque manum publicam suae dicione subi-ciendum fiducialiter spondebant.
154 IV 68 Eo anno Sclavi coinomento Winidi in regno Samone neguoiantes Fran-corum cum plure multetudine inter-fecissent et rebus expoliassint, haeo fuit inicium scandali inter Dagobertum et Samonem regem Sclavinorumb. Diri-gensque Dagobertus Sycharium lega-tarium ad Samonem, paetens, ut negu-ciantes, quos sui interfecerant aut res inlecete usorpaverant, cum iusticia fa-ceret emendare. Samo nolens Sicharium vedere, nec ad se eum venire permitte-ret, Sicharius vestem indutus ad instar
dové viděli Sámovu schopnost, vyvolí si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let. Za jeho vlády svedli Vinidové mnoho bojů s Huny a díky jeho rozvaze a schopnosti Vinidové Huny vždy přemohou.4 Samo měl dvanáct manželek z rodu Vinidů a měl od nich dvaadvacet synů a pat1 náct dcer.
IV 68 Od začátku své vlády až po tuto dobu užíval1 především rady ne j blaženějšího Arnulfa, biskupa města Met, a majordoma Pipina a řídil královskou vládu v Austrii s takovým úspěchem, že u všech národů docházel nesmírné slávy. Jeho schopnost vzbudila pak tak silný strach, že se samy pokorně a podlézavě odevzdávaly do jeho moci a že i národy, které sídlí při hranicích Avarů a Slovanů, horlivě ho žádaly, aby pokojně prošel do jejich týlu, a ujišťovaly ho, že si podrobí Avary, Slovany a ostatní pohanské (?) národy až k panství (římskému).
IV 68 Tohoto roku1 Slované, zvaní Vinidové, povraždili v Sámově království franské kupce s četnějším doprovodem a oloupili je o majetek a to byl počátek rozepře mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia se žádostí, aby přikázal poskytnout spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé povraždili nebo jejichž majetku se protizákonně zmocnili. Protože Sámo nechtěl Sicharia spatřit a nedovoloval mu, aby k němu přišel, oblékl si Sicha-
Ď Sclavorum semper 3.4c 1-e. óa; Scřavanicrum 4ba* (infra Selavanorum).
4 O Sámově říši G. Labuda, Pierwsze paústwo slowianskie — Paústwo Šamana, Poznaň 1949; B. Grafenauer, Novejša literatura o Samu i njeni probhmi, Zgodovinski časopis IV, 1950; V. Chaloupecký, Considerations sur Samon, le premier roi des Slaves, Byzantinoslavica 11,1950, 223—239. Nověji P. Choc, Sámova rise a její zápasy, Historie a vojenství 1957/1,1-44.
IV 58
1 Dagobert I. do r. 629. IV 68
1 Devátého roku Dagobertovy vlády, tj. r. 631.
FREDEGARH CHRONIC ON
FREDEGARII CHRONICON
23
Sclavmorum, cum suis ad conspectum pervenit Samonem; universa quod in-iunctumhabuerat eidem nuncia vit. Sed, ut nabit gentiletas et superbia pravo-rum, nihil a Samone, que sui admise-rant, est emendatum, nisi tantum pla-ceta Vellens instetuere de bys et alies intencionibus, que inter partes orte fuerant, iustitia redderetur in invicem. Sicharius, sicut stultus legatus, verba inproperiae, quas iniunctas non habu-erat, et menas adversus -Samonem loquitur, eo quod Samo et populus reg-ni sui Dagobertum diberint servicium. Samo respondens, iam saucius dixit: „Et terra quam habemus Dagoberto est, et nos sui sumus, si tamen nobiscum disposuaerit amicicias conservare." Si-cbarius dicens: „Non est possebelem, ut cbristiani et Dei servi cum canebus amicicias conlocare possint." Samo ae contrario dixit: „Si vos estis Dei servi, et nos Dei canes, dum vos adsiduae contra ipsum agetis, nos permissum accepimus vos morsebus lacerare." Aegectus est Sicharius de conspěctum Samones. Cum haec Dagoberto nun-ciassit, Dagobertus superveter iubet de universum regnum Austrasiorum contra Samonem et Winidis movere exercitum; ubi trebus turmis falange super Wenedus exercitus ingreditur, etiam et Langobardi solucione Dago-berti idemque osteleter in Sclavos perrixerunt. Sclavi his et alies locis e contrario preparantes, Alamannorum exercitus cum Crodoberto duci in parte qua ingressus est victuriam optenuit. Langobardi idemque victuriam opte-nuerunt, et pluremum nummerum captivorum de Sclavos Alamanni et
rius šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo. Ale jak to bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných bdí, Sámo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili, a chtěl pouze stanovit soudy pro tyto a jiné spory, které vznikly mezi oběma stranami, aby bylo navzájem uplatněno právo. Sicharius — jako pošetilý vyslanec — pronese potupná slova, která mu nebyla uložena, a hrozby proti Sámovi, že totiž Sámo i lid jeho království jsou Dago-bertovi povinni poddanstvím. Sámo, již uražen, odpověděl: „Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství." Sicharius řekl: „Není možné, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy." Sámo pak na to odvětil: „Jestliže vy jste boží sluhové a my jsme boží psi, tu když vy ustavičně proti němu jednáte, nám je dovoleno trhat vás svými zuby." I byl Sicharius vykázán ze Sámovy dohledu. Když to Dagobertovi oznáiVil, Dago-bert zpupně poručí vyslat z celého království Austrasijského vojsko proti Sámovi a Vinidům; tehdy postupuje vojsko ve třech šicích proti Vinidům,2 ba rovněž i Langobardi, najatí Dago-bertem, vytáhli vojensky proti Slovanům.3 Zatím co se z opačné strany Slované na těchto i na jiných místech připravovali, dosáhlo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v krajině, do níž vkročilo.4 Rovněž Langobardi dosáhli vítězství a jak Alamani, tak i Langobardi si odvedli velmi
Austrasijské vojsko se shromažďovalo obvykle v Metách a táhlo obchodní cestou přes Mohuč a po Mohanu, P. Choc, ibid. 30.
Výprava Langobardů mohla směřovat do Korutan, případně až po Dunaj nebo i na sever, do území Moravy.
Alamanské vojsko táhlo podél Dunaje: z Bavor mohlo táhnout jak do Cech, tak dále podél Dunaje na Moravu, ef. názory, uváděné P. Chocem, ibid. 30—31. Není vyloučeno, že se Alamani měli setkat s Dagobertovým vojskem někde uprostřed Čech, kam P. Choc, ibid. 26—28, klade (na území Velké Prahy) středisko Sámovy říše. Nověji V. Vaněček, Souvislost 220 seq. uvažuje o centru na západ od čech, J. Poulík, Staří Moravané 44 a Z. R. Dittrieh, 9, o Moravě.
Langobardi secum duxerunt. Aostrasiae vero cum ad castro Wogastisburc, ubi plurima manus forcium Venedorum irrmuraverant, circrmidantes, triduo pri--_ Mantes, pluris ibidem de exercito' Da-goberti gladio trucidantur et exinde fogaceter, omnes tinturius et res quas habuerunt relinquentes, ad propries sedebus revertuntur. Multis post haec vecebus Winidi in Toringia et relequos vastandum pagus in Francorum regnum inruunt; etiam et Dervanus dux gente Surbiorum, que ex genere Sclavinorum erant et ad regnum Francorum iam olem aspecserant, se ad regnum Samonem cum suis tradedit. Bstaque victu-ria, qua Winidi contra Francos merue-runt, non tantum Sclavinorum forti-tudo optenuit, quantum dementacio Austrasiorum, dum se cernebant cum Dagoberto odium incurrisse et adsiduae expoliarintur.
157 IV 72 Bo anno in Abarorum cuino-mento Chunorum regnum in Pannia0 surrexit viaemens intentio, eo quod de regnum certarint, cui deberetur ad sucedendum: unus ex Abares et alius ex Bulgarisd, collicta multetudinem, uterque in invicem inpugnarint. Tan-. dem Abaris Burgaruse superant. Bur-garisf superatis, nove milia verorum cum uxoris et liberis de Pannonias8 expulsi, ad Dagoberto expetint, petentes, ut eos in terra Francorum manendum rece-perit. Dagobertus iobit eos iaemandum Badowarius recipere, dummodo per-tractabat cum Francis, quid exinde fierit.   Cumque  dispersi  per domus
značný počet slovanských zajatců. Avšak Austrasijci oblehnou pevnost Vogastisburk,5 kde zůstal největší oddíl statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojují; je tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a potom davše se na útěk zanechají tam všechny stany i věci, které s sebou měli, a navrátí se do svých sídel. Vinidové potom mnohokrát vpadnou do Durynska i do jiných krajin v království Franků, aby tu kořistili. Taktéž Dervan, vévoda národa Srbů6, kteří byli z rodu Slovanů a již dávno patřili ke království Franků, přidal se se svými lidmi ke království Sámovu. Toho vítězství, které si Vinidové nad Franky vybojovali, nevydobyla tak statečnost Slovanů, jako bezhlavost Austrasijců, když viděli, že upadli u Dagoberta v nemilost, a byli jím neustále vykořisťováni.
IV 72 V tom roce1 vznikl v Panonii, v království Avarů, zvaných Hunové, prudký spor, poněvadž se vedl zápas o království, komu by mělo připadnout nástupnictví na trůn; jeden z Avarů a jeden z Bulharů2 sebrali množství lidí a oba se pustili navzájem do boje. Nakonec Avaři Bulhary přemohou. Po porážce Bulharů je z Panonie vyhnáno devět tisíc mužů i s ženami a s dětmi a ti se obrátí na Dagoberta se žádostí, aby je přijal k pobytu do země Franků. . Dagobert přikáže Bavorům, aby je přijali k prezimovaní, a zatím jednal s Franky, co se má dále dít. A když byli rozptýleni po příbytcích Bavorů,
c Pannia m. s. VIII(?) corr. Pannonia 1; Spania 3.4c1-2; Hispánie 4e2*; Hispánia 5a. d Pulgaris 3. 5a. e Buígar. semper éb^c1-2; Bargaris sec. m. corr. Bulgares 5a.      £ Burgari corr. Burgaris 1.      £ Pannonia ihz*.cl-z.
5 Podle Pv. Griinwalda, Wogastisburk, Vznik a počátky Slovanů II, 1958, 99—120, jde patrně o hradisko Staffelberg u Bambergu nad Mohanem, ležící na cestě od Rýna do středu Cech. Negativně se k této lokalisaci staví H. Jacob, Das Allodium Wugastesrode, Forschungen und Fortschritte 1963, 44 a R. Turek, Öechy 123, podle něhož šlo o Úhošť u Kadaně.
6 Šlo o Srby sídlící na řece Solavě (Saale), Elsteře a snad Muldě. L. Niederle, SS III 110».
IV 72
1 Tj. 631 '
2 Kutrigurů.
24
ŕRSDEGARII CHRONICON
FKEDEGARII. CHRON1C0M
25
Baioariorum ad hyemandum fuissent, consilium Francorum Dagobertus Baio-ariis iobet, ut Bulgarus illus cum uxorís et liberis unusquisque in domům suam una nocte Baiuariae interficerint. Quod protinus a Baiovaries est impletum; nee quisquam ex illis remansit Bulgaris, nisi tantum Alciocus cum septinientis viris et uxoris cum liberis, qui in marca Vinedorum salvatus est. Post haec cum Wallucumh ducem Winedorum annis plurimis vixit cum suis.
158 IV 74 Anno decemo regni Dagoberti, cum ei nunciatum fuissit, exercitum Winitorum Toringia fuisse ingressum, cum exercito de regnum Austrásiorum de Mettis urbem promovens, transita Ardinna, Magancia cum exercito ad-greditur, disponens Eenum transire, scaram de electis viris fortis de Neuster et Burgundia cum ducebus et grafione-bus secům habens. Saxones missus ad Dagobertum dirigunt, petentes, ut eis tributa, quas fisci dicionebus dissol-vebant, indulgerit; ipse vero eorum studio et utiletate Winidis resistendum spondent et Francorum limete de illis partebuscustodirepromittent.QuodDa-gobertus consilio Neustrasiorum adep-tus prestetit; Saxones, qui uius peticio-nebus suggerendum venerant, sacra-mentis, ut eorum mus erat, super arma placatá pro universis Saxonebus fir-mant. Sed parum haec promissio sorti-tur aefectum; tamen tributo Saxones, quern reddere consuaeverant, per pre-ceptionem Dagoberti habent indultum. Quinnentas vaccas inferendalis annis singolis a Chlothario seniore censiti reddebant, quod a Dagoberto cassatum est.
aby prezimovali, vzkáže Dagobert Bavorům rozhodnutí Franků, aby v Bavorech jeden každý usmrtil ve svém domě ža jediné noci ony Bulhary i s ženami a dětmi. A to Bavoři neprodleně splnili; a nezůstal z oněch Bulharů nikdo na živu než Alciokus se sedmi sty muži a ženami s dětmi,3 který nalezl záchranu v marce Slovanů. Po této události žil přemnoho let se svými u Valuka, vévody Vinidů.4
IV 74 Když bylo Dagobertovi v desátém roce jeho panování1 oznámeno, že vojsko Vinidů vpadlo do Durynska, vyrazí s vojskem z království Austra-sijského z města Met, a když přešel Ardeny, přitáhne s vojskem k Mohuči, zamýšleje překročit Rýn a maje s sebou družinu vybraných udatných mužů z Neustrie a Burgundska i s vévody a hrabaty. Sašové vyšlou^JDagober-tovi posly se žádostí, aby jim prominul poplatky, které platili ve prospěch státní pokladny; oni sami se pak zavážou, že budou z vlastní horlivosti a ve vlastním zájmu klást odpor Vinidům, a přislíbí, že budou v oněch končinách střežit hranice Franků. Dagobert to na radu Neustrasijců povolil. Sašové, kteří přišli přednést tyto žádosti, stvrdí to za všechny Sasy, jak bylo jejich zvykem, přísahou za úderů na zbraně. Ňež z tohoto slibu vzešel malý výsledek; přece však byla Sasům z rozkazu Dagobertova prominuta daň, kterou byli zvyklí odvádět. Odváděli každoročně z příkazu Cklotara Staršího jako daň pět set krav, a to tedy bylo Dagobertem zrušeno.
h Walluco 3; Walduco 4b2*c1-2; Valduco, pr. m. corr. 5a.
3 Alciokus bude patrně totožný s vévodou Bulharů Alzekem, vzpomínaným Pavlem Diákonem, História Langobardorum V 29.
4 Jak se převážně soudí, jde o vévodu Slovineů-Korutaneů. O příslušnosti Korutanců k Sámově říši vyslovil nověji pochybnosti 6. Labuda, Patfili Slované korutanští h říši Sámově? ČČH 48—49, 1949, 1—13. Opačný názor zastává B. Grafenauer, Razvoj 215.
IV 74 1 E. 632.
us . IV 75 Anno undecimo regni Dago- ■: berti, cum Winidi iusso Samone for-teter severint et sepius, transcesso eorum limite, regnum Francorum vas-tandum Toringia et relequos pagus ingrederrnt, Dagobertus Mettis orbem veniens, cum consilio ponteveeum seo et procerum, omnesque primatis regni sui consencientebus, Sigybertum, filium suum, in Auster regem sublimavit sedemque ei Mettis civitatem habere
j59 permisit. Chunibertum | Goloniae urbis pontevecem et Adalgyselum ducem palacium et regnum gobernandum instetuit. Tinsaurum quod süffecerit filium tradens, condigne, ut decuit, eum uius culmine sublimavit; eo, quod-cumque eidem largitus fuerat, sigilla-tempraeceptionebus reborandum decre-vit. Deinceps Austrasiae eorum studio limeten et regnum Francorum contra Winedus utiliter definsasse nuscuntur.
159 IV 77 Radulfus dux, filius Chamaro, quem Dagobertus Toringia docem instetuit, pluris vecibus cum exercito Winedorum deroicans, eosque victus vertit in fogam. Uius supeTbiae aelatus et contra Adalgyselum ducem diversis occansionebus inimicicias tendens, pau-latem contra Sigybertum iam tunc ciperat revellare. Sed, ut dictum est, sie agebat: „Qui diligit rixas, meditatur discordias."
IV 75 V jedenáctém roce panování Dagobertova,1 když Vinidové z rozkazu Sámova divoce řádili a dosti často překročivše své hranice vpadali do Durynska i do ostatních krajin, aby pustošili království Franků, přišel Dagobert do města Met a po poradě s biskupy a nejvyšší šlechtou a za souhlasu všech předních mužů svého království povýšil svého syna Sigiberta na krále Austrasijského a dovolil mu, aby. měl za sídlo město Mety. Chuniberta, biskupa města Kolína, a vévodu Adalgisela ustanovil za správce paláce a říše. Synovi odevzdal dostačující poklad a povznesl ho přiměřeně jeho vysokému důstojenství, jak se slušelo. A cokoli mu štědře udělil, potvrdil jednotlivě zvláštními rozhodnutími. Ti potom, jak je známo, hájili úspěšně svým úsilím hranice Austrasie i království Franků proti Vinidům.
IV 77 Vévoda Radulf, syn Chamarův, kterého Dagobert ustanovil vévodou v Durynsku, vícekrát zápasil s vojskem Vinidů, porazil je a obrátil je na útěk.1 Zpyšněv z toho a projevuje při různých příležitostech nepřátelství vůči vévodovi Adalgiselovi, začal již tehdy pone-náhlu chystat vzpouru proti Šigiber-tovi. A jednal tak, jak praví přísloví: Kdo miluje rvačky, osnuje hádky.
164 IV 87 Cum que anno octavo"* Sigybertus regnarit, Badulfas dux Toringiae vehementer contra Sigybertum revellandum disposuissit, iusso Sigyberti omnes leudis Austrasiorum in exercitum gradi-endum barmiti sunt. Sigybertus Renum
IV 87 A když Sigibert kraloval osmý rok,1 rozhodl se Radulf, vévoda du-rynský, rázně se vzbouřit proti Sigi-bertovi; na Sigibertův rozkaz byli všichni vasalové austrasijští vyzváni, aby se dostavili do zbraně. Když Sigi-
1 septimo 3; 8. e corr. 5a.
IV 75
1 R. 633. IV 77 1 Vr. 634. IV 87
1 Osmým rokem vlády franského krále Sigiberta III. byl r. 641.
26
FREDEGARII CHRONICON
FRSDEGARI1 CHRONICON
27
cum exeroitů transiens gentes undique de universis regni sui pagus ultra Renum cum ipsum adunati sunt. Primo in loco Faram filio Chrodoaldo, Homini, qui cum Radulfo unitum habe-bat consilium, exercitus Sigýberti truce-dans rupit ipsoque inteifecit. Omnem populum uius Fare, qui gladium asvasit, captivetate depotant. Omneš primáti et exercitus dextras in invicem dantes, ut nullus Radulfo vitam concederet; sed haec promissio non sortitur effectum, Sigybertus deinde Buchoniam cum exercito transiens, Tpringiam prope-xans: Radulfus haec cernens, castrum lignis monitum in quodam montem super Unestrude fluvio in Toringia construens, exercitum undique, quantum plus potuit, collegens, cum uxorem et liberis in nunc castrum ad se defin-sandum stabilibit. Ibique Sigybertus cum exercitum regni sui veniens, castrum undique circumdat exercitus; | Ra-dulfus vero intrinsecus ad prilio for-teter praeparatus sedebat. Sed hoc prilio sine consilio initum est ... Radulfus, patrata vict.uria, in castrum ingredetur. Sigybertus cum suis fede-lebus grave amaretudines merorem adreptus, super aequum sedens, lac-remas oculis prorumpens, plangebat quos perdederat. Nam et Bobo dux et Innowales comex, citiri novilium fortis-semi pugnatoris seo et plura manus exercitus Sigiberti regi, qui cum ipsus in congressione certamenes sunt adgres-si, conspiciente Sigyberto, boc prilio fuerunt trucidati. Nam et Fredulfus domestecus, qui amicus Radulfo fuisse dicibatur, hoc prilio occupuit. Sigybertus eadem nocte nec procul ab ipso castro in tenturies cum suos mansit exercito. In crasteno vedentes, quod Radulfo nihil prevaluissint, missus discurrentebus, ut paceveci Renum aeterum transmearint, cum Radulfo eonveneneiam Sigybertus et eiusdem exercitus ad propries sedebus remeantur.
s Sámovou říší.
bert překročil s vojskem Rýn, připojily se k němu se všech stran národy z veškerých zarýnských krajin jeho království. Nejprve vyrazilo Sigiber-tovo vojsko, vraždíc, proti synovi Chrodoaldovu, jménem Farovi, který smýšlel stejně jako Radulf, a usmrtilo ho. Veškeré lidi tohoto Fary, kteří unikli meči, zajmou. Všichni předáci a bojovníci si navzájem podají pravice, že nikdo nedaruje Ŕadulfovi život, ale tento slib k ničemu nevedl. Sigibert pak přejde s vojskem Buchonií a spěchá do Durynska. Když to viděl Radulf, zbudoval v Durynsku na jakési hoře nad řekou Unstrut hrad opevněný dřevěnými koly, shromáždil (tam) ze všech stran vojska, co mohl nejvíce, a opevnil se na tomto hradě k obraně i s ženou a dětmi. Když tam přijde Sigibert s vojskem svého království, oblehne (jeho) vojsko hrad se všech stran; Radulf však seděl uvnitř, dobře připraven k boji. Avšak tento boj byl započat bez rozmyslu ... Radulf dosáhnuv vítězství vkročí (zpět) do hradu. Sigibert byl se svými věrnými zachvácen těžkým a hořkým smutkem, a sedě na koni, ronil z očí slzy a bědoval nad těmi, které ztratil. Neboť i vévoda Bobo a hrabě Innovales a ostatní jeho nej-stateěnější bojovníci ze šlechty i velká část vojska krále Sigiberta, která s nimi vyrazila do bitevního utkání, byli v tomto boji před Sigibertovýma očima pobiti. Vždyť i správce paláce Fredulf, o kterém se říkalo, že byl přítelem Ra-dulfovým, padl v této bitvě. Sigibert té noci setrval se svým vojskem ve stanech nedaleko od samotného hradu. Když ráno viděli, že nad Raduliem nenabudou převahy, vyšlou posly, aby směli zase v pokoji přejít přes Rýn, a po dohodě s Radulfem se Sigibert a jeho vojsko navrátí do vlastních sídel. Radulf, nadmíru zpyšněv, považoval se za krále v Durynsku; upevňoval přátelské svazky s Vinidy2 a také ostatní
Radulfus superbia aelatus admodum, regem se in Toringia esse cinsebat; amicicias cum Winidis firmans, cete-rasque gentes, quas vicinas habebat, cultum amiciciae oblegabat. In verbis tamen Sigiberto regimini non denegans; nam in factis forteter eiusdem resiste-bat dominacionen.
národy, s nimiž sousedil, si zavazoval pěstováním přátelských vztahů. Slovy sice nepopíral Sigibertovu nadvládu, ale činy se rázně stavěl jeho panství na odpor.
181 Cont. 117 (31) Eodem anno Saxones more consueto fidem, quam germano suo promiserant, mentire conati sunt. Qua de causa, adento exercito, eos praevenire conpulsus est; cui etiam reges Winidorum1 seu Frigionum ad auxiliandixm uno animo convenerunt. Quod videntes Saxones, consueto ti-more conpulsi, multi ex eis iam trucidati et in captivitate missi, regiones eorum igneque crematis, pacem petentes, iure Francorum sese, ut antiquitus mos fuerat, subdiderunt et ea tributa quae Chlotario quondam prestiterant plenis-sima solutione ab eo tempore deinceps esse reddituros promiserunt. Ex quibus plurima multitudo videntes se contra impetum Francorum rebellare non posse, propriis viribus destituti, petie-runt sibi christianitate sacramenta conferre.
Cont. 117 (31) V temže roce1 se pokusili Sašové, jak měli ve zvyku, porušit věrnost, kterou slíbili jeho bratrovi.2 Z toho důvodu, když přicházelo (jejich) vojsko, byl je nucen (Pipin) předejít; přišli mu také svorně na pomoc králové Vinidů3 a Frigiů. Když to Sašové uviděli, dostali jako obvykle strach — mnoho z nich bylo již pobito nebo posláno do zajetí a jejich krajiny byly spáleny ohněm —, požádali o mír, poddali se moci Franků, jak byli odedávna zvyklí, a slíbili, že jim budou od té chvíle napořád platit v plném rozsahu poplatky, které kdysi platili Chlota-rovi. A přemnozí z nich, když viděli, že nemohou vlastními silami odolat náporu Franků, požádali, aby jim byly uděleny křesťanské svátosti.
* Wínodorum 4a.
Cont. 117 (31)
1 R. 748. a Grifovi."
3 Ann. Mett. ad á. 747.
28..
29
ANNALES SANCTI AM AND I LETOPISY SVAT OAM AN D S KÉ
Jde o významné raně karoEnské letopisy, pojmenované podle kláštera sv. Amanda (St. Amand ve Flandrech), k němuž mají vztah některá místa jejich textu. Dílo podává informace o letech 687—810 a bývá vnitřně členěno do několika dílčích celků; důležitými mezníky byly tu patrně roky 741, 771 a 792.
Použitý text: Annales sancti A-mandi, ed. 6. H. Pertz, MGH SS I 3—14.
Annates sancti Amandi
805 Carlus imperátor transmisit filium suum Karohrm cum exercitu in We-nedonia.
Letopisy svatoamandské
805 Císař Karel poslal svého syna Karla s vojskem do Venedonie.1
805
1 Venedonil jsou zde Čechy,.
n. reg. Franc., Ann. Mett. a Chron. Moissiac. a3 a. 805.
ANNALES GUELFERBYTANI LETOPISY WOLFENBtJTTELSKÉ
Jde o významné raně karolínske letopisy, které jsou o generaci mladší než Ann. S. Amandi a tzv. Ann. Mosellani-Laureshamenses, obě nejstarší skupiny raně karolínskych letopisů. Svůj název mají podle Wolfenbůttelu, kde byly nalezeny. Bývají odvozovány z kláštera v Murbaehu (v Alsaskú), kam sahají svým původem i Ann. Nazariani a Ann. Alamannici, obojí s Ann. GueljerbyUmi blízce spřízněné. Ann. Quelferbytani popisují v závislosti na původní murbašské předloze události od r. 741 do r. 790. Jejich první část obsahuje informace o létech 741—-768, druhá část zahrnuje léta 771—790 a na ni bezprostředně navazuje dosti samostatné pokračování až do r. 805, ke konci patrně zčásti závislé na Ann. Mettenses priores. Všechny tyto zprávy zřejmě sepsal jediný autor, cizí ruce pak připsaly krátké informace k létům 814, 817, 823. Nejstarší rukopis díla pochází patrně již z r. 814.
Použitý text: Annales Gueljerbytani, ed. G. H. Pertz, MGH SS I 22—31, 40—46.
A ti ti ales Guelferbytani
797 Karolus rex iterum in Saxonia cum naves magnas per terra tractas et per aquas, et in řpsas fecit castellum, et constrixit Saxones nimis; et transmisit Pippinum cum hoste in Wenedum, et aliam hostem in Hurda ...
805 Cum esset imperátor in palatio Aquis, Caroli autem et principům eius misit in Sclavos in regione Peehaim, ipsam regionem vadit.
Letopisy wolf enbůttelské
797 Král Karel opět (vpadl) do Saska s velkými loďmi, dopravovanými po zemi i po vodě, zbudoval tam pevnost a silně Sasy sevřel; a poslal Pipina s vojskem proti Venedům a jiné vojsko do krajiny Hunů.1
805 Když císař1 prodléval v královském sídle v Cáchách, poslal (vojska) Karla a jeho knížat proti Slovanům do země české a vtrhne2 do samotné země.3
797
1 Jde o taženi proti Avarům v r. 796, Ann. reg. Franc, ad a. 796. 805
1 Karel Veliký.
2 Král Karel, syn Karla Velikého.
3 Ann. reg. Franc., Ann. Mett. (priores), Chron. Moissiac. ad a. 805.
31
9
ANKALESALAMANNICI LETOPISY ALAMANSKÉ
Jde o raně karohnské letopisy, společně s Ann. Nazariani úzce spřízněné s Ann. Guel-ferbytani. Ann. Alamannici popisují události z let 708—926 a skládají se z několika částí. Jejich první část, zahrnující léta 708-—768, je závislá nejen na společné murbašské předloze (viz Ann. Gíuélferbytani) všech shora uvedených letopisů, nýbrž i na Ann. Mosellani-Laureshamenses, jiné významné skupině raně karolínskych letopisů; k této části se bezprostředně pojí pokračování popisující léta 771—789: Druhá část je samostatné pokračování od téhož autora, které obsahuje popis událostí z let 790—799 (tzv. Continuatio Murbacensis, nazvané podle kláštera v Murbachu — basilejská diecéze); třetí část, tzv. Continuatio Augiensis (nazvané podle kláštera v Reichenau, diec. kostnická), zahrnuje léta 802—859; čtvrtá část obsahuje další trojí pokračování — tzv. Continuationes Sangalhnses (nazvaná podle kláštera v St. Gallen, diec. kostnická) — a popisuje léta 860—876, 877 až 881; 882—926. Ann. Alamannici byly důležitým pramenem pro jiné pozdější letopisy, zejména pro Ann. Altahenses maiores.
Použitý text: Annales Alamannici, ed. G. H. Pertz, MGH SS 119—30, 40—44, 47—56.
Poznámka k rukopisnému doložení: Letopisy jsou zachovány ve čtyřech rukopisech:
1. Codex Turicensis,
2. Codex Sirmondianus (začíná až rokem 748),
3. Codex Modoetiensis,
4. Codex Veronensis.
Protože se mezi léty 790—799, a zejména pak v rozmezí let 882—912, liší mezi sebou na jedné straně rukopisy č. 1 a 2 a rukopisy č. 3 a 4 na straně druhé, uvádíme i zde •— po vzoru Pertzově — text ve dvou sloupcích.
32
.Annales Alamanniei
Codices Turiciensis et Sirmondianus
790 Karolus rex, oommoto exercitu magno Francorum et Saxomim atque Selavorum, peirexit in regionem Wan-daloriim, terram devastavit, et cum praeda reversus est in pace.
797 Pipinus cum Baguariis et quosdam de Langobardis super Sclávos, terram devastavit, et cum pace reversus est ad patrem suum dommrm regem Karlurn.
870 Easticiusa dux a Hludowico rege Germaniae, et Soltaims ab imperato-re Hludowico rege Langobardorum capti sunt.
892 Arnolfus rex contra Maravenseš pergebat.
893
895 902
Codices Modoetiensis et Veronensis
Karolus cum exercitu Franchorum, Saxorum atque Selavorum in regionem Wandalorum, et eam devastavit; reversus cum pace.
Ericus victoriam in Wandalos; Pippi-nuš super Sclavos.
Arnolfus cum exercitu in Maraha, terramque devastavit. -
Arnolfus in Maraha. Wilhelm occisus, Engilscalch obcecatur. Ruodpertus oc-ciditur.
...; et Zuentebulc rex elevatus.
Et bellum in Maraba cum Ungaris, et patria victa.
33
Letopisy alamaiiské
790 Král Karel1 vyrazil s velkým vojskem Franků, Sasů a Slovanů,2 zamířil do krajiny Vandalů,3 zpustošil zemi a vrátil se v pokoji s kořistí.
797 Pipin1 (se vydal) s Bavory a s některými z Langobardů proti Slovanům,2 zpustošil zemi a vrátil se v pokoji k svému otci panu králi Karlovi.
870 Byli zajati vévoda P^ostislav1 Ludvíkem, králem Germánie,2 a Soltan císařem Ludvíkem,3 králem lango-bardským.
892 Král Arnulf táhl proti Moravanům.
893
895 902
Král Karel1 (vyrazil) s vojskem Franků, Sasů a Slovanů2 do krajiny Vandalů3 a zpustošil ji; vrátil se zpět v pokoji.
Erich dosáhl vítězství nad Vandaly, Pipin nad Slovany.2
Arnulf (vpadl) s vojskem na Moravu a zpustošil zemi.1
Ainulf (vpadl) na Moravu. Vilém byl zabit, Engilšalk oslepen, Ruodbért usmrcen.1
..., a Svatopluk byl povýšen na krále.1
A na Moravě (začala) válka s Uhry a země byla přemožena.1
a Hassucius 2.
790
1 Karel Veliký (768-814).
2 Slovany jsou zde míněni Srbové a Obodrité, Ann. reg. Franc, ad a. 789. s Jde o Velety. Událost se týká r. 789, Ann. reg. Franc, ad a. 789.
797
1 Syn Karla Velikého a král Itálie.
2 Jde o Pipřnovo tažení do Panonie proti Avarům, podniknuté po tažení markrabího Jindřicha a slovanského vévody Vonomíra r. 796, Ann. reg. Franc, ad a. 796.
870
1 Rostislav, vévoda Moravanů (846—870).
2 Ludvík Němec (830/843-876).
3 Císař Ludvík II. dobyl r. 871 italského města Bari a zajal tam saraeénského velitele-sultána.
1 0 tažení Ann. Fidd. ad a. 892. 893
1 Ann. Fuld. ad a. 893. 895
1 Toho roku se Arnulfův syn Zwentibald stal.králem lotrinským. 902
1 O porážce Maďarů na Moravě Ann. Fuld. ad a. 902.
3 Prameny
34:
ANNALES FLAVINIACENSES LETOPISY FLAVINIACKÉ
35
ANNALES REGNI FRANCORUM LETOPISY KRÁLOVSTVÍ FRANKŮ
Jde o stručné kompilační dílo, jehož základní část obsahuje zprávy u událostech v rozmezí let 382 až asi 816. Je pojmenováno podle kláštera ležícího v Burgundsku v diecézi autunské, kde zřejmě vzniklo. Později byly tyto letopisy dovedeny až po r. 985, od poloviny 9. stol. se však rukopis nacházel již v Lausaime, a proto se tento závěrečný úsek označuje i jako Ann. Lausonenses.
Použitý text: Annales Flaviniacenses, ed. 6. H. Pertz, MGH SS III 149—152.
Annales Flaviniacenses Letopisy flaviniaeké
151   805 Karolus in Bemctium. 805 Karel (vytáhl) do Čech.1
i5i   806 Karolus in Bern. 806 Karel (vytáhl) do Čech.1
I
1
805
1 Ann. reg. Franc, Ann. Meii. (priores), Chron. Moissiao. ad a. 805.
806
1 Ann. reg. Franc, ad a. 806.
Letopisy království Franků nás informují o politických dějinách Franské říše koncem 8. a na počátku 9. stol. Kromě jiného přinášejí významné zprávy o bojích Franské říše s Avary v Potisí a v Panonii, kdy také docházelo k prvnímu styku Franků se Slovany v Karpatské kotlině, zvláště se Slovany, sídlícími nad středním Dunajem, kteří se posléze v jediné zprávě letopisů objevují pod vlastním jménem Moravané.
Vznik těchto letopisů, zahrnujících léta 741—829, není doposud zcela uspokojivě vyřešen. Nepochybně však jde o dílo vyrostlé z dlouholeté analistické tradice raného karolínskeho období. Podle toho, že jejich nejstarší rukopis pochází z kláštera v Lorsch u Heidelberku (mohučská diecéze) byly původně zvány Annales Laurissenses maiores, jelikož se však později poznalo, že jde vlastně o více méně oficiální letopisy sestavované v úzkém kontaktu s franským dvorem, dostaly časem název Annales regni Francorum. Na jejich vzniku se podílelo více autorů:
1. Léta 741—788: Někdy mezi léty 788 a 793 složil neznámý autor analistický výklad událostí z let 741—788 na základě starších letopisů; zvi. to byla a) různá pokračování kroniky Fredegarovy (po rok 768), b) dále nezachovaná předloha, z níž jsou odvozeny Ann. s. Amandi (po rok 772), c) Ann. Petaviani, které vzešly ze spojení Ann. s. Amandi a Ann. Moseílani-LauresJíamenses (po rok 778), d) murbašská předloha, v níž mají svůj původ Ann. Guelferbytani, Ann. Nazariani i Ann. Alamannici (po rok 781), e) společný základ, z něhož vzešly Ann. Mosellani-Laureshamenses (po rok 785), a některá další díla.
2. Léta 788—807: Tato část navazuje na část předešlou, byla zřejmě pravidelně po jednotlivých letech doplňována, zprvu rukou autora první části, později zřejmě jiným autorem nebo jinými autory; jistý mezník tu pravděpodobně představuje zejména r. 795 (Kurzeho názor, tlumočený v jeho vydání Letopisů, str. VI, že totiž pokračovatelem byl od r. 795 do r. 820 životopisec Karla Velikého Einhard, nedošel uznání).
3. Léta 808—829: V této části máme co činit se dvěma autory, pokračujícími stejným způsobem, jak bylo uvedeno sub 2; druhý z autorů, který začal psát koncem r. 820, byl podle některých opat Hildvin ze St. Denis.
Přitom je třeba poznamenat, že se v rukopisech skupiny E (viz níže) nachází starší část letopisů (zejména do r. 801, ne-li ještě dále) ve značně přepracované podobě. Důležité je, že tu nejde jen o stylistické vybroušení textu, nýbrž byla zde navíc připojena celá řada poměrně rozsáhlých doplňků. V minulosti bývala tato rukopisná skupina označována speciálním názvem Annales qui dicuntur Einhardi podle svého domnělého autora Einharda; dnes se však jak Einhardovo autorství, tak případný samostatný charakter této rukopisné skupiny jednoznačně odmítá. I v našem textu ji zařazujeme pod jediné společné označení Annales regni Francorum, avšak z technických důvodů uvádíme do r. 801 text zakládající se na této rukopisné skupině (podobně jako Kurze, z jehož edice vycházíme) odděleně půd dílčím záhlavím Annales regni Francorum — Annales qui dicuntur Einhardi, přičemž u textu zakládajícího se na rukopisných skupinách A—D používáme až do tohoto
36
ANNALES HEGNI FRANCORUM
ANNAJ^ES REGNI FRAiNCORU&t
37
roku záhlaví Annales regni Francorum — Annales Laurissenses maiores. Po tomto roce
užíváme již záhlaví jednotného.
Celkem rozeznáváme pět rukopisných skupin uvedených letopisů:
A: Základem byl dnes nezvěstný rukopis z lorschského kláštera se speciální změnou u r. 748 a končící snad, i když ne zcela nepochybně, rokem 788. Od něho jsou odvozeny:
A 1: Dnes taktéž ztracený opis rukopisu A, kterého použil H. Canisius ve svém prvním vydání Letopisů z r. 1603; text končí před koncem r. 788 zřejmě proto, že předloha nebyla úplná, a následující léta 788—793 z tzv. Ann. LauresMmenses.
A 2: Codex Floreniinus z 11. stol., obsahující léta 741—749, připojená ke spisu Liber Msto-riae Francorum (příslušnost tohoto rukopisu k rukopisné skupině A je však nejistá).
A 2a: Codex Vindobonensis 3126 z 15. stol. odvozený od A 2.
B:     Pro skupinu B je typické ukončení textu uprostřed r. 813,
B 1:   Godex Vaticanus reginae Christinae 617 z 9. stol., odvozený z předlohy, která byla
na začátku i na konci porušena. •
B 2: Ztracená předloha Reginona z Prúmu, který používal Letopisů počínaje rokem 741; text končí rovněž uprostřed r. 813, avšak o něco dříve než B 1 a B 4.
B 3: Godex Vaticanus reginae Christinae 213 z 10. stol., který obsahuje nejprve Fredegarii ^ i Continuationes a Annales Laureshamenses antiquiores (768—790) a potom Annales ; regni Francorum, avšak jen do r. 806.
B 4: Godex Parisinus 5941 A z 11. stol, původem z kláštera Brantonu (Dordogne); 1 končí na zcela stejném místě jako B 1. Dnes ztracený rukopis — kdysi v majetku j Jeana du Thila — který vy dal D u C h e s n e ve spise Historiae Franciae Scríptores \ II11—21; jde o zhustené zpracování Letopisů, nazývané někdy Annales Tiliani ! a končící již rokem 806 (viz Annales^Tiliani). \
C: Rukopisy skupiny C mají jisté změnyVir. 773, 776, 828. Rozlišují se tu dvě podskupiny, Cx a Cy.
€x:   Jde o podskupinu, v níž Annales regni Francorum navazují na Liber Historiae Francorum a na kapitoly 107—110 z pokračování k Fredegarovi. Hlavní rukopisy této podskupiny jsou tyto: I Cl:   Godex Parisinus 10911 z 9. stol., původem z Lutychu. ;| C 2:   Godex Petropolitanus L. F. Otd. IV. n. 4 z 10. stol., sepsaný v klášteře sv. Medarda v Soissons.
€y: Jde o rukopisnou podskupinu, jejíž předloha měla ještě další pokračování, dovedené ; až do r. 837, a k ní potom ještě v rukopisech podskupiny Cy přibyla další dvě ; pokračování, do r. 861 a do r. 882; přitom autor posledního z těchto pokračování, » remešský arcibiskup Hinkmar, napojil celý tento analistický výtvor na řadu starších j spisů (Eutropiovo Breviarivm, Marcellinovo Ghronicon, spis Notitia provinciarum, 3 CJironicon Řehoře Tourshého, Continuationes Fredegarii ve výtahu) a vytvořil tak rozsáhlé dílo, zahrnující události od založení Ěíma až po současnost. • Důležitější rukopisy této podskupiny jsou tyto: i
C 3: Godex Bertinianus, dnes uložený v městské knihovně v St. Omer jako Codex Audo-mariensis 697 a 706; jeho část týkající se let 830—882 bývá vydávána pod názvem Annales Bertiniani (viz tam sub 1). j
C 3a: Codex Bruxelleňsis 6439—6451 z 11. stol. (srov. Ann. Bertiniani, sub. la). ;;
C 4:   Lze sem zařadit Codex Chronici Vedastini Ďuacensis 753, vzniklý koncem 11. stol. i v klášteře v St. Vaastu (jde o kompilační dílo obsahující výklady pro dobu od naro- j zení Krista až do r. 899; doslovné přepisování větších, částí z Annales regni Francorum však začíná až rokem 815); větší význam pro textovou kritiku těchto letopisů I však uvedený rukopis nemá. j
i i
i
D: Pro tuto skupinu jsou charakteristické přídavky u let 785 a 792. Hlavní rukopisy jsou tyto:
D 1: Godex Vindobonensis 473 z 9. stol., původem v Wormsu, v němž následuje po výtazích z Liber Historiae Francorum a z Continuationes Fredegarii text letopisů, do nichž je vložen u r. 814 text Einhardova Života Karla Velikého a jež jsou zakončeny spisem Genealógia Domus Carolingicae.
D 2: Dnes nezvěstná předloha, z níž čerpaly Letopisy fuldsH, jejichž výtahy z Annales regni Francorum počínají u r. 771 (předloha začínala asi teprve tímto rokem).
D 3: Codex Vindobonensis 612 z 11. stol., původem z Altaichu, čerpá také z nějaké předlohy, v níž chyběla léta 741—770.
E: Obecný úvodní výklad o rukopisech skupiny E viz výše. Zde je třeba dodat, že východiskem těchto rukopisů byl Weissenburg v Alsaskú a že existují dvě jejich podskupiny, jedna spojená s klášterem v Ellwangen {Exl) a druhá z kláštera v Lorsch (Ex2). Rozčlenění hlavních rukopisů skupiny E lze tedy vyjádřit takto:
Exl: Codex Vindobonensis 510 z 9. stol, původem z Gôttweihu, s jedním opisem.
E 2   Codex Parisinus 5942 z 10. stol. z Bec (Eure); se dvěma opisy.
Ex 2: Podskupina z Lorsch se dělí dále ještě na dvě další dílčí podskupiny Ey a Ez.
Ey: U rukopisů této dílčí podskupiny jsou Annales regni Francorum vloženy do Thega-nova spisu Vita Hludovici, který byl takto po sedmé kapitole rozdělen na dvě části.
E 3:  Codex Treverensis 1286, 43 z r. 1084, původem z Průmu.
E 5:  Codex Parisinus 15425 z 11. stol., patrně lotrinského původu
E 4:  Codex Britannici Musei 21109 z 12. stol., původem ze Steinfeldu z kolínské diecése.
Ez: Zde byly spojeny Einhardova Vita Caroli, Annales regni Francorum a Notherova Gesta Caroli v jediný celek nazvaný Gesta Caroli; tato dílčí podskupina je spojena s klášterem St. Gallen v kostnické diecézi. Hlavní rukopisy jsou tyto:
E 6: Codex Hannoveranus XIII 858 z 11. stol., patrně švábského původu, porušený na začátku i na konci.
E 7:  Codex Monacensis 17736 z 12. stol. ze Stadtamhofu u Rezna, patrně s řadou opisů.
Vedle toho jsou významné ještě dva další rukopisy méně jasné filiace —patrně však
z velmi staré předlohy: E 8:  Nezvěstná, snad neúplná předloha, které použil Poeta Saxo (použito bylo jen let
772—801).
E 9: Codex Monacensis 23618 z 10. stol., původem ze Solnohradu, obsahující však ]en léta 806—821.
Jak už bylo zčásti patrno z výkladu o rukopisech, poskytly Ann. regni Francorum velmi vydatný zdroj informací pro pozdější podobné výtvory. Buďto přímo, nebo alespoň zprostředkovaně z nich výrazněji čerpaly zejména tyto letopisy a kroniky zahrnuté v našem výboru: Ann. Fuldenses (zvi. pro léta 771—827); Ann. Maximiniani a Ann. Xantenses (zvi. pro léta 790—796); Ann. Mettenses priores (již od r. 751, zvi. pak v letech 806—829); Ghronicon Moissiacense (zvi. léta 804—818); Ann. Siťhienses, Regmoms Chronicon.
Použitý text: Annales regni Francorum, rec. P. Kurze, SRG, Hannoverae 1895 (srov. i Annales Laurissenses et Einhardi, ed. G. H. Pertz, MGHSSI 124—218, a nejnověji Annales regni Francorum,, ed. R. Rau, Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters V, 1—155).
38
ANNALES REGNI «RWNCORD'M
Annales regni Francorum
(Annales qui dicuntur Einhardi)
»   791 Cuius partem Theoderico comiti et Meginfrido camerario suo committens eos per aquilonalem Darrubii ripam iter agere iussit. Ipse cum alia parte, quam secum   retinuit,   australem eiusdem fluminis ripam Pannoniam petiturus occupavit, Baioariis cum commeatibus exercitus, qui navibus devebebantur, per Danubium secunda aqua deseen-dere iussis. Ac sic inchoato itinere prima castra super Anesum posita sunt; nam is fluvius inter Baioariorum atque Hunorum terminos medius currens certus duorum regnorum limes habe-batur.  Ibi supplicatio per triduum facta, ut id bellum prosperos ac felices baberet eventus; tum demum castra mota, et bellum genti Hunorum a Francis indictum est. Pulsis igitur Hunorum praesidiis ac destructis munitionibus, quarum una super Cambum fluvium, altera iuxta Comagenos civitatem in monte  Cumeoberg vallo firmissimo erat exstructa, ferro et igni cuncta vastantur. Cumque rex cum eo, quem ducebat, exercitu usque ad Arrabonis fluenta venieset,  transmisso eodem fluvio per ripam eius usque ad locum, in quo is Danubio miscetur, accessit ibique per aliquot dies stativis habitis per Sabariam reverti statuit. Alias vero copias, quibus Tbeodericum et Megin-fridum praefecerat,  per Beebaimos via, qua venerant, reverti praecepit. Sic peragrata ac devastata magna parte Pannoniae cum incolomi exercitu
Letopisy království Franků
(Letopisy zvané Einhardovy)
791 Tu část (vojska) svěřil1 hraběti Theodorikovi a svému komorníkovi Meginfrido vi a přikázal jim, aby se vydali na cestu po severním břehu Dunaje. Sám s jinou částí (vojska), kterou podržel u sebe, obsadil jižní břeh téže řeky — hodlaje napadnout Panonii —, a přikázal Bavorům, aby spolu s vojenskými zásobovacími sbory, které se plavily po lodích, sjeli za příznivého vodního stavu po Dunaji. A když tak započal cestu, byl postaven první tábor nad Enží; neboť ta řeka protéká uprostřed hranic Bavorů a Hanu2 a byla považována za bezpečné rozmezí (těch) dvou království. Tam se konalo po tři dny veřejné modlení, aby ta válka měla zdárný a šťastný výsledek; teprve tehdy pohnuli táborenia ze strany Franků byla vyhlášena národu Hunů válka. Když tedy za-- hnali ochranné posádky Hunů a rozbořili opevnění, z nichž jedno bylo zbudováno nad řekou Kamp3 a druhé — s velmi pevným náspem — při městu Komagenách na hoře Kumeo-berg,4 je všechno ohněm a mečem zpustošeno. A když král přišel s vojskem, které vedl, až k toku Ráby, přepravil se přes tuto řeku a prošel po jejím břehu až k místu, kde se mísí s Dunajem, a když tam po několik dní tábořil, rozhodl se, že se vrátí přes Sabarii.6 Ostatním vojenským sborům, jimž  postavil  do   čela Theodorika a Meginfrida, přikázal, áby se vrátili
791
1 Karel Veliký (768—814).
2 Avarů.
» K lokalisaei Ann. reg. Franc, ad a. 791, pozn. 3 bubotica/Kamenec (Stemamanger/Szombathely)
ANNALES REGNI FRANCORUM
39
Francorum in Baioariam se recepit. Saxones autem et Frisiones cum Theoderico et Meginfrido per Beehaimos, ut iussum erat,  domum regressi sunt.
796 Missus est ad hoc Angilbertus, abbas monasterii sancti Richarii; per quern etiam tunc ad sanctum Petrům magnam partem thesauri, quern Ericus dux Foroiuliensis spoliata Hunorum regia, quae hringus vocabatur, eodem anno regi de Pannonia detulerat, misit; reliquum vero inter optimates et auli-cos ceterosque in palatio suo militantes liberali manu distribuit.
Atque his expletis ipse cum exercitu Francorum Saxoniam petiit, Pippinum vero filium suum cum Italicis ac Baioá-ricis copiis in Pannoniam ire iussit. Et ipse quidem Saxonia ex magna parte vastata ad hiemandum Aquasgrani revertitur; Pippinus autem Hunis trans Tizam fluvium fugatis eorumque regia, quae, ut dictum est, hringus, a Lango-bardis autem campus vocatur, ex toto destructa, direptis pene omnibus Hunorum opibus ad patrem Aquisgrani hiberna habentem venit ac spolia regni, quae secum detulit, eidem praesentavit.
přes Čechy6 cestou, po které přišli.7 Když takto prošel a zpustošil velkou část Panonie, odebral se zpět do Bavor s nedotčeným franským vojskem. Sašové pak a Frísové se s Theodorikem a Meginfridem vrátili domů přes Cechy,8 jak jim bylo přikázáno.
796 Za tím účelem byl vyslán Angil-bert, opat kláštera svatého Richaria;1 po něm také tehdy poslal svatému Petru velkou část pokladu, který téhož roku přinesl králi2 z Panonie Jindřich, vévoda friaulský, když vyloupil královské sídlo Hunů, zvané hrink;3 zbytek pak štědrou rukou rozdělil mezi velmože, dvořany a mezi ostatní, kteří konali vojenskou službu v jeho královském sídle.
A když se toto naplnilo, sám zamířil s vojskem Franků do Saska, svému synu Pipinovi pak přikázal, aby se odebral s italskými a bavorskými vojenskými sbory do Panonie. A sám zpustoší z velké části Sasko a vrátí se do Cách, aby tam prezimoval; Pipin pak zahnal Huny za řeku Tisu a úplně rozbořil jejich královské sídlo, které se nazývá— jak bylo řečeno — hrink, u Langobardů pak „campus", a uchvátil téměř všechen majetek Hunů,4 přišel k otci do Cách, kde ten měl zimní ležení, a odevzdal mu kořist z království, kterou přinesl s sebou.
6 O významu a užívání Beehaimi, Beheimi apod. pozn. 8 Letopisů království Franků k r. 805.
7 Vojsko, vedené Meginfridem a Theodorikem, postupovalo z Rezna po severním břehu Dunaje až k ústí řeky Enže. Odtud táhlo „per Beehaimos": tj. přes silva Boemica (Nordwald, dnešní Österreichisches Granit Plateau) proniklo na cestu českou (Poemica semita, Behaimsteig) — bud přes jižní Cechy (Vitorazsko) či přes Greiner Wald — a po^ ní se dostalo k avarskému opevnění při ústí Chúby. Zpět se vojsko vracelo po této cestě přes Cechy, J. Dobiáš, Seit wann 5—23.
8 Oblast silva Boemica se až do 12. stol. považovala za součást Cech a začínala nepříliš daleko na sever od Dunaje, L. Havlík, Staří Slované 46—58, 80—84.
796
1 Sl. Riquier u Ableville.
2 Karel Veliký.
3 Šlo o středisko Avarů v Panonii, patrně při jižním cípu Blatenského jezera.
4 Tohoto boje se týká Rhythmus de Pippini regis victoria Avarica, MG Poetae lat. aevi Carol. 116, 117.
-0 ANNALES REQNI FRANCORUM
Annales regni Francorum
(Armales Laurissenses maiores)
Letopisy království Franků
(Letopisy loršské větší)
791 ... ad Reganesburg pervenit, ibi exercitum   suum   coniunxit. Ibique consilio peracto Francorum, Saxonum, Frisonum, disposuerunt propter nimi-am malitiam et intollerabilem, quam fecerunt Avaři contra sanctam ecclesiam vel populum Christianům, unde iustitias per missos impetrare non valuerunt, iter peragendi; ... Supradictus vero princeps de australi parte Danubio iter peragens, Saxones autem cum quibus-dam Francis et maxime plurima Frisonum de aquilonale parte Danubii similiter iter peragentes, ubi ad loca perve-nerunt, ubi iamdicti Avaři firmitates habuerunt praeparatas: de australi vero parte Danubii ad Cumeoberg, de alia vero ripa in loco, qui dicitur Camp, quia sic nominatur ille fluvius, qui ibi con-fluit in Danubio ... Supradictus exer-citus sic iter peragens usque ad fluvium, cuius vocabulum est Eaba; et exinde uterque exercitus de .ambobus ripis ad propria  reversi  sunt, magnificantes Deum de tanta victoria.
795 Ibi etiam venerunt missi tudun, qui in gente et regno Avarorum magnam potestatemhabebat; qui dixerunt, quod idem tudun cum terra et populo suo se regi dedere vellet et eius ordinatione christianam   fidem   suscipere vellet.
791
1 Karel Veliký (768-814),
2 Kumeoberg či mons Cumeoberg cum vallo firmissimo iuxta Comagenos civitatem (Ann. Einhardi ad a. 791) se obvykle hledá na Burgstalíu na severním okraji Vídeňského lesa, L. Havlík, Staří Slované 26—27.
3 Kamp či munitio super Cambum fluvium (Ann. Einhardi ad a. 791) se nověji lokalisuje do blízkosti osady Kammern (Ohambarn), L. Havlík, Staří Slované 27.
4 Jde o řeku Kamp, ěes. Chúba, v dnešních Dol. Rakousích.
5 V Panonii. O události V. Novotný, České dějiny 1/1 268.
6 Cf. H. Koller, Die Awarenkriege 1—12.
795
1 Do Lune. ;
2 Tudun je označeni význačného avarského hodnostáře a vládce, Laureshamenské letopisy k r. 795 ho označují jako regulus, Alamanaké letopisy k stejnému datu dux.
791 .. . dorazil1 k Řeznu a tam spojil své vojsko dohromady. A když tu uskutečnil válečnou poradu Franků, Sasů a Frísů, rozhodli se, že v důsledku přílišné a nesnesitelné zloby, kterou projevili Avaři vůči svaté církvi či křesťanskému lidu, podniknou vojenskou výpravu, když se jim nepodařilo dosáhnout spravedlnosti prostřednictvím vyslanců; . . . Zmíněný panovník postupoval pak po jižním břehu Dunaje, kdežto Sašové táhli podobným způsobem společně s některými Franky a s největší částí Frísů po severní straně . Dunaje, až dorazib na místa, kde měli zmínění Avaři připravená opevnění: (bylo to na jižníystraně Dunaje u Ku-meobergu,2 z druhého břehu pak na místě, které se nazývá Kamp3 — poněvadž se tak jmenuje ona řeka, která se tam vlévá do Dunaje4 ... Uvedené vojsko takto postupovalo až k řece zvané Eába;5 a odtamtud se obě vojska vrátila z obou břehů do vlasti, velebíce Boha za tak veliké vítězství.6
795 Tam1 také přišli poslové tudunovi,2 který měl v národě a v království Avarů velkou moc; ti řekli, že se tento tudun chce i se svou zemí a se svým lidem poddat králi a že chce přijmout podle jeho nařízení křesťanskou víru.
ANNALES REGNI FRANCORUM
41
796 Sed et Heiricus dux Foroiulensis missis horrdnibus sui scum Wonomyroa Sclavo in Pannonias hringum gentis Avarorum longis retro temporibus qui-etum, civili bello fatigatis inter se principibus, spoliavit, — chagan sive iuguro intestina clade addictis et a suis occisis — thesaurům priscorum regum multa seculorum prolixitate collectum dorrmo regi Carolo ad Aquis palatium misit ... In eodem anno tudim secundum pollicitationem suam cum magna parte Avarorum ad regem venit, se cum populo suo et patria regi dědit; ipse et populus baptizatus est, et honorifice muneribus donati redierunt.
Rex collectis exercitibus suis Saxo-niam ingressus est, filium suum Pippi-num regem Italiae in Pannonias cum exeicitu misso. Cuius legationes ad eum in eadem Saxonia venerunt, una, quae dixit occurrisse ei kagan cum ceteris optimatibus, quem sibi Avares post interfectionem priorům constitue-runt; altera, quae dixit Pippino cum exercitu suo in hringo sedere. Et domnus rex peragrata Saxonia cum integro exercitu suo in Gallias se recepit et in Aquis palatio filium suum Pippimun e Parmonia redeimtem et partem thesauri, qiae remanserat, adducentem laetus aspexit.
Atque ibidem natalem Domini ac pascha celebravit.
a uuonomiro B 2. 4. 5. C 3; uimomyro Ji 1.
796
796. Ale i Jindřich, vévoda friaulský,1 poslal své lidi se Slovanem Vonomí-Tem2 do Panonií, vyplenil hrink národa Avarů, dlouho předtím pokojný, když se tam knížata navzájem oslabila občanskou válkou, — když byli kagan a jugur3 vnitřní .pohromou vydáni na pospas a svými (lidmi) zabiti — a poslal panu krab Karlovi do Cách poklad dřívějších králů, nashromážděný za dlouhá staletí ... V temže roce přišel tudun podle svého slibu s velkou částí Avarů ke králi a poddal se se svým lidem i zemí králi; on sám i jeho lid byl pokřtěn ä vrátili se, byvše poctěni dary.
Král shromáždil svá vojska a vpadl do Saska, poslav svého syna Pipina, krále Itálie, s vojskem do Panonií. Přišla pak k onomu do téhož Saska jeho poselstva, jedno, které oznámilo, že mu i s ostatními velmoži vytáhl vstříc kagan, kterého si Avaři ustanovili po zavraždění předešlých; druhé pak poselstvo, které hovořilo, že Pipin je se svým vojskem usazen v hrinku. Pan král přešel se svým nedotčeným vojskem Sasko, uchýlil se do Galií a s radostí spatřil v královském paláci v Cáchách svého syna Pipina, který se vrátil z Panonie a přinesl zbylou část pokladu.
A tam oslavil narození Páně i velikonoce.
1 Čedad, dnešní Gividale (Friaul). , , ,
2 B. Grafenauer, Slovenci u ranofeudálna doba 148 uvadl, ze Vonomír byl vevoaa v horním Posáví. Mezi slovinskými vévody, uváděnými v Conversio Bag. et Carantanorum, vsak Vonomír uveden není. , ,  ,,. T       .        ,       . ,
2 Kagan, kan/chán byl nejvyšším vládcem Avarů, hodnosti roven krah. Jugur ]e snad označením kněžské hodnosti Avarů, F. Kos, Gradivo I 261, pozn. 4.
42
ANNALES REGNI FRANCORUM
ANNALES REGNI FRANCORUM
43
MGH SS 1.191
Annales regni Francorum
803 Imperátor autem in Baioariam profectus dispositis Pannoniarum cau-sis Decembrio mense Aquasgrani re-versus est ibiqne natalem Domini celebravit.
.. .venationem bubalorrrm cetera-rumque ferarum per saltům Hiroamxm exercuit. Inde vero ad Eegenesburch veniens, dispositis his quae utilia vide-bantur esse, adventům exereitus de Pan-nonia redeintis praestolabatur. Quibus reversis, obviam illis ad Eegenesburch venit. Ibi etiam cum illis Zodan prin-ceps Pannoniae veniens, imperátori se tradidit. Multi quoque Sclavi et Huni in eodem conventu fuerunt et se cum omnibus quae possidebant imperatoris dominio subdiderunt. Constitutisque omnibus utilitatibus, quae in illis partibus necessaria erant, per Aleman-niam et per Warmatiam hiemis tempore ad Aquis palatium venit, ibique natalem Domini celebravit.
805 Non multo post capcanusb, prin-ceps Hunorum0, propter necessitatem populi sui imperatorem adiit, postu-lans sibi locum dari ad habitandum inter Sabariam et Carnuntuma, quia propter infestationem Sclavorum in
Letopisy království Franků
803 Císař1 se však odebral do Bavor, uspořádal záležitosti týkající se Panonií, v měsíci prosinci se vrátil do Cách a tam oslavil narození Páně. J
... uspořádal v Hyrkánském lese lov na zubry a jiná divoká zvířata. Když potom přišel do Ěezna a uspořádal to, co se mu zdálo užitečné, čekal na příchod vojáků, kteří se vraceli z Panonie. JIdyž se ti vrátili, přišel jim vstříc do Řezná. Tam s rdmi také přišel vládce Panonie Zodan2 a odevzdal se císaři. V témž zástupu bylo i mnoho Slovanů3 a Hunů4 a ti se poddali se vším co vlastnili císařově panství. A když zařídil vše užitečné, co ony země potřebovaly, přišel v zimě přes Alamanii a přes Worms do královského sídla v Cáchách a oslavil tam narození Páně.5
805 Nedlouho potom se obrátil na císaře1 pro tísnivé poměry svého lidu kapkán, vládce Hunů,2 se žádostí, aby mu bylo dáno k obývání místo mezi Sabarií3 a Karnuntem,4 ježto pro nájezdy Slovanů5 nemohl setrvávat v dří-
b caganus B 2. 5; captcanus B 3; cappanus B 4; captanos D 1; capanus E 7. c auarorum B 2; bonorum B 3; unorum B 4. ü carantanum B 2; carnimtum corr. carnotum B 4; carnontum B 5. D 2. 3; carnantum C 3; Karnotum D 1.
803
2 Karel Veliký.
3 Zodan není vlastní jméno, ale zkomolený název hodnosti: tudun, viz pozn. 2 k r. 795.
Šlo o Slovany z bezprostředního sousedství Panonie, patrně i o Slovany na sever od Dunaje a v horním Posáví, cf. Ann. Labien, ad a. 803 (Pannonia cum finitimis regnis) a Ann. reg. Franc, ad a. 811, kde se vypráví o vévodech Slovanů kolem Dunaje.
4 Avarů.
5 Ann. Mett. priores ad a, 803. 805
1 Karla Velikého.
2 Avarů.
3 Subotica/Kamenec (Steinamanger/Szombathely).
4 Blíže Hamburgu.
5 Šlo o Slovany z přímého sousedství Panonie, žijící kolem Dunaje, Ann. reg. Franc, ad a. 811 a Ann. Lobien. ad a. 803.
120 pristinis sedibus esse non poterate. Quem imperátor benigne suscepit — "erat enim capcanus christianus nomine Theodoras — et precibus eius annuens muneribus donatum redire permisit.
Qui rediens ad populum suum pauco tempore transacto diem obiit. Et misit caganus unum de optimatibus suis, petens sibi honorem antiquum, quem caganus apud Hunos habere solebat. Cuius precibus imperátor adsensum praebuit et summam totius regni iuxta priscum eorum ritum eagamim habere praecepit.
Eodem anno misit exercitum suum cum filio suo Carlo in terram Sclavorum, qui vocantur Beheimif. Qui omnem illorum patriam depopulates ducem eorum nomine Lechonem8 occidit; et inde regressus in Vosego silva ad imperatorem venit in loco, qui dicitur Camp.
121 806 ... Et inde post non multos dies Aquasgrani veniens Karlum filium suum in terram Sclavorum, qui dicun-tur Sorabi,h qui sedent super Albim ŕmvium, cum exercitu misit; in qua expeditione Miliduoch1 Sclavorum dux interfectus est, duoque castella ab exercitu aedificata, unum super ripam fluminis Sake, alteram iuxta fluvium Albim. Sclavisque pacatis Karlus cum
vějších sídlech. Císař ho milostivě přijal — kapkán byl totiž křesťan jménem Theodor — a vyhověv jeho prosbám, obdaroval ho dary a. dovolil mu vrátit se.
Když se však vrátil ke svému lidu, za nějaký čas zemřel. A kagan6 poslal jednoho ze svých velmožů, žádaje pro sebe bývalou úctu, kterou kagan mezi Huny7 míval. Císař vyslovil souhlas s jeho prosbami a nařídil, aby kagan měl podle jejich starého obyčeje svrchovanou vládu nad celým královstvím.
Téhož roku poslal své vojsko se svým synem Karlem do země Slovanů, kteří se nazývají Čechové.8 Ten zpustošil celou jejich zemi a zabil jejich vévodu jménem Lecha;3 a když se odtamtud vrátil, přišel k císaři do Vogéz-ského lesa na místo, které se nazývá Champ.
806 ... A když odtamtud přišel1 za několik dní do Cách, poslal svého syna Karla s vojskem do země Slovanů, kteří se nazývají Srbové a sídlí nad řekou Labem; na této výpravě byl zabit vévoda Slovanů Miliduch a vojsko vybudovalo dvě tvrze, jednu na břehu řeky Sály, druhou při řece Labi.2 Když byli Slované uklidněni, vrátil se Karel s vojskem na místo, které se nazývá Seilles, a po břehu řeky Masy dorazil k císaři.
e poterant E 6. 7. r bebemi B 2. C 3; berahiemi B 3; behebimí B 4; Činu (mea = Kurtzs quidem sententia non. ex Oihu, id quod Pertz SS I, 22 nusyicabulur, sed ex [beh]eimi ortum) B 5; beheim S 6. * leconem B 3; bechonem E. b rorabi B 2; sorbi C 2.    1 mihiduohc B 1; milliduohoc B 2; miliduohe B 4, E 6; Ludoch B 5; mibduocli D 3; miliduoh B 7.
Kagan při křtu 21. září 805 u řeky Fiša dostal jméno Abrahám. Ann. s. Frnmer. ad a. 805. Avary.
Jde obecně o Slovany, sídlící v Čechách a podle souvěkého názvu Čech nazvané B( Boemani, apod. V. Novotný 1/1 267. Na počátku 9. stol. lze pod slovanským názvem „Čechové, český" rozumět v podstatě obyvatele^střednlch Čech, vlastního Česka, i když se ho v historiografii používá pro obyvatele celých Čech místo obtížně přeložitelného Beheimi, Boemani. V. Novotný 1/1 276 oproti některým starším názorům, které označení Lech pojímaly jako jméno (v některých rukopisech se četlo jako bechonem), mluví o označení hodnosti knížecí a pokládá lecha za vůdce některého českého kmene. O události též Ann. Mett. (priores) a Ghron. Moissiac. ad a, 805. Cf. též R. Turek, Óechy 10.
806
Karel Veliký.
První byl na Labi u Magdeburku, druhý na Solavě u Halle.
44
ANNAiLES REGNI FüANCORUM
ANNAH/ES REGNI "FRAMCORUM
45
exercitu [ regressus in loco, qui dicitur Silli, super riparn Mosae fluminis ad imperatorem venit.
Missa est et manus.de Baioaria et Alamannia atque Burgundia sicut anno superiore in terrain BeeheimJ vastata-que terrae non minima portione absque ullo gravi incommodo regressa.
811 Imperator vero pace cum Hemmin-go firmata et placito general! secundum consuetudinem Aquis habito | in tres partes regni sui totidem éxercitus misit, unum trans Albiam in Linones, qui et ipsos vastavit et castellurn Hohbuoki superioři anno a Wilzisk distructum in ripa Albiae fluminis restauravit, alteram in Pannonias1 ad controversias Hunorum et Sclavorum fmiendas, ter-tium in Brittones ad eorum perfidiam puniendam. Qui omnes rebus prospere gestis incolomes regressi sunt ...
. .-3 fuerunt etiam Aquis adventům eius " expectantes, qui de Pannonia venerunt, canizauci princeps Avarum et tudun et alii primores ac duces Sclavorum circa Danubium habitan-tium, qui a ducibus copiarum, quae in Pannoniam missae fuerunt, ad prae-sentiam principis iussim venerunt.
Bylo také, stejně jako předešlého roku, posláno vojsko z Bavor, Alamanie a Burgundska do země Čechy, a když zpustošilo ne nejmenší část země, vrátilo se bez nějaké vážné nehody.3 -
811 Císař1 však uzavřel mír s Hemmin-gem,2 a když uspořádal podle zvyku obecný sněm v Cáchách, poslal do tří částí své říše stejný počet vojsk, jedno přes Labe proti Liňanům,3Td;eré jednak zpustošilo jejich území, jednak obnovilo hrad Hôhbeck4 na břehu řeky Labe, zbořený předešlého roku Velety, druhé do Panonií,5 aby učinilo konec sporům mezi Huny6 a Slovany,7 třetí proti Britům, aby ztrestalo jejich věro-lomnost. Všechna tato vojska úspěšně pořídila a vrátila se bez pohromy ...
Jeho příchod očekávali v Cáchách také příchozí z Panonie, chán Izauci,8 vládce Avarů, a tudun9 i jiní velmoži a vévodové Slovanů bydlících kolem Dunaje,10 kteří se dostavili k císaři na rozkaz velitelů vojenských sborů poslaných do Panonie.
> behemi B 2; Během B 5; behemin 0 3; in boemanos D 2; beheim D 3 E 3. 6. 7. e cm. El. 1 uuiltzis Bl.B; uulzis C 3; uuilzzis D 1; uuiltzi E 7.     « pannonúmi B 2.    ■» uisi fuerunt B 1; iussi sunt uenire B 2; venire iussi fuerunt B 3.
3 V. Novotný 1/1 278. 811
1 Karel Veliký.
2 Králem Dánů.
s Liňané sídleli na pravém břehu dolní Labe, zčásti
řeky Eldy až k řece Dosse. 1 Na levém břehu Labe, severně od Gartowa.
5 tj. do horní a dolní Panonie.
6 Avary.
7 Viz pozn. 10.
8 Canizauci, canizauici, přlp. canizaue nepovažoval P. Kurze,. E. Důmmler (Archiv f. ôsterr. Gesch. X 9) vyslovil názor, že první část označení určuje hodnost chána (kan, kagan), druhá část je pak zkomoleninou osobního jména. V tom případě by snad šlo o jméno Izau, Jezau.
9 O tudunovi viz pozn. 2 k r. 795.
10 Vzhledem k určení „kolem Dunaje" nebude možné přihlížet jen k oblasti dolní Panonie; resp. Po-sáví, ale y prvé řadě i k oblasti slovansko-avarských rozepří (cf. události r. 805), tj. k horní Panonii, jakož i k území na sever od Dunaje, kde se nedlouho poté objevují v písemných zprávách vévodství Mojmírovo a Pribinovo, L. Havlík, Velká Morava a. Franská fiše 136. Cf. též M. Vach, K etnickým a polit, vztahům. 15n. "
poříčí, většinou však na levém břehu
p. 135, za vlastní jméno.
142 815 Ipse enim tunc temporibus in loco, qui dicitur Padrebrunno, generalum populi sui eonventum habebat. Ibi ad eum omnes orientaimm Sclavorum primores et legati venerunt.
Sed antequam illuc veniret, id est cum adhuc domi esset, adlatum est ei,' quosdam de primoribus Romanorum ad interficiendum Leonem papam in ipsa urbe Roma conspirasse ac deinde, cum huius causae indicium ad ponti-ficem esset delatum, omnes illius factio-nis auctores ipsius iussu fuisse trucida-tos. Quod cum moleste ferret, ordinatis tunc Sclavorum11 et Herioldi rebus ipsoque in Saxonia dimisso, cum "ad Franconofurd palatium venisset, Bern-hardum regem Italiae, nepotem suum, qui et ipse cum eo in Saxonia fuerat, ad cognoscendum, quod nuntiabatur, Ro-mam mittit.
816 Hieme transacta Saxones et orien-tales Franci expeditionem in Sorabos Sclavos, qui dicto audientes non erant, facere iussi imperata strenue compleve-runt et contumacium audaciam non magno labore compresserunt. Nam una civitate expugnata, quicquid in ea gente rebele videbatur, subiectione promissa conquievit.
817 Legati Abdirahman, filii Abulaz regis Sarracenorum, de Caesaraugusta missi pacis petendae gratia venerunt, et
815 Sám1 totiž konal v té době na místě, které se nazývá Paderborn,
■ obecný sněm svého lidu. Tam k němu přišli všichni velmoži a vyslanci východních Slovanů.2
Ale dříve než by tam přišel, to jest když byl ještě doma, bylo mu oznámeno, že se někteří z římských velmožů v samotném městě Římě spikli, aby zavraždili papeže Lva,3 a že když bylo potom před papežem předneseno udání týkající se této záležitosti, byli prý na jeho vlastní rozkaz všichni původci onoho vzbouření zabiti.
Protože to těžce nesl, tu uspořádav tehdy záležitosti týkající se Slovanů* a Heriolda a propustiv jej zpět do Saska, odebral se do královského sídla ve Frankfurtu a pošle do Ěíma svého synovce, italského krále Bernharda — rovněž ten byl s ním v Sasku —, aby prošetřil, co se vypravovalo.
816 Když přešla zima, bylo Sasům a východním Frankům přikázáno, aby podnikli válečnou výpravu proti srbským Slovanům, kteří odmítli poslušnost, a oni rázně vyplnili, co jim bylo přikázáno, a s nevelkou námahou potlačili opovážlivost buřičů. Neboť po dobytí jednoho města1 se všechno, cokoli se zdálo v tom národu odbojné, poddalo a uklidnilo.2
817 Vyslanci Abderahmana,1 syna Abu-laze, krále Saracénů,2 poslaní ze Zara-gozy, přišli požádat o mír, a když je
Q clauorum E 9.
815
1 Císař Ludvík Pobožný (814- 840).
2 V. Kos, Gradivo II 47, pozn. 4 se domnívá, že šlo o tytéž Slovany, uvedené v Ann. reg. Franc. ad a. 822. Není to však jisté.
3 Lev III. (795—816).
4 Není zřejmé, zda šlo o dříve zmíněné Slovany, nebo jen Slovany polabsko-pobaltské.
816
1 Šlo patrně o Giebichstein na Solavě.
2 Cf. Einhardovy letopisy k r. 816. ,
817
1 Pozdější 'Abd ar-Rahmán II.
2 Jde o kordovského emira Hakama, zvaného Abú'1-As (otec zla).
46
ANNA'LES REGNI FRANCORUM
Compendio ab imperatore auditi Aquas-grani eum praecedere iussi sunt. Quo cum pervenisset, legatum Leonis impe-ratoris de Constantinopoli pro Dal-matinorum causa roissum Niciforum nomine suseepit; quern etiam, quia Cadolah, ad quern illorurn confinium cura pertinebat, non aderat et tamen brevi venturus putabatur, adventům illius iussit opperiri. Quo veniente ratio inter eum et legatum imperatoris de qrtestionibus, quas idem detulit, habita est; et quia res ad plurimos et Romanos et Sclavos pertinebat neque sine illorurn praesentia0 fmiri posse videbatur, illo decernenda differtur, missusque ad hoc cum Cadolane et praedicto legato in Dalmatian! Albgarius, Unrochi nepos. .
818 Imperator ... Aquasgrani ad hi-bernandum reversus, cum Heristallmm venisset, obvios habuit legates Sigonis ducis Beneventanorum ... Erant ibi et aliarum nationum legati, Abodrito-rum videlicet ac Bornae, ducis Giidus-canorumP, et Timocianorum, qui nu-per a Bulgarorum societate descive-rant et ad nostros fines se contulerant, simul et Liudewiti'3, ducis Pannoniae inferioris, qui res novas moliens Cado-laum comitem et marcae Poroiuliensis
císař3 v Compiégne vyslechl, přikázal jim, aby se před ním odebrali do Cách. Když tam dorazil, přijal vyslance císaře Lva4 z Konstantinopole, jménem Nikefora, který byl poslán ve věci Dalmatinců; protože Kadolah,5 kterému příslušela správa oněch pomezních krajin, nebyl přítomen, avšak soudilo se, že se brzy dostaví, přikázal i onomu, aby vyčkal jeho příchodu. Když se ten dostavil, nastalo mezi ním a mezi císařovým vyslancem jednání o stížnostech, které tento přednesl; a protože se záležitost týkala velmi mnohých, jak Římanů, tak i Slovanů, a nezdálo se, že ji lze skončit bez jejich přítomnosti, je rozhodnutí odloženo na pozdější dobu a za tím účelem je spolu s Kadolahem a se zmíněným vyslancem poslán do Dalmácie Albgarius, synovec Unrochův ...
818 Když se císař1 vracel na zimu do Cách ... a přišel do Hcristallu, setkal se s vyslanci Sigona, vévody bene-ventského . . . Byli tam i vyslanci jiných národů, totiž Obodritů2 a Borny, vévody Guduskanů,3 i Timočanů,4 kteří se nedávno odtrhli od Bulharů a připojili se k našemu pohraničí a zároveň i od Ljudevíta, vévody Dolní Panonie,5 který usiloval o převrat a pokoušel se obviňovat hraběte Kadolaha, prefekta marky friaulské,6 z krutosti a z pýchy.
p ducis canorum D 3. o aliud euuiti C 3; luideuulti Dl; liudeuuici
° sine illorum iudicio (otnissis praesentia -r- illo) C 3. D 3; liuduuiti E 2; ludeuuici E 6; lodowici E 7.
3 Ludvík Pobožný.
1 Lva V. (813—820).
6 Kadolah byl markrabí friaulský.
818
% Ludvík Pobožný.
2 Nejde o severní Obodrity, ale o jiné, zvané obecně Praedenecenti a sídlící v Dálrii, přilehlé k Dunaji, a v pohraničí Bulharů, Ann. reg. Franc, ad a. 822 a 824. L. Havlík, Územní rozsah 66; H. Bulín, Podunajští Abodriti 11 vidí v těchto Abodritech severní Obodrity.
3 Guduskani či Gadčané sídlili kolem řeky Gacka. Borna byl vévoda dalmátsky a liburnský, Ann. reg. Franc, ad a. 819 et 821; vládl tedy severní části přímořských Chorvatů.
4 Timočané měli název podle řeky Timoku. í\ Hýbl, Dějiny národa bulharského 76.
5 Ljudevítovo panství v dolní Panonii obsáhlo Chorvatsko od Drávy na jih v poříčí Sávy. Hlavním střediskem tohoto území byl Sisek. Cf. Konstantin Porf., De adm. imp., c. 30.
6 Furlandské, Friaulské; Friaul je dnešní Cividalé, Čedad.
ANNA'LES REGM .FRANCORUM
47
praefectum crudelitatis atque insolen-tiae accusare conabatur. Quibus ibi auditis atque dimissis imperator Aquasgrani ad hiemandum profectus est. :
iso 819 Iterumque conventas mense Iulio apud Ingilunheim palatium habitus et exercitus de Italia in Pannoniam propter Liudewiti1 rehellionem missus, qui rebus parum prospere gestis infecto pene negotio regressus est. Et Liude-wituas superbia elatus legatos quasi pacem petendo ad imperatorem misit, conditiones quasdam proponens, ad quarum concessionem ea, quae iube-rentur, se faeturuna pollieebatur: Quas cum imperator non reciperet aliasque ei per suos legatos proponeret, perma-nendum sibi in inchoata perfidia velut optimum iudicans missis circumquaque legatis vicinas iuxta se gentes ad bellum sollicitare curavit. Timocianorum quo-que populum, qui dimissa Bulgarorum societate ad imperatorem venire ac dicioni eius se permittere gestiebat, ne hoc efficeret, ita intercepit ac falsis
lei persuasionibus | inlexit, ut omisso, quod facere cogitabat, perfidiae illius socius et adiutor existeret.
Exercitu vero de Pannonia reverso Cadolach dux Foroiuliensis febre cor-reptus in ipsa marca decessit. Cui cum Baldricus esset subrogatus et in Caran-tanorum' regionem, quae ad ipsius curam pertinebat, fuisset ingressus, obvium ibi habuit Liudewitiu exerci-tum; quern iuxta Dravum fluvium iter agentem parva manu adgressus pluri-bus interfectis et avertit et de ilia provincia fugavit.
Borna vero dux Dalmatiae cum
Když je tu císař vyslechl a propustil, odebral se k prezimovaní do Cách.
819 V měsíci červenci se opět konal sněm v královském sídle v Ingelnheimu a z Itálie bylo posláno vojsko do Panonie kvůli Ljudevítově vzpouře; to si vedlo s malým zdarem a vrátilo se téměř s nepořízenou. A Ljudevít, nadut pýchou, poslal k císaři vyslance jakoby žádat o mír, přičemž kladl jakési podmínky a sliboval, že budou-li přijatý, učiní, co mu bude přikazováno. Když císař1 tyto podmínky odmítal a předkládal mu skrze své v}'slance jiné, tu soudě, že je pro něho nejlepší setrvávat v započaté věrolomnosti, posílal2 na všechny strany vyslance a podněcoval sousední národy k válce. Také národ Timočanů, který po odtržení od Bulharů toužil přijít k císaři a odevzdat se do jeho moci, od tohoto činu natolik odvrátil a klamným přesvědčováním jej zlákal k tomu, že zanechal svého úmyslu a stal se společníkem a podporovatelem jeho3 věrolomnosti.
Když se však vojsko z Panonie vrátilo, byl Kadolah, vévoda friaulský, zachvácen v marce horečkou a zemřel. Když byl jeho nástupcem ustanoven Baldrik a když vstoupil do krajiny Korutanců, která patřila do jeho správy, narazil tam na Ljudevítovo vojsko; napadl je s malým vojenským oddílem, když se ubíralo podle řeky Drávy, a když pobil dosti značný počet vojáků, odvrátil a zahnal je4 na útěk.
Borna, vévoda Dalmácie, vyrazí pak s velkými vojenskými sbory k řece
' leud C 8- luid Dl- ludeuvitis D 3; ludeuuici E 6; ludowici E 7. • luid. D 1; iudevuicus D 3; ludeuuicus E 6; ludowicua E 7.   ' carantorum D 3; cantanorum E 3.    * luduwici D 3; ludeuuici E 6; lodowici E 7.
819
1 Ludvík Pobožný.
2 Ljudevít.
3 Ljudevítovy.
4 Ljudevítovo vojsko.
48
ANWALES REGNil 'FRANCORUM
magnis copiis ad Colapium fluvium LiudewitoT ad se venienti occurrens in prima congressione a Guduscanis deseritur; auxilio tarnen praetoriano-rum suorum protectus evasit. Periit in eo proelio Dragamosus socer Liudewiti,w qui in exordio defeetionis relicto genero Bornae se coniunxerat. Guduscani domům regressi iterum a Borna subigun-tur. At Liudewitus* oeoasionem nanc-tus   cum   valida  manu Decembrio mense Dalmatiam ingressus, ferro et igni cuncta devastat. Cui cum Borna se penitus inparem conspiceret, omnia sua castellis inclusit et ipse cum delecta manu nunc a tergo nunc a latere insistens Liudewitiy copias et noctu et interdiu, quacumque poterat, laceravit neque eum in sua provincia inpune versari permisit; ad extrémům, gravi damno adfectum regione sua coegit excedere, tribus hominum milibus de exercitu illius interfectis et trécentis vel eo amplius caballis cäptis praeter sarcinas et spolia diversi generis di-repta; quae qualiter gesta fuerint, per legatos suos imperatori nuntiare Cu-ravit.
162 820 Mense Ianuario conventus ibidem habitus, in quo de Liudewiti1 defectione deliberatum est, ut tres exercitus simul ex tribus partibus ad devastandam eius regionem atque ipsius audaciam coercendam mitterentur. Borna quoque primo per legatos, deinde ipse veniehs, quid sibi facto opus esse videretur, suggessit . . .
Transacta hieme, ut primum herba pabulum iumentis praebere potuit, tres illi exercitus contra Liudewitum2' mit-tuntur. Quorum unus de Italia per
Kulpě vstříc Ljudevítovi, který táhl proti němu, a je v první srážce opuštěn Guduskany; přece však, kryt záštitou své družiny, unikl. V té bitvě zahynul Ljudevítův tchán Dragomož, který na začátku vzpoury opustil zetě a přimkl se k Bornovi. Guduskané jsou hned po svém návratu  domů  Bornou opět podrobeni. Avšak Ljudevít využil příležitosti a se silným vojskem napadl v prosinci Dalmácii a ohněm i mečem vše zpustošil. Když Borna viděl, že se mu ani zdaleka nemůže vyrovnat, uzavřel všechen svůj majetek do hradů a sám s vybľaným oddílem ve dne v noci, kdekoli mohl, ničil Ljudevítovy oddíly, hned na ně dotíraje zezadu, hned zboku, a nedovolil mu, aby se v jeho krajině pohyboval beztrestně; nakonec ho donutil, aby z jeho země s těžkými škodami odešel, když tři tisíce lidí z jeho vojska pobil a tři sta nebo ještě více koní polapil — kromě ukořistěných zavazadel a kořisti různého druhu; o těchto událostech dal císaře zpravit prostřednictvím svých vyslanců.5
820 V měsíci lednu se tamtéž konal sněm a na něm bylo ve věci Ljudevítovy vzpoury usneseno, že budou poslána zároveň ze tří staan tři vojska, aby zpustošila jeho zemi a aby zkrotila jeho opovážlivost. Také Borna uvedl — nejprve prostředmctvím vyslanců, potom sám osobně —, co bylo podle jeho názoru třeba učinit ...
Když přešla zima, tu jakmile byla tráva s to poskytnout píci pro dobytek, jsou ona tři vojska vyslána proti Ljudevítovi. Jedno z nich proniklo z Itálie
v lieuuito C 3; lud. lodowiei E 7.
liudeuuit E __ _
** Hudeuvicúm D 3; iudeuiiicum E 6; ludowicum E 7.'
5 ^di8°38tem^d-y-ŠÍŠÍ^
ANNALES REQNI FRANCORUM
49
Alpes Noricas, alter per Carantanoruma provinciam, tertius per | Baioariam et Pannoniam superiorem intravit: .... 153 Exercitus vero, postquam in unum con-venerunt, totam pene regionem ferro et igni devastantes haud ullo gravi damno accepto domům reversi sunt. Is tamen, qui per Pannoniam superiorem iter fecerat, in transitu Dravi flurninis ex locorum et aquarum insalubritate soluti ventris incommodo graviter ad-fectus est, et pars eius non modiea hoc morbo cunsumpta est. Hi tres exercitus de Saxonia et orientali Francia et Alaraannia, Baioaria quoque atque Italia congregati sunt. Quibus domum reversis Carniolenses, qui circa Savum fluvium habitant et PoToiuliensibus pene contigui sunt, Baldrico se dedide-runt; idem et pars Carantanorum, quae ad Liudewiti6 partes a nobis defecerat, facere curavit.
151 821 Conventus mense Pebr. Aquis habitus et in eo de bello Liudewitico0 tractatum ac tres exercitus ordinati, qui futura aestate perfidorum agros per vices vastarent.
158 822 Exercitus de Italia propter Liude-witicumd bellům conficiendum in Pannoniam missus est, ad cuius adventům Liudewituse Siscia civitate relicta ad Sorabos/ quae natio magnam Dalma-tiae partem optinere dicitur, fugiendo se contulit et uno ex ducibus eorum, a quo receptus est, per dolum interfecto civi-tatem eius in suam redegit dicionem. Missis tamen ad exercitum imperatoris legatis suis ad eius praesentiam se velle venire promisit.
... Ipse vero peracta autumnali ve-
159
přes Norické Alpy,1 druhé přes zemi Korutanců, třetí přes Bavory a Horní Panonii; .. .Když se pak vojska spojila dohromady, ohněm i mečem zpustošila téměř celou zemi a vrátila se domů bez větší škody. Přece však to (vojsko), které táhlo přes Horní Panonii, bylo při přechodu řeky Drávy pro nezdravost míst a vod těžce postiženo úplavici a nemalá jeho část byla touto nemocí zahubena. Tato tři vojska byla sebrána ze Saska, západních Frank, Alamanie a též z Bavor a Itálie. Když se vrátili domů, poddali se Kraňští, kteří bydlí při řece Sávě a téměř sousedí s Friaul-skými, Baldrikovi; totéž hleděla učinit i část Korutanců, která od nás předtím odpadla a přidala se k Ljudevítovi.2
821 V měsíci únoru se konal v Cáchách sněm a na něm se jednalo o válce s Ljudevítem a byla sestavena tři vojska, aby příštího léta střídavě pustošila pole věrolomníků.
822 Z Itálie bylo posláno vojsko do Panonie, aby ukončilo válku s Ljudevítem; při jeho příchodu opustil Ljudevít město Sisek, utekl se k národu Srbů, který prý má osazenu velkou část Dalmácie, a když lstí zabil jednoho z jejich vévodů, kterým byl přijat, zmocnil se vlády v jeho městě. Přece však poslal své vyslance k císařovu vojsku a slíbil, že se k němu dostaví.
... Sám1 se pak po skončení podzimního lovu vydal za Rýn, aby prezimoval na místě zvaném Frankfurt.
» canrafem. E 7. » ltademňci D 3; Jeudemiiti E 2; ludeuuici E 6; ludowici B 7. ' ludeuuico E 6; ludowM E 7 »ltadSti cum C 2; liudeuuitum D 1; taduuuicucum D S; ludemüüeiim E 6; ludeumccum E 7. lmdeuumtas C 2; luideuuitus D 1; ludeuuicus E 6; ludOTvicus E 7.     * sarabos C 3; E 2. 7.
820
Julské Alpy.
IT. Ěišió, Geschichte der Kroaten 63,
1 Císař Ludvík Pobožný.
V. Babie, Hrvatske zemlje u ranofeudalno doba 184.
4 Prameny
50
ANNALES REGNI FRANCORUM
ANNALES HEGNI FRANCORUM
51
natione trans Rhenurn ad hiemandum in loco, qui Francoriofurd appellatur, profectus est.
Ibique generali conventu congregato necessaria quaeque ad utilitatem orien-talium partium regni sui pertinentia more solemni cum optimatibus, quos ad toe evocare iusserat, tractare cura-vit. In quo conventu omnium orienta-lium Sclavorum, id est Abodritorum, Soraborums, Wilzorum51, Beheimorum1, Marvanorumi, Praedenecentorumk, et in Pannonia residentium Abarum lega-tiones cum muneribusad se directas audivit.
823 . . . peractoque placito et dimissis primoribus, cum imperator iam inde digredi statuisset, adlatum est ei de interitu Liudewiti1, quod relictis Sorabis cum Dalmatiam ad Liudemubslum avunculum Bornae ducis pervenisset et aliquantum temporis cum eo moratus fuisset, dolo ipsius esset interfectus.
824 Rex Bulgarorum N.p* velut pacis faciendae gratia legatos ad imperatorem eumm litteris misit. Quos ille cum audis-set ac litteras, quae adlatae fuerant, legisset, rei novitate non inmerito per-motus ad explorandam diligentius inso-litae et numquam prius in Franciam venientis legationis causam Machel-mum quendam de Baioaria cum ipsis legatis ad memoratum regem Bulgarorum direxit ... | Ipse Aquasgrahi, ubi hiemare statuerat, profectus est.
A když tam svolal obecný sněm, hleděl — podle slavnostního zvyku,— projednat s velmoži, které k sobě kázal svolat, všechny nutné záležitosti, které se týkaly prospěchu východních částí jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech východních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů,2 Praedenecentů3 a v Panonii sídlících Avarů, kteří byli k němu vysláni s dary.
823 ... a když byl sněm ukončen a velmoži byli propuštěni a když se již císař1 rozhodl, že odtamtud odejde, byla
. mu donesena zpráva o smrti L j ude vítové, že totiž když opustil Srby, přišel do Dalmácie k Ljudemyslovi, ujci vévody Borny, pobyl tam s ním nějaký čas a byl jeho lstí zabit.
824 Král Bulharů N.1 poslal k císaři2 vyslance s listem, aby uzavřeli mír. Když je ten vyslechl a přečetl list, který byl .přinesen, byl plným právem pohnut novostí věci a vyslal k zmíněnému králi Bulharů spolu s oněmi vyslanci jakéhosi Machelma z Bavor, aby pečlivěji prozkoumal příčinu neobvyklého a do Frank nikdy nezavítavšího poselstva.. . Sám se odebral do Cách, kde se rozhodl strávit zimu.
Když tam dorazil3 a oslavil tu naro-
« saraborum C 3. D 1. 3. E 2. 6. 7. * uuilzzorlim D 1; uuUtzorum D 3. E 1. 2. 6. 1 behemorum C 3. ' maritanorum B 3; deest B 6.      * pred. C 3. E 6; pdeuee. D 3.     i tuid. D1; luduuuici D 3; ludeuuiei E 6: ludowici E 7.      * non
0 2. 3. D 1; deest E.     "Ormortag aii. D2.E. "c. litt. iemnt C 3.
2 O události V. Novotný I/l 286, L. Havlík, Velká Morava a Franská ríše 134; Z. E. Dittrich, Ghristianity 66 a F. Hejl, Bu.3aHmuu.cK0e nocojibcmuůeo 90—93.
3 K Praedenecentům, jimiž se obecně označovali přidunajští Obodrité, Ann. reg. Franc, ad a. 824.
823
1 Ludvík Pobožný.
824
1 Šlo o kagana Omurtaga (814—831).
2 Ludvíku Pobožnému. 8 Ludvík Pobožný.
Quo cum venisset et ibi natalem Domini celebrasset, allatum est ei, quod legati regis Bulgarorum essent in Baioaria; quibus obviam mittens ipsos quidem usque ad tempus congruum ibidem fecit operiri. Caeterum legatos Abodritorum, qui vulgo Präedenecenti 168 vocantur | et conterniini Bulgaris11 Da-ciam Danubio adiacentem incolunt, qui et ipsi adventare nuntiabantur, ilico venire permisit. Qui cum de Bulgarorum iniqua infestatione quererentur et contra eos auxilium sibi ferri deposce-rent, domuxn ire atque iterum ad tempus Bulgarorum legatis constitutum redire iussi sunt.
167 825 Sacro paschali festo sollempniter Aquisgrani celebrato, arridente etiam verna temperie imperator venandi gratia Noviomagum profectus legatos Bulgarorum circa medium Maium Aquasgrani venire praeeepit. Nam sic illo reverti statuit, habiturus ibi conventual, quod de Brittania regressus eo se tempore ibidem habere velle optimatibus indieaverat.
Quo cum peracta venatione fuisset reversus, Bulgaricam0 legationem audivit; erat enim de terminis ac finibus inter Bulgaros ac Francos constituen-dis ... Imperator vero audita Bulgarorum legatione per eosdem, qui ad eum missi fuerant, legatos regi eorum missis litteris, pröut videbatur, re-spondit.
iss 826 Cum regi Bulgarorum legati sui, quid   egerint,   renuntiassent, iterum
zení Páně, bylo mu oznámeno, že jsou v Bavořích vyslanci krále Bulharů. Poslal jim vstříc posly a přikázal jim, aby tam čekali, až přijde přiměřený čas. Avšak vyslancům Obodritů, kteří se všeobecně nazývají Praedenecentové a jako sousedé Bulharů obývají Dákii přilehlou k Dunaji4 — i o nich bylo zvěstováno, že přicházejí —, dovolil přijít ihned. A protože si naříkali na nespravedlivé nepřátelství Bulharů a žádali, aby jim byla proti nim poskytnuta pomoc, bylo jim přikázáno, aby přišli znovu v čas stanovený pro vyslance Bulharů.
; 825 Když císař1 v Cáchách slavnostně oslavil posvátný svátek velikonoční a když již také nastávalo úsměvné a mírné jarní počasí, odebral se na lov do Nymwegen a vyslancům Bulharů nařídil, aby přišli do Cách kolem poloviny května, neboť tak se tam rozhodl navrátit, aby tu konal sněm, protože po svém návratu z Bretagne ohlásil velmožům, že jej tam bude konat v té době.
Když se tam po skončení lovu navrátil, vyslechl poselstvo Bulharů; týkalo se totiž stanovení hranic a pomezí mezi Bulhary a Franky... Když však císař poselstvo Bulharů vyslechl, odpověděl jejich králi2 tím, že mu poslal po stejných vyslancích, kteří k němu byli posláni, přiměřený list.
826 Když králi Bulharů1 jeho vyslanci . oznámili,  co  pořídili,  znovu poslal
n bulgaris E 3;
bulcaricani E 2.
1 Dákií přilehlou k Dunaji je nutné rozumět území na východ a sever od Dunaje, tedy zhruba střední a dolní Potisí: utramque Pannoniam, et aďpositam in altera Danubii ripa Daciám, Ein-hard, Vita Karoli Magni, cap. 15. K. H. TpoľB, Mopaeua 94.
825
1 Ludvík Pobožný.
2 Omurtagovi.
826
1 Omurtagovi.
52
ANNAL'ES REQNI PRAiNGORUM
53
eum, quern primo miserat, ad imperato-rem cum Ktteris remisit, rogans, ut sine morarum interpositione termino-rum definitio fieret vel, si hoc non placeret, suos quisque termín op sine pacis foedere tueretur. Cui imperátor, quia famá erat Bulgarorum regem a suo
169 quodam optimáte aut regno | pulsum aut interfectum, respondere distulit; illoque expectare iusso propter famae certitudinem comperiendam Bertricum palatii comitem ad Baldricum et Gerol-dum comites et Avarici Hmitis custodes in Carantanorum provinciám misit. Qui cum reversus nihil certi super his, quae fama vulgaverat, reportasset, imperátor legatum ad se evocatum sine litteris
170 remeare fecit. ... j Baldricus vero et G-eroldus comites ac Pannonici limitis praefecti in eodem conventu adfuerunt et adhuc de motu BulgarorumP adver- > sum nos nihil se sentire posse testati sunt.
173 827 Bulgari quoque Sclavos in Panno-nia sedentes misso per Dravum navah exercitu ferro et igni vastaverunt et expulsis eorum ducibus Bulgaricos* super eos rectores constituerunt.
174 828 ... Baldricus dux Poroiuliensis, cum propter eius ignaviam Bulgarorum exercitus terminos Pannoniae superio-ris inpune vastasset, honoribus, quos habebat, privatus et marca, quam solus tenebat, inter quattuor comites divisa est.
v bulgariorum n 3.    <i bulgarios D 1.
toho, kterého vyslal poprvé, s dopisem k císaři,2 žádaje, aby bez prodlení došlo k stanovení hranic, nebo v případě, že mu to není po chuti, aby každý chránil své hranice bez smlouvy o míru. Císař odpověď odložil, protože se šířila pověst, že král Bulharů byl kterýmsi svým velmožem buď vyhnán z království nebo zabit; a když mu (vyslanci) přikázal, aby čekal, poslal dvorního hraběte Bertricha do země Koru-tanců k hrabatům a strážcům avarské hranice Baldrichovi a Geroldovi, aby zjistil, zda je pověst opodstatněná. Když ten po svém návratu neohlásil nic jistého o tom, co rozšířila pověst, zavolal císař vyslance k sobě a nechal ho, aby se vrátil bez listu. .. Baldrik a Gerold. hrabata a správci panónskeho pomezí, byli v tom sněmu přítomni a dosvědčili, že doposud o pohybu Bulharů proti nám nic nezjistili.
827 Také Bulhaři zpustošili ohněm a mečem území Slovanů sídlících v Panonii,1 když tam poslali po Dravě vojsko na lodích, vyhnali jejich vévody2 a dosadili jim bulharské vládce.
828 ... Baldrik, vévoda friaulský, byl zbaven svých hodností a marka, kterou sám držel, byla rozdělena mezi čtyři hrabata, poněvadž pro jeho zbabělost vojsko Bulharů beztrestně zpustošilo pomezní oblasti Horní Panonie.1
2 Ludvíku Pobožnému.
827
1 Šlo zřejmě o území Panonie na březích Drávy. O události F. Šišié, Geschichte der Kroaten 67.
2 Není vyloučeno, že může jít o některé z vévodů jmenovaných v Conversio Bag. et Carantanorum, c. 10.
828
1 Je-li údaj o Horní Panonii správný, znamená to, že Bulhaři zpustošili v r. 827 převážně území na sever od Drávy.
ANNALES METTENSES PRIORES METSKÉ LETOPISY STARŠÍ
Jsou nazvány podle toho, že byly dlouho známy jen z pozdějšího přepracování zvaného Ann. Mettenses posteriores, v němž ovšem již byly údaje zAnn. Mettenses pnores spojeny se zprávami čerpanými z jiných děl, j. zvi. z Reginonovy kroniky. Teprve vr. 1895 nalezl K. Hampl v Durhamu rukopis letopisů zahrnujících léta 687—830, o němž se má nyní za to, že je to o něco pozdější recenze původních Metskýeh análů, které sahaly do r. 805. Ani o tomto původním díle ani o jeho recenzi z r. 830 nelze však přitom bezpečně prokázat, že by bylo vzniklo v Metách.
V recenzi z r. 830 je možno zřetelně oddělit obě části díla. První část, zahrnující léta 687—805, je zřejmě kompilace vzniklá spojením informací z -pokračování Fredegarových a později i z Ann. regni Francorum s nějakými nezachovanými anáhstickými prameny; přitom se kompilátor neuvaroval četných nepřesností při spojování převzatých údajů, zvi. v chronologii. Oenné, odjinud neznámé zprávy jsou obsaženy hlavně v počátečních úsecích díla (jsou však někdy znehodnocovány příliš průhlednou tendenčností ve prospěch Karlovců); naproti tomu od r. 751 se jejich množství ponenáhlu zmenšuje a časem se leto-piscovy výklady zakládají téměř výlučně na Ann. regni Francorum, a to na nějakém rukopise skupiny A. Větší význam mají teprve léta 803—805, obsahující některé autorovy vlastní informace. Druhá část letopisů, zahrnující léta 806—830, je až do r. 829 vlastně opisem z Ann. regni Francorum, a to z nějakého jejich rukopisu skupiny C (na základě tohoto rukopisu byly při sestavování recenze z r. 830 učiněny některé úpravy i v původní versi letopisů, tj. v textu do r. 805, a jejich výsledkem byl patrně další vzrůst nepřesností v této jejich části). Jedině r.830 je zpracován samostatně. — Autor, resp. autoři Letopisů metskýeh nejsou blíže známi. Není zejména jasný poměr autora původní části k autoru recenze z r. 830. O autoru původní části lze s určitostí říci jen tolik, že byl ve styku s dvorem Karlovců, a pro zjištění autora druhé části by mohlo mít význam to, že se jeho samostatný výklad o r. 830 dotýká francouzského města Le Mans; o tomto výkladu není však zase jisté, zda jde opravdu o přímý výtvor autora naší recenze či zda tu případně nepřevzal informace z druhé ruky.
Z díla čerpaly — mimo Ann. Mettenses posteriores — zejména Ann. Lobienses (ve značně zkrácené podobě), Ghronicon Vedastinum, Ann. Quelferbytani (tyto zvi. mezi léty 802—805, a to zřejmě ještě z původní verse, končící rokem 805), dále patrně též Breviarium Erchan-berti a snad i rukopisná skupina E z Ann. regni Francorum; s podstatně menší jistotou to lze říci o Ann. Fuldenses a Ann. Siihienses.
Poznámky k rukopisnému doložení: Podle vzoru Simsonova vydání (viz níže) používáme v textově kritických poznámkách těchto-označení:
A     — jde o rukopisná čtení přímo ze Starších metskýeh análů.
AI:   Codex Dunelmensis IV5 (durhamský), pocházející ze zač. 12. stol.
54
ANNALBS METTBNSES PRIORES
ANNALES METTENSES PRIORES
55
Texty označené u Simsona jako A 2 až A 4 jsou fragmenty, které nemají pro naši problematiku význam.
B      — jde o srovnávaná čtení z Mladších metských análů —
B 1:   Godex Cheltenhamensis 1853, nyní Berolinensis Meermannianus 141 z 11. a 12. stol..
B 2: Codex Parisinus 5017 z 11. stol., původně od sv. Arnulfa v Metách (zde má právě svůj původ název „Letopisy metské"); kodex obsahuje text Reginonovy kroniky (srov. Beginonis Prumiensis Chronicon, rukopis B 3), doplněný přídavky čerpanými z nějaké přechodové verse metských análů, jejíž místo bylo někde uprostřed mezi rukopisy A 1 a B 1. Dále jsou v textově kritickém aparáte pro srovnání uváděna i čtení z jiných análů
a kronik, které z Ann. Mettenses priores čerpaly.
Jde o tyto zkratky:
Lob.: Annales Lobienses Vedast.: Chronicon Vedastinum Guelf.: Ann. Guelferbytani
Použitý text: Annales Mettenses priores, rec. B. de Simson (accedunt additamenta Annalium Mettensium posteriorum), SRGr, Hannoverae et Lipsiae 1905.
Annales Mettenses priores
796 Sed et Heiricus dux Furiulensis, missis hominibus suis cum Wanomiroa Sclavo in Pannonias, hringum gentis Avarorum, longis retro temporibus quietum, civili bello fatigatis inter se principibus, spoliavit . ..
803 Imperator partibus Bawariae ten-dit, cum electis iter per Hircanum saltům agens, venationem bubalorum eeterarumque ferarum exercens; cete-rum exercitum per apertiores vias ire permisit. Inde ad Reginisburg veniens dispositisque his quae utilia esse vide-bantur,   venationem   per Bawariam
Letopisy metské starší
796 Ale i Jindřich, vévoda friaulský,1 poslal své lidi se Slovanem Vono-mírem2 do Panonií a vyplenil hrink národa Avarů, dlouho předtím pokojný, když se tam knížata navzájem oslabila občanskou válkou. . .
803 Císař1 zamíří do oblasti Bavor, ubíraje se s vybranými2 (lidmi) přes Hyrkánský les3 a lově zubry a jiná divoká zvířata; ostatní vojsko nechal táhnout po otevřenějších cestách. Když potom přišel do Ěezna a uspořádal to, co se mu zdálo užitečné, vyčkával — lově po Bavořích — příchodu vojáků,4
Wonomiro Ann. r. Fr.
796
1 Čedadský, dnešní Cividale.
2 O Vonomírovi Ann. reg. Franc, ad a. 796.
1 Karel Veliký.
" Velmoži, družinou.
3 Smrčiny.
agens adventům exercitus de Pannonia redeuntis prestolabatur. Quibus rever-sis, obviam iflis ad Reginisburg perve-nit. Ibi etiam cum illis Zodan princeps Pannoniorum6 veniens manibus impe-ratoris se contradidit. Multi quoque Sclavi et Huni in eodem conventu fuerunt, se cum omnibus quae posside-bant imperato'ris dominio subdiderunt. Constitutisque omnibus utilitatibus, quae in illis partibus necessaria erant, iter per Alamanniam sumens et per Wormaciam civitatem hiemis tempore ad Aquis palacium venit. In quo etiam iijtalem Domini celebravit.
805 Non multo post capcanus0 princeps Hunorum propter necessitatem populi sui imperatorem adiit, postulans sibi locum dari ad habitandum inter Saba-riam et Carnuntum,4 quia propter infestationem Sclavorum in pristinis sedibus esse non poterat. Quem imperátor benigne suscepit — erat enim capcanus Christianus, nomine Theodoras — et precibus eius annuens muneribus donatum redire permisit. Qui rediens ad populum suum pauco tempore transacto diem obiit. Et misit caganus unum de optimatibus suis, petens sibi honorem antiquum, quem caganus apud Hunos habere solebat. Cuius precibus imperátor assensum pre-buit et summam totius regni iuxta priscum eorum ritum caganum habere precepit.
kteří se vraceli z Panonie. Když se ti vrátili, přišel jim vstříc do Řezná. Tam s nimi také přišel vládce Panonů Zodan a odevzdal se do rukou císařových. V témž shromáždění bylo také mnoho Slovanů a Hunů4 a ti se poddali se vším svým majetkem císařově moci. A když zařídil vše užitečné, co ony země potřebovaly, ubíraje se přes Ala-manii a přes město Worms, přišel v zimě do královského sídla v Cáchách. V něm také oslavil narození Páně.5
805 Nedlouho potom se obrátil na císaře1 pro stísněné poměry svého lidu kapkán,2 vládce Hunů,3 se žádostí, aby mu bylo dáno k obývání místo mezi Sabarií4 a Karnuntem,5 ježto pro nepřátelství Slovanů6 nemohl setrvávat v dřívějších sídlech.7 Císař ho milostivě přijal — kapkán byl totiž křesťan jménem Theodor — a vyhověv jeho prosbám, obdaroval ho dary a dovolil mu vrátit se... Když se však vrátil ke svému lidu, za nějaký čas zemřel. A kagan8 poslal jednoho ze svých velmožů, žádaje pro sebe bývalou úctu, kterou kagan mezi Huny míval. Císař vyslovil souhlas s jeho prosbami a nařídil, aby kagan měl podle jejich starého obyčeje svrchovanou vládu nad celým královstvím.9
1 pannonie B 1. 2; leijmdumnc Pamioaiarum?     " sic AI. B 1; Gaganus Lob.     a sic B 1. Lob; canmtum A 1.
Avarů.
K události Ann.
reg.
Franc. (Ann. Laurissenses maiores) ad a. 803.
805
1 Karla Velikého.
2 Kapkán — kníže, hodnost nižší než kagan.
3 Avarů.
4 Subotica-Kamenec (Steinamanger/Szombathely).
5 Blíže Hamburgu.
6 Šlo patrně o Slovany na severním břehu Dunaje a z Posáví.
7 Číst avarských sídel byla v Panonii mezi Rábou, Dunajem a Dravou.
8 Titul kagan či kan/chán označoval nejvyšší vladařskou (královskou) hodnost Avarů. Kagan. o němž je řeč, byl pokřtěn, jménem Abrahám.
9 Ann. reg. Franc, ad a. 805.
56
ANNALES -METTENSES PRIORES
ANNALES .METTENSES PRIORES
57
Eodera anno, cum esset imperator in palacio quod situm est Aquis, misit exercitum suum cum filio suo Carolb in terram Sclavorum quae vocature 94 Behemi et per tres vias in | eandem regionem exercitum penetrare precepit. Partem autem exereitus cum Carolo rege, filio suo, per orientalem partem Franciae seu Germaniae ire precepit, ut Hircano saltu transiecto iam dictos Sclavos invaderet. Aliam vero partem per Saxoniam dirigens, ut ex altera parte cum Saxonibus et innumerabi-libus Sclavis, transiecto' ab aquilone iam dieto saltu, in Sclavos^ prorum-peret. Tertia quoque ex parte expedi-tionem totius Baioariae in eandem regionem intrare iussit. Venientes autem undique in planicie Behaim,11 universi principes diversarum gentium in conspectum regis Caroli pervenerunt. Castra metati sunt autem baud procul a se illi innumerabiles exereitus distan-tes. Caroli autem regis et principům eius qui cum eo erant imperio usus totus ille exereitus ipsam regionem invadit. Sed Sclavi invia et saltus penetrantes se minime ad pugnam pre-paraverunt. Vastata autem et incensa per XL dies eadem regione, ducem eorum nomine Lechonem occidit. Et dum nec iam pabula equis aut cibaria exercitui superfuissent, vastata et ad nichilum redacta iam dicta regione, exereitus  ad  propria  reversus est.
Téhož roku, když dlel císař v královském sídle, které leží v Cáchách, poslal své vojsko se svým synemKarlem do země Slovanů, jež se nazývá Cechy,10 a přikázal vojsku, aby_ proniklo do oné země třemi cestami. Části vojska pod svým synem králem Karlem přikázal táhnout východními končinami Frank neboli Germanie, aby pronikla Hyr-kánským lesem11 a napadla řečené již Slovany. Druhou pak část pošle přes Sasko, aby vyrazila proti Slovanům z druhé strany spolu se Sasy a s nesčetnými Slovany,12 až by pronikla řeěe-nýmjižlesemodseveru.13Rozkázaltaké, aby i z třetí strany vstoupila výprava celých Bavor do téže země.14 Když pak přišli ze všech stran na planinu Cech,15 všechna knížata rozmanitých národů předstoupila před Karla. Ona nespočetná vojska se pak položila táborem v malé vzdálenosti od sebe. Na rozkaz krále Karla a jeho knížat, která ho doprovázela, vpadne celé vojsko do onoho území.16 Slované však pronikajíce neschůdnými cestami a hvozdy, nijak se k bitvě nechystali. Když pak byla ona země po čtyřicet dní pustošena a pálena, usmrtí jejich vévodu jménem Lecha.17 A když již nezbyla ani píce pro koně ani potraviny pro vojsko a když bylo to území zpustošeno a úplně zničeno, vrátilo se vojsko domů. Císař pak stráviv to léto lovem a příjemnou zábavou, přešel Vogézy a dorazil na
Imperator: vero ipsius estatis tempus in venatione et iocunditate peragens, per Vosacum silvam iter faciens perve-nit ad locum qui dicitur Campus. Ibique 59 aliquot I diebus moram faciens dilectum filium suum Carolum regem ab expedi-tione reversum cum gaudio suseepit.
místo, které se nazývá Champ, a tam se zdržel několik dní a přijal s radostí svého milého syna, krále Karla, který se.vrátil z výpravy.
e sic A 1. B 1 (post corr. uocaniur); qui voeantur Ann. r. Fr.
1 transito El.     s sic B 1; sclauis Al.    h behebaim A 1; Peehaim Guélf.; Beheim Zob.; behemi B 1.
10 K názvu Behemi vid. pozn. 8 v Ann. reg. Franc, ad a. 805.
11 Smrčinami.
12 Těmito Slovany byli patrně Srbové a Glomaěi, V. Novotný, české dejiny I/l, 275. Viz Ghron. Moissiac. ad a. 805.
13 Nejde v tomto prípade o dříve řečený les Hyrkánský (Smrčiny), ale jak vyplýva z Moissaeké kroniky k r. 805, o les Fergunna či Krušné hory.
14 Bavoři byli vedeni hrabaty Audulfem a Vermharem.
15 Plamná Behaim ležela, jak je zřejmé ze zprávy Moissacké kroniky k r. 805, na dolním toku řeky Ohře.
16 Vojsko vpadlo na pravý břeh Labe do okolí Kanburgu, jak vyplývá z Moissacké kroniky kr. 805. Jde snad o okolí hradiska Hradsko u vsi Kanina, V. Novotný 1/1 275—276; R. Turek,
'  Čechy 14, 288.
17 O vévodovi Lechovi Ann. reg. Franc, ad a. 805.
58
ANNALES TILIANI
59
ANNALE S TILIANI LETOPISY TI Li 0 VY
Letopisy mají svůj název podle někdejšího majitele jejich rukopisu J. Tilia (Jenana du Thila): Zahrnují událostizlet 708—807ajsou pouze výtahem z některých letopisů starších, totiž léta 708—737 z předlohy, která se stala základem i pro Ann. s. Amandi, a léta 741—807 z Ann. regni Francorum (viz Ann. regni Francorum, rukopis B 5).
Použitý text: Annales Tiliani, ed. G. H. Pertz, MGH SS I 4—8; 219—224.
Annales Tiliani
222 796 . .. sed et Ericus dux foroiuliensis, missis hominibus suis cum Wonomiro Sclavo in Pannonias, Hringum gentis Avarorum longis retro temporibus quietum . . . spoliavit ...
223 803 Imperator autem in Bavariam pro-fectus, dispositis Pannoniarum causis Aquisgrani reversus, celebravit ibi na-talem Domini.
223 805 Non multum post Caganus prin-ceps Hunorum propter necessitatem populi sui imperatorem adiit, postulans sibi locum dari ad habitandum inter Sabariam et Carnontum, qui propter
796
1 K události Ann. reg. Franc, ad a. 796. 803
1 Karel Veliký (768-814).
2 O události Ann. reg. Franc. (Annales Laurissenses maiores) ad a. 803. 805
1 Avarů.
2 Karla Velikého.
3 Subotica-Kamenec (Steinamanger/Szombathely).
4 Blíže Hainburgu.
Letopisy Tiliovy
796 ... ale i Jindřich, vévoda fri-aulský, poslav své lidi se Slovanem Vonomirem do Panonií, vyplenil hrink národa Avarů, dlouho předtím pokojný.1
803 Císař1 se však odebral do Bavor, uspořádal záležitosti týkající se Panonií,2 v měsíci prosinci se vrátil do Cách a tam oslavil narození Páně.,
805 Nedlouho potom se kagan, vládce Hunů,1 obrátil pro tísnivé poměry svého lidu na císaře2 se žádostí, aby mu bylo dáno k obývání místo mezi Sabarií3  a   Karnuntem,4  ježto pro
. infestationem Sclavorum in pristinis sedibus esse non poterat. Quern imperator benigne suscepit — erat. enim Caganus christianus nomen Theodoras — et precibus eius annuens, mttne-ribus donatum ire permisit: ...
Eodem anno misit exercitum suum cum filio suo Karolo in terram Sclavorum, qui vocabantur Cinu. Qui 224 omnem | illorum patriam depopulatus, ducem illorum nomine Leehonem occi-dit, et inde reversus in Wosega silva ad imperatorem venit, in loco qui dicitur Camp.
224 806 Missa est et manus de Baioaria et Alamania atque Burgundia sicut anno superiore, in terram Behem: vastataque terrae non minima portione, absque ullo gravi incommodo regressa.
nájezdy Slovanů nemohl setrvávat v dřívějších sídlech. Císař ho milostivě přijal — kagan byl totiž křesťan jménem Theodor — a když vyhověl jeho prosbám, obdaroval ho dary a dovolil mu, aby se vrátil.5 ...
Téhož roku poslal své vojsko se svým synem Karlem do země Slovanů, kteří se nazývají Čechové.6 Ten zpustošil celou jejich zemi, zabil jejich, vévodu jménem Lecha a když se odtamtud vrátil,7 přišel k císaři do Vogézského lesa na místo, které se nazývá Champ.
806 Stejně jako v předešlém roce bylo také posláno vojsko z Bavor, Alamanie a Burgundska do země Čechy; a když zpustošilo ne nejmenší část země, vrátilo se bez vážné nehody.
5 Ann. reg. Franc, ad a. 805.
6 Uvedené Cinu není zřejmě ničím jiným než špatně čteným (beh)eimi, ef. V. Novotný, Get dějiny 1/1 266, pozn. 1.
7 K události Ann. reg. Franc., Ann. Mett. (priores), Ohron. Moissiac. ad a. 805.
806
1 Ann. reg. Franc, ad a. 806.
CHRONICON MOISSIACENSE
61
CHRONICON MOISSIACENSE MOISSACKÁ KRONIKA
runt ad fluvium qui vocatur Agara illi tres hostes insimul, et inde venerunt ad Canburg, qui et illum obsiderunt, et vastaverunt regionem in oircuitu, iň ista paite Albiae et ultra Albiae. Et postea cum viotoria reversus est Karo-lus rex ad patrem suum in Francia.
zároveň k řece zvané Ohře/ odtud přitáhla ke Kanburgu,6 oblehla jej a zpustošila okolní krajinu v té oblasti u Labe a i za Labem. Nato se pak král Karel vítězně vrátil k svému otci do Frank.
Kronika má svůj název podle místa, kde byl nalezen její rukopis (Moissac v již. Francii) a zahrnuje události od 4. stol. n. 1. do r. 818 (+ r. 840). Rukopisnou mezeru v letech. 717—775 j e možno rekonstruovat z příbuzného spisu, z tzv. Chronicon Anianense, zahrnujícího léta 680—818; ten je vlastně jen přepracováním naší kroniky s použitím jiných dalších pramenů a jeho čtení bývají obvykle zahrnována přímo do kritického aparátu Moissacké kroniky jakožto čtení z Cod. Anianensis. Moissacká kronika je kompilací různých starších letopisů (autor použil vedle Chron. Laurissense breve (do r. 741) a Ann. Laureshamenses (od r. 770) zejména díla Ann. regni Francorum).
Použitý text: Chronicon Moissiacense,ed.Gr. H. Pertz,MGHSS II 257—259 (srov. též MGH SS I 280—313).
Chronicon Moissiacense
258 805 Karolus imperátor misit filium suum Karolum regem cum exercitu magno ad Beu-Widines;a et alium exercitum cum Adulfo et Werinario, id est cum Baguarios; tercium vero transmisit cum Saxonibus super Weri-nofelda et Demelcion. Et ibi pugnave-runt contra regem eorum nomine Semela, et vincebant eum, et ille dědit duos filios eius pro fidelitate; et tunc perrexerunt super Fergunna. Et vene-
Moissacká kronika
805 Císař Karel1 poslal svého syna krále Karla s velkým vojskem proti českým Vinidům,2 druhé vojsko odeslal s Adulfem a Verinharem, to jest s Bavory, třetí pak vyslal se Sasy přes Werinofelda3 a Dalemince.* A tam se dali do boje s jejich králem zvaným Semela, přemohli jej, a on jim dal jako záruku věrnosti své dva syny; tehdy pak postoupili dále přes Fer-gunu.5 A pak ona tři vojska dorazila
a magno abeuhuuidines Cod. Anian; super vindones 1.
805
1 Karel Veliký.
2 Beu-Vinida: jde o Slovany (Vinidy) z Beu (ze země zvané Beu), ěi zvané Beu. Cichu-Windones v jiném textu téže kroniky (MG SS I 307) je patrně z původního abeuhunidines (ad Beu-Wi-dines) - MG SS II 25.8, V. Novotný, České dějiny 1/1 266.
3 Werinofeld, Hwerenofeld ležel mezi řekou Solavou, Muldou a Labenj.
4 Glomaěe.
5 Krušné hory.
8 Kanburg ztotožňuje s hradiskem Hradsko u vsi Kanina, blíže Mělníka V. Novotný I/I ■ 276—276, R. Turek, Čechy 141,288. Podrobněji o výpravě, jakož i vévodovi Lechovi Ann. Mett, (priores) a Ann. reg. Franc, ad a. 805.
62-
63
ANNALES SITHIENSES LETOPISY SITHIOUSKÉ
AN SALE S MAXIMINIANI LETOPISY MAXIMINSKÉ
Tyto letopisy nesou název podle místa, kde byl nalezen jejich rukopis, totiž podle kláštera Sithiou, což bylo staré označení kláštera St. Bertin v Saint-Omer ve Flandrech. Jejich časové rozpětí sahá od r. 548 do r. 823. Zdrojem informací tu byly zpočátku raně karolínske Ann. Petaviani, později patrně Ann. regni Fmncorum a Ann. Fuldenses (otázka vzájemného vztahu tu není zatím zcela uspokojivě vyřešena, zdá se však, že Ann. SitMenses byly spíše zdrojem informací pro Ann. Fuldenses než naopak).
Použitý text Annales SitMenses, ed. G. Waitz, MGH SS XIII, 34—38.
Jsou nazvány podle kláštera sv. Maximina u Trevíru, kde byl objeven jejich dnes ztracený rukopis. Obsahují zprávy o letech 741—811 a zakládají se na nezachované, snad bavorské kompilaci, v jejíž první části, sahající do r. 796, splynuly různé rané karolínske letopisy, počítaje v to i Ann. regni Francorum (této části bylo zřejmě použito i v Ann. Xanteňses, zvi. pro léta 790—796); zmíněná kompilace měla pak ještě pokračování, jež sahalo až do r. 829 a opíralo se v zásadě pouze o Ann. regni Francorum, a toto pokračování se stalo u Ann. Maximiani předlohou pro zpracování let 797—811.
Použitý text: Annales Maximiniani, ed. G. Waitz, MGH SS XIII 19-
j 03
-25.
Annales Sithienses
805 Carolus iunior cum exercitu in Beheimos missus.
806 Carolus iunior cum exercitu missus in Sarabos et alius exercitus in Beheimos.
Letopisy sithionské
805 Karel mladší byl poslán s vojskem proti Cechům.1
806 Karel mladší byl poslán s vojskem proti Srbům a jiné vojsko bylo posláno proti Cechům.1
Annales Maximiniaiii
791 Perrexit domnus Carolus cum Francis et Saxonibus, cum Baiowariis et Alamannis et cum ceteris populis suis in Pannoniam ultra Omundesthorf, et cum triumphi gloria rediit et hiema-vit in Eeganesburc.
803 Imperator autem in Baiowaria profectus, causas Avarorum et Panno-niorum disponens, Aquis palatium re-versus est mense Decembrio.
805 Capuanus princeps Hunorum propter necessitatem populi sui postulans
Letopisy maximinslté
791 Pan Karel zamířil s Franky a Sasy, s Bavory a Alamany a s ostatním svým Lidem do Panonie za Omundesthorf,1 s triumfem a slávou se vrátil a prezimoval v Kezně.
803 Císař se však odebral do Bavor, a když uspořádal záležitosti týkající se Avarů a obyvatel Panonie, vrátil se v měsíci prosinci do královského paláce v Cáchách.1
805 Kapkán, vládce Hunů,1 žádal pro stísněné poměry svého lidu, aby mu
805
1 Ann reg. Franc, ad a. 805
806
1 Ann. reg. Franc, ad a. 806
791
1 K. otázce lokalizace Omundesthorfu a jeho souvislosti s Omuntesbergero. Ann. Fuld. 890, pozn. 3. Viz dále Ann. reg. Franc, ad a. 791.
SOS
1 O události Ann. reg. Franc. (Annales Laurissenses maiores) ad a. 803. 805
1 Avarů. •
2 Subotica/Kamenec (Steinamanger/Szombathely).
64
ANN-ALES. MAXrMlNIANI
sibi locum dare ad habitandum inter Sabariam et Carnuntum; quern imperátor benigne suscepit — erat enim christianus nomine Theodoras — et precibus eius annuens imperátor, mu-neribus datis redire permisit; qui pauco post tempore transacto, diem obiit; et cagano summam totius regni eorum concessit et iuxta priscxun eorum ritum caganum eos habere precepit. Bodem anno Carolum, filinm suum, misit in Beheimis; qui omnem eorum terram depopulates, Lechonem ducem eorum occidit et prospere domum rediit.
806 ... et exercitus Alamannorum, Burgundiorum atque Baiowariorum in Beheimis missus est, et magna vasta-tione ibidem facta, absque gravi m-commodo domum rediit.
811 Imperator autem, hoc facto, gene-rale placitum habuit et in tres partes regni sui tres exercitus misit, unum trans Albin in Linones, alterum in Pannoniam ad controversias Hunorum et Slavanorum finiendas, tertium in Brittones ad eorum perfidiam punien-dam, qui omnes, rebus prospere gestis, incolomes regressi sunt ... venerunt et de Pannonia Canizauci princeps Avarorum et Tudun et alii priores ac duces Sclavorum circa Danubium habi-tantium.
bylo dáno k obývaní místo mezi Sabarií2 a Karnuntem;3 císař ho milostivě přijal — byl totiž křesťan jménem Theodor — a vyhověv jeho prosbám, obdaroval ho císař4 dary a dovolil mu vrátit se — ten po krátkém čase zemřel ■— a poskytl kaganovi vrchní vládu nad celým jejich královstvím a přikázal jim, aby měli podle svého starého zvyku kagana.5 V témž roce poslal svého syna Karla proti Čechům; ten zpustošil celou jejich zemi, zabil jejich vévodu Lecha a vrátil se úspěšně domů.6
806 ... a vojsko Alamanů, Burgundů a Bavorů bylo posláno do Čech, a když tam způsobilo velkou zkázu, vrátilo se bez vážné nehody domů.1
811 Císař1 pak — toto učiniv — uspořádal obecný sněm2 a poslal do tří částí své říše tři vojska, jedno přes Labe proti Liňanům, druhé do Panonie, aby učinilo konec sporům Hunů3 a Slovanů, třetí proti Britům,4 aby ztrestalo jejich věrolomnost; všechna tato vojska úspěšně pořídila a vrátila se bez pohromy '... přišli i z Panonie chán Izauci,5 vládce Avarů, i tudun6 a jiní velmoži a vévodové Slovanů, bydlících kolem Dunaje.7
65
NITHARDI HISTORIARUM LIBRI NITHARDOVY KNIHY DĚJIN
Jde o dějepisné dílo, jehož úplnější název zní De-dissensionibus filiorum Ludovici Pii ad a. usque 843 seu Historiarum libri IV (O rozporech mezi syny Ludvíka Pobožného až po rok 843 neboli Čtyři knihy dějin) a jež obsahuje franské dějiny let 814—843. Jeho autorem byl Nithard, syn šlechtice Angilberta a vnuk císaře Karla Velikého. Nithard patřil k družině Karla Lysého; podle pozdější tradice padl prý v r. 844 v boji jako opat kláštera St. Riquier, ležícího ve francouzské Pikardii. Dílo bylo v pozdějších dobách jen velmi málo
Použitý text: Nithardi Historiarum libri, ed. G. H. Pertz, MGH SS II 649—672.
Nithardi Historiarum libri
840 ... Toringiam petivit. A qua Lod-huwico filio eius pulso, per Sela vos itinere redempto eum in Baioariam fugere compulit.
Mthardovy Knihy dějin
840 .. . Zamířil1 do Durynska. Vyhnav odtamtud svého syna Ludvíka,2 donutil ho uprchnout do Bavor, když si vykoupil cestu územím Slovanů.3
3 Blíže Hamburgu.
4 Karel Veliký.
5 Kagan se nazýval Abrahám, Ann. reg. Franc, ad a. 805. 9 Ann. reg. Franc., Ann. Mett., Ghron. Moissiac. ad a. 805.
806
1 Ann. reg. Fran. ad a. 806.
811
1 Karel Veliký.
2 V Cáchách.
3 Avarů.
4 V Bretagni.
6 K jménu chána Ann. reg. Franc, ad a. 811, -poza. 8.
6 K označení tudun Ann. reg. Franc, ad a. 795, pozn. 2.
' Ke Slovanům kolem Dunaje a celkové zprávě Ann. reg. Franc, ad a. 811.
840
1 Ludvík Pobožný (814-840).
2 Ludvíka Němce (830/843-876).
3 Ann. Fuld. ad a. 840; Ann. Bertin, ad a. 840.
5 Prameny
66
ANNALES XANTENSES
67
ANNALESXANTENSES LETOPISY XANTE N SK É
Svůj název mají podle toho, že se v nich u r. 864 (místo u r. 863) podrobně vypráví o zničení města Xanten (na dol. Rýně) Normany. Obsahují zprávy o událostech z let 790—873 a bývají členěny do tří částí. První, velmi stručnou část, zahrnující léta 790—829, složil někdy po r. 837 Gerward (f 860), bibliotékář Ludvíka Pobožného a od r. 837 klerik v klášteře Lorsch, a to s použitím starších letopisů (pro léta 790—796 to byla nezachovaná kompilace z r. 796, snad bavorského původu, která sloužila jako předloha i pro Ann. Maximiniani, pro léta 797—811 pak to byly Ann. regni Francorum; naproti tomu předloha pro výklady o letech 812—829 není známa). I druhá část díla, výklady o letech 831—860 (rok 830 chybí), pochází od Gerwarda, byla však tvořena samostatně. Na, tento základ pak navazuje opět samostatné pokračování, obsahující popis událostí z let 861—873 a složené po roce 870 neznámým autorem, snad z Kolína nad Kýnem. A ten byl právě podle některých autorů v r. 863 očitým svědkem normanského útoku na město Xanten (vzhledem k tomu však, že uvádí nesprávné datování této události, není to zcela jisté a mohl mít svou zprávu z druhé ruky).
Existuje jediný dochovaný kodex obsahující toto dílo, Codex Gottonianus Tib. C XI z Britského musea. Pokud je známo, z Análů nečerpal žádný pozdější letopisec.
Použitý text: Annales Xantenses, rec. B. de Simson, SRG, Hannoverae et Lipsiae 1909 (srov. i Annales Xantenses, ed. G. H. Pertz, MGH SS II 217—236, text zde začíná již rokem 640, ale kronika let 640—789 je jiného původu; nejnověji Annales Xantenses, ed. R. R au, Ausgewählte Quellen der deutschen Geschichte des Mittelalters VI 339—371).
Annales Xantenses
846 Eodem anno ivit Ludewicus de Saxonia contra Winidos ultra Albiam. Ipse vero cum exercitu suo contra Boemmanos perrexit, quos nos Beu-wimthaa vocamus, sed periculose valde.
Letopisy xan.enské
846 Téhož roku táhl Ludvík1 ze Saska-za Labe proti Vinidům.
Sám však se svým vojskem vytáhl proti Cechům,2 které nazýváme „Beu-winitha",3 avšak s velkým nebezpečím.4
3 heuuuinitha (littera h minusculaproti, quae p. 2S8 (Beu/Widines)   " '
846
'.is erat, hobita) c; emendavü Pertz, qui et Ckron. Moissiac. a. 805, SS IIr
1 Ludvík Němec (830/843-876).
2 K názvu Cechové srov. Ann. reg. Franc, ad a. 805, pozn. 2.
3 Beuwinitha či Beu-Vinida: jde o Slovany (Vinidy) z Beu (ze země zvané Beu), ef. Beu-Widines v Moissacke kronice k r. 805.
i Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 846. V. Novotný, České dejiny I/l 294—295.
16 849 Infirmante Ludewico rege, hostíš illius de Beioaria iter arripuit in Boemmanos; sed multis ex eis ibidem inter-fectis, valde humiliati reversi sunt in patriam.
20 863 Ludewicus rex primům conventum habuit Wangiona et post haec Magon-tia, ibique venit euru Lotharius, hostem machinantes in Sclavos, quod et postea fecerunt. Sed non profuit.
21 864 Ludewicus vero totum pene annum morabatur in Bewaria, caute agens contra Margos rebelles, sed et contra filium.
26 869 Eo tempore, ut propheta ait:
27 propter peccata terrae multí'\ principes eins, quattuor reges regnaverunt in regno quondam Karoli Magni:b Ludewicus filius imperatoris Ludewici in oriente et Sclavis, Bevaria, Alamannia et Coria, Saxonia, Suevis, Thoringia et orientalibus Francis cum pago Worma-ciensi atque Namnetis, qui sapientior et iustior caeteris. Karolus frater eius Gallis,  Aquitaneis  atque Wasconiis
849 Když byl král Ludvík1 nemocen, jeho vojáci vtrhli z Bavor na území Čechů; ale když tam bylo mnoho z nich pobito, velmi pokořeni se vrátili do vlasti.2
863 Král Ludvík1 konal sněm nejprve ve Wormsu a potom v Mohuči, tam za ním přišel Lotar2 a osnovali tažení proti Slovanům; to také později učinili.3 Ale nepořídili.
864 Ludvík1 se. však zdržoval téměř po celý rok v Bavořích, obezřetně jednaje proti odbojným Moravanům, ale i proti synovi.2
869 Y té době. — jak praví prorok: „Pro hříchy země je mnoho jejích vládců" —, vládli čtyři králové v říši někdy Karla Velikého. Ludvík,1 syn císaře Ludvíka,2 který byl moudřejší a spravedlivější nad ostatní, vládl na východě a Slovanům,3 v Bavořích, v Ala-manii a v Churetii, v Sasku, Švábsku, v Durynsku a ve východních Francích i s krajem wormským a špyrským. Jeho bratr Karel4 vládl Galům, Aqui-
b karlomanni c.:, emend. Pertz.
849. E. Diimmler, Geschichte
849
1 Ludvík Němec.
2 O této porážce obšírněji Euldské a Bertinské letopisy k I 328; V. Novotný 1/1 296-298.
863
1 Ludvík Němec.
2 Lotar II., král lotrinský. Schůzka se uskutečnila při sněmu v létě r. 862.
3 Vztahuje-li se tato část k r. 862, pak šlo o tažení proti obodritskému vévodovi Dabomyslovi; náleží-li příprava tažení do r. 863, šlo pod rouškou příprav proti Moravanům o tažení proti Karlomanovi do Korutan. K tomu Ann. Fuld. ad a. 861, 862, 863 a Ann. Bertin, k týmž letům. E. Diimmler I 465-493.
864
1 Ludvík Němec.
2 Zpráva se zřejmě vztahuje na události z 1. 863 nebo 864, viz pozn. 3 k r. 863. 869
1 Ludvík Němec.
2 Ludvíka Pobožného.
3 -Východem a Slovany jsou v prvé řadě míněni Korutánci a Panonie, do určité míry snad i vlastní Východní marka, není-li ovšem považována za součást Bavor.
4 Karel II. Lysý, král západofranský. ...
Prov. 28,2
68
ANKAL-ES JSANTEJNSE5
ANNALES XANTENSES
69
praeerat, sepissime paganorum infesta-tionem sustinens semperque eis censum opponens et numquam in beilo victor existens. Ludewicus filius Lotharii im-peratoris senior Italiam et Beneventa-niam consedit, qui multas iniurias Nicoiao papae intulit et non Mauros de Beneventania expulit. Lotbarius frater eius, citus et levis, relicta legi-tima coniuge contra sanctorum canones et Nicolai papae iussum inlicite con-cubina usus est. Ipse enim Ripuariam, Burgundiam atque Provintiam pos-sedit.
870 Eo anno Ludewicus rex orientalis, missis duobus filiis suis Karlomanno et Karlo contra Margos diu resistentes sibi, Rasticium regem eorum fugaverunt et patriam vastaverunt atque cum niultis spoliis reversi sunt.
871 Nunc de victoria Carlomanni. Rasticius rex Margorum a Karlo-
manno captus et in Franciam patri directus ibique postea luminibus pri-vatus est.
872 Iterum regnum Margorum e mani-bus Karlomanni per quendam eiusdem gentis Sclavum elabuit, et grandis exercitus de parte Karlomanni | ceci-dit ...  Iterum ingens exercitus ex
tancům a Vaskoncům a velmi často zadržoval útoky pohanů, vždy jim nabízel poplatek a nikdy se nestal ve válce vítězem. Ludvík,5 starší syn císaře Lotara, se usadil v Itálii a v Benevent-sku a spáchal mnoho křivd na papeži Mikulášovi a nevypudil Maury z Bene-ventska. Jeho bratr Lotar,6 prudký a lehkomyslný, opustiv proti ustanovení svatých a proti nařízení papeže Mikuláše zákonnou manželku, nedovoleně žil se souložnicí. Ten tedy zabral Ripu-arii, Burgundsko a Provencalsko.
870 Toho roku Ludvík,1 východní král,1 poslal své dva syny, Karlomana a Karla, proti Moravanům, kteří se mu dlouho stavěli na odpor; ti zahnali na útěk jejich krále Rostislava, zpustošili jejich zemi a vrátili se s velkou kořistí.2
871 Nyní o Karlomanově vítězství. Rostislav, král Moravanů, byl zajat
Karlomanem, poslán k jeho otci1 do Frank a tam byl potom zbaven zraku.2
872 Království Moravanů opět uniklo z rukou Karlomanových, přičiněním jakéhosi Slovana1 z onoho národa a na straně Karlomanově bylo pobito velké vojsko2. . . Opět bylo sebráno ze všech
5 Ludvík II., král italský a císař (855—875). 8 Lotar II., král lotrinský.
870
1 Ludvík Němec, král východofranský.
2 Zpráva se vztahuje kr. 869, podrobněji Fuldské a Bertinské letopisy k r. 869, E. Diimmler I 717; V. Novotný 1/1 338—342; J. Dekan, Zaíiatky 117; L. Havlík, Velká Morava a Franská Hše 146.
871
1 Ludvíku Němci.
2 O události Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 870, kdy k tomuto převratu na Moravě došlo.
872
1 Tímto Slovanem mohl být podle Euldských letopisů k r. 871, kam tato událost náleží, Slavomar (Sclagamar), avšak ještě spíše Svatopluk, s nímž souvisí vítězství nad Karlomanovým vojskem.
2 Tato část zprávy upomína na bitvu před urbs antiqua Bastizi, Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 871, E. Diimmler I 758; V. Novotný 1/1351, J. Dekan 133, P. Ratkoš, Veľkomoravská ríša 99, L. Havlík, Velká Morava a Franská Hše 150.
omnic parte Francorum collectus est contra Margos. Qui hostes fugaverunt et in eivitatem munitissimam propule-runt. Ibique obsessi diu grande damp-num sustinuere. Et Karlomarmus frequenter patriam vastavit.
krajin franských obrovské vojsko proti .Moravanům. To obrátilo nepřátele na útěk a zahnaío je do velmi silně opevneného města.3 A ti "tam dlouho obleženi, utrpěli velkou škodu. Karloman pak opět a opět pustošil zemi.
3 oriental! emendandum putat ií. de Simson.
1 Zpráva se v prvé části týká neúspěšné franské výpravy biskupa Arna a opata Sigeharda r. 872 na Moravu (Ann. Fuld. ad a. 872) a je patrně kontaminována se zprávou o civitates) zmíněných v r. 871 a se zprávou o urbs antiqua Bastizi z téhož roku, případně inefjabilis Bastizi munitio z r. 869 (Ann. Fuld. ad a. 869, 871). Nelze ovšem vyloučit, že za zmíněné výpravy Arna a Sigeharda, uskutečněné za účasti Karlomanových vojsk, došlo r. 872 skutečně k obleženy zmíněné civitas munitissima. V. Novotný 1/1 356 soudí, že franské vojsko proniklo k uvedené civitas.
70
ANNALES BERTINIANI
71
ANNALES BERTINIANI LETOPISY BERTINSKÉ
Mají svůj název podle flanderského kláštera St. Bertin, kde byl nalezen jejich nejstarší rukopis, a obsahují informace o letech 830—882. Tím přímo chronologicky navazují na Ann. regni Francorum a v zásadě tak přejímají — v situaci dané nedávným rozdělením Karlovy Franské říše — funkci jakýchsi západofranských oficiálních letopisů, podobně jako Letopisy fuldské plní v té době funkci obdobných letopisů východofranských. Dílo se skládá ze tří částí, z nichž každá byla složena jiným autorem: Autor první části, která zahrnovala léta 830—845, není znám, pocházel však patrně odněkud z metské diecéze. Druhou část (835—861) složil Prudentius, biskup z Troyes, významná osoba tehdejšího politického života a autor celé řady jiných spisů, a část třetí (861—882) Hinkmar, arcibiskup z Remeše.
Místo a prostředí vzniku Bertinských letopisů se výrazně odrazily v jejich obsahu, v němž se autoři obšírně zabývali poměry uvnitř Franské říše a vztahy k římské kurii. Je to celkem přirozené, poněvadž se tyto letopisy staly vlastně pokračováním předchozích Letopisů království Franků. Pokud si Prudentius nebo Hinkmar všímali Velké Moravy, bylo to jen v souvislosti s boji Ludvíka Němce a s jeho účastí v politických a mocenských bojích uvnitř Franské říše, zvláště pokud šlo o Západofranské království. Poněvadž se jich z velké části otázky Východofranské říše bezprostředně nedotýkaly a oba autoři nežili také pod panstvím Ludvíka Němce, vyjadřují se o jeho střetnutích s Moravany, které označují obecným názvem Vinidové nebo Slované, nejen mnohem stručněji, ale také otevřeněji. Na mnohých místech se ukazuje velmi zřetelně, jak mnoho záleželo Ludvíku Němci, aby nebyl na východě ohrožován Velkou Moravou a měl pro své zájmy na západě Franské říše volné ruce. Tak nám Bertinské letopisy prozrazují mnohé zajímavosti, které se např. z Fuldských letopisů nedovídáme, a nadto nás pravdivěji informují o výsledcích některých východofranských tažení na Moravu, neskrývajíce Ludvíkovy neúspěchy, jak se o to pokoušejí Letopisy fuldské. Z těchto důvodů jsou Bertinské letopisy velmi cenným pramenem pro dějiny Velké Moravy v období let 846 až 872.
Přehled nej důležitějších rukopisů:
1 Codex Audomariensis 706 z 2. pol. 10. stol., patrně původem z Remeše, uchovávaný později v St. Bertin, nyní v St. Omer; tento rukopis zahrnuje všechna léta ód r. 830 až do r. 892.
la Codex Bruxellensis 6439—6455 z 11. stol.; jde o opis rukopisu 1, pořízený bud v St. Vaast nebo v St. Bertin, později uchovávaný v Bruggách a Antverpách, nyní v Bruselu; i tento rukopis zahrnuje plný počet let udaný sub 1.
Pozn.: Rukopis 1 a rukopis la bývají zařazovány také mezi texty letopisného díla Annáles regni Francorum, a to jakožto zvláštní skupina Cy (= C3 -f C3a); viz sub Ann.
regni Francorum. Pro textovou kolaci je však možno využít i těchto dalších kodexů obsahujících rukopisy některých děl velmi těsně závislých na Bertinských letopisech:
2 Codex Duacensis 753 z konce 11. stol, původem ze St. Vaast, později uložený vMarchiennes, nyní v Douai, zvaný též Codex Chronici Vedastini; do tohoto díla byl text Letopisů bertinských převzat téměř doslovně, nikoli však přímo z rukopisu 1, nýbrž z nějaké společné předlohy (kodex je však poškozen a obsahuje pouze léta 830—844).
3 Codex Cheltenhamensis 1853, dnes Berolinensis Meermannianus 141, snad z 12. stol., obsahující Annales Mettenses posteriores; do tohoto díla byly převzaty v 12. stol. s drobnými změnami z Letopisů bertinských údaje o letech 830—837.
4 Codex Parisinus 12711 z 12. stol., původem ze St. Germain des Pres; obsahuje pokračování Aimoinova spisu História Francorum, které vzniklo krátce po r. 1015 a do něhož převzal jeho autor s určitými změnami výklady Letopisů bertinských pro léta 869—892.
K těmto textům přistupuje ještě jeden nověji nalezený fragmentárni text Letopisů bertinských:
5 Opis zlomku Letopisů bertinských, pořízený v 17. stol. v Antverpách jezuitou H. Rosweidem a chovaný v Paříži (Paris Bibl. Nat. Mélanges Colbert t. 46, 2 fol. 283—313); text obsahuje léta 839—863.
Použitý text: Annales Bertiniani, ed. G. Waitz, SRG, Hannoverae 1883 (srov. i Annales Berliniani, ed. G. H. Pertz, MGH I 419—515, dále Annales Bertiniani, ed. M. Bouquet, Recueil des historiens des Gaules et de la France VI 192—204, VII 59—124 VIII 26—37, a zvi. Annales Bertiniani, ed. R. Rau, Ausgewählte Quellen zur deutschea Geschichte des Mittelalters VI 11—287).
Annales Bertiniani
8 831 . . . generále placitum in Theodo-nis-villa habuit, . .. multaeque lega-tiones Sclavorum ad eum venientes, auditae, dispositae et absolutae sunt.
4 832 .. . subito perventum est ad aures piissimi imperatoris, Hludowicum cum omnibus Baioariis, liberis et servis, et
Letopisy bertinské
831 ... konal1 sněm v královském sídle Diedenhofen, ... a přicházela k němu četná poselstva Slovanů,2 byla vyslechnuta, dostala jeho pokyny a bvla propuštěna.
832 ... náhle se doneslo k sluchu nejzbožnějšího císaře,1 že Ludvík2 chce se všemi Bavory,. svobodnými i pod-
831
1 Císař Ludvík Pobožný (814—840).
2 Slovany jsou míněni patrně Obodrité, Veleti a Srbové, snad i Čechové.
832
1 Ludvíka Pobožného.
* Ludvík Němec (830/843-876).
-72
ANNALES BERTINIANI
ANMALES; BERTINIANI
73
Sclavis, quos ad se convocare potuerat, Alamanniam, quae frátri suo Karolo a patre iam dudum data fuerat, ingredi velle eamque vastare et diripere ac suo regno adunare, cunetumque populum regni iľlius ei fidelitatem promittere, et his perpetratis, in Franciám cum ipso exercitu hostiliter venire et de regno patris sui, quanto plurimum potuisset, invadere šibique subicere ... | Nee mora, cum suis hominibus Baioariam per eandem viam qua venerat festi-nanter reversus est, plurimique eorum qui cum illo erant ad domnum impera-torem regressi sunt.
846 Hludowicus rex Germannorum ad-versus Sclavos profectus, tarn intestino suorum conflictu quam hostium victoria conterritus, reversus est.
847. Hlodowici Germanorum regis exer-citus adversus Sclavos prospere dimi-cant, ita ut quod ante annum ex eis amiserat reciperet.
848 Sclavi in regnum Hlodowici hostiliter irruentes, ab eo in Christi nomine superantur.
danými, a se Slovany,3 které byl s to svolat, vpadnout do Alamanie, kterou již dávno otec dal jeho bratru Karlovi, že ji chce zpustošit, vyplenit a připojit k svému panství4 a že chce, aby mu všechen lid onoho království slíbil věrnost a že po dokonání toho zamýšlí nepřátelsky vtrhnout s vojskem do Frank a z království svého otce zabrat a sobě podmanit tolik, kolik jen bude moci. ... A neuplynulo mnoho času a vrátil se se svými Hdmi spěšně do Bavor — touž cestou, kudy přišel — a velmi mnozí z těch, kteří tam s ním byli, se navrátili k panu císaři.
846 Ludvík, král Germanii,1 vytáhl proti Slovanům,2 a poděšen jak vnitřním rozbrojem mezi svými, tak vítězstvím nepřátel, vrátil se zpět.3
847 Vojska Ludvíka, krále Germánů,1 . úspěšně bojují proti Slovanům,2 takže ten znovu nabyl to, co na nich před rokem ztratil.
848 Slované,1 útočící nepřátelsky na království Ludvíkovo,2 jsou jím ve jménu Kristově poraženi.3
849 Hlodoicus rex Germannorum egro-        849 Ludvík, král Germánů,1 jsa ne-
3 E. Diimmler, Geschichte 168 usuzuje na Slovany z východních marek (České, Srbské, Východní, Korutan), V. Novotný, České dějiny 1/1 282 uvažuje i o Slovanech z Čech.
4 Bavorskému.
846
1 Tj. Ludvík Němec. Rex Germanorum je označením společného krále Franků, Bavorů, Alamanů (Švábů), Durynků, Sasů a dalších skupin germánského obyvatelstva na východ od Rýna. ,2 Zpráva koresponduje s údaji Fuldských letopisů k r. 846 o velkých ztrátách franského vojska, které ustupovalo z Moravy přes Čechy.
3 Vítěznými nepřáteli byli spíše Slované v jižních a jihozápadních Čechách než Moravané. K tomu E. Diimmler I 284; V. Novotný 1/1 294; J. Dekan, Začiatky 45.
847
1 Ludvíka Němce.
2 V Čechách. V. Novotný 1/1 295.
848
1 Z Čech.
2 Ludvíka Němce.
3 O událostí přinášejí zprávu Fuldsié letopisy, E. Diimmler I 328; V. Novotný 1/1 295.
849
1 Ludvík Němec.
tans, exercitum suum in Sclavos dirigit. Qui turpiter prorligatus, quid dispendii sibi absentia ducis intulerit, cadendo fugiendoque expertus est.
853 Guinedesa contra Ludowicum soli-tis sibi perfidiis mentirmtur ...
Bulgari, sociatis sibi Sclavis, et, ut fertur, a nostris muneribus invitati, adversus Lodowicum Germaniae regem acriter permoventur, sed Domino pug-nante vincuntur.
855 Ludoicus rex Germanorum crebris Sclavorum defectionibus agitator.
856 Comites pene omnes ex regno Karoli regis cum Aquitaniis adversus eum coniurant, invitantes Ludoicum regem Germanorum ad suum consilium perficiendum. Quo diutius in expedi-tione Sclavorum detento, ubi et mag-nam partem sui exercitus amisit, isti. moras illius non ferentes, Karlo regi reconciliantur.
mocen, pošle své vojsko proti Slovanům.2 To bylo hanebně poraženo a padajíc a prchajíc zakusilo, jakou škodu mu přinesla nepřítomnost vůdce.3
853 Vinidové1 ve své obvyklé věro-lomnosti poruší věrnost vůči Ludvíkovi...2 Bulhaři, spojivše se se Slovany,3 a jak se vypráví, získáni od našich dary, prudce se pozdvihnou proti Ludvíkovi, králi Germánie,4 ale s pomocí Páně jsou poraženi.
855 Ludvík, král Germánů,1 je znepokojován častými vzpourami Slovanů.2
856 Téměř všechna hrabata z království krále Karla1 se proti němu spiknou s Aquitány, vyzývajíce Ludvíka, krále Germánů,2 aby vykonal jejich záměr. Ten se však příliš dlouho zdržel na výpravě proti Slovanům3 a ztratil při ní velkou část svého vojska,4 a tak ti, nechtějíoe na něho déle čekat, smíří se s králem Karlem.
861 Carlomannus, Hlodowici regis Ger-       861 Karloman,  syn Ludvíka, krále
2 V Čechách. Podrobnější zprávu ve Puldských letopisech k r. 849. K tomu E. Diimmler I 328, V. Novotný 1/1 296n, R. Turek, Čechy 142.
3 Ludvíka Němce.
853
1 Vinidy se zde patrně míní někteří polabští Slované.
2 Ludvíku Němei. v
3 E. Diimmler I 363 předpokládal, že šlo o Slovany z Panonie; B. Dudik, Depny Moravy 1 87 uvažoval o Moravanech. Naproti tomu vyslovuje skeptické mínění o možnosti moravsko-bul-harského spojenectví V. Novotný 1/1 299 a J. Dekan 58.1 když není dobře možné Moravany zcela vyloučit, je nutné uvažovat, že mohlo jít také o Chorvaty z území na Sávě. Dále I. Dujčev, Vztahy 22; F. Dvornik, Byzantium 110.
4 Ludvíku Němci.
855
1 Ludvík Němec. _ .
2 Zpráva se patrně týká výpravy hraběte Arnošta proti Cechům na počátku jara, E. Diimmler I 370; V. Novotný 1/1 302.
856
1 Západofranského krále Karla II. Lysého, syna Ludvíka Pobožného.
2 Ludvíka Němce, krále východofranského.
3 Moravanům v r. 855.
4 O porážce franského vojska Ludvíka Němce obšírněji pojednávají Ann. Fuld. ad a. 855; V. N o-votný 1/1 302; J. Dekan 61; L. Havlík, Velká Morava a středoevropští Slované 201.
- 74
ANNALES BERTTOIANI
ANNALES BERT1NIANI
75
maniae films, cum Resticio Winidorum legulo foederatur, a patre deficit et Resticii auxilio magnam sibi partem usque ad Hin fluvium paterni regni praesumit.
862 Carlomannus, Hludowici regis Ger-marriae fLlius, concessa sibi a patre regni portione quam pridem invaserat, et dato sacramento, ne amplius inde sine patris voluntate invaderet, cum patre pacificatur ...
Hludowicus autem, relicto in patria Karolo filio, quoniam nuper uxorem Ercangarii comitis | filiamduxerat,Hlu-dowicum, filium suum, secum ducens, aggreditur Winedos. Unde, quibusdam amissis primoribus et nihil prospere gestis, sub optentu obsidum ad Eranco-nofurth palatium super Moenum fluvium revertitur.6 Dani magnam regni eius partem cede et igni vastantes praedantur.' Sed et hostes antea illis populis inexperti, qui Ungri vocantur, regnum eiusdem populantur ...
Hludowicus ad reconciliandum vel ad resistendum filio suo Karlomanno, qui auxiliante Resticio0 Winidorum regulo contra patrem rebellaverat, Baioariam petiit.
Germánie,1 uzavře smlouvu s Rostislavem, králem Vinidů,2 odpadne od otce a s pomocí Rostislavovou se zmocní velké části otcova království až po řeku Irm.3
862 Když Karloman, syn Ludvíka,1 krále Germánie, obdržel od otce tu část království, na kterou předtím2 zaútočil, a když se zavázal přísahou, že již nebude odtamtud nadále bez otcova svolení útočit, smíří se8 s otcem ...
Ludvík však — zanechav ve vlasti syna Karla,4 neboť ten si vzal nedávno za manželku dceru5 hraběte Erkan-garia — doprovázen svým synem Ludvíkem,6 napadne Vinidy.7 Když pak ztratil některé velmože a nedosáhl úspěchu, vrátí se odtud, obdržev rukojmí, ke dvoru ve Frankfurtu nad řekou Mohanem. Dánové vyplení, velkou část jeho království, pustošíce ji vraždou i ohněm. Ale i jiní, doposud oněm národům neznámí nepřátelé, zvaní Uhři,8 loupí v jeho království...
Ludvík9 zamířil do Bavor, buď aby se smířil anebo aby se postavil na odpor svému synu Karlomanovi, který se za pomoci Rostislava, krále Vinidů, vzbouřil proti otci.10
0 äeesl 1; suppl. P.; pergit Bouq. Forlasse post oosidum plura extiderunt.  c Eefeceio 1. la; emmd. Bouq.
861
1 Karloman byl nejstarší syn Ludvíka Němce a spravoval Východní marku, Panonii a Korutany.
2 Moravanů. ítegulus: hierarchicky malý, menší král, oproti franskému rex.
3 Ann. Fuld. ad a. 861. Viz i Conversio. c. 13.
1 Ludvíka Němce.
2 V r. 861.
3 O usmíření Ann. Fuld. ad a. 862.
4 Karla III. 6 Richardu.
6 Ludvíkem III.
7 Obodrity.
8 Jde o první zmínku o Maďarech ve střední Evropě. Kronika Reginonova o nich píše poprvé k r. 889, Fuldské letopisv je připomínají poprvé r. 892, Solnohradské letopisy (max.) je uvádějí k r. 881.
9 Ludvík Němee.
863 Sed et alium missum fratris sui Hludowici nomine Blitgarium accipit, petentem, ut Karlomarmum, filium eius, a Restitio Winido desertům et a se fugatum, si ad illum venerit, non reci-piat. Quem non longo post tempore, deceptum atque desertům a suis, sub coňditione sacramenti pater suus Hludowicus recepit et secum in libera custodia tenuit.
863 Ale přijme1 také jiného vyslance svého bratra Ludvíka,2 jménem Blit-garia, který žádal, aby nepřijímal zpět jeho syna,3 Vinidem Rostislavem4 opuštěného a jím zapuzeného, jestliže se k němu uchýlí. Toho5 nedlouho poté, svými oklamaného a opuštěného, přijal pod závazkem přísahy jeho otec Ludvík a podržel u sebe v domácím vězení.6
864 Hludowicus rex Germaniae hostili-ter obviam Bulgarorum cagano . . .d nomine, qui se christianum fieri velle promiserat, pergit; inde ad componen-dam Winidorum marcam, si se prospe-rari viderit, perrecturus.
865 Hludowicus Germanorum rex hos-tem suam contra Winedos directam et prospere agentem recepit.
864 Ludvík, král Germánie,1 vytáhne s vojskem vstříc bulharskému kaga-novi jménem2 ..., který slíbil, že se stane křesťanem; odtamtud se hodlal vypravit, aby zřídil marku Vinidů,3 uvidí-li, že mu bude dopřáno zdaru.4
865 Ludvík, král Germánů,1 přijal vojsko, které bylo posláno proti Vini-dům a zdárně si vedlo.2
á aut hic nomen cagani post Bulgarorum vocem regi cxcidisse palet. P.
10 Šlo o nové Karlomanovo povstání, které mělo za následek vojenské tažení Ludvíka Němce do Východní marky a Korutan v r. 863, E. Dummler I 492.
863
1 Karel II. Lysý.
2 Ludvíka Němce.
3 Karlomana.
4 Moravanem Rostislavem. 6 Karlomana.
6 K událostem v Korutanech Ann. Fuld. ad a. 863, E. Diimmler I 592—593; V. Novotný 1/1 308.
1 Ludvík Němec.
2 Šlo o Bogorise, s nímž se sešel v Tullnu, CDB 1,10. O dřívější pomoci Bulharů Ludvíku Němci v r. 863, kdy vázali Rostislava od pomoci Karlomanovi Ann. Fuld. ad a. 863. B. H. 3jia-TapcKH, Mcmopux 1/2, 16n.
3 Ludvík měl úmysl zřídit z Velké Moravy franskou marku, jak prozrazuje také list papeže Mikuláše L, poslaný mu do Tullnu po kostnickém biskupu Šalamounovi, v němž se^ praví: rex... habeat venire Tullinam et deinde pacem cum rege Vídgarorum confirmaret Rastitium aut volendo aut nolendo sibi obedientem facere, CDB I 10. E. Diimmler I 526—528.
4 O Ludvíkově tažení na Moravu Ann. Fuld. ad a. 864. V. Novotný 1/1 309—311; J. Dekan 84; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 144—145.
865
1 Ludvík Němec.
2 Jde o zprávu, vztahující se spíše než na tažení proti Moravanům v r. 864 na vzpouru panónskeho markrabího Verinhara a jeho sesazení. E. Diimmler I 575 uvádí, že šlo p tažení proti Moravanům; došlo-li spojením Verinhara s Rostislavem, jak vyplývá z Euldských letopisů k r. 865, k vojenskému vystoupení, je obtížné zodpovědět, V. Novotný 1/1 334—335.
76
ANNALES BERTtNIA'NI
866 Hludowicus Germaniae rex contra quosdam suorum in marca adversus Winidos rebellionem molientes hostem movit. Quam praecedens, in brevi re-bellantes sine conflictu domat et hostem nondum pene promotum domi residere mandavit ...
Hludowkais, Hludowici Germaniae regis filius, consilio Warnarii ac cete-rorum, a quibus pater eins propter mfidelitatem suam honores tulit, rixam contra patrem suum movit, concitato Restitio Winido, ut usque ad Baiowa-riam praedatum veniat, quatenus, in illis partibus occupato patře vel eius fidelibus, ipseliberius quod coepit prosequi posset.' Sed Karlomanno, cui pater ipsam marcham dederat, sata-gente, Restitius intra sua se cohibet. Hludowicus autem senior in ' talibus experientia prudens, concite ad pala-tium quod Franconofurdh dicitur pro-perat et, datis mutuo dextris, eundem fHium suum ad se venire facit, ipsaeque dexterae usque 5. Kalendas Novembris manere invicem promittuntur. Sicque Hludowicus ad confirmandam maTcham suam contra Bestitium velociter repe-dat, reversurus octavo die ante missam sancti Martini obviam frátri suo Karolo et nepoti suo Hlothario secus civitatem Mettensium.
866 Ludvík, král Germánie,1 se zdvihl s vojskem proti některým ze svých, kteří osnovali vzpouru v marce založené proti Vmidům.2 A předcházeje jí, zakrátko vzbouřence beze srážky zkrotí a vojsku, které téměř ještě nevytáhlo, přikázal, aby setrvalo doma...
Ludvík,3 syn Ludvíka, krále Germánie, na radu Varnaria4 a ostatních,5 jež jeho otec pro jejich nevěrnost zbavil úřadů, vyvolal vzpouru proti svému otci, podnítiv Vinida6 Bostislava, aby přišel kořistit až do Bavor, aby tak — zatím co otec a jeho věrní budou zaneprázdněni v oněch končinách — sám mohl volněji pokračovat v tom, co začal. Ale protože Karloraan, kterému otec dal onu marku již dříve,7 vyvíjel horlivou činnost,8 Rostislav setrvá na svém území. Avšak Ludvík starší,9 v takových případech ze zkušenosti moudrý, rychle spěchá do královského sídla, který se nazývá Frankfurt, a když byly navzájem dány záruky, dosáhne, že jeho syn10 k němu přijde a že si navzájem slíbí, že ony záruky zůstanou v platnosti až do 28. října. A tak Ludvík, aby upevnil svou marku proti Rostislavovi,11 rychle se vrátí s úmyslem setkat se osmého dne před svátkem svatého Martina se svým bratrem Karlem12 a svým synovcem Lotarem13 v městě Metách.
1 Ludvík Němec.
2 V marce proti Slovanům, v marce proti Moravanům, tj. ve Východní marce. E. Dúmmler I 592 se domnívá, že vzpouru podnítili Moravané a že vznikla v souvislosti s odbojem Ludvíkových synů proti otci a s povstáním panónskeho markraběte Verinhara. K tomu Ann. Fuld. ad a. 866. Mohlo však jít i o Korutany, jejichž markrabí Gundakar se taktéž spojil s Rostislavem, E. Dúmmler, ibid. 593.
3 Ludvík III. (876-882).
4 Verinhara.
6 Hrabat Berengara a Utona.
8 Beguhis Winidorwm, jak je nazýván (k r. 861, 862, 870), tedy (malý) král Vinidů, tj. Moravanů.
7 R. 856 Východní marku, Korutany a Panonii. Ann. Voraw., Auct. Oarst. ad a. 856.
8 Sem patrně náleží i potlačení vzpoury jeho vasala Guntbolda, E. Dúmmler I 594.
9 Ludvík Němec.
10 Karloman.
11 Tj. Východní marku a Panonii.
12 Karlem II. Lysým.
13 Lotrinským králem Lotarem II.
AiNNALES BERTIN]AM
77
loi 869 Ubi a quibusdam episcopis, sed et ab aliquibus primoribus regni quondam Hlotharii missos directos suscepit, ut ibi resideret et in regnurn quod Hlotharii fuerat non intraret, donee frater suus Hludowicus rex Germaniae ab expedi-tione hostili de Winidis, cum quibus praesenti et praeterito anno saepe corn-minus sui congredientes. aut nihil aut parum utilitatis egerunt, sed dampnum maximum retulerunt, reverteretur
105 Hludowicus autem, frater eius, pa-cem sub quadam conditione apud Winidos obtinere proeuravit; ad quam confirmandam ůlios suos cum marchio-nibus terrae ipsius direxerat, ipseque infirmus in Ragenisburgh civitate re-mansit.
870 Indeque mense Maio ad Attinia-cum palatium venit; ubi et duodecim missos fratris sui Hludowici pro divi-sione regni accepit; qui superciliose tarn de sanitate corporis Hludowici quam de prosperitate — quia Resticium "Wi-nidum, sibi diutino tempore infestissi-
869'Tam1 přijal posly2 vyslané od některých biskupů a též od některých velmožů někdejší říše Lotarovy3 s prosbou, aby tam zůstal a aby do říše, která kdysi patřila Lotarovi, nevstupoval, dokud by se nevrátil jeho bratr Ludvík, král Germánie,4 z válečné výpravy proti Vmidům,5 s nimiž se v tomto i • v předešlém roce jeho lidé často v přímém boji srážel, avšak buď vůbec žádného anebo jen malého úspěchu dosáhli, zato však velikou škodu utrpěli6 ...
Jeho bratr Ludvík7 pak učinil opatření, aby dosáhl u Vinidů8 za určitých podmínek9 míru. K jeho uzavření poslal své syny10 s markrabaty oné země11 a sám, churav, zůstal v městě Režně.
870 A odtud1 přišel v měsíci květnu do královského sídla Attigny; tam pak přijal dvanáct poslů svého bratra Ludvíka2 v záležitosti rozdělení říše; ti domýšlivě sebevědomí jak pro dobrý tělesný stav Ludvíkův, tak pro jeho úspěch — protože Rostislav Vinid,3 po
1 V Attigny.
2 Karel II. Lysý.
3 Lotara II., který 8. srpna zemřel.
4 Ludvík Němec.
5 Pod Vinidy by se sice mohli skrývat i Čechové, Srbové a Suselci, s nimiž došlo r. 869 k boji (Fuldské letopisy k r. 869), ale vzhledem k dalšímu údaji, kde se mluví o tomto (869) a předešlém roce (868), jde zřejmě o střetnutí s Moravany: Karlomana vr. 868 a Karlomana a Karla r. 869.
6 Proti zprávě Euldskýoh letopisů k r. 869, které nepřesvědčivě píší o vítězství Ludvíkových synů, tato zpráva hovoří vlastně o porážce jejich vojsk, L. Havlík, ibid. 146; podobně J. Dekan 117.0 tažení dále E. Dummlerl 717 a V. Novotný 1/1 338—243. O zahraničním politickém pozadí franského taženi pozn. 12 k r. 869 Euldských letopisů.
7 Ludvík Němec.
8 Spíše než na Čechy nebo Srby je nutné opět myslet na Moravany.
3 O mír žádala zpravidla strana, která už dále nechtěla bojovat nebo utrpěla v boji neúspěch. 30 Patrně Karlomana a Karla, případně Ludvíka.
11 Jde o markrabata ze zemí spravovaných Ludvíkovými syny; Karlomanovými hrabaty ve Východní marce byli patrně Vilém a Engilaalk, v případě Cechů a Srbů mohlo jít o hrabata z České a Srbské marky.'Karlomanovo jednání na Moravě předcházelo Svatoplukovu vystoupení proti Rostislavovi r. 870; o možném spojení obou událostí L. Havlík, ibid. 147.
870
1 Karel H. Lysý.
2 Ludvíka Němce.
8 Regulus "Winidorum je nazýván k r. 861, 862, 870.
-78
ANNALES EBRTINIÄNI
ANNALES BERTINfAiNI
79
mum, tarn dolo quam bello captum —, elevati, minus debito saoramenta inter eos facta duxere servanda ...
ns Et in brevi absolutos ad fratrem suum Karolum eos direxit, et ipse mox,
iu ut aliquantulum convaluit, ad | Reghi-nisburch pergens, Restitium Winido-rum regulum, a Karlomanno per dolum nepotis ipsius Restitii captum et ali-quandiu in custodia detentum, post iudicium mortis excaecari et in mona-sterium mitti praecepit, suosque filios Hludowicum et Karolum ad se venire praecepit.
ii7 871 Sicque ab invicem in capite mensis Septembris separati, quisque ad sua repedare curavit, Hludowicus scilicet ad Rainisburch perrexit, quia maximum dampnum a nepote Restitii, qui principátům Winidorum post eum sus-ceperat, babuit, in tantum ut markiones cum plurima turba suorum perdiderit et terram quam in praeteritis annis obtinuerat perniciose amiserit.
ns   872 ...  ad Silvacum venit. Ibique
dloubou dobu jejich největší nepřítel, byl jednak lstí, jednak bojem zajat4.—, domnívali se, že úmluvy mezi nimi učiněné nemusí být zachovávány tak přísně ...
A tam5 přijal6 posly7... a propustiv je zakrátko, poslal je k svému bratru Karlovi8 a sám pak, jak jen. se trochu pozdravil, spěchaje do Rezna, dal Rostislava, krále Vinidů,9 zajatého Karlomanem lstí synovce onoho Rostislava10 a vězněného již nějakou dobu, po rozsudku smrti oslepit a poslat do kláštera;11 a svým synům Ludvíkoyi a Karlovi potom přikázal, aby se k němu dostavili.
871 A tak se začátkem měsíce září navzájem rozešli1 a každý se hleděl vrátit do svého panství; Ludvík2 si ovšem pospíšil do Rezna, protože utrpěl převelikou škodu od Rostislavova synovce,3 který se po něm ujal vlády nad Vinidy,4 a to takovou, že ztratil markrabata5 s jejich velmi četnými oddíly a nešťastně pozbyl zemi, kterou v předešlých letech získal.6
872 . .. přišel1 do Servais. A tam přišel
Adalardus ex parte Hludowici fratris súi veniens, petiit, ut cum eodem fratre suo Hludowico locuturus secus Treiec-tum veniret, cum idem Hludowicus ad Reghinisburg, post emissam hostem cum Karlomanno filio suo adversus Winidos, Aquis rediret ...
Et volens idem Hludowicus pater, ut ipsi řilii sui cum fratre illorum Karlomanno adversus Winidos pergerent, obtinere non potuit. Unde hostem quam magnam potuit cum Karlomanno direxit . . .
12* 873 Hludowicus rex Germaniae apud Mettis civitatem placitum suum tenere disponens, nunciům accepit, quod, nisi citissime filio suo Karlomanno in raar-cha contra Winidos subveniret, illum ulterius non videret. Qui statim rever-suse Reghinisburg pergens, Karloman-num caecum Liutberto archiepiscopo pascendum in monasterio Sancti Albani apud Mogontiam commendavit, evi-denti demonstrans indicio, qualiter illi displicuerint mala, quae isdem Karlo-mannus in sancta Dei ecclesia, in populum Christianům ac contra patrem suum egit, quandocumque vel ubi-cumque praevaluit. Ad Reghinisburg autem perveniens,ř per missos suos
Adalard z panství bratra jeho Ludvíka2 a požádal ho, aby se dostavil k rozmluvě se svým bratrem Ludvíkem do Maastrichtu, až se Ludvík, vypraviv u Rezna vojsko se svým synem Karlomanem proti Vinidům,3 bude vracet do Cách...
A když otec Ludvík4 chtěl, aby sami jeho synové5 táhli se svým bratrem Karlomanem proti Vinidům,6 nemohl toho dosáhnout. Pročež poslal s Karlomanem vojsko, jak mohl veliké. . .'
873 Ludvík, král Germánie,1 chystaje se konat svůj sněm v městě Metách., dostal zprávu, že nepřijde-li co nejrychleji na pomoc svému synu Karlo-manovi do marky proti Vinidům,2 už ho nespatří. Ten se ihned spěšně vrátil do Rezna a svěřil slepého Karlo-mana do opatrování arcibiskupovi Liutbertovi v klášteře sv. Albana v Mohuči, — a tím jasně ukázal, jak se mu znelíbila zla, která tento Karloman napáchal ve svaté církvi boží vůči křesťanskému národu i vůči svému otci, kdykoli a kdekoli nabyl převahy. Jakmile pak dorazil do Rezna, všemožným způsobem si skrze své vyslan-
4 Ann. Fuld. ad a. 870, E. Dummler I 733; V. Novotný l/l 343 -344; J. Dekan 117; L. Havlík, ibid. 147.
6 V Cáchách.
6 Ludvík Němec. Papeže Hadriána II. a císaře Ludvíka II.
8 Karlu II. Lysému.
9 Moravanů.
10 Svatopluka.
11 Zprávu o uvěznění v klášteře má jen Hinkmar. E. Dummler I 740; V. Novotný 1/1 350.
871
1 Karel II. Lysý a Ludvík Němec z Maastrichtu.
2 Ludvík Němec. 8 Svatopluka.
4 Moravany.
6 Viléma a EngUšalka.
6 O této porážce Karlomanova vojska Ann. Fuld. ad a. 871. E. Dummler I 758; V. Novotný 1/1 351; J. Dekan 133; P. Ratkoš, Veľkomoravská ríša 99; L. Havlík, ibid. 150.
872
1 Karel II. Lysý.
e versus Reghinisburg A.    1 ita A.; deest 1.
2 Ludvika Němce.
s Moravanům. Počátkem května vypravil Ludvík Němec vojsko složené z Durynků a Sasů, o jeho porážce nás zpravují Euldské letogisy k r. 872. Současně vypravil mohuěského arcibiskupa Liutberta proti pěti knížatům v Cechách.
4 Ludvík Němec.
5 Karel a Ludvík.
6 Moravanům.
' Šlo o vojsko vedené wurzburským biskupem Arnem a fuldským opatem Sigehardem, které utrpělo na Moravě velké ztráty a mohlo se jen s obtížemi vrátit, zatímco jiná jeho část, vedená řezenským biskupem Embriehem, byla u břehu Dunaje úplně zničena. Ann. Fuld. ad a. 872. O událostech E. Dummler I 777; V. Novotný 1/1 356; J. Dekan 136.
873
1 Ludvík Němec.
2 Tj. do Východní marky. Mohlo jít jak o povstání proti Karlomanori z Moravy, tak i o přímý zásah Moravanů v marce. E. Dummler I 813. Otázkou zůstává Kocelův poměr ke Karlo-manovi.
80
ANNAI-BS BERTINIANI
81
Winidos sub diversis principibus eonsti-tutos modo quo potuit sibi reoonoilia-vit; legatos autem ab illis qui Behirn dicuntur cum dolo missos suscipiens, in carcerem misit.
ce znovu naklonil Vinidy, žijící pod vládou různých vládců3; když však přijal vyslance lstivě poslané od těch, kteří se nazývají Cechové,4 poslal je do vězení.
876 Karlomannus, fráter eorum, nec ad eos nec ad patruum suum Karolum imperatorem, sicut ei mandaverat, ve-nit, occupatus in belligeratione contra Winidos.
876 Karloman, jejich1 bratr, nepřišel ani k nim ani k svému strýci, císaři: Karlovi,2 jak ten mu nařídil, ježto byl zaměstnán vedením války proti Vini-dům.3
* Ludvík vyvinul iniciativu k smíru, podobně jako v r. 869. Kdo byli míněni Vinidy, není zcela zřejmé; patrně šlo o Moravany a snad i jiné Slovany, jak naznačují slova o různých vládcích. Není vyloučena ani účast blatenského knížete Kocela v předchozích bojích; na jeho významnější postaveni v 1.869 a 873 ukazují také papežské listy z r. 869 a 873, CDB112, 15, 16. B. Graf e-nauer, Slovenciuranofeudalno doba 157 uvažuje o tom, že Kocel byl r. 874 sesazen a pro zradu zbaven majetku. O události J. Dekan 138—143; L. Havlík, Velká Morava a Franská ríše 151—152.^I)ále B. Grafenauer, Vprašanje konca Koceljeve vlade 171—190.
4 K názvu Čechové pro Behaim, resp. Behin pozn. 2 Ann. Mett. ad a. 805.0 události V. Novotný 1/1 357.
876
1 Ludvika a Karla.
2 Karlu II. Lysému.
3 B. Bretholz, Déjiny Moravy I 46 se domnívá, že šlo o Moravany, V. Novotný 1/1 363 tento názor odmítá, F. Šišič, Geschichte der Kroaten 96—97 spojuje tuto zprávu s Karlomanovým tažením proti Chorvatům.
ERCHANBURTI BREVIAEITJM EE GUM FEANCOEUM ERCHANBERTŮV NÁSTIN DĚJIN FRANSKÝCH KRÁLŮ
Jde o dějepisné dílo nevelkého významu, pocházející od autora jinak neznámého a podávajícího přehled franských dějin od 5. stol. n. 1. Základní část vznikla v r. 826, ve svých počátcích se opírala o Gesta regum Francorum (zhruba do r^ 720) a později dílo dovedl neznámý alamanský pokračovatel až do r. 881.
Použitý text: Erchanberti Breviarium regum Francorum, ed. 6. H. Pertz, MGH SS II 327—330.
Erchanberti Breviarium regum Francorum
Ludovicus imperátor 27 anno regni sni, incarnationis autem dominicae 840 indictione tertia, 12 Kal. Iulii ab hac vita discessit.
Post cuius mortem anno secundo tres filii eius post gravissimum proelium quod de participatione regni inter eos excanduit, Európam hoc modo divise-runt. Primogenitus eius Lutharius sus-cepit Italiam, Burgundiam, et partem Galliae Lugdunensis, Mosellanam provinciám, et partem eorum qui dicuntur veteres Franci. Fráter autem eius, gloriosissimus Ludovicus rex, suscepit totam Germaniam, id est totam orien-talem  Franciám,   Alamanniam sive
Erchanbertův Nástin dějin franských hrálů
Císař Ludvík1 odešel z tohoto života v sedmadvacátém roce své vlády, od vtělení Páně pak v roce osmistém čtyřicátém, v třetí indikci, dne 12. července.
Ve druhém roce od jeho smrti si tři jeho synové po velmi těžkém boji, který mezi nimi vzplanul o účastenství v královládě, takto rozdělili Evropu:2 Jeho prvorozenec Lotar obdržel Itálii, Burgundii a část lugdunské Galie,3 Moselskou provincii a část těch, kteří se nazývají „staří Frankové".4 Jeho bratr, nejslavnější král Ludvík,5 dostal pak celou Germanii, to jest celé východní Franky, Alamanii a Rétii, No-
1 Ludvík Pobožný (814-840).
2 Divisio imperii se uskutečnila r. 843 u Verdunú. E. Dummler, Geschichte I 193.
3 Tj. území mezi Rýnem a Šeldou, Cambray, Hennegau, Lommegau, hrabství Castrices] kolem Sedanu.
4 Ann. Bertin, ad a. 843.
s Ludvík Němec (830/843-876).
6 Prameny
82
ERCHANBERTI BREVIARIU.M
83
Rhaetiam, Noricum, Saxoniam, et barbaras nationes quam plurimas. Por-ro Carolus adhuc puer, raolimine matiis suae versutissimae Iudith, acoepit quin-que provincias, Viennenses, provineiam Aeduorum, Galliam Narbonensem, et partem Belgicae seu Lugdunensis. Quar-tus vero frater eorum, nomine Pipinus, Aquitaniam, Hispaniam, etWasconiam, et Gothiam, quas patre suo vivente suseepit, invito ipso et fratribus suis in finem usque vitae retentavit ...
Ludovicus autem, Germaniae rex, ante plurimos annos mortis suae pros-pectu paois regnum suum inter tres illustrissimos filios suos de lemma regina progenitos ita dividere curavit, ut primogenito suo bellicosissimo Carlo-manno Noricum et partem barbarům nationum gubernandos committeret; regni vero sui, hoc est Francorum et Saxonum, cum alienigenarum tributis cognominem suum Ludovicum cohere-dem faoeret; porro mansuetissimum Carolum Alemanniae, Rhaetiae maiori, et etiam Curiensi, rectorem dirigeret: ita dumtaxat, ut ipsi filii eius adbuo eo vivente tantum denominatas ourtes haberent, et minores causas distermi-nare curarent, episcopia vero omnia et monasteria, nec non et comitiae, publici etiam fisoi, et cuncta maiora iudicia, ad se speotare deberent.
rikum,6 Sasko a přemnohé barbarské národy7. Dále Karel, dosud chlapec, obdržel přičměním své matky, nadmíru chytré Judity, pět provincií; totiž vieňnskou; provincii Aeduů, Nárbon-skou Galii a část Galie.belgické a lug-dunské. Čtvrtý pak jejich bratr, jménem Pipin, podržel až do konce svého života Aquitánii, Hispánii, Wasconii a Gothii, které dostal ještě za života svého otce, a to proti vůli jeho i svých bratrů . . .
Ludvík pak, král Germánie,8 dal přemnoho let před svou smrtí s ohledem na zachování míru tak rozdělit9 své království mezi tři nejvznešenější syny, zrozené z královny Hemmy, že svému prvorozenému, nejbojovnějšímu Karlomanovi svěřil do správy Norikám a část barbarských národů,10 dědicem svého království, to jest Franků a Sasů s poplatky cizozemců,11 učinil pak svého stejnojmenného syna Ludvíka12 a dále velmi klidného Karla13 poslal jako správce do Alamanie, větší Rétie a také do provincie Churské:14 činil tak však jen do té míry, že ti synové — pokud on dosud žil —, měli dvory jen dle jména a starali se o rozhodování v menších záležitostech; všechna pak biskupství i kláštery, a rovněž i hrabství, také státní pokladny a všechny větší soudy patřily jemu.
s Bavory. Franc, regum historia: praeter Noricam quam naběhat, tenuit regna quae pater suus Mi dederat i. e. Alamanniam, TJiuringiam, Austrasiam, Saxoniam et Avarorum i. e. Hunnorum regnum.
7 Jde patrně o Avarorum et Hunnorum regnum, zmíněné ve Franc. reg. hist.
8 Ludvík Němec.
9 Rok 865.
10 Jde o Bavory a vedle oblasti Východní marky o Korutany a Panonii, cf. k tomu pozn. 7. K interpretaci L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 145, pozn. 61.
11 Jde patrně o tributy Obodritů, Veletů a Srbů.
12 Ludvík III. Mladší (876-882).
13 Karel III. Tlustý.
14 Churwalchen.
84
85
FRANCORUM REGUM HISTÓRIA DEJINY FRANSKÝCH KRÁLŮ
Jde o krátké dějepisné dílo, popisující íránské dějiny v rozmezí let 840—869; na tuto část navazuje pak pokračování, zahrnující léta 875—885.
Použitý text: Francorum regum historia, ed. G. H. Pertz, MGH SS II 324—325.
Francorum regum historia
Hludowicus autem rex Noricorum, id est Baioariorum, Hludo"wiei impera-toris filius, anno incarnationis 865 post festivitatem paschalem regnum suum inter filios suos divisit, Et Karlomanno quidem dedit Norieam, id est Baioa-riam, et marchas contra Sclavos et Langobardos, Hludowico vero Thurin-giam, Austrasios Francos, et Saxoniam dimisit, Karolo quoque Alemanniam et Curwalam, id est comitatum Cornu — Galliae, dereliquit.
Dějiny králů franských
Ludvík1 pak, král Noriků, to jest Bavorů, syn císaře Ludvíka,2 rozdělil roku osmistého šedesátého pátého od vtělení (Páně) po svátku velikonočním, své království mezi své syny.3 A Kar-lomanovi dal Norikum, to jest Bavory, a marky proti Slovanům a Langóbar-dům,4 Ludvíkovi pak odevzdal Du-rynsko, Austrasijské Franky a Sasko, a Karlovi zůstavil Alamanii a Curwal, to jest hrabství Cornu-Galie.5
1 Ludvík Němec (830/843-876).
2 Ludvíka Pobožného (814—840).
3 O události E. Diimmler, Oeschickte I 561.
4 Tj. Východní marku s Korutany a Panonii!, jakož i Priaulskou (eividalskou) marku.
5 Khaetias maiori et etiam Curiensi, Erckanberti Breviarium, MG SS I 329.
ANNALE« FULDENSES LETOPISY FULDSKÉ
Podle staršího názoru F. Kurzeho, jak byl vysloven v jeho vydání Letopisů fuldských, stx. V, byl autorem části zahrnující léta 714—838 známý životopisec Karla Velikého Einhard a části zahrnující léta 838—863 mnich Ruodólf z Fiildy, autor řady náboženských děl, a k oběma těmto partiím připojil prý potom Meginhard z Fuldy, který žil později v Moháči, popis událostí zahrnující léta 864—882, a po čase ještě i léta 882—887, přičemž prý v předešlých částech provedl jen některé, byť místy dosti závažné úpravy. Nejnovější bádání však ukazuje, že jde o dílo jediného autora, blíže neznámého, který byl činný v letech 882—887 v Mohuči a využil při sepisování Letopisů fuldských dvou kompilací: Autorem první kompilace, která sahala do r. 838, byl jakýsi blíže neznámý Enhard; tato kompilace se opírala zejména o Ann. Laurissenses minores (pro dobu do r. 804), o nějakou ztracenou, patrně bavorskou kompilaci (do r. 796), o Ann. regni Francorum (zvi. pro léta 771—827), o Einhardův spis Vita Oaroli, a snad i o Ann. Sithienses (od r. 741). Autorem druhé kompilace, patrně samostatnější a končící rokem 863, byl jakýsi opět blíže neznámý Ruodolf. Po zpracování obou těchto kompilací připojil pak autor sám vlastní přehled událostí z let 863—882, který později ještě rozšířil až do r. 887. Tento názor o jediném autorovi, vyslovený S. Hellmannem, Neues Archiv 33 (1908), 697—742, a 34 (1909), 17—60, je přijímán i v úvodu k vydání Letopisů fuldských v edici R. Raua, Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters VII, 2 nn.
K základní části díla, zahrnující léta 714—882, se pojí několik pokračování, pro něž je charakteristické, že se každé z nich váže vždy jen k určité rukopisné skupině: A. V rukopisech skupiny O se nachází jen tzv. Gontinuatio Mogontiacensis (Pokračování mohučské), jež obsahuje výklady o letech 882-—887 a pochází přímo od autora základní části. — B. V rukopisech skupiny B jsou letopisy naproti tomu dovedeny až do r. 901, a to v několika pokračováních vzniklých mimo Fuldu. Jsou to a) tzv. Gontinuatio Ratisbonensis (pokračování řezenské, zahrnující léta 882—897 a navazující přímo na základní část díla) a b) tzv. Continuationes Altahenses (Pokračování altaišská) s výkladem o letech 897—goi; jde o text navazující na Gontinuatio Ratisbonensis a psaný dvojí rukou.
Fuldské letopisy nejsou svým stylem a způsobem podání tak dokonalým dílem jako např. Bertinské letopisy. Jsou však nejobsáhlejším písemným pramenem pro dějiny Velké Moravy v 1. 846—902. Přinášejí nejvíce informací o boji franských panovníků, počínaje Ludvíkem Němcem, s jejich východními sousedy, zvláště s Moravany, ale také s Cechy, Srby i s dalšími slovanskými národnostmi. Jejich autoři a kompilátoři byli lidé, mající přístup k východofranskému královskému dvoru, s jehož zájmy se ztotožňují. Tato stra-nickost velmi jasně vyplývá na mnoha místech letopisů, zvláště pro první a druhou třetinu 9. stol, zatímco v pokračováních řezenském aniederaltaišském není již tak výrazná. Z těchto důvodů není možné brát všechny údaje Fuldských letopisů za zcela objektivní vylíčení událostí a je nutné pečlivě vážit jejich historickou cenu, zvláště ve srovnání s prameny jinými, např. Bertinshými letopisy, s kronikou Reginona z- Průmu aj. I když se
86
ANNALES FULDENSES
ANN ALBS FULDENSES
87
Fuldské letopisy často stavějí kriticky k císařům Franské říše, např. v souvislosti s politickými cíli Ludvíka Němce, jsou na druhé straně zcela proniknuty ideou křesťanského-univerzalismu, za jehož světskou hlavu byl považován císař Franské říše, který si ovšem osoboval také vrchní moc nad všemi panovníky západní kontinentální Evropy, j ak to také vyplývá z líčení letopisů, když uvádějí, že se Karel Lysý začal nazývat císařem všech království na této straně moře, tj. v Evropě. Z tohoto ztotožnění hlavy Franské říše a světského představitele západ, křesť. římského univerza, platného sice uvnitř Franské říše — pokud to ovšem dovolovaly mocenské poměry — ale málokdy už mimo ni (např. ve Španělsku,, v Anglii), vyplynuly jednostranné aspirativní formulace Fuldských letopisů, snažících se poměr Franské říše, resp. její východní části podat tak, jako by v případě úsilí Moravanů o uhájení a posílení jejich samostatnosti šlo o odboj Velké Moravy proti císaři Franků, případně východofranskému králi, ačkoli Velká Morava, podobně jako souvěká Anglie či španělská Astúrie, i když se považovaly za součást křesťanského univerza, stály v něm sice společně s Franskou říší, ale vně a vedle ní, což konečně potvrdila několikrát v těchto a jiných případech i římská kurie. Pro tuto tendenčnost Fuldských letopisů je nutné kriticky přistupovat k jejich formulacím a k interpretacím jejich obsahu.
Přehled nej důležitějších rukopisů:
A Recenze A, provedená zřejmě v Mohuči:
1: Codex Schlettstadensis 11 ze začátku 10. stol., původem z Wormsu a se dvěma opisy;, končí rokem 882.
2: Codex Vindobonensis 615 z 11. stol.; končí rokem 887 prvního (Mohučského) pokračování; vztah k rkp. č. 1 je nejasný, Kurze soudil, že jde o nějakou recenzi uprostřed mezi recenzemi A a B.
B Recenze B, provedená patrně v Altaichu:
3: Codex Lipsiensis civ. rep. II 129a, z 10. stol., původem z Altaichu; končí rokem 901 a obsahuje jednak Pokračování řezenské, jednak obojí pokračování z Altaichu. V rukopise chybějí některá období a zdá se, že text původně nekončil rokem 901 (Adam Brémský tvrdí, že Letopisy fuldské končily smrtí Ludvíka Dítěte, aS. Hell-mann, Nenes Archiv, 34, 12, se pokusil dokazovat, že obsahovaly nejméně ještě rok 902); codex Lipsiensis není přitom základem ostatních rukopisů recenze B, jak soudil P. Kurze, nýbrž vznikl zřejmě opsáním nějaké předlohy s porušeným koncem.
Od kodexu č. 3 jsou odvozeny další rukopisy, z nichž vyjímáme:
3a) Codex Vindobonensis 451 z 12. stol., původem asi z Lutychu, úzce spřízněný s rkp.
č. 4; končí rokem 901. 3d) Codex Vaticanus Reginensis 633 z Fécampu z konce 11. stol., opsaný z porušené
předlohy; končí rokem 883 Řezenského pokračování. 3e) Codex Bruxéllensis 7503—7518, o něco mladší než rkp. č. 5; také on končí rokem 901. K tomu přistupují ještě některé méně významné rukopisné zlomky.
Letopisy fuldské byly závažným zdrojem informací pro řadu dalších análistických a kronikárskych prací. Pokud jde o díla a autory obsažené v našem výboru, čerpali z nich zvi. Adam Brémský, Annalista Saxo, Marianus Scottus, Sigibert z Gembloux, autor nedochované Švábské kroniky, z níž čerpal zejména Heriman, a mnozí jiní.
Použitý text: Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis, rec. F. Kurze, SRG, Hannoverae 1891 (srov. i Annales Fuldenses, ed. G. H. Pertz, MGH SS 1337—415, a zvi. Annales Fuldenses, ed. R. R au, Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte ■des Mittelalters VII 19 — 177).
Annales Fuldenses
16 805 Carlus iunior in Boemanos Sclavos cum exercitu a patře missus depopulata provincia regem eorum nomine Lecho-nema occidit. Capcanus princeps Huno-rum Aquis ad imperatorem11 venit et, ut postulavit, inter Sabariamc et Car-nontum habitandi locum accepit, eo quod Sclavis infestantibus pristinas sedes habitare non potuit; erat enim christianus nomine Theodorus.
16 806 Missa est eťmanus de Baioaria et Alamannia atque BuTgundia in Boemanos vastataque provinciae non minima portione absque ullo gravi incom-modo regressa est.
is 811 Tres quoque exercitus in toťiden partes regni Francorum missi: unus in Linones, qui eorum terra vastata Hoh-buochi castellum priore anno destruc-tirm reparavit, alterum in Pannonias ad controversias Hunomrn et Sclavo-
19 rum ] finiendas, tertium in Brittones ad eorum perfidiam puniendam; qui omneš rebus prospere gestis reversi sunt incolomes.
2i 819 Contra Lhidewiturn quoque Sela-vum in Pannonia rebellantem exercitus de Italia missus rebus parum prospere gestis infecto pene negotio regressus est.
a lethonem 2.    b regem 3.    c sarabiam 2.
Letopisy fuldské
805 Když byl Karel mladší poslán od otce1 s vojskem proti českým Slovanům, poplenil jejich území a zabil jejich krále jménem Lecha.2 Kapkán, kníže Hunů,3 přišel k císaři do Cách a obdržel od něho, jak žádal, k obývání místo mezi Sabarií a Karnuntem — byl totiž křesťan a měl jméno Theodor—protože pro útoky Slovanů nemohl obývat dřívější sídla.4
806 Proti Čechům bylo posláno vojsko z Bavor i Alamanie, z Burgundska, a když zpustošilo ne nejmenší část jejich území, vrátilo se bez nějaké vážné nehody.1
811 Trojí vojsko bylo posláno právě do tolika částí franské říše: jedno proti Liňanům, jež zpustošilo jejich zemi a opravilo hrad Hôhbeck, předešlého roku zbořený, druhé do Panonií, 'aby učinilo konec sporům mezi Huny1 a Slovany, třetí proti Britům, aby ztrestalo jejich věrolomnost; všechno toto vojsko si vedlo úspěšně a vrátilo se bez pohromy.2
819 Bylo také vysláno vojsko z Itálie proti Slovanu Ljudevítovi, který se bouřil v Panonii, a když si málo úspěšně vedlo, navrátilo se téměř s nepořízenou zpět.1
805
1 Císaře Karla Velikého.
2 Ann. reg. Franc., Ann. Mett. (priores), CJiron. Moissiac. ad a. 805.
3 Avarů
4 Ann. reg. Franc, ad a. 805.
806
1 Ann. reg. Franc, ad a. 806. 811
1 Avary.
2 O události Ann. reg. Franc, ad a. 811. 819
1 Ann. reg. Franc, ad á. 819.
88
ANNALES FUlLDENSES
ANNATES FULDENS'ES
89
820 Tres exercitus contra Liudewitum in Pannoniam mittuntur; quorum uxms de Italia per Alpes Noricas, alter de Saxonia per Carantanorum provinciam, tertius Franeorum per Baioariam et Pannoniam superiorem ingressi, cum in unum venerunt, totam pene regionem ferro et igni devastantes nullo gravi damno accepto reversi sunt. Is tarnen, qui per Pannoniam superiorem iter fecerat, in transitu Dravi flumims ex locorum et aquarum insalubritate soluti ventris incommodo graviter affec-tus est, et pars eius non modica noc modod consumpta.
826 Cum regi Bulgarorum"3 legati sui, quid egerint, renvmtiassent, iterum eum, quem primum miserat, ad impera-torem cum litteris remisit, rogans, ut sine mora in dispositione terminorum difnnitio fieret vel, si hoc non placeret, suos quisque terminos sine pacis foedere tueretur. Quem imperator susceptum et auditům sine litteris remeare fecit.
827 Interea Bulgare Sclavos in Pan-nonia sedentes misso per Dravum naváli exercitu ferro et igni vastavemnt et expulsis eorum ducibus Bulgaricoss super eos rectores constituerunt.
828 Hlotharius cum exercitu ad mar-cam Hispanicam missus est, similiter et Hludowicus iuvenis contra Bulgaros.41
820 Jsou vyslána tři vojska proti Ljudevítovi do Panonie; jedno z nich vyrazilo z Itálie přes norické Alpy, druhé ze Saska přes území Korutanců, třetí — vojsko Franků — přes Bavory a horní Panonii, a když se ta spojila v jedno, tu pustošíce téměř celý. kraj ohněm a mečem, vrátila se bez vážné nehody zpět. Přece však to vojsko, které se ubíralo přes horní Panonii, bylo při přechodu řeky Drávy pro nezdravost míst a vod těžce postiženo zlou úplavici a nemalá jeho část tímto způsobem zahynula.1
826 Když oznámili králi Bulharů jeho vyslanci, co vykonali, vyslal toho, kterého poslal poprvé, k císaři s listem a s žádostí, aby byly bez prodlení vymezeny a stanoveny hranice, anebo— jestliže by (mu) to nebylo po chuti -— aby každý střežil své hranice beze smlouvy o míru. Císař ho přijal, vyslechl a kázal mu vrátit se bez listu.1
827 Mezitím Bulhaři, poslavše po řece Dravě vojsko, na lodích zpustošili ohněm a mečem území Slovanů, usazených v Panonii, a když vyhnali jejich vévody, ustanovili nad nimi bulharské vládce.1
828 Lotar byl poslán s vojskem do marky hispánské a podobně i mladý Ludvík1 byl poslán proti Bulharům.2
ů morbo 1.     e uulgaruin 1. 2.    1 uuigari 1. 2.    = uulgaricos 1. 2.     h uulgares 1. 2.
820
1 Ann. reg. Franc, ad a. 820.
826
1 Ann. reg. Franc, ad a. 826.
827
1 Ann. reg. Franc, ad a. 827.
828
1 Ludvík Němec (830/843 -876).
2 E. Dümmler, Geschichte I 39.
25 8 29 Bulgari1 navibus per Dravum | flu-
26 vium venientes quasdam villas nostro-rum flumini vicinas incenderunt.
30 840 Post pascha autem imperator col-lecto exercitu filium per Thuringiam usque ad terminos barbarorum perse-quitur exclusumque a frnibus regni per
31 Sclavorum terram | cum magno labore Baioariam redire conpellit.
85 845 Hludowicus XIIII ex ducibus Boemanorum cum hominibus suis chris-tianam religionem desiderantes suscepit et in octavis theophaniae baptizari iussit; tempore vero autumni in Saxonia apud Padrabrunnon generale placi-tum habuit, ubi fratrem suorum et Nordmannorum, Sclavorum quoque et Bulgarorum^ legationes suscepit, audi-vit et absolvit.
3a    846 Postea  cum  Hluthario locutus,
J Vulgari l. 2.     i vulgarem 1. 2.
829
1 E. Dümmler I 40. 840
1 V dubnu.
2 Ludvík Pobožný (814-840).
3 Ludvíka Němce, který se zmocnil všech zemí svého otce na východ od Rýna. E. Dümmler I 133n.
4 Durynsko sousedilo s oblastmi Srbů.
5 Zemí Slovanů je v prvé řadě míněno Srbsko a další srbská území západně od cech. E. Dümmler 1134 a V. Novotný 1/1 283 uvádějí, že prchal přes Srbsko a cechy; šlo ovšem jen o západní polovinu Čech. Cf. též Ann. Bert. a Nithardi Historiarum ad a. 840.
845
1 Ludvík Němec, král východofranský.
2 Zůstává otevřenou otázkou, zda šlo o čtrnáct knížat na teritoriu celých Čech (tzv. Bavorský geograf udává k heslu Behaimi_15 civitates; neznáme však rozsah, který je označen jako Be-haimi), či jen o knížata z části cech, případně o vůdce vojenských družin z oblastí sousedících s Bavory. O rozdělení Čech E. Turek, Die frühmittelalterlichen Stämmegebiete, pass.; L. Havlík, Územní rozsah 49—51 a id., Tři kapitoly 29—30. V. Vaněček, Prvních tisíc let 49 hledá zmíněná knížata v území mezi Čechami a Dunajem.
3 13. ledna. O události E. Dümmler I 273 a V. Novotný 1/1 284.
4 Císaře Lotara I. a západofranského krále Karla II. Lysého.
5 Normanského krále Horicha.
6 Obodritů.
7 Bylo to poselství kagana Presijana (836—852).
846
1 Ludvík Němec. ;
2 Císařem Lotarem I. (840-855).
829 Bulhaři připluli na lodích po řece Dravě a některé dvorce našeho obyvatelstva, ležící blízko u řeky, zapálili.1
840 Po velikonocích1 pak císař2 sebere vojsko a pronásleduje syna3 přes Durynsko až k hranicím barbarů;4 a (jeho) odříznutého od území říše donutí, aby se přes zemi Slovanů5 navrátil s velkými obtížemi do Bavor.
845 Ludvík1 přijal čtrnáct českých knížat s jejich lidmi,2 kteří toužili po křesťanském náboženství, a přikázal, aby byli pokřtěni v oktávu Zjevem Páně.3 Na podzim pak konal v Sasku v Paderbornu obecný sněm, kde přijal, vyslechl a propustil poselstva svých bratrů4 i Normanů,5 Slovanů6 a Bulharů.7
846 Potom   promluvil1   s Lotarem,2
90
ANNM.ES FtILĎENSES
ANNATES ÍTCDENSES
91
volens eum cum Karlo paoifieare, cum res non haberet effeotum, circa medium mensem Augustům cum exeieitu ad Sclavos Margensesk defectionem mo-lientes profectus est. Ubi ordinatis et iuxta libitum suum conpositis rebus ducem eis constitute Kastizen1 nepotem Moimari; inde per Boemanos cum magna diffieultate et grandi damno exercitus sui reversus est.
848 Hludowicus vero memor pacti, quod cum Karlo dudum cum adtesta-tione divini nominis inierat, suasoria machinamenta ingeniöse declinans fi-nito conloquio ad suos reversus quasi mediante mense Augusto Boemanos eruptionem molientes per Hludowicum filium suum missa adveisus eos expedi-
fe marahenses 1. 2.    1 rasticen 3.
3 Karlem II. Lysým.
4 Ke Slovanům na Moravě ěi ke Slovanům pojmenovaným podle řeky Moravy. Margenses má zde zřejmou souvislost s latinským názvem řeky Margus; název Marahenses souvisí s germánským označením řeky Maraha. Oba názvy patrně kontaminovaly s vlastním slovanským názvem Moravanů, stsl. Moravljene. L. Havlík, Gens Maravorum 97—152.
5 Pomýšlejícím na vzpouru. Odpadnutí či vzpoura je obvyklé označení fuldského letopisce pro odmítání franské svrchovanosti, příp. aktivní boj Slovanů proti aspiracím franských panovníků. Franské nároky zčásti vycházely z jednostranného výkladu pojetí tzv. římského křesťanského univerzalismu, kterým íránští panovníci ideologicky kryli svůj mocenský a politický tlak na své slovanské sousedy.
6 Fuldské letopisy ho označují jako Rastie (Crescentius), staroslověnské jako Rostislava. Vládl v 1. 846—870. Ludvíkova asistence a pomoc při Rostislavově nastolení byla pokusem východofranského krále získat svrchovanost nad Velkou Moravou, pokusem dočasně úspěšným a ze strany franské prvním, L. Havlík, . Velká Morava a Franská Uše 140, id., O politických osudech 111. Ve starší literatuře převládala domněnka, že cílem odboje Moravanů bylo osvobození z franské svrchovanosti, E. Dúmmler I 284; V. Novo tný 1/1 294; J. Dekan 45. Z. R. Dittrich, Ghristianity 83—84; F. Hejl, BmaHUiuůCKoe nocojihcmeo 94—95.
' Ve Fuldských letopisech i v Conversio Bagoariomm et Carantanorum, cap. 10, je jméno Mojmíra I. (jak se obvykle tento panovník označuje), zapsáno jako Moimar.
8 Jeho cesta vedla ze střediska Velké Moravy, o kterém se předpokládá, že bylo v těchto dobách ve středním Pomoraví. Odtud mohl Ludvík nejspíše táhnout poříčím Pulkavy, Vitorazskem, jižními a jihozápadními Čechami. Je otázka, zvohl-li směr svého návratu v souvislosti s oněmi čtrnácti nově pokřtěnými knížaty, spoléhaje na jejich pomoc a přispění. V. Novotný 1/1 295.
8 Bertinské letopisy k r. 846 obě události spojují a mluví o vítězství Slovanů a rozbrojích Ludvíkova vojska. Zpráva oslabuje také fuldské líčení úspěchu na Moravě.
84.8
1 Ludvík Němec.
2 Karlem II. Lysým.
3 Ludvíka III.
4 Šlo patrně o jižní, západní a snad i střední Cechy.
chtěje ho usmířit s Karlem.3 A když to nevedlo k žádnému výsledku, vytáhl s vojskem kolem poloviny měsíce srpna proti moravským Slovanům,4 kteří chtěli odpadnout.6 Zde vše uspořádal a urovnal podle své vůle a ustanovil jim za vévodu Eostislava,6 synovce Mojmírova;7 poté se vrátil přes cechy8 s velkými nesnázemi a s velkou ztrátou na svém vojsku.9
848 Tu Ludvík,1 pamětliv smlouvy, kterou nedávno uzavřel za svědectví jména božího s Karlem,2 chytře se vyhnul úskočnému přemlouvání, aukon-čiv rozhovor, navrátí se ke svým. Asi uprostřed měsíce srpna potřel prostřednictvím svého syna Ludvíka3 Cechy, kteří zamýšleli vpád,4 poslav proti nim
tione contrivit legatosque pacis gratia mittere et obsides dare coegit.
Circa Kalendas autem Octobris gene-rale placitum habuit apud Mogontia-cum, in quo legatos fratrum suorum et Nordmannorum Sclavorumque111 susce-pit, audivit et absolvit.
as   849 BoemaniD more solito fidem men-tientes contra Francos rebellare moliun-tur. Ad quorum perfidos motus compri-mendos Ernustus, dux partium illarum et inter amicos regis primus, comitesque non pauci atque abbates cum exercitu copioso mittuntur. Barbari vero pro pace et securitate sua obsides se daturos et imperata facturos per legatos ad Thaculfum directos promittunt,0 cui prae ceteris credebant quasi scienti leges et consuetudines Sclavicae gentis; erat quippe dux Sorabici limitis, sed in ilia expeditione iam tunc graviter vulneratus. Nam pridie, cum exercitus vallum hostium vi magna inrunxperet et resistentibus adversariis ex utraque parte multi sine discretione sauciaren-tur, ipse in sinistra genu sagitta per-cussus est; cum legatis vero, qui ad eum missi fuerant, quo minus ab eis debilitas eius deprehenderetur, equo sedens simulata sanitate locutus est. Cumque quibusdam ex primatibus per missos suos legatorum verba nuntiasset, indignati sunt aliqui eorum adversus eum, quasi ceteris praeferri cupiens summam rerum gerendarumP in se . vellet inchnare; et citato impetu in-consultis ceteris bellum hostibus paci
výpravu a donutiv je, aby poslali vyslance stran míru a aby dali rukojmí.5
Kolem prvníhoříjnakonalpak obecný sněm v Mohuči, na němž přijal, vyslechl a propustil vyslance svých bratrů, Normanů a Slovanů.
849 Čechové,1 jako obvykle, předstírajíce věrnost, pokoušejí se o vzpouru proti Frankům.  K potlačení jejich věrolomných bouří jsou vysláni s velkým vojskem Arnošt, vévoda oněch krajin2 a první mezi oblíbenci královými, i nemalý počet hrabat a opatů. Barbaři však pro svůj pokoj a bezpečnost slíbí prostřednictvím vyslanců, poslaných k Thakulfovi, jemuž nad ostatní věřili jakožto člověku znajícímu zákony a mravy slovanského národa, že dají rukojmí a že učiní, co jim bude přikázáno; Ťhakulf byl totiž vévodou srbského pomezí,3 avšak na oné výpravě byl již tehdy těžce zraněn, neboť předešlého dne, když vojsko útočilo velkým náporem na nepřátelskou hradbu a když byli pro odpor nepřátel na obou stranách bez rozdílu mnozí zraňováni, byl zasažen šípem do levého kolena; avšak s vyslanci, kteří k němu byli posláni, hovořil vsedě na koni a předstíral zdraví, aby nepostřehli jeho ochromení. A když kterýmsi z velmožů oznámil prostřednictvím svých poslů slova vyslanců, rozhněvali se na něho někteří z nich proto, jako by on toužil dostat přednost před ostatními a chtěl na sebe strhnout vrchní velení. Bez po-
slavorumque 3.     n boemaimi 1.    ° permittunt 3.    p generandarum 2.
5 K události E. Diimmler I 328 a V. Novotný 1/1 295. Zprávu o události mají též Bertinské letopisy k r. 848, které mluví o vpádu do Ludvíkova panství.
849
1 V tomto případě šlo patrně o západní a snad i střední Čechy.
2 Tzv. České marky, (f 865).
3 Tzv. Srbské marky. Thakulf je ve falsu z 12. stol., jímž daroval statek Sarowe u českých hranic fuldskému opatství, označen jako: comes de Boemia, CDB I 367, (f 873).
92~
ANNA'LBS FÖLBENSES
ANNALES PULDENSES
93
studentibus intulerunt statimque ex-1 perti sunt, quid sine timore Dei propria discordium possit virtus et audäcia. Höstes enim superiores effect! caedendo persecuti sunt eos usque -in castra occisorumque spolia in conspectu eorum secure detrahentes tantis eos terroribus affecerunt, ut evadendi spe penitus privarentur. Unde coacti obsides dabant eis, a quibus suscipere dedignati sunt, ut inlaesi ab bostibus et via tantum publica pergentes in patriam reverti potuissent. Et ut maior confusio super-bientibus et de sua virtute praesumen-tibus fieret, contigit eodem anno post non multi temporis spatium in villa Hohstedi, quae est in territorio Mogon-tiaco, spiritum nequam per os cuiusdam arreptitii protestari, bello se Boemanico praefuisse sociosque suos spiritum su-perbiae atque disoordiae fuisse, quorum dolosis macMnationibus Franci Boe-manis terga vertissent.
851 Sorabi Francorum fmes crebris incursionibus atque incendiis infestant. Unde rex commotus cum exercitu per Thuringiam iter faciens terram eorum ingressus gravi eos obsidionei fatigavit; perditisque frugibus et omni spe victus adempta magis eos fame quam ferro perdomuit.
852 Habita est autem et synodus ex voluntate  atque  praecepto eiusdem
rady s ostatními prudce zaútočili a dali se do boje s nepřáteli usilujícími o mír a ihned zakusili, jak málo zmůže pouhá zmužilost a odvaha nesvorných bez bázně boží. Nepřátelé totiž, nabyvše převahy, vraždíce pronásledovali je až do tábora, a stahujíce před jejich očima bezstarostně zbroj se zabitých, naplnili je takovým strachem, že úplně ztratili naději na uniknutí. A tak, aby se mohli vrátit do vlasti nerušeni od nepřátel a ubírajíce se toliko veřejnou cestou, byli donuceni dát rukojmí těm, od nichž je neuznali za hodno přijmout. A aby ještě větší zmatek nastal mezi nimi zpupníky a příliš si zakládajícími na své zmužilosti, přihodilo se téhož roku, nedlouho potom, ve dvorci Höchst, ležícím na. mohučském území, že zlý duch ústy jakéhosi posedlého člověka prohlašoval, že to on stál v čele české války a že jeho spojenci byli duch pýchy a duch nesvornosti a že pro jejich lstné úklady se dali Frankové před Cechy na útěk.4
851 Srbové1 napadají končiny Franků častými vpády a požáry. Král tím popuzen, vydá se s vojskem na pochod přes Durynsko, a vpadnuv do jejich země,2 těžkým obsazením je vysílil. Když pak zničil úrodu a zbavil je veškeré naděje na potravu, spíše hladem než mečem je zkrotil.3
852 Z vůle a nařízení téhož nejjasněj-šího vladaře konala se synoda1 v městě
4 O vítězství Čechů píší také Bertinské a Xantenské letopisy k r. 849. K tomu E. Diimmler I 328; V. Novotný 1/1 296-298; R. Turek, Čechy 142.
851
1 Srbové sídlili na Solavě (Saale), Muldě, Labi až k pahorkatině Fläming a rozpadali ss na řadu knížectví, L. Niederle, SS III llOn.
2 Sŕbsko-durynskou politickou hranici tu většinou tvořila řeka Solava.
3 Zprávu přinášejí i Bertinské letopisy k r. 851. O události E. Dümmler I 338 a V. Novotný 1/1 298.
852
1 O synodě E. Dümmler I 340n.
. serenissimi principis in civitate Mogon-tia, metropoli Germaniae, praesidente Hrabáno venerabili eiusdem urbis archiepiscopo cum omnibus episcopis atque abbatibus orientalis Franciaé, Baioariae et Saxoniae.
Et illi quidem de absolvendis quaes-tionibus ecclesiasticis tractatum habe-bant, rex vero cum principibus et praefectis provinciarum publicis causis htibusque componendis insistens, post-quam synodaha eorum decreta suo iudicio comprobavit et legationes Bul-garorumr Sclavorrrmque audivit et absolvit, Baioariam reversus est;
855 Rex quoque Hludowicus in Sclavos Margenses3 contra Rastizen* ducem eorum sibi rebellantem parum prospere ducto exercitu sine victoria rediit, malens adversarium frrmissimo, ut fertur, vallo munitum ad tempus dirnit-tere quam militum suorum periculose pugnando darnna susti|nere. Magnam tarnen provinciae partem praedis et incendiis vastavit exercitus non par-vamque multitudinem hostium castra regis invadere cupientium usque ad internitionem dele vit, sed non impune; quia post reditum regis Rastizesu cum
Mohuči, v metropoli. Germánie, jíž předsedal ctihodný arcibiskup tohoto města Hrabán se všemi biskupy a opaty východních Frank, Bavor a Saska.
A ti rokovali o tom, kterak vyřešit církevní otázky, král se však věnoval s vévody a prefekty provincií veřejným záležitostem a urovnávání sporů; když svým nálezem schválil jejich synodální usnesení a když vyslechl i propustil vyslance Bulharů a Slovanů,2 navrátil se do Bavor;
855 Také král Ludvík se vrátil bez vítězství, když málo úspěšně vedl vojsko, na území moravských Slovanů1 proti jejich vévodovi Rostislavovi, který proti němu povstal,2 chtěje raději dočasně nechat na pokoji nepřítele, opevněného, jak se vypravuje, velmi pevnou hradbou,3 než utrpěti v nebezpečném boji ztráty na svých vojácích. Přece však vojsko zpustošilo velkou část území pleněním a požáry a nemalé množství nepřátel, dychtících vpadnout do královského tábora, úplně vyhladilo, nikoli však bez odplaty; neboť když se král4 vracel, Rostislav
' uulgarum 1. 2.
! marahenses 1. 2; mergenses 3e.    ' rasticen 3c. e; ratícen 3d.    u rastiz 1; rasfciees 3c. d. e.
E. Diimmler I 346 mluví o východních Slovanech. V. Novotný 1/1 299 eliminuje Čechy i Moravany, J. Dekan 59 navíc i Srby a dodává, že šlo o panónske Slovany z Pribinova knížectví. L. Havlík Velká Morava a Franská Uše 141 uvádí, že šlo o Srby, rok předtím poražené.
855
1 Viz Fuldské letopisy k r. 846, pozn. 4,
2 Který se proti němu vzbouřil; o významu fuldského rčení pozn. 5 k r. 846. Uvolnění Rostislavova poměru k Ludvíku Němci a jeho samostatnou politiku vůči Východofranské říši lze pozorovat už od r. 852, kdy poskytl asyl franskému velmoži Albgisovi, který prchl před sankcemi mohučské synody, CDB I, 5. J. Dekan 60; o státním osamostatnění Moravy kolem r. 850 mluví J. Cibulka, Velkomoravský kostel 280, samostatné postavení Rostislava od r. 852 dokládá L. Havlík, ibid. 141. Ještě před počátkem jara 855 bylo vypraveno z Bavor vojsko pod vedením hraběte Arnošta do Čech (CDB I, 7), aby vázalo Čechy od pomoci Moravanům; E. Diimmler I 370; V. Novotný 1/1 302.
3 Lokalizace není zatím možná.
4 Ludvík Němec. "
94-
AMNA1.ES FDLEENSES
ANNALES FULDENSES
95
suis insecutus plvmma trans Danu-viumv finitimorrirn Ioca praedando vastavit.
858 Mensew vero Augusto Hludowicus rex collecto exercitu per Sorabos iter faciens ducibusque eorum sibi coniunc-tis Dalmatasx proelio superat aceeptis-que obsidibus tributarios fecit; inde. per Boemanos transiens nonnullos ex eorum ducibus in deditionem accepit. In qua expeditione perierunt comites Bardo et Erpf cum aliis quam pluribus.
857 Otgarius episcopus et Hruodoltus comes palatii et Ernustus filius Ernusti ducis cum hominibus suis in Boemanos missi civitatem Wiztrachi ducis ab annis multis rebellem occupaverunt, expulso ab ea Sclavitagoy filio Wiztrachi, qui tyrannidem tunc in ea
se svými vojsky5 na nebo dotíral6 a vyplenil a zpustošil velmi četná místa pohraničního obyvatelstva za Dunajem7.
856 Avšak v měsíci srpnu král Ludvík1 sebrav vojsko táhne přes území Srbů, spojí se s jejich knížaty a přemůže v bitvě Dalemince,2 a přijav od nich rukojmí, učinil je poplatnými; nato procházeje územím Cechů,3 přijal od některých jejich vévodů uznání svrchovanosti.4 Na této výpravě zahynuli hrabata Bardo a Erpf s přemnohá jinými.5
857 Biskup Otakar,1 dvorní hrabě Rudolf a Arnošt, syn vévody Arnošta, kteří byli posláni se svými lidmi2 proti Čechům, obsadili po mnoho let odbojné město vévody Vistracha,3 když z něho vypudili Vistrachova syna Slavitaha, který v něm tehdy neomezeně vládl.4
v danabium 1. Sclauitago F.
■v Mense vero Augusto de3. 2.
x dalmatios 2.
y sclaiutago 2. 3c. e; sealaiugato 3d; Sealaiugato al
6 Cf. Ann. Fuld. ad a. 869: JRastiz ... cum ; * V podstatě Moravané zvítězili, východofranský král byl poražen a donucen ustoupit z Moravy;
o tažení a samostatnosti Velké Moravy vůči Východofranské říši E. Důmmler I 370—372.
Dále V. Novotný 1/1 302; J. Dekan 61—62; L. Havlík, O politických osudech 111; E. Hejl,
BusaHmuůciíoe nocojibcmeo 95—96.
O Ludvíkově tažení proti Rostislavovi, králi Moravanů, přinášejí zprávy také Ann. Weissen-burg.y Altahenses, Hildesheímenses, Ottenburani a další letopisy. ' Šlo patrně o královské statky ve Východní marce v okolí Tuhnu, o majetek hrabat z rodu Vilémova na Březnici (PerscMing), o majetek solnohradského arcibiskupství u Traismauer a Halien -burgu a pasovského biskupství u Kirchhachu, atd. L. Havlík, K otázce karolínske kolonisace 73 a id., Stáři Slované 66.
856
1 Ludvík Němec.
2 Glomači: quam nos Theutonice Deleminci vocamus, Sclavi aittem Glomaci appellant, Thietmari Mers. Chronicon I 3. Sídla Glomačů se táhla od povodí horní Muldy až na pravý břeh Labe.
3 Ludvíkovo tažení se patrně týkalo převážně severozápadních Čech, odkud táhl přímo do Frankfurtu.
4 Šlo asi o komendaci některých knížat.
5 Xjspěch byl zřejmě draze zaplacen, neboť vojsko utrpělo těžké ztráty. O velké ztrátě Ludvíkova vojska píší také Bertinské letopisy k r. 856. O události E. Diimmler I 397 a V. Novotný 1/1 303.
857
1 Z Eichstättu.
2 Scil. s vojenským lidem.
3 Givitas Yistrachi bude nutné vzhledem ke vztahům, Slavitahova bratra k Srbům a franskému ■tažení proti Čechům (viz zprávu Euldských letopisů k r. 856) hledat spíše v západních nebo jihozápadních Čechách. Lokalizaci do Vitoraze považoval už E. Diimmler I 397 za neopodstatněnou.
4 O události V. Novotný 1/1 304; J. Dekan 63.
exercebat. Quo per fúgam lapso et ad Rastizen2 se conferente fráter eŕus, qui ab eo patria pulsus apud Zistiborona Sorabirm exulabat, ad regem fideliter veniens loco fratris dux constituitur.
858 Qui, cum se vidisset inlusum esse, reversus in Franconofurt, cum multa de utilitate regni cum suis tractaret atque disponeret, turn etiam decrevit tres exercitus in diversos regni sui terminos esse mittendos: unum quidem per Karlmannum filium suum seniorem in Sclavos Margenses6 contra Rastizen0, alterum' vero per Hludowicum filium suum minorem in Obodritosä et Lino-nes, tercium autem per ThachuKum in Sorabos dicto oboedire nolentes, ut sedatis extrinsecus adversariorum tu-multibus facilius intrinsecus regni gu-bernacula disponeret.
Mense autem Iulio collectis et ordi-natis exercitibus ireque profectis repente die media subiit regem cura-rum maxima moles. Legati enim ab occidente venerunt Adalhartus abbas et Oto comes postulantes eum, ut populo periclitanti et in angustia posito praesentia sua subveniret; . . .
Interea nuntiatum est ei in oriente rempublicam Sorabici hmitis esse tur-batam,  eo  quod Sorabi duce eius
A když ten uprchl a uchýlil se k Rostislavovi,5 tu jeho bratr — který jím byl z vlasti vypuzen a žil ve \^hnanství u srbského Cestibora6 — přijde oddaně7 ke králi a je ustanoven vévodou na místo svého bratra.
858 Když ten1 zpozoroval, že byl oklamán,2 vrátil se do Frankfurtu, a když mnohé se svými3 projednával a zařizoval ve prospěch říše, tu se také rozhodl poslat trojí vojsko do různých pomezních oblastí říše: jedno pod svým starším synem Karlomanem4 na území moravských Slovanů proti Rostislavovi, druhé pod svým mladším synem Ludvíkem proti Obodritům5 a Liňa-nům, třetí pak pod Thakulfem proti Srbům, kteří nechtěli na slovo poslouchat, aby po potlačení vzpour vnějších nepřátel snáze řídil vnitřní správu říše.
V měsíci červenci však, když byla vojska sebrána, uspořádána a vydala se na cestu, dolehla náhle uprostřed dne na krále převeliká tíha starostí. Ze západu totiž přišli vyslanci, opat Adalhart a hrabě Oto, a žádali ho, aby přišel osobně na pomoc lidu, který se ocitl v nebezpečí a v nesnázích;6. . .
Mezitím mu bylo oznámeno, že na východě byla uvedena ve zmatek srbská pomezní marka,7 poněvadž Srbo-
1 rasticen 3c. d. e. ; rasticen 3c. d. e.
5 Na Moravu.
6 Čistibora.
a zistiboium 2; cziitiborum 3c. d. F; ziztiborum 3e. d abodr. 1. 2.
1 marabenses 1; maraenses 2; margentes 3d.
858
1 Ludvík Němec.
2 Karlem II. Lysým a lotrinským králem Lotarem II.
3 Velmoži.
4 R. 856 dostal do správy Východní marku (Ann. Voraw., Auct. Garst. ad a. 856).
5 Obodrité sídlili v západním Meklenbursku kolem Lůbeekého zálivu a jezera Zvěřin (Schweriner See). Pod jejich hegemonii přechodně náležela knížectví Vagrů, Polabanů, Varnu a snad i Smolami, Beteňců a Liňanů.
6 Opat Adalhart ze St. Omaru a St. Amandu spolu s hrabětem Otou žádali jménem západo-franských velmožů Ludvíka Němce, aby podnikl tažení proti Karlu II. Lysému. Po Ludvíkově odchodu uzavřel Karloman s Rostislavem mír a smlouvu o osídlení jakýchsi pustin Bojů; Excerpta--Avent. ex Ann. Iuvav. antiqu. ad.a. 858.
7 Srbská marka na levém břehu Solav3'. , .
ANNAlLES FULDENSES
Zistiboroe nomine sibi fideüssimo insi-diose perempto defectionem medita-rentrir. Ac per hoc ille quidem ad conprimendam seditionem exortam in regnum suum, quanta potuit celeritate, regressus est. Karlus vero post disces-sum eius sedem regni sui millo adver-sante sine diffioultate recepit.
861 Karlmanmis quoque filiorum regis maximus res novas molitus est; expulit enim duces, quibus custodia commissa erat Pannonici limitis et Carantani,' atque per suos marcam ordinavit. Quod regis animum rebellionem suspicantis non parum commovit.
862 KarLmannus per sacramenta pacis et securitatis suae Reganesburgum venit et reddita ratione convicit adversaries patrique suo reconciliatur, iura-mento firmans, ne contra eius iustam potestatem quicquam deinceps mente malitiosa machinaretur. Et Karlman-nus quidem ad sua cum pace revertitur; rex vero Mogontiam profectus occuren-tem sibi ad conloquium nepotem suum suscepit Hlutharium regem.
vé8 zamýšleli odpadnout, úskočné zavraždivše toho vévodu, který se nazýval Čestibor9 a který byl Ludvíkovi zcela věrný. A proto se on vrátil, jak jen nejrychleji mohl, do své říše, aby tu vzpouru potlačil. Po jeho odchodu pak Karel10 bez nesnází znovu obsadil sídlo svého panství, aniž se mu kdo stavěl na odpor.
861 Také Karloman, nejstarší z králových synů,1 usiloval o převrat; vyhnal totiž knížata, jimž byla svěřena ochrana panónske a korutánske hranice,2 a rozdělil marku mezi své.3 To nemálo znepokojilo králova ducha, tušícího vzpouru.
862 Karloman přišel do ftezna pod přísežnou zárukou míru a vlastního bezpečí, a vydav počet, usvědčil své protivníky a smíří se se svým otcem;1 stvrdí přitom přísahou, že nebude napříště nic úskočně osnovat proti jeho spravedlivé moci. A Karloman se vrátí v pokoji do svého panství;2 král se pak vydal do Mohuěe a přijal svého synovce krále Lotara, který mu přišel vstříc k rozmluvě.
e zistoboro 2; czisiiboro 3c. d; ciztiboro 3e.    1 cariantam- priore i eraso 1; cariantani 2.
8 Na pravém břehu Solavy.
9 Čistibor. K povstání došlo na sklonku r. 858, E. Diimmler I 424; V. Novotný 1/1 306 klade událost na počátek r. 859.
10 Karel II. Lysý.
861
1 Ludvíka Němce: Karlomana, Ludvíka III. a Karla III.
2 Z Korutan to byl hrabě Pabo, který uprchl do Solnohradu (Garstenské auctarium k r. 861) a v jehož úřad nastoupil Gundakar, v Panonii šlo patrně o Pribinu, kterého zabili Moravané, Conv. Bag. et Carantanorum, c. 13. E. Diimmler I 465. Do souvislosti s Pabonovým útěkem klade Pribinovu smrt J. Dekan 69; L. Havlík, Velká Morava a franská Hše 142 uvádí, žé padl v oběť Karlomanovu spojenectví s Rostislavem. O Pribinovi viz M. Kos, K historii 53—64 a J. Siecklicki, Quiďam Priwina 115—145.
3 Bertinské letopisy k události píší, že Karloman učinil smlouvu s Rostislavem a jeho pomocí si podřídil území marky až po řeku Inn.
862
1 Ludvíkem Němcem.
2 Korutan, Panonie a Východní marky; Karloman se však podle Bertinských letopisů koncem roku znovu vzbouřil za Rostislavovy pomoci proti Ludvíku Němci.
ANNALES FULDENSES
97
863 Karlmannus filius regis, qui prae-latus erat Carantanis,6 tam multis criminibus et tam magnis apud patrem absens accusatus est, ut merito reus maiestatis haberi debuisset, si ea, quae in eum dieta sunt, ab aceusatori-bus probari potuissent. Quod regis animum adeo commovit, ut per se ipsum coram frequentia-populi ui pro-testatus sit, Karlxnannum fflium suum ab eo tempore et deinceps, donee ipse viverei et regnaret, sua voluntate públicis honoribus numquam esse po-titurum. Quo audito Karlmannus ab itinere, quo ad palatium ire coeperat, perterritus in Carinthiam se recepit, ibi tutari apud suos, quos sibi fideles arbitratus est, volens, donec patris ira quiesceret et ipse per internuntios veraces sibi fallaciter obiecta purga-ret. Interea rex collecto exercitu specie quidem quasi Rastizenh Margeňsium1 Sclavorum ducem cum auxilio Bulga-rorumJ ab oriente venientium, ut fama fuit, domaturus, re autem vera ad Carantanos filium expugnaturus acces-sit. Qui revera se ad id temporis de-fenderet, nisi proditione Gundachari comitis sui deciperetur incautus; qui totum pene robur exercitus secům ha-bens quasi vada fluminis Swarzahae hostibusprohibiturus cum omnibus | co-piis transivit ad regem et praelatus est Carantanis, sicut ei prius occulte pro-missum est, si dominům suum fraude decepisset. Et hic quidem praefecturae dignitatem hoc modo promeruit. Karlmannus vero per iuramenta principům venit ad patrem, de obiectis sibi criminibus securus, quia innocens erat; et testimonio conscientiae fretus laetum
863 Karloman, králův1 syn, který byl dosazen do čela Korutanců, byl ve své nepřítomnosti u otce obžalován z tak mnohých a tak velkých zločinů, že by byl měl být právem pokládán za vinného z velezrady, kdyby byli mohli jeho žalobci prokázat, co proti němu vypověděli. To zapůsobilo na krále do té míry, že sám od sebe před svým shromážděným lidern vyhlásil, že jeho synu Karlomanovi se od této doby — ani později, dokud on sám bude žít a vládnout —, nikdy nedostane s jeho svolením veřejných úřadů. Když se o tom Karloman doslechl, vrátil se postrašen zpět do Korutan z cesty, kterou nastoupil do královského sídla, a chtěl se tam chránit u svých, o kterých se domníval, že mu jsou věrni, dokud by se neutišil otcův hněv ,a on sám se neočistil pomocí spolehlivých prostředníků z toho, co mu bylo lživě vytčeno. Mezitím král sebral vojsko, jako by chtěl za pomoci Bulharů2 od východu přicházejících, jak se rozšířila pověst, zkrotit Rostislava, vévodu moravských Slovanů,3 avšak ve skutečnosti táhl do Korutan, aby tam přemohl svého syna.4 Ten by se jistě až po tu dobu bránil, kdyby nebyl — ničeho netuše — oklamán zradou svého hraběte Gundakara; ten maje u sebe téměř celou vojenskou moc, jako by chtěl zabránit nepřátelům ve vstupu do koryta řeky ÍŠvarcavy, přešel se všemi vojenskými sbory ke králi a byl postaven do čela Korutanců, tak jak mu to bylo dříve tajně slíbeno, jestliže svého pána6 obelstí. A tento si právě tímto způsobem zasloužil hodnost prefekta. Karloman pak pod přísežnou
e carantinis      11 rasticen 1; rasticem 3.    1 marahensium 1. 2.    J uulgarum 1. 2.
863
1 Ludvíka Němce.
2 Bulharského kagana Bogorise. B.  H. 3naTapcKH, Rcmopua 1/2, 14n; F. Dvornik, Les Legendes 228. .
3 Karlomana, kterému Rostislav nenadále odmítl pomoci a poskytnutí ochrany, Bertinské letopisy k r. 863. E. Diimmler I 492-493.
4 Karlomana. Ann. Xanten, ad a. 864.
7 Prameny
98
ANNALES FULDENSES
ANNAI.ES FULDENSES
99
se per omnia exhibebat atque iocundum.
864 Hludowicus rex mense Augusto ultra Danubium cum manu valida profectus Eastizenk in quadam civitate, quae lingua gentis illius Dowina* dicitur, obsedit. At ille, cum regis exercitibus1 congredi non auderet atque Ioca sibi effugiendi denegata cerneret, obsides, quales et quantos rex praece-pit, necessitate coactus dedit; insuper cum universis optimatibus suis lidem se cunctis diebus regi servaturum esse iuramento fLrmavit, Licet illud minime servaverit.
865 Werinharius comes, unus ex pri-moribus Francorum, apud Hludowi-cum regem accusatus, quasi Rastizen
zárukou knížat přijde k otci, bezstarostný stran provinění, která mu byla vytýkána, jelikož byl nevinen; a spoléhaje se na svědectví svého svědomí, projevoval ve všem radost a veselí.
864 Král Ludvík vytáhl1 v měsíci srpnu s velkým vojskem za Dunaj a oblehl Rostislava v jakémsi městě, které se v řeči onoho národa ^nazývá Dovina.2 Ten však, když se neodvažoval střetnout s královými vojsky a když viděl, že nemá, kudy by unikl, v tísni byl nucen dát taková rukojmí a v takovém počtu, jak král přikázal. Nadto ještě stvrdil přísahou, že s veškerými svými velmoži bude po všechny dny králi zachovávat věrnost,3 třebaže ji nikterak nezachoval.4
865 Hrabě Verinhar, jeden z franských velmožů, byl obžalován u krále Ludvíka, jako by byl popouzel svým pod-
k rasticen 1.    1 copiis 2. 3.
* . i. puella add. 3 supra lineám manu prima.
864
1 Ludvík Němec táhl nejprve vstříc bulharskému kaganovi Bogorisovi (Bertinské letopisy k r. 864), s nímž se sešel v Tolhxu. Tam mu kostnický biskup Šalamoun donesl papežské požehnání, CDB I, 10. Z Tullnu pak Ludvík Němec vytáhl na Moravu.
2 Vzhledem ke glose puella jde zřejmě o slov. název Děvina, dnešní Děvín. Zůstává však otázkou, zda šlo o Děvín na soutoku Moravy s Dunajem (E. Šimek, Děvín, Pam. arch. XXXII, 1920— 1921), mocnou strategickou pevnost — munitio (J. Dekan, Devín a Veľká Morava, Príroda a spoločnosť 11961), či o lokalitu jinou, které by lépe vyhovoval název civitas. V této souvislosti se uvažovalo i o aglomeraci u hradiska Petrova louka u Straehotína s pohřebištěm u Dol. Věstonic na soutoku Svratky s Dyjí, když v těsné blízkosti se název Děvín uchoval, H. Mits cha-Märheim, Oberleís, Niederleis von der Urzeit zum Mittelalter, JbLk XXXII, 1955/1956 42.
3 Ludvíkova výprava měla odvrátit Rostislava od jeho zahraniční politické orientace na Byzanc, odklid přišla na Moravu před krátkým časem byzantská mise Konstantina Filosofa a Metoděje,' L. H avlík, Byzantská mise 109—112, id. Gonstantine and Methodius 26—50. Proti původnímu Ludvíkovu plánu zřídit z Moravy marku (Bertinské letopisy k r. 864, E. Diimmler I 526—527) byl vlastní výsledek výpravy poněkud slabý. O přísaze věrnosti, o níž je ve Fuldských letopisech poprvé zmínka v souvislosti s Moravany a s Rostislavem, viz J. Dekan 84, který ji hodnotí jako „pakt o neútočení", P. Ratkoš, Velkomoravská ríša 94 mluví o Rostislavově uznání franské svrchovanosti a vasalském slibu, Z. Fiala, Vztah 37-38 považuje přísahu za logický důsledek Rostislavova nezdaru. H. Mitteis, Ľer Staat des hohen Mittelálters 87 hodnotí přísahy věrnosti jako sliby, že přísahající zanechá vůči receptoru slibu nepřátelství. L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 144—145 a id., O politických osudech 115.
4 K tomu další léta 865, 866, 869.
suis hortationibus adversus eumm inci-tasset, publicis privatus est honoribus.
6t 866 Hludowicus Hludowici regis ŕilius graviter ferens, quod rex quaedam benefícia illi subtrahens Garlmanno fratri suo reddidit, patri molestus efficitur. Nam nuntiis per universam Thuringiam et Saxoniam missis, quos-cumque potuit, ad se traxit et contra regem rebellare disposuit; Werinha-
65 rium quoque, Utonem et Beren|garium comites a patře suo depositos suis adhi-bens consiliis pristinam eis dignitatem so restituturum esse promisit. Sed et Heimricum principem militiae suae ad Rastizen destinavit, obnixe postu-lans, ut eiusdem conspirationis fautor fore non recusaret. Quo cómperto rex Carlmannum adtuitionem Baioariae de-relinquensconcitusvenitinFranciam...
«7 869 Sclavi, qui vocantur Behemi, ter-minos Baioariorum crebris incursioni-bus infestant et quasdam villas incen-dio tradentes mulieres inde duxere captivas. Contra quos Hludowicus rex tutores partium ilLarum interim misit, donee ipse oportuno tempore suorum vindicaturus iniurias in desertores arma corriperet. Carlmannus exercitibus Ras-tizin bis numero congressus victor extitit, praedam inde capiens non mo-dicam, sieut ipse litteris ad patrem
něcováním Rostislava proti němu, a byl zbaven veřejných úřadů.1
866 Ludvík, syn krále Ludvíka,1 těžce nesa, že mu král odňal některá léna a vrátil je jeho bratru Karlomanovi, způsobí králi nesnáze. Rozeslal totiž posly po celém Durynsku a Sasku, a kohokoliv mohl, získal na svou stranu a zosnoval vzpouru proti králi; také přibral ke svým záměrům Verin-hara, Utona a Berengaria, hrabata, jeho otcem sesazená,2 a slíbil jim, že jim vrátí dřívější hodnost. Dále pak poslal Jindřicha, velitele své vojenské družiny, k Rostislavovi s naléhavou žádostí, aby neodepřel svou podporu tomuto spiknutí.3 Když se to král dověděl, ponechal k ochraně Bavor Karlomana4 a spěšně se odebral do Frank.
869 Slované, kteří se nazývají Čechové,1 znepokojují častými nájezdy pohraniční území Bavorů, a pálíce některé osady, odvádějí odtud ženy do zajetí. Proti nim poslal král Ludvík ochránce oněch krajin na tu dobu, dokud by se sám v příhodné chvíli nechopil zbraně proti odpadlíkům, aby pomstil křivdy spáchané na svých lidech. Karloman sraziv se dvakrát s vojsky Rostislavovými, vyšel jako vítěz, bera odtud nemalou kořist — jak
865
1 E. Diimmler I 559; V. Novotný 1/1 334 označují Verinhara za panónskeho hraběte. Bertinské letopisy k r. 866 mluví přímo o povstání v marce proti Vinidům, tj. Moravanům, tedy Východní.
866
1 Ludvíka Němce.
2 Uto a Berengar spolu s opatem Valdem ze Schwarzachu byli synové hraběte Gebharda z Lahn-gau, sesazení Ludvíkem Němcem r. 861 pro porušení věrnosti, E. Diimmler I 462.
3 Žádost se týkala požadavku, aby Rostislav podnikl vpád do Bavor, jak prozrazují Bertinské letopisy k r. 864, E. Diimmler I 593; V. Novotný 1/1 335; J. Dekan 85.
1 Rostislav se podle Bertinských letopisů zdržel nájezdu do Bavor.
869
1 Jde o teritoriální označení obyvatel země Boemia, Beheim; zde o západní polovinu a střední část Čech.
100
ANNALES FULDENSES
AMNA1ES • FULDENSES
101
suum destinatis retulit. Sorabi et Siusli iunctis sibi Behemis0 et ceteris cireumcirca vicinis antiquos terminos Thuringiorum transgredientes plurima loca devastant et quosdam sibi incaute congredientes interficiunt. Gund|acar vassallus Carlmanni, qui multis periu-riis et dolosis. machinationibus Hlu-dowico regi eiusque filiis saepenumero extitit infidelis et proprium dominům derelinquens ad RastizenP defecerat, contra. patriam [more Catilino]q dimi-care volens occisus est. Hie Carlmanni ducibus ad locum certaminis propin-■ quantibus dixisse fertur ad eos, quibus a Rastizo erat praelatus: „Pugnate fortiter vestram patriam tuentes; ego enim in hoc certamine vobis proficuus nonero, quoniam sanctus Emmerammus ceterique sancti, in quorum. reliquiis Hludowico regi filiisque illius fidem me servaturum esse iuravi, [meum clipeum et hastam tenentes]r mea bracbia iusum8 premunt et me undique constrictum quasi loris ligatum retinent, ita ut nec . marním quidem ad os mittere praeva-leam". Dum haec infelix loqueretur, nos-tris supervenientibus occubuit, Domino illi infidelitatis suae condignam merce-dem retribuente. Quod cum regi relatum fuisset, omnes in commune Deum lau-dare signis etiam cunctarum in Rega-nesburg aeclesiarum concrepantibus prointerituhostisextinctipraecepit ...
Mense vero Augusto rex Hludowi-cus collectis copiis in tres partes divisit exercitum: nam aequivocum suum cum
to oznámil v dopise, poslaném svému otci.2 Srbové a Suselci,3 spojivše se s Čechy a s ostatními okolními sousedy,4 překročí staré hranice Durynků, zpustoší přemnohá místa5. a pobijí některé z těch, kteří se s nimi neopatrně utkali. Karlomanův vasal Gundakar,6 který se mnoha křivými přísahami a lstivými uskoky stal mnohokrát nevěrným králi Ludvíkovi a jeho synům a který — opustiv vlastního pána — přidal se na stranu Rostislavovu, byl zabit, když chtěl po vzoru Katilihově bojovat proti své vlasti. Tento prý, když se Karlomanovi vojevůdci blížili k místu bitvy,7 řekl těm, do jejichž čela byl Rostislavem postaven: „Bojujte statečně a chraňte svou vlast8; já vám totiž v tomto boji nebudu prospěšný, protože svatý Emeram a všichni svatí, při jejichž ostatcích jsem přísahal, že budu zachovávat věrnost králi Ludvíkovi a jeho synům, držíce můj štít a kopí, dolů stlačují moje ramena a zadržují mne ze všech stran spoutaného, jakoby řemeny svázaného, takže nejsem s to ani ruku k ústům pozvednout." Zatím co nešťastník toto mluvil, naši zaútočili a on klesl mrtev, když mu Pán takto udělil odplatu hodnou jeho věrolomnosti. Když to bylo oznámeno králi, rozkázal, aby za záhubu mrtvého nepřítele všichni společně chválili Pána a aby také zvony všech chrámů v Řezně zároveň vyzváněly...
V měsíci srpnu pak sebral král Lud-
' beheimis 3.   D rasticen 3.
i more Catilino des. 1.   r meirm — tenentes des. 1.
;est 1; uisum 2. 3c; et visum F •
2 Šlo patrně o střetnutí už z r. 868, cf. Bertinské letopisy k r. 869. V. Novotný 1/1 336 tu podle E. Důmmlera 1715, který píše o velkých Karlomanových ztrátách, spojuje ztráty jen s tímto bojem; ty však souvisí i s tažením Ludvíkových synů v létě.
3 Suselci seděli na střední Muldě.
4 Šlo patrně o knížectví v severozápadních a .středních Čechách a o sousední Glomače.
5 V Durynsku.
6 O Gundakarovi viz zprávu k r. 863.
7 Šlo patrně o boj, vzpomenutý v pozn. 2.
8 Poznámka Meginhardova svědčí o právu Moravanů vésti tento boj na rozdíl od neoprávněného boje Gundakarova, který porušil věrnost Karlomanovi a poté Ludvíkovi, J. Dekan 114.
Thuringiis et Saxonibus ad comprimen-dam Sorabum audaciam destinavit, Baioarios vero Carlmanno in adiutorium fore praecepit contra Zuentibaldum' nepotem Rastiziu dimicare volenti, ipse autem Francos et Alamannos secům re-tinuit adversum Rastizenv pugnaturus. Cumque iam proficiscendum esset, aegrotare coepit; unde necessitate con-pulsus Karolum filiorura suorum ultimum eidem | exercitui praefecit Domino exitům rei commendans. Qui cum exercitu sibi commisso in illam ineffabilem Rastižiw munitionem et omnibus antiquissimis dissimilem ve-nisset, Dei auxilio fretus omnia moenia regionis illius cremavit incendio et abscondita quaeque in silvis vel defossa in agris reperiens cum suis diripuit omnesque sibi congredientes fugere compuŮt vel interfecit. Nec minus Carhnannus regnum Zuentibaldi nepo-tis Rastizi31 igne et gladio depopu labatur; vastataque omni regione Karolus et Carlmannus fratres con-venerunt, de victoria sibi eaelitus data gratulantes. Interea Hhidowicus írater illorum cum Sorabis manům
vík brannou moc9 a rozdělil vojsko do tří částí. K potlačení srbské opovážlivosti10 určil svého jmenovce spolu s Du-rynky a Sasy, Bavorům pak přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Rostislavovu synovci Svatoplukovi,11 který měl v úmyslu válčit. Sám však u sebe podržel Franky a Alamany, hodlaje bojovat proti Rostislavovi.12 A když již bylo třeba vytáhnout, onemocněl; a tak byl nucen postavit do čela toho vojska Karla, nejmladšího ze svých synů, přenechávaje výsledek Pánu. Když ten přišel s vojskem, které mu bylo svěřeno, k oné nevýslovné a všem starodávným nepodobné Rostislavově pevnosti,13 spoléhaje se na pomoc boží, zničil všechna opevnění onoho území14 požárem a všechno, co nalezl ukryté v lesích nebo zakopané na polích, se svým vojskem uchvátil a všechny, kteří se s ním utkali, zahnal na útěk nebo pobil. A stejně i Karloman ničil ohněm a mečem království Rostislavova synovce Svatopluka,15 a když bylo celé území zpustošeno, sešli se bratři Karel a Karloman, blahopřejíce si k vítězství danému
1 zuendibaldum 1; zuentiboldum 3d.  n Kastici 3c. v rasticen 3c.
* rastici 3c. d. F.
9 Shromáždil oddíly.
10 Opovážlivosti Srbů.
11 V slovanských pramenech Svetiptlki., Svetoptlkt, Svetopulkt, Syetopolki..
12 Výprava Ludvíka Němce proti Velké Moravě a ostatním Slovanům (Cechům, Srbům), v jejichž čele začíná vystupovat, měla překazit, jednání Moravanů v Římě o církevní osamostatnění a bezprostřední podřízení Velké Moravy římské kurii. F. Dvornik, Les Siemes 201n. a id., Les Legendes 267 n.; J. Dekan 117; L. Havlík, Byzantská mise 115—116, id. Constantine and Methodius 33—34, J. Macůrek, La mission 36n.
13 Použil-li Meginhard označení munitio (pevnost, resp. opevnění, hradba), je nutné y prvé řadě usuzovat na vojenský charakter objektu, což ovšem na druhé straně naprosto nevylučuje .možnost jeho jiné a důležité společenské funkce. Ineffabilis lze interpretovat jako nevýslovné, nepředstavitelné, resp. také nevyslovitelné (tak doslova E. Zöllner, Die politische Stellung der Völker im Frankenreich, Wien 1950, 197). Pro lokalizaci této Rostislavovy pevnosti vyplývá z údajů jen to, že byla na západ od Malých a Bílých Karpat a na přímém Rostislavově panství.
14 Tj. opevnění, resp. hradby, tvrze, stavby v okolí pevnosti. O možnostech lokalizace J. Poulík, Dví velkomoravské rotundy 116—119.
15 Panství či království Svatoplukovo, vlastně údělné knížectví pod svrchovaností Rostislavovou, zachovávalo si v rámci velkomoravské diarchie dlouho zvláštní postavení. Odtud plyne nejen rozlišování Fuldských letopisů, ale i plurálové označení u Reginona z Prümu (k r. 860); když se zabývá panstvími či královstvími Moravanů. Svatoplukovo panství se prostíralo na východ od Malých a Bílých Karpat a jeho střediskem byla 'Nitra. Karloman vytáhl proti Svatoplukovi z Badenu. Cf. též M. Vach, K etnickým a politickým vztahům 5—32.
102
ANNALES FUÍLUENSES
conserens primo quidem quibusdam ocoisis hostes terga verteie coegit; deinde vero non modica ex eis multi-tudine prostrata et Behemis/ qui a Sorabis. meicede conducti fuerant, partim ocoisis partim turpiter ad sua redeuntibus ceteros in deditionem ac-cepit ... I Benemi dextras sibi a Carl-manno dari petunt at accipiunt.
870 Zuentibald2 nepos Eastizia propriis utilitatibus consulens se Carlmanno una cum regno, quod tenebat, tradidit. Unde Rastiz vehementer iratus nepoti occulte ponit insidias et euro, in convivio nihil mali suspicantem iugulare dispo-nit; sed gratia Dei a periculo mortis liberates est. Nam antequam illi, qui eum necaturi erant, domum intrarent, surrexit de loco convivii annuente sibi quodam eiusdem fraudis conscio et quasi cum falconibus ludum exercensb praeparatas devitavit insidias. Rastiz autem videns denudatum consilium suum nepotem cum multibus quasi comprehensurus insequitur; sed iusto iudicio Dei captus est laqueo, quern tetendit: nam ab eodem nepote suo comphrehenditur, ligatur et Karlmanno
z nebe.16 Mezitím jejich bratr Ludvík utkav se se Srby, nejprve sice některé zabil a donutil nepřátele, aby se dali na útěk, potom však, když jich nemalé množství pobil a když Cechové, od Srbů za mzdu najatí, byli zčásti pobiti a zčásti se potupně vrátili domů, přijal od ostatních uznání svrchovanosti.17... Čechové poprosí Karlomana o mír a obdrží jej.18
870 Rostislavův synovec Svatopluk, staraje se o vlastní prospěch, odevzdal se spolu s panstvím, které měl v držení, Karlomanovi.1 Proto se Rostislav na synovce silně rozhněvá, tajně mu činí úklady a rozhodne se jej nic zlého netušícího při hostině zavraždit; ten však byl milostí boží vysvobozen z nebezpečí smrti, neboť dříve než by ti, kteří ho měli zabít, vstoupili do domu, vstal od hostiny, když mu to někdo, kdo o tom úkladu věděl, naznačil, a. jako by se chtěl bavit se sokoly, vyvázl z připravených nástrah. Když pak Rostislav viděl, že jeho záměr byl prozrazen, pronásleduje svého synovce se svými bojovníky,2 aby ho jal, ale spravedlivým soudem božím se chytil do léčky, kterou nastrojil —, neboť právě
y beheimis 3c.
s zuentibalt 3e.
1 rastici 3c.   b Indens 1.
16 Xantenské letopisy vyprávějí k r. 870, že král Rostislav byl zahnán na útěk a jeho země zpustošena, což v podstatě odpovídá fuldskému líčení. Naproti tomu Bertinské letopisy k r. 869 píší, že vojska Ludvíkova utrpěla na Moravě velké ztráty a ničeho nepořídila, takže nebude možné označit tažení Ludvíkových synů jako vítězství, jak se o to pokusil Meginhard a jak udává E. Dümmler 1717. O tažení V. Novotný 1/1 338/342. J. Dekan 117 mluví o franské porážce a úspěchu Moravanů, podobně L. Havlík, Velká Morám a Franská říše 146.
17 O možnosti společného boje Čechů a Srbů po boku Velké Moravy J. Dekan, Začiatky 115, a L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 146.
18 U Karlomana patrně proto, že Ludvík Němec byl v té době na smrt nsmocen.
870
1 Svěřil se v ochranu, stal se leníkem. Jde výslovně o území, které držel, tady o oblast východně od Malých a Bílých Karpat. Motivy jeho jednání tkví ve snaze získat vládu nad celou Velkou Moravou a souvisí s mírovým jednáním synů Ludvíka Němce, zvláště Karlomana, na Moravě (Bertinské letopisy k r. 869). O získání vlády hovoří V. Novotný 1/1 343—344; J. Dekan 117, o Karlomanově jednání se Svatoplukem L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 147.
E. Dümmler I 733 klade událost do ledna.
2 Se svými vojíny, se svou družinou.    ■ "
ANNALES FULDENSES
103
praesentatur; a quo sub militibus ilium, ne laberetur, observantibus in Baioariam missus usque ad praesentiam regis servandus in ergastulum retruditur. Karlmannus vero regnum illius | nullo resistente ingressus cunctas civitates et castella in deditionem accepit; et ordinato regno atque per suos disposito ditatusque gaza regia. revertitur ...
Et post paululum inde transiens circa Kalendas Novembris in Baioriam pro-fectus est; ibique cum suis conoquium habens Rastizenc gravi catena ligatum sibi praesentari iussit eumque Franco-rum iudicio et Baioariorum necnon Sclavorum, qui de diversis provinciis regi munera deferentes'aderant, morte damnatum luminibus tantum oculorum privari praecepit.
tímto synovcem3 je jat,4 ' spoután a vydán Karlomanovi; a jím také je za doprovodu vojáků, kteří na něho dohlíželi, aby neunikl, poslán do Bavorska a uvržen do vězení,5 aby tu byl střežen až do příchodu králova.6 Karloman pak bez jakéhokoliv odporu vtrhl do jeho království7 a podrobil si všechna města a hrady; a když uspořádal království a rozdělil jeho správu mezi své8 a obohatil se královským pokladem, vrátí se zpět...
A zakrátko, odcházeje odtud, vytáhne kolem prvního listopadu do Bavor; a tam, po poradě se svými lidmi, přikázal, aby mu byl předveden Rostislav svázaný těžkým řetězem, a nařídil, aby byl — ač odsouzený k smrti soudem Franků, Bavorů i Slovanů, kteří byli přítomni, přinášejíce králi dary z rozmanitých krajů — pouze zbaven zraku.9
871 Zuentibald nepos Rastizia apud Karlmannum infidelitatis crimine in-simulatus in custodiam missus est. Sclavi autem Marahenses ducem suum
871 Svatopluk, synovec Rostislavův, u Karlomana nařknutý z věrolomnosti, byl uvězněn.1 Moravští Slované však,2 domnívajíce se, že jejich vévoda zahy-
- rasticen 3c.    d rastici 3c.
3 Svatoplukem.
4 Zprávu o Rostislavově zajetí přinášejí také Bertinské letopisy k r. 870, Ann. Alam. a Weingart. ad a. 870, Ann. Xanten. a. 871 aj. K události došlo před svatodušními svátky, které r. 870 připadly na 14. května, E. Dúmmler I 733, pozn. 56, ji klade před květen.
6 Patrně v Řezně.
6 Ludvíka Němce, který byl mezitím v Búrstadtu u Wormsu.
7 V podstatě šlo patrně o část ovládanou Rostislavem přímo, tedy vlastní Moravu na západ od Malých a Bílých Karpat, nikoli o území, které držel Svatopluk, tak V. Novotný 1/1 345; J. Dekan 119 a L. Havlík, Velká Morava a Franská říše lál.
8 Šlo o hrabata z Východní marky, bratry Viléma Engilšalka.'
9 Kteří Slované se zúčastnili řezenského soudu je obtížné stanovit; mohlo však jít jen o Slovany na jih od Dunaje. Podle Regina z Prilmu (k r. 860) tkvěla Rostislavova vina v porušení smluv s Ludvíkem Němcem — snad šlo o mír z r. 864. Podle Bertinských letopisů byl Rostislav oslepen a poslán do kláštera.
871
1 V. Novotný 1/1 348—350 udává, že Svatopluk vládl i na Moravě pod protektorátem Viléma a Engilšalka, J. Dekan 132 píše, že důvodem uvěznění byla snaha po přímé vládě nad Moravou, L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 149 píše vzhledem k dalšímu textu letopisů, že se Svatopluk zmocnil i vlastní Moravy na franských hrabatech.
2 Slované, totiž Moravané, o označení pozn. 4 k r. 846.
104
ANNA-LBS FULDENKES
ANNALES FOLDENSES
105
perisse putantes quendam presbyterům eiusdem, dueis propinquum nomine Sclagamarume sibi in principem consti-tuunt, ei minantes interitum, ni duca-tum super eos susciperet. Qui eisdem necessitate coactus assensum prae-bens contra Engilscalcum et Willibel-mum duces Karlmanni proelia movere et eos ex obsessis civitatibus expellere nititur, Illi vero adversus hostem pari intentione dimicantes et nonnullos de exercitu eius prosternentes eum fugere compulerunt ...
Interea Zuentibald,£ cum nullus crimina,. quae ei obiecta fuerant, pro-bare potuisset, a Karlmanno dimissus | et muneribus regiis honoratus in regnum suum rediit, ducens secum Karlmanni exercitum quasi Selagamarum8 ex-pugnaturus; sic enim per dolum Karlmanno promiserat, si ei ad patriam reditus concederetur. Sed sicut solet incautos et de se praesumentes sequi ignominia, sic illi contigit exercitui; nam Zuentibaldh ceteris castrametanti-bus urbem antiquam Bastizi' ingressus est statimque Sclaviscoi more fidem mentitus et iuramenti sui oblitus non ad expugnandum Sclagamarum,s sed ad ulciscendam contumeliam a Karlmanno sibi illatam vires studiumque
nul, stanoví si za vládce jakéhosi kněze jménem Slavomíra,3 který byl příbuzným onoho vévody,4 hrozíce mu smrtí, nepřijme-li vládu5 nad nimi. Ten tedy z přinucení s nimi souhlasí a pokusí se zvednout válku proti Karlomanovým vojevůdcům Engilšalkovi a Vilémovi6 a vyhnat je z obsazených měst. Ti7 však bojujíce proti nepříteli8 se stejným úsilím, když některé z jeho vojska pobili, donutili ho k útěku.
Mezitím byl Svatopluk — protože mu nemohl nikdo dokázat zločiny, z kterých byl obviněn — Karlomanem propuštěn a poctěn královskými dary9 a vrátil se do svého království,10 veda s sebou Karlomanovo vojsko, jako by chtěl bojovat proti Slavomírovi; tak totiž lstivě slíbil Karlomanovi, bude-li mu dovolen návrat do vlasti. Ale jako lidi neopatrné a příliš sebevědomé obvykle stíhá potupa, tak se to přihodilo i onomu vojsku; neboť když ostatní stavěli tábor, Svatopluk vstoupil do starého Rostislavova města,11 a ihned porušiv věrnost a zapomněv na svou přísahu — jak jest slovanský zvyk —, obrátil své síly a snahy ne k boji proti Slavomírovi, ale k pomstění potupy, kterou mu způsobil Karloman. Zkrátka napadl s velkým vojskem v táboře
e Sclagamarum corr. slagamarum 1; slagamarum 2. 1 Zuendibalt 1; Zuentibalt 3e. 11 Zuendibald 1; zventibalt 3e.     ^astíciSc.     3 sclavisco corr. slavico 2.
e slagamarum 1.2; sclamarum 3e.
3 Slavomara.
4 Svatopluka.
5 Vévodství.
' Hrabata ve Východní marce.
7 Vilém a Engilšalk.
8 Moravanům.
9 Cf. s tím zmínku o uloupení královského pokladu na Moravě r. 870.
10 Regnum suum, neznamená zde jen původní Svatoplukovo panství, ale celou Velkou Moravu (cf.: Moravané, domnívajíce se, že jejich vévoda zahynul); jeho cesta vedla ovšem nejprve na vlastní Moravu.
11 Urbs antiqua Rastizi, staré ěi bývalé město Rostislavovo; urbs Rastizi — ve slovanském znění Rostislavgrad. Letopisec zde použil označení urbs na rozdíl od jiných lokalit, označovaných jako civitates; i přes relativní promiskuitu používání obou názvů je možné v letopisech sledovat preferenci názvu urbs pro hlavní města a střediska, např. Rezno. V tomto případě šlo patrně o bývalé Rostislavovo sídelní (hlavní) město. O problematice z hlediska archeologického J. Pou-lík, Dvě velkomoravské rotundy 116 n..
-convertit. Denique Baioarios nihil mali suspicantes et minus se observantes cum magno exercitu in castris aggressus est et multos ex eis vivos comprehendit ceteris pene omnibus oecisis,1* exceptis his, qui se prius prudenter de castris subtraxerant; omnisque Noricorum lae-titia de multis retro victoriis conversa est in luctum et lamentationem. Quibus auditis Karlmannus de exercitus sui interitu nimium consternatus est et necessitate compulsus omneš obsides, qui in suo regno erant, iussit colligi et Zuentibaldo1 reddi; vixque unum virům nomine Ratbodonemm inde semi-necem recepit...
Rex vero mense Octobrio cum suis colloquium habuit in Franconofurt; inde in Baioariam profeetus contra Behemos11 inruptionem in regnum suum molientes tutores | partium suarum misit, Arnum videlicet episcopum et Ruodoltum comitem aliosque cum eis. Adversarii autem quendam locum vallo fortissimo circumdederunt, iter angustum in ipso aditu facientes, ad insidias scilicet illorum, qui terminos observabant, ut, si forte aliquis ex illis illuc veniret, in ipso angusto itinere nusquam declinare
Bavory, kteří netušili nic zlého a nedostatečně se střežili, a mnoho z nich zajme živých, když téměř všechny ostatní pobil s výjimkou těch, kteří se prozíravě dříve vzdálili z tábora; a tak se všechna radost Noriků12 z mnoha dřívějších vítězství obrátila ve smutek a nářek.13 Když Karloman uslyšel ty zvěsti o záhubě svého vojska,11 velmi se vyděsil a nezbytím donucen, přikázal shromáždit všechna rukojmí, která byla v jeho království, a vrátit je Svatoplukovi; a sám odtamtud stěží jediného muže jménem Ratboda, polomrtvého, obdržel zpět...
Král se pak v měsíci říjnu radil se svými lidmi15 ve Frankfurtu; odtud se odebral do Bavor a poslal proti Čechům, kteří zamýšleli vpád do jeho říše, ohránce svého území, totiž biskupa Arna16 a hraběte Rudolfa17 a s nimi i jiné. Nepřátelé však opevnih jakési místo18 velmi pevnou hradbou, ponechávajíce jen úzkou cestu u samého vchodu jako léčku proti těm, kteří střežili hranice, aby jestliže by náhodou někdo z nich sem vešel, byl zabit, nemoha v samotném úzkém průchodu nikam uniknout. Mezitím moravští Slo-
k et omneš, quos vivos non comprehendit, occidit in ore gladii 2. a beheimos 3b. c. d. e.
1zuendibaldo 1.
aratbotonem 2; rathodonem 3c.
12 Obyvatel Norika, vnitřního (tj. Korutan) a pobřežního (na Dunaji, tj. Východní marky, resp. Bavor), tedy Bavorů a Slovanů (většinou Korutanců).
13 Bitva se udála asi v červenci a znamenala obnovení samostatnosti Velké Moravy pod Svatoplukovou vládou (871—894). O tom, že se Morava stala svobodnou, viz E. Důmmler I 758,
0 události dále V. Novotný 1/1 351. J. Dekan 133 soudí, že by Moravané dosáhli vítězství
1 bez Svatopluka, o vítězství Moravanů píše P. Ratkoš, Velkomoravská ríša 99 a o obnově samostatnosti L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 150. O porážce Karlomanova vojska vid. dále Ann. Bert. ad a. 871 a Ann. Xanten. ad a. 872.
14 V bitvě padla i obě hrabata Vilém a Engilšalk, Ann. Bert. ad a. 871 a Ann. Fuld. ad a. 884.
15 Velmoži, družinou.
16 Arn byl biskupem ve Wůrzburgu.
17 Rudolf byl markrabí tzv. České marky.
18 Z testu vyplývá, že šlo o opevnění na hranicích Čech proti Bavorům, avšak při cestě, která vedla na Moravu. V tom případě mohlo jít jen o cestu, která procházejíc jihozápadními Čechami, vycházela ze země přes Vitorazsko na Světlou, kde se větvila: severní část směřovala na Moravu do povodí Pulkavy, jižní směřovala k ústí řeky Chúby — byla to tzv. Česká cesta (Boemica semita, Pehaimersteich), L. Havlík, Staří Slované 57. O tom, že toto místo leželo na České cestě, E. Diimmler I 774.
106
ANNALES FÜLDENSES
ANNA1BS FÜLDENSES
107
valens occideretur. Interea Sclavi Ma-ralienses nuptias faciunt, ducentes cuiusdam ducis filiam de Behemis; quod cum suprádicti viri, id est Am et alii, qui cum eo erant, comperissent, ilico armati adversaries sequebantur. Illi autem fugientes ad vallum memoratum ignari venerunt; ibique propter angu-stiam loci equis et armis derebctis vix nudi evaserunt. Nostrates vero superve-nientes DCXLIIII equos cum frenis et sellis atque eiusdem Humeri scuta, quae fugientes dimiserant, invenerunt; et baec nullo resistente tollentes ad castra laeti reversi sunt.
872 Mense Ianuario circa epiphaniam Basilii Grecorum inperatoris legati cum muneribus ét epistolis ad Hludo-wicum regem Badesbonam venerunt...
Mense autem Maio misit Tburingos et Saxones contra Sclavos Marahenses, qui, quoniam regem secum non habe-| bant et inter se Concordes esse nolebant, idcirco terga verterunt hosti bus et plurimis suorurn amissis turpiter rédie-runt; ita ut quidam comites in ilia expeditione fugientes a mulierculis illius regionis verberati et de equis in terram fustibus deiecti referantur. Ite-rum quidam de Francia mittuntur Karlmanno in auxilium contra Sclavos supradictos;   alii, destinantur contra
vané strojí svatbu, přivádějíce dceru jakéhosi vévody z Čech;19 když se to dozvěděli výše uvedení mužové, to jest Arn a jiní, kteří byb s ním, ihned ozbrojeni pronásledovali nepřátele. Ti20 pak prchajíce přišli k uvedené hradbě, a zanechavše tam pro těsnost místa, koně i zbraně, stěží vyvázli holým životem. Když tam pak naši přišli, nalezli 644 koní s otěžemi a sedly a stejný počet štítů, které tam prchající opustili, a bez odporu to sebravše, vrátili se radostně do tábora.
872 V měsíci lednu okolo Zjevení Páně přišli ke králi Ludvíkovi1 do Kezna vyslanci řeckého císaře Basilia2 s dary a listy.
V měsíci květnu pak poslal3 proti moravským Slovanům4 Durynky a Sa-sy a ti, protože neměli krále s sebou a mezi sebou nechtěli být svorní, dali se z té příčiny před nepřáteli na útěk, a když ztratili Velmi značný počet svých lidí, hanebně se vrátili; ba vypravuje se, že některá hrabata byla za této výpravy na útěku zbita ženami z oné země a palicemi stržena s koní na zem. Znovu jsou posláni Karlomanovi na pomoc proti uvedeným Slovanům5 někteří z Frank, jiní jsou určeni proti
19 Z toho, že šlo o dceru českého vévody a jako strojitele svatby uvedl letopisec Moravany, lze soudit, že šlo patrně o svatbu Svatoplukovu, která měla pojistit spojenectví Moravanů s Čechami. E.Mmmler I 774; V. Novotný 1/1 353; J. Dekan 134; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 151; R. Turek, Cechy 142. Vzhledem k zvolené cestě svatebního průvodu nešlo o nevěstu z východních Cech. Její jméno se snad zachovalo v zápise Cividalského evangelia (fol. 4b) a v Liber confraternitatum vetustior s. Petři (p. 12, col. 30, v. 5) v Solnohrade vedle jména Svatoplukova: Szuentiepuh, Szuentezizna; Zuuentibald, uuengizigna. Nazývala se asi SvgtežiznB, Svatožizně.
20 Moravané.
872
' 1 Ludvíku Němci.
2 Východořímského císaře Basileia I. (867—886). 2 Ludvík Němec.
4 Moravanům.
5 Současností obou výprav se může projevovat spojenectví českých knížat s Velkou Moravou. L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 151.'
Behemos. Qui Dei adiutorio freti0 duces quin que his nominibus: Zuentis-lan,P Witislan, Heriman,9 Spoitimar,r Moyslan,s Goriwei,* cum niagnau multi-tudme sibiv rebellare nitentes [Dei auxi-lio freti]w in fugam verterunt et alios quidem occiderunt, alios vero vulne-raverunt. Quidam etiamx in fiuvio Fuldaha^ submerserunt; qui autem evadere potuerunt, in civitatibus defe-cerunt. Deinde parte non modiea illius provinciae depopulata incolumes reversi sunt. In hac expeditione Liutber-tus archiepiscopus primátům tenuit. Hi vero, qui Karlmanno missi sunt in auxilium, id est Arn episcopus et Sigihartus abbas Fuldenšis monasterii, quamvis fortiter hostes premendo pug-nassent, plurimis tarnen suorurn amissis cum magna difficultate Tegressi sunt.
Čechům.6 A ti pět knížat7, jejichž jména jsou Svatoslav,8 Vítězslav,9 Heřman10, Spytimír,11 Mojslav,12 [Bořivoj]13 a která se s velkým množstvím lidu pokoušela bouřit, s pomocí boží obrátili na útěk i jiné pobili a jiné zase zranili. Někteří také utonuli v řece Vltavě,14 ti však, kdož mohli uniknout, utekli se do měst. Poté, zpustošivše nemalou část té země, vrátili se bez pohromy.15 V této výpravě měl vrchní velení arcibiskup Liutbert.16 Ti však, kdož byli posláni na pomoc Karlomanovi, to jest biskup Arn17 a opat fuldského kláštera Sigehard, ačkoli statečně bojovali, doléhajíce na nepřátele,18 přece jen ztratili velmi mnoho ze svých lidí a vrátili se s velkými obtížemi.19 Ale zatím co Karlomari plenil a pábl na úžémí Moravanů,20
° Dei adiutorio freti de». 1.    » Zuentisla 1; zuuentislan 2. 3c. d. e. F.    aherman3e.    • spoitamar 1; spoimar 3e.    ■ mys-lan 3b! d; nyslan 3e; mislan 3e.    • deest 2. 3b. c. d. e. F.    » magna 1; maxima 2. 3b. c. d. e. F.    » hoc verbo finitur 3b. w Dei auxilio freti des. 2. 3c. d. e. í\    * vulneraverunt. Quidam eüarn des. 2. 3c. d. Fludaha in mdrg. al. Fuldaha F.
y waldaha 2; fludaha 3d;
6 Je obtížné rozhodnout, zda zmíněných pět knížat representuje celé Čechy nebo jen jejich část (jih, západ a střed). Kromě vlastních Cechů ve středu Čech se v pozdějších pramenech připomínají v severozápadních Čechách např. Lučané, Lemúzi a SecUičané, v jižních DúóUebi. Zvláštní část Čech představoval východ, resp. severovýchod, oblast chorvatská, kde se připomíná mocné vévodství Zličanů, jejichž materiální kultura ukazuje na těsné souvislosti š Velkou Moravou. O rozdělení Čech viz R. Turek, Kmenová územiv Čechách 3—46, iá.,Die friihmittd-alterlichen Stämmegebiete, a id., Zemepisné oblasti Čech v době hradištní 299—309. L. Havlík, Tři kapitoly 29—30, 55.
' Patrně Svetislavt, Svetoslavt, tj. Svatislav či Světoslav. _
8 Vitislav či Vítězslav bude patrně totožný s oním vévodou z Cech, vzpomínaným pod stejným jménem ľuldskými letopisy k r. 895, R. Turek, Čechy 146.
9 Germánskému jménu Herman, Heriman odpovídá český Vojen, připomínaný v Cosmae Ohron. Boem. I 9.
10 Spoitamor znamená patrně Spytimír.
11 Mojslav, Mislav či Mysláv, příp. Nislav.
12 Jméno Goriwei, Gorivoj (patrně Bořivoj, Bořivoj) je zřejmě pozdějším přípisem, vyskytujícím se jedině v Schlettstadtském rukopise -(a v rukopisech filiovaných), ačkoli i tu se výslovně píše o pěti knížatech. Marginální doplnění šestého jména (Bořivoje) vysvětluje R. Turek, Čechy 145, tím, že autor předlohy, nedoveda si vysvětlit, proč Bořivojovo jméno chybí, přidal je jako opravu k původním pěti. Podobně V. Vaněček, Prvních tisíc let 48.
13 Tažení zřejmě směřovalo do středních Čech.
14 E. Důmmler I 777; V. Novotný 1/1 355; R. Turek, Cechy 142, 145.
15 Liutbert byl arcibiskup mohučský (863—889).
11 Arn byl biskup wiirzburský. Taženi zaznamenaly k r. 872 Bertinské letopisy.
17 Moravany.
18 S touto výpravou souvisí zpráva Xantenských letopisů k r. 872 o íránském obleženi nejvíce opevněného města Moravanů.
19 Mezi Moravany či v Moravanech.
20 Místo není známo; bylo však zřejmě někde mezi ústím řeky Chúby a Moravy. O událostech E. Dummler 1777; V. Novotný 1/1 356; J. Dekan 136.
108
ANNATES FULDENSES
ANNATES FULDENSES
109
Sed dum Karlmamius caedes et incen-dia in Marahensibus exereuisset, Zuen-tibald misso clam exercitu copioso Baioarios, qui ad tuendas naves in litoie Histri fluminis relieti fuerant, occupavit et alios occidit, alios necavit in flu mine, alios vero captivos duxit; nullusque inde nisi Embricbo Rades-bonae civitatis episcopus cum paucis evasit.
873 Quidam etiam Alamannus nomine Berehtrammus, qui superiore anno in Marahensibus Sclavis fuerat comprehen-sus, a Zuentibaldoz dimissus venit ad regem et legationem sibi ab eodem duce iniirnetam retulit, sicut prius iuramento constrictus se facturum esse pollicitus est...
Mense Novembrio Agathon archi-episcopus, Basilii Grecorum imperatoris legatus, ad renovandam pristinam ami-citiam cum epistolis et muneribus ad Hludowicum legem Radesbonam venit; quam rex honorifice suscepit et absol-vit.
Thachulfus comes et dux Sorabicia limitis mense Augusto moritur.
874 Sorabi* et Siusli0 eorumque vicini Thachulfo defuncto defecerunt; quo-
Svatopluk, vyslav tajně početné vojsko, přepadl Bavory, kteří byli ponecháni, aby střežili lodě na břehu řeky Dunaje, a jedny pobil, druhé zahubil v řece, třetí pak odvedl do zajetí; a nikdo odtamtud nevyváži leč jen Embrieho, biskup města Ěezna, s několika málo lidmi.
873 Také jakýsi Alaman, jménem Be-rechtram, který byl předešlého roku zajat u moravských Slovanu, přišel ke králi1 — byv Svatoplukem propuštěn— a sdělil poselství,2 které mu bylo tímto vévodou uloženo, jak to před tím slíbil učinit, zavázav se k tomu přísahou...
V měsíci listopadu přišel ke králi do Rezná s listy a dary arcibiskup Agathon,3 vyslanec Basilia, císaře Řeků, aby obnovil staré přátelství; král jej přijal s poctami a propustil.
Thakulf, hrabě a vévoda srbského pomezí,4 v měsíci srpnu zemřel.
874 Srbové a Suselci1 a jejich sousedé po smrti Thakulfově odpadli; jejich
s zuendibaldo 1.    3 sarabici 2.
873
' soraphi 3d.
Ludvíku Němci v měsíci dubnu na sněm do Búrstadtu u Wormsu. 1 Obsah poselství není blíže znám, V. Novotný 1/1 356. J. Dekan 138 se domnívá, že obsahovalo Svatoplukovu nabídku míru. Není však vyloučeno, že šlo o propuštění arcibiskupa Metoděje z vězení ve Švábsku a že tato akce souvisí s žádostí Moravanů u římské kurie, mající tentýž cíl; L. Havlík, Byzantská mise 119—120.
E. Honigmann, Studies in Slavic Church History, B, Un ArcMveque ignatien de Moravic, Rivál de S. Méthode 163n. se domnívá, že patriarcha cařihradský Ignatios se pokusil prostřednictvím arcibiskupa Agathona získat v čas Metodějova věznění supremaeii nad Velkou Moravou. Agathon však byl ustanoven v povodí srbské Moravy, které tehdy s Bulharskem připadlo pod supremaeii cařihradského patriarchátu, F. Dvornik, Les Slaves 234n. a id., The Slavs 97 a 1'63—4, L. Havlík, Byzantská mise 119, id., Constantine and Methodius 35. Tj. vojvoda, náčelník pohraniční Srbské marky.
874
1 B. Dudík, plukem.
Moravy 1210 se domníval, že povstání Srbů a Suselců bylo podníceno Svato-
rum audaciam Liuťbertus archiepisco-pus et Ratolfus Thachulfi successor ultra Salám ůuviurn mense Ianuario profecti praedis et incendiis sine bello compresserunt et eos sub pristinum redegerunt servitium...
Indeque rediens cum Karlomanno et Hludowico jBliis suis in villa Eorah-heim locutus est ibique legates Zuenti-baldi pacem petentes et fidelitatem promittentes suscepit. | Cuius legati-onis princeps erat Iohannes presbyter de Venetiis, qui etiam, ut ei rex omni ambiguitate remota crederet, quicquid verbis dicebat, sacramento frrmabat, videlicet ut Zuentibald regi fidelis permaneret cunctis diebus vitae suae et censům a rege constitutum per annos singulos solveret, et si ei tantummodo quiete agere et pacifiee vivere conce-deretur. Behemorum quoque nuntia rex audivit et absolvit et post haec in Baioáriam se recepit.
877 Sclavi, qui vocantur Linones, et       877 Slované zvaní Liňané, Suselci a je-
smělost potlačili kořistěním a pálením — bez ozbrojené srážky — arcibiskup Liutbert a Thakulfův nástupce Ratolf, vytáhnuvše v měsíci lednu za řeku Sálu, a uvedli je zpět v předešlé poddanství. ..
A odtamtud2 se vraceje,3 hovořil ve dvorci Forchheim se svými syny Karlo-inanem a Ludvíkem a přijal tam Svatoplukovy vyslance, kteří žádali o mír a slibovali věrnost. Vůdcem tohoto poselstva byl Jan, kněz z Benátek,4 který také, aby mu král zbaven vší pochybnosti věřil, cokoliv slovy promlouval, stvrzoval přísahou, totiž že Svatopluk zůstane. králi věrný po všechny dny svého života a bude každoročně platit poplatek králem ustanovený, jen když mu bude povoleno prodlévat v klidu a žít v míru.5 Také poselstvo Čechů král vyslechl a propustil a uchýlil se nato do Bavor.6
2 Z rozhovorů s papežem Janem VIII. ve Veroně o příštím nositeli císařské koruny, o placeni papežského peníze z Bavor a snad i o moravsko-panonských církevních záležitostech, jak uvadl E. Dummler I 812. Dále též Z. E. Dittrich, Christianity 196, 209.
3 Ludvík Němec. , „,
4 Jan z Benátek se znovu připomíná r. 879, kdy byl vůdcem Svatoplukova poselství k rímske kuru, CDB I, 22. ,  ,   v . „ ,        ^ . .
6 E. Dummler I 813 píše o vasalském poměru, jímž nebyla vsak dotčena vnitrní samostatnost Moravy, V. Novotný 1/1, 358—359 hovoří o straníckosti formulace a vnitřní samostatnosti, vykoupené poplatností, J. Dekan 143 mluví o Svatoplukově kapitulaci, P. Eatkoš, Velko-moravská ríša 100 soudí, že Svatopluk uznal svrchovanost Východofranské ruse. Cf. tez B. Rretholz, Dějiny I 45; W. Wegener, Bčhmen u. Mähren 23 a V. Vaněček, Stat Moravanů 30. „ , V jednostranně pojaté formulaci forchheimského míru nelze rozhodne spatřovat více,nez vru skutečně je. Není v ní např. vůbec řečeno, zda zmíněnou přísahu Svatopluk skutečně složil, Z. Fiala, Vztah 40. O přísaze jako slibu zanechání nepřátelství cf. H. Mitteis, Der Staat 87. Poplatek znamenal pouhou úplatu či náhradu za zachování míru druhé strany, což bylo přímou podmínkou jeho placení: např. dalmátska byzantská města odváděla' poplatek chorvatskému vévodovi, aby s ním mohla žít v míru, P. Šišié, Geschichte der Kroaten I 110, 400. K forchheimškému míru dále L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 153—154 a id., O 'politických osudech 121, id., Velká Morava 236. Placení poplatku (nejdéle do Ludvíkovy smrti r. 876) nemělo vlivu na faktickou samostatnost Velké Moravy.
6 V. Novotný 1/1 359 se domnívá, že došlo k obnově starého poplatku, podobně soudí i R. Turek, Dechy 145. Ve zprávě, která je poslední zmínkou o přímém jednání Cechů s Východofranskou říši až do r. 895, však řeč o poplatku není. Čechy se dostávají pod panství Svatopluka a do sféry Velkomoravské říše, L. Havlík, Územní rozsah 53—54 a id., Tři kapitoly 55n. Cf.k tomu zprávu Fuldských letopisů k r. 895, údaje Christ. mon. Vita et passio, e. 1, 2; Thietmari Mers. Ghron. VI99; Gosmae Ghron. Boem. 114, jakož i Reginonis Ghron. ad a. 890. E. Graus, Ríše velkomoravská 14 klade připoutání Čech k Moravě do osmdesátých let 9. stol.
.110
ANNALES FUDDENSES
ANNALES F.ULDENSES
111
Siusli eorumque vicini defectionem molientes solitum dare censumrenmrant. 90 Quos I Hludowicus rex missis quibus-dam fidelibus suis circa mediam quadra-gesimam sine bello compressit; accep-tisque obsidibus nonnullis et muneribus non paucis eos sub pristinum redegit servitium.
64,65 880 Sclavi, qui vocantur Dalmatii, | et Behemi atque Sorabi caeterique circum-circa vicini audientes stragem Saxo-num a Nordmannis factam pariter conglobati Thuringios invadere nitun-tur et in Sclavis circa Salam fluvium Thuringiis fidelibus praedas et incendia exercent. Quibus Boppo comes et dux Sorabici limitis cum Thuringiis11 occur-rit et Dei auxilio fretus ita eos prostra-vit, ut nullus de tanta multitudine re-maneret.
íoi 884 Imperátor in terminis Noricorum et Sclavorum cum Zuentibaldoe colloquium habuit.
106 887 Nam cum idem imperátor in villa Tribure consedisset, suorum undique opperiens  adyentum,  Arnolfus cum
1 cum Thuringiis des. 2. 3c. d. e. F.    e zuuentibaldo cod.
877
jich sousedé1 zamýšlejí odpadnout a odmítnou dát obvyklý poplatek. Král Ludvík poslal některé své věrné a potlačil je bez boje asi uprostřed doby postní.; a když přijal některé rukojmí i nemálo darů, uvedl je zpět v dřívější poddanství.
880 Slované, kteří se nazývají Dale-minei, Čechové i Srbové a také ostatní okolní sousedé, uslyševše o porážce Sasů od Normanů,1 spojí se a pokusí se společně napadnout Durynsko a plení a pálí na území Slovanů při řece Sále,2 kteří zůstali Durynkům věrni. Boppo, hrabě a vévoda srbského pomezí,3 se jim (s Durynky) postavil na odpor a s boží pomocí jim způsobil takovou porážku,4 že nikdo z tak velkého množství nezůstal na živu.
884 Císař1 měl na pomezí Noriků a Slovanů2 rozmluvu se Svatoplukem.3
887 Neboť když se týž císař1 usadil na dvorci Tribur, očekávaje zde příchod svých stoupenců ze všech stran, Ar-
1 Sousedy Suseloů mohla být další srbská knížectví a Glomači. O boji E. Diimmler II 65. 880
1 2. února u Hamburgu.
2 V Srbské marce.
3 Srbské marky. E. Diimmler II 138.
* Někdy po tomto roce přestávají Srbové a Glomači platit tribut Východofranské říši, a to až do r. 897, E. Klebel, Die Ostgrenze des Karolingischen Beiches 356. Thietmar ve své kronice (VI 99) vypráví, že obyvatelé území při Solavě platili tribut Svatoplukovi na Moravu, cf. L. Havlík, Územní rozsah 59—60 a id., Tři kapitoly 60.
1 Císař Karel III. Tlustý, od r. 882 král bavorský a východofranský.
2 Bylo to blíže Tullnu, patrně na severním okraji Vídeňského lesa, na tehdejších hranicích Velkomoravské a íránské říše.
3 O jednání viz pozn. 25 v řezenském pokračování letopisů k r. 884.
887
1 Karel III. Tlustý.
manu valida Noricorum .et Sclavorum supervenit et ei molestus efficitur.
nulf2 sem přispěchá se silným sborem Noriků a Slovanů3 a stává se mu obtížným.4
Anualium Fuldensium Continuatio Ratisbonensis
Letopisů Muských Pokračování řezenské
109 882 Bex autem morabatur in Germania et ante natalem Domini placitum habuit ad Wormaciam; ibi multiformis nuntiis Maravorum aliarumque gentium receptis et auditis compositisque rebus remeavit Alamanniam.
no 884 Reverso ad Alamanniam rege habitům est in villa, quae dicitur Cholon-puruh, generále conventum. Inde edic-tum est Baiowarios ad Italiam contra Witonem belligera manu proficiscere.
Quippe Pannonia magnum detrimen-tum patitur; cuius rei unde exordium narratur assumpsisse, stilo enucleamus. Igitur cum duo fratres, Willihalmus et Engilscalchus, terminům regni Baio-wariorum in oriente a rege, id est seniore Hludowico, concessum contra Ma-ravanos1 tenuerunt multaque pro patria
882 Král1 však dlel v Germanii a před Narozením Páně2 konal sněm ve Wormsu; a když tam přijal rozmanité posly Moravanů3 a jiných národů, vyslechl je a uspořádav záležitosti, navrátil se do Alamanie.
884 Když se král1 vrátil do Alamanie, konal se2 obecný sněm ve dvorci, který se nazývá Kolmar. Tam bylo nařízeno Bavorům, aby táhli s vojenskou mocí do Itálie proti Vidovi.3
Panonie pak utrpí velkou pohromu; odkud prý povstal toho počátek, zde vypisujeme. Tedy když dva bratři Vilém a Engilšalk4 drželi pohraničí panství Bavorů na východě5 proti Moravanům, které jim bylo svěřeno králem, to jest Ludvíkem starším,6 a když prý se v bojích na obranu vlasti
f maiauonos 3.
2 Arnulf, syn Karlomanův, byl od r. 876 vévodou Korutan a Panonie.
3 Slované zde vzpomenutí pocházeli z Východní marky a hlavně z Korutan.
4 Karel III. byl zde přinucen vzdát se vlády a východofranským králem se stal Arnulf. E. Diimmler II 301n.
882
1 Východofranský, tj. císař Karel III. Tlustý.
2 V listopadu. ,
3 Poselství Moravanů se patrně týkalo poměrů a událostí ve Východní marce, k tomu iuldske letopisy kr. 884, řezenské pokračování E. Diimmler II 208; V. Novotný 1/1 387; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 159—160.
1 Císař Karel III. Tlustý (881—887).
2 V únoru r. 884.
3 Vido byl vévodou spoletským.
4 Viz Ann. Fuld. ad a. 870.
5 Tj. Východní marku (marchia orientalis).
6 Ludvíkem Němcem.
112
ANNALES FUĽDENSES
ANN ALES FUIiDENSiES
113
tuenda oonfliotando sudasse feruntur, tandem diem ultimum huius aeris in eadem voluntate finivere permanentes non vero esset honor illorum flliis redditus, Arbo in comitatum domno rege concedente suooessit. Quod praedic-torum virorum pueruh illorumque pro-pinqui in contrarium accipientés vel vertentes dixerunt alterutrum fieri, vel Arbonem oomitem, si non recederet | de comitatu parentum suorum, vel se ipsos ante faeiem giadii morituros. Hoc expe-rimento Arbo concussus amiciciam iniit cum Zuentibaldo duce Maravorum gentis firmataque inter illos foedera filium suum obsidem fieri non tardavit. Nec minus ipsi praedicti pueri consulunt quosdam primores Baiowarici gentis collatisque propinquis ac undique co-piis fortior manus in id tempus illis adstabitur; comitem a rege constitutum inhonorifice expellebant comitatumque ilhs in usum usurpaverunt. Hoc ergo factum est post obitum regis Hludu-wici natorumque eius Carlmanni et Hluduwici, quorum successor fráter illorum minimus in regno extitit. Qui mox, prout antea tenuit, Arboni prae-dictum comitatum reddidit; sed tarnen ex hac re contexta, ut praediximus, detrimentum Pannoniam sentire IUI versiculis prose intertextis ad suavita-
mnoho nenamáhali a když nakonec i poslední den tohoto života ukončili' setrvávajíce ve stejném úsilí, tu tento úřad nebyl svěřen jejich synům a (na jejich místo) nastoupil se souhlasem pana krále jako hrabě Aribo. Synkové těchto mužů a jejich příbuzní, přijímajíce to či vykládajíce jako projev nepřátelství, prohlásili, že se musí stát jedna ze dvou věcí, buď že zemře hrabě Aribo, nevzdá-li se hrabství jejich otců,8 nebo že zemrou oni sami ostřím meče. Aribo otřesen touto zprávou, naváže přátelství se Svatoplukem, vévodou9 národa Moravanů, a nezdráhal se, aby se k upevnění smluv jeho syn10 stal rukojmím. Nicméně se oni jinoši obrátí o radu na některé velmože bavorského národa, a když shromáždili příbuzné a vojenské sbory ze všech stran, silnější vojsko jim v ten čas vyvstane po boku; hraběte ustanoveného králem neuctivě vyhnali a sami se zmocnili hrabství,   aby  ho užívali. Tedy toto se stalo po smrti krále Ludvíka a jeho synů Karlomana a Ludvíka, jejichž nástupcem v královládě se stal jejich nejmladší bratr.11 Ten brzy vrátil zmíněné, hrabství Aribovi, jak je měl dříve v držení.12 Ale přece vyložíme čtyřmi veršíky, vpletenými do prózy k potěše čtenáře, jak se to
7 V létě r. 871 před urbs antiqua Bastizi.
8 Tj. Viléma a Engilšalka.
9 Euldské letopisy záměrně používají pro Svatopluka označení dux, ačkoli každého bezvýznamného normanského náčelníka považují za krále. Na tuto tendenčnost poukázal P. Graus, Bex-dux Moraviae 147, 189, uvádějící, že dus je zde a na mnoha jiných místech letopisů výrazem franských expanzivních snah. O Svatoplukovi jako králi dále L. Havlík, Velká Morava, a Franská říše 164—170. Gf. dále Beginonis Ghron. ad a. 890 a označení král u Widukindi, Ber. Gest. Sax. 118, CJirist. mon. Vita et passio, c. 2, Cosmae Ghron. Boem. 110, 14. Svatoplukova královská hodnost souvisela nejen s jeho faktickou samostatností, ale také s tzv. bezprostřední ochranou, kterou mu v rámci římského evropského univerza poskytla s pominutím všech jiných světských vládců (tj. franských králů a císařů) římská kurie privilegiem Industriae tuae r. 880 (CDB I, 24). Papežský list z r. 885 (CDB I, 26), který potvrzuje zmíněné privilegium, nazývá Svatopluka králem. Cf. též J. Macůrek, L% mission 40.
10 Isanrik.
11 Ludvík Němec zemřel r. 876, Karloman r. 880, Ludvík III. 20. ledna 882. Tímto bratrem byl císař Karel III. Tlustý, který se stal východofranským králem v první polovině května 882. Snahy po ovládnutí marky Vilémovými a Engilšalkovými syny lze tedy datovat do období po smrti Ludvíka III., jednání Axiba se Svatoplukem pak před vlastní usurpaci Východní marky, k níž muselo dojít nejpozději do první poloviny dubna 882.
12 K navrácení správy Východní marky Aribovi mohlo dojít nejdříve v květnu ve Wormsu.
tern legentis, quonam modo hoc fieret, pandemus:
Omne elicit Iesus fieri non stabile regnum In se dividuum et nil dissociabile fir-mum;
Hinc dolus, anxietas tibi, formosissima
tellus,
Hinc labor exoritur, quondam Panno-
nia felix.
Igitur eodem anno, quo illi pueri praedictum comitem, id est Arbonem, a rege commendatorum exortem fieri honorum impetraverunt, Zwentibaldus dux Maravorum, plenum doli et astutiae cerebrum, non inmemor utriusque, quanta ab antecessoribus istorum pue-rorum cum gente sua, usque dum ad illos terminum Baiowariorum praeten-derunt, passus sit mala, insuper etiam amicitie ac iuramenti, quae cum Arbone iniit pepigitque, ad hoc vindicare proficiscitur et perfecit. Nam de sep-tentrionali parte Histri fluminis appre-henso Werinhario de pueris Bngilscal-chi, qui tres habuit, mediocri, Vezzillo-ni quoque comiti,- qui illorum propin-quus erat, dexteram manum cum lingwa et — monstrum simile — veren-da vel genitalia, ut nec signaculo de-sistente absciderunt; homines vero illorum quosdam sine dextra levaque reversi sunt. Exercitus scilicet iussu ducis igne devastat omnia; insuper ultra Danubium missis speculatoribus, ubicumque proprietas vel substantia praedictorum fit puerorum, igni tradita sine mora est.
Hoc scandalum antefacti puerilis consilii spatio unius anni sentitur; hinc equidem non confidentibus a rege
stalo, že z této spletité události, jak jsme předem řekli, Panonie zakouší škodu:
Stálá že není ta vláda, jež uvnitř dělí
se ve dvě,
a že co nesvorné jest, též nebývá pevné,
dí Ježíš.
Odtud i pro tebe šalba a úzkost, ty nejkrasší země, odtud i útrapa tvoje, ty Panónsky kraji, kdys šťastný.
Tedy téhož roku, kdy oni jinoši dosáhli toho, že zmíněný hrabě, to jest Aribo, byl zbaven úřadů svěřených mu králem,13 Svatopluk, vévoda Moravanů, mysl plná šalby a ťiskoků, dobře pamětliv toho, kolik pohrom vytrpěl se svým národem cd předků těchto jinochů v těch dobách, kdy až k nim rozšířili pohraniční území14 Bavorů, nadto také pamětliv přátelství a přísahy, jež ujednal a uzavřel s Aribonem, vytáhne, aby se pomstil za to všechno, a dosáhl toho. Neboť zajavše na severní straně řeky Dunaje15 Verinhara, prostředního z Engilšalkových synů, kteří byli tři, a hraběte Vezzila, který byl jejich příbuzným, uřezali jim pravou ruku i jazyk a — stejně to hrůzný čin — přirození či genitálie, že po nich nezůstalo ani stopy. Některé pak jejich lidi vrátili bez pravé a levé ruky. Vojsko zase na rozkaz vévody ohněm vše pustoší. Nadto byli vysláni za Dunaj zvědové, a kdekoliv byl nějaký majetek či vlastnictví oněch jinochů,16 byl bez prodlení svěřen ohni.
Toto potupné jednání, zaviněné předcházejícím opatřením jinochů, se zakouší po celý jeden rok.17 Protože si
13 Tj. koncem zimy a počátkem jara r. 882.
14 Hrabat Viléma a Engilšalka, kteří byli od léta 870 až do léta 871 správci Moravy a podíleli se patrně na Svatoplukově zajetí.
15 Majetek rodu Vilémova a Engilšalkova na severním břehu Dunaje se rozkládaly při ústí řeky Chúby a Kremže. Kromě toho měly mezi Dunajem a Wagramem majetek jen kláštery Nieder-Altaich a Kremsmiinster, L. Havlík, Staří Slované 22, 27—28; E. Důmmler II 227.
16 Šlo o statky v území při řece Březnici (Perschling) a Tullnu, L. Havlík, Staří Slované 26.
17 Tj. v r. 882, po restituci Aribově císařem Karlem III.
8 prameny
114
ANNA'LES FUILDENS'ES
ANNALES FULDENSES
115
pueris aliquid boni propter delictum, quod in Arbone commisere, recesserunt stätueruntque fieri homines Arnoiii, Carlmanni regis filii, qui tunc Panno-niam tenuit. Quo audito Zwentibaldus dux misit nuntios ad eum, ait Uli: „Inimicos meos sustentas; si eos non dimiseris, nec me tecum pacificatum habebis." Alteram etiam occasionem adversus eum pro tulit: „Tui homines in vitam meam nec minus in regnum meum dolose cum Vulgaris conciliave-runt", qui priore anno suum regnum vastavere, „hoc volo mihi cum iura-mento verum non esse contestari"; quorum neutrum umquam se facturum Arnolfus renuntiavit. Itaque dux non diu collectis ex omni parte Sclavorum copiis magno cum exercitu invadit Pannoniam, inmaniter ac cruenter more lupi mactat, igne et ferro maximám partem devastat, deterit et consumit, ita ut non inmerito istam ad miseriam hie versus conponi:
Hie patrie planctus simul et misera-bile funus.
Quo acto dolore per antefactum puerile consilium spatio unius dux cum exercitu suo non lesus remeavit in sua.
Ceterum vero instanti anno, quo ista conputamus, iterum dux coagulata multitudine hostiliter in Pannoniam hostilem exercitum infert, ut, si quid antea remaneret, nunc quasi ore lupi per totum devorasset. Tanta enim multitudine in isto itinere pollebat, ut in uno loco ab ortu usque ad vesperum lucis exercitus eius preterire cernitur. Cum tanta enim multitudine in regno
jinoši z toho neslibovali od krále18 nic dobrého pro provinění, které spáchali na Aribovi, utekli a rozhodli se stát Ľdmi Arnulfa19, syna krále Karlo-mana, který tehdy držel Panonii. Když se to doslechl vévoda Svatopluk, poslal k němu posly20 a řekl mu: „Podporuješ mé nepřátele; jestliže je neodešleš, ani se mnou nebudeš v míru." Také jinou výtku vznesl proti němu: „Tvoji lidé se lstivě spojili proti mému životu a stejně i proti mému panství s Bulhary" — kteří předešlého roku zpustošili jeho království21 — „chci, aby mi bylo přísahou stvrzeno, že to není pravda"; Arnulf vzkázal, že nic z toho neučiní. A tak vévoda sebral zanedlouho ze všech stran vojenské sbory ze všech krajů Slovanů;22 napadne s velkým vojskem Panonii, zuřivě a krvavě vraždí jako vlk, ohněm a mečem její největší část zpustoší, rozvrátí a zničí, takže plným právem lze složit na tuto pohromu tento verš: Toto jest vlasti žal a smutný zároveň konec.
Když byl učiněn v průběhu jednoho roku23 konec útrapám vzniklým pro předcházející opatření jinochů, vrátil se vévoda se svým vojskem bez pohromy domů.
Ostatně pak příštího roku,24 co tohle vypočítáváme, vévoda sebrav množství lidu podruhé, vtrhne jako nepřítel s vojskem do Panonie, aby to, co by z dřívějška zbylo, nyní jakoby vlčí tlamou zcela pohltil. Vládl totiž na téhle výpravě tak velkým množstvím lidu, že na jednom místě bylo možno
18 Císaře Karla III. Tlustého.
19 Vasaly. Došlo b tomu patrně na podzim r. 882. Událostí ve Východní marce se patrně týkalo Svatoplukovo poselství ke Karlu III. v listopa'du do Wormsu, Ann. Fuld. ad a. 882.
20 Z kontextu vyplývá, že k tomu došlo z jara r. 883.
21 Šlo o bulharský nájezd, který se uskutečnil r. 882 nejspíše do oblastí na Tise, náležejících pod Svatoplukovo panství, L. Havlík, Územní rozsah 60—67, P. Ratkoš, Východné oblasti Velkej Moravy 105—107. Dále I. Dujčev, Vztahy 22, 29; P. Dvornik, The Slavs 81.
22 Tj. z území Velkomoravské říše, k níž tehdy náleželo Vislansko, Čechy, Srbsko, horní a snad i střední Poodří, část Potisí.
23 R. 883.
24 Tj. r. 884.
Arnolfi per XII dies exspoliando versa-batnr, demum, prout voluit, prospere reversus  est,  postea  quoque missa quadam  exercitus  sui parte supra Danubium. Quod audientes filii Willi-hehni et Engilscalchi, qui maiores natu erant, Megingoz et Papo, quibusdam Pannoniorum secům assumptis contra illos incaute venerunt; sed tamen pug-nam certaminis iniere non utile, nam ad illos victoria concessit. lsti fuge presidium querentes Megingoz et Papo in flumine, qui dicitur Hrapa, vitam finivere; frater vero Bertholdi comitis cum aliis quamplurimis a Sclavanis ten-tus est. Attendant, iudicents atque contendant detractores veri; et quibus huius suasoribus rei vel consilii pri-mordia placuerint, placeant etiam sub-sequentia mala. Vituperavere autem pacem,   qua   con|servata Pannonia conservata est, qua vero viciata per spatium tantum isto continuatim tertio anno dimidio instanti Pannonia de Hraba flumine ad orientem tota deleta est. Servi et ancillae cum parvulis suis consumpti sunt, primoribus quibusdam tentis, quibusdam occisis et, quod tur-pior erat, truncatis manu, lignwa, geni-talibus remissis. Haec enim omnia pro-cul dubio gerantur sive per misericor-diam sive per iram Dei; sed iram Dei iustam vindictam fieri appellamus, quae
vidět, jak jeho vojsko prochází od východu až do západu slunce. Když tedy s tak velkým vojskem po 12 dní neustále kořistil v panství Arnulfově,25 vrátil se nakonec s úspěchem, tak jak zamýšlel, a poté ještě poslal jistou část svého vojska za Dunaj. Když o tom uslyšeli starší synové Viléma i Bngil-šalka, Megingoz a Papo, vzali s sebou některé z Panónskych a neobezřetně proti nim vytáhli. Přece však svedli neužitečnou bitvu, neboť vítězství připadlo druhým.26 Ti dva, Megingoz a Papo, hledajíce záchranu v útěku, ukončili život v řece, která se nazývá Rába; bratr pak hraběte Bertolda byl Slovany s přemnohá jinými zajat. Ať dávají pozor, ať uvažují a ať srovnávají zlehčovatelé pravdy; a těm, jimž se jakožto rádcům této věci nebo tohoto záměru zalíbil počátek, ať se líbí také pohromy, které z toho vzešly. Pohaněli totiž mír, s jehož zachováním byla i Panonie zachovávána, s jehož však porušením byla Panonie nepřetržitě po dobu půl třetího roku na tak rozlehlých prostorách východně od řeky Báby zničena.27 Poddaní, muži i ženy28 byli se svými dětmi povražděni, zatímco někteří velmoži byli zajati, jiní zabiti a jiní — což bylo potupnější byli navráceni s uřezanýma rukama, jazykem a genitáliemi. To všechno se
25 Arnulfovo panství v Panonii se prostíralo od Vídeňského lesa na východ a na jih od Rabnice a Korôshegy v Bakoňském lese. V podstatě šlo o území Blatenská mezi Bakonským lesem a Dravou.
26 Moravanům. O všech událostech E. Diimmler II 226—228; V. Novotný 1/1 386—388; J. Dekan 160; L. Havlík, Velká Morava a Franská ríše 160.
27 Východně od řeky Ráby je vyjádření podle tehdejších kartografických představ; v dnešním pojetí jde spíše o kraje jihovýchodně od Ráby. V. Novotný 1/1 358 považoval Panonii od r. 884 za součást Svatoplukova panství a Velkomoravské říše, E. Diimmler II 228 a nověji J. Dekan 161 vyslovují v tomto směru skepsi, nejnověji L. Havlík, Územní rozsah 67—72 a V. Vaněček, Stát Moravanů 25 přiznávají příslušnost části Panonie k Velkomoravské říši. Euldské letopisy nemají zprávu o odchodu moravských oddílů z Panonie po bitvě u Ráby a r. 892 byli nuceni Arnulíovi poslové volit cestu do Bulharska oklikou po Sávě, aby nebyli znepokojováni Moravany. Nešlo o Panonii celou, ale o značnou část Blatenská (bez jeho západní oblasti). Cf. Konstantin Porf., De adm. imp., c. 40,42; Simonis de Keza, Gesta Hung. II 23—27, 34.
28 Servus znamenal v 9. stol. v oblasti Východní marky, Korutan a Panonie poddaného (ancilla poddanou), L. Havlík, Slované ve Východní marce 274—281.
-116 ANNALE5 FULDENSES
totiž bez pochyby děje buď z božího milosrdenství nebo z hněvu; ale o hněvu božím říkáme, že se děje jako spravedlivá odplata, která — kdyby nebyla spravedlivá — nikdy by se, jak věříme, neuskutečnila.
Císař29 táhne k východu přes Bavory a blízko řeky Tulný měl poradu na hoře Comianu.30 Tam přijde mimo jiné vévoda Svatopluk se svými knížaty, a jak je obyčej, stane se leníkem rukou císařovou a stvrdí mu přísahou věrnost, že pokud bude Karel žít, nevpadne nikdy do jeho říše s nepřátelským vojskem.31 Potom, když přišel vévoda Braslav,32 který v té době měl panství mezi řekou Dravou a Sávou a připojilse jako podřízený k jeho vojsku, pokračoval král přes Korutany v cestě do Itálie a v Pávii šťastně oslavil Narození Páně.
29 Karel III. Tlustý.
30 Möns Comianus se obvykle hledá na Kumenbergu-Burgstallu na severním výběžku Vídeňského lesa, nad starým římským městem Comageni u Tullnu, ef.: altera iuxta Comagenos civitatem it maňte Cumecíerg vallo firmissimo erat exslrueta, Ann. Einhardi ad a. 791. L. Havlík, Staří Slované 26—27. Ke schůzce došlo patrně v říjnu.
31 E. Dümmler II 228 hovoří o obnově leního slibu, V. Novotný 1/1 390 o manské přísaze, týkající se Panonie, a upozorňuje, že při uzavření míru nelze zapomínat na Svatoplukův poměr ke kurii, L. Hauptmann, Uloga Velikomoravske državě 244 píše, že Svatopluk vyměnil nezávislost a politickou svobodu získanou od papeže za vasalství k císaři. J. Dekan 161 hodnotil jednání jako složení přísahy vasalské věrnosti a P. Batkoš, Veľkomoravská ríša 103 uvádí, že Ilo o hold a přísahu věrnosti a uznání nominální suverenity císaře.
Zprávě nelze upřít jistou franskou jednostrannost aspektu; nicméně je v ní patrna snaha rozlišit pečlivě panství Svatoplukovo na jedné a doménu moci císaře Karla III. na straně druhé. Pokud jde o přísahu věrnosti, spojenou s podmínkou zastavení Svatoplukova nepřátelství vůči Franské říši, resp. její části (v tomto případě šlo o Arnulfovo panství v Panonii), šlo o klasický případ charakterisovaný H. Mitteisem, Der Staat 87 (přísahající zanechá vůči receptoru slibu nepřátelství). Proto se přísaha nemusela týkat ani oblasti Vídně (jak se domýšlí K. Oettinger, Das Werden Wiens, Wien 1951, 91), ani Panonie, příp. její části (jak se domníval V. Novotný 1/1 390 a nověji V. Vaněček, Stát Moravanů 25). Pokud jde o leníka-homo, není s ním nutné bez výhrad spojovat Panonii; je potřebí si uvědomit, že císař byl světským zástupcem a ochrán-cem papežství a světským představitelem v západoevrop. imiversum Christianům Romanům; A v této nejvyšší funkci — i když franské panovnické prvky tu měly velkou váhu (vyplývá to i ze samé formulace Euldského letopisu, uplatňujícího franské univerzalistické představy; tak rozuměl fuldské formulaci i Heriman z Reichenau ve své kronice) — císař vystupoval vůči Svatoplukovi, stojícímu od r. 880 pod bezprostřední patronancí římské kurie, udělenou s pominutím všech světských vládců, tj. i franských císařů, CDB I, 24. Vztah Svatoplukův k císaři byl tedy poměrem k světské hlavě univerza Romana a ochránci kurie, nikoli k panovníkovi Franské říše; ve skutečnosti měl však význam pouze Svatoplukův poměr k papežství, jak to papež Štěpán V. potvrdil králi Svatoplukovi r. 885 (CDB 1,26), když stvrdil znovu jeho bezprostřední ochranu s pominutím všech světských panovníků (franských císařů) a zdůraznil, že veškerá světská moc (tedy i Svatoplukova) pochází jen z moci duchovní, za jejíhož nejvyššího představitele platilo podle theologicko-právních názorů jen římské papežství. L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 162—164, id., The Relationship 112—115.
32 Vévoda vnitrozemských Chorvatů.
indubitanter non, nisi iusta sit, um-quam evenire creditur.
Imperator per Baiowariam ad Orien-tem proficiscitur veniensque prope fiumen Tullinam Monte Comiano colloquium habuit. Ibi inter alia veniens Zwentibaldus dux cum principibus suis, homo, sicut. mos est, per manus imperatoris efficitur, contestatus illi fidelitatem iuramento et, usque dum Karolus vixisset, numquam in regnum suum hostili exercitu esset venturus. Postea veniente Brazlavoni duce, qui in id tempus regnum inter Dravo.et Savo flumine tenuit suique miliciae subditus adiungitur, rex per Carentam in Italia perrexit; prospere Papia natalem Chris-ti celebravit.
ANNALES FULDENSES 117
114 .885 Pax in Oriente inter Arnolfo et Zwentibaldo, praesentibus scilicet Baio-wariorum principibus, iusiurando con-stare famatur.
ii6 888 Rex Arnolfus urbe Radasbona re-ceptis primoribus Baiowariorum, orien-tales Francos, Saxones, Duringos, Ala-mannos, magna parte Sclavanorum, natalem Domini et pascham ibidem honorifice celebravit.
us 889 Exeunte mense Madio rex apud villam, quae dicitur Forahheim, gene-rale conventum habuit; ... Advenien-tibus etiam ibidem undique nationum legatis, Nordmannorum scilicet ab aquilone, Sclavanorum, pacifica optan-tes; quos rex audivit et sine mora absolvit.
us 890 Mediante vero quadragesima rex Pannoniam proficiscens generale conventum cum Zwentibaldo duce loco, quern vulgo appellator Omuntesperch, habuit. Ibi inter alia prefatus dux ab
885 Na východě je stvrzen přísahou mír mezi Arnulfem a Svatoplukem, ovšem za přítomnosti bavorských knížat.1
888 Král Arnulf přijal v městě Režně velmože Bavorů, východní Franky, Sasy, Durynky, Alamany, velkou část Slovanů a důstojně tam oslavil narození Páně a velikonoce.1
889 Ke konci měsíce května konal král obecný sněm ve dvorci, který se nazývá Forchheim... Přišli tam také ze všech stran vyslanci národů, Normanů ze severu a Slovanů,1 kteří žádali o mír; král je vyslechl a bez prodlení je propustil.
890 V polovině čtyřicetidenního postu1 pak král2 při tažení do Panonie uspořádal obecný sjezd s vévodou Svatoplukem na místě, které se obecně nazývá Omuntesperch.3 Tam mezi jiným4
885
1 Knížat Bavorů, vůdců Bavorů.
888
1 Arnulf byl zvolen králem v listopadu 887 (E. Dúmmler II 287—303). Proto Slované zde zmínění mohou být jen Korutánci, příp. vnitrozemští Chorvaté nebo Slované polabští.
889
1 Vzhledem k tomu, že v další souvislosti se mluví o připravované výpravě proti Obodritům, šlo patrně o některé jiné severní Slovany.
890
1 Polovina postu připadla na 19. března.
2 Arnulf.
3 Omuntesberg se obvykle hledá v blízkosti Vídeňského lesa. B. Bretholz, Déjiny Moravy I 50. Jakukázal H. Koller (Der„mons Oomagenus" ,MlŮGf LXXI, 1963,235—245),název Cumeoberg, Comianus je nutné vztahovat na celé předhůří Alp od Vídeňského lesa až po Rosaliengebirge včetně, nazývané r. 859 Guminos montes, Chuomherg. Metský arcibiskup Angilram zemřel r. 791 v místě Asnagahune (Az haga Buno, Chuniberg, Gat. ep. Mett., MG SS II 269) při zpáteční cestě z Panonie, kterou konal stejnými místy jako cestu tam; do Panonie tehdy vešel „ultra Omundesthorf", Ann. Maxim, ad a. 791. Je obtížné zjistit, zda obě lokality (Omuntesberg a Omundesdorf) jsou totožné a kde ležely. J. Dekan 174 předpokládá, že šlo o Amandhegy (Amandsberg), středověkou Pannonhalma, Mons Sti. Martini.
4 Při tomto jednání postoupil Arnulf Svatoplukovi formálně svrchovanost nad Čechami (cf. Reginonis Chron. ad a. 890), ovládnutými Svatoplukem a náležejícími fakticky pod jeho panství již dříve, V. Novotný 1/1 405; J. Dekan 177; L. Havlík, Územní rozsah 47n a id., Tři kapitoly 51 n.
118
ANNALES FUiĽDENSES
apostolioo rogatus regem enixe inter-pellabat, ut urbe Eoma domum sancti Petri visitaret et Italicum regmim a maus christianis et inminenti[bus paganis ereptum ad stmm opus restringendo dig-naretur tenere. Sed rex multimodis causis in suo regno excresoentibus prae-peditus quamvis non libens postulata denegavit.
119 891 Eex legatos suos pro renovanda pace ad Maravos transmisit.
i2i 892 Rex de Francia cum victoria in Alamannia, curte regia Ulma, .honori-fice natalen Domini eelebravit. Inde Orientem proficiscitur, sperans sibi Zwentibaldum ducem obvium habere; sed ille more solito ad regem venire rennuit, fidem et omnia ante promissa mentitus est. Inde rex irato ammo in Hengistfeldon cum Brazlavone duce colloquium habuit, ibi inter alia quae-rens tempus et locum, quomodo possit terram Maravorum intrare; consultum est enim, ut tribus exercitibus armatis regnum illud invaderet. Rex equidem
tento vévoda na žádost papeže5 usilovně naléhal na krále, aby navštívil v městě Římě dům svatého Petra a aby italské království, vyrvané špatným křesťanům6 a dotírajícím pohanům,7 uznal za hodno držet ve své moci," spravuje je podle své potřeby. Ale král, ač nerad, odmítl tuto žádost, ježto mu v tom zabránily rozmanité příčiny, které vyvstávaly v jeho říši.8
891 Král1 vyslal své posly k Moravanům, aby obnovili mír.2
892 Král1 vítězně se vrátiv z Frank do Alamanie, oslavil důstojně na královském dvoře v Ulmu Narození Páně. Odtamtud táhne na východ doufaje, že mu vévoda Svatopluk přijde vstříc; ale on odepřel podle zvyku přijít ke králi a popřel věrnost i všechny dřívější sliby.2 Král, rozhněvav se proto, měl v Hengstfeldu3 rozmluvu s vévodou Braslavem4 a při ní mimo jiné zjišťoval, kdy a kudy by mohl vpadnout do země Moravanů. Usneslo se pak,. ,že vtrhne do onoho království s třemi ozbrojenými vojsky.  Král vskutku,
5 Štěpána V. Papežova žádost Svatoplukovi vhodně dokumentuje jeho poměr ke kurii, potvrzený r. 885, CDB I, 26. J. Dekan 175 vyslovil domněnku, že Svatopluk předtím za své cesty do Itálie navštívil papeže Štěpána V. Ě tomu cf. Z. P*. Dittrich, Christianity 300. ^
6 Špatnými křesťany je tu v prvé řadě míněn spoletský vévoda Vido, který se stal krátce předtím italským králem a usiloval o císařskou korunu.
7 Dotírajícími pohany byli Saracéni-
8 Útoky Normanů a hrozící povstání Bernarda, nevlastního syna Karla III., ve Švábsku.
891
1 Arnulf.
2 Poněvadž žádný mír předtím porušen nebyl, domníval se V. Novotný 1/1 409, že šlo o změnu úmluv z předchozího roku; podobně J. Dekan 178. E. Diimmler II338 vidí příčiny v rozporech, které se objevily při jednání r. 890, L. Havlík, Velká Morava a Franská ríše 171 předpokládá, že Arnulf se chtěl zabezpečit vůči Velké Moravě, aby mohl jednat v domácích franských záležitostech.
892
1 Arnulf.
2 Není žádné zprávy o tom, že by Svatopluk kdy přísahal Arnulfovi věrnost a činil nějaké sliby, leda že by letopisec měl na mysli jednání Svatopluka s císařem Karlem III. V každém případě je však zřejmé, že Arnulfovi šlo o změnu dosavadního poměru Velkomoravské říše ke kurii a zvláště vůči Východofranské říši. L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 171. Arnulfovo tažení na východ bylo koncem února nebo počátkem března.
3 Hengstfeld leží blíže Wildonu u Štýrského Hradce.
4 Braslav byl vévoda Chorvatů mezi Dravou a Sávou.
AN'NALES FUÍ.DENSES
119
■ assumptis secům Francis, Baioariis, Alamannis mense Iulio Maraviamh venit ibi per IIII epdomadas cum tanta multitudine, Ungaris eeiam ibidem ad se cum expeditione venientibus, oraném illam regionem incendio devastan-dam versabatur.
Missos etiam suos inde ad Bulgaros1 et regem eorum Laodomir ad renovan-dam pristinam pacem cum muneribus mense Septembrio transmisit et, ne coemptio salis inde Maravanis daretur, exposcit. Missi autemropter insidias Zwentibaldi ducis terestre iter non valentes habere de regno Brazlavonis per fhivium Odagra usque ad Gulpam, | dein per fiuenta Savi fluminis navigio in Bulgaria perducti. Ibi a rege honori-fice suscepti eadem via, qua venerant, cum muneribus mense Maio reversi sunt.
vzav s sebou Franky, Bavory a Ala-many, přišel v měsíci červenci na Moravu; tam se zdržoval po čtyři týdny s tak velkým množstvím — nadto tam k němu přišli i Maďaři5 s výpravou — aby celé území pustošil požárem.6
Vyslal také odtamtud v měsíci září své posly s dary k Bulharům a k jejich králi Vladimírovi, aby byl obnoven dřívější mír, a požádá, aby nebyla Moravanům dána možnost nakupovat odtamtud sůl.7 Poslové však nemohouce pro nástrahy vévody Svatopluka nastoupit cestu po souši, plavili se z panství Braslavova po řece Odře až ke Kolpě a potom po proudu řeky Sávy do Bulharska.8 Tam byli králem důstojně přijati a v měsíci květnu se s dary vrátili touž cestou, kterou přišli.
893 Ante quadragesimam rex per to-tam occidentalium Francorum provin-tiam monasteria, episcopatus causa orationis obibat. Engilscalchus iuyenili audatia vir, qui post rapta. de concubina regis filia ad tempus se Maravos exul contulit, post hec ad gratiam regis non longum veniens marchensis in Oriente efectus est. Ibi audaciter contra pri-mores Baioarie in rebus sibi summissis
893 Před čtyřicetidenním postem navštěvoval král1 na celém území západních Franků kláštery a biskupství, aby se tu modlil. Engilšalk,2 muž mladické odvahy, který se po únosu dcery královy souložnice utekl na čas jako vyhnanec k Moravanům, dosáhl nedlouho potom královy milosti a stal se na východě markrabím.3 Když tam jednal rázně proti bavorským velmo-
b marauam 3.    1 bulgaríos 3.
5 ?oSdařÍ' ^ichž T0J?nské družiny se objevovaly v Karpatské kotlině už v letech předchozích (862, 881, 889). O jejich vysvobození Arnulfem z obklíčení Moravanů, do něhož se za tohoto taženi dostali, Ann. Sangal. mai ad a. 892. O Arnulfově tažení E. Dummler II353, V. Novotný 1/1 409 n. Dále cf. Liudprandi Antapodosis I 13.
• Současně napadl biskup Arn a durynský markrabí Popo Čechy; na zpáteční cestě byl Arn s většinou vojska zabit na území srbských Škudiců {Reginonis Chron. ad a. 892; Thietmari Uhromcon 14).
7 Šlo patrně o sůl z dolů v Sedmihradsku (P. Batkoš, K otázke hranice 214-215). Tato věta dosvědčuje, že území panónskeho Blatenská až po řeku Drávu bylo bud pod přímým panstvím nebo kontrolou krále Svatopluka, náleželo tedy fakticky v této době do sféry Velkomoravské říše, L. Havlík, Uzemní rozsah 67-72. O Svatoplukově panství nad touto částí Panonie dale V. Novotný 1/1 413, C. A. Macartney, The Magyars 150; o problematice výkladu zprávy J. Dekan, Príspevok 198—211. ,
893
1 Arnulf.
2 Cf. Ann. Fuld. ad a. 884.
3 Tj. Východní marky. Markrabím se stal patrně v březnu.
-120
ANNATES FUtLDENS'ES
ANNALES FULDENSES
121
agens iuditio eorum, Radaspona urbe incaute palatium regis prolapsus neo regi presentatus, obcecatus est. Hinc etiam et Willilielmus filius patruelis eius missos suos ad Zwentibaldum dueem dirigens reus maiestatis habe-batur, capite detruncatus est. Frater quoque eius cum Maravanis exul dela-tiscens insidioso consilio ducis cum aliis quam plurimis interfectus est.
Arrepto itaque rex itinere iterum regnum Zwentibaldi ducis ingreditur cum exercitu, maxima parte illius regionis expoliata propter insidias posi-tas magna cum dificultate itineris in Baioaria ad reginam curtem Otingam reversus est.
125 894 Zwentibaldus,3 dux Maravdrum et vagina totius perfidiae, cum omnes regio-nes sibi affines dolo et astucia pertur-bando humanuni sanguinem siciens circumiret, ultimum bortando suos, ne pacis amatores, sed pockrn inimici domesticis persisterent, diem ultimum clausit infeliciter.
zuentibaldus 3c. e.
4 Pro spojeni, které oba bratranci navázali se Svatoplukem, hodnoceným Arnulfem jako zrada (infidelitas), byl jim zkonfiskován majetek na domí Chúbě, kolem Eporesburgu (u Steinu), na Březnici (Perachling) a jiných místech marky; 22. 10. byl tento majetek darován klášteru Kremsmúnsteru, UrkunďenbucA d. L. ob d. Enns II 39.
5 Rudpert, který měl hrabství v Korutanech. Ann. Alani., Laubac. ad a. 893.
6 Nebylo by divu, kdyby v pozadí tohoto činu stál administrátor moravské církve, nitranský biskup Viching, který byl toho roku nucen uprchnout pro zradu z Moravy a už počátkem září vystupoval jako kancléř Arnulfův.
7 V poslední třetině srpna.
8 Nebezpečí ze strany Moravanů bylo takové, že Arnulf děkoval za své vyváznutí svému patronu sv. Emeramu, Arnoldus De Šando Emmerammo, c. 5. Arnulfbvi se jeho výpravami nepodařilo narušit samostatné postavení Velkomoravské říše vůči Říši východofranské. O tažení E. D ů m m-ler II 362; V. Novotný 1/1 414; J. Dekan 180—181; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 173.
894
1 Doslova pochva.
2 Jde o narážku na vytváření Velkomoravské říše a Svatoplukovy výboje do Východní marky a v Panonii.
3 Těmito sousedy byli patrně míněni Bavoři. K této jednostranné tendenční charakteristice Svatopluka, která je ohlasem jeho bojů s Východofranskou říší, cf. nekrolog Reginona z Prámu k r. 894 a slova Konstantina Porfyrogeneta De admin. imp. c. 41.
4 Datum Svatoplukova úmrtí není známo. V úvahu přichází období jara, případně léta r. 894, cf. Regnum Sclavorum, kap. IX. Jinou versi o Svatoplukově smrti zaznamenala Cosmae CAron. Boem. I 14.
žům v záležitostech, které mu byly svěřeny, tu nemaje se dosti na pozoru, octl se v městě ííezně v královském paláci, a nebyv ani. před krále předveden, byl podle jejich rozsudku oslepen. Kato i Vilém, syn jeho bratrance, byl obviněn z velezrady a sťat, protože vyslal své posly k vévodovi Svatoplukovi.4 Také jeho bratr, který se skrýval u Moravanů jako vyhnanec,6 byl s přemnohá jinými zabit úkladným záměrem vévody.6
A tak se tedy král dá na pochod,7 znovu vtrhne s vojskem do království vévody Svatopluka, a když vyplenil většinu jeho území, vrátil se — pro nástrahy, jež mu byly nastrojeny — s velkými obtížemi 8 do Bavor na královský dvůr do Oettingu.
894 Svatopluk, vévoda Moravanů a schránka1 veškeré věrolomnosti, když v dychtivosti po lidské krvi obcházel všechny sousední země, uváděje je lstí a klamem ve zmatek,2 posléze vybízeje své (lidi), aby nebyli milovníky míru, nýbrž aby spíše setrvávali v nepřátelství vůči sousedům,8 nešťastně zemřel.4
. Avaři, qui dicuntur Ungari, in his temporibus ultra Danubiumk perag-rantes multa miserabilia perpetravere. Nam homines et vetulas matronas penitus occidendo, iuvenculas tantum ut iumenta pro libidine exercenda secům trahentes totam Pannoniam usque ad internetionem deleverunt.
Pax tempore autumni inter Baioarios et Maravos compacta est.
126 895 Avaři terminos Bulgarorum in-vadentes ab ipsis praeventi sunt, et magna pars eorum exercitus inter-fecta est.
Mediante mense Iulio habitům est urbe Radasbona generále conventum; ibi de Sclavania omnes duces Boema-norum,1 quos Zwentibaldusm dux a consortio et potestate Baioaricae gentis per vim duduni divellendo detraxerat, quorum primores erant Spitignewo, Witizla,n ad regem venientes et hono-rifíce ab eo recepti per manus, prout mos est, regiae potestati reconciliatos se subdiderunt.
Avaři, kteří se nazývají Maďaři,5 podnikali v těchto dobách nájezdy za Dunaj6 a způsobili mnoho běd. Neboť bdi i stařeny veskrze vraždUi, dívky jako dobytek pouze k ukojení své cldípnosti s sebou odvlékali a celou Panonii zmčili až do úplného vyhlazení.
Na podzim byl uzavřen mír mezi Bavory a Moravany.7
895 Avaři1 napadli území Bulharů, ti je však předešli a zničili velkou část jejich vojska.
V polovině měsíce července se konal v městě Kezně obecný sněm; tam přišli ke králi2 z území Slovanů všechna knížata Cechů, která vévoda Svatopluk předtím násilně odloučil a odtrhl ze společenství a z moci národa bavorského3 — jejich náčelníky byli Spytihněv a Vítězslav4 — a když je král důstojně přijal, podáním ruky — jak je zvykem — se smířeni podrobili královské moci.5
k danuuium 3e.    1 boemaniorum 3c. e.    m zuentibaldus 3c.    n spiti gneuuo ui utizla 3c.
5 Maďaři byli někdy nazýváni Avary.
6 Rozumí se na západ od poledníkového směru toku Dunaje, tj. do Panonie.
7 Obecně se přiznává, že k míru mezi Mojmírem II. a Arnulfem přispělo maďarské zpustošení Panonie. O podmínkách míru není nic známo. E. Dúmmler II 391 bezdůvodně mluví o nastolení závislosti a poplatnosti; J. Dekan 183—184 o faktické samostatnosti Velkomoravské říše, o samostatnosti Mojmíra II. píše též L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 173. Snad už s tímto mírem souvisela ztráta Blatenská ve prospěch Arnulfův, jak se domnívá V. Novotný 1/1 420-421 a L. Havlík, ibid. 173.
895
1 Maďaři.
2 Arnulfovi.
3 Zpráva potvrzuje, že oblast Čech náležela v předchozích letech pod svrchovanost krále Svatopluka a do rámce Velkomoravské říše. Cf. údaje Christ. mon. Vita et passio, c. 2, Reginonis Chron. ad a. 890 a Cosmae CAron. Boem. I 10, 14. K tomu L. Havlík, Územní rozsah 47—44 a id., Tři kapitoly 50—59, J. Macůrek, La mission 45, 48.
4 Jak je zřejmé, byly Cechy patrně rozděleny ve dvě mocenské sféry s- řadou dalších knížectví v každé z nich. V čele prvního mocenského útvaru stál Spytihněv, označovaný později za Přemyslovce, v čele druhého (patrně šlo o východní, resp. i jižní Cechy) byl Vitislav/Vítězslav, totožný snad s oním, vzpomenutým Fuldskými letopisy už k r. 872, R. Turek, Cechy 146. Dále V. Vaněček, Prvních tisíc let 119 a'I. Dvornik, The Slavs 103,
5 Čechy se odtrhly od Velké Moravy. E. Diimmler II 410; V. Novotný 1/1 421 n.
122
ANN ALES FULDENSES
ANNALES FULDENSES
123
129 896 Pacem ergo Greei eodem anno cuin Avaris, qui diountur Ungari, faoientes; quod eorum ooncives Bulgari0 in pravum vertentes hostili expeditione contra eos insurgunt et omnem regionem iUorum usque portam Oonstanti-nopolitanam devastando insecuntur. Quod ad ulciscendum G-reci astucia sua naves illorum contra Avaros mittunt ac eos in regnum Bulgarorum ultra Danuvium transponunt. Illi transpositi manu cum valida gentem Bulgarorum ingressi maximám partem cedendo neci tradiderunt. Hoc audientes positi in, expedicione Bulgari cum omni festi-natione patriam deliberare ab infesto hosti recurrunt consertoque ilico proe-
130 lio I victi sunt; iterum pari tenore recu-perare nitentes secundo caruere victoria. Tandem miseri, inscii, quam consola-tionis causam vel remedii potuissent invenire, currunt omnes ad vestigia vetuli illorum regis Michaelis, qui eos primům ad christianae religionis verita-tem convertit, inquirentes, quid eis ab imminenti periculo evadendum eonsule-ret. Qui indicto triduano ieiunio peni-tenciam de inlata christianis iniuria agere, dein auxilium a Deo querendum esse premonuit. Quo peracto durum iniere certamen; pugnantibus vero ambabus acerrime partibus ad ultimum misericordiaDei victoria quamvis omenta christianis conóessa est. Quis enim gentilium Avarorum strages tantis congressionibus enumerando possit ex-ponere? cum Bulgarorum, ad quos victoria concessit, numero XX milia equitum cesa inveniuntur. Stipantibus
896 Tedy téhož roku1 uzavřou Rekové2 rnír s Avary, kteří se nazývají Maďaři. Jejich3 spoluobčané Bulhaři to obrátí ve zlé, podniknou proti nim1 nepřátelskou výpravu a v pustošení nalehnou na celou jejich zemi až k bráně Kon-stantinopolské. Rekové, aby se za to pomstili, pošlou ve své lstivosti vlastní lodě vstříc Avarům a přepraví je za Dunaj do království Bulharů. A když se přepravili, napadli5 s velkými sbory národ Bulharů a z největší části jej pobili a vydali smrti. Když . o tom uslyšeli Bulhaři, kteří byli zařazeni do válečné výpravy, s velkým spěchem se navrátí, aby osvobodili vlast od lítého nepřítele, a střetnuvše se s ním v bitvě, utrpěli porážku; a když se znovu snažili stejným způsobem dobýt vítězství, podruhé zůstali bez něho. Konečně nešťastni a neznajíce, jaký by mohli nalézt důvod pro svou útěchu nebo pro odpomoc, utekou se všichni k nohám svého stařičkého krále Michala, který je poprvé obrátil k pravdě křesťanského náboženství,6 vyzvídajíce, co by jim poradil, aby vyvázli z hrozícího nebezpečí. Ten, vyhlásiv třídenní půst, vybídl je, aby činili pokání za křivdy spáchané na křesťanech a poté aby hledali pomoc u Boha. Když to učinili, svedli nelítostnou bitvu. A ač obě strany vskutku bojovaly co nejprudčeji, vítězství — jakkoli krvavé — bylo nakonec milosrdenstvím božím dopřáno křesťanům.' Kdo by opravdu mohl vypočítat a vylíčit ztráty pohanských Avarů při tak velkých srážkách, když jen u Bulharů, kterým bylo dopřáno
0 pulgari 3.
896
1 Kdy se král Arnulf stal císařem.
2 Východořímská (Byzantská) říše.
3 Řeků.
4 Rekům.
5 Maďaři.
6 Jméno Michal přijal při křtu, předtím se nazýval Bogoris.
7 Tj. Bulharům.
denique isdem in partibus inter se conflictibus imperátor Parmoniam cum urbe Paludarum tuendam Brazlavoni duci suo in id tempus commendavit.
130 897 Cesar vero curte regia Otinga natalem Domini celebravit, advenien-v tibus ibidem ad eum Maravorum missis, qui pro pace constituenda, ne exules eorum profugi reciperentur, ab impera-tore flagitant; quos rex, ut audivit, absolvit et sine mora abire permisit.
vítězství, se dovídáme o 20 tisících zabitých jezdců.8 Konečně když se v týchž krajinách hromadily vzájemné srážky, svěřil císař9 na ten čas Panonii i s městem Blatno10 svému vévodovi Brazlavovi.11
897 Císař1 pak oslavil Narození Páně2 v královském dvoře Oettingen; tam k němu přišli vyslanci Moravanů, kteří od císaře v zájmu zachování míru žádali, aby se neujímal jejich uprchlých vyhnanou;3 jakmile je král4 vyslechl, propustil je a dovolili jim bez prodlení odejít.
Annalium Fuldensmm Contiímationes Altahenses
Letopisů fuldskýeh Pokračování altaišská
897 Curte vero Tripuria habito gene-tali conventu Fuldense cenobium causa orationis petiit. Quo peracto ad curtem, quae dicitur Salz, pervenit, advenientibus ibi ad eum cum mune-ribus Soraborum missis, quos, ut audivit, absolvit et abire permisit.
897 Když se pak na dvoře Tribur konal obecný sněm, zamířil do fuldského kláštera, aby se tu modlil. A když to vykonal, přišel na dvůr, který se nazývá Salz, kde vyslechl, propustil a dovolil se vzdálit poslům Srbů,5 kteří tam k němu přišli s dary.
8 Výsledkem porážky Maďarů bylo, že odešli z Bulharska a usadili se v Potisí, jak se zdá, se svolením Moravanů. Cf. list bavorského episkopátu o tom, že Moravané přijali a usadili v zemi velké množství Maďarů, CDB I 30; dále zprávu Konstantina Porfyrogeneta De adm. irtvp., e. 40. P. Ratkoš, Východné oblasti Veľkej Moravy 109 udává, že se Maďaři zmocnili na Moravanech Potisí bez větších bojů id., La congu&e 10.
8 Arnulf.
10 Blatno ěi Blatengrad je stará civitas Prvwinae či Mosapurc, Oonv. Bagoariorum et Garantanorum, c. 11, 13. E. Důmmler II 450, V. Novotný 1/1 422-423.
11 Braslav vládl Chorvatům mezi Dravou a Sávou.
897
1 Arnulf.
2 Vánoce r. 896.
3 Není zcela jasné, kdo byl míněn uprchlíky; E. Důmmler II451 a po něm J. Děkan 185 usuzovali na frankofilské straníky Svatopluka II., o jehož rozepři se starším bratrem Mojmírem II. se dovídáme z Euldských letopisů k r. 898; dále V. Novotný 1/1 423. Zpráva by se však dala vztahovat i na česká knížata, která se r. 895 odtrhla od Velké Moravy a r. 897 žádala pomoc proti Moravanům.
4 Arnulf.
5 E. Důmmler II457 vidí v události znovunastolení poměru k Východofranské říši, v minulých sedmnácti letech přerušeného patrně vzhledem k svrchovanosti Velké Moravy; V. Novotný 1/1 424 uvádí, že Srbové, poddaní Moravské říši, podstoupili znovu poslušnost íránské říši; L. Havlík, Územní rozsah 56—60 a id. Tři kapitoly 59—60 píše o odpadnutí Srbů od Velké Moravy.
124
ANNALES FULBENSES
ANNAILES FUiiDENSES
125
His ita expletis contigit, ut gentis Behernitarum duces ad imperatorem Arnulfurn, qui tunc temporis civitate Radaspona moratus est, devenerunt, offerentes ei munera regia et sua suo-rumque fidelium suffragia contra eorum inimicos, Marahabitas scilicet, postulan-tes, a quibus saepe, ut ipsi testificati sunt, durissime conprimebantur. Quos ergo duces rex imperátor gratuito suscipiens, verbaque consolationis eorum pectoribus habundantius inseruit et laetabundos donoque honoratos patri-am in suam abire permisit; totumque illius anni tempus autumn ale fim'timis in locis aquilonalibus Danubii Ymbris-que fluminis sese sustentavit, hac etiam in ratione, ut, si supradictae genti necessitas auxilii sui imminerét, para-tus cum suis fidelibus existeret. ,
898 Postea vero anno incarnationis Domini DCCCXCVIII. inter duos frat-res gentis MaTahensium, Moymirum videlicet | ac Zentobolcium, eorumque populum dissensio atque discordia gra-vissima exorta est; ita etiam, ut, si uterque alterum suis viribus insequi atque conprehendere valeret, capitalem subiret sententiam. Tunc vero rex imperátor ista sciens marcbiones suos, Liutbaldum scilicet et Arbonem comi-tem, una cum ceteris fidelibus suis parti, quae ad se spem ac confugium habuit, auxilium ad eorum liberationem protectionemque Bawarios suos prima-
Když bylo toto takto vykonáno, přihodilo se, že vévodové národa cechů přišli k císaři Arnulfovi, který tehdy dlel v městě Řezně, nabídli mu královské dary a žádali ho o pomoc jeho i jeho věrných proti svým nepřátelům Moravanům, od nichž byli často, jak sami dosvědčili, velmi tvrdě utlačováni.6 Král a císař tedy tyto vévody milostivě přijal, ve značně hojné míře vložil do jejich srdcí slova útěchy a rozradostněla a darem poctěné je propustil do jejich vlasti; a celý podzim toho roku se zdržoval v sousedních krajinách na sever od řeky Dunaje a Řeznice7, i s tím úmyslem, aby byl připraven se svými věrnými, kdyby nastala pro onen národ naléhavá potřeba jeho pomoci.
898 Potom však v 898. Toce vtělení Páně vznikl mezi dvěma bratry z národa Moravanů, totiž mezi Mojmírem1 a Svatoplukem2 i jejich lidem, velmi vážný rozpor a svár3, do té míry dokonce, že kdyby byl jeden z nich s to druhého svými silami dostihnout a zajmout, onen by byl nucen podstoupit rozsudek smrti. Tehdy pak král a císař, když se toto dověděl, poslal svá markrabí, totiž Liutbalda a hraběte Ariba4 a své bavorské velmože společně s ostatními svými věrnými na pomoc té straně, která v něj doufala a k němu se utekla, k jejímu osvobození
6 Žádost Čechů o pomoc může svědčit o pokusech Moravanů znovu Čechy ovládnout. V. Novotný 1/1 424-425.
7 Éegen.
1 Stsl. Mojtmirr., označovaný obvykle jako Mojmír II., vládl na Moravě po svém otci Svatoplukovi v 1. 894-906/7.
2 Stsl. Svetoptlk-í., označovaný obvykle jako Svatopluk II., byl mladším synem krále Svatopluka a"jeho údělem byla východní část Velké Moravy se střediskem v Nitře, P. Batkoš, Veľkomoravská ríša 116.
3 Spor se zřejmě týkal ústřední moci a vrchního panství ve Velkomoravské říši, E. Důmmler II 458.
4 Liutbold byl příbuzný Arnulfův a markrabí východních pohraničních bavorských oblastí, Aribo byl comes v Traungau a v území na východ odtud (patrně až po Vídeňský les).
tes transmisit. At illi in ore gladii igneque, prout poterant, mimicos suos humiliaverunt et devastando necave-runt. Istius ergo dissensionis et dis-ruptae paeis inter supranominatos frat-res Arbo comes Isanrico filio suo insti-gante instructor delatorque atque pro-ditor esse convincitur et ob hanc causám praefectura sua caruit ad tempus; quam non multo post accepit.
Deinceps autem quidam, qui erat quondam princeps cum ceteris primo-ribus gentis Bawariorum, nomine Erim-pertus, qui postea rebellis regi suisque extitit, a Priznolawo quodam Sclavo duce, qui et ipse imperatori fidus pro-batur, conprehensus dinoscitur et a Liut-baldo strenuo comite catena aliisque vincuhs illigatus regi ad -Rantesdorf est presentatus, Christi domini natale anni instantis finiente.
a ochraně.5 Oni pak ohněm a mečem, jak jen mohli, své nepřátele pokořili a pustošíce zemi je pobili. Jako původce této roztržky a porušeného míru mezi oněmi bratry a jako udavač a zrádce je tedy usvědčen hrabě Aribo, jednající na popud svého syna Isanrika,6a proto byl na čas zbaven svého úřadu;7 avšak nedlouho potom jej opět obdržel.
Potom však jakýsi muž jménem Erimpert, který byl kdysi knížetem s ostatními velmoži bavorského národa a který se později vzbouřil proti králi i proti svým,8 byl zajat a usvědčen nějakým slovanským vévodou Prisnoslavem,9 jenž se sám osvědčil císaři věrným, a byl statečným hrabětem Liutbaldem v řetězech i v jiných poutech toho roku ke konci vánoc předveden před krále do Rantesdorfu.10
899 Iterum autem expeditione ordinata tempore hiemäli Bawariorum principes cum suis fines Marahabitarum fortiter atque hostiliter invaseruntet manu vali-da loca illorum desertantes predamque colligentes domumque revertentes, ha-bentes ea . . .
Denique non post multum temporis Bawarii terminos Maraborum confi-
899 Když pak byla znovu uspořádána výprava, vtrhli v zimě1 vůdcové Bavorů se svými lidmi rázně a s nepřátelskými úmysly do končin Moravanů, zpustošili se silným vojskem jejich krajiny, a když sebrali kořist, vrátili se s ní domů ...
Zanedlouho potom2 vpadnou Bavoři znovu  směle  na  pohraniční území
5 O pomoc žádala Arnulfa strana Svatopluka II. Stojí za úvahu, nebyl-li Svatopluk II. osobně o tuto pomoc žádat Liutbolda; v tom případě je otázka, byl-li totožný s oním Svatoplukem, který od léta 898 vystupuje jako vir progenie bonae nobilitatis a vasal Liutboldův a byl obdarován statky v Korutanech, Mon. hist. dne. Carinthiae II 41. V r. 903 dostal majetek ve Východní marce (Urkundenbuch d. L. ob d. Enns II 51) a jeho jméno se ještě celou první čtvrtinu 10. stol. objevuje na korutánskych listinách. V. Novotný 1/1 427' se k této možnosti staví skeptický.
B Isanrika, který dlel od r. 882 většinou na moravském dvoře; sám Aribo byl od toho roku zavázán svému mocnému moravskému sousedu králf Svatoplukovi, který mu obhájil správu Východní marky. Pokud jde o Isanrika, je z události dalšího roku zřejmé, že stranil Mojmírovi; u Ariba je jeho poměr k Mojmírovi II. nejasný. V. Novotný 1/1 425 se domnívá, že stál na straně Mojmíra II., avšak skutečnost ukazuje, že táhl na pomoc Svatoplukovi II.
7 Aribo byl zřejmě sesazen pro stranictvi svého syna Isanrika Mojmírovi. O události též J. Dekan 186.
8 Šlo o hraběte Eramberta z Isengau, který se r. 879 stavěl proti Arnulfově snaze získat panství po otci a byl pak počátkem Arnulfovy vlády vypovězen.
9 E. Důmmler II 462 vyslovil názor, že šlo o knížete z Čech. Podobně V. Novotný 1/1 426.
10 U Braunau na Innu.
899
1 V lednu.
2 Patrně až koncem července nebo v srpnu po dobytí Mautern.
126
ANNALES FULDENSES
ANNATES FULDENSES
127
denter iterato intrantes et, quaeeum que poterant, diripiendo populati sunt et Zen-to bolchum puerum, filium antiqui du-cis Zuentobolchi suumque populum de ergastulo civitatis, in quo inclusi mora-bantur, eripuerunt ipsamque civitatem igni succenderunt atque in fines patriae suae pro misericordia secum abduxerunt.
Interim autem Isanricus tyrannidem suam sine cessatione contra regem exercens. Quod vehementer rex acci-piens decrevit navigio, quia, iam tunc infirmus corpore fatigaretur, civitatem Mutarensem, in qua ipse Isanricus intus erat, aggredi; quod et factum est. Illo vero resistente, rege quoque et suis fortiter viriliterque superantibus atque civitatem obpugnantibus, demum ipse Isanricus vi conpulsus cum uxore et Ms, quae ad se pertinebant, exivit et impe-ratori sese presentavit. Tunc rex custo-dibus illum custodiendum commendavit. quatinus Eadasponam produceretur. At ille timens, ne puniretur, fugam imit et ad Marebenses usque confugit. Quorum itaque adiutorio suffultus, ut prius, partem regni subripuit, eandem totum secum retinendo obtinuit.
Engilmarus Pataviensis episcopus obiit, in cuius locum Wihingus quidam Alamannus contra instituta patrum,
Moravanů,3 a cokoli mohli, pleněním zpustošili a vysvobodili chlapce Svato^ pluka, syna někdejšího vévody Svatopluka, a jeho lid4 z vězení města,5 v němž byli uzavřeni,6 samotné město7 zapálili a je z milosrdenství odvedli s sebou do končin své vlasti.8
Mezitím však Isanrik provozoval bez ustání svou samovládu proti králi.9 Král to přijímal trpce, a protože byl již tehdy nemocen a sláb, nařídil napadnout loďstvem město Mautern,10 v němž sám Isanrik pobýval, a to se i stalo.11 Když se ten pak stavěl na odpor a když také král a jeho lidé statečně a mužně proti němu bojovali a obléhali město, vyšel — byv donucen přesilou — s chotí a s tím, co mu patřilo, a předstoupil před císaře. Tu ho král svěřil stráži, aby ho hlídala po cestě do Ěezna. On se však bál, že bude potrestán, dal se na útěk a uchýlil se až k Moravanům. A tak s jejich pomocí a podporou, jako dříve,12 uchvátil část království a celou ji získal a sobě podržel.13
Zemřel Engilmar, biskup pasovský, a na jeho místo nastoupil s královským souhlasem — proti ustanovení otců — jakýsi Alaman Viching, papežem dříve ustanovený za biskupa moravského.14
3 Není zcela zřejmé, co je míněno pohraničím Moravanů proti Bavorům. Šlo patrně o území na severním břehu Dunaje.
4 Vojíny, družinu.
5 Jde buď o obklíčení města nebo o vězení v něm.
6 Ze zprávy se dovídáme, že Mojmír II. potlačil už povstání svého bratra a obklíčil ho nebo zajal.
7 Není známo, kterého hradiska se zpráva může týkat. O události E. Dúmmler II 461; V. Novotný 1/1 426; L. Havlík, Velká Morava 273.
8 Východní marky.
9 Samovládou je míněno jeho panství ve Východní marce až po řeku Enži, kterou ovládl pod záštitou a s pomocí Moravanů po sesazení svého otce Ariba snad už v r. 898 nebo počátkem r. 899; vyplývá to z dalšího líčení letopisů. Králem se myslí Arnulf.
10 Mautern leží na jižním břehu Dunaje proti Steinu.
11 V červenci.
12 Nezakrytě je zde řečeno, že Isanrik ovládal Východní marku jen pod patronátem Mojmíra II. „Jako dříve" se vztahuje na dobu uvedenou v pozn. 9.
13 Tj. území od Enže na východ. Stalo se to koncem léta nebo na podzim r. 899. O událostech E. Dúmmler II 462; V. Novotný 1/1 427; L. Havlík, Staří Slované 70 a id., Velká Morava a Franská říše 175.
14 Viching byl ustanoven králem Svatoplukem a vysvěcen papežem Janem VIII. r. 880 na biskupa nitranského, v r. 886 usurpoval správu moravské církve, r. 893 uprchl pro zradu z Moravy a stal se Arnulfovým kancléřem. Viz též História epp. Pat. et ducum Bavariae a Bern. Crem. Hist. ad a. 876.
prius Marahavensis ab apostolico desti-natus episcopus, rege concedentesucces-sit. Sed non multo post a Deotmaro archiepiscopo ceterisque suffraganeis suis contra voluntatem regis canonicali iudicio abiectus ac Báhharius ad eandem sedem episcopus in id ipsum tempus ordinatus est.
Ale nedlouho potom byl proti vůli králově sesazen kanonickým rozsudkem od arcibiskupa Dětmara15 a ostatních, jemu podřízených biskupů a na toto místo byl ve stejnou dobu jako biskup určen Richar.
is* 900 Baiowarii per Boemanniam ipsis secum assumptis regnum Marahavorum cuncta incendio per tres ebdomadas devastantes inruperunt; tandem cum omni prosperitate domům reversi sunt.
Interim vero Avaři, qui dicuntur Ungari, tota devastata Italia, ita ut occisis episcopis quamplurimis Italici contra eos depellare molientes in uno prelio una die ceciderunt XX milia. Ipsi namque eademvia, quaintraverunt, Pannoniam ex maxima parte devastantes regressi sunt.
Miásos illorum sub dolo ad Baworios pacem obtando regionem illam ad explorandum transmiserunt. Quod, pro dolor! primům malum et cunctis retro transactis diebus invisum damnum Baiowarici regni contulit. Igitur ex inproviso cum manu valida et maximo exercitu ultra Anesum fluvium regnum Baiowaricum ostiliter invaserunt, ita ut per quinquaginta miliaria in longum et in transversum igne et gladio cuncta caedendo et devastando in una die prostraverint. Quod ut comperentes ulteriores Baiowarii, dolore compulsi
900 Bavoři vtrhli přes Čechy — přibravše je k sobě — do království Moravami a po tři týdny ničili požárem; nakonec se vrátili s plným úspěchem domů.1
Mezitím2 však Avaři, kteří se nazývají Maďaři, zpustošili do té míry celou Itálii, že zabili velmi mnoho biskupů a že v jediné bitvě padlo za jednoho dne 20 000 Italů, kteří se pokusili proti nim bojovat.3 Sami se pak vrátili touž cestou, kterou přišli, zpustošivše přitom největší část Panonie.4
Lstivě žádajíce o mír poslali pak své posly k Bavorům, aby prozkoumali onu krajinu. Ta záležitost — běda — přinesla bavorskému království první zlo a pohromu, za všech uplynulých dnů nevídanou. Znenadání totiž v nepřátelském úmyslu vtrhli se silnou brannou mocí a převelikým vojskem do bavorské říše přes řeku Enži,5 takže na padesáti mílích do dálky i do šířky6 v jednom dni ohněm a mečem všechno zničili zabíjejíce a pleníce. Jakmile se to dověděli vzdálenější Bavoři, pohnuti bolestí rozhodnou se pospíšit proti nim; ale Maďaři to předem zvěděli
15 Theotmar byl arcibiskupem solnohradským v 1. 873—907. 900
1 Bavorsko-český vpád na Moravu se udál asi koncem července po synodě bavorského episkopátu v Reisbachu, z níž byla odeslána papeži Janu IX. stížnost na Moravany, CDB I, 30. E. Dúmmler II 508, V. Novotný 1/1 431; L. Havlík, Velká Morava 275.
2 V době od srpna 899 do června 900.
3 V bitvě na Brente bylo dne 24. září 899 poraženo vojsko krále Berengara.
4 V létě r. 900. Za zpustošení Panonie tohoto roku nebo let předchozích vinili Bavoři ve stížnost-ním listu Moravany, kteří údajně Maďary do Panonie poslali, CDB I 30.
5 Vpád se udál asi v listopadu. Je pozoruhodné, že pro letopisy začíná panství Bavorů až na západrilm břehu řeky Enže; tato skutečnost může svědčit, že většina Východní marky nenáležela v této době pod svrchovanost Bavorů, cf. L. Havlík, Staří Slované 70.
6 V tzv. Traungau.
128
ANNALE S FULDENSES
econtra festinare disponunt; sed hoc Ungari precognoscentes cum his, quae depredaverunt, redierunt, unde vene-rant, ad sua in Pannoniam. :
Interim vero quaedam pars de exercitn illorum de aquilonali parte Danuvii flumiriis partem illam devas-tando prorupere. Quod ut Liutpoldo comiti compertum foret, moleste hoc patiendum férens, contractis secum quibusdam primoribus Baiowariorum, uno tantum Pataviensis sedis | epis-copo comitante ultra Danuvium eos insequendum se transposuit. Conserto-que ilico cum illis prelio nobiliter dimi-catum est, sed nobilius triumphatum. Nam in prima congressione belli tanta Dei gratia christianis occurrit, ut mille CG gentilium inter occisos et, qui se in Danuvio merserant, perempti inve-nirentur. Vix tantum unum de christianis occisum inapparatubelliinTeniunt. [In eodem loco post victoriam illis celitus datam congressi clamore magno]p in celo inde Deo gratias clamantes fere-bant, qui non in multitudine hominum, sed misericordiarum suarum pietate liberat sperantes in se. Tandem laeti post tantam victoriam ad socios, unde venerant, regressi sunt.
901 Generále placitum Badaspona civi-tate hábitům est. Ibi inter alia missi Marahavorumg pacem optantes per-venerunt; quod mox, ut petierunt, complacuit et iuramento firmatum est. Inde ob hoc ipsum Richarius epicopus et Udalricus comes MarahavaP missi sunt, qui eodem tenore, ut it Baiowaria firmatum fuit, ipsum ducem etjomnes
a vrátili se s tím, co uloupili, tam, odkud přišli, to jest domů do Panonie.7 Mezitím však nějaká část jejich vojska vyrazila ze severní strany řeky Dunaje a pustošila onu krajinu.8 Jakmile se to dozvěděl hrabě Liutbald, těžce to nesl, a vzav s sebou některé velmože Bavorů, přepravil se za doprovodu jediného toliko pasovského biskupa přes Dunaj, aby je pronásledoval. A pustiv se s nimi ihned do boje, důstojně se s nimi utkal, ale ještě důstojněji zvítězil. Neboť hned v první srážce bitvy se dostalo křesťanům9 tak veliké milosti boží, že mezi zabitými a mezi těmi, kteří se utopili v Dunaji, bylo nalezeno 1200 zahubených pohanů.10 Z křesťanů pak sotva jen jediného najdou na počátku bitvy zabitého. Když se po vítězství, které jim bylo dáno z nebe, sešlina témž místě, tu velkým hlasem k nebi volajíce, vzdávali díky Bohu, který zachraňuje ty, kteří v něho doufají, ne počtem lidí, ale láskou svého milosrdenství. Potom se naplněni radostí z tak velkého vítězství navrátili ke svým druhům, odkud přišli.
901 V městě Režně se konal obecný sněm.1 Tam mezi jinými dorazili poslové Moravanů, aby žádali o mír; ten byl ihned, jak o něj požádali, schválen a stvrzen přísahou. Potom byli z téhož důvodu vysláni na Moravu biskup Richar a hrabě Oldřich, kteří zavázali přísahou v témž znění, jaké bylo stvrzeno v Bavorsku, samotného vévodu
p In — magno eadem manu inmargine inferiore addita sunt 3.   p maravorum 3c. e.    1 marahaha 3c; marahaa 3e.
7 Poprvé se zde Panonie udává jako nový domov Maďarů; šlo však zatím jen o její jižní části.
8 Patrně území mezi Greinem a Urfahrem.
9 Bavorům. 10 Maďarů.
901
1 V lednu.
ANN ALES FULDENSES
129
primates eius eandem pacem se serva-turos iuramento constrinxerunt.
Interdum vero Ungari australem partem regni illorum Caruntanums de-vastando invaserunt . . .
a všechny jeho velmože, že budou zachovávat onen mír.2
Mezitím však Maďaři vtrhli do jižní části jejich království, pleníce Korutany3 ...
Ungari Carentaniam invadunt et in sabbato commissa pugna occiduntur.
Eodem anno Moymarius dux Mara-hensis et Isanricus Noricus comes, qui ad ipsum transfugerat, cum Ludovico rege pacincati sunt.
902 Ungarii Marahenses petunt pug-naque victi terga verterunt.
Maďaři vpadnou do Korutan a jsou v bitvě, která byla svedena v sobotu, pobiti.4
Téhož roku se Mojmír, vévoda moravský, a Isanrik, hrabě norický, který se k němu utekl, usmířili s králem Ludvíkem.5
902 Maďaři napadnou (území) Moravanů, byli však v bitvě poraženi a obrátili se na útěk.1
s coruntanum 3e.
2 O míru E. Důmmler II 514; V. Novotný 1/1 432. V mírovém jednání vystupují Moravané a Bavoři jako dva naprosto rovnoprávní partneři, L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 177. Viz též Z. R. Dittrich, Ghristianity 309.
3 Šlo o vpád Maďarů v dubnu do Korutan, kde byli poraženi. Ghron. Suev. univ. ad a. 901.
4 Tento a další text k r. 901 je doplněn ze Švábské světové kroniky. Jde o událost, komentovanou v pozn. 3.
5 Ludvíkem IV. Dítětem. Zpráva se vztahuje k výše vzpomenutému moravsko-bavorskému míru. Navíc se dovídáme, že do míru byl pojat také Isanrik.
802
1 Zprávu o porážce Maďarů na Moravě přinášejí i další prameny, např. Ann. Alam., Herimanni Aug. Chron., Chron. Suev. univ. E. Důmmler II 527; V. Novotný 1/1 433; J. Dekan 186 n.; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 178.
9 Prameny
ISO
131
ANNALES SANCTI emmebammi RATISPONENSIS MINORES LETOPISY KLÁŠTERA SV. JIMRAMA V REZNE MENŠÍ
Jde o soubor stručných, poznámek na rukopise z 10. stol., nalezeném v Mnichově a obsahujícím výčet devatenáctiletých velikonočních cyklů od narození Kristova až do r. 1063. Na řezenský původ ukazuje to, že větší část těchto poznámek poskytuje údaje o posloupnosti řezenských biskupů a dále i opatů v tamním klášteře s v. Jimrama. Poznámky začínají rokem 732 a končí u r. 1062. Jen část z nich však pochází z doby současné nebo vůbec z doby před 11. stol.; většina — a to v zásadě právě ty, které mluví o řezenských biskupech a opatech — byla připojena teprve někdy v 11. stol. jediným písařem. (Zpráva o Svatoplukovi patří do starší z obou těchto skupin.) Jako vzor sloužily těmto letopisům pravděpodobně podobné záznamy solnohradské, odvozované až z oblasti anglosaské.
Použitý text: Annales sancti Emmerammi minores, ed. G. Waitz, MGH SS XIII47—48 (srov. i Annales sancti Emmerammi Ratisponensis minores, ed. G. H. Pertz, MGH SS I 91—94).
Aimales sancti Emmerammi Ratisponensis minores
895 Zuendipalc dux fin.
Letopisy kláštera sv. Jimrama v Řezně menší
895 Vévoda Svatopluk zemřel.1
895
Svatopluk zemřel v r. 894, Ann. Fuld. et Reginonis Chron. ad a. 894.
ANNALES IUVAVENSES MAXIMI LETOPISY SOLNOHRADSKÉ NEJVĚTŠÍ
Tyto letopisy, jejichž rukopis (Codex Admontensis 718, sestavený v 15. stol. na základě starších rukopisů pocházejících z poloviny 12. stol.) byl nalezen teprve začátkem tohoto století, mají název podle místa svého vzniku (Iuvavum — Salisburga — Solnohrad). Začínají se rokem 725; zakládají se na starší, nezachované solnohradské předloze — která vznikla brzy po r. 829 spojením nějaké starší, snad bavorské kompilace franských letopisů (v té bylo použito i v Ann. Maximiniani, a zčásti též v Ann. Xantenses a v Ann. Fuldenses) s nejstaršími, taktéž nezachovanými letopisy solnohradskými — a později byly dovedeny až do r. 956.
Použitý text: Annales Iuvavenses maximi, ed. H. Bresslau, MGH SS XXX 2, 727—744.
Annales Iuvavenses maximi
7S8 805 Karolus filium equivocum suum in Bechern misit.a
742 881 Primům bellum cum Ungaris ad Weniam. Secundum bellum cum Cowa-ris ad Culmite.
»42 907 Bellum pessimum fecit ad Breza-lauspurc IUI nonas Iulii.
Letopisy solnohradské největší
805 Karel poslal svého syna stejného jména do Cech.1
881 První boj s Maďary u Wenie.1 Druhý boj s Kovary2 u Kulmitu.3
907 Nejhorší boj svedl u Bratislavy1 4. července.
a in bethe mis c.
805
1 Ann. reg. Franc., Ann. Mett. (priores) a Chron. Meissiae. ad a. 805. 881
1 O ztotožnění s Vídní W. Erben, Mitt. d. Ges. f. Salzhurger Landeskunde 70, 1930, 45 n.; E. Klebel, Mine neuauf'gefundene Salzburger Geschichtsquelle 49—50; skeptický je v této otázce H. Bresslau, Die ältere Salzburger Annalistik 52.
2 Kováři byli kozarský (chazarský) kmen, který s Maďary a s ostatními kmeny vtrhl do Karpatské kotliny. Kováři se usadili na Samoši, jak snad svědčí název Covaria pro okolí Satu Mare, E. Klebel, Eine neuaufgefundene Salzburger Geschichtsquelle 50.
3 Podle E. Klebela, ibid. 50 může jít o Kollmitz u Ardaggeru nebo Cholomezze (CDM I, 18; r. 832), tj. Kulmberg u Melku.
907
1 K tomu E. Holtzmann, Zeitschrift f. slav. Phil. 2, 1926, 372n. a H. Zatschek, ib. 12,1935, 78-94.
-132
REGINONIS OHSONICON
133
REGINONIS ABBATIS PRUMIEJJSIS CHRONICON KRONIKA PRÜMSKEHO OPATA REGINONA.
Regino, opat kláštera v Prúmu, později v Trevíru (f 915), autor celé řady spisů, většinou náboženských, zachytil ve své kronice události od narození Kristova až do t. 906 (ale Sigibert zGembloux věděl ještě o opisu sahajícím až do r. 908). Dílo se skládá ze dvou knih: 1. kniha, „Libellus de temporibus domínicae incarnationis", obsahuje chronologické údaje od narození Kristova po smrt Karla Martella (r. 741), a to na základě různých starších pramenů. — 2. kniha, „Liber de gestis regum Francorum"', má dvě části. V první částí, která začíná opětovnou zmínkou o smrti Karla Martella a končí smrtí Karla Velikého (+ 813), je výklad v těsné závislosti ná Ann. regni Francorum (předlohou tu byl nějaký na konci porušený rukopis skupiny B; viz rukopis sub B2 Ann. regni Francorum). Naproti tomu v druhé části, která sahá od r. 813 po r. 906, je výklad poměrně samostatný a opírá se místy o velmi stručné Ann. Prumienses. Na dílo Reginonovo navázal pak Rěgi-nonův pokračovatel, trevírský mnich a později magdeburský biskup Adalbert, který kroniku dovedl až do r. 967.
Byli-li autoři a zvláště pokračovatelé Fuldských letopisů svědky úpadku moci franských císařů a jejího přesunu.na východ od Rýna, Regino již neprojevuje tak výraznou tendenci ztotožňovat Franské impérium se záp. římským univerzem a v císaři viděl spíše vládce titulárního, což zřejmě souviselo s pohticko-mocenskýmipoměry jeho doby. I když si ve své kronice všímal ponejvíce západofranských záležitostí, neunikly mu pro léta 870 áž 894 ani vztahy mezi Velkou Moravou a Východofranskou říší. Ač na mnohé události pohlížel reálněji než např. autoři Fuldských letopisů, nevyhnul se ani on franskému přístupu v některých formulacích své kroniky.
Přehled nejdůležitějších rukopisů: Dělí se do dvou skupin podle toho, je-li v nich obsaženo ono další pokračování až po rok 967 či ne:
A Rukopisy S pokračováním — původní rukopis této skupiny (tj. autograf Regino-nova pokračovatele Adalberta) se ztratil, zachovala se však řada odvozených rukopisů:
A 1: Godex Monacensis 6388 z Freisingu, pořízený pod biskupem Abrahamem koncem 10. stol. a mající alespoň 5 opisů; uprostřed rukopisu část chybí, ale dá se rekonstruovat z opisů (rukopis i opisy končí rokem 907, ale následoval asi ještě další text).
A 2:  Godex Parisinus 5018 z 11. stol., původem asi z Halberstadtu; končí rokem 967.
A 3: Godex Parisinus 11851, tj. kodex Saskeho letopisce, u něhož je od rokuj 741 mezi jinými prameny zachována značná část Reginonovy kroniky i s jejím pokračováním, a to v takové podobě, že je tento text možno pokládat za jeden z opisů Reginonovy kroniky. Konec pokračování kroniky jě přitom zachován vůbec jen v tomto textu.
B Rukopisy bez pokračování — texty této skupiny se zakládají na autorově původním rukopise a jsou z nich důležité zejména tyto:
B 1: Godex Einsidlensis 359 z 10. stol. s třemi opisy (bylo však k němu připojeno pokračování z rukopisné skupiny A až po rok 939, proto jej Kurze označuje jako rukopis A 2).
B 2: Godex Schafhusanus 109 z 10. Stol., původem asi z Trevíru. Jeho opisem je i Godex Britannici Musei Arundeíianus 390 z 10. stol. (původem ze Soissons?), který byl předlohou pro sedm dalších zachovaných opisů. Z jednoho ztraceného opisu rukopisu B 2 pochází Codex Garlsruhanus CCXXXII z 11. stol. (původem z Reichenau) s dvěma dalšími opisy.
B 3: Codex Parisinus 5017 z 11. stol., původem z kláštera sv. Arnulfa v Metách — se dvěma opisy (končí rokem 905).
Další rukopisy skupiny B jsou pro svou neúplnost méně významné.
Reginonovo dílo bylo později hojně napodoYobáno a excerpováno. V této souvislosti si zaslouží zmínky zejména Marianus Scottus, Annales Mettenses -posteriores, Annales Nienburgenses, jež se sice samy nedochovaly, dají se však rekonstruovat zě Saskeho letopisce a z letopisů zvaných Annales Magdeburgenses (srov. D. Třeštík, Kosmas a Regino, ČsCH VIII [1960], 564—587), dále Annales Ěersfeldenses, Annales Salisburgenses, Heri-mannus Augiensis, náš Kosmas, staré kroniky uherské (viz P. Magistri Gesta Hungaro-rum) aj.
Použitý text: Reginonis abbatis Prumiensis Ghronicon cum continuatione Treverensi, SRG, Hannoverae 1890, rec. F. Kurze (srov. i Reginonis Ghronicon, ed. G. H. Pertz, MGH SS I 537—629, a nejnověji Regino von Prüm, ed. R. Rau, Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters, VII 179—319).
Reginonis abbatis Prumiensis Chronieon
Incipit Uber de gestis regum Francorum.
59 796 Heinricus dux Foroiulanorum missis hominibus suis cum Wonomiro Sclavo in Pannonia Iringum gentis Avarorum principem longis retro temporibus quie-tum, civili bello fatigatis inter se princi-pibus, inprovise expoliavit.
64    803 Imperator autem Baioariam pro-
Kronika prumského opata Reginona
Začíná se kniha o činech králů franských.
796 Jindřich, vévoda friaulský,1 poslal své bdi se Slovanem Vonomirem2 do Panonie a znenadání vyplenil Iringa,3 knížete4 národa Avarů, dlouho předtím pokojného, když se knížata navzájem oslabila občanskou válkou.
803 Císař1 se však odebral do Bavou
796
1 Eriaul, dnešní Cividale (Čedad).
2 O Vonomírovi Ann. r eg. Franc, ad a. 796.
3 Jméno knížete Iringa je zkomolenina z názvu „hring".
4 Jde o nevhodnou vsuvku, která vznikla neporozuměním předloze.
803
1 Karel Veliký (768-814).
134
REGINONÍS CHRGNICON
REGIN0NI3 CHRONICON
135
feotus venationem bubalorum, cete-rarum ferarum per saltům Hireanium exercuit, ceterum exereitum per aper-tiores vias ire permisit. In.de ad Rege-nesburo veniens dispositis bis, que utilia videbantur esse, adventům exeroitus de Pannonia redeuntis prestolabatur. Qui-bus reversis obviam illis ad Ragenes-burc venit. Ibi etiam cum illis Žodan princeps Pannoniae veniens imperatori se tradidit. Multi quoque Sclavi et Huni in eodem conventu fuerunt et se cum omnibus, quae possidebant, imperatoris dominio subdiderunt. Con-stitutisque omnibus utilitatibus, quae illis partibus necessaria erant, per Ale-manniam et per "VYormatiam biem is tempore ad Aquis palatium venit ibique natalem Domini celebravit.a dispositis Pannoniarum causis Aquis reversus est; ibi natalem Domini cele-bravit.
805 Caganus princeps Avarorum impe-ratorem adiit, postulans sibi locum dari ad babitandum inter Sabariam et Ca-rantanum, quia propter infestationem Sclavorum in pristinis sedibus manere non poterat; quem imperator benigne suscepit eiusque precibus favit. Eodem tempore misit exercitum cum filio suo Carolo super Sclavos, qui vocantur Bebemi;b qui omnem terram eorum depopulantes ducem eorum, qui appel-labatur Lecho,0 occiderunt.
uspořádal v Hyrkánskérn lese2 lov na zubry a jiná divoká zvířata a ostatní vojsko nechal táhnout po otevřenějších cestách. Když potom přišel do Sezná a uspořádal to, co se mu zdálo užitečné, čekal na příchod vojáků, kteří se vraceli z Panonie. Když se ti vrátili, přišel jim vstříc do Rezna. Tam s nimi také přišel vládce Panonie Zodan a odevzdal se císaři. V témž zástupu bylo i mnoho Slovanů a Hunů a ti se poddali se vším, co vlastnili, císařově panství. A když zařídil vše užitečné, co ony země potřebovaly, přišel v zimě přes Alamanii a přes Worms do královského sídla v Cáchách a oslavil tam Narození Páně. Uspořádal záležitosti týkající se Panonií a vrátil se do Cách; tam oslavil Narození Páně.3
805 Kagan1, vládce Avarů, se obrátil na císaře2 s požadavkem,3 aby mu bylo dáno k obývání místo mezi Saba-rií* a Karnuntem,5 ježto pro nájezdy Slovanů nemohl setrvávat v dřívějších sídlech6; císař ho milostivě přijal a vyhověl jeho prosbám. V téže době poslal vojsko se svým synem Karlem proti Slovanům, kteří se nazývají Čechové;7 to zpustošilo veškerou jejich zemi a usmrtilo jejich vévodu, který se nazýval Lech.
eelebravit in B 3 loco raso mantis s. XII.    b boemi A.    c letho B 2.
2 Smroiny.
8 K této události Ann. reg. Franc. (Ann. Lauriss. mai.) ad a. 803. 805
1 V tomto případě nešlo o kagana, ale o kapkaná Theodora.
2 Karla Velikého.
3 O této události obšírněji .4»«.. reg. Franc, ad a. 805.
4 Subotica/Kamenec (Steinamanger/Szombathely).
5 Blíže Hamburgu. *
6 Šlo patrně o Avary z Panonie mezi Dunajem, Rábou a Dravou a o útoky Slovanů ze severní strany Dunaje a z Posáví.
' K tomu zprávu Ann. reg. Franc, Ann. Mett. (priores) a Chron. iloissiac. ad a. 805.
88 .806 Sclavisque compressis ex hac parte in Behemia eiim Baioariis atque Ala-mannis ingreditur eorumque terram ex permaximae parte vastavit..
71 811 Imperator itaque pace cum Hem-mingo firmata et placito generali se-eundirm consuetudinem Aquis habito in tres partes regni sui totidem exer-citus misit, unum trans Albiam in Linones, qui et ipsos vastavit et cast-rum Hobbuochi superioři anno a Wil-zisf destructum restauravit, alterum in Pannoniam ad controversias Hunorum ac Sclavorum fmiendas direxit, tertium super Brittones ad eorum perfidiam puniendam misit; qui omneš rébus prospere gestis domům reversi sunt ... Fuerunt etiam Aquis adventům eius prestolantes, qui de Pannonia vene-runt, Canizaucis princeps Avarorum et Thudun et alii principes ac duces Sclavorum circa Danubium habitantium, qui a ducibus Francorum, qui in Pannonias missi fuerunt, ad presentiam principis iussi sunt venire.
78 860 His temporibus Ludowicus senior, frater Lotharii imperatoris, plurima bella strenuissime gessit adversus Scla-
806 A po potlačení-Slovanů1 v^ z této strany spolu s Bavory a Ala-many do země Cechů a jejich zemi z největší části zpustošil.3
811 A tak když císař1 uzavřel mír s Hemingem2 a uspořádal podle zvyku obecný sněm v Cáchách, poslal do tří částí své říše stejný počet vojsk, jedno přes Labe proti Liňanům3, které jednak zpustošilo jejich území, jednak obnovilo hrad Hôhbeck, zbořený předešlého roku Velety, druhé poslal do Panonie, aby učinilo konec sporům Hunů4 a Slovanů, třetí pak odeslal proti Britům,5 aby ztrestalo jejich věrolomnost; všechna tato vojska úspěšně pořídila a vrátila se domů...
Jeho6 příchod očekávali v Cáchách také příchozí z Panonie, chán Izauci,7 vládce Avarů, Tudun i jiní vládcové a vévodové Slovanů, bydlících kolem Dunaje,8 kterým přikázali vůdcové Franků, poslaní do Panonií, aby se dostavili k císaři.
860 V ten čas podnikl Ludvík starší,1 bratr císaře Lotara, velmi rázně přemnohé války proti slovanským náro-
806
1 Po porážce srbského vévody Miliducha.
2 Král Karel, syn Karla Velikého.
3 K tomu zprávu Ann. reg. Franc, ad a. 806.
811
1 Karel Veliký.
2 Králem Dánů.
3 Sídleli na pravém břehu dolního Labe, zčásti v poříčí, většinou však na levém břehu Eldy až k řece Dosse.
4 Avarů.
6 V Bretagni.
6 Císaře Karla Velikého.
7 K názvu Camzauici — chán Izauic a k celé události Ann. reg. Franc, ad a. 811.
8 Šlo o Slovany na sever od Dunaje a z Posáví.
860
1 Ludvík Němec (830/843-876).
d boemos A; behemicum B 3.
J maxima A 1. B 3; proxima A rc
' uulzis A 2. B 3.
136
■REGINONIS CHRONJCOři
REGLNQNIS CHRONJCOřl
137
vorům gentes; siquidem Marahensiuin regna ingressus arrnis cunota perdo-muit, oapto eorum principe nomine Rastiz,b cui etiam propter violata foedera oculos effodere iussit.
112 876 Post haec convenerunt tres supra-dicti fratres in loco, qui dicitur Suali-felt, et ibi diviserunt paternum regnum. Carlomannus sortitus est Baioariam, Pannoniam et Carnutum, quod cor-rupte Oarantanum dicitur, nec non et regna Sclavorum,1 Behemensiumi et Maraliensium; Ludowicus orientálem Franciam, Turingiam, Saxoniam, Fre-siam et partem regni Lotbarii: porro Carolo Alamannia, in partem cessit et aliquae civitates ex regno Lotbarii.
ne 880 Anno dominicae incarnationis DCCCLXXX. Carlomannus rex para-lisi dissolutus diem clausit extrémům .. . Plurima quippe bella cum patře, pluriora sine patře in regnis Sclavorumk gessit semperque victoriae triumplmm reportavit;1
131    889   Anno   dominicae incarnationis
dům2; vpadl totiž do království Moravanů, zbraněmi všechno pokořil a zajal jejich vládce jménem Rostislava, jemuž dal nadto pro porušení smluv vypíchnout oči.3
876 Potom se sešli tři zmínění bratři1 na místě, které se nazývá Schwala, a tam si rozdělili otcovskou říši2. Karloman dostal Bavory, Panonii a Karnutum, jež se chybně nazývá Karantanum,3 a rovněž i (obě) království4 Slovanů, totiž Čechů a Moravanů;6 Ludvík (obdržel) východní Franky, Durynsko, Sasko', Frísko a část království Lota-rova; konečně Karlovi připadla Ala* manie a některá města z království Lotarova.
880 Roku osmistého osmdesátého od vtělení Páně král Karloman, onemocněv ochrnutím, zemřel1... spolu totiž s otcem2 a ještě častěji bez otce, večll v královstvích Slovanů velmi - četné války a vždy si odnesl triumf vítězství.5
889 Roku osmistého osmdesátého devátého od vtělení Páně vytáhl národ
h raszi A 2.    1 s]avorum A 3.    í beheimensium AI.    k slavorum A 3.    1 semper triumphayit A 3.
2 Národům Slovanů.
3 Zpráva nepřesně informuje o událostech r. 870, kam náleží zařadit. Obšírnější zprávu přinášejí Ann. Fuld, ad a. 870, cf. též Ann. Bertin, ad a. 870. E. Důmmler I 733; V. Novotný 1/1 345; J. Děkan 117—119; L. Havlík, Velká Morava a Franská ríše 147.
876
Karloman, Ludvík a Karel.
V listopadu. Ludvik Němec zemřel 28. srpna.
Toto označení se objevuje už u Pavla JDiacona, Hist. Langobard. V, c. 22: Carnutum quod corrupte vocitant Carantanum. 4 Jde zde o plurálový tvar: regna.
6 Uvedení Moravanů je vyjádřením formálního franského nároku, cf. V. Novotný 1/1,363, který vyplynul z univerzalistických franských představ, L. Havlík, ibid. 154. Není vyloučené, že souvisí s poplatkem odváděným Ludvíku Němci v 1. 874—876, Ann. Fuld.. ad a. 874. V jiných pramenech, vztahujících se k této události, jsou uvedeni jen Cechové, nikoli Moravané, tak např. Chron. Epternacense breve ad a. 877, Mariáni Scotti Chron. ad a. 897.
880
1 22. března.
1 Ludvíkem Němcem.
3 O těchto válkách a jejich výsledcích Ann. Fuld. a Ann. Bertin.
Maďarů, nejdivočejší a nad všechny obludy krutější — v minulých stoletích proto neznámý, že nebyl nikde jmenován —■ ze skytských království a močálů, které Don rozprostírá svým tokem do nedozírna1. . . Odtamtud byl tedy uvedený národ vyhnán ze svých vlastních sídel sousedními národy, kteří se nazývají Pečeněhově, protože ti jej předčili počtem i statečností a rodná země, jak jsme již řekli, nestačila pro překotný vzrůst obyvatelstva k obývání. A tak když jimi byli Maďaři násilně vyhnáni, rozloučivše se s vlastí, vydají se na cestu, aby vyhledali země, které by mohli obývat, a aby si tam vybudovali sídla. Zprvu blcudí po pustinách Panonů a Avarů2 a hledají svou každodenní obživu v lovu a rybaření; později vpadají častými nepřátelskými nájezdy do končin Koru-tanců, Moravanů a Bulharů,3 jen málo lidí hubí mečem, mnoho tisíc však šípy, které vysílají s takovým uměním z luků zhotovených z rohů, že jejich zásahům je jen stěží možno se vyhnout.
890 Roku osmistého devadesátého od vtělení Páně král Arnulf postoupil
m pulgarmn A3. B 3.
889
1 O skytských mravech, připisovaných Maďarům, čerpal Regino zčásti doslova z Justina, 1. II, c. 2-3.
2 Těmito pustinami bylo patrně území na dolní Dravě, Sávě a Tise. Zmiňuje se o nich také anglosaský král Alfréd Veliký: jeho westenne ležela mezi Korutany a Bulharskem, A. Campbell, The Tollemache Orosius, Copenhagen 1953, pag. 12, L. Havlík, Slované v anglosaské choro-grafii 80.
3 První zmínky o Maďarech kromě Ann. Bertin, ad a. 862 a Solnohradských letopisů k r. 881 přinášejí vlastně vedle této zprávy Ann. Fuld. a Ann. Sangatt. ad a. 892, kdy Maďaři ve spojení s Amulfem napadli Moravany. V r. 894 přešli Maďaři Dunaj a vpadli do Panonie (Ann. Fuld. ad a. 894), v r. 895 napadli Bulharsko a po porážce od Bulharů v r. 896 (Ann. Fuld. ad a. 895, 896) se usadili v Potisí (cf.list bavorského episkopátu z r. 900 o tom, že Moravané přijali k sobě množství Maďarů, CDB I, 30) a ohrožovali Panonii. V r. 899—900 zpustošili Maďaři Itálii, Panonii a Bavory a usadili se v jižních končinách Panonie. K. H. ľpOTí., Mopaeua u Madbxpa ct nojioeumí IX do nauajia X eina, 305—409; dále též C. A. Macartney, The Magyars in the 9th Cent., Cambridge 1930; Gy. Moravcsik, Byzantine Christianity and the Magyars in the first Period of their Migration, The Amer. Slavic and East Europ. Review V, 1946, 29 —45; J. Melieh, Bolgárdk és szlávok, Magyar Nyelv 1921,1—15, 65—78; P. Ratkoš, Východné oblasti Veľkej Moravy 103—116.
DCCCLXXXVIIII. gens Hungariuín ferocissima et omni belua crudelior, retro ante seculis ideo inaudita quia nec nominata, a Scythicis regnis et -a paludibus, quas Thanais sua refusione in inmensum porrigit, egressa est ...
132 Ex supradictis igitur locis gens me-morata a finitimis sibi populis, qui Pecinaci vocantur, a propriis sedibus expulsa est, eo quod numero et virtute prestarent et genitale, ut premisimus, rus exuberante multitudine non suffi-ceret ad habitandum. Horům itaque violentia effugati ad exquirendas, quas possent incolere, terras sedesque sta-tuere valedicentes patriae iter arripiunt. Et primo quidem Pannoniorum et Avarům solitudines pererrantes, venatu ac piseatione victum cotidianum quae-ritant; deinde Carantanorum, Mara-hensium ac Vulgarumm fines crebris
133 incursionum infesta|tionibus irrumpunt, perpaucos gladio, multa milia sagittis interimunt, quas tanta arte ex corneis arcubus dirigunt, ut earum ictus vix precaveri possit.
134 890 Anno dominicae incarnationis DCCCXC. Arnulfus rex concessit Zuen-
138
REGINONIS CHRON1C0N
;REGINONIS CHRONICON
139
dibolchn Marahensium Selavorum0 regi ducatum Behemensium,B qui hactenus principem suae cognationis ac gentis super se habuerant Francorumque re-gibus fidelitatem promissam inviolato foedere eonservaverant, eo quod illi, antequam in regni fastigio sublimare-tur, familiaritatis gratia fuerit conexus: denique filium eius, quern ex peliee susceperat, a saoro fonte levavit eum-que ex nomine suo Zuendibolcha appellari fecit. Quae res non modicum discordiarum et defectionis prebuit incitamentum. Nam et BehemiT a fide-litate diutius custodita recesserunt et Zuendiboichs ex adiectione alterius
Svatoplukovi, králi1 moravských Slovanů, vévodství Cechů2 — kteří až do té doby měli nad sebou vládce ze své krve a ze svého národa a zachovávali franským králům slíbenou věrnost, aniž porušovali smlouvu3 —, protože byl dříve, než byl povýšen do hodnosti království,4 k onomu vázán poutem důvěrného přátelství, nadto5 jeho syna6, kterého měl7 ze souložnice, pozvedl8 z.posvátného pramene a dal ho nazvat podle svého jména Svatoplukem.9 To poskytlo nikoli nepatrný podnět k rozbrojům a vzpouře. Neboť jednak Cechové přestali zachovávat věrnost,10 kterou značně dlouho dodržovali, jed-
5 slavorum A3. s boemiae A 3. ! zuendibolh A 3; zuentiboleh B 3.
11 zuendiboeh A 1;
a zuendibolh A 3. B 1; zuondoboldus B 2; zuentíbolh B 3. zuendibolh A 3; zuentiboleh B 3.    rbeheimi A 1; boemi A 3.
890
1 Na rozdíl od Euldskýeh letopisů, jejichž označení Svatopluka jako dux je projevem jejich tendenčnosti (cf. E. Graus, Bex — dux Moraviae 147,189) užívá Regino adekvátního označení rex.které odpovídá také oslovení římské kurie r. 885, rex Sclavorum, CDBI, 26. Králem nazývá Svatopluka také saský kronikář Widukind, Ber. gest. Sax. I 18, Christ. mon. Vita et passio,c.2, Gosmae Ghron. Boem. I 10, 14, Annalista Saxo, Megnum Sclavorum, c. IX.; Notae de epp. Pat. aj.
a Zpráva se patrně vztahuje na schůzku obou králů na Omuntesbergu, Ann. Fuld. ad a. 890. Postoupení Cech bylo ze strany Arnulfovy formálním aktem, kterým chtěl Svatopluka odvést z tábora římské kurie a získat ho na svou stranu. Ve skutečnosti náležely Čechy pod Svatoplukovo panství (k Velké Moravě) již delší dobu, cf. zprávy Kristiánovy legendy (kap. 2), Thietmarovy kroniky (VI99), Kosmovy kroniky (114) a Fuldských letopisů k r. 895. K tomu V. Novotný 1/1 380; L. Havlík, Územní rozsah 47—54, id., Tři kapitoly 50—59; R. Turek, Čechy 145; P. Graus, Říše velkomoravská 14.
3 O nesprávnosti tohoto tvrzení lze se přesvědčit ve zprávách Puldských letopisů k 1. 846, 849, 857, 871, 872, 874 nebo Bertinských letopisů k r. 873.
4 In regni fastigio sublimare — povýšiti v hodnost království/královskou — je obvyklá liturgická fráze, objevující se v korunovačním Ordo, P. E. Schramm, Die Kronung in Ďeutschland bis zum Beginn des salischen Eauses, Zeitschr. d. Sav. St. f. Rechtsg. KA 55 1935, 193, id., Die Ordines der mittelalterlichen Kaiserkrdnung, Archiv f. Urkundenforseh. X, 1935, 371n. Starší interpretace vztahovaly tuto frázi jednoznačně na Arnulfa. Je proto nutné si povšimnout, že následující „illi" (onomu) se většinou používá pro osobu nebo věc vzdálenou nebo nepřítomnou; vzhledem k Reginonovi by se illi v tomto případě vztahovalo spíše na Svatopluka. Bále je nutné si uvědomit, že králem označuje Regino nejen Arnulfa, ale i Svatopluka a že ono illi — vyehá-zíme-li z textu předcházejícího a zvláště následujícího (přátelství, křest syna) — jednak určuje výklad dalšího textu (a jeho zájmena: eius, suo), jednak i samo je zpětně dalším textem (osobou kmotra, křtěnce a otce) interpretováno: výsledkem tohoto zjištění může být jen fakt, že Regino měl v této souvislosti na mysli Svatopluka (L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 165—170), kterému se divina gratia už r. 880 (CDB I, 24) dostalo papežské patronance, a který byl kurií r. 885 (CDB I, 26), s potvrzením této patronance a protekoe nulla terrarum obsistente intercapedine králem označován současně se zdůrazněním, že v rukou božích sunt omnia mra regnorum. Stojí za úvahu, že takto zcela jednoznačně pochopil Reginonův text také Annalista Saxo ad a. 890. Cf. id., Zwentibald rex Marahensium 116—122.
6 Svatopluk.
6 Arnulfova.
7 Arnulf.
8 Svatopluk.
9 Ke křtu došlo patrně v 1. 870/871. Svatoplukův křtěnec se stal r. 895 králem lotrinským.
10 K otázce fiktivní věrnosti cechů před začleněními do rámce Velkomoravské říše viz pozn. 3.
.regni vires non parvas sibi accessisse sentiens fastu superbiae mflatus contra Ainulfum rebellavit. Quod cum cogno-visset Arnulfus, cum exercitu regnum Marahensium ingressus cuncta, quae extra tubes reperit, solotenus demolitus est. Ad ultimum cum et ceterae fructiferae arbores radicitus excideren-tur, Zuendibolch* pacem poposcit et dato fUio obside hanc sero promeruit.
891 Arnulfus rex in Baioariorum extre-mitatibus morabatur, insolentiam Sclavorum reprimens.
892 Per idem tempus Arn, Wirzibur-gensis ecclesiae venerabilis episcopus hortatu et suasione Popponis Thurin-gorum ducis ad pugnam contra Sclavos profectus in eadem pugna occiditur; cuius cathedram Ruodolfus, frater Cuonradi comitis, optinuit et ei in episcopatu successit.
894 Circa" haec etiam tempora Zuen-dibolchv rex Marahensium Sclavorum,w vir inter suos prudentissimus et ingenio
nak Svatopluk se v přesvědčení, že se mu připojením druhého panství dostalo nemalé posily, vzbouřil proti Arnul-fovi, naduv se zpupnou pýchou. Když se to Arnulf dozvěděl, vtrhl s vojskem do království Moravanů a všechno, co nalezne mimo města, do základu zničí.11 Nakonec, když i zbylé ovocné stromy byly z kořene vyvráceny, Svatopluk požádal o rnír a pozdě ho dosáhl, když dal svého syna jakožto rukojmí.12
891 Král Arnulf dlel na pomezí Bavor a potlačoval zde zpupnost Slovanů.1
892 V týž čas vytáhne Arn, ctihodný biskup wurzburské církve, z podnětu a na radu Poppona, vévody Durynků, do boje proti Slovanům a je v tomto boji zabit; jeho stolec obdržel Rudolf, bratr hraběte Konráda, a stal se po něm biskupem.1
894 Také asi v tuto dobu Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a duchem nej-
1 zuendibolh A 3; zuentiboleh B 3. zuentiboleh B 3.    w slavorum A 3.
Zuendibolh — populantibus A 3 a. 893.
' zuendibold A 1; zuendibolh A 3;
11 Zpráva souvisí patrně s r. 891, kdy Arnulf žádal „obnovení míru", a s jeho výpravami na Moravu v 1. 892 a 893, Ann. Fuld. ad a. 891, 892, 893, nejde-li o kontaminaci s událostmi let 898—899 (Ann. Fuld.).
12 Není žádné zprávy o tom, že by Svatopluk požádal o mír, zvláště když v poslední výpravě na Moravu r. 893 Arnulf sám s obtížemi zachránil svůj život. Podobně není nic známo o tom, že by dal svého syna jako rukojmí, což je i k výsledku války samo už dosti nepravděpodobné. Jde tu patrně o Reginonovu licenci v souvislosti s moravsko-bavorským mírem r. 894, ujednaným Mojmírem II. a spojením Svatopluka II. (syna krále Svatopluka) s Arnulfem v 1.898 až 899, Ann. Fuld. ad a. 894, 898, 899.
891
1 Zpráva souvisí buď s dobou po r. 891, s lety 892 až 893, kdy připravoval a uskutečňoval vojenská tažení na Moravu {Ann. Fuld. ad a. 892, 893) nebo s r. 897, kdy byl připraven táhnouti na pomoc . Cechům proti Moravanům, Ann. Fuld. ad a. 897.
* Vpád se měl uskutečnit současně s Arnulfovým tažením na Moravu i. 892 a měl vázat sfly Velkomoravské říše v oblasti Čech a Srbska. Výprava směřovala do Čech a odtud se vracela územím £rbů, kde v kraji Škudiců utrpělo franské vojsko porážku, Thiet. Mers. Ghron. I 4. Popo byl potom za trest zbaven svého úřadu. E. Důmmler, II 355; V. Novotný 1/1 412; L. Havlík, Územní rozsah 59.
140'
REGINONIS CHRONICON
141
calhdissimus, diem clausit extrémům; cuius regnum ŕilii eius pauco tempore infeliciter tenuerunt, Üngaris omnia usque ad solum depopulantibus.
bystřejší,1 zemřel;2 jebo království drželi jeho synové nešťastně po krátkou dobu,3 neboť Maďaři všechno až do zakladli zpustošili.4
AÍOíALES XAUBAG1NSES LETOPISY LAUBAŠSKÉ
894 .
Velmi prozíravý a duchem důvtipný. Cf. tento nekrolog s negativní charakteristikou Ann. Fuld. ad a. 894 a kladným hodnocením Konstantina Porfyrogeneta, De administrando imperio, c. 41.
2 Přesné datum úmrtí není známé. Časově spadá před maďarský vpád do Panonie a potomní mír mezi Moravany a Bavory, Ann. Fuld. ad a. 894. Je proto možné uvažovat o počátku léta neho jarních měsících r. 894. Chorvatská kronika Begnum Sclavorum, o. IX udává jako datum úmrtí 17. březen a uvádí, že Svatopluk vládl 40 let a čtyři (resp. tři) měsíce, V. Mošin, Ljetopis 56. Pokud je známo, stál Svatopluk v čele Velké Moravy přes 23 let, jak dlouho vládl předtím v Nitransku, nevíme. (Stojí za zmínku, že ve starém benediktinském Menologiu se kladlo datum Svatoplukova úmrtí na 11. březen. M. Ulmann, Alt-Mähren II, Olomouc 1762, 327). O Svatoplukovi E. Dummler II 389—391; V. Novotný 1/1 416—418; vcelku negativně dopadlo Svatoplukovo hodnocení u J. Dekana 182, kladně je hodnocen L. Havlíkem, Constan-tine and Methodius 41,id., O politických osudech 131—2.
3 Velkomoravská říše trvala až do 1.906/907, tedy ještě 12 — 13 let po smrti krále Svatopluka.
4 Pustošení Maďarů v Panonii spadá do r. 894 a znovu do 1. 899—900. B. 902 Maďaři napadli Moravany a byli nimi poraženi, podobně i r. 906, Ann. Fuld. ad a. 894, 900, 902, Annalista Saxo ad a. 906. V r. 906 Maďaři táhli přes Velkou Moravu na pomoc Glomačům. Annal. Saxo, Ann. Palidens. ad a. 906; Widukindi Ber. gest. Sax. I XVII, XX.
Jsou nazvány podle kláštera v Lobbes čili v Laubachu v lutyšské diecézi, k němuž se pojí jedna z jejích prvních zpráv. Zahrnují události z let 687—926; jejich nejstarší část i s dvěma pokračováními (687—791) spočívá na Ann. Sancti Amandi, část druhá (796 až 885) a třetí (888—926) mají spíše kompilaěaí charakter — přičemž část třetí vykazuje jisté, patrně paralelní shody s příslušnou částí v Ann. Alamannioi. Srov. Ann. Lobienses.
Použitý text: Annales Laubacenses, ed. G-. H. Pertz, MG-H SS I 4,7—15, 52—55,
Annales Laubacenses
Letopisy laubašské
62 892 Arnolfus rex cum exercitu suo in Maraha, terramque devastavit.
63 893 Engilscalc obcecatur. Iterum Ar-nolf in Maraha, et Wilhelm occiditur.
S3 894 Arnolfus rex in Italia cum magno exercitu. Wido imperátor et Zwentibulc dux.
892 Král Arnulf- (vpadl) se svým vojskem na Moravu a zpustošil zemi.1
893 Engilšalk byl oslepen. Arnulf opět na Moravě a Vilém je zabit.1
894 Král Arnulf (vtrhl) s velkým vojskem do Itálie.1 Císař Vido a vévoda Svatopluk.2
892
1 O Arnulfově tažení Ann. Fuld. ad a. 892.
893
1 O událostech Ann. Fuld. ad a. 893.
894
1 Ann. Fuld. ad a. 894.
2 Vido a Svatopluk toho roku zemřeli. Ann. Fuld. a Beginonis Chron. 'ad a. 894.
142
ANNALES WEIN GARTE 5ÍSES LETOPISY WEIN GARTENS K É
Tyto letopisy měly asi svůj původ v St. Gallen (Sv. Havel; diec. kostnická); jsou však pojmenovány podle kláštera ve Weingarten (taktéž v diec. kostnické), kde byl nalezen jejich rukopis. Zahrnují události z let 708—936, až do r. 919 jsou však pouhým výtahem ze starších letopisů, zvi. z Ann. Alámannici (z těch zejména od r. 792). Teprve krátké pokračování, obsahující léta 920—936, je samostatnější. — Srov. i Ann. ~
Použitý text: Annáles
lenses, ed. G.H. Pertz, MGH SS I 61—67.
Annales Weingartenses
870 Rastizius dux a Ludowico rege, et soltanus ab imperatore čaptus est.
Letopisy weingartenské
870 Vévoda Rostislav byl zajat1 králem Ludvíkem a soltan císařem.2
143-
ANNALE S ■ SANGALLENSES MAI 0 RE S LETOPISY SVATOHAYELSKÉ VETŠÍ
Jsou nazvány podle místa svého vzniku, kláštera v St. Gallen (sv. Havel; diec. kostnická). Zahrnují události z let 709—1056; jejich základní část, pocházející od jediného-autora, končí rokem 955 a za ní následují různá pokračování až do r. 1044 (potom následuje již jen krátká zpráva o r. 1056). Letopisy jsou závislé na Ann. Alámannici. Srov. i Ghrordcon Suevicum universale.
Použitý text: Annales Sangallenses maiores, ed. G. H. Pertz MGH SS I 72—85.
Annáles Sangallenses maiores
77 892 Arnolfus contra Maravenses per-gebat, et Agarenos ubi reclusi erant, dimisit.
Svatohavelské letopisy větší
892 Arnulf táhl proti Moravanům a nechal Maďary vyjít z míst, kde byli obklíčeni.1
870
1 Šlo o zajetí Rostislava a jeho uvěznění Ludvíkem Němcem, Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 870.
2 Císař Ludvík II. dobyl r. 871 italského města Bari a zajal tam saracénského velitele-sultána. E. Diimmler I 705.
892
1 Zpráva se týká Arnulfova tažení r. 892 a obklíčení Maďarů Moravany, Ann. Fuld. ad a. 892.
144
AN3VALES EINSIDLENSES LETOPISY EINSIEDEINSKÉ
Mají název podle kláštera v Einsiedeln (diec. kostnická). Popisují události z let 746 až 1280 a bývají rozdělovány ve dvě části. První část, jejíž konec bývá nejčastěji kladen na začátek 2. pol. 10. stol., čerpá zejména z Reginona z Průmu (i z jeho pokračovatele) a z Ann. Augienses (jde o letopisy, vzniklé brzy po r. 939 v Eeichenau, diec. kostnická), na tuto Část navazuje pak pokračování, jež obsahuje zprávy až do r. 1280 (+r. 1544 a r. 1569).
Použitý text: Annales Einsidlenses, ed. Gr. H. Pertz, MGH SS III 137—138, 145—149.
Annales Einsidlenses
139 805 Imperator Karolua filium suum Karolum cum exercitu misit in Peo-mam super Sclavos.
140 889 Arnulfus in Maraha, terramque devastavit.
no 892 Arnulfus cum exercitu in Maraha, terramque devastavit.
140 893 Arnulfus in Maraha. Willehelm occisus. Engilscalch obcecatur.
Letopisy einsiedelnskc
805 Císař Karel poslal svého syna Karla s vojskem do Čech proti Slovanům.1
889 Arnulf (vytáhl) na Moravu a zpustošil zemi.1
892 Arnulf (vytáhl) se svým vojskem na Moravu a zpustošil zemi.1
893 Arnulf (vytáhl) na Moravu. Vilém byl zabit. Engilšalk byl1 oslepen.
805 .
1 Ann. reg. Franc, Ann. Mett. (priores), Chron. Moissiac. ad a. 805. 889 .
1 V tomto roce podnikl Arnulf výpravu proti Obodritům, Ann. Fuld. ad a. 889, E. Důmmler II 335. Regino z Priimu přináší k tomuto datu zprávu o tom, že Maďaři napadli končiny Moravanů.
892
1 Ann. Fuld. ad a. 892.
893
1 Ann. Fuld. ad a. 893.
LENSES 3ELNSKÉ
tnická). Popisují události z let 746 až jejíž konec bývá nejčastěji kladen na 'rümu (i z jeho pokračovatele) a z Ann.. Reichenau, diec. kostnická), na tuto y až do r. 1280 (+r. 1544 a r. 1569).
•tz, MGH SS III 137—138, 145-149.
Letopisy emsiedelnské
Císař Karel poslal svého syna Kar-vojskem do Čech proti Slovanům.1
Arnulf (vytáhl) na Moravu a zpus-I zemi.1
Arnulf (vytáhl) se svým vojskem Moravu a zpustošil zemi.1
i Arnulf (vytáhl) na Moravu. Vilém zabit. Engilšalk byl1 oslepen.
ad a. 805.
m, Ann. Fuld. ad a. 889, E. Dümmler II ,om, že Maďaři napadli končiny Moravanů.
Regnum Marauorum Icokm roku 890
Střední Evropa v údajích franských pramenů 9. stol.
n
I I
144 " I * 145
I
lv(>
LIUDPRANDI EPISCOPI "CREMONENSIS ANTAPODOSIS ODVETA LIUDPRANDA, BISKUPA KREMONSKÉHO
128
zač Aui čás'
1
Dílo má úplnější název Antapóäoseos seu Berum per Európam gestarum libri VI .(gest knih Odvety neboli Evropských dějin) a sestavil je Liudprand (zvaný též Liuzo či Liuso), významný kronikář langobardského původu, autor několika historických spisů, pramenících zčásti z jeho styků se saským královským dvorem. Od r. 962 působil jako biskup V italské Cremoně a zemřel asi v r. 972..Antapodosis obsahuje zprávy o událostech v téměř celé Evropě (zvi. v Itálii, Německu a Byzanci) zhruba mezi léty 888—849; jako celek však působí dosti neurovnaným dojmem. Z pozdějších kronikářů použili Liudpranda např. Ekkéhard a Sigibert ž Gembloux.
139 . 80Ě
Ka ma
140 88Í de-<
no 89S ter
140 89i
oce
80c
Použitý text: Liudprandi episcopi Cremonensis Antapodosis, ed. G. H. Pertz, MGH SS III 264—339 (srov. i Liudprandi episcopi Cremonensis Antapodosis, ed. G. H. Pertz, SRG, Hannoverae 1840 a Liudprandi episcopi Cremonensis Opera omnia, rec. E. Důmmler, SRG, Hannoverae 1877).
3
Liudprandi episcopi Cremonensis Antapodosis
I 5 Per idem tempus Arnulfus rex potentissimus, defuncto Karolo prae-nomine Calvo, Bagoariis, Suevis, Francis Teutonicis, Lotharingis, audacibus-que principabatur Saxonibus. Cui Centebaldus Maravanorum dux, viri-liter repugnabat.
I 13 Arnulfus interea, earum quae sub arcturo sunt gentium rex fortissimus, cum Centebaldum Maravanorum du-cem, quern supra memoravimus, sibi viriliter repugnantein  debellare ne-
Odveta Liudpranda, biskupa kremonského
I 5 V týž čas Arnulf, král néjmocnější,1 vládl po smrti Karla, příjmím Lysého,2 Bavorům, Švábům, teutonským Frankům, Lotrinkům a smělým Sasům. Jemu se stavěl v boji mužně na odpor Svatopluk, vévoda Moravanů.
113 Mezitím Arnulf, nejstatečnější král těch národů, které žijí na severa, nemoha přemoci vévodu Moravanů Svatopluka, o kterém jsme se shora zmínili a který se mu mužně stavěl v boji na
891
15
1 'Arnulf vládl v 1. 887-899.
2 Karel II. Lysý, král západofranský, císařem byl v 1. 875—877. Arnulf vládl po Karlu III. Tlustém, jehož r. 887 sesadil.
10 Prameny
146
LIUDPRANDI ANTAPODOSIS
I.IUDPRANDI ANTAPODOSIS
147
quiret, depulsis his, pro dolor, munitis-simis interpositionibus, quas vulgo clusas nominari praediximus, Hunga-riorum gentem, cupidam, audacem, omrjipotentis Dei ignaram, scelerum onrnium rion insciam, caedis et rapina-rum solunrmodo avidam, in auxilium convocat; si tarnen auxilium dici potest, quod paulo post, eo moriente, cum genti suae, turn caeteris in meridie occasuque degentibus nationibus, grave periculum, immo exitium i'uit. Quid igitur? Céntebaldus vincitur, subiuga-tur, fit tributarius; sed non solus. O cecam regnandi ArnuM regis cupidi-tatem! o infelicem amarumque diem! Unius homuntii deiectio fit .totius. Europae contricio. Quot mulieribus viduitatem, patribus orbitatem, virgi-. nibus corruptionem, sacerdotibus po-pulisque Dei captivitatem, eclesiis deso-lationem, terris inhabitantibus solitu-dinem, ceca ambitio paras! . .. Sed 280 redeamus ad rem. Devicto namque Centebaldo Maravanorum duce, Arnul-fus pace habita regno potitur. Hungarii interim observato exitu, contemplati-' que regionem, cordibus malum, quod post in propatulo aparuit, machina-bantur. <
288 II 1 Postquam vitalis calor Arnulfi regis membra deserens, reddidit corpus exanime, suus ipsius filius Hulodoicus rex cunctis a populis ordinatur. Tanti denique casus viri vicinos Hungarios, sicut nec in toto orbe degentes, latere non potuit. Siquidem loeti dies eius iis fuit omni festivitate iucundior, gazis omnibus praestantior. Quid igitur?
odpor,1 odstraní — běda — tyto velmi opevněné překážky, o kterých jsme předtím řekli, že se obecně nazývají zátarasami, a zavolá na pomoc národ Maďarů,2 chtivý, smělý, neznající všemohoucího Boha, dobře znalý všech zločinů a dychtící pouze po vraždění a loupežích — může-li se alespoň pomocí nazvat to, co nedlouho potom, když on zemřel, bylo jak jeho národu, tak ostatním národům, žijícím na jihu a západě vážným nebezpečím, ba dokonce záhubou. Co tedy? Svatopluk je přemožen, podroben, učiněn poplatným;3 ale ne sám. Och ty slepá touho krále Arnulfa po vládě! Och ty nešťastný ,a hořký dni! SvTŽení jediného člověka se stává zhoubou celé Evropy. Slepá ctižádosti, kobka ženám připravuješ vdovství, otcům smrt dětí, pannám zneuctění, kněžím a lidem božím zajetí, chrámům opuštění a obydleným krajům zpustnutí!...
Ale vraťme se k věci. Tedy po porážce Svatopluka, vévody Moravanů,4 Arnulf v nastalém míru vládne. Maďaři mezitím zpozorovavše výsledek a prohlédnuvše si zemi, strojili v srdcích zlo, což později vyšlo najevo.
II1 Když životní teplo opustilo údy Arnulfa a zanechalo tělo bezduchým, je všemi národy ustanoven za krále jeho vlastní syn Ludvík.1 Konec tak slavného muže nemohl ovšem ujít sousedním Maďarům — stejně jako ani lidem na celém světě. Den. jeho smrti jim totiž byl příjemnější nad veškeré veselí, vzácnější nad všechny poklady. Co tedy?
113
1 Zpráva se patrně vztahuje k 1. 891—893.
2 Ann. Fnld. a Ann. Sangall. ad a. 892.
3 V těchto údajích je Liudprand poplatný Regin. Chron. ad a. 890.
4 Liudprandův údaj o Svatoplukově porážce neodpovídá skutečnosti, Ann. Fuld. ad a. 892, 893. III
1 Ludvík IV. Dítě se stal králem v únoru 900.
II 2 Primo namque mortis huius gnati-que sui ordinationis anno, permagno collecto exercitu, Maravanorum gentem, quam virtutis eorum amminiculo rex Arnulfus'subdiderat, sibi vendicant; Bagoariorum etiam fines occupant; castra diruunt, eclesias igne consumunt, popúlos iugůlánť, et ut magis magisquě timeantur, interfectorum sese sanguine potant.
II61 Inter agendum autem contigit Hungarios Veronám his ignorantibus advenisse;. quorum, duo reges Dursac. et Bugat amicissimi Berengario fuerant. Adalbertús denique marchio. atque Odelricus comes palatu, Gislebertus etiam comes, pluresque alii, dum in montanis Brixianae civitatis, quae 50 miliariis Verona distat, conventicula . ob Berengarii deiectionem haberent, rogavit Berengarius Hungarios, ut si se amarent, super mimicos suos irruerent. Hi vero, ut eraht necis avidi, bellandi cupidi, a Berengario mox praeduce accepto, 'per ignotas vias a. tergo hos üsque ádveniunt; tantaque illos tunc celeritate * confodiunt, ut nec induendi quidem sumendive arma spátium habere quirent. Captis igitur cesisqůe múltis, Odelricus pálatii comes, qui se non viriliter defenderat, occiditur. Adel-bertus autem marchio et Gislebertus vivi capiunťur.
II 2 Nuže v prvním roce po jeho smrti a po ustanovení jeho syna seberou převeliké vojsko a uvedou pod svou moc národ Moravanů,1 který si král 'Arnulf podrobil s podporou jejich statečnosti;?, obsadí také pomezí bavorské; boří hrady, pálí chrámy, vraždí obyvatelstvo, a aby se jich lidé více a více báli, napájejí se krví zabitých.
II61 Za jednání se pak přihodilo, že Maďaři přišli1 do Verony, aniž to tito2 věděli; dva jejich králové, Dursac a Bugat,3 byĚ ve velmi přátelských vztazích k Berengarovi.4 Nakonec zatím co. markrabí Adalbert a dvorský hrabě Oldřich, a rovněž hrabě Gislebert i přemnozí jiní konali v horské krajině brescijské obce, která je vzdálena 50.mil . od Verony, schůzky stran Berenga-rova svržení, požádal Berengar Maďary, aby, mají-li ho rádi, vpadli na jeho nepřátele. Ti pak,, jak byli dychtiví po vraždění a žádostiví boje, přijmou ihned od Berengaria průvodce a dorazí po neznámých stezkách zezadu až k nim; a pobijí je tehdy s takovou rychlostí, že jim ani nezbyl čas k tomu, . aby se oblékli nebo se chopili zbraní. Potom, co jich tedy bylo mnoho pozají-máno a pobito, je. usmrcen palatin Oldřich, který se nemužně hájil. Markrabí Adalbert a Gislebert jsou chyceni
112 ' '
1 V r. 900 došlo k nájezdu Maďarů proti Bavorům, v r. 901 k nájezdu do pohraničí Korutan, vr. 902 byli Maďaři poraženi od Moravanů, Ann. Fuld. ad a. 900, 901, 902.
2 Není nic známo o tom, že by si Arnulf podrobil Moravany. E. 892 byli Maďaři při útoku na Moravany obklíčeni a jen Arnulfův příchod je zachránil od zničení, Ann. Sangal. ad a. 892.
II61
1 Patrně r. 921.
2 Ivrejský markrabí Adalbert, hrabata Oldřich a Gislebert.
3 Dursac souvisí se slov. drugt, o Bugatovi, jehož jméno je zřejmě též slovanského původu [drug-b bogaťb, Život Metoděje arcibiskupa moravského, kap. XI), P. Magistri Gesta Bung., c. 41; c. 30, pozn. 1
4 Berengar I., vévoda friaulský (874—888), král italský (888—915), císař římský (915—924).
148
WIDUKINDI M O NA C HI CORBEIENSIS RERUM CESTÁŘŮM SAXONICARUM LIBRI III
SASKÉ DĚJINY K O RVE J S KÉHO MNICHA WIDUKINDA O TŘECH KNIHÁCH
Jde ó proslulé, literárně vytříbené dějepisné dílo, složené v 2. pol. 10. stol., v němž jsou líčeny dějiny saského kmene až do r. 973, ovšem s četnými odbočkami i do jiných, oblastí. Složil je WÍdukind, vzdělaný mnich z kláštera v Korvei (diec. Paderborn), autor i několika dalších, dnes ztracených spisů. Na rozdíl od Liudpranda nebyl však ve službách saského panovnického rodu Ottonů. Baské dějiny, jediné Widukindovo zachované dílo, se staly důležitým zdrojem "informací pro četné kronikáře a letopisce příštích století, zvi. pro Thietmara, Anň. Mettenses postenom, Ekkeharda, Saského letopisce, Sigiberta z Gembloux i pro Ánn. Magdeburgenses — a Ekkehardovým prostřednictvím i pro jiné'autory.
V našem kritickém aparáte se objevují odkazy na tyto rukopisy, resp. starší edice Widukinda: •
A:   Codex Dresdensis I 38 ze zač. 13. stol., původem z kláštera Altzelle v míšeňské die-
cési; končí rokem 967. . Bl: Codex Londiniensis musei Britannici 21109 z 12. stol., kdysi uchovaný y steinfeldském
klášteře v diec. kolínské; rukopis obsahuje celý WiduHndův spis, až na jedno později
ztracené foliům. Ve srovnání s rkp. A se však zakládá na nějaké starší recenzi. B2: Jde o první edici Widukinda, pořízenou r. 1532 v Basileji M. Frechtem. Edice se
zakládá na starší, dnes ztracené předloze z porýnského kláštera v Eberbachu. C:   Codex Casinensis 298 z doby kolem r. 1100, obsahující úplné Widukmdovo dílo.
Frut.: Tato zkratka označuje kolaci Widukindových rukopisů se „všeobecnou kronikou", která se obvykle přičítá Ekkehardovi (viz Ekkehardi Ghronicon universale), ale kterou K. R. Kehr, jehož edice, zakládající se na kolaci zmíněných čtyř rukopisů, se tu držíme, pokládá za dílo mnicha Frutolfa.
Použitý text: Widukindi Monachi Gorbeiensis Rerum gestarum Saxonicarum libri III,* ed. K. A. Kehr, 8RG-, Hannoverae et Lipsiae 1904 (srov. i Widukindi res gestae Saxonicae, ed. Q. Waitz, MGH SS III 408—467).
WIDUKINDI RERUM  GESTAKUM SAXONICARUM LIBRI TŘES
149
Widukindi Monachi Corbeiensis Rerum Gestarum Saxonicarum libri tres
'Saské dějiny korvejského mnicha Widukinda o třech knihách
Lib. I, XVm Avares ... videntes autem, quia res eis secus cederent, cum uxoribus ac filiis et omni agresti sup-pellectili iterum venientes et finitimas gentes circumquaque vastantes, Panno-niam postremo inhabitare coeperunt.
Lib. I, XIX Victi autem a Magno Karolo et trans Danubium pulsi ac ingenti vallo circumclusi,;. pro | hibiti sunt a consueta gentium depopulatione. Imperante autem Arnulfo destructum est opus, et via eis nocendi patefacta, eo quod iratus esset imperátor Centu-pulchoa regi Marorum.b Děinde quán-tam stragem quantamque iniuriam imperio Francorum fecerint, urbes ac jegiones adhuc desolatae testantur.
I, XVin Když však Avaři viděli, že se jim daří špatně, znovu vytáhli s manželkami a dětmi a se vším zemědělským nářadím, a pustošíce kolem sousední národy, konečně se usadili v Panonii.1
I, XIX Když však byli Karlem Velikým poraženi,1 zahnáni za Dunaj2 a sevřeni ohromnou hradbou, bylo jim v obvyklém pustošení národů zabráněno. Za vlády Amulfovy bylo však opevnění rozbořeno a byla jim3 otevřena cesta k páchám škod jen z toho důvodu, že se císař4 rozhněval na Svatopluka, krále Moravanů. Konečně jakou porážku a jaké bezpráví způsobili říši franské, dosvědčují zpustošená města i krajiny.
a Centupulchro B 2.    b sic Á. C; maurdrmn B 1; Morauorirm B 2; marauarorum Frut.
IXVIII
1 Widúkřnd ztotožnil Huny, Avary a Maďary. IXIX
1 Avaři byli poraženi Karlem Velikým v 1. 791—796.
2 Do Potisí.
s Odtud se,zpráva týká již Maďarů, kteří se nejprve usídlili v Potisí. 4 Arnulf.
150
151
ANNALE S LOBIENSES ANNALES HILDESHEIMENSES
LETOPISY LOBBESKÉ ( LETOPISY HILDE S HE IMS KÉ
: Jsou nazvány podle kláštera v Lobbes (čili v Laubachu) v diecézi lutyšské, kde vznikly. v 2. pol. 10. století. Po předchozím historickém přehledu o letech 408—741 popisují aná-listicky léta 741—982. Jde o kompilaci, čerpající hojně např. z Ann. regni Francorum, A. Mettenses priores apod., méně však z Ann. Lauboxenses, vzniklých před časem taktéž v Lobbes nebo v některém z nepříliš vzdálených klášterů.
Použitý text: Annales Lobienses, ed. G. Waitz, MGH SS XIII 224—235. .
Annales Lobienses
803 Eo anno Pannonia cum ímitimis regnis sub ditione imperatoris redacta est.
805 Imperátor expeditionem in Beheim per tres turmas direxit, cui Karolum filium suum praefecit. Qui, vastata omni regione et omnibus subactis, interfecto rege eorum, cum gaudio reversus | est. Eodem anno G-aganus princeps Hunorum, quia propter infes-tationem Sclavorum in pristinis sedibus esse non poterat, petiit ab imperatore, ut sibi cum populo suo locus ad habi-tandum inter Sabariam et Carnuntum daretur; quod et impetravit.
803
1 Sousedními královstvími či panstvími se rozvnaí nejen oblast posávského Chorvatska, ale také vévodství Slovanů na sever od Dunaje, uváděných ve zprávě Ann. reg. Franc, ad a. 811. K události Ann. reg. Franc. (Ann. Lauriss.) ad a. 803. L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 135.
* Karla Velikého. 805
1 Karel Veliký.
2 Jde o kontaminaci krále Semela v Chron. Moissiac. ad a. 805 a vévody Lecha v Ann. reg.Jfranc. a Ann. Mett. ad a. 805.
3 Avarů.
1 Ann. reg. Franc, ad a. 805.
Letopisy lobbeské
803 V tom roce byla Panonie spolu se sousedními královstvími1 uvedena pod moc císaře.2
805 Císař1 poslal do Čech výpravu ve třech vojích a postavil jí do čela svého syna Karla. Ten celou krajinu zpustošil, všechny pokořil, zabil jejich krále,2 a vrátil se radostně zpět. V témž roce kagan, vládce Hunů,3 požádal císaře, aby bylo jemu i jeho lidu dáno k obývání místo mezi Sabarií a Karnuntem, ježto pro nájezdy Slovanů nemohl setrvávat v dřívějších sídlech, — a také toho dosáhl.4
, Název mají podle toho, že vznikly v Hildesheimu. Dílo začíná stvořením světa, kónČí rokem 1137 a bývá děleno do více částí. První část končí u r. 994, potom následuje několik pokračování, přičemž významným mezníkem jetu zejména r. 1040. Od r. 688 až po r. 817 jsou letopisy doslovným opisem z Ann. Ľaurissenses minores. Nejcennějším úsekem jsou svědectví o letech 818—1040; tato část obsahuje jednak údaje zcela originální, jednak zprávy založené na nezachovaných Ann. Eersfeldenses (do r. 990), jednak zřejmě i výr tahy z nějakých starších a rozsáhlejších, avšak také nedochovaných hildesheimských letopisů, zvi: pro léta 1000—1040. Závěrečná pokračování letopisů jsou opět nesamostatná, vznikla mimo Hildesheim a zakládají se na Ann. s. Albani, Moguntini, resp. na Ann. Patherbrunnenses.
[K nezachovaným Ann.. Eersfeldenses, jejichž základní část končila patrně rokem 973, je třeba ještě dodat, že měly zřejmě dvě verse, jednu podrobnější s pokračováním do r. 990 (na té se zakládají Ann. HildesTieimenses a Ann. Quedlinburgenses) a druhou stručnější s pokračováním do r. 984 (o tu se opírají tři další spřízněné letopisy, totiž Ann, Lamberti, Ann. Otlenburani a Ann. Weissemburgenses). Na Ann. Eersfeldenses těsně navazovala i jiná análistická díla, j. Ann. Áltáhenses maiores.]
Použitý text: Annales HildesTieimenses, edG. "Waitz, SBG, Hannoverae 1878 (srov. i Ann. Hildesheimenses ed.G.Pertz, MGH SS 111 18-116). ~
Annales Hildesheimenses
846 Ludowicus, films Ludowici, Pan-noniam subegit et Behemos domum rediens vastavit.
855 Ludowicus rex cum magno exercitu perrexit contra Ratzidum regem Mara-hensium.
864 Ludowicus rex Francorum Ratzidum regem Marahensium sibi subegit.
846
1 Ann. Fuld. a Ann. Berlin, ad a. 846. 855
1 Ann. Fuld. ad a. 855 a Ann. Berlin, ad a. 864
Ann. Fuld. a Ann. Beriin. ad a. 864.
Letopisy hildesheimské
846 Ludvík, syn Ludvíkův, si podmanil Panonii a vraceje se domů, zpustošil Čechy.1
855 Král Ludvík vytáhl s velkým vojskem proti Rostislavovi, králi Moravanů.1
864 Ludvík, král Franků, si podmanil Rostislava, krále Moravanů.1
152
153
ANNALES QUEDLINBURGENSES LETOPISY QUEDLINBURSKÉ
Je to kompilační dílo, sahající do i. 1025. Vzniklo v Quedlinburgu (diec. Halberstadt) s použitím řady starších analistických prací. Zvláštni spojitosti lze pozorovat zejména mezi Ann. Quedlinburgenses a Ann. Hildesheimenses; tyto shody se vysvětlují zčásti přímou nápodobou Letopisů hildesheimských, zčásti závislostí obojích těchto letopisů na nezachovaných Ann. Hersfeldenses jakožto na společné předloze (do r. 990). Srov. podrobnější výklad sub Ann.Hildesheimenses.
Použitý text: Annales Quedlinburgenses, ed, G. H. Pertz, MGH SS III 18—90.
Annales Quedlinburgenses
805 Carolus, filius Caroli, Bohemos cum Francis et Saxonibús devastavit, re-gemque eorum, Lechohem nomine, occidens, victor ad patrem revertitur.
846 Ludovicus rex, filius Ludovici, Pannoniam subegit, et Bohemos domům rediens vastavit.
Letopisy quedlinlburské
805 Karel, syn Karlův, zpustošil spolu s Franky a se Sasy území Cechů, a když usmrtil jejich, krále jménem Lecha, vrátí se k otci jako vítěz.1
846 Král Ludvík, syn Ludvíkův, si podmanil Panonii, a vraceje se domů, zpustošil Cechy.1
805
1 Ann. reg. Franc., Ann. Mett. (priores) a Chron. Moissiac. ad a. 805. 846
1 Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 846.
ANNALES WEISSEMBURGENSES LETOPISY WISSEMBOURSKÉ
Vznikly ve Weissenburgu (Wissembourg) v Akasku, zahrnují události z let 708—1075 (+1087 a 1147) a dělí se na dvě části. Část první obsahuje zprávy o létech 708—984 a je pravděpodobně založená.na nějakém stručnějším znění nezachovaných Ann. Hersfeldenses (srov. o tom podrobnější výklad sub Ann. Hildesheimenses). Na tuto část navázalo pozdější pokračování s informacemi o létech 985—1075.
Použitý text: Annales Weissemburgenses, ed. G. H. Pertz, MGH SS III 18—22 33—65; 70—72 (srov. i Annales Weissemburgenses, rec. O. Holder-Eger, Lamperti monachi Hersfeldensis Opera, SRG, Hannoverae et Lipsiae 1894, 9—57).
Annales Weissemburgenses
4i 805 Karlus, Karoli filius, Beheimos vastavit.
47 846 Ludowicus, filius Ludowici, Pannoniam subegit, et Beheimos domum rediens vastavit.
47 855 Ludowicus rex cum exercitu magno perrexit contra Ratzidum regem Mara-hensum.
48 864 Ludowicus rex Ratzidum, regem Marahensium, sibi subegit.
805
1 Ann. reg. Franc., Ann. Mett. 846
1 Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 846. 855
i Ann. Fuld. ad a. 855 a Ann. Bertin, ad 864
1 Ann. Fuld. a .4««. Bertin, ad a. 864.
Letopisy wissembourské
805 Karel, syn Karlův, zpustošil Čechy.1
846 Ludvík, syn Ludvíkův, si podmanil Panonii, a vraceje sédomů, zpustošil Čechy.1
855 Král Ludvík vytáhl s velkým vojskem proti Rostislavovi, králi Moravanů.1
864 Král Ludvík si podmanil Rostislava, krále Moravanů.1
ves) a Chron. Moissiac. ad a. 805.
154
155
ANNALES OTTENBURANI LETOPISY OTTOBEUERNSKÉ
Byly nazvány podle toho, že jejich první rukopis byl nalezen ve východofranském klášteře v Ottobeuern (diec. Augsburg); vznikly však.asi v Hessensku. Zahrnují události z let 727—:111i a drží se až do r. 984 stručnější verse Letopisů hersfeldských (srov. o tom podrobněji sub Ann. Hildesheimenses); po tomto roce se až do r. 1039 shodují někdy s Ann. Hildesheimenses, jindy s Ann. Lamberti, není ovšem vyloučeno, že i tu čerpaly z nějakého nedochovaného hersfeldského (nebo i staršího a rozsáhlejšího hildesheimského) pokračování.
Použitý text: Annales Ottenburani, ed. G. H. Pertz, MGH SS V 1—9.
Annales Ottenburani
806 Karolus res Beheimos vastavit.
855 Ludowicus rex perrexit contra Ratzidum regem Marahensium cum magno exercitu.
864 Ludowicus rex Ratzidum regem subegit.
Letopisy ottobeuernské
806 Král Karel zpustošil Čechy.1
855 Král Ludvík vytáhl s velkým vojskem proti Rostislavovi, králi Mo-
864 Král Ludvík si podmanil krále Rostislava.1
806
1 Událost se bude asi vztahovat na rok 805, Ann. reg. Franc, ad a. 805, 806, Ann. Mett. (priores) a Ohron. Moissiac. ad a. 805.
855
1 Ann. Fuld. ad a. 855 a Ann. Bertin, ad a. 856. 864
1 Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 864.
THIETMARI MERSEBURGENSIS EPISCOPI CHRONICON KRONIKA DĚTMARA, BISKUPA MERSEBURSKÉHO
Tkietmar (*975, f 1018) byl syn hraběte Siegfrieda z Walbeeku, původem Sas. Žil v těsném styku s panovnickým dvorem a horlivě sledoval veškeré politické dění. V r. 1009 se stal biskupem merseburským. Svou kroniku rozdělil do osmi knih a původně v ní chtěl podat dějiny merseburského biskupství. Dílo se mu však rozrostlo a kronika je vlastně dějinami německých králů pocházejících ze saského královského rodu, a to zhruba od konce 9. stol. do r. 1018, ovšem navíc ještě s četnými exkursy do minulosti i do sousedních oblastí, zejména slovanských. Při sestavování kroniky čerpal autor hojně ze starších letopisů a kronik, zvi. z Widuhinda a z Ann. Hersfěldenses, Hildesheimenses i Quedlinbur-genses, dovedl však vždy tyto informace jak po stránce věcné, tak i stylistické zdařile spojovat. Thietmarovo dílo samo se stalo cenným zdrojem informací zejména pro Ana-listu Sasa. Významné je, že se zachoval původní, Thietmarem pořízený rukopis kroniky.
Použitý text: Thietmari Chronicon, ed. W. Trillmich, Ausgewählte Quellen zur deutsehen Geschichte des Mittelalters IX (srov. Thietmari Chronicon, ed. J. M. Lap-penberg, MGH SS III 723—871, a také Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon, ed. R. Holtzmann, MGH.ŠRG—NS, IX, Vimarie 1935).
Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon
Kronika Dětmara, bisknpa merseburského
VI 99 (60) Illud etiam adnectendum est, qualiter Othelricus Boemiorum dux, mammona iniquitatis interpreta-tus, Bosionem inclitum suimet militem caeterosque complures interfici prece-perit, eo quod hos fratrem adiuvare exulem a falsis murmuratoribus audie-rit et omneš caute in hiis cladibus discerent, qualiter sibi in futurum precavere debuissent. Quod Dominus in utroque testamento iubet observari firmiter, id in hiis regionibus compleri prohibet ambicio ceca semper. Germa-
VI99
1 Oldřich (1012-
2 Jaromír (1004-
VI 99 (60) To je třeba ještě připojit, jak Oldřich, vévoda Cechů,1 chovaje se jako pravý strůjce bezpráví, dal zabít Bosiona, svého proslulého bojovníka, i přemnohé jiné, a to proto, že se od klamných našeptávačů doslechl, že ti podporují (jeho) vyhnaného bratra,2 a všichni se měli s obezřetností na těchto pohromách poučit, jak se mají do budoucna chránit. Co Pán v obou Zákonech přikazuje pevně zachovávat, to vždy v těchto krajinách slepá ctižádost brání naplnit. Bál se totiž
1033). -1012).
156
THIETMARI CHRONICON
num enim, quem merito pre hiis diligere debuit, verebatur et, ne umquam ad se veniat, diligenter custodire conatur. Boemii regnante Zuetepulco duce quondam fuere principes nostri. Huic 848 a nostris pa|rentibus quotannis solvitur census, et episcopos in sua regione Marierun dicta babuit; quod omue is et successores sui superbia tumidi perdiderunt, quia omnis bumilitas euvangelio teste crescit et arrogantiae sublimitas minoratur. Sine maximo timore in biis nullus dominatur pro-vinciis. Caritas pura^ gemit exclusa, quia regnat ibidem periurium cum fraude socia.
372 VII 19 ... Namque Othelrieus quan-dam urbem magnam Businc dictam petiit et in ea non minus quam mille viros absque mulieribus et liberis capiens, incendit eandem et victor remeavit. Heinrieus autem Orientalium marcbio cum Bawariis comperiens Bo-lizlavi milites iuxta se predam fecisse, protinus insequitur et ex hiis fortiter resistentibus octingentos occidit pre-damque omnem resolvit.
418 VII 57 (42) Interea Mararenses Boli-zlavi milites magnam Bawariorum catervam dolo circumvenientes incau-tam occidunt, dampnum sibi ab eis illatum prius ad partem haud exiguam ulciscentes.
bratra, kterého měl nad tyto milovat, a pečlivě se snaží dávat pozor, aby vůbec nikdy za ním nepřišel. Čechové byli kdysi za panování vévody Svatopluka našimi vládci. Tomuto naši předkové platili každoročně poplatek a on sám měl ve své zemi, zvané Morava, i biskupy;3 to všechno on a jeho nástupci, naduti pýchou, ztratili, protože podle svědectví evangelia, každá poníženost roste a povýšenost zpupnosti se zmenšuje. Bez převelikého strachu nikdo v těchto krajinách nevládne, čistá láska tám úpí byvši odstraněna, protože tam vládne věrolomnost společně s klamem.
Tli 19 ... Neboť Oldřich napadl jakési velké město zvané Busink, zajal v něm neméně než tisíc mužů vedle žen a dětí, zapálil to město a vrátil se jako vítěz.1 Jakmile se pak dozví Jindřich, markrabí Východní marky, že v blízkosti kořistili Boleslavovi2 vojáci, ihned se pustí do jejich pronásledování a osm set jich zabije, ačkoliv se stavěli statečně na odpor, a veškerou kořist jim odejme zpět.3
VII 57 (42) Mezitím1 obklíčí Moravané Boleslavovi vojáci, lstí velký oddíl Bavorů, který nebyl dosti obezřetný, povraždí je a pomstí takto v míře nikoli nepatrné pohromu, kterou jim ti dříve2 způsobili.
3 L. Havlík, Územní rozsah 56—60 a id., Tři kapitoly 59. VII 19
1 Jde buď o Landeskrone b. Görlitz, kde na úpatí je ves Biesnitz nebo může jít o lokalitu na staré jižní Moravě, příp. Slovensku. V. Chaľoupecký (Öeskä hranice východní, ččH 32,1926) uvažoval o Bratislavě (Búzána—Posonium), W. Semkowicz, Geograficzne podstawy Pólski Chrobrego Kwart. hist. 39, 1925, 296 o Pezinku (Neštich u Sv. Jura). Událo3t náleží do r. 1015, L. Havlík, Tři kapitoly 77, id. Staří Slované 75.
2 Boleslava Chrabrého (992—1025).
3 L. Havlík, K otázce hranice jižní Moravy v doM Boleslava Chrabrého, Stud. z dziej. pol. i oze-chosl. I, 1960, 87.
VII 57
1 E. 1017.
2 Tj. r. 1015.
THIETMARI CHRONICON
157
422 VII 61 Interim Mararenses Boemiam ingressi urbem quandam expugnant et cum preda ingenti incolumes exibant. Quod cum marchio Heinrieus hos petere cum exercitu conatus audiret, festinus insequitur; et oceisis ex eorum numero plus quam mille viris fugienti-busque caeteris, captivitatem hanc omnem solutam domum remisit.
438 VII 76 (54) In Bawariorum confinio atque Mararensium quidam peregrinus nomine Colomannus ab incolis, quasi speculator esset, capita et ad professio-nem culpae, quam non meruit, diris castigacionibus compellitur. Ille, cum se nimis exeusaret pauperemque Christi se sic vagari affirmaret, in arbore diu arida innocens suspensus est. Nam caro eius a quodam postea paululum incisa sanguinem' fudit, ungues ac capilli crescebant. Ipsa quoque arbor floruit et hunc Christi martirem esse mon-stravit.„ Hoc marchio Heinrieus ut comperit, corpus eiusdem in Mezilecun sepelivit.
VII61 Mezitím1 Moravané vtrhnou do Čech, dobudou jakéhosi města a vraceli se beze ztrát s ohromnou kořistí zpět. Když se o tom doslechl markrabí Jindřich — který se na ně pokoušel s vojskem udeřit —, spěšně se pustí do jejich pronásledování; a když z jejich počtu pobil více než tisíc mužů a ostatní se dali na útěk, osvobodil tam všechny zajatce a propustil je domů.2
VII 76 (54) Na pomezí Bavorů a Moravanů je zajat — jako by to byl zvěd —, jakýsi poutník jménem Koloman1 ä je dohnán krutým mučením k přiznání viny, které se nedopustil. I když se onen nadmíru ospravedlňoval a ujišťoval, že bloudí jen tak jako chudý (bratr) Kristův, byl pověšen na dlouho uschlém stromě, ač byl nevinen — neboť když kdosi potom řízl do jeho masa, vylila se z něho krev; nehty a vlasy dále rostly. Sám strom také rozkvetl a prokázal, že to byl mučedník Kristův. Jak se to markrabí Jindřich dověděl, pohřbil jeho tělo v Melku.
VII 61
1 E. 1017.
2 K boji došlo patrně někde na Světelaku nebo Vitorazsku, L. Havlík,
Slované 75.
VII 76
1 Tímto pohraničím Bavorů a Moravanů bylo okolí Štokravy, kde podle Ann. Mellicenses ad a. 1012, MG SS IX, 497 k události r. 1012 došlo. L. Havlík, Stáři Slované 33.
158
159
ANNALES ALTAHENSES MAIORES LETOPISY ALTAIŠSKÉ VETŠÍ
Název mají podle místa svého vzniku, kláštera v Nieder-Altaioh u Pasová; zahrnují události z let 708—1073. Bývají rozěleňovány do dvou.částí: První část obsahuje vypravování o létech 708—-1032 a jejím autorem byl někdy kolem r. 1032 patrně mnich Wolf-here z Hildesheimu, který se tehdy v Altaichu zdržoval (v této své análistieké činnosti se opíral hlavně o nezachované Ann. Hersfeldenses a o Ann. Hildesheimenses, ale např. i o Ann. Alamannici). Druhá část zahrnuje léta 1033—1073 a sestavil ji poměrně samostatně nějaký blíže neznámý mnich z Altaichu. Letopisy se zachovaly především zásluhou Aventina, autora spisu Annales Boiorum (viz Johannis Aventini Ann. Boiorum), který si v r. 1517 pořídil — počínaje rokem 899 — jejich úplný opis a z let předešlých vyexcerpoval alespoň nej významnější události. Leccos z těchto zpráv pak později převzal i do svého vlastního dějepisného díla, stejně jako to učinil v rozsáhlé míře již na přelomu 15. a 16. stol. :—• na základě nějakého staršího rukopisu, z něhož asi primárně čerpal i Aventin — pasovský kronikář J. Steindel.
Použiťýtext: Annales Altahenses mäiores,2 ed. W. de Giesebrecht etL. B. ab Oefele, SBG, Hannoverae 1891 (srov. i Annales Altahenses maiores, ed. Giesebrecht-Oefele, MGH SS XX 772—824).
Annales Altahenses maiores
805 Carolus iunior Beheimos vastat.
846 Ludovicus filius Pannoniam sube-git, revertens Beheimos vastat.
855 Ludovicus rex cum exercitu magno perrexit contra Razidum regem Mara-hensium.
Altaišské letopisy větší 805 Karel mladší zpustoší Cechy.1
846 Ludvík syn si podmanil Panonii, vraceje se zpustoší Cechy.1
855 Král Ludvík vytáhl s velkým vojskem proti Rostislavovi, králi Moravanů.1
PETRI B IB LI OT H E CARU HISTÓRIA FRANCORUM ABBREVIATA
STRUČNÉ DEJINY FRANKŮ OD PETRA BIBLIOTÉK ARE
Jde o dějepisné dílo zahrnující události z let 680—898. O jeho autorovi, blíže neznámém, se soudí, že žil v 1. pol. 11. stol. Spis nemá větší význam a je vlastně výtahem z Ann. Fuldenses.
Použitý text: Petři Bibliothecarii História Francorum Abbreviata, ed. G. H. Pertz, MGH SS I 416—418.
Petri Bibliothecarii História Francorum Abbreviata
Stručné dějiny Franků od Petra Mbliotékáře
417 806 Boemii Sclavi alio nomine appellatr sunt.
418 878 Bourn pestilentia in Germania, quam clades hominum secuta est. Slavi, Dalmatae, Soavi, Bohemi idem sunt.
806 Čechové jsou nazýváni jiným jménem Slované.1
878 V Germanii se objevil dobytčí mor, po němž následovala pohroma pro lidi. Slované, Daleminci, Srbové a Čechové, to je totéž.
805
1 Ann. reg. Franc., Ann. Mát. (priores), Chron. Moissiaa. ad a. 805. 846
1 Ann. Fvlct. a Ann. Bertin. ad a. 846. 855
1 Ann. Fuld. ad a. 855 a Ann. Bertin. ad a. 856.
806
1 Zpráva se týká íránského tažení do Čech, Ann. reg. Franc, ad a. 806.
160
161
CHRONICON SUEVICUM UNIVERSALE ŠVÁBSKA SVĚTOVÁ KRONIKA
Tato kronika, vzniklá v 11. stol., zahrnuje události z let 769—1043. Dříve byla označována jako Epitoine Sangallensis Herimanni Augiensis (Svatohavelský výtah z Herimana z Reichenau); dnes se však má za to, že jak autor této zachované Švábské světové kroniky, tak i Heriman — a rovněž i pokračovatelé díla Ann. Sangallenses. maiores — čerpali z jednoho a téhož pramene, totiž z nějaké nedochované švábské kroniky, dovedené taktéž až do r. 1043 (viz Herimanni Augiensis Chronieon).
Připojené textově kritické poznámky se vztahují k těmto základním rukopisům a edicím:
1:     Codex Gotwicensis G 26 z 12. stol.
2:     Dnes ztracený kodex, kterého použil J. Sichard ve svém prvním vydání Kroniky,
považované tehdy ještě za výtah z Kroniky Herimanovy (Basilej 1529). 2b:   Vydání J. Pistoria, založené na edici Sichardově (Frankfurt 1583). 3:     Codex Engélbergensis z 12. stol.
Použitý text: Chronieon Suevicum universaíe, ed. H. Bresslau, MGH SS XIII 61—72.
Chronieon Suevicum universaíe Švábská světová kronika
900 Eodem anno Noimarius et Isan- 900 Téhož roku se Mojmír1 a Isanrik2
richus cum rege pacificantur. usmíří s králem.3
902 Ungarii a Maruisa occiduntur. 902 Maďaři jsou pobiti od Moravanů.1
a Mariis 2. 2b; amarius Ann. Mellicenses; Chron. Wirziburgense.
900
1 Mojmír II. (894-906/907). _
2 Isanrik, markrabí Východní marky.
3 Událost spadá do r. 901, Ann. Fuld. ad a. 901.
902
1 Ann. Fuld. ad a. 902.
HERIMANNI AUGIENSIS CHRONICON KRONIKA HERIMANA Z REICHENAU
Autorem této kroniky s plným názvem Chronieon de sex aetatibus mundi (= Kronika
0 šesti dobách světa) byl mnich z kláštera v Reichenau (lat. název Augia Dives; diec. kostnická) Heriman, zvaný pro svou tělesnou vadu Contractus (*1013, "}"1054). Proslul všestrannou literární činností (skládal i básně) a zejména vynikl svou Kronikou, která obsahuje analistické vylíčení světových dějin od narození Kristova až do r. 1054 a bývá pro pečlivost chronologického sestavení, poměrnou spolehlivost zpráv i kritičnost jejich výběru pokládána za vrcholný historický pramen své doby. Jak se však zdá, nepatří asi plná zásluha o to přímo autorovi samému, neboť novější bádání ukázala (viz. zvi. H. Bresslau, Neues Archiv 2 [1877], 566—567), že Heriman měl patrně po ruce nějakou dnes ztracenou švábskou kroniku, která asi vznikla někdy koncem 1. pol. 11. stol. v St. Gallen a byla např. předlohou pro Chronieon Suevicum universaíe a pro pokračovatele díla Ann. Sangallenses maiores (šlo patrně o kompilaci z Bědy, Ann. Laureshamenses, Ann. Fuldenses, Ann. Hersfeldenses, Ann. Hildesheimenses [snad v nezachované, rozsáhlejší podobě]
1 z reichenavského pokračování Letopisů alamanských apod.). Heriman pravděpodobně toto starší dílo u jednotlivých let pouze upravil a doplnil, a sám samostatněji zpracoval teprve několik posledních let, zhruba léta 1040—1054.
Připojené textově kritické poznámky se vztahují ke dvěma nej důležitějším rukopisům Kroniky:
1: Coäex Carlsruhanus z konce 11. stol. 2: Codex Monoxensis z 11. stol.
Použitý text: Herimanni Augiensis Chronieon, ed. G. H. Pertz, MGH SS V 67—133.
Herimanni Augiensis Chronieon Kronika Herimana z Reichenau
!oi 805 Karolus iunior a patře missus, 805 Karel mladší, byv poslán otcem,1 Boemiam, occiso rege Lechone, subiu- zabil krále Lecha a podrobil si Cechy.2 gavit.
805
1 Karlem Velikým (768-814).
2 K tomu Ann. reg. Franc, Ann. Fuíd., Ann. Melt. (priores) a Chron. Moissiac. ad a. 805.
11 Prameny
162
HERilMAiNNI CHEONICON
HERMANN! GHRONIC0N
163
101 806 Karolus imperátor inter tres fdios suos regnum divisit. Karolns iunior Sorabos vastavit, et Mfliduch ducem eorum occidit. Item misso exercitu, Boemia vastatur.
101 811 Tres exercitus fausto omine in Linones, in Parmonias, in Britones ab irnperatore rrnttuntur.
loa 819 Exercitus in Pannonias contra Liudwidum Sclavum rebellantem parvo affectu mittitur.
102 820 Tres exercitus contra Liudwidum ex diversis partibus inmissi, Pannoniam magna ex parte3, devastant.
104 840 Ludowicus se privatum dolens, multis sibi adunatis per Alamanniam, quasi debitum repetens regnum, Fran-conofurt venit; contra quern pater imperátor Ludowicus, relicta Aquita-nia, copias colligit, eumque per Turin-giam ad barbaros pulsum, per Sclavo-rum gentes laboriose Baioariam repe-tere coegit.
806 Císař Karel rozdělil říši mezi své tři syny. Karel mladší zpustošil území Srbů a zabil jejich vévodu Miliducha. Rovněž Cechy jsou vyslaným vojskem zpustošeny.1
811 Císař1 poslal za příznivého znamení tři vojska proti Liňanům, do Panonií, proti Britům.2
819 Bylo vysláno vojsko do Panonií proti Slovanu Ljudevítovi,1 který se bouřil, ale s malým výsledkem.2
820 Z různých stran byla vyslána tři vojska proti Ljudevítovi1 a z velké části zpustošila Panonii.2
-840 Ludvík,1 rmoutě se nad tím, že je pouhým soukromníkem, přibral sivAla-manii mnoho lidí a přišel do Frankfurtu, domáhaje se vlády, jako by mu náležela. Otec, císař Ludvík,2 opustil Aquitánii, sebere proti němu vojenské sbory, a když ho zahnal přes Durynsko do území barbarů,3 donutil ho, aby se s námahou vrátil přes území slovanských národů do Bavor.4
* p. magnam partem pannoimiae d. 2.
806
1 O tažení podrobněji Ann. reg. Franc, ad a. 806. 811
1 Karel Veliký.
2 V Bretagni. O výpravě do Panonií Ann. reg. Franc, ad a. 811.
819
1 Ljudevít byl vévoda Chorvatů v dolní Panonii na řece Sávě.
2 O událostech Ann. reg. Franc, ad a. 819.
820
1 Ljudevít, vévoda vnitrozemských Chorvatů.
2 O výpravě Ann. reg. Franc, ad a. 820.
840
1 Ludvík Němec (830/843-876).
2 Ludvík Pobožný (814-840).
3 Jde zřejmě o Srbsko. ,    „ ,A
4 V úvahu přicházejí jak srbské oblasti, tak i území západních Cech, Ann. Mula. ad a. 84U. E. Diimmler, Geschichte I 134; V. Novotný, České dějiny 1/1, 283.
845 Ludowicus rex 14 ex ducibus Boe-manis ad fidem conversos baptizari fecit.
845 Král Ludvík1 dal pokřtít čtrnáct českých vévodů, obrácených na víru.2
104 846 Ludowicus, Marahensibus Sclavis compressis, Rastizen ducem constituit, et per Boemiam cum gravi damno exercitus rediit.
104 848 Ludowicus rex, misso filio Ludo-wico, Boemanos conpressit et obsides dare conpulit.
!04 849 Exercitus a Ludowico rege contra Boemanos"' item rcbellantes missus, cum pactum et obsides hostium pacem petentium accipere contempsisset,0 tur-piter ab ipsis caesus et spoliatus, obsides dedit, et cum dedecore rediit.
855 Ludowicus rex Rastizen ducem Marahensium Sclavorum petens, vasta-ta ex parte regione, subiugare nequivit. Quo reverso, Marahenses secuti, con-tigua trans Danubium loca vastant.
846 Když Ludvík1 potlačil moravské Slovany,2 ustanovil Rostislava za vévodu3 a vrátil se přes Čechy s velkou pohromou pro své vojsko.4
848 Král Ludvík/poslavsyna Ludvíka, pokořil Čechy a donutil je dát rukojmí.2
849 Když vojsko vyslané králem Ludvíkem1 proti Čechům, kteří se rovněž bouřili, s pohrdáním odmítlo přijmout od nepřátel žádajících o mír smlouvu a rukojmí, bylo jimi potupně poraženo a oloupeno, dalo rukojmí a s hanbou se vrátilo.2
855 Král Ludvík1 zaútočí na Rostislava, vévodu moravských Slovanů, a ačkoliv krajinu zčásti zpustošil, nebyl ho s to podrobit. Když se vracel, Moravané jej pronásledovali a zpustošili místa ležící hned za Dunajem.2
a' boeamanos 1.     13 contempsissent 1.
845
1 Ludvík Němec.
2 Cf. Ann. Fuld. ad a. 845, pozn. 2,3. O události E. Diimmler I, 273 a V. Novotný 1/1 284.
846
1 Ludvík Němec.
2 O názvu Marahenses Sclavi Ann. Fuld. ad a. 846, pozn. 4.
3 Ann. Fuld. ad a. 846, pozn. 5,6. O události E. Diimmler I 284; V. Novotný 1/1 294. J. Dekan, Zaíiatky 45; L. Havlík, Velká Morava 199.
4 Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 846.
848
1 Ludvík Němec.
2 Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 848.
849
1 Ludvíkem Němcem.
2 Cf. Ann. Fuld., Ann. Bertin, a Ann. Xanten, ad a. 849. 855
1 Ludvík Němec
2 O úspěchu Moravanů Ann. Fuld. ad a. 855.
HERMANN! ■OHRONICO'N
165
164
HERI'MANNI OHRONICON
105 856 Ludowicus rex per Sorabos tran-siens, auxiliaque inde assumens, Dal-matas bello victos tributaries facit, et per Boemaios nonnullos eorurn in deditionem acoipiens, rediit.
los 857 Exereitus item a Ludowico rege in Bohemiam missus, Sclavitag tyran-num in Marahenses pepulit.
106 864 Ludowicus rex Germaniae Rastizen Marahensium ducem petens, et apud Dowinam castrum obsidens, iussos obsides dare et in iusiurandum subiec-tionis iterare coartat.
106 869 Boemani Baioariae fines infestant. Sorabi et Suisľi0 itemque Boemani Tburingiam vastant. Karlomannus bis numero copiis Rastizi pugna congres-sus, vicit, et praedas ingentes abdu-xit, Gundacrumque periurum refugam suum, divinitus in pugna debilitatum, - inibi oceidit. Lothariús rex cum conpli-cibus suis se apud Adriánům papám de illatis criminibus excusans, et corpus
856 Král Ludvík,1 procházeje územím Srbů a přibíraje odtamtud pomocné sbory, porazí ve válce Dalemince,2 učiní je poplatnými a pak se navrátil přes území Čechů, přijav od některých z nich uznání svrchovanosti.3
857 Vojsko, které bylo rovněž posláno králem Ludvíkem1 do Čech, vyhnalo samovládce Slavitěha do území Morä-
864 Ludvík, král Germánie,1 zaútočí na Rostislava, vévodu Moravanů, oblehl ho na hradě Děvíně, donutí ho dát požadované rukojmí a opětovně složit přísahu, že se mu podrobuje.2
869 Čechové napadnou bavorské pomezí. Srbové, Suselci a taktéž Čechové zpustoší Durynsko.1 Karloman se dvakrát střetl v bitvě s Rostislavovými vojenskými sbory, přemohl je a odvedl si obrovskou kořist a zabil přitom Gundakara,2 svého věrolomného zběha, božským řízením v bitvě ochromeného. Král Lotar3 se se svými společníky hledí ospravedlnit u papeže Hadriána ze zločinů, z kterých byl obviněn,4
856
1 Ludvík Němec.
2 Glomaěe.
3 Ann. Fald. a Ann. Bertin, ad a. 856.
857
1 Ludvíkem Němcem.
2 Popis událostí v Ann. Fuld. ad a. 857.
864
1 Východofranský král Ludvík Němec.
2 O událostech Ann. Fidd. ad a. 864 a komentář.
869
1 Ann. Fuld. ad a. 869. , T   , .    „, „ , „,
2 Korutánsky hrabě Gundakar zradil nejprve Karlomana a pak Ludvľka Nemce, přeběhnuv k Rostislavovi. Šlo patrně o střetnutí v r. 868, Ann. Bertin, ad a. 869.
3 Lotrinský král Lotar II. » n     nu. 4.1.
4 Lotar, nakloněn své souložniei Waldradě, chtěl se dat rozvést se svou manželkou iheutbergou.
Domini temerarie ab eo accipiens, domumque rediens, mense Iulio Pla-centiae periit, fautoresque sceleris pene omneš obiter4 interiére, regnumque einus patruus Karolus . invadens, Mettis se coronari imperatoremque iussit appellari. Interim Ludowicus rex usque ad desperationem Ratisbonae aegrotans, thesaurosque suos aecclesiis pauperibusque dispensans, tres filios suos cum totidem exercitibus contra diversos miserat hostes. E quibus Karolus caeteris iunior, cunctis Rastizi munitionibus captis, totam Marahen-sem regionem ferro, igne praedaque vastavit, Karlomannus regnumque Zuentibaldi, nepotis Rastizi, nihÉo-minus depopulatur, Ludowicus vero _ Sorabos et eorum complices bis pugna victos ad deditionem conpulit.
870 Zuentibaldus cum regno suo Karlo-manno se tradidit. Unde Rastiz iratus, prius eum dolo perimere, et hoc non procedente, manifeste eum persequi statuit. lile vero superior factus, Rasti-zen victum conprehendit et Karlo-manno vinctum tradidit. A quo, per-vaso regno et gazise suis, in carcerem missus, et Ludowico regi exhibitus, iudicioque Francorum morti addictus, luminibus tantum occulorum privarí iussus est.
opovážlivě od něho přijal tělo Páně a vraceje se domů zemřel v měsíci červenci v Placentii a na cestě zahynuli téměř všichni podporovatelé zločinu; do jeho království pak vtrhl strýo Karel a dal se v Metách korunovat a vyhlásit císařem. Mezitím král Ludvík,5 který ležel v ííezně beznadějně nemocen a rozděloval své poklady církvím6 a chudým, poslal tři své syny se stejným počtem vojsk proti rozmanitým nepřátelům. Karel, mladší ostatních, dobyl všech Rostislavových pevností a zpustošil mečem, ohněm a loupením celou moravskou zemi, kdežto Karloman zpustoší panství Svatopluka, synovce Rostislavova; Ludvík pak dvakrát v bitvě porazil Srby a jejich spojence7 a přinutil je, aby se poddali.8
870 Svatopluk se poddal se svým panstvím Karlomanovi. Proto se Rostislav rozlítil a rozhodl se zprvu zahubit ho Istí, a když se to nedařilo, zjevně ho stíhat. Onen1 však nabyl vrchu a poraženého Rostislava zajal a spoutaného jej vydal Karlomanovi. Ten2 ho poslal do vězení, zmocnil se jeho království i pokladů a přivedl ho před krále Ludvíka;3 soudEranků jej odsoudilk smrti, byl však dán rozkaz, aby byl pouze zbaven zraku 4
[ obier 2. dehtům.
'■ gusis 2.
5 Ludvík Němec.
6 Biskupstvím a klášterům.
7 Cechy.
8 O těchto bojích Ann. Fuld. ad a. 869, kde se však praví, že hlavní pevnosti franská vojska nedobyla, a Ann. Bertin, ad a. 869, kde se píše o velkých ztrátách franského vojska, E. Důmmler I 717; V. Novotný 1/1 338-342; J. Dekan 117; L. Havlík, Velká Morava a Franská ríše 146.
870
1 Svatopluk.
2 Karloman.
3 Ludvíka Němce.
4 Cf. Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 870. E. Diimmler I 733; V. Novotný 1/1 343—344; J. Dekan 117; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 147.
166
HER'ILMANNI CBRONilGON
HERIMANNI CHRONICON
167
106
107
871 Ludowicus et Karolus propter quaedam beneficia sua, Karlomartno fratri donata, contra patrem Ludowi-cum regem rebellare molientes, vix tandem ab eo placari pacarique eon-sentiunt. Zuentibald' perfidiae incu-satus, a Karlomanno in custodiam mittitur. Sed crimine non probato, relaxatus ab eo, et muneribus donates, exercitusque ei auxilio contra Slaga-marums presbiterum, quern Marahenses invitum pro ipso ducem fecerant, missus est. Qui dolose rediens, et se in civitatem recipiens, ipsum auxiliatorem exercitum dolo circumventum; paucis fuga elapsis vel comprebensis, prorsus delevit. Boemienses eruptionem molientes oppositis praesidiish reprimun-tur.
872 Ludowicus rex, pacificatis secum et inter se filiis, regni post | se parti-cionem1 disposuit. Bxercitus contra Marabenses missus, cum sine duce sibi dissentiret, ab hostibus victus, caesus et ludibrio habitus, turpiter aufugit. Liudpertus archiepiscopus cum exercitu in Boemanos missus, quinque duces eorum pugna vicit, et regionem ex parte vastavit. Karlomannus Marahen-ses vastat. Sedi custodes navium eius
871 Ludvik a Karel, osnujíce vzbouření proti svému otci, králi Ludvíkovi,1 pro jakési výsady, které udělil bratru Karlomanovi, se konečně přece jen nechají jím usmířit a upokojit. Svatopluk je obviněn z věrolomnosti a poslán Karlomanem do vězení. Ale protože mu nebyla vina prokázána, byl jím propuštěn a obdarován a bylo mu posláno vojsko na pomoc2 proti knězi Slavomírovi, kterého proti jeho vlastní vůli učinili Moravané vévodou místo něho. A on3 se úskočně vrátil, uchýlil se do města4, a ono pomocné vojsko lstí oklamal a úplně zničil, když jen několik málo lidí uniklo nebo bylo zajato.5 Čechové pak, zamýšlejíce vpád, jsou odraženi strážními oddíly, které byly proti nim postaveny.6
■872 Král Ludvík1 — když se jeho synové usmířili s ním i mezi sebou — ustanovil, jak se má po jeho smrti rozdělit říše. Bylo posláno vojsko proti Moravanům, které však nemajíc vůdce, nebylo jednotné, bylo nepřáteli poraženo, pobito, stalo se předmětem posměchu a hanebně prchlo.2 Arcibiskup Liutpert byl poslán s vojskem do Čech, porazil v bitvě jejich pět knížat a krajinu zčásti zpustošili3. Karloman pustoší
» zuentebald 1.    e in loeo raso 1. flaganianrm 2.    " prediís 1.    ' partioipationem 2.    ' Sed - elapso desunt 2.
871
1 Ludvíku Němci.
2 Vojsko složené z Bavorů a zčásti z Korutanců bylo poslano Karlomanem.
3 Svatopluk.
4 Jde o urbs antiqua Eastizi Ann. Fuld. ad a. 871.
s O tomto vítězství Moravanů Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 871, E. Dummler I 758; V. -N o-votný 1/1 351; J. Dekan 133; P. Ratkoš, Veľkomoravská ríša 99; L. Havlík, Velká Morava
6 Jde o výpravu biskupa Arna a hraběte Rudolfa do jižních Čech, Ann. Fuld. ad a. 871.
872
1 Ludvík Němec.
2 Jde o výpravu Durynků a Sasů v květnu, Ann. Fuld. ad a. 87A
3 Heriman se zmiňuje o výpravě do jižních Čech a boji s knížaty Světislavem, Vítězslavem, Hermanem, Spytimírem a Mojslavem, svedeném blíže Vltavy, Ann. Fuld. ad a. 872, R. Turek, Čechy 145.
ab hostibus trucidati sunt, Embricone ■Ratisbonae episcopo vix fuga elapso.
107 874 Idem cum Zuentibaldo duce Mara-hensium, subiectionem per legatos pro-mittente et fidem censumque annuum pollicente, pacem fecit, Boemanosque idem facientes suscepit.
108 880 Sorabi, Dalmatae et Boemanik Sclavi collecto exercitu Thuringiam iuxta fluvium Salam populati, a Popone marchione circumventi, omnes pe-rempti sunt.
los 883 Zuentibald dux Marahensium Pan-nonias, quibus Arnolfus _ dux, films Karlomanni regis, praefuit, crudeliter vastat.
los 884 Item Zuentibald Pannonias inma-nissime vastans, quosdam ex Baioariis iuxta Rabam flumen incaute congressos vicit, occisisque aliis, nonnullos com-prehendit ... Károlus imperátor in
území Moravanů.4 - Avšak strážci jeho lodí jsou nepřáteli pobiti, když řezenský biskup Embricho sám stěží vyvázl.5
874 Týž1 sjednal mír se Svatoplukem, vévodou Moravy, když ten mu nabízel prostřednictvím vyslanců,2 že se mu podrobí, a sliboval věrnost i roční poplatek3 a přijal Čechy, kteří činili totéž.4
880 Srbové, Daleminci1 a čeští Slované, sebravše vojsko, zpustošili Du-rynsko při řece Sále,2 byíi však obklíčeni markrabím Popponem a všichni zahynuli.3
883 Svatopluk, vévoda Moravanů, krutě zpustoší Panonie,1 v jejichž čele stál vévoda Arnulf, syn krále Karlo-mana.2
884 Rovněž Svatopluk, pustoše velmi ukrutně Panonie1, porazil některé z Bavorů, když se s ním neobezřetně střetli na řece Rábě, a jedny pobil a dosti značný počet pak zajal2 ... Císař
k boeamani 1 deletur post ut videtur a. 4 Moravany.
6 Ann. Fuld. ad a. 872, E. Dummler 1777; V. Novotný 1/1 355—356; J. Dekan 136; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 151.
874
1 Ludvík Němec.
2 Vůdcem Svatoplukova poselství do Porchheimu byl kněz Jan z Benátek.
3 O tomto míru Ann. Fuld. ad a. 874. E. Dummler I 813; V. Novotný 1/1 358—359. Cf. interpretaci v pozn. 5 Ann. Fuld. ad a. 874, L. Havlík, Velká Morava a Franská ríše 153—154.
4 Cf. Ann. Fuld. ad a. 874, pozn. 6. R. Turek, Čechy 145.
880
1 Glomači.
2 Na levém břehu Solavy (Saale).
3 Cf.
883
1 Tj. horní a dolní Panonii.
2 Cf. Ann. Fuld. (cont. Batisbonertsis) ad
884
1 Cf. Ann. Fuld. (cont. Batisbonensis)
2 Ann. Fuld. ad a. 884.
pozn. 22—23.
a. 884, pozn. 24-28.
168
HERMANN! CBRONICON
HER'IMA'NNI CHRONiCON
169
oiteriore Panrionia conventum habens, Zuentibaldum ducem Marahensium, per.mantis se dominio eius tradentem pacemque et servitium prornittentem, suscepit. Itemque1 Brazlavonem ducem, qui inter Dravum et Savum fluvios Pannoniae praefuit, ninilominus se tradentem accepit.
109 . 885 Pax inter ArnoLfum, Carentani et Pannoniae ducem, et Zuentibaldum Marabensemm ducem confirmatur.
no 890n ArnoKus rex, habito in Pannonia de diversis colloquio, a Zuentibaldo duce Marabensi ex verbis apostolici obnixe rogatur, ut Bomam veniens, Italiamque sub dicione sui retinens, a tantis earn eruat tyrannis. Quod ille, allis praepeditus, ad praesens facere distulit.
892 Arnolfus rex Pannonias adiens, cum Zuentibaldum ducem Marahensem ite-rum sibi rebellantem cognovisset, colloquio cum Brazlavone duce Pannoniae ulterioris habito, trifariam cum tribus exercitibus, Ungariis etiam auxiliato-ribus, nuper illas in partes de aquilone adventantibus, per continuum mensem Marabensem devastat regionem.
Karel,3 pořádaje sněm v přední Panonii,4 přijal Svatopluka, vévodu Moravanů, když ten se rukou dáním1 odevzdal do jeho panství a slíbil mír i své služby.5 Přijal rovněž vévodu Braslava, který vládl v Panonii mezi řekami Dravou a Sávou.
885 Je upevněn mír mezi Arnulfem, vévodou Korutan a Panonie, a mezi Svatoplukem, vévodou Moravy.1
890 Král Arnulf, uspořádav v Panonii1 poradu o různých záležitostech, je na základě papežových slov2 snažně žádán moravským vévodou Svatoplukem, aby odešel do Ríma, podržel si Itálii ve svém područí a vyrval ji z moci tolika vládců. On však tu záležitost prozatím odložil, ježto mu v tom bránily jiné věci.3
892 Král Arnulf přijde do Panonií, doví se, že proti němu opět bouří moravský vévoda Svatopluk, uspořádá1 poradu s Braslavem, vévodou zadní Panonie,2 a pak pustoší po celý měsíc ze tří stran se všemi vojsky moravskou zemi, když mu také pomáhali Maďaři, kteří teprve nedávno přišli do oněch krajin ze severu.3
1 rdiqua desuni 2.    ™ d. m. 2.    » DCCCXV. 1.
3 Karel III. Tlustý.
4 Šlo o jednání na Monte Comianu blíže řeky Tullnu a na hranicích Velkomoravské aFranské říše, cf. Ann. Fuld. ad a. 884, pozn. 30.
5 O schůzce a přísaze Ann. Fuld. (cont. Ratisbonensis) ad a. 884, pozn. 31, L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 162—164, id. O politických osudech 127.
885
1 Ann. Fuld. (cont. Ratisbonensis) ad a. 885. 890
1 Schůzka se konala na Omuntesbergu, Ann. Fuld. ad a. 890, pozn. 3.
2 Papeže Štěpána V.
3 Cf. Ann. Fuld. a Reginonis Ghron. ad a. 890, V. Novotný 1/1 405; J. Dekan 117; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 165—170.
892
1 V Hengsfeldu.
2 Mezi Dravou a Sávou.
3 Ann. Fuld. a Ann. Sangall. ad a. 892, B. Důmmler II 353; V. Novotný 1/1 409.
no 893 Engilscalcus marchio Pannoniae iudicio Noricorum excaecatus, et pat-ruelis eius Wiflihelmus decollatus est. Arnolfus rex Marahensem iterum vastat regionem.
nl 897° Boemani contra Marahenses ab Arnolfo imperatore auxilium petunt.
m 898 Discordia capitalis' inter fratres Zuentibaldum et Moymarum, Marahenses duces, facta. Liutpaldus marchio cum aliis Marahenses imperátori rebel-les vastat.
m 899 Item Baioarii fines Marahensium hieme vastant ... Item Baioarii Marahensium terram vastant. Isanricus imperátori rebellans, obsessusque et ad dedicionem vi coactus, ad Marahenses iterum confugit.
111 900 Baioarii per BoemanosP transeun-tes, ipsis secům assumptis, Marahensem item devastant regionem. Ungari ... item Pannonias depopulatas occupant.
111 901 Ungarii Carentanumi petentes, commissa pugna victi caesique fuge-runt. Eodem anno Moymarius dux
893 Engilšalk, markrabí Panonie, byl z rozsudku Noriků oslepen a jeho bratranec Vilém byl oběšen. Král Arnulf znovu zpustoší moravskou zemi.1
897 Čechové požádají císaře Arnulfa o pomoc proti Moravanům.1
898 Mezi bratrem Svatoplukem a Moj-rnírem, vévody moravskými, vznikl spor na život a na smrt. Markrabí Liutbald spolu s jmými zpustoší území ■Moravanů, bouřících se proti císaři.1
899 Rovněž Bavoři zpustoší v zimě končiny Moravanů ... Rovněž Bavoři zpustoší území Moravanů. Isanrik, bouře se proti císaři, je obklíčen1 a násilím donucen vzdát se a znovu uprchne k Moravanům.2
900 Bavoři projdou územím Cechů, a když je vzali s sebou, zpustoší rovněž moravské území. Maďaři... taktéž zpustoší a obsadí Panonie.1
901 Maďaři, napadnuvše Korutany, svedli bitvu, byli poraženi, pobiti a utekli. V témž roce se usmířili s krá-
° DCCCXVII. 2.    p boemanos 1.    s caretanum 1. careatanum corr. carentamim 2.
893
1 Ann. Fuld. ad a. 893, E. Důmmler II362; V. Novotný 1/1 414; J. Dekan 180-181. 897
1 Ann. Fuld. ad a. 897, pozn. 6. V. Novotný 1/1 424—425.
1 Ann. Fuld. ad a. 898,' E. Důmmler II, 458 n; V. Novotný 1/1 427; J. Dekan 186.
899
1 V Mautern.
2 O obou výpravách a Mojmírově pomoci Isanrikovi Ann. Fuld. ad a. 899. E. Důmmler II, 462; V. Novotný l/l, 427; L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 175.
900
1 Ann. Fuld. ad a. 900, pozn. 1 — 10.
170
HERIMANNI CHSONICON
Marahensis et Isanricus Noricus comes, qui. ad ipsum transfugerat, cum Ludo-wico rege pacificati sunt.
902 Ungarii Marahenses petunt, pug-naque victi terga verterunt.
lem Ludvíkem moravský vévoda Moj-rriír a Isanrik, krabě norický, který k němu přeběhl-1
902 Maďaři napadnou Moravany, jsou v bitvě poraženi a dali se na útěk.1
ti, Fuld. ad a. 90!, pc-u* £5. E. D— * 514; V. Novotný 1/! 432; L. Havlík, Velká Morám a Franská nse 177.
902
1 Ann. Fuld. ad a. 902.
171
MAGISTRI ADAM BREMENSIS  GESTA HAMMABURGENSIS ECCLESIAE PONTIFICUM
MISTRA ADAMA BRÉMSKEHO DEJINY BISKUPŮ HAMBURSKÉ DIECÉSE
Toto dějepisné dílo.pochází od M. Adama Brémskeho (f 1076), chráněnce arcibiskupa Adalberta z Brém, a je rozděleno do čtyř knih. Začíná výkladem o počátcích saského kmene a. navazuje na ně mformacerni o nejrozmanitějších událostech, k nimž došlo do r. 1072 nejen v diecézi hamburské, nýbrž v celé široké oblasti sz. Německa, Dánska a přilehlých krajin skandinávských. Velmi hojné jsou tu i zprávy o Slovanech, zvi. polabských a pobaltských. Adamovy výklady jsou jednak založeny na rozsáhlé excerpci starších děl (zvláště čerpal buď přímo z Ann. Fuldenses nebo z nějakého jiného, dnes nezachovaného díla, které bylo na Ann. Fuldenses závislé), jednak se opírají o rozmanité ústní informace.
Připojené textově kritické poznámky se vztahují k těmto rukopisům a edicím:
A: Nej starší verze Adamova díla (A 1: Codex Vindobonensis 521 z doby kolem r. 1200; A 2: Codex Vossianus Latinus 123, z doby kolem r. 1100).
BC: Dvě skupiny rukopisů představující mladší verzi Adamova díla, jejiž primární podobu reprezentoval předpokládaný rkp. X.
B: Všechny rukopisy této skupiny jsou pravděpodobně dánského původu. (B 1: nezachovaná společná předloha rkp. B la a B lb, vzniklá kolem r. 1400; B la: Codex Gudianus 83, vzniklý koncem 1. pol. 15. stol; B lb: Codex Hauniensis Vet. 1175, z pol. 16. stol.; B 2: První vydání Adama Brémskeho z r. 1579, pořízené A. S. Ve-delem na základě jiného, dnes ztraceného kodaňského rukopisu.)
C: Tato skupina se zakládá na poměrně raném přepracování rkp. X, starším než dánská verze. (Cl: Codex Hauniensis Vet. 2296, vzniklý kolem r. 1230; C 2: Jde o vydání E. Lindebroga z r. 1595, pořízené na základě dnes neznámého rukopisu, spřízněného s rkp. Cl.)
Použitý text: Magistri Adam Bremensis Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum3, ed. B. Schmeidler, SRG, Hannoverae et Lipsiae 1917 (srov. i Magistri Adam Bremensis Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum, ed. J. M. Lappenberg, MGH SS VII 271 až 389).
Magistri Adam Bremensis — Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum
63 I 52 ... In diebus illis innaanis-sima perseeutio .Saxoniam oppressit, cum   hinc   Dani ..et   Sclavi, inde
Mistra Adama Brémskeho dějiny biskupů hamburské diecése
I 52 ... V oněch dnech schvátilo Sasko strašné pronásledování, . když totiž z jedné strany pustošili chrámy Dánové
172
M. ADA'M BREMBNSIfi
Behemia et Ungri laniarent ecclesias.
II 22 Ultra Leuticios,b qui alio nomine Wilzi0 dicuntur, Oddara flumen occurit, ditissimus amnis Sclavaniae1 regionis . ... | Sicut ergo predictum est, Oddara flumen oritur in : profundissimo saltu Marahorum,e ubi et'Albia noster princi-pium sortitur.
Sobol. 17 (18) MaraMf sunt populi Selavorum, qui suntab oriente Behemo-rum,sbabentque in cireuitu bine Pome-ranos et Polanos,h inde Ungros et cru-delissimam gentem Pescinagos, qui hu-manis carnibus vesountur (A 2.B la.C).
a Slované a z druhé Češi a Madaři.1
II 22 Za Lutioi, kteří se jiným jménem nazývají Veleti, protéká řeka Odra, nejbohatší proud slovanské krajiny... Jak bylo tedy již dříve řečeno, řeka Odra pramení ve velmi hlubokém hvozdu Moravanů, kde také má svůj počátek naše Labe.
Schol. 17 (18) Moravané jsou národ Slovanů, kteří sídlí na vychoď od Čechů a v sousedství mají z jedné strany Pomořany a Poláky, z druhé strany Madary a velmi krutý národ Pečeněhů, kteří požívají lidské maso.
173
ANNALES LAMBERTI LETOPISY LAMBERTOYY
Jejich autorem byl mnich Lambert z kláštera v Hersfeldu. Začínají stvořením světa a končí rokem 1077, kdy patrně Lambert zemřel. Svědectví o starších událostech jsou vesměs krátká a zakládají se hlavně na nezachovaných Ann. Hersfeldenses (do r. 984); později je pojí příbuzenství zvi. s Ann. Ottenburani a s Ann. Hildesheimenses. Obsáhlejší a původnější zprávy začínají teprve po r. 1040. — O vztahu k Ann. Hersféldenses viz podrobnější výklad sub Ann. Hildesheimenses.
Připojené textově kritické poznámky se vztahují k těmto rukopisům a edicím:
A 1: První vydání pořízené K. Churrerem (Tübingen 1525) a zakládající se na rkp., který je dnes-nezvěstný.
A 2: Codex Monacensis z r. 1527; jde o nevýznamná excerpta z AI.
B 1: Takto jsou označena souhlasná čtení rukopisů Bla, BP, B 1°, která se pravděpodobně zakládají na nedochované společné předloze (B 1), vzniklé někdy konoem 15. stol. v Erfurtu (B la: Codex Wirziburgensis ze 17. stol; B lb: Codex Gottingensis ze zač. 16. stol.; B lb: Codex Monacensis z r. 1507).
B 2: Codex Dresdensis ze zač. 16. stol., zakládající se spolu s nedochovanou předlohou rukopisů B la, B lb, B lc na prvotním erfurtském rukopisu skupiny B, taktéž nedochovaném.
Použitý text: Lamberti monachi Hersféldensis Opera, recognovit O. Holder—Egger, SRO-, Hannoverae et Lipsiae 1894 (srov. též Lamberti Annales, pars prior, ed. Gr. H. Pertz MGH SS III 18—69,90—102 [do r. 1039] a Lamberti Hersféldensis Annales, pars posterior, ed. L. F. Hesse—G. Waitz, MGH SS V 134—263 [léta 1040-1077]).
» Boemi B l'.C; Bohémi B lb.2. Slauonicae B 2; Slauanicae C 2. morum C.     11 Poldanos C 2.
152
» Leutioos BC. ° Mulzi (?) B 1»; Miltií B V; Vilsi B 2. <■ Slauanice B 1.C 1; ' Marachorum B 1; Maracoram B 2; Merahorum saltu 0.'  ' Marachi B1».C.   s Bor-
G Labiida (Polska, Ozechy, Nierncy i zwiazek WielecH w wieku X, Fragmenty dziejów Slowiaú-szczyzny zachodniej 1, Poznaň 1960,-249) datuje událost do let 911-930.
Annales Lamberti
20 805 Karlus, Karli filius, Betheimosa vastavit.
26 846 Ludowicus, filius Ludowici, Panno-niam subegit, et Beheimosb domům rediens vastavit.
Letopisy Lambertovy
805 Karel, syn Karlův, zpustošil Čechy.1
846 Ludvík, syn Ludvíkův, si podmanil Panonii a VTaceje se domů, zpustošil Čechy.1
a sic. A 1.2. B 1; Bohemios B 2.     ů Boheimos B 2.
805
1 Ann. reg. Franc., Ann. Mett. (priores) a Ghron. Moi'ssiac. ad a. 805. 846
1 Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 846.
174
ANN ALES LAMBERTI
175
855 Ludowicus rex cum magno exercitu perrexit contra Ratzidum0 regem Maru-hensium.
864 Ludowicus rex Ratzidum, regem Marahensium,d sibi subegit. ."
855 Král Ludvík vytáhl s veľkým vojskem proti Rostislavovi, králi Moravanů.1
864 Kráľ Ludvík si podmanil Rostislava, krále Moravanů.1
MARIÁNI S C OTŤI C HR ONICON KRONIKA MARIANA SCOTTA
Marianus ScOttus byl původem Ir (*1028) a působil jako mnich nejprve ve své otčině, později -— od r. 1056 — v klášteře sv. Martina v Kolíně n. Rýnem, od r. 1058 ve Fuldě a nakonec — od r. 1Ú69 — v Mohučř. Žemřelasi v r. 1083. Jeho kronika je nepříliš cenná kompilace, skládá se ze tří knih a obsahuje análistieké vylíčení světových dějin až. do r. 1082. S výjimkou některých nových chronologických závěrů (proto si jí cenil např. Sigibert z Gembloux) neměla však příliš velký, význam jako historický pramen. Autor čerpal hlavně z letopisů fulaských a z Reginona. ' '
■ Použitý text: Mariáni Scotti Glronicon, ed. G. Waitz, MGH SS V 481—-562.
Mariáni Scotti Chrónicon Kronika Mariana Scotta
c Razirum B 2.      d Marahensium B 2.
855
1 Ann. Fuld. ad a. 855 a Ann. Bertin, ad a. 856. 864
1 Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 864.
827 Karolus, films Karoli imperatoris, Bohemios vastat, Lechdnem regem eorum oecidehs.
838 Ludowici exercitus Sclavos su-perant.
897 Dcinde tres fratres in loco qui dicitur Sualifelt inter se regnum pater-num diviserunt. Carlomannus Baioa-riam, Pannoniam, Carnutum et regna Sela vorům Behemensium; Ludowicus orientalem Franciám, Thuringiam, Sa-xoniam, Fresiam et partem regni Lothorii; Carolus Almaniam et aliquas civitates ex regno Lotharii tenuit.
827
1 Událost náleží k r. 805, Ann. reg. Franc., Ann. Mett. (primes) a Chron. Moissiac. ad a. 805. 838
1 Ludvíka Němce.
\ Je obtížné zařadit událost ke správnému datu. 897
1 Ludvíka Němce.
2 K dělení došlo r. 876, BeginOnis Chron. ad a. 876. ■
827 Karel, syn císaře Karla, zpustoší Cechy, zabiv jejich krále Lecha.1 _
838 Ludvíkova1 vojska přemohou Slovany.2
897 Potom si tři bratři mezi sebou rozdělili otcovskou1 říši na místě Schwala. Karloman obdržel Bavory, Panonii, Karnuntum a království českých Slovanů; Ludvík východní Franky, Du-rynsko, Sasko, Frísii a část království Lotarova; Karel Alamanii a některá města z království Lotarova.2
176
177
ANNALES PRAGENSES LETOPISY PRAŽSKÉ
Zachovaný rukopis Letopisů pražských (Codex Babenbergensis B IV 6) zahrnuje léta 894—1193 (+ léta 1216—1220). Část těchto letopisů byla však zřejmě složena již někdy v 11., ne-li vůbec v 10. stol. Později čerpají zejména z Kosmy a Mnicha sázavského, ale i z jiných děl, zejména z okruhu Letopisů hildesheimshých.
Použitý text: Annales Pragenses, ed. G. H. Pertz, MGH SS III 119—121 (srov. i edici J. Emlera, FRB II 376—380). :
Annales Pragenses
894 Hoc anno baptizatus est Borivoi, primus christianus in Boeffiia, cum uxore sua Ludmila, ex qua natus est Wratiszlaus, pater sancti Wenceslai.
Letopisy pražské
894 V tomto roce byl pokřtěn Bořivoj, první křesťan v Čechách, se svou manželkou Ludmilou, z níž se narodil Vratislav, otec svatého Václava.1
894
Chybné datování Bořivojova křtu maji letopisy společné b Gosmae Ghron. Boem. 114.
CHRONIC ON VEDAŠTINUM KRONIKA ZE ST. VAASTU
Kronika vznikla koncem 11. stol. v klášteře v St. Vaastu Arrasu ve Francii. Zahrnuje události od narození Kristova do r. 899 a je kompilací z různých starších autorů a letopisů.
Použitý text: Chronicon Vedastinum, ed. G. Waitz, MGH SS XIII 674—709. '
Chronicon Vedastinum
803 Domnus imperátor Karolus anno imperii sui 34, dispositis Pannoniarum causis, in Baioariam profectus est.
706 805 Karolus anno imperii sui 36. misit exercitum cum filio suo Karlo super Sclavos qui vocantur Behemi; unde prospere in Wosego silva ad patrem rediit.
707 811 Karolus imperátor anno imperii sui 42, pace cum Hemmingo firmata, tres exercitus in tres partes regni sui misit, unum trans Albiam in Linones,
Kronika ze St. Vaastu
803 Císař a pán Karel1 se odebral v třicátém čtvrtém roce svého panování — po uspořádání panónskych záležitostí — do Bavor.2
805 Karel1 poslal v třicátém šestém roce svého panování vojsko se svým synem Karlem proti Slovanům, kteří se nazývají Cechové2; odtamtud se s úspěchem vrátil k otci do Vogézského lesa.
811 Císař Karel1 uzavřel ve čtyřicátém druhém roce svého panování mír s Hem-mingem2 a poslal tři vojska do tří částí své říše, jedno přes Labe proti Liňa-
803
1 Karel Veliký.
2 K události Ann. reg. Franc. (Ann. Laurissenses) ad a. 803. 805
1 Karel Veliký.
2 Ann. reg. Franc., Ann. Melt. (priores) a Chron. Moissiac. ad a. 805. 811 * ,
1 Karel Veliký. *
2 Králem Dánů.
12 Prameny
178
CHRONICON V'EDASTINUM
179
alteram in Parmoniam ad eontroversias Hunornm et Sclavornm destruendas, tertium in Brittones ad eomm perfidias finiendas. Qui omnes, rebus prospere gestis, mcolurnes reversi sunt domi.
nům, druhé do Panonie, aby odstranilo spory mezi Huny3 a Slovany, třetí proti Britům,4 aby učinilo konec jejich věrolomnostem. Všechna tato vojska si vedla úspěšně a vrátila se bez pohromy domů.5
BERNOLDICHRONICON KRONIKA BERNOLDOVA
Kronika zahrnuje události od stvoření světa do r. 1100. Jejím autorem byl Bernold (* asi 1054, f 1100), mnich z kláštera v St. Blasien, později činný v Schaffhausenu (obojí v diec. kostnické). Dílo je kompilačního charakteru a je závislé zvi. na Herímanovi a patrně i na jeho pokračovateli Bertholdovi. Zřetelným mezníkem je tu r. 1073; od té doby jsou zprávy rozsáhlejší a původnější.
Použitý text: Bemoldi Chronicon, ed. G. H. Pertz, MGH SS V 385—467.
Bernoldi Chronicon
«9   805 Karolus iunior a patře missus, Boemiam subiugavit.
Bernoldova kronika
805 Karel mladší, byv poslán otcem, podrobil si Čechy.1
3 Avary.
4 V Bretagní.
6 O událosteeřs Ann. reg. Frans. ad a. 811.
805
1 Ann. reg. Franc., Ann. Metl. (prioresj a Ohron. Moissias. ad a. 805.
o
180
ANNALES METTENSES POSTERIORES LETOPISY M E T S K É MLADŠÍ
Jde o pozdější přepracování Starších metshých letopisů, které pochází z 12. štol. á nese v sobě příměs některých dalších análů a kronik (viz sub Ann. Mettenses priores). V díle se opakují některé charakteristické rysy Starších metshých letopisů (např. tendence k oslavování Karlovou, neobrátnost ve spojování zpráv různého původu).
Stran rukopisného doložení viz příslušné poznámky v úvodu k Annales Mettenses priores; označení a zkratky tam uvedené se vztahují i k textově kritickému aparátu díla Annales Mettenses posteriores. ■
Použitý text: Annales Mettenses posteriores jako dodatek v edici Annales Mettenses priores, rec. B. de Simson, SR6, Hannoverae et Lipsiae 1905, str. 99—105, Annales Mettenses, ed. G. H. Pertz, MGH SS I 314—336 (srov. i Annalium veterum fragmenta partim ex Mettensibus desumpta, ed. G. Waitz, MGH SS XIII 26—33).
Annales Mettenses posteriores
803 Imperator autem Baioariam pro-fectus venationem bubalorum cetera-rumque ferarum per saltům Hircanum exercuit.a Inde vero ad Regenesburch veniens, | dispositis his que utilia vide-bantur esse, adventům exercitus de Pannonia redeuntis prestolabatur. Qui-bus reversis, obviam illis ad Regenesburch venit. Ibi etiam cum illis zodan princeps Pannonie1» veniens imperátori se tradidit. Multi quoque Sola vi et Huni
Letopisy metské mladší
803 Císař1 se však odebral do Bavor a podnikl v Hyrkánském lese2 lov na zubry a jiná divoká zvířata. Potom však, když přišel do Ěezna a uspořádal to, co se mu zdálo užitečné, vyčkával příchodu vojáků,3 kteří se vraceli z-Panonie. Když se ti vrátili, přišel jim vstříc do Rezná. Tam s nimi také přišel zodan, vládce Panonie, a odevzdal se císaři. V témž shromáždění bylo také mnoho Slovanů a Hunů4 a ti se poddali
a lüterae exe paene detritae B 2; idem ut Al
803
ceterum exercitum per apertiores uias ire permisit.    b Pannoniae B 2.
1 Karel Veliký.
2 Smrěinách.
3 Vojska.
4 Avarů.
ANNALES METTE-NSES POSTERIORES
181
in eodem conventu fuerunt et se cum omnibus que possidebant imperatoris dominio subdiderunt. Constítutisque omnibus utilitatibus, que in illis pafti-bus necessaria erant, per Alamanniam et per "Warmatiam hiemis tempore ad Aquis palacium venit, ibique natalem Domini celebravit...
jo* 805 Capcanus princeps Hunorum propter necessitatem populi sui imperatorem adiit, postulans sibi locum dari ad habitandum inter Sabariam et Carnun-tum, quia propter infestationem Sclavo-rum in pristinis sedibus esse non pote-rat. Quem imperátor benigne suscepit^ eiusque precibus favit. Erat enirrT capcanus Christianus, nomine Theodoras, et precibus eius annuens muneribus donatum redire permisit.. .
Qui rediens ad populum suum paucq tempore transacto diem obiit. Et misit alter caganus unum' de optima-tibus suis, petens sibi honorem antiquum dari, quem caganus apud Hunos habere solebat. Cuius precibus imperátor adsensum prebuit et summam totius regni iuxta priscum eorum ritum caga-num habere precepit.
Eodem anno, cum esset imperátor in palacio quod situm est Aquis, misit exercitum suum cum filio suo Karolo in terram Sclavorum que vocatur0 Behemi et per tres vias in eandem regionem exercitum penetrare precepit. Partem autem exercitus cum Karolo rege, filio suo, per orientalem partem Francie seu Germanie ire precepit, ut Hircano saltu transiecto iam dictos Sclavos invaderet. Aham vero partem per Saxoniam diri-
se vším svým majetkem císařově moci.5 A když zařídil vše užitečné, co ony země potřebovaly, přišel v zimě přes Alamanii a přes Worms do královského sídla v Cáchách a oslavil tam Narození Páně.
805 Kapkán, vládce Hunů,1 se obrátil pro stísněné poměry svého lidu na cír saře2 se žádostí, aby mu bylo dáno k obývání místo mezi Sabarií a Kar-nuntem, ježto pro nepřátelství Slovanů nemohl setrvávat v dřívějších sídlech. Císař ho milostivě přijal a vyhověl jeho prosbám. Kapkán byl totiž křesťan jménem Theodor, a když císař vyhověl jeho prosbám, obdaroval ho dary a dovolil mu vrátit se...
Ten když se vrátil ke svému lidu, za nějaký čas zemřel. A druhý kagan poslal jednoho ze svých velmožů, žádaje pro sebe bývalou úctu, kterou kagan mezi Huny míval. Císař vyslovil souhlas s jeho prosbami a nařídil, aby kagan měl podle jejich starého obyčeje svrchovanou vládu nad celým královstvím.3 Téhož roku, když dlel císař v královském sídle, které leží v Cáchách, poslal své vojsko se svým synem Karlem do země Slovanů, jež se nazývá Čechy, a přikázal vojsku, aby proniklo do oné země třemi cestami, části vojska pod svým synem králem Karlem přikázal táhnout východními končinami Frank neboli Germánie, aby pronikla Hyrkánským lesem4 a napadla řečené již Slovany. Druhou pak část pošle přes Sasko, aby vyrazila
c post corr. uocantur B 1.
6 K události Ann. Mett. (priores) a Ann. reg. Franc, ad a. 803. 805
1. Avarů.
2 Karel Veliký.
3 Ann. Mett. (priores) ad a. 805, pozn, 1—9 a Ann. reg. Franc, ad a. 805.
4 Smrčinami.
-182
ANNALES METTBNS'ES POSTERIORES
183
gens, ut ex altera parte cum Saxonibus et innuraerabilibus Sclavis, transitu ab aquilone iam dieto saltu, in Sclavos prorumperet. Tercia quoque ex parte expeditionem tocius Baioarie in eandem regionemintrare iussit. Venientes autem undique in planitiem Behemi, universi principes diveTsarum gentium in con-spectu regis Karoli pervenerunt. Castra metati sunt autem baut procul a se illi innumerabiles exercitus distantes. Karoli autem regis et principům qui cum eo erant imperio usus totus llle exercitus ipsam regionem invasit. Sed Sclavi invia et saltus penetrantes se minime ad pugnam preparaverunt. Vastata autem et incensa per XL dies eadem regione, ducem eorum nomine Lecbonem | occidit. Et dum nec iam pabula equis aut cibaria exercitui superessent, vastata et ad nichüum redacta iam dieta regione, ad propria reversus est. Imperator vero ipsius estatis tempus in venatione et iocundi-tate peragens, per Vosagum silvam iter faciens pervenit ad locum qui dicitur Campus. Ibique aliquot diebus moram faciens dilectum filium suum Karolum regem ab expeditione reversům cum gaudio suscepit.
proti Slovanům z druhé strany spolu se Sasy a s nesčetnými Slovany,'až,by pronikla řečeným již lesem5 od severu. Rozkázal také, aby i z třetí strany vstoupila výprava celých Bavor do téže země. Když pak přišli ze všech stran na planinu Cech,6 všechna knížata rozmanitých národů předstoupila před krále Karla. Ona nespočetná vojska se pak položila táborem v malé vzdálenosti od sebe. Na rozkaz krále Karla a jeho knížat, která ho doprovázela, vpadlo pak celé vojsko do oné krajiny. Slované však pronikajíce neschůdnými cestami a hvozdy, nijak se k bitvě nechystali. Když pak byla ona země po čtyřicet dnů pustošena a pálena, usmrtí jejich vévodu jménem Lecha.7 A když již nezbývala ani píce pro koně ani potraviny pro vojsko a když byla ta krajina zpustošena a úplně zničena, vrátilo se domů. Císař pak stráviv to léto lovem a příjemnou zábavou, přešel Vogézy a dorazil na místo, které se nazývá Champ, a tam se zdržel několik dní a přijal s radostí svého milého syna, krále Karla, který se vrátil z výpravy.
5 Les, o němž je řeč, se v tomto případě nazýval Fergunna, tj. Krušné hory, cf. Chron. Moissiac ad a. 805.
8 Planitia Behemi se nazýval kraj na dolním toku Ohře.
7 O události Ann. Melt. (priores) a Ann. reg. Franc, ad a. 805.
ANNALESYBURGENSES LETOPISY IBURSKÉ
Tyto letopisy pocházejí z Iburgu (diec. Osnabrück) a máme z nich zachovány v Tuko-pise z 1. pol. 12. stol. pouze dva zlomky, které zahrnují události z let 817—841 (líčení událostí je v značné závislosti zejména na Ann. Fuldenses) a 1072—1085 (druhý zlomek vykazuje spojitosti s Ann. Ottenburani, jde však asi s společnou závislost na nějakém jiném díle, z něhož čerpal i Annalista Saxo, snad na Ann. Patherhrunnenses).
Použitý text: Annaks Yburgenses, ed. G. H. Pertz, MGH SS XYI 434—438.
Annales Yburgenses
«e 840 Imperator vero collecto exercitu filium per Thuringiam üsque ad terminos Baioariorum persequitur, exclusumque ä finibus regrii per Sclavorum terram cum magno labore Baioariam redire compulit.
Letopisy iburské
840 Císař1 pak sebere vojsko a pronásleduje syna2 přes Durynsko až k bavorským hranicím; a (jeho) odříznutého od území říše donutí, aby se přes zemi Slovanů navrátil s velkými obtížemi do Bavor.3
840
1 Ludvík Pobožný. * Ludvíka Němce. 8 O události Ann. Fuld.
ad a. 840: Ann. Bertin, ad a. 840.
184,
CH'RONICON HUNGARICO-POLONICUM
185
CHRONICON HUNGARICO-POLONICUM KRONIKA UHERSKO-POLSKÁ
in fiuvium qui Tizia nominatur oadentes regirabant iuxta fluvium, qui Oepla nuncupatui usque ad Castrum Salis ibique inter Ungaros, Ruthenos et Polonos finem dabant.
zatáčely se zpět podél řeky, která se nazývá Topla, k kradu Salis5 a tam tvořily rozhraní mezi Maďary, Rutény a Poláky.
Vznik této kroniky, začínající své vyprávění od dob Attilovýeh, bývá kladen na rozhraní 11. a 12. stol. Z protimaďarského Zaměření díla se usuzuje na slovanský, patrně
polský původ autora. Své informace čerpal zřejmě kronikář především z některých dnes v:. I
ztracených děl původu polského a maďarského (tak např. měla zde asi významnou úlohu Gesta Hungarorum veterg z 11. stol. — viz P. Magistri, qui Anonymus dicitur Gesta Hunga-rorum), ale porůznu i odjinud (např. z prací benátského původu).
Použitý text: Chronieon Hungarico-Polonicum, ed. J. Deér, SRHII 289—320 (srov. též r Kronika wegiersko-polska, ed. S. Pilát ap. Bielowski, MPH I 495—515). • _
Chronieon Hungarico-Polonicum
sio 7 ... Cum que sine mora presulem Strigoniensem Astriquum et principem militie, Albam nomine ad avunculum suum Meschonem ducem Polonie trans-misit, rogans ipsum, ut cum magnatibus suis in terminis Polonie et Ungarie conveniret. Qui congregato omni exer-citu suo ad regem ante Strigonium venit ibique in terminis Polonie et Ungarie
an tentoria sua fixit. Nam termini Polono-rum ad litus | Danubii ad civitatem Strigoniensem terminabantur. Deinde in Agriensem civitatem ibant, demum
Kronika uhersko-polská
7 ... S ním poslal bez prodlení ke svému dědovi Meškovi, vévodovi polskému,1 arcibiskupa ostřihomského Ast-rika2 a velitele vojsk jménem Albu se žádostí, aby se dostavil se svými velmoži na pomezí Polska a Uher. A ten shromáždil všechno své vojsko, přišel ke králi3 před Ostrihom a zde na pomezí Polska a Uher postavil své stany. Hranice Polska se totiž končily při dunajském břehu u města Ostrihome,4 potom mířily k městu Jáger, a spadajíce posléze k řece zvané Tisa,
1 Měšek, vévoda Polska (963—992); událost se však týká jeho syna Boleslava Chrabrého (992 až 1025).
2 Radla-Astrik byl druhem pražského biskupa Vojtěcha a kolem r. 1000 se stal arcibiskupem v Ostrihomu (Esztergom).
3 Štěpánu I. (997-1038). —
4 O hranicích polské říše na Dunaji cf. Galii Chron., c. 6. L. Havlík, Tri kapitoly 76 a přehledně M. Kučera, Sloviaci a Poliaci 162n. "
6 Hrad ležel patrně na horním toku řeky Topla, snad šlo o Slaný hrad (Sóvár) v Šaryši, kam se Boleslav Chrabrý po schůzce se Štěpánem odebral: dux Polonorum in castrum Salis porrexit. Jiný výklad umožňuje P. Magistri, Gesta Hungarorum, c. 17... usque ad fluvium Souyou et usgue ad castrum Salis; podle tohoto údaje by bylo možné spojit název řeky Slané, maď. Sajó s castrum Salis. Chron. pictum c. 69 mluví o řece Slané jako confmiu Hungarie v blízkosti Ruthenů á Poláků. Stojí za zmínku, že horní tok řeky Ipelu se nazýval r. 1212 Teplá (CDH ttt, 1 p. 115), cf. V. Chaloupecký, Staré Slovensko 105.
186
SIG13ERTI GEMBLACENSIS CHRONICA
187
SIGIBERTI GEMBLACENSIS CHRONICA KRONIKA SIGIBERTA Z GEMBLOUX
.-„-iH (nebo Sigebert; * asi 1030, t1112) ty1 mnichem v klášteře Gembloux (diec. lutyšská) a vyvíjel tam rozsáhlou literární činnost. Jeho nejvýznamnější dílo je kronika zahrnující análistické výklady světových dějin v rozmezí let 381 až 1111. Jako Marianus Scottus, věnoval se i on chronologii, ne však vždy s dostatečným úspěchem. Charakteristickým rysem Sigibertova díla je spíše rozsáhlost sebraného materiálu než jeho přesnost a spolehlivost. Dílo bylo hojně opisováno a přitom porůznu vznikala rozmanitá další pokračování.
Použitý text: Sigeberti Gemblacensis Chronica, ed. L, 268^374.
C. Bethm
ann,
MGH SS VI
Sigiberti Chronica
80B Avares non ferentes infestationem Sclavorum, a Karolo imperatore inter Sabariam et Karantanum impetrave-runt habitandi locum, ibique sine regni nomine resederunt sub ditione Franco-rum. Karolus, filius imperatoris Karoli, Behemanos rebellantes devicit, et Let-honem eorum ducem peremit.
806 Behemani Sclavis auxiliantibus ubique grassantur, sed a Karolo imperatoris filio fortiter debellantur.
Sigibertova kronika
805 Avaři, nesnášejíce útoky Slovanů, vyžádali si od císaře Karla1 k obývání místo mezi Sabarií a Karnuntem a tam se usadili — bez označení království2 — v poddanství Franků. Karel, syn císaře Karla, porazil bouřící se Čechy a zabil jejich vévodu Lecha.3
806 Čechové činí za pomoci Slovanů nájezdy na všechny strany, ale jsou císařovým synem Karlem rázně zdoláni.1
805
1 Karla Velikého. ,
2 Tato poznámka souvisí s žádostí kagana Abraháma, určenou císaři Karlu Velikému, aby mu byla udělena stará nejvyšší hodnost a moc nad Avary, cf. Ann. reg. Franc, ad a. 805.
3 Vide Ann. Mett. (priores) a Chron. Moissiac. ad a. 805, dále Ann. reg. Franc, ad a. 805.
806
1 O událostech Ann. reg. Franc, ad a. 806.
810 Karolus in tres partes regni sui tres exercitus misit, unum trans Albi-am, qui Hilinones debellavit, unum in Pannoniam, qui reliquias Hunorum et Sclavos'compressit, unum contra Britto-nes, qui eorum perfidiam contudit; et ubique sibi victoria provenit.
846 Lodowicus rex quatuordecim duces Boemanorum cum suis baptizari fecit.
810 Karel1 poslal tři vojska do tří částí svého království, jedno přes Labe, které zdolalo Liňany, jedno do Panonie, . které zkrotilo zbytky Hunů2 a Slovany, jedno proti Britům,3 aby ztrestalo jejich věrolomnost; a všude dosáhli vítězství.4
846 Král Ludvík1 dal pokřtít čtrnáct českých vévodů s jejich lidmi.2
850 Franci a Boemanis prelio graviter vincuntur. Cui bello spiritus malignus se prefuisse, per os abreptitii publice protestatus est, et per se et suos socios, spiritus scilicet superbiae et discordiae, egisse, ut Franci terga verterent.
850 Frankové jsou Čechy v bitvě těžce poraženi.1 Zlý duch listy posedlého člověka o té válce veřejně prohlásil, že ji řídil a že skrze sebe a své druhy — totiž skrze duchy pýchy a nesvornosti — způsobil, že se Frankové dali na útěk.
859 Ludowicus rex Germaniae plurima contra Sclavos strenue gessit; et capto principe eorum Rastrix nomine, propter violatam fidem oculos eruere iussit.
871 Ab exercitu Ludowici Germanici vario eventu varia bella contra Sclavos geruntur.
859 Ludvík, král Germánie,1 vedl rázně početné bitvy proti Slovanům; a když zajal jejich vládce, který se nazýval Rostislav, dal mu pro porušení věrnosti vypíchnout oči.2
871 Vojsko Ludvíka Němce svádí různé války proti Slovanům s rozličným výsledkem.1
810
1 Karel Veliký.
2 Avarů.
3 Britům v Bretagni.
4 K tomu Ann. reg. Franc, ad a. 811.
1 Ludvík Němec.
2 K události došlo r. 845, Ann. Fuld. ad a. 845. 850
1 Jde o boj v r. 849, cf. Ann. Fuld., Ann. Bertin, a Ann. Xanten. ad a. 849. 859
1 Ludvík Němec.
2 Z celé souvislosti je patrné, že jde o Moravany. Událost se týká let 869 a 870, cf. Ann. Fuli., Ann. Bertin, a Ann. Xanten. ad a. 869 a 870.
871
1 Jde o události z 1. 871—873, cf. Ann. Fuld. a, Ann. Bertin, ad a. 871, 872, 873 a Ann. Xanten. ad a. 871, 872.
188
SIGIBERTI GEMBLÄCENSIS CHRONICA
189
3*3 893 Arnulfus rex Zuendebaldo duci Marahensium ducatum Boemanorum addens, et Boemanos per hoc sibi in-festos fecit, et Zuendebaldo per adiee-tionem potentiae materiam contra se rebellandi dedit. Ad quem debeEandum
s« cum non sufficeret | apertis clusis gen-tem Ungarorum Deo inimicam regno immisit, eorumque auxilio Zuendebal-dum devicit et tributarium fecit.
893 Král Arnulf přidal moravskému vévodovi Svatoplukovi české knížectví; a učinil si tím z Cechů nepřátele a Svatoplukovi dal zvýšením jeho moci podnět k vzpouře proti sobě samému.1 Když pak jej nestačil přemoci, otevřel závory a vpustil do království národ Uhrů, nepřátelský Bobu, a poraziv s jejich pomocí Svatopluka, učinil ho poplatným.2
893
1 Událost spadá do r. 890, Begimmis Chron. .ad a. 890.
2 Of. k tomu Liudprandi Antapoiosis I 13.
GALII CHRONICON GALLOVA KRONIKA
Tuto kroniku složil pravděpodobně v letech 1110 —1117 na počest knížete Boleslava III. Křivoústého (1085—1138) tzv. Gallus-Anonymus. Podle jména Gallus se uvažuje o jeho francouzském původu, jiní však soudí na původ slovanský. Kronika končí rokem 1113.
Použitý text: Galii Chronicon, ed. Aug. Bielowski, MPH I, Lwow 1864, 391—484 (srov. též Galii Anonymi Cronica, ed. K. Maleczynski, MPH ser. n. t. II, Krakow 1952).
Galii Chronicon
Gallova kronika
6 ... Numquid non ipse Moraviam et Bohemiam subiugavit, et in Praga duca-lem sedem obtinuit, suisque earn suf-fraganeis deputavit? Numquid non ipse Hungaros frequentius in certamine superavit, totamque terram eorum usque Danubium suo dominio mancipa-vit?
6 ... Což on1 sám nepodrobil Moravu a Čechy,2 neobsadil v Práze sídlo vévodské a nepřenechal je svým biskupům? Což on sám neporazil v boji dosti často Maďary a celou jejich zemi až k Dunaji3 nepřipojil ke svému panství?
1 Boleslav Chrabrý (992-1025).
2 Cf. Cosmae Ghron. Poem. I 40: urbem Pragam ita toiam Moraviam vi óbtinuerant Polonii, dále Thiet. Mers. Chron. V 18. V. Novotný, České dějiny 1/1, 672—679; História Polski 1,194; L. Havlík, Tři kapitoly 74; Češi a Poláci v minulosti 144.
3 O hranicích polské říše na Dunaji, Chronicon Bungarico-Polonicum, c. 7.
190
POVESŤ VREMENNYCH LET
191
POVESŤ' VREMENNYCH LET POVĚST DÁVNYCH LET
Pověst dávnych let (IToBecrb BpesvieHHBix jieT), z níž otiskujeme úryvky vztahující se k velkomoravským dějinám, je základní dílo ruského ietopisectví z druhého desítiletí 12. stol. Je to mohutný svod historick3^ch svědectví, který obráží typické znaky přechodu od patriarchálního společenského zřízení k feudálnímu a od pohanského světového názoru ke křesťanskému ve své ideologii a od epického traktování látky ke kronikárskemu pojetí ve způsobu podání.
Tvůrcem tohoto mnohostranného pohledu na počátky ruských dějin byl mnich Pečerského kláštera v Kyjevě Nestor — proto je dílo známé i jako Nestorův ruský letopis. Do širokého toku jeho vyprávění o starých dějích východních Slovanů se vlilo množství praménků a pramenů z. ústní ^tradice lidové i ze záznamů psaných. Mezi nimi vedle starších domácích pokusů kronikárskych, listin, zpráv a jiných dokumentů byly objeveny i prameny původu byzantského (např. kronika Jiřího Hamartola a jeho pokračovatele, letopis cařihradského patriarchy Nikifora, kronika-Ioanna Malaly aj.) ajinoslovan-skéhó, mimo jiné i západoslovanského. Na základě soudobé i starší historické produkce nedomácího původu zasadil skladatel Pověsti ruské dějiny do evropského rámce a shromáždil tak mimo jiné i pozoruhodné staré zprávy o počátcích naší historie, o Velké Moravě a o vzniku slovanského písemnictví apod.
Původní znění tohoto velkolepého díla staroruského písemnictví a prvořadého pramene k dějinám ruským i slovanským se však nedochovalo: máme dnes k dispozici jen dosti pozdní opisy (nejstarší až z r. 1377) jeho textu, který se nadto nikde neobjevuje jako samostatný spis, ale tvoří základní, počáteční součást rozsáhlejších letopisů, které navazují na vyprávění Pověsti a dovádějí je až do 14., 15. nebo 16. stol. Úplný archeografický přehled dochovaných rukopisů Pověsti podává D. S. Lichačev v publikaci LToBecTt BpeMeHHHX JieT, lacTt 2, MocKBa—JleHHHrpaji 1950, 149—181. Ve variantách našich úryvků se objevují odkazy na rukopisy A (= Moskevský akademický opis letopisu), R (= Radzivilovský letopis) a T (= Trojický letopis). ^
Pověst dávných let byla vydána několikrát spolu s edicemi oněch širších letopisů, jejichž součást tvořila, ve známé ediční řadě nonnoe coSparoie pyccKHX jieTonHcei, která vychází od r. 1846. V historii jejích edic jsou důležité i dva pokusy rekonstruovat její původní text. První podnikl L. I. Lejbovič (CBOAHaa jieTonncí,, bhit. 1, IJoBecTB BpeMeHHwx JieT, CLT6. 1876), který mechanicky spojil neshodné pasáže dochovaných rukopisů Pověsti v Jeden neorganický celek plný vnitřních protimluv. Autorem druhého, úspěšnějšího, byl vynikající filolog A. A. Šachmatov (IIoBecTb BpeMeHHHX n&i, t. .1, LTrp. 1916—1917), ale i jeho rekonstrukce je jen hypotetická. Nejvhodnější pro vydání textu Pověsti se ukazuje ten postup, který vychází z faktického znění
některého starobylého rukopisu jako textu základního a v poznámkách a v komentáři uvádí textové varianty podle ostatních rukopisů. Tak je zpracována i moderní edice Pověsti dávných let, která byla publikována v r. 1950 v nakladatelství Akademie věd SSSR prací D. S. Liehačeva a v redakci V. P. Adrianové-Peretcové. Otiskuje znění Pověsti podle nejstaršího dochovaného rukopisu (tzv. Lavrenťjevského letopisu z r. 1377), obsahuje jeho překlad do nové ruštiny, literárněhistorický rozbor, archeografický přehled rukopisů, různočtení, komentář, rejstříky, mapy a různá schémata.
Staroruský text v našem vydání je přetiskem podle této edice sovětské. V souhlase s ní je do textu zavedena soudobá interpunkce a je zjednodušen typ písma i pravopis. Zůstávají tu zachovány jery a „jať", ale píše se tu už jen jedno $ a jedno w, místo oy je y a místo ,, jusů" h a y. Nadřádková písmena jsou zavedena do řádků, titly rozvázány a cifry jsou zaznamenávány dnešním způsobem.
Český překlad Pověsti vydal r. 1867 K. J. Erben s názvem Nestorův letopis ruský (viz též nové vydání v souborném Díle K. J. Erbena v r. 1940).
Ce IIOB^cth BpeMÍJHbHMX jibt . . .
"Ho mho3Íxi> me BpeMHHÍx cbjih cyTb cjiobíhh no flynaeBH, rffís ecTt HHHe YroptcKa 36Mjih h BoJirapt-CKa. H ot t-bx-b cjiobťbhtj pa3HAomaca no 3eMjrh h npo3BainacH HiieHBi cbohmh, rffh cEjnne Ha KOTopoMx ivrhcrh. Hko nppiinefline cifloma na piiri HMHHeMt MapaBa, h nposBa-inacs MopaBa, a flpy3HH ^ecn i-iape-KornacH. A ce th jKe cjiobíhh: xpo-BaTe 6inwn h cepe6b n xopyiaHe. Bojixomx 6o HameflmeMi Ha cjiobíhu Ha flyHařicKHH, h CBflmeM-b b hhx h HacHJiHineMra. hmi, cjiobíhh me obu npHnreAHie cifloina Ha Bucjrís, h npo3Bamaca   JiHXOBe,   a   ot text.
Toto je Pověst dávných let. . .
Po dlouhém čase usadili se Slované podél Dunaje, kde je nyní země Uherská a Bulharská1. A od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény (podle toho), kde se usadili, na kterém místě. Jako (třeba) přišli a usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Morava; a jiní se pojmenovali Češi. A stejně i Bílí Chorváti2 i Srbové a Korutánci3 jsou titíž Slované. Když dále na Dunajské Slovany vpadli Vlaši4 a usadili se mezi nimi a činili jim násilí, pak oni Slované přišedše, usadili se na Visle a nazvali se Lachove; a (někteří) z těch Lachů
a Citovaná edice str. 11.
1 Tj. ve středním a dolním Podunají.
2 Podle Konstantina Porfyrogeneta (De administrando imperio, c. 30, 31, 32) sousedili Bílí Chorvaté, Bflé či Velké Chorvatsko na jedné straně s Bavory a Franky, na druhé se Srby a vládl jim panovník, podřízený Otovi Velkému. K otázce těchto Chorvatů B. Zástěrová, Hlavní problémy 34—44; L. Havlík, Tři kapitoly 21—24 a H. Lowmianski, Poczqtki Polski II, 114—200.
s Slovinci:
4 O Vlaších P. Magistri Gesta Hung., c. 9, pozn. 5.; fl. C. JlnxaieB, Hoeecmh II, 213. M. Gyóni, Les Volochs 56—92 pokládá Vlachy za Franky.
192
POVESŤ VREMENNYCH LET
POVESŤ VREMENNYCH LET
193
naxoBB npo3BamacH nonsHe, jiaxose Apy3HH jivth^h, hhh Ma30BmaHe, hhh noMopflHe.
TaKo ste h th cnoB'BHe npHmennie h ci'Homa no flffBnpy h HapeKomaca nojiHHe, a jipy3HH npeBJíaBe, 3ane chromá b itbcíx; a n.py3HH chromá MejKK) DľpHneTBK) h Äbhhoi° h Ha~ peKoraacH ÄperoBHra; 'rara cífloma Ha flBHffB h HapeKomacH noJioiaHeb,
píiHBKH pa^H, H?Ke BTeTOTB BB flBH-
Hy, HMHHeMi IIoJioTa, ot ceH npo3Ba-rnacH nono^ane. Cjiobíhh Híe cbao-nra okojio e3epa HjTMepa, h npo3Ba-maca CBOBjvnb HMHHeMi, h cjrBJíania rpanB h HapeKoma h HoB-BroposB. A npy3HH dvorná no ■ „HecHÍs, h no CeMH°, no CyjrE, h HapeKomaca ciBepi.. h TaKo pasHjreca oiobíhb-
ckhh   HSBTKt,    tem   Híe   h ľpaMOTa
npo3BacH cJiOBÍHBCKaa.
dCjioB,BHBCKy me H3HKy, hko H?e peKOXoMt, HíHBymio Ha flyHaa, npH-floma ot cKy$i, peKme ot K03apB, peKOMHH fíojirape n chromá no flyHaeBH, h HaceJiHHriH cjiobíshomb ÔHma. DľoceMB npHnorna yrpn 64jihh h HacniflHma 3eMJiK> cjio-b'BHtcKy. Ch 60 yrpn noiama 6bith np-HpaKJiHH napn, nate HaxoflHína Ha Xo3Rpoa, napa neptcKaro. Bb ch ste BpeMHHa 6uma n o6pn, HJKe xo«nma Ha HpaKUHfl6 napa n MaJio ero He ama. Ch Hte o6pnf BoeBaxy
se nazvali Polané5, jiní Lachove Lutici, jiní Mazovšané a jiní Pomo-řané. A rovněž stejní Slované přišedše, usadili se i podél Dněpru a nazvali se Polané6 a jiní Drevjané, protože se usadili v lesích, kdežto druzí se usadili mezi Pripetí a Dvi-nou a nazvali se Dregovici. Jiní se usadili u Dviny a nazvali se Polo-čané kvůli říčce jménem Polota, která vtéká do Dviny — podle ní se nazvali Poločané. Slované se dále usadili kolem jezera Ilmera a nazvali se svým jménem— i vybudovali hradisko a nazvali je Novgorod. A jiní se usadili podél Desny i po Semi a po Sule a nazvali se Sever.
Tak se slovanský národ rozešel, a proto i písmo se nazývá slovanské.7
Když žil, jak jsme (už) řekli, slovanský národ na Dunaji, přišli od Skýtů, to jest od Chazarů8, takzvaní Bulhaři, a usadili se podél Dunaje a stali se utlačovateli Slovanů9. Potom přišli Bílí Uhři10 a zabrali slovanskou zemi. Tito Uhři se totiž objevili za císaře Heraklia11, kdy táhli proti perskému císaři Chozdro-jovi12. V téže době byli i Obři13, kteří pochodovali proti císaři Hera-Hiovi a málem že ho nezajali. A tito Obři  bojovali  proti Slovanům a
b-b Dodáno podle RA. IRA', vLavr. floSpt.
c Podle RA; v Lavr. chilli.    á Citovaná edice sir. 14.    e Podle TRA; v lavr. Ap-LKJIHH.
s Poláci.
s Polané kolem Kyjeva.
' fl. C. JluxaneB, Iloeecmh II, 214.
8 B. fl. TpeKOB, KuescKan Pych 433—434; fl. C. Jlaxanes, Uoeecmb 223. 8 Kolem r. 680 vznikl na dolním Dunaji pod vedením Bulharů větší slovanský politický celek, B. Zástěrová, Hlavní problémy 51.
10 Cftazaři.
11 Císař Heraklios vládl v 1. 610—641.
13 Chosrov II. (590—628). Údaj je převzat z kroniky Jiřího Hamartola (B..M. M c tuh h,
XponuKa Peopeun AMapmojia I, 1920, 434). 13 Avaři, fl. C. JlHxaieB, Iloeecmh II, 224; k problematice Avarů B. Zástěrová, Avaři
a Slované 19 n.
Ha cnoBÍiHhx, n npnMyiiima HyjrB-6bi, cymaa cjiobíhh, h nacnuBe TBopaxy jKeHaMB flyjTBOBCKHivrB: ame noixarn Sykáme oôtpnHy, He gágame Btnpauii Koná - hi Bona, ho Bename BBnpaiH 3 he, 4 jih, 5 jih JKeHB b Tejihry n noBecTH oSipÍHa, h TaKo Myiaxy pyiň.6hi. Bmna 6o
OÔBpí;    TBJIOMB    BeJIHHH    H VMOMB
ropjni, h 6orB noTpMii a, n noMpoma bch, n ne odaca he e^HHi. o6bphhb. H ecTB npiiTBia b Pycn h flo cero HHe: nora6oma ara o6ph; ix Hte híctb HJieMeHH hh HacjTBflBKa. TIo chxi> me npiflůma neieHfen; naKH HAoma yrpn qepHHH mhmo KneBB, nocirbme npn Omfc.
8Bt. jihTo 6366. MnxanB napi. H3Hse c boh 6peroMB h MopeMB Ha ôonrapBi. Bonrape Híe yBHírhBme, hko He Moroma CTaTH npoTHBy, KpecTHTHca npocHma h noKopHTnca rpenoivri. LT,apB 5Ke KpecTH KHH3a mxT, h 6ojiapBi bcb, h MnpB ctboph c 6oJirapti.
2i hBi jiíto 6406. Hnoma yrpn mhmo KneBí. ropoio, ejKe ca 30BeTB hhhíí yropBCKoe, n upameAtrne kb flHiínpy cTama BesKaMH; 6i?ma 6o xoflHm;e aM ce nojioBHH. ripn-
zkrušili Dudleby, což byli Slované, a činili násilí dudlebským ženám. Přišlo-li Obřími vyjet, nedal za-přáhnout koně ani vola, ale velel zapřáhnout k vozu 3 nebo 4 nebo i 5 žen a vézti Obřína; tak tedy trápili Dudleby. Obři byli vskutku velkého těla a hrdé mysli, a (přece) je Bůh vyhubil; pomřeli všichni a nezůstal ani jediný Obřín. Však existuje na Rusi až podnes přísloví: zahynuli jako Obři; a není ani jejich plemene ani pozůstalého.14
Po nich pak přišli Pečenězi a zase táhli mimo Kyjev Černí Uhři15 —-posléze za Olega.
Roku 63661 vytáhl císař Michael2 s vojsky po břehu i po moři proti Bulharům3. Když pak Bulhaři viděli, že se mu nemohou postavit, žádali, aby byli pokřtěni a podrobeni Rekům. Císař pak pokřtil jejich knížata a všechny bojary a uzavřel s Bulhary mír4.
Roku 6406.1 Kolem Kyjeva táhli Uhři přes horu, která se nyní nazývá Uhersko,2 a přišedše k Dněpru, utábořili se ve stanech: konali totiž pochody jako teď Polovci3. Přišedše
* Citovaná edice str. 17—1S.    11 Citovaná edice str. 21-23.    * Tj. r. SSS.
14 B. Zástěrová, Avaři a Dulebové 15 n: H. ÍLowmiaňski, Poczqtki Polski II, 360—362.
15 Maďaři, resp. Kováři, G. Gyorffy, Tanulmányok 76.
6366
1 Tj. 858.
2 Východořímský (byzantský) císař Michael III. (842—867).
3 Údaj je převzat z kroniky Jiřího Hamartola (B. M. HcTpHH 508). Vročení je nesprávné podobně jako u Simeona Logotheta, kde vychází r. 860. Nikonovský letopis uvádí událost v souvislosti s r. 6371 (tj. 863) a blíží se správnějšímu vročení k r. 864, případně 865, fl. C. JlnxaieB, Iloeecrm II, 233.
4 F. Dvornik, Les Légendes 230.
6406
1 Tj. 898.
2 Není vyloučené, že jde o kontaminaci letopisce mezi Uherskem u Kyjeva a Uherskými horami, tj. Karpaty, fl. C. JlHxaneB, Hoeecrm, II, 256.
3 Polovci či Kumáni se objevili v jihoruských stepích poprvé v třicátých až čtyřicátých letech 11. stol.
13 Prameny
194
POVESŤ VREMENNYCH LET
POVESŤ VREMENNYCH LET
195
jnenine ot BiCTOKa n ycTpeMHinacfl nepecB ropBi BeniiKHHk aste npo3Ba-macH ropBi yropBCKHak, h nohama BoeBaTH Ha jKHByrnaH Ty bojioxh1 n cjiob-bhh. C/BjíHxy 60 Ty npe?Ke
CJIOB-BHH,  H  B0.70X0Bem DpiIHLUa 3e-
tvijiio cnoBeHBCKV. LToceMí, me yrpn nporHarna bojtbxh, h HacnÍHHma 36MJII0 Ty, 11 cífloma cb chobíhli, noKopHBme a noffB ch, h ottojiě npo3BacH 3eM3ia YroptcKa. H Ha-lama BoeBaTH yrpn Ha ■ rpeKH, h nonJi-lHHma 3emaio (Dpa^iBCKy h Ma-KHROHBCKy ROHíe h flo CenyHH. H na-laraa BoeBaTH Ha MopaBy 11 Ha lexH.
B's eRHHt H3BIKT.  CHOBÍHeCKl: cjio"
b'bhh, iKe ciiÄHxy no flyHaeBH, hx 5«e npHHma yrpn, n MopaBa11, n ^ecn, h HHXOBe, n noJiHne, HJKe hbihb 30B0Maa PycB. Chmi> 60 nepBoe npeJioHíeHBi KHHrn, MopaBh0, HHíe npo3Baca rpaMoTa cjioBÍHtcKas, HJKe rpainoTa ecTt b Pycn h b 6oJiraphx HyHaiícKHXi.
Cjiobíhomtj   >KHBymnMT, Kpeme-
HBIiVľB II KHH3ei\ľB HXT>, PoCTHCJlaBl,,
h CBHTonoJiKi, h KoHejľB nocnanra
1-k Bodáno podle TRA. 1 Podle TRA; v Lavr. BO;rxH. MapaBa.      0 Podle TRA; v Lavr. Mapaue.
od východu, převalili se přes velké hory, které hýly nazvány hory Uherské, a začali válčit s Vlachy a Slovany, kteří tu žili. Dříve tu totiž žili Slované a Vlaši slovanskou zemi zabrali4. Potom však Uhři vyhnali Vlachy a zdědili tu zemi a usadili se spolu se Slovany,5 podrobivše si je; i byla odtud nazvána zemí Uherskou. A Uhři začali válčit proti Rekům a poplenili zemi Thráckou a Makedonskou až po samu Soluň. A začali válčit proti Moravě a proti Čechům.6 Národ slovanský byl jeden7: Slované, kteří seděli podél Dunaje, které zabrali Uhři, a Morava i Češi i Laši i Polané, kteří se nyní nazývají Rus. Těm totiž nejprve byly přeloženy knihy na Moravě8; a nazváno bylo to písmo slovanské, kteréžto písmo je (nyní) na Rusi a u Bulharů dunajských.9
Když Slované i jejich knížata žili (už) pokřtěni, Rostislav a Svatopluk a Kocel poslali k císaři Michalovi, řkouce10: „Naše země je pokřtěna,.
í TRA; v Lam. BOjľLXBe.
4 Cf. P. Magistri Gesta Hungarorum, c. 9.
5 O usazení Maďarů a Slovanů cf. P. Magistri Gesta liung., c. 10.
6 Jde o anachronismus poplatný 12. stol. O bojích Maďarů v Panonii Ann. Fuld. ad a. 894,900, s Moravany Ann. Fuld. ad. a. 892,902 a Ann. Sangall. ad a. 892, Liudprandi Antapodosis I 13, II 1,2. O bojích Maďarů s českým vévodou vypráví Simonis de Keza Gesta Hungarorum II 34.
7 Těmito slovy začíná podle fl. C. JlHxa*ieBa (Iloeecmb II, 2Š6) text spisu o vytvoření slovanského písma a moravské misi Konstantina Pil. a Metoděje, který A. A. IHaxMa-tob nazval: CKa3aHne o npeJiojKeHnír KHnr Ha cjioBencKHŽ h3lik.
8 fl. C. JlHxaieB a E. A. P o m a h ob (Hoeecmb I, 218) přeložili: Pro ně, totiž pro Moravu, byla původně vytvořena písma.
9 Ve 12. stol. byla na Rusi a v Bulharsku (na dolním Dunaji) běžná kyrilice, zatímco slovanským písmem Konstantina Til. na Moravě byla hlaholice. Překlad knih, jakož i následující události spadají do doby mnohem dřívější, než jsou vročeny: Konstantin zemřel r. 869, Metoděj r. 885.
10 K. J. Erben: Když Slované (v Moravě přebývající) byli pokřtěni, knížata jejich Rostislav i Svatopluk, i Kocel, poslala k císaři Michaelovi (41); podobně spojuje ruský překlad fl. G. JlHxaneBa a B. A. PoMaHOBa: knížata... poslala (Hoeecmb I 218). Poselství k císaři Michaelovi do Carihradu r. 863 vypravil Rostislav, Život Konstantina^ Fil, . kap. XIV. Život arcibiskupa Metoděje, kap. V. uvádí i Svatopluka, nejde-li však o licenci poplatnou Svatoplukově době. Celá trojice je převzata z adresy listu papeže Hadriána II. z r. 869, Život arcibiskupa Metoděje, kap. VIII. O události F. Dvornik, Les Slaves 147, id. Les Légendes 226: L. Havlík, Byzantská mise 109 a id., Constantine and Methodius 31.
•ko napro MHxaiiJiy, raaronronie: ,,3eMJia Hama KpeineHa, n híctb y nact y^HTejiH, HHíe 6bi hbi HaKa-3ajiB, h noy^aiTB nacB, h npoTOJiKo-Bajrb cbhtbih khhth. He pasyivrBeMB 6o hh rpe^tcKy H3LiKy, hh jiaTBiHB-CKy; ohii 6bi hbi onaKO yiaTB, a ohh 6o hbi h oHaKo. T-bm Hte ne pa3y-MŤbewh KHHJKHaro o6pa3a hh chjibi mx%. H nocjrBTe hh yiKTena, jame hbi jvioryTB CKasaTir khh5kh3h cjio-Beca ii pa3ysvnb hx. Ce cjiBirna napb
MHXaHJTB, ii C03Ba (jpHJIOCOÍpBI bch, h CKa3a hmb pklH BCH CJIOBhHBCKHXl
KHH3B. H pirria (ptiirocoíftH: „Ectb MywB b CenyHH, HMeHeMi JleBt. ' CyTB y nero CBíHOBe pasyiviHBH H3BiKy cnoBhHbcKy, XHTpa 2 CBraa y nero (pHnocoiha." Ce cJiBímaBT, uapt, no-cna no hh b CejiyHi ko JTbbobh,1' raaroJiH: „Iíocjih k Haivir> BBCKopí CBíHa cboh, MeihoAHH h Kocthh-THHa". Ce cjiBímaBi. JleBi, BiCKoph noc.na h, h npH/ipp/ra ko napeBH, h pele HMa: ,,Ce npHCJianacfl: ko mhí CjIOBÍSHBCKa 3eMna, npocHHíH yiH-Tejia co6h, HHte 6bi Morjii hmt> npo-TOJiKOBaTii cbhtbih khhfh; cero 6o TKenaioTB1'. H yMOJiena ĎBicia na-peMB, ii nocnama h b% CjioBÍHbCKyio 3eMjiK> KTb PocTHCiraBy, h Cbhto-nonKy h Kiubjiobh. Cinvia »e npH-nioftinieMa, HaiacTa c/BCTaBJíHBa™ nacMeHa asiSyKOBtnan cjiobíshbckh, h npenoHíiicTa AnocTOJiT. h EyaHre-JiBe. H panu 6Bima cjiobíshh, hko
a není u nás učitel, který by nás vyučoval a vzdělával a vyložil nám svaté knihy.11 Nerozumíme totiž ani řeckému ani latinskému jazyku. Vždyť jedni nás učí tak, a druzí zase jinak.12 A tak tedy neznáme ani podobu písmen ani jejich význam. Nuže, pošlete nám učitele,13 kteří nám mohou vysvětlit slova knih i jejich smysl.14" Císař Michael to vyslechl a sezval všechny filosofy15 a pověděl jim všechny řeči slovanských knížat. I řekli filosofové: „V Soluni je muž jménem Lev. Má syny, kteří rozumějí slovanskému jazyku, dva moudré syny má, mudrce." Uslyšev to císař, poslal pro ně do Soluně ke Lvovi, řka: „Pošli k nám ihned své syny Metoděje a Konstantina." Uslyšev to Lev, hned je poslal;16 i přišli k císařovi a (ten) jim řekl: „Hle, obrátila se na mne slovanská země, žádajíc pro sebe učitele, který by jim mohl vyložit svaté knihy, neboť to si přejí." A byli (tak) císařem uprošeni; i poslali je do slovanské země k Rostislavovi a Svatoplukovi a Kocelovi.17 A když (tam) přišli, začali sestavovat písmena abecedy slovansky a přeložili apoštola a evangelium.18 A Slované byli rádi, že slyšeli o velikých skutcích božích svým jazykem. Nato pak přeložili žaltář a oktoich i ostatní knihy. Tu proti nim někteří povstali,
ľ Podle RA; v Lavr. ojirOBM.
11 Život Konstantina Fil., kap. XIV.
12 Život arcibisk. Metoděje, kap. V.
13 Biskupa a učitele, Život Konstantina Fil., kap. XIV.
14 Cf. Život arcibiskupa Metoděje, kap. V.
15 Život Konstantina Fil., kap. XIV.
16 Jde o licenci autora vyprávění: Lev tehdy již nežil, Konstantin přebýval v Carihrade a Metoděj byl opatem v Polychroně, Život Konstantina Fil, kap. XIII a Život arcibisk. Metoděje, kap. IV.
17 Cf. pozn. 10.
18 Podle Života Konstantina Fil., kap. XIV ä Života Metodějova, kap. V došlo k sestavení písma i k prvním překladům ještě před nastoupením cesty na Moravu.
196
POVÉST VRBMENNYCH LET
POVÉST VRBMENNYCH LET
197
CJIHTIIHraa   BHJnWBH   6o5KBH CBOHMB
h3bikomb. LToceM me npeJioJKHCTa LTcajiTHpi., h OxTaHKi, h npoiaa KHHra. rH BCTama Brísnan na hh, ponmiorne nr rnaronmnre, hko „He
HOCT0HTB  HH  KOTOpOMy  Jäte H3HKV
hmíth ovkibí cbohxt>, pasBÍ esp-in, h rpeKt h naTHHTb, no ünnaTOBy nncaHBio, eate Ha Kpecrž roenoflHH Hannca". Ce Hie cjiBirnaBT> nanejKB pnMBCKHH, noxyjHi risx, zme pont-myTB Ha KHHrn cjiOBeHBCKHH, pena:
„fla CH HCnoJIHHTB KHHJKHOe CJIOBO,
hko »Bi,cxBanHTB 6ora bch h3bih;h«; flpyroe  SKe  »Bch Bi3irnaronroTB
H3HKH BeHHIBH 60JKBH, HKO JKe HaCTB   HJVTB   CBHTBIH   HyXT. OTBÍlTie-
BäTH«. ,Efa ame xto xvjxhtb cjio-BÍHBCKyio rpaMoiy, p;a oyjroTB oray-■qeHi. ot nepKBe, šomre ch ncnpa-bhtb; th 60 cyTB Bonnn, a He oBna,
HSKe htjctohtb OT HHOfla 3HaTH H H
xpaHHTHCfl Hxt. Bh 5Ke, lana, öojkbh nocnymaŽTe vtohbh h He oxpHHHTe HaKa3aHBH nepKOBHoro, hko ace bbi HaKa3ani MeýojiHH, yHHTenB samt".
KoCTHHTHHt  JKe  bi>3BpaTHBCH BBC-
hhtb, h Hfj;e yiHTB SonrapBCKaro H3BiKa, a Me$oflHfí óda b MopaBÍ. IIoceM ste Konejrt khhsb nocTaBH Me$oflBHs enncKona bt> IlaHHH, Ha ctojte cBHToro OffBflpoHHKa ano-cxona, ejrnHoro ot 70, yienima CBHToro anocTOJia LTaBJía. MeájoRHH Hte noca/pi 2 nona CKonopncna sino,
ii npejIOJKH BCH KKHTH HCnOJIflB ot
rpe^BCKa aaiiKa bt> cJioBÍHecKi. 6-10
protestujíce a řkouce: „Žádnému národu se nesluší mít vlastní písmena kromě Židů, Reků a Latinů podle Pilátova nápisu, jejž napsal na kříži Páně."19 Když to však uslyšel římský papež, pokáral ty, kteří protestují proti slovanským knihám,20 řka: „Nechť se vyplní slovo knih »Chvá-liti Boha budou všichni národové«21 a druhé »Všichni budou mluviti o velikých skutcích božích jazyky tak, jak jim dá Duch svatý odpoví-dati«22. A kdokoli tupí slovanské písmo, ať je odloučen od církve, dokud se nenapraví; neboť to jsou vlci a ne ovce, a ty se sluší znát po ovoci a varovat se jich. Vy však, dítky, buďte poslušní božího učení a neodmítejte církevní vzdělání, v němž vás vzdělal Metoděj, váš učitel."23 Konstantin pak vrátiv se zpět, šel učit bulharský národ,24 kdežto Metoděj zůstal na Moravě,25, Nato pak kníže Kocel ustanovil Metoděje biskupem v Panonii, na stolci svatého apoštola Andronika, jednoho ze sedmdesáti, učedníka svatého apoštola Pavla.26 Metoděj pak posadil dva kněze velké rychlo-pisce a přeložil z řeckého jazyka do slovanského všechny knihy v úplnosti během šesti měsíců, začav od měsíce března do šestadvaeátého dne měsíce října. A když skončil, vzdal důstojnou chválu a slávu Bohu, který prokázal takovou milost biskupu Metodějovi, nástupci
■ míchiib, Hagem, ot MapTa MÍscana
A0 ÄBVfleCHTy h 6-K> HeHB OKTHÖpH
! ivrhcHna. Okohbtobt. h?e, jipeTOHHy
I XBajiy n cjiasy 6ory BB3,nacTB, aaio-
j rneMy  TaKy   6jiarojiaTB ^enncKony
Me$OABK), HaCTOJIBHHKy ÄHBÄPOHH-KOBy.   TÍM   JKe   CJIOBÍHBCKy H3HKy
ywreJiB  ecTB  Ahbäpohhkb ano-
CT0JTB.    B    MopaBBI   60    XOflHjTB h
anocToni LTaBenT. y*niJľ& Ty; Ty 60 ecTB HjiiopHKi, ero me Roxopjuľh ano CTo ji Ti IiaBejľB; Ty 60 öirna cjio-( BeHe nepBoe. Tísjm me n cjioBeHBCKy
1 H3HKy yiiHTejiB ecTB LTaBejrB, ot nero
! JKe H3HKa h MBI eCMO PyCB, TBÄľB JKe
n HaM Pycn y^HTeJiB ecTB IlaBent, noHejKe yran ecTB H3bikt> cjiobí-HecKTEi h nocTaBHJľB ecTB enncKona h HaivrhcHHKa no ce6"i AH/j;poHHKa
CJIOBeHBCKy H3BIKy. A CJIOBeHBCKBIH H3BIKTÍ   h    pyCKBIH   o.hho    eCTB, OT
BapflrB 60 npo3BamacH PycBio, a nepBoe öinra cnoBene; ame n noJiHHe 3BaxycH, ho cJioBeHBGKaa díhb &k. noJiHMH JKe npo3BaHti ÖBimn, 3aHe b noJiH chAHxy, a h3hk cjioBencKn
eflHHT).
Andronikovu.27 Jest tedy slovanskému národu učitelem apoštol An-dronik, neboť přišel až ďo Morav, i apoštol Pavel tu učil; vždyť tu je Ilyrik, do něhož až dorazil apoštol Pavel; zprvu tu totiž byli Slované. Pavel je tudíž učitelem i slovanskému národu a od toho národa jsme i my, Rusové; tak tedy i nám Rusům je Pavel učitelem, poněvadž učil slovanský národ a ustanovil slovanskému národu jako biskupa a nástupce po sobě Andronika. A národ slovanský a ruský je jedno a totéž; od Vargajů byli totiž nazváni Rusové, ale zprvu (to) byli Slované; a i když se nazývali Polané, přece (jejich) řeč byla slovanská. Polané byli nazváni proto, že byli usazeni v poli, ale jazyk slovanský (byl) jeden.
Dodáno fodte T; v MA. Hiirim sne Halama ryjiHTH caOBeHicKna khki-hh.    s Podle TRA; v Zavr. Mec|>ejr£,h.
19 Život Konstantina Pil., kap. XV, Život arcibiskupa Metoděje, kap. VI.
20 Život Metodějův, kap. VI.
21 Ž 117.1.
22 Skut. 2.4,11.
23 Předchozí text je parafrází listu papeže Hadriána II. z r. 869, který byl určen Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi, Život arcibiskupa Metoděje, kap. VIII.
24 Konstantin-Kyril zemřel v fíímě 14. února 869. Zprávu o jeho bulharské misi má proložní Život Kyrilův, kap. IV.
25 Metoděj se v r. 869 vracel z ftíma na Moravu.
26 Cf. Život arcibiskupa Metoděje, kap. VIII.
Život Metodějův, kap. XV.
198
199
O PŘELOŽENU KNIG O PŘEKLADU KNIH (ve znění mladsíeh chronografu)
K textu Pověsti připojujeme jako dodatek pasáž „o přeložení knih" z mladších chronografu. Základem je znění chronografu z r. 1512 a k němu jsou uváděny výběrové varianty jednak podle jiného rukopisu téhož textu (V), jednak podle chronografu druhé redakce (II), a konečně podle chronografických záznamů ze 17. stol. (Chr. XVII), jak jsou otištěny v knize P. Lavrova Materiály po istorii vozniknovenija drevnejšej slavjanskoj píšmennosti, Leningrad 1930, 172—173.
TjiaBa 171. O npejioatemH khhti. oti. TpeiecKaro H3Bma Ha CjioseHB-ckbiíí. B jteto ETopoeHa«ecHTi>a iiap-CTBia JÍBa npeivtyÄparo 6bictb npe-jioHteHie KHurB, a flo npejio>Keiria KHHr'b otb Amália jtbtb 6414b, a OTt ceflMaro ,co6opa 82c, a ort Kpemema BonrapBCKaro 30 jtbtb. KoHBcraH-THHta ©Hnocoiht h 6pan> ero Meifco-jnie npeiroJKama cbhtbm KHiirn oti Tpe^ecKaro H3Bma na MioBeHtcKti, BoJirape me h GrroBeHee, h CepÔBi, m ApôaHacBi, h Bacanef, h PycBi —
bo BChxi) tbxb eflHHl, ÍHBIíCB. CbHTBIH ?Ke KoHBCTHHTHHT>g CPjlJIOCOfpT) MHOľH
KHMru npenoHíHBt, oTOHfle npewe peneHHBiH íkbikh ynn™ h npeflaTH ma-h cBHToe nacanie no hxb H3Biny, 6paTa me ero cbhtoto Methoflia KHH3B Kohkwii nocTaBH enHCKona bo Hcnamii bi, rpa/riä MopaBÍ, ewe ecTB HjiHpHKí., jqo HeroJKe naBemb anocTOJii xoí(hjib, nponoB'Bflafl Xpn-CTa. Mho™ me khhth h TaMi. npe-ÔBiBäH npenoJKH.
Hlava 171. O preložení knih z řeckého jazyka do slovanského. Knihy byly přeloženy dvanáctého roku panování 'Lva Přemoudrého1 a do-přeložení knih (uplynulo) od Adama 6414 let,2 od sedmého sněmu 82 let a od pokřtění Bulharů 30 let. Konstantin Filosof a jeho bratr Metoděj přeložili svaté knihy z řeckého jazyka do slovanského; Bulhaři totiž i Slověné, Srbové, Arbanasové, Bos-ňáci a Rusové — u nich u všech (je) jeden jazyk. A když svatý Konstantin Filosof přeložil mnoho knih, xidešel učit výše jmenované národy a předat jim Písmo svaté v jejich jazyce. Jeho svatého bratra Metoděje ustanovil kníže Kocel biskupem v Panonii3 v městě Moravě, což je Ilyrikum, k němuž až došel apoštol Pavel, hlásaje Krista. Přeložil pak mnoho knih, také když tam pobýval.
" II- 6409.     • V- 86
E V- KOHLCTeHTHHB.
V- KOHtCreHTHHb.
B 11- BTOpoe me najjecHTL. caHe, Xp. XVII- BomHHHe.
171
1 Východořímský císař Lev VI. Filosof vládl v 1. 886—912.
2 Tj. r. 906.
3 V textu „2io Ispanii,,, což je zřejmě zkomolenina místo „v Panonii".
II- CaoBHHe. ' II- Bo-
CHRONOLOGICESKAJA STAT'JA KIRIKA CHRONOLOGICKÁ STAŤ KIRIKOVA
Oddíl o Konstantinově překladu Písma v podání slovanských kronikářů konečně uzavíráme úryvkem z „chronologické stati" Kirika, spisovatele působícího ve 12. stol. v Novgorodě; úryvek je podán ve znění rukopisu ze 16. stol., který vydali S. P. Obnorskij a S. G. Barchudarov v čítance Chrestomatija po istorii russkogo jazyka I, Moskva 1952 (citovaný úsek na str. 267).
. . .) ot cefliviaro me ho nocneflEH ciôopa jjfl npinoJKema CBnmeHBix KHurB Ha cnoBeHCKBi rjiac cbhtbimi
KUpHJIOMt    ifiHJIOCOlpOMTb.    eCTB JTBT
77. aT npejiowema me KHioKHaro ho Kpemema pycKBiaaeMJiii jtbt 123.
(.. .) od sedmého do posledního sněmu do přeložení svatých knih do slovanské řeči svatým Cyrilem filosofem jest 77 let; a od přeložení knih do pokřtění ruské země ie 123 let.1
Pokřtění ruské země kladou Pominalni príkazy do 1. 988/989.
200
COSMAE CHRONICA
201
COSMAE PRAGENSIS CHRONICA BOHEMORUM KOSMY PRAŽSKÉHO KRONIKA ČECHŮ
Autorem Kroniky Cecků — vynikajícího projevu středověkého dějepisectví — byl kanovník a děkan pražské kapituly Kosmas (narodil sé okolo r. 1045, v r. 1099 byl vysvěcen na kněze, stal se kanovníkem a děkanem pražské kapituly a zemřel v r, 1125). Kosmova kronika je rozdělena do tří knih. V 1. knize popisuje události od nejstarších dob až do smrti knížete Jaromíra v r. 1038; v 2. knize líčí události do smrti knížete Konráda r. 1092 a ve 3. knize události do 23. května 1125. Pro nejstarší údobí čerpal autor z dochované tradice, pro pozdější období použil franského kronikáře Reginona z Prümu a pravděpodobně znal i Gdllovu kroniku. Dále čerpal z různých jiných letopisů, kronik a listin (např. z Privilegia moravské církve, z Privilegia pražského biskupství, z Privilegia kostela sv. Jiří, z Krátkých dějin Moravy a Cech) a v neposlední řadě také z legend (ze Života a umučení Sv. Václava, to jest legendy Crescente fide a z Kristiána, z Života a umučení sv. Vojtěcha, nejspíše tzv. Canaparia). Existuje řada dochovaných rukopisů této kroniky (15 rukopisů a tři zlomky). — Podrobněji o této kronice viz Dějiny české literatury I, ČSAV, Praha 1959, 73—82.
Použitý text: Bie Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag, ed. B. Bretholz, Berlin 1923, MGH SRG-NS, tomus II —nově vyšlo 1955 (srov. i edici J. Emlera, ERB II, 1876, 1—198). Český překlad pořídil V. Tomek (poprvé ve FRB a pak v knize Kos-mův Letopis český s pokračováními kanovníka Vyšehradského a mnicha Sázavského, 1882) a K. Hrdina, Kosmova kronika česká, 1929 (3. vydání 1950).
Cosmae Pragensis Chronica Boemorum
110 Gostivit autem genuit Borivoy, qui primus dux baptizatus est a vene-rabili Metudio episcopo in Moravia sub temporibus Arnolfi imperatoris et Zua-topluk eiusdem Moravie regis...
110
Kosmy pražského Kronika Čechů
110 Hostivít pak zplodil Bořivoje, který byl jako první vévoda pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa na Moravě, za časů císaře Arnulfa a Svatopluka, krále téže Moravy ...1
1 Bořivoj vládl přibližně v 1. 873/874—891/894; k jeho křtu Metodějem (Christ. mon. Vita et passio., c. 2) došlo nejpozději r. 885. Arnulf se stal králem r. 887, císařem r. 896.
114 Anno dominice incarnationis DCCCLXXXXIIII. Borivoy baptizatus est primus dux sancte fidei catho-licus. Eodem anno Zuatopluk rex Moravie, sicut vulgo dicitur, in medio exercitu suorum delituit et nusquam comparuit. Sed re vera turn in se ipsum reversus, cum recognovisset, quod contra dominum suum imperatorem et compatrem Arnolfum iniuste et quasi inmemor beneficii arma movisset, qui sibi non solum Boemiam, verum etiam alias regiones hinc usque ad flumen Odram | et inde versus Ungariam usque ad fluvium Gron subiugarat — peni-tentia ductus, medie noctis per opaca nemine sentiente ascendit equum et transiens sua castra fugit ad locum in latere montis Zober situm, ubi olim tres heremite inter magnam et inaccessi-bilem hominibus silvam eius ope et auxilio edificaverant ecclesiam. Quo ubi pervenit, ipsius silve in abdito loco equum interfecit et gladiuxn suum hurni condidit et, ut lucescente die ad here-mitas accessit, quis sit illis ignorantibus, est tonsuratus et heremitieo habitu indutus et quamdiu vixit, omnibus incognitus mansit, nisi | cum iam mori cognovisset, monachis semetipsum quis sit innotuit et statim obiit. Cuius regnum filii eius pauco tempore, sed minus feliciter tenuerunt, partim Unga-ris illud diripientibus, partim Teutonicis orientalibus, partim Poloniensibus solo tenus hostiliter depopulantibus.
114 Roku 894 od narození Páně. Byl pokřtěn Bořivoj jako první katolický vévoda svaté víry.1 Téhož roku Svatopluk, král Moravy, zmizel — jak se všeobecně vypravuje — uprostřed vojska svých a nikde se již neobjevil.2 Ve skutečnosti se však tehdy obrátil do sebe, když si uvědomil, že nespravedlivě a jaksi nepamětliv dobrodiní pozdvihl zbraně proti svému pánu, císaři a kmotrovi Arnulfovi, který uvedl v jeho područí nejen Čechy,3 ale i jiné krajiny odtud až k řece Odře a odtamtud směrem do Uher až k řece Hronu;4 veden lítostí vsedl za půlnočního temna, když to nikdo nepozoroval, na koně, projel svým táborem a uprchl na místo, rozkládající se na úbočí hory Zoboru,5 kde kdysi zbudovali za jeho podpory a pomoci ve velkém a lidem nepřístupném lese tři poustevníci kostel. Když tam dojel, zabil na skrytém místě v tom lese koně, ukryl svůj meč v zemi, a když se rozednívalo, přišel k poustevníkům, aniž poznali, kdo je, byl ostříhán a oblečen do poustevnického šatu,, a pokud žil, zůstal všemi nepoznán;, teprve když už poznal, že umírá, prozradil mnichům o sobě, kdo je, a hned zemřel.6 Jeho království drželi jeho synové po krátkou dobu, avšak méně šťastně, neboť zčásti je rozchvátili Maďaři a zčásti je východní Teutoni a zčásti Poláci až do základů nepřátelsky zpustošili.7
114
1 Viz pozn. 1. v kap. I, 10. V. Novotný, České dějiny 1/1. 381n. a V. Chaloupecký, Svatováclavský sborník JI/2, 115—236.
2 Svatopluk I. zemřel r. 894, Ann. Fuld. a Regin. Chron. ad. 894.
3 Kosmas je zde poplatný údaji Eeginona z Priimu, který k r. 890 uvádí, že Arnulf postoupil králi Svatoplukovi vévodství Čechů, k tomu Regin. Ghron. ad a. 890, pozn. 2. V tomto duchu vysvětluje i Svatoplukovu vládu v Poodří a na východ od Malých a Bílých Karpat.
4 Svatoplukova vláda nad územím až k Hronu nebyla ovšem zásluha Arnulfa a samo určení východních hranic Hronem vzal Kosmas ž událostí pozdějších, tj. z tažení vévody Břetislava I. v 1. 1030 a 1042 do Uher.
5 U Nitry.
9 Kosmas zde vlastně zaznamenává dvě pověsti: 1) o Svatoplukově zmizení uprostřed vojska, 2) o poustevnickém životě na Zoboru. Zajímavou skutečností je, že v této druhé verzi je označen za zakladatele kostela na Zoboru. Jinou verzi zoborské pověsti uvádí Dalimil, kap. XXIV.
7 Kosmas zde opakuje slova Eeginona z Priřmu k r. 894 a doplňuje je o údaj o Bavorech a Polácích. O Kosmově závislosti na Eeginonovi D. Třeštík, Kosmas a Regino 564—589.
502
COSMAE CHRONICA
COSMAE CHRONICA
203
115 Borivoy autem genuit duos filios Zpitigneum et Wratizlaum ex ea, que fuit filia Zlaviboris, comitis de castello Psov, nomine Ludmila. Quo feliciter universe carnis viam ingresso successit paternum in principátům Zpitigneu; post cuius obitum obtinuit Wratizlau ducatum, qui accepit uxorem nomine Dragornir de durissima gente Luticensi et ipsam saxis duriorem ad credendum ex provincia nomine Stodor. Hec pepe-rit binos natos, Wencezlaum Deo et hominibus | acceptabilem et Bolezlaum fraterna cede execrabilem. Qualiter autem gratia Dei semper preveniente et ubique subsequente duxBorivoy adeptus sit sacramentum baptismi, aut quo-modo per eius successores his in parti-bus de die in diem sancta processerit religio catholice ůdei, vel qui dux quas aut quot primitus ecclesias credulus erexit ad laudem Dei, maluimus preter-mittere, quam fastidium legentibus ingerere, quia iam ab aliis scripta legi-mus: quedam in privilegio Moraviensis ecclesie, quedam in epilogo eiusdem terre atque Boemie, quedam in vita vel passione sanctissimi nostri patroni et martyris Wencezlai; nam et esce exe-crantur, que sepius sumuntur. Inter hos autem annos quos infra subnotamus facta sunt hec, que supra prelibavimus; non enim scire potuimus, quibus annis sint gesta sive temporibus.
115 Bořivoj pak zplodil z té, která byla dcerou Slavibora, hraběte z hradu Pšova,1 a nazývala se Ludmila, dva syny, Spytihněva a Vratislava. Když ten2 blaženě odešel po cestě všeho těla, nastoupil na otcovský knížecí trůn Spytihněv; po jeho smrti obdržel vévodství Vratislav a ten si vzal manželku jménem Drahomíru z velmi nepoddajného kmene Luticů, která sama byla nad skály tvrdší ke (křesťanské) víře a pocházela z kraje jménem Stodor.3 Ta porodila dva syny: Václava, milého Bohu i lidem, a Boleslava, prokletého bratrovraždou. Avšak to, jak vévoda Bořivoj s milostí boží, která vždy předchází a všude následuje, dosáhl svátosti křtu nebo jak se za jeho nástupců v těchto krajinách den ode . dne šířilo svaté náboženství katolické víry nebo který vévoda které kostely či kolik jich ve své víře nově vybudoval k chvále boží, raději jsme chtěli přejít mlčením, než abychom způsobili čtenářům nechuť, protože jsme to již četli sepsáno od jiných: něco v Privilegiu moravské církve, něco v Krátkých dějinách téže země a Čech, něco v Životě a umučení přesvatého našeho patrona a mučedníka Václava; vždyť i jídla, která se častěji požívají, bývají odmítána. To, čeho jsme se výše dotkli, se pak událo v rozmezí těch let, která vyznačujeme níže; nemohli jsme se totiž dovědět, v kterých letech nebo údobích se to stalo.
.tis de civitatibus Poloniis, ex quibus multos comprehensos, centenos et cen-tenos ordinatim catenates vendi iusse-rat in Ungariam et ultra; quia re vera post obitum secundi Bolezlai sicut ur-bem Pragam, ita totam Moraviam vi obtinuerant Polonii.
ze všech obcí Poláky, z nichž mnoho zajatců, vždy po stu v řadě spoutaných, poručil prodat do Uher a ještě dále. Poláci totiž vskutku po smrti Boleslava II. opanovali jak město Prahu, tak i celou Moravu.2
113 H 21 ... Fertur autem, quod fuisset in Moravia ante tempora Severi qui-dam episcopus, ut reor, nomine Wra-cen.
H 21 ... Říká se však, že před časy Severovými byl na Moravě jakýsi biskup, zvaný, tuším, Vracen.1
140 ... heros Bracizlaus cum nova nupta patře salutato duce Odalrico recta via proficiscitur in Moraviam. Nam antea pater sibi totam illam terram tradiderat in potestatem fugatís cunc-
140 ... když hrdina Břetislav pozdravil s novou manželkou otce, vévodu Oldřicha, odebere se přímou cestou na Moravu. Neboť již dříve otec svěřil do jeho moci celou onu zemi,1 když vyhnal
115
1 Mělník. V. Chaloupecký, Svatováclavsky sborník II/2, 154. a Bořivoj.
3 Stodorané či Havolané sídleli na řece Havoleabyli částí Veletň—Luticů. Jejich hlavním městem byla Brena, pozdější Brandenburg—Branibor.
140
1 Názory na dobu ovládnutí Moravy českými vévody se různí. J. Dřímal, Připojení Moravy
k českému státu za knížete Oldřicha, GMM 48, 1948, uvádí léta 1017—1018, L. Havlík, Tři kapitoly 78 roky 1018, 1025 nebo 1029, G."Labuda, Útrata Moraw przes panstwo Pólskie w XI. w., Stud. z dziej. pol. i ezechosiow. I, Wroclaw 1960, 93—124 uvádí r. 1031. 2 L. Havlík, Tři kapitoly 74—75 uvádí leta 999—1003, G. Labuda, O rzekomej utracie Krakowa przes Czechów w roku 999; Slávia Occidentalis 20, 1960, 79—93 rok 989.
1121
1 V r. 976 se připomíná moravský biskup v Mohuči, CDBI, 32.
204
EKKEHARDI CHRONICON
205
EKKEHARDI CHRONICON UNIVERSALE EKKEHARD OVA VŠEOBECNÁ KRONIKA
Ekkehard (f 1125) byl opatera v klášteře Aura (diec. Wůrzburg) a proslul — vedle jiné literární činnosti — zejména svou mimořádně rozsáhlou Kronikou. Jsou v ní vylíčeny světové dějiny od stvoření světa až do r. 1125. Zpočátku jde o kompilaci z nejrozmanitěj-ších starších pramenů, později se opírá hlavně o Chronicon Wirziburgen.se z 2. pol. 11. stol. a ke konci se musel autor spoléhat hlavně na své vlastní informace (využil však prý již i Sigibertovy kroniky). Ekkehardova kronika se stala důležitým zdrojem informací pro další kronikáře. Hojně z ní čerpal např. Annalista Saxo.
Použitý text: Ekkehardi Chronicon universale, 33—265.
ed. G. Waitz, MGH SS VI 1—16,
Ekkehardi Chronicon universale
169 805 Imperator misit filium suum Karo-lum cum exercitu in Poemiam, qui, depopulatis omnibus, ducem terrae illius nomine Lechonem occidit, inde-que regressus ad patrem, in Vosego silva venatui studentem invenit.
Ivo 811 Imperator, pace cum Hemmingo firmata, et placito generali Aquis habito, in tres partes regni sui totidem exercitus misit, unum trans Albiam in Limones, qui et ipsos vastavit et cas-tellum Hohcburi superioři anno a Wil-cis destructum restauravit, alterum in Pannom'as ad controversias Hunorum
Ekkehardova všeobecná kronika
805 Císař1 posjal svého syna Karla s vojskem do Cech; ten když všechno zpustošil, zabil vévodu oné země jménem Lecha, a vrátiv se odtamtud k otci, nalezl ho ve Vogézském lese, jak se věnuje lovu.8
811 Když císař1 uzavřel mír s Hemmin-gem2 a uspořádal obecný sněm v Cáchách, poslal do tří částí svého království stejný počet vojsk, jedno přes Labe proti Liňanům, které jednak zpustošilo jejich území, jednak obnovilo hrad Hôhbeck, zbořený předešlého roku Velety, druhé poslal do
805
1 Karel Veliký.
2 Ann. reg. Franc, Ann. Meli, (priores) a Chrcm. Moissiao. ad a. 805. 811
1 Karel Veliky.
2 Králem Dánů.
et Sclavoŕum ŕimendas, terbium in Brittönes ád eörum perfidiam punien-dam. Qui omnes prospere egerunt.
173 888 Arnolfus itaque rex potens princi-pabatur Baioariis, Suevis, Erancis orien-talibus, et post mortem Karoli Calvi Lotharingis audacibusque Saxonibus. Cui Zuentebaldus Maravanorum dux vi-riliter repugnavit. Usque ad haec autem tempora Ungariorum gens, cuius omnes pene nationes expertae sunt seviciam, quibusdam difficillimis interpositioni-bus, quas elusurasnominat vulgus, separata erat a nobis, ut neque ad meridia-nam neque ad occidentalem plagam exeundi facultatem habuerit. Arnolfus igitur rex, cum Zuenteboldum supra-dictum superare nequiret, depulsis, pro dolor! his munitionibus, Ungariorum gentem, seelerum cupidam, in auxilium vocat, si tamen auxilium dici potest, quod paulo post, eo morien-te, cum genti suae, turn ceteris in meri-die occasuque degentibus grave peri-culum, immo exicium fuit. Devicto itaque Zuenteboldo, Arnulfus secure potitur regno; Ungarii vero interim, observato exitu, contemplatique regionem, malum cordibuš, quod post in propatulo apparuit, machinaba.ntur.
173 900 Arnolfus imperator obiit, moxque eodem anno Ungarii, morte illius audi-
174 ta, collecto permagno | exercitu, Mara-vianorum gentem, quam illorum auxi-lio Arnolfus imperator sibi subdiderat, invadunt sibique vendicant, Baioa-
Panonií," aby' učinilo konec sporům mezi Huny a Slovany, třetí pak proti Britům,3 aby ztrestalo jejich věro-lomnost. Všechna tato vojska úspěšně pořídila.4
888 A tak mocný král Arnulf vládl Bavorům, Švábům, východním Frankům a po smrti Karla Lysého1 Lot-rinkům a smělým Sasům. Jemu se stavěl vévoda Moravami Svatopluk mužně v boji na odpor. Až po tuto dobu byl národ Uhrů, jehož zuřivost zakusily téměř všechny národy, od nás oddělen jakýmisi nepřekročitelnými překážkami, které lid nazývá zátarasami, takže neměl žádnou možnost vyrazit ani na jižní ani na západní stranu. Král Arnulf tedy, když nemohl přemoci zmíněného Svatopluka, odstraní, běda, tato opevnění a zavolá na pomoc národ Maďarů, chtivý zločinů, — pokud se vůbec dá pomocí nazvat to, co se nedlouho potom, když on zemřel, stalo jak jeho národu, tak ostatním národům žijícím na jihu a západě, vážným nebezpečím, ba dokonce zkoubou. A tak po porážce Svatopluka Arnulf pokojně vládne, Maďaři však mezitím, zpozorovavše výsledek a prohlédnuvše si zemi, strojili v srdcích zlo, což později vyšlo na jevo.2
900 Císař Arnulf zemřel a brzy, v témž roce, Maďaři, když uslyšeli o jeho smrti, seberou, převeliké vojsko, napadnou národ Moravanů, který si císař Arnulf podrobil s jejich pomocí, a podmaní  si   jej,  obsadí  také krajiny
3 Britům v Bretagni.
4 O události Ann. reg. Franc, ad a. 811.
1 Jde správně o císaře Karla III. Tlustého.
2 Cf. Liudprandi Antapodosis I 13.
206
EKKEHAEDI CHRONICON
207
riorum quoque fines occupant, castella diruunt, aecclesias igni consumunt, populos iugulant, et ut magis magisque tirneantur, interfectorum sese sanguine potant.
bavorské, rozboří brady, sežehnou chrámy, hubí obyvatelstvo, a aby se jich lidé více báli. napájejí se krví zabitých.1
CHRONICON EPTERNACENSE BRETE KRÁTKÁ KRONIKA ECHTERNAŠSKÁ
i Jde o, stručnou kroniku, jkorápilačního' charakterů, pořízenou v Echternachu (diec. tre-
vírská) a obsahující výklady o událostech v rozmezí let 714—1039. Autor čerpal zejména z Beginona a Ekkeharda....
Použitý text: CJironicon Eyternacenée breve, ed. Holder—Egger, MGH SS XV 2, str. ' 1305—1307.
Chronicon Epternacense breve
j.306 877 Ludovicus ... regnumque pater-num cum fratribus suis divisit. Karlo-mannus, pater Arnulphi imperatoris, sortitus est Bavariam, Boemiam, Pan-noniam, Carentum; Ludovicus Orien-talem Eranciam, Turingiam, Saxoniarn, Frisiam et partem regni Lotharu; Karolus Alamanniam et partem ex regno Lotharii.
Krátká kronika Eehternašská
877 Ludvík... si rozdělil otcovské království se svými bratry. Karloman, otec císaře Arnulfa, obdržel Bavory, Čechy, Panonii a Korutany. Ludvík dostal východní Franky, Durynsko, Sasko, Frísii a část království Lota-rova, Karel obdržel Alamanii a část království Lotarova.1
900
3 Liudprandi Antapodosis II 2.
877
1 Ann. Fuld. a Begin. Chron. ad a. 876.
208
209
ANN ALE S MELLICENSES LETOPISY MELCKÉ
, . Letopisy vznikly v 1. pol. 12. stol. v dolnorakouském. Melku a obsahují zprávy o událostech od narození Kristova do r. 1123 (jako pramen informací se tu uplatnilo zejména Chronicon Suevicum universale a Bernoldi Chronicon); na tuto část navazuje pak pokračování do r. 1564. Dílo má kompilační charakter a výrazně ovhvnilo celou řadu pozdějších análistických spisů vznikajících, od 12. stol. v rakouských klášteřích.
Použitý text: Annáles Mellicenses, ed. W. Wattenbach, MGH SS IX 484—535.
ANNALES ADMUNTENSES LETOPISY ADMONTSKÉ
':■ Mají název podle kláštera v Admontu ve Štýrsku a jejich základní část vznikla kolem r. 1139 spojením výtahu z Ann. Mellicenses se zprávami solnohradského původu, b excerpty z BJcheharda aj. Na tuto část navázalo pak pokračování do r. 1186, spřízněné zejména s Ann. s. Rudberti Salisburgensis a s Ann. Garstenses (srov. výklad sub Ann. s. Rud-berti Salisburgenses), a potom samostatné pokračování do r. 1250. ■
Použitý text: Annales Admuntenses, ed. W. "Wattenbach, MGH SS IX 659—593.
Aimales Mellicenses
901 Eodem anno Moimarius. et Isan-richus cum.rege paeificantur.
Letopisy meleké
901 Téhož roku se Mojmír1 a Isanrik2 usmíří s králem.3
901
Mojmír II.
Markrabí Východní marky. Ludvíkem IV. Dítětem, Ann.
Fuld. ad a. 901.
Annales Admuntenses
889. Ungari ex Scithia egressi Panno-niam ingrediuntur, humano sanguine et crudis carnibus utentes.
906 Ditmarus Salzburgensis episcopus oeciditur ab Ungaris cum Utone et Zacharia aliisque duobns episcopis.
Reginonis Chron. ad a.
899 1 Cf. 908
1 Auct. Garsíense ad a. 906; Ann. s. Rudb. luvav. maz. ad a. 907.
Admontské letopisy
889 Maďaři vytáhnou ze Skýtie a napadnou Panonii, požívajíce lidskou krev a syrové maso.1
906 Ditmar, biskup solnohradský, je zabit Maďary spolu s Utonem a Za-chariem a s jinými dvěma biskupy.1
i. ad a. 897. Událost še týká r. 907. viz Ann.
14 Prameny
310
211
HISTÓRIA EE GUM FRANCORUM MONASTERII S. DIONYSII DĚJINY FRANSKÝCH KRÁLŮ Z KLÁŠTERA Y ST. DENIS
Jde o stručné franské dějiny kompiläčnílio charakteru, vzniklé v klášteru v St. Denis-a dovedené do roku 1137.
■■<■■ Použitý text: História regum Francorum monasterii s. Dionysii, ed. G. Waitz, MG-H SS IX 395—406.
História regum Francorum monasterii sancti Dionysii
655 Eodem anno nuncios Samoni Sclavorum regi direxit (Dagobertus), quatinus regnum suum ab eo reciperet. Quibus Samo respondit: Et terra quam babemus Dagoberti est es nos sui sumus, si amicitias disposuerit servare vobis-cum. Gui legati dixerunt Dagoberti: Non est possibile, ut servi Dei cum canibus amicitias iungant. Quibus rex Samo respondit: Si vos estis servi Dei, et nos sumus Dei canes, et dum vos contra ipsum agitis, permissum habe-mus vos morsibus lacerare. Tunc missi Dagoberti eiecti sunt de conspectu Samonis. Quo audito Dagobertus gravi-ter tulit, et congregate exercitu, terram illorum crudebssime devastavit. Inde victor rediens, Mettis civitate divertit...
Dějiny franských králů z kláštera, v St. Denis
655 Téhož roku1 poslal (Dagobert) posly k Sámovi, králi Slovanů, aby od něho obdržel zpět své království. Sámo jim odpověděl: „Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství." Vyslanci Dagobertovi mu řekli: „Není. možné, aby se sluhové boží spojili přátelstvím se psy. Král Sámo jim odvětil: „Jestliže vy jste boží sluhové a my jsme boží psi, tu když vy proti němu jednáte, nám je dovoleno trhat vás svými zuby." Tehdy byli poslové Dagobertovi vykázáni ze Sámova dohledu. Když to Dagobert uslyšel, těžce to nesl, a shromáždiv vojsko, velmi krutě zpustošil jejich zemi. Odtud se vraceje jako vítěz, zastavil se v městě Metách.. .2
655
x Ve skutečnosti šlo o i.
631
2 O Dagobertově neúspěchu cf. Fredegarii Ghron. IV,
P. MAGISTŘI, QUI ANONYMUS DICITUR, GESTA HUNGARORUM
DĚJINY MAĎARŮ P. MAGISTRA, ZVANÉHO ANONYM
Autor v předmluvě ke svému dílu označuje sám sebe slovy „P. dictus Magister a quondam bone memorie gloriosissimi Belae regis Hungariae notarius" a bývá nyní běžně zván prostě jen „Anonymus"; P. je asi zkratka autorova jména. Zřejmě šlo o osobu žijící za Bély III. (1173—1196) nebo za Bély II. (1131—1141). Dílo se obvykle klade do doby po smrti Bély III., tj. na přelom 12. a 13. stol, podle Ae. Jakuboviche, SRH I 25, lze však „Anonyma" nejspíše identifikovat s Petrem, notářem Štěpána II. (tj. předchůdce Bély II.); tato osoba prý snad zůstala notářem i v letech 1121—1135 a pravděpodobně je prý |otožná i s Petrem, biskupem v Albě Regii (ve Stol. Bělehradě), který byl v r. 1134 poslán jako vyslanec k císaři Lotarovi II. Má-li Jakubovich pravdu, spadal by vznik kroniky již do doby po r. 1141,1
Dílo se opírá především o nějakou starší, ztracenou uherskou kroniku, jejíž vznik se klade na samotný konec 11. stol, do doby po panování Ladislava IV. (1077—1097), a jíž bývá dáván název Gesta Hungarorum vetem* (viz J. D e ér, Quis fuerit fons primigenius gestorům chronicorumque Hungaricorum medii aevi ex saeculoXI oriundus at post deperditus, SRH I 1—11). Tato nejstarší uherská kronika (v 12. stol. byla doplněna o různá pokračování až do r. 1172) čerpala zřejmě jednak, z domácí tradice uherské, jednak i z pramenů cizích, zvi. z Reginona a z Ann. Altahenses. Stopy oné kroniky nacházíme nejen v Anonymovi, nýbrž zejména též u Šimona Kézy (konec 13. stol.) a v tzv. Uherské kronice ze 14. stol. (Chronici Hungarici corwpositio saeculi XIV J — ale i ve spise Chroniem mixtum Hungaro-Polonicum a v díle Chronicon Henrici de Migeln Germanice eonscriptum (v obou případech jde o kroniky složené cizinci).3 Přitom tu byla jistým mezistupněm nezachovaná kronika z 13. stol., o niž se opíral jak Šimon Kéza, taki původní verze Uherské kroniky zelí. století.4' Poněvadž Gesta Hungarorum vznikala vlastně s odstupem více než dvou století po událostech, které popisují, není divu, že se v nich Moravané objevují pod svým jménem jen jednou, a to ještě v části, převzaté z kroniky Reginona z Príimu. Na druhé straně je možné v kronice pozorovat ohlasy styku starých Maďarů se slovanským obyvatelstvem Karpatské kotliny a patrně i s Moravany, kteří se skrývají jednak pod obecným označe-
1 Nejnověji soudí i J. L. Csóka, Ki volt Anonymus?, Magyar Nyelv LV III (1962), že dílo vzniklo
v padesátých letech 12. stol. a že jeho autorem byl notář krále Bély II. ' O uherských kronikách J. Macůrek, Déjepisedví 199—201.
1 H. Marczali, Ungarns Geschichtsquellen im Zeitalter der Arpaden, Berlin 1882, a nověji přehledně D. Kosáry, Bevezdés Magyar törtenelem ferrasaiba és irodalmaba I, Budapest 1931, a C. A. Macartney, The Medieval Hungarian Historians, A Critical and Analytical Guide, Cambridge 1953.
Tak soudí H. Domanovszky, SBH 1 133—138. Toto stanovisko vystřídalo dnes starší názor R. F.Kaindla [viz jeho StudienzudenungarischenGeschichtsquéllen, AÖG 81—91 (1894—1902)], podle něhož z Gest čerpal anonymní P. Magister, Šimon Kéza a po něm i Budínská kronika', přičemž se Budinská kronika kromě toho opírala i o text Šimona Kézy.
212
P. MAGISTRI GESTA BÜNGARORUM
p. MAGISTRI  GESTA HUNGAiKO'RUM
213
ním Slované v Panonii, Slované a Čechové na dnešním Slovensku, jednak souvisejí s označením Marót. Anonymní P. Magister nezná již nic o Veľké Moravě, místo níž vystupuje ve vyprávění stát český- I když pramen přináší mnoho cenných údajů o dějinách dnešního Slovenska, Panonie a Potisí, je nutné si uvědomit, že se jeho autor pokoušel hledat umělé genealogie podle názvů lokalit, s jejichž založením spojoval dějiny jednotlivých šlechtických rodů, a teprve pod tímto nánosem bude možné hledat stopy tradice o příchodu Maďarů do Karpatské kotliny a jejich styků se Slovany.
Text Anonymovy kroniky je dochován v jediném středověkém rukopise z 2. pol. 13. stol, který nepochází přímo od autora kroniky. (Nadpisy kapitol jsou vzaty ze zachovaného rukopisu, naproti tomu čísla kapitol jsou pozdějšího původu.)
Použitý text: P. Magistri, qui Anonymus dicitur, Gesta Hungarorum, rec. Ae. J aku-bovich, SRH I 13—117.
P. Magistri, qui Anonymus dicitur, Gesta Hungarorum
2. Quare Eungari dicitur.
... Hungari dicti sunt a castro Hun-gu eo, quod subiugatis sibi Sclauis "VTI prinoipales persone intrantes terram Pannonie diutius ibi morati sunt.
9. De pace inter ducem et Ruthenos.
... Duces vero Kuthenorum, licet non sponte, tamen hec omnia Almo duci concesserunt, sed rogaverunt Aknum ducem, ut dimissa terra Galicie ultra silvam Houos versus occidentem in terram Pannonie descenderent, que pri-
Dějiny Madarů P. Magistra, zvaného Anonym
2.   Odkud pochází jméno Uhři.
... Uhři byli nazváni podle pevnosti Hungu,1 protože se tam po podrobení Slovanů delší dobu zdrželo sedm jejich předáků2 při vstupu do panónske země.
9. O míru mezi vévodou a Ruthény.
. .. Vévodové Ruthénů1 pak, i když ne z vlastní vůle, přece jen vyhověli vévodovi Almošovi v tomto všem, požádali však vévodu Almoše, aby opustil krajinu Haličskou a sestoupil přes pohoří Hovoš2 směrem k západu
Jde o dnešní Užhorod (Užgorod), maď. Ungvár. Autor vycházel při etymologizaci z názvu Hungari, běžného v Evropě 12. stol. pro označení obyvatel uherského státu a svému výkladu přizpůsobil název Ung náslovným H. Název Uhři pochází z bulh. označení onogur (tj. deset kmenů), staroslověnsky zněl Qgtre / Ungri. _ Byl to Almoš, otec Arpádův, Eleud, otec Sabolčův, Kund, otec Kurzana. Ound, otec Etuv, Tošu, otec Lelův, Huba a Tuhut, cf. kap. 6.
I
O tažení Madarů kolem Kyjeva IloBeCTí, BpeM. JieT k r. 898. Letopočet se však spíše týká bojů Maďarů na dolním Dunaji, fl. C. JlaxaieB, UoBĚCib BpeM. toť II 256. Názvem Ruthem označuje P. Magister ruské etnikum. , ■ ,
Hovoš, maď. Havaserdô (Sněžný les): jde o hornatou krajmu v kom. Maramaros, do niž usti hlavní cesta z Haliče přes Verecký průsmyk do Užhorodu. IIoBecTb (k r. 898) ji nazývá Uherské hory.
47,48
mo Athile regis terra fhisset, et lauda-' bant eis terram Pannonie ultra modum esse bonam. Dicebant enim, quod.ibi confluerent nobhssimi fontes aquarum, Danubius et Tyseia et alii nobhssimi fontes bonispiscibushabundantes, quam terram habitarent Sclaui, Bulgarii et Blachii ac pastores Romanorum. | Quia post mortem Athile regis terram Pannonie Romani dicebant pascua esse eo, quod greges eorum in terra Pannonie pascebantur. Et iure terra Pannonie pascua Romanorum esse dicebatur, nam et modo Romani pascuntur de bonis Hungarie. Quid plura?
] 0. De VII ducibus Cumanoruni.
... Tunc hii VII duces \ Cumanorum cum uxoribus et filiis suis nec non cum magna multitudine in Pannoniam venire concesserunt. Similiter etiam multi de Ruthenis Almo duci adherentes, secum in Pannoniam venerunt. Quorum posteritas usque in hodiernum diem per diversa loca in Hungaria habitat.
1.1. De civitatibus Lodomer et Galicia.
... Dum enim dux Almus [ requiei locum per mensem unum in Galicia habuisset, tunc dux Galicie ceterique consocii sui, quorum filii in obsides positi erant, sic Almum ducem et suos nobiles rogare ceperunt, ut ultra Ho-
do země Panónske,3 což byla dříve země krále Attily, a vychvalovali jim, že Panónska země je nadmíra dobrá. Říkali totiž, že se tam sbíhají velmi proslulé vodní toky, Dunaj, Tisa a jiné znamenité řeky, oplývající dobrými rybami, a že tu zemi obývají Slované, Bulhaři,4 Vlachové a pastýři Římanů.5 Neboť po smrti krále Attily nazývali Římané Panónskou zemi „pastvinami" proto, že se v Panónske zemi pásla jejich stáda. A právem se hovořilo o Panónske zemi jako o pastvinách Římanů, neboť právě i teď Římané spásají uherské statky. Nač dále vykládat?
10. O sedmi vévodech kumánských.1
... Tehdy se těchto sedm vévodů kumánských uvolilo přijít do Panonie s ženami i se svými syny a rovněž s velkým množstvím (lidí).2 Podobně s nimi přišli do Panonie3 i mnozí z Růthénů, kteří se přidali k vévodovi Almošovi. Jejich potomstvo bydlí na různých místech v Uhrách až podnes.
11. 0 městech Vladimír a Halič.
... Za,tím co totiž vévoda Almoš odpočíval po jeden měsíc v Haliči, tehdy vévoda haličský a ostatní jeho druhové, jejichž synové byli dáni jako rukojmí, začali prosit vévodu Almoše a jeho velmože v tom smyslu, aby
3 Název Panonie je zde užíván v pojetí běžném od 11. stol., kdy uherští králové používali označení rex Pannoniorum.
1 Panství bulharských králů zasahovalo koncem 9. stol. do dolního Potisí a Sedmihradska.
IIoBecTL BpeM. neT zmínku o Bulharech nemá. 6 Podle D. Paise, SSB I 45—46 jde o romanisovaný lid, zabývající se pastevectvím. O panství
Vlachů vedle Slovanů a o bojích s nimi má zprávu i IIoBecTí, BpeM. Jier k r. 898. Vlachy mohou být
patrně míněni Římané: Gesta Hung. kontaminovaly v souvislosti s dobou svého vzniku souvěký ,  stav, tj. Vlachy (název převzaly ze slovanského prostředí) Si pasteveoký romanisovaný lid
s pozdějšími Římany, tj. íránskou či Německou (Rímskou) říší, jak vyplývá z dalšího líčení-
viz dále G. Gyôrffy, Formation 34—36, 45.
10
1 Ed, Edumen, Etu, Bunger, Ousad, Boyta, Ketel. Kumáni, Polovci či Plavci jsou připomínáni v písemných pramenech od 11. stol. Do Uher se -utekli před Tatary kolem r. 1240.
. O tom, že i Slované spolu s Maďary si podrobili Vlachy v Panonii a usadili se tam, noBecTb BpeM. • JieT k r. 898.
- 214
■P. MAGISTRI".GESTA HUNGARORUM
P. MAGISTRI GESTA HUNGARORUM
215
"wos versus ocoidentem in terram Pan-nonie descenderent. Dicebant enim eis sic, quod terra ilia nimis bona esset et ibi confluerent nobilissimi fontes, quorum nomina heo essent, ut supra diximus: Danubius, Tyscia, Wag, Mori-sins, Cristas, Temns et ceteri, que etiam primo fuisset terra Athile regis et mor-tuo illo preoccupassent Romani princi-pes terram Pannonie usque ad Danu-bium, ubi collocavissent pastores suos." Terram vero, que iacet inter Thiseiam et Danubium, preoceupavisset sibi Keanus' magnus, dux Bulgarie, avus Salani ducis, usque ad confmium Rut-henorum et Polonorum et feoisset ibi habitare Sclauos et-Bulgaros. | Terram vero, que est inter Thiseiam et silvam Igfon, que iaoet ad Erdeuelu, a fluvio Morus usque ad fluvium Zo-mus, preoceupavisset sibi dux Morout, cuius nepos dictus est ab Hungaris
11
sestoupili za pohoří Hovoš1 směrem k západu do země panónske. Říkali, jim totiž, že ona země je velmi dobrá a že se tam sbíhají velmi znamenité toky, jejichž jména jsou ta, jak jsme uvedli shora, Dunaj, Tisa, Váh, Maruše,2 Kriš,3 Temeš a ostatní, že to i dříve byla země krále Attily a že po jeho smrti obsadili Panónskou zemi až po Dunaj4 římští panovníci5 a usadili tu své pastýře. Zemi pak, která leží mezi Tisou a Dunajem, prý osadil velký Kean, vévoda bulharský,6 děd vévody Salana,' až k pomezí Ruthénů a Poláků8 a usídlil tam Slovany a Bulhary. Dále zemi, která je mezi Tisou a pohořím Igfon9 — jež leží při Erdély10 od řeky Maruše až po řeku Samos — obsadil prý vévoda Morout,11 jehož synovec byl Maďary nazván Menu-moroutem12 proto, že měl přečetné milenky, a  onu  zemi prý obývaly
1 Viz kap. 9, pozn. 2.
2 Moris či Maris, dnešní Maros.
3 Crisiu či Kris, dnešní Koros.
4 „Až po Dunaj" je zde použito ve směru od jihozápadu.
5 Tj. panovníci Franské říše, případně předcházejícího panství Langobardů; obyvatelé bývalého langobardského panství v severní Itálii (resp. území aquilejského patriarchátu) byli v 9. stol. také označováni jako Vlachové, cf. Život arcibiskupa Metoděje, kap. V.
O bojích Franské říše s Avary v Panonii a v Potisí Ann. reg. Franc, ad a. 791—799; Ann. Einhard, ad a. 898, Ann. Lauresham. ad a. 796, Ann. Alam. ad a. 796, Conv. Bag. et Garant., e. 6 a Poeta Saxo ad a. 796, lib. III, v. 297—312. Patrně jde o kolonizaci Panonie, v době franské, C. M. Macartney, Htudies 156.
8 Velký Kean či Kean, velký vévoda Bulharů: Kean je patrně zkomolenina z kan, kagan. Může jit o kagana Kruma, který kolem r. 805 dosáhl v bojích s Avary na severozápadě své říše Tisy a ovládl celé území na východ od Dunaje a Tisy, Suidae Lexicon Graece et Latine (ed. 6. Bernhardy) I, Halis et Brunswigae 1853, col. 1017 a B. H. 3;iaTapcKH, HcTOpHH Ha 5í,jirapcKaTa Aí>pmaBa npe3 cpe;iHHTe neKOBe I, 1-, 74.
1 Csalan, Sálán.
8 Tj. po Šaryš a severní polovinu bývalé župy Zemplín a území kolem Užhorodu a Mukačeva. 3 Montes Réz a Kiralyerdó (Silva regia) východně od Bihoru a Vel. Varadina (Oradea).
10 Erdöelü, Ultrasylvana či Transsylvania, Sedmihradsko.
11 Staré maďarské označení Morout se uchovalo v pozdější formě Marót, jímž jsou nazvány četné lokality. Název je původu slovanského a označoval obyvatele povodí řeky Moravy, maď. Morvá; cf. D. Pais, SBH I 49, který se domnívá, že se za tímto označením skrývá Svatopluk, vládce Velké Moravy. J. Tibenský (Veľkomoravská a cyrilometodějská tradícia 65) uvažuje, že může jít o zkomoleninu jména Mojmíra II. Dále viz G. Györffy, Formation 31. Velkomoravská říše zasahovala v osmdesátých letech 9. stol. až do Potisí, A. Hub er, Die Ausdehnung 373—374; L. Havlík, Územní rozsah 60—67; P. Ratkoš, Východné oblasti Veľkej Moravy 105—107.
12 Jméno Menumorout vysvětluje D. Pais (SBH.l 49) jako složeninu z Morout/Marót (Moravan) a Menü (dnešní maď. mén), co ve staré maďarštině znamenalo equus admissarius a používalo se pro označení muže, který měl mnoho žen. Gf.;těž G. Györffy, Kronikáink 21—37, a id., Formation 40—41. Z textu vysvítá, že šlo o současníka příchodu a usazování Maďarů v Potisí.
.Menumorout eo, quod plures habebat arnicas, et terram illam habitarent gentes, qui dicuntur Cozar. Terram vero, que est a fluvio Mors usque ad Castrum Vrsciapreoccupavissentquidam dux nomine Glad de Bundyn | castro egressus adiutorio Cumanorum, ex cuius progenie Ohtum fuit natus, quem postea longo post tempore sancti regis Stephani Sunad filius Dobuca nepos regis in castro suo iuxta Morisium interfecit eo,quod predicto regi rebellis fuit in omnibus. Cui etiam predictus rex pro bono servitio suo uxorem et Castrum Ohtum cum omnibus apendi-eiis suis condonavit, sicut enim mos est bonorum dominorum suos fideles remunerare, quod Castrum nunc Sunad nuncupatur. Quid ultra?
kmeny, které se nazývají Chazaři.13 Zemi pak, která se rozkládá od řeky Maruše až k hradu Oršova,u obsadil prý jakýsi vévoda jménem Glad,15 který vytáhl za pomoci Kumánů z hradu Vidinu a z jehož potomstva vzešel Ochtum;16 toho o mnoho později za časů svatého krále Štěpána zabil ve svém hradě u Moroše17 Ča-nad18, syn Dobukův a synovec králův, z toho důvodu, že se ve všem vzpouzel proti zmíněnému králi. ' Jemu také daroval tento král za jeho dobrou službu ženu a hrad Ochtum se vším, co k němu náleželo — jak bývá totiž zvykem dobrých pánů odměňovat své věrné —, a tato pevnost se nyní nazývá čanad. Co více?
12. Quomodo Pannoniam intraverunt.
. . . Et sic venientes per silvam Houos ad partes Hung descenderunt. Et cum iltuc pervenissent, locum, quern primo oceupaverunt, Muncas nomina-verunt eo, quod cum maximo labore ad terram, quam sibi adoptabant, per-venerant. Tunc ibi pro requie laborum suorum XL dies permanserunt et terram ultra, quam dici potest, dilexe-runt. Sclaui vero „habitatores terre" audientes adventům eorum, timuerunt valde et sua sponte se Almo duci subiu-gaverunt eo, quod audiverant Almum ducem de genere Athile regis descen-disse. Et licet homines fuissent Salani
12. Jak vstoupili do Panonie.
... A tak jdouce přes pohoří Hovoš,1 sestoupili do krajiny Hung.2 A když tam dorazili, nazvali místo, které obsadili jako první, Mukačevo podle toho, že s převelikou námahou dorazili do krajiny, po které toužili. Tehdy tam setrvali čtyřicet dní, aby si odpočinuli od námahy, a zamilovali si zemi více, než lze vylíčit. Slované pak, „obyvatelé země", když slyšeli o jejich příchodu, dostali veliký strach a dobrovolně se podrobili vévodovi Almošovi z toho důvodu, že se doslechli, že vévoda Almoš pochází z rodu krále Attily. A i když byli lidmi vévody Sa-
13 Kozarové či Chazaři: Kováři, jeden z chazarskýoh kmenů, se v Karpatské kotlině připomínají k r. 881 u Kulmitu, Ann. luvav. max. ad a. 881.0 Chazaru Zambriovi, protivícímu se moravskému arcibiskupu Metoději, přinášejí zprávy proložní Život Metodějův (kap. IV) a Život Kyrilúv (kap. IV). Cf. dále G. Gyôrffy, Formation 41
14 Orsova či Urševo je dnešní Vršac v severní Jugoslávii.
15 tíladu, Kladu, slov. Klad.
16 Ochtum či Ajtony.
17 Morosvár či Csanád.
18 Sunád, Csunád, Csanád.
12
1 Viz kap." 9, pozn. 2.
2 Kolem Užhorodu.
216
P. MAGISTRI  GESTA HUNGARDRUM
P. MAGISTRI GESTA HĎNGAiRORUM
217
ducis, tamen cam magno honore et timore serviebant Almo duci, omnia, que sunt necessaria ad vietum, sicut decet, domino sno offerentes. Et talis timor et tremor irruerat super habitatores terre et adulabantur duci et suis prima-tibus, sicut servi ad suos proprios do-minos, et laudabant eis feTtilitatem terre illius et narrabant, quomodo mortuo Athila rege magnus Keanus, preavus ducis Salani, dux de Bulgaria egressus auxilio et consilio imperatoris Grecorum, preoccupaverat terram illam, qualiter etiam ipsi Sclaui de terra Bulgarie conductu fuerunt ad confinium Ruthenorum et qualiter nunc Salanus dux eorum se et suos teneret et quante potestatis esset circa suos vicinos.
13. De Hung castro.
Dune dux Almus et sui primates audientes talia letiores facti sunt solito et ad castrum Hung equitaverunt, ut caperent eum. Et dum castra metati essent circa murum, tunc comes eius-dem castri nomine Loborcy, qui in Lingua eorum duca | vocabatur, fuga lapsus ad castrum Zemlum properabat, quern milites ducis persequentes iuxta quendam fluvium comprehendentes la-queo suspenderunt in eodem loco et a die illo fluvium ilium vocaverunt sub nomine eiusdem Loborcy. Tunc dux Almus et sui castrum Hung subintran-tes diis inmortalibus magnas victimas fecerunt et convivia per IHI-or dies celebraverunt. Quarto autem die inito consilio et accepto iuramento omnium suorum dux Almus ipso vivente filium suum Arpadium ducem ac preceptorem
lana, přece s velkou úctou i strachem sloužili vévodovi Almošovi, a jak se sluší, poskytovali svému pánu všechno, co je nezbytné k živobytí. A takový strach a děs zachvátil obyvatele země a tak lichotili vévodovi a jeho velmožům jako otroci vůči svým vlastním pánům a vychvalovali jim úrodnost oné země a vypravovali, jak po smrti krále Attily velký Kean,3 praděd vévody Salana, vytáhl jako vévoda z Bulharska a s pomocí a na radu císaře Šeků obsadil onu zemi, jak i sami Slované ze země bulharské byli přivedeni k hranicím Ruthémi a jak nyní jejich vévoda Salan je i své ovládá a jakou moc vykonává nad svými sousedy.4
13. 0 hradu Hung.
Tehdy se vévoda Almoš a jeho velmoži, slyšíce o takovýchto věcech, zaradovali nad obvyklou míru a táhli koňmo k hradu Hung,1 aby ho dobyli. A když se položili táborem kolem hradby, tu se dal na útěk hrabě — v jejich jazyce duka2 — tohoto hradu, jménem Laborec,3 a spěchal k hradu Zemplín; toho vévodovi bojovníci pronásledovali, chytili u jakési řeky a na témž místě oběsili a od onoho dne nazývali tu řeku jeho jménem Laborec. Tehdy vévoda Almoš a jeho vojáci vstoupili do hradu Hung,. vykonali velké oběti k poctě nesmrtelných bohů a po čtyři dny pořádali hostiny, čtvrtého dne pak svolal vévoda Almoš radu a přijal od všech svých lidí přísahu a ustanovil ještě za svého života vévodou a náčelníkem svého syna Arpáda;4
3 Kap. 11, pozn. 6. Z kontextu vyplývá, že Salan byl současník příchodu Maďarů, v kap. 14 je kladen na počátek 10. stol.
13
3 Užhorod.
2 Řecko-byzantský termín duka znamená prefekta hradu, župana.
3 Loborci, Lobors či Loborsz, slov. Laborc či Lobors, podle řek}' Laborce.
4 Maď. Árpád znamená Ječmínek.
constituit et vocatus est Arpad dux Hunguarie et ab Hungu omnes sui milites vocati sunt Hunguari secundum linguam alienigenarum et ilia vocatio usque ad presens durat per totum mun-dum.
a Arpád byl nazván vévodou „Hunga-rie" a také všichni jeho bojovníci byli podle jména Hung nazváni v jazyce cizinců „Hungary" a ten název trvá po celém světě až dodnes.
14. De Arpad duoe.
ss AnnodommiceincarnationisD.CCGC-oIII-o Arpad dux missis exercitibus suis totam terram, que est inter Thisci-am et Budrug usque ad Vgosam sibi cum omnibus habitatoribus suis preoceu-pavit et castrum Borsoa obsedit et tertio die pugnando apprehendit, mu-ros eius destruxit et milites Salani ducis, quos ibi invenit, cathenis ligatos in castrum Hung duci precepit. Et dum ibi per plures dies habitassent, dux et sui videntes fertilitatem terre et habun-dantiam omnium bestiarum et copiam piscium de fluminibus Thiscie et Bud-Tug, terram ultra, quam dici potest, dux Arpad et sui dilexerunt. Tandem vero, dum hec omnia, que acta fuerant, dux Salanus a suis fuga lapsis audivis-set, manům levare aušus non fuit, sed missis legatis suis more Bulcarico, ut mos est eorum, minari cepit et Arpadium  ducem  Hungarie   quasi deri-dendo salutavit et suos pro risu Hun-guaros appellavit et multis modis mi-rari cepit, qui essent et unde venissent, qui talia facere ausi fuissent, et man-davit eis, ut mala facta sua emenda-Tent et fluvium Budrug nullo modo transire auderent, ut ne ipse veniens cum adiutorio Grecorum et Bulga-rorum de malo facto eorum eis vicem Teddens vix aliquem dimitteret, qui ad propria remeans salutis gaudia nuntia-ret. Missi vero Salani ducis venientes
14. O vévodovi Arpádovi.
B. 903 od vtělení Páně poslal vévoda Arpád svá vojska, obsadil celou zemi, která se rozkladá mezi Tisou a Bodro-gem až po Ugoôu,1 i se všemi jejími obyvateli, oblehl hrad Boržov2 a třetího dne ho v bitvě dobyl, strhl jeho hradby, dal okovy spoutat vojáky vévody Salana, které tam nalezl, a přikázal je odvést do hradu Hung. A když tam dleli po větší počet dní, zamilovali si vévoda a jeho lidé tu zemi více, než je možno vyslovit, neboť viděli úrodnost země, přemíru všech zvířat a hojnost ryb v řekách Tise a Bodrogu. Když pak o všech těchto událostech uslyšel od svých lidí, kteří unikli, vévoda Salan, neodvážil se zvednout ruku, ale poslav své vyslance, podle bulharského mravu, jak jest jejich zvykem, začal hrozit a jakoby s úsměškem pozdravil Arpáda jakožto vévodu „Hungarie" a jeho lid posměšně nazval „řlungary"; a velmi se začal podivovat, kdo jsou a odkud přišli ti, kteří se odvážili takových činů, a přikázal jim, aby své zlé činy napravili a aby se vůbec neodvažovali překročit řeku Bodrog, jinak že by on sám přišel s pomocí Ěeků a Bulharů,3 oplatil jim jejich zlý čin a sotva by někoho propustil, aby mohl po návratu domů zvěstoyat radost ze záchrany. Když tedy přišli Salanovi poslové k hradu Zemplín a když překročili řeku Bodrog, dorazili druhého
14
1 Ugocsa v blízkosti dnešní Szászfalu na levém břehu Tisy na jih od Kľagyszôllôs.
2 Jde o hrad, který stával blíže osady Vary při ústí Boržavy do Tisy.
3 Spojení a pomoc Reků a Bulharů se netýká počátku 10. stol., ale teprve let 1018 —1186, D. Pais, SSH I 54.
218
P. MAGISTRI  GESTA HUNGARORUM
P. MAGISTRI  GESTA HUNGARORUM
219
ad castrum Zemlin et transito fluvio Budrug secunda die ad ducem Arpadium pervenerunt, tertio autem die ducem Arpadium verbo domini sui saluta-verunt et mandata eius duci Áxpadio xetulerunt. Dux autem Arpád audita legatione Salani superbi ducis, non superbe, sed bumiliter ei lespondit dieens: Licet preavus meus, potentis-simus rex Athila babuerit terram, que iacet inter Danubium et Tbysciam usque ad confmium Buljgarorum quam ipse babet, attamen ego non propter aliquem timorem Grecorum vel Bulga-rorum, quod eis resistere non valeam, sed propter amicitiam Salani ducis vestri peto de mea iustitia unam parti-culam propter pecora mea, scilicet terram usque ad fluvium Louiou et insuper peto ab ipso duce vestro, ut mittat mihi gratia ipsius duas lagun-gulas plenas aqua Danubii et unam sarcinám de berbis sabulorum Olpar, ut possim probare, si sint dulciores herbe sabulorum Olpar herbis Scythi-corum, id est Dentumoger, et aqua Danubii, si sint meliores aquis Tha-naydis. Et data eis legatione diversis eos muneribus ditavit et capta beni-volentia eorum repatriare precepit. Tunc dux Arpád initó consilio eodem modo misit nuntios suos ad Salanum ducem et misit ei XII albos equos et XII camelos et XII pueros Cumanicos et ducisse XII puellas Ruthenicas pru-dentissimas et duodecim pelles erme-linas et XII zobolos et XII palia de-aurata. Et missi sunt in legatione illa de nobilioribus personis Oundu pater Etbe et alter Ketel pater Oluptulmae et tertium miserunt quendam strennuissi-mum militem nomine Tursol causa spec-taculi, qui inspiceret qualitatem terre et citius reversus nuntiaret domino suo duci Arpád.
dne k vévodovi Arpádovi a třetího dne pak vévodu Arpáda pozdravili slovy svého pána a vyřídili vévodovi Arpádovi jeho vzkazy. Vévoda Arpád vyslechl pak poselstvo pyšného vévody Salana a nikoliv pyšně, nýbrž poníženě mu odpověděl řka: „Třebaže můj praděd, nejmocnější král Attila, držel zemi, která leží mezi Dunajem a Tisou až k hranicím Bulharů a kterou on (nyní) drží, přece já nikoliv pro nějaký strach z Beků nebo z Bulharů — že bych totiž nebyl s to se jim postavit na odpor —, nýbrž pro přátelství k vašemu vévodovi Salanovi žádám z toho,, co mi právem náleží, pro svůj dobytek pouze malou část, totiž území až k řece Slané,4 a nadto od samotného vašeho vévody žádám, aby mi na důkaz své přízně poslal dvě lahvičky naplněné vodou z Dunaje a jeden měch travin z planiny Olpár,5 abych mohl vyzkoušet, zda jsou sladší traviny z planiny Olpár než traviny skýtské, tj. ze země Dento-moger, a zda jsou vody Dunaje lepší než vody Donu. A když jim odevzdal toto poselství, obdaroval je rozličnými dary, a získav jejich přízeň, přikázal jim, aby se vrátili do vlasti. Tehdy vévoda Arpád svolal radu a obdobným způsobem odeslal své posly k vévodovi Salanovi a poslal mu 12 bílých koní, 12 velbloudů, 12 kumánských hochů a vévodkyni 12 nejzručnějšíeh rut-hénských dívek, 12 hemelínových kožichů, 12 sobolů a 12 zlatem tkaných rouch. A jako členové tohoto poselstva byli ze vznešených osob vysláni Oundu,6 otec Eteův, jako druhý Ketel, otec Oluptulmův, a jako třetího vyslali jakéhosi velmi rázného bojovníka, jménem Tursola, jakožto zvěda, aby si prohlédl jakost půdy a aby se rychleji vrátil a podal zprávu svému vévodovi Arpádovi.
4 Slaná, maďarsky Sajó.
1 Na tento název upomíná dodnes osada Atpár východně od Kecskémétu. * Jméno Chmd souvisí s názvem osady Ónd v bývalém kom. Zemplín.
16. De monte Turzol.
16. 0 hoře Turzol.
56'      ... Ound vero et Ketel equitantes celerrimo cursu egressi de monte Turzol tertio die ducem Salanum in castro Opar iuxta Thysiam invenerunt, quem ex parte Arpád salutaverunt et ei secunda die post ingressum curie sue dona, que secům portaverant, presentaverunt ac mandata Arpád ducis ei retulerunt. Dux Salánus visis muneribus et audita legatione tam suorum quam istorum letior 57   factus est solito et | missos Arpád ducis benigně suscepit et diversis donis ditavit et insuper postulata Arpád concessit. Decimo autem die Ound et Ketel accepta licentia a Salano duce repatriare ceperunt, per quos dux Salanus duas lagungulas -aqua Danubii plenas et unam sarcinám de berbis melioribus sabulorum Olpar quasi pro risuderidendo cum diversis muneribus duci Arpád misit et insuper cum habitatoribus suis terram usque ad fluvium Souyoy concessit. Tunc Ound et Ketel ad ducem Arpád citius venientes cum lega-tis Salani ducis ac munera missa presentaverunt et terram cum orrmibus habitatoribus suis duci Arpadio condo-natam esse dixerunt. Unde maxima letitia orta est in curia Arpád ducis et per III dies magnum convivium celeb-raverunt. Et tunc roborata pace legates Salani ducis diversis muneribus di-tatos repatriare dimisit paciferos.
. .. Ound pak a Ketel, jedouce na koních, vyrazili velmi rychle s hory Turzol1 a třetího dne nalezli vévodu Salana v hradě Olpár u Tisy; pozdravili ho jménem Arpádovým a cbuhého dne po příchodu do jeho sídla mu odevzdali dary, které s sebou přinesb, a vyřídili mu vzkazy vévody Arpáda. Když vévoda Salan spatřil dary a vyslechl poselství jak svých, tak těchto, nadmíru se zaradoval, přijal .laskavě posly vévody Arpáda, obdaroval je rozličnými dary, a nadto vyhověl Arpádovým, žádostem. Desátého dne pak dostali Ound a Ketel od vévody Salana dovolení a nastoupili cestu domů a vévoda Salan po nich poslal vévodovi Arpádovi dvě lahvičky naplněné vodou z Dunaje a j ednu otýpku znamenitějších travin z planiny Olpár, jakoby pro smích, spolu s rozličnými dary, a nadto mu postoupil území až po řeku Slaná i s jejími obyvateli. Tehdy se Ound a Ketel spolu s vyslanci vévody Salana spěšně odebrali k vévodovi Arpádovi, odevzdali mu poslané dary a sdělili že vévodovi Arpádovi bylo darováno území se všemi jeho obyvateli. Z toho vzešla převeliká radost v sídle vévody Arpáda a po tři dny pořádali velkou hostinu. A tehdy, upevniv mír, obdařil vyslance vévody Salana rozličnými dary a propustil je zpět do vlasti jakožto nositele míru.
19. De duce Bycoriensy.
Dux vero Arpád transactis quibus-dam diebus accepto consilio nobilium suorum legatos misit in castrum Byhor
19. 0 vévodovi bíhorshém.
Po nějaké době pak přijal vévoda Arpád radu svých velmožů a poslal vyslance k vévodovi Menumoroutoví1
16
Na tento název upomíná městeěko Tarcal v bývalém kom. Zemplín; horou samou je Tokaji-hegy; ležící na východ.
19
1 Viz kap. 11, pozn. 12.
220
P. MAGISTRI GESTA HUNGARORUM
ad ducem Menumorout petens ab eo, quod de iustitia atthavi sui Atthyle regis sibi concederet terrain a fluvio Zo-mus usque ad confinium Nyr et usque ad portam Mezesynam, et misit ei do-naria sua, siout primo miserat Salano duci Tytulensy. Et in legatione ilia missi sunt duo strennuissimi milites: Vsubuu pater | Zoloucu et Velec, a cuius progenie Turda episcopus descendit. Erant enim isti genere nobilissimi sicut et alii de terra ScytHca ■ egressi, qui post Almum ducem venerant cum magna multitudine populorum.
20. Quaiiter contra Byhor misswrn est.
Missi vero Arpad ducis Vsubuu et Veluc fluvium Thyscie in portu Lucy transnavigaverunt et kmc egressi in castrum Byhor venientes ducem Me-numorout salutaverunt et donaria, que dux eorum miserat, ei presentaverunt. Tandem vero mandata Arpad ducis ei referentes terram, quam prenomina-vimus, postulaverunt. Dux autem Me-numorout eos benigně recepit et di-versis donis ditatos tertia die repatriare precepit. Quibus tamen ita respondit dicens: Dicite Arpadio duci Hungarie, domino vestro, debitores sumus ei ut amicus amico in omnibus, que ei necessaria sunt, quia hospes homo est et in multis indiget. Terram autem, quam petivit a nostra gratia, nullate-nus concedimus nobis viventibus. Hoc
do hradu Bihor,2 žádaje od něho, aby mu z toho, co podle práva náleželo jeho dědovi králi Attilovi, postoupil území od řeky Samos až po pomezí Nyr3 a až k bráně Mesešské4, a poslal mu své dary, tak jako je poslal dříve Salanovi, vévodovi tetelskému.5 A jako členové toho poselstva byli vysláni dva velmi stateční bojovníci, Usubu,6 otec So-lokův, a Velek, z jehož potomstva vzešel biskup Turda. Ti totiž byli velmi vznešeného rodu, stejně jako ostatní, vzešli ze Skýtské země, kteří (sem) přibyli za vedení vévody Almoše s velkým množstvím svých lidí.
20. J ak bylo vysláno (poselstvo a vojsko) proti (hradu) Bihor.
Vyslanci vévody Arpáda Usubu a Velek se pak přeplavili přes řeku Tisu u přívozu Luc1, a když odtamtud vyrazili, přišli do hradu Bihor, pozdravili vévodu Menumorouta2 a odevzdali mu dary, které poslal jejich vévoda. Nakonec pak oznamujíce mu vzkazy vévody Arpáda, požádali o území, které jsme shora uvedli. Vévoda Menumorout je pak laskavě přijal, obdaroval rozmanitými dary a třetího dne jim přikázal, aby se vrátili do vlasti. Přece však jim odpověděl těmito slovy: „Ěekněte Arpádovi, vévodovi Hungarie, vašemu pánu: Jsme mu dlužníky jako-přítel vůči příteli ve všem, co je mu nezbytné, protože je cizinec a mnoho věcí postrádá. Avšak území, ó které požádal naši laskavost, v žádném pří-
2 Bihor, rum. Bihoria blíže Vel. Varadína, rum. Oradea Maře. Název je patrně zkomoleninou slov. Belgrad, případně Velgrad.
3 Jde o území v bývalých kom. Szabolcs a Szatmár (Satu Mare) na východ od Nyiregyháza.
4 Porta Mezesina (maď. Meszesi-kapu) byla na rozvodí pramenu Bystrého Kriše a Samoše na východ od Bihoru.
5 D. Paiš, SRHI 59 se domnívá, že název souvisí s místem, ležícím na pravém břehu, blíže jejího ústí do Dunaje, zvaným Titel,
6 Maď. Ó~sbó.
20
1 Dnešní Tisza-Lúc na sever od ústí Slané do Tisy.
2 Kap. 11, pozn. 2.
P. MAGISTRI GESTA iHIINGAROREM
221
etiam indigne tulimus, quod Salanus dux ei concessit maximám terram aut propter amorem, ut dicitur, aut propter timorem, quod negatur. Nos autem nec propter amorem, nec propter timorem ei concedimus terram, etiam quantum pugillus capere licet dixerit ius suum esse. Eť verba sua non contur-íi   bant animum | nostrum eo, quod man-daverit nobis se deseendisse de genere Atthile regis, qui flagellum dei dice-batur, qui etiam violenta manu rapu-erat terram hanc ab atthavo meo, sed tamen modo per gratiam domini mei imperatoris Constantinopolitani nemo potest auferre de manibus meis. Et hoc dieto dědit eis Ecentiam recedendi. Tunc Vsubuu et Veluc legati ducis Arpad cursu  celeriori  ad  dominům suum properaverunt et venientes mandata Menumorout domino suo duci Arpad retulerunt. Arpad vero dux^et sui nobi-les hoc audientes iracundia ducti sunt et statim contra eum exercitum mittere ordinaverunt. Tunc constituerunt, quod Tosu pater Lelu et Zobolsu filius Eleud, a quo genus Saac descendit, nec non Tuhtum pater Horca avus Geula et Zumbor,a quibus genus Moglout descendit, irent. Qui cum a duce Arpadio essent licentiati,  cum  exercitu non modico agressi sunt et Thysciam trans-62    nataverunt in portu Ladeo j nemine adversario contradicente. Secundo autem die ceperunt equitare iuxta Thysciam versus fluvium Zomus et castra metati sunt in illo loco, ubi nunc est Zobolsu, et in eodem loco fere omneš habitatores terre se sua sponte eis subiugaverunt et pedibus eorum pro-voluti filios suos in obsides dederunt,
padě nepostoupíme, pokud budeme naživu. I to jsme s nelibostí přijali, že vévoda Salan mu postoupil převeliké území, buď z lásky, jak se uvádí, nebo ze strachu, což se popírá. My mu však ani z lásky ani ze strachu území nepostoupíme, byť i jen tolik, kolik pojme malá pěst, třebaže prohlásil, že mu po právu náleží. A jeho slova ne-zmatou našeho ducha tím, že nám vzkázal, že vzešel z rodu krále Attily, který byl nazýván bičem božím a který také násilnou rukou uloupil tuto zemi mému prapředku—přece však nyní pro přízeň mého pána císaře konstantino-polského nikdo ji nemůže vyrvat z mých rukou." A když toto řekl, dovolil jim, aby se vzdálili. Tu Usubu a Velek, vyslanci vévody Arpáda, velmi rychle spěchali k svému pánu a po svém příchodu oznámili svému pánu, vévodovi Arpádovi   Menumoroutovy vzkazy. Když to vévoda Arpád a jeho velmožové uslyšeli, rozhněvali se a ihned se rozhodli poslat proti němu vojsko. Tehdy ustanovili, aby výpravu podnikli Tosu, otec Lelův, a Saboíču,3 syn Eleudův, od něhož pochází rod Čák, a rovněž Tuhtum, otec Horkův,4 děd Gyulův5 a Zomborův,6 od nichž pochází rod Moglout.7 Když těm vévoda Arpád povolil odchod, vyrazili s nemalým vojskem a přepravili se u,přívozu Lade8 přes Tisu, aniž jim v tom nepřítel bránil. Druhého dne pak začali postupovat na koních podle Tisy až k řece Samos a postavili si tábor na tom místě, kde je nyní Sabolč; na tomto místě se jim dobrovolně poddali téměř všichni obyvatelé té země, a vrhnuvše se jim k nohám, dali jim jako rukojmí své
3 Szobolcs: upomína na něj název místa a kom. Szabolcs.
4 Tuhtum je zkomolené turecké označení tägit či tigit (kníže), D. Pais, SBH I 68; Horka vzniklo z tur. karcha či oharka a bylo označemm třetí nejvyšší hodnosti Maďarů.
5 Geula, Gyila [džila], Gyula [džula] či řec. gylas byl podle Konstantina Porfyrogeneta, De admi-nistrando imperio, c. 40 druhý nejvyšší hodnostář Maďarů.
6 Jde o slovanské jméno Zobrib, ef. název Chazara Zambrije v proložnlm Životě Kyrila (kap. IV) a Životě Metoděje (kap. IV).
' S tímto názvem souvisí jméno vsi Maglód blíže Pešti. 8 Dnešní Tisza-Ladány.
222
p. MAGISTRI' GESTA' HUNG ARORUM
ut ne aliquid mali paterentur. Nana timebant eos fere omnes gentes et qnidam a facie eorum fugientes vix evaserunt, qui venientes ad Menumorout, facta eorum nuntiaverunt. Hoc audito tabs et tantus irruit super Menumorout, quod manům levare aušus non fuit, quia omnes babitatores timebant eos ultra, quam dici potest, eo, quod audiverant Almum ducem patrem Arpadii a geo nerea Atthile regis descen-disse, unde nullus credebat se posse vivere, nisi per gratiam Arpad filii Almi ducis et suorum nobilium, unde plurimi se sua sponte subiugabant eis.
syny, aby neutrpšb nic zlého. Neboť se jich téměř všechny kmeny bály, a někteří lidé, prchajíce z jejich dohledu, sotva vyvázli a ti po příchodu k Menu-moroutovi ohlásili jejich činy. Když to ten uslyšel, pojal ho tak obrovský strach, že se neodvážil zvednout (proti nim) ruku, protože se jich báli všichni obyvatelé více, než lze vypovědět, a to z toho důvodu, že slyšeli, že vévoda Almoš, otec Arpádův, vzešel z rodu krále Attily; pročež nikdo nevěřil, že by mohl zůstat naživu, leč skrze milost Arpáda, syna vévody Almoše, a jeho velmožů, a proto se jim převeliký počet dobrovolně poddával.
28. De duce Menumorout.
t" Tosu vero et Zobolsu adepta victoria reversi sunt ad ducem Arpád subiu-gando totum populum a fluvio Zomus usque ad Crisium et nullus contra eos aušus fuit manus levare. Et ipse Menumorout dux eorum magis preparabat vias suas in Greciam eundi, quam contra eos veniendi. Et deinde egressi descenderunt iuxta quendam flnvinm nomine Humusouer et venerunt usque ad lutum Zerep. Et deinde egressi venerunt usque ad Zeguholmu et ibi volebant transire Crisium, ut contra Menumorout pugnarent, sed venientes milites Menumorout eis transitům pro-hibuerunt. Deinde egressi per diem unum equitantes castra metati sunt iuxta parvos montes et hinc iuxta fluvium Turu equitantes, usque ad Thysciam pervenerunt et in portu Drugma flu-
28. 0 vévodovi Menumoroutovi.
Po dosaženém vítězství se pak Tosu a Sabolču vrátili k vévodovi Arpádovi, podrobivše si všechno obyvatelstvo od řeky Samos až po Kriš, a nikdo se proti nim neodvážil zvednout ruku. I sám Menumorout,1 jejich vévoda, se
Eíše připravoval na to, jak odejít do icka, než aby táhl proti nim. A potom vyrazili a sestoupili podél jakési řeky jménem Umusover a došli až k močálu Serep.2 A potom vyrazivše, došli až k Zeguholmu3 a tam chtěli překročit Kriš, aby bojovali proti Menumoroutovi, ale příchod Menumoroutovýeh bojovníků jim v přechodu zabránil. Když potom vyrazili, jeb koňmo jeden den a postavili tábor při pahorcích4 a odtamtud jeli na koních podle řeky Turu,5 až dorazili k Tise; přes řeku Tisu se přepravili u přívozu Drugma,6 a taiit
Kap. 11, pozn. 12.
Reka TJmusouer a močál Serep jsou na východ od Bihoru. Dnešní Szeghalom na Berettyó blíže jejího ústí do Bystrého Kriše. Podle meh je nazvána lokalita Apróhalom-Egyháza. Mezi Mezótúrem a Túrkeve.
Jde o dnešní Dorogma na pravém břehu Tisy v býv. kom. Boršod.
p. MAGISTRI GESTA HUNGAHORUM
223
•vium Thyscie transnavigantes, ubi etiam per gratiam Arpad ducis cuidam Cumano militi, nomine Huhot, mag-nam terram aquisiyerunt, quam poste-ritas eius usque nunc habuerunt.
také získali přízní vévody Arpáda pro jakéhosi kumánského bojovníka jménem Huhota velké území, které jeho potomstvo mělo až doposud v držení.7
30. De duce Sáláno.
n Dux vero Arpad tránsactis quibus-dam diebus inito consilio et sui nobiles •miserunt nuntios suos ad ducem Sala-num, qui nuntiarent ei victoriam Thosu et Bulsuu nec non et Tuhutum quasi pro gaudio et peterent ab eo terram usque ad fluvium Zogea. Quod sic factum est. Missi sunt enim Etu et Voyta, qui, cum invenissent ducem Salanum in sabulo Olpar, mandata gaudia nuntiaverunt et terram ab eo usque ac fluvium Zogea postulaverunt. Salanus dux hoc audito in maximum irruit timorem et terram ab ipso postu-latam timore percussus usque ad fluvium Zogeua duci Arpad concessit et legatis diversa dona presentavit. Septimo autem die Etu et Voyta accep-ta licentia ad dominům suum sunt reversi, quos dux Arpad honoriůce recepit et audita legatione eorum factum est gaudium magnum in curia ducis et cepit dux donare suis fidelibus loca et possesiones rnagnas.
30. O vévodovi Salanovi.
Vévoda Arpád svolal pak po nějaké době radu a on a jeho velmoži poslali své posly k vévodovi Salanovi, aby mu oznámili, jakoby pro radost, To-šuovo a Bulčuovo1 — a rovněž i Tuhu-tuovo ,— vítězství a aby ho požádali o území až po řeku Zaďva.2 To se stalo takto: Byli totiž posláni Etu a Bojta,3 a když ti nalezli vévodu Salana na pustě Olpár,4 oznámili mu radostnou zvěst, která jim byla uložena, a požádali ho o území až po řeku Zaďva. Když to vévoda Salan uslyšel, zachvátil ho převeliký strach a z obavy postoupil vévodovi Arpádovi území, o které ho požádal, až po řeku Zaďva a vyslance obdaroval rozličnými dary. Sedmého dne pak dostali Etu a Bojta dovolení (k odchodu) a vrátili se k svému pánu; vévoda Arpád je přijal s poctami, a když uslyšel jejich poselství, nastala v sídle vévodově veliká radost a vévoda počal obdarovávat své věrné půdou a velkými majetky.
33. De castro Nougrad et Nitra.
74 In eisdem temporibus dux Arpad, dum se per milites suos vidisset ita sublimatum et tutum esse, tunc habito inter se consilio misit multos milites in
33. O hradu Novohrad a Nitra.
V týchž dobách vévoda Arpád, cítě se zásluhou svých bojovníků tak povýšeným a bezpečným, poslal tehdy po vzájemné poradě mnoho bojovníku na
7 Jde o Ohat na levém břehu Tisy blíže Egyeku. 30
1 Bulsuu (maď. Bulcsú) byl synem Bogata/Bugata (kap. 41: Bulsuu filius Bogat), připomínaného v 1. 921—922 jako krále Uhrů, Liudprandi Antapodosis II 61. D. Pais, SSH I 82 se domnívá, že jeho dědem a otcem byl Kál. Konstantin Porfyrogenetos, c. 40 uvádí jeho otce v hodnosti nej vyššího soudce (karcha); Bulču se připomíná kolem r. 950 v Carihrade. Bulčovo panstyí se prostíralo kolem jihozápadní části Blatenského jezera.
2 Zadva, maď. Zagyva.
3 Bajta, Bojta či Vajta, Vojta se nazývá území na východ od Sárvízu.
4 Kap. 14, pozn. 5.
224
P. ■MAGISTRI GESTA HUNGAR-OS'JM
p. MAGISTRI GESTA HUNG ARO RUM
225
expeditionem, qui subiugarent sibi poptilum de castro Gumur et Nougrad, et, si fortuna eis faveret, tunc ascen-derent versus fines Boemorum usque ad castrum Nitra. Quibus etiam militi-bus in expeditionem euntibus princi-pes et ductores constituit duos filios avunculi sui Hulec, Zuardum et Cadu-sam, nec non Hubam, unum de prinei-palibus personis. Tunc hii tres domini accepta licentia a duce Arpad egressi sunt a loco illo, qui dicitur Paztuh, equitantes iuxta fluvium Hongvn et eundem fluvium transierunt iuxta fluvium Souyou. Et inde egressi sunt per partes castri Gumur et venerunt usque ad montem Bulhadu et inde ad partes Nougrad venientes usque ad fluvium Galiga pervenerumt. Hinc vero egredien-75 tes per | crepftudinem Danubii iverunt et fluvium Wereuecca transeuntes castra metati sunt iuxta fluvium Ypul. Et quia divina gratia in eis erat, timuit eos omnis bomo et maxime ideo time-bant eos, quia audierant ducem Arpa-dium filium Almi ducis ex progenie Athile regis descendisse. Tunc omnes Sclaui babitatores terre, qui primo erant Salani ducis, propter timorem eorum se sua libera sponte subiugaverunt eis nullo manum sublevante. Et ita cum magno timore et tremore serviebant eis, ac si olim domini eorum fuissent. Tunc Zuardu et Cadusa nec non Huba, a quo prudens Zemera descendit, cum vidis-. sent popukmi multum sine bello ipsis subiugatum, fecerunt magnum convi-vium et melioribus habitatoribus terre, qui filios suos in obsides dederant,
33
výpravu, aby mu podrobili lid z hradu Gemer1 a Novohrad,2 a bude-li přát osud, aby pak postoupili áž ke končinám Čechů až k hradu Nitra.3 Do čela těchto bojovníků, kteří se vydali na výpravu, postavil jako vůdce také dva syny svého ujce Huleka, Zoarda4 a Kadušu, a stejně i Hubu, jednoho z předních osob. Tehdy tito tři velmožové, když dostali svolení od vévody Arpáda, vyrazili z onoho místa, které • se nazývá Pastuh,5 jedouce na koních podél řeky Hongun,6 a překročili ji u řeky Slané. A odtamtud přišli krajem hradu Gemer a dorazili až k hoře Bulhadu,7 a když odtamtud přišli do> kraje novohradského, došli až k řece Kaíiga.3 Když pak odtamtud vyšli, táhli soutěskami Dunaje, a když přešli řeku Vereveca,9 položili se táborem při řece Ipeľ.'A protože s nimi byla milost boží, všichni lidé se jich poděsili a nejvíce se báli proto, že slyšeli, že vévoda Arpád, syn vévody Almoše, pochází z pokolení krále Attily. Tehdy se jim všichni Slované, obyvatelé té země, kteří předtím patřili vévodovi Sala-novi, poddali zcela dobrovolně, ze strachu před nimi, aniž kdo proti nim zvedl ruku. A tak jim sloužili s velkou hrůzou a strachem, jako by oni byli odedávna jejich pány. Tehdy, když Zoard, Kaduša a stejně i Huba, z něhož měl původ moudrý Zemera,10 uviděli, že se jim hojný lid poddal bez války, uspořádali velikou hostinu a vznešenějším obyvatelům oné země, kteří jim dali své syny jakožto rukojmí, věnovali rozličné ■ dary a lichotnými
1 Gemer u Šafaříkova.
2 Dnešní Nógrád severovýchodně od Ostrihomu; původní slovanský název byl Novgrad.
3 Pohraničím Čechů je zde míněno Nitransko. Je otázka, vztahuje-li se událost na 9. či pozdější české panství 10. věku, L. Havlík, Tři kapitoly 65. Cf. kap. 35,pozn. 3.
4 Maď. Szovárd; Svorád.
5 Dnešní Pasztó k kom. Heveš jižně od Salgótarjánu.
6 Dnešní Hangony na hranicích kom. Boršod a Gemer, která se zprava vlévá do Slané.
7 Bulhad je dnešní Cserhát. .
8 Dnešní Galga (ze slovan. Glogova), pravý přítok Zaďvy.
8 Dnešní Veróce (ze slovan. Verovitice), která se u Nógrádverôce vlévá do Dunaje. 10 Jméno souvisí s názvem vsi u Dvorů nad Žitavóu, východně od Nových Zámků.
stol.
1
'jí
"s
diversa dona presentaverunt et blan-dis verbis sub dominium ducis Arpad sine bello subiugaverunt et ipsos secům in expeditionem duxerunt, Alios vero-eorum in obsides accipientes ad ducem Arpad cum diversis muneribus remi-serunt, unde dux et sui nobiles letiores factí sunt solito, nuntiis gaudia feren-tibus multa dederunt dona.
34. De fluvio Gron et castro Borsu.
fS Interea Zuard et Cadusa, filii Hulec, nec non Huba et omnis exercitus eorum fluvium Ypul iuxta Danubium transierunt et alio die transito fluvio Gron castra metati sunt in campo iuxta quoddam castellum terreum, quod nuncupatur Uarod. Et capto illo castro manserunt ibi tres dies expectantes adventům Borsu filii Bumger, quem dux Arpad cum magno exercitu mise-76 rat I in auxflium eorum. Quarto die cum Borsu ad eos venisset cum valida manu, timuerunt eos omnes incole terre et nullus aušus fuit levare manus contra eos. Tune hii IIII-or domini inito inter se consilio per petitionem / incolarum sibi fidelium constituerunt, ut tertia pars de exercitu cum incolis ■ terre irent in silvam Zouolon, qui face-rent in confinio regni munitiones fortes ^ tam de lapidibus quam etiam de lignis, ut ne aliquando Boemy vel Polony possent intrare causa furti et rapine in regnum eorum. Tunc com muni consilio hac de causa missus est Borsu filius Buger cum suis militibus, et cum equitarent iuxta fluvium Gron, cervus fuga lapsus ante eos cacumina mon-r tium ascendit, quem Borsu celerrimo cursu persecutus ictibus sagittarum in vertice montium interfecit. Et tunc Borsu, cum montes illos in circum aspexisset, in memoriam duxit, ut ubi castrum construeret, et statim con-
34
slovy je bez boje podrobili moci vévody Arpáda a vzali je s sebou na válečnou výpravu. Jejich pak syny, které přijali jakožto rukojmí, odeslali s rozmanitými dary k vévodovi Arpádovi a vévoda a jeho velmožové se nad tím neobyčejně zaradovali a poslům, kteří přinesli ty radostné zvěsti, dali hojné dary.
34. O řece Hronu a o hradu Borš.
Mezitím Hulekovi synové Zoard a Kaduša, a stejně i Huba a veškeré jejich vojsko, přešli řeku Ipeľ poblíž Dunaje a druhého dne, když překročili řeku Hron, utábořili se na planině při jakémsi hradu z hlíny, který se nazývá Varod,1 a když onen hrad dobyli, zůstali tam po tři dny, očekávaje příchod Borša, syna Bungerova, kterého jim vévoda. Arpád poslal s velkým vojskem na pomoc. Když k nim čtvrtého dne přišel Borš se silným vojskem, dostali před nimi strach všichni obyvatelé té země a nikdo se neodvážil zvednout proti nim ruce. Tehdy se tito čtyři velmožové mezí sebou poradili a rozhodli na žádost obyvatel, kteří jim byli věrni, aby třetina vojska odešla s obyvateli té země do lesa Zvolen vystavět na hranicích království silná opevnění jak z kamenů, tak i ze dřeva, aby snad někdy Čechové nebo Poláci nemohli vstoupit do jejich panství za krádeží a loupeží. Tehdy byl podle společného usnesení poslán za tímto účelem se svými bojovníky Borš, syn Bungerův, a když jeli na koních podél řeky Hron, tu jelena, který před nimi utíkal a vyběhl na vrcholky hor, Borš velmi rychlou jízdou pronásledoval a zabil na horském vrcholu zásahy šípů. A tu pak Borš, když pohlédl dokola na ony hory, vštípil si do paměti, že tam zbu-
;|jjp
1 Název je zachován v označení lokalit Horní a Dolní Varad, které leží na pravém břehu Hronu. Není vyloučeno, že Varodem bylo míněno hradisko Bíňa.
226
P. MAGISTRI GESTA HUNG ARORUM
gregata mmtitudine civium in vertice unius altioris montis Castrum fortissimum eonstruxit, cui nomen suum imposuit proprium, ut Castrum Borsu nuncupatur. Et inde cum exercitibus suis usque ad silvam Zouolun perrexit et maximám munitionem de lapidibus faoere precepit, quod nunc Castrum Borssed Zouolvn vocatur.
35. De Nitria civitate.
Zvardu et Cadusa nec non Huba post discessum Borsu cum omnibus exerci-tibus suis egressi de Castro, quod dici-tur Warod, ultra silvam Tursoc castra metati sunt iuxta fluvium Sytua. | Altera autem die miserunt quosdam speculatores viros, quos sciebant esse audaces, qui transirent fluvium Nitra et viderent, si sine bello possent trans-meare usque ad civitatem Nytra. Qui cum velocissimo cursu venissent usque ad rivulum Turmas, ubi descendit in rivulum Nytre, viderunt habitatores illius provincie Sclauos et Boemos eis obsistere cum adiutorio ducis Bpemo-nim, quia mortuo Attila rege terram, que iacet inter Wag et Gron a Danubio usque ad fluvium Moroua, dux Boe-
duje hrad, a ihned, když shromáždiv množství občanů, dal postavit na vrcholku jedné vyšší hory -velmi pevný hrad, jemuž dal své vlastní jméno — jak se také hrad Borš nazývá.2 A odtud si pospíšil se svými bojovníky až k lesu Zvolen a nařídil vybudovat obrovské opevnění z kamenů, které se nyní nazývá hrad Boršův Zvolen.3
35. 0 města Nitře.
Zoard a Kaduša, a stejně i Huba, vyrazili po odchodu Boršově se všemi svými vojsky z hradu, který se nazývá Varod,1 a za pohořím Turček2 se utábořili při řece Žitavě. Druhého dne pak poslali jakési zvědy, o nichž věděli, že jsou odvážní, aby překročili řeku Nitru a zjistili, zda mohou projít bez boje až k městu Nitře. Když ti velmi rychle doběhli až k potoku Turmas na místo, kde se vlévá do říčky Nitry, spatřili, že se jim obyvatelé oné krajiny, Slované a Čechové, stavějí s pomocí vévody Čechů na odpor, neboť si po smrti krále Attily vévoda Čechů obsadil zemi, která leží mezi Váhem a Hronem od Dunaje až k řece Moravě, a spojil ji v jediné vévodství,3 přičemž
2 Castrum Borsu či hrad Bors/Bars je patrně St. Tekov.
s Jde patrně o Pustihrad u Zvoleně, jak se domnívá D. Pais, SBH I 76, připadne o Zvolen sam.
35
Kap. 34, pozn. 1. „
Les Turčok byl mezi Hronem a Zitavou. _ ;
Doba boje s českým vévodou je nejistá. Není vyloučena 2. polovma 10. stol., ani taženi vévody Břetislava I. k Ostrihomu r. 1030 nebo k Hronu r. 1043 (M. Van esa, Geschichte I 242; V. Novotný, České dejiny 1/1 728 a 1/2 58; Magyarország tôrténete 1/1 31—33). Z údajů o Břetislavově tažení čerpal patrně Kosmas svou zprávu o hranicích na rece Hronu, kterou anachronicky připsal Velké Moravě, Gosmae Chron. Boem. I 14. Dále P. Ratkoš, La conquéte 15—16 a G. Gyôrffy, Forrnation 49.
Pozoruhodné je rozlišení oblastí mezi Váhem a Hronem, tj. Nitranská od oblasti leziei od Moravy na jihovýchod až k Dunaji, tj. zvláště od území mezi Malými Karpaty, Váhem a Dunajem. Stemou pozornost budí i označení „Slované a Čechové" (podob, i kap. 36; kap. 37 má: Boemi et omneš Nitrienses Sclavi), zatímco Simonis de Keza Gesta Hung., c. 32 uvádí na Nitransku: Messianis et Boemis exstirpatis a Chronici Hungarici (Chron. Vindob.), c. 32: Messianos, scihcet Bohemicos. O tom, že Messiani jsou Moravané cf. Simonis de Keza Gesta Hung. I 23, pozn. 3. Srovnáním vyplývá, že místo nitranských Slovanů P. Magistra mají jmé prameny Moravany (Kéza ve 13. stol.), které kroniky 14. stol. ztotožnily pro jejich příslušnost k českému státu s Čechy. K tomu L. Havlík, Tři kapitoly 38. .. Gesta Hung. kladou celou událost do období po smrti Atily a do doby, kdy Panonii ovládali Římané, tj. Franská říše (c. 9).
?. MAGISTRI GESTA HUNG ARO RUM
22'
'morům sibi preoceupaverat et in unum ducatum fecerat et tunc tempore per gratiam ducis Boemorum dux Nitrien-sis factus erat Zubur.
v té době se z milosti vévody Čechů stal vévodou nitranským Zobor.4
36. De speculatoribus missis a ducibus.        36. 0 zvědech poslaných vůdci.
77 ' Cum autem speculatores illi, qui fuerant missi a Zuard et Cadusa, vi-dissent Sclauos et Boemos eis obsistere non valentes, miserunt sagittas tribus vicibus super eos et quosdam ex ipsis [
7S ictibus sagittarum interfecerunt. Hoc cum vidissent Sclaui et Boemi, quos ad custodiam constituerat Zubur, quod isti, qui dieuntur Hetumoger, tallbus uterentur armis, timuerunt valde, quia talis armatura nunquam visa fuit eis, statím nuntiaverunt Zuburio, domino eorum, ceterisque principibus eiusdem provintie.
37. De pugna ducum Arpadii.
78 Tunc Zubur hoc audito cum adiutorio Boemorum armata multitudine obviam eis venit pugnaturus. Et dum uterque exercitus ad fluvium Nitra pervenis-sent, Zuardu, Cadusa et Huba vole-bant transire fluvium, seď Zubur dux Nitriensis et sui milites contra eos diutissime certantes nullomodo eis transitům concedere volebant. Et cum diu inter se certassent, Hungarii ex Boemis et Sclauis ictibus sagittarum multos interficiebant, sed per třes dies nullo modo Hungarii propter inundationem aquarum transitům habuissent, tandem IIII. die Boemi et omneš Nytrienses Sclaui videntes audaciam Hungaro-rum et percussiones sagittarum non sufferentes, fuga lapsi sunt et velocissimo cursu pro defensione vite in civi-
Když však oni zvědové, které poslali Zoard a Kaduša, spatřili Slovany a Čechy, nejsouce s to se jim postavit na odpor, vyslali na ně třikrát za sebou šípy a některé z nich zásahy šípů usmrtili. Když spatřili Slované a Čechové, které Zobor postavil na stráž, že ti, kteří se nazývají Hetumogerové,1 užívají takovýchto zbraní, dostali velký strach, protože takovou výzbroj nikdy neviděli, a ihned to oznámili svému pánu Zoborovi a ostatním knížatům oné krajiny.2
37. O bitvě vůdců Arpádových.
Když to tehdy Zobor uslyšel, vytáhl proti nim s množstvím ozbrojenců za pomoci Čechů do boje. A když obě vojska dorazila k řece Nitře, chtěli Zoard, Kaduša a Huba překročit řeku, ale nitranský vévoda Zobor a jeho bojovníci, velmi dlouho proti nim bojujíce, nikterak jim nechtěli dovolit, aby přešli. A když spolu dlouho zápasili, Maďaři mnoho z Čechů a Slovanů pozabíjeli zásahy šípů, ale když po tři dny Maďaři pro velkou vodu nebyli s to nikterak přejít, konečně čtvrtého dne Čechové a všichni nitranští Slované, vidouce smělost Maďarů a nedovedouce snášet rány šípů, dali se na útěk, a aby si zachránili život, velmi rychle se s velkým strachem uzavřeli do města Nitry. Tu Zoard, Kaduša a Huba,
4 Jméno patrně souvisí s dnešním názvem hory Zoboru a má svůj původ ve slovanském označení kláštera (stborb) sv. Hypolita na jejím úpatí. Cf. Cosmae Chron. Boem. I14.
36
1 Hetumoger je složenina ze staromaď. Hétfi (sedm) a Mogyer, Magyar či Megyer, tedy označení Madarů a znamená VLT principales personae.
2 Událost se týká období bud 10. stol. nebo první poloviny 11. stol.
228
P. MAGISTRI GESTA HUNGARORUM
tatem Nitriam inelusi sunt cum magno timore, quos Zuardu, Cadusa et Huba necnon eeteri milites persequentes eos usque ad civitatem et ex eis quosdam interfecerunt et quosdam vulnerave-runt et abos oeperunt. Zubur vero dux eorum, dum fugiendo contra eos pug-nare vellet, per lanceam Caduse cecidit et captus in custodiam traditus est, ceteri vero in civitatem inciusi, quasi muti remanserunt. Alio namque die Zuard, Cadusa et Huba armata multi-tudine exercituum ceperunt fortiter expugnare civitatem Nitriam multis modis. Et dědit eis deus victoriam magnam et pugnantes intraverunt earn et fusus est per- eos ibi sanguis multo-rum adversariorum. Tunc iracundia ducti Zuburium ducem illius provincie, quern nudius tertius ceperant, supra montem excelsum ducentes laqueo sus-penderunt, unde mons ille a die illo usque nunc mons Zubur nuncupatur. Et propter hoc factum timuerunt eos omnes bomines 1 illius patrie et omnes nobiles filios suos eis in obsides dede-runt et omnes nationes illius • terre se subiugaverunt sibi usque ad fluvium Wag. Et quia gratia dei antecedebat eos, non solummodo ipsos subiugaverunt, verum etiam omnia castra eorum ceperunt, quorum nomina bee sunt usque modo: Stumtey, Colgoucy, Trusun, Blundus et Bana, et ordinatis custodibus castrorum iverunt usque ad fluvium Moroa et firmatis obstaculis constituerunt terminos regni Hungaro-rum usque ad Boronam et usque ad Saruuar et adepta victoria reversi sunt ad ducem Arpad et | omnes in-fideles illius terre ferreis cathenis liga-
3?
a stejně i ostatní vojáci je pronásledovali až k městu a některé z nich zabili, některé zranili a jiné zajali. Zobor pak, jejich vůdce, když chtěl na útěku proti nim bojovat, klesl zasažen kopím Kadušovým, byl zajat, a vsazen do vězení, ostatní pak, jsouce uzavřeni v městě, zůstali jakoby němí. Druhého dne pak Zoard, Kaduša a Huba začali s ozbrojeným množstvím vojsk rázně všemi způsoby dobývat města Nitry. A Bůh jim dal velké vítězství a oni za boje do něho vstoupili a prolili tam krev mnohých protivníků. Tehdy vedeni hněvem, oběsili Zobora, vévodu oné krajiny — kterého dva dny předtím zajali —, vyvedše ho na vysokou horu, podle čehož se ona hora od onoho dne až do dneška nazývá hora Zobor.1 A pro tento čin se jich báli všichni obyvatelé oné krajiny a veškerá šlechta jim dala své syny jako rukojmí a všechny národy oné země až po řeku Váh se jim poddaly.2 A protože je předcházela milost boží, nejen si je samy podrobili, nýbrž i obsadili všechny jejich hrady, jejichž jména jsou až. doposud tato, Širntava, Hlohovec, Trenčín, Beckov a Banka,3 a když ustanovili strážce hradů, pronikli až k řece Moravě a upevnivše překážky, stanovili hranice uherské říše až k Boroně4 a až k Šaštínu, a když dosáhli vítězství, vrátili se k vévodovi Arpádovi a přivedli s sebou všechny nevěrné obyvatele oné země, spoutané do želez. A když Zoard, Kaduša a stejně i Huba přišli ve zdraví a bez pohromy se všemi svými zajatci k vévodovi Arpádovi, nastala ve vévodově sídle veliká radost. '   Vévoda Arpád přijal na radu a žádost
1 Kap. 35, pozn. 4. ., ,
2 Váb. jako východní hranici Moravy udává tzv. zakládací listina pražského biskupství, tykající se patrně rozsahu českého panství v 2. polovině 10. stol., CDB I 86.
3 Všechny lokality jsou na levém břehu Váhu a nešlo tedy o obranné zařízení ze strany moravské resp. české, ale P. Magister vypráví o první obranné linii uherského státu proti státu českému.
4 Tj. Brána na hlavni cestě, později zvané české, která vedla přes Malé Karpaty (Jablonici) z Nitry na Moravu.
P. MAGISTRI GESTA IHÜNGAKO'R.UM
229
' tos secům duxerunt. Cumque Zuard, Cadusa nec non Huba ad ducem Arpad cum omnibus captivis suis venissent sani et incolumes, factum est gaudium magnum in curia ducis. Dux Arpad consilio et petitione suorum nobilium donavit accepto iuramento infidelium terras in diversis locis predictis infide-libus de partibus Nytrie ductis, ut ne aliquando infideliores facti repatriando nocerent sibi fidelibus in confinio Nitrie habitantibus. Et in eodem gaudio dux Arpad Hubam facit comitem Nitrien-sem et aliorum castrorum et dedit ei terram propriam iuxta fluvium Sytuua usque ad sil Tursoc.
38. De exercitu Grecorum et Bulgarorum.        38. 0 vojsku Řeků a Bulharů.
svých velmožů přísahu od nevěrných a daroval těmto nevěrným, přivedeným z krajin nitranských, poTŮznu pozemky, aby jednou, stanouce se ještě proradnějšími, neškodili, vrátíce še do vlasti, jeho věrným, bydlícím v nitranském území. A v téže radosti učinil ■ Hubu hrabětem Nitry a jiných hradů a dal mu do vlastnictví zemi podél řeky Zitavy až k pohoří Turčok.
80 Interea dux Salanus, dum intelle-xisset potentiam et facta Hungarorum, timuit, ut ne aliquando iracundia ducti eum expellerent de regno suo. Tunc inito consilio suorum misit legatos suos ad imperatorem Grecorum et ducem Bulgarorum, ut sibi auxilium darent causa pugne contra Arpad ducem Hungarorum. Imperator Grecorum et dux Bulgarorum magnum exercitum Salano duci miserunt. Qui cum ad ducem Salanum pervenissent, in illo loco, qui dicitur Tetel, factum est gaudium magnum in curia ducis. Se-cundo autem die dux Salanus et sui
81 nobiles inito consilio miserunt | legatos ad ducem Arpad dicendo, ut terram eorum dimitteret et ad natale solum repatriare ineiperet. Qui cum ad ducem Arpad pervenissent ac mandata Salani ducis ei dixissent, dux Arpad et sui nobiles egre ferentes sie per eosdem legatos duci Salano remandaverunt: Terram, que inter Danubium et Thys-ciam iacet, et aquam Danubii, que a Ratispona in Greciam descendit, pecunia nostra comparavimus tunc tempore, quando no vi fuimus et pro pretio ei misimus XII albos equos et cetera, ut supra. Ipse etiam laudans
Když mezitím vévoda Salan poznal moc a činy Maďarů, dostal velký strach, aby ho jednou v hněvu nevyhnali z jeho království. Tehdy svolal radu svých a poslal své vyslance k císaři Ěeků a vévodovi Bulharů, aby mu v boji proti Arpádovi, vévodovi Maďarů,  poskytli pomoc.  Císař Ěeků a vévoda Bulharů poslali vévodovi Salanovi velké vojsko. Když ti dorazili k vévodovi Salanovi, nastala v sídle vévodově  na místě   zvaném Tetel veliká radost. Druhého dne pak vévoda Salan a jeho velmožové svolab radu a poslali k vévodovi Arpádovi vyslance se vzkazem, aby opustil jejich zemi a aby se začal navracet do rodné země. Když ti dorazili k vévodovi Arpádovi a vyřídili mu vzkaz vévody Salana, vévoda Arpád a jeho velmoži to těžce nesli a po týchž vyslancích vzkázali zpět vévodovi Salanovi toto: „Zemi, která leží mezi Dunajem a Tisou, a vodu z Dunaje, který teče od Ěezna do Řecka, jsme si koupili za naše peníze tehdy, když jsme sem přišli a poslali mu jako cenu dvanáct bílých koní a ostatní věci, jak (bylo řečeno) shora. I (on) sám pak vychvaloval úrodnost své půdy a poslal jednu otýpku travin
230
F. MAGISTRI GESTA HUNGARORUM
•P. MAGISTRI GESTA HUNGARORUM
231
bonitatem terre sue rnisit unarn sarcinám de herbis sabulorum Olpar et ďuas lagungulas de aquis Danubii, unde precipimus domino vestro duci Salano, ut dimissa nostra terra celerrimo cursu terram Bulgarorum eat, unde preavus suus descenderat mortuo Atbila rege atthavo nostro. Si autem hoc non fece-rit, sciat nos in proximo tempore contra eum dimicaturos. Legati vero hoc audientes accepta licentia tristi vultu ad ducem Salanum properaverunt. Dux autem Arpad et sui nobiles egressi de fluvio Zogea cum omni exer-citu castra metati sunt iuxta montem Teteuetlen usque ad Thysciam, deinde venientes per crepidinem Thyscie usque ad sabulum Olpar pervenerunt.
39. De egressu Salani ducis contra Arpium ducem.
Dux autem Salanus cum adiutorio Grecorum et Bulgarorum egressus de Tetel furiata mente per ammonitionem suorum contra ducem Arpad equitare čepit. Et dum uterque exercitus ad invicem prope pernoctassent, neuter eorum dormire per totam noctem ausus fuit, sed equos sellatos in manibus te-nendo pernoctaverunt. Mane autem facto ante auroram utraque pars se ad bellům preparavit. Dux vero Arpad cuius adiutor erat deus omnium, armis indutus ordinata acie fusis lacrimis deum orans suos confortans milites dicens: O Sithici, qui per superbiara Bulgarorum | a castro Hungu vooati estis Hungarii, nolite oblivisci propter timorem Grecorum gladios vestros et amittatis vestrum bonum nomen. Unde strennue et fortiter pugnemus
z pustin Olpár a dvě lahvičky vody z Dunaje, pročež přikazujeme vašemu pánu vévodovi Salanovi, aby opustil naši zemi a aby se co nejrychleji odebral do země Bulharů, odkud přišel jeho praděd po smrti našeho prapředka krále Attily. Pakli to neučiní, nechť je si vědom toho, že my budeme proti němu v nejbližší době bojovat." Když to vyslanci vyslechli a obdrželi dovolení odejít, spěchali se smutným obličejem k vévodovi Salanovi. Vévoda Arpád a jeho velmoži pak vytáhli s celým vojskem od řeky Zaďva a položili se táborem při hoře Tetevetlen1 až po Tisu, a potom táhnouce po březích Tisy, došli až k pustě Olpár.
39. O tažení vévody Satana proti vévodovi Arpádovi.
Vévoda Salan pak vyrazil za pomoci íteků a Bulharů z Tetelu1 a rozběsněn počal na popud svých táhnout koňmo proti vévodovi Arpádovi. A zatím co obě vojska přenocovala blízko sebe, žádné z nich se neodvážilo spát po celou noc, nýbrž strávili noc, držíce rukama osedlané koně. Když nastalo ráno, obě strany se ještě před svítáním připravily k boji. Vévoda Arpád pak, jemuž ve všem pomáhal Bůh, si oblékl zbroj, a když seřadil šik, zaslzev, prosil Boha a povzbudil své vojsko slovy: „Skýtové, kteří jste byli zpupností Bulharů nazváni podle hradu Hung „Hungary",' nezapomeňte pro strach z Reků na své meče a neztraťte své dobré jméno. Proto bojujme proti Sekům a Bulharům,2 kteří se podobají našim ženám, rázně a statečně, a tak
38
1 Dnešní Tetétlen jihozápadně od Szolnoku.
39
2 Mořské náležely Bulharskem do Byzance se udály v 1. 934, 943, 959, 962 a 967.
.contra Grecos et Bulgaros, qui assimi-lantur nostris feminis, et sic timeamus multitudinem Grecorum, sicut multi-tudinem feminarum. Hoc audito milites sui multum sunt confortati, statimque Lelu films Tosu tuba cecinit et Bulsuu Alius Bogar elevato vexillo in prima acie contra Grecos pugnaturi venire ceperunt. Et commixta est utraque acies hostium ad bellum et ceperunt pugnare acriter inter se et, dum totus exercitus ducis Arpad accessisset pug-naturus contra Grecos, plurimi inter-ficiebantur de  Grecis et Bulgarhs. Predictus vero dux Salanus, cum vidis-set suos deflcere in bello, fuga lapsus est 83   et pro salute vite Albam | Bulgarie pro-peravit. Greci vero et Bulgari timore Hungarorum percussi,  viam, quam venerant, oblivioni tradiderunt, fuga lapsi pro salutate vite Thysciam pro parvo fiuvio reputantes transnatare volebant, sed quia talis timor et terror irruerat super eos, ut propter timorem Hungarorum fere  omnes in fiuvio Thyscie mortui sunt ita, quod aliqui vix remanserunt, qui imperatori eorum mala salutis nuntiarent. Unde locus ille, ubi Greci mortui fuerunt, a die illo usque nunc portus Grecorum nuncu-patur.
se obávejme množství Ěeků, jako se bojíme zástupu žen." Když to jeho vojáci uslyšeli, byli (tím) velmi povzbuzeni a Lelu, syn Tosův, ihned zatroubil na polnici a Bulču, syn Bogarův, zvedl v první řadě šiku praporec a začali postupovat  proti Rekům.  Oba nepřátelské šiky se srazily v boji a začaly mezi sebou prudce zápasit, a jakmile začalo celé vojsko vévody Arpáda bojovat proti fiekům, byli přečetní ííekové a Bulhaři zabíjeni. Když pak zmíněný vévoda Salan uviděl, že jeho vojáci umdlévají v boji, dal se na útěk, a aby zachránil život, pospíšil si do bulharské Alby.5 fiekové a Bulhaři pak ze strachu před Maďary zapomněli na cestu, po níž přišli, a když se dali na útěk, aby zachránili svůj život, považovali Tisu za malou řeku a chtěli ji přeplavat, ale zachvátil j e takový strach a děs, že pro hrůzu z Maďarů v řece Tise téměř všichni utonuli, takže sotva někteří zhyii, aby mohli oznámit svému císaři útrapy při pokusu o záchranu. Proto se ono místo, kde Rekové utonuli, nazývá od onoho dne až podnes přívoz fleků.
40. Be victoria Arpad ducis.
... Postea vero transactis quibus-dam temporibus Ethe filius Oundu congregata multitudine Sclauorum fecit inter Castrum Olpar et portum Beuldu edificari Castrum fortissimum de terra, quod nominaverunt Sclaui secundum ydioma suum Surungrad, id est nigrum Castrum.
40. O vítězství vévody Arpáda.
. . . Potom však po nějaké době sebral Ete, syn Oundův, množství Slovanů a dal postavit mezi hradem Olpár1 a mezi přívozem Beuldu2 velmi pevný brad z hlíny, který Slované nazvali ve svém jazyce Surungrad, to jest černý hrad.3
3 Nándorfehérvár či Bolgárfejérvár je dnešní Beograd na soutoku Dunaje se Sávou. 40
1 Alpár, cf. kap. 14, pozn. 5.
2 Beůldii, pozdější Bold a Bod leží na pravém břehu Tisy na jih do Csongrádu.
Slovany vystavěné hradiště se nazývalo Čn,ní,graďi>, z čeho vzniklo maď. Csurunsrád, dnešní <- songrád.
232
P. MAGISTRI GESTA HUNGARORLTM
233
44. De insula Danubii.
... Dux vero Arpád et sui nobiles permanserunt ibi cum famulis et fa-mulabus suis paoifice et poteuter a mense Aprilis usque ad mensem Octobris et dimissis ibi uxoribus suis cornmuni consilio ab insula exeuntes constituerunt, ut ultra Danubium irent et terram Pannonie subiugarent et contra Carintbinos bellům promove-rent . ..
46. Be portu Moger.
.Transactis quibusdam diebus dux Arpad et orrmes sui primates cornmuni consilio et pari consensu ac libera vo-luntate egredientes ] de insula castra metati sunt ultra Surcusar usque ad fiuvium Eacus. Et dum vidissent, quod undique tuti essent, nec aliquis eis obsistere valeret, transierunt Danubium et portům, ubi transitům fecerunt, portům Moger nominaverunt e'o, quod VII principales persone, qui Hetu-moger dicti sunt, ibi Danubium trans-navigaverunt. Transito Danubio castra metati sunt iuxta Danubium usque ad Aquas Calidas Superiores. Et hoc au-dito omneš Romani per terram Pannonie habitantes vitam fuga servaverunt. Secundo autem die dux Arpad et omneš sui primates cum omnibus militibus Hungarie intraverunt in civitatem Att-hile regis et viderunt omnia palatia regalia quedam destructa usque ad fundamentům, quedam non, et ammi-rabantur ultra modum omnia ilia edi-
44
1 Insula Sepel je dnešní Csepel.
1 Csepel.
2 Surkusár či dnešní Soroksár je rameno Dunaje obtékající na západě Csepel.
3 Podle D. Paise, SBB I 94 je Rakušem říčka Eákos, tekoucí blíže Pešti.
4 Pertus Moger či Magyar/Megyer je na sever od Budapešti.
6 „Aquas Galidas SupeHores" jsou v místě Felhévíz na sever od Ó-Budy a nazývají se Római-fůrdó.
8 šlo o zříceniny římského města Aquincum.
44. O ostrově na Dunaji.
... Vévoda Arpád a jeho velmožové tam pak setrvali se svými služebníky a služebnicemi od.měsíce dubna až do měsíce října v míru a moci; zanechali tam své ženy a odcházejíce z ostrova1 rozhodli se po společné poradě, že přejdou za Dunaj, podrobí si Panonii a zdvihnou válku proti Korutaneům.
46. O přívozu Moger.
Za nějakou dobu vytáhli po společné poradě a na základě obecného souhlasu a svobodné vůle vévoda Arpád a všichni jeho velmožové z ostrova1 a položili se táborem za Šurkušárem3 až k řece Rakuš.3 A když uviděli, že jim z žádné strany nehrozí nebezpečí a že nikdo není s to postavit se jim na odpor, přešli Dunaj a nazvali brod, kde přešli (přes řeku), brodem Moger,1 a tó z toho důvodu, že se tam přepravilo přes Dunaj sedm význačných osob, kterým se říkalo Hetumoger. Když přešli Dunaj, utábořili se podél Dunaje až k Horním teplým vodám.5 A když to uslyšeli všichni Ěímané bydlící po Panónske zemi, zachránili svůj život lítěkem. Druhého dne pak vstoupili vévoda Arpád a všichni jeho velmoži se všemi maďarskými vojáky do města krále
Attily6 a spatřili všechny královské paláce, některé až po základy rozbořené, některé nikoli —, a nadmíru se podivovali všem oněm kamenným palácům
dopřáno Attily, vévoda
jedena-z Ecil-lonskou ího dne ke Stu
Velmoži l svého planině [žili na Nvoda eudovi [, které n byly |s.4 Při erteu.5 v, za-évoda ;ohoto žatého jejich tého;8 patřili irado-
i Ecil-
Ů
TA HUNGAKORUM
44. O ostrově na Dunaji.
... Vévoda Arpád a jeho velmožové Jam pak setrvali se svými sluiebníky a služebnicemi od.měsíce dubna až do měsíce října v míru a moci; zanechali tam své ženy a odcházejíce z ostrova1 rozhodli se po společné poradě, že přejdou za Dunaj, podrobí si Panonii a zdvihnou válku proti Korutaneům.
46. 0 přívozu Moger.
Za nějakou dobu vytáhli po společné poradě a na základě obecného souhlasu a svobodné vůle vévoda Arpád a všichni jeho velmožové z ostrova1 a položili se táborem za Šurkušárem2 až k řece Eakuš.3 A když uviděli, že jim z žádné strany nehrozí nebezpečí a že nikdo není s to postavit se jim na odpor, přešli Dunaj a nazvali brod, kde přešli (přes řeku), brodem Moger,4 a tó z toho důvodu, že se tam přepravilo přes Dunaj sedm význačných osob, kterým se říkalo Hetumoger. Když přešli Dunaj, utábořili se podél Dunaje až k Horním teplým vodám.5 A když to uslyšeli všichni Římané bydlící po Panónske zemi, zachránili svůj život útěkem. Druhého dne pak vstoupili vévoda Arpád a všichni jeho velmoži se všemi madarskými vojáky do města krále Attily6 a spatřili všechny královské paláce, některé až po základy rozbořené, některé nikoli —, a nadmíru se podivovali všem oněm kamenným palácům
je obtékající na západě Csepel. a Rákos, tekoucí blíže Pešti, od Budapešti.
Ihévíz na sever od Ó-Budy a nazývají se Római-
ííxamf vévody Sá/anj
pansh/í vévody Morouta s ŕfúwumo/vutá.
územ/ vévody (rlasia.
uzajni vévody &a/ou&
A/ázvy i/ závorkách t Zub} /sou poďe S/monis da Kazs Gas fa. tiungarorum
Karpatská kotlina a Panonie podle údajů díla P. Magistri Gesta Hungarorum
P. MAGISTRI GESTA HUNGARORUM
233
fičia lapidea et facti sunt leti ultra, quam dici potest, eo, quod capere meruerunt sine bello civitatem Atthile regis, ex cuius progenie dux Arpád ďescenderat .. .
47. De terra Pannonie.
Dux vero Arpád XXI-o die inito consilio egressus est de Ecilburgu, ut subiugaret sibi terram Pannonie usque ad fluvium Droua, et prima die castra metatus est iuxta Danubíum versus | Centum Montes.
a zaradovali se více, než je možno vyslovit, z toho, že jim bylo dopřáno dobýt bez boje město krále Attily, z jehož potomstva pocházel vévoda Arpád...
47. O Panónske zemi.
Vévoda Arpád pak svolal jedenadvacátého dne radu a vyrazil z Ecilburgu,1 aby si podmanil Panónskou zemi až po řeku Drávu, a prvního dne se utábořil při Dunaji směrem ke Stu horám.2
50. De devastatione Pannonie.
Tunc dux Arpád et sui nobiles cum tertia parte exercitus sui de Elciburgu egressi castra metati sunt iuxta campům Putei Salsi et inde equitantes usquead montem Bodoctupervenerunt. Dux vero Arpád ab orientali parte dědit Eleudunec patri Zolsu sivam magnam, que nunc .Uertus vocatur propter clipeos Theotonicorum inibi dimissps. Ad radičem cuius silve iuxta stagnum Ferteu Sac nepos Zobolsu longo post tempore Castrum construxit. Quid ultra ? Dux autem ■ Arpad | et sui milites sic eundo iuxta montem sancti Martini castra metati sunt et de fonte Sabarie tam ipsi quam eorum anhnalia biberunt et montem ascendentes et visa pulchritune terre Pannonie mimis
50. O zpvMošent Panonie.
Tehdy vévoda Arpád a jeho velmoži vyrazili z Ecilburgu1 s třetinou svého vojska, vyměřili tábor při planině Slané studny2 a odtamtud dorazili na koních až k pohoří Bodoktu.3 Vévoda Arpád pak daroval na východě Eleudovi otci Sabolče, velké lesnaté území, které se nyní nazývá podle toho, že tam byly zanechány německé štíty, Vertus.4 Při úpatí tohoto pohoří u bažiny Eerteu5 zbudoval Cák, synovec Sabolčův. za-dlouho nato hrad.6 Co více? Vévoda Arpád a jeho bojovníci se pak za tohoto pochodu utábořili při hoře svatého Martina7 a jak oni sami, tak i jejich zvířata pila z pramene saharského;8 a když vystoupili na horu a spatřili krásu panónske země, velmi se zarado-
47
1 Kap. 1: Buduuar el a Theothonicis Ecilburgu vocatur. Buduvár či Budvar je Ó-Buda, něm Eeil-burg. Ecil je germ, název Atily — Ecilburg je tedy civitas Atthilae regis.
2 Jde o lokalitu Száshalom na jih od Érdu.
50
1 Kap. 47, pozn. 1.
2 Dnešní Sóskút v kom. Eejér.
3 Bodajk v kom. Eejér.
4 Jde o dnešní Vértes.
5 Perteu či dnešní Eertó znamená močál.
6 Dnešní Csákyár.
' Möns saneti Martini či dnešní Pannonhalma. * 8 Pons Sábariae je říčka Pannosa, dnešní" Pánzsa-ér.
234
P. MAGISTRI GESTA HU.NGARORUM
leti facti sunt. Et inde egressi usque ad Rabam et Rabuceam venerunt, Sclau-orum et Pannoniorum gentes et regna vastaverunt et eorum regiones occupa-verunt.SedetCarmthinorumMoroanen-sium fines crebiis ineursibus irripue-runt, quorum multa milia homimim in ore gladii oociderunt, presidia sub-verterant et regiones eorum posside-runt et „usque in hodiernum diem" adiuvante domino potenter et pacifice posteritas eorum detinefr. Tunc Usubuu et Eusee pater Urcun cum omni exercitn eorum sani et ineolurnes cum magna victoria reversi sunt ad ducem Arpad. Deus enim, cuius misericordia previa erat, tradidit duci Arpad et suis militi-101 bus inimicos eorum et per | manus suas labores populorum possederunt. Ubi cum radicati fuissent et fere omnia viciniora regna sibi subiugassent, reversi sunt iuxtaDanubiurn versus silvam causa venationis et dimissis militibus ad sua propria dux et sui nobiles man-serunt in eadem silva per X dies et inde venerunt in civitatem Atthile regis et ad insulam Sepel descenderunt, ubi ducissa et alie mulieres nobilium fue-runt.
Et eodem anno dux Arpad genuit filium nomine Zulta et factum est gaudium magnum inter Hungaros et dux et sui nobiles per plurimos dies faciebant convivia magna, iuvenesque eorum ludebant ante faciem ducis et suorum nobilium, sicut agni ovium ante arietes. Transactis autem quibus-dam diebus dux Arpad et sui nobiles communi consilio miserunt exercitum contra Menumorout ducem Byhorien-
vali. A odtamtud vytáhli až k Rábe a Rabici, vyplenili národy a království Slovanů a Panonů a obsadili jejich krajiny.9 Avšak vpadli častými útoky i do území korutánskych Moravanů,10 mnoho tisíc lidí tam zahubili mečem, vyvrátili jejich pevnosti a obsadili jejich krajiny a ,,až do dnešního dne" je za pomoci boží jejich potomstvo mocně a v pokoji podržuje.11 Tehdy se Usubu a Euse, otec Urkunův, s velkým vítězstvím vrátili s celým svým vojskem zdrávi a bez pohromy k vévodovi Arpádovi. Bůh totiž, jehož milosrdenství kráčelo vpředu, odevzdal vévodovi Arpádovi a jeho bojovníkům jejich nepřátele a (oni) si přivlastnili svýma rukama výsledky práce (těch) národů. Když tam upevnili svoje postavení a podmanili si téměř všechna království v bližším sousedství, vrátili se podél Dunaje směrem k lesu,12 aby tu lovili, a když propustili bojovníky domů, zůstali vévoda a jeho velmoži v tomto lese po deset dnů a odtamtud se odebrali do města krále Attily a sestoupili na ostrov Čepel, kde dlela vévodkyně a jiné manželky velmožů.
A téhož roku zplodil vévoda Arpád syna jménem Zulta,13 mezi Uhry nastala veliká radost, vévoda i jeho velmoži pořádali po mnoho dní velké hostiny a jejich jinoši se veselili před očima vévody i jeho velmožů jako jehňata ovcí před berany. Po nějaké době poslali pak vévoda Arpád a jeho velmoži po společné poradě vojsko ' proti Menumoroutovi, vévodovi bi-horskému,14 a náčelníky a vůdci vojska byli ustanoveni Usubu a Velek. Ti
8 Jde o panství Slovanů mezi Dunajem a Rábou, tj. o území související s Velkou Moravou. Zmíněné události by spadaly do let 900—907.
10 Cariníhinorum Moroanensium fines souvisí s údaji Regina z Průmu k r. 889 (Carantanorum, Marahensium et Vulgarum fines); Marahenses jsou zde Moravané. D. Pais, SRH I 100 uvádí, že může jít o kontaminaci s Korutánci, obývajícími povodí Mury.
11 Východní část Korutan získal uherský král Štěpán II. r. 1118.
12 Jde o Piliš.
13 Zaltás, Zaltán (Konstantin Porfyrogenetos, a. 40); podle P. Magistra: Szulta či Suita (n).
14 Viz kap. 11, pozn. 12.
P. MAGISTRI  GESTA HUNGARORUM
235
sen, cui exercitui principes et ductores facti sunt Usubuu et Velec. Qui egressi sunt de insula equitantes per sabulum et fluvium Thyscie in portu Beuldu transnavigaverunt et inde equitantes iuxta fluvium Couroug castra metati sunt et omnes Siculi, qui primo erant populi Atthyle regis, audita fama Usu-
102 buu obviam pacifici venerunt | et sua sponte filios suos cum diversis muneri-bus in obsides dederunt et ante exercitum Usubuu in prima acie contra Menumorout pugnaturi ceperunt et statim filios Siculorum duci Arpad transmiserunt et ipsi precedentibus Siclis una contra Menumorout equitare
103 ceperunt, fluvium Oris in | Ceruino Monte transnataverunt et inde equitantes iuxta fluvium Tekereu castra metati sunt.
51. De duce Menumorout.
103       Hoc cum audivisset Menumorout, quod Usubuu et Velec nobilissimi mili-tes ducis Arpad cum valida manu precedentibus Siclis contra eum venirent, timuit ultra, quam debuit et contra eos ausus venire non fuit eo, quod audive-rat ducem Arpadium et suos milites validiores esse in bello et Romanos fugatos esse de Pannonia per ipsos et Carinthmorum Moroanensium fines de-vastasse et multa milia hominum occi-disse in ore gladii eorum regnumque Pannoniorum occupasse  et inimicos eorum ante faciem eorum fugisse. Tunc dux Menumorout dimissa multitudine militum in castro Byhor ipse cum uxore et filia sua fugiens a facie eorum in nemoribus Ygfon habitare cepit. Vsubuu et Veluc omnisque exercitus
vyrazili z ostrova na koních přes pla-' ninu a u brodu Beuldu se přeplavili přes řeku Tisu; odtamtud klusajíce vyměřili tábor při řece Kouroug15 a všichni Šikulové, kteří byli kdysi lidmi krále   Attily,  přišli  pokojně vstříc Usubuovi, když uslyšeli zprávu (o jeho příchodu), a dobrovolně (jim) dali jako rukojmí své syny spolu s různými daTy a začali se stavět před vojsko Usubuovo do prvního šiku k boji proti Menumoroutovi; (Maďaři) ihned odeslali si-kulské syny vévodovi Arpádovi, a majíce Šikuly před sebou, sami začali zároveň na koních postupovat proti Menumoroutovi, přeplavili se přes řeku Kriš při Jelení hoře16 a klusajíce odtamtud   vyměřili    tábor   při řece Tekereu."
51. O vévodovi Menumoroutovi.
Když Menumorout uslyšel, že Usubu a Velek, nejvznešenější bojovníci vévody Arpáda, táhnou proti němu s velkým vojskem, v jehož prvním sledu jsou Šikulové, dostal z nich větší strach, než se patřilo, a neodvážil se proti nim vyjít, protože se doslechl, že vévoda Arpád a jeho bojovníci jsou v boji silnější, že vyhnali z Panonie Římany, že zpustošili území korutánskych Moravanů, že tam mečem pobili mnoho tisíc lidí, že se zmocnili Panónskeho království1 a že jejich nepřátelé prchali (již) před jejich pohledem. Tehdy vévoda Menumorout zanechal zástupy bojovníků v hradě Bihor a sám s ženou a se svou dcerou uprchl z jejich dohledu a usadil se v hvozdech Igfon.2 Usubu a Velek
m ?T"eŠní "čka Kór°gy-ér> která se u města Szentes vlévá do Tisy. „ ííaz?T,sr2u1VJSÍ s městem Szarvás v kom. Bekés na levém břehu Kriše Dnesm lekero-ér: jde o název části Bystrého Kriše.
51
1 Cf. kap. 50, pozn. 9, 10.
2 Viz kap. 11, pozn. 9.
23b
P. MAGISTRI GESTA HUNGAKORUM
eorum leti contra castrum Byhor equi-tare ceperunt et castra metati sunt iuxta fluvium Iouzas. Tertio autem 104   die ordinatis exercitibus ad | castenm bellando egressi sunt et e converso milit.es congregati ex diversis nationibus contra Usubuu et suos milites pugnare ceperunt. Sycli et Hungarii ictibus sagittarum multos bominum interfece-runt. Vsubuu et Velec per balistas CXXV milites occiderunt. Et pugnatum est inter eos XII dies et de militibus Vsubuu XX Hungarii et XV Sjeli interfecti sunt. Tertiodecimo autem die cum Hungari et Sycli fossata castri implevissent et scalas ad murum po-nere vellent, milites ducis Menumorout videntes audaciam Hungarorum, ceperunt rogare hos duos principes exer-citus et aperto castro nudis pedibus supplicantes ante faciem Usubuu et Velec venerunt, quibus Vsubuu et Velec custodiam ponentes ipsi in castrum Byhor intraverunt et multa bona illo-rum militum inibi invenerunt. Hoc cum Menumorout per nuntios fuga lapsos audivisset, irruit in maximum timorem et misit nuntios suos cum diversis muneribus ad Vsubuu et Velec et rogavit eos, ut ipsi paci faventes, ut ipsi legatos suos ad ducem Arpad eundi dimitterent, qui nuntiarent ei, quod Menumorout, qui duci Arpad primo per legatos proprios Bulgarico corde superbe mandando terram cum pugillo 105   se daturum | negabat, modo per eosdem nuntios victus et prostratus totum regnum et Zulte filio Arpad filiam suam dare non dubitaret. Tunc Vsubuu et Velec consilium eius laudaverunt et cum legatis suis nuntios miserunt, qui domiuum suum ducem Arpadium causa pacis rogarent. Qui cum insulam Sepel intravissent et ducem Arpad salutas-sent, secunda die legati mandata Me-
a celé jejich vojsko se radostně vydali na pochod proti hradu Bihor a vyměřili tábor u řeky Josaš.3 Třetího dne pak seřadili vojska, vyrazili do boje k hradu a z druhé strany začali proti Usubuovi a jeho bojovníkům bojovat bojovníci shromáždění z různých národů. Šikulové a Maďaři usmrtili zásahy šípů mnoho lidí, Usubu a Veluc zabili pak samostříly 125 bojovníků. Jejich vzájemný boj trval dvanáct dní a bylo (v něm) zabito z vojáků Usubuových dvacet Maďarů a patnáct Šikulů. Když pak třináctého dne Maďaři a Šikulové vyplnili příkopy hradu a chtěli k hradbě přiložit žebříky, bojovníci vévody Menumorouta, vidouce odvahu Maďarů, začali prosit tyto dva velitele vojska, otevřeli hrad a přišli jako pro-sebníei s bosýma nohama před Usu-bua a Veleka; Usubu a Velek k nim postavili stráž, sami vstoupili do hradu Bihor a nalezli tam značný majetek oněch bojovníků. Když se to Menumorout dověděl od poslů, kteří se dali na útěk, dostal velký strach a vyslal své posly s různými dary k Usubuovi a Velekovi a požádal je, aby oni, přejíce míru, poslali sami své vyslance k vévodovi Arpádovi a aby mu oznámili, že Menumorout, který kdysi ústy vlastních vyslanců se srdcem bulharským4 vévodovi Arpádovi zpupně vzkazoval a prohlašoval, že mu nedá ani malou pěst země, je poražen a pokořen a že mu neváhá hned po týchž poslech odevzdat celé království a pro Zultu, syna Arpádova, svou dceru. Tehdy Usubu a Velek pochválili jeho úmysl a vyslali spolu s jeho vyslanci posly; aby požádali svého pána vévodu Arpáda o mír. Když ti vstoupili na ostrov Čepel, pozdravili vévodu Arpáda a druhého   dne   vyřídili Menumoroutovy vzkazy.  Vévoda Arpád pak svolal
» Jde snad o Malý Kriš (Kis Kóros); aqua Jószás se kdysi vlévala do Bílého Kriše u dnešní vsi
4 B^riJc^tBligarico more je nutné ehápat jako *9°P* chování a mrav
(superoia), nikoli jako označení ethnika, cf. D. Pais, bHH i 104.
p. MAGISTRI GESTA HONGARORUM
237
.numorout dixerunt. Dux vero Arpad v inito consilio suorum nobilium mandata Menumorout dilexit et laudavit et, ■; dum filiam Menumorout eiusdem etatis, ut řilius suus Zultus, iam esse audivisset, petitionem Menumorout differre no-luit et filiam suam in uxorem Zulte acce- -pit cum regno sibi proniisso et missis legatis ad Usubu et Ueluc manda vit, ut celebratis nuptiis filiam Menumorout filio suo Zulte in uxorem acciperent et filios incolarum in obsides positos secům ducerent et duci Menumorout darent Byhor castrum.
52. De Vsubuu, Veluc.
105 Usubuu et Veluc nec non omnis exer-citus preceptis domini sui faventes fLliarn Menumorout celebratis nuptiis accepe-runt et filios incolarum in obsides positos secům duxerunt et ipsum Menu-
106 morout in castro Byhor dimiserunt... | Menumorout post istam causám in se-cundo anno sine filio mortuus est et legmim eius totaliter Zulte generi suo dimisit in pace.
57. De constitutions regni.
114 .. . Ex parte vero Boemorum fixit metas usque ad fluvium Moroa sub tali conditione, ut dux eorum annuatim tributa persolveret duci Ilungarie, et eodem módo ex parte Polonorum usque ad montem Turtur, sicut primo fecerat regni metám Borsu řilius Bunger.
radu svých velmožů, ocenil a pochválil Menumoroutovy vzkazy, a když uslyšel, že Menumoroutova dcera je již v témž věku, jako jeho syn Zulta, nechtěl žádost Menumoroutovu odkládat, přijal jeho dceru jakožto Zultovu manželku i s královstvím, které mú bylo slíbeno, a poslav k Usubuovi a Velekovi vyslance, nařídil, aby oslavili sňatek, přijali Menumoroutovu dceru jakožto manželku pro jeho syna Zultu a aby s sebou odvedli syny (domácích) obyvatel dané jakožto rukojmí a vévodovi Menumoroutovi odevzdali hrad Bihor.
52. O Usubuovi a Velekovi.
Usubu a Velek, a rovněž veškeré vojsko, zachovávajíce příkazy svého pána, oslavili sňatek a přijali Menumoroutovu dceru, odvedli s sebou syny (domácích) obyvatel dané jakožto rukojmí a samotného Menumorouta propustili do hradu Bihor ... Menumorout na druhý rok po této události zemřel bez syna a pokojně odevzdal celé své panství svému zeti Zultovi ...1
57. O zřízení království.
... Na straně Cechů pak upevnil1 hranice až k řece Moravě — za takových podmínek, že jejich vévoda bude každoročně platit vévodovi uherskému poplatky2 — a týmž způsobem na straně polské (upevnil hranice) až k pohoří Turtur, tak jako (toto pohoří) učinil kdysi hranicí království Bunge-rův syn Borš.3
52
*Gy. Gyôrffy, Tanulmányok 45. 57
1 Zulta.
2 ZPrávu ° míru s českým vévodou Vratislavem I., avšak nikoli o poplatcích v Ohron Vinši ta    °m    a zPrávu ° zabití Vratislava v Simonis de Keza Gesta Hung., c. 34.
Jde o Tatry, jejichž název se používal k označení celého stredoslovenského masivu
238
PRESBYTEŘI Dl OCLEATIS REGNU M SCLAVORUM LETOPIS POPA DUKLJANINA KRÁLOVSTVÍ SLOVANU
Kronika Regnum Sclavorum či Letopis popa Dukljanina vznikla asi v polovině 12. stoh na území Zety či Duklje. S ohlasy její existence se setkáváme po celé 13. a 14. stol. (Jovan Mlečanin, Jovan de Piano Oarpini, arcijáhen Tomáš, Milecij). Jiný záznam o kro- . nice pochází z poloviny 14. stol. ze Splitu. Z díla čerpal Andreo Dandoio, italská Breve cronaca a zmiňuje se o něm Ludovik Crijevič Trubero.
Latinská verze (L) je překlad staroslověnského originálu a zachovala se v jediném exempláři z poloviny 17. stol., který je přepisem Vatikánského rukopisu díla, pořízeným Ivanem Lucióem z Trogiru Latinská verze vyšla poprvé v Amsterodame r. 1666 pod názvem Presbyteři Diocleatis Regnum Sclavorum v díle De regno Dalmatiae et Croatiae. Italská verze Mavro Orbiniho (O) vyšla r. 1601 v Pescaře pod názvem 11 regno degli Slavi eggi corretta mentě Schiavoni. Chorvatská verze (Ch) byla známa už ve 14. stol-a její nová redakce byla provedena na Makarském přímoří na počátku 16. stol. Konečně existuje latinský překlad chorvatské verze,, pořízený r. 1510 Marko Marulicem. (M).
Moderní vydání kroniky pořídil F. išišic, Letopis popa DuManina, Beograd — Zagreb 1928 a V. Mošin, Ljetopis popa Dukljanina, Zagreb 1950, podle něhož] je pořízen i náš. výtah.
• Presbyteři Diocleatis Regnum Sclavorum
Vílí Post mortem vero quatuor ini-quorum regum natus est ex eorum progenie quidam Svetimirus,aqui accep-to regno destitit christianos persequi. Temporibus huius floruit, ut rosa, ex civitate Thessalonica quidam philo-sophus Constantinus nomine, filius cuiusdam Leonis patricii, vir per omnia sanctissimus atque in divinis scripturis profundissime a pueritia edoctus. Hic
Letopis popa Dukljanina Království Slovanů
VIII Po smrti čtyř nespravedlivýck králů se pak zrodil z jejich plemene jakýsi Svetimír,1 který obdržev království, ustal v pronásledování křesťanů. Za jeho časů vzkvétal jako růže jakýsi filosof, jménem Konstantin z města Soluně, syn jakéhosi patricia Leona, muž vůbec nejvýš ctihodný a ve svatém Písmu již oď svého dětství neobyčejně hluboko vzdělaný. Tento-
L - Zuanimiius, O - Suetmir, Ch - Satimir, M - Satimerus
VIII
Zvanimir, Sve(n)tmir - může jít jak o jméno Zvonimir, tak i Svetimir.
PRESBYTER! DIOCLEATIS REGNUM SOLAVORUM
239
■ vir sanctus, a spiritu saneto admonitus, exiens de civitate sua Thessalonica, venit in Casariam provinciám ibique cum pluribus philosophis disputans diebus plurimis, convicit eos suaque doctrina et praedicatione convertit to-tam Casariam provinciám ad fidem Jesu Christi et baptizati sunt omneš in nomine patris et filii et spiritus sancti. Post haec convertit totam gentem Bulgarinorum et similiter baptizati sunt in fide sanctae trinitatis.
IX Inter haec mortuus esťrex Svatimi-rusb et accepit regnum filius eius Svetopelek0 nomine. Regnante vero rege Svetopelekod misit papa Stephanus litteras ad venerabilem virům Constan-tinum doctorem vocans eum ad se. Audierat enim de eo, quod sua praedicatione converti fecerat mnumerabilem gentem et ob hanc causám desiderabat
ctihodný muž, napomenut duchem svatým, odešel ze svého města Soluně, přišel do provincie Chazarů, a když tam vedl po mnoho a mnoho dní rozhovory s početnými filosofy, přesvědčil je a svým učením i kázáním obrátil celou provincii Chazarů na víru Ježíše Krista — i byli pokřtěni všichni ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého.2 Poté obrátil na víru celý národ Bulharů3 a rovněž byli pokřtěni věříce ve svatou Trojici.
IX Mezitím zemřel král Svetimír a královské vlády se ujal jeho syn jménem Svatopluk.1 Za vlády krále Svatopluka2 poslal pak papež Štěpán ctihodnému muži, učenému Konstantinovi, list, povolávaje ho k sobě.3 Neboť se o něm dozvěděl již dříve, že svým kázáním způsobil obrácení nesčetného lidu, a proto ho toužil spatřit. A tak
b L — Saramirus Sveti-puk.
L — Stefopelek,  O — Suetopelek,  Ch — Budimir  kralj Svetog-puka.
Ch — kraljujúéi
2 Zprávy o mládí Konstantina Filosofa a jeho činnosti u Chazarů přináší Život Konstantina Filo sofa, kap. II—XI, dále Život arcibiskupa Metoděje, kap. IV, Vita cum transl. s. Clem., c. 1—6 F. D vor nik, Lěs Légendes 1—211, ef. i údaj v Próloinim životě Konstantina a Metoděje, kap. II.
5 Zprávu o působení u Bulharů po chazarské misi přináší okruh českých legend (např. Ghrist nion. Vita et passio, cl, Diffundente sole, c. 1, Tempore Michaelis imperatoris, c. 4, Beatus Gyrillus Dobový názor o bulharském charakteru staroslověnské liturgie vyjadřuje Gosmae Ghron. Boem. I, 22. Prameny bulharského původu (např. Život Naumův) spojují činnost Konstantina a Metoděje s Moravou; ve spisu mnicha Chrabrá je z pochopitelných důvodů dána přednost Borisovi před Rostislavem. PcwěsZ vrem. let, kap. XIX—XX klade kolébku staroslověnské vzdělanosti na Moravu, z níž se rozšířila do Bulharska a na Rus, konečně Chomatijanův Životopis biskupa Klimenta (z poč. 13. stol.) uvádí nejprve činnost Konstantina na Moravě, pak v Bulharsku; jen Uspenije (12./13. stol.) má zmínku o působení nejprve na Bregalnici a poté na Moravě. F. Šišič, Letopis 426 považuje část o pokřtění Bulharů ža pozdější glosu, V. Mošin, Ljetopis 48 udává, že ve 12. stol. existoval již pramen o bulharské misi Konstantina, jehož údaje se dostaly jak do českých legend, tak do Dukljanského letopisu.
IX
1 Svetopelek či Budimir kralj Svetog-puka. Podle F. Šišice, Letopis 135—136 se tento panovník nazýval Budimir a po křtu Svetopelek — Svatopluk; jeho jméno považuje za ohlas moci Svatopluka, krále Velké Moravy, a pozdější glosu pod vlivem Života arcibiskupa Metoděje. V. Mošin Ljetopis 17, 48 udává, že Svetopelek či Svetogpuk, Svetipuk je latinskou transkripcí staroslověnského Svetopilkt. Za původní jméno v letopise je nutné považovat jméno Svatopluka; Budimir se dostal teprve do chorvatské verze, která vznikla nejdříve koncem 13. stol.
Otec Svatoplukův není znám, víme pouze, že byl synovec Rostislavův, Ann. Fuld. ad a. 869, 870, 871.
2 O Svatoplukovi jako králi viz kroniku Reginona z Priimu k r. 890, pozn. 1,4 a Ann. Fuld. ad a. 884, pozn. 9, L. Havlík, Velká Morava a Franská říše 165—170.
8 Konstantina Filosofa pozval do Ríma papež Mikuláš I., a to z Benátek, kam dorazil přes Panonii z Moravy.
240
■PRESBYTERII DIOCLEATIS REGNUM SCLAVORUM
videre. Itaque Constantinus, vir sanc-tissimus, ordinavit presbyteros et litte-ram lingua solavica componens, com-mutavit evangelium Christi atque Psal-terium et omneš divinos hbros veteris et novi testamenti de graeca litera in sclavonicam, nec non et missam eis ordinans more Graecorume confirmavit eos in fide Christi et valedicens omnibus, quos ad fidem Christi converterat, secundum apostolicum dictum Eomam pergere festinabat. Dum autem pergeret transiens per regnum regis Svetopelek,ř honorifice ab eo susceptus est. Tunc vir dei Constantinus, cui nomen postea Kyrillus a papa Stephano impositum est, quando consecravit eum monacum, caepit praedieare regi evangelium Christi et fidem sanctae trinitatis. Ad cuius praedicationem rex Svetopelek credidit Christo et baptizatus est cum omni regno suo et effectus est orthqdoxus et verus sanctae trinitatis cultor. Aliquan-tis post haec diebus immoratus eum rege confirmavit eum in fide atque doctrina Christi et valefaciens omnibus christicolis,a Romam profectus est.
Tempore isto facta est laetitia magna et Christiani descendentes de montanis et locis abditis, quo dispersi erant, caeperunt nomen domini laudare et benedicere, qui salvos facit sperantes in se. Post haec Svetopelek rexb iussit christianis, qui latina utebantur lin-
Konstantin, muž nejvýš ctihodný, ustanovil kněze, a sestaviv písmo pro jazyk slovanský, přeložil Evangelium Kristovo a Žaltář i všechny svaté knihy Starého a Nového zákona z řeckého jazyka do slovanského,4 a sestaviv jim rovněž mši podle řeckého obyčeje, upevnil je ve víře Kristově, a když se rozloučil se všemi, které obrátil na víru Kristovu, spěšně se podle pape-.žova Tozkazu ubíral do Říma. Když pak na cestě procházel královstvím krále Svatopluka,5 byl od něho s poctami přijat. Tehdy muž boží Konstantin, jemuž později bylo papežem Štěpánem — když ho vysvětil jako mnicha — dáno jméno Kyrillos,6 začal kázat králi evangelium Kristovo a víru ve svatou Trojici. Na jeho kázání uvěřil král Svatopluk v Krista a byl s celým svým královstvím pokřtěn a stal se pravoverným a opravdovým ctitelem Svaté Trojice.7 Nato se zdržel po několik dní u krále, posílil ho ve víře a nauce Kristově, a když dal všem ctitelům Kristovým sbohem, odebral se do Ríma.8 V oné době nastala veliká radost a křesťané, scházejíce z horských krajin a odlehlých míst, kam se rozprchli, počali chválit a velebit jméno Pána, který zachraňuje ty, kdož v něho věří. Nato král Svatopluk poručil těm křesťanům, kteří užívali jazyka latinského, aby se vrátili každý na své
e Ch — iz grčkoga chgnigu haruacchu. 1 Ch — na kraljevstvo Svetoga-puka ... koji gospodovaše múdri i dobři kralj Budirair.     a Cn — od obraza kraljeva i onoga Svetoga-puka.    b Ch — kralj Svetoga-puka.
4 Podle slov Života Metodějova, kap. XV. přeložil knihy Písma z řeckého do slovanského jazyka arcibiskup Metoděj.
5 Královstvím Svatopluka, kterým vládl moudrý i dobrý král Budimír (chorv. verse). P. Sišié, Letopis 143 ztotožnil Budimíra s Kocelem. Jde však zřejmě o pozdější doplněk z konce 13., příp. počátku 14. stol. Historie je vylíčena tak, jako by Konstantin Fil. cestou z^ Bulharska do Říma procházel Moravou. V době příchodu byzantské mise na Moravu vládl však Rostislav, nikoli Svatopluk, který spravoval východní oblasti Velké Moravy, jimiž byzantská mise musela na cestě k Rostislavovi projít nejprve. P. Dvorník, Les Slaves 147n a Les Légendes 212n.; L. Havlík, Byzantská mise a Velká Morava 111, id., Velká Morava a středoevropští Slované 205 seq.
6 Konstantin se stal mnichem koncem r. 888 v Římě za papeže Hadriána II.
7 O pokřtění Svatoplukově není nic známo.
8 Odchod Konstantina Pil. a jeho bratra Metoděje z Moravy spadá do poloviny roku 867, L.Havlík, Byzantská mise a Velká Morava 113:
PRESBYTEŘI 'DIOCLEATIS REGNUM SCLAVORUM
241
gua," ut reverterentur unusquisque in locum suum et reaediůcarent civitates et loca, quae olim a paganis destructa fuerunt.0 Plaeuit etiam regi, ut tem-poribus suis rememorarentur ac recor-darentur seu scriberentur termini ac fines omnium provmciarum ac regionům regni sui, quatenus unaquaeque sciret atque cognosceret fines et term i -nos provinciarum et regionům suarum. Congregans igitur omneš sapientes regni sui, locutus est eis de verbo hoc, sed nullus eo tempore inventus est, qui certam responsionem daret regi de hac re. Tunc rex, dei sapientia plenus, sano utens eonsilio, misit sapientes ac nobiles viros legatos ad venerabilem et aposto-licum virum, papam Stephanum, et ad imperatorem Constantinopohtanae urbis Michaelem11 rogans et petens, quatenus antiqua privilegia, quibus termini et fines provinciarum ac regionům seu terrarum scripti contineban-tur, mittere cum viris sapientissimis dignarentur. Dum autem legati regis"5 Romam venissent et verba regis papae Stephano intimassent, gaudio magno gavisus est papa venerabilis et maxime, quod occasione accepta mitteret sapi-entissimos viros, qui novellum ac tene-Tum regem adhuc in fide et populum eras pascerent ac satiarent pane eoelesti ac verbo vitae. Misit itaque vicarium
místo a aby znovu vystavěli města a místa, jež byla kdysi pohany rozbořena.9 Král také pojal úmysl, aby v jeho době byly znovu připomenuty a v paměť uvedeny nebo zapsány meze a hranice všech provincií a krajin jeho království, tak aby každá z nich znala a poznávala hranice a meze provincií a svých krajin. Shromáždil tedy všechny moudré muže své země a promluvil k nim o tom, ale v té době se nenašel nikdo, kdo by mohl dát králi v té věci bezpečnou odpověď. Tehdy král, naplněn boží moudrostí a učiniv dobré rozhodnutí10, vyslal moudré a vznešené muže jako posly ke ctihodnému a apoštolskému muži, papeži Štěpánovi,11 a k císaři města Konstantinopole Michalovi12 s naléhavou žádostí, aby mu ráčili poslat starodávné listiny, v nichž jsou obsaženy údaje o mezích a hranicích provincií, krajin či zemí, a spolu s nimi i velemoudré muže.13 Když pak přišli královští vyslanci14 do Ríma a sdělili papeži Štěpánovi králova slova, zaradoval se ctihodný papež velikou radostí, a to zvláště proto, že při té příležitosti mohl vyslat nadmíru moudré muže, aby krále, ve víře doposud nezkušeného a slabého, i jeho lid živili a sytili pokrmem nebeským a slovem pravého života. A tak vyslal svého vikáře Honoria, kněze-kardinála svaté
c Ch — I tako iskaše Budimir kralj Svetoga-puka, kako bi rasute gradove sazidai i napunio. stantinu.    e Ch — od kralja i Svetoga-puka
- ka césaru Koo-
K tomu cf. R. Hošek, Antique Traditions 80. Cf.: Rastislavi, bo, Moravhskyj k^nezi, boqomh ustimi,, s%věťh si,tvori. kap. XIV.
, Život Konstantina Fil.,
papeži Štěpánu . _ ______
K císaři Michaelovi III. poslal do Carihradu poselství Rostislav r. 863; o Svatoplukovi Ž M V.
13 Zmínka o právech může mít své kořeny v dobrých právech a zákonech Života Konstantina Fil., kap. XIV a Života arcibiskupa Metoděje, kap. V, stejně jako zmínka o velemoudrých mužích. Privilegium se může také vztahovat na list Industriae tuae r. 880, zaslaný papežem Janem VIII. Svatoplukovi, jde-li v této části o Velkou Moravu a nepromítají-li se zde už události chorvatské, z doby Branimíra, Tomislava nebo Krešimíra.
14 Vyslanci krále a Svatopluka (chorv. verze).
16 Prameny
242
•PRESBYTEŘI DIDCXEATIS REGMUM SGLA.VORUM
smím, Honoriurn nomine, sanctae Ro-manae ecclesiae presbyterům cardina-lem,1 cui et tradidit potestatem ligandi atque solvendi, evellendi et dissipandi, aedificandi atque plantandi, sicut moris est, quando per mundi partes legati seu vicarii a sede Romana mittuntur, et cum eo alios duos cardmales. Bpiscopos quoque iussit eum secům assumere, qui populo adnuc novello in fide, epis-copos sive ecclesias consecrarent et verbum vitae in eorum cordibus quoti-die seminarent.a
Advenientes itaque cardinales et episcopi invenerunt regem in planitie Dalmae,b a quo cum magno honoře et reverentia suscepti sunt. Tunc rex congregari in eadem planitie Dalmae omneš populos terrae et regni sui. Inter haec, dum populi congrégarentur, advenerunt legates nobiles et sapientes, missi ab imperatore Michaele, Leo et Joannes,0 et alii sapientes, qui a rege et cardinalibus honorifice suscepti sunt. Igitur omneš congregati, tam latina quam et sclavonica lingua qui loque-bantur, iussu Honorii apostolici vicarii et christianissimi regis Svatopelek,a per spatium dierum XII synodům fece-runt, in qua diebus octo de lege divina et sacra scriptura ac de statu ecclesiae tractatum est. Caeteris autem quatuor diebus de potestate regis, de ducibus et comitibus et centurionibuse et de statu
církve římské,15 a tomu dal i moc svazovat a rozvazovat, vyhlazovat a řozme-távat, stavět a sázet, jak je tomu zvykem, když jsou do světa krajů rozesíláni římským stolcem vyslanci nebo vikáři, a s ním dva jiné kardinály. Také mu poručil, aby si vzal s sebou biskupy, aby národu, ve víře dosud mladému, vysvětili biskupy nebo kostely a zasévali každodenně do jejich srdcí slovo pravého života.
A tak nalezli kardinálové a biskupové při svém příchodu krále na rovině Dalma,16 a byli jím přijati s velkými projevy úcty a vážnosti. Tehdy král poručil, aby se na téže planině Dalma shromáždil všechen lid jeho země a království. Zatím co se lid shromažďoval, dorazili vznešení a moudří poslové, vyslaní císařem Michaelem,17 Lev a Jan18 i jiní moudří mužové, a byli králem a kardinály uctivě přijati. A tak všichni shromáždění,19 jak ti, kteří hovořili latinským jazykem, tak ti, kteří hovořili jazykem slovanským, uspořádali na rozkaz apoštolského vikáře Honoria a nejkřesťanštějšího krále Svatopluka dvanáctidenní synodu, v níž, se po osm dní jednalo o božím zákoně a písmu svatém i o postavení církve. Ve zbylých čtyřech dnech se pak vedla řeč o moci krále, o vévodech, hrabatech, setnících a o postavení krále. Na oné synodě byly také v přítomnosti
• Ch — .sine nomine. a Ch — a toj da imiju oni Sveti-puk krípiti u vili 1 L, O — Dalma, Ch — ka se diše Hlivaj « Ch —esine nominibus      ň Ch — dobři král j Svetogo nauka.      e Ch — sine.
15 O Honoriovi není v souvislosti s Moravou nic známo. V čele kuriálních legací na Moravu stál r. 873 biskup Pavel, r. 886 biskup Dominik a_r. 899 arcibiskup Jan. Poněvadž kardinál tohoto jména není před 14. stol. znám, pokládá P. Šišic, Letopis 429—431, jméno Honorius za glosu 13. stol. v souvislosti s papežem Honoriem.
" Dalma, Hlivaj či Clivna se obvykle ztotožňovala s Duvnem. M. Barada, Topografija Porfiro-genetove Paganije, Starohrvatska prosvjeta, Nova serija II., 1928, 47 uvádí, že jde o Omiš.
17 Událost může spadat buď do doby vlády císaře Michaela III. (842—867) a Rostislavovy nebo do časů jeho nástupce Basileia I. a tedy Svatopluka I. (871—894).
18 L. Jelič (DuvanjsU sobor, Vjesnik hrvat-arheolog. društva, n. s. X, 1908—1909, 135—145) se oba vyslance pokusil ztotožnit s protospatarem a katepanem Leonem z 1.1067—1069 a spataro-kandidatem Joanem z r. 1076 v době chorvatského krále Petra Krešimira a před kralováním Demetera Zvonimira. Není také vyloučeno, že zde šlo o kuriálni legáty ankonského biskupa Jana a palestrinského biskupa Lva, poslané r. 924 na splitskou synodu.
19 Podle V. Mošina, Ljetopis 31 spadá konání Duvanjského soboru buď do doby 1) Brammira,. nebo 2) krále Tomislava, případně 3) do časů Petra Krešimira.
PRESBYTEŘI DIOOLEATIS iREGNUM SCLAVORUM
243
regis sermocinatum est. Relecta sunt et in eadem synodo antiqua privilegia, tam latina quam graeca, missa ab apostolico et ab imperatore, audienti-■ bus cunctis populis, de divisione pro-vinciarum ac regionům seu terrarum, sicuti ab antiquis imperatoribus scripta et ordinata fuerunt. Et placuit regi et cuncto populo. Finita XHa die, per manus Honorii vicarii et cardinahum atque episcoporum coronatus est rex atque  coronatus  more Romanorum regum' et facta est laetitia magna in populo et in universo regno eius. Post haec iussit rex, ut conseerarentur arehi-episcopi, unus in Salona et alius in Dioelia. Simihter et episcopi plnrimi consecrati  sunt   et  ecclesiae, quae destructae erant et violatae manebant, reaedificatae et consecratae sunt. Sta-tuit etiam rex, ut nullus perturbaret in aliquo „aliquam ecclesiam, aut haberet aliquam potestatem seu dominationem in aliqua ecclesia, nisi solus archiepisco-pus vel episcopus, cuius sub iure esset eadem ecclesia, qui vero aliter faceret,a regiam coronam* offenderet.
Post haec secundum continentiam privilegiqrum, quae lecta coram populo fuerant, scripsit privilegia, divisit pro-vincias0 et regionesa regni sui ac termi-nos et fines eorum hoc modo: ...
Unaquaque autem in provincia ba-num ordinavit, id est duoem, ex suis consaguineis fratribus, et supanos, id est comites, et sednicos, id est centurio-nes, ex nobilioribus earundem provin-ciarum. Dědit autem unicuique bano, id est duci, potestatem sub se habere
veškerého lidu přečteny starodávné listiny, jak latinské, tak řecké, poslané papežem i císařem, o. rozdělení provincií, krajin a zemí, jak byly sepsány a uspořádány dřívějšími císaři. A král i všechen lid je schválil. A když se skončil dvanáctý den, byl král rukama vikáře Honoria i kardinálů a biskupů korunován — byl korunován po způsobu králů římských20 — a nastala mezi lidem i v celém království veliká radost. Potom poručil král, aby byli vysvěceni arcibiskupové, jeden v Saloně a druhý v Dioklii. Rovněž byli vysvěceni i přemnozí biskupové — a chrámy, které byly strženy a stály dosud zneuctěny, byly znovu postaveny a vysvěceny. Král také rozhodl, aby nikdo nijak žádný chrám neporušoval a ani aby neměl žádnou moc či panství nad jakýmkoliv chrámem, leč jedině arcibiskup nebo biskup, pod jehož mocí by ten chrám byl, a že ten, kdo by jednal jinak, urazil by svým jednáním královskou korunu.21
Potom podle obsahu listin, které byly před lidem přečteny, sepsal listiny a rozdělil provincie22 a kraje23 svého království i jejich meze a hranice takto:
V každé provincii ustanovil pak ze svých pokrevních bratří bana, to jest vévodu,24 a ze vznešenějších obyvatel těch provincií župany, to jest hrabata,25 a setníky, to jest centuriony. Dal pak každému banovi, to jest vévodovi, moc míti pod sebou sedm setníků, aby ti podle práva a spravedlnosti soudili lid a vybírali poplatky a odevzdávali je
1 Ch — gardinali i biskupi s voljom svega puka posvetiše kralja i potvrdiše u kraljevstvo a Ch — protiva kralju i kiuni & Ch — svému kraljevstvu    c Ch — zemlje    ä Ch — županij'.
20 P. Šišic, Letopis 429 dává korunovaci do souvislosti s korunovací Štěpána Prvověnčaného r. 1217. Chorvatská verze má: posvětili krále a upevnili v kralování.
21 Chorv. verze: proti králi a koruně, „svému kraljevstvu". Regiam coronam ofjendere je pojetí nemožné před 13. stol.
22 Země.
23 Chorv. verze má župy.
24 Chorv. verze užívá pro knížete vedle názvu ban označení herceg.
25 Místo župan či hrabě (comes) užívá chorv. verze označení kněz (kníže).
244
PRESBYTEŘI DIOCLEATIS BEGNUM SCLAVOKUM
septem sednicos, qui recte ac iuste po-pulum iudicarent et tributa accipeient et banis praešentarent. Bani post haec medietatem regi peisolverent et medie-tatem sibi tenerent. Comitibus vero, id est supanis, iussit sub se habere unum sednioum, qui cum eo similiter iudicarent populum cum iustitia; et duas partes tributorum comites, id est supani, regi ut solverent, tertiam vero suo usui retinerent; banis autem sive ducibus nullam rationem facerent, sed rmusquisque teneret, et dominaretur supanis earundem provineiarum ac regionům, sed solo regi rationem red-derent. Multas leges et bonos mores instituit, quos qui velit agnoscere, lib-rum Selavorum qui dicitur ,,Methodius" legat,e ibi reperit qualia bona instituit rex benignissimus.
Itaque perfectis omnibus, cardinales et episcopi ac legati imperatoris, ac-cepta a Tegef licentia et agentes gratias dco et regi, cum honore magno et cum pluribus donis a rege datis, reversi sunt ad loca sua. Simihter banis et supani11 atque sednici011 noviter ordinati cum universo populo, laudantes deum et salutantes regem, abierunt nnusquisque in provinciam et regionem suam.
Regnavit praeterea rex sanctissimus XL annos et menses quatuor1 genuitque fdios et filias et septima decima die intrante mense martio mortuus est sepultusque est in ecclesia sanctae Marie in civitate Dioclitana honorifice cum magnis exequiis. Tunc congregan-tes  se populi lamentaverunt ilium
banům — a banové aby potom polovinu vypláceli králi a polovinu si podržovali. Hrabatům pak, to jest županům, přikázal, aby meh pod sebou jednoho setníka a ten aby s županem podobným způsobem spravedlivě rozsuzoval lid; a aby hrabata, to jest župani, vypláceli královi dvě třetiny poplatků, avšak jednu třetinu aby podržovali pro sebe, aby však banům, neboli vévodům, nedávali žádné vyúčtování, nýbrž aby si každý (vybrané poplatky) držel u sebe a vládl županům svých provincií a krajin a aby podávali (odevzdávali) vyúčtování toliko králi. Zavedl mnohé zákony i dobré obyčeje, a jestliže by je někdo chtěl poznat, nechť si přečte slovanskou laiihu zvanou Methodius a tam nalezne, co dobrého zavedl ten nadmíru laskavý král.26
A tak se po skončení toho všeho kardinálové, biskupové i císařovi vyslanci navrátili — se svolením krále27 a vzdávajíce bohu i králi díky — do svých krajů s velkými poctami a s přemnohými dary, které jim král věnoval. Stejně tak nově ustanovení banové,28 župani29 a setníci společně se vším lidem chválíce Boha a pozdravujíce krále, odešli každý do své provincie a do své krajiny.
Nej ctihodnější ten král vládl pak ještě po čtyřicet let a čtyři měsíce30 a zplodil syny a dcery; zemřel s příchodem sedmnáctého dne v měsíci březnu a byl důstojně a za slavnostních obřadů pohřben v chrámu svaté Marie
« Ch — knjige ke pri Hrvatih ostaše i pri njih se nahode cezi i bani.    11 Ch — knězové ch — šatnici.  1 Ch — '
a zovu se Metodios. tri
' Ch — kralja i Sveřoga-puka.   e Ch — her-
26 Chorv. verze: knihy, které zůstaly a jsou u Chorvatů a nazývají se Metodios. F. Šišic, Letopis 134 pokládal celou pasáž za pozdější glosu 13. stol. V. Mošin, Ljetopis 30 uvádí, že Methodius je název nomokánonu arcibiskupa Metoděje, přeloženého jím na Moravě za krále Svatopluka, cf. Život arcibiskupa Metoděje, kap. XV. J. Vašica, Metodějův překlad nomokánonu, Slávia 24, 1955.
27 Chorv. verze: krále i Svatopluka.
28 Chorv. verze: vévodové a banové.
29 Chorv. verze: knězové (knížata).
30 Chorv. verze: čtyřicet let a tři měsíce. Svatopluk stál v čele Velké Moravy 23 let. Předtím spravoval delší čas východní oblasti.
PRESBYTER! DIOOLEiATIS iPjEGNUM SOĽAiVORUM
245
flentes. Et in eadem eccleisa, in qua sepultus est, elevaverunt3- lilium eius Svetolicum;b ibique consecraťus et coronatus est ab archiepiscopo et episcopis. Ex ilia denique die mos adolevit, ut in eadem ecclesia elige-rentur et ordinarentur omneš reges huius terrae.
v městě Dioklei. Tehdy se shromáždil lid a s nářkem jej oplakával. A v témž chrámě, v němž byl pohřben, pozvedli na trůn31 jeho syna Svetolika32 a ten tu byl posvěcen a korunován od arcibiskupa a biskupů. Od onoho pak dne se ustálil zvyk, aby byli v tomto chrámě vybíráni a ustanovováni všichni králové této země.
X Igitur Svetolicus, accepto regno, secutus est vestigia patris sui et ambu-lavit in via mandatorum domini pacem-que cum omnibus habuit. Genuit filios et filias et XII anno regni suic mortuus est regnavitque VLadislavus11 filius eius pro eo.
X A tak Svetolik, přijav královskou vládu, kráčel ve stopách svého otce a šel po cestě přikázání Páně a žil v míru se všemi. Zplodil syny a dcery a ve dvanáctém roce33 své vlády zemřel a po něm kraloval jeho syn Vladislav.34
a Ch — proslaviše za kralja i gospodina L et O -Vladislav.
sfetolicus .   e Ch — sedemnadesete liti sedám miseei.   ä Ch — Stipaa
31 Chorv. verze: byl provolán za krále a pána.
Zdá se, že název Svetolik souvisí s řeckým označením StpevToreXixo?, používaným pro Svato-
32 pluka I. v díle Konstantina Porfyrogeneta, De administrando imperio, c. 40,41. Souvisí-li jméno Svetolik s Moravou, může jít o Svatopluka H., kontaminovaného s Mojmírem II.
33 Mojmír" II. vládl patrně 12 let (894—906). Chorv. verze má: 17 let a tři měsíce.
34 Chorv. verze: Štěpán Vladislav. ~
- 246
ANNALISTA SAXO SASKÝ LETOPISEC
Tento letopisec, o jehož osobě nevíme nic určitého a na jehož saský původ usuzujeme z toho, že věnuje mnoho pozornosti saským dějinám, sestavil začátkem 2. poloviny 12. stol. rozsáhlé světové dějiny, které zahrnují léta 741 až 1139. Jde o rozsáhlé kompilační dílo, zakládající se na znalosti mnoha starších pramenů, z nichž autor často čerpal téměř doslovně. Opírá se zejména o starší saské kronikáře j. 0 Widukinda, Thietmara, Adama Brémskeho, ale i o jiné prameny, j. o Ann. Fuidenses, Ann. Hildesheimenses (a o letopisy s těmito spřízněné), o Reginona, Ekkeharda, ba i o Kosmu, a zřejmě používal též nějakých dnes ztracených halberstadtských letopisů (z jeho zájmu o dějiny, halberstadtské diecéze se usuzuje, že snad v Halberstadtu přímo působil). Je zajímavé, že v pozdějších letech bylo tuto dílo přes svou velkou pramennou cenu téměř neznámo.
Použitý text: Annalista Saxo, ed. G-. Waitz, MG-H SS VI 542—777.
Annalista Saxo
796 Henricus dux Foroiulanorum, missis hominibus suis cum Wonomiro Sclavo in Pannoniam, Iringum Avaro-rum principem, longis retro temporibus quietum, civili bello fatigatis inter se principibus, improviso exspoliavit.
803 ... His dispositis, Bawariam pro-fectus, ac Pannoniorum causis compo-sitis, Aquis reversus est; et ibi natale Domini celebravit.
Saský letopisec
796 Jindřich, vévoda friaulský,1 poslal své lidi se Slovanem Vonomirem do Panonie a znenadání vyplenil Iringa,2 knížete3 národa Avarů, dlouho předtím pokojného, když se knížata navzájem oslabila občanskou válkou.4
803 ... Když zařídil1 tyto věci, odebral se do Bavor, a uspořádav záležitosti týkající se Panonií, vrátil se do Cách a tam oslavil Narození Páně.2
796
1 Friaul (Čedad), dnešní Cividale.
2 Jméno knížete Iringa je zkomolenina z názvu „hring".
3 Jde o nevhodnou vsuvku, která vznikla z neporozumění předloze.
4 O události Ann. reg. Franc, ad a. 796.
803
1 Císař Karel Veliký (768-814).
2 Ann. reg. Franc, ad a. 803.
ANNALISTA SAXO
247
les 805 Caganus princeps Avarorum impe-ratorem adiit, postulans sibi dari locum ad inhabitandum inter Sabariam et Carantanum, quia propter infesta-tionem Selavorum in pristinis sedibus. manere non poterat; quem imperator benigně suscepit, eiusque precibus fa-vit. Eodem tempore misit exercitum cum filio suo Karolo super Sclavos qui dicuntur Boemii; qui omnem terram eorum depopulantes, ducem eorum, qui appellabatur Lecho, occiderunt.
see 806 Sclavisque compressis ex hac parte, Boemos cum Bawariis et Alaman-nis aggreditur, eorumque terram ex proxima parte vastavit.
668 811 Imperator itaque, pace cum Hem-mungo firmata et plaeito generali Aquis. habito, secundum consuetudi-nem in tres partes regni sui totidem exercitus misit; unum trans Albiam in Linones, qui et ipsos vastavit et cast-rum Hobuochi superioři anno a Wilzis destructum restauravit; alteram in Pannoniam ad controversias Hunorum ac Selavorum finiendas direxit; tertium super Britones ad eorum perfidiam puniendam misit . . .
Fuerant etiam Aquis adventům eius praestolantes, qui de Pannonia vene-runt, Canizave princeps Avarorum et Thudun et alii  principes ac duces
805
805 Kagan,1 vládce Avarů, se obrátil na císaře2 s požadavkem, aby mu dal k obývání místo mezi Sabarií a Kar-nuntem, ježto pro nájezdy Slovanů nemohl setrvávat v dřívějších sídlech; císař ho milostivě přijal a vyhověl jeho prosbám.3 V téže době poslal vojsko se svým synem Karlem proti Slovanům, kteří se nazývají Cechové; to zpustošilo celou jejich zemi a usmrtilo jejich vévodu, který se nazýval Lech,4
806 A po potlačení Slovanů1 napadl z této strany spolu s Bavory a Atamany Cechy a nej bližší část jejich země zpustošil.2
811 A tak když císař1 uzavřel mír s Hemingem2 a uspořádal podle zvyku obecný sněm v Cáchách, poslal do tří částí své říše stejný počet vojsk; jedno přes Labe proti Liňanům, které jednak zpustošilo jejich území, jednak obnovilo hrad Hôhbeck, zbořený předešlého roku Velety, druhé poslal do Panonie, aby učinilo konec sporům mezi Huny3 a Slovany, třetí odeslal proti Britům,4 aby ztrestalo jejich věrolomnost ... Jeho5 příchod očekávali v Cáchách také příchozí z Panonie, chán Izauci,6 vládce Avarů, tudun i ostatní vládcové a vévodové Slovanů bydlících kolem Dunaje,7 kterým veli-
1 Šlo o kapkaná jménem Theodor.
2 Karla Velikého.
3 K tomu Ann. reg. Franc, ad a. 805.
4 O těchto událostech dále Ann. Melt. (priores) a Ghron. Moissiac. ad a. 805. 806
1 Karel Veliký.
2 Ann. reg. Franc, ad a. 806.
811
1 Karel Veliký.
2 Králem Dánů.
3 Avarů.
4 Britové v Bretagni.
5 Karla Velikého.
6 K názvu,chán Izauci a celé události Ann. reg. Franc, ad a. 811. ' Šlo o vévody Slovanů na sever od Dunaje, případně i v Posáví.
248
ÄNNALISTA SAX'O
Selavorum circa Danubium habitan-titrm, qui a ducibus Francorum, qui in Pannonias missi fuerunt, ad praesen-tiam  imperatoris iussi sunt venire.
846 Lodowicus rex Germaniae Pan-noniam subegit, et Bebemos domum rediens vastavit.
855 Expeditio Lodowici regis Germaniae fuit contra Eatzidum Marabensium regem in Morawiam.a
860 His temporibus Lodowicus rex Germaniae plurima bella strenuissime ges-sit adversus Selavorum gentes. Siqui-dem Marahensium regna ingressus, armis cuneta perdomuit, capto eorum principe Rastiz, cui etiam propter violata foedera oculos erui iussit.
876 Post haec convenerunt supradicti tres fratres in loco qui dicitur Sualivelt, et ibi diviserunt paternum regnum. Karlomannus sortitus est Bawariam, Pannoniam et Garuntum, quod cor-rupte Carantanum dicitur, neenon et regna Slavorum Behemensium et Marabensium; Lodewicus orientalem Franciám, Turingiam, Saxoniam, Fresiam et partem regni Lotbarii; porro Karolo Alemannia in partem cessit et aliquae civitates ex regno Lotbarii.
tele Franku přikázali, aby se dostavili k císaři.
846 Ludvík, král Germánie,1 si podmanil Panonii2, a vraceje se domů zpustošil Cechy.3
855 Uskutečnila se výprava Ludvíka, krále Germánie, na Moravu, proti Rostislavovi,1 králi Moravanů.
860 V tom čase podnikl Ludvík, král Germánie, velmi rázně přemnohé války proti slovanským národům. Vpadl totiž do království1 Moravanů, zbraněmi všechno pokořil a zajal jejich vládce Rostislava, jemuž dal nadto pro porušení smluv vypíchnout oči.2
876 Potom se sešli tři zmínění bratři1 na místě, které se nazývá Schwala, a tam si rozdělili otcovské království. Karloman dostal jako úděl Bavory, Panonii a Karnuntum, jež se chybně nazývá Karantanum, a rovněž i (obě) království2 Slovanů, Čechů a Moravanů; Ludvík východní Franky, Durynsko, Sasko, Frísii a část království Lota-rova; a konečně Karlovi připadla Alamanie a některá města z království Lotarova.3
a in Morawiam.
846 \
1 Ludvík Němec (830/843-876). \
2 Jde o zprávu, týkající se území na sever od Panonie, tj. Velké Moravy. \
3 O události Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a 846. \
855
1 O úspěchu Moravanů Ann. Fuld. ad a. 855. 860
1 Jde o plurálový tvar: regna.
2 Událost náleží do r. 870; Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 870, zvláště Reginonis Chron. ad a. 860, odkud je zpráva s chybným zařazením přejata.
876
1 Synové Ludvíka Němce: Karloman, Ludvík a Karel.
2 Jde o plurálový tvar.
3 Reginonis Chron. ad a. 876.
ANNALISTA SAXO
249
. 585
587
880 Karlomannus . . . plurima quippe bella in regnis Slavorum gessit, semper triumphavit.
890 Arnulfus rex Zuendibolh Marahensium Slavorum regi ducatum Boemiae concessit. Nam etiam ante regnum regi farniliäris fuerat, et filium eius de pellice a sacro fonte susceptum Zuendibolc äppellari fecerat. Unde Boemii, suae gentis principes habere soliti, fidem Francis devotissime servatam relique-runt, et Zuendibolh de adiectione alterius regni praesumens, rebellavit. Arnulfus in auxilium vocavit gentem scelestissimam Ungarorum, retro seeulis ignoratam, a Scithia, quam Tanais sua refusione in immensum porrigit, tunc egressam .. . Inde Hungarorum gens a fimtimis sibi Pecenacis expulsa, vale-dicentes patriae, primo per Panno-niorum et Avarům solitudines venatu ac spatione victum quaerebant, deinde Carantanorum, Marahensium et Bul-garum fines irruperunt, paucos gladio, sagittis multa milia perimentes, quas corneis areubus tanta arte dirigunt, ut ,'praevideri non possint. In acie praeliari et urbes expugnare nesciunt. : Intolerandi essent, si quantus impetus, tanta eis perseverantia esset. Pugnant procurrentibus equis aut terga danti-
880 Karloman... svedl totiž přečetné války v královstvích Slovanů a vždy zvítězil.1
890 Král Arnulf postoupil Svatoplukovi, králi moravských Slovanů, vé-vodství Čechy. Neboť1 již před kralováním2 byl důvěrným přítelem krále3 a jeho syna, kterého měl4 ze souložni-ce, — pozvednuv ho z posvátného pramene —dal5 nazvat Svatoplukem. Proto Cechové, zvyklí mívat knížata ze svého národa, upustili od věrnosti, kterou Frankům velmi oddaně zachovávali, a Svatopluk nabyl po získání druhého království odvahy a vzbouřil se.6 Arnulf zavolal na pomoc nej-zločinnější národ Maďarů,' v minulých stoletích neznámý, jenž tehdy přišel ze Skýtie, která se rozkládá do nedozírna proti proudu řeky Donu8... Odtamtud byl kmen Uhrů vyhnán svými sousedy Pečeněhy, rozloučil se s vlastí a nejprve si hledal obživu v lovu a ho-nitbě v pustinách Panonů a Avarů,0 potom vtrhl do končin Korutanců, Moravanů a Bulharů a nemnohé zahubil mečem, tisíce však šípy, jež vysílají Maďaři z luků, zhotovených z rohů, s tak velkým uměním, že je nelze předem postřehnout. Nedovedou však bojovat v šiku a dobývat měst. Nebylo
1 Reginonis Chron. ad a. 880. O zmíněných bojích Ann. Fuld. a Ann. Bertin, k době jeho života: 890
1- Svatopluk.
^ Ante regnum se v této souvislosti může vztahovat jen na Svatopluka a znamená obecně období .před nástupem Svatopluka k moci, tj. před bitvou u urbs antiqua Rastizi v červenci r. 871, Ann. Fuld. ad a. 871. Celou pasáž převzal Annalista Saxo z Reginonis Chron. ad a. 890 v tom v smyslu, že slova Reginonova o povýšení do hodnosti království (in regni fastigio sublimare) • vztahoval — jak zřejmě nebylo ani jinak možné — bez rozpaku na Svatopluka. Tato skutečnost dává za pravdu názoru, že Regino mínil uvedenými slovy Svatopluka a nikoli Arnulfa, k tomu Havlík, Zwentibald rex Marahensium 118. :■
3 Arnulfa.
4 Arnulf.
5 Svatopluk. 1
6 Zpráva je převzata z Reginonis Chron. ad a. 890, která shrnula k tomuto datu i události z 1. 891—893. Zpráva se patrně týká nejvíce r. 891, Ann. Fuld. ad a. 891.
^ Maďaři přispěli Arnulfovi na pomoc r. 892, Ann. Fuld. a ^4»». Sangall. ad a. 892. . ..Reginonis Chron. ad a. 889, odkud je celá zpráva o Maďarech převzata. ^ O těchto pustinách Regin. Chron. ad a. 889, pozn. 2.
250
ANiNALISTA SAXO
ANNAHSTA SAXO
251
bus; saepe fugam simulant, nee pug-nare diu possunt, praelia in ardore certaminis deserunt, quae paulo post ex fuga repetunt, ut cum vicisse te putes, tunc discrimen subeundum sit. Vi-vunt non bominum sed belluarum more carnibus crudis et sanguinis baustu; corda bominum quos oapiunt particula-tim dividentes, pro remedio devorant; nulla miseratione flectuntur; capillum usque ad cutem ferro caedunt; super equos ire, consistere, colloqui et meditari solent; liberos ac servos suos equitare et sagittare magna industria docent. Inge-nia tarn viris quam feminis tumida, seditiosa, fraudulenta, procatia; semper in externos motus aut domesticos in-quieti, nátura taciti, ad faciendum quam dicendum promptiores. Ab eis non solum memoratae regiones,, sed etiam Italiae regnum est vastatum. Usque ad Ainulfum interpositionibus quas clu-suras vulgus nominat separati, nec ad occidentalem plagam nec ad meridia-nam babuerant exeundi facultatom. His depulsis, Arnulfus per Ungaros Zven-dibolb vicit, cum exercitu Marabense regnum ingressus, cuncta quae extra urbes repperit demolitus est. Cumque fructiferae arbores radicitus ex|cideren-tur, Zuendibolh pacem poposcit, et dato filio obside, sero promeruit. Arnulfus secure potitus est imperio. Un-gari observato exitu et contemplati regiones, malum cordibus, quod post in propatulo claruit, machinabantur.
891 Arnulfus rex in extremitatibus Bawariae morabatur, insolentiam Sla-vorum reprimens.
by jim možno odolat, kdyby byli tak vytrvalí, jako jsou útoční. Bojují na konícb pádících vpřed nebo prchajících zpět; často předstírají útok a nedovedou dlouho bojovat, v zápalu boje opouštějí bitvu a brzy nato se do ní z útěku vracejí, že tehdy jsi nucen vybojovat rozhodnou bitvu, když se již domníváš, že jsi zvítězil. Živí se ne jako lidé, ale jako divoká zvířata, syrovým masem a pitím krve; srdce lidí, které zajmou, rozdělují na části a pojídají je jako lék; nedají se obměkčit žádným soucitem; vlasy si holí nožem až na kůži; na koních mají ve zvyku se pohybovat, stát, hovořit i přemýšlet; s velkou pílí učí své děti a otroky jezdit na koních i střílet z luku. Jak muži, tak ženy jsou povahy vzpurné, odbojné, iiskočné a drzé; vždy jsou nekhdní se sklonem k vnějším i domácím rozbrojům, od přírody jsou mlčenliví, spíše ochotni k činům než k řečem. Ti zpustošili nejen zmíněné již krajiny, nýbrž i italské království. Až do doby Arnulfovy byli odděleni překážkami, které lid nazývá zátarasami, a neměli možnost vyrazit ani na stranu západní ani na stranu jižní. Po jejich odstranění porazil Arnulf pomocí Maďarů Svatopluka a vtrhnuv s vojskem do moravského království, rozbořil všechno, co našel mimo města.10 A když byly ovocné stromy z kořene vyvráceny, Svatopluk požádal o mír, a dav syna jakožto rukojmí, pozdě ho dosáhl.11 Arnulf pokojně spravoval říši. Maďaři zpozorovavše výsledek a prohlédnuvše krajiny, strojili v srdcích zlo, což později vyšlo najevo.
891 Král Arnulf dlel na pomezí Bavor a potlačoval tu zpupnost Slovanů.1
10 Událost se vztahuje jak u Regina (k r. 890), tak i u Annal. Saxo ad a. 890 k r. 892, Ann. Fuld. ad a. 892. Viz též ídudprandi Antapodosis 113.
11 Jde o Reginonovu licenci převzatou Annal. Saxo, Reginonis Chron. ad a. 890, pozn. 2.
891
1 O tom, že zpráva souvisí buď s 1. 891—893 nebo s r. 897, viz Reginonis Chron. ad a. 891.
893 Zuendibolh rex Marahensium Sla-vorum, vir inter suos prudentissimus et ingenio callidissimus, diem clausit externum. Non desunt scripta quedam, quae de ipso testantur, quod rebellionis ■ Sue penitencia ductus, spreto seculo, patriam reliquerit, ac divinis obse-quiis se subiciens, in cetu religiosorum vite rehquum egerit. ... Kegnum Zuendebalchi fihi eius pauco tempore infeliciter tenuerunt, Üngaris omnia populantibus.
6«o 901 Arnulfi morte intellecta, incursio Ungarorum ad excidium gentium ad meridiem et occasum degentimn exori-tur, quorum infausto auxilio Arnulfus potiebatur imperio, destructo ingenti vallo in Pannonia, quo Karolus Magnus barbaras nationes circumcluserat.
591   906 Ungari a Marahis caeduntur.
893 Svatopluk, král moravských Slovanů, muž mezi svými nejrozvážnější a duchem nejbystřejší, zemřel.1 Nechybějí jakési záznamy, které o něm svědčí, že z lítosti nad svým vzbouřením pohrdl světským životem, opustil vlast a oddav se službě boží, prožil zbytek svého života ve společenství mnichů.2 ... Svatoplukovo království drželi jeho synové nešťastně po krátkou dobu, neboť Maďaři všechno zpustošili.3
901 Když se roznesla zpráva o smrti Arnulfově,1 uskuteční se k záhubě národů, žijících na jihu a západě, vpád Maďarů,2 s jejichž neblahou pomocí se Arnulf zmocnil vlády, dav strhnout v Panonii ohromnou hradbu, jíž Karel Veliký obklíčil barbarské národy.
906 Maďaři jsou potřeni ód Moravanů.1
893
1 Zpráva je převzata z Regin. Chron. ad a. 894, kam také správně náleží.
2 Tuto část převzal Annal. Saxo patrně z Cosmae Chron. Boem. I 14.
3 "Uvedená věta pochází z Regin. Chron. ad a. 894.
901
1 Zemřel 8. prosince 899.
2 Jde o nájezd Maďarů do Itálie a do Bavor v 1. 899—900. 906
1 Zpráva náleží buď k r. 902 (Ann. Fuld. ad a. 902),V. Novotný, České dějiny 1/1,434—435) nebo skutečně Annal. Saxo zaznamenal, odjinud však nezjistitelnou, porážku Maďarů na Moravě r. 906, L. Havlík, O politických osudech 136.
252
ANNALE S G RAD I CENSE S LETOPISY HRADIŠŤSKÉ
Jsou nazvány podle kláštera sv. Štěpána na Hradisku u Olomouce, kde je ve 12. stol. složil neznámý autor. Dílo je až do r. 893 výtahem z Ekheliarda, vlastní Letopisy zahrnují léta 894—1145 a jsou kompilací z více pramenů. Vedle EKkéharda, kterého užívají áž do r. 999, čerpají zejména z Kosmy a jeho vyšehradského i sázavského pokračovatele (do r. 1140) a mimoto ze zdá, že jejich autor měl alespoň od r. 1095 po ruce i nějaké místní letopisy. Konec díla je poměrně samostatný. Na Letopisy hradištské přímo navazují tzv. Annaíes Opatomoenses — Letopisy opatovieké (Opatovice nad Labem), které zahrnují s mezerami léta 1146—1163.
Použitý text: Annales Gradicenses et Opatowicenses, ed. W. Wattenbach, MGH SS XVII 643—653 (srov. i Letopisy Hradištsko-Opatovické, ed. J. Emler, ERB II386—400).
Annales Gradicenses
894 Borivoi est baptizatus primus dux Boemiae catholicus, patris nomine Goz-tivit filius ... ab his predictis genitus ut iam dictum est felicis memoriae dux Borivoi feliciter est baptizatus; ante cuius tempora Arnolfus Zuatopluk filio suo Moraviensium et Boemiensium a. D. 890 concessit ducatum. Hac ipsa tempestate Cyrillus et Methudius inven-tisBulgarorumlitterisverbumDeipredi-caverunt Moravicis. Eodem vero anno
Letopisy hradištské
894 Byl pokřtěn Bořivoj, první český vévoda1 křesťanský, syn otce jménem Hostivíta2 ... a z nich právě uvedených pocházel, jak již bylo řečeno, vévoda Bořivoj blahé paměti, jenž byl šťastně pokřtěn. Před jeho vládou3 svěřil Arnulf léta Páně osmistého devadesátého vévodství Moravanů a Čechů4 svému synu Svatoplukovi.5 V téže době hlásali Moravanům slovo boží Cyril a Metoděj,6 když předtím
894
1 Vévoda Čech.
2 Cosmae Ghron. Boem. I 10, 14. Kosmovo vročení křtu není správné.
3 Svatopluk vládl současně s Bořivojem; obrat „před jeho dobou" upomína na Reginona z Priimu k r. 890, odkud zřejmě prostřednictvím Kosmovým pochází i další znění zprávy.
4 Reginonis Ghron. ad a. 890, kde se však vypráví, že Arnulf postoupil králi Svatoplukovi vévodství Čechů; dále Cosmae Ghron. Boem. I. 14.
5 Jde o mylné ztotožnění Svatopluka s lotrinským králem Zwentibolchem (Svatoplukem), synem Arnulfovým, jemuž byl moravský Svatopluk kmotrem.
6 Konstantin-Kyril působil na Moravě v 1. 863/864-867, Metoděj, kromě toho od 1. 869/870 (kromě věznění ve Švábsku) do r. 885.
6«
.ANNALES GRADICENSES
253
quo dux Boemie prefatus Borivoi est baptizatus, Zuatopluk predictus rex Moravie, monachus factus est in Zober quodam cenobio Pannoniae, sed quot annis ibi vixerit posteritas certitudi-nem non accepit.
900 Arnolfus imperátor obiit, moxque eodem anno Ungari morte illius audita collecto permagno exercitu Moraviano-rum gentem, quam illorum auxilio Arnolfus imperátor sibi subdiderat, inyadunt sibique vendicant. Baioario-rum quoque fines occupant, castella , diruunt, aecclesias igni consumunt, populos iugulant, et ut magis magisque timeantur, interfeetorum sese sanguine potant.
vynalezli bulharské písmo. Téhož roku pak, když byl zmíněný již Bořivoj, vévoda český, pokřtěn, stal se řečený již král moravský Svatopluk mnichem7 v Zoboru8, jakémsi panonském klášteře, ale potomstvo nedošlo jistoty, kolik let tam žil.
900 Zemřel císař Arnulf1 a brzy, v témž roce, Madaři, když uslyšeli o jeho smrti, seberou převeliké vojsko, napadnou národ Moravanů, který si císař Arnulf podrobil s jejich pomocí,2 a podmaní si jej, obsadí také končiny Bavorů,3 rozboří hrady, sežehnou chrámy, hubí obyvatelstvo, a aby se jich lidé více a více báli, napájejí se krví zabitých.
7 Rok 894 je úmrtním rokem Svatopluka.
8 O této tradici Cosmae Ghron. Boem. I 14.
900
1 Císař Arnulf zemřel v r. 899. :
2 Arnulf napadl bez úspěchu Moravany s pomocí Madarů r. 892, Ann. FvM. a Ann. Sangall. ad a. 892. Zpráva Ann. Grad. odpovídá údajům, které přináší AnnalistaSaxo ad a. 890 a před ním Reghwnis Ghron. ad a. 890 a 894. Z Puldských letopisů k 1.892—893 neplyne nic, co by nasvědčovalo zprávě Ann. Grad.
3 O nájezdu Maďarů proti Bavorům Ann. Fuld. ad a. 900.
254
HEIMOLDI PRESBYTER! CHRONICA SLAYORUM KNĚZE HELMOLDA KRONIKA SLOVANŮ
255
ANNALES SANCTI RUDBERTI SALISBURGEN SES S O LNO HRADSKÉ LETOPISY SVATÉHO RUDPERTA
Kronika je dílem Helmolda, který byl mnichem v klášteře Bosau (Buzov) v Holštýnsku (zemřel po r. 1177). Je rozdělena do dvou. knih; začíná se informacemi o slovanských kmenech i sídlech a výkladem o obrácení Sasů na víru za Karla Velikého a končí rokem 1171. Autor se vé své Kronice opírá často zejména o Adama Brémskeho a BTckeharda, mnoho však čerpal i z listin a z ústních informací.
Použitý text: Helmoldi -presbyteři Chronica Slavorum, ed. J. M. Lappenberg — G-. H. Pertz, SRG, Hannoverae 1868 (srov. i Helmoldi presbyteři Chronica Slavorum, edi, J. M. Lappenberg—L. Weiland, MGH SS XXI 1—99). Český překlad Kroniky vydal v Praze r. 1947 K. Vrátný s názvem Helmolda, kněze buzovského, Slovanská kronika.
Helmoldi presbyteři Chronica Slavorum
11 Sclavorum igitur populi multi sunt habitantes in litorě Baíthici maris ... Hoc mare multe circumsedent nationes. Dani siquidem ac Sueones, quos North-mannos vocamus, septentrionale litus et omneš in eo continent insulas. At litus australe Sclavorum incolunt nationes, quorum ab oriente primi sunt Ruci, deinde Poloni, habentes septen-trione Pruzos, ab austro Boemos et eos qui dicuntur Moravi sive Karinthi atque Sorabi. Quodsi adieceris Ungari-am in partem Sclavanie, ut quidam volunt, quia nec habitu nec lingua discrepat, eousque latitudo Sclavice lingue succrescit, ut pene careat estima-tione.
II
1 Cf. Adam. Brem. II, 21, 19.
Kněze Helmolda Kronika Slovanů
II... Tedy na pobřeží Baltického moře bydlí mnohé slovanské kmeny... Kolem tohoto moře sídlí mnohé národy. Neboť Dánové a Švédové, které nazýváme Normany, drží severní břeh a k němu přiléhající ostrovy. Jižní břeh obývají pak národy Slovanů, z nich první od východu jsou Rusové, pak Poláci, kteří mají na severu Prusy, na jihu Cechy a ty, kteří se nazývají Moravané nebo Korutánci a Srbové. A jestliže bys připojil na stranu Slovanů Uhry — jak někteří chtějí, protože se neliší ani vzezřením ani jazykem1 — vzroste velikost slovanského jazyka do té míry, že se téměř vymyká možnosti odhadu.
Jde o solnohradské letopisy, které se ve svém základě opírají o společnou předlohu s Ann. Mellicenses a až do r. 1186 je potom pojí těsné a přímé příbuzenství s Ann. Admun-tenses, Ann. Garstenses i s některými dalšími texty z Kremsmůnsteru a z Altaichu; v tom se asi již uplatnil vliv nějaké nezachované solnohradské (nebo admontské?) kompilace, která vznikla kolem r. 1180 z rozmanitých pramenů (mimo jiné i s použitím starších solno-hradských předloh, které se uplatňují např. v Ann. luvavenses maximi). Později bylo k Letopisům připojeno několik pokračování.
Použitý text: Annales sancti Budberti Salisburgensis, ed. W. Wattenbach, MGH SS IX 758—823.
Annales sancti Rudberti Salisbnrgenses
Solnohradské letopisy svatého Rúdperta
655 Dagobertus rex misit exercitum in Karinthiam contra Samonem Sclavum, qui negociatores eius occiderat.
655 Král Dagobert poslal vojsko do Korutan proti Slovanovi Sámovi, který zabil jeho kupce.1
805 Imperator per ŕHium suum Karo-lum Boemos subicit.
890 Arnolfus Nortmannos delevit, Zu-endeboldum de Moravia vicit.
805 Císař si prostřednictvím svého syna Karla podmanil Cechy.1
890 Arnulf rozdrtil Normany a porazil Svatopluka z Moravy.1
Garante, c.
655
1 Fredegarii Ghron. IV, c. 68; Conversio Bi 805
1 Ann. reg. Franc, Ann. Mett. (priores) a Ghron. Moissiac. ad a. 805. 890
1 O boji Arnulfa se Svatoplukem Beginrmis Ghron. ad a. 890 a 894, Ann, Fuld. ad a. 892, 893
256
ANNALES MAGDEBURGENSES LETOPISY MAGDEBURSKÉ
Byly sepsány koncem 12. stol. neznámým mnichem v Magdeburgu; dříve se často uváděly pod.názvem GkronograpTius Saxo. Letopisy zahrnují události od narození Kristova až po r. 1188 a mají charakter kompilačního díla s mnoha rozmanitými závislostmi.
Použitý text: Ánnales Magdeburgenses, ed. G. H. Perťz, MGH SS XVI, 105—196.
Annales Magdeburgenses
137 8 05 Imperator misit Karolum filium smím in Boemiam, qui, depopulatis omnibus, ducem terre illius nomine Lechonem occidít, indeque regressus ad patrem, in Vosego silva venatui studentem invenit.
337 811 Imperator pace cum Hemmingo rege Danorum firmata et placito generali Aquisgrani habito, in tres partes regni sui totidem exercitus misit, unum trans Albiam in Limones, qui et ipsos vastavit et castellum Hochburi superioři anno a Wilds destructum restaura-vit; alterum in Pannonias ad controver-sias Hunorum.et Sclavorum finiendas; tercium in Brittones ad perfidiam eo-rum puniendam; qui omnes prospere egerunt.
805
1 Karel Veliký.
2 Antl. reg. Franc, Ann. Mett. (priores) a Ohron. 811
1 Karel Veliký.
2 Avarů.
8 Do Bretagne.
i:.Ann- reg. Franc, ád a. 811. "
Letopisy magdeburské
805 Císař1 poslal svého syna Karla do Cech, a ten když všechno zpustošil, zabil vévodu oné země jménem Lecha, a vrátiv se odtud k otci,2 nalezl ho ve Vogézském lese, jak se věnuje lovu.
811 Když císař1 uzavřel mír s dánským králem Hemmingem a uspořádal obecný sněm v Cáchách, poslal do tří částí své říše stejný počet vojsk; jedno přes Labe proti Liňanům, které jednak zpustošilo jejich území, jednak obnovilo hrad Hohbeck, zbořený předešlého roku Velety; druhé poslal do Panonií, aby učinilo konec sporům mezi Huny2 a Slovany; třetí pak poslal proti Britům,3 aby ztrestalo jejich věro-lomnost: všechna tato vojska si vedla úspěšně.4
Moissiac. ad a. 805.
138
ANNALES MAGDEBURGENSES
257
846 Ludowicus rex, filius Ludowíci, Parmoniam subegit, indeque reversus Boemios vastavit.
860 Lodowieus senior, frater Lotharu imperetoris, bella plurima strennuissi-me peregit contra Selavos. Siquidem Maiahensiuma regna ingressus, armis cuncta perdomuit, captoque principe nomine Rastiz, eum cecari fecit.
846 Král Ludvík,1 syn Ludvíkův,2 si podmanil Panonii, a vraceje se odtamtud, zpustošil Cechy.3
860 Ludvík starší,1 bratr císaře Lotara, vedl velmi rázně přemnohé války proti Slovanům. Když totiž vpadl do království Moravanů, zbraněmi všechno pokořil, jejich vládce jménem Rostislava zajal a dal osplepit.2
ľRamahensium cod.
846
1 Ludvík Němec.
2 Císaře Ludvíka Pobožného. „
3 Podmanění Panonie se týká výpravy Ludvíka Němce na Moravu; v Čechách utrpěla Ludvíkova vojska těžké ztráty, Ann. Fuld. a Ann. Bertin, ad a. 846.
860
1 Ludvík Němec.
2 Událost se týká r. 870, Ann. Fuld. a Ann.
Bertin, ad a, 870.
11 prameny
6
258
CHRONICA MAGNI PRESBYTER!
259
CHRONICA COLIECTA A MAGNO PRESBYTERO KRONIKA SESTAVENÁ KNĚZEM MAGNEM
Kronika popisuje události od narození Kristova po rok 1195. Jde vlastně o přepracování Letopisů reichersberských (Ann. Reicherspergenses), jež pořídil v 2. pol. 12. stol. —■ hned v několika podobách — reichersberský presbyter Magnus (ve své původní versi sahaly Ann. Reicherspergenses do r. 1167). Na Magnovu kroniku navázalo pak ještě pokračování, dovedené do r. 1279.
Přehled nej důležitějších rukopisů:
1: Godex Reicherspergensis z 12. stol. (Kroráka tu končí rokem 1195.)
2: Jedna verse Kroniky, jak ji obsahuje Codex lohannei Grazensis ze 12. a 13. stol. (tato verse končí rokem 1160).
3: Druhá verse Kroniky, jak ji obsahuje týž kodex (končí rokem 1195 a na ni pak navazuje pokračování do r. 1278).
4: Codex Vorawiensis ze li. stoL (je porušen a končí u r. 1191).
Použitý text: Chronica collecta a Magno presbytere, ed. W. Wattenbach, MGH SS XVII 476—523.
Pontifices Romani.
Římští papežové.
890 Gens Ungarium ferocissirna et omni belua crudelior, retro ante seculis ideo inaudita quia nec nominata/ a Sciticis regnis et a paludibus quas Thanais fluvius sua refusione in in-mensum porrigit egressa est, a finitimis sibi populis qui Pecinaci vocantur a propriis sedibus expulsa. Huius nefandissime gentis crudektate primům Pannoniorum et Avarum solitudines, deinde Carantenorum Marahensium ac Vulgarum fines, necnon et regnum Itahae ex maxima parte devastatum est.
890 Národ Maďarů, velmi divoký a nad každou šelmu krutější, v dřívějších stoletích proto neznámý, ježto nebyl nikde jmenován, byl vypuzen ze svých vlastních sídel sousedním lidem, který se nazývá Pečeněhové, a vydal se na cestu ze skýtskýcb království a bažin, která se rozkládají do nedozírna proti proudu řeky Donu.1 Krutostí tohoto nejbezbožnějšího národa bylo nejprve zpustošeno území Panonů a Avarů,2 potom končiny Korutanců, Moravanů a Bulharů a rovněž tak z největší části i italské království.
Chronieon Magni presbiteri
Imperatores Romanorum in Baioaria.
484, 889 Hie Arnulfus Ungaros primus edu-xit de sedibus suis, in auxilium suum eos vocans contra Maravenorum gen-tem, quod eo moriente exitium fuit multarum gentium.'1
Kronika kněze Magna
Římští císaři v Bavořích.
890 Tento Arnulf první vyvedl Maďary z jejich sídel, volaje si je na pomoc proti národu Moravanů, a to se stalo po jeho smrti zhoubou pro mnohé národy.
a haec ex IÁudprando I,13, sumpta, in solo 3 legwdur; in 2 autem a. 900. haec: Traditur de isto Arnulfo inperatore, quod dum ipse Cendebaldum Maravenorum ducem debellaie nequiret, audaeera, oronipotentis Dei ignaram, scelerum omnium con-sciam, cedis et rapinarum avidam, et eamsibi vocavitin auxilium, pximo autem anno regnisui Luodwicus fllius eius cum Ungaris apud Augustam pugnam conseruit et vietus est.In qua pugna Leopaldus, Axnoln Bawariorum ducis pater,, oceubuit. Post victoriam Ungari per totum regnum difiusi sunt Bawaricum. Ex Liudprando et OUone Frisigenši VI, 15.
890
1 Eeginonis Chron. ad a. 889.
* Těmito pustinami bylo patrně území na dolní Dravě, Sávě a Tise, viz Beginonis Chron. ad a. 889, pózu. 2.
260
261
ANNALES DUCUM BAVARIAE LETOPISY VÉVODŮ BAVORSKÝCH
Jde o velmi stručné á mezerovité letopisy, které vznikly v 13. stol. a popisují události v rozmezí let 508—907. Jejich význam není velký. Mimo jiné jsou závislé na Ehhehardovi a na Ann. s. Rudberti, jich samých bylo využito v Auct. Mellicense a v Ann. Osterhovenses.
Použily text: Annales ducum Bavariae, ed. F. Jaffé, MGH SS XVII 355, 365—366.
Annales ducum Bavariae
877 Karlomanmis, filius Ludwici regis oricntalis Francie, accepit a fratribus suis in partem hereditatis Bawariam, Boemiam, Moraviam, Karinthiam, Austriam, Stiriam.
Letopisy vévodů bavorských
877 Karloman, syn Ludvíka, krále východních Frank,1 dostal od svých bratrů jako dědický podíl Bavory, Cechy, Moravu, Korutany, Rakousy a Štýrsko.2
877 •
1 Ludvika Němce,
2 Zpráva se týká r. 876, Regin. Chron. ad a. 876.
ROGERIDE WENDOVER CHRONICA KRONIKA ROGERA Z WENDOVER
'■ Roger de Wendover, mnich z anglického kláštera v St. Albans (f 1236), napsal dějepisné <iílo ;Chronica sive Liber qui dicitur Flores- historiarum" (Kronika neboli kniha zvaná Květy dějin), které obsahuje popis událostí od narození Kristova do r. 1235.
Použitý text: Ex Rogeri de Wendover monachi s. Albani Floribus historiarum, ed. F. Liebermann, MGH SS XXVIII 3—73 (jde o výtah částí významných pro středoevropské dějiny a zahrnující léta 304—1235).
Ex Rogeri de Wendover Floribus Historiarum
Z Květů dějin od Rogera z Wendover
850 Franci a Boemannis — terga da- 850 Frankové od Čechů (donuceni? rent. poraženi?) dají se na útěk.1
850
1 O události, která se týká r. 849 Ann. Fuld. ad'a. 849.
262
263
A N.N A LES S TAD E N SE S A U CTO r E ALBERTO STADSKÉ LETOPISY ALBERTOVY
Tyto letopisy zahrnují udalosti od stvoření světa po r. 1256; jejich autorem byl opat Albert ze Stade (diec. brémská), který započal okolo r. 1240 se sepisováním letopisů a nakonec k nim patrně ještě připojil pokračování do r. 1265. Dílo se opíralo zejména o starší saské kroniky.
Použitý text: Annales Siadenses melme Alberto, ed. J. M. Lappenberg, MGH SS XVI 271—379.
Annales Stadenses auctore Alberto Stadské letopisy Albertovy
309   805 Karolus filiús imperatoris — Le-       805 Císařův syn Karel zabil Lecha.1 chonem occidit.
SIMONIS DE KÉZA GESTA HUN GAR 0 RUM ŠIMONA Z KÉZY DĚJINY MAĎARŮ
Dílo vzniklo mezi léty 1282 a 1285 a složil je Šimon z Kézy, klerik krále Ladislava IV. Autor zachytil v tomto svém díle celkem samostatně událostí z doby Ladislava IV. a předeslal jim stručný výtah z nějaké nezachované „skladby z 13. stol.", která byla jen o něco málo starší a popisovala podrobněji — zřejmě v závislosti na nejstarší uherské kronice zvané Gesta Hungarorum vetem (viz P. Magistri qui Anonymus dicitur Gesta Hungarontm), ale zčásti např. i na Reginonovi a jeho pokračovateli — dějiny Maďarů až do r. 1091 a potom uváděla jen jména králů spolu se stručnými historickými poznámkami. Přitom proti spisu Gesta Hungarorum vetera obsahovala tato skladba navíc ještě počáteční partii o dějinách Hunů. (Srov. A. Dbmanovszky, SRH I 131 n.)
Kronika Šimona z Kézy přináší některé nové údaje pro dějiny 10. stol., které anonymní P. Magister nemá, ať jde o jméno Svatoplukovo a jeho vládu v Panonii nebo o zkomolený název Moravanů, přejatý patrně prostřednictvím bavorským. Moravany a jejich historii spojuje Šimon z Kézy již nerozlučně s Čechy, s nimiž mu jako obyvatelé a součást českého státu splývali.
Poznámka k rukopisnému dochování: Novověká znalost Šimonova díla se v zásadě opírá o Codex Kismartoniensis, který pocházel z konce 13. stol., ale od r. 1782 po něm mizejí všechny stopy. Text našeho vydání se zakládá především na jednom novověkém opise tohoto rukopisu (Codex Batťhyányanus Rohoncianus z 18. stol.), textově kritické poznámky se pak vztahují k těmto dalším textům díla:
H:   Opis rukopisu kismartonského, pořízený G. Hevenessym v r. 1701.
P: Opis téhož rukopisu pořízený — pravděpodobně na základě textu Hevenessyho — G. Prayem, taktéž v 18. stol. Ve srovnání s opisem Hevenessyho bývá však pokládán za méně spolehlivý.
E: Vydání od A. Horanyiho z r. 1782, které je opraveným vydáním první edice Horányiovy, vyšlé v r. 1781. Jde opět o méně spolehlivý text, neboť je založen na srovnání s textem některých obdobných děl o dějinách Maďarů, které však od Šimona nepocházejí: zejména to byl tzv. Codex Sambuci (o němž viz níže pod S), a dále Johannis de Thuróezy Chronica Hungarorum (o níž viz na str. ).
S: Tzv. Codex Sambuci z konce 15. stol., pokládaný dlouho za rukopis Šimona Kézy; obsahuje však ze Šimona Kézy pouze tři úvodní kapitoly (podrobněji o tomto kodexu viz v úvodu k Uherské kronice ze 14. století, Chronici Hungarici compositio saeculi XIV.).
Použitý text: Simonis de Keza Gesta Hungarorum,, ed. A. Domanovszky, SRH 1129—194.
805
1 Ann. reg. Franc, Ann. Mett. (priores) a Ghrori. Moissiac. ad a. 805.
264
SIMONIS DE KEZA GESTA HUNG ARO RUM
168   Simonis de Keza Gesta Hungarorum
I 23 Postquam autem filii Ethelae in praelio Crunhelt cum gente Scitica fere quasi deperissent, Pannonia extitit X annis sine rege, Sclavis tantummodo, Graecis, Teutonieis, Messianis et IJlahis advenis remanentibus in eadem, qui vivente Ethela populari servitio sibi serviebant. Surrexit tandem Zvatapluga filius Morot, princeps quidam in Polonia, qui Biacta subiugando Bulgaris Messianisque imperabat, incipiens similiter in Pannoniab post Hunnorum exterrriinium dominari. Hunc quidem Hungari de fhxvio Hung varus mune-ribus allectum et nunciis explorantes, considerata militia illius immunita, lei ipsum Zvataplug0 irruptione subita | prope fluvium Racusd iuxta Banhida, in quodam oppido, cuius interrupta adhuc eminent, cum tota militia pere-merunt, et sie Pannoniae populis, qui superius sunt notati, ineeperunt dominari. Tradunt quidam, quod Hungari Morot, non Zvataplug*3 in secundo
Šimona z Kézy Dějiny Maďarů
II 23 Když pak synové Etelovi1 téměř zhynuli v krunheltské bitvě2 s národem skýtským, Panonie zůstala deset let bez krále a zbyli v ní toliko Slované, Šekové, Teutoni, Messianové3 a Vlachové4 jako přistěhovalci, kteří Etelovi za jeho života sloužili jako jeho poddaní. Povstal pak Svatopluk, syn Morotův,5 jakýsi kníže v Polsku,6 který po podrobení Brakty7 vládl Bulharům a Messianům8, a jal se podobně vládnout po vyhlazení Hunů v Panonii. A toho právě zlákali Maďaři od řeky Hungu rozmanitými dary a svými posly, a podniknuvše průzkum a uváživše, že jeho vojsko je bez ochrany, zahubili samotného Svatopluka i s celým vojskem náhlým vpádem poblíž řeky Raku u Banbidy9 v jakémsi městě, jehož sutiny dodnes čnějí; a tak začali vládnout panónskym národům, o.nichž byla výše zmínka. Někteří vypravují, že prý Maďaři při svém druhém návratu nalezli v Panonii vládce Morota.10
" Zuatapolug HP.    » Pannonias HP.    <= Zuataplug H B; Zuapatluus P.    a patris P.    • Zuatapktg H P.
128
1 Atilu.
2 Boi o Kriemhildu. ...
3 Simon de Keza hovoří o Messianech, kteří přišli spolu s ostatními do Panonie, kde jim vlacU a rovněž i Bulharům Svatopluk, tj. vládce Velké Moravy. V jiné kapitole (32) umísťuje Messiany jako vládnoucí složku do okolí Hlohovce. Ckron. Vindob., c. 32 ztotožňuje Messiani s Cechy '(Messianos scilicet Bohemicos) a klade je do okolí Hlohovce a do Panonie pod Svatoplukovou vládou (kap. 23). Ghron. Dud., c. 23 uvádí přibližně totéž, až nato, že Messianům dává do Panonie přijití. Ghron. Poson., c. 21 píše, že Machiani sídlí v Panonii, kde poěal vládnout Svatopluk. Messiany ztotožnila s Čechy také Ghron. pietam., c. 17 (Messianos seu Bohemicos) a podobně píše Ghron. Dubn., c. 34: M essarios scilicet Bohemicos. V. Chaloupecký, Staré Slovensko 267—268 upozornil na skutečnost, že jde patrně o pisárskou koruptelu, kterou je nutné emendovat na Merriani, resp. Marhiani, zvláště když z věcné souvislosti plyne, že šlo o Moravany. Cf. P. Magistri Gesta Hung., c. 35. pozn. 3. K stejnérm/závěru došel jinou cestou E. Zöllner, Die Lorcher Tradition 231 v souvislosti se studiem díla História Laureacensis (História episcoporum Pataviensium et ducum Bavariae). Mesie, která se tu objevuje, zahrnujeJTrnavu, Nitru, Seclavii?, Vetravii?, Prahu a Kouřim a kryje se s jádrem Velké Moravy a s Čechami. Zprávy o Moravanech a Svatoplukovi v Panonii souvisejí s jeho vládou v těchto končinách.
4 K otázce Vlachů cf. P. Magistri Gesta Hung., c. 9, pozn. 5.
6 Jde o velkomoravského Svatopluka (871—894), jehož otce neznáme. Morot či Marót znamená
pravděpodobně Moravan, cf. P. Magistri Gesta Hung., o. 11, pozn. 11. 6 Je otázka, nejde-li o ohlas Svatoplukova panství ve Vislansku, L. Havlík, Tři kapitolu 40—48. ■7 Název je nejasný. Není vyloučené, že má literární souvislost s regis Bractanorum v kap. 18.
8 Bulharům a Moravanům; bulharské panství zasahovalo do Potisí..
9 Blíže města Tata.
10 Stará maďarská tradice pokládala Maďary za potomky Hunů: proto se tu hovoří o druhem příchodu, případně návratu.
164
■: 1«4
SIMONIS DE KEZA GESTA HUNGAROBUM
265
eorum reditu in Pannonia reperissent principantem. Hoe idcirco esse habetur, quia Morot eius nomine maior erat, sed confectus senio repausabat in castro, quod Bezprem nominatur/ Audito infortunio, quod filio acciderat, morte subita ob dolorem finivit vitam suam. Filius vero in dominando novus erat.
H 24 Digestis igitur Hunorum natali-bus, praeliis felicibus et sinistris, quo-tiensque sua loca irmnutaverint, nunc videndum est, quo tempore redierint in Pannoniam iterato et qui fuerint redeuntium capitanei quantusque numerus armatorum, praesenti opusculo apponere dignum duxi.
II 25 Imperante igitur Ottone Svevo in Germania et Italia, in Francia Lodo-wico regis Lotarii filio, et Graeciam Antonino Duro filio Theodoři guber-nante, D-oCCC-oLXXII-o anno ab incarnatione lesu Christi Hunni sive Hungari denuo ingressi in Pan|noniam transierunt per regna Bessorum, Albo-rum Comanorum et civitatem Kyo, et deinde in fiuvio Hung vocato, ubi castrum fundavere, resederunt. A quo quidem fiuvio Hungari a gentibus occidentis sunt vocati. Cumque et alia VI castra post hunc fundavissent, alia-quandiu in illis partibus permansere.
nikoli Svatopluka. Tato domněnka pochází odtud, že Morotovo jméno bylo proslulejší než jeho, ale že zmořen stářím odpočíval v hradě, který se nazývá Bezprim.11 Když uslyšel o neštěstí, které stihlo jeho syna, skončil ze zármutku svůj život náhlou smrtí12. Syn pak byl dosud v panování nezkušený.
H 24 Když bylo tedy vyloženo o původů Hunů, o bitvách šťastných i nešťastných i (o tom), kolikrát změnili svá sídliště, je třeba senynípoohlédnout (po tom), kdy se znovu vrátili do Panonie, které měli při návratu kapitány a jak veliký byl počet ozbrojenců, (a toto všechno) jsem považoval za vhodné připojit do tohoto dílka.
II25 Když tedy vládl v Germanii a v Itálii Ota Švábský,1 ve Francích Ludvík, syn krále Lotara2, a Ěecko řídil Antonín Krutý, syn Theodorův,3 roku 872 od vtělení Ježíše Krista Hunové čili Maďaři znovu vtrhli do Panonie, přešli přes království Bessů, Bílých Kumánů a přes město Kyjev4 a potom se usadili na řece zvané Hung a založili tam hrad.5 Právě podle této řeky je nazvali západní národové „Hungary". A když potom založili ještě jiných šest hradů, setrvali nějaký čas v oněch krajinách.6
11 Veszprém.
12 Svatopluk zemřel r. 894 {Ann. Fuld. a Begin. Ghron. ad a, 894), kdy se také připomíná podzimní vpád Maďarů do Panonie (Ann. Fuld. ad a. 894). Z této souvislosti by plynulo, že Morotem zde mohl být spíše míněn Svatopluk, jak se domýšlel D. Pais, SB.H I 49.
II25
1 Odo, hrabě pařížský a v 1. 888—896 západofranský král. Vzhledem ke Germanii není vyloučené, že mohlo jít též o Otu I. Velikého.
2 Ludvík II., syn císaře Lotara, byl od r. 844 králem italským a posléze císařem; zemřel r. 875. 8 Antoninus Durus je osoba neznámá.
4 O tažení Maďarů přes Kyjev cf.' LToeecmb epeu. Mm k r. 898, fl. C. JlnxaieB, Tloeecmb II 256.1 Bok 872 neodpovídá skutečnosti: může jít o r. 862 (Ami. BeHin. ad a. 862), 881 (Fxc. Avent. ex. Ann. Iuvav. ant. ad a. 881), 889 (Begin. Ghron. ad a. 889) nebo 892,894 (Ann. Fuld. ad a. 892, 894) i roky další.
6 Užhorod, cf. P. Magistri Gesta Hung., c. 2.
6 Sedmihradsku.
266
SIMONIS DE KEZA GESTA HUNGARORUM
165 II 26 Tandemque Zvatapolug* inte-remto, quemadmodum superiusg est narratum, in VII exeroitus sunt divisi, ita quidem, nt unus exeroitus sine centurionibus deourionibusque unum haberet capitaneum, cui tamquam duci deberent11 unanimiter intendere ae pa-rere. Habebat enim unus exeroitus XXX millia virorurn armatorum exeep-tis decurionibus ac praefectis. Egressi ergo vexillis erectis cum uxoribus, liberis et armentis Danubium in Pest et in portu Zub transierunt, ubi east-rum quoddam circa Danubium, in quo erant milites Zvataplug1 recollecti, qui fuere erepti per fugam, quando dominus ipsorum interierat, expugna-runt. In quo quidem affinem Morot rdmis vetulum cum aliis perimentes, usque bodie fabulose Morot ipsum fuisse asseverant.1
165 II 27 Ex istis ergo capitaneis Arpad, filius Almi, filii Elad, filii Vger de ge-nere Turul rebus ditior erat et poten-tior gente. Hic igitur Arpad cum gente sua Ruthenorum Alpes prior perforavit, et in fluvio Ung primus fixit sua castles ra ... I Et cum transmeato Danubio Pannoniam introissent, ipse Arpad in loco illo fixit tabernacula, ubi modo Albana civitas est fundata.
166 II 32 Iel ergo exercitus sexti ductor fuerat. Iste circa Golgocha primitus babitans, exinde Messianis et Boemis |
H 26 A pak po smrti Svatoplukově, jak jsme o tom výše vypravovali, rozdělili se do sedmi vojenských sborů, a'to tak, že každý sbor měl bez setníků a desátníků jednoho kapitána, jehož byli jako vůdce povinni svorně sledovat a poslouchat. Měl totiž každý sbor tři tisíce ozbrojených mužů kromě desátníků a nižších velitelů. Vyšli tedy se vztyčenými prapory, s ženami, dětmi a stády a přešli Dunaj v Pešti a u brodu Zub1 a tam dobyli jakýsi hrad v okolí Dunaje, v němž se shromáždili Svatoplukovi vojáci, kteří se zachráiriii útěkem, když jejich pán zahynul. V tom pak zabíjí mezi jinými velmi stařičkého Morotova příbuzného a až dodnes lidé bájívají, že to byl sám Morot.
II 27 Z těchto kapitánů tedy byl nej-bohatší majetkem a nejmocnější rodem Arpád, syn Almoše, který byl synem Eladovým,1 který zase byl synem Ugerovým z rodu Turul. Tento Arpád tedy se svým národem jako první pronikl Ruthénskými Alpami2 a na řece Hung postavil jako první svůj hrad ... A když překročili Dunaj a vstoupili do Panonie, sám Arpád postavil stany na onom místě, kde bylo potom založeno město Alba.3
II 32 lei byl pak vůdcem šestého vojska. Ten bydlel původně v oblasti Hlohovce, a když tam vyhubil Messiany a Cechy,1,
' Zuataplug H; Zvataplug E; Zuatapluus P. '« saepius HP. » darent P. 1 Zuataplug H; Zuatapluus P. i Egressi ergo vexillis — asseverant solus Simon de Keza refert.
1128
I Sžob na východ od ústí Ipelu.
II 27
1 Eleud.
2 Poloniny.
3 Stol. Bělehrad (Szekesfehérvár). II32
1 Moravany a Čechy, cf. kap. I 23, pozn. 3.
'-í
SIMONIS DE KEZA GESTA BUNGARORUM
267
w exstirpatis, tandem in partibus Nittri-aes saepius fertur habitasse. Ex isto Zuard oritur tribus et cognatio.
,47 II3-4 Cum autem resedissent Pannonia occupata, tandem Moraviam1 et Boe-rniam bonis omnibus spoliarunt Wa-ratizlao eorum duce in praelio inter-fecto.
lí 35 Post haec vero Carinthiam hosti-liter adeuntes, ultra castrum Leopah Ineraniae dux Gotfridus nomine dux-que Eburhardus cum Aquilegiensi patriarcha ipsis occurrentes atrociter insi-mul pugnaverunt. Et qitainvis ex Hungaris plures corruissent in praelio memorato, uterque duces occidiurtur - patriarcha per fugam liberate. Abinde spoliata Carinthia, Styria et Carniola, cum maxima praeda in Pannoniam revertmitur.
k Nitriae H P.
! Morauiam H E.
nakonec prý častěji sídlil v krajinách nitranských. Z něho pochází rod Zoard se svým pokrevním příbuzenstvem.
H 34 Když se pak usadili v obsazené Panonii,1 zbavili nakonec Moravu a Cechy všeho majetku a zabili v boji jejich vévodu Vratislava.
II 35 Potom vytáhli vojensky do Korutan, nad hradem Lublaní1 se s nimi střetl vévoda Ineranie2 jménem Got-fríd a vévoda Eburhard spolu s aqui-lejským patriarchou a svedli proti sobě rozhořčený boj. A i když na straně Maďarů padl v této bitvě větší počet vojáků, jsou zabiti oba vévodové a patriarcha vyvázl útěkem. Nato vy-pleriili Korutany, Štýrsko a Kraňsko a vrátí se s velmi značnou kořistí do Panonie.
II84
1 Jižní část Panonie ovládli Maďaři kolem r. 900, severní části na počátku 10. stol.
2 Český vévoda Vratislav I. vládl v 1. 905 —921.
II35
1 Jde patrně o Lublaň, V. Melik, Vprašanje bitke pri Ljubljani v dobi madíarskich nápadov,
Zgodov. čas. VI—VII, 1952—1953, 202—217. ^Meranie, ef. V. Melik, ibid. 205—216. Jak název Meranie, tak i jména knížat pocházejí až
z 12.-13. stol.
268
ANNALES SANCTI TRUDPERT! LETOPISY SVATÉHO TRUDPERTA
Zahrnují události od narození Kristova po r. 1246 a bývají spojovány s klášterem sv. Trudperta (diec. kostnická), jejich tamní vznik je však problematický. Letopisy vznikly ke konci 13. stol. a lze je charakterizovat jako pokus o stručné análistické zpracování říšských dějin. Mají výrazně kompilační charakter.
Použitý text: Ánnales sancti Irudperti, ed. 6. H. Pertz, MG-H SS XVII 285—294.
Annales sancti Trudperti
805 Karolus imperátor Solavos depo-pulatur, duce eorum Leto occiso.
Letopisy svatého Trndperta
805 Císař Karel1 zpustoší území Slovanů, zabiv jejich vévodu Lecha.2
805
1 Karel Veliký.
2 Výpravu vedl stejnojmenný syn Karla Velikého. O události Ann. reg. Franc., Ann. Metl. (priores) a Ghron. Moissiac. ad a. 805.
269
CHRONICON IMPERATORUM ET PONTIFICUM BAVARICTJM BAVORSKÁ KRONIKA CÍSAŘŮ A BISKUPŮ
Jde o kroniku obsahující popis událostí od stvoření světa až do r. 1292 a zachovanou v rukopise ze 14. století. Složil ji na základě starších pramenů neznámý autor, který pravděpodobně žil v Bavořích poblíž českých hranic a měl zřejmě vztah k slovanským dějinám.
Použitý text: Ghronicon imperatorum et pontificum Bavaricum, ed. G. Waitz, MG-H SS XXIV 220—225.
Chronicon imperatorum et pontificum Bavaricum
Bavorská kronika císařů a biskupů
Deinde Iustinianus (II.) contra Scla-vos pergens, multos ex eis peremit. Tunc a facie eras fugientes, quidam eorum venerunt ad campos Germanie, quos, occisis et fugatis ab Hunonibus Germanis, vacantes usque in Salam repererunt a Wizla, qui Wandalicus amnis dicebatur propter terminos, et eos possidentes, ydyoraate suo ab eis se Polonos, id est a campis campest-res, appellaverunt. Tunc eciam tempo-ris Bohem Slavus similiter ut Poloni de Ungaria cum omni cognatione sua fugiens, vallem Germanie intravit et cede Hunorum depopulatam possedit et nomen suum posteritati sue et valli reliquit ...
Hie  (Karolus),  suscepto imperio,
Potom Justinian II. vytáhl proti Slovanům a mnoho z nich pobil.1 Tehdy prchajíce před ním přišli někteří z nich na pole germánská a tato pole nalezli prázdná — neboť Germáni byli povražděni a zahnáni Huny — a to od Visly, která byla nazývána pro hranici (kterou tvořila)2 vandalským tokem, až po Sálu; a ti, kteří (nyní) tato pole drželi, nazvali sami sebe podle těch polí ve svém jazyce Poláky, to jest polními lidmi podle polí. V těch dobách také Slovan Čech,3 podobně jako Poláci, prchaje se vším svým příbuzenstvem z Uher, vstoupil do doliny germánské, zpustošenou vražděním Hunů ji obsadil, a zanechal své jméno svému potomstvu i dolině...
1 Spíše než o Justiniána II. (685—665,705—711) zde půjde o Justiniána I. (527—565) a jeho války se Slovany, Procopii De bello Gothico III., e. 13, 23, 38, 40, IV, 24, dále Procopii História arcana, o. 11.
2 O Visle jako hranici Slovanů cf. Jordanis Getica § 34, 35. ~
3 Bohem, Boermis v Cosmae Chron. Bóem. I, 2.
- 270
CHRONICON IMPERÁTOROM ET PO.NTPFICUM BÄVÄRIOUM
271
regnum magnifice dilatavit et omneš homines snos ydioma Romanům addis-eere et sequi precepit, sicque ydioma Theotonicum in Hispánia, Buigundia, Francia, Gallia et Lombardia silentium accepit. Iste Hispanos, Bawaros, Sue-vos, Thuringos, Saxones, Slavos et utramque Pannoniam adeo devieit, quod eos tributarios fecit uno impetu; sed pluribus annis Hunos et Avares 8 annorum bello fregit et Ytaliam to-tam optinuit. Cetera vero opera eius et gesta innumerabilia sunt.
Když tento4 převzal vládu, velkolepě království rozšířil a všem svým.lidem nařídil, aby se naučili římskému jazyku a aby se ho drželi, a tak umlkl jazyk Teutonů v Hispánii, Burgundii, Francích, Galii a Lombardii. Ten do té míry pokořil Hispánce, Bavory, Šváby, Du-rynky, Sasy, Slovany i obojí Panonii, že je učinil jedním rázem poplatnými; a po více letech rozdrtil Huny a v osmileté válce Avary5 a obsadil celou Itálii. Ostatní pak jeho díla a činy jsou bez. počtu.
AUCTARIUM EKKEHARDI ALTAHENSE E K K E HARD OTO AUKTÁRIUM ALTAIŠSKÉ"
Jde o soubor poznámek, které v 13. stol. připojili altaiští písaři do jednoho rukopisu Ekkehardovy kroniky (Codex Vindobonensis hist. eccl. 29), a to zřejmě alespoň zčásti na základě místních starších letopisů. Význam auktária tkví v tom, že obsahuje některé informace, které v nedostatečně dochovaném textu oněch starších letopisů (viz Ann. Áltahenses maiores) nejsou obsaženy.
Použitý text: Auctarium Ekkehardi Altahense, ed. F. Jaffé, MGH SS XVII 360—265 (jakožto součást souboru Annales Áltahenses et historiae).
Auctarium Ekkehardi Altahense
362 899 Engilmarus Pataviensis ep'iscopus obiit, in cuius locum Wichingus quidam Alamannus, prius Marahavensiuma ab apostolico destinatus episcopus, impe-ratore concedente successit.
Ekkehardovo auktárium altaišskc
899 Zemřel Engilmar, biskup pasovský, a na jeho místo nastoupil s císařovým souhlasem jakýsi Alaman Vi-ching, papežem dříve ustanovený za biskupa moravského.1
a Olomucensium su-perscrivsit manus eadem.
4 Karel Veliký.
6 V 1. 791—799, cf. Ann. regni Francorum.
1 Viching byl ustanoven králem Svatoplukem a r. 880 vysvěcen papežem Janem VIII. na biskupa nitranského. B. 886 usurpoval správu moravského arcibiskupství a r. 893 uprchl z Moravy k Arnulfovi, který ho sice dosadil do Pasová, avšak musel posléze v této věci ustoupit před odporem bavorského episkopátu, Ann. Fuld. ad a. 899.
272
AUCTARIUM CREMIFANENSE AUKTÁRIUM KREMSMUNSTERSKE
Jde o Wattenb achův výběr z poznámek, které připsal Sigimar na začátku 14. stol. do textu k Ann. Cremifanenses, tj. vlastně do kremsmiinsterského rukopisu (Godex Cremi-janensis) Letopisů melekýcn (Annáles Mellicenses); Kremsmiinster leží v diecézi pasovské.
Použitý text: Auctariwm Oremifanense, ed. W. Wattenbach, MGrH SS ix 550—554.
Auctarium Cremifanense
892 Hiis temporibus gens Ungarorum a Scitbia egressa a Pincernatis pro-pulsa, in Pannoniam primům yenit, et eiectis Avaris ibi usque hodie permanet.
Auktárium krernsmůnsterské
892 V těchto dobách vyšel národ Maďarů ze Skýtie, když byl vypuzen Pečeněhy; nejprve přišel do Panonie, a když vyhnal Avary, žije tam až dodnes.1
1 Beginonis.Chron. ad a. 889. Souvisí-li zpráva skutečně s r. 892, týká se obklíčení Maďarů Moravany, Ann. SangaU. a Ann. Fuld. ad a. 892.
273
DALIMILOVA KRONIKA
Dalimilova kronika byla nazvána podle svého domnělého autora Dalimila. Učinil tak poprvé, na základě Hájkovy kroniky, Tomáš Pěšina, z Čechorodu v r. 1673. Otázka autorství této kroniky je dodnes ještě otevřená. Dahmilova kronika byla sepsána na počátku 14. stol. a autor v ní v rýmované podobě zpracovává — v českém jazyce — události od stavby věže babylonské až po začátek Jana Lucemburského, do r. 1314. Soustřeďuje se především na osudy českých panovníků, ale všímá si také šlechty. Kronikář se ve svých výkladech opíral o některé nedochované prameny, hojně čerpal z Kosmy a jeho pokračovatelů, z latinských legend václavských a ludmilských a v neposlední řadě také z lidových pověstí. Samostatnější jsou jeho informace o událostech z konce 13. a z počátku 14. stol., kde se již mohl spoléhat na vlastní zkušenosti. — Podrobněji o této kronice viz Dějiny české literatury I, ČSAV, Praha 1959 114—121.
Použitý text: Nejstarši česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila, ed. Bohuslav Havránek a Jiří Daňhelka, Praha 1958 (srov. též edici Josefa Jirečka, ERB III 3—224).
nejstarSí česká rýmovaná kronika tak ěečeného
dalimila
23 Ot Bořivoje prvého křesťana tuto pravi
23
Hostivít1 kněz potom snide, Bořivoj na otcovu stolici vznide.
Tehdy Svatopluk u Moravě králem bieše2 a kněz český jemu slúžieše.3 Jednu Bořivoj přijede
k královu dvoru4,
král jemu učiní veliká vzdoru. Káza jemu na zemi seděti řka: „Slušie tobě to vzvěděti,
že neslušie pohanu rovnu býti křesťanu. Seď se psy, toť tvé právo, ne kněze, ale nemúdrá krávo,
O Hostivítovi jako otci Bořivoje Cosmae Chron. Boem. I, 9, 10. Svatopluk I. vládl na Moravě v 1. 871—894.
O Svatoplukově panství nad Čechami, ke kterému došlo v souvislosti s Bořivojovým křtem Beginonis C\ronica ad a. 890, Ann. Fuld. ad a. 895, Christ. mon. Vita et passio s. Wenceslai, c. 2, Thiet. Mers. Chron. VI, 99; L. Havlík, Územní rozsah 47—55 a Tři kapitoly 51n. ... Christiani mon. Vita et passio s. Wenceslai, c. 2.
18 Prameny
274
DALIMILOVA KRONIKA
DALIMILOVA KRONIKA
275
že neťbáš na tvorce svého, za bóh maje výra ušatého." Kněz to uslyšav sě zápole. A jakž brzo by po stole, prosí křsta ot Svatopluka, krále moravského, a ot Metudie, arcibiskupa
velehradského.6 Ten arcibiskup Rusín
bieše,
mši slovensky slúžieše.6 Ten u Velehradě křti Čecha - prvého,7 Bořivoje kněze českého, léta od narozenie syna
božieho
po osmi set po devietidcát čtvrtého.8
Když Bořivoj tak svój stav zrněni, svět potupiv, v svatost sě ■ promění, almužny veliké činieše a domy božie stavieše. První kostel v Hradišti
posta vi a svatému Klimentu jej
oslavi.9
Druhý svaté Marie na Praze od velikých vrat inhed na dráze.10
Kněz první Kain v Cechách jmě sobě jměl
jenž náprvní mši v Čechách pěl.11
24 Ot Svatopluka, krále moravského
Tuto chci do moravské kroniky1 málo jiti, abych mohl slíčnějie k své řeči přijití,
kako jest koruna z Moravy . , vyšla; povědět, kako jest ž té země čechóm přišla.2
Metoděj:se stal panónskym arcibiskupem koncem r. 869, od r. 880 je nazýván arcibiskupem moravským. Označení „velehradský" souvisí nepochybně s oživením staré tradice novým velehradským klášterem a s plány Přemysla Otakara II. ve 13. stol. Název tkví svými kořeny v označení Veligrad, používaném pro Staré Město u Uher. Hradiště (první záznam z r. 1131, CDB I, 115) a přeneseném na klášter. O Starém Městě jako velkomoravské lokalitě V. Hrubý, Staré MSsto, pass. zvláště 324 n.; J. Poulík, Staří Moravané 60—84 a Archeologické výzkumy a Velká Morava 548—559.
Představy o bulharsko-ruském původu staroslověnské vzdělanosti zaznamenal ve 12. stol. i Kosmas ve falešném listu papeže Jana XIII.: sekty bulharského nebo ruského národa anebo slovanského jazyka, Gosmae Ghron Boem. I, 22.
Dalimil je jedním z prvních, který spojuje Bořivojův křest s Velehradem. R. 894 uvádí Gosmae Ghron. Boem. 1,14. Nejspíše půjde o období mezi r. 874 a 880, cf. L. Havlík, Tři kapitoly SI.
Jde o kostel sv. Klimenta na Levém Hradci, Christ. mon. Vita et passio s. Wenceslai, c. 2. Ghrist. mon. Vita et passio s. Wenceslai, c. 2.
Podle Christ. mon. Vita et passio s. Wenceslai, c. 2 se tento kněz jmenoval Kaych.
O problému existence zmíněné Moravské kroniky Z. Kristen, Historické vysvětlivky (B. Havránek, J. Daňhelka, Nejstarší česká rýmovaná kronika) 241—242.
Dalimil první přináší českou středověkou teorii o translatio regni, myšlenku o tom, že Přemyslovci jsou dědici Velké Moravy se všemi jejími právy a nároky, V. Chaloupecký, Uherská politika Přemysla Otakara II., Pekařův sborník I, 1930, 136 n. S oživením velkomoravské tradice vytvořily se v druhé polovině 13. stol. české nároky na východní oblasti Velkomoravské
Král moravský ciesařovu sestru ženu jmějieše3 a té velmi uásilen bieše. Proto naň ciesař jide a král moravský s ciesařem u boj vnide. Pohřiechu  král  ten boj ztratí
a žalostivě sě do Velehrada vrátí.
Ciesař za ním do země
poj ide
a král hanbu u púšť vnide řka: „Raději chci konvršem bytí
než králem a s nepřátely sě nebiti." Proto v lese přěbýváše a za obyčej s pústenníky motyku kopáše.
Po sedmi letech král s dlúhú bradu
jide před ciesařovu radu. I je sě na ciesařě žalovati řka: „Kniežatá, račte
poslúchati! Mú  mi ženu  odjal bez práva
a má žena jest v jeho dvoře zdráva."
Ciesař té řeči je sě smieti, a což mnich mluvieše, je sě přieti.
Mnich to počě mluviti, že chce toho svým mečem dolíčiti.
Kniežatá mnicha
neznajiechu, avšak jemu pověděchu:
„Když si směl tu řěč na ciesařě mluviti, musíš toho svým mečem dolíčiti."
Mnich té řeči počě prošiti roka,
ciesař vyvrže naň svého soka.
Pojide ciesařóv sok v okol a zpievaje
a na mnicha nic netbaje.
Mnich dosah svého meče sědalného,
přětě soku štít i jeho
samého.
Ciesař pozvav mnicha do svého dvoru jide jemu u pokoru.
Král Svatopluk da sě
ciesařovi poznati, ciesař je sě jemu ve všem znáti.
Vrátí jemu ženu
i královstvie i da Moravě svobodenstvie, a což by mohl země
uherské dobyti, da moc k své zemi osaditi.4 V krátce králi Svatoplukovi žena snide a král vojensky na Uhry jide.
Uhři krále pak pobichu a mnoho jemu lidízbichu.5 Král, pozvav kněze
českého,
před ciesařem postúpi jemu královstvie svého.6 I opět ho Uhři pobichu
O Svatoplukově ženě se uvažuje v souvislosti se svatebním průvodem dcery jednoho z českých
3 knížat na Moravu r. 871, Ann. Fula*. ad a. 871; pozn. 20: není vyloučené, že se nazývala Svato-žizně.
4 Snad zde jde o zmatenou reminiscenci na jednám Svatopluka s Karlem na Monte Comianu r. 884 (Ann. Fuld. ad a. 884) nebo s Arnulfem na Omuntesbergu r. 890 (Ann. FuU. a Regin. Chron. ad a. 890).
5 K boji Svatopluka s Maďary došlo r. 892; Maďary od záhuby zachránila jen pomoc Arnulfova, Ann. FiM. ad a. 892, Ann. Sangall. ad a. 892.
" O translatio regni viz pozn. 2.
276
DALIMILOVA KRONIKA
277
a Moravan mnoho zbichu.7 Tiem se král počě velmi.
styděti
a hanbu k svým viece nesmě jeti.8 I jede tajně na pišti
i by do své smrti v téj húšti.
Dnes na tom miestě črní mniši pějí a tomu klášteru v Uhřiech Zobor dějí.9
ANNALES OSTERHOVESfSES LETOPISY OSTERHOFENSKÉ
Tyto letopisy vznikly na zač. 14. stol. v klášteře Osterhofen (dieo. pasovská) a zahrnují události z let 43—1313 (s dodatky do r. 1433). Jde o kompilační dílo čerpající zejména z Hermanna Altaiíského (f 1275), ale i z Ekkeharda, z Ann. s. Rudbertí, z Ann. ducum Bavariae ,aj. ....
Použitý text: Annales Osterhovenses, ed. W. Wattenbach, MGH SS XVII 537—558.
Souvěké prameny nevědí nie o Svatoplukově porážce; zprávu o ní přináší jako první teprve Simonis de Keza Gesta Hungarorum I 23.
Cosmae Chron. Boem. I 14 uvádí nevděk jako provinění proti císaři, u Dalimila převedený na provinění proti císařově sestře.
O Svatoplukově poustevnickém životě na Zobpru u Nitry Cosmae Chron. Boem. 114. Svatopluk zemřel r. 894.
Annales Osterhovenses
Letopisy osterhoíenské
900 Ungari audita morte Arnolfi impe-ratoris Moravorum gentem invadunt, Baioariorum quoque fines occupant, cas-tella diruunt, eeclesias igne consum-munt, populos ingulant, et ut magis magisque timeantux interfectorum sese sángwine potant.
900 Když Madaři uslyšeli o smrti císaře Arnulfa,1 napadnou národ Moravanů,2 obsadí také krajiny bavorské, rozboří hrady, sežehnou chrámy, hubí obyvatelstvo, a aby se jich (lidé) více a více báli, napájejí se krví zabitých.3
900
1 Císař Arnulf zemřel v r, 899.
2 Kromě neúspěšného spojenectví s Amulfem r. 892 Maďaři napadli Moravany až r.' 902, Ann. Fidd. aá a. 902; v r. 894 pustošili však již y Panonii, Ann. Fuld. ad a. 894.   . : í.:. j-ď..-u.
3 O zpustošení Panonie a nájezdu do Bavor r. 900 přinášejí zprávu Ann. Fuld. ad a. 900. ::V.:.":,
278
279
BERNARDI CREMIFANENSIS HISTORIAE DĚJINY BERNARDA Z KREMSMÜNSTERU
Jde o soubor několika iiistorickýeři spisku vztahujících se k bavprsko-rakbuské oblasti, které sestavil kremsmiinsterský nrnich Berchtold označovaný dříve jako Bern(h)árdus Noricus (viz A. Lhotský, Quellen-Kunde zur mittelalterlichen Geschichte Österreichs Graz-Köln 1963, str. 285) Obě námi citovaná místa jsou z oddílu De ordine episcoporum Laureacensium, který končí rokem 1320.
Použitý text: Bernardi Cremifanensis Historiae, ed. G. Waitz, MGH SS XXV 651—678.
Bernardi Cremiíanensis Historiae
Item Renharius episcopus baptizat omneš Moravos.
876 Winchingus archiepiscopus sedit Patavie unum annum. AbHnc sedes Laureacensis čepit humiliari. Ostro-gothus fuit. Hic voluit in Seclavia metropolím facere.
Dějiny Bernarda z Kremsmiinsteru
Podobně biskup Renhar pokřtí všechny Moravany.1
876 Arcibiskup Viching seděl jeden rok (na biskupském stolci) v Pasově. Od té doby začalo být loršské sídlo potlačováno. Byl Ostrogot. Tento chtěl zřídit metropoli ve Sclavii.2
Reginhar byl pasovským biskupem v 1. 818-ad a. 831.
■838. O této tradici Notae de episc. Pataviensibus
Viching byl pasovským biskupem v r.899. O něm,o loršské tradici a S(e)clavii cí.Notae de episc. Pataviensibus, Hist. episcoporum Patav. et ducum Bavariae ad a. 876.
AUCTARIUM GARSTENSE AUKTÁRIUM GARSTENSKÉ
Jde o Wattenbachem pořízený soubor poznámek, které připojili v 14. stol. písaři — zřejmě na základě kompilace z r. 1180, o níž je řeč sub Ann. s. Rudberti Salisburgensis — do garstenského a vorauského rukopisu (Codex Garstensis a Codex Torawiensis) Letopisů melckých (Annales Mellicenses); Garsten leží v diecézi pasovské, Vorau ve Štýrsku.
Použitý text: Auctarium Garstense, ed. W. Wattenbach, MGH SS IX 561—569.
Auctarium Gartense
563 655 Dagobertus rex misit exercitum in Karinthiam contra Samonem ducem Sclavorum qui negociatores predicti regis interfecit.
565 889 Ungari ex Scithia egressi Panno-niam ingrediuntur, humano sanguine et crudis carnibus utentes.
Auktárium garstenské
655 Král Dagobert poslal vojsko do Korutan proti Sámovi, vévodovi Slovanů, který zabil kupce výše zmíněného krále.1
889 Maďaři vytáhnou ze Skýtie a napadnou Panonii, požívajíce lidskou krev a syrové maso.1
í Ghron. IV t
655 1 Cf.
889
1 Reginonis Chron. ad. a.
Gonv.
g. et Garant., c. 4.
280
CHRONICI HUNGARICI SAEO. XIV.
281
CHRONICI HUNGARICI COMPOSITIO SAECULI XIV UHERSKÉ KRONIKY ZE 14. STOLETÍ
Pod tímto názvem je v edici Scriptoreš rerirrn Hungaricarum (SRH) shrnuto několik textových variant uherské kroniky ze 14. stol., kterým bývají někdy dávána označení samostatných kronik (Chronicon pictum Vindobonense, Chronicon Budense, Chronicon Dubnicense), ale které je možno pokládat za rukopisné varianty jednoho díla. To vzniklo někdy uprostřed 14. stol. — snad již ve čtyřicátých letech 14. stol. — tak, že k nezachované kronice z 13. stol. (šlo snad o stejnou skladbu, jejíž výtah vložil do svého díla i Šimon z Kézy) připojil nějaký neznámý autor výklad událostí zhruba od začátku vlády Ladislava IV (1270) až do r. 1342; přitom v jedné variantě této kroniky (varianta II) nacházíme doklady toho, že tu byl původní text výrazně přepracován. — O osobě autora kroniky nelze říci zatím více, než že to byl pravděpodobně nějaký mnich z řádu minoritu, žijící v Budíne.
Text kroniky existuje ve dvou hlavních variantách:
I Rukopisná rodina, reprezentovaná hlavně skladbou Ghronicon Hungarorum, vydanou v r. 1473 od A. Hesse v Budíne (tzv. Chronicon Budense); tato rodina se dále dělí pro značnou rozmanitost svých variantních čtení do dvou větví:
a) Větev první.
A: Godex Acephalus ze 14. stol. še ztraceným začátkem (až po kap. 65) a končící korunovací Ludvíka I. (1342).
S: Godex Sambuci z konce 14. stol., nazvaný podle humanisty J. Zsámbolriho (Sam-bucus); protože se na začátku rukopisu nacházejí první tři kapitoly z kroniky Simona Kézy, byl dlouho nesprávně pokládán za rukopis kroniky tohoto autora.
b) Větev druhá.
B: Zmíněné již Chronicon Budense, text, který vyšel v r. 1473 v Budíne jako první tištěná uherská kniha. Kronika má navíc Hessovu předmluvu, výklad o době Ludvíka I. (1342—1382) a kronikárske záznamy o nej důležitějších událostech v době mezi léty 1382 až 1468. Tento text se v mnohém odlišuje od A a S a platí za extrémní znění varianty I.
D: Tzv. Chronicon Dubnicense v rukopise z druhé pol. 15. stol., jež se zakládá především na Chronicon Budense, ale zvi. na začátku se přidržuje variantního textu z Chronicon pictum Vindobonense (viz níže).
c) ■.. .
R: Obě zmíněné větve spojuje pak Godex Vaticanus z 15. stol, prozrazující stopy jiho-slovanského původu • svého písaře. Teiito text je neúplný (tak např. začíná až
28.kapitolou a končí událostmi z r. 1333). Rukopisné znění kroniky stojí zde-blíže k Chronicon pictum Vindobonense než znění rukopisů A a S, ale je tu mnoho spojitostí i s B.
II — Poměrně jednotná rukopisná rodina, reprezentovaná hlavně skladbou Chronicon pictum Vindobonense a odlišující se od předešlých textů jednak tím, že je tu nahrazen původní krátký prolog dlouhým historickým úvodem, zejména však četnými interpolacemi. Jde tu zejména o tyto rukopisy:
VI: Tzv. Chronicon pictum Vindobonense; jde o rukopisnou variantu, s jejímž psaním se započalo v r. 1358 na dvoře Ludvíka I. Autorem byl Markus, syn Marka Kálti. Kodex končí uprostřed kapitoly 209, jde však nejspíše o nedokončené dílo a nikoli o porušený rukopis. O interpolacích, které se zde velmi často objevují navíc proti všem předešlým rukopisům, se soudí, že byly čerpány přímo ze skladby Gesta Hungarorum vetera (viz P. Magistri, qui Anonymus dicitur Gesta Hungarorum) nebo z jejich pokračování, a to činí z rukopisu V 1 (a rukopisů mu příbuzných) rukopisné znění oné staré nezachované kronice poměrně nej bližší.
V 2:   Godex Telekianus, psaný dvěma různými písaři; byl ukončen v r. 1462.
V 3:  Godex Csepreghianus ze začátku 18. stol.; jde o pozdní opis staršího rukopisu.
V 4:  Codex Beldianus z konce 15. nebo ze začátku 16. stol; je zčásti poškozený a v mno-
hém ohledu se shoduje s V 3.
V 5:  Codex Thuroczianus z konce 15. stol, pořízený J. Thuróczym a dlouho nesprávně
pokládaný za rukopis kroniky, kterou v r. 1488 vydal J. Thuróczy tiskem v Brně a v Augsburgu (o této kronice viz Joannis de Thuróczy Gesta Hungarorum). Pro rukopis V 5 i pro některé další rukopisy z něho odvozené je charakteristické to, že na rozdíl od V1 až V 4 nekončí kapitolou 209, nýbrž obsahují i vyprávění o korunovaci Ludvíka I., tak jako je tomu v S a A.
Použitý text: Chronici Hungarici compositio saeculi XIV, ed. A. Domanovszky, SRH I 217—505 (také technická úprava rukopisných čtení i textově kritických poznámek je v našem výboru převzata z této edice; je třeba jen ještě poznamenat, že zkratka V v ní zahrnuje všechny rukopisy II. skupiny, tj. V 1 až V 5).
, 282
CBRONICI HUNGAR'I'CI SAEC. XIV.
CHRONICI HIINGA-RICI SAEC, XIV.
283
Chronici Hungarici compositio saeculi XIV
S
123 Externrinata itaque multitudine fili-orum regis Atylle | tandem Panónia remansit sine rege annis decern, VUa-ehis, Grecis, advenis Messianis, Teuto-nicis, Sclauis exulibus remanentibus tantummodo in Panónia, qui Atylle serviebant. Surrexit post bee quidam princeps Zuatapolluga Moroti filius in Panónia (sic), cepit nichflominus et in Panónia dominari. Hunc quidem prim n Hungaris de Erdeelu et de flumine Ungli muneribus variis explorantes, bractando diversis sermonibus, denique
V
23 Postquam autem filii Atbyle in prelio Crumbelt cum [ gente Scytica fere quasi deperissent, Pannonia extitit decern annis sine rege, Sclavis tantummodo, Grecis, Vlacbis, Teutonicis advenis, Messianis remanentibus in eadem, qui vivente Atyla populari servitio sibi serviebant. Surrexit post hec quidam princeps Zuatapolugb nomine Moroti0 filius in Polonia, qui Bracta subiugan-do Bulgaris Messianisque imperabat, incipiens similiter in Pannonia dominari post Hunorum exterminium. Hunc quidem Hungari de Erdebv et de fluvio Hung variis muneribus allectum et nun-ciis explorantes, considerata illius nuli-tia inmunita, ipsum Zuatapolugb
irruptione subita in quadam (sic) oppido'circa Pontem Bani iuxta Tatam, cuius opidi adhuc apparet interruptio, cum tota militiae
deleverunt
peremerunt
et sic populis' Pannonie memoratis,s quos Moritih filius dilatando adauxerat,'in-ceperunt dominari.
Tradunt quidam, quod Hungari Mo-rot,1 non Zuatapolugi in secundo eorum reditu in Pannonia reperrissent princi-pantem. Hoc idcirco esse babet, quia Morothk pater eius nomine maior erat, sed confectus senio repausabat in castro, quod Besprem nominatur. Au-dito infortunio, quod filio aeciderat, morte subita ob dolorem finivit vitam suam. Eilius vero in dominando novus erat.
» Suetibolug BD. •> Zuatopolog V2; Suatapolug V 3; Zeuetapolok V 5. 0 Morati V 3 V á V 5. 1 Zuatapalog V2; Zuetapologh V 5. " mülia V 5. ' populus V 3. e memoratus S. h Moiati V 3 V 4; Marati V 6; Morothi B D Moriti S.    1 Moroth V 2; Morog V 3 V 4.    J Zuatapalug V 2; Zeuetopologh V 5; Suetibolug D. XMorogV3V4.
Uherské kroniky ze 14. století
S
123 Atak když bylo vyhlazeno množství synů krále Attily, zůstala nakonec Panonie deset let bez krále, v Panonii zůstali pouze Vlachové,1 Bekové, přistěhovalí Messianové,3 Téutoni2 a vyhnaní Slované, kteří sloužili Attilovi. Potom povstal jakýsi vládce Svatopluk, syn Morota4 v Panonii,5 a začal rovněž vládnout v Panonii. Toho pak Maďaři z Erdély6 a od řeky Hung7 prozkoumali nejprve různými dary, pak rozmanitými řečmi a nakonec ho zničili
23 Když pak Attilovi synové v krum-heltské bitvě se Skýty téměř jakoby zahynuli, zůstala Panonie deset let bez krále, když v ní zůstali pouze Slované, Rekové, Vlachové,1 přistěhovalí Téutoni2 a Messianové,3 kteří za Attilova života jemu sloužili. Potom povstal jakýsi vládce jménem Svatopluk, syn Morota4 v Polsku,5 který po podrobení Bracty vládl Bulharům a Messianům a po záhubě Hunů začal panovat rovněž v Panonii. A toho právě Maďaři z Erdély6 a od řeky Hung7 zlákali různými dary a prozkoušeli posly, a když uvážili, že jeho branná moc je bez ochrany, samotného Svatopluka zahubili
náhlým vpádem s celým jeho vojskem v jakémsi městě u mostu Bani8 poblíž Taty — sutiny tohoto města jsou doposud viditelné,9 a tak začali vládnout zmíněným panónskym národům, které Morotův syn rozšiřováním (své moci) rozhojnil.
Někteří vypravují, že prý Maďaři ■ nalezli v Panonii při svém druhém návratu vládce Morota, nikoli Svatopluka. Tato domněnka má původ v tom, že jeho otec Morot byl jménem proslulejší, ale že zmořen stářím odpočíval v hradě, který se nazývá Bezprim.10 Když.uslyšel ■ o neštěstí,  které  stihlo jeho syna,
skončil ze zármutku svůj život náhlou smrtí. Syn pak byl dosud v panování nezkušený.11
123
1 O Vlaších P. Magistri Gesta Hungarorwm, e. 9, pozn. 6.
2 Němci.
3 Moravané, Simon de Keza, Gesta Hwngarorum I 23, pozn. 3.
4 Svatopluk, syn Morota: K interpretaci Morot/Marót (Moravan) a ztotožnění se Svatoplukem I.', jakož i možnosti identifikace Svatopluka jako Svatopluka II. cf. P. Magistri Gesta Hwngarorum, c. 11, pozn. li a Simon de Keza, Gesta Hung. I 23, pozn. 11.
5 Budínská kronika zde prokazuje závislost na pramenu starším než je Simonis de Keza Gesta Hung.; Ghron. Vindób. je více závislá na Kézovi.
6 Sedmihradsku.
1 Uh.
8 Bánhida, jihovýchodně od Taty.
2 Z tohoto údaje vyplývá, že může jít také o zříceniny nedaleko Brigetia; most přes nepatrnou říčku Által nemohl mít zvláštní význam.
10 Veszprém.
11 Celá tato pasáž je převzata z díla Šimona de Kézy.
o
-M
284
CKHONICI HUNGA-RICI SAEC. XIV.
24 Huni autem applicuerunt fluvio Tyscie et de Tyseia egressi quinto anno a prelio Kesumayr usque regnum Atille annus fluxit unus. Ěegnavit autem Atyla annis quad-raginta quatuor; ducatum tenuit quinque annis; vixit autem centům viginti quatuor annis.
Mortuus est autem post ingressum Hungarorum in Pannoniam anno LXX-o II-o, ab incarnatione autem Domini quadringentesimo XL-o V-o, tempore impeiatoris Marciani secundi et pape Gelasii priroi. Nocte autem illa, qua Atyla mortuus est in Siccambria, vidit Marcianus imperator in sompnis arcum Atyle fractum, ex boc intelligens ipsum esse mortuum; qui tunc Constantino-polim morabatur.
n 28
v
28 Primus capitaneus.
Fuerat autem ex istis capitaneis ditior et potentior Arpád filius Almus, filii Elev, lilii Ugeg. Huius autem pater Almus in patria Erdelw occisus est, non enim potuit in Pannoniam introire. In Erdelw igitur quieverunt et pecora sua recreave[runt. Audienteš autem terre utilitatém de babitatoribus, quod optimus fluvius esset Danůbius et melior terra in mundo non esset partibus illis, accepto itaque conmuni consilio miserunt nunciům nomine Kusid filium Kund, ut iret et totam terram pro-spiceret babitatoresque terre agnosceret. Cum ergo Kusid venisset in medium Vngarie et circa partes Danubii descendisset, vidit locum amenum et circumquaque terram bonám ac fertilem, fluvium bonům et pratosum, placuit ei. Deinde venit ad ducem provincie, qui regnabat post Atilam, vocatum Zuatapolug', salutavitque eum de suis et causám, pro qua venerat, manifestavit. Hec audiens Zuatapolugm gavisus est gaudio magno, putabat enim illos esse rusticos, ut venirent et terram eius colerent; propter hoc nunciům delicatum remisit. Kusid autem de aqua Danubii lagenam implens et herbam p(r>eriarumn ponens in utrem et de terra nigři sabuli accipiens, ad suos reversus est. Cumque narrasset omnia, que audierat et viderat, valde placuit eis, et lagenam aque, terram et herbam eis presentavit. De quibus ipsi sapiendo bene cognoverunt, quod terra optima sit et aquam habebat dulcem et pratum cum herbis isimilibus, que nuncius eis recitavit. Arpád vero cum suis de aqua Danubii cornu implens et ante omneš Hungaros super illud cornu omnipotentis Dei clementiam
' Zuatapologh V 5; Suetibolug B D. ■» Zuatopolug V 8; Zuatapolog V 6; Suatapolug V 4; Seouteporog 3; Suetibolug B D n pariarum V 2; pesiarum S; perye V 4.
CHRONICI HONGARIC1 SAEC. XW.
285
24 Hunové dorazili k řece Tise, vytáhli od Tisy v pátém roce, a od bitvy u Cesumayru1 uplynul do (začátků) Attilová kralování jeden rok. Kraloval pak Attila čtyřiačtyřicet let, vévodou byl pět let; žil sto dvacet čtyři roky.
Zemřel pak sedmdesátého druhého roku po vstupu Maďarů do Panonie, od vtělení Páně potom roku čtyřstého čtyřicátého pátého, za doby císaře Marciana II.2 a papeže Gelasia I.8 Té noci, kdy Attila zemřel v Sicambrii, spatřil císař Marcianus ve snách zlomený luk Attilův a z toho poznal, že on zemřel; sám se tehdy zdržoval v Konstantinopoli.
II28
28 První kapitán.
Byl pak mezi těmito kapitány nejbohatší a nejmocnější Arpád, syn Almošův, který byl synem Eleudovým a.ten byl synem Ugerovým. Jeho otec Almoš byl však zabit v Erdély,1 nebylo mu totiž dopřáno vstoupit do Panonie. V Erdély si tedy odpočinuli a občerstvili svá stáda. Když pak uslyšeli o úrodnosti té země od jejích obyvatel, že prý Dunaj je velmi znamenitá řeka a že na světě není lepší země nad ony kraje, společně se dohodli a poslali vyslance jménem Kusid, který byl synem Kundovým, aby šel, prohlédl celou zemi a poznal j ejí obyvatele. Když tedy Kusid přišel doprostřed Uher a sestoupil do krajin při Dunaji, uviděl půvabné místo a všude kolem dobrou a úrodnou zemi i dobrou a lučinatou řeku a zalíbilo še mu to. Potom se odebral k vévodovi té země, který vládl po Attilovi a jmenoval se Svatopluk, vyřídil mu pozdrav od svých a vyjevil důvod, proč přišel. Když to Svatopluk uslyšel, velmi se zaradoval, neboť se domníval, že to jsou zemědělci a že by přišli a obdělávali jeho zemi; proto odeslal vyslance zpět jako milého hosta. Kusid pak naplnil láhev dunajskou vodou, uložil do měchu luční trávu, vzal ze země trochu černé prsti a vrátil se ke svým. A když vypověděl všechno, co uslyšel a uviděl, velmi se jim to zalíbilo a on jim odevzdal láhev vody, zemi a trávu. Oni ty věci prozkoumali a dobře poznali, že ta země je velmi znamenitá, že má lahodnou vodu i pastviny s podobnými travinami, jak jim posel vyložil. Arpád se svými pak naplnil roh dunajskou vodou a přede všemi Maďary nad oním rohem vzýval laskavost všemohoucího Boha, aby jim Pán poskytl
124
1 Zeiselmauer.
2 Císař Marldanos vládl v 1. 450—457.
3 Gelasius I. byl papežem v 1. 492—496.
II28
1 V Sedmihradsku.
286
CHRONICI HUNGARICI SAEC. XIV.
CHRONICI HUNGARICI SAEC. XIV.
287
rogavit, ut Dorninus eis térram in perpetuum concederet. Fmitis hiis verbis omneš Hun gari clamaverunt: „Deus, Deus, Deus" tribus vicibus. Et ibi inventus est usus iste et servatur apud Hungaros usque modo. Deinde communi consilio ad predictúm ducem eundem nunciům remiserunt et ei equum
8
album et magnum cum sella deaurata auro Arábie et freno deanrato miserunt pro terra sua. Quo viso dux ipse magis gavisus putabat, quod ei pro terra quadam bospitalarii misissent. Nuncius ergo | impetravit ibi a duce terram, herbam et aquam.0 Dux vero subridens ait: „Habeant quantumcunque volunt pro toe mu-nere." Et sic nuncius ád suos reversus est. Arpád autem interim cum VII du-eibus Parmoniam intravit, noň sicut' hospites, sed sicut terram iure bereditario possidentes. Tunc nunciům alium ad ducem miserunt et ei banc legationem mandaverunt: „Arpád cum suis tibi dicit, quod super ista terra, quam a te emerunt, diutius nullo modo stes, quia terram tuam cum equo emerunt, herbam cum freno, aquam cum sella. Et tu propter emphiteosim, id est inopiam et cupiditatem terram, herbam et aquam concessisti." Oumque duci dicta esset legatio, subridens dixit: „Equum ilium malleo ligneo interficiant,^ frenum autem in pratum proiciant,9 sellam vero deauratam in aquam Danubii abiciant/" Cui nuncius: „Et inde, domine, quid dampni habebunt? Si equum interficis, canibus suis victuaka dabis, si frenum in herbam proicies, homines sui, qui fenuin falcant, aurum freni inveniunt, si vero sellam in Danubium abicis, piscatores illius aurum selle super litus exponunt atque domum reportabunt. Si ergo terram, herbam et aquam habent, totum habent." Dux ergo ille hiis auditis exercitum cito congregavit timens Vngaros et auxilium ab amicis imperavit et omnibus coadunatis eis obviam venit. lili autem interdum prope Danubium pervenerunt et in campo pulcherrimo sumrno diluculo pugnam inierunt. Fuit autem auxilium Domini cum Hungaris, a quorum facie dux sepedictus se in fugam converfcit. Persecuti suntque eumHungari usque Danubium et ibi pre timore in Danubium se iactavit, in quo pre aquarum vehementia suffocatur. Rétradidit autem Dominus Hungaris Pannoniam, sicut tradiderat filhs Israel tempore Moysi terram „Seon regis Amorreorum et omnia regna Chanaan" in heredi[tatem. Dum ergo capi-taneus iste Arpad uteretur speciali quadam dignitate in Scytia, et hanc haberet ipsius generatio consuetudinem Scithica legittima et probata, ut unus in expeditione gradi-entibus debeat anteire, in redeundo vero retrocedere, ipse pro eo alios capitaneos in Pannoniam adeuntes fertur precessisse. Eoque Arpad Zuatapolug3 cum ceteris Hungaris, ut superius dictum est, debellato et occiso castra fixit in monte Noe prope Albam, et ille locus est primus, quern Arpad sibi elegit in Pannonia, unde et civitas Alba per sanctum regem Stephanum, qui de ipso processit, fundata est ibi prope.
32 32 Quintus capitaneus.
Sed quintus Leel est nominatus, qui Messianos', scilicet Boheminos de partibus Golgate expiilit ibique diutius castra metatus fuisse perhibetur. Ex isto quidem Zuard oritur generatio, sive prosapia et origo.
° petivit add V 4. p interflciam V 6. i proiiclam V 5. r abioiam V 5 ■ Zuatapolog V 5; Zuetepolug E; Zente-polug S; Suetibolug B D.    ' Missarios B.; Measarios B D.
tu zemi na všechny časy. Po těchto slovech zvolali všichni Maďaři třikrát za sebou: „Bože, Bože, Bože!" A tak tam vzešel tento zvyk a až dodnes se u Maďarů zachovává. Potom vyslali znovu téhož posla na základě společné porady k shora uvedenému vévodovi a poslali mu za jeho zemi velkého bílého koně se sedlem pozlaceným
S
arabským zlatem a s pozlacenou uzdou. Když jej onen vévoda spatřil, zaradoval se , ještě více a domníval se, že mu to poslali za nějakou část země jako její uživatelé. Posel tam tedy požádal vévodu o zemi, travinu a vodu. Vévoda pak. s úsměvem pravil.: „Ať mají, cokoliv chtějí, za svůj dar." A tak se posel vrátil ke svým. Arpád a jeho sedm vůdců pak mezitím vstoupilo do Panonie, ne jako hosté, nýbrž jako držitelé té země právem dědičným. Tehdy poslali k vévodovi jiného posla a odevzdali mu toto poselství: „Arpád a jeho lidé ti vzkazují, že v téhle zemi, kterou od tebe koupili, nemáš již déle meškati, protože koupili tvou zemi za koně, travinu za uzdu, vodu za sedlo. A ty kvůli pronájmu, to jest pro nedostatek a chtivost, přenechal jsi jim zemi, trávu i vodu." A když bylo vévodovi vyřízeno toto poselství, usmál se a řekl: „Onoho koně zabijtež dřevěnou palicí, uzdu pak pohoďtež na louku a pozlacené sedlo odhoďtež do vod dunajských." Tomu odvětil posel: „A jakou škodu z toho budou, pane, mít? Zabiješ-li koně, dáš potravu jejich psům, pohodíš-li uzdu do trávy, jejich lidé, kteří budou žnout seno, najdou zlato z uzdy, a jestbže pak odhodíš sedlo do Dunaje, rybáři vyloví na břeh zlato z onoho sedla a odnesou si je domů. Mají-li tedy zemi, trávu a vodu, všechno mají." Když tedy oněn vévoda uslyšel tuto řeč, shromáždil rychle ze strachu před Maďary vojsko, vyžádal si od přátel pomoc, a když všechny sebral, vytáhl proti nim. Oni pak mezitím dorazili do blízkosti Dunaje a na velmi krásném místě zahájili hned na úsvitě boj. Pomoc Páně byla však na straně Maďarů a onen zmíněný vévoda se před nimi obrátil na útěk. Maďaři ho pronásledovali až k Dunaji, on se tam ze strachu vrhl do Dunaje a pro prudkost proudu se v něm zalkl. Postoupil pak Pán Maďarům Panonii, tak jako kdysi za časů Mojžíšových odevzdal synům Izraele jako dědictví zemi Seona, krále Amorejců, a všechna království země Kanaan. Protože tedy tento kapitán Arpád požíval jakéhosi obzvláštního důstojenství ve Skýtii a jeho zákonitý a osvědčený skýtský rod měl ten zvyk, že při výpravě musí jít jeden v čele pochodujících, při ústupu pak vzadu ustupovat, on sám prý proto na pochodu do Panonie jel před ostatními kapitány. A tak když Arpád spolu s ostatními Maďary porazil a zahubil Svatopluka, jak bylo výše řečeno,2 zřídil hrad na vrchu Noe blízko Alby3 a ono místo je první, které si Arpád v Panonii vyvolil, proto také tam poblíž založil král svatý Štěpán, který pocházel z j eho rodu, město Albu.
V
32 32 Pátý kapitán.
Pátý pak kapitán se nazýval Lehel; ten vyhnal Messiany, to jest Čechy,1 z krajin Mohoveckých , položil se tam táborem a setrval tu prý po delší dobu. Z něho právě pochází rod čili příbuzenstvo a rodina Zoard.
1 Vybájená povídka je obměnou verze, kterou podává P. Magistri Gesta Hung., o. 14,16 v souvislosti s vévodou Sálaném. K tomu J. Tibenský, Veľkomoravská a cyrilometodejská tradícia 67.
2 Kopee Novaj u Stol. Bělebradu-Szekesfehérváru.
II32
3 Moravany, to jest Cechy, cf. Simonis de Keza Gesta Hung. I 23, pozn. 3.
288
CHRONICI HUNGARICT SAEC. XIV.
CHRONICI HUNGARICI SAEC. XIV.
289
so*   54 54 Recitantur facta tempore Toxun ducis
Postquam autem Zuatapolugu per Ungaros, ut superius dictum est, necatus et Hun gari descendissent in Pannoniam, per sex annus eorum arma et equos meliorare curaverunt. Anno igitur VII-o Morauiam et Bohemiam, in quibus eo tempore dux Vratizlausv regnare videbatur, crudeliter spoliaverimt. Exinde cum victoria redeuntes treugis ordinatis cum prefato duce uno anno quieverunt.
304 55. Post bee Carintbiam bostiliter adeuntes, ultra Castrum Leopab dux Meraniesx * Gothfridus nominatus et dux Carinthie Eberhardus, necnon Gregorius Aquilegie patriareba ipsis occurrentes, insimul atrociter pugnaverunt, et quamvis ex Hungaris plures ibi cecidissent, tarnen ambos duces Hungari occiderunt patriareba vero per fugam evadente. Abinde spoliata Carintbia, Corniola et Stiria cum maxima preda sunt reversi.
54 54 Připomínají se činy ž doby vůdce
Toxuna.
Když pak Madaři zabili Svatopluka, jak bylo shora řečeno, a když Maďaři sestoupni do Panonie, pečovali po šest let o to, aby uvedli své zbraně a koně do lepšího stavu. Sedmého roku pak krutě zpustošili Moravu a Čechy, kde — jak se zdá — vládl tehdy vévoda Vratislav. Když se odtamtud vítězně vrátili, ujednavše mír se shora uvedeným vévodou,1 po jeden rok odpočívali.
55. Když nato napadli nepřátelsky Korutany, srazil se s nimi za hradem Leopah1 vévoda Meranie jménem Gotfríd a vévoda korutánsky Eberhard, a zároveň i Kehoř, patriarcha aquilejský, a-svedli proti sobě rozhořčený boj, a ačkoliv tam padl větší počet Maďarů, přece jen Madaři zabili oba vévody, kdežto patriarcha vyvázl útěkem. Nato vyplenili Korutany, Kraňsko i Štýrsko a vrátili se zpět s velmi značnou kořistí.2
" Zuetepolug B, Zuatapolog V 5; Suetibolug BD. » Vratislaus V 3 V 4; "WradMaus E. * Morauic V 3 V i V 6; Merauie S
II64
1 Český vévoda Vratislav vládl v 1. 905—921, cf. Simonis de Kern Gesta Hung., II 34. II55
1 Jde patrně o Lublaň.
2 Cf. Simonis de Eeza Gesta Hung. II 35.
19 Prameny
290
CHRONIEON POSODIENSE
291
CHRONICON POSONIENSE KRONIKA BRATISLAVSKÁ
Kronika je pojmenována podle rukopisu z 16. stol., který je uložen v Bratislavě. Jde o kroniku, která sahá po rok 1330; vznikla nejpozději kolem r. 1350 a je v zásadě výtahem z „Uherské kroniky ze 14. stol." (viz Chronici Hungarici compositio saecúli XIV), přičemž se hlavně přidržuje jejího rukopisného znění I.a) (Codex Sambuci a Codex Ac&phalus), resp. I. o) (Codex Vaticanus), jisté vztahy ji však pojí i s větví I. b) (Ghronicon Budense a Ghronicon Dubnicense). V kronice však nacházíme řadu] informací samostatných. O jejím autoru se soudí, že pocházel z jižních Uher a že byl v těsném spojení s některými mnišskými řády.
Použitý text: Ghronicon Posoniense, ed. E. Madszar, SRH II 7—51.
Chronicon Posoniense
16 Tunc filiam regis Baractanorum, nomine Micoloth, supra formám hu-manam pulchriorem sibi adducunt ad amandum . . .
21 Exterminata itaque multitudine fili-orum regis Athile, tandem Pannonia permansit sine rege X annis, Olachis, Grecis, Machianis, Thetunicis, Sclavis exulibus remanentibus turn in Pannonia, qui Athile servierunt. Surrexit autem post hoc quidam princeps Zatha-polug nomine, Moroti filius de Polonia; čepit in Pannonia dominari. Et hune
Kronika bratislavská
16 Tehdy mu1 přivedou k milování dceru krále Braktanů,2 jménem Mi-kolt, spanilejší nad lidskou krásu...
21 A tak když bylo vyhlazeno množství synů krále Attily, zůstala nakonec Panonie deset let bez krále a v Panonii tehdy zbyli vyhnaní Vlachové, Rekové, Machianové,1 Teutoni2 a Slované, kteří sloužili Attilovi. Nato však povstal jakýsi kníže jménem Svatopluk, syn Morotův z Polska, a začal v Panonii vládnout.3 Tohoto nejprve Maďaři z Er-
16
1 Atilovi.
2 Cf. Simonis de Keza Gesta Hung. I 18, A. Domanovszky, SRH I 160. 21
1 Moravané, cf. Simonis de Keza Gesta Hung. I 23, pozn. 3.
2 Němci.
3 Cf. Simonis de Keza Gesta Hung. I 23.
quidem primi Hungari de Erdel mune-ribus variis explorantes bractando di-versis sermonibus, denique irruptioňe subita in opidum circá Pontem Bani iuxta Catam cum tota militia devene-runt; et sic populis Pannonie memora-tis, quos Moroti filius dilatando auxerat, inceperunt dominari.
32 25 Anno octingentesimo octuaginta octavo- ab incarnatione Ihesu Christi Hungari ingressi sunt Pannoniam et invenerunt in Herdewel, ibique septem castra terrestrea preparaverant pro uxoribus et rebus suis conservandis, aliquamdiu permanserunt. Qui circu-miacente dominos formidantes de com-muni consilio VII capitaneos inter se prefecerunt, et in septem exercitus sunt divisi, ita ut unusquisque exercitus unum haberet capitaneum, unus nam-que exercitus habuit tria milia virorum armatorum.
32 26 Fuerat ex istis capitaneus ditior et potentior Arpád filius Almus. Qui Almus interfectus est in Herdewebo, non enim potuit Pannoniam introire. Audi-entes autem Huni de habitatoribus, qupd optimus esset Donubii fluvius, accepto itaque consilio miserunt nunc-tium nomine Kwsyd filium Kwid, ut iret et totam terram conspiceret, habi-tatoresque cognosceret. Cumque Kwid venisset, et totam terram conspexisset, et sibi placuisset, deinde venit ad du-cem provincie, qui regnabat posterius Athilam, vocatum Zatapolug; salutavit eum de suis, et tunc pro quo venerat, manifestavit. Hec audiens Zatapolug gavisus est valde, putabat enim illos esse rusticos, ut venirent et terram eius colerent; propter quod nunciům delica-
4 Sedmihradsko,
5 Cf. Chronici
25
1 Sedmihradsko.
, c. 23.
dély4 vyzkoušeli rozmanitými dary, různými řečmi a konečně jej i s celým vojskem zničili náhlým vpádem do města v okolí mostu Bani. poblíž Taty:5 a tak počali vládnout zmíněným panónskym národům, které Morotův syn rozšiřováním (své moci) povznesl.
25 Roku osmistého osmdesátého osmého od vtělení Ježíše Krista vstoupili Maďaři do Panonie a vešli do Erdély, zbudovali tam sedm hradů z hlíny,1 aby chránUi své ženy a majetek, a nějakou dobu tam setrvali. Ti, obávajíce se sousedních velmožů, společně se dohodli a postavili si mezi sebou do čela sedm kapitánů a rozdělili se do sedmi vojsk tak, že každé vojsko mělo jednoho kapitána, přičemž jedno vojsko mělo tři tisíce ozbrojenců.
26 Mezi těmito (kapitány) byl nej-bohatší a nejmocnější kapitán Arpád, syn Almošův. Onen Almoš byl zabit v Erdély, nebylo mu totiž dopřáno vstoupit do Panonie. Když pak Hunové uslyšeli od domácích obyvatel, že řeka Dunaj je velmi znamenitá, poslali posla jménem Kusid, syna Kundova, aby šel a prohlédl celou zemi a poznal její obyvatele. A když tam Kusid přišel, shlédl celou zemi a zalíbila se mu, tu předstoupil před vévodu té krajiny, který vládl po Attilovi a jmenoval se Svatopluk; vyřídil mu pozdrav od svých a potom vyjevil, proč přišel. Když to Svatopluk uslyšel, velmi se zaradoval, domníval se totiž, že to jsou zemědělci a že by přišli a obdělávali jeho zemi; a proto odeslal
292
CHRONICON POSOOTHNSE
293
turn remisit. Kysid autem de aqua Do-nubii lagenam implevit et herb am weriarum ponens in ventre et de terra nigri salubi accipiens ad suos reversus est. Qui omnia peroptima habuerunt. Arpad vero cum suis de aqua Donabii cornuum implens, ante omnes Hunga-ros omnipotentis Dei clementiam roga-vit, ut Dominus eis terram inperpetuum concederet. Einiti shiis verbis omnes Hu-ngari lamaverunt Deus, Deus, Deus, et ibi inventus est usus, quern modo Hun-gari observant. Deinde ad predictum ducem eundem remiserunt nuncium et ei equum album cum sella deaurata et deaurato freno miserant pro terra sua Quo viso dux ille magis gavisus est; putabat, quod pro quadam'tena | misi-ssent, unde breviter dicendo duxit pre-dictos fugiendo ante Hunos in Danu-bium est suffocatus. Qui quidem Arpad mortuo Zethapolug castra fecit in monte Noe prope Albam.
vyslance zpět jako milého hosta. Kusid pak naplnil láhev dunajskou vodou, uložil luční trávu do měchu, vzal ze země trochu černé prsti a vrátil se ke svým. Ti pokládali toto všechno za velmi dobré. Arpád se svými pak naplnil roh dunajskou vodou a přede všemi Maďary vzýval laskavost všemohoucího Boha, aby jim Pán poskytl tu zemi pro všechny časy. Po těchto slovech zvolali všichni Maďaři: "Bože, Bože, Bože" a tak tam vzešel zvyk, který Maďaři až dodnes zachovávají. Potom vyslali znova téhož posla k shora uvedenému vévodovi a poslali mu za jeho zemi bílého koně s pozlaceným sedlem a s pozlacenou uzdou. Když jej onen vévoda spatřil, zaradoval se ještě více; domníval se, že mu to poslali za nějakou část země, potom, krátce řečeno, vévoda prchaje před zmíněnými Huny, utone v Dunaji.1 Arpád pak po smrti Svatoplukově zbuduje hrad na hoře Noe poblíž Alby.2
CHRONICON HENRICI DE MÜGELN GERMANICE CONSCRIPTUM
NĚMECKY SEPSANÁ KRONIKA JINDŘICHA Z MÜGELN
Jindřich, autor této kroniky, pocházel z osady Mügeln u Drážďan a pobýval střídavě na dvoře Jana Lucemburského a Karla IV. i rakouského Rudolfa IV. Proslul zejména jako básník; složil i řadu oslavných veršů na oba zmíněné české krále. V Praze se Jindřich zdržoval mezi léty 1346 až 1355; někdy v letech 1358 až 1361 pak sestavil německy psanou kroniku, v níž vyložil uherské dějiny až po rok 1333, a poslal ji s věnováním Rudolfovi. O něco později se dokonce pokusil přebásnit tuto látku latinsky ve verších (viz Chronicon rhythmicum Henrici de Mügeln) a takto vzniklou veršovanou kroniku věnoval uherskému králi Ludvíku I. Pozadím Jindřichova zájmu o uherské dějiny byla zřejmě jeho činnost při panovnických dvorech, která jej —nejspíše v době kolem r. 1360, tj. v letech intenzívní diplomatické aktivity zejména mezi Rudolfem a Ludvíkem — přivedla zřejmě do přímého styku s uherským prostředím.
Předlohou německy psané kroniky Jindřicha z Mügeln byla ta rukopisná variantní skupina Uherské kroniky ze 14. stol., kterou jsme výše (srov. Chronici Hungarici compositio saeeuli XIV) označili značkou I.a) (patří sem Codex Sambuci a Codex acephalus této uherské kroniky). Některé části, které jsou v Jindřichově kronice navíc, byly však asi přímo převzaty ze starší nedochované uherské kroniky, pocházející z 11. stol. a nazývané Gesta JJngarorum vetera, příp. z jejího pokračování (srov. P. Magistri, qui Anonymus dicitur, Gesta Hungarorum).
Použitý text: Chronicon Henrici de Mügeln Germanice conscriptum, ed. E. Trávnik, SRHII 87—223.
Chronicon Henrici de Mügeln Germanice conscriptum
124 11 Wie kunig Chaba streit mit Aladrio seinem prüder umb daz reich.
126 Darnach verging daz gesiecht Eczels so gar, daz pey czehen jaren kein kunig in Panonia nicht enwaz, sunder
Německy sepsaná kronika od Jindřicha z Mugeln
11 Jak král Chaba bojoval o říši se svým bratrem Aladriem.
Tak zcela zanikl rod Etzelův,1 takže deset let nebylo v Panonii krále, jen Vlachové, Slované,2 Němci a Rekové,
26
1 Cf. Chronici Hungarici, c. 28.
2 Vrch Novaj u Stol. Bělehradu.
11
1 Atilův.
2 K otázce Vlachů a Slovanů ef. P. Magistři Gesta Hung. c. 9, pozn. 5 a Simonis de Keza Gesta Hung. I 23 pozn. 3.
294
CBRO'NICON H. DE MÜGELN GERMANICE CONSCRIPTUM
die Wolachen, Winde, Derschen und die Krichen, die kunig Eczeln heten gedint, die wonten in dem land. Do stund auf ein furste, Swentepollusch genant, dez fursten sun Morronczi von Palen, und ward gewaltig in Panonia. Do komen die Vngern von Erdelew und von dem wasser Hung genant mit maniger hande gäbe, alz es czu ern czimpt, domit sie verspeobten, wie ez umb den hern stunde. Darnach czer-storten sie pey der prucken Pain bi Chota den marckte all ritterschaft und den markt ezuryssen. Darnach czugen die Hewnen uncz an die Teysse. Der kunig Eczel reychte und was kunig acht und virczig iar und waz herczog fünf
12 Wie die Hewnen besanten ein po-ten und Hessen besehen Vngerland.
Do horten sie, das Vngerlant ein gut land were von weiden, fischen und wasser. Do santen sie mit gemeinem rate ein poten in Vngerland, der was Kyseud genant, daz er besehen scholde die potschaft dez landes und dez landes geleger. Do der selb pote, der vor genant ist, Gnuged sün, kom mitten in Vngerland an die Tünaw und besah, wie fruchper das lant wer von fischen und von weiden, do kom er czu dem herczogen Swechupolluch, der ein her-re zu den czeiten in dem land waz. Und begrast den von den seinen, die in gesant betten, und sagte dem fursten, das sie gern in seinem lande wonen wolden.
kteří sloužili králi Etzelovi, zůstali v zemi. Tu povstal kníže jménem Svatopluk, syn knížete Morroncziho3 z Polska, a stal se vládcem v Panonii. Tehdáž přišli Maďaři ze Sedmihradska, nazvaní podle řeky Hung,4 s mnohými dary, jak se sluší, aby vyzvěděb, co se stalo s pánem. Potom zničili u mostu Pain5 poblíž města Choty6 všechno rytířstvo a trh rozehnali. Pak táhli Hunové až na Tisu. Král Attila panoval 48 let a 5 let byl vévodou.
12 Jak Hunové poslali posla, aby prozkoumali Uhry.
Tehdáž slyšeli, že Uhry jsou země lesů, ryb a vod. Po společné poradě poslali do Uher posla jménem Kyseud,1 aby prozkoumal zprávu o zemi a jejích táborech. Když tento už jmenovaný posel, syn Gnugeda,2 došel do Uher až na Dunaj, zjistil, jak je země bohatá na ryby a lesy; přišel k vévodovi Svatoplukovi, který v té době byl pánem země. A pozdraviv jednoho z jeho lidí, kteří ho poslali, pravil knížeti, že by chtěli rádi bydlet v jeho
13 Wie der Hewnen pote den Hevnen       13 Jak posel přinesl Hunům vodu,
3 Morrouci, Marrouti, Marroci. Jde o Marota či Morota, P.
4 K tomu P. Magistři Gesta Hung., c. 2, pozn. 1.
5 Bánhida.
6 Tata.
12
1 Kusid.
2 Kunda.
3 K tomu Ohron. Vindob., c. 28.
Magistri Gesta Hung. I 23, pozn. 11.
CHROMOON H.-.DE MÜGELN. ■ GEKMÄNICE CONSCRIPTUM
295
pracht wasser, wyszmad und erdrich, und wie sie daz land gewunnen mit lysten etc.
Do das erhört Zcwechpolluch, do ward er. fro und wolt wenen, siewern paurn, dy im sein land arbayten und fruchtper. czu czins machen wolden, und begabte den poten und sant in hinwider zu in. Do nam der pot Kyseud ein laytlogel mit aucz der Tunaw und nam auch dez grasses und der erden des swarczen ackers und legt die drew in ein pulge und fur wider czu den seinen. Und sagt all ding, die er gehört het und gesehen hett und wie in der herczog het von im gelassen; und zaigt in daz layt-fasz mit dem wasser und daz gracz und die erden. Do erkanten die weysen der Hewnen, daz daz landt gar fruchtper were. Do nam Arpad und gosz dez wassers, daz der pote pracht hett von der Tunaw, in sein horn und czoh vor allen Vngern und pat den almechtigen got, daz er yn verhebe daz land ewiglich. Do Arpad sein wort ausgesprach, do schriren die Hewnen dreystund: „Deus, Deus, Deus!" Die gewonheit halden die Vngern noch uncz auf die czeit. Darnach santen die Hewnen mit gemaynem rate Kyseud, den vorgenanten poten, czu dem fursten dez landes und santen im ein rosze, daz waz grosz und weysz mit einem satel, der verguld mit golde von Arabia, und auf dem rosse lag ein zaum, der waz guidein und waz dez selben goldes von Arabia, fur sein erden. Do her herczog das ersah, do wart er frolich und wont, daz sie im die gab gesante heten darumb, daz sie ym in dem land wonen wolten. Wan der pote pat von dem herczogen ertrich; wysz-mat und wasser. Do lacht der herczog und sprach czu dem poten: sie schallen nemen der dreyer alz vil, alz sie wollen, umb die gäbe. Do fur der pot czu den
trávu a prsť a jak ti získali zemi lstí.1 Když to Svatopluk uslyšel, zaradoval se a spokojen se domníval, že jsou to rolníci, kteří mu jeho zem chtějí obdělávat a zúrodňovať za daně, a obdaroval posla a poslal ho zase zpět. Posel Kyseud vzal s sebou nádobu s vodou z Dunaje a vzal také trávy a černé prsti a vložil ty tři věci do tlumoku a vrátil se zpět ke svým. A vyprávěl o všech věcech, které slyšel a viděl, a o tom, jak ho vévoda propustil; ukázal jim nádobu s vodou, trávu a prsť. Moudří Hunové poznali, že země je velmi úrodná. Arpád vzal vodu, kterou přinesl posel z Dunaje, vlil ji do svého rohu a táhl v čele všech Maďarů a prosil všemohoucího boha, aby mu zemi daroval na věčné časy. Když Arpád vyslovil svou prosbu, zvolali Hunové třikrát: „Deus, Deus, Deus!" Tento zvyk si podrželi i nadále. Po společné poradě poslali Hunové dříve již jmenovaného posla Kyseuda ke knížeti země a poslali mu koně velkého a bílého se sedlem pozlaceným zlatem z Arábie a na tom koni ležela zlatá uzda z téhož arabského zlata. Když to vévoda spatřil, zaradoval se a domníval se, že mu dary poslali proto, aby mohli bydlet v jeho zemi. Ale posel prosil vévodu o zem, trávu a vodu. Vévoda se usmál a řekl mu: za ty dary si z těch tří věcí smíte vzít kolik chcete. Posel se vrátil zpět k Hunům a oznámil jim tuto zprávu. Arpád pak a ostatních jeho šest náčelníků, jak už uvedeno, táhli do Panonie ne jako cizinci, ale jako ti, kteří chtěli zemi vlastnit dědičně. I poslali k vévodovi jiného posla a vzkázali mu toto poselství: „Ty šlechetné kníže, tobě vzkazuje Arpád se svými, že nemáš dále prodlévat v jejich zemi, kterou od tebe koupili: zem za koně, trávu za uzdu, vodu za sedlo." Vévoda se usmál a řekl: „Koně, kterého
13
xCelé vyprávění se shoduje s tím, co uvádí Chron. Vindob., c. 28.
- 296
CHRONieON H. DE MÜGELN GERMATUCÍE- CONSCRIPTUM
CHRONICON H.iDE MÜGELN GERMANICE CONSCRIPTUM
297
Hewnen wider und sagt in dise mer. Do czoh Arpad mit den andern sehs haubtlewten, als vor gesprochen ist, in Panoniam das lant nicht als geste, sunder alz die, dy das land nach erplichem recht besiezen wolten. Und san-ten do ein andern poten czu dem her-czogen und enputen im die potschaft: „Du edler furste, die let sagen Arpad mit den seinen, daz du nit lenger solt siezen in irem land, daz sie von dir gekauft haben: daz ertrich mit dem rosse, daz wiezmat mit dem zäume, daz wasser mit dem satel." Do lacht der berezog und sprach: Ich wil daz pferd, das sie mir gesant haben, mit einem hamer toten und wil den czawm werf-fen in die wysen und den satel in die Tunaw." Do sprach der pot zu dem fursten: „Was achten des die Hewnen! Ob du das pferd tötest, so fressesz die hunde; und wirffestu den czawm in das graez, so komen die mader und nemen daz gold czu irem nueze; wirffestu aber den satel in die Tunaw, so finden in vischer und furn in czu lande. Waz ist darumb? Habende daz land, wysmad und wasser, so haben sie es alz zumal". Do der herezog daz erhört, do sament er ein grossez her von allen seinen freunden und für do gen den Hewnen. Do begegent ym die Hewnen pey der Tunaw auf eim schonen velde eins morgens fru und stritten mit dem fursten des landes. Do ging dez herezogen von Panonia panyr nyder, alz uns die hystorien sagen. Do floh der herezog ausz dem streit und kom unez an die Tunaw und wolt darüber swemmen durch der Hewnen vorcht. Do ertrenket yn das wasser. Also ward den Hewnen wider daz land Panonia, alz her Moyses und den kyn-den von Israhel gab daz land Basan und alle reich von Chanaan.
i3i 14 Wie Vngerland von den Hewnen gepawt ward und von den hewbtlewten etc.
Do nu her Arpad den herezogen
jste mi poslali, zabiji kladivem, uzdu pak hodím do trávy a sedlo do Dunaje." Tu pravil posel knížeti: „Co tím Hunové zamýšlejí? Jestliže koně usmrtíš, sežerou ho psi, hodíš-li uzdu do trávy, přijdou ženci a vezmou si zlato ke svému užitku; hodíš-li pak sedlo do Dunaje, najdou je rybáři a vyvezou na břeh. A co potom? Budou-li mít zem, trávu a vodu, pak mají vše pohromadě." Když to vévoda uslyšel, sbíral četné voj sko od všech svých přátel a vypravil se proti Hunům. Střetli se s ním jednoho rána na pěkném poli a bojovali s knížetem země. Tak zanikla korouhev knížete panónskeho,' jak o tom vypravují dějiny. Vévoda z boje uprchl, přišel až k Dunaji a chtěl ho ze strachu před Huny přeplavat. Utopil se v jeho vodě. Tak připadla Panonie opět Hunům jako Mojžíš dal dětem izraelským zemi Basan a celou říši Chanaan.
14 Jak Hunové budovali Uhry a o náčelnících atd.
Když Arpád porazil knížete Svatopluka i s jeho lidmi, jak už o tom byla
Tcwenthpolluch erslug mit den seinen, alz vor gesprochen ist, do pawt er sein puxck auf dem perg Nocze pey Weyssen-purck, und ist die erst stad in Panonia, dy im erkosz herre Arpad der erst haubtman.
140 16 Wie die Hewnen vil landesbestritten und stete, und wie der kayser Cunrad mit in gestritten hat.
Do nu Zuetepolluch der furste von Panonia getriben wart und erslagen von den Vngern, alz vor gesprochen ist, do logen die Vnger in Panonia sehs jar stille und pesserten ir rosz. und ir har-nasch. Darnach in dem sibenden jar do zugen sie gen Merern und gen Behem. In den landen waz herezog Bratislaw gewaldig. Und namen do, waz sie fun-den, und czugen mit grossem raub und mit sig wider gen Vngern; und machten do frid mit den vorgenanten herezogen und nieten aber ein jar. Und czugen do gen Kernten unez enhalb Lewp-pach. Do begegent den Vngern der herezog von Merhern herre Gothart genant und herr Eberhart genant und der herezog von Kernten und herre Gregor der patriarch von Agley, und stritten mit einander. Do wurden der Vngern an ezal erslagen, doch wurden die herezogen payde in dem streit erslagen. Do floch der patriarch ausz dem streit mit den seinen. Nach dem "streit raubten die Vngern Kernten und czugen wider gen Vngern. .
řeč, vystavěl si hrad na hoře Nocze u Weyssenpurku,1 a to je první město v Panonii, které si vyvorfl první náčelník Arpád.
16. Jak Hunové dobyli mnoho zemí a měst a jak s nimi bojoval císař Konrád.
Když byl Svatopluk, kníže panónsky, jzahnán a zabit Maďary, jak bylo řečeno, připravovali Maďaři šest let v klidu své koně a zdokonalovali svá brnění. Potom sedmého roku vytáhli proti Moravanům a Čechům. V těch zemích panoval kníže Vratislav.1 Vzali tam, co našli, a táhli s velkou kořistí vítězně zpět do Uher, uzavřeli mír se zmíněným knížetem a opět jeden rok odpočívali. Pak táhli do Korutan na druhou stranu -Lewppachu.2 Tam se střetl s Maďary vévoda moravský3 jménem Gothart a Eberhart, vévoda korutánsky a Gregor, patriarcha z Akvi-leje,4 a bojovali mezi sebou. Maďaři byli na počet poraženi, ale obě knížata v boji padla. Patriarcha se svými uprchl. Po bitvě loupili v Korutanech a Kraň-sku a táhli zpět do Uher. '
14
1 Novay u Stol. Bělehradu (Szekesfehérvár). 16
1 Český vévoda Vratislav I. vládl v 1. 905—921.
2 Jde patrně o Lublaň.
3 Spíše jde o vévodu meranského, cf. Simonis de Keza Gesta Hung. II 35.
4 Aquileia.
298
CHRONICOŇ RHYTHM IC UM HENRICI DE MÜGELN VERŠOVANÁ KRONIKA JINDŘICHA Z MÜGELN
Tato veršovaná kronika je básnická latinská verse německy psané uherské kroniky Jindřicha z Mügeln (viz Chronicoň Henrici de Mügeln Oermanice conscriptum), a jak se dnes soudí, pochází nepochybně od téhož autora. Jisté rozdíly mezi oběma versemi, zvi. tam, kde veršovaná kronika obsahuje nějaké informace navíc, i proti prozaické kronice německé dávají přitom tušit, že Jindřich z Mügeln využíval původní latinské předlohy i při skládání své veršované kroniky. Pozoruhodný je rozdíl mezi oběma kronikami Jindřicha z Mügeln i pokud jde o vztah ke Svatoplukovi. Ve své prozaické, německy psané kronice zaujímá totiž autor ke Svatoplukovi negativní postoj, podobně jako všichni ostatní autoři uherských kronik, kdežto v kronice veršované je jeho smýšlení zcela opačné. Lze to vysvětlovat tím, že veršovaná kronika Jindřicha z Mügeln je pozdějším, volnějším zpracováním oné uherské látky, a tu se již mohlo positivně uplatnit okolnost, že autor, původem Sas a velký obdivovatel Jana Lucemburského a Karla IV., pobýval delší dobu v Praze.
Na rozdíl od prozaických předloh uherské i německé končí toto dílo rokem 1071 a není zcela jisté, zda to lze přičíst na vrub závadám v rukopisném doložení či zda kronika zůstala nedokončená.
Použitý text: Chronicoň rhythmicum Henrici de Mügeln, ed. A. Domanovszky, SRHII 225—272.
Chronieon rhythmicum Henrici de Miigeln
16 Alivd genus ritmicum septem sillaba-rum, in quo dicitur quomodo Huni mise-runt Kyseucl nunciům ad Zueťhepoluch ducem Panoniorum, qui natus fuit Polonia, ex communi consilio.
Veršovaná kronika Jindřicha z Miigeln
16 Jiná rýmovaná skladba o sedmislabió-ných verších, v níž se hovoří o tom, jak poslali Hunové1 podle společného rozhodnuti posla Kysida2 k vévodovi Panonů Svatoplukovi, který pocházel z Polska.3
16
1 Maďaři.
2 Kusida.
3 Cf. Ghroniccm Henrici de Miigeln germanica conscriptum, c.
12.
CHRONICOŇ RiHYTH'MICUM H. DE MÜGELN
299
Cum turbe quieverunt Exercitus Hunorum, Tunc Kyseud miserunt Duci Panoniorum. Zuethopoluch vocatus Fuit dux rcgionis ' Simplicitati datus; Vir natus ex Polonis, Nam Athyle propago Omnis fuit contrita Et nominis imago Totaliter sopita. Tuno Kyseud accessit Ducem Panoniorum Salutemque expressit A gentibus Hunorum, Dicens hic continere Se gentes prenotate Vellent, si hoc habere Possent, ex pietate Et fraudis per dolores Rus limphasque rogavit. Tunc dux agricultores Hos fore estimavit, Decipitur nam saguis Simplex ex puritate. Cito cum fraudis aguis Hune mellit falsitate, Ergo dux letus in quid: Sumant solum et fenum. Tunc ille ducem linquid, Vas sumens aquam plenum, Telluremque cum tymo, Festinans ad primátem. Tunc Huni mox in limo Noverunt ubertatem. Tunc Arpád primus horům Implens cornu torrente Et supplicat deorum Deo cum tota gente, Ut hiis largiti humum Dignetur regionis, Rus, latices et dumum, Tanquam suis colonis. Tunc Amen, Amen, Amen Exercitus dixerunt, Nam latex, ops et gramen Hunis complacuerunt. Tunc ducem fraudis glosa Conantur supplantare,
Když dosáhly míru zástupy ■.
hlinského vojska, '',
tehdy poslaly Kysida '
k vévodovi Panonů. .'
Nazýval se Svatopluk, -
byl vévodou krajiny,
poctivosti oddaný;
ten muž rodem z Polska.
Neboť Attilovo plémě
bylo celé potřeno
a podoba (toho) jména
úplně zapomenuta.
Tehdy Kysid přistoupil
k vévodovi Panonů
a vyřídil pozdrav
od kmenů hunských,
řka, že by se zde chtěly
shora uvedené kmeny usadit,
kdyby toho mohly dosáhnout,
a dovolávaje se jeho laskavosti,
se lstí působící bolest
požádal (ho) o půdu a vodu.
Tehdy vévodu pojala domněnka,
že to budou zemědělci —
neboť poctivá krev
bývá klamána pro (svou) čistotu.
Sotvaže had klamu
obloudí tohoto svou přetvářkou,
tu rozradostněný vévoda praví:
Nechť si vezmou půdu a trávu.
Tehdy onen opustí vévodu,
bera si nádobu naplněnou vodou
i prsť s mateřídouškou,
a spěchá k náčelníkovi.
Hunové tehdy brzy
poznali úrodnost z hlíny.
Jako první z nich si tehdy Arpád
naplní roh vodou
a snažně prosí spolu se vším lidem boha bohů,
aby jim ráčil uštědřit zemi
oné krajiny,
půdu, vody i stromoví,
jako svým osadníkům.
Tehdy Amen, amen, amen,
pronesla vojska,
neboť voda, plody i travina
se Hunům zalíbily.
Tehdy se pokoušejí jazykem klamu podrazit nohy vévodovi
- 300
CHRONICON RHYTHMiCOM H. DE MÜGELN
CHRON'ICON  RHYTHMICUM H.  DE.'MÜGELN
301
Dona quoque fraudosa Eidem destinare, Ut hiis ocoasionem Legittimam haberent Et per banc rationem Ducatum obtinerent In forma emptionis. Quis tale nam timeret Genus deceptionis, Qui patrias haberet?
17. Aliud genus ritmicum octo sillaba-' rum, in quo dicitur de muneribus, que Huni miserunt duei Panoniorum.
Tunc direxerunt Kysud Ad ducem, qui non aliud Ferens illi clenodium Quam equum, de quo odium Martis mterminabile ■ Suboritur et stabile, . Nam fraus est ire genitrix Et scandalorum alitrix. Hvmc věstit preciosa res, Ex auro namque sonipes Frenum gestans ac sellulam In spina gemmis airream. Hunc equum duci obtulit Ad principem et retulit: ,,Hoc munus tibi offerunt Hvmi et grates referunt Pro feno, lympha, ruribus Et nemore, telluribus." O Deus, fraudulentie Cur parcis et clementie Quandoque preces despicis, Cum tu intenturn respieis. Tunc bic prepius dominus Inquit virtuti cominus, Sumant pro victu flumina, Nemus, valles, caeumina. Tunc ille cum decentia Sumpta ducis licentia, Ad Hunos statim properat, Eesponsum ducis reserat.
a stanovit pro nebo dary, rovněž klamné, aby tak měli zákonitou příležitost a získali takto formou koupě vévodství. Neboť kdo by se bál takového druhu lži, aby měl domovinu?
17 Další rýmovaná skladba o osmi-slabičných verších, v níž se hovoří o darech, které poslali vévodovi Panonů.1
Tehdy poslali k vévodovi Kysida, který mu přináší nej iný klenot než koně, z něhož vzchází bezmezná a stálá Martova zášť,
neboť lest je matkou hněvu
a živitelkou sporů.
Tohoto (koně) zdobí cenná věc,
neboť oř má uzdu
ze zlata a na hřbetě
zlaté sedlo s drahokamy.
Tohoto koně nabídl vévodovi
a vladaři sdělil:
Tento dar ti nabízejí
Hunové a vzdávají dík
za trávu, vodu, pole
i háje a pozemky.
Ó Bože, proč šetříš
úskočnosti a mírnosti
prosby někdy odmítáš,
když znáš úmysl?
Tehdy ten přezbožný pán
ve své ctnosti pravil:
„Nechť si k obživě vezmou řeky,
háje, údolí i pahorky."
Tu onen vyžádav si způsobně
vévodovo dovolení,
ihned pospíchá k Hunům
a vyjeví jim vévodovu odpověď.
Gavisi Huni illico Cuidam dictmt villico: „Panoniorum principem Tu debes visitare, quem In vultu dum aspexeris, Nullomodo neglexeris, Quin dicas: grex Hunorum te Precatur derelinquere, Que vendidisti gentibus, Ut congruit ingentibus." Turbatur dux sermonibus Respondens rationibus Illius cum clementia Ait: „Hec fraudulentia, Ut estimo, evellitur cum Deo et repellitur. Nam equum interficiam, Ad thymumque proiciam Frenum, sellam ad flumina, Ut me docebunt numina," Tunc věrna: „Nil proficies, Si equum interficies, Sed parcis in hoc panibus, Dum roditur a canibus. Frenum dabis messoribus . Et sellam piscatoribus. Ops, latex, rus sunt regio, Que si Hunorum legio Habet, habebit cetera." Ut dieta sonant vetera, Begressus Hunos monuit, Ut sermo ducis sonuit.
247 18. Aliud genus ritmicum, in quo dicitur, quomodo Huni processerunt contra Zuethepoluch, ducem Panoniorum, regia fortitudine triumphantes.
Carpas cum Hunis Satrapis auditis Statim processit Regia caterva Atque predator Regionem ducis
Hunové ihned radostně
řeknou jakémusi šafáři:
„Vladaře Panonů
ty musíš navštívit, .'.
a až mu pohlédneš v tvář,      v. ;
nesmíš mu opominout..
říci: lid Hunů tě
žádá, abys opustil to,
co jsi prodal
obrovským, jak se všichni shodují národům."
Vévoda je zmaten těmi řečmi,
a odpovídaje na jeho důvody, dí se
svou
vlastní mírností: „Tu lest,
jak soudím, lze odstranit
s pomocí boží a odvrátit.
Neboť koně zabiji,
uzdu odhodím do mateřídoušky
a sedlo do řeky,
jak mne poučí božstva."
Tu praví služebník: „Nic neuspěješ,
jestliže koně zabiješ,
ale ušetříš (jim) v tom chleba,
až bude (kůň) hryzán psy.
Uzdu poskytneš žencům
a sedlo rybářům.
Plody, voda, půda — to jest krajina; a když to má hunské vojsko, bude mít i ostatní věci." Jak zní stará zkazka — vrátil se a poučil Huny, jak zněla vévodova řeč.
18 Další rytmická skladba, v níž se hovoří o tom, jak Hunové vytáhli proti vévodovi Panonů Svatoplukovi, triumfujíce královskou statečností.1
Karpas2 s Huny vyslechnuv velmože vytáhl ihned s královským vojskem a plení
krajinu vévody
17
1 Cf. Chronicon Henrici de Mügeln germ, coŕiscriptum, c. 13.
18
1 Cf. Chron. Henrici de Mügeln germ, conseriptum, c. 13.
2 Arpád.
302
Panoniorum. Hoc cum audisset Princeps prenarratus, Turbas collegit Viribus robustas Hums occurrens, Eegni ut protector Cetu suorum. Castra disponunt, Erigunt vexilla. Tali congressu Fortitudo febrit, Timor incurvat . Utriusque gentis Gentes horroris. Ibi mors edax Vigilat ad fores Senas castrorum, Postulans a multis Carnis tributům, Ferrum quos sopuit TJnda cruoris. Hue illuc motis Gregibus ambobus, Pulvis excecat Visus Febealis, Ictus proclamant Etheris in arce Ensium fortes. Ibi inmensa Fortitudo ruit. Mortis vorago Milites hyante Gula glutivit. Corruerunt turbe Atque cohortes. Ex bac pressura Ad Danubiales Ripas cum cetu Dux Panoniorum Gliscit, sed cursus Patitur eclypsim Casu repente. Hunc fugitivum Maxima sequela Arpad Hunorum Princeps comitate. Fugit ad undas Animo concusso Mersus torrente.
GHRONICO'N RHYTHMICUM H. DE MÜGELN
Panonů.
To když uslyšel
zmíněný vladař,
sebral zástupy
mohutné silou,
a vytáhl Hunům vstříc.
jako ochránce království,
v družině svých.
Rozvrhnou tábor,
vztyčí praporce.
V takové srážce
statečnost hoří horečkou,
strach z jednoho
i druhého národa pokřivuje
národy hrůzy.
Zde hltavá smrt
bdí u šesti bran
táborů,
žádajíc poplatek masa
od mnohých,
jež uspal meč
přívalem krve.
Když se oba zástupy
sem tam hnou,
oslepuje prach
sluneční zraky.
Rázné zásahy mečů
hlasitě chřestí
pod nebeskou bání.
Zde se nesmírná
statečnost řítí.
Smrti vír pohltil
bojovníky
rozevřeným jícnem.
Srazily se čety
a oddíly.
Z tohoto tlaku
k dunajským břehům
vymaňuje se s družinou
vévoda Panonů,
ale za jízdy
zemdlí
při náhlém pádu.
Za tímto uprchlíkem
pádí s převelikou družinou
Arpád, vládce
Hunů.
Prchá do vln a s otřesenou myslí ' utone v proudu.
CHKONICON RHYTHMICUM H. DE MÜGELN
303
ní 23 Prosa, in qua dicitur, quomodo Huni post interemtionem Zuenthepoluch ducis Panoniorum sex annis quieverunt et in septimo Boliemiam et Morauiam vastaverunt:
Dinastia prostrata ducis Panoniorum, ut refert hic Hbellus, gens Scitica quievit sex annis cum armentis. Hinc truces ad Bohemos progreditur ac illos predatur cum Morauis. Tandem subordinavit treugas cum Vratislao, Sclauorum cyliarcha. Deinde ad Carin-thiam et Stiriam processit plebs actica Hunorum, cunctaque spoliavit pre-dicti principatus. Tunc marchio Got-hardus Morauie oceurens Hunis, mox cum Alberto, duce Karinthiorum et Aquilegiensi predigno patriarcha Geor-gorio vocato mox acies disponunt. Fit gentium pressura multique cum Alberto duce et marchione GothaTdo corruerunt. E bello sed efugit prefatus patriarcha cum paucis et evasit ...
23 Prozaický výklad, v němž se hovoří o tom, jak Hunové po záhubě vévody Panonců po šest let odpočívali a sedmého , roku zpustošili Čechy a Moravu.
Po porážce vladařského rodu vévody Panonů, jak o tom podává zprávu tato knížka, žil skytský národ po šest let v rníru i se svými stády. Nato vytáhne proti divokým Čechům a plení je společně s Moravany. Nakonec uzavřel příměří s Vratislavem, chiliarchou slovanským.1 Nato vykročil různý národ Hunů do Korutan a Štýrska a vyloupil všechna místa uvedeného knížectví. Tehdy vytáhne Gothard, markrabí Moravy, proti Hunům a brzy s Albertem, vévodou korutánskym — když zavolal Gergoria, vznešeného patriarchu aqui-lejského — rozestaví šiky. Došlo k srážce mezi kmeny a mnozí padli spolu s vévodou Albertem a markrabím Got-hardem. Zmíněný patriarcha však s několika málo- (bojovníky) z bitvy uprchl a unikl2. ..
1 Český vévoda Vratislav I. vládl v 1. 905—921.
2 K tomu Simonis de Kern Qesta Hungarorum II, 35; Chron. Henrici de Mügeln germ. conseriptum, o. 16.
CATALOG! EPÍSCOPO'RUM CRACOVIENSIUM
305
304
CATALOGI EPISCOPORUM CRACOVIENSIUM KATALOGY KRAKOVSKÝCH BISKUPŮ
Jde celkem o pět katalogů, z nichž první a druhý jsou samostatné, třetí, čtvrtý a pátý jsou mezi sebou spřízněné. Většina z nich je dochována v rukopisech z 2. poloviny 15. stol. (katalog II., III. a IV), katalog první je dochován v rukopise z 13. stol. a katalog pátý v rukopise z 1. poloviny 16. stol. Tyto katalogy se staly cennou pomůckou pro řadu autorů (např. pro Dlugosze).
Použitý text: Katalogi biskupom krakowskich, ed. W. Ketrzynski, MPH III 313-376.
Katalogi biskupów KrakowsMch
Katalogy biskupů krakovských
530 Prohorius. Proculphus.
Prohor. Prokulf.1
II
II
Prothorius 969 ordinatur; 16 armos vixit.
Proculphus 986 ordinatur; 27 annos vixit.
ra
Prophorius sive Profortus, qui ordina-tus est in episcopum Cracoviensem anno domini a nativitate nongentesimo LXVI tempore Iohannis pape XIII seditque annis XX et mortuus est anno domini DCCCCLXXXVI.
IY
Prophorius seu Proforrus. Iste fuit primus ecclesie Cracouiensis tunc metropolitane archiepiscopus per Myest-qhonem principem Polonie et Dam-browkam  Bohemicam  vxorem eius
Prohor je vysvěcen roku 969; žil 16 let. Prokulf je vysvěcen roku 986; žil 27 let.
ra
Profor či Profort, který byl vysvěcen na biskupa krakovského roku devítistého šedesátého šestého od narození Páně, za časů papeže Jana XIII., seděl (na stolci bislnipském) dvacet let a zemřel léta Páně 986.
IV
Profor či Proforr. Ten byl ustanoven od Mešká, knížete polského, a Doubrav-ky české, jeho manželky, prvním arcibiskupem krakovského chrámu, tehdy, metropolitního, a vysvěcen na arci-
i K otázce krakovského biskupství souhrnně K. Lanckoronska, Studies lOn.
institutus, qui ordinatus est in archi-episcopum Cracouiensem anno a natiui-tate domini noningentesimo LXVI. Eodem eciam anno Polonia fidem Cristi suscepit tempore Leonis pape. Sedit autem in sede archiepiscopali sua annis viginti et mortuus est anno domini noningentesimo LXXXVI. Qui in eadem ecclesia Cracouiensi est se-pultus.
Prohorius seu Prohortus. Hic est Prohorius primus ecclesie Cracouiensis tunc metropolitane archiepiscopus, per Meskonem principem Polonie et Dub-rowkam Bohémám vxorem eius institutus. Ordinatus autem est in archie-piscopum Cracouiensem anno domini noningentesimo sexagesimo sexto. Eodem etiam anno Polonia fidem Christi suscepit tempore Loenis pape. Sedit autem in sede predicta archiepiscopali annis viginti et mortuus est et in ecclesia Cracouiensi sepultus anno domini noningentesimo octagesimo sexto.
III
Proculphus secundus episcopus Cracouiensis ordinatur anno domini DCCCCLXXXVI et sedit annis decern et mortuus anno domini nongentesimo nonagesimo sexto.
IV
Proculphus; hic fuit secundus ecclesie Cracouiensis archiepiscopus, qui anno domini noningentesimo LXXXVI ordinatur in archiepiscopum. Huius tempore beatus Adalbertus secundus Pragensis episcopus Poloniam ex Vnga-ria venit et Polonos in fide Cristi aduc nouicios confortauit cum fratre Gau-dencio. Sedit autem annis decern et mortuus est anno domini Christi noningentesimo nonagesimo. sexto et in eadem ecclesia Cracouiensi sepultus.
20 Prameny
biskupa krakovského léta Páně devítistého šedesátého šestého. V témž roce také — za časů papeže Lva — přijalo Polsko víru Kristovu. Seděl pak na svém arcibiskupském stolci dvacet let a zemřel léta Páně devítistého osmdesátého šestého. A byl v temže krakovském chrámu pochován.
V
Prochor či Prohort. To je Prochor, první arcibiskup krakovského chrámu, tehdy metropohtního, ustanovený Měš-kem, knížetem polským, a Doubravkou českou, jeho manželkou. Vysvěcen pak byl na arcibiskupa krakovského léta Páně devítistého šedesátého šestého. V temže roce také — za časů papeže . Lva — přijalo Polsko víru Kristovu. Seděl pak na zmíněném arcibiskupském stolci dvacet let, zemřel a byl pochován v krakovském chrámu léta Páně devítistého osmdesátého šestého.
III
Prokulf je vysvěcen jako druhý biskup krakovský léta Páně devítistého osmdesátého šestého, seděl (na biskupském stolci) deset let a zemřel léta Páně devítistého devadesátého šestého.
IV
Prokulf; tento byl drahým biskupem krakovského chrámu a léta Páně devítistého osmdesátého šestého je vysvěcen arcibiskupem. Za jeho časů přišel do Polska z Uher svatý Vojtěch, druhý biskup 'pražský, a posílil spolu s bratrem Gaudentiem Poláky, kteří byli ve víře Kristově dosud nezkušení. Seděl pak na stolci po deset let a zemřel léta Krista Pána devítistého devadesátého šestého a v temže krakovském chrámě byl pochován.
, 306
CATALOGI EFISCOPOKOM CEACOV1ENSIUM
307
V
Proculphus secundus ecclesie Cra-couiensis archiepiscopus, qui anno do-mini noningentesimo ootogesimo sexto ordinatur in archiepiscopum Cracouien-sem. Huius tempore beatus Adalbertus, secundus Pragensis ecclesiae episcopus Poloniam ex Hungaria venit et Polonos in fide Christi adbuc novicios conforta-vit cum fratre Gaudencio. Sedit annis decern, et mortuus est anno domini noningentesimo nonagesimo sexto et in ecclesia Ciacoviensi sepultus.
V ■
Prokulf, druhý arcibiskup chrámu krakovského, jenž je léta Páně devíti-stého osmdesátého šestého vysvěcen na arcibiskupa krakovského. Za jeho časů přišel do Polska z Uher svatý Vojtěch, druhý biskup chrámu pražského, a posílil spolu s bratrem Gauden-tiem Poláky, kteří byli ve víře Kristově dosud nezkušení. Seděl pak (na arcibiskupském stolci) deset let, zemřel léta Páně devítistého devadesátého šestého a byl pochován v chrámu krakovském.
CRONICA PRZIBICONIS DICTI PULKAUA KRONIKA PŘIBÍKA, ZVANÉHO PUIKAVA
Kronika Pulkavova začíná rozchodem lidstva při stavění věže babylonské (zvláštní pozornost se věnuje původu a rozchodu Slovanů) a jsou v ní vylíčeny české dějiny až do roku 1330.
Autorem kroniky je Přibík Piúkava z Radenína, který byl v letech 1373 až 1378 správcem školy u kostela sv. Jiljí v Praze, poté působil jako farář v Chudenicích, kde -také v roce 1380 zemřel. Kroniku začal sepisovat buď v r. 1374 nebo brzy potom; velký podíl na tomto díle měl sám Karel IV, který dal Pulkavovi obstarat potřebný materiál, jako byly různé letopisy a listiny, a podílel se na výběru a uspořádání celé látky. Pulkava ve svém díle čerpal především z Kosmy, z legend o českých svatých, z Kosinových pokračovatelů, z Kroniky Dalimilovy, Zbraslavské, Františkovy, Benešovy, z breviáre kostela pražského a z mnoha listin. Některé své informace, mezi nimi zvi. informace o říši Velkomoravské, však zřejmě čerpal ze spisxi, které se nám nedochovaly. Vedle latinského textu se dochoval i český překlad, který vznikl brzy po sepsání textu latinského. Soudí se, že alespoň část tohoto překladu pořídil sám Pulkava.
Historická cena tohoto pramene spočívá především v tom, že nám zachycuje zprávy z různých nám neznámých spisů, ale zároveň i v celé koncepci, usilující předložit čtenáři dějiny českého státu v té podobě, jak to odpovídalo politické Hnii Karla IV.
Poznámka k textově kritickému aparátu: Základem našeho vydání je tzv. rukopis pulawský ze 14. stol., uložený v kapitulní knihovně krakovské. V textově kritickém aparátu však uvádíme navíc — ve shodě s Emlerovým vydáním ve PRB — i některá místa z Kroniky minority Mikuláše Čecha, a to ta, která jsou přejatá odjinud než z Pulkavy (rukopis minority Mikuláše Čecha označujeme číslem 3). Mikuláš Cech sice ve svém díle kroniku Pulkavovu věrně napodoboval, takže se oba spisy často úplně shodují, proti Pulkavovi se však v jeho díle objevuje i řada přídavků, které autor čerpal z jiných kronik, ba i z listin; mimo jiné použil také dnes ztraceného díla Gesta Moravorum.
Použitý text: Cronica Przibiconis dicti Pulkaua, ed. J. Emler, ERB V 3—207.
Cronica Przibiconis dicti Pulkaua         Kronika Přibíka, zvaného Pulkava
Anno Domini DCCCXCIIIIa dux Léta Páně osmistého devadesátého
Borziwoy baptisatus est cum uxore sua       čtvrtého,1 za časů císaře Arnulfa,2
a In paragrapho antecedenti codicis 3 genealógia PHtnyslidarwm inserta est, ubi praeler Píemyslidarum nomina etiam ea quae sequuntur legimus: Swatopluk, rex Moravie coropater Arnolphi imperatoris et Swatopluk, iunior rex Moravie, quem sanctus Metodius excommurucavít.
1 Rok 894 uvádí Gosmae Chron. Boem. I. 14 a Dalimil, kap. 23. Nejspíše však půjde o období 874—880, L. Havlík, TH kapitoly 57.
2 Arnulf se stal císařem r. 896, východofranským králem r. 887, předtím vládl v Korutanech a Panonii.
-308
CRONICA PRZIBICONIS DICTI PULKAUA
beata Ludemila a beato Metudio archie-piscopo Morauie, sub temporibus Arnol-phi imperatoris, inducoione Swatopluk, Morauie regis, in civitate Welegradensi, cui regi Morauie temporibus illis dux Boemie suberat. | Eidem eciam regi suberant terre, videlicet Polonia et Rusia, et erat caput regni Moravie civi-tas Welegradensis. Accidit autem eodem anno, quod rex Swatopluk contra dominum suum et compatrem Arnolphum imperatorem iniuste arma moveret. Quamobrem idem imperator, dominus et compater suus, cum tota Germania ab una parte, et Hunis sive Ungaris ab alia adversus eum congregavit exerei-tum. Rex vero Swatopluk videns, quod imperatori resistere non potest, in campis in medio exercitus sui se furtim abstulit et secrete equum ascendens abinde aufugit, veniens ad quendam locum in vertice cuiusdam montis Som-bor nominati, in quo loco tres beremite pro tunc habitabant. Ipse vero rex Swatopluk ad finem, ut maneret in-cognitus, equum suum interfecit et gladium humo abscondit ac dictos heremitás accedens ignotus, ab ipsis in socium receptus et coberemitam ton-sus est, babitům assumpsit; et mansit ibidem cum ipsis, usque dum sensisset sibi immineie periculum mortis et horam. Time rex prefatus primo eisdem beremitis manifestavit se, qmis esset, et postea protinus expiravit.. Cuius reg-num filii eius pauco tempore et minus feliciter tenuerunt. Nam filius suus, qui
byl v městě Velehradě pokřtěn vévoda Bořivoj3 spolu se svou ženou, blahoslavenou Ludmilou, od blahoslaveného Metoděje, arcibiskupa moravského,4 z návodu krále Moravy Svatopluka5 — tomuto moravskému králi v oněch dobách vévoda český podléhal. Témuž králi také podléhaly země, totiž Polsko a Rusko,6 a hlavním městem Moravského království bylo město Velehrad.7 Toho roku se však přihodilo, že král Svatopluk protiprávně pozvedl zbraně proti svému pánu .a kmotru, císaři Arnulfovi.8 Proto císař, pán a kmotr jeho, shromáždil proti němu vojsko s celou Germanií na jedné straně a s Huny neboli Madary na straně druhé.9 Když pak král Svatopluk viděl, že se nemůže postavit císaři na odpor, tu v poli uprostřed svého vojska nepozorovaně zmizel, vsedl tajně ná koně, uprchl odtud a odebral se na jedno místo na vrcholu jakési hory zvané Sombor,10 na němž tehdy přebývali tři poustevníci. Sám král Svatopluk nakonec pak — aby zůstal nepoznán — zabil svého koně, meč ukryl v zemi a přistoupil k zmíněným poustevníkům jako neznámý člověk. Ti ho přijali mezi sebe jako poustevníka, byl ostříhán a přijal jejich oděv; i zůstal tam s nimi až do té doby, kdy poznal, že mu hrozí nebezpečí a hodina smrti. Tehdy teprve zmíněný král oněm poustevníkům vyjevil, kdo je, a hned potom zemřel. Království jeho drželi jeho synové po krátkou dobu, avšak
3 O pokřtění Bořivoje cf. Christ. mon. Vita et passio s. Wenceslai, c. 2; Cosmae Ghron. Boem. I 14 Bořivoj zemřel asľŕ. 891, V. Chaloupecký, ibid. 59. '
4 Metoděj se stal koncem r. 869 arcibiskupem panónskym, r. 880 je oznaěen jako arcibiskup moravský; r. 885 zemřel.
5 Svatopluk vládl na Moravě v 1. 870-894.
« O rozsahu Svatoplukova   panství  L. Havlík,  Uzemni rozsah 9-97 a   In kapitoly
7 Označení Vek^ad se poprvé objevuje r. 1131 v souvislosti se Starým Městem, CDB I, 115. Dále viz Dalimilova kronika, kap. 23. Se založením nedalekého kláštera se název přenesl na klášter.
8 Celá pasáž souvisí s líčením, jak je podava Cosmae Ghron. Boem. 114.
9 Ann. Fuld. a Ann. Sangall. mai. ad a. 892. 10 Zobor.
CRONICA PRZIBICONIS DICTI PULKAUA
309
regnum post eum gubernavit, quadam die festiva volens venari prope civita-tem Welegradensem in silva, que Gre-czen vocatur, intimavit archiepiscopo sancto Metudio, ut ipsum cum missa solempni expectaret, quousque rediret. Qui beatus archiepiscopus expectavit usque prope meridiem: et cum timuis-set negligi divinum officium, missam celebravit, rege minime expectato. Rex autem cum a venacione venisset et audisset, quod archiepiscopus missam celebraret et iam corpus dominicum consecrasset, indignatus cum canibus et venatoribus ecclesiam intrans fecit magnum sonitum et tumultum cum tubis venatorum et latratu canum. Sicque usque ad altare venit derisitque archiepiscopum sanctum Metudium et recessit de  ecclesia supradicta. Ob quern despectum et blasfemiam finita missa archiepiscopus excommunicavit dictum regem et posuit interdictum et anathema per totum regnum Morauie. Et hoc facto se recepit Boemiam ad ducem Borziwoy, quern baptisayerat. Quern tunc eciam in fide confirmans abinde ivit Romam, ubi fratrem suum sanctum Cirilum invenit, qui priiis quondam Swatoplucum, regem Morauie predictum,  et totum regnum Morauie baptisaverat et eundem sanctum Metudium post se archiepiscopum ibidem dimiserat. Hie beatus Cirillus Morauiam ad fidem converterat et mul-tas alias Slowanicas regiones. Ipse eciam corpus beati Clementis pape, disci-puli sancti Petri apostoli, de marmorea ecclesia, quam angeli sibi ohm in mari edificaverant, iam propter peccata ho-minum mari exsicato, corpus sancti Clementis de tumba eius recipiens, se-
méně šťastně.11 Jeho syn totiž,12 který po něm spravoval království, chtěl v jakýsi sváteční den lovit poblíž města Velehradu v lese, který se nazývá Greczen13, a vzkázal arcibiskupovi svatému Metoději, aby na něj počkal se stavnostní mší, než se vrátí. A blahoslavený arcibiskup na něho čekal až do poledne, ale když jej přepadla obava, že zanedbá službu boží, sloužil mši, aniž krále počkal. Když se však král vrátil z lovu a doslechl se, že arcibiskup sloužil mši a že již obětoval tělo Páně, rozhněval se, vstoupil do chrámu se psy i s lovci a vyvolal trubkami lovců a štěkotem psů velký hluk a povyk. A došel takto až k oltáři, pohaněl arcibiskupa svatého Metoděje a vyšel ze zmíněného chrámu. Pro toto pohanění a rouhání vyobcoval arcibiskup po  skončení  mše  uvedeného krále z církve a uvalil zákaz sloužit mši a klatbu na celé království moravské.14 A když to učinil, odebral se do Čech k vévodovi Bořivoji, kterého pokřtil.15 Když ho tehdy posílil ve víře, odešel odtud do Ríma a tam nalezl svého bratra, svatého Cyrila, který kdysi dříve pokřtil Svatopluka,16 zmíněného krále Moravy, a celé království moravské a zanechal tam po sobě právě svatého Metoděje jakožto arcibiskupa. Onen blalioslavený Cyril obrátil na víru Moravu i mnohé jiné slovanské krajiny. Sám také tělo blahoslaveného Klimenta papeže, učedníka svatého apoštola Petra, z mramorového chrámu, který onomu kdysi postavili an-. dělé v moři, vyzvedl z hrobu, když již moře pro hříchy lidí vyschlo, a odnesl je s sebou na Moravu;17 a když potom odcházel z Moravy, odebral se do Cech
11 Zde končí líčeni podle Cosmae Ghron. Boem. I, 14
12 Syny krále Svatopluka byl Mojmír II. a Svatopluk II.
13 Jde o lesy kolem Buchlova (cf. CDM VI, 81, 88, 177), v širším smyslu dnešní Chřiby.
14 List papeže Štěpána V. z r.' 885, (CDB I, 26) přináší zprávu o Metodějově klatbě, týkající se Vichinga.
15 Christiani mon. Vita et passio s. Wenceslai, c. 2.
16 Zmínku o Svatoplukově pokřtění má Regnwm Sclavorum, kap. IX.
17 Vita Const. cum transl. s. Clementis, e. 2—7; Tempore Mich. imp., c. 2, i leg. Quemadmodum.
310
CSONICA PRZIBICONIŠ DIGTI PULKAÚA
CRONICA PRZI'BICO'NIS DICTI PULKAUA
311
cum Moraviam attulit; et deinde, cum de Morauia recederet, ivit Boemiam corpus sancti Clementis secum portans. Quod quidem sanctum corpus in castro Wyssegradensi in ecclesia beati Clementis per triennium conservavit. Deinde Komam adiit cum corpore supra-dicto et ab apostolico impetrata licen-cia ecclesiam fundavit in urbe Romana in honore beati Clementis, ibique sancti Clementis corpus recondidit. In eadem eciam ecclesia ipse cum fratre suo sancto Metudio sepultus est, et ab ipsa ecclesia in hocLiemum diem titulus unius cardinalis describitur. Hie eciam beatus Cirillus olim videns duriciam et incre-dulitatem Morauorum et Slowanorum, postulavit ab apostolico, quod indulge-re et concedere dignaretur, ut missam et alia diyina officia possent in lingua slo-wanica celebrare; nam non credebat aliter eos in fide confbmari posse. Qui papa petita buiusmodi babuit pro ridiculo, et dum in consilio cardinalium et multorum presulum desuper tracta-tum et deliberacionem baberet, subito vox de celis insonuit dicens: Omnis spiritus laudet Dominum, et omnis | lingua confiteatur ei. Tunc papa hoc audito miraeulo in perpetuum statuit, quod in lingua slovanica possint misse et alia divina officia celebrari. Et sic per archiepiscopatus et provincias Spale-tensem, Ragusinensem, et Iadriensem et aput omnes suffraganeos eorum, et multos alios episcopatus tam per presu-les quam per sacerdotes misse et aha divina usque hodie in slovanico cele-brantur.
Postquamb prefatus rex, filius dicti quondam Swatopluk regis Moravie, excommunicatus a sancto Metudio, archiepiscopo supradicto, ut premit-
a tělo svatého Klimenta nesl s sebou. Toto svaté tělo uchoval v hradě Vyšehradě v chrámu svatého Klimenta po tři léta. Poté odešel se zmíněným tělem do Ríma, a když dosáhl od papeže dovolení, založil v městě Římě k poctě blahoslaveného Klimenta chrám a v něm tělo svatého Klimenta uložil. V temže chrámě byl také sám pochován spolu se svým bratrem svatým Metodějem18 a od tohoto chrámu se až do dnešního dne odvozuje název jednoho kardinála. Protože i onen blahoslavený Cyril dávno viděl nepoddajnost a nevíru Moravanů a Slovanů, požádal papeže, aby ráčil shovívavě povolit, aby mohli mši i ostatní služby boží sloužit ve slovanském jazyce; nevěřil totiž, že by jinak mohli býti ve víře utvrzeni. Papež tuto žádost považoval za žert, a když o tom jednal a radil se ve shromáždění kardinálů a mnohých biskupů, zazněl náhle z nebes hlas, který pravil: Veškerý duch ať chválí Hospodina a všichni jazykové ať ho vyznávají. Když papež uslyšel ten zázrak, na věky tehdy ustanovil, že mše a ostatní služby boží mohou být slouženy_ slovanským jazykem.19 A tak až dodnes jak biskupové, tak i kněží slouží ve slovanském jazyce mše i jiné služby boží v arcibiskupstvích a krajích splitském, dubrovnickém, jad-ranském a u všech jejich sufragánů i v mnohých jiných biskupstvích.
Shora uvedený král, syn řečeného kdysi Svatopluka, krále Moravy, byv vyobcován z církve svatým Metodějem, zmíněným arcibiskupem — jak jsme předeslali —, žil krátkou dobu, ztratil své Moravské království a to bylo takto vyhlazeno. Neboť zčásti je vyplenili Maďaři, zčásti východní Teutoni
b In codice 3 hune capitis titulům legimus: Be translatione regni Horavorum in Boemie. In ceteris codicibus aut nullus titulus au tište qui sequitur inscriptusest:Be externnnio et fine regni Moravie e teius metropoliao dicti regnireintegracione eiusque in Boemiam translycione..
18 V Římě byl pochován pouze Konstantin, Metoděj zemřel na Moravě.
19 Cf. privilegia z r. 869 {Život arcibiskupa Metoděje, kap. VIII) a 880, CDB I, 24.
titur,   modicum   temporis vixisset,0 perdidit regnum suum Moravie, quod taliter exterminatum est. Nam partim Ungaris, partim Theutonicis orientali-bus alias Australibus partimque Polo-nis diripientibus membratim itlud inter se valida potencia diviserunt, sicque regnum Moravie totaliter exterminatum, depopulatum, dilaniatum et di-membratum est et civitas Welegra-densis diruta funditus, et deinceps rex et regnum et archiepiscopatus Moravie penitus defecerunt et esse amplius cessaverunt.4  Quod  tamen regnum Moravie postea post CXCII annos, videlicet anno Dom. MLXXXVI per Hen-ricum tercium huis nominis imperato-rem de consensu principum imperii rein-tegratum est et in Boemiam transla-tum.  Nam  idem  imperator ducem Boemie Wratislaum sublimavit in re-gem et Boemiam regnum constituit, faciens de regno Moravie marchiona-tum, et eundem marchionatum cum principatibus et terris, videlicet Polonia, Russia et multis aliis ducatibus et terris, que prius, temporibus Swatopluk, ulti-mi regis Moravie, ad regnum Moravie pertinebant, regno et corone Boemie subiecit, prout reintegracio et transla-cio buiusmodi in sequentibus, videlicet in capitulo de vita et regimine Wratislai primi regis Boemie, plenius fideliter declarantur.
čili Austrijci a zčásti Poláci20, kteří si je po kusech mezi sebou rozdělní velkou svou mocí; a tak bylo Moravské království úplně vyhlazeno, zpustošeno, rozsápáno a roztrháno, město Velehrad do základů rozbořeno a potom král, království i arcibiskupství moravské úplně pokleslo a přestalo existovat. Přece však po sto dvaadeva-desáti letech, to jest léta Páně tisícího osmdesátého šestého, bylo království zásluhou Jindřicha, třetího císaře tohoto jména,21 za souhlasu^knížat říše obnoveno a přeneseno do Cech. Neboť tento císař povýšil českého vévodu Vratislava na krále22 a zřídil království České, z království Moravského pak učinil markrabství a toto markrabství podrobil království a koruně české — spolu s knížectvími a zeměmi, totiž s Polskem, Ruskem a mnohými jinými vévodstyími a zeměmi, které dříve, za časů Svatopluka, posledního krále Moravy, náležely ke království Moravskému — jak právě se s větší šíří toto navrácení a přenesení spolehlivě líčí v následujících výkladech, totiž v kapitole o životě a vládě Vratislava, prvního krále českého.
c verba sine prole obiens inseruntur in 3. d In codice 3 verba quae sequuntur inserta sunt: ita ut in loco illo, ubi civitas Welehrad erat, nichil nisi monasterium Cisterciensis ordinis sit, quod Wladislaus, marchio Moravie, films quondam Wla-dislai, regis Bohemie, qui frátri suo Frzemisloni cessit de regno, propriis sumptibus ad honorem Dei et matris eius constru-xit et copiose dotavit; et ibidem est sepultus anno Domini MCCXXIIII, ut infra dicetur inseruntur in 3.
20 Cosmae Chron. Boem. I, 14.
21 Jindřich IV. (1065-1106).
22 Vratislav II., král ěeský á polský (1086—1092), českým vévodou od r. 1061.
312
ANN ALES BOHEMICI LETOPISY ČESKÉ
K. E. Stumpf objevil v kapitulní kmriovně bratislavské fragment letopisů psaných rukou z konce XIV. stol. a nazval je „böhmische Annalen". Jde o kratičké výňatky z Kosmy a jeho pokračovatelů. Fragment sahá do roku 1163; soudí se, že letopisy pokračovaly ještě dále.
Použitý text: Armales Bohemici, ed. J. Emier, FRB II 380—382 (srov. i vydání K. F. Stumpf a v Slavische Bibliothek II 301—303, ze které, vychází J. Emier).
Annales Bohemici Letopisy české
887 Arnolfus, filius Karolomanni, rex Romanorum, concessit Zvatopluo, regi Morauie, compatri suo, ducatum Boe-mie.
894 Borzivoy, dux Boemie, baptizatur a Metbudio, episcopo Morauie, cum uxore sua Ludmilla.
887
1 Tj. kmotrovi svého syna Zwentiboleha.
2 K události Beginonis Chronica ad a. 890.
894
1 K pokřtěni Bořivoje došlo patrně v 1. 874—880, L. Havlík, Tři kapitoly 57.
887 Arnulf, syn Karlomanův, král římský, postoupil Svatoplukovi, králi Moravy, a svému kmotrovi1 vévodství české.2
894 Léta osmistého devadesátého čtvrtého je pokřtěn Bořivoj, vévoda český, od Metoděje, biskupa moravského, i se svou manželkou Ludmilou.1
313
AUCTARIUM MELLICENSE AUKTÁRIUM MELCKÉ
Takto se nazývá Wattenbachův výběr z. poznámek, které později připojili písaři do textu hlavního rukopisu Letopisů rnélchých (Codex Mellicensis 383). Obě zprávy, které uvádíme, byly připsány ve 14. stol.
Použitý text: Auctarium Mellicense, ed. W. Wattenbach, MGrH SS IX 535—537.
Auctarium MelMcense
ose 890 Arnolfus rex concessit Zuatopluk regi: Mpravie, compatri suo ducatum Boemie.
5S6 894 Borivoy dux Boemorum primus fideHs baptizatur, et Zuatopluk rex Moravie non comparuit, quia aufugit fidem frangendo in rege Arnolfo, et in Ungaria ubi est modo cenobium Zubu-riense dacz den Zubern heremita effici-tur, et mortuus ibidem iacet sepultus.
Auktáriuin melcké
890 Král Arnulf postoupil Svatoplukovi, králi Moravy, svému kmotru, vévodství Čechů.1
894 Je pokřtěn Bořivoj, první věřící vévoda český, avšak Svatopluk, král Moravy, se neobjevil, ježto uprchl, porušiv věrnost vůči králi Arnulfovi; stane se pak poustevníkem v Uhrách, tam kde je nyní klášter zoburský, a tam zemřel a leží pohřben.1
890
1 Beginonis Chron. ad a. 890 894
1 Cosmae Chron. Boem. I 14.
314
6 RANU M CATALOGI PBAESULUM MORAVIAE JÁDRO KATALOGU BISKUPŮ MORAVSKÝCH
Jde o krátkou kroniku olomouckých biskupů. Dílo je kompilace ze zač. 15. stol.
Použitý text: Granum catalogi pmesulum Moraviae, ed. J. Loserth podle rkp. č. 205 Olomouckého kapitulního archivu v časopise Archiv für österreichische, Geschichte, 78 (1892) 63—97.
Granum cathalogi praesulum Moraviae
Anno domini 886 Swatopluk senior rex Moravie a beato Cirillo est bapti-zatus.
887 idem rex procuravit beatum Ciril-lum in archiepiscopum Welegradensem sublimari.
891 beatus Cirihus corpus sancti dementis pape et martyris de ecclesia sua Welegradensi (in) curiam Romanám deportavit.
892 beatus Cirillus resignavit archie-piscopatum Welegradensem et ad eun-dem substituit beatum Metudium.
Jádro katalogu biskupů moravských
Léta Páně 886 byl Svatopluk starší, král Moravy, pokřtěn od blahoslaveného Cyrila.1
887 týž král se postaral o to, aby byl blahoslavený Cyril povýšen na arcibiskupa velehradského.2
891 blahoslavený Cyril přenesl tělo svatého Klimenta, papeže a mučedníka, ze svého chrámu velehradského do římské kurie.3
892 blahoslavený Cyril se zřekl arcibiskupského úřadu velehradského a dosadil do něho místo sebe blahoslaveného Metoděje.4
894 blahoslavený Metoděj pokřtil Bořivoje, vévodu českého, manžela svaté Ludmily.5
894 beatus Metudius Borziwoy ducem Boemie maritum sancte Ludmille baptizavit.
1 O Svatoplukově pokřtění Konstantinem přináší zprávy Begnum Sclavorum, kap. IX a Cronica Przibikonis dicti Pulkava. Konstantin zemřel r. 869.
2 Udaj nemá opory ve skutečnosti.
3 Zpráva náleží k r. 867. Cf. Tempore Mich. imp., c. 6.
4 Metoděj se stal panónskym arcibiskupem r. 869. Cf. Tempore Mich. imp., c. 8.
5 Pokřtění Bořivoje spadá do let 874—880. Uvedené datum souvisí s údajem Gosmae, Ghron. Poem. I 14.
GRANUM--CATHALOGI PRAESULUM. -MORAVIAE
.315
900 beatus Cirillus Rome in basilica beati Clementis migravit ad Christum et sepultus iuxta corpus beati dementis.
Eodem anno Deo devotus rex Swatopluk senior vita est functus. Cui succcs-sit in regnum iuvenis Swatopluk, prin-ceps doli et cupidus vane glorie. Hie contumaeiter. aspernabatur legem Domini ipsumque beatum Metudium et sacerdotes Dei plurimis iniuriis affecit. Quapropter in ipsum regem et satha-lites eius et in omnes gades ipsius excommunicacionis sentenciám fulmi-navit.
■ Eodem anno beatus Metudius Ro-mam abiit, beatum Cirillum seeum reducere volens ad sedandum seviciam Swatopluk principis frontosi.
901 beatus Metudius a Johanne papa VIII ad vocacionem ipsius regis Swatopluk ad ecclesiam suam Welegradensem remittitur, papali benediccione fulcitus.
907 Arnolphus imperátor of rebellio-nem regis Swatopluk regnum Moravie ferro et igne devastavit.
Anno Domini eodem beatus Metudius flens et eiulans desolacionem sui gregis et destruccionem regni Moravie a sede sua Romam ad basilicam beati Clementis profectus est.
900 blahoslavený Cyril odešel v Římě v basilice blahoslaveného .Klimenta ke Kristu a byl pohřben vedle těla blahoslaveného Klimenta.6
Téhož roku Bohu oddaný král Svatopluk starší odešel ze života. Na jeho místo v kralování nastoupil Svatopluk mladší, kníže klamu a dychtivý Hché slávy. Ten vzdorně pohrdal zákonem Páně a jak samotnému blahoslavenému Metoději, tak i kněžím božím způsobil přečetná příkoří. A proto (Metoděj) stihl tohoto krále, jeho dvořany i všechny členy jeho družiny klatbou.7
Téhož roku se odebral blahoslavený Metoděj do Ríma, chtěje s sebou při-vésti zpět blahoslaveného Cyrila, aby uklidnil vzpurnost zpupného vládce Svatopluka.8 .   . .>:■-.   B;,
901 blahoslavený Metoděj .je poslán papežem -Janem VIII. na pozvání samotného krále Svatopluka zpět do svého velehradského chrámu, podepřen papežským požehnáním.9 . >
907 Císař Arnulf zpustošil pro vzpouru krále Svatopluka ohněm a mečem moravské království.10
Téhož léta Páně se blahoslavený Metoděj s pláčem a nářkem nad zpustnutím svého stáda a nad vyvrácením moravského království odebral ze svého sídla do Říma do basiliky blahoslaveného Klimenta.11
912 beatus Metudius ibidem defunctus est et iuxta corpus 'fraternum beati Cirilli honorifice est sepultus. Post cuius I decessum sedes episcopalis Moravie fere per quinquennium vacavit.
912 blahoslavený Metoděj tamtéž zemřel a byl důstojně pohřben vedle těla bratra blahoslaveného Cyrila. Po jeho smrti zůstalo místo biskupa moravského téměř po pět let prázdné.12
6 Vročení náleží k r. 869.
7 Svatopluk I. zemřel r. 894; míní-li se Svatoplukem starším Rostislav, náleží událost nejspíše k r. 870, Ann. Fuld. ad a. 870. Cf. Tempore Mich, imp., c. 10, 11.
8 Metoděj se odebral do Ríma r. 867, 869 a 880. Cf. Tempore Mich, imp., c. 12, 11.
9 Jan VIII. poslal Metoděje na žádost Moravanů ke Svatoplukovi r. 873; r. 880 došlo k potvrzení jeho funkce a privilegia moravské církve, (CDBI, 24).
10 Arnulf pustošil na Moravě v 1. 892—893. Cf. Beginon. Ghron.
11 Údaj nemá oporu ve skutečnosti.
316
GRANCM CATHALOGI PRAESULUM MORAVIAE
317
915 regnum Moravie per Arnolphum irnperatorem una cum uxore Swatopluk regi restitutum fait.
916 Terra Moravie aliqualiter refor-mata Johannes episcopus MoTaviensis primus beato Metudio in episeopatum suecessit et apud Welegrad quondam sedem metropolitanam in ecolesia sanc-ti Petri annis viginti quinque resedit ibidemque obdoTmivit in pace.
942 Sivester Moraviensis episcopus se-cundus ordinatus est et sedit annis decern et novem.
961 obiit dominus Silvester Moraviensis episcopus secundus; post cuius mortem vacavit episcopatus annis decern; nam per illos fait unitus ecclesie Eatisponensi usque ad tempora sancti Adalberti, ut sequitur.
971 tempore sancti Adalberti Pragen-sis episcopi secundi anno episcopatus sui tercio Moraviensis episcopatus Pra-gensi episcopio Benedicti pape VII Otbonisque imperatoris secrmdi con-firmacione et pii Boleslai ducis Boemie consensu accedente usque ad tempora Severi episcopi Pragensis sexti et Vratislai ducis Boemie fuit unitus.
920 regnum Moravie per resignacio-nem Swatopluk regis in personam ducis Boemie cessavit.
915 Království moravské bylo zásluhou císaře Arnulfa -— i s manželkou — navráceno králi Svatoplukovi.13
916 Když byla země moravská poněkud uspořádána, nastoupil Jan jakožto první biskup moravský po blahoslaveném Metodějovi do biskupského úřadu a seděl (na stolci biskupském) v chrámě svatého Petra ve Velehradě, někdejším to metropohtním sídle, dvacet pět let a tam v míru zemřel.14
942 Silvestr byl vysvěcen jako druhý biskup moravský a seděl (na stolci biskupském) devatenáct let.15
961 zemřel pan Silvestr, druhý biskup moravský; po jeho smrti zůstalo biskupství po deset let neobsazeno; neboť po ta léta bylo sloučeno s kostelem řezenským až po dobu svätého Vojtěcha, jak následuje.16
971 za časů svatého Vojtěcha, druhého biskupa pražského, v třetím roce trvání jeho biskupského úřadu, bylo moravské biskupství spojeno s biskupstvím pražským — když to stvrdili papež Benedikt VII. a císař Otto II. a když připojil souhlas i bohabojný Boleslav, vévoda český—, a to až po dobu Severa, šestého biskupa pražského, a vévody českého Vratislava.17
920 království moravské přešlo odstoupením krále Svatopluka na osobu vévody českého.18
12 Metoděj zemřel na Moravě r. 885. ™ Dalimil, kap. 24.
Je otázka, nesouvisí-li jméno biskupa Jana s legátem arcibiskupem téhož jména, vyslaným
15 Eif9.9 ua Moravu, CDB I, 30. P. X. Richter, Aug. Ohm. episcoporum Ohm. Serieš 6.
16 í>      postrádá opory v pramenech.
Ř- 976 se připomíná moravský biskup v Mohuči, CDB 1,34 a Gosmae Chron. Boem. II21 připomíná na Moravě biskupa Vracena. Souvislost Moravy s Řezném je vyloučena: řezenské biskupství si činilo nároky na cechy, zatímco na Moravu Pasov, cf. listy pasovského biskupa P%ima. K lokalizaci biskupského sídla V. Richter, Podivín 68—86. Viz Gosmae Chron. Boem. TL 37. 18 Viz pozn. 13.
CHRONICON MONACENSE KRONIKA MNICHOVSKÁ
Dílo má název podle rukopisu, který je uložen v Mnichově. Jde o uherskou kroniku, kterou sepsal v 15. stol. neznámý autor, patrně cizinec, a jež je v zásadě zkrácenou, často doslovnou versí textu zvaného Chronicon pictum Vindobonense (viz Chronici Hungarici compositio saeculi XIV). Protože kronika končí rokem 1330, má se za to, že autor použil nějakého rukopisu, který byl na konci porušen.
Použitý text: Chronicon Monacense, ed. A. Domanovszky, SRH II 53—86.
Chronicon Monacense
Kronika mnichovská
60 5 Atila rex ducit in uxorem Mikolch, filiam regis Bractanorum supra modům formosam, et ob id modům excessit in coitu, sicut eonsueverat in bibéndo. Cómpletoque libidiniš iguine, dormienti sanguis e naribus profluens et oris se mergens suffocatur. De cuius mořte mundus obstupuit ...
61 9 In illo igitur secundo ingressu Huno-rum venerunt per regnum Bessorum, Alborum Cumanorum, Susdaliam et civitatem Kio, deinde ibant Alpes et postea in confinium Hungarie scilicet in Erdelw. Ibi septem terrea castra prepararunt pro uxoribus et rebus suis, quoniam vocatur hoc Sibenburg. Ibi
62 irruptio | nem eircumiacentium domino-rum timentes, inter se septem | capi-
5 Král Attila si vezme za manželku Mikolt, nadmíru krásnou dceru krále Braktanů, a z toho důvodu přestoupil při souloži míru, tak jak to míval ve zvyku při pití. A když plně ukojil smyslný chtíč, vyrazila mu ve spánku z nosu krev, zalila mu ústa a zalkl se. Nad jeho smrtí užasl svět ...1
9 Za onoho druhého vpádu Hunů1 tedy prošli královstvím Bessů, Bílých Ku-mánů, Susdalskem a přes město Kyjev, nato táhli přes Alpy a potom vstoupili do pomezí Uher, to jest do Erdely. Tam připravili pro své ženy a pro svůj majetek sedm hliněných hradů, pročež se toto místo nazývá Sibenburg.2 Obávajíce se tam vpádu sousedních velmožů, ustanovili mezi sebou sedm
1 Příběh je převzat ze Simonis de Keza Gesta Hung. I 18. 9
1 Drahým vpádem Hunů je míněn příchod Maďarů.
2 Sedmihradsko.
318 CHBONI'CON MONACENSE i 319
taneos feeerunt et in VII. exeioitus divisi sunt, et quilibet exercitus habe-bat tria milia virorum preter C.
62 10 Primus capitaneus Arpad, filius Almus, qui postquam plurimos misisset nuncios in Hungarian! ad sciscitandum de numine, terra et berbis, habito re-sponso placido, una cum suis sociis et exercitu ulterius procedere cepit. Cui Zuatapolug, tunc dux provincie, coadu-natis gentibus obviam venit. Huni autem interim usque Danubium venerunt et mane pugnam faciunt, et dux fugit, Huni eum insequuntur usque in Dá-nubium, in quern cum se preeipitasšet, submersus est. Ipso igitur devicto et mortuo, Arpad castra fixit in monte Noe prope Albam, et ille locus est primus, quern sibi Arpad in Pannonia elegit. Unde civitas Alba per Sanctum Stepbanum regem, qui de ipso pro-cessit, fundata est ibi.
64   24. Gesta tempore Toxim ducis.
Hungaris itaque in Pannoniam veni-entibus per VI annos arma et equos meliorare ceperunt. Anno VII-o Mo-raniam et Bobemiam, in quibus tunc Vratislaus dux rexit, crudeliter spolia-verunt. Exinde Carintbiam vadunt bostiliter, ubi duces Morauie et 0a-rintbie interficiunt, patriarcha Aqui-legiensi fugiente. Insuper Carinthia spoliata, simul cum Carniola et Styria, cum ere gravidi sunt reversi. Quod imperátor Conradus intellexit, pro-fectus est contra Hungaros, sed e media via est revocatus intestinorum bello-rum in Roma occasione.
10
kapitánů a rozdělili se do sedmi vojsk, a každé to vojsko mělo tři tisíce mužri kromě setníků.
10 První kapitán Arpád, syn Almošův, poslal nejprve přečetné vyslance do Uher, aby se vyptali na řeku, zemi a traviny, a když obdržel příznivou odpověď, začal postupovat spolu se svými druhy a se svým vojskem dále. Svatopluk, tehdy vévoda té země, shromáždil své národy a vytáhl proti němu. Hunové1 však mezitím došli až k Dunaji, svedou zrána bitvu, vévoda uprchne, Hunové jej pronásledují až k Dunaji, do něhož, když se pak vrhl, utonul.3 Když byl tedy ten poražen a zahynul, postavil Arpád na vrchu Noe poblíž Älby3 hrad a ono místo bylo první, které si Arpád v Panonii vybral. Proto tam svatý Štěpán král, který pocházel z jeho rodu, založil město Albu.
24 Giny z doby vévody Toxima.
A tak když přišli Maďaři do Panonie, začali po šest let uvádět do lepšího stavu zbraně a koně. Sedmého roku krutě vyplenili Moravu a Čechy, kde tehdy kraloval vévoda Vratislav.1 Odtamtud vtrhnou jako nepřátelé do Korutan, tam pobijí vévody moravské a korutánske,2 když se aquilejský patriarcha dal na útěk. Když kromě toho zpustošili Korutany zároveň s Kraňskem a Štýrskem, vrátili se obtíženi kovem. Císař Konrád3 se o tom dozvěděl, vytáhl proti Maďarům, ale uprostřed cesty byl pro vnitřní rozbroje v Plímě odvolán.
1 Maďaři, pokládající se za potomky Hunů.
2 Cf. P. Magistri Gesta Hung., c. 14, Simonis de Keza Gesta Hung. I 23 a Chron. Hungarici II 28.
3 Vrch Novaj u Stol. Bělehradu.
24
1 Cf. Chronici Hungarici II 54.
2 Jde o Meranii, Simon de Keza,
3 Konrád I. vládl v 1. 911-919.
Gesta Hung'. II 35.
ROCZNIK TRASKI LETOPIS TRASKI
Jde.o,letopisné záznamy polského původu z 2. pol, 14. stol.., které zahrnují události od doby Meškal, až po.r. 1340 (název mají podle rodu Trasků, o jehož jednom příslušníku je v textu ve významnější souvislosti zmínka).
Použitý text: Rocznik Traski, ed. A. Bielowski, MPH II 826—861.
Rocznik Traski
828 970 Prohortus primus episcopus Craco-vie ordinatur.
829 986 Proculfus in episcopum Cracovie assumitur, secundus.
Letopis Traski
970 Prohort je vysvěcen prvním biskupem v Krakově.
986 Proknlf je vybrán jako druhý za biskupa v Krakově.1
1 Viz Catalogi episcoporum Cracoviensium.
320
32]
ROCZNIK KRASINSKICH LETOPIS KRASLŇSKÝ
Jde o stručné letopisné záznamy, jsou obsaženy v rukopise z XVI. stol, uloženém původně v knihovně hrabat Krasiáských; zahrnují události od dob Měškovýoh po rok 1341.
Použitý text: Rocznik Krasinskich, ed. A. Bielowski, MPH III 127—133.
Rocznik Krasiňskich
128 Myeschko per Girulum et Methudium baptizatur et per Adalbertům confir-matur.
Yesse dux Hungarorum, pater sancti Stepháni regis, per sanetos Cirulum et Methudium in fide catheeisatus, et per uxorem suam, filiam Myesehkonis, ma-gis instruotus ac per sanctum Adalbertům perfecte edoctus, genuit sanctum Stephanum ex eadem. Qui (Adalbertus) eum ibi baptizando, Poloniam adivit et Polonos confirmavit.
129 Anno domini 969 Pyohortus episco-pus Cracoviensis ordinatus.
129 Anno domini 986 Proculphus in episcopum Cracoviensem suscipitur.
Letopis Krasiňský
Měšek je pokřtěn od Cyrila a Metoděje1 a od Vojtěcha biřmován. Jesse,2 vévoda Maďarů, otec svatého Štěpána krále, ve víře byv vyučen svatými Cyrilem a Metodějem,3 (ještě) více doučen svou manželkou, dcerou4 Měškovou, a dokonale vzdělán od svatého Vojtěcha, zplodil z ní svatého Štěpána. A ten (Vojtěch), když ho zde pokřtil, navštívil Polsko a utvrdil Poláky ve víře.
Léta Páně 969 byl Prohort vysvěcen na biskupa krakovského.
Léta Páně 986 je Prokulf povýšen na biskupa krakovského.5
1 Zpráva o pokřtění Měška od Konstantina-Kyrila a Metoděje má své kořeny v tradici o pokřtění vislanského knížete Metodějem, Život arcibiskupa Metoděje, kap. XI. Měšek byl pokřtěn v r. 965.
2 Gejza.
3 Údaj je zřejmý anachronismus.
4 Správně: sestrou.
5 Cf. Catalogi episcoporum Cracoviensium.
AENEAS SYLVIUS PICCOLOMINI HISTÓRIA BOHEMICA DĚJINY ČESKÉ AENEA SYLVIA PICC0L0MINIH0
Aeneas Sylvius Piccolomini (1403—1464), Ital, který se v r. 1458 stal papežem (papež Pius II.), patří mezi vynikající spisovatele své doby. Jeho Historie, věnovaná Alfonsovi, králi aragónskemu a neapolskému, popisuje české dějiny od bájných dob až po rok 1458. Jako prameny sloužily autorovi především kronika Dalimilova a Pulkavova.
Použitý text: Aeneae Sylvii De Bóhemorum origine ac gestis história, Basileae 1575 (postrádáme moderní kritické vydání).
Aeneas Sylvius Piceolomini Historia Bohemica
De Nostirico nemo et Borsivoio deci-mo Bohemorum ducibus. Qui et ulti-mus paganorum ducumfuit et tandem - cum uxore sua fidem Christi suscipiens babtizatus est. r\
... Nostirico Borsivoius films suc-cessit, ultimus paganorum ducum: qui tarnen et ipse imperante Arnulfo Cae-sare a beato Methodio Moravorum archiepiscopo, cum Ludmila conjuge ad baptismi gratiam perductus est DCCCCXCV. anno post Christi Salva-toris nostri ortum. Ludmilla sancta mulier habita, etiam miraculis claruisse fertur.
De situ Moraviae et Suatocopio, pe-nultimo Rege ejusdem. Qui et primus Christianus inter Reges Moraviae fuit.
Suatocopius eo tempore Moravis imperabat Christianae religionis cul-
Dějiny české Aenea Sylvia Piccolominiho
O devátém českém vévodovi Hostivítovi a o desátém Bořivoji — tento byl posledním z pohanských vévodů a konečné přijal se svou manželkou víru Kristovu a dál se pokřtít.
... Po Hostivítovi nastoupil jeho syn Bořivoj, poslední z pohanských vévodů: ten však přece i sám byl se svou manželkou Ludmilou přiveden za vlády císaře Arnulfa,1 roku 995 po narození Krista,2 našeho spasitele, svatým Metodějem, arcibiskupem moravským, k milosti křtu. Ludmila byla považována za svatou ženu a proslavila se prý i zázraky.
O poloze Moravy a o Svatoplukovi, jejím předposledním králi, který byl též prvním křesťanem mezi králi morav-
V té době vládl1 Moravanům Svatopluk, ctitel křesťanského náboženství
1 Cf. Cosmae Chron. Boem. I, 10.
1 871-894
2 Cosmae Chron. Boem. I, 24 uvádí taktéž chybně r. 894.
21 Prameny
322
AENEAS SYLVIUS HISTÓRIA BOHEMICA
AENEAS : SYLVIUS :HISTORIA- BOHEMICA
323
tor et dignus cujus memoriam ad poste-ros referamus. Moravia trans Danubium jacet, cui ad Orientem Hungari Polo-nique regnum possident, Morava dis-juncti amne, qui nomen regioni dedit: occidentem sólem Bohémi excipiunt, Austriales meridianum: septentrionale latus Slesiae occupant. Ager vini fru-mentique ferax, gens rapinis assueta: nulli tutum iter nisi armato potentio-rique praebet. Hie multos annos reg-natum. Hungari, Bohemi, Russani, Polonique Moravorum principi pame-runt, princeps ipse Romano Imperio. Caput regni civitas Volegradensis. Sua-tocopius regum penultimus, quum ali-quandiu feliciter regnasset, tandem Arnulpho Imperátori tributům pendere recusans, commisso praelio, quum suos cadere animadvertisset, clam sese pug-nae subtraxit: at que ut erat mutata veste incognitas, salutem solus fuga quaesivit. Quumque ad montem venis-set, cui Sambri nomen est, abjectis armis, equo cLimisso pedibus iter fecit et tanquam viator inops, vastissimam ingressus eremum, tarn diu pomis ar-borum atque herbářům radicibus vitém sustentavit, donee tres eremi cultores obvios habuit: quibus sese adjungens usque ad extrémům vitae persevera-verit incognitas, patienter ac sedato animo incommoda quaeque ferens. TJbi vero obitus afniit, accersitis eremitis: , ,Nondum, inquit, quis fuerim, noyistis ? Rex ego Moravorum, praelio victus ad vos confugi et regiam vitam et priva-tam expertus morior. Nulla regni fortuna est tranqtjiilitati eremi praefe-renda. Hic securus somnus dulces herbářům radices atquě undas efficit: ibi curae atque pericula nullum cibum, nullum potum non amarum reddunt. Quod vitae mihi fata dederunt, apud vos felix peregi: in regno quicquid ejus transactum est, mors verius quam
a hodný toho, abychom zachovali jeho památku potomkům. Morava leží nad Dunajem, na východ od ní mají2 království Maďaři a Poláci, oddělení řekou Moravou, která dala krajině název. Ke slunce západu sousedí Čechové, na jihu Rakušané; severní stranu mají v držení Slezané. Půda je bohatá na víno a obilí, lid přivykl loupežím: nikomu neposkytuje bezpečnou cestu, ledaže je ozbrojen a mocnější. Zde bylo po mnohá léta království. Maďaři, Češi, Rusové i Poláci poslouchali moravského panovníka, panovník pak sám byl poslušen říše římské. V čele království stála obec velehradská. Svatopluk, předposlední z králů, vládl po nějakou dobu šťastně,3 nakonec však odmítaje platit poplatek císaři Arnulfovi, svedl bitvu, a když spatřil, že jeho lidé padají, tajně se z bitvy vzdálil, a změniv se přestrojením k nepoznání, hledal sám jediný spásu v útěku. Když pak přišel k hoře, která se jmenuje Zobor, odhodil zbraně, pustil koně a vydal se na cestu pěšky; a jako chudý pocestný vstoupil do velmi zpustlé poustevny a tak dlouho se udržoval na živu plody stromů a kx> řinky bylin, dokud se nesetkal se třemi obyvateli poustevny: připojil se k nim a setrval s nimi nepoznán až do konce života, snášeje všechny útrapy trpělivě a s klidnou myslí. Když se pak přiblížila smrt, přivolal poustevníky a pravil: „Nevíte ještě, kdo jsem? Já, král Moravanů, v bitvě poražený, jsem se k vám utekl a umírám, zakusiv života královského i obyčejného. Žádné štěstí z královské moci nelze stavět nad klid poustevnický. Zde bezstarostný spánek činí kořínky bylin i vodu sladkými; tam starosti a nebezpečí ztrpčují každý pokrm i každý nápoj. Co života osud mi popřál, u vás jsem ve štěstí prožil, cokoliv z něho jsem strávil
vita fuit. Sepelite me hic postquam / anima corpus reliquerit,.. Moraviamqúe
deinde petentes, filio :meo, si adhuc vivit, haec nunciate". Atque his dictis vita excessit. Arnulfus interea victoria í      is   potitus, I regnum Moraviae Suatocopii filio, quem de sacro fonte levaverát, possidendum rehquit. Is ab eremitiš edoctus de fortuna patris/ quem occi-disse in praelio existimaverat, corpus ejus ex eremo defossum, Volegradum retulit, atque in sepulchris majorům condidit. Puit autem Suatocopii filius quanquam Christianorum sacris im-butus,  minus tarnen  quam deeuit, sacerdotes Dei veneratus. Qui venatio-nem aliquando facturus, archiepiscopo Methudio imperavit, ne ante suum reditum divina perageret. Expectavit Methodius ad meridiem usque, tandem negligi rem divinám Veritas, Deo sacri-ficium coepit offerre. Interea reversus princeps, ubi se neglectum animad-vertit, sacram ingressus aedem, multi-tudinem canum intromisit, tubasque clangere jubens, ad altare usque pro-gressus, convicia multa ingerens, vix manus a violatione sacerdotis abstinuit. Ob quam rem paucis post diebus Methodius in Bohemiam fugiens, regem extra ecclesiam fecit, regnoque sacris inter-dixit. Quo facto, non solum archiepisco-palis sedes in Moravia defecit, sed in seipso quoque regnum extinctum est. Mortuo namque paulo post excommunicato rege imperii Moravorum partem Theutones ac Bohemi, partem Poloni atque Hungari diripuerunt. Methodius in Bohemia aliquandiu moram traxit, deinde Romam se contulit, ibi fratrem suum Cyrillum comperit, qui baptizato quondam Suatocopio, Moravis Christiana sacra crediderat, multasque alias Sclavorum gentes ad fidem Christi con-verterat. Ferunt Cyrillum, quumRomae ageret, Romano Pontifici supplicasse,
v kralování, to byla spíše smrt nežli život. Pochovejte mne zde,, až duše opustí tělo, a jdouce pak na Moravu, oznamte, toto mému synu, ^- pokud ještě žije." A po těchto slovech zemřel. Mezitím Arnuif dosáhl vítězství a zůstavil moravské království v rukou Svatoplukova syna,4 kterého pozvedl od  posvátného  pramene., při . křtu.5 Ten pak poučen od poustevníků o osudu otce, o němž se domníval, že padl v boji, vykopal jeho tělo z poustevny, odnesl na Velehrad a uložil v hrobce předků. Syn Svatoplukův však, třebaže byl zasvěcen do křesťanského učení, přece jen prokazoval sluhům božím menší úctu, než se slušelo. Když jednou hodlal jiti na lov, poručil arcibiskupovi Metodějovi, aby nezačínal bohoslužby před jeho příchodem. Metoděj čekal až do poledne, nakonec však ze strachu, že bohoslužbu zanedbá, začal Bohu obětovat. Když se mezitím panovník vrátil a spatřil, že na něj nebyl brán ohled, vstoupil do svatyně, vpustil dovnitř smečku psů, a poručiv zatroubit na polnice, postoupil až k oltáři, a jen tak se zdržel od zneuctění kněze, obořiv se na něho s mnoha nadávkami. Z toho důvodu uprchl Metoděj po několika dnech do Čech, vyobcoval krále z církve a vyhlásil nad královstvím klatbu. Tím zanikl nejen arcibiskupský stolec na Moravě, nýbrž bylo tím zničeno i samo království. Neboť když vyobcovaný král zanedlouho zemřel, uchvátili část moravské říše Teutoni a Češi, část Poláci a Maďaři. Metoděj se zdržel po nějakou dobu v Čechách, potom se odebral do Ríma a tam nabude zpráv o svém bratru Cyrilovi, jenž kdysi pokřtil Svatopluka, svěřil Moravanům křesťanské učení a obrátil na víru Kristovu i mnohé   slovanské  národy.   Když Cyril prodléval v Římě, snažně prý prosil
2 Jde o popis 15. stol.
3 Další líčení je parafrází z Chronica Przibiconis dieti Pulkava.
4 Svatopluk II.
5 Jde o záměnu se stejnojmenným lotrinským králem Zwentibaldem, synem Arnulfovým a křtěn -eem Svatopluka I.
324
AENEAS SYLVIUS HISTÓRIA BOHEMICA
325
ut Sclavorum lingua, ejus gentis homi-nibus quam baptizaverat, rem divinam faciens uti posset. De qua re dum in sacro senatu disceptaretur, essentque non pauci contradictores, auditam vocem tanquam de eoelo in haec verba missam: Omnis spiritus laudet domi-num et omnis lingua confiteatur ei. Indeque datum Cyrillo indultum.
římského papeže, aby mohl užívat slovanského jazyka, konaje služby boží pro lidi toho národa, který pokřtil. Když se pak o tom rokovalo ve svatém shromáždění a vyskytlo se nemálo odpůrců, bylo slyšet hlas, jakoby z nebe znějící: „Veškerý duch ať chválí Hospodina a všichni jazykové ať ho vyznáva jí." A proto bylo Cyrilovi dáno svolení.
IOANNIS DLUGOSSI SEU LONGINI HISTÓRIA POLONICA POLSKÉ DEJINY JANA DLUGOgE ČILI LONGINA
Jde o rozsáhlé kronikárske dílo, zobrazující polské dějiny od jejich počátku až do r. 1480. Autorem kroniky byl krakovský kanovník Jan Ľlugoí (1415—1480); v tomto svém díle se opíral o celou řadu pramenů polských i cizích (z českých to byla např. Kronika Pulkavova).
Použitý text: loannis Dlugossi Historiae Pólonicae libri XII, Lipsiae 1711.
Ioannis Dlugossi Historiae Pólonicae libri XII
86 Arnolpho Imperatore, qui anno Nati-vitatis Domini nostri octingentesimo coepit apud Romanos regnare, tres Slavorum duces, videlicet Rotislaus, Sventopelcus et Kocziel, missis ad Gregorium Imperatorem Michaelem nunciis, petierunt quatenus pro ipsis et eorum gentibus in fide Christiana erudi-endis, doctos illos viros transmitteret, Methodium et Cyrillum mittit, qui duces et gentem Slavonicam turn primům ad fidem convertunt scripturas de Graeco in Slavonicum transferunt, Sacra in vulgari Slavonica peragenda instituunt lingua, sedem pontificalem apud Wielogrod ponunt. Accersiti post-haec Romam et a Summo Pontifioe arguti, quod rem divinam Slavonica lingua agerent, respondent a scriptura
Polské dějiny od Jana Dlugoše čili Longina
... Za císaře Arnulfa, jenž začal vládnout Ěímanům roku osmistého od narození našeho Pána,1 poslab tři vévodové Slovanů, totiž Rostislav, Svatopluk a Kocel, posly k řeckému císaři Michaelovi2 a požádali ho, aby jim a jejich národům poslal za účelem vzdělání ve víře křesťanské učené muže;3 pošle Metoděje a Cyrila a ti tehdy poprvé obrátí vévody a národ slovanský na víru, přeloží z řečtiny do slovanského jazyka písmo, zavedou vykonávání bohoslužeb v slovanské řeči1 a na Velehradě zřídí biskupské sídlo.5 Když byli později povoláni do Ríma a obviněni papežem, že konají služby boží v jazyce slovanském, odpovědí, že se podle Písma sluší, aby všechen duch velebil Pána. Nakonec došlo
1 Arnulf se stal králem východofranským r. 887, císařem r. 896.
2 Michaelovi III.
3 Cf. Život Konstantinův, kap. XIV; Život Metodějův, kap. V.
4 Cf. Tempore Mich, imp., c. 5.
5 Cf. Tempore Mich, imp., e. 5, rkp. X. B. 12 NUK v Praze. Velehrad, který podle jiného místa ležel '-ad fluenta fluminis Moravae", rozchází se svou lokalizací s místem kláštera, cf. Dalimilova kronika, kap. 23.
326
I. DLUGOSSI .HISTÓRIA PQLONICA
327
omnem spiritum laudare Dominnm debere. Disceptatione tandem in Sacro Senátu nabitá, beet non pauci apparuissent contradictores, obtentum tamen et decretum est, ut sacra in lingua Slavonica iuxta atque Latina, Graeca et Hebraica peragantur.
... Hestinico Borzywoi successit, qui et ipse a Beato Methodio Moravo-rum Episcopo, cum Ludimilla coniuge sua filia comitis Samborii ad gratiam baptismi perductus est ...
ve svatém shromáždění k rokování, a ačkoli sepočet odpůrců neukázal malým, přece jen bylo dosaženo rozhodnutí, aby se služby boží mohly .konat vedle latiny, řečtiny a hebrejštiny také v jazyce slovanském.6
Po Hostivítovi nastoupil Bořivoj, který sám byl spolu se svou manželkou Ludmilou, dcerou knížete Slavibora, přiveden svatým Metodějem, biskupem Moravanů, k milosti křtu.7
JOHANNIS DE THURÓCZ CHRONICA H UN GAR 0 RUM JANA THURÖCZYHO KRONIKA MAĎARŮ
Autor kroniky, Jan Thuróczy (1420—1488), pocházel z turčanského šlechtického rodu a byl protonotářem krále Matyáše. Jeho kronika, která byla vydána v r. 1488 současně v Brně a v Augsburgu a podává uherské dějiny až po rok 1464, vychází především ze spisu Chronicon pictum Vindobonense (viz sub Chronici Hungarici compositio saeculi XIV) a z nedochované kroniky Jana z Trnavy (Kukúlô), sepsané v letech 1387—1395.
Použitý text: Johannis de Thurócz Chronica Hungarorum, ed. J. G. Schwandtner SRHI.
Johannis de Thuróez Chronica Hungarorum
De primo Capitaneo, ac de Albo Equo, nec non Sella, Freno deauratis
Fuerat autem ex istis Capitaneis, ditior et potentior, Arpád, films Almi, lilii Eleud, filii Úgeg. Hujus autem pater, Almus, in patria Erdeleu occi-sus est; non enim potuit in Pannoniam introire. In Erdeleu igitur quieverunt et pecora sua reereaverunt. Audientes autem terrae utilitatem de habitato-ribus, quod optimus fluvius esset Da-nubius, et melior terra in mundo non esset partibus illis; accepto communi consilio, miserunt nuntium, nomine Kusid, fibum Kund, ut iret, et totam terram prospiceret, habitatoresque terrae agnosceret. Cum ergo Kusid ve-nisset in medium Hungariae, et circa partes Danubii descendisset, vidit locum amoenum et circumquaque terram bonám ac fertilem, fluvium bo-
Jana Thuróczyho Kronika Maďarů
O prvním kapitánu, o bílém koni a o pozlaceném sedle a uzdě
Byl pak mezi těmito kapitány nej-bohatší a nejmocnější Arpád, syn Almo-šův, který byl synem Eleudovým.1 Jeho otec Almoš byl však zabit v Er-dély,2 nebylo mu totiž dopřáno vstoupit do Panonie. V Erdély si tedy odpočinuli a občerstvili svá stáda. Když pak uslyšeli o úrodnosti té země od jejích obyvatel, že prý Dunaj je velmi znamenitá řeka a že na světě není lepší země nad ony kraje, společně se dohodli a poslali vyslance jménem Kusid, který byl synem Kundovým, aby šel, prohlédl celou zemi a poznal její obyvatele. Když tedy Kusid přišel doprostřed Uher a sestoupil do krajin při Dunaji, uviděl půvabné místo a všude kolem dobrou a úrodnou zemi i dobrou a luči-natou řeku a zalíbilo se mu to. Potom
Tempore Mich, imp., c. 7. .. .   .    ,      , -"'V J. 1 Celý text je převzat z Ohron. Vindob., c. 28 (Chronici Hungarici oomp. saeo. XIV.).
Cosmae Chro-n. Boem. 110, 14; Tempore Mvch. imp., e. 13; Dtffundente sole, e. 4. -| 2 y Sedmihradsku.
328'
j. de thdrocz chronica bungarordm
]. de thurocz chronica hungarorum
329
num et pratosum, placuit ei. Deinde venit ad Ducem provinciae, qui regna-bat post Athylam, vocatum Zwatapo-lug, salutavitque eura de suis, et causám, pro qua venerat, manifestavit. Haec audiens Zwatapolug, gavisus est gaudio magno. Putabat enim, illos esse rusticos, et venire, ut terram ejus colerent, propter hoc nuntirun deli-catum remisit. Kusid autem, de aqua Danubii, lagenam implens; et herbam p<r}eriarum, ponens in utrem; et de terra nigři sabuli accipienš, ad suos reversus est. Cumque narrasset omnia, quae audierat et viderat, valde placuit eis, et lagenam aquae, terram, et herbam eis praesentavit. De quibus ipsi sapiendo, bene cognoverunt, terram optimam esse, et aquam habere dulcem, et pratum cum herbis foenilibus, quae nuntius eis recitavit. Arpad vero cum suis, de aqua Danubii cornu implens, ante omnes Hungaros, super illo cornu, omnipotentis Dei clementiam rogavit, ut Dominus eis terram in perpetuum concederet. Finitis his verbis, omnes Hungari clamaverunt, Déús, Deus,Deus, tribus vicibus, et ibi inventus est usus iste, et servatur apud Hungaros us-quemodo. Deinde communi consilio, ad praedictum Ďucem eundem nuntium miserunt, et ei equum album, magnum, cum sella deaurata auro Arábiae, et fraeno deaurato, miserunt pro terra sua. Quo viso, Dux ipse magis gavisus, putabat, quod ei pro terra quadam hospitalarii misissent. Nuntius ergo, impetravit ibi a Duce terram, herbam et aquam.
Dux vero subridens, ait: Habeant, quantumcunque volunt, pro hoc mu-nere; et sic nuntius ad suos reversus est. Arpad autem interim, cum septem Ducibus, Pannoniam intravit, non si-cut hospites, sed sicut terram jure 102 haereditario | possidentes. Tunc nuntium alium ad Ducem miserunt, et ei hanc legationem mandaverunt: Arpad cum suis tibi elicit, quod super istam terram, quam a te emerunt, diutius nullo modo
se odebral k vévodovi té země, který vládl po Attilovi a jmenoval se Svatopluk, vyřídil mu pozdrav od svých a vyjevil důvod, proč přišel. Když to Svatopluk uslyšel, velmi se zaradoval. Domníval se totiž, že to jsou zemědělci a že přicházejí, aby obdělávali jeho zemi, proto odeslal vyslance zpět jako milého hosta. Kusid pak naplnil láhev dunajskou vodou; uložil do měchu luční trávu; vzal ze země trochu černé prsti a vrátil se ke svým. A když vypověděl všechno, co uslyšel a uviděl, velmi se jim to zalíbilo a on jim odevzdal láhev vody, zemi a trávu. Oni ty věci prozkoumali a dobře poznali, že ta země je znamenitá, že má lahodnou vodu i pastviny s luční trávou, jak jim posel vyložil. Arpádse svými pak naplnil roh dunajskou vodou a přede všemi Maďary nad oním rohem vzýval laskavost všemohoucího Boha, aby jim • Pán poskytl tu zemi na všechny časy. Po těchto slovech zvolali všichni Maďaři třikrát za sebou Bože, Bože, Bože, a tak tam vzešel tento zvyk a až dodnes se u Maďarů zachovává. Potom vyslali téhož posla na základě společné porady k shora uvedenému vévodovi a poslali mu za jeho zemi velkého bílého koně se sedlem pozlaceným arabským zlatem a s pozlacenou uzdou. Když jej onen vévoda spatřil, zaradoval se ještě více a domníval se, že mu to poslali za nějakou část země jako její uživatelé. Posel tam tedy požádal vévodu o zemi, travinu a vodu.
Vévoda pak s úsměvem pravil: „Ať mají, cokoliv chtějí, za svůj dar." A tak se posel vrátil ke svým. Arpád a jeho sedm vůdců pak mezitím vstoupili do Panonie, ne jako hosté, nýbrž jako držitelé té země právem dědičným. Tehdy poslali k vévodovi jiného posla a odevzdali mu toto poselství. „Arpád a jeho lidé ti vzkazují, že v téhle zemi, kterou od tebe koupili, nemáš již déle meškati, poněvadž tvou zemi za koně koupili, trávu za uzdu, vodu za sedlo, a ty pro emfyteusi, to jest pro ne-
stes, quia terram tuam cum equo emerunt, herbam cum freno, aquam cum sella, et tu, propter emphyteusim id est inopiam et cupiditatem, terram, herbam, et aquam concessisti. Cumque Duci dieta esset legatio, subridens dixit: Equum illum malleo ligneo inter-ficiam, frenum autem in pratum proji-ciam,   sellam   vero   deauratam in aquam Danubii abjiciam. Cui nuntius: Et inde, Domine, quid damni habebunt ? si equum interficis, canibus suis victua-lia dabis; si fraenum in herbam projici-es, homines sui, qui faenum falcant, aurum fraeni invenient; si vero sellam in Danubium abjicis, piscatores illius aurum sellae, super littus exponent, atque domům reportabunt. Si ergo terram, herbam, et aquam habent, to-tum habent. Dux ergo ille, his auditis, exercitumcitocongregavit, timens Hungaros, et auxilium ab amicis impetravit, et omnibus coadunatis, eis obviam venit.
lili autem interea prope Danubium pervenerunt, et in campo pulcherrimo, summo   diluculo,   pugnam inierunt. Fuit autem auxilium Domini cum Hungaris, a quorum facie Dux saepe dictus se in fugam convertit, persecuti suntque eum Hungari usque ad Danubium et ibi prae timore in Danubium se j acta vit, in quo, prae aquarum vehementia, suffocatur. Retradidit autem Dominus Hungaris Pannoniam, sicut tradiderat filiis Israel, tempore Moysi, terram Seon, Regis Amorrhae-orum, et omnia regna Chanaan, in hereditatem. Dum ergo Capitaneus iste Arpad, uteretur speciali quadam digni-tate in Scythia, et hanc haberet ipsa generatio consuetudinem Scythicam, legitimam et probatam, et unus, in expeditione gradientibus, debeat antei-re, in redeundo vero retrocedere; ipse pro eo alios Capitaneos Pannoniam adeuntes fertur praecessisse. Eoque
3 Novaj u Stol. Bělehradu-Szekesfehérváru.
dostatek a chtivost, jsi (jim) zemi, trávu i vodu přenechal.'' A kdyíbylo vévodovi vyřízeno toto poselství, usmál se a řekl: „Onoho koně zabiji dřevěnou palicí, uzdu pak pohodím na louku a pozlacené sedlo odhodím do vod dunajských". Tomu odvětil posel: „A jakou škodu z toho budou, pane, mít? Zabiješ-li koně, dáš potravu jejich psům; pohodíš-li uzdu do trávy, jejich lidé, kteří budou žnout seno, najdou zlato z uzdy; jestliže pak odhodíš sedlo do Dunaje, rybáři vyloví na břeh zlato z onoho sedla a odnesou si je domů. Mají-li tedy zemi, trávu a vodu, všechno mají.'' Když tedy onen vévoda uslyšel tuto řeč, shromáždil rychle ze strachu před Maďary vojsko, vyžádal si od přátel pomoc, a když všechny shromáždil, vytáhl proti nim.
,Oni pak mezitím dorazili do blízkosti Dunaje a na velmi krásném místě zahájili hned na úsvitě boj. Pomoc Páně byla však na straně Maďarů a onen zmíněný vévoda se před nimi obrátil na útěk, Maďaři ho pronásledovali až k Dunaji a on se tam ze strachu vrhl do Dunaje a pro prudkost proudu se v něm  zalkl.  Postoupil   pak Pán Maďarům Panonii, tak jako kdysi za časů   Mojžíšových   odevzdal synům Izraele jako dědictví zemi Seona, krále Amorejců, a všechna království země Kanaan. Protože tedy tento kapitán Arpád požíval jakéhosi obzvláštního důstojenství ve Skýtii a jeho zákonitý a osvědčený skýtský rod měl ten zvyk, že při výpravě musí jít jeden v čele pochodujících, při ústupu pak vzadu ustupovat, on sám prý proto na pochodu do Panonie jel před ostatními kapitány. A tak když Arpád spolu s ostatními Maďary porazil a zahubil Svatopluka, jak bylo výše řečeno, zřídil hrad na vrchu Noe blízko Alby3 a ono místo j e první, které si Arpád v Panonii vyvolil; proto také tam poblíž zalo-
330
J. DE THBRÖCZ CHRONICA «UNGÄR0RUM
Zwatapolug, ut superius dictum est, debellato et occiso, Axpad crrm ceteris Hungaris, castra fixit in monte Noae, prope Albam, et ille locus est primus, quern Arpad sibi elegit in Pannonia, unde et civitas Alba, per Sanctum Regem Stephanum, qui de ipso proces-sit, fundata est ibi prope.
žil král svatý Štěpán, který pocházel z jeho rodu, město Albu.
331
PETŘI RANSANI EPITOME R E li U M H U ISGARICAItU M PETRA RANSANA VÝTAH Z UHERSKÝCH DEJÍN
Petrus Ransanus se narodil v r. 1428 v Palermu na Sicílii, byl neapolským vyslancem u uherského krále Matyáše a biskupem lucernským. Zemřel v r. 1492. Jeho dílo o dějinách uherských má plný název Epitome rerum Hungaricarwm seu Liber annalium de rebus Hungaricis.
Použitý text: Petri Ransani Epitome rerum Eungariearum, ed. M. Elorianus. Histo-riae Hungaricae fontes domestici (Chronica minor), Budapestini 1885, 116—286
Petri Ransani Epitome rerum Hungaricarum
177 ... Cumque mire ubique per om-nem longe lateque regionem populi multiplicarentur, nec sine moderátore possent boneste iusteque vivere, omnium consensu praeficiunt sibi virům quendam natione Sarmatam Suatepo-lugum nomine, qui apud eos habebatur singulari praeditus prudentia, eratque genere clarissimus. Maroto patri eius fuit nomen, qui et ipse in primis pru-dens et consilio belligerandique peritia magnus adeo erat, ut suorum temporum mortales omneš superare. Eo ita principátům tenente Hungarorum exercitus, de quo mentio facta est, Pannonias ingressus est. Quibus. cum incolae duce Suatepolugo armis occurrissent, com-
178 missa atrocissima | pugna haud procul a ponte Bomo, id enim est loco no-men, Hungari victoriam adepti sunt. Atqiie ita in Pannoniis Sarmatarum seu Scytharum natio rerum potita est.
1 Bánhida.
2 Cf. Simonis de Keza Gesta Hung. I 23.
Petra Ransana Výtah z uherských dějin
... A když se všude, široko daleko po celé krajině lidé rozmnožovali a nemohli již počestně a spravedlivě žít bez vládce, postaví si do čela za souhlasu všech jakéhosi muže, původem Sarmata a jménem Svatopluka, který byl u nich pokládán za člověka obdařeného obzvláštní rozvahou a byl svým rodem velmi proslulý. Jeho otec se jmenoval Morot a také ten byl nad jiné rozvážný a v radě i v znalostech válečných tak znamenitý, že převyšoval všechny smrtelníky své doby. Když on takto vládl, vtrhlo do Panonií uherské vojsko, o němž byla již zmínka. A když domácí obyvatelstvo vyšlo proti nim v čele se Svatoplukem se zbraní, strhla se nedaleko mostu Bomo1 — tak se totiž jmenuje to místo — zuřivá bitva a Maďaři dosáhli vítězství.2 A tak se zmocnil vlády v Panoniích národ Sarmatů neboli Skýtů.
332
ANTONII BONFINII RERUM HUN GARI CARŮM D E CAD E S QUINQUE (LIBRIS XLT COMPREHENSAE)
UHERSKÉ DĚJINY ANTONIA BONFINIA O 45 KNIHÁCH
Antonius Bonfinius (1427—1502), humanista italského původu, který se od r. 1486 zdržoval na pozvání krále Matyáše v Uhrách, se stal uherským dvorním historiografem a sepsal uherské dějiny od nejstarších dob až do r. 1495. Své dílo opírá především o kroniku J. Thuróczyho (viz Johannis de Thurócz Chronica Hungarorum) a o Chronicon Budense (viz Chronici Hungarici compositio saeculi XIV). Cenné jsou teprve ty informace, které sepsal na základě vlastních zkušeností.
Použitý text: Antoni Bonfinii Berum Eungaricarum decades quinque, ed. Ch. Erdödy, Posonii 1744.
Antonii Bonfini Rerum Hungariearum decades quinque (libris XLY comprehensae)
i°2 IX. ... Neque eorum inficianťur Anna-les, exinanitas in reditu reperisse sedes, quippe quas ex parte Sarmatas, quos Polonos dicimus, tenuisse testantur, Suathemque Polonum Marothi filium, ut infra referetur, ut Danubium in-venisse late dominantem.
103 ... Cusidus missus cum paucis co-mitibus, Carpathias inprimis alpes su-perat, deinde cum in spaciantes Daciae campos descendisset, trajecto Tibisco, per Metanastas iter faciens, ad Danubium usque pervenit. Profusissimam regionem, ubertatem soli, Danubii parentis commoda, coelique clementiam admiratur, neque fernere majores in
Uherské dějiny Antonia Bonfinia o 45 knihách
IX. ... A také jejich1 letopisy nepopí-rají, že při návratu shledali zcela vypleněná sídla a prohlašují o nich, že je měli zčásti v držení Sarmate, které nazý-. váme Poláky, a že tam nalezli Poláka Svatopluka, syna Marotova,2 široko daleko ovládajícího kraje při Dunaji, jak o tom bude dále řeč.
... Kusid,3 byv vyslán s několika velmoži, přejde nejprve karpatské Alpy,4 a když nato sestoupil na širé pláně Dákie, překročí Tisu, a ubíraje se přes Metanasty,5 dorazil až k Dunaji. Podiví se nadmíru bohaté krajině, úrodnosti půdy, blahodárnému vlivu otcovského  Dunaje,  i   mírnosti podnebí
1 Tj. uherské: P. Magistri Gesta Hungarorum, Simonis de Keza Gesta Hungarorum, Chron. Budense, Vindobon., Dubnicense aj.
2 Viz Simonis de Keza Gesta Hungarorum, e. 23.
3 Simonis de Keza Gesta Hungarorum, e. 31; Chron. Vindob., c. 28.
4 Transsylvanské Alpy.
5 Jazyges Metanastai se mezi Dunajem a Tisou připomínají od r. 18 n. 1.
ANTONIUS BONFINIUS
333
Pannoniis ac Dacia constitisse conspica-tur.
Suathem Sarmatam, et Marothi filium, in Pannonia late regnantem adit, causám adventus et mandata singilla-tim exponit. Cum a peregrina genti novas sedes postulari accepisset, ne mediocri quidem laetitia Suathes affi-citur, legatum hilari animo excipit. Ratus nil sibi commodius accidere po-tuisse, quam regionem feracissimam exhaustamque incolis ab Ungaris, quam rusticam gentem esse opinabatur, in-stantisshne postulari. Quare se peregri-nam multitudinem lubenti animo reci-pit excepturum, agrisque ac salutaribus etiam sedibus amplissime donaturum, deinde legatum honorifice donatum dirmsit.
Cusidus voti compos, nigři soli gle-bam, item herbas et aqua Danubii lagenam, ad indicanda regionis commoda in septena castra retulit. Arpadus inspecta terra, herbis et aqua, advocata concione, omnia e sententia evenisse profatur: ex telluris et herbářům indi-cio regionis clementiam et ubertatem auspicate. Mox cornu aquam infudit, altaque voce, Mars pater (inquit) tuque parens Hercules, quorum auspiciis majorům exemplo almas tam procul Má Pannonias petivimus, perpetuas | has nobis sedes concedite. Vestram hic gentem sistite, erroribus nostris finem imponite, Danubiumque patrem nobis perpetuo conciliate. Ita denique vestris numinibus nobis semper adeste, ne ab infestis fmitimis obruamur. Imo quando vestris auspiciis ductuque militamus, eas praestate vires, ut deorum et hominum propugnatores ubique gentium praedicemur. Haec praefatus, Marti ac Herculi progenitori Istrianam aquam ex more libavit. Multasque victimas patriis diis per singula castra mac-
a zjišťuje, že předkové6 stanuli v Panoniích a v Dákii nikoli bez rozvahy.
Přijde k Sarmatu Svatoplukovi, synu . Morotovu, vládnoucímu široko daleko v Panonii,7 a podrobně vyloží příčinu svého příchodu a vyřídí jednotlivě vzkazy. Když se Svatopluk dověděl, že si cizí národ žádá nových sídel, nemálo se zaraduje a přijme vyslance s veselou myslí, jsa přesvědčen, že se mu nemohlo nic prospěšnějšího přihodit, než že si Maďaři, o nichž se domníval, že je to zemědělský národ, žádají velmi naléhavě té tolik úrodné a obyvatel zbavené země. Proto se ochotně zaručí, že přijme cizí lid a že jej přebohatě obdaří pozemky i výhodnými sídly a,vyslance potom důstojně obdaroval a propustil.
Když Kusid (takto) došel splnění svého přání, odnesl do sedmi táborů hroudu černé země a rovněž i traviny i láhev s dunajskou vodou, aby bylo možno posoudit přednosti krajiny.8 Když si Arpád prohlédl zemi, traviny i vodu, svolá sněm, vyhlásí, že všechno vyšlo podle přání, a ze země a travin věštecky usuzuje na mírnost a úrodnost krajiny. Pak naplnil roh vodou a mocným hlasem pravil: „Otče Marte, i ty, otče Herkule, za jejichž řízení a vedení — po vzoru předků — jsme zamířih do úrodných a tak vzdálených Panonií, přenechte nám tato sídla na věky. Usaďte zde svůj národ, dejte konec našemu bloudění a učiňte Dunaj na věky naším otcem. A tak nám vůbec buďte neustále nápomocni svým božským přispěním, abychom nebyli od nevraživých nepřátel zasypáni přesilou. Ba kdykoli válčíme pod vaším velením a vedením, poskytněte takovou sílu, aby o nás.šla pověst, jakožto o obhájcích bohů a lidí všude na světě." Toto předeslal a podle zvyku provedl otci Martovi a Herkulovi úlitbu du-
6 Tj. Hunové.
7 Simonis de Keza Gesta Hungarorum, c. 23; Chron. Bud. a Vindob., c. 23.
8 Chron. Vindob., c. 23 a dále pak Chron. Bud., c. 23.
334
ANTONIUS BONFINIUS
ANTONIUS BONFINIUS
335
tari edixit, tei ab omnibus felieiter acolamatum.
Post quatuor dies frequens conven-tus in Ungaros habetur, ubi omnium consensu plane decernitur, eundem virum ad Suatben remittendum, qui ut a Pannoniae Principe terrain, berbam et aquam impetret, Ungarorum nomine, candidum equum epbippio fre-noque aureo cultum ei dono det, in grati semper obsequii speciem. Lega-tus cum ad Suatbem rediisset, equum-que dono dedisset, rem usque adeo gratam illi fecisse visus est, ut terrae amplitudinem pro arbitratu suo impe-trarit. Cum ad suos rediisset, rite omnia retulit a Rege callide impetrata et nimia quadam animi (ne dono supe-raretur) liberalitate concessa. Hi tunc audaciam concipiunt, Arpadas cum caeteris ducibus invadendas esse Pan-nonias censet, veluti baereditario jure recuperandas. Refectis corporibus, ar-ma parant, ad praestitutum diem stativa movent. Cum montes Carpa-tbios transcendissent, Danobioque ap-propinquassent, legatum ad Suatbem tertio mittendum censent, qui septem ducum nomine significaret, ut terra, quam equo vendiderat, extemplo de-cederet. Quando TJngari Pannoniam tellurem equo, berbam freno et epbippio aquam mercati, et is haec tria, immodica cupiditate abelienarat.
At baec ille subridens, equum ligneo clavo collidendum esse refert, frenum in prata, ephippium in Danubii fluenta projiciendum. Contra Ungarorum nun-cius, quid (inquit) illis bine maH facies, quippe si equum cedere jusseris, nostris canibus escam objectabis. Si frenum in prata dejeceris aureum, aliquem e nostris pabulatum forte proficiscentem, insperata inventione ditabis: si autem in fluenta stramentum demiseris, pisca-tores forte beabis: nihil igitur ex hac re lucri facis. Proinde si solum, herbam
najskou vodou. Pak nařídil, aby byly v jednothvých táborech obětovány otcovským bohům hojné žertvy, i bylo to všemi šťastně třikrát pokřikem schváleno.
Po čtyřech dnech se sejde v hojném počtu sněm Maďarů, na němž je za souhlasu všech jasně rozhodnuto poslat znovu téhož muže ke Svatoplukovi, aby jménem Maďarů vyžádal od vládce Panonie zemi, trávu a vodu a aby mu jako dar odevzdal bílého koně, vystrojeného zlatým sedlem a uzdou, předstíraje neustálou a vděčnou poslušnost. Když se vyslanec vrátil ke Svatoplukovi a odevzdal mu jako dar koně, a zjevně se mu do té míry zavděčil, že mohl obdržet podle svého uvážení zemi, jak chtěl velikou. Navrátiv se pak ke svým, náležitě vyložil všechno, čeho od krále chytře dosáhl a co král postoupil jaksi s přílišnou štědrostí ducha (aby se nedal překonat darem). Ti tehdy nabudou smělosti a Arpád s ostatmmi vojevůdci usoudí, že je třeba vpadnout do Panonií s tím cílem, aby byly znovu získány podle práva dědického. Posilnivše se, připraví zbraně a v předem stanovený den pohnou táborem. Když překročili Karpaty a přiblížili se k Dunaji, rozhodnou se poslat po třetí vyslance k  Svatoplukovi,  aby mu jménem sedmi vévodů oznámil, že má ihned postoupit zemi, kterou prodal za koně, protože Maďaři koupili panónskou zemi za koně, trávu za uzdu a vodu za sedlo a on9 tyto tři věci pro svou nezřízenou chtivost odprodal.
A onen10 na to s úsměvem odvětí, že kůň se má porazit dřevěnou palicí a uzda pohodit na louku a sedlo do proudu Dunaje. Nato pravil posel Maďarů: „Co zlého jim tím způsobíš? Vždyť poručíš-li zabít koně, předhodíš potravu našim psům. Hodíš-li zlatou uzdu na louku, obohatíš neočekávaným nálezem někoho z našich, když se bude
et aquam mercati sunt Ungari, omnia coemisse videntur.
Suathes his auditis, in tristitiam repente conversus, delectum habet, tumultuarias quo que copias prae ti-more nimio comparat, auxilia undique cogit. Comparato exercitu, trans Da-nubium castra locat haud procul ab Ungaris, prodit in hostium quandoque conspectum et per levis armaturae milites pugnam aliquam auspicatur. Concepta tandem audacia, cum Ungaris infestis signis plane congreditur. Fracto statím asperrimae gentis ag-mine, melinata acie terga vertit. Dum ad Danubium cum suis passim fugien-tibus sese recipit, instantibus hostibus, dum praepropera festinatione amnem retro natare contendit, cum maxima Sarmatům manu sane demergitur. Cae-teri in ulteriore Danubii ripa caesi sunt, perquam ab his pauci capti. Ut paca-tiorem regionem haberent, his tantum ignovisse placitum est, quos linguae oommercia conciliarunt.
náhodou ubírat pro píci; jestliže pak spustíš sedlo do proudu, obdaruješ namátkou rybáře: Nic tedy z této věci nevytěžíš. Proto jestliže Maďaři koupili půdu, trávu i vodu, zjevně si všechno dohromady skoupili."
Když to Svatopluk uslyší, ihned ze-smutní, provede odvody, z převelikého strachu si zjednává i nepravidelné vojenské sbory a ze všech stran shromažďuje pomocná vojska. Sebrav vojsko, položí se táborem za Dunajem nedaleko od Maďarů, někdy se objeví před očima nepřátel a začne pomocí lehkooděnců jakous takous bitvu. Když pak konečně nabyl smělosti, srazí se přímo v boji s Maďary. Voj velmi vzdorného národa je ihned prolomen, šik začne couvat a dá se na útěk. Spolu se svými Hdmi v nepořádku prchajícími ustupuje11 k Dunaji, a zatím co se snaží ve velkém spěchu přeplavat jeho proud zpět, pod tlakem nepřátel se vskutku spolu s převelikým vojenským sborem Sarmatů utopí. Ostatní byli pobiti na druhém břehu Dunaje, velmi malý počet jich byl zajat. Aby krajinu udržovali v hlubším míru, rozhodli se12 dát odpuštění pouze těm, které s nimi pojila možnost jazykového styku.
9 Svatopluka. 10 Svatopluk.
11 Svatopluk.
12 Maďaři.
338
IOANNIS AVENTINI ANNALES BOIOEUBI JANA ATE N TI NA LETOPISY BAYORÍJ
Jde o dílo založené na velké řadě pramenů, z nichž některé se nám nedochovaly; jeho autorem je humanista bavorského původu Johannes Aventinus — vlastním jménem Jan Turmair — (1477—1534). Letopisy popisují události do r. 1460.
Použitý text: Ioannis Aventini Annalium Boiorum libri VII, ed. N. H. Gundhn-gius, Lipsiae 1710.
Ioannis Aventini Annales Boiorum      Letopisy Bavorů od Jana Aventina
I, IV 6 ... Tenedi nostro sermone, suo sunt Sclavi: bilingues fere sunt in multarum gentium capita divisi. Nam et Dalmatiam, Liburiam, Illyricum, Pannoniae Noricique partem, lusti-niano primo imperante, transito Da-nubio occuparunt, sicut ibi adhuc Scla-vonia nominate. Vallentissimas natio-nes nominasse satis erit. Zechos sua, id est Boemos nostra lingua, Bolios, Massobios, Moravos, Bodolios, Roxala-nos, Litavos.
IV, IV 12 Deinde aliae Venedorum nationes ferocissimae (capita enume-rasse sufficiat) Sorabi, Boiemi, Abodri-tae foederati: his continuabantur Vele-tabi et Vilizi: atque hi authoritate et hominum numero valebant maximeque feri inter illos habebantur. Plaerisque
I, IV 6 Venedy jsou v naší řeči, ve své Slovany; jsou zpravidla dvojího jména, jsouce rozděleni na příslušníky mnoha národů. Neboť když za vlády Justi-niána prvního1 přešli Dunaj, obsadili i Dalmácii, Liburnii, Illyrikum, část Panonie a Norika, jak se ta oblast dosud nazývá Slavonií. Postačí vyjmenovat nejmocnější národy: Čechy2 v jejich, Boemy v naší řeči, Poláky, Mazovžany, Moravany, Podolany, Rusy a Litevce.
IV, IV 12 Poté se spolčili jiné neobyčejně divoké národy Venedů (snad postačí vypočítat hlavní z nich); Srbové, Čechové, Obodriti, s těmi sousedili Veletabové a Veleti; tito vynikali mocí i počtem lidí a byli mezi nimi pokládáni za nejdivočejší. Většinu těchto
I, IV 6
1 Východořímsiý císař Justinián vládl v 1. 527—565.
2 Zechi jsou zřejmě Čechové; otázka vlivu jména Prokopiových (De bello Goth. IV, 4 a De bello Pers. II, 29) Zéchoi, Zékoi a Zechoí Konstantina Porfyrogeneta (De administrando imperio, c. 42) je problematická.
I. AVENTINI ANNALES BOIORUM
339
huiusee modi Venedis successere Saxo-nes, qui sub Saxonum Imperatoribus ad ea loca translati sunt.
IT, IT 13 Inde ductore Bizone Abrodi-tarum principe, qui amici et socii erant, in Vilizorum fines devenit. Agros vastat, vicos, aedificia incendit, cum Vilizis, Boiemis ferro decernit. Hisque devictis, caeteri Venedorum sine pugna se tradiderunt.
IV, IV 15 Supra ad Favonium vergens Boiaria erat: infra Hunnia, eadem et Avaria: sicut docet Eugenius secun-dus Pont. Max. scribens ad Pontifices regni Boiariorum, nimirum ad Rathe-fredum Paviensem, qui nunc Viennen-sis, Methodium Auguturensem, sive lukomontanum, Olomontiumque, Al-chovinum Mtravensem, Annonem Ve-tuariensem, et ad Tutundum, et Moe-marum regulos Moravorum, ut obtem-: perent Urulpho aschiflamini Laurea-censi, Episcopo Bathavensi, pastori et parenti eorum Ecclesiastico. ,
IV, IV 23 Carolus incolumi milite, nemine resistente, usque ad Arabonem,
Venedů vystřídab Sašové, kteří se přesunuli za saských císařů na - ta místa.1
IV, IV 13 Odtamtud se pod vedením Bizona, knížete Obodritů,1 kteří byli2 přátelé a spojenci, odebere do území Veletů. Pustoší pole, zapaluje osady a příbytky, zápolí v boji s Velety a Čechy.3 A když je porazil, ostatní Vene-dové se mu vzdali bez boje.
IV, IT 15 Nahoře byly Bavory, rozkládající se k západu, dole území Hunů, jinak také území Avarů. Tak jak o tom poučuje papež Evžen II., když píše biskupům bavorského království,1 totiž Rathfredovi favianskému, nyní vídeňskému,2 Metoději auguturskému neboli juliomontskému či olomouckému,3 Al-chvinovi. nitranskému, Annonovi vet-varskému i Tutundovi4 a Mojmírovi, králům moravským,5 aby byli poslušní TJrplfa, arcibiskupa loršského, biskupa pasovského,6 svého pastýře a církevního otce.
IT, IT 23 Karel1 táhne bez ztráty vojáků a bez jakéhokoliv odporu s troj-
IV, IV12
1 Cf. Vita Karoli, c. 12 a 15. IV, IV13
1 Jde patrně o Vlčana (Witzan), Ann. reg. Franc, ad a. 789.
2 Karla Velikého.
3 Zpráva se asi týká r. 789, Ann. Einhardi a Chron. Moissiac. ad a. 789. O Ceších je však zmínka teprve k r. 805, Ann. reg. Franc, ad a. 805. Údaj souvisí patrně se zprávou Vita Karoli, c. 15.
IV, IV15
1 Jde o falsum pasovského biskupa Pilgrima z druhé poloviny 10. stol. Evžen II. byl papežem v 1. 824-827. Vid. CDM I, 14.
2 Římská Faviana stávala v blízkosti Mautern; humanistická historiografie ztotožňovala Favianu s Vídní.
3 V listu je: „Speeulijuliensis que et Suguturensis nuncupatur". Autor ztotožnil Speculum Juliense s Julii Mons, Julii Montana, názvem, dávaným v té době Olomouci.
4 Tudun je označení avarské hodnosti, ef. Ann. reg. Franc, ad a. 796, pozn. 2.
5 Je míněn Mojmír I., připomínaný, v Conversio Bag. et Carant. c. 10 a Ann. Fuld. ad a. 846.
6 Urolf byl pasovským biskupem na počátku 9. stol.
IV, IV 23
1 Karel Veliký.
- 340
I. AVENTI'NI ANNA-LES OQIORUM
I. AVENTI'NI ANNALES BOIORUM
341
et ad confluentem .eras, et Danubii, cum tripliei exercitu castra movet. Ibi aliquot dies statira habet. Et cum non essent, qui vineerentur, earn regionem, quam Marte cepit, proesicLiis validis firmat. Höstes valhs fixis, congestis aggeribus excludit. Deinde Boiorum colouias Geroldum Boiariae praesidem deducere iubet, templa extrui iroperat, agios, prata, vineas inter praefectos, equites, monachorum magistros, ponti-ficesque Boiariae, sicut vetera testan-tur diplomata, distribuit: in ditione ecclesiastica Bathavensi subdit epis-copo. Eaque regio Austria, hoc est, Orientalis Boiariae limes turn vocata, adhuc nomen retinet, Peculiaribus iam subdita principibus, progenitrix regum et imperatorum nostrorum. Eaque pars Norici nuncupatur a Eomanis Noricum Ripense: Deinde Rugilandia, a Rugiis, Langobardia a Langobardis: eadem Hunnia et Avaria, post Orientalis Boiaria, id est nostro sermone Austria dicta. Saepius mutatis cultori-bus, varia cognomina accepit.
IT, V 23 Interim dum haec fiunt, Carolus films copias Boiorum ac Suevo-rum contrahit, cum valida manu arma in Venedos atque Sclavos, qui lingua Romana et Teutonum Boiemi, sua Zechi sunt, arma movet, Zechonem
násobným vojskem dále až k Rábě a k jejímu soutoku s Dunajem. Zde má po několik dní pevný tábor. A když nebylo koho porážet, upevní tu krajinu, které vojensky dobyl, mocnými záštitami.2 Nepřátele oddělí pevnými hradbami a navršenými valy. Potom poručí, aby G-erold, správce Bavor,3 zakládal osady Bavorů, káže stavět chrámy a rozdělí pole, louky i vinice, jak jsou o tom zachovány staré listiny, mezi prefekty, jezdce, představené mnichů a biskupy bavorské4; v církevním ohledu je podřídí biskupu pasovskému.5 A ta krajina byla tehdy nazvána Austria, to jest východní pomezí Bavor,6 a nese to jméno doposud. Jsouc podřízena již vlastním vladařům, stala se pramáteří našich králů a císařů. A ta část Norika byla Ěímany nazývána Norikum pobřežní, později Rugilandie podle Rugiů,7 Langobardie podle Lango-bardů,8 též Hunie a Avarie a potom dostala název Východní Bavory, to jest v naší řeči Austrie. Protože častěji měnila své obyvatele, obdržela i různé názvy.
IV, V 23 Mezitím co se toto děje, syn Karel1 stáhne sbory Bavorů a Švábů a s mocnou silou vyrazí proti Venedům neboli Slovanům,2 kteří se nazývají v jazyce Ěímanů a Němců Boiemové a ve svém Čechové. V bitvě zabije
2 Vid. Arm. reg. Franc, a Ann. Einhardi ad a. 791.
3 Ann. reg. Franc, ad a. 799; Conv. Bag. et Carant., e. 8.
4 Carolus ... terram Avarorum seu Hunnorum ... totam inter ecclesiae Bavariae, pontifices, abbates, comites et barones dividit, Mon. Boiea XVI, 554 ad a. 801. O této kolonizaci cf. L. Havlík, Staří Slované 14—31 a id., Slované ve Východní marce 245—297.
5 O tom vid. listinu císaře Ludvíka z r. 823 (Urkimdenbueh d. Landes ob der Enns II, 6) i falsum k témuž datu (Urkundenbuch d. L. ob d. Erms II, 8) a dále pochybnou listinu k r. 829 (CDMI, 18). . , . L ^
« O názvech Východní marky vid. L. Havlík, Die alten Slawen im österreichischen Donaugebiet
188
7 Fvugiové sídleli v oblasti na sever od Dunaje a části Norika do 1. 487/8.
8 Langobardi byli v oblasti na sever od Dunaje patrně od konce 5. stol. do 1. 526/7.
IV, VI23
1 Syn Karla Velikého. , ,, .  . j on.
2 O tažení Ann., reg. Franc, Ann. Mettenses priores a Chron. Moissiaeense ad a. bOo.
gentis regulum aditu Hercynei saltus nostros prohibere connitentem, praelio occidit. Inde nemine resistente "per nemus Orcinum in Boiemiam penetrat: totam regionem ferro, flamma vastat: nationem ferocissimam ad obsequium redigit, vietor cum triumpho ad paren-tem revertit.
IV, VII 51 Carolus regno Francorum, quod a patre accepit, tantundem, et longe plura addidit... Venedorum Marchiam, Dalmatiam, Sclavoniam, Noricum inferius, Pannonias, Hunniam, Avariam, Daciam, Saxoniam, Venedorum atque Sclavorum nationes fero-cissimas, .et valentissimas: Sorabes, Maesos, Boiemös, Zechos, Moravos,...
Zecha,3 krále tohoto národa, pokoušejícího se zabránit našim v příchodu do Hyrkánského lesa. Poté pronikne bez jakékoliv zábrany přes Hyrkánský les do Cech:4 ohněm a mečem zpustoší celou zemi: uvede ten velmi divoký národ v poslušnost a jako vítěz se v triumfu navrátí k otci.
IV, VII 51 Karel1 přidá ke království Franků, které dostal od otce, stejně veliké území a ještě daleko více ... marku Venedů, Dalmácii, Slavonii, dolní Norikum, Panonie, Hunii, Avarii, Dákii, Sasko, velmi divoké a silné národy Venedů neboli Slovanů: Srby, Moesy, Boiemy,' Čechy, Moravany...
IV, X 16 . .. Transgressus inde Urol-phus Danubium Moravos Venedorum populum itidem sacra nostra recipere persuadet. Moemarum ducem cum popularibus et tota gente cognoscen-dam veritatem cohortatur. Pontifices qui eos sedulo doceant, Methodium Iuliomontanum, Adelvinum Nitraven-sem esse iubet. Hae urbes nomina adhuc servant.
IV, X 16 Nato překročiv Dunaj, přemluví Urolf1 Moravany, národ rovněž venedský, aby přijali naše náboženství. Vévodu Mojmíra s jeho lidmi a celým národem vybídne k poznání pravdy.2 Za biskupy, kteří by je horlivě učili, ustanoví Metoděj e v Iuhomontiu a Adal-vina v Nitře. Ta města mají dodnes ta jména.
IV, X 17 Haec ubi ad Eugenium secundum Pont. Max. delata sunt, Urolpho, episcopo Bathavensi, archimystae dignitatem, honoremque cum Moravia, Pannonia, Hunnia, Avaria restituit.
IV, X 17 Jakmile se to doneslo k papeži Evženu II., obnovil Urolf ovi, biskupu pasovskému, hodnost á úřad arcibiskupa s Moravou, Panonií, Hunií a Avarií.
3 Ve shodě s překladem Zechi = Čechové by vlastně mělo být Čecha. Ann. reg. Franc, a Ann. Mett. prior, ad a. 805 však uvádějí název Lecho, příp. Becho.
4 Arrn. Mett. prior, a Chrom Moissiac. ad a. 805 uvádějí, že vojska pronikla Hyrkánským lesem bez zábrany na planinu Cech. V pojetí. Aventinově pokrývá Hyrkánský/Hercynský les celé Čechy a Moravu.
rv,vu5i
1 Karel Veliký.
2 Vita Karoli, c. 12—15. Nikde zde však nejsou jmenováni Moravané. IV,X16
1 "Urolf byl pasovským biskupem kolem r. 805. Jde o tradici, založenou na listu bavorského episkopátu z r. 900 (CDB I, 30) a listech a fálsech Pilgrimových.
2 Jména jsou převzata z údajného listu papeže Evžena II., cf. kap. IV,IV 15. Speculum Juliense však autor zaměnil za Julii Montana.
IV, X17
1 Vid. CDMI, 14.
342
i. aventtni annaies boiosum
863
IV, X 27 Ludovicus rex Boiorum cum copiis contra Bulgares proficiscitur, hostes Pannonia, Boiaria expellit. Rat-bodum ducem orientali limiti dat custodem. Brynonem, qui et Privina quoque Moravorum regulum, qui trans Danubium in Aquilonari ripa babitabat cum filio Hezilone ad se venientem benigně suseepit, eundem in religione Cbristiana instituit Traisinae (vicus est in Austria episcppi Salisburgensis) in templo S. Martini sacro fonte ab-luit, et Ratbodo legato suo commendat. Brant Brynonis urbes Nitravia, Pisonium, quae et Vratislabuxgium, et Brynna, quae adbuc ab eo nomen servat. Adelramus arcbiflamen luvavensis Nitraviae templům dedicat.
IV, XII 7 In orientali Boiariae limite, Moravi, Venedorum Sclavorumque na-tio est, qui turn aquilonarem Danubii ripam, qua Noricum irrferius, sive Pannoniam superiorem praeterfluit, in-sidebant, regi Boio rebellant. Autores tumultus Ratisolaus Brynoque cum filio Hesilone ad ulteriores Venedos, qui Eatomaro parebant, a Rathbodone duce limitis Boiarici, iussu Ludovici regis submoti sunt. Venedorum turn urbes Brynam, Pisonium, Nitraviam, reliqua castella rex Boius occupat, in Boiariamque transfert.
IV, X 27 Ludvík, král bavorský,1 táhne s vojenskými sbóiy proti Bulharům a vyžene nepřátele z Panonie a Bavor.2 Východnímu pomezí dá za strážce vojevůdce Eatboda.3 Brynna, jinak Pribinu, moravského krále, který bydlil se svým synem Kocelem za Dunajem na severním břehu, když k němu přišel, laskavě přijal, vzdělal ho v křesťanském náboženství v Traismě4 (to je osada solnohradského biskupa v Au-strii), v chrámě sv. Martina ho dá pokřtít a svěří ho svému legátu Ratbodovi.6 Patřila pak Brynnovi města Nitra, Pisonium, jež se též nazývá Bratislava,6 a Brno, které má dodnes po něm jméno.7 Adelram, arcibiskup solnohradský vysvětí v Nitře chrám.8
IV, XDľ 7 Na východním pomezí Bavor se vzbouří proti bavorskému králi Moravané, národ to venedský neboli slovanský, kteří tehdy obývali severní břeh Dunaje tam, kde ten teče podél dolního Norika a horní Panonie. Původci nepokoje Rostislav1 a Brynno2 se synem Kocelem byli z rozkazu krále Ludvíka vytlačeni vojevůdcem bavorského pomezí Ratbodem ke vzdálenějším Venedům, kteří byli poslušní Eatimara.3 Král bavorský tehdy obsadí venedská města Brynnu, Pisonium, Nitru a ostatní hrady a odebere se do Bavor.4
IV, X 27
1 Ludvík Němec.
2 Ann. Puld. ad a. 828, E. Dummler, Geschichté 1, 39.
3 Ratbod se připomíná jako markrabí až po r. 832, E. Dúmmler, ibid. 37.
4 Dnešní Traismauer.
6 K r. 836 cf. Conversio Bag. et Carant., c. 10.
6 Bratislava se připomíná poprvé r. 907, Ann. Iuvav. max. ad a. 907.
7 Brno s Pribinovým panstvím nesouvisí; autor je uvedl zřejmě pro podobu jmén Brynna-Brunn.
8 Cf. Conv. Bag. et Carant., e. 11.
iv, xn 7
1 Rostislav se poprvé připomíná až v Ann. Puld. ad a. 846.
2 Pribina.
s Vid. Conv. Bag. et Carant., c. 10. Událost spadá do 1. 836—838.
4 O tom, že by Ludvík Němec vtrhl v těchto letech na Moravu, není v pramenech zmínky.
I. AiVENTINI ANNÄLES BOIORUM
343
*«* IV, XII13 Interim Moravi res novas mohuntur, Eathomarus regulus, ad quern supra Brynnonem aufugisse com-memoravimus, Bois praefectis obtem-perare recusabat, Imperiumque Boiorum aspernabatur. Rex Boius Ratho-bodum Austriaci limitis ducem, quern marchionem vocamus, cum vahdissimo exercitu adversus Rathomarum profi-cisci iubet mandatque Rathobodo, ut perfidum caput non ante persequi ces-set, quam aut occidat, aut regione penitus exturbet. Rathomarus, et Brynno Venedorum rectores haud imparati nostris obviam procedunt, cum Boiis pugna confLigunt. Verum amissis multis in fugam vertuntur: atque rebus desper-tis, cum iis, qui evasere caedem, ad Bulgaros in Maesiam trans Savum aufugiunt.
XH 14 Rothomarus ibi perht, Brynno taedio exilii, cum sine pignore, sine lare extorris patria erraret, fretus dementia Ludovici regis Boiorum, Savum amcem, accepta publina fide abs Salachone, eius limitis procuratore, in, Boiariae regnum transit, ad Ludovi-cumque regem Boiorum, ab eodem praeside Reginoburgium mittitur: atque non solum veniam praetorium impetrat, et urbes Nitravam, Pisonium, Brynnam, et aha perdita recuperat.
37s IV, Xni 20 In Augusto cum exercitu in Moraviam tumultuantem pergit (Caro-lus), quae latissima erat. Ab occidente Boiemiae continuabatur, orientis ab ora et meridie turn cum Danubio,
IV, XII 13 Mezitím Moravané usilují o převrat a král Ratimar, k němuž — jak jsme výše uvedli — se utekl Brynno, se zdráhá poslouchat bavorské prefekty a pohrdá bavorskou vládou. Bavorský král přikáže Ratbodovi, vévodovi austrijského pomezí, kterého nazýváme markrabětem, aby vytáhl proti Ratimarovi s co nejsilnějším vojskem, a uloží Ratbodovi, aby zrádného muže nepřestal pronásledovat dříve, než by ho buď zabil anebo ze země docela vyhnal. Ratimar a Brynno, vládci Venedů, ne nepřipraveni postupují vstříc našim a srazí se s Bavory v bitvě. Avšak když ztratili mnoho lidí, obrátí se na útěk: a protože jejich postavení bylo beznadějné, utekou se s těmi, kteří vyvázli z vraždění, k Bulharům do Moesie za Sávu.1
IV, XIII14 Ratimar tam zahynul, Brynno pak omrzelý vyhnanstvím — když bez syna, bez domova bloudil mimo vlast — spoléhaje se na šlechetnost bavorského krále Ludvíka přejde přes řeku Sávu, obdržev veřejnou záruku od Salacha, správce onoho pomezí, do království bavorského a je týmž správcem poslán do Rezná k bavorskému králi Ludvíkovi: a dosáhne nejen milosti za své předchozí činy, nýbrž získá opět i města Nitru, Bratislavu, Brno a jiná, která ztratil.1
IV, XIII 20 V srpnu vytáhne (Karel)1 se svým vojskem proti bouřící se Moravě, která byla velice rozsáhlá. Na západě sousedila s Čechami, na východě a jihu vybíhala tehdy spolu
IV, XII 13
1 O událostech k r. 838 Conversio Bag. et Carant.,
10.
rv,xmi4
1 Conv. Bag. et Carant., c. 10; podle cil získal Pribina kolem r. 840 území na březích řeky Sály v dolní Panonii, cf. i c. 12 a Regesta imperii I, 1387.
rv,xni20
1 Ludvík Němec, nikoli Karel, jak uvádí autor.
344
I. AVENTÍN1 ANN ALES BOJOKÜM
I. AVENTINI ANNALES B0I0RUM
345
usque in Pontum ferme excurrébat, atque cum Europa finiebatur. Eius re-gulus summus Sclavorum princeps censebatur. Germanus rector composi-tis rebus genti Eatislaum nepotem Moemari imponit, Nitrauae, Brynnae, eidemque tractui antea Brynnonem, itidem Venedum praefecerat: per Boe-miam Beginoburgium revertitur.
IV, XIII 26 Ludovicus rex , .. Boiemos eruptionem meditantes per Ludovieum filium reprimit, ferocem populum lega-tos pacis gratia mittere et obsides dare cogit. Calendis Octobribus concilium procerum Germaniae Moguntiaci celebrat. Oratores Imperatoris et Ca-roli fratrum suorum: item Nordoman-norum et Sclavorum audit et absolvit.
IV, XIII 28 Boiemi rursus, gens belli praedaeque avida rebellant. Ernestus, dux bmitis Nariscorum, inter amicos regis principem obtinens locum, cum magno muitum, equitum, praesidum, praefectorum numero arma adversus Boiemos mo vet: nostrique castra hosti-um vallo niunita vasto impetu inva-dunt, summa vi oppugnant, multi utrinque sauciantur. Ex nostris Dachul-fus procurator Sorabici limitis, vir bellicosus, in genu sinistra sagitta vulneratus. Höstes se viribus rati impares fore tanto exercitui, legatos de pace cum suppliciis mittunt: obsides qui petantur offerunt, imperata se facturos polhcentur, copiamque collo-quendi cum Dachulfo, cui magis, quod
s Dunajem skoro až k Černému moři a končila na hranicích Evropy.2 Její král byl považován na nej vyššího vladaře Slovanů.3 Po uspořádání poměrů dosadí germánský vládce do čela toho národa Rostislava, synovce Mojmírova;4 Nitře, Brnu a příslušnému kraji ustanovil již dříve za správce Bryrma, rovněž Veneda;5 přes Čechy se pak vrátí do Rezna.6
IV, XHI 26 Král Ludvík ... potlačí prostřednictvím svého syna Ludvíka Čechy, kteří zamýšleli výpad, přinutí divoký národ, aby vyslal své posly žádat o mír a aby dal rukojmí. Prvého října slavnostně koná v Mohuěi sněm předáků Germánie. Vyslechne a propustí posly svých bratrů, totiž císaře a Karla: rovněž Normanů a Slovanů.1
IV, XIII 28 Čechové, národ chtivý války a kořistění, se opět vzbouří. Arnošt, vévoda pomezí Noriků, který zaujímal mezi královými oblíbenci přední místo, vytáhne proti Čechům s velkým počtem vojáků, jezdců, náčelníků a velitelů: a naši útokem vniknou do nepřátelského tábora opevněného rozlehlou hradbou, největším náporem jej obléhají a na obou stranách jsou mnozí zraňováni. Z našich byl zraněn šípem na levém koleně Thakulf, správce srbského pomezí, muž ve válce nad míru zdatný. Nepřátelé se domnívali, že tak velkému vojsku se nebudou rovnat svými silami, a pošlou posly s prosbou o mír a vydají žádaná rukojmí: slíbí, že učiní, co jim bude při-
2 Je-li údaj o Dunaji v podstatě správný (of. L. Havlík, Územní rozsah 28 — 38), další údaje souvisí zčásti až s panstvím Svatoplukovým v Panonii a Dácii, zčásti (Černé moře) jsou přehnané.
3 Údaj se týká spíše Svatopluka než Rostislava, ä O události Ann. Fuld. ad a. 846.
s K tomu cf. TV, XHI 14. « Ann. Fuld. ad a. 846.
IV, XIH 2«
3 Ann. Fuld. ad a. 848.
is- hnguam, instituta Venedorum callebat, fidebant, petunt.
IV, XHI29 Dachulfus igitur Misniae praeses, dissimulato vulnere ac dolore, equo sedens, Boiemos pro castris audit; horum preCes ad concilium procerum defert. At quidam ducum invidia commoti, quod gloria pacatae Boiemiae in Dachulfum transferretur, armis correptis, dum caeteri cum Boiemis paciscuntur, contra fas iusque gentium, in Boiemos nihil mali suspi-cantes, ut qui de pace cum nostris age-bant, impetum faciunt. Venedi invo-cato deo perfidiae ultore, fortiter resistent, Teutonas caedunt, sternünt, et quasi pecudes mactant: Francos in fugam vertunt, atque in castra repel-lunt. Nostris de castris spectantibus, nec erumpere audentibus, spoliant occisorum cadavera: deinde castris undique circumsistunt, excidium Teu-tonibus minantur.
IV, XIII30 Nostri evadendi, aut re-sistendi spe penitus destituti, supplices legatos mittunt, vitam duntaxat petunt. Boiemi obsidibus acceptis, exutos armis, spoliatos bonis, caeterum in-columes, via publica abire domos permittunt. lisdem diebus Hochstadii {vicus est agii Mogontini) quidam instinctu atri genii percitus dementia efferebatur: nocensque ille Spiritus lingua insani abusus, gloriabatur, se cum collegis suis bello Boiemico prae-fuisse: discordiam inter duces seruisse, Teutonas cum Venedis commisisse: authoreque se, plurimum sanguinis humani effusum esse.
IV, XIII28
1 Ann. Fuld. ad a. 849. IV, XIIi 29
1 Ann. Fuld. ad a. 849.
iv,xni30
Ann. Fuld. ad a. 849.
kázáno, a žádají, aby mohli promluvit s Thakulfem, jemuž více důvěřován, protože znal jazyk a mravy Venedů.1.
IV, XIII 29 Míšeňský správce Thakulf,' vyslechne tedy Čechy před táborem, sedě na koni a zatajuje bolestné zranění; jejich prosby oznámí radě pře-. dáků. Avšak někteří z vůdců jsou jati závistí pro to, že by se mělo dostat. slávy za pokoření Čech Thakulfovi,. a zatím co se ostatní s Čechy domlou-, vají o míru, chopí se zbraní a zaútočí. proti zvyklosti i mezinárodnímu právu na Cechy, kteří nepomýšlejí na nic zlého, neboť jednali s našimi o mír. Venedové vzývavše na pomoc boha, mstitele věrolomnosti, statečně se stavějí na odpor, pobíjejí Němce, rozhánějí je a zabíjejí jako dobytek: obrátí Franky na útěk a zaženou zpět do tábora. A zatímco naši přihlíželi z tábora a neodvažovali se vyrazit, olup ují mrtvoly zabitých: na to se všech stran obstoupí tábor a vyhrožují Němcům zkázou.1
IV, XIII 30 Naši zbaveni naděje uniknout anebo klást odpor, vyšlou prosebné poselství, žádají alespoň o život. Čechové přijali rukojmí, a když je zbavili zbraní a oloupili o majetek, jinak jim dovolili, aby se bez úrazu veřejnou cestou vrátili do svých domovů. V těch dnech byl v Hochstadtu (je to vesnice na území mohučském) jakýsi člověk z popudu zlého ducha zachvácen šílenstvím: a onen škodlivý duch, zneužívaje jazyka nemocného člověka, se vychloubal, že to on se svými druhy stál v čele české války, že zasel mezi velitele nesvornost a že svedl Němce k boji s Venedy a že jeho působením bylo prolito převeliké množství lidské krve.1.
346
I. AVENTINI ANNALES BOI0P.UM
I. AVENTINI ANNALES BOIORBM
347
S76 IV, XIII42 Ratisolaus Morauis et Sclauis a rege nostra procurator datus, rebellat, imperata facere detrectat, regem se aďpellat. Rathobodus vir bellicosus, qui priore anno praefectura motus fuerat, rursus Austriaeo, boe est oriental limiti Baioariae in Pan-nonia praeficitur. Ipse rex Ludowicus camparata undique valida mann, Regi-noburgio egreditnr, infesto intentoque exercitn adversus Venedos procedit: omnia incendiis, caede, direptionibus complet, Ratisolaum quodam firmis-simo loco se continentem, obsidione cl audit. Höstes dum castra nostrormn temere expugnare nituntur, a Teuto-nibus acriter excepti, ad internecionem deleti sunt. Rector Franciae orientalis desperans tarn munito loco absque clade suorum posse potiri, inde. cum exercitu discendens, Reginoburgium revertitur. Satis poenarum ab hoste se exegisse, ipsum ab armis huiuscemodi insolentia posthae sibi temperaturum arbitrabatur.
IV, XIII 43 Verum longe aliter ac reba-tur Ludovicus, evenit. Quippe Ratiso-laus ubi Regem longius abesse audivit, hostili animo in Baioariam, traiecto Histro transit, Rathobodum praesidem 3" in fugam vertit, iuxta | Comagenum montem cuncta depopulatus est atque succendit.
379 IV, XIV 3 In orientali Boiorum limite filium suum Carolomannum maximum natu Venedis, Morauis, Bulgaris op-ponit.  Ipse  comparatis  copiis, per
IV, XHI42 Rostislav, ustanovený našim králem Moravanům a Slovanům za místodržitele, se vzbouří, zdráhá se vykonávat příkazy a nazývá se králem. Ratbod, bojovný to muž, který byl minulého roku zbaven úřadu prefekta, je opět postaven do čela austrijskému,. to jest východnímu pomezí bavorskému v Panonii.1 Sám král Ludvík sjednal odevšad silné vojsko, vytáhne z Rezna a s vojskem k boji připraveným a pohotovým vytáhne proti Ve-nedům: vše naplní požáry, vražděním a pleněním a obležením uzavře Rostislava, který se držel na jakémsi velmi pevném místě. Nepřátelé se zatím nerozvážně pokoušejí dobýt tábora našich a jsou od Němců rázně přijati a úplně zničeni. Vládce východních Frank, nedoufaje, že by se mohl zmocnit tak opevněného místa bez škody svých. lidí, odejde odtud s vojskem a navrátí se do Rezna. Domníval se, že nepřítele dostatečně potrestal a že se ten napříště bude zdržovat zbraní pro novost, té věci.2
IV, XHI43 Avšak dopadlo to daleko jinak, než jak Ludvík myslel. Neboť Rostislav, když uslyšel, že král je poněkud více vzdálen, překročiv Dunaj, přejde s nepřátelským1 úmyslem do Bavor, obrátí správce Ratboda na útěk a všechno podél Vídeňského lesa. zpustošil a spálil.1
IV, XIV 3 Na východním pomezí Bavor postaví proti Venedům, Moravanům a Bulharům svého nej staršího-syna Karlomana.1 Sám pak shromáždí
IV, Xlíl 42
1 Hrabě Ratbod byl ze svého úřadu sesazen r. 854 a správu marky převzal po něm Karloman,. E. Dümmler, Geschichte I, 372.
2 Výklad je převzat z Ann. Fuld. ad a. 855.
IV, Xffl 43
1 Ann. Fuld. ad a. 855. IV,XIV3
1 Auctarium Garstense ad a. 856, E. Dümmler, ibid. 372.
Sorabes Albim transit, Venedos trans Albim considentes (ubi quondam Suevi fuere) praelio superat, ad obsequium redigit: et acceptis obsidibus, tributaries facit. Cecidere ex nostris cum compluribus Bardo et Herpho prea-fecti equestres, Ludovicus Boiemiam quoque percurrit: inde hybernatum in Boiariam Reginoburgium se confert.
IV, XIV 6 Inter haec apud Sclavos, nationem Germaniae Magnae, turn po-polosam, turn ferocem, tumultuatum est. Schlavitza, Vuitztrachi Boiemiae dynastiae filius cum fratre de potentatu contendit: fratrem Boiemia exigit, principátům occupat: et regi nostro non est audiens dicto. Germanus ad regem exul profugit, ab eoque ducatum impe-trat. Ernestus dux limitis Septentriona-lis Boiariae, Rudolphus praefectus praetorio, Odgerus episcopus Aichsta-diensis cum copiis in Boiemiam pergunt, exulem Boiemum vi reducunt, popula-ribusque imponunt.
IV, XIV 7 Schlavitza fuga sibi consuluit, ad Ratisolaum regem Mora viae elapsus est. Carolomannus filius regis nostri coactis copiis ex Boiaria, quatenus austrum, orientemque solem spectat, cum Brynnone regulo Venedorum, qui Danubium accolebat, arma in Moravos movet. Copias Ratisolai caedit, fundit, universam Moraviam (ubi quondam Quadi, Suevorum natio, ac Gepidae et Daci, qui Getae et Gothi, consederunt) praeda, igne, ferro depopulatur: sege-tes succidit, agros, domos exurit, pe-cora abigit: captivos pueros, puellas,
vojenské sbory, přejde územím Srbů za Labe, porazí v bitvě Venedy usazené za Labem (tam, kde kdysi byli Své-vové) a uvede je v poslušnost. A když přijme rukojmí, učiní je poplatnými. Z našich padli s přemnohá jinými Bardo a Erpf, velitelé jízdy; Ludvík rovněž pronikne Čechami. Potom se uchýlí k prezimovaní do Bavor do Rezna.2
IV, XIV 6 MezitímdojdekbouřímuSlo-vanů, početného a divokého národa Velké Germánie. Slavitěh, syn Vistracha z českého knížecího rodu, se dostal s bratrem do sporu o moc: vyžene bratra z Cech a zmocní se vlády; našeho krále1 pak není poslušen. Bratr uprchne jako vyhnanec ke králi a dosáhne od něho vévodství. Arnošt, vévoda severního pomezí Bavor, Rudolf, dvorní hrabě, a Otakar, biskup eichstadstský, zamíří s vojenskými sbory do Čech, mocí přivedou zpět českého vyhnance a dosadí ho domácímu obyvatelstvu za vládce.2
IV, XIV 7 Slavitěh se hleděl zachránit útěkem a uprchl k moravskému králi Rostislavovi. Karloman, syn našeho krále,1 shromáždí vojenské sbory z Bavor, kam až sahají k jihu a východu, a společně s Brynnem, králem Venedů, který sídlil při Dunaji,2 pozdvihne zbraně proti Moravanům. Rostislavova vojska porazí, rozdrtí, celou Moravu (kde kdysi sídlili Kvádové, národ svévský, Gepidové a Dákové neboli Geti a Gotové) zpustoší pleněním, ohněm a mečem: podsekává obilí, pálí pole a domy, odhání stáda: odvádí
2 Jde o tažení proti Srbům, Glomaěům a Čechům, Ann. Fuld. ad í
IV,XTV6
1 Ludvík Němec.
2 Ann. Fuld. ad a. 857.
iv,xrv7
1 Ludvíka Němce.
2 O účasti Pribinove na boji proti Rostislavovi není jinde zmínky.
i. 856.
- 348
I. AVENTINI ANNALES BOIORUM
viros, foerninas, cives, agricolas, servos, nobiles abducit: usque ad Suartzam amnem, cunota luctu, caede, rápinis complet. His denique coaotus Ratiso-laus legatos primům pacem petitům ad Carolomannum praemittit. Acceptafide, deinde supplex advenit: regioque nomine abdicato, in verba Carolomannum iurat. Tributa imposita quotannis pen-sitaturum pollieetur. Paeatis itaque Sclavis, coepere rursus deserta Boio-rum babitari, oppida et yioi in Austria, sive Pannoniis instaurari.
do zajetí Lochy, dívky, muže, ženy, občany, rolníky, sluhy, i lidi urozené. Všechno až k řece Svratce naplní žalem, vražděním a kořistěním.3 Tím konečně přinucen pošle Rostislav nejprve vyslance ke Karlomanovi, aby žádali o mír. Když dostal záruku, přijde potom jako prosební k, a zřeknuv se královského titulu, přísahá na slova Karlomanova. Slíbí, že bude každoročně platit uložené poplatky.4 Když byli Slované takto uklidněni, počaly být bavorské pustiny znovu obývány5 a začalo se s obnovou měst a osad v Austrii a v Panoniích.
381 IV, XIV 11 Ludovicus rex orientalis ... Aquiloni et sinui Codano adversus Danos et Venedos transalbanos Ludo-vicum filium, Orienti contra Moravos et Bulgaros itidem filium sum Carolomannum praesidere iubet.
IV, XIV 11 Východní král Ludvík1.. . přikáže, aby Severní zemi a záliv Kodaňský hájil proti Dánům a za-labským Venedům syn Ludvík a aby Východní část hájil proti Moravanům a Bulharům rovněž jeho syn, Karlo-
387 IV, XIV 40 Duces limitis Pannonici Carnicique Angelscalcum, Vilhehnum et Babonem, quod inter se dissidentes occasionem Ratislao rebellandi atque terrain, devastandi dedissent, dignitate abdicat, terris a patre commissis exigit. Illi hoc iussu regis Ludovici factum suspicantes, ad Ratislaum Mo-raviae regulum se conferunt. Carolo-mannus limitibus Baioariae, Carnis et Venedis suos amicos praeficit. Unde nata suspicio, quasi desciscere a patre Austriamque, hoc est orientis regnum sibi vendicare tentaret.
IV, XIV 40 Vévody panónskeho a korutánskeho pomezí, Engilšalka, Viléma a Paba, zbaví jejich hodnosti, protože prý tím, že se svářili, dali Rostislavovi příležitost povstat a zpustošit zemi, a vyžene je z území, jež jim svěřil jeho otec. Oni v podezření, že se to stalo na příkaz krále Ludvíka, se uchýlí k Rostislavovi, králi Moravy.1 Karlo-man postaví za správce pomezí Bavor, Korutanů a Venedů své přátele. Odtud se zrodilo podezření, jako by snad usiloval odpadnout od svého otce a prisvojiť si Austrii, to jest panství na východě.2
3 Ann. Iuvav. ant. (Exc. Avent.) ad a. 857.
4 Písemné prameny o způsobu míru mlčí.
s O bavorských pustinách cf. Ann. Iuvav. ant. (Exc. Avent.) ad a. 858.
IV, XIV 11
1 Ludvík Němec.
2 Ann. Iuvav. ant. (Exc. Avent.) ad a
; Auct. Garstense ad a. 856 a Ann. Euld. ad a. 858.
IV, XIV 40
1 Událost náleží k r. 861. O asylu íránských hrabat na Moravě není v jiných pramenech zpráva.
2 Ann. Fuld. a Ann. Bert. ad a. 861. " •
I. AVENTINI ANNALES BOIORUM
349
IV, XIV 43 Ratislaus Venedorum regu-lus (qui ut supra diximus se in clien-telam Carolomanni dicarat) adversus Brynnonem amicum Ludovici, itidem Sclavorum, qui Danubii oram aquilo-narem tum incolebant, ducem, hostili animo cum exercitu procedit, eundem praelio superatum occidit. Angelschal-cus et Vilhelmus, qui pulsi a Carolo-manno fuerant, ad Ludovicum se conferunt. Publice graviter Carolomannum parenti eriminantur, dominationis ad-fectatae, cogitati parricidii accusant: eius iussu Ratislaum arma resumpsisse, Brynnonem fidelissimum regi occisum esse calumniantur.
IV, XIV 43 Rostislav, král Venedů (který, jak jsme uvedli,, se odevzdal v ochranu Karlomanovu), vyrazí v nepřátelském úmyslu s vojskem proti Brynnovi, Ludvíkovu příteli a rovněž vévodovi Slovanů, kteří tehdy obývali severní břeh dunajský, a jeho v boji porazí a zabije.1 Engilšalk a Vilém, kteří byli předtím Karlomanem zapuzeni, se utekou k Ludvíkovi: veřejně před otcem Karlomana těžce obviní; nařknou ho z touhy po vládě a ze zamýšlené otcovraždy: lživě ho obviní z toho, že z jeho podnětu se Rostislav znovu chopil zbraní a že Brynno, muž králi nejvěrnější, byl zavražděn.2
IV, XIV 47 Interea Ludovicus collecto exercitu quasi adversus Ratislaum pro-fecturus, cum Bulgarorum áuxiliaribus copiis suas eonhincturus, Reginoburgio egreditur.
IV, XIV 49 Qui ubi Carolomannum filium Baioariae regno excedere, in Francia antiqua consistere iussit, atque is obedienter obsequitur, impetum om-nem belli in Ratislaum Moraviae recto-rem convertit. Augusto mense Danu-bium cum omnibus copiis superat, in munitissimo castro Dovina dieto hostem aretissima obsidione claudit. Pacem supplicem peterc, obsides quos impera-ret, dare, eundem de integro sacramen-tum dicere in clientelam se dicare, atque idem proceres eius facere cogit. Hisque ex sententia gestis, victor in Boiariam revertitur.
IV, XIV 47 Mezitím Ludvík sebrav vojsko, jako by chtěly táhnout proti Rostislavovi, vyrazí z Rezna, aby spojil své sbory s pomocnými sbory Bulharů.1
IV, XIV 49 Když poručil synu Karlomanovi, aby se vzdálil z bavorského království a usadil se ve starých Francích, a když ten poslušně vyhověl,1 obrátí všechen válečný nápor proti moravskému vládci Rostislavovi. V měsíci srpnu překročí se všemi sbory Dunaj a uzavře nepřítele nejtěsnějším obležením v silně opevněném hradu, jenž se nazývá Děvín. Donutí ho, aby jako prosebník žádal o mír, aby dal rukojmí, jaká mu uloží, a sám aby znovu vyřkl přísahu, že se svěřuje do jeho ochrany, a to aby učinili i jeho předáci.2 A když to bylo — jak zamýšlel — provedeno, vrátí se jako vítěz do Bavor.
IV, XIV 43
1 Pribina byl zabit Moravany patrně v r. 861, Conv. Bag. et Car. sever od Dunaje (Nitransko) byl před 1. 835/836.
2 Ann. Euld. ad a. 863; cf. rovněž Ann. Fuld. a Ann. Bert. ad a. 862
IV, XIV 47
1 Ann. Fuld. ad a. 863. IV,XIV49
1 Ann. Fuld. ad a. 862, 863.
2 Ann. Fuld. ad a. 864.
13. Vévodou Slovanů na
350
I. AVENTINI ANNATES BOIOR'JM
I. AVENTI'NI ANNALES BOIORUM
351
IT, XIV 52 Haec dura per legatos pa-renti aperit, Carolomannus, confisus Boiorum, atque Charinorum volunta-tibus in Boiariam pergit. Qui ubi de Carolomanni adventu certiores facti sunt, omnes a Gundagrio, qui ob per-fidiam invisus erat, defieiunt, ad fiLium regis certatim coeunt. Exagitante eum scelerum conseientia ad Batislaum Moravian aufugit.
IV, XIV 54 Ludovicus, nlius Ludovici 390 regis nostri. j... Hainricum praefectum rnilitarern ad Batislaum proficisoi hibet, qui Moravo persuadeat, ut a tergo regem adoriatur, se a fronte occursu-
IV, XIV 52 Zatím co toto prostřednictvím poslů oznámí otci, Karloman, spoléhaje se na oddanost Bavorů a Ko-rutaneů, táhne do Bavor.1 Jakmile se tito dověděli o Karlomanově příchodu, odpadnou všichni od Gundakara, nenáviděného pro svou věrolomnost, a rychle se shromáždí kolem králova syna. A protože ho (Gundakara) pronásledovalo vědomí zločinů, uprchne k Moravanu Rostislavovi.2
IV, XIV 54 Ludvík, syn našeho krále Ludvíka ..., poručí vojenskému veliteli Jindřichovi odebrat se k Rostislavovi s tím, aby Moravana přiměl napadnout krále zezadu, a že on sám zaútočí zpředu.1
IV, XIV 57 Carolomannus traiecto Da-nubio Moravos, aliosque Venedos Ratis-lao parentes invadit, bis cum hoste congressus, bis vicit. Quicquid teira-rum viginti diebus cum exercitu per-currere potuit, igne, ferro, rapinis devastavit. Ingenti praeda potitus, cum nihil reliqui fecisset, in homines, pecu-des, agros, aedificia iuxta saevisset, incolumi milite in Boiariae Austriacum regnum mense Maio revertitur.
IV, XIV 58 Sed maiore rursus vi Scla-vorum nationes pleraeque instigante Ratislao adversus regem resurgunt. Boiemi terminos Boiariae ineursant, | 891 pagos quosdam incendunt, pecora, mu-lieres captivas abigunt, Sorabes, Suisoli, Turogos vastant, plerosque nostratium incautius resistere conantes interficiunt.
IV, XIV 57 Karloman překročiv Dunaj, napadne Moravany a jiné Venedy, kteří byli poslušní Rostislava, a když se dvakrát srazil s nepřítelem, dvakrát ho porazil.1 A kolik jen země mohl ve dvaceti dnech projít se svým vojskem, tu zpustošil ohněm, mečem a loupením. Zmocní se obrovské kořisti, když ničeho neušetřil a zuřil stejným dílem vůči lidem, dobytku, polím a příbytkům, navrátí se v měsíci květnu bez ztráty na vojsku do austrijského území Bavor.
IV, XIV 58 Ale opět se pozdvihnou v mnohem větší síle přemnohé slovanské národy. Čechové činí nájezdy na bavorské pohraničí, některé kraje vypalují, odhánějí dobytek a ženy odvádějí do zajetí, Srbové a Suselci plení Durynky a pobíjejí přemnoho našich lidí, kteří se jim pokusili méně
IV, XIV 52
1 Ann. Bert. ad 864.
2 Dovídáme se o tom ze zprávy Ann. Fuld. ad i
IV, XIV 54
1 Ann. Fuld. ad a. 865,
Ann. Bert. ad a.
IV, XIV 57
1 Ann. Fuld. ad a. 869.
Ratislaus quoque in arniis fuit, copiis-que suis Gundagrium perfugam, Austri-aci limitis quondam ducem, praefecit.
IV, XIV 59 Rex Boius atque Francus Reginoburgii quidem substitit, per duces Sorabes, Boiemos rebelles rursus ad obsequium coegit. Carolomannus fflius eius exercitum Moravorum bis fudit, Ratislao maximám stragem fecit. Gondagrium virům bellicosissimum imperatorem eius, cuius consilio Ratislaus et Venedi toties ab imposito resiliebanb iugo armaque resumebant, praelio occidit: coeleste auxilium ad-fuisse, divům Haimeramum tutelarem Boiemorum martyrem, huic bello inter-fuisse, scriptores eiusdem. tempestatis tradunt. Nam antequam Gundagrius occideret, eum dixisse ferunt ad suos, Ite commilitones fortissimi, vos patriam aras, focos, coniuges, liberos vestros defendite, me, me mea fata trahunt: venit hora fatalis, nos coelestis ira ur-get. Divus Hemeranus cuius sacris adhibitis Ludovico regi, eiusque fUiis fidem dedimus, scutum atque hastam tenet: brachia oculosque conštringit: manus, pedesque, omnes artus, omnia membra loris duriter colligavit, ut ne manům quidem ad os admovere possim. Vix haec ille fatus erat, nostri aciem hostium perrumpunt, transfugam occi-dunt, caeteri more pecudum inulti a Boiis mactantur. Carolomannus potitus tanta victoria, regiónem hostium, nemine obvio peragrat, casas, horrea incendit: frugibus succisis nihil intac-tum reliquit. Incolae in munitissima • aufugere loca. Ipse domům magno cap-tivorum, pecorum, aliarumque rerum numero repetit. Ubi haec ad regem Reginoburgium filii literis delata sunt, supplicatio decreta, grates Deo Opt.
opatrně postavit na odpor. I Rostislav byl ve zbrani a svým sborům postavil do čela zběha Gundakara, který byl kdysi vévodou austrijského pomezí.1
IV, XIV 59 Král bavorský a franský sám se zastavil v Režně, ale prostřednictvím svých vojevůdců přinutil znovu k poslušnosti odbojné Srby a Čechy. . Jeho syn Karloman porazil dvakrát vojska Moravanů a způsobil Rostislavovi převelikou porážku. Jeho vojevůdce Gundakara, muže velmi boje-chtivého, na jehož radu se Rostislav a Venedovč tolikrát vyprošťovali zpod vloženého jha, v bitvě zabil. Současní spisovatelé vyprávějí, že tu zasáhla pomoc z nebes a že se této války zúčastnil svatý Emmeram, mučedník ochraňující Bavory. Neboť dříve než byl Gundakar zabit, řekl prý ke svým: „Jděte, nej statečnější spolubojovníci, vy braňte vlast, oltáře, krby, manželky i své děti, mne, mne však strhuje můj osud; přichází osudná hodina, doléhá na nás nebeský hněv. Svatý Emmeram, při jehož svatých ostatcích jsme slíbili věrnost králi Ludvíkovi i jeho synům, zadržuje můj štít a kopí: paže i oči spoutává: ruce i nohy, všechny klouby, všechny údy pevně stáhl řemeny, že ani ruku nemohu přiložit k ústům." Sotva to dořekl, naši prorazí nepřátelský šik, usmrtí prebehlíka a ostatní jsou od Bavorů beztrestně vražděni jako dobytčata. Když dosáhl Karloman tak velikého vítězství, projde bez odporu nepřátelskou krajinou a vypaluje příbytky i sýpky: požal i obilí a nic neponechal nedotčené. Obyvatelé se utekli na nejvíce opevněná místa. Sám zamířil zpět domů s velkým počtem zajatců, dobytka a jiných věcí. Když to bylo ^synovým listem oznámeno králi do  Rezna,  byla  nařízena děkovná
IV,XTV58
1 Arm. Fuld. ad a. 869.
f
I. AVENTINI ANNALES BOIORISM
Max. actae, honorque habitus, omnia tintinabula urbis commugiere.
IV, XVI 1 Sorabes bis pugna victos ad deditionem rursus cogit (Ludovicus), Boiemos ab iUis mercede conductos ocoidit. Rudolphus dux hmitis aquilo-naris Boiariae, Boemiam invasit cunc-ta igne, ferro, praeda, luctu complevit, Boiemos ad obsequium redegit. Carolus minimus natu cum Franconibus atque Suevis, Moravos et Sclavos Ratislao parentes sibi deposcit, hostes praeho fusos in fugam dedit: urbes incendit, moenia diruit. Incolae in sylvas se et res suas condunt. Ratislai munimen-tum, quod nrmissirnum ac inexpugna-bile credebatur, vi expugnatum. Ratis-laus fuga sibi consuluit, in obscuris sylvis Herciniae delituit. Nam Moravian! et universas eius cardinis gentes, raras urbibus, frequentes vicis obum-brat, munitare Orcinium nemus. Nostri quosdam lucos ingressi, defossa in agris, abscondita in sylvis reperiunt, magna praeda potiuntur. Caroloman-nus cum Boiis Suatebogum nepotem Ratislai, debellavit, ipsum sub iugiim, a quo resiluerat, misit. Suatebogus se fidem regi, filiis eius servaturum, quae imperentur, factiirum iurat. Hisce per-fectis Carolomannus et Carolus Ger- ' mani fratres victores in Moravia con-veniunt: grates Deo Opt. Max., reliquis coelitibus agunt: inde domos incohimi milite abeunt.
slavnost, byly vzdány díky Bohu nej-lepšímu a největšírnu, byla (mu) prokázána pocta a všechny zvony ve městě se daly do vyzvánění.1
IV, XVI1 Srby, dvakrát v bitvě poražené, přinutí opět k poddanství a Čechy, které si oni najali za peníze, pobije.1 Rudolf, vévoda severního pomezí Bavor, vpadl do Čech, vše naplnil ohněm, mečem, pleněním i hořem a donutil Čechy k poslušnosti.2 Nej-mladší Karel spolu s Franky a Šváby si pro sebe vyžádá Moravany a Slovany poslušné Rostislava a nepřátele v bitvě rozprášené obrátil na útěk; zapaluje města a strhává hradby. Obyvatelé ukrývají v lesích sebe i svůj majetek. Mocí je dobyto Rostislavovy pevnosti, o níž se věřilo, že je neobyčejně pevná a nedobytná. Rostislav se spasil útěkem a skryl se v temných hvozdech Hercynských. Neboť Moravu a veškeré národy v tom území — s ojedinělými městy, ale s početnými vesnicemi — skrývá a chrání ve svém stínu Hercyn-ský les. Naši vpadnou do některých hvozdů a odkryjí to, co bylo zakopáno na polích a ukryto v lesích, a zmocní se velké kořisti. Karloman spolu s Bavory porazil Svatopluka, synovce Rostislavova, a uvedl ho do poddanství, z něhož se právě vyprostil. Svatopluk stvrdí přísahou, že bude králi i jeho synům zachovávat věrnost a že bude činit to, co mu bude přikázáno. Když Karloman a Karel, rodní to bratři, tohoto dosáhnou, sejdou se na Moravě jako vítězové; vzdají díky Bohu nej-lepšímu a nejvyššímu i ostatním nebešťanům a odtáhnou odtud bez ztráty vojáků domů.3
IV, XIV 58
1 Ann. Fuld. ad a.
V, XIV 1
1 Zpráva se týká r. 869, Ánn. Fuld. ad a. 869.
2 TJdaje o Rudolfově výpravě náleží do r. 871, Ann. Fuld. ad a. 871.
3 Ann. Fuld. ad a. 869. Tu se však nepraví, že by franské vojsko dobylo Rastizi munitio, ani zde není zmínka o sjednání míru, cf. též Ann. Bertin.' ad a. 869.
I. AVENTINI ANNALES BOIORUM
353
IV, XVI 2 Ratislaus ubi nostros fini-bus excessisse accepit, prodit e latebris. Erat ipsi molestum, quod nepos suus regnum a Carolomano in fidem acce-perat. Quamobrem Suatebogo (ita enim nepos Ulius adpellabatur) insidias ten-dit: ipsum in vincula coniicere tentat. Convivium instruxit, nepotem invitat. Suatebogus ignarus fraudis, dolique securus advenit: rem ibi omnem rescis-cit. Quidam partim commiseratione et indignatione facti, partem iure hospitii, spe praemiive illectus, com-motus, technam omnem detegit. Suatebogus naviter dissimulato indicio, dum epulae, dum coena adparatur, simulat se venatum anates cum aquila proficisci, nec rediit, ita servatus est. Ubi Ratislao insidiae non processere, ad vim conversus, aperto Martě nepotem perdere contendit. Suatebogus accitis Boiis finitimis auxiliaribuscopiis, haud imparatus Ratislao occurrit. Fit pugna, Suatebogus ut causa sic fortuna superior fuit. Ratislai. exercitus caesus est, ipse vivus in manus hostium devenit et Boiis vinctus traditur: et ab iis ad Carolomannum, ab eo ad regem Reginoburgium deductus est, ibi in consilio Erancorum celebri, Boiorum, Sclavorum, perfidiae, laesae maiestatis fit reus: iuxta legis Salicae decreta, supplicio capitali condemnatur. Verum Ludovicus rex poenam levat, vitam condonat. Nam oculi Ratislao eruti, postea caecus monasterio inclusus est. Boiemi quoque tum Carolomanno se tradunt.
IV, XVI 3 Qui transito Danubio, regnum Ratislai, nemine probibente, re-
IV, XVI2 Jakmile se Rostislav dověděl, že naši odtáhli za hranice, vyjde z úkrytů. Těžce nesl, že jeho synovec přijal od Karlomana pod slibem věrnosti království.1 Proto strojí Svatoplukovi (tak se totiž jeho synovec nazýval) nástrahy a pokouší se uvrhnout ho do pout. Vystrojil hostinu a pozve synovce. Svatopluk, neznalý lsti a cítě se bezpečným před uskokem, přijde: zde pozná celou tu záležitost. Kdosi mu zčásti z útrpnosti a z rozhořčením nad tím činem, zčásti s ohledem na právo pohostinské či zlákán nadějí na odměnu, odkryje veškerou nástrahu. Svatopluk zcela utají to udání, a zatím co se strojí hostina, předstírá, že jde lovit s pomocí orla kachny,2 ale nevrátí se, a tak se zachránil. Když Rostislavovi nic nepomohly nástrahy, obrátil se k násilí a usiloval zničit svého synovce v otevřené válce. Svatopluk povolá bavorské pohraniční pomocné sbory a nikoli nepřipraven vyrazí Rostislavovi vstříc. Dojde k bitvě a Svatopluk jak pro věc samu, tak pro přízeň osudu nabyl převahy. Rostislavovo vojsko bylo poraženo, on sám se dostane živý do rukou nepřátel a je v poutech odevzdán Bavorům; a ti jej odvedou ke Karlomanovi, ten pak ke králi do Rezna a tam je ve velkém shromáždění Franků, Bavorů a Slovanů obžalován z věrolomnosti a z velezrady; podle ustanovení Salského zákona je odsouzen k smrti. Avšak král Ludvík trest zmírní a daruje mu život. Neboť Rostislavovi byly vypíchuty oči a byl potom slepý uzavřen do kláštera. Také Čechové se tehdy poddají Karlomanovi.3
IV, XVI 3 A ten1 přejde Dunaj, a když mu v tom nikdo nebránil ani se nesta-
IV, XVI2
1 Panství, vládu.
2 Podle Ann. Fuld. ad a. 870 šlo o lov se sokoly.
3 Událost je líčena barvitěji než v Ann. Fuld. ad a. 870, cf. též Ann. Bert. ad a. 870. IV, XVI3
1 Karloman.
23 prameny
,354
I. AVENTINI ANNALES BOIORUM
I. AVENTINI ANNALES BOIORUM
355
sistenteve cum exercitu peragrat: cunc-ta oppida, castella deditionem faciunt. Quibus Carolomannus suos praesides 'imponit, lebusque ex animi senten-S99 tia com I positis, regia potitus gaza, in Austriam atque Charinos se confert.
IV, XVI 7 ... Luitpertus archiepiseo-pus Mogontinus, Aldfridus Saxonum Hyldeshaimensis pontifex, vitae probi-tate, morum sanctimonia sapientia-400 que nobilissimi | ad Carolum legati profisciscuntur, receptique ab Agrippi-nensibus invito Carolo, Villiberturn iussu Ludovici, episcopum urbi con-secrant. Inde ad Carolum se conferunt, hancque orationem ibi habuerunt . . . Iamiam mvictissimus rex noster, regii-que iuvenes Carolus, Ludovicus, Carolomannus, fulmina belli, victrices copiae aderunt, ingruent, cum bis bellicosissi-mi et ferocissimi Germaniae pugnaeis populi, nationesque, ne sociis satis qui-dem notae, Sclavi, Venedi, Cimbri, Dani, Nordmanni, Abodritae, Boiemi, Zechi, Sorabes, Moravi, Bolii, Velatabi, Turogi, Franci, Saxones, Boii, Suevi, Cbariones, et caeteri quos scrupulosus referre supervacuum est. Hi superis faventibus frenos aviditati imponent, te ferro docebunt, quidnam periculi sit fratrem fallere et alienam haereditatem praeripere.
éoi IV, XVI17 Eadem tempestate Methodius philosophus Venedas invenit lite-ras, vertitque divina oracula in verna-culum Sclavorum sermonem: persuasit-
věl na odpor, projde s vojskem královstvím Rostislavovým; všechna města a hrady se mu poddají. Karloman jim dosadí své lidi za náčelníky, a když uspořádal záležitosti podle své vůle a zmocnil se královského pokladu, uchýlí se do Austrie a ke Korutancům.2
IV, XVI7 Luitpert, arcibiskup mo-hučský, Alfred, hildeshaimský biskup Sasů, velmi proslulí řádností života, čistotou mravů a moudrostí, jdou jako vyslanci ke Karlovi, a když byli přijati od obyvatel kolínských, vysvětí městu na příkaz Ludvíkův proti vůli Karlově Viliberta za biskupa.1 Poté se odeberou ke Karlovi a pronesou zde tuto řeč: „... Co nevidět se dostaví náš zcela neporazitelný král i královi synové Karel, Ludvík, Karloman, válečné to blesky, i vítězné sbory, a přihrnou se . a s nimi velmi bojechtivé a velmi divoké národy a kmeny bojovné Germá-nie, které nejsou ani svým spojencům dostatečně známé, Slované, Venedové, Cimbrové, Dánové, Normani, Obodřité, Boiemové, Ceši, Srbové, Moravané, Poláci, Veleti, Durynkové, Frankové, Sašové, Bavoři, Švábové, Korutánci a ostatní, jež dopodrobna vypočítávat je zbytečné. Ti dají s pomocí boží uzdu tvé chtivosti a poučí tě mečem, jaké skrývá nebezpečí klamat bratra a uchvacovat cizí dědictví.2
IV, XVI17 VtéžedoběvynašelMetoděj1 filosof venedské písmo,2 přeložil božské výroky do domácího jazyka Slovanů a přemluvil obyvatelstvo Dalmácie,3
2 Ann. Fuld. ad a. 870. IV, XVI 7
1 O synodě Ann. Fuld. ad a. 870.
2 Ann. Bertin, ad a. 870.
IV, XVI17
1 Jde o kontaminaci Konstantina Filosofa a arcibiskupa Metoděje. Zpráva je přejata z Conv. Bag. et Carant., c. 12, 14.
2 Glagolice či hlaholice.
3 Cf. Excerptum de Karantanis.
que popularibus Dalmatiam incolenti-bus, ut explosa lingua Latina, exibilato ritu Romano, suum consecrarent elo-quium. Posthaec in regnum Boiariae perrexit, in Liburnia, Norico, Banno-niis Venedis habitantibus idem persua-surus. Richovalda sacrificulus pontifex, Adelvinus, archimystes Salisburgensis, item Iuvavenses sacerďotes, qui hacte-nus in superoribus regionibus ex decre-to Caroli Magni per quinque et octo-402 ginta annos rebus divinis praefu|erant, sacrificia privata, publica procurarant, religionem interpretati fuerant, reges adeunt, concionibus epistolis populum concitant adversus Methodium, qui regno Boiariae factione Iuvavensium mystarum pulsus, in Moraviam aufu-git. Ubi humatus est in urbe, que nunc caput Moravorum censetur, vulgo 01-munz, hoc est lulii mons adpellari solet. Duos fuisse Methodios necesse est: nisi eundem dixeris, ad quem supra Eugenium secundum Pont. Max. scrip-sisse narravi: qui ob bella crebra Moravia relicta in Dalmatiam abierit, ibique inventis Uteris rursus ad Mora-vos redierit, quem ipsi in album supe-rum adscripserunt adhucque religiose colunt. Sacerdotes Liburniae, quiarchi-duci Noricorum nostro aevo parent, adhuc ignari sunt Romanae linguae, sacrificia patrio sermone, nempe Sclavorum, procurant. Quorum literis in publicis monumentis, summos Norico-Tum principes (sicuti Viennae Austriae in templo D. Stephani cuivis conspicere in promptu existit) usos esse reperio.
IV, XVI19 Vix civile incendium, ope et consilio bonorum restinctum erat, alia rursus procella ingruit. Suatebogus
aby zavrhlo latinský jazyk, odstranilo římský" ritus a posvětilo svou vlastní řeč. Potom zamířil do království bavorského, maje v úmyslu k témuž přemluvit i ty Slovany, kteří bydlili v Liburnii, Noriku a Panoniích. Biskup Richvald,4 solnohradský arcibiskup Adalvin a rovněž solnohradští kněží, kteří na základě rozhodnutí Karla Velikého až do té doby po osmdesát pět5 let řídili v shora uvedených krajinách církevní záležitosti, starali se o veřejné i soukromé obřady a vysvětlovali náboženství, obrátí se na krále a ve shromážděních i v listech podněcují lid proti Metodějovi, a ten byv vyhnán od solnohradských kněží z bavorského království, uprchl na Moravu. Tam byl pohřben v městě, které se nyní uznává za hlavní město Moravy a obecně bývá nazýváno Olomouc, to jest lulii mons.6 Nutně museli být dva Metodějové: ledaže bys řekl, že to byl týž, o němž jsem shora vypravoval, že mu psal papež Evžen II. — že by totiž ten pro časté války opustil Moravu a odebral se do Dalmácie, a když tam vynašel písmo, vrátil se zpět k Moravanům, kterého oni zapsali do seznamu svatých a dodnes ho zbožně uctívají. Kněží z Liburnie, kteří jsou za naší doby pod velkovévodou noric-kým, neznají doposud latinský jazyk a obstarávají obřady v otcovské řeči, totiž v slovanské.7 Shledávám, že jejich písma užívala na veřejných památkách nejvyšší norická knížata (jak to může kdokoli snadno spatřit v rakouské Vídni v chrámě sv. Štěpána).
IV, XVI19 Sotva byl uhašen přispěním a rozvahou dobrých lidí občanský požár,  přikvapí znovu jiná bouře.
4 Bichbald nebyl biskupem, ale arciknězem u Kocela v Blatengradé.
5 Conv. Bag. et Carant., c. 14 uvádí 75 let.
ť Metoděj se zdržoval v Blatensku v r. 870 před svým zajetím bavorskými biskupy. Speculum
Juliense zaměnil autor jako obvykle za Julii Mons. 7 Tj. severní část přímořského Chorvatska.
356
I. AVENTINl ANNALES BDIOKUM
1. AVENTINI ANNALES -BOIORUM
357
nepos Ratislai Moravorum regulus no-varum perdueUionisque incusatur. Ca-rolomannus etindem in vincula coniicit. Sclavi Moraviae rati principem sunm iam poenas dedisse, Sehlagomarum cognatum eins, licet sacerdotem rebus imponrrnt. Isque continuo adversus Vilhelmum et Angelsealcum legatos Carolomanni arma movet, eos ex civi-tatibus, quibus cum praesidiis prae-fecti erant, exigere summa ope conni-titur. Illi vero in hostem perfidum toties a se devictum et superatum alac-res ruunt, Moravos caedunt, adfligunt, sacerdotem cum Sclavis terga vertere cogunt.
IV, XVI21 Inter haec Suatebogus (quod crimina, quorum postulabatur, nemo legitime arguere poterat) a Carolo-manno postliminii iure libertati et potestati restituitur: atque ut eidem satisfieret, muneribus regiis collocuple-tatus in Moraviam ab exercitu Carolomanni reducitur: iuratque Caroloman-no, se Schlagomaro hostem futurum expugnaturumque. Sed ubi domum venit, magis magisque periculi sui quam beneficii Carolomanni memor fuit, ignominiaque pertinacius ammo haesit. Quippe ipse non eadem fide in gratiam redierat cum Carolomanno, qua is cum illo reversus fuerat. Qua-mobrem omisso bello contra Schlago-marum aemulum suum, vires, studium omne dolosque ad vindicandam contu-meliam et eluendam sanguine Boiorum notam a Carolomanno sibi inustam versutum callidumque ingenium converts. Comparatis ergo copiis, quasi Schlagomarum expugnaturus, innume-ris, Boios, qui eum reduxerant, nimium securos, nil prorsus mali suspicantes, in castris subito invadit: inopinatos im-paratosque multos vivos cepit: exer-
Svatopluk, synovec Rostislavův, moravský král, je obviněn z osnování převratu a z velezrady. Karloman jej uvrhne do žaláře. Moravští Slované, domnívajíce se, že jejich vládce již propadl trestu, dosadí do vlády jeho příbuzného Slavomíra, třebas byl knězem. A ten ihned pozdvihne zbraně proti Vilémovi a Engilšalkovi, Karlo-manovým vůdcům, a pokusí se je s nejvyšším úsilím vyhnat z měst, v jejichž čelo byli s posádkami postaveni. Ti pak odhodlaně vyrazí proti věrolomnému nepříteli, který byl od nich již tolikrát poražen a přemožen. Pobijí Moravany, rozdrtí je a kněze spolu se Slovany donutí, k útěku.1
IV, XVI 21 Mezitím je Svatopluk (protože zločiny, z nichž byl viněn, nikdo nemohl podle zákona prokázat) Karlo-manem podle práva návratného opět propuštěn na svobodu a je mu navrácena moc; a aby se mu dostalo zadostiučinění, jo zahrnut královskými dary a zpět přiveden na Moravu Karlo-manovým vojskem: a přisahá Karlo-manovi, že bude Slavomírovým nepřítelem a že ho přemůže. Ale jakmile přišel domů, byl stále více pamětli"^ vlastního nebezpečí než Karlomanova dobrodiní a potupa zůstala vězet v jeho duši příliš pevně. Neboť on sám se s Karlomanem nesmířil s touž upřímností, s jakou se ten smířil s ním. Proto ponechav stranou válku proti svému soku Slavomírovi, soustředí síly, všechno úsilí i úskoky na pomstění urážky a svůj lstivý a bystrý rozum na to, aby smyl bavorskou krví znamení, vypálené mu Karlomanem. Shromáždiv tedy nesčíslné sbory, jako by chtěl porazit Slavomíra, zaútočí náhle v táboře na Bavory, kteří ho přivedli zpět, byli příliš bezstarostní a vůbec nic zlého nečekali: nic netušící a nepřipravené je
citům  paucissimis  fuga   elapsis ad j internecionem delet. Ita fortuna, qua
403   nihil I versatilius est, et quae nun quam simpliciter indulget, maiestatem populi Boiariae hac strage foede sugillavit, : et serenitatem tot triumphis a Boiis
hactenus adversus hanc gentem praeci-pue partám, subita tempestate obscu-ravit. Nulla domus Báioariae exors publicae cladis fuit, ubique pernicies, I luctu omnia eompleta sunt. Carolo-
mannus tanta suorum ruina perturba-tus, omnes obsides qui in Boiariae regno erant, Suatebogo, ut suos quos captivos ab hoste detineri rebatur, redimeret, reddidit. Verum duntaxat unum Batho-bodura seminecem recepit: eaeteri omnes a Suatebogo contrucidati erant.
IV, XVI 24 Boiemi turn irruptionem in Boiariam meditantur. Ipsi quendam locum aditu difficilem vallo firmissimo munierant, unoque itinere angusto accessus patebat: quo si quis temere ingressus foret, velut in cavea depre-hensus inultus more pecudum, cum nusquam ferre pedem posset, trucida-batur. Contra hos iussu regis Boii arma-ti procedunt, quorum duces erant Arno Wirtzburgensis pontifex, et Rudolphus limitis Boiorum septentiionalis prea-fectus. Inter haec Moravi nuptias in Boiemia fecerant, secumque novam nuptam, filiam ducis Boiemici instruc-tam domum ducebant. Ubi id nostri per speculatores comperiunt, insidias nuptiis intentis, et nimium securis tendunt, seque condunt. Mox in Moravos praetereuntes impetum faciunt: illi tefga vertunt ad munimentum superius, quod Taboriam vocant, in angustias feruntur. Boii fugitantium tergo haerentes, equis, armis, gaza.
zajme mnohé za živa a vojsko až na několik málo, kteří vyvázli útěkem, docela vyhladí. Tak štěstěna, nad niž není nic vrtkavějšího a jež nic jen tak nepromíjí, 'potupila ošklivě touto porážkou vznešenost národa bavorského a lesk, který si do té doby Bavoři v .tolika vítězstvích nad tímto národem obzvláště získali, zaterrinila náhlým mrakem.
Žádný bavorský clům nezůstal uchráněn obecné pohromy a všude byla zhouba a všechno bylo naplněno nářkem. Karloman, zmaten tak velikou zkázou svých lidí, navrátil všechna rukojmí, jež byla v bavorském království, Svatoplukovi, aby tím vykoupil své, o nichž se domníval, že jsou nepřítelem drženi v zajetí. Avšak zpět dostal toliko jediného, polomrtvého Ratboda: všichniostatníbyliSvatoplukempobiti.1
IV, XVI 24 Cechové tehdy zamýšlejí vpád do Bavor. Sami kdysi dříve opevnili jakési nesnadno přístupné místo velmi silným valem a přístup' byl otevřen jen po jediné úzké stezce: a kdyby tam někdo bláhově vkročil, jakoby do pasti chycený a nepomstěn byl by jako zvíře ubit, když by se nemohl nikam ani hnout. Proti nim postupují na rozkaz krále ozbrojení Bavoři, jejichž vůdci byli Arn, ctihodný biskup wurzburský, a Rudolf, velitel severního pomezí Bavor. Mezitím Moravané oslavili v Cechách svatbu a odváděli s sebou domů mladou výbavou opatřenou nevěstu, dceru českého vévody. Jakmile to naši prostřednictvím zvědů zjistí, připraví jim zaujatým svatbou a příliš bezstarostným nástrahy a sami se ukryjí. Brzy potom zaútočí na Moravany, jak šli mimo: ti se obrátí k výše zmíněnému opevnění, jež nazývají táborem, a dostanou se do soutěsky. Bavoři dotírajíce ze zadu na prchající, zmocní
IV, XVI19
1 Cf. Ann. Md. ad a. 871.
IV, XVI21
1 Ann. Fuld. ad a. 871.
858
AVENTÍNI ANNALES BOIOHUM
I. AVENTÍNI ANN ALES BOIORUM
359
instrumento nuptiali, nova nupta po-tiuntm. Nam Mora vi omnibus impe-dimentis abieetis, equis quoque, onera et impedimentum rati, relietis, quo expeditior.fuga foret, nudi aufugiunt aegreque évadunt: in latebris Hercyniae se eondunt. Boii sexcentos et qüadra-ginta quatuor equos stratos milita-ribus ornamentis in eastra sua, nemine resistente, reducunt. Haecque victoria atque praeda in proverbium, de Sponsa et nuptiis, quod adhuc vulgo protritum est, cessit.
*»i IV, XVI27 Inde rex Germanus. in Boiariam revertitur, Pascbalibusque rite Reginoburgii perpetratis, vindi-care ab ultimo dedecore a Suatebogo iniuncto, nomen gentemque Boiorum parat. Quatuor exercitus ad diyersos orbis cardines in Venedos arma movere praecipit. Primi Saxones atque Turogi ab Aquilone Moravos, qui turn latissi-me omnium Venedorum imperitabant, invadunt. Gum sine rege essent, ac ductores dissentirent, terga -dedere bostibus, in fugám fusi, compluribus amissis, domos turpiter repulsi šunt. Quidam praefecti dum pavidi pedem referunt, a mulierculis hostium fustibus verberati, de equisque reiecti, trucidati sunt. Arno pontifex Wurtzburgensis, Sigehardus Fuldensium monacborum pater, cum Francis ab Austro hostibus congressi, eos pugna superant, victo-resque, vastata sibi destinata portione, tamen pluribus praelio desideratis, magnis difficultatibus annonae et iti-neris (nam per Boiemorum confinia ductabant) domos rediere. At Luit- -pertus archimystes Mogontius cum Rheni accolis, cumque Lotharingiis Boiemiam per saltus Hercynios vi penetravit: manu ferroque viam fecit.
IV, XVI24
1 Cf. Ann. Fuld. ad a. 871.
IV, XVI27
1 Ludvík Němec.
se koní, zbraní, pokladu, svatební výbavy i mladé nevěsty. Neboť Moravané odhodili všechna zavazadla a opustili koně — povazujíce je za přítěž a břímě — jen aby se útěk usnadnil, všeho-zbaveni prchají a stěží vyváznou: skryjí se v zákoutích Hyrkánského lesa. Bavoři odvedou do svého tábora, bez jakéhokoliv odporu šest set čtyřia-čtyřicet koní osedlaných vojenskou. výstrojí.1 Toto vítězství a tato kořist se dostaly do přísloví o nevěstě a svatbě, jež je až dosud mezi lidem běžné.
IV, XVI 27 Nato se germánský král1 navrátí do Bavor, a když podle zvyku oslavil v Řezně svátky velikonoční,, chystá se jméno i národ Bavorů pomstít za poslední zneuctění, způsobené . jim Svatoplukem. Přikáže, aby se čtyři vojska z různých světových stran vydala na pochod proti Venedůteu Jako první vpadnou ze severu na Moravany, kteří tehdy měli ze všech Venedů nejrozsáhlejší říši, Sašové a Durynkové. Protože byli bez krále ( a vojevůdci se různili v názorech, obrátili se před nepřáteli, byli zahnáni na útěk a s velkými ztrátami byli potupně zahnáni domů. Někteří velitelé, když zbaběle ustupovali, byli od žen nepřátel zbiti palicemi, strženi s koní a pobiti. Arn, biskup wůrzburský,-a Sigehard, opat fuldských mnichů, spolu s Franky napadli nepřátele ze strany jižní, porazili je v bitvě, a když jim zpustošili určenou část země, navrátili se jako vítězové domů, utrpěvše přece jen v boji nějaké ztráty a majíce velké nesnáze v zásobování a v pochodech (neboť táhli územím hraničícím s Čechami). Naproti tomu arcibiskup mohučský Luitpert pronikl s obyvateli Porýní a Lotrinky před Hyrkánský les
Zentislaum, Vtislaum, Hermannům, Spotimarum et Mosolaum regulos quin-que Boiemorum cum manu valida occurrentes, coniuratos Suatebogi in fugám cohiecit: multos occidiť, pleros-que in Multam amnem actos submersit, paucis in eivitates munitissimas elapsis Boiemiam praedando, exurendo pěra-grat, incolumis cum triumpho revertitur.
IV, XVI 28 Carolomannus cum Boiis orientis ab ora superat navibus Hist-rum, Amboricum episcopum Regino-burgensem cum parte eopiamm, statio-nes et excubias ad classem sedulo agi-tare iubet. Ipse extremos fines Mora-vorum adoritur, fruges incendit, arbo-res succidit: in homines, pecora, aedi-ficia ferro, igne iuxta saevit. Hostes in latebras sylvarum paludumque se con-dunt. Inter haec Suatebogus mittit clam exercitum, qui Bois ad tutandas naves in flumine Histro relictas. ac non attentiore eura excubias agentes, incau-tos opprimit: hos ferro occidit, illos in flumen agit atque mergit, paucos cap-tivos abducit. Solus Amboricus cum paucis elapsus est: sex millia Boiorum caesa fuisse referunt nostri seriptores. Carolomannus ob acceptam cladem saevior totam Moraviam percurrit, quicquid obviam velut turbo sternit, victorque in Boiariam in hyberna con-cedit.
405 IV, XVI 33 Mense Augusto in Medio-matricum urbe concilium procerum agit. Ibi Berthmarus dynasta Suevus, superiore anno a Moravis captus a Suatebogo hac lege, ut legationem ad regem susciperet ac ex fide defungere-tur, dimissus, persuasit Ludovico regi
2 Ann. Fuld. ad a, 872. IV, XVI28
1 Ann. Fuld. ad a. 872.
násilně do Cech: brannou mocí si proklestil cestu. Svatoslava, Vítězslava, Heřmana, Spytimíra a Mojslava, pět českých knížat, která se mu postavila s mocným vojskem na odpor, spojence to Svatoplukovy, obrátí na útěk: mnoho jich pobil, přemnoho zahnal do Vltavy a utopil, zatímco jen málokteří unikli do silně opevněných měst, prošel kořistě a pále Čechami a beze ztrát se navrátil v triumfu.2
IV, XVI 28 Karloman s Bavory pře-pluje svými loďmi od východu Dunaj a přikáže řezenskému biskupovi Em-brichovi, aby s částí sborů držel bedlivě u loďstva stráže a hlídky. Sám napadne pohraniční území Moravanů, spálí úrodu, podřeže stromy: stejně lítě doráží ohněm i mečem na lidi, dobytek a stavení. Nepřátelé se ukryjí do skrýší v lesích a bažinách. Mezitím pošle Svatopluk tajně vojsko, které napadne nic netušící Bavory, kteří byli zanecháni při řece Dunaji, aby střežili lodě a kteří nehlídali příliš pozorně: jedny pobije mečem, druhé zažene do řeky a utopí, jen málo jich odvede jako zajatce. Jediný Embricho vyvázl s několika málo lidmi:1 naši spisovatelé vypravují, že tu bylo pobito šest tisíc Bavorů. Karloman, ještě více rozlícený pro utrpěnou porážku, projde celou Moravou, a cokoliv mu stálo v cestě, strhne jako smršť a jako vítěz odejde prezimovať do Bavor.
IV, XVI 33 V měsíci srpnu koná sněm velmožů v městě Metách. Zde švábský vládce Berechtram, který byl předešlého roku zajat Moravany a propuštěn Svatoplukem s tou podmínkou, že se ujme poselství ke králi a věrně je dokončí, přesvědčil našeho krále Ludvíka
360
I. AVENTÍNI ANNALES BOIDRUM
I. AVENTÍNI- ANNALES BOIORÖM
361
nostro, lit Suatebogo supplici gratiam faceret, peccata fatenti veniam praete-ritorrrm donaret: in fidem ac clientelam aociperet.
406 IV, XVI 36 Legati Boiemorum, qui dolo speculandi gratia in Boiariam Regino-burgiumque concesserant, in catenas conieeti sunt.
407 IV, XVI40 Adfuere oratores Sclavo-rum, Suatebogi Moraviae reguli et Boiemorum. Princeps legationis erat Ioannes mysta, oriundus Venetiis. Pe-tebant Venedi et Suatebogus supplices pacem, se in clientelam et servitutem regi nostro dicabant: modo liceret frui pace, ab armisque cessare: quaecunque imperarentur, se obedienter facturos promiserunt atque iurarunt. Annuit Ludovicus postulatis.
409 IV, XVII 7 His responsis relatis, Ludovicus vehementer commotus, mature vanitati Augusti occurrendum sibi existimat, bellum Caesari indicit, undi-que copias contrahit, certissima semper auxilia Teutonas et Sclavorum robora, Boiemos, atque Moravos.
IV, XVIII1 Dein Novembri tres fratres ad Salueldas conveniunt, impérium paternum quemadmodum parens sta-tuerat, inter se partiuntur. Carolus minimus natti Rhaetias, Sueviam, Alsa-
IV, XVI33
1 Ann. Fuld. ad a. 873. IV, XVI36
1 Ann. Bertin, ad a. 873.
IV, XVI40
1 Cf. Ann. Fuld. ad a.
874.
iv,xvn7
1 Ludvík, syn Ludvíka Němce.
2 Karlu II. Holému.
3 Dále cf. Ann. Bert. a Ann. Fuld. ad a. 876.
aby projevil vůči Svatoplukovi jako prosebníku blahovůli, aby mu doznávajícímu vinu dal odpuštění za minulé věci a aby od něho přijal slib věrnosti a vzal ho pod ochranu.1
IV, XVI36 Poslové Čechů, kteří se v lstném úmyslu odebrali do Bavor a do Rezna, aby zde vyzvídali, byli uvrženi do vězení.1
IV, XVI 40 Byli přítomni poslové Slovanů, totiž krále Moravy Svatopluka a Čechů. Vedoucím poselstva byl kněz Jan, pocházející z Benátek. Žádali pak Venedové a Svatopluk jako pro-sebníci o mír, a říkali, že se dávají našemu králi do ochrany a do poddanství: jen ať je jim dovoleno užívat míru a zanechat válčení. Slíbili, že cokoliv se jim bude přikazovat, budou poslušně činit, a stvrdili to přísahou. Tyto požadavky Ludvík schválil.1
IV, XVII7 Když byla tato odpověď oznámena, Ludvík1 je jí velice pobou- , řen a usoudí, že musí spěšně vystoupit proti císařově vychloubačnosti, vyhlásí císaři válku2 a odevšad stáhne vojenské sbory, vždy nejjistější pomocné oddíly německé a sílu Slovanů, Čechy a Moravany.3
IV, XVIII1 Poté se v listopadu sejdou tři bratři v Schwale a rozdělí si otcovskou říši mezi sebou tak, jak to předtím rozhodl jejich otec. Nejmladší Karel převzal Rhetie, Švábsko, Alsasko, Hor-
tiam, superiorem Lotharingiam, atque Germaniam, quae est in Gallia Celtica, accepit. Ludovicus inferiorem Lotharingiam, Beigas, Mediomatricos, Tre-veros, Aquas Graneas, Ubios, Mogon-tinos, Francos, Bathavos, Prisos, Sa-xonas, Turogos retinuit. Carolomannus, qui natu erat maximus, regnum Boio-rum, Sclavorum tetrarchiás, Boiemos, Moravos, Pannonios, Carnos, Noricos, Vindelicos, possedit. Italia quoque, quam ab Caesare armis repeteret, eidem destinata est.
417 IV, XVIÜ 21 Sorabes, Boiemi, caeteri transalbiani Sclavi, ubi male pugnasse Saxones audierunt, Turogorum fines invadunt, iuxta Salam flumen omnia ferro, flama devastant.
IV, XVIII 22 Sub idem tempus Carolomannus rex Boiorum ... diemobiit ... Adversus Venedos orientales, Boiariae conterrniaos, bella plurima sub patre duodeviginti continenter annos felici-ter gessit.
421 PF, XIX 4 At Caesar ... incolas Vindelicos, Noricos, Pannonios, Sclavos, Venedos, sibi sacramenta dicere iu-bet ... Arnolphus cum Boiis et Vene-dis adversa amnis parte arma movet, Antoniaci copias transmittit, coeuntque exercitus.
ní Lotrinsko a Germanii, jež leží v keltské Gallii. Ludvík podržel dolní Lotrinsko, Belgie, Metsko, Trevírsko, oblast eášskou, TJbie, Mohučsko, Franky, Batavsko, Frísko, Sasko a Durynsko. Karloman, který byl nej starší, dostal království Bavorů, slovanské tetrar-chie, Čechy, Moravany, Panony, Koru-tance, Noriky a Vindeliky. Také Itálie mu byla určena s tím, aby si ji dobyl na císaři zbraní.1
IV, XVIII 21 Srbové, Čechové a ostatní zalabští Slované, jakmile uslyšeli, že Sašové špatně bojovali, vpadnou na území Durynků a všechno podél řeky Sály ohněm a mečem zpustoší.1
IV, XVHI 22 V téže době Karloman, král Bavorů, naplnil svůj poslední den... nepřetržitě po osmnáct let vedl šťastně pod otcovým vedením přemnohé války proti východním Vene-dům, sousedícím s Bavory.1
IV, XIX 4 Ale císař1. .. poručí, aby mu obyvatelé, totiž Vindelikové, Norikové, Panonové, Slované a Venedové složili přísahu... Arnulf spolu s Bavory a Venedy2 se přichystá k boji na protějším břehu řeky, přepraví přes ni své sbory do Antoniaku a vojska se srazí v bitvě.3
IV, XVIII1
1 Ann. Fuld. a Regin. Chron. ad a. 876.
IV, XVHI 21
1 Ann. Fuld. ad a. 880.
IV,XVin22
1 Regin. Chron. ad a. 880.
IX, XIX 4
1 Karel III. Tlustý.
2 Jde zřejmě o Slovany z Korutan.
3 Událost spadá do r. 882 a týká se boje s Normany.
362
I. AVENTiM ANN ALES BOIORUM
I. AVENTI'NI ANN ALES BOIORUM
363
■Í2S IV, XIX 13 Vimelmus et Angelscalcus vita decedunt. Hi fraties, proceres Boiorum, belhcis artibus praeclari, a Ludovico rege Boiorum, parente Augusti lirniti Boiorum Austriaco, hoc est, Pannoniae iuxta Ptolomaeum, sive Norico iuxta Romanos, quatemis ab Arrabone fiumine ad Danubium Dra-vumque amnes pertinet, praefecti fue-rant: neo minus fortiter, quam pruden-ter inferiorem Boiariam administrarant, Moravos, Solavos, Venedos, Suatebo-gum saepius debellarant, saepius vice-rant: terminos Boiorum ad Moraviam usque promoverant.
IV, XIX 14 Erat borum capitahs inimi-cus, quod a parentibus eorum crebris cladibus perdomitus fuerat, Suatebo-gus Moraviae regulus. Cum hoc Aribo societatem facit, eidem filium dat obsidem, in auxflium eundem accersit. Suatebogus homo callidissimus, atque versutus, sub specie huiusce foederis, clades sibi a Boiis, iam diu illatas ulciscendi nactus opportunitatem ad praetextum crudelitatis et vindictae, quam in Boiariae gentes exardere iam pridem concupiscebat, adversus hostes Caesaris cum magno Venedorum numero in Boiariae orientales fines ingre-ditur: speciosum titulům sceleri prae-tendit, se adversus hostes Rei publicae atque Augusti Christianissimi arma ferre iactitat: se opitulatum ire legato principis Romani divulgat. Casas, villas, agros exurit: sine discrimine inimicos, amicos, iuxta obterit: ferro, praedationi-bus universa vastat, in homines, et iumenta saevit: et cum magna praeda, incolumi exercitu in Moraviam ředit.
IV, XIX13
1 PadK r. 871 na Moravě, Ann. Bert, ad a. 871.
2 Ludvíkem Němcem, Ann. Fuld. (Cont. Altah.) " Arm. Fuld. ad a, 884.
IV, XIX14
1 Tj. synů Wilihelma a Engilšalka. 5 Ann. Fuld. ad a. 882, 884.
IV, XIX 13 Vilém a Engilšalk zemrou.1 Tito bratři, bavorští velmožové, proslavení válečným uměním, byli Ludvíkem, králem Bavorů,2 otcem císařovým, postaveni do čela austrijského pomezí Bavor, to jest Panonie podle Ptolemaia a Norika podle Římanů, kde sahá od řeky Ráby k řekám Dunaji a Dravě: stejně statečně jako moudře spravovali dolní Bavory, přečasto bojovali s Moravany, Slovany, Venedy a Svatoplukem a přečasto nad nimi zvítězili; hranice Bavor posunuli až k Moravě.3
IV, XIX 14 Byl pak jejich1 úhlavním nepřítelem král Moravy Svatopluk, protože byl jejich rodiči zkrocen četnými porážkami. S ním uzavře spojenectví Aribo a dá mu jako rukojmí svého syna a povolá si ho na pomoc. Svatopluk, člověk velmi lstivý a zchytralý, získá si pod zdáním tohoto svazku příležitost pomstít porážky, které mu Bavoři již dlouho způsobovali, a — pod i záminkou kruté odplaty, kterou již dříve toužil vykonat nad národy bavorskými — vytrhne s velkým počtem Venedů proti císařovým nepřátelům na území východních Bavor: vznešený názevpřikládásvémuzločinu, vychloubá se, že on bojuje proti nepřátelům státu a císaře nejvíce Kristu oddaného: hlásá, že on jde na pomoc vyslanci vladaře římského. Vypaluje chýše, stavení, pole; bez rozdílu stejně ničí nepřátele i přátele; mečem a kořistěním vše pustoší a zuřivě si vede vůči lidem i dobytku: a s velkou kořistí a nedotčeným vojskem se navrátí na Moravu.2
ad a. 884.
IV, XIX 15 Superiores dynastae collec-tis copiis, comitibus plerisque Boiorum primoribus Aribonem autborem huiusce mali ex orientali Boiariae limite vi et armis exigunt, ipsi dueatum Pannoniae, quae turn a Boiis expulsis Hunnis atque Avaribus ineolebatur, usurpant. Suatebogus ceu Augusto principi suo rebelles domiturus rursus arma in Boiariam movet. Obviam proeedunt Sclavis in aquilonari Danubii ripa, vim vi repulsuri Wernharus et Vžilo praesides, praeliumque cum Moravis committunt, sed a Suatébogo superan-tur atque capiuntur, ipsisque genitalia, lingua, dextrae amputantur. Commilito-nes eorum vicissim laeva dextraque mutilantur. Deinde Moravi victores superato Histro, ab Arrabone flumine, orientem versus cuncta terrarum, ubi turn Boii (uti plus millies iam dixi) habitabant, vastando percurrunt, nemine resistente rapiunt, caedunt, urunt, hominum, superum opes diripiunt. Ubi satis saevitum est, domos redeunt.
IV, XIX 16 Megiothus et Poppo hisce malis coacti, cum plerisque eum trac-tum incolentibus ad Arnulphum con-424 fugiunt. Is | tum orientalem Boiariae limitem, qua ad Austrum vergit, hoc est superiorem portionem inferioris Pannoniae, ubi Savi Dravique fontes sunt, procurabat. Amnes ii clari, atque navigabiles in Danubium fluunt. Dra-vus ex Noricis violentior, Savus ex alpibus Carnicis placidior: atque ea regio adhuc summo Noricorum principi quem Archiducem vocamus, parere solet. Porro Suatebogus ad Arnulphum legatos ire iubet suos et Reipublicae atque Caesaris rerum domini hostes sibi reddi poscit: adigitque minis ac
IV, XIX 15
1 Ann. Fuld. (Cont. Altah.) ad a. 882, 884.
IV, XIX 15 Shora uvedení vladaři shromáždí vojenské sbory a za doprovodu četných bavorských velmožů vyženou z východního pomezí Bavor silou svých zbraní původce tohoto zla Ariba a sami se zmocní panónskeho vévodství, jež bylo tehdy po vyhnání Hunů a Avarů osídleno Bavory. Svatopluk, jako by chtěl pro svého císaře a vladaře podrobit vzbouřence, opět pozvedne zbraně proti Bavorám. Po severním břehu Dunaje táhnou proti Slovanům správci Verinhar a Vězilo, aby odrazili sílu silou, svedou bitvu s Moravany, jsou však Svatoplukem poraženi a zajati a jsou jim uřezány genitáke, jazyk a pravé ruce. Jejich spolubojovníci jsou střídavě zmrzačeni odnětím levé a pravé ruky. Potom vítězní Moravané překročí Dunaj a projdou a pustoší všechny země, kde tehdy bydlili Bavoři (jak jsem již více než tisíckrát řekl), od řeky Ráby směrem k východu, a ježto se jim nikdo nestavěl na odpor, loupí, vraždí, pálí a rozchvacují majetek lidský i boží. A když se sdostatek vyřádili, vrátí se domů.1
IV, XIX 16 Dohnáni těmito pohromami, utekou se Megingoz a Papo spolu s četnými obyvateli té krajiny k Arnulfovi. Ten tehdy spravoval východní pomezí Bavor tam, kde se táhne k jihu, tj. horní část Dolní Panonie, kde pramení Sáva a Drává. Tyto čisté a splavné řeky tekou do Dunaje. Drává od Norika je prudší, Sáva od korutánskych Alp je mírnější: a ta krajina je doposud poslušná nejvyššího vladaře norického, kterého nazýváme arciknížetem; Svatopluk potom nařídí svým vyslancům, aby se odebrab k Arnulfovi, a požádá, aby mu byli vydáni nepřátelé státu i císaře a pána říše a dožene hrozbami a obviňováním
364
I. AVENTÍNI ANNA1ES BOIORliM
oriminibus Arnulphum, ut is solemn ritu iuraret, et rebgione iuxis iuran-. di se expiaret, neque res novas mobri, neque in necem Augusti atque Suate-bogi, quemadmodum rumore dissipa-batur, conspirasse: neque cum Bulga-ribus qui superiore anno Imperii fines vastarint, sensisse.
IV, XIX 16a Posthaec Suatebogus rur-sus Sclavos suos cogit, Boiariam Austri-acam in vadit, regionem copiaťummulti-tudine operit, adeo ut ab ortu solis ad vesperam locum quemvis datum vix praeteriret exercitus. Megigothus et Poppo cum quibusdam Pannoniam incolentibus arma corripiunt, adversus Svatebogum procedunt. Dum primo impetu incautius pugnam cient, supe-rantur, terga vertunt, armis abiectis versus Arrabonem Humen fugam in-tendunt. Ibi consistunt, praelium in-staurant, victi Boii rursus ab bostibus in flumen acti submerguntur: Wolf-berus episcopus trucidatur, Megigotbus et Poppo cum plerisque Boiorum baud inulti cadunt. Berchtholdi frater cum nonnullis captus est. Posthaec Suatebogus atque Moravi ab Arrabone versus Eurum cuncta crudelissime de-populantur: nemini saevissimus hostis parcit. Quicquid antea rehquerat intac-tum, obterit, colonos caedit, trucidat, servos, ancillas cum parvis bberis extin-guit, greges, pecora abacta sunt. Nobi-litas partim caesa, partim capta, lingua manibus, genitalibus truncata est. Ita ea Boiariae, sive Pannoniorum, sive Noricorum pars ab Arrabone flu-mine orientis oram spectans, alioquin (ut nunc quoque) raris habitata culto-ribus per tres continenter annos, Im-peratore aliis rebus occupato ac dissi-mulante, ita truculentissime adtrita, in vastam redacta est sobtudinem. Id quod eius tempestatis scriptor versicu-
IV, XIX16
1 R. 883: Ann. Fuld. (Cont. Altah.) ad a. 884.
Arnulfa k tomu, aby mu slavnostně přísahal a aby se závazkem přísahy očistil, že ani neusiluje o převrat, ani že se nespikl k zavraždění císaře a Svatopluka, jak se o tom rozšířily pověsti, ani že nestál na straně Bulharů, kteří předešlého roku zpustošili území říše.1
IV, XIX 16a Poté Svatopluk opět shromáždí své Slovany, vpadne do Austiij-ských Bavor a zaplní krajinu množstvím svých sborů tak, že vojsko v době od východu slunce do večera sotva stačilo projít kolem jednoho určeného místa. Megingoz a Papo se s některými obyvateli Panonie chopí zbraní a postoupí proti Svatoplukovi. Když podnítí poněkud neopatrně boj, sami zaútočivše, jsou poraženi, obrátí se na útěk a odhodivše zbraně dají se na útěk k Rábě.. Zde se Bavoři zastaví, znovu se dají do boje a znovu poraženi a zahnáni do řeky utonou. Ctihodný biskup Vol-fer je zabit, Megingoz a Papo spolu s četnými Bavory ne bez pomsty pad- 1 nou. Bertholdův bratr je s několika druhy zajat. Nato Svatopluk a Moravané velmi nelítostně zpustoší všechno na východ od řeky Ráby; nepřítel nadmíru krutý neušetří nikoho. Co kdysi předtím zanechal nedotknuté, to ničí, rolníky pobíjí a vraždí, otroky a služky s malými dětmi vyhladí, stáda a dobytek byly odehnány. Urozené obyvatelstvo je zčásti pobito, zčásti zajato a zmrzačeno uříznutím jazyka, rukou a genitálií. Tak ta část Bavor a Panonií a Norika od řeky Ráby na východ, jinak (jako i nyní) osídlená malým počtem obyvatel, byla nepřetržitě po tři léta, kdy byl císař zaměstnán jinými záležitostmi a nevšímal si toho, tak surově ničena, že byla obrácena v neobydlenou poušť. To také soudobý pisatel.stručně shrnuje těmito nepříliš
I. AVENTtNI ANNALES BOIORUM
365
lis. hisce, non admodum cultis, sum-matim comprehendit, quos libuit ad faciendam fidem subtexere: Omne dioit lesus fieri non stabile
regnum
In se dividuum, et nil dissociabile
fomum.
Hinc dolus, anxietas tibi, formosissima
tellus,
Hinc labor exoritur, quondam Pannonia
felix,
Hinc patriae planctus et est miserabile
funus.
IV, XIX 17 Imperator tandem ex superiore Boiaria in Pannonias et fines orientalis Boiariae ad componendum tumultům hune proficiscitur, ad tlumen Tullinam, montemque Comagěnum conventual Boiorum atque Venedorum agit. Ibi Suatebogo in verba sua iuranti Moraviam, turn latissimam Sclavorum tetrarchiam, conterminam Boiariae, dat in fidem. Caeterum ducatum Pannoniae secundae, quae turn portio Boioariae erat,. et ad inferiorem partem Dravi, Savi amnium et ad Danubium pertine-bat, Vratislao viro bellicoso commen-dat. Totius vero Boiarici regni curam Arnulpho, filio Carolomanni regis Boiorum et Italiae, nepoti suo tradit et committit.
uměleckými veršíky, jež se mi zdálo vhodné zde připojit, abych dodal svým slovům víry:
Stálá že není ta vláda, jež uvnitř dělí se
ve dvě,
a že co nesvorné jest, též nebývá pevné,
dí Ježíš.
Odtud i pro tebe šalba a úzkost, ty nej krásnější země, odtud i útrapa tvoje, ty Panónsky kraji kdys šťastný, odtud otčiny nářek a také žalostná
zkáza,1
IV, XIX 17 Konečně císař přijde z Horních Bavor do Panonií a na území východních Bavor, aby urovnal tento zmatek, a u řeky Tulný a pohoří Koma-genu koná sněm Bavorů a Venedů. Zde svěří Svatoplukovi, když přísahal na jeho slova, Moravu, tehdy nejrozsáh-lejší tetrarchu, která sousedila s Bavory.1 Jinak knížectví druhé Panonie, která byla tehdy součástí Bavor a sahala k dolnímu toku řeky Drávy a Sávy a k Dunaji, svěří Vratislavovi,2 velmi bojovnému to muži. Avšak péči o celé království bavorské odevzdá a svěří svému vnukovi Arnulfovi, synu Karlo-mana, krále Bavorů a Itálie.
IV, XIX 27 . . . pax foedusque inter Arnulphum regulum Boiorum et Suate-bogum Moravorum, in Austriaco Boiariae limite, in conventu celebri Boiorum sacramenti religione, affinitate et matrica liberorum adoptatione sancitur. Suatebogus Gisalam sororem Arnulphi
IV, XIX 27.. . Na austrijském pomezí Bavor byly při slavném shromáždění Bavorů utvrzeny pod závazkem přísahy příbuzenským vztahem a křestnou adop-. tací dětí smlouva a mír mezi Arnulfem, králem Bavorů, a Svatoplukem, králem Moravanů,1 Svatopluk si vezme za
IV, XIX 16a
1 R. 884: Ann. Fuld. (Cont. Altah.) ad a, 884. IV, XIX 17
1 Ann. Fuld. (Cont. Altah. et Vindob.) ad a. 884. a Braslavovi, Ann. Fuld. ad a. 884.
IV, XIX 27
1 Ann. Fuld. (Cont. Altah.) ad a. 885.
I. AVENTINI ANNALES BOIORUM
I. AVENTINI ANNALES BOIORUM
367
uxorem duxit, filivmi Axnvdphi ex eon-eubina genitum lustrati die arrogat.
IV, XX 9 Arnulphus . . . apud For-ehaim concilium cogit ... Eodem con-cilio adfuere Venedorum, Nordrnan-norum oratores: cum quibus foedus more maiorum renovatvrm est.
IT, XX 12 Eodem anno qui fuit aerae Cbristianae octigentesimus super unde-nonagesimum, vicini nostri TJngri, qui sua lingua sunt Maegari, ... transito Tanai in Európam Sarmatiamque Germaniae veniunt. Quidam soli me-lioris gratia patrios reliquisse lares, abi ad exonerandam praegravantem domi regum multitudinem, alii pulsos a fini-timis ferunt, pars ab Arnulpbo adver-sus Sclavos et Suatebogum, cuius turn impérium in Germania interiore latissimurn erat, evocatos, immissosque Germaniae tradunt.
IV, XX 13 Sed ad Ugros redeo: qui tres annos per orientalis Germaniae mag-nae, Sarmatiae utriusque fines, ferocissi-mas nationes, vastas solitudines, syl-vasque palantes pererrarunt, praedan-do, latrocinando, venando victum quaeritarunt. Quarto demum aimo ab Arnulpbo statas sedes impetrant. Turn Daciam ultra Tibiseam amnem, quae cum Histro ad Eurum vergit, invadunt. Avaros, Hunnos (quos eo submotos, propulsos esse ex Noricis, Pannoniis a Pipino Boiisque commemoravimus) excindunt, delent, terram illorum occupant, quam adbuc tenent. Avarorum
manželku  Arnulfovu   sestru Giselu a o dni křtu přijme za vlastníka, Arnulfova syna, zrozeného ze soulož-nice.2
IV, XX 9 Arnulf. . . koná sněm ve Forchhaimu. . . Na tomto sněmu byli přítomni poslové Venedů a Normanů: byla s nimi podle obyčeje předků obnovena smlouva.1
IV, XX12 V temže roce, který byl osmistý osmdesátý devátý křesťanské éry, přijdou naši sousedé Uhři, kteří se ve svém jazyce nazývají Maďaři. .. po překročení Donu do Evropy a do sarmatské Germánie. Někteří vyprávějí, že opustili otcovská sídla kvůli lepší půdě, jiní, že .to bylo proto, aby ulehčili přílišnému množství králů doma, jiní,, že byli zahnáni od sousedů, část pak vypravuje, že byli Arnulfem pozváni proti Slovanům a Svatoplukovi, jehož říše byla tehdy v dolní Germanii nej-rozsáhlejší, a že jím byli vpuštěni do Germánie.1
IV, XX 13 Avšak vrátím se k Maďarům: ti bloudíce po tři léta po území východní části velké Germánie a po území obou Sarmatií, prošli mezi velmi divokými národy po rozsáhlých pustinách i hvozdech a hledali si obživu v kořistění, loupežení a lovu. Teprve čtvrtého roku dosáhnou od Arnuifa stálých sídel. Tehdy vpadnou do Dákie — ta se táhne spolu s Dunajem na východ — za. řeku Tisu. Povraždí a zničí Avary a Huny (o nichž jsme se zmínili, že byli vytlačeni a zahnáni z Norika a z Panonií Pipinem a Bavory) a obsadí jejich zemi a doposud ji drží. Tehdy
2 Reginonis Chron. ad a. 890 uvádí, že Svatopluk byl (v 1. 870/871) kmotrem Arnulfova syna Zwentibalda.
IV, XX 9
i Ann. Fuld. ad a. 889. IV, XX12
1 Reeinonis Chron. ad a.
tum, atque Hunnorum gens, nomen in Europa quidem interiit. Ubi Histri accolae fuerunt, partim in Dacia, partim Pannoniis, Noricoque quingentos super novem annos hac tenus habita-rant. lidem tum Ugri, Venedos quoque qui Daciam incolentes Moraviae regulo Suatebogo parebant, magis ruina, quam strage adficiunt: universam Daciam subigunt, quae adhuc ab ipsis TJngaria Germaniae Magnae appellatur. Post mortem denique Arnulphi, Moěmaro, Suatebogo regulis Moravorum inter-fectis, Moraviae quoque portionem occupant: et superato Danubio Boiariam invadunt. Pannonias ad Histrum per-tinentes, regno Boiorum auferunt: san-guinem humanum potant, qualia ap-tius suis locis referentur. Nunc ad ordinem rerum redeo.
IV, XX 15 Suatebogo postea Moraviae regulo, quod is privato amicus fuerat, et filio suo lustrico die nomen indiderat, Boiemiam quoque condonat. Verum iuxta proverbium, Moravus auctus regno, dum fortunae sese permittit, náturám suam dedidicit. Soluto post haec concilio istoc, Arnulphus aliud solenne mense Maio, more gentis apud Forchaim habet.
435 IV, XX 17 Dum que talia fiunt, Suate-bogus auctus Boicmia se regem appel-lat, res novas molitur, Arnulpbo re-bellat. Arnulphus ad hune motum eomprimendum Austriacum Boiariae limitem petit.
IV, XX 20 Nam Arnulphus crebris literis, item nunciis certior de strage
; Liudprandi Antapodosis 113.
národ i jméno Avarů a Hunů vzaly aspoň v Evropě za své. Sídlili tu u Dunaje a bydlili jednak v Dákii, jednak v Panoniích a v Noriku, pět set devět let až po tu dobu. Tehdy tíž Maďaři postihnou spíše zkázou než porážkou také Venedy, kteří obývali Dákii a byli poslušní moravského krále Svatopluka;1 podrobí si celou Dákii a tu až doposud nazývají „Uhry ve Velké Germanii". Po smrti Arnulfovš a po zabití moravských králů Mojmíra a Svatopluka2 obsadí také část Moravy, a překročivše Dunaj, vpadnou do Bavor. Od království Bavorů odtrhnou Panonie ležící při Dunaji: pijí lidskou krev, avšak takové věci budou vhodněji uvedeny až na patřičných místech.3 Nyní se vrátím k sledu událostí.
IV, XX 15 Poté daruje Svatoplukovi, králi Moravy, protože ten byl jeho soukromým přítelem a dal jeho synovi o křtu své jméno, také Cechy.1 Ale podle přísloví se Moravan, obohacen o království, odnaučí své přirozené povaze, zatím co se oddává štěstěně. A když byl tento sněm rozpuštěn ,koná Arnulf v měsíci květnu jiný, slavnostní, podle národního zvyku ve Forchaimu.
IV, XX17 Zatím co se toto dálo, Svatopluk, obohacen o Čechy, se prohlásí králem, usiluje o převrat a vzbouří se proti Arnulfovi. Aby potlačil toto povstání, zamíří Arnulf k austrijskému pomezí Bavor.1
IV, XX 20 Neboť Arnulf, zpraven četnými listy i posly o porážce svých
IV, XX13
1 Svatopluka I. O jeho vládě v Potisí cf. P. Magistri Gesta Hungarorum,
2 Mojmíra II. a Svatopluka II.
3 Reginonis Chron. ad a. 889; Liutprandi Antapodosis I, 13, II, 1, 2. IV, XX15
1 Reginonis Chron. ad a. 890; Ann. Fuld. ad a. 890. IV, XX17
1 Ann. Fuld. ad a. 891.
11, 19, 20, 50, 51, 52.
368
I. AVENTINI ANNAT.ES BOIORUM
suorum factus, composito utcunque orientali Boioariae regno, Boios domi reliquit. Suatebogo opponit, cum Suevis et Franconibus fió^simis semper Ger-mani principis auxiliis infesto inten-toque exercitu, quam" maximis potest nocturnis et diurnis itineribus spem summam in celeritate existimans, ad bostes eontendit: quos trepidos certa-menque detrectantes offendit.
«7 IV, XX 24 Is (Arnulphus) primo vere Austriacum Boiariae limitem petit, mense Maio celebrem regni conventum apud Hengstoueld agit. Quo cum Suatebogus venire contemneret, bostis Eeipubl. iudicatur. Interfuere eidem concilio Vratislaus, ulterioris Poloniae praeses, et Cusalae regis Ugrorum, qui adbuc incertis sedibus in Sarmatia Europea vagabantur, legati, pollicentes omnes vires suas adversus Suatebogum, si sibi quasi pro stipendio terra, quam armis occuparent, daretur. Grata lega-tio Arnulpho fuit, statim ipse annuit, et Moravos triplici exercitu invadere de-crevit. Cusalae et Ugris popularibus suis Dacia destinatur, Vratislaus a ter-go iussus est cum Venedis suis arma inferre.
IV, XX 25 Arnulpbus a fronte cum Francis, Suevis, Bous ingruit: per integrum mensem, nempe per totum lulium, Moraviam universam percurrit, cuncta incendiis, caede, rapina, luctu complet. Quicquid obvium fuit, truci-datur: fruges, villae, agri, casae, aedi-ficia ardent. Arbores pomiferae ab irato milite radicitus succiduntur. Por-
vojsk a upevniv výcbodní část bavorského království, zanechal Bavory doma. Postaví se Svatoplukovi na odpor se Šváby a Franky, vždy nej-věmějšími pomocnými sbory vladaře Germánie, spěchá s vojskem k boji hotovým a připraveným co nej delšími nočními i denními pochody proti nepřátelům, vkládaje svoji největší naději v rychlost. Udeří pak na ně zmatené a vyhýbající se boji.1
IV, XX 24 Ten (Arnulf) brzy z jara zamíří k austrijskému pomezí Bavor a v měsíci květnu uspořádá slavný královský sněm v Hengistfeldu. A protože Svatopluk s pohrdárám odmítl tam přijít, je prohlášen za nepřítele státu. Byli pak na tom sněmu přítomni Vratislav, vévoda zadního Polska,1 a vyslanci Kusaly, krále Maďarů (kteří doposud bloudili bez pevných sídel po evropské Sarmatii), slibujíce poskytnout všechny své síly proti Svatoplukovi, bude-li jim dána jakoby za odměnu země, které se zmocní svými zbraněmi. To poselství bylo Arnulfovi milé, sám dal ihned souhlas a rozhodl se napadnout Moravany trojím vojskem.2 Kusalovi a jeho maďarskému lidu je určena Dákie.3 Vratislav dostal rozkaz zaútočit se svými Venedy zezadu.4
IV, XX 25 Arnulf vtrhne zepředu spolu s Franky, Šváby a Bavory; plný měsíc, totiž po celý červenec, projíždí celou Moravou a naplňuje všechno požáry, vražděním, loupením a kořistěním. Cokoliv stálo v cestě, je pobíjeno: úroda, domy, pole, chýše, stavení jsou v plamenech. Plodonosné stromy jsou rozlíceným vojskem u kořene podtíná
IV, XX 20
1 Jde o tažení proti Normanům r. 891, Ann. Fuld. ad a. 891. IV, XX 24
1 Jde o Braslava, vévodu panónskeho Chorvatska. Ann. Puld. ad a. 892.'
3 O maďarské účasti viz Ann. Puld. a Ann. Sangall. ad a. 892.
4 O Braslavově tažení na Moravu není v Ann. Puld. zmínky.
I. AVENTIM ANN ALES BOIORUM
369
ro Cusala et Ugri ... utramque Daciám ... veluť nimbus inundant, ferro viam aperiunt, colonos veteres truei-dant, regionem inter se sorte dividunt, ibique perpetuo mansuri domiciLia lo-cant.... Pars quoque Hunnorum atque Avarorum a Boris et Carolo Magno, No-rico et Pannoniis pulsi, ultra Tibiscum amnem armis submoti sunt. Haeque gentes tum dieto audientes fuere Suatebogo Šclavorum potentissimo, bellico-sissimoque princ.ipi. Ugri igitur Venedos, Avaros, Hunos, Daciam incolentes, dele-vere, Suatebogo ea loca iussu Arnulphi abstulere, ibi sedes sibi delegere.
IV, XX 26 Suatebogus nondum satis tot cladibus perdomitus, in pertinacia mansit, latebras Hercyniae petit. Vratislaus et Arnulpbus peragrata Moravia, hostili animo, victoresque conve-niunt, iussu Arnulphi Vratislaus lega-tos eius ad Litomarum Bulgarum re-gem deducit, foedus more maiorum cum Bulgaribiis ictum, in quo compre-hensum est, ne rex eius gentis salem ad Moravos devehi e regno suo de caetero permitteret.
IV, XX 29 Inter haec Angelschalcus orientalis Boiariae praefectus, quern marchionem Pannoniae vocant, gener Arnulphi, Wilhelmus patruelis eius Eeginoburgii, in celebri Boiorum con-ventu, quod cum Suatebogo clam senserint, munera ab eo acceperint, sententia crimine laesae maiestatis condemnantur: Angelschalco oculi ex-sculp untur, Wilhelmus capite poenas
ny.1 Dále Kusala a Maďaři... zaplaví jako příval obě Dákie, mečem si klestí cestu, .pobíjejí staré usedlíky, rozdělují si mezi sebou losem krajinu, a majíce v úmyslu zůstat tam navěky, stavějí si obydlí... Také část Hunů a Avarů, vyhnaná Bavory a Karlem Velikým z Norika a z Panonií, byla v boji vytlačena za řeku Tisu. A ty národy byly tehdy poslušný Svatopluka, nejmocnějšího a nejbojechtivější-ho slovanského vládce. Maďaři tedy zničili Venedy, Avary a Huny, kteří obývali Dákii, a odňali na rozkaz Arnul-fův ta místa Svatoplukovi a vybrali si tam sídla pro sebe.2
IV, XX 2S Svatopluk, nejsa ještě zdosta-tek zkrocen tolika porážkami, setrval ve své zarputilosti a uchýlí se do úkrytů Hyrkánských. Vratislav a Arnulf protáhnou nepřátelsky Moravou' a sejdou se jako vítězové;1 na rozkaz Arnulfův zavedl Vratislav jeho posly ke králi Bulharů Litomarovi2 a podle obyčeje předků je s Bulhary uzavřena smlouva, v níž bylo obsaženo., že král toho národa napříště nedovolí vyvážet , ze svého království sůl k Moravanům.3
IV, XX 29 Mezitím jsou Engilšalk, správce východních Bavor, jehož nazývají markrabím panónskym, zeť Arnulfův, a Vilém, jeho bratranec, v Řezně na slavném sněmu Bavorů odsouzeni z velezrady za to, že se prý kdysi tajně dohodli se Svatoplukem a že od něho přijali dary: Engilšalkovi jsou vyloupnuty oči, Vilém splatil provinění hlavou. Jeho bratr1 vyvázl
IV, XX 25
1 R. 892; Reginonis Chron. ad a. 890. Ann. Fuld. ad a. 892.
2 P. Mag. Gesta Hungarorum, c. 11, 19, 20, 50, 51, 52.
IV, XX 26
1 Viz kap. IV, XX 24 a pozn. 2, 4.
2 Vladimírovi.
3 Poslové museli pro Svatoplukovo panství, které sahalo až k Dravě, volit cestu přes panství Braslavovo v Posáví, cf. Ajin. Puld. ad a. 892.
24 Fram&ny
-370
I.'AVENTINI ANNALES BOIOHUM .
luit. Huius frater ad Moravos fuga elapsus est, gentemque alioqui avidam belli concitavit.
IV, XX 30 Arnulphus ergo rursus Moravian! invadit, praefractis claustris iuxta Granum amnern montemque Suevum, Cusalam regem TJgrörum in' Moravos itermn immittit. Tota Moravia rursus oaede, rapina, incendiis, luctu complete. Suatebogus sero tandem inteÜexit, quales. vires lacesšerit, coac-tus denique tot et tantis malis pacem supplex petit, filium Moemarum ultro dat obsidem, aegreque pacem-ab Ar-nulpbo impetrat. Ipse in paucis post diebus tristitia aegritudineque animi mortem oppetiit. Filii eius Moeruarus, et Suatebogus ab Arnulpbo Moravis imponuntur.
IV, XX 31 Arnulpbus perdomito Suate-bogo, Moravis subactis, cum Ugris foedere facto, Utinum Boiariae oppidum in Norico' Oeno conterminum, victor petit.
IV, XX 44 Princeps Occidentalis Utini kyemat, Moravorum legatis societate, amicitiamque petentibus annuit ... | Augustus lunio insequentis anni in urbem Vangionum conventum indicit, Suatebogum filium et proceres eius in gratiam redigit, propitiandi supremi numinis gratia Fuldam proficiscitur, Salsam inde praetorium petit, Vene-
útěkem k Moravanům a pobouřil ten národ i bez toho války chtivý.1
IV, XX 30 Arnulf tedy opět vtrhne na Moravu a po proražení zátaras při; řece Hronu a švábském/pohoří pošle: znovu Kusalu, krále Maďarů, do území. Moravanů. Celá Morava je. znovu naplněna vražděním, loupením, požáry a kořistěním.1 Svatopluk konečně pozdě poznal,-jaké to síly popudil, a dohnán > nakonec tolika a tak velkými pohro-, mami, požádá pokorně o mír, sám dá svého syna Mojmíra jako rukojmí a stěží dosáhne . u Amulfa míru.2 Sám pak za několik málo dnů ze žalu a trudnomyslnosti zemřel.3 Jeho synové Mojmír a Svatopluk jsou Arnulfem dosazeni Moravanům za vládce. .
IV, XX 31 Arnulf zamíří po porážce-Svatoplukově, po podrobení Moravanů', a po uzavření smlouvy s Maďary jako vítěz do Óttihg, bavorského města v Noriku, ležícího ú Innu.1
IV, XX 44 Západní vladař prezimuje: v Ottingách a dá svůj souhlas poslům Moravanů, kteří žádali o spojenectví a přátelství1... Císař v červnu následujícího roku2 svolá sněm do : města Wormsu, Svatopluka syna a jeho velmože přijme opět na milost, a aby si vyprosil náklonnost boha nejvyššího, odebere se do Fuldy, odtud zamíří do
IV, XX 29 ' ',      ' -
1 Arm. Fuld. ad a. 883. ' .  ■   '   >. ,   : ~,
IV, XX 30
1 Ann. Fuld. ad a. 893 a Regin. Chron. ad a. 890; Liudprandi Antapqdosis 113.
2 Regmonis Chron. ad a. 890. O Arnulfovýeh obtížích Ann. Pukl. ad a. 893.
3 Ann. Fuld. a Regin. Chron. ad a. 894. ...
IV, XX 31
i Ann. Fuld. ad a. 893.
IV, XX 44 " _
1 Šlo o oznámení, že Moravané koncem r. 896 vypoví mír, bude-li Arnulf podporovat jejich nepřátele, Ann. Puld. ad a. 897. *
2 R. 897.
I. AVENTÍNI ANNALES BOIORUM
371
dorum, Sorabum mandata cognoscit. Postea in hybernacula Reginopuxgium concedit: ibi Boiemiae duces cum mu-neribus benigne accipit, opemque ipsis, quemadmodum postularant, contra Moravos, quorum res tum vaKdiores erant, pollicetur. Totum autumnum in aqui-lonari Danubii ripa tum ob vires corporis recuperandas, tum ut Boiemis conti-nuis Boiariae opem sua authoritate praesentem ferat, transigit.
IV, XX 45 Civile tum beEum Moravos involvit, quibus duo fratres Moemarus et Suatebogus imperitabant. Inter hos pra vis consultoribus discordiae letalis flamma adeo exarsit, ut non solum invi-cem mutuis caedibus, rapinis, incendiis saevirent, verum alter alterius vitae insidiaretur. Pars quibus hoc parricidi-, ale bellum displicebat, ad fidem Impe-ratoris confugiunt. Suatebogus quoque Caesari obtemperabat. Moemarus autem imperata detrectabat. Aribo prae-fectus, Luitpoldus, progenitor principům nostrorum, Austriaci dux limitis, Augusti iussu arma in Moraviam movent, eos qui dieto audientes non erant, igne, ferro perdomitant. Per idem tem-pus Aribertus Boiorum dynasta, quod hostibus faveret, munera ab his acci-peret, ab Vratislao duce in vineula coniieitur, Luitpoldo superioři traditur, cathenatus ab eodem imperatori exhi-betur, qui tum hyemabat in Norico apud Ramterdoff Oeno conterminum, ubi nunc templům Aurehanorum mys-tarum est, proxime urbem Braunau. Eadem hyeme Boii rursus Moravos vastant cum ingenti praeda, incolumi exercitu domos abeunt.
paláce v Salse a vezme na vědomí zprávy Venedů a Srbů.. Poté se odebere k prezimovaní do Rezna. Zde laskavě přijme české vévody s dary a slíbí jun pomoc — o kterou požádali—proti Mo-ravanům, kteří měli tehdy převahu. Celý podzim prožil na severním břehu Dunaje, jednak aby znovu nabyl tělesných sil, jednak aby poskytl svou: vážností účinnou pomoc Čechům, sousedícím s Bavory.3
IV, XX 45 Tehdy dolehne na Moravany, jimž vládli dva bratři, Mojmír a Svatopluk, občanská válka. Mezi nimi tak vzplanul vlivem špatných rádců zhoubný plamen nesvornosti, že nejen vůči sobě  soptili vzájemnými vraždami, loupežemi a požáry, ale že i jeden druhému ukládal o život. Ta část, jíž se tato bratrovražedná válka nelíbila, uteče se pak pod císařovu záštitu. Rovněž  i   Svatopluk  byl poslušen císaře.1 Mojmír však příkazů nedbal' Prefekt Aribo a Luitpold, předek našich vladařů, vévoda austrijského pomezí, vytáhnou z císařova rozkazu vojensky na Moravu, a ty, kteří nebyli na slovo poslušní, zkrotí ohněm a mečem. V téže době je vévodou Vratislavem uvržen do vězení vládce Bavorů Ari-bert, a to proto, že přál nepřátelům a přijímal od nich dary; je odevzdán uvedenému  Luitpoldovi  a spoutaný v okovy je tímto přiveden k císaři, který tehdy prezimoval v Noriku u Ransho-fen, ležícího na Innu,2 tam kde je nyní chrám kněží Aureliánů,3 poblíž města Braunau. Téže zimy Bavoři znovu vyplení   Moravany   a   s nesmírnou kořistí a nedotčeným vojskem odejdou domů.4
3 Ann. Puld. ad a. 897.
IV,XX45
1 Arnulfova pomoc, poskytnutá Svatoplukovi II., vyplývá i z Ann. Puld. ad a.
2 Šlo o hraběte Eramberta, zajatého vévodou Priznoslavem, Ann. Fuld. ad a. 8E
3 Hirsau.
4 O všech událostech Ann. Fuld. ad a. 898, 899.
1p
372
I. AVENTINI ANNALES BOIORUM
IV, XX 49 In Moravia Moemarus Sua-tebogum fratrem prodente Eysenrieho Boiorum purpurato, capit, in vincula coniicit, necare parat. Boii iussn Impe-' ratoris in tempore snppetias capto fe-runt: urbem ubi captivus detinebatur, expugnant, duces omnes captivos libe-rant. Suatebogum secum in Boiariam deducunt. Imperator vero quod ad-versa valetudine laborabat, navibus secundo Danubio in orientalem Boiariam devehitur, Eysenricbum apud Mutaram (urbs est adhuc Austriae) obsidet, oppido vi potitur. Eysenricbus licet fortitér repugnaret, vivus tarnen in potestatem caesaris devenit. Dum-que Regmoburgium ducitur, negligen-ter custoditus, conscientia scelerum se ad supplicium trabi ratus, fuga evasit ad Moravos et eorum regulum Moema-rum transfugit,
IV, XX 50 Eodem tempore Angelmarus Batbaviae episcopus diem obiit: Bi-cbingus ab Imperatore sacerdotio con-donatur. Is fuit primo Moravorum episcopus, quem petente Suatebogo Magno,. Stephanas Quintus Pont. Max. 442 consecrarat. | Ipsum Suatebogus non Moraviae antiquae, quam pontifex Batavensis in rebus divinis procurabat, sed ulterioribus Sclavis imposuit: quos idem dux armis domitarat, philosop-hiam Cbristianam recipere coegerat. Cumque Suatebogus Imperátori rebel-lat, Bicbingus ad Imperatorem aufugit atque ab eo Bathaviam accepit.
445 IV, XXI 4 Hactenus Moravia episcopis Batbavensibus, a quibus rebgionis no-strae rudimenta acceperat, in rebus di-
IV, XX 49 Na Morave zradou bavorského dvořana Isanrika zajme Mojmír svébo bratra Svatopluka, uvrhne ho do vězení a chystá se ho zabít. Bavoři však poskytnou zajatému na císařův rozkaz pomoc: dobudou města, v němž byl zajatec držen, a osvobodí všechna zajatá knížata. Svatopluka odvedou s sebou do Bavor. Císař pak, protože trpěl nepříznivým zdravotním stavem, odpluje po lodích dolů po Dunaji do východních Bavor, oblehne Isanrika v Mauternu (je to dosud město v Au-strii) a dobude.města mocí. Třebas se Isanrik statečně stavěl na odpor, přece jen padl živý do císařovy moci. A když byl veden do fiezna a nedbale hlídán, domníval se u vědomí svých zločinů, že je vlečen na smrt, a vyvázl útěkem: přeběhl k Moravanům a k jejich králi Mojmírovi.1
IV, XX 50 V té době zemřel ^pasovský biskup Engilmar.1 Touto kněžskou hodností je od císaře obdařen Viching. Ten byl zprvu biskupem Moravanů a vysvětil jej na žádost Svatopluka Velikého papež Štěpán V.2 Svatopluk ho však nedosadli na starou Moravu, o niž se staral ve věcech církevních biskup pasovský, ale vzdálenějším Slovanům: ty tento vévoda předtím pokořil svými zbraněmi a donutil je přijmout křesťanské učení.3 Když se pak Svatopluk vzbouřil proti císaři, uprchl Viching k císaři a obdržel od něho Pasov.4
IV, XXI4 Až po tu dobu byla Morava v církevních záležitostech poslušná pasovských biskupů, od nichž přijala
IV. XX 49
1 Ann. Fuld. ad a. 899.
IV, XX 50
1 Engilmar.
2 Jan VIII. r. 880.
3 Údaj je z listu bavorského episkopátu z r. 900, CDB I, 30.
4 Ann. Fuld. ad a. 899.
I. AVENTÍNI ANNALES BOIORUM
373
vinis dieto audiens fuerat. Mortuo autem Imperatore Arnulpho, Moravi, qui Moěmaro parebant, Eisenricho trans-fuga instigante ad Ioannem Pont. Romanům, stupris et avaritia infamem, legates mittunt, graviter sacer-dotum Boiorum mores accusant. Eos cum Ugris alienis a rebgione Christi amicitiam foedusque iniisse^ TJgros ut Itabam invadant, ab his concitari. Insuper illos per canes et lupum deiera-re: cum Suevis et Francis dissidere, Sclavis inimicos intolerabiles esse crimi-nantur: pecunia denique Moravi se ab iugo episcoporum Boiariae reclimunt. Quippe Ioannes archiepiscopus, Benedictas et Daniel episcopi, oratores Romani Pontificis in Moraviam proficis-cuntur: Moravos a legibus mystarum Boiariae solvunt: ipsis archimystam pecnliarem designant et ex una ponti-ficiali provincia quinque conficiunt, reelamantibus Boioariae sacerdotibus.
IV, XXI 5 Nam Moravi hinc ansa arrep-ta, Ludovico rebellant, praefectis Boiorum obtemperare recusant. Quamob-rem Boii per Boiemiam, in commili-tium secum Boiemis ascitis, in Moraviam hostili animo transitům faciunt: per mensem fere totam regionem ferro, flama, caede, incendiis, rapinis, foede devastant, cum praeda copiosa inco-lumes domos redeunt.
IV, XXI 6 Hatto archifiamen Mogon-tius, quinque Boiorum Pontifices, quorum nomina infra commemorabo, Ioan-ni urbis Romae primario sacerdoti Uteris conqueruntur, se falso et imme-ritissimo accusaria Sclavis ... Hortan-tur postremo, ut Moravos, mendacio-rum loquacissimos, corrigat. Nisi Boio-orum praefectis et episcopis pareant,
základy našeho náboženství. Ale po smrti císaře Arnulfa pošlou Moravané, kteří poslouchali Mojmíra, z podnětu zběha Isanrika posly k římskému papeži Janovi, proslulému svými smilstvy a lakotou, a těžce si stěžují na mravy bavorských kněží. Že prý ti vstoupili v přátelskou smlouvu s Maďary, nepřejícími víře Kristově, a že Maďaři jsou jimi podněcováni, aby vpadli do Itálie. A nadto je viní, že prý skládají přísahy při psech a při víku: že jsou v rozepři se Šváby a Franky a že jsou nesnesitelnými nepřáteb Slovanům. Nakonec se Moravané vykoupí z područí pasovských biskupů penězi. Neboť arcibiskup Jan a biskupové Benedikt a Daniel přijdou jako mluvčí římského papeže na Moravu: vyprostí Moravany ze závislosti na bavorských knězích, určí jim zvláštního arcibiskupa a z jedené biskupské diecése učiní jich pět, ač tomu kněží z Bavor odporovali.1
IV, XXI 5 Neboť když Moravané dostali takto příležitost, postaví se aa odpor Ludvíkovi a zdráhají se pošlou^ chat bavorské prefekty. Proto Bavoři projdou přes Cechy, přibravše si Cechy jako spolubojovníky, na Moravu: téměř celý měsíc hrozně pustoší celou zemi zbraní, ohněm, vražděním, požáry i loupežemi a navrátí se do svých domovů s bohatou kořistí a bez pohromy.1
IV, XXI 6 Hatto, arcibiskup mohučský, a pět bavorských biskupů, jejichž jména uvedu níže, si stěžují v listě prvnímu biskupu města Šíma Janovi, že jsou křivě a zcela nezaslouženě obviňováni Slovany... Nakonec ho vybídnou, aby napravil Moravany, kteří nejvyšší měrou propadli lžím. Nebu-dou-li poslouchat bavorské prefekty
IV,XXI4
1 Jde o parafráze listu bavorského episkopátu z r. 900, CDB I, 30. IV, XXI5
1 Ann. Fuld. ad a. 900.'
374
I. AVENTINI ANNAlLES BOIORUM
frJmiaesuoterreat. Oportereprimarium saoerdotem plus tribüere Bous, qui rem Romanám restituerint, quam Mo ravis, qui Eomanam Maiestatem vas- ■ tant et manubiio (ex facto buiuscemodi legatorum) episcopi Romani occupato, a rege Ludovico defreere conentur. Boios tam sacratos, quam populäres pietatis Christianae officio nulli genti seoundos esse, a quibus nolint velint Sclavi, Moravi sub iugum mittentur.
IV, XII 8 Cusala ... legationem ad Ludovicurn, Boiosque vicinos suos «6 mittit, . .. Ugros ... | semper huius beneficii memores fore: insuper Moravians se suis armis perdomituros su-bacturosque Boiis pollicentur: Rex Germanus et proceres fidem habent, pacem confirmant. Vratislaus quoque Poloniae ulterioris Venedorumque rector fidus nobis in bac societate com-prebenditur.
IV, XXI 9 Postbaec Ugri, specie socie-tatis cum Boiis factae Moravos bostes Boiorum invadunt, omnia incendiis, caede, luctu complent: Moemarum et Suatebogum regulos praebo occidunt, Moraviae partem sibi usurpant. Delude Moravis quibusdam (quibus religio cbristiana sordebat, et qui odio Boiorum ob antiquam simultatem tene-bantur) duplici agmine Boiariae reg-
IV, XXI6
1 Cf. CDM I, 64-
a biskupy, ať je zastraší svým bleskem. Je prý žádoucí, aby papež více^dbal na Bavory, kteří obnovili moc Ríma, než na Moravany, kteří římskou svrchovanost ničí a kteří, když se zmocnili otěží (prostřednictvím takovýchto vyslanců) římského biskupa, pokoušejí se prý odpadnout od krále Ludvíka. Bavoři — jak posvěcení, tak světští — nestojí prý ve službě pro víru křesťanskou za žádným národem a Slované a Moravané prý jimi budou ujařmeni, ať chtějí či nechtějí.1
IV, XXI8 Kusala.. . pošle poselství k Ludvíkovi1 a k svým sousedům Bavorům, že Maďaři... budou vždy pa-mětlivi tohoto dobrodiní: nadto slibují, že sami svými zbraněmi zkrotí Moravu a podrobí ji Bavorům. Germánský král a velmoži tomu důvěřují a stvrdí mír.2 Rovněž Vratislav,3 vladař zadního Polska a Venedů, je v tomto spolku shledán jako nám věrný.
IV, XXI 9 Nato Maďaři pod záminkou spolku uzavřeného s Bavory napadnou Moravany1 jakožto nepřátele Bavorů a naplní všechno požáry, vražděním a nářkem: krále Mojmíra a Svatopluka zabijí v boji a uchvátí pro sebe část Moravy. Potom s nějakými Moravany (kteří pohrdaK křesťanským náboženstvím a byli pro starou řevnivost naplněni nenávistí vůči Bavorům)2
•67.
IV, XXI8
1 Ludviku IV. Dítěti, který nastoupil po Arnulfovi (j 899).
2 Cf. stížnost Moravanů na Bavory, uzavírající s Maďary mír, v listu bavorských, biskupů z r. 900 CDB I, 30.
3 Braslav, vévoda panónskeho Chorvatska.
IV, XXI9
1 O napadení Moravanů Maďary máme zprávu k r. 892 (Ann. Fuld. a Ann. Sangall.) a pak až — nepočítáme-li nájezd do Panonie r. 894 (Ann. Fuld.) - r. 902, kdy Maďaři byli porazem, Ann. Fuld. ad a. '902. Další zprávu o maďarské porážce přináší Annal. Saxo ad a. 906.
2 Jde o parafrázi listu bavorského episkopátu z r. 900, kde se praví, že Moravané přijali do svá země množství Maďarů a poslali s nimi své pseudokřesťany proti Bavorům.
I. AVE.NTTN] ANNA1ES BOIORUM
375
num (sicuti Imperátor Otto secundus Caesar Augustus in diplomaté, quod dědit Pilegrino Bathavensi episcopo, et is in epištola ad Benedictum septi-mum Pont. Max. data refert) invadunt. Pars aquilonarem ripam Danubii usque ad Anassi hostia sibi destinat. Rex Cussal alteram oram sibi deposcit. Erat autem turn Baioaria latissima, a septentrione et occidente et Austro (uti nunc quoque est) Francis, Boemis, Moravis, Lyco et Suevis atque ItaHae continua fuit.
477 IV, XXI11 Cussal ... eastra ad Phis-cham amnem infra Viermam Austriae cum principibus suis locat. At partem eius exercitus .. . Luitpoldus adsecutus de improviso inopinatos adgreditur . .. caeteros in fugám dat, caedit, prosternit usque ad Presburg, nunc primam Ungariae urbem. Ubi traiecto Histro Cussalera victoria cum suis exultantem invadit, ... regem cum maximo procením, suorum numero ad superiorem amnem Phischam interficit.
448 IV, XXI17 Fit igitur frequens conven-tus Boiorum Rasueltstadii, praesen-tibus quos iam numeravi, episcopis et dynasta Aribonequelimitis praefecto. Quadraginta amplius nobiles iurarunt, portoria ita exacta esse, sicuti hisce legibns, quas turn tulere, comprehen-ditur.
Merces, naves improfessae publicae sunto. Navis quae ab Occidentah regno venit, posteaquam sylvam Batha-vensem preatergressa est, sive Rosdor-
vpadnou ve dvojitém šiku do království bavorského (tak jak b tom hovoří císař Otto II. Caesar Augustus v listině, již vydal Piligrimovi, biskupu pasovskému, a ten zase v listě adresovaném papeži Benediktu VII.)3. Část •si pro sebe určí severní břeh Dunaje až k ústí Enže. Král Kusala si žádá druhý břeh.4 Byly pak tehdy Bavory velmi rozlehlé a na severu, západu a jihu (tak je tomu i dnes) sousedily s Franky, Cechy, Moravany, Lechem a Šváby a Itábí.
IV, XXI11 Kusala se svými předáky tuniští tábor u řeky Fischy pod austrij-skou Vídní. Avšak část jeho vojska... sledoval Luitpold: znenadání je napadne, když ti nic netušili..., a obrátí ostatní na útěk, pobijí je a ničí až k Bratislavě,1 nynějšímu hlavnímu městu Uher. Zde překročiv Dunaj, vpadne na Kusalu, který se svou družinou jásá nad vítězstvím..., a u uvedené řeky Fischy zabije krále i s převelikým počtem velmožů.2
IV, XXI17 Koná se tedy početné shromáždění Bavorů v Raffelstetten za přítomnosti vzpomenutých biskupů, vladaře a správce pomezí Aribona. Více než čtyřicet urozených bdí se přísahou zavázalo, že budou vymáhat cla tak, jak je to obsaženo v těchto zákonech, jež tehdy vydali.1
Zboží a lodi nesloužící obchodu budtež volné.
Loď, která připlouvá ze západního království,  jakmile  propluje kolem
3 Benedikt VII. byl papežem v 1. 874—983; v listu (CDB I, 33) se hovoří, že na Moravě byla čtyři biskupství (cf. list bavor. episk. z r. 900, CDB I, 30) až do dob, kdy Maďaři napadli Bavorsko.
4 Podle podaného popisu jde zřejmě o maďarský nájezd r. 900, Ann. Fuld. ad a. 900. IV, XXI11
1 Bratislava se připomíná pouze r. 907, Ann. Iuvav. maximi ad a. 907,
2 Jde o r. 904, Ann. Alam. ad a. 904.
IV, XXI17
1 Shromáždění spadá do let 904/5, CDB I, 31.
376
I. AVENTÍříI ANNALES BOIÖRUM
377
plni, šive alibi ventnidandi gratia appel-litur, somidrachrnam, hoc est nniirn soutatum pendat: si infra Lmtžium tend it, sernimodios treš, hoc est třes šcaphuláš salis šólvat: copía postea sit cuique, quolibet veťsns Boiemiam «9 díštrahendi gratia vehi. [ De mancipiis,' caeťerisque rebus nihil penditur. Boius domům sálem transvéhens, nihil pen-ďit. Boíi, Selávi, bóbus, caballis, cntél-lis, ut viettim emant cůinmeantes, im-munes suntó.
Naves Tranorum nil praestant.
Carri, chtellarii, qui Anassum tran-seunt, scaphulam praěbent. Venedi, qui de ittugiis, Bdiemis mercandi gratia veniunt, de clitella unuin scutatum tribuunt: de mancipio caballis venditis, Saicam unarn. Venedi vero in Boiařia incolentes, ementes, vendentes nil tribuunt. Naves salinariae sylvam Batha-venšem egréssae, nil pendant, donec ad Ebersperg veniant: si quis ad Moraviam návigat, de nave solidům solvat. Mer-catores ludaei, undecunque sint, de rebus et mancipiis iustum pendant vectigal.
lesa Pasovského a přistane ať v Ros-dořfu či někde jinde kvůli prodeji, nechť platí pňldrachnu, to jest jeden skoty; jestliže pluje pod Linec, nechť platí tři půlmodie, to jest tři škápule soli: nechť má pak každý možnost plout za prodejem kamkoliv směrem k Čechám. Z otroků a ostatních věcí se nic neplatí. Bavor přivážející si domů sůl neplatí nic. Bavoři a Slované nechť neplatí nic z volů, koní a že soumara, přicházejí-li, aby ši koupili potravu.
Lodi z Travenska neplatí nic.
Vozy a spřežení mezků, přepravující se přes Enži, platí skapuli. Venedové, kteří přicházejí za obchodem z kraje Rugiů,2 platí za jednoho mezka jeden skoty: ze zisku z prodeje koní jednu saiku. Venedové však, kteří bydlí v Bavorech, neplatí z koupě a prodeje nic. Lodi se sob, překročivše Pasovský les, nechť nic neplatí, pokud nepřiplují k Ebersbergu.3 Jestliže se někdo .plaví k Moravě, nechť platí z lodi jeden solid. Židovští kupci, ať jsou odkudkoliv, ať platí ze zboží i z otroků zákonitý poplatek.
2 De Rugis se vztahuje patrně na starý Rugiland, tj. v 9. stol. na území staré Moravy na sever od Dunaje, of. E. Zöllner, Rugier oder Russen in der Raffelstettner Zollordnung, MIÖGf 60, 1962.
3 Eporesburg.
Sbírky pramenů — Fontium conspectus
Aeneae Sylvii De Bohemorum origine ae gestis história, Basileae 1575.
Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte, des Mittelalters und der Neuzeit (Freiherr vom Stein
Gedäehtnisausgabe), ed. R. Rau et al., vol. V, VI, VII, IX, Darmstadt — Berlin 1955—1960. Joannis Aventini Annalium Boiorum libri VII, ed. N. H. Gundlingius, Lipsiae 1710. Th. Bitterauf, Die Traditionen des Hochstiftes Freising I., Quellen und Forschungen zur bairischen
und deutschen Geschichte, N. F. IV, München 1905. J. Boehmer—E. Mühlbacher—K. Lechner, Regesta imperii I., Die Regesten des Kaiserreichs unter
den Karolingern, 751—918, Innsbruck 1900. Böhmische Annalen, ed. K. F. Stump, Slavische Bibliothek II, 301—303. Antonii Bonfinii Rerum Hungaricarum decades quinque, ed. Ch. Erdödy, Posonii 1744. M. Bouquet, Reeueil des historiens des Gaules et de la France, vol. VI, VII, VIII, Paris 1738—1904. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, ed. A. Boček, vol. I., Olomouc 1836. [CDM] Codex diplomaticus regni Bohemiae, ed. G. Fridrich, vol. I, Praha 1904, [CDB] Constantine Porphyrogenitus De administrando imperio, ed. Gy. Moravcsik—R. J. H. Jenkins,
vol. I: Budapeštím 1949; vol. II: London 1962. Conversio Bagoariorum et Carantanorum, ed. M. Kos, Ljubljana 1936. Ioannis Dlugossi Historiae Polonicae libri XIII, Lipsiae, 1711.
F. Dblger, Regesten der Kaiserurkunden des oströmischen Reiches I., München — Berlin 1924. Fontes Historiae Bulgaricae (Izvori za blgarskata istorija), vol. VII, Sofia 1960. Fontes rerum Bohemicarum, ed. J. Emier, vol. L—VII, Praha 1873—1932 [FRB]. F. A. Gombos, Catalogus fontium historiae Hungaricae, vol. I—IV, Budapestini 1937—1943. Granum catalogi praesulum Moraviae, ed. J. Loserth, Archiv für österreichische Geschichte 78 (1892), 63—97.
F. Grivec—F. Tomsič, Constantinus et Methodius Thessalonieenses, Zagreb 1960. F. W. Hauthaler, Salzburger Urkundenbuch, Salzburg 1898.
B. Havránek—J. Danhelka, Nejstarší česká rýmovaná kronika tak řečeného Dalimila, Praha 1958. M. Heuswieseri Die Traditionen des Hochstiftes Passau, Quellen und Forschungen zur bayrischen
Geschichte, N. F. VI, München 1930. Historiae Hungaricae fontes domestici, ed. M. Florianus, Lipsiae—Budapestini 1881—1885. F. Kos, Gradivo za zgodovino Slovencev ve srednjem veku I—II, Ljubljana 1902—1906. P. A. Lavrov, Materiály po istorii vozniknovenija drevnejšej slavjanskoj pis'mennosti, Leningrad
Monumenta Germaniae historica, inde ab anno Christi quingentesimo usque ad annum millesimum et quingentesimum, Epistolae, vol. VIII, Berolmi 1.887.    (MGH Epistolae)
Monumenta Germaniae historica.,., Necrologia Germaniae, Vol. V, Berolini 1886. (MGH Necrologia)
Monumenta Germaniae historica .. ., Poetae Latini aevi Carolini, vol. I. ed. E. Dümmler, Berolini 1880—1881.     [MGH Poetae]
Monumenta Germaniae historica ..., Scriptores, vol. I—XXXII, ed. G. H. Perzt et al., Hannoverae — Lipsiae 1826—1934.     [MGH SS]
Monumenta Germaniae historica ..., Scriptores rerum Germanicarum, in usum scholarum ex Monumentis Germaniae historicis reeudi fecit G. H. Pertz et al., vol. I—LXI, Hannoverae— Lipsiae—Berolini 1839—1935.    [MGH SRG]
Monumenta Germaniae historica..., Scriptores rerum Germanicarum, Nova Series, vol. I—XII, Vimariae 1922—1959.     [MGH SRG-NS]
Monumenta Germaniae historica..., Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum saec. VI—IX Hannoverae 1878.
I
,378
PONTIŮM CONSPECTUS
379
Monumenta Germaniae historica..., Scriptores rerum Merovingicarum, vol. II, ed. B. Krusch, Hannoverae 1888.
Monumente, historica ducatus Carinthiae, vol. I, ed. A. von Jakseh, Klagenfurt 1896. Monumentu Poloniae historica, ed. A. Bielowski,- vol.  1—6, Kraków—Lwów 1864—1893 [MPH]
Monumentu spectantia históriám Slavorum meridionálium, ed. F. Rački, vol. XXVI, Zagrabiae 1894.
V. Mošin, Ljetopis popa Dukljanina, Zagreb 1950.
S. P. Obnorskij—S. 67. Barchudarov, Chrestomatija po istorii russkogo jazyka I, Moskva 1952. F. Pastrnek, Dějiny slovanských ^apoštolů Cyrilla a Methoda, Praha 1904. Povést vremennych let, ed. A. A. Šachmatov, Peterburg 1916—1917.
Povést vremennych let, D. S. Lichačev—B. A. Romanov, red. V. P. Adriánova—Perete, Moskva— Leningrad 1950.
F. Racki, Documenta historiae Chroatieae períodum antiquam illustrantia, Zagrabiae 1877. Scriptores rerum Hungaricarum veteres..., ed. J. G. Schwandtner, vol. I—III, Vindobonae 1746...
Scriptores rerum Hungaricarum, ed. E. Szentpétery, vol. I—II, Budapeštím 1937—1938 [SRH]
F. Šišic, Ljetopis popa Dukljanina, Beograd—Zagreb 1928.
Torna Archidiakon, Kronika (Thomae Archidiaconi História Salonitana), ed. V. Rismondo Split 1960.
Urkundenbuch des Landes ob der Enns, Wien 1852—1906.
I Commentarii et dispútationes
Seznam hlavní literatury
Babic V., Hrvatske zemlje u ranofeudálna doba (od VII. do XII. stolječa), in: Historija národa i Jugoslavije I, Zagreb 1953.
■ Barada M., Topografija Porfyrogenetove Paganije, Starohrvatska prosvjeta, Nova Serija II,
1928.
Barišič F., Le siege de Oonstantinople par les Avars et les Slaves en 626, Byzantion XXIV, 1954. Bartoňková D., Tendenčnost franských zpráv k dejinám Velké Moravy (Několik poznámek),
Sbor. fil. fak. BIJ E 9, 1964. i Bartoňková D., Uherské písemné prameny o Velké Morave, Sbor. fil. fak. BU E 10, 1965.
Bartůněk V., Život sv. Cyrila a Metoděje, in: Soluňští bratři, 1100 let od příchodu sv. Cyrila
a Metoděje na Moravu, Praha 1962, 9 seq.; Leben und Wirken der heil. Cyrill und Method, in:
Sancti Cyrillus et Methodius, Leben und Wirken, Praha 1963, 9 seq. Bartoš F. M., Kníže Bořivoj na Moravě a založení Prahy, in Josef Dobrovský 1753—1953, Praha
1954.
Beneš P., Quelques traces de relations entre la Grande Moravic et la Romania danubienne, Sbor. fil. fak. BU E 10, 1965.
Bogyay T. v., Die Kirchenorte der Conversio Bagoariorum et Carantanorum, Südost-Forschungen XIX, 1960.
Bosi K., Kyrill und Method, ihre Stellung und Aufgabe in der römischen Kirchenarganisation zwischen Ost und West, Zeitschrift f. bayer. Landesgescbichte 27, 1964.
Bosi K., Probleme der Missionierung des böhmisch-mährischen Herrschaftsraumes, in: Cyrillo-Methodiana, Zur Frühgeschichte des Christentums bei den Slawen 863—1963, Köln—Graz 1964.
Bresslau H., Die ältere Salzburger Annalistik, Abb.. d. preuss. Akad. d. Wiss., Phil.-Hist. Kl. 1923, Berlin 1924.
Bretholz B., Geschichte Mährens 1/1, Brno 1893; Dějiny Moravy I/l, Brno 1896.
Bulín H., Podunajští Abodriti, Slovanské hist. studie III, Praha 1960.
Bulín H., Slezsko a Ěíše velkomoravská, Slezský sborník 58, 1960. j Bulín, H., Počátky státu veletského, Právně historické studie V, 1959.
j Bädinger M., Österreichische Geschichte, Leipzig 1858.
Cibulka J., Velkomoravský kostel v Modré a začátky křestanství na Moravě, Praha 1958.
Csóka J. L., Ki volt Anonymus 1, Magyar Nyelv 58, 1962.
Cyrillo-Methodiana, Köln—Graz 1964.
červinka I. L., Slované na Moravě a Ěíše velkomoravská, Brno 1928. češi a Poláci v minulosti I., Praha 1964. Dejiny Slovenska I, Bratislava 1961.
Dekan J., Príspevok k otázke politických hraníc Veľkej Moravy, Historica Slovaca V, 1947. Dekan J., Začiatky slovenských dejín a Ríša veľkomoravská, Slovenské dejiny II., Bratislava 1951.
Dekan J., Devín a Veľká Morava, Príroda a spoločnosť I, 1961. Dejiny české literatury L, Praha 1959.
Dittrich Z. R., Christianity in Great Moravia. Bijdragen van der Institut voor middeleeuwse Geschiedenis der Rijksuniversiteit te Utrecht XXXIII, Groningen 1962,
i Dobiáš J., Seit wann bilden die natürlichen Grenzen von Böhmen auch seine politische Landes-
grenzen ?, Historica VI., 1963.
: Dobiáš J., Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, Praha 1964.
i Donnert E.,' Studien zur Slawenkunde des deutschen  Frühmittelalters,  Wiss. Zeitschrift
d. F. Schiller-Universität Jena XII, Ges. u. Sprachwiss. Reihe, Heft 2/3, 1963.
,380
COMMENT ARU ET DISPUTATIONES
COMMENT ARU ET DISPUTATIONES
381
Dřímal J., Připojení Moravy k českému státu za knížete Oldřicha. Čas. Matice moravské 48, 1948.
Dudík B., Mährens allgemeine Geschichte I, Brno 1860; Dějiny Moravyjl., Praha 1875.
Duj čev I., Vztahy mezi Čechy, Slováky a Bulhary ve středověku, in: Československo-bulharské
vztahy v zrcadle staletí, Praha 1963, llseq. Duj čev I., Die Responsa Nicolai I. papae ad consultu Bulgarorum als Quelle für die bulgarische
Kirchengeschichte, Wien 1949. Dümmler E., Geschichte des Ostfränkischen Reiches I—TU., Leipzig 1862—1865, 18882. Dümmler E., <Si. Gallische Denkmäler, Mitt. d. antiquar. Gesellschaft in Zürich XII/6, 1859. Dümmler E., Piligrim von Passau und das Erzbistum Lorch, Leipzig 1854. Dümmler E., Uber die südöstlichen Marken des fränkischen Reiches unter den Karolingern
795—907, Archiv f. Kunde d. österr. Gesch. X, 1853. Duthilleul P., L'evangelisation des Slaves. Cyrill et Methode, Tournai 1963. Dvornik F., Les Slaves, Byzance et Rome au IX' siécle, Paris 1926. Dvorník E., Les Legendes de Constantin et de Methode vues de Byzance, Praha 1933. Dvornik P., The Making of Central and Eastern Europe, London 1949. Dvornik P., The Slavs, Their Early History and Civilization, Boston 1956. Dvornik P., Die Bedeutung der Brüder Cyrill und Method für die Slawen- und Kirchengeschichte,
Prolegomena ad Acta Congressus historiae Slavicae Salisburgensis (Annales Instituti Slavici 1/1),
Wiesbaden 1964.
Dvornik P., Byzantium, Rome, the Franks, and the Christianization of the Southern Slavs, in
Cyrillo-Methodiana 85 seq. Eisner J., Devínská Nová Ves, Bratislava 1952.
Erben K. J., (J. Dolanský, A. Plorovskij), Nestorův letopis ruský, Praha 1954. Pasoli G., Le invazioni ungherese in Europa net secólo X., Firenze 1945.
Pehér G., Beiträge zum Problem des ungarisch-slawischen Zusammenlebens, Acta Archeologica
vrn, 1957.
Pehér G., Die Landnehmenden Ungarn und ihr Verhältnis zu den Slawen des mittleren Donaubeckens, Studia Slavica III., 1957. Fiala Z., Vztah českého státu k Německé Uši do počátku 13. stol., Sborník historický 6, 1959. Goffart W., The Fredegars Problem Reconsidered, Speculum 38, 1963.
FpaiiiiaHCKHH H. TL, Cjiaetmcnoe uapcmeo Cauo, MeToprraecKHH Híypnaa 5—5, 1943. FpaiiFíaHCKHĚ H. II., HeamejibHocmb KoHcmaHrnuna u MegSodu.i e BejiuKOMopaecnoM
KHnxcecm.ee, Bonpocbi HCTopnn I., 1945. Grafenauer B., Razvoj in struktura državě karantanskih Slovanov od VII. do IX. stoletja,
Jugoslov. istor. časopis 3, 1963. Grafen auer B., Novejsa literatura o Samu i njeni problemi, Zgodovinski časopis IV, 1950. Grafenauer B., Nekaj vprašanj iz dobe naseljevanja južnih Slovanov, Zgodovinski časopis IV,
1950.
Grafen auer B., Pvilog hvitici izvj&Šíaja Konstantina PoTfifogeneta o dos&lj&njii fÍTvata, His tori jslii zbornik V, 1952.
Grafenauer B., Vprašanje konce Koceljeve vlade u Spodnji Panoniji, Zgodovinski časopis VI—VII, 1952—1953.
Grafenauer B., Slovenci u ranofeudalno doba (od VII. do XII. stolječa), in: Historija národa
Jugoslavije I., Zagreb 1953, 137 seq. Grafenauer B., Beziehungen der Slawen zu den Awaren und ihre wirtschaftlich-soziale Grundlagen
bis zur Belagerung von Konstantinopel (626), X. Congr. inter, di sc. stor., Borna 1955. Graus F., Rex — dux Moraviae, Sbor. fil. fak. BUC 7, 1960.
Graus F., Origines de l'etat et de la noblesse en Moravic et en Bohéme, Revue des études Slaves 39, 1961. „
Graus P., Rise velkomoravská, její postavení v současné Evropě a vnitřní struktura (Konf. o Velkej Moravě a byz. misii Brno—Nitra 1963); L'Empire de Grande Moravic, sa situation dans VEurope de Vépoque et sa structure intérieure, Praha 1963.
Graus F., Velkomoravská říše v české středověké tradici, čsGH 11, 1963.
Graus P., Raněstředověké družiny a jejich význam při vzniku státu ve střední Evropě, ÖsCH 13, 1965.
Graus P., Die Entstehung der mittelalterlichen Staaten in Mitteleuropa, Historica X, 1965. TpeKOB B.      Kueecnan Pycb, MocKBa 1949; Kyjevská Rus, Praha 1953. Grivec F., Konstantin und Method, Lehrer der Slawen, Wiesbaden 1960. rpoT-B K. H., Mopaeun u Madbxpu cn> no.ioeuHu IX do Hauajia X e-Sjca, CaHKTneTep6ypn> 1881.
Grünwald R., Wogaslisburg, Vznik a počátky Slovanů II, 1958.
Gumplowicz L., Poczqlki biskupstwa kralcowskiego, Przeglad Historyczny 1907. Gyóni M., Les Volochs des Annales primitives de Kiev, Études slaves et roumaines 2, 1949. Oy örf f y Gy., Adatok a románok XIII. századi torténetéhez és a román állam kezdeieihez, Torténelmi Szemle 7, 1964.
Gyöfffy Gy., Das Güterverzeichnis des griechischen Klosters zu Szávaszentdemeter (Sremska
Mitrovica) aus dem 12. Jh., Studia Slavica 5, 1959. Györffy Gy., Tanulmányok a magyar állam eredetérSl, Budapest 195í). Györffy Gy., Geographia historica Hungariae tempore stirpis Arpadianaz, Budapest 1963. Györffy Gy., Die Erinnerung an das Grossmährische Reich in der mittelalterlichen Überlieferung
Ungarns, Budapest 1963. Györffy Gy., Krónikáink és a magyar ôstorténet, Budapest 1948.
Györffy Gy., Formation d'états au IX' siécle suivant les „Gesta Hungarorum" du Notaire Anonyme,
in: Nouvelles études historiques I, 1965, 27 seq. Gyôry J., Gesta regum — Gesta nobilium, Budapest 1948.
Haiaga O., Slovanské osídlenie Potisia a východoslovenskí gréckokatolíci, Košice 1947. Halaga O., Solné hrady v Potisi a ranofeudálne pohraničie, Nové obzory 4, 1962. Hauptmann L., Politische Umwälzungen unter den Slowenen vom Ende des sechsten Jahrhunderts
bis zur Mitte des neunten, Mitt. d. Inst. f. österr. Geschichtforschung 36, 1915. Hauptmann L., Mejna grofija spodnjepanonska, Rozprave ZDHV 1, 1923._ Hauptmann L., Postanek in razvoj frankovskih mark ob srednji Donavi, Čas. za slov. jezik,
knjiž. i zgodov, II, 1920. Hauptmann L., Les rapports des Byzantins avec les Slaves et les Avares pendant la seconde moitiée
du VI" siécle, Byzantion IV, 1929. Hauptmann L., Uloga Velikomoravske dŕžave u slavensko-njemackoj borbi za Podunavlje, Rad
JAZU, Zagreb 1932.
Hauptmann L., Staroslovenská družba in obred na Kneijem kamnu, Ljubljana 1954. Hauptmann L., Dolazak Hrvata, Zbornik kralja Tomislava, Zagreb 1925. Havlík L., K otázce karolínske kolonisace a slovanského osídlení Dolních Rakous v 9. stol., Slovanské hist. studie III, 1960.
Havlík L., Územní rozsah Velkomoravské říše v dobé posledních let vlády krále Svatopluka, Slovanské štúdie III, 1960.
Havlík L., K otázce jižní hranice Moravy v době Boleslava Chrabrého, Stud. z dziejów pol. i czechoslow. I, 1960.
Havlík L., Tři kapitoly z nejstarších česko-polských vztahu, Slovanské hist. studie IV, 1961. Havlík L., Staří Slované v rakouském Podunají v době od 6. do 12. stol., Rozpravy ČSAV 73/9, Praha 1963. '
Havlík L., Byzantská mise a Velká Morava, Sbor. Matice moravské 82, 1963. Havlík L., Velká Morava a Franská říše, Historické štúdie VIII, 1963. Havlík L., Slované ve Východní marce v 9.—11. stoh, Slávia Antiqua XI, 1964. Havlík L., Gonstantine and Methodius in Moravia, Sbor. fil. fak. BU C 11, 1964. Havlík L., Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964.
Havlík L., Slované v anglosaské chorografii Alfréda Velikého, Vznik a počátky Slovanů V, 1964.
Havlík L., Die alten Slawen im österreichischen Donaugebiet, Österreich in Gesch. und Literatur 9/4, 1965.
Havlík L., O politických osudech a zahraničních vztazích státu a říše Moravanů, in: O počiatkoch
slovenských dejín, Bratislava 1965. Havlík L., The Relationship between the Great Moravian Empire and the Papal Gourt in the
Years 880—885A.D. (App.: Zwentibald rex Marahensium), Byzantinoslavica 26, 1965. Havlík L., Gens Maravorum, in: Strážnice 1946—1965, Brno 1966.
Hejl E., BusaHmuüCKoe nocojibcmßo e BeAuityw Mopaeuw — na nojiumuuecKOM cpone moedam-Heü Eeponbi, in: Magna Moravia, Opera Univ. Purk. Brun. 102, Praha 1965.
Hellmann M., Grundfragen slawischer Verfassungsgeschichte des frühen Mittelalters, Jahrb. f. Gesch. Osteuropas 2, 1954/55.
Hessler W., Die Anfänge des deutschen Nationalgefühls in der ostfränkischen Geschichtsschreibung des 9. Jh., Berlin 1943.
Hirsch P., Widukinds Sächsische Geschichten, Leipzig 1931.
História Polski 1/1, Warszawa 1957.
Hodinka A., Az orosz evkönyvek magyar vonatkozásai, Budapest 1916. Holinka R., Svatý Vojtěch, Praha 1947.
Honigmann E., Studies in Slavic Church History, B. Archévegue ignatien de Moravie, rival de St. Methode, Byzantion XVII, Amer. Ser. III, 1944—1945.
382
COMMENTARII ET DISPUTATIONES
Hošek R., Antique Traditions in Great Moravia, in: Magna Moravia, Opera Univ. Purk. Brun. 102,. Praha 1965.
Hrubý V., Staré Mésto — velkomoravské pohřebiště Na valach, Praha 1955. Hrdina K., Kosmova kronika česká, Praha 1949.
Hub er A., Die Ausdehnung des Grossmährischen Reiches nach Südosten, Mitt. d. Inst. f. österr.
Geschiehtsf. II, 1881. Hýbl F., Dějiny národa bulharského, Praha 1930.
Chaloupeeký V., Dvě studie z dějin Podkarpatská, I. Sůl z Bulharska (892), II. Kdy bylo horní
Potisí připojeno h Uhrám, Sbor. Fil. fak. Univ. Komenského III. Chaloupeoký V., Staré Slovensko, Bratislava 1923. Chaloupeeký V., Česká hranice východní v X. stol., ČČH 32, 1926.
Chaloupeoký V., Uherská politika Přemysla Otakara II., Pekařův sborník I., Praha 1930. Chaloupeoký V., Znak Slovenska, Fridrichův sborník, Praha 1931.
Chaloupeeký V., Considerations sur Samon, le premier roi des Slaves, By2antinoslavica 11,. 1950.
Chaloupeeký V., Prameny X. stol., Svatováclavský sborník U/2, Praha 1939. Choc P., Sámova říše a její zápasy, Historie a vojenství 1957/1. HcTpHH B. M., XpbHUKa ľeopeua Ajtapmojia I, 1920.
h ct pH h b. m., MopaocKaji ucmopua cjiaenn u ucmopua nojimto-pycu xaic npednojiazaeMbie-
ucmouHUKú HaHa.ibuoií pyccKoü jiemonucu, Byzantinoslavica III, '1931, IV, 1932. Jacob H., Das Allodium Wugastesrode, Forschungen und Fortschritte 1963. Jacob K., Quellenkunde der deutschen Geschichte im Mittelalter, Bd. 1, Berlin 1949. Jakobson R., Minor Native Sources for the Early History of the Slavic Churcl, Harvard Slavic Studies II, 1954.
Jelié L., Duvanjski sobor, Vjesnik Hrvat. arheol. društva, n. s. X, 1908—1909. J upečen K. (—PaflOHEb J.), Mcmopun Coôa, Beograd 1952.
Kaindl R. F., Studien zu den ungarischen Geschichtsquellen, Archiv f. österr. Gesch. 81, 91,. 1894, 1902.
Klebel E., Eine neuaufgefundene Salzburger Geschichtsquelle, Mitt. d. Ges. f. Salzb. Landeskunde LXI, 1921.
Klebel E., Die Ostgrenze des karohngischen Reiches, Jahrb. f. Landeskunde von Niederösterreich,.
N. F. XXI, 1928; dále in: Die Entstehung des deutschen Reiches, Darmstadt 1955. Kollautz A., Die Awaren, Saecuhim V, 1954.
Koller H., Der „mons Comagenus", Mitt. d. Inst. d. österr. Geschiehtsf. 71, 1963. Koller H., Die Awarenkriege Karls des Großen, Mitt. d. österr. Arbeitsgem. f. Ur- u. Frühgeschichte XV, 1964.
Kosáry D., Bevezetés a Magyar torténelem forrasaiba és irodalmába I., Budapest 1951.
Kos M., O bolgarskem knezu Alcioku in slovenskem knezu Valuku, Šišicev zborník, Zagreb 1929.
Kos M., K historii kniežatá Pribinu a jeho doby, in: Ríša velkomoravská, Bratislava 19352.
Kovács E., Magyar-cseh torténelmi kapcsolatok, Budapest 1952.
Kovács E., (—Novotný J.), Maďaři a my, Praha 1959.
Králík O., Privilegium, Moraviensis eeclesiae, Byzantinoslavica 21, 1960.
Kučera M., Slováci i Poliaci v minulosti, Sbor. fil. fak. Univ. Komen. XII—XIII, 1961—1962.. Kučera M., Vývoj solného monopolu na Slovensku v staršom stredoveku, Sbor. ŕií. fak. Univ.
Komen. XV, 1964. Labuda G., Studia nad poezatkami paňstwa polskiego, Poznaň 1946. Labuda G., Pierwsze pahstwo slowianskie — Paústwo Samona, Poznaň 1949. Labuda G., Patřili Slované korutanstí k říši Samově?, ČČH 48—49, 1949. Labuda G., Wogastis-Burg, Slávia Antiqua II, 1949—1950.
Labuda G., Polska, Czechy, Niemcy i zwiazek Wiělecki w ivieku X., Fragmenty dzíejów Siowían-
szczyzny zachodniej I, Poznaň 1960. Labuda G., Útrata Moraw przes paústwo polskie w XI. w., Stud. z dziejów pol. i czeehosl.1,1960. Labuda G., O rzekomej utracie Krakowa przes Czechów w roku 999, Slávia Occidentalis 20,1960. Lanckoroňska K., Studies on the Roman-Slavonic Rite in Poland, Roma 1961. Lehr W., Pilgrim von Passau und die Lorcher Fälschungen, Berlin 1909.
Lhotský A., Quellenkunde zur mittelalterlichen Geschichte, Österreichs MIÖGf, Egb. XIX, Graz—Köln 1963.
Löwe H., Der Streit um Methodius. Quellen zu den nationalkirchlichen Bestrebungen in Mähren.
und Pannonien im 9. Jh., Köln 1948. Lowmiariski H., PoczqAki Palski I—IL, Warszawa 1963. Lüttich R., Ungarnzüge in Europa im 10. Jh., Hist. Studien 84, 1910. Macartney C. A., The Magyars in the 9th Cent., Cambridge 1930.
COMMENTARII ET DISPUTATIONES
383 ;
Macartney C. A., Pasena Romanorum, Századok 74, 1940.
Macartney C. A., The Mediemi Hungarian Historians. A Critical and Analytical Guide, Cambridge 1953.
Macartney C. A., The Hungarian National Chronicle, Medievalia et Humanistica XVI, 1964.. Macartney C. A., Studies on the early Hungarian historical sources, Budapest 1940.. Macůrek J., Dějiny Madarů a uherského státu, Praha 1934. Macůrek J., Dějepisectví evropského východu, Praha 1946.
Macůrek J., La mission byzantine en Moravic au cours des années 863—885 et la portée de son heritage dans ľhistoire de nos pays et de VEurope, in: Magna Moravia, Opera Univ. Purk. Brun. 102, Praha 1965.
Magna Moravia, Opera Univ. Purk. Brun. 102, Praha 1965.
Magyarország törtenete 1/1. Magyarország törtenete a koraí és virágzo feudilizmus korszakában, Budapest 1957.
Mal J., Probleme aus der Frühgeschichte der Slowenen, Ljubljana 1939.
Marezali H., Ungarns Geschichtsquellen im Zeitalter der Arpaden, Berlin 1882.
Mayer Th., Zu Fredegars Bericht über Slawen, Mitt. d. Inst. f. österr. Geschichtsforschung.
Ergbd. IL, 1929. Melich J., Swantopulk, Magyar Nyelv XVIII, 1922. Melich J., A hongoglaláskori Magyarország, Budapest 1925—1929. Melich J., Bolgárok és szlávok, Magyar Nyelv XVII, 1921.
Melik V., Vprašanje bitke pri Ljubljani v dobi madžarskih nápadov, Zgodov. čas. VI—VII, 1952—1953.
Mikkola J. J., Samo und sein Reich, Archiv f. slaw. Phil. 42, 1929.
Mitscha-Märheim H., Oberleis, Niederleis von der Urzeit zum Mittelalter, Jahrb. f. Landeskunde
von Niederösterreich 32, 1955/1956. Mitteis H., Der Staat des hohen Mittelalters. Grundlinien einer vergleichenden Verfassungs-
gesehiehte des Lehnzeitalters, Weimar 1948. Molnár E., A magyar társadálom törtenete oskortól áz Árpádkorig, Budapest 1949. Moravesik Gy., Zur Geschichte der Onoguren, Ungarische Jahrbücher 10, 1930. Moravcsik Gy., Byzantine Christianity and the Magyars in the first Period of the Migration,
Amer. Slav, and East Europ. Review 5, 1948. Niederle L., Slovanské starožitnosti, I—IV., Praha 1901—1924. Niederle L., Avaři a Slované, Obzor praehist. 9, 1930—1935.
Hhkojibckhh H. K., K eonpocy o cjiedax Mopaeo-nemcKoeo ejiusmua na jiumeparnypHbix na.MamHUKax doMomojibCKoä snoxu, BecTHHK AH CCCP, No. 8—9, 6—18.
Hhkojilckhíí H. K., Hoeecmb epeMenubix Jiem nan uciuohhuk djia ucmopuu Havajibuoeo nepuoda pyccnoů nucbMennocmu u K-yjibmypu, K Bonpocy 0 ßpeBHeHmeM pyccKOM JieTO-rmcaHHH, Bun. nepBtin I—IX, CôopHHK no pyccKOMy H3HKy h cnOBecHOCTH II/1, 1930.
Novotný V., České dějiny I/l, 2, Praha 1912, 1913.
Oettinger K., Das Werden Wiens, Wien 1951.
Ostrogorsky G., Geschichte des byzantinischen Staates, München 1952. Pais D., Magyar Anonymus, Budapest 1926.
Pekař J., Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians, Praha 1906. IlepBOji^b Vi. O., Cjiaenne, ux esauMHbie omnouienun u censu I—III, BapmaBa 1886—1893. IleTpOB H, noKp-bcmeane na 6-bJieapume, HcTopaiecKH npernefl XXI, 1965. Pirchegger H., Karantanien und Unterpannonien zur Karolingerzeit, Mitt. d. Inst. f. österr.
Geschichtsforschung 33, 1912. Potthast A., Wegweiser durch die Geschichtswerke des europäischen Mittelalters bis 1500, T. 1—2,
Berlin 1896;
Repertorium fontium historiae medii aevi primum ab Augusto Potthast digestum nunc eura collegii historicorum e pluribus nationibus emendatmm et auetum, I. series collectionum, Romae 1962.
Potkanski K., Krakow przed Piastami, Rozpr. Pol. Akad. Um. 1898.
Poulík J., Staří Moravané budují svůj stát, Gottwaldov 1960.
Poulík J., Dvě velkomoravské rotundy v Mikulčicích, Praha 1963.
Poulík J., Archeologické výzkumy a Velká Morava, Archeolog, rozhledy XV/5, 1963.
Preidel H., Die Anfänge der slawischen Besiedlung Böhmens und Mährens L, Gräfelfing 1954.
Ratkoš P., Velkomoravská ríša, Dejiny Slovenska I, Bratislava 1961.
Ratkoš P., K otázke hranie Velkej Moravy a Bulharska, Hist. čas. III, 1955.
Ratkoš P., Východné oblasti Velkej Moravy a starí Madari, Konf. o Veľkej Morave a byzantskej
misii, Brno—Nitra 1963; Die großmährischen Slawen und Altmagyaren, in: Das Grofimährisehe
Reich, Praha 1966.
384
COMMENTA-F.il ET DISPÜTATIONES
Ratkoš P., Pramene k dejinám Veľkej Moravy (Na vydanie pripravil P. Ratkoš). Bratislava 1964.
Ratkoš P., Podmanenie Slovenska Maďarmi, in: 0 počiatkoch slovenských dejín, Bratislava 1965; La conqétde de la Slovaquie par les Magyars, Studia Historica Slovaca III, 1965.
Richter V., Podivín, Zekirkostel a Slivnice, Sbor. fil. fak. lak. BITE 2, 1958.
Richter V., Les „basiliques" grand-moraves, Sbor. fil. fak. BUB 10, 1965.
Semkowicz W., Geograficzne podstawy Polski Chrobrego, Kwart, Hist. 39, 1925.
Schaf f ran E., Hunnen und Awaren in Lonauraum, in: P. Altheim, Geschichte der Hunnen V, 1962.
Scheiding-Wulkopf J., Lehnsrechtliche Beziehungen der fränkisch-deutschen Könige zu anderen
Staaten vom 9. bis zum Ende des 12. Jh., Marburg 1948. Schramm P. E., Die Krönung in Deutschland bis zum Beginn des salischen Hauses, Zeitschrift
d. Savigny-St. f. Rechtsgesch., KA 55, 1935. Schramm P. E., Ordines der mittelalterlichen Kaiserkrönung, Archiv f. Urkundenforsehung X,
1935.
Schwarz H., Wcgastisburg, Sudeta IV, 1928.
Siedlung und Verfassung der Slawen zwischen Elbe, Saale und Oder, Glessen 1980. Sieklicki J., Quidam Priwina, Slavia Oceidentalis 22, 1962. Soluňští bratři, Praha 1962; Sancti Cyrillus et Methodius, Praha 1963.
Stanislav J., Slovanskí apoštóli Cyril a Metod a ich činnosť vo Veľkomoravskej ríši, Bratislava 1945.
Stanislav J., Životy slovanských apoštolov Cyrila a Metoda v legendách a listoch, Martin 1950. Szöke B., Ober Beziehungen Moraviens zu dem Donaugebiet in der Spätawarenzeit, Studia Slavica 6, 1960.
IHaxMaTOB A.A., Cnasanue o npe^oMenuu khuz na eMeencnuú x3biK, Zborník u slávu
y. Jagiéa, Berlin 1908. Šimek E., Devin, Pam. archeolog. 32, 1920—1921. Šišié F., Geschichte der Kroaten I, Zagreb 1917. Šwiety Wojciech 997—1947, Gniezdno 1947.
Tibenský J., Veľkomoravská a cyrilometodejská tradícia v živote slovenskej feudálnej národnosti,
in: Velká Morava a naša doba, Bratislava 1963. Tóth Z. L, Tuhutum et Gelou, Századok 79—80, 1945—1946. Třeštík D., Kosmas a Regino, ČsČH VIII, 1960. Turek R., Kmenová území v oechách, Čas. Nár. musea 131, 1952. Turek R., Die frühmittelalterlichen Stämmegebiete in Böhmen, Praha 1957. Turek R.-, Zemepisné oblasti Čech v dobé hradištní, Vznik a počátky Slovanů III, 1960. Turek R., Cechy na úsvite dějin, Praha 1963.
Uhlirz K., Die Urkundenfälschungen zu Passau im 10. Jh., Mitt. d. Inst. f. österr. Geschiehtsf. 3, 1882.
Ullmann W., Die Machtstellung des Papsttums im Mittelalter, Graz—Wien—Köln 1960. Vach M., K ethnicbým a politickým vztahům staré Moravy a severní Panonie, Sborník historický X,
1962.
Vancsa M., Geschichte Nieder- und Oberösterreichs I, Gotha 1903. Vaněček V., Prvních tisíc let, Praha 1949.
Vaněček V., Stát Moravanů, Velkomoravská říše, in: Velká Morava •— tisíciletá tradice státu a kultury, Praha 1963.
Vaněček V., Souvislost Velké Moravy se slovanským svazem Sámovým?, Právně histor. studie 9,
1963.
Vašica J., Metodějův překlad nomokanonu, Slavia 24, 1955. Večerka R.„ Slovanské počátky české knižní vzdělanosti, Praha 1963. Vernadsky G,, The Beginnings of the Gzech State, Byzantion 17, 1944.
Vernadsky G., Great Moravia and White Chorvatia, Journal of the Amer. Orient. Soc. 65, 1945.
Vrátný K., Helmolda kněze buzovského Slovanská kronika, Praha 1947.
Wattenbach W.—Holtzmann R., Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter — Deutsche Kaiserzeit, Berlin 1938.
Wattenbach W.—Levíson W., Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter; I., Weimar 1952, II. Herausg. H. Löwe, Weimar 1953, III. Herausg. H. Löwe, Weimar 1957, IV. Herausg. H. Löwe, Weimar 1963, Die Rechtsquellen, Herausg. R. Buchner, Weimar 1953.
Wegener W., Böhmen und, Mähren und das Reich im Hochmittelalter, Köln—Graz 1954.
Weingart M., Pribina, Koceľ a Nitra v zrkadle prameňov doby cyrilometodejskej, in: Ríša veľkomoravská, Bratislava 19352.
COMMENTA-R'II ET DISPÜTATIONES
385
Widajewicz J., Prohor i Prokulf, najdawniejszy biskupy krakowscy, Nasza Przeszlosč Tv
1948. ,    . .
Zástěrová B., Hlavní problémy z počátků dějin slovanských národů, Vznik a počátky Slovanů I
1956.
Zástěrová B., Avaři a Dulebové ve svědectví Pověsti vremennych let, Vznik a počátky Slovanů III
1960. -Zástěrová B., Avaři a Slované, Vznik a počátky Slovanů II, 1958.
Zathey J., O kilku przepadlych zábytkach rekopišmiennych Biblioteki Narodowej w Warszawie,
Studia z dziejów kultury polskiej, Warszawa 1949. 3jiaTapcKH B. H., Mcmopím na 6"bjieapcKama d-bpxaea npes cpednume eemse 1/4, 2,
Co$hh 1918, 1927.
3jiarapcKH B. H.,  Velká Morava a Bulharsko v IX. storočí, in: Ríša velkomoravská, Bratislava 19352.
Zöllner E., Die politische Stellung der Völker im Frankenreich, Wien 1950. Zöllner E., Rugier oder Russen in der Raffelsteltner Zollordnung, Mitt. d. Inst. f. österr. Geschiehtsf. 60, 1952.
Zöllner E., Die Lorcher Tradition im Wandel der Jahrhunderte, Mitt. d. Inst. f. österr. Geschiehtsf. 71, 1963.
25 Prameny
386
387
Obsah — Hoe volumine continentur
Praefatio . . '............................ g
Předmluva   ............................. 7'
Úvod k I. svazku..........................15
Chronioarum quae dieuritur Fredegarii Scholastici libri..........19
Annales sancti Amandi........................28
Annales Guelferbytani........................29
Armales Alamanniei.........................3 X
Armales Flaviniacenses........................34
Annales regni Francorum.......................35
Annales Mettenses priores......................53
Annales Tiliani ...........................58
Chronicon Moissiacense ........................60
Annales Sithienses . :........................62
Annales Maximiniani    ........................(53
Nithardi Historiarum libri ......................65
Annales Xantenses ..........................66
Annales Bertiniani..........................70
Erehanberti Breviarium regum Francorum...............8X
Francorum regum História _......................34
Annales Fuldenses . . . .'......................35
Annales sancti Emmerammi Ratisponensis minores...........130
Annales Iuvavenses maximi.....................131
Reginonis abbatis-Prumiensis Chronicon   . :.............. 132
Annales Laubacenses    . :......................141
Annales Weingartenses........................] 42
Annales Sangallenses maiores.........1............143
Ajmales Einsidlenses.........................X 44
Liudprandi episcopi Cremonensis Antapodosis..............145
Widukindi monachi Corbeiensis Rerum gestarum Saxonicarum libri.....148
Annales Lobienses..........................150
Annales Hildesheimenses.......................151
Annales Quedlinburgenses ......................152
Annales Weissemburgenses......................I53
Annales Ottenburani.........................154
Thietmari Merseburgensis episcopi Chronicon..............I.55
Annales Altahenses maiores......................158
Petri Bibliothecarii História Francorum abbreviata............159
Chronicon Suevicum universale....................160
Herimanni Augiensis Chronicon....................161
Magistri Adam Bremensis Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum  . . . 171
Annales Lamberti..........................I73
Mariáni Scotti Chronicon .'......................175 '
Annales Pragenses..........................176
Chronicon Vedastinum........................177
Bernoldi Chronicon .........................179
Annales Mettenses posteriores.....................180
Annales Yburgenses.........................183
Chronicon Hungarico — Polonicum......                      . •.......... 184
Sigiberti Gemblacerisis Chronica........... 186
Galli.Chronieon................•....... iao
Povesť vremennych let........................ 190
O přeloženu knig.........................                                                                               . 198
Chronologičeskaja staťja Kirika.................... 19»
Cosmae Pragensis Chronica Bohemorum ................ 200
Ekkehardi Chronicon universale.................... ^04
Chronicon Epternacense breve ..........•......... ^07
Annales Mellicenses .........•.........,.......
Annales Admuntenses......................• ;™
Historia regum Francorum monasterii s. Dionysn............ ^10
P. Magistři, qui Anonymus dicitur, Gesta Hungarorum ......... 211
Presbyteři Diocleatis Regnum Solavorum................ 238
Annalista Saxo..........'.........                            ........ ^4b .
Annales Gradicenses.........................
Helmoldi Presbyteři Chronica Slavorum ................
Annales sancti Rudberti Salisburgenses................. *™
Annales Magdeburgenses....................... £J™
Chronica collecta a Magno Presbytero..................
Annales ducum Bavariae  .'...................... £«y
Rogeri de Wendover Chronica......................
Annales Stadenses auctore Alberto...............■. ■ •  • ^
Simonis de Keza Gesta Hungarorum.................. |°j>
Annales sancti Trudperti.......................
Chronicon imperatorum et pontificum Bavaricum............ ^09
Auctarium Ekkehardi Altahense...........■ .•......' i"\
Auctarium Cremifanense.......................
Daümüova kronika........................ ^}JL
Annales Osterhovenses ....................... j'1
Bernardi Cremifanensis Historiae ...................
Auctarium Garstense ........................ £^ J
Chronici Hungarici compositio saeculi XIV...............
Chronicon Posoniense ........................ *™
Chronicon Henrici de Mügeln germanice conscriptum........... ^sm
Chronicon rhythmicum Henrici de Mügeln ...........s' '  '  ' iru
Catalogi episcoporum Cracoviensium.......■......■ ■ ■  • j|U4
Cronica Frzibiconis dicti Pulkava................... f>'
Annales Bohemici............................ All
Auctarium Mellicense ........................ * j£
Granum catalogi praesulum Moraviae................ ;ji4
Chronicon Monacense ........................
Rocznik Traski   . ,.......................... 319
Rooznik Kjasiňskieh . ■........................
Aeneas Sylvius Piccolomini Historia Bohemica ............. Mi
loannis Dlugossi seu Longini Historia Polonica    . . ...........
Johannis de Thurócz Chronica Hungarorum .............. «27
Petri Ransani Epitome rerum Hungaricorum.............. Sil
Antonü Bonfmii Rerum Hungaricarum quinque libns XLV comprehensae .  . ÓAZ
Excerpta Aventini ex Annalibus Iuvavensibus antiquis derivati...... 33o
loannis Aventini Annales Boiorum .................. 338
077
Sbírky pramenu.....i.........•.........' ' q7Q
Hlavní literatura .......................... 'J
MAGNA MORAVIA
MAGNAE MOEAVIAE FONT ES HISTORICI I
K vydání připravili: Dagmar Bartoňková, Lubomír Havlík, Zdeněk Masařík, Radoslav Večerka Vydala Universita J. E. Purkyně — filosofická fakulta v Brně ve Státním pedagogickém
nakladatelství, n. p., Praha
Publikace č. 64-118
Vedoucí redaktor: prof. dr. Radislav Hošek Tajemník redakce: doc. Karel Palaš
Redakční rada: P. Hejl, R.. Hošek, J. Hrabák, D. Jeřábek, P. Jordán, F. Kalousek, A. Kutal, A. Lamprecht, P. Loula, J. Ludvíkovský, J. Macháček, P. Mainuš, O. Novák, K Palaš, J. Racek, K. Štěpanik, L. Tošenovský, L. Zatočil, A. Závodský
K tisku doporučili: doe. dr. František Hejl a prof. dr. Jaroslav Ludvíkovský Obálku navrhl: B. Lacina Technická redaktorka: M. Turjanská
Spisy University J. E. Purkyně v Brně — filosofická fakulta, sv. 104. Vyšlo v červnu 1966 Z nové sazby písmem Modern vytiskl TISK, knižní výroba, n. p., Brno, provoz 1. Formát papíru 70x100 cm. AA 28,05, VA 28,95. Q-20*61592. Tematická skupina a podskupina 02/58.
Náklad 600 výtisků. Vydání 1. Cena brožovaného výtisku Kčs 34,00
14-572-66   Kčs 34,00
Publications of the Philosophical Faculty, Purkyně University of Brno, vol. 102. Published by Státní pedagogické nakladatelství, Prague, 1965, pp. 639, illustrated supplement.
This volume, edited by Professor Josef Macůrek, D.Sc, contains the results of research in archeology, history, art history, literary history, linguistics and the history of music. The studies contained in the volume deal with all aspects of Great Moravia, its material culture as well as the heritage it bequeathed in culture, politics, language and literature to Czechoslovak and European history. The studies are written in various languages (English, French, German and Russian) with a Czech summary.
Orders from abroad should be addressed to Knižní velkoobchod, Praha 1, Nové Město, Opatovická 18, Czechoslovakia.
Correspondence relating to exchange should be addressed to the Assistant Editor, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, Brno, Arna Nováka 1, Czechoslovakia.