Paměť země
FORMOVÁNÍ INSTITUCIONÁLNÍCH ZÁKLADŮ HISTORICKÉ VĚDY NA MORAVĚ V 19. A 20. STOLETÍ
Eds. Stanislav Bárta — Radana Červená
RINI°I ]J|
Archiv města Brna Matice moravská
2020
Paměťové instituce v kontextu občanského vzdělávání a současné historické kultury
TOMAS DVORAK
Ohlédnutí za tradicí a historií institucí, které považujeme za tvůrce, nositele a pokračovatele moravského dějepisectví, je dobrou příležitostí zamyslet se také nad tím, jaká je jejich role, smysl a perspektiva v současné době, kdy náš vztah k minulosti prochází významnou proměnou a staví nás před nové výzvy.
Tuto úvahu chci vést ve dvou rovinách. První představuje změna historické kultury související s obecnou proměnou způsobu komunikace a přístupu k informacím, chceme-li s informační a komunikační revolucí, která vytváří tlak na tradiční způsob sdělování historického poznání. Znaky současné historické kultury se pokusil stručně shrnout například Kamil Činátl.1 Jedním z nich je podle něj vytrácení se významu velkých příběhů vytvářejících kolektivní identitu, a naopak posilování významu individuálního emocionálního prožívání individuálních osudů. Dalšími charakteristickými rysy jsou pak vizualita, klipovitost a hypertextualita nahrazující tradiční čtení textů. Vedle toho se v recepci minulosti prosazuje performativita a hra, zdrojem autenticity a z ní odvozované legitimity je namísto vědeckosti spíše pop-kulturně zprostředkovaná patina.
Více než kdykoliv předtím je dnes zřetelné, jak se sociální realita historické kultury vzdaluje od akademického rozumění předmětu dějepisectví. Jestliže po postmoderní kritice začalo dějepisectví svou ztracenou vědeckou autoritu znovu budovat na nových základech, otřesy postfaktuálního světa ji opět smetly podobně jako u všech odborných výpovědí. Nedělejme si však iluze. Vliv akademického dějepisectví na utváření historického povědomí byl nepřímý a zprostředkovaný nejpozději od doby, kdy se akademický zájem začal vzdalovat od pouhé fascinace starožitností a od sběratelství ke snaze o porozumění a vysvětlování fungování lidské společnosti. Jinými slovy, řada zmíněných rysů současné historické kultury není ničím novým. V poslední době je jen více nápadná závislost akademického dějepisectví na jedné formě předávání obsahu, která je mezi všemi možnými komunikačními kanály upřednostňujícími vizualitu a zážitkovost marginalizována.
Druhou rovinou, na které se chci rolí tzv. paměťových institucí zabývat, je problém dlouhodobého zanedbávání občanského vzdělávání, k jehož základním složkám patří historické vzdělání především v oboru soudobých dějin. Deficity v občanském vzdělávání považuji za důležitou komplikaci prevence a překonávání projevů současné společenské krize, která se projevuje především jako krize důvěry v politické uspořádání a instituce.
1      Činátl, Kamil: Historie a identita. Pokus o revizi zažitých představ. Dostupné z: https://www. advojka.cz/archiv/2015/15/historie-a-identita, cit. 19.11.2020.
Než se pustím do podrobnější úvahy, pokusím se o pracovní vymezení základních pojmů, se kterými operuji. Na prvním místě je pojem historické kultury, kterým myslím nejširší vztah společnosti k minulosti. Její součástí není zdaleka jen akademická tematizace dějin, ale především způsoby, jakými se vůči minulosti vymezuje v každodenním životě nejširší společnost. Patří sem i kontexty, ve kterých jsou užívány a konzumovány historické obsahy a hodnotová kritéria, která se uplatňují při jejich výběru a zvýznamňování. Na místech, kde historickou kulturu zmiňuji ve významu obecné hodnoty a cíle občanského vzdělávání, používám pro odlišení pracovního označení kultura paměti. Ideálem této hodnoty je schopnost společnosti vést o vlastní historii otevřenou a kritickou debatu nezatíženou tabuizací, selekcí témat a předsudky.
Občanským vzděláváním mám na mysli zejména systematický koncept, typicky státem a veřejnými institucemi garantované vzdělávací politiky, usilující o celospolečenskou výchovu a kultivaci společnosti k demokratickým hodnotám a především ke společenské odpovědnosti a politické participaci obyvatel. Jako prototyp občanského vzdělávání lze označit německý koncept Politische Bildung, který se rozvinul z potřeb poválečné a posttotalitní společnosti.
Pojem paměťové instituce sice v posledních letech v komunikačním provozu zdomácněl, není však úplně zřejmé, zda má jasně vymezený obsah. Intuitivně je pojem používán jako zobecňující kategorie pro instituce zabývající se nějakým způsobem minulostí. Z hlediska informatiky jde pak zejména o takové instituce, jejichž posláním je péče o nějaká paměťová média. Typicky jsou pod tento pojem zahrnována muzea, archivy a knihovny, v širším slova smyslu také výzkumné instituce jako univerzitní či akademické ústavy. Z hlediska zmíněného konceptu politického vzdělávání však můžeme pojem také zúžit, a to na instituce, jejichž výsostným posláním je vzdělávání v kontextu určité politiky paměti, respektive kultivace kultury paměti jako takové. Specifické postavení mají tyto instituce v posttotalitních společnostech, kde se podílí na dokumentaci minulosti a zpracování dědictví nesvobody a perzekuce v kolektivní paměti. Výsostné a v podstatě monopolní postavení mezi těmito institucemi organizovanými státem má v České republice Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Níže bude řeč hlavně o tomto typu pracovišť, v závěru se však vrátíme k roli paměťových institucí klasických, tedy archivů, muzeí a případně knihoven.
Znakem moderně pojatých paměťových institucí je díky otevřenosti a návštěvnické vstřícnosti schopnost rozvíjet se v obou sledovaných rovinách: jak v otázce vytváření atraktivních formátů komunikace, tak na poli občanského vzdělávání a pěstování kultury paměti.
Budeme-li hledat inspiraci v Německu, které disponuje velmi rozvinutou strukturou paměťových institucí a politického vzdělávání, uvědomíme si v české realitě významné deficity. Německé struktury jsou nesmírně košaté, a to jak v ekonomické a organizační ose mezi státem, samosprávou, neziskovým sektorem, tak na ose mezi centrem a regiony. Například jen samotný tzv. Gauckův úřad, plným názvem Der Bundesbeauftragte fiir die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen Deutschen demokratischen republik (BStU), pečující o archivní dědictví bývalé východoněmecké politické policie „Stasi", má i při setrvalém poklesu počtu pracovních sil potřebných pro zpřístupňování svěřené materie i dnes téměř 1500 zaměstnanců, a to nejen v berlínské centrále, ale také ve dvanácti pobočkách.2
Pilířem občanského vzdělávání je pak v Německu Bundeszentralefurpo-litische Bildung (dále jen BZpB), založená v roce 1952 jako organizace německého spolkového ministerstva vnitra. Pracuje na průsečíku historie, politologie a pedagogiky a podílí se na zvládání různých společenských výzev jako je aktuálně například integrace přistěhovalců. Zajišťuje koordinaci různých aktivit, distribuci vzdělání, masivní šíření vzdělávacích publikací, popularizačních, ale i odborných. Adresátem jsou nejen školy, ale také další vybrané okruhy adresátů, média atd. Na organizační strukturu BZpB navazuje také šestnáct zemských centrál (Landeszentrale).3
Německý systém čerpá svoji sílu z rozvinuté nadační mentality a kultury soukromého sektoru, ale klíčová je také role státu. Rozhodující je samozřejmě i společnost, která tyto struktury vnímá jako integrální součást vlastní kultury. Když byla například v roce 1994 s odvoláním na finanční důvody zrušena zemská centrála v Severním Porýní - Vestfálsku, vedly nakonec protesty v roce 2006 k jejímu obnovení.4
2 14. Tätigkeitsbericht des Bundesbeauftragten für die Unterlagen des Staatssicherheitsdienstes der ehemaligen Deutschen Demokratischen Republik für die Jahre 2017 und 2018. [On-line]. Dostupne z: https://www.bstu.de/assets/bstu/de/Publikationen/TB_14_barrierearm.pdf, cit. 19.11.2020.
3 Bundeszentrale für politische Bildung. Heslo. In: Wikipedia. Die freie Enzyklopädie. Dostupne z: https://de.wildpedia.org/wiki/Bundeszentrale_fur_politische_Bildung, cit 19.11.2020; Hent-ges, Gudrun: Neuanfang staatlicher politischer Bildung. Die Bundeszentrale für Heimatdienst 1952-1963. Aus Politik und Zeitgeschichte 62, 2012, i. 46-47, s. 35-43. [On-line]. Dostupne z: https://www.bpb.de/shop/zeitschriften/apuz/148228/politische-bildung, cit. 19. u. 2020.
4 Bundeszentrale für politische Bildung. Heslo. In: Wikipedia. Die freie Enzyklopädie. Dostupne z: https://de.wikipedia.org/wiki/Landeszentrale_fur_politische_Bildung, cit. 19.11.2020.
Za zmínku stojí také situace v Polsku. Zdejší centrální instituce paměti, tedy Instytut Pamiqci Narodowej - Komisja Šcigania Zbrodni przeciwko Na-rodowi Polskiemu (IPN), se vedle pokračujícího trestního stíhání a lustrací věnuje převážně dokumentaci a popularizaci dějin nacismu a komunismu. Ústav disponuje téměř dvěma a půl tisíci pracovních úvazků, většinou archivářů, historiků a didaktiků. V průměru zde podle veřejně dostupných údajů kromě varšavské centrály připadá třicet pět lidí na jednotku v regionálních strukturách. Ty se skládají z deseti regionálních ústavů, šesti delegatur a několika dalších pracovišť.5 Pokud jde o dějiny 20. století, přispívají k pestré mapě také regionální pobočky archivu moderních dějin (Archiwum akt no-wych), která v Polsku představuje samostatnou archivní strukturu.
Samozřejmě jde jen o povrchní pohled na základě veřejně publikovaných dat. Při srovnání polské a německé situace by bylo na místě hledat také rozdíly. K důležitým kritériím pro hodnocení institucionální struktury občanského vzdělávání a politiky paměti by nezbytně patřilo také hodnocení jejich úspěšnosti, míry zapojení občanských struktur, otázka závislosti na politizaci historie, ale také srovnání základních narativů. Jisté je relevantní otázka, zda významné státní angažmá a s ním spojené riziko politizace nemůže být nakonec spíše riskantní a zda se rozvinutý aparát nemůže proměnit v nástroj indoktrinace a kontroly, tedy v nástroj protidemokratický. Investice prostředků do kanceláří a lidských zdrojů však v případě Polska i Německa svědčí o významu, který byl občanskému vzdělávání v obou státech přikládán minimálně zakladateli těchto struktur. Ve srovnání s tím se situace na domácí půdě nejeví příliš dobře. I povrchní srovnání odhalí dva zřetelné rysy typické pro českou situaci: jedním je výrazná poddimezovanost státem organizovaných struktur a tím druhým je vysoký stupeň centralizace a úplná rezignace na působení v regionech.
Česká krajina státem podporované kultury paměti a politického vzdělávání skutečně připomíná pustinu. Například ÚSTR disponuje 220 pracovníky a pro českou situaci je příznačné, že všichni sedí v Praze.6 Systematický rozvoj nových paměťových institucí či institucí občanského vzdělávání na úrovni
5 Informacja o dziatalnošci 1 stycznia 2018 r. - 31 grudnia 2018 r. Spis tresčí. Warszawa 2019. [On-line]. Dostupné z: https://ipn.gov.pl/pl/o-ipn/mfotmacje-o-dzialalnos/70546,w-okresie-i-stycznia-2a18-r-31-grudnia-2018-r.html, cit. 19.11.2020.
6 Výroční zpráva 2019. Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek. [On-line]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2020/06/USTR_VZ_2019_ cela_web.pdf, cit. 19.11.2020.
krajů neexistuje, regionální strukturu se tak snaží budovat pouze nestátní projekt spolku Post Bellum - Paměi národa. Můžeme se konejšit myšlenkou, že právě řada nevládních organizací, a také řada médií, vykonávají na tomto poli spoustu užitečné práce. Je však více než zřejmé, že místní politická scéna o rozvoj v této oblasti dlouhodobě nejeví dostatečný zájem.
Česká realita zaostává za zmíněnými sousedními zeměmi i v dalších parametrech. Neexistuje zde například žádná státem podporovaná muzejně vzdělávací instituce zaměřená na dějiny 20. století nebo jejich dílčí témata. Pouze v rovině snů může česká veřejnost přemýšlet o vybudování návštěvnicky i architektonicky atraktivních institucí typu berlínských Topography of Terror nebo Jüdisches Museum Berlín či varšavských Muzea Historii Žydów Polskich POLIN, Muzeum Powstania Warszawskiego nebo Muzea II vjojny šwiatowej v Gdaňsku.
Lze jistě namítnout, že například ani v Rakousku není občanské vzdělávání prostřednictvím moderních dějin institucionálně příliš rozvinuté a teprve nedávno otevřená, plochou nevelká, ale velmi moderní a inspirativní expozice Haus der Geschichte Österreich představuje první muzeum věnované dějinám 20. století v zemi. V České republice nese v tomto ohledu primát zřejmě nová stálá expozice Moravského zemského muzea s názvem Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století.
Samostatnou kapitolu představují instituce svázané s konkrétními místy, zpravidla, ale nikoliv nutně, dějišti perzekuce, která často fungují také jako symbolická „místa paměti". Na jižní Moravě lze aktuálně jmenovat například věznice v Brně na Cejlu či v Uherském Hradišti. Rada s nimi svázaných projektů se však příliš dlouho svíjí v porodních bolestech. Zdá se, že po letech ostudného odkládání výkupu vepřína se konečně schyluje k realizaci památníku intolerance a perzekuce Romů v Letech u Písku, a to na základě kvalitně připraveného moderního projektu. Další místa jako Jáchymov či Uherské Hradiště odrážejí bohužel až příliš často tristní realitu nedostatečného veřejného zájmu o rozvoj vzdělávacího potenciálu těchto památek. Vedle obětavé práce spolků a aktivistů vidíme bohužel také pokusy o politizaci a zneužívání při prosazování partikulárních zájmů, mimo jiné za účasti antidemokratic-kých struktur, jak ukázaly okolnosti nedávné výměny vedení Památníku Lidice. I když se snad pro řadu projektů rýsují prostředky na stavební investice, je to pouze první krok na cestě k naplnění hlubšího vzdělávacího smyslu. Nemá-li se jejich přínos vyčerpat pěknou architekturou, musí po investicích do staveb, zejména těch mimopražských, následovat také investice do kvalitních lidských zdrojů a dostatečného počtu pracovních pozic atraktivních pro kvalifikované uchazeče.
V souvislosti s třicátým výročím sametové revoluce proběhla médii vlna údivu nad výsledky některých průzkumů ukazujících překvapivou nejednoznačnost hodnocení výsledků tehdejších událostí a polistopadového vývoje.7 Ve veřejném prostoru se také opakovaně objevuje zděšení nad stavem historického povědomí mladé generace.8 Generační aspekty utváření kolektivní paměti ani rozklad velkého jednotného příběhu ve skutečnosti není samo o sobě ničím, co by demokracii ohrožovalo. Přesto se domnívám, že třicet let od listopadu představuje období promarněné příležitosti postavit občanské vzdělávání na stabilní institucionální základnu a období ignorování jeho významu.
Projevuje se to jak v rovině kultury paměti, tak na úrovni politické kultury. Pokud jde o kulturu paměti, navzdory pozitivnímu vývoji patrnému právě u podceňované mladé generace, která ve skutečnosti o moderní dějiny projevuje velký zájem, přetrvává ve společnosti řada povětšinou nacionálních stereotypů a tabu projevujících se mimo jiné v udržování diskurzu o tzv. citlivosti některých témat. Některé kontroverze v diskusi o interpretaci komunistického panství sklouzávají od věcné diskuse k ideologizaci, a to i v rámci akademické obce. Při vnějším pohledu na letité spory kolem poslání a personálního obsazení samotného ÚSTRu lze snad v souvislosti s existujícími tábory s trochou nadsázky uvažovat i o projevech aktuálně skloňované tribalizace. Pokusy o hledání nových výkladových přístupů a kladení nových otázek jsou často apriorně odmítány jako manipulace či falzifikace. Debata často sleduje trend uzavírání se do sociálních bublin.
V rovině politické kultury se nastřádané deficity kultury paměti a občanského vzdělávání projevují v dezorientaci voličů, v míře podléhání politickému marketingu a populismu a v rozkladu schopnosti základní hodnotové orientace. Politici usilující o řešení skutečných výzev čelí při komunikaci nepopulárních témat těžkostem tváří v tvář svůdné jednoduchosti populismu. Je však docela možné, že zde politika pouze sklízí plody svého letitého nezájmu o občansky vzdělanou společnost, či dokonce plody strachu ze vzdělaných lidí.
7 Každý třetí nad 40 let si myslí, že za socialismu „bylo lip". Dostupné z: https://www.postbellum. cz/2019/10/kazdy-treti-nad-40-let-si-mysli-ze-za-sodalismu-bylo-lip/, cit. 19.11.2020.
8 „Rok 1918? Začala druhá světová?" Středoškoláci neznají české moderní dějiny, moc času tráví trilobity a neandertálci. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/rok-1918-zacala-druha-svetova-stredoskolaci-neznaji-ceske-moderni-dejiny-moc-casu-travi-trilobity-a-neandertalci-42510, cit. 19.11.2020; Děsivé výsledky testů historie. Jak dopadli studenti a jak vy? Dostupné z: https://tn.nova.cz/clanek/sametova-revoluce-nebo-prazske-jaro-znate-ceskoU' historii-test.html, cit. 19.11.2020.
Aby bylo jasno: v žádném případě si nemyslím, že by byl fungující systém paměťových institucí a občanského vzdělávám samospasitelný a garantoval nějakou exklusivně správnou kulturu a obsah kolektivní paměti. Nikoliv. Podstatou zdravé kultury paměti je svobodná a otevřená debata bez tabuizování a regulace témat. Míra její úspěšnosti je dána tím, jaké pro debatu vytváříme podmínky. Můžeme je pomocí pestrého a dostupného institucionálního zázemí rozvíjet a pečovat o ně, nebo nechat debatu na pospas politickým manipulátorům. Mezi těmito póly se vytváří pole určující, jakou kulturou paměti budeme disponovat a jak bude ovlivňovat politickou a občanskou kulturu.
Již jsem naznačil, že za součást opomíjení struktur občanského vzdělávání a paměťových institucí považuji nedostatečnou péči na regionální úrovni. Nejde jen o formální rozdíl ve srovnání s většími sousedními státy s tradičně větší mírou decentralizace, ale o vážný deficit. Vytváření vzdělávacích aktivit a vyprávění příběhů o minulosti a jejich debatování přímo v regionech má větší šanci oslovit širší veřejnost. S místními tématy a aktéry se společnost snáze identifikuje a posilování místní a regionální identity je obecně prospěšné pro společenskou participaci.
Pro regionalismus však hovoří ještě další věc. Některé ze zmíněných rysů současné historické kultury, především performativita, je na lokální či regionální prostředí úzce navázána, což se ukazuje v narůstající oblibě lokálních či regionálních festivit v podobě různých historických slavností nebo různých forem reenactingu či performativniho histotainmentu, tedy historických rekonstrukcí a jiných herních aktivit. V této rovině obcování s historií sledujeme dokonce příklady oživování zaniklé kultury vysídleného pohraničí, s jehož pomocí zdejší obyvatelé konečně nachází hlubší vztah ke svým domovům. Inklinaci k lokálnosti a regionálnosti lze vnímat také jako jistý projev integralismu v reakci na „nevolnost" z globalizace.9 Je možné, že právě regionální kontext a zázemí bude v budoucnu pro vytváření a reprodukci identity, historického povědomí, občanské gramotnosti a vzdělání rozhodujícím zdrojem. Často nechápané „venkovské" komunity vysmívané pro své politické preference mohou jednou sehrát důležitou roli v zápasu o důvěru v politické uspořádání.
Respekt k regionalitě je také základním předpokladem upevňování respektu k multikulturalitě ve smyslu obecné pestrosti. Regionalita je totiž jejím významným a přirozeným zdrojem. Nelze přehlédnout, že současné debaty,
9      Bělohradský, Václav: Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby. Praha 20143, s. I-VIII.
které se vedou o povaze režimů a společnosti ve 20. století, dosud málo reflektují možné rozdíly mezi centrem a různými typy periferií. Tento nedostatek může podle mého názoru výrazně limitovat výkladovou funkčnost jednotlivých teorií. A pozorujeme-li po třiceti letech s obavami například erozi velkého příběhu o sametové revoluci, nelze si nepoložit otázku, zda tato eroze nemůže mít původ v tom, že tento příběh se stal v průběhu desetiletí především příběhem pražským. Kdo jej dosud vyprávěl pro „venkov"? V této souvislosti vidím nebezpečí a nepochopení v objevujícím se rozdělování společnosti na velká města a „venkov", které signalizují analýzy volebních výsledků. Napětí mezi centrem a periferií je jedním z klíčových, a po rozpadu Československa dlouhodobě podceňovaných, společenských problémů.
Nejde přitom jen o absenci přímého působení paměťových institucí v regionech. Ruku v ruce s tím jde také problém obecného škrcení regionů v rozvoji jejich institucionálního potenciálu, což se zdaleka netýká jen paměťových a jiných kulturních institucí. Centralizace obecně vede k degradaci regionů jako středisek s pestrou nabídkou uplatnění v různých oborech, k odvádění lidského kapitálu z regionů. Neexistující nebo odumírající regionální instituce nemohou generovat funkční regionální elity, pro něž neposkytují atraktivní pracovní příležitosti. Posiluje se tak marginalizace regionů a venkova a potenciálně se tak propast mezi centrem a periferií zvětšuje.
Opět nejde o to, že by například vybudování regionální struktury ÚSTRu nebo několika moderních muzeí samo o sobě zajistilo skvělou a kompetentní občanskou společnost a lepší demokracii. Položme si však otázku, zda je pro společenskou debatu prospěšné, když 95 % kompetentních školených moderátorů takové debaty působí v pražských kancelářích? Netýká se to pochopitelně zdaleka jen paměti a paměťových institucí, ale také mediální scény, jejíž autonomní regionální struktury permanentně upadají.
Jakou roli mohou v nastíněné problematice sehrát tradiční paměťové instituce, tedy regionální muzea a archivy? Mají a mohou přijmout specifickou výzvu občanského vzdělávání? Domnívám se, že rozhodně ano, a to z několika důvodů. Představují tradiční regionální strukturu a již svou pouhou existencí mohou v regionech působit jako střediska vzdělávání a kultury, kde se mohou profesně uplatňovat lidé spoluvytvářející svou kvalifikací a zaměřením nejen pilíře pro rozvoj historického povědomí, ale také součást místních vzdělanostních elit. Ostatně konkrétní příklady, kdy stály konkrétní archivy či muzea na straně progresivních proudů ve společnosti v kulturně či politicky dynamických obdobích nebo vystupovaly kriticky v obdobích občanské stagnace, přináší i některé příspěvky v této publikaci.
Alespoň v případě samosprávných institucí je proto na samosprávách, aby si tyto instituce hýčkaly a žárlivě střežily zachování regionálních poboček státních institucí. Soukromý sektor ani občanské struktury bohužel nejsou v českých poměrech ještě zdaleka tak silné, aby mohly stát, respektive samosprávu, ve vytváření regionálních center vzdělanosti a paměťové kultury nahradit.
Z hlediska současné historické kultury mají tyto instituce na rozdíl od ryze výzkumných nebo univerzitních pracovišť předpoklady promlouvat různými způsoby blízkými současnému publiku a současné historické kultuře. Pro muzea je vzdělávací poslání zakódováno v prezentační činnosti, tedy v samotných fundamentech muzejní instituce. Moderní vzdělávací koncepty se v muzeální sféře prudce rozvíjejí a nacházejí široký ohlas. Jde tedy jen o dostatečnou vůli a prostředky k jejich aplikaci.
Situace archivů je složitější, uvážíme-li, že jejich posláním, je především chránit, což do značné míry znamená také schovávat. Pozitivním trendem uplynulých let je, že součástí celé řady nově budovaných archivních budov jsou již také přednáškové sály a výstavní prostory. Obrovský potenciál díky technické přitažlivosti skýtá digitalizace.
Určitá výhoda archivů v historické kultuře spočívá pode mého v tom, že mají jako instituce stále poměrně silný mýtotvorný a symbolický potenciál. Jejich role je zejména ve vztahu k soudobým dějinám často podceňována nebo přeceňována, v obou případech v jakémsi racionalitu překračujícím modu fascinace či strachu. Někdy jsou archivy vzývány jako ochránci zjevených či dosud nezjevených pravd. Jsou považovány za strážce pokladů, ke kterým běžný smrtelník nemá přístup a nevidí do nich. Málokdo má představu o povaze archivárske práce či o útrobách archivu. V diskursu bývají archivy často personifikovány: archivy dokládají, mluví, někdy lžou, vzniká dokonce představa, že historie a dějiny jsou v archivech uloženy a priori a k přímé konzumaci. To vše dává archivům předpoklad zvláštní tajemné přitažlivosti a domnívám se, že správný mix prezentace tohoto tajemná a selektivní otevřenosti činí z archivů potenciálně velmi přitažlivou platformu setkávání se s historií. Předpokladem je pochopitelně výrazný rozvoj návštěvnického servisu a archivní pedagogiky. Žádoucím je také prohloubení procesu návratu výzkumu do archivů coby integrální součásti archivní práce a silná publikační činnost.
Zajímavý model představuje integrace muzejních a archivních pracovišť a případně též knihovních institucí do podoby komplexních historických paměťových ústavů s významným vzdělávacím přesahem, jehož případy lze
opět vysledovat v Německu, a to na úrovni měst (například Frankfurt nad Mohanem).
Samozřejmě, že diskuse o možnostech překračování hranic tradičních rolí může být uvnitř stabilizovaných archivních či muzejních institucí velmi složitá a bolestná a může být pro přijetí výzev v občanském vzdělávání limitujícím faktorem. V posledku jde opět to, zda takové výzvy naleznou podporu u státu či samospráv. Nevyužitý potenciál této institucionální struktury rozhodně za promýšlení stojí.