liturgie, založená na příslušné pasáži Kristiánovy legendy, již kazatel - kompilátor preštylizoval. Homilie se snaží ukázat, že slovanský jazyk je stejně vznešený a pro bohoslužbu vhodný jako latina nebo řečtina, a odůvodňuje oprávněnost užívat slovanského jazyka, který pro liturgii povolil sám papež. Po stylistické stránce je vyprávění vyspěle rétoricky zpracované. Je sepsáno tzv. gregoriánskym stylem, v němž zcela převládá ve větných závěrech cursus velox.65 Podle toho není možno legendu datovat dřívější dobou než 20. lety 13. století, kdy se k nám gregoriánsky styl rozšířil z papežské kanceláře.
Legenda byla vydána Jaroslavem Ludvíkovským (s použitím kritického aparátu Václava Chaloupeckého - Prameny X. století v legendě Kristiánově) v souboru MMFH II, 277-283. Tam (277) údaje o starších edicích.
1.3. Vojtěšské legendy
Legendy o svatém Vojtěchovi jsou na rozdíl od předchozích hagiografických okruhů psány pouze latinsky, což souvisí s Vojtěchovou orientací na Rím a s jeho kosmopolitismem: bývá zván „prvním českým Evropanem". Zde má důvod i to, že se vojtěšskou hagiografií zabývali dříve než naši historikové Němci, Rakušané, Maďaři a zvláště Poláci, kteří považují sv. Vojtěcha stejným právem jako Češi za svého světce a patrona a vojtěšské legendy za součást své středolatinské literatury.66 Vojtěšských textů je větší množství, mnohé z nich však v užším smyslu nepatří do česko-latinské literatury, i když ve své době mohly být součástí českého literárního života. Všemi těmito výtvory se zabývá souborná monografie, doprovozená zevrubnými historickými komentáři a překlady všech příslušných textů (originály zde přetištěny nejsou) „Slavníkovci ve středověkém písemnictví" (Praha 1987).67 Nejvýznamnějšími česko-latinskými vojtěšskými legendami jsou Canapariova legenda, legenda Brunona z Querfurtu a Versus de passione sancti Adalberti, někdy citované, jak uvidíme, také svými incipity. V textověkritických studiích však bývají označovány sigly (značkami) C (Canaparius), B (Bruno) a Q (Versus - podle incipitu). I u vojtěšských legend je sporné jejich datování a filiace. - Kromě těchto tří základních textů se stručněji zmíníme ještě o třech dalších.
Samotnému sv. Vojtěchovi se jako autorovi často připisuje (kromě hymnu Hospodine, pomiluj ny, polské mariánské písně a václavské translační legendy Licet plura) legenda o sv. Gorgoniovi a kázání o sv. Alexiovi (viz dále).
Legenda Canapariova (BHL 3 7)
Bývá označována také jako Vita prior (Život první, též „římský") a má incipit Est locus in partibus Germaniae. Za jejího autora se považuje nejpravděpodobněji Jan Canaparius (Giovanni di Cannapa-ra, f 12. 10. 1004), mnich a později opat kláštera sv. Bonifacia a Ale-xia na Aventině v Římě, kde žil jako mnich i Vojtěch, jiní za autora pokládají papeže Silvestra II., někteří Vojtěchova příbuzného Radi-ma-Gaudentia, další dokonce českého kronikáře Kosmu. Text zřejmě vznikl jako podklad pro Vojtěchovo svatořečení a z podnětu císaře Otty III. Autor „římského života" se přidržuje hagiografických schémat a v duchu clunijské řeholní reformy,68 která měla vliv na duchovní prostředí aventinského kláštera, zdůrazňuje Vojtěchův příklon k mníšskemu ideálu „vita contemplativa". Jinak je tomu, jak uvidíme, u legendy následující.69
Legenda existuje ve třech redakcích, jejichž rozdílyje při určování vztahů mezi jednotlivými vojtěšskými legendami třeba mít na zřeteli. Vznik původní legendy se klade již do roku 999 - je tedy velmi starobylá vzhledem k událostem, o nichž píše (Vojtěch byl zabit v roce 997). To platí pro první verzi, tzv. redakci A (aventinskou), i další dvě úpravy (B asi z let 1002-1004, rovněž aventinská a C, která byla sepsána v Montecassinu) však vznikly ještě v průběhu 1. třetiny 11. století. Existence více redakcí zkomplikovala otázku autorství legendy - zřejmě s konečnou platností je přiřkla Jadwiga Karwasiňska Janu Canapariovi po důkladném textověkritickém rozboru, jež se stal podkladem pro novou edici.
Legenda byla vydána H. Pertzem v MGH, (SS) IV (1841), A. Bie-lowskim v Monumenta Poloniae Historica I v r. 1864, Josefem Emle-rem ve FRB I. Moderní edici, vyhovující požadavkům textové a historické kritiky, pořídila Jadwiga Karwasiňska: Adalberti Pragensis episcopi et martyris Vita prior, in: Monumenta Poloniae historica - Series nova IV-1, Warszawa 1962.
Bruno z Querjurtu, Život sv. Vojtěcha (BHL 38a, 38b)
Tato legenda, zvaná Vita altera (Život druhý, též „saský"), bývá nejčastěji citována svým incipitem Nascitur purpureus flos (Bohemicis terris). Její autor pocházel ze starého šlechtického rodu, byl Vojtěchovým spolužákem v Magdeburgu, kaplanem císaře Otty III. a stejně jako Vojtěch mnichem aventinského kláštera v Římě. Kromě naší legendy sepsal i jiná hagiografická a historická díla. Společnou s Vojtěchem má i mučednickou smrt při misii v Prusku - Bruno z Quer-furtu takto zahynul roku 1009.1 jeho legenda se vznikem v 1. desetiletí 11. století líčí vlastně události téměř současné. Vojtěchův osud přivedl Brunona k sepsání světcova životopisu, k němuž byla zřejmě hlavním pramenem legenda Canapariova. Zmiňuje se také, že jeho informátorem byl - zejména pro dobu Vojtěchova mládí - světcův vychovatel Radla-Anastasius, pozdější uherský arcibiskup. Bruno zpracoval Vojtěchův život ve dvou verzích. Novější textologické bádání zjistilo, že obsáhlejší (Vita longior) vznikla r. 1004 v Uhrách, kratší a sekundární (V. brevior) za Brunonova pobytu v Polsku r. 1008. Obě redakce se vzájemně odlišují nikoli rozdílnou stylizací, nýbrž většinou jen vypouštěním částí textu. Takováto úprava může mnohé vypovědět o představě starého hagiografa o funkci faktografické a rétorické složky v legendistickém žánru.
Jako hlavní pramen sloužila Brunonovi bezpochyby legenda Canapariova. V jistém smyslu sc dá říci,70 že Bruno sepisoval svou legendu jako polemiku s Canapariem, především v pasážích, věnovaných hodnocení říšské politiky Otty II. a Otty III. Stylistická analýza naznačuje, že Bruno nesdílel Canapariovo nadšení pro Ottu III. a že jsou mu sympatické spíše panovníkovy misijní snahy než jeho říšská politika, „renovatio imperii". - Vedle Canaparia sloužila Brunonovi i ústní svědectví současníků, přičemž pro Vojtěchovo mládí mu byl informátorem světcův vychovatel, Radla-Anastasius.
R. Nový končí svůj úvod k této legendě (Slavníkovci, 150) takto: „Můžeme-li tedy oceňovat Canaparia pro aktuální rezonanci římského prostředí na Vojtěchovu smrt, a ovšem i reflexi bezprostřední známosti Vojtěchovy osobnosti, potom je Brunonova legenda důležitým svědectvím o nesporně tvrdších i hrubších poměrech severně Alp." Navíc se Bruno postavil k předpisům hagiografického žánru jinak
54
než jeho předchůdce:71 Brunonovým ideálem je na rozdíl od Canaparia „vita activa", v tomto případě misijní činnost, vedoucí k mučed-nictví a jím vrcholící. I zde pozorujeme znaky polemiky s Canapario-vou koncepcí, tentokrát s ideálem „vita contemplativa" ve smyslu clunijského mništví - Brunonovi je bližší ideál reformy v Gorze,72 který ovlivnil klášter na Monte Cassino. Celé Brunonovo líčení směřuje k misii a mučednictví, legendu lze tedy čístjako „passio", pašiji.Ježto je u Vojtěchovy svatosti položen hlavní důraz na mučednický konec jeho života, neidealizuje autor Vojtěchovo dětství, mládí a školní léta pomocí hagiografických loci communes, jak je tomu u Canaparia. - K myšlenkám reformy z Gorze se Bruno z Querfurtu dostal v Magdeburgu, jeho osobnost i jeho pozdější misionářská činnost je spjata víc s Gorze než s Čluny. Za zmínku stojí, že v intenci ideálu „vita activa" vnímalo Gorze pozitivně význam světského vzdělání, a že i v tomto ohleduje mezi oběma legendami rozdíl.
Legendu v kratší redakci vydal H. Pertz v MGH, (SS) IV (1841), a A. Kolberg v Zeitschrift fůr die Geschichte und Altertumskunde Ermlands 1904, delší redakci A. Bielowski v Monumenta Poloniae Historica I v r. 1864, M. Toeppen ve Scriptores rerum Prussicarum I (1861), u nás Josef Emler ve FRB I. Moderní edici obou redakcí, vyhovující požadavkům textové a historické kritiky, pořídila Jadwiga Karwasiňska: Adalberti Pragensis episcopi et martyris Vita altera auctore Brunone Querfurtensi in: Monumenta Poloniae historica -Series nova IV-2, Warszawa 1969.
Verše o umučení svatého Vojtěcha - Versus de passione sancti Adalberti (BHL 41, Walther 153273)
Tato vojtěšská legenda je básnická skladba s incipitem Quattuor immensi (iacet inter climata mundi) o 1122 leoninských hexame-trech. Obecný je a dodnes se zdá pravděpodobným názor Jana Vili-kovského, že Versus jsou básnickým zpracováním Canapariovy legendy a že vznikly na rozhraní 11. a 12. století v Čechách, i když byly vysloveny i odlišné, až protikladné názory.74 Problematická je i postava autora: již Gelasius Dobner jako první vydavatel Veršů přiřkl jejich autorství kronikáři Kosmovi. Toto stanovisko zastával ještě i Emler, vyvráceno bylo až Janem Vilikovským. Ten považoval
55
za autora cizince, žijícího v Čechách a dostatečně obeznámeného s českým prostředím i jazykem. S novým názorem na autorství Veršů přišel pak Oldřich Králík, který prohlásil skladbu za dílo Vojtěchova nevlastního bratra Radima-Gaudentia (jemuž přičetl, jak jsme viděli, i legendu tzv. Kristiána). Proti uvedené Vilikovského chronologii, která převládá v české historiografii, se polští badatelé včetně přední znalkyně a vydavatelky vojtěšských legend Jadwigy Karwasiňské domnívají, že verše vznikly teprve na přelomu 13. a 14. století na polském území. - O českém původu lze mluvit pro dobrou autorovu znalost místopisu Cech, užívání toponym, časté užití jména „Vojtěch" v českém znění a způsob, jímž autor veršů vynechává místa ze své předlohy, legendy Canapariovy, snad s ohledem na zájmy a znalosti českého publika. Autor Veršů užil přitom vedle Canaparia dalšího pramene: měl k dispozici buď legendu Brunonovu nebo její pramen.
Sporná je otázka vzájemných vztahů této legendy i jiných vojtěšských textů a kroniky Kosmovy. Kvůli prokazatelným shodám byl Kosmas považován za autora této legendy. Dnes je zřejmé, že Kosmas veršovanou legendu znal a při sepisování své Kroniky jí užil spolu s Canapariovou legendou pro zpracování první knihy.
Vezmeme-li tedy za východisko dnes přijímané, i když ne zcela exaktně prokázané, názory na Versus de passione sancti Adalberti - že vznikly dříve než Kosmova Kronika a to na českém území, pak před sebou máme po Kristiánovi další velmi ranou (ač anonymní) památku česko-latinské literatury.
Literární stránce těchto památek byla věnována poměrně malá pozornost. Vztahy mezi nimi se studovaly především pomocí komparace historických údajů a juxtapozicemi obsahově shodných míst. Všechny tři legendy jsou literárně velmi vyspělé a jejich autoři byli dobrými znalci současných stylistických norem. Zvláštní pozornost věnoval Jan Vilikovský po stylistické stránce právě jen veršované legendě75 (stylem Brunonovy legendy ve vztahu k Canapariovi se v citované práci zabýval Reinhard Wenskus). Vilikovský ukazuje, že Versus představují velmi věrné zpracování Canaparia, že přejímají jeho způsob vyjadřování a obměňují jej pouze potud, pokud to vyžaduje rozdílná forma, básnická oproti prozaické. Tyto změny se týkají především slovníku. Převedení prozaické legendy do veršů vyžadovalo
značnou obratnost a důkladné rétorické vzdělání. Autor Versus často přejímá některé obraty, zejména přirovnání, z klasických a křesťanských autorů. Vilikovský se věnoval také prozódii této skladby a ukázal, že před sebou máme pravidelný středověký hexametr s odchylkami od klasických pravidel, pro svou dobu typickými. Rýmy leo-ninského hexametru jsou zde z největší části dvouslabičné, což samo o sobě vyvrací názor o vzniku Versus před dobou Canapariovou, protože dvouslabičné rýmy se ve větší míře vyskytují až od poloviny 11. století.
Versus de passione sancti Adalberti vydal poprvé Gelasius Dob-ner v Monumenta historica Bohemia nusquam antehac edita II, 1768. Úplnější vydání pořídil Josef Emler ve FRB I.
Kromě těchto tří základních legend máme k dispozici ještě další sva-tovojtěšské texty:
Utrpení svatého mučedníka Vojtěcha -Passio sancti Adalperti martyris (BHL 40)
Je to anonymní líčení Vojtěchovy mučednické smrti (Vojtěchovy Pašije), jež bývalo považováno i za nejstarší a původní vojtěšskou legendu. Dnes jsme v hodnocení stáří těchto „Pašijí" střízlivější, rozhodně však byly sepsány již vil. století, ještě spíše dokonce v jeho prvé polovině. - Passio sancti Adalperti byla vydána i Josefem Emlerem ve FRB I. Další edice, vesměs německé a polské z 2. poloviny 19. století, uvádí soubor Slavníkovci, 188.
Zázraky svatého Vojtěcha - Miracula sancti Adalberti (BHL 44, 45)
Toto vyprávění o Vojtěchových posmrtných zázracích, jemuž dal Josef Emler český titul Zázraky svatého Vojtěcha mučedníka, bývá citováno také incipitem Post mortem vero. Je polského původu a vzniklo pravděpodobně mezi lety 1260 a 1295.
Text Zázraků otiskl Josef Emler ve FRB I na základě vydání H. Pertze z MGH VI (1841). Další edice ze 2. poloviny 19. století, německou a polskou, uvádí na příslušném místě soubor Slavníkovci.
56
57
O svatém Vojtěchovi, biskupu pražském -De sancto Adalbertů episcopo Pragensi (BHL 42)
Legenda bývá častěji citována svým incipitem Tempore illo, jindy je označována po svém druhém editorovi jako legenda Perlbachova. Vznikla v časovém rozmezí 1127-1248 aje zcela nepochybně polského původu. S výjimkou ohlasů legend Canapariovy a Brunonovy není známa jakákoli její souvislost s českou vojtěšskou hagiografií.76
Text byl vydán v Monumenta Poloniae historica (W. Ketrzyňski) vr. 1884, v MGH, (SS) XV, 2 (M. Perlbach) vr. 1886.
V deseti bohemikálních rukopisech Zlaté legendy Jakuba de Voragine, z nichž nejstarší byl napsán koncem 13. století, je zaznamenána na příslušném místě církevního roku legenda o sv. Vojtěchovi, převzatá z polského pramene."
Součástí českého literárního života jistě byla i Legenda o pěti bratřích (BHL 1147), jejímž autorem je Bruno z Querfurtu. Bruno sepsal tuto legendu, družící se k vojtěšské tradici, hned po smrti těchto mučedníků v r. 1004. Byli to poustevníci z okruhu ravennského opata-askety sv. Romualda, z nichž byli patrně dva Italové a dva Poláci. Byli zavražděni lupiči v Polsku, když se chystali na misijní cestu.'8 Byli pochováni v Hnězdně a jejich ostatky byly přeneseny spolu s ostatky sv. Vojtěcha r. 1039 do Čech, kde byly uloženy v chrámě sv. Václava ve Staré Boleslavi. Tělo jednoho z nich, sv. Kristina, bylo později uloženo v chrámu sv. Václava v Olomouci. Kromě Brunona Querfurtského vylíčil osud pěti bratří také Kosmas (Kronika 1, 38 - BHL 1148).79
Hagiografické dílo sv. Vojtěcha
Vojtěch (cca 955-997), který po svém kmotru, magdeburském biskupovi, dostal jméno Adalbertus, pocházel z knížecího rodu Slavní-kovců z kmene českých Charvátů. O jeho životních osudech, o jeho episkopátu (byl druhým biskupem na pražském stolci, založeném r. 973) i o jeho mučednické smrti při misii v Prusku nás dostatečně zpravují vojtěšské legendy i Kosmova Kronika. Byl však také sám kazatelem a snad i spisovatelem. Zřejmě neprávem (viz výše) je mu připisována václavská translační legenda „Licet plura", tradice předpo-
kládá, že je tvůrcem písně Hospodine, pomiluj ny a snad i polské písně Bogurodzica dziewica. S jistotou mu nemůžeme přičíst ani dva hagiografické texty, Legendu o sv. Gorgoniovi a Dorotheovi a Homi-lii o sv. Alexiovi, u nichž se dosud Vojtěchovo autorství obvykle uvádí.
Legenda o sv. Gorgoniovi (BHL 3617) popisuje události, které se staly v Nikomédii za císaře Diokleciána. Podkladem tohoto líčení bylo vyprávění z tzv. Martyrologia Adonova (Martyrologium Adonis - Ado z Vienne, f 874). K legendě náleží průvodní list (BHL 3616) biskupa Milona z vestfálského Mindenu (Milo, f 996) opatovi Immo-vi z lotrinského kláštera v Gorze, a proto se za jejího autora dlouho považoval právě tento Milo, teprve na konci 19. století se našel (v kynžvartské zámecké knihovně) text s jiným průvodním listem: jeho autorem je zatím s jistotou neurčený Adalbertus.
Ani Homilii o sv. Alexiovi (BHL 298) nesepsal její autor zcela samostatně, užil zde kázání Bedy Venerabilis ke svátku sv. Benedikta. Ho-milie má souvislost s úctou sv. Alexia a Bonifáce, jimž byl zasvěcen římský klášter na Aventinu, kde žil i Vojtěch. Její vznik lze klást asi do poloviny roku 995.80
V poslední době byla vyslovena zcela nová možnost, že je snad Vojtěch autorem adhortace z rukopisu kláštera v Heiligenkreuz.80a
1.4. Prokopské legendy
Prokopská hagiografie souvisí s pokusem o oživení slovanské liturgie v Sázavském klášteře, který založil ve 30. letech 11. století jinak neznámý český šlechtic jménem Prokop (snad pobýval nějakou dobu na východě a seznámil se tam se slovanskou liturgií, přijal řecké jméno a pozval slovanské mnichy) a jejž vzal dodatečně pod ochranu kníže Břetislav I. Slovanský charakter kláštera trval s epizodickou přetržkou pouze do roku 1096.81 - Druhou souřadnicí prokopské hagiografie, která přirozeně měla se slovanskou liturgií souvislost a která se rozvíjela ve 12. století, byl český nacionalismus této doby, slovanské a národní uvědomění. Už samu kanonizaci Prokopovu papežem Innocencem III. r. 1204 si podle Chaloupeckého „nelze vysvětlit jinak, než že papež Innocenc III., který pro svou evropskou politiku
58
59