Sfragistika
Lukáš Führer
2
Obsah
1. Základní pojmy (s. 3)
2.1 Šablona pro popis pečeti (s. 5)
2.2 Identifikace majitele pečeti (s. 6)
2.3 Majitel pečeti a jeho funkce při zlistinění (s. 8)
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
a) Pečetní typář a jeho pořadí (s. 16)
b) Typ pečeti (s. 22)
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
a) Pořadí pečeti u listiny (s. 26)
b) Způsob připojení pečeti (s. 29)
2.6 Vnější znaky pečetí
a) Velikost pečeti (s. 42)
b) Tvar pečeti (s. 43)
c) Pečetní látka (s. 50)
d) Revers (s. 52)
e) Ochrana pečeti (s. 56)
2.7 Pečetní pole a legenda
a) Ikonografie pečetního pole (typologie pečetí) (s. 58)
b) Pečetní legenda (opis) (s. 81)
3
1. Základní pojmy
Pečeť (lat. sigillum, něm. das Siegel)
• otisk tvrdého razidla opařeného vyrytým či vyraženým obrazem a/nebo nápisem, jednoznačně charakterizujícím svého majitele (ať už osobou fyzickou
nebo právnickou), ve hmotě, která je schopna tento obraz a/nebo nápis přijmout a uchovat.
Pečetní typář (pečetidlo)
• razidlo vyrobené z tvrdšího materiálu než pečetní látka, v němž je negativně vyryt obraz, resp. nápis, jež má být do pečetní látky otištěn
Sbírka olomouckých městských typářů. Převzato z:
Seichterová – Štěpán, Typáře a pečeti, s. 19. Uprostřed
nestarší typář z přelomu 13. s a14. století (VMO, inv č. O
2669). Vpravo nejstarší známý otisk tohoto typáře (pečeť) z
roku 1305 (ZAO-O, LD Kroměříž, inv. č . 332)
4
1. Základní pojmy
Funkce pečetí
• uzavírací: pečeť uzavírala a fyzicky chránila dokument. Pro prvotní otevření dokumentu bylo potřeba pečeť zlomit či jinak poškodit. Při aplikaci pečeti
hovoříme o zapečetění.
• ověřovací: pečeť slouží jako prostředek prokazující pravost příslušného dokumentu a jako prvek proti jeho zfalšování. V souvislosti s tím hovoříme o
zpečetění.
• pověřovací: pečeť sloužila jako doklad pověření osoby, jež se jí prokazovala.
Císař Zikmund dovoluje Oldrichovi z Rožmberka, aby postoupil
Janovi ml. ze Sobětic polovinu zboží Týna nad Vltavou. List
(missiva) je expedován v uzavřené formě, pečeť má zde i funkci
uzavírací (SOA Třeboň, CS, inv. č. 476).
Císař Albrecht dává lénem dvěma bratrům jisté vesnice.
Listina expedovaná v otevřené formě je vydána s
vědomím císaře a českého krále, pečeť je zde připojena
v ověřovací funkci (SOA Třeboň, CS, inv. č. 638).
Papež Bonifác VIII. nařizuje kroměřížskému děkanovi, aby
rozsoudil spor o hranice farností mezi kostelem sv. Petra a sv.
Jakuba v Brně. Pečeť má zde i funkci pověřovací (AMB, SLML,
inv. č. 47).
5
2.1 Šablona pro popis pečeti
Majitel pečeti
Informace o písemnosti, k níž je pečeť připojena
a) Datum a místo vydání
b) Regest
c) Forma dochování
d) Uložení
e) Edice
Funkce pečetitele při zlistinění
Ohlášení v listině
Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
a) Pečetní typář (pořadí)
b) Časové rozmezí užívání typáře
c) Typ pečeti z hlediska její funkce
d) Označení pečeti v listině/pečeti
e) Pravost
Způsob připojení pečeti k písemnosti
a) Pořadí pečeti na listině
b) Způsob připojení pečeti
c) Materiál a barva závěsů
Vnější znaky exempláře připojeného k písemnosti
a) Velikost
b) Tvar
c) Pečetní látka
d) Barva
e) Revers
f) Ochranné prostředky
g) Stav dochování
Popis pečetního pole a legenda
a) Typ pečetního obrazu
b) Popis a interpretace pečetního pole
c) Legenda
d) Typ písma legendy
e) Jazyk legendy
Edice a literatura
Vyobrazení
Edice/regesty
Literatura
Poznámky
6
2.2 Identifikace majitele pečeti
Majitele pečeti lze zpravidla identifikovat kombinací informací zjištěných jednak na základě samotné pečeti, jednak z písemnosti, k níž je pečeť
připojena.
• Identifikace majitele pečeti na základě listiny
• písemnosti se skládají z tzv. listinných formulí, z nichž každá má v dané písemnosti svůj specifický účel a obsahuje více či méně nezbytné
informace k tomu, aby byla písemnost právoplatná. Pro sfragistiku je jednou z nejdůležitějších formulí
• koroborace, v níž se uvádí, jakým způsobem má být písemnost zpečetěna.
• příklad koroborace
• In cuius rei testimonium et maioris roboris firmitatem presens scriptum fieri et sigillorum nostrorum ac predictorum domine
et filii euis domini Vlrici de Nova domo munimine fecimus communiri (= Na svědectví této věci a její pevnosti nechali
jsme vyhotovit tuto listinu a zpečetit ji naší pečetí a pečetí řečené paní a jejího syna Oldřicha z Hradce). Majitel první
ohlášené pečeti není jmenovitě uveden, jedná se však o vydavatele listiny, kterého zjistíme z intitulace; majitelka druhé pečeti je
označena jen jako „řečená paní“, jejíž jméno se dozvíme z dispozice, resp. narace listiny. Majitel poslední pečeti je v koroboraci
uveden přímo svým jménem.
• je zřejmé, že ačkoliv koroborace uvádí, jaké pečeti mají být k písemnosti připojeny, k identifikaci pečetitelů je nutné využít i další listinné
formule; mezi ně patří zpravidla:
• intitulace: uvádí jméno, tituly či funkce vydavatele listiny, tedy osoby či instituce, jejímž jménem je písemnost vydána
• inskripce: tzv. vnitřní adresa, může uvádět příjemce písemnosti, tedy osobu, které je dokument určen; pokud písemnost obsahuje tzv.
všeobecnou adresu (např. universis presentes litteras inspecturis = všem, kteří tuto listinu uvidí), je třeba příjemce zjistit z kontextu
písemnosti
• dispozice a narace: vlastní jádro písemnosti uvádějící obsah zlistiňovaného aktu, resp. důvody, proč ke zlistinění došlo; z těchto formulí
se dozvíme nejen obsah daného dokumentu, ale zpravidla i jeho příjemce (to je důležité zejména v případě, kdy příjemce není jmenovitě
uveden v inskripci)
• svědečná řada: v některých případech pečetí listinu kromě vydavatele i svědci; ti nemusejí být uvedeni v koroboraci a je třeba je
identifikovat na základě svědečné řady
7
2.2 Identifikace majitele pečeti
• Identifikace majitele pečeti na základě pečetní legendy
• v pečetním opise (legendě) bývá uvedeno jméno, případně funkce či úřad dané osoby, resp. název institice; pokud je legenda poškozena, je
možné pro identifikaci osoby přihlédnout k jinému exempláři téhož pečetního typáře, pokud existuje
• příklady pečetních opisů:
+ WENCEZLAVS • SECVNDVS • D[e]I • GRACIA • BOEMIE • ET • POLONIE • REX = Václav druhý, z Boží milosti český a polský král
+ S[igillum] THOBIE • DEI • GRACIA • PRAGENSIS • EPISCOPI = pečeť Tobiáše, z Boží milosti pražského biskupa
+ • S[igillum] • BENESSII • DE • WARTENBERCH = pečeť Beneše z Vartemberka
+ SIGILLVM • CIVIVM • IN • EGRA = pečeť měšťanů v Chebu
• někdy je pro zdárnou identifikaci majitele nutné pochopit význam zkrácených slov
+ S PETRI • DI GRA • WISSEGRDN • ECC • PPOI • REGNI • BOEM CACEL || ARCH PRA; zkratky v opise je třeba rozvést jako:
Sigillum Petri, Dei gracia Wissegradensis ecclesie prepositi, regni Boemie cancellarii, archidiaconi Pragensis, což znamená: pečeť
Petra, z Boží milosti probošta vyšehradské kapituly, kancléře českého království [a] pražského arcijáhna.
• Identifikace majitele pečeti na základě její ikonografie
• k identifikaci majitele pečeti může pomoci vedle legendy i náplň pečetního pole, která může být typická pro daný okruh osob či institucí; k
identifikaci pečetí na základě ikonografie viz dále v kap. 2.7
8
2.3 Majitel pečeti a jeho funkce při zlistinění
Pečeti mohou být k písemnostem připojeny z různých důvodů, od čehož se odvíjí i
funkce pečetitele při zlistinění.
• Vydavatel: nejčastěji bývají k písemnostem připojovány pečeti na důkaz
souhlasu a vědomí vydavatele písemnosti s jejím obsahem.
• Spoluvydavatel: v případě, že je listina vydána více osobami či institucemi,
může k listině připojit pečeť na důkaz souhlasu více spoluvydavatelů
• Příjemce: méně často připojuje pečeť k písemnosti její příjemce, tedy osoba, jíž
je dokument určen
• Svědek: naopak vcelku časté je připojení pečetí svědků právního pořízení
• Existuje ovšem celá řada jiných důvodů, které je třeba zjistit z příslušné
písemnosti či kontextu (viz dále v příkladech)
Nejběžnější funkcí pečetitele je připojení pečeti z pozice
vydavatele listiny. Listinu vydal pražský biskup Tobiáš a je
k ní přivěšena jeho biskupská pečeť. V koroboraci se pak
jeho pečeť ohlašuje: In cuius rei testimonium istud scriptum
fieri et sigilli nostriu munimine fecimus communiri = Na
svědectví této věci jsme nechali vyhotovit tuto listinu a
stvrdit ji pevností naší pečeti (NA, ŘKř, inv. č. 94).
9
2.3 Majitel pečeti a jeho funkce při zlistinění
K listině vydané bratry Filipem, Bohuslavem a Jimramem
z Pernštejna, v níž dávají klášteru ve Žďáře nad Sázavou
jisté desátky v Medlově, jsou přivěšeny pečeti všech tří
bratrů jako spoluvydavatelů listiny (MZA, E 8, sg. A
30).
10
2.3 Majitel pečeti a jeho funkce při zlistinění
Listinu, jejímž obsahem je dohoda (compromisum) na uzavření
sporu prostřednictvím arbitráže, vydali společně zástupci obou
sporných stran: za šlechtice Ekharda z Miroslavi jeho ochránce,
bítovský purkrabí Smil z Bílkova, za oslavanský klášter její probošt
Wisinto; listina je pak zpečetěna pečetěmi obou spoluvydavatelů:
Smila z Bílkova a oslavanské abatyše (MZA, E 9, sg. P 39a).
11
2.3 Majitel pečeti a jeho funkce při zlistinění
V listině z roku 1293 směnil Tas z
Lomnice se svými syny Jencem,
Tasem a Vznatou jisté statky s
tišnovským klášterem. K listině jsou
připojeny pečeti vydavatele Tasa z
Lomnice (1.), jeho syna Vznaty (2.), a
pak pečeť příjemce listiny – tišnovské
abatyše (3.). Dle koroborace měla být
ovšem listina zpečetěna pečetí
vydavatele, příjemce, a pak pečetí
Matouše z Černé Hory. Z listiny plyne,
že donace byla učiněna na brněnské
provinciální cúdě v přítomnosti
několika šlechticů, kteří jsou uvedeni
ve svědečné řadě listiny. Matouš z
Černé Hory tedy měl jako svědek
připojit svou pečeť, to se ovšem z
neznámých důvodů nikdy nestalo
(MZA, E 10, sg. Y I 15).
12
2.3 Majitel pečeti a jeho funkce při zlistinění
K listinám mohou být připojovány i pečeti jiných aktérů právního pořízení, tedy
nejen vydavatelů, příjemců či svědků. K listině pražského biskupa Tobiáše z
roku 1292, v níž potvrdil jistý dar Marie z Hardeggu a jejího syna Oldřicha z
Hradce ve prospěch Templářů v Uhříněvsi, jsou vedle (v té době již de iure
nezbytné) pečeti vydavatele (tj. pražského biskupa) přivěšeny i pečeti obou
donátorů (rozbor koroborace viz na s. 6). Takovéto zpečetění sice není zcela
neobvyklé, není však příliš časté (NA, ŘM, inv. č. 2691).
13
2.3 Majitel pečeti a jeho funkce
při zlistinění
V roce 1293 vydala kapitula ve Staré Boleslavi
(jmenovitě pak její probošt Pardus, děkan Martin,
kustod Oldřich a scholastik Mikuláš) listinu, v níž
pronajímají louckému klášteru jisté vesnice. K listině
jsou tudíž připojeny pečeti probošta (2.), děkana (4.) a
kapituly (3.), které jsou též ohlášeny v koroboraci. V ní
se však ještě dočteme, že kapitula požádala
olomouckého biskupa Dětřicha, aby k jejich listině
připojil i svou pečeť. Ta pak skutečně visí na prvním
místě (MZA, E 57, sg. L 9).
14
2.3 Majitel pečeti a jeho funkce při zlistinění
V listině pražský arcijáhen Jan vynesl
jako zvolený arbitr svůj výrok ve
sporu mezi Václavem, kanovníkem
kostela sv. Jiří na Pražském hradě, a
Mikulášem z Budyšína, litoměřickým
měšťanem. Protože však Jan neměl
svou vlastní pečeť, nechal listinu
zpečetit pečetí Hostislava, oficiála
pražského biskupa Řehoře. Tato tzv.
carentia sigilli je ohlášena i v
koroboraci: In cuius rei testimonium
presentem litteram proprio
carentes sigillo domini officialis
predicti petivimus communiri = Na
svědectví této věci jsme o stvrzení
této listiny požádali řečeného
oficiála, nemajíce své vlastní pečeti
(1299; NA, AZK, inv. č. 216).
15
2.3 Majitel pečeti a jeho funkce při zlistinění
Ve 12. a částečně i ve 13. století nebyla
šlechtická pečeť plně autentická ani v jejich
vlastních právních pořízeních, tzn., že i když
měl šlechtic svou vlastní pečeť, příjemce –
zpravidla církevní instituce – ji nepovažovala
za dostatečnou záruku. Proto k nejstarším
šlechtickým listinám bývají připojovány pečeti
autentické i v cizích právních pořízeních, v té
době pečeti panovníka nebo biskupských
kapitul.
To je případ i jedné z našich nejstarších
šlechtických listin Čéče z Železnice ze
začátku 80. let 12. stol., v níž vysvědčuje, že
prodal plaskému klášteru dvě vsi a utržené
peníze kupuje jiné statky. Aby mělo toto
Čéčovo ujednání trvalou platnost, je k jeho
listině připojena pečeť pražské kapituly (NA,
AZK, inv. č. 576).
16
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
a) pečetní typář a jeho pořadí
Některé osoby či instituce v průběhu svého života či existence vystřídaly dva i více pečetních typářů svých pečetí stejné úrovně. Mohlo se tak stát z
různých důvodů, které lze někdy zjistit, jindy nikoliv; mezi nejběžnější patřily:
• podezření ze zneužití typáře, jeho ztráta či krádež
• opotřebení či poškození typáře
• změna/nabytí/ztráta úřadu či titulu dané osoby (resp. území v případě suverénních vládců)
• polepšení pečeti či znaku/erbu
Přemysl Otakar II. vystřídal během své vlády šest pečetních typářů. V V. typu, který začal používat v roce 1270, se zrcadlí jeho v té době držené tituly: na přední
straně se Přemysl tituluje jako pátý český král, moravský markrabě, korutanský vévoda a pán Chebska, na zadní straně pak jako rakouský a štýrský vévoda, pán
Kraňska, Východní marky a Pordenone. Poté, co o většinu svého území přišel, si nechal pořídit typář, v němž se tituluje na obou stranách jako pátý český král a
moravský markrabě. Ikonografie pečetního pole se ovšem nezměnila, na zdaní straně došlo pouze k výměně erbů držených zemí podle skutečnosti.
17
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
a) pečetní typář a jeho pořadí
Dva typáře pečeti mistra Řehoře, jenž do roku 1296 působil v pražské kapitule
jako děkan, po smrti biskupa Tobiáše byl zvolen novým pražským biskupem. V
tomto případě se přirozeně nezměnila pouze legenda pečeti ohlašující Řehořův úřad
(vlevo: + S MAGRI : GREGORII • DECANI • PRAGENSIS; vpravo: + S GREGORII •
DEI • GRACIA • PRAGENSIS • ECLESIE • EPISCOPI), ale také ikonografie
pečetního pole, kdy jako biskup pokračoval v tradici biskupské pečeti (StiA Amberg,
Kloster Waldsassen Urkunde 131; NA, ŘKř, inv. č. 107).
18
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
a) pečetní typář a jeho pořadí
Ačkoliv měl být pečetní typář po smrti majitele teoreticky zničen, aby nemohlo dojít k jeho zneužití, máme doloženu řadu případů, kdy tomu tak nebylo.
Nástupce dané osoby v úřadě tak mohl převzít pečeť svého předchůdce, a to buď beze změny, pokud to pečeť umožňovala (např. v ní nebylo vyryto
konkrétní jméno), nebo nový majitel pečetního typáře pečeť nechal přerýt.
Pečeť po svém otci Karlu IV. převzal i jeho syn Václav IV., to však ještě za jeho života, když
byl roku 1276 s otcovým přispěním zvolen římským králem. Tehdy začal používat starší typář
Karla IV., kterým Karel pečetil do doby, než se stal římským císařem (1355); Václav pak
přirozeně nechal přerýt Karlovo jméno na své, které muselo být zkráceno (CAROLVS x
WENZESL[aus]).
Po smrti svého otce Přemysla Otakara I. převzal jeho syn Václav I. poslední z
typářů, který Přemysl používal, a pečetil jím po celou dobu své vlády až do roku
1253; v typáři nechal učinit jedinou změnu, totiž nechal přerýt otcovo jméno na své.
19
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
a) pečetní typář a jeho pořadí
I Václav III. používal jako český a polský král během své krátké vlády pečetní typář svého otce
Václava II. V tomto případě sice nebylo třeba přerýt jméno, Václav ale přesto musel v legendě
nechat změnit pořadovou číslovku z WENCESLAVS • SECVNDVS na TERCIVS (Vyšší Brod, CO, sg.
108/IIB; SOkA Olomouc, AM Olomouc, inv. č. 5).
Pečetní typář velehradského opata Lupina obsahoval podobně jako řada pečetí jiných opatů
premonstrátských a cisterciáckých klášterů ve 13. stoleté pouze jeho titul opata bez uvedení
konkrétního jména (+ S ABBATIS DE WELIGRAD). Lupinův nástupce Konrád tak mohl převzít a
načas používat Lupinovu pečeť zcela beze změn. Vlevo pečeť použitá opatem Lupinem (AMB,
SLML, inv. č. 53) v roce 1293, vpravo opatem Konrádem v roce 1295 (AMB, SLML, inv. č. 54). V
roce 1297 je však již doložen nový Konrádův typář. V případě některých jiných klášterů byly ovšem
pečetní typáře užívány hned několika po sobě jdoucími opaty či abatyšemi (např. opati
strahovského kláštera či abatyše kláštera na Starém Brně).
20
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
a) pečetní typář a jeho pořadí
Právnické osoby (města, kapituly, kláštery) mohly své pečetě užívat po mnohem delší dobu, než tomu bylo u osobních pečetí, někdy i po několik staletí.
Mohlo však docházet k tomu, že se pečetidlo opravovalo, přerývalo či dorývalo.
Pečeť vyšehradské kapituly, na levé straně ze 13. století, na pravé ze 14. století. Liší se dorytým
písmene „W“ vedle sedícího krále Vratislava, zakladatele kapituly.
V případě pečeti města Most došlo k přerytí orlice ve štítu nad prostřední věží (exemplář z
r. 1290; NA, ČG-L, inv. č. 20) na dvojocasého lva (exemplář z r. 1302; NA, ŘKř, inv. č.
113). Tento v pořadí již druhý známý typář město ovšem nepoužívalo příliš dlouho, od roku
1306 je doložen typář další.
21
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
a) pečetní typář a jeho pořadí
Pokud již byla třeba typář z jakéhokoliv důvodu vyměnit, často se v případě měst i jiných institucí přistoupilo k převzetí staršího motivu.
V případě měst se pak mohl stát tento motiv základem pro městský znak.
V nejstarším a značně poškozeném exempláři prvního dochovaného typu pečeti města Uherský Brod z roku 1297 (SOkA Uherský Brod, AM Uherské Hradiště, inv. č. 1) jsou
znázorněny městské hradby s otevřenou bránou a se třemi věžemi, pod hradbou je špatně viditelný dvojocasý lev. Tato pečeť byla užívána až do 20. let 15. století. Od 80. let 15.
století je doložen v pořadí druhý typ pečeti, jejíž typář se dochoval dodnes (Muzeum J. A. Komenského Uherský Brod). Hlavní motiv se nezměnil, došlo však ke změně dvojocasého lva
na jednoocasého a k doplnění dvou moravských orlic nad krajní věže. To je dáváno do souvislosti s věrností města moravskému markraběti Albrechtovi Habsburskému během
husitských válek, který pak městu udělil právo pečetit červeným voskem, a při této příležitosti mohlo dojít i k polepšení pečeti. Ze začátku 17. století pochází další pečetidlo města
Uherský Brod (v pořadí IV., pokud započítáme i sekret s týmž motivem používaný v 16. a 1. pol. 17. stol.), jejíž motiv je opět totožný, rozdíl oproti starším pečetím je však v tom, že
hradby i lev jsou umístěny do štítu, což jednoznačně odkazuje na skutečnost, že celý motiv byl vnímán jako městský znak. Ten máme ostatně z té doby doložen i na architektuře
(datované na místních mlýnech k letům 1687, 1692, 1697, 1720). I s tinkturami je pak městský znak doložen k roku 1728, kdy jej rada města poslala moravskému vlastivědnému
badateli Josefu Ignáci Hoferovi (AMB, Rukopisy Mitrovkého, Hoferiana, Uhrský Brod 15. ledna 1728). Na rozdíl od pečeti však orlice nejsou šachovány a zdivo hradby je hlazené. Znak
město používá dodnes, avšak opět s moravskými orlicemi a s obrácenými tinkturami hradby a pečetního pole.
22
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
b) typ pečeti
Některé osoby či instituce si vystačily s jediným pečetním typářem, případně, jak uvedeno výše, vystřídaly více typářů pečetí stejné úrovně. Již od 12.
století ovšem pozorujeme, že některé osoby či instituce disponovaly dvěma či dokonce více typy pečetí. Vedle hlavní pečeti (velká pečeť, majestátní
pečeť) tak používaly jednu či více pečetí zpravidla menších rozměrů s jednodušší náplní pečetního pole. V různých prostředích se pak tyto pečeti
nazývaly různým způsobem (sekret, signet, menší pečeť) a používaly se k různým účelům, nejčastěji pro pečetění určitých typů písemností, nebo jako
tzv. protipečeť (contrasigillum), která se přitiskla na zadní stranu hlavní (velké) pečeti.
Nejčastější typy pečetí vedle pečetí hlavních:
Menší pečeť (sigilum minus, parvum) byla používána vedle velké pečeti (sigillum maius) zejména některými městy i jinými právnickými osobami
(úřady), resp. v panovnické kanceláři. Vyznačovaly se menšími rozměry, než pečeti hlavní (velké), současně bývaly zpravidla používány pro vymezený
okruh písemností, proto je v legendách či písemnostech odkazováno i na jejich funkci: sigillum ad causas (pro soudní výroky), sligilum ad contractus (pro
jednoduché smlouvy), sigillum fundi (pro převody nemovitostí).
Dvojice pečetidel města Kouřim, pocházející již ze 2. pol.
13. století; motiv i legenda jsou identické, liší se rozměry:
větší má 68 mm, menší 44 mm. V případě rozměrově menší
pečeti se jednalo buď o sekret, nebo o menší pečeť (foto
Vojtíšek 1928)
23
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
b) typ pečeti
Sekretní pečeť (sigillum secretum, sigillum secretorum, tajná pečeť): opět pečeť menších rozměrů, obvykle ohlašující tuto svou funkci v legendě.
Sekretní pečeť používal již v pol. 12. olomoucký biskup Jindřich Zdík, častěji jsou dochovány od 13. století. Jsou doloženy jako contrasigilla (protipečeti) i
pro samostatné pečetění listin. Není vyloučeno, že již v těchto nejstarších dobách se sekretní pečeti používaly i pro pečetění soukromé korespondence či
písemností listové povahy, ty však z této doby nejsou dochovány. Předpokládá se nicméně, že právě tato funkce, tj. pečetění soukromé (tajné)
korespondence, dala těmto sekretním pečetím vzniknout. Od 13. století jsou pak doloženy sekretní pečeti i dalších sociálních vrstev (panovníci a
panovnice, opati, šlechta a další).
Pečeť biskupa
Jana III. použitá
na jedné z jeho
nestarších
dochovaných listin z
24. června 1258
(NA, AZK, inv. č.
1601), na jejímž
rubu je přitištěna
biskupova sekretní
pečeť (tedy jako
contrasigillum). V
pečetním poli je
vyobrazena orlice s
roztaženými křídly –
atribut sv. Jana,
jenž bez pochyb
souvisí se jménem
biskupa. Legenda
zní: + SIGILLVM
SECRETOR[UM].
Z různých zmínek v pramenech jsme zpraveni o tom, že sekretem disponovali i někteří čeští králové konce přemyslovské
éry, fyzicky se ovšem žádný otisk nedochoval. Sekretní pečeti pak používali po smrti Václava III. i následující čeští
králové. Rudolf Habsburský ani Jindřich Korutanský si ovšem nikdy nepořídili velký (majestátní) typář a své listiny
pečetili pouze sekretem. Důvod plyne z koroborací Jindřichových listin, např. z roku 1307 pro Rajmunda z Lichtenburka
(NA, ŘM, inv. č. 2734): In cuius rei testimonium presentes litteras fieri et secreto sigillo nostro iussimus communiri.
Postquam autem favente Domino in regem fuerimus coronari, litteras presentis tenoris dicto Remundo vel heredibus suis
dare promittimus sigillis maiestatis nostre, quibus tunc uti ceperimus sigillatas (= Na svědectví této věci nařídili jsme
vyhotovit tuto listinu a stvrdit jí naší sekretní pečetí. Poté, co budeme s Boží přízní korunováni českým králem, slíbili
jsme dát Rajmundovi a jeho dědicům listinu tohoto znění zpečetěnou pečetí našeho majestátu, kterou v tom čase
budeme užívat). Jindřich, stejně jako Rudolf, používal tedy sekretní pečeť s vyobrazením korunované hlavy jako pečeť
„předkorunovační“; ke korunovaci Jindřicha ani Rudolfa však nikdy nedošlo, Jan Lucemburský, který rovněž používal do
korunovace sekret, si po ní velkou (majestátní) pečeť pořídil.
24
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
b) typ pečeti
Z 13. století jsou známy sekretní pečeti i dalších osob, z nichž některé jsou
použity jako protipečeti k pečetím hlavním, některé samostatně. Od 14. století
jsou sekretní pečeti doloženy častěji, přičemž se postupem doby dostávají z
rukou jejich majitele do rukou kancelářského personálu a místo osobní pečeti
zaujal signet.
Ukázky nejstarších sekretů, zleva v horní řadě:
Guta Habsburská, česká královna, manželka Václava II. (1288; MZA, E 8, sg.
A 26); užívána samostatně (zřejmě před zhotovením majestátního typáře) i jako
protipečeť: legenda: + SECRETVM MEUM
Mikuláš Opavský (1293, SOA Třeboň, CS, sg. Hradec u Opavy II 154 A 1);
užita jako protipečeť, legenda: + SECR DVCIS • NICOLAI
Vyšehradský probošt Jan (1292, NA, KVš, inv. č. 100); užita jako protipečeť;
legenda: + S • SECRET • IOHIS • CACELLAR • REGNI • BOE
zleva v dolní řadě:
Bavor, opat břevnovského kláštera (1296; MZA, G 1, inv. č. 3398); užita
jako protipečeť, legenda: + S SECRETV • BAVARI ABBATIS
Zdislav ze Šternberka (1297; NA, ŘM, inv. č. 2693); užita samostatně, avšak
v legendě je pečeť označena jako sekret: SECRETVM • SDEZLAI • DE
STERNBERG
Sezima z Landštejna (1293; Vyšší Brod, CO, sg. 5/IIB): stejně jako výše je
pečeť užita samostatně, ale je označena v legendě jako sekret: + S •
SECRETOR • ZE • D • LANDSTAY
Ota, opat kláštera Ostrov u Davle (1288; SOA Třeboň, VS Orlík nad
Vltavou, inv. č. 10); užita sice jako protipečeť a rozměry odpovídá sekretu, v
legendě však jako sekretní pečeť označena není: + S OTTO + * DE * CLATZ
Oldřich z Hradce (1300; SOA Třeboň, CS, sg. Plassenberrg II 311, 1); též
užita jako protipečeť a má rozměry sekretu, ale tato funkce není v legendě
ohlášena: + • S • VL • D • NOVO • CASTRO
25
2.4 Pečeť v kontextu sfragistiky pečetitele
b) typ pečeti
Signet je pečeť drobných rozměrů, často měl podobu pečetního
prstenu (v pramenech proto nese i označení sigillum anuli). Nesou
jednoduché obrazy, erby, často chybí legenda a majitel je označen jen
monogramem. Jedná se zpravidla o ryze osobní pečeť k pečetění
soukromé či tajné korespondence. Začal se šířit ve 14. století.
Sdružená pečeť
Jindřicha a Vítka z
Rožmberka (Vyšší
Brod, CO, sg. 108
IIIA)
Sdružené pečeti: pečeti používané více osobami či institucemi.
Vyskytují se zřídka jako rodové pečeti, kdy jeden příslušník rodu
vystupuje za celou rodinu, jako pečeti bratrů v nedílu, otce se
synem při spoluvládě apod. Z novověku jsou pak sporadicky
doloženy společné pečeti dvou i více obcí (vesnic).
Osobní pečeť Jana Ámose
Komenského (foto Památník Jana
Ámose Komenského v Uherském
Brodě)
Signet švédského generála Karla
Gustava Wranglera (1647, SOkA Cheb,
PT, L 306)
26
Pětiletý landfrýd uzavřený mezi moravskými stavy a Václavem IV. v roce 1412 (MZA, A 1, inv. č. 503); první a největší pečeť
patří králi, za ním následují pečeti šlechty
Nota bene!: z určení pořadí pečeti by mělo jednoznačně plynout, zda počítáme pořadí z celkového počtu původně připojených pečetí (tj. bereme v potaz i
dnes ztracené pečeti), nebo z dochovaného stavu. Většinou je vhodnější počítat i se ztracenými pečetěmi, někdy však nelze počet původně připojených pečetí
zjistit, což je třeba zaznamenat. Počet původně přivěšených pečetí lze zjistit nejen prozkoumáním zbytků závěsů po pečetích, ale také zářezů v psací látce. Ty
mohou být zřetelnější na zadní straně listiny.
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
a) pořadí pečeti u listiny
• pořadí pečetí připojených k písemnostem
nebývá nahodilé. Pokud jsou k písemnosti
připojeny pečeti osob různého stavu, často
respektují hierarchii, kdy je na levé straně jako
první připojena pečeť nejvýše postavené osoby
(resp. instituce). Není to však bezvýhradní
pravidlo, známe i případy, kdy je takováto pečeť
přivěšena uprostřed dokumentu
• často také bývají pečeti připojovány v pořadí,
jak je uvádí koroborace listiny, ani to však není
bezvýhradní pravidlo.
27
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
a) pořadí pečeti u listiny
Detail pliky listiny vyšehradské kapituly z roku 1302 ohledně volby jejího děkana (NA, KVš, inv. č. 112), na níž se dochovalo 12 pečetí. První a největší patří vyšehradské kapitule, za ní
následuje červená pečeť probošta (jímž byl v té době basilejský biskup, který i jako probošt pečetil svou biskupskou pečetí), dále vyšehradského kustoda, a pak pečeti řadových
kanovníků. Původně byly sice zhotoveny závěsy pro celkem 17 pečetí, 11. pečeť je dnes ovšem ztracena a poslední čtyři pergamenové proužky nebyly nikdy využity; to vše je třeba
zohlednit při stanovení pořadí dochovaných pečeti při jejich popisu.
28
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
a) pořadí pečeti u listiny
Velmi poškozená a zčásti i odtržená plika listiny olomoucké kapituly z roku 1281, z níž nelze
přesně zjistit, kolik pečetí k ní bylo přivěšeno (ZAO-O, MCO, sg. A I b 5)
Problematické určení pořadí pečetí může způsobovat i to, že pečeti mohly být doplněny i nad rámec
původně zamýšleného počtu, jako třeba na listině vyšehradské kapituly z roku 1275 (NA, KVš, inv. č. 64).
Dobře je tato skutečnost patrná na zadní straně listiny
29
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
b) způsob připojení pečeti. Ve sfragistice se v zásadě rozlišují tři typy připevnění pečeti k písemnosti: přitištění, přivěšení, zavěšení. Způsob,
jakým byly pečeti k písemnosti připojeny, se odvíjel od řady různých faktorů, jako byly dobové zvyklosti, velikost pečetí, psací látka, resp. i typ
písemnosti, k níž byla pečeť připojena.
Přitištění patří k nejstarším způsobům připevnění pečeti. V raném středověku spočíval postup přitištění pečetí k listinám zpravidla v tom, že se do
pergamenu vyřízl otvor, do nějž se nalil rozehřátý vosk a do něj se otiskl typář, který mohl mít tenkou vrstvu rozehřátého vosku nanesenu i na sobě; na
zdaní stranu se pak mohla otisknout i sekretní pečeť či druhá část mincovní pečeti.
Listina olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z r. 1141 (ZAO-O, MCO, sg. A I
a 2), ke které je přitištěná Zdíkova pečeť; na averzu jeho hlavní pontifikální pečeť,
na reverzu jeho sekret
Pečeť, která byla původně
přitištěná k listině
římského krále Oty II.
pro klášter Hersfeld z roku
968 (StA Marburg, Ukr. Nr.
2285) odpadla a lze vidět
otvor, který byl do
pergamenu před
zpečetěním vyřezán
30
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Výše uvedený způsob přitištění pečeti k pergamenovým listinám se u nás užíval cca do konce 12. století. Pečeť bývá nejčastěji přitištěna pod textem
listiny buď uprostřed, případně vpravo (viz listinu Jindřicha Zdíka výše), jsou však doloženy i různé další situace.
Listina knížete Soběslava II. z rok 1177 (NA, AZK, inv. č. 494)
Listina knížete Soběslava II. z roku 1175 (NA, AZK, inv. č. 575)
Listina knížete Bedřicha a jeho strýce
Václava z roku 1184 (NA, AZK, inv. č. 580)
31
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Od přitištění pečetí přímo na pergamen se v případě listin v užším slova smyslu (privilegia, diplomy) ve druhé polovině 12. století pomalu upouštělo a
pečeť bývala čím dál častěji připojována k listinám mimo vlastní psací látku. Přitištěné pečeti ovšem zcela nevymizely; i v našem dochovaném
diplomatickém materiálu 13. století sporadicky nacházíme doklady o přitištěných pečetích, jedná se však o specifické typy písemností, totiž o některé
mandáty Přemysla Otakara II., resp. jiné písemnosti, které čeští panovníci vydali prostřednictvím zahraničních kanceláří, u nichž bývá pečeť přitištěna na
zadní straně pergamenu; takovýchto dokladů je ovšem dochováno velmi malé množství.
Mandát Přemysla Otakara II. z druhé pol. 50. let 13. století s pečetí přitištěnou na
zadní straně (StiA Zwettl, sub dato suo).
Aby pečeť na pergamenu držela lépe, byla často přitištěna přes úzký proužek
pergamenu, jak je patrno v listině Přemysla Otakara II. z roku 1274; k tomu viz i
dále (SOA Praha, RAV, sg. 97)
32
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Přitištění na zadní stranu písemnosti (obzvláště mandátu) se nicméně udrželo i v mladším období.
Mandát Václava
IV. z roku 1394
(NA, ČDK, inv. č.
7)
Mandát markraběte Jošta z roku 1381 (MZA, A1, inv. č. 151)
33
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Přitištěné pečeti mohly mít vedle ověřovací i uzavírací funkci. Nelze vyloučit
užívání přitištěné pečeti u listů či jiných specifických písemností i v přemyslovském
období, ty se ovšem z této doby v originále téměř nedochovaly; pokud máme doklady
o zpečetění s uzavírací funkcí, bývá písemnost zpravidla uzavřena pomocí
pergamenového proužku provlečeného na několika místech skrze pergamen, a pečeť
pak uzavírá volné konce proužku. Přitištěné pečeti s uzavírací funkcí máme tak
doloženy běžněji až z pozdější doby (zejm. od 15. stol.) především u tzv. missivů
(listů posélacích, reskriptů), resp. uzavřených listů obecně.
Missiva Ladislava
Pohrobka
Uzavřený list Jindřicha z Lomnice a na Meziříčí pro břevnovského opata
Jakuba z roku 1516, kde byl pečeť užita i v uzavírací funkci; přirozeně se
nedochovala (MZA, E 6, sg. Ca1).
34
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Až v pozdním středověku a v raném novověku se vrátilo do běžnější praxe přitištění pečeti na přední stranu listin. Obvykle se jedná o papírové
písemnosti, u pergamenových zůstává zpravidla pečeť připojena mimo psací látku (tzv. přivěšením). Tento způsob připojení pečeti je v našem prostředí
typický např. pro panovnické patenty, resp. pro písemnosti jiných vydavatelů (šlechta, města, kláštery a církevní instituce).
Patent Rudolfa II. z roku s typickým způsobem přitištěnou pečetí pod textem (SOA Plzeň, AM
Karlovy Vary, La 2)
Listina Jana z Bezděnic na Lešanech, k níž jsou pod textem přitištěny
pečeti vydavatele a Hanuše z Kolovrat (1420; SOA Plzeň, AM Domažlice,
L 16)
35
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Nutno ovšem dodat, že známe i pečeti přitištěné na přední stranu pergamenových listin, takovýchto dokladů však není příliš mnoho.
Pergamenová listina Vladislava Jagellonského z roku 1507 s přitištěnou pečtí;
technika přitištění je patrná z verso strany pergamenu (NA, KVš, inv. č. 390)
Podobným způsobem zpečetěná papírová listina
Vladislava Jagellonského z roku 1508 (SOA Praha, RAV,
sg. 100)
36
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Od poloviny 12. století se u nás setkáváme i s tzv. přivěšením pečeti, které se
počátkem 13. století již zcela prosadilo na úkor přitištěných pečetí. Přivěšení
spočívá v tom, že se pečeť připevnila k listině zpravidla přes tzv. pliku (tj.
přehnutého dolního okraje pergamenu) prostřednictvím závěsů tvořených různým
materiálem. Ještě ve 12. století při přechodu z přitištěných na přivěšené pečeti
však pozorujeme určitou variabilitu až „kreativitu“ při přivěšování, často ještě chybí
plika; od 13. století se nicméně způsob přivěšení vcelku ustálil a užívá se v této
formě až do moderní doby.
Listina Vladislava Jindřicha z roku 1197 s pečetí přivěšenou na
pergamenovém proužku; koncem 12. století bylo ještě běžné netvořit na
dolním okraji pergamenu pliku (NA, AZK, inv. č. 497)
Listina knížete
Friedricha cca z
roku 1183, k níž je
pečeť přivěšena
nezvykle na dvou
pergamenových
proužcích (NA, AZK,
inv. č. 578)
Listina Čéče z
Železnice z poč.
80. let 12. stol., k
níž je na
pergamenovém
proužku přivěšena
pečeť pražské
kapituly (NA, AZK,
inv. č. 577)
Listina českého
krále Vladislava
II. z roku 1167 s
jeho pečetí
přivěšenou na plice
na hedvábných
nitích. Jedná se o
způsob, který se ve
větší míře uplatní
až od 13. století
(NA, ŘM, inv, č.
953)
37
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Od 13. století je zcela obvyklé přivěšovat pečeti přes pliku pomocí závěsů tvořených nejčastěji pergamenovým proužkem nebo nitěmi či provázky
z různého materiálu, nejčastěji z hedvábí nebo konopí; v 18. století nicméně zachytíme např. i pečetění na hedvábné stuhy. Materiál závěsů je nicméně
velmi variabilní, jeho užití záviselo na době a prostředí, přičemž mohlo, ale také nemuselo mít v konkrétním prostředí pevněji daná pravidla.
Pečeť pražského biskupa Řehoře přivěšená na
pergamenovém proužku
Pečeť pražského biskupa Tobiáše
přivěšená na hedvábných nitích
plika
38
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Přivěšené pečeti se u nás užívají nejčastěji u listin v užším slova smyslu (privilegia, diplomy, majestáty apod.), a to nejen ve středověku, ale i v pozdější
době. Zpravidla jsou připojovány k písemnostem, jejichž psací látkou byl pergamen.
Pergamenová listina Václava I. z roku 1241 s pečetí přivěšenou
na hedvábných nitích
Pergamenová listina Jana Lucemburského z roku 1355 s pečetí
přivěšenou na hedvábných nitích (NA, ŘBB, inv. č. 85)
39
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Pergamenová listina Rudolfa II. z roku 1609 s pečetí přivěšenou na zlatočerných
hedvábných nitích, které se staly typické pro kancelář římských králů (SOA
Plzeň, AM Domažlice, L 41)
Pergamenová listina Františka I. z roku 1806 pečetí přivěšenou na typických
zlato-černých hedvábných nitích (DABB, KB, sub dato suo)
40
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Vedle přivěšení se zejména ve vrcholném středověku setkáváme ještě s jiným způsobem připevnění pečeti mimo psací látku. Jedná se o tzv. zavěšení,
kdy se spodní okraj pergamenu nastřihl a na takto vzniklý pergamenový proužek se připojila pečeť. V porovnání s přivěšením se však jedná o mnohem
méně používaný způsob pečetění.
Zavěšená pečeť pražského biskupa Jana III. u jeho listiny z roku 1278 (NA,
KVš, inv. č. 66).
Nepříliš často se setkáme i s vícenásobným zavěšením pečetí,
kdy je spodní okraj psací látky postupně nastřižen pro každou
pečeť (1305; MZA, E 25, sg. 56 C)
41
2.5 Připojení pečeti k písemnosti
Někdy se lze setkat i s případy, kdy jsou pečeti připojeny k jedné písemnosti
různými způsoby. To může naznačovat např. to, že se s počítalo s jiným
způsobem pečetění. Tyto případy je vhodné při popisu pečeti vysvětlit v
poznámce.
K listině olomouckého biskupa Dětřicha z roku 1285, v níž potvrzuje jistou donaci učiněnou
Demeterem z Bukova, bylo původně zamýšleno zavěsit pouze biskupovu pečeť. To dokládá
koroborace listiny, v níž je ohlášena pouze pečeť biskupa. K listině byla následně na „nouzově“
vytvořenou pliku dodatečně přivěšena pečeť donátora Demetera z Bukova (AMB, SLML, inv. č.
48).
42
2.6 Vnější znaky pečetí
a) velikost pečeti
• rozměry pečetí se pohybovaly mezi 5 až 150 mm, přičemž tato velikost závisela na celé řadě faktorů: např.
na typu pečeti a jejímu účelu (velké hlavní pečeti x sekretní pečeti), dobovým zvyklostem a způsobu
připojování pečetí k písemnostem, nemalou roli mohl hrát i finanční aspekt apod.
• ve 13. století sledujeme spíše tendenci zvětšovat pečeti, což souviselo jednak s názorem, že pečeť je jedním
z projevů postavení a společenské váhy pečetitele, jednak s tím, že se pečeti zpravidla připojovaly mimo
psací látku písemností. Pečeti větších rozměrů tak mívají zpravidla panovníci a biskupové, ve středověku též
ale např. města či některé církevní instituce, zejm. kapituly. Výjimkou nejsou někteří významní šlechtici.
• s výjimkou hlavních panovnických pečetí pak sledujeme od pozdního středověku sklon pečeti zase spíše
zmenšovat (resp. zavádět další, menší typáře vedle hlavních pečetí), což souvisí i s tím, že postupně vracelo
přitiskování pečetí na psací látku.
.
Nota Bene: při měření je potřeba měřit nejzazší vzdálenosti samotného otisku pečeti v pečetní látce, nikoliv
celou pečetní látku. Jde tedy o rozměry typáře. Pečeti se měří s přesností na 1 mm.
Pro představu: srovnání velikostí
pečetí. Největší pečeť patří
olomouckému biskupovi Janu
VIII (70 x 47 mm), za ní následují
pečeti sedleckého opata (50 x
30 mm), konventu sedleckého
kláštera (33 mm) a města Kutná
Hora (47 mm); SOA Třeboň, VS
Sedlec u Kutné Hory, inv. č. 67
(1363)
43
2.6 Vnější znaky pečetí
b) tvar pečeti
V zásadě záleželo na libovůli objednatele pečeti, jaký tvar svého ověřovacího prostředku zvolil, nicméně v určitých dobách se v různých okruzích či
společenských vrstvách mohl vytvořit úzus či tradice ve výběru tvarů pečetí. Ten mohl záviset na různých okolnostech, ať už se jednalo o praktické
řešení související s pečetním motivem, nebo mohl mít tvar pečeti hlubší symbolický i ideový význam.
Jednoznačně nejběžnějším tvarem u nás je okrouhlá (kulatá) pečeť, kterou užívaly různé osoby či instituce všech společenských vrstev od počátků
domácí sfragistiky až do moderní doby.
Okrouhlá pečeť českého krále Přemysla Otakara I., v níž
je vyobrazen panovník sedící na trůnu (1228; MZA, E 57,
sg. H 4)
Okrouhlé pečeti
šlechty: nahoře
Vítka ze Švábenic
(1303; MZA, E 9, sg.
J 1), dole Heřmana
Černína hraběte z
Chudenic (1629;
SOkA Karlovy Vary,
AM Bochov, L 20)
Znaková okrouhlá pečeť Františka I. (1793; SOA Plzeň, AM
Kladruby, L 25)
44
2.6 Vnější znaky pečetí
b) tvar pečeti:
Okrouhlé pečeti
Okrouhlé pečeti měst:
nahoře Most (1306;
NA, ŘKř, inv. č. 123),
dole Horní Blatná
(1646; SOkA Karlovy
Vary, AM Horní Blatná,
L 91)
Okrouhlé pečeti kapitul:
nahoře pečeť olomoucké
kapituly, známá od r.
1208 (zde exemplář z r.
1306; ZAO-O., LD
Kroměříž, sg. S I a 7/1),
dole typář kapituly sv.
Petra a Pavla v Brně
pořízený krátce po zřízení
brněnského biskupství r.
1777 (převzato z: Jan –
Procházka – Samek 1996,
s. 97)
Okrouhlé pečeti kláštera: v obou případech
se jedná o kladrubský klášter, horní je
středověká pečeť užívaná minimálně od 14.
stol. (zde exemplář z roku 1449; SOA Plzeň,
AM Kladruby, L 8), druhá je zřejmě ze 17.
stol. (1660; SOkA Cheb, PT, L 314)
45
2.6 Vnější znaky pečetí
b) tvar pečeti
Špičatě oválná (zašpičatěle oválná) pečeť je typická pro osoby duchovního stavu, resp. pro církevní instituce; velkého rozšíření nabyla po IV. lateránském
koncilu v roce 1215, kdy tento tvar (mandorla) vnímali čelní představitelé církve – arcibiskupové, biskupové, opati – jako symbol své emancipace vůči světské
moci. Podlouhlý tvar pečeti je velmi vhodný pro vyobrazení stojící či sedící postavy. Tento typ se u osob církevního stavu udržel hluboko do novověku a jedná se
po okrouhlých pečetích o jejich nejobvyklejší tvar u nás.
Špičatě oválná pečeť
pražského biskupa Ondřeje,
jenž se zúčastnil IV.
lateránského koncilu a začal
jako první pražský biskup
požívat tento tvar; zahájil tím
dlouhou tradici v podobě pečetí
pražských biskupů (1216, SOA
Třeboň, VS Orlík, inv. č. 3).
Špičatě oválná pečeť je
obvyklá i u opatů, abatyší a
jiných představitelů klášterů a
dalších řeholních domů; zde
pečeť opata kláštera v Louce
u Znojma (1283; NA, KVš, inv.
č. 88).
Špičatě oválná pečeť konventu
křížovníků s červenou hvězdou
v Praze při špitále sv. Františka
(NA, ŘKř, inv. č. 122).
Špičatě oválné pečeti užívali
rovněž často i členové kapitul, od
jejich proboštů, děkanů, až po
řadové kanovníky. Zde pečeť
vyšehradského probošta Jana
(1292; NA, KVš, inv. č. 100).
Špičatě oválná pečeť je běžná i u
farního kléru, jako v případě
Oldřicha Wosnera, faráře
kostela sv. Bartoloměje ve
Frymburku (1305; StiA Schlägl,
sg. S 49).
46
2.6 Vnější znaky pečetí
b) tvar pečeti
Špičatě oválná (zašpičatěle oválná) pečeť. Kromě osob duchovního stavu, resp. církevních institucí, volily špičatě oválný tvar pečetí ve starších dobách i
ženy – šlechtičny, výjimkou ovšem nejsou ani další společenské vrstvy (ojediněle např. i města, výjimečně šlechtici).
Špičatě oválnou pečeť používala i
česká královna Konstancie, choť
Přemysla Otakara I. (1218; SOA
Třeboň, VS Orlík, inv. č. 4).
Špičatě oválná pečeť Elišky,
vdovy po šlechtici Kadoldu
Sirotkovi (1266, MZA, E 9, sg.
P 25).
Špičatě oválná pečeť Boreše z
Rýzmburka (1275; ZAO-O,
Augustiniáni Krasíkov, inv. č. 1).
Tento tvar pečeti se však u
šlechticů příliš neujal, ve 13. století
používají spíše okrouhlé pečeti nebo
pečeti štítovitého tvaru, od 14.
století pak zpravidla pečeti
okrouhlé.
Špičatě oválný typář pečeti
města Most, doložené v letech
1273–1284 (zde 1279; NA, ŘKř,
inv. č. 82). Ani u měst však
nebyl tento tvar příliš používán.
Již ze 2. pol. 13. století jsou
sporadicky dochovány i první
pečeti měšťanů, z nichž některé
měly rovněž oválně špičatý tvar.
Vyobrazena pečeť patří
litoměřickému měšťanu
Janovi Herbertovu (1262; NA,
AZK, inv. č. 1948).
47
2.6 Vnější znaky pečetí
b) tvar pečeti
Štítovitý tvar (pečeť ve tvaru štítu) se velmi dobře hodí pro vyobrazení rodového znamení – erbu či znaku, proto tento tvar volily často příslušníci
šlechty. Šlechtické štítovité pečeti jsou u nás běžné ve 13. století (vedle pečetí okrouhlých), od 14. století tento tvar šlechta začala opouštět a užívá
převážně pečeti okrouhlé. Některé z našich nejstarších městských pečetí měly rovněž tvar štítu.
Jedna z našich nejstarších dochovaných
šlechtických pečetí má ještě tvar
normanského štítu a patří Vítkovi z
Prčice, předka rozrodu Rožmberků. Je
na ní znázorněna stojící postava rytíře
se štítem nesoucí znamení pětilisté růže
(SOA Třeboň, VS Orlík, inv, č. 5)
Pozdější štítovité
pečeti druhé poloviny
13. století mají obvykle
tvar gotického štítu s
rovnou horní
základnou, v jehož
pečetním poli je
vyobrazen rodový
znak; pečeť patří
Vokovi z Třeboně
(1293; Vyšší Brod, CO,
sg. 5/IIB)
Štítovitá pečeť města Litoměřice nesoucí v
pečetním poli českého lva vyskakujícího z
hradeb (1262; NA, AZK, inv. č. 1948)
48
2.6 Vnější znaky pečetí
b) tvar pečeti
Víceboké pečeti nejsou ve 13. století u nás příliš užívané, přesto několik případů šesti a osmibokých pečetí z této doby známe. Značnou oblibu získaly
víceboké pečeti až v novověku, a to zejména v případě menších pečetí, sekretů a pečetních prstenů (signetů). Ty pak nabyly různých tvarů.
Šestiboká pečeť Miloty z Dědic z
roku 1286 (NA, AČK, inv. č. 27).
Osmiboká pečeť Vítka z
Rodenburka (ze Švábenic) z roku
1277 (MZA, E 8. sg. A 21).
Typická novověká osmiboká pečeť Anny
Marie Eusebie Kavkové z Říčan z roku
1657 (SOkA Tachov, AM Staré Sedliště, č. 1).
Fragment pečeti tepelského
opata z roku 1631 (SOkA
Cheb, PT, L 303).
Menší pečeť
konventu
tepelského
kláštera z roku
1638 (SOkA Cheb,
PT, L 304).
49
2.6 Vnější znaky pečetí
b) tvar pečeti
Oválné pečeti nebyly u nás ve středověku příliš časté, běžnější jsou až v novověku.
Oválná pečeť Ludmily Kateřiny Benigny ze
Šternberka roz. Kavkové z Říčan z roku 1657 (SOkA
Tachov, AM Staré Sedliště, č. 1)
Oválná sekretní pečeť
Jindřicha Korutanského
Oválná pečeť české kněžny Helichy z Wittlesbachu, manželky
knížete Konráda II. Oty (1189, NA, AZK, inv. č. 581).
50
2.6 Vnější znaky pečetí
c) pečetní látka je látka, do níž je otištěn pečetní typář. Existuje poměrně velké množství látek, jež pro pečetění v různých dobách a prostředích
požívalo, lze je však v zásadě rozdělit kovové a nekovové pečetní látky.
Kovové pečeti se nazývají buly a byly vyhotovovány ze zlata (obvykle jen tenké zlaté plíšky, buď duté, nebo vyplněné voskem či jinou látkou,
známe však i zlaté buly zhotovené z kusu zlata), z olova (typické pro papežské buly), případně ze stříbra. Nejstarší zlaté buly jsou známy od
byzantských císařů, od kterých je převzali západní panovníci a vládci: římští králové a císařové, králové Francie, Anglie, Španělska, Dánska, Sicílie, či
benátská dóžata a další. Ve střední a východní Evropě pečetili zlatými bulami uherští králové a ruská knížata; čeští králové pečetili zlatými bulami jako
římští králové (císařové), výjimku tvoří jen Přemysl Otakar I., jenž použil zlaté buly jen jako český král.
Typická podoba olověné papežské buly, zde bula papeže
Inocence IV.
Zlaté buly českých panovníků: vlevo Přemysla Otakara I., jenž byl jediným českým králem, jenž zlaté buly používal a
nebyl zároveň králem či císařem římským. V originále se dochovaly dvě, o dalších víme ze zmínek v pramenech.
Uprostřed druhý typ zlaté buly Karla IV.; vpravo zlatá bula českého krále a římského císaře Zikmunda
Lucemburského.
Zlatá bula papeže Pia VII. přivěšená na jeho
listině z roku 1805 pro arcivévodu Rudolfa Jana,
vyhotovená z kusu zlata
51
2.6 Vnější znaky pečetí
c) pečetní látka
Nekovové pečeti mohou být zhotoveny z řady různých matriálů. K nejběžnějším patří:
• vosk, jenž je typický i pro naše domácí pečeti. V období vrcholného středověku se u nás setkáme nejčastěji s pečetěmi vyhotovenými z vosku, který
není nijak obarven (přirozené barvy). Nebylo ovšem neobvyklé přírodní vosk barvit, přičemž se v některých prostředích mohla prosadit i hierarchie
barvy pečeti: červená, zelená, černá. Tuto hierarchii však nelze zobecňovat, platí spíše u nás pro dobu raného novověku, ve středověku se postavení
pečetitele odráželo spíše ve velikosti pečeti.
• od 16. století se začal do Evropy šířit pečetní lak (španělský vosk), jenž se díky speciálním příměsím vyznačoval větší tvrdostí a odolností než do
té doby užívaný běžný pečetní vosk. Zpočátku sloužil spíše pro zapečetění listů, během 17. a 18. století však téměř vytlačil z užívání vosk a stal se
běžnou pečetní látkou; užívá se k pečetění dodnes.
• v téže době došlo též k šíření oplatkových pečetí, které se zhotovovaly z tenké vrstvy navlhčeného nekvašeného těsta, jež se přiložilo na psací
látku a přes papírový kryt se do něj otiskl typář. U nás je výraznější užívání oplatkových pečetí spojováno s obecným materiálovým nedostatkem po
30leté válce, oplatkové pečeti byly nicméně i tak dosti oblíbené a se udržely se až do 19. století. Pozor, i voskové pečeti mohou být přitištěny přes
papírovou clonu a mnohdy lze tyto dvě pečetní látky jen těžko odlišit.
• specifickým způsobem pečetění je tzv. pečetění slepé, kdy se pečeť otiskne přímo do psací látky – na papír.
Typická podoba červeného
španělského vosku, který použil
pro svou pečeť v roce 1620
generál Petr Arnošt hrabě
Mansfeld (SOkA Cheb, PT, L 298)
52
2.6 Vnější znaky pečetí
d) revers
Pokud není na zadní straně pečeti přitištěna jiná pečeť, může být buď úplně prázdná (spíše ve straším období), či v ní nacházíme vrypy různými
předměty či prsty
53
2.6 Vnější znaky pečetí
d) revers
Zadní strany pečetí však mohou obsahovat i jiné pečeti. Jedná se zpravidla o
• druhou stranu (revers) pečeti téhož majitele (tzv. mincovní pečeť)
• jiný typ pečeti téhož majitele, tzv. rubní pečeť. Často se jedná o sekretní pečeť použitou jako contrasigillum (protipečeť)
• pečeť jiné osoby nebo instituce. Jedná se o nepříliš častý jev, kdy je třeba vysvětlit vzájemný vztah pečetí i jejich majitelů k písemnosti, k níž jsou
pečeti připojeny
Jan Lucemburský z počátku své vlády jako český král
navázal na pečeti Přemyslovských panovníků volbou
mincovní pečeti, na přední straně je znázorněn jako
král v majestátu, na zadní pak jako rytíř na koni (SOA
Třeboň, CS, inv. č. 87)
54
2.6 Vnější znaky pečetí
d) revers
Karel IV. již opustil tradiční Přemyslovskou mincovní pečeť, na zadní straně jeho majestátních pečetí bývá
otištěna jedna z jeho pečetí sekretních. Výjimku tvoří Karlovy zlaté buly, které jsou stále (po vzoru zlatých bul
římských císařů) mincovní (NA, AČK, inv. č. 219; 280).
55
2.6 Vnější znaky pečetí
d) revers
Zejména ve starších dobách můžeme nalézt případy, kdy
jsou na zadní strany pečetí otištěny pečeti jiných pečetitelů.
Na zadní straně pečeti
města Litoměřice otiskl
městský notář a kanovník
litoměřické kapituly dvakrát
svou pečeť (NA, AZK, inv.
č. 1954). Z listiny, k níž je
pečeť vedle jiných pečetí
přivěšena, lze zjistit, že ji
vyhotovil právě městský
notář.
V koroboraci listiny české kněžny Helichy pro plaský klášter z
roku 1189 se ohlašuje její vlastní pečeť, která ovšem ve
skutečnosti otištěna na zadní straně pečeti jejího manžela,
českého knížete Konráda II. Oty. Lze tak soudit, že ačkoliv
kněžna disponovala svou vlastní pečetí, klášter si jako záruku
vyžádal též pečeť jejího manžela (NA, AZK, inv. č. 581)
56
2.6 Vnější znaky pečetí
e) ochrana pečetí
Ačkoliv je pečetní vosk poměrně trvanlivou látkou, v průběhu doby se používaly různé způsoby ochrany těchto důležitých ověřovacích prostředků. Ve
14. století bylo u nás již vcelku časté pečetění s pomocí tzv. pečetní misky. Ty byly zhotoveny ze silné vrstvy nebarveného vosku, do níž byl následně
do často tenké vrstvy obarveného vosku otištěn typář. Později se namísto pečetních misek začaly používat různá kovová či dřevěná pouzdra.
Pečetní miska
chránící pečeť
Ludvíka
Jagellonského
Pečeť Marie Terezie chráněná dřevěným pouzdrem
Poškozená pečeť v pečetní misce, díky
čemuž lze vidět, jak byl černý pečetní vosk
spojen s nebarveným voskem pečetní misky
(MZA, A 1, inv. č. 507)
57
2.6 Vnější znaky pečetí
f) ochrana pečetí
Pokud byla pečeť přitištěná, často byla chráněna tzv. papírovým krytem (clonou). Jednalo se obvykle o čtvercový kus papíru, kterým se překryl
rozehřátý vosk (resp. nekvašené těsto) a přes který se poté přitiskl pečetní typář.
Kromě ochranných prvků pečetí, které byly zhotoveny při pečetění, se v některých archivech setkáváme s pečetěmi, které byly poté, co byly
expedovány příjemci, zašity do váčků z plátna či jiné textilie. Tak chránily svá cenná privilegia instituce či osoby v archivech, aby nedošlo k poškození
pečeti.
Pečeť na patentu Josefa I. je přitištěna pod papírovým krytem MZA, E 9, sg. 95
58
2.7 Pečetní pole a legenda
Pečeti se zpravidla skládají ze dvou částí: a) z pečetního pole a b) z pečetního opisu (legendy). Pečetní pole může obsahovat rozličné motivy,
které identifikují majitele pečeti a zpravidla nějakým způsobem souvisejí s jeho postavením, rodovými vazbami, s činností, funkcí apod. Pečetní motivy
lze pro lepší orientaci rozdělit do několika kategorií:
a) Ikonografie pečetního pole (typologie pečetí)
portrétní pečeti znázorňují jejich majitele. Vedle obecně portrétních pečetí, představující majitele pečeti v různých pozicích, existují některé
specifické způsoby zpodobnění majitele pečeti:
• majestátní typ: postava pečetitele se symboly majestátu
• jezdecký typ: postava jezdce na koni
• pěší typ: postava stojícího rytíře
• pontifikální typ: postava se symboly duchovního úřadu
• antický typ (gema): hlava, případně hrudník a ramena, buď en face, nebo z profilu
obrazové pečeti
• hagiografický typ: náboženské náměty, světci a jejich atributy, předměty křesťanské symboliky, náboženské, hagiografické či legendární
scény
• topografický typ: světská či církevní architektura, resp. její části
• věcný typ: náměty z rostlinné či živočišné říše, předměty (nářadí, nástroje, suroviny, výrobky apod.)
• fantastický typ: fantastická zvířata či scény, často z antické mytologie
znakové/erbovní pečeti: erby a znaky a jejich části (samotné erbovní figury, přilba s klenotem); méně často korouhve se erbovní figurou
nápisové pečeti: v pečetním poli obsahují pouze nápis
Nutno ovšem zdůraznit, že řada pečetí kombinuje více různých motivů, která pak vytváří symboliku důležitou pro danou osobu nebo instituci. Ideálně
je tak třeba pochopit význam motivů, jejich kategorizace je spíše pomocná.
59
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• portrétní pečeti znázorňují osobu pečetitele, který může být zachycen při jeho typické činnosti, resp. s atributy odkazující na její úřad či funkci.
Portrétní pečeti jsou běžné zejm. ve 13. a 14. století, kdy je užívají pečetitele různého postavení, přičemž některé z nich se ustálily do ikonograficky
poměrně ustálené podoby; majestátní pečeti používají panovníci, jezdecké panovníci a šlechta, pontifikální biskupové a další významní duchovní
apod., nicméně existuje celá řada dalších portrétních pečetí nespadající do uvedených „podskupin“. Pro ně je typická poměrně široká variabilita
náplně pečetního pole, lze ovšem říci, že jsou typické zejména pro osoby duchovního stavu. Čistě portrétní pečeti, jejichž hlavní náplní pečetního
pole je osoba pečetitele, je obvyklá zejména pro ty duchovní, jež zastávali nějaký úřad či významnější funkci.
Někdy nebývá význam náplně pečetního pole zcela jasný a je možné jej osvětlit až s pomocí
jiných pramenů. Příkladem může být pečeť vyšehradského kustoda mistra Konráda (1302;
NA, KVš, inv. č. 112) jenž je vyobrazen v téže pozici písaře pracujícího na opisu rukopisu, jako
mnich v iluminaci kodexu Estorie z British Library (Royal MS 14 E 13, fol. 6v).
Pečeť děkana olomoucké
kapituly Alexia zachycuje majitele
pečeti, jak se modlí před oltářní
menzou, na níž je postaven kalich
(1276; MZA, E 57, sg. L 4a).
Pečeť vyšehradského
scholastika Friedricha, v níž
se nechal zpodobnit s typickými
atributy tehdejšího intelektuála:
s knihu a brkem (NA, KVš, inv.
č. 67)
60
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• portrétní pečeti. Kromě pečetí, v nichž je osoba pečetitele dominantním prvkem pečetního pole, je další typickou formou pečetí duchovních
kombinace „portrétu“ majitele s hagiografickými motivy. V jedné z běžných forem je postava majitele pečeti vyobrazena v dolním poli dvakrát (či
třikrát) rozdělené pečeti, obvykle v pozici modlícího se kajícníka, méně časti při jeho typické činnosti; nad ním jsou v dalších polích vyobrazeni světci
či jiná hagiografická scéna. Druhou běžnou podobou je znázornění majitele v pozici modlícího se prosebníka u postavy světce. Hierarchie postav je v
takových případech vyjádřena jejich velikostí.
Pečeť probošta pražské
kapituly mistra Oldřicha
je rozdělena gotickou
architekturou do několika
polí. V nejnižším stupni je
vyryta postava prosícího
Oldřicha, nad ním pak
figury světců – patronů
kapituly s jejich typickými
atributy: sv. Vít s palmovou
ratolestí, sv. Václav s kopím
a štítem a nejvýše sv.
Vojtěch s mitrou a berlou
(1301; NA, AZK, inv. č.
1075).
V pečeti děkana
staroboleslavské kapituly je
jako „hlavní“ postava
vyobrazen sv. Václav s jeho
atributy – kopím a štítem se
znakem orlice, jenž je jakožto
světec identifikovatelný
svatozáří kolem jeho hlavy. U
jeho nohou je pak zpodobněn
majitel pečeti jako prosebník
(MZA, E 57, sg. L 9).
61
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• portrétní pečeti.
V pečetích, jež
kombinují portrétní a
hagiografické motivy,
je postava pečetitele
méně často
znázorněna v její
typické činnosti. Pečeť
mistra Jindřicha,
kanovníka několika
našich domácích
kapitul, faráře v
rakouském Garsu a
protonotáře českých
králů Přemysla
Otakara II. a Václava
II., je rozdělena do
dvou úrovní. V nižší se
nechal Jindřich
vyobrazit jako písař
sedící u písařského
pultu. Nad ním se pak
nachází Panna Marie s
Ježíškem, která sedí
na stolci pod
baldachýnem. Postavu
Panny Marie
doprovázejí z obou
stran světci (NA, ŘM,
inv. č. 1324)
Kompozice pečetí s postavou prosícího kajícníka v
dolním poli nutně naznačuje, že v horní části se
bude nacházet „objekt“ jeho modliteb. Kromě
postav ovšem můžeme v některých pečetích
nalézt i různé výjevy, které nemusejí být na první
pohled jasné. Pokud ovšem víme, že horní pole
takovýchto pečetí obsahuje světce nebo scénu se
světci spojenou, a současně víme, že mnohdy
jsou tito světci spojeni i s místem, kde majitel
pečeti působil, lze někdy obtížněji
interpretovatelné výjevy identifikovat. Pečetitelem
je mistr Konrád, probošt kapituly v
Litoměřicích. Víme, že kapitulní kostel byl tehdy
zasvěcen sv. Štěpánovi prvomučedníku, který byl
ukamenován. Jeho typickým atributem je tedy
kámen, nicméně v některých středověkých
iluminacích je sv. Štěpán vyobrazen během
ukamenování – podobně jako na Konrádově
pečeti (NA, AZK, inv. č. 1954).
62
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• portrétní pečeť – majestátní typ je vyhrazena pro panovníky (a panovnice), kteří jsou zachyceni v majestátu, tj. sedící na trůně, s korunou na
hlavě a držící královské insignie – nejčastěji žezlo a jablko. V našem prostředí používali majestátní pečeti čeští králové od 12., resp. 13. do 15.
století (naposledy Ladislav Pohrobek).
I na majestátní straně VI. typu pečeti
Přemysla Otakara II. je zachycen panovník v
majestátu. Oproti pečeti svého praděda je motiv
krále na trůnu s insigniemi jeho královské moci (od
dob Přemysla Otakara I. žezlo a jablko) doplněn o
heraldická znamení – znaky zemí, které Přemysl
držel (1276; NA, AZK, inv. č. 1951).
Posledním uživatelem majestátní pečeti u nás byl
Ladislav Pohrobek. Základní ikonografie se neliší,
změna je zejména slohová: postava sedícího krále je
obklopena bohatou gotickou architekturou, štíty se
znaky zemí po stranách trůnu drží štítonoši (SOA
Třeboň, Cizí Rody, inv. č. 172).
Naše nejstarší v originále dochované majestátní
pečeti patřily druhému českému králi
Vladislavovi II. (1169; NA, ŘM, inv. č. 953); je
v nich vyobrazen panovník na trůnu s korunou na
hlavě oděný v královském plášti.
63
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• portrétní pečeť – jezdecký typ znázorňuje jezdce na koni, zpravidla se jedná o rytíře v plné zbroji (může se označovat jako válečný typ), méně
často o jezdce při lovu (pak se může hovořit o lovčím typu). Jezdecké pečeti mohly nicméně používat i ženy – šlechtičny. Nejvíce se u nás jezdecký
typ uplatnil jednak v prostředí vyššího panstva, používali je však i někteří čeští panovníci, a to buď jako zadní část své mincovní pečeti, nebo jako
svou hlavní pečeť.
Jezdecká strana pečeti Přemysla Otakara I., který
ještě jako český kníže jezdecký typ do panovnické
sfragistiky zavedl; po něm jej používala dlouho
moravská markrabata, v královské pečeti našla
uplatnění jako zadní strana majestátní pečeti u
Přemysla Otakara II., Václava II., Václava III., resp.
Jana Lucemburského (1192; NA, AZK, inv. č. 583)
Poslední ze tří samostatných jezdeckých pečetí
Jana Lucemburského, který sice z počátku své
vlády užíval i majestátní typ, později však od něj
upustil a používal jen jezdecké pečeti (SOA
Třeboň, CS, inv. č. 333).
Jezdecká pečeť Jindřicha z Rožmberka,
jednoho z nejmocnějších šlechticů konce 13.
století (Vyšší Brod, CO, sg. 104/1)
64
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• portrétní pečeť – pěší typ znázorňuje stojící postavu rytíře, případně ženy v dvorském oděvu. V poslední třetině 12. století používala pěší typ
pečeti některá česká knížata, ve 13. století se pak tento motiv uplatnil u některých (zpravidla významnějších) zástupců šlechty. Pěší typ nicméně ve
14. století z šlechtických pečetí mizí a je nahrazen erbovními pečetěmi.
Pečeť Smila z
Lichtenburka, v níž
je šlechtic znázorněn
jako rytíř ve zbroji s
mečem v pravé ruce,
levou rukou přidržuje
u svých nohou štít s
rodovým znamením,
jímž byly dvě
zkřížené ostrve (NA,
ŘBB, inv. č. 55;
1288).
Pečeť knížete
Friedricha připojená k
listině z roku 1184 (NA,
AZK, inv. č. 580). Kníže
Friedrich byl prvním
známým českým
knížetem, který používal
pěší typ pečeti, na který
navázali i jeho nástupci,
Ota a Jindřich Břetislav.
Již Přemysl Otakar I.
však tento motiv
vyměnil nejprve za
pečeť jezdeckou,
později majestátní.
65
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• portrétní pečeť – pontifikální typ znázorňuje v pečetním poli církevního hodnostáře s odznaky jeho úřadu. V případě biskupů to bývá mitra, berla,
žehnající gesto či kniha, u opatů berla a kniha. Postavy bývají zpravidla stojící nebo sedící na stolci či faldistoriu. Méně často se mohou objevovat
části postav. Asi od poloviny 14. se pravidelněji pontifikální pečeti doplňují o další motivy, jako byla erbovní výzdoba či architektonické prvky.
Pečeť olomouckého
biskupa Bruna (1245–1281)
je jednou z typických podob
biskupských pečetí ve 13.
století. Je v ní znázorněna
postava biskupa s mitrou na
hlavě oděná do liturgického
roucha, pravou rukou žehná
a v levé drží biskupskou
berlu.
Tento motiv biskupské pečeti se
udržel i v mladší době. Postava
stojícího nebo sedícího biskupa s
jeho pontifikáliemi však bývala
často doplněna o další motivy,
jakými byly baldachýn či jiné
architektonické prvky, resp.
heraldická výzdoba; v pečeti
olomouckého biskupa Jana
Očka z Vlašimi (1351–1364) tak
vidíme po jeho levici znak
olomouckého biskupství, po pravici
jeho rodový erb: dvě supí hlavy
(1359; AMB, SLML, listina č. 110)
66
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• portrétní pečeti – antický typ (gemma) jsou původně pečeti obsahující portréty starověkých vládců, jichž užívali i raně středověcí panovníci.
Později se podle těchto vzorů vytvářely i nové (zpravidla sekretní) pečeti, kde bývá vyobrazena hlava dané osoby buď en face, nebo z profilu,
doplněná o odznaky moci.
III. typ sekretu Jana Lucemburského (foto: Maráz 2007, s. 77).Sekret Jindřicha Korutanského (SOkA Znojmo, AM Znojmo, inv.
č. 4)
67
5. Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• obrazová pečeť – hagiografický typ byla používána zejména osobami duchovního stavu, resp. církevními institucemi, výjimkou však nejsou ani
jiní pečetitelé (u nás panovníci do pol. 13. století na zadní straně majestátní pečeti, některé cechy či města, městečka a vesnice, měšťané).
Obsahem pečetí jsou církevní motivy, jako byli světci či jejich atributy, christologické, mariánské či legendární scény a výjevy.
Revers mincovní pečeti Konráda Oty s tradičním
vyobrazením sv. Václava jako zemského patrona a
ochránce. Svatováclavský motiv je doložen od nejstarší
pečeti Vladislava II. až do pečeti Václava I. (1190; MZA,
E 57, sg. A 1)
V pečeti pražského
arcijáhna Jana se v
horním poli nachází scéna
Ukřižování Krista, v dolní
části je pak vyryta orlice se
svatozáří – atribut sv. Jana,
který byl zřejmě Janovým
osobním patronem (1301;
NA, AZK, inv. č. 1075)
V pečeti probošta kapituly v
Mělníku Oldřicha je vyobrazena
postava sv. Petra se svatozáří a klíčem.
Sv. Petru byl zasvěcen kapitulní kostel
(1289; NA, AČK, inv. č. 29)
68
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• obrazová pečeť – hagiografický typ. Hagiografické motivy jsou
vedle osobních pečetí duchovních typické i pro různé církevní instituce,
jakými byly kláštery či kapituly. Často obsahují postavy světců spojených
s danou institucí, výjimkou však nejsou ani různé legendární výjevy
Pečetní typář
kláštera sv.
Jiří na
Pražském
hradě s
vyobrazením
sv. Jiří na koni
(13. stol., NA,
AZK)
Do nejstaršího typu pečeti si kapitula ve Staré Boleslavi nechala vyrýt
scénu vraždy sv. Václava jeho bratrem Boleslavem před branami kostela
(1353, MZA, E 9, sg. Q 17)
69
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• obrazová pečeť – hagiografický typ:
hagiografické motivy byly rovněž běžné v
pečetích měst a městeček.
V pečeti města Tlumačov (exemplář z roku 1695) je
vyobrazen sv. Martin z Tours v typické scéně dělení
pláště s žebrákem. Jedná se tedy o hagiografický motiv
odkazující na patrocinium tamního farního kostela sv.
Martina (foto: Znaky a pečeti 1979, s. 495)
Město Kladruby používalo od středověku (vyobr. exemplář z r. 1462, SOA Plzeň, AM Kladruby, L 9)
nezvykle oválně špičatou pečeť, v jejíž horní části je vyobrazena scéna ukřižování Krista, v dolní pak
klečící a modlící se kněz. V roce 1616 došlo na žádost měšťanů k polepšení této pečeti císařem
Maxmiliánem II., který do pečeti přidal přední literu jména našeho, totiž M zlaté v štítu modrém neb
lazurovém pod korunou zlatou královskou při vrchu již jmenované brány, kterýžto štít a korunu dva
andělé s křídly jako klečící a to po straně pravé v červeném neb rubínovém a po levé v rozinovém oděvu,
obouma rukama je až po lokte ohrnuté neb obnažené majíce drží (SOA Plzeň, AM Kladruby, L 18). Z této
pečeti, která je v Maxmiliánově listina popsána de facto jako znak (tj. i s jednotlivými tinkturami) se pak
stal městský znak užívaný dodnes.
70
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• obrazová pečeť – topografický typ. Obsahuje obrazy celých budov či jejich částí. Uvedené motivy jsou typicky užívány v pečetích měst, která si
do nich nechávala nejčastěji vyrývat hradby, brány či věže jako symbol jejich privilegovaného postavení; tyto motivy pak ovšem mohou být
doprovázeny i dalšími prvky, často světci nebo symboly vrchnosti (buď v podobě celých erbů, případně jejich derivátů).
Pečeť města Klatovy, v jejímž pečetním poli jsou
vyryty dvě věže a hradby (otisk z roku 1289; NA,
ŘKř, inv. č. 98).
Pečeť Starého města pražského, v níž je kromě
hradeb a věží znázorněn v bráně zemský patron sv.
Václav (otisk z roku 1287; NA, ŘBB, inv. č. 53).
Pečeť města Brna s vyobrazením hradeb,
brány a věží. Znak českého krále na věži
symbolizuje, že Brno bylo královským
městem (otisk z roku 1306; AMB, SLML, č.
52).
71
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• obrazová pečeť – topografický typ. Některá města preferovala i v novověku topografické motivy, a to i přes značné rozšíření erbovních pečetí i v
komunální sfragistice, resp. přes rostoucí oblibu hlavně menších obcí v tématech hagiografických či věcných. Často se však jedná o města se straší
tradicí; též se můžeme setkat s případy, kdy se hradby či věže z pečeti staly městským znakem, který se pak zpětně stal hlavní náplní pečetního pole
(k tomu viz též s. 21)
Pečeť města Ostrov (u Karlových Varů) připojená k listině z roku 1701
(SOkA Karlovy Vary, AM Ostrov, L 14)
Velká pečeť Českých Budějovic (v listině sigillum civitatis nostre
maius) přivěšená k listině z roku 1622 (SOA Třeboň, VS Český Krumlov,
sg. 1a), v níž jsou městské hradby součástí štítu, tj. městského znaku;
jedná se tak již o erbovní pečeť
První dochovaný pečetní typář města
Polná, odvozený však od staršího
pečetního znamení z 2. pol. 14. stol.
Typář si město nechalo zhotovit v roce
1528 (foto: Znaky a pečeti 1979, s. 499)
72
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• obrazová pečeť – topografický typ. Kromě městských pečetí můžeme nalézt topografické motivy o poznání méně často i v pečetích jiných
majitelů, zejm. církevních institucí. V jejich případech se však přirozeně jednalo převážně o budovy kostelů či kaplí, často provázené o jiné, zejména
hagiografické motivy.
Pečeť benediktinského kláštera ve Vilémově doložená k roku
1265 (foto: CDB V/4, č. 30)
73
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
• obrazová pečeť – fantastický typ.
Pečeť pravděpodobně litoměřického
měšťana, v níž je vyryto fantastické
zvíře: drak (NA, AZK, inv. č. 1954)
• obrazová pečeť – věcný typ obsahuje různé náměty z živočišné či
rostlinné říše, výrobky či suroviny apod. Často se jedná o pečeti
městeček, vsí a cechů, ve starších dobách též o pečeti šlechtičen či
měšťanů.
Pečetidlo cechu ševců ve Vysokém
Mýtě, v jehož pečením poli je
vyobrazena škorně protnutá šípem s
korunou a květinovým dekorem
(zdroj: https://www.muzeum-
myto.cz/cs/mapa-stranek/virtualni-
vustava-typare-ze-sbirky-muzea)
Pečeť Hedviky ze Schauenburgu,
manželky Jindřicha I. z Rožmberka; v
pečetním poli jsou dvě zkřížené ruce
držící ratolest, na kterých stojí dva pávi
(Vyšší Brod, CO, sg. 104/III)
Pečeť chebského měšťana Jakuba
Golderlina se stromem a dvěma
ptáky/pávy (1319; SOkA Cheb, VS Sv.
Klára, L 5)
Pečeť Čejče, zaniklého starého sídla znovu
osídleného mj. francouzskými kolonisty v 70.
letech 18. stol. V pečeti je vyobrazena lilie (jako
upomínka na původ kolonistů), vinařský nůž a
pod nimi radlice, odkazující na typické
zaměstnání obyvatel nově osídleného městečka
(1787; foto: Znaky a pečeti 1979, s. 496)
74
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
Erbovní pečeť obsahuje erb či znak, resp. jeho části. Typicky se jedná o:
• samostatné erbovní znamení bez štítu
• štít s erbovním znamením
• helma s klenotem bez štítu
• úplný erb, tj. štít s erbovním znamením, helma (od. 14. stol. s přikrývadly), klenot
Erbovní pečeti používala u nás již od konce 12. století zejména šlechta, méně často i města; později se k tomuto typu pečetí začaly přiklánět i další
skupiny, jako byli panovníci (v případě svých hlavních pečetí od pol. 15. stol., v případě menších pečetí již dříve), biskupové a jiní preláti, ale i další
osoby či instituce
Naše nejstarší dochovaná šlechtická pečeť
blahoslaveného Hroznaty (z Ovence). Jedná se o
okrouhlou pečeť, v jejímž dnes již velmi špatně
zřetelném pečetním poli bylo pravděpodobně
vyobrazeno jeho erbovní znamení – troje paroží
(1197; SOkA Cheb, PT, inv. č. 1)
Časté byly také okrouhlé pečeti, do jejichž pečetního
pole byl vložen štít se znamením, 1277 (MZA, E 9, sg. P
42)
Jedna z nejstarších pečetí štítovitého tvaru
se erbovním znamením patřila Budišovi z
Náměšti (MZA, E 9, sg. P 4)
75
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
Erbovní pečeť
Pečeť Alberta ze Šternberka doložená k roku 1287 s
úplným erbem: štít se znamením (osmicípá hvězda),
na něm je posazena přilba a na ní klenot. (MZA, E 18,
inv. č. 60). Ztvárnění jednotlivých prvků úplného erbu
je pak přirozeně poplatné době svého vzniku: typický
je zejména dole zašpičatělý gotický štít a tzv. hrncová
přilba
Úplný erb v pečeti Půty z Lichtenburka a na Bítově
z roku 1484 (MZA, A 1, inv. č. 420). Od 14. století se
na helmách kreslí i přykrývadla; štít je dole kulatý
(španělský), používá se od konce 14 století. Helma je
tzv. kolčí, objevuje se též od konce 14. stol., mnohem
častěji však až v 15. století.
Úplný erb v pečeti Heřmana Černína hraběte z
Chudenic z roku 1629 (SOkA Karlovy Vary, AM
Bochov L 20). Erb je tentokrát vyryt en face.
76
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
Erbovní pečeť
Pečeť Beneše z Kravař, v níž je z jeho
erbu vyobrazena pouze helma s klenotem,
doplněná o písmena (identifikační značky),
které měly zřejmě rozlišit pečeti jednotlivých
členů rozvětvených rodů (1372; MZA A1,
inv. č. 82). Takovéto pečeti pouze s přilbou
a klenotem jsou doloženy již od 13. století,
velké popularity se těšily zejména ve 14. a
15. stol.
Velmi neobvyklý je vyobrazení erbovního znamení
nikoliv na štítu, ale na korouhvi, jak tomu bylo v
pečeti Jana ze Šternberka (1371; MZA, A 1, inv. č.
71)
Nepříliš často obsahují pečeti pouze erbovní znamení
bez štítu, jako na pečeti Jana z Ledce (1382, MZA,
A 1, inv. č. 158.
77
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
Erbovní pečeť: kromě šlechty používali erbovní pečeti i další společenské vrstvy. U českých panovníků pronikly erbovní pečeti již za časů Jana
Lucemburského do sekretních pečetí, později nahradila velká erbovní pečeť majestátní pečeť českých králů, definitivně za Ladislava Pohrobka.
Jeden z typů sekretní
pečeti Jana
Lucemburského se
čtvrceným štítem, v
jehož prvním a čtvrtém
poli je český lev, ve
druhém a třetím lev
lucemburský (1333;
SOkA Cheb, PT, L 48)
Sekret Karla IV., jejž
požíval jako prvorozený
syn českého krále a
moravský markrabě
(SOkA Cheb, PT, L 53)
Jedem z typářů velké erbovní
pečeti Vladislava II.
Jagellonského se znaky jeho
zemí (1490; SOA Plzeň, AM
Kladruby, L 11)
78
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
Erbovní pečeti používali (běžněji od 16. století) i osoby duchovního stavu, zejména biskupové a vysoce postavení preláti
Erbovní pečeť olomouckého biskupa
Stanislava Thurza (1534; MZA E 5, sg. D 3)
Erbovní pečeť
olomouckého biskupa
Wolfganga Hannibala
hraběte ze
Schrattenbachu (1726;
MZA, E 5, sg. D 33)
Erbovní pečeť opata
kladrubského kláštera
Romana (1660; SOkA Cheb,
PT, L 314)
79
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
Erbovní pečeť byla ovšem oblíbenou i mezi jinými společenskými vrstvami, především ale až v období novověku
Novověká pečeť města Horní Blatná (1646; SOkA
Karlovy Vary, AM Horní Blatná, L 91)
Pečeť města Kutná Hora s úplným erbem českého
krále doprovázeným dvěma hornickými kladivy;
jedná se ještě o středověkou erbovní pečeť, které
byly kromě šlechty užívány právě i v městském
prostředí (SOA Třeboň, VS Sedlec, inv. č. 11)
Pečeť tkalcovského cechu (1630; SOkA Cheb, PT,
L 301)
80
2.7 Pečetní pole a legenda
a) typologie pečetí
Nápisové pečeti obsahují v pečetním poli pouze nápis.
Typickou nápisovou pečetí, kterou velmi často
nacházíme v našich domácích archivech, je přední
strana papežských olověných bul. Jedná se tradičně
o mincovní pečeti, na jejichž zadní straně jsou
vyobrazeny portréty sv. Petra a Pavla
(identifikovatelné na základě nápisu SPA SPE, resp.
jejich variant, tj. sanctus Petrus, sanctus Paulus) a
jedná se tedy primárně o hagiografický motiv, na
straně druhé je vyryto jméno papeže s jeho titulem
(PP = PAPA, papež) a pořadovou číslicí. Takto
ztvárněné buly užívali papežové s jistými výjimkami
nepřetržitě od 11. století.
Nahoře pečeť papeže Bonifáce VIII. z roku 1295
(NA, AZK, inv. č. 1330), dole Pia VI. z roku 1777
(DABB, KB, 1777 XII 15d).
81
2.7 Pečetní pole a legenda
b) Pečetní legenda (opis)
• Obsahem a úkolem legendy je charakterizovat majitele pečeti, uvádí zpravidla jméno a tituly, příp.
název instituce
• Může blíže určovat kompetenci dané pečeti a určovat její vztah k jiné pečeti daného majitele
• Umístění: legenda je obvykle umístěna po obvodu dané pečeti a od obrazu bývá oddělena různě
ztvárněnou linkou; v případě rozsáhlejšího textu může mít legenda i více řádků. Jsou ovšem doloženy
i případy (zejm. v 15. a 16. stol.), kdy je legenda vepsána na různé pásky, které nemusejí sledovat
obvod pečeti.
Běžně umístěná legenda po obvodu pečeti (Vítek
ze Švábenic, 1303; MZA, E 9, sg. J 1)
Méně časté umístění legendy na pásky částečně či zcela
mimo obvod pečeti (vlevo: Vznata z Lomnice, 1484;
MZA, A 1, inv. č. 508; vpravo nahoře: Pluh z Rabštejna,
1530; SOkA Karlovy Vary, AM Jáchymov, L 2; vpravo
dole: Jindřich z Plavna, 1482; SOkA Karlovy Vary, AM
Bečov nad Teplou, L 2)
82
2.7 Pečetní pole a legenda
b) Pečetní legenda (opis)
• Jazyk: ve středověku téměř výhradně latina, od 15. století se prosazuje čeština a němčina
• Písmo: od 13. stol.: gotická či smíšená majuskula; od 2. pol. 14. století se výjimečně objevuje gotická minuskula, ta je dominantní v 15. stol. V této
době proniká do našich pečetí humanistická majuskula (řídčeji minuskula), běžněji se uplatňuje od 16. stol.
Gotická majuskula s unciálními prvky (Přemysl Otakar
II., 1262; NA, KVš, inv. č. 47)
Gotická minuskula (Jiří z Poděbrad, AUKP, I/85)
Humanistická majuskula (Rudolf II. Habsburský, 1584;
SOA Plzeň, AM Kladruby, L 14)
83
Použité zdroje
̶ Čarek, Jiří: O pečetech českých knížat a králů z rodu Přemyslova. Praha 1934 (= Sborník příspěvků k dějinám královského hlavního města Prahy 8. Zvláštní
otisk).
̶ Führer, Lukáš: Zpřístupňování sfragistického materiálu v Českém diplomatář. „Deperditní“ pečeti, notářské instrumenty a textová tradice. In: Pavel Otmar
Krafl a kol.: Editorství a edice středověkých pramenů diplomatické povahy na úsvitu 21. století. Směry – tendence – proměny, s. 126–139.
̶ Führer, Lukáš: Pečeti pražských biskupů a jiných církevních hodnostářů ve 13. a na počátku 14. století. Několik úvah nad metodou, tradicí a užíváním
církevní pečeti v českých zemích přemyslovské éry. In: Jiří Brňovják – Petr Elbel: Sigilla – arma – monetae. Sborník příspěvků k 70. narozeninám profesora
Tomáše Krejčíka. Brno – Ostrava 2021, s. 65–91.
̶ Jan, Libor – Procházka, Rudolf – Samek, Bohumil: Sedm set let brněnské kapituly. Brno 1996.
̶ Krejčíková, Jarmila – Krejčík, Tomáš: Úvod do české sfragistiky. Ostrava 1989
̶ Krejčík, Tomáš: Ikonografie církevních pečetí v českém státe ve 13.–15. století. In: Pavel Krafl (ed.): Sacri canones servandi sunt. Ius canonicus et status
ecclesiae saeculi XIII–XV. Praha 2008, s. 525–530.
̶ Krejčík, Tomáš: Pečeť v kultuře středověku. Ostrava 1998.
̶ Maráz, Karel: Pečeti Jana Lucemburského. Brno 2007.
̶ Maráz, Karel: Sfragistika. Studijní texty pro posluchače pomocných věd historických a archivnictví. Brno 2014.
̶ Nový, Rostislav: Pečeti pražských a olomouckých biskupů. (Studie ze sfragistiky přemyslovského období). Sborník archivních prací 10, 1, 1960, s. 181–214.
̶ Seichterová, Hana – Štěpán, Jan: Typáře a pečeti města Olomouce. Zprávy vlastivědného muzea v Olomouci 306, 2013, s. 19–36.
̶ Vojtíšek, Václav: O pečetech a erbech měst pražských i jiných českých. Praha 1958 (= Zprávy památkového sboru hlavního města Prahy 8).
̶ Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček. Red. Jaroslav Dřímal – Ludmila Grůzová – Inav Štarha – Metoděj Zemek – František Zřídkaveselý, Brno
1979.
Zápatí prezentace84
Licenční ujednání