- Právo provozovat tuto hru zadává pouze Československé divadelní a literární jednatelství Praha 2, Vyšehradská 28, telefon 234620 a 235140. Pořadatel je povinen předložit žádost o svolení k užití díla nejpozději 4 týdny před datem představení u výkonného orgánu příslušného ONV na tiskopisech vydaných Čs. divadelním a literárním jednatelstvím © Milan K u n d e r n 1962 19t>2 T-t--ITOv, OSOBY JIRÍ NEČAS, asi 27 let ALENA NEČA.SOVÁ, osi 20 let KRŮTA, asi 50 let KRUTOVA, přes. 40 let VERA. kolem 30ti let DOMOVNÍK SEDLÁČEK, asi 50 let DOMOVNICE, asi 50 let DÔSTOJNÍK GESTAPA, strední Věk TONÍK, strední věk PRVNÍ MU2 DRUHÝ MU2 Otomaru Krejčovi, tvůrci první inscenace této hry autor Na scéně jsou dva pokoje*). První obývají dva mladí manželé, Jiří a Alena Nečasovi. Druhý obývá tchán s tchyni. Pokoje jsou navzájem spojeny dveřmi. Kromě toho vedou z každého pokoje dveře někam dozadu, kde lze předpokládat předsíň, kuchyň, koupelnu atd. V prvnirn pokoji je dvougauč, zrcadlo a psací stůl s telefonem, gramofonem a spoustou knih a papírů. V druhém pokoji je jídelní stůl. Stěny obou pokojů jsou ověšeny sbírkou starožitných hodin. Když se zvedne opona, je právě ráno, kolem půl osmé. V druhém pokoji je Krůta, zívá, je rozespalý, ještě jen nedbale oděný, v košili a papučích. Jeho žena stele. V prvním pokoji leží Jiří ještě na rozesílaném gauči, z něhož Alena, jeho žena, právě vstala. Zvenku otevřeným oknem zaznívají surově bubínky a píšťaly. JIŘÍ (znechucen dm rámusem): Svět je dotěrný. (Vstává a jde k oknu) KRŮTA (směrem k oknu ve svém pokoji): Lumpi. JIÍll (zavírá okno): Tak. Hluk se ztiší a doléhá již jen zcela vzdáleně. KRŮTA: Odevšad je ženou, ale paráda musí být. Jlftí (vrací se do postele): Svět je naštěstí jak lampa, která se dá zhasnout. (Slastně znovu uléhá) Stačí zavřít okno a zavřít oči. KRŮTA: No nic. Jednou zas budem mašírovat my. (Pak ") Ve většině inscenací byly pokoje vedle sebe. V brněnské inscenaci Jana Fišera byly za sebou. Pokoj mladých manželu vpředu, pokoj rodiiii vzadu. 1 Začíná obřadně a rozvážné natahovat všechny hodiny, co visí v druhé/u pokoji) / JIŘÍ: Největší radost je spát Nikoho neuznávám, ale / spánek je král. Hloupé jenom je, že když člověk spí, tak o tom neví ... A proto nejlepši ze všelio je nedělní ráno, člověk spí zlehka, pořád se probouzí a ví, že spí! Alena je na začátku svých ranních úprav, je v dobré náladě, otvírá gramofon a dává na něj desku. Jiří si toho všimne. Aicnko, nedělej rámus! ľ ALENA: Když je n c d ě 1 e, tak má být vesele. JIŘÍ: Vesele, to je tiše. ALENA: A nedívej se na mě, když se oblíkám 1 JIŘÍ: Vesele, to je dívat se, jak se oblíkáš. Jiří se dívá se zalíbením na Alenu, která ted drží ZPH-kovku těsně nad gramofonovou deskou dělajíc koketně omluvný posunek. KRŮTA (vidí, že Krutova stojí u dveří do prvního pokoje a 7iaslouchá): Co je? KRUTOVA: Alena má dnes balet. Poslouchám, jestli je vzhůru. V té chvíli polozí Alena jehlu 7ia otáčející se desku a zazní dosti hlasitě hudba, zřejmě instrumentální úvod k hodně banálnímu, vlezlému šlágru. KRŮTA (reaguje ironicky na tenhle nápor hluku): Až moci KRUTOVA (s jakousi trpitelskou rozcitlivelosti, která je ostatně vespod veškerého jejího jednání): Pepi, co má ze svého mládí... v téhle době! ... a vc Vsetíně 1 Copak jí nikdy neodpustíš, že to není tvá vlastní dcera? A z gramofonu se ozve hlasitě píseň. MU2SKÝ HLAS V GRAMOFONU: Když jste svlečno, svlečna, svlékněte si ty šaty. šaty jsou, svlečno, jestli vite, pro ženy, jež nás nevábí, / vy krásná ale nemusíte přilhávat tělu hedvábí. Ženský hlas v gramofonu-. Jak myslíš, milý. Co by ne? Ty šaty, ty jsou pro jiné. a to, co je pro jiné, to ať pomine. Já pro radost tvých očí i radost zrcadla se jak řádná svlečna vysvleču do prádla. alena (se zatím obléká poskakujíc přitom do rytmu, šlágru;když nyní dozněla sloka a je zas pár taktu mezi-' hry, řekne): Vidíš, ona je svlečená, a já už budu málem oblečená. JIŘÍ (leží v posteli a divá se na tu s velkým zalíbením; Alena je krásná, je roztomilá, je koketní, ale koketJtost je zabarvena čímsi dětským a naivním, o čem se nedá říct, že by bylo předstírané, nanejvýše někdy poněkud zneužívané): Rybičko, sakra, ty jsi hezká! A šlágr hned zas pokračuje. MUŽSKÝ HLAS V GRAMOFONU: Když jste svlečno, svlečna, svlékněte si to prádlo. Chcete-li dělat radost muži, tak buďte, prosím, jako ta, co na sobě má jenom kůži, ten hábit, zvaný nahota. Ženský hlas v gramofonu: Jak myslíš, milý. Co by ne? To prádlo, to je pro jiné. 9 i A to, co je pro jiné, to ad pomine. A protože vím dobře, co muži pomůže, tak se jak řádná svlečna vysvleču do kůže. Alena je již oblečená. Zastaví gramofon a píská si dál melodii doznělého šlágru. Jde k zrcadlu a šlechtí se, ustavičně se vrtíc do rytmu odezněte hudby. JlRÍ (dívá se na ni): Jestli je spánek král, tak tohle tělo • je římský císař. A vidět římského císaře, jak poskakuje ... Zazvoní telefon. ALENA: Už mě shánějí. (Ukloní se směrem k telefonu) Strpení, dámy. Telefon znovu zazvoní. Milostivá se jen namaluje. Telefon znovu zazvoní a Alena teprve ted jde k němu, zvedá sluchátko a mluví ihned, nečekajíc ani, kdo se jí ozve. Ahoj, co jc? ... (Zaražena) Ano . . . Já hó zavolám. (Podává sluchátko Jiřímu, který vyskakuje z postele) Nejakej mužskej ... JIŘÍ (sluchátko u ucha): Nečas . . . (Tísnivě překvapen) Kdo! ... A teď hned? ... (Jako by se bránil nařčení) Co mluvíš! Ptal jsem se tě jenom, jestli teď hned ... Ano ... To já znám, ta cukrárna .. . tak dobře ... ano . .. (Položí sluchátko a je rozrušen) ALENA (která ho po celou dobu zvědavě pozorovala): Co je? Jiří je chviličku zamyšlen, pak se rychle rozhodne a mizí ve dveřích, jež vedou přes předsíň do koupelny. Nechá za sebou dokořán otevřené dveře. Alena se přestala zajímat o svůj zevnějšek, divá se za Jiřím a volá za nim 10 Tak co ]e? JIŘÍ (z koupelny): Taková záhada. ALENA (v otevřených dveřích volá do koupelny): Jak to, záhada! Jiří neodpovídá. Kdo to byl? .Jiří neodpovídá. No tak mluví Ty mi neumíš říct, kdo to byl? JIŘÍ (z koupelny): Počkej ... ""' Je chvíli ticho, pak se Jiří vrací, rozcuchán, bos, v kalhotách; v chůzi si obléká košili.-ALENA: Prosím tě, kam chceš jít? ... Kam se oblíkáš? JIŘÍ: Ale něco kvůli firmě . . . ALENA: Co kvůli firmě? JIŘÍ: Nechtěl mi nic vysvětlovat . . .jenom že musím hned přijít . . . ALENA: Kdo?. Šéf? JIŘÍ: Nevidělas moje boty? ALENA: Šéf? JIŘÍ: Ano ... ne ... šéf ne. ALENA: Tak kdo? Vždyť já je všechny znám. JIŘÍ: Nerozuměl jsem dobře jménu ... asi to vůbec nebyl nikdo od firmy, to jenom předával vzkaz . .. j ALENA: Ty jsi ale pořád jak malej, mohl bys už jednou vědět, že přece nemluvím s někým, když nevím, kdo to je. Tak se ho zeptám znovu, když nerozumím jménu, ne? Leda zas do něčeho vlezeš, víš, co říkal otec: že jsi neopatrný. JIŘÍ (rozhlíží se, kde má boty): Myslím, že jsem až moc opatrný. ALENA: Otec ti říkal, když jsi k nám přišel, že si tecT musíš dát dvojnásobný pozor, žc to je podmínka. JIŘI (klecí před gaučem, hledá pod ním boty; náhle po: drážděné): Vis, že nemám rád, když o tom mluvíš. ALENA: Proč bych o tom nemluvila, já můžu mluvit, o čem chci . . . (Zpozoruje, že je Jiří na čtyřech) Jé, ty jsi směšnej, ty vypadáš jak štěně ... (Přiklekává si k němu a je náhle něžně škemravá) štěňátko, nechoď nikam, beztoho tam leje, no ne, neleje, ale lilo, je tam bláto . .. (Jiří si.obouvá boty, Alena lítostivě) nebo mě pojď doprovodit do baletu, beztak mě nikdy nedopro-vodíš, to bych chtěla vidět, jestli bys byl tak rychle oblečenej kvůli mně . . . (Vidí, že je Jiří připraven odejít) Nebo se pak nezlob, když mě bude doprovázet někdo jinejl JIŘI: Rybičko, hned se vrátím. Nazdar. (Obrátí se ke dveřím) ALENA: Ty si myslíš, že když jsem před tebou nikoho neměla, že si mnou můžeš být jistej, ale — Jiří za sebou zavře dveře do předsíně. 11 Alena se vrací od nedokončené věty znovu před zrcadlo přebarvovat si rty, aby touto činnosti, zprudka prováděnou, strávila svoji rozmrzelost. Krutova slyšela z předsíně bouchnout dveře a jde se proto podívat do prvního pokoje. KRUTOVA (rozhlíží se, zjišťuje pohledem nepřítomnost Jiřího): Kam šel? ALENA: Já nevím. KRUTOVA: Jak to, že nevíš? ALENA: Někdo mu telefonoval. KRUTOVA: Kdo? ALENA (čím dál nevrleji): Nejakej mužskej. KRUTOVA: Broučku, tak mluv pořádně. Zena má přece právo vědět, kde je'její muž. ALENA (utrhne se): Copak já ho hlídám? Ať si dělá co chcel 12 KRUTOVA: Co na mě křičíš? ALENA (křičí): Já nekřičím! KRUTOVA: Ty jsi ale rozmazlená! ; ALENA: A kdo mě rozmazlil? KRŮTA (natáhl již v druhé místnosti všechny hodiny, /de tedy do prvního pokoje, aby v tomto obřadu pokračoval i tady): Copak je? KRUTOVA: Jiří někam odešel a představ si, že Alena vůbec neví kam. ALENA (už na odchodu): Tak já jdu! KRUTOVA: Počkej! Snídaně bude hned! ALENA: Já nemám čas snídat. KRUTOVA: No tak to ne! To je ten největší jed, nesnídat a přitom Ze sebe vydávat tolik energie. To bys, broučku, dlouho nevydržela. ALENA: Vidíš, že spěchám! KRUTOVA: Tak to sníš sama. I když v neděli se má jíst společně! (Odbehne) KRŮTA (zabývá se hodinami, které jsou v prvním pokoji): Jestli se mi jednou podaří, aby šly zároveň . . . ALENA (stojí zas před zrcadlem a ošívá se): Mně to tady dělá fald . . . KRŮTA (přistoupil k jedněm hodinám a postrkuje jejich ručičku dopředu): Ony si myslí, že se můžou flákat po ciferníku jako po korze. ALENA: Kdybych já byla hodiny, tak bych schválně chodila špatně. KRŮTA: To věřím. ALENA: A ty šaty jsou úplně nemožný. KRŮTA: Copak to není krásný, když ve dvanáct spustí j jak na povel všech jedenatřicet? ALENA: Vypadám v nich tlustá. KRUTOVA (přináší šálek čaje a rohlík): Stihlá žena, to stejně není mužské gusto. A jez! Alena jí a dívá se přitom stále do zrcadla. Krutova připomíná Krutovi Nezapomeň ty prapory-. Sedláček mě s tím otravoval už včera.---- KRŮTA: Dej mi pokoj s domovníkem. Já ho nesnáším. KRUTOVA: A já ho snad, Pepi, snáším? KRŮTA: Kdysi se mohl přede mnou přetrhnout. KRUTOVA: To je právě to, co ti nikdy neodpustí. KRŮTA: Dyť jsem mu to domovnictvi sám dohodil! KRUTOVA (Aleně): Prosím tě, nehltej. To není zdravé tak hltat. KRŮTA: Dokud dělal rotnýho, nemohl jsem si na něho stěžovat. KRUTOVA (Aleně): Ty šaty ti náhodou moc sluší! Alena si otírá ruce a chce již odejít. KRŮTA: Ale není mi vůbec příjemný, když mě můj bývalej rotnej chce poučovat. ALENA (odchází): Tak ahoj! KRUTOVA: Zlom vaz! KRŮTA (kývne na Alenu a pak pokračuje, napodobuje domovníka): Ríšskej vlevo, protektorátní vpravo . . . (Pak rozhodné) Ale tohle potěšeni mu dnes neudělám. Pro mne bude nalevo vždycky náš prapor a haken- krajc vyvěsím vpravo. KRUTOVA: Pepi, dej si pozor, ten chlap má oči všude! KRŮTA: Máš pravdu. Byla by to nebezpečná hra. ALENA (volá do předsíně): Tady nejsou klíče! KRUTOVA (volá na Alenu): Na co klíče? ALENA (z předsíně): On zamkl! KRŮTA (volá do předsíně): Tak si odemkni. Na věšáku jsou moje klíče. ALENA: Nejsou tu klíče! KRŮTA: Jen se podívej pořádně. (Jde do předsíně) ALENA (vrací se z předsíně): No nejsou! KRUTOVA: Proč zamyká? Zamyká se jenom, když nikdo není domal KRŮTA (vrací se z předsíně): Ty klíče tam ale opravdu nejsou. (Krutově) Nemáš je ty? KRUTOVA: Já? Klíče? Já klíče nemám. Ty jedny, co máme, máš ty. Já si jenom půjčuju tvoje klíče: KRŮTA: My dva si snad klíče nepůjčujeme. ALENA: Prosím vás, nehádejte se a najděte mi je. KRUTOVA: My se, Ali, nehádáme. KRŮTA: Ty klíče jsem měl naposledy já. ALENA: Měla jsem tam v půl osmé býtl KRŮTA: Bral jsem si je včera, když jsem šel na pivo. Pak jsem se vrátil a pověsil jsem je na věšák. A pak už přece nikdo nikam nešel. Až on - teď ránol ALENA: No to je přece šílený, já tam zas nebudu včasl KRUTOVA: Kam řekl Jiří, že jde? ALENA: Já nevím. A zas budou mít řeči. KRUTOVA: Jak to, nevím? ALENA: Oni mají vždycky řeči, a proto jsem tam dneska schválně chtěla přijít včas. KRUTOVA: Ty ses ho neptala, kdo volal? ALENA: Povídal, že prý nerozuměl jméno. KRUTOVA: A to šel za někým, koho nezná? A kvůli čemu řekl, že jde? ALENA: Prý něco kvůli firmě. KRUTOVA: Teď v neděli kvůli firmě. Jsi hlupáček a necháš se vodit za nos, Ali. ALENA (Krutovi): Prosím tě, podívej se do kapes. KRŮTA: Vyloučeno. Přece vím, co dělám. Musel je vzít on. ALENA: Proč by bral vaše klíče, když má svoje? KRŮTA: Jak to, svoje? To nejsou jeho klíče. ALENA: No ne, já se zbláznímI KRŮTA: Je to od něho bezohlednost. To je hned vidět, že nebyl na vojně! KRUTOVA: Na vojně. Nepoznal rodinu 1 To se jen říká, že sirotek přilne. Vždyli jsme toužili, aby přilnuli Ale protože nikdy žádný domov nepoznal, neumí si ho ani vážit I KRŮTA (přistoupí k psacímu stolu): Ten brajglI Pořád si maluje samý domečky , .. KRUTOVA: A protože nepoznal matku, neumí si vážit ani ženy. KRŮTA: Mužem se člověk nerodí, mužem se člověk stává. KRUTOVA: On musí pochopit, že žena není mužův majetek! KRŮTA: A kdo neprošel vojnou, nestane se mužem nikdy. KRUTOVA: Zena je dárkyně života! To ie žena! ALENA: No ne, to je šílený! KRŮTA: Protože jenom na vojně se člověk naučí chápat, že musí myslet taky na kolektiv a že kázeň není žádný příkoří, ale radosti Ale on neví, co je to radost. KRUTOVA: To se ví, že neví . . . Ale tebe je škoda, Ali, aby tě měl jako kanárka v kleci. Podívej, Pepi, jakou ona má postavu! (Vypíná se, aby Aleně ukázala, jak se má držet) No, vypni prsa, nestyď se, že je máš, na ženských prsou není nic špatného. ALENA (vypíná prsa a dívá se po očku do zrcadla. Pak najednou spustí): A stejně nemůžu nikam jít! ... Jenomže takhle ze mne nic nebude! Protože umění, to není jenom talentI Umění je především práce! Ale to on nepochopí! (Trucovitě) Ale já si teď půjdu lehnout. No ne? No tak co mám dělat, když nemůžu nikam jít? . .. (Napadá ji další msta) A nelehnu si tady! Já půjdu k vám! A v noci taky zůstanu u vásl Z předsíně je slyšet šramot klíce ve dveřích a otvírání dveří. KRUTOVA (ještě rychle tišším hlasem, aby přicházející Jiří neslyšel): Tos měla už dávno udělat. Já jsem ti vždycky říkala, že jc jedna věc, přes kterou Žena bezpečně ovládá i nejhoršího despotu. 15 16 Jiří vchází z předsíně do pokoje mladých. Je přek pen, že Alena je doma. va- JIŘI: Ty jsi ještě doma? (Všichni studeně a dotčeně mlčí) Vždyť už je málem osmi ALENA (prudce):-K jak jsem se tam měla dostat? KRŮTA (natahuje ruku, studeně): Klíče. Jih nerozumí. Kruta znovu a důrazněji. Naše klíče. JIŘÍ (vsune ruku do kapsy, překvapeně): Já mám oboje! Promiňte ... (Dává jeden svazek klíčů Krutovi) KRUTOVA (pozoruje bedlivě všechny Jiřího reakce a teď říká ironicky): Ohromně překvapen! ALENA (lítostivé, trucovitě): Ale teď už je stejně pozdě! Já tam nemůžu chodit pokaždý pozdě! KRUTOVA (Jiřímu): Tys opravdu nevěděl, že máš s sebou oboje? JIŘÍ: Nevšiml jsem si, že už mám jedny v kapse. ALENA: A mně bolí hlava, protože jsem se rozčilila a já si jdu lehnout. KRUTOVA (Jiřímu): A kdopak tě to tak brzo ráno volal? JIŘÍ: Ale ... já ani nevím ... KRUTOVA: Tak za kýms to šel? JIŘÍ: Ten člověk tam vůbec nebyl. KROTOVA: Jak to? JlRí: Přišel jsem tam a nikdo tam nebyl. KRŮTA: Někdo si z tebe udělal blázna. A to ti docela patří. KRUTOVA (významně): Spíš se mi zdá, že si Jiří chce dělat blázny z nás. Odchází okázale do druhého pokoje. Krůta za ní. Alena se začíná ostentativně svlékat a zpívá si přitom slova šlágru o svlečné, „šaty jsou, svlečno, jestli víte, pro zeny, jež nás nevábí, vy krásná ale nemusíte přilhávat tělu hedvábí..." JIŘÍ (spíše jen pro sebe): To je hrozně divné, že tam nikdo nebyl ... Ale Alena dává najevo, že ji už vůbec nezajímá, kam Jiří šel a co si o tom myslí, shazuje šaty a provokativně Zpívá, že „šaty, ty jsou pro jiné a to, co je pro jiné, to ať pomine". Jiří konečně pochopí Aleninu demonstraci. Ty se zlobíš? „Tak pro radost tvých očí, i radost zfcadla . .." provokuje ho Alena a shazuje kombiné. V té chvíli zvedne ve vedlejším pokoji Krůta hlavu. KRŮTA: Zvonilo? Krutova nic neslyšela, zazvonění bylo velmi nesmělé! Krůta se jde přesvědčit, odchází dveřmi ze svého pokoje do předsíně. A v té chvíli začnou první hodiny odbíjet osmou. Hodin je v obou místnostech skoro čtyřicet a protože se Ksrítovi nikdy nepodařilo je nařídit úplně přesně, vzniká jakési delší několikaminutové vyzváněni, které začne jedním ojedinělým strojem, ke kterému se připojují -další a další, aby pak vyzvánění zase ?iějakým~,ojedinělým, opožděným strojem zaniklo. ALENA: Vidíš! Je osm! Už půl hodiny jsem tam mela býtl Tak co mám dělat? Jdu si lehnout. Jiří by chtěl Alenu uchlácholit, ale Alena je nepřístupná. Nech mě! Lehnu si vedle! 17 18 Alena, svlečená do prádla, pyšně vztyčená na vysokých podpatcích, provokativní a vyzývavá, stop proti Jiřímu, který }e poněkud zmaten a nejistý. A v tu chvíli se otvírají bez klepání dvere. Otvírá je z předsíně Krůta - nevidíme ho a vchází jimi do prvního pokoje Věra. ]e to mladá žena, a přece ne už mladá. Je unavená, je dobře oblečená, ale i na šatech je zřejmá únava, zaprášenost, pomačkanost. Dalo by se říci, že je-li v této chvíli na Aleně její ženství obnaženo, je na Věře hluboko pokryto prachem, je zasuté a patrné spíš prostřednictvím čehosi, co prosvítá. VĚRA: Dobrý den ... ALENA: Jél VĚRA: Promiňte. ALENA (upadne, stejně jako Jiří - do rozpaků. Uvědomí si najed/tou že je skoro nahá): Kde mám župan? Já jsem tady jako Eva v rájil .. . VĚRA: Promiňte. Přišla jsem tak po ránu. JlRÍ (v rozpacích): Dobrý den .. . (Ukazuje na Alenu) To je moje žena. VĚRA (podává Aleně ruku): Konečná. JlRÍ: Moje kolegyně z fakulty. ALENA (podává Věře ruku, hlaholíc): Já si musím pro župan I JlRÍ (Věře): Co tu děláš? ALENA: Já ho mám asi u našich. Já jsem si šla totiž právě lehnout. (Odbíhá do druhého pokoje) JlRÍ: Co tu děláš? VĚRA: Nezlob se, prosím tě. JlRÍ (P one kud stísněně). P£oč bych se zlobil? J«em rád, takové době. etě vidím - P0t--ilku nechat? VÍ? R A: Můžeš me -Vblu , •> Tik: nechat;' JlRÍ: Nechat? . . • JaK a? VĚRA: Ano . Ne - Jdou po mnč. 19 I. VIZE Oba pokoje zmizely. Jiří stojí uprostřed nedohledné, pusté prostory. Vyzvánění hodin proměnilo se ted v klinkání malého zvonečku-umíráčku, který vtiskuje celému ovzduší znak tísně. Jiří je ještě pln úleku z Vě-řiny poslední věty. V té chvíli objevuje se za ním důstojník v uniformě gestapa. V jeho vzhledu ani v jeho chování nesmí být nic okázale, obhroublého, spíš z něho vyzařuje jakási Zvrhlá inteligence. Jiří ho ucítí za sebou, ohlédne se a instinktivně uhýbá. DŮSTOJNÍK (usměje se sebevědomě tomuto projevu bázně): Strach funguje znamenitě. A to už je několik let, co jsme tě měli na Pankráci .. . (Vidí, že Jiří stojí s rukou v kapse. Zvýší hlas) Jak to stojíš? Jiří se opět lekne, napřímí a vytáhne z kapsy ruku; cosi v ní drží. Důstojník nedůvěřivě. Co to máš v ruce? Jiří otevře dlaň. Důstojník se zasměje. KlíčeI Člověk by čekal nůž, a on má klíče! K Jiřímu přichází Věra a stane asi tři kroky před ním. Důstojník ji spatří. Tebe jsem taky někde viděl .. . (Vzpomíná) Vás oba ... Ano. Takhle jste stáli proti sobě .. . (Jiřímu) a já jsem se tě ptal, jestli ji znáš! VĚRA (tváří v tvář Jiřímu): A on řekl: Neznám. DŮSTOJNÍK (Jiřímu): Teď nejsme na gestapu. Teď víš, kdo je? JIŘÍ: Ano. Nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkal. Sestra nás všech. DŮSTOJNÍK: Jenom si udílejte vznešené tituly. Načněte nový pošetilý přiběhl Vypadne z něho nakonec několik dalších mrtvých - a to bude vše. (Odchází) VERA (stále stejně tváří v tvář Jiřímu): Opravdu, takhle jsi tenkrát stál ... Dva metry ode mne ... Díval ses na mne a zavrtěls hlavou ... A to byl ten nejkrásnější stisk ruky, když jsi pomalu říkal: Neznám ji. TONÍK (objeví se u nich, v dělnickém oděvu*); rezolutně): Jenomže pak tě opravdu neznal, když ho pusti- • li! A žádného z nás už nechtěl znát! yĚRA: Neobžalovávej 1 TONÍK: Já vím! Byl vzdělaný a milý a jemný! I opustit tě umě! zřejmě tak něžně, že jsi mu vděčná za ten požitek. VÉRA: Copak mohl za to, že mě nemiloval? Když muž neopětuje lásku, chtěl bys ho za to soudit? Odešel ode mě za někým jiným, co na tom? Bylo to všechno rovné a čisté. TONÍK: Svědčí to přece jen o jistém talentu k zradě. VÉRA: Jakápak zrada, když je po lásce. Nemá smysl to vracet. Na gestapu z něho nedostali jediné slovo. Choval se statečně. TONÍK: Protože je příliš ješitný na svoji čest. Ale pak dezertoval. VÉRA: ProČ říkáš dezertoval! Vyhýbal se nám, aby nás neuváděl do nebezpečí. Byl poznamenaný. TONÍK: A kdo z nás nebyl poznamenaný? VÉRA: Byl tehdy ještě chlapec! Mladší než my! TONÍK: Ale byli i mladší než oni VĚRA: Každý náš krok byl nejistý. Chodili jsme po ulicích jak po minovém poli. r *) V Krejčové inscenaci je Toník ve vizích charakterizován starým bicyklem, na kterém přijíždí a odjíždí, o který se opírá. 21 22 TONÍK: Ano. Začal se té prostě bát. Proto tě opustil. Nás všech se začal bát. (Ironicky) Zatoužil po jistotách. JlRI (smutně): Chtěl jsem přežít, Toníku . .. Neslyšíš? (Ukáže pravou ruku, v niž stále drží klíče, do výše, odkud z neviditelného zdroje zfú truchlivě klinkáni) Smrt pořád poprchává. TONÍK (dívá se na vztaženou ruku se svazkem klíčů): Stal se 2 něho majitel klíčů. Jiří si uvědomí, že drží klíče, a dává je rychle do kapsy. Toník zaútočí. Jen si je schovcjl Doufám, že ses dobře zamkl! JlRÍ (stojí sám proti Toníkovi, protože Věra mezitím zmizela - ustoupila - ze scény; brání se s jakýmsi zoufalstvím): Taky že zamkl! Aby mi neuteklo to nebohé málo, které tu člověk na světě mál TONlK: Kdysi se ti hnusilo spokojovat se s málem. JlRÍ: Ano. Ale pak jsem pochopil, že člověk nic víc nemá! ... (Se smutkem) Člověk, to mi už dávno nezní hrdě, člověk, to mi zní žalostně jak pláč. Tím hůř, jestli žijeme pořád v iluzích že jsme pány dějin, tím hůř, jestli žijeme pro ty, co přijdou a ti, co přijdou, žijí zas pro ty, co přijdou po nich - protože potom všichni žijí pro něco, co není. TONÍK: Jak to, není? Budoucnost je pro mne stokrát skutečnější než tahle mrzácká přítomnost, která už teď je mrtvá. JlRÍ: Zdá se ti budoucnost tak skutečná? Abys jednou nestál nad světem, za který bojuješ, jak matka nad hrbatým novorozenětem. Žiješ pro to, co bude, ale nemůžeš vědět, co bude, a tak žiješ a nevíš, proč. Pří posledních slovech Jiřího se Tonik ztrácí a někde poblíž se objevuje Alena. Stoji tu tak, jak byla v posledním reálném výstupu: v kalhotkách a podprsence; navíc má však v náruči velikou bílou svatební kytici. Jiří pokračuje ve své vzrušené promluvě bez přerušeni, 23 zatímco zvuk umíráčku přechází postupně v hlahol zvonů. Ale já nežijú pro to, co není. (Uvidí Alenu, jde k ní) Já žiju pro to, co je. Ty jsi (Kleká si před ní) Tebe m á m. Teď. Pořád. Stále. Teď. ALENA (stojí před klečícím Jiřím a uhlazuje mu roztřepené vlasy): Sprav si vlasy. Už to bude. JlRÍ: Co bude? ALENA: Svatba! JIŘÍ: Vždyť jsme ji už dávno měli! ALENA: Ale já se chci vdávat pořád! Každý den, každý den, každý den. JlRÍ (s jakýmsi nadšením): Máš pravdu. Každý denl ALENA: Každý den ráno požehnání, dopoledne svatba, odpoledne hostina a pak svatební noc a druhý den znova . . . Dívej se! Modrá obloha! JlRÍ (stále kleči, dívá se vzhůru, kam Alena nadšené ukazuje, vrtí hlavou): Kdepak! To je led! Zamrzlá hladina! Kdesi nad ní je svět, kde dupají lidé -ALENA: Ale vždyť je to oblohaI Slunce! JlRI: Kdepak slunce! To hoří města! Ale pod hladinou nehoří, tady je klid a ticho, tady nám bude dobře, Alenko; jak dvěma rybkám. Za vyzváněni zvonů přicházejí z hloubky jeviště dva muži. Jakmile je Alena spatři, poklekne na zem vedle Jiřího. Klečí tak oba zády do hlediště a čekají na muže, kteří se posléze zastavují před oběma svatebčany. Jsou prostě, dělnicky oděni, avšak hlahol zvonů, svit scény i jejich postoj a geslace, to všechno vyvolává dojem obřadu, dojem svatby. PRVNÍ MUZ (jako by četl úředním neosobním hlasem): Alena Nečasová? ALENA (dychtivě): Ano. PRVNÍ MUZ: Jiří Nečas? JlRÍ: Ano. DRUHÝ MUZ: Nevěsta? 24 ALENA: Ano. DRUHÝ MU2: Ženich? JIŘÍ: Ano. PRVNÍ MU2 (chladným, ale zdvořilým hlasem): Proč jste dal, ženichu, právě jí přednost přede všemi? JIÍII: Protože je ještě úplné dítě. PRVNÍ MU2: A proč jste dal přednost právě dítěti? JIŘÍ: Kdo je dospělý, je hotový, a kdo je hotový, je cizí. Ale dítě je ještě bílé. DRUHÝ MU2 (uhodí ted na Jiřího ostře): Uděláš pro ni všechno, když je bílá? PRVNÍ MU2 (obrátí se ostře na Alenu: počáteční zdvořilý výslech se změnil rázem ve výslech inkviziční, křížový, který se řítí v strhujícím tempu): A co ty, nevěsto, půjdeš všude, kam on? DRUHÝ MU2 (Jiřímu): Odpověz, ženichu! PRVNÍ MU2 (Aleně): Odpověz, nevěsto! JIŘÍ: Udělám pro ni všel DRUHÝ MU2 (Jiřímu): Budeš pro ni žít s rybami? JIŘÍ: Ryby jsou nevinné! Budu žít s rybamiI PRVNÍ MU2 (Aleně): Odpověz, půjdeš všude, kam on? ALENA (se brání): Já jsem samostatná! DRUHÝ MU2 (Aleně): Tak ty ho nemiluješ, nevěsto!? DŮSTOJNÍK (sledoval obřad zpovzdálí; vmísí se posměšně): Přišel ses ženit, nebo schovat, ženichu? DRUHÝ MU2 (Aleně): Odpověz, nevěstoI PRVNÍ MU2: Přišel ses ženit, nebo schovat, ženichu? DRUHÝ MU2: Odpověz, nevěsto! ALENA (úzkostně): Já se vás bojím! DRUHÝ MU2: Tak co tu děláš, když se bojíš? ALENA (úzkostně): Já se chci vdávat 1 PRVNÍ MU2 (Aleně): Tak co chceš! Jiřího nebo se vdávat? DŮSTOJNÍK: Tak co chceš, ženichu, ženit se nebo schovat? PRVNÍ MU2 (Aleně): Jiřího, nebo se vdávat? 25 TONÍK (sledoval obřad zpovzdáli; nyní povystoupí): A před kým ses přišel schovat? Před ním (ukáže na Důstojníka), nebo před námi? (Toníkovi po boku stojí Věra) DRUHÝ MU2: Odpověz, nevěsto! PRVNÍ MU2: Odpověz, ženichu! JIŘÍ (vstává a křičí): Nevyslýchejte mne! Máme svatbu! .PRVNÍ MU2: To není svatba! To je soudí TONÍK: Nechci ti rušit svatbu, Jiří. Ale nedalo se nic dělat. Věru honí. Věra potřebuje skrýt. ALENA (uvidí Věru, vříská): Jé, kdo je ta ženská! Já nemám župan! DŮSTOJNÍK (přiblíží se k Aleně; zálibně): Krásná kočka. VÉRA: Nechtěla jsem tě rušit, Jiří, opravdu, nechtěla. TONÍK: Nedalo se nic jiného dělat. JIŘÍ: Můžete se přece na mne spolehnout. (Věře) Vítám tě, Věro. DŮSTOJNÍK (pozoruje ted Jiřího): Nelži! JIŘÍ (nejistéji): Můžete se na mne spolehnout. DŮSTOJNÍK: Nelži! Strach je řetěz. A Češi jsou jen dvojí. Jedni za mřížemi a druzí (ukáže na Jiřího) na řetěze. Na scéně jsou opět oba pokoje Krutova bytu a děj pokračuje v tom místě, kde byl přerušen. Zbylé hodiny ještě opozdile odbíjejí osmou. JIŘÍ: Sundej si kabát. (Pomáhá jí svléci balonový plaší) VERA: Neboj se, Jirko, jen půlhodinku; JIRI: A kam půjdeš potom? VĚRA: Toník sem bude volat. JIŘÍ: A kde je teď Toník? VĚRA (sedá si): Můžu si sednout? JIRl: Proč jste nečekali u té cukrárny? VERA: Zdálo se nám, že se tam po nás kdosi nějak moc dívá. Museli jsme zmizet. (Lekne se, jestli tím Jiřího nepolekala; rychle) Ale neboj sel Když jsem šla sem, určitě mě nikdo nesledoval, na to můžu dát krk, neboj se, Jiří I JIŘÍ (trochu podrážděně): Neměj pořád strach, že se bojím. Proč bych se bál? VÉRA: Tak je to dobře . . . (Rozhlíží se) To je tvůj pokoj ... JIŘÍ: Ano. VERA: Proč je tu tolik hodin? JlRl (s nelibosti): Bzučí to jako mouchy, co? VĚRA (sedí a pociťuje konečně jakousi fyzickou úlevu): Ne... v tom tikotu je klid ... Už se mi zdálo v posledních dnech, že jsem se sama změnila v jakési hodiny a musím prostě bez zastavení jít, jít a běžet ... a ted najednou slyším, že čas se valí beze mne, úplně soběstačně a sám . .. jak řeka . .. Jsem strašně utahaná , . , prosím tě, nemáš vodu? 27 Krutova byla zvědavá, kdo přišel. C/jvili se snu stát u dveří do prvního pokoje, aby něco slyšel<:, Jiří a Věra mluvili tiše. A tak se odhodlala vejit a ti řit se, jako by si neuvědomila, že tná Jih návštěvu. KRUTOVA (ti otevřených dveří s výrazem překvapení): Promiňte, já jsem nevěděla. VĚRA (nasadí rychle zdvořilou společenskou masku & vyjde Krutově vstříc): To spíš já jsem vyrušila. Taklii? po ránu a v neděli. JlRl (představuje Věru tchyni): Inženýrka Konečná ... z' Prahy. VĚRA (podává si s Krutovou ruku): Konečná. KRUTOVA: Těší mě. VĚRA: Studovala jsem s Jiřím. KRUTOVA: Co prosím vás tady ve Vsetíně? VĚRA: Služební cesta. KRUTOVA: Do téhle díry se taky jezdí na služební ces-ty? VÉRA: Do Zbrojovky. Já jsem z Kolben-Dančk. JlRl (náhle si vzpomene): Tu vodu! (Odběhne do předsíně) VĚRA: Pracovali jsme celou noc, proto jsem taková . . . divná ... KRUTOVA: Celou noc! Co jste tam dělala? VÉRA: Ale rýsovali jsme v konstrukční kanceláři. KRUTOVA (s afektem): To je strašné! VĚRA (snaží se získat přízeň): Nezlobte se, že jsem k vám takhle vtrhla, ale když se člověk octne úplně sám v cizím městě ... K KU ľ(.) V A (ľkldilti do svých slov nečekanou významnost): To vás chápu. Já vím, co to je být sama . . . Nevolala j ste sem ráno? VERA (zamlouvá): Ne. Ani nevím, že má Jiří telefon. Neviděla jsem ho už několik let, jenom vím, že se oženil do Vsetína. A tak jsem si řekla: Nikoho tu neznám - KRUTOVA: Tady taky nikdo není, paní inženýre. Já nejsem odsud. Žila jsem s dcerkou v Praze. Ale to už • jc dávno. Tak vy jste byli spolužáci? VERA: Spolužáci ne . . . Jiří se vrací se sklenicí vody, podává ji Věře. KRUTOVA: No pravda, vždyt! vy máte titul, kdežto Jiřímu zavřeli školu ještě než absolvoval. VÉRA (dopila sklenku): A proč tu máte tolik hodin? KRUTOVA: O, to nic neníl To byste musela vidět ved-lel (Volá) Pepil ... Ostatně, pojdte se podívat k nám . . . JlRI: To snad nebude třeba. Paní inženýrka přišla totiž KRŮTA (který se mezitím ícpe přistrč pi, vpoäfcbnč -ĺ^ volání své ženy a přichází do prvního pokoje s pozdravem hlasitě společenským): Rukulíbáml KRUTOVA (hluboce dotčena; Jiřímu): To já vím, že ty bys byl nejradši, kdybychom vůbec nebyli. VÉRA (vyjde Krutovi společensky vstříc): Obdivujeme se tu právě hodinám! KRŮTA: To je moje sbírka. Líbí se vám? VÉRA: Ohromně zajímavé. KRŮTA: Každý den všecky natáhnout, milostivá, to už je můj životní řád, jinak bych nevěděl, že je ráno. Dřív to byl nástup pluku a teď, když mě penzionovali, mám tohleto vojsko. KRUTOVA: Ani vyvětráno tu nemá. (Jde otevřít okno) A chce tu mít návštěvu. (Volá do druhého pokoje) Ustel, Aleno .. . (Věře) Pojďte se podívat . . . Alena se vysourá z druhého pokoje, oblečená do županu, Krůta, Krutova a Věra odcházejí do druhého pokoje. 7 Alena je ve špatné náladě. Nerada a trochu zlostně jde k rozesílané posteli, kterou bude roztěkaně a přerývaně stlát po celý tento výstup. V druhém pokoji ukazuje Krůta svou sbírku. Dává prst k ústľirn, aby upozoriňl na tikot. JIŘÍ (Aleně): Co ti je? KRŮTA: Slyšíte? JIŘÍ: Co ti je? KRŮTA: Ten tikot! JIŘÍ: Tak co je ti, neumíš mluvit? KRŮTA (ukazuje na hodiny): Poslouchejtel ALENA: Nic. Jenom mám pokažený den. KRŮTA: Já říkám, že je to jak píseň lesa. KRUTOVA: A Jiří nadává, že to bzučí jak mouchy. KRŮTA: Milostivá, voják má někdy větší smysl pro krásu než architekt. ALENA: A co se o mě vůbec staráš? Nemčls mě zamykat. KRŮTA (ukazuje na jedny hodiny): Vidíte tady za sklem? JIŘÍ: Copak jsem to udělal schválně? VÉRA: Mys] ivec. KRUTA: Kdepak! To jc přece dáma! Má puškul Fešanda, co? JIŘÍ: Přece se máme rádi . . . KRŮTA: Vidíte, co má za kloboukem? 29 30 JIŘÍ ... tak co nás pořád takhle odděluje? VÉRA: Pírko I JIŘÍ: Taková hlouposti KRŮTA (nadšené): No anol Pírko I JIŘÍ: A jsme si cizí. KRŮTA: Tu pušku drží jako voják. JIŘÍ (s velkou naléhavostí): Ale já tě prosím: Dnes si nesmíme být cizí. J s i přece moje dítě. KRUTA: Když je dvanáct, tak ona střílí. ALENA: Já nejsem dítěl KRŮTA: Bác, bác, bác. ALENA: Ty pořád zapomínáš, že jsem taky osobnosti KRUTA: To jsou rány, když ona se do toho dál ALENA: Já mám taky svůj vlastní život! KRŮTA (hrozí dámě v hodinách prstem): Pozor na ni! JIŘÍ: Aleno, já tě dnes potrebujú mít vedle sebel Vzpamatuj sel Kolem nás se zatýká a popravuje a my se budeme hádat pro malichernost? ALENA: Dej mi pokoji KRŮTA (vede Věru i Krutovou zase ke dveřím do prvního pokoje): Vedle je nádherný rakouský strojek s kukačkou. JIŘÍ (jde k Aleně, chce se jí dotknout, obejmout, stisknout): Aleno 1 ALENA (ho odstrkuje): Nejdříve mi pokazí neděli a pak škemrá jako kluk 1 . . . Věra, Krutova, Kruta jsou na prahu mladých, pozorují scénu poněkud zaražení. Já se stejně prestehujú vedleI KRUTOVA (couvá zpět do druhého pokoje nechávajíc Věru samu na prahu pokoje. Říká tiše Krutovi s pokrčením ramen): Ať to vidí ... 31 8 Krutova krčí významně rameny a pak odchází Z druhého pokoje do předsíně, předpokládejme, že jde do kuchyně připravovat snídani. Krůta zůstává v druhém pokoji sám; dává za okno praporky. Věra stojí na prahu prvního pokoje, kde jsou ted všichni v rozpacích. JIŘÍ (Věře): Pojď dál . . . ALENA (po trapné pauze): Vy jste vdaná? VÉRA: Ne. ALENA: To buďte ráda. Zena, když chce v životě něco udělat, tak by měla zůstat svobodná. VÉRA: A co vy chcete v životě udělat? ALENA: Já tančím. VÉRA: Vy jste u divadla? ALENA: Ne, já se teprv učím! Já chodím dvakrát týdně do baletní školy, to tady vede paní Faktorová, ona byla kdysi v Brně u baletu ve Státním. Ta je moc dobrá! VÉRA: A jinak nejste zaměstnána? ALENA: Zatím ne. Jestli mě nenasadí. VÉRA: Tak to se můžete úplně věnovat baletu. ALENA: Vždyť mám domácnosti No ne, opravdu, já toho mám moc, (ukazuje ?ta prstech - první prst) já mám domácnost, (druhý prst) já musím uklízet, (třetí prst) mám balet, (čtvrtý prst) mají mě nasadit, (pátý prst) no a vůbec mám celou domácnost. A tančit, Jiří si myslí, že je to jenom poskakování, ale to je práce, to nám říkala paní Faktorová, jak Nižinskij . . . kolik ten cvičili Vůbec umělci ... takový Kubelíkl Člověk má 32 milovat svou práci. Mohla byste žít bez práce? Já ne .. . Kdyby se mi něco stalo s nohama, já bych si vzala žívot . . . No ne, vážněl Já jsem" na to často myslela. VĚRA: Jak byste to udělala? (Stoji nyní u psacího stolu a prohlíží si jeho nepořádek, papíry, knihy, z nichž některé bere do ruky, jako by k nim měla starý důvěrný vztah) ALENA (samozřejmě): Snědla bych tubu tam těch lumi- nálů, co má Jirka na stole. To by nestačilo? VÉRA: To by stačilo. ALENA: Já si myslím, že každý člověk má na světě svý poslání, protože jaký by měl život smysl? Máme žít jako zvířátka? JIŘÍ (tlumeně): Prosím tě, nech ty frázel ALENA: To nejsou frázel Každý člověk má svoje poslání I JIŘÍ: Už když byla malá, měla plenky značky Terpsicho-re, do jiných čurat odmítala. ALENA: Závidíš. Protože tvoje poslání je dělat u firmy poslíčka ! VERA (Aleně): Neposlouchejte ho! Vždycky dělal rád cynika. A přitom hořel pro architekturu jak apoštol... (Jiřímu) Odkud si tady vypůjčuješ knihy? JIŘÍ: Jezdím si pro ně do Brna. Snažím se studovat. ALENA: Jo - a hlavně v noci, abych nemohla spát. VÉRA (nadzvedla těžítko, kterým je zatížena kupa kreseb a rysů; prohlíží si je): Kde vlastně děláš? JIŘÍ: Kreslíce tady u firmy. VÉRA: Ale tohle pod tím těžítkem, to přece neděláš pro firmu. JIŘÍ: Ne, to dělám pro sebe. ALENA: Pokreslí každý papír. VÉRA: Co chcete. Na světě nebude už pomalu jediný celý dům ... a tady jsou zelené ulice a vysoké domy ze skla .. . Tady by se žilo . . . (Prohlíží podrobíte je- ^„ ^wo; yro seoe) to je nádraží? . .. (Aleně) Pořád ho zajímá urbanismus, že. ALENA (zřejmě ji to slovo není známé): Prosím? VÉRA: Urbanismus. (S údivem, že Alena nechápe) To je přece jeho specializace! KRUTOVA (vesla do druhého pokoje, aby odtud mohla zakřičet na Alenu): Alil Pojď mi pomoct I ALENA (odbíhá do druhého pokoje): On se o můj balet taky nestará! VÉRA: Tak ty si žiješ sám ... v takových krásných prázdných domech . . . (Klade na kupu výkresů opět těžítko) - 9 Krutova s Alenou připravují v druhém pokoji stůl k snídani. V prvním pokoji osaměl Jiří s Věrou. JIŘÍ: Kde zůstal Toník? VÉRA: Shání spojení. Má mě tu předat dál. JIŘÍ: A jak ses tu vlastně octla! Mluv honem! Řekni mi všechno! VÉRA: Buď klidný. Toník každou chvíli zavolá, a půjdu. Vůbec nikoho jsme tu neznali, a na ulicích je to nc-„ bezpečné, za žádnou cenu mě tam nechtěl nechat. JIŘÍ: Co se pořád omlouváš? Vždyt! jc to samozřejmé, žes přišla ke mně. VÉRA: Není to samozřejmé. Už dlouho jsme se neviděli. JIŘÍ: A to už si mě nepamatuješ? VÉRA: Blázínku .. . Ale copak vím, jestli jsi to ještě ty? . . . Proto ti taky Toník volal, chtěli jsme s tebou nejdřív mluvit ... ale pak jsme museli z cukrárny 34 \ 33 pryč, a tak Jsem šla k tobě přímo . .. Protože já už jsem opravdu nemohla zůstat venku .. . Začínalo mi být na omdlení ... Už utíkám tři dny ... V Kolben-ce nás vybrali, celou organizaci ... JlRÍ: V Kolbencel Vždyť tam jsem je všechny znali VĚRA: Ano, znali JlRÍ: A kam půjdeš dál? VĚRA: Musím zmizet. A soudruzi potřebovali poslat někoho na Slovensko; tak jdu. Může to tam začít každou chvíli. io KRUTOVA (otvírá dveře do prvního pokoje): Jestli se neurazíte . .. (Zve do druhého pokoje) Stejně je to jen válečná snídaně .. . linii tím neztratíte .. . ( Aleně) Tak pomoz, Ali .. . (Věře) Posaďte sel Jiří a Věra přešli z prvního do druhého pokoje. KRŮTA (přichází také ke stolu a nabízí Věře místo): Prosím. KRUTOVA (volá Alenu ke stolu): Alil ALENA: Já už jsem snídala. KRUTOVA: Aspoň sednout by sis mohla s námi. Věra, Jiří, Kruta, Krutova sedí u jídelního stolu a začínají snídat; Alena je ve vrtošivé náladě: jde k oknu a civí z něho ven. > Prosím tě, co tam vidíš? ALENA (dívá se dolů): Nějací SA a hitlerjugend. KRŮTA: Berte si, milostiváI VĚRA (znepokojeně): Co tam dělají? KRŮTA: Ale mají dnes zas nějakou parádu a to vždycky pustí domovník ty hitierjugendy na střechu a v celém baráku je rámus. 35 ALENA: A já se tam zas dnes nebudu moct opalovat; to je u půdy taková rovná stříška, tam když si lehnete, tak vás není odnikud vidět; Zuzana jc tak opálená, a já vůbec ne ... Já na to nemám čas! JlRÍ (zpozoruje náhle, že se Věra ošívá a uvolňuje si límeček u krku): Je ti něco? VĚRA: Ne, to nic není. KRUTOVA: Jste unavená po té noční směně. Potřebujete se najíst. ALENA (lelkuje, prochází se, pak si zase sedá na okraj psacího stolu): Kdyby aspoň byly vajíčka. (Věře) Máte ráda vajíčka? (Věra si neuvědomuje, že otázka patřila ji. AUčí. Je chvíli ticho, do něhož zvenku otevřeným oknem dolehne nepříjemný rámus bubínku a' píšťal, Krutova musí zachránit situaci.) KRUTOVA (Věře): Jestli máte ráda vajíčka? VĚRA (ochotně): Ano, mám. ALENA: Já taky. JlRÍ (Aleně): Prosím tě, nemohla bys zavřít to okno? ALENA (ignoruje Jiřího, přestože stojí kousíček od okna. Věře): A co máte radši, žloutek nebo bílek? Já žloutek. Pro mě by mohly být vajíčka jenom se žloutkem. (Uvidí, že se na ni Jih divá a tak rychle pokračuje, aby dál zamlouvala jeho přáni) Když je neděle, tak by měly být vajíčka. Protože když jc neděle, má být člověku vesele. Jenomže u nás nikdy veselo , není. JIRl: Prosím tě, nemůžeš zavřít to okno? ALENA (Věře): Vy jste měla někdy veselou neděli? Ale ne jen tak, že třeba jdete k vodě nebo tancujete, ale aby vám bylo opravdu veselo I VĚRA: Myslím, že měla. ALENA: Já nikdy! KRUTOVA: Já nevím, co sc ti nelibí. KRŮTA: Jc tu docela normálně! Jiří vstává od snídaně a jde zavřít okno. 36 ALENA: Normálne jo. Normálne, to je právě blbě. KRUTA: Mně je veselo. VÉRA (které se nějak špatně dýchá): Jiří, mohl bys to okno nechat otevřené? Z toho má Alena pekelnou radost a začíná si ostentativně pískat, Jiří se musí vrátit od okna, oknem musí dále znít bubínky a Jiří musí projít kolem Aleny a docela zblízka slyšet melodii šlágru o svlečně, jenž bzučí od rána Aleně v hlavě. JIŘÍ (Věře): Tobě není dobře? \ KRŮTA (prudce proti Jiřímu): Ne! Ale máme rádi čerstvý vzduch I ALENA (prozpěvuje): ... tak se jak řádná svlečna vysvleču do kůže ... (Náhle se přeruší) A stejně tu není veselo a to je všechno kvůli těm klíčům. Mohla jsem celé dopoledne tančit. JlRl: Snad se může stát takový omyl, ne? KRUTOVA (sladce a významně): Omylem zamknul a omylem vzal oboje klíče. JIŘÍ: No a jak? Schválně? KRUTOVA (sladce): Schválně. JlRl: Proč schválně? KRUTOVA (sladce): Bude lépe, když o tom nebudeme před návštěvou mluvit. JIŘÍ (vybuchne): Vy si ale umíte pořád dramatizovat to svoje nic! Je moment, ticha. { . KRŮTA: Aspoň když je na návštěvě dáma, měl by ses chovat jinak! KRUTOVA (zle mírným hlasem): Nech ho ... Já jsem nechtěla před návštěvou, ale když sám začal ... Kdo ti to ráno telefonoval? JIŘÍ: To je jedno. KRUTOVA: Alene's říkal, že vůbec nevíš. JIŘI: Nevím. KRUTOVA (Věře): Představte si: v neděli rano, a zrov- na než" má Alena odejít na zkoušku, mu najednou někdo volá. A chce, aby honem někam šel. A Jiří přitom neví, kdo to je. Věřila byste tomu? VÉRA: No ... je to zvláštní. KRUTOVA: To si myslím. A on toho neznámého poslechne, vezme si oboje klíče a zamkne byt, a my nemůžeme ven. VÉRA: Jiří ale býval vždycky roztržitý. KRUTOVA: Myslíte, že je to roztržitost? (Jiřímu) A kdo to tedy byl, ten tvůj neznámý? ALENA: Říkal, že tam ten člověk vůbec nepřišel. KRUTOVA: Ani se nenamáhal něco si vymyslet. To se ví, že tam nikdo nebyl. Nejsem tak naivní, abych nc-prokoukla, že ten telefon byl smluvený 1 Nechal se prostě někým zavolat, udělal rozčileného, vzal klíče a zamkl byt, aby se Alena nedostala ven. JIŘI: Prosím vás, proč bych tohle dělal? Krutova se tajemně usmívá. - No proč? KRUTOVA (sladce): Ty nežárlíš? ...(Po pauze) Mám ti připomenout, jak jste byli u řeky? KRŮTA (oživen): Tedy, milostivá, to si nechte vyprávět. Alena má ty plavky, ty jak jsou teď moderní - KRUTOVA: Ze dvou dílů. KRŮTA: Ano. A byli se koupat, a jak udělala Alena vc vodě tempo, tak se jí to tam vzadu utrhlo - (Ukáže rukou na záda) KRUTOVA: Měla uvolněný knoflíček. KRŮTA: Jo. A ta podprsenka jí málem uplavala. ALENA: Copak jsem za to mohla? KRŮTA: A vedle ní plaval náhodou nějaký - KRUTOVA: No byl to její bývalý spolužák z gymnasia. KRŮTA: A viděl ji bez té podprsenky. A to je všechno. Je to celé k smíchu, že? Ale Jiří na ni týden nemluvil. ALENA: Ale vždyť na tom vůbec nic nebylo. Dyť pod , vodou to není vidět, to je víc vidět, když jsem oblečená, ten tvar, voda to docela zkreslí, ten tvar. KRUTOVA (Jiřímu): Já do tebe moc dobře vidím, Jiří. Ty máš strach, aby se Alena nedostala k divadlu, protože ty bys nemohl žárlivostí jíst ani spát. Ale zakázat balet se jí taky bojíš, protože víš, že by se ti Alena vzbouřila. A tak na to jdeš zchytra. Víš, že když nebude chodit na zkoušky, tak ji nakonec nenechají vystupovat, nikdo se o ní nedoví, a k divadlu se nikdy nedostane. A proto's ji zamkl ... (Věře) Vezměte si ještě ... VÉRA: Já už nemůžu ... prosím vás jenom o trochu vody . .. JlRl: Co je ti? KRUTOVA: Je vám něco? VÉRA: Ne, ne, nic, jenom žízeň .. . JlRI (dívá se starostlivě na Věru a vidí, že je jí velmi zle): Věrol Tobě je špatněl VÉRA: To přejde. Chce vstát ze židle. Pokouší se o ni mdloba. Zavrávorá. Jiří ji zachytí, ale Krutova se rychle ujímá iniciativy. KRUTOVA (odhání oba muže do prvního pokoje): Jděte taml VÉRA (pokyne sama Jiřímu, aby odešel): Nechoď od telefonu! KRUTOVA (odvádí Věru do lenošky): Pojďte, lehněte si na chvilku. KRŮTA: Pojď, ať tady nerušíme. ii (P R E LIC E N1) Jiří odchází s Krutou do prvního pokoje. KRUTOVA: Migrenal? VÉRA: Valeriánky, prosím vásl (Sedá si do křesla) KRUTOVA (posílá Alenu do kuchyně): Ali, vodu a cukr. KRŮTA: Máme spolu stejně ještě co mluvit. KRŮTO VA: To budou nervy. To já znám. KRŮTA: Protože to není jen to, žes tady Alenu zamkl, tady jde o víc. Tady jde o klíče vůbec. KRŮTO VA: Já mám taky srdeční neurózu; však jste viděla, v čem tady žiju. Alena přináší cukr a vodu, Věra pije, Krutova kape valeriánky na cukr. KRŮTA: Ještě když jsi u nás nebydlel, měli jsme troje klíče. Jedněch jsem užíval já, jedněch má žena a jedněch Alena. Rckl jsem ti, aby sis dal od nich udělat u zámečníka duplikát, abys měl vlastní, čtvrté klíče. KRUTOVA: O mne nejde. Ale Alena mi leží na srdci. KRŮTA: Nechal sis udělat ten duplikát? VÉRA: Proč, Jiří ji má rád. KRUTOVA: Rád? KRŮTA: Odpověz, nechal sis ho udělat ? KRUTOVA: Myslíte, že žárlivost je důkaz lásky? KRŮTA: Nechal nebo nenechal? KRUTOVA: Myslíte? KRŮTA: Tak odpovězI KRUTOVA: Ne, ne. KRŮTA: Nenechal si ho udělat. KRUTOVA: To není láska, to je sobectví. KRŮTA: Ale tím to neskončilo. ALENA: Já mám přece právo na svůj život! 40 39 KRUTOVA: A na svůj talentI KRUTA: Z těch tří svazků se jeden ztratil. Nevíš, kdo ho ztratil? KRUTOVA: Alena může mít velké úspěchyI KRUTA: No tak, odpovídej mil JIŘÍ: Nevyslýchej. Nejsem obžalovaný. KRUTOVA: Ale on? KRUTA: A co když jsi obžalovaný 1 KRUTOVA: Chce z ní mít jen nástroj pro svou rozkoši KRŮTA: Ty klíče jsi ztratil ty. KRUTOVA (omlouvá se za své rozhorčení): Odpusťte. . . KRŮTA: A tak ze tří svazků zbyly dva. KRUTOVA: Běž sklidit nádobí, Ali. Alena pomalu odejde do prvního pokoje. KRŮTA: Dva svazky klíčů na čtyři lidi! Jedněch jsem užíval já, a moje žena, jedněch ty s Alenou dohromady. KRUTOVA (Věře, která se napřímuje v křesle): Je vám lip? Věra přikyvuje a narovnává se. KRŮTA: A dneska sis přivlastnil oboje klíče. JIŘ1-. Vrátil jsem vám je. KRŮTA: Oboje? JIŘÍ: Ty vaše. KRŮTA: A ty druhé jsou tvoje? KRUTOVA: Já jsem podruhé vdaná. Můj první muž byl herec. KRŮTA: Ncchals je udělat ty? KRUTOVA: Alena je nadaná po něm. KRŮTA: Anebo's je sám soustruhoval? VĚRA (vytáhne z kabely zrcátko; chtěla se upravit a tu se uvidí): Já vypadám 1 KRŮTA: Ty druhé klíče jsou taky moje, a ty mi je dášl ALENA: Ale to jsou přece naše klíčeI Opravdu 1 KRŮTA: Vaše? Tak teda jednou provždy. Na každém kroužku jsou dva klíče. Klíc od domu a klič od bytu. 41 Majitelem domovních klíčů je domovník a majitclcni klíčů od bytu jsem já. Vy máte klíče jen propůjčeny, jeden ode mne a jeden od domovníka, a?? vlastně oba dva ode mne, protože na ty domovní klíče platím domovníkovi každého čtvrt roku já a ne vy a platím za tři klíče, i za ten, co jsi ztratil. Rozhodnuto. VĚRA (vstává): Už je mi dobře. KRUTOVA (vede Věru do prvního pokoje): Tam jc zrcadlo. KRŮTA: Ty klíče mí dášl JIŘÍ: To má být hra na soud? Tak na tuhle hru já nehrajú. ALENA: Ale spravedlnost přece musí býtl Otec má pravdu I Tys udělal chybu, tak musíš být potrestán. JIŘÍ: Taky dobrovolná soudkyně. Člověk si myslí, že jsou to prostě lidé, ale oni jsou to soudciI Dobrovolný tribunál zasedá bez přestávky. Člověk se narodí, je vyslýchán a zemře. Zazvoní zvonek. Krůta jde do předsíně otevřít. KRUTOVA (Aleně): Pojď, uklidíme. Vracejí se s Alenou do druhého pokoje a dávají nádobí na podnos. Z předsíně je slyšet hlasy. JIŘÍ (který napjatě naslouchat): To je domovník. KRUTOVA (Aleně, která zvedá podnos s nádobím): Pozor I Pozor I (Odchází s Alenou do předsíně) 12 SEDLÁČEK (vchází do druhého pokoje doprovázen Krůtou. ]e to starší muž podivně oblečený; papuče, košili se šlemi, ale taky rajtky od uniformy, kožený pas a pouzdro s pistolí. Směs fotrovství a frajtrovství při- 42 hřivaná komplexem méněcennosti): Tak jsem se díval, f jak jste vyzdobili okna. To nemáte větší prapory? KRŮTA: Bohužel, opravdu nemáme větší prapory. SEDLAČEK: To je chyba, pane major. Náš barák nesmí dělat hanbu ulici. JIŘÍ (uklidněn mávne rukou): To nic .. . Jak je ti? VÉRA: Už je to dobré. . • \ KRŮTA (zdvořile): Taky na přehlídku? j SEDLÁČEK (s gestem k nedooblecené uniformě): Samozřejmě. (A pak náhle bez přechodu) Víte, co je to rohožka? KRŮTA: Co prosím? SEDLÁČEK: Rohožka. Na čištění bot, jestli račte vědět. JIŘÍ: Jsem hrozně rád, žes přišla. A že ti mohu pomoct. SEDLAČEK: Od včerejška jsou vydrhnutý schody, a dnes už jsou zase zaprášený. KRŮTA: Ale to my jsme neudělaliI SEDLÁČEK: Šlápoty vedou k vašim dveřím. JIŘÍ: Stejně na vás pořád myslím ... na všechny. SEDLÁČEK: Má stará je hloupá. Ta by dřela furt. Ale já jí to nedovolím. VĚRA: Prožil jsi s námi kus života. SEDLÁČEK: Nemeckej národ toho má dnes tolik, že nemůže chodit za druhejma s hadrou v ruce. JIŘÍ: Potkal jsem jednou Toníka v Brně, ale mluvil se mnou, jako bychom se nikdy neznali. KRUTOVA (v zástěře a s utěrkou na nádobí nakoukne zvědavě z předsíně do druhého pokoje): Co je, pane Sedláček? SEDLÁČEK: Zaprášený schody, milostivá. • | VÉRA (mluví ted s velkým vnitřním důrazem, ale bez jakékoli útočnosti); To musíš pochopit, že s tebou tak mluvil. KRUTOVA: Ale to my nel SEDLÁČEK: Tak kdo? VÉRA: Jedni se perou v aréně, a druzí se na to z hlediště dívají. KRUTOVA: Leda že zeť. Ten byl ráno pryč. SEDLAČEK: Mladej? VÉRA: A on je v aréně a ty jsi V hledišti. SEDLÁČEK: A kde je vůbec mladej? KRŮTA: Má návštěvu. KRUTOVA: Vždyť přišla rovnou od vás. SEDLAČEK: Ze zbrojovky? Nějaká nasazená? KRUTOVA: Inženýrka z Kolben D aněk, naše známá! VÉRA: Ale svět, co vznikne, nebudou dělat ti, co se dívali. JIŘÍ: Jsi si tím tak jista? SEDLÁČEK: V konstrukční kanceláři? KRUTOVA: Ano. Celou noc. JIŘÍ: Ti, co bojují, nejvíc umírají. SEDLÁČEK: Tak ty schody dáte do pořádku. JIŘÍ (mluví nadále s nenávistným důrazem): Kdo tu zůstane? KRŮTA: Ty schody/prosím, to je věc mýho zetě. JíRÍ: Kdo ho bude dělat, ten svět, co vznikne? SEDLAČEK: Jako hlava domácnosti jste vedenej vy. JIŘÍ: Kdo ho bude dělat? SEDLÁČEK: Major Krůta! JIŘÍ: Zase ty myši, které vždycky všechno přežijí a všemu se přizpůsobí. SEDLÁČEK: Já mám odpovědnost za barák. JIŘÍ: Ty malé myši - ,v SEDLÁČEK: ... vy za domácnost. JIŘÍ: .. . které nakonec vždycky všecko ovládnou. SEDLÁČEK: Ostatně jestli chcete, já to mladýmu vytmavím. (Obrací se k prvnímu pokoji) VÉRA (s náhlým pochopením): Jiříl Tobě je tu s nimi úzko! KRŮTA (volá za Sedláčkem); To jó! Sedláček otvírá dveře do prvního pokoje. . ..„..' 44 KRÚTOVÁ: To mu patří! (A vrací se znovu do kuchyně, aby doutírala nádobí, takže Krůta v druhém pokoji osamí) x3 SEDLÁČEK (vejde do prvního pokoje): Poklona. JIŘÍ: Dobrý den. SEDLÁČEK (nasadí bodrý tón): Slunko svítí, pánbůh nám přeje, bude hezkej den . . . (Obraci se zdvořile k Věře) Vy prej jste z Kolben Daněk? VĚRA: Jak to víte? SEDLÁČEK: Paní říkala. (Snaží se dát do hovoru konverzační tón) Ze se vám chce jezdit do Vsetína? VÉRA: Povinnost je povinnost. SEDLAČEK: Povinnost je povinnost. To je správný ... (Obrátí se náhle k Jiřímu) Já chci mluvit s tebou, mladej. Jestlipak víš, co je to rohožka? JIRl: Rohožka? SEDLÁČEK: Na čištění bot. Nevíš. Tak se to budeš muset naučit. Je svátek, a celý schody jsou zaprášený, Kdo si myslíš, že to bude umývat? Už jsem to říkal majorovi. Kraft durch freudel Utřeš schody. (Věře) Trochu sportu mu neuškodí, že jo, mladá paní ... Vy jste prej měla něco ve Zbrojovce? VÉRA: Ano. JIŘÍ (snaží se varovat): Pan Sedláček je totiž ve Zbrojovce verkšuc. SEDLÁČEK: Jak jste tu dlouho? VĚRA: Včera jsem přijela. SEDLÁČEK: Aha ... tím rychlíkem. V poledne? VĚRA (váhavě): Ano. SEDLÁČEK (přemýšlí): Co jede přes Olomouc? li 7i nimi a tapavc ^^Hpko'.cm vás žije 1 Proč 3 smrt čtyři oby-iu rozsudku? Já ^^Bfabýt soudce I O rijrtfi se na ícewě du mezitím a udělal k němu JIŘÍ (se obrátí k půdě a vidí, jak zpoza jednoho stěradla vystrkuje hlavičku Alena. Netrpělivě;: tam děláš? ALENA: Já se tady sluníml ... Na stříšce . .. (Dúeéř- ně) Jiříčku , . , JIŘÍ (dívá se vzhůru k půdě a je velmi netrpělivá): Co jc? ALENA: Pojď sem. Jiří udělá dva kroky k půdě. Alena mu šeptá dolů. Já jsem tady úplně nahá! PRVNÍ MU2: Kraluj své půdě, králi, abychom se ti smáli! JIŘÍ (otáčí se k Prvnímu muži. Půda se mezitím Ztrácí. Křičí): To není pravda, že jsem dezertoval! Odešel jsem jen jako voják čekat v záloze, až přijde moje chvíle! (Pozvedá na důkaz svých slov těžítko) DRUHÝ MU2 (volá na Jiřího z opačné strany než První muž): Ncčekals na nic, králi! JIŘÍ (obrací se na druhou stranu k Druhému muži): Cekal! PRVNÍ MUŽ (opět z druhé strany): Minulost nepředěláš, králi! VÉRA (objeví se náhle u Jiřího a volá na Prvního muže): Jak to, že nepředělá?! . . . (A pak se obrací vroucně a vzrušeně k Jiřímu) Nevěř jim. Co je minulost? Cesta, a nikdo nemůže vědět jaká, a kam vede, teprve budoucnost tu cestu udělá dá jí smysl! Žádná minulost není definitivní! Každá minulost se dá spasitI JIŘI (vzrušeně): Anol Když ho nezabijú, tak je pravda, že jsem dezertoval. Ale když ho zabijú, je pravda, že jsem odešel jako voják do zálohy a čekal s kamenem v ruce! Věříš mi, Věro? VĚRA: Věřím! Vždycky jsem ti věřila! JIŘI (pozvedá těžítko): Mám svou minulost tadyl Tohle je celý můj život! Držím ho v ruce! 50 ve; \- r se; ž' věj SEí vb SE Ví SE V] sr Ji si VÉRA (teď si teprve všimne těžítka v Jiřího ruce a zděsí se): Proboha, Jiří, vždyť je to náhrobní kámen! JIŘÍ: Ne! To je můj život! TONÍK (přistoupí k Jiřímu): Pořád myslíš jen na svůj život. To je svět, co držíš; hraje se o jeho osud, a ty ho máš teď na chvíli v rucel Na jevišti je opět vidět půdu. DŮSTOJNÍK (přichází k schodišti a volá vzhůru): Hele! Moje kočka! ALENA (za prostěradlem): Nechte mě být! Já jsem vdaná! DŮSTOJNÍK: Muže se neboj! Muž je na řetězel (Stoupá vzhůru po schodech) JIŘÍ (vidi scénu u půdy, svírá těžítko a říká přes zuby): Já ho zabijú. ALENA (se bojí, křičí): Jděte pryč! Já jsem nahá! DŮSTOJNÍK (je už nahoře): Tím lépe pro mne! Kočko! JIŘÍ: Já ho zabijúI A bubínky s píšťalami znovu zesiluji svůj hlas, je to ted halasná, rvavá a rychlá scéna, když repliky následují velmi rychle z& sebou v strhujícím crescendu, PRVNÍ MUZ: Zabij ho, králi! ALENA (uniká mezi prostěradly, důstojník ji pronásleduje s vychutnávající pomalosti): Jděte pryč! DRUHÝ MUZ: Zabij ho žezlem, když jsi králi VÉRA (úzkostně): Zahoď ten náhrobek! PRVNÍ MUZ: Král Ponožka, král budíků! JIŘÍ: Ale já neumím zabíjet! PRVNÍ MUZ: Král kšand a císař nočníku 1 ALENA (zoufale): Jděte pryč! Já jsem nahál DRUHÝ MUZ: Zabij ho, králil VÉRA: Zahoď ten náhrobek! Prosím tě, prosím těII TONÍK: Nepouštějí ALENA: Jiřííííčku! .. . JiříčkuI Pomoc!!! JIŘÍ (zvedá v ruce těžítko, ale obrací se na opačnou stra-■ nu, než je půda s důstojníkem, na tu stranu, kde v pře- dešlém obraze stál domovník): Ta závrať, držet v ruce svět! VÉRA: Ne, nesmíš, nesmíš, ne! DRUHÝ MUZ (rozhořčen, že se Jiří odvrací od pťuly, na níž v hrůze ječí Alena): Zabij ho, zbabělce! JIŘÍ (napřahuje těžítko): Jdi, Věro! Můžeš jiti Máš volnou cestuI A ty mi odpusť, držím v rukou svět a musím zabít! Odpusť, Alenko! 51 Na scéně jsou opět oba pokoje. Jiří udeřil, a domovník se skácel k zemi. Do druhého pokoje vchází zezadu Krutova a za ni Alena. VĚRA (přidušeně): Jiříl (Pak se rychle sklání k ležícímu domovníkovi, aby zjistila, zda žije) Jestliže jedná pohotově, účelně a horečně, Jiří stojí naopak v jakémsi nepřítomném klidu, otírá si mimoděk těžítko o sako a pomalu ho odkládá na stul. KRUTOVA (má ještě vlhké ruce od nádobí, otírá si je o zástěru, kterou si později svléká): Tak a hotovo. KRŮTA: No slyšeli jste. Jiří a pořád Jiří. Neočistil si boty. ALENA: Tak ať ty schody umyje Sedláček. Od toho je domovník. KRUTOVA: To bývalo. KRŮTA: A zase bude. Jenomže dnes má domovník moc. ALENA: To je hroznej Němec: Sedláček. JIŘÍ: Žije? KRŮTA: Neboj se! Já si ho hlídám a až se to'jednou obrátí, ten mi neuteče! VÉRA: Je po něm! (Pak zve Jiřího pokynem hlavy, aby jí pomohl odtáhnout mrtvolu pod gauč) KRŮTA (pokračuje): Ale o to ted nejde. Jde o to, že v téhle záležitosti nejsem žádnej Krůta, ale hlava domácnosti a Sedláček není Sedláček, ale hlava domu. A to jsou šarže, který musím respektovat za každýho režimu. ALENA (provokativně vzdychne): Já nevím, proč by ne-. mohla být jednou príma neděle! . ' * i KRUTOVA: Co se ti pořád nelíbí, dítě? 53 ALENA: Copak tohle je život? Jestli si očistil boty. jestli si neočistil boty . . . Život je přece -KRŮTA: No, co jc život? VĚRA (když ukryla s Jiřího pomocí domovníka, ohledává ted podlahu a stírá špičkou střevíce skvrnu na parketách): Krev. KRŮTA. Ani nevíš, co chceš říct. ALENA: Život má být něco velkého! KRŮTA (je řádně vyprovokován; přechází po pokoji a jeho slova znějí po celý výstup jak pozoun nad Šepotem v předním pokoji): Aha! Já jsem pro tebe malej! Když žiju poctivě a čestně a chci, aby byla ve všem spravedlnost, v každé drobnosti, tak jsem malej! Alena se urazí, ztrácí od této chvíle docela náladu a ostentativně neposlouchá, co Krůta říká. VĚRA (zpozorovala skvrnu na Jiřího šatu): Máš sako od krve. KRUTOVA: Pepi! Alena chce prostě vyniknout! KRŮTA: Anol A ty ji pleteš hlavu 1 ... Tak ať jde za svým otcem! Ten vynikali VĚRA: Jsi od krve. Musíš se jít převlíct. Jiří jde k šatníku, otvírá ho, svléká si sako, dává ho do skříně na ramínko, sundává jiné sako, obléká si ho.*) KRŮTA: Ten byl tak velkej, že vám oběma utekli Anebo Jiří! To je taky velkej člověk! Tak velkej, že nás tu klidně zapomene zamčený! A jak jste se v něm zhlížely I KRUTOVA: Zklamala jsem se! Jako už tolikrát! KRŮTA: Protože vždycky toužíš jenom po tom, co se třpytí! Duchaplný student! Architekti ... A žádnej architekt. JIŘÍ (je převlečen, obrací se ted tlumeným hlasem, ale velmi energicky k Věře): Teď musíš rychle odtud. •) Viz str. 571 54 KRŮTA: On jenom chtěl být architekt, jako Alena chce být tanečnicí. VĚRA (vrtí hlavou): Nemůžu odtud. JIR1: Musíš. KRŮTA: Ale když člověk chce něčím být a pak tím není, tak přebejvá. VĚRA: Všem vám tu jde o život 1 JlRÍ: To už nech na mně. To je moje starost. KRŮTA: Ano. To je to slovo: On přebejvá. A nejenom tady. On vůbec přebejvá. JlRÍ: Tohle je můj svět a já se o něj postarám. Ale ty musíš jít. KRŮTA: Jako o posledním sletu: Nastupovali dorostenci. Rady jako šňůry, ale já najednou vidím, jak jeden ne a ne najít svý místo. JIŘÍ: SlyšíšI KRŮTA (pokračuje): Už všichni cvičili, ale ten jeden filosof se motal pořád mezi řadama. Přebejval. Krutova se směje. VĚRA (usilovně přemýšlí; pohybem hlavy ke gauči): Musíme ho dostat z bytu. KRŮTA: Vy se tomu smějete. JIŘÍ: Jak ho chceš dostat z bytu? KRŮTA: Ale celej Strahov se díval ne na ty, co cvičili, ale na toho filosofa, co se motal a přebejval. A to je Jiří. JIŘÍ (zcela přesvědčen a rozhodnul): Musíme se teď rychle domluvit kde počkáš, a já to vyřídím Toníkovi, až bude volat. KRŮTA: Ale život nepotřebuje takové individualisty. JIŘÍ (vidi Věřin nesouhlas): Musíš jít, protože jestli tě tady chytnou, tak jsem ho zabil zbytečně. KRŮTA: Život je povinnosti V tom je čelá jeho krásaI VĚRA (vrtí hlavou): Ne. JIŘÍ: Jestli neodejdeš, tak byl celý můj život zbytečný. 55 KRŮTA (obrátí se náhle ke dveřím do prvního poko-• je): Jdu se podívat, jak mu to Sedláček dává. *) V brněnské inscenaci Jana Fišera byl závěr I4. výstupu hrán v této variantě: KRUTA: Ten byl tak velkej, že vám oběma utekl. Anebo Jiří 1 To je taky velkej člověkl Tak velkej, že nás tu klidně zapomene zamčený I JlRÍ: Musíš teď rychle odtud. VĚRA: Nemůžu odtud. KRŮTA: Však jste se v něm zhlíželyI JlRÍ: Musíš. KRUTOVA: Zklamala jsem se. Jako už tolikrát. VÉRA: Vždyť tady jde všem o životl JlRÍ: To už nech na mně. To je moje starost. KRŮTA: Protože vždycky toužíš jenom po tom co se třpytí. JlRÍ: To je můj svět a já se o něj postarám. KRŮTA: Duchaplný studenti,Architekti JlRÍ: Ale ty musíš jítl KRŮTA: A žádnej architekti VÉRA: Nepůjdu, Jiří. JlRÍ: Půjdeš. KRŮTA: On jenom chtěl bejt architekt, jako Alena chce bejt tanečnicí. VÉRA: Musíme nejdřív udělat všechno, abychom je zachránili. KRŮTA: Ale když člověk chce něčím být a pak tím není, tak přebejvá. JlRÍ: A co chceš udělat, abychom je zachránili? KRŮTA: Ano. To je to sIdvo. On přebejvá. A nejenom tady. On vůbec přebejvá. VÉRA: Musíme ho nčjnk dostat z bytu. KRŮTA: Jako o posledním sletu. JlRÍ: Jak ho chceš dostat z bytu? KRŮTA: Nastupovali dorostenci. Rady jako šňůry, ale já najednou vidim. jak jeden nemůže najít svý místo v řade. JlRÍ: No, jak ho chceš dostat z býtu? KRŮTA: Už cvičili, ale ten jeden filosof sc pořád motal mezi ín- dama. Přebejval. Krutova se směje. JlRÍ: V celém baráku je hitlerjugend. KRŮTA: Vy se tomu smějete. - ' JlRÍ: Nemůžeš ho odtud dostat. KRŮTA: Ale celej Strahov sc díval ne na ty co cvičili, ale na toho filosofa, co sc motal a přebejval. A to je Jiří. JIR1 (rozhodnut): Řekni rai kde počkáš, a já to vyřídím Toníkovi, až bude volat." 56 KRUTÁ: Ale živat nepotřebuje takový individualisty. JIŘÍ (vidí Věřin nesouhlas, tím rezolutněji): Musíš jít; protože jestli tě tady chytnou, tak jsem ho zabil zbytečně. KRŮTA: Život je povinnosti V tom je celá jeho kcásal VĚRA (vrtí hlavou): Ne. JIŘÍ: Jestli neodejdcš, tak byl celý můj život zbytečný. KROTA (obrátí se náhle ke dveřím do prvního pokoje): Jdu se podívat, jak mu to Sedláček dává. 15 ALENA (se dívá za Krutou): On mě už nebaví. KRUTOVA (trpitclsky): Já ti prý pletu hlavu I Slyšelas! KRŮTA (vešel do prvního pokoje; rozhlíží se): Kde je Sedláček? , JIŘÍ: Už je pryč. KRUTOVA: On pořád žárlí na tvého otce. KRUTA (všimne si divného ovzduší v prvním pokoji): Co je vám? KRUTOVA: Protože tvůj otec, ať nám ublížil, jak chtěl, byl n ě k d o 1 KRŮTA: Aha, dal ti to s těmi schody, co? KRUTOVA: Byl to velký umělec 1 KRŮTA:- Já jsem vám vždycky říkal: Lidi zlatí pochopte, kdo je to domovník! KRUTOVA: Aii, siib mi, že si nedáš vzít své poslání! 2e budeš tvrdá! KRŮTA (Věře): Co by mu to udělalo, otřít si boty o rohožku? ■ KRUTOVA: Ať si Jiří nemyslí, že jsi kus papíru, který si může popsat podle svého! KRŮTA: Nenechám si kvůli tobě rodinu přivést do neštěstí. Ty schody vydrhneš. KRUTOVA: Ty se musíš ubránit. Ty musíš zůstat vždycky sama sebou. Slib mi to, Alil 37 ALENA: No dyť jo. KRŮTA (Věře): Vy totiž nevíte, milostivá, že Jiří nepřemýšlí o obyčejných věcech jako my, on vždycky při nemenším o celé Evropě! (Dotčen podivnou nevšíma:- -■ stí) Jenom se neobracej zády. Ty musíš vědět jedni Každý člověk má na světě své vymezené posláni. Některým je určena Evropa, jiným rohožka. A když m ť> někdo splete, tak to může skončit katastrofou. Mysli na Evropu, zapomene na rohožku, a domovník ho posic i s rodinou do koncentráku. (Vidí Jiřího a Věru, jak jsou divně nezúčastnění, vysvětluje si to odporem vůči tomu, co říká, znervózní poněkud a bráni se) Vy se mnou nesouhlasíte! Vy si myslíte, že jsem špatný Čech, když mluvím v téhle době o takových drobných věcech, ale já náhodou znám naše dějiny I Jak si myslíte, že jsme se dostali z té třistaleté poroby? 2e jsme chtěli převrátit svět? Češi nechodili nikdy na barikády, Češi chodili do Sokola. Taková prostná udělala pro náš národ víc než deset revolucí. (Znovu znervózněn chováním Jřího a Věry) Milostivá, co tak tragicky? Milostivá paní, já jsem optimista! Já jsem byl optimista a budu optimista. Němci se položí, to už nemůže dlouho trvat, ale lidi zlatí, kdo si myslíte, že tu bude mít po válce slovo? Já jsem reálný člověk, já yidím věci takové, jaké jsou, a říkám vám, ať to budou Rusi nebo Angličani, zas to nebudou žádní filosofové, ale lidi jako já, protože zas bude třeba pořádek a zas budou přebejvat takoví jako je on, protože on neví, co je to stát v řadě, nic se mu nelíbí a na všem cosi má, ale takoví lidi škodí celku, ano, každýmu celku, rodině, státu a každýmu zřízení, protože se nechtějí přizpůsobit, ale ty se musíš přizpůsobit, když chceš s námi žít, a proto já trvám na tom, abys mi dal ty klíce. Jiří vrti hlavou. Nedáš?! 58 ■ I V té chvíli zazvoní telefon. [Ří (vrhne se vzrušeně k telefonu): Nečas . . . (Zklamaně dává sluchátko od ucha a volá do druhého pokoje) Aleno! Telefon! ^RŮTA (výhružně): Tak poslyš: Jestli nedáš — iRI (drží v natažené ruce sluchátko pro přibíhající Ale- \ nu; lhostejně): Ještě je potrebujú. l6 HLASY TÍSNÉ LENA (bere od Jiřího sluchátko; mluví znuděným a trochu smutným hlasem): Nečasová. Jo, tě péro, Zuzano ... ENSKÝ HLAS (ozve se za scénou; hlas starostlivý, skoro plačtivý): Táto! [Rl (šeptem Věře): To je domovnice. !RŮTA (vesel do druhého pokoje): Nedal mi je. :RŮT0VÁ: Co? :RÚTA: Klíče! XENA: No a? [RTUŤOVÁ: Pořád tvoje klíče! Nechápeš, že tady jde o Alenin život a ne o klíče? XENA: No nemohla jsem prostě. 1RŮTA: A ty nechápeš, že z malejch věcí můžou bejt velký? ENSKÝ HLAS: Táto! ;RŮTA: Co kdyby byl nálet? XENA: No bože, ty máš řečí. [RÚTA: A my tady zůstali zamčeni jak myši v pastiI tRl (Věře): Mělas už dávno odejít. 'ÉRA: Neboj se, ona přestane. XENA: Máš ho vidět. ;RUTA: Ano, jak myši v pasti. m \ / ŽENSKÝ HLAS: Táto! KRUTOVA: Panebože, to je pravda! KRŮTA: Klíče jsou víc než klíče! JIŘÍ: Co uděláme? ALENA: Mně je to fuk. KRŮTA: Tady jde o všechno. Jestli mu ted povolíme, tak jsme prohráli navždycky. ALENA: Mně je dneska ale vůbec všechno fuk. KRŮTA: Co ale uděláme, když nám je nedá? Zazvoní zvonek. Kruta jde otevřít; v chůzi. No řekni, co uděláme? ALENA: Mně se do ničeho nechce . .. Z předsíně je slyšet otevřeni dveří, hlasy. .No jo, tak tě péro. (Pokládá sluchátko) To byla Zuzana. (Vidi, že ji Jiří ani Věra nevnímají. Říká hlasitěji) Zlobí sc na mne! (Jiří i Věra napjatě poslouchají hlasy v předsíni. Alena ještě hlasitěji.) Zlobí se na mne, že jsem nepřišlaII ... (Nikdo ji neposlouchá. Křičí.) To byla Zuzana!II (A pak se vrací a jde do zadního pokoje) lj NÁŘEK Krůta vede domovnici do druhého pokoje. Domovnice je prostá žena, utýraná životem, plachá, zůstává stát po celou dobu jen na kraji pokoje, u dveří, Krutovi se k ní také chovají mnohem přezíravěji než k Sedláčkovi. Věra a Jiří jsou přitisknuti ke stěně, aby jim neuniklo Žádné slovo. DOMOVNICE (pokračuje zřejmě v řeči, kterou měla s Krůtou již v předsíni; její hlas má intonaci lamen-tace): Pánbíčku na nebesích, dyŕ já stojím celou dobu 60 1 dole a čekám na nehol Dyt! už ho sháněli 1 Von má tu parádu 1 KRUTA: Zkontroloval prapory a šel. DOMOVNICE: Ze von si nedá pokoj, von zas ráno viděl, že do domu prej přišel nějakej cizej člověk a von chtěl přijít na to, ke který partaji šel, já povídám, co je ti po tom, to je věc partají, ale von, že prej je to jeho povinnost. Já už sem vobešla všechny partaje a von nikde není. Nevíte, kde by mohl bejt? KRUTOVA: Ne, paní, to my nevíme. (A potom nenápadně i okázale zároveň odejde z pokoje) ALENA: Třeba už mašírujeI DOMOVNICE: Dyť je v papučích 1 Boty má nachystaný v kuchyni 1 .. . Pánbíčku na nebesích, co já mám dělat, von dycky říká, dyby něco, volej hned SA ... no jo, dyť voni se tam už seřazujou, slyšíte je, a von tam musí bejt, to by byl malér, kdyby tam nebyl, to já" vím, ale já bych to měla hlásit, né? Pane major, mám tam jít, na to jejich velitelství, mám jim to hlásit? Dyť von tady někde musí bejt! KRŮTA: To byste měla hlásit. Aby pan manžel neměl nepříjemnosti. To víte, kdo se dá na vojnu - DOMOVNICE: Ale dyť já ani neumím německy ... no jo .. . tak já du .. . Pánbíčku na nebesích, proč musí furt něco bejt . . . (Odchází do předsíně) Krůta ji ani nedoprovází. Je slyšet zabouchnutí dveří. 18 Krůta zůstane v zadním pokoji sám s Alenou; nemají si co říct, mírně se ignorují a překážejí si. Krůta přechází po místnosti a zřejmě urputně přemítá. Alena lelkuje a je čím dál rozmrzelejší. 61 Zatím v prvním pokoji vznikne horečný rozhovor. JIŘÍ: Tak. A tecf musíš hned odejít. VÉRA: Klid, klid, klid. JlRÍ: Kde budeš na Toníka čekat? VÉRA (sleduje horečně jinou úvahu): To bude ještě chvíli trvat, než sem někoho přivede. JIŘÍ: Budeš čekat u cukrárny, ano? VÉRA: Rychle: můžeme ho někam uklidit, nebo ne? JIŘÍ: Nemůžem ho nikam uklidit. Před domem jsou SA a v celém baráku je hitlerjugend. VÉRA: Tak ale musí všichni odtud. JIŘÍ: To je nesmysl.*) VÉRA: Jinak jsou ztraceni. Musí odtud. JIŘÍ: Jak je odtud dostaneš? VÉRA: Musíme jim všechno říct. JIŘÍ: Udělají paniku a poběží tě okamžitě udat, aby se zachránili. Nesmí se vůbec nic dovědět. VĚRA: Tak je odtud vylák áme jinak. JIŘÍ: Jak je odtud chceš vylákat? VÉRA: Musíme si něco vymyslet. JIŘÍ: Jakmile začnou něco jen tušit, udělají paniku. VĚRA: Jinak jsou ztraceni. Musíme je vylákat. JIŘÍ: A když je vylákáš, co s námi všemi uděláš? Kam nás ukryješ? Přece nás nemůžeš všechny čtyři převádět přes hranice! Vždyť to je docela nemožné! Do hodiny nás pochytají. .. (Podává Věře plást) Tady máš a jdil VĚRA: Přece vás tu nemůžu nechat 1 JIŘÍ (horečně resumuje celou situaci): Mrtvolu odstranit nejde. Je odtud dostat nemůžeš. Skrýt je nikam nemů- *.) V pražské Inscenaci Otomara Krejci vejde na tomto místě Alena do prontba pokoje, zeptá se: „Neruším?" a bere si odtud gramofon. Odejde pak zase do druhého pokoje, v nčmz je sama (Krůta i Krťitová jsou po odchodit domovnice kdesi vzadu). Dává na gramofon desht. Ozve se tichá hudba starého šlágru - „Tvůj bílý šátek mne zpátky nezavolá" - a Alena přitom trénuje baletní po- 62 žeš. Musíš jít sama dokud je čas, nebo tě prostě vyženu. VĚRA (po malé pauze, tiše): A co ty? JIŘÍ: O mě se nestarej. VĚRA: Ty se tu chceš nechat chytit? JIŘÍ: A mám utéct? VĚRA: Samozřejmě že máš utéct 1 JIŘÍ: Je to má rodinaI VĚRA: Když je odtud nemůžeme dostat pryč, co jim tady pomůžeš? JIŘÍ: Nenamáhej sel VĚRA: Co jim tu pomůžeš, když zůstaneš? JIŘÍ: Musím dosvědčit, že o ničem nevěděli. VĚRA: Uvažuj chladně. Musíš uvažovat docela chladně. Když odejdeš, bude stejné jasné, žes ho zabil ty, že oni nic nevěděli. Když zůstaneš, nic se nezmění. Podle stanného práva zastřelí v každém případě celou rodinu. I když zůstaneš i když odejdeš. JIŘÍ: Mluvíš úplně zbytečně. VĚRA: Uvažuj docela chladně. Když zůstaneš, bude to jenom sebevražda. JIŘÍ: No a? VĚRA: Na tu nemáš právo 1 JIŘÍ: Kdo mi bere to právo? VĚRA: My ti bérem to právo - protože jsi s námi už zase spojen! JIŘÍ: Mluvíš úplně zbytečně. VĚRA: Když zůstaneš, budou tě vyslýchat a mučit. JIŘÍ: Předejdu je. VĚRA: Já vím, luminály. Ale ty musíš žítl Je zachránit nemůžeš, ale můžeš zachránit sebe ... (Náhle si uvědomí) A Alenu I No ovšem, Alenu I Musíš ji vylákat, - nějakou záminku a ona půjde! A tři, to jde! Musíme zachránit, co se zachránit dá! Půjdeme tři, vylákáš Alenu, Toník nás najde, anebo půjdeme sami, to všechno půjde, tři to jde, půjdeme s Alenou, to půjde! JIŘÍ (zviklán): To je st asne ... ALENA (dotčena nepříjemnou atmosférou v druhém pokoji vejde do prvního pokoje. Zaslechne poslední slova a posmívá se napodobujíc Jiřího hlas): To jc strašné, to je strašné, protože já jsem dnes vůbec trikový divný . . . (Svým hlasem) A oni tam (k druhému pokoji) jsou taky divný, všichni jste divní, divní, divní .. . úplně divní. Zazvoní telefon, JIŘÍ (bere rychle sluchátko): Nečas ... Ano! (Podává sluchátko Věře) VĚRA (bere sluchátko): Ano ... Dobře ... Ale my jsme tři! ... Ne, musí to jít! ... Musí! Musí I ... Ano: něco se stalo . .. Ano . . . ano . . auto už je tam, dobře .. . nadvakrát ... ano . .. (Pokládá sluchátko. Jiřímu) 2a deset minut za rohem proti parku, bude tam dodávkové auto, nápis Vsetínské pekárny, řekněte, žc vás posílá Věra, to stačí ... A já musím jít hned. ALENA (s gestem k telefonu): Na koho jste to křičela? VĚRA (v rozpacích): Já jsem křičela? ALENA: No úplně jste křičela! VĚRA: To se vám zdálo. ALENA ^Nezdálo! Úplně jste křičela. (Jiřímu) A co máš s pekárnama? VĚRA: Ale půjčí nám auto. ALENA: Něco se děje? VĚRA: Ne. Co by se dělo. ALENA: Vy jste divní . .. VĚRA (konečně dostala nápad): Nejsme divní, opravdu ne, mám ale na venkově známé, slíbila jsem Jiřímu, že zajedeme pro nějaké máslo ... a sádlo . .. ALENA: Máslo a sádlo? VĚRA: Ano. ' ALENA: A taky vajíčka? VĚRA: Taky. Pojedete s nami, ze r 64 ALENA (koketně): Ale já bych chtěla takový bez bílku, kde je jenom žloutek. KRUTA (Krutové, která se'právě vrátila do druhého pokoje): Rozhodl jsem se. Počkám, až odejde ta jeho návštěva. VÉRA (obléká si plášť, do něhož jí Jiří pomáhá; zastavuje se u dveří): Musíme jet nadvakrát. Jdu napřed. JIŘÍ: Běž. i VÉRA: A rychle, auto nemůže dlouho čekat! (Obrátí se a odchází) KRUTA: Ale pak mu dám ultimatum. A když mi ty klíče nedá, tak mu z jeho pokoje vystěhuju všechen náš nábytek i s Alenou. (A usedá, aby si připravil sily na poslední boj) 19 ALENA (divá se na dveře, jimiž odešla Věra a vrtí hlavou): Ta ale je! Najednou se sebere, to taky mohla říct našim aspoň sbohem ... JIŘÍ: Alenko, prosím tě, teď še ale rychle obleč, ano? Ale musíš rychle! ALENA: Jakýpak rychle? JIŘÍ: Prosím tě. ALENA: Mám času dost. JIŘÍ: Nemáš. \ ALENA: Do baletu je pozdě a nikam jinam nespěchám. ; JIŘÍ: AlenkoI ALENA: No? jlRÍ: Víš, jaká je o všechno bída! ALENA: To je dost, žes na to přišel! 'JIŘÍ: Máme autol \ I ALENA: No a? í I JIŘÍ: Musíme toho využít! ALENA: Říkám ti, abys nejel? JIŘÍ: Máš mě přece ráda! ALENA: A kvůli tomu mám jet s tebou pro máslo? JIŘÍ: Alenko, nechal jsem všeho, odjel jsem do Vsetína dělat poskoka, jen abychom byli spolu - a ty nemůže* jít se mnou ani na chvíli, kam chci? ALENA: Proč bych nemohla? Můžu. JIŘÍ: Tak prosím tě, pojď. ALENA: Ale nemusím. JIŘÍ: Vždycky jsi říkala, že bys chtěla mít se mnou každý den svatbu. ALENA: Každý den svatbu, to by bylo fajn, protože po svatbě to už není tak fajn, no taky je to fajn, ale už ne tak .. . (Začíná provádět jakési taneční pohyby, jakýsi baletní trěnmk) JIŘÍ: Zase to bude, jak to bylo, právě proto chci odtud zmizet, aspoň na chvíli, abychom byli jen spolu, budeme mít dnes zase svoji svatbu, ano? Ten výlet, to 'bude naše svatební cesta! ALENA (směje se): Svatební cesta v autě od pekáren! Copak jsem rohlík? JIŘÍ (ukazuje z okna): Dívej se! Je krásně ... Alena tančí. Dostaneš se venl ... Alena tanči. Je neděle! . .. Alena tanči. Prosím tě, jestli mě máš ráda, pojď se mnou! ALENA (přísně): Už jsem řekla, že nikam nepůjdu. Když jsem se nedostala do baletu, musím aspoň trénovat doma. Ty si myslíš, že to není žádná práce: tančit 1 To ty nikdy nepochopíš, že člověk má své poslání! JIŘÍ (křičí): Bohužel! ALENA: Jak to „bohužel"? JIŘÍ (křičí): Protože potom musí být člověk bezohledný! 66 JIŘÍ (s náhlou rezignací): Tak dobře ... (Jde k svému psacímu stolu) . .. zůstaneme doma .. . ALENA: Ale ty bys měl jeti JIŘÍ (bere do juky tubu luminalu): Ne, ne, rybičko, bez tebe neodejdu. III. VIZE Oba pokoje zmizí, scéna se setmi, je naprosté ticho. Jiří je sám. JIŘÍ: Ano, ať je tma ... (Pohlédne na tubičku ve své dlani) Tak co, tubičko s krásnýma kolečkama, jak je tam? . . . Dobře, že? . .. Huby tam nežvaní, bubny tam nebubnují ... A všichni se tam rozplývají v jakémsi nadšení ... rozplývají se ... a stává se z nich tráva .. . V tom musí být velká úleva, stát se něčím jiným než člověkem. Uprostřed Jiřího rozmluvy ozvala se tise znějící hudba. Několikataktový úvod „Písně o svlečně". A nyní se ozývá píseň sama. Není to ani zpěv, jako spíš zpěvavá recitace, v níž se nesmí ztratit v nezřetelnosti ani jediné slovo. Je tma, zpěváka a zpěvačku je možno tušit kdesi na druhé straně jeviště, \ MUŽSKÝ HLAS: i Když jste, svlečno, svlečna, svlékněte si tu kůži. Kůže jen hyzdí krasavice, ach, odhoďte tu kůži pryč, buďte jak dětská stavebnice, pár kostek, kosteček . . . nic víc. ŽENSKÝ HLAS: Jak myslíš, milý. Co by ne? Ta kůže, ta je pro jiné. 69 A to, co je pro jiné, to ať pomine. A že vím, co se patří, já ke tvé radosti se jako řádná svlečna vysvleču do kostí. Hlasy dozněly-a dál je slyšet zas jen tichou hudební mezihru. V té chvíli se objeví u Jiřího Toník. TONÍK: Zařídil jsem ti auto, Jirko. Ale máš už jen pět minut čas. JIŘÍ: Mám už teď vůbec všechen čas. Copak bych mohl žít, když oni zemřou? TONÍK: Já vím. V tvé situaci má prý muž raději zemřít. Je to podle všech pravidel cti. Ale je to z b y t e č-n á smrt. A proto špatná smrt. JIŘÍ: Smrt je málokdy užitečná. Stačí, když zemřu čestně. TONÍK: Neoháněj se ctí! Je to jen zrcadlo, ve kterém se zhlížíš! Chceš zůstat před publikem hezký! Chceš se i ve smrti líbit! Myslíš pořád jen na sebe! Ale že sou-.druzi potřebují tvůj život, že je tě potřeba, na to neumíš myslet? Auto tě čeká. Máš pět minut časl JIŘÍ: Co po mně chceš! Nepůjdu bez Aleny . . . Vypluje mu náhle nad hlavou bělostný svítící kotouč a slabě osvětlí scénu; Jiří to vidi; užasle. Měsíc ... (Bez úleku; okouzleně) Ne, to je tableta 1 Další a další měsíce vyplouvají a osvětlují víc a více scénu. Jiří se po nich dívá s jakousi úlevou, zatímco Toník se ztrácí ze scény. A další 1 ... Moje luminályl ... Už mi jdou naproti, mé jedovaté luny. A píseň o svlečně pokračuje teď další slokou. Scéna je však již osvětlena a je vidět zpěváka í zpěvačku. Je to Důstojník gestapa a Alena. Důstojník mluví slova písně a Alena tančí. ■ 70 DŮSTOJNÍK: iKdyž jste svlečno, svlečna, svlékněte si ty kosti. Vždyť vás ta kostra musí tlačit, když takhle bez masa jste tu, ach, odhoďte ji někam radši, tuhletu tvrdou nahotu I Teprve při posledních versích písně odtrhl Jiří oči od kroužících lun a s hrúzou spatři Alenu vzdalující se v tanci. Ale to už rnu zastoupí cestu Důstojník. ALENA (tančí a mluví píseň): Jak myslíš, milý, co by ne? Ty kostí, ty jsou pro jiné, a to co je pro jiné, to ať pomine. Tak jako řádná svlečna, která ti chce vyjít vstříc, já sc ti, milý, svleču, až na své čiré nic. DÔSTOJNÍK: Co tady děláš? JIRl (ukáže vzhůru na kroužící luny): Jak vidíš. Unikám ti. DŮSTOJNÍK: To jc smutné. Ty unikáš mně, ona zas tobě. A taky jsi ji chtěl mít a ovládat; ty znáš tuto hladovou vášeň v malém, já spíš ve velkém; chtěli jsme mít Německo a potom celý svět . . . (Se zvrhlou něhou) Jenomže je tu potíž: Miláčkové nám stále unikají a je jenom jeden způsob, jak je absolutně mít... V té cJtvM ukáže do hloubi jeviště, kde se objeví kůl a k němu přivázaná žena, do jeviště obrácená zády. Jiří přidušeně vyk/ikne: „Aleno I" A Důstojník pokračuje. Svlékat si je ... do prádla, do kůže, do kostí, do prázdna ... (Mizí ze scény) 71 JIŘÍ (běží ke kůlu a kleká k upoutané ženě): Prosim tč, aspoň teď buď už docela sc .mnou. ZENA U KŮLU: Vždycky jsem byla s tebou. JIŘÍ: Ty mě miluješ. ZENA U KULU: Byla jsem němá .. . JIŘÍ: Ano, mluv, poslední chvíle je ta hlavní chvíle! 2ENA U KULU: Takhle jsem toužila být k tobě připoutána ... provazy ... JIŘÍ: Kam bychom utíkali, když jsme se našli. ZENA U KULU: Má lásko! JIŘÍ: Zemřeme. Budem jen noc a tráva. Pak už mi nebudeš prchat, jaks prchávala. ZENA U KŮLU (ve vášnivém nesouhlase): Proč mluvíš o smrti? JIŘÍ: Zas budem za sebou bloudit v té širé zemi, bez očí, bez uší, rozplynutí a němí! ZENA U KŮLU (křičí): Mlč! Láska nesahá za hrob! To je lež! Tam,nic není! Ani láska tam neníl . . . Ach, kdybych se tak mohla změnit v řeku a vtéci do tvých žil a bušit ve tvém srdci, aby nebylo už nikdy váhavé a mdlé! ... JIŘÍ (odvázal horečně ženu od kiHu a nyní ji poznává): To jsi ty - VÉRA: Ano ... já ... (Pozvedne hlavu, vidi Jiřího zklamání a děsí se toho) Proboha, neboj sc mněl Jiří sklopí hlavu. Musíš jít sc mnou. Jinak zemřeš. Jiří vrtí hlavou. Já vím, že máš v sobě hranici, na které budeš celý život upalován. Ale ty musíš jít. I s tou hořící hranici - ty musíš jit ... Jiří vrtí hlavou. Tak umřu taky. Připoutej mě! A Jiří zvedá hlavu. A vrtí hlavou. Odvázals mě, tak mě zase připoutej 1 A Věra si stoupá zády ke sloupu a tiskne se k němu. JlRÍ: Uvolnil jsem ti cestu. Jdi. VERA (vrti hlavou): Budu tu čekat. JlRÍ: Jdi. A neboj se. Nikdo se ode mne nic nedoví. (Obrátí hlavu k lunám, které nad nim krouží) Já už zůstanu se svými lunami. (Pomalu s nimi odchází) VÉRA (přitisknuta ke sloupu; ponořena do sebe): Pak budu jenom prosit vítr, aby mi ztěžkl v náručí a černé lesy prosit budu, ať změní se v tvá obočí, a bystrou vodu prosit budu, ať změní se v tvé nepokoje a nepokojné vteřiny, ať promění se v kroky tvoje, a modré nebe prosit budu, ' ať zmenší se mi ve tvé oči, a hustý podsoumračný déšť, ať mne tvou hořkou slzou smočí.. . ! 20 Na scéně jsou opět oba pokoje. Jiří stojí opřen o psací slíd a drží v ruce tubu s luminály. I ALENA: Ale vždyť to by byla opravdu hloupost, kdybys nešel, víš, jak mám ráda vajíčka. KRUTOVA: To, cos dnes udělal s těmi klíči, stejně tak lehko neodčiníš. ALENA (s poučující shovívavostí): To bych se moc zlobila, kdybys nešel. Musíš si uvědomit, žes ty klíče vzal ty a ne já a žes je měl už dávno dát udělat, já vím, že ty říkáš, že takové praktické věci mám dělat já, ale ty taky můžeš něco udělat, i když je ta válka, já vím, že je to strašný jak zatýkají a tak, ale to se nedá nic dělat, každý, kdo se proviní, musí to nějak odčinit, já taky když jsem byla malá a něco jsem udělala, tak jsem to pak musela odčinit, třeba jsem klečela v koutě, tos měl vidětl Ale musela jsem klečet a ty musíš přinést vajíčka a bude zase všechno fajn ... Jiří stojí n psacího stolu a zvolna, jako by se s tím loučil, rovná tam několik knížek a kupu papíru; nakonec bere do ruky těžítko a klade ho na ně. Nevnímá, co mluví Alena, ale zadívá se teď na ni dlouze. KRUTOVA (chvíli ještě setrvávala ze zvědavosti v prvním pokoji, ale pak se náhte vrátila do druhého, aby tam významně oznámila Krutovi): Návštěva odešla. ALENA (si všimne pohledu Jiřího): No, co je ti? KRUTA (překvapen): Odešla? KRUTOVA (pokrčí rameny): Odešla. ALENA (náhle velmi něžně): Ty seš jak svate} nad potokem, ty můj ncšičko ... Ty můj svatej nešičko (na-/ 74 padne ji rým) doneseš mně vajíčko, doneseš mně vajíčko, ty můj nešičko . . . Jiří se od ni odtrhne pohledem a jde směrem k přeď síni, tubičku luminálů v ruce. KRŮTA: Tak přišel čas. (Vstane a jde cosi hledat; pak najde láhev slivovice; odzátkovává ji) ALENA: Kam to jdeš? JlRÍ: Rozbolela mne hlava. ALENA: Jdeš zapít prášek? JlRÍ: Ano. ALENA: Ty můj nešičkoI (Běží za ním) Víš, že si nemáš zvykat na prášky, lepší je jít na vzduch, mne taky bolí hlava, beztak kvůli tobě ... Tak počkej! Jiří zůstane stát u dveří do předsíně. Já pojedu s tebou, ne, nepojedu s tebou, já musím cvičit, ale doprovodím tě k tomu autu, tak počkej, Alenka se pěkně obleče . . . KRŮTA (nalévá si číšku): Tak, pane zeť. Kostky jsou vrženy! (Pak číšku vypije) ALENA: Co si mám obléct? JIŘÍ: Prosím tě, ale rychle! ALENA (u otevřeného šatníku): Neříkej mi „rychle", nebo si vzpomenu na baletí ... Tak který? JIŘÍ: Ty bleděmodrý. ALENA: Prosím těl V těch vypadám tlustá. JIŘÍ: Tak ty červený. ALENA: Když je neděle? JIŘÍ: Tak si vem sukni a halenku a pojď! ALENA (roztomile): Bu bu bu! KRŮTA: Půjdeš se mnou, Slávko, ano? ALENA: To má být taková malá slavnost, když si žena vybírá šaty. KRUTOVA (ráda): Jak myslíš, Pepi. ALENA: Ale já nemám žádný hezký šaty . .. Zazvoní telefon. mám hezký šaty, ale na žádný nemám chuť. ano ... (Obhlédne JIŘÍ (zvedá sluchátko); Nečas rychle místnost) ALENA: ... a na šaty musí mít člověk chuť. JIŘÍ: Ano, Toníku. Hned. (Pokládá sluchátko. Obrací sc k Aleně) Tak, a teď ani slovo. (Bere ji za ruku a táhne ke dveřím. Alena je v rozepnutém županu, je poděšena, chce se bránit. Mezitím otevřel Krůta dveře Ao předního pokoje a nabízí Krutové, aby vešla první. ALENA (vlečena Jiřím): Ale vždyť já jsem. nahá! ... No ty ses zbláznil! JIŘÍ: Mlčet! KRUTOVA (stojí na prahu a zirá na tu scénu; pak): Pepi! On ji bijel Krůta vběhne do prvního pokoje a chce Jiřímu vyrvat Alenu. JIŘÍ (nepouští Alenu, bere ze stolu těžítko a napřahuje je proti Krutovi): Je to moje žena a půjde se mnou! S napřaženým těžítkem vleče za sebou Alenu. Krůta se bojí a couvá před Jiřím, ale o dveře, které vedou do předsíně, stojí opřena Krutova. Jiří s těžítkem a Alenou přichází krok za krokem k ní. A hodiny, jedny po druhých, začínají odbíjel devátou hodinu. JIŘÍ (Krutové): Pusť. KRUTOVA (v hysterii): Jen uhoď! Zabij matku své ženy! JIŘÍ: Uhni! KRUTOVA: Co si myslíš? Ze ji můžeš zamykat, jak chceš? Ze si ji můžeš vláčet, kam chceš? Nikam nepůjde!, protože není tvoje, není tvoje, není tvoje 1 A hodiny odbíjejí devátou. 75 IV. VI2E Oba pokoje zmizely. Odbíjení bodin se proměnilo v ohlušující vyzváněni zvonii. Dva muži jdou napřič jevištěm směrem dozadu nebo vzhůru. Jiří se zmateně rozhlíží a volá na Muže. JIŘÍ: Kam. jdete? PRVNÍ MUŽ: Do hor! JIŘÍ (div si nezacpává uši): Co je to za rámus? DRUHÝ MUŽ: Na poplach, králiI Nevidíš, co nám chystají? Na pravé straně se objeví popravčí zeď s jedním velkým hákem.*) KRUTOVA (zdálky): Pojďte, děti... Krutova, Krůta a Alena přicházejí ke zdi, nesou si s sebou stolek, židle, Alena pendlovky. JIŘÍ (s hrúzou): Proboha, to je popravčí zeď! KRUTOVA: Pořádný člověk se umí zařídit všude jako doma ... Rozestavují před popravčí zed stolek a židle. Ty pendlovky, Alil Věší na skobu ve zdi pendlovky. Zvuk zvonů se zvolna Ztišuje. Kolem stolku jsou čtyři židle, usazují se na ně, jedna zůstane prázdná. PRVNÍ MUŽ (zdálky): Je nás čím dál míň! Je tě potřeba, králi! JIŘÍ (zoufale): Ale moje místo je tady, dokud ona jel (Dívá se na Alenu) A ona pořád ještě jel A je mojel *) V některých inscenacích šibenice. KRUTA (když už se všichni tři usadili): Jiříl Jiří a zase Jiří! Není včas u stolu! KRUTOVA (mateřským hlasem): Posnídáme, Aličko. Celý svět je vajíčko. Celý svět je ze žloutku. Touží po tvém žaloudku. ALENA j_ Už jsem měla hlad! KRUTOVA: Ale nehltatl ALENA (uvidí Jiřího): Jél Tam je Jirka. Jirko! (Vstane) JIŘÍ: Aleno! Chce jít k ní, ale v té chvíli zvuk zvonil umlká a k scenérii u popravčí zdi přistupuje Důstojník a'dívá se na vstanuvší Alenu. DŮSTOJNÍK: Kočko! Alena uvidí Důstojníka, utkví na něm pohledem a v hrůze strne. Krůia ani Krutova nic nepozorují a provádějí dále pantomimu snídaně. Důstojník mluví sugestivně a zamyslene. Jsi moje. Mohu si s tebou dělat, co chci. Jenomže já toužím po absolutnu, kočko: Tvá kůže byla pro jiné. Tak ať pomine. Tvá kostra čněla pro jiné. Tak ať pomine . . . (Náhle uvidí prázdnou židli, vztekle na ni ukáže) Proč je ta židle "prázdná? (Obrátí se na Krutovou) Ženská! Ted ho Krutova spatří, vstane a strne před ním. Kdo tady chybí? Krutova není mocna slova. Důstojník se obrací na Krůtu, který až do tohoto okamžiku klidně pokračoval ve snídani. Majore! Krůta vstává, stojí v pozoru před Důstojníkem. Kdo tu chybí? KRŮTA: To prosím Jiří! DŮSTOJNÍK (se otáčí a křičí): Jiříl 78 77 Jiří jde pomalu k Důstojníkovi. Důstojník si ho měří, jako by se rozpomínal. Ty jsi ten na řetěze? JIŘÍ (vrtí hlavou): Ne. DÔSTOJNÍK: Tak ty už jsi mrtvýI 1 JIŘÍ (vrtí hlavou): Ne. DŮSTOJNÍK (ukazuje na prázdnou židli): Tak se posaď] Tady je tvoje místo! JIŘÍ (vrtí hlavou): Není. DŮSTOJNÍK (sladce): Tady je přece všechno, co mášl ,.. JIŘÍ: Nemám nic. DŮSTOJNÍK: Tvé království ... JIŘÍ: Nemám nic, majiteli světa. Jsem svobodný 1 Mám jenom touhu . . . (s nesmírnou nenávistí) touhu zabíjet tě, kde tě potkám. Obrátí se a odchází stejnou cestou, kudy sli na začátku této vize oba Muži. DŮSTOJNÍK: Stůj,. Kam jdeš? JIŘÍ (obrátí se): Do horl DŮSTOJNÍK: Neutečeš mi! JIŘÍ: NeutíkámI Jdu si tě najiti Scenerie popravčí zdi zmizi, i Důstojník mizí a Jiří jde ... A čeká na něj Věra, Stojí a dívá se na něho. Ale Jiří ji nevidí. VERA: Čekám tu na tebe. Jiří ji spatří, zarazí se několik kroků od ni. Dáš se vzhůru; za tři hodiny dojdeš k myslivně; od ní vede pěšina vlevo; asi 2a hodinu přijdeš k seníkům; tam najdeš hlídku. JIŘÍ: A ty? VÉRA: Musím jít ještě dál. JIŘÍ.: Děkuji ti, Věro. Sbohem. (A obrací se. Odchází, vzhůru) VÉRA (se za ním dlouze dívá a pak se mu hluboko ukloní): Jiří. Jiříčku. Odpusť. 79 JIŘÍ (zastavuje se ještě a dívá se tím směrem, posledy u popravčí zdi viděl Alenu): Alenko, rybičko marná. Má špatná a jediná lásko. Odpusť. (A hluboko se jí ukloní) kde 1 21 Na scéne jsou opět oba pokoje. Hodiny odbíjejí, postupně se ztišují a s koncem bry umlkají. KRŮTA (který se teprve ted vzpamatoval): To je neslýchané! Ty nám budeš vyhrožovat!! * JIŘÍ: Odpusťte ... ALENA: Ty seš úplnej blázen! JlRÍ: Prosím vás všechny, odpusťte mi ... (Obrátí se a odchází ke dveřím) KRUTOVA: Tohle se odpustit nedá. To je konec. KRŮTA: Počkej 1 ... Jiří je u dveří, ale zastaví se a obrátí. To je hrozně moc jednoduché: odpusťte, odpusťte . . . O tvoje city ti nestojím. Mně jde o moje právo a já tě proto žádám naposledy: Dej mi okamžitě mé klíče! Jiří micky vytáhne z kapsy klice a podává je Krutovi. Pak rychle odejde. ALENA: To je blbá neděle ... KRŮTA (drží v ruce klíče a je ohromen nečekaným vítěz- stvím): Viděli jste? Viděli jste to? ALENA: No bože .. . KRŮTA: Copak nic nechápete? Nechápete, že tohle byla kapitulace? Klíče jsou víc než klíče. Já vám říkám, že jsme dnes vyhráli velkou válku! ■ Konec DOSLOV Je konec června, hra se už dva měsíce hraje, recenzenti recenzují a v recenzích většinou neopomíjejí uvádět děj. Domnívají se, že hra má tuto fabuli. Jiří, nedostudovaný architekt, který byl kdysi v Praze členem komunistické buňky, uchýlil se po vyšetřování na gestapu do závětří maloměšťácké rodiny ve Vsetíně, kam jednoho rána přijde náhle pronásledovaná Věra, někdejší Jiřího milenka, prosit na krátkou chvíli o útočiště. Jiří ji přijme a v dalším vývoji děje, aby ji zachránil, zabije těžítkem konfidenta - domovníka, i když je si vědom, že tímto Činem uvádí sebe i celou rodinu do nebezpečí smrti. Když domovnice jde hledat domovníka a jc zřejmé, že co divili upozorní na jeho záhadné zmizení gestapo, je nutno rvclilc jednat. Věra chce stůj co stůj zachránit alespoň Jiřího a jeho ženu. Odchází první a Jiří se pak pod ncjrůznčjŠínii záminkami snaží ssebou vylákat ven Alenu. Avšak ta podporována rodiči si postaví z rozmarné trucovitosti hlavu a Jiřímu nezbývá, než aby šel nakonec sám a zanechal nic nevědoucí rodinu jisté smrti. Ale je tohle děj mé hry? Mohu její příběh vyprávět docela jinak: Ve Vsetíně žila rodina Krutů, otec, matka, dcera, a měla tři svazky klíčů. Pak se přiženil zeť Jiří a brzy jeden svazek ztratil. Na čtyři lidi zůstaly dva svazky klíčů. Potom jednoho rána zazvonil telefon a Jiřího kamsi záhadně odvolal. A tu rodina zjistí, že Jiří odnesl oboje klíče a zamkl je v bytě. To je velmi vážné, protože Alena má za chvíli zkoušku na balet a nemůže se dostat z bytu. Jiří se po chvíli vrátí a tvrdí, že vzal klíče omylem. Ale nikdo mu nevěří. Krutova dokazuje, Ž6 Jiří odedávna na Alenu chorobně žárlí a chce zabránit, aby se dostala k divadlu; nechal se tedy odvolat smluveným telefonem a zamkl ji proto, aby se nedostala na zkoušku do baletní školy. Otec Krůta potom rozhoduje, že Jiří musí vrátit nejenom jedny, ale oboje klíče, protože oboje klíče jsou majetkem Krutovým a Jiří jc dostal pouze propůjčeny. Ale Jiří nechce klíče odevzdat a boj rodiny o její spravedlivý nárok je ztížen tím, že Jiřího nnvšitvíla jeho někdejší známá ze studií, Věra. Krutovi se rozhoduji, vést rozhodný úder, až návštěva odejde, Mezitím Věra navrhuje Jiřímu, že by mohli zajet na venkov pro nějaké potraviny, jichž jc ve válce velký nedostatek. Odchází napřed připravit auto. Jiří chce, aby Alena šla s ním, přemlouvá ji, ale Alena odmítá, protože chce balet trénovat alespoň doma. Jiří zuří, chce ji odvléci násilím, ale tu zasahuji rodiče, zejména Alenina matka, která se opře tělem o dveře a Alenu s Jiřím nepouští. Jiří je zlomen. Prohrává svůj boj: musí jít pro vajíčka sám. A když ho u dveří zastaví Krůta a znovu žádá klíče, Jiří kapituluje už docela a klíče mu odevzdává. Oba příběhy, jak vidět, mají docela" různý ráz. Zatímco první příběh, ten, co vyprávěli recenzenti, připomíná příběhy běžných okupačních dramat, druhý příběh, jak jsem ho teď vyprávěl sám, připomene možná vzdáleně dramaturgii ionescovského antidrarnatu či pseudodramatu. Nicméně Majitelé klíčů nejsou ani běžným okupačním dramatem ani dramatem ionescovského typu. Během těch sto minut, co asi hra trvá,*) probíhají totiž zároveň oba děje, obě tato tak protichůdná dramata; zapadají do sebe jako dvě ozubená kolečka — anebo lépe: jako dva hlasy v dvoj-lilasé fúze, dva hlasy, z nichž každý má sVou melodickou samostatnost, ale zároveň tvoří s druhým hlasem celek; ') Kompozičně vzato je hra velká aktovka. Těch sto minut se žene bez přeryvu. Proto vc hře není možná přestávka. Pokud SC v některých divadlech pokusili přestávku pícce jen udělat (třeba před nástupem druhé vize), došlo k neústrojnosti: první polovina iiry nemá totiž naprosto onu relativní soběstačnost, již mívají části her koncipovaných do několika aktů. Vzniká pak nepříjemný pocit přeryvu. jako když jsme kdysi obracivali uprostřed jediné hudební věty starou krátkohrajici gramofonovou desku. jednotlivá myšlenková témata jsou postupně přebírána a zpracovávána oběma hlasy, tj. oběma ději; to znamená, že všechna myšlenková témata (téma poslání, téma soudu atd. atd.) jsou ve hře vždycky ozřejmována ze dvou stran, v rovině velikosti i v rovině malosti, ve své pravosti i ve své absurdnosti. (Např. celá hra je vlastně soud, který vedou proti Jiřímu soudruzi za jeho únik do závětří - ale celá hra je zároveň soud, který vedou proti Jiřímu Krutovi kvůli svazku klíčů. Atd. atd.) Oba příběhy, jež tvoří obsah Majitelů klíčů, se vzájemně osvětlují a uvádějí na pravou míru. Drama (pseudodrama) hádky o klíče ukazuje, že heroický okupační příběh Věřina útěku, jakkoli svědčí jistě pravdivě o skutečné velikosti českých lidí za války, nesmí být paušalizován na celkový obraz české okupace, že vedle českého heroismu existovala tehdy i česká loyálnost, apolitič-nost, malost, opatrnost a že ta malost existovala nejen jako malost vylekaná, vyděšená, zaskočená, ale i klidná, pyšná a nevyrušitelně zavinutá do své ulity. Příběh hádky o klíče ukazuje, jak se veškeré velké pojmy, zásady a pravdy, jež jsme si zvykli přisuzovat velkým životům a jejichž používání a hlásání nám dává pocit, že jsme dědicové těchto životů, změní okamžitě ve svůj protiklad a dostanou obludný a absurdní ráz, jakmile se octnou v magnetickém poli lidské malichernosti. Naopak okupační příběh, který projde nespatřen příběhem hádky o klíče, je s to teprve dát tomuto absurdnímu „pseudodramatu" pravé společenské proporce. Teprve na pozadí heroického příběhu Věřina útěku je možno spatřit Krutovy a jejich drama v patřičně groteskním světle, Sami o sobě nejsou Krutovi ani žádné karikatury ani žádní darebáci. Když si odmyslíme usvědčující kontext okupačního příběhu - ruku na srdce: takhle hovoří a jedná hodně lidí, kteří se považují za vzorné občany a dovedou nás taky pěkně ve jménu své vzornosti prohánět. Divil jsem se, když někteří recenzenti docela jednoduše a samozřejmě pochopili rodinu Krutových jako výlupky toho ■ 84 10, když se přitom typická krútovská sofismata nc-š od soíismat, jichž často používají recenzenti sami, jžtvají jejich kolegové v novinách, a jichž vůbec po-iekdo, kdo rád soudí a poučuje jiné, jako rádi sou-učuji jiné všichni Krutovi. tvářel jsem Krutovy jako souhrn chyb a nectností. ůtovi jsou ctnosení. Jsou to ideologové svých ctnos-i to ctnosti na pochodu, Ctnosti militantní a zuřivé, e postavy by mohly sehrát v lecjaké současné hře ro-,ného hrdiny. Co jim chybí? Krůta je optimista, má pro řád a kázeň, má smysl pro kolektiv a nenávidí Jualismus. tová je matka s velkým M a má docela moderní ná-ia ženskou emancipaci. A Alena jc nejen krásná a á, ale i dětsky milá a má velice ráda svou práci, ktc-ovažuje za své posláni, protože je přesvědčena, žc člo-emůže žít jako zvířátko. :1 jsem radost, když publikum - zejména na pražském taveni - pochopilo velmi jasně aktuální smysl těchto v, s nimiž se tak často setkáváme i v našem současném ě, těchto majitelů pravd, majitelů zásad, majitelů mo-■, majitelů práv na posuzování jiných, na psaní posudků, oučování, na mistrování, na napomínání, těchto majitc-.teří přitom nikdy nevědí, oč jde, kteří mají zakrytý ob-svou elefantizující ctnosti a hluboce přesvědčeni o svém ání vedou svůj nicotný boj.*) T některých recenzích mi vyčítali, že jsem byl příliš kru-.< Aleně. Dá se prý jakž takž snést, když zahynou ti dva ří, ale takové pěkné, a vlastně nevinné děvče - to by prý lo za záchranu. Kdosi dokonce napsal, žc hra je „antihu-manistická", když jsem tii tak lehkomyslné naložil s AIc-lým životem, aniž jsem jí dal poznat skutečnou situaci . aniž jí Jiři pověděl o vraždě domovníka) a aniž jsem *) Blanka Waleská, Miloš Nedbal. Marie Tomášova (ostatné František Filipovský v roli domovníka) znamenité vycítili, žc tady :ní co karikovat či přehánět, žc nejobliidnějši na Krutových jc je-:h opravdovost, jejich přesvědčeni, hluboký vnitřní prožitek vlastni mezenosti. , tedy vyzkoušel, jak se Alena tváří v tvář pravdě zachová a zaslouží-li si žít či ne.*) Někteří lidé by byli patrně s to pohnat Shakespeara před soudu, že nechal umřít nevinnou Ofélii. Anebo se domnívají, že smrt či život udílí autor na konci hry podle zásluh jako učitel známky na konci školního roku. -Ovšem bylo by možno děj i okolnosti příběhu rozvinout jinak, než jsou rozvinuty, totiž tak, aby Krutovi nezůstali nevědomí, poznali skutečnou situaci a mohl být pak prakticky a nezvratně prověřen jejich charakter. Jenomže ve chvíli, kdy by Krutovi poznali skutečnou situaci a byli nuceni stát se buď otevřenými kolaboranty hodnými trestu, anebo (což jc málo pravděpodobné), hrdiny, hra by se rázem podrobila běžnému schématu tzv. okupačních dramat a byla by to rázem docela jiná hra - jak stavebně, tak myšlenkově. Kdyby Krutovi poznali skutečnou situaci, jak vznikla příchodem Věry a vraždou domovníka, hra by přestala být kontrapunktem dvou samostatných dramat, oba příběhy by splynuly v jeden a z vlastního sporu o klíče by se stalo jen popisné pozadí, jakási charakteristika rodinného prostředí. Kdyby Krutovi poznali skutečnou situaci, hra by se stala běžným příběhem o prověrce lidských charakterů za okupace a přestala by být tím, čím je: mýtem o lidské malosti, která se dala na pochod a každého, kdo se jí namane do *) Věcně je ovšem nemožné, aby Jiří řekl Aleně pravdu o vraždě domovníka. Z horečné rozmluvy Jiřího a Víry jasně vyplývá, Žc převést pres hranice všechny jc nemožné. 2c maximálně je možné zachránit Jiřího a Alenu. Ale což jc možno Aleně všechno říci? Krutova ustavičně slídí za dveřmi a každou chvíli naslouchá, co ti dva mladí dělají. A jak známe Alenu a její poměr k rodičům, okamžitě by jim všechno vykřičela. A způsobit, žc se rodiče dovědí, oč jde, znamená zahodit vše. V sázce je pak nejen život Jiřího, aie i život Věry a celé ilegální organizace, protože Alena zná některá fakta (auto od pekáren), jež by mohia vést velice rychle k vypátrání a zničení ilegální síté. A konečně jc třeba jednat velice rychle („Máš jenom tři minuty časl") a vyhnout se dlouhým a panickým rozhovorům a přesvědčováním, jež by nutní musely vzniknout ze zprávy o vraždí. Má tedy Mnozí inscenátori inklinovali k tomu pochopit vize jako symbolickou záležitost. Musel jsem proti tomu protestovat. *) Proto jc např. nesprávné. zpívA-li ve třeti vizi Alenka svůj Šlágr tragicky. Ano, to by byla Alenka, jak ji vidi a chápe v této situaci Jiří. Ale Alenka musí vystupovat i ve vizích v logice svčiio chnmktcru, ona svou situaci nezná, a proto zpívá šlágr nevědouc o jeho hrůzném významu. Stejní jc nesprávně, když za Viru upoutanou u sloupu mluví Alenin hlas. Tím sc sice ilustruje, jak to Jiří slyšel, podtrhuje se tím subjektivnost vize, ale ve vedeni postav vzniká opět alogičnost. Copak by mohla tahle VĚfina slova, v nichž je definováno Verino pojetí lásky, řikat Alena? *•) V některých inscenacích, kde byla zbytcenž akcentována stw-vost, neskutečnosti vizí, se stalo, že Jiří jednal i mluvil jaksi námč-sičně, jako někdo, kdo je pasivní, komu se to všecko jen zdá. To mělo ovšem okamžitě za následek, že celá jeho postava (jejiž jistá vnější zdrženlivost j c nutná) zpastvněla i zevnitř, což pak muselo narušit smysl celé hry. 89 V Majitelích klíčů o žádnou symboliku nejde, tím méně v jejich vizích. Abych sc vyjádřil jasně: každá skutečnost, slovo, fakt v uměleckém díle má vždy kromě svého bezprostředního významu svůj druhý, dalekosáhlejší, obecnější význam. Tak např. višňový sad v Čechovově slavné hře je sice skutečný višňový sad, ale znamená přitom tak trochu vlastně celé Rusko. V Majitelích klíčů se rodina hádá o svazek klíčů, ale když se to tak vezme, tak ty „klíče jsou víc než klíče", to jest znamenají tu kromě sebe sama i onu Pitomost s velkým pé, o niž se vede odvěký boj kdesi v hlubokém podpalubí lidských dějin. Tato schopnost druhého významu, to ještě není symbolismus, to je obecná vlastnost umění, Í když v různých uměleckých dílech různě využívaná. Symbolismus a symbolistní postupy v pravém slova smyslu vznikají tam, kde onen první, bezprostřední význam, (tj. sad nebo klíče) je potlačen ve prospěch druhého významu, kde slovo, představa, fakt jsou degradovány na pouhý znak, zástupku, symbol něčeho jiného. Vzniká tak jakási posun-čina, jakási znakomluva, kde žlutá barva není barva, ale žárlivost a lilie není květina, ale symbol čistoty. Tato symbolistní technika (z níž přísnou esteticko filosofickou doktrínu udělali zejména ruští symbolisté, ostatně příznačně poznamenaní náboženstvím a jakýmsi novoplatónským idealismem) je mi z duše cizí, stejně jako je cizí všemu modernímu umění, jež nastoupilo po symbolismu a proti symbolismu. Fantastika moderního uměni je protisymbolická a konkrétní. (Tak jako je, dejme tomu, fantastický, ale nesymbolický a docela reálně konkrétní každý lidský sen-míním sen, co se v noci spi.) A v tomto smyslu je také myšlena fantastika vizí. , Jc proto nesprávné vidět v postavách vizí, jak k tomu leckdo inklinoval, personifikace různých stránek Jiřího charakteru: gestapák, rol! Jiřího strach, Alena, toť Jiřího slabost, Tonik, toť Jiřího svědomí apod. Při takovém výkladu, připomínajícím dramaturgii středověkých moralit, může se pak lehce stát, že se z postav setřou jejich konkrétní, reálné rysy a promění se v loutky-symboly, v platónské „stíny idej;".*) Je tedy důležité, aby byly vize pochopeny vc své samozřejmosti a prostotě,**) jako ostatně vůbec celá hra, jejíž veškeré formální složicosd, říkám to na svou čest a svědomí, nevznikly než z dobré vůle vyjádřit přesně, ekonomicky a úplně obsah a smysl hry. MILAN KUNDERA ") Tak např. v jedné jinak talentované inscenaci chtěli odgesta-pádštit gestapáka, jehož uniforma jim připadala příliš banální vzhledem k Filosofujícímu textu teto postavy, a oblékli ho tedy do jakéhosi černého fraku a nechali preludovat na klavír. Ztratil-li však gestapák gestapáctví, ztratil svou konkrétnost, ztratil to reálné, čím byl zakotven do Jiřího osudu a Jiřího paměti a stal se z něho kuriózní, záhadný, utržený, filosofující symbol. Nebo jiný příklad: když Toník uvidí, jak Jiří svírá v ruce klíče, i napadne ho vtip a řekne: „Stal se z tebe majitel klíčů". Vtip má ovšem svůj dalekosáhlý druhý smysl. Ale když Jiří v ruce klíče ne-svírá a Toník žádné klíče nevidí a přesto řekne: „Stal se z tebe majitel klíčů", není to už vtip, ale jen jakési slavnostní symbolické prohlášeni, které se stane svou umělou symboličností okamžitě nepříjem-i né. Atd. **) V Pražské Krejčové inscenaci maji vize naprostou přirozenost. Všechny banální prostředky na výrobu snovosti byly dány do sta-1 ,» rého železa a scéna byla zalita světlem; místo nepatřičné tajemnosti a mlhavosti nabyly tak vize patřičné jasnosti, zřetelnost a - smím-li použít toho podivného slova - vznešenosti. • .- ■'■