poznat poznání
Obr.l Korunování trním, Hieronymus Bosch, Museo del Prado, Madrid.
Velké pokušení
Na obrázku 1 obdivujeme malbu Korunování trním od mistra z města 's-Hertogenbosch, malíře známějšího pod jménem Hieronymus Bosch. Netradiční zobrazení korunovace trny zn* zorňuje výjev téměř v jedné jediné ploše, s velkymr hlavamr po stav. k spi než na jednu pašijovou epizodu obraz univerzální smysl ďábelského v kontrastu s královým nebeským uprostřed scény vyjadřuje nezměrnou trpehvost a smrre •
Naopakjeho trýznitelé nejsou ^^^SoL S* zpodobněních a ostatně i na obrazech' ^ ^ho.tedy jako nadpozemské postavy jez ^ se
Vuštějí násilí; rvouce mu vlasy a zraňujíce telo. Kmto * objevují jako čtyři lidské typy, které ve středověkem chápan osnovaly celkoľé vidění lidstva. Každý z nich je r ve srovnám !všeobsáhlostí a trpělivostí Kristova výrazu mocným pokusemm. JS0U to čtyři tváře odcizení a ztráty vnitrní vyrovnanosti.
STROM POZNÁNÍ
Při pohledu na tato pokušení je toho mnoho k přemítání a k myšlení. Pro nás, kdo začínáme dlouhou pouť touto knihou je však zvlášť důležitá postava dole vpravo. Drží Ježíše za roucho. Stah* ho k zemi. Brání mu, omezuje jeho svobodu a snaží se upoutat Ježíšův pohled. Tato postava jako by mu říkala: „Poslouchej, ja přece vím, co říkám. .."Je to pokušení jistoty.
Máme tendenci žít ve světě jistoty, ve světě nesporné percepční pevnosti, v němž je naše přesvědčení důkazem toho, že věci jsou a dějí se toliko tak, jak je vidíme, a že to, co je pro nás pravda, nemůže mít jinou alternativu. Je to náš každodenní stav, povaha naší kultury, náš běžný způsob být lidmi.
Ale celou tuto knihu lze chápat jako pobídnutí k tomu, abychom zanechali svého zvyku upadat v pokušení jistoty. Je to nutné hned ze dvou důvodů. Na jedné straně proto, že pokud čtenář neodloží své jistoty, nebudeme tu moci sdělit nic, co by se mohlo do jeho zkušenosti vtělit jako skutečné porozumění jevu poznání. A na straně druhé proto, že tato kniha hodlá zevrubným studiem fenoménu poznání a našeho jednání, které z něj vyplývá, ukázat,^ žeyícaždá kognitivní zkušenost se poznávajícjho^loq^ ^        Í-A^jehojžiojb^ každá na jistotách/
založená zkušenost projevem naší individuální slepoty ke kognitivním aktům druhých; je to samota, jejíž hranice - jak uvidíme později - lze překročit jedině ve světě, který vytváříme spolu s druhými.
Překvapení oka
Ničemu z toho, o čem budeme psát, čtenář neporozumí opravdu do důsledku, pokud nebude cítit, že je přímo osloven a že má s tím, co zde budeme tvrdit, osobní a přímou zkušenost, která přesahuje hranice obyčejného popisu.
Proto si místo dlouhého řečnění o tom, jak rychle se zdánlivá neotřesitelnost našeho zkušenostního světa stává podezřelou,
POZNAT POZNÁNÍ
Obr. 2 Pokus se slepou skvrnou.
^ V^me*li se na ni zblízka, předvedeme dva jednoduché experi-ty Obě situace jsou součástí naší každodenní vizuální zkušenosti. ^zki^111 ^k^" nadívejte se upřeně na křížek nakreslený na ob-Vzdá] ^a^rWte S1 přitom levé oko a stránku nastavte od očí do čerUý Přibližně čtyřiceti centimetrů. Budete pozorovat, že 0 > jehož -velikost zdaleka není zanedbatelná, najednou
13
STROM POZNÁNÍ
>e také
zmizí. Zkuste trochu pootočit stránku nebo druhé ok jímavé obkresht obrázek na jiný list papíru a posLpn-  "C z* zvětšovat, dokud nezjistíte, jaká je maximální velikost 6 ř ^ b°d \ A to není zdaleka vše. Otočte stranu s obrázkem takP k ^ mizí-t B dostal na místo, kde se předtím nacházel bod A a'   ^ ^ opakujte. Co se stalo s přímkou, která protíná bod?' ^°Z°rování
Tutéž situaci lze ve skutečnosti pozorovat i bez kreslení pír, a to tak, že křížek a bod jednoduše nahradíme vlastními * T Prst vypadá, jako by byl uříznutý. Zkuste to! Mimochodem,1 tento experiment se stal slavným poté, co jej Edme Mariotte, učenec na dvoře jednoho z francouzských Ludvíků, předvedl králi, který tak mohl uzřít své poddané bez hlavy ještě předtím, než vydal příkaz katovi, aby j e sťal.
Běžně přijímaným vysvědením tohoto jevu je, že obrázek bodu (nebo prstu či Ludvíkova poddaného) v této určité poloze dopadá na oblast sítnice, z níž vychází C^3 optický nerv5. Proto tato část sítnice není citlivá na světio a je také příhodně nazývána slepou skvrnou. Co se ovšem při takovém vysvětlení zdůrazňuje jen velmi zřídka, je otázka, proč, když chodíme po světě, nevidíme pořád prázdné místo odpovídající velikosti? Naše vizuální zkušenost je totiž zkušeností kontinuálního prostoru. S výjimkou okamžiků, kdy provádíme podobné důmyslné manipulace, jako je ta práve předvedená, nebudeme tuto diskontinuitu vnímat, i když ve skutečnosti je tu přítomna neustále. Fascinující na experimentováni se slepou skvrnou je5 že vlastně nevidíme, že nevidíme.
Příklad druhý Vezměme dva zdroje světla, červený a bílý, a umístěme je jako na obrázku 3 (můžeme to provést napři tak, že z tvrdého papíru vytvoříme tubus o průměru žárovky a na místo filtru použijeme červený celofán). Do proudu světla vložme nějaký předmět, třeba vlastní ruku, a pozorujme stíny^které se pro mítají na zeď. Jeden ze stínů ruky je modrozelený! Čtenář muze
5    Pokaždé když čtenář narazí na symbol ruky, může si příslušnou definici termínu vy hledat v Hesláři na konci knihy (str. 236).
Obr. 3 Barevné stíny.
experimentovat dál svitné papíry nebo Dochází zde kj skvrny. Odkud se be vat, je bílá, červená zvyklí domnívat se se od nich odráží. \ zraku doléhá zelen však při tomto exj světia, zjistíme, že tečnosti neexistuje nýbrž pouze rozlí zkušenost je nicm Tento nádhem psán v roce 1672 ( prstu ve světle je v tvář tomuto a i PtaJí: „Budiž, ale kterou nám dává a definitivní. Ve s žádnou izol
POZNAT POZNÁNÍ
Obr. 3 Barevné stíny.
experimentovat dál a použít před zdroji světla různě barevné průsvitné papíry nebo může měnit intenzitu světla.
Dochází zde k jevu stejně překvapujícímu jako v případě slepé skvrny. Odkud se bere modrozelená barva, když jediné, co lze očekávat, je bílá, červená a směs bílé a červené, tedy odstíny růžové? Jsme zvyklí domnívat se, že barva je vlastností předmětů a svěda, které se od nich odráží. Vidím-li zelenou, musí to být proto, že k mému zraku doléhá zelené světlo, tedy světio určité C^= vlnové délky. Když však při tomto experimentu použijeme přístroj na měření složení světla, zjistíme, že ve stínu, který vidíme jako modrozelený, ve skutečnosti neexistuje převaha zelených nebo modrých vlnových délek, nýbrž pouze rozložení vlastní bílému světlu. Naše modrozelená zkušenost je nicméně pro každého z nás nepopiratelná.
Tento nádherný jev takzvaných barevných stínů byl poprvé popsán v roce 1672 Ottou von Guerickem, který si všiml, že stín jeho prstu ve světle jeho svícnu a vycházejícího slunce zmodrá. Tváří v ^ář tomuto a mnoha dalším podobným jevům se lidé obvykle PtaJí: „Budiž, ale jakou barvu to má doopravdyT Jako by odpověď, kter°u nám dává přístroj na měření vlnové délky, měla být jediná * definitivní. Ve skutečnosti nám tento jednoduchý pokus nepood-žádnou izolovanou situaci, kterou by bylo možné označit - j ak
15
se také často děje - za marginální či iluzorní. Naše zkušenost světem barevných předmětů je totiž doslova a do písmene nezávi ^ na složení světelných vlnových délek doléhajících k nám z každé^ výjevu, na nějž se díváme. Odnesu-li pomeranč z bytu na dvůr jeh° barva bude pořád vypadat stejně, avšak uvnitř byl osvětlený třeba zářivkovým svědem, které obsahuje velké množství takzvaných modrých (čili krátkých) vlnových délek, zatímco venku je vystaven slunci, jež vyzařuje převahu takzvaných červených (dlouhých) vlnových délek. Neexistuje způsob, který by nám umožňoval určit spojitost mezi ohromující stálostí barev, v nichž vidíme předměty vnějšího světa, a světlem, které z nich vychází. Není jednoduché vysvětlit, jak barvy vidíme, a nemůžeme se tím na tomto místě zabývat do všech podrobností. Zásadní však je, abychom se přestali domnívat, že barva předmětů, jež vidíme, je určována vlastnostmi svěda, které k nám od předmětů dopadá. Musíme se naopak soustředit na to, abychom pochopili, že zkušenost určité barvy odpovídá specifické konfiguraci stavů aktivity v nervovém systému, kterou určuje struktura tohoto systému. Je totiž možné demonstrovat, i když na tomto místě od toho upustíme, že vzhledem k tomu, že tyto stavy neuronové aktivity (jako například modrozelené vidění) mohou být spuštěny celou řadou různých světelných konfigurací, které působí jako perturbace6 (například těmi, které umožňují vidět barevné stíny), lze naše názvosloví barev uvést do vzájemného vztahu se stavy neuronové aktivity, avšak nikoli s vlnovými délkami. To, jaké konkrétní stavy neuronové aktivity různé perturbace
rou
u každého je a nikoli vlastnostmi
spouští, je
Německý překladatel, systemický terapeut a rovněž autor doslovu Kurt Ludewig zde podotýká: Autory používaný španělský výraz perturbación (angl. perturbation, něm. Perturbation) označuje (na rozdíl od slova disturbación, které má spíše negativní přídech) změny stavu ve struktuře nějakého systému, které jsou spouštěny (španělsky gatillar, angl. trigger, něm. auslôsen, tedy nikoli způsobeny) změnami v jejich prostředí-Překlad tohoto pojmu slovem „narušení" nebo „rušivý vliv" je problematický, protože tyto výrazy bývají spojovány s kauzalitou a navíc jsou negativní. Proto jsou v souladu s F. Varelou v dalším textu užívány podstatné jméno „perturbace" a sloveso „pert^' bovat" - pozn. red.
Výše uvedené platí ; nosti (pohyb, textura, tv percepční modalitu. Mc nám trefně odhalují, že něčeho (třeba prostoru vlastní struktury. Na toi s předcházejícím pozo tyto experimenty zkusi nabytou zkušeností, kt chybnilajehop^
Tyto zkušenosti a i dru obsahují esenciáln do jaké míry je naše struktuře. Nevidíme „\ svém zorném poli. Ne< ve svém chromatickéi (jak se vynasnažíme n; jakém světě nacházím jakým tento svět poz to, že nemůžeme odd a společenského - od věci tak zřejmé a tak 1
Velká ostuda
V zoologické zahradí ^lášť věnovaný prir *et si spokojené šiím Starého i Nového s statná klec vzadu, oc piI11e, můžeme si pře
16
POZNAT POZNÁNÍ
ústí, je u každého jedince určováno jeho individuální struktu-SP    nijcoli vlastnostmi perturbačního faktoru. r°UVyše uvedené platí pro všechny rozměry naší vizuální zkuše-osti (pohyb, textura, tvar a další), stejně jako pro kteroukoli jinou n^.cepční modalitu. Mohli bychom zmínit podobné příklady, které nám trefně odhalují, že vše, co jsme považovali za obyčejný vjem něčeho (třeba prostoru či barvy), nese nesmazatelnou známku naší vlastní struktury. Na tomto místě se budeme muset spokojit pouze s předcházejícím pozorováním a spolehnout se na to, že čtenář tyto experimenty zkusil, a že tedy můžeme počítat s jeho čerstvě nabytou zkušeností, která - jak předpokládáme - dostatečně zpo-chybnilajeho přesvědčejií^jiěmž se domníval, žejeneotřesitelné
J^Tyto zkušenosti a mnohé další jim podobné totiž ve svém jádru obsahují esenciální chuť toho, co chceme sdělit. Ukazují nám. do jaké míry je naše zkušenost neoddělitelně připoutána k naší struktuře. Nevidíme „prostor" okolního světa, nýbrž žijeme jen ve svém zorném poli. Nevidíme „barvy" okolního světa, žijeme pouze ve svém chromatickém prostoru. Není nejmenšího sporu o tom (jak se vynasnažíme na stránkách této knihy poodkrýt), že se v nějakém světě nacházíme. Avšak podíváme-li se zblízka na způsob jakým tento svět poznáváme, vždy a nevyhnutelně narazíme na to, že nemůžeme oddělovat historii svého konání - biologického a společenského - od toho, jak se nám tento svět jeví. Někdy jsou věci tak zřejmé a tak blízko, že je nadmíru obtížné je postřehnout
velká ostuda
V zoologické zahradě v newyorském Bronxu se nachází pavilon ^lášť věnovaný primátům. Člověk v něm má možnost prohlí-gCt si pokojené šimpanze, gorily, gibbony a spoustu dalších opic
tareho i Nového světa. Velkou pozornost však budí i samo-p atná      vzadu, oddělená tlustými mřížemi. Když k ní přistou-
lme> můžeme si přečíst nápis „Nejnebezpečnější primát planety".
17
STROM POZNÁNÍ
A zahledíme-li se mezi mříže, s překvapením spatříme Popisek dovysvětlí, že člověk sprovodil ze světa víc druh^1 ^ rýkoli jiný známý živočich. Z pozorovatelů se stáváme   ^ ^ nými (námi samými). Co ale vidíme? P0z°rova-Chvíle reflexe před zrcadlem bývá vždy velmi zvláštním oka mžikem. Je to chvíle, při níž si můžeme o sobě samých uvědom" věci, které jinak spatřit nelze. Je to, jako bychom odhalili slepou skvrnu na své vlastní struktuře, vyplnili prázdné místo, které zanechává, a rázem se zbavili slepoty. Reflexe je proces, jímž poznáváme jak poznáváme. Je to akt, při němž se obracíme sami k sobě, jediná příležitost, kterou máme k tomu, abychom odhalili vlastní slepotu a uvědomili se, jak je jistota poznání druhých stejně jako nás samých tak těžko překonatelná a tak chatrná.
Tomuto zvláštnímu stavu, při němž poznáváme, jak se poznává, se naše západní kultura tradičně vyhýbá. Je totiž soustředěna na akci, a nikoli na reflexi,
a proto náš osobní život obvykle bývá sám k sobě slepý. Jako by tu někde bylo jakési tabu, které říká: „Poznávat poznání se zapovídá. Nevědomost, jakými cestami se utváří náš zkušenostní svět, jenz je světem ležícím nám nejblíž, je vpravdě pohoršující. Ostudnosti jsou na světě spousty, avšak tato ignorance je jednou z nejhorších.
Možná že jedním z důvodů, proč se nechceme dotknout základu svého poznání, je náš poněkud závratný pocit, že se při tomto tématu pohybujeme v kruhu, neboť de facto používáme analytický nástroj k tomu, abychom analyzovali analytický nástroj. Je to jako kdyby \ chom chtěli, aby oko vidělo samo sebe. Na obrázku 4 je grafika niz°'
zemského umělce M. C. Eschera, kde je tato závrať zachycena velmi jasne y podobě rukou, které kreslí jedna druhou tak, že není zřejmá \ ja^ely tento proces vzniká. Která z nich je ta „opravdová" ruka?
POZNAT POZNÁNÍ
Obr. 4 Kreslící se ruce, M. C. Escher.
S naším záměrem je to podobné. Přestože, jak jsme viděli, procesy, které se účastní našich činností, našeho vývoje a našeho chování coby živých bytostí, zároveň vytvářejí naše poznání, klademe si za cíl zkoumat způsob, jakým poznáváme, tak, že na něj budeme nahlížet a budeme jej posuzovat právě pomocí oněch procesů. Nemáme však žádnou alternativu, neboť to, co děláme, je neodlučitelné od nasi zkušenosti světa se všemi jeho pravidelnostmi - jeho náměstími, Je*o dětmi i jeho atomovými válkami. O co se však můžeme poku-sit (a čtenář si to musí vzít jako své osobní předsevzetí), je, abychom si uvědomili, co všechno implikuje tento ustavičný souběh našeho Ví, našeho konání a našeho poznání, a současně dokázali odložit sv°u každodenní tendenci vtiskovat vlastní zkušenosti punc nezpo-^nitelnosti, jako by se jednalo o odraz absolutního světa.
19
STROM POZNÁNÍ
se Proto bud(
je
V základu všeho, co si zde budeme říkat neustálé vědomí toho, že jev poznání nelze'brát iak T* nach**t byla jen daná „fakta" či „věci", které člověk vnímá z l tak si je ukládá do hlavy. Zkušenost kterékoli „věci^a      *jen lidskou strukturou zvláštním způsobem validována a ^ ^* umožněna v popisu přítomná „věc". * tCprVe Jím j
Tato cirkularita, tato souvztažnost mezi akcí a zkušeností neodděHtelnost mezi určitým způsobem bytí a tím, jak se nám^ vyjevuje, nám dokládá, že svět se ztvárňuje7 v každém aktu^Z Na následujících stránkách bude tato vlastnost poznání nevyhnutelně jak problémem našeho bádání, tak jeho východiskem a vůdčí osou celého výkladu. Všechno to však můžeme shrnout aforismem: Každé konání je poznáváním a každé poznávání je konáním.
Když zde hovoříme o akci a zkušenosti, máme na mysli něco víc než pouze to, co se odehrává ve vztahu k světu, který nás obklopuje, tedy v rovině čistě „íyzické". Tato charakteristika lidské činnosti platí pro všechny rozměry našeho každodenního života. Zejména pro to, k čemu dochází mezi námi a čtenářem právě zde a právě v tomto okamžiku. A co se tedy mezi námi odehrává? Nacházíme se v oblasti jazyka, pracujeme s jazykem a pohybujeme se v něm skrze osobitou formu rozmlouvání v imaginárním dialogu. Každá reflexe včetně reflexe, jež se týká samé podstaty lidského poznání, se nutně odehrává v jazyce a skrze jazyk, který představuje náš příznačný způsob, jak být lidmi a konat jako lidé. Proto je jazyk také současně naším východiskem, naším poznávacím nástrojem i naším problémem. Je velmi důležité neztrácet ze zřetele, že cirkulárka mezi akcí a zkušeností platí také pro vše, co zde a teď spolu se čtenářem děláme. Uvědomovat si to bude mít klíčové důsledky, což ostatně čtenář zanedlouho sám uvidí. Nesmíme na to nikdy i&V0' menout. A proto si vše shrneme do druhého aforismu, na nějž hf í^di^iietbč knihy stále pamatovat: Vše řečené je řečené' někým-
-gen, které do cestmy převádíme jako „ztvárňovat" - pozn. překl. a re
Každá reflexe svět zt konkrétního jednotlřv Oba zmíněné afoi budou neustále připo Obvykle se na totc na svízel, omyl ä něc Proto se například tv „ve skutečnosti" žádná opak Tato charakteri: koli obtěžujícím zbyti palčivé jádro poznání tivního bytí, i kdyby t likož tyto kořeny, jak toto ztvárňování svět a v celém našem bytí. života člověka, kde je rencí. Neexistuje však co je lidské, a biolog: z jediného kusu a ve
Explanace
Náš cíl je tedy jasný. Ze* na univerzální p ztvárňování světa, zá
:protobuden
at'Jakob- acl>
POZNAT POZNÁNÍ
i
,veci
ty tam venku r" tam
jím je
USeností t tlm'jak se n at0
Poznaní newK
^odiskem ^ ' ^skemavúdčí
e hrnout aforisrnem: ,z7ť konáním.
máme ™ mysli něco « světu, který nás ob--harakterístika lidské každodenního života, a čtenářem právě zde mezi námi odehrává? zykem a pohybujeme imaginárním dialogu. podstaty lidského po-yk, který představuje ko lidé. Proto je j^yk Dznávacím nástrojem et ze zřetele, že cirkn-, co zde a teď spolu se klíčové důsledky, což
me na to nikdy ^P°' nějž by ■někým-
aforismu, na
e řečené je řečené* ^
na dlani ruky%angl.^r/' xňovat"-pozn.p«*i-
Klíčové aforismy knihy
„Každé konání je poznáváním a každé poznávání je konáním."
„Vše řečené je řečené někým,"
Každá reflexe svět ztvárňuje. A jako taková je lidským konáním konkrétního jednodivce na konkrétním místě.
Oba zmíněné aforismy by měly být jako dva majáky, jež nám budou neustále připomínat, odkud jsme vyšli a kam směřujeme.
Obvykle se na toto ztvárňování světa skrze poznání nahlíží jako na svízel, omyl či něco dosud nevysvědeného, jež je třeba vymýtit. Proto se například tvrdívá, že barevný stín je „optickou iluzí" a že „ve skutečnosti" žádná barva neexistuje. My však prohlašujeme pravý opak Tato charakteristika poznání je klíčem k jeho pochopení, a nikoli obtěžujícím zbytkem či překážkou. Ztvárňování světa tvoří samo palčivé jádro poznám. Je spjato s nejhlubšími kořeny našeho kognitivního bytí, i kdyby byla naše zkušenost jakkoli neotřesitelná. A jelikož tyto kořeny, jak uvidíme, sahají až k samé biologické podstatě, toto ztvárňování světa se projevuje ve všech aktech našeho konám a v celém našem bytí. A samozřejmě i ve všech konáních sociálního života člověka, kde je to očividné třeba v případě hodnot nebo preferenci. Neexistuje však diskontinuita mezi tím, co je společenské, tím, co je lidské, a biologickými kořeny obojího. Jev poznám je celistvě 2 jediného kusu a ve všech svých sférách spočívá na temže základu.
E*Planace
Ná
v
zet
ztvárň
as cíl je teH •
ít na    . ayjasný. Chceme zkoumat fenomén poznání a nahlí-ár* Univerzámí povahu „konání" v procesu poznávání, na toto sveta, zároveň jako na náš problém i naše východisko
21