etr a Lucie.indd 1etr a Lucie.indd 1 14.1.2015 8:30:1714.1.2015 8:30:17
Romain Rolland
Petr a Lucie
PRÁCE
PRAHA
1985
etr a Lucie.indd 2etr a Lucie.indd 2 14.1.2015 8:30:2114.1.2015 8:30:21
3
PETR CHVATNĚ VBĚHL DO HLUBIN podzemní
dráhy. Hrubý a horečně vzrušený dav. Stoje blízko
u vchodu do vozu, sevřen kruhem lidských těl, a dýchaje
dusný vzduch vycházející z jejich úst, tupě se díval,
jak po černých dunivých, klenutých chodbách klouzají
zářivé zřítelnice vlaku. V jeho duchu byly zrovna takové
temnoty, zrovna takové pronikavé a prudce se míhající
záblesky světla. Dusil se ve zdviženém límci svrchní
ku, s pažemi přitisknutými k tělu, se rty pevně sevřenými
a s čelem zpoceným a chvílemi, když se otevřely
dveře do vozu, zmrazeným závany chladného vzduchu
a snažil se nevidět, snažil se nedýchat, snažil se nemyslit,
snažil se nežít. Srdce tohoto osmnáctiletého jinocha,
ještě téměř dítěte, bylo plno chmurné beznaděje.
Nad ním, nad temnotami těch kleneb, té krysí chodby,
jíž uháněla kovová obluda hemžící se lidskými červy,
tam nahoře byla Paříž, sníh, studená lednová noc, příšera
života a smrti — válka.
Válka. Před čtyřmi lety se tam uhnízdila. Tísnivě ležela
na jeho jinošských letech. Přistihla ho zrovna v té
mravní krizi, kdy jinoch, znepokojený probuzením
smyslů, s úžasem odhaluje bestiální, slepé, drtivé síly
života, jimž je vydán na pospas, třebaže o život nežádal.
A má-li povahu jemnou, srdce něžné a tělo útlé tak jako
etr a Lucie.indd 3etr a Lucie.indd 3 14.1.2015 8:30:2114.1.2015 8:30:21
4
Petr, pociťuje hnus a hrůzu a neodvažuje se s nimi nikomu
svěřit, hrůzu před těmi surovostmi, špinavostmi
a nesmyslnostmi plodné a žravé přírody — té prasnice
požírající svůj vrh. — V každém jinochovi od šestnácti
do osmnácti let je kus hamletovské duše. Nechtějte na
něm, aby chápal válku! To je dobré pro vás, lidé rozvážní!
Má dost co dělat, aby pochopil život a odpustil mu.
Obyčejně se jako do bezpečného útočiště zahrabává,
do snu a do umění tak dlouho, až zvykne tomu, že se
stal člověkem, a až kukla skončí svůj úzkostný vývoj
od housenky k motýlu. Jak velice potřebuje klid a tiché
soustředění v těch vzrušených jarních dnech dozrávajícího
života! Ale to již za ním přicházejí do jeho útulku,
vytahují ho, ještě docela útlého v jeho nové kůži,
z toho stinného ústraní a vrhají ho na drsný vzduch,
mezi otrlé lidstvo, jehož pošetilosti a nenávisti, třebaže
je nechápe, má ihned přijmout za své a odpykávat.
Petr byl volán na vojnu se svými vrstevníky, osmnáctiletými
chlapci. Za půl roku bude vlast potřebovat
jeho těla. Válka se ho dožaduje. Už jen šest měsíců mu
popřává. Šest měsíců! Kdyby aspoň bylo možné prožít
toho půl roku bezmyšlenkovitě! Zůstat v těchto podzemních
chodbách! Nespatřit již nikdy kruté denní
světlo…!
Pohroužil se s uhánějícím vlakem do tmy a zavřel
oči…
Když je otevřel – na několik kroků před ním, oddělena
od něho dvěma cizími těly, stála dívka, zrovna
přistoupivší do vozu. Napřed z ní uviděl jenom jemný
etr a Lucie.indd 4etr a Lucie.indd 4 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
5
profil pod stínem klobouku, světlou kadeř na pohublé
tváři, světélko na líbezném líčku, krásnou linii nosu
a  vyklenutého rtu a  pootevřená ústa, ještě teď rozechvělá
spěšnou chůzí. Vešla mu do srdce dveřmi jeho
očí; vešla tam celičká a dveře se za ní zavřely. Všechny
venkovní zvuky zmlkly. Ticho. Klid a mír. Byla tam.
Nedívala se na něho. Ba ještě ani nevěděla, že Petr je
na světě. Ale byla v něm! Držel její němý obraz schoulený
v náručí a neodvažoval se ani dýchat, aby ji jeho
dech neovanul…
V příští stanici tlačenice. Lidé se s křikem hrnuli do
vozu již plného. Vlna lidských těl Petra strhla a nesla
s  sebou. Nad klenbou podzemní dráhy, tam nahoře
v  městě, temné výbuchy. Vlak se znovu rozjel. V  té
chvíli nějaký vyděšený muž, zakrývající si rukama
tvář a sestupující k stanici podzemní dráhy, najednou
se skutálel se schodů. Lidé ve vlaku ještě zahlédli, jak
se mu mezi prsty řine krev… A znovu černá chodba
a  temnoty… Ve voze zděšené výkřiky: „Němci jsou
tady…!“ V tom všeobecném vzrušení všechna natlačená
těla splývala v jeden celek a Petrova dlaň přitom
uchopila ruku zlehka se ho dotýkající. A když zdvihl
oči, spatřil, že je to Ona.
Nevytrhla svou ruku. Na stisk jeho prstů odpověděly
prsty vzrušeně, trochu křečovitě sevřené a potom její
měkká, horká ruka zůstala nehybně ležet v jeho dlani.
Tak stáli v ochranném šeru a jejich ruce byly jako
dvě ptáčata schoulená v témž hnízdě; a krev jejich srdcí
protékala nepřetržitým proudem teplem jejich dlaní.
etr a Lucie.indd 5etr a Lucie.indd 5 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
6
Neřekli si ani slovo. Nedali si ani jediné znamení. Jeho
ústa se téměř dotýkala kadeře na její tváři a okraje jejího
ucha. Nepodívala se na něho. O dvě stanice dále
se ho pustila a on ji nezdržoval; proklouzla mezi těly
a odešla, nespatřivši ho.
Když zmizela, napadlo ho, aby šel za ní… Pozdě.
Vlak již zase jel. Na další zastávce vystoupil z podzemí
do města. Zase tam našel noční vzduch, neviditelný
lehký dotyk několika sněhových vloček a  poděšené,
svým strachem se bavící město; a nad městem se kdesi
vysoko vznášeli váleční draví ptáci. Ale Petr neviděl nic
jiného než tu, která byla v něm. A cestou domů držel
v ruce dlaň té neznámé.
etr a Lucie.indd 6etr a Lucie.indd 6 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
7
PETR AUBIER BYDLIL U RODIČŮ nedaleko od clunyjského
parčíku. Jeho otec byl soudce; bratr, o  šest
let starší, šel dobrovolně na vojnu hned na začátku
války. Dobrá měšťanská rodina, počestní občané, hodní,
srdeční, lidsky cítící lidé, kteří se nikdy neodvážili
samostatného myšlení a  pravděpodobně ani netušili,
že by něco takového bylo možné. Pan sudí Aubier, člověk
hluboce čestný a nesmírně vážně plnící své úřední
povinnosti, byl by rozhořčeně jako nejhorší pohanu
odmítl podezření, že by jeho rozsudky mohly být
diktovány něčím jiným než smyslem pro spravedlnost
a  hlasem svědomí. Ale hlas jeho svědomí nikdy nemluvil
(nebo lépe: ani nezašeptl) proti vládě. Bylo to
svědomí již od narození úřednické. Myslilo vždycky
státotvorně, podle měnících se poměrů, ale vždycky
neomylně. Na vládnoucí moc se díval jako.na posvátnou
samozřejmost. Upřímně se obdivoval těm spěžovým
duším, těm slavným svobodomyslným a  neoblomným
soudním úředníkům minulých časů; a snad se
v duchu pokládal za jednoho z jejich rodu. Byl to takový
starosvětsky horoucí obhájce právního řádu, zatížený
stoletím republikánské otročiny. — Paní Aubierová
byla stejně dobrá křesťanka, jako byl její manžel dobrý
republikán. Stejně upřímně a poctivě, jak pan Aubier
etr a Lucie.indd 7etr a Lucie.indd 7 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
8
ze sebe dělal poslušný nástroj moci proti každému projevu
svobody neschválenému úředně, paní Aubierová
mísila v úplné čistotě srdce nábožné modlitby s oněmi
vražednými tužbami, jež tenkrát ve všech evropských
zemích rozněcovali v zájmu války katoličtí kněží i protestantští
pastoři, židovští rabíni i  pravoslavní popi,
noviny i  vlastenečtí občané. — A  oba, otec i  matka,
zbožňovali své děti, pociťovali jakožto praví Francouzi
hlubokou, opravdovou lásku jenom k nim, všechno by
jim byli obětovali, a aby se nijak nelišili od ostatních,
bez váhání je obětovali. Komu? Neznámému bohu.
Za všech časů Abraham vodil Izáka na hranici. A jeho
slavné šílenství je podnes příkladem pro ubohé lidstvo.
V této rodince, jak tomu bývá velmi často, vzájemná
příchylnost byla veliká a srdečnost žádná. Jak by mohl
být upřímný, svobodný myšlenkový styk mezi lidmi,
z nichž každý se bojí vidět jasně do vlastního ducha?
Člověk, ať si myslí cokoli, vždycky ví, že jistých dogmat
je třeba dbát; a je-li to nepříjemné již tenkrát, když
dogmata jsou tak nevtíravá, že zůstávají ve svých vyznačených
mezích (jak tomu obyčejně bývá u dogmat
náboženských), co teprve potom, když se chtějí plést
do života, když jej chtějí celý ovládat a řídit, jak to dělají
naše dogmata světská a obecně závazná! Jen zkuste
zapomenout na dogma Vlasti! Nové náboženství zavedlo
lidský rod nazpět k Starému Zákonu. Nestačila
mu zbožnost rtů a takové nevinné, zdravotní a směšné
náboženské úkony, jako je zpověď, páteční posty a nedělní
klid, úkony, které dráždívaly naše „filosofy“ v doetr
a Lucie.indd 8etr a Lucie.indd 8 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
9
bách, kdy národ byl — za vlády králů — ještě svoboden.
Dnes chtělo toto nové náboženství všechno; a méně než
všechno mu nestačilo: celého člověka chtělo, jeho tělo,
jeho krev, jeho život i jeho myšlenky. Hlavně jeho krev.
Od časů mexických Aztéků bůh války ještě nikdy nevychlemtal
tolik krve. Bylo by velmi nespravedlivé říkat,
že vyznavači tohoto božstva tím netrpěli. Trpěli, ale věřili.
Ó lidé, moji ubozí bratři, pro něž i utrpení je důkazem
božství… ! Pan i paní Aubierovi trpěli stejně jako
všichni; a stejně jako všichni pokorně, oddaně věřili.
Ale takové zapření srdce, smyslů a zdravého rozumu
nebylo možné žádat od jinocha. Petr by byl rád pochopil,
aspoň co ho tísní. Kolik otázek ho pálilo, a nesměl
je vyslovit! Neboť prvním slovem všech jeho otázek
bylo: „Ale vždyť tomu nevěřím!“ — Už tedy rouhání.
— Ne, nemohl mluvit. Byli by se na něho dívali s poděšeným,
pohoršeným úžasem, byli by trpěli, byli by se za
něho styděli. A protože byl v onom tvárném věku, kdy
se duše — s povrchem ještě příliš hebkým — pokrývá
vráskami při sebemenších závanech zvenčí a rozechvěně
se utváří pod jejich letmými dotyky, cítil se také on
sám již napřed smuten a zahanben. Ach, jak pevně oni
všichni věřili! (Ale věřili opravdu? Všichni?) Jak to tedy
dělali? – Nebylo odvahy zeptat se na to. Člověk, který
jediný nevěří v prostředí, v němž všichni ostatní věří, je
jako někdo, komu chybí nějaký orgán, možná zbytečný,
ale orgán, který všichni ostatní mají; takový člověk
stydlivě ukrývá svou nahotu před cizími pohledy.
etr a Lucie.indd 9etr a Lucie.indd 9 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
10
Úzkosti mladého hocha by byl mohl pochopit jediný
člověk: jeho starší bratr. Petr zbožňoval Filipa tak, jak
malí sourozenci často (ale v nejtajnějším skrytu svého
nitra) zbožňují staršího bratra, starší sestru, dospělejšího
kamaráda, ba mnohdy pouhou chvilkovou, hned
zase zmizelou vidinu — to, co v jejich očích uskutečňuje
úhrnný sen o  tom, čím by sami chtěli být a  co
by chtěli milovat: čisté touhy a s nimi smíšené obavy
o budoucnost. Starší bratr si povšiml Petrovy prostinké
úcty a lichotilo mu to. Dříve se také snažíval číst v jeho
srdci a šetrně mu je vysvětloval: neboť třebaže byl tělesně
statnější, byl stejně jako on uhněten z oné jemné
hmoty, která u nejlepších mužů v sobě má trochu
ženskosti a nestydí se za to. Ale přišla válka a vytrhla
ho z jeho života práce, z jeho studií, z jeho snů dvacetiletého
jinocha a z důvěrného styku s mladším bratrem.
V opojném ideálním zanícení, kterým na začátku války
vzplanul, to všechno odvrhl jako bláhový pták vzlétající
do výše s hrdinskou a nesmyslnou ilusí, že jeho zoban
a jeho drápy ukončí válku a obnoví na zemi vládu pokoje
a míru. Od té doby se pták dvakrát nebo třikrát vrátil
do hnízda; bohužel po každé oloupen zas o trochu peří.
Ztratil již mnohé iluse, ale trpěl tím tak krutě, že mluvit
o tom nemohl. Styděl se, že v ně věříval. Jak býval hloupý,
že nedovedl vidět život, jaký skutečně je! Ted horlivě
usiloval strhat z něho šalebné závoje čarovných přeludů
a přijímat jej stoicky, ať je jaký chce. Netrestal jenom
sám sebe; vlastní trýznivá bolest ho ponoukala, aby své
iluse trestal také v srdci mladšího bratra, neboť i tam je
etr a Lucie.indd 10etr a Lucie.indd 10 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
11
nalézal. Při prvním Filipovu návratu z pole Petr, když
přispěchal s palčivou láskou v samotářské duši, hned
byl zmražen bratrovým uvítáním: Filip se choval ovšem
ještě stále srdečně, ale v jeho hlase se ozývala jakoby
nějaká zatrpklá ironie. Otázky, jež se hrnuly Petrovi na
rty, byly okamžitě sraženy nazpět. Filip je viděl blížit se
a kosil je jediným slovem, jediným pohledem. A Petr se
po dvou po třech pokusech schoulil do sebe se srdcem
sevřeným. Již bratra nepoznával.
Ale Filip poznával Petra velmi dobře. Poznával
v něm to, čím ještě nedávno sám býval a čím již nemohl
být. A oplácel mu to. Hned potom toho litoval, ale nijak
to nedával najevo a začínal znovu. Trpěli oba; ale také
zde se projevilo nedorozumění tak časté; jejich utrpení,
třebaže si bylo tak podobné, místo aby je sbližovalo,
vzdalovalo je od sebe. Jediným rozdílem mezi nimi
bylo, že starší bratr věděl, že trpí stejně, kdežto Petr
se domníval, že je se svým utrpením sám a že nemá,
komu by se s ním svěřil.
Proč se tedy se svou vnitřní trýzní neuchýlil k vrstevníkům,
k spolužákům? Zdálo by se, že ti mladí by
se měli semknout a být si vzájemnou oporou. Ale nic
takového nebylo. Smutný osud je naopak rozptyloval,
tříštil je na malé skupiny a i v těchto malých skupinkách
je udržoval v ustavičné nedostupnosti a uzavřenosti jedněch
před druhými. Ti z nich, kteří nejméně přemýšleli,
vrhli se slepě, střemhlav do válečného víru. Většinou
však se od války zhnuseně odvraceli a necítili v sobě
nic společného s předcházejícími generacemi; v ničem
etr a Lucie.indd 11etr a Lucie.indd 11 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
12
nesdíleli jejich vášně, naděje a nenávisti; přihlíželi tomu
zběsilému počínání podobně, jak se střízlivý dívá na
opilce. Ale co mohli dělat proti tomu běsnění? Mnozí
z nich založili malé revue, ale jejich jepičí život dohasínal
pro nedostatek vzduchu hned při prvních číslech;
censura znemožňovala, volné dýchání; všechno myšlení
bylo neprodyšně uzavřeno pod vývěvou. Nejušlechtilejší
z těchto mladíků, příliš slabí, aby se vzbouřili, a příliš
hrdí, aby naříkali, věděli, že je čeká vražedný válečný
meč. A zatím co čekali, než dojde také na ně, aby šli na
jatky, pozorovali a mlčky posuzovali, každý pro sebe,
trochu pohrdavě a velmi ironicky. Z pohrdavého odporu
k stádnému myšlení se vrhali do jakéhosi duchovního
a uměleckého egoismu, do idealistického sensualismu,
v němž se štvané já dožadovalo svých práv proti
lidské pospolitosti. Byla to pospolitost směšná: jevila se
těm mladíkům jenom v podobě pospolitě páchaného
a  pospolitě trpěného vraždění! Předčasná zkušenost
spálila jejich iluse jako jarní mráz: viděli, jak ironicky
posuzují jejich iluse starší bratři a druhové a jak, třebaže
v ně nevěří, platí za ně svými životy. Nedůvěřovali již ani
svým vrstevníkům, nedůvěřovali již žádnému lidskému
tvoru. Ostatně důvěřovat někomu, svěřovat se někomu
se svými myšlenkami, to se tenkrát věru nevyplácelo!
Každý den přinášel nějaké nové udání, neboť vláda odměňovala
a podněcovala horlivost vlasteneckých udavačů.
A tak se tito hoši z malomyslnosti, z opovržení,
z opatrnosti nebo ze stoického pocitu své duchovní osamocenosti
velmi málo svěřovali jedni druhým.
etr a Lucie.indd 12etr a Lucie.indd 12 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
13
Petr mezi nimi nemohl najít důvěrného přítele, toho
Horatia, jehož hledávají osmnáctiletí Hamleti. Hrozil
se svěřovat své myšlenky veřejnému mínění (té pouliční
děvce), ale toužil svobodně sdružit svého ducha
s dušemi, jež by si sám zvolil za přátele. Byl příliš útlý,
aby si dostačoval sám. Trpěl tím všeobecným utrpením.
Drtilo ho svou spoustou bolesti tím více, že on sám ji
přepínal; neboť lidstvo ji přece jen snáší prostě proto, že
má kůži otrlejší, než je jemná pokožka útlého mladíka.
Zato však nijak nepřepínal nesmyslnost těch bolestných
obětí, a ta ho trýznila ještě více než to utrpení světa.
Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže
vidíme, proč trpíme, proč umíráme. Oběť je slastná,
jestliže chápeme, proč jsme obětováni. Ale může dorůstající
jinoch chápat smysl světa a jeho rozbrojů? Co ho
může, je-li upřímný a zdravý, zajímat na té surové řeži
národů, dorážejících na sebe jako tupohlaví berani nad
propastí, do níž se nakonec všichni zřítí ? Vždyť cesta
byla dosti široká pro všechny! Proč tedy tak zběsile touží
zničit sami sebe? Nač ty pyšné vlasti, ty lupičské státy,
ty národy, vychovávané k vraždění jako k nějaké povinnosti!
A nač to krveprolévání všude mezi lidmi? Ten
svět, v němž jeden požírá druhého? Proč život vypadá
jako nekonečný řetěz, obludný a  děsivý, jehož každý
článek se vztekle zakusuje do sousedovy šíje, pase se na
jeho těle, žije z jeho bolesti a žije z jeho smrti? Nač boj
a nač bolest? Proč smrt? Proč život? Proč? Proč?
Toho večera, když se jinoch vrátil domů, všechna ta
„proč“ zmlkla.
etr a Lucie.indd 13etr a Lucie.indd 13 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
14
A PŘECE SE NIC NEZMĚNILO. BYL ve svém pokojíku,
plném papírů a knih. Všude kolem známý domácí
ruch. Na ulici trubka oznamovala, že nebezpečí minulo.
Na schodech spokojené tlachání nájemníků, vracejících
se ze sklepních úkrytů. V poschodí nad Petrovou
hlavou chorobně vzrušené, stále sem tam přecházející
kroky starého souseda, který již mnoho měsíců očekával
návrat nezvěstného syna.
Ale v Petrově pokojíku již nebylo číhajících tísnivých
myšlenek, jež tam zanechal.
Stává se někdy, že zazní neúplný akord, drsně
a chraptivě; zanechává ducha v nepokoji až do chvíle,
kdy se k němu připojí nový tón a sloučí nepřátelské
nebo chladně si cizí prvky, jako by to byli návštěvníci,
kteří se neznají a čekají, až budou představeni. To
pak ihned nepříjemné napětí povolí a harmonie plyne
od článku k článku. Takový duševní chemický proces
provedl toho dne vlahý letmý dotyk dívčí ruky. Petr si
neuvědomoval příčinu této změny; ani ho nenapadlo
rozbírat ji. Ale cítil, že obvyklá nepřátelskost věcí je
najednou ztlumena. Škubavá bolest hlavy vás trýzní již
několik hodin: najednou si uvědomujete, že přestala.
Jak a kdy odlétla? Jenom snad ještě vzpomínka na ni
tiše bzučí ve spáncích…
etr a Lucie.indd 14etr a Lucie.indd 14 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
15
Petr nedůvěřoval tomuto novému klidu. Podezíral
jej, že pod chvilkovým uklidněním skrývá ještě trýznivější
návrat vnitřního utrpení, až nabere dechu. Znal
již dočasné úlevy, jež skýtá umění. Vnikne-li nám do
očí božská proporce linií a  barev nebo zazní-li nám
v rozkošnicky vnímavé a zvučné ulitě ucha krásné měnivé
hry akordů rozvíjejících se a  splývajících jeden
s druhým podle zákonů harmonie, pociťujeme v nitru
mír a jsme zaplaveni radostí. Ale toto záření přichází
zvenčí; je to, jako by nás teplo nějakého dalekého slunce
drželo v opojení vysoko nad naším životem. Netrvá
to dlouho; pak zase klesáme na zem. Umění poskytuje
vždy jen chvilkové zapomenutí na skutečnost. Petr
se strachem čekal totéž zklamání. — Ale tentokrát byl
rozzářen z  nitra. Nezapomínal ze skutečného života
nic. Ale všechno se to harmonicky ladilo. Vzpomínky
i ty nové myšlenky. Dokonce i neživé předměty, knihy
a papíry v jeho pokojíku oživovaly a stávaly se opět za-
jímavými.
Jeho duchovní růst byl již několik měsíců zaražen,
jako když je mladý stromek v plném květu spálen „ledovými
muži“. Nebyl z těch praktických mladíků, kteří
využili všech studijních úlev poskytovaných nastávajícím
vojákům, aby chvatně dosáhli vysvědčení u shovívavých
examinátorů. A o nic více nepociťoval zoufalou
dychtivost jinochů, kteří, když před sebou vidí blízkou
smrt, nenasytně polykají dvojnásobná sousta a  hltají
tolik vědomostí, že si je nikdy nebudou moci ověřit ve
skutečném životě. Neustálý pocit prázdna, které bylo
etr a Lucie.indd 15etr a Lucie.indd 15 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
16
na konci, prázdna, které bylo vespod, všude skryto pod
krutým a nesmyslným šalebným zevnějškem světa, ten
pocit podtínal každé jeho nadšení. Dychtivě se vrhal
ke knize, k nové myšlence — ale hned se zarazil, hned
zase zmalátněl. Nač to? Nač se učit? Nač se obohacovat,
když je nutné všechno ztratit, všechno opustit, když nic
nám nenáleží? Aby lidská činnost, aby učenost měla
smysl, k tomu je nezbytně třeba, aby jej také měl život.
A žádné úsilí ducha, žádná pokorná touha srdce nikde
neviděla smysl života. A tu najednou se ten smysl objevil
sám od sebe… Život měl najednou smysl…
Co to tedy bylo ? – A když tak hledal, odkud září ten
úsměv v jeho nitru, spatřil pootevřená dívčí ústa a rty
mu zahořely touhou přitisknout se na ně.
etr a Lucie.indd 16etr a Lucie.indd 16 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
17
V DOBÁCH MÍRU BY TAKOVÉ NĚMÉ okouzlení
patrně nebylo trvalo dlouho. V tomto období jinošství,
kdy je mladý člověk zamilován do lásky, vidí lásku ve
všech očích; dychtivé a nerozhodné srdce ji slastně loupí
hned v těch, hned v oněch dívčích pohledech; a nic
je nepobízí, aby se rychle ustálilo: vždyť stojí teprve na
začátku života.
Ale dnes bude život patrně krátký; je tedy třeba pospíšit
si.
Petrovo srdce pospíchalo tím více, že se omeškalo.
Ve velikých městech, ačkoli z dálky vypadají jako
dýmající sopky smyslnosti, žijí také čisté duše a  nezkušená,
nevinná těla. Kolik jinochů a dívek tam má
lásku v posvátné úctě a uchovává si panenské smysly
až do sňatku! I v prostředích zjemnělých, kde rozumová
zvídavost bývá předčasně vydrážděna, jak podivné
nevědomosti se v nich tají pod nevázaným hovorem
dívenek z  „lepší společnosti“ nebo studentíků, kteří
znají všechno a  nevědí nic! Přímo uprostřed Paříže
jsou takové prostinké samoty, klášterní zahrádky, studánky
čistoty. Paříž je zrazována svou literaturou. Ti,
kteří mluví jejím jménem, bývají nejvíce ušpiněni. A je
ostatně příliš dobře známo, že falešný lidský ostych
brání často nevinným, aby se přiznávali k  své nepoetr
a Lucie.indd 17etr a Lucie.indd 17 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
18
skvrněnosti. — Petr lásku ještě neznal; a teď podlehl
jejímu prvnímu zavolání.
K okouzlení jeho myšlenek se připojovalo ještě to,
že láska se v něm zrodila pod křídlem smrti. V té chvíli
vzrušení, kdy cítili, že jim nad hlavami letí hrozba
bomb, a kdy jim pohled na toho krvácejícího raněného
člověka svíral srdce, zrovna v té chvíli se jejich prsty
našly; a oba v tom stisku ucítili jak záchvěv poděšeného
těla, tak vroucí posilu neznámého přítele. Ó, toho
chvilkového stisku! Jedna z těch dvou rukou, mužova,
říká: „Opři se o  mne!“ — A  druhá, mateřská, tlumí
vlastní strach, aby mohla říci: „Miláčku!“
Nic takového nebylo řečeno ani slyšeno. Ale ten
šepot, ztajený v nitru, naplnil duši mnohem lépe než
slova, zastírající myšlenku jako listnatý závěs. Petr se
dal kolébat tím vnitřním bzukotem. Znělo to jako píseň
zlaté vosy, která se vznáší v zšeřelém svitu života.
Jeho dni malátně plynuly v tomto novém roztoužení.
Osamělé, obnažené srdce snilo o teplém hnízdě.
V těch prvních týdnech měsíce února Paříž přehlížela
své trosky z posledního nepřátelského náletu a lízala
si rány. Tisk, zavřený v psinci, štěkal po odvetě. A francouzská
vláda vypověděla, jak řekl Clemenceau, válku
Francouzům. Začalo se období vlastizrádných procesů.
Podívaná na ubožáka obhajujícího svou hlavu, které se
houževnatě domáhal státní žalobce, bavila celou Paříž,
neboť její zálibu v  takových divadlech neukojila ani
čtyři léta války a deset milionů padlých, zhroucených
za kulisami.
etr a Lucie.indd 18etr a Lucie.indd 18 14.1.2015 8:30:2214.1.2015 8:30:22
19
Ale Petr byl zaujat jen a jen oním tajemným hostem,
který ho navštívil. Jak zvláštní je prudkost a síla
takových obrazů lásky, vtištěných v nejhlubším nitru
ducha, a přece nemajících jasné obrysy! Petr by nebyl
dovedl popsat podobu její tváře nebo barvu očí nebo
linii rtů. Nalézal z toho v nitru jenom vzrušený dojem.
Všechny jeho pokusy o zpřesnění toho obrazu .se končily
pouze tím, že jej skreslovaly. A o nic lépe se mu nedařilo,
když se jal ten obraz hledat v pařížských ulicích.
Každou chvíli se mu zdálo, že ji vidí. Tu to byl úsměv, tu
mladá, bílá šíje, tu nějaký zásvit v očích. A krev mu bušila
v srdci. Ale nebyla žádná, naprosto žádná podoba
mezi těmito chvilkovými obrazy a oním obrazem skutečným,
který hledal a který, jak byl přesvědčen, miloval.
Což jej nemiloval? Ale ovšem, miloval jej; a právě
proto jej viděl všude a ve všech podobách. Neboť každý
úsměv, každé světlo, každý život je láska. A chtít ji vidět
v přesné podobě, to by znamenalo oklesťovat ji.
Přece však po této přesné podobě toužíme, abychom
svou lásku mohli sevřít v náručí a zmocnit se jí.
I kdyby ji už nikdy nespatřil, to věděl, že docela jistě
je a že znamená hnízdo pro jeho duši. Přístav v té světové
vichřici. Maják v nočních temnotách. Stella Maris,
Amor. Lásko, ochraňuj nás v hodině smrti!
etr a Lucie.indd 19etr a Lucie.indd 19 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
20
ŠEL PO SEINSKÉM NÁBŘEŽÍ KOLEM Institutu
a roztržitě nahlížel do knih u stánku jednoho z mála
pouličních antikvářů, kteří ještě zůstali věrni tradičnímu
místu. Stál zrovna dole u schodů z mostu Umění.
Když zdvihl oči, spatřil tu, kterou očekával. Skicák majíc
pod paží, sestupovala po schodech jako laňka. Nerozmýšlel
se ani zlomek vteřiny; rozběhl se naproti ní,
a zatím co vystupoval k ní, sestupující, jejich pohledy
po prvé spočinuly na sobě a vešly. A když přišel před
ni, zastavil se a začervenal se. A ona, když ho viděla,
jak se červená, překvapením se začervenala také. Dříve
než popadl dech, laňka již odcupitala. Když se mu
síly vrátily tak, že se mohl obrátit, její sukně již mizela
v zatáčce podloubí, jež ústí do Seinské ulice. Nepokusil
se běžet za ní.
Opíraje se o mostní roubení, viděl její pohled v plynoucí
řece. Jeho srdce mělo na nějaký čas novou pastvu…
(Ó drazí pošetilí jinoši!)
Za týden potom bloumal Lucemburskou zahradou,
zalitou zlatou lahodou slunce. V tom truchlivém roce
tak zářivý únor! Snil při otevřených očích a nevěděl již
přesně, zdali sní to, co vidí, nebo zda vidí to, co sní;
v  jakési žíznivé roztouženosti, jsa v  nitru snad šťasten,
snad nešťasten, zamilován a napojen láskou stejně
etr a Lucie.indd 20etr a Lucie.indd 20 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
21
jako sluncem, usmíval se, když tak kráčel s roztěkanýma
očima, a rty se mu pohybovaly, aniž o tom věděl,
a říkaly něžná, nijak spolu nesouvisící slůvka, jakoby
nějakou píseň. Šel s pohledem sklopeným k zemi; a najednou,
jako když kolem vás prolétne holub, měl dojem,
že kolem něho prolétl úsměv. Obrátil se a spatřil,
že zrovna prošel kolem ní. A právě v té chvíli také ona
obrátila v chůzi hlavu a s úsměvem se na něho podívala.
A tu již neváhal a s rukama téměř vztaženýma
spěchal k ní s nadšením tak mladickým a čistým, že na
něho prostomyslně počkala. Ani se neomluvil. Necítili
ani nejmenší rozpaky. Zdálo se jim, že prostě pokračují
v započatém rozhovoru.
„Vy se mi smějete,“ řekl; „a máte pravdu.“
„Nesměji se vám.“
Měla hlas stejně jako krok živý a pružný.
„Vy sám jste se smál; já jsem se usmála, až když jsem
vás tak viděla.“
„A já jsem se opravdu smál?“
„Vždyť ještě teď se usmíváte!“
„Teď již vím proč.“
Nezeptala se ho, proč se usmívá. Šli spolu. Byli šťastni.
„To je dnes krásné sluníčko!“ řekla.
„Novorozené jaro!“
„To na ně jste se před chvílí tak usmíval?“
„Nejenom na ně. Možná také na vás.“
„Vy lháři jeden ošklivý i Vždyť mě ani neznáte.“
„Jak bych vás neznal! Viděli jsme se přece, už ani nevím
kolikrát.“
etr a Lucie.indd 21etr a Lucie.indd 21 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
22
„Třikrát i s dneškem.“
„Ach, vy si to pamatujete?! Tak vidíte, že jsme staří
známí!“
„Jak to myslíte?“
„To vám rád povím… Vždyť po ničem jiném netoužím…
Och, sedněme si sem! Jenom na chvilku, ano? Je
zde u vody tak pěkně!“
Byli právě u Galateiny fontány; dělníci ji zrovna zakrývali
deskami na ochranu před bombami.
„Ale já nemohu, zmeškala bych tramvaj…“
A řekla mu, kdy musí jet. Ukázal jí, že má ještě víc
než pětadvacet minut čas.
Ano, ale chtěla si ještě koupit svačinu na nároží
Racinovy ulice; mají tam dobré housky. Vytáhl jednu
z kapsy.
„Jistě ne lepší než tato zde… Nechcete ?“
Usmála se a zaváhala. Vložil jí housku do dlaně a podržel
její ruku ve své.
„Uděláte mi velkou radost…! Pojďte, pojďte se posadit…“
Zavedl ji k lavičce uprostřed aleje kolem nádrže.
„Mám ještě něco jiného…“
A vytáhl z kapsy tabulku čokolády.
„Vy labužníku…! A co ještě?“
„Jenže se stydím nabídnout, vám ji, není zabalená.“
„Sem s ní, sem s ní! Vždyť je válka!“
Díval se na ni, jak si s chutí ukusuje.
„Dnes si patrně po prvé myslím,“ řekl, „že i na válce
je něco dobrého.“
„Och nemluvme o ní! Je to tak protivné!“
etr a Lucie.indd 22etr a Lucie.indd 22 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
23
„Ano, máte pravdu,“ řekl nadšeně, „už nikdy o ní
nebudeme mluvit.“
A hned se mu dýchalo lehčeji.
„Pohleďte na ty vrabčáky,“ řekla, „jak si dávají
sprchu.“
Ukazovala na vrabce šplouchající se na okraji nádrže.
„Ale tenkrát večer (pokračoval v myšlenkách), tenkrát
večer v metru, řekněte, tak vy jste mě tedy viděla?“
„No ovšem.“
„Ale ani jednou jste se ke mně neohlédla… Stále jste
byla obrácena na druhou stranu… Vidíte, zrovna tak
jako teď…“
Viděl ji z profilu, jak pomalu ukusuje z housky a přitom
se potutelně dívá rovně před sebe.
„Podívejte se na mne! Aspoň trochu! Nač se to tam
díváte?“
Neotočila hlavu. Vzal ji za pravou ruku; rukavička
byla na ukazováčku roztržena, takže z ní vykukoval koneček
prstu.
„Na co se to díváte?“
„Na vás, jak se díváte na mou rukavici… Jen mi ji,
prosím vás, neroztrhněte ještě víc!“
V roztržitosti díru v rukavici opravdu zvětšoval.
„Ach, nezlobte se, prosím… Ale jak je možné, že to
vidíte?“
Neodpověděla; ale v profilu potutelně se usmívající
tváře uviděl, jak se směje koutek oka.
„Ach, vy šibalko!“
„To přece není nic těžkého. Umí to kdekdo.“
etr a Lucie.indd 23etr a Lucie.indd 23 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
24
„Já bych to nedokázal.“
„Jen to zkuste! Tak ne! Vždyť šilháte!“
„Ne, to bych nikdy nedokázal. Musím se, mám-li vidět,
dívat docela hloupě přímo do tváře.“
„Ale ne, proč by to bylo hloupé?“
„Konečně! Konečně vám vidím do očí.“
Dívali se na sebe a něžně se usmívali.
„Jak se jmenujete?“
„Lucie.“
„To je hezké jméno! Hezké jako dnešní den!“
„A vy?“
„Petr… Jméno docela všední.“
„Jméno smělé… má takové poctivé a jasné oči.“
„Jako mé oči?“
„Jasné ano, to opravdu jsou.“
„To proto, že se dívají na Lucii.“
„Na Lucii? Říká se: na slečnu.“
„I ba ne!“
„Že ne?“
Zavrtěl hlavou.
„Vy nejste slečna. Vy jste Lucie a já jsem Petr.“
Drželi se za ruku; a nedívajíce se na sebe, upírajíce
oči k světlé nebeské modři mezi větvemi holých stromů,
mlčeli. Proud jejich myšlenek jim procházel rukama
a splýval.
Řekla: „Tenkrát večer jsme oba měli strach.“
„Ano,“ řekl, „a bylo to krásné.“
Teprve po chvíli se oba usmáli, když si to uvědomili,
že každý z nich vyslovil to, co si druhý myslil.
etr a Lucie.indd 24etr a Lucie.indd 24 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
25
Najednou zaslechla hodiny: rychle mu vytrhla ruku
a vstala.
„Ach, ale teď už musím pospíchat…“
Šli spolu tím drobným chvatným krokem, kterým
Pařížanky umějí chodit tak pěkně, že si při pohledu
na ně ani neuvědomujeme jejich spěch: tak je ta chůze
lehká a přirozená.
„Chodíte tudy často?“
„Denně. Ale spíš po druhé straně terasy.“
Ukazovala na park, na watteauovské stromy.
„Obvykle se tamtudy vracívám z musea.“
Pohlédl na skicák pod její paží.
„Malířka?“ zeptal se.
„I ne,“ odpověděla Lucie, „to je na mne slovo příliš
veliké. Jenom chatrná kýčařka.“
„A proč? Jenom tak pro zábavu?“
„Ach ne! Kdepak! Na výdělek.“
„Na výdělek!“
„Malovat na výdělek, to je ošklivé, pravda?“
„Hlavně je úžasné vydělávat peníze malováním,
když malovat neumíme.“
„Ba ne, právě proto se může vydělat. Vysvětlím vám
to někdy jindy.“
„Posvačíme zas někdy tam u fontány.“
„To se uvidí. Bude-li pěkně.“
„Ale přijdete dřív? Pravda, že přijdete? Slibte mi to…
Lucie…“
Byli u zastávky. Vyskočila na stupátko.
etr a Lucie.indd 25etr a Lucie.indd 25 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
26
„Odpovězte, slibte mi to, aspoň nějakou naději mi
nechtě…“
Neodpověděla; ale když se tramvaj rozjela, její víčka
přisvědčila „ano“ a na rtech, třebaže nepromluvila, jí
četl: „Ano, Petře.“
A oba si cestou domů myslili: „To je zajímavé, jak
spokojeně dnes vypadají všichni lidé.“
A usmívali se, třebaže si nechtěli jasně uvědomit,
co se to vlastně stalo. Věděli jenom, že to mají, že je
to v nich a že je to jejich. Co? Nic. Jak je člověk bohat
za takového večera…! Když přišli domů, pohlédli na
sebe do zrcadla očima plnýma lásky, jako se díváme na
přítele. A říkali si: „Její oči, jeho oči se na tebe dívaly.“
Spát šli dříve než jindy, protože pociťovali — ale proč?
— slastnou únavu. Když se svlékali, myslili si:
„Krásné je teď, že máme zítřek!“
Zítřek… Ti, kdož přijdou po nás, stěží si budou moci
představit, kolik němého zoufalství a bezedného žalu
bylo ve čtvrtém roce války obsaženo v tom slově zítřek…
Taková únava! Naděje byly již tolikrát zklamány
! Sta zítřků šla jeden za druhým, sta zítřků navlas podobných
včerejšku a dnešku a vesměs vyplněných ničím
a čekáním, čekáním na nic. Čas již neplynul. Rok
byl jako Styx, podsvětní řeka, obtáčející život kruhem
černých a  mastných vod, pochmurně se lesknoucích
a vypadajících, jako by stály. Zítřek? Zítřek je mrtev.
V srdci těchto dvou dětí Zítřek najednou vstal z mrt-
vých.
etr a Lucie.indd 26etr a Lucie.indd 26 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
27
Zítřek je uviděl sedět zase u fontány. A stejně zítřky
následující. Krásné počasí přálo těm kratičkým, denně
o něco delším setkáním. Přinášeli si každý svou svačinu
a s radostí si ji vyměňovali. Petr čekával teď u musejních
vrat. Chtěl vidět její práce. Třebaže na ně nebyla
nijak pyšná, nedala se prosit a ukázala mu je. Byly to
zmenšené kopie slavných obrazů nebo jen částí obrazů,
nějaká skupina, postava, poprsí. Na první pohled
dosti příjemné obrázky, ale hrozně nedbale udělané. Tu
a tam malba dosti správná a pěkná; ale hned vedle školácké
chyby nápadně prozrazující nejen neznalost základních
malířských vědomostí, nýbrž také naprostou
lhostejnost a netečnost k tomu, co si kdo bude myslit.
„Ach co, není to tak špatné!“ Lucie jmenovala reprodukované
obrazy. Petr je,znal velmi dobře. Jeho tvář
se vraštila zklamáním. Lucie cítila, že její práce se mu
nelíbí; a přece mu s jakousi umíněností chtěla ukázat
vše… a také toto zde… tu máš!… nejhorší svou práci!
A přitom jí kolem rtů stále poletoval posměšný úsměv;
to se vysmívala jak sama sobě, tak Petrovi; ale že by ji
Petrovo zklamání nějak mrzelo, to si přiznat nechtěla
ani sebeméně. Petr se přemáhal, aby nevybuchl. Ale
nakonec toho bylo příliš mnoho. Ukazovala mu kopii
jednoho Raffaela z Florencie.
„Ale vždyť to nejsou ty barvy!“ řekl.
„Och, to by byl opravdu zázrak!“ řekla. „Vždyť jsem
ten originál jak živa neviděla! Dělala jsem to podle fo-
tografie.“
„A to vám to nikdo nevytkne?“
etr a Lucie.indd 27etr a Lucie.indd 27 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
28
„Kdo? Kupci? Ani ti neznají originál… A i kdyby jej
snad byli viděli, ti si umělecké dílo nikdy neprohlížejí
tak důkladně! Červená, zelená, modrá, v tom ve všem
vidí jenom planoucí barvičky. Někdy mívám předlohu
barevnou, a  přece změním barvy… Na příklad toto,
hleďte.“
A ukázala mu Murillova andílka.
„A vy myslíte, že je to tak lepší?“
„Ne, to ne, ale bavilo mě to… A pak, je to pohodlnější…
A vůbec, je mi to jedno. Hlavní je, aby se to
prodalo.“
Po této poslední furiantské větě zmlkla, vzala mu
z rukou obrázky a hlasitě se zasmála.
„Tak co? Je to, pravda, ještě horší, než jste čekal?“
Smutně se jí zeptal:
„Ale proč, proč to děláte?“
Pohlédla na jeho nechápavě zkormoucenou tvář
a laskavě, s mateřskou ironií se přitom usmívala: viděla
v Petrovi hodného měšťanského synáčka, kterému
všechno v životě bylo tak snadné a který nechápe, že
člověk musí dělat mnohé ústupky, aby mohl…
Znovu se zeptal:
„Proč? Řekněte proč?“
Stál před ní úplně zahanben, jako by on sám byl tím
mazalem… Ano, hodný hošíček! Hned by ho políbila…
tak pěkně, slušně, na čelo.
Klidně mu odpověděla:
„Proč? No přece proto, abych měla z čeho žít.“
etr a Lucie.indd 28etr a Lucie.indd 28 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
29
To ho naplnilo úžasem. Na tuto možnost ani ve snu
nepomyslil.
„Život, to je složitá věc,“ lehkomyslně a s mírnou posměšností
pokračovala Lucie. „Především je třeba jíst,
a to denně. Člověk se večer nají. A ráno aby začal znovu.
A také oblékat se člověk musí, celé tělo, hlavu, ruce,
nohy. To je nějakých šatů! A platit se musí za všechno.
Život, to je ustavičné placení.“
Tentokrát po prvé uviděl, co do té chvíle unikalo
krátkozrakosti jeho lásky: chudou, místy vypelichanou
kožešinku, trochu již obnošené střevíčky a jiné takové
známky chudoby, jež pařížská děvčátka dovedou zakrývat
vrozenou elegancí. A srdce se mu sevřelo.
„Ach, a nemohl bych vám… nemohl bych vám snad
nějak pomoci?“
Poodstoupila od něho a začervenala se:
„Ne, ne,“ řekla rozmrzele, „o tom nemůže být ani
řeči… Nikdy… Nepotřebuji.“
„Ale já bych to udělal tak rád!“
„Ne! O tom už ani slova. Nebo přestaneme být přá-
teli.“
„Tak teď jsme přátelé?“
„Ano. Jste-li mi ovšem přítelem i ještě teď, když jste
viděl ty mé hrozné mazanice.“
„Ale ovšem! To přece není vaše vina.“
„Ale mrzí vás to, pravda?“
„Ach, to ano!“
Spokojeně se zasmála.
„To je vám k smíchu, vy zlá?“
etr a Lucie.indd 29etr a Lucie.indd 29 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
30
„Ne, to není nic zlého. Nemůžete tomu rozumět.“
„Tak proč jste se zasmála?“
„To vám neřeknu.“
(A v duchu si říkala: „Miláčku! Jak jsi hodný, že se
rmoutíš, že jsem udělala něco špatného!“) A  nahlas
řekla:
„Jste hodný. Děkuji vám.“
Pohlédl na ni nechápavě.
„Nesnažte se porozumět,“ dodala a měkce ho pohladila
po ruce. „Tak, a mluvme o něčem jiném…“
„Ano… Ale ještě jedinou otázku… Přece jenom
bych rád věděl… Řekněte mi, prosím… a nezlobte se
na mne… jste zrovna teď v nějaké peněžní tísni?“
„Ne, ne, řekla jsem to před chvílí jenom proto, že
jsem nejednou mívala těžké chvíle. Ale teď je už lépe.
Maminka si našla zaměstnání s dobrým platem.“
„Vaše maminka pracuje?“
„Ano. V továrně na střelivo. Dostává dvanáct franků
denně. A to je pro nás mnoho peněz.“
„V továrně! Ve válečné továrně!“
„Ano.“
„Ale to je hrozné!“
„Ach Bože můj, člověk musí brát, co se naskytne!“
„Ale, Lucie, kdyby vám, co kdyby vám někdo na-
bídl…“
„Já, jak vidíte, dělám kýče…Ach! Tady to vidíte, že
jednám správně, když vyrábím ty mazaniny.“
„Ale kdybyste neměla jinou možnost výdělku než
prací v nějaké takové továrně na střelivo, šla byste tam?“
etr a Lucie.indd 30etr a Lucie.indd 30 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
31
„Kdybych musela vydělávat a  neměla jinou možnost?
Ale ovšem! A jak bych tam pospíchala!“
„Lucie! Myslíte vůbec na to, co se tam vyrábí?“
„Ne, na to nemyslím.“
„Všechno, co působí strašné bolesti, co zabíjí, roztrhává,
pálí a mučí bytosti, jako jste vy, já, všichni lidé…“
Zdvihla ukazováček ke rtům, naznačujíc mu, aby
mlčel.
„Vím, to všechno vím, ale nechci na to myslit.“
„Vy na to nechcete myslit?“
„Nechci,“ řekla.
A po chvíli mluvila dál:
„Žít se musí… Jakmile člověk myslí, přestává žít…
A já žít chci a chci. Jestliže mě osud nutí dělat, abych
mohla žít, to nebo ono, nebudu se přece trápit přemýšlením,
jaký je konečný účel té nebo oné práce? To se
mě netýká; jsem prostě nucena dělat to; je-li to špatné,
není to má vina. V tom, co chci já, není špatného nic.“
„A co chcete vy?“
„Především žít.“
„Máte život ráda?“
„Ale ovšem. Či to není správné?“
„Ach ne, naopak: je to tak krásné, že žijete.“
„A vy? Vy nemáte život rád?“
„Neměl jsem jej rád až do…“
„Až do?“
Ale tato její otázka se nedožadovala odpovědi. Oba
dobře věděli, jak by zněla.
etr a Lucie.indd 31etr a Lucie.indd 31 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
32
Petr pokračoval ve své myšlence: „Řekla jste ,především‘,
,především chci žít‘. A co potom? Co ještě chcete?“
„Nevím.“
„Ale ano, jistě to víte…“
„Jste všetečný.“
„Ano, velice.“
„Ale já se ostýchám vám to říci…“
„Pošeptejte mi to do ucha. Tak to nikdo neuslyší.“
Usmála se.
„Chtěla bych (zaváhala), chtěla bych aspoň trošinku
štěstí…“
Seděli teď docela blízko u sebe.
Mluvila dál:
„Není to přání příliš smělé? Často jsem slyšela, že je
to sobecké; a já sama mnohdy přemýšlím, na co vlastně
má člověk právo. Když tak kolem sebe vidím tolik bídy
a tolik utrpení, opravdu se bojím dožadovat se něčeho…
Ale mé srdce přece žádá a volá: ,Ano, mám právo,
mám svaté právo na trochu, trošinku štěstí.‘ Řekněte mi
upřímně: Je to sobecké? Myslíte, že je to špatné?“
Vzrušil ho nesmírný soucit. Ten výkřik srdce, to
prostinké, nesmělé přání jím hluboce otřáslo. Vyhrkly
mu slzy. Jak tak seděli bok po boku na lavici a opírali
se o sebe, cítili teplo svých nohou. Zatoužil obrátit se
k ní a sevřít ji v náručí. Neodvážil se pohnout, protože
se bál, že by již neovládl své vzrušení. Seděli nehybně
a dívali se rovně před sebe, k nohám. A tu Petr chvatně,
hlasem vroucím a tichým řekl, téměř ani nepohybuje
rty: „ó mé drahé, milé tělo! Ó mé srdce! Chtěl bych
etr a Lucie.indd 32etr a Lucie.indd 32 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
33
vaše nožky držet v dlaních, na rtech, chtěl bych vás láskou
celou sníst…“
Nepohnula se a velmi rychle a stejně jako on docela
tiše vzrušeně řekla:
„Vy blázne! Blázínku…! Mlčte…! Snažně vás pro-
sím…“
Nějaký starší pán pomalu kráčel kolem. Cítili, jak se
jim těla rozplývají láskou…
V aleji nebyl již nikdo. Rozčepýřený vrabec dováděl
v písku. Vodotrysk sypal jasné kapičky vody. Nesměle
k sobě obrátili tváře; a jakmile se jejich pohledy setkaly,
jejich ústa se ptačím letem spojila, bázlivě a chvatně
se na sebe přitiskla a pak se zase rozlétla. Lucie vstala
a odcházela. Také Petr vstal. Řekla mu: „Zůstaňte zde.“
Teď se již neodvážili pohlédnout na sebe. A Petr šeptal:
„Lucie… Tu trochu… Tu trošku štěstí… řekněte…
teď ji máme, že?“
etr a Lucie.indd 33etr a Lucie.indd 33 14.1.2015 8:30:2314.1.2015 8:30:23
34
ŠPATNÉ POČASÍ PŘERUŠILO SVAČINY u  vrabčí
fontány. Mlha zastřela únorové slunce. Ale nemohla
uhasit žár slunce, jež nosili v srdci. Ach, jen ať je počasí,
jaké chce: zima, teplo, deště, větry, sníh nebo slunce!
Pro ně to bude vždycky dobré. Ba bude to čím dál tím
lepší, neboť v době, kdy štěstí je ve věku růstu, nejkrásnějším
ze všech dnů je vždycky dnešek.
Mlha pro ně byla vítanou záminkou, aby spolu trávili
část dne. Bylo menší nebezpečí, že je někdo uvidí.
— Čekával na ni ráno u tramvaje a doprovázel ji pak
při jejích pochůzkách po Paříži. Límec svrchníku míval
zdvižený. Ona měla teplou čapku, kožišinu zimomřivě
ovinutou až po bradu a závoj utažený tak, že kypré rty
na něm tvořily kolečko. Ale nejlepším závojem bývala
vlhká síť ochranné mlhy. Byla jako popel, hustá, šedivá,
žlutavě světélkující. Nebylo v ní vidět ani na deset kroků.
A čím dále se šlo starými uličkami sestupujícími
kolmo k Seině, tím hustší bývala. Přátelská mlho, sen
se volně rozvíjí v tvých chladných povlacích a zachvívá
se blahem! Bývali v ní jako mandle v dužině plodu,
jako plamen v zastřené svítilně. Petr k sobě tiskl Luciinu
levou paži; měli stejný krok, téměř stejnou výšku,
ona byla o něco vyšší, a stále tlumeně švitořili, majíce
etr a Lucie.indd 34etr a Lucie.indd 34 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
35
tvář vedle tváře^ Petr by byl nejraději zlíbal to vlhké
kolečko na závoji.
Chodívala do obchodu, který je u ní objednával, prodávat
ty své „falešné staré mistry“, ty nepovedené „kýče“,
jak říkávala. Nikdy při tom nepospíchali, a třebaže to
nedělali, jak aspoň tvrdili, schválně, chodívali největší
oklikou a sváděli to pak na mlhu. A když se nakonec cíl
přes všechno jejich úsilí vyhnout se mu přece přiblížil,
Petr zůstával pozadu a Lucie vcházela do krámu. Čekal
na ni na nároží. Čekával dlouho a nebývalo mu teplo.
Ale byl rád, že čeká a že mu není teplo; byl dokonce
rád, že se nudí, protože to všechno bylo pro ni. Konečně
vyšla z krámu a rychle k němu přiběhla, usměvavá,
rozněžnělá, znepokojená, zdali mu není zima. Poznával
jí na očích, když prodala dobře, a míval z toho radost,
jako kdyby to byl úspěch jeho. Ale obyčejně se vracívala
s prázdnýma rukama; chtěla-li dostat peníze, musila
se k obchodníkovi vracet dva i tři dny po sobě. A to
ještě musila být ráda, když jí objednanou práci nevrátili
s hrubými výtkami! Tak na příklad dnes se do ní zhurta
pustili pro malý portrét malovaný podle fotografie
nějakého nebožtíka, kterého jakživa neviděla. Nebožtíkova
rodina byla pohoršena, že Lucie nevystihla přesně
barvu jeho očí a vlasů. Nezbývalo nic jiného než namalovat
to znovu. Protože však měla v povaze vidět vždy
spíše komickou stránku svých malířských neúspěchů,
srdečně se tomu smála. Ale Petr se nesmál. Zuřil.
„Pitomci! Strašní pitomci!“
etr a Lucie.indd 35etr a Lucie.indd 35 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
36
Když mu Lucie ukazovala fotografie, podle kterých
měla namalovat barevné podobizny, sršel opovržením
(ach, jak ji bavíval ten jeho směšný vztek!) k těm hlavám
hlupáků se strnulými slavnostními úsměvy. Zdálo
se mu znesvěcením, že se Luciiny milované oči namáhají
vystihnout, že se její ruce snaží zobrazit podoby
těch čenichů. Ne, to je odporné! To jsou pak mnohem
lepší ty kopie starých mistrů z obrazáren. Ale s těmi již
nebylo možno počítat. Už i poslední obrazárny se zavíraly
a kupci se o ně nezajímali. Doba již nepřála světicím
a andělům, nýbrž vojákům. Každá rodina měla
nějakého vojáčka, mrtvého nebo ještě živého, častěji
však mrtvého, a přála si zvěčnit jeho podobu. Nejbohatší
chtěli podobizny barevné; to byla práce placená
dosti dobře, ale čím dál vzácnější; člověk proto musil
vyhovovat každému zákazníkovu přání. Pro nedostatek
takové výnosnější práce nezbývalo zatím nic jiného
než zvětšovat za směšné ceny fotografie.
Nejzřejmější přitom bylo, že Lucie teď již neměla důvodů,
aby se zdržovala v Paříži, protože v obrazárnách
pracovat již nemohla; šlo teď vždy jen o to, zajít každého
druhého nebo třetího dne do obchodu odevzdat
práci nebo pro nové objednávky; práci teď mohla dělat
doma. To ovšem nijak nevyhovovalo touhám těchto
dvou dětí. — A  proto dlouho bloudili ulicemi a  nemohli
se rozhodnout k návratu.
Poněvadž se cítili unaveni a ledová mlha je rozechvěla,
vešli do kostela; a tam sedíce pěkně pokojně v koutku
kaple a  pohlížejíce na barevná chrámová okna,
etr a Lucie.indd 36etr a Lucie.indd 36 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
37
tiše si povídali o všedních drobnostech svého života.
Chvílemi mlčeli; a jejich duše zbavené slov (nikdy je
nezajímal smysl slov, nýbrž jejich životní dech, jakoby
letmé dotyky chvějivých tykadel), jejich duše pokračovaly
v jiném dialogu, vážnějším a hlubším. Sen chrámových
oken, stín sloupů, šepot žalmů, to všechno se
mísilo do jejich snění, to všechno připomínalo onen
smutek života, na který chtěli zapomenout, a probouzelo
útěšnou touhu po nekonečnu. Třebaže bylo již téměř
jedenáct hodin, žlutavé šero naplňovalo chrámovou
loď jako olej posvátnou nádobku. Shora, odkudsi
z veliké dálky, řinuly se podivné proudy světla, tmavý
purpur okna, rudá skvrna s fialovými záblesky, nejasné
obrazce vroubené černým kováním. Na vysoké černé
chrámové zdi tvořilo to krvavé světlo ránu…
Najednou Lucie řekla: „Musíte tam také jít?“
Hned porozuměl, protože v  duchu mlčky sledoval
touž chmurnou stopu.
„Musím,“ řekl. „Lépe o tom nemluvit.“
„Jen toto ještě: řekněte mi kdy.“
Odpověděl: „Za půl roku.“
Povzdychla.
A Petr dodal: „Lépe je nemyslit na to. Nač by to bylo?“
A ona přisvědčila:
„Ano, nač?“
Zhluboka vdechli, aby zaplašili tu myšlenku. A po
chvíli se směle (Nebo by se naopak mělo říci „bázlivě“?
To ať rozhodne ten, kdo ví, v čem je pravá odvaha.) oba
vynasnažili mluvit o něčem jiném. O chvějivých hvězetr
a Lucie.indd 37etr a Lucie.indd 37 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
38
dách svěc v  mlžném vzduchu. O  tiše přehrávajících
varhanách. O kostelníkovi, jenž šel kolem. O tom, jakou
tajemnou schránkou je její taštička, prohrabávaná
Petrovými všetečnými prsty. Vášnivě se bavívali takovými
maličkostmi. Ani jedno, ani druhé z těch ubohých
dětí ani zdaleka nenapadlo, že by mohly přemýšlet,
jak uniknout osudu, který hrozil roztrhnout je od
sebe. Vzepřít se válce? Postavit se proti smýšlení celého
národa? Vždyť to by znamenalo totéž jako vyzdvihnout
ten kostel, který je přikrývá svým kamenným krunýřem!
Nezbývalo než zapomenout, nemyslit na to až do
poslední vteřiny a potají doufat, že ta poslední vteřina
nikdy nepřijde. A až do té doby vychutnávat štěstí.
Když vyšli, stále rozmlouvajíce, zatáhla ho za rukáv
nazpět k výkladu, kolem něhož zrovna prošli. Byl to
obchod s obuví. Petr viděl, jak její pohled roztouženě
hladí vysoké šněrovací střevíce z jemné kůže.
„Hezké,“ řekl.
A ona:
„Jako báseň!“
Usmál se tomu slovu a také ona se zasmála.
„Nebyly by příliš veliké?“
„Ne, je to zrovna má míra.“
„Tak co kdybychom je koupili?“
Stiskla mu paži a odváděla ho, aby se odtrhla od lákavého
pohledu.
„To je jenom pro boháče. (A tiše zanotovala začátek
dětské písně: Do kolečka do kola…) Pro nás to není!“
etr a Lucie.indd 38etr a Lucie.indd 38 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
39
„A proč ne? Popelka přece také měla pěkné pantof-
líčky!“
„Tenkrát byly ještě dobré víly.“
„A dnes jsou stále ještě milenci.“
Lucie zazpívala.:
„Ne, ne, kdepak, příteli, to ne!“
„Ale proč, když jsme přátelé?“
„Právě proto.“
„Právě proto ?“
„Ano, protože od přítele se nesmí nic brát.“
„Od nepřítele tedy ano?“
„Spíš od cizího, na příklad od mého kupce, kdyby mi
chtěl dát zálohu, ten zloděj!“
„Ale, Lucie, jistě mám právo objednat si u vás nějaký
obraz!“
Zastavila se, aby mohla vyprsknout smíchem:
„Vy a obraz ode mne? Chudinko, co byste s ním dělal?
Získal jste si dost velikou zásluhu již tím, že jste se
na ně podíval. Já přece dobře vím, že jsou to mazanice.
Bylo by vám z nich nanic.“
„Kdepak! Některé z  nich byly docela roztomilé.
A pak, je-li to můj vkus?“
„To se od včerejška nějak nápadně změnil!“
„A taková změna není dovolena?“
„Ne, mezi přáteli ne.“
„Lucie, namalujte mou podobiznu!“
„I hleďme, teď chce zas podobiznu!“
„Ale já to myslím docela vážně. Těm hlupákům, jež
malujete, se přece jistě vyrovnám…“
etr a Lucie.indd 39etr a Lucie.indd 39 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
40
V nerozvážném nadšení mu stiskla ruku:
„Milý!“
„Co jste to řekla?“
„Nic jsem neřekla.“
„Ale já jsem to dobře slyšel.“
„Tak si to nechte pro sebe!“
„A ne, nenechám si to. Vrátím vám to dvojnásob…
Milá… Milá… Namalujete mou podobiznu, pravda?
Ujednáno, že ano?“
„Máte nějakou fotografii?“
„Ne, to nemám.“
„Jak tedy chcete, abych to udělala? Nemohu vás přece
malovat na ulici.“
„Řekla jste mi, že býváte doma téměř denně sama.“
„Ano, v ty dny, kdy maminka pracuje v továrně. Ale
netroufám si…“
„Vy se bojíte, že by nás někdo viděl?“
„Ne, to ne. Nemáme tam sousedy.“
„Tak čeho se bojíte?“
Neodpověděla.
Došli k zastávce. Třebaže tam kolem nich stáli lidé
čekající na tramvaj, nebylo je téměř ani vidět; mlha
malé milence stále osamocovala. Lucie se vyhýbala Petrovu
pohledu. Vzal ji za obě ruce a něžně řekl: „Milá,
drahá, nebojte se…“
Pozdvihla hlavu. Pohlíželi na sebe. jejich oči byly tak
poctivé!
„Důvěřuji vámi“ řekla.
A zavřela oči. Cítila, že je mu zasvěcena.
etr a Lucie.indd 40etr a Lucie.indd 40 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
41
Pustili si ruce. Tramvaj se chystala odjet. Petrův pohled
byl tázavě upřen na Lucii.
„Kdy?“ zeptal se.
„Ve středu,“ odpověděla. „Přijďte kolem druhé ho-
diny…“
A ještě než vstoupila do vozu, zase se tak šibalsky
usmála a pošeptala mu do ucha:
„Tu fotografii mi přece jen přineste. Nejsem takový
umělec, abych dovedla malovat bez fotografie… Ale
ano, ano, vždyť já vím, že ji máte, vy škodolibý taškáři!“
etr a Lucie.indd 41etr a Lucie.indd 41 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
42
PAŘÍŽSKÉ PŘEDMĚSTÍ ZA MALAKOVEM. Ulice
jako chrup s vylámanými zuby, mezi jednotlivými
domy ještě nezastavěné pozemky, ztrácející se v pustých
polích, a za prkennými ohradami chatrče hadrářů.
Šedivé, kalné nebe leží nízko nad celým tím bezbarvým
krajem; z jeho hubených boků dýmá mlha. Vzduch je
syrový. Je snadné najít hledaný dům: Jsou na té straně
ulice jenom tři. Je to poslední z nich: naproti němu je
prázdný pozemek. Má poschodí, dvorek ohrazený laťkovým
plotem, dva nebo tři nuzné keříky, obdélníček
zelinářské zahrady, zaváté sněhem.
Petr vešel docela tiše, neboť sníh ztlumil jeho kroky.
Ale záclonky v přízemí se pohybují; a když se blíží ke
dveřím, dveře se otvírají a Lucie stojí na prahu. V šeru
chodby se vítají zadrhlým hlasem; a Lucie ho vede do
první místnosti, používané za jídelnu. Tam maluje; stojan
má postaven u okna. Zprvu nevědí, co by si řekli:
přespříliš se v myšlenkách na toto setkání připravovali:
a teď nechce žádná z připravených vět vyplynout na
rty: a mluví spolu tlumeně, ačkoli v domě nikdo není.
Snad právě proto. Sedí několik kroků od sebe a bojí se
pohnout; a Petr si ani neshrnul límec na zimníku. Povídají
si o tom, jaká je venku zima a kdy jezdí elektriky.
Hrozně je oba mrzí, že se cítí tak hloupí.
etr a Lucie.indd 42etr a Lucie.indd 42 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
43
Lucie se konečně odhodlává a ptá se ho, zdali přinesl
fotografie. A jakmile je vytáhl z kapsy, hned oba zase
oživují. Z těch obrázků se stávají prostředníci umožňující
rozhovor; milenci teď již nejsou tak docela sami;
dívají se teď na ně ještě jiné oči, a nejsou to oči stísňující.
Petr měl dobrý nápad (ale záludného v něm nebylo
nic): přinesl všechny své fotografie od tří let; na jedné
z nich byl ještě v sukničce. Lucie se radostí směje; promlouvá
k obrázku lichotivá, čtveračivá slůvka. Což je
pro ženu něco slastnějšího než vidět, jak její milenec
vypadal v útlém dětství? V duchu ho kolébá, kojí ho,
ba málem sní, že ho sama porodila! A pak (och, není
tak hloupá), je to velmi pohodlná záminka, aby tomu
maličkému řekla všechno to, co nemůže říci velkému.
Když se jí Petr ptá, která z fotografií se jí líbí nejvíce,
bez váhání odpovídá:
„Tady ten roztomilý človíček…“
Jak je už vážný! Téměř vážnější než dnes. Ovšem,
kdyby se odvážila (a zrovna se odvažuje) podívat se
a srovnat s tím obrázkem dnešního Petra, uviděla by
v jeho očích výraz odevzdanosti a radosti tak dětské,
že není ani v očích toho dítěte; neboť oči dítěte, toho
pečlivě ošetřovaného a hlídaného měšťánka, jsou jako
ptáčata v  kleci, nemající dosti světla; a  světlo přišlo,
pravda, Lucie? Ted zase Petr chce vidět fotografie Luciiny.
Ukazuje mu šestiletou holčičku s tlustým copem
a s malým psíkem v náručí; a když se tak vidí, šibalsky
si říká, že tenkrát nemilovala méně ani o mnoho
rozdílněji; všechno, co v srdci měla, již tenkrát dávala
etr a Lucie.indd 43etr a Lucie.indd 43 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
44
svému Petrovi, svému psíčkovi: již tenkrát to dávala Petrovi,
na něhož čekala. Ukázala také třináctiletou nebo
snad čtrnáctiletou slečinku, koketně a trochu strojeně
kroutící krčkem; naštěstí byl přitom v koutku rtů stále
ten tichý čtveračivý úsměv, jako by říkal: „Víte, to já se
jen tak bavím; vážně to nemyslím…“
Teď již úplně zapomněli na rozpaky.
Lucie začala načrtávat Petrův portrét. Protože teď se
již nesměl hýbat a promluvit směl jen tu a tam nějaké
slůvko, Lucie mluvila téměř stále sama. Původně se
bála mlčení. A jak se to vždy stává upřímným lidem,
když mluví trochu déle, brzy došlo k tomu, že se mu
svěřovala s důvěrnostmi o sobě‘a o své rodině, jež původně
nikterak nemínila vypravovat. Překvapilo ji, že
se slyší tak mluvit; ale couvnout nebylo již možné: i Petrovo
mlčení bylo jako svah, po němž splýval proud
jejích slov…
Vypravovala mu o  svém dětství na malém městě.
Pocházela z  Tourainska. Její matka, dcera bohatých
rodičů a vážených měšťanů, zamilovala se do učitele,
venkovského synka. Její měšťanská rodina odepřela dát
svolení k sňatku; ale milenci byli umínění; dívka čekala
s ohláškami až do své dospělosti. Rodiče se k ní od toho
sňatku neznali. Mladí manželé prožívali léta vyplněná
láskou a nouzí. Manžel se vysiloval prací; a přišla nemoc.
Žena statečně vzala na sebe i tuto novou strast;
pracovala za dva. Její rodiče, zatvrzele setrvávající
v uražené pýše, odmítali poskytnout jí sebemenší pomoc.
Nemocný muž umřel několik měsíců před začátetr
a Lucie.indd 44etr a Lucie.indd 44 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
45
kem války. A matka s dcerou se nijak nesnažily navázat
styky s matčinou rodinou. Ta by jistě byla Lucii přijala
vlídně, kdyby sama byla přišla se žádostí o smír, neboť
taková žádost by byla posuzována jako pokání za matčino
chování. Ale to mohla pyšná rodina čekat! To by
byly raději kamení chroupaly!
Petr se divil tvrdému srdci těch měšťanů. Lucii se to
nezdálo nijak zvláštní.
„Patrně nevíte, že takových lidí je mnoho. A nejsou
to lidé zlí. Ne, můj děd a babička jistě nejsou zlí a jistě se
jen s bolestí přemáhali, aby nám nenapsali: ,Vraťte se!‘
Ale jejich ješitnost byla příliš pokořena. A u takových
lidí není nic tak silného jako ješitnost. Ta je silnější než
všechno ostatní. Kdykoli jim někdo nějak ukřivdí, není
to jenom křivda spáchaná na nich, nýbrž je to Křivda.
Všichni ostatní jim křivdí, jenom oni jediní jsou vždycky
v právu. A třebaže nejsou zlí (ne, oni opravdu nejsou
zlí), raději by vás nechali vedle sebe pozvolna umřít
hladem, než by uznali, že možná nejsou v právu! Ach,
nejsou sami! Takových je! A ještě horších! či myslíte, že
se mýlím? Nejsou takoví, jak říkám?“
A Petr přemýšlel. A  byl vzrušen, protože si říkal:
„Ale ano, jsou takoví…“
Najednou očima této dívenky uviděl chudobu srdce,
pustinnou vyprahlost buržoasní třídy, jejímž byl
členem; vyschlou, úplně vyčerpanou půdu, která pozvolna
vysála všechny životní šťávy a již je neobnovuje,
podobně jako ty asijské pouště, v  nichž plodné řeky
kapka za kapkou zmizely pod rozžhaveným pískem.
etr a Lucie.indd 45etr a Lucie.indd 45 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
46
I ty, o nichž se domnívají, že je milují, milují jenom
jako svůj majetek; obětují je svému sobectví, své zatvrzelé
pýše, svému omezenému, tvrdohlavému rozumu.
Petr v této souvislosti zarmouceně myslil na své rodiče
a sám na sebe. Mlčel. Okna v pokoji se zachvívala dalekou
střelbou z děl. A Petr se rozpomněl na ty, kteří
tam na frontě umírají, a zahořkle řekl: „A také toto je
jejich dílo.“
Ano, chraplavý štěkot vzdálených děl, světová válka,
celá ta hrozná katastrofa — vyschlé srdce a nelidskost
ješitné a  omezené měšťanské vrstvy měla v  tom ve
všem velikou část odpovědnosti. A teď a to bylo spravedlivé!)
Obluda puštěná z řetězu se již nezastaví, dokud
nepohltí také ji.
A Lucie řekla: „Tak je to správné.“
Neboť ani to netušíc, myslila na totéž jako Petr.
A Petr se zachvěl, když slyšel tu ozvěnu.
„Ano, tak je to správné,“ řekl; „spravedlivé je všechno,
co se děje. Tento svět byl již příliš stár; musil, musí
zhynout.“
A Lucie sklonila se smutnou resignací hlavu a přisvědčila:
„Ano.“
Vážné dětské tváře, skloněné pod strašným Osudem
a nesoucí pod mladým čelem, zbrázděným starostlivými
vráskami, takové zoufalé myšlenky!
V pokoji se šeřilo. Nebylo nijak teplo. Lucie měla
již tak zkřehlé ruce, že zanechala práce; ale nedovolila
Petrovi podívat se na ni. Přistoupili k oknu a dívali
se na večer nad smutnými poli a lesnatými návršími.
etr a Lucie.indd 46etr a Lucie.indd 46 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
47
Fialové lesy tvořily půlkruh na zeleném nebi, posypaném
světlým zlatým popraškem. Něco z duše Puvise
de Chavannes se vznášelo prostorem. Kterési prosté
Luciino slovo ukázalo, že umí vnímat takovou ztajenou
harmonii. Skoro se tomu podivil. Ale jeho podiv se Lucie
nedotkl nijak nepříjemně; odpověděla, že je přece
možné cítit i  to, co nedovedeme vyjádřit. Maluj e-li
tak špatně, není to jenom její vina. Z šetrnosti, možná
špatně pojaté, nedokončila studia na malířském oddělení
průmyslové školy. Ostatně k malování ji přivedla
jenom chudoba. Nač malovat bez potřeby? Nebo Petr
nemyslí, že téměř všichni umělci se uměním zabývají
bez opravdové nutnosti, z  ješitnosti, aby měli nějaké
zaměstnání, nebo také proto, že se zprvu domnívají, že
je to niterná potřeba, a potom se již nechtějí přiznat,
že se mýlili? Umělcem by se měl stávat jenom ten, kdo
naprosto nijak nemůže sám pro sebe uchovat všechno,
co cítí, jenom ten, kdo toho v nitru má příliš mnoho.
„Ale já toho v sobě mám tak zrovna pro jednoho —
ne, pro dva,“ dodala, protože Petr zklamaně našpulil rty.
Krásné zlaté odstíny oblohy temněly. Pustá pláň zase
nabývala tvářnosti žalostně smutné. Petr se Lucie zeptal,
zdali se v té samotě nebojí.
„Nebojím se.“
„Ani když se vracíte pozdě domů?“
„Nehrozí zde žádné nebezpečí. Pařížští flinkové sem
nechodí. Ti mají ustálené zvyky. Jsou to také takoví
buržoové. A pak, máme zde v sousedství starého hadráře
se psem. A vůbec: Nebojím se. Ach, nijak se tím
etr a Lucie.indd 47etr a Lucie.indd 47 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
48
nechlubím! Není to statečnost nijak záslužná. Statečná
nejsem. Ale ještě nikdy jsem neměla příležitost zažít
opravdový strach. Možná že toho dne, kdy se s  ním
někde střetnu, budu zbabělejší než kterákoli jiná žena.
Cožpak ví někdy člověk, co v něm vězí?“
„Já vím, co všechno ve vás je,“ řekl Petr.
„Ach, to je mnohem snadnější. Já to o vás také vím.
O druhém to člověk vždycky ví lépe.“
Vlhký večerní chlad pronikal zavřenými okny. Petr
se lehce zachvěl. Lucie hned postřehla, jak mu na šíji
naskočila husí kůže, a  odběhla mu připravit hrníček
čokolády; ohřívala ji na lihovém vařiči. Posvačili. Lucie
s mateřskou starostlivostí přikryla Petrova ramena
svým šálem; a Petr to přijímal jako kočka, která má radost
z teplé látky. Myšlenky je znovu přivedly nazpět
k Luciinu přerušenému vypravování.
Petr se zeptal: „Teď, když jste, vaše maminka a vy, tak
samy, tak docela samy, jistě se máte nesmírně rády.“
„Ano,“ řekla Lucie, „měly jsme se velmi rády.“
„Měly?“ opakoval po ní Petr.
„Och, milujeme se ještě stále!“ odpověděla Lucie, ale
byla poněkud na rozpacích pro to slovo, jež jí tak nenadále
uklouzlo. (Proč mu stále říkala víc, než chtěla?
A on se přece na nic neptal, neodvažoval se ptát. Ale
viděla, že jeho srdce se jí vyptává. A je tak příjemné
svěřovat se někomu, když jsme se ještě nikdy nikomu
svěřit nemohli. Ticho v celém domě i to šero v místnosti
ji ponoukalo, aby se svěřila se vším.)
etr a Lucie.indd 48etr a Lucie.indd 48 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
49
Řekla: „Něco se již čtyři léta děje. Všichni lidé se
změnili.“
„To chcete říci, že vaše matka se změnila? Nebo že
jste se změnila vy?“
„Všichni lidé,“ opakovala Lucie.
„A v čem se změnili?“
„To se nedá říci. Ale je cítit, že všude, mezi známými
a dokonce i v rodinách, vzájemné styky nejsou již takové,
jaké bývaly. Dnes nemá člověk nic jistého; ráno si
říká: ,Co uvidím dnes večer? Poznám jej?‘ Žijeme jako
na prkně nad vodou; stále nám hrozí ztroskotání.“
„Tak co se vlastně stalo?“
„Nevím,“ řekla Lucie, „neumím to vysvětlit. Ale začalo
to zároveň s válkou. Cosi je ve vzduchu. Kdekdo
je rozrušen. V rodinách je vidět, jak ti, kteří se dříve
nemohli obejít jeden bez druhého, jdou teď každý svou
cestou. A každý běží, jako by byl zpit, s nosem na stopě.“
„Ale kam běží?“
„To nevím. A myslím, že ani oni to nevědí. Tam, kam
je pohání náhoda a  touha. Ženy si opatřují milence.
Manželé zapomínají na manželky. A ti dobří lidé, kteří
se v mírových dobách zdávali tak klidní a tak spořádaní!
Všude je slyšet o rozvrácených manželstvích. A stejný
poměr je mezi rodiči a dětmi. Má matka…“
Zarazila se a potom dodala:
„Má matka si také žije po svém.“
Znovu se zarazila, ale přece řekla:
„Je to ovšem docela přirozené. Je ještě mladá; a neužila,
chudinka, mnoho štěstí; neměla příležitost vybít
etr a Lucie.indd 49etr a Lucie.indd 49 14.1.2015 8:30:2414.1.2015 8:30:24
50
ze sebe všechnu svou lásku. Má právo chtít ještě kus
nového života.“
Petr se zeptal: „Chce se znovu vdát?“
Lucie zavrtěla hlavou. Vlastně ani neví… A Petr se
neodvážil vyptávat se na podrobnosti.
„Má mě ještě stále ráda. Ale takové, jak to bývalo,
to již není. Teď se beze mne již obejde… Chudák maminka!
Jistě by byla velice ztrápená, kdyby věděla, že
její láska ke mně dnes již není v jejím srdci na prvním
místě! Nikdy by nes volila uznat to…“
Jak divný je život!
Lucie se usmívala něžně, smutně, a přece potutelně.
Petr zlehka položil dlaň na její ruce, opřené o stůl, a zůstal
tak nehybně sedět.
„Jsme ubozí tvorové,“ řekl.
Lucie po chvilce odpověděla:
„My? Jak pokojně žijeme! Jiní lidé mají horečku. Válka.
Továrny. Všechno to spěchá a štve se. Pracovat, žít,
užít…“
„Ano,“ řekl Petr, „chvíle vyměřená životu je krátká.“
„O důvod víc, aby se nechvátalo!“ řekla Lucie. „To je
pak člověk u cíle příliš brzy. Jděme raději drobnými“
krůčky.“
„Ale když ta chvíle sama prchá tak rychle!“ řekl Petr.
„Držme ji pevně.“
„Však já ji držím, dobře ji držím,“ řekla Lucie, držíc
ho za ruku.
etr a Lucie.indd 50etr a Lucie.indd 50 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
51
Tak spolu něžně nebo zas vážně rozmlouvali jako
dobří staří přátelé. Ale přitom se měli na pozoru, aby
stůl byl stále mezi nimi.
A najednou si uvědomili, že v  pokoji je tma. Petr
chvatně vstal. Lucie ho nijak nezdržovala. Krátká chvíle
uplynula. Báli se chvíle, která by možná teď přišla. Rozloučili
se stejně stísněně, hlasem stejně tichým a zaškrceným,
jako když přišel. Na prahu se jejich ruce téměř
ani neodvážily stisku.
Ale když se dveře zavřely a Petr již vycházel ze zahrádky,
obrátil hlavu k přízemnímu oknu a v posledním
měděném záblesku zimního soumraku uviděl na
skle Luciinu siluetu, sledující ho vášnivým pohledem
v tom nejistém ztlumeném světle. A vrátiv se k domu,
přitiskl ústa na zavřené okno. Jejich rty se tou skleněnou
přehradou políbily. Potom Lucie ustoupila do temna
místnosti a záclonka okno opět zastřela.
etr a Lucie.indd 51etr a Lucie.indd 51 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
52
JIŽ ČTRNÁCT DNÍ NEVĚDĚLI CO se ve světě děje.
Nezajímali se o to, že se v Paříži pilně zatýká a bez dlouhých
okolků odsuzuje, že Německo uzavírá smlouvy
a porušuje úmluvy, jež podepsalo, že vlády si pomáhají
lžemi, že tisk běsní a armády vraždí. Nečetli noviny.
O tom, že je kdesi kolem dokola válka, věděli stejně,
jako věděli, že je na světě tyfus nebo chřipka; ale to se
jich netýkalo; nechtěli na to myslit.
Této noci se jim válka připomněla sama. Už leželi
(vydávali v těch dnech ze svého srdce tolik, že večer
bývali vždy vyčerpáni). Najednou zaslechli každý ve
své městské čtvrti poplach a odmítli vstát a uchýlit se
do sklepů. Zabořili hlavu do peřin, pod přikrývky jako
děti, když se blíží bouře, ale vůbec ne ze strachu (byli
přesvědčeni, že se jim nic zlého nestane), nýbrž jenom
proto, aby mohli v klidu snít. Lucie poslouchala, jak
vzduch v nočních temnotách duní, a přitom si myslila:
„Jak by to bylo krásné, slyšet tu bouři nad hlavou
v jeho náručí!“
Petr si zacpával uši. Ať nic neruší jeho myšlenky!
Usilovně se snažil nalézt na klávesnici vzpomínek zase
píseň toho dne, melodickou nitku hodin od onoho prvního
okamžiku, kdy vkročil do Luciina domu, všechny
záchvěvy jejího hlasu, i nejnepatrnější její pohyby, poetr
a Lucie.indd 52etr a Lucie.indd 52 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
53
stupné obrazy, jež chvatně zachytil pohledem, stín víček,
vlnu vzrušení proběhnuvší pod kůží jako záchvěv
po vodě, úsměv mihnuvší se na rtech jako paprsek,
svou dlaň, jak ležela na obnažené vlahosti jejích vztažených
rukou, ty drahocenné zlomky, jež se kouzelná
obraznost lásky snažila sloučit v jediné objetí. Nedovoloval,
aby mu do myšlenek vnikal ten ruch zvenčí.
Vnější svět pro něj byl návštěvníkem nevítaným… Válka?
Ale ano, vím to, vím. Že je tam? Ať počká! A válka
trpělivě čekala za dveřmi. Věděla, že se dočká. On také
to věděl; a právě proto se nijak nestyděl za své sobectví.
Vlna smrti ho již zanedlouho odnese. Nebyl jí tedy
ničím povinován předem. Vrať se sem, smrti, teprve
v den splatnosti! A do té doby mlč! Ach, aspoň do toho
neodvratného dne chtěl neztratit ani nejmenší částečku
vzácné lhůty; každá vteřina byla zrno zlata a on byl
lakomec, který se zamilovaně laská se svým pokladem.
To je mé, můj majetek je to! Nedotýkejte se mého klidu,
mé lásky! Mé je to až do té chvíle… A až ta chvíle přijde?
Možná že nepřijde! Zázrak? Proč ne?
Zatím však proud hodin a dnů stále plynul. V každé
nové zatáčce mohutněl hukot peřejí. Petr a Lucie leželi
v kocábce a slyšeli to. A teď se již nebáli. Ten mohutný
hlas dokonce ukolébával jejich milostné snění jako
hluboké tóny varhan. Až se ten jícen přiblíží, zavrou
oči, přitisknou se k sobě ještě pevněji a všechno se to
skončí naráz. Ten jícen zbavoval trapného přemýšlení
o životě, který by byl, který by možná byl potom,
v beznadějné budoucnosti. Neboť Lucie tušila, s jakými
etr a Lucie.indd 53etr a Lucie.indd 53 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
54
překážkami by se Petr setkal, kdyby se s ní chtěl oženit.
A Petr, třebaže méně jasně (měl rád trochu nejasnosti),
bál se jich také. Nač se dívat tak daleko dopředu? Život
po tom jícnu, to bylo jako onen život po smrti, o němž
se mluvívá v kostele. Tam prý se všichni zase shledáme;
ale tak docela jisté to není. Jisté je jenom jedno, přítomnost.
Naše přítomnost. Do té vrhněme bez jakékoli
vypočítavosti celý svůj úděl věčnosti!
Ještě méně než Petr se o okolní život starala Lucie.
Válka ji nezajímala. Viděla v ní novou pohromu v řadě
všech těch soužení, z nichž je utkán lidský život. Válce
se diví jenom takoví lidé, kteří jsou chráněni před holými
skutečnostmi. A dívenka se zkušeností předčasně
vyspělou a znající boj o každodenní chléb, panem quotidianum
(Bůh jej nikdy nedává zadarmo!), odhalovala
svému příteli z bohaté měšťanské rodiny, že vražedná
válka potměšile a ustavičně hubí chuďasy a zvláště ženy
i pod lživým pláštíkem míru. Ale neříkala mu toho příliš
mnoho, protože se bála, aby ho nezarmoutila; když
viděla, jak bolestně ho vzrušují její řeči, mívala pocit, že
je silnější než on, a byl to pocit plný lásky. Jako většina
žen ani ona nepociťovala k jistým ošklivostem života
toho fysického i  duševního odporu, který naplňoval
zhnusením toho jinocha. Nebylo v ní nic buřičského.
Dříve by byla i za nejhorších životních okolností bez
odporu dovedla vykonávat i odpuzující práce a jistě by
z nich byla vyšla naprosto klidná a čisťounká, bez jediné
poskvrny. Ale teď by to již nebyla dovedla, protože
od té doby, co znala Petra, vštípila jí láska záliby a neetr
a Lucie.indd 54etr a Lucie.indd 54 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
55
chuti milovaného přítele; její vrozená povaha to však
nebyla. Lucie byla od přirozenosti klidná a usměvavá,
naprosto nijak pesimistická. Zádumčivost, mystická
odpoutanost od života, to v její povaze nebylo. Život je,
jaký je. Berme jej tak, jak je! Mohl být mnohem horší!
Vrtkavost života (a Luciin život byl vždy nuzný, stálé
shánění nejnutnějších životních potřeb, a to zvláště teď,
za války) naučila ji bezstarostnosti o zítřek. A k tomu si
přidejte, že této mladé svobodomyslné Francouzce byl
naprosto cizí každý zájem o život posmrtný. Pozemský
život jí stačil. Líbil se jí. Ale visí jenom na vlásku a vlásek
se může přetrhnout tak snadno, že opravdu nestojí
za to trápit se přemýšlením o zítřku. Vpíjejte, oči, dychtivě
vpíjejte den, který vás v letu zalévá svým světlem!
A pokud jde o to, co bude potom, svěř se, srdce mé,
s  naprostou důvěrou proudu… Vždyť nemůžeš dělat
nic jiného… A není to teď, když máme lásku, rozkošné?
Lucie dobře věděla, že to není na dlouho. Ale vždyť
ani její život nebude trvat dlouho…
Lucie se tedy velmi málo podobala mladíčkovi, jenž
ji miloval a jehož milovala, útlému, vášnivému a nervosnímu,
šťastnému i  nešťastnému, radujícímu se
i trpícímu vždycky horoucně, vzdávajícímu se i vzpouzejícímu
se vždycky vášnivě a milovanému od ní právě
proto, že se jí tak málo podobal. Ale oba se shodovali
v němé vůli nevidět budoucnost; ona to chtěla z bezstarostnosti
zpívajícího potůčku smířeného se vším, co
přijde; a. on z horoucí negace, která se vrhá do jícnu
přítomnosti a vzpírá se z ní vyjít.
etr a Lucie.indd 55etr a Lucie.indd 55 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
56
STARŠÍ BRATR OPĚT PŘIJEL NA několikadenní dovolenou.
Hned prvního večera zpozoroval, že se v rodinném
ovzduší něco změnilo. Co? Nebyl by dovedl říci
co, ale bylo mu to nepříjemné. Lidský duch má tykadla
vnímající i na dálku, ještě než vědomí může vnímaný
předmět zjistit hmatem. A nejjemnější bývají tykadla
ješitnosti. Filipova tykadla se chvěla, hledala a divila se:
něco jim chybělo… Což tu neměl obvyklý kruh lásky,
přinášející mu jako vždy daň uctivých pozorností? Což
neměl pozorné posluchačstvo, jemuž skoupě odměřoval
svá vypravování? Neměl tam rodiče zahrnující ho
rozněžnělým obdivem? Neměl mladšího bratra? Ach,
pozor! Právě on, Petr, neplní své rodinné povinnosti.
Byl ovšem zde, ale neprojevoval staršímu bratrovi
dosti horlivou pozornost. Nedožadoval se, jak to dělával
dříve, aby mu Filip vypravoval o svých důvěrných
zážitcích (Filip mu s oblibou takové důvěrnosti odpíral).
Žalostná sebeláska! Filip, ačkoli dříve k dychtivým
otázkám mladšího bratra vždycky předstíral povýšenou
a výsměšnou nechuť, tentokrát byl uražen, že se ho
Petr nevyptává. A snažil se sám ho k tomu přimět: stal
se hovornějším a pohlížel přitom na Petra, jako by ho
chtěl upozornit, že to mluví pro něho. Jindy by se byl
Petr zachvěl radostí a ihned by se byl chopil takové výetr
a Lucie.indd 56etr a Lucie.indd 56 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
57
zvy. Teď však nechával Filipa, aby si, chce-li, sám hledal
náměty, kterým by upoutal zájem svých posluchačů.
Filip tím byl podrážděn a zkusil mluvit ironicky. Ale
Petr, místo aby se vzrušil, rozvážně odpověděl tónem
stejně nenuceným. Filip chtěl debatovat, rozčiloval se,
rozumoval. Ale po chvíli si uvědomil, že řeční sám.
Petr se na něho díval, jako by mu říkal: „Jen si mluv,
přítelíčku! Když to tě baví! Jen mluv! Poslouchám tě…“
A na rtech nestoudný úsměv… Úlohy byly vyměněny.
Filip zmlkl; hrozně ho to mrzelo; pozoroval teď
mnohem pozorněji toho mladšího bratra, který se
o něj již nezajímal. Jak se změnil! Rodiče, vídající ho
denně, nepozorovali nic; ale pronikavé a mimo to žárlivé
oči Filipovy již nenalézaly po několikaměsíční nepřítomnosti
známý výraz bratrovy tváře. Petr vypadal
šťastně, unyle, opojeně, zasněně; byl netečný k lidem,
nevšímavý k  věcem; vznášel se v  ovzduší nějakého
slastného snu jako dospívající dívka. A Filip cítil, že on
sám neznamená v duchu mladšího bratra již nic.
Protože stejně jako v pozorování jiných byl zkušený
v rozboru vlastního nitra, brzy si uvědomil svou rozmrzelost
a hned ji zesměšnil sám sobě. Odvrhl ješitnost
a zajímal se teď o Petra. Snažil se najít tajemství té jeho
proměny. Velmi rád by ho byl požádal, aby se mu svěřil;
ale takovým otázkám nebyl zvyklý; a ostatně Petr, jak
se zdálo, nijak po tom netoužil; s netečným a posměšným
klidem se díval na Filipa, jak se neobratně namáhá
přimět ho k řeči; ruce maje v kapsách, usmívaje se,
v myšlenkách zatoulán kamsi jinam, pohvizduje si tichý
etr a Lucie.indd 57etr a Lucie.indd 57 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
58
nápěv, odpovídal neurčitě, ani dobře neposlouchaje, co
se ho Filip ptá, a potom se ihned vracel do svého myšlenkového
světa. Dobrou noc! A byl pryč. Zbyl z něho
jenom odraz na vodě, unikající mezi prsty. — A Filip si
teď jako odmítnutý milenec uvědomoval cenu a pociťoval
svůdnost tajemství toho srdce, jež ztratil.
Vysvětlení této záhady se mu dostalo náhodou. Když
se večer vracel po Montparnaském bulváru, střetl se ve
tmě s Petrem a s Lucií. Zalekl se, že ho snad uviděli.
Ale oni si téměř nevšímali, co je kolem nich. Tiskli se
k sobě; Petr měl paži přiloženu na paži Luciině a svíral
v dlani její ruku s prsty vpletenými mezi prsty jeho; tak
šli drobnými kroky s dychtivou a nenasytnou něhou
Erota a Psychy ležících na svatebním loži ve Farneském
paláci. V objetí pohledů splývali v jeden celek. Filip se
opřel o strom a pohlížel za nimi, jak jdou, zastavují se,
jdou dále a ztrácejí se v šeru. A srdce měl plné soucitu
s těmi dvěma dětmi.
Říkal si: „Můj život je obětován. Budiž! Ale není
spravedlivé brát život také těm dvěma. Kdybych aspoň
mohl svým životem vykoupit jejich štěstí!“
Druhého dne Petr přes svou zdvořilou nevšímavost
nejasně postřehl, ne hned, to je pravda, teprve po
krátké úvaze, laskavý bratrův tón, když s ním mluvil.
A probudiv se napolo ze zasněnosti, uviděl na něm zase
ty dobré oči, jež u něho již neznal. Filip na něj pohlížel
tak jasně, že Petr měl dojem, jako by ho ten pohled zpytavě
zkoumal; a neobratně pospíšil zastřít své tajemství.
Ale Filip se usmál, vstal, položil mu ruku na rameno
etr a Lucie.indd 58etr a Lucie.indd 58 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
59
a navrhl mu, aby si vyšli na procházku. Nemohl odolat
té nové důvěře, která mu byla zase projevena; šli
spolu do nedaleké Lucemburské zahrady. Filip nechal
ruku na bratrově rameni; a Petr byl hrdý na obnovené
přátelství. Jazyk se mu rozvázal. Vzrušeně mluvili o věcech
duchovních, o knihách, jež četli, o svých úvahách
o člověku, o svých nových zkušenostech, o všem — vyjma
o námětu, na který oba myslili. Bylo to jakoby obapolná
tichá dohoda. Blažil je pocit, že přes vzájemnou
důvěru je mezi nimi tajemství.
Rozmlouvaje s bratrem, Petr přemítal: „Ví to? Ale jak
by to mohl vědět?“
Filip se na něho díval, jak klidně mluví, a usmíval se.
Nakonec se Petr uprostřed věty zarazil…
„Proč se usmíváš?“
„Jen tak. Dívám se na tebe. Mám radost.“
Stiskli si ruce. Když se vraceli domů, Filip se zeptal:
„Jsi šťasten?“
Petr mlčky přikývl.
„Máš pravdu, hochu. Štěstí je krásné. Užij ho i  za
mne…“
Aby ho neznepokojil, Filip se za této dovolené ani
slovem nezmínil, že také Petrův ročník bude již brzy
povolán na vojnu. Ale v den odjezdu se neubránil, aby
neřekl, jak ho trápí, že i Petr bude zanedlouho podroben
krušným útrapám, jež on sám tak dobře zná. Ale
jenom nepatrný stín přelétl čelo zamilovaného jinocha.
Svraštil mírně obočí, zamžikal očima, jako by odháněl
etr a Lucie.indd 59etr a Lucie.indd 59 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
60
nějaký nepříjemný obraz, a řekl: „Ach co! To má ještě
čas! Chi lo sa? Kdopak ví, zdali k tomu dojde?“
„To se ví už naprosto jistě,“ řekl Filip.
„A já zas vím naprosto jistě,“ odpověděl Petr, protože
bratrovo naléhání ho vy dráždilo, „že já zabíjet nebudu,
až tam přijdu.“
A Filip mu neodporoval; jenom se smutně usmál,
neboť věděl, co dovede udělat neúprosná stádná síla ze
slabých duší a z jejich vůle.
etr a Lucie.indd 60etr a Lucie.indd 60 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
61
BŘEZEN SE VRÁTIL A S NÍM DELŠÍ den a první ptačí
zpěvy. Ale zároveň s délkou dnů vzrůstaly také příšerné
válečné plameny. Vzduch se horečně tetelil očekáváním
jara a očekáváním zkázy. Bylo slyšet, jak sílí obludné
dunění a jak se srážejí zbraně milionů nepřátel, shromažďovaných
již několik měsíců za hrázemi zákopů
a  přichystaných zaplavit jako bouřlivý mořský příboj
celou střední Francii i s hlavním městem. Stín děsivých
pověstí předcházel tuto pohromu: fantastické zprávy
o otravných plynech, o jedech, jimiž bude naplněn všechen
vzduch a jež prý se snesou na celé rozsáhlé kraje
a všechno živé v nich zničí jako dusivá oblaka ze sopky
Mont Pelée. Také návštěvy německých letadel, čím dál
tím častější, dovedně udržovaly vzrušení v celé Paříži.
Petr a Lucie se stále vzpírali vědět něco z toho, co
se dalo v jejich okolí; ale mírná všeobecná rozjitřenost,
kterou bezděky vdechovali také oni v tom vzduchu ob-těžkaném
hrozbami, rozněcovala touhu, jež kvasila
v jejich mladých tělech. Tři válečná léta nakazila evropské
duše mravní lehkomyslností; ta vnikala i do duší
nejpočestnějších. A Petr ani Lucie neměli náboženské
víry. Ale byli chráněni jemností svých srdcí, svým pudovým
studem. Jenže potají se rozhodli, že se jeden
etr a Lucie.indd 61etr a Lucie.indd 61 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
62
druhému oddají, ještě než je od sebe oddělí slepá lidská
krutost. Ještě si to neřekli. Až jednou večer.
Jednou nebo dvakrát týdně zůstávala Luciina matka
v továrně na noční práci. V takových nocích Lucie,
aby nebyla v pusté městské čtvrti sama doma, spávala
v Paříži u přítelkyně. Nikdo ji nehlídal. A milenci využívali
této volnosti a trávívali část večera spolu; a někdy
si také zašli na skromnou večeři do některé restaurace.
Když tak jednou v polovici března vyšli od večeře, uslyšeli
signály leteckého poplachu. Uchýlili se jako před
náhlým lijákem do nejbližšího krytu a chvíli se bavili
pozorováním svých náhodných sousedů. Protože však
nebezpečí se zdálo ještě daleko nebo snad již zažehnáno,
třebaže nic neoznamovalo konec poplachu, Petr
a Lucie se vydali, vesele žvatlajíce, zase na cestu, protože
se nechtěli vrátit domů příliš pozdě. Šli starou, tmavou
a úzkou uličkou nedaleko od sv. Sulpicia. Zrovna
prošli kolem fiakru, stojícího před širokými vraty; kůň
i kočí spali. Sotva ušli asi dvacet kroků po protějším
chodníku, všechno kolem nich se náhle zatřáslo: oslňující
rudý záblesk, rachotivé hromové zadunění, déšť vytrhaných
prejzů a rozbitých oken. Ve výklenku domu,
který v těch místech prudce vybíhal do uličky, přitiskli
se ke zdi a jejich těla se křečovitě objala. V záři toho
záblesku viděli v svých očích lásku i hrůzu.
A když je zahalila zase noc, Luciin hlas zaprosil: „Ne!
Já ještě nechci!“
A Petr ucítil na rtech její rty a vášnivé zuby. Stáli tak
v objetí, chvějíce se v temnotách ulice. Na několik kroetr
a Lucie.indd 62etr a Lucie.indd 62 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
63
ků od nich lidé vyběhnuvší z domů vytahovali z trosek
rozbitého fiakru dokonávajícího kočího; potom šli
zrovna kolem nich; z  nešťastníkova těla kapala krev.
Petr a Lucie stáli strnulí hrůzou a přitisknutí k sobě
tak těsně, že se jim potom, když se v nich probudilo
zase vědomí, zdálo, že jejich těla byla v tom objetí nahá.
Uvolnili si ruce a rty semknuté jako kořeny a vpíjející
milovanou bytost. A oba se najednou rozechvěli.
„Pojďme domů!“ řekla Lucie, zachvácena jakousi posvátnou
hrůzou.
A odváděla ho.
„Lucie, pravda, že mě nenecháš odejít z tohoto života,
dokud…?“
„Ó Bože!“ řekla Lucie, tisknouc mu ruku, „taková
myšlenka by byla horší než smrt!“
„Miláčku!“ řekli si oba.
Znovu se zastavili.
„Kdy budu tvůj?“ zeptal se.
Nebyl by se odvážil zeptat: „Kdy budeš má?“
Lucie si toho všimla a dojalo ji to.
„Miláčku drahý,“ řekla mu. „Již brzy! Nespěchej!
Jistě po tom netoužíš víc než já! Zůstaňme nějaký čas
ještě tak… Je to tak krásné…! Ještě tento měsíc, až do
konce…!“
„Do Velikonoc?“ zeptal se.
Velikonoce byly toho roku posledního března.
„Ano! Do Vzkříšení.“
„Ach,“ zvolal Petr, „před vzkříšením je vždycky
smrt.“
etr a Lucie.indd 63etr a Lucie.indd 63 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
64
„Mlč!“ zvolala a zapečetila mu ústa svými rty.
Pustili se.
„Dnes večer to bylo naše zasnoubení,“ řekl Petr.
Opírajíce se jeden o druhého a kráčejíce tmou, tiše
plakali láskou. Na zemi jim pod kroky skřípalo rozbité
sklo a dlažba krvácela. Kolem jejich lásky číhala smrt
a  noc. Ale nad jejich hlavami, nahoře mezi černými
zdmi ulice, sbíhajícími se jako vysoký komín, v lůně
nebes bušilo jako v čarovném kruhu srdce hvězdy…
A hle! Hlasy zvonů zpívají, světla se znovu rozžehují
a ulice zase oživují! Vzduch je prost nepřátel. Paříž volně
dýchá. Smrt odlétla.
etr a Lucie.indd 64etr a Lucie.indd 64 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
65
TAK SE DOČKALI SOBOTY PŘED Květnou nedělí.
Vídali se denně po celé hodiny; a už se ani nesnažili
skrývat. Nebyli již povinni vydávat světu počet ze svých
skutků. Byli s ním spojeni vlákny tak tenkými, tak blízkými
přetržení! — Přede dvěma dny se začala veliká
německá ofensiva. Vlna útoku se valila v  šíři téměř
sta kilometrů. Městem zachvívala ustavičná vzrušení:
výbuch v Courneuve poděsil Paříž jako zemětřesení;
ustavičné poplachy stále burcovaly ze spánku a  rozjitřovaly
nervy. A  zrovna toho sobotního rána se po
rozčilené noci každý, komu se podařilo zdřímnout teprve
velmi pozdě, probouzel za dunění tajemného děla,
ukrytého kdesi v dálce a tápavě rozsévajícího smrt až
odkudsi od Sommy, takže to vypadalo jakoby odněkud
z  jiného světa. Při prvních ranách, považovaných za
bomby z vrátivších se německých letadel, lidé se poslušně
uchýlili do sklepů; ale trvalé nebezpečí se stává
zvykem a život se mu přizpůsobuje; ba nalézá v něm
téměř půvab, když nebezpečí není příliš veliké a hrozí
všem. Bylo ostatně příliš krásně, takže bylo hříchem
pohřbívat se za živa v  podzemních úkrytech. A  tak
před polednem všichni pařížští obyvatelé byli venku;
a ulice, parky a kavárenské terasy měly za tohoto zářivého
a horkého odpoledne sváteční vzhled.
etr a Lucie.indd 65etr a Lucie.indd 65 14.1.2015 8:30:2514.1.2015 8:30:25
66
Právě toto odpoledne si Petr a Lucie zvolili pro výlet
do chavilských lesů, daleko od lidí. Žili již deset
dní v zaníceném klidu: hluboký mír v srdcích a nervy
rozechvěné. Je to pocit, jako byste byli na ostrůvku,
kolem něhož zběsile krouží proud vody, zmocňuje
se vás zraková i sluchová závrať. Ale sklopíte-li víčka,
a přitisknete-li ruce na uši, a když závora na dveřích je
zastrčena, najednou se v nitru rozhostí ticho, oslnivé
ticho, nehybný letní den; a v něm Radost neviditelná
jako skrytý pták zpívá svou píseň, plynnou a svěží jako
potůček. Ó radosti, kouzelný pěvče, švitořivá písni štěstí!
Dobře vím, že stačí malá štěrbinka mezi víčky nebo
aby prst přestal chvilku tlačit na ucho, a hned zase spatřím
pěnu a uslyším hukot proudu. Stavidlo příliš slabé!
A vědomí, že přehrada je tak slabá, ještě více rozněcuje
Radost, protože vím, že je ohrožena. I  naprostý klid
a mlčení mají výraz vášnivý…
Když přišli do lesa, drželi se za ruku. První jarní dni
jsou mladé víno, jež stoupá k hlavě. Mladé slunce opájí
čistou šťávou ze své révy. Lesy, ještě holé, jsou zaplaveny
světlem; a modré oko nebes proniká mezi bezlistými
větvemi a okouzluje a uspává rozum… Téměř
ani mluvit se neodvažovali. Jazyk se vzpíral dokončit
začatou větu. Nohy byly malátné a kráčely jenom s nechutí.
Potáceli se pod sluncem a tichem lesů. Země je
lákala. Položit se na cestu! Nechat se unášet na obvodě
velikého kola světů…
Vylezli na svah u cesty, vešli hlouběji do mlází a lehli
si vedle sebe na suché listí, z něhož se prodíraly fialky.
etr a Lucie.indd 66etr a Lucie.indd 66 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
67
První ptačí písně a vzdálené dunění děla se mísily
do hlasů vesnických zvonů, ohlašujících zítřejší svátek.
Zářivý vzduch se chvěl nadějí, vírou, láskou, smrtí.
Třebaže byli tak sami, mluvili tiše. Srdce měli stísněná.
Štěstím? Nebo vnitřní trýzní? To by nebyli dovedli říci.
Byli pohříženi v snění. Lucie, nehybně ležíc s pažemi
podél těla, s očima otevřenýma, zadumanýma a upřenýma
k obloze, cítila, jak se v ní probouzí ztajené utrpení,
jež se již od rána snažila zaplašit, aby jí nezkalilo
tento radostný den. Petr si položil hlavu na Luciin
klín, do dolíku její sukně; jako dítě, když spí s  tváří
přitulenou k teplu matčina lůna! A Lucie mlčky hladila
oběma rukama uši, oči, nos, rty milovaného hocha.
Drahé zduchovnělé ruce! Petrovi se zdálo, že mají
jako ruce pohádkových vil na konci prstů drobounká
ústa. A jinoch, vnímavá klávesnice, tušil podle vlnek
probíhajících pod prsty všechno, co se dalo v milenčině
duši. Zaslechl ji vzdychat, ještě než zavzdychala. Lucie
si sedla, naklonila tělo dopředu a přitlumeně zaúpěla
stísněným hlasem: „Ó Petře!“
Petr na ni vzrušeně pohlédl.
„Ó Petře! Co jsme? Co se na nás žádá? Co žádáme,
co chceme my? Co se v nás děje? To dělo, ti ptáci, tato
válka, tato láska… tyto ruce, toto tělo, tyto oči… Kde to
vlastně jsem? A co vlastně jsem?“
Petr ji ještě nikdy neslyšel mluvit tak blouznivě
a chtěl ji vzít do náručí. Ale Lucie odmítla: „Ne, ne!“
A zakryvši si tvář dlaněmi, zabořila hlavu do trávy.
Petr ji polekaně prosil:
etr a Lucie.indd 67etr a Lucie.indd 67 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
68
„Lucie!“
A sklonil hlavu až k její hlavě.
„Lucie!“ opakoval. „Co je ti? Je to kvůli mně?“
Pozdvihla hlavu: „Ne, Petře!“
Uviděl v jejích očích slzy.
„Ty se trápíš ?“
„Ano.“
„Proč?“
„Nevím.“
„Pověz mi to…“
„Ach!“ řekla. „Stydím se…“
„Stydíš se? A proč?“
„Pro všechno.“
Zmlkla.
Již od rána ji ustavičně trýznila smutná, bolestná,
ponižující představa. Její matka již také podlehla otravě
tím jedem, který kvasil v chlípném prostředí válečných
továren, těch lidských kvasných kádí, a přestala se ovládat.
Měla doma prudký žárlivý výstup s milencem nedbajíc,
že dcera všechno slyší; a Lucie se tak dověděla,
že matka je těhotná. Pocítila to jako hanbu postihnuvší
také ji, jako zneuctění, kterým byla poskvrněna veškerá
láska, a hlavně její láska k Petrovi. Právě proto Petra
odstrčila, když se k ní přiblížil: styděla se za sebe i za
něho… Za něho? Chudáček Petr!
Seděl tam pokorně; už ani pohnout se neodvažoval.
Pocítila výčitky svědomí, usmála se v slzách, položila
hlavu na Petrův klín a řekla: „Teď zase já!“
etr a Lucie.indd 68etr a Lucie.indd 68 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
69
Petr, stále ještě znepokojený, uhlazoval jí vlasy, jak by
laskal kotě. Zašeptal:
„Lucie, co to bylo? Řekni mi to!“
„Nic,“ odpověděla. „Viděla jsem smutné věci.“
Měl každé její tajemství příliš v úctě, aby naléhal. Ale
Lucie po chvíli promluvila sama: „Ach, bývají v životě
chvíle… Člověk se stydí, že je člověkem…“
Petr se zachvěl a přisvědčil:
„Ano.“
A po chvíli se k ní sklonil a docela tiše řekl: „Odpusť!“
Lucie se bouřlivě zdvihla a padla Petrovi kolem krku:
„Ty odpusť! Ty!“
A jejich ústa splynula.
Oba potřebovali utěšovat jeden druhého. Třebaže si
to neřekli nahlas, myslili si: „Ještě štěstí, že zanedlouho
umřeme! Nejohavnější by bylo stát se takovými jako ti
lidé, kteří jsou tak pyšní, že jsou lidmi, že mohou ničit
a páchat hanebnosti…“
Dotýkajíce se rty rtů a hladíce řasy řasami, hroužili
svůj pohled jeden do druhého, usměvavě a s něžným
soucitem. A nemohli se nasytit tohoto božského pocitu,
nejčistší formy lásky. Konečně se vytrhli ze zaníceného
pohlížení do sebe. A Lucie, s očima již zase
rozjasněnýma, znovu uviděla lahodu nebes, rašících
stromů a vonných květů.
„Jak je to krásné!“ řekla.
A myslila si: „Proč jsou věci tak krásné? A my tak
ubozí, tak nezajímaví, tak oškliví? (Vyjma tebe ovšem,
lásko má, vyjma tebe…!)“
etr a Lucie.indd 69etr a Lucie.indd 69 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
70
Znovu pohlédla na Petra:
„Ach, co je mi do ostatních lidí?“
A s onou skvělou nelogičností lásky se vesele zasmála,
skokem byla na nohou, rozběhla se do lesa a zvolala:
„Chyť si mě!“
Hráli si pak až do večera jako děti. A když se důkladně
unavili, pomalu se vraceli k údolí, plnému zapadajícího
slunce jako koš klasů. V tom, co slastně pociťovali
se srdcem jedním místo dvou a s těly dvěma místo jednoho,
zdálo se jim všechno nové.
etr a Lucie.indd 70etr a Lucie.indd 70 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
71
SEŠLO SE JICH PĚR PŘÁTEL TÉHOŽ věku u jednoho
z nich, pět mladých studentů, jež jistá shodnost ducha
a první myšlenkové tříbení seskupilo stranou od
ostatních. A přece ani dva z nich neměli stejný životní
názor. Pod zdánlivou myšlenkovou jednotou čtyřiceti
milionů mozků myslících samostatně. Myšlenkový
život Francie se podobá francouzské zemi, složené ze
samých malých statků. Přes plůtky svých pozemků se
těchto pět přátel snažilo vyměňovat si názory. Ale přitom
se každý jenom ještě důrazněji utvrzoval v názoru
svém. Ostatně všichni byli svobodomyslní, a i když
snad nebyli všichni republikány, všichni nenáviděli duchovní
nebo sociální zpátečnictví, každý návrat nazpět.
Pro válku z  nich nejvíce horoval Jakub Sée. Tento
ušlechtilý mladý Žid měl v krvi všechny francouzské
duchovní vášně. Jeho soukmenovci přijímali po celé
Evropě — stejně jako on ve Francii — zájmy a smýšlení
svých adoptivních vlastí za zájmy a smýšlení své.
Měli dokonce sklon přepínat je, jak jsou tomu zvyklí ve
všem, co přijímají od svého okolí. Tak také tento krásný
mladík s vášnivým hlasem a s očima palčivýma a poněkud
příliš vážnýma, s tváří pravidelnou, jakoby zdůrazněnou
silnými obrysovými čarami, býval v  svých
tvrzeních důraznější, než bylo třeba, a v svém odporu
etr a Lucie.indd 71etr a Lucie.indd 71 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
72
prudký. Podle něho šlo o křížovou výpravu demokracií,
aby byly národy osvobozeny a války úplně znemožněny.
Čtyři léta filantropického vraždění ho nepřesvědčila,
že se mýlí. Byl jeden z těch, kteří nikdy neuznávají,
že skutečnost je usvědčuje z omylu. Měl v sobě dvojí
hrdost: ztajenou hrdost své rasy, kterou chtěl přivést
k  bývalé vážnosti, a  hrdost osobní,.která chtěla mít
pravdu. A pravdu chtěl mít tím spíše, že si jí nebyl jist.
Upřímný idealismus mu byl pláštíkem pro jeho pudy,
příliš důrazně se hlásící o ukojení a příliš dlouho potlačované,
pro potřebu činu a dobrodružství, neméně
upřímnou než jeho idealismus. Antonín Naudé také
schvaloval válku. Ale schvaloval ji jenom proto, že jinak
nemohl. Tento bodrý, tlustý mladý měšťan s růžovými
tvářemi, tichý a chytrý, krátkodechý a roztomile ráčkující,
s klidným úsměvem pohlížel na výmluvné nadšení
přítele Séea; nebo ho při vhodné příležitosti dovedl
nedbale prohozenou poznámkou pořádně rozčilit; ale
on sám, tlustý lenivec, nikdy se nedal jeho rozčilením
strhnout. Nač se vzrušovat pro nebo proti u věcí, které
nezávisí na nás? Jenom na jevišti, v tragédiích bývá vidět
hrdinský a mnohomluvný konflikt mezi povinností
a osobními zálibami. Nezávisí-li volba na nás, konáme
prostě a bez dlouhých řečí svou povinnost. Neveselé je
to vždycky stejně. Naudé nikoho neobdivoval ani nikoho
neobviňoval. Zdravý rozum mu říkal, že teď, když
už se to stalo a válka je v plném proudu, nezbývá než
dát se tím proudem unášet: jiné cesty není. Hledat, kdo
je zde odpovědný, to je zbytečná ztráta času. Když jsem
etr a Lucie.indd 72etr a Lucie.indd 72 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
73
chtěj nechtěj nucen bojovat, houby mi pomůže, vím-li,
že bych byl mohl nebojovat, kdyby se věci byly vyvíjely
jinak, než jak se vyvinuly!
Odpovědnost! Bernard Saisset byl naopak přesvědčen,
že zjistit, kdo je zde odpovědný, je první a zásadní
otázka. Houževnatě se snažil rozplést ten hadí uzel;
nebo spíše jím mával nad hlavou jako nějaká mladá Lítice.
Byl to útlý mladík, jemný a vášnivý, velmi nervosní,
spalovaný příliš živou rozumovou vnímavostí, syn
bohatých měšťanů, ze starého republikánského rodu,
jehož členové dosahovali i nejvyšších státních úřadů.
Právě z  reakce na tradici svého rodu vášnivě hlásal
názory ultrarevoluční. Poznal příliš zblízka, dnešní
vládce a jejich spřežence. Obviňoval všechny vlády —
a nejraději vládu francouzskou. Stále mluvil již jenom
o syndikalistech a o bolševicích; seznámil se s nimi sice
teprve nedávno, ale již se s nimi bratřil, jako by je byl
znal od dětství. Nevěděl sice, jak by se to dalo udělat,
ale jediný lék viděl v úplném smetení dnešního společenského
řádu. Válku nenáviděl; ale s radostí by dal život
v boji třídním — v boji proti své společenské třídě,
v boji proti sobě samému.
Čtvrtý z  té skupiny, Claude Puget, býval slovním
turnajům svých spolužáků přítomen s chladnou a poněkud
pohrdavou pozorností. Pocházel z  chudého
měšťanského rodu; z rodného kraje ho vyrval a o teplo
rodinného krbu ho předčasně oloupil školní inspektor,
který si jednou za úřední cesty povšiml jeho nadání
a opatřil mu stipendium, aby mohl studovat na
etr a Lucie.indd 73etr a Lucie.indd 73 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
74
střední škole v Paříži. A Claude, zvyklý spoléhat jenom
na sebe a žít samotářsky, žil jenom ze sebe a pro sebe.
Jako egoistický filosof vášnivě oddaný duševním rozborům
a  s  rozkoší zahloubaný do pozorování svého
nitra, jako kocour schoulený do klubíčka nevzrušoval
se rozruchem svých druhů. Strkal ty tři přátele, kteří se
nemohli dohodnout, všechny do jednoho pytle s „davem“.
Tím, že chtěli sdílet tužby davu, prohřešovali se
přece všichni tři proti své společenské třídě. Ten „dav“
byl ovšem pro každého z nich jiný. Ale dav, ať je jaký
chce, byl podle Pugetova přesvědčení vždycky v neprávu.
Dav, to byl nepřítel. Duch musí zůstávat samoten,
řídit se jenom vlastními zákony a založit si stranou od
hrubého lidstva a  od státu malé uzavřené království
myšlenky.
A Petr, sedě u okna, roztržitě se díval ven a snil. Jindy
se vždycky vášnivě účastnil těchto mladických soubojů.
Ale dnes se mu to zdálo jenom bzukotem marných slov,
jež v znuděné a výsměšné malátnosti slyšel z takové dálky,
ach, z takové dálky! — Ostatní debatovali tak horlivě,
že si dlouho nevšimli jeho zamlklosti. Ale Saisset,
zvyklý u Petra na ozvěnu svého řečnického bolševismu,
najednou se podivil, že ji neslyší, a zavolal na něj.
Petr se prudce vytrhl ze snění, začervenal se, usmál
a řekl: „O čem mluvíte?“
To je pobouřilo: „Copak jsi neposlouchal?“
„Tak na co jsi myslil?“ zeptal se ho Naudé. Petr napolo
zmateně, napolo zpupně odpověděl: „Na jaro. Vrátilo
se zajisté bez vašeho dovolení. A skončí se bez nás.“
etr a Lucie.indd 74etr a Lucie.indd 74 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
75
Zahrnuli ho opovržením. Naudé mu vyspílal „básníků“.
A Jakub Sée mu vytkl, že je „pozér“.
Jenom Puget na něho zvědavě a ironicky upíral přimhouřené
oči s chladnými zřítelnicemi. A potom řekl:
„Ty okřídlený mravenečku!“
„Jak to?“ vesele se zeptal Petr.
„Pozor na křídla!“ řekl Puget. „To je svatební let.
A ten trvá jenom hodinu.“
„Život netrvá o nic déle,“ odpověděl Petr.
etr a Lucie.indd 75etr a Lucie.indd 75 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
76
V TOMTO VELIKONOČNÍM TÝDNU SE vídávali
denně. Petr navštěvoval Lucii v tom jejím osamělém
domě. Nuzná zahrádka se probouzela. Sedávali v  ní
celá odpoledne. Paříž, množství lidí, rušný život, to
všechno se jim teď protivilo. Chvílemi je dokonce jakási
duševní ochrnulost nutila, aby seděli vedle sebe mlčky,
bez touhy po pohybů. Oba je ovládal zvláštní pocit.
Měli strach. Strach tím větší, čím více se blížil den, kdy
se měli oddat jeden druhému, strach z přemíry lásky,
z čistoty duše, kterou děsily ohavnosti, krutosti a hanebnosti
života a která v opojení zádumčivostí a vášní
toužila být jich zbavena. Ale neřekli si o tom nic.
Většinu času trávili blaženým žvatláním o budoucím
společném příbytku, o společných pracích, o své malé
domácnosti. Už napřed si do nejmenších podrobností
připravovali rozestavení nábytku, barvy stěn, místo
každé věci. Lucie byla pravá žena, takže představa těch
něžných drobností a  intimních rodinných obrázků
každodenního života ji mnohdy dojímala až k slzám.
Okoušeli skvělých tichých radostí budoucího rodinného
života … A přece oba věděli, že nic z toho se nestane:
Petr to tušil z vrozeného pesimismu — a Lucie
z jasnozřivosti lásky, která věděla, že jejich sňatek není
prakticky možný… Právě proto spěchali užít manželetr
a Lucie.indd 76etr a Lucie.indd 76 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
77
ského života aspoň ve snění. A jeden druhému zatajoval
své přesvědčení, že je to jenom sen. Každý z nich se
domníval, že jenom on zná toto tajemství, a rozněžněle
dbal, aby nijak neporušil ilusi svého druha.
Když tak dosyta užili bolestných slastí nemožné budoucnosti,
pociťovali únavu, jako by to opravdu byli
prožili. To pak odpočívali, sedíce v besídce ověnčené
suchými popínavými rostlinami, v nichž slunce rozpouštělo
zmrzlou mízu; Petr opíral hlavu o  Luciino
rameno a  oba v  zasnění poslouchali šumění země.
Mladé březnové slunce si pod letícími mraky hrálo
na schovávanou, smálo se a znovu se schovávalo. Jasné
paprsky a tmavé stíny letěly po rovině jako radosti
a smutky v duši.
„Lucie,“ najednou se zeptal Petr, „copak si nevzpomínáš?
Je tomu dávno, velmi dávno… Už jednou jsme
takto byli…“
„Ano,“ řekla Lucie, „máš pravdu. Všechno, všechno
to poznávám… Ale kde jsme to tenkrát byli?“
A bavili se vymýšlením, v jakých podobách se znáváli
v svých dřívějších životech. Už jako lidé? Možná. Ale
to pak dívkou byl tenkrát jistě Petr a Lucie byla milencem
… Jako ptáci vysoko ve vzduchu? Když byla Lucie
ještě malá, matka jí říkávala, že je divoká husička, která
k nim slétla komínem: ach, ulomila si při tom křídla…
Ale nejraději snili o tom, že se znávali v elementárních
plynných podobách, které se navzájem pronikají, zaplétají
se v sebe a opět se rozplétají jako závity snu nebo
také dýmu: jistě se znávali jako bílá oblaka splývající
etr a Lucie.indd 77etr a Lucie.indd 77 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
78
spolu vysoko pod nebeskou klenbou, jako hravé vlnky,
jako déšť padající na zem, jako rosa v trávě nebo jako
semena z  pampelišek, volně plující vzduchem… Ale
vítr je odnáší. Jen ať nezavane znovu a ať se sobě již na
věky neztratíme! Ale Petr řekl: „Já myslím, že jsme se
od sebe neodloučili nikdy; stále jsme byli u sebe, stejně
jako teď, bok po boku; ale spali jsme jen a měli jsme
sny… Chvílemi se probouzíme… Jen tak zlehoučka…
Cítím tvůj dech, tvé líce u své tváře… S velikou námahou
k sobě přibližujeme ústa… a znovu usínáme… Miláčku,
miláčku, jsem zde, držím tě za ruku, nepouštěj
se mě! Teď ještě nepřišla hodina, jaro vystrkuje sotva
špičku zmrzlého nosu.“
„Stejného, jako je tvůj,“ smála se Lucie.
„Už brzy se probudíme v krásném letním dni…“
„Budeme krásným letním dnem,“ řekla Lucie.
„…Vlahým stínem pod lipami, sluncem mezi větvemi,
zpívajícími včelami…“
„…Broskví na stromě a její vonnou dužinou…“
„…Poledním odpočinkem ženců a  jejich zlatými
snopy…“ •
„… Lenivými stády pasoucími se na louce…“
„…A večerem při západu, tichém jako rybník posetý
květy, průzračným světlem proudícím nizoučko nad
rovinou polí.“
„…Budeme vším,“ řekla Lucie, „vším, co bude dobré
a slastné vidět a mít, líbat, jíst, do ruky brát a vdechovat…
Ostatní necháme tam těm,“ dodala a ukázala na
město a na jeho oblaka kouře.
etr a Lucie.indd 78etr a Lucie.indd 78 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
79
Zasmála se, objala milence a řekla:
„Pěkně jsme zazpívali to své dueto, pravda, příteli
Pierote?“
„Ano, Jesiko,“ přisvědčil Petr.
„Chudáčku Pierote,“ pokračovala, „nehodíme se
dobře na tento svět, neboť lidé zde umějí zpívat už jenom
Marseillaisu!“
„Kdyby to aspoň uměli!“ řekl Petr.
„Zmýlili jsme se ve stanici. Vystoupili jsme příliš
brzy.“
„Bojím se,“ řekl Petr, „že příští stanice by byla ještě
horší. Dovedeš si nás, má drahá, představit v budoucím
společenském zřízení, v onom slibovaném úle, kde již
nikdo nebude mít právo žít jinak než ve službách včelí
královny nebo republiky?“
„Klást od rána do večera vajíčka jako strojní puška
nebo piplat se od rána do noci s vajíčky cizími… to
pěkně děkuji!“ smála se Lucie.
„Ale, Lucie, ty zlá, jak ošklivě to mluvíš!“ řekl Petr
a smál se.
„Ano, vím, že mluvím špatně. Nejsem dobrá na
nic. Ani ty, můj milý, nejsi na nic. Na vraždění nebo
na mrzačení lidí ve válce máš schopnosti stejně malé
jako já na to, abych je sešívala (jako ty ubohé koně rozpárané
při býčích zápasech), aby mohli posloužit při
nejbližší řeži. Jsme tvorové zbyteční, nebezpeční, mající
směšné a zločinné přání žít jenom proto, abychom
milovali ty, jež milujeme, svého drahého miláčka, své
přátele, dobré lidi a  malé děti, krásné denní světlo
etr a Lucie.indd 79etr a Lucie.indd 79 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
80
a také dobrý bílý chléb a vůbec všechno, co je krásné
a dobré na zub. To je hanba, hrozná hanba! Styď se za
mne, Petře! Ale budeme důkladně potrestáni! Nebude
pro nás místa v té pilné, bez oddechu pracující státní
továrně, kterou se brzy stane celá země… Ještě štěstí, že
pak zde již nebudeme!“
„Ano, to je opravdu štěstí!“ řekl Petr…
Spokojen a rád skonám, vzácná paní má,
padne-li na mne v tvé náruči smrti stín;
vždyť největší ctí by bylo líbat tě
a přitom duši vydechnout v tvůj klín.
„Tak ty takhle, miláčku! To jsou mi pěkné způsoby!“
„A přece jsou to způsoby čistě francouzské, protože
ty verše napsal Ronsard,“ řekl Petr a recitoval dále:
…žádám si pouze
po stu let probitých neslavně, líně,
klidně, Kasandro, skonat v tvém klíně.
„Po stu let!“ povzdychla si Lucie. „Ten věru není
skromný!“
Vždyť míti takovou rozkošnou smrt
je jisté víc než vše, nač býval hrd
takový César nebo Alexander.
etr a Lucie.indd 80etr a Lucie.indd 80 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
81
„Zlý, zlý, zlý nestydo! V dnešní hrdinské době! Že se
nestydíš!“
„Hrdinů je dnes příliš mnoho,“ řekl Petr. „Raději chci
být hošíčkem, takovým malým, milujícím človíčkem.“
„Maminčiným mazlíčkem, který má ještě na bradě
mléko z mého prsu,“ řekla Lucie, tisknouc ho k sobě.
„Ty můj zlatý chlapečku!“
etr a Lucie.indd 81etr a Lucie.indd 81 14.1.2015 8:30:2614.1.2015 8:30:26
82
VŠICHNI, KDOŽ PŘEČKALI DNY a  viděli onen
úžasný, šťastný obrat ve vývoji událostí, patrně již zapomněli
na těžký, hrozivý let chmurného křídla, které
v tom velikonočním týdnu zastřelo střední Francii a na
chvíli vrhlo stín i na Paříž. Radost snadno zapomíná
na minulé hrůzy. — Německý nápor dosáhl mezi pondělím
a středou velikonočního týdne vrcholu. Nepřítel
překročil Sommu: Bapaume, Nesle, Guiscard, Roye,
Noyon, Albert byly ztraceny. Ukořistili jedenáct set děl.
Šedesát tisíc zajatců… Symbol zdeptané vlasti, harmonický
Debussy umřel zrovna to úterý. Strhaná lyra…
„Ubohé dokonávající Řecko…!“ Co z  něho zbude?
Několik tepaných nádob, několik překrásných štíhlých
sloupů, a i ty zmizí, pod travou rozrůstající se po hřbitově.
Nesmrtelné stopy zničených Athén…
Petr a Lucie viděli stín, jenž se blížil k městu, jakoby
s návrší. Protože byli ještě stále zahaleni paprsky své
lásky, očekávali konec krátkého dne svého života bez
bázně. Budou teď v noci smrti dva. Jako večerní klekání
jim ve vzpomínkách zněla slastná zádumčivost krásných
Debussyových akordů, jež tak milovali. Hudba
vyhovovala potřebě jejich srdcí více než kdy jindy. Bylo
to jediné umění, jež se stalo hlasem osvobozené duše
za záclonou tvarů.
etr a Lucie.indd 82etr a Lucie.indd 82 14.1.2015 8:30:2714.1.2015 8:30:27
83
Na Zelený čtvrtek šli, Lucie zavěšena do Petra a tisknouc
mu ruku, po předměstských cestách, smáčených
deštěm. Po zmoklé rovině se honily poryvy větru. Nevšímali
si ani deště, ani větru, ani ošklivosti polí a blátivé
cesty. Usedli na nízkou zahradní zídku, jíž se nedávno
kus zřítil. Pod Petrovým deštníkem, chránícím
sotva hlavu a ramena, Lucie, nohy majíc volně svěšeny,
ruce zvlhlé a nepromokavý plášť zmoklý, dívala se, jak
kapky padají jedna za druhou. Kdykoli vítr pohnul větvemi,
drobná prška kapek zabubnovala „klop! klop!“
Lucie byla zamlklá, usměvavá, klidně rozzářená.
Oba je naplňovala hluboká radost.
„Proč se máme tak velice rádi?“ zeptal se Petr.
„Ach Petře, jistě mě nemáš rád velice, když se ptáš
proč.“
„Ptám se tě proto, abych od tebe slyšel to, co vím
stejně dobře jako ty.“
„Ty chceš, abych tě chválila, abych ti řekla, proč tě
mám ráda. Ale toho se nedočkáš, neboť víš-li ty, proč tě
mám ráda, já to nevím.“
„Ty to nevíš ?“ zaraženě se zeptal Petr.
„Nevím! (V duchu se smála.) A naprosto to nepotřebuji
vědět. Ptáme-li se, proč je to nebo ono, znamená
to, že si tím nejsme jísti a že je to špatné. Teď, když miluji,
neznám již žádné proč! Již žádné kde, kdy, neboť,
nebo, jak! Má láska prostě je, opravdu je. Na ostatním
mi nezáleží.“
Jejich tváře se políbily. Déšť toho využil, vklouzl
pod nemotorný deštník a poškádlil je svými prsty po
etr a Lucie.indd 83etr a Lucie.indd 83 14.1.2015 8:30:2714.1.2015 8:30:27
84
vlasech a po lících; jejich semknuté rty vsály studenou
kapičku.
Petr řekl: „Ale co ti ostatní?“
„Kteří ostatní?“
„Ti ubožáci,“ odpověděl Petr. „Všichni ti, kteří nejsou
námi?“
„Ať dělají totéž co my! Ať milují!“
„A jsou milováni! To, Lucie, nemůže každý.“
„I může!“
„Nemůže, Lucie. Neznáš cenu daru, který mi dáváš.“
„Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece
totéž jako dávat oči světlu; to není dávání, to je braní.“
„Ale mnozí lidé jsou slepci.“
„My je nevyléčíme, Petříku. Dívejme se místo nich!“
Petr se odmlčel.
„Nač myslíš?“ zeptala se ho.
„Myslím na to, že tohoto dne velmi daleko od nás,
a přece tak blízko, vytrpěl hrozná muka a umřel Ten,
jenž přišel na svět uzdravovat slepce.“
Lucie ho vzala za ruku: „Ty v Něho věříš?“
„Ne, Lucie, už nevěřím. Ale zůstává navždy přítelem
všech, jež někdy přijal u svého stolu. A ty ? Ty ho znáš?“
„Velmi, velmi málo,“ odpověděla. „Nikdy mi o něm
nikdo nevypravoval. Ale miluji ho, třebaže ho neznám…
Neboť vím, že také on miloval.“
„Ale jinak než my.“
„Proč jinak? My, my máme jenom ubohé, malé srdíčko,
a to je schopno milovat jenom tebe, má lásko.
On nás miloval všechny. Ale láska je to stále táž.“
etr a Lucie.indd 84etr a Lucie.indd 84 14.1.2015 8:30:2714.1.2015 8:30:27
85
„Nechtěla bys, abychom zítra šli uctít jeho smrt?“ zeptal
se Petr vzrušeně… „Slyšel jsem, že v chrámu svatého
Gervasia bude krásná hudba!“
„Ano, ráda bych s tebou šla do kostela v takový den.
Vím jistě, že nás uvítá laskavě. A budeme-li blíž u něho,
budeme také blíž u sebe.“
Oba mlčí… Prší, prší, prší. Stále prší. Stmívá se.
„Zítra v tento čas už tam budeme,“ řekla.
Mlha pronikala do kostí. Lucie se mírně zachvěla.
„Není ti zima, miláčku?“ znepokojil se Petr.
Vstala: „Ne, není. Všechno je pro mne láskou. Miluji
všechno a všechno mě miluje. Miluje mě déšť, miluje
mě vítr, to šedivé nebe i ta zima — i můj drahý,
milý Petr.“
etr a Lucie.indd 85etr a Lucie.indd 85 14.1.2015 8:30:2714.1.2015 8:30:27
86
NEBE ZŮSTALO I NA VELKÝ PÁTEK zataženo dlouhými
šedivými závoji; ale vzduch byl vlahý a klidný. Na
ulicích bylo vidět květiny, narcisy, fialy. Petr jich několik
koupil a Lucie je nesla. Šli po tichém Zlatnickém
nábřeží a prošli kolem čisté Matky boží. Půvab starého
města zalitého tlumeným světlem obklopoval je svou
velebnou lahodou. Na náměstí svatého Gervasia se
před nimi rozlétl houf holubů. Dívali se za nimi, jak
poletují kolem chrámového průčelí; jeden z nich usedl
na hlavu kamenné sochy. Nahoře na průčelních schodech,
když se již chystali vkročit do chrámu, Lucie se
obrátila a spatřila ve vzdálenosti několika kroků mezi
scházejícími se věřícími asi dvanáctiletou rusovlasou
dívenku; opírala se, obě ruce majíc zdviženy nad hlavu,
o průčelí a pohlížela na ni. Měla jemnou, poněkud
archaickou tvářičku středověké sošky, s úsměvem záhadným,
roztomilým, produševnělým a něžným. Také
Lucie se na ni usmála a ukázala ji Petrovi. Ale dívenčin
pohled se vznesl nad ni a náhle se zděsil. A děvčátko,
zakryvši si tvář dlaněmi, zmizelo.
„Co se jí stalo?“ zeptala se Lucie.
Ale Petr se nedíval.
Vešli. Nad hlavami jim vrkal holub. Poslední zvuk
zvenčí. Pařížský ruch pohasl. Širé nebe zmizelo. Velebetr
a Lucie.indd 86etr a Lucie.indd 86 14.1.2015 8:30:2714.1.2015 8:30:27
87
né tóny varhan, mohutné klenby, kamenná a zvuková
opona, to všechno je oddělilo od světa.
Zastavili se v postranní lodi, vlevo od vchodu mezi
druhou a třetí kapli. Usedli na schody ukryté před pohledy
ostatních lidí a schoulili se k sobě ve výklenku
pilíře. Seděli zády ke kruchtě, a když zdvihli oči, viděli
horní část oltáře, kříž a barevná okna v poboční kapli.
Krásné staré písně plakaly svým zbožným smutkem.
Petr a Lucie, dva mladí pohané, drželi se za ruku před
tím velikým Přítelem v truchlícím kostele. A oba zároveň
šeptali: „Veliký Příteli, před tebou se s ním, před
tebou se s ní snoubím. Spoj nás! Vidíš naše srdce.“
A jejich prsty zůstaly spojeny, vpleteny do sebe jako
proutky v košíku. Byli jediným tělem a tím tělem probíhaly
vzrušené vlny tónů. Oddali se snění, jako by leželi
v témž loži.
Lucie v duchu uviděla zase tu rusovlasou holčičku.
A najednou se jí zazdálo, že ji už viděla ve snu, zrovna
té noci. Nedařilo se jí vzpomenout si, zdali se jí o ní
opravdu zdálo nebo zdali promítá do minulého spánku
to, co před chvílí spatřila před chrámem. Potom ji
omrzelo lámat si tím hlavu a její myšlenky se zase roz-
toulaly.
Petr myslil na dny svého krátkého uplynulého života.
Skřivan vzlétající nad zamlženou rovinu, aby našel
slunce… Jak je daleko! Jak vysoko! Je vůbec možné dospět
k němu? Mlha houstne. Už není vidět ani zem, ani
nebe. A síly ochabují… Najednou, zatím co pod klenutou
kruchtou proudí gregoriánský zpěv, zaznívá jásavá
etr a Lucie.indd 87etr a Lucie.indd 87 14.1.2015 8:30:2714.1.2015 8:30:27
88
píseň a z šera se vynořuje zkřehlé tělíčko skřivana volně
plujícího po nekonečném moři slunce…
Stisk prstů jim připomněl, že tak plují spolu. A opět
se uviděli v šeru kostela, jak se k sobě pevně tisknou
a poslouchají krásné chrámové zpěvy; jejich srdce, rozplývající
se láskou, byla u samých vrcholů nejčistší radosti.
A oba si vroucně přáli, modlili se o to, aby z těch
výšin již nikdy nesestoupili.
V té chvíli Lucie, zrovna vášnivým pohledem políbivší
drahého přítele (oči maje přivřeny a rty pootevřeny,
zdál se ztracen v slastné extasi a jakoby nadnášen
vděčnou radostí, pozdvihoval hlavu k oné nejvyšší Síle,
kterou člověk pudově hledá vždycky nahoře), užasle
spatřila v červeném a zlatém okně postranní kaple
usměvavou tvář té rusovlásky. A  zatím co tak na ni
mlčky, trnouc úžasem, pohlížela, znovu na té zvláštní
tvářičce uviděla ten výraz zděšení a soucitu.
V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul
a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo
v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících;
a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho
jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla
se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených
očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech
sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na
jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko.
A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.
Srpen 1918.
etr a Lucie.indd 88etr a Lucie.indd 88 14.1.2015 8:30:2714.1.2015 8:30:27
ROMAIN ROLLAND
Petr a Lucie
Knižnice Kamarád
Z francouzského originálu Pierre et Luce,
vydaného nakladatelstvím
Albin Michel, Paris
Přeložil Jaroslav Zaorálek
Kresba na obálce Helena Wernischová
Obálku navrhl a graficky upravil Václav Kučera
Vydala Práce
vydavatelství a nakladatelství ROH
v Praze roku 1985 jako svou 6318. publikaci
Odpovědná redaktorka Jana Pecharová
Výtvarný redaktor Pavel Helísek
Technická redaktorka Jana Zemanová
13. vydání
Náklad 42 000
AA 3,44 VA 3,83
605/22/862
Vytiskl Mír novinářské závody, n. p.,
závod 3, Opletalova 3, Praha 1
Tematická skupina 13/3/4
24-030-85
Kčs 10,etr
a Lucie.indd 89etr a Lucie.indd 89 14.1.2015 8:30:2714.1.2015 8:30:27
978-80-8240-308-7
Milostná novela, jemně kreslený příběh tragické lásky
mladých milenců zahalený stínem válečného utrpení
a hrůzy první světové války. Oba mladí lidé žili svou bezmeznou
láskou a  svými romantickými sny a ve velikonočním
týdnu se měli zcela oddat jeden druhému.
etr a Lucie.indd 90etr a Lucie.indd 90 14.1.2015 8:30:2714.1.2015 8:30:27