BURJATSKÉ BUDDHISTICKÉ CHRÁMY PRVNÍ ČTVRTINY 20. STOLETÍ A VIZUÁLNÍ DĚJINY LUBOŠ BĚLKA Ústav religionistiky, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno Mezi cestovateli do Asie v první čtvrtině 20. století zaujímá zvláštní místo, naprosto odlišné od jiných cestovatelských typů, jako byli například misionáři, vědci, obchodníci, dobrodruzi, romantici atp., jedna skupina „československých poznavačů Orientu“. Pozoruhodné na ní je, že ji tvoří lidé, kteří se na svoji „cestu do Orientu“ nikterak nepřipravovali, nijak ji neplánovali a přesto často dosáhli výsledků srovnatelných s ostatními cestovateli, kteří naopak trávili dostatek času přípravou (někdy zabrala více času než expedice samotná). O jakou specifickou skupinu se jedná? Jde o československé legionáře, o muže, jež první světová válka zavála z rozmanitých rakousko-uherských bojišť, odkud přeběhli, byli zajati či narukovali k legiím odjinud a v rámci prvního česko-slovenského zahraničního vojska se dostali až na Sibiř, do Mandžuska a nakonec i do Japonska. Jejich způsob poznávání Orientu a především důvody, proč se do ciziny dostali, byl jistě odlišný od běžných dobových cestovatelů, nicméně někteří legionáři byli schopni vydat svědectví o vzdálených krajích stejné kvality, jako tomu bylo u „profesionálních cestovatelů“. Tak například v případě poznávání jihosibiřského Burjatska to byl Adolf Zeman, který o tomto regionu vydal už v roce 1923 knihu, nazvanou V kraji šamanů a lamů: Obraz života mongolských Burjatů (Zeman 1923). Název knihy poněkud připomíná název tehdejšího bestselleru od polského cestovatele a spisovatele Ferdynanda Antoni Ossendowského Zemí zvířat, lidí a bohů (Ossendowski 1993).1 Ossendowského knihu před vydáním své vlastní zřejmě Adolf Zeman nečetl. 199 M. Slobodník, ed.: Našinec v Oriente 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 199 Zemanova kniha na rozdíl od Ossendowského vyprávění je textem záměrně nezáhadným, přehledným, poučeným, lze říci akademickým. Zeman navíc cituje dobovou literaturu, včetně ruských článků a knih, které studoval v Irkutsku a později i v Praze. Jeho úkolem bylo čtenáře poučit o vzdálené sibiřské zemi, do které ho osud zavál, a když už tam byl, rozhodl se svého pobytu využít i k tomuto účelu. Přesně naopak tomu bylo v případě Ossendowského – z jeho cestopisného líčení se čtenář nedozví o zemi, lidech, kultuře a náboženství téměř nic, co by mělo konkrétní podobu, co by se případně dalo ověřit, a kniha je na některých místech až fantasmagorická, což však dobovému čtenářstvu příliš nevadilo, ba spíše právě naopak. Kniha byla mimořádně populární, byla přeložena do množství jazyků, včetně češtiny. Ale zpět k Zemanově sice méně populární a do cizích jazyků nepřekládané knize – je totiž doplněná fotografiemi, včetně zobrazení buddhistických chrámů, klášterních exteriérů a interiérů, mnichů i laiků atp. A tím se dostáváme k hlavnímu tématu tohoto pojednání: Vizuální stránka bádání, respektive analýza vizuálních materiálů jakožto součást vědecké práce religionisty, historika, sociologa, etnologa, antropologa atd. nabývá dnes více než kdy jindy na významu. Je tomu tak díky rozšíření médií, totiž nosičů informace, a to především v oblasti internetu, nové technologie spojené s digitalizací analogových obrazů jenom zvyšují potenciál zmíněné analýzy vizuálních materiálů. V současnosti je už běžné, že lze disponovat vizuálními materiály, které byly dříve nedostupné či hůře dostupné, a tak se zvyšuje význam toho, co je v anglofonní oblasti nazývané visuals, prostě obrázky, zobrazení. To, co dříve nebylo, je dnes běžné a tak není překvapením, že obory jako např. vizuální antropologie či vizuální sociologie prožívají své období rozkvětu zvláště intenzivně. Fotografie dokumentují „vnější podobu“ věcí, nicméně je možné – alespoň částečně – dekódovat, odhalit a rozkrýt jejich nikoliv na první pohled viditelný obsah. Proto je nutné znát jak historický, politický, sociální, ale také v případě buddhistických exteriérů a interiérů i náboženský kontext. A právě fotografiím v kontextu burjatského buddhismu se věnuje tento text. Ve Fotoarchivu Ústředního vojenského archivu České republiky 200 M. Slobodník, ed.: Našinec v Oriente –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– 1 První vydání – anglické – Ossendowského knihy je již z roku 1922 (Beasts, Men and Gods. New York: E. P. Dutton & Company). Polsky kniha vyšla až v roce 1923, tj. ve stejném roce jako vyšla Zemanova kniha. Ossendowski pobýval na Sibiři a v Mongolsku od roku 1918 do roku 1920. 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 200 v Praze se nachází zhruba dvacet velmi zvláštních fotografií, které se doposud podařilo přesněji identifikovat a které tudíž mají pozoruhodnou vypovídací hodnotu: jsou to snímky zachycující stav burjatského buddhismu před bolševickou revolucí, která se definitivně v tomto regionu prosadila až po odchodu zahraničních intervenčních armád, včetně československých legionářů. Zdali se jedná o nějaký rozsáhlý a systematicky vytvářený soubor, nelze zatím říci, neboť fotografie jsou shromážděny ve Fotoarchivu Ústředního vojenského archivu víceméně náhodně a nepředstavují cílený sběr. O tom, že legionáři pořídili větší množství fotografií zachycujících burjatské buddhisty – mnichy, laiky i laičky, jejich kultovní stavby, tj. chrámy a klášterní komplexy, ale také interiéry, oltáře atp. – svědčí publikace fotografií v rozmanitých textech. Jedná se o fotografie, které se dosud nepodařilo ve Fotoarchivu Vojenského ústředního archivu dohledat. Většinou nesou označení „Památník odboje“ a nelze zjistit jejich autora. Příkladem mohou sloužit dvě pozoruhodné fotografie, publikované v roce 1928 jako příloha článku již zmíněného Adolfa Zemana (Zeman 1928: 219-222). Tucet dosud získaných, identifikovaných a popsaných fotografií lze rozdělit do čtyř skupin z hlediska geografického. První skupinu tvoří fotografie z irkutské gubernie, tj. z Předbajkalska (fotografie pomníku v Alarském klášteře, fotografie interiéru). Druhá skupina sestává z fotografií z Aginského burjatského autonomního okruhu, které zachycující jak interiéry a exteriéry Cugolského kláštera. Fotografie ve třetí skupině náleží do Zabajkalska, konkrétně do Chorinského ajmaku a zachycuje Egitský klášter. Čtvrtou skupinu tvoří zbytek fotografií zpodobňujících interiéry jak chrámů, tak i domácností Burjatů, které nejsou geograficky zařaditelná a ani popisky na kartotéčních lístcích nejsou v tomto ohledu nápomocné. Vzhledem k tomu, že některé fotografie z popisovaného souboru jsou buď zcela jistě, či velmi pravděpodobně „fotografiemi fotografií“, tj. jsou pořízené nikoliv z původního negativu, ale přefotografováním již vyvolané fotografie, zaměří se toto pojednání pouze na ty fotografie, u kterých lze téměř s jistotou předpokládat, že jsou původní a že je tedy pořídili českoslovenští legionáři během svých pobytů, respektive návštěv v burjatských buddhistických klášterech, chrámech, ale také domech a jurtách s domácími oltáříky. Vodítkem ukazujícím na autentičnost fotografií jsou již zmíněné číslice v horních rozích fotografií; jsou napsány rukou přímo na nega- 201 Luboš Bělka: Burjatské buddhistické chrámy první čtvrtiny 20. století a vizuální dějiny 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 201 tivu a na vyvolaných fotografiích tudíž jsou „obráceně“ a hlavně bez pokusu o jejich odstranění či retušování. Na kartotéčním lístku k první zde publikované fotografii (viz obr. 1) je popiska „Lamaisticko-burjatský klášter, 1000 mnichů“, má dataci 1920 a kromě evidenčních a identifikačních čísel (č. negativu 374, č. kolekce 94, č. nové 25007 a II-U-7-1) uvádí i místo, totiž „Jangášin“ a taktéž jméno autora snímku generála Jana Syrového. Zajímavé je, že tato fotografie se ve Fotoarchivu Vojenského ústředního archivu vyskytuje několikrát a vždy je generál Jan Syrový uváděn jako původce snímku, přesněji řečeno buď jako autor fotografie či jako její majitel. Na obrázku je jeden z největších buddhistických chrámů, nacházející se v Cugolském klášteře v Aginské burjatské autonomní oblasti, tedy místu velmi vzdáleném lokaci „Jangášin“ původně udávané na kartotéčním lístku. Jangažinský klášter totiž stál velmi blízko hlavního města Burjatska Věrchněudinska (dnes Ulan-Ude). Jak k záměně došlo, dnes pravděpo- 202 M. Slobodník, ed.: Našinec v Oriente Obr. 1: Fotografie hlavního chrámu Cugolského kláštera v Aginské burjatské autonomní oblasti, stav v roce 1919-1920, autor (či majitel) fotografie generál Jan Syrový. Publikováno se souhlasem Fotoarchivu Ústředního vojenského archivu České republiky v Praze. 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 202 dobně není možné zjistit, nicméně je jisté, že na fotografii je hlavní Cugolský chrám.2 Cugolský klášter patří tradičně k nejvýznamnějším burjatským buddhistickým institucím ležícím mimo Zabajkalsko. Jeho tibetské jméno je Tašičhöphelling (bkra šis čhos ’phel gling, bur. Daši čojnpolling, doslova „Místo šíření nauky, dharmy“). Náboženským ochráncem Cugolského kláštera je Čhögjal (tib. čhos rgjal, doslova „Vládce nauky“, skrt. Dharmarádža, bur. Čojžal). Datum jeho založení není zcela jasné; nejstarší dobu vzniku uvádí Vladislav V. Vaškevič, podle něhož byl klášter založen v roce 1801 (Vaškevič 1886: 143),3 podle Alexeje P. Barannikova tomu bylo v roce 1817 (Barannikov 1926: 126), Galina R. Galdanova uvádí rok 1826 (Galdanova 1983: 44) a Bazar B. Baradijn (Baradijn 1992: 82) dokonce až rok 1831. Současný stav cugolského klášterního komplexu a zejména pak jeho hlavního chrámu (viz obr. 2) je překvapivě dobrý – na rozdíl od většiny burjatských sakrálních staveb, které se staly ve třicátých letech 20. století předmětem bolševických protináboženských represálií, se podařilo tuto stavbu uchovat ve víceméně původním stavu.4 Klášter byl nefunkční od roku 1937 do počátku sedmdesátých let minulého století, kdy společně s Ivolginským klášterem (postaveným v roce 1945) oba představovaly jediné dvě fungující buddhistické instituce v bývalém Sovětském svazu. Ačkoliv to není na první pohled zřejmé, s fotografií hlavního chrámu Cugolského kláštera bezprostředně souvisejí ještě další snímky; první dva jsou pořízené z ochozu prvního patra hlavního chrámu, konkrétně z jeho severní strany (viz obr. 3 a 5). Oba snímky zachycují severní část zmíněného klášterního komplexu; na snímku č. 3 jsou patrné celkem tři chrámy: v popředí vlevo je patrový chrám budoucího buddhy Maitréji, nacházející se na sever od hlavního chrámu (na obr. 1 je taktéž zřetelný v pravé části snímku). O Maitréjově chrámu píší burjatští historici sakrální architektury Darima S. Cyrenžapova a Vladimir Lysakov následující: 203 Luboš Bělka: Burjatské buddhistické chrámy první čtvrtiny 20. století a vizuální dějiny –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– 2 Blíže o této stavbě, pocházející ze třicátých let 19. století viz Bělka 2001: 221-223; viz též Bělka 2005. 3 Viz též Vasiljeva 1992. 4 Podrobnosti ohledně historie a současnosti tohoto klášterního komplexu viz Žamsujeva 2000; poučené a zajímavé informace o dějinách buddhismu v aginském regionu viz Berounský 2005, 2006 a 2007. 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 203 V roce 1891 začala výstavba prvního chrámu budoucího buddhy Maitréji v Cugolském klášteře. V roce 1894 chambolama Gombojev ve svém dopisu příslušným guberniálním úřadům píše o tom, že by bylo třeba postavit novou budovu pro velkou sochu buddhy Maitréji. Iniciátorem výstavby chrámu byl podle dochovaných dokumentů Burjat Šojbon Namsarajev, mistr Cugolského kláštera. Stavební povolení přišlo v květnu 1897, ale v té době již chrám stál, respektive již byl postaven chrám budoucího buddhy Maitréji. Tato budova dnes již neexistuje. Budova byla vysoká 8,07 metrů a základna měřila 8,58 x 10,69 m. Samotná socha byla na burjatské poměry relativně skromná, vysoká 8,5 metrů a byla z pozlacené mědi (Cyrenžapova – Lysakov 1992: 78). Vedle chrámu budoucího buddhy Maitréji se nachází velký přízemní chrám školy cchänňi (tib. cchänňi dacchang /mcchan ňid grwa cchang/) s vykuřovadlem před hlavním vchodem.5 Škola byla otevřena 204 M. Slobodník, ed.: Našinec v Oriente Obr. 2: Současný stav hlavního chrámu Cugolského kláštera (fotografie Renata Zdražilová; publikováno se souhlasem autorky). 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 204 buď v roce 1850, nebo podle Bazara B. Baradijna již dokonce v roce 1845 (Baradijn 1992: 82). Byla umístěná, jako většina učilišť tohoto typu v Burjatsku, v chrámu nazývaném čhöra (čhos ra). Vyučování v cugolském čhöra dacchangu probíhalo pod vedením státních i nestátních lamů, kteří zde přednášeli teorii a vedli i praktické vyučování. Počet studentů dosahoval v různých dobách pěti až osmi set posluchačů, chuvaraků i mnichů. Srubová stavba se dochovala do dnešních dnů, ale její stav je havarijní, a není tudíž pro náboženské účely využívána (viz obr. 4). Na fotografii (viz obr. 3) je ještě patrný vzdálený, taktéž přízemní chrám, ke kterému ještě náleží malý chrámek nacházející se v bezprostřední blízkosti chrámu, pravděpodobně se jednalo o rezidenci lamy, kde též byly přijímací místnosti pro poutníky a další návštěvníky kláštera. Za 205 Luboš Bělka: Burjatské buddhistické chrámy první čtvrtiny 20. století a vizuální dějiny –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– 5 Blíže o této stavbě viz Bělka 2001: 224-226. Obr. 3: Fotografie školního srubového chrámu cchänňi (napravo) a chrámu budoucího buddhy Maitréji (navlevo) nacházejících se v Cugolském klášteře v Aginské burjatské autonomní oblasti, stav v roce 1919–1920. Publikováno se souhlasem Fotoarchivu Ústředního vojenského archivu České republiky v Praze. 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 205 pozornost stojí typická mongolská plstěná jurta umístěná mezi chrámy, jev v Burjatsku oplývajícím stavebním dřevem a stavební srubovou zkušeností, dosti vzácný. Třetí snímek ze série cugolských exteriérových fotografií zachycuje (viz obr. 5) dva menší chrámy, jednak školní chrám dedikovaný Bhaišadžjaguruovi, buddhovi tibetského lékařství (velká budova uprostřed) a jednak Sarvavidův chrám (menší budova v pozadí napravo). Od roku 1869 zde působila škola tibetského lékařství (tib. mänpa dacchang /sman pa grwa cchang/), kterou vedl mongolský lama Čoj-Manramba. Od roku 1899 ji vedl burjatský lama Guru-Dharma Biliktujev (Žukovskaja 1992: 267).6 Budovu představuje patrový chrám s ochozem, jedná se o srubovou stavbu, nicméně opatřenou omítkou nahozenou na rákosovou mříž, jak je patrné z rozsáhlé praskliny vedle okna. Za pozornost stojí skupina pěti mnichů hledících vzhůru na fotografa. 206 M. Slobodník, ed.: Našinec v Oriente –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– 6 O chrámových obřadech spojených s Maitréjou v tomto klášteře viz Zdražilová 2004. Obr. 4: Fotografie přízemního školního srubového chrámu školy cchänňi nacházejícího se v Cugolském klášteře v Aginské burjatské autonomní oblasti (stav v roce 2001, fotografie Luboš Bělka). 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 206 Druhý chrám na snímku byl dedikován božstvu jménem Sarvavid (tib. Künrig /Kun-rig/, doslova „Vševědoucí“, bur. Gunrik); podle burjatského podání je Künrig tím buddhistickým božstvem, jež umožňuje lidem už po smrti dosáhnout některého ze stupňů svatosti a ochraňuje je před špatnými znovuzrozeními. Budova chrámu byla na konci šedesátých let rozebrána. Závěr O tom, že všechny tři legionářské snímky cugolských exteriérů mohou být stejného původu, svědčí kromě bílých evidenčních čísel v pravém horním rohu u snímků především to, že byly pořízeny v jednom časovém intervalu, což je patrné ze sněhových stop v okolí chrámu a zejména pak v přilehlých kopcích. 207 Luboš Bělka: Burjatské buddhistické chrámy první čtvrtiny 20. století a vizuální dějiny Obr. 5: Fotografie školního chrámu tibetského lékařství nacházejícího se v Cugolském klášteře v Aginské burjatské autonomní oblasti, stav v roce 1919-1920. Publikováno se souhlasem Fotoarchivu Ústředního vojenského archivu České republiky v Praze. 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 207 Jistou naději, že by českoslovenští legionáři pořídili větší soubor fotografií dokumentujících stav burjatského buddhismu v čitském regionu na počátku dvacátých let minulého století vzbuzuje skutečnost, že na negativech jsou dobře patrná čísla 410 (viz obr. 5) a 411 (viz obr. 3); u prvního snímku (viz obr. 1) číslo absentuje. Na dalších, zde nepublikovaných fotografiích jsou patrná čísla 511, 525 a 526, která jsou nepochybně psaná stejnou rukou. Vzhledem k tomu, že tyto fotografie jsou s vysokou pravděpodobností pořízeny stejným autorem a v relativně krátkém časovém úseku, lze předpokládat, že zbývající čísla, tj. 412 až 510 mohou představovat další fotografie s buddhistickou či burjatskou tématikou. Všech dosud objevených pět fotografií je datováno rokem 1920 a na kartotéčních lístcích je napsáno, že náležejí topografickému oddělení. Pokud by skutečně někde ve Fotoarchivu Vojenského ústředního archivu, či jiném archivu obsahujícím fotografie a především pak negativy pořízené zmíněným Topografickým oddělením a případně jinými československými legionáři na Sibiři před rokem 1920, byla právě tato chybějící stovka snímků a jejich kvalita by byla stejná jako u zmíněné pětice, lze říci, že by se jednalo o skutečně zcela mimořádný dokumentační materiál. Nikde dosud nebyl publikován soubor snímků takové kvality a z této doby, tj. doby před první vlnou bolševických represálií zaměřených na ničení náboženských staveb, který by zachycoval autentickou podobu kláštera. Bibliografie BARADIJN, Bazar B. (1992): „Buddijskije monastyri.“ Orient. Aľmanach, vypusk 1. Sankt-Petěrburg, s. 61-116. BARANNIKOV, Alexej P. (1926): „Zabajkalskije dacany.“ Matěrialy po etnografii, tom 3, vypusk 1. Leningrad, s. 123-138. BEROUNSKÝ, Daniel (2005): „The Thirtheen Northern Lords of Hori Buryats in the Tibetan Ritual Texts of the Aga Monastery.“ In: VACEK, Jaroslav – OBERFALZEROVÁ, Alena, eds.: Mongolica Pragensia ’05, Ethnolinguistics and Sociolinguistics in Synchrony and Diachrony. Praha : Triton, s. 113-170. BEROUNSKÝ, Daniel (2006): „Tibetan ritual texts concerning the local deities of the Buryat Aga Autonomous Region, Part I.“ In: VACEK, Jaroslav – OBERFALZEROVÁ, Alena, eds.: Mongolica Pragensia ’06, Ethnolinguistics and Sociolinguistics in Synchrony and Diachrony. Praha : Triton, s. 193-242. 208 M. Slobodník, ed.: Našinec v Oriente 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 208 BEROUNSKÝ, Daniel (2007): „Tibetan ritual texts concerning the local deities of the Buryat Aga Autonomous Region, Part II.“ In: VACEK, Jaroslav – OBERFALZEROVÁ, Alena, eds.: Mongolica Pragensia ’07, Ethnolinguistics and Sociolinguistics in Synchrony and Diachrony. Praha : Triton, s. 131-176. BĚLKA, Luboš (2001): Tibetský buddhismus v Burjatsku. Brno : Masarykova uni- versita. BĚLKA, Luboš (2005): „Histoire et renoveau du bouddhisme en Sibérie: L’exemple du datsan d’Aga.“ Slavica occitania, roč. 21, č. 1, s. 339-352. CYRENŽAPOVA, Darima S. – LYSAKOV, Vladimir (1992): Pamjatnik istorii i architektury XIX veka Cugolskij dacan, s. Cugol, Čitinskoj oblasti. Projekt restavracii, tom. II, kniga IV. Istoriko-archivnoje i bibliografičeskoje issledovanija. Ulan-Ude: Burjatprojektrestavracija, 356 s. (nepublikovaný rukopis). GALDANOVA, Galina R. et al. (1983): Lamaizm v Burjatii XVII – načala XX věka: Struktura i sociaľnaja roľ kuľtovoj sistěmy. Novosibirsk : Nauka. OSSENDOWSKI, Ferdynand Antoni (1993): Zemí zvířat, lidí a bohů. Přel. Mich. Hynais. Praha : Volvox globator (reprint 1. vydání). VASILJEVA, I. G. (1992): „K istorii Cugolskogo dacana na Onone.“ Orient. Aľmanach, Vypusk 1, s. 121-135. VAŠKEVIČ, Vladislav V. (1886): Lamaity v Vostočnoj Sibiri. Sankt-Petěrburg : Tipografija Ministěrstva vnutrennich děl. ZEMAN, Adolf (1923): V kraji šamanů a lamů: Obraz života mongolských Burjatů. Praha : Památník odboje. ZEMAN, Adolf (1928): „O Bajkalu, Zabajkalí a Burjatech.“ In: ZEMAN, Adolf, ed.: Cestami odboje (jak žily a kudy táhly čs. legie) díl IV. Anabáze. Praha : Nakladatelství Pokrok, s. 215-223. ZDRAŽILOVÁ, Renata (2004): „Svátek budoucího buddhy Maitréji v tradici školy Gelugpa.“ Sacra, roč. 2, č. 1, s. 31-48. ŽAMSUJEVA, Darima S. (2000): Aginskie dacany kak pamjatniki istorii i kuľtury. Ulan-Ude : Izdatěľstvo Burjatskogo naučnogo centra. ŽUKOVSKAJA, Natalija L., ed. (1992): Buddizm. Slovar. Moskva : Respublika 209 Luboš Bělka: Burjatské buddhistické chrámy první čtvrtiny 20. století a vizuální dějiny 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 209 Buryat Buddhist Temples of the First Quarter of the 20th Century and Visual History Luboš Bělka Abstract A specific position among travelers to Asia in the first quarter of the 20th century is occupied by a group of “Czech and Slovak explorers of the Orient”, who completely differed from other types of travelers. It is remarkable that although they did not prepare for or plan their “travel to the Orient” in any way and yet they achieved results comparable with other travelers. These were Czech and Slovak legionaries, men who were brought by the First World War from various AustroHungarian battlefields from where they deserted, were captivated or enlisted in the legions from elsewhere and with the first Czech and Slovak foreign army they got as far as Siberia, Manchuria and Japan. This contribution analyses several photographs made by legionaries; these photographs capture various aspects of Buryat Buddhism – monks, lay people, their cult structures, temples and temple complexes and also interiors, altars etc. About twenty photographs of this type found in the Central Military Archive of the Czech Republic in Prague, have not been precisely identified and have a remarkable testimonial value. They capture the state of Buryat Buddhism before the Bolshevik revolution, whose effects became apparent in this region only after the departure of foreign intervention armies, including Czechoslovak legionaries. Whether it is an extensive and systematically created set it is difficult to say, as the photographs were discovered more or less by accident and they do not represent a targeted col- lection. 210 M. Slobodník, ed.: Našinec v Oriente 13 BELKA str.:Sestava 1 11.5.2009 9:33 Stránka 210