|eSl složiece všecky chlípnosti tělesné i rozkoši tohoto světa, mysliti máme ustavičně na smrt, že vždy umřieti máme, ale nevieme kdy, ráno-li, večer-li, dnes-li čili zajtra. Nebo
BO nic nenie jistšieho smrti, a nic nejistčieho nežli hodina smrti, a najviec proto, že nevieme, hodni-li sme milosti čili nenávisti božie. Také más pomnieti a mieti čtyři katy na paměti, to jest pekelnú horkost, studenost a črv věčný, a najviec má se lekati strachu diábelského a prošiti milého
55 Buoha s Davidem, aby tě ráčil jeho zbaviti, řka: „Hospodine, od strachu nepřietele vydři duši mú." Protož bratr tvuoj, to jest tělesnost tvá, bude-li tebe tázati, proč jsi tak smuten na duši, všecky tyto hrózy jemu před očima postav, a tak bezpečně na smrt i na súd dojdeš.
LXVI
OD TOHO, JEŠTO SVÉMU TOVARYŠI OČI VYLÚPILI TOVARYŠIE JEHO
Quintillus když kralováše, byl za zákon ustavil, aby každý slepý po všem jeho království sto šilinkóv měl a na to se živil. Stalo se, že třie nebo čtyřie tovaryšíc přišli do jednoho města k jednomu hospodáři a tu veliké penieze utratili, a nadto ještě velmi se zdlužili. A když neměli čím platiti, hospodář ten jistý zjímav je vsázel je u včzenie a přisáhl, že odtud nevyndú, jeliž najmenší dluh zaplatie. Tehdy jeden z nich vece a dal jim radu, aby losy metali, kterémuž by z nich oči vyvrhli, aby ten šel k králi a prosil jeho, by jemu těch sto šilinkóv bylo dáno podlé vyrčenie králova. A když losy metali, dostalo se na toho, jenž radu bieše vydal. A inhed tovaryšie jeho nic nepomeškavše oči 15 jemu vyvrhli. Potom veden byl k královu dvoru. A když tam přišel, jal se tlúci. Zatiem přišed vrátný, pilně naň vzhled i řekl jemu: „Milý, zle královu zákonu rozumieš. Zákon králóv ustaven jest pro slepé od přirozenie neb z nemoci anebo také pro starost nebo z kterakéhožkoli pře-
10
130
puŠtěnie božieho. Ale ty nedávno měl jsi krásné a čisté oči, 20 ale v krčmě s' je propil. Protož opatř svú věc jinak, neb od krále nic nebudeš mieti."
30
Duchovně takto:
NajmilejŠí! Tento král jest Pán náš Jezus Kristus, jenž taký zákon vydal, aby každý slepý z královy komory na 25 svú potřebu sto šilinkóv měl, to jest každý člověk, jenž poražen jest nemocí, chudobů nebo protivenstvím, a míle trpí. Sto šilinkóv, to jest věčný živuot má od Pána Buoha, věčného života krále, mieti, jakož svatý Jakub die: „Blažený muž jest, jenž trpí protivenstvie i jiná pokušenie; nebo když pokušen bude a setrvá, přijme korunu života věčného." Ale tovaryšie, jenž do krčmy vedú, jsú zlé tovarystvo, jimžto krčmář, to jest diábel, víno, to jest sbožie a rozkoš tohoto světa, šenkuje. Tací pitelové a ztráv-níci diablovi oslepeni bývají hřiechem a svú libostí, že Boha nemohu vidčti ani mrzkosti hřiecha, a proto v své slepotě ostanú pravým sudem božím, leč Pán Buoh z své veliké dobroty diáblu z hrdla je vytrhne, jako svatů Maří Magdalenu na hodech a lotra na kříži, svatého Matěje na cle a mnoho jiných svatých.
35
40
LXVII
OD ZLATÉHO JABLKA
Aurelianus když kraloval v Římě mocný velmi, ten mějieŠe jednoho syna, jehož velmi milováše. Tehdy když umřieti měl, zavolal svého syna a řekl jemu: „Milý synu! Jedno jablko zlaté mám, velmi drahé, a tobě je dávám pod s takúto úmluvu, aby inhed po mé smrti jel v jezdu po mnoho království, po hradech i po městech, a kdež najvěčieho blázna najdeš, daj jemu to zlaté jablko." Uslyšav tu řeč
131
královic mladý, slíbil otci svú vieru i čest, že to chce rád m učiniti.
Po malé chvíli král duši svú pustil, a syn se v jezdu vypravil. A vypraviv se jal se jezditi po mnohých krajinách i městech, a naposledy přijel do jednoho královstvie, v němžto vnově krále volili biechu s velikú slavností. On
15 uzřev to je se tázati, který by obyčej měli v tom vuolení, dědice-li po smrti otcově čili jiného. Odpověděli jemu řkúce: „Obyčej tohoto královstvie jest, že na každé léto krále zemené sobě vuolé, koho chtie, a ten má moc plnú přikazovati jim, jakž ráčí, a oni jeho mají ve všem poslú-
20 chati jakžto mocného krále. Ale když se tak rok skoná, oblúpie jeho ze všeho zbožie, i cti jeho zbavie, a naha čistovaniti na púšť pošlí, kdežto zimu a hladem má hanebně umřieti."
Uslyšav to královic uzřel krále vnově vuoleného, an
25 velmi vesel a směje se. Jal se v svém srdci mysliti a řka: „Byl sem ve mnohých královstvích, nikdiež sem neviděl tak přirozeného blázna jako tohoto krále; tomu dobře budu moci toto jablko dáti." A přistúpiv k králi vece: „Žádný králi! Otec muoj, dřéve nežli s tohoto světa sšél,
30 přikázal mi, abych toto zlaté jablko tobě dal." I poda jeho králi. I vece král: „Milý, pověz mi toho příčinu, že mi kázal toto jablko dáti, když sem jeho neznal, ani on mne, ani sem jemu toho zaslúžil?" Vece královic: „Pane i králi, rač věděti, že tobě jeho zvláště i zejmene nedal, ale přikázal
35 mi, kde bych na všem světě nalezl najvěčieho blázna, tomu abych jablko dal. A již jest tomu drahná chvíle, jakž jezdím po rozličných krajinách, hradech i městech, a mnoho sem bláznóv viděl, ale tak přirozeného blázna nikdiež sem neviděl, jako ty jsi. A protož z prikázanie otce mého dal
■to sem tobě to jablko." I die jemu král: „Milý, pověz mi, proč ty mě máš tak za přirozeného blázna?" Odpovědě jemu královic: „Které muož větčie bláznovstvie býti, nežli kdy ty vieš, jakž se rok dokoná, že máš ze všeho vyveden býti a obnažen, a k tomu na púšť poslán máš býti a tam
45 hanebně umřieti? A přesto ty dobře věda to přijal s' toto
13a
královstvie a raduješ se, jako by viec měl králem býti. A proto mám za to, že jsi přirozený blázen, i dal ť sem jablko vedle prikázanie otce mého." Vece král: „Požehnaná hodina ta, v nížto jsi ke mně přišel a toto jablko mně dal, nebo mi stane za všecko královstvie mé!" A inhed so i potom viec toho léta, dokudž kraloval, na každý den zlato i striebro, obilé i víno, olej i jinú spíži na tu púšť sial, jako by mohl za tři sta let s svú se vší čeledí potřebu mieti. A když se rok dokonal a ze všeho vyveden byl i obnažen, potom poslán na púšť, kdežto plnú potřebu nalezl až do 55 své smrti.
Duchovně takto:
Najmilejší! Tento král jest Otec nebeský. Ale Syn jeho jediný jest Pán náš Jezus Kristus, jenž dává zlaté jablko 60 najvěčiemu bláznu. To jisté jablko znamenáva tento okrúhlý svět, kterýž dává Bóh najvěčiemu bláznu, to jest člověku. Nebo mezi zvieřaty nenie větčieho blázna nežli člověk, jakož David die: „člověk, když ve cti biese, nechtěl rozuměti, i přirovnán jest hovadóm nemúdrym, 65 a roven jim učiněn jest." Ale že králem bývá volen, to jest proto, aby zpravoval své tělo i svú duši. A vie to každý, že viece nemá kralovati, jedno do roka, to jest malý čásek a krátký proti věčnosti. A nadto nevie, by mohl živ býti netoliko do roka, ale za jednu hodinu. AvŠak věda to každý ™ člověk nikdiež nepřestane pracovati ve dne i v noci o zemských věcech, a vždy přikládá hřiech k hriechu, a nepomní na to, že když umře, všeho toho bude zbaven, což nachoval, a náh se do země vrátí. Protož každý z nás učiň, jako tento král učinil: Ač Pán Buoh komu z nás zlatého jablka " popřeje, to jest zbožie tohoto světa, posielaj před sebú zlato a striebro, dávaje almužny podlé rady Jezukristovy, jenž die: „čiňte sobě přátely ze zle dobytého zbožie, abyste, když by neměli, přijeli vás do věčných přébytkóv." Nebo jakžto vuoda přihašuje oheň, takéž almužna stojí
'33
mi proti hriechom. A blahoslavení milosrdní, nebo ti milo-srdenstvie dojdu, to jest v nebeském království. Jehožto rač nám...
LXVIII
OD BOŽIEHO UMUČENIE
Bieše některaké město podlé moře, jenž od hovad jedovatých mnoho přiekaz mějieše. Mezi jinými hovady bieše drak velmi ukrutný, jenž na každý den do města přišel,
5 a ti jistí měštěné na každý den jedno zvieře aneb dobytče musili jemu dáti k jeho snědku. A mezitiem radili se v té tesknosti, kterak by mohli své město od jedovatých hovad a zvláště od toho draka vysvuoboditi, až tak dlúho, že naposledy přišel k nim jeden z dalekých vlastí a dal jim
10 takú radu, aby lapiece lva na vysokém dřevě jej pověsili. Protož když jej uzřela ta jistá hovada jedovatá a zvláště drak, aby inhed se pryč odtud brali a viec aby se zase nevrátili. Uslyševše tu radu měštěné náhodu lva popadli, a mrtvého přibivše hřebíky k vysokému dřevu, nahoru
15 vysoko zdvihli, takže po všem městě mohli dobře viděti. Tehdy drak, přišed do města, uzřev lva pověšeného, inhed se bral z města a viec se tam nepostál, a jiná hovada jedovatá za ním. A tak to město bylo svobodné po toho jistého dobrého člověka radě.
20
Duchovně takto:
Najmilejší! Toto město jest tento svět, jenž mnoho let od diáblóv mnoho zlého trpěl pro hřiech Adamov, otce našeho. Drak, to jest diábel, netoliko jedno zvieře, to jest jednu duši, ale všecky duše před božím umučením do pekla 25 s sebú bral, dokudž lev z pokolenie Juda, to jest Kristus, na kříži nebyl pověšen. Ajakž brzo byl pověšen a umřel, inhed diábel moci neměl nad dobrými až do dnešnieho dne etc.
LXIX
BieŠe některaký král velmi mocný, jenž v svém království závistníkuov nechtěl trpěti, jakž naj dále mohl. V tu chvíli biešta v jeho královstvie dva lékaře vnitřnie i rannie velmi mistrná, že což jeden učinil v tem mistrovstvu, též i druhý. A z toho sobě velmi s obů stranu závidiešta. Avšak pro 5 další pokoj i pro krále řekl jeden k druhému: „Milý, od dávna smy tovařišili. Nebuď mezi námi kryk ani která závist, ale pokusva sebe v jednom mistrovstvie, a kterýž z nás bude lepší v lékařství, tomu druhý služ a buď jeho učedlník." Vece druhý lékař: „Mně se dobře líbí. Ale po- 10 věz mi, na čem mámy sebe pokusiti, kderý (!) by z nás v lékařství byl mistrnější?" Ódpovědě první: „Toto jest duovod: Vylúpím-li já tobě tvé oči bez bolesti před mnohými, a též oči opět bez bolesti zase vsadím, a potom uzříš tak jasně jako prvé; a to vše bez bolesti učiním, a ty též 15 v tom mistrovstvie shlédaj mě."
A inhed metali losy, na kom by prvé mezi sebú počeli. I dostalo se na toho, jeŠto bieše tu radu vydal. A zatím svolali obec k takému skutku. A když se sebrali, inhed posazen první lékař na stolici, naňž bieše los spadl, a druhý 20 vzem svú pušku s drahú mastí, najprve zmazal svému tovariši oči, velmi ušlechtilým železcem vyňal obě oči a na stuol položil; i vece k němu: „Milý, čiješ-li některakú bolest?" On odpovědě: „Nečiji." A inhed opět tú jistu mastí dolíky, v nichžto prvé oči biešta, zmazal a každé oko 25 na své miesto posadil; a opět řekl jemu: „Milý, napřed děkuj milému Bohu a pověz, měl-li s' jakú bolest, a dobře-li vidíš." Odpovědě jemu: „Musím pravdu pověděti, ni-žádnéj bolesti sem nečil, když s' mi oči vynímal, ani když si je zase vsazoval, a takéž jasně vidím, jako kdy prvé." 30 I vece dále: „Již já také mám na tobě pokusiti." A inhed opět druhý sedl na stolici, a tento beze všie bolesti pomazav mastí jakož i první, vyňal svému tovariši oči a přede všemi je na stuol položil; i vece k svému tovariši: „Milý, čijeŠ-li kterakú bolest?" Odpovědě: „Nižádnéj." A když tak spolu 35
134
135