MILAN KUNDERA
PTÁKOVI NA
divadelní hra
Praha 1968
-
Dvě motta
Jdi!
Karel Čapek: Matka
A řekl Pilát: Co je pravda?
84    Evangelium svatého Jana
Předseda — asi čtyřicátník Ředitel — asi čtyřicátník Eva — dvacet, pětadvacet
Růžena — žena na pomezí nechutnosti a přitažlivosti Matka
Žák — dospělý herec v dětském oblečení napovídajícím patnáct, šestnáct let Prušánková — vychrtlá pětatřicátnice Tělocvikář Učitel kreslení Starý učitel Ostatní učitelé Školnice
Mladík s dlouhými vlasy -Ostatní mladíci s dlouhými vlasy
Příběh hry se odehrává v třech prostorech: především v hlavním, víceméně •volném prostoru, který predstavuje v prvním jednáni ikolu, v druhém pak také prostředí svatby, prostředí dialogit Eva — ředitel apod., potom dva konkrétnejší menii prostory; pokoj předsedovy matky a pokoj předsedův. Je nutno, aby všechny tyto tři prostory byly ustavičně simultánne přítomny; tj. i tehdy, když se děj odehrává ve*Škole, musíme tušit na obvyklém místě pokoj předsedovy matky apod. Děj se odehrává ve dvou jednáních, mezi nimiž je možno tulit časovou mezeru, dejme tomu týdne íi několika týdnů. Obě jednáni jsou rozdělena na tři Části, které představují souvislé časové celky. Navazováni obrazů v jednotlivých částech musí mil tedy velmi plynulý ráz.
I. JEDNÁNÍ
1. ČÁST
(Škola — pokoj předsedovy matky)
1.obraz
Někde na boku je Černá plocha, kde jsou umístěna školní hesla; mezi nimi jč volný prostor, kam později napíše ředitel obrazec, jenž se stane podnětem zápletky. Někde na druhém konci jeviště, suaa vyvýšeně, je pokoj předsedovy matky, který je zatím neosvětlen. Když se otevře opona, na jevišti jsou seřazeni učitelé k slavnostnímu aktu, jimž končívá každé vyučováni na této škole. ŘEDITEL (v ruce má rákosiu; přistoupí nonšalantně
i řadě); Výuce zdarl UČITELÉ (unisono); Zdar!
ŘEDITEL: Skončil opít jeden deu výuky. Školáci odešli domů k obedu a my opouštíme nyní tuto loď moudrosti, abychom užili poctivého odpočinku. Učitelél Musíte být vzorem! Jací jste vy, taková bude i mladá generace. (Obrací se k učitelce asi čtyřicetileté, vychrtlé, značné šeredné) Jak to zas stojíte, Prušánkoval Kdyby celá příští generace dívek vypadala jako vy, národ se přestane množit. Kdo vis česali Vypadáte jak... Jak má vypadat učitelí
PRUŠÁNKOVÁ (oddaně); Prosím šikl
ŘEDITEL: Ovšemže šik. Kdybyste nebyla tak ohavná, poslal bych-vás klečet. Ale trápit íeredky mé nebaví.
TELOCVIKÁR (se hlási)
ŘEDITEL: No prosím.
TĚLOCVIKÁŘ: Mám návrh. Bylo by velmi prospěšné, kdyby se učitelé mohli rozeznávat i v mimoškolním živote a byli i tu zavázáni k důstojnému chování. Mám návrh, abychom měli jednotnou čepici.
ŘEDITEL: Učitel kreslení!
UČITEL KRESLENÍ: Zdel
ŘEDITEL: Připravíte na příště návrh čepice.
UČITEL KRESLENÍ: Prosím, dovolil jsem si...
(vystupuje horlivě z řady maje v rukou velkou roli
papíru) ŘEDITEL: Jak to stojíte!
UČITEL KRESLENÍ (vzpřimuje se do pozoru, pokračuje): ...dovolil jsem si již návrh navrhnout. ŘED.ITEL (bez valného zdjmu): Ukažte. UČITEL KRESLENÍ (rozbaluje roli papíru): Základem mého návrhu je prosím vojenská řepice sc Šiltem. Šikem má byt naznačeno, že i učitelé jsou jedna velká armáda... ŘEDITEL (Aez valného zájmu): Znamenití. UČITEL KRESLENÍ: Na šiltu bude kovový štítek, na němž bude veliké Ú a veliké ČÉ. ŠKOLNICE (před chvíli se objevila na scéně a pozoruje s despektem učitele): Čepíce, to jo, ale takhle zahradu vyplet, to nel Už to říkám rok! ŘEDITEL (Školnici): No tak, paní školnice, nerušte!
ŠKOLNICE: Samej plevel! A kdo to má dělat? ŘEDITEL (k učiteli kreslení): Pokračujte. UČITEL KRESLENÍ: Veliké U a veliké ČÉ. Tato písmena jsou, prosím, volena velice důvtipné. Mů-. žeme je chápat jednak jako zkratku slova učitel, jgdnak však též jako imperativ: uč! -ŘEDITEL: Vy jste velice důvtipný člověk. (Přistoupl i němu a kroutí mu přátelsky nosem) Zařaďte sel (Učitel kreslení se zařadí a ředitel pokračuje se značně větším zájmem) A teď bude šacování. (Učitelé vzpažuji ruce a ředitel je jednoho po druhém šacuje) Pořád se tu moc krade! Kdybyste uméli tak učit, jako umíte krást, z naší školy by vycházeli samí Sokratové I (Ujedné hezké učitelky objevuje najednou kousek křídy) Ajejejl Evička nám rozkrádá majetek I Taková krásná žlutá křídal To bude jedna rána lískovkou přes zadek, že Evičko ř EVA: Nic jsem nevzala! Tu křídu jste mi podstrčili
ŘEDITEL: Že by váš ředitel byl takový uličník?
(K učitelům) Podstrčil jsem něco paní učitelce? UČITELÉ: Ne!
ŘEDITEL: Tak, Evičko, čelem vzad. (Eva se otáčí čelem vzad) Sehnout! (Eva se sehne. Ředitel ji jemně vyzvedne sukni a plácne rukou přes zadek) Čelem vzad. A příště by to bylo už lískovkou. A na holou. Tak pozor! (Učitelům) Můžete jít. (Učitelé se chtějí rozprchnout) Hergot, co to je ř Copak jsme holubník? (Učitelé strnou) Tělocvikář!
TĚLOCVIKÁŘ: Pozor! Vlevo v bok! Pochodem pochod! (Učitelé odcházejí) ŘEDITEL: Abych vás nenechal zpívat I
2. obraz
ŘEDITEL (osami na scéně): To sc ví, že nenechám. Jsem rád, že vás už neslyším. (Odchází loudavě a zastavuje se před tabuli s hesly; je upoután heslem KUPŘEDU) Kupředu... kde to je? Kupředu je všude. Kupředu — to je úplně prázdná abstrakce... Já mim taky rád abstrakce. (Nakresližlutou křídou, kterou vzal Evě, na prázdné místo na tabuli šikmou Čáru) Šikmá čára. K ní zrcadlový protějšek. (Kresli druhou šikmou čáru, takže vznikne tvar A) Jaká krásná a jednoduchá symetrie! Když tento útvar znovu   zrcadlově   zdvojíme,   vznikne uzavřený tvar. (Kreslí třetí šikmou čáru) Už na nejstarší zdobené kosti z paleolitu, na té slavné kosti z Lau-gerie Basse objevuje se tento prazákladní orna-Iment. (Kresli čtvrtou šikmou čáru, takže na tabuli je žlutý kosočtverec) A už paleolitický člověk cítil, že v tomto útvaru je nejdůležitěji]" střed. A ve chvíli, kdy ho označil (kreslí doprostřed kosočtverce kolmou Čáru) přestává být tento tvar prázdnou abstrakcí a znamená náhle zcela konkrétní věc. Ale zároveň si ponechává i nadále takovou obecnost, že kromě této  věci znamená i mnoho dalšího, například chuť na tuto víc. Ale tou studenou geometrickou strohostí označuje vzápětí i pošetilost té chuti a tedy i naši nechuť.^A samozřejmě nevztahuje se pak už jen k oné víci samé, ale k ženě vůbec. A protože ženy jsou našim životem, vztahuje se tedy k celému našemu životu, znamená lidské bytí samo. Ale tou studenou geometrickou strohosti naznačuje hned také i naše základní zklamání a znechucení z bytí a tedy celou podstatnou ošklivost bytí... _ (Během ředitelova monologu se osvětluje pokoj předsedovy matky; takto vptývá do tohoto obrazu obraz následující. Je vidět předsedu a jeho matku) PŘEDSEDA: Maminko, maminko, tak mi poraď. ŘEDITEL (pozoruje obrazec téměř nadšeně): Jak obsažná, jak smysluplná abstrakceI (Odchází)
3. obraz
MATKA: Jo, synáčku, tady je každá rada drahá. PŘEDSEDA: Je fakt, že mám Růženku rád. To je fakt.
MATKA: Bohužel.
PŘEDSEDA: Ale taky je fakt, že jí vůbec nevěřím.
MATKA: Taky jí není co věřit.
PŘEDSEDA: Tak mám se ženit nebo ne?
MATKA: Jo, tady je každá rada drahá.
PŘEDSEDA: Ale já takhle nemůžu žít! Dostávám dopisy! Každý den dostávám dopisy! Člověk nemůže žít bez jistoty. To přece nemůže!
MATKA: Dokud máš maminku, nemusíš se ničeho bát. A měl bys už jít pěkně spát. (Jevišti se za-tmivá)
PŘEDSEDA: Já zůstanu u tebe. Já bych se dnes sám doma bál.
4. obraz
Je ráno, žáci s aktovkami na zádech a v krátkých kalhotkách přicházejí do školy a s nimi i učitelé. Všichni se zastavuji a trnou, před strašlivým obrasuem na tabuli.
NĚJAKÝ UČITEL: No to je hrůzal
JINÝ UČITEL: Někdo se sem musel v noci vlou-
' pat!
STARÝ UČITEL (snaží se svým tělem zabýt obrazec, ale je příliš malý, zvedá ruce) : Ten obrazec je přece nutno rychle odstranit! Vždyť tu jsou dětiI (Volá na Prušánkovou) Paní kolegyně! Vy jste větší! (Chce ji táhnout před obrazec)
PRUŠÁNKOVA (se bráni): No dovolte! Na takové místo?
STARÝ UČITEL: Jc to v zájmu dítí! (Staví ji před tabuli a volána jakéhosi žáka) Chlapče! Houbu a hadr!
ŠKOLNICE: Opovažte se to smazat!
STARÝ UČITEL: Jsou tu děti, paní školnice! (Objeví se ředitel) Pane řediteli, viděl jste to již?
ŘEDITEL (Prušánkové): Odstuptel (Velice překvapen) Ale! Co to vidím. To je přece...
STARÝ UČITEL: Ano, pane řediteli, co je přece nutno ihned smazat!
ŠKOLNICE: Když to smažete, jak můžete vyšetřit, kdo to namaloval?
UČITEL KRESLENÍ: Ano, to je pravda!
ŘEDITEL (starému učiteli): Vidíte! To vás nenapadlo? Obrazec musl být samozřejmě zacitovali kvůli vyšetření pravdy.
ŠKOLNICE (úioĽÍ na starého učitele).- Kdo má napilno smazávat stopy, nemá asi čisté svědomí!
STARÝ UČITEL: No dovoltel Vy myslíte, že já!
UČITEL KRESLENÍ (starému učiteli): Máme ofi otevřeny! ( Zazvoněni)
ŘEDITEL: Vyučování začíná!  Marí do učeben!
(Učitelé se rozcházejí) ŠKOLNICE (řediteli): Ale, alel Tady má zas nikdo
moc napilno s vyučováním. A lodle se nechá jen
tak?
PRUŠÁNKOVÁ: Pane řediteli I Měla by se zřídit
vyšetřovací komiseI ŠKOLNICE: A mělo by se zařídit, aby tohle nikdo
nesmazal! ŘEDITEL: Tělocvikář! TĚLOCVIKÁŘ: Zde!
ŘEDITEL: Zařiďte, aby byla před obrazcem během celého vyučování stráž složená vždy ze dvou žáků vyššího ročníku. Stráže se budou střídat po hodině. Rozuměl jste ?
TĚLOCVIKÁŘ: Provedu! (Odbě/tne)
ŘEDITEL: Jste spokojený?
PRUŠÁNKOVÁ (exaltované): Anol Jste nás generál! Náš maršál! Náš gcneralisimus! Ještě vyšetřovací komisi! -
TĚLOCVIKÁŘ (vede dva žáky pochodovým krokem k obrazci): Levá, levá, levá. Zastavit stál. Čelem vzad. Pozor. (Řečni) Zde budete stát jako vojáci a střežit tento znak, aby se ho nikdo netkl. Ručíte mi za něj hlavou. Rozuměli?
ŽÁCI: Rozuměli!
TĚLOCVIKÁŘ: Je devět hodin. Střídáni po hodině. Rozuměli?
ŘEDITEL (tělocvikáři).- Líbíš se mi sokole. Ustanovujú tě předsedou vyšetřovací komise. Paní učitelka Prušánková bude členkou.
PRUŠÁNKOVÁ: Děkuji!
ŠKOLNICE (s pohrdáním).- Tihle tak něco vyšetří.
ŘEDITEL: Školnice je druhou členkou komise.
(Pokoj předsedovy matky se osvětlí. Je tam vidět
matku a předsedu) PŘEDSEDA: Ma minko, tak mi proboha porad.
(ŘEDITEL: V komisi mají ženy většinu. To je záruka, že se bude vyšelřoval s fanatismem patřičně nerozumným.
(K obrazci přichází dupavým pochodem další dvojice. Stráže se hlučně vyměňují) PŘEDSEDA: Porad mi, co mám dělat. MATKA: Dala bych si na ni pozor. Mně se vůbec 1 nelíbí.
ŘEDITEL: Zítra zahaj íte činnost.
MATKA: Ono se nadarmo neříká: Která se moc
strojí, nevalní pak kojí. ŘEDITEL: Budu osobně kontrolovat vaši práci. PŘEDSEDA (zoufale): Ale muminečko, když já ji
miluji!
PRUŠÁNKOVÁ (v exattaci): Pro vás, pane řediteli, všechny tyhlety (ukazuje na obrazec) na celém světě zničím, smažu, utřu, podupu!
ŠKOLNICE (napodobuje Prušánkovou) : Utřu, podupu.
(V pokoji předsedovy matky zvoní telefon)
(Stráže před obrazcem se opět hlučně vyměňují) ŠKOLNICE (pokračuje): Nechtěla byste se raděj
vyřádit na zaliradě? Je tam plevele... MATKA (bere sluchátko): Tady je maminka pana
předsedy.
UČITEL KRESLENÍ (v telefonní budce někde stranou jeviště); Zpravodaj dvacet tři. (Předseda bere od matky sluchátko)
PŘEDSEDA: Předseda.
UČITEL KRESLENÍ: Zpravodaj dvacet tři. Ve
škole se objevila neslušná kresba. PŘEDSEDA (bez zájmu): Cože? UČITEL KRESLENÍ: Kresba ženského pohlaví,
prosím I PŘEDSEDA: Čeho?
UČITEL KRESLENÍ: Ženského pohlaví! PŘEDSEDA (úpí): Ženského pohlaví! Maminko, maminko, ať mj_ji nepřipomínají, vždyť já to už
nemůžu vydržet. (PotožíJtuchátko a dupavéstřídání
stráži před obrazcem opět nastává) TĚLOCVIKÁŘ: Řediteli, nezlob se, že popouštím
srdci! Ale len pohledl To nejsou žácil To je vojsko! To jsou blaničtí rytíři! PŘEDSEDA (úpí): Vždyť já ji miluji! TĚLOCVIKÁŘ: Mně se chce zpívat,řediteliI (Zpívá
la, la la...) PŘEDSEDA (křičí): Já ji miluji! TĚLOCVIKÁŘ (zpívá): Zpívejte se mnou.
(Všichni zpívají na la la la) PŘEDSEDA: Maminečko, co mám dělat? (Pláče) TĚLOCVIKÁŘ: Řediteli, nezlob se, že ti tykám, ale
je dvanáct. Čas nám tak krásně letí. Jdi jim zavelet
rozchod. Budou na to pamatovat celý život. MATKA: Pojď se vyplakat, synáčku. (Pokoj matky
se zvolna zatmivá) ŘEDITEL (k žákům): Je konec vyučování, hoši.
Děkuji vám.
TĚLOCVIKÁŘ: Ředitel nemá rád velká slova, hoši, ale víte, co to znamená, když vám řekne, že vám děkuje.
ŘEDITEL: Padla. Rozchod. Běžte k obědu, hoši. (Všichni hoši i Prušánková, tělocvikář, odcházejí, eventuelně zpívajíce) —-
ŠKOLNICE (ředitelovi): Vy se mně docela líbíte.
ŘEDITEL (smutně): Opravdu?
ŠKOLNICE: Vyje aspoň umíte stisknout. Ale nezapomeňte taky na tu zahradu. (Odchází)
5. obraz
ŘEDITEL (smutně): Tak já se jim opravdu líbím.. ( Pak se loudá sám ze Školy a zase se zastavuje před tabuli, na které je nakreslen obrazec. Vytahuje křídu a kresli před obrazec rovnítko. Pak poodstupuje, zase přistupuje a před rovnítko dětským písmem píše slovo ŘEDITEL. Teprve pak si všimne, že po celou dobu kdosi ho pozoroval. Je to učitelka Eva
ŘEDITEL (přísně): Co tady děláte?
EVA: Dívám se na vás.
ŘEDITEL: Je dávno po vyučování.
EVA: Opravovala jsem ve sborovně písemky.
ŘEDITEL: Politováníhodná horlivost.
EVA: To včera jste maloval taky vy?
ŘEDITEL: No jo. Ale ne abyste to 11a mně řekla. EVA: Prosím vás. Jednak by mi nikdo nevířil a za
druhé byste se mnou pěkně zatočil. ŘEDITEL: Co bych takvjnohl jiného dělat, EVA: A za tretiami vůbec nevadí, ze sc takhle ba-
vfte.
ŘEDITEL: Nc?
EVA: Bavilo vás způsobit tenhle rozruch, icř
ŘEDITEL; Ani ne. Vůbec jsem nemyslel na to, co z toho bude. Prostí jsem si to nakreslil.
EVA: Alfi to je jeSič lepšil Když dovedete napsal tohleto, to znamená, že máte ještě jinou tvář než tu, kterou známe.
ŘEDITEL: Ano, to znamená, že máni dvř tváře.
EVA: Jak jste šťastný. Kdo si to dnes může dovolit ř
ŘEDITEL: Já vím.
EVA: Mít dvě tváře, to je víc než mít dví gáže. To
je víc než mít dví auta. ŘEDITEL: Ano, to je luxus.
EVA: Dnes už mají dávno všichni jen lu horší tvář.
A vy jste si zachoval i tu lepal. ŘEDITEL: Díkuju vám.
EVA: Ani nevím, která z těch tváří vám lépe sluší. Když jste maloval ten kosočtverec, musel jste být báječný. Jako kluk.
Ředitel (pdut^n).- Ano?
EVA: Ale když jste ten přísný, rigirúzní..-.; ŘEDITEL (napovídá): Nelidský... EVA: Nelidský... ŘEDITEL (napovídá); Sprostý... EVA: ...sprostý,
ŘEDITEL (napovídá): Sadistický... EVA: ...sadistický ředitel, to jste taky báječný! ŘEDITEL: Anoř EVA: Anol
ŘEDITEL: A víte proč? Protože i když jsem přísný, rfgirózní, nelidský, sprostý a sadistický ředitel, přitom celé té Škole vůbec nerozum i'm! Já vám přísahám, že 'neínáhťjerlnolit) zSKa "jiuéirem. Nevím, kde kdo z vás učí a co učí. Ji vůbec nevím, kolik má naše škola tříd, nevím vůbec nic. Ale o to mi právě jde: nic nevědět — a přitom tvrdč vládnout.
EVA: Ale to umí ledaskdo.
ŘEDITEL: Jo, ale nevědomky. Kdežto já úmyslně.
(<UA ía cly-* ' r,Ne z nouze, ale pro svůj plczfr. Protože nic neberu
/a nechci brát vážní. (Zarazí se) Cviční - mate
L pravíu, toho se právě bojím, že nakonec třeba přece jen není velký rozdíl mezi mnou a mezi jinými. Na to jsem právě myslel, když jsem tam k lomu (ukáíe hlavou smírem k namalovanému obrazci) připsal sebe. Já se totiž bojím, že ta moje původní, ledy dejme tomu ta lepší tvář se mi už taky pomalu ztrácí pod tou druhou. Vám všem to muže být přece docela jedno, jestli to myslím vážně nebo ne, když vás sekýruju a vyplácím rákoskou. Jaký je rozdíl mezi tím, jestli jsem rigirózní doopravdy a jestli jen naoko? Itezdíijejen v. mé_n.e- , vážnosti. Ale ta je tajuál Na tu není vidětl Je to' tedy rozdíl nepostřehnutelný. Neviditelný. Ale je neviditelný rozdíl ještě vůbec rozdíl?
EVA: Ale mně sc zdí, že jsem ho viděla, ten rozdíl. Mně se vždycky zdálo, že to, co nám ze sebe ukazujete,'nejste vy celv.
ŘEDITEL (radostní).- Ano? (A hned s obavou) Ale není to zas moc poznat?
EVA: Ale ne, nebojte sc, ostatní to nepoznali, ale já jo, když jste mě vždycky vyplácel rukou přes zadek, tak jste přitom mluvil přísně, ale vyplácel jste mí něžně a když jste mi vždycky podstrčil křídu a říkal, že kradu, já jsem věděla, že je to legrace a jenom pro nás dva a už jsem se na to pokaždé těšila.
ŘEDITEL (nadšení); Vy jste to poznala? EVA: Poznala.
ŘEDITEL: My jsme si rozuměli? EVA: Ano.
ŘEDITEL: Dčkuju vám. To je totiž můj strach.
Když mě budou všichni vidět jako jednoho ze
svých, nebudu nakonec opravdu jeden z nich ?
O koho sc bude opírat moje jinakost? Čí oči mi ji
potvrdí ? EVA: Moje, moje, moje.
ŘEDITEL; Anebo jiný strach. Co když najednoo zapomenu, že dělám kdmedii a začnu ji brát vážně tak jako všichni ? Což když vás budu sekýrovat a mrskat s plným vnitřním přesvědčením? To by bylo ncjstrašnčjší, co bv mne mohlo potkat. Kdyby mi zbyla jen jedna tvář.
EVA (exaltovaní); Ne, to se vám nemůže stál!
ŘEDITEL: Ty věříš v mé dvě tváře? EVA: VířímKJ ŘEDITEL: Opravdu? EVA: Opravdu. (Líbají se)
2. žást
f Prostor Školy — pokoj předsedovy matky)
1.obraz
(Pokoj předsedovy matky. Předseda n matka)
PŘEDSEDA: Maminko, tak mi porad, co mám udělat. Představ si, dnes mi zase přišel dopis. Hůlkovými písmeny. Poslouchej. (Čte dopis. 1 Vážený pane předsedo. Nosíte už parohy taK vysoké, že letadla musí zdálky oblétat naše město, aby o ně neztroskotala...
MATKA: Letadla že musí kvůli mému synovi oblétat město? Kdo ti tohle píše?
PŘEDSEDA: Nějaký zbabělec, který se bojí podepsat. A takovéhle dopisy dostávám každý den. Lidi mě nemají rádi, maminko. Protože o nich moc vím.
MATKA: To lidi nemají rádi.
PŘEDSEDA: Lidi mají rádi tmu. A já jsem světlo. Já jsem světlo a všechno vidím.
MATKA: Lidi jsou závistiví.
PŘEDSEDA: Ach, co mi mají závidět. Vím, mám všechno, obdiv, úctu, moc, slávu, ale to ncjdůleíi-tější mi chybí: obyčejná malá lidská jistota. Ma-minečko, já jsem jí věřil, ale já už jí nevěřím. Možná, že jsou to jenom pomluvy. Ale co když je to pravda? (Hned si namítá) Moji zpravodajové mi ovšem tvrdí, že Růženka se na-Tíiteeho^anijjrpodí-vá.
MATKA (s opovržením): Ti tvoji zpravodajové. Jsou to flinkové jako dnes všichni.
PŘEDSEDA (úzkostní): Myslíš? (ľadychne) Já vím. Co nevezmu sám do ruky, nejde. Dal bych je někdy nejraději všechny ztlouct. Ale i to bych musel sám. Já ti mám někdy takovou chuť je ztlouctl
MATKA: Tak se mi líbíšl
PŘEDSEDA: Tlouct, tlouct, tlouct.
ľ ji t
MATKA: Když ti byly tři roky, postavil ses jednou
/i tatínkovi. Tato, já ti dám pšeš hubu... (Dojatí) Ty nevíš, jak jsem tí za to tehdy milovala. (Zvoní telefon. V telefonní budce učitel kreslení) MATKA (bere sluchátko); Tady maminka pana předsedy.
UČITEL KRESLENÍ (v budce): Zpravodaj dvacet tři.
PREDSEDA (bere sluchátko): Předseda. UČITEL KRESLENÍ: Zpravodaj dvaoet tri. Podávám zprávu 0 situaci ve škole. PŘEDSEDA (bez. zájmu): Mluv. UČITEL KRESLENÍ: Ke kresbě ženského pohlaví, kterou jsem včera hlásil, přibylo rovnítko a slovo ředitel.
PREDSEDA: Že jako... ředitel...? (Uchechtne se) UČITEL KRESLENÍ: Včera útok na naši morálku, dnes útok proti řediteli. A proti komu zítra ?-PREDSEDA: Má? pravdu, příteli. Děkuju ti. (Pře-f^/mýšli) Tak vidíš, maminko, tak to je,- Víš - možná, jí že je Růženka úplně nevinná.
MATKA: Ještě jsem žádnou nevinnou neviděla. PŘEDSEDA: Mož i, že jenom já ji podezírám. "2£\_J""<—     Maminko, někdy mi napadá, že jsem podezíravý.
Možná, že vidím nepřátele tam, kde vůbec nejsou. Ale kdo se mi může divit —? Svět, maminko, to je taková ohromná mašina o miliónu šroubků a stačí jeden ten šroubek vyndat a celý stroj je zničen. MATKA: To jsi řekl dobře.
PŘEDSEDA (povzbuzen): A proto lidé, kteří vyndávají šroubky, jsou stejní zločinci jako vrahovél Protože není rozdíl mezi šroubkem a celou mašinou. Buď je v pořádku všechno, nebo není v pořádku nic.
MATKA: Je to tak, synáčku. PŘEDSEDA (víc a víc povx.bux.en): Jestli je na Jtň &0t-     sv^ jcdna jediná žena, která nasazuje svému muži parohy, pak mohou všechny ženy nasazovat paro-í/l Wt^ hy- A kdyby to byla opravdu jen jedna jediná žena
a kdyby žila třeba někde v Tramtárii, tak je můj úhlavní nepřítel, protože mi bere jistotu — i Růženu... O jak by se na světě krásně žilo. Kdyby si .   . to chtěli všichni uvědomit. A nic bychom nepo-
j í ', třebovali. Vůbec nic. Jeden velmi vynikající filo-
|       88       Sof, myslím  anglický, ne-li dokonce rakouský,
!! » ' f- , i f*m
Vlhl* fWLoild
žil například v sudu. V obyčejném sudu. A byl šťastný. A teď si představ, že přijde takový nějaký chuligán a na len sud tnu nakreslí ženské pohlaví. A ten filosof ztratí náhle jistotu, štěstí i sud. (Křičí) Ale to aŕ si dčlají v Rakousku a ne u nás! MATKA: Líbíš se mil
PŘEDSEDA: Já IQ nedovolím, maminko, já to nedovolím !
MATKA: Jdil (Líbáhu n.i Čelo n posílil ho do boje)
2. obraz
Předseda jde do Školy; obchází zvolna celé jeviště a zatím se odehraje lato scénka ve vyšetřovací komisi mezi ředitelem, tělocvikářem, školnici a Pruíánkovou. ŠKOLNICE: Já nevím, proč by se měli vyšetřovat
jenom žáci. Co učitelé? ŘEDITEL: Učitelé byli odedá vna nejvěťši prasáci. PRUŠÄNKOVÁ: Ale pane ředitelil To písmo je
přece dětské!
ŘEDITEL: A vy byst e neuměla napodobit dětské písmo? (Prušánkovd mlčí) No odpovězte! Uměla nebo ne? (Prušánková mlčí) Jestli nebudete odpovídat, dostanete rákoskoul
PRUŠÁNKOVÁ (v exaltaci vstane ze židle): Ano,
. ano, nebudu odpovídat!
ŘEDITEL (znechucené): Ne ode mne. Nechám vás
zřezat školnicí. PRUŠÁNKOVÁ (tu pláci): Vy mě nenávidíte. [• ( Mezitím přesel předsedu kolem jeviště, prošel kolem I obrazce střeženého dvěma studenty, prohlédl si nápis a vchází led k vyšetřovací komisi)
3. obraz
Ředitel a členové komise povstávají, ale předseda je zarazí, aby mlčeli.
PŘEDSEDA:, Víru vie. (Podívá se na ředitele a ucheclttne se) Přátelé, chtěl bych, abychom se nesmáli. Není to vůbec k smíchu.
TĚLOCVIKÁŘ: Pane předsedo, chtěl bych vás informovat, že vyšetřování je v plném proudu.
ŘEDITEL: Kolega tělocvikář je, pane předsedo, výtečný organizátor, on navrhl jednotný kroj pro
žactvo^ednotnou čepici pro učitele a je vedoucím vyšetřovací komise.
PŘEDSEDA: Nepřišel jsem poslouchat chvály, přišel jsem, poněvadž se hněvám.
TĚLOCVIKÁŘ: Pane předsedo, my slibujeme!
PŘEDSEDA: Já vám to řeknu otevřeně. Já dostáváni dopisy. Mnoho dopisů, které se mně vůbec nelíbí. Já vím, nemusí to být všechno pravda, ale ono není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Přátelé, mé životní poslání je dát lidem jistotu. (S vnitřní opravdovosti) A řeknu vám otevřeně: Sám ji přitom nemám. (Zamyšleně) Ale to je pravé spolu vzájemně spojeno. Osud mi dopřeje mé vlastní jistoty, až já ji zaručím všem. Přátelé, vždyť řekněme si to upřímně. Někti-ré ženy jsou kuryy. Ale podívejme se poctivě na dno svých duší. Co proti tomu děláme? Vy tu například učíte děli různým vědám. Ale co děláte pro to, aby vám ty děti nemalovaly sprosté kresby po zdech a nepářily se vám pod lavicemi? Vzdělání je hezká věc, ale úplně pro kočku I Já jsem znal jednu paní, ta nevěděla, co je jedna a jedna — a přesto byla celý život panna! Tak je to. Člověk netouží po vědění, ale po jistotě. Jinak nemůže být šťastný. A já vám to řeknu otevřeně. Úplně upřímně. (Dostává se do rozlílostnělého transu) I já chci být šťastný! Vždyť já jsem úplně obyčejný človtt jako vy všichniI Já jsem jeden z vás! A právě proto, přátelé, já navrhujú ten nejpřísnější trest! Já navrhujú, aby viníkovi byly uřezány-uSiJ—
ŘEDITEL: Uši?
PŘEDSEDA:A proč ne uši i
TĚLOCVIKÁŘ: To je pravda. Proč ne uši ?
PŘEDSEDA: Je to možná přísný trest. /
PRUŠÁNKOVÁ: Ale spravedlivý. /
PŘEDSEDA: Ale spravedlivý. Ovš em, přátelé, je vina jenom na tom, kdo ten nápis psal? (Rozhlíží se tázavé po přítomných. Pak) Není.
TĚLOCVIKÁŘ: Není.
PRUŠÁNKOVÁ: Není!
PŘEDSEDA: Není. Zlo musíme vyhubil s kořeny. Víte, já nemám nic proti tomu, že se píše. Ať se píše, pánové, jen ať se píše, ale nezapomeňte přitom na to, že kdyby toho člověka rmnauřili psátr on by to nikdy nenapsal. Já proto navrhuji, aby
ř
1
v pfípad6, že viníkem je žák, byl přísní potrestán i jeho učitel.
ŠKOLNICE: To ti tleskám, předsedo.
PŘEDSEDA: Já navrhujú deset ran lískovkou na holou. To je trest, který tu 2avedl ui dávno pan ředitel a já myslím, že je to dobrý trest.
ŘEDITEL: Tresty, které nám doporučil pan předseda, jsou znamenité. Ale dovolte mi otázku, C\i když tříčlenná komise, kterou jsem ustanovil) viníka nevypátrá?
TĚLOCVIKÁŘ: Slibujeme, že -
ŘEDITEL: Sliby chyby. Když ho nevypátrá, já navrhuji, aby místo viníka byl trestán každý člen komise a to rovněž deseti ranami lískovkou na holou.
ŠKOLNICE: Cože? Taky mně? PŘEDSEDA: Je rovnost.
ŘEDITEL: Návrhy trestů přijaty. Přeji vám mnoho úspěchů. A marš vyšetřovat I (Vylidni kombi. Predseda s ředitelem osami)
4. obraz
PŘEDSEDA: Velice vynikající trest, rána lískovkou. Chtěl jsem vám už dávno blahopřát. Opravdu velice vynikající. (Rozpačitě) Dostal jsem takový nápad. Co kdybych, pro zvýšení vážnosti trestu, vykonal trest lískovkou já sám ?
ŘEDITEL: Vážnost trestu by to jistě velmi pozvedlo. Ale nesnížilo by to naopak vážnost vašeho úřadu ?
PŘEDSEDA: A!e jakápak vážnost úřadul Jsem člověk jako vy. Pokud nčco znamenám, tedy jen jako zástupce obyčejných lidí.
ŘEDITEL: To jste krásně řekl.
PŘEDSEDA: Uchopím-Ii tedy do ruky lískovku, dávám tím symbolicky najevo, že jsem jedním
ŘEDITEL (se xamyslí)
PŘEDSEDA (v obavách): Nesouhlasíte?
ŘEDITEL (nakloní se důvěrná k předsedovi): Vy
byste si rád (naznačuje šlehnuti) ...řízl, co? PŘEDSEDA (důvěrni): Jo. ŘEDITEL: Na holou prdel, co ? PŘEDSEDA: Straaně.
ŘEDITEL: Tak jo. PŘEDSEDA: Zařídíš to nějak, že? ŘEDITEL: Bez obav.
PŘEDSEDA (podává mu niku): Tak zdar, příteli! (Odchází)
5. obraz
Z druhé struny přichází E-fii.
EVA: Tak jak se všechno vyvíjí?
ŘEDITEL: Výborně! Zítra náš předseda vlastnoručně zreže lískovkou tělocvikáře, školnici a Pru-šánkovuu na holé zadky. (Zaujal tou představou,zanícené) Představ si. Zvučný kotel paní školnice. Napjaté struny tělocvikářovy. Dvě smutné klávesy paní Prušánkové. A předseda jako veliký Xylofo-nisia vyluzuje svými údery božskou hudbu na tento trojdílný nástroji
EVA: Já tě mám tak ráda, ty můj intrikánel
ŘEDITEL: Víš co Evičko? Tys ještě nebyla nikdy u mne... (Eva mlČi) Ty nechceš?
EVA: Chci. Ale ty jsi velký děvkař. Říká se, žes měl čtyři sta žen.
ŘEDITEL: Čtyři sta? To jsou řeči. A kdyby. Co má člověk na tomhle světě dělat rozumnějšího, nevíš?
EVA: Nevím.
ŘEDITEL: Ostatně, když jsem měl čtyři sta žen, mám už před sebou jen jedinou možnost změny. Zůstat jen u jedné ženy. Pojď. Zítra ve škole tě omluvím a mužem spát až do jedenácti.
3. ČÁST
(Prostor školy)
1. obraz
Na scéně sedí vyšetřovací komise. Eva a ředitel přicházejí spolu na jeviště, louči se, Eva mizí někam dozadu, ředitel jde i vyšetřovací komisi. ŘEDITEL: Tak fachčit, fachčit! Rákoska se nad
vámi vznáší jak archandělův meč! TELOCVIKÁR: Už jsme skončili, pane řediteli.
PRUŠÁNKOVÁ: Pracovali jsme celou noc a celé odpoledne.
ŘEDITEL: Jak to, skončili?
TĚLOCVIKÁŘ: Viník je odhalen.
ŘEDITEL (nedůvěřivě): A kdopak to je?
TĚLOCVIKÁŘ: Jeden darebný žák.
ŘEDITEL (s posměchem): A důkazy?
TĚLOCVIKÁŘ: Bylo zjištěno, že tento žák zůstal dotyčného dne poškolc, protože zkazil v hodině kreslení čtyři výkresy.
ŘEDITEL: Po škole? A kdo to může dosvědčit?
TĚLOCVIKÁŘ: Učitel kreslení.
ŘEDITEL: To pořád není důkaz, že to opravdu napsal.
TĚLOCVIKÁŘ: Přiznal se.
ŘEDITEL: Poslyšte, dejte si pozor! Mě za nos tahat nebudete!
PRUŠÁNKOVÁ: Ale on se opravdu přiznal!
ŘEDITEL: Předvést!
TĚLOCVIKÁŘ (volá): Žákl
ŘEDITEL: Já vám dám, vy podvodníci! Bojíte se rány, co?
ŽÁK (přichází)
ŘEDITEL: Tak co, kluku, tys napsal, že já jsem
tamhleta věc? (Žák m/či) Tak odpověz! ŽÁK: Ano, napsal.
ŘEDITEL: Cožel... (Členům komise) Vypadněte! Vyšetřím si ho sáml
2. ob raz
ŘEDITEL: Tak, kluku, aby bylo jasno. Já vím, žes
to nepsal. ŽÁK: Psal.
ŘEDITEL: Aha. A proč. ŽÁK: Tak.
ŘEDITEL: Ty takové kosočtverce rád čmáráš? ŽÁK: Ano.
ŘEDITEL: A proč jsi mne přirovnával ke kosočtverci ? ŽÁK' Tak
ŘEDITEL: To mě tak nenávidíš? ŽÁK: Ano.
ŘEDITEL: Nekecej. Vidím tě poprvé v životě. Jsi mi lhostejný jak vzduch. Doufám, že já tobě
taky. Byli jsme jeden pro druhého krásná kulatá nula a ne kosočtverec. Měl sis toho vážit, hlupáku. Ale dobře. První den tedy kdosi namaloval kosočtverec. Další den k tomu kdosi připojil mé jméno. Ty jsi byl po škole ten první den nebo ten druhý den ?
ŽÁK: Ten druhý.
ŘEDITEL: Tehdy jsi tedy namaloval ke kosočtverci
mé jméno. Ale kdo namaloval kosočtverec ř ŽÁK: Já.
ŘEDITEL: Taky? A jakř
ŽÁK: Počkal jsem tajně ve třídě...
ŘEDITEL: Školnice po vyučování prohlíží třídy.
ŽÁK: Ta? Ta nic nedělá.
ŘEDITEL: No dobře. A pak? Jak ses pak dostal ze
Školy? Škola se zamyká. ŽÁK: Počkal jsem do rána. ŘEDITEL: Kde? ŽÁK: Ve třídě.
ŘEDITEL: Kde spals? Pod lavicí? Na stupínku?
ŽÁK: Na lavici.
ŘEDITEL: Dobře se ti spalo?
ŽÁK: Dobře.
ŘEDITEL: A to víš, že je pro viníka už určen trest ?
ŽÁK (poníkud zaražen): Ne. ŘEDITEL: Je. ŽÁK: Jaký?
ŘEDITEL: Dost zlý. (Žák )* zjevně polekán) Tak CO, budeš jeŠtí lhát ?
ŽÁK: Řekli mi, Že trest se mi odpustí, když se přiznám.
ŘEDITEL: Kdo tí to řekl? ŽÁK: Tělocvikář.
ŘEDITEL: Řeči. Nikdo ti nic neodpustí. A i když sis myslel, že ti ten trest odpustí, proč ses přiznával k něčemu, cos neudělal?
ŽÁK: Byl jsem opravdu ten don poŠkole!
ŘEDITEL: Ale neudělala tol
ŽÁK: To nemůžu nijak dokázat. V tu dobu jsem byl
ve škole jen já. ŘEDITEL: Ale tys to neudělal. A tebe nezajímá,
kdo to asi opravdu udělal? ŽÁK: Já.
ŘEDITEL: Ty jsi idiot.
ŽÁK: Nejsem, pane řediteli. I vy přece musíte uznat, žé komise uvažovala logicky. Je mnohem pravděpodobnější, že jsem to udělal, než že jsem to neudělal.
(ŘEDITEL: Chceme zjistit pravděpodobnost nebo pravdu ?
ŽÁK: Co je to pravda, pane řediteli? Všechny lid-
' ské jistoty jsou, prosím, jenom pravdepodobnosti. Že se dožijete příštího dne, že vůbec zítra vyjde slunce, to všechno jsou jenom pravděpodobnosti, prosím. To byste měl věděl, prosím.
ŘEDITEL: Ty jsi nejenom idiot, ale i učenec.
ŽÁK: Pane řediteli, vždyť to pochopte. Kdybych tvrdil, žě jsem to neudělal, nikdo mi neuvěří, řeknou, že lžu a potrestají mne mnohem víc. Takhle jsem sice vinen, že jsem to nakreslil, ale každý musí uznat, že mluvím pravdu a to je pro mne velká mravní výhoda.
ŘEDITEL: Ty jsi nejenom učenec, ty jsi i světec!
ŽÁK: Nezlobte se, pane řediteli, ale s vámi je těžká domluva. Pochopte, prosím vás, že je úplně jedno, jestli jsem to psal nebo ne. Rozhodující je, že to na mne padlo. Nemyslete si, já jsem taký^héjdřlFžř , pinii. Ale pak jsem pochopil, že je to zbytečné. A že vlastně nejinoudřcjší je úplně zapomenout, že jsem v tom nevinně.
ŘEDITEL: Takže ty už věříš, žes to opravdu napsal.
ŽÁK: Já jsem se, pane řediteli, nejdřív trápil, když
j mě obvinili, ale pak jsem se smířil s tím, že jsem to opravdu udělal. A to byla najednou, ohromná úle-
i va. Cítil jsem se najednou klidný a vyrovnaný. Já v tom nevidím nic dobrého užírat se pak po celý život křivdou. To prosím opravdu nikam nevede. Komise viděla že se jí snažím vyjít vstříc. Stal jsem
| se jim nakonec docela sympatický. To je pro mne moc důležité, abych jim byl sympatický. Prosím vás, nenavádějte mne k ničemu. Já musím taky myslet sám na sebe.
ŘEDITEL (prosební): Ty hlupáku, já bych moc nerad vidět, jak trpíš. Na to já nejsem, to mi nedělej. Proto tě prosím: Řekni jim pravdu!
ŽÁK: Co je pravda ?
ŘEDITEL: Ty filosofe, ty Piláte, pravda je, že lžeš!
ŽÁK: A copak vy jste nikdy nelhal?
ŘEDITEL: Ale ve svůj prospěch, ty hovado, kdežto tobě uřežou uši! (Křičí) Uřežou ti ušil Tvá jediná záchrana je mluvit pravdu, pravdu, pravdu!
3. o b r a z
Vstupuje předseda v doprovodu tělocvikáře, Prušánko-vé a školnice
PŘEDSEDA (k řediteli): Gratuluji. Dostal jsem už podrobné zprávy. Všechno vím a gratuluji. (K žákovi) To je viník?
TĚLOCVIKÁŘ: Ano, to je on.
ŘEDITEL: Není to tak jisté. Vyslýchal jsem ho sám a všechno popřel.
PRUŠÁNKOVÁ: Pane ředitelil Vy chcete krýt zločin!
TĚLOCVIKÁŘ: Nám se přiznal. Podepsal protokol.
PŘEDSEDA: Tak co, psals to nebo ne? ŽÁK: Prosím, psal. ŘEDITEL: Je to idiot.
PŘEDSEDA: Myslím, že to není idiot. Má qdu-Ěevnělou tvář a dokonce i brejle.
PRUŠÁNKOVÁ: Musíme k svému zármutku přiznat, že tento žák kromě tělocviku a kreslení byl opravdu nejlepší z celé školy.
TĚLOCVIKÁŘ: Primus!
PŘEDSEDA (s nedočkavosti): Ano, ano, ale míli byste předvést ještě druhého viníka, ul o něm taky vím, všechno vím a moc se těším, totiž abych nezapomněl, pan ředitel měl včera znamenitý nápad...
ŘEDITEL: Nápad?
PŘEDSEDA (ukazuje rukou švihnuti)
ŘEDITEL (nesoustředěni): Ano, napadlo mne, že by bylo výborné, kdyby se nirskacího trestu ujal sám předseda.
KOMISE: Bravo!
ŘEDITEL: Přispěje to k důstojnosti trestu a celá škola ten den zapíše zlatými písmeny do svých análů.
PŘEDSEDA (na komisi): Tak a tedji přiveďte!
I
4. obraz
ŘEDITEL: Pane předsedo, je to všechno docela zmatečné. Ten chlapec to neudělal.
PŘEDSEDA: Jak to?
ŘEDITEL: On je úplně nevinný.
PŘEDSEDA: Ale všechny důkazy jsou proti němu.
ŘEDITEL: Důkazy jsou proti němu, ale neudělal to.
PŘEDSEDA: Ale vždyť se přiznali Sám jste to slyšel!
ŘEDITEL: Přesto to neudělal. PŘEDSEDA: A jak to můžete vidět? ŘEDITEL: Protože jsem to udělal já. PŘEDSEDA:Vy? 'ŘEDITEL (s usilovnou odvahou): Já. Aim, já. PŘEDSEDA: No počkat. Žádné žert v. ŘEDITEL: Opravdu jí.
PŘEDSEDA: Alo v tom nápisu se přece říká, že vy jste...
ŘEDITEL (hrdl): Ano. PŘEDSEDA: A to jste psal vy sám o sobě? ŘEDITEL: Ano. PŘEDSEDA: A pročí
ŘEDITEL: Protože jsem si tu opravdu myslel.
PŘEDSEDA: Poslyšte, na hlouposti nemám čas. Tohle si vymýšlejte jinde. Vy chcete prostí zachránit toho kluka, coř
ŘEDITEL: Ano. Chci ho zachránit, protože jc nevinný,
PŘEDSEDA: S tím přestaňte. Ten kluk to udělal.
To vědí všichni a vy také. ŘEDITEL (po chvilce váhaní): Tak pane předsedo,
řeknu to teda úplně otevřeně. PŘEDSEDA: To je správnél Otevřeně! ŘEDITEL: Úplně upřímně! PŘEDSEDA: No! Upřímně!
ŘEDITEL: Ten kluk to samozřejmě napsal. Ale já
osobně nechci, aby byl potrestán. PŘEDSEDA: A proč?
ŘEDITEL.(vymysli si): Mám určité vztahy k jeho
rodině. PŘEDSEDA: Příbuzný... ŘEDITEL: Ne. PŘEDSEDA: Tak jaké vztahy?
ŘEDITEL: Znáte mne, pane předsedo, víte o mně
přece všechno... PŘEDSEDA: Tak ven s Um! ŘEDITEL: Řeknu vám to úplně otevřeně. PŘEDSEDA (povzbuzuje): No! Otevřeně! ŘEDITEL: Měl jsem něco s jeho matkou. PŘEDSEDA: S matkou žáka? Ředitel? A byla
vdaná ? ŘEDITEL: Ano.
PŘEDSEDA: A to jí nevadilo, že je vdaná? To jí
vůbec nevadilo ? ŘEDITEL: Ne.
PŘEDSEDA: Čemu má člověk pak věřit?! ŘEDITEL: Ničemu.
PŘEDSEDA: To neříkejte. To bychom nebyli kamarádi... A on — vůbec nic netušil? ŘEDITEL: Kdo? PŘEDSEDA: Manžel. ŘEDITEL: Netušil nic.
PŘEDSEDA: No vidíte! Vždycky se to utají a člo-_-věk neví vůbec nic, nemá nejmenší tušení, je úplný
vůl. A právě proto mu musíme uřezat uiiT~ ŘEDITEL: Když mu uřežeme uši, matka ho bude
chtít pomstít a roznese po celém městě, že jsem
s ní něco měl. PŘEDSEDA: Dobře vám tak.
ŘEDITEL: Nejde o mě. Rozmaže se to. Hanba padne na celou školu. Na celé město. Nakonec i na vás.
PŘEDSEDA (v hněvu).- Ředitel s matkou zákal Měl bych vás okamžitě vyhoditl Víte, co jste?
ŘEDITEL (pokorné): Dívkař. (Pah) Prosím vás, ušetřete ho. Je v sázce fest celého města.
PŘEDSEDA (po chvilce přemýšleni).- Svá usnesení nemohu odvolávat. Trest uřezání uší platí. Byl usnesen, byl odhlasován. Ale podívejte se. Já jsem pověřen mrskáním, vás pověříme řezáním. No a soukromě váni říkám, že nebudeme kontrolovat, jak jste řezal a jestli jste řezal. Víc pro vás udělat nemohu.
ŘEDITEL: Pane předsedo, jsem vám zavázán... S. obraz
Přichází vyšetrovací komise a vede s sebou Evu.
ŘEDITEL (Evě): Co ty tu děláš?
TĚLOCVIKÁŘ: To je třídní učitelka sedmé cé, odkud je náš provinilec.
PŘEDSEDA ( rozrušen ):]í vím, já všechno vím,vím, vím už od rána.
ŘEDITEL: Já idiot!
PŘEDSEDA (telocvikárovi): Ctěte!
TĚLOCVIKÁŘ (čte z papíru): Přítomný žák zneuctil mravy a urazil čest pana ředitele. Komise rozhodla potrestat ho uřezáním obou uší. Jeho učitelku nařizuje pak vyplatit deseti ranami lískovkou na holou zadnici. Pro zvýšení vážnou' potrestá učitelku sám předseda.
PŘEDSEDA: A žáka potrestá sám ředitel. (Řediteli podává nožík) Tu máte nožík. A podejte mi prut. (Ředitel váhá) No takl (Ředitel pomalu předává předsedovi prut)
TĚLOCVIKÁŘ: Pane předsedo, pane řediteli, trestejte! (Předseda odvádí Evu na vyvýšené místo, které může být také zakryté, takže mrskaci akt maže být neviděn anebo vidín jen v siluete podle libosti režiséra)
6. obraz
ŘEDITEL (křičí ve velkém vzteku na íáka): Ty
idiote! ty Sokrate! Tohle jsi spískal ty! PŘEDSEDA (na místě trestáni) : Vyhrňte si prosím
sukni!
ŘEDITEL: Tohle já mám slyšet? Tohieto já mám poslouchat ? (Kope žáka do zadku, pak béíi ke gongu a tluče na něj) Nástup!
PŘEDSEDA: Ted stáhneme kalhotky...
ŘEDITEL: Nástup všech učitelůI (Učitelé se sbíhají a ozývá se první zaúpění Evy. Její úpěni se bude v libovolných intervalech ozývat po celý tento obraz a bude přivádět ředitele do čim dál zuřivějšího stavu) Hergot, rychle nástup! (Tělocvikářovi) Kde seš, ty ripstole!
TĚLOCVIKÁŘ: V zástup za mnou zařadit!
ŘEDITEL: Vy ksindle uřitelská! Vy křídy\(Ukazuje na žáka) Tohieto vychováváte I Á zahrada je plná plevele! Když neumíte učit, bud.ete plcjtl
ŠKOLNICE: No konečně!
ŘEDITEL: Čelem vzadl Zohnoutl Plejt! »1
TĚLOCVIKÁŘ: Čele »t vzadl Zohnout! (Řada učitelů se obrátila čelem vzad a •vystrčila ilo hlediště zadky) ' ■
ŘEDITEL (telocvikárovi); Ty taky. (Tělocvikář se zahýbá. Školnice zatím přistupuje k tabuli a chce smýt houbou kosočtverec s nápisem. Ředitel si toho všimne) NecháS tol
ŠKOLNICE: Zl očinci jsou dopadeni!
ŘEDITEL: Já ti dám! Jediné pravdivé heslu mezi všemi těmi blbostmi! Zohnout a plejt!
ŠKOLNICE: Jářl
ŘEDITEL: Ty! Zohnout! Plejt! (Školnice se zařazuje k učitelům a vystrkuje obrovitý zadek do publika) Jenom takhle vás všechny snesu. Když na mne neklapají vaše huby. A nemrkají vaše oři. A nevidím vaše hlavy, ve kterých máte místo mozku ohryzek z hrušky. (Jednomu učiteli) Budeš plejt pořádně! (Kope ho do zadku. Pak se obraci i žákovi a bere ho za ruku) Vidíš je, ty Herakleite? Kvůli těmhle-těms lhal! (Ukazuje na tělocvikářův zadek) A to-muhles věřil, že ti zachrání uši. (Kope do tělocvikáře. Žákovi) Kopni si taky. (Žák se zdráhá. Ředitel křičí) Kopnout! (Žák kope tělocvikáře do zadku) Tohle kolovadlo si myslíš, že tě uchrání trestu ř Znovu! Kopnout! (Žák nesměle kope) PořádněI (Žák kope) Znovu! (Žák kope) Abys viděl, na jakém písku jsi stavěl svůj hrad, ty Empedokle! (Náhle jiným, mírným, ale zlým tónem) Ale nic si z toho nedělej. No bože, uši. Kdybys je viděl. Hrozně ti odstávají, jako by uí samy chtěly pryč z tvé hlavy. Nic si z toho nedělej. Vypadají na tobě jako ucha na hrnci. Když jdeš, nabírají vzduch a brzdí tě v chůzi. A chytají ze vzduchu spoustu slov a všechna ta slova padají do tvé hlavičky a hlavička je pak strašně těžká na tvém křehoučkém tělíčku. Ani nev/š, jak ti bude krásně bez uší, ty malej Anaxagóro. (Zařve)  Kleknout!  (Záh si kleká
před ředitele a ten mu dvěma mocnými pohyby řeže uši. Žák příšerně zakřičí)
.... 7. obraz
Eva vyehäzl e místa trestáni na scénu. Jde tčžce. Za ni jde předseda s rákoskou. Předseda má nejistý krok jako ho mívají muži po velké erotické únav f. Jde podél
učitelských zadků k řediteli a přidává mu ráiosku.
PŘEDSEDA: Děkuji ti. Nezažil jsem nikdy nic krásnějšího. (Odchází. Ředitel běží k Evě. Kleká před ni na kolena. Objimá ji nohy, ale když se dotkne jejího zadku, Eva zaúpí)
EVA: Miláčku, pomsti mě!
ŘEDITEL: Ano, ano... tohle más zatím jako zálohu...
EVA: Co,je to?
ŘEDITEL: Uši.
(Eva vidí uřezané uši a padá v mdlobách do ředitelovy náruče)
II. JEDNÁNÍ
1. ČÁST
(Prostor školy — pokoj ředitele)
1. obraz
Situace jako na začátku prvního jednáni; učitelé jsou seřazeni k závěrečnému aktu dne. TĚLOCVIKÁŘ: Pozor! (Učitelé se napřímí) ŘEDITEL (netečně): Zdarl UČITELÉ: Zdar.
UČITEL KRESLENÍ: Prosím mám návrh!
ŘEDITEL: Jo ? Škoda, že mě nezajímá. Rozchod a běžte domů.
PRUŠÁNKOVÁ: A co šacování?
ŘEDITEL: Co je vám po tom! Řekl jsem rozchod! (Učitelé stoji v pozoru na místě a ani se nehnou)
ŘEDITEL: Tak rozchodí Rozuměli jste?
JEDEN Z UČITELŮ: My chceme šacování!
ŘEDITEL: Ani mne nenapadne.
PRUŠÁNKOVÁ: Pane řediteli! Už měsíc jste nepoužil rákoskyl
TĚLOCVIKÁŘ: Chodíme ze Školy jak z holubníku! WlNÝ UČITEL: Krademe!
JINÝ UČITEL: Zanedbáváte povinnou péči!
ŘEDITEL: Bělte si stěžovat!
EVA (v řadě učitelů): Miláčku, prosím tě vzpamatuj se! Kvůli mně! Nenič se! ŘEDITEL (unaveně): Tak vzpažit!
(Učitelé vzpažují. a ředitel je rezignovaně šacuje; prosacuje také Prušánkovou) PRUŠÁNKOVÁ (když od nl odstoupí i dalšímu, hlasem protestu): Tak tohle je šacování?! ŘEDITEL: No, co je?
PRUŠÁNKOVÁ (vytahuje ze záňadři velké pravítko): Ukradla jsem lineáll Vůbec jste na to nepřišel!
ŘEDITEL: Tak ho vraťte!
EVA: Prosím tě, neškoď si takhle! Tak ji přetáhni!
ŘEDITEL (Prušániové) i Tak se zohni! (Prušánko-vd se otočí čelem vzad a horlivé se zohne. Ředitel ji přetáhne lískovkou) Kdybych vás bil jak řešeta, je to stejně marné. Vaše chuť nechat se tlouct je
L
tisíckrát větší než moje chuť tlouct. Prohrál jsem, dámy a pánové, nezasloužím si být ředitelem... (Chce xlomit rditoshu o tolena) EVA: Proboha, co to dčláäl (Běží k řediteli a zachraňuje rdkosku)
ŘEDITEL (tělocvikářovi): Velte odchod a zpívat. TĚLOCVIKÁŘ: Pozorl Vlevo v bok! Zpívat. (Učitelé ocházejí a zpívají)
1. obraz
Eva odejde z řády ulitelů a osami na scéně s ředitelem. EVA: Miláčku, takhle nesmíš. Takhle sám sebe zničíš.
ŘEDITEL: Nemůžu už dál.
EVA: Měl jsi strach, aby sis zachoval obě tváře,
vzpomínáš ř ŘEDITEL: Vzpomínám.
EVA: Bál ses, aby ti nezůstala jen ta druhá, ta horší tvář. Stalo se něco mnohem strašnějšího. Máš tecT jenom tu lepší tvář. Zničíš se. Všichni to viděli.
ŘEDITEL: Chtěl bych si tě vzít, Evičko.
EVA: Já tebe taky.
ŘEDITEL: Ale nemůžu. Stydím se před tebou. Vidím toho skrčka, jak — EVA: Neber si to tak.
ŘEDITEL: Ty si to bereš taky. Jestli se něco jmenuje potupa tak to, když skrček bije krásnou ženu. (Dodá) A ještě k tomu moji.
EVA: Mlč.
ŘEDITEL: A on si mě dnes k sobě pozval. On si
mne k sobě pozvali Ale já nepůjdu! EVA: Miláčku 1 Musíš.
ŘEDITEL: Nemůžu. Nemám už tvář, kterou bych
mu mohl ukázat. EVA: Musíš si ji zas najít. Pod ní ho můžeš o to víc
nenávidět.
ŘEDITEL: Kdybys věděla, jaká je to námaha nosit
pořád dva ksichty. EVA: Je to tvůj kříž. Musíš ho nést. ŘEDITEL: Mít jen jednu tvář, Evičko, to je jako
mít celý život dovolenou. EVA: Mluvíš jako zbabělec. Chceš si mne přece
vzít! Tak se vzpamatuj!
(Oba odcházejí nebo se ztrácejí <v zatmění)
3.obraz
y druhé Idsti jeviště je naznačen pokoj předsedův. Možná, že už. v průběhu předchozí scény tam stdla před zrcadlem Růžena a sebezálibní se Česala. Ted se u ní objevuje předseda. . PŘEDSEDA: Umíš se jenom strojit, Růženko. RŮŽENA: Pro tebe, broučku, abych se ti líbila. PŘEDSEDA (nedůvěřivě): Opravdu jenom pro mne ?
RŮŽENA: A pro koho jiného?
PŘEDSEDA: Však kdybych nebyl předseda, kdybych byl třeba jenom nějaký učitel, to by ses ke mní hned chovala jinak, co ?
RŮŽENA: Měla bych tř jestí raději.
PŘEDSEDA: Hni...
RŮŽENA: Je mně tak jedno, jestli jsi předseda nebo nejsi...
PŘEDSEDA: Možná si myslíš, má už leta, bude velkorysý. To se ti na mně možná líbí, co ř Ale já ti chci něco oznámit. Já vůbec nejsem velkorysýl Já bych nesnesl žádné tvé přítelíčky!
RŮŽENA (radostně): Opravdu!
PŘEDSEDA: Nesnesl.
RŮŽENA: Tak ty mne máš opravdu rád!
PŘEDSEDA: Nesnesl.
RŮŽENA (nemůže z něho spustit šťastný zrak): Máš
zbytečné starosti. Nikdo mne nevzrušuje než ty. PŘEDSEDA: Ne? RŮŽENA: Ne.
PŘEDSEDA: A co kdybys tak byla na pár dnů v jiném místě. Nemusela by ses bát, že tě lam někdo zná. Večeřela bys v hotelu a přisedl by si k tobě mladý krásný muž.
RŮŽENA: No a?
PŘEDSEDA: Objednal by dvě deci vína. Oběma. RŮŽENA: No ař
PŘEDSEDA: Trochu byste se přimázli, RŮŽENA: A dál?
PŘEDSEDA: Bydleli byste ve stejném hotelu. Na stejné chodbě, šli byste po večeři nahoru. Ty do svého pokoje. A on do svého.
RŮŽENA: Samozřejmí.
PŘEDSEDA: A ty bys byla v místnosti a chtěla bys už spát a začala by ses svlékat.
RŮŽENA: No ař
PŘEDSEDA: A byla bys už docela nahá v místnosti a vídala bys najednou, že ve dveřích u klíčové dirky jc zvednutá záklopka. A slyšela bys z druhé strany dveří vrzat parkety, jako když někdo dřepí a dívá se. Co bys dělala? '
RŮŽENA (pohoršene): Ty máš nápady!
PŘEDSEDA: Nezamlouvej to! Tobě by dělalo dobře, že se na tebe díval
RŮŽENA (v rozJioříení): Ty jsi tak nízkýl
PŘEDSEDA (okamžitě polekán).- Růženečko, odpusť, odpusť!
RŮŽENA: Tak sprostýI
PŘEDSEDA: Ale přísahej mi tedy, že bys ji šla spustitl
RŮŽENA: Jak se můžeš vůbec ptát!
PŘEDSEDA: Dobrá. Chci ti věřit. Ale představ si, že bys jela na lodi. (Růžena se tváří uraženě) Prosím tě, představ si to ještě!
RŮŽENA: No tak dobře. Predstavujú.
PŘEDSEDA: A loď by ztroskotala. Zachránila by sos jenom ty a jeden krásný mladý mužná pustém ostrově. A to mi rhceS taky namluvil, že bys mi byla věrná?
RŮŽENA (přísně): Neuměla bvch ti být nevěrná. PŘEDSEDA: Lhářko, lhářko! Ted;sem tě chytil! RŮŽENA (pevní): Nebyla bych ti nevěrná. PŘEDSEDA: Na pusiém ostrově? RŮŽENA (se strašným opovržením): Na ostrove?
Nikde v křoví? PŘEDSEDA: Přisahej! RŮŽENA: Přísahám.
PŘEDSEDA: Vždycky mě umluvíš. (Růžena je mezitím už učesána, připravená k odchodu) Počkej, málem bych zapomněl. Zítra do toho divadla nejdu. Musím večer k mamince.
RUŽENA: Nevadí. Nepůjdu taky.
PŘEDSEDA: Ne, ne, chci, abys šla.
RŮŽENA: Bez tebe?
PŘEDSEDA: Místo mne. Musíš mi podrobně referovat, jaké to představení je. Dostal jsem už mnoho telefonů. Občané jsou znepokojeni.
RŮŽENA: A jaké je to představení?
PŘEDSEDA: Neslušné, nezáživné, nekrofilní a (nemůže si vzpomenout) nemožné. Musíš tam jít!
RŮŽENA: Tvoje přání, broučku! (Liba ho a odchází)
PŘEDSEDA (divá se dlouze za ni): Broučku, broučku... Všechno na světě vím. Ale jestli jsem opravdu brouček nebo nejsem brouček — to nevím,
4. obraz
Mezitím k předsedovi zezadu přistupuje ředitel.
ŘEDITEL: Pozval jste si mě, předsedo.
PŘEDSEDA: Ale příteli, přece si tykáme! Vždyť my jsme už spolu přece něco zažili! (Plácne ho po rameni) Doufám, že s matkou toho žáka jsi to už skončil. No nic, jako by to nebylo. Ve škole je teď všechno v pořádku ?
ŘEDITEL: Ale jo.
PŘEDSEDA: To jsem rád, to jsem rád. Tedy — mezi námi, dostávám telefony, prý jsi nějak polevil, abys rozuměl já nedám na všechno, co se povídá, ale chci, abys viděl, co se povídá.
ŘEDITEL: Nezapírám, předsedo, že mi někdy lezci všechno krkem.
PŘEDSEDA: Co mi budeš povídat.
ŘEDITEL: Nezapírám, že bych nejradíj kopl do Cele školy i do celého tvého města!
PŘEDSEDA: Nikdo ti nerozumí tak jako já.
ŘEDITEL: Nenávidím to všechno tady!
PŘEDSEDA: Výborně!
ŘEDITEL: Pliju na tol
PŘEDSEDA: Nezklamal jsem sel Víš, já dostávám spoustu informací. Ale mohu jim vůbec věřit? Někdy si říkám, neříkají mně oni jenom to, co já chci slyšet ? A ua tobě já si vážím, že ty se mnou jednáš vždycky otevřeně, že dovedeš zastával svůj názor i proti mně a dovedeš na sebe říct i nepříjemné věci, s tou matkou žáka, vždyť za los mohl letět ze školy, já vím,.že jsi lump, ale já si vážím, žes byl upřímný, já si toho vážím.., Znáš ty nějakou Růženu Kokoškovou ?
ŘEDITEL: Nikdy jsem neslyšel.
PŘEDSEDA (ukazuje mu fotografii) : Viděls ji někdy?
ŘEDITEL (prohlížífotografii): Ne. Bohužel. PŘEDSEDA: Naopak, to je dobře. To je moje snoubenka.
ŘEDITEL: Gratulujú.
PŘEDSEDA: Rád bych si ji vzal, ale chápeš, chci
mít jistotu, koho si beru. ŘEDITEL: Chápu.
PŘEDSEDA: Nesmíš mě mít za naivku. Vím o ní samozřejmě hodně. Mám 0 ní v kartotéce celý jeden šuplík. (Probírá se kartotékou a ukazuje ji ředitelovi) Tohle jsou její dopisy... lady různé její vzkazy, to není zajímavé. Ale tady! Našel jsem ji smotanou do kuličky v její kapse. To je účtenka í restaurace. Jedenadevadesát korun čtyřicet halířů. To jc paleta, co? Se mnou to nebylo. Nebo tadyhle účet za telefon. Třiadvacátého minulého měsíce měla osm minut meziměstský rozhovor s tímhle číslem. Je to číslo tamní polikliniky.
ŘEDITEL: A s kým to mluvila?
PŘEDSEDA: Vůbec nevím! Ale nejhorŠÍ je ovšem těchhletčeh 3*1 dopisů. Všechny jsou anonymní a ve všech mi o ní píšou, že je mi nevěrná.
ŘEDITEL: Víš, předsedo, ona ti moc zahýbat nebude. Ty jsi velké zvíře, s tebou si to přece nerozhází. Tak hloupá není, aby nevěděla, že ji sleduješ. Dá si bacha.
PŘEDSEDA: Ted jsi to řekl! Dá si bacha! Jenomže já nejsem primitiv! Mně nakonec tolik nezáleží na tom, co dělá, nebo nedělá.
ŘEDITEL: Tak na čem ti záleží?
PŘEDSEDA: Ná pravdě. (Zamyslí se) Víš, to, co mi lidé do očí říkají a co přede mnou dělají, to není pravda. To už jsem poznal dávno. To je povrch, to je přetvářka. Pravda je hlouběji. Říkul jsem si, že ji najdu, když se dovím, jak lidé mluví a jednají, když jsou v soukromí, doma, když jsou ode mne daleko. Ale lidé jsou pokrytci. Zvykli si, že je sledujem ajednají podle loho všude. Pravda je ještě hlouběji, kamaráde! A proto mne nezajímá, co Růžena říká, mě zajímá, co jc v ní, co myslí, co cítí, mne nezajímá, co dělá, ale co by udělala, kdyby to mohla udělat!... A teprve tam je pravda! '
ŘEDITEL: Ano. Pravda je ukryta tak hluboko, že je úplně neškodná a nemusí nám na ní vůbec záležet.
PŘEDSEDA: Tak nemluv! Tak nesmíš nikdy mluvit! To bys nebyl můj kamarád!
ŘEDITEL: Tak já mlčím.
PŘEDSEDA: Bez pravdy se nedá žít. Jen se podívej na mi. Mám moc, úctu, slávu, ale štěstí nemám. Protože člověk nemůže být šťasten, když nenašel pravdu. Co myslíš, kamaráde, najdu ji?
ŘEDITEL: Koho? «
PŘEDSEDA: Pravdu!
ŘEDITEL: Ne.
PŘEDSEDA: Tak nemluv! Řekl jsem ti, že to bys nebyl můj kamarád. Najdu ji. Jde jen o to, jak ji hledat. Metodu, kamaráde, metodu 1 Přemýšlel jsem o tom dlouho. A proto jsem té zavolal. Já tu metodu mám. Mám plán.
2. ČÁST
(Votný prostor: divadlo," ulice — pokoj předsedovy matky )
1. obraz
Je tma, která se náhle rozsvítí. Proti nám jsou tři divadelní křesla. Ha prostředním sedí Růžena, vedle ní ředitel, třetí křeslo je prázdné.
ŘEDITEL: Nezlobt e se, že vás oslovujú, milostivá. Ale díval jsem se po celé první jeďnán^na vás, takže jsem vůbec neviděl, co se děje na jevišti. t   Mohla byste mi laskavě říci, jaká ta hra je? RŮŽENA: Proč ne. Je neslušná, nezáživná, nekro-filní a (nemůže si vzpomenout) ještě jakási, í ŘKDITEL: A líbí se vám. RŮŽENA: Je báječná. ■»
ŘEDITEL: To jsem opravdu rád. Jsem v tomto
městě teprve několik hodin a hned se ocitám na
tak znamenitém představeni. RŮŽENA: Teprve několik hodin. Vy jste odjinud?
A jste tu poprvé ? ŘEDITEL: Poprvé a naposledy. Zůstanu tu asi tři
dny a odjedu. RŮŽENA: Tři dny. (Povzdech) A já celý život. ŘEDITEL: Ta židle vedle vás zůstane prázdná ř RŮŽENA: Ano.
ŘEDITEL: Mohl bych se na ni posadit? Chtěl bych vás během druhého jednání vidět zase z druhé strany.
RŮŽENA; Prosím... (Ředitel si přesedává) Však už to začíná. (Nad třemi židlemi se zatmi, v druhé části jevišti se osvětli pokoj předsedovy matky)
2. obraz
PŘEDSEDA: Co když to špatně dopadne. On měl,
maminko, čtyřista Žen. MATKA: Když to dopadne špatně, dopadne to
dobře. Mně se ta tvoje Růžena vůbec nelíbí. Nechci
ji pomlouvat, ale ono se neříká nadarmo: ta, co se
moc staojí, nevalná pak kojí. . PŘEDSEDA: Já vím, maminko, ale když já to po-;
řád vidím. MATKA: Co vidíš?
PŘEDSEDA: Růženu a ředitele. Co když se mu to podaří?
MATKA: Pojím se, že ne. Na lidi se dnes nemůžeš spolehnout v niěem. Na všechno kašlou.
PŘEDSEDA (neUastně): On ne. Mám o něm v kartotéce celý šuplík. Vím o něm moc. Ten udělá
všechno, maminko. MATKA: Kéž by pánbůh dal. (Pokoj se zatmivá)
3. obraz
Rozsvěcuje se nad třemi židlemi. Růžena je uprostřed a ředitel z druhé strany vedle ní. RŮŽENA: Jak se vám líbilo druhé jednání ? ŘEDITEL: Jste krásná z obou stran. RŮŽENA: Nenudil jste seř
ŘEDITEL: Ne. Z této strany jste zas úplně jiná. RŮŽENA: Opravdu?
ŘEDITEL: Opravdu. Zatímco ze strany, kterou jsem pozoroval během prvního jednání, se podobáte Venuši, z této strany mi připomínáte spíä Afrodite.
^RŮŽENA: Vypadám opravdu z každé strany jinak ř ŘEDITEL: Úplně.
RŮŽENA: Víte, že máte pravdu? Budete se smál, ale já jsem byla nedávno u lékaře a ten mi taky říkal, že jsem velice nepravidelná. On totiž prý žádný člověk není pravidelný. Prohlížel mne velice podrobné. Velice. A zjistil, představte si, že mám levé prso maličko menší než pravé, pravý boltec
o Běto delší než levý, zato levou půlku zadnice o něco těžší než pravou. Co byste tomu řekl? ŘEDITEL: Že všechny tyto malé disproporce jsou velice dráždivé a vytvářejí uvnitř vašeho těla napětí podobné elektrické energii, kterou pravé teď cítím, jak přechází z vašeho těla na mé... (Nad židlemi se tmí, rozsvěcuje se pokoj matčin)
4. obraz
PŘEDSEDA (plačtivě): Maminko, maminečko, já bych chtěl být zas malej. Já bych chtěl chodit do školy. Ne, já bych chtěl být ještě menší. Já bych si chtěl hrát uprostřed pokoje v té dřevěné ohrádce. Ne, já bych chtěl být zamotaný v peřince a poíurat "se do ní. Ne, já bych chtěl... (Pokoj se zatmi)
5. obraz
Růžemi a ředitel jdou prostorem jeviště.
RŮŽENA: Jste opravdu velice milý člověk. Víte, že jsem si ani nevšimla, že mne doprovázíte domů ?
ŘEDITEL: Nemuhla jste si toho všimnout, protože je tu tma.
ROZENA: Ach ano, to bude asi tím.
ŘEDITEL: V téhle čtvrti nesvítí pouliční světla, ale to je dobře, ten člověk, co jde pořád za námi, nás aspoň špatně vidí. (Člověk s dlouhými vlasy, který jde xa nimi, vleze opatrně do telefonní budky) Teď nás nevidí, vůbec. Rád bych vás políbil na to ucho, o němž váš lékař řekl, že je menší.
RŮŽENA: Tohle... (Nastavuje levé ucho. Ředitel ji na ně libá. Oba se ztrácejí ve tmě)
6. obraz
Je vidět pokoj předsedovy matky a stín muže v telefonní budce.
HLAS MUŽE: Tady zpravodaj dvě stě dvacet jedna.
MATKA (sluchátko h ucha): Tady maminka pana předsedy. (Podává sluchátko předsedovi)
PŘEDSEDA (malátným hlasem): Tak mluv.
HLAS: Je s ní ředitel a doprovází ji, prosím, z divadla.
PŘEDSEDA: Ano. A dál?
HLAS: Prosím, hlasitej, pane předsedo, já špatně slyším.
PŘEDSEDA (řve): Ptal jsem se, co dál? HLAS: Dál, prosím, nic.
PREDSEDA: Jak to, nic? Jak se k ní má? Drží ji za ruku ? Jdou těsně u sebe ? Zastavují se ? (Pauza) Tak sakra mluví
HLAS: Já prosím, Spatně slyším, kdybyste mluvil hlasitěji.
PŘEDSEDA (řve): Ptal jsem se, co jinak dělají? HLAS: Ona je tady, prosím, dost tma, ony nesvití '•   prosím světla.
PŘEDSEDA: Tak co si povídajíl
HLAS: Já nevím, pane předsedo. Já totiž, prosím,
špatně slyším. Já nemám uši. PŘEDSEDA: To jsi ty? HLAS: Ano, prosím.
PŘEDSEDA (vztekle): Hergot, to je tak, když se smiluju nad nějakým ubožákem. Tebe jsme přece poslali pracovat mezi mládeži
HLAS: Ano, prosím. Ale já dnes zaskakujú za číslo dvacet tři.
PŘEDSEDA: A co je s číslem dvacet tři?
HLAS: Ono šlo, prosím, do kina.
PŘEDSEDA: Do kina? Maminko, slyšíš? Všechno se rozpadá! Všechno je v rozkladu! Zpravodaj si jde do kina! Maminko, to je konec! (Pokoj se za-tmívá)
7.obraz
Je videí opít ředitele s Růženkou RŮŽENA: Jste opravdu moc milý. Dáváte přednost kratšímu boltci, menšímu prsu a lehčí půlce zadnice. Jste něžný člověkl ŘEDITEL: Má krásná dámo, jsem něžný, protože se mocí mermo bráním, abych nebyl smyslný. Až dám přednost delšímu boltci, většímu prsu a těžší půlce zadnice, nevydržím to a budu chtít, abyste mě vzala k sobě! RŮŽENA: Broučku, nezlob se, ale u mne to opravdu nejde.
ŘEDITEL: Tak to zařídím jinde. RŮŽENA: Jinde ano. Ale museli bychom být hrozně opatrní.
ŘEDITEL: Bojíš se, že bv te někdu videi? RŮŽENA: Bojím. ŘEDITEL: Máš vážnou známost. RŮŽENA: Mám.
ŘEDITEL: Významný muž. Terno. RŮŽENA: Jak to víí?
ŘEDITELi Protože nejsem cizinec. Jsem z tohoto města jako ty.
RŮŽENA: Ty jsi odtud ř
ŘEDITEL: Odtud.
RŮŽENA:A proč jsi mi thalř
ŘEDITEL: Abych tě oklamal. Aby ses mne nebála.
RŮŽENA: On tě na mé poslal!
ŘEDITEL: Koupil mi lístek vedle tebe a já jsem
měl zkoušet tvoji věrnost. Což jsem vykonal. RŮŽENA: Prosím tě, nenič mne. ŘEDITEL: Bojíš se? RŮŽENA: Bojí m.
ŘEDITEL: Neboj. Ještě zítra ti předseda navrhne
svatbu. RŮŽENA: Můžu ti věřit?
ŘEDITEL: Nikomu nemůžeš věřit víc než mně. Protože jsem tvůj fízl. Víš jaké je to Štěstí, mít mne za svého osobního fízla? Kdyby měli všichni takového řízla, jako jsem já, byl by na světě ráj. A takový ráj v malém ti přináším jako svůj dar.
RŮŽENA: Jsi milý. Ale přesto se tě bojím pozvat. Domovnice. Však v/ä.
ŘEDITEL: Všechno vím. O kterém prsu, řekl lékař, že je menší ?
RŮŽENA: Už sis to mohl zapamatovat.
(Ředitel se skláni k prsu, který mu Růžena nabízí a stmívá se nad nimi, zatímco
8. obraz
pokoj předsedovy matky se rozsvěcuje) PŘEDSEDA (zdrceni): Ono se mu to podaří. Když je tma, tak se takové věci daří. Proč hergot zas nesvítí světla! Tohle je pořádek! Já bych je tak chtěl tlouct, tlouct, tlouct! Ale ne, nc,to nevadí. Jestli se mu to podaří, aspoň budu mít jistotu. A potom jí • ukážu něco, co nikdy neviděla. Ředitel se s ní
96  '   bude muset ještě jednou sejít. Půjčíme jim nějaký
byt a já tam budu schovanej ve skříni. A všechno budu slyšet. To její vzdychání, to její kvičení. Vrzání postele. A vidět! (Napodobí mžouráni klíčovou dírkou) A žádnou dírku! Něco jiného! Až budou v nejlepším, tiše se otevřou dveře skříně a vystoupím z nich já. (Jako by mluvil k přistižené Růženě) Tak to je ta tvoje věrnost! Že tě nikdo nevzruší než já! Styd" se! Styď se! Ty děvkol Fuji (Je na vrcholu rozčileni, bere do ruky vázu a v návalu vzteku jí prašti o zem. V té chvíli se objevuje <v pokoji ředitel, kterého zatím nevidí)
MATKA: Hlupáku. (Dává předsedovi poliček) To byla váza od dědečka.
ŘEDITEL: Přátelé tentokrát střepy znamenají štěstí. Předsedo, gratuluji! (Předseda, trochu vyvedený z míry, mu podává ruku) To není žena, to je skála I
PŘEDSEDA (se rozzáří): Tak - nic? ŘEDITEL: Všechno mamo.
MATKA (nedůvěřiví) : Jenom jestli jste se snažili ŘEDITEL: Přísahám. Nikdo na mém místě by nesvedl víc.
MATKA: Nonono! Znám mužský. Každej si myslí, že by na jeho miste jiný nesvedl víc. i
PŘEDSEDA (napomíná): Maminko! Pan ředitel měl čtyři sta žení
MATKA: Kdo ví, jakejchl
ŘEDITEL (mápod okem náplast).- Podívej!
PŘEDSEDA: Facka? Tak mluv, mluv, jak to bylol
ŘEDITEL: Ze začátku to vypadalo docela slibně. Oslovil jsem ji v první přestávce a dala se se mnou do řeči. iívla velice milá.
PŘEDSEDÁ: Ale to by snad neměla k cizlmul
ŘEDITEL: Ale předsedo, správná žena, zvlášť vysoko postavená žena, tvoje žena, musí být na lidi milá.
PŘEDSEDA (nejisté): Myslíš? ŘEDITEL: Dokonce dovolila, abych ji doprovázel z divadla.
PŘEDSEDA (nedůvěřivě): A to je taky správné?
ŘEDITEL: Ovšemže. A při té příležitosti jsem na ni použil ty nejosvědčenější řeči, kterými dostanu každou jinou ženu během pěli minut a když jsem myslil, že mám vyhráno, chytil jsem ji jemně za ruku...
PŘEDSEDA (znepokojen): Ona se nechala i ŘEDITEL: Vytrhla se mi a dala mi takovou lacku že —
PŘEDSEDA (prohlíží si náplast): Ta má ale sllul
MATKA: Vy jste tak měl čtyři sta žen!
ŘEDITEL: Já jsem se ovšem ještě zdaleka nevzdal. Věděl jsem, že pro tebe musím udělat všechno, abys měl naprostou jistotu. A proto jsem se před ní rozplakal. Plakal jsem a říkal: Proč? Proč?
MATKA: Největší blbost, jakou jste mohl udělat.
ŘEDITEL: Mýlíte se, pani maminko. Mělo 10 úspěch. Přišlo jí mne líto, měla slzy v očích a pohladila mne po tváři.
PŘEDSEDA: Ale to snad zašla trochu dalekol
ŘEDITEL: Předsedo, nechtěj, abych tě klamal, mám mluvit otevřeně nebo ne?
PŘEDSEDA: Jistě! Mluv otevřeně! ,
ŘEDITEL: Pohladila mne po tváři a řekla: Nezlobte se na mně, nechtěla jsem váin ublížit, ale nesnesu, aby se mne dotkl jiný muž než ten, kterého miluji.
PŘEDSEDA (uspokojen a rozzářen): No tak vidíte, tak vidíte. Já jsem to čekal. Věděl jsem, že to nemohlo jinak dopadnout. Ale chtěl jsem mít úplnou jistotu. Nemysli si, vůbec mně na tom nějak tak hrozně moc nezáleželo. Zklame jedna, bude druhá. (Směje se) A byl jsem připraven i na tu druhou možnost. Skoro lituju, že se to nestalo. Víš, co bychom udělali ? Vypůjčili bychom byt, ty bys tam byl s ní a já bych byl ve skříni. A až byste byli v nejlepším, skříň by se otevřela a v ní bych stál já. A teď bych začal řádit. (Je v ráži a bere do ruky další vázu) Řediteli, ve mně je kus ďábla.
MATKA: Položíš tol
ŘEDITEL: Předsedo, žádné řádění! To by se muselo udělat tak. Ty bys byl ve skříni a když my bychom byli v nejlepším, tak bys vyšel a pěkně zdvořile bys nás pozdravil. Dobrý den. A já bych ti odpověděl: Jé, předsedo, co tady děláš? A ty bys řekl: Ale jen se nerušte, přišel jsem si přečíst noviny. A ona by křičela: Ježíši Kriste! Já zemřu studem! A ty bys řekl: ale kdepak bys umřela, a sedl by sis a rozevřel noviny. (Jako by četl) Jé, poslouchejte, taková zajímavá zpráva!
PŘEDSEDA (úplně vzrušen, poskakuje): Ano, ano, to je onol
ŘEDITEL: Tak tu čtu, že žní na Podloubecku jsou v plném proudu.
PŘEDSEDA (napodobuje Růženu).- Ježíši KristeI Já zemřu studem I
ŘEDITEL (jako by četl): Zato žně na Hlušecku dosud nezačaly.
PŘEDSEDA: Zato žně na Hlušecku dosud nezačaly! Chachál Řediteli, ve mně je kus ďábla, až se chvílemi bojím sám sebel
MATKA: Vidíš, hlupáku, takhle se to dělá a ne rozbíjet vázy! Vy máte přece jenom asi nějaké zkušenosti.
ŘEDITEL: To víte. Jak bych se těch čtyř sel žen zbavil? Tohle byla báječná metoda předávky a kamarádi se vždycky pěkně pobavili. (Smutni) Ale kde jsou ti kamarádi. Kde je jim konec. Josef, Otánek, Tonda, Vojtěch...
MATKA: Vojtěch?! Počkejte! Vy jste znal Vojtěcha?
ŘEDITEL: Ano. Byl to velký dévkař. A velký voa-jér.
MATKA: Ach bože, vy jste ho znal... ŘEDITEL: Nosil u sebe ustaviční celou sadu vrtáků
a nebozezů, aby byl vždy a všude připraven. PŘEDSEDA (blazeovaní): Sadu nebozezů. Na tom
nic není. •
ŘEDITEL (předsedovi): Při vší úctě: Nebyl bys mu hoden ani podat vrták.
MATKA: Ale jestlipak víte, řediteli, že když se navrtá taková dírka do stěny kabiny nebo do dveří, musí se moc dobře maskovali Když máte oko těsně u dírky, z druhé sírany vypadá dírka tmavě. Když dáte oko pryč, dírka je světlá. Když během dívání od dírky často poodstupujete, mohou si ti uvnitř všimnout, že je dírka chvíli tmavá, chvíli světlá a všechno pak praskne. A to je hrozně hloupé!
ŘEDITEL: Ano, paní matko, ale to jenom v tom případě, že máte pozorovatelnu v pokoji, v němž je světlo. Když sedíte v nějaké tmavé prostoře, je navrtaná dírka stále stejně tmavá.
PŘEDSEDA (znalecky): Třeba ve skříni.
ŘEDITEL: Správně. Anebo v bedně na lúžkoviny. V té jednou Vojtěch skonal na mrtvici. Tahali jsme ho pak z ní ven a on mři v ruce stisknutý nebozízek. Chtěli jsme mu otevřít dlaň, ale nešlo to. Zů-
stal už v rakvi s tím nebozízkem v ruce. Ach jo, paní matko, umíráme a stárneme. A tak co mi zbývá. Budu se ženit.
PŘEDSEDA: Ty taky? No to je báječnýl Tak to se ženíme oba! Uděláme dvojitou svatbu! Neboj se. O nic se nestarej. Všechno obstarám. Pozítří máme dvojsvatbul A jako svatební dar ti udělám všechno, řekni, co chceš, řekniI Lepší místo? (Ředitel vrtí hlavou) Někoho oddělat? (Ředitel mávne rukou) No tak si řekni I
ŘEDITEL (přemýlll): Něco bych přece jenom chtěl. Ta tvoje snoubenka mi totiž pořádně pocuchala sebevědomí. (Předseda se směje) Potřeboval bych si ho postavit na nohy. Ale kde si ho mám na ně stavět? Moje snoubenka totiž bydli u mne. Ty býváš často u maminky. Nemohl bys mi půjčit byt ?
PŘEDSEDA (nechápe): Byt? Kvůli sebevědomí?
ŘEDITEL: Kvůli jedné dámě, s kterou se potrebujú sejít v úkrytu. To víš, musím pospíchat, než budu ženatej.
PŘEDSEDA (zaražen): A to potřebuješ můj byt?
ŘEDITEL: Předsedo, to je jediné, co od tebe chci.
PŘEDSEDA: Ach jo. No, máš ho mít. (Vytahuje z kapsy kiíi'e a podává mu je. Pak ho něco napadá) A nemohl bys mě tam nechal v bedně na lúžkoviny? ,
ŘEDITEL: Ne, předsedo. Tentokrát ne.
3. ČÁST
(Volný prostor — pokoj matky — pokoj předsedy) 1. obraz
EVA: Ale miláčku, nevymlouvej se. Když se ti podařilo dostat od ní takový slib, tak ses na ni asi navezl docela s vervou.
ŘEDITEL: Ale ano, hrát komedii mne pořád ještě trochu baví, ve slovech nemám zábrany, slova to jsou plky, vzduch, mlha, nic, já můžu klidně říkat, že ji miluji a předsedu že zbožňujú, slova už dávno přestala platit, ale těla, těla jsou příliš skutečná, těla, to už není komedie.
EVA: Miláčku, musíš, musíš, já to chci.
ŘEDITEL: Prosím tě, ne. Když jsem tě poznal, míl
jsem radost, že už je s tímhle jednou provždy konec. To je taková úleva zastavit koneční ten nekonečný běžící pás. Každá měla po dvou ňadrech. Spočítej si to. To bylo dohromady osm set ňader. Každá měla asi třicet zubů. Já jsem měl dvanáct tisíc ženských zubů. Já už nemůžu.
EVA: Miláčku. Zítra budeme mít svatbu. Začneme úplně nový život a smíš už být jenom můj. Tohle dnes už je naposledy. Úplně naposledy. Když jsme to začali, musíme to dohrát do konce.
ŘEDITEL: Vždyť jsme to dohráli do konce. Zjistil jsem, že je děvíca a doporučil jsem mu ji. Bude ho zaručeně podvádět. To ti nestačí?
EVA: Nestačí. Chci, abys ho ty sám zneuctil.
ŘEDITEL: Ale podívej se. Vlastně jsem ho zneuctil. Vždyť ona už souhlasila se vším. To je přesně totéž, jako bych ji opravdu měl. Copak vy ženy potřebujete mít všechno uskutečněno až do těch posledních nechutných důsledků ř
EVA: Až do těch nechutných důsledků. Já se nespokojím se žádným symbolickým zneuctěním. Já chci skutečnou skutečnost. Bude mít s námi dohromady svaibul Jestli mu den před tím zneuctíš ženu, bude ta dvojsvatba naše vítězství, ale jestli ne, bude to jen další potupa. Všichni námi budou pohrdat, že s ním přátelíme.
ŘEDITEL: Kdo všichni ? Ti, co plejou zahradu ? Ti, co si nechají řezat uši? Kvůli nim se mám takhle namáhat? A copak se to vůbec někdo doví, řc se mu vyspím s nevěstou ?
EVA: Ale já to budu vědět! Kvůli mně se budeš namáhat! Já jsem tvoje zrcadlo! V mých očích je tvůj životl Já to budu vědět, žes ho potupil v té jeho blbé, tlusté, tupé ženě, že jsi se mu v ní vychechtal. A já se v ní budu chechtat s tebou a proto musíš jít. Musíš.
ŘEDITEL: Kdybys věděla, co to je, když se člověku
nějaká ženská hnusí... EVA: Jdi!
(Ředitel vratce odchází)
2. obraz
EVA (sama): Moje lásko, moje lásko, já vím, jak se ti nechce, je mi tě líto, ale ty musíš jít, protože 97
já ho nenávidím a to, cos ní jdeš dSlat, to je odplata, odplau za tebe i za mne, já bych nemohla žít bez té odplaty, to je víc než odplata, to je naše hrdost, naäe očištění, včci na tomto světě mají tak vratký smysl, stačí fouknout a změní se ve svůj opak, ta neřest, co teď prožíváš, to není nevěra, to je trestání, ty trestáš za iné a trestáš se mnou, jsme spolu, právě teď jsme spolu, teď v ní jsme spolu ne-rozlučněji než kdy jindy, miláčku, trestej ho, trestej, trestej, trestej, trestej..,
3. obraz
Pokoj předsedův. V jeho posteli leži Miena a ředitel. RŮŽENA: To jsem nikdy netušila, že právě v tom-
hletom pokoji bych mohla z:úít tolik rozkoše.
A možná, ze mi dělalo dobře právě to, že je to
v tomhle pokoji. ŘEDITEL: Msta? RŮŽENA: Možná.
ŘEDITEL: Za to, že tě dával špehovat?
RŮŽENA: Za to. A za to, že se mi protiví a že ho přitom chci. Že je odporný a že ho přitom potřebuji.
ŘEDITEL: Jsem rád, že jsme se milovali právě v comhletom pokoji. Budeš si tu na mne vzpomínat třeba i proti své vůli.
RŮŽENA: Proč proti své vůli? Rádal
ŘEDITEL: Zavřeš oči a budeš si mne tu představovat místo něho. I zítra o svatební noci si hudeŠ představovat mne. A denně celý život mu budeš ve vzpomínkách nasazovat parohy.
RŮŽENA: Ty, poslyš, ale ty ho máš pořádně v žaludku.
ŘEDITEL: Předseda. Ten hovnipták. Ten Ei nstein naší doby. Ten antirozum. Ten maminčin uterák. Ten podprdelník.
RŮŽENA: Prosím tě, co ti udělal?
ŘEDITEL: Všechno, co dělám, dělám vlastně kvůli němu. Já — kvůli té nule. Kvůli němu dělám věci, které se mi hnusí. Ani nevíš, jak »c mi už hnusí. Přemáhám se. Pretvarujú se. Ten prostáček mi vzal mou vlastní prostotu. Ten hovnipták. Ten věrozvěst. Ale zařídil ti to tady pěkně. To budete mít krásný byt, paní předsedova.
RŮŽENA: Proč už se oblékáš? • ŘEDITEL: Musím. Ty taky musíš. Ještě tu nebydlíš.
RŮŽENA: Úplně jsem zapomněla. Musím to ustlat, co?
ŘEDITEL: Ovšem. Zítra to bude tvoje svatební ložeajá ti už nyní bh\\opřc')u. (Ozývá se hudba svatebního pochodu)
4. o braz
Hudba svatebního pochodu zni čím dál silněji a bude znít po celý tento obraz. Na jeviště vpochoduje zástup učitelů se svatebními kyticemi v rukou. Vede je tělocvikář.
TĚLOCVIK/ÍR: Zastavit stát! Vlevo v bok! (Učitelé stoji tedzády k obecenstvu) Pochodem vchod! Zastavit stát I (Řadu učitelů se zastaví a tvoři až do konce tohoto obrazu jakousi zadní stěnu, za niž je možno tulit svatební obřad. Mezitím vejde na scénu — před stěnu učitelů — žák. Má dlouhé vlasy, které tnu spadají na ramena. Za nim se hrne učitel kresleni)
UČITEL KRESLENÍ: Ty dacane! Vyhodili mě z místa!
ŽÄK: Neměl jste chodit do kina. UČITEL KRESLENÍ: Tys nebyl nikdy v kině? ŽAK: Nikdy ne místo svých povinností. UČITELÉ (mávají kyticemi a volají): Sláva! Sláva! Sláva I
MLADÍCI S DLOUHÝMI VLASY (vejdou na scénu i žilkoví; odpovídají volání učitelů): Fuj! Fuj! Fuj!
PRUŠÁNKOVÁ (ve velké exaltaci): Paní ředitelová!
(Recituje)
Kdybyste se svým chotím oddané lože chtěla, • tak račte místo matrace použit mého tělal
(Poslední slova dořiká vzlykajíc; při třetím veríi si lehá v rozrušeni na zem napodobujíc loze; ostatní učitelé ji zvedají) MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY (ukazuje na žáka, který stojí uprostřed hloučku mladíku): To že
máme dlouhý vlasy, to není žádná móda. Našemu kamarádovi uřezali uši, protože hájil pravdu.
UČITELÉ (skandují unisono): Ó drahý pane předsedo, kdybyste prosím chtěl, užijte místo matrace všech našich věrných těli ( Mávají kytice a volají dál slávu)
MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY (pokračuje v projevu): Psal po všech plotech, po všech 2dech pravdu o našem řediteli. Nakonec ho uštval, dopadli, zatkli, byla jich přesila a on sám. A přesto nezakolísal. I když ho mučili, hlásil se k tomu, co xudělal.
UČITELÉ: Sláva, sláva, sláva!-____--
MLADÍCI S DLOUHÝMI VLASY: Fuj! PRUŠÁNKOVÁ:
Jestli vás řediteli můj,
svatební lůžko píchá,
užijte místo polštáře,
věrného mého břicha!
(Opět při třetím verši padá ve vzlycích i zemi, představujíc polštář; ostatní učitelé ji zvedají) MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY: Uřezali mu uši. Dal si narůst vlasy, aby to nebylo vidčt a my s ním.
UČITELÉ (mávají kyticemi): Sláva! Sláva! Sláva! MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY: Je to náš hrdina!
MLADÍCI (a dpovidaji učitelům): Fuj! MLADÍK S DLOUHÝMI VLASY: Vůdce našeho
hnutí. UČITELÉ: Sláva! ŽÁK (k učitelům): Fuj!
UČITEL KRESLENÍ: Ano, fuj! Já patřím k vám!
Vyhodili mne na dlažbu, protože jsem učil děti
kreslit pravdu! Kdybych neměl pleš, dal bych si
narůst vlasy jako vyl ŠKOLNICE (vejde se smetákem): Mazat, mazat,
tady půjde svatba! (Mladíci opouštějí i s žákem
a učitelem kreslení jeviště) EVA (ve svatebních šatech se objeví v koutku jeviště,
mluví na ředitele, kterého může nebo nemusí být
vidět): Miláčku a teď nám můžou vlézt všichni
na záda.
ŠKOLNICE (smírem k odcházejícím mladíkům) •• Sami plevel všude!
EVA: Budeme šťastni, nevinní, budeme jako děti...
ŠKOLNICE (se náhle usmívá).- Ale zahrada je vyplétá jedna radost.
UČITELÉ (mávají a skandují): Sláva, sláva, sláva! (Školnice se k nim přidává svým Masem. Scéna se zvolna zatmlvd)
5.obraz
Mendelsonův pochod a volání slávy zvolna tichne a je vidět pokojík předsedovy maminky s předsedou a maminkou.
PREDSEDA (reaguje jiltřna volán! slávy): Sláva,
ano, sláva. Jsem šťasten, maminko. MATKA: Zasloužíš si to synáčku. Jen nesmíš nikdy
zapomenout na svou maminku. PŘEDSEDA: Nikdy, maminko. Jsem šťasten jako
Goethe. MATKA: Jako kdo ?
PŘEDSEDA: Jako Goethe. To byl slavný anglický malíř z jednoho velice dávného století, které kdysi dávno bylo. Nechal jsem o něm učit v našich školách naíi mládež. Ale řeknu ti, maminko, že tento velký anglický moreplavec se nijak podstatně neodlišuje od lidí, které denně potkáváme na našich ulicích. Nijak se neodlišuje od tebe ani ode mne. Cítím, matko, jakýsi cit, který se mi rozlévá v prsou, cit jakéhosi velikého všesvětového bratrství, cítím, jak mi všechno splývá dohromady, staletí, hvězdy, lidé, všichni králové a všichni malíři i moreplavci a čitím, že jsou jako já, že jsou to všichni docela obyčejní lidé..,
MATKA: Synáčku, takhle krásně jsi nemluvil ani když ti byly tři roky.
PŘEDSEDA: Všichni jsou Šťastni jako já... (Pokojík
mizí v šeru)
6. obraz
V bytě předsedově ŘEDITEL: Kde je předseda? Dostal jsem vzkaz, že
za ním mám ihned přijít. RŮŽENA: Předsedaje u maminky. Ten vzkaz jsem
poslala já.
ŘEDITEL: Aha. Tak podívej se. Ty jsi vdaná, já
jsem ženatý. Mezi námi všechno šťastně skončilo. RŮŽENA: Já ti dám, skončilo. Nebýt tebe, nebyla
jsem vdaná. Máš za mé manželství odpovědnost.
A já bych to manželství dost těžko snášela bez
tvé pomoci. ŘEDITEL (se směje): Ty jsi krotká. RŮŽENA: Ty nesouhlasíš? ŘEDITEL: Ne,
RŮŽENA (výhružné): A eo si o mně myslíš? Řl-kals, že je hovnipcák nebo neříkal? A ty myslíš, že miě může stačit hovnipták? (Po přísně odmlce) Každý týden bude můj manžel trávit toto odpoledne u své matky. To bude náš den.
ŘEDITEL (vrtí hlavou): Ne.
RŮŽENA: Proč ne!
ŘEDITEL: Nechce se mi.
RŮŽENA: To nevadí. Nemusí se ti chtít. Musíš jen za mnou chodit. A ty víš, že musíš. Ty víš, že bych manželovi mohla všechno říct.
ŘEDITEL: Chceš se mu přiznat, že ses se mnou vyspala ?
RŮŽENA: Proč? Stačí, když mu řeknu, jak jsi mi všechno vyzváni!, že tě na mne poslal.
ŘEDITEL: Drahá paní, nepokoušej se mne strašit. Tohle mu nikdy neřekneš. Celé tvé manželství stojí jenom na toni, žes prošla úspěšně zkouškou, kterou jsem s tebou provedl. Kdyby se předseda dověděl, žes něco tušila, zkouška by byla neplatná a bylo by po manželství. Nezapomeň, že šéf poslal mne, abych prověřil tebe a ne abys ty prověřila mne. A tak se mne nesnaž připoutávat tak chatrnými špagátky. A aby ses o to definitivně přestala pokoušet, tak ti řeknM, proč už nikdy nepřijdu. Kon-_ce_prostopíšniků jsou někdy djvné. Zaťalo se mi hnusit ženské tělo. Snesu je jenom u ženy, kterou miluji. Říci, U tebe nemilujú, je málo. Tvé tSlo je pro mne přímo prototypem nemilovaného těla. Je především nadměrné. Přebývá. Je ho mnohem víc, než by si zasloužilo. Z toho množství kůže jde na mne hrůza. Jsi obrovská nádoba. Hjjirnec. škvařící vodou, do kterého bys mne chtěla hodit a uvařil jak hlemýždě. Tvoje nohy, prsa, ruce, loje Šest chobotů slizké chobotnice. Tvá tvář je nalíče-
• ná poklička na kotli páchnoucí polívky. Nemohl
bych se tě už dotknout. RŮŽENA: Řckls to přesvědčivě. Ale říkej si, co
chceš, já bez tebe žít nemohu. ŘEDITEL: Budeš muset.
RŮŽENA: Myslíš? A nemůžeš zůstat ještě aspoň
minutku ? ŘEDITEL: Minutku?
RŮŽENA: Mám krásnou hudbu na magnetofonu. ŘEDITEL: Chtěla bys mne nachytat na hudbu? RŮŽENA: Tahle se ti bude určitě moc líbit. (Zapne
magnetofon )
HLAS RŮŽENY Z MAGNETOFONU: Ty, poslyš, ale tý ho tnáš pořádně v žaludku.
HLAS ŘEDITELE Z MAGNETOFONU: Předseda. Ten hovnipták. Ten Einstein naší doby. Ten antirozum. Ten maminčin utěrák.; Ten podpřdel-ník. ,
HLAS RŮŽENY Z MAGNETOFONU: Prosím tě, co ti udělal?
HLAS ŘEDITELE Z MAGNETOFONU: Všechno, co dělám, dělám vlastně kvůli němu. Já — kvůli té nule.
RŮŽENA (zastavuje magnetofon): Tak co, chlapečku, líbila se ti hudba? To víš, něco jsem se od svého dnešního manžela přiučila. Mikrofon nosím tuhle v té broži.
ŘEDITEL: Uznávám, že jsem v pasti. Ale prosím tě...
RŮŽENA: Jsem ráda, že už prosíš.
ŘEQJTEL (pokračuje): K čemu by ti to bylo. To by tě bavilo, když víš, že na tebe nemám chuť? To by tě těšilo, kdybych to dělal z donucení?
RŮŽENA: Bavilo. Myslím, že právě to by mě bavilo. Kdybys za mnou pálil, to bych možná o tebe ani nestála. Takových jsem už měla. Ale tohle ještě ne. A právě to mě vzrušuje. Žc nechceš a přitom musíš. Musíš dělat, co ti poručí chtivá panička. A jsi přitom inteligentní člověk. Mnohem chytřejší než já. A to mě právě baví, mít v moci takového inteligentního člověka. Můžeš mi klidně říkat, že sě li hnusím, že jsem hrnec s vařící vodou a můj manžel je hovnipták. Dokonce chci, abys to říkal, protože tak je to ještě víc vzrušující. A abys věděl. Před maželem budu vždycky připravená, upravená,
krásna. Chci v tom dřevu vzbudit něco, co v ním nikdy nebylo. Ale před tebou se chci vždycky mínit v hajzlbabu. Mne tu najde! vždycky neupravenou, nenabarvcnou, neumytou, sprostou, hnusnou. Protože ty musfä. A moc je nejsladši, když jc úplní ncpřimfřcná. Když blbec vládne moudrému, silný" slabému, ohavná krásnemu...
7. obraz
Simultánně je vidět pokoj předsedovy matky i pokoj předsedův.
PREDSEDA: Ano, maminko. VJichni velikánové mi splývají a já cítim, že je úplní zbytečné, abychom je od sebe odlišovali. Zitra dám pokyn, aby se celé vyučování v našich školách zjednodušilo a vyučovalo se pouze o Goethovi a o nikom jiném.
RŮŽENA: Tak pojď, pojď si mí rozpínat! PŘEDSEDA: Nač také? RŮŽENA: A usmívej se!
PŘEDSEDA: Každý, kdo by chtíl být jiný, ztroskotá.
RŮŽENA: Nebo ti mám pustit magnetofon? (Samu začíná rozpínat ředitele, posuzuje ho na gauč atp.)
PŘEDSEDA: Ztroskotá, protože pravda je jen jedna a ta Goethova pravda je přesní ta pravda, o kterou jsem usiloval i já a nebylo to lehké, sledoval jsem lidi, pozoroval, prověřoval, zkoušel, zkoumal je na povrchu i pod povrchem a nakonec jsem došel nravdy a pravda je to jediné, co dá človeku štístí.
RŮŽENA (muchlá se s ředitelem; předsedův pokoj se zvolna zatmivá, dál uz bude odtud slyšet jen hlasy a zvuky).- Ale ty jsi krásný! Chlupatý!
PŘEDSEDA: Vždyť nikdo z nás nechce na životě než ten spánek, to jídlo a tu jednu vířnou ženu...
RŮŽENA: Ty pačesy! To tčlo!
PŘEDSEDA: ...já vím, Růženka se strojí a nevalní kojí, ale zato je jako já a jako Gocthe a jako my všichni a jc s ní jeden den jako druhý, všechny dny stejné, všechna století úplné stejná a v tom, maminko, je moje štčstí...
RŮŽENA: No vidíš, že to jde, i když nechceš!
MATKA: Přeju ti ho synáčku. Jenům nesmíš přestat mít rád svou maminku.
RŮŽENA: Zuř, zuř, o to je to hezčí! (Ozývá se vrzáni postele)
PŘEDSEDA: Maminko, nikdy tě nepřestanu mít rád. Toto odpoledne po celý náš život bude jenom naše. (Objímá matku, zatímco ze zatmělého pokoje se ozývá strašlivé rytmické vrzání postele)
Konec
Dopsáno v září 1967
. ... v