Byla jednou jedna holčička, které všichni říkali Červená Karkulka – podle čepečku z červeného sametu, který nosila. Žila spokojeně s maminkou a tatínkem, kteří ji měli moc rádi, ostatně jako všichni, protože byla hodna a milá. Karkulka měla ještě milovanou babičku, která bydlela na kraji lesa.

Jednoho dne jí maminka řekla: „Karkulko, babička je nemocná a potřebuje něco dobrého k jídlu. Nachystala jsem do košíku koláč a pampeliškové víno, běž jí to zanést. Ale pozor, nescházej z lesní stezky a nezastavuj se s cizími lidmi!“

Červená Karkulka poslechla maminku a vyrazila na cestu. Držela se pěkně vyšlapané lesní cestičky, dokud si nevšimla kolem cesty červených jahůdek, které lákavě voněly. Zobla jednu, druhou a tolik jí zachutnaly, že šmejdila všude kolem, aby jich nasbírala co nejvíc. Při sběru zašla hlouběji do lesa a najednou se před ní vynořil vlk! 

„Kam jdeš, Červená Karkulko?“ zeptal se vlk a snažil se znít přátelsky.

„Jdu za babičkou, která je nemocná. Mám jí donést košík s koláčem a vínem,“ odpověděla Červená Karkulka.

„To je od tebe moc hezké. A kde bydlí tvá babička?“ ptal se vlk dál.

„Na kraji lesa, v malém domku s červenou střechou,“ řekla Červená Karkulka. „Stará se o lesní zvířátka, v zimě jim nosí krmení do krmelce a ošetřuje je, když jsou nemocná či zraněná.“

„Aha, tak tam to znám. A víš co? Já ti poradím zkratku, kterou se tam dostaneš rychleji. Jdi touto cestou doleva a pak zaboč doprava u velkého dubu. Uvidíš, že to bude mnohem kratší než tudy,“ nalhal vlk Červené Karkulce a tvářil se úlisně.

„Opravdu? To je od tebe moc milé. Děkuji ti,“ poděkovala Červená Karkulka a šla podle vlkovy rady.

Vlk se ale mezitím rychle vydal po hlavní cestě k babiččině domku. Tam zaklepal na dveře a napodobil Červenou Karkulku: „Babičko, to jsem já, Červená Karkulka. Přinesla jsem ti něco dobrého k jídlu.“

Babička si myslela, že je to opravdu její vnučka, a řekla: „Vejdi, dítě moje, dveře jsou odemčené.“

Vlk vešel dovnitř, uviděl babičku ležet v posteli a vmžiku na ni skočil. Babička se polekala a začala volat o pomoc. Vlk ji ale rychle celou spolkl a pak si lehl do postele. Oblékl si babiččin čepec, nasadil její brýle a přikryl se peřinou.

Po nějakém čase dorazila konečně i Červená Karkulka, která zjistila, že vlkova zkratka byla ve skutečnosti delší než hlavní cesta. Zaklepala na dveře a zavolala: „Babičko, to jsem já, Karkulka. Přinesla jsem ti něco dobrého k jídlu.“ Vlk převlečený za babičku co nejmilejším hlasem, jaký dokázal vyloudit, zavolal: „Jen pojď dál, dítě moje, dveře jsou odemčené.“

Červená Karkulka vešla dovnitř a rovnou se babičky ptala, co že má takový divný hlas. „To je to moje nachlazení, děvenko,“ povídá zkroušeně a skřehotavě přestrojený vlk. Karkulka zamířila k posteli a uviděla tam ležet babičku, která jí ale nejenom hlasem, nýbrž i zjevem připadala jiná než obvykle – měla nějaké velké uši, velké oči i velké zuby.

„Jak to, že máš tak velké uši, babičko?“ zeptala se Červená Karkulka.

„Abych tě lépe slyšela, dítě moje,“ odpověděl vlk.

„A jak to, že máš tak velké oči, babičko?“ ptala se Červená Karkulka.

„Abych tě lépe viděla, dítě moje,“ odpověděl zase vlk.

„A jak to, že máš tak velké zuby, babičko?“ vyptávala se dál Karkulka.

„To abych tě mohl lépe sníst, dítě moje!“ zavrčel vlk, vrhnul se na Červenou Karkulku a celou ji spolknul.

Po takových dvou vydatných soustech už se vlk sotva mohl pohnout a přepadla jej veliká únava. Sundal babiččiny brýle i čepec a svalil se zpět do postele, kde okamžitě usnul tvrdým spánkem. A chrápal, až se chaloupka otřásala.