A30114000738925B MILAN KUNDERA MONOLOGY MILAN KUNDERA MONOLOGY československý spisovatel Praha 1965 1 Illuítration © Zdenek Seydl 1065 Být básníkem to znamená jiti až na konec Na konec pochyb ' na konec doufání na konec vášné na konec zoufání Pak teprv sečitat Dřív ne Dřív ne Nebo se může stát Z.e součet života vyjde ti směšně nízký lil TOUHA PO SPÁNKU Neumím bez tebe žít. Co na tom, že se vídáme jednou za dva měsíce či méně. Přijdeš pro mne a vyzvedneš si mne jako z půjčovny. A já jdu. Poslušná jako jsou poslušné věci, které se půjčují. Jdem vždycky do malé hospody na předměstí, vypijem po dvou vodkách a já pak zůstanu u tebe. Zapomínám na svět, křičím štěstím, ale ty po celou dobu myslíš na to, abych nezmeškala poslední tramvaj. A proto se obléknu a jdu. Jdu a říkám si: Spát spolu, spolu spát, být náhle lehouncí jak smetí, hluboce dýchat, měnit se v táhlý zpěv, v tu malou sladkou smrt podobnou nemluvněti, spát spolu lehouncí jak smetí, měnit se ve společný zpěv... Ale ty se mnou nikdy nebudeš spát. Muž nerad usíná vedle ženy, ke které necítí lásku. Co dělat. Neumím bez tebe žít. NEDOTÝKEJ SE MNE . . .Jak tě mám chtít, když stále jenom mlčíš bezcitně. Nedotýkej se mne, nechci tě! Kdybys aspoň jediné slůvko řekl! Kdybys řekl aspoň jednu sladkou lež! Pověz! Uvěřím ti! Všemu podřídím se! Půjdu po tvé lži jak náměsíčník po okenní římse! Máš mě rád? Řekni! Odpověz! Rozprostřu se před tebou jak louka! Pozřu tě do sebe, jak broučka pozře les! Jen řekni, zalži, odpověz!. . . .. .Ale ty se jen díváš. Dlouze a bezcitně. Nedotýkej se mne! Nechci tě! Nechci tě! Budeš mé neštěstí, smrt, má bída! /i3/ Nechci tě, protože tě miluji, protože mé tělo je stádo ovcí divokých, jež nikdo neuhlídá!.. . . . .Ach, co to děláš?... Ty mne líbáš!. . . Miláčku!... Miláčku!.. . ty můj ... /14/ BOJÍM SE TVÉ LÁSKY Ano, když to chceš slyšet. Bojím se tvé lásky. Bojím se tvých zpocených prstů, které mne pořád svírají. Bojím se tvých prosebných očí, těžkých a velikých jako dva balvany! Vím! Chtěla bys mi ty balvany připoutat na šíji! Chtěla bys mne s nimi svrhnout do jezera! A pak, zahryznuta do mne, dlouho, dlouho hlubokou tou vodou se mnou ke dnu plout!... ... Pusť! Nemačkej mi ruku! Nech mne aspoň chvíli vydechnout. NE, TY NEVÍŠ Ne, ty nevíš, jak jsem po tobě toužila. Mluvili na mne. Celá rodina. Vůbec jsem nevnímala, co kdo povídal. Můj synáček se mne pořád cosi ptal. Ale já viděla jen dveře dokořán. Všude jen dveře pro svůj útěk! Dveře a jejich prázdný rám! Kamkoli jsem se obrátila, ten rám mne všude polykal! Můj synáček... můj rozumbrada.. . Vůbec jsem nevnímala, co se ptal. . . Ne, ty nevíš, jak jsem po tobě toužila. . . /16/ A pak jsem utekla a jsem teď s tebou. Ach... kdybych jen neslyšela ten hlas.. . Nese se z dálek jako vánek z ohraných dětských varhánek.. . Jak ze všech dětských moldánků nejmenší moldánek. . . Už třetí noc nevím, co je spánek. Slyším ten hlas, ten pláč, ten vánek z ohraných dětských varhánek... Co? Tys něco říkal, miláčku? Už třetí den vůbec nevnímám, co říkáš. VŠECHNO JE PROZRAZENO, JSOU SPOLU NAPOSLED On: Za chvíli zavřou dveře vagónů. Ale ty neodjížděj! Zůstaň ještě! Vím. Je tu sychravo. A prší. Ale já ti dám všechnu, všechnu něhu, kterou mám! Jen neodjížděj ! Jenom zůstaň ještě! Vždyť tvá pleť je tak hebká. Z motýlího pelu utkaná. Co až na tebe přijdou s výčitkami a zloba uhodí tě jako uragán? Co když jak křídlo motýla, jak chmýří pampelišky roztratíš se mi pak do modravé výšky? /i8/ Kam tě pak půjdu hledat?! Do vody? Do vzduchu? Do nebes? Řekni! Kam potom za tebou půjdu! ? Nech odjet vlak a neodjížděj dnes. Ona : Ne. Musím odjet. Ano. Tímto vlakem a tímto deštěm, touto psotou psot. Musím. A věř mi, že mi je, jako bych vstupovala do rakety, kterou vystřelují do prázdnot. Neslyším nic. Jsem docela hluchá. Kde jsou mé všechny tóny, hlasy, zpěv? Kdepak je veselá hospůdka mého ucha? Mé srdce, kaštan, který puká? To vše jsem svázala do malého uzlíčku a zanechala v tobě. . . Sbohem již.. . PROČ JSI TAK KRÁSNÁ Proč jsi tak krásná? Nebuď tak krásná! Chci, abys byla z masa, ne ze sluneční záře! Proč jsi tak krásná? Kdybys aspoň měla pihy, abych ti je věčně mohl sbírat s tváře! Kdybys aspoň trošinku šilhala! Celý život bych na kolenou přemlouval to odvrácené oko. Ale ty jsi krásná! Ano, jsi ze sluneční záře! Já však nemohu žít pořád pod tou září! Já nemohu žít pořád jako na jevišti! Všechno je na mně vidět! Izil Jsem nyní prázdná jako dům, když vyklidí ho před zbouráním. Už pískají.. . Dej mi můj kufřík! A ať to víš: Ten schodek vagónu je poslední můj schod. A konec. Němá jsem a jedu do němot. hol Každá má škaredost, každé mé klopýtnutí! Já nemohu žít pořád pod reflektorem! Pochop to. Neplač. Nemohu s tebou žít. Jsi příliš krásna. /«/ KDYBYS TAK RADĚJI MLČEL Nemluv mi o lásce! Z každého tvého slova slyším, jak na mne ťuká červotoč. Mám rád, mám rád, mám rád... Vždyť já vím, že tvoje srdce je omotáno cizí kadeří! Nelži, že jsou to moje vlasy! Nevěřím, nevěřím! Vždyť tvoje slova, to je rákosí a les a mlhovina, za níž kráčíš v chvatu s kloboukem do tváře a s tváří do kabátu. Já tě však vidím! Za všemi slovy tě vidím! Já vím, kam jdeš! Já znám ty dveře! Já znám to jméno na nich! Cítím tu horečku, co jde ti po těle! Vidím tvé oči, jak se ohlížejí, plaché a zbabělé.. . Mlč, mlč, já všechno vím!. .. Ach, kdybys nemluvil, že mne máš rád. .. Kdybys tak raděj mlčel. . . Jak tenkrát. Na začátku. Kdysi. Tehdy byls němý. Bylsjak medvídek. Nemluvils o lásce a byl jsi láska sama, ach, chlapečku můj, lásko, lásko milovaná... Co? Co zas říkáš?! Mlč už proboha!! JEDINÁ SLINA VE VLASECH VENUŠE /mluví muž/ Že žárlím bláznivě? Ze to nic není, nějaký prchavý dotek? Polibek, který zhasne, dřív nežli zabliká? Musím ti tedy říci něco, co nevíš: Jediná slina ve vlasech Venuše promění tu sochu Venušinu v pouhý kus podstavce, jenž nese slinu. ODCHÁZÍM Co? Ty mi chceš mluvit o lásce? Copak ty vůbec víš, co je to láska? Víš, co to je denně se měnit v osiku, štíhlou osiku, v osiku, jež se celá chvěje od radosti i od vzlyků a obrací svůj drobný lístek, byl: žádný vánek nevěje, hned na zlou stranu beznaděje a hned zas k straně naděje? Víš, co to je mít v prsou orla sevřeného jak do klece, h6f orla, jenž mává perutěmi a letět, letět, letět chce, že člověk zevnitř tlučen křídly a zevnitř sama sebe štván proměňuje se ustavičně v nebohý, živý eroplán? Ach, co ty o tom víš. .. Ty přesný! Ty i kráčíš přesně, boje se, abys v uchýlení nešlápl nohou za chodník! I dýcháš přesně, abys někdy nevdechl, běda, do svých plic palčivé vůně jasmínové 0 malý doušek touhy víc. 1 žiješ přesně. Takže život se žije ti tak plynule, že už snad necítíš ho ani proudit v své duši unylé. Odcházím! Braň se, chceŠ-li! Žaluj, že rozvracím rodinu! Vždyť vím! Ty zvedls mne až do své výše ze stínu! Vždyť vím! Svým významem až hvězd ses dotýkal, ty Veliký, ty Chytrý! Ale já také vím, že ty hvězdy byly jen z papíru tvých proseb, udání a intrik! Říkal jsi: Nová morálka! Budovatelské nadšení! A chodils na Prvního máje a mávals pažemi /28/ a bylo to, jako když větrný mlýn v jediném truchle nudném žalmu otáčí svými rameny přesně, jak vítr předepsal mu. Ano, byls mlýn. Dřevěný mlýn. Pokaždé když jsem steskem raněna chtěla zaslechnout tvůj lidský hlas, slyšela jsem jen vrzat ramena... Ty pláčeš? Proč? Čeho bys litoval? Odcházím, ale vítr trvá! Tak toč se, toč se dál! /i953/ /*9/ NECH ROZŽATO ZHASNI Nech rozžato. . . prosím tě. .. Ať tě vidím. .. Mám každou noc strach, jestli jsi to ty. Nezlob se. Chci se na tebe dívat. Neumdleně. Až se mi oči promění v strnulé kořeny do tebe zapuštěné. Bylo to tak smutné mít mnoho mužů. Bylo to smutnější než poušť Karakum. hol Jsem nyní jak ta šílená domácí paní, která po celý den lucernou si osvěcuje dům. Bojím se i té nejkratší tmy víček. Bojím se vůbec zamžikat. Co kdyby, až otevřu oči, místo tvé hlavy stála na polštáři krysa a tenký jazýček mi přisouvala ke rtu? Bojím se nějakého krutého žertu. Bojím se, abys k ránu nebyl někdo jiný. Bylo to tak smutné mít mnoho mužů. Nech dneska světlo celou noc. M Můj milý, zhasni, nedívej se na mne... Nechci, abys pořád viděl mou škaredou tvář, tu, kterou už od kolébky kdosi poručil mi nést. Tak nést, jak musí nést při slavnostním marši zajatec pro čísi smích a zábavu nenáviděnou cizí zástavu. Nedívej se na mne. NA CO JSEM MYSLEL? Na co jsem myslel?.. . Na tvoje drahé nohy, chmýřím pokryté. Na to, jak jdou. Jak zapraženy jdou. Jak třicet let už vlečou neviditelný vůz. Co? Že na tom není nic k pláči? Že přece život? A že synáček? Ano, já vím.. . Byl z tvého lůna vystřelen jak z děla. Má lásko, ale copak tohleto se dělá? /33/ Vystřelit Člověka a nechat ho pak desítky let' kroužit, než dopadne a roztříští se v prach? Sundej ten úsměv z tváře! Tu blbou radost někoho, kdo jde a jde a táhne vůz! Ano, máš pravdu. Nerozumíme si. Jsi poslušná jak každá žena. Jsi voják. Já jsem muž. /34/ CHTĚLA BYCH ODTUD ODEJÍT CHTĚLA BYCH ODTUD ODEJÍT Chtěla bych odtud odejít. Někam, kde nejsou krásné ženy a duchaplní muži, chtěla bych někam, kde jsou jen obyčejní lidé. Pojď. Budou tam pendlovky a stůl a na něm suky veliké jak oči věrného psa. Starý muž naleje nám mléko do dvou hrnků a tichý, smírný hovor všem čela ověnčí. Tam se nikdo nebude dívat, jaké mám nohy a jaké poprsí, tam se lidé znají jen po svém modrém hlase, protože hlas je modrý, když jsou lidé prostí, docela prostí jak děti, jako kůzlátka či psi. /S9/ Pojď. Bude tam lávka nad potokem a dlouhý proud vody, dlouhý a útěšný, protože v tom je velká útěcha, že voda teče, že míjí lávku, břehy, kámen, vše, a klidně, bez nářku. A budou tam široká luka, do nichž rozptýlím tu tíhu v prsou, s kterou jsem nevěděla co počít, a byla jsem pak zlá, až začali říkat, že se mstím za to, že stárnu a že nejsem hezká. Pojď. Bude tam malé nádraží se svlačci v bedničkách a starý výpravčí, jenž bude troubiti na dětskou trumpetu, a v dálce vláček-vlak podobný pojízdnému tlukoucímu srdci. A hvězdy, miláčku, hvězdy tam vůbec nebudou, místo hvězd tam budou holoubci, protože tys říkal, že nemáš rád hvězdy, ty kameny chladnoucí v prázdnotách, ale že máš rád holoubky, a já chci, abys tam šel se mnou, alespoň tam abys šel se mnou, když jsi se mnou nikdy nikam nešel. Pojď. P /w RŮŽE Vždy jsem se tě bál potkávat a vyhýbal jsem se ti. Možná, že jedenkrát přece však potkáme se. Snad. Uprostřed ulice zůstanem stát. Uprostřed ulice strneme hlava u hlavy. V té chvíli auta i chodci, celý život, vše na chvíli se zastaví. . . .. .A tu jak přehluboká studna porozčeří se oči tvé. A v hluboké té studni u dna uvidím ležet rudou růži, touživou, živou, tklivou růži, překrásnou růži pod vodou a pro celý svět ztracenou. Kdo je ta růže, bože můj! Vypravuj o ní, vypravuj! „Ta růže dát se chtěla všem. Táhnout jak vůně všemi muži a v mužích chutnat celou zem. Což — po smrti, to umí každý rozplynouti se do šíra. Ale ta růže touživá chtěla to umět za živa. A nazvali ji číškou jedu a nazvali ji Sodomou. A leží nyní zahozená, leží jak kámen pod vodou. Přece však ostny bodavými pokaždé v sobě ucítím ji, když někdo vodu studně mé očima svýma rozhrne.. .. .Tu auta zatroubí, pohnou se chodci, život opět uchopí své opratě. I ty budeš muset jít, za tím, jenž čeká tě. I já budu muset jít za tou, co na mne čeká. Vytrhnu se z tvých očí pln velké závratě. Leč obraz růže, růže té v hlubině studny zakleté, leč obraz růže, růže té každou noc ve mně všemi plátky a všemi ostny rozkvete. Uil A TEHDY POTKALO JANA DĚVČÁTKO A TÁZALO SE HO... .. .Slojí Jano při potoce, eja hoj, umývá si z krvi ruce, boie můj!... .. .Nebyla to holubička, eja hej, než to byla írajlrcůka, bože mój i... Z marasski lidmi balady „Cos, Janíčku, cos porobil, žes své ruce zakrvavil?" „Zabil jsem ptáčka, ptáčka-odlétáčka. Co s ptákem, který odlétá? Co s takovým?" „A, Janíčku, proč jsi zabil ptáka, který odlétá?" „Každý cíp času jsem křečovitě svíral a prosil, prosil, ať mi neumírá. Láska mizí nebo stárne. Co by jiného. A tak jsem si přidržel nožem, co mi chtělo uběhnout." „Což, Janíčku, a sám neodlétáš?" „I já odlétám. I já si mizím. Jen smrt, jak vidíš, smrt, jen ta je stálá." „Ta neodlétá?" „Ne." „A tož ti, Janíčku, že su tak dobrá, přeju smrt. Í49Í Až potkám žandáry, co pro tě půjdou, řeknu jim: Andílci, on na vás čeká, rukama čeká, prázdnýma rukama. A oni řeknou: Děvčátko, jestli nás čeká, to dávno utekl. A já jim řeknu: Kampak by utekl, kdo prchá, útěku? Kterýma nohama utéci vlastním nohám?" /1946/ /jo/ PAST Večer si lehne ke své^ženě a všechno, všechno odhodí. A všechno, všechno zapomene Spadne do ní jak do vody. Tou vodou se pak dolů žene, jak chtěl by dohmatat se dna. Vše odhodí, vše zapomene a potom usíná. Když se pak ráno vzbudí, vidí špinavé, žluté slunko venku, pod stolem boty pohozené, na židli podprsenku a vedle sebe, plnou masa a plnou kůže, plnou pórů, svou ženu, beztvarou a spící, /Ji/ podobnou meteoru, který mu jednoho dne dávno z neznáma do osudu spad a o nějž bude celý život padat a klopýtat. Vstává a rychle obléká se. Rychle a tiše. Po Špičkách. Má strach, aby se nevzbudila. Z vlhkého polibku má strach. Zamyká dveře, běží k vratům, odmyká vrata, běží dál, jak by mu kdosi pálil patu, jak před čímsi by utíkal. Píchačka, šatna, pult a spisy, polévka, schůze, marná pře a zase nazpět: pult a spisy, a večer tmou to uzavře. Pak běží zase dolů k vratům, z úřadu pryč a pryč a dál. Jak by mu kdosi pálil patu. Jak před čímsi by utíkal. Tak s potem na čele se vžene do svého bytu v suterénu. Tam ve své ženě zapomene na život, na svět — na svou ženu. ZPOVĚĎ OSAMĚLÉHO MUŽE Naposled u tebe jsem. Tak říkala mi to. Naposled u tebe jsem. Všechno je rozbito. Jsou děti. Manžel. Svědomí. Rozvrat, co sejeme, nesklidíme jen my. Tmu před očima měla. Naposled, říkala. A když pak odcházela, tak slzu zadržela a jenom kročejemi plakala, plakala. Večerní ulicí se dlouze vzdalovala. Zdálo se mi, že nejde, že spíš padá. Že vypadla z mých vrat jak z okna sebevrah. Míjel ji plot a plot a práh a práh a byla čím dál menší, až byla úplně malá. Malá jak list. Jak bod. Stále se vzdalovala. A já jsem náhle chápal, že její život není než věčné odcházení. Tak jako žlutý list s haluze odchází, odchází do větru, do prachu, do sazí, tak ona odchází, odchází mnoho let, kamsi zpět odchází poslepu nazpaměť. . . Na srdci měl jsem kámen a před očima mrak. Chtěl jsem ji volat zpátky. Bylo to marné však. Spolu s ní žít nesmím. Bez ní také ne. Miluji ji stále. Ji. A jinou ne. Půjdu tedy za ní. Bez ní, za ní, sám. Půjdu za ní, i když — se jí nedočkám. Tak odešel jsem za ní ještě tentýž den. Odešla samotná, šel jsem též samoten. Přece však jsem jí blízko i a jsem jí pro útěchu, jsme oba na cestě, oba dva na útěku, na cestě od lásky, od štěstí, od mládí, pod klenbou skřivánků, oblaku, volání, pod klenbou života, ve kterém žijem sami, na stejné silnici, a přece bez setkání. Odešla samotná. Já samoten jdu za ní. 4 hll STÁRNUTÍ INFARKT Se stromů listí padá a je to, jak s člověka když opadává jeho velké léto. Trčí pak strom až na kost sám. Zlatě podestlán. A větve musí držet vzhůru jak před nabitým kulometem. Nesmí si už k ústům zvednout ani jeden jediný list ozlacený velkým létem. /J8/ Šel jsem parkem se svou ženou a náhle jsem ucítil u srdce bolest. Rozhlédl jsem se a s úžasem vidím, jak kolem dokola opadávají stromy, jak prší kaštany, listí, jak padá jehličí z lesů a lesy z krajin, krajiny ze země a hvězdy z vesmíru... Taktak že jsem v tom závratném kroužení a padání nahmatal ještě pevnou lavičku. Usedli jsme na ni a já jsem řekl: „Vidíš, jak všechno opadává?" lT9l A žena řekla: „Nevidím, že by něco opadávalo. Stromy jsou zelené a nebe modré. Všechno je na svém místě." A tehdy jsem pochopil, že už na mne došlo. „Už na mne došlo," říkám své ženě. Ale ona se rozpovídala a začala mi (už potolikáté) vyčítat, že jsem před lety zapomněl na její narozeniny. Ano. Je to pravda. Zapomněl. A vůbec jsem celý život žil vedle ní jak věc vedle věci. A je už pozdě. V moderním věku smrt střílí z voleje. Můj strýček dostal mrtvici, když se díval na hokej v televizi. Odejdeme, jak odcházíme z domů pro mléko. Aniž po sobě spálíme milostnou korespondenci, aniž potěžkáme A6o/ celý svůj život v dlaních, aniž ho zvážíme a skropíme slzama. Chytil jsem se za srdce. „Co je ti?" zadívala se na mne. Už léta jsem nevnímal ty oči. Žili jsme míjejíce. Pomíjiví míjeli jsme míjivé. Ach bože, dívala se na mne!. . . A potom dvakrát rychle šlehla křídly její víčka a já jsem viděl dva polekané ptáky, jak vzlétají. A slyšel křik plný hrůzy. Ucítil jsem měkkou zem pokrytou listím a u srdce divné štěstí, že je tma a že vysoko se třepotají dva vylekaní křičící ptáci nad prázdným vesmírem, jenž opadal. I61/ Na niti každý voják visí. Drží ho na ní ruce čísi. Drží ho ruce jeho ženy. Když ho ty ruce upustí, tu voják vykřikne a padá a padá dlouhou propastí. Tak padá dny a dny a týdny, tak padá, až se rozbije. Pak po kasárnách ticho je. Umlkne přikázaný zpěv. Na dlažbu dvora sypou písek a zametají krev. /6j/ 2 3 Vojín, o němž vám vypravuji a jenž se Urban jmenuje, je právě nyní vprostřed pádu. Jak padající kámen je. Ten hoch má doma kamaráda. A dopis dostal od něho. V tom dlouhém dopisuje psáno: —■ Tvá Maří má ted jiného. — Vojenské dny a dny a týdny jsou jako šachta bezedná. A v každém poschodí té šachty psáno je barvičkou — tou na rty ■—: — Tvá Maří jiného teď má. Zpěv, který jindy potěšil by, jen mrazí, je-li přikázán. Pochoduje se. Urban zpívá a je v té písni velmi sám. Půl roku nebyl u své ženy. Všimne si ho už kapitán? Kapitán v myšlenkách je jinde. Hledí jak ze zdi prázdný rám. Urban se bojí kapitána. Urban je chlapec z vesnice. Tak pochoduje, cvičí, střílí, snaží se ze všech nejvíce. Dnes budou dávat dovolenky. Všimne si ho už kapitán? Však kapitán se na něj dívá jak ze zdi slepý, prázdný rám. /66/ Vojín, o němž vám vypravuji a jenž se Urban jmenuje, je na samém už konci pádu. Je večer a on na dvůr jde. Dnes po kasárnách ticho je. Dnes zakázán je zpěv. Na dlažbu dvora sypou písek a zametají krev. Zastaví se. Pak pušku zvedá a dívá se jí do hlavně. Jak by v té hlavni cosi hledal, co nikde jinde nenajde. Vidí v té hlavni tvář své ženy, jak na dně studny vidí ji. Pak zvolna, klidně, bez zachvění pušku nabíjí. /68/ /69/ BLOUZNĚNÍ l NA NOG Na noc se zamyká branka u zahrádky. Na noc se dveře zaklápí. Na noc si sedmikrása bělostnými plátky hlavičku obejme a spí. Na noc si vyjdeme do polí k olšinám. Svět bude utichlý a otevře se nám jak velký prázdný dům, do kterého se nastěhovat máme. Až lehnem do trávy a až mne obejmeš, tehdy ten velký dům, jenž nazývá se svět, tehdy ten velký dům se s námi bude chvět. /73/ Ale pak až poslední blesk zhasne a dozní ve tvém těle, uvidíš náhle nad hlavou nebe tak blízké, rozněžnělé, že nebude to nebe ani, jako spíš strom, který se nízko nad nás sklání, hvězdami obsypaný strom. A tmavé obzory, jež kolem nás se zamykají, to budou jen stíny tvých zaklápějících se řas. Usneme ve světě. A vesmír usne v nás. BLOUZNĚNÍ Motala se mi hlava. Kde to jsem?... Ach ano: polní cesta v žlutý podvečer. Z mezí vlály bílé praporky suchopýru, ukazujíce směr. Potom se náhle všechno ztratilo v lukách. Dokola byla tráva, bez konce tráva jen. Nebylo cest, nebylo mezí. Zaskočen jsem tam stál. Jen široširý prostor mne objímal. /74/ Stál jsem. A celá krajina teď zněla! Všude tu žasl tichý verš: — Celá jsem se ti otevřela. Co chceš? Co ještě chceš? — A jiný hlas hned odpovídal zmámen té, která se tak otvírá: — Jen pod hlavičku kámen. Chci umírat. — Umlkly verše a já stál. Dokola pulsovala zem. A tu jsem vykřikl a hlasitě se ptal: — Kde jste kdo? Mluvte! Kde to jsem? — A tehdy zblizoučka, zblízka se ozval tvůj hlas: * Ml — Hlupáčku, kde bys byl. Ta krajina se ti jen zdá. Ta krajina jsem přece já Já, která se ti do Šíra otvírám. Zabloudils ve mně? Nevíš kudy kam? Tak bloudi, bloudi jen! Bloudi v mém světě tam a sem! Hýčkám tě, chovám, houpu si tě. . . Můj hlupáčku. . . Mé nemluvně. . . Mé dítě.. . — lni PRVNÍ VARIACE NA SMRT Nikdy jsem nenašla odvahu tě tížit, lásko má. Nikdy bych nenašla odvahu zemřít před tvýma očima. ., Až pro mne přijde smrt a bude už těsně před prahem, vezmu kytici, kterou jsi mi dal k svátku, a skrývajíc za ní své polekané oči, řeknu jakoby nic, že jdu jen tak, jen tak na chvíli ven. Vyjdu. Smrt mne obejme u jasmínu, jenž kvete /?■/ na konci zahrady. Ty nebudeš nic tušit. Budeš si doma pohvízdávat z lenošné letní nálady. Nebudeš tušit, že já, tvář přikrytu tvou kyticí, ležím pod jasmínem, z něhož květ za květem padá. Nebudeš tušit, jak celý můj vesmír, v němž sluncem byl jsi mi i zornicí, už rozplývá se tiše po zahradách... Nikdy jsem nenašla odvahu tě tížit, lásko má. Nikdy bych nenašla odvahu zemřít před tvýma očima. /1951/ Il9l DRUHÁ VARIACE NA SMRT Toho dne topce nad Svratkou byly modřejší než jindy. V jejich stěně se zvolna otvíralo okno. Když se otevřelo dokořán, vypadl z něho kapesník a hřeben a ustřižená kadeř. Pod kopci kouře stoupaly z polí, tak jako stoupá smutek z duše člověka. Dálka se do mlh zakrývala, jak by se styděla, že je tak daleká. Tehdy jsem náhle uviděl v okně kopce tebe. Stála jsi tam a volala, zoufale volala a svlékala bolestně kus po kuse svůj šat, sukni a halenku, punčochy, hedvábí, /86/ . to všechno jsi odhazovala z okna, i svoje vlasy stříhalas a odhazovalas, až stálas v okně kopce nahá, docela nahá a opuštěná vším. Rozběhl jsem se za tebou, ale čím víc jsem se blížil, tím víc se kopec zvedal do výše a rostl, unášel mi tě vzhůru do oblak a já jsem běžel výš a výš za tebou, za tvým úzkostným křikem, protože jsem věděl, že takto přichází smrt. Nakonec jsem padl zemdlen tváří na zem. Věděl jsem, že už nejsi, že nejsi než dálka daleká. Hluboko pode mnou stoupaly kouře z polí, tak jako stoupá smutek z duše člověka. lul TŘETÍ VARIACE NA SMRT Byl jsem sám. Bez tebe. Korouhve soumraku v truchlivém obřadu padaly na řeku. Bylo to v krajině, kterou jsem nepoznával. Pár domků, tyče, trať a řeka velmi tmavá s vylitým olejem, který z té řeky civěl duhovým pohledem, zeleně, modře, divně. Pár domků, tyče, trať a vlak do toho hvízdal, hvízdal tak zoufale, že všechna ptačí hnízda padala se stromů hrůzou a úžasem, že není domova, že cizí je nám zem, že je jen samota a lásky není, není, že je jen most a trať, řeka a odcházení.. . A tehdy zaslechl jsem zdaleka tvůj hlas. Hedvábně, tenounce a teskně volalas. Ten hlas byl verunka, poslíček-otakárek, /8a/ paprsek domova, který sem zbloudil z dálek. Dal jsem se do běhu, kam volal mne ten hlas. Dva kroky přede mnou utíkal atlet — čas. Dva kroky přede mnou a já dva kroky za ním. A tak jsme běželi. Pořád a bez ustání. Avšak tak hedvábně a teskně zněl tvůj hlas, že zrychlil jsem svůj běh a předběhl jsem čas. Předběh jsem den a noc a rok a další den, běžel jsem lehoučce, jak z těla vysvlečen, čas za mnou vrávoral, daleko zůstal vzadu, předběh jsem budoucí pohřby svých kamarádů, viděl jsem vojáčky v hlohové aleji, kterak se bez kvérů k milenkám vracejí, vojáčci poslední armády rozpuštěné, touha jim rychlí krok, touha je domů žene! Já běžím za nimi! Mne touha žene víc! A už je předbíhám! Kouř prachu ze silnic mne halí jako plášť, plášť největšího běžce, /8j/ jenž předběhl i čas a běží stejně lehce pod stromořadím let jak pod alejí jív. Viděl jsem paláce nádhernější než dřív a v očích člověka neznámou kdysi něhu. A přece jen jsem byl nešťasten ve svém běhu! Něco mi chybělo! To ty mi chybelas! Tesklivě, jímavě, hedvábně zněl tvůj hlas... Jak vystřelený žal já letěl za ním dál světem, kde nikdo už, nikdo už nestýskal, kde smála se i noc a všechen stesk a žal k hvězdám a oblakům se vzhůru stěhoval. Kdekteré planetě, líbezné, hvězdné běhně se znechutilo teď smutně a stejnoměrně utíkat po nebi v zoufalé prázdnotě. To raděj změnit se v světlušku na plotě! To raděj změnit se v plamínek cigarety! Tak v běhu viděl jsem, jak celé hvězdné světy prchají ze samot a zemi obklopují, tu naši teplou zem, kde vůně lesů plují. lul Co chvíli některá vesmírná pobehlice skočila na zemi a vběhla do ulice a zářila pak v ní a přezářila ženy, že i ty slepé zdi se po ní ohlížely. Ano, i já jsem se ohlížel s úžasem, jak měla jedna z nich měsíček za pasem! Přec však jsem smutný byl.. . To ty mi chybělas. .. Tesklivě, hedvábně, prostince zněl tvůj hlas... Dál za ním běžel jsem jak vystřelený sten, jak bílé patníky míjel jsem za dnem den, běžel jsem lehounce a skoro nadnášen, až náhle spatřil jsem — a bylo to jak sen — plůtek a zahrádku, jabloně a v nich dům. Stanul jsem. V srdci tlak a v hlavě těžký šum. A náhle cítil jsem, že zde jsem na konci. Že nemohu už dál, ať nechci nebo chci. Že vzduch se vytrácí z plic velikého běžce, /8j/ jenž pod klenutím let jak vánek běžel lehce. Ze záhy umlknu jak ptáček v rodném mlází. Ze doběhl jsem tam, odkud se neodchází. Ach. .. odkud to jen znám?.. . Ten plůtek s jiřinami, zahrada. . . jabloně. . . a domek, milý, známý... Odkud to všechno znám? Kdy jsem v tom domku žil? A ze sna znám-li ho, tak kdy jsem ten sen snil? Strčil jsem do branky. Dobrácky zavrzala. A dál až ke vratům mne stará cesta zvala. Vešel jsem. V předsíni voněla jablka. A byl tam klid. Jen z dálky, zhluboka tikaly pendlovky jak dobré, věrné srdce. Jen zvolna Šel jsem dál jakousi tíhou drcen. A tehdy zblizoučka jsem zaslechl tvůj hlas! Kousíček přede mnou na loži leželas! Však běda! Cas se mstil. Bylas už stařičká. Šedivá... vrásčitá.. . Kůže a kostřička.. . Však ač tak stařičká, přec bylas ještě žena! Ba dívka! dívenka v té ženě utopená! Ač na tři čtvrtě smrt, přece ses usmívala! Nemocná, vrásčitá a přece něžně malá jak list, jak uschlý list, list, lístek na potoku.. Ač na tři čtvrtě smrt, přece jsi vztáhla ruku A tehdy cítil jsem, jak se mi v celém těle opojně rozlévá závratné štěstí vřelé, jak nemohu už dál, jak padám, nemám sil, jak toto chudé lože je rodný břeh, můj cíl, má radost a můj konec. . . /86/ 1*11 MONOLOG O VELIKÉM SPÁNKU Jak vysoký tón sopránový je dneska ráno mrazivé. Slunko se třese a je bledé. Dojde dnes vůbec? Asi ne. Až bude zcela v nadhlavníku, kde se ho nikdo nedolká, sevře ho křeč a ono spadne jak žlutá dětská mrtvolka. Už je to dvacetčtyři hodin, co mi tě zatkli a tys šel. Jen zimník na sebe sis hodil a pak ses táhle ohlížel, tak táhle, že ten pohled zůstal na stole, křesle, na knihách /9i/ i na tvém šálku od snídaně jak tesknomodrý hvězdný prach. A pak to táhlé odcházení přerušil hvizd, jenž v hlavě mé křičí a zní a v kruhu běhá jak zvíře v kleci zavřené: Že prý jsi od praporu zběh! Že vše, cos dělal, myslil, řek, byly jen řeky přetvářek! Když pro stranu jsi zdraví dal, žes tím jen mást chtěl bdělost strany! Když jsi byl nadšený a žhavý, že prý ses tím jen vysmíval! Tak každé tvoje slovo, gesto navléká se na černou nit a dlouhý růženec se splétá, na němž tě zkusí oběsit. l9*l A vše to samá lež je jen. Proč — nikdo z nás se nedoví. Z života lidí vytržen jak pírko jsi a jsi jak pírko lehký pro jejich svědomí. Hle na stole jsou pohozené hodinky, jež tu zapomněls. Netiknou ani, ne, jsou němé. V pokoji všechno mlčí dnes. Tvůj šálek mlčí, na knihách písmena mlčí, mlčí prach, mlčí tvé pohozené boty i krajíc, který okoral. . . To nejsou věci, to jsou noty neslyšné hudby, kterous hrál. .. Jsme tu ted samé němé noty; teď nikdo nebude nás hrát. /93/ Tak dobře. Půjdem spát. Budeme spát a v spánku čekat měsíce, týdny, léta snad. Budou mne přemlouvat i lekat, stěhovat, ptát se, vyslýchat, nutit mne, abych odříkala svou roli z jejich divné hry, já ale budu ve svém nitru spát, spát a neotevřu rty. Možná, že dcera uvěří jim a pyšně odřekne se tě, a pak už jenom já ti zbudu samotná, sama na světě a jenom tenký hlas mé lásky bude tě moci strhnout zpět, až mašli ze šlí na své šíji budeš chtět zemi uletět. Ta země, viď, je zlá a vzteklá. /94/ Ale z té země studené ční tajná hora, v které čekám a schovávám v ní pro tebe všechno, z čeho tě propustili, všechno, z čeho jsi vysvlečen: tvou poctivost i štít tvůj bílý, tvůj starý o svobodě sen, tvůj šálek, košile a boty, stůl, křeslo, všechny němé noty, co dočkat se už nemohou, aby tě uvítaly hrou. V té hoře spím a spánkem tím jdu za tebou, jdu za tebou. /9J/ MALÍČEK Tvůj malíček je maličký. Ve škole v první lavici sedá. Nic neumí, všechno poplete. A je neposeda. A přece: Když zuřím na svět a svět si udobřit mne chce, posílá za mnou tvého Malíčka jako vyslance. 199 f PIHA MYŠLENKY Nádherná piha po tváři ti pluje! Ach ne, ach ne. . . To tvoje krása zlatý talíř nad krám vyvěšuje. Tvé myšlenky jsou dobrodružné děti, jež rozprchnou se bůhvíkam. Já jak bláznivá chůva po druhé straně plotu za nimi marně utíkám. / i o o / /IOI/ VÍČKA /nejdřív otevřená, potom zavřená/ Přišel jsem. V tvých očích bylo jako na tržišti. Věci a lidé. Zmatek. Těkání. Stál jsem v tvých víčkách jako u brány, tak trochu v rozpacích a bezbranný. Odešel jsem. A ty jsi za mnou víčka uzavřela. Teď jsem už v tobě jen já sám. Obývám všechny pokoje tvého těla. Rozkazuji tvým myšlenkám. /102/ SLINY Tvá ústa jsou dnes studna vzdálená. Ze studně té naberte, ptáci, sliny do zobáčku a přileťte! Přileťte s tou zázračnou vodou, sám tu spím. Já se tou vodou ve snu opíjím. UKOLÉBAVKA, KTEROU ZPÍVÁ ŽENA SVÉMU MUŽI Spi, miláčku. Vždyť naše láska je velký jabloňový sad. Zde dřevo stromů tiše praská, zde se ti bude sladce spát. Spi, miláčku. To, co bys žil, v mé náruči se stává snem. Nad čím bys ruce zalomil, spatříš jak pod zamženým sklem. Velikou schůzi nech si zdát. Z pódia kdosi dlouho hřímá. Obviňují tě. Musíš vstát. Jsi nyní terč a pod očima jak terč i černé kruhy máš. Bráníš se: — Co jsem udělal? Ať svědčí o mně, kdo mne znal! — /107/ Přítel, jejž od dětství už znáš, hledí však cize, studeně jak ze zdi okno zazděné. Tu zradu nech si sladce zdát a neboj se, to jenom sad vypráví ti své divné zkazky. Jen spi. Ty nemusíš se bát. Jsi v náručí mé širé lásky. A jedno léto nech si zdát a dláždění, po kterém kráčí průvod, jenž vyšel ze tvých vrat a k slunné zahradě se stáčí. Zvoneček ještě zaklinká, zvoneček ještě zavzpomíná. V té rakvi je tvá maminka a na všechno už padá hlína. /108/ Spi, miláčku. To, co bys žil, to u mne prosníš jen jak sen. Nad čím bys ruce zalomil, uvidíš pod zamženým sklem. To já jsem to sklo zadýchala, aby se ti i rakev zdála jen jako skřínka, člun či mráček, krabička kostek z dětských hraček. „Krabička kostek?... Ano... Snad.. Miláčku, nemluv. Musíš spát. A cizí ženu nech si zdát. Bláznivě začals ji mít rád. Nech si zdát pokoj v hotelu, v něm lože, svoji nevěru, pak perón, rozmazaná ústa, oči, jež vlaku nevěří, / i o 9 / a život, co ti po ní zůstal jak dlouhá chodba bez dveřím Tu ženu nech si sladce zdát a neboj se, to jenom sad vypráví ti své divné zkazky.. Jen spi. Ty nemusíš se bát. Jsi v náručí mé širé lásky. A ještě stáří nech si zdát. Stůl, lože, oprýskané okno, z něhož je vidět sloup a drát a bledé nebe jako oko, které se dívá bez mrknutí na poslední tvá tichá hnutí. Spi, miláčku. To, co bys žil, to u mne prosnils jen jak sen. Nad čím bys ruce zalomil, uviděls pod zamženým sklem.. ,,To tys mi to sklo zadýchala." Aby i smrt se zdála malá. „Jaks ale viděla svět ty?! Dvojnásob všechnos prožívala! Svoje i moje! Všechno sama! Můj bože, všechno nesl as ty!" Dvojnásob?... Sama?... Ano Snad. Miláčku, nemluv. Musíš spát. /no/ Kromě několika výjimek (označených v textu datem) pocházejí básně Monologů z let 1954 —1956. Básně Touha po spánku, Nech rozžato, Jediná slina ve vlasech Venuše., Na co jsem myslel, Chtěla bych odtud odejít, Stárnutí, Infarkt a Druhá variace na smrt (zařazené až do drubého vydání Monologů) jsou z let 1957—1959. M. K. OBSAH Být básníkem / 7 MONOLOGY Touha po spánku / u Nedotýkej se mne / 13 Bojím se tvé lásky / 15 Ne, ty nevis / 16 Všechno je prozrazeno, jsou spolu naposled / 18 Proč jsi tak krásná / 21 Kdybys tak raději mlčel / 23 Jediná slina ve vlasech Venuše / 25 Odcházím / 26 Nech rozžato / 30 Zhasni / 31 Na co jsem myslel? / 33 CHTĚLA BYCH ODTUD ODEJÍT / 39 MONOLOG O VELIKÉM SPÁNKU / 89 SITUACE Růže / 45 A tehdy potkalo Jana děvčátko a tázalo se ho. . . / 48 Past / 51 Zpověď osamělého muže / 54 Stárnutí / 58 Infarkt / 59 VOJÁK URBAN / 63 BLOUZNĚNÍ Na noc / 73 Blouznění / 75 První variace na smrt / 78 Druhá variace na smrt / 80 Třetí variace na smrt / 82 MALÝ SLOVNÍK NAUČNÝ Malíček / 99 Piha / 100 Myšlenky / 101 Víčka / 102 Sliny / 103 UKOLÉBAVKA, KTEROU ZPÍVÁ ŽENA SVÉMU MUŽI / 105 ____ Malá edice poezie MILAN KU NDE RA MONOLOGY RIdí Josef Rumlcr Ilustrace, obálka, vazba a typografická úprava Zdenek Seydl. Vydal roku 1965 jako svou 2408. publikaci, vydání třeli, změněné. Odpovědný redaktor Josef Rumler. Technický redaktor Josef Volráb. Vytiskla Stráž, tiskařské závody ve Vimperku. Stran 120. AA 2,15 (text 1,75, il. 0,40), VA 2,45. D-O2*5oo7i. Náklad 15000 výtisků. 13/43. 63/VIII-15 22-063-65 22-064-65 Cclopl. Kčs 8,50 Celokož, Kčs 23,— Československý spisovatel v Praze