KULTURA A UMĚNÍ
Egitský klášter v Burjatsku
a jeho socha Santalového Buddhy
Luboš Bělka _
Nejsevemější výspa rozšíření tibetského buddhismu se nachází na území současné Republiky Burjatsko v jihovýchodní Sibiři okolo jezera Bajkal. Od roku 1717 sem přicházeli mniši tradice Ge-lugpa, aby zde šířili náboženství, které mělo nahradit původní šamanismus. Toto nové náboženství, tibetská odnož buddhismu, se v Burjatsku střetávalo nejen se zmíněným šamanismem, ale také postupně ze západu a severu se šířícím pravoslavím. Potenciální náboženský konflikt se podařilo víceméně utlumit poněkud paradoxním spojenectvím buddhismu s pravoslavím, přičemž společným nepřítelem se stal šamanismus. Vztah mezi oběma dominantními náboženstvími byl později kodifikován zákony a až do poloviny třicátých let 20. století, kdy došlo k radikální likvidaci všech náboženství v SSSR, byl charakterizován tolerancí a byl téměř nekonfliktní. Tibetský bud-dhismus se stal v Burjatsku de facto státním náboženstvím a Rusko ho chápalo jako tradiční etnické náboženství Mongolům příbuzných Burjatů. Hlavní příčinou tohoto „náboženského soužití" byl geopolitický zájem Ruska na stabilitě jižní hranice s Mongolském (do roku 1912 bylo obsazeno Čínou). Zajímavým způsobem do nábožensko-politického dění na rusko-mongolském (čínském) pomezí vstoupila socha Santalového Buddhy, zde nazývaná Zandán Žú. Její nejnovější historie je těsně propojená s Egitským klášterem, tedy jednou z burjatských buddhistických edukačních institucí.
Egitský kláštersenacházíasi 230 km severovýchodně od hlavního města Burjatska Ulan-Ude. Datum jeho vzniku není přesně známo. Podle jednoho pramene to bylo v letech 1824-1826.' Jiné uvádějí jako rok 18202 nebo 1826.3 Výstavba kláštera byla oficiálně schválena rozhodnutím irkutského gubernátora ze dne 5. května 1831.4 Každá buddhistická sakrální a kultovní stavba v Burjatsku musela totiž být zvláštním výnosem schválena a výstavba bez příslušného povolení úřadů byla protizákonná. Klášter měl podle úředně stanovené kvóty k 15. 5. 1853 kromě představeného devět mnichů s vysokými tituly gelong (tib. dgeslong) a gec-chúl (tib. dge cchul) a jednoho chuvaraka (bur. novice), celkový schálený počet duchovních, „státních lámů", činil tedy jedenáct. Tato určená kvóta představovala zvláštní kategorii mnichů, kteří požívali výhody a úlevy, tj. neplatili např. daně, pobírali státní plat a skládali zvláštní slib. Podle oficiální statistiky z padesátých let 19. století klášterní okrsek čítal 1 820 příslušných věřících.5 Nacházel se zde i chrám, bur. Dujnchor sume (tib. Dúnkhor /dus 'khor/) dedikovaný tantrickému božstvu Kola času, Kálačakra, s astrologickou školou (bur. zurhaj). V klášteře se také pravidelně pořádal rituální tanec čham.6 Egitský klášter je v ruské literatuře
často nazýván Egituevskij či Egitskoj. Nacházel se poblíž vesnice Egita v údolí řeky Udy.
Koncem třicátých let 20. století, byl klášter bolševiky zničen a teprve na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl na původním místě částečně obnoven. Nejedná se však o stavební a institucionální rekonstrukci původní stavby; nynější klášter není tak honosný a rozsáhlý, jako byl původní, a společenství buddhistů, sangha, neodpovídá společenství původnímu.
Zřejmě největší popularitu získal Egitský klášter díky legendární soše Santalového Buddhy (bur. Zandán Žú, Candan-žu). Způsob, jak se dostala do kláštera je podivuhodný, a v mnohých ohledech nejasný, respektive existuje více verzí příběhu. Totéž lze říci i o jejím dalším osudu na území Burjatska.
V době Boxerského povstání v Číně (1899-1901) vstoupili čínští povstalci do Pekingu. Při této příležitosti bylo poškozeno mnoho budov, včetně buddhisti-ckého kláštera, kde byla umístěna asi dva metry vysoká socha Pekingského Santalového Buddhy. Od tohoto okamžiku se odvíjela nová kapitola v historii této sochy, kapitola, která se bezprostředně dotýká událostí spojených s dějinami burjatského buddhismu ve 20. století. Podle názoru Burjatů (a nejenom jich) se totiž pe-
43
KULTURA A UMĚNÍ
kingská socha od počátku minulého století nachází v držení Egitského kláštera.
Existují přinejmenším dvě verze příběhu, jak Bur-jati Pekingského Santalového Buddhu získali. První lze pracovně nazvat „čínskou variantou", druhou pak „burjatskou". Liší se od sebe pouze zmínkou o účasti čínských mnichů na přepravě sochy do Burjatska. Nedávno publikovaná varianta uvádí trasu přes čínskou posvátnou horu Wu-tchaj-šan7 a představuje jakousi směsici obou podání, čili není vyloučeno, že by se obě verze nemohly překrývat či případně být totožné, informace jsou velmi útržkovité.
Podle první, starší a původnější, kterou lze nalézt ujednohoz předníchburjatskýchbuddhologů počátku minulého století Bazára B. Baradijna,8 byla socha do Burjatska přenesena samými čínskými mnichy.9
Podle druhé verze, tu publikoval soudobý sankt-petěrburgský buddhista, žák Bidiji D. Dandarona, Vladimír M. Montlevič, celou akci zorganizovali Bur-jati sami bez čínské pomoci. V. M. Montlevič se opírá o výpověď Borise I. Pankratova.10Tuto variantu příběhu získání sochy podporuje i současná burjatska badatelka Žambalova. Podle jejích informátorů z terénního
výzkumu v roce 1998, pořádaném v oblasti Egitskéhc kláštera, to byli sami místní mniši ...velký lama Soržc bagša a sedmnáctiletý chuvarak Garmyn Lupil, kde v roce 1903 relikvii z Pekingu přivezli." Podobně se o celé záležitosti vyjadřuje i současný představený to hoto kláštera širétuj A. Dašicyrevov:
Na převozu sochy Zandán Žú z Číny se účastnil Erde nijn soržo lama Egitského kláštera a ještě několik dalšící mnichů. Sochu v době Boxerského povstání v Číně kou pili lámové z Egitského kláštera. Do podzimu roku 193:. byl Zandán Žú umístěn v jednom z chrámů Egitskéhc kláštera (...) Po dobu padesáti šesti let byl Zandán Žt uložen ve fondech Muzea dějin Burjatska. 25. září 199] byla socha předána Egitskému klášteru Jeravinského ra jonu Burjatské autonomní sovětské socialistické repub liky. Egitský klášter je jedním z nejpopulárnějších dacanu Tento magnetismus Egitského kláštera se vysvětluje tím, že se v něm nachází socha Buddhy Zandán Žú, která je v Rusku buddhistickou svátostí, široce známou v celen světě.'2
Jako pravděpodobnější se ovšem jeví historií převozu sochy z Číny (Pekingu) do Burjatska Bur jaty, jak je poměrně důvěryhodně popsáno ruským
(n
, Rangún SK..
\\^ Vian9chan J
Mapa zachycující hlavni místa vztahující se k dějinám sochy Zandán Žú: Kaušámbí; Šrávastí, Chotan, Liang-čou, Čhang-an, Peking, Wu-tchaj-šan a Egitský klášter. (Archiv autora).
44
KULTURA A UMĚNÍ
a sovětským sinologem B. I. Pankratovem, který v letech 1916-1948 žil v Číně:
V zimě 1901 odvezli sochu z kláštera burjatští kozáci pod vedením náčelníka ruské pošty Gombojeva. Sochu položili na sáně, zamaskovali ji různými věcmi, poštovními zásilkami, proviantem atp. Převoz proběhl klidně a socha byla od konce roku 1901 umístěna v Egitském klášteře. V roce 1902 nechali egitští lámové zhotovit kovovou kopii sochy Santalového Buddhy, což se později ukázalo jako velmi prozíravé opatření. Origi nál sochy byl ukryt na tajném místě. Po potlačení Boxerského povstání spojenými silami Anglie, Německa, Ruska, Francie a Japonska v září 1901 začalo ze strany spojenců, především Japonska, '3 pátrání po ztracené soše. Japonci dokonce vyslali do Egitského kláštera speciální delegaci expertů, aby zjistila skutečný stav. Burjatští lámové jim však ukázali pouze zmíněnou kovovou kopii a japonské pátrání tím neúspěšně skončilo.14
Historka o japonské inspekci v Egitském kláštere a o tom jak chytří Burjati oklamali cizí návštěvníky kovovou kopií, se může zdát, takříkajíc, přitažená za vlasy. Nemáme sice zatím žádný doklad o tom, že se zakládá na pravdě, nicméně skutečností je, že japonští badatelé první třetiny minulého století měli o Santa-lovém Buddhovi větší přehled než jejich kolegové na Západě. Gregory Henderson a Leon Hurvitz ve své klasické práci z roku 1956 pojednávající o moderním zkoumání čínského Santalového Buddhy z Kjóta, známého jako Seirjódži Šaka, uvádějí přehled japonských studií na toto téma a tvrdí, že byly mnohem podrobnější než západní.15 Navíc to byli právě Japonci, kdo se o osudu sochy zmiňovali dříve než ostatní badatelé na Západě.
Další zajímavou indicií ohledně burjatské kopie egitského Zandán Žú je skutečnost, že v novém chrámu Kižingského kláštera, který patří do stejné skupiny jako Egitský klášter, byla někdy na počátku první dekády 21. století umístěna socha nápadně podobná Zandán Žú. Pozoruhodné je, že nelze zjistit téměř žádné informace ohledně jejího původu: místní mniši alespoň v roce 2006 nechtěli sdělit žádné podrobnosti a v ulan-udském historickém muzeu byli pracovníci pečující o buddhistické památky překvapeni, že nějaká taková socha v Kižinze vůbec je.
Kým a proč byl vybrán právě Egitský klášter jako místo, kam přijde nejvzácnější svátost severních buddhistů? Bylo to někdy na počátku minulého století, někdy po roce 1900 a pravděpodobně před vypuknutím rusko--japonské války, tedy v době, kdy ještě rozpory v burjatské sangze měly spíše latentní charakter. Přesto je však možné, že i toto hrálo ve volbě kláštera roli.
Egitský klášter patřil k „lepšímu průměru" bur-jatských monastických institucí; určitě v té době existovalo minimálně pět jiných, které byly významější, větší a důležitější jak z hlediska vnitrostátního, burjatsko-ruského, tak i zahraničního.
Možná, že pro odpověď na otázku je nejdůležitější vědět, kdo a jak o celé záležitosti rozhodoval. Ani V. Montlevič ani B. Baradijn neuvádějí téměř žádná konkrétní jména účastníků nebo organizátorů převozu sochy z Pekingu do Burjatska, uvádějí je teprve nedávno současní burjatští autoři G. S. Žambalova,16 A. Dašicyrevov,17 a Galina Cimitdoržin.18 Posledně jmenovaná jako jediná jmenuje Agvana Doržijeva. Odvolává se při tom na knihu jiného burjatského autora Regzena Erdynějeva:
Původní Egitský klášter. Pohled na hlavní chrám z jihu, počátek 20. století (?), výjev z předvádění náboženského rituálního tance čham. (Archiv lamy Samajeva, publikováno se souhlasem).
Chambo Agvan Doržijev zaslal telegram vedoucímu poštovního oddělení ruského velvyslanectví v Pekingu Najdanu (Nikolaji) Gombojevovi,'9 ve kterém ho žádal o poskytnutí veškeré možné pomoci při zakoupení Zandán Žú (...) Díky neuvěřitelnému úsilí soržo-lamy Egitského kláštera Gombo Doržo Erdynějeva (Erdenijn lamchaj) [Erdenijn soržo lama] a mnoha dalších neznámých mnichů se s nasazením života podařilo Santalového Buddhu do našeho Burjatska převézt.20
Jestliže bylo angažmá Agvana Doržijeva v celé záležitosti klíčové a od samého počátku, pak by bylo velmi zvláštní, kdyby se dále o osud nově získané sochy nezajímal. Spíše naopak, lze předpokládat, že tento mimořádně vzdělaný a zkušený mnich21 měl významný vliv i na budoucí události a že jeho názor na stálé umístění Zandán Žú byl - když ne určující, tak přinejmenším - nikoli zanedbatelný. Bylo by logické, kdyby socha vzhledem ke své mimořádné hodnotě přišla do nejvýznamějšího burjatského kláštera, tedy do Gusinoozerského, do tzv. chambinského dacanu, neboli rezidence burjatského bandido chambolamy, nejvyššího představitele buddhistického společenství, mnichů a laiků, tj. sanghy. Jenže se tak nestalo. Ale proč? Možná tomu bylo právě proto, že se jednalo o nejvýznamější a nejznámější monastickou instituci v Burjatsku. Lze předpokládat, že právě Agvan Doržijev
45
KULTURA A UMĚNÍ
neměl žádný zvláštní důvod k velké publicitě kolem Zandán Žú v době, kdy okolnosti, za nichž byla socha získána mohly být případným zdrojem mezinárodních problémů. Tvrzení Burjatů o tom, že ji během povstání zakoupili z prostředků, které před tím pro tento účel mezi lidmi vybírali, se sice často opakuje, ale to ještě neznamená, že odpovídá skutečnosti. Mohlo by se totiž stát komplikací či předmětem zpochybňování z čínské strany. Opravdu je poněkud zvláštní až absurdní představa, jak pekingští mniši v době Boxerského povstání prodávají jiným, byť spřáteleným druhům, svoji největší svátost, která se v tomto městě nacházela od roku 1131, prošla postupně množstvím chrámů, často speciálně pro ni postavených, a stala se tudíž předmětem mimořádné úcty, zkrátka patřila k největším a nejslavnějším pekingským buddhisti-ckým památkám.22
Ale zpět krecentní historii egitského Zandán Žú. Převoz sochy v době likvidace kláštera ve třicátých letech 20. století z Egitského kláštera do Ulan-Ude je také nejasný. Podle N. L. Žukovské23 se na její záchraně podílel místní vesnický učitel Žalsan Žapovič Zabon, který dokázal přesvědčit své přátele a s jejich pomocí z polorozbořeného kláštera odvezl sochu do Ulan-Ude. Další současná burjatská badatelka S. G. Žambalova v této souvislosti dokonce hovoří o tajném převozu vzaplachtovaném nákladním automobilu.7* Pokud by to byla pravda, tak vzniká otázka, jak se vlastně socha do muzea dostala? Oficiálně, či tajně? Pokud tajně, tak proč byla převezena do ústředního burjatského protináboženského muzea? Vždyť to bylo přesně ono místo, kam se neměla dostat, a proto byla tajně převezena. Není tudíž překvapením, že se na příběh nabalují legendotvorné prvky: Lidé říkali, že socha se zprvu kvůli své výšce nemohla do náklaďáku vejít, a tak se sama uklonila a poté tam vešla. Vypravování je poněkud rozporuplné, na jedné straně je zde její tajný převoz sochy do Protináboženského muzea (sic!), na druhé existuje řada svědků, která viděla, jak se socha sklání, aby se vešla do automobilu. O atmosféře doby svědčí popis situace v Egitském kášteře v dobách represálií, tj. přesně v období, kdy se socha převážela:
V letech 1938-1940 jsme si jako děti hrávaly poblíž kláštera, a tak jsem viděla, jak se tam válely poničené bud-dhistické sochy, byly tam rozházené lamské knihy, obětní nádoby, hudební nástroje a hedvábné šály, chadaky. Když se zvedl vítr, stránky z knih poletovaly jako sníh v okolí kláštera. Lidé se jich nedotýkali a nás děti varovali, že když je přineseme domů, tak naše rodiče zavřou do vězení.25
Okolnosti převozu Zandán Žú z Egitského kláštera do Ulan-Ude ovšem vypadají podivně jen na první pohled. Ve skutečnosti se nejednalo o spiknutí či podivné chování zaměstnanců Protináboženského muzea, ale o odvážný čin zmíněného místního učitele. Souvislosti tajného převozu vysvětluje „zasloužilý činitel bur-jatské vědy, doktor filozofických věd" Vladimír Antonov
v jednom buddhistickém časopise v roce 1993. Proč s tedy uskutečnil převoz sochy tajně, když její posledi plánovanou zastávkou (cíl určení) bylo Protinábožensl< muzeum, tedy místo, odkud by měl soustředěný ata militantních sovětských ateistů proti všem formám n, boženství v Burjatsku pocházet. Proč měla být soch uložena do muzea, kde by jistě v duchu doby byla vyui ta na podporu bolševické protináboženské propagai dy? A hlavně, proč by ji měl sem dopravovat/vozit m kdo, kdo měl zájem o její záchranu, nikoli o její protibut dhistické zneužití? Odpověď, byť nepodložená žádnýr svědectvím, a tudíž pouze hypotetická, je paradoxr avšak odpovídající poměrům počínajícího stalinistickc ho teroru v tehdejším Sovětském svazu. Transport b; tajný právě proto, že Ž. Ž. Zabon neměl kpřevo2 pražádné oprávnění či zmocnění, nikdo z pracovník
Agvan Doržijev na 2. všeburjatském buddhistickém sněmu (sobor), 22. prosince 1925. (Z archívu A. I. Breslavce, publikováno se souhlasem)
muzea ho o to nepožádal, proto je pravděpodobné, že, kdyby byl při činu přistižen milicí či tajnou policií, asi by jí jen obtížně vysvětloval, že sochu vlastně nekrade, ale naopak zachraňuje před zkázou, která by ji jis v polorozbořeném klášteře čekala. To, že ji odvezl n a místo, kde by to nikdo z mnichů či laických věřících nečekal - totiž do metropolitního Protináboženského muzea - byl promyšlený čin založený na úvaze, že státní
46
KULTURA A UMĚNÍ
a stranická moc nebude mít zájem a chuťzničit exponát, tedy Zandán 2ú. Šance, že by pracovníci muzea chtěli nebo mohli takto dodanou sochu svévolně zlikvidovat, byla poměrně menší než jiná nebezpečná možnost, že bude ponechána svému osudu v opuštěném kláštere a přijde k záhubě. Ž. Ž. Žabon svůj čin uskutečnil v létě 1937, přesnější datum se doposud nepodařilo zjistit. Nemohl samozřejmě vědět, že o dva roky později, na podzim roku 1939 se v Burjatsku uskuteční„komplexní expedice pro výběr a převoz exponátů z uzavřených klášterů pro sbírky Orientálního ústavu, Muzea historie náboženství a Muzea antropologie a etnografie". Tato záchranná expedice vznikla z popudu viceprezidenta Akademie věd SSSR akademika O. Ju. Šmidta a byla úspěšná pouze částečně.
Při příležitosti svátku budoucího buddhy Mai-tréji 22. 7. 1993 měla být socha Santalového Buddhy přemístěna z nynějšího hlavního chrámu do nově postaveného dvouposchoďového cihlového chrámu, speciálně vystavěného pro navrácenou sochu. Po svém umístění v první polovině devadesátých let byla nově zrestaurována a polychrómovaná, obdržela zlatou tan-trickou korunu či čelenku a tím se poněkud pozměnil její původní vzhled.
Dříve tu sochu stěží uzvedlo čtrnáct lidí, ale když ji Žabon z kolchozu Karla Marxe odvážel, tak nato stačili čtyři chlapi. Proč socha ztratila svoji váhu? V Ulan-Ude byl Zandán Žú uložen v ruském chrámu u řeky Udy a vždy se díval směrem k Egitě, vždy směřoval tam a ne někam k Ivolze. Když byl Zandán Žú v Ulan-Ude, byla jsem se mu dvakrát poklonit. Pokaždé jsem musela poprosit pracovníky muzea, aby mne pustili do jinak pro veřejnost nepřístupného oddělení. A když potom sochu do Egitského kláštera přivezli vrtulníkem, shromáždilo se při té příležitosti velké množství lidí a to i navzdory silnému dešti. Egitštího poznali okamžitě, byl v dobrém stavu, ale teď, co ho po návratu nechali pozlatit, tak vypadá hůř.26
Není bez zajímavosti, že podobnou pověst ohledně nemožnosti pohnout se sochou Santalového Buddhy zaznamenal v 7. století čínský učenec a poutník Suan-cang:
...Buddhova socha je vyřezána ze santalového dřeva, nad kterou se klene baldachýn vytesaný z kamene. Je to dílo krále Udajany. Mezi tajuplné vlastnosti této sochy patří to, že z ní občas vyzařuje božské světlo. Králové různýchzemí, spoléhajíce na svou sílu,chtěli sochu odnést. Ale třebaže k tomu účelu shromáždili velké množství lidí, nikdo nedokázal se sochou ani hnout. Ihned proto dali zhotovit její kopie, kterým prokazovali úctu. Všichni totiž tvrdili, že podoba těchto kopií je věrná. Tato socha se stala protopypem všech ostatních podobných soch.27
O egitské soše Santalového Buddhy, tedy o Zandán Žú, se dlouho ve světovém buddhistickém a bud-dhologickém písemnictví nepsalo a vypadalo to skoro tak, že dojde zapomnění.28 Avšak jedná se o mimořádně důležitý sakrální předmět, jehož existenci bylo
Současný Egitský klášter. Pohled na rozestavěný chrám, kde bude umístěna socha Zandán Žú. (Fotografie Andrej Fukas, říjen 2006).
možno v dobách ateistického Sovětského svazu do určité míry popírat či zakrývat, ale s pádem režimu se vše změnilo. Politické události na přelomu milénia vedly k odstranění nejen náboženských, ale i informačních bariér, a tak se v polovině první dekády objevilo množství publikací pojednávajících o osudu Zandán Žú, přičemž hlavní otázkou zůstává, zda je egitská socha identická s Pekingským Santalovým Buddhou. Její zodpovězení však přesahuje možnosti tohoto článku.
Tento text vznikl s podporou grantu GAČR Božstva tibetských náboženství v religionistickém přístupu, číslo projektu 401/08/0762 (2008-2010).
Literatura:
Andreyev, Alexandre [= Andrejev Alexander]: Soviet Russia and Tibet: The Debacle of Secret Diplomacy, 1918-1930S, Leiden - Boston: Brill 2003.
Badlajeva, Nina Bazarovna, Badlajeva, T. V.: Zandan-žuu, nepublikovaný rukopis v ruštině, 5 s.
Bachlajev, Sergej A.: Egitujskij dacan, Ulan-Ude: Izdatěl-stvo Burjatskogo gosuniversitěta 2004, s. 17-22.
Baradijn, Bazar B.: Buddijskije monastyri, in: Orient. Aľmanach, vypusk i, Sankt-Petěrburg 1992.
Baradijn, Bazar B.: Avtobiografija, in: Orient. Aľmanach, vypusk 1, Sankt-Petěrburg 1992, s. 116-118.
Bělka, Luboš: Zandán Zhuu and the Buryat Sangha: History and Present State, in: The Ecological Problems and Spiritual Traditions of the Peoples of the Baikal Region, Ulan-Ude: lzd-vo GUZ 2006, s. 143-152.
Čimitdoržin, Galina: Egitujskij dacan Damčoj Ravželing i ego svjatynja, Legšed. Buddijskij naučno-populjarnyj aľmanach. Priloženije No 2, 2004, s. 11 -13.
Dašicyrenov, A.: „Zandan Žuu", Legšed. Buddijskij naučno-populjarnyj aľmanach. Priloženije No 2, 2004, s. 14.
47
KULTURA A UMĚNÍ
Doržijev, Agvan: Zanimatělnyje zamětki. Opisanije
putěšestvija vokrug světa,  Moskva: Vostočnaja
literatura 2003. Henderson, Gregory, Hurvitz, Leon: „The Buddha of
Seiryóji: New Finds and New Theory", Artibus Asiae
19/1, 1956, s. 4-55. Galdanova Galina R. et al., LamaizmvBurjatii. Struktura
i social'naja rol' kul'tovoj sistěmy, Novosibirsk: Nauka
1983.
Lomakina Inessa \.,Archivnyje listy ostajutsja sviditěljami, 1994, nepublikovaný rukopis, 23 s.
McNair, Amy: Sandalwood Auspicious Image, in: Wei-dner Marsha, ed., Latter Days of the Law: Images of Chinese Buddhism:850-1850, Lawrence, Kans.: Spencer Museum of Art; Honolulu: University of Hawaii Press 1994, s. 221-225.
Mitypova, G. S., Acagatskij dacan. 1825-1937. Istorija, so-bytija i ljudi, Ulan-Ude: Fond Agvana Doržijeva 1995.
Montlevič, Vladimir M.: Sandalovoj Budda, in Garuda 5/2,1996, s. 59-62.
Snelling, John: Buddhism in Russia. The Story of Agvan Dorzhiev, Lhasa's Emissary to the Tsar, Shaftesbury - Dorset: Element 1993.
Siian-cang: Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchangů, přel. Josef Komaš, Praha: Academia 2002.
Těrentěv, Andrej A.: „Prižizněnnaja statuja Buddy: Problémy podlinnosti", in: Pakhomov Sergey et ai. (Eds.), Filosofíja, religija i kuTtura stran Vostoka, Sankt-Petěrburg: Izdatel'stvo Sankt-Petěrburgskogo Universitěta 2007, s. 405-410.
Těrentěv, Andrej A.:„Sandalovyj Budda", Buddizm Rossii (Sankt-Petěrburg) 41, 2008, s. 102-112.
Terentyev, Andrey (= Těrentěv Andrej A.): Udayana Buddha Statue: Its Fate in Russia, in: Dhammajoti K. L. - Y. Karunadasa (eds.), Buddhist and Pali Studies in Honour of the Venerable Professor Kakkapalliye Anu-ruddha, Centre of Buddhist Studies, The University of Hong Kong 2009, s. 473-00.
Vaškevič, Vladimir: Lamaity v Vostočnoj Sibiři, Sankt-Petěrburg: Tipografija Ministerstva Vnutrennych Děl 1885.
Žamsujeva, Darima S.: istorii Egitujskogo dacana,
Legšed 2/4, 1999, s. 29-4. Žambalova, S. G.:Profannyj i sakral'nyj miryOI'chonskich
Burjat(XIX-Xvv.), Novosibirsk: Nauka 2000. Žukovskaja, Natalija L.:Burjatija: Žarkij ijul' 1991 goda,in
Buddizm 1992,1/1, s. 15-19.
Poznámky:
1 Galdanova etal. 1983, s. 44.
2 Vaškevič 1885, s. 143.
3 Baradijn 1992, s. 81; podrobnější studie o stavební historii Egitského kláštera viz Žamsujeva 1999.
4 Mitypova 1995, s. 5.
5 Vaškevič 1885, s. 143.
6 Galdanova etal. 1983, s. 216.
7 Bachlajev 2004, s. 17-22.
8 Pozoruhodnou autobiografii psanou pro KGB viz Baradijn 1992, s. 116-118.
9 Baradijn 1992, s. 82.
,0 Montlevič 1996, s. 59-62.
11 Žambalova 2000, s. 245. Rok 1903 ovšem neodpovídá skutečnosti, socha se v klášteře prokazatelně nacházela od 25 ledna 1901 (viz Bachlajev 2004, s. 23, příloha č. 1.)
12 Dašicyrenov 2004, s. 14.
13 Nina Bazarovna Badlajeva, vrchní kurátorka buc dhistických sbírek bývalého Protináboženskéh muzea v Ulan-Ude, uvádí ve svém nepublikovanéi rukopise o Zandán Žú,že se jednalo o čínskou, niki li japonskou delegaci, ale ani ona neuvádí bližší pt drobnosti, zejména pak datum údajné návštěvy. V.;: Badlajeva - Badlajeva, nepublikovaný rukopis, s. 2.
14 Montlevič 1996, s. 59-60.
15 Henderson - Hurvitz 1956, s. 17.
16 Žambalova 2000, s. 245.
17 Dašicyrenov 2004, s. 14.
18 Čimitdoržin 2004, s. 11-13.
19 Nina B. Badlajeva, uvádí ve zmíněném rukopise na s. 3, že je možné, že Gombojev byl zetěm selenginski:: ho kupce Starceva.
20 Čimitdoržin 2004, s. 13.
21 O Agvanu Doržijevovi viz např. Andreyev 2003; jeho autobiografie, viz Doržijev 2003; viz též Snelling 1993.
22 McNair 1994, s. 221-225.
23 Žukovskaja 1992, s. 18.
24 Žambalova 2000, s. 246.
25 Ibid.
26 Ibid.
27 Súan-cang 2002, s. 133.
28 Viz např. Těrentěv 2007, 2008, 2009; Bělka 2006.
ABSTRACT:
There exists almost thousand-year pilgrimage of a statue of the Sandalwood Buddha in Beijing. This statue is called in Buryat as Zandan Zhuu and recent depk tion of the statue is located in Buryatia since 1901 in Egita Monastery in southeastern Siberia. This article is focused on recent religious history as well as the mythc logic or legendary stories in Buryatia. From the stan: point of the history of religions, the situation about th e statue is more complex, and at present, it is probably not possible to determine the exact and provable origi n of Zandan Zhuu (ie. whether Beijing Sandalwood But dha is identical with Zandan Zhuu). For common believers in Buryatia however is existence of "their" statue as the Sandalwood Buddha undoubtable and it is a part of the religious history of the Buddhist Buryatia.
48
Obrazová příloha k článku Luboše Bělky Egitský klášter v Burjatsku a jeho socha Santalového Buddhy na str. 43-48.
Knihovna FF MU Brno
2570903602
ODBORNÝ ČTVRTLETNÍK ORIENTÁLNÍHO ÚSTAVU AV ČR      ROČNÍK 64 2009
Šéfredaktor:
Miloš Mendel
Výkonný redaktor:
Alena Koutná
Grafické zpracování:
Břetislav Charwot
Redakční rada:
doc. PhDr. Luboš Bělka, CSc.
PhDr. Attila Kovács, Ph.D. doc. PhDr. Olga Lomová, CSc. doc. PhDr. Dušan Lužný, Dr. doc. PhDr. Jan Marek, CSc. PhDr. Gabriel Pirický, M.A., Ph.D.
PhDr. Jiří Prosecký, CSc. doc. Mgr. Martin Slobodník, Ph.D. prof. PhDr. Jaroslav Vacek, CSc. prof. PhDr. Břetislav Vachala, CSc. PhDr. Jan Zouplna, Ph.D.
Redakce:
Nový Orient Pod Vodárenskou věží 4 182 08 Praha 8 tel.: 266 053 523 e-mail: novor@orient.cas.cz
Rukopisy se přijímají výhradně v elektronické podobě ve formátu Word. Uveřejněné materiály nemusí nutně vyjadřovat postoje vydavatele. Za věcnou správnost zveřejněných materiálů ručí jejich autoři a recenzenti článků. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
Obsah
SVĚT KOLEM NÁS
• Eritrejská nezávislost v kontextu nacionalistických hnutí v Rohu Afriky
JanZáhořík ................................................................................................................... 2
• Opožděná „spravedlnost": procesy s Rudými Khmery v Kambodži
Jan Bečka ml................................................................................................................ 6
• Vojenský převrat na Madagaskaru na jaře roku 2009
Pavel Hošek .................................................................................................................. 12
LIDÉ A DĚJINY
• O Alexandrovi
Taqíjuddín Ahmad al-Maqrízí (překlad Bronislav Ostřanský)....................... 17
• Bankíbázár - nejvýznamnější ostendská a císařská základna v Indii 1722-1754
Michal Wanner ............................................................................................................ 21
• Význam instituce waqfu pro společnost osmanského Damašku
Miroslav Melčák .......................................................................................................... 28
• Alternativy židovského nacionalismu v první polovině 20. století: případ Bundu
Jan Zouplna .................................................................................................................. 33
KULTURA A UMĚNÍ
• Cesta Zdeňka Sklenáře
Lucie Olivová ................................................................................................................ 38
• Egitský klášter v Burjatsku a jeho socha Santalového Buddhy
Luboš Bělka .................................................................................................................. 43
JAZYK A LITERATURA
• Imaijam - další velká postava tamilské dalitské literatury
Pavel Hons .................................................................................................................... 49
• Současná hindská próza o Indech na Západě
Dagmar Marková ....................................................................................................... 52
• Štěstí (ukázky z románu)
Zúlfú Livaneli (překlad Tomáš Laně).................................................................... 55
RECENZE ............................................................................................................................................................. 60
Vydává Orientální ústav Akademie věd České republiky, v. v. i., Pod Vodárenskou věží4, 182 08 Praha 8 • Sazba a grafický design: Břetislav Charwot - Výroba: tiskárna a reprostudio VARIUS PRAHA s. r. o., U Trati 52, WO 00 Praha 10 • Číslo dáno do tisku 29.9.2009 • Distribuce: KOSMAS, www.kosmas.cz • Cena: 68 Kč, pro předplatitele 60 Kč (předplatné: 240Kč) • Starší čísla Nového Orientu si mohou zájemci objednat na adrese redakce • ISSN 0029-5302 • Fotografie na 1. straně obálky: Reliéf Buddhy na jedné z bran do khmerského komplexu v kambodžském Angkoru.
© Orientální ústav Akademie věd České republiky, v. v. i.
2570903602