Buddhistický Petrohrad
Luboš Bělka
Není příliš známo, že se v bývalém hlavním městě Ruska, Petrohradu (dnesSankt-Petěrburg) nacházel a dodnes nachází buddhistický klášter, či lépe řečeno chrám. Je nynějším jediným burjat-ským klášterem nalézajícím se mimo území Burjatska. Při vysvěcení 10. srpna 1915 obdržel chrám jméno „Zdroj vznešeného učení Buddhy, které způsobuje lásku ke všem" (tib. Kúnla ce-dzä thubwang damčhô čhungwänä /kun la brtse mdzad thub dbang dam chos 'byung ba "\ gnas/), v ruském přepisu Gunzejčojnej. O historii tohoto chrámu existuje několik publikací z pera ruského historika buddhismu Alexandra I. Andrejeva, z nichž do značné míry čerpá i následující text.
Iniciátorem stavby petrohradského bud-dhistického chrámu byl Tibeťan 13. dalajláma
Thubtän Gjamccho (1876-1933) a Burjatcannit chambo Agvan Lozang Doržijev (1854-1938), který v roce 1888 absolvoval kolej Gandän v klášteře Däpung, obdržel nejvyšší tibetský akademický titul lharampa a stal se cannit chambem a učitelem nového 13. dalajlámy. Získal na něj velký vliv a byl jeho blízkým pracovním i osobním důvěrníkem. U dvora tibetského panovníka vytvořil proruskou skupinu, která měla po dlouhá léta významný vliv na tibetskou zahraniční politiku. V roce 1898 cannit chambo A. Doržijev poprvé přibyl k břehům Něvy s cílem přimět ruskou vládu k tomu, aby pomohla Tibetu a postavila se proti expanzionistické politice Britského impéria. V té době se poprvé pokusil založit buddhistickou modlitebnu v hlavním městě. Tato jeho iniciativa byla bez úspěchu, otevřít v Petrohradě jinou než křesťanskou modlitebnu se ukázalo jako velmi obtížné a koncem
Chrám Gunzejčojnej / Foto Luboš Bělka
16
19. století neuskutečnitelné. Později, během svých dalších návštěv Petrohradu, se A. Dor-žijev vracel ke svému úmyslu. Jeho jméno se postupně stávalo ve vládnoucích kruzích známějším. Díky přízni knížete E. E. Uchtom-ského měl několik audiencí u cara Nikolaje II. a získal vlivné ochránce ve vyšší společnosti, kteří měli porozumění pro „tibetskou otázku". A ačkoliv diplomatické snahy A. Doržijeva nevedly bezprostředně k očekávaným výsledkům, měly přeci jenom velký politický ohlas a v nemalé míře přispěly ke sblížení Ruska a Tibetu.
Koncem 19. a počátkem 20. století se v Petrohradě vytvořila neveliká „buddhistická kolonie", čítající několik stovek lidí. Její základ tvořili Burjati a Kalmyci, kteří sem přišli z tradičních míst rozšíření buddhismu: Zabajkalska, Astrachaňské a Stavropolské gubernie. Vyznávali především buddhismus nejvlivnějšího a nejvýznamnějšího tibetského řádu, tzv. žlutých čepic neboli Gelugpa.
Mezi členy této náboženské diaspory patřili také studenti petrohradských vysokých škol a university, řemeslníci, kupci
a nižší kozáci. V té době se v Petrohradě usadila i kalmycká nobilitia (nojoni, tajšové), jako byl kníže Tundutov a Tjumen, vyznáním buddhisté. Knížecí rodina Tundutovových měla salon, který v té době navštěvovala ruská aristokracie, političtí činitelé a další významné osobnosti blízké carskému dvoru. Protože buddhisté neměli vlastní modlitebnu, provozovali obřady v soukromých bytech. Zvláštní skupinu tvořili buddhisté - cizinci, žijící v Petrohradě, jako byli Číňané, Japonci, Thajci (tenkrát ještě známější pod koloniálním pojmenováním Siamci), kteří měli na svých velvyslanectvích malé modlitebny. Jejich počet neustále stoupal v souvislosti s rostoucími obchodními vztahy Ruska s budd-histickým Východem.
Detail výzdoby/Foto Andrej Marhotin
Pozoruhodnou aktivitu v šíření buddhismu, především v petrohradské vyšší společnosti, projevila skupina anglických buddhistů. Jeden z nich, Sir Edward Champley, odjel na konci dubna 1909 do Anglie, aby vybral peníze na stavbu buddhistického chrámu v Petrohradě.
A nakonec, mezi adepty buddhismu se nacházeli i představitelé inteligence a vyššího světa. Nejznámější z nich byl kníže E. E. Uchtomskij, vědec, diplomat a cestovatel, hlavní ochránce A. Doržijeva v Petrohradě. Dalším významným podporovatelem buddhismu v Petrohradě byl baron L. L. von Felkerzem. Přijetí buddhismu těmito lidmi nelze vysvětlit pouhou anglománií. Hluboká krize tradičního křesťanství na počátku 20. století dávala určité části ruské společnosti impuls k intenzivním duchovním hledáním. Neočekávaně se probudil zájem o prastaré náboženství Východu a umožnil tak nově pochopit Buddhovu cestu, vidět v ní spíše a především cestu mravního sebezdokonalování než náboženství se složitými a málo pochopitelnými obřady. Počet případů konverze k buddhismu od jiných konfesí výrazně narostl po carském manifestu ze 17. října 1905 o svobodě svědomí a vyznání. V této souvislosti bylo zcela přirozené, že si petrohradští buddhisté přáli mít vlastní chrám, a to tím spíše, že jiná ne-křesťanská skupina, totiž muslimové, zahájila výstavbu vlastní mešity v hlavním městě Ruska.
Na podzim 1908 se A. Doržijev vrátil do Petrohradu s novými návrhy adresovanými ruské vládě. Mezi nimi byla i žádost o výstavbu modlitebny pro místní buddhisty v hlavním městě. Tato žádost byla postoupena na ruské ministerstvo zahraničních věcí. Vedoucí odboru tohoto ministerstva A. I. Izvolskij ve své odpovědi z 12. června 1908 vyjádřil přesvědčení, že „náš příznivý vztah k tomuto dalajlámovu
17
přání vyvolá hluboký kladný dojem jak u něj samotného, tak u nesčetných buddhistů v Rusku". Ministr vnitra R A. Stolypin, poté co se seznámil s žádostí dalajlámy, vyjádřil taktéž vstřícný postoj a povolil výstavbu buddhistické modlitebny „za předpokladu, že budou dodržena pravidla stavebního dozoru". Iniciativa dalajlámy a A. Doržijeva byla též schválena osobně carem
Novoroční oslavy/Foto Andrej Marhotin
Nikolajem II., který při audienci začátkem roku 1909 ujistil A. Doržijeva:„Buddhisté v Rusku se mohou cítit pod ochranným křídlem mohutného orla." Tímto způsobem si A. Doržijev zajistil bez nějakého zvláštního úsilí principiální souhlas nejvyšších instancí. Začala příprava stavby a 16. března 1909 získal A. Doržijev na periferii Petrohradu, v Staré Děrevni na rohu Blagověš-čenské ulice (dnes Primorskij prospekt) a Lipo-voj alleji pozemek a současně zakoupil potřebný stavební materiál. Na konci dubna 1909 byly zahájeny stavební práce na chrámu, ubytovně a škole. Jednalo se ve skutečnosti o malý bud-dhistický klášter. Koncem roku 1910 už byla hotová hrubá stavba chrámu. V témž roku A. Doržijev zahájil (podle projektu G. V. Baranovské-ho) stavbu tříposchodbvého obytného domu nedaleko od chrámu, očividně určeného jako ubytovna pro buddhisty. Aby se vyhnul konfliktům se státní mocí, prohlásil A. Doržijev, že tento dům nechává stavět pro vlastní potřebu a že nebude změněn v chrámové příslušenství. 30. listopadu 1911 se A. Doržijev přestěhoval do tohoto domu, aby mohl lépe sledovat probíhající výstavbu. Spolu s ním se přestěhoval
18
i jeho pobočník, kalmycký buddhista Ovše Norzunov, který se proslavil jako první fotograf Lhasy, města zakázaného pro cizince. Později, okolo roku 1916, nechal A. Doržijev k domu přistavět poschodové kamenné křídlo, které mělo sloužit jako hospodářská část.
První obřad proběhl v ještě nedostavěném chrámu 21. února 1913, u příležitosti dne, kdy se slavilo 300. výročí panování Romanovců. Buddhisté, jak již bylo řečeno, měli zvláštní důvod k oslavě: výstavba buddhistického chrámu v hlavním městě Ruského impéria byla možná pouze díky „laskavosti Bílého cara". Na oslavy přijel hlavní lama Zabajkalské oblasti bandido chambolama Dáši Dorži Itigelov a velvyslanec mongolské vlády kníže Dajcin-van Chan-da Dordži. Čestné hosty ubytoval A. Doržijev ve svém domě u chrámu. V deset hodin ráno 21. února 1913 se v buddhistickém chrámu uskutečnil slavnostní obřad za zdraví a blaho imperátora a celé jeho rodiny. Kromě věřících se ho účastnili i členové Výboru pro výstavbu chrámu. Byl zde i známý cestovatel a badatel ve Střední Asii P. K. Kozlov s chotí, který po dlouhá léta udržoval přátelské vztahy s A. Doržijevem. 2. května 1914 car Nikolaj II. definitivně potvrdil stav duchovních buddhistického chrámu v počtu devíti lidí, z nichž bylo pět lamů - ge-longů, tedy plně ordinovaných mnichů. Těmto osobám nebylo povoleno bydlet v chrámu, „mohli však přebývat v přilehlé lamaserii podle pravidel lamaistického kultu". V témž roce do Petrohradu přicestovalo devět lamů, tři ze Za-bajkalska, čtyři z Astrachaňské a dva ze Stavro-polské gubernie. Jeden z nich již následujícího roku kvůli chorobě musel opustit hlavní město. Spolu s lamy se v chrámu usadil i lotyšský či estonský buddhistický mnich Karl-AugustTön-ninson (1873-1962), který se těšil zvláštnímu postavení u A. Doržijeva.
Druhý velký buddhistický obřad v Petrohradě se uskutečnil 9. června 1914, při příležitosti slavnostní instalace dvou thajských (siam-ských) soch do interiéru chrámu. Obě chrám obdržel jako dar. První sochu, měděného a pozlaceného sedícího Buddhu Šákjamuniho,
Petrohradští buddhisté před chrámem v roce 1914, uprostřed ve spodnířadě Agvan Doržijev/Foto K. Bulla
daroval siamský král Rama VI. a druhou sochu, stojícího buddhu Maitréju, odlitou z bronzu a vyplněnou sádrou, daroval ruský konzul v Bangkoku G. A. Planson, který nechal obě sochy do Petrohradu i dopravit. Do ukončení výstavby byly obě sochy umístěny v horním chrámovém oltáři.
10. srpna 1915 proběhlo slavnostní vysvěcení chrámu na počest božstva Kálačakry (tibetský Diinkhor, burjatsky Dujnchor chural), které je zosobněním učení stejného jména, jež se podle pověsti celé uchovává v Šambhale. Na to poukazují i některé prvky výzdoby chrámu, ačkoli důkazy potvrzující tuto verzi nebyly nalezeny.
V prvních létech po otevření chrámu se často sloužil obřad džud chural, v tomto případě se jednalo o prosebné obřady „za vítězství ruských zbraní" v krvavé světové válce, které v té době ještě nikdo neříkal „první". V roce 1916 se burjatsko-kalmyčtí obyvatelé kláštera podřídili válečné situaci a mnozí z nich byli mobilizováni na týlové práce do Archangelska. V domě A. Doržijeva vznikl lazaret pro burjatské a kalmycké zraněné. Známý mongolista B. Ja. Vladimircovpíševprosinci 1916svému kolegovi
A. V. Burdukovovi do Mongolska: „Naši Burjati se chovají skvěle. O své krajany (rodiče), pozvané na práci, se starají vzorně. Mají své výbory, správná organizace. Přijel sem i jejich bandido chambolama Iroltujev, devětasedmdesátiletý stařec, navštívili Burjaty na válečných frontách, pobýval i v Archangelsku." 6. prosince 1916 se uskutečnil slavnostní obřad v chrámu: termín narozenin imperátora se shoduje se Zul-sarem (první měsíc zimy u Burjatů a Mongolů). Proběhly proto dva obřady a pohoštění návštěvníků a projevy, vše v ruštině.
Obtíže válečné doby dopadly i na lamy. Všichni v roce 1917 opustili hladovějící Petrohrad a vrátili se do vlasti. Po únorové revoluci se burjatští a kalmyčtí aktivisté sdružení u buddhistického chrámu stali příznivci neodkladných politických změn a náboženských reforem a vytvořili proto v hlavním městě výbor, který se vyhlásil za ústřední orgán pro věci státní výstavby v Burjatsku a Kalmycku (A. Doržijev, B. Baradijn, širetuj /opat/ S. Žigžitov a další). Prakticky titíž lidé se zúčastnili práce v Prozatímní vládní komisi na dohled nad legislativou týkající se buddhistů v Rusku pod
19
Restauračnípráce/ Foto Andrej Marhotin
vedením S. A. Kotljarevského. K práci v komisi byli pozváni taktéž téměř všichni členové bývalého Výboru pro výstavbu chrámu.
Rozhodnutím 2. všeburjatského sjezdu, který proběhl v červnu 1917 v zabajkalském Tamčinském (Gusinoozerském) klášteře, byl chrám v Petrohradě vyhlášen za majetek burjatsko-mongolského lidu. Předpokládalo se, že domy, které se nacházejí v okolí chrámu, budou přeměněny na ubytovny pro studenty z Burjatska a Kalmycka. V roce 1918 pronajal A. Doržijev jako další ubytovnu jednoposchodový dům poblíž chrámu (Lipovaja alleja, č. 4) a zahájil rozhovory s architektem R. A. Ber-zenem o výstavbě blízkého krematoria. Peníze na novou výstavbu byly shromážděny A. Doržijevem v Astrachaňské gubernii. Avšak v létě 1918 se práce zahájit nepodařilo, neboť ve městě řádila cholera. A brzy na to byl A. Doržijev uvězněn v Kalmycku rudoarmějci a předán do rukou sovětské tajné police (neblaze proslulá čeka), jíž byl obviněn z pokusu o utajený převoz shromážděných prostředků za hranice sovětského Ruska. Po rychlém soudu byl odsouzen k smrti zastřelením. A jenom díky intervencím známých orientalistu, členů bývalého stavebního výboru Ščerbatského, Oldenburga, Vladimircova, Kotvice a jiných, se podařilo A. Doržijeva osvobodit z Butyrské věznice.
Poté, co lámové opustili Petrohrad, neměl kdo dohlížet na chrám. Na žádost A. Doržijeva se toho ujal akademik F. I. Ščer-batskoj, který se přestěhoval do blízkosti chrámu. Na podzim 1919 ho však z tohoto domu vystěhovali, neboť tam byl přesunut vojenský oddíl. Ukradeny byly prakticky všechny předměty, které měly nějakou hodnotu: měděné, bronzové a pozlacené sošky, stříbrné obětní vázy a číše, rituální a jiné nádobí, nábytek, kožichy atp. Pogrom-ščíci poškodili sochu Velkého Buddhy (hledali v ní ukryté poklady). Barbarsky zničili chrámovou knihovnu. Archivní dokumenty o vztazích Ruska, Anglie, Tibetu a Číny shromážděné A. Doržijevem zmizely beze stop.
Rudoarmějský pogrom, který postihl chrám, vyvolal ostrý protest A. Doržijeva, ve kterém se obrátil s žádostí o pomoc na Lidový komisariát zahraničních věcí RSFSR. Ve svém prohlášení k vedoucímu odboru Východu Ja. D. Jansonovi píše: „Poničení a poškození petrohradského buddhistického chrámu, nepochybně všebud-dhistické svatyně, nalézající se pod zvláštní ochranou dalajlámy (...) budou mít nevyhnutelně a určitě negativní dopad na další vývoj vztahů mezi Sovětským Ruskem a buddhistickým východem."
Po Říjnové revoluci byl A. Doržijev jmenován do funkce představitele Tibetu v RSFSR s plnými právy diplomata. Při petrohradském chrámu byla zřízena neoficiální tibetská mise (oficiální vztahy mezi Tibetem a Ruskem neexistovaly). V roce 1922 se k ní ještě připojila mise mongolská, kterou vytvořil A. Doržijev za účelem kulturně-osvětovým.
Avšak, nehledě na úsilí A. Doržijeva, zůstával chrám po celá ta léta mimo provoz, shromáždit v něm další lamy k obřadům se nepodařilo. V roce 1921 zemřel doma v Zabajkalsku na tyfus jeho širetuj S. Č. Žigžitov. To přimělo A. Doržijeva k tomu, aby se počátkem roku
20
1924 obrátil na ministerstvo zahraničních věcí Mongolska s žádostí o to, aby převzalo bud-dhistický chrám v Petrohradě pod svou ochranu. Současně si A. Doržijev úředně požádal o mongolské státní občanství. Oběma žádostem bylo vyhověno. Buddhistický chrám zatím přešel pod správu Mongolského vědeckého výboru (příští Akademie věd), který pověřil Agvan-dorže (tj. A. Doržijeva) povinnostmi pracovníka majícího na starost záležitosti mongolských studentů v Leningradě a dále byl ustanoven vedoucím chrámu a přístaveb. Ve stejném roce 1924 vznikly v domech u chrámu (jeden z nich již byl v té době zestátněn) ubytovny pro rafbakovce (studenty Institutu živých východních jazyků, Burjatů, Kalmyků, Mongolů a Tibeťanů).
Právnické předání chrámu Mongolsku se však uskutečnilo až 1. června 1926. A. Doržijev jako představitel Tibetu a dalajlámův zplno-mocněnec v SSSR uzavřel v Moskvě s představitelem (polpredom) Mongolské lidové republiky Bojančulganem smlouvu, podle které byl chrám v Leningradě a „obytné domy k němu připojené na příslušném pozemku" uznán „společenským majetkem Tibetu a Mongolska" (1. bod smlouvy). Současně slíbilo mongolské zastupitelství, že se bude starat o„řízení, ochranu, opravy a údržbu tohoto" (2. bod). V 5. bodě se vymezovalo užívání místností v domech příslušejících ke chrámu: polovina z nich byla dána k dispozici mongolskému zastupitelství, aby je mohlo využívat pro své potřeby, a druhá polovina sloužila k rozmístění zařízení Mongolska a Tibetu a též lidem z Tibetu, Mongolska, Burjatska a Kalmycka přebývajícím v Petrohradě s„kulturně-osvětovým cílem".
Obřady se v chrámu obnovily zřejmě až v roce 1927. K jejich každodennímu konání přijela v druhé polovině léta do Petrohradu skupina mongolských a tibetských lamů. Modlitby začaly tradičním Majdar chumlem a pokračovaly poté celých 45 dní (burjatsky nazývaný Jamaj chural). Během jednoho takového obřadu v roce 1928 se stala neobyčejná událost, o které se dokonce zmínila (byť opožděně)
„Leningradská pravda" a časopis „Bezbožník": „Vědecký pracovník Vladimircov, řádný člen AV SSSR, konvertoval vloni k buddhismu." Od roku 1922 se okolo chrámu seskupovali představitelé reformního hnutí v lamaistické církvi na čele s A. Doržijevem, který byl jedním z jeho hlavních ideologů. Ve skutečnosti bylo obnovlenec-tví (reformátorské hnutí) pokusem o přizpůsobení buddhistického náboženství k nové socialistické skutečnosti reformou („komunizace") způsobu života lamaistického duchovenstva. Zvláštní důraz byl kladen na návrat k „čistému učení Buddhy", ve kterém obnovlenci spatřovali počátky socialismu. Aby propagoval reformní ideje obnovlenců, pokoušel se A. Doržijev opakovaně o uspořádání buddhistické výstavy v chrámu. Vypracoval v roce 1926 dokonce i písemný projev u příležitosti jejího otevření, avšak nikdy se mu nepodařilo shromáždit dostatek prostředků na to, aby ji skutečně otevřel.
Triumfem pro A. Doržijeva a jeho přátele (B. Očirova, L.Tepkina, kteří byli pracovníky mise při chrámu, a další) byl První všesvazový sjezd (sobor) buddhistů SSSR, který se uskutečnil v lednu 1927. Podle rozhodnutí sjezdu byl chrám v Leningradě vyhlášen rezidencí Všesva-zového duchovního vedení buddhistů SSSR. Byli sem zvoleni lámové Aragva Nasankijev a Dagdan Dambajev.
V roce 1929 přijel do Leningradu z Cugol-ského kláštera jeden z hierarchů burjatské buddhistické církve a současně příznivec reformního hnutí Danzan Norbojev, šestý chubilgan (znovuzrozenec) Ganžirvy-gégéna z Dolon Nuru. Jako tibetský občan se Danzan Norbojev stal zástupcem A. Doržijeva a vedl chrám a zabýval se záležitostmi mongolsko-tibetské mise.
Ve druhé polovině dvacátých a na počátku třicátých let hrál chrám roli centra buddhistické kultury v Leningradě. Zvláště plodná byla spolupráce lamů z Burjatska a Kalmycka s orienta-listy, představiteli buddhologické školy akademika F. I. Ščerbatského (B. Ja. Vladimircov, E. E. Obermiller,A.I.Vostrikov,M.I.Tubjanskijadalší). V roce 1927 založil F. I. Ščerbatskoj Institut
21
buddhistické kultury při Akademii věd a jako znalce buddhistické dogmatiky a tradice, odborníky a konzultanty přizval k práci i lamy. Jejich pomoc orientalistům při práci s texty byla v oblasti filosofické, náboženské, medicínské a dalších jistě neocenitelná. Ale na druhé straně lámové velmi oceňovali práci orientalistu stejným způsobem. První všesvazový buddhis-tický sjezd zaslal okamžitě poté, co se dozvěděl o vzniku Institutu buddhistické kultury, telegram Prezídiu AV SSSR: „První všesvazový buddhistický sobor vyjadřuje Akademii věd, orientalistům Ščerbatskému, Oldenburgovi a Vladimircovovi, hlubokou vděčnost za iniciativu, se kterou vznikl Buddhologický institut, a dále vyjadřuje naději, že studium buddhismu je začátkem správného chápání kulturním světem Západu a zárukou rozkvětu našeho drahocenného náboženství."
Okamžitě po druhé světové válce vyvstala otázka účelnějšího využití budovy. Orienta-listé, akademici S. A. Kozin, I. I. Meščaninov a V. V. Struve energicky žádali příslušné instance o její předání Orientálnímu ústavu AV SSSR. Do chrámu chtěli umístit Muzeum historie náboženství a života Mongolů. Kromě muzeálních sbírek zde měla být umístěna i unikátní kolekce tibetských rukopisů a xylografů, která patřila Orientálnímu ústavu. Část z nich byla odvezena v roce 1940 z dacanů Burjat-Mongol-ska a Čitské oblasti. V přilehlých budovách měl být umístěn vědecko-technicky personál muzea a specialisté pozvaní z Burjat-Mongolska a MoLR. Mnoholeté úsilí orientalistu, ke kterým se na konci padesátých let připojil navrátivší se Ju. N. Rerich, skončilo nakonec úspěchem. Rozhodnutím Lensovětu z 9. června 1960 byla budova chrámu dlouhodobě pronajata Akademii věd. 20. října téhož roku se novým majitelem stal Orientální ústav (v té době se jmenoval Institut národů Asie). Avšak brzy se ukázalo, že budova se k předpokládaným účelům depozice unikátních dokumentů tibetského písemnictví nehodí. Proto byly v roce 1962 v bývalém chrámu umístěny tři laboratoře Zoologického institutu. To napo-
mohlo uchování budovy, protože kdyby tam byl umístěn výrobní závod nebo sklad, poškození budovy by jistě bylo mnohem větší. Přesto však toto využití kultovní stavby zraňovalo city věřících. Věc zašla tak daleko, že ve sklepě chrámu byl preparován slon, který pošel v riž-ské zoologické zahradě.
25. listopadu 1968 byla budova vyhlášena za státní památku místního významu. Tato skutečnost ovšem neměla žádný vliv na osud budovy. Změny nastaly až počátkem osmdesátých let, kdy rozhodnutím Lengorispolkomu byla budova předána Muzeu dějin náboženství a ateismu. Muzeem se však chrám nestal ani tenkrát (přesněji řečeno, nestihl se stát). Laboratoře zde umístěné nespěchaly s vystěhováním a v té době proběhly události důležité pro všechny buddhisty SSSR.
V září 1987 navštívil chrám během své návštěvy SSSR 14. dalajláma Tändzin Gjamccho. A již v červenci příštího roku přijíždí do Leningradu lama Kušog Bakula Rinpočhe, osobní vyslanec dalajlámy, kurátor malých buddhistic-kých společenství v Indii a jiných zemích. Setkal se se skupinou buddhistů - Evropanů, uskutečnil se obřad v soukromém bytě a chrámu. Tyto události vzbudily zájem světové buddhistické obce o osud leningradského chrámu a nepochybně způsobily jeho navrácení těm, kterým po právu náležel. 28. června 1989, nedlouho po druhé návštěvě lamy Bakuly Rinpočheho v Leningradě, byla Sovětem náboženských záležitostí zaregistrována nová buddhistické společnost v Leningradě - Leningradská společnost buddhistů („Leningradskoje obščestvo buddhistov"). 9. července 1990 ispolkom Len-gorsoveta lidových poslanců přijal usnesení o předání budovy chrámu tomuto náboženskému sdružení. Na podzim téhož roku tři hierarchové buddhistické církve - tibetští lámové Dänma Ločhô Rinpočhe, Thubtän Ngódub Rinpočhe a Khamtul Rinpočhe - předběžně vysvětili chrám. Poté za jejich účasti proběhl třídenní obřad, kterého se zúčastnilo několik set lidí. Po více než padesáti letech se v hlavní chrámové místnosti opět rozezněly modlitby.
22
Vážení přátelé a přátelé Tibetu!
Zatímco čeští tibetanisté usilují o vystrnadění termínu „lamais-mus" z českého slovníku, český premiér vymyslel termín nový: „dalajlamismus" „Vzývání tohoto směru není podporou demokracie," řekl. O vymezení nového pojmu se postaraly nevládní organizace Lungta, M.O.S.T. a Potala v otevřeném dopise premiérovi: „Dalajlamismus dosud není politický směr, ani nové náboženství, ale pokud znamená úctu k životu, porozumění, toleranci, soucítění a právo na štěstí pro všechny lidské bytosti [...], potom se k tomuto směru hlásíme. [...] 14. dalajláma zahájil reformy v Tibetu již před vpádem čínské okupační armády a pokračoval v nich po nuceném odchodu do exilu. Od roku 1987 neusiluje
0 odtržení od Číny, ale o [...] autonomii v rámci ČLR a zaručení základních lidských práv." Mnoho problémů, jak říká dalajláma, pramení z neznalosti. A zde by svou troškou chtělo přispět
1 42. číslo Tibetských listů. O současných tibetsko-čínských vztazích se dočtete nejen v pravidelné rubrice Stalo se, ale také v článku bývalého dalajlámova vyjednavače Lodô Gjariho Kam směřuječín-ská politika vůči Tibetu. Jsme hrdí, že jsme mohli otisknout článek tak význačného dalajlamisty. Se stejnou radostí publikujeme text předního českého tibetanisty Luboše Bělky a přidáváme 4 stránky literární přílohy s povídkou Päma Cchetäna Ugjänovy zuby. A pokud byste si přáli přesvědčit se o demokratičnosti tibetské „teokracie" na vlastní oči, Trubači na střeše kláštera Thigce od Michala Novotného ohlašují návštěvu demokraticky zvoleného tibetského premiéra Lozang Senggeho v ČR (viz poslední strana). Nezapomínejte na Tibet, na Tibetské listy, ani na naše politiky! Ať jsou všechny bytosti šťastné.
za redakci TL mis
Obsah
Rozhovor s Päma Cchetänem......................................3
Sebeupálenl Tibeťané (od března 2012)............................5
Stalo se...........................................................6
Lodô Gjalcchän Gjari: Kam sméřuje čínská politika vůči Tibetu?......8
PutováníTibetem: Dzačhuka - Seršul..............................12
Pozvánka:Turfanská sbírka v berlínském Muzeu indického umění. .14
Luboš Bělka: Buddhistický Petrohrad..............................16
Stručné dějiny Tibetu: Nadvláda Džúngarů, Mandžuů a vláda
7. dalajlámy......................................................23
Tibetské odívání: Pásky, doplňky u pasu a obuv....................24
Päma Cchetän: Ugjänovy zuby....................................26
Oznámení........................................................32
Tibetské listy
nezávislý pololetník pro věci tibetské
Vydává Potala, o. s.
Horovo náměstí 3,180 00 Praha 8,
www.potala.cz
Redakce:
Zuzana Vokurkové,
Kamila Hladíková, Michal Synek
Jazyková redakce:
Iva Mrkvičková
Sazba: Ramio
Tisk: af bkk
Registrace:
MK E ČR 8226; ISSN 1212-4354
Číslo 42 vychází 17. října 2012
Názory vyjádřené v otištěných textech se nemusí nutně shodovat s názory redakce.
Předplatné Tibetských listů je možné objednat telefonicky na čísle 604 97 37 09 nebo na e-mailové adrese tibetske.listy@potala.cz.
Distribuční místa:
• Ostrava - M.O.S.T., Tilschové 5
• Praha 1 - Čajovna U kohouta, Michalská 3
• Praha 2 - Ryba na ruby, Mánesova 1645/87
• Praha 3 - čajovna Genesis, Krasová 17
• Praha 7 - Čajovna ve věži, Na Výšinách 1
• Praha 8 - Centrum Potala, Horovo nám. 3
Foto na obálce:
Michal Novotný: Klášter Thigce, Ladak, Indie