quintus HORATIUS Flaccus De Arte Poetica o umění básnickém EPIŠTOLA AD PISONES vulgo Uber DE ARTE POETICA dictus Hum ano capiíi cervicem pictor equinam lungere si velií, et varias inducers plum as Undique collatis membris, ut turpiter atrum Desinat in piscem mulier formosa superne: 5 Spectatum admissi risum teneatis, amici? Crcriite, Ptsoncs1. isti tabulae fore libnim Persimiiem, cuius, volut aegri somnia, vanae Fingentur species, ut nec pes nec caput uni Reddatur formae. f Pictoríbus atque poětis 10 Quidlibet audendi semper fuit aequa potestas. Scimus, et hanc veniam petimusque dam usque vicissim, Sed non ut placidis coěant immitia, non ut Serpentes avibus gemmentur, tigribus agni, Incepíis gravibus plerumque et magna professis 15 Purpureus, late qui splendeat, unus et alter Assuitur pannus", cum lucus et ara Dianae Et properantis aquae per amoenos ambitus agros, Aut fiumen Rhenum, aut pluvius describitur arcus, Sed nunc non erat his íocus. Eí fortasse cupressum 20 Scis simulare: quid hoc, si fractis en at at exspes Zkuste si, přátelé, představit akt s šíjí kone a na ní1 -dle gusta mistrova — hle, hlavu člověčí! Nebo údů neladnou směs v šatu z pestrého peří... Či poprsí krásky, jejíž trup (jak obludné!) dole přechází v rybu. 5 Nebyl by bez nadsázky k popukání ten pohled? Jak rodný bratr takové malby (a na to, mí drazí Pisoní, vezměte jed) bude text plný podivných figur, podobný snu, jenž se blouznícím zdá a postrádá hlavu i patu. - Jenomže malířský' stav a stejně tak básník 10 se vždycky těšili z práv a možností experimentu.' Vím: vždyť jsme tolerantní a od druhých čekáme totéž. Krotká zvěř se však nemůže pást spoiu s dravci a není přípustný ptákoplaz či kříženec beránka s tygrem! Velebný tón prvních vět často slibuje závažné opus - 15 načež se líčí háj, chrámek Diany, bystřina loukou kličkující či zas líný Rýn, duha v závoji deště... Pentlením purpurovým se ta dílka porůznu zdobí s cílem umocnit lesk - leč výsledný dojem? Jak nevhod sem zabloudil nach! Anebo: co ten cypřiš, jenž vzlíná 20 z vln, v nichž na přání tone ztroskotanec (už ti řádně ! NejSerstvejämii kandidáty jsou L. Calpurnius Piso Caesoninus, konzul na ruk 58, který vskutku mčl dva syny, ?..nichž jeden, Lucius Calpurnius Piso pontifex, byl rovněž politikem (konzul na rok 15) a snad i amatérským básníkem. O mladším ze synů není nic známo, ľ Purpureus pannus - příslovečný purpurový cár či hadr, obraz užívaný pro prvky vložené na nevhodné místo, metaforicky kotví v oblastech šití a tkaní, z nichž často čerpá antická rétorika a literární teorie. /12/ i I. POEMA (1-118). Vv. 1-37: Výklad jednoduchosti a jednoty (simplex et umím) dominuje první části básní, věnované hledání vhodnosti, přiměřenosti užitých prostředků (decorum). Začíná groteskně právě příklady, které svědčí o pravém opaku, o neschopnosti vhodně skloubil jednotlivosti v celek. Teprve potom (38-44) se autor dostane k první pozitivní poučce: látku je třeba vybrat dměme silám a zpracovat ji ekonomicky. Navibus, acre dato qui pingitur?"1 Amphora coepit Institui: currente rota cur urceus exit? Denique sit quidvis simplex duntaxat et unum. Maxima pars vatum. pater et iuvenes patre digni, 25 Decipimur specie recti. Brevis esse laboro, Obscurus fio;lv sectantem levia nervi Deficiunt animique; processus grandia turget; Serpit humi tutus nimium timidusque procelSae; Qui variare cupit rem prodigialiter unam, 30 Delphinum silvis appingit, fructibus aprum: In Vitium ducit culpae fuga, si caret arte. Aemilium circa ludum faber imusv et ungues Exprimet et molles imitabitur aere capillos, Infelix opens summa, quia ponere totum 35 Nesciet: hunc ego me, si quid componere eurem, Non magis esse velim, quam naso vivere pravo, Spectandum nigris oculis nigroque capillo. Sumite materiam vestris, qui scribitis, aequam Viribus, et versate diu, quid ferre recusent, 40 Quid valeant humeri. Cui lecta potenter erit res, zaplatil!)? Jen proto, že cypřiš umíš jak živý? Mel to být džbán... tak proč z točny kruhu ti vyvstává hrnec? Nakonec ať: jen když dílo má tvar a ten ladí s látkou! Pisone milý, i vy, hoši dorostlí otci, snad víte, 25 jak často my pěvci se necháme zmást zdáním nejlepší formy... Tak stručnost je cílem mým - a stávám se nejasným. Šťáva a švih chybí autorům jalovostí. Sloh veleděl kypí bombastem. V prachu cesí se pinoží ten, kdo se děsí smršti. Kdo fádní námět chce ozvláštnit za každou cenu, 30 ten delfínem zohyzdí les a mořskou hlubinu kancem. Chybí-li um, pak prchaje blátu, do louže šlápneš... - Tam, kde je gladiátorská škola Aemiliova, má dílnu řemeslník třetího řádu: i nehtík, lokýnku dokáže odlít v bronz... ale celek je k pláči. 35 Proč? Chybí kompozice. (Jak nerad bych tváří v tvář tvorbě byl v jeho kůži! Vždyť oč je to lepší než havraní vlas, čerň očí vystavovat, a s křivým nosem tu strašit?) V souladu s vlastním talentem si vyberte látku, vy, kteří hodláte psát, a dlouho važte, zda břímě 40 snese váš hřbet, nebo setřese. Tomu, kdo skromně si zvolí, í" Žebrající trosečníci nosívali na krku obrázek ztroskotání lodi malovaný na dřevě, aby probouzeli soucit - srv, luvenalis 14, 301. Do takového obrázku se ovšem malba cypřiše, na které se malíř specializoval, nehodila. IV Brevis esse laboro, obscurus fio - usilují o stručnost a stávám se nesrozumitelným (srv. Vančurova Antonína Důru z Rozmarného léta, který „na své cestě za výrazem" došel podíe kanovníkových slov „až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé"), v Aemilius Lepidus byl prý skutečně majitelem gladiátorské Školy nedaleko fóra; ke zdem školy přiléhaly taberny a krámky řemeslníků. IUI 1151 Nec facundia deseret hune ncc lucidus ordo. OrdinLs haec virtus erit et venus, aut ego fallor, Ut iam nunc dicat iam nunc debentia dici, Pleraque differat et praesens in tempus omittat; 45 Hoc ainet, hoc spernat promissi carminis auctor. In verbis etiam tenuis cautusque serendis, Dixeris egregie, notum si callida verbum Reddiderit iunctura novum. Si forte necesse est, Indieiis monstrare recentibus abdita rerum: 50 Fingere cinctutis non exaudiia CethegisVI Continget dabiturque licentia sumta pudentcr, Et nova fictaque nuper habebunt verba fidem, si Graeco fonte cadent, parce detorta. Quid autem Caecilio Plautoque dabit Romanus, ademtum 55 Virgilio Varioque? Ego cur, acquirere pauca Si possum, invidcor, cum lingua Catonis et Enni Sermonem patrium ditaverit et nova rerum Nomina protulerit? Licuit semperque licebit Signatura praesente nota producere nomen. 60 Ut silvae foliis pronos mutantur in annos, se bohatství vet bude hravě roubit v přehlednou stavbu. Té stavby účinný půvab se řídí (leda se mýlím) heslem: Dej právě teď prostor tomu, co zaznít má nyní! Vše ostatní, pěvce, smeť a odlož na vhodnou chvíli. 45 Tuto pasáž sem dej, tu vyhoď: máš v rukou své dílo! Již ve volbě výraziva je na miste citlivý výběr.2 Tak vzniká-li chytrým spojením omšelých slov nový význam, zrodil se čin hodný gramatika! A kdyby snad bylo zapotřebí dát jméno věcem až doposud skrytým, 50 proč nesáhnout k tvorbě slov (což v rozumné míře je možné), jimž předkové tradice dbalí by sotva porozuměli? Stejně tak ujmou se hned slova nová či z řeckého zdroje a lehce jen přiohnutá. - Což nechce u Vergilia s Variem dnešní Říman, co u Plauta, u Caecilia 55 chválí? A přece: jsem kárán i za to málo, jímž jazyk se snažím rozšířit... Vždyť dávno už Ennius, Cato a jejich mluva to byli, kdo náš mateřský slovník tak obohatili zástupem nových slov. Přece každý věk razí - zákaz nezákaz - mince, jež nesou punc doby. 60 Stejně jak barevný šat rok za rokem střídají lesy, vi M. Cornelius Cethegus, konzul za druhé putiské války, patricijský politik, je tu personifikací starých Římanů, kteří ješté nosili starodávný cincitts, Široký pás nahrazující pod togoa tuniku tak, že ramena zůstávala nahá. Adjektivum cinciuius nalézáme v kiasické latině pouze zde a u Ovidia (Kalendář V, 101). 2 Vv. 46-72: Pojednám' o výbéru slovní zásoby se soustřeďuje k užití arcbaístnů a neoíogis-mů. Horatiovi přátelé Vergilius a Varius tu zastupují soudobou literaturu (o mladších konkurentech neztratí Horatius nikde ani slovo). Otce zakladatele, kteří se potýkali s nedostatečnou rozvinutostí latinského jazyka, představují Quinttis Eruitus a Marcus Porcius Cato Censoríus, Titus Maccius Plautus a Caecilius Siatius nejsou sice o nic mladší, ale poskytuj! příklad svobodného nakládání se slovní zásobou. Horatiův vztah k Plautovi není přitom příliš přátelský (viz dále v. 272 nn. a Ep II, 1, 58, 170-174). Sám Horatius demonstruje regulérní možnost užilí archaismů (viz v. 75 querimonia, v. 94 deli-ti gat, v. 283 obtictiit), neváhá užívat sesquipedalia verba (v. 97). /16/ in l Prima cadunt: ita verborum vetus intcrit aetas, Et iuvenum ritu florent modo nata vigentque. Debemur morti nos nostraquevlä. Sive receptus Terra Neptunus classes Aquilonibus arcet, 65 Regis opus, sterilisque diu palus aptaque remis Vicinas urbes alit et grave sentit aratrum, Seu cursum mutavit iniquum frugibtis amnis, Doctus iter melius;1"11 mortalia facta peribunt:1* Nedum sermonum stet honos et gratia vivax. 70 Multa renascentur quae iam cecidere, cadentque Quae nunc sunt in honore vocabula, si volet usus, Quem penes arbitrium est et ius et norma loquendi. Res gestae regumque ducumque et tristia beila Quo scribi possent numero, monstravit Homerus.* 75 Versibus impariter iunctisxl querimonia primum, Post etiam inclusa est voti sententia compos; Quis tarnen exiguos elegos emiserit auctor, Grammatici certant et adhuc sub iudice Iis est.x(I Archilochum proprio rabies armavit iämbo:xl" 80 Hunc socci cepere pedem grandesque cothurni ,XIV v'i Debemur morti nos nostraque - smrt čeká nás i všechno, co je naše. v'n Velkolepé zásahy do přírody, plánované už Caesarem, ale realizované až za Augusta, napr. vytvoření umělého přístavu (Porlus lulius) spojením lukrinské laguny s Avernským jezerem, vysušení pompttnského močálu a korekce toku řeky Tiberu, byly předmětem obdivu Horatiovy generace (srv. Vergiliovy Zpěvy rolnické 11, 161-164), ix Mortalia [aula peribttnt - činy smrtelníků pominou, x Eposy připisované Homérovi jsou psány hexametrem, šestistopým metrem, tvořeným spondejem nebo daktylem (přičemž pátou stopu zpravidla obsazuje daktyl). xl Versibus impariter iunctis - elegickébo disticha tvořeného dvěma nestejně dlouhými verši, hexametrem a pentametrem, se užívá především pro elégii a epigram. x" Adhuc sub iudice lis est - rozepře je dosud u soudce, věc ještě není vyřešena. »1! Výklad o jambu viz vv. 251-254, xiv Socci (nízké sandály používané v komedii) a cothurni (obuv používaná v tragédii) zastupují dva nejdůležiiejaí druhy dramatu, Kothuroy nabyly v římské době speciálního významu, protože se proměniiy z obyčejných řeckých lehkých opánků v boty s vysokou podešví, které měly dodat horcí potřebnou výšku, Anachronické přenášení římských zvyklostí na scénickou praxi řeckého divadla klasické doby má patrné svůj kořen právě tady a hlavně ve v. 280. 718/ jak první snáší se list, tak hynou i uvadlá slova a čerstvě vylíhlé pokolení se čile má k světu. I nás ovsem zánik čeká, i výtvory naše: ač Neptun už v Ostii neútočí, sám pevninou před vichry sevřen 65 (jak triumfální to čin!), dřív mrtvý pomptinský močál ač dnes, brázděn rádlem, je sýpkou kraje a splavné má cesty, ač Tiber odklonil tok, kdysi zkázu nesoucí polím, a lepší cestu teď zná - čas odvěje každý čin lidský... Což teprv lidská řeč? Taje navždy důstojně sošná? 70 Leckteré z oněch slov, jež upadla v zapomnění, zas ožije, jiné, dnes módní, padne - jak zvyku se zlíbí, té nejvyšší autoritě, jež pravidly jazyka vládne. Jak vypadá verš přímo stvořený k líčení královských činů,3 gest vůdců a válečných hrůz, nám jasně předvedl Homér. 75 V dvojici veršů nestejných stop byí zpočátku vzlykot zakódován, až pak slova díků za splněná přání. Podnes však vědci se přou (a kauza se vleče), kdo těsná disticha elegická dal světu číst jako první. Z hněvu si Archilochos zbraň na míru vykoval - jamby: 80 A ihned ovládl jamb jak vážnou, tak komickou scénu, f Vv. 73-98: Pojednán: o verši a jeho vztahu k jednotlivým žánrům obráží antickou praxi, která připisovala každému žánru ustálené metrum. Výklad je organizován chronologicky podle Tozvoje literatury: epiku následuje lyrika (podle alexandrijských teorií rozdělená do čtyř velkých skupin - na kultovní básně, epiniky, erotika a skolia), poté drama, kde je poukázáno na nutnost užít jambický verš adekvátně stylu (v této pasáži je zase Horatius blízký Aris-lotelovým teoriím - viz Aristotelova Rétorika 111, 7, které následuje i Cicero ve spisu O nej-lepším druhu řečníka). Příklady jsou však nejprve překvapivě brány pouze z řecké literatury .....epiku zastupuje Homér, lyriku Archilochos. Teprve v oblasti dramatu už autor čerpá ze společného kulturního dědictví - Thyestés, Péleus a Télefos byii hrdiny řeckých i římských tragédií, Chremés, komický stařec, vystupoval stejně v komediích Arislofanových, Antifano-vých, Menandrových i Terentiových. f 19/ Aitemis aptum sermonibus ei populares Vincentem strepitus et natum rebus agendis. Musa dedit fidibus divos puerosque deorum.xv Et pugilem Victorem et equum certamine primům,5™1 85 Et iuvenum curasXVI! et libera vinaxvm referre. Descriptas servare vices operumque colores Cur ego, si nequeo ignoroque, poeta salutor? Cur nescire pudens prave quam discere malo? Versibus exponi tragicis res comica non vult; 90 Indignaiur item privatis ac prope socco Dignis carminibus narrarixlx coena Thyestae. Singula quaeque locum teneant sortita decenter. Interdum tamen et vocerrs comoedia tollit, Iratusque Chrernes tumido delitigat ore; 95 Et. tragicus plerumque dolet sermone pedestri Telephus et Peleus, cum pauper et exsu! uterque Proiicit ampuUas et sesquipedalia verba, Si curat cor spectantis tetigisse querela. Non satis est pule hra esse poémata; dulcia sunto 100 Et, quocunque volent, animum auditoris agunto. neboť on dává dramatu spád, jsa jakoby stvořen pro dialog, a nadto přehluší šum mimo scénu. Při lyře Euterpé zas opěvá nebeské otce a syny či vavříny získané v ringu a vítězné oře, 85 lehký krok ovínéní i chmury mladistvých lásek... Těch typických rysů, dík nimž dané metrum danému kusu dodává atmosféru, chci dbát: copak směl bych si říkat básník, na starých omylech lpě a líný se učit? Komická hra se zdráhá být podána tragickým veršem. 90 Thyestés král, sama hrůzná krmě se vzpírá zas mluvě hovorové a té, která zaznívá v komických scénách. Každý krok předem pečlivě zvaž, ať je vše na svém místě. Pravda, sem tam i komedie se k patosu vzchopí, i Chremés pobouřen zle se vzteká plamennou řečí. 95 A jindy zas hrdina tragické hry si naříká slovy opěšalými: tak Péleus i Télefos, vyhnanci bídní, odloží - má-li se jejich žal zmocnit diváckých srdcí -monolog sáhodlouhý a s ním i pompéznost stylu. Vázaná řeč má být krásná4 ~ ba víc: jak flétna by znít měl 100 verš, aby posluchač fascinován šel kamkoli za ním. xv Divos puerosque deorum - bohové a děti bohů, tj. héroové, jsou opěváni v hymnech. XV' Pugilem Victorem et equum certamine - epiniky, speciální druhy ódy, byly věnovány vítězům ve sportovních hrách. xv" íuvenum curas - erotika, milostné písně. xvm Libera vina - skolía (nebo též paroimia), píjácké písně. Xtx Narrari - srv. vv. 185-188: takové scény mají být vypravovány (niipf. poslem), ne vsak předváděny. i Vv. 99-126: Poezii neslafií formální dokonalost, která ji dělá krásnou (putchra). Musí mít cosi, co ji fiiní nabitou emocemi (dulcis). Aby se divák mohl identifikovat s představovaným charakterem (jak to dělá autor, který ostentativně používá první osobu singuláru), musí být projev postav i jejich herecké ztvárnění adekvátní. Emoce tu zastupují krajní projevy jako smích a pláč, charaktery jsou pojaty jako skupiny dané samotnou přírodou (muži x ženy, miadí x staří) rtei>o postavením, které určuje štěstěna či náhoda (kupec, rolník). Jejích vlastnosti mohou také vyplývat z jejich etnického původu. Rovněž mytologické postavy, z nichž Horatius vybírá hlavně hrdiny s tragickým osudem, se musejí choval v souladu s představami, které o nich panují. f 20/ 121/ Ut ridentibus anident, ita ficntibus adsunt Humani vultus: si vis me flere, dolendum est Primům ípsi tibi: tum tua me infortunia laedent, Telephe vei Peieu; male si mandata loqueris, 105 Aut dormitabo aut ridebo. Tristia maesturn Vultum verba decent, iratum plena minarum, Ludentem lasciva, severům seria dietu. Formát enim nátura prius nos intus ad oraném Fortunarum habitům, iuvat aut impellit ad iram, 110 Aut ad humum maerore gravi deducit et angit; Post effert animi motus interprete lingua. Si dícentis erunt fortunis absona dieta, Romani tollent equites pediíesque cachinnum. Intererit mulíum, divusne loquatur an heros, 115 Maturusne senex an adhuc florente iuventa Fervidus, et matrona potens an sedula nuttix, Mercatorne vagus cultorne virentis agelli, Colchus an Assyrius, Thebis nutritus an Argis.xx Aut famam sequere, aut sibi convenientia finge. 120 Scriptor honorátům si forte reponis Achillem: Úsměvným tvářím jde úsměv vstříc, a slzy nám kanou, pláče-li druhý... Přesvědčivě vsak, Pélee, musíš předvádět žal - jen trpíš-Ii, Télefe, sám, potom tvými strázněmi zjihnu i já až k slzám. Pakli však bídně 105 hraješ svůj part, asi usnu Či začnu se smát. Slova plná bolu jdou k truchlivé líci a hrozby zas k vzteklé, strohá jde k mrzoutu řeč a k líci žertýře šprýmy. Je totiž v řádu věcí, že nejprve v nitru nám ten či onen čin Štěstěny uvede cosi v chod - a my náhle 110 podlehnem slasti, zlosti či balvanu svíravé trýzně; až pak se těch hnutí zmocní spád slov a sdělí je světu. Pokud by byla řeč herce v příkrém rozporu s rolí, smích zvedne ze sedadel jak šlechtu, tak všecek lid Říma. Jasně je třeba rozlišit, kdo - zdali bůh, nebo hérós - 115 má řeč, zda zkušený kmet, či jinoch v rozpuku mládí, počestná paní, či chůva, jež pilně práce si hledí, obchodník na cestách, či rolník z brázd svého pole, zda Asyřan, muž z Argu či z Théb, zda z Kolchidy rodem... Tak Achilla chceš-li pro scénu vzkřísit, buď v homérském duchu5 120 ho kresli, či po svém, pěvce, leč s pevnými rysy: xx Kolchiďarté jsou jako Médeia barbarští a nevypočitatelnf, Asyřané jsou zženštilí jako Xerxés, Argejští jsou pravým opakem Thébanů, kteří jsou hrubí jako Kreón. /22/ 5 11. POESÍSívv. 119-294). 723 / Impieer. iracundus, inexorabüis, acer Iura neget sibi nata, nihil non arroget armis. Sit Medea ferox invictaque, flebilis Ino, Perfidus Ixion, lo vaga, tristis Orestes. 125 Si quid inexpertum scaenae committis, et audes Personam form a re novam, servetur ad imurn, Qualis ab íncepto processerit et sibi constet. Difficile est proprie communia dicere; tuque Rectius Iliacum carmen diducis in actus 130 Quam si profenes ignota indictaque primus. Publica materies privati iuris erit, si Non circa vilem patulumque moraberis orbem, Nec verbo verbum curabis reddere fidus interpres, nec desilies imitator in art urn, 135 Unde pedem proferre pudor vetet aut opens lex. Nec sic incipies ut scriptor cyclicus olim:XXI „Fortunám Priami cantabo et nobile bellum," Quid dignum tanto feret hie promissor hiatu? Parturient montes. nascetur ridiculus mus.xxu 140 Quanto rectius hie. qui nil molitur inepte: čilý, vznětlivý, neoblomný, muž činu, jenž cestu si klestí zbraní a bez zábran - hle, Achilles, rek náš. Dravá a nespoutaná buď Médeia, k pláčí zas ínó, buď Ixíón zrádný, buď íó bludná a Orestes smutný. 125 Pokud sis vymyslel vlastní kus a s postavou zbrusu novou si troufáš na scénu, pak dbej, aby stále ona to byla - i na konci táž, jež vstoupila do hry. Dát vlastní punc hře, jejíž námět je dobře znám, to je těžké - 6 a přece: vpusť Ilias na jeviště, a dopadne lépe 130 než drama neznámé a zbrusu nové - tvé vlastní. Autorské osvědčení ti spíše dá látka již po sté a prvé ztvárněná (když překročíš kruh levných klišé, když s otrockou doslovností nám nebudeš detaily nutit a pokud tě nepolapí past velkého vzoru, z níž únik 135 je zpravidla komplikován již úctou k originálu). Dál: odpusť si vstup, jejž kdysi Homérov epigon zvolil: Priam&v osud chci opěvat a vznešenou válku... Dokáže dodržet slib, jenž hrozí vymknout mu čelist? K porodu pracují lůna hor... zrodí co? Sotva myšku. 140 Oč lip - neboť nápaditě - to řeší eposu mistr: xx1 Latinský překlad řeckého verše připisovaného kyklickéinu básníkovi (tedy básníkovi, který psal kyklické eposy, soubor na sebe navazujících eposů, které podávaly řecké báje souvisle od zrození bohů až po báje opěvajíeí osudy jednotlivých hrdinů), není s jistotou identifikovatelný -bývá připisován Antímacbovi nebo Choírilovi. XXM Parmriunt montes, nascetur ridkulus mus - k porodu pracují hory, zrodí se jen směšná mys. Řecké přísloví přetvořil Phaedrus v malou bajku (IV, 22): Möns parturibat, gemitus immanens ciensJ Eratque in lerris maxima expectatioJ Et illa múrem peperit. Hoc scriptum est tibi.l Qiti magna cum miliaris, extrkas nihil. - „Rodila hora, naříkala příšerně/ a celá země byla v očekávání,/ leč porodila myš./ To psal jsem pro tebe,/ jenž mnoho sSibuješ, však nedokážeš nic." (Přel. V. Bahník.) 6 Vv, 128-152: Předešlé verše 125-127, v nichž se pojednává o použití tradičních postav (personae) a vytváření postav nových, tvoří plynulý přechod k výkladu o imitaci a vlastní invenci i o obtížích, které čekají autora při volbě námětu a dramatickém zpracování epických látek. Dramatický autor, který má dbát, aby ceiek měl začátek, střed a konec (Aristoteles, Poetika 1450b), tedy pracuje podoben mistrům epiky, kteří toto pravidlo znají (Aristoteles, Poetika 1459a) a nikterak se nebojí uíív&tfalsa, poetické výmysly (vzorem je jim Homér, viz Arist, Po 1460a). Vytváření nových postav či dokonce zpracování nových témat v řeckém divadle se ovšem nejspíše může týkat pooze komedie - už Antifanés tvrdil, že tragédie má jisté výhody oproti komedii, protože pracuje .s materiálem, který je divákům dobře znám. Jen Agathón napsal (podle Aristotela) tragédii, jejíž námět nebyl čerpán z mytologie. Tragoedia praetextata, tragédie s námětem z historie (či dokonce ze současnosti), kterou Římané úspěšně pěstovali, však formování nových postav vyžadovala. /24/ 725/ „Dic mihi, Musa, virum, captae post tempora Troiae Qui mores hominum multorum vidit et urbes. "xxm Non fumum ex fulgore, sed ex funic dare Jucem Cogitat, ut speciosa dehinc miracula promat, 145 Antiphaten, Scytlamque et cum Cyclope Chary bdim; Nec reditum Diomedis ab interitu Meleagri, Nec gemino bellum Troianum orditur ab ovo;xx(v Semper ad eventum festinat et in medias resxxv Non secus ac notas auditorem rapit, et quae 150 Desperat tractata nitescere posse, relinquit, Atque ita mentitur, sic veris falsa remiscet, Primo ne medium, medio ne discrepet imum. Tu. quid ego et populus mecum de side ret. audi: Si ptausoris eges aulaea manentis et usque 155 Sessuri, donee cantor „Vos plaudite"xxv' dicat, Aetatis cuiusque notandi sunt tibi mores Mobilib usque decor naturis dandus et annis. Reddere qui voces iam scit puer et pede certo Signat humum, gestit paribus colludere et iram 160 Colligit ac ponit temere et mutatur in horas. O muži, Múzo, mi vyprávěj, jenž po pádu Tróje mnoho měl poznali měst a národů s premnohú zvyky... Nenabízí nám po blesku dým: on kotouče dýmu rozptýlí a barvitě předvádí podivuhodnou 145 Charybdu s Antifatem a s Kyklópem Skyllu a jiné... Líčí-li návrat Diomédův, pak pradědův slavný lov nechá být, stejně Ledu s labutí, hoří-lÉ Trója. Co nejkratší cestou k rozuzlení má snahu tě dovést (děj tě pohltí tak, že jsi jakoby účasten dění), 150 předem se vzdávaje míst, z nichž nelze vykřesat jiskru. Chytře si vymýšlí a lež mísí s pravdou tak lstivě, že úvod a střed ani střed a konec si neprotiřečí. Teď poslyš, co divák má rád (nejen já: celá divácká obec),7', máme-ii ukázněně až do konce zůstat a ze svých 155 míst spustit potlesk, až s oponou herec zvolá: Tak aplaus! Každý věk má typické znaky* a úkolem tvým je vybavit každou postavu vším, co k ní právě dnes patří: Klouček, který už mluví a brázdí prach cesty pevným krokem, si s chlapci chce hrát, je náladový a co chvíli 160 pro nic a za nic se navzteká a hned zase zkrotne. xxui Horatiův latinský překlad prvních veraů Odyssey. xxiv Ab ovo - od počá!ku. Okřídlená úsloví, které Horatius cituje v úplnosti v Sat 1, 3, 6/7 (Ab ovo usque ad rnala, od vejce k jablkům, cdí je ustálený pořad jídel na římské hostine - tedy od počátku až do konce), má na tomto místě jiný původ. Úzce se víže k báji o LédS, která počala Helenu, příčinu Trójské války, s Diem proměněným v labuť. Podle Hygina snesla tato labuť vejce a Hermes je přinesl Ledě. xxv in medias res - doprostřed věcí, přcjíi bez okolků k jádru věci, zasáhnout do probíhajících dějů. xxvi Vyzváním diváků k potlesku (plaudite; vosplausum dáte: vos valere votumus et dare adplaudere; volete et nobis dare plaudite) koněí mnoho římských komedií. ^ Drama, z něhož byly dosud dávány příležitostní příklady, se stává hlavním tématem vv. 153-294. Horatius se postupně znovu zabývá tvorbou charakteru postav (153-78), rozdělením scénických akcí na předváděné a vyprávěné a počtem účinkujících osob (179-193), úlohou chóru (193-201), hudbou (202-219), satyrským dramatem (220-250), metrickými otázkami (251-274), obecně řeckou tragédií a komedií (275-284) a římským dramatem (285-294). Navazuje tu na bohatou tradici řeckou i římskou, takže tato část výkladu se stává jakousi mozaikou standardních informací, které však nejsou vždy ve shodě s našimi dalšími poznatky. 8 Typické rysy charakteru jsou tentokrát odvozovány od věkových kategorií, které jsou na rozdíl od Shakespearových proslulých sedmi věků jen čtyři (dítě, mladík, muž, stařec); je ovsem sporné, zda role v divadle byly obsazovány podle stáří herců. 126/ mi Imberbus iuvenis tandem custode remote Gaudet equis cam bus que et aprici gramine campi, Cereus in vitium fleets, monitonbus asper, Utilium tardus pro visor, prodigus aeris, 165 Sublimis cupidusque et amata relinquere pernix. Conversis studiis aetas animusque virilis Quaerit opes et amicitias, inservit honori, Commisisse cavet quod mox mutare laboret. Muka senem circumveniunt incommoda, vel quod 170 Quaerit et inventis miser abstinet ac timet uti. Vel quod res omnes timide gelideque ministrat. Dilator, spe longus, iners,

avidtisque futuri, Difficilis, qucrulus, laudator temporis actixxvil Se puero, castigator censorque minorum. 175 Multa ferurit anni venientes commoda secum, Multa recedentes adimunt. Ne forte seniles Mandentur iuveni partes pueroque viriles, Semper in adiunctis aevoque morabimur aptis. Aut agitur res in scaenís aut acta refertur. 180 Segnius irritant animos demissa per aurem Holobrádek, jenž konečne setřásl dohled, má z koní a psů svých potěšení i z travnatých hřišť v plném slunci. Tvárný jak vosk, všem svodům se poddá, je rozhazovačný a v tom, co má cenu, liknavý - leč na rady nedá. í 65 Pro nový ideál neví dnes, pro co horoval včera. Zcela odlišné zájmy i cíí mají myšlenky muže: vlivná přátelství vyhledává a po poctách baží, zvažuje každý krok, aby vzápětí nemusel couvnout. Spoustou břemen je člověk zavalen v stáří... Tak třeba: 170 střádá; když nastřádá dost, je nesvůj a dál chudák skrblí. Nebo: do všeho váhavě jen a nerad se pouští, odkládá, ačkoliv rád by, má ze zítřka děs — nehne prstem ten protivný morous, vychvalující čas dávno už přešlý (To já když byl hoch...) - věčný mentor a soudce všech mladších. 175 Nejedno potěšení k nárn připlouvá s příchodem roků, nejedno odnáší odplývající čas... Nuže, nikdy ať starce nehraje nedospělý a hoch roli muže! Vždy mějme na zřeteli, co kterému věku je vlastní. Děj buď probíhá na jevišti, anebo se líčí, ISO co proběhlo jinde.9 Ač sluch coby ostruha diváckých citů xxvn Laudator temporis acti - velebíte! zašlých starých časů. ' Řecké i římské auditorium jsou ti, kteří se dívají (hoi theatai, speclatores). Drama, odvozené od slovesa dran, něco děiat, jednat, tedy to, co se děje, není väak jen to, co se fyzicky odehrává na scéně, ale i to, co se děje ve fantazii diváka, kterému se dostává informací o tom, co se děje, co se dálo Si se bude dít mimo scénu. Tyto informace mu dodávají aktéři sami, speciální postavy určené k tomu tíčelu (poslové) a chór. Všichni tak rozšiřují čas a prostor toho, co se děje. Prostor na seéní je- určen tomu, co je veřej né, prostor uvnitř je rezervován pro děje přília soukromé, intimní, ale také esteticky urážející -- valná většina vražd a sebevražd se např. koná v domě. Aristoteles striktné nezakazuje předvádět kruté věci na scéně, Horatiovo doporučení autoři pochopitelně také nerespektovali. 728/ 729/ Quam quae sunt oculis subiecta fidelibus et quae Ipse sibi tradit spectator: non tarnen intus Digna geri pro nies in scaenam, multaque tolles Ex oculis, quae mox narret facundia praesens. 185 Ne pueros coram populoxxvm Medea trucidet Aut hum ana palam coquat exta nefarius Atreus, Aut in avem Procne vertatur, Cadmus in anguem. Quodcunque ostendis mihi sie, incredulus odi. Neve minor neu sit quinto produetior actu 190 Fabula, quae posci vult et spectata reponi. Nec deus™* intersit, nisi dignus vindice nodus Incident: ne quart a loqui persona laboret. Actoris partes chorus officiumque virile Defendat, neu quid medios intercinat actus, 195 Quod non proposito conducat et haereat apte. Ille bonis faveatque et consilietur amice, Et regat iratos et amet pacare timentes; Ille dapes iaudet mensae brevis, ille salubrem Iustitiam legesque et apertis otia portis; 200 Ille tegat commissa deosque precetur et oret,. kulhá za možností být při tom a na vlastní oči proniknout k dílu, přesto: scén, jimž diskrétnost sluší, se, na prknech vyvaruj a pohled ušetři všeho, co uslyšet můžeme zpětně z úsí sboru zasvěceného. 185 Před zraky diváků ať Médeia nevraždí děcka, na scéně Atreus vrah ať nevaří útroby lidské, zde Prokné ať nerostou křídla a Kadmos se nemění v hada: taková řešení nepřesvědčí a dost se mi příčí. Chce-li hra sklidit úspěch a dočkat se repríz, 190 patero dějství musí mít10 - ne víc, aniž méně. Jen tenkrát ať do hry vloží se bůh, pokud děj se zauzlí příliš. Hlas tří herců nejvýš ať v jedné zní scéně. Zvláštní roli měj chór, ten čtvrtý herec:11 ať ve svých vstupech zpívá, avšak jen to, co k ději se vskutku 195 váže, a tak či onak ať pomáhá rozvíjet příběh. Ať stojí na straně dobrých a jako přítel jim radí, lidskou ať krotí zášť a s vlídností zklidňuje zpupnost, ať chválí jen střídmě prostřený stůl, blaho zákonů, práva a brány dokořán v čas bezstarostného míru. 200 Nad tím, co se mu svěří, ať bdí, prose bohy, ať štěstí xxvill Coram populo - před lidem, veřejně. xxtx Jvliuví-íi Horatius o bozích v dramatu, má na myslí spise speciální příklad výskytu boha na scéně, tzv. boha na stroji (deus ex machina). To byl jen technický prostředek, jak dostat božskou postavu na scénu pomocí jakéhosi jeřábu. Jeho použití k řešení komplikovaných zápletek bylo odsuzováno jako projev nedostatečné schopnosti uzavřít dej přirozenou cestou. Ve skutečnosti může míl hluboký význam. "> Rozdělení tragédie na pět aktů má své kořeny v počtu epeisódilv řecké tragédii. Běžně se však dělila pouze na tři akty {viz Cicero, Ad Quimutn fratrem 1, 1, 16, Donatův komentář k Terentiově hře Bratři 3,1). K poctu pěti dospějeme, přidáme-li ještě prolog a epilog. Komediografové však tento požadavek nikterak nerespektovali. " Pojetí chóru jako jakéhosi dalšího herce vyplývá z vědomí jeho někdejší důležitosti a úlohy, kterou ve hře zastává. Pod termínem Čtvrtý herec se ovšem v antice rozuměl mimořádně přidaný herec, kterého musil opatřit chorégos. Mezi lato parachorígémata patřili rovněž němé postavy a statisté. /30/ /31 / 205 210 215 220 Ut redeat miseris, abeat Fortuna superbis. Tibia non, ut nunc, orichalco vineta tubacque Aemula, sed tenuis simplexque foramine pauco Adspirare et adesse choris erat utilis, atque Nondum spissa nimis complere sedilia flatu; Quo sane populus numerabilis, utpote parvus, Et frugi castusque verecundusque coibat.xxx Postquam coepit agros extendere victor, et urbem Latior arnplecti murus, vinoque diurno Placari Genius festis impune diebus; Accessit numerisque modisque licentia maior, Indoctus quid enim saperet liberque laborum Rusticus urbano confusus, turpis bonesto? Sic priscae motumque et luxuriem addidit arti Tibicen traxitque vagus per pulpita vestem; Sic etiam fidibus voces crevere sevens Et tulit eioquium insolitum facundia praeceps, Utiliumque sagax rerum et divina futuri Sortilegis non discrepuit sententia Delphis. Carmine qui tragico vilem certavit ob hircum, zas ukáže chudákovi ííc a zpupnému záda. Nemela kdysi flétna mosazný plášť jako trubka, s níž soupeří dnes: pár průduchů, tón prostý a útlý — a přesto: jak užitečný průvodce chóru to býval! 205 Jak dokázal její hlas plnit sedadla nevelkých hledišť, v nichž scházel se národ, jejž spočíst by nedalo práci - tak malý byl tenkrát, vsak zbožný a poctivý též a ctný vedl život. Jakmile rukou vítěze své území začal rozpínat v dál a městské hradby jak zesiloval, když 210 popíjet nocí i dnem směí beztrestně v svátečním čase, došlo i k rozvolnění jak melodií, tak i rytmů. Jaký vkus mohl ostatně vzejít z míst, kde se mísil kulturní duch s lidem dělným v den volna, s elitou nuzák? Tak se stalo, že při své tradiční hře dělal pištec 215 neslušná gesta a v nezvyklé říze sem tam čeřil scénu. Též lyra svůj měkký zvuk měla nahradit drsnějším tónem a zbrklá snaha o nevšední řeč vedla k strojené mluvě, jejíž smysl, dřív plný praktických rad, ba i zítřek odhalující, si nezadal s dvojsmysly Pýthie delfské. 220 Brzy poté, co zavedl kozlí obřad a klání,12 XXX Na tento ztraceny zlatý věk naráží Horatius také v Ep i, 1, 139 nn„ kde agricolae prisci Jortes pan'oque beat, rolnici dávní, zdatní a spokojení s málem, se teprve po skončení prací vľzt^Jř nľT\PSIU- V1Í;b0hamví "a r°z™J kultury (pozorovaný už Aristotelem - viz ľoltnka 1341 nn.) humorně komentuje Horatius i v Ep II, 1, 93, 12 Odvozování počátků tragédie z obřadu nějakým způsobeni svázaného s kozlem (kozel může být obělován, může být naopak darem vítězi nebo účastníci jsou maskováni za kozly) je vcelku běžné Překvapující je však pojednání o saryrské hře, o níž Horatius hovoří, jako by byla v plném rozkvětu, zatímco máme za to, že v Římě se iento druh vůbec nerozvinul, a ztotožňoval saryrské drama s ulehanou je zřejmě neSíastné, neboť už v antice panovalo mínění, ze jsou to dvě zcela odlišné formy. Odkazy k postavám ostatně neukazují k satyrské hře, ale spíäe k nové attické komedii (Pýthias - íietéra v Foinikidovč komedii, služka v Terentiově Kleštěnci. Simo - stařec v Menandrově Kleštěnci, v Terentiově Dívce i Antiru, Plauiově Komedii o strašidle a Pseudoiovi, Daos/Davus - otrok v několika Menandrových komediích, v Terentiově Dívce z Andru, ve Pormionovi a v Plantově Epidikovi). Na tyto typické postavy naráží Horatius i v Sat I, X, 40-42, kde přítel Fundanius, jediný ze soudobých autorů, umí psát komedie, ve kterých prohnaná nevěstka s Davem klame starého Chremeta. 732/ Mo x etiam agrestis Satyros nudavit et asper Incolumi gravitate iocum tentavit eo, quod lllecebris erat et grata novitate morandus Spectator, functusque sacris et potus et exlex. Verum ita risorcs, ita commendare dicaces Conveniet Satyros, ita veitere seria ludo, Ne, quicunque deus, quicunque adhibebitur heros, Regali conspectus in auro nuper et ostro, Migret in obscuras hurniti sennone tabemas, Aut, dum vitat humum, nubes et inania captet. Effutire leves indigna tragoedia versus, Ut testis matrona moveri iussa diebus, Intererit Satyris paulum pudibunda protcrvis. Non ego inornata et dominantia nomina solum Verbaque, Pisones, Satyrorum scriptor amabo, Nec sic enitar tragico differre colon, Ut nihil intersit, Davusne loquatur et audax Pythias, emuncto lucrata Simone talentům, An custos famulusquc dei Silenus alumni. Ex noto fictum carmen sequar, ut sibi quivis dal scéně tragický básník satyrů chásku, jen v kůže oděnou, sháněje pepmý šprým (v mezích slušnosti ovšem), aby divák, tím zpestřením zlákán, jak přibitý seděl, když božstvu vzdal obětí hold a ovíněn pozbýval smyslů... 225" Buď jak bud; je jen jeden způsob, jak hrát směšné mluvky z řad satyrů v jediné hře spolu s prvky, jež žádají vážnost: nesmí se stát, aby hérós (a tím méně bůh, ať už ten či onen), jenž před chviličkou se skvěl nachem králů a zlatem, zabředl do temných putyk, kde vulgární jazyk je doma, 230 či naopak, štítě se bláta cest, se v oblacích vznášel. Jen tak plácat, byť ve verších, to tragické Múze nesluší. Cudně (a okamžik jen) v reji satyrů prodlí jako ta matrona ctná, jež v sváteční den musí tančit. Psát já, moji milí, satyrské hry, pak nechtěl bych sklouznout 235 k slovům otřepaným a beze všech příkras - leč ani kolorit tragických kusů mluvou svých hrdinů mást, až by nebylo znát, zda promlouvá Davus či Pýthias drzá, které se povedlo pumpnout Simóna o další drachmy, anebo Sílen, věrný sluha a stráž boha Bakcha. 240 Ze slov natolik běžných bych stavěl své opus, že každý /34/ /35/ Speret idem, sudet muiíum frustraque laboret Aus us idem: tantum series iuncturaquc pollet, Tantum de medio sumtis accedit honoris, Siivis deducti caveant me iudice Fauni, Ne velut innati triviis ac paene forenses, Aui nimium teneris iuvenentur versibus umquam, Aut imm unda crepent ignominiosaque dicta, Offenduntur en im. quibus est equus et pater et res, Nec, si quid fricti ciceris probat et nucis emtor, Aequis accipiunt animis donantve corona. Syllaba longa brevi subiecta vocatur iambus, Pes citus: unde etiam trimetris accrescere iussit Nomen iämbeis, cum senos redderet ictus Primus ad extrémům similis sibi: non ita pridem, Tardior ut paulo graviorque veniret ad aures, Spondeos stabiles in iura patema recepit Commodus et patiens, non ut de sede secunda Cederet aut quarta socialiter. Hie et in Acci Nobilibus trimetris apparet rarus, et Enni In scaenam missos cum magno pondere versus by soudil: To svedu i já! Jenže žádný ten klopotný pokus jen tak by neuspěl: co děiá divy, dík nimž dojdou cti i výrazy obecné mluvy, je spojení slov a též kontext. Nemělo by se dít (aspoň soudím), aby se fauní, 245 jimž je domovem hvozd, spolu bavili na způsob dětí ulice, ba hokynářů, či tokali v něžně mladistvých veršících, či prskali klevetnou špínu: to vše totiž znechutí jezdecký stav i majetné s šlechtou -a dopad? Tí všichni lítě tvé hře upřou vítězný věnec, 250 byť získala dav, co oříšky, pražený hrách přišel chroupat... Sled slabik krátká-dlouhá se nazývá jamb: stopa křepká13 natolik, že celému verši se říká i trojtakt, ač iktů má vždycky šest (v šesti stejných, po sobě jdoucích stopách). Vlastně až přednedávnem nám poněkud přibral 255 a volnějším krokem dobývá sluch, starý, zemitý spondej vzav opět smířlivě za svůj, aniž by současně zašel tak daleko ve svém altruismu, že pozici druhou a čtvrtou by pustil. Na pravý jamb tak narazíš zřídka už v důstojných trimetrech Acciových, a pokud jde o verš, 260 jímž Ennius obtěžkával své hry, potom trpí buď příliš •3 Při opětném návratu k problematice verše se Horatius zabývá především metrem jambíc-kým, jehož verš se v ideálním případě skládal ze Šesti jambických stop (stopa realizovaná následností krátké a dlouhé slabiky; u —). Rychlý spád tzv. jarabického senáru: u — /u — /u — /u — }u—/u — /, který byl vnímán jako vera o třech jednotkách (trimetr), je patrný z porovnání s jiným šesti-stopým veršem, daktylským hexametrem: ■— UU /----- UU /---- UU /---/ — uu / — u Daktylský hexametr umožňoval jak epická líčení, lak odborný výklad. V rozporu s uvedenými (zjednodušujícími) schématy väak ani jedno z obou meter nepůsobilo jednotvárné. Zatímco v hexameíru se setkáváme v řecké i římské poezii s béžnou záměnou daktylu za zpomalující spondej (následnost dvou dlouhých slabik: — —), jambická poezie v řeckém prostředí mohla ještě akcelerovat náhradou jambu za tribrachys (následnost tří krátkých slabik: uuu). kdežto v poezii římské béžné čteme verš obtéžkaný opét prostřednictvím spondeje v lichých stopách, jak o tom mluví Horatius: ---/w„..„/._....... /u_.„/_...... Pro svižný spád, blížící se hovorové řeči, a pro vzestupný přízvuk byl jamb metrem zejména invektšvní poezie a dialogických částí řeckého dramatu. 736/ 7 37 / Aut operae ceteris nimium curaque carentis Aut ignoratae premit artis crimíne turpi. Non qui vis videí immodulata poemata iudex Et data Romanis venia est indigna poétis, 265 Idcircone vager scribamque licenter? an omneš Vis uros peccata putem mea, tutus et intra Spem veniae cautus? Vitavi denique culpam, Non laudem rnerui. Vos excmplaria Graeca Noctuma versaíe manu, versate diurna.xxxl 270 At vestri proavi Piautinos et numeros et Laudavere sales, nimium patienter utrumque. Ne dicam stulte, mirati, si modo ego et vos Scimus inurbanum lepido seponere dieto Legitimumque sonum digitis callemus et aure. 275 Ignotum tragicae genus invenisse Camenae Dicitur et plaustrisxííxli vexisse poemata Thespis, Quae canerent agerentque peruncti faecibusxxxl" ora. Post hune personae paliaeque repertor honestae Aeschylus et modicis instravií pulpita tignis, 280 Et docuit magnumque loqui nitique cothurno. překotným tvůrčím spěchem a současně nevalnou péčí, či prohřeškem ostudnějším: řád metra byl nad síly tvůrce.. Cit pro rytmus verše je dar, jenž mnohým kritikům chybí, což poetovi zde v Římě skýtá až nemístnou volnost. 265 - A proto bych měl i já tak svévolně tápat? Anebo na řádu metra pln úzkosti lpět - jen z hrůzy, že každé vybočení hned postřehne celý svěť? To bych výtkám ušel, leč chválu bych nezasloužil... Jen helénskych vzorů ve dne v noci si hleďte a vůbec je neodkládejte! 270 Jenomže vaši předkové tolik obdivovali Plautův verš, jeho vtip... s trochu přehnanou velkorysostí, neřku-li hloupě (ač ovšem vám i mně bylo dáno odlišit inteligentní vtip od obhroublých šprýmů a máme-li rytmus usazen v prstech a sluchu dost pevně). 275 Prý Thespis to byl, kdo s tragédií dal novinku scéně,14 to on prý po kraji jezdil se svou károu a hrami, v nichž zpěváci-herci si sedlinou vín vždy líčili tváře. Pak přišel Aischylos a zavedl majestát roucha a masku, z pár trámků dal zřídit konstrukci scény 280 a vznešenou řeč a kothumů vysoký krok vnutil herci. xxxi v Horatiově době je dokončena „helenizace" římské kukury, odmítaná generacemi Římanů jako kažení podstaty římské kultury. Horatius šije védom její iniciační role - viz EpII, 1, 155-6: Graecia capla ferum Victorem čepit et artesl Intitiii agresii Ijxtio —,.Zdolalo zdolané Řecko zas drsného vítěze a své/ umění v rolnické Latium vneslo." (Přel. R. Mertiík.) xxxi! Plaustrum - příslovečná kára, s níž Thespis patrné objíždě! se svými herci Attiku, než přijel r. 535 do Athén, je známa pouze z tohoto verše, xxxtii Podle Horatia se tedy herci nejprve líčili, pak Aischylos vynalez! masky (viz v. 278). Podle jiných pramenů byl vynálezcem masek už Thespis, Aischylos (podle slovíku Suda, heslo Aischylos) užíval prý malované masky, ze kterých šel strach. 14 Překvapivé stručný výklad vývoje řeckého dramatu (pominut Sofoklčs í Euripides, u komedie není vzpomenuto Aristofanovo jméno) je doplněn vyzdvihnutím originality Římanů na tomto polí (vytvoření praetexty a togaty, tragédie a komedie s domácím námětem). Do sporu s touto pasáží Se tak poněkud dostávají vv. 268-69, v nichž Horatius vyzdvihuje nnmost následovat řecké vzory. V Ep It, 1, 50-62 podává konkrétnější obraz římského dramatu, postupuje ve výkladu od Ennia, kterého hodnotí jako epika, přes svěžího Naevia a učeného Pacuvia kAcciovi (proslulému vznešeným jazykem), Plautovi, Terentiovi aCaeciliovi Statiovi. 738/ /39/ Successit vetus his comoedia. non sine multa Laude; sed in vitium libertas excidit et vim Dignam lege regi: lex est accepta, chorusque Turpiter obticuit sublato iure nocendi.xxxlv 285 Nil intentatum nostri liquere poetae; Nec minimum meruere decus, vestigia Graeca Ausi deserere et celebrare domestica facta, Vel qui praetextas vei qui docuere togatas.xxxv Nec virtute foret clarisque potentius armis, 290 Quam lingua, Latium, si non offenderet unum-Quemque poetarum limae labor et mora. Vos, o Pompilius sanguis, carmen reprehendite, quod non Multa dies et multa litura coercuit atque Perfectum decies non castigavit ad unguem.xxxv( 295 Ingenium mi sera quia fortunatius arte Credit et excludit sanos Heliconexxxvl! poetas Democritus, bona pars non ungues ponere curat, Non barbam, secreta petit loca, balnea vital. Nanciscetur enim pretium nomenque poetae, 300 Si tribus Anticyrisxxxv,n caput insanabile numquam Staré komedie pak nastal čas, mnoha velkých děl. Leč volnost se postupně zvrhla v bezuzdnou zvůli, říkající si o přítrž: ta přišla a nato se potupně odmlčel sbor, zbaven práva beztrestně škodit. 285 Na všech polích svůj um naši básníci změřili. Vůbec největší zásluhou bylo, že sebrali odvahu uhnout z kolejí řeckých Múz a opčvat domácí látky v komických kusech i v tragédiích dle římského vzoru. Sílu by nemusel Řím brát výlučně z hrdinských střetů: 290 též z jazyka - ovšem to by se nesměl náš poeta štítit úmorného pilování a časových ztrát... Vždy výtkou, Pisoni, jimž královská krev tepe v žilách, stíhejte básně stvořené přes noc, hned načisto — básně, jež nesčetný škrt dosud neotesal k dokonalosti! 295 Podstatnější než mravenčí píle je talent, jak soudí15 Démokritos, jenž básníkům nedost excentrickým chce upírat Parnas. A tak má většina z nich dlouhé nehty, jsou zarostlí a veřejných míst i lázní se straní. Čestného titulu básník se šmahem dostává hlavě, 300 jíž ani všeléku trojitá dávka by neodpomohla xxxiv už y Ep i), 1,145 nn. se Horatius dotkl zákona, který měl omezit bujnou zvůli fescen-nijských písní. Nevíme ovšem, zda Útková nařízení existovala í v Řecku dříve než r. 440 př. n. I., kdy bylo zakázáno útočit na představitele veřejného života. Napětí mezi názorem publika a autorem íu však rovněž pozorujeme, souvislost mezi cenzurními zásahy proti komickým autorům a ústupem choru ve střední a nové komedii vsak naznačují jen velmi pozdní prameny. xxxv Toga - základní oděv římského muže. praetexta - druh římské tógy s nachovým lemem, kterou nosili význační římští úředníci. XXXVI miguem - až po nehet, přesně, dokonale (podle zvyku sochařů testovat dokonalost díla nehtem). xxxvu Helikón - pohoří v Boiótii, podle tradice sídlo Apollóna a Múz. xxxvtii Město Antikyra (ležící buď ve Fókidě, nebo v Thessalii) bylo proslulé velkým výskytem čenieřice (heUebonis), kterou se už od Hippokratových dob léčily psychické choroby. Proto radí Horatius lakomcům, aby užívali čemeřici (Sat 11, 3, 83), a latinské úsloví Nonne vis Aniicyram navigaré~> (Chceš plou! do Antikyry?) znamená, že jde o člověka, který to nemá v hlavě v pořádku. 15 III. AD POETAM: vv. 295-496. Vv. 295-332: Horatius nesdílí antickou představu, že básníkovými ústy hovoří Múzy, a tedy vlastně není sanus, zdravý, nýbrž šílený (srv. Platón, Faidros 254), a proto se staví se zřejmou ironií k představě básníka, demonstrujícího okázale svou odlišnost. Nesdílí bezvýhradně ani Ciceronův slavný výrok Oratoř fit, poeta nascitw - řečníkem se člověk stane, básníkem se rodí (Řeč na obranu básníka Archia 8, 18). Podle Horatia má sice opravdový básník inge-nitim, talent, který není možno získat, se kterým se rodí; musí však mít kromě pilnosti (studium) ještě schopnosti, které mu umožní být doctus imitátor skutečného života. Nejdůležitějaí vlast* ností básníka je pak schopnost, poznávat, chápat (sapere). Důraz na racionalita (není náhodou, že patronkou básníka je Minerva) se projevuje i v potvrzení staré rétorické zásady, že stačí ovládat věc a slova se dostaví sama, i ve skutečnosti, že morální zásady (mezi něž patří i iáska) jsou povinnost, kterou se Slovek učí dodržovat. Metaforické a satirické vymezení řeckého a římského ideálu pasáž uzavírá. /40/ /41 / Tonsari LicinoXXX!X commiserit. O ego laevus, Qui purgor bilem sub vemi temporis horam!XL Non alius faceret meliora poemata... verum Nil tanti est. Ergo fungar vice cotis, acutum 305 Reddere quae terrain valet, exsors ipsa secandi; Munus et officium, nil scribens, ipse docebo, Unde parentur opes, quid alat formetque poetam, Quid deceat, quid non, quo virtus, quo ferat error. Scribendi recte sapere est et principium et fons. 310 Rem tibi Socraticae poterunt ostendere chartaexu Verbaque provisam rem non invita sequentur. Qui didicit patriae quid debeat et quid amicis. Quo sit amore parens, quo frat er atnandus et hospes, Quod sit conscripti, quod iudicis officium, quae 315 Partes in bellum missi ducis, ille profecto Reddere personae seit convenientta cuique. Respicere exemplar vitae morumque iubebo Doctum imitatorem, et vivas hinc ducere voces. Interdum speciosa locis morataque recte 320 Fabula, nullius veneris, sine pondere et arte, od neduhů - leč hlavě nestříhané... A já bloud si s příchodem jara pročišťuji žlučové cesty! Nikdo by přitom nebásnil lip - ale za tuhle cenu? Zkusím si tedy vést jako brus, jenž sám sice darem 305 řezání neoplývá, dát břit ale železu umí. ~ Přestávám psát, zato rád bych básnictví vyložil smysl a cíl, zdroje látek, co dál v nás živí a formuje múzu, vkus jako závaznou mez, a kam vedou znalost a omyl. Zdrojem a základem psaní je nadhled a životní moudrost 310 nejedno vyzískáš téma ze spisů sókratikú, a to když si promyslíš, pak slova ti naskočí sama. Ten, kdo má jasno v tom, co přítel, co vlast od něj žádá, jaký cit chovat k rodičům, jaký k bratrům a hostu, co obnáší úřad soudce, co senát, nač muž v čele vojska, 315 jež vyslali v boj, má dbát - tedy takový autor pak jistě dodá všem postavám hojnost výstižných charakteristik.. Básník se musí naučit znát, jak to v životě chodí, a ve své hře to pak živě imitovat (na tom trvám). Jadrná rčení a trefně podané typy (byť ve hře 320 půvabu nijakého a mdlé jak beztvarý balvan) xxxix Tonsor Licinus - jako Licinus bývá někdy identifikována známá postava z Caesarova okolí, jméno však je nejspíše použito jen jako pars pru toru. XL Purgor hilem - nadměrné vylučování žluči způsobuje melancholií, která je průvodním znakem génia. Už Celsus doporučuje preventivní pročišťování čemeficí v jarním období. Horatius ironicky tedy dává přednost zdraví před eventuální genialitou, xt.l Socraticae chartae - spisy sókratikú, v širším slova smyslu filozofické spisy, v nichž jsou zdůrazněny etické hodnoty. 742/ 7437 Valdius oblectat popu Sum meliusque moratur Quam versus inopes rerum nugaeque canorae. Graiis ingenium, Graiis dedit ore rotundo Musa loqui, praeter laudem nullius avaris. 325 Romani pueri longis rationibus assem 325 Discunt in partes centum diducere. % "Dicat „Filius Albani: Si de quincunce remoia est „Uncia. quid superat?" % Poteras dixisse: triens. „F.u! „Rem poteris servare tuam. Redit uncia, quid fit?" 330 f Semis.xu] \ At, haec animos aerugo et cura peculi 330 Cum semel imbuerit. speramus carmina fingi Posse linenda cedro et levi servanda cupresso? Aut prodesse volunt aut delectare poetae,xu" Aut simul et iucunda et idonea dicere vitae. 335 Quidquid praecipies, esto brevis, ut cito dicta 335 Percipiant ani mi dociles teneantque fideles. Omne supervacuum pleno de pectore manat. Ficta voluptatis causa sint proxima veris, Nec quodcunque volet, poscat sibi fabula credi, 340 Neu pransae Lamiae vivum puerum extrahat alvo. 340 pobaví diváka leckdy víc a úže ho lapí než verše, jež nepraví zhola nic, ač blábolí sličně. Zvláštní nadání kroužit řeč dala do vínku Múza Řekům; týmž Řekům dala i jedinou vášeň: být slavný. To římské děti zas dělí - složitě, donekonečna -své asy... Nu, synu Álbanův: co zbude, když z pěti dvanáctin am jednu unci dáš pryč? Pokud řekne: Třetina asu, pak v odpověď uslyší: Výborně, chlapče, v bezpečí bude tvé jmění! - A přiddš-li unci, co vyjde? Asu půl! - Když takové lpění na majetku jak sněť vnikne do osrdí, což můžeme doufat, že vzniknou básně, jež chrání z cypřiše pouzdro a cedrový olej?! Buď bavit chce básník, anebo udílet praktické rady1*" -čí to, co dá životu váhu i vzlet, chce současně říkat. Buď jak buď, hlavně stručný ať je tvůj výklad: to aby čile ho vstřebal příjemcův duch i bedlivá paměť (z přeplněné mysli se vytratí vše, co je navíc). Fikce buď od pravdy k nerozeznání (to působí radost); nicméně nikoli všecko je nutno fabuli věřit, netřeba z útrob ježibab rvát pozřené děcko... Xt-11 As, základní římská peněžní jednotka, se dále dělila následovně: 1/12 asu = 1 unce, 1/6 asu = sextans, tj. 2 unce, 1/4 asu = quadrans, tj. 3 unce, 1/3 asu = triens, tj. 4 unce. Xnn Prodesse aut delectare - prospívat nebo bavit. /44/ 14 Vv. 333-346; Rétorické zásady, které předpisují řečníkům {doccre, movere, delectare) vztáhlí na básníka patrně již Horatiovi helemsiičtí předchůdci, především Neoptolemos z Pária. /45/ 345 350 355 360 Centuriae seniorům agitant expertia frugis, Celsi praetereunt austera poěmata Rhamnes. Omne tulií punctum, qui miscuit utile dulci,xuv Lectorem delectando pariterque monendo. Hic meret aera liber Sosiis,XLV hie et mare transit*™ Et longum noto scriptori prorogat aevum. Sunt delicta tarnen, quibus ignovisse velimus; Nam neque chorda sonum reddit, quem vult manus et mens, Poscentique gravem persaepe remittit acutum, Nec semper feriet, quodcunque minabitur, arcus. Verum ubi plura nitent in carmine, non ego paucis Offendar maculis, quas aut incuria fudit Aut hum ana pamm cavit natura. Quid ergo est? Ut scriptor si peccat idem librarius usque, Quamvis est monitus, venia caret; ut citharoedus Ridetur, chorda qui semper oberrat eadem: Sic mihi, qui multum cessat, fit Choerilus ille, Quem bis terve bonum cum risu miror; et idem Indignor quandoque bonus dormitat Homerus.XLV" Verum operi longo fas est obrepere somnum. Postarších čtenářů bojový Šik tepe verše, z nichž nemá prospěch, a zlatá mládež zas na vážné pohlíží svrchu. Absolutní vítěz je ten, kdo dokáže spojit příjemné s užitečným - psát čtivě a poučně naráz. 345 I zámořský trh žádá takové knížky, což nakladatelům přináší zisk a tvůrcům proslulost na dlouhé věky. Jsou ovšem bříšky, nad nimiž kritik rád mávne rukou: 17 i tón, jejž ze struny loudíš, se lišívá od ideálu a leckdy přeskočí výš, ač interpret zvuk si přál hlubší; 350 netrefí pokaždé luk, střed terče ač na mušce mívá... Přiznám, že pokud je báseň úchvatná jakožto celek, klidně snesu těch několik skvrn, jež na svědomí má chvilková ledabylost či slabost (toť lidské). Oč běží? Stejně jak neodpustitelných chyb - totiž stále 355 týchž - se dopouští (ač poučen) některý písař, stejně jak smích budí hráč, jenž vždy brnkne o strunu vedle, máme i „poety" plné chyb jak ten Choirilos břidil, jenž příjemně překvapí, když sem tam nešlápne vedle. Tím spíše mne rozladí, když sám velký Homér si zdřímne 360 (jakkoli šíř jeho děl tu chvilkovou nebdělost snese). xlw Miscere ulik rfii/cí - příslovečné spojování užitečného s příjemným. XLV Susii - bratři Sosíové, proslulí knihkupci (srv. Bp 1, 20.2). xlvi Mare transit - knihy se prodávaly i do Afriky a Hispánie (srv. Ep I, 20, 13, kde je zámořský prodej pojímán negativné jako exil knih, a Carm II, 20, 13, kde naopak jejich rozšíření po celém známém svčtě je triumfem básníka). XLVii Quandoque bonus dormitat Homerus - někdy i dobrý Homér si zdřímne, tj. každý muže někdy udělat chybu (nebo jak se říká u nás: i mistr tesař se někdy utne). " Vv. 347-^152: Pasáž rozvádí a konkretizuje v. 308 (quo virtus, quoferat error) a postuluje ideál dokonalého uměleckého výtvoru, který předpokládá, že autor (a ten nikdy nesmí být medioeris, průměrný) bude mít schopnost poučit se z chyb a trpělivě cizelovat své dílo, jež vzniká v součinnosti přirozeného nadání a tvůrčího úsilí (347-418). Velkou roli tu musí sehrát kritik, který je zde pasován na jakéhosi arbitra nalézajícího chvby, jež je třeba v zájmu dokonalosti odstranit (386-388, 4Í9-4S2). /46/ /47/ Ut pictura, poesis:XLVI" erit quae, si propius stes, Te capiat magis, et quaedam, si longius abstes. Haec amat obscurum, volet haec sub luce videri, ludicis argutum quae non formidat acumen; 365 Haec placuit semel, haec decies repetita placebit. O maior iuvenum, quamvis et voce paterna Ftngeris ad rectum et per te sapis, hoc tibi dictum Tolle memor: certis medium et tolerabile rebus Recte concedi - consultus iuris et actor 370 Causarum mediocris abest virtute diserti Messallae, nec seit quantum Cascellius Aulus, Sed tarnen in pretio est - mediocribus esse poetis Non homines, non di, non concessere columnae. Ut gratas inter mensas symphonia"' discors 375 Et crassum unguentum et Sardo cum melle papaverL Oifcndunt, poterat duci quia cena sine istis: Sic animis natum inventumque poem a iuvandis, Si paulum summo decessit, vergit ad imum. Ludere qui nescit, campestribus abstinet armis, 380 Indoctusque pilae discive trochive quiescit, Básne jsou jako obrazy:18 jen z pohledu zblízka tě uchvátí jedna - a druhá zas, když odstoupíš kousek; tato má ráda stín, kdežto ona, jež ani dost ostrých kritiků se nemá proč bát, chce v plném světle se blýsknout; 365 ta se ti líbí jen napoprvé, ta navždy tě získá... Ty, starší Pisonův synu, nyní poslouchej dobře, co ti chci říct (ač správnou cestou dík otci se bereš a sám jsi už pochytil dost). - Jsou sféry, v nichž obstojný průměr uspěje bez problémů: jen průměrný advokát, soudce 370 se s Messallovým přívalem slov, pravda, nemůže měřit (a ovšemže to, co Aulus Cascellius, zdaleka nezná). A přesto ho svět chová v úctě. Nicméně: průměrný básník je něco, co člověk, bůh ani knihkupec netolerují! Falešná hudba a vůněmi hustý vzduch, hořký med až 375 ze Sardinie (byť s mákem) - to vše kazí hostinu, jež by se požitků tohoto druhu dost ochotně zřekla. Stejně tak báseň - zrozená, stvořená k potěše ducha: slevit jen o stupínek tu znamená klesnout až na dno. Ten, kdo nezvládá šerm, se měření sil radši vyhne; 380 nesahá na disk, obruč Či míč, kdo neví, co s nimi, XLVüi Ut pictura poesis - poezie je jako obraz. Inter mensas symphonia - hudba provozovaná při jídle otroky zvanými symplwniaci byla oblíbenou zábavou v bohatých rodinách od 1. stol. př. n, t. i- Sardo cum melle papaver - pražený mák s medem byl podáván podie Plinia {(Naturalis História XfH, 2,15) jako dezert. Mák ze Sardinie a Korsíky však byl hořký, a nebyl proto ceněn (srv. Vergiliovu Aeneis 7, 41). '«Vv. 361-365: Srovnávám' básnictví a výtvarného umění, speciálně malířství, je velmi starého data. Podle antických autorit už Símonidés nazýval malbu mlčící poezií a poezii mluvící malbou, později se tento obraz, který cituje i anonymní autor Rétoriky pro Herennia (poema loquens pictura, pictura tacitum poema debet esse), stal obecným majetkem, Horatius jej vlastně používá už na počátku, když ve vv. 1^10 ilustruje jednoiu básně právě poukazem na výtvarné dílo, které ji postrádá. 748/ /49/ Ne spissae risum tollant impune coronae: Qui nescit versus tamen audet fingere? f Quidni? Liber et ingenuus, praesertim census equestrem Sum mam numrnorum, vitioque remotus ab omni. 385 f Tu nihil invita dices faciesve Minerva; Id tibi iudicium est, ea mens; si quid tamen olim Scripseris, in Maeci1-' descendat iudicis aures Et patris et nostras nonumque prematur in annumLli Membranis intus positis; delere iicebit, 390 Quod non edideris; nescit vox missa reverti. Silvestres homines sacer interpresque deorum Caedibus et victu foedo deterrait Orpheus, Dictus ab hoc ienire tigres rabidosque leones. Dictus et Amphion, Thebanae conditor urbis, 395 Sasa movere sono testudinis et prece blanda Ducere, quo vellet. Fuit haec sapientia quondam, Publica privatis secernere, sacra profanis, Concubitu prohibere vago, dare iura mantis, Oppida moliri, leges incidere ligno. 400 Sic honor et nomen divinis vatibus atque aby ho právem neskropil smích všech pnhlížejících. A kdo neumí verše... ten teše je dál! Jsou to přece jen verše, a on je svobodný, jezdec a odvádí daně, jak se sluší a patří, a štít má naprosto čistý! 385 Každého tvého kroku, všech slov budiž Minerva paní: odtud tvůj vkus, ívůj obzor. - Pokud bys přece jen jednou verše chtěl psát, pak nejprve kritikům zvučného jména je k poslechu předveď (i otci a mně) a po devatero íet svůj rukopis pod zámkem drž: co je v šuplíku, vždy se 390 dá zničit - nelze vzít zpět, co bylo již publikováno. Orfeus - kněz, z jehož úst zněly hlasy bohů - vzal předkům, obývajícím les, chuť vraždit, slast z krvavé stravy: 19 báje pak praví, že s lítými lvy svedl zkrotit i tygry. Amfíón, první král Théb, podle jiné báje prý písní 395 lyry zas balvany uváděl v chod a přemluvným hlasem je řídil, kamkoli chtěl. A dávná moudrost pak vytkla hráz mezi tím, co je všech, co tvé, mezí posvátným, všedním, manželství zjednala řád a volným partnerstvím přítrž, hloubila základy měst, do dřevěných desk vryla právo. 400 Tak došli slávy a cti oni božští pěvci a jejich li pod jménem psaným v různých manuskriptech různým způsobem bývá rozpoznán Spurius Maecíus Tarpa (srv. Sat I, 10, 37-8). líi Norwmque anmim - počet let nutných k cizelovaní díla se stal příslovečným. Už Cínna, básník z Catullovy družiny, pracoval na svém epylliu Smyrna povestných devét let. V době diletaniské nadprodukce (Ep II, 1, 117) napadá Horatius stejně jako před ním Catullus projevy grafomaníe (Sal 1,4, 13-16; II, 3, 1-6). iy Vv. 391-407: Na civilizující účinek poezie naráží už Aristofanés. V komedii Žáby (1030-1036) nechá Aischyla poukazovat právě na Orfea, IvMsaia, Hésioda a Homéra, kteří obohatili lidstvo o právo, léčebné a véStecké umění, znalost zemědělství a válečné umění. Stejného názoru je i Platón, obohacující tuto řadu jmen ještě o Símonida (srv, Próíagorás 316, kde ovšem vXichni byli ve skutečnosti sofisty maskujícími své úmysly uměním). Básník má tedy podle Horatia významnou roli společenskou. Tento postoj spojuje Horatius s pojetím básníka v archaické a klasické době řecké literatury, který je v Augustově době znovu akcentován. /50/ /51 / 405 410 415 420 Carminibus vcnit. Post hos insignis Homerus Tyrtaeusque mares animos in Martia bella Versibus exacuif, dictae per carmina series Et vitae monstrata via est,u" et gratia regum Pieriis tentata modis,uv ludusque repertus, Et longoram operum finis: - ne forte pudori Sit tibi Musa lyrae sellers et cantor Apollo! Natura fieret laudabile carmen, an arte, Quaesitum est: ego nec studium sine divite vena, Nec rude quid possit video ingenium: alterius sic Altera poscit opem res et coniurat amice. Qui studet optatam curs u contingere metam, Multa tulit fecitque puer, sudavit et alsit, Abstinuit venere et vino; qui PythiaLV cantat Tibicen, didicit prius extimuitque magistrům. Nunc satis est dixisse: „Ego ŕnira poemata pango: „Occupet extrémům scabies; mihi turpe relinqui est Et, quod non didici, sane nescire fateri." Ut praeco, ad merces turbam qui cogit emendas, Assentafores iubet ad lucrum ire poeta písně. Až pak přišel Homér, zjev nikterak zaměnitelný, Tyrtaios a břit jeho bojových písní, jenž muže hnal do ztečí. Řeč věštných výroků tlumočil verš, to verš uměl řídit i vezdejší pouť, dle múzických řádů 405 laděný takt hledal přízeň králů, dal dramatu vzejít, jímž dlouhou lopotu korunoval... Pryč se studem, hochu, má-li co říct ti Apollón zpěvný a lyrická Múza! Znova a znova se ptáme, zda zásluhou nadání vzniká básnický čin, nebo díky umu... To bych rád věděl, 410 co píle bez génia či pouhý talent by zmohly... Vzájemnou potřebou se jedno k druhému váže. I v běžeckém závodě kdo touží v cíli být první, už jako mladý hoch musel cedit pot, dřít a mrznout, lásky se odříkat, vín... í flétnista, v pýthijských hrách dnes 415 soutěžící, kdysi býval žáčkem a z mistra měl hrůzu. Dnes se vsak říká: Mé skladby jsou výtvory obdivuhodné! První místo vzal ďas, teď je hlavní nezůstat vzadu a neprozradit, jak trapně ubohý trénink mám v sobě... Jako ten kupec, jenž hlučně nutí své zboží všem kolem, 420 chce z patolízalů vyždímat zisk i takový básník, líh Vitae monstrata vita est - životu byla ukázána cesta: gnómické vyjádření známe už od Theognida, Fókylida a Soluna. lív Pieriis modis - podie múzických zákonitostí (Pieria, krajina v Makedoniii, proslulá kultem Múz stejné jako Hel ikon nebo Parnássos). LV Pythia - pýthijské hry se konaly na počest Apoilónovu každým čtvrtým rokem (v zář:) v Delfách. Provozovaly se tu závody atletické, jezdecké a múzické (soutěžilo se ve hře na flétnu, na kiiharu, ve zpěvu, hrály se divadelní hry). 752/ /53/ Dives agris, dives positis in faenore nummis. Si vero est, unctum qui recte ponere possit Ei spondere levi pro paupere et eripere artis Litibus implicitum, mirabor, si sciet inter- ■ 425 Noscere mendacem verumque beatus amicum. Tu seu donaris seu quid donare voles cui, Nolito ad versus tibi factos ducere plenům Laetitiae: clamabit enim ,:Pulchre!" „Bene!" „Recte!" Pallescet super his, etiam stiliabit amicis 430 Ex oculis rorem, saliet, tundet pede terram. Ut, qui conducti plorant in funere, dicunt Et faciunt prope plura dolentibus ex animo, sic Derísor vero plus laudatore movetur. Reges dicuntur muitis urgere culullis 435 Et torquere mero quem perspexisse laborent, An sit amicitia dignus: si carmina condes, Numquam te fallant animi sub vulpe latentes.m QuinctilioLVil si quid recitares, „Corrige, sodes, „Hoc" aiebat „et hoc". Melius te posse negares, 440 Bis íerque expertům frustra: detere iubebat jejž bohatým činí především pole a úroky z lichvy. Vsadím se, že ani ten, kdo je schopen vyhmátnout tučné sousto, kdo na rizika kaucí má Čich a je schopen tě vysekat z právnických kliček - ani ten není schopenn 425 odlišit faleš od přátelství, když cítí se šťastný. Nikdy své básně nedávej těm, kdo jsou v zajetí tvého dobrodiní (ať čerstvého, ať toho, co přijde): s výkřiky Bravo! Výtečné! Skvělé! se nad nimi budou rozplývat, ba oddaně, dojetím jati, i slzet, 430 budou i nadskakovat Či nohou do taktu dupat... Stejně jak o pohřbu najaté plačky, jež rukama lomí a kvílí víc než truchlící pozůstalí, tak i tento typ cyniků předvádí silnější cit než pochlebník všední. (Když chtějí zjistit, co zač je ten nebo onen, zda hoden 435 je přátelství, pak poháry vína prý králové do něj lijí - až pravdu dostanou ven...} MášTi v úmyslu básnit, pak ať tě neošálí řeč pokrytců: stále buď v střehu. Tvým pokusům kdyby naslouchal Quintilius, pak by pravil: Zkus změnit tohle a to... A pokud bys tvrdil, že dvakrát 440 třikrát jsi snahu měl, a mamě, kázal by špatně Animi sub vulpe latenies - věcně i gramaticky velmi nejasné vyjádření, které je možno interpretovat obrazně, budeme-ii lišku považovat jako autoři bajek za lstivého pokrytce (i my přece říkáme: Uška podäitá). LVU Rozumí se Quintilius Varro, na jehož smrt napsa! Horatius Carm I. 24. 754/ 755 / Et male tomatos incudi reddere versus. Si defendere delictum quam vertere malles, Nullum ultra verbum aut operám insumebat inanem, Quin sine rivali teque et íua solus antares. 445 Vir bonus et prudens versus reprehendet inertes, Culpabit duros, incomtis allinet atrum Transverso calamo signum, ambiciosa recidet Ornamenta, parum claris lucem dare coget, Argueí ambigue dictum, mutanda notabit, 450 Fiet Aristarchus;LV"1 non dicet „Cur ego amicum Offendam in nugis?" Hae nugae seria ducení In mala derisum semel exceptumque sinistre. Ut mala quem scabies aut morbus regius urget Aut fanaticus error et iracunda Diana,Llx 455 Vesanum tetigisse timent fugiuntque poetam, Qui sapiunt; agitant pucri incautique sequuntur. Hic, dum sublimis versus ructatur et errat, Si velutt merulis intent u s decidit auceps In puteum foveamve, licet „Succurrite" longum 460 Clamet „lo cives!"; non sit qui tollere curet.LX Lvni Řecký gramatík Aristarchos tu reprezentuje skutečného kritika. Llx Bohyně Diana bývala ztotožňována s Lunou, a tím í s náměsíčnictvím. LX Symbolický pád básníka předznamenává historka o filozofu Thaletovi, který pozoroval při chůzi hvězdy a spadl přitom do studně (vypráví Platón v dialogu Theairétos 174a). /56/ vysoustružené verše vzít a kovaí je dál. A kdybys spíš hájil chybu než hledal šťastnější verzi, už by neřekl nic a silami přestal by plýtvat, aby ses dál mohl v klidu opájet sebou, svou tvorbou. 445 Nemůže přejít verš prostý vzletu muž kritické mysli, nenechá topomé verše jen tak: tem neučesaným přičiní škrt a všechny úponky ornamentální prořeže včas a přinutí jas vnést v pasáže temné, vytkne, co dvojznačně zní, co předělat nutno, ti sdělí - 450 krátce: je nesmlouvavý a neřekne: Proč bych měl dělat příteli zle? Jsou to přece jen hnidy... Ty hnidy však mohou uškodit zle, až jednou sklidíš nechuť a posměch! Tak jako člověka, kterého souží urputný svrab či žloutenka, posedlost vírou anebo vábení Luny,20 455 i blízkosti poety zmateného se rozumný člověk štítí: jen kluci ho škádlí, jen dobrodruh kráčí mu v patách. Pokud ten pán s hlavou v oblacích a chrlící verše šlápne (jak ptáčník kosovi v patách) vedle a spadne do studny anebo jámy, pak i kdyby nastokrát volal: 460 Pomozte, lidé!, sotvakdo najde chuť podat ruku. 2» v v. 453-457: Hledáni dokonalého díla končí paradoxně karikaturou dokonalého básníka (poeta vesanus). Ingeniunt sine arte, které se snažil Horatius z poezie vymýtil, vypadá jako směsné šílenství, a jen takový Šílenec je patrně schopen spojil koňské tělo s lidskou htavou a ptačími údy, jak o tom byla řeč na počátku. Karikatura se tak vztahuje nejen k této části básně, ale i k celku. /57/ Si curet quis opem ferre et demiítere funem, „Qui scis, an prudens huc se proiecerit atque „Servari nolit?" dicam Siculique poetaeLX[ Narrabo interitum. Deus immortaiis haberi 465 Dum cupit Empedocles, ardentem frigidus Aetnam Insiluit. Sít ius liceatque perire poětís. Invitum qui servat, idem facit occidenti. Nec semel hoc fecit, nec, si retractus erit, iam Fiet homo et ponet famosae moríis amorem, 470 Nec satis apparet, eur versus factitet, utrum Minxerit in patrios cineres, an triste bideníal Moverit incestus: certe furit, ac velut ursus, Obiectos caveae valuit si frangere clathros, índoctum doctumque fugat recitátor acerbus. 475 Quem vero arripuit, tenet occiditque legendo, Non missura eutem, nisi plena cruoris, hirudo. A i kdyby někdo pomoci chtěl a spustil mu provaz, řeknu: Jak víš, že tam neskočil schválně? Což jestli vůbec vyváznout chce? Smrt Empedokla ze Sicílie mu vylíčím, básníka, jenž hnán vizí nesmrtelnosti 465 volil chladnokrevný skok do řeřavé Etny. Práva zvolit si smrt ať básník požívá volně, vždyť záchrana toho, kdo nechce žít, je totéž co vražda. Klidně ho vytáhni - skočí tam zas: ten nepřijme statut smrtelníka a myšlenku na skvělou smrt nikdy nevzdá... 470 Záhadou zůstává, proč vyrábí verše... Snad za trest, že kdysi zneuctil otcovský popel? Troufl si zprznit posvátné místo, kam udeřil blesk? AvSak blázen je jistě, a začne-li s recitací, vše prchá - se znalcem laik - jak před krutým medvědem, jenž rozlomil mříž a je volný. 475 Jak jednou tě lapí, čte ti a čte, dokud dýcháš - jak pijavka, která nepustí dřív, než je kulatá krví,,. LXJ Siculus poeta - sicilský filosof Empedoklés (srv. Ep I, 12, 20) je nazván básníkem, protože svou nauku vyložil ve verších, stal se však proslulým svým skokem do kráteru Etny, kterým cht£I údajní dokázal, že byl přijat mezi bohy. /58/ /59/