Sousloví volný čas není – překvapivě – příliš staré – vzniklo až v kontextu průmyslové revoluce a změny organizace práce. Do té doby měli lidé času, přes náročné pracovní podmínky například v zemědělství, relativně hodně a současně byl spojován s delšími časovými úseky na odpočinek, například formou poutí (léto) nebo omezení pracovního času (zima). Průmyslová revoluce zavedla možnost pracovat celý rok i celý den v podstatě bez omezení, což vedlo k nutnosti nově formulovat a koncipovat způsob uspořádávání času. Aristoteles říká, že člověka dělá člověkem schopnost svobodně nakládat se svým časem. Tato otázka je tak bytostně antropologická – do jaké míry jsme stále lidmi a do jaké se z nás stává homo faber nebo „lidský zdroj“?

Digitální technologie v tomto ohledu přinesly dvě pozoruhodné revoluce, kterým je třeba věnovat pozornost a které proměnily způsob uspořádání volného času a práce v kontextu post-industriální společnosti.

První je otázka, co to volný čas vlastně je. Tradiční vymezení říká, že volný čas je čas, ve kterém se nevěnujeme práci, škole nebo jiným povinnostem, ve kterém sami se sebou můžeme, v určitém ohledu zacházet svobodně. Anglické sousloví „leisure is pleasure“ ukazuje, že volný čas je něčím, co nám přináší potěšení.  jako takové. Zatímco v industriální společnosti je typické to, že práce a volný čas jsou jasně ohraničené pracovní dobou a že nástroje pro práci se nevyužívají ve volném čase (takto jsou stále koncipována i legislativní pravidla), tak současná společnost je jiná. Je běžné večer otevřít počítač a odpovědět na pár zpráv, něco odkliknout z mobilního telefonu nebo mít call z dovolené. Dokonce někdy můžeme tuto flexibilitu chápat jako benefit.

Výsledkem je, že zmizel prostor skutečného volna, času bez práce určeného pro odpočinek. Jsme neustále online, protože flexibilita a rychlost jsou klíčové kompetence pro přežití v 21. století. V evropském kontextu se tak hovoří o právu na odpojení, které by mělo garantovat právo zaměstnanců nebýt připojen v rámci svého volna. Proti sobě tak stojí fenomény práce z domova, časové flexibility a možností práce na dálku s tím, že lidé ztrácejí schopnost a možnost odpočívat, což se projevuje na jejich zdraví, motivaci nebo vyhoření.

Právě rozmazávání hranic mezi prací a zábavou, mezi volnem a časem práce, představuje jeden z klíčových aspektů, se kterým se digital wellbeing musí vypořádat. Podlehnout mu je totiž stejně snadné, jako si oblíbit sladkosti – a stejně jako u sladkostí i zde trvá často velice dlouho, než člověka doženou druhotné efekty spojené s tím, že nedokážeme odpočívat.

S tím souvisí druhá důležitá revoluce. Solowův paradox neboli paradox produktivity byl poprvé popsán v roce 1987. Robertu Solowovi je připisován výrok: „Věk počítačů můžete vidět všude, jen ne ve statistikách produktivity.“ Odkazuje k situaci na přelomu 70. a 80. let, kdy došlo – podle některých měření – k masivnímu rozšíření technologií a relativní stagnaci produktivity. Vysvětlení může být více, ale v kontextu našeho kurzu bychom rádi zmínili dvě: 1) Stále nové technologie vyžadují neustále nové učení se, které odčerpává čas a další zdroje zaměstnancům. Z toho plyne, že zavádění inovací může být prospěšné jen tehdy, když je prováděno správným způsobem v dobrý čas. Učit se s novým nástrojem před zkouškou nebo odevzdáním projektu není – většinou – nejproduktivnější nápad. 2) Technologie vyvolávají změny v chování, na které není snadné se adaptovat. Potřebujeme začít systematicky pracovat s konceptem rozvoje kompetence k trávení volného času.

Právě tento krok je podle našeho soudu zásadní – potřebujeme se naučit odpočívat, zdá se, že proměna světa, ve kterém žijeme, našeho pracovního prostředí i zábavy vede k takové proměně volného času, že potřebujeme najít způsoby, jakými si dokážeme odpočinout. Rozvoj kompetencí k volnému času těsně s wellbeingem – i tím digitálním – souvisí. Technologické změny transformují procesy práce, mění (jak zdůrazňuje Bauman) pevné hranice a nutí nás pohybovat se v tekuté modernitě, v prostoru, kde nic nefunguje tak, jako dříve.  Hledání strategií pro digitální wellbeing se tak stává základním předpokladem proto, abychom v této informatizované společnosti mohli jako lidé žít.