Dobrý den,

dnes nás čeká moje oblíbené téma - práce s emocemi u dětí. Kapitola je ovlivněna mým terapeutickým KBT zaměřením (protože to je to, co umím). Berte to prosím jako jednu z variant jak o emocích přemýšlet a mluvit o nich s učiteli, rodiči a dětmi.   

Je dobré si nejprve rozlišit, co to emoce jsou - strach, vztek, smutek, beznaděj, radost... to vše jsou emoce, se kterými se běžně ve škole potkáváme. 

Naše emoce jsou pevně spojené s naším myšlením, projevy našeho těla a naším chováním. 

Jsou také nositeli naší motivace. Představte si, že se ráno probudíte, dojdete do kuchyně a první, co uvidíte je hromada nádobí po manželovi, který si v noci chystal jídlo. Myšlenka, která vám proběhne hlavou jako první ovlivní, jak se ohledně toho budete cítit. Myšlenky mohou být například: 

1. Ježíš, to je bordel. Ani to po sobě neumyl - pravděpodobně budete cítit vztek. 

2. Panebože! Musím to uklidit, než půjdu do práce - zděšení (a vztek). 

3. Super, všechno to snědl. Asi mu chutnalo - potěšení. 

4. Ach jo, už zase. Nechápu proč to po sobě nemůže umýt. Jsem na všechno sama - beznaděj. 

Našim myšlenkám a emocím pak odpovídá naše tělesné prožívání a chování. Můžeme si to celé představit jako takový bludný kruh: 

Za silnými emocemi tedy vždy stojí nějaká myšlenka. Některé myšlenky jsou záludné, rychle přijdou a odejdou, skoro si jich ani nevšimneme, ale naší náladu ovlivní i na dlouho dobu. Říkáme jim automatické myšlenky a stojí za nimi naše jádrová přesvědčení. Pár slov o jádrových přesvědčeních si můžete přečíst zde: 

Velmi pěkný dokument o práci s myšlenkami je na youtube. Velmi ho doporučuji, ale trvá celou hodinu, takže to opravdu berte jako zcela nepovinnou zábavu na volný večer:

Možná si teď říkáte, proč se věnovat tolik teoretickému ukotvení a svým vlastním emocím? Hlavně proto, že děti to mají úplně stejně jako my, dospělí. Jen to neumí tak dobře pojmenovat a rozlišit. A nejlépe se učí nápodobou (zvlášť ve chvílích, kdy se je zrovna nic naučit nesnažíme). Podle toho, jak zvládáme naše chování související s emocemi my, budou je zvládat i děti. 

A teď k tomu, co můžeme udělat cíleně pro děti. První krokem k práci s emocemi je naučit děti emoce rozpoznávat. Naštěstí už k tomu máme spoustu dobrých pomůcek. 

Oblíbená je práce s kartami emocí - např:

(já zde mám třeba trochu problém, že u některých karet sama nerozpoznám, jak se tedy ta rybka tváří :). Takže pro sebe používám jednodušší karty - 

Nebo pro starší děti prostě nafotím svoje výrazy a hrajeme s nimi - je to fajn i s ohledem na to, že se naučí , co který můj výraz znamená. 

Jakmile máte emoce pojmenované, můžete je začít propojovat se situacemi, kde děti emoci cítí a s tělesným prožíváním. Druhým krokem při práci s emocemi je totiž jejich adekvátní vyjádření a popsání. 

Skvělá hra je Barevná příšerka - primárně je vymyšlena pro děti v MŠ, ale já jsem jí naposledy hrála s mojí kolegyní ve stejném věku a vedla k hlubokým rozhovorům o důležitých věcech :)

Děti také velmi baví vyprávění příběhů - výborným pomocníkem je zde kniha Emušáci nebo varianta pro MŠ Pája a Blěší cirkus.  Nevýhodou je cena - kupujete totiž nejen knihu, ale i plyšovou hračku a několik mušek - emocí. Myšlenka je to geniální, pomáhá nám to totiž jednotlivé emoce takzvaně "externalizovat" - dát jim tvar a podobu. A jakmile má něco tvar a podobu, tak se to mnohem lépe zvládá. Pokud nemáte ve škole prostředky na zakoupení, nezoufejte - můžete si s děti emoce namalovat, vystřihnout, vytisknout nebo i jen přestavit. Budete pořád fungovat stejně dobře.  

Z hlediska vysvětlení jednotlivých emocí mají Emušáci z mého pohledu drobné nedostatky (cena a nedostatečné vysvětlení některých emocí) - k pochopení toho, k čemu jsou jednotlivé emoce dobré doporučuji knihu Děti a emoce od Vojtěcha Černého ( tu jsem dala i do doporučené literatury, protože je moje nejoblíbenější. Číst jí nemusíte, ale velmi jí doporučuji) 

Již notoricky známý je film V hlavě (inside out), který má i spoustu zajímavých materiálů k použití u dětí, např. zde:  

Druhým dležitým krokem je oškálování  emocí - aby se žáci naučili, že emoce jsou ruzně silné, třeba takto: 

Všechny naše emoce mají svoji funkci, důvod proč k nám přicházejí. Platí to pro emoce příjemné jako je radost, ale i pro emoce nepříjemné, jako je vztek, strach nebo smutek. Instinktivní lidskou reakci na nepříjemné emoce je touha zbavit se jich, nemít je. Čím více se jich snažíme zbavit, tím pevněji se nás drží. Naším dalším cílem tedy je smířit se s tím, že tu s námi jsou a pochopit, k čemu jsou nám dobré. 

Tak a teď ještě trocha teorie. 

Ráda bych vám představila teorii Paula Gilberta - britského profesora a klinického psychologa, který vymyslel terapeutický přístup Terapie soucitné mysli (nebo možná přesnější překlad by do češtiny byl laskavé mysli). Podívejte se prosím na video a odpovězte si na níže uvedené otázky: 

Strach 

Už teď mám pocit, že je tato kapitola dost dlouhá - prosím opravdu považujte vše za zcela dobrovolné. A dovolte mi ještě pár slov o strachu. 

Strach je spojený se stresovou reakcí. 

Důležité je pochopit, že stresová reakce není primárně škodlivá.  V první řadě nás totiž chrání před nebezpečím. Evoluce  miliony let vyvíjela naše tělo tak, abychom v případě nebezpečného podnětu byli připraveni co nejrychleji zareagovat bojem nebo útěkem. Takže když pociťujeme stres, tak je to vlastně jen naše tělo připravené pracovat. Problém je, že v dnešní době se nebezpečí tak trochu pozměnilo - už neutíkáme před medvědem ani se nebráníme tygrovi, ale stojíme třeba před rozzlobeným rodičem, nepříjemnou povinností nebo třeba dokonce i myšlenkou! Ano, naše mysl může (a často je) být zdrojem velkého stresu. A v tu chvíli kdy tyto podněty přijdou by začít utíkat nebo bojovat prostě nemělo smysl, bylo by to pro náš život kontraproduktivní. Takže reagujeme třetí možností - ustrnutím.    

 Velmi problematickou se stává ve chvíli, kdy se v ní nacházíme příliš často, příliš dlouho, nebo v neadekvátních situacích. Co se tedy  v našem těle děje při stresové reakci ? 

A co je to to zmrznutí, o kterém se mluví (Fight/Flight/Freeze ?) 

 Jak jste viděli ve videu o teorii Paula Gilberta - když jsme ve stresové reakci nemůžeme nikdy cítit vyšší emoce jako je empatie, láska, soucit ( tyto systémy se navzájem vylučují). Při práci se strachem chceme tedy děti nejprve naučit, jak se zklidnit (vyskočit ze systému stresu).

Pomoci mohou jednoduché techniky dýchání: 

Tohle můžete dobře použít pro sebe a u starších dětí - jako vždy platí, že co nenacvičíte předem, to nefunguje :) Je tedy třeba učit se dýchat do břicha ve chvíli, kdy jste v klidu a až když to umíte se to snažit použít při velkých emocích. Tohle je důležitá část veškeré práce s emocemi. Naučit sám sebe zklidnit.

Strach je totiž nakažlivý - když ho budete dávat najevo vy, přenese se i na děti a nepomuzete jim. Pro ilustraci přikládám krátký příběh z jiné mé oblíbené knihy: 

Pro menší děti volíte variantu hry - já ráda používám tyto kartičky, které si můžeme vytisknou, vystavit ve třídě nebo v malém formátu nosit u sebe: 

  Výborné knížky na relaxaci jsou také: 

Tato kniha je založená na autogenním tréninku, výborná pro děti, které nemohou usnout. Důležité je ale přečíst si první kapitolu, kde je podrobně popsaný způsob, jak formulky AT číst. Lze použít pro třídu i jednotlivce. 

Druhou pěknou možností jsou relaxační hry pro děti - ty jsou založené na Ostově progresivní relaxaci a učí děti rozpoznat, kdy jsem napjatý a kdy uvolněný. Hodí se spíš do třídy než k individuálnímu použití.  

Případně také na trénování všímavosti (o té si ještě více řekneme později):

Strach je taková mrška. Když se mu postavíme, tak se začne zmenšovat, když před ním couvneme, tak se zvýší :) A to je v zásadě to nejdůležitější - chceme vybavit děti technikami, které povedou ke zklidnění a pak být pomocníky, kteří jim pomohou strachu čelit.

Strach 

Stejně jako u všech ostatních emocí potřebujeme nejprve ošetřit sebe - než budete pracovat s dítětem, které se bojí, zkuste se párkrát zhluboka nadechnout - nádech hluboko do břicha je totiž nejrychlejším způsobem, jak zklidnit naše tělo. A když uklidníme naše tělo, zklidní se i naše myšlenky a emoce ( to už dobře znáte). 

Strach má totiž jednu nepěknou vlastnost a to, že je "nakažlivý" - pokud se bojíte vy, bojí se i vaše dítě. Naopak, když vy zůstanete klidní, je větší šance, že i vaše dítě bude schopné spolupracovat. 

Druhou nepěknou vlastností strachu je, že pokaždé, když mu uhneme, tak se o kousíček zvětší. Naopak, když se mu postavíme, je příště o kousíček menší. Tohle vystavování se ale musí být zcela dobrovolné - děti k němu nejde nutit. Spíš jde o to, hravou formou je popostrčit, být jim průvodci a oporou ve chvílích, kdy se bojí. A pokaždé, když se jim podaří strach překonat, tak je učit se za to ocenit.

Ovšem pozor !

Když mluvíme s dětmi, zapojí se automaticky naše role učitele nebo rodiče a my začneme vysvětlovat. A v tom může být skrytý problém - máme totiž představu o tom, čeho se dítě bojí (a v té se můžeme splést) a tendenci se snažit rychle všechno vyřešit (a to nepomáhá). Chce to tedy obrnit se trpělivostí a zvědavě se ptát.. .Například - je ve skříni příšera? Ok, jak vypadá, co dělá, jak se jmenuje? A co by s ní šlo udělat? - tím dítě vtáhneme do řešení problému a můžeme ho popostrčit, aby se s námi šlo do skříně podívat, nebo si vymyslet příběh na míru (no jo, strašidla ve skříních žijí, ona jsou opuštěná a doufají a čekají, až se jich někdo zeptá na jméno - příště to nezapomeň udělat :)) Důležitá poznámka je "ptejte se, ptejte se, ptejte se"   

Děti mají živou fantazii a tu můžeme využít - strach je dobré si externalizovat - tedy dát mu nějakou podobu, tvar. Může to strach z filmu V hlavě, nebo Emušácká moucha, nebo si každé dítě může namalovat/vyrobit/vymodelovat jak vypadá jeho vlastní strach (a tady jsou děti velmi kreativní). Se strachem si pak můžeme povídat, dupat na něj, zpívat mu... Cílem je naučit děti strach prožít, protože je a bude součástí jejich života, neutíkat před ním, ale nenechat ho, aby řídil jejich chování.  

Velmi pěkná knížka pro děti o strachu je: 

Ideální je samozřejmě naučit děti pracovat i s dlouhodobým stresem. Nabízím vám k tomu drobnou inspiraci, je sice pro starší děti, ale třeba vám bude užitečná i v osobním životě: 

Vztek

Vztek je moje oblíbená emoce. Dává nám totiž hodně energie. Když jí ale vidíme u dětí, může být pro nás dospěláky velmi nepříjemná a má jednu nepěknou vlastnost  - vztek často vyvolává vztek. Když se dítě zlobí, můžeme automaticky vztek začít pociťovat i my. Prvním krokem je tedy opět práce sám se sebou. Ve vzteku pravděpodobně nebudeme dělat dobrá rozhodnutí. Potřebujeme se tedy nejprve uklidnit (opět mohou pomoci hluboké nádechy a výdechy) a mě osobně pomáhá uvědomit si, že za vztekem se většinou skrývá nějaké zranění. 

Cítit vztek je v pořádku, je to jedna z našich základních emocí a je pro naše přežití velmi důležitá. Naučte se odlišovat emoci (vztek) a chování (bouchání, křičení). Mít vztek je přirozené a to, jestli přijde nebo ne, se nedá ovlivnit. Jediné, co se můžeme naučit, je mít pod kontrolou své chování. 

Jako vždy, hlavní při práci se vztekem je prevence. Určitě to znáte od sebe - když jste nevyspalí, nenajedení, váš vztek se hlásí o slovo rychleji a prudčeji. U dětí je to stejné - jsou děti napité, najedené, vyspané, měly dost pohybu? Pokud ne, tohle je první, na čem chcete pracovat. 

Nu a pak o vzteku přemýšlejte jako o čiré energii - je jen na vás, k čemu jí využijete - běhání, skákání, kliky? Naučte děti převést vztek do něčeho užitečného (já třeba mívám velmi dobře uklizeno). Vztek neznamená agresi. Vztek je jen energie. 

Užitečná může být i práce s tělem - naučte děti vnímat jak na ně vztek přichází a jaké to má fáze - jak se cítí, když jsou trošičku rozčilené, hodně rozčílené, před výbuchem ? Nu a pak můžete použít třeba tuto pomůcku:

Pěkná knížka o práci se vztekem, kterou doporučuji každému učiteli a rodiči:

Smutek 

Smutek je pro nás dospěláky asi nejtěžší - vidět dítě, jak trpí je náročné. A je zcela přirozené se snažit dítěti pomoci, aby se cítilo lépe. Někdy ale děti potřebují být smutné a poplakat si v bezpečném prostředí. Stejně jako my, dospěláci. Dejte dětem prostor a čas, poslouchejte. V rámci prevence mluvte o smutku a podělte se i to, co vám pomáhá, když jste smutní.   

O smutku se toho moc nepíše ( i když kapitoly k němu najdete jednak v Pájovi a bleším cirkusu nebo Emušácích, nebo i v knize Děti a emoce). Docela dost knih pro děti vzniklo k tématu truchlení. Zde je pár z nich: 

A na závěr krátké animované video o tom, co opravdu pomáhá, když jsme smutní:

Radost 

Teď konečně jedna emoce, která je příjemná. I prožívání radosti je třeba v dětech rozvíjet (obzvláště v dnešní době, kdy jsme obklopeni možnostmi získat radost krátkodobou založenou na vlastnictví věcí, nebo požívání různých látek). Radost neznamená nutně smích, může být prožívaná i hluboce, jako vnitřní klid a mír. 

1o kroků jak v dětech podpořit radost najdete v krátkém, bohužel anglickém, článku (snad mi to odpustíte, tentokrát jsem se držela, abych vás angličtinou moc nezatěžovala):

Dotazy, myšlenky, připomínky můžete klást v diskuzním fóru předmětu: