Obsah Jiří Černý ÚVOD DO STUDIA JAZYKA Olomouc, 1998, 2008 Sazba a typografie Hynek Olchava Obálku navrhlo grafické studio BastArt Vytiskly Těšínské papírny, s.r.o. JIHOČESKÁ UNIVERZITA ^ČESKÝCH EUDE]OV CÍCH pedagogická fakulta ústřední knihovna *•* Rooseveltova 51, 779 00 Olomouc tel: 585 228 892, fax: 585 228 893 2. vydání Vydalo nakladatelství Rubico ISBN: 978-80-7346-093-8 Obsah Obsah...............•....................................................................5 PfiEDMLUVA.............................................................................. 9 Jak studovat tuto knížku..........................................................10 předmluva k novému vydaní.......................................................12 1.1 Jazyk a jeho funkce..................................................13 1.11 KomunikaCnI proces...........................................................13 1.12 Základní funkce dorozumívací (sdělovací)..............................14 1.13 Ostatní funkce.................................................................16 1.2 Jazykový vývoj..........................................................17 1.21 Vznik a vývoj jazyka..........................................................17 1.22 Fonetické změny.............................................................. 18 1.23 Vývoj gramatiky...............................................................23 1.24 Vývoj slovní zásoby..........................................................27 1.25 Príklady: norma, internacionalismy..................................... 35 1.26 Tendence diferenciační a integrační.....................................38 1.27 Vývoj jazyka u dítěte........................................................41 1.3 Mluvená a psaná podoba.............................................42 1.31 Rozdíly mezi mluveným a psaným jazykem...............................42 1.32 Vývoj písma.....................................................................44 1.33 Ortografie a pravopisné reformy.........................................47 1.4 Klasifikace jazyků....................................................48 1.41 Počet jazyků a jejich uživatelů...........................................48 1.42 Genetická klasifikace........................................................50 1.43 nostratická teorie...........................................................57 1.44 Typologická klasifikace.....................................................59 1.5 Systém a struktura jazyka..........................................63 1.51 Pojem struktury a systému.................................................63 1.52 Struktura slova (výrazu)...................................................63 1.53 Struktura vety................................................................64 1.6 Lingvistika, její vývoj a metody....................................65 1.61 Prehistorie.....................................................................65 1.62 Tzv. predvedecké obdob!....................................................65 1.63 Srovnávací a historická gramatika 19. století........................ 68 1.64 Strukturalismus............................................................-69 1.65 Moderní pomezní disciplíny................................................70 1.7 Dělení lingvistiky.....................................................72 1.71 Kritéria pro delení lingvistiky............................................72 1.72 Hlavní lingvistické disciplíny.............................................72 1.73 Další disciplíny................................................................73 L Úvod do stidfa. jazyka | 2.1 Fonetika.................................................................75 2.11 Vývoj fonetiky.................................................................75 2.12 Rozdelení fonetiky...........................................................76 2.13 Tzv. mluvtdla...................................,..............................77 2.14 Klasifikace samohlásek.......................................................80 2.15 Klasifikace souhlásek........................................................81 2.16 Slabika...........................................................................86 2.17 suprasegméntálnf prvky.....................................................88 2.18 Eufónie..........................................................................91 2.19 Experimentální metody a krize fonetiky................................92 2.2 fonologle...............................................................93 2.21 vzndí fonologie ...............................................................93 2.22 Hláska a foném................................................................94 2.23 Fonologické opozice.........................................................96 2.24 Vliv fonolocie na jine disciplíny.........................................98 3.1 Morfologie..........................................................101 3.11 Podstata gramatiky a její rozdelení..............................101 3.12 Vznik morfologických kategorií...................................103 3.13 Příklad 1: Kategorie rodu substantiv........................... 104 3.14 Príklad 2: Kategorie času a vidu..................................107 3.15 Asymetrická struktura kategorií a přIznakovost...........111 3.16 Kategorie čísla...........................................................115 3.17 Kategorie pádu a určenosti..........................................116 3.18 Kategorie osoby..........................................................U8 3.19 Ostatní slovesně kategorie..........................................120 3.2 Syntax.................................................................121 3.21 Lineární charakter věty a její struktura.......................121 3.22 Veta a text.................................................................125 3.23 Jednoduchá věta a juxtapozice.....................................126 3.24 Souvětí souřadné.........................................................128 3.25 Souvětí podřadně......................................................... 129 3.26 Složité větné konstrukce.............................................131 3.27 Zkracování vět a polovětné vazby.................................136 3.28 Metody syntaktického rozboru....................................138 3.29 Príklad asymetrie v syntaxi: podmínkové věty................ 142 4.1 Lexikológie a lexikografie....................................147 4.11 Obsah lexikológa.......................................................147 4.12 Kvantitativní vztahy ve slovní zásobě...........................147 4.13 Základní a odvozená slova................................................ 149 Obsah 4.14 Tvorení slov..................................................................*51 4.15 Internacionalismy...........................................................155 4.16 Lexikografie..................................................................159 4.2 Sémantika.............................................................164 4.21 Vývoj sémantiky......................................•«............*.....164 4.22 Významová složka jazykového znaku............................165 4.23 Sémiotdía...............................................•....................168 5.1 rétorlka..............................................•............... 171 5.11 Vznik a vývoj rétoriky...............................................171 5.12 Dnešní aplikace......................•....................................172 5.2 Etymologde..........................................................172 5.21 Nauka o původu slov...................................................172 5.22 PrIklady.............................................•.......................I73 5.3 Dialektologie......................................................176 5.31 Vznik a obsah Dialektologie.........................................176 5.32 Lingvistické atlasy......................................•...............178 5.33 Metody dialektologického výzkumu.............................179 5.34 Příklad 1: Práce v terénu............................................I85 5.35 Přiklad 2: Údaje o informátorech................................186 5.36 Příklad 3: Mapy..........................................................I87 5.4 Stylistika.............................................................1^0 5.41 Tradiční stylistika.......................................................190 5.42 Současna teorie funkčních stylů.............................193 6.1 Matematická lingvistika.......................................197 6.11 Úvodní poznámka o pomezních disciplínách....................197 6.12 Kvantitativní lingvistika....................................•.........197 6.13 Matematické modely....................................................201 6.14 Počítačová lingvistika.................................................203 6.2 Psycholingvistika................................................204 6.21 Vývoj a obsah psycholingvistdiy....................................204 6.22 Bilingvismus..........................................................•.....206 6.23 Teorie řečové činnosti.................................................207 6.3 Pragmalingvistika a paralingvistdia.......................209 6.31 Pragmalingvistika...............................•.......................209 6.32 Paralincvistika..............................•............................209 6.4 Textová lingvistika...............................................211 6.41 Text jako základní jazyková jednotka...........................211 6.42 Spojitost textu a deiktické prostředky...............................212 uvod do studia jazyka 6.5 Neuroungvistika.................................................... 214 6.51 vývoj a obsah neuroungvisitky..........................................214 6.52 Afázie...........................................................................2M 6.6SoaoiiNGVisnKA......................................................216 6.61 Vývoj a obsah socioungvlsttky............................................216 6.62SoCIOLINGYISnCKÉmetody................................................. 219 6.7 Etnoungvistika a lingvistická antropologie..................220 6.71 Vývoj a obsah etnoungvistcky........................................... 220 6.72 Lingvistická anthopolocie................................................221 6.73 Hypotéza Sapdia a Whorfa...............................................222 6.8 Filozofie jazyka.....................................................223 6.81 Filozofie a lingvistika.....................................................223 6.82 Teorie jazykového relativismu..........................................223 Jmenný rejstřík..........................................................225 Věcný rejstřík...........................................................227 Literatura................................................................245 Seznam obrázků.........................................................246 Předmluva Tento „Úvod do studia jazyka" obsahuje základní informace, které jsou předmětem stejnojmenné přednášky a semináře v prvním semestru většiny filologických oborů na našich vysokých školách. Je tedy určen především studentům prvního ročníku filologických oborů, částečně snad i maturantům, kteří se chtějí na některý filologický obor zapsat. Obsahuje také základní informace o jednotlivých lingvistických disciplínách a může tedy sloužit také jako první seznámení s problematikou fonetiky, fonologie, morfologie, syntaxe, atd. Při jeho sestavování jsem vycházel z dlouholetých zkušeností s vedením tohoto předmětu na katedrách romanistiky Univerzity Palackého v Olomouci a Univerzity Marie Curie Sklodowské v polském Lublinu; krátkodobě jsem podobné přednášky a semináře vedl také na Universidad de Oriente v Santiagu de Cuba, na Earlham College v USA a na Universidad de Granada. Celá řada výkladů, formulací a příkladů v této příručce vznikla na základě dotazů a připomínek studentů těchto univerzit. V české lingvistické literatuře už existuje několik příruček, které uvádějí do lingvistické problematiky (podrobněji viz bibliografii). Pro začátečníky jsou většinou poněkud obtížné a vhodné jsou zejména pro studenty, kteří už mají jistou lingvistickou průpravu. Na rozdíl od nich nepředpokládá náš „Úvod" žádné předběžné znalosti kromě těch zcela základních informaci získaných na střední škole. Cílem této příručky je seznámit zájemce o lingvistickou problematiku se základními otázkami jazyka a jazykovědy. Důraz je kladen na co nejsrozumi-telnější výklad i těch složitějších otázek, které vyžadují určitou dávku abstraktního myšlení. Proto je výklad doprovázen snadno srozumitelnými příklady. Uživatelům této příručky přeji, aby v nich podpořila zájem o studium jazyků a lingvistiky. Pokud najdou nějaký rozpor mezi jejím obsahem a tím, co se deklaruje v předcházejícím odstavci, budu jim vděčný za upozornění. Panu profesoru M. Komárkovi jsem zavázán za trpělivost, s jakou přečetl rukopis, a za celou řadu připomínek. V Olomouci 4. 5. 1998 Autor 10 úvod do studia jazyka Jak studovat tuto knížku Lidská řeč je dost zvláštní jev. Na jedné strane je přirozenou výbavou každého člověka a zvládne ho každé malé dítě v období od narození do pěti let věku. Rodíme se s vrozenými předpoklady naučit se lidské řeči a zvládneme pak ten jazyk, který nás v útlém věku obklopuje (může jich být i více než jeden). Na druhé straně je ale jisté, že je lidská řeč zdaleka nejdokonalejší dorozumívací prostředek a zdaleka nejsložitější ze všech znakových systémů, které nás po celý život provázejí. Především díky tomuto složitému systému se ostatně člověk odlišil od zbytku živé přírody. Mimo jakoukoli pochybnost je i to, že se kterýkoli z několika tisíc existujících jazyků po všech stránkách dost značně liší od všech ostatních, i když od některých méně a od jiných více. Lingvistika, která se studiem jazyků zabývaje proto vzhledem k složitosti jazyků také sama dost složitá; názory na podstatu jazyka se stále vyvíjejí, objevují se nové a nové metody výzkumu, odhalují se stále nové stránky lidské řeči a nepochybně se budou odhalovat i v budoucnosti. Tato knížka si klade za cil seznámit zájemce o jazyky a lingvistiku se základními informacemi, které mají případně usnadnit studium dalších specializovanějších příruček. Především je ale určena posluchačům prvního semestru filologických oborů, neboť shrnuje látku stejnojmenné přednášky. Aby byla četba této knížky efektivní, doporučujeme tento postup: 1. Přečíst si jenom zběžně celý text, tak aby čtenář věděl, co jednotlivé kapitoly obsahuji a kde to případně hledat (k hledání ovšem pomůže i obsah a rejstříky). 2. Hned na začátku semestru si důkladně pročíst první kapitolu; ta obsahuje základní úvodní informace, které jsou součástí každého „úvodu do studia jazyka". Učitel, který látku přednáší nebo vede semináře, někdy dost obtížně odhaduje, co studenti prvního ročníku ovládají, a dost často může použít termíny pro některé z nich zcela neznámé. Prostudováni první kapitoly většinu takových potíží odstraní. 3. Dobré zvládnutí „úvodu do studia jazyka" je důležité, protože značně usnadní zvládání lingvistických přednášek ve vyšších ročnících. Ideální by bylo prostudovat nebo alespoň přečíst si vždy předem látku příští přednášky. Učitel zpravidla dává na začátku semestru program přednášek na celý semes- Jak studovat tito knížku tr, nebo alespoň na konci každé přednášky ohlásí téma na příští týden (jestli-že to neudělá, je možné a vhodné se ho na to zeptat). Pokud student vi o příStim tématu něco předem, daleko snáze pak přednášku sleduje. V horším případě je možné si přednášenou látku vyhledat v knížce dodatečně, ale nejhorší je nechat si studium až na poslední tři dny před zkouškou. Možná se i tak podaří zkoušku zvládnout, ale za další tři dny pak látku patrně stejně rychle zapomeneme. 4. Ostatní kapitoly látku „úvodu" doplňují, ale je vhodné se k nim vrátit nejpozději před zahájením dalších lingvistických přednášek (fonetika a fonc-logie se zpravidla studuje rovněž v prvním ročníku, morfologie ve druhém, syntax ve třetím, atd. V knížce je uvedeno značné množství praktických příkladů. Většinou není třeba je podrobně studovat, mají sloužit k lepšímu pochopení teoretických výkladů a zejména k přemýšlení o podstatě lidské řeči a konkrétních jazyků. Nemělo by např. smysl studovat všechny anglické ekvivalenty českého slova „cesta" ani zabývat se podrobně vývojem slov „norma", „hajzl" nebo „šalotka"; ve všech případech jde pouze o názornou ilustraci určitých jevů a bylo by možné použít k tomu účelu tisíce jiných příkladů. Považoval bych rozhodně za prospěšnější, kdyby si čtenář nějaký obdobný příklad z češtiny nebo jiného jazyka sám odvodil nebo vyhledal. Jednotlivé části knížky spolu často navzájem úzce souvisí a jejich četba by měla vést k samostatnému přemýšlení o jazyce spíše než k jejich memorování. Tak např. když čtenář dojde k výkladu o tvůrčím charakteru jazyka, měl by si vybavit, že od pouhých tří základních českých sloves {jet, vést, nést) je možné odvodit stovky jiných výrazů, že pomoci gramatických prostředků dosáhne počet takových tvarů několika tisíc, že i poměrně krátká česká věta může mít desítky nebo stovky různých variant, atd. Knížku je ovšem třeba brát pouze jako úvod do problematiky lidské řeči, jazyků a lingvistiky. Posluchači ji budou muset doplnit studiem dalších materiálů podle pokynů jednotlivých učitelů a se zaměřením na různé konkrétní jazyky. Ostatni zájemci o lingvistickou problematiku pak najdou v seznamu literatury a v příslušných kapitolách odkazy, které jim umožni doplnit četbu dalšími příručkami u těch témat, která je zvláště zaujmou. San Francesco (Caorle), 28.6. 1998 1] Předmluva k 2. vydání Tato kniha se úspěšně prodává už deset let a nakladatelství Rubico mi navrhlo přehlédnout a případně upravit celý text pro 2. vydání. Nabídku jsem využil a v tomto novém vydání jsem provedl několik málo změn. Především jsem opravil necelou desítku překlepů a drobných nepřesností, které v 1. vydání pres veškeré korektury ještě zůstaly. A za druhé jsem nově uspořádal obr. 7 - 10. Ty byly původně umístěny dost nepřehledně, a proto jsem je nově uspořádal už pro Španělský překlad této knihy, který vyäel v roce 2002 v Cáceres. Sdruženi ukázek různých druhů písma na jednu stranu je mnohem přehlednější a je proto zavedeno i v tomto novém českém vydáni. Uvažoval jsem také o aktualizaci některých údajů. Tak zvláště informace 0 počtu jazyků a jejich uživatelů (kap. 1.41, obr. 11) vycházejí z údajů z r. 1978 a od té doby se situace dost změnila, zejména tak, že počet mluvčích u jazyků v čele tabulky nadále rychle roste a pořadí mezi nimi se mohlo poněkud změnit. Nakonec jsem ale od aktualizace upustil. Jednak proto, že zcela spolehlivý aktuální zdroj informací chybí, jednak i z toho důvodu, že učitelé (případně 1 sami studenti) maji možnost tyto stále se měnící údaje aktualizovat zvláště s ohledem na konkrétní jazyky, které je zajímají. Uvedená tabulka na obr. 11 ostatně přes určitou zastaralost nadále ilustruje přibližný poměr mezi jazyky pokud jde o jejich rozšířenost A konečně, hlavním cílem této knihy zůstává i nadále to, že by měla u čtenářů vzbudit zájem o lingvistiku a podněcovat je k samostatnému přemýšleni o jazycích. Puerto de la Cruz (Tenerife), 11. 2.2008 Autor Jazyk a lingvistika 1.1 Jazyk a jeho funkce 1.11 Komunikační proces Každý přirozený jazyk slouží členům příslušného jazykového společenství především k dorozumívání, tj. jinými slovy ke vzájemnému předávání či sdělováni informací. Člověk a živá příroda vůbec mají k dispozici celou řadu takových nástrojů a prostředků, které k přenášeni informací slouží. Všem je společné především to, že tvoří určitý systém znaků nebo signálů, které něco znamenají (jsou za nimi ukryty jisté významy či informace). Tak např. v říši zvířat existuji takové dorozumívací systémy - pachové, vizuálni, akustické nebo kombinované -, kterými se zvířata informuji o základních životních funkcích a potřebách 0'ídlo, nebezpečí, zachování rodu apod.). U šimpanzů bylo zaregistrováno okolo dvaceti různých akustických signálů, které představuji jeden z takových základních dorozumívacích systémů. U člověka existuje kromě přirozeného jazyka značné množství různých jiných dorozumívacích prostředků vizuálních a akustických. Tak např. na mezinárodních letištích najdeme celou řadu vizuálních znaků, které zcela jasně cosi označuji (např. schodiště, výtah, restauraci nebo občerstvení, odlety, celní prostor, úschovnu zavazadel, toalety, čekárnu pro matky s dětmi, zákaz kouření, východ do města, k parkovišti, k stanici autobusů nebo metra, atd,). Jednotlivé značky jsou voleny tak, aby byly srozumitelné všem cestujícím bez ohledu na jejich mateřský jazyk nebo znalost jiných jazyků. Z dalších vizuálních dorozumívacích prostředků člověka uveďme alespoň systém dopravních značek, z akustických alespoň kostelní zvony nebo hodiny oznamující čas a sirény ohlašující začátek a konec pracovní doby, případně nebezpečí (podle situace: nálet, povodeň, apod.). Zdaleka nejrozvi-nutějším dorozumívacím systémem je ovšem přirozený jazyk; od ostatních se li§í jednak nesrovnatelně bohatším inventářem znaků (slov), jednak i jejich strukturou (specifickým rysem lidské řeči je tzv. dvojí artikulace: výpověď se dá rozdělit do slov a slova dále do hlásek) a možnostmi jejich kombinací (do vět). Obecně se dorozumívacími prostředky a jejich používáním zabývá teorie komunikace. Ta nabízí toto obecné schéma komunikačního procesu: ve zdroji informace se její obsah kóduje podle pravidel příslušného kódu a v takto L. Úvod i>o studia jazyka 1.12 základní funkce dorozumívací (sdělovací) zakódované podobě pak přechází ve formě signálů (fyzická substance + energie) určitým kanálem (cestou) směrem od zdroje k příjemci, kde se pak dekóduje (za signály fyzikální povahy se zpětně dosazuje původní význam). Těmto obecným pojmům a termínům odpovídají u různých dorozumívacích systémů různé konkrétní pojmy. V případě přirozených jazyků jsou to např. pojmy a termíny uvedené na obr. 1. Obecně: zdroj kód signál kanál příjemce Mluvený jazyk mluvci jazyk hlásky ovzduší posluchač Psanýjazyk pisatel jazyk písmena papír čtenář Obr. h Schéma komunikačního procesu Ponecháme zatím stranou rozdil mezi mluvenou a psanou podobou jazyka. V obou případech má klíčové postavení právě pojem a termín jazyk, tj. kód, který na jedné straně slouží mluvčímu (případně pisateli) k dosazováni určitých znaků (slov) za určité významy a na druhé straně umožňuje posluchači (nebo čtenáři), pokud stejný kód Qazyk) ovládá, dosadit si za tyto znaky zpětně příslušné významy. 1.12 Základní funkce dorozumívací (sdělovací) K tomu, aby jazyk mohl plnit funkci dorozumívacího prostředku, je nezbytné splnit celou řadu podmínek. Nutným předpokladem je především to, aby mluvčí i posluchač ovládali stejný jazyk (kód), protože různé jazyky kódují jeden a týž obsah různým způsobem, tj. dosazuji za týž obsah (význam) různá slova (věty), jak je to znázorněno na obr. 2. V případě, že mluvci a posluchač ovládají týž jazyk, je proces dorozumívání možný, avšak i za tohoto předpokladu se jedná o velmi složitou činnost, kterou lze stručně popsat asi takto: a) mluvčí si musí ujasnit obsah svého sděleni (tzv. sémantickou bázi či globální obsah) a pak ho nějakým způsobem verbalizovat, tj, zakódovat ho převedenín na konkrétni slova daného jazyka; k tomu je nezbytná spolehlivá práce centrálního nervového systému, smyslových orgánů, tzv. mluvidel, bezchybná nervosvalová koordinace (do procesu mluvení jsou zapojeny stovky svalů) a celá řada prvků inteligence, j ako je např. schopnost abstrakce, syntézy, rozhodování, atd.; b) úloha posluchače je značně odlišná a patrně ještě složitější; vedle bezchybné práce centrálního nervového systému a smyslových orgánů (zvláště sluchu) vyžaduje především dobrou schopnost analýzy, intuice a rozhodová- ní; posluchač v každém okamžiku odhaduje další část výpovědi a své odhady neustále koriguje; řídi se při tom svými globálními znalostmi o světě vůbec a o příslušném tématu zvlášť; jeho cílem je dosadit si za přijímané zvuky příslušný význam, tj. rekonstruovat globální obsah, sémantickou bázi nebo prostě informaci, kterou mu mluvčí chtěl pomocí příslušného jazykového kódu sdělit; pokud se mu to nepodaří nebo má o výsledku určité pochybnosti, může se v další fázi pokusit získat doplňující informace pomoci otázek apod. Význam: „tvůj mánie!je doma?" čeština: Tvůj manžel je doma? polština: Czy twój maž jest w domu? ruština: Tboíí Myse flOMa? angličtina: Your husband is at home? němčina: Dein Gemahl ist zu Hause? francouzština: Ton mari est-il á la maison? španělština: (Tu mando está en casa? brazil. port.: 0 seu marido (de Vocé) está na casa? čínština: japonština: tlapaneco: a:1 gi2da'J a2hmbya:'IJ oa:u:nIJ gu'wa' Príklad jednoduché věty v češtině a v dalších deseti jazycích: dva slovanské, dva germánské, tři románské, dva východoasijské a jeden indiánský (Tlapaekové žiji v jiíni části Sierra Madre v mexickém státě Cuerrero). Kromě posledních tři jde o jazyky indoevropské, tedy příbuzné. Sama písemná podoba se značně Uši jednak pravopisem (spřetkový u polštiny, azbuka u ruštiny, ideografickě znaky u čínštiny, slabičné u japonštiny, přepis do latinky u jazyka tlapaneco, který vlastni písmo nemá), jednak signalizací otázky (vedle otazníku na konci např. pot. czy a šp. obrácený otazník na začátku, vefr. esťil. Ve většině uvedených jazyků je možno otázku signalizovat také změnou slovosledu. U mluvené podoby, která je primární, jsou rozdíly ještě pronikavější, protoie ani jedna hláska žádného jazyka neodpovídá přesně žádné hlásce Jiného jazyka. Značné rozdíly jsou i ve způsobu vázáni slov, v intonaci a v tónovém průběhu (je důležitý u posledních tři, u tlapaneka je naznačen číslicemi 1 - 3)._ Obr. 2: Rozdíly v kódováni téhož obsahu u různýchjazyků Úvod do studia jazyka 1.13 Ostatní funkce Jestliže se posluchači podaří informaci dekódovat, tj. odhalit význam přijímaného sdělení, je příslušná část dorozumívacího procesu úspěšné zakončena. 1.13 Ostatní funkce Dorozumívání, tj. vzájemné poskytováni či sdělování informací, představuje nepochybně základní a nejdůležitější funkci přirozených jazyků. Každý jazyk však kromě toho plni v životě příslušného jazykového společenství i jeho jednotlivých členů celou řadu dalších funkci Dosud jsme hovořili o komunikativní funkci v užším smyslu jako o sdělování věcných informaci, avšak sdělovat je možné pomocí jazyka i něco jiného než jen pouhé informace 0 předmětech, osobách, jevech nebo událostech. Proto je běžné rozlišovat 1 další v širším slova smyslu komunikativní funkce jazyka, u nichž se jedná Konativní (apelová) funkce: jedná se o výzvu, která má přimet posluchače k nějaké činnosti (např.: Stav se ve městě a kup půlku chleba.). 16 Rerefenční (kontextová) funkce: jde o odkaz na časové nebo prostorové vztahy, případně na jiné mimojazykové faktory (např.: Co budeš dělat v sobotu?) Fatická (kontaktovaného interpersonálni) funkce: mluvci se snaží např. udržet pozornost {Sleduješ mě vůbec?) nebo naopak dát najevo, že i on se rozhovoru účastni (Já taky. To je fakt.). Expresivní (emotivní) funkce: mluvčí dává najevo svůj fyzický nebo psychický stav, vyjadřuje své emoce, a to buď pomoci prostředků čistě jazykových (např. kategorii slovesného způsobu) nebo zabarvením a výškou hlasu, zvláštní intonací apod. (tyto poslední prostředky mohou být srozumitelné i při poslechu jazyka, který neovládáme). Poetická (estetická) funkce: důraz se klade na formu, která má ovšem zvýraznit jistý obsah; nejde jen o poezii, ale také o poetické prvky používané v hovorovém jazyce; v obou případech je možný i tvůrčí přístup k jazyku (vytvářeni zcela nových tvarů). Metajazyková funkce: mezi zvláštnosti jazyka patři mimo jiné i to, že může sloužit k popisu čehokoli, včetně sebe (např. česky můžeme mluvit i o češtině); pak je třeba rozlišovat jazyk objekt - v našem případě popisovanou češtinu - a metajazyk, který slouží k uvedenému popisu a má k dispozici některé prostředky navíc (např. sám termín čeština). Obr. 3: Další komunikativní funkce jazyka Všechny uvedené funkce spolu s hlavní funkcí dorozumívací či sdělovací patří mezi komunikativní funkce v širším smyslu. Jazyk ovšem slouží nejen ke komunikaci, ale je i důležitým nástrojem člověka v procesu poznávání a klasifikace jednotlivých předmětů a jevů a v procesu poznáváni okolního světa jako celku. V této souvislosti se nejčastěji hovoří o jeho funkci pojme-novávací a kognitivní. Pojmenovávací funkce spočívá v tom, že jednotlivé předměty, jevy a události se pojmenovávají; jinými slovy; přiřazují se jim určité pojmy. Mezi jazyky mohou být značné rozdily nejen pokud jde o formální stránku jednotlivých názvů (viz obr. 2), ale i co se týká samotné klasifikace mimojazykové skutečností. Z toho vyplývá, že má jazyk také nezastupitelnou úlohu při rozvíjení myšlení a při poznáváni mimojazykové skutečnosti (okolního světa). Právě na tom je založena jeho funkce kognitivní čili poznávací. Všechny funkce, o nichž jsme se dosud zmínili, se týkají především mluvené podoby jazyka. Psaná podoba (viz 1.3) může některé z nich plnit stejně dobře, jiné jen v omezené míře. Naproti tomu plní psaná podoba jazyka jednu specifickou a mimořádně důležitou funkci: na rozdíl od mluvené podoby je schopna uchovávat informace a přenášet je na značné vzdálenosti v prostoru i v čase. Pojem a termín funkce jsme až dosud používali pouze v souvislosti s jazykem jako celkem. V lingvistice se ovšem často použivá i v souvislosti s jeho dilčimi aspekty ajednotkami, jak ještě uvidíme (např.: podstatné jméno může ve větě zastávat funkci podmětu, přímého předmětu, atd.). 1.2 Jazykoví' vývoj 1.21 Vznik a vývoj jazyka Jazykové schopnosti j sou vázány výlučně na člověka a formovaly se spolu s ním. O původu člověka - a tedy i jazyka - máme však dosud bohužel pouze velmi mlhavou představu. Nevíme dokonce ani přesně, odkdy na Zemi žije, případně v které době převážily jeho „lidské" vlastnosti nad „zvířecími". Protože už byly ve východní Africe nalezeny kosterní pozůstatky pravěkého člověka staré více než tři a půl miliónu let (a jistě to nebyl zdaleka ten první člověk), odhaduje se stáří lidského pokolení na přibližně pět miliónů let. Z těchto důvodů se objevila celá řada teorii, které se snaží vysvětlit vznik jazyka různým způsobem a pro jeho počáteční fázi zdůrazňují úlohu různých prvků a faktorů, např. citoslovcí, zvukomalebných slov, rozkazů apod. Do- UHOČESKÁ UNIVERZITA v ČESKÝCH BUDEjOVdCH pedagogická fakulta ústrední knihovna; * Husov, 458,370 05 ČesWBudtl^r Úvod do studia jazyka 1.22 fonetické zmeny dnes není zcela uspokojivě vyřešena dokonce ani základni otázka, zda jazyk vznikl nezávisle na několika různých místech světa (teorie polygenetická), nebo zda vznikl na jediném místě a odtud se postupně rozšířil do celého světa (teorie monogenetická). Jisté je pouze to, že jazyk spolu s myšlením je pravděpodobně tím nejdů-ležitějším příznakem, kterým se člověk odlišil od ostatní živé přírody. Všem ostatním dorozumívacím prostředkům u zvířat - ať už jsou sebedůmyslnějaí -chybí jednak spojitost s myšlením, jednak princip dvojí artikulace (viz 1.11); jsou to jen soubory omezeného počtu neartikulovaných signálů, které se nedají dělit do nižších jednotek, kdežto kterýkoli lidský jazyk má k dispozici omezený soubor fonémů (viz 2.2), jejichž kombinací je možné vytvářet neomezený počet výrazů (slov). Z nich se pak dále skládají větší celky (věty, případně texty). Jestliže o vzniku jazyka toho víme zatím velmi málo, pak jazykový vývoj byl už zkoumán a popsán dost podrobně; zasloužila se o to zejména srovnávací a historická gramatika 19. století (viz 1.63), která nejevila příliš velký zájem o živé jazyky, ale viděla svůj cíl právě v objasnění jazykového vývoje. NejobecnějŠí poučka v této souvislosti je ta, která tvrdi, že se každý přirozený živý jazyk neustále vyvíjí. Vývoj neprobíhá u jazyků umělých (ty byly vytvořeny jednorázově a chybí jim používání v běžném každodenním životě, které by si jazykové změny nepochybně vynutilo); pokud jde o jazyky přirozené, jejich vývoj se zastavi teprve tehdy, když příslušná společenství zaniknou a přestane se jimi mluvit. Změnám jsou vystaveny všechny složky jazyka bez výjimky, i když se všechny nevyvíjejí stejným tempem. Nejpronikavějším změnám je vystavena slovní zásoba, o poznání pomalejší jsou změny fonetické (zvuková stránka jazyka) a velmi pozvolna se vyvíjí gramatika. V dalších částech budeme vývoj těchto tři základních složek jazyka stručně charakterizovat. 1.22 Fonetické zmeny Změny, k nimž dochází ve zvukové podobě jazyka, jsou v rámci několika generaci sotva postřehnutelné; máme-li však k dispozici údaje z delšího období (několika staletí), snadno zjistíme, že se zvuková podoba jazyka v průběhu takového období výrazně změnila. Na obr. 4 je porovnáno několik latinských výrazů obsahujících skupinu souhlásek-kt- (v latině psáno -ot-) s příslušnými výrazy několika románských jazyků. Porovnáním těchto výrazů i laik bez předběžného lingvistického školení může dospět k těmto závěrům: a) latinské souhláskové skupině -kt- odpovídá (přinejmenším v těchto několika příkladech) v italštině -tt-, v rumunštině -pt-, atd.; b) výrazy v každém z uvedených jazyků jsou si jinak do značné míry podobné. lat. ital. rum. šp. port. fr. (význam) octo otto opt ocho oito huit (osm) noc tem notte noapte noche noite nuit (noc) lactem latte lapte leche leite lait (mléko) Obr. 4: Vývoj latinské skupiny souhlásek -kt- do románských jazyku Srovnávací a historická gramatika 19. století se s podobným laickým závěrem nespokojila. Systematickým porovnáváním nejrůznějších jazyků -klasických i živých - došli její představitelé, stručně řečeno, k těmto zásadním poznatkům: a) zpracovali podrobný přehled fonetických změn, které je možné ve vývoji jazyků prokázat; b) dokázali, že jestliže skupina jazyků vykazuje značnou míru podobnosti (objasnění fonetických změn takovou podobnost pomáhá dokázat), pak jde nepochybně o jazyky příbuzné, tj. takové, které se vyvinuly z nějakého společného prajazyka. Genetickou klasifikací jazyků, která na základě těchto poznatků vznikla, se budeme zabývat později (viz 1.42). Zde se stručné zmíníme o fonetických změnách. Je jich několik desítek, ale protože nám jde spíše o pochopeni jejich mechanismu než o jejich úplný výčet, věnujeme se zde podrobněji pouze třem, které však patří k nejčastějším a nejdůležitějšim. Jsou to: asimilace, metateze a redukce. Asimilace (česky spodoba) patří mezi nej rozšířenější změny a objevuje se patrně u všech jazyků; je způsobena ekonomickými faktory, konkrétně tendenci mluvčího usnadnit si výslovnost, zejména tím, že jednu ze dvou sousedních nebo blízkých hlásek změní tak, aby se její výslovnost přiblížila druhé. Příklady: 1. Pokud se ve skupině souhlásek vyskytnou vedle sebe znělé a neznělé (o znělosti viz 2.1), mluvčí vysloví všechny buď jako znělé, nebo jako neznělé; v českém slově prosba vedle sebe stojí neznělé [s] a znělé [b], běžně se vyslovuje /prozba/; jde o tzv. regresivní asimilaci: předcházející hláska se připodobňuje k následující. 19 Úvod do studia jazyka 1.22 Fonetické /meny 2. U výrazu na shledanou je podobná situace: neznělé [s] přechází před znělým [hf, v moravských dialektech se vesměs uplatňuje regresivní asimilace /nazhledanou/, v českých naopak asimilace progresivní /naschledanou/; v obou případech se ovšem jedná v podstatě o týž jev, totiž o řešení obtížné výslovnosti neznělé a znělé souhlásky v těsném sousedství připodobněním (asimilací) jedné z nich ke druhé. Podobným příkladem je české kdo (vyslovuje se „gdo", tj. uplatňuje se regresivní asimilace). TJ složeného čes. výrazu leckdo asimilace zasahuje i předcházející c (výslovnost „ledzgdo"). 3. Také hlásky, které se značně liší místem artikulace (viz 2.15), se často asimiluji. Tak např. fn] se běžně artikuluje přimknutím špičky jazyka k dásním horních řezáků, avšak pokud se vyskytne v postavení před fkj nebo [g], jako např. ve slovech banka, Anglie, posunuje se místo artikulace na měkké patro, lat. velům, právě proto, že [k] a [g] jsou hlásky velární; hláska [n] se tedy v této pozici artikuluje rovněž jako velární proto, aby se tím usnadnila výslovnost celé skupiny hlásek. 4. Změny, které maji zpočátku charakter improvizace, mohou často přejít do systému jazyka (stát se jeho trvalou součástí); tak např. italské -tt- na místě latinského -kt- (viz obr. 4) není nic jiného než dokonalá (úplná) asimilace dvou hlásek s rozdílným místem artikulace, která se stala součástí moderní italštiny. 5. V některých případech se asimilují i vzdálenějši, ne pouze sousední hlásky. Typickým příkladem jsou jazyky aglutinační (viz 1.44), jako je maďarština, finština, turečtina a další jazyky, v nichž existuje tzv. vokalická (samohlásková) harmonie; samohláska v koncovce slova je ovlivněna poslední samohláskou jeho kořenu; tak např. koncovka plurálu v turečtině je buď -ler nebo -lar, podle toho, zda v kořenu slova je přední, nebo zadní samohláska (ev - dům, evler - domy; ok - střela, oklar - střely). U vokalické harmonie patrně není asimilace způsobena ekonomií (usnadněním výslovnosti), ale spíše snahou o libozvučnost. Také metateze (přesmyk) patří k častým fonetickým změnám: hlásky nebo celé slabiky si přehodí místo; důvodem bývá usnadnit si výslovnost; poměrně často se v přesmykováni vyskytují hlásky [r] a ///. Příklady: 1. V hovorové češtině jsou poměmě časté např. tvary žlička, levorver, verlyba, cerel, pernamentka (místo správných tvarů lžička, revolver, velryba, celer, permanentka). 2. Metatezí se vysvětlí některé rozdíly mezi jazyky, jako např.: litev. kepu x čes. peku (moderní peču); pol.pokrzywa x čes. kopřiva; ft.fromage xit. formaggio (sýr, odvozeno od slovesa farmaře); atd. 3. Z indoewopského kořenu mig- pocházeji tvary: řec. omichle, pol. mgla, čes. mlha, slov. hmta; polština zachovala posloupnost všech tří konsonantů; v češtině došlo k metatezi druhého konsonantů s třetím, ve slovenštině k metatezi prvního s druhým, v obou jazycích také ke změně fg] na [h]. Redukce je vůbec nejrozšířenější fonetická změna; její zásluhou se po jistém čase podstatně mění nejen zvuková podoba jazyka, ale někdy jsou tím způsobeny i změny v jiných jazykových rovinách, např. v gramatice (viz 1.23). Může být částečná (oslabení hlásky) nebo úplná (hláska zcela zanikne). K redukci dochází v průběhu jazykového vývoje zejména na konci slov, velmi často i v slabice následující po prízvuku, ale v zásadě se může redukovat kterákoli hláska v libovolném místě. Příklady: 1. Z praslovanského dtm> a d*m>sh („den" a „tento den", viz rus. segod-nja, sejčas) vzniklo čes. den a dnes; jery v poslední a třetí slabice od konce zanikly (úplná redukce); původně dvojslabičné i trojslabičné slovo se redukovalo na jednu slabiku. 2. Z latinských tvarů calidus (teplý), augustus (srpen) vznikly v italštině tvary caldo, agosto, ve francouzštině chaud (Čti: šó), aoůt (čti: u); v obou jazycích zanikla koncová souhláska; v italštině u slova caldo zanikla dále samohláska po prízvuku a tím i jedna slabika; ve francouzštině se obě trojslabičná slova redukovala na jedinou slabiku, původní augustus (osm hlásek) dokonce na jedinou hlásku; vedle redukce se na těchto výsledných tvarech ovšem podílely i další hláskové (fonetické) změny, např. u tvaru chaud pala-talizace [k] > fš}, tj. změna místa artikulace z měkkého na tvrdé patro - pala-tum. 3. Na základě redukce vznikly angl. sign a fr. signe (z lat. signum), šp. ait. don (z lat. dominus) a tisíce dalších výrazů v nejrůznějších jazycích. 4. U flexívnich jazyků, v nichž je koncovka podstatných jmen a sloves nositelem gramatických kategorií, měla její úplná redukce za následek změny v plánu gramatickém (viz 1.23) a často i důsledky pro typologickou klasifikaci příslušného jazyka (viz 1.44). Uvedené tři fonetické změny nám posloužily jako ilustrace možných hláskových změn; další uvedeme jen heslovitě: Úvod do studia .ia/.yka 1.22 Fonetické změny - disimilace je rozrůzněni dvou původně stejných hlásek, tedy opak mnohem běžnější asimilace (např. lat arbor > šp. árbol); ■ palatalizace (změkčováni) je přesouváni místa artikulace na tvrdé patro (palatum), nejčastěji vlivem okolních hlásek; termín „změkčování" se užívá vzhledem k výslednému akustickému dojmu (např. [d] > fďj: rod x rodina); palatalizace je velmi rozšířená např. v ruštině a polštině; - depalatalizace (opak palatalizace, méně častá); - posunutí hlásek (něm. Lautverschiebung) je zvláštní termín pro jev, k němuž došlo ve všech germánských jazycích: (posunutí p, t, k>f,@,h (lat. canis x něm. Hunď) a posunuti b,d,g> p, t, k (lat. decem, šp. diez, i Čes. deset xangl. ten); - přehláska (něm. Umlaut) je změna zadní samohlásky na přední vlivem okolí (napr. duša > duše, kde změnu způsobilo palatální měkké fšj); často se vyskytuje v němčině (a, o, u > ä, ô, ii; např. sg. Gast x pl. Gäste, kde byla přehláska způsobena samohláskou /// staršího tvaru pí. gasti; v tomto případě - i ve většině ostatních v němčině - se jedná v podstatě o dálkovou regresivní asimilaci nebo také o určitý druh vokalické harmonie); - epenteze je vkládám nové hlásky uprostřed slova (např. čes. zemět pol. ziemia x rus. zeml/a; lat camera > fr. chambrer, lat komínem > šp. hombje, apod.; - proteze je vkládání nové hlásky na začátku slova (např, lat. est x pol. a čes. jest, po redukci v současné češ. je\ v hovorové češtině okno, oba > vokno, voba; lat. scholam > šp. escuela, port. escola, maď. iskola); - sonorizace je změna neznělé hlásky na znělou (např. lat. vita, status, focus > šp. vida, estado, fuego; - monoftongizace je změna dvojhlásky (např. ai, ei, ou, ia, ie, uo, apod.) na jedinou hlásku, v zásadě tedy jistý druh redukce (např. staročeské dietě, potešenie > dítě, potěšeni; lat. auscultare „poslouchat" > ital. ascoltare, šp. escuchar, viz též angl. a fr. slova latinského nebo řeckého původu začínající diftongem au-, jako angl. auscultation, automatic, autonomy, author a obdobné tvary francouzské, kde se sice dvojhláska dochovala v pravopise, avšak v mluveném jazyce se už dávno monoftongizovala na výsledné [of, - diftongizace je změna hlásky v dvojhlásku, tedy opak monoftongizace (např. staročeské kůsek, můdrý > kousek, moudrý, lat centům, schola, focus, platea, nocte > šp. ciento, escuela. fuego, it. fuoco, piazza, rum. noapte; - haplologie je vypuštění jedné z dvou po sobě následujících slabik, které zní buď stejně nebo velmi podobně; vyskytuje se zejména na švu složených slov (např. mineralo(lo)gie); - kontrakce je stahováni dvou zpravidla jednoslabičných gramatických slov do jednoho zkráceného tvaru (např. něm. in dem > im; fr. de ie > du; it. in la > nella; port. de o > do, em a> na; em este > neste; - vázání (fr. liaison); některé jazyky maji tendenci oddělovat v proudu řeči jednotlivá slova (např. přízvukem a tzv. rázem na začátku, jako čeština) nebo dvě sousední samohlásky v různých slabikách (např. hiátem, viz čes. do okna, připadne vložením další hlásky, viz do vokna); u jiných, jako je francouzština nebo portugalština, je naopak běžné vázání sousedních slov do větších nepřerušovaných celků (např. fr. mes amis - čti: /mézami/; port. as outras - čti: /azótraš/, os olhos - čti: /uzófuš/. Za zmínku zde stojí také analogie; je to tendence odstraňovat gramatické nepravidelnosti, jistá obdoba asimilace na úrovni morfologie; nepatří tedy mezi fonetické změny, ale projevuje se přirozeně i změnami hláskovými; zde nám slouží k ilustraci toho, jak se změny v plánu gramatickém projevuji i na úrovni zvukové (fonetické) podoby jazyka (např.: místo původních tvarů peku, pečeš, peče.... které vznikly normálním hláskovým vývojem, došlo analogicky ke změně na peču, pečeš, peče ...). Z tohoto stručného výčtu je snad zřejmé, že fonetické změny jsou ve svém souhrnu mimořádně rozšířené. Hláskový vývoj je schopen změnit jazyk v průběhu několika staletí do té míry, že na první pohled lze někdy sotva nalézt mezi výchozim a výsledným tvarem nějakou souvislost. To mimo jiné působí značné těžkosti při genetické klasifikaci jazyků (viz 1.42 a 1.43). Podrobnější popis fonetických změn je možno najít např. u Erharta (1962, 1973), Hály (1975) a Čermáka (1994). 1.23 Vývoj gramatiky Také gramatika každého živého přirozeného jazyka se vyvíjí, avšak změny jsou tak pomalé, že jsou patrné až v delším časovém úseku (několika staletí). Jestliže změny fonetické se projevují na všech slovních druzích bez výjimky, pak vývoj gramatický lze pozorovat především na substantivech a slovesech. Porovnáme-li českýtvar četljsem s obdobným tvarem polským (czytalem) a ruským hablar habia > hablaria, jejíž výsledný tvar měl a dosud má ve vedlejších větách funkci minulého futura (řekl jsem, že „budu mluvit") a navíc v hlavních větách i funkci kondicionálu („mluvil bych"). Až dosud jsme si všímali vývoje slovesných časů, avšak významné jsou z hlediska gramatiky i změny, kterým podléhá podstatné jméno. V jazycích flexívních, kde se gramatické kategorie (rod, číslo, pád) vyjadřují převážně pomoci koncovek, může mít jejich redukce značný vliv na změny gramatické, podobně jako u systému slovesných časů. Typickým jazykem flexívním byla latina, v níž se jmenné kategorie vyjadřovaly pomocí deklinace (koncovka podstatného jména označovala rod, číslo a pád - podobně jako česká koncovka -ám označuje, že jde o substantivum ženského rodu, množného čísla ve třetím pádu). Postupná redukce koncovek částečně už v lidové latině a zejména pak v románských jazycích způsobila, že si tyto jazyky často musely hledat náhradní prostředky k vyjadřování kategorie rodu a čísla (především jejich označováni pomocí nově vzniklého členu) a kategorii pádu, pokud se o ní vůbec dá mluvit, vyjadřují pomoci předložek. Mělo to pochopitelně důsledky pro jejich typologickou charakteristiku (viz 1.44). Vedle těchto dlouhodobých procesuje možné pozorovat jisté změny gramatické i v poměrně krátké době několika posledních let nebo desetiletí. Za všechny uveďme alespoň výraznou tendenci současné angličtiny k stále intenzivnějšímu prosazování tvarů -ing, zejména ve složených konstrukcích typu / am going to + infinitiv. 1.24 Vývoj slovní zásoby Slovní zásoba je tou částí jazyka, která podléhá nejvýznamnějsím a nejrychlejším změnám; určité změny lze zaznamenat už při porovnáni jazyka rodičů a jejich děti. Jestliže u fonetického vývoje převažuje spíše zanikání (redukce) hlásek nad přidáváním nových prvků, pak u slovní zásoby je to právě naopak: změny mají jednoznačně progresivní charakter; jinými slovy: lexikální zásoba každého živého jazyka neustále roste, i když omezená Část slovní zásoby zastarává, uchovává se někdy po jistou dobu jako tzv. archa-ismy a může nakonec z jazyka zcela zmizet. Stejně jako u jiných složek jazyka, ani u slovní zásoby není rychlost změn konstantní. V závislosti na míře dynamismu společenského vývoje střídají se období překotného vývoje s obdobími poměrně klidnějšími. V našich podmínkách ovšem najdeme v průběhu 20. století sotva nějaké delší klidnější období, příznačné jsou spíše pronikavé společensko ekonomické změny, knimž došlo zejména v letech 1918, 1939, 1945, 1948, 1968 a 1989; tyto změny měly potom v následujících letech značný vliv na život celé společnosti i každého jednotlivce a mimo jiné se projevily i v dynamickém vývoji slovní zásoby, proto se slovní zásoba češtiny v průběhu tohoto století dost podstatně změnila. Platí to ostatně i pro většinu ostatních jazyků, i když se u nich f data mohou poněkud lišit. V zásadě je možné rozeznat dva základní typy obohacování slovní zásoby: a) tvoření nových slov nebo víceslovných pojmenovaní; b) změny významu u tvarů už existujících. V prvním případě se uplatňuje hledisko morfologické (formální), v druhém se tvar slova nemění a jde o postup čistě sémantický (obsahový). Protože však v obou případech jde o vytváření nových pojmenování, je hledisko sémantické v obou případech rozhodující. Slovotvorné a sémantické postupy při vytváření nových pojmenováni je možné rozdělit do těchto druhů: odvozováni, přechod k jinému slovnímu druhu, skládání nových slov, tvořeni víceslovných pojmenování a frazeolc-gismů, zkracování, výpůjčky z cizich jazyků a změny významu. Odvozování (derivace) je proces tvoření nových slov pomocí morfému, které se připojují k výrazům už existujícím. Pro takové morfémy se užívá termín aflxy, je to obecný termín pro označení prefixů (česky: předpony) a sujixů (přípony). Vzácněji se v některých jazycích vyskytují také infixy, tj. obdobné morfémy, které se však vkládají mezi dvě části slova základního. Sufixy jsou mimořádně častý, ekonomický a produktivní prostředek rozšiřování slovní zásoby. Je třeba odlišovat je od koncovek. V obou případech jsou Úvod do studia jazyka 1.24 Vývoj slovní zásoby to morfémy, které stojí na konci slova a modifikují nějak jeho význam, avšak rozdíl je podstatný: koncovka označuje výhradně gramatické kategorie příslušného slova (např.: vod-a, vod-y, vod-ě, vod-u, vod-ám, atd.) a nijak se netýká jeho významu lexikálního; sufix naopak určitým způsobem modifikuje lexikální význam (např.: vod-a, vod-ička, vod-ni, vod-natý, vod-ník, atd.). Proto u odvozováni mluvíme výhradně o sufixech (příponách) a nikdy o koncovkách. V promluvě či textu se sufixy s koncovkami často stýkají, koncovka pak stoji až za sufixy, odtud také její název, viz např. vodníkovi (kořen vod- + sufix -nik- + koncovka -ovi). Sufix je možné připojit nejen ke slovu základnímu (zeď> zedník, voda > vodnatý), ale také ke slovu už odvozenému (zedník > zednický, vodnatý > vodnatost). Také prefixy slouží k ekonomickému a progresivnímu rozšiřování slovní zásoby (např.: nést > donést, nadnést, nanést, odnést, podnést, pronést, přenést, přednést, přinést, unést, vnést, vynést, zanést). Odvozováni pomocí sufixů a prefixů se často kombinuje a vznikají tak celé řady postupně odvozených tvarů (např.: nést > přednést > přednášet > přednáška > přednáškový; tvar > tvořit > vytvořit > vytvářet > výtvarník > 28 výtvarnícky; psát > sepsat > sepisovat > spisovatel; apod.) Existuje také nesufixální způsob derivace, kdy se slova tvoří jenom přiřazením základu do jiného slovního druhu, jako např. čes. ohradit > ohrada. Při odvozováni patři často výsledný tvar k jinému slovnímu druhu než slovo základní. Tak např. od substantiva voda se odvodilo adjektivum vodní; takovému procesu se říká adjektivizace. Jindy se naopak od základního přídavného jména v procesu substantivizace odvozuje jméno podstatné (např.: bílý > bílek, běloši, běloba, bélouš). Některé další příklady jsou uvedeny výše (např.: přednášet > přednáška, tvar > tvořit, apod.). V širokém slova smyslu jde u takových případů o konverzi, i když je vhodnější rezervovat tento termin pro takové případy, kdy se tvar slova při přechodu k jinému slovnímu druhu nemění, jak je to běžné napr. u angličtiny a dalších jazyků s málo rozvitou morfologií (podrobněji viz příklad na obr. 66 v oddílu 4.16). Odvozováni je mimořádné produktivní způsob obohacování slovní zásoby. Podiváme-li se do slovniku kteréholi indoevropského jazyka, snadno zjistíme, že naprostou většinu uvedených hesel tvoří slova odvozená, kdežto slov základních, která už nelze odvodit od jiných, je poměrně velmi omezené množstvi. Skládání nových slov (kompozice) je tvoření nových výrazů spojením dvou (nebo i více) slov; ta mohou být spojena souřadně (proces se nazývá koordinace, spojené Členy jsou rovnocenné, např.: zeměkoule, Československo) nebo podřadně (subordinace, mezi spojenými členy je vztah závislosti, např. světlovlasý, mimořádný, pětikoruna). Gramatikové starověké Indie odlišovali v rámci této druhé skupiny ještě složeniny, které jsou samostatné {pětikoruna, vodovod) od takových, které jsou závislé na jiném výrazu {pětiposchoďový, teplovodní, slzotvorný). Skládání je velmi rozšířené v jazycích jihovýchodní Asie (viz 1.44), z evropských jazyků zejména v němčině (např.: Großvater - děda, Badezimmer - koupelna, Denkschrift - pamětni spis, Feuerversicherung - požární pojistka, Heilwasser - léčivá voda, Bahnhof - nádraží, Hauptbahnhof - hlavní nádraží, Herzverpflanzung - transplantace srdce, Herstellungskosten - výrobní náklady, Staatsbürgerschaft - státní občanství, Untersuchungsanstalt - výzkumný ústav, herunterziehen - stáhnout, wirklichmachen - uskutečnit, verlorengehen - ztratit se, atd.). V některých případech se kombinuje odvozování se skládáním, jak je to patrné např. u výrazů pětiposchoďový, kde -/, -ový jsou sufixy, nebo Feuerver-Sicherung, kde ver-je prefix a -ung sufix. *£0 Některé jazyky, např. angličtina, střídají kompozita (složeniny) typu/íwí-ball, seashell, waterfall, welcome, secondhand často s takovými, jejichž komponenty se v pravopise odděluji spojovníkem, jako např.: water-gate „stavidlo", pocket-knife „kapesní nůž", self-sufficient „soběstačný", call-girl „prostitutka objednaná telefonicky", atd.; obě složky takových kompozit si zachovávají větší míru samostatnosti a tvoří tak přechod od víceslovných pojmenováni ke složeninám. Tvoření víceslovných pojmenování je proces podobný skládáni, avšak výsledný tvar se skládá z několika formálně samostatných slov. Z hlediska sémantického se často jedná o vytvoření nedělitelného pojmu, a pak takové pojmenování, stejně jako složeniny, odpovídá po stránce obsahové pojmenování jednoslovnému; jako příklad mohou sloužit některé botanické názvy (muchomůrka zelená, kozí brada luční) nebo technické termíny {parní stroj, kuličkové ložisko). Jindy je vztah mezi jednotlivými složkami takového pojmenováni volnější (hlavni nádraží, vodní mlýn, jaderná elektrárna), ale míru takové volnosti je obtížné posoudit. Ostatně je vhodné si uvědomit, že složená slova se většinou tvořila postupně a mezistupněm byla právě víceslovná pojmenování, jejichž složky postupně ztrácely samostatnost (formální Úvod do studia jazyka 1.24 Vývoj slovní zásoby i obsahovou). Konečně i odvozování je do značné míry pokračováním toho to procesu, protože afixy vesměs vznikly ze slov původně plnovýznamových. Jednotlivé jazyky se často liší ve způsobu pojmenovávání stejných předmětů, jevů a událostí. Tak např. Českému výrazu slunečnice odpovídá pol. slo-necznik a rus. podsolnečnik (ve všech třech případech odvozeniny, i když poněkud jinak tvořené), angl. sunflower, něm. Sonnenblume (složeniny tvořené dvěma substantivy), it. girasole a port. iornassoi (složeniny tvořené slovesem a substantivem); českému termínu pomněnka odpovídá pol. niezabudka (v obou případech se jedná o slova odvozená, i když každé z nich jinak), anglforget-me-not, něm. VergijSmeinnicht a šp. nomeotvides (ve všech případech složeniny vzniklé z víceslovných pojmenování, původně z věty „nezapomeň na mne", v angl. jsou původní slova dodnes formálně oddělena pomlčkami). Tvoření frazeologismů je proces, jehož výsledkem jsou rovněž více nebo méně ustálená spojení slov, ale na rozdíl od víceslovných spojeni - která v zásadě vytvářejí pomoci několika slov jediný pojem, jde u nich často i v rovině obsahové o ustálené spojení několika pojmů. Frazeologismy vznikají nejčastěji v hovorovém jazyce na základě metaforického přirovnání a postupně se mohou stát trvalou součástí daného jazy-30 ka. Charakteristické je pro ně to, že analýza jejich jednotlivých slov neumožňuje takovým frazeologickým konstrukcím porozumět, pokud neznáme skrytý přenesený význam takových spojeni, který je dán konvenci a nevyplývá nutně z významu jejich jednotlivých části. Proto např. při překladu takových frazeologismů z jednoho jazyka do druhého je třeba jejich celkový význam znát, protože otrocký' překlad jejich jednotlivých části nevede k adekvátním výsledkům, může působit směšně, podstatně změnit význam sdělení nebo být zcela nesrozumitelný. Tak např. angl. to show a clean pair of heels neznamená „ukázat čistý pár podpatků", rus. brosiťsja so všech nog neznamená „vrhnout se ze všech nohou" a šp. largarse con vienio fresco, případně tomar las de Villadiego neznamená vzdálit se s čerstvým větrem, případně vzít ty z Vtlladiega; všechny tyto frazeologismy odpovídají českému vzít nohy na ramena. Kdybychom tuto českou konstrukci naopak přeložili doslovně do jiného jazyka, také by ji asi sotva někdo porozuměl; ostatně je velmi obtížné vysvětlit její původ, rozhodně postrádá jakoukoli logiku; je obtížné si vůbec představit, jak je možné vzít nohy, zřejmě vlastní, na ramena, a tim spiše jak je možné se v takové pozici rychle vzdálit (jediné snad trochu přijatelné vysvětlení: utíkat je možno tak, že se patami přibližujeme k zádům). Jazyk ale často nemá s logikou (s tzv. selským rozumem) nic společného. Frazeologismy není nutné vysvětlovat, je třeba se jim naučit. v každém rozvinutém jazyce je velké množství podobných frazeologických spojeni; za všechny uvedeme alespoň několik českých: strkat do něčeho nos, dát tam zpátečku, mít pro strach uděláno, zůstat na ocet, zaklepat bač-korama, přijít s křížkem po funuse, bit někoho (nebo kolem sebe) hlava nehlava, dlouhý jak Lovosice, nepouštět někoho ani na krok z domu, ani co by se za nehet vešlo, slibovat hory doly, zabít dvě mouchy jednou ranou, atd. Podobně se chovají také některá přísloví; v podstatě jsou to petrifikované frazeologismy, kterými se připomínají obecné pravdy (např.: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne; komu se nelení, tomu se zeleni, apod.). Přestože značná část frazeologických spojení a některá přísloví jsou záležitostí příslušného jazyka, existují naopak taková, která jsou doložena např. už v některém klasickém jazyce a do ostatních byla často doslovně přeložena (např.: melioribus annis - „v nejlepšich letech" - doloženo u Vergilia; mens sana in corpore sano - „ve zdravém těle zdravý duch" - v Satirách dalšího latinského básníka Juvenala; margarítas ante porcos - (házet) perly sviním -v Evangeliu sv. Matouše; atd.). V takovém případě se samozřejmě jedná o tvoření frazeologismů pouze v jazyce výchozím, v ostatních jde o výpůjčky (viz dále). Zkracování (abreviace) je proces, při němž se z ekonomických důvodů zkracují zejména dlouhá a často užívaná slova nebo víceslovná pojmenováni, jako jsou v psaném jazyce názvy měr a vah (cm, kg), chemických prvků (H, O), titulů (p., pi., dr., Ing.) a dalších výrazů (č., tel., fax, apod., např., tj., aj„ atd.). Často se zkracuji názvy organizací a vznikají tak zkratky iniciálové (ČR, KB, ČSOB), z nichž některé se uživají i v jazyce mluveném (OSN, ODS, SSSR, USA). Některé zkratky se přejímají z cizích jazyků, pak jde o výpůjčky (TELEX - teleprinter exchange, UNESCO - United Nations Educational, Scientiftc and Cultural Organization, PC - personál computer z angl., PS -post scriptum z lat., atd., přejímají se i mezinárodní zkratky pro označeni valut: USD, DM, FF, LIT, ESP, CZC, atd.). Velmi užívané zkratky někdy slouží i jako základ pro odvozování nových slov (u nás dříve např. estébák, eróhácká rekreace, na Kubě los cederistas -příslušníci CDR, tj. Comités de Defensa Revolucionaria - „Výborů na obranu revoluce"). Může k tomu dojit i u výpůjček z cizích jazyků, pokud dostatečně v novém jazyce zdomácni (např.: gestapák, odfaxovat, pisíčko). Úvod do studia jazyka 1.24 Vývoj smvní zásoby Pro hovorový jazyk jsou charakteristické např. familiární zkratky křestních jmen: Antonín > Tonda, František > Franta, Eduard > Eda, Miroslava > Mirka, Stanislava > Stána, Vladimíra > Vlaďka, rus. Jelena > Lena, ang. Robert > Bob, braz. port. José > Zé, šp. Concepción > Concha, Maria del Pilař > Pili, apod. Zkracování je běžné také v studentském slangu: profesor >prófa, učitelka > úča (dříve také velmi užívané soudružka učitelka > souška), ředitel > říďa, mate-matika >matika, fyzika >fyza, francouzština >fránina, dříve.- marxistickáfúozofie > mafie, atd. Výpůjčky z cizích jazyků jsou další způsob obohacování slovní zásoby; dochází k němu v důsledku politických, ekonomických a kulturních styků mezi zeměmi a národy. Vzásaděje možné rozeznat dva typy výpůjček z cizího jazyka se buď přejímá nový pojem a s ním i příslušné pojmenování (např. káva, čaj, motor, banka, šek, disketa, mobil) nebo se pojmenování už existujícího pojmu nahradí novým cizím slovem. V prvním případě jde o přirozený proces obohacování slovni zásoby (její stránky obsahové i formální), v druhém případě často o pouhé nahrazování dosud užívaných výrazů cizími slovy, která jsou v módě (v současné češtině např.: kompjútr, snop). V souvislosti s mezinárodní situaci je dnes výrazný zejména vliv angličtiny na ostatní jazyky, a to právě v oblasti slovní zásoby, kde jsou změny nejsnáze proveditelné a tedy nejrychlejší. Některé z příslušných instituci se tomu brání, vznikají i hanlivé názvy jako „spanglish" (Spanish + English) pro angličtinu silně ovlivněnou španělštinou, např. v Texasu a dalších státech při hranici s Mexikem, nebo „franglais" (francais + anglais) pro takto postiženou francouzštinu např. sdělovacích prostředků; francouzské úřady se vlivu angličtiny bráni dokonce i legislativně (v podstatě jde o přesně opačnou situaci, než když v r. 1066 Vilém Dobyvatel v čele severofrancouzských Nor-manďanů dobyl Anglii a jejich francouzština pak po tři staletí silně ovlivňovala a trvale ovlivnila slovní zásobu angličtiny). Připomíná to situaci češtiny v době národního obrozeni v 19. století, kdy se puristé snažili čelit germanizaci navrhováním nejrůznějšich nových termínů (vytvořených na slovanském základě), které měly nahradit slova přejatá z němčiny. Na většinu takových často fantastických výtvorů se dávno zapomnělo (pověstný je návrh nahradit slovo kapesník novým výrazem čistonoso-plena), i když v ojedinělých případech mohou mít podobné snahy úspěch (např. slovo luft, přejaté z němčiny, bylo v češtině 19. stol. zcela běžné, včetně odvozenin jako vyluftovat - „vyvétrat" apod., ale podařilo se je nahradit novým slovem vzduch, vytvořeným na základě rus. vozduch). V zásadě ale mají všechny snahy o umělé zásahy do jazyka mizivou naději na úspěch. Původní slovní zásoba každého jazyka je ta, kterou zdědil z příslušného prajazyka: čeština z praslovanštiny, angličtina z prajazyka germánského, španělština z latiny a vietnamština z prajazyka austroasijského. Avšak čeština přejala značnou část slovníku také z němčiny, angličtina okolo 50 % z latiny (většinou ovšem prostřednictvím francouzštiny, viz předcházející poznámku 0 Vilému Dobyvateli), španělština asi 10 % z arabštiny a vietnamština dokonce asi 80 % z čínštiny; tyto změny vznikly vlivem různých historických okolností, jazyky si přejaté tvary přizpůsobily svým potřebám a dnes takové výrazy tvoří integrální součást jejich slovní zásoby do té míry, že si laik jejich cizí původ neuvědomuje (zvláště u tzv. kalků, tj. doslovných překladů, jako jsou např. slova výlet, doslovně převzaté z něm. Ausflug, představit z něm. vorstel-len nebo svědomí - z lat. conscientiá). A jak hodnotit fakt, že např. ve španělštině na základě normálního hláskového vývoje vznikla z lat. planus > Hano - „rovina" v přírodě, zvláště v Argentině, a z lat. clavis > Háve - „klíč", ale v moderní době byly tytéž latinské výrazy převzaty, tentokrát už bez asimilace souhláskové skupiny, jako nové termíny piano - „rovina" v geometrii, dave - „klíč" v přeneseném smyslu: klíčový problém apod.? Z hlediska současného jazyka jde nepochybně v prvním případě o výrazy původní, v druhém o výpůjčky, přestože se jedná o týž jazyk a dokonce o totožná původní latinská pojmenováni. Mnoho převzatých Yýrazú se objevuje v celé řadě jazyků (ty si je pouze přizpůsobuji svým fonetickým a pravopisným systémům a někdy také posunuji jejich původní význam). Jsou to tzv. internacionalismy (mezinárodní slova), v evropském kontextu převzatá nejčastěji z řečtiny (např. čes.: kytara, stadion, stalagmit, stoický, symbol, sympatický, teorie) nebo z latiny (autor, cirkus, diktatura, impuls, interpretovat, korupce, maturita, minuta, norma, operace, republika, senát, sociální, solární, solidní, škola), případně nově vytvořená na základě těchto jazyků (audiovizuální, injekce, telegram, televize). V některých případech má jazyk k dispozici vedle internacionalismů 1 pojmenováni vlastni (např. čes.: konstituce/ústava, instrument/nástroj, kriminální/zločinecký, (inter)nacionálni/(mezinárodni, mysteriózní/záhadný či tajuplný, perfektní/dokonalý, respirace/dýchani, atd.). Potom se většinou dává přednost výrazům domácím a převzaté internacionalismy se užívají jen v jistých kontextech (stylisticky příznakových, jako např. respirace v lékařství nebo Úvod do studia jazaka 1.24 Vývoj smvxt zásoby ve fonetice, mysteriózním poezii, /rac/o/iá/n/nejčastěji v pejorativním kontextu, apod.). Internacionalismy mohou mít i jiný původ než v uvedených klasických jazycích. Z angličtiny pochází např. slovo klub a celá řada sportovních termínů (fotbal, aut, tenis, set, rugby, hokej, atd.), v poslední době výrazy počítačové techniky (software, notebook, atd.). Z italštiny pochází např. slovo banka a některé termíny z oblasti umění (akvarel, opereta, atd.), z ruštiny samovar, sovět, sputnik, z čínštiny čaj i thé (obě pojmenováni maji původ v témž výrazu, který má odlišnou fonetickou podobu v severo- a jihočínských dialektech). Z arabštiny pocházejí slova algebra, alchymie, alkohol (a/je v arabštině člen určitý), v indiánských jazycích mají původ internacionalismy banán, kakao.jaguár, tabák, atd. Čeština přispěla do fondu internacionalismů poměrně skromně, velmi rozšírenejšou ale dva: pistole (pojmenování vzniklo na základě metafory s píšťalou) a robot (vytvořil Karel Čapek v románu R. U. R. na základě slovanského výrazu robota). Změny významu mají mezi ostatními jazykovými změnami poněkud zvláštní postavení: nemění se forma pojmenování, ale pouze jeho obsah. ^^^^^ S některými změnami významu jsme se už setkali, s jinými se ještě setkáme. 34 Jsou velmi časté a různě odstupňované - od jemných posunů přes zúžení nebo rozšířeni významu až po postupný přechod k právě opačnému významu, než byl ten původní. Zúžení významu lze pozorovat např. u výrazu pivo, který původně označoval jakýkoli nápoj - vše co se pilo. Rozšířeni naopak u pojmenování hlava -původně u lidí a zvířat, přeneseně např, i hlava rodiny, hlava státu, hlava válců, hlávka salátu, hlavička hřebíku, atd. Při porovnání příbuzných jazyků můžeme často pozorovat, že význam některých slov se v nich posunul do té míry, že jejich formální podobnost může být zdrojem nepříjemných omylů. Takové výrazy se označují termínem „zrádná slova" (francouzsky faux amis). Tak např. pol. slovo bezcenný znamená „nedocenitelný, tak vzácný, že cenu ani nelze stanovit", bydlo znamená „dobytek", dobytek „vymoženost", piwnica „sklep", sklep „obchod", obchody „oslavy" a laská niebeska znamená „modrá hůl"; ne ve všech případech se zde ovšem jedná o změny významu původně téhož slova, v některých jde naopak o postupné formální přiblížení slov původně různých. Změny významu probíhají často velmi rychle v souvislosti s tzv. tabuizací některých slov (mimochodem: tabu je rovněž internacionalismus, tentokrát polynéského původu; u primitivních kmenů znamenal původně magický zákaz ve vztahu k různým jevům psychickým a společenským, včetně jevů jazy- kových). V lingvistice označuje tabuizace fakt, že se o jistých věcech ve společnosti raději nemluví (např. záchod, rakovina, smrt, různé výrazy spojené se sexuálním životem, atd.). A pokud se příslušných slov užívá, pak mají tendenci poměrně rychle posunovat svůj význam směrem k vulgárnosti, obscenitě apod. Tak např. slovo hajzl je výpůjčka z něm. Hause - „dům", lépe řečeno z diminutiva „domeček" (ve slovnících se v rámci tabuizace ani něm. diminuti-vum ani český výraz hajzl zpravidla nevyskytují), který docela poeticky označoval venkovské dřevěné záchody. Postupně se ale z něho stalo vulgární slovo (jdi do hajzlu) a další změnou významu šťavnatá nadávka (ty jsi ale pěknej hajzl). Ostatně i slovo záchod se dnes nahrazuje dirrúnutivem (veřejné záchodky) nebo ještě raději slovem toaleta (výpůjčka z francouzštiny) a frazeologis-mus jit na záchod (který je v jistém smyslu sám o sobě už eufemismem čili zjemněním) různými sluchu lahodícími obraty, jako jsou poněkud starší jň fám, kam i císař pán chodí pešky, novější hovorové já si musím odskočit nebo běžte napřed, já vás dojdu, případně moderní stručné omluvte mě. Tento jev je samozřejmě běžný také v ostatních jazycích. Tak např. jste-Ii už několik hodin na návštěvě v anglické rodině, hostitel vám zpravidla diskrétně nabídne, jestli si nechcete „umýt ruce" (zvlášť před jídlem je k tomu vhodná příležitost; kolega J. M. - v rámci tabuizace ho raději nejmenuji - zpravidla šokoval hostitele, když poděkoval, ukázal oknem na nejbližšl dub a prohlásil, že „si ruce umyl" za nim, už když přicházel na návštěvu). Také slovo nevěstinec se dnes už nepoužívá, i když bylo odvozeno, ovšem prostřednictvím nevěstky, od krásného slova nevěsta. Také ono má v češtině celou řadu ekvivalentů, z nichž některé už naštěstí upadly v zapomnění (např. staročeské dóm kurevný) a jiné se dosud užívají, ale s posunutým významem (hampejs, bordel). Přednost se proto postupně dávala nově vznikajícím názvům veřejný dům, hambinec, masážní salón, noční klub, dnes nejčastěji erotický klub nebo prostě jen klub (to poslední zatím, jen když vás po půlnoci zve dívka z televizní reklamy: ZAVOLEJ MI DO KLUBU - TEL.: 0609 XXX XXX<»«m.i a na základě jejího oblečení, polohy, výrazu tváře a dalších atributů můžete nabýt jistoty, že se nejedná, nedejbože, o klub zahrádkářů nebo chovatelů drobného zvířectva). 1.25 Príklady: norma, internacionalismy Až dosud jsme probírali jednotlivé změny slovní zásoby odděleně. Je však třeba si uvědomit, že se v praxi kombinují nejrůznějšim způsobem jednak mezi sebou, jednak i se změnami fonetickými, případně i gramatickými. Uvedeme si zde dva příklady. 35 Úvod do studia jazaka 1.25 Príklady: norma, internacionalismy Latinské slovo norma původně označovalo úhelnici, tj. jednoduchou pomůcku k vyměřováni pravého úhlu. S pomocí sufixu -alis z něho bylo už v latině odvozeno přídavné jméno normalis s významem „vyměřený úhelnicí, pravoúhlý". Jednalo se o adjektivizaci, tj. odvození adjektiva od jiného slovního druhu. Postupnou změnou významu (rozšířením) se začalo slovo norma používat i pro významy „měřítko, míra, pravidlo, předpis" a odvozené adjektivum normalis analogicky pro významy „pravidelný, předpisový, jsoucí v souladu s předpisem, s normou". Pomoci prefixu se pak mohlo odvodit i protikladné abnormalis. Všechny tyto výrazy byly přejaty do mnoha jazyků (výpůjčka) a fungují tedy jako internacionalismy. Jednotlivé jazyky šije ovšem přizpůsobily každý po svém. Pokud jde o fonetiku, uplatnila se zejména redukce poslední slabiky u adjektiva a vznikl tak tvar normál (česky málo užívaný normál) který je běžný v mnoha jazycích. Čeština k němu přidala v souladu se svým gramatickým systémem sufix -ní a prodloužila samohlásku a. U substantiva i u obou adjektiv změnila latinskou deklinaci (norma, normae, atd.) na skloňování české {norma, normy, atd.). Jakmile k těmto úpravám došlo, přejatá slova mohla v češtině zdomácnět a tehdy se od nich začaly odvozovat (někdy po vzoru jiných jazyků, pak šlo o výpůjčky „na druhou") další tvary, např.: nenormální (počeštění prefixu), normovat (konverze na sloveso), normování (substantivizace) a podobně normovač, normalizovat, normalizace, normalizátor (u posledních dvou slov s využitím počeštělých latinských sufixů), atd. Začaly se vytvářet i nové frazeologismy (často opět výpůjčky, i když už ne z latiny), jako např. splnit, překročit, zpevnit normu, atd., a v hovorovém jazyce nové tvary s jistou změnou významu, jako např. normálně (mi to zapřel), někdy i jako „berlička" (viz 5.12), a frazeologismy: jsi normální?, to je normálka, ne?, atd. Některé tvary prodělaly další specifický vývoj. Tak u slova normalizace (původně „zavedeni norem") došlo po r. 1968 k posunuti významu na „návrat k režimu, který panoval před pražským jarem", a k podobnému posunu došlo analogicky u výrazů normalizovat a normalizátor. Vznikl také frazeolo-gismus bráni procesu normalizace (pokud ho někdo dostal do posudku, zpravidla to pro něho znamenalo vyhazov). Už několikrát jsme použili termín intemacionalisiny, tj. výpůjčky používané v mnoha jazycích. Poslouží nám zde jako druhý příklad složitých a vzájemně propojených způsobů a procesů jazykového vývoje. Základním slovem je opět latinský výraz natio(nem), který původně znamenal „narozeni" a rozšířením významu postupně i „porod, rod", později také „kmen"; v novější době byl využit pro moderní pojem „národ". Analogicky s jinými latinskými adjektivy bylo dodatečně vytvořeno i přídavné jméno nationalis, které v klasické latině neexistovalo (tam ovšem bylo natus s významem „narozený", později zúžením významu také „syn") a v moderních jazycích hned dostalo, opět analogicky, redukovanou podobu national, kterou si jednotlivé jazyky opět přizpůsobily svým fonetickým, pravopisným i gramatickým zvyklostem. Čeština přejala pouze druhý výraz (upravené adjektivum nacionálni, vedle kterého používá i slovanský ekvivalent národní); pokud jde o substantivum, spokojila se s domácím výrazem národ. Některé jiné jazyky používají obě slova (např. angl. a fr. nation, national) a navíc se od těchto základních internacionalismů vytvořila celá řada výrazů odvozených, z nichž některé převzala, opět s jistými úpravami, i čeština, např. nacionalizace (česky spiše znárodnění), nacionalizovat (česky spíše znárodnit), nacionalismus (zde slovanský ekvivalent v češtině chybí) a s pomocí latinské předpony odvozené tvary internacionální, internacionalismus. Mezinárodni výpůjčka international, původně adjektivum, se také substantivizovala a v češtině dostala podobu internacionál (např. fotbalový), připadne internacionála (hymna mezinárodního dělnického hnutí). V souvislosti se společenskými procesy a událostmi došlo u výrazu nacio-nalismus k posunuti významu: má dnes výrazně pejorativní zabarvení. Analogicky se změnil i význam adjektiva nacionálni, proto se v současné češtině používá u jevů, které mluvčí hodnotí negativně (např. nacionálni výstřelky), na rozdíl od adjektiva národní (např. národní hrdost). Sotva by někdo asi obě adjektiva v uvedených příkladech vzájemně prohodil. Na tom nic nemění ani fakt, že z objektivního hlediska jde často o totéž, rozdíl je pouze v subjektivním hodnocení: jedna a táž činnost může být, pokud ji provádíme my, projevem národní hrdosti, ale u ostatních máme tendenci vydávat ji za projev nacionalismu. Také výrazy internacionální, internacionalismus, které původně znamenaly mezinárodni, mezinárodní hnutí (v lingvistické terminologii, j ak už víme, znamená druhý z nich „mezinárodně užívaný výraz"), dostaly u nás pejorativní nádech, zejména po okupaci Československa v roce 1968, pro kterou sovětská propaganda vytvořila a naši normalizátoři do omrzeni opakovali frazeologismy bratrská internacionální pomoc nebo také projev proletárskeho internacionalismu. ÚVOD do studia jazyka 1.26 Tendence diferenciační a inte«racní 1.26 Tendence diferenciační a integrační Všechny změny, k nimž v jazyce dochází, způsobují, že se v průběhu několika staletí může značně lišit od své původní podoby; snadno to pochopíme, když porovnáme současnou češtinu s jejími staršími podobami. Na obr. 5 uvádíme text, v němž F. Palacký popisuje poslední okamžiky Jana Husa. Text byl napsán okolo r. 1850 a je sice ještě srozumitelný, ale po všech stránkách (slovní zásoba, fonetika a dokonce i gramatika) se značně liši od současné češtiny. Když sbor pokračoval v jednáni svém. Hus z rozkazu falckrabova veden jest zkostela i z města na popraviště; provodil ho zástup asi tisíci oděncův, u nesmírném divákův davu. Když vystoupiv z kostela, viděl na hřbitově v ohni plápolali knihy své, usmál se tomu; i šel k smrti pevným krokem, talmy spívaje aneb se modle, aniž bylo při něm znamení strachu aneb lítosti. Pro nesmírnou tlačenici lidu kráčel celý pochod jen pozvolna i musel několikrát zastavili se; v takových okamženích pokoušel se Hus vyjádřili se o věci své k okolostojicim. Konečně přišed na popraviště ku připravené hranici, zdálo se, jakoby rozveselil se ještě v duchu. Vrhnul se u prkna tlustého, k němuž přivázán býti měl, na kolena i modlil se hlasitě; při čemž když papírová koruna s hlavy se mu smekla, spatřiv ji usmál se. Někteří oko-tostojíci připomenuli, nechtěiliby ještě zpovidati se? čemuž potakav, však kdyi kněz přistoupiv jen pod tou výminkou rozřešeni dáti slíbil, jestliže odvolá, opět odepřel. Chtěl potom zase promluvili k lidu, čehož ale přítomný falckrabě nedopustil, kázav jej tudíž přivázali k prknu; jen to mu ještě dovoleno, že děkovav žalářným svým za jejich šetrné s nim nakládáni, s nimi rozžehnuti se mohl. Pak svlekše jej katové přivázali ho k prknu provazy i řetězy; když pak tváři k východu obrácen byl a někteří z okolostojicich to při kacíři za neslušné pokládali, otočen jest k západu. Dřiví dvě fůry, slámou promíchané, rozloženy okolo něho tak, že až pod krk ho kryly; pod nohy, ještě opoutané, podstrčeny také dvě otepě. V poslední okamžení přišel ještě od krále říšský maršálek Haupt z Pappenheimu a vyzval Husa u přítomnosti falckra-. bě Ludvika konečně, aby odvoláním zachoval život i duši svou. Hus odpověděl, že cítí se v duši své nevinna, i že na té pravdě, kterouž poznav učil a kázal, nyní vesele chce umřití Tu páni oba tleskše rukama odešli, kat pak zapálil hranici. Děsný boj ksmrti netrval dlouho: žalmy spívaje i k nebi hledě, brzy obklíčen byl plápolem odevšad vyrážejícím; vítr se zdvihnuv šlehl mu jej do tváře, tak že v několika okamženích ani nehlesna zalknul se. Neohrozenosti mysli ve všech těchto scénách dokázané obdivovali se i nejkrutějši nepřátelé jeho. Když falckrabě spatřil šaty Husovy ještě v rukou katových, kázal uvrhnouti je také do hořící ještě hranice, slibuje dáti jemu za to náhradu. Ale i všecken jeho pozůstalý popel musel na popravišti pilně sebrán a do mimotekouciho Reyna vmetán býti, aby po nebožtíku nic nezůstalo, coby přátelé schovati, do Čech odnesli atam co svatě mučennikovy ostatky ve cti míli mohli. Obr. 5: Palackého text (polovina 19. století) o smrti Jana Husa Ještě vzdálenější současné Češtině jsou pochopitelně texty starší, v nichž už může mít čtenář někdy potíže s interpretaci jejich celkového obsahu nebo alespoň některých dílčích pasáží. Jako ilustrace nám zde může posloužit část textu, který byl veřejně čten v pražských ulicích dne 28. května 1422 (viz obr. 6). Dále račte poslúchali, žeťse pronášejí pokútne rady a schodové dávno obci zapověděni. Protož kdoiby takové věci jednal, a kněze se a pánův doneslo, neplatit jemu než hrdlo. Račtež dále poslúchali: že kněz Sigmund Jeho Milost všem pánům, rytiéřom, panošem i všem hostem, buďte Poláci neb Čechové, přikazuje a zapoviedá, aby i žádných sváróv nestrojili, ani v domiech ani před domy, ani v které kostky anebo vkterú hru hráli, ani láli, ani které oplzlosti mluvili ani činili. Pakliby kdo to prestúpil, a meč nebo kord neb jinů braň na koho vytrhl a pozdvihl, buďto v domu nebo před domem, tomu platí ruka; pakliby kdo ranil, tomu nic jiného neplatí než hrdlo. Obr. 6: Část výnosu obce Pražské k obnovení pořádku z r. 1422 Jazykové změny jsou také příčinou rozrůznění jazyků: z původního jediného jazyka se často vyvine jazyků několik, někdy i velmi mnoho. Tak např. platí nejen to, že se všechny slovanské jazyky vyvinuly z praslovanštiny, románské z latiny atd.. ale i to, že prajazyky Slovanů, Germánů, románských národů a celé desítky a stovky dalších jazyků se vyvinuly z prajazyka indoev-ropského a jsou tedy příbuzné (viz 1.42). V praxi to znamená, že vztah příbuznosti existuje nejen např. mezi češtinou, slovenštinou, polštinou, ruštinou, bulharštinou a srbochorvatštinou, ale že do stejné velké rodiny příbuzných jazyků patří i všechny jazyky germánské a keltské, latina a jazyky románské, ale také např. litevština, řečtina, arménština, starověké jazyky vymřelých civilizací jako chetitština a tocharština, ba dokonce i cikánština, hindština, bengálština, tedy mnoho jazyků dnes už tak různých, že nám příbuzenské vztahy, tj. jinými slovy fakt, že se všechny vyvinuly z jediného společného prajazyka. sotva pomůže k vzájemnému dorozumění. Nabízí se otázka, co je příčinou takové postupné diferenciace jediného jazyka do desítek a stovek jazyků různých. Vedle vnitřních vlivů, které jsou dány strukturou jazyka (např. každá změna v jeho systému může mit za následek celou řadu změn dalších), jsou to nepochybně především vlivy vnější, tj. vliv prostředí, ve kterém jazykové společenství žije, a jazyků, s kterými přichází do styku. Když např. Římané kolonizovali postupně půl Evropy, a dokonce i některá území mimoevropská, dostávala se latina nejen do nejrůznějšich prostředí zeměpisných a klimatických, ale také do styku Úvon do studia jazyka 1,26 Tendence diferenciační a integrační s nejrůznějšími jazyky, kterými se tam dosud hovořilo. A i když se tam latina nakonec prosadila (lépe řečeno byla prosazena), přejala od nich celou řadu prvků, zejména část slovní zásoby a některé návyky fonetické. Takovým prvkům, které jazyk v novém prostředí převezme od přecházejících civilizací, se v lingvistické terminologii říká jazykový substrát. Ten byl jiný v Galii, v Hispánii, v Dácii, atd., a právě to vedlo k postupné diferenciaci latiny do novodobých románských jazyků. Vedle tendence diferenciační, která způsobuje postupné rozrůznění jazyků, projevuje se v jejich vývoji také protichůdná tendence integrační. Jestliže si Římané podrobili tak rozsáhlé území a vnutili původnímu obyvatelstvu svůj jazyk, znamená to, že se toto území sjednotilo mimo jiné i po stránce jazykové: místo značného počtu původních jazyků na něm nakonec převládl jazyk jediný, latina, i když, jak jsme viděli, mohly v ní jazyky původních obyvatel zanechat určitou stopu v podobě substrátu a způsobit tak její pozdější diferenciaci. Dlouhé soužití několika často velmi různých jazyků může vést také k jejich postupnému vzájemnému ovlivňováni. Tak např. na poměrné malém prostoru Balkánského poloostrova spolu po staletí byly v úzkém kontaktu genetic-40 ky tak různé jazyky jako řečtina, turečtina, makedonština, bulharština, rumunština, albánština, juhoslovanské jazyky a celá řada jazyků a dialektů dnes už vymřelých; i když se jednalo o etnicky a civilizačně tak odlišná jazyková společenství (vyznávající např. katolickou, pravoslavnou a muslimskou víru), způsobilo dlouhé soužití, že se příslušné jazyky navzájem ovlivnily do té míry, že se dnes mluví o balkánském jazykovém svazu. Na tom nic nemění ani fakt, že se etnická různost balkánských národů v dějinách často projevovala a dodnes projevuje mimořádně nepřátelskými vztahy. Integrační tendence se uplatňují velmi silně v moderní době. V národním měřítku zejména tak, že pomalu zanikají dialekty. Ty se udržovaly snadno zvláště v odlehlých oblastech, jejichž obyvatelé měli velmi omezené kontakty s okolím. V dnešní situaci, kdy lidé stále více cestují, mladá generace odchází do měst a i do těch nejzapadlejších míst pronikl rozhlas a televize, jsou nářečí většinou majetkem už jen nejstarší generace a zaniknou s jejím odchodem. V celosvětovém měřítku se integrační tendence projevují tak, že několik nejrozšiřenějšich jazyků (viz 1.41) nadále posiluje své postavení, a na druhé straně celá řada málo rozšířených domorodých jazyků buď už zanikla, nebo je odsouzena k pomalému zániku. 1.27 Vývoj jazyka v dítěte Dítě se rodí bez jakýchkoli znalostí konkrétního jazyka, ale má vrozenou schopnost nějaký jazyk zvládnout, a zvládne pak ten, s nímž přijde do styku; nejčastěji to je samozřejmě jazyk mateřský, ale nemusí tomu tak být vždycky. V poměrně krátkém období od narození do dosažení asi pěti let je u něho možné pozorovat proces postupného vývoje jazyka od nulových znalostí až po rozvinutý současný jazyk, tedy do jisté míry proces podobný tomu, který se uskutečnil při vývoji jazyka a člověka vůbec, tj. v průběhu několika miliónů let. Jsou zde samozřejmě jisté rozdíly, zejména fakt, že dítě se učí už hotovému systému: neprobíhají u něho změny, jejichž výsledkem současný jazyk je. Přesto jsou mezi ontogenezí řeči (jejím vývojem u jednotlivce) afylogenezi (u lidstva) jisté obecné shodné rysy. Především prochází dítě zpočátku obdobím, kdy se ještě nedá hovořit 0 vývoji jazyka, ale spíše o jeho přípravě; je to tzv. prelingvistické období, které trvá přibližně rok a půl. Roční dítě sice zpravidla ovládá okolo deseti slov, ale ještě není schopno skládat je do vět. Podobného vývoje je možné dosáhnout např. také u mláděte šimpanze, pokud je chováno od narození za zhruba stejných podmínek jako mládě lidské. V prelingvistickém období si dítě osvojuje především základní fonetické dovednosti a učí se postupně chápat slovo jako znak, tj. jinými slovy začíná si uvědomovat, že za určitou skupinou zvuků (hlásek) je ukrytý jistý význam. V obou případech postupuje od jednoduchých jevů k složitějším. Teprve ve věku okolo přibližně osmnácti měsíců se dítě stává myslícím člověkem; projeví se to tak, že začne spojovat (nejprve dvě) slova do vět. Také v dalším vývoji postupuje dítě od jednoduchých jevů k složitějším. Pokud jde např. o systém samohlásek, zvládne nejdříve neutrální samohlásku, která vzniká, když jsou mluvidla, kromé hlasivek, v klidové poloze; později v souladu s principem maximálního kontrastu zvládne vokály a, i, u, tedy ty, které se maximálně liší místem artikulace (viz 2.14, obr. 26) a jsou 1 po stránce akustické nejsnadněji rozlišitelné, ještě později vokály e, o, a pokud má příslušný jazyk složitější systém samohlásek (zavřené a otevřené e, o jako italština, nosové vokály jako polština nebo mimořádně složitý systém jako francouzština), postupně zvládá i ty složitější. Také u slovní zásoby postupuje od nejjednoduššich výrazů k složitějším; nejčastěji je první slovo mama, zvládnuté spolu s několika dalšími už v prelingvistickém období. Úvod do studia, jazyka 1.31 Rozdíly mezi mluveným a psaným jazytíem O gramatických dovednostech se dá mluvit až později, ale také zde probíhá vývoj obdobně. Co se týká morfologie, zvládne dítě nejprve tvary 3. osoby jednotného čísla přítomného času a teprve později ostatni tvary (minulý čas dříve než kondicionál, atd.). Pokud jde o syntax, zvládne nejprve větu holou (podmět + prísudek, často ještě zkomolené tvary) a teprve postupně si osvojí rozvitou větu jednoduchou, souvětí souřadné slučovací (se spojkou a), později další druhy souvětí souřadného, a teprve nakonec souvětí podřadná (mnohem dříve zvládne spojku protože než např. připouštěcí spojky / kdyby, i když; souvisí to úzce s mírou složitosti, která odpovídá takto vyjadřovaným vztahům). Celý tento proces v hrubých rysech nepochybně odpovídá vývoji jazyka, jak se formoval spolu s člověkem v průběhu statisíců a miliónů let. Má ale také své specifické rysy. O některých jsme se už zmínili a zde připomeneme ještě jeden podstatný rozdíl: vývoj dětské řeči může sledovat od počátku do konce každý z nás ve svém okolí (zvlášť pečlivě ho sleduje zpravidla matka, která je s dítětem neustále v kontaktu), zatímco fylogeneze lidské řeči je dlouhý a složitý proces, který dosud nebyl uspokojivým způsobem objasněn. A vzhledem k tomu, že máme tak málo informaci o vzniku člověka a tak malou naději, že někdy získáme informace podrobné, sotva bude někdy složitý problém počátků lidského rodu a jeho jazyka dokonale vysvětlen. 1.3 Mluvená a psaná podoba 1.31 Rozdíly mezi mluveným a psaným jazykem Většina rozvinutých jazyků se vyskytuje ve dvou různých podobách: mluvené a psané. Mezi oběma podobami, i když se jedná o jeden a týž jazyk, existuji značné rozdíly, a to jak z hlediska diachronního (vývojového, historického), tak i pokud jde o jejich současný stav, výstavbu textu z hlediska formy i obsahu, způsob záznamu a přenosu, dosah jejich působeni v prostoru a v čase, atd. Primární je podoba mluvená, která se rozvíjela postupně spolu s člověkem od samých počátků jeho existence, tedy po dobu několika miliónů let, a stala se jedním z nejdůležitějších příznaků, kterými se člověk odlišil od ostatní živé přírody. Naproti tomu psaná podobaje až sekundární a objevila se teprve poměrně nedávno; písmo vzniklo přibližně před pěti tisíci lety a jeho existence je tedy asi tisíckrát kratší než u mluveného jazyka. Navíc bylo jeho užívání zpo- čátku omezeno na několik málo starověkých civilizací a v nich na omezený počet jedinců. Jen velmi zvolna se pak rozšiřovalo do dalších zemí; k nám se dostalo až v 9. století v souvislosti s siřením křesťanství, mnoho jazyků písmo neznalo ještě na začátku 20. století a některé přírodní' národy ho neznají dodnes. Ostatně i v některých civilizovaných zemích dodnes určitá Část obyvatelstva číst a psát neumí. Písmo nepochybně patří mezi nejdůležitější vynálezy lidstva. Před jeho vznikem byl proces dorozumívání pouze záležitosti účastníků promluvy a dosah každého sdělení byl zcela omezen na příslušné místo a na příslušný okamžik promluvy; sdělená informace se mohla uchovat nanejvýš v paměti posluchače. Teprve písmo umožnilo předávat informace na velké vzdálenosti, pokud jde o místo i čas. Díky dochovaným písemným památkám nejstar-ších starověkých civilizací máme dnes podrobné informace o jejich dějinách i o každodenním životě jejich obyvatel. Písmo se tak stalo kritériem pro rozlišování doby historické, o které máme podrobné informace v dochovaných textech; co bylo před ni. je prehistorie, a naše informace o ní jsou mnohem skromnější, protože se opírají pouze o archeologické nálezy kosterních pozůstatků, nádob, šperků a zbraní, tedy o památky mnohem méně výmluvné než jsou dochované písemné zprávy. Na tom nic nemění ani fakt, žena konci 19. I a v průběhu 20. století vznikla celá řada dalších možnosti jak zaznamenávat mluvenou podobu jazyka (gramofon, magnetofon, kompaktní disky) nebo ji přenášet na velké vzdálenosti (telefon, rozhlas, televize). Vzhledem k tomu, že existence písma je omezena na dobu historickou, tedy na poměrně velmi krátký poslední úsek vývoje lidstva, máme o vzniku avývoji písma, na rozdíl od mluvené podoby jazyka, celkem jasný přehled (viz 1.32). Zde si ale chceme všimnout ještě jednoho důležitého rozdílu mezi oběma podobami jazyka. Je nesporné, že psaný jazyk je určen ke čtení; z toho vyplývají některé jeho specifické rysy, jako je např. určitá obsahová sevřenost (zpravidla se nepřeskakuje od jednoho tématu k druhému, jak je to běžné u mluvené podoby), převaha monologu nad dialogem (s výjimkou např. divadelních her, kde jde ale spíše o napodobení mluvené podoby a její realizaci na jevišti), možnost používání delších souvětí (čtenář si sám voli tempo čteni, může se v případě potřeby v textu vracet, atd.), omezená možnost používat dialektologické, hovorové nebo subjektivně zabarvené výrazy (u mluvené podoby často slouží k oživení projevu a k udržení pozornosti), nemožnost přímého kontaktu se čtenářem (např. reagování na jeho poznámky nebo dotazy), nemožnost UVOD Dít STUDU jazyka uplatnit některé prostředky jazykové (intonace, větný prízvuk) nebo doprovázet jazykový projev prostředky mimojazykovými (gesta, mimika), atd. V praxi se tyto rozdíly projevují např. tak, že text určený k poslechu není dost dobře možné ani vhodné číst. Nahrajete-li sebezajímavějši živou besedu a pořídite-li její přepis, snadno zjistíte, že před její publikaci jsou zcela nezbytné radikální úpravy týkající se výběru slov, délky vět, slovosledu, vypuštění opakujících se myšlenek, oprava a doplněni některých vyšinutí z vazby a mnoho dalších oprav nebo úprav. To co jsme se zaujetím poslouchali, se prostě ke čtení nehodí. Nahrajete-li si nějaký spontánní projev nebo přednášku, můžete si ho přehrávat a poslouchat, ale nesnažte se mu dávat písemnou podobu. Platí to samozřejmě také opačně: text určený ke čteni není vhodné ani příjemné poslouchat. Když vám např. učitel místo spontánního výkladu bude předčítat nějaký psaný text, riskuje, že ho v nejlepšim případě velmi brzy přestanete sledovat. Mluvený výklad má být živý a na rozdíl od psaného textu může a má obsahovat i celou řadu prvků jako je improvizace, reakce na chováni posluchačů, atd, (viz výše uvedenou charakteristiku); je ovšem žádoucí, aby kromě těchto specifických prvků obsahoval i nějaké informace o daném tématu. Pokud si takové předčítání psaného projevu nahrajete, bude vtomto případě vhodnější přepsat si celý text a pak si ho číst, ale možná by bylo rozumnější požádat přednášejícího o kopii nebo se ho rovnou zeptat, kde si text můžete vyhledat. 1.32 Vývoj písma Když se v dávných dobách setkali příslušníci různých kmenů a nerozuměli si, protože mluvili různými jazyky, používali často doplňkové dorozumívací prostředky, jako jsou gesta, mimika a někdy také jednoduché obrázky. Z takových obrázků se později vyvinulo písmo, avšak považovat za určitý druh písma už tyto obrázky by nebylo správné; základní vlastnosti kteréhokoli písemného znaku je totiž to, že označuje určitou jazykovou jednotku, buď celé slovo nebo slabiku nebo hlásku, kdežto primitivní obrázky neměly s žádným jazykem nic společného a vztahovaly se k zobrazenému předmětu; ostatně právě proto a jen tak mohly sloužit k dorozumíváni. Skutečné písmo vzniklo tehdy, když se obrázky přestaly vztahovat k příslušným předmětům a začaly se spojovat s jazykovými jednotkami, zpočátku s celými morfémy či slovy. Došlo k tomu nezávisle na sobě na několika místech na světě: ve starém Egyptě, Sumeru, Čině a v říši Mayů. Pro takové n Obr. 7Á: Egyptskéhieroglyfy Obr. 73: Sumerské klínové písmo Obr. 8A: Indické pismo dévanágari 7 Obr. 8B: Japonské pismo Obr. 9A: Řecké pismo (směrem nahoru) ADDEOLARAr Obr. 9B: Latinské písmo Obr. 1QA: Hlaholice [tíC^yU H/H*Tb AtCTHWi Obr. 10B: Cyrilice Obr. 7-10: Ukázky písma ideografického (7), slabičného (8) a hláskového (9,10). Úvod do studia jazyka 1.32 Vývoj písma písmo se vžil název „ideografické" nebo také „slovní" a jeho charakteristické vlastnosti jsou tyto: znak (někdy i několik znaků) označuje slovo a pro každé slovo je tedy potřebný zvláštní znak; text je psán rébusovým způsobem. Zpočátku si jednotlivé znaky udržovaly podobu původních obrázků (takovému písmu se někdy proto říká „obrázkové" nebo „piktografické"). Jako příklad mohou sloužit staré egyptské hieroglyfy (viz obr. 7A). Protože se však vtéto fázi obrázky už nevztahovaly k zobrazeným předmětům, ale k morfémům příslušného jazyka, začaly se stylizovat a zjednodušovat, takže např. u sumer-ského klínového písma (viz obr. 7B) dnes už sotva rozeznáme, z kterých obrázků se jednotlivé znaky vyvinuly. Rébusový způsob psaní byl později překážkou pro rozluštění takového písma, avšak v 19. století se podařilo rozluštit egyptské hieroglyfy i sumerské klínové písmo. Mayské hieroglyfy dosud nikdo spolehlivě nerozluštil. A konečně čínské písmo neni třeba luštit, protože se jím píše bez přestávky dodnes; i když doznalo po reformách různých změn, má v zásadě stále ideo-grafícký charakter, a proto používá tisíce různých znaků (vyplývají z toho těžkosti jak při výuce psaní a čteni ve školách, tak např. při sestavování slovníků nebo při práci s texty na počítačích, apod.). Značné zjednodušení znamenalo písmo slabičné; vyvinulo se z ideogra-fického tak, že se příslušné znaky přestaly používat k označování celého morfému (slova) a začaly označovat pouze slabiku; úspornost tohoto systému je dána tím, že slabik je v každém jazyce, na rozdíl od slov, omezený počet (zpravidla několik stovek), a slabičné písmo proto vystačí s omezeným počtem znaků. Na obr. 8 jsou dva příklady slabičného písma. Indické písmo dévanágarí (písmo božského města, obr. 8A) se používalo v klasickém sanskrtu a dodnes se používá v hindštině a v několika dalších jazycích Indie; každý znak označuje souhlásku nebo skupinu souhlásek a pokud nemá diakritická znaménka, čte se se samohláskou a; každá kombinace s jinou samohláskou vyžaduje diakritické znaménko. Japonské písmo (viz obr. 8B) podobně jako další pisma Dálného východu vzniklo zjednodušením čínského písma ideografického. Další výrazný krok k zjednodušení písma učinili Féničané ve 13. stol. př. n. 1., když s využitím egyptského a klínového písma vytvořili hláskovou abecedu: 22 písmen označujících souhlásky. Od nich později převzali s úpravami tento ekonomický systém Aramejci (od nich pak Arabové a Hebrejci) a také Řekové, kteří abecedu doplnili o znaky pro samohlásky. Hláskové písmo je založeno na principu označovat znakem vždy jedinou hlášku (foném), a protože hlásek je v každém jazyku velmi omezený počet (nejčastěji okolo třiceti), jedná se o nej ekonomičtější způsob psaní. Na obr. 9 jsou ukázky řeckého (obr. 9A) a latinského (obr. 9B) pisma, které bylo sestaveno na základě etruském; oba tyto systémy se staly podkladem pro písemné znaky evropských jazyků, např. řecké písmo pro ruskou azbuku, latinské pro abecedu českou. Nejstarší slovanské písmo hlaholici (viz obr. 10A) sestavili věrozvěstové Konstantin a Metoděj v 9. století v rámci své mise do Velkomoravské říše. Čeština však převzala, pod vlivem němčiny, latinku. O něco pozdější cyrilice (obr. 10B) byla sestavena na přelomu 9. a 10. století v Makedonii na základě velkých řeckých písmen a používali ji pravoslavní Slované. 1.33 Ortografie a pravopisně reformy Protože se zvuková stránka jednotlivých jazyků značně liší co do počtu i kvality hlásek, bylo nezbytné v době přijetí písma přizpůsobit vždy počet znaků danému jazyku, tj .podle potřeby některé znaky změnit, vynechat nebo doplnit. Navíc vzhledem k tomu, že je obtížné a často nemožné, aby psaný text dokonale odpovídal mluvenému, byly už v době přijetí často přijímány různé kompromisy. Jak víme, zvuková stránka jazyků podléhá neustálým změnám; to způsobilo, že se rozdíly mezi mluvenou a psanou podobou neustále prohlubovaly ai nadále prohlubují, protože písmo je konzervativní a na změny nereaguje. To je ostatně další významný rozdil, který mezi oběma podobami jazyka existuje. Jediným možným způsobem, jak přiblížit psanou podobu jazyka mluvené, je reforma pravopisu. Té ale brání různé okolnosti, jako je úcta k tradici apod., ale především asi konzervativní postoj těch institucí, které o tom rozhodují. Kromě toho je prakticky neproveditelné, stejně jako v době zavádění pisma, aby pravopis (ortografie) dokonale odpovídal mluvenému jazyku. A i kdyby se to podařilo, byl by takový úspéch pouze dočasný, protože v poměrně krátké době by se mluvená podoba jazyka diky neustálým změnám znovu od psané podoby oddálila. Mnoho reforem pravopisu bylo v různých jazycích už navrženo a některé z těchto návrhů byly také realizovány. Příkladem hluboké reformy je ta, kterou provedlo Turecko po první světové válce, když nahradilo arabské písmo užívané od 13. století latinkou. Zasloužil se o to prezident Kemal Atatůrk (otec Úvod do studia jazyka 1.41 Počít jazyku a jejich uživatelů Turků) ve snaze poevropštit Turecko a eliminovat vliv islámu v administrativě, školství a soudnictví. Ve vietnamštině, která od 1. stol. př. n. 1. přejímala čínské písmo (a s ním často i slovní zásobu), byla zavedena latinka reformou z r. 1910, kdy byl Vietnam francouzskou kolonií, i když se sporadicky latinka používala vlivem portugalských kolonizátorů už od 16. století. V českém pravopise byla poměrně radikální změna zavedena už na začátku 15. století a jejím autorem byl patrně Jan Hus. Místo spřežkového pravopisu (který se dodnes používá v polštině) byla zavedena diakritická znaménka. V posledních desetiletích se reformy omezily většinou na změny pravopisu několika slov cizího původu. Určitý konzervatismus se projevuje v tom, že se v pravopise uchovává dvojice písmen i/y, přestože se v mluveném jazyce už dávno přestaly příslušné hlásky rozlišovat. Pokud se pravopis nemění po dlouhou dobu, rozdíly mezi oběma podobami jazyka mohou být propastné, jak to dnes můžeme pozorovat např. v angličtině a ve francouzštině. 1.4 Klasifikace jazyků 1.41 Počet jazyku a jejich uživateli Přesný počet jazyků dosud nebyl zjištěn a sotva ho kdy bude možné zjistit. Odhady se pohybují mezi 3.500 - 7.000 různých jazyků. Zpřesnit tyto odhady není snadné z mnoha důvodů; uvedeme zde ty nejzávažnějši. Především je často obtížné stanovit, zda se v daném případě jedná o různé jazyky nebo jen o dialekty jednoho jazyka. Přesné kritérium chybí a míra podobnosti nebo příbuznosti není rozhodující. Vždyť např. mezi arabskými dialekty (viz obr. 16) jsou mnohem větší rozdíly než mezi češtinou a slovenštinou, a přesto se všechny považuji za dialekty jednoho jazyka -arabštiny. Ještě závažnější je fakt, že celé početné skupiny málo rozšířených jazyků dosud nebyly dostatečně prozkoumány; rozhodně ne do té míry, aby bylo možné stanovit alespoň jejich přesný počet. Tak např. mexičtí lingvisté, kteří už po dobu několika desítek let věnuji značné úsilí a prostředky na výzkum indiánských jazyků na území Mexika (celou řadu jich už podrobně popsali), nejsou dosud schopni určit jejich přesný počet. V oblasti amazonského pralesa a v dalších odlehlých částech světa je situace ještě méně přehledná a je pravděpodobné, že tam žijí lidé, kteří mluví dosud zcela neznámými jazyky a dialekty. Z obecnějšího hlediska je pak za překážku třeba považovat fakt, že se počet jazyků neustale mění. Diferenciační tendence (viz 1.26) způsobuje, Že jejich počet roste, a tendence integrační, že naopak klesá. I z těchto důvodů je málo pravděpodobné, že by bylo možné počet jazyků přesně stanovit, pokud se ovšem radikálně neprosadí tendence integrační, což by mohlo mít za následek radikální omezení počtu jazyků; v dnešním světě to nelze vyloučit. Poř.: Jazyk: Uživatelů: Poř.: Jazyk: Uživatelů: 1. čínština 990 22. swahilština 50 2. angličtina 500 24. turečtina 45 3. ruština 250 26. ukrajinština 44 4. hindština 250 27. polština 39 5. španělština 247 36. rumunština 22 6. arabština 144 37. grbochorvátština 21,9 7. bengálština 140,6 39. holandština (+ vlám.) 20 S. portugalština 135 44. maďarština 14,4 9. japonština 116 50. kecuánština 13,2 10. indonéština 108 54. řečtina 11,4 11. němčina 100 59. čeština 10,4 12. urdština 87,8 64. bíloruítina 9 13. francouzština 80 65. bulharština 9 14. pandžábština 70 66. švédština 8.9 15. bihárské dialekty 69,6 79. slovenština 5,8 16. jávština 68 80. arménština 5,7 17. italština 66 84. dánština 5,5 18. korej ština 57 94. norština 4.7 19. telugština 54,5 106. gruzinština 3.7 20. vietnamština 51,6 170. lotyština 1,5 (údaje jsou v milionech) Z tabulky vyplývá, že čeština má mezi několika tisíci jazyků poměrně pěkné umístěni (na 59. miste); jisté pocity méněcennosti (pfíllS malý národ apod.) nejsou nějak zvláště opodstatněné, národy často mnohem méně početné jimi většinou netrpí. Na druhé straně dějiny ukazují, že není na místě ani rasismus, který je u nás bohužel tak rozšířený; národy, proti kterým je namířen (Židé, Arabové, Cikání atd.) většinou měly rozvinutou kulturu a civilizaci v dobách, kdy po Slovanech ještě nebylo ani potuchy. Oba .čecháňkovské"pocity, zdánlivé tak protichůdné, spolu patrně úzce souvisí. Jenom není jisté, který vyplývá z kterého. Obr. JI; Pořadí jazyků podle rozšířenosti (údaje z r. 197%) Úvod do studia jazyka 1.42 Genetická klasifikace Velké rozdíly jsou v počtech uživatelů jednotlivých jazyků. U těch nejrozšiřenějších se počítají na stovky milionů, u těch nejméně rozšířených na několik stovek nebo desítek mluvčích (tasmánské jazyky, které byly příbuzné s australskými, vymřely vr. 1877 s posledním domorodcem, který byl po několik let jediným uživatelem; domluvit se mohl ve svém rodném jazyce už jen s několika míšenci). Na obr. 11 uvádíme pořadí dvaceti nejrozšiřenějších jazyků světa a dalších dvaceti vybraných jazyků, u všech s jejich pořadím a počtem uživatelů. Jsou to údaje zroku 1978 a převzali jsme je, podobně jako některé další vtéto části (1.4), z knihy Jazyky sveta (autoři Křupa • Genzor - Drozdík, Bratislava 1983). Od roku 1978, kdy celkový počet obyvatel na Zemi dosahoval Jenom" asi čtyři a čtvrt miliardy osob, se počty nepochybně změnily, zejména u těch nejrozšiřenějších jazyků, možná s výjimkou ruštiny, ještě podstatně vzrostly. Zajímavé je porovnáni se staršími obdobími. Ještě v 16. století stála v Evropě na prvním miste francouzština se 14 miliony uživatelů a na dalších místech byla němčina (12), italština (10), španělština (9), angličtina (5) a konečně na šestém místě ruština (3 milióny). V ostatních světadílech byly v té době tyto jazyky prakticky neznámé nebo omezené na hrstku prvních kolonizátori. 1.42 Genetická klasifikace V 19. století jazykovědci zjistili, že přes velké rozdíly, které mezi jazyky existuji, jde často o jazyky příbuzné, tj. takové, které se vyvinuly ze společného prajazyka a jejichž rozdíly je třeba přičíst výhradně odlišným jazykovým změnám, které v nich v období několika staletí proběhly. Srovnávací a historický výzkum vyústil v genealogickou či genetickou klasifikaci jazyků; jejím cílem bylo stanovit vzájemné vztahy příbuznosti a rozdělit jazyky světa do tzv. rodin, tj. do takových skupin, jejichž členy jsou vždy jen jazyky příbuzné. Často bylo obtížné takovou příbuznost dokazovat, a tak se počet skupin i jejich složeni postupně měnily v závislosti na tom, jak výzkum pokračoval. Dnes se zpravidla uvádí dvacet takových rodin, do kterých je možno všechny jazyky světa na základě příbuznosti roztřídit; jsou uvedeny na obr. 12: I. Indoewopské (indoiránské, arménština, řečtina, balkánské, italické, románské, keltské, germánské, slovanské, atd., podrobně viz obr. 13). H. Baskičtina (klasifikuje se oddelené, ale podle jedné ne zcela doložené teorie patří do skupiny kavkazské; Baskové prý byli kdysi dávno z Kavkazu vypuzeni a po delším putování se usadili v Pyrenejich; na podporu se uvidí značné podobnosti v mytologii). III. Kavkazské (poměrně malý počet mluvčích, ale celkem asi 40 jazyků a celá řada dialektů; nejpočetnější gruzinština s pěti dialekty, dále např. abcházština, čer-keské jazyky, čečenítina, dagestánské jazyky, atd.). IV. VvmIelé jazyky pfcEDNl asie a srftEDOMoftl (sumerština, iberština, etruština atd.; příbuznost s ostatními skupinami nebyla dosud prokázána, ale soudí se, že byly příbuzné s kavkazskými jazyky a iberština také s baskičtinou). V. BubuSaskI (okolo 40.000 uživatelů v jižním Pamíru a ve východním Hra dukúši; dosud nebyla prokázána jeho příbuznost s jinými asijskými jazyky). VI. Drávidské (uživatelé původně v povodí Indu, pak vytlačeni árijskými kmeny, např. na Cejlón; nejrozšířenějši jsou telugu, tamilština. malajálamština a kanára, které mají staré literami památky a dohromady více než sto miliónů uživatelů). VII. Uralské (dělí se na ugrofinské a samojedské; ugrofmské původně v povodí Volhy, pak se jedna část přemístila na západ, kde maďarština oddelila západní Slovany od jižních; další skupina expandovala na sever, dnes finština a estonština, ale vlivem expanze východních Slovanů v 6. století zůstala celá řada ugrofinských jazyků, např. mordvinština, roztroušena mezi ruskými dialekty; několika samojedskými jazyky a dialekty mluví okolo 30.000 Samojedů v okolí ústi Jeniseje a v přilehlých pobřežních oblastech Severního Ledového Oceánu). VIII. Altajské (díll se na turecké, mongolské a mandžuskotunguzské; turecké byly původně domovem v dnešním Mongolsku, oddělily se čuvaSština a jakutština; z tureckých kmenů povstali Hunové a Avarové, a na troskách avarské říše ve 13. stol, turecká říše jižné od jezera Bajkal; ve středověku expanze na jihovýchod na Krym a do Malé Asie, ve 14. stol. na Balkán a do dnešního Maďarska, od 18. stol. zatlačováni z evropského prostoru zpít do Male Asie; dnes nejdůležitější osmanská turečtina, dále tataršlina, azerbejdžánäíina, kinázština, atd.; mongolské jazyky a dialekty vznikly po rozpadu Džingischánovy říše z původní společné mongolštiny; mandžuske-tunguzská skupina se skládá ze vzájemné už dost odlišných jazyků a dialektů roztroušených v rozlehlé oblasti Sibiře, Mandžuská, Sachalinu a pobřeží Japonského moře). Úvod do studu jazyka 1.42 Genetická klasifikace JX Koreistina (klasifikuje se odděleně, ale patrní se kdysi dávno oddělila od jazyků altajských; základem spisovného jazyka je soulský dialekt, ale až do konce 19. stol, se používala v této funkci čínština). X. Japonština (klasifikuje se odděleni, ale spojuje přibližně rovným dílem prvky altajsko-korejské, austroasijskč a paleoasijské; značně silnejšou také vlivy čínštiny, včetně kultury, umění i písma; spisovný jazyk od 6. století). XI. Paleoasuske (čukotsko-kamčatské, eskymácko-aleutské, jenisejské, atd.; nej-starší skupina asijských jazyků a dialektů z oblasti východní Sibiře, KamČatky, Sa-chalinu, Kurilských ostrovů, atd.). XII. Indiánské (podle odhadů původní více než dva tisíce jazyků; náznaky genetické klasifikace lze nalézt poměrně ojediněle: např. skupina uto-aztek-tano zahrnuje příbuzné jazyky z oblasti od Skalistých hor k hranicím Panamy, skupina tupi-guaraní ovlivnila paraguayskou Španělštinu a brazilskou portugalštinu; dosud převládá hledisko geografické, např. děleni na severoamerické, stredoamerické a jihoamerické, případní andské, jako kečuánština, aymarština, atd.; sám pojem „indiánské jazyky" je založen na geografickém hledisku: jsou to domorodé jazyky amerického kontinentu; přitom je prokázáno, že Indiáni jsou původu asijského, přešli Beringovu úžinu patrní v dobí, kdy byly obě pevniny ještě spojeny ledem; je tedy pravděpodobné, že jsou příbuzné s ní kterými jazyky asijskými, i když to zatím prokázáno nebylo). XDJ. Tbetocínské (čínština je s více než miliardou uživatelů zdaleka nejrozšířeněji! jazyk na svítě, její severní dialekty se značně liší od jižních; literami tradice jsou staré témíř tři a půl tisíce let a písmo převzaly v zjednodušené podobě četné národy jihovýchodní Asie; do libetobarmské skupiny patří vedle tibetštiny a barmštiny drobné jazyky himalájské). XIV. Thajské (nejrozšifenřjší thajština původně v jižni Činí. vil. stol. vytlačena do Indočiny; kromí Thajska je rozšířena i do sousedních zemi; druhá laoština omezena na Laos; thajské jazyky maji četné dialekty, písmo vytvořené na indickém a částeční čínském základě; nové laoské písmo bylo vytvořeno v 50. letech 20. století, do vyhlášeni nezávislosti byla úředním jazykem francouzština). XV. Austroasuské (vietnamština, khmérština a desítky dalších jazyků; podle některých názorů patři vietnamština do skupiny tibetočinské se silnými vlivy austroasij-ského substrátu; v khmérštině silné vlivy sanskrtu a sousedních jazyků). XVI. Austbonéské (velký počet indonéských a polynéských jazyků asijského původu, které se po moři rozšířily na ostrovy Indického a Tichého oceánu). XVII. Papuánske (velmi početné drobné domorodé jazyky na Nové Guineji | a okolních ostrovech, částeční zanesené i do Austrálie). XVTJI. Australské (četné domorodé jazyky Austrálie, dnes postupní zanikající; starší paleoaustialské na jihu, mladší neoaus tralské na severu, ale přechody mezi nimi jsou pozvolné; mluvi se zde o řetízové příbuznosti, kdy sousední vesnice si ještí dobře rozumějí, ale na obou koncích řetězce jde o jazyky už velmi rozdílné). XLX. Semttohamitskě (z prajazyka semitského se v 3. tisíciletí př. n. 1. vyvinula akadština, kanánština - z ní pak hebrejština a féničtina - dále aramejština, arabština a etiópske jazyky v čele s amharštínou; do skupiny hamitské patří stará egyptština a jazyky berberské, kušitské, Sadské). XX. Africké (podobní jako u indiánských, tj. amerických, se zde uplatňuje hledisko geografické; starší náznak genetického tříděni: bantuské jazyky, velmi početné jazyky černé Afriky - celá střední a značná část jižni Afriky, nejpočetněji! swahilština; od šedesátých let nové tříděni podle příbuznosti: konžske-kordofánské, nilsko-saharské, khoisanské; do poslední skupiny patří primitivní jazyky Bušmenů a Hotentotů, nikdy také klasifikované jako paleoafrické). Obr. 12: Genetická klasifikace jazyků světa (podle příbuznosti) Toto rozdělení do dvaceti skupin příbuzných jazyků má některé závažné nedostatky. U některých rodin se jedná o skutečně prokázanou příbuznost, u jiných, které dosud nebyly dostatečně prozkoumány nebo u nichž je hledání společného prajazyka zvláště obtížné, byla použita jiná kritéria než hledisko genetické. Tak např. u jazyků indiánských, afrických a konec konců i kav-kazských bylo použito hledisko geografické, a některé jazyky, jako baskičtina, burušaskí, korejština, japonština nebo vymřelé jazyky Přední Asie, byly jako tzv. izoláty zařazeny do samostatných skupin jen proto, že chybí přesvědčivé důkazy o jejich příbuzno sti s jinými rodinami (vzhledem k tomu, jak pronikavé změny v jazycích probíhají a jak krátké období jejich vývoje často známe, je to vcelku pochopitelné). Je proto třeba považovat toto rozděleni za provizorní řešení, které bude ještě nepochybně upravováno v závislosti na pokračujícím výzkumu. V souvislosti s tím se ještě zmíníme o tzv. nostratické teorii (viz 1.43), jejíž zastánci se snaží prokázat příbuznost celé řady těch skupin jazyků, které se prozatím uvádějí odděleně. Zde si ale chceme ještě podrobněji všimnout jazyků indoevropských (skupina I), které byly dosud prozkoumány nejlépe. Je to celá řada jazyků, které se děli do dvanácti podskupin; jejich přehled uvádíme na obr. 13. Úvod do studia jazyka 1.42 Genetická klasifikace Jak bylo už zcela bezpečně prokázáno, všechny tyto jazyky se vyvinuly ze společného základu, z tzv. prajazyka indoevropského, a jsou tedy všechny navzájem příbuzné. Přestože jim ale byla věnována značná pozornost už od počátku 19. století, ani u této klasifikace nejsou zcela vyloučeny drobné úpravy; tak např. všechny románské jazyky se vyvinuly z latiny (ta je jejich společným prajazykem) a jsou s ní tedy zcela bezprostředně příbuzné, proto není důvod řadit je do zvláštni podskupiny. V některých případech mají mezi sebou dvě podskupiny bližší vztah než jiné; tak např. baltské a slovanské jazyky se nejprve společně oddělily od ostatních a teprve později se v průběhu dalšího vývoje rozlišily mezi sebou; proto se často mluví o skupině jazyků balto-slovanských. 1. Indoísánské (*sanskrt, *prákrty, *avesta; hindština, bengálština, cikánští na, perština, tádžiština, atd.) 2. Abmenstina ('stará, a nová) 3. Řečtina (*stará a nová) 4. Balkánské (albánština, atd.) 5. Itaucké (*Iatina, *oskičtina. *umberština, atd.) 6. Románské (francouzština, okcitinätina, katalánština, španělština, portugalština, italština, rétorománské j., rumunština, moldavština, atd.) 7. Keltské (irStina *stará a nová, velätina, bretonština, atd.) 8. Germánské (*gótština; angličtina, němčina, holandština, dánština, švédští na, norština, islandština, atd.) 9. Baltské (*pruština; litevätina, lotyšština) 10. Slovanské (*staroslovčnätina, bulharština, srbochorvátätina, slovinätina, čeština, slovenština, polština, ukrajinština, ruština, běloruština) 11. *Anatolské (*cheut5tina, *luvijština, atd.) 12. Tocharské (*tocharštinaAaB) Obr. 13: Rozděleníindoevropskýchjazyků do dvanácti podskupin (vymřeléjazyky jsou označny hvězdičkou) Proces postupné diferenciace pokračoval i v rámci jednotlivých podskupin; jako přiklad uvádíme na obr. 14, jak se postupně diferencovaly slovanské jazyky. K podobnému procesu došlo samozřejmě také u všech ostatních podskupin, pokud ovšem neobsahuji jediný jazyk, jak je tomu u arménštiny nebo řečtiny. lužické hornolužická srbština dolnolužická srbština západní lechickč polština polabština kašubština severní slovinština čes.-slov. čeština slovenština prajazyk slovanský slovinština jihozápadní srbochorvátština jižní jihovýchodní makedónština bulharština ruština východní skupina běloruština ukrajinština Obr. 14: Vývoj a klasifikace slovanských jazyků Na obr. 14 je schematicky naznačen postupný vývoj slovanských jazyků. Proces jejich diferenciace je doveden až k jednotlivým jazykům. Je ale vhodné si uvědomit, že tim není proces uzavřen, protože i jednotlivé konkrétní jazyky se zpravidla dále diferencují (často to byl ostatně první krok v procesu diferenciace původně jednoho jazyka na dva nebo více jeho pokračovatelů). Úvod do studia jazyka 1,42 Genetická klasifikace Tak např. současná čeština se z hlediska sociolingvistického, psycholin-gvistického a geografického skládá z několika vzájemně dost odlišných útvarů, jak je to schematicky naznačeno na obr. 1S. Spisovný jazyk - poněkud umrle vytvořený, jednotný a vysoce kodifikovaný útvar závazný pro oficiálni styk (zvláště písemný) Obecná čeština - běžný hovorový jazyk užívaný v každodenním životě, s určitými rozdíly např. mezi Čechy, Moraváky a Slezany (vliv dialektů) Dialekty - geograficky členěné útvary, např. dialekt východočeský, jihočeský, slovácký, hanácký, ostravský; vyšší útvar: interdialelct (spojuje prvky několika dialektů); nižSI útvary: subdialekty (nářečí menších oblasti, někdy i jednotlivých vsi), např. určické nářečí Soclolekty - sociálně členěné útvary, např. studentský slang, mluva horníků, jazyk sportovců, vojáků, apod. Funkční styly - odpovídají situaci, v niž dorozumívání probíhá (styl slavnostní, kultivovaný, úřední, střední, hovorový, neformální, lidový, familiární, intimní) Idlolekt - souhrn jazykových prostředků jednotlivce (je individuální, neopakovatelný) Obr. 15: Členěni češtiny Výrazná je u většiny jazyků jejich diferenciace do jednotlivých dialektů, tedy z hlediska geografického. Ta je v případě češtiny částečně naznačena na obr. 15; přes určité rozdíly jsou ale česká nářečí až na malé výjimky vzájemně snadno srozumitelná. Naproti tomu jsou dialekty některých jazyků už tak diferencované, že se jejich mluvčí mezi sebou nemohou dorozumět. Taková situace je např. v čínštině mezi severními a jižními dialekty, a navíc i jižní dialekty jsou často vzájemně nesrozumitelné. Velmi ilustrativní je také přiklad arabštiny. Klasický jazyk koránu se zformoval na podkladě několika dialektů v 7. a 8. století, a když se arabština rozšířila z Arabského poloostrova do mnoha nových území, stal se nositelem vyspělé muslimské civilizace a kultury, jeho mimořádně bohatá literatura -krásná, vědecká a filozofická - ovlivnila příznivě i evropskou a asijskou kulturu a z jazyka byly převzaty mnohé výpůjčky do slovní zásoby mnoha jazyků světa. Dnešní hovorová arabština se po stránce fonetické i gramatické jednak značně liší od klasické i od moderní spisovné arabštiny, jednak se rozčlenila do dialektů, které jsou i mezi sebou velmi odlišné a v některých případech navzájem zcela nesrozumitelné; zasloužily se o to do značné míry různé substráty, s nimiž přišla arabština v různých oblastech do styku. V některých zemích, zvláště silně např. v Egyptě, pronikají dialekty v současné době i do literatury, rozhlasu a televize. Přehled arabských dialektů je uveden na obr. 16. 1. Dialekty Arabského poloostrova a ostrovů Indického oceánu (Madagaskar, Zanzibar. Komorské ostrovy). 2. Irácké dialekty (bývalá Mezopotámie). 3. Dialekty Střední Asie (Buchara, silné vlivy iránské a turecké). 4. Syrský dialekt (užívají ho i příslušníci národnostních menšin: Kurdové, Arméni, Čerkesové, Turkmeni a Asyřané). 5. Egyptsko-sudánský dialekt (vliv koptštiny). 6. Severoafrické dialekty (Lýbie, Tunisko, Alžírsko, Maroko - nejvíce odlišné od ostatních i mezi sebou, vlivy berberských a jiných substrátů). 7. Maltstina (silně romanizované arabština na Maltě). 8. Vymřelé arabské dialekty ze Sicílie, Andalusie, apod. 9. Tekmr - arabský pidgjn (kreolizovaný smíšený jazyk, který se používá k dorozumíváni v oblasti jižně od jezera Čad). Obr. 16: Členění arabštiny do dialektů (hledisko geografické) 1.43 nostratická teorie Už od začátku 20. století se sporadicky objevovaly úvahy o tom, že některé tradičně rozlišované rodiny jazyků jsou ve skutečnosti příbuzné i mezi sebou navzájem. Tyto úvahy v 60. letech vyústily v tzv. nostratickou teorii. Jeden z jejich hlavních propagátorů V. M. Illič-Svityč zemřel už v r. 1966, ale jeho pokračovatelé pak vydali jeho dílo ve dvou svazcích (Nostratický slovník I, 1971, II, 1976). Stručně řečeno je teorie založena na porovnávání rekonstruovaných prajazyku a hledaní takových paralel ve slovníku i v gramatice, které by mohly vést k závěru, že i tyto prajazyky byly ve skutečnosti příbuzné, neboť se vyvi- Úvod do studia jazyka 1.43 nostratická teorie nuly ze společného praprajazyka. V obou uvedených svazcích je uvedeno 345 takových paralel z těchto prajazyku: semitohamitština, kartvelština (kavkaz-ský jazyk), indoevropština, uralština, drávidština a altajština. Z toho filič-Svi-tyč vyvodil závěr, že jde o jazyky příbuzné, a nazval tuto velkou skupinu jako jazyky nostratické. Jeho teorie si v krátké době získala mnoho zastánců i odpůrců doma v Sovětském svazu i za hranicemi. Autoři se už počítají na stovky a jejich články na tisíce. Zastánci na základě dalších paralel rozšířili skupinu šesti „klasických" nostratických jazyků o celou řadu dalších, jako např. ugrofin-ské, tibetočinské, africké, australské, indiánské a další. Odpůrcům se podařilo některé chybné paralely vyvrátit např. poukazem na to, že může jít o výpůjčky. Naproti tomu např. Indiáni přišli do Ameriky z Asie a nepochybně si odtamtud přinesli i své jazyky. Jako malou ukázku z nepřehledného množství uvádíme na obr. 17 několik obdobných tvarů domorodých australských jazyků a latiny, kde nemůže jít v žádném případě o výpůjčky. australské jazyky; latina: význam: kjelirrí celer „rychlý" kurd, kord cor, cordis „srdce" kukurra cum, cucurri „běžet" kurda curtus „krátký" tag tango „dotýkat se" Obr. 17: Paralely mezi domorodými australskými jazyky a latinou (Jazyky sveta, s. 362) Dnešní stav nostratické teorie je nicméně provizórni; vzhledem k pronikavým fonetickým a ostatním změnám, které v jazycích neustále probíhají (viz 1.21-1.26), a s přihlédnutím k tomu, že se jedná většinou o rekonstrukce a porovnávám takových prajazyku, kterými se mluvilo v dobách dávno minulých, o kterých často téměř nic nevíme, je taková skepse na místě. Nostratická teorie má nepochybně souvislost s protikladnými teoriemi o původu jazyka, z nichž jedna, monogenetícká, tvrdí, že se jazyk vyvinul na jediném místě na světě a odtud se rozšířil do všech ostatních částí a diferencoval do všech existujících jazyků, zatímco druhá, poly genetická, soudí, že jazyk (a tedy i člověk) vznikl na několika místech nezávisle na sobě. Kdybychom brali vážně genetickou klasifikaci jazyků do dvaceti rodin (viz 1.42), znamenalo by to, že jazyk vznikl nezávisle na sobě na dvaceti různých místech světa. To je samozřejmě nesmysl a tento počet se bude postupně redukovat. Zda se nakonec prokáže příbuznost všech jazyků a tím i teorie monogenetícká, lze při současném stavu vědy sotva předvídat. Ani to však není zcela vyloučeno; vždyť už dnes někteří geologové, paleontologové i filozofové zastávají názor, že vývoj od prvních živých organismů až po člověka nebyl zdaleka tak přímočarý a zákonitý, jak jsme zvyklí připouštět. Objevují se i názory, že člověk vděčí za svůj původ tak náhodnému jevu, jako je srážka planety Země s velkým meteoritem, která Zemi značně zdevastovala a většinu živé přírody zničila; nebýt této katastrofy, pravděpodobně by dodnes a možná také v budoucnu běhali po Zemi dinosauri a člověk se tu vůbec nemusel objevit; neni vůbec jisté, která z obou variant by byla pro Zemi příznivější, ale to je už o něčem jiném. 1.44 Typolooická klasifikace Třetí možnost klasifikace poskytuje typologie. Nemá nic společného s klasifikací genetickou ani geografickou a třídí jazyky pouze na základě typů jejich gramatiky (zvláště pokud jde o stavbu a způsob spojováni morfému). Jazyky i velmi blízce příbuzné a sousední mohou náležet k rozdílným typům a naopak k jednomu a témuž typu často patří jazyky velmi vzdálené v prostoru, u nichž nenůže přicházet v úvahu žádný kontakt a patrně ani žádná příbuznost. Několik návrhů typologické klasifikace se objevilo už dříve, např. u Wilhelma von Humboldta na začátku 19. století, ale na vědecký základ postavil morfologickou typologii zejména člen tzv. pražské školy Vladimír Skalická při rozboru maďarské gramatiky v r. 1929. Od té doby se k ní vyslovila celá řada dalších lingvistů a její terminologie neni vždy jednotná. Na obr. 18 uvádíme typologický přehled jazyků s těmi terminy, které se vyskytují nejčastěji. Základní dělení klasifikuje jazyky na ty, které používají afixů a kterých je naprostá většina (v tomto případě jde o afixy v širším smyslu, protože se zde zahrnuji nejen slovotvorné prefixy a sufixy, ale také gramatické koncovky, viz 1.24: odvozování), a na ty, u nichž afíxy neexistuji, slova v nich mají neměnnou podobu kořenů, nová pojmenováni se mohou tvořit pouze jejich skládáním a gramatické vztahy se vyjadřuji jednak pomocí slovosledu, jednak s využitím různých jiných prostředků (lexikální nebo i gramatický význam se u jinak stejných slov rozlišuje např. pomoci rozdílných tónu a intonace). Tento typ jazyka se označuje jako amorfní nebo izolační a kromě Úvod do studia jazyka 1.44 Typologická kusifikacf. TYPY JAZYKŮ aíigující (safíxy) aglutinační (turečtina, atd.) flexívní syntetické (latina, čeština, atd.) analytické (angličtina, franc, atd.) bez afixů -amorfní, izolační (stará čínština, atd.) polysyntetické (napi. eskymáčtina) Obr. 18: Typologická klasiflkacejazyků několika západoafrických jazyků k němu v čisté podobě patřila i klasická čínština, která ale v moderní době obsahuje i prvky typu aglutinačního. Většina jazyků tedy při tvořeni slov i k vyjadřování gramatických kategorií využívá afíxy (v širším slova smyslu). Všechny tyto jazyky se dají rozdělit na aglutinační a flexívní. Mezi oběma skupinami je zásadní rozdíl daný povahou afixů a způsobem jejich připojování k slovnímu základu (kořenu). U jazyků aglutinačních (lat. agglutinare znamená přilepovat) odpovídá každé kategorii jeden jediný afix (např. v turečtině -ler- označuje plurál a -in-genitiv) a ke slovnímu základu se připojuje tolik afixů, kolik kategorií je třeba označit; jde o jakési přilepování jednotlivých neměnných afixů k slovnímu základu, který se rovněž nemění (např, ev - dům, evlerin - domů). Naproti tomu u jazyků flexmuch se jedna a táž kategorie označuje střídavě různými afixy (např. v češtině nominativ plurálu u substantiv muži, pánové, stroje, domy, písně, kosti, města, kuřata, atd., u adjektiv velcí, velké, velká, u zájmen ukazovacích ti, ty, ta, atd.), a naopak jeden a týž afix může označovat střidavě různé kategorie a u jednotlivých slovních základů většinou všechny najednou; tak např. -e u tvaru stroje označuje buď jednotné číslo, mužský rod a druhý pád, nebo množné číslo a první nebo čtvrtý pád, ale využívá se také u rodu ženského (duše) nebo středního (kuře), u slovesa může označovat 3. osobu jednotného čísla přítomného času oznamovacího způsobu (nese), atd. Tato fúze (splýváni) morfémů zasahuje často i kořen slova (píseň-písně, velký-velcí, ten - ti, atd.) a je výsledkem hláskových změn. Z hlediska vývojového to znamená, že je možný postupný přechod od jazyků aglutinačních k flexívním. Flexívní jazyky se dále dělí do tří skupin, z nichž typ syntetický byl běžný v prajazyce indoevropském, v klasických jazycích, jako je sanskrt, řečtina a latina (deklinace u jmen, konjugace u sloves), a pokud jde o moderní jazyky, udržel se např. v jazycích slovanských (skloňování, časováni). Naproti tomu některé jazyky, jako např. angličtina nebo francouzština, přešly v důsledku hláskových změn (zvláště redukce na konci slova, viz 1.22) postupně k typu analytickému, v němž je běžné označovat gramatické kategorie zvláštními pomocnými slovy (vlastně volnými morfémy), protože původní koncovka byla zredukována do té míry, že už je přestala označovat. Tento protiklad je patrný z tabulky na obr. 19, vývoj od typu syntetického k analytickému zejména při porovnání francouzských tvarů s latinskými. Kategorie: Jazyky syntetické: Jazyky analytické: 1. os. sg. lat: seribo angL: / write (I am writing) 2. os. sg. seribis you write (you are writing) teš.: píšu fi\: j'ecris píšeš tu éeris l.pádsg. lat.: femina angl.: the woman 2. pád sg. feminae of the woman če£.: žena fr.: la femme ženy de la femme Obr. 19: Porovnání typu syntetického s analytickým Třetí skupinu jazyků flexívních tvoří tzv. jazyky polysyntetické (používá se také termín „inkorporujicí" a někteří badatelé rezervují termín „polysyntetické" pro jazyky bez afixů); patří mezi ně např. některé jazyky paleoasijské, indiánské a kavkazské. Syntéza se v tomto případě týká větších celků; tak např. k slovesu se mohou vázat afixy označující i zájmena a dokonce i substantiva; vznikne tak často velmi dlouhé slovo, které zahrnuje podmět, přísu-dek, přímý předmět, atd., a odpovídá tak celé rozvité větě. Podle Erharta (1962, s. 125) např. jedinému dlouhému eskymáckému yýiam ävlisautišarsi-niarpunga odpovídá česká věta hledám něco (vhodného) ke zhotovení udice. Neexistují ale čisté typy jazyků, spíše platí, že v každém jazyce jeden typ převládá a další se vyskytuji v menši míře. Tak např. v češtině převládá typ flexívní syntetický, ale zastoupen je také typ analytický (např. psal jsem, psal jsi) a vzácněji také typ amorfní (zejména složeniny typu zeměkoule). Ve francouzštině sice převládá typ analytický (tu éeris, de la femme), avšak v ostatních úvod do studia jazyka románských jazycích má analytický charakter substantivum (latinská deklinace byla nahrazena předložkovými pády, např. šp. la mujer, de la mujer), zatímco u jednoduchých slovesných časů se dochovala Často konjugace syntetického typu {escribo, eícn'tej).Vtabulcenaobr. 19 bytedy substantivum a složené slovesné časy většiny románských jazyků figurovaly pod typem analytickým, jednoduché časy ale pod typem syntetickým. Z těchto příkladů je také patrné, že typ jazyka není něco stabilního či trvalého: klasická čínština byla výrazně amorfní či izolační, v moderní čínštině se uplatňuje i aglutinace; jazyky ugrofinské byly původně převážně agluti-nační, v současné době se v nich objevuji i prvky flexívni; latina byla výrazně syntetická, románské jazyky většinou stojí na přechodu od typu syntetického k analytickému, ve francouzštině už převládl typ analytický, i když v psané podobě se u slovesa Často ještě dochovaly prvky syntetické (viz též poznámky o jednoduchých a složených časech v oddílu 1.23 a o reformách pravopisu v oddílu 1.33). V lingvistice se někdy v souvislosti s možným vývojem od jazyků amorfních přes aglutinační k flexivním syntetickým a posléze analytickým objevovaly úvahy o dokonalosti j azyků. Dnes se tyto dvě věci nespojují a dokonalost jazyků se posuzuje podle jejich schopnosti uspokojit komunikační potřeby daného jazykového společenství; z tohoto hlediska jsou ovšem dokonalé všechny, protože takové potřeby vesměs uspokojuji. Kromě toho, jak jsme už viděli, je stejně dobře možný postup od tvarů syntetických k analytickým jako postup opačný (znovu zde odkazujeme na oddíl 1.23 o střídání složených ajednoduchých tvarů slovesných). Typologická klasifikace jazyků má z teoretického hlediska význam v tom, že ukazuje, jaké rozdíly mohou být mezi jazyky, pokud jde o stavbu pojmenování (slov) a o označování slovotvorných i gramatických kategorií. Její praktický význam pak lze vidět zejména v tom, že nás připravuje na možné zasadni odlišnosti, s nimiž se můžeme setkat při studiu cizích jazyků. Budeme-li se chtít věnovat např. studiu maďarštiny, je dobře vědět předem něco o typu aglutmačnim, u čínštiny bychom měli být připraveni na absenci afixů a na výraznou roli tónového průběhu řeči, který hraje důležitou úlohu při rozlišování významu jednotlivých slov i celých vět. 1.44 Typologická klasifikace 1.5 Systém a struktura jazyka 1.51 Pojem struktury a systému Pojem struktury a systému zavedl do lingvistiky jazykový Strukturalismus, tj. směr, který se rozvinul v první polovině 20. století a značně ovlivnil současnou lingvistiku (viz 1.64). Hovořime-li u nějakého jevu o jeho struktuře či systému, pak to obecně řečeno znamená, že se takový jev skládá z určitého počtu jednotek, které jsou mezi sebou propojeny vzájemnými vztahy, tj. jsou na sobě vzájemně závislé. Některé složitější jevy se skládají z dílčích podsystémů (subsystémů) a pak pro každý z nich platí totéž. Přirozené jazyky patří mezi velmi složité systémy a je u nich možné rozlišit celou řadu dílčích podsystémů (rovin, plánů), z nichž každý obsahuje jisté základní jednotky a je nějakým způsobem strukturován (uspořádán, organizován), včetně toho, že může obsahovat další podsystémy. U jazyka mluvíme např. o systému Či plánu fonologickém, gramatickém a lexikálním, ale plán gramatický se skládá z roviny morfologické a syntaktické, v rámci morfologické roviny je možno rozlišit systém slovesných časů, atd. Plán fenologický je blíže vysvětlen ve 2. kapitole. Zde si pro ilustraci * struktury a systému krátce všimneme plánu morfologického a syntaktického (podrobněji viz 3. kapitolu). 1.52 Struktura slova (výrazu) Až dosud jsme občas použili termín „slovo". Je to laický termín, s nimž jsou v lingvistice spjaty četné problémy. Zejména je problematické, že např. výrazy čtu nebo \at.feminae jsou tvořeny jedním slovem, kdežto např. výrazu četl jsem odpovídají dvě slova a výrazu de lafemme dokonce tři slova, a přitom jde ve všech případech o jedno jediné pojmenováni, s jediným lexikálním významem; rozdíl je pouze ve vyjadřování jeho gramatických kategorií (syntetickém nebo analytickém). Z těchto důvodů se v lingvistice dává přednost jiným termínům, jako jsou např. názvy „výraz", „tvar", „pojmenováni", „lexikální jednotka" nebo „moném". Systém a struktura jsou terminy, které se vztahují k počtu a uspořádání (vzájemným vztahům) jednotek v dané rovině. Kromě toho se ale termín „struktura" může vztahovat také k jednotlivým jednotkám dané roviny. Tak např. u roviny lexikální platí, že každá lexikální jednotka kteréhokoli jazyka se zpravidla skládá z morfému, tj. minimálních jednotek, které jsou nositeli Úvod do studia jazyka 1.53 Struktura věty významu. Výjimku tvoři pouze jazyky amorfní či izolační, v nichž lexikální jednotkou je neměnný slovní kořen. ne- prefix, který označuje zápor; popírá platnost celé následující Části; -z- jeden z prefixů, které ve slovanských jazycích slouží k tvořeni dokonavých tvarů (ničit - zničit, dělat - udělat, psát - napsat, atd.); -nič- kořen slova, nositel základního lexikálního významu; lexikálni morfém; -it- jeden z gramatických morfému, které slouží u sloves k tvoření infinitivu; (1) Jana se divá na televizi. xxx (2) Tento týden nemáme školu. xxxxxxx (3) Vstávám každý den v 7 hodin. xxxxxxxxx (4) Vr. 1348 zakládá Karel IV. x v Praze univerzitu. (5) Příští měsíc jedu na hory. x (6) Země obíhá okolo Slunce. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Obr. 36: Funkce tvarů tzv. přítomného času Důležité je, že si tvary „přítomného" času dodnes zachovaly schopnost popisovat děje umístěné na kterémkoli místě časové osy, jinýmý slovy, že jsou i v současném jazyce z hlediska Času bezpříznakové. Na tom nic nemění ani fakt, že v tak primitivním stadiu jazyka, kdy ještě kategorie času neexistovala (jiné tvary než tvary prézentu ještě nebyly k dispozici), potřebovali lidé popisovat patrně jen děje nacházející se v bezprostřední blízkosti okamžiku promluvy. Právě v souvislosti s tím, jak rostla potřeba popisovat stále větší počet dějů minulých, vytvořily se v jazyce postupně tvary základního a univerzálního času minulého. Byly to tvary, v nichž bylo poprvé vyjádřeno časové zařazeni dějů pomocí gramatických prostředků. Teprve se vznikem těchto časově příznakových tvarů, které vytvořily opozici s bezpříznakovými tvary „prézentu", vznikla i gramatická kategorie času. Fakt, že se tvary „přítomného" času dodnes chovají jako tvary časově bezpříznakové Osou schopny popisovat děje, které se odehrávají na kterémkoli místě časové osy), způsobil, že si některé jazyky vytvořily zvláštní tvary k popisu dějů probíhajících v okamžiku promluvy, viz např. angl. lam spea-king, šp. estoy hablando, apod. Také čeština má možnost takové aktuálni Úvod do studia jazyka děje popisovat, ale používá k tomu prostředky lexikálni (např. ve spisovné češtině právě o tobě mluvíme nebo v hovorové teď zrovna mluvíme o politice). Rozdíl je pouze v tom. že jeden a týž jev se v češtině popisuje prostředky lexikálními a v některých jiných jazycích existuji k jeho popisu prostředky gramatické, v našem případě gramatická kategorie aktuálnosti. V obou případech je ovšem možné sekundárně aktualizovat např. i děje minulé (viz angl. / was speaking aboutyou, whenšp. estaba hablando de ti, cuando.... čes. zrovna jsem o tobě mluvil, když...). Rozdíl mezi „přítomným" časem a základním časem minulým je tedy možno vidět v tom, že první z nich je k vyjadřování času neutrální, kdežto druhý může popisovat výhradně děje minulé, tj. takové, které se odehrály kdekoli před okamžikem promluvy. Tento asymetrický vztah je znázorněn na obr. 35. Oba tyto časy pak spoluvytvářejí asymetrickou opozici, s jejímž vytvořením vznikla gramatická kategorie času. Za základni, prvotní či univerzální minulý čas, který označoval výhradně minulost a neměl žádnou další funkci, je možné považovat indoevropský aorist, který se dochoval např. v klasické řečtině, ale také v starých slovanských jazycích, napr. v staroslověnštině, staré češtině, polštině, ruštině atd. I iq Později byl doplněn dalsimi časy, které ale na rozdíl od něho označuji vedle minulosti ještě nějaký další přiznak. Týká se to např. germánských a románských jazyku, ale také slovanského slovesa, které rozlišuje tvary nedokonavé a dokonavé. Zde jen stručně naznačime pravděpodobný vývoj, který vedl ke vzniku dalších minulých časů a byl podkladem pro vznik kategorie slovesného vidu. Fakt, že univerzální minulý čas - říkejme mu aorist - označoval děje minulé, znamenal už sám o sobě, že se vztahoval k dějům, které už skončily nebo dosáhly určité intenzity, zkrátka k dějům chápaným komplexně. Tím se ale lišil od starších tvarů „přítomného'' času, které označovaly vzhledem k neurčitému postavení na časové ose spíše děje kurzivního (průběhového) charakteru. A právě na tomto rozdílném chápání dějů mohla později vzniknout kategorie slovesného aspektu, když se v jazyce objevilo imperfektum, tj. další minulý čas, který ale kromě označování minulosti obnovil navíc kurzivní pojetí dějů, tentokrát na úrovni časů minulých. V indoevropských jazycích se většinou tato kategorie aspektu udržuje dodnes, i když staré tvary aoristu byly mnohdy nahrazeny tvary novějšími. O kategorii aspektu můžeme mluvit u většiny germánských i románských jazyků, v nichž vedle univerzálního minulého času existuje imperfektum. Jde znovu o asymetrickou opozici, v niž je příznakovým členem imperfektum (popisu- 3.14 Príklad 2: Kategorie času a vidu je minulé děje kurzivního charakteru), kdežto příslušný univerzální minulý čas je vzhledem k aspektu neutrálni, přestože se často označuje jako „perfektum". Jestliže říkáme, že je aspektuálně neutrální, znamená to, že je schopen stejně dobře popisovat děje komplexního i kurzivního charakteru, nebo lépe řečeno že se prostě o aspektu nevyjadřuje, stejně jako se „přítomný" čas nevyjadřuje o čase a „mužský" rod o pohlaví. Kategorie aspektu (opozice aorist/imperfektum) existovala ještě ve staroslověnštině, ale už tam byla pomoci nově vzniklých tvarů postupně přebudovávána na kategorii vidu (na opozici tvarů dokonavých/nedokonavých). Tu je možno považovat za zvláštni připad kategorie aspektu, typický pouze pro slovanské jazyky. Její charakteristické rysy jsou tyto: a) z hlediska formálního má převrácenou strukturu (příznakové jsou tvary dokonavé, viz dělat/udělat, psát/napsat); b) z hlediska funkčního je do značné míry uspořádána symetricky, jako kdyby oba členy opozice byly příznakové (u jiných kategorií může být příznakový člen nahrazen bezpříznakovým, ale dokonavé a nedokonavé tvary nelze zaměňovat bez změny významu; o symetrickém uspořádání svědčí i fakt, že je stejně dobře možné odvozovat tvary dokonavé od nedokonavých jako opačně, viz např. psát - napsat x přinést - přinášet); c) prostupuje celým slovesným systémem, včetně např. infinitivu (dělat/ udělat), zatímco u ostatních jazyků, pokud tam kategorie aspektu existuje, je omezena zpravidla pouze na opozici typu: univerzální minulý čas/imperfektum. 3.15 Asymetrická struktura kategorii a príznakovost Asymetrická struktura gramatických kategorii, kterou jsme se zabývali v předcházejících částech, byla poprvé popsána v článku, který věnoval Roman Jakobson struktuře ruského slovesa (Zur Struktur des russisehen Ver-bums, sborník „Charisteria G. Mathesio, Praha 1932). Porovnal v něm gramatické opozice s fenologickými a ukázal, v čem se tyto dva druhy opozic liši. Tato jeho teorie patři k nejpřínosnějším teoriím pražské školy, a proto ji zde stručně shrneme. Pro objasněni fenologického systému, jak jsme se zmínili v kapitole věnované fonologii (viz 2.23 a obr. 32), maji zásadní důležitost především opozice privativní, tj. takové, jejich členy se liši pouze přítomností či nepřítomností jediného příznaku. Tak např. v opozici ten/den se fonémy t/d liší výhradně znělostí: obě hlásky jsou alveolárni ústní okluzívy, avšak hláska t je _ Úvod do studia jazyka 3.15 Asymetrická struktura kategorií a rKifiiVAKovosi neznělá a d je znělá. Protože jsou schopny rozlišit význam, jde o fonémy. Z toho je možné odvodit, že distinktvivní rys znělosti je jedním z příznaků, na němž je vybudován fonologický systém češtiny. Jakobson ve své studii ukázal, že stejně důležité jsou privativni opozice v gramatice; také tam pomáhají odhalit základy, na nichž je budován systém gramatický (v ekvipolentní opozici, např. mluvím/byl bych mluvil, je sice zřejmé, že se oba členy liší co do obsahu i funkce, ale není zcela jasné, zdaje to způsobeno příznakem minulosti nebo podmíněnosti druhého z nich, případně oběma těmito příznaky). Zároveň ale upozornil na fakt, že gramatické privativni opozice se dost zásadně liší od fenologických. Rozdíl je v tom, že u fenologických opozic je pro jeden z obou členů charakteristická přítomnost daného příznaku a pro druhý jeho nepřítomnost. Také v opozicích gramatických je jeden z obou Členů příznakový, avšak drahý z nich se o daném příznaku vůbec nevyjadřuje, je k němu zcela neutrální. Právě tento fakt je příčinou asymetrického uspořádání gramatických kategorii, o němž jsme se zmínili v předcházejících částech této kapitoly a které je přehledně zachyceno na obr. 37. osoby osoby ženské mužské (studentka) (student) student studentka 1. Mimojazyková skutečnost (přirozený rod) 2. Gramatická kategorie rodu (asymetrické uspořádám) mluvím mluvil jsem člen bezpříznakový člen příznakový 3. Gramatická kategorie času (asymetrické uspořádání) 4. Obecné schema gramatických kategorií Obr. 37: Mimojazyková skutečnost a gramatické kategorie Jakobsonova teorie privativních opozic v gramatice je schopna objasnit takové výpovědi jako např. všichni studenti se dostaví k zápisu... (kde bezpříznakový člen studenti zahrnuje studenty obojího pohlaví) nebo příští týden jedu do Prahy (kde bezpříznakový „přítomný" čas je použit k popisu děje budoucího, protože příznak budoucnosti je dostatečně vyjádřen příslovečným určením příští týden; na tom nic nemění fakt, že stejný obsah má i výpověď příští týden pojedu do Prahy, kde je budoucnost vyjádřena dvakrát). Bezpříznakový člen gramatické opozice může právě vzhledem k své neut-rálnosti zastávat tyto různé funkce: a) vyjadřovat neutrálnost vůči příznaku (např.: všichni studenti se dostaví k zápisu ..„■ Země obíhá okolo Slunce); b) nahrazovat příznakový člen, pokud příznak vyplývá z kontextu (např.: Vr. 1348 zakládá Karel IV. v Praze univerzitu. c) zastávat funkci členu s opačným příznakem, pokud se vyskytne v opozici s členem příznakovým (např.: studenti a studentky; dělal jsem, dělám a budu dělat to, co uznám za vhodné). Jakobson zastával názor, že všechny gramatické kategorie jsou uspořádány asymetricky jako opozice členu bezpříznakového a příznakového. Pokud mají kategorie více než dva členy (např. kategorie osoby nebo času), převáděl je na posloupnost několika dvoučlenných (binárních) opozic; proto se jeho teorie zpravidla označuje jako teorie binárních protikladů nebo prostě jako binarismus. Celá teorie byla v Jakobsonově podání chápána synchronně, tj. týkala se uspořádání gramatických kategorií v současném jazyce. Je ale možněji podpořit i z hlediska díachronního (vývojového). Částečně jsme to provedli v předcházejících úvahách o pravděpodobném vzniku kategorie rodu substantiv a kategorie slovesného času, aspektu a vidu, které zde ještě doplníme několika závěrečnými úvahami. Gramatická kategorie vzniká tehdy, když s rostoucí slovní zásobou vzrůstá počet stále se opakujících vztahů. V jistém okamžiku už neni ekonomické vyjadřovat tyto vztahy lexikálně a jazyk je začne označovat prostředky gramatickými. K základním výrazům se začne přidávat formální příznak, kterým se z původní velké skupiny výrazů vydělí její část (např. ze skupiny všech osob pouze osoby ženské nebo ze skupiny všech dějů pouze děje minulé). Dochází tak k vnitřní diferenciaci celé skupiny a vzniklá kategorie má od samého počátku asymetrický charakter, který si uchovává i v budoucnu. Úvod do studia jazyka 3.15 Asymetrická struktura kategorií a príznakovos? Tento proces může pokračovat takovým způsobem, že oblast jevů popisovaných členem příznakovým se může později znovu dále diferencovat; tak se může vytvořit řada po sobě jdoucích tvarů, z nichž každý je příznakovým členem privativni opozice (gramatické kategorie), do které vstupuje s tvarem předcházejícím, a zároveň funguje jako bezpříznakový člen privativni opozice následující. Takový předpoklad splňuje v češtině např. řada vědět /vím / kdybych věděl / kdybych byl věděl, jak je to znázorněno na obr. 38. 114 vědět kdybych věděl 2. 1 2 3 vědět vím + kdybych věděl + + -kdybych byl věděl + + + + - příznak - = neutrální vztah k příznaku Obr. 38: Postupná diferenciace dějů (postupné přidáváni příznaků: 1. osoba; 2. stanoveni podmínky; 3. minulost) Na této řadě po sobě jdoucích privativnich opozic je možné ověřit mimo jiné i poučku o tom, že příznakový člen opozice může být nahrazen členem bezpříznakovým, pokud příznak vyplývá z kontextu. Tak např. souvětí kdybych to byl věděl, byl bych tam nešel může být snadno nahrazeno souvětím kdybych to věděl, byl bych tam nešel, kde u vedlejší věty chybí příznak minulosti, a to právě proto, že tento příznak jasně vyplývá ze slovesného tvaru věty hlavní. Dokonce může být nahrazena i souvětím vědět to, byl bych tam nešel, vněmž infinitiv nevypovídá nic o osobě, podmínce ani minulosti; je to možné proto, že všechny tři příznaky jsou jasně označeny ve větě hlavní a není je třeba opakovat dvakrát, i když je to samozřejmě také jedna z možnosti. Tyto příklady snad ukazují dost jasně, že postupná diferenciace jazykových jevů, k níž došlo v průběhu vývoje, umožňuje v současném jazyce postup do značné míry opačný, totiž nahrazovat novější a specializovanější příznakové tvary za určitých podmínek tvary staršími a méně specializovanými. S tím souvisí také fakt, že bezpříznakové tvary mívají zpravidla vyšší počet výskytu a tvoři jádro gramatického systému, kdežto tvary s větším počtem příznaků jsou pro svou vysokou specializaci méně časté a zaujímají místo na periférii gramatického systému, z něhož mohou za určitých okolností poměrně snadno zcela vypadnout. Uvedené příklady podmínkových souvětí také naznačují, jak úzce spolu souvisí jednotlivé jazykové roviny; jestliže se Roman Jakobson inspiroval ve fonologii a popsal asymetrickou strukturu morfologických kategorií, je vhodné si uvědomit, že takové jejich uspořádání má značný dosah i pro výstavbu vět, tedy pro otázky, které už patří do syntaxe. Vrátíme se k nim ještě v příslušné části této kapitoly (viz 3.29). 3.16 Kategorie Čísla Ugramatických kategorií je možné studovat jednak jejich obecně platnou strukturu, jednak jejich využití v různých j azycích. V předcházejících Částech jsme na příkladech kategorie rodu a slovesného času zkoumali především to, jak kategorie vznikají, proč jsou uspořádány asymetricky a jak se toto uspořádání projevuje v současném jazyce. Závěry, k nimž jsme dospěli, mají obecnou platnost a týkají se tedy naprosté většiny gramatických kategorií v nejrůz-nějších jazycích. V následujících úvahách o morfologických kategoriích se věnujeme druhému okruhu otázek, totiž tomu, jak jsou gramatické kategorie v jednotlivých jazycích využívány. Pokud jde o kategorii čisla, je zřejmé, že je budována na protikladu jeden/ více než jeden předmět, jev, osoba, událost, tedy na protikladu kvantitativního charakteru. Rozvinula se primárně u substantiv, ale projevuje se často i u dalších slovních druhů, které jsou se substantivem ve vztahu predikace nebo determinace, případně substantivum zastupují, tedy u sloves, přídavných jmen a zájmen (viz např.: ten tvůj nový přítel je velmi příjemný - ti tvoji novi přáteléjsou velmi příjemní; on o tom nevi- oni o tom nevědí, atd.). U jazyků analytického typu může být rozsah kategorie čísla omezenější; tak např. v angličtině nezasahuje adjektiva, u sloves je v „přítomném" čase omezena na 3. osobu, atd. Tvary jednotného čísla (latinský termín numerus singularis) se mohou vztahovat k jednotlivinám (např.: to dítě neví co chce) nebo mohou mít také platnost obecnou (dítě často rodiče překvapí nečekanou otázkou). Některá substantiva maji v zásadě jen tvar jednotného čísla, označují se jako singularía fantům; jsou to jednak jména hromadná (lidstvo, mládež, dřiví, listí), jednak jména látková (maso, mléko, káva, voda, vzduch, železo, nafta, atd.). U látkových se v některých kontextech může objevit také tvar množného čísla (minerální vody, dvě kávy, apod.). V této souvislosti se také hovoří o genitivu partitivnim (kousek masa, litr mléka, apod.) a o kategorii počítatelnosti, která děli substantiva na počitatelná (většina) a nepočitatelná (např. voda). Úvod do studia jazyka 3.17 Kategorie pádu a urúeností 116 Tvary množného čisla (numerus pluralis) se zpravidla vztahují k dvěma nebo více předmětům, osobám, jevům, v některých případech má ale substantivum tvar plurálu, přestože se vztahuje k jednotlivině; taková substantiva se označuji jako pluralia tantum (např.: dveře, kamna, nůžky, vidle, hrábě). Vprajazyce indoevropském i v jazycích z něho vzniklých (též v češtině) existoval také duál (číslo podvojné, numerus dualis), tj. člen gramatické kategorie čísla, který se vztahoval ke dvěma předmětům, osobám nebo jevům a stavěl se do opozice jak k číslu jednotnému, tak i k množnému. Většinou zanikl, ale v některých jazycích se dochovaly jeho zbytky. V češtině to jsou jména některých párových orgánů (např.: oči, uši, proti plurálu oka - na punčoše, mastná oka na polévce, ucha - u hrnce, apod.). V některých velmi primitivních jazycích gramatická kategorie čisla neexistuje a příslušné rozdíly se vyjadřují lexikálně, např. plurál zdvojením tvaru singuláru. 3.17 Kategorie pádu a určenosti Gramatická kategorie pádu vznikla na základě potřeby rozlišovat na jedné straně čistě syntaktické funkce substantiva, na druhé straně i různé vztahy, které bychom mohli souhrnně označit jako místní či lokální. Je tedy vybudována zčásti na syntaktických a zčásti na sémantických základech. V prvním případě se jedná o rozlišení takových syntaktických funkcí, jako je vztah příslušného substantiva k slovesnému prísudku (nominativ a podmět nebo jmenný přísudek, akuzativ = přímý předmět, dativ = nepřímý předmět), nebo jeho vztah k jinému substantivu (genitiv=bližší určení, např. kniha mého přítele). V druhém případě se jedná o značné množství různých místních a dalších vztahů, které je teoreticky možné označovat buď zvláštními tvary (srov. např. lat. totäRomä- v celém Římě), nebo kombinací tvarů a předložek (viz např.; Česká republika - v České republice), případně jen s použitím předložek (the Czech Republic - in the Czech Republic). Pokud má jazyk k dispozici zvláštní tvary, můžeme mluvit o kategorii pádu (v češtině v uvedeném případě o lokativu či lokálu), pokud se takové vztahy rozlišuji pouhou předložkou a jméno se nemění (viz angl. příklad), není k tomu žádný důvod. V některých jazycích, jako je např. angličtina, francouzština a další románské jazyky, se také základní syntaktické funkce vyjadřuji jednak pomocí slovosledu, jednak pomocí předložek; substantivum v nich má jediný tvar, který může fungovat jako podmět, předmět i doplnění jiného substantiva. Vtakovém případě nelze o kategorii pádu mluvit, i když se někdy z úcty ktradici hovoři o tzv. předložkových pádech. Na druhé straně se jazyky chovaji různě také k označováni vztahů, které jsme nazvali souhrnně jako místní. Takových vztahů je značné množství, ale jen málokterý jazyk je všechny gramatikalizuje (vytváří k jejich označení zvláštní tvary). Když vezmeme v úvahu všechny tyto okolnosti, nepřekvapí nás, že se počet gramatických pádů v jazycích pohybuje mezi hranicemi 0 - 40 (příklady viz na obr. 39). jazyk: pojat gramatických pádů: lakština (kavkazskýjazyk, dagestánská skupina): 40 maďarština (házba - do domu, házbán - v domě, atd.): 17 čeština („syntaktické" pády + Vok., Lok, Instr.): 7 ruština („syntaktické" pády + Lok., Instr.): 6 latina („syntaktické" pády + Vok., Ablativ): 6 řečtina (koiné, klasická řečtina): 5 němčina Gen „syntaktické" pády: N, G, D, A): 4 arabština (redukovaný počet „syntaktických" pádů): 3 abazšttna (kavkazský jazyk, abcházská skupina): 2 mnoho jazyků má pouze 1 tvar (nulový či jmenovací pád): 0 kategorii pádu tedy nezná (např.: angličtina, franc, ital; bulharština; většina indiánských jazyků; japonština; jaz. tibetočinské, austronéské, bantuské, atd.). Obr. 39: Gramatická kategorie pádu v různých jazycích Vedle toho, že se v kategorii pádu setkávají dvě základní kritéria (syntaktické a sémantické), není ani postavení jednotlivých pádů rovnocenné. Nominativ se často označuje jako přímý pád a dává se do protikladu s ostatními pády nepřimými. Kromě syntaktických funkcí (označování podmetu nebo jmenného prísudku, např. Jarda je dobrý kamaráď) se používá i v nadpisech apod. (např. Vchod nebo Atlas Evropy, kde neplní žádnou syntaktickou funkci. Také vokativ má zvláštní postavení; nikdy není součásti větných konstrukcí a mluvčí se s jeho pomocí obrací na posluchače. Jen poměrně málo jazyků má k dispozici gramaticky odlišné tvary, jako např. latina nebo čeština. Většina jazyků se v tomto případě spokojí se základním tvarem rovným nominativu a jeho odlišením pomoci intonace. Žádná z poznámek, které jsme až dosud uvedli o nominativu, neplatí vůbec pro jazyky s ergativní konstrukcí, jako je zejména celá řada jazyků Úvod do studu jazyka 3.18 Kategorie osoby kavkazských, ale také baskičtina a některé jazyky indiánské. Našim větám typu „konatel + tranzitivní sloveso + objekt' (např. Honza píše dopis) odpovídá tzv. ergativní konstrukce, v níž je syntaktickým východiskem objekt ve tvaru přímého nezávislého pádu - tzv. absolutivu - zatímco konatel děje je řízen tranzitivním slovesem a má tvar nepřímého závislého pádu zvaného ergativ nebo také agentiv. Tato konstrukce připomíná naši pasivní konstrukci (Dopis je psán Honzou), ale ta je v češtině a v dalších jazycích pouze jednou z obou možnosti - a to ještě méně častou či okrajovou, kdežto ergativní konstrukce je v uvedených ergativních jazycích nejen konstrukcí základní, ale také jedinou. V klasické řečtině a v některých moderních indoevropských jazycich se vytvořila u podstatných jmen také kategorie urcenosti. Pokud substantivum označuje předmět, osobu nebo událost už známou z kontextu, je doprovázeno členem určitým, který se vesměs vyvinul z ukazovacích zájmen (angl. tne, něm. der, dle, das, fr. le, la, šp. el, la, to, it. //, la, rum. -ul, -le, -a, bulh. -ta, -to, nor. -en, -et, z neindoevropských jazyků např. maď. a, hebr. ha-). Určitý člen má většinou i další funkci: substantivizovat jiné slovní druhy. Podstatná jména, která se ve výpovědi objevuji poprvé a z kontextu ne-I g jsou známa, buď člen nemají nebo jsou doprovázena členem neurčitým, který se většinou vyvinul z tvaru číslovky Jeden, jedna" (něm. ein, eine, fr. un, une, apod.). 3.18 Kategorie osoby U sloves se ve většině jazyků vyvinula gramatická kategorie osoby, která na jedné straně rozlišuje mluvčího (1. osoba) od posluchače (2. osoba) a na druhé straně oba účastníky rozhovoru od jiné osoby nebo věci (3. osoba, někdy také nazývaná jako „neosoba"). Tvary 1. a 2. osoby (rapi. jedu, jedeš) dostatečně identifikuji oba účastníky rozmluvy, kdežto tvary 3. osoby je nezbytné doplnit ať už přímo u slovesa (např.: on jede, Karel jede, vlak jede, atd.) nebo v širším kontextu. V množném čísle ovšem 1. osoba my není plurál tvaru já (neznamená já *já). Může znamenat/d + ty nebo/á + on(i), případnějá + ty + oni nebo také já + příslušníci mého kmene. Některé jazyky tyto rozdíly vyjadřuji gramatickými prostředky. Podobně vy neznamená ty + ty, ale řy + on(i). Značné rozdíly ve využití gramatické osoby lze pozorovat u zdvořilostních forem oslovení (vykáni). Některé jazyky použivaji ke zdvořilému oslovení jediného posluchače tvary 2. osoby plurálu s příslušným osobním zájme- nem, psaným v některých případech velkým písmenem (např.: češ. Vy mluvíte; fr. vousparlez), jiné tvary 3. osoby singuláru doprovázené zájmenem „pán, paní" (např.: pol. Pan mówi; port. o Senhor falá) nebo jiným obdobným zájmenem (např. šp. Vd. habla, kde usteď zkráceně Vd. - pochází ze středověkého oslovení Vuestra Merced, tedy „Vaše Milost"). Další možnost je použit ke zdvořilému oslovení jediného posluchače tvary 3. osoby plurálu včetně příslušného zájmena (např.: něm. Sie sprechen; nebo v češtině dnes už archaické „onikání": pane Rambousek, co to povidaji, oni nemají rozum). Mnohé jazyky ovšem rozdíl mezi „tykáním" a „vykáním" vůbec neznají (např.: angl. you speak). Ponecháme-li gramatiku na chvíli stranou a podíváme-li se na otázku „tykání" a „vykání" z hlediska sociolingvistického, pak je třeba konstatovat, že mezi jednotlivými jazyky j sou značné rozdily, pokud jde o to komu vykat a koho oslovit zdvořilostní formou. Ve srovnání s češtinou je např. ve španělštině tykání mnohem více rozšířeno: tykají si navzájem často i učitelé a studenti, v Latinské Americe tyká často mladý bankovní úředník nebo taxikář i o hodně staršímu klientovi, kterého vidí poprvé, apod. V polštině je ve srovnání s češtinou naopak vice rozšířeno vykání: vykají si často i stejně stan kolegové, kteří se znají dlouhou dobu, apod. (viz obr. 40). angličtina: španělština: čeština: polština: you speak tú hablas ty mluvíš ty mówisz tykání Pan mówi vykání Vy mluvíte Vd. habla 119 Obr. 40: Tykání a vykání z hlediska sociolingvistického K zajímavému vývoji došlo v brazilské portugalštině u zájmena Vbcé. Má stejný původ jako zdvořilé španělské Usted a používá se rovněž se slovesem ve tvaru 3. osoby, ale v současném jazyce převzalo funkci tykání a původní zájmeno tu, a tedy ani slovesné tvary 2. osoby sg. ani pl„ se ve velké části Brazilie už prakticky nepoužívají. Došlo tak k částečnému rozpadu ka- Úvoo do studia jazyka 3.19 Ostatní slovesne kategorie tegorie osoby, která je na rozdíl od ostatních jazyků pouze dvoučlenná (mluvčí x všichni ostatní). 3.19 Ostatní slovesně kategorie Vedle kategorii času, vidu, osoby a čísla, o nichž jsme se už zmínili, existuji v mnoha jazycích ještě kategorie slovesného způsobu a diateze (či slovesného rodu). U kategorie slovesného způsobu jde o vztah mluvčího k obsahu výpovědi nebo jinými slovy o modalitu. O gramatické kategorii můžeme v tomto případě mluvit, stejně jako ve všech ostatních případech, pouze je-li tato modalita vyjádřena zvláštními formálními prostředky. Indoevropské jazyky mají k dispozici nejčastěji tři nebo čtyři slovesné způsoby. V sanskrtu a v klasické řečtině byly čtyři: indikativ, konjunktiv, optativ a imperativ. V češtině (a také ve většině dalších indoevropských jazyků) jsou tři: indikativ, kondicionál a imperativ; kondicionál spojuje funkce konjunktivu (mluvil bych, kdybych mluvil) a optativu (abych mluvil); v některých případech se pro funkce vyjadřované v řečtině optativem používají v češtině prostředky lexikální (např.: ať žije). Bezpříznakovým členem kategorie je indikativ (způsob oznamovací), kterým mluvčí vyjadřuje svůj neutrální, objektivní vztah k obsahu výpovědi. Příznakové jsou všechny ostatní členy, neboť mluvčí jimi vyjadřuje svůj subjektivní vztah k obsahu výpovědi: konjunktiv znamená podmíněnost či možnost, optativ přáni a imperativ rozkaz nebo zákaz. V některých neindoevropských jazycích má kategorie slovesného způsobu až devět členů. Kategorie diateze (slovesného rodu) se týká vztahu mezi dějem označovaným slovesem a substantivními větnými členy: podmětem a předmětem. U rodu činného (activum) je východisko činnosti (konatel děje, agens) podmětem a její cíl předmětem (např.: Karel píše dopis). U rodu trpného (pasivum) je cíl činnosti podmětem a konatel děje je vyjádřen nepřímým pádem, např. v češtině má tvar instrumentálu (dopis je psán Karlem). U rodu zvrat-ného (medium Či reflexivum) vychází činnost od podmetu a vrací se k němu; jinými slovy: konatel děje a cíl jsou totožné (Karel se myje nebo nepřímo i Karel si zpívá). Toto základní schéma ale nepostihuje některé zvláštnosti, zejména pokud jde o činnosti popisované zvratnými slovesy, kde je situace značně složitější a mezi jednotlivými jazyky bývají dost velké rozdíly (viz obr. 41). O úplné gramatikalizaci zvratného rodu můžeme mluvit zejména tam, kde se zvratné zájmeno „se" používá ve všech třech osobách, jako např. u jazyků slovanských (já šeptám, ty se ptáš, on se ptá). O činném a trpném rodu nelze hovořitu jazyků ergativních, které používají zcela odlišné ergativní konstrukce (viz 3.17). Do kategorie diateze se zahrnují i případy, kdy je sloveso doprovázeno jen jedním jmenným doplněním (Honza jde - činnost; Honza leží- stav) nebo se bez jmenného doplnění zcela obejde (prší, mrzne). i.: příklad: komentář: 1. Honza se myje. Základní schéma: konatel děje vykonává činnost a sám je jejím cílem. 2. Honza si myje ruce. Děj zasahuje jen část konatele, taje objektem, sám konatel .nepřímým předmětem". 3. Honza si zpívá. Obdobná konstrukce; objekt nevyjádřen, ale vyrozumívá se (píseň). 4. Honza se líbá s Eliškou Vzájemný (reciproční) vztah: Potkávají se každý den. A líbá (potkává) B a naopak; v některých jazycích zvláštní tvary. 5. Dům se staví. Zvratné pasívum (formálně zvratná konstrukce, obsahově pasivní). Konatel není vyjádřen. 6. Ptám se proč to děláš. Sloveso je reflexívní pouze na základě konvence; ekvivalenty v jiných jazycích nejsou zvratné (angl.: to ask, 5p.: prequntař). Obr. 4b. Příklady funkcí zvratného slovesa 3.2 Syntax 3.21 Lineární charakter věty a její struktura Syntax - česky též skladba - je ta část gramatiky, která se zabývá stavbou věty. Tradiční definice věty říká, že je to slovní vyjádření určité myšlenky. Jednou z charakteristických vlastností jazykového znaku je podle Saussu-ra jeho lineární charakter. Znamená to, že jednotlivé znaky nelze při sestavováni věty a textu řadit jinak než jeden za druhým, a platí to samozřejmě i pro opačný proces jejich dekódováni. Jestliže např. u výtvarných umění, jako je maliřstvi nebo sochařství, na nás působí najednou celá řada prvků - kompozice, barvy, prostor apod., pak u jazyka a u všech umění, která s jazykem pracuji, Úvod do studia jazyka 3.21 Lineární charakter vety a její struktura jako je zejména literatura, jsme nuceni k postupnému lineárnímu dekódováni textu slovo za slovem (např. v češtině zleva doprava a shora dolů). Za lineární výpovědí je ukryta určitá myšlenka, tj. obsah sdělení, který však sám o sobě lineární není. Obsah věty, tj. její význam či sémantická stránka, odpovídá u mluvčího určitému výseku „langue", tj, určité omezené části rozsáhlého systému pojmů, který je uložen v jeho mozku na základě složitých vztahů a má tedy spiše prostorový charakter. Při verbalizaci tohoto obsahu pak jde o to, jak takové složité a hierarchicky uspořádané pojmy převést s využitím gramatických pravidel do lineární výpovědi. Jednotlivé jazyky mají společné to, že věta musí mít nutně lineární charakter, ale liší se v tom, jak ji uspořádat. Mají k dispozici pravidla slovosledu, tj. konvenční návod, kterým se řídi pořadí slov ve větě; není přehnané tvrzení, že každý jazyk má vlastní specifická pravidla slovosledu, tj. jinými slovy vlastní způsob, jak nelineární obsah věty, tzv. propoziční bázi, převést do lineárního řetězce konkrétní výpovědi. Tak např. u spojeni podstatného a přídavného jména (moderní obraz, velký stůl, apod.) neexistuje žádný logický důvod k jejich vzájemnému postaveni ve větě. ale vzhledem k lineárnimu principu výpovědi není možné jiné řešení než jejich postupné zařazení do věty nebo konkrétní výpovědi. Slovanské a germánské jazyky dávají na první místo většinou adjektivum, u románských jazyků je pořadi většinou opačné, ale všem jazykům světa je společné to, že musí vzájemné postavení těchto větných členů nějakým způsobem řešit. Jazyky se vzájemně liší také mírou volnosti slovosledu. Čeština a ostatní slovanské jazyky mají poměrně volný slovosled. To znamená, že pravidla slovosledu v nich často připouštějí několik možnosti jak větné členy seřadit; je to patrné na příkladech uvedených na obr. 42. Z těchto příkladů je vidět, že čeština má značně volný slovosled. Věta o pouhých sedmi slovech má z čistě formálního hlediska osmdesát možných variant, jejichž základni význam je stejný. Pokud uplatníme teorii aktuálního členění větného (jinými slovy teorii funkční větné perspektivy), rozdělí se nám tyto varianty do pěti skupin po šestnácti. Každá skupina je charakteristická tím, že klade důraz na jiné slovo, které je umístěno na posledním místě a tvoři tak při normálni intonaci tzv. jádro výpovědi („réma"), které přináší nejdúležitější novou informaci. Umístěním větného prízvuku na jinou část výpovědi je ovšem možné zvýraznit jako „réma" i jiné než poslední slovo. Při důsledném uplatnění teorie aktuálního Členění dostaneme tak několik stovek možných variant, které všechny používají pouhých sedm slov a odpovídají jediné myšlence. Ponecháváme zde stranou fakt, že je možné vyjádřit tuto myšlenku i s použitím jiných výrazů (např. nebyl jsem schopen, neměl jsem možnost, neměl jsem čas apod. místo nemohl jsem, nebo a je mi to líto, je mi to líto. lituji, ale místo bohužel, případně vedle tohoto výrazu, atd.). Počet možných variant by pak značně přesáhl tisic. 1. Včera jsem bohužel nemohl ten dopis napsat 2. Včera jsem nemohl bohužel ten dopis napsat. 3. Včera jsem ten dopis bohužel nemohl napsat. 4. Včera jsem ten dopis nemohl bohužel napsat. 5. Bohužel jsem nemohl včera ten dopis napsat. 6. Bohužel jsem včera nemohl ten dopis napsat. 7. Bohužel jsem nemohl ten dopis včera napsat. 8. Bohužel jsem včera ten dopis nemohl napsat. 9. Nemohl jsem bohužel včera ten dopis napsat 10. Nemohl jsem včera bohužel ten dopis napsat. 11. Nemohl jsem ten dopis včera bohužel napsat 12. Nemohl jsem ten dopis bohužel včera napsat. 13. Ten dopis jsem nemohl bohužel včera napsat. 14. Ten dopis jsem bohužel nemohl včera napsat, 15. Ten dopis jsem včera bohužel nemohl napsat. 16. Ten dopis jsem včera nemohl bohužel napsat. 17. Bohužel jsem nemohl ten dopis napsat včera. 33. Včera jsem nemohl ten dopis napsat, bohužel 49. Včera jsem bohužel ten dopis napsat nemohl 65, Včera jsem bohužel nemohl napsat ten dopis. 80. Bohužel jsem včera nemohl napsat ten dopis. Obr. 42: Příklad volného slovosledu v češtině Přes značnou volnost slovosledu jsou v uvedeném příkladu také prvky slovosledu pevného: a) ukazovací zájmeno ten stojí před příslušným substantivem a tvoří s ním jeden celek; b) pomocné sloveso jsem stoji vždy na druhém místě ve větě. Pořadi těchto dvou zákonitostí vyjadřuje i jejich preferenci (viz příklady 13-16, v nichž dochází ke „střetu zájmů"). Úvod do studia jazyka 3.21 Lineární charakter vety a její struktura Podobně jako pomocné sloveso jsem se chovají v češtině i další tzv. príklonky, tj. krátká pomocná slova, která nemají vlastní prízvuk a stojí v české větě vždy na druhém místě hned za úvodním slovem, víceslovným výrazem nebo podřadíci spojkou. Pevný slovosled se netýká pouze tohoto jejich umístění, ale i jejich vzájemného postaveni v případě, že se jich ve větě sejde několik. Na obr. 43 uvádíme příklady vět, z nichž vyplývá toto pevné postavení českých příklonek i jejich vzájemná hierarchie. 1. místo 2. místo 3. zbytek vety (volný slov.) Aj B: C: D: (volný slovosled) já jsem se mu to měl pokusit vynahradit měl jsem se mu to pokusit vynahradit oni se jí to měli pokusit vynahradit měl bych se Vám to pokusit vysvětlit sám opravdu jsem si Vás takhle nepředstavoval takhle jsem si Vás opravdu nepředstavoval neodvážil by se mi to řict do oči Karel by se mi to neodvážil říct do očí že by se ti to asi také nelíbilo také by se ti to asi nelíbilo asi by se ti to také nelíbilo moje dcera by mi ho určitě přestavila vy jste se mu to rozhodli oznámit pozdě" rozhodli jste se mu to oznámit pozdě rádi jsme mu je představili představili by se nám asi sami asi by se nám představili sami sami by se nám asi nepředstavili kteří by se nám sami asi nepředstavili raději jsi mu ji měl dát sám protože jsi mu ji měl dát raději sám ješté jednou bych si to chtěl promyslet chtěl bych si to ještě jednou promyslet Hierarchie příklonek: A) pomocná slova jsem nebo bych; B) zvratné zájmeno se nebo si; C) 3. pád zájmen; D) 4. pád zájmen. Obr. 43: Příklady pevného slovosledu českých příklonek Celá řada jazyků, má mnohem pevnější slovosled než čeština. Značné rozdíly jsou mezi jazyky syntetickými a analytickými. V češtině je např. běžné začínat větu přímým předmětem (viz věty 13-16 na obr. 42). Často je to usnadněno tůn, že takovou funkci signalizuje tvar akuzativu (např.: tu knihu jsem nečetl; toho člověka nezná nikdo). V jazycích analytického typu, jako je např. angličtina, je běžné pořadí: podmět - prisudek - předmět. Začínat větu přímým předmětem je v takových jazycích buď zcela nemožné nebo přinejmenším vzácné, a pak to vždy vyžaduje doplněni dalšími prostředky (např. zájmenem), které takovou funkci dodatečně označí. Ať už jsou ale pravidla slovosledu v jednotlivých jazycích jakkoli různá, je vhodné si uvědomit, že jsou vynucena právě lineárním charakterem jazyka a že se za lineárními výpověďmi vždy ukrývá určitý obsah či myšlenka, které nemají lineami charakter, jsou složitě strukturovány, jejich základni prvky jsou spojeny předivem nejrůznějšich vztahů, některé jsou si bližší a jiné vzdálenější, atd. K těmto vztahům se ještě vrátíme v dalších částech této kapitoly. 3.22 Veta a text Naprostá většina výpovědi, s nimiž se v běžném životě setkáváme, tvoří část většího celku - textu. S okolním textem je každá výpověď spojena po stránce formální a zejména obsahové do té míry, že je-li z něho vytržena, často nám poskytne informaci velmi omezenou nebo dokonce vůbec žádnou. /. Zůstává mu už jen několik minut života. 2. Přesto -a to je nutné zdůraznit - tu nezasáhla tádná fonetická změna, která by ten či onen z posunů vyvolala. 3. Jen někteří jeho tajní nepřátelé ho po straně pomlouvali a nemohli potlačit své rozhořčeni. Obr. 44: Náhodně vybrané výpovědi Na obr. 44 jsou uvedeny tři věty, které byly vybrány zcela náhodně z různých textů podle tohoto klíče: a) vybrat namátkou tři různé knihy; b) otevřít je na libovolné straně; c) vypsat třetí větu od začátku sudé strany. U první věty nevíme především, kdo umírá, ale neznáme ani prostředí, příčiny smrti nebo její důsledky pro okolí umírajícího, zkrátka místo, čas ani jiné okolnosti. Proto se informace, kterou nám tato věta poskytuje, blíži nule. U druhé věty se dozvídáme, že došlo k nějakému posunu a že ho nezpůsobila žádná fonetická změna, ale netušíme k jakému posunu došlo, čím byl zpúso- Úvod do studia jazyka 3.23 Jednoduchá veta a juxtapozice ben ani co znamená „přesto". A rozborem třetí věty sotva zjistíme, koho jeho tajní nepřátelé pomlouvali a z jakého důvodu byli rozhořčeni. S podobnou situací se setkáme u naprosté většiny vět vytržených z kontextu. Toto zjištěni vedlo některé lingvisty v 70. letech k závěru, že základní jednotkou jazyka není věta, ale text; vznikla tak textová lingvistika, která zdůrazňuje význam kontextu pro pochopení informací obsažených ve větě a zavádí několik terminů (koheze, koreference apod.), které mají naznačit vzájemnou spojitost či souvislost vět jako dílčích prvků vyššího útvaru. Formálními prostředky, které takovou souvislost potvrzuji, jsou např. tzv. deiktické prvky, které odkazují na informace uvedené v jiné části textu. V našich příkladech to jsou zejména tyto prvky: (1) zájmeno mu; (2) adverbium tu; (3) zájmena jeho, ho. Ty odkazují na předcházející části textu, bez kterých se při dekódování informací neobejdeme (podrobněji o textové lingvistice viz 6.4). 3.23 Jednoduchá věta a juxtapozice Výpověď označená v psané podobě na začátku velkým písmenem a na konci tečkou může obsahovat různý počet větných členů - od jednoho až do několika desítek. Může být tvořena jednou větou nebo se členit do menšího 1-6 či většího počtu vět, které jsou navzájem propojeny různými vztahy. Existuje v zásadě pět různých typů takových výpovědí: A) věta jednoduchá, B) juxtapozice, C) souvětí souřadné, D) souvětí podřadné a E) složité konstrukce obsahující několik vět hlavních i vedlejších. V tomto pořadí se výpovědi nepochybně vyvíjely v procesu rozvoje jazyka u člověka (od primitivních forem do dnešních rozvinutých jazyků) a stejný vývoj se opakuje také v jazyce malých dětí. Zde se budeme zabývat prvními dvěma typy (A, B), které spolu navzájem úzce souvisí. Na obr. 45 uvádíme přehled základních typů jednoduchých vět a dva příklady juxtapozice. Další typy (C, D, E) probereme v následujících oddílech (viz 3.24 - 3.26). Naprostá většina všech vět obsahuje oba základní větné členy: podmět a přísudek; jsou to věty dvoučlenné. V některých případech jeden z obou těchto členů chybí a v tom případě mluvíme o větách jednočlenných. Pokud chybí přísudek, jde o jednočlennou větu jmennou (viz příklad 1), pokud chybí podmět, jedná se o jednočlennou větu slovesnou (2). A) Jednoduché věty (I) Náměstí republiky. Věta jednočlenná neslovesná. (2) Prií. Věta jednočlenná slovesná. (3) Honza je student. Holávéta:S + P(Vto+J) (4) Babička spala. HolávSta:S + P(Vm) (5) Prodal jsem auto. S(já) + P(VTO) + 0 (6) Řeknu ti to zítra. SCá) + P(Vre) + NPř+0 + PU (7) Můj přítel mi koupil minulý (R + S)+NPř + P(Vw) + týden v Praze atlas Evropy. (R + PU) + (PU) + (0 + R) Zkratky: S - podmět (subjekt) J - jmenná část přísudku P • přísudek (predikát) 0 - přímý předmět (objekt) Vco- sponové sloveso NPř - nepřímý předmět V^- tranzitivní sloveso PU - příslovečné určeni V,N- intranzitivní slov. R - rozvíjející větný člen B) Juxtapozice (8) Vím to; zařídím se podle toho. Přechod od jednod. věty k souvětí; (9) Nepůjdu tam; nemám čas. obsahová souvislost; bez spojek Obr. 45: Základní typy jednoduchých vět a juxtapozice Často se setkáváme s větami, v nichž podmět je zamlčen", tj. není vyjádřen samostatným větným členem, aleje zcela jasně označen koncovkou slovesa (gramatickou kategorií osoby - 5, 6). Takové věty jsou dvoučlenné. U vět dvoučlenných je třeba rozeznat věty s přísudkem jmenným (sponové sloveso+jméno, příklad 3) a věty s přísudkem slovesným (významové sloveso, 4 - 7). Holá věta má pouze podmět a přísudek (3, 4). Za holý přísudek se považují i složené slovesné tvary (5); rozdíl mezi tvary prodávám a prodal jsem je pouze v tom, že se v prvnim případě vyjadřují slovesné kategorie koncovkou (typ syntetický) a v druhém případě pomocným slovesem (typ analytický). Věta často obsahuje tranzitívni sloveso, které vyžaduje doplněni přímým předmětem (v češtině ve 4. pádu, viz přiklad 5). Intranzitivní slovesa takové doplněni nepřipouštějí (4). Každá věta může obsahovat také další doplnění slovesa: nepřímý předmět (ve 3. pádě) a příslovečné určení (místa, času, způsobu). Přiklad (6) je věta, která obsahuje vedle základních větných členů (podmět a přísudek) Úvod do studia jazyka 3.24 Souvětí souSadné i všechny tři druhy doplnění prísudku (přímý a nepřímý předmět i příslovečné určení). Kterýkoli z uvedených větných členů (kromě prísudku) může být doplněn dalšími rozvijejícimi větnými členy. Příkladem takové rozvité věty je (7). Strukturu věty je možné znázornit několika různými způsoby (viz 3.28). Juxtapozice (8, 9), jinými slovy souřadné přiřazováni, je přechod mezi jednoduchými větami a souvětím. Je to volné spojení jednoduchých vět, které spolu obsahově souvisí. K tomu, aby mohly být považovány za souvětí, jim chybí spojka. Místo ní jsou odděleny v psaném jazyce nejčastěji středníkem, v mluveném je jejich rozhraní signalizováno tak, že hlas zpravidla neklesá tolik jako u samostatné věty ukončené tečkou a mezera mezi nimi bývá kratší nebo se dokonce blíží nule. 3.24 Souvětí souřadně Souvětí souřadné je spojeni dvou (nebo více) jednoduchých vět, které spolu obsahově souvisí. Po formální stránce je pro takovou konstrukci charakteristické, že obě věty jsou k sobě připojeny pomocí souřadící spojky a hlas klesá až na konci celé konstrukce. V psaném jazyce je takový konec označen tečkou. Od juxtapozice se souvětí liší právě jen tím, že jsou jeho věty spojeny pomocí spojky, ta u juxtapozice chybí. Z tohoto hlediska má juxtapozice k souvětí velmi blízko. Po stránce formální jí sice chybí spojka, ale povaha spojení je i bez ní jasná, jak to vyplývá z porovnání juxtapozice vint to; zařídím se podle toho a souvětí vím to a zařídím se podle toho. Značný rozdíl je naopak mezi souvětím souřadným a podřadným. Souřadné spojení (cizím slovem parataxe) znamená spojení dvou syntaktických prvků, které na sobě nejsou obsahově ani formálně závislé, a mohou tedy existovat jeden bez druhého. V širším smyslu to může být např. spojení jednotlivých morfému (Zeměkoule), výrazů (chlapci a děvčata; mladí i staří; upřímně a vesele), syntagmat (dobrý hráč karet, ale špatný společník; psát dopis a poslouchat rozhlas), avšak nejčastěji se užívá termín parataxe v užším smyslu právě pro označení souřadně spojených vět, jinými slovy pro označení souvětí souřadného. Také pro souřadně spojené věty platí, že jsou na sobě nezávislé; proto se kterákoli z nich může vyskytnout i samostatně nebo ve pojení s jinými větami. Na obr. 46 uvádíme příklady tří základních typů souvětí souřadného. Jsou to souvětí slučovací, odporovaci a vylučovací. Lingvisté se často liší, pokud jde o ostatní možné typy souřadného souvětí, ale u těchto tří základních typů zpravidla k rozdilům nedochází. C) Souvětí souřadné Slučovací: (10) Vím to a zařídím se podle toho. (11) Jana ani nepřišla, ani se neomluvila. Odporovaci: (12) Dnes nemám čas, sk zítra to určitě udělám. (13) Jana nepřišla, avšak aspoň se omluvila. Vylučovací: (14) Řekni mi to hned, nebo mi zítra zavolej! (15) Buď Jana přijde, nebo se aspoň omluví. Obr. 46: Základní typy souvětí souřadného 3.25 Souvětí podradné V této časti si všimneme toho, co je to podřadné spojení, jak se liší souvětí podřadné od souvětí souřadného a jaké jsou jeho základní typy. Podřadné spojeni (cizím slovem hypotaxe) je v širším smyslu spojení dvou gramatických prvků, z nichž jeden je řídící a může stát sám o sobě, kdežto druhý je na něm závislý. Takovými prvky mohou být např. morfémy (rozdělit, trojúhelník), výrazy (velký dům, kniha básní, psát dopis, velmi dobře), syntagmata (špatný odhad ministerstva financí; dobře poslouchat rozhlasové zprávy) apod., ale nejčastěji se termín hypotaxe používá pro označení vztahu mezi hlavní a vedlejší větou, tedy pro souvětí podřadné. V takovém spojení představuje hlavní věta řídící a nezávislý prvek. Naproti tomu je vedlejší věta formálně i obsahově závislá na větě hlavní a nemůže bez ni existovat. Mezi souvětím souřadným a podřadným je zásadní rozdíl. U souřadného souvětí jde vždy o spojení dvou (nebo více) vět jednoduchých, kdežto souvětí podřadné vzniká vždy z jediné věty jednoduché. Dochází k tomu tehdy, když se některý z jejích větných členů rozvine do té míry, že se v něm objeví sloveso s osobním zakončením (nikoli tedy jmenné tvary slovesné, jako je infinitiv psát, pričestí píšící nebo podstatné jméno slovesné psaní). Takový osobní slovesný tvar, např. píše, zastává totiž vždy funkci prísudku a stává se tak jádrem nové věty. Úvod do studia jazyka 3.25 Souvětí podřadné 130 Charakter a typ vedlejší věty je dán právě tím, kterému větnému členu původní věty jednoduché odpovídá. Jako příklad může sloužit věta (16) z obr. č. 47, na kterém uvádíme základní typy vedlejších vět. Porovnejme věty: Uchazeč o místo poslance musí přesvědčit voliče. (16) Kdo chce vyhrát volby, musí přesvědčit voliče. V obou případech odpovídá podtržená část podmetu a nepodtržená část prísudku. V prvním případě jde ale o rozvitý podmět jednoduché věty, kdežto v druhém případě se v podmětové části objevil osobní tvar slovesa (chce), takže funkci podmětu zastává vedlejší věta podmětná a z původni jednoduché věty se tak stalo souvětí podřadné. Na tomto principu jsou založeny všechny typy vedlejších vět. D) Souvětí podřadné Vedlejší věty substantívni (stoji na místě podmětu, předmětu,...): (16) Kdo chce whrát volbv. musi přesvědčit voliče. (podmětná) (17) Všichni svorně tvrdí, le o tajném kontu nevěděli. (předmětná) Vedlejší věty adjcktívní (zastupují přídavné jméno, přívlastek): (18) Projev, kterv" isme právě slyšeli, nás nepřesvědčil. (vztažná) Vedlejší věty adverbiální (zastupuji příslovce času, místa,...) (19) Kdví isem ho poslouchal, udělalo se mi špatně. (časová) (20) Kde se hospodaří, tam se dobře daří. (místní) (21) Vypnul jsem televizi, protože nesnáším násilí. (důvodová) (22) Kdvbvch mohl, odjel bych na ostrovy Bora-Bora. (podmínková) (23) I kdvž ie to málo pravděpodobné, přemýšlím o tom. (připustková) (24) Koruna oslabila, takže teď platíme 20 Kč za marku, (důsledková) (25) Babička má velké oči, abv Karkulku lépe viděla. (účelová) Obr. 47: Základní typy vedlejších vět Při klasifikaci vedlejších vět se zásadně řídíme tím, že každá taková věta zastává funkci určitého větného členu věty hlavní. Základní klasifikace rozlišuje věty substantívni, adjektivní a adverbiálni. Protože substantivum zastává ve větě zejména funkce podmětu nebo předmětu, setkáváme se v praxi nejčastěji s vedlejšími substantivními větami podmětnými (16) nebo předmětnými (17). Pro takové věty, které zastávají funkci přímého předmětu (17), se v naši praxi vžil název vedlejší věty „obsahové". Jsou to např. věty řekl, že nemá čas: chce, abvch přišel: nevím, co budu dělat (řekl něco, chce něco, nevím něco). Patří ve všech jazycích k velmi častým typům vedlejších vět. Vedlejší věty adjektivní (18) odpovídají z hlediska morfologie adjektivu a z hlediska syntaxe přívlastku. Mají stejnou funkci jako každý jiný přívlastek, totiž blíže určovat substantivum (podmět, předmět, doplněk), k němuž se vztahuji. Vžil se pro ně název vedlejší věty „vztažné". Konečně vedlejší věty adverbiální (příslovečné) zastávají v souvětí funkci příslovečného určení času, místa, atd., a podle toho dostávají názvy „příslovečná časová" atd, (viz 19-25). Zvláštní případ jsou vedlejší věty přísudko-vé; ty jediné neodpovídají větnému členu hlavní věty, ale pouze jedné jeho části, totiž jmenné části jmenného prísudku (srovnej větu jednoduchou ta studentka je hezká a souvětí ta studentka je taková, iakou isem si představo-mĎ- 3.26 Složité vétně konstrukce Až dosud jsme si uváděli takové příklady souvětí, v nichž se objevovaly vždy jen dvě věty. V praxi se ale často setkáváme se složitějšími souvětími, v nichž se kombinuje větší počet vět spojených různě uspořádanými vzájemnými vztahy. Šest takových složitějších konstrukcí uvádíme na obr. 48. Při jejich rozboru nám půjde zejména o zjišťování počtu a typů jednotlivých vět, ale věnujeme se i dalším otázkám, jako je existence mnohonásobných větných členů a podstata syntagmat. Základní statistické údaje jsou uvedeny na obr. 49. Při syntaktickém rozboru je vhodné zjistit nejprve počet vět, z nichž se dané souvětí skládá. Zpravidla k tomu postačí zjistit počet slovesných tvarů s osobni koncovkou, protože pouze takové tvary mohou zastávat funkci prísudku. Jediná komplikace může nastat, když se několik takových souřadně spojených přísudků vztahuje k společnému podmětu, jako např. u věty: ... Vosátku, který se... hlásil jako krajan, švadronil španělsky... a všecky zval ... (přiklad 27); v tom případě máme dvě možnosti jak takovou konstrukci posuzovat: a) řídit se významem, tj. považovat slovesné tvary za mnohonásobný přísudek (téhož podmětu) a celou konstrukci za jedinou větu; b) řídit se formou, tj. považovat každý slovesný tvar za přísudek samostatné věty (přestože všechny tyto věty maji týž podmět). Bližší je nám první z obou možností, ale připustit je třeba obě. Tento problém odpadá, maji-li prisudková slovesa vždy jiný podmět, jako např: kdyby ... někdo řekl, že Kitty zemřela, že on zemřel s ni, že jejich děti isou andělé a že zde stoji před tváři boží (28). Pak jde nepochybně o různé věty, v tomto případě čtyři. Úvod do studia jazyka Počet vět jednotlivých složitých konstrukcí nemusí nutně být přímo úměrný celkovému počtu jejich použitých slov. Vždyť např. souvětí (26) má jen 10 slov a skládá se ze Čtyř vět, ale souvětí (27) má 103 slova a skládá se z pouhých tři vět. V prvním případě připadají na jednu větu průměrně dvě a půl slova, v druhém 34 slov. (28) Kdyby byl předtím Levinoví někdo řekl, že Kitty zemřela, že on zemřel s ni, že jejich děti jsou andělé a že zde stoji před tváří boží- nic by se nebyl divil. Ale když se teď vrátil do světa skutečnosti, dalo mu velkou námahu, aby si uvědomil, že je živa a zdráva a že ten nemožně vřeštící tvor je jeho syn. (Lev Nikolajevič Tolstoj, 1964, s. 703.) ___ E) Složité větné konstrukce (26) Ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. (27) Velké transatlantické parníky z Buenos Aires, Montevidea, Ria de Janeiro, Pernambuca, lodi s mateřským přístavem New Orleans, Tampico, Vera Cruz, bachraté lodi nabírající náklad v Cayenne, Paramoribu, Georgetownu, Maracaibu a Car-tageně, lodi zastavující se v Colonu, Habaně, Kingstonu, Port au Prince, lodi, na nichž se plavili lidé z Argentiny, Brazílie, Guayany, Venezuely, Kolumbie, Costari-ky, Nicaraguy, Hondurasu, Guatemaly, Mexika, Texasu a Arkansasu, lidé z Antill a Yucatanu - ty všechny poznávaly zjizveného Ference Vosátku, který se k bilým k barevným hlásil jako krajan, švadronil španělsky, francouzsky, anglicky, holandsky, paterou řeči nigrů a desaterým nářečím indiánským a všecky zval do svého útulku, k Námořníkově nevěstě.(Edaaid Bass, 1955, s. 303, starší pravopis neopraven.) (29) Každý divadelní podnikatel, každá herecká společnost si měnili text po svém, upravovali jej, přidávali verše, škrtali v textu a krátili, vypouštěli celé role atd.; často bývala hra tištěna, dostalo-li se jí totiž štěstí tisku a nezůstala-li v rukopise, teprve a výhradně v takové upravené nebo zmrzačené podobě. (Václav Černý, 1996, s. 37.) , _ (30) Kdybych mohl psát o jeho knížkách, a jeho poetické demokratičnosti, o jeho geniálním optimismu, byl by to nejveselejší z mých listů; ale protože jsem si vzal do hlavy psát jenom o tom, co jsem viděl svýma očima, popisuji vám rozsáhlého pána, jenž prostorovým útvarem připomíná Viktora Dýka, má mušketýrské kníry a plachá, chytrá očka pod skřipcem a rozpačité ruce, jaké mívají tlustí lidé, a vlající kravatu; je to zároveň dítě, obr, kudrnatý beránek a tur; má velkou brunátnou hlavu zamyšleného a vrtošivého výrazu a na první pohled ve mně budil ostych a prudkou náklonnost; víckrát jsem ho neviděl. (Karel Čapek o G. K. Chestertonovi, 1980. s. 147.) (31) .... Bořivoj psal úporně dál a kromě kladných, prostých a zásadně vítězí cích bezzemků přibývali v jeho stále tlustších románech z dávných století knížata se zlatými řetězy kolem hrdel, krásné hraběnky ověšené perlami a démanty jlirtujfcí za vějíři, lesk křišťálových lustrů v benátských zrcadlech, třpyt dvorských plesů, jemné cinkání masivního zlata na zeleném suknu hráčských stolků a vzdechy lásky v budo-arech potažených růžovým hedvábím. (Vladimír Páral. 1990, s. 248.)_ Obr. 48: Příklady složitých souvětí 3.26 Složité větné konstrukce (26) Počet slov: Hlav. věty: Vedl. věty: (27) Počet slov: Hlav. věta: Vedl. věty: (28) Počet slov: Hlav. věty: Vedl, věty: (29) Počet slov: Hlav. věty: Vedl. věty: (30) Počet slov: Hlav. věty: Vedl. věty: (31) Počet slov: Hlav. věty: 10 Počet vět: 4 (2 hlavni + 2 vedlejší) nevědí * nedají pokoj (souvětí souřadné slučovací) chtějí (obsahová), nedostanou (příslovečná časová) 103 Počet vět: 3 (1 hlavní +■ 2 vedlejší) parníky, lodi, .... ty všechny poznávaly Vosátku na nichž se plavili lidé (vztažná); který se hlásil, švadronil a zval (vztažná)11 60 Počet vět: 11 (2 hlavní + 9 vedlejších) nedivil by se, ale dalo mu velkou námahu (odporovaci) kdyby někdo řekl (podmínková); že Kitty zemřela, že on zemřel, že děti jsou, že stoji (4 věty obsahové souřadně spojené); když se vrátil (příslovečná časová) aby si uvědomil (podmětová, závislá na hlavni) že je živa, že je syn (2 věty obsahové, souřadně spojené, závislé na vedl. větě aby si uvědomil) 47 Počet vět: 4 (2 hlavní + 2 vedlejší) měnili, upravovali, přidávali, škrtali, krátili, vypouštěli (mnohonásobný přisudek)11 hra bývala tištěna (připojena juxtapozici) dostalo-li se a nezůstala-li (2 věty podmínkové souřadně mezi sebou spojené) 98 Počet vět: 12 (6 hlavních + 6 vedlejších) byl by to ; popisuji vám (odporovaci, připojena juxtapozici) ;je to (připojena juxtapozici) ; má hlavu a budil ve mně (2 věty - souvětí souřadné slučovací, připojené juxtapozici) ; neviděl jsem ho (připojena juxtapozici) kdybych mohl (podmínková) protože jsem si vzal do hlavy (důvodová) co jsem viděl (předmětná, závislá na důvodové)" jenž připomíná, má kníry (2 souřadné věty vztažné) jaké mívají (vztažná, závislá na předch, vztažné) 62 Počet vět: 2 (obě hlavní) Bořivoj psal a v románech přibývali (souvětí souřadné slučovací) "Věta s mnohonásobným přisudkem. Pokud uplatníme formální hledisko (osobni tvar slovesa = věta), pak jde o tři věty vedlejší. 31 Věta s mnohonásobným přisudkem. Při uplatnění formálního hlediska by šlo o šest vět tvořících souvětí souřadné slučovací, "Z čistě fonnálnlho hlediska j de o větu vztažnou (o tom, co jsem viděl - stejně jako např. o muži. kterého jsem viděl). Obr. 49: Základní statistika složitých souvětí ÚVOD DO studia jazyka 3.26 Složité vetné konstrukce 134 Tyto rozdíly jsou způsobeny tím, do jaké míry jsou rozvinuty jednotlivé větné členy. Holá věta se skládá z podmetu a prísudku, zpravidla tedy ze dvou nebo u jmenného prísudku ze tří slov (Babička spala. Honza je student). Slovesný přisudek může být doplněn přímým a nepřímým předmětem a příslovečným určením (Karel mi to řekne zítra). Kterýkoli z těchto pěti základních větných členů pak může být jednak doprovázen libovolným množstvím rozvíjejících větných členů, které jsou na něm závislé (vztah hypotaxe), jednak se vedle něho mohou objevit další souřadně připojené větné členy se stejnou syntaktickou funkcí (parataxe). Podmět: Velké transatlantické parníky z Buenos Aires, Montevidea, Ria de Janeiro, Pernambuca (27); krásné hraběnky ověšené perlami a démanty jlirtujici za vějíři (31) Přímý předmět: (mí) velkou brunátnou hlavu zamyšleného a vrtošivého výrazu (30); (má) plachá, chytrá očka pod skřipcem (30) Příslovečné určeni místa: v jeho stále tlustších románech z dávných století (31) (všecky zval) do svého útulku, k Námořníkově nevěstě (27) Příslovečné určení způsobu: (švadronil) desaterým nářečím indiánským (27) Obr. 50: Příklady rozvitých větných členů (TiypotaxeJ Na obr. 50 uvádíme několik příkladů bohatě rozvitých větných členů. Z hlediska morfologického může být např. substantivum blíže určeno adjektivem, číslovkou, zájmenem, jiným substantivem apod., adjektivum adverbi-em, atd. V rámci syntaxe ovšem nemluvíme o slovních druzích, ale spíše nás zajímají větné členy. Konkrétně to znamená, že např. podmět, předmět nebo příslovečné určeni mohou být doplněny shodným přívlastkem (transatlantické parníky,, nářečím indiánským), neshodným přívlastkem (parnikyzMontevidea, hlavu zamyšleného výrazu), přístavkem (do svého útulku. kNámořníkově nevěstě), apod. Kterýkoli z rozvíjejících větných členů může být doplněn dalším rozvíjejícím členem. Tak např. v příslovečném určení „v jeho stále tlustších románech" je přívlastek tlustších blíže určen rozvíjejícím výrazem stále. Několikanásobné postupné rozvíjení (a tedy i postupnou závislost) je možné pozorovat např. u rozvitých podmětů Jemné cinkáni masivního zlata na zeleném suknu hráčských stolků" a „vzdechy lásky v budoárech potažených růžovým hedvábím" (31). Na obr. 51 jsou uvedeny příklady druhého způsobu rozvíjení vět, kdy se k libovolnému větnému členu souřadně připojí další nebo několik dalších větných členů se stejnou syntaktickou funkcí a vznikne tak mnohonásobný větný člen. PodmŽt: přibývali v ... románech ... knížata .... hraběnky.... lesk .... třpyt.... cinkání... a vzdechy lásky (31) Jmenný přisudek: je to zároveň díti, qJs, kudrnatý beránek a tur (30) Přímý předmět: (má) ™ knirv aočka... a ruce. a ... kravatu (30) Nepřímý předmět: Kdybych mohl psát o jeho knižkách, o jeho poetické demokratičnosti. o jeho geniálním optimismu (30) Příslovečné určení způsobu: švadronil španělsky, francouzsky, anglicky, holandsky, paterou řečínierů a desaterým nářečím (27) 135 Obr. 51: Příklady mnohonásobných větných členů f parataxe) Když si uvědomíme, že se oba uvedené způsoby rozvíjení vět často vzájemně kombinuji, není divu, že tak mohou vzniknout velmi dlouhé věty i větné členy obsahující několik desítek slov. Jako příklad zde může sloužit hlavni věta z příkladu (27): Velké transatlantické parníky z Buenos Aires, Montevideo, Ria de Janeiro, Pernambuca, Ißdis mateřským přístavem New Orleans, Tampico, Vera Cruz, bachraté lodi nabírající náklad v Cayenne, Paramoríbu, Georgetownu, Maracaibu a Cartage- Úvod do studu jazyka 3.27 Zkracování vět a polovétné vazby ně, lodizastavuiícíse v Colonu, Habaně, Kingstonu, Port au Prince, bdi, (na nichž se plavili ...)-tv všechny poznávaly ziizveného Ference Vosátku, ... Celá věta se skládá ze 48 slov; odečteme-li z této věty poslední čtyři slova (přísudek a přímý předmět), zbude nám rozvitý mnohonásobný podmět, který obsahuje 44 slov. 3.27 Zkracování vět a polovétné vazby Věty vedlejší je možné považovat, jak jsme viděli, za výsledek procesu, při kterém se větný člen rozvine do té míry, že se v něm objeví slovesný tvar s osobní koncovkou (viz 3.25). V jazyce je ale běžný také opačný proces, během něhož sloveso (např. čte) ztratí osobni zakončeni a změní se na neosobni tvar slovesný (přičestí čtoucí, přečtený, infinitiv číst, podstatné jméno slovesné čtení) nebo dokonce na podstatné jméno od slovesa odvozené (četba). V takovém případě se naopak z věty stává pouhý větný člen jiné věty. Tento proces má zpravidla za následek zkrácení věty a souvětí; používá se tehdy, když se např. konatel děje vyrozumívá z kontextu nebo je pro danou výpověď nepodstatný. Zkracování vět je umožněno tím, že je v neosobních tvarech slovesných ukryta (koncentrována, kondenzována) jak příslušná činnost, tak i její konatel. Proto se těmto tvarům někdy říká kondenzory. Také za obyčejným vztahem determinace (např. velký dům) je možné vidět původní větu (dům je velký). Při takovém pohledu by také kterýkoli přívlastek splňoval funkci kondenzoru. Sečteme-li všechny tyto úvahy, pak nepřekvapuje, že za jedinou rozvitou větou můžeme najít celou řadu ukrytých dílčích vět, které jsou „kondenzovány" do pouhých větných Členů. Velmi ilustrativní je druhá hlavní věta příkladu (31): kromě kladných, prostých a zásadně vítězících bezzemků přibývali v jeho stále tlustších románech z dávných století knížata se zlatými řetězy kolem hrdel, krásné hraběnky ověšené perlami a démanty flirtující za vějíři, lesk křištálových lustrů v benátských zrcadlech, třpyt dvorských plesů, jemné cinkání masivního zlata na zeleném suknu hráčských stolků a vzdechy lásky vbudoárech potažených růžovým hedvábím Za touto jedinou větou jsou ukryty tyto činnosti a stavy: bezzemci byli kladní, Mí prostí a vítězili, to bvlo zásadní; a kromě toho on (Bořivoj) psal romány, které bvlv stále tlustší a odehrávaly se v dávných stoletích; knížata měla kolem hrdel řetězy, ty bvlv ze zlata; hraběnky bvlv krásné, ověsilv se perlami a démanty, ukrvvalv se za vějíři a flirtovaly, lustry byly, z křišťálu a leskly se v zrcadlech, která pocházela z Benátek; plesy, které se konaly na dvorech, se třpytily: zlato bvlo masivní, leželo na stolcích a cinkalo, byl to jemný cinkot, stolky bvlv určeny k hrám a měly sukno, které bylo zelené; lidé pobývali v budoárech a vzdychali, protože bvli zamilovaní, budoáry někdo potáhl hedvábím, které bvlo růžové. Angliciina: A) / must take a plane, in order that I should be there in time. B) / must take a plane, to be there In lime. Nemcina: A) Ich muß ein Flugzeug nehmen, damit ich rechtzeitig dort bin. B) Ich muß ein Flugzeug nehmen, um rechtzeitig dort zu sein. Francouzština: A) Je dois prendre I'avion, pour que i v sois á temos. B) Je dois prendre i'avion, dout ětre lá á temps. Španělština: A) Tengo que tomar el avion, para que esté alii a tiemoo. B) Tengo que tomar el avion, oara estar alii a tiemoo. Ruština: A) Mě prijďotsja letěť na samolotě, itobv ia oribvl tuda wvremia. B) Mě prijďotsja letěť na samolotě, čtobv pribvť tuda wvremia. Polština: A) Musze wziqč samolot, žebvm bvl zawczas na mieiscu. B) Musze wziqč samolot, iebv bvč zawczas na mieiscu. Čeština: A) Musím letět letadlem, abvch tam bvl včas. Čeština se od ostatních uvedených jazyků liší tím, že v případě účelových vět nemá polovětnou vazbu k dispozici. Všechny ostatní uvedené jazyky se shoduji v tom, že vesměs dávají přednost polovětným vazbám; vedlejší věta typu (A) v nich sice toreticky existuje, ale v praxi se nepoužívá. Dokonce i v případě, že jde o věty s různými podměty (např.ye třeba, aby tam byl včas), divá se často přednost polevíme vazbě a podmět věty vedlejší se označuje zvlášť ve větě hlavni (např. ang).for him, rus. jemu). Obr. 52: Účelové věty (A) a polovétné vazby (B) Úvon do studia jazyka 3.28 Metody syntaktického rozboru Je jisté, že by autor mohl v uvedeném přikladu docela dobře použit kterýkoli z třiceti uvedených osobních tvarů slovesných (nebo některý jiný), v krajním případě všechny. To by ovšem znamenalo, že by tak vzniklo třicet nových vět. V původní verzi jsou ale všechny tyto možné prísudky „kondenzovány" do té míry, že všem těmto třiceti možným větám odpovídají pouze dva větné členy: rozvité příslovečné určeni a rozvitý mnohonásobný podmět. Redukci 31 vět na jedinou odpovídá i zkrácení textu ze 109 na 57 slov, tedy téměř o polovinu; obsah tím není nijak dotčen. S těmito otázkami úzce souvisí také problematika tzv. polovětných vazeb. Jsou to takové konstrukce, v nichž se osobní tvar slovesa nahradí tvarem neosobním a vznikne tak celek, který obsahově zcela odpovídá větě, ale po formální stránce ho lze sotva za včtu považovat, a to právě proto, že mu chybí přisudkové sloveso, i když se konatel děje (a tedy i osobní tvar slovesný) z kontextu snadno vyrozumívá. Mezi jazyky mohou být rozdíly pokud jde o využívání možnosti takové polovětné vazby konstruovat. Jako příklad nám zde poslouži vedlejší věty účelové a jejich převádění na polovětné vazby v několika jazycích (viz obr. 52). 3.28 Metody syntaktického rozboru Existují různé metody, jak zjistit často složitou strukturu věty nebo souvětí, tj. odhalit, které větné členy (věty) jsou závislé na jiných a o jaký druh závislosti se jedná. Pokud jde o větu jednoduchou, seznámíme se zde stručně s rozborem, který je běžný v americké generativní mluvnici, a s metodou, která vychází z pražského strukturalismu a je typická pro evropské pojetí větné struktury. V Chomského generativni gramatice se používá grafické znázornění větné struktury ve formě frázového ukazatele. Tato metoda vycházi z teorie bezprostředních složek, která vznikla v rámci amerického strukturalismu a dělila větu vždy do dvou částí, každou z nich opět do dvou atd., až došla - k jednotlivým výrazům. Také Chomsky, jinak přísný kritik strukturalismu, dělí větu (5* - sentence) do dvou částí (NP - noun phrase a VP - verb phrasé), které odpovídají tradičnímu děleni na Část podmětovou a přisudkovou, a pokračuje v podobném dělení, dokud nedojde k jednotlivým výrazům. Na rozdíl od svých předchůdců však využívá matematickou teorii grafů a znázorňuje větnou strukturu ve formě stromu (viz obr. 53). Výhodou této metody je to, že za lineární formou věty odhaluje proces jejího vytvářeni, tj. zejména fakt, že větné členy jsou uspořádány hierarchicky, některé maji k sobě bliže než jiné, některé jsou závislé na jiných apod. Na frázový ukazatel je třeba se dívat dynamicky: mluvčí pH vytváření (generování) věty (S) musí postupně formulovat její podmětovou a posudkovou část atd., až dojde k její konečné podobě. U posluchače pak jde o proces opačný. Jako ukázku evropského pojetí jsme zde vybrali metodu, kterou u nás rozpracoval především V. Smilauer. Také ona používá grafické znázornění věty ve formě stromu, ale přesto se od předcházející metody značně liší. Především v tom, že jednotlivé větné členy neleží teprve pod stromem jako tzv. koncový řetězec, ale tvoří uzly stromu, tj. průsečíky přímek. muj přítel Det NP / \ / \ Adv A N Det velmi p. k. b. Graf znázorňuje frázový ukazatel (P - Markef) věty: Můj přítel Čte velmi peknou knihu básni. Vrchol stromu představuje celou větu (S - Sentence), ta se dělí na dví části NP a VP, atd., až dojdeme k řetězci slovních tvarů. Postupné dělení věty je převzato (strom) z teorie bezprostředních složek. Termínem Det zde označujeme výrazy, které blíže určuji (determinuji) podstatné jméno. Obr. 53: Struktura věty podle generativni gramatiky (Chomsky) Graf (viz obr. 54) je konstruován podle těchto zásad: (a) každá přímka spojuje dva větné členy, které spolu tvoří syntagma, tj. dvojici výrazů úzce spojených vzájemným vztahem; (b) vodorovné přímky označují vztah mezi rovnocennými větnými členy, tj. větotvomý vztah predikace mezi podmětem Úvod do studia jazyka a přísudkem; (c) šikmé přímky označují vztah mezi výše položeným členem řídícím a níže položeným členem závislým, např. vztah rekce mezi přísudkem a přímým předmětem nebo vztah determinace mezi předmětem (pod-mětem, doplňkem) a příslušným přívlastkem; (d) graf zachovává slovosled věty. Na rozdíl od dynamického pojetí frázového ukazatele je tento graf spíše statický: ukazuje uspořádáni (strukturu) věty, hierarchii (vzájemné vztahy) větných členů ze synchronního hlediska. Další rozdíl mezi oběma metodami je možné vidět v tom, že se Chom-ského frázové ukazatele konstruují výhradně pro jednotlivé věty, kdežto Šmi-lauerovy grafy mohou s malými úpravami znázorňovat i strukturu libovolně složitých souvětí. Postavení větných členů je označeno kroužkem se začátečním písmenem příslušného slova; v dalši fázi by bylo možné uvést místo nich v kroužcích (nebo doplnit vedle kroužků) zkratky syntaktických funkcí větných členů. V našem příkladu bychom nahradili M, P, Č, K, atd. terminy přívlastek, podmět, přísudek, přímý předmět, atd., nebo jejich zkratkami. Obr. 54: Struktura věty podle české tradice (Šmilauer) Jako příklad jsme vybrali dvě nejsložitější souvětí (28 a 30) z obr. 48. Jejich strukturu zachycují grafy na obr. 55. Jsou konstruovány podle těchto zásad: (a) každá přímka spojuje dvě věty, které spolu tvoří souvětí, tj. dvojici vět úzce spojených vzájemným vztahem; (b) vodorovné přímky označuji vztah mezi rovnocennými větami, tj. mezi větami souřadně spojenými; (c) šikmé přímky označuji vztah mezi výše položenou větou řídící a níže položenou větou závislou, např. vztah mezi hlavni a vedlejší větou nebo mezi větou vedlejší a další větou, která je na ni závislá; (d) graf zachovává slovosled souvětí. Z porovnání obou grafů (54 a 55) vyplývá, že v horním řádkuje u prvního grafu pouze vztah predikace (podmět + přísudek) a u druhého grafu pouze souvětí souřadné; odráží to jejich nadřazené postavení v hierarchii obou struktur. V druhém řádku jsou pak pouze ty větné členy (věty), které jsou 3.28 Metody syntaktického rozboru bezprostředně závislé na těchto vyšších jednotkách, ale zároveň mohou mít nadřazené (řídící) postavení vzhledem k dalším větným členům; ty jsou uvedeny na spodním řádku. U některých grafů bychom nepochybně potřebovali i více než tři řádky. (I) Kdyby byl předtím Levinovi někdo řekl, (11) že Kitty zemřela, (III) že on zemřel s ni, (IV) že jejich děti jsou andělé a (V) že zde stojí před tváři boží- (VI) nic by se nebyl divil. Ale (VII) když se teď vrátil do světa skutečnosti, (VIII) dalo mu velkou námahu, (IX) aby si uvědomil, (X) že je živa a zdráva a (XI) že ten nemožně vřeštící tvor je jeho syn (přiklad 28). •o VI (I) Kdybych mohl psát o jeho knížkách, o jeho poetické demokratičnosti, o jeho geniálním optimismu, (II) byl by to nejveselejši z mých listů; ale (III) protože jsem si vzal do hlavy psát jenom o tom, (IV) co jsem viděl svýma očima, (V) popisuji vám rozsáhlého pána, (VI) jenž prostorovým útvarem připomíná Viktora Dýka, (VII) má mušketýrské kníry a plachá, chytrá očka pod skřipcem a rozpačité ruce, (VIII) jaké mívají tlustí lidé, (pokračováni VII) a vlající kravatu; (Ľí)je to zároveň dítě, obr, kudrnatý beránek a tur; (X) má velkou brunétnou hlavu zamyšleného a vrtošivého výrazu a (XI) na první pohled ve mně budil ostych a prudkou náklonnost; (XII) víckrát jsem ho neviděl (přiklad 30). Středníky naznačuji juxtapozici. Věty spojené znaménkem + maji u druhého přikladu stejný podmět; přesto je považujeme za samostatné věty a ne za vítu s mnohonásobným přísudkem. V pivním případě proto, že VIII se vztahuje pouze k VII a ne k VI; v druhém případě proto, že X a XI se značně liší obsahem (stav x činnost) i formou (přítomný x minulý čas). Viz též poznámky 1) a 2) na obr. 49. Obr. 55: Struktura souvětí Úvod do studia jazyka 3.29 Príklad asymetrie v syntaxi: podmínkové věty Při rozboru souvětí postupujeme nejraději tímto způsobem. 1) Rozdělíme si souvětí do jednotlivých vět a ty očíslujeme. Při zjišťování hranic jednotlivých vět je třeba si uvědomit, že mohou nastat případy, kdy je některá věta vložena do jiné, kterou tak rozdělí na dvě časti, jako např.: má mušketvrské knírv a plachá chytrá očka vod skřipcem a rozpačité ruce, jaké mívají tlustí lidé, a vlající kravatu. 2) Zjistíme, jaké vztahy mezi větami existuji: většinou nám to naznačí předložky, které až na výjimky (uvědomil si gis, dozvěděl jsem se však) stojí na začátku věty. Pokud tam najdeme vedle sebe dvě předložky (např. ale i kdvž). zpravidla druhá z nich uvozuje následující větu (v tomto případe pří-pustkovou), kdežto první z nich spojuje některou větu předcházející s některou následující, jako např.: kdybych mohl psát.... hvl bv to neiveseleiší z mvch listů, ale protože jsem si vzal do hlavy psát jenom o tom, co jsem viděl svýma očima, nonisuii vám rozsáhlého oána. jenž ... 3) Načrtneme si grafické znázorněni struktury souvětí podle vzoru na obr. 55. Důležité je dodržet všechny zásady (vodorovné a šikmé přímky spojující souvětí, sled jednotlivých vět). 4) Každou jednotlivou větu pak ještě můžeme znázornit grafem podle vzoru na obr. 54. 3.29 Příklad asymetrie v syntaxi: podmínkové věty Na závěr těchto poznámek o syntaxi si chceme všimnout toho, jak se některé systematické prvky jazyka projevují při formulování konkrétnich vět, nebo jinými slovy, jaký dosah mají některé teoretické otázky pro praxi. Ukážeme si to na příkladu podmínkových souvětí v češtině, ale podobné závěry by bylo možné formulovat u ostatních typů souvětí a také u jiných jazyků. Za východisko nám poslouží věta Jít sám, tak ho dal". Neni to výpověď uměle vykonstruovaná, ale konkrétní spontánni výpověď odposlouchaná v praxi. Bez kontextu je sotva srozumitelná a v daném případě ji ani žádný jazykový kontext nedoprovázel. Přesto byla pro posluchače zcela srozumitelná, a to díky kontextu situačnímu; pronesl ji zklamaný divák po nepovedené akci útočníka olomoucké Sigmy v průběhu fotbalového utkání. Situační kontext umožňuje rekonstruovat její plný význam: „kdyby býval šel sám na branku (a neprihrával na křidlo), byl by dal góla". Zajimá nás teď, jak je možné, že mluvčí zkrátil složité podmínkové souvětí takovým podstatným způsobem a že mu posluchači přesto dokonale porozuměli; vždyť ve zkrácené spontánní výpovědi chybí např. tvary kondicio- nálu, které by se podle vžitých představ měly objevit jak v hlavní tak i ve vedlejší větě. Stručná odpověď může znít takto: v uvedeném podmínkovém souvětí jde o to vyjádřit jednak podmíněnost děje věty hlavní (to, že by se mohl uskutečnit, kdyby byla splněna podmínka vyjádřená větou vedlejší), jednak jeho minulost. Obě tyto okolnosti jsou v souvětí vyjádřeny minimálně dvakrát (podmíněnost: kdyby, dal by; minulost: býval šel, byl by dat). Ve zkrácené podobě jsou ale rovněž jasné vyjádřeny, i když pouze jednou (podmíněnost: tak; minulost: dal). K podrobnějšímu objasnění těchto otázek může dobře posloužit Jakob-sonova teorie o asymetrickém charakteru gramatických kategorií, v níž aplikoval poznatky o privativnich fonologických opozicích na systém morfologický; je známa jako teorie binarismu a zmínili jsme se o ni v paragrafu 3.15. Zde nejprve shrneme její hlavní teze. 1. V průběhu vývoje jazyka vzniká nová gramatická kategorie vytvořením nového tvaru, který na rozdíl od tvaru předcházejícího vyjadřuje jeden příznak navíc. Tak např. tvar vím ve srovnání s tvarem vědět vyjadřuje navíc kategorii osoby, tvar kdybych věděl má navíc ještě příznak podmíněnosti a tvar kdybych byl věděl kromě toho vyjadřuje ještě příznak minulosti. K podobným závěrům bychom došli např. u řady tvarů: jit, jdu, šel bych, byl bych šel apod. 2. Každý příznakový člen opozice může být nahrazen členem bez-příznakovým za předpokladu, že se daný přiznak vyrozumívá z kontextu. Tak např. tvar kdybych byl věděl může, být nahrazen tvarem kdybych věděl, pokud je příznak minulosti jasně vyjádřen v jiné části výpovědi, a tvar šel bych může být nahrazen ixaiemjdu, pokud z kontextu vyplývá podmíněnost děje. Pokud není toto stručné shrnutí dostatečně srozumitelné, doporučujeme přečíst si znovu celý oddil 3.15, kde jsou tyto otázky rozvedeny podrobněji. Teorie o asymetrickém charakteru gramatických kategorii je schopna vysvětlit fakt, se kterým se běžně setkáváme v češtině i v cizích jazycích: větné vzorce předepisované v gramatikách spisovného jazyka maji v běžném hovorovém jazyce celou řadu ekvivalentů, tj. rovnocenných náhradních konstrukcí, které mohou předepsaný vzor úspěšně zastoupit. Zůstaneme-Ii u českých podmínkových souvětí, můžeme se v gramatikách spisovné češtiny setkat s jeho třemi základními typy: a) kdybych to věděl, šel bych tam;h) kdybych to byt věděl, byl bych tam šel; c)jestli to budu vědět.půjdu tam. Úvod do studia jazyka 3.29 Príklad asymetrie v syntaxi: podmínkové věty Na obr. 56 uvádíme jako příklad pouze varianty druhého typu (b), které se v hovorové češtině zcela běžně používají. Stranou necháváme fakt, že se v nich spisovný tvar byl často nahrazuje hovorovým tvarem bejval; pro naši potřebu to zde není důležité.__ 1. kdybych to byl věděl, byl bych tam šel 2. kdybych to byl věděl, tak bych tam šel 3. kdybych to byl věděl. šel bych tam 4. kdybych to byl věděl, tak jsem tam šel 5. kdybych to byl věděl, šel jsem tam 6. kdybych to byl věděl. tak tam jdu 7. kdybych to byl věděl. jdu tam 8. kdybych to věděl, tak bych tam byl šel 9. kdybych to věděl, byl bych tam šel 10. kdybych to věděl, tak jsem tam šel 11. kdybych to viděl, šel jsem tam 12. kdybych to věděl. tak bych tam šel (+ kontext) 13. kdybych to věděl. šel bych tam (+ kontext) 14. kdybych to vědět, tak tam jdu (+ kontext) 15. kdybych to věděl. jdu tam (+ kontext) 16. vědět to, tak bych tam byl šel 17. vědět to. byt bych tam šel 18. vědět to, tak jsem tam šel 19. vědět to, šel jsem tam 20. vědět to, tak bych tam šel (+ kontext) 21. vědět to. šel bych tam {+ kontext) 22. vědět to. tak tam jdu (+kontext) 23. vědět to, jdu tam (+ kontext) U souvětí označených (+ kontext) není explicitně vyjádřena minulost, ale může se vyrozumívat z kontextu (např.: ale nevěděl jsem to nebo proč jsi tam nešel?). U všech ostatních vít jsou příznaky osoby, podmíněnosti i minulosti dostatečně vyjádřeny alespoň v jedné částí souvětí, podmíněnost někdy i výrazem tak. Proto může kterýkoli z uvedených příkladů dokonale nahradit základní souvětí (1). Náš příklad Jit sám, tak ho dal" odpovídá vzoru ů. 18.__ Obr. 56: Ekvivalenty minulého podmínkového souvětí v češtině Těchto 23 variant by bylo ještě možné doplnit o varianty vět (a) a (c), rapi. jestli to budu vědět, jdu tam. Bylo by jich už méně (minulost není třeba vyjadřovat), ale i tak by počet variant podmínkových souvětí v Češtině přesáhl třicet možných variant, které jsou v hovorovém jazyce zcela běžné. Nás zde ale především zajímá fakt, že je taková variabilita umožněna právě asymetrickým charakterem gramatických opozic, který umožňuje nahrazovat za určitých podmínek příznakové tvary opozic příslušnými tvary bezpřízna-kovými. Zbývá ještě dodat, že jsem v 70. letech vedl na katedře romanistiky Univerzity Marie Curie Sklodowské v Lublinu čtyři diplomové práce věnované podmínkovým souvětím ve francouzštině, španělštině, italštině a rumunštině. Ve všech čtyřech jazycích našly diplomantky vždy více než třicet možných variant, i když také tam gramatiky spisovného jazyka připouštějí tři základní typy podmínkových souvětí, které jsou v zásadě podobné třem typům běžným v češtině. Slovní zásoba 4.1 Lexikológie a lexikografie 4.11 Obsah lexikológie Třetí základni složkou jazyka je vedle zvukové stránky a gramatiky jeho slovní zásoba. Tou se zabývá především lexikológie a lexikografie, do značné míry také sémantika, i když ta má poněkud širší dosah; zkoumá vedle významu jednotlivých výrazů také větný význam, jehož výzkum patří spíše do syntaxe; v širším smyslu se zabývá sémantika také významem obecně a zkoumá tedy významovou stránku všech systémů, i nejazykových. Lexikológie si klade za cíl dva základní úkoly: (1) zkoumá inventář jazykových znaků (výrazů, slov a slovních spojeni), které má daný jazyk k dispozici; (2) popisuje teorii slovní zásoby, tj. její uspořádání, hierarchizaci, kvantitativní vztahy, původ slov, poměr mezi slovy základními a odvozenými, formální prostředky a způsoby tvoření nových slov, využívání a vliv cizích slov na slovní zásobu mateřského jazyka apod. Těmto otázkám se věnujeme v oddílech 4.12-15. Lexikografie má podobné cíle, ale je zaměřena prakticky: zabývá se sestavováním jedno nebo vícejazyčných slovníků (yíz 4.16). Lexikológie a lexikografie mají vedle sémantiky mnoho styčných bodů s několika úzce zaměřenými disciplínami, které zkoumají některé dílčí aspekty slovní zásoby. Takovými specializovanými disciplínami jsou např. etymologie a onomastika. Více než dva tisíce let stará etymologie se zabývá původem slov; věnujeme seji podrobněji v následující kapitole (viz 5.2). Onomastika zkoumá vlastni jména, tj. zejména jejich typy, způsob tvořeni a ty vlastnosti, kterými se liší od jmen obecných. Děli se dále na toponomastiku či toponymti, která studuje tzv. toponyma, tj. místní názvy (vesnic, hor, řek apod.) a na antroponymii, která zkoumá tzv. antroponyma, tj. vlastní jména osob. 4.12 Kvantitativní vztahy ve slovní zásobe Slovní zásoba každého přirozeného jazyka se skládá z výrazů (lexémů, jazykových znaků), které jako celek pojmenovávají neopakovatelným způsobem okolní svět, respektive jeho jednotlivé předměty, osoby, jevy a události. Tyto výrazy však netvoří prostý nediferencovaný inventář, ale jsou jistým Úvod do studia jazyka 4.12 Kvantitativní vztahy ve slovní zásobě způsobem uspořádány, hierarchizovány a spojeny předivem různých vztahů, které se týkají jejich kvality i kvantity. Pokud jde o kvalitu, liší se mezi sebou obsahem a rozsahem pojmů, k nimž se jednotlivé tvary vztahuji, a také různými vztahy nadřazenosti a podřaze-nosti apod. Tak např. pojem zvíře je nadřazený pojmům pes nebo veverka a má menši obsah a větši rozsah než tyto pojmy podřazené. Jinými slovy: při jeho definici vystačíme s daleko menším počtem základních rysů, ale díky tomu může zahrnout daleko větši počet jednotlivin. Proces pojmenováváni se netýká pouze dvou složek (slovo a věc), ale má tři základní složky: slovní tvar se pojí s určitým pojmem a spolu - jako jazykový znak o dvou nerozlučných stránkách - se vztahují k příslušné části světa, který nás obklopuje. To všechno jsou otázky spojené s významem a patří proto spiše do oblasti sémantiky (viz 4.2). Nás zde ale zajímají především otázky kvantitativních vztahů uvnitř slovní zásoby. Z tohoto hlediska je důležité si uvědomit, že stejně jako v jiných rovinách jazyka (a ostatně i mimo jazyk), setkáváme se i v tomto případě s jevy, které mají velmi různou frekvenci nebo jinými slovy různou četnost výskytu. Dosavadní výzkumy vedly k závěru, že ve slovníku kteréhokoli přirozeného jazyka je možné rozlišit tři skupiny výrazů: a) slova s velmi vysokou frekvencí; b) slova se střední četností výskytu; c) slova s velmi nízkou frekvencí. Pořadí slovo frekvence Pořadí slovo frekvence 1. a 67.122 6. na 27.753 2. být 43.148 7. že 18.092 3. ten 37.280 8. s(e) 14.951 4. v(e) 33.679 9. z(e) 13.408 5. on 32.496 10. který 11.692 Obr. 57: Deset Českých slov s nejvyšší frekvenci Do první skupiny se zpravidla zahrnuje deset slov, která se v daném jazyce vyskytují nejčastěji (maji nejvyšší frekvenci). V češtině jsou to slova uvedená na obr. 57 (podle dosud jediného frekvenčního slovníku češtiny: J. Jelínek - J. V. Bečka - M. Těšitelova, Frekvence slov, slovních druhů a tvarú v českém jazyce, Praha 1961). Autoři frekvenčních slovníků v různých jazycích došli vesměs k těmto obecně platným závěrům: 1) Nejčastěji uživané slovo pokrývá přibližně 5 % textu; v průměru je to tedy každé dvacáté slovo jakéhokoli textu. 2) Prvních deset slov s nejvyšší frekvencí pokrývá asi 20 % textu, tedy celou jeho pětinu. 3) Tato slova patři v daném jazyce vždy k nejkratšim; souvisí to s principem ekonomičnosti. 4) Jsou to vesměs slova formální či gramatická (předložky, spojky, zájmena), kterých je v jazyce poměrně málo, ale maji mnohem vyšší četnost výskytu než slova plnovýznamová. 5) Na konci frekvenčního seznamu bývá zpravidla velké množství slov, která mají mimořádně nízkou frekvenci: objeví se napr. v textech o rozsahu miliónu slov pouze jednou. Podobné kvantitativní vztahy existuji i v ostatních jazykových rovinách (fonetika, fonologie, morfologie, syntax, atd.) a zabývá se jimi především kvantitatívni lingvistika (viz 6.12). Z praktického hlediska pedagogického jsou kvantitativní vztahy důležité např. při sestavování učebnic a slovníků. 4.13 Základní a odvozená slova Když se podíváme do kteréhokoli slovníku libovolného jazyka, zjistíme, že je v něm poměrně velmi malé množství slov základních, tj. takových, která není možné odvodit od jiných. Naprostá většina jsou naopak slova odvozená, jak to můžeme např. pozorovat u základního výrazu voda a jeho odvozenin na obr. 58. Z tohoto neúplného přehledu je vidět, že se v češtině vytvořila od jediného základního substantiva voda jednak celá řada dalších substantiv, ale také mnoho výrazů, které patří k jiným slovním druhům; v tabulce jsme uvedli alespoň několik adjektiv a sloves, ale existuji i adverbia odvozená od adjektiv (vodorovně, vodotěsně, vodohospodářsky, atd.). Některé z nově vytvořených lexikálních jednotek vznikly odvozováním, tj. pomocí sufixů (vodárna) nebo i prefixů (povodeň), jiné skládáním, tj. spojením lexému voda s jiným výrazem základním nebo odvozeným (vodoléčba). Od slov už odvozených nebo složených byla často odvozena další (vodárenský, povodňový, vodoléčebný) a tento proces mohl pokračovat (protipovodňový). Vznikla i řada víceslovných pojmenování (povrchová voda, vodní Úvod do studia jazyka 4.13 Základní a odvozená slova Základní slovo: voda Odvozená substantiva: pomocí suíixú: vodák, vodáctví, vodárna, voděn ka, vodička, vodka, vodnatost, vodné, vodouch, vodovky, vodstvo, atd.; i prefixů: povodí, povodeň, rozvodí, odvodňováni, zavodňování; složeniny: vodojem, vodoléčba, vodoměr, vodomírka, vodopád, vodotrysk, vodováha, vodoznak, atd Odvozená adjektiva: pomocí sufixů: vodní, vodnatý, vodový; vodácký; vodárenský, atd; i prefixů: povodňový, protipovodňový, odvodňovací, zavodňovací; složeniny: sladkovodní, vodohospodářský, vodoléčebný, vodorovný, vodotěsný, atd. Odvozená slovesa: odvodnit, rozvodnit se, zavodnit, atd. Víceslovná pojmenován!: borová voda, divoká voda (sport.), dobrá voda, minerální voda, stolní voda, plodová voda, podzemní voda, povrchová voda, sladká voda, velká voda, atd.; vodní dýmka, vodní hospodářstvi.-vodni lyže, vodní mlýn.vodní iůže, vodní sklo, vodní slalom, vodní stavitelství, vodní tok; vodové barvy, vodíková bomba, atd.; protipovodňová komise, druhý povodňový stupeň, povodňové konto; teplovodní potrubí, sladkovodní ryby, atd. Fkazeologismy: z jedné vody načisto; hrne se jak velká voda; samá voda; uplyne ještě hodně vody; to uteče jako voda; proměnit vodu ve vino; držet se nad vodou; honit vodu; pustit někoho k vodě; vařit z vody, atd. Chemické termIny: vodík, sirovodík, uhlovodík, uhlovodany; vodný, voditý, vodičitý, vodistý, vodi-čelý; vodný roztok, oxid vodíku, atd. Možný svět pohádek: vodník, vodníkova říše, vodní vila, živá a mrtvá voda, atd. Topqnyma: Bílá Voda, Červená Voda, Dobrá Voda, Stará Voda; Vodňany, Vodochody, atd. Antroponyma: Voda, Vodička, Vodák, Vodflanský, atd. Instituce: Východočeské vodovody a kanalizace; Aero Vodochody; Povodí Labe; atd. Umelecká pila: Kniha lesů, vod a stráni; Konec vodníků v Čechách; Teče voda teče; Teče voda proti vodě; Tam za vodou v rákosí; Vodní hudba; atd. Obr. 58; Rozšiřování slovní zásoby od základu „voda" slalom), odborných termínů (vodík, uhlovodany), názvů patřících do světa pohádek (vodník, živá voda), frazeologismů (pustit někoho k vodě), vlastních jmen (lodička, Dobrá Voda, Povodí Labe, Vodní hudba) atd, U vlastních jmen, která na rozdíl od obecných odkazuji na určitou jednotlivinu, je vhodné poznamenat, že bývají sice často odvozena od jmen obecných (vedle uvedených na obr. 58 např. Hradec Králové od hrad- hradec a král - královna), ale sama mohou být naopak podkladem pro odvozování dalších jmen vlastních (Hradecek, Nový Hradec Králové) nebo obecných (hradecký, královéhradecký, novohradecký, hradečák), a od těchto obecných se mohou odvozovat další jména vlastní (Hradecký). Procesy, které slouží k rozšiřování slovní zásoby jazyka, se shrnují pod společným názvem „tvoření slov". Z hlediska diaclironního jsme o nich pojednali už v první kapitole v oddílech věnovaným vývoji slovní zásoby (viz 1.24-25). Na obr. 58 je tvořeni slov zachyceno spíše z hlediska synchronního; v tabulce jsou uvedeny dílčí výsledky těchto procesů, totiž četná pojmenování, která v češtině vznikla v průběhu těchto procesů a jejichž společným východiskem bylo jediné slovo základni. V obou případech se jednalo o názorné vysvětlení principu obohacováni slovní zásoby. V následující části (viz 4.14) půjde zejména o zdůraznění systematických prvků a o vybrané příklady formálních prostředků, které se při tvoření slov uplatňují. 4.14 Tvorení slov Hlavní procesy, které umožňují významným způsobem rozšiřovat slovní zásobu, jsou z formálního hlediska odvozováni a skládáni, z hlediska sémantického změny významu a výpůjčky (podrobněji viz 1.24). Zde si chceme všimnout zejména některých systematických rysů odvozování, které je nepochybně nejproduktivnějším a nejrozšířenějším způsobem obohacování slovní zásoby, alespoň pokud jde o jazyky afigující, a těch je naprostá většina (viz 1.44 a obr. 18). V češtině a v dalších jazycich indoevropských se významně uplatňují prefixy a sufixy. Pokud jde o prefixy, vybrali jsme na ukázku deset českých sloves a osmnáct prefixů, které se s nimi mohou kombinovat; některá slovesa se mohou pojit se všemi uvedenými prefixy, u jiných má taková kombinace jistá omezení, jak je to znázorněno na obr. 59. Mezi zvláštní rysy slovanského slovesa patří možnost vytvářet pomocí některých prefixů dokonavé tvary; v tom případě zastává prefix funkci gramatickou a lexikální význam se u takto vytvořeného slova nijak nemění. Také Úvod do studia jazyka 4.14 Tvorení slov zde můžeme pozorovat rozdíly v distribuci prefixů, protože k vytvořeni dokonavých tvarů slouží u různých sloves různé prefixy (pojede, udělá, napíše). Mezi uvedenými slovesy je i jedno, které k vytvoření dokonavého tvaru žádný prefix nepotřebuje {pouští-pustí) a jiné, které k tomu může použit dva různé prefixy, podle toho, v jakém významu je použito (vojsko táhne - potáhne, táhne za brzdu - zatáhne). jede nese vede píše razí poušti radí sune délá táhne do- * * * * * * * na- * * * FUT FUT * * * nad(e)- * ■ - - - - * - 0- * - * * * _ _ ob(e)- * * - * - - - * * od(e)- * * * * * * * * po- FUT FUT FUT * * FUT FUT * FUT pod(e)- * * * * * - * - + pro- * * * * * * * # pře- * * * * * * * * před(e> * * * * - * - - při- * * + * * • + * * roz(e)- * * * * * • _ * * s(e> * * * * * * - * u- * * * * * * * * FUT * víe> * * * * * * * vy- * * * * * * - * * * za- * * * * * * - * * Teoreticky by kombinaci 18 prefixů a 10 základních sloves mohlo vzniknout 180 sloves odvozených; 36 míst ale neni obsazeno a v 9 případech označených zkratkou FUT slouží prefix pouze k vytvořeni dokonavého tvaru; má tedy pouze význam gramatický a nijak nemíní základní význam lexikální. Nových výrazů je tedy 135. Obr. 59: Slovesné prefixy a jejich distribuce u deseti sloves Vedle těchto příkladů, kdy různé prefixy zastávají jedinou funkci, existují naopak případy, kdy jeden a týž prefix pomáhá posunout význam základního tvaru vždy jiným směrem (např.: donést, donosit, donášet), i když je to dáno především tvarem slovesa (nést je základní nedokonavý tvar, nosit odvozený nedokonavý tvar s významem opakovaní děje, nášet bez prefixů neexistuje, donést je dokonavý tvar, donosit odvozený dokonavý tvar s významem ukončení opakovaného děje, donášet je odvozeno od donosit, zachovává význam opakovaní děje, ale mění vid na nedokonavý). Inventář sufixů bývá zpravidla podstatně bohatší než tomu je u prefixů. Iv tomto případě se setkáváme s jevem, který je u flexívnich jazyků běžný, že totiž na jedné straně týž sufix může plnit různé funkce (mít různé významy) a na druhé straně jednu a touž funkci může plnit několik různých sufixů. Vyjdeme-li např. z deseti základních sloves uvedených na obr. 59 (včetně odvozených tvarů nese - nosí, vede - vodí, atd.) a zkoumáme-li, který sufix u nich slouží k vytvoření lexému „konatel děje", pak dojdeme k těmto výsledkům: jezdec; nosič, nositel; vodič, vůdce, vedoucí: pisatel psavec; razičj rada, radní rádce; dělník: tahoun. Řada odvozených konatelů děje se značně rozroste, vezmeme-li v úvahu také příslušné prefixy; vzniknou např. tvary: předjezdec; nájezdník, dojíždějící; donašeč, přednášející, roznašeč, únosce; převaděč, podvodník, průvodce, průvodčí, svůdce, závodčí, závodník, uvaděčka; dopisovatel, spisovatel, zapisovatel; poradce; posunovač; atd. Na obr. 60 uvádíme příklady odvozenin a složenin vytvořených od pouhých tří základních sloves. Vybrali jsme tři první slovesa z tabulky 59a uvádíme zde pouze čtyři druhy lexémů vyjadřující postupně „činnost", „místo děje'', „výsledek děje" a „nástroj", protože i tak je počet odvozených a složených výrazů značný. Je ale vhodné si uvědomit, že bychom tento stručný a neúplný přehled mohli snadno dopnit jednak četnými dalšími výrazy a zejména četnými dalšími druhy lexémů, jako jsou např. „příslovce způsobu" (jízdmo, přeneseně, svůdně), „přívlastky" (najetý, vznešený, podvedený), „pojmenováni vlastnosti" (sjízdnost, snesitelnost, rozvodovost), „antroponyma" (Jez-dinský, Přenosilová, Závodný), „toponyma" (Horní Újezd), „vlastní jména uměleckých děl" (Jízda, Únos ze serailu) atd., ale i „víceslovná pojmenováni" (ojetá pneumatika, spanilá jízda, nedonosené dítě, rozvedená žena) a „fra-zeologismy" (vyjezdit si první místo, donést až pod nos, doneslo se nám, dovést do konce, zavádět novoty, svádět vinu na). Nemá smysl dále rozšiřovat tento seznam odvozených a složených výrazů vytvořených vesměs od tří základních slovesných tvarů. Proto ponecháme Úvod do studia jazyka 4.14 Tvoření slov r stranou některé další prefixy (unést), záporné tvary (nesnášenlivý), desítky dalších „pojmenování vlastnosti" (proveditelnost), tvary trpného rodu (je podváděn) atd. a věnujeme se teď několika úvahám o systému tvoření slov. Činnost: jízda, dojížděni, dojezd, objíždění, popojížděni, projížděni, předjížděni, najíždění, nájezd, sjížděni, sjezd, rozjíždění, rozjezd, zajížděni; nošení, donášeni, nanášeni, odnášení, přednášeni, roznášeni, unášení, vznášeni, dováděni, naváděni, odvádění, podváděni, provádění, předváděni, rozváděni, sváděni, uváděni, zaváděni. Místo děje: nájezd, nadjezd, přejezd, podjezd, újezd, vjezd, sjezdovka, objížďka, jízdárna, zájezdní hostinec, vojenský újezd, pojízdná prodejna; rozvodna, závod, rozvodné závody; Výsledek děje: příjezd, odjezd, zájezd, nadjeti, projeti, předjeti, vyjeti, projížďka, objížďka, rozjížď ka, zajižďka, sjetina; nános, obnos, přenos, přednes, přednos, přínos, únos, výnos, proneseni, uneseni, usnesení, vyneseni, donáška, přednáška, roznáška, snůška, přímý přenos, televizní přenos, roční výnos; návod, odvod, podvod, průvod, převod, rozvod, úvod, svod, svodka, odvedeni, provedení, předvedeni, rozvedení, svedení, uvedení, zavedeni, rozvodové řízeni, bankovní převod, bezhotovostní převod, úvodní část; Nástroj: jezdec, jízdní řád, jízdní kolo. sjezdové lyže, jezdecké boty; nosník, nosítka, podnos, unašeč, nosný pilíř, přenosný počítač, přenosová technika, dalekonosná zbraň; vodítko, převodovka, rozvaděč, rozvodovka, svodidla, vodovod, plynovod, hromosvod, bleskosvod, převodová skříň, vodovodní potrubí, prováděcí vyhláška, převodní jazyk, zaváděcí cena; Obr. 60: Několik odvozenin a složenin sloves jede, nese, vede Přes značnou neúplnost a namátkový charakter jsme v této části (4.14) uvedli více než 150 substantiv a více než 100 slovených tvarů (včetně typu donést, donosit, donášet), tedy více než 250 příkladů pouhých dvou slovních druhů; všechny jsou vytvořeny od pouhých tří základních sloves, a to v případě derivace s pomocí poměrně omezeného počtu afixů a v případě kompozice jejich spojením s jinými iexémy. Svědčí to nepochybně o značně ekonomickém charakteru tvoření nových pojmenování; je to proces, který umožňuje s minimálním počtem formálních prostředků prakticky neomezeně rozšiřovat slovní zásobu. Na závěr této části opustíme na chvíli lexikológii a věnujeme se systému gramatickému. Jestliže vezmeme jako střízlivý odhad, že české sloveso má v průměru okolo 40 různých tvarů (nesu, neseš, nesl jsem, budu nést, nesl bych, atd.) a substantivum v průměru okolo 12 různých tvarů (nositel, nositele, nositeli, nositelovi, atd,), pak vynásobením údajů uvedených v předcházejícím odstavci dojdeme k počtu okolo 5.000 různých slovesných a jmenných tvarů, které představuji pouhé tvaroslovné obměny podstatných jmen a sloves uvedených v této části 4.14 a jsou tedy vesměs vytvořeny od základních tvarů jede, nese, vede. Zde bychom museli opakovat poznámku o značně úsporném charakteru - tentokrát systému gramatického, který s použitím omezeného počtu formálních prostředků (v tomto případě koncovek a gramatických slov, jako je pomocné sloveso být) umožňuje značně rozšířit počet slovních tvarů a rozlišit tak všechny slovesné a jmenné kategorie (viz též poznámky o podstatě gramatiky a o „vnitřní gramatice" v oddílu 3.11). 4.15 Internacionalismy V části věnované vývoji slovní zásoby jsme si všimli mimo jiné toho, z jakých zdrojů se slovní zásoba přirozených jazyků obohacuje (viz 1.24). Jedním z takových důležitých zdrojů pro češtinu a ostatní evropské jazyky byly dva klasické jazyky, jejichž značný vliv je patrný ve všech evropských a v mnoha dalších jazycích; byla to klasická řečtina a latina, na jejichž základě se vytvořily a v případě potřeby dodnes vytvářejí Setné internacionalismy. Při přejímání nebo tvoření těchto mezinárodně srozumitelných výrazů se uplatňovala jednak plnovýznamová slova, jednak celá řada prefixů nebo sufixů. Na obr. 61 uvádíme deset vybraných řeckých prefixů, které se spolu s několika desítkami dalších podílejí na dlouhé řadě internacionalismů, tj. takových výrazů, které byly s malými pravopisnými nebo gramatickými úpravami převzaty do mnoha jazyků. V některých případech mají takové převzaté 1 Úvod do studia jazyka výrazy charakter odborných terminu (dyslexie), v jiných se staly často užívanou součástí běžného každodenního života (sympatický). prefix; význam: příklady: a(n)- zápor anonym, analfabet, anestézie anti- proti antifašista, antibiotika, antikrist apo- od, dále apoštol, apostrof di- dvojí diglosie dKa)- skrz, odděleně dioptrie, diagram, diakritika, diachronie dys- Spatně dysentérie, dyslálie, dyslexie, dysgrajie eu- dobře eufemismus, euforie, eutanázie meta- za, změna metafyzika, metateze, metastáze par(a)- proti, u paradox, paralela, parafráze sy(l,m,n)- spolu, s symbióza, sympatie, symetrie, syntéza, synchronie Obr. 61: Deset řeckých prefixu a jejich využití v češtině Totéž platí pro prefixy latinské, z nichž jsme rovněž na ukázku vybrali deset (viz obr. 62). Zdá se ale, že latinské prefixy v češtině ve větší míře zdomácněly (abnormální, centimetr, decilitr, semestr). Z latiny ovšem pochází samozřejmě většina slovní zásoby románských jazyků, ale také asi polovina slovníku angličtiny atd„ a celá řada původně latinských prefixů a celých výrazů přešla do češtiny právě prostřednictvím některého z těchto jazyků (např. akvarel z italštiny do ostatních jazyků). Ostatně i většina řeckých prefixů a výrazů se do moderních jazyků dostala prostřednictvím latiny a do češtiny pak byly takové výrazy převzaty z některého moderního jazyka. prefix: význam: příklady: ab(s)- vzdálený abstinent, abnormální, centi- stý centimetr, centilitr co(l,m,n}- s kooperace, kolaborant, komunita contra proti kontrarevoluce, kontrarozvědka deci- desátý decilitr, decimetr infra- pod infračervený, infrastruktura post- po postkomunistický, postmodernismus r(e> znovu reakce, reaktivace, recyklace tri- tři triangl, trimestr, tripartita ultra- za ultrafialový, ultranacionalistický Obr. 62: Deset latinských prefixů a jejich využití v češtině _4.15 Inteknaiiujvausmv Často vedle sebe existují prefixy domácí a „internacionálni" (např. mezl-a inter-), a nejsou vzácné ani případy, kdy ve stejném významu používáme prefix řecký, latinský a slovanský (anti-, contra- proti- nebo mono-, uni-, jedno-). V některých případech má čeština k dispozici dokonce čtyři varianty prefixů (di-, bi- dvoj-, dvou- nebo poly-, multi-, více-, mnoho-). Jejich distribu- lexém: význam: příklady: anthrópos člověk antropologie, antropomorflsmus.misantrop aster(os) hvězda astrologie, astronomie, astronaut autos vlastní, sarno- automobil, autosalon, autogram, automat démos lid demokracie, demografie, demagogie grapheln psát grafit, grafologie, grafoman, stenografie hudór voda hydraulika, dehydratace idea myšlenka idea. ideologie, ideogram, idealismus khronos čas chronologie, chronometr, anachronismus, synchronní khilioi tisíc kilogram, kilometr, kilovolt, kiloherz kosmos svět, vesmír kosmonaut, kosmodrom, kosmopolita, mikrokosmos kratos síla, moc autokracie, demokracie, byrokracie makros velký makroekonomický, makrostruktura mega(lo)s velký megalomanie, megafit, megaherz metron míra metr, kilometr, metronom, galvanometr mikros malý mikrob, mikroskop, mikrokosmos monos jediný monogamie, monolit, monogenetická teorie morfé tvar morfologie, amorfní, antropomorfismus pai(do)s dítě pedagogika, pediatrie, podofilie phoné hlas fonetika, telefon, xilofon, eufónie photos světlo fotografie, fotosyntéza potuš početný polyp, polygon, polygenetická teorie prótos první prototyp, protoplasma, protagonista pseudos špatný pseudonym, pseudoproblém, pseudogotika pur oheň pyrit, pyrotechnik, pyromaniak takhus rychlý tachograf, tachometr, tachikardie theos bůh teologie, teokracie, ateista, polyteismus thermos teplo termální, termonukleární, termometr, izotermy Obr. 63: Řecké výrazy a jejich využití v češtině 158 Úvod do studia jazyka ce má potom buď oporu v diachronii nebo je prostě záležitostí konvence (termíny diglosie a bilingvismus by logicky mohly mít stejný význam, ale využívají se v sociolingvistice k označováni různých jevů; podobně řecký prefix kilo- a latinský míli- pocházejí z téže číslovky „tisíc", ale využívají se v protichůdném smyslu: kilometr/milimetr; zcela konvenční je např. distribuce prefixů ve yýraitch poliklinika, multimilionář, vícerozměrný, mnohostranný). Vedle prefixů posloužily k vytvoření internacionalismů mnohé řecké a latinské výrazy plnovýznamové. Ostatně prefixy se často vyvinuly z původních slov plnovýznamových, a to jednak v rámci vývoje uvnitř určitého jazyka nebo také tak, že plnovýznamové slovo jednoho jazyka po určitém vývoji posloužilo v jiných jazycích jako afix. Na obr. 63 uvádíme několik řeckých a na obr. 64 několik latinských výrazů, které se velmi často v takových mezinárodně rozšířených výrazech objevují. Stejně jako u prefixů existují i v tomto případě některé internacionalismy, které nemají v jiných jazycich „domácí" protějšek, jako např. dinosaurus, jehož překlad z řečtiny do češtiny by zněl „hrozný plaz", ale také takové termíny, jako pedagogika, mononukleóza, kilogram, milimetr, automat, televize a celá řada dalších. Naproti tomu u jiných internacionalismů takové „domácí" ekvivalenty existují (např. lingvistika -jazykověda, gramatika - mluvnice, morfologie - tvarosloví, konsonant-souhláska, rádio-rozhlas, fotografie-snímek, amorfní-beztvarý, nukleární-jaderný a mnoho dalších. lexém: význam: příklady: ager.agri pole agronom, agríkultura, agrotechnik aqua voda akvadukt, akvaplán, akvárium, akvarel avis pták aviatika, avion, aviarium calor(is) teplo kalorie, kalorifer, kalorimetr caput.-itis hlava kapitál, kapitán, kapitola, kapitulace carbo(nis) uhlí karbon, karbonace, karbonáty, karbonizace color barva kolorit, koloratúra, kolorovat forma tvar formovat, formulovat, reforma, uniforma metallum kov metalurgie, metalizace, metaloidy mobilis pohyblivý mobilní telefon, mobilita, automobil modernus nedávný moderní, modernizace, postmodernismus multus mnohý multilaterální, multimilionář Obr. 64: Latinské výrazy a jejich využiti v Češtině 4.15 Internacionalismy I v těchto případech rozhoduje o výběru konvence - často jde o prostou náhodu nebo o módní trend. V Češtině se ujal výraz termostat, ale místo mezinárodního termometru dáváme přednost teploměru. Naproti tomu se neujal rychloměr a užíváme tachometr. V případě, že se národní společenství cítí nějakým způsobem ohroženo, snaží se někdy oficiální instituce mezinárodní termíny potlačovat a prosazuji jejich ekvivalenty domáci. Takové tendence jsou většinou jedním z průvodních jevů nacionalismu a mívají velmi malou naději na úspěch; jazykový vývoj se totiž sotva dá jakýmkoli způsobem regulovat nebo předpisovat. Klasická řečtina a latina jsou jazyky dávno mrtvé v tom smyslu, že neexistuje homogenní jazykové společenství, kterému by sloužily jako živý prostředek každodenního dorozumíváni. Presto jsou dodnes zdrojem nových výrazů, protože moderní evropské jazyky se k nim zpravidla obracejí v případě, že je třeba pojmenovat nový technický vynález nebo novou vědeckou disciplínu, vytvořit terminologii pro nové jevy vědeckého, odborného a často i každodenního charakteru. Z latinského základu pochází např. rozsáhlá vědecká terminologie takových oborů, jako je lékařství, farmaceutika, zoologie, botanika, chemie, fonetika apod., ale z řeckého nebo latinského základu byly vytvořeny i termíny automobil, motor, olej, volant, televize, symfonie, opera, koalice a opozice, koordinátor, operátor, mobilní telefon neboli mobil, metalíza, permanentka a stovky dalšich výrazů, s nimiž se denně setkáváme. Také v současné době vznikají nová pojmenováni, která se inspiruji v některém z obou těchto klasických jazyků, a nepochybně budou vznikat i v budoucnosti. 4.16 Lexikografie Lexikografie, jak ostatně naznačuje sám tento mezinárodní termín, je ta část lingvistiky, která se zabývá „sepisováním slovní zásoby", tj, sestavováním slovníků. Ty se mohou značně lišit obsahem i rozsahem. Pokud jde o obsah, existují na jedné straně slovníky výkladové, které maji s lingvistikou poměrně málo společného, pokud na ni přímo nejsou zaměřeny, jako např. slovník lingvistické terminologie. V ostatních případech jde o popis jiných disciplín nebo oblastí lidské činnosti, v rozsáhlých encyklopediích pak o popis celého světa, který nás obklopuje. S jazykem ovšem souvisí každý slovník už tím, že zahrnuje, nejčastěji v abecedním pořádku, určitou část jeho slovní zásoby a podává výklad jednotlivých hesel, tj. interpretaci jejich významů. Kromě toho je převážná část slovníků zaměřena přímo na slovní zásobu některého jazyka a uvádí buď překlad jednotlivých hesel do jiného jazyka, nebo jejich zpracováni z lingvistické- Úvod do studia jazyka 4.16 LEXtKOfiMAFfF. ho hlediska (např. z hlediska pravopisu, synonym, původu slov apod.)- Jednu z možných klasifikaci slovníků uvádíme na obr. 65. Při běžné práci s cizím jazykem se osvědčují zejména středně rozsáhlé dvojjazyčné slovníky. Velké slovníky jsou určeny překladatelům a jiným specialistům. Obsahuji většinou velké množství takových výrazů, s kterými se běžný uživatel nikdy nesetká; v takovém množství se pak mohou obtížně hledat opravdu potřebné informace. Malé slovníky mají naopak tu nevýhodu, že zastírají složité vztahy mezi slovní zásobou dvou jazyků. A tak zvané kolibri slovníky jsou vhodné spiše pro sběratele kuriozit. Typy slovníků: Obsah: 1. výkladové 1.1 Univerzální - celkový popis světa, který nás obklopuje 1.2 Speciální - popis některého oboru (např. filozofický sl.) 2. Jazykové překladové 2.1 Dvojjazyčné - např. česko-angtický nebo anglickc-český děli se podle rozsahu, tj. počtu zahrnutých 2.1.1 Kolibri hesel; pro běžnou práci jsou nejvhodněji 2.1.2 Malé středně velké slovníky, které obsahuji 2.1.3 Střední okolo 30 - 40 tisíc hesel a dostatečnou 2.1.4 Velké zásobu frazeologismů 2.2 Vícejazyčné - kdysi oblíbené, dnes ojedinělé (nedostatky) 3. Jazykové speciální 3.1 Ortografické - např. „Pravidla českého pravopisu" 3.2 Etymologické -u každého výrazu uvádějí jeho původ 3.3 Synonym - nabízejí synonyma (vhodné pro překladatele) 3.4 Frazeologické - zaměřují se na frazeologismy, přísloví atd. 3.5 Slangové - zkoumají slovní zásobu socioleklů (slangů) 3.6 Terminologické - terminologie jednoho nebo několika oborů 3.7 Technické - zaměřeny na překlad technické literatury 3.8 Autorské - slovní zásoba spisovatele nebo jediného díla 3.9 Frekvenční - řadí výrazy podle četnosti výskytu, ne abecedně Obr. 65: Základní typy slovníků Základní slovo: slip Slovesné ekvivalenty základního slova: 1. uklouznout, vyklouznout, proklouznout, vloudit se, vykrást se; 2. mihnout se, uniknout; 3. přeřeknout se, podříci se, chybovat; 4. plynout, míjet; 5. podstrčit, zastrčit (závoru); 6. předčasně vrhnout (mládě); 7. spustit (kotvu), vypustit (střelu); 8. dostat smyk. mít skluz (přenes.), táhnout se (do dalšího období); ekvivalenty složenin: slip open 9. vycházet, jit vzhůru, vyrážet, provalit se; let slip 10. pustit; slip away 11. proklouznout, vykrást se; slip off 12. utrhnout, stáhnout, svléci; slip on 13. hodit na sebe šaty; slip aut 14. vyklouznout, proklouznout; slipup 15. klopýtnout; Jmenné ekvivalenty základního slova: 1. uklouznuti, vyklouznuli, smeknutí; skluz, smyk; 2. přeřeknuti; 3. poklesek, omyl, selháni, nedopatření; 4. proužek papíru, sloupcová korektura; 5. řemen (na psa); 6. dětská zástěrka; 7. odnož, sazenice; 8. hráz, příkrý břeh; 9. kombiné. živůtek, spodky (bez nohavic), slipy; 10. mezikulisí; 11. povlak polštáře; 12. ztráta (bitu ve výpočetní technice); ekvivalenty frazeologismů a složenin: a slip ofa girí 13. mladá divka; slip ofthepen 14. přepsání; slip ofthe tongue 15. přeřeknutí; slipoftkepress 16. tisková chyba; get the slip 17. dostat košem; give the slip 18. upláchnout; slippage 19. plánovací skluz; slipring 20. sběrací kroužek (elektr.); sliproad 21. odlehčovaci silnice; slip-shod 22. mající sešlapané střevíce, nedbalý; slip-shoe 23. sešiapaný střevíc; slip-slop 24. tlachání, cancy; slabý nápoj, brynda, břečka; slip-stream 25. vrtulový proud, vir vzduchu (za autem). Obr. 66: České ekvivalent}'angl. morfému slip (podle Poldaufa) Úvod do studia jazyka 4.16 Lexikografie Pokud jde o slovníky vícejazyčné, ty patří většinou minulosti. Objevovaly se už v 16. století, u nás mezi ně patří např. čtyřjazyčný slovník česko-latinsko-německo-řecký, který vydal Daniel Adam z Veleslavína v r. 1598 pod názvem Silva quadrilinguis. Nevýhodou vícejazyčných slovníků je především to, že se většinou spokojují u každého jazyka s jediným ekvivalentem daného výrazu, podobně jako malé nebo kolibri dvojjazyčné slovníky současné. To je ale ve většině případů naprosto nedostatečné, protože každému výrazu výchozího jazyka téměř vždy odpovídá několik různých výrazů jazyka cílového. Proto je také značný rozdíl např. mezi slovníkem česko-anglickým a anglicko-českým; v žádném případě nejde o pouhé mechanické převrácení hesel a jejich seřazení podle abecedy, jak by se snad mohlo zdát. Právě z těchto důvodů se nám jeví střední dvojjazyčné slovníky jako nej-vhodnější pro běžnou práci s jazykem. Jako přiklad uvádíme na obr. 66 anglické slovo slip a jeho české ekvivalenty uvedené v Poldaufově slovníku (9. vydání, Praha 1994). Z přehledu vyplývá, že tomuto jedinému anglickému výrazu odpovídá několik desítek českých sloves a substantiv; počet českých ekvivalentů se značně zvýší, vezmeme-li v úvahu také složeniny a frazeologismy, do nichž výraz slip vstupuje. Ve slovníku najdeme také dvě odvozená slova, která v tabulce neuvádíme {slipper -1. trepka, pantofel; 2. šmýkadlo vozíku; slip-pery-1. kluzký, hladký, smekavý; 2. nestálý, nejistý; 3. těžko pochopitelný; 4. úskočný). A např. velký slovnik „ The Random House College Dictiona-ry" (New York 1969) obsahuje navíc několik desítek dalších významů základního slova i dalších odvozených a složených slov, kterým by nepochybně odpovídal ještě větší počet možných ekvivalentů českých. Z těchto údajů ale vůbec nevyplývá, že by snad čeština byla, pokud jde o slovní zásobu, bohatší než angličtina. K opačným závěrům bychom nutně došli, kdybychom vyšli od základního výrazu českého a hledali ve slovníku česko-anglickém jeho možné ekvivalenty anglické (viz 4.22, obr. 68). V předcházejících částech této kapitoly jsme zjistili, že v každém rozvinutém jazyce je poměrně malý počet slov základních, od nichž se ale díky procesu zvanému tvoření slov odvozuje značný počet dalších výrazů (odvozenin, složenin, víceslovných pojmenováni a frazeologismů). Gramatický proces ohýbání slov (skloňování, časování, stupňování) pak počet možných tvarů ještě mnohonásobně zvyšuje. To všechno jsou úvahy zaměřené převážně na formální stránku jazyka, protože si všímají zejména slovních tvarů, jejich počtu, způsobu tvoření atd., a jen v menší míře se zabývají stránkou obsahovou (význam či obsah se s každým novým tvarem mění). Při porovnání jednoho anglického lexému s jeho možnými českými ekvivalenty jsme se ale dostali k úvahám, které se týkají spiše významové stránky jazykových jednotek. Vždyť fakt, že týž lexém má v jiném jazyce celou řadu ekvivalentů, není dán ničím jiným než jeho mnohoznačností - cizím slovem polysémii. Otázkám významu j azykových znaků se věnujeme v následující části této čtvrté kapitoly. Zde ještě dodáme, že mnohoznačnost výrazu slip není výjimkou, ale že se naopak s polysémii jazykových znaků setkáváme na každém kroku, jak se o tom snadno můžeme přesvědčit nahlédnutím do kteréhokoli dvojjazyčného slovníku, samozřejmě s výjimkou těch „kolibřích". Po této chvále středně velkých dvojjazyčných slovníků je třeba dodat, že po dosaženi určitých základních znalosti cizího jazyka se velmi osvědčuje také práce s výkladovým slovníkem jednojazyčným, jako jsou např. slovníky Larousse. Po vyhledáni hesla je uživatel nucen pochopit jeho možné významy z textu, který je psán ve stejném jazyce jako dané heslo. Aby takový text pochopil, často je nucen vyhledat další hesla. Tím vším si nejen rozvíjí pasivní znalost jednotlivých lexémů, ale i schopnost porozumět celým větám a větším textovým celkům. Při překládání textů do cizího jazyka je navíc možné u dobře voleného hesla najít základní terminologii určitého oboru, kterou by uživatel musel v překladovém slovníku dlouho a pracně hledat, navíc s pocitem nejistoty, který z uvedených ekvivalentů je pro daný kontext správný. Proto by si každý vážný zájemce o cizi jazyk měl co nejdříve opatřit oba tyto základní slovníky - překladový a encyklopedický - a soustavně s nimi pracovat. ÚVOD DO STUDIA JAZYKA 164 4.2 Sémantika 4.21 Vývoj sémantiky Sémantika je nauka, která se zabývá významem. V případě lingvistiky jde tradičně zejména o význam jednotlivých slov, jinými slovy o významovou složku jazykového znaku (viz 4.22). Určitý zájem o význam slov existoval už u starověkých a středověkých filozofů, ale o systematické zpracováni této složité problematiky se pokusili až na přelomu 19. a 20. století zejména M. Bréal, A. Meillet a další francouzští lingvisté. Některé jejich pojmy a termíny dodnes patří k základním prvkům moderní sémantiky (viz obr. 67). Termín: Označuje: Příklady: synonymie - dvě slova maji stejný význam hezký/pěkný homonymie - dvě slova mají stejný tvar bili/bili polysémie -jedno slovo má různé významy vlna hyponymie - nadřazený a podřazený pojem zvíře/pes antonymie - dva konce graduálniho vztahu vysoký/nízký komplementárnost -jedno slovo je popřením druhého živy/mrtvý solidárnost - vzájemná souvislost dvou pojmů uši/slyšel příčinnost -jeden pojem je příčinou druhého zabil/zemřít inverze - dvě slova s převráceným významem kupovat/prodávat Obr. 67: Základní sémantické pojmy V šedesátých letech 20. století došlo k dalšímu rozkvětu sémantiky. Vgramatice se v té době přesouval zájem lingvistů od morfologie k syntaxi av souvislosti s tímto posunem také začal vzrůstat zájem o sémantiku věty. Byly definovány další pojmy a termíny, jako např. presupozice (význam, který není ve větě výslovně pojmenován, ale nepochybně z ní vyplývá), ilokuční akt (tvořeni věty v souladu se záměrem mluvčího, např. otázka nebo zákaz), performativni slovesa (taková, která rozhodují o ilokuční síle věty, tj. o druhu výpovědi, např. ptám se tě, zakazuji ti) apod. V rámci strukturalismu došlo k pokusům hledat základni jednotky významu, sémy, jejichž kombinací by se daly sestavovat významy jednotlivých slov, případně k pokusům rozkládat význam slov na jednotlivé dále nerozložitelné složky. Přestože měla tato složková snalýza jisté úspěchy (např. při- 4.21 Vývoj sémantiky buzenské vztahy se dají analyzovat podle vzoru otec= + předek, +•1. generace, + samec), pokusy popsat tímto způsobem celou slovní zásobu selhaly. Ve stejné době Noam Chomsky zavedl do své generativní gramatiky pojem hloubková struktura, aby tím čelil kritice, že zcela přehlíží významovou stránku jazyka. Přes všechny tyto pokusy je možné říci, že je významová stránka jazyka dodnes poměrně málo prozkoumaná. Sémantika je sice disciplina s dost dlouhou tradicí, ale přesto dosud patří k málo propracovaným ligvistickým disciplínám. 4.22 Významová složka jazykového znaw Také Ferdinand de Saussure, zakladatel jazykovedného strukturalismu, se věnoval otázkám významu slov, a to především ve své teorii jazykového znaku. Ten se podle něho skládá ze dvou neoddělitelných složek: signiflant (složka označující, forma, tvar, sled hlásek, např. český výraz „strom", gn čti jako ň) a signifié (složka označovaná, obsah či význam tohoto výrazu). Saussure také definoval tři základní vlastnosti jazykového znaku: lineárnost, arbitrárnost a diskontinuitu. První z nich, lineárnost, se týká především jazykové formy, souvisí totiž s faktem, že v jazykové výpovědi není možný jiný způsob než řadit postupně jeden znak za druhým. Druhé dvě vlastnosti maji úzký vztah také k jazykovému významu. Pokud jde o arbitrárnost (libovolný charakter) jazykového znaku, mini se tím fakt, že obě jeho složky (označovaná a označující, tj. obsah a forma) jsou spojeny na základě pouhé konvence a neexistuje mezi nimi žádný logický vztah. Tomu se vymykají pouze onomatopoická slova (např. kukačka, syčet, prskat, chrchlat apod.), jejichž zvuková podoba má přímou souvislost s jejich významem. Naproti tomu u naprosté většiny slov, alespoň pokud jde o rozvinuté jazyky, taková souvislost neexistuje; ostatně slovní zásoba jednotlivých jazyků se liší právě z toho důvodu, že pro stejné nebo obdobné jevy okolního světa užívají tyto jazyky různá pojmenováni vytvořená na základě konvence, viz např. čes. kůň, ras. losaď, angl. horše, něm. Pferd, šp. caballo, atd. Třetí vlastnost, diskontinuita (ohraničenost), se týká toho, že se jazykový znak vztahuje k určité vymezené části okolního světa a díky tomu se staví do opozice s jinýmy znaky, s nimiž ho nelze libovolně zaměňovat Také tato jeho vlastnost je nesporná, ale kontroverzní je v této souvislosti Saussurova myšlenka o tom, že svět, který nás obklopuje, je beztvaré kontinuum 165 UvOD do studia jazyka 4.22 Významová složka jazykového znaku (v Saussurově pojetí tzv. „mlhovina") a že teprve jazyk vyděluje z tohoto nerozhraničeného světa jednotlivé pojmy. Někteří jeho pokračovatelé zašli ještě dále, když tvrdili, že okolní svět vlastně neexistuje, dokud není nějakým jazykem klasifikován a pojmenován (podobné teorie se vyznačují přeceňováním úlohy jazyka při poznávání mimojazykové skutečnosti a shrnují se obyčejně pod názvem Jazykový relativismus"). Řešení této složité otázky bychom mohli zjednodušeně formulovat asi tímto způsobem: a) svět, který nás obklopuje, je dostatečně diferencován sám o sobě a bez přispění kteréhokoli jazyka, proto ho lze sotva přirovnat k nediferencované mlhovině; b) jazyky se nicméně často výrazně liší v tom, jak okolní svět klasifikuji, segmentují a jak jeho jednotlivé složky pojmenovávají. V těchto poněkud rozporných tvrzeních se skrývá fakt, že na jedné straně nám okolní svět nepochybně vnucuje svou vlastní „diferencovanost" (něco jiného je „pes" a něco jiného „růže" - a jazyky jsou nepochybně nuceny to respektovat), a že se v jazyce projevuje silný vliv světa, v němž žijeme (běžně nám např. stačí jeden výraz pro bílou barvu a jeden pro sníh, ale Eskymáci nebo lyžaři jich rozeznávají několik). Na druhé straně je ale stejně nesporné, že se jazyky často mezi sebou liší právě ve vyčleňování a pojmenováváni jednotlivých předmětů, jevů a událostí z okolního světa. Právě proto se běžně setkáváme s tím, že hranice pojmů jsou v různých jazycích různé, nebo jinými slovy, že výrazy dvou porovnávaných jazyků většinou nejsou zcela ekvivalentní. Pro ilustraci těchto odlišnosti se často uvádějí dva názorné příklady: „barvy" a „dřevo". Barevné spektrum (duha) je nediferencované kontinuum neomezeného počtu barevných odstínů. Jazyky ale sotva mohou pracovat s neomezeným počtem barev, a proto si spektrum rozhraničuji a vybírají z něho pouze několik barev, které pokládají za základní. A právě v této diferenciaci spektra se jazyky mohou lišit, a pak se stává, že barvy nejsou ve dvou porovnávaných jazycích zcela ekvivalentní. Podobně českým výrazům strom, dřevo, dříví, háj, les, prales odpovídá v jiných jazycích zpravidla celá řada výrazů, které však diferencují toto sémantické pole jiným způsobem, takže není možné mechanicky přiřazovat jednotlivým výrazům příslušné ekvivalenty (např. fr. bois znamená jednak dřevo, jednak malý les, atd.). Tyto dva příklady by mohly sloužit k podpoře Saussurovy teorie „mlhoviny", ale na druhé straně i v těchto případech najdeme vliv mimojazykové skutečnosti, která si příslušnou diferenciaci v jednotlivých jazycích vynucuje. ZÁKLADNÍ SLOVO: cesta Ekvivalenty základního slova: 1. way (kudy Ire ba jít): 2. road (pro vozy i pěší), track (vyježdíná), path (vyšlapaná), drive (příjezdová); 3. passage, channel (prostředkujicí), way, means (prostředek), process (chem.); 4. journey (podniknutá), tour (okružni), voyage (po vodě nebo vzduchem), trip (krátká nebo zábavní), walk, an hour's walk (pěší); Ekvivalenty frazeologismů: brál se cestou 5. go one's way, go the way of; na cestě 6. on the way; být na dobré cestě 7. be well under way, be progressing well; po cestě S. along the way; (po) celou cestu 9. all the way; přímou cestou 10. right ahead; jit svou cestou 11. go one's (own) way; na poloviční cestě 12. halfway; připravit cestu 13. pave the way; razit si cestu 14. make one's way; sejit z cesty 15. go astray; stát v cesii 16. be in a p.'s way; šťastnou cestu 17. pleasant joumey; u cesty 18. by the roadside; ukázat komu cestu 19. direct, put right, show the right way; vyšlapaná cesta 20. beaten track; jit komu z cesty 21. go out of a p.'s way; zpáteční cesta 22. return journey, way back; Ekvivalenty odvozených slov a víceslovných pojmenování: cestář 23. road-mender; cestička 24. narrow path; cestmistr 25. chief road-mender; cestopis 26. travel(s), book of travel(s); cestovat 27. travel, tour a t, travel (in) a t.; cestovatel 28. traveller; cestovné 29. travelling money; cestovní 30. travel(ling); cestovní horečka 31. excitement before a journey; cestovní kancelář 32. travel agency; cestovní mapa 33. tourist map; cestovní pas 34. passport; cestovní příkaz 35. travel warrant, travelling order/instructions; cestovní ruch 36. tourism, travel trade, holiday trade; cestující 37. traveller, passenger (z hlediska dopravy); obchodní cestující 38. commercial traveller. Obr. 68: Anglické ekvivalenty čes. morfému cest- (upraveno podle Poldauja) Úvod do studia jazyka 4.23 Sémiotika Tak u Eskymáků a lyžařů je rozlišování několika „bílých" nebo několika „sněhů" dáno vlivem prostředí, v němž se pohybuji; totéž platí pro „šedohně-dozelené" barvy rozlišované v jazycích Indiánů žijících v jihoamerických Andách. A to, že les je ve Španělsku bosgue a v tropických zemích Jižní Ameriky selva, je dáno odlišným charakterem obou „lesů". Poznámky o rozdílech v obsahu jednotlivých výrazů v různých jazycích úzce souvisí s jevem, který se označuje jako polysémie (česky mnohoznačnost) jazykových znaků. Ta se velmi výrazné projevuje při překladu z jednoho jazyka do druhého. Názorně je to vidět na obr. 66 (viz 4.16), kde jsme uvedli s použitím Poldaufova slovníku některé z možných českých ekvivalentů anglického morfému slip, a stejně dobře je to možné pozorovat na obr. 68, kde s použitím česko-anglického slovníku téhož autora uvádime možné anglické ekvivalenty českého morfému cest- I v tomto případě samozřejmě platí, že jde o středně rozsáhlý slovnik a že ve velkých slovnicich by se počet možných anglických ekvivalentů ještě výrazně zvýšil. Z porovnání obou tabulek také dost jasně vyplývá, proč se např. týmy, které se věnují strojovému (počítačovému) překladu, zásadně specializují na jednostranný překlad, např. z angličtiny do ruštiny. Opačnému překladu z ruštiny do angličtiny se věnuji jiné týmy, které jsou nuceny řešit zcela jiné problémy. 4.23 Sémiotika Hovoříme-li o sémantice, je vhodné se alespoň krátce zmínit také o sémiotice. Ta má širší a obecnější rozsah, protože např. sémantiku v sobě zahrnuje. Sémiotika je nauka o znakových systémech a věnuje se zkoumáni nejen jazykových znaků, ale obecně i všech ostatních znakových systémů, s nimiž se všichni pravidelně setkáváme, jako jsou např. systémy dopravních značek, názorné mezinárodní značky v bankách nebo na letištích, atd. Ferdinand de Saussure používal pro označení téže discipliny název sémi-ologie a definoval ji jako nauku o životě znaků v lidské společnosti; jako příklady znakových systémů uváděl např. i řeč hluchoněmých, Morseovu abecedu, šachovou hru, další strukturalisté do nich zahrnovali i těsnopis, folklór, lidové kroje a mnoho dalších systémů. Jazykové znaky jsou podle této teorie pouze jedním z mnoha znakových systémů a lingvistika je pak logicky součásti sémiologie. V některých zemích, např. ve Francii, se termínu sémiolo-gie dodnes dává přednost. V druhé polovině 20. století se objevily názory, že vydávat člověka za jediného uživatele znaků je projevem antropocentrismu. Zastánci zoosémio- tiky tvrdí, že uživateli znaků jsou také zvířata, a zastánci biosémiotiky jsou dokonce přesvědčeni, že interpretace znaků je běžná v celé živé přirodé; jako názorný příklad uvádějí fakt, že buňky interpretují příslušné zakódované genetické informace a řídi se jimi po celou dobu svého života. Sémiotika - zabývá se znakovými systémy (nejen jazykovými); podle Morrise se dělí na sémantiku (ta se zabývá významem), syntax (studuje vzájemné vztahy mezi znaky) a pragmatiku (vztahy mezi znaky a jejich uživateli); zoosémiotika studuje využíváni znaků u zvířat a biosémiotika jejich všestranné využíváni v živé přírodě. Sémantika - část sémiotiky, která se zabývá významem, tj. vztahem mezi znaky a označovanými předměty (jevy, událostmi), jinými slovy mezi tvary či formami a jejich obsahem či významem; pracuje s minimálními jednotkami významu, tzv, sémanté-my, zkráceně též sémy. Sémaziologie - ta část sémantiky a lexikológie, která vychází od jednotlivých tvarů a zkoumá jejich význam a také změny významu, k nimž u nich dochází. Onomaziologie - volí opačný postup než sémaziologie, tj. zkoumá proces pojmenovávání (přiřazování fonny k významu). Sémiologie - Saussurův termín pro vědu o znakových systémech; dnes se někdy užívá jako synonymum sémiotiky. Obr. 69: „Význam" a disciplíny, které se jím zabývají Termín sémiotika má dlouhou historii, používal ho už římský filozof a lékař Galénos jako označení „vědy o příznacích" v rámci lékařství. Základy k moderní sémiotice položil na přelomu 19. a 20. století americký filozof a logik Charles S. Peirce, když rozdělil znaky na ikony, indexy a symboly. Vsoučasné době se prosazuje zejména pojetí jeho krajana Charlese Morrise, který rozdělil sémiotíku do těchto tří částí: sémantika, syntax a pragmatika. Jejich stručnou charakteristiku uvádíme spolu s dalšími termíny na obr. 69. Teoretická sémiotika se dnes zabývá podstatou znaků a jejich klasifikací. Nejstručnější definice znaku fiká, že „znak je něco, co stojí na místě něčeho jiného"; nutným předpokladem k existenci znaku je ale také „interpretant", Úvod do studia jazyka tj. někdo, kdo tuto záměnu chápe a rozumí jí, jinými slovy dokáže ji správně interpretovat. Jazyky jsou pouze jednou z oblastí, které sémiotiku zajímají, protože vedle nich existuje prakticky neomezená řada dalších znakových systémů. Tak např. s určitými znaky pracuje každé umění (mluví se proto o Jazyce" filmu, architektury atd.), ale také nejrůznčjší náboženství, hry, rituály, věštění z ruky nebo z karet, sestavování horoskopů atd. Aplikovaná sémiotika se proto věnuje také studiu těchto systémů, a to bez ohledu na jejich charakter. Z hlediska sémiotiky i lingvistiky je zajímavé, že se ve všech těchto případech jedná o systém znaků, tedy o určitý jazyk" v širším smyslu, který má podobně jako přirozené jazyky svou gramatiku (pravidla), své základní jednotky (znaky) i svou sémantiku (význam znaků). Další tradiční obory 5.1 Rétorika 5.11 Vznik a vývoj rétoriky K nejstarším naukám, které se vůbec zabývají některou stránkou jazyka, patři nepochybně rétorika. Stručně řečeno, je to umění správně mluvit, to znamená formulovat projev tak, aby jeho poslech byl po formální i obsahové stránce příjemný a dokonalý, tak aby řečník dokázal posluchače přesvědčit nebo dojmout, atd., to vše ve shodě se svým záměrem. Podle některých pramenů vznikla rétorika na Sicílii, ale k jejímu velkému rozkvětu došlo ve starověkém Řecku v 5. století př. n. 1. V Athénách tehdy poprvé v dějinách vzniklo demokratické zřízení a spolu s ním se vytvořila potřeba ovládat řečnické umění, zvláště v politickém životě a při soudních jednáních (v době samozvaných vládců a tyranů, ani v době moderních diktátorů to jistě není tak důležité, protože k předvedeni řečnického umění mají příležitost většinou jen oni sami, nehledě na to, že maji po ruce i jiné přesvědčivé „argumenty"). V řečnickém umění vynikl zejména Protagoras (481-411) a další sofisté, tj. „mudrci", kteří vedle filozofie, politiky a práva vyučovali také umění správně se vyjadřovat. Jejich odpůrci, často zároveň i odpůrci demokracie, jim kladli za vinu, že učili politiky a soudce mluvit přesvědčivě bez ohledu na to, zda obhajovaná věc byla správná, pravdivá a prospěšná či naopak. Proto dostal termín „sofistika" postupně pejorativní zabarvení a často se užívá ve smyslu „dovednost používat logické úskoky". Tento určitý rozpor se ostatně udržuje dodnes. Umění politiky spočívá i dnes do značné míry v dovednosti přesvědčit posluchače (voliče) vhodně volenými a srozumitelně vyloženými argumenty, že sdělovaná myšlenka či teorie je pro ně právě ta nejlepší. a to bez ohledu na to, jaké důsledky pro ně ve skutečnosti bude mít. Podobně je advokát povinen představit soudu svého klienta v tom nejlepším světle bez ohledu na to, zda se jedná o okradeného či zloděje. To všechno ale nic nemění na původní myšlence rétoriky, že jazykový projev by měl být po obsahové i formální stránce dokonalý. Také ve starověkém Římě se rétorika těšila značnému rozkvětu. Za jejího vrcholného představitele je považován Marcus Tullius Cicero (106-43 př. n. L), z jehož pera se dochovaly nejen skvěle formulované obhajoby a obžaloby, ale dokonce i celé traktáty věnované řečnickému umění. Úvod do studia jazyka 5.12 Dnešní aplikace Ve středověku byla rétorika jedním ze sedmi svobodných umění; dokonce patřila spolu s gramatikou a dialektikou (tj. logikou) k tzv. triviu, ke skupině tří nejdůležitějších. Pro lingvistiku je zajímavé, že všechna tato tři „umění" měla úzký vztah k právě k jazyku. 5.12 Dnešní aplikace Umění správně formulovat mluvené i psané projevy má své místo i v současné době a nepochybně bude důležité i v budoucnosti. Po stránce obsahové se týká zejména vhodného rozvrženi jednotlivých sdělovaných informací, po stránce formální pak takových jevů, jako je správná a zřetelná výslovnost, přiměřené tempo řeči, intonace a síla hlasu, výstavba a délka vět, atd. Jako příklad nevhodných řečových návyků mohou sloužit tzv. „vycpáv-ky" či „berličky", tj. výrazy, které z hlediska obsahu žádnou informaci nenesou a jsou tedy zcela nadbytečné, z hlediska formy pak působí velmi rušivě a nepřirozeně. V některých případech se možná jedná o charakteristický prvek, který oživuje řeč jednotlivce, pokud neni používán příliš často, ale zcela nevhodné jsou neobyčejně rozšířené módní vycpávky, jako byly před lety např. výrazy „prostě" nebo Jako" a dnes slovo „vlastně" (viz věty typu: rétorika je prostě věda, která jako popisuje...; rétorika je vlastně věda, která vlastně popisuje...; apod.). Bližší informace o rétorice podává Lotko (1997). 5.2 Etymologie 5.21 Nauka o původu slov Etymologie je nauka o původu slov; snaží se odhalit jazyk, z něhož jednotlivá slova pocházejí, zjistit jejich původní význam a změny významu, i tvaroslovné změny, k nimž v průběhu přecházení do jiných jazyků i později v jednotlivých jazycích došlo. Podobně jako rétorika patří k nejstarším jazykovedným disciplínám: její tradice sahají až do starověkého Řecka, pěstuje se tedy už přibližně dva a půl tisíce let. o výklad původního významu slov se pokoušeli starořečtí filozofové, zejména Platón (v dialogu Kratylos) a stoikové. Na ně pak navázali římští filozofové a autoři latinských gramatik. Vzhledem k významu gramatiky (rozumí se latinské) v období středověku, rozvíjela se etymologie také v rámci tohoto „svobodného umění", které patřilo k základům středověké vzdělanosti. Na začátku moderní doby, tj. v období renesance, a v dalších obdobích, včetně 18. století, pěstovala se etymologie zvláště v souvislosti s rostoucím zájmem o živé evropské i „exotické" jazyky a v pří sestavování slovníků. Pro celé toto dlouhé období bylo charakteristické, že se etymologové opírali často o náhodné podobnosti mezi jazyky, a docházeli tak většinou k fantastickým a zcela nepodloženým závěrům. Ke změně došlo až v 19. století, kdy se v rámci srovnávací a historické gramatiky začaly vědeckými metodami zkoumat otázky příbuznosti jazyků, a v souvislosti s tím byly postupně zjišťovány i zákonitosti vývoje zvukové stránky jazyka. Odhalení fonetických změn umožnilo kvalifikovaně objasnit původ značného množství slov, která jsou součástí slovní zásoby moderních jazyků. Dnes už existují obsáhlé etymologické slovníky, které z tohoto hlediska zpracovávají slovní zásobu mnoha jazyků. U nás patří k základním pracím slovník Václava Machka (2. vydání, 1968) a stručnější slovník Josefa Holuba a Stanislava Lyera (1968). Český čtenář má k dispozici i „Úvod do etymologie" (Adolf Erhart. Radoslav Večerka. 1981). 5.22 Příklady Přes značný pokrok etymologických studii naráží tato nauka na často nepřekonatelné překážky. Nejčastější příčinou neúspěchu je fakt, že se etymologové mohou bezpečně opírat výhradně o dochované písemné památky. Ty jsou ale v nejlepším případě staré okolo pěti tisíc let, kdežto člověk, a s nim i jazyk, je na světě možná už pět miliónů let, tedy tisíckrát déle. Z toho důvodu často etymologický výzkum končí např. u řečtiny nebo sanskrtu, ale odkud se tam příslušný tvar a význam objevil, je sotva možné prokázat. O celé řadě otázek souvisejicích s etymologií jsme se zmínili v části věnované jazykovému vývoji (viz zejména 1.22 - 26,1.63, kde je stručně uvedena etymologie několika desítek výrazů). Zde uvedeme několik příkladů, které maji přiblížit značné úspěchy etymologie ve zjišťování původu slov a změn jejich významu, ale i základní potíže, kterým musí čelit. 1. příklad: voda Protože se výraz voda vyskytuje ve všech slovanských jazycích, musel být už v praslovanštině; má ale také stejný původ s angl. water, něm. Wasser, apod., a dokonce i s řec. hydor a s dalšími tvary indoevropských jazyků. Ztoho vyplývá, že má s největší pravděpodobnosti původ v prajazyce indc-evropském, ale např. i to, že český prefix vodo- a cizí prefix řeckého původu úvod do studia JAZYKA 5.22 Príklady hydro- jsou nejen významové ekvivalenty, ale že se vyvinuly ze stejného základu. 2. příklad: víra Má patrně původ v lat. verum (pravý, opravdový); odtud staročeské viera (ženský rod patrně analogicky podle mienka apod.) a novější víra, ale také věřit, nevěřit, nevěra, atd.; polysémie výrazu verum se dochovala i v moderní češtině: věřit v Boha (pravého) x věřit, že mi Franta vrátí dvě stovky (doopravdy). České ověřit a internacionální verifikovat maji stejný původ. 3. přiklad: dítě Původně hromadné jméno děti, od něho dítě; pochází z indoevropského základu dhé (nechat sát, kojit) a původně asi označovalo „kojenectvo" (děti se kojily déle než je to dnes obvyklé, často už uměly i chodit, je to běžné i dnes u některých přírodních národů); od stejného základu pochází také dojit, děva (původně asi pohlavně dospělá, žena toužící po dětech), odtud dievka, dívka, dívenka, děvče, děvčátko, děvečka, ale stejného původu je 174 i děloha atd. 4. přiklad: kormidlo Pochází z řec. kybernao a lat. guberno (kormidluji, řídim); ze stejného základu pochází také výrazy guvernér, gubernie, kybernetika a mnoho dalších odvozených (také např. angl. govemment a šp. gobierno - vláda). 5. příklad: šalotka Název této pikantní cibulky pochází z franc. výrazu échalotte, ten ze starofrancouzského eschaloigne, ten má původ v lat. slově ascalonia, které bylo odvozeno od názvu palestinského města Askalónu. 6. příklad: migréna Do češtiny se dostalo toto slovo z francouzštiny (migraine), kde je doloženo v 13. století; vzniklo z lidově latinského základu hemicrania (3. století) převzatého z řeckého hémikrania, tj. bolest v polovině (hémi) hlavy (krani-on). 7. příklad: tábor V roce 1420 založili husité město a nazvali je podle biblické hory Tábor (odkud pochází její jméno, ovšem nevíme); pak začali označovat slovem tábor i svá opevněná ležení, a v době tažení je zanesli i do Německa a zejména do Uher; odtud se výraz dostal k Turkům, Arabům a Španělům (jednotka marocké armády ve španělských službách), prostřednictvím ruštiny pak do Střední Asie. Maďaršti etymologové ale soudí, že slovo tábor má původ v turečtině. Moderní odvozeniny: tábořit, tábořiště, táborák, atd. 8. příklad: káva První veřejné kavárny (sloužící často k setkáním literátů a dalších umělců) vznikly v 15. století v Arábii, zejména ve městě Mekka; v 16. století se rozšířily do Turecka, v 17. století do Itálie a Francie, postupně pak do celého světa. S kávou se Šířil i její název: z arabského qahva vznikl jednak turecký výraz kahvé (a z něho italský caffé), jednak v Severní Africe argotový arabský tvar kaua. Český spisovný výraz káva je tedy odvozen od lidového tvaru arabského, český lidový výraz kafe od turecké podoby, oba tvary ovšem mají původ ve spisovné arabštině. 9. přiklad: port, quilombo V africkém jazyce kimbundu původně znamená Jednota, osada", později i „opevnění, opevněná vesnice". Ve slovnících evropské portugalštiny se většinou uvádí jako základní význam „opevněný tábor lidožroutů kmene Jaga, kteří na konci 16. století zaplavili Kongo a Angolu". V brazilské potugalštině se jim označovala místa, kde se ukrývali uprchlí otroci (v proslavené republice „dos Palmares" to bylo koncem 17. století až 30.000 uprchlých černých otroků a jejich dětí narozených už na svobodě). Dnes je tento výraz pro afrobra-zilské skupiny symbolem boje za svobodu. 10. příklad: angl. cheeseburger Výraz vznikl omylem na základě lidové (též: falešné) etymologie odvozením od slova hamburger; to je substantivizované původně přídavné jméno (Hamburger steak) odvozené od města Hamburg; lidová etymologie vzala omylem jeho první slabiku za označeni šunky (ham) a u „hamburgerů se sýrem" ji nahradila slovem sýr (cheese). ÚVOD do studia jazyka 5.31 Vznik a obsah Dialektologie 1 176 5.3 Dialektologie 5.31 Vznik a obsah Dialektologie Dialekty, česky též nářečí, jsou místní varianty jazyka, kterými se hovoří na určitém různě velkém území, někdy pouze v několika sousedních vesnicích. V porovnáni se spisovným jazykem mají zpravidla archaický charakter, protože se nejlépe udržuji v odlehlých místech, jejichž obyvatelé mají omezený kontakt s okolním světem; jazykový vývoj, který probihá nejrychleji v ekonomicky a kulturně důležitých centrech, zasahuje dialekty většinou opožděně a v omezené míře. Až do 19. století neprojevovala jazykověda o dialekty prakticky žádný zájem; vesměs byly považovány za degenerovanou formu jazyka, která není hodna výzkumu. Jednu z mála výjimek představuje významný italský básník Dante Alighieri, který na začátku 14. století v díle „O řeči lidové" charakterizoval všech čtrnáct italských dialektů. Obrat nastal v polovině 70. let 19. století v souvislosti se vznikem mlado-gramatického hnutí na univerzitě v Lipsku (viz 1.63). V roce 1876 se tam čtyřiadvacetiletý německý jazykovědec Georg Wenker rozhodl, že podpoří hlavní mladogramatickou poučku o zákonitosti fonetických změn výzkumem německých dialektů. Vycházel přitom z předpokladu, že se v dialektech lépe a déle uchovává starší podoba jazyka, protože nejsou vystaveny tak silným vlivům jako jazyk spisovný. Výzkum měl potvrdit, že fonetické změny jsou skutečně zákonité, tj. že k nim docházi ve všech srovnatelných případech. Wenker rozeslal učitelům základních škol v Porýní dotazník obsahující 40 vět a požádal je, aby věty přepsali do místního dialektu. Později projekt rozšířil na celé Německo a získal celkem 44.251 odpovědi. Základní předpoklad o konzervativním charakteru dialektů byl sice správný, ale výsledky průzkumu byly překvapující. Ukázalo se totiž, že mezi hor-noněmeckým a dolnoněmeckým dialektem neexistuje pevná hranice, ale naopak poměrně rozsáhlé území, na kterém jako by se postupně přecházelo od jednoho dialektu k druhému. Jednotlivé hláskové změny se projevovaly u různých slov v různém stupni a zasahovaly v nestejné míře do sousedního dialektu. Místo aby výzkum potvrdil hlavní mladogramatickou poučku, přinesl výsledky, které ji jednoznačně vyvracely. Wenker neváhal výsledky zveřejnit. V roce 1881 publikoval prvni mapy a stal se tak zakladatelem lingvistické geografie a dialektologie. Jeho zásluhy se dají stručně shrnout do dvou základních bodů: a) neváhal jako první zkou- mat dialekty, které stály do té doby mimo pozornost jazykovědců; b) byl první, kdo zanesl výsledky svých pozorování do přehledných map. Ve všech pozdějších dialektologických výzkumech se také potvrdila většina závěrů, které při svém výzkumu formuloval. Především to bylo zjištění, že mezi dvěma dialekty nebo jazyky neexistuje jasná dělicí čára, ale přechodné území, na němž se postupně přechází od jednoho jazyka či dialektuk druhému. Formuloval v základních rysech i myšlenku, že toto přechodné území může být různě rozsáhlé v závislosti na geografických podmínkách: vysoké a nepřístupné hory nebo velké vodní toky mohou vzájemnému ovlivňování sousedních jazyků bránit nebo je zcela znemožnit, kdežto volně přístupný rovinatý terén, případně rušné dopravní spoje (silnice, lodni linky apod.) vzájemné prolínání značně podporuji. J ako ilustrace této poučky by nám mohl posloužit vzájemný vztah češtiny jednak se slovenštinou, jednak s polštinou. Hranice mezi Českou republikou a Slovenskem se sotva dají označit jako jasné rozhraní mezi Češtinou a slovenštinou. Ve skutečnosti zasahuje vliv slovenštiny v různé míře a různě daleko do území zejména jihovýchodní Moravy, jak je to vidět zvláště v oblasti Moravského Slovácka; netýká se to ostatně pouze jazyka, ale i folklóru, stravováni a celkového způsobu života. Podobně by bylo možné nalézt naopak vlivy češtiny ve slovenštině přilehlých oblasti Slovenské republiky. V severních hornatých oblastech je vzájemné ovlivňování obou jazyků daleko méně výrazné. Pokud jde o polštinu, pak např. sotva najdeme nějaký její vliv v jazyce obyvatel Trutnova nebo Nového města nad Metuji, a stejně obtížně budeme hledat jakýkoli vliv češtiny na polštinu v přilehlých oblastech Polska, přestože jde o poměrně krátkou vzdálenost; vzájemnému ovlivňování brání vysoké hory. Naproti tomu na celkem rovinaté trase Katowice - Těšín - Olomouc, dlouhé asi 150 km, je možné pozorovat postupné prolínání obou jazyků. Je samozřejmě nejsilnější právě na hranicích, v rozděleném Těšíně, ale silný vliv polštiny najdeme nejen v Ostravě nebo Karviné, ale i ve Frýdku nebo v Kopřivnici. Směrem do vnitrozemí se pak tento vliv výrazně omezuje a v Olomouci už bychom našli jen velmi omezené a málo užívané případy ve slovní zásobě (např.: v mezičase). Obdobná situace je na polské straně, V každém případě se i zde potvrzuje Wenkerův závěr o tom. že přechodné území mezi dvěma jazyky či dialekty je oblast v níž se postupně přechází od jednoho k druhému. Úvod do studia jazyka 5.32 Lingvistickí; atlasy 5.32 Lingvistické atlasy Wenkerův výzkum měl vedle značných zásluh také dvě slabá místa. Pokud jde o jazykový materiál, předmětem výzkumu byla prakticky pouze zvuková stránka jazyka, tak jak to vyžadoval původní záměr, totiž potvrdit mla-dogramatickou poučku o zákonitosti fonetických změn. Druhý nedostatek se týkal metodologie: jeho dotazníky vyplňovaly tisíce učitelů, kteří k tomu nebyli nijak školeni. Proto mohly být výsledky zkresleny vzhledem k subjektivnímu posuzování jazykových jevů velkým a nesourodým množstvím pozorovatelů. Oba tyto nedostatky odstranil Jules Gilliéron při zpracování „Lingvistického atlasu Francie" (ALF - Atlas íinguistique de la France, 1903-1910). Vedle zvukové podoby francouzštiny se zaměřil zejména na slovní zásobu, kde jsou vzájemné vlivy nejvýraznější a celkový vývoj nejrychlejší, a v jeho dotazníku byly i otázky, které umožnily vyvozovat závěry také pro gramatiku. Významné bylo i zlepšení metodologické, ti. způsob vyplňování dotazníků. Gilliéronův spolupracovník E. Edmont navštívil v průběhu čtyř let (1897-1901) všech 639 vybraných míst na celém území Francie a sám všechny dotazníky zpracoval. To byl velký pokrok, protože tím bylo zajištěno jejich jednotné zpracování. V průběhu 20. století se dialektologický výzkum rozšířil do dalších zemi a pokračuje dodnes. Vznikly různě rozsáhlé nové lingvistické atlasy v Německu, Itálii, Švýcarsku, Rumunsku, Španělsku, Spojených státech a Kanadě, v Brazílii atd., a také v současné době se pracuje na několika desítkách dalších atlasů. U nás zatím lingvistický atlas České republiky postrádáme a k dispozici jsou pouze dilčí práce věnované jednotlivým dialektům nebo stručné práce obecnějšího charakteru, např. Běličův „Nástin české dialekto-logie" z roku 1973. Také myšlenka o všeslovanském lingvistickém atlase, která se objevila už v Tezích Pražského lingvistického kroužku, se do dnešního dne nerealizovala, a je málo pravděpodobné, že by se mohla uskutečnit v nejbližších letech. A pokud jde o vzdálenější budoucnost, existuje reálné nebezpečí, že nebude co zkoumat, protože dialekty jsou vzhledem k současnému vývoji moderní společnosti odsouzeny k postupnému zániku. Neutěšená situace dialektologie v České republice a v mnoha dalších zemích je způsobena vážnými překážkami, které se staví do cesty při zpracováváni lingvistických atlasů. V další části této kapitoly stručně shrneme postup, který se v podobných projektech uplatňuje, včetně potíží, kterým musí dialektologové čelit. 5.33 Metody dialektologického výzkumu Práce na lingvistickém atlasu se dají rozdělit do dvou hlavních etap: shromažďování materiálu a jeho zpracování. Každá z těchto etap se ale skládá z celé řady dílčich kroků, které zde budeme stručně charakterizovat. 1. Vymezeni zkoumané oblasti Nezbytným předpokladem je vymezit oblast, v niž bude výzkum prováděn. Dosud se nepodařilo realizovat velkolepé projekty dialektologického výzkumu rozsáhlých územních celků zahrnujíci větší počet dialektů (např. atlas brazilské portugalštiny) nebo dokonce jazyků a dialektů (např. všeslovanský atlas). Úspěšně byly dosud dokončeny atlasy některých zemí (Francie, Německo, Itálie, Švýcarsko, Rumunsko) nebo jejich částí (atlas andalúzskeho dialektu ve Španělsku nebo bahijského dialektu v Brazílii). Kdybychom měli zpracovat lingvistický atlas češtiny, bylo by třeba rozhodnout, zda se omezíme na území České republiky nebo zda do výzkumu zahrneme také českou menšinu zejména na Slovensku, případně i potomky českých vystěhovalou např. na Ukrajině nebo v okolí Darúvam a v dalších oblastech bývalé Jugoslávie. Protože hranice jazyků í dialektů jen zřídkakdy odpovídají administrativním hranicím zemi či krajů nebo provincii, je třeba se rozhodnout pro jednu z obou možných variant Není-li zcela zřejmé, kam až příslušný jazyk či dialekt zasahuje, je někdy nutné zjistit to předběžným výzkumem. 2. Stanovení míst, v nichž se výzkum provede Ve vymezené oblasti je třeba stanovit místa, v nichž se bude podoba dialektu či jazyka zkoumat. Výběr nemůže být náhodný. Je nutné opatřit si údaje o celkovém počtu obyvatel, rozhodnout se pro přiměřený počet míst a volit je tak, aby na každé z nich připadl stejný počet obyvatel (někdy bude připadat jedno misto na několik vesnic, jindy připadne na jedno městečko mist několik). Čím menší bude počet vybraných mist, tím méně průkazné budou dosažené výsledky a tím obtížnější bude zakreslovat do map izoglosy (křivky ohraničující výskyt jazykových jevů). Při neúměrně velkém počtu naopak hrozí nebezpečí, že výzkum bude příliš nákladný nebo že nikdy neskonči. Úvod do studu jazyka 5.33 Metody dule*- \ u z um 3. Příprava výzkumného týmu O výsledku celého projektu často rozhoduje složení výzkumného týmu a jeho příprava. V čele týmu stojí zpravidla zkušený dialektolog, který tým sestavuje, seznamuje jeho členy se svým záměrem a se způsobem jeho provedení. Určité školení je nezbytné, má-li být projekt zpracován jednotně. Členové týmu se zpravidla musí smířit s tim, že práce na projektu bude tvořit po několik let hlavni náplň jejich pracovní činnosti. Čim menší je výzkumný tým, tím snazší je zajistit zpracování projektu podle jednotného hlediska, ale tím déle může celá práce trvat. Naopak se vzrůstajícím počtem pracovníků se sice práce může urychlit, ale hrozí nebezpečí, že bude do projektu zavedeno velké množství individuálních přístupů, které se mohou mezi sebou značně lišit. Pokud trvá výzkum příliš dlouho (v některých připadech se jednalo např. o více než třicet let), může se změnit složení výzkumného týmu, jeho vedení, a s ním často i původni záměr, používaná technika apod., a dokonce se může částečně změnit i sám zkoumaný dialekt. 4. Sestaveni dotazníku Dalším důležitým krokem je sestaveni dotazníku, který poslouži ke zjišťování jazykových dat v určených místech. V současné době se zpravidla zjišťují data, která umožňují dělat závěry pro všechny hlavní jazykové plány (slovní zásoba, zvuková podoba, gramatika). Dotazník zpravidla obsahuje několik set dotazů, které mají v terénu sloužit ke zjištění relevantních rysů příslušného jazyka či dialektu. Pokud jde o tématické členění, obsahuje dotazník zpravidla otázky týkající se rodinných vztahů, bydlení, denního režimu, počasí a ročních období, polních prací, domácích a hospodářských zvířat, atd., stručně řečeno takových témat, která bývají předmětem každodenních rozhovorů a mají tedy v daném dialektu vysokou frekvenci. Často je obtížné předem určit, které jazykové jevy j sou pro daný dialekt relevantní. V takovém případě se někdy vypracuje rozsáhlý dotazník (obsahující např. 3.000 otázek) a ten se ověří na několika vybraných místech. Na základě takového předběžného výzkumu se pak počet otázek značně redukuje a do definitivního dotazníku se zařadí pouze vybrané otázky, které jsou pro posouzení daného dialektu rozhodující (může jich být např. 250). Hlavním cilem předběžného výzkumu je vyloučeni takových otázek, jejichž zpracování by projekt neúměrně prodloužilo, a přitom by takové otázky nevedly k žádným výsledkům. Kromě toho může předběžný výzkum sloužit také k zaškolení Členů výzkumného týmu a ke sjednoceni metodologie. V „klasickém" období dialektologie, tj. v první polovině 20. století, se při zpracovávání lingvistických atlasů věnovala pozornost vedle čistě jazykových jevů také některým jevům etnografického charakteru; ukázalo se totiž, že se často v různých oblastech zkoumané jazykové oblasti liší nejen pojmenování jistých věci (např. části venkovského domu, nádobí apod.), ale že jsou často značné rozdíly i v podobě samotných těchto věcí. Proto se vedle údajů čistě jazykových často zachycovaly i tyto rozdíly „věcné", např. v podobě nákresů typických obydlí nebo jejich části (střech, štítů, komínů, mist pro skladováni obilí), nádobí, pluhů, studni apod. V současném „moderním1' období se jednak značně změnila technika pořizování údajů (používají se magnetofony, videokamery), ale navíc se začaly zkoumat i některé otázky sociolingvistického charakteru, jako jsou roz-díly v mluvě mladších a starších generací, mužů a žen, apod. Všechny tyto „novoty" se pochopitelně promítly jednak do sestavování dotazníků, jednak i do výběru informátorů (vzhledem k změnám významu u slova „informátor" se dnes někdy dává přednost termínu „respondent"). 5. Vyhledaní informátorů ve stanovených místech V „klasickém" období se dialektologové soustředili na hledáni takových osob, u nichž se dialekt dochoval v pokud možno nedotčené podobě. Ideálním informátorem byla např. stará žena, která se v dané vesnici narodila a nikdy ji neopustila; u mužů mohl být jejich dialekt narušen několikaletým pobytem mimo vesnici, např. v době vojenské služby nebo při cestách za prací. Pokud se dnes dialektologové snaží shromáždit také materiál sociolingvistického charakteru, musí vybírat informátory s ohledem na tyto cíle. V praxi to znamená minimálně to, že je třeba hledat respondenty rovnoměrně mezi muži a ženami, a mezi různými věkovými skupinami (např. ve věku do 35 let, od 36 do 55 let a nad 55 let). Jen tak mohou být výsledky sociolin-gvisticky zajímavé; mohou např. ukázat, že jazyk žen má konzervativnější podobu než tomu je u mužů, že nositelem inovací, a tedy i jazykového vývoje, je mladá generace, apod. Při opakovaném výzkumu se později může prokázat, k jakým změnám v daném obdobi došlo, která věková skupina se o to zasloužila, apod. Úvod do studia jazyka 5.33 Metody dialektologického výzkumu Výzkumný tým musí v každém případě předem stanovit minimální požadavky, které je třeba dodržet při výběru informátorů. Mezi takové požadavky může patřit např.: daná osoba se ve vesnici narodila nebo v ní žije nejméně od svých 3 let, školní docházku absolvovala v dané oblasti, mimo vesnici žila maximálně dva roky, oba rodiče pocházejí ze stejné oblasti, apod. 6. Zpracováni dotazníku Po všech uvedených přípravných krocích se přistupuje k důležitému a náročnému shromažďováni materiálu v určených místech. S každým informátorem je třeba Yést dialog tak, aby se zjistily a zapsaly či nahrály všechny jazykové jevy uvedené v dotazníku. Hlavní potíž této práce spočívá v tzv. „paradoxu pozorovatele". Člen výzkumného týmu, který dialog s informátorem vede, má za úkol zjistit všechny požadované údaje v nezkreslené podobě. Avšak informátor má často tendenci upravovat a „vylepšovat" svůj jazykový projev zejména vzhledem k přítomnosti neznámých osob, které mluví převážně spisovně, a také proto, že se jeho projev zaznamenává buď písemně nebo dokonce pomocí magnetofonu, videokamery apod. Proto hrozí nebezpečí, že získaný materiál nebude zcela odpovídat spontánním jazykovým projevům daného dialektu. Tomuto nebezpečí je třeba čelit zejména tím, že se před zahájením samotného výzkumu oba účastníci seznámí a člen výzkumného týmu se postará o přátelskou a nenucenou atmosféru. Veškerou techniku nahrávání je třeba co nejvíce potlačit, nejlépe použitím skrytého mikrofonu nebo skryté kamery. Dotazy na jednotlivé jazykové jevy nemohou být vedeny přímo (např.: jak se tady u vás vyslovuje „na shledanou"?), protože by se tím informátor upozornil najev, který je předmětem výzkumu, nebo by dokonce mohl být ovlivněn výslovností tazatele, případně i jeho výběrem slov. Otázky je třeba formulovat tak, aby jeho odpověď byla spontánní (např.: co si většinou říkáte, když se s někým loučíte?). Při práci v terénu se někdy může stát, že se objeví nový lingvisticky či sociolingvisticky relevantní prvek, který byl při sestavování dotazníku opomenut. Pokud je shromažďováni materiálu v počátečni fázi, je možné jej dodatečně do výzkumu zahrnout. Výhodnější je ovšem postarat se při sestavování dotazníku a během jeho ověřování o to, aby takové jevy neunikly a byly do dotazníku zahrnuty od samého začátku. Podrobnosti o potížích při získávání jazykového materiálu v terénu viz v příkladu 5.34. 7. Záznam relevantních údajů o informátorech O každém respondentovi, od něhož se podaří získat informace o všech jazykových jevech zahrnutých v dotazníku, je třeba pořídit záznam. Jeho jméno není příliš důležité a v některých případech se od jeho záznamu upouštělo (zvláště v policejním režimu zůstávají lidé raději v anonymitě). Zaznamenat je třeba především údaje důležité z hlediska výzkumu, tj. např. kde se informátor narodil, kolik je mu let, kde a jak dlouho chodil do školy, jak dlouho a kde byl v době vojenské služby nebo při jiných delších pobytech mimo bydliště, odkud pocházejí jeho rodiče apod. (viz příklad 5.35). 8. Vyhodnocováni a porovnáváni získaných dat Všechny dosavadní popsané kroky se dají shrnout do jediné etapy: shromažďování materiálu. Jakmile je tato etapa úspěšně dokončena, nastává vlastní práce s materiálem. Při jeho zpracováni jde zhruba o to, aby se systematickým porovnáváním zjistily takové jazykové jevy, které jsou z hlediska výzkumu relevantní. Pokud jde např. o slovní zásobu, zjišťují se všechny varianty pojmenováni určitého předmětu nebo jevu, které se v dotaznících vyskytly, a dále jaká je jejich distribuce v jednotlivých zkoumaných místech. Podobně se zpracovávají údaje fonetického charakteru, a pokud to získaný materiál umožní, také údaje svědčicí o rozdílech gramatických. Cílem této náročné práce je zjistit pokud možno všechny jazykové (případně i sociologické) jevy, které jsou pro daný dialekt nebo jazyk charakteristické, zejména takové jevy, které svědčí jednak o jeho vnitřní diferenciaci, jednak o jeho vymezeni vzhledem k jazykům nebo dialektům okolním. V průběhu zpracovávání mnohdy rozsáhlého materiálu se dialektologo-vé poměrně často setkávají s významnými jazykovými jevy, které si zaslouží zvláštní pozornost Proto se jako vedlejší produkt původního projektu objevuje zpravidla celá řada zajímavých článků, studií, kongresových přispěvků apod. Z části je to nepochybně způsobeno také tím, že v takových dílčích pracích je možné o daných jevech informovat poměrně rychle, kdežto dokončení lingvistického atlasu je záležitost dlouhodobá a někdy dost nejistá. Úvod no studia jazyka 5.33 Metody dialektologického výzkumu 9. Zakreslení vybraných jevů do map včetně komentáře Wenkerův nápad, zakreslit ziskané údaje do přehledných map, se osvědčuje ve všech lingvistických atlasech. Mapy podávají názorný přehled o jednotlivých jazykových jevech a o jejich distribuci v rámci zkoumaného území. V zásadě se zpracovávají lingvistické mapy dvojího druhu. V některých případech se používá základní mapa příslušného územi s vyznačenými body, tj. vybranými misty, v nichž se výzkum provedl. U každého boduje pak uveden zkoumaný výraz, případně všechny jeho varianty, které byly v daném místě zjištěny. Tento způsob záznamu je velmi podrobný, vyžaduje ovšem zvláštní mapu pro každý jednotlivý jev. Pokud to získané údaje umožňují, zpracovávají se přehlednější mapy, na nichž je výskyt jazykových jevů znázorněn pomocí izoglos; jsou to křivky ohraničující výskyt jednotlivých jevů. Protože se dosud nikdy nevyskytly ani dva různé jevy, jejichž izoglosy by byly totožné, je možné do takové přehledné mapy zakreslit celou řadu různých jevů. Tím se nejen ušetří prostředky na tisk velkého množství map, ale takové mapy také vydávají názorné svědectví o tom, jak jsou jazykové jevy mezi sebou teritoriálně rozrůzněny uvnitř daného území a jak také na styku dvou jazyků či dialektů - to s tím bezprostředně souvisí - nenajdeme nikdy jasné a jednoznačné rozhraní, ale vždy větši či menši přechodné území, na němž se v různém stupni mezi sebou prostupují prvky obou sousedních jazyků. Jednotlivé mapy jsou zpravidla opatřeny komentářem, který příslušné jevy stručně vysvětluje a hledá i souvislosti obecnějšího charakteru. Příklady obou základních druhů map uvádíme v oddílu 5.36. 10. Tisk a distribuce atlasu Zpracování často velmi rozsáhlého materiálu a jeho zaznamenání do map trvá zpravidla několik let. Když je tato práce dokončena, zbývá už jen atlas publikovat. Také tento poslední krok však naráží často na značné potíže, tentokrát především ekonomického charakteru. Tisk rozsáhlé publikace, navíc opatřené mnohdy i několika stovkami barevných map, vyžaduje značné finanční prostředky. Protože je výroba takového atlasu finančně náročná, bývá také jeho výsledná cena značně vysoká. A navíc je poměrně omezený okruh lidi kteří jsou ochotni vysokou cenu za tak specializované dilo zaplatit. Žádný nakladatel proto nemůže očekávat, že by se mu náklady spojené s výrobou atlasu vrátily, nebo dokonce počítat se ziskem. Z těchto důvodů se jen zřídkakdy stalo, že byl atlas publikován krátce po dokončení. Ve všech takových případech se o to zasloužila vydatná finanční podpora státu nebo místních úřadů. Naproti tomu nejsou vzácné případy, kdy mezi dokončením atlasu a jeho uvedením na trh uplynulo patnáct až dvacet let. Někteří z členů výzkumného týmu se jeho vydání nedožili a sám zkoumaný dialekt se mohl v době mezi výzkumem a publikací dost změnit. Po tomto poněkud obecném popisu dialektologického výzkumu uvedeme v následujících oddílech několik konkrétních příkladů, které mají celý postup přiblížit. 5.34 Príklad 1: Práce v terenij Na jaře 1969 pozval prof. Cintra několik studentů 4. ročníku lisabonské univerzity a několik zahraničních postgraduantů na týdenní výzkum leónské-ho dialektu, kterým se mluví v několika vesnicích v severovýchodním Portugalsku. Jedna z vesnic, Rio de Onor, je horským hraničním potokem rozdělena a leží zčásti v Portugalsku, zčásti ve Španělsku. V době výzkumu byla odříznuta od světa, posledních několik kilometrů bylo třeba jit pěšky nebo jet na mule. Obyvatelé, velmi chudí a velmi přátelští, žili v určitém typu komuny, na Nový rok si vždy volili představenstvo, které řídilo obecní záležitosti do konce roku. Domy byly kamenné, většinou s jednou místností dole pro nářa-di a domácí zvířata, nejčastěji drůbež, a s jednou místností na patře, kde u delši stěny byla velká palanda, zpravidla třigeneračni. Tam se většina obyvatel rodila i umírala. Bylo těžké představit si zapadlejší kout světa, alespoň pokud jde o evropské podmínky. Výzkum byl dobře připraven, dotazník vypracován, účastníci poučeni. Kněz z města Braganca, který každou druhou neděli jezdil na mule sloužit mši (v Uchých týdnech přijížděl kněz ze španělské strany), doporučil jako informátorku osmdesátiletou pani, která nikdy vesnici neopustila. Podařilo se navázat velmi přátelskou atmosféru a výzkum mohl začít Až do poloviny dotazníku se práce dařila; babička jiným jazykem než leónským dialektem nemluvila, a tak podávala autentické informace. Problém nastal, když výzkum dospěl k fonetické podobě původní latinské souhláskové skupiny -kt-. Ve španělštině se změnila na -ch- (čti -č-), v portugalštině na -it- (viz též obr. 4 v oddíle 1.22) a v leónském dialektu má několik variant, které kolísají mezi -š- a -ť-. Úvod do studia jazyka 5.35 Přiklad 2: Údajf o informátorech Výzkum tohoto jevu je důležitý, protože je možné pozorovat určité rozdíly i mezi jednotlivými vesnicemi. K dispozici jsou čtyři běžně užívaná slova: osm, noc, mléko, prsa (lat.: octo, noctem, lactem, pectum). U posledního výrazu formuloval prof. Cintra velmi decentně otázku přibližně v tomto znění: a jak se, babičko, prosím vás, jmenuje tady to nahoře co maji jenom ženy, mužům to chybí? Babička vyjmenovala několik částí oděvu, protože ji ani ve snu nenapadlo, že by se na takovou věc někdo mohl veřejně zeptat. Když si několik dědečků začalo šuškat, a nakonec začali babičce napovídat, ta se začervenala a od té chvíle se s výzkumným týmem přestala bavit. Všechny pokusy o omluvu a snahy navázat znovu kontakt zcela selhaly. Brzy se začalo stmívat a museli jsme se vrátit do Bragancy s nepořízenou. Napůl vyplněný dotazník ovšem nemá téměř žádnou hodnotu. A na druhý den byla na programu jiná vesnice. Když jsem se téměř po třiceti letech znovu do Rio de Onor podíval, nevěřil jsem svým očím. Místo se zalíbilo několika bohatým Portugalcům, kteří museli před lety opustit Angolu a Mozambik. Postavili si tam pár moderních vil a vede k nim i asfaltová silnice. Zbytky starých kamenných domů jsou buď opuštěné, nebo v nich bydli několik starších lidi. Všichni jsou i nadále velmi přátelští a velmi chudí, ale mluvi už portugalsky nebo španělsky a o dialektu se neradi baví. Na některých i starých domech jsou televizní antény. Místní varianta leónského dialektu, kterou se v regionu mluvilo okolo tisíce let, je na vymření. 5.35 Přiklad 2: Údaje o informátorech Na obr. 70 uvádíme příklad formuláře, do něhož se zapisují údaje o osobách, s nimž byl vyplněn nebo nahrán úplný dotazník. Tento formulář byl použit při zpracovávání Lingvistického atlasu brazilského státu Sergipe {Atlas Lingilistico de Sergipe). Obsahuje všechny údaje důležité jak z hlediska lingvistického, tak i pokud jde o sociolingvistický výzkum, a může sloužit jako vzor. Podobné dotazníky slouží při pozdějším zpracovávání získaných dat jednak k posouzení, do jaké míry jde o skutečně autentického mluvčího daného dialektu, jednak maji rozhodující význam i pro posouzeni dat z hlediska sociologického. 5.36 Príklad 3: Mapy Značnou část lingvistických atlasů tvoří mapy, na nichž je názorně zachycena distribuce jazykových jevů. Na obr. 71 uvádíme ukázku prvního typu lingvistické mapy. Zachycuje ekvivalenty výrazu jehně" v portugalštině brazilského státu Sergipe. Osobní údaje informátora Jméno a příjmení................................................................ Přezdívka............................................................................. Pohlaví..............................Věk.........................Stav......... Místo narození.................................................................... Trvalé bydliště..................................................................... Adresy a doba pobytu na jiných místech.......................... Odkud pochází otec............................................................ Odkud pochází matka........................................................ Odkud pochází manžel(ka)................................................ Hlavní povoláni................................................................... Kde je vykonává.................................................................. Další zaměstnání (která vykonává nebo vykonával)........ Zamestnaní otce.................................................................. Zaměstnání matky.............................................................. Zaměstnáni manželky......................................................... Školní vzdělání................................................................... Vojenská služba....................Nevykonával?.................... Kde vykonával?....................Trvání................................., Artikulační orgány.............................................................. Bez viditelných defektů...................................................... Viditelné nepravidelnosti (popis)...................................... Zjevné psychologické vlastnosti........................................ Plachý?.........Živý?.................Inteligentní?.................... Sarkastický?. Agresivní?.................................................... Spontánnost výpovědi........................................................ Úplná?..........Vysoká?............Střední?...........Slabá? ... Další poznámky................................................................., Místo a okolnosti pořizováni dotazníku........................... Datum pořízeni................................................................... Podpis pořizovatele........................................................... Obr. 70: Formulář pro záznam osobních údajů informátora Úvod do studia jazaka Atlas byl zpracován z větší části v letech 1963-67, a vzhledem k finančním potížím publikován teprve v roce 1987. Navazuje metodologicky, teritoriálně i věcně na první brazilský atlas věnovaný bahijskému dialektu (Atlas Prévio dos Falares Baianos, Rio de Janeiro 1963, 1965). Poměrně malý stát Sergipe sousedí se státem Bahia, výzkumný tým byl většinou stejný a výzkum potvrdil předpoklad, že jde o prodloužení výskytu bahijského dialektu. Obr. 71: Výraz Jehně" v brazilské portugalštině fAtlas lingiiístico de Sergipe, mapa č. 132). 5.36 Příklad 3: Mapy Jednotlivá místa, v nichž se výzkum prováděl, jsou číslována počínaje Číslem 51, a tím se naznačuje spojitost s předcházejícím atlasem bahijským, jehož dotazník byl zpracován v padesáti určených místech. Celý atlas se skládá z volně ložených listů. Základem je většinou červeně kreslená jednoduchá mapa státu Sergipe s vyznačenými očíslovanými místy výzkumu. U těchto míst jsou pak na každé mapě fonetickým přepisem uvedeny varianty výrazu, které tam byly zjištěny. Na naší ukázce je mapa Č. 132 (u bahijského atlasu to byla mapa 131) věnovaná pojmenováni jehně". Nejčastěji jsou zastoupeny varianty slov carneiro (beran), borrego (mladý beránek do 1 roku - jehně), cabrito (povodně kůzle, s posunem významu už v Portugalsku); na jihozápadě i marräo (původně podsvinče), na severovýchodě ojediněle i ovelha (ovce). Přestože výzkum prováděl tým téměř ve stejném složení jako u atlasu bahijského, a jen o několik let později, nejsou výsledky zcela srovnatelné. Je to dáno různou velikostí a hustotou obyvatelstva obou států, a tedy i nestej- »»»— IMI ■ i. * l mil tMl|UM l l NU M ■U ItaA H tUl*. »■ — M VMII Hl HM* Obr. 72: „Seseo" a „ceceo" v andalúzske španělštině (Zámora Vicente: Dialectología espanolaj ným počtem obyvatel na jedno zkoumané misto, atd. Podobné se od sebe navzájem více či méně liší všechny další brazilské lingvistické atlasy jednotli- Úvod do studia jazyka 5.41 Tradiční stylistika vých států, které už byly publikovány nebo jsou v současné době zpracovávány. To bude činit určité potíže při snaze realizovat původní záměr a vypracovat na jejich základě „Lingvistický atlas Brazílie". Ukázka druhého typu lingvistických map, které zahrnují vždy několik jazykových jevů a přehledně znázorňují jejich výskyt pomocí izoglos (křivky ohraničující příslušné území), je uvedena na obr. 72. Mapa je věnována především fonetickému jevu, který je typický pro španělskou Andalúzii. Došlo tam k defonologizaci protikladu dásňového /s/ a interdentálního /©/ (podobnému angl. neznělému „th"), a místo těchto dvou hlásek se v Andalúzii vyslovuje buď jen „s" nebo jen „©". V prvním případě jde o jev nazvaný „seseo" (na mapě je jeho výskyt označen svislým šrafovaním), druhý se označuje jako „ceceo" (šedá barva). V bílé oblasti se oba fonémy rozlišují. Na mapě je zřetelně vidět, jak se jednotlivé izoglosy od sebe Uši. Patrné je také to, že se výslovnost ve městech často liší od okolního venkova. „Seseo" je významné tim, že bylo zaneseno do španělsky mluvící Latinské Ameriky, která má - spolu s Andalúzií - o jeden foném méně než „zbytek" Španělska, Do Ameriky se totiž v době kolonizace dostal právě andalúzsky dialekt, protože lodě odplouvaly z přístavu Palos a naprostá většina námořníků pocházela z Andalúzie. 5.4 Stylistika 5.41 Tradiční stylistika Základní lingvistické discipliny - jako je fonetika a fonologie, morfologie, syntax a lexikológie - se zpravidla zabývají systematickými prvky jednotlivých jazykových rovin. V jazyce ale existuje vedle prvků systematických, které musí každý mluvčí respektovat, také celá řada takových jevů, které mu umožňují volit z několika možných prvků právě ten, který vyhovuje jeho komunikačnímu záměru, jeho povaze či schopnosti improvizace, příslušnému tématu, situaci, v niž komunikace probíhá, atd. V zásadě je taková volba nepochybně umožněna jazykovým systémem, který připouští sdělit jednu a touž myšlenku různými způsoby, jak jsme to viděli v předcházejících kapitolách (viz např. množství variant jediného fonému, synonyma ve slovní zásobě, polysémie jazykového znaku, neostrost výrazů, různé větné konstrukce odpovídající jedinému obsahu, homonymni věty odpovídající různým obsahům, atd.). Při uplatňování takových individuálně volených prostředků hovoříme o určitém stylu výpovědi, a disciplína, která se takovými styly zabývá, se tradičně nazývá stylistika. Patři spolu s rétorikou k nejstarším jazykovedným disciplinám, ale přesto není dodnes jednoznačně definován její obsah, který se ostatně v průběhu vývoje několikrát dost podstatně měnil. Zde si alespoň stručně všimneme počátků stylistiky ve starověku a zmíníme se také o dvou možných pojetích stylistiky, která byla někdy pojímána jako součást lingvistiky, jindy byla interpretována spíše s hlediska literárního, a v zásadě stojí na pomezí obou těchto filologických disciplin. Současnou teorii funkčních stylů ponecháme do následujícího oddílu. 1. Stylistika ve starověku Ve starověkém Řecku a Řimě se stylistika rozvíjela v úzkém vztahu s rétorikou, zejména v souvislosti s tzv. figurami, jako je metafora, metony-mie apod. Mnoho slov i víceslovných pojmenování ostatně v jazyce vzniklo nebo posunulo svůj původní význam právě na základě používání figur, a na počátku takového procesu byla nepochybně tvůrčí invence jednotlivce. Rozlišoval se také styl dopisů, didaktický, řečnický, slavnostní, ironický, patetický, samolibý, květnatý, elegantní apod. 2. Lingvistická stylistika V rámci lingvistiky se tato disciplína často dávala do souvislosti, či lépe do protikladu, se syntaxí, připadne s celou gramatikou. Ta zkoumá systém jazyka a funkce, které tento systém plní v rámci jazykového společenství. Stylistiku naopak zajímají ty řečové prvky, které nějakým způsobem překračují dané normy nebo z nich dokonce vybočují; jinými slovy: předmětem jejího studia je především tvůrčí přistup mluvčího k jazyku a všechny zvláštní prvky, které se v jeho jazyce (nebo mluvě) vyskytují. Toto pojetí vyvrcholilo u italského filozofa Benedetta Croce a u představitele estetického idealismu v jazykovědě KarlVosslera. Ti jazyk přirovnávají k poezii a kladou důraz právě na tvůrčí charakter jazyka, jímž mluvčí vyjadřuje především své city a svou náladu. Také člen ženevské školy Charles Bally přispěl k propracování stylistiky v tomto duchu. Podle něho je to nauka, která zkoumá jazykové prostředky z hlediska jejich emocionální či afektivní funkce. Úvod do studia jazyka V současné jazykovědě zastává podobné názory Noam Chomsky; ten rovněž zdůrazňuje tvůrčí schopností jednotlivých mluvčí, kteří jsou na základě znalosti systému jazyka schopni vytvářet neomezené množství konkrétních výpovědí. 3. Literární stylistika Literárni vědu zajímá fakt, že určitý způsob psaní je charakteristický pro každého spisovatele. Etymolog by zde dodal, že latinský výraz sttlus znamenal původně „špičatý kolík", později přeneseně i špičaté „pisátko", pak obecně „psaní, spisování" a konečně „způsob psaní" neboli styl, zpočátku zejména v souvislosti se spisovateli. Posouvání významu tím ovšem nekončí, protože máme i „volný styl" v několika sportovních odvětvích, děláme některé věci „stylově" nebo „ve velkém stylu", „stylové" může být i vybavení restaurace, můžeme si koupit ložnici ve „stylu Ludvíka XTV" apod. Pokud jde o spisovatele, je nepochybné, že můžeme mluvit např. o stylu Shakespeara, Balzaca, Dostojevského, Čapka nebo Hrabala. Obecněji se hovoří o stylu povrchním, jednoduchém, sevřeném, komplikovaném, propracovaném, květnatém, poutavém, nudném, energickém, atd. Sebevětší množství takových adjektiv ale sotva může postihnout bohatství jednotlivých stylů, to je nepřeberné právě proto, že jde o jev individuální. Jazyk literárních děl či jednotlivých spisovatelů je individuálni do té míry, že se v některých případech podařilo prokázat sporné autorství literárních děl rozborem stylu příslušných autorů v jiných jejich dílech a jeho porovnáním se stylem použitým u díla sporného. Charakteristický způsob psaní je u jednotlivých autorů dán výběrem jazykových jednotek, bohatstvím a koncentrací slovníku, délkou vět, strukturou souvětí a dalšími vesměs jazykovými charakteristikami. Stylistika je tak místem, kde se literatura dostává do velmi úzkého kontaktu s lingvistikou; je to dáno tím, že pro literaturu je jazyk přirozeným prostředkem a nástrojem, stejně jako pro malířststvi plátno, barvy a štětec. Ostatně také při pokusu charakterizovat stylistiku lingvistickou se nutně dostáváme k otázkám souvisejícím s literaturou, jak jsme to viděli např. u Croceho a Vosslera, kteří připodobňují jazyk k poezii. Snad můžeme tyto úvahy uzavřít konstatováním, že právě v oblasti stylistiky se zájmy lingvistiky a literatury prolínají výrazněji než v kterékoli jiné oblasti. 5.42 Současná teorie funkčních stylu 5.42 Současná tkohie funkčních stylíj Všechny teorie, o nichž jsme až dosud jednali, patri do „klasického" období stylistiky. V posledních asi dvaceti letech se vedle toho rozvinula nová „teorie funkčních stylů"; ta klade důraz na používání takové podoby jazyka, která odpovídá dané komunikační situaci. Na její novosti nic nemění ani fakt, že náznaky podobného pojetí najdeme už v dřívějších obdobích včetně starověku. Teorie funkčních styluje založena na poznatku, že mluvčí (nebo pisatel) používá střídavě různé podoby jazyka (styly) v závislosti na tom, jakou funkci má jeho projev plnit. Každý z nás používá jiné jazykové prostředky při běžné komunikaci ve skupině přátel či kolegů, jiné při důvěrnémm rozhovoru s partnerem, jiné při přednesu referátu nebo při diskusi s učitelem, při psaní žádosti o prodloužení studia, atd. Jiných prostředků použijeme, když chceme někomu sdělit určité tajemství, vyloudit z něho nějakou informaci, udělat mu radost, pobídnout ho k nějaké činnosti, vyhrožovat mu nebo jeho prostřednictvím někomu jinému, urazit ho, atd. Rozdíly, které se při výběru jednotlivých funkčních stylů projevují, se týkají používání spisovného nebo hovorového jazyka, případně dialektu či sociolektu (sportovní hantýrka, studentský žargon apod.), ale j výběru slov, stavby věty a souvětí, jejich délky, hlasitosti projevu, intonace; jinými slovy: maji všeobecný dosah a zasahují všechny jazykové roviny. Velmi různorodé jsou také faktory, kterými jsou tyto rozdíly způsobeny. Patří mezi ně např. role mluvčího a jeho vztah k posluchačům, vzděláni, věkové rozdíly a počet účastníků, jejich znalost daného tématu, druh sdělení (prostá informace, apel, otázka, žádost, zábava apod.), situace, za níž ke komunikaci dochází (politická situace, zdravotní stav účastníků, hrozíci nebezpečí, překážky kladené normální komunikaci), návaznost na předcházející rozhovory, atd. Významné rozdíly jsou způsobeny i tím, zda jde o mluvený nebo psaný projev. Tak např. některé výrazy běžně používané v přátelském rozhovoru by v psané formě působily velmi vulgárně, a jiné, používané v psané formě, by v mluveném rozhovoru mohly působit velmi šroubovaně, zkostnatěle nebo směšně. Na obr. 73 uvádíme jednu z možných klasifikaci existujicich funkčních stylů. Je ale vhodné si uvědomit, že přechody mezi nimi mohou být plynulé. Také uvedené příklady maji jen informatívni charakter a jejich zařazení může být složitější. Tak např. žádost staršího člověka o výměnu bytu by snadno mohla být formulována také s použitím stylu kultivovaného, formálního nebo Úvod do studia jazyka středního, a není zcela vyloučena ani možnost použiti stylu úředního či hovo- Dostáváme se tím k otázce pragmatických okolností, které každý jazyko- rového. A rozhovor matky se synem o škole může být za jistých okolností yý projev doprovázeji a ovUvňuji. Praginatickými faktory řečové činnosti se formulován také ve stylu intimnim nebo formálním - do značné míry to závi- zabývá především pragmalingvistika (viz 6.31), ale také výběr jednotlivých si na výsledcích, jakých syn ve škole dosahuje. funkčních stylů s nimi velmi úzce souvisi. Styl: Charakteristika: Zkostnatělý - Používaný poměrní zřidka, většinou staršími osobami a v psané podobě; časté archaismy a dlouhá souvětí. Přiklad: Písemná žádost penzisty o výměnu bytu. Slavnostní - Používaný při slavnostních příležitostech; ustálený výběr slov a vět, důraz na slavnostní přednes. Přiklad: Vyhlašování vítězů olympijských her. Kultivovaný - Bohatý, jasní členíný a ucelený obsah; dokonalé formulace, dobrá srozumitelnost, často pointa. Přiklad: Reportáže Karla Kyncla z Velké Británie. Formální - Stejní jako u předcházejících stylů spisovný jazyk; často strohé informace, neosobní přístup. Příklad: Návod k zapojení a používání televizoru. Úřední • Sdělení úřadů občanovi; strohé informace, neosobní přístup, často nespisovné prvky .úřední" češtiny. Příklad: Předvolání na dopravní inspektorát. Střední - Těžko definovatelný bezpřiznakový styl; např. rozhovor neznámých osob (prvky spisovné i hovorové). Příklad: Rozhovor u pokladny při kupování jízdenky. Hovorový - Uplatňuje se při běžných každodenních kontaktech mezi členy rodiny, přáteli, známými, nikdy i na veřejnosti. Přiklad: Matka se baví se synem o škole a učitelích. Lidový - Spontánní mluvený projev ve společnosti většinou známých osob, někdy i s prvky dialektu, slangu apod. Příklad: Rozhovor u piva o sportu, ženských, politice. Familiární - Většinou nepatřičné použití lidového či intimního stylu ve vztahu k neznámým nebo nadřízeným osobám apod. Přiklad: Zákazník komentuje hezké oči prodavačky. Intimní - Vyhrazen většinou dvojicím přátel nebo partnerů; soukromý obsah, nenucená forma, malá vzdálenost. Přiklad: Rozhovor o tom, kolik dětí by partneři chtěli mít. Obr. 73: Funkční styly Moderní pomezní disciplíny 6.1 Matematická lingvistika 6.11 Úvodní poznámka o pomezních disciplinách V druhé polovině 20. století došlo ve vědě k výrazné změně, která se dá charakterizovat jako přehodnoceni dosavadních oborů a důraz na nové vědní disciplíny, které stojí na pomezí dvou nebo více disciplín tradičních a spojuji v sobě jejich základní otázky i jejich výzkumné metody. I když náznaky takového spojování bychom našli už v dřívějších obdobích, kdy vznikla např. matematická (symbolická) logika, fyzikální chemie nebo kulturní antropologie, v období po druhé světové válce tato tendence převážila do té míry, že vpodstatě všech převratných vědeckých objevů bylo dosaženo právě v některém z takových pomezních oborů. Výjimkou není ani lingvistika. Jestliže se v dřívějších obdobích lingvisté zabývali buď systémem jazyka (Strukturalismus) nebo některou jeho částí (srovnávací a historická gramatika), pak v druhé polovině 20. století převážil zájem o takové discipliny, v nichž se s úspěchem kombinují otázky lingvistické s tématy a metodami dalších tradičních vědních odvětví, jako je matematika, logika, psychologie, neurologie, sociologie, etnológie, antropologie apod. Vznikla tak řada pomezních disciplín, které v současné lingvistice postupně získaly dominantní postavení. Stejně jako v ostatních vědách, také v lingvistice platí, že termín „pomezní" je třeba chápat jako fakt, že jsou to discipliny stojící na pomezi dvou nebo několika tradičních vědních oborů, případně že mají mnoho společných zájmů i navzájem mezi sebou. V žádném případě tento termín není možné chápat tak, že se jedná o disciplíny stojící na pomezí či na periférii lingvistiky; je tomu právě naopak: stoji v samém centru její pozornosti Proto je v této závěrečné kapitole budeme alespoň stručně charakterizovat. 6.12 Kvantitativní lingvistika Terminem „matematická lingvistika" se dnes označují takové discipliny, v nichž se při výzkumu jazyka používají matematické metody. Protože je aplikace matematických metod mnohostranná, rozlišují se v rámci matematické lingvistiky zpravidla tri dílci discipliny: lingvistika kvantitativní, algebraická a počítačová. Prvni dvě jsou převážně teoretické, třetí aplikuje jejich poznat- Úvod do studia jazyka 6.12 Kvantitatívni itngvtstíka ky v praxi, zejména při počítačovém překladu. Algebraická lingvistika se někdy také označuje jako teorie matematických modelů jazyka. Kvantitativní či statistická lingvistika má poněkud delší tradice než ostatní dvě discipliny, protože se statistické metody objevovaly v lingvistice už od konce 19. století, a sporadicky dokonce i v dřívějších obdobích. Předchůdci kvantitativní lingvistiky si totiž všimli toho, že se jednotlivé jazykové jevy neužívají se stejnou frekvencí (nemají stejnou četnost výskytu). Při všech výzkumech se potvrdilo, že některé jevy (hlásky, písmena, fonémy, slabiky, pojmenování, gramatické kategorie, věty apod.) mají frekvenci velmi vysokou, jiné střední a ještě jiné se vyskytují s frekvencí blížící se nule. Ve všech případech se takové jevy dají seřadit podle frekvence výskytu do řady, v níž se od nejčastěji používaných postupně přechází až k takovým jevům, které se ve výpovědích vyskytují velmi vzácně. písmeno počet % písmeno počet % písmeno počet % mezera 134 13,4 d 25 2.5 ch 7 0,7 i 74 7,4 P 25 2.5 š 5 0,5 t 72 7,2 y 25 2,5 ý 5 0,5 e 70 7,0 c 23 2,3 b 4 0,4 a 62 6,2 r 20 2,0 f 3 0,3 0 49 4,9 u 18 1,8 h 3 0,3 n 48 4,8 é 15 1.5 ú 2 0,2 v 46 4.6 á 12 1,2 x 1 0,1 k 45 4,5 E 11 1.1 ď - - s 39 3,9 z 11 1.1 ft - - m 30 3,0 ž 10 1.0 ó - - ( 27 2,7 č 9 0,9 q - - j 27 2,7 ř 9 0,9 ť - - 1 27 2,7 ě 7 0,7 ú - - Obr. 74: Frekvence českých písmen (začátek textu 6.12) Na obr. 74 uvádíme na ukázku jednoduchý příklad statistické metody aplikované na český text. Na omezeném korpusu prvního tisíce písmen (včetně mezer) ze začátku tohoto oddílu (6.12) jsme zjistili Četnost výskytu jednotlivých českých písmen. Jejich celkem 42 (včetně mezery) a z přehledu je vidět, jak se liší co do frekvence. Výsledek, který jsme získali, má omezenou platnost a neodpovídá přesně skutečným statistickým poměrům v dané oblasti. Trpí zejména dvěma nedo- statky. Abychom získali přesnější informace o skutečné četnosti výskytu českých písmen, bylo by především třeba opřít výzkum o daleko větší korpus než jen o tisíc písmen. A za druhé by bylo nezbytně nutné zařadit do zkoumaného korpusu texty z různých stylistických rovin, zejména proto, že text s jedinou tématikou může obsahovat celou řadu jevů, které více nebo méně zkreslují skutečnost. V našem případě se např. vyskytlo písmeno „g" jedenáctkrát, ale je to dáno především opakovaným užitím slov lingvistika a algebraická. To jsou slova jinak v Češtině poměrně málo užívaná - ostatně písmeno „g" se vyskytuje pouze v cizích slovech -, a proto by statistika prováděná na rozsáhlém korpusu textů z různých stylistických rovin nepochybně ukázala, že je jeho frekvence v češtině mnohem menší. Přes tyto výhrady nám uvedená statistika ukazuje něco, co se opakuje bez výjimky při všech statistických výzkumech jazykových (i jiných) jevů, a to je jejich značně nerovnoměrné rozložení. Vždy jsou na čele podobných seznamů jevy s vysokou frekvenci, křivka výskytu rychle klesá, pak se zaobluje a čim dál pomaleji se blíži k nulové hodnotě. Frekvence českých piemen IIKIiTlIiiumiif m„ Rimana Obr. 75: Grafické znázornení frekvence českých písmen Na obr. 75 uvádíme, jak se dají názorně zachytit získané statistické údaje. Přechody mezi jednotlivými údaji by byly jemnější, kdybychom pracovali s větším množstvím údajů. K podobným výsledkům docházejí lingvisté při zkoumáni kterékoli složky jazyka. Tak např. na obr. 57 v oddílu 4.12 jsme uvedli prvních deset českých slov podle Frekvenčního slovníku češtiny. Tento slovník vznikl zpracováním Úvod do studia jazyka fi.ll K VA\'ľiTATI\ m' LIMÍVISTI K A 75 textů z osmi různých stylistických oblasti (beletrie, poezie, literatura pro mládež, dramata, odborná literatura, žurnalistika, vědecká literatura, mluvené rozhlasové projevy); celková délka těchto textů je N = 1 623 527 slov, ale slova se často opakují, a tak různých slov je V = 54 486. V čele frekvenčního seznamu je spojka „a", která se v textech vyskytla v celkovém počtu 67 122, na každých 100 českých slov tedy připadá téměř 5 spojek „a". Prvních deset slov pak pokrývá přibližně 20 % textu. Tyto vztahy platí i ostatních jazycích a je vhodné k nim přihlížet při studiu cizích jazyků, sestavování učebnic apod. Znamená to totiž, že při zvládnuti např. deseti nejfrekventovanějšich slov porozumíme jedné pětině cizojazyčného textu, i když na jednom z předních z předních míst bývá např. sloveso „být" (včeštině je na druhém místě) a u něho musíme zvládnout i jeho gramatiku, tj. často několik desítek tvarů, mnohdy nepravidelných. Vedle písmen a slov se ještě krátce 2mínime o kvantitativních vztazích v gramatice. Také zde platí zásada o nerovnoměrném rozloženi jednotlivých jevů. Tak např. ze slovesných časů má v češtině nejvyšši četnost výskytu pré-zens (39,03 %); pokud jde o kategorie osoby a čísla, má v rámci přítomného času nejvyšši frekvenci 3. osoba jednotného čísla (58,94 %) a na konci sezna-200 mu je 2. osoba množného čísla s pouhými 3,22 %. Rozdíly jsou ve využívání jednotlivých jevů v mluveném a psaném jazyce, v různých stylistických rovinách apod. Tvary 1. a 2. osoby singuláru mají poměrně vysokou frekvenci ve spontánních mluvených rozhovorech, naproti tomu v odborných psaných textech se prakticky nevyskytují, tam je naprostá většina sloves ve tvarech 3. osoby, většinou jednotného čísla. Nejčastějším typem souvětí je spojeni dvou vět hlavních (30,76 %), na druhém místě je spojení věty hlavní s větou vedlejší (22,77 %). Průměrná délka jednoduché věty je 4,92 slova. Jednoduchá statistická metoda, kterou jsme se zde zabývali, má při práci s jazykem široké použití. V praxi např. každá seminární nebo diplomová práce, která se zabývá lingvistikou, může v úvodní části podat základní statistické údaje o zkoumaných jevech, případně doplnit je grafem. Přispěje to k ujasnění dané problematiky, např. ke zjištěni, na co je především třeba zaměřit pozornost. Na druhé straně je ale vhodné si uvědomit, že výzkum kvantitativní stránky zdaleka nemůže o jazyce podat vyčerpávající informace. Každý přirozený jazyk je velmi složitý systém, který má vedle kvantitativních charakteristik celou řadu dalších složek, jako je např. hierarchie jednotlivých prvků, jejich polysémie, neostrost výrazů, obsahová i formální struktura sdělení, citová avolitivní složka, poetická funkce apod., a to všechno jsou jevy, které lze sotva popsat pomocí statistických metod. Proto má být cílem lingvistické práce vždy objasněni některého závažnějšího problému, než je pouhá jednoduchá statistika; ta má pouze pomocný charakter, a mohl by ji ostatně pořídit po krátkém výcviku i kterýkoli žák základní školy. Kvantitativní lingvistika se ovšem neomezuje pouze na sestavováni jednoduchých frekvenčních seznamů. Má k dispozici i složitější metody, jako je např. vypracovávání vzorců pro zjišťování bohatosti a koncentrace slovníku, glottochronologickou metodu ke zjišťování doby rozpadu prajazyka na nástupní jazyky, s využitím teorie informace byly vypracovány vzorce pro zjišťování entropie a redundance jazykových jednotek, exaktní metody měřeni informací nebo napodobování textu přirozených jazyků apod. Zájemce o tyto složitější metody odkazujeme na odbornou literaturu. 6.13 Matematické modely Fyzikální modely, např. model sídliště, mostu nebo letadla, slouží zejména k ověřování teoreticky vypočítaných údajů před zahájením výroby nebo výstavby daného objektu. Naproti tomu matematické modely připomínají spíše soustavu rovnic, které mají co nejlépe charakterizovat příslušný objekt nebo jeho část. Přitom se nemusí nutně vztahovat k objektu fyzikálnímu, -.'11 možné je konstruovat matematické modely i tak málo fyzikálních objektů jako je např. duševní život člověka nebo přirozený jazyk. Při sestavování matematických modelů bývá hlavním cílem zachytit exaktním způsobem podstatné systematické vlastnosti daného objektu, což má usnadnit práci tím, že je možné odhlédnout od nepřehledného a často neomezeného množství jednotlivých konkrétních jevů a soustředit se na jevy podstatné, pracovat místo s neomezeným počtem jednotek s jediným vzorcem, který je zastupuje. Na obr. 76 uvádíme jednoduché modely vět. V lingvistice se ovšem už objevily pokusy modelovat různé jazyky jako celek (zejména angličtinu nebo ruštinu), případně jejich složku fonologickou, morfologickou, syntaktickou či sémantickou, ale nechybí ani pokusy modelovat obecně lidskou schopnost řeči, komunikační proces, text přirozených jazyků, vývoj jazyka apod. Dosud nejpropracovanějši model jazyka založený na matematických metodách představuje Chomského generativni gramatika (viz 1.65,3.28, obr. 53). Má dnes už několik různých variant a všechny se vyznačují modelováním především syntaktické stránky jazyka. Generativni gramatika se s úspěchem aplikuje zvláště na jazyky s pevným slovosledem a chudou morfologií, Úvod do studia jazyka 6.13 Matematické modely jako je angličtina a další jazyky analytického typu. Má ale značné množství stoupenců na celém světě, a ti ji aplikují na nejrůznější jazyky bez ohledu na jejich typ gramatiky. 1. (Cit = +S:n +Prvt ± T:t +0:n] Prvni příklad byl vypracován v rámci tagmémiky, která je součástí amerického stmkturalismu, a ukazuje možnost, jak formálně popsat tranzitívni včtu (Cit), která obsahuje povinný {+) podmět (S) reprezentovaný (:) substantivem (n), povinný (+) přisudek (P) reprezentovaný (:) tranzitivním slovesem (vt), volitelné (±) časové určeni (t) reprezentované (:) příslovcem času (t) a povinný (+) předmět (O) reprezentovaný (r) substantivem (n). Tímto schématem lze popsat např. věty: Jan má horečku nebo Jan má dnes horečku apod.; jinými slovy: lze jím popsat všechny tranzitivní věty, které maji podmět (S) a předmět (O) ve formě substantiv, přisudek (P) ve formě tranzitivního slovesa a navíc mohou ale nemusí obsahovat i časové určení (T). Takových vět je neomezené množství, popsaná struktura je ale pro všechny stejná. 2. A. 2. B. V pracuje PN z Prahy N A Jan je hodný N student Také druhý příklad (2.A) pochází z dilny amerického stmkturalismu, tentokrát byl vypracován v rámci Harrisova distribucionalismu. Je to schéma čtyř základních variant holé věty se slovesným nebo jmenným přísudkem. Bylo vypracováno pro angličtinu, ale v zásadě je použitelné i pro češtinu (2.B). Symboly: V = sloveso; Vc= spona {copula). Obr. 76: Dva příklady jednoduchých modelů vět V Sovětském svazu vypracovala O. S. Kulaginová odlišný tzv. analytický model jazyka, kterým se snažila postihnout tvaroslovné bohatství a volný slovosled syntetických fiexívních jazyků, jako je ruština a slovanské jazyky. Tyto a další matematické modely se označují souhrnným názvem algebraická lingvistika. I když nemusí mit s algebrou mnoho společného, vystihuje tento název fakt, že jde o aplikaci jiných než kvantitativních metod v rámci matematické lingvistiky. 6.14 Počítačová lingvistika Neobyčejný rozvoj počítačů v druhé polovině 20. století způsobil značné změny v metodách vědeckého výzkumu v nejrůznějších disciplinách, mezi jinými také v lingvistice. Pro celou řadu operaci lingvistického charakteru, které se provádějí na počítačích, se použivá souhrnný název „počítačová (nebo strojová) lingvistika". Ta jednak v praxi využívá poznatky kvantitatívni a algebraické lingvistiky, jednak svými potřebami značně ovlivňuje rozvoj obou těchto teoretických disciplin. Nejčastější a nejznámější činnosti prováděnou v rámci počítačové lingvistiky je strojový překlad. Jeho cílem je převést text výchozího jazyka na odpovídající text jazyka cílového. Práce na strojovém překladu byly zahájeny už v polovině 50. let, zpočátku ve Spojených státech a v Sovětském svazu, o málo později také v několika dalších zemích, mezi nimi i v Československu. Zpočátku se spojovaly se strojovým překladem přehnané naděje. Odborníci i laická veřejnost očekávali, že počítače, jejichž operační rychlost a všechny další charakteristiky procházely bouřlivým vývojem, budou schopny rychle a efektivně nahradit obtížnou a zdlouhavou „ruční" práci s překladem, tím spíše, že se nároky na počet překladů neustále zvyšovaly. Poměrně brzy se však ukázalo, že takové naděje na snadné vyřešeni odvěkého problému dorozumívání mezi mluvčími různých jazyků nebudou v dohledné době naplněny. Přes značné investice a úsilí celé řady specializovaných týmů se nepodařilo pořídit ani jeden strojový překlad, který by se kvalitou alespoň vzdáleně přiblížil překladům prováděným „ručně". Nastalo obdobi určitého rozčarování a některé velké firmy přestaly do dalšího výzkumu investovat. Pro další rozvoj počítačového překladu, a konec konců celé lingvistiky, bylo ale důležité poučeni z dosavadních neúspěchů. Ukázalo se totiž, že veškeré nedostatky strojového překladu vyplývají z toho, že nedokážeme vstupní ani cílový jazyk, zejména některé jejich složky, s dostatečnou přesností popsat. Poměrně dobře už byla popsána složka syntaktická (analýza vstupního jazyka i syntéza či generováni vět jazyka cílového), ale např. složka sémantická se dosud matematicky korektnímu popisu vzpírá. Všechny tyto potíže mají na lingvistiku pozitívni vliv v tom smyslu, že si vyžaduji nová netradiční řešení celé řady otázek. Značná část teorií vytvořených v rámci matematické lingvistiky ostatně vděčí za svůj vznik právě těmto zjištěným nedostatkům a potřebě nějakým způsobem je řešit. Úvod do studia jazyka 6.2 i YSVO.f ,\ O USA H PSYCIIOI INfíVIS'l !KV Dnes se už daří překládat na počítačích poměrně úspěšně některé odborné texty s omezenou slovní zásobou. Výhodou takových překladů je nesrovnatelně větší rychlost v porovnání s tradičním „ručním" překladem. Pokud jde ale o kvalitu, je i dnes dosud v nedohlednu doba, kdy budou počítače schopny dokonale překládat např. krásnou literaturu. Kvalitní překlad i kvalitní simultánní tlumočeni jsou stále ještě vyhrazeny lidem, lépe řečeno několika špičkovým odborníkům, kteří jsou schopni převádět texty z jednoho jazyka do druhého, zachovat přitom původní obsah a dát cílovému textu odpovídající podobu. Vedle strojového překladu se počítače v lingvistice s úspěchem uplatňuji při celé radě dalších činnosti, jako je např. spektrální analýza mluvené řečí, zpracovávám frekvenčních seznamů apod. Pro jazykovou praxi je významná i možnost využívat nejrůznější počítačové jazykové kurzy, používat netradiční automatické slovníky nebo rozsáhlé soubory cizojazyčných textů, včetně listování v dílech umístěných ve vzdálených knihovnách, vyhledávat dnes už neomezený počet informací v několika různých jazycích, atd. 6.2 PSYCHOLINGVISTIKA 6.21 Vývoj a obsah psycholíngvistiky Už dávno před vznikem psycholíngvistiky spojoval psychology a lingvisty společný zájem o otázky jazyka a myšlení. Počínaje od starověku vzniklo v rámci filozofie a psychologie několik metod, jejichž autoři se těmito otázkami zabývali, a jsou proto považováni za předchůdce moderní psycholingvisti-ky. Jejich stručný přehled uvádíme na obr. 77. Přestože společné zájmy psychologie a lingvistiky mají tak dlouhou tradici, moderní psycholingvistika vznikla až v r. 1951 na setkání amerických psychologů a lingvistů, kteří zpočátku kladli důraz na spojeni metod behavi-orismu (psychologie), deskriptivismu (lingvistika) a nedávno vzniklé teorie informace. Poměrně rychle se nová pomezní disciplína rozšířila do dalších zemí, ale brzy také došlo k přehodnocení jejího obsahu. Pod vlivem Chomského gene-rativni gramatiky z ni byl v šedesátých letech vyloučen behaviorismus i de-skriptivismus, a pozornost psycholingvistů se zaměřila na vrozenou schopnost člověka zvládnout jazyk a tvůrčím způsobem ho používat. Asociacionismus - Tato metoda vydává za základ duševního života a lidského poznání „sdružováni představ". Jejími zastánci byli např. už Platón a Aristoteles, ale vrcholu dosáhla u anglických filozofů v 17. a 18. století. Dodnes mé význam např. pro zkoumání lidské paměti. Wilhehn Wundt - Zakladatel moderní psychologie. V 70. a 80. letech 19. století ovlivnil v Lipsku mladogramatické hnuti, ale na rozdíl od něho už tehdy považoval jazyk za systém a větu za jeho základní jednotku. In trospekce - Metoda založená na pozorováni svého vlastního duševního života. Jejím zastáncem byl např. Karl Búhler, profesor vídenské univerzity a blízký spolupracovník Pražského lingvistického kroužku. Psychoanalýza - Její autor Sigmund Freud vykládal neurotické stavy jako důsledek potlačování pudů (zejména sexuálního pudu). Jeho teorie o podvědomí ukázala nedostatky introspekcionismu (vlastní podvědomí není možné studovat). L. S. Vygotskij - Ruský psycholog, ve 20. a 30. letech autor zajímavých teorií o dětské řeči, o vztahu jazyka a myšlení a o tzv. „vnitřní řeči" (tvoření výpovědí v duchu", bez pohybu mluvidel). Jean Piaget - Švýcarský psycholog, rovněž autor zajímavých teorií o vývoji dětské řeči, duševního života a inteligence. Behaviorismus - Směr, který vznikl v USA Zakladatel J. B. Watson tvrdil, že nemá smysl zkoumat lidské vědomi a myšleni, které jsou utajené, a kladl důraz na lidské chováni (behavior). Směr stál při vzniku psycholíngvistiky jako jeden z jejích zdrojů. Obr. 77: Předchůdci psycholíngvistiky K dalšim změmám došlo na přelomu 60. a 70. let v souvislosti s tzv. pragmatickým obratem v lingvistice (viz 6.31), a od 70. let i pod vlivem kognitivního směru v psychologii, který se zaměřuje na otázky percepce informací, jejich zpracování, uchování v paměti a přetváření v informace nové. Tyto změny patrně způsobily to, že různí psycholingvisté zahrnuji do svého oboru postupně prakticky celou lingvistiku. Tendenci k tomu mají také představitelé některých dalších pomezních disciplín. Je to způsobeno na jedné straně tím, že se nově vzniklé obory zpravidla snaží přehodnotit ze svého hlediska všechny dosavadní teorie jazyka, na druhé straně i tím, že celá řada nově formulovaných otázek stoji na pomezi dvou, tři i více disciplin tradičních i nově vznikajících disciplín pomezních a zajímaje všechny, i když je každá z nich posuzuje ze svého zorného úhlu. Proto je obtížné a často ne- Úvod do studia ja/aka 6.22 BiLiNfivi&Mfs možné vést mezi pomezními disciplínami jasné hranice a vymezit přesně jejich obsah. Kdybychom se snažili vypočítat všechny otázky, kterými se psycholin-gvisté až dodnes zabývali, obsáhli bychom téměř celou lingvistiku (včetně např. teorie informace, textové lingvisitky, pragmalingvistiky, paralingvisti-ky, neurolingvistiky, kognitivní teorie, atd.). V dalších částech této kapitoly se ale omezíme na stručné informace týkající se pouze těch otázek, které jsou téměř výhradně zkoumány pouze v rámci psycholingvistiky. Vedle teorie dětské řeči, které jsme se věnovali už v předcházejících částech (viz zejména 1.27), jsou to především otázky individuálního bilingvismu a teorie řečové činnosti. 6.22 Bilingvismus O bilingvismu, tj. dokonalé znalosti dvou jazyků, mluvíme v rámci psycholingvistiky u jednotlivců, kteří vedle svého mateřského jazyka dokonale ovládají také některý cizí jazyk. Bilingvismem se zabývá také sociolingyisti-ka, ale tu zajímá používání dvou nebo více jazyků ve velkých sociálních skupinách, nejčastěji v mnohonárodnostních státech. V zásadě existují dvě možnosti, jak se člověk stává bilingvním. V prvním případě jde zejména o malé děti, které žijí od narození v bilingvním prostředí, např. mluví-li jejich otec a matka různými jazyky a ve styku s dítětem je soustavně používají, případně pokud jeho rodiče žiji v cizojazyčném postředí a dítě pak slyší jeden jazyk doma a jiný ve svém okolí, tj. na ulici, ve škole apod. Ditě někdy zpočátku může prvky obou jazyků směšovat, ale časem oba dokonale zvládne a pokud je oba soustavně používá i nadále, je jeho bilingvismus trvalý. Bilingvnim se může stát člověk i později, pokud vedle svého mateřského jazyka dokonale zvládne další jazyk. Proces zvládání dalšího jazyka v pozdější době se ale značně liší od zvládání jazyka mateřského. Na jedné straně je takový proces snadnější, protože se v něm opakuje celá řada činnosti, které už příslušná osoba zvládla u jazyka mateřského; dovedeme už analyzovat slyšenou promluvu do slov a hledat za nimi jistý význam, sestavoval hlásky do slov, slova do vět a věty do delších celků, sdělovat své myšlenky, pocity a přání jiným osobám, používat intonaci a prízvuk, umíme číst a psát, naše celkové inteligence od útlého věku značně vzrostla, jsme schopni se učit uvědoměle, atd. To všechno znamená, že by měl být proces zvládání cizího jazy- ka značně rychlejší a efektivnějši, než tomu bylo v období od narození do přibližně pěti let věku, kdy jsme dokonale zvládli jazyk mateřský. V praxi se ale setkáváme s opačnými výsledky: dokonalého bilingvismu dosáhne člověk v dospělém věku poměrně zřídkakdy. Na jedné straně je to způsobeno tím, že znalost mateřského jazyka v mnoha ohledech ztěžuje dokonalé zvládnutí jazyka cizího, zejména proto, že jazyky jsou vždy po všech stánkách odlišné a mluvčí má tendenci zavádět prvky mateřského jazyka do každého nového jazyka, který se snaží zvládnout. To se týká výslovnosti hlásek, intonace a prízvuku, významu slov a slovních spojeni, gramatických kategorií, výstavby věty a slovosledu atd., zkrátka řečeno všech jazykových rovin bez výjimky. Hlavni překážka při zvládáni cizího jazyka je ale dána tím, že nám zpravidla chybí nutnost dorozumívat se jím výhradně a soustavně v každodenním běžném životě, tak jak jsme tomu byli vystaveni při zvládání jazyka mateřského. Talent má sice při zvládání jazyků, stejně jako při jakékoli jiné činnosti, určitý význam, ale často se přeceňuje. Mateřský jazyk zvládne každý člověk bez výjimky a totéž se týká i dalších jazyků. Za (lingvisticky) příznivých podmínek, kdy je člověk v cizím prostředí odkázán pouze na komunikaci v cizim jazyce a vynaloží i trochu úsilí, je celý proces rozhodně kratší, než bylo zvládání materského jazyka v útlém věku; v příznivém případě je to otázka několika měsíců. To všechno se týká i případného zvládnutí třetího a dalších jazyků. Dokonce platí pravidlo, že Čím více jazyků člověk zná, tím lépe a rychleji se učí dalším. Psycholingvistika studuje rozdíly mezi zvládáním mateřského a cizích jazyků a snaží se najít efektivní metody, jak takové procesy urychlit a usnadnit. 6.23 Teorie reCovf. činnosti Na přelomu 60. a 70. let došlo v souvislosti s tzv. „pragmatickým obratem" ke značným změnám v obsahu a v metodách lingvistického výzkumu (blíže viz 6.31). Lingvisté, kteří se do té doby zabývali téměř výhradně zkoumáním systematických prvků jazyka (iangue), začali se stále více zaměřovat na spontánní mluvené výpovědi {parole) a snažili se podat komplexní popis toho, co všechno se děje u mluvčího při formulování výpovědi, připadne u posluchače při její percepci a analýze. Úvod do studia jazyka 6.23 TroBiE ftr.covĚ činnosti Vzniklo tak v několika zemích několik obdobných teorií (např. ve Velké Británii Searlova „teorie řečových aktů" - speech acts theory - a v Sovětském svazu Jeoría rečevoj dějatěFnosti), jejichž obsah zde stručně zrekapitulujeme. Řečová činnost, stejně jako každá jiná lidská činnost, vzniká tehdy, když je nějak motivována (v tomto připadě potřebou něco sdělit, přikázat apod.). Skládá se z jednotlivých řečových aktů, tj. procesů, z nichž každý plní dílčí komunikační cíl a skládá se z několika dílčích operací. znalostí o světě vůbec a o daném tématu zvláště, korigování podobných odhadů na základě nových nepředvídatelných informací obsažených ve výpovědi, atd.). Psycholingvistiku tedy v tomto případě zajímá, co se děje v mozku mluvčího při procesu vytváření výpovědi a v mozku posluchače při procesu její percepce, analýzy či dekódováni. Z tohoto stručného a neúplného popisu snad vyplývá, v čem se teorie řečové činnosti liší od tradičních lingvistických metod a teorií. Snaží se totiž popsat komplexní proces vytváření výpovědi jako posloupnost celé řady operaci, jejichž konečným výsledkem je konkrétní výpověď přirozeného jazyka. Znamená to, že ji zajímá řečový akt jako proces, zatímco lingvistika se tradičně zajímala spíše o jazyk, který je výsledkem takového procesu. 6.3 Pragmalingvistika a paralingvistika 6.31 Pragmalingvistika Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo v lingvistice k tzv. pragmatickému obratu. Mnozi lingvisté začali poukazovat na to, že dosavadní teorie jazyka nebere v úvahu celou řadu jevů, které sice nejsou součástí vlastního systému jazyka, ale přesto hrají při dorozumívání významnou úlohu. Tyto do značné míry mimojazykové jevy byly označeny jako pragmatické faktory řečové činnosti a jejich stručný přehled uvádíme na obr. 79. Podobně jako ostatní pomezní discipliny, má také pragmalingvistika celou řadu styčných bodů s dalšími disciplinami. Úzce souvisí např. s psycho-lingvistikou, teorií řečové činnosti, ale i se sociolingvistikou, jak o tom svědčí celá řada pragmatických faktorů uvedených v tabulce na obr. 79. Pragmalingvistika má zásluhu na tom, že si lingvisté uvědomili, jak důležitou úlohu mají v procesu dorozumívání takové jevy, které do nedávna stály zcela mimo jejich pozornost. Na druhé straně je sotva možné vydávat takové jevy za jedinou náplň lingvistiky, jak se s tím někdy u zastánců tohoto směru setkáváme. Zkoumáni jazykového systému bude nepochybně i nadále právem tvořit její hlavní náplň. 1. Vnitřní formování řečového záměru: mluvci před zahájením hovoru voli cíl řečového aktu. 2. Vnitřní programováni řečového aktu: předběžný výběr přibližného uspořádání budoucí výpovědi. 3. Tektoeramatkká složka: volba hloubkové struktury věty, tj. jednotlivých významů. 4. Fenoeramatická složka: volba povrchové struktury věty, tj. lineami uspořádání jednotek budoucí výpovědi. 5. Kontrolní složka: slouží k ověření správného uspořádáni jednotek a odpovídajících stylistických prostředků. Obr. 78: Přípravná fáze řečové činnosti Ještě před zahájením mluvené výpovědi probíhá přípravná fáze (viz obr. 78). Skládá se z několika složek a je zakončena složkou kontrolní, během které se zjišťuje, zda vybrané jednotky významu a jejich uspořádání odpovídá řečovému záměru mluvčího. Pokud ne, celá přípravná fáze se opakuje od začátku. V případě, že je výsledek kontrolní složky kladný, přistoupí mluvčí k slovnímu formulování výpovědi (tzv. verbalizaci), neboli k vlastnímu řečovému aktu, který se rovněž skládá z celé řady dílčích operaci. Během nich je třeba formulovat postupně jednotlivá slova, upravovat a řadit je v souladu s gramatikou daného jazyka, dát jim zvukouvou podobu atd. Během tohoto řečového aktu se u mluvčího uplatňuje zpětná vazba, tj. průběžná kontrola už vyslovené části výpovědi a v případě potřeby její oprava nebo doplněni. Konečným cilem všech těchto dílčích operací je splnění komunikačního záměru. Také u posluchače se percepce slyšeného textu skládá z celé řady dílčích operací (postupná analýza jednotlivých prvků, odhadování další části výpovědi v souladu s pravděpodobnosti výskytu jednotlivých složek, a na základě 6.32 Paralingvistika V souvislosti s pragmatickým obratem (viz 6.31) se zformovala také paralingvistika. Studuje takové jevy, které nemají s jazykovým systémem nic společného, ale přesto komunikační proces doprovázejí a Často jej doplňují, usnadňují nebo i korigují. Úvod do studia jazyka 6.32 Paralinmistika 1. Místo, čas a situace, ve které se výpověď realizuje Obsah i forma výpovědi je značně ovlivněna tím, zda probíhá napr. ráno v kuchyni, dopoledne ve škole, v poledne v jídelně, odpoledne na hřišti, večer v restauraci nebo na schůzce, v neděli na rodinném výletě apod. 2. Předcházející kontext Pokud rozhovor tematicky navazuje na dřívější podobné rozhovory, má značně odlišný průběh než dialog na nové téma. 3. Komunikační záměr mluvčího a jeho strategie Mluvčí zpravidla voli obsahové i formální jazykové prostředky v souladu se svým komunikačním záměrem (sděleni, otázka, příkaz, pochvala, vyhrůžka apod.). Jeho strategie závisí na jeho znalostech posluchače, na povaze obou účastníků, atd. 4. Posluchačovy znalosti mluvčího a tématu Komunikační akt je závislý i na tom, do jaké míry se účastnici znají, jak dalece je posluchač seznámen s tématem rozhovoru, jaký je jeho soubor znalostí o svítě, atd. 5. Sociální podmínky a vztahy účastníků Značnou úlohu hraji i vztahy rovnoprávnosti nebo podřízenosti účastníků. Pokud spolu hovoří např. otec a syn, učitel a žák, ředitel a zaměstnanec, jejich výpovědi se zpravidla liší co do obsahu i formy. 6. Počet účastníků Na charakter výpovědi má vliv i to, zda spolu komunikují dva blízcí lidé, skupinka spolužáků nebo kolegů, účastnici veřejné schůze nebo vědecké konference, případně zda se značná část národa připravuje vyslechnout zprávu o výsledcích voleb. Zvláštní případ je „vnitřní řeč", tj. samomluva či intrapersonálni komunikace, při které se „mluvčí" obejde bez posluchačů. 7. Vzdálenost mezi účastníky Výpověď se po všech stránkách značně liší i v závislosti na tom, zda mezi ústy mluvčího a uchem posluchače je vzdálenost např. pěti metrů, pěti decimetrů nebo pěti centimetrů. Mezi příslušníky různých společenství jsou ale rozdílné představy o přiměřené vzdálenosti při běžném rozhovoru; jihoameričan se proto při rozhovoru se severoameričanem často snaží zkrátit vzdálenost, dotknout se ho, poklepat ho po zádech apod., ten ale couvá, zabarikáduje se za stolem, bojí se, že bude poprskán. 8. Způsob komunikace Rozdíly jsou i mezi zprávami podávanými ústně, dopisem, telefonicky, rozhlasem nebo prostřednictvím faxu Či internetu. Obr. 79: Pragmatické faktory ovlivňující řečovou činnost Mezi paralingvistické prostředky patří zejména mimika a gesta. Výraz tváře, zvláště pohyby rtů a očí, patří k mimickým prostředkům, které v menší nebo větší míře doprovázeji každou řečovou činnost, stejně jako gestikulace, při které se nejvíce uplatňuji pohyby rukou a paži. V krajním případě je mimika a gestikulace schopna do jisté míry řečovou činnost i nahradit. Tak např. když se dvě blízké osoby louči na letišti a skleněná přepážka, hluk a jiné okolnosti zcela vylučuji dorozumění pomoci jazyka, jsou zpravidla schopny si potřebné informace sdělit právě pomocí gest a mimiky. Tyto prostředky jsou také schopny modifikovat nebo dokkonce zcela změnit význam sděleni, např. když někoho pochválíme (lip jsi to už nemohl udělat) a kroutíme přitom nesouhlasně hlavou nebo obracíme oči v sloup. Paralingvistické prostředky jsou často typické pro určité jazykové a etnické společenství (např. časté ůklony Japonců, mimořádně vyvinutá gestikulace Italů), a v některých případech mohou mít u různých společenství zcela protichůdný smysl (např. pohyby hlavy na znamení souhlasu a nesouhlasu). Za paralingvistické prostředky se považují také veškeré individuální jazykové vlastnosti a návyky, jako je odstín a výška hlasu apod., protože jde vesměs o doprovodné jevy, které nemají žádnou souvislost se systémem jazyka, a tedy ani žádný vliv na obsah sdělení. Z těchto poznámek vyplývá, že paralingvistika zkoumá celou řadu jevů, které zajímají také psycholingvistiku, teorii řečové činnosti, pragmalingvisti-ku i sociolingvistiku, a že se tedy jedná o další disciplínu s výrazně interdisciplinárním charakterem. 6.4 Textová lingvistika 6.41 Tkxt jako základní jazyková jednotka V moderní lingvistice je možné pozorovat, že se zájem lingvistů postupně přesunoval od hlásek (19. století) přes fonémy a morfémy (1. polovina 20. století) k větám (období po 2. světové válce). Za základní jednotky jazyka tedy byly považovány stále větši celky. V 70. letech došlo v tomto duchu k další změně, když celá řada lingvistů vystoupila s tvrzením, že ani to nestačí a že za základní jednotku jazyka je třeba považovat text. Na podporu tohoto závěru se uváděly takové argumenty, o nichž jsme se krátce zmínili už v oddíle 3.22, že totiž valná většina jsou věty samy o sobě málo srozumitelné nebo zcela nesrozumitelné, pokud nevezmeme v úvahu Úvod do studia jazyka kontext, tj. především věty předcházející, nebo také situační kontext, tj. pragmatické faktory (viz 6.31), nejčastěji ovšem oboji. Zpočátku byly na text aplikovány pouze poznatky a teorie známé z větné syntaxe. Četní kritikové proto právem poukazovali na to, že „nová" disciplína, tzv. textová lingvistika, nepřináší vcelku nic nového. Během několika let byly ale definovány takové nové pojmy a terminy, které svědčí o tom, že je existence této discipliny oprávněná. 6.42 Spojitost textu a deiktické prostředky Všechny nové pojmy a termíny, které v rámci textové lingvistiky vznikly, mají podpořit tezi o určité organizaci či struktuře textu, jinými slovy o vzájemné spojitosti, tj. formální i obsahové závislosti jeho jednotlivých částí. Text může přitom být různě rozsáhlý, jak to vyplyne z těchto několika příkladů textů: krátký telegram, dopis příteli, modlitba, pohádka na dobrou noc, vlastni životopis, spontánní rozhovor, maturitní zkouška, přednáška, instrukce o zapojení, používání a údržbě televizoru, novinový článek, školní učebnice, román. Texty mohou být tedy různě dlouhé, počínaje jedinou větou a konče rozsáhlým románem. Každý z nich (např. dopis nebo román) může mít rovněž různý rozsah. Textovou lingvistiku ale zajímá především fakt, že se výstavba všech textů řídí určitými zákonitostmi, z nichž si zde uvedeme alespoň dvě. 1. Na začátku příslušného textu i na jeho konci se objevuje pouze určitý typ vět, např. v pohádce: Byl jednou jeden král..., a zazvonil zvonec a pohádky je konec, v modlitbě: Otče náš, ... Amen; v životopise: Narodil jsem se .... kde pracuji dodnes; ve spontánním rozhovoru: Ahoj, tebe jsem už dlouho neviděl, jak se máš? tak jo, už musím jít, tak se měj hezky a pozdravuj doma, a stav se někdy, atd. 2. Obsah značného množství vět daného textu pochopíme pouze v souvislosti s jinými větami; pokud jsou vytrženy z kontextu, pak poskytují omezenou nebo vůbec žádnou informaci; to všechno svědčí o tzv. spojitosti textu. Tak např. věty ale on nedbal jeho rady a ohlédl se (pohádka), tam jsem také absolvoval střední školu (životopis), já být na jeho místě, tak jsem to udělal stejně (spontánni rozhovor) apod. jsou bez kontextu nesrozumitelné, protože obsahují řadu deiktických prvků (on, jeho, tam, jeho, to, udělal), které odkazují na osoby, místa a činnosti popsané v předcházejících větách. 6.42 Spojitost skxuj a ni ikiické prostředky 1. Makrostraktura Van Dijk, jeden ze zakladatelů textové lingvistiky, zavedl tento termín, který slouží k popisu hloubkové struktury textu, tj. jeho obsahové stránky. 2. Koheze Týká se spojitosti či návazností sémantických prvků textu, tedy jeho obsahové souvislosti. 3. Koherence Týká se spojitosti či návaznosti formálních prvků textu a její dílčí složky jsou např. konektivita (propojování vět spojkami), rekurence (opakováni stejných výrazů) a parafráze (střídavé užíváni synonym, tj. významově stejných ale formálně odlišných slov. 4. Anafora V textové lingvistice se tento termín používá k označováni deiktických prvků (ten, on, tam, to, který, když apod.), které odkazuji k osobám, místům a jevům obsaženým v kontextu. 5. Textový vzorec Termín vytvořený podle vzoru „větný vzorec"; ten slouží v syntaxi k formálnímu popisu větné struktury (nejčastěji pomocí symbolů). „Textový vzorec" nebo také „textem" či „superstruktura" je obdobný abstraktní popis charakterizující urči tý typ textu (např. dopis). Všechny tři termíny jsou si blízké a vztahují se k systému jayzka (langue) a nikoli k řeči (parole). 6. Témata Globální obsahy textů, označované také jako sémantické makrostruktury. Obdoba Van Dijkových makrostruktur. Obr. 80: Základní pojmy a termíny textové lingvistiky Na obr. 80 uvádíme několik základních terminů textové lingvistiky a jejich stručnou charakteristiku. Z těchto termínů je patrné, že se textová lingvistika zasloužila o rozšíření našich znalosti o jazyce, zvláště pokud jde o spojitost textů a využíváni deiktických prostředků, tedy vesměs takových jevů, které překračují oblast větné syntaxe. Úvod do studia jazyka 6.51 YWO.I A OBSAH M-UIťOUNfíMMiHY 6.5 Neurolingvistika 6.51 Vývoj a obsah nkurolingvistiky Neurolingvistika je pomezní disciplína, která zkoumá především poruchy řeči způsobené poškozením mozku. Pěstují ji téměř výhradně jen neurologové a blízko k ni mají také logopedové a psychiatři, zatímco účast lingvistů je zanedbatelná. Většina poznatků důležitých pro neurolingvistiku byla získána při operacích mozku. Už v roce 1861 Pierre Paul Broca popsal případ pacienta, který měl poškozený čelní lalok levé mozkové hemisféry a trpěl vážnou poruchou mluvené řeči. Dalši operace později potvrdily tuto i některé další souvislosti a začalo se mluvit o Brocově a Wemickově centru řečové činnosti, a obecně 0 tom, že v mozku jsou přesně vymezená místa, tzv. centra, která řídi odpovídající řečové i dalši lidské aktivity. Potvrdilo se také, že řečová centra jsou většinou umístěna v levé mozkové hemisfére (výjimku tvoři někteří leváci). V současné době se tento model přesně lokalizovaných center poněkud upravil v tom smyslu, že při poškození takových míst je možné, že regulaci příslušné činnosti převezme jiná část mozku. Šance na takové převzetí je tím větší, čím je pacient mladší. V poslední době existuje už několik metod zkoumání zdravého mozku, 1 když se dodnes většina poznatků získává při operacích mozku, který je nějak postižen, ať už zraněním, onemocněním nebo vývojovou vadou. Hlavním cílem neurolingvistiky je také dodnes odstraňovat nebo alespoň minimalizovat následky takových postižení a umožnit pacientům, aby se jejich řečová činnost pokud možno v co nejvyšši míře obnovila. 6.52 Afázie Řečová činnost je velmi složitý proces, který klade značné nároky na smyslové orgány, centrální nervovou soustavu a tzv. mluvidla, vyžaduje dokonalou nervosvalovou koordinaci, značnou dávku celé řady prvků inteligence, jako je schopnost analýzy a syntézy, rozhodování, atd. Je proto dost pochopitelné, že se poměrně často setkáváme s poruchami řeči. Mezi nejzávažnější poruchy patři afázie, tj. vady způsobené poškozením centrálního nervového systému. Dělí se na senzorické, totální a motorické, a to podle toho, která část je poškozena (vstupní, centrální nebo výstupní). Tak např. poraněním Brocova centra vzniká motorická afázie: pacient nor- málně čte, píše, rozumí mluvené řeči, myslí a ví přesně, co chce říci, ale není schopen to srozumitelně formulovat. Celá řada dalších poruch řeči může být způsobena také poškozením sluchu nebo mluvidel. Nedostatečný vývoj sluchového analyzátoru má za následek nedoslýchavost nebo hluchotu; u děti to zpomaluje rozvoj myšlení a řeči. Existuje i psychická hluchota, tj. ochranný útlum způsobený např. zvukovým úrazem u vojáků; u malých děti může být způsoben i traumatizujícími zvukovými podněty a má obdobné následky jako hluchota. Pokud jde o zvukovou stránku jazyka, patři mezi nejčastější vady výslovnosti dyslálie (patlavost, nesprávná výslovnost hlásek, v češtině zvláště chybná výslovnost hlásky „ř"). Častá je také rinolálie (huhňavost, nosová výslovnost), disfemia praeceps (breptavost, způsobená nesouladem mezi myšlením a artikulaci) a koktavost (může mít různé příčiny, jako trauma, infekční nemoc apod.). Celá řada vad je způsobena také přepmámim hlasu (dětská chrap-tivost nebo áysfonie, tzv. sípáni), pocity únavy až vyčerpám, např. u učitelů (fonastenie), neschopnost mluvit nahlas (afonie, šeptání), atd. Mezi další vývojové poruchy patří např. dyslexie (neschopnost naučit se čist), dysgrafie (potíže s psaním) a dysortografie (neschopnost psát gramaticky správně). Jiné poruchy řeči mají původ v nervových onemocněních. Tak např. dětská mozková obma, která se dnes už prakticky nevyskytuje, mívala důsledky v oblasti pohybové, rozumové, citové i pokud jde o řečovou činnost. Tam se projevovala např. nadměrně silným hlasem (makrofonie), poruchami artiku-lace hlásek (dysartrie), opakováním slabik a změnami tempa řeči (dysprozo-die) apod. Také duševní nemoci, jako je slabomyslnost (oligofrenie), infantilní de-mence, schizofrenie nebo epilepsie, mají v různé míře negativní vliv na řečové schopnosti postižených. Bývají provázeny takovými poruchami, jako je např. echolálie (ozvěnovité opakování), perseverace (tvrdošíjné opakování po sobě samém), verbigerace (vkládání slov nebo celých frází bez ohledu na jejich smysl), přechodná koktavost nebo trvalé vady artikulace, modulace, tempa, melodie řeči, větné skladby, u schizofrénie někdy i vytváření bizarních neologismů. Patologie řeči se projevuje také při nedostatečném zařazení do společnosti a při nedořešených konfliktech. Ty mívají za následek neurózy a mohou být provázeny poruchami řeči. Tak např. mutismusje přechodná ztráta řeči na neurotickém podkladě, elektivni mutismus je útlum mluveni vzhledem kurčitým osobám a surdomutismus je ztráta řeči doprovázená útlumem 215 UvoD do studia jazyka 6.61 Vývoj a obsah socioungvistikv slyšení. Naproti tomu dětský autismus, tj. neschopnost vytvářet kontakty a následkem toho život v extrémní osamělosti, je patrně vrozený. V terminologii, která není dosud zcela ustálená, se někdy rozlišují vady vrozené a získané pomocí předpon dys- nebo a- (např. dysgramatismus je nedokonale vyvinutá schopnost užívat správné gramatické tvary, agramatis-mus je obdobná vada získaná např. v důsledku zraném). Existuje značné množství nejrůznějších poruch řeči, z nichž jsme zde uvedli pouze několik. Je ale třeba si uvědomit, že se poruchy řeči poměrně málokdy vyskytují samostatně. Běžné je spiše to, že se u postiženého člověka na sebe postupně navrství několik takových poruch a že se často kombinují i s dalšími vadami, zejména pohybovými. Pro postiženého mají poruchy řeči různé následky, počínaje lehkými vadami výslovnosti, které jsou v praktickém životě téměř nepostřehnutelné, až po totální afázii, tj. úplnou ztrátu řečových funkci, doprovázenou někdy i ochrnutím poloviny těla nebo dokonce úplnou nehybností; taková naštěstí dost výjimečná kombinace zpravidla končí rozpadem osobnosti a smrti. 6.6 SOCIOLINGVISTIRA 6.61 Vývoj a obsah sociolingvistiky Možnost využít sociologické metody výzkumu v lingvistice je dána tím, že celá řada lingvistických otázek je úzce spojena s vývojem, složením a organizací lidské společností. Této závislosti si povšimli někteří lingvisté už v dřívějších obdobich a dnešní sociolingvistíka je považuje za své předchůdce. Na začátku 19. století se Wilhelm von Humboldt zabýval vztahy mezi jazykem, národem a kulturou ve své psychologii národů (Völkerpsychologie), od konce 19. století dialektologové zkoumají geografické rozvrstvení jazyků a na přelomu 19. a 20. století se zformovala francouzská psychologická a sociologická škola, jejíž představitelé v čele s A. Meilletem studovali vliv sociologických faktorů na utváření jazyka, na jeho stylistické rozvrstvení a zejména na jeho členění do sociolektů, tj. variant členěných podle společenských skupin, vrstev a tříd. Moderní sociolingvistíka se zformovala v 50. a 60. letech a mezi její významné představitele patři zejména Joshua A Fishman a William Labov. První z nich propracoval lingvistické otázky jazykové politiky a mnohonárodnostních států (bilingvismus, diglosie, multilingvismus, viz obr. 81), druhý se proslavil zvláště zavedením pozoruhodných metod výzkumu (viz 6.62). 1, Bilingvismus Na rozdíl od psycholingvistiky zajímá sociolingvistiku pouze taková situace, kdy se dva jazyky soustavně používají v rámci většího společenství, nejčastěji v rámci státu, bez ohledu na to, kolik obyvatel skutečně oba jazyky ovládá. Příklady bilinevnich států: Kanada (angličtina + francouzština), Paraguay (španělština + guarani). Lotyšsko (lotyština + ruština). Typicky buingvním státem bylo až do rozpadu také Československo, 2, Diglosie Tímto termínem se označuje situace, kdy je část obyvatelstva (někdy dokonce všichni) nucena používat ve škole a při úředním styku jinou variantu jazyka, někdy také jtny jazyk než mateřský; v tom případě se ale jedná o kombinaci diglosie a bilingvismu. Příklady ditímie-. V České republice používají obyvatelé doma a v neformálním styku obecnou češtinu nebo dialekt, ve škole a v úředním styku spisovný jazyk, tj. vysoce kodifikovaný útvar opírající se o starší podobu středočeského dialektu. V německé části Švýcarska se hovoři švýcarskou němčinou (Schwyizerdůtsch), ale k písemnému styku slouží značně odlišná spisovná němčina. V různé míře existuje taková situace i v jiných společenstvích. Dielosie kombinovaná a bilinevlsmeni: Vyskytuje se zejména u národnostních menšin. V České republice je napr. materským jazykem rómských děti romština, ale ve škole a později v zaměstnáni jsou nuceny používat češtinu. V podobné situaci byli napr. Katalánci v době Frankova režimu, kdy byla povolena jako úřední jazyk pouze španělština. Do jisté míry se to týká také Maďarů na Slovensku. 3, Multilingvismus Zvláště komplikovaná a z hlediska sociolingvistiky zajímavá je situace y mm> honárodnostních státech, jejichž obyvatelstvo mluví několika nebo mnoha různými jazyky. Nepřátelské vztahy mezi jednotlivými národnostmi často komplikují řešeni lingvistických (a ovšem i jiných) otázek. Příklady multtllnpvnich států: Švýcarsko je vzácný příklad harmonického soužití několika národů a národností. Úředními jazyky jsou němčina, francouzština, italština a rétorománské dialekty. Každý obyvatel má právo získat vzdělání a stýkat se s úřady ve svém mateřském jazyce, přestože němčina jc mateřským jazykem více než 73 % Švýcarů a rétoromán-ština nedosahuje ani 1 % (podle nedávného průzkumu je s 39 000 mluvčími dokonce až na 9. místě za jazyky přistěhovalců a její podíl se stále zmenšuje. V bývalém Sovětském svazu bylo v době bolševické revoluce více než J 20 národů a jazyků, z nich jenom asi dvacet znalo písmo. Ruština sehrála úlohu dorozumívacího jazyka, ale ostatní jazyky se nadále používaly jako mateřské. Obyvatelstvo Spojených států tvoří vesměs přistěhovalci z různých zemí a jejich potomci. V druhé nebo další generaci se většinou „poameričti" a jejich mateřským jazykem je pak angličtina. Do té doby jde o diglosii kombinovanou s bilingvismem. Bývalé kolonie po získáni nezávislosti většinou hledaly „celonárodní" jazyk ve své zemi, ale často se musely nakonec spokojit s jazykem bývalých kolonizátorů. To je případ řady afrických zemi, ale také např, Indie, kde se dodnes hovoří několika stovkami jazyků a dialektů, zatímco úlohu „celonárodního" jazyka plni angličtina. Obr. 81: Bilingvismus, diglosie a multilingvismus 218 Úvod do studia jazyka Na rozdíl např. od neurolingvistiky. kterou pěstují téměř výhradně neurologové, zabývají se socioUngvistikou prakticky jen lingvisté, kteří buď přejímají některé metody ze sociologie přímo, nebo si je upravují, pozměňují či doplňují tak, aby co nejlépe vyhovovaly jejich potřebám. Mezi otázky zajímající sociolingvistiku patři také např. zkoumání sociálních a biologicko-sociálnich faktorů, které maji vliv na jazyk jednotlivce; jsou to především věk, pohlaví, etnická příslušnost, sociálně ekonomické postavení a vzdělání. Zkoumá také sociální varianty jazyka (tzv. sociolekty, jako je např. slang), jeho varianty etnické (např. Nonstandard Negro English, angličtina severoamerických černochů) a funkčně kontextové (např. sportovní hantýrka). Zajímá se také o tzv. „smíšené jazyky", které spojují prvky dvou nebo několika různých jazyků. Je to např. středozemní sabir (vznikl v obdobi křižáckých výprav v oblasti Blízkého východu a později se jím dlouho domlouvali námořníci ve velkých přístavech Středozemního moře), dálepidiin (vzniká smíšením koloniálního jazyka s jazykem domorodým, např. Pidgin English na Nové Guineji, v Austrálii, v Koreji atd.) a kreolština (původně pidžin. který už ale slouží jako celonárodní jazyk, např. kreolská francouzština na Malých Antilách). Podrobnější informace o osmdesáti „smíšených jazycích" uvádí slovenská příručka Jazyky sveta (Křupa - Genzor - Drozdík, Bratislava 1983). Okrajově se sociolingvistika zabývá i takovými jevy, jako je používání tajných kódů v malých sociálních skupinách. Mezi ně patří např. tajné dětské kódy vzniklé dodáním dohodnutých slabik k slabikám běžného jazyka (např.: Žepe typy měpe neperopozupumipiš, vipiď? nebo Dovroufavrám, ževre měvre nevreprovrozravradivriš!). Sociolingvistika má velmi blízko k etnolingvistice a také k lingvistické antropologii. Všechny tyto tři disciplíny se v některých otázkách překrývají, ale liši se důrazem na některá odlišná témata a úhlem pohledu na témata společného zájmu. Rozdíl mezi nimi se dá stručně formulovat asi takto. Sociolingvistika se zajímá o všechny otázky, ve kterých se jedná o závislost jazykových jevů na sociologicky relevantních jevech, jako je zejména členění společnosti do skupin a tříd. Etnolingvistíka se zabývá jazykem přírodních národů v úzké souvislosti s jejich kulturou a životními podmínkami (viz 6,71). 6.6 í Vv\OJ ,\ OBSAH SOClOUNGVISTIkY Lingvistická antropologie, pěstovaná zvláště ve Spojených státech, se zabývá studiem jazyka v rámci antropologie, tj. vztahy mezi jazykem, kulturou a společenskými strukturami (viz 6.72). 6.62 Sociolingvistické metody Při sociolingvistických výzkumech se uplatňují některé metody známé už z dialektologie. Tak např. k shromažďování materiálu se často používají dotazníky zavedené při sestavování lingvistických atlasů. Je samozřejmé, že konkrétní otázky se mohou lišit v závislosti na tom, zda jde o výzkum dialektologický nebo sociohngvistický, metodika je ale stejná, včetně všech obtíži při přípravě a zpracování dotazníků, a popsali jsme ji v oddíle 5.33. Tam je také zmínka o úpravě dotazníků z hlediska sociolingvistického a o tom, že se v posledních desetiletích uplatňuji při výzkumu zpravidla obě hlediska, dialektologické i sociolingvistické. Proto zde tyto otázky ponecháváme stranou. 1. Martha's Vineyard Na stejnojmenném ostrově ve státě Massachusetts byl prováděn v 30. letech dialektologický průzkum. V 60. letech porovnal Labov jeho výsledky s novou situací, tentokrát z hlediska sraiolingvistíckého. Zjistil např. změny ve výslovnosti dif-tongů /ai/ a /au/ ve slovech jakojire a out, vysvětlil je jako snahu místních obyvatel, chudých rybářů, dát najevo svou místní příslušnost a odlišit se tak od výletníků, jejichž počet byl v sezóně mnoho nnásobnč vyšši než počet místních obyvatel (blíže viz Salzmann, 1997). Jde tedy o změnu postupující v společenské hierarchii zdola, na rozdíl od změny následující. 2. New York Před zahájením výzkumu angličtiny u obyvatel New Yorku provedl Labov předběžný výzkum, který měl ověřit, zdaje u nich výslovnost „r" na konci slova sociolin-gvisticky relevantní, jak předpokládal. Během jednoho odpoledne navštívil tři obchodní domy určené různě sociálně diferencovaným klientům a zeptal se 264 prodavačů, kde se prodává určité zboží (předem si zjistil, že ve čtvrtém). Po odpovědi in the fourth Jloor předstíral, že nerozumí, aby dostal ještě pečlivě artikulovanou odpověď. Získal tak během odpoledne více než tisíc výskytů „r" na konci slova a předběžný výzkum ukázal, že jde o jev sociologicky relevantní. 3. Harlem Při výzkumu černošské angličtiny (Nonstandard Negro English) ve čtvrti Harlem použil Labov skrytou kameru a skrytý mikrofon; jeho asistent, který materiál shromažďoval, byl příslušník téže etnické skupiny jako dotazovaní informátoři. 219 Obr. 82: Metody Williama Labova Úvod do studia jazyka 6.71 Vývoj ,y »bs,\>i ľt.vqlingvistiky V socioUngvistice byla ale také vypracována řada metod zcela nových. Vtomto ohledu se proslavil zejména William Labov, o jehož některých metodách stručně informujeme na obr. 82. Představitelům sociolingvistiky, zvláště W. Labovovi, se podařilo díky promyšleným metodám něco, co žádná jiná disciplína dosud nedokázala, totiž popsat velmi detailně průběh některých jazykových změn, zvláště to, které sociální skupiny jsou jejich nositeli, ve kterých věkových skupinách se takové změny projevuji nejdříve apod. Na tom nic nemění ani fakt, že např. srovnávací a historická gramatika, která zkoumala jazykové změny víc než kterýkoli jiný směr, takovou možnost neměla, protože svůj výzkum založila na porovnávání starých psaných textů. 6.7 Etno lingvistika a ungvistická antropologie 6.71 Vývoj a obsah etnoijngvistiky Etnolingvistika studuje jazyk a kulturu přírodních národů; má proto celou řadu společných zájmů s dalšími disciplínami, jako jsou etnografie, lin-220 gvistická antropologie, sc*iolingvistika, filozofie jazyka, sémantika a sémio-logie, apod. Dokonce se dá říci, že kterékoli z jejích témat zajímá také některou jinou disciplínu, což na jedné straně svědčí o jejím mimořádně interdisciplinárním charakteru, ale na druhé straně to poněkud zpochybňuje její samostatnou existenci. Základy etnografie a lingvistické antropologie položil už na začátku 20. století Franz Boas ve své „Příručce indiánských jazyků" (Handbook of American Indián Languages, 1911). Důrazem na antropologii ostatně značně ovlivnil celou americkou lingvistiku. Jedním z jejích charakteristických rysů bylo vždy studium indiánských jazyků v souvislosti s široce pojímanou kulturou příslušných jazykových společenství. Kulturou se zde vždy rozumě- Ily veškeré výtvory člověka v protikladu k výtvorům přírody, tedy nejen např. mytologie, šperky nebo jiná výtvarná díla, ale také organizace lidské společnosti, hierarchie příbuzenských a kmenových vztahů, iniciační obřady dospívající mládeže, způsoby obstarávání potravy a jejího zpracování, léčení nemocných, pohřbívání a uctívání mrtvých, atd. Při současném zkoumání jazyků a takto pojaté kultury došli představitelé etnolingvistiky k závěrům interpretujícím jazyk jako mimořádně efektivní dorozumívací prostředek, který umožnil člověku odlišit se od ostatní přírody a který má zároveň značný vliv na chápáni okolního světa a klasifikaci jeho jednotlivých jevů. Nejvýznamnější teorie, která v této souvislosti vznikla a považuje se za hlavni přínos etnohngvistiky, je tzv. hypotéza Sapira a Whor-fa (viz 6.73). 6.72 Lingvistická antropologie Český čtenář má k dispozici novou příručku, která přehledně a zajímavě popisuje tuto disciplinu (Zdeněk Salzmann: Jazyk, kultura a společnost. Úvod do lingvistické antropologie. Praha 1997). Proto se zde o ni zmíníme jen velmi stručně. Antropologie je věda o člověku a lingvistická antropologie je ta její část, která zkoumá jazyk a využívá už existujících lingvistických teorií k osvětlení podstaty člověka, jeho vývoje a jeho místa na světě. Studium jazyka není tedy v tomto případě cílem, ale jedním z dílčích prostředků zaměřených na komplexní popis člověka (tj. popis jeho stránky biologické, psychologické, historické atd., a také lingvistické, už proto, že právě jazyk je jedním z nejcharak-terističtějších příznaků, kterými se člověk odlišil od ostatní přírody). Pokud jde o metodologii, využívá Ungvistická antropologie všech dostupných metod, které byly v příslušných disciplínách vypracovány a mohou nějak přispět k dosažení jejího cíle. S úspěchem např. používá metodu výzkumu v terénu pomocí dotazníků, tak jak byla vypracována v dialektologu a jak je používána i v rámci sociolingvistiky. Vedle jazyků a kultury přírodních národů, kterými se zabývá etnohngvis-tika, zajimá lingvistickou antropologii i celá řada dalších otázek. Uvedeme zde alespoň dva příklady. Příklad 1: Při pokusech o rekonstrukci prajazyku v rámci srovnávací a historické gramatiky 19. století pokoušeli se Ungvisté určit někdy také pravlast příslušného společenství. Vzhledem ke kočovnému způsobu života našich předků a pozdějšímu „stěhování národů", během kterého se kmeny přemisťovaly postupně o tisíce kilometrů, to nebyl úkol snadný. Využívaly se přitom údaje ze základního slovního fondu a zjišťovalo se např., které názvy stromů (dub, bříza, apod.), zvířat (vlk, medvěd, apod.), případně měsíců (květen, listopad, apod.) byly součástí prajazyka a kterým oblastem takové názvy v souhrnu odpovídají. Za kolébku Slovanů např. považujeme na základě podobných výzkumů stepní oblasti v okolí Dněpru. úvoi) do studia jazyka 6.73 Hvi-oit/u Sai')ha a Wjiobfa Podobnou metodu použil Frank T. Siebert při rekonstrukci pravlasti al-gonkinských Indiánů v Severní Americe. Podrobné ji popisuje Salzmann (1997, s. 65-72). Příklad 2: Z novější doby zajímá antropologii např. rozpad koloniální soustavy a všechny (nejen lingvistické) otázky, které s nim souvisi. Zabývá se např. nejen tím, kolika a kterými jazyky se mluvi v Indii a Pákistánu, ale i tím, proč a jak byla stará britská kolonie v r. 1947 rozdělena do těchto dvou zemí, že vtom hrály důležitou roli otázky kulturní, zvláště náboženské (hinduismus proti muslimské víře), že to znamenalo exodus pro více než patnáct miliónů lidí, tj. svého druhu oboustrannou „etnickou čistku", že jsou vztahy mezi oběma státy krajně nepřátelské, že vydávaji značnou část národního důchodu na zbrojení, jsou členy „atomového klubu" nebo do něho co nejdříve vstoupí, a v souhrnu představují jedno z vážných ohnisek potenciálního velkého konfliktu. 6.73 Hypotéza Sapira a Whorfa Už Franz Boas si při studiu indiánských jazyků povšiml toho, že mezi nimi a jazyky indoevropskými existují značné rozdíly ve vyjadřováni téhož obsahu. Jeho žák Edward Sapir, významný americký antropolog, lingvista, etnológ a kultumi historik, došel později k závěru, že jazyk sice na jedné straně odráží objektivní realitu, avšak na druhé straně značně ovlivňuje naše chápání okolního světa. Lidé podle něho poznávají svět prostřednictvím mateřského jazyka, a protože se jazyky mezi sebou značně liší, je různé také naše vnímání světa; jinými slovy: žijeme v různých světech. Tyto názory pak radikalizoval Benjamin Lee Whorf, když při porovnáni jazyka kmene Hopi s moderními evropskými jazyky zjistil, že interpretace a kategorizace okolního světa je v obou případech značně odlišná. Rozdíly se týkají nejen např. jednotlivých slovních druhů nebo stavby vět, ale i celkového pojetí světa, které je v evropských jazycích budováno na protikladu obsahu a formy a opírá se především o kategorie času a prostoru, kdežto v jazyce Hopi je budováno spíše na protikladu objektivních hmatatelných jevů proti subjektivně vnímaným nehmatatelným faktorům a opírá se o událostní chápání světa. Tyto úvahy tvoří jádro tzv. hypotézy Sapira a Whorfa, která klade důraz na různost světů, ve kterých žijeme v závislosti na svém mateřském jazyku. Patří tak k významným teoriím, které maji obdobu i v Evropě a shrnují se pod společným názvem „teorie jazykového relativismu". Svým obsahem a zaměřením patří spíše do filozofie jazyka, proto se o nich zmíníme v oddíle 6.82. Zájemce o podrobnější informace o hypotéze Sapira a Whorfa odkazujeme na Vrhelovo skriptum Základy etnolingvistíky (1982). 6.8 Filozofie jazyka 6.81 Filozofie a lingvistika Nejstarši dochované úvahy o jazyce pocházejí jednak z Indie, kde ve 4. století př. n. 1. vznikl dokonalý gramatický a fonetický popis sanskrtu, jednak ze starověkého Řecka, kde přibližně ve stejné době šlo spiše o obecnější teorie jazyka formulované v rámci filozofie. Na rozdíl od ostatních pomezních disciplin, které se rozvíjejí především až v druhé polovině 20. století, patří tedy filozofie jazyka k nejstaršim disciplínám. Postavení filozofie jazyka vzhledem k ostatnim lingvistickým oborům je obdobné jako poměr filozofie ke všem ostatním vědám. Filozofie zobecňuje poznatky ostatních věd a nabízí jim celkové pojetí světa a co nejobecnějši teorie a metody. Filozofie jazyka se chová obdobně v rámci lingvistiky. Zajímá se o nejobecnějši otázky týkající se všech jazyků (tzv. jazykové univerzálie), o jejich původ a základní vlastnosti, o vztah mezi jazykem a myšlením, o tvůrčí charakter řečové činnosti člověka, který má k takové činnosti vrozené předpoklady, o obecné vlastnosti jazykového znaku, atd. Mezi její základní témata ale patří také otázka různosti jazyků a zvláště úvahy o tom, do jaké míry jazyk ovlivňuje naše pojetí okolního světa. V tomto smyslu jsou zajímavé především hypotézy a teorie, které se skrývají pod společným názvem jazykový relativismus". 6.82 Teorie jazykového relativismu Patmě prvním zastáncem jazykového relativismu byl Wilhelm von Hum-boldt, významný představitel filozofie jazyka, který už na začátku 19. století formuloval tezi, podle které je v každém jazyce obsažena specifická vize či obraz světa (Welíansichť). Pouze prostřednictvím mateřského jazyka, který Úvod do studia jazyka 224 se liší od ostatních, chápeme okolní svět, jeho objekty, vlastnosti a vztahy mezi nimi. Významná je v tomto ohledu i jeho „psychologie národů (Völkerpsychologie). Také podle Ernsta Cassirera, člena „Vídeňského kruhu", stojí v ohnisku duchovního bytí právě jazyk, s jehož pomocí duch vytváří a konstruuje svět. Jazyk je tedy podle něho určujícím faktorem v procesu poznávání světa. Obdobnou teorii najdeme také u B. Russella, podle kterého je svět složen z „atomických" faktů a jevů vzájemně na sobě nezávislých; jakékoli vztahy mezi nimi jsou pouze výtvorem našeho rozumu, který tyto jevy okolního světa hodnotí a pomoci jazyka do nich vnáší řád. Na tyto myšlenky navázal rakouský filozof a zakladatel neopozitivismu Ludwig Wittgenstein, když došel k závěru, že jazyk je jediným vhodným objektem filozofie; podle něho je úkolem filozofie objasnit smysl jazyka vědy a všechno ostatní jsou pouhé pseudoproblémy, od kterých je třeba filozofii očistit. Také Ferdinand de Saussure zastává podobné stanovisko ve své teorii jazykového znaku (viz 1.64 a zejména 4.22), když přirovnává okolní svět k beztvaré mlhovině, ze které teprve jednotlivé jazykové znaky vyděluji (v každém jazyce jinak) určité její úseky. Mezi teorie jazykového relativismu patři nepochybně také teorie Sapira a Whorfa (viz 6.73) a ve výčtu bychom mohli pokračovat Misto toho se ale raději pokusíme formulovat na závěr několik obecnějších myšlenek. Filozofie jazyka předpokládá dost značnou znalost lingvistiky a zejména filozofie. Teorie jazykového relativismu, jedna z jejích hlavních teorii, neni dosud uzavřena a s konečnou platností je sotva možné ji prokázat nebo vyvrátit Patrně bude i v budoucnu zdrojem vážných debat a polemik. Náš názor na ni je stručně shrnut v komentáři týkajícím se Saussurovy „mlhoviny" (viz 4.22 a také obr. 66 a 68) a nebudemeho zde opakovat. Snad je vhodnější zde zdůraznit, že je to pouze jeden z možných názorů. Celý výklad o jazykovém relativismu, a ostatně i značná část dalších výkladů tohoto „Úvodu do studia jazyka", je určen ne ani tak k „učeni", jako spíše k přemýšlení o jazyce, j evu na jedné straně tak banálním, který ovládají všichni lidé bez výjimky a denně ho používají, a na druhé straně tak složitém a důmyslném dorozumívacím prostředku, který sehrál rozhodující a nezastu-pitenou úlohu v procesu formování lidského společenství i jeho jednotlivých členů. Jmenný rejstřík Adam z Veleslavína, D. 4.16 Hrabal, B. 5,41 Aristoteles 1.62; 2.11; 6.21 Humboldt, W. von 1.44, 63; 6.61, 82 Atatürk, ICemal 1.33 Hus, J. 1.26, 33; 2.11 Baliv, Ch. 5.41 Chesterton, G. K. 3.26 Balzac, H. de 5.41 Chomsky, N. 1.65; 3.28; 4.21; 5.41; Bass, E. 3.26 6.13 Bečka, J. V. 4.12 Illič-Svityč,V.M. 1.43 Bělič, J. 5.32 Jakobson, R. 1.64; 2.23; 3.15, 29 Bloomfleld, L. 1.64 Jelínek, J. 4.12 Boas, F. 6.71, 73 Jones, D. 2.11 Bréal, M. 4.21 Juvenal 1.24 Broca, P. P, 6.51 Kempelen, J. W. von 2.11 Brugmann, K. 1.63 Konstantin a Metoděj 1,32 Bühler, K. 6.21 Kulaginová, 0. S. 6.13 Cassirer E. 6.82 Kyncl, K 5.42 Cicero, M. T. 5.11 Labov, W. 6.61, 62 Cintra, L. F. L. 5.34 Lévi-Strauss, C. 2.24 Croce. B. 5.41 Machek, V. 5.21 Čapek, K. 1.24; 3.26; 5.41 Martinet, A. 1.64 Čelakovský, F. L. 2.18 Mathesius.V. 1.64 Čermák, F. 1.22 Meillet, A, 4.21; 6.61 Cemý,V.3.26 Morris, Ch. 4.23 Delbrück, B. 1.63 Palacký, F. 1.26 Descartes, R. 1.62 Pánini 1.62 Dijk. T. A. van 6.42 Páral, V. 3.26 Dionysios Thrácký 1.62 Passy,P.2.11 Dostojevskij, F. M. 5.41 Paul, H. 1.63 Edmont, E. 5.32 Peirce, Ch. S. 4.23 Erben, K. J. 2.18 Piaget, J. 6.21 Erhart, A. 1.22,44; 5.21 Platón 1.62; 5.21; 6.21 Fishman, J. A. 6.61 Poldauf, I. 4.22 Franco, F. 6.61 Priscianus 1.62 Freud, S. 6.21 Protagoras 5.11 Galénos, C. 4.23 Rousselot, P. 2.11 Gilliéron, J. 5.32 Russelt, B. 6.82 Hála, B. 1.22; 2.11,13.15.16,18 Salzmann, Z. 6.72 Harris, Z. S. 6.13 Sapir, E. 1.64, 65; 6.71, 73, 82 Havránek, B. 1.64 Saussure, F. de 1.64; 3,21; 4.22, 23; Hellwag. Ch. F. 2.11,14 6.82 Hippokrates 2.11 Searle, J. R. 6. 23 Hjelmslev, L. 1.64 Shakespeare, W. 5.41 ÚVOD DO STUDU jazyka Siebert, F. T. 6.72 Sievers, Ed. 2.11 Skalická, V. 1.44, 64 Sweet, H. 2.11 Šmilauer, V. 3.28 Tíšitelová, M. 4.12 Trabeckoj, N. S. 1.64; 2.21, 23 Vachek, J. 1.64 Vergilius 1.24 Vossler, K. 1.63; 5.41 Vrhel, F. 6.73 Vygotskij, L. S. 6.21 Watson, J. B. 6.21 Wenker, G. 5.31-33 Wernicke. C. 6.51 Whorf, B. L. 1.65; 6.71, 73, 82 Wittgenstein, L. 6.82 Wundt, W. 6.21 Y*ecny REJSTŘÍK Věcný rejstřík abazština 3.17 abeceda 1.32; 2.11 - mezinárodni fonetická 2.15 - Morseova 4.23 abcházätina 1.42; 3.17 abreviace - viz: zkracováni absolutiv (pád) 3.17 abstrakce 1.12 adjektivizace 1.24, 25, 52 afázie 1.65; 6.52 afixy 1.24, 44; 3.12 afonie 6.52 afrikáty - viz: souhlásky polozávěrové agens 3.19 agentiv (pád) 3.17 agramatismus 6.52 akadština 1.42 aktuálni členění větné 1.64; 2.17; 3.21 akustika 2.11, 12,14. 18,22 albánština 1.26,42 algebra 6.13 algonkinští Indiáni 6.72 Alžírsko 1.42 amharština 1.42 anafora 6.42 analogie 1.22, 25; 5.22 analýza jazyka 1.12, 61; 6.23, 52 -složková 4.21 - spektrálni (fonet.) 2.19; 6.14 anatomie 2.11, 12, 19 Andalúzie 1.42; 5.36, angličtina 1.12, 22-24, 33. 41, 42, 44, 64, 71; 2.15; 3.13, 14,16-18, 21, 27; 4.15, 16. 22; 5.22; 6.13,61, 62 -černošská6.61, 62 anglistika 1.71 Angola 5.22 antonymie 4.21 antropocentrismus 4.23 antropologie 1.64; 6.11, 71-73 - lingvistická 6.61, 71, 72 antroponyma, -ie 4.11,14 aorist3.14 apel 1.13; 5.42 apertura 2.16 Arabové 1.32; 5.22 arabština 1.24, 41, 42; 3.17; 5.22 -klasická 1.42; 5.22 Aramejci 1.32 aramejština 1.42 arbitrárnost jaz. znaku 4.22 argot 5.22 archaismy 1.24; 5.31, 42 archeologie 1.31 árijské kmeny 1.42 Arméni 1.42 arménština 1.26, 41, 42 artikulace hlásek 1.22; 2.11-15, 19, 22 artikulaěni orgány - viz: mluvídla asimilace 1.22 Askalón 5.22 asociacionismus 6.21 Asyřané 1.42 Athény 5.11, atlasy lingvistické 1.73; 5.32 autismus 6.52 autorství (sporné) 5.41 Avarové 1.42 avesta 1.42 aymarština 1.42 azerbejdžánština 1.42 bajky 2.24 balkánský jazykový svaz 1.26 barmstina 1.42 baskičtina 1.42 Baskové 1.42 báze sémantická 1.12 Úvod do studia jazyka VfcCNÝ REJSTŘÍK 228 behaviorismus 6.21 běloruština 1.41,42 bengálätina 1.26,41,42 „berličky" 5.12 bezprostřední složky - viz: teorie b. s. bezpříznakový člen 3.14, 15, 19,29 •Mé" 1.23 Bible 1.62 bilabiály - viz: souhlásky obouretné bilingvismus 1.65; 4.15; 6.21, 22, 61 binarismus 1.64; 3.15,29 biologické faktory 6.61 biosémiotika 4.23 bit 1.65 bohatost slovníku 5.41; 6.12 bohemistika 1.71 Brazílie 5.22, 33, 35, 36 breptavost 6.52 bretonština 1.42 Buchara 1.42 bulharština 1.26, 41, 42; 3.17 buruSaski 1.42 Bu směni 1.42 centrální nervový systém 1.12; 6.52 centrum jazykové oblasti 5.31 -řečové (mozek) 6.51, 52 cikánština 1.26, 42 citoslovce 1.21 cyrilice 1.32 Čad 1.42 časováni 1.44; 3.11; - viz též: konjugace časy slovesné 1.23, 44, 52; 3.14-16; 6.12 čečenština 1.42 čelisti 2.13, 14 čelistní úhel 2.13, 18 Čerkesové, 1.42 čeština 1.12, 13, 22-26, 32, 33, 41, 42, 44, 71; 2.13-17; 3.13-19, 21, 27. 29; 4.12-16, 22; 5.22, 31, 33; 6.12, 13, 52.61 - hovorová 3.29; 5.22 -obecná 1.42 -obrozenecká 1.24 -spisovná 1.42; 5.22 - úřední 5.42 četnost výskytu - viz: frekvence Čína 1.32, 61 čínština 1.12, 24, 32, 42, 44, 71; 2.17 čípek (mula) 2.13 člen 3.17 čtení 1.31 Suvaština 1.42 D Dácie 1.26 dánatina 1.41, 42; 3.13 Dante Alighieri 5.31 Darúvar 5.33 dásně 2.13,15 „degenerace* jazyka 5.31 deiktické prvky 3.22; 6.42 dějiny lingvistiky 1.61-65 deklinace 1.25, 44 dekódování 1.12; 2.12; 6.23; - viz též: kódování délka samohlásek 2.17 -vět 1.31; 5.12,41,42; 6.12 - textu 6.12,42 dentály - viz: souhlásky zubné depalatalizace 1.22 derivace 1.24 - viz: odvozování deskriptivismus 1.64, 65; 6.21 determinace 3.16, 28 dětská mozková obrna 6.52 - řeč - viz: jazyk dětský dévanágari 1.32 rfAe*5.22 diachronie - viz: metoda diachronní diakritika 1.32, 33 dialekt andalúzsky 5.33 - bahijský 5.33, 36 -leónský5.34 dialektologie 1.63, 73; 5.31; 6.62, 72 dialekty 1.22, 26, 31, 41, 42; 2,19, 22; 5.31, 42 - arabské 1.42 -bihárskél.41 -české 1.42; 5.32 -italské 5.31 -německé 5.31 -prákrtskél.42 - rétorománské 6.61 dialog 1.31:6.31 diferenciační tendence 1.26,4143 diftong 1.22; 2.14, 16; 6.62 - sestupný a vzestupný 2.16 diftongízace 1.22 diglosie 4.15; 6.61 disfemia praeceps 6.52 disimilace 1.22 diskontinuita jaz. znaku 4.22 distinktivní rys 2.23; 3.15 distribucionalismus 6.13 divadlo 1.31 „dokonalost" jazyků 1.44 dorozumívám zvířat 1.11, 21 dotazník 5.32-34; 6.62, 72 duál 3.16 dutina hltanová 2.13 -hrdelní 2.13 - nosní 2.13, 15 -ústní 2.13, 14 dvojhláska • viz: diftong dvojí artikulace 1.11, 21 dýchací ústroji 2.13 dýchání 2.13 dysfonic, dyslálie, atd. 6.52 Džingischán 1.42 Egypt 1.32, 42, 61 egyptština 1.42 echolálie 6.52 ekonomie v jazyce 1.22,24; 2.16; 4.14 emoce 1,13 entropie 1,65; 6.12 epenteze 1.22 epilepsie 6.52 ergativ(ni konstrukce) 3.17, 19 Eskymáci 4.22 eskymáčtina 1.44 estetický idealismus 1.63; 5.41 estetika 1.64 estonština 1.42 etnografie 5.33; 6.71 etnolingvistika 1.65; 6.61, 71-73 etnológie 2.24; 6.11,73 Etruskové 1.32 etruština 1.42 etymologie 1.73; 4.11; 5.21, 22,41 -lidová (falešná) 5.22 eufónie - viz: libozvučnost evangelium Sv. Matouše 1.24 faux amis - viz: „zrádná slova" Féničané 1.32,61; 2.11 féničtina 1.42 fenogramatická složka 6.23 figury 5.41 filmová kamera 2.19 filozofie 1.43, 62; 4.21; 5.11, 21, 41; 6.21, 81, 82 -jazyka 1.65; 6.71, 73, 81-82 finština 1.22,42 flexe 3.12 folklór 1.64; 4.23; 5.31 fonačni ústrojí 2.13 fonastenie 6.52 22 Úvod do studia jazyka Vecný rejstíUk 230 foném 1.21, 32, 53, 61; 2.21-24, 3.15; 6.12, 41 fonetika 1.12, 25-27, 62, 63. 72; 2.11- 19. 21, 22; 4.12; 5.41; 6.81 -akustická 2.12, 19 -artikulační 2.11-15, !9 -auditívni 2.12, 19 -experimentálni 2.11, 19 fonologie 1.64, 72; 2.12,19, 21-24; 3.15, 29; 4.12; 5.41 forma - viz: obsah a forma formalisté ruští 2.24 francouzština 1.12, 22-24, 27, 33, 41, 42, 44; 2.15, 17; 3.17, 18, 27, 29; 4.22; 5.22, 32; 6.61 fianglais 1.24 frazeologismy 1.24, 25; 4.13, 16, 22 frázový ukazatel 3.23 frekvence (četnost výskytu) 2.15, 18; 3.14; 4.12; 6.12 frekvence (vlnová) 2.17, 19 funkce afektivní 5.41 -biologická 2.13 - delimitativni 2.17 - distinktivni 2.17 - dorozumívací 1.12-13; 6.71 -emotivní 1.13; 5.41 -estetická 1.13 -expresivní 1.13 -fatickál.13 - interpersonálni 1.13 -kognitivní 1.13 -konativni 1.13 -kontextová 1.13 - metajazyková 1.13 - mluvidel 2.13 -poetická 1.13; 5.41; 6.12 - pojmenovávací 1.13 -referenční 1.13 -větná 3.11 funkční styly - viz: teorie f. stylů funkční větná perspektiva - viz: aktuální členění větné fylogeneze řeči 1.27 fyzika 2.12, 19 fyziologie 2.11, 12, 19, 22 Galie 1.26 generativni gramatika 3.28 genetika 4.23 genitiv partitivní 3.16 geografie lingvistická 1.63; 5.31 geologie 1.43 Germáni 1.26 germanistika 1.71 gesta 1.31; 6.32 globální obsah 1.12 glosématika 1.64 glottochronologie 6.12 gótština 1.42 gramatika 1.21,26,27,44,61,62,72; 2.23; 3.11-29; 4.14; 5.21, 32, 33, 41; 6.12, 81 - generativni 1.65; 6.13 - srovnávací a historická 1.21,22,62, 63; 2.11, 19; 5.21; 6.11.62, 72 - transformační 1.65; 6.13 -vnitřní 3.11 - znakových systémů 4.23 gramem 1.52 gruzínština 1.41, 42 guaraní 1.42; 6.61 gustem 2.24 guturály - viz: souhlásky hrdelní (hrtanové) H hantýrka 5.42; 6.61 haplologie 1.22 Harlem 6.62 Hebrejci 1.32 hebrejština 1.12, 42, 62; 3.17 hiát 1.22 hieroglyfy 1.32 hindština 1.26, 32, 41, 42 hinduismus 6.72 Hispánie 1.26 hispanistika 1.71 historie 1.61; 2.24 hlaholice 1.32 hlasitost projevu 2.17; 5.12,42 hlasivky 1.27; 2.13,15 hláska a foném 2.22,3.15 hláskový vývoj - viz: změny fonetické hlásky 1.11, 22, 32, 33; 2.11-19, 21; 6.12, 22, 41; viz též: samohlásky; souhlásky; změny fonetické hloubková struktura 4.21 hltan 2.13 hluchoněmí 2.11 hluchota 6.52 holandština 1.41.42 homonymie 4.21; 5.41 Hopi 6.73 Hotentoti 1.42 hovorové výrazy I.3I hrot jazyka (apex) 2.13,15 hrtan 2.13, 15 hrudní koš 2.13 hry 4.23 hřbet jazyka (dorsum) 2.13, 15 Hunové 1.42 husité 5.22 hyponymie 4.21 hypotaxe 3.25. 26 hypotéza Sapira a Whorfa 1.65; 6.71, 73. 82 CH chetitština 1.26, 42 chraptivost 6.52 chrupavka štítná 2.13 iberština 1.42 ideografické písmo 1.32 idiolekt 1.42 ikony 4.23 ilokuce 4.21 imperfektum 3.14 improvizace 5.41 indexy 4.23 Indiáni 1.42 Indie 1.24, 32. 62, 63; 2.11,19; 6.61, 72, 81 indikativ 3.19 indoevropeistika 1.71; - viz též: jazyky indoevropské indonéština 1.41 infinitiv 1.52; 3.14 infix 1.24 informace 1.11; 2.17; 3.21, 22; 5.12. 42; 6.12, 14. 21, 23 informátor 5.33-35 inovace 5.33 integrační tendence 1.26, 41 inteligence 1.12; 6.21, 22, 52 intenzita zvuku, prízvuku 2.17 interdialekt 1.42 internacionalismy 1.24, 25; 4.15; 5.22 interpretant 4.23 intonace 1.13, 31, 44; 2.17; 3.17, 21; 5.12. 42; 6.22 - klesavá a stoupavá 2.17 intrapersonální komunikace 6.31 introspekce 6.21 intuice 1.12 inverze 4.21 irština 1.42 islanština 1.42 italština 1.22-24, 27, 41,42; 2.14, 18; 3.17, 29; 4.15; 5.22, 31; 6.32. 61 izoglosy 5.33, 36 izoláty 1.42 Til Úvod do sti'Dia jazyka Vecný rejstřík jádro slabiky 2.14,16 -víty 3.25 -výpovědi 3.21 jakutStina 1.42 japanologiel.71; japonština 1.12, 32,41, 42. 71; 3.17; 6.32 jávština 1.41 jazyk (v ústech) 2.13-15 jazyk a kultura 6.61, 71,72 a myšlení 1.21; 6.21,52,81 a společnost 1.65; 6.61 celonárodní 6.61 cílový 1.65; 6.14 dětský 1.27,65; 3.23; 6.21,22, 52 filmu 4.23 hovorový 1.13, 25, 42; 5.42 mateřský 1.27, 65; 2.14, 18; 3.11; 4.11; 6.22. 61, 73, 82 objekt 1.13 spisovný 1.42, 62; 5.31. 42; 6.61 výchozí 1.24, 65; 6.14 jazyky afigující 1.44; 4.14 africké 1.42, 43; 6.61, aglutinačni 1.22, 44 altajské 1.42 americké 1.42 amorfní 1.44, 52 analytické 1.44, 52; 3.16, 21, 23; 6.13 anatolské 1.42 andské 1.42 asijské 1.42 australské 1.4143 austroasijské 1.42 austronéské 3.17 balkánské 1.26. 42 baltoslovanské 1.42 baltské 1.42 bantuské 1.42; 3.13,17 berberské 1.42 - cizí 1.44, 65; 2.14, 17; 3.11; 4.11,16; 6.12, 14, 22 - čadské 1.42 -Cerkeskél.42 - čukotsko-kamčatské 1.42 - dagestánské 1.42 - domorodé 1.26.43 • drávidské 1.42 - eskymácko-aleutské 1.42 -ergativni3.17. 19 - etiópske 1.42 - exotické 5.21 -flexívní 1.22, 44, 52; 4.14; 6.13 - germánské 1.22, 26, 42; 3.14, 21 -hamitské 1.42 - himalájské 1.42 - indiánské 1.24, 4144, 64; 3.17; 4.22; 6.71, 73 - indoevropské 1.42, 63; 3.13, 14, 19; 4.14 - indoíránské 1.42 -indonéské 1.42 - inkorporující 1.4 -italícké 1.42 - izolační 1.44, 52 -jenisejské 1.42 - jihoslovanské 1.26; 2.17 -jihovýchodní Asie 2.17 -kavkazskél.42,44; 3.17 -keltské 1.26.42 -khoisanské 1.42 -klasické 1.22. 44;4.15 - konžsko-kordofánské 1.42 - kreolizované 1.42 -kušitské 1.42 - lechické 1.42 - lužické 1.42 - mandžusko-tunguzské 1.42 - mongolské 1.42 - neoaustralské 1.42 - nilsko-saharské 1.42 - nostratické 1.43; - viz též: teorie nostratická - paleoafrické 1.42 - paleoasijské 1.42, 44 - paleoaustralské 1.42 - papuánske 1.42 - polynéské 1.42 - polysyntetické 1.44 - primitivní 1.42; 3.16 - příbuzné 1.22. 26. 4144, 63; 5.21 - přirozené 1.11, 21, 51. 64; 2.12; 4.15; 6.12, 23 -rétorománské 1.42 - románské 1.22, 23, 26, 42, 44; 2.17; 3.13, 14, 17, 21; 4.15 - samojedské 1.42 - semitohamitské 1.42 -slovanské 1.26, 42, 44, 52; 3.14, 19, 21; 5.22; 6.13 • smíšené 1.42; 6.61 - starověké 1.26 - syntetické 1.44, 52; 3.21. 23; 6.13 - tasmánské 1.41 -thajské 1.42 - tibetobarmské 1.42 - tibetočinské 1.42,43; 3.17 - tocharské 1.42 -turecké 1.42 - ugrofinské 1.42,43 -umělé 1.21 - uralské 1.42 -vymřelé 1.42, 63 -západoafrické 1.44 jícen 2.13 jmenné tvary slovesné 3.25 jmenný přísudek 3.25, 28 juxtapozice 3.23, 24 K kalk 1.24 Kanada 6.61 kanál 1.11 kanánština 1.42 kanára 1.42 kašubština 1.42 katalánština 1.42; 6.61 kategorie gramatické 1.23,27,44,52; 3.12-17.29; 4.14; 6.12,22 - aktuálnnosti 3.14 -aspektu 3.14 - času 3.14 - času a prostoru 6.73 -čísla3.16; 6.12 -diateze 3.19 -osoby 3.18, 23; 6.12 -pádu 3.17 - počitatelnosti 3.16 - rodu substantiv 3.13; 5.22 - určenosti 3,17 -vidu 3.14:4.14 - slovesného rodu 3.19 - slovesného způsobu 3.19 kategorizace světa 6.73 kečuánština 1.41,42 khmérština 1.42 kimbundu (jazyk) 5.22 kirgizština 1.42 klasifikace hlásek 2.11,13-15 -jazyků genetická 1.22, 4244, 63 - - geografická 1.42,44 --typologická 1.22,44 - samohlásek 2.14 -souhlásek 2.15 klenba tvrdého patra 2.13 klínové písmo 1.32 kód(ováni) 1.11, 12; 2.13. 19; 3.21, 22 kognitivní smír 6.21 koherence 6.42 koheze 3.22; 6.42 koktavost 6.52 kolébka Slovanů 6.72 Komorské ostrovy 1.42 komplementámost 4.21 komplexní a kurzivni pojetí děje 3.14 kompozice - viz: skládáni slov kompozita • viz: složeniny komunikace - viz: teorie komunikace Úvod do studia jazyka Věcný rejstřík 234 komunikační cíl 6.23 konatel děje 1.52; 3.19. 27; 4.14 koncentrace slovníku 5.41; 6.12 koncovka 1.22-24, 44, 52; 3.12. 23; 4.14 koncový řetězec 3.28 kondenzory 3.27 kondicionál 3.19 konektivita 6.42 Kongo 5.22 konjugace 1.44 konjunktiv 3.14, 19 konsonanty - viz: souhlásky konstriktivy - viz: souhlásky úžinové kontext 3.22, 27, 29; 4.16; 6.31, 41-2 kontinuum 4.22 kontrakce 1.22 kontrolní složka 6.23 konvence 1.64; 3.11; 4.15, 22 konverze 1.24, 25, 52 koordinace (syntax) 1.24 -nervosvalová2.13 koptstina 1.42 korán 1.42 koreference 3.22 korejština 1.41, 42 korpus 6.12 kořen 1.44, 52 -jazyka 2.13, 15 Kratyios 5.21 kreolština 6.61 křesťanství 1.31, 62 Kurdové 1.42 kvantitativní vztahy 4.12 latina 1.22-26. 32, 42-44, 62; 2.14, 16. 18; 3.11, 13, 17, 19; 4.15, 16; 5.21, 22, 34; 5.41 -lidová 1.23; 5.22 Lautverschiebung - viz: posunutí hlásek lexém 1.52; 4.12 lexikálni jednotka 1.52, 53 lexikografie 4.11,16 lexikológie 1.72; 3.12; 4.11, 23; 5.41 liaison - viz: vázání libozvučnost 2.16, 18 lineárnost jaz. znaku 4.22 lingvistika algebraická 1.65; 6.12-14 - americká 1.64, 65; 6.71 -funkční 1.64 - kognitivní 1.65 - kvantitativní 1.65; 4.12; 6.12-14 -matematická 1.65; 6.12, 13 - obecná 1.63 -počítačová 1.65; 6.12,14 - predvedecká 1.62 -statistická 6.12 -strojová 1.65; 6.14 - textová 1.65; 3.22; 6.21, 41-42 Lipsko 5.31; 6.21 literatura 1.64; 2.24; 3.21; 5.41; 6.14 litevština 1.22, 26,42; 2.17 logika 1.64; 6.11 -matematická 6.11 -symbolická 6.11 logopedie 6.51 lotyština 1.41.42; 6.61 luvijština 1.42 Lýbie 1.42 labiodentály - viz: souhlásky retozubné lakština 3.17 iangue 1.64; 3.21; 6.23, 42 laoština 1.42 laryngoskop 2.11 laterály - viz: souhlásky bokové M Madagaskar 1.42 maďarština 1.22. 41, 42. 44; 3.17; 6.61 makedonština 1.26.42 makrostruktura 6.42 malajálamština 1.42 maltština 1.42 mapy dialektologické 5.31,33.36 Maroko 1.42 Martha's Vineyard6.62 matematika 1.64; 3.28; 6.11 Mayové 1.32 Mekka 5.22 měkké patro 1.22; 2.13. 15 menšiny 5.33; 6.61 metafora 1.24; 5.41 metajazyk 1.13, 64 metateze 1.22 metoda diachrónni 1.23, 31, 64; 3.15; 4.13, 15 - gloltochronologická 6.12 -palatografická2.19 -přímého pozorováni 2.11, 19 - synchronní 1.23, 64; 3.15; 4.13 metody dialektologické 5.33 - experimentální 2.19. 21 -instrumentální 2.19 -kvantitatívni 6.12, 13 - matematické 6.12 - sociolingvistické 6.61, 62 -statistické 6.12 metonymie 5.41 Mexiko 1.41 Mezopotámie 1.42, 61 mimika 1.31; 6.32 mimojazyková skutečnost 3.15 mimojazykové prostředky 1.31 místo artikulace 1.22, 27; 2.15, 22 mladogramatíkové 1.63, 64; 5.31, 32; 6.21 mluvčí 1.11-13, 22, 64, 65; 2.12. 13, 17. 22; 3.11,18, 19. 21, 28; 5.35, 41,42; 6.22, 23, 31 mluvená podoba jazyka 1.31; - viz též: psaný a mluvený jazyk mluvidla 1.12, 27; 2.11,13, 15, 16, 19, 22; 6.52 mluvní takt 2.17 mnohonárodnostní státy 6.22, 61 modalita 3.19 model analytický 6.13 modely matematické 6.12.13 moldavština 1.42 moném 1.52 mongolština 1.42 monoftongizace 1.22 monolog 1.31 Moravské Slovácko 5.31 mordvinstina 1.42 morfém 1.24, 32, 44, 52. 53; 3.12, 25; 6.41 morfologie 1.22, 27, 72; 2.23; 3.11-19; 4.12. 21; 5.41 morfosyntax 3.11 mozek 2.12, 13; 3.21; 6.23, 51 multílingvismus 6.61 mutismus 6.52 myšlení - viz: jazyk a myšleni mytém 2.24 mytologie 1.42, 65; 2.24; 6.71 N_ náboženství 4.23; 6.72 nacionalismus 4.15 napodobováni textu 6.12 nářečí 1.26, 73; - viz též: dialekty neartikulované zvuky 2.13 nedoslýchavost 6.52 němčina 1.12, 23, 24, 32, 41, 42, 62; 2.16; 3.13. 17. 18, 27; 4.16, 22; 5.22, 31; 6.61 -švýcarská 6.61 neolingvistika 1.63 neologismy 6.52 neopozitivismus 6.82 neostré výrazy 5.41; 6.12 neurolingvistika 1.65; 2.13; 6.21.51-52,61 neurologie 6.11, 51, 61 neurózy 6.21, 52 neutralizace opozic 2.23 New York 6.62 Normanďanč 1.24 norština 1.41, 42; 2.17; 3.17 Í5 Úvod do studia jazyka nosové hlásky 1.27; 2.13 nostratické j. - viz: teorie nostratická „objeveni" sanskrtu 1,63 obohacování slovní zásoby 1.24 „obrázkové" písmo 1.32 obsah 1.12; 2.13:6.42 -globální 1.12 - a forma 1.13. 31, 64; 2.18; 3.22; 4.22. 23; 5.11, 12; 6.31, 42, 73 -a rozsah 4.12 odvozování 1.24, 25, 44; 4.13, 14 okcitánština 1.42 okluzívy - viz: souhlásky závěrové onomastika 4.11 onomaziologíe 4.23 ontogeneze řeči 1.27 opozice fonologické 1.53; 2.21-3,3.15 -morfologické 3.12-19 - privativni 2,234, 3.15, 29 optativ 3.19 orientalistika 1.71 ortografie-viz: pravopis oskičtina 1.42 osvícenství 1.62 otázka 1.12 - doplňovací 2.17 Pákistán 6.72 palatalizace 1.22 palatály - viz: souhlásky tvrdopatrové palaium - viz: tvrdé patro paleontologie 1.43 Palmares 5.22 paměť 1.65; 6.21 pandžábština 1.41 paradigma 3.12 paradox pozorovatele 5.33 parafráze 6.42 Paraguay 6.61 paralingvistika 6.21, 31, 32 parataxe 3.24, 26 pasivum 3.17 parole 1.64; 6.23.42 patlavost 6.52 pejorativní výrazy 1.25 percepce 2.12, 22; 6.21, 23 performativni slovesa 4.21 perseverace 6.52 perstina 1.42 pidžin 1.42; 6.61 piktografické písmo 1.32 písaři 1.61 písmena 1.11, 32; 6.12 písmo 1.12, 31, 32. 33, 42, 61, 62; 2.11, 16; 6.61 plán (rovina) 1.51, 52 plice 2.13 pluralia tantum 3.16 počítače 1.32, 65; 2.19 podmčt 1.44, 53; 3.17, 19, 21, 23, 25, 26, 28; 6.13 podmínkové věty 3.15, 29 podsystém 1.51 podvědomí 6.21 poezie 2.18: 5.41 pohádky 4.13; 6.42 pojem 4.12, 22 pojetí světa 6.73, 82 pojmenová(vá)nl 1.52; 4.12-14, 22, 23; 6.12 polabstina 1.42 politika 2.24; 5.11 -jazyková 6.61 polosamohlásky 2.14, 16 polosouhlásky 2.14 polovětné vazby 3.27 polština 1.12, 22-24. 26. 27, 33, 41, 42; 2.15, 17; 3.18, 27; 5.31 polysémie 4.16, 21, 22; 5.22, 41; 6.12 pomezní discipliny 1.65, 73; 6.11-82 pomocné sloveso 1.23 Věcný rejstřík portugalština 1.12, 22-24, 41, 42; 2.16; 3.14. 18:5.22, 32-36 poruchy řeči 1.65; 6.52 Porýní 5.31 posluchač 1.11, 12, 31; 2.12; 3,11,18. 28; 6.23. 31 postalveoláry - viz: souhlásky dásňové zadní posunutí hlásek 1.22 povrchové jevy 2.24 pragmalingvistika 1.65; 6,21, 31, 32 pragmatické faktory 5.42; 6.31, 41 pragmatický obrat 6.21, 23, 31, 32 pragmatika 4.23; 5.42 práh bolesti 2.12 - slyšitelnosti 2.12 prajazyk 1.22-24, 26, 42, 43; 3.12; 6.12, 72 -altajský 1.43 -drávidský 1.43 - indoevropský 1.26, 4244; 3.12, 16; 5.22 - kartvelský 1.43 - semitohamitský 1.43 - semitský 1.42 - slovanský 1.42 -uralský 1.43 praslovanština 1.22-24, 26; 3.12; 5.22 pravlast 6.72 pravopis 1.22. 24. 25, 33, 62, 73; 2.16; 4.15 Pražský lingvistický kroužek 1.64; 6.21 prealveoláry - viz: souhlásky dásňové přední predikace 3.16,28 prefixy 1.24. 25, 44, 52; 4.13-15; 5.22 prehistorie 1.31, 61 prelingvistické období 1.27 premorfologické vazby 1.23 presupozice 4.21 princip maximálního kontrastu 1.27 proces dorozumívací 1.12-13, 31; 3.11 -komunikační 2.12 - porozumění a zapamatování 1.65 -poznávání světa 1.65 promluva 1.31, 64 propoziční báze 3.21 proteze 1.22 provensálština 1.62 průdusnice 2.13 pruština 1.42 předěl mezislabičný 2.16 -mezivětný 2.17 předmět (větný člen) 1.44; 3.11, 19, 21, 25, 26, 28; 6.13 předpona - viz: prefixy predvedecké období 1.62 přehláska 1.22 překladatelé 1.61 překlad strojový 1.65; 4.22; 6.12, 14 přenos informací 1.11 přesmyk - viz: metateze příbuznost - viz: jazyky příbuzné -řetězová 1.42 přič innost 4.21 příjemce 1.11 príklonky 2.17; 3.21 příklůpek brtanový 2.13 připona - viz; sufixy přírodní národy 1.31. 65; 2.24 -vědy 2.11,12.19 příslovečné určeni 3.23, 25, 26, přísloví 1.24 přístavek 3.26 přísudek 1.44. 53; 3.17, 21, 23, 26, 28; 6.13 přívlastek 3.26, 28; 4.14 příznak 2.23.3.13-15. 19,29 přizvuk 1.22, 23, 31; 2.17; 6. 22 - pohyblivý a stálý 2.17 -slabičný 2.17 -větný 2.17; 3.21 proces dorozumívací 1.11,12 -komunikační 1.11 -poznávací 1.13 Úvod do studia jazyka 238 Vecný rejstřík psanyamluvenyjazykl.il, 13,22, 31, 33; 2.16,17; 5.12, 42; 6.12 psychiatrie 2.24; 6.51 psychická hluchota 6.52 psycholingvistika 1.42,65; 2.13; 6.21-23, 31, 32 psychologie 6.11, 21 -národů6.61, 82 původ člověka a jazyka 1.21, 27, 31, 43, 62; 5.22 -slov 4.11, 16; 5.21 racionalismus 1.62 ráz 1.22 redukce 1.22-25, 44 redundance 1.65; 6.12 reformy pravopisu 1.32, 33; 2.11 regulace řečové činnosti 6.51 rekce 3.28 rekurence 6.42 relativismus jazykový 4.22; 6.73, 81, 82 réma 3.21; viz: jádro výpovědi renesance 1.62; 5.21 rentgen 2.11, 19 respondent 5.33 restriktura 2.16 rétorika 5,11, 12, 21, 41 rétorománština 6.61 revoluce 2,24 rinolalie 6.52 Rio de Onor 5.34 rituály 4.23 role 5.42 romanistika 1.71 romština 6.61 roviny jazyka 1.51; 4.12; 5.41, 42; 6. 22 rozhodováni 1.12; 6.52 rozrůznění jazyků 1.26; - viz též: diferenciační tendence rty 2.13-15 rukopis 2.18 rumunština 1.22, 26, 41, 42; 2.16; 3.17, 29 ruština 1.12, 22-24, 26, 32, 41, 42; 2.15, 17; 3.15, 17,27; 4.22; 5.22; 6.13, 61 různé svity 6.73 rytmus 2.17 Ř_ řečnické umění 5.11 řečová činnost - viz: teorie řečové činnosti řečový akt - viz: teorie řečových aktů řečtina 1.22, 24, 26, 41, 42. 44; 3.13, 17, 19; 4.15, 16; 5.22 Rekové 1.32, 62; 2.11; 5.11, 21, 41; 6.81 řetězová příbuznost jazyků 1.42 Římané 1.26, 62; 5.11,21,41 sabir 6.61 samohlásky 1.27, 32; 2.11, 14, 16,18 -dlouhé 2.22 -nízké 2.14, 18 - otevřené a zavřené 2.13, 14, 18 - přední 2.14 - střední 2.14 - středové 2.14 -vysoké 2.14, 18 - zadní 2.14 -zaokrouhlené 2.13, 14 samomluva 6.31 sanskrt 1.32. 42. 44,62, 63; 2.11; 3.13, 19; 5.22; 6.81 sděleni - viz: proces dorozumívací sedm svobodných uměni 1.62; 3.11; 5.11, 21 sém4.21, 23 sémantém 4.23 sémantická báze 1.12 sémantika 1.24, 72; 3.21; 4.11-14. 21-23; 6.14, 71 -věty 4.21.23, 42 sémaziologie 4.23 sémiologie 1.64; 4.23; 6.71 sémiotika 1.65; 4.23 - aplikovaná 4.23 semivokály - viz: polosamohlásky semikonsonanty - viz: polosouhlásky Sergipe 5.35, 36 seseo 5.33 schizofrenie 6.52 Sicílie 1.42; 5.11 signál 1.11, 21 signifiant/signigié 1.64; 4.22 singularia tantum 3.16 sinologie 1.71 sípání 6.52 skládání slov 1.24, 44; 4.13, 14 skloňováni 1.44; 3.11; 4.16 - viz též: deklinace slabičné písmo 1.32; 2.16 slabika 1.22,25,32; 2.11,12,16-18, 22; 6.12 - otevřená a zavřená 2.16, 18 slabomyslnost 6.52 slang 1.24, 42; 5.42; 6.61 slavistika 1.71 slova gramatická 1.22, 44; 3.12, 21; 4.12 - onomatopoická 4.22 - plnovýznamová 4.12,15 - pomocná - viz: slova gramatická - základní a odvozená 1.2; 4.11.13,16,22 Slované 1.26, 32,42 slovenština 1.22, 26, 41, 42; 2.15; 5.31; 6.61 slovinština 1.42; 2.17 - severní 1.42 slovní druhy 1.23,24, 62; 3.12.16,26; 4.13, 14; 6.73 -zásoba 1.21, 24-27.42, 72; 3.11,17; 4.11-16; 5.21, 32, 33. 41 -tvar 4.12 slovníky 1.32, 61; 4.11,16, 22; 5.21; 6.14 -frekvenční 4.12, 6.12, 14 slovo 1.11; 2.12, 17 slovosled 1,12, 23. 31, 44, 53; 2.17; 3.17, 21. 28; 6.13, 22 složeniny 1.22,24; 4.13,16 sluch 1.12; 2.12; 6.52 slyšitelnost 2.12 smyslové orgány 1.12 sociální faktory 6.61 sociolekty 1,42; 5.42:6.61 sociolingvistika 1.42, 65; 3.18; 4.15; 5.33, 35; 6.22, 31, 32, 61-62, 71, 72 sociologie 6.11 sofisté 5.11 solidámost 4.21 sonanty 2.14, 16,18 sonograf 2.19 sonorizace 1.22,52 sonory 2.18 souhlásky 1.27, 32; 2.13, 15, 16, 18 - apikální (tvořené Špičkou jazyka) 2.13 - bokové (laterální) 2.15 • dásňové (alveolami) 2.13 --přední (prealveolámí) 2.15 --zadní (postalveolární) 2.15 - dorzálni (tvořené hřbetem jazyka) 2.13 -hlasivkové 2.15 - hrdelní, hrtanové (guturální) 2.13 -jazyčné (linguálni) 2.13, 15 -kmitavé (vibrantni) 2.15 -měkké 2.15 - měkkopatrové (velámí) 2.13 - neznělé 2.15 - nosové (nazáini) 2.13, 15 - obouretné (bilabiální) 2.13 - polozávěrové (afrikáty) 2.15 -retné(labiální) 2.13, 15 - retozubné (labiodentálni) 2.13 -slabikotvorné 2.14, 16 - třené 2.15 -tvrdé 2.15 - tvrdopátrové (palatální) 2.13 23'r Úvod do studia jazyka Věcný rejstřík 240 -úžinové 2.15 -závěrové 2.15 -znělé 2.15 - zubné (dentální, interdentálni) 2.15 souvětí 1.27, 31, 51; 3.11. 23-29; 6.12 - podmínkové 3.15 -podřadné3.23, 25 - souřadné 3.23, 24 spanglish 1.24 speeck acls theory 6.23 spodoba - viz: asimilace spojitost textu 3.22; 6.42 spojky 3.23, 24 sponové sloveso 3.23; 6.13 spontánní výpověď 3.11, 29; 5.33, 42; 6.12, 23, 42 spřežkový pravopis 1.33 srbochorvátština 1.26.41,42; 2.17 srbština homo- a dolnolužická 1.42 srovnávací studium 1.62; - viz též: gramatika srovnávací staročeské výrazy 1.22, 26; 5.22 staroslověnština 1.42; 3.14 starověk 1.24, 31, 61, 62; 2.11, 19; 3.12; 4.21:5.11, 12, 41,42; 6.21. 81 statistika 1.65 stěhování národů 6.72 stoikové 5.21 strategie mluvčího 6.31 striktura 2.16 strom (graf) 3.28 struktura jazyka 1.26,51, 53,64 -slabiky 2.16 - slova 1.52 -souvětí 3.28, 41; 5.42 -věty 1.53; 3.23,28; 5.42; 6.73 strukturalismus 1.51, 63, 64, 65; 2.24; 4.21-23; 6.11 - americký 1.64; 3.28; 6.13 středník 3.23 středověk 1.62; 2.11; 3.11; 4.21; 5.11, 21 stupňování 3.11; 4.16 styl 5.41,42 - funkční - viz; teorie f. stylů stylistika 1.73; 5.41-42; 6.12 subdialekty 1.42 subordinace 1.24 substantivizacc 1.24, 25, 52; 3.17 substrát 1.26,42 subsystém 1.51 sufixy 1.24, 25, 44, 52; 4.13-15 Sumer 1.32 sumerstina 1.26, 42 superstruktura 6.42 suprasegmentální prvky 2.17 surdomutismus 6.52 svět (okolní) 4.12, 22; 5.31; 6.71, 73, 81,82 swahilština 1.41,42 symboly 4.23 synchronic - viz: metoda synchronní synonyma, -ie 4.15,21; 5.41; 6.42 syntagma 3.25,26, 28 syntax 1.27, 72; 2.23; 3.11, 21-29; 4.12, 21, 23; 5.41; 6.13, 14, 41, 42 syntéza 1.12; 6.52 systém fonologický 2.22-24 - gramatický 4.14 -jazyka 1.11, 51-53, 64; 2.17, 18, 22; 5.41; 6.11, 12, 21, 23, 31, 32, 42 -nervový 1.12 - samohlásek 1.27 - znaků 4.23 šachy 4.23 šeptání 2.17 šev slov 1.22 šimpanzi 1.11, 27 škola kazanská 1.63; 2,21 - kodaňská 1.64 - moskevská 1.63 -pražská 1.64; 2.21; 3.15; 5.32 - psychologická a sociologická (francouzská) 1.63; 6,61 - „slov a věci" 1.63 - ženevská 1.64; 5.41 španělština 1.12, 22-24, 41,42, 71; 2.14, 16; 3.14, 17,18,27, 29; 4.22; 5.34. 36; 6.61 • americká 5.36 špička jazyka - viz: hrot jazyka šum (teorie informace) 1.65 Šumy (fonetika) 2.14,16, 18 švédština 1.41,42; 2.17; 3.13 Švýcarsko 6.61 Tábor 5.22 tabuizace 1.24 tádžičtina 1.42 tagmémika 6.13 tajné kódy 6.61 tamilština 1.42 tatarština 1.42 tekrur 1.42 tektogramatická složka 6.23 telugština 1.41, 42 téma 6.42 teorie bezprostředních složek 1.64; 3.28 - funkčních stylů 1.42, 73; 5.41,42 -grafů 3.28 - informace 1.65; 6.12, 21 -jazykového relativismu 6.73, 81, 82 - kognitivní 6.21 - komunikace 1.65; 2.12, 13 - matematických modelů 6.12 - monogenetická 1.21, 43 - nostratická 1.42,43 • polygenetická 1.21,43 - příznakovosti 1.64 - řečové činnosti 1.65; 5.42; 6.21, 23. 31, 32, 52 - řečových aktů 6.23 - umění 2.24 těsnopis 4.23 Těšín 5.31 text 1.31, 53, 61; 2.18; 3.21.22; 4.16; 6.12. 13, 41, 42 textem 6.42 textový vzorec 6.42 thajština 1.42 tibetština 1.42 timbre • viz: zabarveni hlasu tlapaneco 1.12 tlumočení 1.61; 6.14 tocharština 1.42 tónový průběh 2.17 tóny 1.44; 2.14. 16-18 toponyma, -ie, -omastika 4.11,13,14 tranzitivnost 3.23; 6.13 Travaux du Cercle linguistique de Prague 2.21 triitong 2.16 trivium 5.11 Tunisko 1.42 tupi-guarani 1.42 turečtina 1.22, 26, 33, 41, 44; 5,22 Turkmeni 1.42 tvar 1.51 tvary zkrácené 1.22 -dokonavé 1.52 tvoření slov 1.24,44; 3.12; 4.11,13,14 tvůrčí charakter jazyka 5.41; 6.21, 81 tvrdé patro 1.22; 2.13, 15 typologie 1.22, 23, 44, 64 U_ Ukrajina 5.33 ukrajinstina 1.41, 42 umberština 1.42 umění 4.23 Umlaut - viz: přehláska univerzálie jazykové 6.81 urdština 1.41 uto-aztek-tano 1.42 uzel (graf) 3.28 úžina (fonet.) 2.13, 15 241 úvod bo stupia jazyka VíTNÝ KEJSTfiÍK 242 vady výslovnosti 6.52 varianty (hlásek) 2.22 vázáni (liaison) 1.22 veláry - viz: souhlásky měkkopatrové Velkomoravská říše 1.32 velština 1.42 velům - viz: měkké patro věk mluvčího 2.17,19; 6.61, 62 verbalizace 1.12; 3.21; 6.23 verbigerace 6.52 věštěni 4.23 věta 1.23, 27, 44, 53; 2.12. 17. 18; 3.11, 21-29; 5.12; 6.12, 13,21, 22,41, 42 - adjektivni 3.25 - adverbiální 3.25 -hlavni3.25-29; 6.12 -holá 3.26 -jednočlenná 3.23 -jednoduchá 3.23-25, 28 - obsahová 3.25 - podmínková 3.15, 29 -příslovečná 3.25 - přívlastková 3.25 -rozvitá 1.44, 53; 3.23 -vedlejší 3.25-29; 6.12 - vztažná 3.25 -zvolací 2.17 větné členy 3.17, 21-29 vibranty - viz: souhlásky kmitavé víceslovná pojmenováni 1.24; 4.14,16, 22; 5.41 Vídeňský kruh 6.82 vietnamština 1.24, 33, 41, 42 Vilém Dobyvateli.24 vlastni jména 4.11, 13 vnitřní řeč 6.21, 31 vokály - viz: samohlásky vokalická harmonie 1.22 vokativ3.17 Völkerpsychologie 6.61, 82 všeslovanský atlas 5.32, 33 „vycpávky" 5.12 vykání 3.18 vymřelé civilizace 1.26 výpověď 1.12; 2.17; 3.22. 23; 6.23 výpůjčky 1.24, 25. 42, 43; 4.14 výraz 1.51; 4.12, 22 výslovnnost 1.22; 2.11, 14. 15,19; 3.11; 5.12, 33; 6.22, 52, 62 výstupek dásnový (alveolárni) 2.13 vyšinutí z vazby 1.31 výška tónu 2.17 vývoj jazyka 1.21-27. 43, 52, 63, 64. 65; 2.16; 3.23; 4.15; 5.21. 22. 31. 33; 6.13, 62 -písma 1.32 význam 1.11, 12, 24, 27, 44, 52, 53, 64; 2.12.17. 22:4.11.12, 16, 21-23; 5.21, 22; 6. 22, 23 vztahy vzájemné závislosti 1.51, 53, 64 W Weltanskht 6.82 zabarveni hlasu (timbre) 2.17, 18 základní slovní fond 6.72 záměr mluvčího 6.23, 31 Zanzibar 1.42 zápor 1.51 závěr (fonet.) 2.13,15 -patrohltanový2.13 zdroj informace 1.11 zkracování 1.24 -vět 3.27 zkratky 1.24 změny fonetické 1.21-23. 25, 26. 43, 44. 63; 2.11. 19; 5.21, 31. 32 - gramatické 1.23 - hláskové - viz: změny fonetické -jazykové; viz: vývoj jazyka -významu 1.24, 25; 4.14. 23; 5.21, 22, 41; 5.41 znak (jazykový) 1.11, 27, 32, 33,64; 3.21; 4.11. 12, 21-23; 5.41; 6.81, 82 znalosti o světě 1.12; 6.23, 31 znělost hlásek 1.22; 2.15, 23; 3.15 zoo sémiotika 4.23 zpětná vazba 6.23 zpěv 2.18 způsob artikulace 2.15, 22 „zrádná slova" 1.24 zuby2.i3, 15 zvládání jazyka 1.65 zvratná slovesa 3.19, zvukomalebná slova 1.21 zvuková podoba jazyka 1.22,33,72; 2.11, 17. 21; 3.11; 5.21, 32, 33; 6.52 zvukové vlny 2.12, 22 zvukový obraz 1.64 žargon 5.42 Literatura Bass, E.: Cirkus Humberto. ČS, Praha 1955. Bauer, J.. Grepl, M: Skladba spisovné češtiny. SPN. Praha 1970. Čapek, K: Anglické listy, Cestopisy I. ČS, Praha 1980. Čejka, M., Lotko, E.: Jazyk a jazykověda. SPN, Praha 1974. Čermák, F.: Jazyk a jazykověda. Pražská imaginace, Praha 1994. Čemý, J.: Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc 1996. Černý, V.: Až do předsíně nebes. Čtrnáct studii o baroku našem i cizím. Mladá fronta, Praha 1996. Dubský, J.: Základy španělské lexikológie (skriptum). SPN, Praha 1977. Erhart A: Úvod do obecné a srovnávad jazykovědy (skriptum). SPN, Praha 1973. Erhart, A, Večerka R: Úvod do etymologie. SPN, Praha 1981. Erhart, A: Základy jazykovědy. SPN, Praha 1984. Ferreira, C, Cardoso, S.: A dialetologia no Brasil. Säo Paulo 1994. Hjelmslev, L.: Jazyk. Academia, Praha 1971. Golab, Z., Heinz, A., Polaňski, K: Slownik terminologu jezykoznawczej. PWN, Warszawa 1970. Hála, B.: Fonetika v teorii a v praxi. SPN, Praha 1975. Holub, I, Lyer, S.: Stručný etymologický slovník jazyka českého, SPN, Praha 1968. Křupa, V., Genzor, J., Drozdik, L.: Jazyky sveta. Obzor, Bratislava 1983. Lotko, E: Kapitoly ze současné rétoriky, Vydavatelství UP, Olomouc 1997. Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého. 2. vyd., Academia, Praha 1968. Nebeská. I.: Úvod do psycholingvistíky. H + H, Praha 1992. Palacký, F.: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. Praha 1908 (otisk) Páral, V.: Dekameron 2000 aneb Láska v Praze. ČS, Praha 1990. Poldauf, I. et aL: Ánglickočeský' a ceskowghcký slovník 9. vydáni, SPN, Praha 1994. Salzmann: Jazyk, kultura a společnost. Úvod do lingvistické antropologie. Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, Praha 1997. Saussure,, F. de: Kurs obecné lingvistiky. Odeon, Praha 1989. Sgall, P. et al.: Úvod do syntaxe a sémantiky. Academia, Praha 1986. Tolstoj, L. N.iAnna Koreninová. Edice Máj, Praha 1964. Urdang, L. (ed.): The Random House Dictionary of the English Language. CoUege Edition. New York 1969. Vrhel, F.: Základy etnolingvistiky. Univerzita Karlova, Praha 1980. Úvod do studia jazyka Seznam obrázků Seznam obrázků 1: Schéma komunikačního procesu........................................................... 14 2: Rozdíly v kódování téhož obsahu u různých jazyků............................ 15 3: Další komunikativní funkce jazyka........................................................ 16 4: Vývoj latinské skupiny souhlásek -kt- do románských jazyků.............. 19 5: Palackého text o smrti Jana Husa..........................................................38 6: Část výnosu obce Pražské k obnovení pořádku z r. 1422 ................... 39 7: Písmo ideografické: egyptské hieroglyfy a sumerské klinové..............45 8: Písmo slabičné: indické dévanágarí a japonské....................................46 9: Písmo hláskové: řecké a latinské............................................................46 10: Nejstarši slovanské písmo: hlaholice a cyrilice.....................................47 11: Pořadí jazyků podle rozšiřenosti............................................................49 12: Genetická klasifikace jazyků svéta (podle příbuznosti).......................51 13: Rozděleni indoevropských jazyků do dvanácti podskupin..................54 14: Vývoj a klasifikace slovanských jazyků.................................................55 15: Členění češtiny........................................................................................56 16: Členění arabštiny do dialektů................................................................57 17: Paralely mezi domorodými australskými jazyky a latinou...................58 18: Typologická klasifikace jazyků..............................................................60 19: Porovnání typu syntetického s analytickým..........................................61 20: Struktura slova nezničitelného.......................................................................64 21: Chronologie hlavních události v dějinách lingvistiky...........................67 22: Komunikační proces a děleni fonetiky..................................................76 23: Mluvidla a jejich funkce.........................................................................77 24: Schéma mluvidel.....................................................................................78 25: Pohyblivá mluvidla a jejich funkce........................................................79 26: Hellwagův trojúhelník a české samohlásky...........................................80 27: Charakteristika českých souhlásek podle artikulace............................81 28: Porovnání souhláskových systémů: čeština, franc, angličtina............84 29: Artikulace „p, b" a „ň"............................................................................85 30: Struktura slabiky v češtině, latině a němčině........................................ 86 31: Struktura slabiky v češtině, němčině a portugalštině...........................88 32: Klasifikace fonologických opozic..........................................................97 33: Příklady gramatických paradigmat v češtině......................................103 34: Kategorie rodu podstatných jmen.......................................................106 35: Kategorie času.......................................................................................108 36: Funkce tvarů tzv. přítomného času..................................................... 109 37: Mimojazyková skutečnost a gramatické kategorie.............................112 38: Postupná diferenciace dějů (přidáváni příznaků)...............................114 39: Gramatická kategorie pádu v různých jazycích..................................117 40: Tykáni a vykáni z hlediska sociolingvistického.................................. 119 41: Příklady funkcí zvratného slovesa.......................................................121 42: Přiklad volného slovosledu v češtině...................................................123 43: Příklady pevného slovosledu českých přiklonek................................124 44: Náhodně vybrané výpovědi.................................................................. 125 45: Základní typy jednoduchých vět a juxtapozice...................................127 46: Základní typy souvětí souřadného.......................................................129 47: Základní typy vedlejších vět.................................................................130 48: Příklady složitých souvětí.....................................................................132 49: Základní statistika složitých souvětí....................................................133 50: Příklady rozvitých větných členů (hypotaxe).....................................134 51: Příklady mnohonásobných větných členů (parataxe)........................135 52: Účelově věty a polovětné vazby...........................................................137 53: Struktura věty podle generativní gramatiky (Chomsky)....................139 54: Struktura věty podle české tradice (Šmilauer)................................... 140 55: Struktura souvětí...................................................................................141 56: Ekvivalenty minulého podmínkového souvětí v češtině.....................144 57: Deset českých slov s nejvyšši frekvenci............................................... 148 58: Rozšiřováni slovni zásoby od základu „voda"....................................150 59: Slovesné prefixy a jejich distribuce u deseti sloves............................. 152 60: Několik odvozenin a složenin sloves jede, nese, vede............................154 61: Deset řeckých prefixů a jejich využiti v češtině..................................156 62: Deset latinských prefixů a jejich využití v češtině..............................156 63: Řecké výrazy a jejich využití v češtině.................................................157 64: Latinské výrazy a jejich využiti v češtině.............................................158 65: Základni typy slovníků.........................................................................160 66: České ekvivalenty angl. morfému slip........................................................161 Úvod do studia jazyka 67: Základní sémantické pojmy.................................................................164 68: Anglické ekvivalenty čes. morfému cest(a)..............................................167 69: „Význam" a discipliny, které se jím zabývají......................................169 70: Formulář pro záznam osobních údajů informátora...........................187 71: Výraz Jehné" v brazilské portugalštině..............................................188 72: „Seseo" a „ceceo" v andalúzske španělštině....................................... 189 73: Funkční styly.........................................................................................194 74: Frekvence českých písmen...................................................................199 75: Grafické znázornění frekvence českých písmen.................................201 76: Dva příklady jednoduchých modelů vět..............................................202 77: Předchůdci psycholingvistiky............................................................... 205 78: Přípravná fáze řečové činnosti.............................................................208 79: Pragmatické faktory ovlivňující řečovou činnost...............................210 80: Základní pojmy a termíny textové lingvistiky.....................................213 81: Bilingvismus, diglosie a multilingvismus.............................................217 82: Metody Williama Labova.....................................................................219