POLITICKÉ IDEOLOGIE Andrew Heywood Eurolex Bohemia s. r. o. Praha 2005 Mé ženě Jean Veškerá práva vyhrazena; publikace ani její části nesmějí být reprodukovány a převáděny jakýmkoli způsobem elektronicky, mechanicky, v podobě fotokopií, záznamů nebo jinak bez předchozího písemného svolení nakladatelství přeloženo z Andrew Heywood: Political Ideologies, An Introduction, 3rd edn., Basingstoke and New York: Palgrave Macmillan 2003 © Andrew Heywood translation © Zdeněk Masopust ISBN: 80-86861-71-6 obsah Rámečky a sloupky..........................................................11 Slovo úvodem................................................................15 Ptedmluva ke třetímu vydání...............................................16 1. úvod: jak porozumět ideologiím..............19 Role idejí.....................................................................19 Co je ideologie?.............................................................22 Koncepce ideologie......................................................23 Ideologie, pravda a moc.................................................28 Levice, pravice á střed......................................................32 Politické ideologie v 21. století.............................................35 Měnící se světový pořádek..............................................36 Postmodernu.............................................................37 Globalizace...............................................................38 Doporučená literatura......................................................39 2. LIBERALISMUS ..................................................41 Vznik a vývoj................................................................41 Primát jednodivce - hlavní témata........................................43 Jednotlivec...............................................................44 Svoboda..................................................................45 Rozum....................................................................47 Spravedlnost.............................................................48 Tolerance a rozmanitost.................................................50 Liberalismus, stát a demokracie...........................................52 Liberální stát.............................................................52 Ústavní vláda............................................................54 Demokracie..............................................................55 Klasický liberalismus.......................................................59 Teorie přirozených práv.................................................60 Utilitarismus.............................................................61 Ekonomický liberalismus...............................................63 Sociální darwinismus...................................................64 Neoliberalismus.........................................................65 s Mé ženě Jean Veškerá práva vyhrazena; publikace ani její části nesmějí být reprodukovány a převáděny jakýmkoli způsobem elektronicky, mechanicky, v podobě fotokopií, záznamů nebo jinak bez předchozího písemného svolení nakladatelství přeloženo z Andrew Heywood: Political Ideologies, An Introduction, 3rd edn., Basingstoke and New York: Palgrave Macmillan 2003 © Andrew Heywood OBSAH Rámečky a sloupky.......................................................... 11 Slovo úvodem................................................................15 Předmluva ke třetímu vydání...............................................16 1. úvod: jak porozumět ideologiím..............19 Role idejí.....................................................................19 Co je ideologie?.............................................................22 Koncepce ideologie......................................................23 Ideologie, pravda a moc.................................................28 Levice, pravice a střed......................................................32 Politické ideologie v 21. století.............................................35 Měnící se světový pořádek..............................................36 Postmoderna.............................................................37 Globalizace...............................................................38 Doporučená literatura......................................................39 2. liberalismus..................................................41 Vznik a vývoj................................................................41 Primát jednotlivce - hlavní témata........................................43 Jednotlivec...............................................................44 Svoboda..................................................................45 Rozum....................................................................47 Spravedlnost.................................■............•..............48 Tolerance a rozmanitost.................................................50 Liberalismus, stát a demokracie...........................................52 L&erálnf stát...............,.............................................52 Ústavní vláda............................................................54 Demokracie..............................................................55 Klasický liberalismus.......................................................59 Teorie přirozených práv.................................................60 Utilitarismus.............................................................61 Ekonomický liberalismus...............................................63 Sociální darwinismus...................................................64 Neoliberalismus.........................................................65 Moderní liberalismus.......................................................67 Individualita...........................................................'■■68 Pozitivní svoboda...................................■....................69 Sociální liberalismus....................................................70 Řízení ekonomiky.......................................................72 Liberalismus v 21. století...................................................75 Doporučená literatura......................................................77 3. KONZERVATISMUS.............................................79 Vzniká vývoj................................................................79 Touha konzervovat - hlavní témata.......................................81 Tradice...................................................................82 Nedokonalost člověka...................................................84 Organická společnost....................................................86 Hierarchie a autorita....................................................89 Majetek...................................................................90 Autoritářský konzervatismus..............................................92 Paternalistickýkonzervatismus...........................................93 Konzervatismus jednoho národa.......................................94 Křesťanská demokracie.................................................95 Libertariánský konzervatismus...........................................97 qq Nová pravice................................................................." Liberální Nová pravice.................................................100 Konzervativní Nová pravice............................................104 Pnutí uvnitř Nové pravice..............................................106 Konzervatismus v 21. století..............................................108 Doporučená literatura...................................................• •110 4. SOCIALISMUS...................................................111 Vznik a vývoj...............................................................111 Nikdo není ostiov sám pro sebe - hlavní témata........................113 Pospolitost...............................................................113 Spolupráce..............................................................11J Rovnost..................................................................1*6 Společenská třída.......................................................118 Společné vlastnictví................................-...................119 Cesty k socialismu.........................................................121 Revoluční socialismus..................................................*22 Evoluční socialismus...................................................124 Je gradualismus nevyhnutelný?.......................................125 Marxismus ľ................................................................128 Klasický marxismus....................................................128 -Filozofie...............................................................128 -Ekonomie.............................................................130 - Poliaka............................................................... 131 Ortodoxní komunismus................................................132 -Leninismus...........................................................133 — Stalinismus...........................................................135 Moderní marxismus....................................................136 Smrt marxismu?........................................................138 Sociální demokracie.......................................................141 Etický socialismus......................................................142 Revizionistický socialismus............................................144 Krize sociální demokracie..............................................147 Neorevizionismus a „třetí cesta".......................................149 Socialismus v 21. století...................................................153 Doporučená literatura.....................................................154 5. NACIONALISMUS..............................................155 Vznik a vývoj...............................................................155 Z lásky k vlasti - hlavní témata...........................................158 Národ....................................................................159 Organické společenství.................................................162 Sebeurčení........................................................163 Politika identity........................................................165 Nacionalismus a politika..................................................168 Liberální nacionalismus...............................................168 Konzervativní nacionalismus.........................................171 Rozpínavý nacionalismus..............................................173 Protikoloniální a postkoloniální nacionalismus.....................175 Překonávání nacionalismu................................................178 Liberální internacionalismus..........................................178 Socialistický internacionalismus......................................180 Nacionalismus y 21. století................................................182 Doporučená literatura.....................................................183 6. ANARCHISMUS .................................................185 Vznik a vývoj...............................................................185 Proti státu - hlavní témata.................................................187 Antietatismus...........................................................187 Přirozený řád...........................................................190 Kolektivistický anarchismus..............................................194 Mutualismus............................................................195 Anarchosyndikalismus.................................................196 Anarchokomunismus............,.....................................197 Individualistický anarchismus...........................................198 Egoismus................................................................199 Libertariánství..........................................................200 Anarchokapitalismus..................................................200 Cesty k anarchii............................................................202 Revoluční násilí..........................................,..............203 Přímá akce..............................................................204 Nenosili.................................................................204 Anarchismus v 21. století..................................................205 Doporučená literatura.....................................................205 7. FAŠISMUS..........................................................209 Vznik a vývoj...............................................................209 V jednotě je sila - hlavní témata..........................................211 Antiracionálismus......................................................212 Boj.......................................................................214 Vůdcovství a elitismus..................................................215 Socialismus.............................................................217 Ultranaeionalismus....................................................218 Fašismus a stát.............................................................220 Totalitní ideál...........................................................220 Korporatismuts..........................................................221 Modernizace............................................................222 Fašismus a rasismus.......................................................222 Rasová politika.........................................................223 Nacistická rasová teoňe................................................224 Ideológie rolnického života.............................................226 Fašismus v 21. století......................................................227 Doporučená literatura.............................,.......................230 8. FEMINISMUS ....................................................231 Vznik a vývoj...............................................................231 Politika osobního - hlavní témata........................................234 Odlišení veřejného a soukromého.....................................234 Patriarchát..............................................................235 Pohlaví a gender........................................................237 Rovnost a rozdílnost....................................................239 Pohlaví a politika..........................................•...............241 Liberální feminismus..................................................242 Socialistický feminismus................................................244 Radikální feminismus.................................................247 Nové feministické proudy.............................................. 251 Feminismus v 21. století...................................................252 Doporučená literatura.....................................................254 9. EKOLOGISMUS..................................................255 Vzniká vývoj...............................................................255 Návrat k přírodě - hlavní témata.........................................257 Ekologie.................................................................257 Holismus................................................................260 Udržitelnost.............................................................263 Environmentálni etika.................................................266 Seberealizace............................................................268 Příroda a politika..........................................................270 Pravicový ekologismus.......................•.......■.................270 Ekosocialismus.........................................................271 Ekoanarchismus........................................................273 Ekofeminismus......................................-..................274 Ekologismus v 21. století..................................................275 Doporučená literatura.....................................................277 10. NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS .............279 Vznik a vývoj..............................................-................279 Zpět k základům - hlavní témata.........................................281 Náboženství a politika.................................................282 Angažovanost fundamentalistů.......................................284 Antimodernismus......................................................286 Militantnost............................................................287 Rodina fundamentalismů.................................................289 Islámský fundamentahsmus..........................................289 - Šíitský fundamentalismus..........................................293 Křesťanský fundamentalismus........................................294 - Nová křesťanská pravice............................................295 Ostatní fundamentalismy.............................................297 Náboženský fundamentalismus v 21. století............................299 Doporučená literatura.....................................................300 ii. závěr: ideologie bez konce?...................303 Konec ideologie?...........................................................303 Konec dějin?................................................................305 Postmodernismus jako ideologie.........................................306 Globalismus jako ideologie...............................................308 Doporučená literatura.....................................................309 Slovník termínů............................................................311 Bibliografie.................................................................329 RÁMEČKY A SLOUPKY Myslitelé Bakunin, Michail Alexandra™;...........................................193 Bell, Daniel.................................................................304 Bentham, Jeremy............................................................62 Bernstein, Eduard..........................................................144 Bookchin, Murray..........................................................274 Burke, Edmund..............................................................83 de Beauvoir, Simone.......................................................247 Friedan, Betty...............................................................233 Giddens, Anthony..........................................................151 Godwin, William...........................................................190 Gramsci, Antonio............................................................26 Hayek, Friedrich von.......................................................101 Hitler, Adolf.................................................................215 Hobbes, Thomas............................................................84 Chomejni, äjatolläh Rüdolläh.............................................291 Chomsky, Noam............................................................206 Jefferson, Thomas...........................................................61 Klein, Naomi................................................................307 Kropotkin, Pjotr Alexandres.............................................197 Lenin, Vladimir HjiC........................................................134 Locke, John.................................................................. 53 Lovelock, James............................................................263 Madison, James.............................................................57 Marcuse, Herbert...........................................................137 Marx.Karel..............,..................................................129 Mazzini, Giuseppe.........................................................169 Mill, John Stuart.............................................................46 Mussolini, Benito...........................................................220 Nietzsche, Friedrich.....................................................,- - • 213 Nozick, Robert.............................................................104 Proudhon, Pierre-Joseph..................................................195 Rawls, John..................................................................72 Rousseau, Jean-Jacques...................................................164 Schumacher, Fritz (Ernst Friedrich]......................................265 Smith, Adam................................................................. 63 Stalin, Josef VissarionoviC................................................-136 Tawney, Richard Henry....................................................143 Trockij, Lev Davidoviö.....................................................181 Pnutí v ráma jednotlivých ideologických proudů Antisemitismus......................................................." " " 2qi Eaalitářský feminismus v. feminismus rozdílností.......................240 Autoritarismus.............................................................. FaMsmus v. nacismus..................................................— Fundamentalismus.........................................................«J Hlubinná ekologie v. mělká ekologie..................................... Individualismus............................................................-« mdividualistický anarchismus v. kolektivistický anarchismus.........202 Industrialismus............................................................. Klasický liberalismus v. moderní liberalismus............................ Keynesiánství................................................................« Liberální nacionalismus v. rozpínavý nacionalismus....................170 Kolektivismus.............................................................."* Liberální Nová pravice v. konzervativní Nová pravice................... Komunitarismus............................................................1f" Občanský nacionalismus v etnokulturní nacionalismus...............167 Konstitucionalismus.......................................................• » Pragmatický konzervatismus v. libertariánský konzervatismus.........J8 Korporatismus..............................................................222 Radikální feminismus v liberální feminismus...........................250 Kosmopolitismus........................................................... sociální demokracie v. komunismus..................................... JJbertarianismus............................................................»' xřetí cesta v. sociální demokracie......................................... Multikulturalismus..........................................................« Univerzalistický liberalismus v. pluralistický liberalismus...............í>i Paternalismus...............................................................93 Patriotismus................................................................166 Cl Pluralismus..................................................■...............ai Populismus.................................................................287 Postmodernismus..........................................................307 Pragmatismus............................................................... 28 Racionalismus...............................................................48 Rasismus...................................................................."J Sionismus...................................................................299 4 Terorismus..................................................................289 Tbryovství....................................................................95 Totalitansmus............................................................... militarismus.................................................................62 Utopismus..................................................................190 Různé názory na... autoritu.....................................................................217 I dějiny.......................................................................305 demokracii...................................................................58 ekonomiku.............................................•...................120 gender......................................................................."9 i ideologii......................................................................il lidskou přirozenost.........................................................86 náboženství.................................................................284 národ........................................................................161 přírodu......................................................................259 117 rovnost......................................................................11 společnost...............................................................""" stát..........................................................................189 SLOVO ÚVODEM Ideologie má za sebou prazvláštní dějiny. Od politické zkušenosti moderního světa ji nelze oddělit, přesto jen málo významných teoretiků politiky mělo pro ni dobré slovo. Lidé tak rozdílní jako Karel Marx, Michael Oake-shott a Takott Parsons ji vesměs zavrhovali, byť každý z jiného důvodu. Pro ty, kdo ji odmítají, je opakem věci tak žádoucích, jakými jsou pravda, věda, racionalita, objektivita a filozofie. Slovem ideologie označují názory a doktríny, které mají povahu buď nezpochybnitelných dogmat nebo pláštíku zakrývajícího individuální a skupinové zájmy. Vzhledem k vlivu, jaký toto negativní pojetí mělo, sotva překvapí, že občas bylo v módě ideologii pohřbívat a říkat o ní, že poznenáhlu končí nebo už dočista skončila. Ideologie - ostatně podobně jako dějiny a politika, které bývají čas od času také pohřbívány - se však obvykle vrací. Politiku moderního světa formovaly významné ideologické proudy. Ideologie jsou hlavním zdrojem utváření, definování a hodnocení politické reality a budování politických identit. Kniha, kterou Andrew Heywood čtenářům předkládá, má tu velkou přednost, že ideologii bere vážně, že trpělivě a s podivuhodnou jasností zkoumá rozmanité rysy jak klasických západních ideologií, tak nových témat a směrů politického myšlení současnosti a nedávné minulosti. Heywood napsal jeden z nejlepších úvodů do této problematiky, které jsou dnes k dispozici. Ideologická tradice Západu, která má svůj původ ve francouzské a americké revoluci 18. století, ani nevyčerpáva způsoby, jak porozumět politice, ani neodsouvá do pozadí, tím méně do bezvýznamnosti četné nezapadni proudy politického myšlení. Přesto je to tradice nepominutelná; máme-li být občany moderního světa, musíme rozumět jejím klíčovým slovům i tomu, jak se vyvíjela. Při tom je Andrew Heywood původcem ideálním. Andrew Gamble University of Sheffield PŘEDMLUVA KE TŘETÍMU VYDÁNÍ První vydání Politických ideologií bylo psáno na pozadí revolucí, ke kterým došlo v letech 1989-1991 ve východní Evropě. Ohlížíme-li se nazpět, bylo „zhroucení komunismu" projevem a zároveň katalyzátorem mnoha nanejvýš závažných a v řadě případů vzájemně propojených pohticko--historických proměn. K nejvýznamnějším z nich patří růst globální kapitalistické ekonomiky, rozmach etnického nacionalismu a náboženského fundamentalismu, nástup postmoderních čili „informačních" společností, vznik unipolárního světového uspořádání, ve kterém hlavní roli hrají Spojené státy, a objevení se mezinárodního terorismu. Zdá se, že dějiny podivuhodně přidaly na tempu. Jistoty a opory toho, co bylo, jsou dnes zpochybňovány nebo - v některých případech - byly zúplna odhozeny. Tyto procesy měly pro politické ideologie značné důsledky. O socialismu se všude říká, že je mrtev; někteří zvěstují definitivní vítězství západního liberalismu, zatímco jiní poukazují na to, že je v krizi; nacionalismus se přizpůsobuje výzvám supranacionalismu a multikulturalísmu. Ve výčtu bychom mohli pokračovat. Někteří pozorovatelé a komentátoři chápou takové posuny jako pouhé symptomy jakéhosi hlubšího procesu, totiž zániku ideologie jako takové (a zároveň i zániku programových politických stran). Politická ideologie jednoduše nemá místa v postmoderním, globalizovaném světě, který se vyznačuje sociální fragmentací a ve kterém hlavní slovo má individuální konzum. To, Čeho jsme svědky, není ani tak konec ideologie (je vždycky riskantní něco takového vyhlašovat), jako spíše skutečnost, že historie hlavní ideologické proudy fakticky předběhla. Nové ideologické myšlení se ze všech sil snažilo porozumět světu, jaký je, a o tom, kam se svět ubírá, má popravdě jen pranepatrnou představu. Jako hlavní dodavatel smyslu, významu a idealismu v politice však ideologie, ať už v jakékoli podobě, nutně přežije. Odideologizovaná či konzumeristická politika je konec konců odsouzena k zániku, protože nedává lidem důvod věřit v něco většího a širšího než v sobecký materiální zájem, a protože osobní „vyprávěni" jednotlivců mohou mít smysl jedině jsou-li zařazena do širších „vyprávění" dějinných. Toto třetí vydání se pokouší přihlédnout k tomu, jak se hlavní ideologické proudy i ideologie jako taková vyrovnaly s výzvami, které jsme stručně zmínili výše. Kniha jako celek byla aktualizována, aby zahrnula i nejnovější vývoj a nejnovější literaturu. Podstatná revize se týká zejména kapitol 1 a 11; snahou bylo promítnout do nich taková témata jako jsou světový pořádek, globalizace, postmoderna a postmodernismus a globální terorismus. Kde je to namístě, hovoří se o těchto otázkách i v kapitolách věnovaných jednotlivým ideologiím; ty se zabývají rovněž nástu- je poukázat Ha významná napětí v rámci jednotlivých ideologií a na problémy, které vedly ke vzniku nových dílčích směrů, jež dnes spolu uvnitř širokých ideologických proudů soutěží. Zvýšil se rovněž počet rámečků a sloupků věnovaných jednotlivým myslitelům a „ismům". Děkuji všem, kdo komentovali první i druhé vydání této knihy nebo mně k nim dali své připomínky. Doufám, že třetí vydání alespoň zčásti reaguje na témata a náměty, se kterými přišli. Andmv Heywood KAPITOLA 1 ÚVOD: JAK POROZUMĚT IDEOLOGII Role idejí — Co je ideologie? — Levice, střed a pravice — Vzestup a pád ideologií Každý člověk je politický myslitel. Ať si toho je vědom nebo ne, sahá k politickým ideologiím a pojmům, kdykoli vyjadřuje nějaký svůj názor nebo prosté říká, co si zrovna myslí. Běžný jazyk doslova přetéká slovy jako „svoboda", „korektnost", „rovnost", „spravedlnost" a „práva". Obdobně používají lidé slova „konzervativní", „liberální", „socialistický", „komunistický" a „fašistický", aby charakterizovali své stanovisko nebo stanovisko někoho jiného. Přestože však jde o slova často a dokonce běžně užívaná, zřídka jsou vyřčena přesně nebo s jasným vědomím toho, co znamenají. Co je například „rovnost"? Co konkrétně máme na mysli, říká-me-li, že všichni lidé si jsou rovni? Rodí se rovni nebo by s nimi společnost měla zacházet jako by rovni byli? Měli by mít stejná práva, stejné šance, stejný politický vliv a stejné mzdy? Podobně se zhusta zneužívají třeba slova „komunistický" nebo „fašistický". Jakými hodnotami nebo názory se vyznačují fašisté a proč? Jak se liší názory komunistů od názorů dejme tomu liberálů, konzervativců či socialistů? V této knize probíráme hlavní myšlenky a postoje nejvýznamnějšíeh politických ideologií. V úvodní kapitole uvažujeme o roli idejí v politice, o povaze politické ideologie, o tom, jaký význam má při klasifikaci ideologií levopravé spektrum a o hlavních problémech a výzvách, před nimiž stojí ideologie v 21. století. Role idejí Ne všichni političtí myslitelé souhlasili s tezí, že ideje a ideologie mají nějaký větší význam. O politice se občas má za to, že je v podstatě jen bojem o moc. Pokud tomu tak je, jsou politické ideje pouhá propaganda a pouhé navršení slov nebo pouhá hesla, která mají lákat voliče či získávat podporu veřejnosti? Jsou tudíž ideje a ideologie jen atrapy ve výkladních skříních, které se užívají proto, aby se jimi zakryly hlubší skutečnosti politického života? Takový názor prosazoval nepochybně behavioralis-mus, jedna z psychologických škol, spojovaná s Johnem B. Watsonem (1878-1958) a B. F. Skinnerem (1904-1990). Z pohledu behavioralismu jsou lidé v podstatě jen jakési biologické stroje, jejichž akce (nebo přesněji reakce) jsou vyvolávány vnějšími stimuly. Myslící subjekt se svými idejemi, hodnotami, pocity a záměry je irelevantní. Značně podobný názor ortodoxně komunistických zemích. Podle něj lze politickým idejím poro- '. zumět jedině ve světle ekonomických čili třídních zájmů těch, kdo s nimi * přicházejí. Ideje mají „materiální základnu"; samy o sobě jsou však bezvýznamné. Ortodoxní marxisté tudíž analyzují politiku důsledně z hlediska t společenských tříd a k politickým ideologiím přistupuji jako k pouhému výrazu jejich konkrétních zájmů. .... Předložena byla i argumentace opačná. Například John Maynard Key-nes tvrdil, že ve světě vládnou v podstatě jen ideje ekonomů a politických '-filozofů. V závěrečných pasážích své Obecné teorie zaměstnanosti, úroku f; a peněz napsal: „Lidé praxe, kteří si myslí, že je nikdo intelektuálně neovlivňuje, jsou zpravidla otroky některého z mrtvých ekonomů. Fanatikové * autority, slyšící trávu růst, čerpají své šílenosti z děl nějakého akademické- \ ho pisálka, který žil bůhví kdy" (Keynes, 1963, str. 383). , Tento pohled nejenže nad idejemi nemává rukou jako nad podmíně- ) nými reakcemi na praktické okolnosti, ale naopak ukazuje, nakolik jsou \ názory a teorie zdrojem lidského počínání. Světu koneckonců vládnou \ „akademičtí pisálkové". Z toho například vyplývá, že moderní kapitalis- | mus se ve významných ohledech vyvinul z klasické ekonomie Adama i Smitha (viz str. 63) a Davida Ricarda (1772-1823), že tvářnost sovětského 1 komunismu výrazně ovlivnila díla Karla Marxe (viz str. 129) a V. I. Lenina j (viz str. 134) a že dějiny nacistického Německa lze pochopit jedině tehdy, j vezmeme-li v potaz doktrínu, se kterou vystoupil Hitler ve svém spise I Mein Kampf. i Ve skutečnosti jsou oba tyto pohledy na politický život jednostranné f a nedostatečné. Politické ideje nejsou pouhým pasivním odrazem zájmů ;j čí osobních ambicí, ale dokáží inspirovat a vést samo politické jednání, 1 a tudíž utvářet materiální život. Politické ideje se zároveň nerodí ve vakuu: ■{ nepadají z nebe jako déšť. Všechny jsou utvářeny sociální a dějinnou situ- 1 ad, ve které se formují, a politickými tužbami těch, kterým slouží. Politic- f ká teorie a politická praxe jsou jednoduše řečeno vzájemně neoddělitelně f provázány. V každém vyváženém a přesvědčivém vylíčení politického ži- f vota se tudíž musí zohlednit trvalé vzájemné působení idejí a ideologií na | jedné straně a dějinných a materiálních sil na straně druhé. 1 Ideje a ideologie ovlivňují politický život mnoha způsoby. Za prvé, f skýtají perspektivu, ve které lze svět chápat a vysvětlovat ho. Lidé nevidí ,{ svět takový, jaký je, ale jen takový, jaký očekávají, že je; jinak řečeno, | pohlížejí na něj skrze závoj navyklých názorů, pohledů a východisek. Vě- } domě či nevědomě se každý člověk přihlašuje k určitému souboru poli- \ tických názorů a hodnot, kterými se řídí ve svém životě a které ovlivňují jeho chování. Politické ideje a ideologie tak vytyčují cíle, jimiž se inspiruje politická činnost. Z tohoto hlediska jsou politikové vystaveni dvěma značně odlišným vlivům. Nepochybně všichni touží po moci. To je nutí být pragmatičtí a hlásit se k těm politickým liniím a názorům, které jsou mezí voliči populární nebo si získávají přízeň mocných skupin, jakými jsou například podnikatelé nebo armáda. Politikové však zřídka usilují o moc íen TVFO ní samil Malí tsb-á tMrá r,*rt^*»X^IX—t i--,-. Poměr mezi pragmatičností a ideologickými ohledy se od politika k pohtikovi liší a liší se i v jednotlivých fázích politikovy kariéry. Někteří, například Adolf Hitler (viz stí. 215), se houževnatě, dokonce fanaticky drželi jasného souboru politických cílů. Hitlerovy spisy jsou přímo nabity zuřivým antisemitismem (viz str. 225) a jejich autor v nich otevřeně hovoří o svém přání založit ve východní Evropě říši jedné rasy, ve které budou vládnout Němci. Marxističtí revolucionáři jako například Lenin byli oddáni cíli vybudování beztřídní komunistické společnosti. Žádný politik však nemůže dovolit, aby ho jeho ideologické přesvědčení oslepilo: je třeba činit přinejmenším strategické kompromisy, jestliže se moc 2íská a udrží. Antisemitské výpady v Německu nepochybně zesílily, když byl Hitler v roce 1933 ustanoven kancléřem; teprve za války však začal realizovat svou politiku rasového vyhlazování, která, jak mnozí věřili, byla jeho cílem ode-vždy. Lenin zase, ačkoli neměl rád kapitalismus, zavedl v roce 1921 Novou hospodářskou politiku, která umožnila, aby se v Rusku znovu, byť v omezené míře, objevilo soukromé podnikání. Jiní politikové - a rozhodně to neplatí jen o politicích v USA, třebaže o nich to platí především - se začali považovat prakticky jen za politické zboží. Opatřovali si ambaláž a prodávali se pomocí „image"; vlastní osobnosti a idejím či politické linii věnovali pozornost jen malou nebo žádnou. Přesto nejsou ani američtí politikové pouhými pragmatiky usilujícími o moc. Význam idejí a hodnot v americké politice je zakrýván skutečností, že dvě hlavní politické strany, Republikánská a Demokratická, sledují v zásadě stejné ideologické cíle. Většina politiků se v USA hlásí k tomu, čemu se říká „americká ideologie", tedy k souboru liberálně kapitalistických hodnot pokud jde o přednosti svobodného tržního hospodářství a k zásadám vtěleným do americké Ústavy. Politické ideje pomáhají formovat i povahu politických systémů. Systémy vládnutí ve světě se výrazně liší a vždy jsou spjaty s určitými hodnotami či principy. Absolutní monarchie se opírají o hluboce zažité náboženské ideje, zejména o představu božského práva králů. Politické systémy většiny současných západních zemí jsou založeny na určitém souboru liberálně demokratických principů. Pro západní státy je příznačné, že respektují ideje omezené a ústavní vlády a jsou přesvědčeny, že vláda musí být reprezentativní, vycházející z pravidelné konaných a na soutěži založených voleb. Podobně tradiční komunistické politické systémy aplikovaly principy marxismu-leninismu. Komunistické státy byly ovládány jednou politickou stranou, komunistickou, jejíž autorita se zakládala na Leninově názoru, že jedině ona reprezentuje zájmy dělnické třídy. Dokonce i v tom, že svět je rozdělen do národních států a že státní moc obvykle sídlí na národní úrovni, se odráží vliv politických idejí, v tomto případě nacionalismu a ještě konkrétněji principu sebeurčení národa. Politické ideje a ideologie působí v neposlední řadě také jako jakési sociální pojivo, jelikož skupinám a fakticky celým společnostem skýtají určitý soubor sjednocujících názorů a hodnot. Politické ideologie se běžně spojovaly s konkrétními společenskými třídami - například liberalismus í zájmy a tužby určité společenské třídy a tyto ideje tudíž pomáhají vy- \ tvářet a posilovat vědomí přináležitosti a solidarity. Idejím a ideolo- -giím se však rovněž může dařit různé navzájem odlišné společenské skupiny a třídy spojovat. Ve většině západních států například existuje -l* jakýsi sjednocující základ v podobě liberálně demokratických hodnot; v muslimských zemích to byl zase islám, jenž vytvořil určitý společný soubor morálních principů a názorů. Tím, že společnosti dodávají jakousi jednotící politickou kulturu, pomáhají politické ideje nastolit 4 rád a sociální stabilitu. i Sjednocují soubor politických idejí a hodnot se může v určité spo- 4 lečnosti zformovat zcela přirozeně. Může však být i vnucován shora, \ a to ve snaze navodit poslušnost; funguje tudíž jako jistá forma sociálni kontroly. Hodnoty elitních skupin, jakými jsou například političtí vůd- f cové, vojenští velitelé, vládní úředníci, pozemkoví vlastníci a průmyslníci se mohou výrazně lišit od hodnot mas. Vládnoucí elity mohou I využívat politických idejí, aby udržely na uzdě opozici a ideologickou f manipulací omezily diskusi. To bylo nejjasněji patrné v režimech s „o- p ficiálními" ideologiemi, jakými byly například nacistické Německo I a komunistický Sovětský svaz, V obou případech oficiální či politicky | „spolehlivé" názory, totiž nacionálni socialismus, resp. marxismus-leni- | nismus, ovládaly politický život a fakticky vládly všem společenským f institucím, umění, kultuře, výchově, médiím atd. Opačné názory a víry I se jednoduše cenzurovaly nebo potlačovaly Někteří autoři tvrdí, že j určitá jemnější forma ideologické manipulace existuje ve všech spo- § lečnostech. Projevem toho je například marxistický názor, o kterém % budeme hovořit v následujícím oddílu a podle kterého kultuře kapita- | listických společností dominují ideje, které slouží zájmům ekonomie- § ky vládnoucí třídy. i Co je ideologie? V této knize jde především o zkoumání politických ideologií, nikoli o analýzu toho, co je podstatou ideologie. Mnoho zmatků má svůj původ v tom, že jakkoli spolu „ideologie v singuláru" a „ideologie v plurálu" souvisejí, studovat ideologii a studovat ideologie jsou dvě značně různé věci. Zkoumat „ideologii" znamená uvažovat o určitém specifickém typu politického myšlení, odlišného řekněme od politické vědy nebo politické filozofie. Studovat politickou ideologii znamená analyzovat podstatu, úlohu a význam tohoto druhu myšlení a uvažovat například o takových otázkách jako které soubory politických idejí a argumentů by se měly hodnotit jako ideologie. Například: osvobozuje ideologie či utlačuje, je pravdivá nebo nepravdivá? Podobně; jsou konzervatismus a nacionalismus ideologiemi ve stejném smyslu jako jimi jsou liberalismus a socialismus? se kterými různé politické proudy přicházely a které se v jejich rámci vyskytují. Například co nám liberalismus může říci o svobodě? Proč se socialisté tradičně stavěli za rovnost? Proč fašisté považovali boj a válku za zdravé? Máme-li však zkoumat tyto a podobné „obsahové" otázky, musíme si ujasnit, s jakým „typem" politického myšlení máme co do činění. Než začneme probírat ideje a doktríny, které jsou pro tzv. ideologie příznačné, musíme se zamyslet nad tím, proč byly tyto soubory idejí klasifikovány jako ideologie. A co je ještě důležitější: co nám tato klasifikace říká? Co se můžeme dozvědět dejme tomu o liberalismu, socialismu, feminismu a fašismu ze skutečnosti, že všechny byly klasifikovány jako ideologie? Koncepce ideologie Prvním problémem, před kterým při jakémkoli hovoru o povaze ideologie stojíme, je skutečnost, že žádná ustálená či obecně přijatá definice tohoto slova neexistuje: existuje jedině škála definic, které si navzájem konkurují. Jak to formuloval David McLelIan (1995): „Ideologie je ve všech společenských vědách pojem nejobtížněji vy-mezitelný." Není mnoho politických termínů, o které by se vedlo tolik zásadních a vášnivých sporů. Má to dva důvody. Za prvé, jelikož se ve všech koncepcích ideologie uznává sepětí teorie s praxí, termín ideologie v sobě zahrnuje i diskuse (hovořili jsme o nich v předchozím oddílu) o roli idejí v politice a o vztahu mezi názory a teoriemi na jedné straně a materiálním životem či politickým chováním na straně druhé. Za druhé, pojem ideologie nedokázal stát stranou neustále probíhajícího boje mezi politickými ideologiemi a v jejich rámci. Po značnou část dějin se termín ideologie užíval jako politická zbraň, nástroj, pomocí něhož bylo možno odsuzovat nebo kritizovat konkurenční soubory idejí či názorové systémy. Ideologii se dávaly mimo jiné tyto významy: - systém politických názorů, - soubor politických idejí orientovaných na jednání, - ideje vládnoucí třídy, - světový názor určité společenské třídy nebo skupiny, - ideje, které mezi vykořisťovanými či utiskovanými šíří falešné vědomí, - ideje, které jednotlivce zařazují do určitého sociálního kontextu a vyvolávají v něm pocit přináležitosti k určitému kolektivu, - oficiálně sankcionovaný soubor idejí, používaný k legitimizaci určitého politického systému nebo režimu, - všeobsáhlá politická doktrína, která si nárokuje monopol na pravdu, - abstraktní a utříděný soubor politických ideálů. Počátky termínu ideologie jsou však jasné. Výraz ideologie razil označoval jakousi novou „vědu o idejích", doslova tedy idea-logii. Pln racionalistického nadšení, příznačného pro osvícenství, byl Tracy přesvědčen, že původ idejí lze objektivně určit a že nová věda bude mít nakonec stejný status jako vědy už zavedené, například biologie a zoologie. Ještě smělejší bylo Tracyho tvrzení, že ideologie - jelikož na idejích je založeno veškeré zkoumání a veškerá věda - bude nakonec uznána za královnu věd. Navzdory vysokým očekáváním měl však původní význam tohoto termínu na jeho pozdější užívání pramalý vliv. Kariéra ideologie jako klíčového politického termínu pochází od významu, který mu ve svých spisech dal Karel Marx. To, jak Marx tento termín užíval, stejné jako zájem, který o něj projevovaly pozdější generace marxistických myslitelů, do značné míry vysvětlují prominentní postavení, jemuž se ideologie těší v moderním sociálním a politickém myšlení. Nicméně význam, který Marx pojmu ideologie připisoval, se značně liší od významu, který se mu v hlavním proudu učení o politice obvykle připisuje. Slovo ideologie použil Marx v názvu svého raného díla Německá ideologie (1846), které napsal společně se svým celoživotním spolupracovníkem Bedřichem Engelsem (1820-1895). V tomto díle je také nejjasněji formulováno Marxovo chápání ideologie: „Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše myšlenkami vládnoucími, tj. třída, která je vládnoucí matertáíni mocí společnosti, je současně její vládnoucí duchovní mocí. Třída, která má k dispozici prostředky k materiální produkci, disponuje tím zároveň i prostředky k duchovní produkci, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje i myšlenky těch, jimž chybějí prostředky k duchovní produkci" (Marx a Engels, 1970, str. 64). Marxovo pojetí ideologie se vyznačuje několika základními rysy. Za prvé, v ideologii jde o klamání a mystifikací: šíří nepravdivé či pomýlené vidění světa, to, co Engels později nazval „falešné vědomí". Marx používal ideologii jako pojem kriticky: usiloval o demaskovaní procesu soustavné mystifikace. Své vlastní myšlenky prezentoval jako vědecké, protože se v nich přesně ukazovalo, jak fungují dějiny a společnost. Kontrast mezi ideologií a vědou, mezi nepravdou a pravdou, má tudíž pro Marxovo užití slova ideologie klíčový význam, Za druhé, ideologie je spjata se systémem tříd. Marx věřil, že překroucení reality, které s sebou ideologie nese, vyvěrá ze skutečnosti, že se v ní odrážejí zájmy vládnoucí třídy a její vidění společnosti. Vládnoucí třída není ochotna přiznat, že ona je tím, kdo utlačuje, a usilovně se snaží dosáhnout, aby se utlačovaní smířili s tím, že jsou utlačováni. Systém tříd je tak prezentován v převrácené podobě. Marx se to snažil ukázat pomocí camera obscura. Jde o převrácený obraz, vytvářený čočkami kamery nebo lidským okem. Liberalismus, který práva, jež mohou využívat jedině bohatí a privilegovaní, prezentuje jako univerzální oprávnění, je tudíž klasickým příkladem ideologie. Za třetí, ideologie je projevem mocí. Tím, že zakrývá rozpory, které jsou základem kapitalismu i všech ostatních třídních společností, vytváří „vládnoucí" ideje doby. Za čtvrté, Marx přistupoval k ideologii jako k jevu dočasnému. Proletariát, podle Marxe „hrobař" kapitalismu, není předurčen k nastolení nové formy třídní společnosti, ale k tomu, aby třídní nerovnost zcela odstranil, a to ustavením kolektivního vlastnictví. Zájmy proletariátu se tak shodují se zájmy celé společnosti. Proletariát jednoduše žádnou ideologii nepotřebuje, protože je jedinou třídou, která nepotřebuje iluze. Pozdější generace marxistů projevily o ideologii větší zájem než sám Marx. Odráží se v tom do značné míry skutečnost, že Marxovy troufalé předpovědi, podle nichž je kapitalismus odsouzen k zániku, se ukázaly jako navýsost optimistické; to pozdější marxisty podnítilo, aby se soustředili na ideologii jako na jeden z faktorů objasňujících nečekanou odolnost kapitalistického výrobního způsobu. Došlo i k významným posunům pokud jde o význam slova ideologie. Jde především o to, že za vlastníky nějaké ideologie se začaly považovat všechny třídy. Ve své práci Co dělat (1902) proto Lenin hovořil o proletárskych idejích jako o „socialistické ideologii" či „marxistické ideologii"; takové formulace by Marx pokládal za absurdní. Leninovi a většině marxistů 20. století ideologie znamená specifické ideje určité společenské třídy, ideje, které, ať jde o jakoukoli třídu, podporují a prosazují její zájmy. Jelikož ovšem nějakou ideologii mají všechny třídy, tedy jak proletariát, tak buržoazie, byl termín ideologie zbaven svých negativních či hanlivých konotací. Ideologie už neznamená nutně nepravdu a mystifikaci a nepředstavuje už protiklad vědy: sám „vědecký socialismus" (marxismus) byl uznán jako forma proletárske ideologie. Jakkoli však Leninovo pojetí ideologie bylo ve své podstatě neutrální, Lenin si byl dobře vědom role, kterou ideologie hraje při udržování kapitalistického systému. Tvrdil, že proletariát, zotročený „buržoázni ideologií", by nikdy sám nedokázal dospět k třídnímu uvědomění; proto je podle Lenina zapotřebí „avantgardní" strany, která pracující masy dovede k využití jejich revolučního potenciálu. Nejdále při rozvíjení marxistické teorie ideologie patrně dospěl Antonio Gramsci. Gramsci (1935) tvrdil, že třídní systém kapitalismu není udržován pouze nerovnou ekonomickou a politickou mocí, ale také tím, co nazval „hegemonie" buržoazních idejí a teorií. Hegemonie znamená vedení či nadvládu, a v podobě ideologické hegemonie je označením schopnosti buržoazních idejí vytlačovat konkurující názory a stávat se fakticky běžným a obecně přijímaným názorem dané doby. Gramsci jasně ukázal, nakolik je ideologie přítomna na všech úrovních společnosti, v jejím umění a literatuře, v jejím vzdělávacím systému, v masových médiích, v hovorovém jazyce a v masové kultuře. Tuto hegemonii buržoazie, jak Gramsci neustále opakoval, lze napadnout a zpochybnit jedině na politické a intelektuální úrovni, to znamená jedině tak, že se prosadí opačná „proletárska hegemonie", opřená o socialistické principy, hodnoty a teorie. vážné německých neomarxistů, kteří uprchli před nacisty a později se usaditi v USA. Její nejznámější člen Herbert Marcuse (viz str. 137} ve své knize Jednodimenzionální člověk (1%4) tvrdil, že průmyslově vyspělá společnost získala „totalitní" povahu pokud jde o schopnost své ideologie manipulovat myšlením a bránit vyjadřování opozičních názorů. Antonio Cramsci (1891-1937) Italský marxista a sociální teoretik. Syn drobného státního úředníka^ V roce 1913 se stal členem Italské socialistické strany, v roce 1921 generálním tajemníkem právě založené Komunistické strany Itálie. V roce 1924 byl zvolen poslancem italského parlamentu; v roce 1926 hb však Mussolini nechal uvěznit. V Sešitech z vězení (Gramsei, 1971), psaných v letech 1929-1935^ se Gramsci snažil zmírnit důraz, který ortodoxní marxismus kladl na ekonomické čili materiální faktory. Odmítal jakýkoli „vědecký" determinismus; svou teorií hegemonie zdůrazňoval význam politického a intelektuálního boje. Po celý svůj život zůstal Gramsci leninistou a revolucionářem. Jeho důraz na revoluční angažovanost a „optimismus vůle" z něj učinil rovněž miláčka Nové levice. Tím, že produkují nemístné potřeby a činí z udí nenasytné konzumenty, jsou moderní společnosti s to šířením obecného a ohlupujícího blahobytu paralyzovat kritiku. Podie Marcuse represi slouží dokonce i zdánlivá tolerantnost liberálního kapitalismu: vytváří dojem svobodné diskuse a tak zakrývá, nakolik dochází k indoktrinaci a ideologické kontrole. Jeden z prvních pokusů vytvořit nemarxístickou koncepcí ideologie podnikl německý sociolog Karl Mannheim (1893-1947). Stejně jako Marx i on uznával, že myšlenky lidí jsou formovány sociální situací, ve které lidé žijí; na rozdíl od Marxe se však snažil oprostit ideologii od jejích negativních konotací a důsledku. Ve své práci Ideologie a utopie (1929) vylíčil ideologie jako myšlenkové systémy, které slouží obhajobě určitého společenského uspořádání a obecně vzato vyjadřují zájmy skupiny, která v dané společnosti dominuje či vládne. Naopak utopie jsou idealizované obrazy budoucností: jejich součástí je vždy hlásání potřeby radikální společenské změny. Tím vždy slouží zájmům skupin utlačovaných či podřízených. Mannheim dále rozlišoval „dílčí" a „totální" pojetí ideologie. „Dílčí", resp. partikulární ideologie jsou myšlenky a názory konkrétních jednotlivců, skupin nebo stran, zatímco „totální" ideologie v sobě zahrnují Weltanschauung čili „světový názor" nějaké společenské třídy, společnosti či dokonce historické etapy: V tomto smyslu lze marxismus, liberální kapitalismus a islámský fundamentalismus chápat jako „totální" ideologie. Mannheim ovšem zastával názor, že všechny ideologické systémy včetně utopií zkreslují, protože každý z nich předkládá dílčí, částečný a vlastním Záimpm nntnö rarlnmi»,'. —Ul-J - hejma je objektivita výsadou výlučně „společensky nezávislé inteligence", třídy intelektuálů, kteří jediní mohou zkoumat věci klidně a bez zaujetí, protože nejsou nijak ekonomicky zainteresováni. Následnou kariéru pojmu ideologie výrazně ovlivnil nástup totalitních diktatur v meziválečném období a vyhrocené ideologické napětí za studené války 50. a 60. let. Byli to zejména liberální teoretikové, kdo líčil režimy, jež se ve fašistické Itálii, nacistickém Německu a stalinském Rusku vytvořily, jako historicky nové a unikátním způsobem utlačovatelské systémy vládnutí, a kdo poukázal na roli, kterou při potlačování diskuse a kritiky a při zavádění reglementované poslušnosti hrají „oficiální" ideologie. Autoři tak různí jako Kari Popper (1902-1994), Hannah Arendtová (1906-1975), J. L. Talmon a Bernard Crick, stejně jako teoretikové „konce ideologie", o kterých bude řeč v 11. kapitole, začali používat slovo ideologie značně zúženě; fašismus a komunismus byly podle nich tohoto zúženého pojetí ideologie markantními příklady. Z tohoto hlediska jsou ideologie „uzavřené" myšlenkové systémy, které si nárokují monopol na pravdu a odmítají tolerovat myšlenky a názory s nimi neslučitelné. Ideologie jsou tak „sekulární náboženství": mají „totalizující" povahu a slouží jako nástroje sociální kontroly, protože zajišťují servilitu a poslušnost. Ne všechna politická kréda jsou však podle tohoto měřítka ideologiemi. Například liberalismus, založený na zásadní oddanosti svobodě, toleranci a různosti, je klasickým příkladem „otevřeného" myšlenkového systému (Popper, 1945). Lze se však setkat i s výrazně konzervativním pojetím ideologie. To se zakládá na dávné nedůvěře konzervativců k abstraktním principům a filozofiím, která se zrodila ze skepticismu vůči racionalismu a pokroku. Svět se chápe jako nekonečně složitý a lidským myšlením do značné míry neuchopitelný. Čelným exponentem tohoto názoru byl v moderní době britský sociální filozof Michael Oakeshott (1901-1990). „Jednají-li politicky, tvrdil Oakeshott ve své knize Racionalismus v politice (1962), plaví se lidé po moři, které nemá břehů ani dna." V této perspektivě se na ideologie pohlíží jako na abstraktní myšlenkové systémy, jako na soubory idejí, které mají společenskou realitu zjednodušit a překroutit; tvrdí totiž o sobě, že vysvětlují něco, co vysvětlit jednoduše nelze. Ideologie se tudíž rovná dogmatismu, zafixovaným či doktrinářským věrám, jež jsou vzdáleny složitostem reálného světa. Proto konzervativci odmítali „ideologický" styl politiky, jehož základem jsou snahy přetvořit svět v souladu s jakýmsi souborem abstraktních principů či předem stanovených teorií. Než se nakazili navýsost ideologickou politikou Nové pravice, konzervativci upřednostňovali to, co Oakeshott pojmenoval „tradicionalistický postoj", který nad ideologii klade pragmatismus a nejspoíehlivější vodítko pro chování lidí hledá ve zkušenostech a dějinách. Od 60. let se však termín ideologie začal užívat častěji; byl to- Pragmatismus ovem pragmatismus migmatism) se obecně označuje zájem jiäe o praktické okol-iOSti než o teoretické :ory, spíše o to, čeho lze dosáhnout v re-ílném světa než o to, ho by se měfo dosáh-lout v nějakém světe deálnlm. Jako filozo-cká doktrína (nejčastěji spojovaná s takovými filozofy jako byii William James {1842-1910}a John Dewey (1859-19S2)) ojí pragmatismus za íázorem, že význam zdůvodněni názoro-■ych soustav je treba sužovat podle jejich praktických důsied-QŮ. Pragmatický styl politiky, i když je ex lefínitione neideolo-ký, však neznamená bezzásadový oportu-mus. Pragmatismus osazuje opatrný pff-p ke změně: odmítá izné a všezahrnující reformy a revoluce, nichž spatřuje cestu 3 neznáma, a upřednostňuje postupné izpůsobování a patric i evoluční pokrok. obsah, jelikož byl zbaven politické zátěže, která se s ním kdysi spojovala. Například Martin Seliger (1976) definoval ideologii jako „určitý soubor idejí, jímž si lidé vytyčují, objasňují a zdůvodňují cíle a prostředky organizovaného politického postupu bez ohledu na to, zda se tento politický postup snaží dané společenské uspořádání uchovat, doplnit, zlikvidovat nebo přetvořit". Ideologie je tudíž myšlenkový systém zaměřený na jednání, na akci. Definujeme-li ideologie takto, nejsou ani dobré a ni Špatné, ani pravdivé ani nepravdivé, ani otevřené ani uzavřené, ani osvobozující ani utlačující - mohou být takové i onaké. Tato společenskovědní koncepce ideologie má tu přednost, že je všezahrnující, tj. že ji lze aplikovat na všechny ismy - na liberalismus stejně jako na marxismus, na konzervatismus stejné jako na fašismus atd. Nevýhodou každé negativní koncepce ideologie je to, že je velmi omezující. Marx pokládal liberální a konzervativní ideje za ideologické, své vlastní však za vědecké; liberálové chápou komunismus a fašismus jako ideologie, odmítají však souhlasit s tím, že ideologií je i liberalismus; tradiční konzervativci odsuzují liberalismus, marxismus a fašismus jako ideologické, konzervatismus však prezentují jako pouhou „dispozici". Každá neutrální koncepce ideologie je ale i v něčem nebezpečná. Jde zejména o to, že zbavíme-li slovo ideologie jeho politické zátěže, může se nakonec tak vyprázdnit a zobecnit, že zcela pozbude svého kritického ostří. Lze-ii slovo ideologie zaměňovat slovy typu „krédo", „světový názor", „doktrína" či „politická filozofie", jaký význam pak má nadále tvrdit, že označuje něco zvláštního a samostatného? Z tohoto hlediska jsou zvláště důležité dvě otázky: jaký je vztah mezi ideologií a pravdou a v jakém smyslu lze na ideologii pohlížet jako na určitou formu moci. Ideologie, pravda a moc Každá stručná nebo jednovětá definice ideologie nejspíš víc otázek vyvolá než zodpoví. Přesto je užitečným a nezbytným východiskem. V této knize chápeme ideologii takto: Ideologie je více či méně provázaný soubor idejí, které se stávají základem organizovaného politického postupu, ať už má tento postup stávající systém moci zachovat, pozměnit nebo svrhnout. Všechny ideologie tudíž: (a) přicházejí s určitým zhodnocením stávajícího uspořádání, obvykle v podobě určitého „světového názoru", (b) předkládají model nějaké žádoucí budoucnosti, nějakou vizi „dobré společnosti" a (c) objasňují, jak by se politická změna mohla a měla přivodit - čili jak se od (a) dostat k (b). Tato definice není původní ani nová; zcela však odpovídá tomu, jak se slovo ideologie ve společenských vědách užívá. Přesto upozorňuje na některé významné a specifické rysy fenoménu ideologie. Zejména zdůrazňuje, že složitost ideologie vyvěrá z toho, že překračuje tradiční hranice mezi myšlením deskriptivním a normativním a mezi politickou teorií a politickou praxí. Stručně řečeno, ideologie přináší syntézu dvo- Pokud jde o první syntézu, tj. o splynutí porozumění s angažovaností, ideologie znejasňuje rozdíl mezi tím, co „je", a tím, co „má být". Ideologie jsou v tom smyslu deskriptivní, že vlastně předkládají jednotlivcům a skupinám jakousi intelektuální mapu toho, jak jejich společnost funguje, a - obecněji - jakýsi celkový pohled na svět. To například pomáhá vysvětlit významnou integrativní kvalitu ideologie, její schopnost „situovat" lidi v konkrétním sociálním prostředí. Toto deskriptivní porozumění je však hluboce zakořeněno v jistém souboru normativních čili preskriptivních názorů, a to jak o vhodnosti a přiměřenosti současného společenského uspořádání, tak o povaze nějaké alternativní či budoucí společnosti. Ideologie má tudíž výrazný charakter emocionální čili afek-tivní: je mechanismem vyjadřování nadějí i obav, sympatií a nenávistí, a artikulování poznatků a názorů. Vzhledem k tomu, že (a) a (b), o nichž jsme výše hovořili, spolu navzájem souvisejí, „fakta" mají v ideologiích nevyhnutelně tendenci splývat s „hodnotami" a promíchávat se s nimi. To má mimo jiné za následek, že nelze vést jasnou dělící čáru mezi ideologií a vědou. Ve světle toho je vhodné přistupovat k ideologiím jako k paradigmatům, a to v tom smyslu, jak slovo paradigma použil Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí (1962). Na ideologii lze tudíž pohlížet jako na určitý soubor principů, doktrín a teorií, které pomáhají strukturovat proces intelektuálního zkoumání. Ideologie tak vlastně vytváří jakýsi rámec, v němž se pátrání po politickém poznání uskutečňuje, jakýsi jazyk politického diskursu. Například velká část akademické politické vědy a ještě výrazněji pak hlavní proud ekonomického myšlení vychází z individualistických a racionalistických předpokladů, ze kterých nepochybně povstal liberalismus. Pojem ideologie jako intelektuálního rámce či politického jazyka je důležitý i proto, protože upozorňuje, nakolik ideologie strukturuje lidské poznání. Tendenci popírat, že naše názory jsou ideologické (a často zároveň odsuzovat jiné za to, že se právě takového prohřešku dopouštějí), lze vysvětlit skutečností, že ideologie, jež nám skýtá samy pojmy, prostřednictvím nichž se svět stává srozumitelným, je fakticky neviditelná. Neuznáváme nebo odmítáme uznat, že na svět hledíme skrze závoj teorií, předpokladů a východisek, jež formují to, co vidíme, a dávají tak světu význam. Druhá syntéza, splynutí myšlení a jednání, která se projevuje vazbou mezi výše zmíněným (b) a (c), je neméně významná. Na to upozornil Selinger (1976), když hovořil - jeho slovy řečeno - o „základní" a „operativní" úrovni ideologie. Na základní úrovni se ideologie podobají politickým filozofiím, protože pracují s abstraktními idejemi a teoriemi, takže se může zdát, že jejich stoupencům jde o nezaujaté zkoumání. I když slovo „ideolog" je často vyhrazeno nezakrytým a vědomým stoupencům konkrétních ideologií, i respektovaní političtí filozofové jako např. John Locke (viz str, 53), John Stuart Mill (viz str. 46) a Friedrich Hayek (viz str. 101) pracovali v rámci ideologických proudů a přispívali k nim. Na operativní úrovni však ideologie nabývají podoby širokých politických a vládních opatření. I když ideologie musí být přísně vzato zaměřeny jak na myšlení, tak na činy, některé jsou nepochybně v jednom z obou směrů silnější než ve druhém. Například fašismus vždy zdůrazňoval operativní cíle či chceme-li politiku činů. Naopak anarchismus, zejména počínaje polovinou 20. století, do značné míry přežíval na úrovni fundamentální či filozofické. Přesto platí, že ideologie nikdy nemají jasnou podobu a vnitřní konzistenci politických filozofií: vždy jsou koherentní, logicky provázané jen více nebo méně. Tato zdánlivá beztvarost vyplývá zčásti z toho, že ideologie nejsou hermeticky uzavřenými myšlenkovými systémy; jsou to obvykle spíše proměnné, nestálé soubory myšlenek, které se překrývají s jinými ideologiemi a mísí se s nimi. To nejen podněcuje ideologický vývoj, ale vede také ke vznikání hybridních ideologických forem, jakými jsou například liberální konzervatismus, socialistický feminismus a konzervativní nacionalismus. Nadto každá ideologie v sobě zahrnuje určitou škálu vzájemně se rozcházejících a často si i konkurujících proudů a hledisek. Není vzácným jevem, že spory mezi stoupenci téže ideologie jsou vášnivější a vyhrocenější než polemiky mezi stoupenci ideologií, které stojí proti sobě; v sázce je totiž pravost, resp. pravá povaha příslušné ideologie: co je „pravý" socialismus, „pravý" liberalismus či „pravý" anarchismus. Tyto střety jak mezi jednotlivými ideologickými proudy, tak v jejich rámci komplikuje a znepřehledňuje skutečnost, že často probíhají za použití téhož politického slovníku, kdy každá ze stran dává slovům jako „svoboda", „demokracie", „spravedlnost" či „rovnost" vlastní smysl a význam. To podtrhuje problém, který W. B. Galie (1955-1956) pojmenoval jako otázku „pojmů ve své podstatě sporných". Jde o pojmy, kolem nichž existují natolik zásadní spory, že nikdy nelze dospět k žádné jejich obecně přijaté a ustálené definici. V tomto smyslu je sám pojem ideologie nepochybně jedním z pojmů „ve své podstatě" sporných. To platí i o dalších pojmech, o nichž je řeč ve zvláštních „rámečcích" nadepsaných „Různé názory na Inkoherence či beztvarost ideologií musí ovšem nepochybně mít jisté meze. Musí existovat určitý bod, ve kterém - odhodí-li se nějaký princip obzvláště ceněný a uctívaný nebo akceptuje-li se nějaká teorie dosud znevažovaná a vysmívaná - ideologie pozbývá svou identitu či se případně včlení do nějaké ideologie konkurenční, resp. je jí pohlcena. Mohl by liberalismus zůstat liberalismem, kdyby se zřekl své věrnosti svobodě? Zůstal by socialismus ještě socialismem, pokud by v sobě našel chuť po násilí a válce? Jedním ze způsobů, jak se s tímto problémem vypořádat, je podle Michaela Freedena (1996) pečlivě prozkoumat morfologii, formu a strukturu určité ideologie pomocí jejích klíčových pojmů; je to v podstatě totéž, jako když nám uspořádání nábytku pomáhá odlišit kuchyň, ložnici, obývací pokoj apod. Každá ideologie se tak vyznačuje určitým seskupením klíčových, méně důležitých a okrajových pojmů, které nemusí být všechny přítomny, aby se o určité teorii či doktríně dalo říci, že k této ideologii patří. Kuchyň vlastně nepřestává být kuchyní, odstraníme-li z ní za klíčové pojmy liberalismu bychom mohli označit individualismus, svobodu a racionalitu člověka. Nepřítomnost jednoho z nich nemusí znamenat, že určité doktríně upřeme charakter liberalismu; nepřítomnost dvou by však už naznačovala, že na scénu vstupuje nějaká nová ideologická konfigurace, Různé názory na ideologii * Liberálové, zejména za studené války* pohlíželi na ideologii jako na oficiálně sankcionovaný systém názorů, který si nárokuje monopol na pravdu, často za pomoci pochybného tvrzení, že je vědecký. Ideologie je tudíž samou svou podstatou utlačovatelská, dokonce totalitní; markantními příklady ideologie jsou komunismus a fašismus. ► Konzervativci tradičně spatřovali v ideologii projev arogance racionalismu. Ideologie jsou propracované myšlenkové systémy, které jsou nebezpečné či nespolehlivé, jelikož jsou odtržené od reality, a tudíž stanoví principy a vytyčují cíle; které vedou k útlaku nebo jsou jednoduše nedosažitelné. Takto posuzováno, socialismus a liberalismus jsou evidentně ideologické. ► Socialisté, následujíce Marxe, viděli v ideologii soubor myšlenek; které zakrývají rozpory třídní společnosti, a tím produkují falešné vědomí apolitickou pasivitu na straně ovládaných tříd. Klasickou ideologií vládnoucí třídy je liberalismus. Pozdější marxisté si osvojili jakési neutrální pojetí ideologie: v ideologii spatřovali ideje kterékoli společenské třídy, včetně třídy dělnické. ► Fašisté se často odvracejí od ideologie jako od příliš systematizované, suché a zintelektualizované formy chápání politiky; formy, která se opírá pouze o rozum a nikoli o nadšení a vůlí. Své vlastní ideje nacisté prezentovali spíše jako Weltanschauung čili „světový názor" než jako nějakou systematickou filozofii. ► Ekologové obvykle pohlížejí na všechny běžné politické doktríny jako na součást jakési superideologie industrialismu; Ideologie je tudíž podle nich negativně poznamenána svým napojením na arogantní humanismus a na ekonomiku orientovanou na růst; nej markantnějšími příklady jsou liberalismus a socialismus. ► Náboženští fundamentalisté přistupujíkhlavním náboženským textům jako k ideologii, a to s; odůvodněním, že jsou zjeveným slovem božím, a tudíž programem komplexní rekonstrukce společnosti. Proto odmítají sekulární ideologie: nejsou totiž opřeny o náboženské principy a postrádají tudíž mravní podstatu. Co nám to říká pokud jde o vztah mezi ideologií a pravdou? Pro Marxe, jak jsme viděli, byla ideologie zapřísáhlým nepřítelem pravdy. Nepravda, faleš, je od ideologie neoddělitelná; vždyť posláním ideologie, tohoto né iluze čili žádnou ideologii nepotřebuje, znamená akceptovat navýsost zromantizované vidění dělnických mas jako emancipátorů lidstva. Vlastní Mannheimovo řešeni problému, tj. víra v nezávislé intelektuály, nás však o mnoho dál neposune. Názory všech jsou utvářeny, ar si to lidé uvědomují nebo neuvědomují, širšími sociálními a kulturními faktory a třebaže vzdělání může intelektuálům umožňovat hájit tyto názory výmíuvněji a přesvědčivěji, existuje pramálo důkazů, že by se tím tyto názory stávaly méně subjektivními a více věcnými. Z toho plyne, že neexistuje žádný objektivní standard pravdivosti, jímž by bylo možno ideologie poměřovat. Naznačovat, že o ideologiích lze s konečnou platností říci, že jsou pravdivé či nepravdivé, fakticky znamená přehlížet, co je na nich podstatné, totiž že v sobě ztělesňují hodnoty, sny a tužby, které se samou svou podstatou vymykají vědecké analýze. Nikdo nemůže „dokázat", že jedna teorie spravedlnosti je lepší než jiná, stejně jako žádnou z koncepcí lidské přirozenosti nelze prověřit chirurgickým zákrokem, kterým by se jednou provždy demonstrovalo, že všichni lidé mají práva a nárok na svobodu nebo že všichni jsou od přirozenosti sobečtí či naopak společenští. K ideologiím se lidé nahlásí proto, protože obstojí v nějaké prověrce či logické analýze, ale protože jednotlivcům, skupinám a společnostem pomáhají vyznat se ve světě, ve kterém žijí. Andrew Vincent (1995, str. 20) to vyjádřil takto: „Zkoumáme a prověřujeme ideologii jako sympatizanti, nikoli jako nezúčastnění pozorovatelé." Přesto není pochyb, že součástí ideologií je jakýsi nárok na odhalení pravdy; v tomto smyslu lze na ně pohlížet jako na „režimy pravdy". Tím, že nás vybavuje jazykem politického diskursu a souborem východisek a předpokladů k uvažování o tom, jak společnost funguje a jak by fungovat měla, ideologie strukturuje jak naše myšlení, tak naše jednání. Jako určitý „režim pravdy" je vždy spjata s mocí. Ve světě konkurujících si pravd, hodnot a teorií se ideologie snaží upřednostňovat určité hodnoty před jinými a dodávat legitimitu určitým teoriím či souborům významů. Nadto tím, že předkládají jakési intelektuální mapy sociálního světa, pomáhají ideologie vytvořit vztah mezi jednotlivci a skupinami na jedné straně a širší strukturou moci na straně druhé. Ideologie tudíž hrají klíčovou roli buď při udržování stávající struktury moci, a to tím, že ji líčí jako korektní, přirozenou, oprávněnou apod., nebo při jejím oslabování a zpochybňování s poukazem na její nepravosti a nespravedlnosti a na přednosti alternativních struktur. Levice, pravice a střed Bylo podniknuto mnoho pokusů roztřídit politické ideje a ideologie a uvést je do vzájemných vztahů, Nejznámější a nejvžitější způsob, jak to dělat, je pomáhat si levopravým politickým spektrem. Jde o lineární spektrum, pravicový", jimiž se souhrnně označují politické názory či postoje lidí; o skupinách se pak souhrnně hovoří jako o „levici", „pravici" a dokonce středu". Existuje také značná shoda pokud jde o to, kde se různé ideje a ideologie v rámci tohoto spektra nacházejí. Spektrum znázorněné v obr. 1.1 většina lidí dobře zná. Komunismus - Socialismus - Liberalismus - Konzervatismus - Fašismus Třebaže samo toto spektrum je obecně známé, daleko obtížnější je přesně stanovit, co vlastně znamená a jak nám vlastně může při definování a charakterizování politických názorů pomoci. Samy termíny „levice" a „pravice" se datují od francouzské revoluce a vznikly podle toho, jak se různé skupiny rozesadily při prvním zasedání Generálních stavů v roce 1789. Aristokraté, kteří se stavěli za krále, seděli po jeho pravici, zatímco radikálové, příslušníci třetího stavu, seděli po jeho levici. Obdobného zasedacího pořádku se přidržovala i další francouzská shromáždění. Slovu „pravice" se brzy začalo rozumět tak, že označuje sklony reakcionářské či monarchistické, zatímco slovo „levice" že označuje postoje revoluční Či rov-nostářské. V současné politice je však dělení na levici a pravici stále složitější a už se v něm neodráží prostá volba mezi revolucí a reakcí. Například pravicové názory mohou být často reakční a podporovat návrat k lepším časům, které už byly; k extrémní pravici však patřily i strany revoluční a v případě italského fašismu zaměřené na budoucnost. Obdobně je tomu u názorů levicových: obvykle byly pokrokové či revoluční, socialisté a komunisté se však občas stavěli proti změně. Snažili se dejme tomu hájit sociální stát nebo bránit reformě či likvidaci centrálně plánovaného hospodářství. Běžně se však věc chápe tak, že lineární spektrum odráží různé politické hodnoty či různé názory na hospodářskou politiku. Pokud jde o hodnoty, někdy se říká, že se v tomto spektru projevují různé postoje k rovnosti. Levičáci vyznávají rovnost a o možnosti jí dosáhnout se vyjadřují optimisticky. Pravičáci běžně rovnost odmítají jako nežádoucí či nedosažitelnou. To úzce souvisí s různými postoji k ekonomice a zejména k vlastnictví. Komunisté, představující krajní levici, věřili v ekonomiku státem plánovanou; socialisté a moderní liberálové obhajovali smíšenou ekonomiku a státní regulaci; pravicoví konzervativci se vyslovují za kapitalismus volné soutěže a za soukromé vlastnictví. Všechny tyto interpretace jsou však v něčem nedůsledné. Například fašistické režimy praktikovaly ekonomické řízení a kontrolu ze strany státu, třebaže se nacházely na krajně pravém konci spektra. Nadto není jasné, kam by se měl na lineárním spektru umístit anarchismus. Anarchisté se silně angažují za ideu rovnosti; to by je normálně řadilo na levý konec spektra. Jejich odpor ke všem formám řízení ekonomiky a ke každé vládě by však mohl naznačovat, že by měli být na krajní pravici. Obr. 1.1 Lineami spektrum Obr. 1.2 Podkovovité spektrum Komunismus Socialismus Fašismus Konzervatismus / Liberalismus na základě jednoho jediného kritéria, ať už je jím postoj člověka ke změně, přístup k rovnosti nebo filozofie hospodářství. Politické ideologie jsou ve skutečnosti velice složité soubory názorů, hodnot a doktrín, které každé spektrum nutně zjednodušuje. Přesto byly podniknuty pokusy vypracovat promyšlenější a důmyslnější politická spektra zahrnující dvě nebo tři dimenze. Lineární spektrum bylo například někdy kritizováno za to, že ideologie na jeho protilehlých koncích, komunismus a fašismus, si jsou v lecčem podobné. Jde zejména o to, že komunistické i fašistické režimy vypracovaly utlačovatelské, autoritaristické formy politického vládnutí, které část literatury prezentovala jako „totalitní". V důsledku toho všeho může mít alternativní spektrum podobu podkovy a tím naznačovat, že krajnosti na levici a na pravici se sbližují a obě se tak často liší od „demokratických" názorů liberálních, socialistických a konzervativních (obr. 1.2). S dalším spektrem přišel Hans Eysenck ve své práci Smysl a nesmysl v psychologii (1964). Běžné levopravé spektrum vzal za horizontální osu svého spektra, přidal k němu však i osu vertikální, na níž lze měřit politické postoje, které jsou na jednom konci „zaryté" (tougň minded) čili autoritářské, na druhém pak „měkké" (tender minded) čili demokratické. Politické ideje lze tudíž umístit jak na levopravé ose, tak na ose vyznačující „zarytost" a „měkkost". V tomto případě lze například rozdíly mezi nacismem a stalinismem znázornit tak, že nacismus a stalinismus umístíme na protilehlých koncích levopravé osy, zatímco podobnosti mezi nimi lze zdůraznit tím, že jak nacismus, tak stalinismus jasně situujeme na ten krajní bod vertikální osy, který vyznačuje „zarytost" (obr. 1.3). Všechna taková spektra však vedou k obtížím, protože mají tendenci navýsost složité soubory politických idejí zjednodušovat a zobecňovat. Jsou nanejvýš jakousi zkratkovitou metodou, jak politické ideje a názory popsat, á je třeba je vždy užívat obezřele. Faktem je, že se objevuje stále více prací, kde se navrhuje dělení na levici a pravici nadobro opustit. Jak ukázal Giddens (1994), nástup nových politických témat, se kterými přišly feminismus, hnutí za práva zvířat a hnutí ochránců životního prostředí vedl k tomu, že běžné představy o levici a pravici se do značné míry vyprázdnily a lze se bez nich obejít. Hnutí zelených to dalo najevo velmi směle: přisvojilo si například heslo „ani nalevo ani napravo, ale kupředu". Tento proces byl prohlouben rovněž odklonem od tradičních třídních polarit, Autorita stalinismus Levice sociální demokracie nacismus Pravice anarchokapitalismus Svoboda stoupenci konkurence a trhu. V příkrém rozporu s tímto názorem však tvrdil Norberto Bobbio (1996), že v levici a pravici se projevují různé postoje k rovnosti, a že tudíž ve světě vyznačujícím se novými vzorci společenské nerovnosti a prohlubujícími se nerovnostmi globálními slova levice a pravice zdaleka irelevantní nejsou. Politické ideologie v 21. století Od konce 20. století došlo k řadě politických, sociálních a kulturních zvratů, resp. převratů, které výrazně změnily svět, ve kterém žijeme a vyvolaly dojem, že dějiny se „zrychlují". Zjednodušíme-li, můžeme říci, že dvěstě let od pádu Bastilly v roce 1789 do pádu Berlínské zdi v roce 1989 nebo - vezmeme-li kratší Časový úsek - období od vypuknutí 1. světové války v roce 1914 do teroristických útoků na New York a Washington 11. září 2001 se navenek vyznačovalo kontinuitou a relativní stabilitou, přinejmenším ve srovnání s nejistotou a dokonce beztvarostí současného světa. Marxova slova, že „vše, co je pevné, se vypaří do vzduchu", pronesená v roce 1848, jsou najednou děsivě leč nepopiratelně aktuální. Některým autorům takový vývoj naznačuje konec „věku ideologií"; tím chtějí říci, že hlavní ideologie jsou dnes ve skutečnosti vzdáleny politickému světu, který kdysi vysvětlovaly a pomáhaly utvářet. Těmito tvrzeními se budeme podrobně kriticky zabývat v závěrečné kapitole této knihy. Přinejmenším ovšem platí, že hlavní ideologické proudy se dnes musí přizpůsobovat řadě nových a nezřídka vzájemně propojených výzev a že jsou v některých případech těmito výzvami nově definovány. Z těchto nových výzev jsou nejdůležitější: - měnící se světový pořádek, Obr. 1.3 Dvourozměrné spektrum Měniči se světový pořádek Světový pořádek se výrazně změnil v důsledku konce studené války, způsobeného zhroucením komunismu za revolucí ve východní Evropě v letech 1989-1991, a v posledních letech pak nástupem globálního terorismu (viz str. 289). „Dlouhá" studená válka, resp. to, co Hobsbawn (1994) označil za „krátké" 20. století let 1914-1981, se vyznačovaly ideologickým bojem mezi kapitalismem a komunismem, který se značně zintenzívnil ve chvíli, kdy se - po skončení 2. světové války - vynořily Spojené státy a Sovětský svaz jako konkurující si supervelmoci. Ideologické důsledky pádu komunismu byly hluboké a dalekosáhlé, dodnes se však o nich diskutuje. První a zpočátku nejvlivnější interpretace zněla, že v jeho důsledku je liberální demokracie, zejména v té podobě, v jaké existuje v USA, v celosvětovém měřítku jediným životaschopným ideologickým modelem. Tento názor prosazovala teorie tzv. „konce dějin", o které budeme hovořit v 11. kapitole. Tento vývoj měl nepochybně významné důsledky pro socialismus. Revoluční socialismus, zejména ve své sovětské podobě, tedy revoluční socialismus marxisticko-leninského střihu, se jeví jako síla zcela vyčerpaná, a to jak v rozvojovém světě, tak v postkomunistických zemích. Demokratický socialismus to ovšem postihlo také: někteří autoři tvrdí, že byl zásadním způsobem zkompromitován. Konkrétně ztroskotání ústředního plánování oslabilo důvěru i v mírnější varianty státní kontroly „shora" a přinutilo demokratické socialisty přijmout za jediný spolehlivý nástroj vytváření bohatství trh. O celém tomto vývoji budeme podrobněji hovořit ve 4. kapitole. Důsledky konce studené války se však neomezily jen na socialistickou ideologii. Například zhroucení komunismu sice zdaleka nepřivodilo vítězství univerzálního liberalismu, vedlo však k rozmachu celé škály ideologických sil. Z nich hlavní byly nacionalismus, zejména nacionalismus etnický, který v roli hlavní ideologie v mnoha postkomunistických státech nahradil marxismus-leninismus, a náboženský fundamentalismus, který měl v různých svých podobách stále větší vliv v rozvojovém světě. Nadto ideologie, o kterých se mělo za to, že budou ze „smrti socialismu" těžit, zejména liberalismus a konzervatismus, byly - někdy i podivně - dotčeny. Do jisté míry vyplývala síla a vnitřní skloubenost liberalismu a konzerva-tismu ve 20. století z toho, že se definovaly vůči socialistickému nebo komunistickému „nepříteli". Koncem 20. století se například vynořila Nová pravice, aby vyjádřila celkovou antipatii k „plíživému socialismu" a zvláště nepřátelský postoj k sovětskému komunismu. Zhroucení či oslabení tradičního nepřítele znamená, že liberalismus i konzervatismus pozbývají v 21. století své vyhranenosti a diferencují se. 11. září 2001, den zničujícího teroristického útoku na New York a Washington, se z mnoha stran interpretovalo jako „den, kdy se změnil svět". Daleko méně jasné však je, jak se svět změnil a co to znamená nebo by mohlo znamenat pro hlavní ideologie. Nástup globálního terorismu měl a pod vlivem'jeho „války proti teroru" - začaly sledovat stále radikálnější a v některých ohledech unilateralistickou zahraniční politiku. Jejími příklady jsou svržení režimu Talibanu v Afghánistánu a válka proti Iráku, v jehož čele stál Saddám Husajn. Ideologické důsledky takových kroků je však obtížné předpovědět. Na jedné straně jestliže se „válce proti teroru" podaří omezit nebo zlikvidovat protizápadní náboženskou militantnost a svrhnout ty, kdo ji podporují, může tato válka v dlouhodobém horizontu pomoci univerzalizovat liberálně demokratické hodnoty a instituce. Na druhé straně, v souzvuku s teorií Samuela Huntingtona (1993) o „střetu civilizací", může vyprovokovat ještě ostřejší protiamerický a protizápadní reakci a ještě více posílit náboženský fundamentalismus. Na národní úrovni globální terorismus obecně posílil stát a zejména docílil toho, že základem autority státu je ještě více jeho schopnost chránit občany a zajišťovat bezpečnost. Ve své knize Achilleův štít (2002) proto Philip Bobbitt tvrdil, že stát je v podstatě „válčící instituce". V míře, v níž hrozba terorismu povede k primátu pořádku a bezpečnosti před starostí o občanské svobody a práva jednotlivců, může být tato instituce spojena s posunem ke konzervatismu a k erozi liberální útlocitnosti. Postmoderna Kořeny politických ideologií lze odhalit v procesech, v jejichž důsledku vznikl moderní svět. Proces modernizace měl dimenzi sociální, politickou a kulturní. Sociálně souvisel s nástupem stále tržněji orientovaných kapitalistických ekonomik, ve kterých hlavní roli hrály nové společenské třídy, totiž střední třída a dělnictvo. Politicky vedl k postupnému nahrazení monarchického absolutismu ústavní a nakonec i demokratickou vládou. Z kulturního hlediska nabyl podoby Šíření osvícenských idejí, které zpochybnily tradiční názory na náboženství, politiku a teorii vůbec; nové osvícenské názory přitom vycházely z principů rozumu a pokroku. V „zárodečných" politických ideologiích, ze kterých následně povstaly nebo v polemice s nimiž vznikly pozdější ideologie, totiž liberalismus, konzervatismus a socialismus, se projevovaly rozporné reakce na proces modernizace. Jestliže byly hlavní politické ideologie, každá po svém, produktem modernizace, je jasné, že přechod od moderní společnosti k postmoder-ní musí mít nutně zásadní vliv na jejich roli a povahu. Zatímco moderní společnosti strukturovala industrializace a třídní solidarita, postmo-derní společnosti jsou stále fragmentovanější a pluralističtější: jsou to „informační společnosti", ve kterých jednotlivci se z producentů mění v konzumenty a třídní, náboženskou a etnickou loajalitu vystřídává individualismus. Postmoderna, prezentovaná občas jako pozdní moderna, vyprodukovala nová ideologická hnutí a transformovala ideologická hnutí již zavedená. První z obou tendencí se projevila rostoucím významem problematiky tzv. „životního stylu" a „identity", související s narůstají- let projevilo vzestupem nových společenských hnutí - mírového hnutí, ženského hnuti, hnutí gayů a lesbiček, hnutí zelených apod. - a objevením se nových ideologických proudů, zejména radikálního feminismu a ekologismu. K novému ideologickému myšlení inspirovaly také snahy spojit už zavedené ideologické proudy s myšlenkami postmodernismu (viz str. 307). Tak vznikla pestrá škála „post-ismů", například „postli-beralismus", „postmarxismus" a „postfeminismus". Možnostmi, že by postmodernismus zplna nahradil běžné ideologické myšlení, se zabýváme v 11. kapitole. GLobalizace Globalizace je pojem těžko uchopitelný a definovatelný. Hlavním tématem globalizace je - jak to formuloval Kenichi Onmae (1989) - vznik „světa bez hranic", tendence, v jejímž důsledku se tradiční politické hranice, dané v podstatě hranicemi mezi národy a státy, stávají propustnými. Globalizace tudíž zásadním způsobem mění, „přestavuje" sociální prostor: stále méně záleží na území, jelikož stále více vazeb nabývá povahy „celosvětové" či „přeshraniční". Mezi nejkřiklavější příklady patří narůstající lehkost, se kterou nadnárodní firmy dokáží přemísťovat výrobu a investice, skutečnost, že finanční trhy téměř okamžitě reagují na ekonomické události kdekoli na světě, a fenomén tzv. globálního zboží, jakým jsou například Coca-Cola, hamburgry McDonald's, sportovní obuv Nike a kavárničky Starbucks, které lze najít, resp. obstarat si téměř kdekoli. Politických ideologií se globalizace dotýká mnoha způsoby. Za prvé, má významné dopady na nacionalismus a na další ideologické projekty, jejichž základem je národ. Je například možné, že politický nacionalismus, spjatý se sebeurčenírn národů, je už dočista přežilý ve světě, v němž národní státy operují v „postsuverénním" kontextu. Je ovšem také možné, že sílí jednotlivé formy nacionalismu kulturního, etnického a náboženského, jelikož stát pozbývá schopnosti probouzet a udržovat politickou věrnost a občanskou loajalitu. Moderní liberalismus a sociální demokracie byly zkompromitovány klesající schůdností národních ekonomických strategií jako je například keynesiánské řízení poptávky, zatímco konzer-vatismus se musí vypořádávat s tendencí k oslabování tradic a národní identity, která je globalizaci vlastní. Za druhé, globalizace rozhodně není nějakou neutrální samostatnou ideologickou silou. Spíše platí, že šla ruku v ruce s neoliberalismem, a to v tom smyslu, že na úkor státu posilovala trh. Za třetí, globalizace vedla ke vzniku celého spektra sil, které se staví proti ní. K nim patří sílící náboženský fundamentalismus v rozvojovém světě, kde se globalizace často chápe jako forma západního či konkrétně amerického imperialismu, a antiglobalizační či antikapitalistické hnutí ve vyspělém světě, které různými způsoby čerpá z idejí socialismu, anar-chismu, feminismu a ekologismu. Globalizaci jako ideologií se zabýváme vil. kapitole. Doporučená literatura Eagíeíon, T., Ideology. An Introduction (London a New York, 1991]. Kritické pojednání o různých definicích ideologie, ve kterém se uvažuje o myšlenkách formulovaných hlavními marxistickými autory počínaje a různými poststrukturalisty konče. Freeden, M, Ideobgie and Political Theory: A Conceptual Approach (Oxford: Clarendon Press, 1996). Analýza hlavních ideologií, která si všímá zejména jejich pojmové morfologie. Journal of Political Ideologies (Abingdon, UK a Cambridge, Mass., USA: Carfax Publishing]. Časopis, který vychází od roku 1996 a ve kterém se zkoumá povaha politické ideologie a analyzují se hlavni ideologické proudy; čteni náročná, avšak obsahově bohaté a autoritativní. McLellan, D., Ideology (Milton Keynes: Open University Press, 2. vyd. 1995]. Stručný, jasný a srozumitelný úvod, který umožňuje porozumět těžko uchopitelnému pojmu ideologie. Schwartzmantel, J., The Age of Ideology: Political Ideologies from the American Revolution to Post-Modern Times (Basingstoke: Macmillan 1998). Široce pojatá analýza toho, jak se hlavní ideologické proudy vyrovnávají s výzvami a problémy postmodern! společnosti. Selinger, M„ fdeotogy and Politics (London: Allen and Unwin, 1976). Důkladné pojednání o ideologii, které mnozí pokládají za klasické dílo o této problematice. Thompson, J. B., Studies on the Theory of Ideology (Cambridge: Polity Press, 1984). Vhodný úvod do diskusí o povaze a významu ideologie. KAPITOLA 2 LIBERALISMUS Vznik a vývoj — Primát jednotlivce - hlavní témata - Liberalismus, stát a demokracie — Klasický liberalismus — Moderní liberalismus — Liberalismus v 21. století Vznik a vývoj Slovo „liberální" se užívá už od 14. století, mělo však širokou škálu významů. Latinské slovo liber označovalo příslušníka třídy svobodných, tedy lidí, kteří nebyli nevolníky ani otroky. Označovalo také to, co se poskytuje zdarma a velkoryse, například pokud jde o „volnou" nabídku jídla a nápojů. V souvislosti se společenskými postoji se jím označovala otevřenost a ne-předpojatost. Postupně se stále častěji spojovalo s idejemi svobody a vlastního rozhodování. Slovo „liberalismus" jako označení určitého politického stanoviska se objevilo mnohem později, až na počátku 19, století: poprvé se použilo ve Španělsku v roce 1812. Kolem roku 1840 už bylo známo po celé Evropě: rozuměl se jím určitý soubor politických idejí. Ve Spojeném království se však v tomto významu přebíralo mnohem pomaleji: i když whigové se samí začali nazývat liberálové už od 30. let 19. století, první výrazně liberální vláda se zformovala teprve v roce 1868, kdy se funkce premiéra ujal Gladstone. Jako systematizované politické krédo liberalismus nejspíš před počátkem 19. století neexistoval; opíral se však o ideje a teorie, které se zformovaly během předchozích tří století. Liberální ideje byly důsledkem zhroucení evropského feudalismu a rozvoje tržní čili kapitalistické společnosti, která feudalismus vystřídala. Liberalismus v mnohém odrážel tužby vznikající střední třídy, jejíž zájmy směřovaly proti etablované moci absolutních monarchů a pozemkové aristokracie. Jak anglická revoluce 17. století, tak americká a francouzská revoluce konce 18. století obsahovaly prvky zřetelně liberálni, třebaže samo slovo „liberální" se tehdy v politickém významu neužívalo. Liberálové se stavěli proti absolutní moci monarchie, údajně spočívající na doktríně o „božském.právu králů". Namísto absolutismu prosazovali konštituční (ústavní) a později reprezentativní vládu. Liberálové kritizovali politická a ekonomická privilegia pozemkové aristokracie a nespravedlnost feudalismu, v němž bylo společenské postavení předurčeno „náhodou zrození". Podporovali rovněž hnutí za svobodu svědomí a zpochybňovali autoritu etablované církve. Devatenácté století bylo v mnoha směrech stoletím liberalismu. Jak voji průmyslu a na volném trhu a skoncování se státními zásahy, systém, ve kterém se podnikatelům umožní usilovat o zisk a národy se povedou k tomu, aby spolu volně obchodovaly. Tento systém průmyslového kapitalismu se vyvinul nejprve ve Spojeném království [počínaje polovinou 18. století), v prvních letech 19. století měl už pevné kořeny. Následně se rozšířil v Severní Americe a v Evropě - nejprve v západní a pak postupně i ve východní. Od počátku 20. století se průmyslový kapitalismus stal mocným lákadlem pro rozvíjející se země Afriky, Asie a Latinské Ameriky, zejména poté, co se sociální a politický rozvoj začal poměřovat v podstatě západními kritérii. Státy rozvojového světa se však občas stavěly svodům liberálního kapitalismu na odpor; jejich politické struktury totiž zdůrazňovaly spíše pospolitost než jednotlivce. V takových případech se tyto země staly úrodnější půdou pro socialismus a nacionalismus než pro západní kapitalismus. Kde se kapitalismus prosadil, jako například v Japonsku, nabýval často podoby spíše korporativní než individualistické. Například hnací silou japonského průmyslu jsou spíše tradiční ideje skupinové loajality a povinnosti než sobecké zájmy jednotlivců. Západní politické systémy byly liberálními idejemi a hodnotami formovány natolik, že se běžně označují jako liberální demokracie. Jsou konštituční (ústavní), jelikož se snaží omezit moc státu a garantovat občanské svobody, a reprezentativní, jelikož politické funkce se získávají ve volbách založených na konkurenci. Liberální demokracie, která se rozvinula nejprve v západní Evropě a v Severní Americe, postupně zapustila kořeny v části rozvojového světa a po revolucích z let 1989-1991 i ve východní Evropě. Po získání nezávislosti převzaly liberální režimy západního stylu i některé africké a asijské země. Míra úspěšnosti tohoto „převzetí" se však různí. Indie je nadále nej větší „liberální" demokracií světa. Jinde se však liberálně demokratické systémy občas zhroutily, a to buď v důsledku nepřítomnosti průmyslového kapitalismu nebo pro povahu domácí politické kultury. Politická kultura většiny západních zemí je opřena o pevný základ liberálně kapitalistických hodnot. Ideje typu svobody projevu, svobody náboženského vyznání a práva na vlastnictví jsou do západních společností natolik vrostlé, že se jen zřídka otevřeně napadají nebo i jen zpochybňují. Liberalismus se tak krok za krokem stal převládající ideologií průmyslově vyspělého Západu. Někteří političtí myslitelé dokonce tvrdili, že existuje nutná souvislost mezi liberalismem a kapitalismem. S touto myšlenkou přicházeli jak kritikové liberalismu, tak jeho stoupenci. Například marxisté hlásali, že liberální ideje jsou v kapitalistické společnosti pouhým odrazem ekonomických zájmů „vládnoucí třídy" vlastníků; liberalismus je pro ně klasickým příkladem „buržoázni ideologie". Myslitelé typu Friedricha Hayeka (viz str. 101) naopak tvrdili, že ekonomická svoboda - právo vlastnit majetek, užívat ho a nakládat s ním - je hlavní zárukou politické svobody. Proto podle Hayeka může liberálně demokratický systém a respekt k lidským právům vzniknout jedině v rámci kapitalistického ekonomického systému. „vzmáhající se střední třída" dokázala zabezpečit ekonomické a politické panství. S každým úspěchem liberalismu se otupovalo radikální, dokonce revoluční ostří liberalismu. Liberalismus se stále více měnil v ideologii konzervativní, jíž už tolik nešlo o změnu a reformu, ale o udržení stávajících - do značné míry liberálních - institucí. Beze změn nemohly zůstat ani liberální myšlenky. V důsledku triumfu industrializace liberálové od konce 19. století ideje raného liberalismu zpochybňovali a v některých směrech i revidovali. Zatímco podle raných iiberálů měl stát co nejméně zasahovat do života občanů, moderní liberálové dospívali k názoru, že by stát měl odpovídat za sociální služby, jakými jsou zdravotní péče, bydlení, důchodové zabezpečení a školství a za řízení nebo alespoň regulování ekonomiky. V liberalismu se pak postupně zformovaly dva proudy, obvykle zvané klasický liberalismus a moderní liberalismus. Proto začali někteří komentátoři tvrdit, že liberalismus je ideologie vnitřně nesourodá, jelikož zahrnuje, zejména pokud jde o žádoucí roli státu, názory vzájemně si odporující. Od konce 20. století musí liberalismus čelit také problémům vyvolávaným stále vetší mravní a kulturní rozmanitostí západních zemí, ze kterých vzešel, a vzestupem náboženského fundamentalismu a dalších politických směrů, které se staví proti klíčovým liberálním zásadám. Liberálové proto občas své ideje a hodnoty přeformulovávali; někdy začali dokonce pochybovat, zda lze liberalismus aplikovat na všechny národy a všechny společnosti. Primát jednotlivce - hlavní témata V jistém smyslu je liberalismus ideologií industrializovaného Západu. Liberální ideje prostoupily politický, ekonomický a kulturní život natolik, že bylo nakonec obtížné jejich vliv přesně vymezit. Zdálo se totiž, že liberalismus nelze od „západní civilizace" vůbec oddělit. Liberální myslitelé 18. a 19. století, ovlivnění osvícenskou vírou v univerzální rozum, se obvykle přihlašovali k jakési otevřeně fundamentalistické formě liberalismu, který usiloval o prosazení jistých základních hodnot a měl před sebou osobitou vidinu rozkvětu a výjimečných kvalit člověka, spojovaných obvykle s autonomií osobnosti. Tato forma liberalismu byla nepokrytě univerzalistická: vyplývalo z ní, že lidské dějiny povedou k postupnému, avšak nevyhnutelnému triumfu liberálních principů a institucí. Stručně řečeno, pokrok se jednoznačně chápal v kategoriích liberalismu. Ve 20. století se však stalo módou prezentovat liberalismus jako morálně indiferentní. To se projevuje v názoru, že liberalismus upřednostňuje „správné" před „dobrým". Jinak řečeno, snaží se nastolit podmínky, za nichž mohou lidé a skupiny usilovat o dobrý život podle vlastních představ, aniž by předepisoval či snažil se prosadit určité konkrétní pojetí dobrého. Takto nahlíženo, liberalismus není vlastně ideologií, ale jakousi „metaideologii", souborem pravidel stanovících východiska politické za otevřenost, diskusi a sebeurčení, liberalismus se vyznačuje i silným morálním apelem. Morální a ideologický postoj liberalismus se projevuje v jeho věrnosti určitému specifickému souboru hodnot a názorů. Nejvýznamněji! z nich jsou: - jednotlivec, - svoboda, - rozum, - spravedlnost, - tolerance a rozmanitost. Jednotlivec V moderním světě je pojem jednotlivec natolik běžný, že se často přehlíží jeho politický význam. Za feudalismu si sotva kdo myslel, že jednotlivci mají své zájmy nebo svou jedinečnou identitu. Na lidi se hledělo spíše jako na členy sociálních skupin, ke kterým patřili: rodiny, vesnice, místní pospolitosti nebo společenské třídy. Jejich životy a identitu do značné míry určovala povaha těchto skupin; šlo přitom o proces, který se od generace ke generaci pramálo měnil. Když však feudalismus vystřídaly společnosti stále tržněji orientované, byli jednotlivci vystaveni škále sociálních možností, mezi nimiž mohli volit. Byli - možná poprvé vůbec - vedeni k tomu, aby mysleli vlastní hlavou a samy sebe považovali za osobnosti. Například nevolník, jehož rodina nejspíš žila a pracovala na jednom a tomtéž kousku země, se stal „svobodníkem" a mohl si náhle začít vybírat, pro koho bude pracovat; mohl i půdu opustit a poohlédnout se po práci ve větších Či menších městech, jejichž obyvatelstvo stále narůstalo. Zhroucení feudálních jistot přivodilo zcela nové intelektuální klima. Racionální a vědecká vysvětlení postupně nahrazovala tradiční náboženské teorie a na společnost se stále více pohlíželo z hlediska individua. 0 jednotlivcích se začalo mít za to, že každý z nich má své osobní, od jiných odlišné kvality: každý má svou specifickou cenu. Výrazným projevem toho bylo, že v 17. a 18. století přibývalo teorií přirozených práv. Ty hlásaly, že jednotlivci jsou nadáni určitým souborem Bohem daných přirozených práv, která John Locke (viz str....) definoval slovy „život, svoboda, majetek". Obdobnou víru v důstojnost a stejnou hodnotu lidí vyjádřil 1 německý filozof Immanuel Kant (1724-1804), který jednotlivce chápal jako „účely samy o sobě", tedy nikoli jen jako prostředky, pomocí nichž mohou jiní dosahovat svých cílů. Ze zdůrazňování významu jednotlivce však vyplývají dva různé, dokonce protikladné závěry. Za prvé, pozornost se obraci na jedinečnost každé lidské bytosti; jednotlivci jsou definováni především svými vnitřními kvalitami a atributy, které jsou vlastní jen jim. Za druhé, jednotlivci mají nicméně jeden a týž status, který spočívá v tom, že jsou to - na prvním místě a především - jednotlivci. Mnohá pnutí v rám- t Víra v primát j ednotlivce j e charakteristickým tématem liberální ideologie, liberální myšlení však ovlivnila různými způsoby. Některé liberály dovedla k chápání společnosti jako určitého souboru jednotlivců, z nichž každý se snaží uspokojit své vlastní potřeby a zájmy. Tento pohled byl nazván atomistický, protože jednotlivce pojímá jako „izolované atomy" společnosti; může dokonce vyústit v závěr, že „společnost" jako taková neexistuje, protože je vlastně jen souborem soběstačných jednotlivců. Takový krajní individualismus vychází z předpokladu, že jednotlivci jsou egoističtí, v podstatě sobečtí a že se do značné míry spoléhají jen sami na sebe. C. B. Macpherson (1973) charakterizoval raný liberalismus jako „posesivní individualismus", protože - jak tvrdil - jednotlivce chápal jako „vlastníka vlastní osoby Či vlastních schopností, který za jedno ani za druhé nic společnosti nedluží". Naopak pozdější liberálové pohlíželi na lidskou přirozenost optimističtěji a spíše byli ochotni věřit, že jednotlivci mají určitou sociální odpovědnost za sebe navzájem a zejména za ty, kdo se nemohou sami o sebe postarat. Ať už však lidskou přirozenost chápou egoisticky či altruisticky, jsou liberálové zajedno v přání vytvořit společnost, v níž se každý bude moci rozvíjet a zplna využívat svého potenciálu. Svoboda Víra ve vrcholnou důležitost jednotlivce přirozeně vede k oddanosti individuální svobodě. Individuální svoboda, resp. svoboda individua je pro liberály nejvyšší politickou hodnotou a v mnoha směrech je i jednotícím principem liberální ideologie. Pro rané liberály byla svoboda přirozeným právem a základním předpokladem skutečně lidské existence. Svoboda jednotlivcům také skýtala šanci sledovat své vlastní zájmy tím, že se budou rozhodovat po svém: kde budou žít a bydlet, pro koho budou pracovat, co si koupí atd. Pozdější liberálové spatřovali ve svobodě jediné prostředí, ve kterém lidé mohou rozvíjet své kvality, schopnosti a dovednosti a realizovat svůj potenciál. Přesto liberálové nesouhlasí s názorem, že jednotlivci mají na svobodu absolutní právo. Neomezená svoboda se může stát „libovůlí", tj. může se změnit v právo jiné lidi zneužívat. Ve své práci O svobodě (1859) John Stuart Mill (viz sír. 46) tvrdil, že „oprávněně a proti jeho vůli lze moci proti kterémukoli Členu civilizované pospolitosti užít jedině jde-li o to, zabránit škodě páchané na ostatních". Millovo stanovisko je v tom smyslu libertari-ánské (viz str. 97), že akceptuje jedině ta nejmenší omezení individuálních svobody, a to jen taková, která mají zabránit, aby „se ublížilo ostatním". Mill jasně rozlišoval mezi jednáním, které se týká „jednotlivce samého" a ve vztahu ke kterému se jednotlivci mají těšit absolutní svobodě, a jednáním, které se týká ostatních, tedy které může omezovat jejich svobodu a působit jim škodu. Mill nesouhlasil s žádnými omezeními, která mají zabránit, aby člověk ať už fyzicky nebo morálně poškozoval sám sebe. Individualismus Individualismus (indi-vtáualism) je víra, podle níž jednotlivec má daleko větší význam než jakákoli sociální skupina nebo jakýkoli kolektivní útvar. V podobě metodologického individualismu naznačuje, že jednotlivec stojí v centru všech politických teorii či společenskovědních výkladů - vSechna tvrzení o společnosti je třeba formulovat z hlediska jednotlivců, ktef í tuto společnost tvoří. Naopak z etického individualismu vyplývá, že společnost by se měla utvářet tak, aby jednotlivci prospívala; to znamená, že musí morálně upřednostňovat práva, potřeby a zájmy jednotlivce. Klasičtí liberálové a Nová pravice se hlásí k egoistickému individualismu, který zdůrazňuje sebestřednosi člověka a spoléháni sama na sebe. Naopak moderní liberálové prosazovali jakýsi rozvojový inůivi-dualismus, který před úsilím o uspokojování zájmů dává přednost tomu, aby lidé prosperovali, vzkvétali a dařilo se jim. John Start Mill (1806-1873) Britský filozof, ekonom a politik. Jeho otec, teoretik utilitarismu James Mill, ho podrobil velice přísným výchovným metodám, jejichž výsledkem f bylo, že mladý Mill se ve dvaceti letech nervově zhroutil. Později založil a redigoval časopis London Review a v letech 1865-1881 byl poslancem za f Westminster. -J. Míliovo rozsáhlé a různorodé dílo mělo zásadní vliv na vývoj libe- l ralismu. V mnoha směrech totiž vytyčilo dělící čáru mezi klasickými [ teoriemi a teoriemi moderními. Míliův odpor vůči kolektivistickým ten- \ dencím a myšlenkovým proudům byl pevně opřen o principy 19. století; i jeho zdůrazňování kvality individuálního života, projevující se v Millově | věrnosti „individualitě" a v jeho sympatiích například pro volební prá- I vo žen a později pro dělnická družstva, však naznačovalo vývoj, jímž se liberalismus ubíral ve 20. století. K hlavním Míliovým dílům patří , O svobodě (1859), Úvahy o zastupitelské vládě (1861) a Poddanství žen l (1869). : cenzura, která jednotlivce omezuje v tom, čemu může naslouchat nebo co může čísi. Ze stejných důvodů možná libertariáni obhajují právo lidí užívat návykové drogy jako třeba heroin a kokain. í když může být suverénním pánem nad svým tělem a myšlením, každý musí respektovat, že -stejné právo na svobodu maji i všichni ostatní. Moderní liberál John Rawls (viz str. 72} to vyjádřil zásadou, že každý má právo na co nejširší svobodu, kterou ize sladit se stejnou svobodou pro všechny. I když se liberálové shodnou na hodnotě svobody, ne vždy byli zajedno co pro jednotlivce znamená „být svobodný". Ve své práci Dvojí ^ pojetí svobody (1958) rozlišil britský historik idejí Isaiah Berlin (1909- , 1997) „negativní" teorii svobody a „pozitivní" teorii svobody. Raní čiii klasičtí liberálové byli přesvědčeni, že svoboda spočívá v tom, že každý jednotlivec bude nechán na pokoji, že do jeho počínání nebude nikdo \ zasahovat a že bude moci jednat zcela podle své vůle. Tato koncepce ; svobody je „negativní" tím, že vychází z nepřítomnosti vnějších omezení, která by se člověku kladla. Naopak moderní liberály lákala spíše „pozitivní" koncepce svobody, kterou Berlin definoval jako možnost být svým vlastním pánem, tedy být autonomní. K tomu, aby člověk byl svým vlastním pánem je zapotřebí, aby mohl rozvíjet své schopnosti a dovednosti, rozšiřovat své vědomosti a dospívat k naplnění. Například pro J. S. Milla znamenala svoboda mnohem víc než jen nepřítomnost vnějších omezení: její součástí byla i schopnost lidí se rozvíjet a nakonec dospívat k seberealizaci. Tato konkurující si pojetí svobody nepodnecovala jen akademickou diskusi mezi liberály; liberály dováděla také ke značně rozdílným názorům pokud jde o žádoucí vztah mezi jednotlivcem a státem. ? Kůzné názory na svobodu y Liberálové upřednostňují svobodu jako nejvyšší individualistickou hodnotu. Zatímco klasičtí liberálové se staví na stranu negativní svobody jakožto nepřítomnosti omezení či svobody volby, moderní liberálové. hlásají. pozitivní svobodu ve smyslu; osobního rozvoje a zdokonalování člověka. y Konzervativci tradičně prosazovali umírněné pojetí svobody jako dobrovolného uznání povinností a odpovědnosti; negativní svoboda ohrožuje podle jejich názoru předivo -společnosti. Nová pravice však prosazuje,negativní svobodu v ekonomických věcech a svobodnou volbu na trhu. y Socialisté vesměs chápali svobodu pozitivně jako osobní naplnění, kte-■ rého jednotlivec dosahuje svobodnou tvořivou prácí.nebo kooperativní sociální interakcí. Sociální demokraté se blíží modernímu liberalismu, jelikož svobodu chápou jako realizaci potenciálu jednotlivce. > Anarchisté považují svobodu za absolutní hodnotu á zastávají názor, že jí nelze sladit s žádnou politickou autoritou. Svobodou rozumějí osobni autonomii, nikoli jen st-ay> kdy je člověk „nechán na pokoji": svobodný člověk se racionálně rozhoduje a racionálně podle své vůle jedná. ► Fašisté jakoukoli formu individuální svobody odmítají jako nesmysl. „Skutečná" svoboda podle nich znamená bezpodmínečné podrobení se vůdcově vůli a pohlcení jednotlivce národním společenstvím. ► Ekologové, zejména stoupenci hlubinné ekologie* chápou svobodu jako dosahování individuality, seberealizace cestou vtažení: osobního ego do ekosféry čili vesmíru. V tom se - na rozdíl od politické svobody - někdy spatřuje „vnitřní" svoboda, svoboda jako naplněni lidského údělu. > Náboženští fundamentalisté pojímají svobodu jako kvalitu v podstatě vnitřní čili duchovní. Svoboda znamená podrobeni se zjevené vůli boží; duchovní naplnění se tak spo;uje s podřízením se náboženské, resp. církevní autoritě. Rozum Liberální obhajoba svobody těsně souvisí s vírou v rozum. Liberalismus je do značné míry součástí osvícenského projektu a zůstává jí i nadále. Hlavním tématem osvícenství bylo přání vymanit lidstvo z pout pověry a nevědomosti a zahájit „věk rozumu". K hlavním osvícenským myslitelům patřili Jean-Jacques Rousseau (viz str. 164), Immanuel Kant, Adam Smith (viz str. 63) a Jeremy Bentham (viz str. 62). Osvícenský racionalismus ovlivnil liberalismus v mnoha směrech. Za prvé, posílil jeho víru v individuum a ve svobodu. Jelikož lidé jsou tvorové racionální, myslící, jsou s to definovat a sledovat své vlastní nejlepší zájmy. Liberálové si rozhodně nemyslí, že by jednotlivci byli v tomto smyslu neomylní; víra v rozum však vnáší do liberalismu silnou předpojatost vůči paternali.smu (viz str. 93). Paternalismus nejen že brání jednotlivcům činit svobodná morální rozhodnutí a případně se i učit z vlastních chyb, ale vytváří také předpoklady Racionalismus Racionalismus (raíŕo-nalism) je přesvědčení, že struktura světa je racionální a že ji lze odkrývat lidským rozumem a kritickým zkoumáním. Jako filozofická teorie je racionalismus názor, podle něhož poznáni vyvěrá spíše z rozumu než ze zkušenosti; v tomto smyslu je tudíž racionalismus opakem empirismu. Jako obecný princip však racionalismus klade značný důraz na schopnost liůí chápat svát, ve kterém žijí, vysvětlovat ho a nalézat řešení problémů. Racionalismus nediktuje cíle lidského počínání, nepochybně vsak ukazuje, jak by se za těmito cíli mělo jít. Je spojován s důrazem na principy a na rozumem ovládané chování; v tom je protikladem spoléhání se na zvyky a tradice nebo na iracionální pohnutky a motivy. Dalším dědictvím racionalismu je i to, že liberálové mají silnou tendenci věřit v pokrok. Pokrok znamená doslova vzestup, pohyb vpřed. Podle liberálů šíření vědeckého poznání, zejména v důsledku vědecké revoluce, lidem umožnilo, aby svět, ve kterém žijí, nejen chápali a vysvětlovali, ale pomáhali ho také k lepšímu měnit. Síla rozumu jednoduše lidem umožňuje přebírat odpovědnost za své vlastní životy a utvářet své vlastní osudy. Racionalismus tak emancipuje lidstvo od zátěže minulosti, zvyků a tradic. Jak se postupně zvětšuje objem lidského poznání, je každá generace s to postoupit dál, než byla generace předchozí. Tím se také vysvětluje pro liberalismus příznačný důraz na vzdělání. Lidé se mohou zdokonalovat tím, že získávají znalosti a odhazují předsudky a pověry. Vzdělání, zvláště podle moderních liberálů, je samo o sobě dobrem. Je nezbytným nástrojem osobnosti a - šíří-li se dál a dál - dosahování dějinného a společenského pokroku. Význam racionalismu je i v tom, že upozorňuje na důležitost diskuse, debaty a argumentace. I když jsou liberálové vcelku optimisty pokud jde o lidskou přirozenost, protože v lidech vidí rozumná stvoření, jen zřídka se hlásili k utopické víře v lidskou zdokonalitelnost; uznávali totiž, jak mocné jsou egoismus a sobectví, které nutně vedou k rivalitě a konfliktům. Jednotlivci bojují o nedostatkové zdroje, podniky si vzájemně konkurují ve snaze zvýšit své zisky, národy spolu soupeří o bezpečnost a strategické výhody atd. Liberálové si evidentně přejí, aby se takové konflikty urovnávaly diskusí a jednáním. Je velkou předností rozumu, že skýtá určitý základ hodnoceni konkurujících si nároků a požadavků: „obstojí" při analýze, jsou „rozumné"? Nadto rozum jasně ukazuje, co to stojí, jestliže se spory pokojně neřeší - nastupuje násilí, prolévání krve a zabíjení. Proto liberálové litují, užívá-li se síla a dopouští-li se někdo agrese. Například válka je bezvýjimečně chápána jako krajní řešení. Násilí není jen známkou selhání rozumu; až příliš často vede k iracionální krvelačnosti a k touze po moci pro moc samu. Liberálové mohou být přesvědčeni, že použití síly lze zdůvodnit sebeobranou nebo nutností čelit útlaku; k síle se však může sáhnout teprve poté, co neuspěly rozum a argumenty. Spravedlnost Spravedlnost označuje určitý morální soud, zejména soud týkající se distribuce odměn a trestů. Spravedlnost zkrátka a dobře znamená, že každému se dává, co mu „náleží". Sociální spravedlnost - tedy spravedlnost v užším smyslu - se pak týká distribuce materiálních odměn a statků, například mezd, zisků, bydlení, lékařského zaopatření, sociálních dávek atd. Liberální teorie spravedlnosti vychází z přesvědčení, že existují různé druhy rovnosti. Za prvé, z individualismu vyplývá požadavek zásadní, bytostné rovnosti. Na lidi se hledí tak, že se „rodí" rovni, a to v tom smyslu, že každý má stejnou morální hodnotu; tato idea je vtělena do pojmu přirozených Čili lidských práv. Za druhé, ze zásadní rovnosti vyplývá víra Liberálové sTe proto ostře staví proti všem společenským privilegiím či výhodám, které jedni mají, jiným jsou však upírány, a to podle takových kritérií jako pohlaví, rasa, barva pleti, světový názor, náboženství nebo sociální původ. Práva nesmějí být výsadou žádné zvláštní skupiny, například mužů, bělochů, křesťanů nebo bohatých. Nejdůležitějšími projevy formální rovnosti jsou rovnost právní a rovnost politická. Právní rovnost zdůrazňuje „rovnost před zákonem" a vyžaduje, aby všechny mimoprávní faktory byly ve vztahu k rozhodování o právech zcela irelevantní. Politická rovnost je vyjádřena zásadou „jeden člověk, jeden hlas; jeden hlas, jedna hodnota" [one person, one vote, one vote, one valué) a je základem liberální věrnosti demokracii. Za třetí, liberálové sdílejí víru v rovnost příležitostí. Každý by měl mít ve společnosti stejnou šanci stoupat nebo klesat. Hru života je v tomto smyslu třeba hrát na rovném hřišti. To neznamená, že by měla existovat rovnost výsledků či odměn, že by podmínky k životu a sociální postavení měly být pro všechny stejné, Liberálové zastávají názor, že sociální rovnost je nežádoucí proto, protože lidé se nerodí stejní. Mají různé schopnosti a dovednosti a někteří jsou ochotni pracovat usilovněji než jiní. Liberálové soudí, že je správné odměňovat zásluhy, schopnosti a pracovitost; pokládají to dokonce za nezbytné, mají-li být lidé motivováni k realizaci svého potenciálu a k rozvíjení talentu, se kterým se narodili. Pro liberála rovnost znamená, že jednotlivci by měli mít stejné možnosti své nerovné nadání a nerovné schopnosti rozvíjet. To vede k víře v „meritokracii", doslova tedy ve vládu talentovaných a schopných. Meritokratická společnost je ta, ve které nerovné bohatství a sociální postavení pouze odráží nerovnou distribuci talentu či schopností nebo je důsledkem faktorů, které lidé neovlivňují, například štěstí nebo náhody. Taková společnost je sociálně spravedlivá, protože jednotlivci se neposuzují podle pohlaví, barvy pleti či náboženství, ale podle nadání a pracovitosti, jinak řečeno podle toho, co Martin Luther King pojmenoval „náplň jejich charakteru". Z toho plyne, že sociální rovnost je nespravedlivá, jelikož k nestejným lidem přistupuje stejně. Liberální myslitelé se však rozcházeli v názoru, jak by se měly tyto obecné principy aplikovat v praxi. Klasičtí liberálové se stavěli za důslednou meritokracii, a to z důvodů ekonomických i morálních. V ekonomickém ohledu kladou značný důraz na nezbytnost motivace. Značná sociální nerovnost silně motivuje k práci bohaté i chudé: bohatí se mohou stát ještě bohatšími a chudí velice touží se z chudoby vymanit. V morálním ohledu se má za to, že ke spravedlnosti je zapotřebí úcty k právům jednotlivce. Dokud jednotlivci své majetky zaslouženě získávají nebo je řádně zcizují, musí být výsledná distribuce bohatství, jakkoli nerovná, nutně spravedlivá. Schopnější nebo pracovitější si své „vydělali" a zaslouží si být bohatší než neschopní nebo líní. Tuto teorii spravedlnosti formuloval v 17. století John Locke a od konce 20. století ji prosazují neoliberálové, často ovlivnění myšlenkami Roberta Nožička (viz str. 104). John Rawls (viz str. 72) ve své Teorii spravedlnosti {1970} tvrdil, že ekonomickou nerovnost lze ospravedlnit jedině tehdy, prospívá-li těm, kdo jsou ve společnosti nejchudší. Sociální liberálové typu Rawlse tudíž dospívají k závěru, že spravedlivá je ta společnost, v níž se bohatství pomocí určitého systému sociální péče rozděluje ku prospěchu méně majetných. V těchto rozdílných pohledech na sociální spravedlnost se odráží základní názorová neshoda v rámci liberalismu pokud jde o podmínky, za nichž lze dospět ke spravedlivé společnosti. Klasičtí liberálové zastávají názor, že nahrazení feudalismu tržní čili kapitalistickou společností vytvořilo společenské předpoklady, aby každý mohl prospívat podle svých zásluh. Naopak moderní liberálové jsou přesvědčeni, že ničím neomezovaný kapitalismus vedl k novým formám sociální nespravedlnosti, které jedny upřednostňují a jiné znevýhodňují. Tolerance a rozmanitost Pro liberální sociální etiku je příznačná ochota akceptovat a v některých případech i vychvalovat morální, kulturní a politickou rozmanitost. O pluralismu čili rozmanitosti lze dokonce říci, že koření v principu individualismu a v předpokladu, podle něhož lidé jsou tvorové samostatní a unikátní. Přesto bylo liberální upřednostňování rozmanitosti daleko častěji spojováno s tolerancí. Tolerance znamená snášenlivost: ochotu umožnit lidem, aby myslili, mluvili a jednali způsobem, se kterým nesouhlasíme. Francouzský spisovatel Voltaire (1694-1778) to vyjádřil těmito slovy: „Nelíbí se mi, co říkáte, ale do posledního dechu budu hájit vaše právo to říkat." Tolerance je etický ideál i společenský princip. Na jedné straně vyjadřuje cíl autonomie osobnosti; na druhé vytyčuje soustavu pravidel, jak by se lidé měli k sobě chovat. Liberální argumentace ve prospěch tolerance se poprvé objevila v 17. století, kdy se autoři typu Johna Miltona (1608-1674) a Johna Locka snažili obhajovat náboženskou svobodu. V Dopise o toleranci (1689) Locke tvrdil, že vládě náleží chránit život, svobodu a majetek; nepřísluší jí však vměšovat se do „péče o lidskou duši". Jasně se tak poukazuje na rozdíl mezi „veřejnou" sférou života a sférou „soukromou", který má pro liberály zcela zásadní význam. Tolerance by se měla vztahovat na všechny věci považované za soukromé, a to s odůvodněním, že ty - například náboženství - se týkají otázek morálky, které by se měly přenechat jednotlivci. Tolerance je tudíž zárukou negativní svobody. Ve svém díle O svobodě (1859) J. S. Mill argumentaci ve prospěch tolerance dále rozvedl: poukázal na to, že tolerance je důležitá jak pro společnost, tak pro jednotlivce. Z pohledu jednotlivce je především zárukou osobní autonomie, a tudíž podmínkou mravního sebezdokonalování člověka. Tolerance je však nezbytná i proto, aby zajistila vitalitu a zdraví společnosti jako celku. Jedině na volném trhu idejí se vynoří „pravda", a to tak, že nesprávné myšlenky budou nahrazeny správnými a nevědomost bude postupně rozptýlena. Soutěž, diskuse a spory, tyto plody rozmanitosti čili mu" spjatého s představou, že většina musí mít vždy pravdu. Míli (1859) mohl proto argumentovat takto: „Kdyby celé lidstvo s výjimkou jednoho jediného člověka zastávalo jeden názor a pouze tento jediný člověk zastával názor opačný, nemá lidstvo o nic větší právo tohoto člověka umlčovat, než by - pokud by byl u moci - měl tento člověk umlčovat lidstvo." Kladný postoj k toleranci a rozmanitosti souvisí i s liberální vírou ve vyváženou společnost, ve které neexistují zásadní konflikty. Třebaže jednotlivci a sociální skupiny sledují zájmy značně rozdílné, liberálové zastávají názor, že mezi těmito konkurujícími si zájmy existuje jakási hlubší harmonie či vyváženost. Například zájmy dělníků a zaměstnavatelů se liší: dělníci chtějí vyšší mzdy, kratší pracovní dobu a lepší pracovní podinínky; zaměstnavatelé chtějí zvýšit své zisky tím, že své výrobní náklady - včetně mezd - budou držet na úrovni co nejnižší. Tyto konkurující si zájmy se přesto vzájemně doplňují: dělníci potřebují zaměstnání a zaměstnavatelé potřebují jejich práci. Jinak řečeno, každé z obou skupin je nutně zapotřebí, má-li druhá dosáhnout svých cílů. Jednotlivci a skupiny mohou sledovat své sobecké zájmy, přirozená vyváženost však bude mít tendenci se prosadit. Tento princip vyváženosti jasně odlišuje liberalismus jak od tradičního socialismu, který hlásá, že základním rysem společností je konflikt, tak od konzervatismu, který morální, sociální a kulturní rozmanitost spojuje s nepořádkem a nestabilitou. Pnutí v rámci liberalismu (1) univerzalistický liberalismus univerzální rozum hledání pravdy základní hodnoty liberální tolerance lidská práva liberálně demokratická kultura liberální triumfalismus v. pluralistický liberalismus skepticismus úsilí o pořádek hodnotový pluralismus politika rozmanitosti kulturní práva multikulturalismus pluralita politických forem Pluralismus Pluralismus (pluralism) v nejširäím slova smyslu je víra v rozmanitost a zároveň odhodláni tuto rozmanitost chránit. Jako deskriptívni termín může označovat přítomnost soutěže politických stran (politický pluralismus), mnohost etických hodnot (morálni či hodnotový pluralismus), různost názorů v oblastí kultury (kulturní pluralismus) atd. Jako termín normativní naznačuje, že rozmanitost je zdravá a žádoucí, zpravidla proto, protože zajišťuje individuální svobodu a podněcuje diskusi a porozuměni. V užšim slova smysiu je pluralismus jednou z teorií distribuce politické moci. V tomto směru jde o názor, že politická moc není soustředěna v rukou nějaké elity čí vládnouc! třídy, ale že je ve společnosU äiroce a rovnomerné rozptýlena. V této podobě se piuralísmus obvykle chápe jako teorie „politiky skupin", ze které vyplývá, 2e majS-lí skupiny přistup k vládě, je to zárukou větší demokratické responsivity. Liberální tolerance však neznamená nutně podporu neomezeného pluralismu a bezbřehé rozmanitosti. Locke nebyl například ochoten vztáhnout princip tolerance na římské katolíky, kteří podle jeho názoru ohrožují ná- Liberálové mohou být ochotni podpořit například zákony zakazující šíření dejme tomu rasistických názorů nebo zákony zakazující nedemokratické politické strany, a to s odůvodněním, že šíření takových názorů nebo úspěch takových stran nejspíš vyústí v zánik liberální tolerance. Přesto byli liberálové přesvědčeni, že netoleranci není ve většině případů nutno potlačovat. Podle J. S. Milla má otevřená diskuse tu přednost, že „špatné" myšlenky se projeví jako špatné, takže „dobré" myšlenky nakonec převáží. Víra v toleranci tudíž souvisí s univerzalistickým názorem, že liberální teorie a hodnoty budou nakonec nad svými neliberálními alternativami triumfovat. Od konce 20. století začali mnozí liberálové překračovat rámec pouhé tolerance a hlásat morální neutralitu. Projevuje se v tom určitý posun v rámci liberalismu, a to od univerzalismu k pluralismu. Liberálové tak často rezignovali na hledání jakéhosi souboru základních hodnot a snažili se spíše vytvářet podmínky, za nichž by spolu mohli pokojně a ku prospěchu žít lidé různých morálních i materiálních priorit. Tento názor se opírá o viru, nejpregnantněji formulovanou v dílech Isaiaha Berlina (1958), že konflikty hodnot jsou nedílnou součástí lidského života. Stručně řečeno, co do konečných cílů života se lidé nutně musí rozcházet. Liberální hodnoty to, pravda, může zbavovat jejich privilegovaného postavení, podtrhuje to však význam toleranci uchovávajících liberálních institucí jako nejlepšl a možná jediné cesty, jak uprostřed morálního pluralismu zachovat pořádek a stabilitu. Jakmile však liberalismus akceptuje morální pluralismus, je obtížné udržet tento pluralismus v nějakém liberálním rámci. Například podle Johna Graye (1995) pluralismus nutně vede k jakémusi „postliberalismu", v němž liberální hodnoty, instituce a režimy už nemají monopol na legitimitu. Liberalismus, stát a demokracie Liberální stát \ Liberálové si nemyslí, že vyvážená a tolerantní společnost vznikne z neo- , mezeného jednání jednotlivců a dobrovolných sdružení spontánně a „sa- I ma od sebe". V tom se rozcházejí s anarchisty, kteří zastávají názor, že " stát i vláda jsou zbytečné. Liberálové se obávají, že svobodní jednotlivci by i mohli chtít ostatní lidi vykořisťovat, brát jim jejich majetek nebo je dokon- | ce zotročovat, pokud by to bylo v jejich zájmu. Pokud by jim to bylo ku I prospěchu, mohli by porušovat nebo ignorovat uzavřené smlouvy. Vždy 1 tudíž hrozí, že svoboda jednoho vyústí ve svévolné zneužívání druhého; \ o každém lze říci, že může kohokoli jiného ohrožovat nebo že může být f sám kýmkoli jiným ohrožován. Naše svoboda vyžaduje, aby se ostatním | bránilo do naší svobody zasahovat; naopak svoboda ostatních vyžaduje, I aby byli chráněni před námi. Liberálové tradičně věřili, že takovou ochra- j nu může poskytovat jedině svrchovaný stát, schopný všechny jednotlivce j John Locke (1632-1704) Anglický filozof a politik. Locke se narodil v Somersetu, v Oxfordu studoval medicínu, později se stal tajemníkem Anthonyho Ashleye Gpopera, prvního hraběte ze Shaftesbury. Lockovy politické názory se formovaly na pozadí a pod vlivem anglické revoluce. Locke se; důsledně,stavěl proti absolutismu a byl často prezentován jako filozof Slavné revoluce roku 1688, která nastolila konštituční monarchii. Obvykle je pokládán za hlavního myslitele raného liberalismu. Třebaže souhlasil s tezí, že lidé jsou od přírody svobodní a rovnírprioritaj kterou přikládal vlastnickým právům mu bránila postavit se za politickou rovnost čí demokracii v moderním smyslu. Nejdůležitějšímí [.očkovými politickými díly jsou Dopis o toleranci (1689) a Dvě pojednání o vládě (1690). Na tomto tvrzení jsou založeny teorie společenské smlouvy, rozvíjené autory 17. století, jakými byli například Thomas Hobbes (viz sír. 84) a John Locke. Podle liberálů tyto teorie vysvětlují povinnosti jednotlivce vůči státu. Hobbes i Locke líčili, jak vypadal život před ustavením vlády, v bezstátní společnosti, kterou nazývali „přirozený stav". Jelikož jednotlivci jsou sobečtí, hamižní a toužící po moci, je pro přirozený stav příznačná občanská váika všech proti všem, uprostřed níž, jak se vyjádřil Hobbes, „lidé žiji osaměle, nuzně, stísněně, jako zvířata, a jejich život je krátký". Rozumně uvažující lidé, tvrdili tito autoři, proto uzavřou dohodu, „společenskou.smlouvu", kterou ustav! svrchovanou vládu, bez níž by nebyl možný spořádaný a stabilní život. Všichni uznají, že jev jejich zájmu obětovat určitou část své svobody a vytvořit právní řád; jinak by jejich práva a fakticky i jejich životy byly v neustálém ohrožení, Hobbes i Locke si byli vědomi, že tato „smlouva" je historickou fikcí. Argument společenské smlouvy měl však posloužit zdůraznění významu, který má pro jednotlivce svrchovaný stát. Hobbes i Locke ovšem chtěli, aby se jednotlivci chovali jako by tato historická fikce byla skutečností, tj. aby ctili a poslouchali vládu a dodržovali právo, a to z vděčnosti za jistotu a bezpečí, které jedině svrchovaný stát může zajistit. V argumentaci společenskou smlouvou je obsaženo několik důležitých liberálních tezí o vztahu ke státu a k politické autoritě vůbec. Za prvé, vyplývá z ní, že politická autorita vychází v jistém smyslu „zdola". Stát je vytvářen jednotlivci a pro jednotlivce; existuje proto, aby sloužil jejich potřebám a zájmům. Vláda vzniká z dohody čili souhlasu ovládaných. Tím je řečeno, že občané nemají absolutní povinnost dodržovat všechny zákony nebo přijímat všechny formy vládnutí. Vláda je založena na smlouvě, uzavřené ovládanými; může však nastat situace, kdy vláda podmínky této smlouvy poruší. Jakmile se tak stane, vláda ztratí legitimitu a lid bude mít právo se vzbouřit. Tuto zásadu rozvinul Locke ve své práci Dvě pojednání o vládě (1690) a použil ji k ospravedlnění Slavné revoluce roku 1688, která svrhla Jakuba II. a v Británii nastolila konštituční monarchií Viléma a Marie. Velmi jasně tuto zásadu vyjádřil i Thomas Jefferson (viz sír. 61) KonstHucionaJisrnus Konstiiucionalismus Čili ústavnost [consti-tutionalism) v úzkém slova smyslu znamená praxi omezené vlády, kterou nastoluje existence ústavy. O ústavnosti v tomto smyslu lze tudíž říci, že existuje tam, kde jsou státní orgány a politické procesy účinně omezovány ústavními pravidly. Obecněji je ústavnost (konstiiucionalismus) souborem politických ■ hodnot a cílů, ve kterých se projevuje práni chránit svobodu, a to vystavením moci vnitřním a vnějším brzdám. Typickým projevent toho je podpora, jíž se dostává těm ústavním omezením, která tento cíl sledují. Sem patří zejména kodifikovaná ústava, listina práv, dělba moci, hikamera-lismus a federace nebo decentralizace. Ústavnost je tudíž jakousi formou politického liberalismu. Za druhé, teorie společenské smlouvy líčí stát jako rozhodčího či neutrálního soudce. Stát není výtvorem nějaké privilegované elity, která chce vykořisťovat masy, ale výsledkem dohody uzavřené veškerým lidem. Ztělesňuje tudíž zájmy všech svých občanů a počíná si jako nestranný arbitr ve střetech mezi jednotlivci nebo skupinami. Například poruší-li jednotlivci uzavřené smlouvy, stát aplikuje „pravidla hry" a vy. nutí, co bylo smluvně ujednáno, samozřejmě za předpokladu, že každá ze stran uzavírala smlouvu dobrovolně a na základě dostatečných informací. Každý takový rozhodčí se vyznačuje především tím, že postupuje nestranně a že tak je jeho postup také chápán. Liberálové tedy považují stát za nestranného arbitra ve sporech mezi jednotlivci a společenskými _skupinami. Ústavní vláda I když jsou liberálové přesvědčeni, že vlády je zapotřebí, jsou si velmi dobře vědomi rovněž nebezpečí, které je s vládou spojeno. Vlády jsou podle jejich názoru potenciální tyranie, zaměřené proti jednotlivci. To na jedné straně vychází ze skutečnosti, že vláda uplatňuje svrchovanou moc a je tudíž stálým ohrožením jednotlivce. Na straně druhé se v tom odráží pro liberály příznačný strach z moci. Jelikož lidé sledují vlastní cíle, pak mají--li moc, tj. schopnost ovlivňovat chování ostatních, přirozeně ji využijí,ve svůj prospěch a ke škodě druhých. Stručně řečeno, liberálové stojí na stanovisku, že egoismus plus moc rovná se zkorumpovanost. Lord Acton to vyjádřil svým slavným varováním, podle něhož „moc má tendenci korum-povát a absolutní moc korumpuje absolutně", a svým závěrem, že „velcí muži jsou téměř vždy špatní muži". Proto se liberálové obávají arbitrárni, náladové a despotické vlády a prosazují zásadu omezené vlády. Vládu lze omezovat čili „krotit" tím, že se zavedou ústavní omezení a tím, že se [jak o tom budeme hovořit v následujícím oddílu) nastolí demokracie. Ústava je soubor pravidel, která se snaží rozdělit povinnosti, pravomoci a funkce mezi různé vládní instituce. Představuje tudíž pravidla, jimiž je ovládána sama vláda. Jako taková definuje rozsah vládní moci a omezuje její výkon. Podpora ústavnosti může nabýt dvou podob. Za prvé, pravomoci státních orgánů a politiků lze omezit přijetím vnějších a zpravidla právních omezení. Z nich nejdůležitější je tzv. psaná ústava, která v jediném autoritativním dokumentu zakotvuje hlavní pravomoci a odpovědnost vládních institucí. Psaná ústava představuje tudíž „vyšší" právo. Prvním takovým dokumentem byla Ústava USA, sepsaná v roce 1787. V 19. a 20. století byly psané ústavy přijaty ve všech liberálních demokraciích s výjimkou Spojeného království, Izraele a Nového Zélandu. Mnohde existují i listiny práv, které zakotvují a chrání práva jednotlivců, a to tak, že právně definují vztah mezi jednotlivcem a státem. Například prvních deset dodatků k Ústavě USA, souhrnně označovaných jako „Bili of Rights", vyjmenovává jednotlivá práva. Podobný dokument, Deklarace ství zdůrazňovali liberálové význam principu vlády práva [rule of law). nejzřetelněji byl formulován v 19. století v Německu, a to pomocí pojmu Rechtsstaat, označujícího stát, ve kterém vládne právo. Za druhé, konstitucionalismus lze nastolit uplatněním vnitřních omezení, která rozptýlí moc mezi určitý počet institucí a vytvoří soustavu przd a vyvážení". Jak napsal francouzský politický filozof Montesquieu ji 689-1775): „moc by měla být brzdou moci". Ve všech liberálních politic-Jcých systémech existuje určitá míra vnitřní fragmentace. Té lze dosáhnout aplikací teorie dělby moci, se kterou přišel sám Montesquieu. Podle ní by zákonodárnou, výkonnou a soudní pravomoc státu měly vykonávat tři nezávislé instituce, resp. soustavy institucí; tím by se zabránilo, aby kterýkoli jednotlivec nebo kterákoli malá skupina získali diktátorskou moc. Například prezidentský systém vládnutí, existující v USA, je založen na přísné dělbě moci mezi Kongresem, prezidentem a NejvyŠším soudem. Princip soudcovské nezávislosti se respektuje ve všech liberálních demokraciích. Jelikož soudci objasňují obsah práva, ať už ústavního nebo zákonného, musí být - mají-Ii chránit jednotlivce před státem - formálně nezávislí a politicky neutrální. K dalším nástrojům fragmentace patří vláda kabinetu (která omezuje moc premiéra), vláda parlamentu, resp. parlarnentarismus (který omezuje moc exekutivy), bikameralismus (v jehož rámci jedna parlamentní komora brzdí druhou) a územní rozdělení jako například federalismus, devoluce a vláda v místech (které brzdí moc ústřední vlády). Demokracie Slovo „demokracie" pochází ze starověkého Řecka. Podobně jako jiná slova končící na „kracie" - autokracie, aristokracie, byrokracie atd. - je odvozeno z řeckého kratos, tj. moc nebo vláda. Slovem demokracie tudíž označujeme „vládu, kterou vykonává démos", tj. lid (i když slovu démos se původně rozumělo tak, že se jím označují „chudí" nebo „mnozí"). S modernější variantou principu demokracie se setkáváme v projevu, který Abraham Lincoln proslovil v roce 1863 v Gettysburgu a ve kterém vychvaloval přednosti „vlády lidu, lidem a pro lid" {government of the people, by the people and for the people). Demokracie je však pojem diskutabilní: žádná jeho obecně přijímaná či ustálená definice neexistuje, existuje pouze řada definic, které si konkurují. Proto také neexistuje žádný jednotný model demokratického vládnutí, nýbrž jen řada jeho vzájemně si konkurujících variant. Historicky vzato z nich nejúspěšnější byla liberální demokracie, která koncem 20. století, jak se zdálo, zvítězila nad všemi svými hlavními konkurenty. Liberálně demokratické politické systémy jsou přesto jakési hybridy: jsou ztělesněním dvou rozdílných rysů, z nichž jeden je liberální, druhý demokratický. V liberálním prvku se projevuje víra v omezenou vládu, v demokratickém víra ve vládu lidu. Jako model demokracie vykazuje liberální demokracie tři hlavní charak- 1 - Liberální demokracie je demokracií nepřímou a zastupitelskou. Politické funkce se dosahuje tak, že kandidát uspěje v pravidelně konaných volbách, uskutečňovaných na základě formální politické rovnosti - „jeden Člověk, jeden hlas; jeden hlas, jedna hodnota". - Liberální demokracie je založena na soutěži a voličském výběru. To se zajišťuje politickým pluralismem, tolerováním široké škály vzájemně si konkurujících názorů, protikladných sociálních filozofií a spolu soutěžících politických hnutí a stran. - Liberální demokracie se vyznačuje zřetelným rozlišováním mezi státem a občanskou společností. To se zajišťuje vnitřními i vnějšími brzdami státní moci, existencí autonomních skupin a zájmů a tržní čili kapitalistickou organizací ekonomického života. Hybridnost liberální demokracie je odrazem dvojakosti, která tkví v samém základu liberalismu, totiž v jeho rozporném vztahu k demokracii. Liberalismus je na jedné straně výrazem obav z moci kolektivu, na druhé straně víry v politickou rovnost. Liberálové 19. století spatřovali často v demokracii hrozbu. V tom fakticky jen opakovali myšlenky dřívějších politických teoretiků jako byli například Platón a Aristoteles, kteří demokracii považovali za systém, ve kterém vládnou masy, zatímco moudrost a majetek přicházejí zkrátka. Hlavní obava liberalismu pramenila však z toho, že demokracie se může stát nepřítelem individuální svobody. Zdrojem těchto obav je skutečnost, že „lid" není nějakou samostatnou entitou, ale spíše souborem jednotlivců a skupin s různými názory a protikladnými zájmy. Řešit nějaký spor „demokraticky" znamená utíkat se k číslům a aplikovat princip většiny, tedy zásadu, že vůle většiny či největšího počtu má mít přednost před vůlí menšiny. Tak se demokracie redukuje na pravidlo 51 procent. Slavným se stal výrok francouzského politika a pozorovatele společenského dění Alexise de Tocqueville (1805-1859), který důsledky použití tohoto pravidla charakterizoval jako „tyranii většiny". Individuální práva a práva menšin lze tak potlačit ve jménu lidu. S podobnými názory jako Tocqueville vystoupil na americké ústavní konvenci ve Filadelfii v roce 1787 James Madison. Podle Madisona je nejlepší obranou proti tyranii většiny soustava brzd a vyvážení [checks and balan-ces), která vládu nutí reagovat na stanoviska a požadavky konkurujících jí menšin a malý počet majetných chrání před masami nemajetných. Výhrady vůči demokracii nevyjadřovali liberálové jen vzhledem k nebezpečí, jež plyne z vlády většiny, ale i vzhledem k tomu, kdo v moderních průmyslově vyspělých společnostech většinu tvoří. Například J. S. Mill poukazoval na to, že politická moudrost je nerovně rozdělena a že do značné míry souvisí se vzdělaností. Nevzdělaní budou daleko pravděpodobněji jednat podle úzce třídních zájmů, zatímco vzdělaní dokáží využívat svou moudrost a své zkušenosti k dobru ostatních. Proto Mill neustále opakoval, že zvolení politikové by mělihovořit spíše sami za sebe než odrážet názory svých voličů, a navrhoval systém, ve kterém budou mít lidé nestejný počet hlasů: | james Madison (1751-1836) 1 Americký státník a politický myslitel, původem z Virginie. Na Kontinen- i tálním kongresu v letech 1774 a 1775 byl horlivým zastáncem americké- \ ho nacionalismu. Pomáhal ustavit Ústavní konvenci a v roce 1787 sehrál i významnou roli při formulaci Ústavy. Za Jeřfersonova prezidentství byl I i ministrem zahraničních věcí (1801-1809) a poté čtvrtým prezidentem Spo- [ jenych států (1809-1817). $ :> Madison byl předním stoupencem pluralismu a odpůrcem končeni- §■■■ race moci: prosazoval federalismus, bikameralismusa dělbu moci. To vše I sestálo základem americké ústavy. Madisonismustudíž znamená mj. zdů- I , řažňování brzd a vyvážení jako hlavních nástroje pomocí nichž lze.čelit I. tyranii. Když se však.ocitl ve vládě,.snažiise posilovat pravomoc ústřed- í nich orgánů..Z Madisonových spisů jsou nejznáměji Listy federalistovy f ... (1787-1788). které napsal společně s Alexandrem Hamiltonem a Johnem i : Jayem. Jimi se zasazoval o ratifikaci Ústavy. >. V ještě dramatičtější podobě vyjádřil tyto obavy španělský sociální teoretik Ortega y Gasset (1883-1955), a to ve svém díle Vzpoura davů (1930). Gasset upozorňoval, že masová demokracie přivodila zhroucení civilizované společnosti a mravního řádu a dovoláváním se nejnižších pudů mas razila autoritářským vládcům cestu k moci. Ve 20. století však začala značná část liberálů v demokracii spatřovat přednost. Jejich postoj vycházel z řady tezí a doktrín. Nejstarší liberální zdůvodnění demokracie bylo založeno na souhlasu ovládaných a na myšlence, že občané musí mít prostředky, jimiž se mohou bránit neoprávněným zásahům ze strany státu. Má-li vláda pravomoc ukládáním daní vyvíastňovat, mají občané právo se bránit kontrolou nad složením orgánu, který daně ukládá, tj. zákonodárného sboru. Za americké revoluce nabyla tato myšlenka podoby stručného hesla „žádné zdanění bez zastoupení" [no taxation without representation). Teoretikové utilitaris-mu jako Jeremy Bentham a James Mill (1773-1836) rozvinuli koncepci demokracie jako formy ochrany jednotlivce do podoby argumentů ve prospěch všeobecného volebního práva. Utilitarismus (viz sír. 62) vychází z názoru, že jednotlivci usilují o štěstí a chtějí se vyhnout bolesti; budou tedy hlasovat tak, aby prosadili nebo ochránili své zájmy, a to v té podobě, v jaké je sami definují. Bentham dospěl k závěru, že všeobecné volební právo (chápané tehdy jako volební právo mužů) je jedinou cestou, jak zajistit „největší štěstí pro co nejvíce lidí" {thegreatest happines for the greatest number). Ospravedlňovat demokracii jen poukazem na ochranu však znamená vyslovovat demokratickému vládnutí jen podmíněnou podporu. V konečném důsledku se demokracie jako ochrana snaží občanům umožnit, aby co největší část svého života žili tak, jak se sami rozhodnou; má tudíž tendenci být spojována s co nejmenšími státními zásahy. s myšlenkami J.-J. Rousseaua; liberální interpretace se jim však dostalo až v dílech J. S. Milla. J. S. Mil! v jistém smyslu shrnujícím způsobem vyjádřil dvojznačnost liberálního postoje k demokracii: je-li neomezená, f vede demokracie k tyranii; není-li vůbec, převáží nevědomost a brutali- } ta. Hlavní přednost demokracie spočívá podle Milla v tom, že podporuje ; „co nejplnější a nejharmoničtější" rozvíjení lidských schopností. Partici- f pací na politickém životě občané věci lépe chápou, stávají se vnímavej- j šími a dosahují vyšší úrovně osobního rozvoje. Tato podoba demokracie jako rozvoje {developmental democracy) je založena na myšlence, že i" demokracie je především zkušenost, která vzdělává a vychovává. I když * odmítal politickou rovnost, byl Milí přesvědčen, že volební právo by se * mělo rozšířit na všechny s výjimkou negramotných, a postupně dospěl í k názoru (v jeho době radikálnímu), že by se mělo rozšířit i na ženy. Různé názory na demokracii ; ► Liberálové pojímají demokracii individualistický jako, udílení souhlasu j prostřednictvím volební urny; demokracie se tak ztotožnila s pravidelnými * a na soutěži založenými volbami. Demokracie sice brání zneužívání moci, < musí však vždy probíhat v ústavním rámci, aby se předešlo tyranii většiny. i ► Konzervativci se staví za liberálně demokratické vládnutí, ovšem s vý- , hradami: majetky a tradiční instituce jc třeba chránit před nepoučenou vůlí „mnohých". Nová pravice ale s demokracií spojuje problémy vyvolá- \ vaně nadměrným růstem státu a ekonomickou stagnací. ■ ► Socialisté se tradičně stavěli za jakousi radikální demokracii, jejímž základem je účast lidu a přání, aby lid kontroloval ekonomický život. Liberální demokracii odmítali jako pouze kapitalistickou. Moderní sociální • demokraté se však jednoznačně hlásí k liberálně demokratickým struk- • túrám. .' .::/.■:.:-. J ► Anarchisté prosazují přímou demokracii a volají po nepřetržité účasti ; lidu a po radikální decentralizaci. Volební čili zastupitelská demokracie je \ pouhou fasádou, která se snaží zastřít, nadvládu, elity a smířit masy s tím, • ;;| že jsou utlačovány. ► Fašisté se hlásí k myšlenkám totalitní demokracie. Zastávají názor, že skutečnou demokracií je absolutní diktatura* jelikož vůdce má monopol i na ideologickou moudrost: jen on dokáže vyjadřovat skutečné zájmy lidu. | Volební soutěž stran jetudíž projevemzkorumpovanosti a degenerace. i ► Ekologové často podporují radikální čili participativnl demokracii. „Temně" zelení přišli s osobitou kritikou volební demokracie, kterou líčí jako \ nástroj, pomocí něhož současná generace vnucuje své zájmy generacím příštími které hlasovat nemohou, dalším druhům a přírodě jako celku. Od 20. století se však liberální teorie demokracie začaly zaměřovat ; spíše na potřebu společenského konsensu než na souhlas a participaci. . | děrní průmyslově vyspělá společnost, tvrdí tito teoretikové, je stále složitější a vyznačuje se soutěží protichůdných zájmů. Z tohoto hlediska je demokracie lákavá především proto, protože je to jediný systém vládnutí, který je schopen udržet rovnováhu ve složitých moderních společnostech, Které jsou nadto v neustálém pohybu. Tím, že konkurujícím si skupinám umožňuje, aby se politicky projevily, demokracie tyto skupiny svazuje s politickým systémem a udržuje tak politickou stabilitu. To ovšem vede ke skromnějším teoriím demokracie. Američtí politologové Robert Dahl (nar. 1915) a Charles Lindblom označili moderní politické systémy slovem „polyarchie" (polyarchy). Chtěli tím říci, že v moderních politických systémech nejde o vládu všech občanů, ale o vládu mnohých. Polyarchie se vyznačuje tím, že občanství rozšiřuje na relativně velkou část dospělého obyvatelstva a občanům dává právo postavit se proti vládním úředníkům, a to tak, že je volbami přinutí k odchodu z jejich funkcí. To, pravda, může být značně vzdáleno klasickému ideálu samosprávy lidu; má to však tu zásadní přednost, že se tak udržuje trvalá míra odpovědnosti a responzi-vity vůči lidu. Klasický liberalismus Klasický liberalismus byl prvním myšlenkovým proudem v rámci liberalismu. Ideje klasického liberalismu se zformovaly za přechodu od feudalismu ke kapitalismu a kulminovaly v počátečních fázích industrializace. Proto byl klasický liberalismus občas označován za „liberalismus 19. století". Kolébkou klasického liberalismu bylo Spojené království, kde kapitalistická a průmyslová revoluce došla nejdál. Ideje klasického liberalismu měly vždy hlubší kořeny v anglosaských zemích, zejména ve Spojeném království a v USA, než v jiných částech svéta. Klasický liberalismus však není liberalismem jen 19. století a ideje, které ho utvářely, také nejsou předmětem jen zájmu historiků. Přitažlivost jeho principů a teorií od poloviny 20. století dokonce narůstala. I když to, čemu se říká neoklasický liberalismus čili neoliberalismus ovlivnilo zprvu nejvíce Spojené království a USA, jeho vliv se postupně šířil dál a zčásti napomohl nástupu globalizace. Ideje klasického liberalismu nabyly sice mnoha podob, ty však vykazují řadu společných rysů. Za prvé, klasičtí liberálové se hlásí k egoistickému individualismu. Na lidi pohlížejí jako na bytosti racionálně sledující vlastní zájmy a schopné se do značné míry spoléhat jen na sebe. Společnost je tudíž chápána atomisticky: tvoří ji soubor značně soběstačných jednotlivců. To znamená, že to, co je příznačné pro společnost, lze odvodit z charakteristických rysů lidské přirozenosti, které jsou důležitější než charakteristické rysy společnosti. Za druhé, klasičtí liberálové věří v negativní svobodu. Jednotlivec je svobodný, pokud si ho nikdo nevšímá, pokud do jeho života ostatní nezasahují nebo pokud ho ostatní k ničemu nenutí. Jak bylo už výše řečeno, svoboda v tomto smyslu znamená nepřítomnost smyslu, že vytváří přinejmenším podmínky spořádané existence; zlem je proto, protože společnosti vnucuje jakousi kolektivní vůli a omezuje tak svobodu a odpovědnost jednotlivce. Klasičtí liberálové tudíž věří v jakýsi mmimálnS stát, který si počíná - použijeme-li přirovnání J. Locka - jako „noční hlídač" (nightwatchman). Náležitá role státu se z tohoto pohledu omezuje na udržování vnitřního pořádku, vynucování smluv a ochranu společnosti před napadením zvnějšku. Za čtvrté, klasičtí liberálové se vcelku pozitivně staví k občanské společnosti. Občanská společnost nemusí nutně být jen „říší svobody" {na rozdíl od státu, který je „říší donucování"), ale spatřuje se v ní i odraz principu vyváženosti čili ekvilibria. To se nejmarkantněji projevuje ve víře klasických liberálů v samoregulujíri tržní hospodářství. Klasický liberalismus nicméně navazuje na řadu doktrín a teorií. Z nich nejdůležitější jsou: - teorie přirozených práv, - militarismus, - ekonomický liberalismus, - sociální darwinismus, - neoliberalismus. Teorie přirozených práv Teoretikové přirozených práv 17. a 18, století, například John Locke v Anglii a Thomas Jefferson v Americe, měli značný vliv na ideologii liberalismu. Politická diskuse, která se v moderní době vede, je plna odkazů na „práva" a dovolávání se „práv". Právo, zjednodušeně řečeno, je možnost určitým způsobem jednat, a nárok, aby se s člověkem určitým způsobem také jed- : nalo. Taková práva, resp. nároky mohou být svou povahou morální nebo '. zákonná. Pro Locka a Jeffersona jsou v tom smyslu „přirozená", že jsou í lidem dána přírodou nebo Bohem. Dnes se přirozeným právům obvykle > říká lidská práva. Ta jsou, řečeno s Jeffersonem, nezadatelná, jelikož lidem ; náleží v důsledku toho, že jsou lidmi: v tomto smyslu jim nemohou být \ odňata. O přirozených právech se tudíž má za to, že vytvářejí nezbytné \ předpoklady pro skutečně lidskou existenci. Locke uváděl taková práva tři: i „život, svobodu a majetek" {life, liberty and property). Jefferson nesouhla- j sil s názorem, že vlastnictví je právem přirozeným nebo Bohem daným; \ chápal ho spíše jako právo, které se postupně vytvořilo, protože je pro ; lidi příhodné. V americké Deklaraci nezávislosti proto nezadatelná práva , prezentoval jako právo „na život, svobodu a sledování štěstí" [life, liberty 1 and the pursu.it ofhappiness). j Idea přirozených čili lidských práv ovlivnila liberální myšlení v řadě [ směrů. Význam, který se těmto právům přisuzuje, odlišuje autoritářské : myslitele jako například Thomase Hobbese od raných liberálů typu Job na : Locka. Jak bylo už výše vyloženo, Hobbes i Locke zastávali názor, že vláda byla ustavena „společenskou smlouvou" (sociál contracť). Ve svém díle Thomas Jefferson (1743-1826) americký politický myslitel a státník. Jefferson, bohatý virginský plantáž-pílf, byl účastníkem druhého Kontinentálního kongresu roku 1775 a v letech 1779-1781 guvernérem státu Virginia .V letech 1789-i794 působil jako první ministr zahraničních věcí USA «iv letech 1801^1809byl třeíím americkým prezidentem: Jefferson byl hlavním autorem Deklarace nezávislosti (1776) a napsal také radu významných projevů a dopisů. Jefferson rozvinul teorii agrární demokracie, v níž se snažil spojit víru ve vládu přirozené aristokracie s oddaností principům omezené vlády a laissez-faire. Projevoval rovněž sympatie pro sociál ní. reformu, prosazo-: val rozvoj veřejného školství a zrušeni otroctví (přestože sám byl otrokář) a vyslovoval se za větší ekonomickou rovnost. Ve Spojených státech se slovem jeffersonismus označuje odpor proti silné ústřední vládě a zdůrazňování svobody a odpovědnosti jednotlivce a práv členských států USA. nastolit pořádek a zajistit bezpečnost. Spíše byl ochoten svěřit králi svrchovanou či dokonce absolutní moc než riskovat pád do „přirozeného stavu" [state of náture). Občan musí tudíž akceptovat jakoukoli formu vlády, protože i utlačovatelská vláda je lepší než vláda žádná. Potřebu řádu a pořádku tedy Hobbes stavěl nad touhu po svobodě. Locke se naopak proti svévolné či neomezené vládě stavěl. Vláda je ustavena proto, aby chránila tri základní práva, totiž „právo na život, právo na svobodu a právo na majetek". Pokud tato práva chrání, občané by ji měli respektovat a dodržovat zákony. Jestliže však vláda práva svých občanů poruší, mají občané právo se proti ní vzbouřit. Locke tak schvaloval anglickou revoluci a ustavení konštituční monarchie v roce 1688. Během následujících staletí liberálové často užívali ideu individuálních práv, aby ospravedlnili vzpouru lidu proti tyranské vládě. Pro Locka je nadto smlouva mezi státem a občany konkrétní a omezená: jejím smyslem je chránit určitý soubor jasně stanovených přirozených práv. Proto se Locke stavěl za omezenou vládu. Legitimní úloha státu se omezuje na ochranu „života, svobody a majetku". Funkce státu by tudíž neměly vybočovat z rámce „minimálních" funkcí udržování veřejného pořádku a ochrany majetku, zajišťování obrany před útokem zvnějšku a zabezpečování vynucování smluv. Ostatní problémy náležejí do sféry, o kterou se mají starat jednotlivci. Týž postoj vyjádřil o století později Thomas Jefferson, který tvrdil, že „nejlepší je ta vláda, která vládne nejméně" [that gouernment is besl which governs least). Utilitarismas Teorie přirozených práv nebyly jediným základem raného liberalismu. S alternativní a velice vlivnou teorií lidské přirozenosti vystoupili počátkem 19. století utilitaristé, zejména Jeremy Bentham a James Mill. Ben- Utiiitarismus Utiiitarismus [uiiUmrianisin) je filozofie morálky, kterou vypracoval! Jeremy Bentham ajames Mill. „Dobrem" je podle ní blaho ípieasure) čili štěstí, „zlem" bolest ipaín) nebolí neštěstí',' O jednotlivcích se tudíž mi za to, že jedníji tak, aby maximalizovali štčstí á minimalizovali bolest; přitom štéstí i bolest se vypočítávají pomocí užitku, obvykle chápaného jako uspokojeni vyplývající z materiální spotřeby. Princip „co nejvét-šího Štěstí" ize užít k hodnocení zákonů, politických institucí a dokonce i politických systémů. Utiiitarismus zaměřený na jednání (íicí uřííjíariatiistn) hodnotí jednání jako správné tehdy, vede-li alespoň ke stejné převaze Štěstí nad bolestí jako kterékoli jednání jiné. Utiiitarismus zaměřený na pravidla Imte utitítarianism) hodnotí jednání jako správné tehdy, je-li ve shodé s pravidlem, které - dodržuje-) i se obecně - vede k dobrým důsledkům. jeho názoru vědečtější a objektivnější, totiž že jednotlivci jsou vederj' sobeckými zájmy a že tyto zájmy lze definovat jako touhu po štěstí a pf^ vyhnout se bolesti, přičemž obojí - štěstí i bolest - se hodnotí užitečností' Princip užitečnosti, resp. užitku [utility) je rovněž principem morálky, j^." likož z něj vyplývá, že „správnost" určitého počínání, určité politické li^e' a určité instituce lze stanovit podle toho, zda směřuje k většímu Štěstí Stejně jako si každý jednotlivec může spočítat, co je z morálního hlediska dobré, a to na základě objemu štěstí, které to přivodí, lze zásadu „nejvřt* šího štěstí pro co největší počet lidí" použít k posouzení, která politická opatření prospějí společnosti jako celku. Myšlenky militarismu měly na liberalismus značný vliv. Zejména dodaly morální filozofii toho, proč jednotlivci jednají, jak jednají. Utilitaristické pojetí lidí jako racionálních bytostí sledujícíchjdastní zájmy si osvojily následné generace liberálních myslitelů. O každém jednotlivci se " nadto má za to, že je schopen vnímat, co je v jeho nejvlastnějším zájmu. To za něj nemůže učinit žádná paternalistická instituce, například stát. Bentham tvrdil, že jednotlivci usilují o štěstí způsobem, který si sami zvolí. Míru jejích štěstí nemůže nikdo jiný posoudit.'Je-li jednotlivec jediným posuzovatelem toho, co mu přinese štěstí, pak jedině on může stanovit, co je morálně správnej Ideje militarismu mohou ovšem vést i k neliberálním důsledkům. Bentham zastával názor, že princip užitku ize vztáhnout nejen na chování jednotlivce, ale i na společnost jako celek. Instituce a zákony lze hodnotit měřítkem „co největšího štěstí". Z této formule však plynou majoritaris-■ íícké závěry, jelikož štěstí „co největšího množství lidí" se zde užívá jako : standard morálně správného; tak se připouští, že zájmy většiny převáží nad zájmy menšiny. Naopak liberálové jsou přesvědčeni, že každý by měl mít právo sledovat své vlastní zájmy, nikoli jen zájmy těch, kdo zrovna tvoří většinu, Důsíedná aplikace benthamovských zásad tudíž může, jak se liberálové obávají, vyústit v tyranii většiny. Tento zájem o „co největší počet" ovšem také vysvětluje, proč koncem 19. a počátkem 20. století utiiitarismus vábil i socialistické myslitele. Jerémy Bentham (1748-1832) Britský filozof, právní reformátor á zakladatel utílítárismu. Berithamovy myšlenky se staly základem filozofického realismu, jehož praktickým vyústěním byla řada reforem v oblasti správy, práva* vládnutí a ekonomiky ve viktoriánské Anglii. V podobě morálního a filozofického systému založeného na myšlence* že lidé jsou racionální bytosti jednající ve svém osobním zájmu čilí maximali-zátoři užitku vytvořil Bentham domněle vědeckou alternativu teorie přirozených práv. Využívaje principu celkové užitečnosti - „co největší štěstí pro co největší počet lidí" (thegreatest happiness for thegreatest number) - zdůvodnil ekonomiku laissez-faire, ústavní reformu a v pozdějších letech politickou de- ekonamickfUbemlismus c 18 a počátek 19. století se staly svědkem vývoje klasické ekono-- ké teorie v dílech takových politických ekonomů, jakými byli Adam mlCth (viz str. 63) a David Ricardo (1770-1823). Smithovo Bohatství národů. (1776)'bylo v mnoha směrech první učebnicí ekonomie. Smith ve svém všlení značně čerpal z liberálních a racionalistických představ o lidské firozenosti a výrazně přispěl k diskusi o žádoucí roli státu v občanské olečnosti. Smith psal v době, kdy stát dalekosáhle omezoval ekonomickou aktivitu. Merkantilismus, dominantní ekonomická teorie 16. a 17. století, podněcoval vlády, aby ve snaze povzbudit vývoz a omezit dovoz zasahovaly do ekonomického života. Smith ve svých spisech kritizoval merkantilismus a prosazoval naopak zásadu, že ekonomika funguje nejlépe tehdy, když si jí vláda nevšímá. Adam Smith (1723-1790) Skotský ekonom a filozof, obvykle považovaný za zakladatele „neveselé ivědy" {dismal science) čili politické ekonomie. Působil jako profesor logiky a etiky na univerzitě v Glasgow, později se stal vychovatelem vévody z Buccleuchu; ten mu umožnil navštívit Francii a Ženevu a rozvíjet jeho ekonomické teorie. Ve své knize Teorie mravních citti (1759) Smith rozpracoval teorii motivace, ve které se snažil sladit lidské sobectví s neregulovaným společenským uspořádáním. Smithovo■nej9la.vnějgfdílO''So/iató^-raTOríiÍ''(t776')' bylo prvním soustavným pokusem vysvětíMungování ekonomiky pomocí trhu a dělby práce, Třebaže je často chápán jako teoretik volného trhu, Smith také věděl, že systém laissez-faire má své meze. Ekonomiku chápal Smith jako trh, přesněji řečeno jako určitý soubor vzájemně propojených trhů. Byl přesvědčen, že trh funguje podle přání a na základě rozhodnutí svobodných jednotlivců. Svoboda na trhu se rovná svobodě volby: svobodě podnikatelů zvolit, jaké zboží vyrábět, svobodě dělníků zvolit si zaměstnavatele a svobodě spotřebitelů zvolit, jaké zboží nebo služby kupovat. Vztahy na takovém trhu - mezí zaměstnavateli a zaměstnanci, mezi kupujícími a prodávajícími - jsou tudíž založeny na dobrovolnosti; jde o vztahy smluvní, do kterých vstupují jednotlivci, z nichž každý sleduje svůj zájem, jednotlivci, pro které je štěstím získávat a užívat bohatství. Na utilitaristickém základě tudíž ekonomická teorie konstruovala model „ekonomického člověka", pojem, jehož základním rysem je poznání, že lidé jsou ve své podstatě egoisté, kterým jde o nabývání materiálních statků. Klasická ekonomie byla lákavá: třebaže každý jednotlivec jde za svým materiálním zájmem, ekonomika jako celek údajně funguje podle například nemůže sám stanovit, kolik bude určité zboží stát: ceny stanoví trh podle toho, kolik daného zboží je na prodej a kolik spotřebičů je ochotno ho koupit. Jde tedy o síly nabídky a poptávky. Trh je samo-regulující mechanismus: nepotřebuje, aby ho někdo zvnějšku řídil. Trii by měl být zbaven vládních zásahů, protože tím, co ho řídí, je - slovy Adama Smitha - „neviditelná ruka" {invisible hand). V této představě sa-moregulujícího trhu se odráží liberální víra v přirozenou harmonii mezi střetávajícími se zájmy ve společnosti. Ekonomickou verzi této myšlenky formuloval Smith (1776) takto: „Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastnírh zájmů." Pomocí „neviditelné ruky" později ekonomové objasňovali, jak lze tržními mechanismy řešit takové ekonomické problémy, jakými jsou nezaměstnanost, inflace nebo schodky platebních bilancí. Například k nezaměstnanosti dochází ve chvíli, kdy je více lidí připraveno pracovat než je k dispozici pracovních míst, jinak řečeno když nabídka práce převyšuje poptávku po ní. V důsledku toho tržní síly stlačují „cenu" práce, tj. mzdy. Snižují-li se mzdy, mohou zaměstnavatelé přijímat více dělníků a nezaměstnanost klesá. Tržní síly mohou tedy odstranit nezaměstnanost, aniž by bylo zapotřebí státních zásahů, za předpokladu ovšem, že mzdy, stejně jako ostatní ceny, budou i nadále pohyblivé. Myšlenky volného trhu se v 19. století staly ve Spojeném království a v USA ekonomickou ortodoxií. Víra ve volný trh vyvrcholila doktrínou laissez-faire (doslova „nechte (je) konat"). Jádrem této doktríny je teze, žě úloha státu v ekonomice by měla být nulová: ekonomiku by měl stát jednoduše nechat na pokoji a podnikatelům by měl dovolit, aby konali jak se jim zlíbí. Doktríně volného trhu - laissez-faire - odporuje jakékoli tovární zákonodárství, včetně takového, které by zakazovalo zaměstnávání dětí, omezovalo dobu, po kterou se smí během jednoho dne pracovat a které by jakkoli upravovalo pracovní podmínky. Takový ekonomický individualismus se obvykle opírá o víru, že ničím neomezovaná honba za ziskem nakonec povede k obecnému prospěchu. Ve Spojeném království si teorie laissez-faire podržely svůj dominantní vliv po většinu 19. století; ve Spojených státech se setkaly s vážným odporem teprve ve 30. letech 20. století. Od konce 20. století se víra ve volný trh začala znovu oživovat, a to pod vlivem neoliberalismu a jeho výpadů proti „mrtvé ruce" státu (o tom bude v tomto oddílu řeč později). O dalším projektu ekonomického liberalismu, totiž věrnosti volnému (svobodnému) obchodu se hovoří v 6. kapitole v souvislosti s liberálním internacionalismem. Sociální darwinismus Jedním z výrazných rysů klasického liberalismu je jeho postoj k chudobě a sociální nerovnosti. Individualistické politické krédo se vždy snaží vysvětlovat sociální postavení nadáním a pracovitostí každého jednotliv- 3p lil m gja svého slavného vyjádření v názvu knihy Samuela Smilese Svépomoc n«59);113 samém 'e^m Počátku se opakuje vyzkoušená zásada „nebesa máhají těm, kdo pomáhají sami sobě". Tyto myšlenky o individuální rloovědnosti v rozsáhlé míře využili stoupenci laissez-faire v 19. století Například britský ekonom a politik Richard Cobden (1804-1865) se zasazoval o zlepšení pracovních podmínek dělníků; tvrdil však, že toto zlepšení má být „výsledkem jejich vlastního úsilí", že se „mají spoléhat na sebe a ne na zákony". Dělníkům radil, aby „nevzhlíželi k Parlamentu, ale jen k sobě samým". Kejsměleji vyjádřil myšlenku spoléhání jednotlivce na sebe sama Herbert Spencer ve své knize Člověk versus stát (1884). Britský filozof a sociální teoretik Spencer (1820-1904) vypracoval důraznou obranu doktríny laissez-faire. Přitom čerpal z myšlenek, které britský přírodovědec Charles Darwin (1809-1882) rozvinul ve svém díle O původu druhů (1859). Darwin předložil vývojovou teorii, která vysvětlovala rozmanitost druhů na Zemi. Uváděl, že každý druh prochází sérií náhodných tělesných a mentálních změn čili mutací. Některé druhu umožňují přežít a prosperovat; jiné jsou méně příznivé a přežití druhu ztěžují nebo znemožňují. Proto se na Zemi vyvinulo mnoho druhů; mnoho jiných však vymřelo. Proces „přirozeného výběru" rozhoduje o tom, které druhy přežijí a které nepřežijí. Přestože sám Darwin aplikoval tyto myšlenky pouze na přírodu, brzy byly využity i k budování sociálních a politických teorií. Například Spencer tvrdil, že proces přirozeného výběru existuje také v lidské společnosti a vyznačuje se principem „přežití nej zdatnějších" {survival of the fittesi). Společnost tudíž prezentoval jako boj jednotlivců o přežití. Ti, které příroda pro přežití vybavila nejlépe, stoupají vzhůru, zatímco méně zdatní klesají ke dnu. Nerovnost co do bohatství, sociálního postavení a politické moci je tudíž přirozená a nevyhnutelná a stát by se neměl snažit do ní zasahovat. Každá snaha chudým, nezaměstnaným či znevýhodněným pomocí uráží dokonce samu přírodu. Americký Spencerův žák William Sumner (1840-1910) vyjádřil tento princip zcela nepokrytě v roce 1884, když tvrdil, že „opilec ležící v příkopě je přesně tam, kde má být". Neoliberalismus Slovy neoliberalismus nebo také neoklasický liberalismus se označuje oživení ekonomického liberalismu, ke kterému dochází od 70. let 20. století. Neoliberalismus je kontrarevoluční: jeho snahou je zastavit, případně zvrátit tendenci k „velké" vládě a ke státním zásahům, příznačnou pro velkou část 20. století. Neoliberalismus měl zpočátku největší vliv ve dvou státech, ve kterých se v 19. století ekonomické principy volného trhu prosadily nejdůsledněji, totiž ve Spojeném království a v USA. V případě jak „thatcherismu" ve Spojeném království, tak „reaganismu" v USA byl laissez-faire. Tento projekt probíráme ve 3. kapitole. Neoliberalismus vSajj není jen nástrojem Nové pravice. Byl formován i dalšími, širšími silami zejména ekonomickou globalizací a ovlivnil jak liberální a socialistické strany, tak strany konzervativní. Svým vlivem daleko přesáhl rámec ajig. ioamerického prostoru, ze kterého vzešel. Neoliberalismus je vlastně jakýsi tržní fundamentalismus. Trh se v něm chápe jako něco, co morálně a politicky převyšuje stát a všechny formy politické kontroly. V tom zachází ještě dál než klasická ekonomická teorie. Například Adam Smith se nepochybně právem považuje za otce tržní ekonomiky; i on však uznával, že trh má své meze a rozhodně nerhi-pal lidskou přirozenost jen v primitivní perspektivě maximalizace užitku,' Podle neoliberalismu má vláda, resp. stát mnoho různých slabin. Ekonomové volného trhu jako například Friedrich Hayek (viz str. 101) a Ameri-čan Milton Friedman (1962) vystupovali proti ekonomické funkci státu. Hayek (1944) podrobil zdrcující ekonomické a politické kritice zasahování do ekonomiky obecně a ústřední plánování zejména. Tvrdil, že každé plánování je nutně ekonomicky neefektivní, protože státní byrokraté, i kdyby byli sebekompetentnějši, jsou vystaveni tak obrovskému množství složitých informací, že si s ním jednoduše nedokáží poradit. Samo zasahování do ekonomiky je podle něho nejvážnějším oliroženfm svobody jednotlivce, protože každá snaha kontrolovat ekonomický život nutně stát zatahuje" do dalších sfér lidské existence a nakonec vyúsťuje v totalitarismusj(viz str. 220). Friedman kritizoval kaynesiánství (viz str. 73), a to s odůvodněním, že politika „zdanit a utratit" podporuje inflaci, jelikož vlády vede k tomu, aby si půjčovaly, aniž by zároveň ovlivňovaly „přirozenou míru" nezaměstnanosti. Teoretikové veřejné volby pod vlivem utilitarismu zpochybnili legitimitu vlády; zpochybnili totiž její vztah k veřejnému zájmu. Jelikož lidé jsou racionální bytosti sledující vlastní zájem, státní úředníci nutně svého postavení využívají k prosazování zájmů nikoli veřejnosti, ale svých. To naznačuje, že růst „velké" vlády nebyl ani tak reakcí na demokratické tlaky nebo pokusem napravit nevyváženosti kapitalismu, ale spíše důsledkem sledování sobeckých kariérních zájmů pracovníků veřejného sektoru. Zato trh má vlastnosti téměř zázračné. Za prvé, je samoregulující, protože v dlouhodobém horizontu směřuje k vyváženosti. Hayek oživil Smithovu myšlenku o „neviditelné ruce" a trh přirovnal k obrovskému nervovému systému, který dokáže ekonomiku regulovat tím, že je s to prostřednictvím mechanismu cen současně přenášet téměř nekonečné množství informací. Za druhé, trhy jsou ze samé své podstaty výkonné a produktivní. Makroekonomicky jsou tržní ekonomiky efektivní proto, protože zdroje neúprosně směrují tam, kde je lze nejúčelněji využít a protože bohaté i chudé motivuje k práci. Na mikroekonomické úrovni jsou soukromé podniky nutně účinnější než podniky veřejné, protože je pohání motiv zisku, který je nutí udržovat nízké náklady; účet za ztráty veřejných podniků se naopak vždy předloží daňovým poplatníkům. Za třetí, trhy cenu kterou si mohou dovolit zaplatit; stručně řečeno, pánem je a to za^ yAiwlě, trhy přinášejí korektnost a ekonomickou spravedlnost. Háva všem šanci stoupat nebo padat v závislosti na talentu a usilovné ^ ' Materiální nerovnost je tak jednoduše důsledkem přirozené nerovností mezi lidmi. Hlavní silou, která poháněla vznik a šíření neoliberálních idejí tinktur, byla ekonomická globalizace. V procesu globalizace se národ-íri ekonomiky začlenily do propojené ekonomiky globální, ve které je ňdukce internacionalizována a kapitál se volně a často během sekund může pohybovat z jedné země do druhé. To podle Philipa Bobbitta (2002) řispělo k nahrazení národního státu „tržním státem" {market state), jehož úlohou je v podstatě se jen snažit maximalizovat možnosti, mezi nimiž mohou jednotlivci volit. Podmínky pro šíření globalizace vytvořilo počátkem 70. let zhroucení dohod z Bretton Woods, tj. systému pevně stanovených směnných kurzů, který od roku 1945 zajišťoval stabilitu mezinárodní ekonomiky, instituce globálního ekonomického vládnutí - Mezinárodní měnový fond, Světová banka a od roku 199S existující Světová obchodní organizace (dříve GATT) - byly v důsledku toho přeorientovány ve smyslu idejí neoliberálního ekonomického řádu, založeného na principech volného trhu a volného obchodu. Globalizace šla tudíž ruku v ruce s neoliberalismem. Tento proces kulminoval v 90. letech masivní transformací ekonomik zejména postkomunistických zemí východní Evropy, ekonomik Latinské Ameriky a značné části rozvojového světa podle tržních zásad. 'Bezvýhradná podpora globálního tržního kapitalismu, kterou neoliberalismus poskytoval a poskytuje, jasně ukazuje, nakolik neoliberalismus čerpá z úzce ekonomického liberalismu, který se nezajímá o nic než o ekonomiku. Neoliberály například netíží důsledky, které může mít rostoucí moc nadnárodních společností pro demokracii, obtížnost sladěni ničím nespoutávaného konzumerismu a soutěživého individualismu s jakýmkoli smysluplným pojetím rozvoje osobnosti, ani hrozba, kterou pro ekonomickou a kulturní rozmanitost představuje šíření globálního zboží a tendence k fúzím a monopolům. To může být fakticky jen projevem selektivní morální citlivosti, kterou liberalismus občas dokazuje svou ochotou spíše stavět lidem před oči slabiny socialistických a autoritářských společností než se vypořádávat se slabinami společností kapitalistických. Moderní liberalismus Moderní liberalismus se často prezentuje jako „liberalismus 20. století". Stejně jako byl vývoj klasického liberalismu úzce spjat s nástupem průmyslového kapitalismu v 19. století, souvisely ideje moderního liberalismu s dalším postupem industrializace. V důsledku industrializace někteří lidé nesmírně zbohatli; jejich zbohatnutí však provázelo šíření brlohů plných bídy, nevzdělanosti a nemocí. Nadto společenskou nerovnost už ním životních i pracovních podmínek. Na britském liberalismu se tento vývoj odrazil už koncem 19. století, v jiných zemích však zapůsobil aj mnohem později. Například americký liberalismus jím byl dotčen teprve od časů velké hospodářské krize 30. let 20. století. Za těchto měnících se historických okolností bylo pro liberály stále obtížnější setrvávat ve víře že nástup průmyslového kapitalismu přivodil celkovou prosperitu a dal všem svobodu. Proto začali mnozí revidovat expektace raných liberáli}, podle nichž ničím neomezované sledování sobeckého zájmu nastolí sociální spravedlnost. Myšlenky ekonomického individualismu se ocitaly porj rostoucím tlakem a liberálové začali přehodnocovat i svůj poměr ke státu. Minimální stát klasické teorie absolutně nedokázal napravovat nesprave dlnosti a nerovnosti občanské společnosti. Moderní liberálové byli proto ochotni obhajovat rozvoj státu intervenujícího {interventionist state) t\\\ „umožňujícího" (enabling state). Na moderní liberalismus se však pohlíželo dvojím zcela odlišným způsobem. Zejména klasičtí liberálové tvrdili, že moderní liberalismus se fakticky rozešel s principy a doktrínami, kterými se liberalismus do sud vyznačoval, zejména že se zřekl individualismu a přiklonil se ke ko-lektivismu (viz str. 114). Moderní liberálové se ovšem všemožně snažili dokázat, že klasický liberalismus nezradili, ale že na něm naopak stavěli. Podle nich se klasický liberalismus vyznačuje teoretickou důsledností, zatímco moderní liberalismus je jakýmsi „manželstvím", svazkem nového liberalismu se starým, a tudíž v něm dochází k ideologickému a teoretickému pnutí. K idejím, které jsou příznačné pro moderní liberalismus, patří: - individualita, - pozitivní svoboda, - sociální liberalismus, - řízení ekonomiky. Individualita O myšlenkách Johna Stuarta Milla bylo napsáno, že jsou „srdcem liberalismu". Byl to totiž Mill, kdo postavil „most" mezi klasickým a moderním liberalismem: jeho ideje míří jak nazpět k 19. století, tak kupředu ke století dvacátému. Míliovy zájmy sahaly od politické ekonomie až k prosazování volebního práva žen; byly to však myšlenky vyslovené v jeho díle O svobodě (1859), které jsou nejzřejmějším dokladem toho, čím Mill přispěl modernímu liberálnímu uvažování. V tomto díle se nacházejí některá z nej-smělejších liberálních vyjádření ve prospěch svobody jednotlivce. Mill přišel s myšlenkou, že „nad sebou samým, nad svým tělem a svou myslí je svrchovaným pánem jednotlivec". Jde v podstatě o negativní chápání svobody, jelikož svoboda se zde prezentuje jako nepřítomnost omezení namířených proti takovému počínání jednotlivce, které se dotýká jen jeho Konstruktivní. Umožňuje jednotlivcům přebírat kontrolu nad vlastními .•vuty, získávat autonomii čili dospívat k seberealizaci. Mill byl výrazně ovlivněn evropským romantismem a pojetí lidských hvtostí jato maximalizátorů užitku hodnotil jako prázdné a nepřesvědčivé Pevně věřil v individualitu, jinakost, ba dokonce jedinečnost každého člověka. Hodnota svobody tkví v tom, že jednotlivcům umožňuje se rozvíjet, nabývat dovednosti, zručnosti a znalosti a tříbit svou vnímavost. Mill nesouhlasil s Benthamovým utiíitarismem, protože Bentham měl za to že lidské jednání se může vyznačovat určitým objemem štěstí nebo bolesti, který přináší. Mill rozlišoval štěstí „vyšší" a štěstí „nižší". Šlo mu o to, podpořit to štěstí, které rozvíjí intelektuální, morální nebo estetické jcvality jednotlivce. Evidentně mu tedy nešlo jen o pouhé úsilí o štěstí, ale také o rozvoj lidské osobnosti; prohlašoval, že by raději byl „nespokojeným Sokratem než spokojeným hlupákem". Tím položil základy vývojovému modelu individualismu, který zdůrazňoval spíše lidský rozkvět než holé uspokojování zájmů. Mill z toho však nevyvodil závěr, že do hry by mčl vstoupit stát a k osobnímu rozvoji a „vyššímu" štěstí lidí vést, jelikož se - stejně jako Tocqueville - obával, že ve společností by se tak mohl Šířit konformismus. Například i když podporoval šíření vzdělání jako možná tu nejlepší cestu, po níž by jednotlivci mohli dospět k naplnění, bál se, že státní výchova by mohla znamenat, že všichni budou mít jednoduše stejné názory a stejné přesvědčení. Pozitivní svoboda K nejmarkantnějšímu odklonu od raně liberálního myšlení došlo koncem 19. století, a to v díle britského filozofa T. H. Greena (1836-1882), jehož spisy ovlivnily generaci tzv. „nových liberálů", jakými byli například L. T. Hobhouse (1864-1929) a J. A. Hobson (1854-1940). Greenbyl přesvědčen, že ničím neomezovaná honba za ziskem, kterou hlásali klasičtí liberálové, přivodila nové formy bídy a nespravedlnosti. Ekonomická svoboda malého množství lidí zhatila životní šance mnohých. Stejně jako J. S. Mill i on odmítl raně liberální pojetí lidských bytostí jako v podstatě sobeckých maximalizátorů užitku a předložil optimističtější pohled na lidskou přirozenost. Podle Greena chovají jednotlivci jeden k druhému sympatie a jsou schopni altruismu. Jednotlivec má povinnosti nejen individuální, ale i sociální, a s jinými jednotlivci je tudíž spjat poutem starostlivosti a empatie. Tato koncepce lidské přirozenosti byla nepochybně ovlivněna socialistickými idejemi, ve kterých se zdůrazňovala lidská sociabilita a ko-operativnost. Proto také byly Greenovy myšlenky charakterizovány jako „socialistický liberalismus". Green zpochybnil také klasické liberální pojetí svobody. Negativní svoboda pouze odstraňuje omezení jednotlivce zvnějšku, a tak mu dává svobodu volby. Pokud jde o podniky, které usilují o co největší zisk, negativní svoboda ospravedlňuje, že mohou najímat nejlevnější dostupné fovánl Green tvrdil, že pracovní smlouvy neuzavírají svobodní či vzájem. ně si rovní jednotlivci. Dělníci jsou někdy nuceni zaměstnání akceptovat jelikož jediné, co jim jinak zbývá, je bída a hlad; zaměstnavatelé na drahé straně mají výhodu, že si mohou z mnoha dělníků vybírat. Svoboda volby na trhu je tudíž nesprávně chápanou individuální svobodou. '.j Na místo negativní svobody navrhl Green ideu svobody pozitivní Svoboda je schopnost jednotlivce rozvíjet svou individualitu a také jí do lij sáhovat: její součástí je jeho možnost realizovat svůj potenciál, získávat dovednosti a znalosti a plně se uplatnit. Ničím neomezovaný kapitalismus nedává všem stejné možnosti seberealizace. Například dělnická třída je znevýhodňována bídou, nemocemi, nezaměstnaností a nevědomostí. Negativní svoboda, která zbavuje jednotlivce vnějších omezení, může v pod- . statě znamenat svobodu hladovět, zatímco pozitivní svoboda se snaží jednotlivce posílit a ochránit lidi před sociálními zly, která hrozí, že zmrzačí jejich životy. Tento názor vyjádřila ve Spojeném království například ' Beveridgova zpráva (1942), která přišla s projektem rozšíření sociálního -státu a vyhlásila boj „pěti obrům": bídě, nemocem, nevzdělanosti, špíně a zahálčivosti. Jestliže tržní společnost nedává jednotlivcům rovné Šance růst a rozvíjet se, musí se toho - tvrdili moderní liberálové - dosáhnout jedině kr>r lektivní akcí, podniknutou státem. Pod vlivem německého filozofa Hegelá (1770-1831), podle něhož stát je jakýsi etický ideál, který ztělesňuje kolektivní tužby společnosti, zastával Green názor, že stát má sociální odpovědnost za své občany. Na stát se nepohlíží jen jako na hrozbu svobodě jednotlivce, ale jako na její určitou záruku. Na rozdíl od raných liberálů byli moderní liberálové ochotni hledět na stát pozitivně jako na stát nabízející možnosti a plnící širokou škálu sociálních a ekonomických funkcí. Součástí takového pohledu byla nepochybně jistá revize teorií klasického liberalismu. Ta však neznamenala odhození všech klíčových übe-: rálních myšlenek. Moderní liberálové se přiblížili socialismu, společnost však nepředřadili jednotlivci. Například u T. H. Greena podstatou svobody je konec konců to, že jednotlivci jednají mravně. Stát nemůže lidi nutit být dobrými; může ovšem vytvářet podmínky, za nichž se lidé mohou morák ně odpovědněji rozhodovat. Poměr mezi státem a jednotlivcem se změnil, základní věrnost potřebám a zájmům jednotlivce ale přetrvává. Moderní liberálové stejně jako liberálové klasičtí upřednostňují jednotlivce, kteří spoléhají sami na sebe a přebírají odpovědnost za své životy. Zásadní rozdíl tkví v uznání, že tak tomu může být jedině tehdy, jestliže to sociální poměry umožňují. Hlavní starostí moderních liberálů je tudíž pomáhat jednotlivcům, aby si mohli pomoci sami. Sociální liberalismus Během 20. století se státní zásahy ve většině západních i v mnoha rozvo-invtfch zemích rozšířily. Jejich značná část měla podobu sociální péče: státu 20. století se stal stát sociální. Došlo k tomu z řady různých historických a ideologických příčin. Například státy se snažily zvýšit svou výkonnost a získat zdravější pracovní síly a silnější vojáky. Dostaly se ...... . p0(j silný voličský tlak průmyslového dělnictva, které právě získalo volební právo, a v některých případech i rolnictva; obě tyto skupiny usilovaly o sociální reformy. Politická argumentace ve prospěch sociálního státu nebyla výsadou jen jedné ideologie. V různé podobě s ní přicházeli socialisté, liberálové, konzervativci a občas dokonce i fašisté. V rámci liberalismu obhajovali sociální péči moderní liberálové, a to v jasném protikladu k liberálům konzervativním, velebícím přednosti svépomoci a individuální odpovědnosti. Moderní liberálové obhajují sociální stát poukazem na rovnost příležitostí. Jsou-li konkrétní jednotlivci nebo skupiny znevýhodněni sociální situací, ve které se nacházejí, má stát sociální povinnost toto znevýhodnění zmírnit nebo odstranit. Moderní liberálové jsou však přesvědčeni, že takové rozšíření odpovědnosti státu individuální práva nejen nezúžilo, ale naopak rozšířilo. Občané získali řadu sociálních práv jako například právo na práci, právo na vzdělám a právo na slušné bydlení. Klasičtí liberálové jsou ovšem přesvědčeni, že jedinými právy, na která má občan nárok, jsou práva negativní, která závisejí na omezení moci státu. To platí o většině tradičních občanských svobod, které liberálové respektují, jako jsou svoboda projevu, svoboda náboženského vyznání a svoboda shromaždbvací. Tato práva vytvářejí „sféru soukromí", do které stát nesmí zasahovat. Naopak sociální práva jsou práva pozitivní, jelikož je lze naplnit jedině pozitivní akcí státu, a to poskytováním státem vyplácených důchodů a dávek a možná i zdravotnických a Školských služeb financovaných z veřejných prostředků. V průběhu 20. století liberální strany a liberální vlády obvykle prosazovaly sociální pojištění. Základy sociálního státu ve Spojeném království položila už před 1. světovou válkou Asquithova liberální vláda, která zavedla starobní důchody a omezený systém zdravotního pojištění a pojištění v nezaměstnanosti. Po 2. světové válce Attleeho vláda sociální stát ve Spojeném království dále rozšířila, a to na základě zprávy, kterou v roce 1942 vypracoval moderní liberál William Beveridge (1879-1963). V ní se slibovalo vybudování komplexního systému sociální péče, který by zahrnul všechny občany „od kolébky do hrobu". Ve Spojených státech se welfarismus rozvinul ve 30. letech za administrativy F. D. Roosevelta. Ideje ekonomického individualismu a svépomoci ještě po značnou část 20. sto-ietí dominovaly, v průběhu Rooseveltova „Nového údělu" se však zavedly podpory pro nezaměstnané, lidi vysokého věku, děti, vdovy a nevidomé, vesměs financované z veřejných prostředků. Liberalismus „Nového údělu" přetrvával i po Rooseveltově smrti v roce 194S a kulminoval v 60. letech v rámci politiky „Nové hranice", kterou prosadil John Fitzgerald Kennedy a programu „Velké společnosti", se kterým přišel Lyndon Johnson. Tento program se zaměřil zejména na posílení občanských práv amerického John Rawls (1921-2002) Americký vědec a politický filozof. Jeho hlavní dílo Teorie spravedlnosti (1970) se považuje za nejdůležitěji práci z oblasti filozofie politiky, která byla od konce 2;- světové války v angličtině napsána. Ovlivnilo jak moderm liberály, tak sociální demokraty. Pomocí jedné z variant teorie společenské smlouvy se Rawls snažil smířit individualistický liberalismus s principy přerozdělovaní a sociál ní spravedlnosti. Jeho koncepce „spravedlnosti jako slušnosti" vychází z přesvědčení, že pod „závojem nevědomosti" (tj. neznajíc vlastní sociální postavení a okolnosti) by se většina lidí vyslovila za dva principy: <> konzervativní ideologii; natolik jsou ovlivněny klasickou liberální e*tp0r4ová pravice zpochybnila tradiční konzervativní pohledy na eko-ikůi přest0 zustává součástí konzervativní ideologie. Především se 00 řekla tradičních konzervativních principů jako je víra v řád, autoritu "kázeří a v některých směrech je ještě zdůraznila. Nadšení Nové pravice a v0jný trh nadto jasně ukázalo, nakolik byl konzervatismus ovlivněn palními idejemi. Stejně jako všechny ostatní politické ideologie, i kon-ervatismus zahrnuje řadu proudů, V19. století byl těsně spjat s autoritář-■Itou obhajobou monarchie a aristokracie; v rozvojovém světě tato obha-oba přetrvala v podobě autoritářských populistických hnutípS^2flstoletí LljTápadní konzervativci^ rozděleni: část podporovala pátemažistické ^tní zásahy, část se stavěla za libertariářiskou oddanost volnému trhu. VýznanTŇové pravice tkví v tom, že se snažila zvýšit volební úspěchy Konzervatismu vychýlením dosavadní rovnováhy obou těchto proudů na stranu libertariánství (viz str. 97). Tím však vynesla na povrch tak hluboká ideologická pnutí, že možná ohrozila samo přežití konzervatismu. Touha konzervovat - hlavní témata povaha konzervativní ideologie byla a je předmětem obzvláštních sporů a diskusí. Často se například tvrdí, že konzervativci mají větší jasno v tom, proti čemu se staví, než v tom, ve prospěch čeho vystupují. V tomto smyslu se konzervatismus líčil jako jakási negativní filozofie, jejímž smyslem je jednoduše klást odpor změně nebo se k ní alespoň stavět podezíravě. Konzervatismus jako pouhá impulzivní obrana státu quo by však byl spí-■Se politickým postojem než ideologií. Je pravda, že mnoho Udí či skupin lze považovat za „konzervativní" v tom smyslu, že se staví proti změně; přitom se o nich rozhodně nedá říci, že by se hlásili k nějakému konzervativnímu politickému krédu. Například jak sovětské komunisty, kteří se stavěli proti demontáži zkolektivizované ekonomiky, tak socialisty, kteří brání sociální stát nebo znárodněný průmysl lze hodnotit jako konzervativce - jedině ovšem z hlediska jejich postupů a činů, rozhodně však ne Zhlediska jejich politických Zásad. Tniihastavgt sp pmti ymžnp pnM* být, pravda, tématem, které se v konzervatismu neustále znovu vrací; co ale odlišuje konzervativce od stoupenců jiných, s konzervatismem soupeřících politických kréd, je specifický způsob, jímž toto stanovisko obhajují^ Druhý problém spočívá v tom, že líčit konzervatismus jako ideologii může znamenat riskovat, že popudíme samy konzervativce. Sami často prezentovali své názory spíše jako jakýsi „stav mysli" nebo „zdravý rozum", než jako nějaký ismus čili ideologii. Například lord Hugh Cecil (1912) popsal konzervatismus jako „jakousi přirozenou dispozici lidského intelektu". Jiní tvrdili, že pro konzervatismus je příznačný důraz, který klade na dějiny a zkušenost, a odpor vůči racionálnímu myšlení. Konzer- tradicionalistický politický postoj. Na tento rys konzervatismu tipoz0r. ňovali i jeho protivníci, kteří konzervatismus občas líčili jako málem jen bezzásadovou obhajobu zájmů vládnoucí třídy či elity. Jak konzervativci tak jejich kritikové však přehlížejí závažnost a šíři teorií, které tvoří parj! loží konzervativního „zdravého rozumu" [common sense). Konzervativci například raději opírají své myšlení o zkušenost a dějiny než o abstraktní principy; sama tato preference je však založena na konkrétních názorech, v tomto případě na názoru o omezených rozumových schopnostech lidí, Konzervatismus není ani prostý pragmatismus (viz str. 28), ani prostý oportunismus. Vychází z určitého specifického souboru politických názorů na lidi, na společnosti, ve kterých lidé žijí a na důležitost určitého jasně vymezeného souboru politických hodnot. Jako takový by se měl - stejné jako liberalismus a socialismus - správně prezentovat jako určitá ideologte Z názorů, které jsou pro něj nej důležitější, lze uvést: - tradici, - nedokonalost člověka, - organickou společnost, - hierarchii a autoritu, - majetek. Tradice Konzervativci snášeli řadu argumentů, proč to či ono neměnit. Hlavním tématem konzervatismu, které se znovu a znovu vrací, je jeho obhajoba tradice - hodnot, praktických postupů a institucí, které obstály ve zkoušce času a přěaev^ím se z jedné generace přenášely na druhou. Liberálové naopak tvrdí, že společenské instituce by se neměly hodnotit podle toho, jak dlouho existují, ale nakolik vyhovují potřebám a zájmům jednotlivců.: Pokud instituce v této zkoušce neobstojí, je třeba je reformovat, případně odstranit. Liberálové často dospívali například k závěru, že v moderním světě je monarchie zbytečná a měla by se zrušit. S tím však konzervativci : zásadně nesouhlasí a z mnoha důvodů se domnívají, že zvyky a instituce : se mají zachovat právě proto, že zkoušku dějin vydržely. U některých konzervativců vyplývá tento závěr z jejich náboženské víry. Má-li se za to, že takovým, jaký j e, byl svět učiněn Stvořitelem, budou se tradiční společenské zvyky a postupy považovat za zvyky a postupy „dané Bohem". Například Burke věřil, že společnost je utvářena „zákonem toho, kdo nás stvořil", čili tím, čemu říkal také „přirozený zákon" (natural laxv). Jestliže si lidé se světem zahrávají a mění ho, stavějí se proti vůli boží; lidé na tom nakonec nejspíš nebudou lépe, ale hůře. Od 18. století lze stále obtížněji tvrdit, že v tradici se projevuje boží vůle. Že instituce monarchie byla ustanovena Bohem se Burke mohl domnívat proto, protože byla vžitá a protože se stále téměř všeobecně akceptovala. Jak se však tempo historických změn zrychlovalo, byly staré tradice nahrazovány na něco, co je v jakémkoli smyslu „dáno Bohem". Nábožensky motivované odmítání změny ovšem živí moderní fundamentalisté, podle nichž Bůh zjevil svou vůli v příslušných posvátných textech, které je třeba brát doslo-va_ o vztahu mezi konzervatismem a náboženským fundamentalismem budeme hovořit v 10. kapitole. Většina konzervativců se ale staví za tradici, aniž by nutně poukazovala na její božský původ. Například Burke líčil společnost jako jakési partnerství „těch, kdo žijí, těch, kdo zemřeli a těch, kdo se teprve narodí". Britský romanopisec a esejista G. K. Chesterton (1874-1936) vyjádřil tuto myšlenku takto: „Tradice znamená, že dáváme hlas třídě ze všech nejméně viditelné a nejpřehlíženější: našim předkům. Tradice odmítá podřídit se arogantní oligarchii těch, kteří čirou náhodou chodí právě teď po této zemi." V tomto smyslu se v tradici projevuje nashromážděný rozum věků. Instituce a praktické postupy, známé z minulosti, byly „prověřeny časem" ■a měly by se tudíž zachovat ku prospěchu živých t těch, kteří přijdou. V tomto pojetí tradice se projevuje téměř darwinovská víra, že instituce a zvyky, které přetrvaly, přetrvaly jen díky tomu, že fungovaly a že se zjistilo, že mají svou cenu. Byly prověřeny procesem „přirozeného výběru" a prokázaly, že jsou schopny přežít. Britští konzervativci například tvrdí, že monarchii je třeba zachovat proto, protože je ztělesněním moudrosti a zkušenosti věků. Byla to zejména Koruna, co Spojenému království posloužilo jako jakési ohnisko národní loajality a úcty jdoucí „nad rámec" stranické politiky; Koruna zkrátka a dobře „fungovala". Edmund Burke (1729-1797) V Dublinu narozený britský státník a politický myslitel, často prezentovaný jako zakladatel angloamerické konzervativní tradice. I když jako politik stál na straně whigů a projevoval sympatie k americké revoluci roku 1776, proslul ostrou kritikou francouzské revoluce roku 1789, se kterou vystoupil ve svém díle Úvahy o revoluci ve Francii (1790). Burke byl zásadně proti snahám přetvořit francouzskou politiku v souladu s abstraktními principy jako jsou volnost, rovnost a bratrství. Přesto tvrdil, že francouzská monarchie si zčásti sama zavinila svůj osud, protože tvrdošíjně odmítala „měnit, aby bylo možno zachovat". Na stát ■ pohlížel Burke se skepsí. Uznával sice, že může zabránit zlu, zřídka však, ..tvrdil, dokáže nastolit, dobro. Stavěl se rovněž za klasickou ekonomii Adama Smitha (viz str. 63) a tržní síly pokládal za „přirozené právo". Konzervativci si cení tradice také proto, protože v jednotlivcích i ve společnosti probouzí vědomí identity. Ustálené zvyky a praktické postupy každý snadno identifikuje: jsou důvěrně známé a uklidňují. Tjradicgjak V lidecjb^ayjalávájxx^^ a přinálpÝitnsti. ktpré jsoijjli" intenzívnejší, o co víc se opírají o minulost. Například monarchie plodí vyvoláva nejistotu a pocity nezakotvenosti, a tak ohrozuje naše štěstí. Tra dice je tudíž cosi víc než jen politické instituce, které obstály ve zkoušce • času. Zahrnuje všechny zvyky a sociální praktiky, jež jsou důvěrně znäme a evokují bezpečí a přináležitost - od důsledného trvání na tom, aby so^. -ci nosili tradiční taláry a paruky až ke kampaním za zachování například -' tradiční barvy poštovních schránek a telefonních budek. Nedokonalost člověka Konzervatismus je v mnoha směrech „filozofií lidské nedokonalosti" (o1. Sullívan, 1976). Jiné ideologie vycházejí z předpokladu, že lidé jsou od při- -rozeností „dobří" nebo že se mohou „dobrými" stát, změní-li se okolnosti, ve kterých žijí. Ve své nejkrajnější podobě jsou takové názory utopické:1 počítají s tím, že v dokonalé společnosti budou i lidé dokonalí. Takové představy konzervativci odmítají jako v nejlepším případě idealistické sny, a své teorie opírají o názor, že lidé jsou nedokonalí a dokonalými se nemohou stát. Nedokonalost člověka je chápána několikerým způsobem. Za pive, o lidech se má za to, že jsou to tvorové psychicky limitovaní a závislí. Podle konzervativců se lidé obávají izolace a nestability. Vnitřně jsou puzeni k tomu, co je bezpečné a důvěrně známé; ze všeho nejvíc chtějí s jistotou znát „své místo". Takový obraz lidské přirozenosti se výrazně liší od představy na sebe spoléhajícího, podnikajícího „maximalizátora užitku", se kterou přicházeli raní liberálové. Přesvědčení, že jednotlivci : touží po bezpečí a přináležitosti vedla konzervativce ke zdůrazňování významu společenského řádu a pořádku a k podezíravosti vůči vábení svobody. Řád je zárukou stálosti a předvídatelnosti lidského života; skýtá bezpečí ve světě plném nejistot. Naopak svoboda umožňuje lidem volit a může plodit změny a nejistotu. Konzervativci často opakovali názory Thomase Hobbese: ve jménu sociálního řádu byli totiž odhodláni obětovat svobodu. Thomas Hobbes (1588-1679) Anglický politický myslitel. Hobbes byl syn nižšího duchovního. Svou rodinu však brzy opustil, stal se vychovatelem exulanta Karla Stuartar prince z Walesu, a žil pod. ochranou rodiny Cavcndishů. Psal: v neklidné době plné občanských svárů, vyvolaných anglickou revolucí. Po Aristotelovi byl Hobbes první, kdo vypracoval ucelenou teorii lidské přirozenosti a lidského chování. Ve svém klasickém díle Leviathan (1651) Hobbes hájil absolutismus;: jako jedinou alternativu anarchie a nepořádku a prohlašoval, že lidé mají vůči svému státu ničím nepodmíněný závazek. Předložil tak nacionalistickou obhajobu autoritarismu (vizstn 92); tím ovšem zklamal- stoupence božského práva králů; Hohbesova racionalistická metodologie a to, jakým zatímco podle jiných politických filozofií má nemravné nebo pro-áv0í chování svůj původ ve společnosti, konzervativci jsou přesvěd-íei»' že jeho kořeny tkví v jednotlivci. O lidech se má za to, že jsou morálně nedokonalí. Lidé jsou od přirozenosti sobečtí a nenasytní; ať •S(JU jací jsou, nebudou nikdy dokonalí. Hobbes to formuloval tak, že |0uha „po stále větší a větší moci" je hlavní hnací silou v člověku. Někteří konzervativci to vysvětlují poukazem na starozákonní doktrínu 0 ndědičném hříchu". Zločin tudíž není důsledkem nerovnosti nebo sociálního znevýhodnění, jak se zhusta domnívají socialisté a moderní liberálové; je spíše důsledkem základních lidských instinktů a tužeb, přesvědčit lidi, aby se chovali civilizovaně, lze jedině odstrašováním před tím, aby dávali průchod svým násilníckym a protispoíečenským pudům. Jediným účinným nástrojem odstrašování je právo podpořené vědomím, že se bude přísně a důsledně vynucovat. To vysvětluje konzervativní upřednostňování silné vlády a „rázné" trestní spravedlnosti, užívající často mnohaleté věznění a tělesné tresty, včetně trestu hrdelního. Pro konzervativce není právo od toho, aby chránilo svobodu, ale aby zajišťovalo řád a pořádek. Pojmy „právo" a „pořádek" (law and order) jsou v hlavách konzervativců spjaty natolik úzce, že bezmála splývají v jeden jediný pojem. Za omezené se považují rovněž intelektuální mohutnosti lidstva. Jak jsme již o tom hovořili v 1. kapitole, konzervativci tradičně zastávají názor, že svět je prostě až příliš složitý, než aby ho lidský rozum mohl plně pochopit. Politický svět, jak se vyjádřil britský politický filozof Michael Oakeshott (1901-1990) je „bez břehů a bez dna". Konzervativci tudíž nedůvěřují abstraktním idejím a myšlenkovým systémům, které o sobě prohlašují, že rozumějí tomu, čemu podle konzervativců jednoduše nelze porozumět. Své ideje konzervativci raději opírají o tradici, zkušenosti a dějiny: opatrně, rozvážně a především pragmaticky přistupují ke světu a pokud možno se vyhýbají názorům doktrinářským a dogmatickým. Zvučné politické principy, jakými jsou například „lidská práva", „rovnost" a „sociální spravedlnost", jsou podle nich nebezpečné, jelikož nabízejí určitý model reformy či přestavby světa. Reformy a revoluce, varují konzervativci, nevedou často k menšímu, ale spíše k většímu utrpení. V očích konzervativce nedělat nic může být lepší než dělat něco a konzervativec si vždy bude chtít být jistý, že - řečeno Oakeshottovými slovy - „léčba není horší než nemoc". Podpora, kterou konzervativci poskytují jak tradicionalismu, tak pragmatismu, však v důsledku nástupu Nové pravice zeslábla. Za prvé, Nová pravice je radikální, protože tržním reformám chtěla napomoci rozbitím zděděných welfaristických a intervencionistických struktur. Za druhé, radikalismus Nové pravice se opírá o racionalismus (viz str. 48) a o věrnost abstraktním teoriím a principům, zejména teoriím a principům ekonomického liberalismu. Různé názory na lidskou přirozenost ► Liberálové chápou lidskou přirozenost jako určitý soubor vrozených kvalit, vlastních jednotlivci; malý důraz kladou na sociální Či dejm-iý podmiňování, případně ho zcela odsouvají do pozadí. Lide isou tvorově sobečtí a spoléhají do značné míry na sebe. Jsou však také ovládaní rozu. mem a schopní osobního vývoje, zejména díky vzdělání. ► Konzervativci zastávají názor, že lidé jsou ve své podstatě i mezení tvorové, vyhledávající bezpečí a puzení ke známému, běžnému, vyzkoušené- ■ mu a osvědčenému. Lidská racionalita je nespolehlivá a mravní nariiSennst je vlastní každému jednotlivci. Nová pravice se přesto kloní k jakérm sobeckému individualismu. ► Socialisté považují lidi za tvory v podstatě společenské. Jejich možnosti a chování jsou utvářeny spíše tím, co do sebe přijímají než tím, co je um dáno, zejména tedy tvořivou prací. Jejich sklon ke spolupráci, spnleči skosti a racionalitě znamená, že existují značné vyhlídky na další vývoj a růst člověka. ► Anarchisté pohlížejí na lidskou přirozenost velmi optimisticky. O lidech se má za to, že mají buď značný sklon k společenskému, stádnímu a kooperativnímu chovám', protože pouhým kolektivním úsilím dokáží udržovat pořádek, nebo že jsou sice v zásadě sobečtí, ale osvícení rozumem. ► Fašisté věří, že lidé jsou ovládáni vůlí-a jinými iracionálními pohnutka- ■ mi, zejména hlubokým smyslem pro sociální přináležítost, jejímž jádrem je národ nebo rasa. Masy se hodí pouze k tomu, aby sloužily a poslouchá- | ly; zato elita národního společenství je schopna osobní regenerace: „nové f lidi" lze formovat pěstováním oddanosti věci národa nebo rasy. f ► Feministky mají zpravidla za to, že muži i ženy sdílejí jednu společnou \ lidskou přirozenost; rozdíly; mezi geriderý působí kultura nebo společnost, v ■. Separatistický orientované feministky přesto tvrdí, že muži jsou geneticky disponováni k tomu, aby vládli a byli krutí, zatímco ženy jsou od priroze-uosti milé, tvůrčí a mírumilovné. ► Ekologové, zejména hlubinní ekologové, chápou lidskou přirozenost jako součást širšího ekosystému, dokonce jako součást přírody jako tnko- \ vé. Materialismus, hámižnost a egoismus jšbu tudíž projevem, toho, nako 1 Mk se lidé odcizili jedinečnosti života a tedy své vlastní pravé přirozenosti 1 Má-lí člověk dojít naplněni, je zapotřebí návratu k přírodo. Organická společnost Konzervativní pohled na společnost se značně liší od pohledu liberálního. Liberálové zastávají názor, že společnost vzniká z činů jednotlivců, z nichž každému jde zejména o sledování vlastního zájmu. Sociální skupiny a sdružení jsou „smluvní": vstupuje se totiž do nich dobrovolně: Určité porozumění pro tento názor mají libertariánští konzervativci včetně liberální Nové pravice, které lákají liberální ideje volného trhu. Margaret Thatcherová, pa- Tradiční konzervativci jsou naopak přesvědčeni, že tento pohled na sp0lečnost je „atomistický", založený na předpokladu, že jednotlivci mohou nebo chtějí být soběstační. Konzervativci, jak jsme už výše objasnili, ptávají názor, že lidé jsou tvorové závislí a vyhledávající bezpečí. Neexistují a nemohou existovat vně společnosti, naopak zoufale chtějí patřit společnosti a být v ní „zakořeněni". Individuum nelze od společností oddělit; je součástí sociální skupiny, která ho udržuje při životě: rodiny, přátel, skupiny vrstevníků, spolupracovníků či kolegů, místní pospolitosti a dokonce i národa. Tyto skupiny skýtají jednotlivci bezpečí a jeho životu dodávají smyslu. Proto se tradiční konzervativci zdráhají chápat svobodu jako „negativní", jako svobodu, za níž je jednotlivec „necháván na pokoji". Svoboda je spíše ochotné přijímání společenských závazků a vazeb jednotlivci, kteří uznávají jejich cenu. Součástí svobody je „plnit svou povinnost". Když například rodiče učí děti, jak se mají chovat, neomezují jejich svobodu, ale vedou je, a to k jejich vlastnímu prospěchu. Jednat jako poslušný syn nebo jako poslušná dcera a přizpůsobovat se přáním rodičů znamená jednat svobodně, na základě poznání a uznání vlastních závazků. Konzervativci věří, že společnost, ve které jednotlivci znají jedině svá práva a neuznávají své povinnosti, by postrádala jakékoli kořeny a byla by atomistická. Skutečnost je taková, že společnost drží pohromadě pouta povinnosti a zavázanosti. Tyto myšlenky vycházejí z velmi specifického pohledu na společnost. Konzervativci tradičně chápali společnost jako cosi živého, jako jakýsi organismus, jehož části fungují ve vzájemné provázanosti, stejně jako mozek, srdce, plíce a játra fungují v lidském těle. Organismy se liší od artefaktů či strojů, a to ve dvou významných ohledech. Za prvé, na rozdíl od strojů organismy nejsou prostým souborem jednotlivých Částí, které lze seskupit, tím spíše přeskupit jak si kdo zamane. V organismu je celek víc než seskupení částí; celek je udržován křehkým předivem vztahů mezi Částmi i uvnitř nich, vztahů, které jsou-li narušeny, mohou přivodit smrt. Lidské tělo tudíž nelze rozebrat a zase dát dohromady, jak to známe třeba v případě jízdního kola. Za druhé, organismy jsou vytvářeny spíše „přirozenými" faktory než lidským důmyslem. Organická společnost je konec konců produktem přirozené nutnosti. Například rodinu žádný sociální myslitel nebo politický teoretik „nevynalezl"; je produktem přirozených sociálních impulzů, jakými jsou například láska, péče a odpovědnost. Dejme tomu děti se neusnášejí na nějaké „smlouvě", v důsledku níž by se staly Členy rodiny - děti jednoduše v rodině vyrůstají a rodina je živí a vede. Přirovnání společnosti k „organismu", které nám pomáhá společnosti porozumět, má určité výrazně konzervativní důsledky. Z mechanického pohledu na společnost, vlastního liberálům a většině socialistů, podle něhož společnost vytvářejí rozumně uvažující jednotlivci ke svým vlastním cílům, vyplývá, že se společností se dá experimentovat a že ji lze zdokonalovat. To vede k víře v pokrok cestou ať už reformy nebo revoluce. Je-li že jednotlivci, kteří v ní žijí, by její křehké a citlivé předivo měli chrá nit a respektovat. Organicísmus, tedy právě tento „organický pohled" na společnost, formuje rovněž náš postoj k jednotlivým institucím, „částěřív společnosti. K nim se přistupuje funkcionalisticky: instituce se vytváj a přežívají z určitého důvodu, jímž je to, že přispívají k zachování většího \ celku. Jinak řečeno, už pouhou svou existencí demonstrují, že mají s\. cenu a že jsou žádoucí. Každý pokus o reformu, tím spíše o likvidaci u . té instituce je tudíž riskantní a nebezpečný. = ? Různé názory na společnost ► Liberálové nepokládají společnost za svébytný útvar, ale za soubor jednotlivců. Nakolik společnost existuje, je tvořena dobrovolnými ujednáními, do nichž vstupují egoističtí a své zájmy prosazující lidé. Ve spoteCnasti však existuje celková vyváženost zájmů, směřující obvykle k mir/ování harmonie a rovnováhy. ► Konzervativci pohlížejí na společnost jako na organismus živý útvar. Společnost tudíž existuje vně jednotlivce a v jistém smyslu drive než jednotlivec; je držena pohromadě pouty tradic,: autorit v a společně morálky. Nová pravice se však hlásí k jakémusi liberálnímu atomismu. ► Socialisté tradičně hleděli na společnost z hlediska nerovné moci jednotlivých tříd: ekonomická a majetková dělítka jsou hlubší a autentičtější než jakákoli širší sociální pouta. Marxisté jsou přesvědčeni, že společnost se vyznačuje třídním bojem a tvrdí, že jedinou stabilní a soudržnou společnosti je společnost běztřídní. ► Anarchisté věří, že pro společnost je příznačná nikým a ničím neregulovaná a přirozená harmonie, založená na lidském sklonu ke spolupráci a sociabilitě. Sociální konflikty ä nesrovnalosti jsou tudíž evidentně nepřirozené: jsou produktem politického vládnutí a ekonomické nerovnosti. ► Naciorialisté přistupují ke společnosti z hlediska jejích kulLuruícli či etnických zvláštností. Společnost se vyznačuje sdílenými hodnotami a ná-zory, jejichž kořeny tkví konec konců ve společné národní identitě. Z toho může vyplývat, že mnohonárodní společnosti jsou samou svou podstatou nestabilní. ► Fašisté považují společnost za jakýsi sjednocený organický celek; tím říkají, že individuální existence nemá žádný význam a smysl, není-li zasvěcena spíše společnému dobru než dobru soukromému. Příslušnost ke společnosti je ovšem přísně ohraničena národnostně a rasově ► Feministky přistupují ke společnosti tak, žc zdůrazňují její patriarcháh;; nošt a umělé dělící čáry mezi „veřejnou" a „soukromou" sférou života. Na společnost lze podle nich tudíž pohlížet jako na organizované pokrytectví, které má rutinizovat a udržovat systém moci mužů. Ideje organicismu se zřetelně projevují v konzervativní obhajobě radi- ích společenských institucí. Rodina, vzniklá z prosté potřeby přivádět „a svět a vychovávat děti, skýtá svým členům, zejména dětem, ochranu bezpečí a jednotlivce učí, že povinnost má svou cenu a že druhé je třeba respektovat. Zdravý rodinný život je pro konzervativce proto podmínkou stability společnosti: rodinu je třeba chránit a v případě potřeby posilo-vat organicismus je rovněž základem konzervativní obhajoby tradičních hudrtot. Je-li morálka - jak tvrdí liberálové - věcí osobní volby, „mravní předivo" společnosti se zpochybňuje a spolu s ním se zpochybňuje i soudržnost, na které je založen společenský řád. Konzervativci se proto obávali morálního a kulturního pluralismu (viz str. 51); tvrdili například, že multikulturní společnosti jsou bytostně nestabilní. Konzervativci naopak volají po společné kultuře a sdílených hodnotách. Na formování této kultury může mít přesto vliv řada různých faktorů; k důležitým patří tradice, rodina a náboženství, a to v podobě „tradičních hodnot", „hodnot rodiny" a „křesťanských hodnot". Organicismem lze nakonec vysvětlit i to, proč si konzervativci cení národa. Národy, stejně jako rodiny, vznikají přirozené: v případě národa jde o spřízněnost, která postupně a zcela přirozeně vzniká a upevňuje se mezi lidmi stejného jazyka, dějin, kultury a tradic. Patriotismus (viz str. 166) tudíž dodává jednotlivcům i celé společnosti nezbytné vědomí identity a přináležitosti. Tyto myšlenky jsou základem konzervativního nacionalismu, o kterém bude řeč v 5. kapitole. Hierarchie a autorita Konzervativci měli tradičně za to, že společnost je od přirozenosti hie-r^^jckTTvyžničuje se tudíž jakousi jednou provždy danou sociální : stupňovitostí. Společenská rovnost se proto odmítá jako nežádoucí a nedo-sažitelná; moc, status a majetek jsou vždy rozděleny nerovně. JLpřiiimáni přirozené nerovnosti jednotlivců se konzervativci shoduji s liberály: někdo sé"ródí s nadáním a s dovednostmi, které jsou jiným odepřeny. Liberály to však dovádí k víře v meritokracii, kdy jednotlivci míří nahoru nebo dolů podle svých schopností a své pracovitosti. Konzervativci se tradičně domnívali, že kořeny nerovnosti tkvějí hlouběji. Nerovnost je nevyhnutelným rysem organické společnosti, nikoli jen důsledkem rozdílů mezi lidmi. Předdemokratičtí konzervativci, ke kterým patřil například Burke, si tak osvojili představu jakési „přirozené aristokracie". Stejně jako plní v těle mozek, srdce a játra různé funkce, i různé skupiny a třídy, které dohromady tvoří společnost, mají každá svou konkrétní roli. Musí existovat vůdci a musí existovat ti, kteří vůdce následují; musí existovat manažeři a musí existovat dělníci. Obdobně musí existovat ti, kdo odcházejí do práce a ti, kteří zůstávají doma a pečují o děti. Skutečná společenská rovnost je tudíž mýtus: ve skutečnosti existuje přirozená nerovnost bohatství a společenského postavení, ospravedlněná jí odpovídající nerovností spo- zaměstnavatelů neleží stejné osudy a stejné jistoty. Hierarchie a organické " vidění společnosti tak traarčnímu konzervatismu dodaly vyhraněný sklon i k paternalismu (viz str. 93). ; Víru v hierarchii posilují konzervativci zdůrazňováním autority.. ,„ zervativci odmítají liberální názor, že autorita je výsledkem smlouvy. rou uzavírají svobodní jednotlivci. Liberálové zastávají názor, že autontu ustavují jednotlivci ke svému prospěchu. Naopak konzervativci tvrdí. í» autorita stejně jako společnost vzniká přirozeně. Rodiče mají autoritu närj ; svými dětmi: rozhodují fakticky o všech stránkách jejich mladých životů- 1 k žádné smlouvě ani dohodě přitom nedošlo. Autorita vzniká z přirozené -: nutnosti, v tomto případě z potřeby zajistit, že o děti se bude pečovat, že :- budou chráněny před nebezpečím, že budou zdravě jíst, že v přiměřenou '■ dobu půjdou spát atd. Takovou autoritu lze jedině „vnucovat shora", a to jednoduše proto, protože děti nevědí, co je pro ně dobré. Nevzniká a ne- ' může vznikat „zdola"; říkat, že děti souhlasily s tím, že jim bude někdo „vládnout", postrádá jakýkoli smysl. O autoritě se má za to, že její kořeny tkví v samé podstatě společnosti a společenských institucí. Ve školách mají autoritu uplatňovat učitelé, ■ na pracovištích zaměstnavatelé, v celé společnosti pak vláda, resp. stát. Konzervativci zastávají názor, že autoritaje_ nezbytná a prospěšná, orn- . tože každý potřebuje, aby ho někdo řídil a podpisoval; každý také musí L s jistotou vědět, „kde je jeho místo" a co se od něho očekává. Autorita je \ tudíž opakem nezakořeněnosti a anomie. Proto konzervativci kladli vždy | zvláštní důraz na vůdcovství a kázeň. Vůdcovství, resp. vedení [leader • ship) je nezbytnou složkou každé společnosti, protože znamená schop- ■: nost vytyčovat směr a ostatním lidem přinášet inspiraci. Kázeň není tupá, ; bezmyšlenkovitá poslušnost, ale ochotné a zdravé respektování autority, \ Autoritářští konzervativci jdou ještě dále: podle nich je autorita-absolutni \ a nezpochybnitelná. Většina konzervativců si však myslí, že autorita by se i měla uplatňovaTvJistých mezích; tím, co tyto meze vytyčuje, však není ; nějaká umělá smlouva, ale přirozená odpovědnost, která sama je součástí ) autority. Rodiče mají mít autoritu nad svými dětmi, nemají však právo s nimi zacházet jak se jim zlíbí. Autorita rodičů je výrazem povinnosti své | děti živit, vést a v případě potřeby trestat; rodiče však neopravňuje k tomu, \ aby se svým dítětem špatně zacházeli, zneužívali ho nebo ho prodali do otroctví. Majetek Majetek má pro konzervativce obrovský a občas téměř mystický význam. Liberálové tvrdí, že v majetku se projevují zásluhy: kdo usilovně pracuje a má nadání, nahromadí a má nahromadit určité bohatství, i Majetek je tudíž „zasloužen", člověk si ho, resp. na něj „vydělal". Tato doktrína láká ty konzervativce, kteří schopnost nashromáždit majetek pokládají za významný ekonomický stimul. Konzervativci však také i^tá vlastnictví lidem jistotu a dodává jim sebedůvěru; je pro ně něčím, jíeho „mohou padnout". Majetek, ať už jde o dům nebo o úspory, lidi rôiii způsobem chrání. Konzervativci tudíž věří, že šetrnost - obezřelé padání s penězi - je sama určitou ctností; proto se snažili vést lidi ke spořivosti a podněcovat je, aby investovali do majetku, zejména nemovitého. Vlastnictví také vytváří a posiluje řadu významných sociálních hodnot- Lidé> kteří maJí urCit? majetek a užívají ho, budou nejspíš respektovat majetek druhých. Budou také dobře vědět, že majetek je třeba cJiránit před nepořádky a zločinností. Vlastníci jsou tudíž na společnosti zainteresováni: jsou zainteresováni zejména na zachovávání práva a pořádku. V tomto smyslu může vlastnictví udržovat a posilovat to, co lze považovat za „konzervativní hodnoty" - úctu k právu, autoritě a společenskému řádu. Je zde však ještě jeden hlubší a osobnější důvod, proč konzervativci podporují vlastnictví: majetek lze totiž považovat bezmála za „prodloužení" lidské osobnosti. Lidé se realizují tím, co vlastní, a sami sebe tak také vidí. Majetek nejsou pouze předměty ve vztahu j( flověku vnější, ceněné pro svou užitečnost (dům nás chrání před chladem a vlhkem, autem se můžeme přepravovat atd.); odráží se v něm i něco z vlastníkovy osobnosti a z jeho charakteru. Právě proto, zdůrazňují konzervativci, je loupež zločinem obzvlášť nepříjemným: oloupení přicházejí nejen o svůj majetek, ale jaksi i o Část sebe samých; trpí tudíž Škodu i na své osobnosti. Dům je ze všech vlastněných věcí nejosobnější a nejintimnější. Je uspořádán a zařízen podle vlastníkova vkusu a podle jeho potřeb a odráží se v něm tudíž vlastníkova osobnost. Návrh tradičních socialistů, že vlastnictví by se mělo „zespolečenštit" a že majetky by neměly patřit soukromým jednotlivcům, ale měly by být společné, je v očích konzervativců zvlášť děsivý; hrozí totiž vznikem jakési bezduché a odosobněné společnosti. Konzervativci ovšem nejsou ochotni jít tak daleko jako liberálové typu laissez-faire, kteří zastávají názor, že jednotlivec má absolutní právo užívat svůj majetek jak se mu zachce. Zatímco libertariánští konzervativci, a tudíž i liberální Nová pravice straní v podstatě liberálnímu přístupu k majetku, konzervativci tradičně tvrdili, že veškerá práva, vlastnická nevyjímaje, v sobě zahrnují i povinnosti. Majetek není věcí jen jednotlivce, ale má svůj význam i pro společnost. Práva, která má jednotlivec, je třeba poměřovat, resp. vyvažovat prospěchem společnosti či národa. J>estliže jsou konzervativci například přesvědčeni, že státní zásahy do ekonomiky jsou službou národnímu zájmu, ie třebj^svgbodu podniků omezit. Nadto majetek není výtvorem jen současné generace. Velká jeho část - pozemky, domy, umělecká díla - na současnou generaci přešla od generací předchozích. V tomto smyslu je tudíž současná generace strážcem a opatrovatelem bohatství národa a je povinna ho zachovat a uchránit ku prospěchu generací příštích. Přesně toto prohlašoval v 80. letech Harold Macmillan, v letech 1957-1963 britský premiér, když se stavěl proti pri- Autoritarismus Autoritářský konzervatismus Autoritarismus (iiMlwmarianisni) je víra ve vládnutí „shora", resp. praktické uskutečňování takového vládnutí. Autorita se zde uplatňuje bez ohledu na souhlas lidu. Autoritarismus je tudíž něco jiného než autorita. Autorita se opírá o legitimitu a v tomto smyslu vychází „zdola". Au-toritarističtí myslitelé obvykle vycházejí ve svých názorech z víry v moudrost stávajících vládců nebo z představy.-že společenského pořádku lze dosáhnout a že ho lze udržet jediné slepou poshiänosti. Autoritarismus se však obvykle odlisuje od totalitarismu (viz str-220). FFi vládnutí „shora", spojovaném s monarchickým absolutismem, tradičními diktaturami a většinou vojenských režimů jde spíše o potlačování opozice a politické svobody než o daieko radikálnější cíl, jímž je setření rozdílu mezí státem a občanskou společnosti. Všichni konzervativci budou tvrdit, žectUutoritu a respektujjji; jen máin moderních konzervativců však bude ochotno připustit, že jejich názti^. jsou autoritářské. Přestože se současní konzervativci usilovně snaží do- ' kázat, že jsou věrni demokratickým, zejména liberálně demokratickým zásadám, existuje v rámci konzervatismu proud, který - zejména na evropském kontinentu - upřednostňoval autoritarismus. Za francouzské revoluce byl hlavním obhájcem autoritářského vládnutí francouzský poli- ■ tický myslitel Joseph de Maistre (1753-1821). De Maistre ostře kritizoval ■ francouzskou revoluci; na rozdíl od Burka však chtěl obnovit absolutní moc dědičné monarchie. Byl to reakcionář, který nepřipouštěl jakoukoli reformu starého režimu [ancien régime) svrženého v roce 1789. Základem jeho politické filozofie byla plná a ochotná podřízenost „pánovi". Ve svém díle O papeži (1817) šel ještě dál a tvrdil, že nad světskými monarchy by měla panovat nej vyšší duchovní moc zosobněná papežem. De Maistre 1 byl přesvědčen, že společnost je organismus, který by se rozpadl nebo zhroutil, kdyby nebyl držen pohromadě dvojjedíným principem „trůnu a oltáře". Tím hlavním, o co mu šlo, bylo tudíž zachování řádu; jedině řád může podle jeho názoru zajistit lidem ochranu a bezpečí. Revoluce, ba dokonce i reforma by oslabila pouta, která lidi k sobě váží a vyústila by v chaos a útlak. Je třeba poslouchat i krutého vládce, protože jakmile se jednou zpochybní vžitý princip autority, bude výsledkem utrpení ne-: konečné větší. Po celé devatenácté století se konzervativci na evropském konti- ■ nentu drželi tuhých a hierarchických hodnot autokratického vládnutí a kladli houževnatý odpor vzmáhajícímu se protestu liberálů, nacionalistu a socialistů. Nikde neměl autoritarismus hlubší kořeny než v Rusku, kde car Mikuláš I. (1825-1855) hlásal zásady „pravoslaví, samoděržaví : a příslušnosti k národu", které stavěl proti zásadám „volností, rovnosti a bratrství", jež inspirovaly francouzskou revoluci. Mikulášovi nástupci se zuby nehty bránili jakémukoli omezování své moci ústavami nebo vytvářením parlamentních institucí. V Německu se ústavní vláda sice vytvořila, Bismarck, v letech 1871-1890 kancléř tehdejšího císařství, byl však zárukou, že zůstane pouhou fikcí. V katolických zemích byl autoritarismus i nadále značně silný. Ve chvíli, kdy se dosáhlo sjednocení Itálie a kdy se Pius IX. prohlásil „vatikánským vězněm" papežství výrazně ztratilo na své časné autoritě; nástup sekulárních politických ideologií však znamenal i útok na papežské nauky. V roce 1864 papež všechny radikální nebo pokrokové myšlenky - včetně nacionalismu, liberalismu a socialismu - odsoudil jako „falešné doktríny našeho tak nešťastného věku" a ve chvíli, kdy přišel o papežský stát i Řím, vyhlásil v roce 1870 svou neomylnost. Neochota evropských konzervativců vyrovnat se s reformami a s demokratickým vládnutím se projevovala ještě hluboko ve 20. století. Brzy po skončení 1. světové války například konzervativ- taj[ přispěly k tomu, že k moci se dostal v Itálii Mussolini (viz str. 220) v Měmecku Hitler (viz str. 215). jinde se konzervativně autoritářské režimy poohlížely po politické o0dp°re mas>které Právě získaly volební právo. Tak tomu bylo například Francii, kde bylo všeobecné volební právo mužů zavedeno v roce 1S48. Ludvíku Napoleonovi se podařilo dosáhnout zvolení prezidentem; později se však prohlásil za císaře Napoleona III., dovolávaje se přitom podpory drobného rolnictva, které tehdy tvořilo největší část francouzských voličů. Napoleonův režim spojil autoritarismus s příslibem hospodářské prosperity a sociálních reforem v podobě jakési plebiscítní diktatury, se kterou se jinak častěji setkáváme až ve 20. století. Paralelou bonapartismu byl perónismus. Juan Perón byl v letech 1946-1955 argentinským diktátorem a hlásal obecně známé autoritaristické zásahy poslušnosti, pořádku a národní jednoty. Politickou podporu však nenacházel u tradičních elit, ale ve zbídačených masách, mezi lidmi, kteří - jak sám Perón se vyjadřoval - „nemají ani košili". Perónistický režim byl populistický (viz stx. 287), a to v tom smyslu, že své politické postupy přizpůsoboval instinktům a přáním obyčejných lidí, v tomto případě lidovému odporu proti „imperialismu Yankeeů" a obecnému volání po hospodářském a sociálním pokroku. Podobné režimy vznikly v některých afrických, asijských a blízkovýchodních zemích. Ačkoli tyto režimy nezřídka konsolidovaly postavení konzervativních elit a často se uchylovaly k výrazně konzervativnímu nacionalismu, pomocí něhož se snažily zajistit diktatuře lidovou podporu, vykazují autoritářské populis-tické režimy typu například Perónová rysy, které se blíží spíše fašismu než konzervatismu. Paternalistický konzervatismus Zatímco na evropském kontinentu se konzervativci jakékoli změně houževnatě bránili, angloamerická tradice byla v tomto směru pružnější a nakonec i úspěšnější. Její počátky jsou patrné už u Burka. Z francouzské revoluce vyvadil Burke poučení, že změna může být i přirozená a nevyhnutelná a že v takovém případě by se jí nemělo bránit. Burke dospěl k závěru, že „stát, který se nedokáže určitým způsobem měnit, se nedokáže udržet" (1975, str. 285). Pro burkovský konzervatismus jsou příznačné opatrnost, uměřenost a pragmatismus; odráží se v něm nedůvěra k neměnným principům ať už revolučním či reakčním. Řečeno slovy lana Gilmoura (1978), „moudrý konzervativec našlapuje zlehka". Hodnoty, jichž si konzervativci nejvíce cení, totiž tradice, řád, autorita, majetek atd., budou zabezpečeny jedině tehdy, jestliže se politika bude utvářet s přihlédnutím k reálné situaci a ke zkušenostem. Takový postoj jen zřídka ospravedlní dramatickou či radikální změnu; akceptuje však odhodlání rozvážně „měnit, aby bylo možno zachovat". Pragmaticky uvažující kon- Paternalismus Jednat paternalistický doslova znamená počínat si jako otec (latinsky pater). Jako politická zásada označuje paternalísmus (paiemalism) situaci, kdy se moc či autorita uplatňuje ve snaze činit dobro těm, kteří jf jsou podřízeni, nebo bránit škodě. Příkladem pa-ternalisruu je sociální péče. Jsou jím i různé jiné zákony, například ty, které zavádějí povinné připoutávání se za jízdy v automobilu. Pro „měkký" paternalísmus je příznačné, že ti, kdo mu jsou vystaveni, s ním alespoň rámcově souhlasí, „Tvrdý" pater-nalismus se po žádném takovém souhlasu neohlíží a fakticky se tak překrývá s autorita-rismem. Paternalísmus se zdůvodňuje tím, že moudrost a zkušenosti nejsou ve společnosti rozděleny rovnoměrně; ti, kdo jsou v autoritativním postavení, „vědí nejlépe". Odpůrci tvrdí, že autoritě nelze věřis a že paťernaiismus omezuje svobodu a přispívá k „infantilizaci" společnosti. čit jistou vyváženost mezi oběma podle toho, co „funguje". V praxi byi0 f tíhnutí konzervatismu k reformám v 19. a 20. století úzce spjato i s ph , váním neofeudálních patemalistických hodnot. Existují dva proudy pater, . nalistického konzervatismu; \ - konzervatismus jednoho národa, | - křesťanská demokracie. ■ .'■'-■'jPajj:". Konzervaäsmus jednoho národa Počátky angloamerického paternalismu jsou často shledávány u Benja- i mina Disraeliho (1804-1881), britského premiéra v roce 1868 a v letech 1874-1880. Svou politickou filozofii rozvinul Disraeli ve dvou románech - ! Sybil (184S) a Coningsby (1844) -, které napsal ještě před svým vstuperr do \ vysoké pohtiky. V těchto románech se zdůrazňuje princip sociální odpcvétí- í nosti, který výrazně kontrastoval s krajním individualismem dominujícírn tehdejšímu politickému establishmentu. DisraeU psal v časech pokračuj/., industrializace, prohlubující se ekonomické nerovnosti a - přinejmenším . pokud jde o evropský kontinent - blížící se revoluce. Snažil se upozoi n.i na to, jaké nebezpečí Británii hrozí, zůstane-li rozdělena na „dva národy: na ■ bohaté a chudé". V duchu nejlepších konzervativních tradic vycházela Disraeliho argumentace z jakési kombinace moudré rozvážnosti a zásadovosti. .; | Na jedné straně je zde prohlubující se sociální nerovnost, která v sobS | obsahuje zárodky revoluce. Disraeli se obával, že dělnická třída, chudá \| a utiskovaná, se se svou bídou jen tak nesmíří. Zdálo se, že revoluce, které v Evropě propukly v letech 1830 a 1848, tento názor potvrzují. Reforma ■ by tudíž byla namístě, protože by utlumila revoluční vlnu a ve svých dů- : sledcích by byla v zájmu majetných. Na druhé straně se Disraeli dovolával : morálních hodnot. Tvrdil, že ruku v ruce s bohatstvím a privilegii jdou ; i povinnosti ke společnosti, zejména odpovědnost za chudé nebo méně ; majetné. Disraeli tak navazoval na organické pojetí společnosti, vlastní konzervativcům, a na názor, že společnost drží pohromadě přijímání po- : vinností a závazků. Bohatí a mocní musí nést břímě sociální odpovědnos:i, | která je fakticky cenou za privilegia. Základem těchto myšlenek byl feu- -| dální princip noblesse dblige, tedy princip, podle něhož aristokracie musí jednat čestně a velkoryse. Pozemková šlechta například tvrdila, že má jakousi otcovskou odpovědnost za své sedláky; král totéž tvrdil ve vztahu k lidu. Disraeli doporučoval, aby se na tyto povinnosti nezapomínalo a nepřestávalo se na ně dbát: je třeba, aby se v průmyslově stále vyspělejším světě projevily v podobě sociálních reforem. Výrazem těchto myšlenek se stalo heslo „jednoho národa" (one nation). V době, kdy byl premiérem, odpovídal Disraeli jak za Druhý zákon o reformách z roku 1867, který rozšířil volební právo na dělnictvo, tak za sociální reformy, které zlepšily j eho bytové a hygienické podmínky. Disraeliho myšlenky konzervatismus značně ovlivnily a přispěly ke '-JJJU, tak jejich smyslu pro povinnost ke společnosti. Ve Spojeném království jsou tyto myšlenky základem tzv. konzervatismu jednoho národa, 'eliož stoupenci se občas stylizují jako toryové, aby tak demonstrovali svou věrnost předindustriálním hodnotám hierarchie a paternalismu. Koncem l9' stoíeíí Převzal Disraeliho myšlenky lord Randolph Churchill, a to v podobě tzv. toryovské demokracie. V časech prohlubující se politické (jemokracie Churchill zdůrazňoval, že tradiční instituce - například monarchie, Sněmovna lordů a církev - si musí zajistit širší sociální podporu. Toho lze dosáhnout tak, že v důsledku pokračování v Disraeliho politice sociálních reforem budou Konzervativní stranu volit i příslušníci dělnické Oy. V konzervatismu jednoho národa lze tudíž spatřovat jednu z forem toryovského welfarismu. Tradice „jednoho národa" vyvrcholila v 50. a 60. letech 20. století, kdy konzervativní vlády ve Spojeném království i v některých jiných zemích začaly praktikovat určitou variantu keynesiánské sociální demokracie a začaly řídit ekonomiku s cílem dosáhnout plné zaměstnaností a rozšířit sociální zabezpečení. Tento postoj se neopíral ani o víru v pozitivní svobodu (jako tomu bylo v případě moderních socialistů), ani o princip rovnosti (jako tomu bylo v případě parlamentního socialismu), ale o nezbytnost jakési neideologické „střední cesty" mezi extrémním liberalismem laissez--faire a socialistickým státním plánováním. Konzervatismus byl tudíž jakousi umírněnou zdrženlivostí, jejímž záměrem bylo dospět k vyváženosti mezi bezuzdným individualismem a zpupným kolektivismem. Nejzřetelněji je tato představa vyjádřena v díle Harolda Macmillana Srředrtr cesta (1938). Macmillan, který později - v letech 1957-1963 - působil ve funkci premiéra, prosazoval to, co sám označil za „plánovaný kapitalismus" a definoval jako „smíšený systém, který je kombinací státního vlastnictví a regulace čili kontroly určitých aspektů ekonomické aktivity se zápalem a iniciativou soukromých podnikatelů". Ideje „jednoho národa" čilí ideje toryovské však mohou být jen vhodným východiskem sociálních a ekonomických zásahů. Cílem konzervatismu jednoho národa není hierarchii zlikvidovat, ale zkonsolídovat, a jeho snaha zlepšit podmínky méně majetných je omezena snahou zajistit, aby chudí už zavedený řád a pořádek neohrožovali. Křesťanská demokracie Intervencionistické postupy si osvojily i křesťanskodemokratické strany, které se v různých zemích evropského kontinentu zformovaly po roce 1945. Z nich nejvýznamnější byly Křesťanskodemokratická unie (CDU) v tehdejším Západním Německu a Křesťanskodemokratická strana (DC) v Itálii. V letech bezprostředně po 2. světové válce konzervativci na evropském kontinentu odhodili své autoritářské názory. Tato nová forma konzervatismu se přihlásila k politické demokracii. Ovlivnily ji rovněž paternalistické tradice katolicismu. Protestantismus je spojován s myš- Toryovství Slovem „tory" se v 18. století v Británii označovala parlamentní frakce, která - na rozdQ od whigťt - podporovala monarchii a anglikánskou církev a která reprezentovala pozemkovou älechtu; ve Spojených státech mj. projevovala loa-jaiitu britské Koruna. Třebaže se britská Konzervativní strana v polovině 19. století zrodila z toryů a třebaže ve Spojeném království se označení „tory" dodnes v rozsáhlé míře užívá jako synonymum pro konzervativce {aniž by to oväem konzervativcům k něčemu bylo), toryovství (toryism) porozumíme nejlépe tehdy, budeme--li ho chápat jako určitý specifický postoj v rámci konzervatismu. Jeho charakteristickými rysy jsou víra v hierarchii, tradici a povinnost a chápáni společnosti jako organismu. Zatímco v „klasickém" toryovství se projevuje neofeudáíní víra ve vládnoucí třídu a před-demokratická oddanost zavedeným institucím, moderní toryovství je schopno do sebe pojmout i welfaristické a reformní myšlenky, za předpokladu ovšem, že tyto mySlenky slouží věci kontinuity společnosti. 1 I str. 45) a vzývá hodnoty usilovné práce, konkurence a osobní odpovffl nosti. Například německý sociolog Max Weber (1864-1920) spojový protestantskou etiku s „duchem kapitalismu". Naopak katolická sociáJnj teorie se tradičně zaměřovala spíše na sociální skupinu než na jednot livce a větší důraz kladla na vyváženost čili organickou harmonii než -c soutěživost. V 19. století a na počátku 20. století podporovaly katolíci* strany, například Centrum - Strana středu - v Německu, ústavní vládu, politickou demokracii a sociální reformy, třebaže papež nadále ;yi na straně autokracie. Po roce 1945 se katolická sociální teorie snažila orientovat nově vzniklé křesťanskodemokratické strany na praktickou realizaci jakéhosi demokratického korporatismu, který zdůrazňoval význam institucí stojících mezi občanem a státem, například církví, odborů a podnikatelských svazů, navzájem spjatých ideou „sociálního partnerství". Na rozdíl od tradičního zdůrazňování národa křesťanská demokracie, zejména v Německu, podporovala i katolický princip subsidiarity, tj, myšlenku, že rozhodovat má co nejnižší instituce, která v příslušné věa rozhodnout může. Pozitivní vztah k subsidiaritě umožnil křesťanským demokratům podporovat jak decentralizaci, zejména v podobě federalis-mu, tak - v příkrém kontrastu ke konzervativcům britským - evropeizaci. čili evropskou integraci. Ochota křesťanskodemokratických stran sledovat politiku welíaris-mu v keynesiánském duchu vyplývá spíše z pružnosti a pragmatismu takových ekonomů jako byl například Friedrich List (1789-1846) než zs strohých tržních principů Adama Smitha (viz str. 62) a Davida Ricarda. List zdůrazňoval ekonomický význam politiky a politické moci a uznával, že je zapotřebí státních zásahů, aby se vznikající domácí průmysl chránil před cizí konkurencí, která ho ohrožuje. To vedlo k podpoře myšlenky „sociálně tržního hospodářství", která výrazně ovlivnila vel-kou část evropského kontinentu. „Sociální trh" je ekonomika strukturovaná tržními principy a do značné míry prostá státních zásahů, která však funguje ve společnosti, jejíž soudržnost je udržována komplexním systémem sociálního zabezpečení a fungujících veřejných služeb. Trh \f už tedy v podstatě není cílem, ale spíše prostředkem tvorby bohatství i s cílem dosáhnout širších cílů sociálních. Toto myšlení vyústilo v to, že ve velké části evropského kontinentu a do určité míry i ve Spojeném ; království byl přijat zcela specifický model kapitalismu; ten je často označován za kapitalismus rýnsko-alpský čili „sociální" {social capitalism), na rozdíl od angloamerického kapitalismu „podnikatelského" ; [enterpňse capitalism). Zatímco „sociální kapitalismus" zdůrazťiuie partnerství a spolupráci, základem „podnikatelského kapitalismu" je ničím neomezované fungování trhu. Sociálně tržní myšlení vedlo k tomu, že kontinentálně evropský konzervatismus obecně a křesťanská demokracie daleko více, zejména od 70. let 20. století, odolávaly vábení ničím neomezovaného tržního hospodářství než britská či americká varianta paternalismu „jednoho národa". \ (jbcrtaríánskýk^^8111115 l konzervatismus v rozsáhlé míře čerpá z idejí předindustriálního 1 iobí jakými jsou například chápání společnosti jako organismu, hie-°b hie a povinnost, byla konzervativní ideologie značně ovlivněna i libe-'ií j myšlenkami, zejména idejemi klasického liberalismu. V tom se řkdV spatřuje výsledek vývoje, k němuž došlo v závěru 20. století, kdy ÍJová pravice dala konzervatismus v jistém smyslu do služeb klasického liberalismu. Liberální doktríny, zejména ty, které se týkají volného trhu, Sak konzervativci prosazovali už od konce 18. století; právě ony, můžeme fici. jsou součástí proudu, který konkuroval konzervativnímu paternalismu'Jde 0 ideje libertariánské, a to v tom smyslu, že v nich jde o co největší ekonomickou svobodu a co nejmenší státní regulaci společenského života. Libértariánští konzervativci tudíž k liberalismu „nekonvertovali"; jsou přesvědčeni, že liberální ekonomiku lze sloučit s tradičnější konzervativní sociální filozofií, založenou na hodnotách typu autority a povinnosti. To je jasně patrné už na díle Edmunda Burka, v mnoha směrech zakladatele tradičního konzervatismu, zároveň však i vášnivého stoupence liberální ekonomie Adama Smitha. Libertariánský proud byl nejsilnější v těch zemích, kde se nejvíce projevil vliv myšlenek klasického liberalismu, tedy ve Spojeném království a v USA. Již koncem 18. století Burke jednoznačně upřednostnil svobodný obchod v ekonomice a samoregulující tržní ekonomiku ve vnitřní politice. Volný trh je výkonný a korektní; podle Burka je však také přirozený a nutný. Přirozený je v tom smyslu, že se v něm projevuje touha po bohatství, „láska k zisku" [love oflucre), kteráje součástí lidské přirozenosti. Zákony trhu jsou tudíž „přirozené zákony". Burke souhlasil s konstatováním, že pracovní podmínky diktované trhem jsou pro mnoho lidí „ponižující, nevhodné, nelidské a nezřídka nanejvýš nezdravé"; trval však na tom, že tito lidé budou trpět i nadále, jestliže se „přirozený běh věcí" naruší. Burke neviděl sebemenší rozpor mezi svou podporou tržní ekonomiky a svou obhajobou tradičního sociálního řádu; byl totiž přesvědčen, že tradiční řád, který koncem 18. století existoval v Británii, nebyl už feudální, ale změnil se v kapitalistický. Kapitalistický volný trh se tudíž dal hájit poukazem na tradici, stejně jako se poukazem na tradici dala hájit monarchie nebo církev. Libértariánští konzervativci ovšem nejsou ve svém liberalismu dů-slediií. Hlásají ekonomický individualismus a snaží se „vytlačit stát z podnikání"; tento princip individuální svobody se. však zdráhají rozšířit na další stránky společenského života. Raní liberálové, například Richard Cobden (1804-1864) a John Stuart Mill, se nezdráhali přenést na jednotlivce odpovědnost nejen ekonomickou, ale i sociální a morální. Jak zdůraznil F; Hayek ve své práci Ústava svobody (1960), liberalismus se liší od konzervatismu i - podle Hayekova názoru - od socialismu svým přesvědčením, že morální rozhodnutí je třeba ponechat na jednotlivci, pokud íibertarianismus Slovem Íibertarianismus, resp. libertarián-stvi (Ubertarianism) označujeme celou škálu teorii, které jednoznačne upřednostňují svobodu (chápanou negativné) pfeti ostatními hodnotami jako jsou například autorita, tradice a rovnost. Libertariáni se tudíž snaž! co nejvíc rozšířit sféru individuálnf svobody a co nejvíc zúžit sféru veřejné autority, je pro ne například příznačné, že ve státu spatřují hlavni ohrožení svobody. Dva nejvýznamnéjsl proudy libertarfánstvf vycházejí z představy individuálních práv (jako je tomu například u Roberta Nožička, viz str. 104) a z ekonomických doktrín laissez-faire (jako v případě Friedricha Hayeka, viz str. 101). Libertariánství se však chápali i socialisté. Nékdy se libertariánství odlisuje od liberalismu, a sice s poukazem na to, že liberalismus - i ve své klasické podobě - odmítá předřadit svobodu řádu, resp. pořádku. Libertariánství se ale liší i od anarchismu: libertariáni vcelku uznávají nezbytnost jakéhosi minimálního státu, státu - nočního hlídače (nightwttfch-man state); někdy se prezentují jako „mi-narchísté" (stoupenci minimální vlády). konzervativci, však pohlížejí na lidskou přirozenost s větším pesmr mem. Je zapotřebí silného státu, aby se udržel veřejný pořádek a tes™* tovala se autorita. Některé libertariánské konzervativce láká na leoruW volného trhu fakticky právě to, že slibuji zajistit společenský pořade). Zatímco liberálové zastávali názor, že tržní hospodářství chrání svobod a svobodné rozhodování jednotlivce, konzervativce trh občas lálánského původu se například američtí neokonzervatiy-1 ci snažili prosadit vyhlášení angličtiny za „úřední" jazyk Spojených států, Ohrožení „zvnějšku" je mnoho a jsou rozmanitá. Ve Spojeném království byla hlavním ohrožením evropská integrace: v 90. letech se britský kon-zervatismus prakticky definoval jako „euroskepticismus", a to vzhledem i k odporu, který kladl evropské integraci a zejména měnové unii. V USA se v 70. a 80. letech spatřovala hlavní hrozba ve světovém komunismu, koit krétné v Sovětském svazu, na který Ronald Reagan pohlížel jako na „říSi zla" [evil empire). Po 11. září 2001 je však hlavní strategickou, politickou a kulturní hrozbou, na jejímž pozadí se definuje americká národní, resp,: státní identita, globální terorismus. Stále asertivnější a unilateralističtější zahraniční politika George W. Bushe v Afghánistánu i jinde, chápaná jako součást „války proti terorismu" [war on terror), se tak prezentovala jako obrana amerických hodnot a amerického způsobu života. Pnutí, uvnitř Nové pravice Ne všichni myslitelé či politikové, kteří se hlásí k myšlenkám Nové pravice, zastávají neoliberální nebo neokonzervativní názory. Například zná? mý britský neokonzervativec Roger Scruton (2001) tvrdí, že principiální •(konzervativní teorii společnosti. Přesto se neoliberální a neokon-seS<Í^W názory zpravidla kryjí; je to právě snaha propojit ekonomický ierVar rnús a konzervatismus v sociálních otázkách, která dodává Nové [^^%^perífičkou tvářnost. Dvě vlády, které byly myšlenkami Nové PÍÍ^T^č^ovlívněnyrtjrReaganova administrativa v USA a vláda Pr*]"iatcjier0vé ve Velké Británii, se stavěly - byť v různé míře - jak za &í* j taic za konzervativní Novou pravici. Tuto dvojjedinou povahu • ■ kého thatcherismu shrnul Andrew Gamble (1988): spatřoval v něm T st svobodné ekonomice a silnému státu". Z tohoto hlediska je cf-Ln Mcaé-rrt,vice wbudování silného^avšak minimálního státu. Míra, '^Jjžlze neoliberalismus s neokonzervatismem sladit, byla však předmětem značných diskusí. Gamble zdůrazňuje ve své analýze hlavní politická pojítka mezi volným trhem" a „silným státem". Spatřuje je v tom, že v kontextu prohlubující se nerovnosti a snižujících se podpor od státu vzrůstá potřeba policejního dohledu nad pořádkem na trhu a udržování a posilování sociální a politické autority. Jinak řečeno, politické a sociální síly uvolňované „zatlačováním" (roZZ back) čili omezováním funkcí státu lze držet na uzdě jedině sílící autoritou státu. Sami teoretikové Nové pravice jsou však přesvědčeni, že neoliberalismus a neokonzervatismus se dají sloučit i na hlubší, ideologické úrovni. Například Letwin (1992) vylíčil britský thatche-rísmus jako jakési morální tažení ve jménu tzv. mocných hodnot (vigorous valnes) - čestnosti, soběstačnosti, energičnosti, smyslu pro nezávislost, 'oajality a důslednosti -, které v ekonomickém životě vyžadují „zatlačování státu", v životě sociálním však větší zásahy ve jménu prosazení práva, udržení pořádku, podpory národních ideálů a posilování obrany. Podle Willettse (1992) je evidentní napětí v rámci Nové pravice pouhým odrazem toho základního a trvalého, oč konzervatismu jde, totiž vyváženosti mezi jeho věrností jednotlivci a jeho věrností pospolitosti. Přesto sotva můžeme pokládat Novou pravici za zcela koherentní, ať už ideologicky či politicky, Neoliberalismus se přidržuje hodnot typu svobody, volby, práv a konkurence, jejichž kořeny jsou v pojetí lidské přirozenosti, která klade důraz na tvrdý individualismus a spoléhání sama na sebe. Neo-: konzervatismus prosazuje hodnoty typu autority, kázně, respektu a povinnosti, jejichž kořeny jsou v pojetí lidské přirozeností, které zdůrazňuje naopak křehkost člověka, jeho omylnost a závislost na společnosti. Politicky se toto napětí projevuje v tendenci neoliberalismu dávat průchod silám a tlakům, které míří přímo proti nejsmělejším nadějím neokonzervatismu. Například neutuchající dynamičnost neregulovaného kapitalismu narušuje sociální soudržnost a oslabuje autoritu zavedených hodnot a tradičních institucí. Dále: třebaže neoliberálové chápou svobodu v podstatě ekonomicky a spatřují v ní svobodnou volbu na trhu, lze jen velmi těžko zabránit, aby se princip individuální odpovědnosti rozšířil na věci morálky, případně další. Za třetí, jelikož trhy sebeméně nerespektují státní hranice, vyplývají z důsledného liberalismu závěry globalizační a internacionalistinké. ktř-rí Pnutí v rámci konzervatismu (2) liberálni Nová pravice v. konzervativní Nová prdVlr. klasický liberalismus - tradiční konzervatismus atomismus - organicismus radikalismus _ tradicionalismus libertariánství - autoritarismus ekonomický dynamismus - společenský pořádek sobecký individualismus / podnikavost - tradiční hodnoty rovnost šancí - přirozená hierarchie minimální stát - silný stát internacionalismus - uzavřený nacionalismus stranění globalizaci - odpor proti globali2aci Konzervatismus v 21. století Konec 20. století zřejmě vzbudil v konzervativcích optimismus, ne-li tri-umfalismus. Zdá se, že konzervatismu se podařilo zvrátit „prostátnf tendenci, kterou se vyznačovalo vládnutí po značnou část 20. století, zvláště pak po roce 1945, a prosadit alternativní tendenci „protržní". Patrně tím největším, Čeho konzervatismus dosáhl, byla ale porážka jeho hlavního rivala, totiž socialismu. Parlamentní socialisté se v zemích tak rozdílných jako jsou Nový Zéland, Austrálie, Španělsko, Švédsko a Spojené království snažili udržet si důvěru voličů tím, že se ztotožňovali s hodnotami a filozofií trhu a že akceptovali tezi, podle níž žádná ekonomicky schůdná alternativa kapitalismu neexistuje. Nadto zhroucení komunismu ve východní Evropě i jinde přivodilo, přinejmenším zpočátku, rozkvět a Šíření tradicionalistických politických doktrín a doktrín stranících tržnímu hospodářství. Ještě důležitější je, že to, čím konzervatismus k celému tomuto procesu přispěl, je do značné míry dílem jeho schopnosti znovu se prezentovat jako ideologický projekt. Tím, že se distancoval od svých organicistních, hierarchických a neideologických sklonů se konzervatismus - pod rouškou Nové pravice - spojil s tržním individualismem a so- telskéntu státu" možná už pominula a ustoupila fázi „manažerské", ^SĚ Feministky vycházejí z toho, že rovnost musí znamenat rovnost pohlaví, a to ve smyslu rovných práv a rovných příležitostí (liberální feminismus) nebo ve smyslu rovné sociální a ekonomické moci (socialistický femimš-mss] bez ohledu na gender. Některé radikální feministky však tvrdily, že požadavek rovnosti může jednoduše vyústit v to, že ženy získají „identitu mužů". > Ekologové prosazují biocentrickou rovnost a zdůrazňují, že všechny formy života mají stejné právo „žita vzkvétat". Běžná pojetí rovnosti tudíž chápou jako antropocentrická, jelikož se zaměřují pouze na lidstvo a pře- "hlížejí zájmy všech ostatních organismů a entit. Za druhé, sociální rovnost je základem společenství a spolupráce. Budou-ii lidé žít v rovných podmínkách, snáze se budou jeden s druhým identifikovat a společně pracovat k obecnému prospěchu. Rovné výsledky tudíž posilují sociální solidaritu. Sociální nerovnost vede naopak ke konfliktům a nestabilitě. To se nejmarkantněji odráží v socialistických teoriích mentalitu „přežívání nejzdatnějších". Například R. H. Tawney (viz str u, takovou mentalitu odmítal jako „filozofii pulců". Za třetí, socialisté porltJ' rují sociální rovnost proto, protože mají za to, že uspokojování po.iek základem seberealizace člověka. „Potřeba" je jakási nutnost: žádá si uJ^ kojení; není to nějaké povrchní přání nebo momentální libůstka. Základní potřeby, jakými jsou jídlo, voda, střecha nad hlavou, družnost atd , ]SOu základem lidského života; z toho pro socialisty vyplývá, že uspokojováni potřeb je samým jádrem svobody. Vzhledem k tomu, že potřeby Udí jsou zhruba stejné, má rozdělování bohatství na základě teze o uspokojovaní potřeb evidentně rovnostářské důsledky. Na rozdíl od liberálů jsou turjj* socialisté přesvědčeni, že princip svobody a princip rovnosti lze siadjí Uspokojování potřeb však může mít i důsledky nerovnostářské, jako je tomu v případě tzv. zvláštních potřeb, vyvolaných například tělesným ft duševním handicapem. Jakkoli se socialisté shodují v tom, že sociální a ekonomická rovnost má své přednosti, neshodují se v otázce, v jakém rozsahu se může a méU by se nastolit. Marxisté a komunisté věří v absolutní sociální rovnost, kterou přinese likvidace soukromého vlastnictví a zespolečenštění výrobních prostředků. Marx byl nadto přesvědčen, že ve chvíli, kdy zbytky kapitalistického třídního systému zmizí, by se mělo odměňovat zcela podle potřeb. Sociální demokraté však věří v relativní sociální rovnost, které se dosáhne přerozdělováním statků za pomoci sociálního státu a progresivního zdanění. V sociálně demokratické snaze kapitalismus spíše zmírnit než odstranit se projevuje přiznání trvalého významu materiálních stimu lů i toho, že hovoří-li se o uspokojování potřeb, jde do značné míry jen o odstranění chudoby. Společenská třída Termínem společenská třída (sociál class) obecně označujeme skupiny lidí podobného sociálního a ekonomického postavení. Socialisté tradičně považovali společenskou třídu za důsledek hlavního a politicky nejvý-znamnějšího dělení společnosti. Politiku tříd {class poUti.es) formulovali dvojím způsobem. Podle prvního je třída nástrojem analýzy. Socialisté se domnívali, že přinejmenším v předsocialistických společnostech mají lidé tendenci myslet a jednat stejně jako ti, kdo mají stejné ekonomické postavení nebo stejný zájem. Jinak řečeno, hlavními dějinnými aktéry, nejsou jednotlivci, ale společenské třídy; společenské třídy jsou tudíž tím hlavním, co nám pomáhá pochopit sociální a politické změny. Například nerovnosti a nespravedlnosti kapitalistického systému lze nejlépe objasnit tím, že privilegované a majetné třídy mají tendenci utlačovat a vykořisťovat třídy porobené. Druhá podoba socialistické politiky tříd se zaměřuje konkrétně na dělnickou třídu a jde v ní o politický boj a politickou emancipaci. Socialismus se často chápal jako výraz zájmů dělnické třídy a na dělnickou třídu se pohlíželo jako na nástroj, pomocí něhož se dosáhne k0 společnosti, ve kterých byly třídní nerovnosti podstatnou měrou &eb° Šený Tím, že se emancipuje od kapitalistického vykořisťování, děl-^Ia třída se připravuje o svou vlastní třídní identitu; z dělnické třídy se hlhem xhoto procesu stávají plně rozvinutí lidé. Pokud jde o povahu a význam společenské třídy, byli však socialisté dnotní. Podle Marxe a jeho následovníků třída souvisí s ekonomickou " od danou vztahem jednotlivce k výrobním prostředkům. Takto viděno, děleáf na třídy je dělením na „kapitál" a „práci", tj. dělením na vlastníky výrobních prostředků (buržoazii) a na ty, kteří žijí z prodeje své pracovní sCy {proletariát). Tento marxistický model dvou tříd se vyznačuje nesmiřitelným konfliktem mezi buržoazií a proletariátem, který nutně vyústí ve svržení kapitalismu proletárskou revolucí. V závěrečné pasáži Komunistického manifestu to Marx a Engels vyjádřili takto: „Proletáři nemají v komunistické revoluci co ztratit, leda své okovy, Proletáři všech zemí, spojte se!". Naopak sociální demokraté měli sklon definovat společenskou třídu prostřednictvím příjmů a rozdílů co do statusu; rozlišovali tudíž „bílé límečky" čili nemanuální pracovníky (střední třídu) a „modré límečky" čili manuální pracovníky (dělnickou třídu). V této perspektivě se nástup socialismu spojuje se zmenšováním rozdílů mezi střední třídou a třídou dělnickou, ke kterému dochází v důsledku ekonomických a sociálních zásahů. Sociální demokraté proto věří spíše v postupné zlepšování sociálního postavení dělnictva a v třídní smír než ve společenskou polarizaci a třídní boj. Zhruba od poloviny 20. století začalo však sepětí socialismu s politikou tříd slábnout. Z velké části to bylo důsledkem klesající třídní solidarity a zejména úbytku tradičního dělnictva čili městského proletariátu. Tradiční svazek socialismu s dělnickou třídou byl formálně opuštěn v takových dílech, jakým byla například kniha André Gorze Sbohem, dělnická třído (1982). Mizení politiky tříd je důsledkem deindustrializace, zužování výrobní základny ekonomiky, projevujícího se ústupem tradičních odvětví vyžadujících množství lidské práce: těžby uhlí, ocelárenství, stavby lodí atd. Systém „fordismu", jehož základem byla masová výroba a masová spotřeba, byl vystřídán „postfordistickým" systémem vyznačujícím se vetší vnitřní pluralitou tříd. Důsledky, které měl pro socialistické strany opírající se o dělnictvo postfordismus, byly značné. Tyto strany nebyly jen vystaveny tlakům, aby se zbavily tradiční socialistické politické orientace a začaly tak vábit voliče z řad střední třídy; stále více také definovaly svůj radikalismus nikoli třídní emancipací, ale spíše vztahem k takovým problémům, jakými jsou rovnost genderů, ekologická harmonie, práva zvířat, mír a mezinárodní rozvoj. Společné vlastnictví Původ konkurence a nerovnosti socialisté často spojovali s institutem soukromého vlastnictví; pod pojmem soukromé vlastnictví {priváte pro- „kapitálu". Tento postoj k vlastnictví odlišuje socialismus od líberalis^'i a konzervatismu, kde se vlastnictví považuje za přirozené a žádoucí. s&? cialisté kritizují soukromé vlastnictví z řady důvodů. Za prvé, vlastnjg je nespravedlivé: bohatství je vytvářeno kolektivním úsilím pracujícM, a tudíž by je neměli vlastnit soukromí jednotlivci, ale společenství ?' druhé, socialisté jsou přesvědčení, že vlastnictví plodí nenasytnost, a díž morálně korumpuje. Soukromý majetek lidí podněcuje, aby se z x᧠stávali materialisté přesvědčení o tom, že lidského štěstí či naplnění ke dosáhnout hromaděním majetku. Kdo něco vlastní, chce vlastnit víc, tímco ten, kdo nevlastní nic, chce vlastnit alespoň něco. Za třetí, majetek lidi rozděluje: vede ke společenským konfliktům, například mezi vlastní^ -J a pracujícími, zaměstnavateli a zaměstnanci či jednoduše mezi bohatýma a chudými. Socialisté proto navrhovali, aby se institut soukromého vlastnictví buď zrušil a nahradil společným vlastnictvím výrobních prostředků nebo aby se alespoň dospělo k jisté vyváženosti mezi právem na majetek a zájmy společnosti. Různé názory na ekonomiku ► Liberálové chápou ekonomiku jako nezbytnou součást občanské společnosti a jednoznačně upřednostňují tržní čilí kapitalistický ekonomický '-■ systém, jehož základem jsou vlastnictví, konkurence a materiální stimuly.' Zatímco však klasičtí liberálové upřednostňují kapitalismus laissez-faire, moderní liberálové uznávají, že trh má své meze a souhlasí š omezeným řízením ekonomiky. ► Konzervativci evidentně podporuji soukromé podnikáni, tradičně se však. vyslovují za pragmatické, i když omezené intervence, jelikož se obávají ni-; čím neomezovaného systému iaissez-faire a š ním spjatého rizika nestability společnosti. Nová pravice se však staví za neregulovaný kapitalismus. ► Socialisté jdoucí ve šlépějích K. Marxe preferovali společné vlastnictví ,. a absolutní sociální rovnost; v ortodoxních komunistických rozimech se to projevilo zestátněním; a centrálním plánováním. Sociální demokraté se~ však staví zá sociálně orientovaný Čili regulovaný kapitalismus; jsou totiž, přesvědčeni, že trh je dobrý sluha, ale špatný pán. ► Anarchisté odmítají veškerou kontrolu či řízeni ekonomiky. Zatímco: však anarehokoinunisté prosazuj! společné vlastnictví a samosprávu v: malých měřítcích, anarchokapitalisté hlásají ničím neregulované tržní hospodářství. ► Fašistě hledali jakousi.„třetí cestu" mezi kapitalismem ä komunismem.-; To se často vyjadřovalo idejem korporatismu, který údajně spojuje práci1 a kapitál do jednoho organického ceíku. Plánování-a znárodňování, které podporují, jsou podle nich pokusy podřídit zisk (domnělým) potřebám národa Či rasy. ► Ekologové odsuzují kapitalismus i státní kolektívismus, kterým předhazuji, že jsou posedlé ziskem a ekologicky neudržitelné. Ekonomiku je tudíž třeba podřídit ekologii a honba zá ziskem za jakoukoli cenu musí Karel Marx předvídal zrušení soukromého vlastnictví, a tudíž vystří-f kapitalismu beztřídní komunistickou společností. Evidentně věřil, Majetek by se měl vlastnit společně a využívat ku prospěchu lidstva, nmí!, jak bv se tent0 cíl moW Praktickv naplnit, toho však řekl jen velmi lilo Když se Lenin spolu s bolševiky chopil v roce 1917 v Rusku moci, ?T pfgsvědčen, že socialismus lze vybudovat znárodněním a rozšířením fítrié státní kontroly nad ekonomikou. Tento proces byl dovršen až ve 30. letech- kdy se za Stalinovy „druhé revoluce" zformovalo plánované hospodářství, tedy systém státem provedené kolektivizace. „Společné vlastnictví" ^řalo znamenat „státní vlastnictví" čili - slovy sovětské ústavy - „státní socialistické vlastnictví". V Sovětském svazu tak vznikl jakýsi státní kapitalismus. Rovněž sociální demokraté měli sklon vzhlížet ke státu jako k nástroji, jehož prostřednictvím by bylo možno kolektivně vlastnit majetek a racionálně plánovat ekonomiku. Na Západě se však znárodňování užívalo selektivněji: cílem nebyl naprostý státní kolektívismus, ale výtvorem' smíšené ekonomiky, kde některá průmyslová odvětví zůstanou v rukou soukromých vlastníků, zatímco jiná se stanou předmětem veřejného vlastnictví. Například ve Spojeném království znárodnila labouristická vláda, v jejímž čele stál C. Attlee, v letech 1945-1951 tzv. strategicky důležitá odvětví ekonomiky, totiž uhelné doly, ocelárny a elektrárenský a plynárenský průmysl. Prostřednictvím těchto odvětví se měla, jak vláda doufala, regulovat veškerá ekonomika, aniž by bylo třeba sáhnout k naprosté kolektivizaci. Počínaje 50. lety se parlamentní socialistické strany postupně distancovaly od „politiky vlastnictví" (politics of ownership) a raději definovaly socialismus nikoli rozšiřujícím se veřejným vlastnictvím, ale úsilím 0 rovnost a sociální spravedlnost. Jedním z hlavních rysů tzv. nového re-vizionisinu, který se začal objevovat v 80. letech, tak nakonec byl souhlas s ekonomikou v zásadě v soukromém vlastnictví a čas od času dokonce 1 podpora privatizace. Cesty k socialismu Dvě hlavní témata rozdělovala konkurující si proudy a tendence v rámci socialismu. Prvním jsou cíle neboli „mety", o jejichž dosažení by socialisté měli usilovat. Představy socialistů o tom, jak by měla vypadat socialistická společnost, se značně rozcházely; fakticky tak vznikaly různé konkurující si definice „socialismu". V tomto bodě panují zásadní neshody mezi fundamentalistickým socialismem, reprezentovaným komunisty, a socialismem revizionistickým, reprezentovaným sociální demokracií. O těchto proudech se podrobně hovoří v následujících dvou oddílech této kapitoly. Zde se zamýšlíme nad druhým problémem, který socialisty rozděloval: nad „nástroji", které by socialisté měli použít, aby dosáhli socialistických cílů, čili nad „cestami k socialismu". Tato orientace na „cesty" či „nástroje" vznikl. „Cesta", kterou socialisté přijali, není jen věcí strategicky výlučně strategického významu: určuje také povahu socialistickéh ' ^ a ovlivňuje tvářnost případně dosaženého socialismu. Jinak řečen cialismu jsou „nástroje" a cíle často vzájemně provázané. ' Vs9> Revoluční socialismus Mnoho prvních socialistů bylo přesvědčeno, že socialismus bude no nastolit jedině revolučním svržením stávajícího politického e\ 14°* a souhlasně přijímalo, že součástí této revoluce bude nutně násilí Jed t z prvních propagátorů revoluce byl francouzský socialista Auguste bi qui (1805-1881), který navrhoval, aby se zformovala malá věci oddaiu skupina konspirátorů, kteří by revoluční uchopení moci naplánovali an^ | vedli. Naopak Marx a Engels počítali s „proletárskou revolucí", ve kto f povstanou třídně uvědomělé masy pracujících a svrhnou kapitalismy l K první úspěšné socialistické revoluci však došlo teprve v roce 1917, | během spíše převratu než lidového povstání se věci oddaná a disciplino-1 vaná skupina revolucionářů v čele s Leninem a bolševiky chopila moci i v Rusku. Bolševická revoluce v mnoha směrech pozdějším generacím socialistických revolucionářů posloužila jako vzor. V 19. století lákala revoluční taktika socialisty ze dvou důvodů. Za prvé, počáteční fáze industrializace přivodily do očí bijící nespravedlnosti kdy na dělnické masy dopadla sžíravá bída a nezaměstnanost. Na kapifa-1 lismus se pohlíželo jako na systém nezahaleného útlaku a vykořisťováiif-f a mělo se za to, že dělnická třída je už na samém prahu revoluce. Když.f v roce 1848 Marx a Engels psali, že „Evropou obchází strašidlo - strašidlo 1 komunismu", viděli kolem sebe povstání a revoluce na mnoha místech I evropského kontinentu. Za druhé, dělnická třída měla málo jiných pro-1 středků politického vlivu: prakticky všude byla z politického života vytou- f čena. Tam, kde po celé 19. století přežívaly samovládné monarchie, jako 1 například v Rusku, měla v nich hlavní slovo pozemková šlechta. Tam, kde'f se vytvořila konštituční a reprezentativní vláda, bylo volební právo - v dG- f sledku majetkových cenzů - obvykle omezeno na střední třídy. Ve vyji-1 mečných případech, kdy všeobecné volební právo mužů bylo zavedeno | dříve, například ve Francii v roce 1848, šlo o země převážně zemědělské | a stále ještě hluboce věřící, kde většina oprávněných voličů, drobní rolníci, f byla politicky konzervativní. V takových případech francouzský anarchis- ■ ta Proudhon (viz str. 195) varoval, že „všeobecné volební právo je kontra revoluce". Pro pracující masy, které volební právo neměly, byla jedinou reálnou cestou k socialismu politická revoluce. Pro socialisty však revoluce nebyla jen výsledkem strategických úvah; byla také odrazem jejich analýzy státu a povahy státní moci. Zatímco libe-rálové zastávají názor, že stát je neutrální orgán, reagující na zájmy všech občanů a jednající k obecnému dobru, revoluční socialisté pohlížejí na stát jako na nástroj třídního útlaku, jednající v zájmu „kapitálu" a v rozporu se i stupné změny evidentně nikam nevedou. Všeobecné volební fgforl^y 3 ^^jetné a na soutěži politických stran založené volby jsou naprav0 a P^TU j^gfá má zakrýt nerovnost tříd a obrátit politickou energii ftet*ys ffAV nesprávným směrem. Třídně uvědomělý proletariát tudíž jjeiiiiciíĚ nou: chce-li nastolit socialismus, musí nejprve politickou De,Ti3 ^ Přímit buržoázni stát. Marx věřil, že po této revoluci přijde fgvoluc * ODdobí zvané „diktatura proletariátu", během něhož bude li bránit před hrozící kontrarevolucí ze strany vyvlastnené ifebá >*■* k^y^uhé p0jovjng 20. století věřili v revoluci nejvíc socialisté v roz-světě. Po roce 1945 se mnohá národně osvobozenecká hnutí V°'0 la mýšlc11^ „ozbrojeného boje"; jejich představitelé se domnívali, že ^f'iílní nadvlády se nelze zbavit vyjednáváním ani volbami. V Asii byla í Jeho dílem nejznámějším a nej-pfístupnějším, napsaným společné s Engelsem.ie Kmnnmstirkv mrmiťoct I když v jiných oblastech Hegela kritizoval, Marx přijal za svůj Hege|* názor, že hnací silou historických změn je dialektika, vzájemné působ protikladných sil, které vede k určitému vyššímu vývojovému stadiu, Poi^t je tudíž v podstatě výsledkem vnitřních konfliktů. Hegel to vysvětloval hybem „světového ducha" k seberealizaci, a to skrze konflikt mezi tezí a ■ lou jí protikladnou, tedy antitezl, jehož výsledkem je vyšší úroveň, synt^ která sama se pak stává novou tezí. Marx, jak se vyjádřil Engels, „poataw" Hegela z hlavy na nohy" tím, že tuto Hegelovu dialektiku vyložil materialj deky. Historickou změnu tudíž Marx vysvětloval vnitřními rozpory ka>déh z výrobních způsobů, vyvěrajícími z existence soukromého vlastnictví, Ka pitalismus je odsouzen k zániku, jelikož v sobě obsahuje svou vlastní antlta. zi, totiž proletariát, ve kterém Marx spatřuje „hrobaře kapitalismu", Konflifo mezi kapitalismem a proletariátem proto vyústí ve vyšší vývojové stadium kterým bude socialistická a nakonec komunistická společnost. Marxova teorie dějin je tudíž teleologická, a to v tom smyslu, že v jinách nachází smysl čili účel, projevující se v cíli, k němuž dějiny sméruji a jímž je beztřídní komunismus. K tomuto cíli lze však dospět teprve poté, co dějiny projdou určitou řadou etap či epoch, z nichž každá se vyznačuje určitou ekonomickou strukturou a systémem tříd. V Německé ideologii (1846) Marx vyjmenoval čtyři takové etapy: 1) primitivní komunismus Čili kmenové zřízení, kdy hlavním zdrojem konfliktu byl materiální nedosta tek; 2) otrokársky řád, který existoval ve starověkých čili antických společnostech a vyznačoval se konflikty mezi otrokáři a otroky; 3) feudalismus, -pro který je příznačný antagonismus mezi pozemkovými vlastníky a nevolníky a 4) kapitalismus, ve kterém spolu bojují buržoazie a proletariát. Lidské dějiny tudíž byly dlouhotrvajícím bojem mezi utlačovanými a utla-čovateli, vykořisťovanými a vykořisťovateli. Každé dějinné stadium př3s to znamená určitý pokrok, přinejmenším v tom smyslu, že přináší další vývoj „výrobních sil": strojů, technologií, pracovních postupů apod. Marx však - a v tom následoval Hegela - předpokládal jakýsi konec dějin, který nastane, jakmile bude vybudována společnost bez vnitřních rozporů Čili antagonismů. Takovou společností byl pro Marxe komunismus, beztřídní společnost založená na společném vlastnictví výrobních prostředků. To čemu Marx říkal „prehistorie lidstva", se nastolením komunismu uzavře. — Ekonomie Velká část kritiky kapitalismu, obsažené v Marxových raných dílech, je založena na pojmu odcizení. Tímto pojmem se naznačuje, že kapitalismus oddělil lidi od jejich skutečné čili opravdové podstaty, tj. od jejich schopnosti rozvíjet - jakožto pracující - své schopnosti, dovednosti a znalosti, a to účastí na svobodné produktivní práci. Kapitalismus jako systém, ve kterém se produkuje za účelem směny, odcizuje lidi produktům jejich práce: lidé pracují, aby vyprodukovali nikoli to, co potřebují nebo co je k užití, ale „zboží", které se má prodat, aby se dosáhlo zisku. Jsou odcizeni i pracovnímu procesu, protože většina z nich je nucena pracovat konečně odcizeni i sami I tudíž odcizeni svým bližním. Pracující jsou i b)f ^jpg pracovní síla se redukuje na zboží a práce se stává odosobně '0b činností místo aby byla činností tvůrčí a člověka naplňující. V pozděj e na h Marxov^c^ ^ec^ se v^ při analýze kapitalismu často poukazuj ^níkonmkty a vykořisťování. Třídu definoval Marx ekonomickou mocí, konkrétně tím, jaký mají •jg vztah k vlastnictví „výrobních prostředků" čili produktivního bohat-tvi Byl přesvědčen, že kapitalistická společnost je stále více rozdělena a dvě velké proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát". Buržoazii tvoří třída kapitalistu, kteří žijí z vlastnictví výrobních prostředků; prolétaná* představuje masa nemajetných, kteří se musí živit prodáváním své pracovní síly a které lze tudíž považovat za „námezdní otroky". U Marxe pozdějších marxistů je analýza systému tříd klíčem k porozumění dějinám, který umožňuje rovněž předvídat, jak se bude kapitalismus dál vyvíjet. Řečeno slovy Komunistického manifestu, „dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů". Hlavními subjekty dějinných změn nejsou jednotlivci, strany a.hnutí, ale třídy. Marx byl jednoznačně přesvědčen, že mezi třídami existují vztahy nesmiřitelného antagonismu a že „porobená" třída je „vládnoucí" třídou nutně a- soustavně vykořisťována. K vysvětlení mu posloužila idea „nadhodnoty". Marx, na rozdíl od klasických ekonomů, kteří hodnotu vyjadřují cenou, jež je určována tržními silami, se stejně jako dřívější teoretikové, např. Locke (viz str. 53), hlásil k pracovní teorii hodnoty. Podle ní je hodnota určitého zboží dána množstvím práce vynaložené na jeho zhotovení. Touhu po zisku, která je kapitalismu vlastní, lze uspokojit jedině tak, že dělníkům se odejme „nadhodnota", tj. že se jim zaplatí méně než kolik činí hodnota jejich prací vyprodukovaná. Ekonomické vykořisťování je tudíž základním rysem kapitalistického výrobního způsobu a dochází k němu bez ohledu na to, jak lakotní či štědří jsou konkrétní zaměstnavatelé. Marx se nesnažil jen odhalit nestabilitu, která je kapitalismu vlastní a jejímž základem je nesmiřitelný konflikt tříd, ale také analyzovat podstatu jeho vývoje. Upozornil zejména na to, že kapitalismus nutně zažívá ekonomické krize, které se nadto neustále prohlubují. Ty vyplývají především z cyklických krizí z nadvýroby, které přivádějí ekonomiku do stadií stagnace a nesou s sebou nezaměstnanost a zbídačování dělnické třídy. Každá krize bude těžší než krize předcházející, jelikož, jak Marx vypočítával, míra zisku bude dlouhodobě klesat. Další napětí budou výsledkem tendence k monopolizaci, ke koncentraci kapitálu ve stále méně a méně rukou a k proletarizaci všech ostatních tříd. Vykořisťované masy, spojené společným ekonomickým zájmem, tak nakonec budou ve všech kapitalistických společnostech tvořit převážnou většinu. - Politika Nejzávažnější Marxova předpověď zněla, že kapitalismus bude historicky nutně svržen proletárskou revolucí. Nepůjde o revoluci jen politickou, která nismu. Podle Marxe epocha sociální revoluce začíná ve chvíli, kdy se sv tffd, „výrobní vztahy", stávají brzdou dalšího vývoje technologií a ,\ tzv. výrobních sil. Tato revoluce, předpokládal Marx, proběhne v nejw^ lejších kapitalistických zemích, například v Německu, Belgii, Francii či VpÍu Británii, kde výrobní síly dosáhly v rámci omezení daných kapitalismu?; systémem svých mezí. Revoluce však přesto nebude jednoduše determ vána vývojem objektivní situace. Subjektivním faktorem bude „třídně uv^' mělý" proletariát. To znamená, že k revoluci dojde tehdy, kdy „dozraji",* objektivní, tak subjektivní podmínky. Jelikož se třídní antagonismy vyw cují, proletariát pozná, že je vykořisťován a stane se revoluční silou, tfl^ pro sebe. V tomto smyslu bude revoluce spontánním aktem, který uskutečM třída proletářů, která tak fakticky bude sama sebe vést či řídit. ' Prvním terčem této revoluce měl být buržoázni stát. V Marxových spisech lze zaznamenat dvě teorie státu. První je vyjádřena často citov* l nou větou z Komunistického manifestu: „Exekutiva moderního státu jevy. \ borem pro spravování společných záležitostí buržoazie". Z tohoto hlediska » stát evidentně závisí na společnosti a jedná pouze jako nástroj potlačovaní \ uskutečňovaného ekonomicky panující třídou. S druhou - složitěji a nu. [ aftcovanější - teorií státu se setkáváme v díle Osmnáctý brumaire Ludvíka f Bonaparta (1852). Zde Marx připustil, že stát může být „relativně auto- s nomnť" na vládnoucí třídě, jelikož jeho úlohou je zprostředkovávat mezi ■ třídami stojícími proti sobě a zvěčňovat tak systém tříd. Ant v lednom Ě případě však proletariát nemá na výběr: má-li být poražen kapitalismus. ' musí být nejprve svržen státní stroj, který ho podpírá. | Marx ovšem uznával, že k přechodu od kapitalismu ke komunismu ne- • dojde naráz. Dokud trvají třídní antagonismy, dotud bude trvat přechodné ! stadium -„socialismus" ■ Pra socialismus bude příznačné to, co Marx označil : formulací „revoluční diktatura proletariátu"; půjde tedy v postatě o prolfr | tářský stát, jehož úkolem bude zabezpečit výdobytky revoluce, a to tím, že zabrání kontrarevoluci ze strany vyvlastnené buržoazie. Jakmile však bude nastolen úplný komunismus a třídní antagonismy pominou, stát „odumře": poté, co bude odstraněn systém tříd, stát ztratí důvod své existence. Výsledná komunistická společnost bude tudíž bezstátní a beztřídní a umožní, aby na místo zbožní výroby nastoupila výroba zaměřená na uspokojování potřeb lidí. Poprvé v dějinách budou lidé moci utvářet své osudy a zplna realizovat svůj potenciál; projevem toho je Marxův názor, podle něhož „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech". Ortodoxní komunismus Ruská revoluce a to, co po ní následovalo, ve 20. století rozhodujícím způsobem utvářely představy o komunismu. Bolševická strana vedená V. I. Leninem se v listopadu 1917 prostřednictvím caup ďetat chopila moci a následujícího roku se přejmenovala na „Komunistickou stranu", Jako první úspěšní komunističtí revolucionáři se vůdcové bolševiků těšili ■RvV a připojily se ke Komunistické internacionále čili „Komin-rt^t * kožené v roce 1919. Komunistické režimy ustavené po roce 1945 shodní Evropě, v roce 1949 v Číně a v roce 1959 na Kubě byly vědomě *v^c ° p0(j{e sovětského vzoru, Sovětský komunismus se stal dominant- a' nim odelem komunistického vládnutí a myšlenky marxismu-leninismu T^ucí ideologií komunistického světa. Komunismus 20. století se však výrazně rozcházel s myšlenkami Čekáváními Marxe a Engelse. Za prvé, komunistické strany, které ve 20. 3 °ietj vznikly, se sice opíraly o teorie klasického marxismu, musely je však uzpůsob** úkolům získání a udržení moci. V tomto smyslu byl komunis-P us „marxismem v praxi". Komunističtí vůdcové 20. století museli větší ozorriost než sám Marx věnovat zejména takovým otázkám jako vůdcovství politická organizace a řízení ekonomiky. Za druhé, na komunistické režrřný''řněly vliv historické okolnosti, za kterých vznikly. Komunistické Itraňy se nedostaly - v rozporu s Marxovými předpoklady - k moci ve vyspělých kapitalistických zemích západní Evropy, ale v zaostalých, převážně zemědělských zemích jako například Rusko a Čína. Městský proletariát byl v důsledku toho nepočetný a nezkušený, absolutně neschopný provést skutečnou třídní revoluci. Vláda komunistů se tak změnila ve vládu komunistické elity a komunistických vůdců. Dále: hlavním úkolem, před kterým stály nově vzniklé komunistické režimy, zrozené v podmínkách zaostalosti, byl ekonomický rozvoj. Komunismus 20. století se tudíž stal spíše ideologií modernizace než ideologií sociální a lidové emancipace. Komunistické režimy 20. století musely rovněž čelit vnitřním i vnějším nepřátelům. Například bolševický režim v Rusku musel přežít tři roky trvající občanskou válku, ve které „bílí" čili caristické síly byli podpořeni ozbrojenou invazí vojsk Spojeného království, Francie, Spojených států a Japonska. Vznikající komunistické režimy si v důsledku toho zvykly používat donucovací prostředky, aby udržely politickou stabilitu a ubránily se „třídním nepřátelům". Za třetí, zásadní vliv na tvářnost sovětského komunismu, který se později stal základem světového komunistického hnutí, mělo rozhodující osobní přispění prvních dvou bolševických vůdců - Lenina a Stalina (viz str. 136). - Leninismus Lenin byl politický vůdce a zároveň významný politický myslitel. Leninovy myšlenky byly výrazem jeho zájmu o problémy získání moci a nastolení vlády komunistů. Zůstal věrný myšlence revoluce, protože byl přesvědčen, že parlamentní politika je pouhý buržoázni klam, jehož cílem je vzbudit v proletariátu zcela mylný dojem, že politická moc se realizuje prostřednictvím volební urny. Moci je třeba se chopit ozbrojeným povstáním; přesně tak to Lenin vyjádřil svou nabádavou formulací „stát je třeba rozbít". U Lenina našlo odezvu rovněž Marxovo volání po dočasné diktatuře proletariátu v době od svržení kapitalismu do nastolení „úplného komunismu". Revoluci bylo třeba bránit před možností kontrarevoluce ze strany „třídních nepřátel", zejména vyvlastnené buržoazie, která chtěla Vladimír Iljič Lenin (1870-1924) Ruský marxistický teoretik a revolucionář; do aktivní politiky byl pri * smrtí, kterou carská vláda potrestala v roce 1887 jeho bratra. V roceTaí se Lenin stal marxistou, v roce 1903 založil bolševickou stranu a v 1917 byl hlavním strůjcem Říjnové revoluce; Do körn e sve.iu života^ v čele sovětského státu, třebaže po několika mozkových piiiodd-h hľ^' roku 1922 v ústraní. . °^ Lenin, bezpochyby nejvlivnější marxistický teoretik 20. stoletj věnoval především otázkám organizace a revoluce. V dílo Co děla: fiw zdůraznil klíčový význam pevně semknuté, „avantgai dni strdiv,, ^(^5 musí proletariát vést a řídit. V díle Imperialismus jako riciuvSSt stadial kapitalismu (1916) analyzoval kolonialismus jako ekonomický fenomfo a ukázal, že světovou válku lze přeměnit ve válku třídní. Stát di t i>0w (1917) je projevem Leninovy důsledné věrnosti „cestě povstání"; v tomto díle Lenin také zavrhl volební demokracií jako „buržoa/ní pailairentaris-mus". ■: NejvýznamnějŠí a nejnovátorštější z Leninových myšlenek byla" jeho teze o nezbytnosti politické strany nového typu, strany revoluční čili avantgardní. Na rozdíl od Marxe si Lenin nemyslel, že proletariát spontánně dospěje k revolučnímu třídnímu vědomí; dělnická třída je totiž sváděna a klamána buržoazními názory a představami. Dolnici: nechápající marxistické rozbory, si nedokázali uvědomit, že jejich skutečným nepřítelem je sám kapitalistický systém a spíše se snažili své postavení v kapitalismu zlepšit, napříktad vyššími mzdami, kratší pracovní dobou a větší bezpečností při práci. Lenin přišel s myšlenkou, že jedině „revoluční strana" je schopna dělnictvo dovést od „tradeunionistického" k revolučnímu třídnímu vědomí. Takovou stranu budou tvořit profesionální a věci oddaní revolucionáři. Její nárok na vůdcovství bude dán její ideologickou vyspělostí, konkrétně jejím pochopením marxistické teorie, o níž se mělo za to, že nabízí vědecké vysvětlení společenského a dějinného vývoje. Tato strana bude tudíž působit jako „predvoj", „avantgarda" proletariátu, protože vyzbrojena marxismem dokáže vnímat jeho skutečné zájmy a zplna se věnovat tomu, aby v něm probudila jeho revoluční potenciál. Lenin přišel s návrhem, aby strana byia organizována na zásadách' demokratického centralismu. Stranu má tvořit hierarchie orgánů, které spojí stranické buňky „dole" s nejvyššími orgány - ústředním výborem a politbyrem. Vnitrostranická „demokracie" vyžaduje, aby každá stranická úroveň mohla svobodně diskutovat, předkládat návrhy vyšším orgánům a volit své delegáty; „centralismus" znamenal, že menšina bude museí přijmout názory většiny a že nižší stranické orgány se budou muset řídit rozhodnutími orgánů vyšších. Revoluční strana musí mít pevnou organizaci a být ukázněná, aby mohla zajišťovat ootřebrté vpri Když se bolševici v roce 1917 chopili moci, učinili tak jako avant- „ stľana, a tudíž jménem proletariátu. Jelikož bolševická strana v zájmu dělnické třídy, vyplývalo z toho, že opoziční strany nut-ezentují zájmy tříd proletariátu nepřátelských, zejména buržoa-ijktatura proletariátu vyžadovala, aby se revoluce proti svým tříd-iepráte!úm bránila; to ve skutečnosti znamenalo potlačení všech n g výjimkou jediné - komunistické. V roce 1920 bylo už Rusko zie. nim ooartijnůn státem, tedy zemí s jedinou politickou stranou. Z teorie 01 "nísmu tudíž vyplývá existence monopolistické strany, která jako 'ediriá vyjadřuje zájmy proletariátu a orientuje revoluci k jejímu konečnému cíli. tj. k „vybudování komunismu". Taková strana nadto nutně usí být stranou vládnoucí. Jako zdroj politické autority v komunistickém státu musí být komunistická strana vůdčí a řídící silou ve vládě ve všech ostatních institucích. Ortodoxní komunistické státy, formované na zásadách marxismu-leninismu, tudíž musí svým vládnoucím komunistickým stranám svěřit neomezenou politickou moc a monopol ideologické moudrosti. -Stalinismus Vliv Josefa Stalina na sovětský komunismus nebyl o nic menši než vliv Leninův. Byl dokonce větší, jelikož Sovětského svazu se Stalinova „druhá revoluce" 30. let dotkla ještě více než Říjnová revoluce. Nejdůležitějším obratem, který Stalin učinil na poli ideologie, bylo osvojení si doktríny „socialismu v jedné zemi", kterou jako první formuloval Bucharin. Podle této doktríny, vyhlášené v roce 1924,. se Sovětskému svazu může podařit „vybudovat socialismus" aniž by došlo k revoluci v mezinárodním měřítku. Tím se Stalin jasně odlišil od svého mocenského rivala Lva Trockého (a fakticky i od Lenina a Marxe), který trval na neochvějné věrnosti internacionalismu. Poté, co upevnil své mocenské postavení, Stalin provedl dramatický ekonomický a politický obrat, který započal vyhlášením prvního pětiletého plánu v roce 1928. Za Leninovy Nové ekonomické politiky, zahájené v roce 1921, Sovětský svaz vytvořil jakousi smíšenou ekonomiku, ve které zemědělství a drobné průmyslové podniky zůstaly v soukromých rukou, zatímco stát ovládal pouze - Leninovými slovy vyjádřeno - „kapitánské můstky ekonomiky". Stalinovy pětileté plány (pětiletky) ale přivodily rychlou industrializací a bleskovou totální likvidaci soukromého podnikání. Zemědělství se od roku 1929 kolektivi-zovalo: sovětští zemědělci se museli - za cenu doslova milionů lidských životů - vzdávat své půdy a vstupovat do státních nebo družstevních zemědělských podniků. Ekonomicky tak stalinismus nabyl podoby státní kolektivizace čili „státního socialismu". Kapitalistický trh byl bezezbytku odstraněn a nahrazen systémem centrálního plánování, jemuž dominovala Státní plánovací komise - „Gosplan". Realizační stránku centrálního plánování zajišťovala soustava mocných ekonomických ministerstev se Josef Víssarionovíč Stalin (1879-1953) Ruský revolucionář a v letech 1924-1953 vůdce Sovětského byl syn obuvníka. Za revoluční činnost byl vyloučen z knť-náře a v roce 1903 se přidal k bolševikům. V roce 1922 se st, tajemníkem Komunistické strany. Zvítězil v boji o moc, kte po Leninově smrti, a nastolil monolitický příkazně-byrokrč udržovaný všeobecným terorem a kultem osobnosti. Přestože napsal množství děl, Stalin nebyl významný t< říme-li o stalinismu, máme na mysli spíše osobitý političke systém než nějaký;soubor ulejL Jádrem Stalinova ideologie je teorie, „socialismu v. jedné zemi", která byla motorem . ce a kolektivizace; touto teorií se rovněž zdůvodňovala nu' pitalistickému obklíčení a likvidovat kulaky (bohaté rolník Pseudomarxistické pojetí třídního boje tak Stalin spojil s aj nacionalismus. 'konomÄl 'dnstnaw:* Iv narušuj í Tuto „druhou revoluci" provázely významné politické se dostal k moci, Stalin využil své funkce generálního tajemníka Ka, nistické strany a zajistil obsazení vlivných pozic ve stranickém aparátu svými stoupenci. Straničtí funkcionáři nebyli voleni zdola, ale dosazování shora, a to pomocí systému zvaného nomenklatura. Demokratický centralismus se stal méně demokratickým a více centralizovaným: to vedlo k jakési „cirkulací moci", kdy nejvyšší stranický vůdce získal vrcholnou moc, jelikož ío byl on, kdo rozhodoval o obsazování jednotlivých funkci*' a o povyšování. Ve 30. letech Stalin využíval tuto moc způsobem nso,1 byčejně brutálním: v sérii stále násilnějších čistek, realizovaných tajnou-policií NKVD, zlikvidoval každého, koho podezíral z neloajálnosti či kritičnosti. Počet členů Komunistické strany poklesl téměř na polovinu, více než milion lidí přišlo o život (včetně všech dosud žijících členů Leninova politbyra) a mnoho milionů skončilo ve věznicích a pracovních táborech čili v tzv. gulagu. Z politického hlediska byl tudíž stalinismus jednou z ío-' rem totalitní diktatury, realizované prostřednictvím monolitní vládnoucí strany, ve které byla veškerá diskuse či kritika vymýcena terorem, který se prakticky rovnal občanské válce namířené proti samotné straně. O povaze toíalitarismu budeme hovořit podrobněji v 7. kapitole. Moderní marxismus Zatímco ortodoxní komunistické režimy ve východní Evropě i v jiných částech světa učinily z marxismu - nebo, což bylo běžnější, z marxis-mu-leninismu - jakési sekulární náboženství, v západní Evropě vznikla určitá jemnější a komplexnější podoba marxismu. Západní marxismus , čili neomarxismus, nazývaný také moderní marxismus, byl pokusem 1 revidovat či nově formulovat klasické Marxovy myšlenky a zároveň za- ^gfctrt T^jcký filozof a sociální teoretik, spoluzakladatel Frankfurtské ll&nc^P° z nitierovského Německa žil od roku 1934 v USA. Vypraco-'gůty ?° a , "jj neomarxismu, která značně čerpala z Hegela a Freuda. "^^fí^si Marcuse získal v 60. letech jako čelný myslitel Nové levice ^í^túdeniskéhb hnutí. *^a>ovoií osbů díla H. Marcuse je vylíčení průmyslově vyspělé společ-l^lystémv všeobecného útlaku, který brání věcným sporům a dis-' ,usf pkoukoli opozici - tedy jako „represivní tolerance". Proti jussiin ** ^jjjgnzionální společnosti" stavěl nepokrytě utopistickou per-řéS°t, vir osobního a sexuálního osvobození. Svou naději Marcuse přitom SPVlídal do tradiční dělnické třídy jako jakési revoluční síly, ale do tako-h skup'" J3**0 'sou naPřl^a(l studenti, etnické menšiny, ženy a pracu-^ vtlho světa. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Rozum a revoluce Erosi civilizace (1958) a Jednodimenzionální člověk (1964). lítlt (19 ikter moderního marxismu ovlivnily dva hlavní faktory. Za prvé, ve chvíli, kdy se Marxovy předpovědi o brzkém zhroucení kapitalismu nenaplnily, museli moderní marxisté přezkoumat dosud běžné třídní přístupy. Začali zejména projevovat větší zájem o Hegelovy myšlenky a více zdůrazňovat ideu „člověka - tvůrce", se kterou se setkáváme v raných Marxových dílech. Jinak řečeno, na lidi se přestalo hledět jen jako na jakési loutky, ovládané neosobními materiálními silami, ale začalo se k nim přistupovat jako k tvůrcům dějin. Zdůrazňováním vzájemného působení mezi ekonomikou a politikou a mezi materiálními podmínkami života a schopností lidí utvářet svůj vlastní osud se moderní marxisté dokázali vymanit z pevného sevření teorie o „základně" a „nadstavbě". Na třídní boj se zkrátka přestalo hledět jako na východisko a zároveň závěr analýzy společnosti. Za druhé, moderní marxisté se obvykle rozcházeli s bolševickým modelem ortodoxního komunismu a někdy se k němu stavěli i s ne-;.- skrývaným odporem. Předmětem jejich kritiky nebyl jen jeho autoritářský a utlačovatelský charakter; odmítali i jeho mechanistické a domněle vědecké nároky. Jedním z prvních, kdo v marxismu spatřoval humanistickou filozofii a kladl důraz na proces „zvěcňování", jímž kapitalismus dělníky dehuma-nizuje a činí z nich pasivní objekty neboli zboží, které lze uplatnit na trhu, byl maďarský marxista Georg Lukács (1885-1971). Antonio Gramsci zase upozorňoval, nakolik je třídní systém udržován nejen .nerovnou ekonomickou a politickou mocí, ale také „hegemonií" buržoazie, tedy duchovní a kulturní převahou vládnoucí třídy, vytvářenou šířením buržoazních hodnot a názorů v občanské společnosti, a to pomocí médií, církví, hnutí mládeže, odborů atd. Výraznější hegelovskou variantu marxismu vypracovala tzv. Frankfurtská škola, jejímiž čelnými představiteli byli Theodor Adorno (1903-1969), politickou ekonomii, hegelovskou filozofii a freudovskou psychoW. Ék tická teorie značně ovlivnila tzv. Novou levici. Nová levice, která \P poměrně značný vliv v 60. letech a počátkem let sedmdesátých, orW^ obě „starolevicové" alternativy, tj. jak státní socialismus sovětského tak západní sociální demokracii, která ztratila veškerý radikalismus volevicové teorie, ovlivněné díly „mladého" Marxe, ale také anarchism a radikálními formami fenomenologie a existencialismu, se Často zrufe^ lišily. Ke společným tématům však patřilo odmítání běžné společS ti - „systému" - jako společnosti utlačovatelské, rozčarováni dělnickS třídou jako subjektem revoluce, věrnost osobní autonomii a seberealizjj 1 v podobě „osvobození" a upřednostňování decentralizace a paiticipativnc l demokracie. Značně odlišný tzv. strukturální marxismus, resp. marxistický stn&j turalismus vzešel z děl francouzského komunisty Louise Althus5er5 (1918-1990). Ten vycházel z předpokladu, že Marx chápal jednotlivce jako v podstatě nositele určitých funkcí vyplývajících z jejich místa ve struktuře; marxismus se tak mění v jakousi „novou vědu", které jde pfe.'" devším o analýzu struktury dané sociální totality. Ještě jiný, a to vyrazag jiný přístup si osvojili analytičtí marxisté jako např. John Roemer (1986), • který se snažil spojit marxismus s jakýmsi metodologickým individua-" lismem, jenž se jinak častěji spojuje s liberalismem. Analytičtí marxista 1 nesdílejí názor, že dějiny jsou utvářeny kolektivními entitami, v tomto -případě třídami; pokoušejí se spíše vysvětlit kolektivní postupy racionálními kalkulacemi jednotlivců, z nichž každý sleduje svůj vlastní zájem. Smrf marxismu? Rok 1989 byl obrovským zlomem v dějinách komunismu a ideologii vůbec. Rozdělení Evropy na kapitalistický Západ a komunistický Výchcd skončilo. Tento proces započal v dubnu 1989 demonstracemi na náméstl Tien-anmen v Pekingu, v jejichž čele stálo studentské „hnutí za demokracii", a vyvrcholil v listopadu téhož roku pádem Berlínské zdi. V roce 1991 přestal existovat Sovětský svaz, vzor ortodoxního komunismu. Kde komunistické režimy nadále existují, jako například v Číně, na Kubě, vej] Vietnamu a v Severní Koreji, došlo buď ke smísení politického stalinismu s tržními reformami v ekonomice (to je nejjasněji patrné v případě Číny) nebo se tyto režimy propadaly do stále větší izolace (jako je tomu v případě Severní Koreje). Tento vývoj byl důsledkem řady strukturálních slabin ortodoxního komunismu. Z nich hlavní byla skutečnost, že centrální; plánování se sice ukázalo jako účinný nástroj prvních fází industrializace,; nedokázalo se však vyrovnat se složitostí moderních průmyslově vyspělých společností a zejména zajistit tu míru prosperity, které se od 50. let těšil kapitalistický Západ. Utlačovatelské monopartijní státy nadto nebyly schopny reagovat na volání po politických a občanských svobodách, které se ozývalo z řad stále urbanizovanějšího, vzdělanějšího a politicky osví- jjiédií jednoduše nedokázaly zaznamenávat měnící se či a svo^0 fí Požadavky veřejnosti a reagovat na ně. Gorbačovovy reformy, 03fí*sW,'C é v sovětském svazu od roku 1985 a založené na heslech osl!Uteftfri« čili ekonomické „přestavby" a .glasnosti" čili „otevřenosti" ■^^doxního komunismu pouze uspíšily, jelikož obnažily jeho struk-^ °í nedostatky a vyvolaly touhu po zásadnější politické změně. Došlo M í k tomu, o čem ve vztahu k Francii pokud jde o rok 1789 hovořil Přesn ,je focqueville: „Nejnebezpečnější pro špatnou vládu je chvíle, kdy tsnaží své postupy napravit". O tom, jaké důsledky mělo zhroucení komunismu na marxismus se l_ rozsáhle diskutuje. Na jedné straně jsou autoři, kteří - jako například teoretik „konce dějin" Francis Fukuyama (1989) - tvrdí, že zhroucení komunismu jasně dokazuje, že jako dějinná síla ve světovém měřítku je marxismus mrtev. Podle jeho názoru byl komunismus 20. století politickým výrazem klasického marxismu, takže odmítnutí jednoho prokázalo irelevantnost druhého. Takové uvažování se opírá o postupně nahromaděné nihožství liberálních a konzervativních děl z 50. a 60. let, která v kontextu studené války dospěla k závěru, že totalitní důsledky, obsažené už v Marxových myšlenkách, došly svého uskutečnění v podobě leninismu a stalinismu. Na Marxe se hledělo jako na otce stalinského totalitarismu, a to z řady důvodů. Například Marxovo přesvědčení, že běh dějin je předurčen, se chápalo jako důsledek deterministického chápání lidské přirozenosti, které ponechávalo malý, pokud vůbec nějaký prostor svobodné vůli. Rovněž vědecké aspirace marxismu se chápaly jako v samé své podstatě represivní, jelikož marxistickým vůdcům dodávaly pocit absolutní jistoty o správností jejich vlastních názorů a motivovaly je k tomu, aby se pouštěli do smělých programů politické a sociální transformace. Jindy se na marxismus pohlíželo jako na bytostně monistický; projevem toho byla skutečnost, že jiné názory se odmítaly jako „buržoázni ideologie" a o lidské společnosti se mělo za to, že konverguje k jednomu jedinému, totiž komunistickému modelu sociálního uspořádání. Na druhé straně mezi Marxovým modelem komunismu a tím, co se v Marxově jménu dělo v Rusku, Číně i jinde, existovaly závažné rozdíly; to kritikové Marxe z dob studené války zakrývali, jelikož se často soustředili na mechanistickou čili „vulgární" interpretaci marxismu. K těmto rozdílům patřilo například to, že Marx nepředpokládal zestátnění výrobních prostředků (státní vlastnictví), ale jejich zespolečenštění (kolektivní, resp. společenské vlastnictví). Podobně nepředpokládal, že stát se bude stále více posilovat a byrokratizovat, ale že „odumře"; že materiální odměny nebudou rozdělovány tak, aby se podpořila nějaká komunistická elita, ale na základě rovnostářského principu potřeb, a že rozhodování se nebude opírat o jednou provždy etablovanou moc monopolistického aparátu státostrany, ale že jeho základem bude demokracie „dole". Nadto, jak zdůrazňovali četní marxističtí kritikové sovětského bolševismu, leninismus i stalinismus lze chápat jako odklony od klasického marxismu a jeho povede k „substitucionismu", kdy se vládnoucí politická strana p0st - * místo proletariátu (kdy tedy proletariát nahradí, „substituuje") á nJ "* vůdce se nakonec postaví na místo strany. Lev Trockij (viz str. líh 125* ■ že za Stalina Sovětský svaz trpí „byrokratickou degenerací" a že ke svr* privilegovaných vrstev státních byrokratů je zapotřebí politické revn která Sovětský svaz vrátí na cestu k socialismu. Poukázat na to, že v letech 1989-1991 se nezhroutil marxismus su stalinská varianta marxismu-leninismu, ovšem zdaleka nenf totéž jat ' dokázat, že marxismus si nadále podržuje svůj význam. Daleko vážna 1 ším problémem pro marxismus je, že se nenaplnily Marxovy předpon fn podle nichž kapitalismus se nutně zhroutí a bude vystřídán komuruSlHleJ i Zkrátka a dobře, průmyslově vyspělé společnosti nedohnalo „strašidjn komunismu". Někteří kritikové tvrdili, že je to pouze odraz skutečno* ti, že Marxův přístup ke studiu dějin a společnosti je od základu myht* a nedá se z něj vycházet. Například Karl Popper (1957) obvinil Marxe z „historicismu", tj. z pomýlené víry, že nekonečnou složitost lidských dějin lze redukovat na určitý soubor historických „zákonitostí". Moderní marxisté kritizovali rovněž falešný „ekonomismus", tj. nadměrné zdů-; razňování ekonomických čili materiálních faktorů při vysvětlování histo-rických a společenských změn; jestliže však ekonomická „základna" uží nedeterminuje politickou a ideologickou „nadstavbu", ztrácí marxismus svou predikční schopnost. Dokonce i ti, kdo jsou přesvědčeni, že MarJ xovy názory například na odcizení a vykořisťování mají i nadále svou cenu a zůstávají relevantní, musí akceptovat, že klasický marxismus nej dokázal rozpoznat obdivuhodnou odolnost kapitalismu a jeho schopnosf se reprodukovat. To je jasně vidět na zdánlivě nevyčerpatelném bažení kapitalismu po technologických inovacích. Právě tato inovativnost uka:: zuje, že kapitalismus nejen nezakousl stále hlubší a hlubší krize, které by proletariát přiváděly k revolučnímu třídnímu vědomí, ale že naopak krize kapitalismu jsou méně ostré a že stoupající životní úroveň třídní vědomi „rozpouští". Podobně se ukázalo, že kulturní zdroje kapitalismu a zeimé^ na jeho schopnost oslabovat podporu socialismu prosazováním takových hodnot jako jsou konzervatismus a soutěživý individualismus jsou daJekuf mocnější než Marx očekával. Někteří marxisté reagovali na tyto problémy prosazováním „postmar xistických" myšlenek a teorií. Postmarxismus má ovšem dvojí důsledek; Prvním je to, že marxistický projekt, stejně jako historický materialismus, na němž je tento projekt založen, je třeba opustit ve prospěch alternativních idejí, čerpaných obvykle z postmodernismu (viz str. 307). To je: patrné na dílech někdejšího marxisty Jeana Francoise Lyotarda (1984); který vystoupil s názorem, že marxismus jako totalizující teorii dějin stejně jako všechna ostatní „velká vyprávění" - odsunula postmoderna na vedlejší kolej. V jiné své variantě je postmarxismus pokusem zachránit některé zásadní poznatky marxismu pokusem o sloučení marxismu s některými aspekty postmodernismu a poststrukturalismu. Ernesto Laclau h změn jsou už neudržitelné. Tím vytvořili v marxismu prostor jeří*5^ älcáiu jiných „momentů" boje, obvykle spojovaných s novými pfť>5ir° gi^ýoii hnutími, jakými jsou např. hnutí žen, ekologické hnutí, klečen ^ lesbiček apod. Tento pluralistický styl politiky může ladit *"lir'í bujícím se individualismem a rozmanitostí, s nimiž se setkáváme 865 moderní společnosti; tím, že navozuje představu společenského V hního osvobození, jehož kořeny netkví v ekonomických problémech, a°řná podkopává to, co je na marxistickém myšlení specifické. Jinak ^eno postrnarxistický postoj klade větší důraz na slovo „post" než na ^^„marxistický". Sociální demokracie Označen „sociální demokracie" bylo definováno mnohokrát a značně rozdílně. Jeho původní význam byl spojován s ortodoxním marxismem a měl upozornit na rozdíl mezi omezeným cílem politické demokracie a radikálnějším úkolem kolektivizace či demokratizace produktivního bohatství. Marxistické strany zakládané koncem 19. století se tak často stylizovaly jako strany sociálně demokratické; nejznámějším příkladem je Sociálně demokratická strana Německa (SPD), založená v roce 1875. Počátkem 20. století si však mnoho těchto stran osvojilo parlamentní taktiku a přihlásilo se k postupnému a pokojnému přechodu k socialismu. V důsledku toho se „sociální demokracie" stále Častěji chápala jako označení pro demokratický socialismus, narozdíl od socialismu revolučního. Po ruské revoluci roku 1917 přijali revoluční socialisté - po příkladu ruských bolševiků - většinou označení „komunisté", aby se tak distancovali od reformistických sociálně demokratických stran. Ke konečnému posunu ve významu označení sociální demokracie došlo v polovině 20. století, a to v důsledku tendence sociálně demokratických stran přijímat výlučně jen parlamentní strategii a přehodnocovat své socialistické cíle. Zejména západní sociální demokraté už neusilovali o likvidaci kapitalismu, ale o jeho reformu či „polidštění". Slova sociální demokracie proto začala znamenat určitou vyváženost mezi tržním hospodářstvím na jedné straně a státními zásahy na straně druhé. I když se tento postoj nejčastěji spojoval s reformistickým socialismem, ve větší nebo menší míře se s ním začali ztotožňovat i jiní, zejména moderní liberálové a paternalističtí konzervativci. K hlavním rysům sociáldemokra-tismu tudíž patří: - Sociální demokracie prosazuje liberálně demokratické zásady a souhlasí s tezí, že politické změny se mohou a měly by se provádět pokojně a ústavně. - Kapitalismus se chápe jako jediný spolehlivý způsob vytváření bohatství; socialismus se tudíž kvalitativně neliší od kapitalismu. - Kapitalismus se přesto hodnotí jako morálně defektní, zejména pokud ■ Vady kapitalistického systému může stát odstranit ekonomickým álnim inženýrstvím; stát je strážcem veřejného čili obecného zajmi1 ■ Národní stát je účelnou jednotkou politického vládnutí. Disponuj' *Í značnou schopností regulovat na svém území hospodářský a spi i.* život. Sociální demokracie byla nejrozvinutější bezprostředně po 2. svétay* válce, kdy se nadšení pro sociálně demokratické myšlenky a teone rojjL řilo daleko za její rámec; v řadě západních zemí tak vznikl jakýsi scciájja demokratický konsens. Od 70. a 80. let však musela sociální dernokiacjg o udržení svého volebního a politického významu úporně bojovat, a ta" vzhledem k nástupu neoliberalismu a změněným ekonomickým a sort: álním podmínkám. Závěrečná desetiletí 20. století se tak stala svědkem í postupného ideologického ústupu reformistických socialistických straš prakticky na celém světě. Některé tyto strany nadále prosazovaly to, ^ samy označovaly za „modernizovanou" sociální demokracii, jiní a váak osvojily takové myšlenky jako jsou „třetí cesta", „radikální střed",. aktivní střed" nebo „neue Mitte". Vztah mezi „třetí cestou" či „radikálním středem" a sociální demokracií, stejně jako jejich poměr k socialistickému proudu vůbec, se však stal předmětem značných diskusí a polemik. Etický socialismus Teoretický základ daly sociální demokracii spíše morální či etické názory než vědecké analýzy. Marx a Engels označovali své teorie jako „vědecký socialismus" a dřívější socialismus zavrhovali jako „utopický". Nárok , marxismu na vědeckost se opíral o přesvědčení, že odhalil zákonitosti _*, dějinného a společenského pohybu: vítězství socialismu bude nevyhnu-1 telné nikoli proto, že socialismus je ztělesněním jakési vyšší morální vize, ale proto, protože silou třídního boje budou dějiny procházet řadou stadií až do chvíle, kdy se dospěje k beztřídní společnosti. Základem Marxovy vědecké metody byl historický materialismus, názor, že lidské myšlení a chování je podmíněno ekonomickými okolnostmi, za kterých lidé Žijí, Sociální demokraté si neosvojili Marxovy a Engelsovy materialistické a do systému uspořádané ideje, ale kritizovali kapitalismus z pozic v podstate morálních. Socialismus, stručně řečeno, prezentují jako morálně kapitalismus převyšující, jelikož lidé jsou tvorové etičtí, vzájemně spjatí pouty lásky, sympatií a soucitu. Takové myšlenky dodávaly socialismu často výrazně utopický charakter. Morální vize, jež je základem etického socialismu, vychází z humanistických a náboženských principů. Socialismus ve Francii, Spojeném království a dalších zemích Commonwealthu byl výrazněji ovlivněn utopistickými myšlenkami Fourierovými, Owenovými a Williama Morrise (.1851 1896) než „vědeckým" krédem Karla Marxe. Socialismus značně čerpal rovněž z křesťanství. Existuje například stará tradice křesťanského socialismu „Tawney (1880-1962) H -íitozoí a historik. Sociální cítění ho dovedlo k sociální J3=y soC,'ínnosti v londýnském East Endu. Od té chvíle Tawney zasvé-Jíýc!i»VIlé janské rekonstrukci, a to jak ve spojení se Sdružením „I jvůJžiVOt j ^míků a Labouristickou stranou, tak jako profesor historie nau- Pľf!;ndonSchooiofLconomicS. fl* ^j.áwnevňv socialismus byl pevně zakotven v křesťanské sociální temeně nesouvisel s marxistickou třídností a třídní analýzou. Vady **? 1-smu Tawney přisuzoval absenci „mravního ideálu", která podle ^/vůstila v bezbřehou chamtivost a obrovskou materiální nerovnost. **' aíisrrru mělo tudíž jít o vytvoření jakési „společné kultury", která by se , zákiadern společenské soudržnosti a solidarity. Tawney napsal mnoho děl, z nichž hlavní jsou Výdělkářská společnost (1921); Rovnost (1931) Radikálni tradice 0964). ,e etikou všezahrnujícího bratrství a úcty, která náleží všem lidem jako tvwům božím; jde o princip vyjádřený přikázáním „miluj bližního svého jako sebe samého". Ve své knize Výdělkářská společnost (1921) Tawney odsoudil neregulovaný kapitalismus, protože jeho hnací silou není víra ve „společné lidství", ale „hřích lakomství". V jiné své knize Rovnosí (1931) A-Täívney zavrhl britský systém tříd jako „křesťanům obzvláště odporný" a volal-p<> zásadním zmenšení sociální nerovnosti. Tato náboženská inspirace byla patrná i v myšlenkách teologie osvobození, která ovlivnila mnoho katolických zemí rozvojového světa, zejména Latinské Ameriky. Poté, co léta podporovali latinskoamerické utlačo-vatelské režimy, římskokatoličtí biskupové vyhlásili v roce 1968 na svém setkání v Madellin v Kolumbii „variantu, která se hodí zejména chudým". Vycházeli z íoho, že náboženská odpovědnost duchovenstva přesahuje ■ v rámec věcí úzce duchovních a zahrnuje i sociální a politický boj prostých ; lidi. Navzdory tomu, že papež Jan Pavel II. a Vatikán je odsoudili, organizoval) radikální kněží v mnoha zemích Latinské Ameriky kampaně proti .; .chudobě a politickému útlaku a občas dokonce podporovali socialistické .revoluční hnutí. Podobně byla náboženstvím motivována socialistická simtttí v převážně muslimských zemích severní Afriky, Blízkého Východu a Asse. Blízkost islámu a socialismu je dána tím, že islám káže zásady sociální spravedlnosti, dobročinnosti a spolupráce a výslovně zakazuje ~ liclivu a nepoctivé zisky. Tím, že rezignovala na vědeckou analýzu a dala přednost morálním ■-či náboženským zásadám však sociální demokracie oslabila teoretický ■ .základ socialismu. To hlavní, oč sociální demokracii šlo, bylo spravedlivé : či slušné rozdělování bohatství ve společnosti. Projevem toho je klíčová zásada sociální demokracie, sociální spravedlnost. Z ní vyplývá preferování větší rovnosti; projevuje se rovněž v takových hodnotách jako jsou péče a soucit. Sociální demokracie se důsledně stavěla za širokou škálu názorů, a individuální soběstačnosti, který lze někdy těžko odlišit od-nékt podob liberalismu či konzervaíismu. Přesto byly učiněny pokusy *■ ciální demokracii určitý teoretický základ, jehož součástí bylo zprav ■8"-přehodnocení samého kapitalismu a nové vymezení cíle socialismu ^ Revizionistický socialismus Původním - íundamentalistickým - cílem socialismu bylo dosažení stav*1 kdy výrobní prostředky budou ve společném vlastnictví všech, j [ufifcj využívány ke všeobecnému prospěchu. K tomu bylo zapotřebí zliWinW soukromé vlastnictví a uskutečnit to, čemu Marx říkal „sociální revoluce tj. přechod od kapitalistického výrobního způsobu k výrobnímu 2pňiobn socialistickému. Fundamentalistický socialismus je tedy založen na víf« že kapitalismu není pomoci: jde o systém třídního vykorisťovania ut aku který si zaslouží být odstraněn, nikoli jen reformován. Koncem 19. století dospěli někteří socialisté k závěru, že Mar.xova analýza je mylná. S nejzřetelnějším teoretickým vyjádřením tohoto žávé-l ru bylo možno se setkat v práci Eduarda Bernsteina Evoluční socialismus-. (1898). V ní Bernstein přišel s komplexní kritikou Marxe a s první rozsah-! lou revizí marxistické analýzy. Bernstein postupoval převážné empiricky:; odmítl Marxovu metodu, historický materialismus, protože předpovědí,! ke kterým pomocí ní Marx dospěl, se ukázaly nesprávné. Kapitalismus! prokázal svou stabilitu a přizpůsobivost. Koncem 19. století bylo opravdu pramálo důkazů, že Evropou stále ještě obchází „strašidlo komunis-'-mu", o kterém Marx a Engels psali v Komunistickém manifestu. Místoaby.^ se zintenzívňoval třídní boj a rozděloval společnost na „dvě velké třídy*f buržoazii a proletariát, kapitalismus je čím dál složitější a díferencovanei ší. Objevily se akciové společnosti, vlastněné ne už jen jedním mocnými továrníkem, ale určitým počtem akcionářů; v důsledku toho se rozšířil' okruh vlastníků. Rozšířily se ale také řady příslušníků středních tříd, protože za mzdu pracující zaměstnanci, technici, státní úředníci a kvalifiko-' vaní dělníci, kterých dále přibývalo, nejsou ani kapitalisté, ani proletáři Eduard Bernstein (1850-1932) ; Německý socialistický politik a teoretik. Jako jeden z prvních členu německé sociální demokracie (SPD) se zařadil mezi čelné intelektuály angažované, vě sporech o revizionismus. Na protest proti 1. světové válce Bernstein stranu opustil, později se však do ni znovu vrátil. Pod vlivem britského fabiánství a filozofie I. Kanta (1728-1808) se Bernstein pokusil revidovat a modernizovat ortodoxní marxismus. Ve své prácí Evoluční socialismus (1898) tvrdil, že hospodářské krize se nezostřují, ale zmírňuje a poukázal na „neustálý pokrok dělnické třídy". Proto volal po spojenectví s liberální střední třídou a rolnictvem a zdůrazňoval možnost ; postupného a pokojného přechodu k socialismu. Ve svých oozděiších rií- . „ Bernsteina kapitalismus už není systémem nezahaleného tříd-s\ ku Lze- ho tudíž reformovat, a to znárodněním hlavních průmys-t^°- h odvětví a rozšířením právní ochrany dělnické třídy a sociální péče fflV gernstein byl přesvědčen, že toho lze dosáhnout pokojně a demokra-°jfí>u cestou. nápadní socialistické strany byly revizionistické v praxi, i když vítjy v teorii: jejich záměrem bylo kapitalismus „krotit", nikoli 11-ne , vat Formálně se v některých případech ještě dlouho přidržovaly j^ndantentalistických c|w. pffjdadem Dyja britská Labouristická strana, která si svou víru ve „společné vlastnictví výrobních prostředků i pro-t/edku rozdělování a směny", formulovanou v článku IV jejích stanov, održéla v nezměněné podobě až do roku 1995. V průběhu 20. století však sociální demokraté postupně opouštěli své přesvědčení o nutnosti plánování, protože poznávali, že kapitalistický trh je výkonný a vitální. Švédská Sociálně demokratická dělnická strana se plánování zřekla ve 30 letech; západoněmečtí sociální demokraté tak učinili v roce 1959 na sjezdu v Bad Godesbergu, který přijal zásadu „soutěž tam, kde je možná, plánování tam, kde je nutné". Ve Spojeném království obdobná snaha přiklonit se koncem 50. let k revizionismu skončila nezdarem, když konference Labouristické strany zamítla návrh tehdejšího vůdce strany Hugha Gaitskella, aby se článek IV zrušil. Když však byla u moci, Labouristická strana nikdy neprojevila sebemenší chuť k nějaké rozsáhlé nacionalizací. Poté, co se zřekla plánování a úplného znárodnění, zůstaly sociální demokracii tři skromnější cíle. Prvním byla smíšená ekonomika, jakási směsice veřejného a soukromého vlastnictví, která je někde mezi tržním kapitalismem a státní kolektivizací. Znárodňování, pokud ho sociální demokraté prosazují, je vždy selektivní a omezuje se na klíčová odvětví nebo na to, co se považuje za „přirozené monopoly". Například Attleeho vláda, která byla u moci v letech 1945-1951, znárodnila hlavní veřejné služby (elektřina, plyn, uhlí, ocel, železnice atd.), většinu britského průmyslu však ponechala v soukromých rukou. Za druhé, sociální demokraté se snažili regulovat kapitalistické ekonomiky ve snaze udržet ekonomický růst a nízkou nezaměstnanost. Po roce 1945 se většina sociálně demokratických stran přiklonila ke keynesiánství, ve kterém spatřovala nástroj kontroly nad ekonomikou a dosažení plné zaměstnanosti. Za třetí, socialisty lákala představa sociálního státu jako hlavního nástroje reformování či humanizování kapitalismu. V sociálním státu se spatřoval mechanismus přerozdělování, který pomůže nastolit sociální rovnost a odstranit chudobu. Kapitalismus už nebylo třeba likvidovat, ale pouze poopravit, a to zavedením kapitalismu reformovaného čili sociálně orientovaného. Pnutí v rámci socialismu (1) sociálni demokracie etický socialismus revizionismus reformismus evoluce / gradualismus „humanizovat" kapitalismus přerozdělování zmírňování třídního boje relativní rovnost smíšená ekonomika řízení ekonomiky parlamentní strana politický pluralismus liberálně demokratický stát komunismus vědecký social i i , fundamentalismus ■ '! utopismus revoluce I odstranit kapii alismue 'í společné vlastnictví beztřídní společnost absolutní rovnost státní kolektivizace centrální plánování avantgardní strana diktatura proletariátu proletársky / lidový stát I: Pokus tento vývoj teoreticky osvětlit, a tak fakticky aktualizovat Bern-Steina podnikl britský politik a sociální teoretik Anthony Crosland ve své knize Budoucnost socialismu (1956). Crosland (1918-1977) tvrdil, že moderní kapitalismus se pramálo podobá kapitalismu 19. století, který měl před očima Marx. Crosland byl ovlivněn myšlenkami Jamese Burnhama; který ve své práci Manažerská revoluce (1941) vyslovil názor, že stará třída kapitalistu byla nahrazena novou třídou manažerů, expertů a technokratů, která začala ovládat všechny průmyslově vyspělé společnosti jak; kapitalistické, tak komunistické. Crosland byl přesvědčen, že vlastnictví výrobních prostředků bylo odděleno od kontroly nad ním. Zatímco akcionářům, kteří podniky vlastní, jde především o zisk, placení manažeři, ktej ří přijímají běžná podnikatelská rozhodnutí, mají škálu cílů širší, do které patří i udržení harmonie v podniku a jeho image na veřejnosti. Marxismus tudíž přestal být relevantní; nelze-li už v kapitalismu spatřovat systém ve SP01 soci živ . socialista však Crosland zůstal věrný cíli sociální spravedlnos-u chápal jako rovnější distribuci majetku. Majetek nemusí být We léčném vlastnictví, může se pouze přerozdělovat prostřednictvím Hlního státu, financovaného z progresivních daní. Sociální stát zvýší i* úroveň chudých i nejzranitelnějších, zatímco progresivní zdanění av0.f že bohatí a silní ponesou břímě rozsáhlejšího sociálního zabezpe-^ í crosland si byl nadto vědom, že k dosažení socialismu je nezbytný ifíotnkký růst. Bez rostoucí ekonomiky nelze zajistit daňové výnosy Lbné k financování Štědřejších sociálních výdajů. Nadto bohatí budou Pchotrtí financovat potřebné jedině tehdy, jestliže ekonomický růst zajistí Hejich vlastní životní úroveň. Krte sociální demokracie : V prvních poválečných letech se zdálo, že keynesiánská sociální demokracie triumfovala. Její síla spočívala v tom, že dokázala využít dynamiky trhu, aniž by se přitom dosáhlo té míry nerovnosti a nestability, o níž měl Marx za to, že odsoudí kapitalismus k zániku. Liberální a konzervativní strany rychle zareagovaly: vypracovaly vlastní varianty sociální demokracie, z nichž jedna vycházela z rovnosti příležitostí, druhá z paternalistického ideálu „jednoho národa". Přesto se zdálo, že v boji idejí zvítězil umírněný socialismus: politické myšleni se neúprosně vychylovalo doleva. Keynesiánská sociální demokracie se však i nadále zakládala na určitém kompromisu. Na jedné straně pragmaticky přijímala trh jako jediný spolehlivý nástroj vytváření bohatství. Tato zdráhavá akceptace trhu byla přiznáním, že žádná schůdná socialistická alternativa neexistuje; socialistický projekt se tak znovu představu jako pokus kapitalismus reformovat, nikoli nahradit. Na druhé straně v sociální demokracii přežívala socialistická etika, a to v podobě úsilí o sociální spravedlnost, tedy v podobě představy o jakémsi morálně hajitelném rozdělování prospěchu čili odměn ve společnosti. To samo zase souviselo s poněkud rozmělněnou představou o rovnosti, totiž rovnosti distributivní, tedy s představou, že chudoba se má omezit a ne-:■ rovnost tudíž zmenšit přerozdělováním z bohatých na chudé. Socialisté se sice vzdali úsilí o celkovou sociální rekonstrukci, i nadále však chtěli jít cestou sociálního inženýrství. Zatímco však cíl fundamentalistického socialismu byl jasný a přesně definovaný, tj. zlikvidovat kapitalismus, revizionistický cil kapitalismus zreformovat byl daleko vágnější. Všichni sociální demokraté souhlasili, že kapitalismus je třeba v souladu se zásadou sociální spravedlnosti modifikovat; jejich názory, jak toho dosáhnout a dokonce jak samu „sociální spravedlnost" definovat se však značně rozcházely. Jaký by měl být ve smíšené ekonomice například poměr mezi veřejným a soukromým vlastnictvím? Která průmyslová odvětví by se měla znárodnit a která ponechat v soukromých rukou? Nakolik lze rozšiřovat sociální stát, nemá-íi se rostoucí daňová zátěž stát brzdou ekonomického růstu? Měly by socialistické státní zásahy spíše poukazem na moderní liberální ideje jako jsou r nost příležitostí a pozitivní svoboda než poukazem na principy tradičnih socialismu. Linie oddělující socialismus od liberalismu se tak stale ví ° zamlžovala a stírala. Keynesiánská sociální demokracie však stojí před konfliktem mé* ekonomickou efektivností a rovnostářstvím. Během „dlouhého hcotim-poválečných let se s ním vyrovnávat nemusela, protože trvalý růst, níz ká nezaměstnanost a současně i nízká inflace zvyšovaly životní úroveň všech sociálních skupin a pomáhaly financovat štědřejší sociální programy Ovšem recese 70. a 80. let vyvolala - přesně, jak Crosland předpoklady, v sociální demokracii napětí: sociální myšlení se polarizovalo do podoby jasně definovaných stanovisek levicových a pravicových. Recese uspíšila „fiskální krizi sociálního státu", protože zvýšila poptávku po sociálních podporách (znovu se totiž objevila nezaměstnanost) a zároveň snížila daňové výnosy, že kterých se financovaly sociální výdaje (méně lidí totií pracovalo a podnikání méně vynášelo). Bylo třeba zodpovědět nelehkou otázku: mají se sociální demokraté snažit obnovit efektivitu tržního hospodářství, což by mohlo znamenat snížit inflaci a nejspíš i daně, nebo mají chudinu a lidi s nízkými příjmy hájit zachováním nebo dokonce zvýšením sociálních výdajů? Tato krize sociální demokracie se v 80. a 90. letech prohloubila, a to pod společným vlivem několika dalších faktorů. Za prvé, voličskou podporu sociální demokracie oslabil odklon od industrializace a pokles počtu příslušníků tradiční dělnické třídy, sociální základny tradiční sociální rte mokrade. Zatímco bezprostředně po 2. světové válce se sociální demokracie nesla na vlně pokrokových politických opatření, od 80. let se politika zaměřovala stále více na zájmy skupiny, kterou J. K. Gaibraith pojmenoval „spokojená většina". Keynesiánství se tak začalo spojovat s řízením ekonomiky ve stylu „zdanit a utratit", které hrozilo trvale vysokou inflací. Na sociální stát se začalo pohlížet jako na břemeno, tížící zejména zaměstnance a omezující tvorbu bohatství. O znárodněném průmyslu se začalo říkat, že ; je nevýkonný a že nereaguje na požadavky zvnějšku. Sociální a voličské posuny přišly sociálně demokratickým stranám draho. Například britská Labour party prohrála v letech 1979-1992 čtverý parlamentní volby za sebou; německá SPD byla v letech 1982-1998 v opozici; francouzská Socialistická strana utrpěla drtivé porážky, zejména v letech 1992 a 2002, kdy se socialistickému kandidátovi Lionelu Jospinovi nepodařilo postoupit do druhého kola prezidentských voleb. Za druhé, ekonomickou úspěšnost sociální demokracie podlomil nástup globalizace. Integrace národních ekonomik do širšího globálního ekonomického systému nevedla jen k tomu, že keynesianismus přestal fungovat, jelikož ke keynesiánským opatřením je zapotřebí, aby národní vlády mohly řídit samostatné národní ekonomiky; zintenzívnila také mezinárodní konkurenci a vyvolala tak tlaky na snižování daní a státních výdajů, zejména reformami sociálního státu a větší flexibilitou pracovních sil. Za třetí, zhroucení komunismu značně ale také podlomilo víru v to, co Anthony Giddens (viz str. 151) na-íoíemL ,bernetický model" socialismu, ve kterém stát, fungující jako mo-" otečnosti, je hlavním aktérem ekonomických a sociálních reforem. ^ i SPrierspektivě se na keynesiánskou sociální demokracii mohlo hledět y' na p0llhou skromnější variantu státního socialismu, který revoluce let ' 989-1"1 ^k náhle a neočekávaně odvrhly. tíeokonzervatismas a „třetí cesta" nd 80 let procházely reformistické socialistické strany na celém světě další fází revizionismu, někdy označovaného jako neorevizionismus, během které se více nebo méně distancovaly od principů a cílů tradiční sociální demokracie. Výsledný ideologický postoj se prezentoval různě: jako „modernizovaná" sociální demokracie, „třetí cesta", „radikální střed", „aktivní střed" a „Neue Mitte" (nový střed). Ideologický význam neorevizionismu a jeho vztah k socialismu obecně a k tradiční sociální demokracii zejména je však předmětem sporů a diskusí. Zčásti je tomu tak proto, protože neorevizionismus nabyl v různých zemích různých podob. Existuje tudíž řada navzájem odlišných a často protichůdných neorevizionistických projektů, včetně těch, které jsou spojovány s Billem Clintonem a „novými" demokraty v USA a s Tonym Blairem a „novými" labouristy ve Spojeném království, jakož i těch, které se objevily v Německu, v Nizozemí, v Itálii, na Novém Zélandě i jinde. V některých případech jde o projekty svou povahou nesocialistické či postsocialistické, zatímco v jiných byl podniknut pokus zachránit socialistické nebo aspoň sociálně demokratické hodnoty. Nadto neorevizionismus čerpá z různých ideových zdrojů. Vedle sociální demokracie na něj měly vliv ekonomický liberalismus, sociální liberalismus, komunitarismus a sociální konzervatismus. Nejde tedy o nějaký jednotný, koherentní ideologický proud, zcela nezávislý na jiných, ale spíše o výsledek snah propojit konkurující si proudy a sladit zdánlivě si odporující ideje a hodnoty. V neposlední řadě je neorevizionismus vyhraněně pragmatický. Tím, co ho utvářelo, bylo spíše hledání schůdných politických řešení a snaha získat zpět důvěryhodnost u voličů než přání vytvořit nějakou novou ideologickou soustavu. Neorevizionismus tak fakticky připomíná postmodernismus, jelikož i on považuje ideologické systémy za rigidní a zastaralé. Hlavní úsilí neorevizionistů směřovalo k formulování tzv. „třetí cesty". Třetí cesta {third way) obecně znamená jakousi alternativu jak kapitalismu, tak socialismu. Toto označení poprvé užiji fašisté a dalo se - celkem smysluplně - užít i ve vztahu k tradiční sociální demokracii. Ve své moderní podobě však třetí cesta označuje jakousi alternativu staré sociální demokracie a neoliberalismu. Třebaže třetí cesta je (vcelku z povahy věci) označení nepřesné a otevřené mnoha interpretacím, lze přesto vyjmenovat určitá témata, která jsou pro ni příznačná. Prvním je názor, že socialismus, přinejmenším v podobě státních zásahů prezentovaných jako Komunitarismus Komunitarismus (commimitarimtism) je názor, podle něhož osobnost člověka je utvářena společenstvím, á to v tom smyslu, že jednotlivci jsou formováni pospolitostmi, ke kterým patří a kterým jsou tudíž povinováni úctou a ohledy; lidé prostě nejsou „vykořeněné bytosti" prosté jakýchkoli závazků. Komunitarismus, který se evidentně nesrovnává s liberálním individualismem, má politicky řadu podob. Levicový komunitarismus hlásá, že pospolitost vyžaduje neomezenou svobodu a sociální rovnost (např. anarchismus). Centralistický komunitarismus tvrdí, že základem pospolitosti je uznání vzájemných práv a povinností (pohled toryovského paternalismu a sociální demokracie), Pravicový komunitarismus stoji na zásadě, že pospolitost vyžaduje respektováni autority a ustálených hodnot (pohled napf. Nové pravice). kém tržním hospodářství", nemá alternativu. Ruku v ruce s tím jde ober akceptace globahzace a přesvědčení, že kapitalismus se změnil v jakovj „informační společnost" či „znalostní ekonomiku", která odměňuje mf^ mační technologii, dovednosti jednotlivce a flexibilitu pracovních si] l pqj" nikatelů. Toto obecné povýšení trhu nad stát spolu se stanoviskem asni stranícím podnikatelům a podnikavosti znamená, že třetí cesta se nesnaa zvrátit neoliberální revoluci 80. a 90. let, ale že na ní spíše chce stavět Tím druhým, co třetí cestu charakterizuje, je důraz na pospoljto« a morální odpovědnost. Pospolitost má samozřejmě dlouhou socialistic kou tradici, jelikož - stejně jako bratrství a spolupráce - navazuje na pfe(j stavu společenské podstaty člověka. Komunitarismus, který ovlivňuje myšlení třetí cesty, je však spojen s kritikou liberálního individualismu Teoretikové komunitarismu jako například Alisdair Maclntyre (1981) a Michael Sandel (1982) tvrdili, že pojímáním jednotlivce jako „společnosti logicky nadřazeného" nebo jako stojícího „vně" společnosti liberalismus pouze legitimizoval sobecké a egoistické chování a do pozadí odsunul samu ideu obecného dobra. Třebaže tedy třetí cesta akceptuje řadu ekonomických teorií neoliberalísmu, důsledně a zásadně odmítá jeho filozofirká východiska a morální a sociální důsledky. Nebezpečí tržního fundamenta-lismu tkví v tom, že podrývá morální základy společnosti. Některé varianty třetí cesty, zejména „Blairův projekt" ve Spojeném království, se přesto snaží sloučit komunitami představy s liberálními a vytvořit tak určitou formu komunitaristického liberalismu, který v mnoha směrech připomíná „nový liberalismus" konce 19. století. Komunitaristický liberalismus stojí především na názoru, že práva a povinnosti spolu neoddělitelně souvisí: veškerá práva s sebou nesou povinnosti a naopak; mezi právy a povinnostmi existuje rovnováha. Základem tohoto názoru je tzv. „nový individualismus", který prosazuje autonomii jednotlivce, zároveň však zdůrazňuje, Že jednotlivci jednají v určitém kontextu vzájemné závislosti a reciprocity Viděno takto, lze jak sociální demokracii, tak neoliberalismus kritizovat za to, že rozšířily práva, aniž by zároveň rozšířily povinnosti: v případě sociální demokracie šlo o práva sociální, v případě liberalismu o práva hospodářská a vlastnická. Politika třetí cesty se tak snaží napravit „deficit povinností" ve společnosti. Za třetí, zastánci třetí cesty ve společnosti obvykle zdůrazňují konsens; tím se liší od socialistů, kteří v ní vidí především konflikt. Jasně se to ukazuje například v tom, že pospolitost (communitý) zpravidla akcentuje pouta, která k sobě váží všechny její členy, a tudíž ignoruje nebo zakrývá třídní rozdíly a ekonomickou nerovnost. Podobně myšlenka „znalostní společnosti", tj. společnosti, ve které motorem jsou znalosti, dává tušit, že materiální odměny se už nerozdílejí na základě strukturálních nerovností, ale že jejich distribuce se blíží rozdělení pracovních dovedností ve společnosti, přičemž samo toto rozdělení je v neustálém pohybu. Víra v konsens a sociální harmonii se odráží i v hodnotovém rámci třetí cesty, který odmítá přístup typu „buď-anebo", kterým se vyznačovalo tradiční Antíl0DyGidaens(nar.l938) " s((.ý sociální a politický teoretik. V letech 1997-2003 stál v čele London ^hoóí'óf Economics. Často se o něm hovoří jako o „guru" Tonyho Blaira. % i/nč ovlivni! formování;nového programu sociální demokracie ve Spo-.-jni království i v jiných zemích. "' Mezi významné sociální teoretiky se Giddens zařadil svou teorií -trukturace, kterou předložil v dílech Nová pravidla sociologické metody fl976^a Utváření společnosti (1984) a jíž chtěl překonat tradiční dualismus jíruktury a lidského jednáni Ve svých pozdějších pracích, k nimž patři mj. Mima levici a pravici (1997), Třetí cesta (1998), Splašený svčt . jógo) a Třetí cesta a její kritikové (2000) se Giddens snažil přetvořit soci jjnr demokracii ve světle nástupu pozdní moderny; přitom si všímal mj. jijopaližaee, přerušení kontaktu s tradicemi a růstu sociální reflexivity (reciprocity a vzájemné závislosti). sestaví za podnikáni a slušnost, za šance pro každého a za jistoty, za spoléhání na sebe sama a za vzájemnou závislost atd. To sice může na jedné straně ukazovat, že třetí cesta překračuje hranice „levice a pravice", jak tvrdil Anthony Giddens (1994), na druhé straně to však nahrává kritice, že třetí cesta je v lepším případě nejednoznačná, v horším že je to jednoduše nesmysl. Za čtvrté, tradiční socialistickou orientaci na rovnost nahradila třetí cesta orientací na začleňování do společnosti. Jasně je to vidět na důra-: zu, který klade na liberální ideje typu příležitostí a dokonce meritokracie. Rovnostářsíví se tak zmírňuje do.podoby víry v rovnost příležitostí čilí v rovnost na základě toho, „čím kdo přispívá", resp. „co do společnosti investoval", jinak řečeno na právo přístupu k tomu, čím lze společnosti píispět a k šancím, které umožňují jednotlivcům realizovat jejich potenciál. Návrhy reforem sociálního zabezpečení, se kterými přicházejí stoupenci třetí cesty, proto obvykle odmítají jak neoliberální důraz na to, že člověk „má stát na vlastních nohou", tak sociálně demokratickou víru v péči „od kolébky do hrobu". Sociální zabezpečení by se mělo prioritně zaměřit na lidi „vyloučené ze.společnosti" a mělo by - v duchu liberálního přístupu - „pomáhat lidem, aby si pomohli sami". B. Clinton v této souvislosti říkal, že lidi je třeba motivovat, nikoli jim něco dávat zadarmo. Sociální politika by se měla zejména snažit rozšířit přístup k práci, a to v souladu s americkou teorií „workfare", tedy s názorem, že sociální podpory by měly.být vázány na ochotu jednotlivců hledat práci a postavit se na vlastní nohy. Třetí cesta se v neposlední řadě vyznačuje i novými myšlenkami pokud jde o náležitou roli státu. Zatímco neoliberálové tvrdí, že stát by se měl omezit na minimální úlohu státu „nočního hlídače", a sociální demokraté chtějí stát využít jako vyvažovatele nespravedlností kapitalismu, třetí cesta akceptuje myšlenku konkurenčního státu {compeMion state) konkurence. Měl by se tudíž soustředit na sociální investice, tj. na litňování ekonomické infrastruktury a zejména na zvyšování dov >,\ a znalostí pracovních sil v zemi. Nejde tedy o sociálně demokratiek' stup k ekonomice, který akcentuje poptávku a snaží se zvýšit spotfeh a vymýtit chudobu, ale o přístup akcentující nabídku, kdy jde o ssJ11 lování produkce a zvyšování konkurenceschopnosti. Prioritou vládyT." tedy nemělo být sociální zabezpečení, ale vzdělání; přitom vzdělám necení jako takové, tedy proto, že prospívá rozvoji lidské osobnosti (cq* je názor moderních liberálů), ale proto, protože zvyšuje zaměstnate^uost a prospívá ekonomice (což je názor utilitaristů či klasických liberďlů) Z tohoto hlediska je stát ve své podstatě aktér kulturní, jehož úkolem není realizovat nějaký program ekonomického nebo sociálního mženv> ství, ale formovat nebo reformovat postoje, hodnoty, dovednosti, názory a znalosti obyvatelstva. Pnutí v rámci socialismu (2) třetí cesta pragmatická globalizace informační společnost pospolitost tržní hospodářství plná zaměstnatelnost rovnost příležitostí meritokracie šance pro všechny podporovat začleňování do společnosti práva a povinnosti stát konkurenční / tržní sociální demokracie ideologická národní stát industriálni společnost politika tříd smíšená ekonomika plná zaměstnanost rovnost výsledků péče o „vyvržené" sociální spravedlnost odstraňovat chudobu péče „od kolébky do hrobu" stát sociálně reformistický v 21. století plasmu* ociaiismu v 21. století budou někteří považovat za zhola zbytečné. ^ ľsrrius je mrtev a nekrology už byly napsány. Důkazy, které by ta-S°rfí názor podpořily, jsou všeobecně známé. Revoluce, ke kterým došlo fc ch 1989-1991 ve východní Evropě, zlikvidovaly poslední pozůstatky V álného socialismu" a tam, kde režimy podle jména socialistické stále "'ítř existují, například v Číně, Severní Koreji a na Kubě, existují jedině ' . tomu, že komunistické strany jsou ochotné provádět tržní reformy, rírtde se parlamentní socialistické strany opřekot vzdávaly tradičních zásad a voličskou přízeň se snažily si udržovat tím, že projevovaly stále větší sympatie pro tržní hospodářství. Jediná vážná debata se týkala příčin ■rarti socialismu. Teoretikové konce dějin jako například Francis Fukuya-rna (1989) jí spatřovali v nedostatcích a slabinách vlastních všem socialistickým modelům a v nepopiratelné převaze liberálního kapitalismu. Jim poukazovali na to, že globalizovaná ekonomika má tendenci vtahovat všechny národy do mezinárodního kapitalistického systému a na to, že této tendenci nelze čelit. Ještě jíní zase zdůrazňovali, že politická základna socialismu se z mas dělnické třídy scvrkla na izolovanou a odpolitizovanou spodinu. Ať již je vysvětlení jakékoli, svět se dramaticky a natrvalo posunul doprava a socialismus se ocitl - řečeno slovy Lva Trockého, vyřčenými ovšem ve zcela jiné situaci - na „smetišti dějin". Socialisté s delší dějinnou pamětí se však nejspíš s takto chmurnými závěry nesmíří. Stejně jako se ukázaly být mylné předpovědi nevyhnutelného vítězství socialismu, vyhlašované počátkem 20. století, může se stát, že se jako nespolehlivé projeví i proklamace o smrtí socialismu, pronášené počátkem století jednadvacátého. Vždyť přece ještě v 60. letech se za překonaný považoval liberalismus volného trhu, zatímco socialismus - tak se to alespoň jevilo - zažíval nezadržitelný vzestup. Naděje, že socialismus přežije, se do značné míry opírají o stále ještě existující a možná neodstra-nitelné nedostatky kapitalistického systému. Ve své knize Sociaäsmus pro věk skepticismu (1995) to Ralph Miliband formuloval takto: „Myšlenka, že kapitalismus byl veskrze transformován a že je tím nejlepším, čeho se lidstvu kdy může podařit dosáhnout, je strašlivou ostudou lidského rodu." V tomto smyslu je socialismu souzeno přežít, byť třeba jen proto, že je jakýmsi připomenutím možností lidstva pokročit ve svém vývoji za rámec tržního individualismu. Nadto globalizace může být pro socialismus nejen problémem, ale i šancí. Stejně jako se kapitalismus transformuje tím, že vzrůstá význam nadnárodního rozměru ekonomického života, i socialismus se možná transformuje v kritiku globálního vykořisťování a globální nerovnosti. Právě o to dnes konec konců jde rodícímu se antikapitalistic-kému a antiglobalizačnfmu hnutí, třebaže teoreticky je zatím značně ne-vyspělé. Jinak řečeno, socialismus se v 21. století může jednoduše opětně zrodit jako antikapitalismus. Pokud socialismus přežije, o jaký socialismus půjde? Jasné se zdá socialistů bude nad jeho skonem ronit slzy. To může mít mim následek nový pohled na Marxovo dědictví, oproštěný nyní od ziľ s leninismem a stalinismem. Pravděpodobné ovšem je, že přitom^611 o Marxe - ekonomického deterministu, tak dobře známého z. 20°"'!*'*^ ale o Marxe - humanistického filozofa. Pokud jde o parlamentní sq10^! mus, jeden důležitý úkol zde zůstává, Keynesiánská sociální dem.ok%! přinejmenším ta, která existovala bezprostředně po roce 1945, bylá opuštěna; politicky a voličsky životaschopná alternativa tržního It^N lismu se zase ale musí teprve objevit. Zájem o třetí cestu a další nen^i zionistické projekty je nepochybně důkazem touhy po „novém mvít^ v rámci socialismu a zejména potřeby čelit fundamentalistickému n 1 beralismu; v tom však lze těžko spatřovat doklad renesance T TI —1 Ĺ — i - --'i ....... ----------.vm»aui.c metaní Hledání nového socialistického paradigmatu tedy prozatím pokračuje Doporučená literatura Giddens, A., The Third Way: The Renewal of Social Democracy (Cambridge: Polily . Press, 1998). Tato práce se často hodnotí jako nejdůíežitější text o politice ifets ! cesty. Harrington, M., Socialism Past and Future (London: Pluto Press, 1993). Angažované, s hlubokým zaujetím a znalostmi napsané pojednáni o tom, kde socialismus hýl a kam směřuje. 1 Lane, D., Trie Rise and Fail of State Socialism (Oxford: Polity Press, 1997). Podrobný rozbor témat a struktur socialistického proudu zrozeného z bolševické revoluce roku 1917 I Martell, L. (ed.) Soeuzf Democracy: Global and National Perspectives (Basingstoke a New York: Palgrave, 2001). Soubor článků, které ve svétle globalizace, evropeizace a různých národních tradic analyzují vývoj v sociální demokracii. | McLellan, D„ The Thought of Karl Marx, 2. vyd. (London: Macmillan, 1980). Důkladní a užitečný úvod k dílu K. Marxe, provázený výběrem textů. ; Moschonas, G., In the Name of Social Democracy - The Great Transformation: 1945 tn ~ the Present (London a New York: Verso, 2002). Zevrubné vylíčení povahy, dějin 1 a vlivu sociální demokracie zaměřující se na vznik „nové sociální demokracie". Sassoon, D., One Hundred Years of Socialism. (London; Fontána, 1997). Čtivé g a podrobné vylíčení ideologie demokratického socialismu a praxe demokratických socialistických hnuti, zasazené do dobového rámce, s? Wright, A., Socialisms: Theories and Practices (Oxford a New York: Oxford University Is Press, 1996). Dobré, stručné a přístupné uvedení do hlavních témat socialismu, : odhalující příčiny neshod v socialistické rodině. ltavyvoj-ZIáskykvlaStÍ V/niK •> L„tntláVání nacio: apoUtika hlavní témata - Nacionalismus Tprekonávání nacionalismu - Nacionalismus v 21. století Vznik * v*™' národ" [nation), které se užívalo od 13. století, je odvozeno od latinského nasci, tj. narodit se. Ve tvaru rtafio označovalo skupinu lidí spo-■ vch narozením, přesněji místem narození. Původně tedy „národ" znamenal lidské plemeno nebo rasu; politický význam to však nemělo žádný. Teprve v 18. století začalo toto slovo získávat určitý politický přídech, a to ve chvíli, kdy se jednotlivci nebo skupiny začali označovat „nactonalisté". V íiäkú užil slovo „nacionalismus" {nationedism) poprvé francouzský kněz i odpůrce jakobínů Augustin Barruel, a to v roce 1789. Zhruba v polovině 19. století se obecně uznávalo, že nacionalismus je určitá politická doktrína, resp. politické hnutí; stal se například významnou složkou revolucí, které se Evropou přehnaly v roce 1848. V mnoha ohledech se nacionalismus vyvinul v nejúspěšnější a nejpřitažlivější z politických kréd a po více než dvě století pomáhal tvořit a přetvářet dějiny v mnoha částech světa. Myšlenka nacionalismu se zrodila za francouzské revoluce. Předtím se jednotlivé země chápaly jako „říše", „knížectví" nebo „království". Obyvatelé určité země byli „poddaní" a hlavním zdrojem jejích politické identity nebylo vědomí národní příslušnosti ani vlastnictví, resp. patriotismus (viz str. 166), ale věrnost panovníkovi nebo panující dynastii. Francouzští revolucionáři, kteří povstali v roce 1789 proti Ludvíku XVL, však povstali ve jménu lidu a tento lid chápali jako „francouzský národ". Na jejich myšlenky měly vliv spisy Jeana-Jacquesa Rousseaua (viz str. 164) a nová doktrína samosprávy lidu, resp. lidové samosprávy (popular self-government). Nacionalismus byl tudíž doktrínou revoluční a demokratickou, ve které se odrážela myšlenka, že z „poddaných krále" se mají stát „občané Francie". Národ má být svým vlastním pánem. Za revolučních a napoleonských válek let 1792-1815 byla velká část evropského kontinentu napadena Francií; to vyvolalo jak protifrancouzské nálady, tak touhu po nezávislosti. V Itálii a v Německu, po dlouhou dobu rozdělených na mnoho malých států, pomohl zážitek cizího vpádu poprvé navodit vědomí národní jednoty, vyjadřované novou řečí nacionalismu, zděděnou z Francie. Počátkem 19. století se ideje nacionalismu rozšířily i do Latinské Ameriky, kde Simon Bolivar (1783-1830), „Osvoboditel", stál v čele revolucí proti španělské nadvládě Zvedající se vlna nacionalismu překreslila v 19. století mapu Evm*. jelikož autokratické a mnohonárodní říše turecká, rakouská a ruskj~ počaly pod tlakem nacionalistu a liberálů drolit. V roce 1848 pi0Dí,? nacionalistická povstání v italských státech, mezi Čechy, Maďary a /5ľ mecku, kde se touha po národní jednotě projevila ustavením Frankf, ského parlamentu, který měl však jen krátké trvání. Devatenácte stou bylo obdobím formování národů. Itálie, o které se kdysi rakouský kancw Metternich pohrdlivě vyjádřil jako o „pouhém zeměpisném oznaceoj* se v roce 1861 sjednotila; v roce 1870 byl sjednocovací proces zavräen' připojením Říma. Německo, předtím soubor 39 států, se sjednotilo po francouzsko-pruské válce v roce 1871. Přesto by bylo mylné se domnívat, že se v této době nedalo naciona. lismu čelit nebo že to bylo hnutí skutečně lidové. Nadšení pro nacionály mus se do značné míry omezovalo na střední třídy, které byly tehdy ru vzestupu a které lákaly myšlenky národní jednoty a ústavní (konštituční) vlády. Nacionalistická hnutí středních tříd sice udržovala sen o národsi jednotě a nezávislosti při životě, nikde však nebyla natolik silná, aby sama dokázala proces formování národa završit. Tam, kde se cíle nacionalistu naplnily, například v Itálii a Německu, se tak stalo proto, protože naciona-lismus souzněl s ambicemi sílících států, jakými byly kupříkladu Piemotit a Prusko. Například sjednocení Německa bylo spíše dílem pruské armády, která v roce 1866 porazila Rakousko a v letech 1870-1871 Francii, než liberálního nacionalistického hnutí. Koncem 19. století se však nacionalismus stal hnutím skutečně li-dovým: všude se objevovaly vlajky, národní hymny, vlastenecká poezie a próza, lidové slavnosti a národní svátky. Z nacionalismu se stala řeč masové politiky. Tím, co to umožnilo, byl rozvoj základního školství, masová gramotnost a šíření lidu dostupných a pro lid píšících novin. Změnila se rovněž povaha nacionalismu. Dříve se nacionalismus spojoval s hnutími pokrokovými a liberálními, postupně se ho však stále více chápali politikové konzervativní a reakční. Nacionalismus se stal výrazem společenské soudržnosti, řádu a stability, zejména tváří v tvář narůstající hrozbé socialismu, který ztělesňoval myšlenky sociální revoluce a mezinárodní dělnické solidarity. Nacionalismus se snažil začlenit do národa stále silnější dělnickou třídu a zachovat tak ustálenou strukturu společnosti. Vlastenecké nadšení už nebylo podněcováno vyhlídkami na politickou svobodu či demokracii, ale připomínkami minulé slávy národa a vítězství" na válečném poli. Takový nacionalismus se stával stále šovinističtějším a xenofobnějším. Každý národ si nárokoval jedinečnost a nadřazenost, zatímco ostatní národy považoval za cizí, nedůvěryhodné nebo dokonce ohrožující. Toto nové ovzduší lidového nacionalismu pomáhalo živit, politiku koloniální expanze, která se dramaticky zintenzívnila v 7tí. a 80. letech a koncem 19. století přivedla většinu světové populace pod nadvládu Evropanů. Přispěla rovněž k mezinárodní podezíravosti a rivalitě, která.; v roce 1914 vyústila ve světovou válku. prezident Woodrow Wilson princip „sebeurčení národa" (nati-^nfff~dstermination), německá, rakousko-uherská a ruská říše se roz- ORP*Se' .i.i„ „cm nrurtrm států. mi. Finskn Marfarskn řoKirnclrwBnolív-i á vzniklo osm novým států, mj. Finsko, Maďarsko, Československo, iro a Jugoslávie. Tyto nové státy měly být státy národními, odpovida-p)ÍS t 7etněpisným hranicím existujících národních či etnických skupin. J světová válka však nevyřešila závažné spory mezi národy, které ^ľdevš'íi válečný konflikt způsobily. Byl to zejména zážitek porážky ''zklamání podmínkami mírových smluv, co po sobě zanechalo dědictví ^enaplněných očekávání a hořkosti. Nejzřejmějšf to bylo v Německu, Itálii "japonsku, kde sě v meziválečném období dostala k moci fašistická či otontafistická hnutí, a to za pomoci slibů, že politikou expanze a budování nové říše obnoví národní hrdost. Nacionalismus byl tudíž mocným faktorem, který vedl k válce jak v roce 1914, tak v roce 1939. V průběhu 20. století se nacionalistická doktrína, zrozená v Evropě, rozšířila po celém světě, a to souběžně s tím, jak lid Asie a Afriky povstával proti koloniálnímu panství. Součástí kolonizace nebylo jen nastolení politické kontroly a ekonomické nadvlády; byl jí i import západních ideji včetně nacionalismu, který se nyní začal využívat proti koloniálním pánům. V roce 1919 vypuklo v Egyptě nacionalistické povstání, které se rychle rozšířilo na celý Blízký východ. V roce 1919 vypukla rovněž anglo--afghánská válka a došlo k povstáním v Indii, v holandské Východní Indii 3 v índočíně. Po roce 1945 se od základu změnila mapa Afriky a Asie: britské, francouzské, holandské a portugalské impérium se zhroutily pod tlakem nacionalistických hnutí, kterým se podařilo buď sjednat nezávislost nebo zvítězit v národně osvobozeneckých válkách. Protikoloniální boj nebyl jen dokladem šíření západního nacionalismu do rozvojového světa; zrodil také nové podoby nacionalismu. Nacionalismus zasáhl v rozvojovém světě široké spektrum hnutí. V Číně, ve Vietnamu a částečně i v Africe se spojil s marxismem: „národní osvobození" se nechápalo jen jako politický cíl, ale i jako součást sociální revoluce. Jinde byl nacionalismus rozvojových zemí orientován pro-tizápadně: odmítal jak liberálně demokratické pojetí národa, tak jeho pojetí revolučně socialistické. Nejvýznamnějším nástrojem prezentace takových idejí se stalo náboženství, zejména islám. Vzestup islámu jako svérázné politické ideologie změnil politický život na Blízkém východě a v severní Africe, zvláště pak po íránské revoluci roku 1979. Dnes islám v řadě aspektů představuje hlavní výzvu světové převaze západní liberální demokracie. Často se však tvrdí, že nacionalismus, kdysi tak významný, je dnes již anachronismem a jako relevantní síla se projevil pouze při formování evropských národů v 19. století či při protikoloniálních bojích po 2. světové válce. Tuto tezi probíráme a hodnotíme v závěrečném oddílu této kapitoly, zejména ve spojitosti s nástupem globalizace. Přesto existují důkazy, že nacionalismus nejen přetrvává, ale že zažívá i renesanci. Počínaje 60. lety byly zdánlivě stabilní národní státy ve stále větší míře rozkládány národ- spolu soupeřící nacionalismy irské. Separatistická hnutí se yforrnn v kanadské provincii Québec i v takových skupinách, jakými jsou Bask v severním španělsku, Kurdové v Turecku a Iráku, Tamilové ve Srí i ce a kašmírští muslimové v Indii. Rovněž transformace východní Evr v letech 1989-1991 vedla k opětnému nástupu nacionalismu v celé léto^l lasti. Sovětský svaz se pod tlakem sílícího nacionalismu svých nerusko* národů rozpadl. V roce 1992 přestalo existovat Československo a vznikl dvě samostatné republiky - Česká a Slovenská. Rozpad Jugoslávie bv! výsledkem vyhrocených etnických sporů, které vyústily ve válku mezi S-K. skem a Chorvatskem v roce 1991 a ve Čtyři roky trvající občanskou válfa, v Bosně v letech 1992-1996. Tyto formy nacionalismu se nadto vyznačova. ly touhou po etnokulturní jednotě a v některých případech byly nezakryte šovinistické a expanzionistické. Z lásky k vlasti - hlavní témata Přistupovat k nacionalismu jako k určité specifické ideologii znamená vystavovat se přinejmenším třem problémům. První spočívá v tom. že nacionalismus se občas definuje spíše jako politická doktrína než jako ucelená samostatná politická ideologie. Zatímco například liberalismus, konzervatismus a socialismus představují určitý složitý soubor ideji a hodnot, nacionalismus - jak se tvrdí - je v podstatě přesvědčení, ze národ je přirozenou a jediné vhodnou formou politického vládnutí. Sla binou tohoto názoru je, že se soustřeďuje pouze na to, co lze označit za „klasický" politický nacionalismus a přehlíží mnoho jiných, z určitých hledisek neméně významných projevů nacionalismu jako například nacionalismus kulturní a nacionalismus etnický. Hlavním rysem naciona lismu tudíž nem' jeho těsné sepětí se samosprávou a s národním stálém, ale jeho širší vazba na hnutí a ideje, které tak či onak uznávají zásadní význam a důležitost národa. Za druhé, nacionalismus se někdy prezentuje jako v podstatě psychologický fenomén, obvykle jako loajalita k vlastnímu národu a negativní vztah k národům ostatním, nikoli jako nějaká teoretická konstrukce. Nepochybně jedním z rysů nacionalismu je jeho schopnost vyvolávat emocionální reakce; rozumět však nacionalismem jenom toto znamená zaměňovat ideologii nacionalismu za patriotismus jako pocit či postoj. Za třetí, nacionalismus je co do své politické povahy jaksi schizofrenní. V různých dobách byl pokrokový i reakční, racionální i iracionální, levicový i pravicový. Byl také spojován s téměř všemi hlavními ideologickými proudy. Liberálové, konzervativci, socialisté, fašisté a dokonce i komunisté byli - každý po svém - přitahováni nacionalismem a nejspíš pouze anarchismus, který stát zásadně odmítá, je s nacionalismem principiálně neslučitelný. Přestože nacionalistické doktríny využívala až udivující škála politických hnutí a přestože byl čas od času spojován s politickými tématy I ."SjScW společenství, sebeurčení, politika identity. {íárod skladem nacionalismu je přesvědčení, že národ je nebo by měl být hlavám principem politické organizace. O tom, co to jsou národy a jak je defi-"^ovat vš3^ Panuíe značná názorová nejednota. V běžném jazyce se slova ároď". „stát", „země" a dokonce i „rasa" často zaměňují a užívají se jako by Šlo o synonyma. Mnohé politické spory jsou nadto ve skutečnosti spory t0j zda by se určitá skupina lidí měla považovat za národ a zda by tudíž měla mít práva a status s národem spojované. To se týká například Tibe-nä. Kurdů, Palestinců, Basků a Tamilů. V zásadě jsou národy kulturní eritíty. soubory lidí spojených společnými hodnotami a tradicemi, zejména společným jazykem, náboženstvím a dějinami, a obývajících týž zeměpisný prostor. Takto nazíráno, lze národ definovat „objektivními" faktory: o lidech splňujících určitý požadovaný soubor kritérií lze říci, že k národu patří, zatímco o těch, kdo tento soubor kritérií nesplňují, se hovoří jako o těch, kdo k danému národu nepatří, resp. kdo patří k jiným národům. Definujeme-li však národ jednoduše jako skupinu lidí spjatých společnou kulturou a tradicemi, vyvstává před námi několik značně obtížných otázek. I když se s národem, resp. příslušností k němu běžně spojují určité rysy kultury, konkrétně jazyk, náboženství, etnicita, dějiny a tradice, neexistuje žádný závazný seznam objektivních kritérií, na základě kterých by bylo možno říci, kde a kdy nějaký národ existuje. Za nejevidentnější symbol příslušnosti k národu se často bere jazyk. Jazyk je ztělesněním osobitých postojů, hodnot a výrazových forem, které navozují pocit důvěrné známosti a přináležitosti. Například německý nacionalismus se tradičně zakládal na vědomí kulturní jednoty, projevující se čistotou a trvající existencí německého jazyka. Vůči každému negativnímu zasahování do svého jazyka a vůči každému jeho ohrožení byly také národy navýsost citlivé. Je to v podstatě jazyk, co odděluje například frankofonní lid Quebeckú od ostatní anglofonní Kanady; velšský nacionalismus je zase do značné míry úsilím o zachování či obrození velšského jazyka. Na druhé straně existují populace, které mluví stejným jazykem a přitom žádnou představu jakési společné národní identity nemají: Američané, Australané a Novozélanďané sice mluví anglicky, resp. angličtina sice je jejich mateřštinou, rozhodně se však nepovažují za příslušníky nějakého „anglického národa". Jiné národy se těšily značné národní jednotě, aniž by měly nějaký národní jazyk; tak je tomu například ve Švýcarsku, kde nejen neexistuje žádný „švýcarský" jazyk, ale kde lidé užívají jazyky tři: němčinu, francouzštinu a italštinu. Jako další složka, resp. ukazatel příslušnosti k národu se uvádí nábo- rozděleni: většina protestantů se považuje za unionisty a přeje si zach svazky se Spojeným královstvím, zatímco mnozí katolíci dávají předn sjednocenému Irsku, islám byl významným činitelem utváření nároľ^ ho vědomí ve značné části severní Afriky a Blízkého východu. Írán* -Í revoluce roku 1979 byla převážně inspirována fundamentalistickou vír0 ' šíitských muslimů, kteří chtěli vymanit Írán z vlivu Západu, zejména Spn. jených států. Přesto náboženská víra nespadá vždy vjedno s vědomím ni rodní příslušností. Rozdělení na katolíky a protestanty ve Spojeném kráta ství většinou nevyvolává nacionalistické střety, stejně jako značná různost náboženského přesvědčení v USA nepředstavuje hrozbu rozpadu zem&iu jednothvé národy. Na druhé straně existuje mnoho zemí, například Polsko Itálie, Brazílie a Filipíny, kde je většina obyvatelstva katolického vyznání' a rozhodně se necítí být příslušníky nějakého „katolického národa". Národy se rovněž opíraly o určité vědomí etnické či rasové jedtitjty To bylo obzvlášť zřetelné v Německu za nacismu. V německém výrazu pro „lid" - Volk - je nepřímo naznačena jak kulturní jednota, tak pokrevní vazba. Na význam rasy kladly zvláštní důraz ultrapravicové protipřistěhoJ valecké skupiny jako například Národní fronta ve Francií a BNP ve Velké! Británii. Nacionalismus má však obvykle spíše kulturní než biologický základ; je projevem etnické jednoty, která sice může být založena na; rase, častěji se však odvozuje od společných hodnot a kulturních představ. Například nacionalismus amerických černochů je založen spíš na spéci- ' fických dějinách a kultuře než na barvě pleti. Černošské uvědomění ve t Spojených státech, v Západní Indii i v některých částech Evropy se tudíž | orientovalo na znovuobjevení kulturních kořenů černochů, tkvících zejména v zážitku otroctví a v africké společnosti, Etnická jednota není však vždy základem národní identity. Dokladem toho je multikulturní charakter j mnoha moderních národů; zvlášť výrazně se to projevuje v představě USA jako národa „tavícího kadlubu" {melting poť) a Jižní Afriky po skončení apartheidu jako „duhového národa". Národy obyčejně mají společné dějiny a tradice. Národní identita i se často udržuje a posiluje připomínáním minulé slávy, výročí získání \ nezávislosti, narozenin vůdců národa nebo významných vítězství. Ve Spojených státech se slaví Den nezávislosti a Den díkůvzdání; ve Francii se připomíná výročí pádu Bastilly; ve Spojeném království se nadále připomíná evakuace spojeneckých vojsk z Dunkerque (1940) a Den D (počátek i spojenecké invaze a otevření západní fronty v roce 1944). V jiných přepadech se národní vědomí může opírat spíše o naděje do budoucna než o společné vzpomínky nebo společně prožitou minulost. To se týká „na-. turalízovaných" přistěhovalců a nejvýrazněji se to projevuje v USA, „zemi přistěhovalců". Plavba lodi Mayflower a americký boj za nezávislost dnes; už pro většinu Američanů příliš mnoho neznamenají, protože k oběma těmto událostem došlo dávno předtím, než předkové většiny současných Američanů přišli na území dnešních Spojených států. Americký nacionalismus má tudíž pramálo společného se snnlr-rnOmi jmr,-.™ j- tu kultury, která se údajně v příslušnosti k národu projevuje, je téžké pfésně vymezit. Projevuje se v ní spíše měnící se kon-tddiJ V f !Uurních faktorů než nějaký jasně stanovený vzorec. Nakonec '* [edy národy definovat pouze „subjektivně", tj. těmi, kdo se k nim '^isfi xjjkoli nějakým souborem vnějších faktorů. V tomto smyslu je národ ednótka psychopolitícká, tedy skupina lidi, kteří se považují za určité pnrožené politické společenství a vyznačují se společnou loajalitou nebo ..fčítý/n citovým naladěním, kterému se říká patriotismus (patriotism), resp, vlastenectví. Objektivní potíže, jakými jsou například nedostatek území, malý počet obyvatel nebo nepřítomnost ekonomických zdrojů nemají valný význam, pokud určitá skupina lidí soustavně požaduje to, 4o-ehápe jako „národní práva". Například Lotyšsko se v roce 1991 stalo nezávislým státem, třebaže má jen zhruba 2,6 milionu obyvatel (z čehož sotva polovinu představují etničtí Lotyši), nemá žádnou naftu a jen malé přírodní zdroje. Podobně Kurdové na Blízkém východě mají národní as-pirace, třebaže nikdy nebyli politicky sjednoceni a dnes jsou rozptýleni v částech Turecka, iraku, Íránu a Sýrie. Skutečnost, že národy jsou utvářeny kombinací objektivních a subjektivních faktorů, vedla ke vzniku různých koncepcí národa. Zatímco všichni nacionalisté přijímají se souhlasem, že národy jsou jakousi směsicí , psycnopolinckých a kulturních faktorů, značně se rozcházejí v odpovědi Různé názory na národ ► Liberálové se hlásí k „občanskému" pohledu na národy který stejnou měrou zdůrazňuje politickou loajalitu i jednotu kultury. Národy jsou morální entity v tom smyslu, že jsou nadány právy, zejména že mají rovné právo i: na sebeurčení. ► Konzervativci chápou národ jako entitu prvořadě „organickou'',;spjatou ^společnou etnickou identitou a společnými dějinami. Jako zdroj sociální soudržnosti a kolektivní identity je národ ze všech sociálních skupin patrně nejdůležitější. ► Socialisté mají tendenci pohlížet na národ jako na produkt umělého dělení lidstva, jehož smyslem je zamaskovat sociální nespravedlnost a posílit stávající řád. Politická hnutí a politické loajality by tudíž měly být svou povahou nikoli nacionálni, ale internacionální. ► Anarchisté obvykle tvrdili, že národ je zatížen svým sepětím se státem a tudíž s útlakem; Na národ se tudíž hledí jako na určitý mýtus, který má v zájmu vládnoucí elity navozovat poslušnost a poddanost. ► Fašisté pojímají národ jako organicky sjednocený sociální celek, Často definovaný rasou, který dává existenci jednotlivce cíl a smysl. Národy jsou však štvány proti sobě v boji o přežití, v němž některé po zásluze uspějí ■ a jiné jdou ke zdi. Fundamentalisté pokládají národy za entity v podstatě náboženské, za na otázku, v jakém poměru jsou tyto faktory zastoupeny. Na ie i existuji „vylučující" {exklusive) pojetí' národa, která kladou důr nickou jednotu a společné dějiny. Podle tohoto názoru je národní vt „daná", neměnná a vlastně nezměnitelná; z toho vyplývá, že ns-' * vyznačují společnými předky, čímž se vlastně stíráhranicejnezi ná ^ a rasou. Národy tak drží pohromadě jakési „elementární pouto' a nejspíš vrozená citová vazba k jazyku, víře, tradičnímu způsobů ŕ*"* ' nebo k domovině. Takový přístup k národu je v různé míře vlast zervatiycům i fašistům. Na druhé straně existují pojetí národa H t ' resp. otevřená [inclusive), která zdůrazňují význam občanští, r'esi čanské uvedomelosti a vlastenecké loajality a tím vlastně nazríáčmi"?* národy mohou být muitirasové, multietnické, multináboženské atd ^ ovšem zase stírá hranice mezi národem a státem, a tudíž mezi přislán,, t k národu a státním občanstvím. Toto pojetí národa je obvykle vlastní lib!. * rálům a socialistům. Organické společenství Nacionalisté se sice často rozcházejí pokud jde o to, jakými rysy národ definovat, v názoru, že národy jsou organická společenství, jsou vrak zajedno. Jinak řečeno, lidstvo je podle nich zcela přirozeně rozděleno na různé národy, z nichž každý má svou svébytnou povahu a identitu. To :e také důvod, tvrdí nacionalisté, proč jakási „vyšší" loajalita a větší politickí význam patří spíše národu než kterékoli jiné sociální skupině nebo kterémukoli jinému kolektivnímu uskupení. Zatímco například třída, gender náboženství a jazyk mohou být významné v určitých konkrétních spolet-nostech nebo za určitých konkrétních okolností, pouta svazující človéka s národem jsou zásadnější. Se svazkem a loajalitou, které člověka poutají k národu, se setkáváme ve všech společnostech; přetrvávají a fungují na jakési bazálni, přímo instinktivní úrovni. Proč tomu tak je, se však vysvětlovalo různě. „Elementární" (primor-dial) přístupy k nacionalismu prezentují národní identitu jako něco, co má základ v dějinách; národy koření ve společném kulturním dědictví a v jazyce, jež mohou být mnohem starší než státnost či úsilí o nezávislost a vyznačují se hlubokými emocionálními pouty připomínajícími pouta příbuzenství. Například Anthony Smith (1986) upozorňoval na kontinuitu mezi moderními národy a předmoderními etnickými společenstvími, kterým říkal „etnie" (etnnies). Z toho vyplývá, že existuje pramalý rozdíl mezi etnickou a národností, jelikož moderní národy jsou v podstatě jen moderní varianty prastarých etnických pospolitostí. Naopak „situační" přístupy k nacionalismu naznačují, že národní identita se vytváří v reakci na měnící se okolnosti a historické výzvy. Proto Ernest Gellner (1983) zdůrazňoval, jak moc nacionalismus souvisí s modernizací a zejména s industrializácií Zatímco předmoderní „agrogramotné" společnosti byly podle Gellnera strukturovány feudálními pouty a loajalitami, rodící se industriálni spoleí- r mus. I když Gellnerova teorie naznačuje, že národy se for-(jj)£j3! otcova ^ gpg^gdté společenské podmínky a okolnosti, vyplývá jj^valy vře n^rodní společenství je hluboce zakořeněné a že přetrvá, t aí rovnĚŽ' ^pjrájnQderním loajalitám a identitám je nemyslitelný, jelifoíi n"^{ gpoiecenství je však společenství zvláštní. Jako sociální či po-^""cip společenství označuje určitou společenskou skupinu, která litický simou kolektivní identitou založenou na poutech přátelství, se vyzoa j^gtvt (comradeship), loajality a povinnosti. Například němec-rfisl? iC,^í ig Ferdinand Tönnies (1855-1936) rozlišoval Gemeinschaft čili W 300 t« ge kterou se typicky setkáváme v tradičních společnostech »P°SP, se yy^načuje přirozenou náklonností a vzájemnou úctou, a Gesell-3 ft čih společenství", tj. volnější, uměle a „smluvně" založené vztahy, * kterými se typicky setkáváme v urbanizovaných a industrializovaných se nostech. Nacionalisté vycházejí z toho, že národ vyrůstá ze vztahů 3*"u Gemeinschaft. Přesto, jak ukázal Benedict Anderson (1983), národy ou pouhá „imaginární společenství". Anderson tvrdil, že národy existují 'píše jako „obrazy v mysli" než jako skutečná společenství, ve kterých je k udržení představy o společné identitě zapotřebí určité míry interakce z očí do očí". V rámci jednotlivých národů se lidé bezprostředně setkávají jen s malým zlomkem těch, s nimiž údajně sdílejí národní identitu. Exístují-li národy, existují jako imaginární útvary, které pro nás vytvořily výchova, masová média a proces politické socializace. Myšlenky, že národy jsou společenství „imaginární", nikoli organická, se chopili kritikové nacionalismu. „Konstruktivistické" přístupy k nacionalismu chápou národní identitu jako pojem do značné míry ideologický, obvykle sloužící zájmům mocných skupin. Například marxistický historik Etíe Hobsbawn (1983) ukázal, nakolik se národy zakládají na „vynalezených tradicích". Hobsbawn tvrdil, že víra v historickou kontinuitu a kulturní čistotu je vždy mýtus, a to dokonce mýtus vytvořený samotným nacionalismem. Podle tohoto názoru tedy národy jsou výtvorem nacionalismu, nikoli opačně. Rozšířené vědomí příslušnosti k národu se například vytvořilo až koncem 19. století, a tím, co mělo na jeho zformování možná určující vliv, byl vynález národních hymen a národních vlajek, rozšíření - základního školství, a tudíž masová gramotnost. Socialisté, zvláště pak marxisté, spojovali tento proces se snahou konsolidovat bytostně nestabilní společnosti rozdělené na třídy. Z tohoto hlediska je nacionalismus nástrojem, pomocí něhož vládnoucí třída čelí hrozbě sociální revoluce; snaží se zajistit, aby loajalita k národu byla silnější než třídní solidarita, a tak svázat dělnickou třídu se stávající mocenskou strukturou. Sefaeurčenř Nacionalismus se jako politická ideologie objevil teprve poté, co se myšlenka národního společenství setkala s teorií suverenity lidu. K tomu došlo za francouzské revoluce a stalo se tak pod vlivem děl Jeana-Jacquese noménu nacionalismu nikdy nepsal, jeho zdůrazňování suveréni projevující se v představě „obecné vůle", bylo semenem, ze kTěrrk"- » ■ šly nacionalistické doktríny. V důsledku polského boje za nezavij 0V^jjiÍ Rusku dospěl Rousseau k názoru, že nezávislost je svěřena lidu w?8' sjednocenému. „Obecná vůle" [generál will) je společný čili kclek"''^ zájem společnosti a rovná se vůli všech (will of all) za předpoklad,.^ * všichni jednají nesobecky. Rousseau tvrdil, že základem vládý;nesm«Rs"^ absolutní moc monarchova, ale že jí musí být nedílná kolektivní wl ' celého společenství. Za francouzské revoluce se tyto názory odradily vh zení, že francouzským lidem jsou „občané" nadaní nezadatelný r.n Dtíľ^Í a povinnostmi, nikoli už pouzí královi „poddaní". Svrchovanou mociaT tudíž „francouzský národ". Podoba nacionalismu vzešlého z francouzů revoluce se tudíž opírala o představu lidu neboli národa, který Mm Sls^,' vládne. Jinak řečeno, národ není jen přirozeným společenstvím, ile inff rozeným společenstvím politickým. V této tradici nacionalismu jsou nedílně spojeny příslušnost k náfeí du (nationhood) a státnost (statehood). Rozhodující zkouškou národní identity je touha zajistit si nebo zachovat politickou nezávislou, vyj6&:. řovaná obvykle zásadou sebeurčení národa. Cílem nacionalismu je tudíž -í-vytvoření „národního státu". Tohoto cíle se zatím dařilo dosáhnout iKénw i způsoby. Za prvé, může jít zároveň o sjednocování. Například německé dojmy! se opětovně staly svědkem sjednocování. Ve středověku byly německé státy za Karla Velikého sjednoceny do Svaté říše římské, o které později němečtí nacionalističtí historikové hovořili jako o „První říši". Pak byla" Německo znovu rozdrobené a sjednotilo se až za Bismarcka, který v roce i 1871 založil svou „Druhou říši". Hitlerova „Třetí říše" proces sjednocovaní -završila začleněním Rakouska do „většího Německa". Po porážce ve 2, sve-^ tové válce bylo Německo opět rozděleno: v roce 1949 vznikly dva němec-! ké státy, Východní Německo a Západní Německo, a Rakousko definitivní! získalo nezávislost. Oba německé státy byly nakonec v roce 1990 znovu? sjednoceny. I Jean-Jacques Rousseau {1712-1778} Francouzský moralista a politický filozof, narozený v Ženevě, který zřej-1 mě nejvíc intelektuálně ovlivnil francouzskou revoluci. Rousseau byl samouk. V roce 1742 přišel do Paříže a důvěrně se spřátelil s francouzskými' osvícenci, zejména s Diderotem (1713-1784). V jeho spisech, které pojednávají o výchově, mnění, vědě, literatuře \ i filozofii, se odráží hluboká víra v dobrotu „přírodního člověka" a plť svedčení o zkaženosti člověka „společenského", Rousseauovo politické učení, shrnuté v Emilovi (1762) a rozvinuté ve Společenské smlouvě {(762) prosazuje radikální formu demokracie, založenou na myšlence „obecné, vůle". Rousseaua je obtížné zařadit do některého z politických proudu jj^íiií se ~y (ízem( se podělily Rakousko, Prusko a Rusko. V roce oratoř 0 nr,veno a stalo se nezávislou republikou; uznání dos 1918 dosáhlo hé národní státy mohou vzniknout získáním nezávislosti, kdy Za £aVj cj2í nadvlády a začne určovat svůj vlastní osud. Například ^ {úrod i j^ký^ dějin byla vyplněna snahami získat nezávislost a vy-^ji ^°n£jručj cizích mocností. V roce 1793 přestalo Polsko existovat, o ůze dolsko obnoveno a it «ikou smlouvou z roku 1919. Po uzavření nacisticko-sovětského VífSal roku 1939 a v souladu s ním bylo Polsko napadeno Německem F3**1" děleno, tentokrát mezi Německo a Sovětský svaz. V roce 1945 J 3? lo sice Polsko formálně nezávislost, po většinu poválečného období k zůstalo pod sovětskou kontrolou. Vytvoření nekomunistické vlády e 1989 Wdíž znamenalo další vymanění země z cizí nadvlády. V pro nacionalisty je národní stát (nation state] nejvyšší a nejvhodnější ,líin0U politické organizace. Velkou předností národního státu je, že ský-tí výhlídky jak na kulturní soudržnost, tak na politickou jednotu. Pokud lid který má společnou kulturní Či etnickou identitu, získá právo si sám vládnout, příslušnost k národu a občanství, tedy příslušnost ke státu splynou v|edno. Nadto nacionalismus legitimizuje autoritu vlády. Nositelem politické suverenity je v národním státě sám lid čili národ. Nacionalismus tudíž reprezentuje myšlenku samosprávy lidu, tedy myšlenku, že lid buď sám vládne nebo že se vládne pro lid, v souladu s jeho „národním zájmem" (natúmal interest). Proto jsou nacionalisté přesvědčeni, že síly, které daly vzniknout světu nezávislých národních států, jsou přirozené, že jim nelze čelit a že žádná jiná společenská skupina by nemohla tvořit smysluplné politické společenství. Národní stát, stručně řečeno, je jedinou životaschopnou politickou jednotkou. Zkreslovali bychom však, kdybychom naznačovali, že nacionalismus souvisí vždy s národním státem nebo že je nutně spjat s představou sebeurčení. Některé národy může například uspokojit jistá míra autonomie, která se státnosti či naprosté nezávislosti pouze blíží. To vidíme na příkladu velšského nacionalismu ve Spojeném království a bretaňského či baskického nacionalismu ve Francii. Nacionalismus tudíž nesouvisí jen se separatismem, tj. snahou odtrhnout se od nějakého většího politického útvaru s cílem ustavit samostatný stát; může se projevovat rovněž v podobě federalismu nebo devoluce. Přesto není jasné, zda devoluce nebo i federalismus představuje dostatečnou míru samosprávy, která by uspokojila požadavky nacionalistu. Poskytnutí rozsáhlých pravomocí baskickému regionu ve Španělsku nepřineslo ukončení teroristické kampaně ETA. Podobně ustavení skotského parlamentu v roce 1999 neukončilo kampaň Skotské národní strany (SNP), jejímž cílem je nezávislé Skotsko : v rámci EU. Politika identity Ve všech svých podobách se nacionalismus věnuje problému identity. Bez Patriotismus Patriotismus (poírío-tbm, z lat. patria, vlast) čili vfastenectvi je pocit psychické vázanosti na vlastni národ, doslova tudíž „láska k vlastní zemi, resp. vlasti". Slova nacionalismus a patriotismus se řasto zaměňují. Nacionalismus má charakter doktrinární a zahrnuje v sobě presvedčení, le národ je jaksi základním principem politické organizace. Patriotismus dodává tomuto přesvědčeni citovou podporu a je tak podložím väech forem nacionalismu. Sotva si lze představit nějakou národní skupinu, která by požadovala dejme tomu politickou nezávislost, aniž by se mohla vykázat alespoň jistou mírou vlastenecké loajality nebo národního vědomí. Ne všichni vlastenci, patrioti, jsou väak naciona-listé. Ne všichni, kdo se ztotožňují se svým národem a dokonce ho milují, spatřují v národu prostředek artikulování politických požadavků. vlastenectví. Pro politického nacionalistu nejsou „objektivní" faktótv území, náboženství a jazyk o nic důležitější než faktory „subjektivŕi i vůle, paměť a vlastenecká loajalita. Nacionalismus tudíž nejde jért'"ia • tickými cíli. Říká také lidem, kým a čím jsou: dává lidem dějiny, upev*^ sociální vazby, posiluje kolektivního ducha a navozuje vědomí jakési" " dovosti přesahující individuální existenci. Možná je to právě síla citová prvků nacionalismu a relativní slabost jeho prvků doktrinárních, čemu W přičíst neobyčejný úspěch nacionalismu jako politického přesvědčení Některé formy nacionalismu jsou však s politickými požadavky spish volněji než jiné. To se týká zejména kulturního nacionalismu a nacionl lismu etnického. Kulturní nacionalismus {cultural nationalism) jť [orrjl nacionalismu, která zdůrazňuje především obrodu národa jako určitésn^. cifické civilizace, nikoli jako jakéhosi uzavřeného politického společenští Není nijak vzácné, že stoupenci kulturního nacionalismu chápou si át jab cosi okrajového, ne-li cizího. Zatímco politický nacionalismus je „racin. nální" a může vycházet z určitých zásad, kulturní nacionalismus je „mys. tický", a to v tom smyslu, že se zakládá na jakési romantické víře v národ jako jedinečný historický a organický celek. Pro kulturní nacionalismy je zpravidla příznačné, že vychází „zdola", tj. že je živ spíše z lidových obřadů, tradic a legend než z „vyšší" kultury elity. Třebaže je často svou povahou antimodernistický, může sloužit i jako nástroj modernizace, který lidu umožňuje se „obrodit". Význam svébytného národního vědomí byl poprvé zdůrazněn v Nemecku, a to koncem 18. století. Autoři jako Herder (1744-1803) a fichte (1762-1814) poukazovali - v polemice s idejemi francouzské revoluce - na údajnou jedinečnost a nadřazenost germánské kultury. Herder zastával názor, že každý národ má jistý Volksgeist čili „národního ducha", který lid příslušného národa motivuje k tvořivosti. Úlohou nacionalismu tudíž je rozvíjet povědomí o národní kultuře a tradicích a vést lidi k tomu, aby si jich cenili. V 19. století se v Německu tento kulturní nacionalismus wzna-čoval především oživováním lidových tradic a znovuobjevováním gf rmáa-ských mýtů a legend. Například bratři Grimmové sbírali a uveřejňovali německé pohádky a skladatel Richard Wagner vycházel v řadě svých oper ze starých legend a mýtů. Počínaje polovinou 20. století kulturní nacionalismus sílil, jelikož například Velšané ve Spojeném království a Bretonci a Baskové ve Francii usilovali o zachování národních kultur ohrožovaných-začleněnfm do mnohonárodního státu. Tento posun, ke kterému v rámcir: nacionalismu dochází směrem od politiky ke kultuře, a tudíž od státu k regionu, je do jisté míry odrazem klesající schopnosti národních států udržet v kontextu ekonomické globalizace smysluplné vědomí loajality-a citových vazeb. Etnický nacionalismus (eírmíc nationalism) se v některých ohledech liší od kulturního nacionalismu, třebaže slova etnicita a kultura se evidentně zčásti překrývají. Etnicita {ethnicity) je loajalita k určité specifické populaci, kulturní skupině nebo k určitému specifickému geografickému za to, že pocházejí od společných předků, a příslušné sku-s n . wdíž chápány jako jakási širší příbuzenství, spjatá pokrevním piny''dokonce i v případech, kdy se etnicita pojímá výlučně kulturně, íKlUtein na hlubinné citové úrovni a zdůrazňuje hodnoty, tradice a prak-''-stupy, které dodávají lidu vědomí svébytnosti a odlišnosti. Jelikož ,ÍC\ .'níkení etnické skupiny se nelze stát tak, že bychom se k ní „připoji-f rižná s výjimkou smíšeného manželství), má etnický nacionalismus S^ielně exkluzivní. p^tí v rámci nacionalismu (1) občanský nacionalismus v. etnokulturní nacionalismus politický národ kulturní / historický národ mkluzivnf - exkluzivní univcr^hsmus - partikularismus národy si rovné národy jedinečné racionální / zásadový mystický / emocionální suverenita národa — „duch" národa voluníaristický - organický založený na občanství — založený na předcích občanská loajalita - etnická věrnost kulturní rozmanitost — jednota kultury Výrazně etnickou povahu má v řadě západních zemi černošský nacionalismus. Černoši v USA a v Západní Indii jsou potomci otroků, vychovaní y kultuře, která zdůrazňovala jejich podřadnost a vyžadovala jejich služebnou podřízenost. K rozvíjení černošského vědomí a národní hrdosti bylo tudíž zapotřebí, aby černoši pohlédli za rámec bělošské kultury a znovuobjevili své africké kulturní kořeny. Jamajský politický myslitel a aktivista Marcus Garvey (1887-1940) jako jeden z prvních tvrdil, že Černoši v USA a v Karibiku by měli vidět svou vlast v Africe. V 60. letech se černošská politika v USA zradikalizovala, když se na scéně objevilo hnutí Černošské moci {Black Power) a pod vedením Malcolma X (1926-1965) začala sebevědomí a posilování kulturní hrdosti, je třeba říci, že etiucH nalismus má i svou temnější stránku. Zesílení vědomí etrricity Je živeno atavistickými obavami a nenávistmi, jejichž terčem jsou cizj62*^ a lid cizích zemí. Etnický nacionalismus se tudíž často pojí s šovi "^"^ a rasismem (viz str. 223) a projevuje se agresivitou a dobývacím,.!1)01** stránce nacionalismu hovoříme obšírněji v dalších Částech této ka ''^ a to v souvislosti s rozpínavým nacionalismem. Nacionalismus a politika Politický nacionalismus [political nationalism) je fenomén značně sIožh* vyznačující se spíše nejednoznačností a rozporností než nějakým jednot ným souborem hodnot a cílů. Nacionalismus byl například osvobozuje i utlačující: přinesl s sebou samosprávu, autonomii a svobodu, vedl v" i k výbojům a ujařmování. Nacionalismus byl pokrokový, ale byl také zahleděný do minulosti: jeho pohled byl obrácen do budoucnosti predsta- ■ vované národní nezávislostí či velikostí, ale vyzvedával i slávu národa -v časech, které pominuly a vzýval etablované a do jakési pevnosti uzavře-; né identity. Nacionalismus byl rovněž racionální i iracionální: dovolával j se věr a názorů založených na určitých zásadách, například sebeurčení' národa, ale čerpal i z iracionálních motivu a pohnutek, staré obavy a nenávisti v to počítaje. Tato ideologická beztvarost je výsledkem řady faktorů. Nacionalismus vznikal za značně rozmanitých historických okolnosti: formovala ho nejrůznější, často protichůdná kulturní dědictví a byl využíván v zájmu značně Široké škály politických cílů a záměrů. Projevuje se vsákl v něm i schopnost splývat s dalšími politickými doktrínami, absorbovat je, a tudíž také vytvářet řadu konkurujících si nacionalistických proudů, Z nich nejdůiežitější jsou: | - liberální nacionalismus, - konzervativní nacionalismus, - rozpínavý nacionalismus, ji - protikoioniální a postkoloniální nacionalismus. |j Liberální nacionalismus Liberální nacionalismus je nejstaršf formou nacionalismu: povstal za francouzské revoluce a ztělesnila se v něm řada jejích hodnot. Ideje liberálního nacionalismu se rychle Šířily po značné části evropského kontinentu. Nejzřetelněji je formuloval Giuseppe Mazzini, o kterém se často hovoří jako o „proroku" sjednocení Itálie. Výrazně z nich těžil také Simon Bolivar, který stál počátkem 19. století v čele hnutí za nezávislost Latinské Ameriky a vytlačil Španěly z velké části španělsky mluvící Ameriky. Rovněž „Čtrnáct bodů" amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, předložených MVjtelu protikoloniálního hnutí ve 20. století jako například ^„vrh ^íee(,en vůdců čínské revoluce roku 1911, a první indický pre-S»a^eil'ĹSTi^[ Néhrú. ;jiirrD?jV^ ^ liberálního nacionalismu měl nepochybně značný vliv J.-J. V1 ' to svou obranou suverenity lidu, vyjádřené zejména v pojmu Iíoussp3u^<( ^ ^ století naděje na naplnění zásady suverenity lidu stále „obecf** ^ s principy liberalismu. Přispívala k tomu skutečnost, že říše, líce sp) nacj0nalisté bojovali, nebyly jen mnohonárodní, ale také auto-nroti ^ 1 utjar%" rodů proto, protože rozbití evropských impérií odpovídalo nároc^írn^111 USA; prosazoval ji proto, protože byl přesvědčen, že i Poláci, Cesi j» ^ a Maďaři mají právo na politickou nezávislost, které se už těší AmeJľ^ Liberálové také zastávají názor, že princip vyváženosti či Dh^ harmonie se nevztahuje jen na jednotlivce ve společnosti, ale i ra^* ve světě. Sebeurčení národa je cestou k nastolení mírového a stabT^" světového pořádku. Wilson byl přesvědčen, že příčinou 1. světové v^t, „starý řád", kterému dominovaly autokratické a miktaristické říše Dému tické národní státy budou naopak respektovat svrchovanost svých souľS" a nebudou mít důvod rozpoutávat válku nebo si podrobovat jiné Pro 1^ la nacionalismus nerozděluje národy a nezasévá nedůvěru, rivali tu a moM i válku. Nacionalismus je naopak silou schopnou navozovat jednotu v rám jednotlivých národů a bratrství mezi nimi, a to na základě vzájemného spektování národních práv a charakteristických zvláštností. Liberalismy tedy v jádru hledí nad rámec národa k idejím kosmopolitismu {viz sir m a internacionalismu; o tom budeme ještě v této kapitole hovořit, ' Pnuti v rámci nacionalismu (2) liberální nacionalismus v. rozpínavý nacionalismus sebeurčení národa — národní šovinismus inkluzivní - exkluzivní voluntaristický - organický pokrokový - reakční racionální / zásadový — emocionální / pudový lidská práva - národní zájem rovnost národů — hierarchie národů konstitucionalismus — autoritarismus etnický / kulturní pluralismus - etnická / kulturní čistota kosmopolitismus — imperialismus / militarismus kolektivní bezpečnost — mocenská politika , ŕ občas naznačovali, že představy liberálního nacionalismu nTitikov ^^jjcké. Liberální nacionalisté vidí pokrokovou a osvo-^ naivní a ro^ nac'onatismu; jejich nacionalismus je racionální a tónující str g.^^ přehlížejí jeho temnější stránku, iracionální pouta .era!itni • 9^ 0íiijšujeme od cizích a nás ohrožujících „oni". Libe-u^SmUtřuií v nacionalismu jakýsi univerzální princip, mnohem méně fältjvé spa emoCionální sílu nacionalismu, který v časech války dokázal . £e přesvědčit, aby pro svou zemi zabíjeli nebo umírali, bez ohle-jednoU" ^ jejich národa je nebo není spravedlivá. Liberální nacio-án 0210' se rovněž mýlí ve své víře, že národní stát je klíčem k politické naliSDitis■<* ^ j^jjjQjjji v mezinárodním měřítku. Omyl wilsonovského k^nalisrmi tkvěl v jeho názoru, že národy žijí na zeměpisných územích, nsCI° . vyhovují a jsou jasně od sebe oddělená, a že lze budovat státy, ^hž Hranice se s těmito územími budou krýt. V praxi však všechny národní státy zahrnují řadu jazykových, náboženských, etnických ř^eaioflálních skupin, z nichž některé mohou samy sebe považovat za nlroc'v". Například nově v roce 1918 vytvořené národní státy Československo a Polsko zahrnovaly značný počet lidí německy mluvících, a samo Česko9Í°vensko M0 spojením dvou významných etnických skupin, totiž Cechů a Slováků. Bývalá Jugoslávie, vytvořená rovněž ve Versailles, zahrnovala přímo udivující směsici etnických skupin, Srby, Chorvaty, Slovince, Bosňany, Albánce atd., které později realizovaly své přání stát se národy, tesp. samostatnými státy. Ideálu politicky sjednoceného a kulturně homogenního národního státu lze fakticky dosáhnout jedině politikou násilného přesídlování menšin a výslovným zákazem přistěhovalectví. Konzervativní nacionalismus Počátkem 19. století pokládali konzervativci nacionalismus za sílu radikální a nebezpečnou, ohrožující řád a politickou stabilitu. Konzervativní státníci jako například Disraeli, Birmarck a dokonce i car Alexandr III. si však Časem uvědomili, že nacionalismus je jejich přirozeným spojencem při udržování společenského řádu a obhajobě tradičních institucí a stavěli se k němu se stále většími sympatiemi. V moderním období se nacionalismus stal pro většinu konzervativců přímo článkem víry. Ve Spojeném království se to zvláště projevilo v triumfalistické reakci Margaret Thatcherové na válku o Falklandské ostrovy v roce 1992, obecněji pak v rostoucí antipatii Konzervativní strany vůči evropské integraci. Ronald Reagan se snažil znovu rozdmychat americký nacionalismus sledováním asertivnější zahraniční politiky, která vedla k invazi na Grenadu a k bombardování Libye. George Bush sen. pokračoval v této politice invazí do Panamy a v roce 1991 vysláním amerických sil do války v Perském zálivu. Tzv. válka proti terorismu, kterou vede George W. Bush, se obdobně snaží spojit vojenskou asertivitu s obranou národních hodnot a demonstracemi charakteru národa. Konzervativní nacionalismus se obvykle projevuje spíše v národních před očima mají spíše vidinu společenské soudržnosti a veřejného ku ztělesněnou v patriotismu. Pro konzervativce je společi-.o-.t '° entita: jsou přesvědčeni, že národy vznikají přirozeně z touhy Útlí spolu s těmi, kdo mají stejné názory a zvyky jako oni a také slejně jí. Na lidi se hledí jako na tvory omezené a nedokonalé, kteří hledal a bezpečí v rámci národního společenství. Hlavním cílem konzerv, " nacionalismu je tudíž zachovat jednotu národa podněcováním vl ké loajality a „hrdosti na vlastní zemi", zejména tváří v tvář rozvratn-ideji třídní solidarity, hlásané socialisty. Tím, že dělnickou třídu za$J& do národa, se nacionalismus konzervativcům často jevil jako protitftS! proti sociální revoluci. Zvláště dovedně propojoval nacionalismus s t zervativní agendou Charles de Gaulle, v letech 1959-1969 francouaw; prezident. De Gaulle apeloval na národní hrdost sledováním nf záviste dokonce antiamerické obranné a zahraniční politiky, jejíž součásti byla i vyčlenění francouzských vojsk z velení NATO. Pokoušel se rovněž vrátit do společnosti řád a autoritu a vybudovat mocný stát, jehož základem byt* rozšířené prezidentské pravomoci. Tato politická linie napomohla tomu že konzervativci ve Francii mohli setrvat u moci od založení V republjW v roce 1958 až do roku 1981, kdy byl prezidentem zvolen Francois Mitte-rand. Thatcherismus byl v jistém smyslu britskou variantou gaullisrmj. odvolávky na nacionalismus nebo alespoň národní nezávislost v Evřnpé spojoval s příslibem silné vlády a pevného vůdcovství. Konzervativní povaha nacionalismu se udržuje dovoláváním se tradic a dějin; nacionalismus se tak stává obranou tradičních institucí a tradiční-ho způsobu života. Konzervativní nacionalismus je v podstatě nostalgický, se zrakem obráceným nazpět, zejména na někdejší slávu národa nebo [&-jeho minulá vítězství. Projevem toho je celková tendence využívat rituálů a vzpomínkových oslav, jejichž smyslem je prezentovat vojenská vitě&-ství jako definující okamžiky v dějinách národa. Zjevným dokladem toho je i využívání tradičních institucí jako symbolů národní identity. Tak je tomu v případě britského nebo přesněji anglického nacionalismu, těsné spjatého s institucí monarchie. Británie (plus Severní Irsko) tvoři Spojene království; jeho hymnou je God Save the Queen a královská rodina hraje prominentní roli při národních oslavách typu Dne příměří a státních aktech typu zahajovacího zasedání parlamentu. Konzervativní nacionalismus hraje obzvlášť významnou roli v situacích, kdy se má za to, že národní identita je ohrožena nebo je vystavena nebezpečí, že zeslábne. V mnoha moderních státech pomáhaly tuto ťoi-, mu nacionalismu udržovat při životě otázky spojené s přistěhovalectvím a s nadnárodními útvary. Konzervativní výhrady k přistěhovalectví vyvé-rají z přesvědčení, že multikulturalismus (viz str. 76) vede k nestabilitě a konfliktům. Jelikož stabilní a úspěšné společnosti musí být založeny ni sdílených hodnotách a společné kultuře, je třeba buď značně omezit přistěhovalectví, zejména ze společností s odlišnými náboženskými a jinými tradicemi, nebo menšinové skupiny motivovat k asimilaci do „hostitelské; tivní nacionalismus vyúsťovat ve volání po dobrovolné WoZ^rvaBajriaci menšinových skupin. Takové protiimigračni po-oe&0 ßucen -[^ exkluzivního a historicky definovaného chápání národa vychází vztarm k němu cizí. Konzervativní nacionalisty rovněž atfrc*1* ,Sjirozba, kterou pro národní identitu, a tudíž i pro kulturní 2!**P<>ÍCP''J'r spoIe<ín'ostí představují nadnárodní orgány, například EU. Ve jußta uvi" se t0 projevuje v podobě „euroskepticismu" Konzer- ria evropském kontinentu vyjadřuje obdobné názory Škála vatiyní s r ^upin typu FN. Euroskeptikové obhajují svrchované johlte ľrnstjtuce a vlastní národní měnu, a to s odůvodněním, že jde o ži-^%důležité symboly národní identity; varují také, že „evropský projekt" vBjngp*wný!ený, jelikož stabilní politickou jednotu nelze vytvořit z tak í Eľiwinmitosti národní, jazykové a kulturní. když konzervativním politikům a stranám apely na nacionalismus liticky značně prospěly, jejich protivníci občas poukazovali na to, že P0 jignfcy konzervativců vycházejí z nesprávných premis. Za prvé, na kon-vativní nacionalismus lze pohlížet jako na jednu z forem manipulace Z ftvozované elitou, „Národ" vynalézají a nepochybně definují političtí vůdcové, kteří ho mohou využívat ke svým cílům. To je nejjasněji patrné války nebo mezinárodní krize, kdy se k boji „za vlast" národ mobilizuje citově silně podbarvenými poukazy na vlasteneckou povinnost. Konzervativní nacionalismus může nadto sloužit k podněcování netolerance "i bigotnosti. Tím, že trvají na zachování kulturní neporušenosti a Čistoty a ná udržení vžitých tradic mohou konzervativci líčit přistěhovalce, resp. cizince vůbec jako hrozbu a tak podněcovat nebo aspoň legitimizovat rasistické a xenofobní nálady. Rozpínavý nacionalismus V mnoha zemích se nacionalismus projevoval především agresivitou a mi-ktárismem, tedy pravým opakem zásadní víry v sebeurčení národa. Agresivní tvář nacionalismu se naplno projevila v závěru 19. století, kdy se evropské mocnosti pustily do „rvačky o Afriku", a to ve jménu slávy národa a :eho „místa na slunci". Imperialismus konce 19. století se od dřívějších fází koloniální expanze lišil tím, že byl podporován ovzduším lidového nacionalismu: prestiž národa se stále výrazněji spojovala s vlastnictvím impéria a každé vítězství v boji o kolonie se vítalo projevy veřejného souhlasu. Ve Spojeném království se začalo užívat nové slovo hurávlastenectví (jingoism), kterým se mělo popsat toto nadšení pro agresivní nacionalismus čili imperiálni expanzi. Na počátku 20. století rozdělila rostoucí rivalita evropských mocností kontinent na dva po zuby ozbrojené tábory - Trojspolek, zahrnující Německo, Rakousko-Uhersko a Itálii, a Troj-dohodu, k níž patřily Spojené království, Francie a Rusko. Když v srpnu 1914 vypukla 1. světová válka, kterou předcházely dlouhotrvající závody ve zbrojení a opakující se mezinárodní krize, propukla ve všech velkých když se autoritářské nebo fašistické režimy Japonska, Itálie a íwjl daly cestou imperiálni expanze a úsilí o svetovládu, která nakóner ve 2. světovou válku. Od dřívějšího liberálního nacionalismu se tato forma nacion » odlišuje svým šovinismem, vírou v nadřazenost nebo vůdčí roh^! ho národa. Slovo šovinismus je odvozeno od jména Nicolase Cha francouzského vojáka fanaticky oddaného Napoleonovi I. o p Hodech*" nemá za to, že si jsou svým právem na sebeurčení rovny; vycniz! s« * ' pak z názoru, že některé národy jsou díky svým charakteristickým jyS* -' nebo kvalitám nadřazeny jiným. Tyto myšlenky se jasně projevily y době evropského imperialismu, který se ospravedlňoval ideologií ra« a kulturní nadřazenosti. V 19. století byl značně rozšířen názor, ze lid Evropy a Ameriky stojí intelektuálně a morálně výše než „černý", "w 1 dý" a „žlutý" lid Afriky a Asie. Evropané dokonce prezentovaly inipeřj% mus jako jakousi morální povinnost; koloniální národy byly „bŕemenť-i bílého muže" [white man's burden). imperialismus údajně piinesl požeh. nání civilizace a zejména křesťanství méně osudem obšfastněným a méoi kultivovaným národům světa. Ještě osobitější formy národního šovinismu ve vyvinuly v Rusku a Německu. V Rusku nabyl národní Šovinismus podoby panslavismu, nfe-kdy označovaného jako „siavjanofilský nacionalismus", který byl zvláif1 silný koncem 19. a počátkem 20. století. Rusové jsou Slované a mezi ninu a jinými slovanskými národy východní a jihovýchodní Evropy existu-, jí jazykové a kulturní vazby. Předpona „pan" znamená „všichni", resp. „každý" - slovo panslavismus tudíž vyjadřuje cíl jednoty všech Slovanů;-1 přitom se mělo za to, že dosažení tohoto cíle je dějinným posláním Rusů. Před rokem 1914 dovedly tyto představy Rusko ke stále vypjatějším koni fliktům s Rakousko-Uherskem, a to o kontrolu nad Balkánem. Šovinismus! panslavismu vyvěral z víry, že Rusové jsou přirozenými vůdci slovanj ských národů a že Slované kulturně a duchovně převyšují neslovanské národy střední nebo západní Evropy. Panslavismus je tudíž protizápadni, a protiliberálnf. Určité formy panslavismu se znovu objevily po zhroucení;1: komunistického panství v Sovětském svazu v roce 1991. Rovněž tradiční německý nacionalismus vykazoval znaky šovinismu, zrozeného z porážek za napoleonských válek. Spisovatelé typu Fichta a Jahna ostře reagovali na Francii a ideály její revoluce; v polemice s nimi zdůrazňovali jedinečnost německé kultury a německého jazyka, jakož i rasovou čistotu německého lidu. Po sjednocení, ke kterému došlo v roce 1871, nabyl německý nacionalismus vyhraněně šovinistického charakteru. Objevily se nátlakové skupiny jako například Pangermánská liga a Liga válečného námořnictva, které se zasazovaly o těsnější svazky s německy; mluvícím Rakouskem a o německou říši, o „místo Německa na slunci", Pangermanismus byl expanzionistíckou a agresivní formou nacionalismu, která předpokládala vytvoření Evropy, ve které budou dominovat Němci.; Německý šovinismus se nejvýrazněji projevil v rasistických a antisemit- . ež politicky (o tom budeme podrobněji hovořit v 7. kapi-*»rnOÍoglCHn___lamrml Po roce 1945 navázalo Západní Německo na ggebiclopc *y ^ rasismenJ)' Po roce 1945 navázalo Západní Německo na ^V5°I!ihsné národní tradice, které se nepokrytě rozcházely s někdejší iíjaftč0"' Qpgtné sjednocení, k němuž došlo v roce 1990, však bylo ^(rtavos v vuož-vením jy-^rá praViCOvého aktivismu a antisemitských 'T^6 kiré povedlo některé autory k závěru, že současný německý na- mas zcela svou minulost nepohřbil. ° Kfrioiialistický šovinismus je živen intenzívně prožívaným, dokon-erickým nacionalistickým nadšením. Jednotlivec jako samostatná # ^jnf bytost je odsouván do pozadí přívalem vlasteneckých emocí, rih«vai ^!etna^(.ké zdroje. V těchto zemích vznikly po vzoru Sovětského jyljr e^0"^t(partjjni systémy a centrálně plánované ekonomiky. V jiných *ViJXi h se v afrických a blízkovýchodních zemích zformovala poněkud P^^^gjjjjgjcjca podoba nacionalistického socialismu. Jasně se to pro-í0*n*' Alžírsku, Libyi, Zambii, Iráku a Jižním Jemenu, kde ovšem také íBV,-kiv monopartijni státy, zpravidla v čele se silnými „charismatickými" VZa uko byli například Muammar Kaddáfí v Libyi a Saddám Husajn i áku Socialismus" vyhlašovaný v těchto zemích má obvykle podobu V i nasjednocující zájem národa, jímž je ve většině případů hospodární asociální rozvoj. Antikoionialismus byl vzpourou proti moci a vlivu Západu a ne vždy e tudíž snažil vyjadřovat své cíle a záměry jazykem liberalismu a socialistou vypůjčeným ze Západu. V některých případech byly zase západní ideje adaptovány a k nepoznání změněny; tak tomu bylo například u tzv. afrického socialismu, praktikovaného v Tanzanii, Zimbabwe a Angole. Africký socialismus nevychází ani ze socialismu sovětského typu, ani ze nápadní sociální demokracie; vychází spiše z tradičních komunitárních hodnot a z touhy podřadit kmenovou rivalitu, která rozděluje, nutnos-ti hospodářského pokroku, která stojí nade vším a nade všemi. Některé zeriiě rozvojového světa projevovaly svůj nacionalismus pěstováním svazku s jinými bývalými koloniemi ve snaze promlouvat specifickým hlasem „třetího světa", nezávislým na jazyku jak kapitalistického „prvního světa", tak komunistického „druhého světa". Právě o to se na bandungské konferenci v roce 1955 pokusily africké a asijské země, které právě získaly nezávislost; za studené války udržovalo tuto snahu při životě hnutí nezúčastněných zemí třetího světa. V této „filozofii třetího světa" [Third Wotldism) se odráželo jak totální odmítnutí imperialismu ze strany zemí, které zpravidla spojovala jejich koloniální minulost, tak i společná touha pp hospodářském pokroku. Souběžně s tím, jak vzpomínky na koloniální nadvládu ustupovaly do pozadí, však tato pouta slábla; to vyneslo na povrch kulturní a politické rozdíly mezi jednotlivými rozvojovými zeměmi. V postkoloniálním období se objevily zcela nové podoby nacionalismu. Jejich formování ovlivňovalo spíše odmítnutí západních idejí a západní kultury než snaha je aplikovat nebo si podržet svou nezávislost na nich. Dokud je Západ považován za zdroj útlaku a vykořisťování, musí posťko-loniální nacionalismus hovořit jazykem nikoli jen nezápadním, ale proti-západním. Jde zčásti o reakci na nadvládu západní a stále více americké kultury a ekonomiky ve značné části rozvojového světa. Spojené státy sice investice, vytváření pracovních míst a zajišťování široké škály zj spotřebního zboží. Boj s tímto tzv. neokoloniaíismem byl dal£-^i'I|h'.11*''0 ■ ší, protože neokolonialismus nenabývá podoby otevřeně polin v však vyvolává rozhořčený odpor. Za íránské revoluce označil Á 5 Chomejní (viz str. 291) Spojené státy za „velkého Satana". Ami/*0^ nismus"byl od revoluce roku 1979 jedním z hlavních rysů íránské r> významnou roli hrál v Libyi za Kaddáfího i v Íránu za Saddánia ti\ ^ zejména po válce v Perském zálivu v roce 1991. Rostoucí vliv náhn**' ství, zejména islámu, dodal nacionalismu rozvojového světa nsty sľs a novou sílu. O tom hovoříme v 10. kapitole v souvislosti s náboženskí!! fundamentalismem. ™ 0'dy jsou nejvhodnější jednotkou politického vládnutí; proto Kosmopolitismus Překonávání nacionalismu O mnoha různých politických názorech lze říci, že zcela vybočují / rap ce nacionalismu. To platí o každé doktríně či ideologii, která k politickí identitě přistupuje z nadnárodního hlediska. Je tudíž obtížné smířit nati. onalismus s feminismem, protože feminismus prosazuje názor, 2e nejdu-ležitější jsou rozdíly co do genderu nebo pohlaví a vazby k národu 2e jscu tudíž buď druhořadé nebo politicky zcela irelevantní. Podobně platí, te rasismus a náboženský fundamentalismus se sice občas spojují s nacionalismem, že však přesto v nich nelze vidět jen jakési odrůdy nacionalismu jelikož identity rasové a náboženské překračují hranice oddělující jednotlivé národy. V tomto smyslu nelze rasismus ani náboženský fundamentalismus chápat jako jakési neplnokrevné varianty internacionalismu Ve své radikálnější podobě se internacionalismus vyznačuje dokonce přesvědčením, že politický nacionalismus je třeba překonat, jelikož to, co k sobě národy světa poutá, je silnější než to, co je odděluje. V tom:a směru je cílem internacionalismu vybudovat nadnárodní struktury, Heré mohou získat politickou loajalitu všech národů světa bez ohledu na náho-ženské, rasové, sociální a národní rozdíly. Tato „teorie jednoho světa" (onc worídism) se například stala základem „idealistické" školy mezinárodních vztahů, která se vyznačuje vírou v univerzální morálku a v perspektivu celosvětového míru a spolupráce. Za otce této tradice se často považuje německý filozof Immanuel Kant (1724-1804), který ve svém díle Jí vĚĚ-nému mim (1795) předvídal jakousi „společnost národů", založenou na víře, podle níž z rozumu a morálky nutně vyplývá závěr, že „nesmí být válka". Pokud jde o nejvýznamnější ideologie, byla tato představa spojována zejména s liberalismem a socialismem; oba tyto směry totiž rozvinuly určitou variantu internacionalismu. Liberální internacionalismus Liberálové zřídka nacionalismus principiálně odmítali. Obvykle byli ochot- lj; i», *ť ""'ľj^e'o liberálním nacionalismu. Nebyli však ochotni akcep-o&ině í^jjýjody jsou nedůležitějším zdrojem politické autority: ničím iova^2'' emQC národa má. totiž v podstatě stejné nevýhody jako ničím nebrzdéna .ndividuájnj SVoboda. Existují v podstatě dvě východiska libe-neomezen ,onalismu prvnml je 0Dava z „přirozeného stavu" {state ffí!iS na mezinárodní úrovni. •h rálové odedávna tvrdí, že sebeurčení národů může být požeh-• rokletím. Podporuje sice samosprávu a zakazuje cizí nadvládu, "^'ľ/ygak také svět suverénních národních států, v němž každý ná-VytVäIftže svobodně sledovat své vlastní zájmy, nejspíš na úkor národů ^ích Liberální nacionalisté nepochybně souhlasili, že konstituci-oSta s a demokracie sklony k militarismu a válce omezují; jestliže ?ľV-uverénní národy, resp. státy působí v podmínkách „mezínárod-í narchie", sama zdrženlivost nemusí dostačovat k zajištění trvalého " tm Liberálové obecně navrhovali dva způsoby, resp. dvě cesty, jak "Vanit, aby se sáhlo k dobývání a ničení. Prvním je vzájemná závislost tíítů jejímž cílem je podpořit vzájemné porozumění a spolupráci. Proto e liberálové tradičně stavěli za politiku volného obchodu: ekonomická vzájemná závislost znamená, že materiální cena, kterou je třeba za mezinárodní konflikt zaplatit, je tak velká, že válčení se stává doslova nemyslitelným. Britští „manchesterští liberálové" 19. století - Richard Cobden (1804-1865) a John Bright (1811-1889) - měli za to, že v tomto upřednostňování vzájemné závislosti se odráží jakási hlubší věrnost principu kosmopolitismu. Vzájemná závislost nejen podpoří prosperitu, a to tím, že jednotlivým zemím umožni zaměřit se na výrobu toho, co jim nejlépe vyhovuje a k čemu jsou nejlépe vybaveny (ekonomové v této souvislosti hovoří o „komparativní výhodě" - comparative advantagé), ale také spojí lidi různých ras, vyznání a jazyků, takže vznikne to, čemu Cobden říkal ,pouta věčného míru". Liberálové rovněž navrhovali, aby se nacionalistickým ambicím čelilo vytvářením nadnárodních útvarů a orgánů, které by dokázaly vnést pořádek do jinak právo postrádající mezinárodní scény. Tento argument čerpá ze stejné logiky jako teorie společenské smlouvy: vláda, resp. stát je řešením problému nepořádku. Tím se vysvětluje Wilsonova podpora prvního, byť nezdařeného pokusu o světovou vládu, Společnosti národů, vytvořené v roce 1919, i daleko širší podpora, které se dostalo její nástupkyni, Organizaci spojených národů, založené na konferenci v San Franciscu roku 1945. Liberálové od těchto orgánů očekávali, že vytvoří právem ovládaný systém států, který by umožnil pokojné řešení mezinárodních konfliktů. Liberálové si jsou ovšem také vědomi, že právo se musí vynucovat, a proto se obvykle stavěli za zásadu kolektivní bezpečnosti, tj. za myšlenku, že agresi lze nejlépe čelit společným postupem řady států. Toto stranění nadnárodním útvarům a orgánům se projevuje i v postoji liberálů k takovým organizacím jako je například Evropská unie. Na rozdíl od konzervativců, Kosmopolitismus (cosmopolitanism) znamená doslova víru v kosmo-polis čili „světový stát". Znamená tudíž mj. setf enf národních identit a nástup jakési společné poHtické věrnosti, ve iueré se sjednotí veškeré lidstvo. Tento termín se vsak obvykle užívá k označení skromnějšího cíle, totiž dosažení míru a harmonie mezi národy na základě vzájemného porozumění, tolerance a především vzájemné závislosti. Liberální kosmopolitismus byl dlouho spojován s podporou volného obchodu, vycházejíc! z přesvědčení, že volný obchod povede k mezinárodnímu dorozuměni a materiální prosperitě. Kosmopolitní ideál šíf i rovněž nadnárodní orgány, které se snaží spíše posilovat spolupráci mezi národy než nahrazovat národní stát. ní Evropu", ve které spatřovali cestu, jak mezi národy poSíj., < zvýšit jejich vzájemnou závislost a zároveň jim umožnit, ahy s*^8^ l svou identitu a podržely si své specifické tradice. ''^Qvaj, Druhým východiskem liberálního internacionalismu je pr0 y mus příznačný důraz na jednotlivce a princip individualismu ^ %* Z něho vyplývá, že všichni lidé bez ohledu na rasu, přesvědčení původ a národnost mají stejnou morální hodnotu. Liberálové p' ' aiii"- Nadto souhlasil s myšlenkou, že pro porob tSv!?sUlíbur ° u_Qnf nřpdnokíadem socialistické revoluce. 1 iene myšlenku sebeurčení, rozhodně si však nemyslí, že sebeurčení um národům, resp. státům zacházet se svým lidem zcela podle hboshf'4 k právům a svobodám jednotlivce je v tomto smyslu vyšší nez suw™ národa, resp. státu. Pro liberální individualismus není proto pffenTÍ* * přání národ, resp. stát jako politický útvar nahradit, ale spíše pní ! vek, aby národy, resp. státy jednaly v souladu s jakousi vyííf rnotín, ' vtělenou do doktríny lidských práv. Vzhledem k tomu, že lidská nrjj 4 ' jsou podle liberálů univerzální a že stanoví minimální standardy skntecn* ' lidské existence, měla by být také základem mezinárodního práva TWg názory vyústily ve formulování takových dokumentů, jakými |sou napjf \ klad Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 a Evropská umluvj i o lidských právech a základních svobodách z roku 1956. Z těchto názort í vyplývá rovněž podpora vlády práva v mezinárodním měřítku, vynucova- ' né takovými institucemi, jakými jsou například Mezinárodní soudní dvůr ' a Mezinárodní trestní soud. Ke kritikům této podoby liberálního internacionalismu patří konzervativci a nacionalisté ve třetím světě. Konzervativci mají za to, Že idea univerzálních lidských práv nezohledňuje specifické národní tradice a kU-tury; nacionalisté ve třetím světě jdou ještě dále a tvrdí, že šíření lidských práv, která podle nich jsou ve své podstatě projevem západního liberalismu, se prakticky rovná skrytému západnímu imperialismu. Socialistický internacionalismus Socialisté mají ještě větší sklon zásadně nacionalismus odmítat než liberálové; jsou totiž přesvědčeni, že nacionalismus plodí zášť a konflikty a že je ve své podstatě pravicový. To sice moderním socialistům nebránilo, aby se - ať už byli u moci nebo o moc usilovali - s národním státem smířili, vedlo je to však k tomu, aby přinejmenším ve své rétorice přistupovali k internacionalismu jako k jakémusi článku víry, ne-li základní hodnotí. Nejjasněji to bylo vidět na marxistickém socialismu. Marxismus si tradičně přisvojoval určitou formu proletárskeho internacionalismu, jehož základem byla myšlenka, že třídní solidarita je silnější a politicky významnější než národní identita. V Komunistickém manifestu (1848) Marx a Engels napsali: „Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít to, co nemají. Jelikož: proletariát musí nejprve dobýt politického panství, pozvednout se na třídu národní a konstituovat se jako národ, je tím sám ještě národní, třebaže nikterak ve smyslu buržoazie." jrzoain . i.«---- vvftá'tsvl3í,Ľ",*n'i oSVobození předpokladem socialistické revoluce. Toto pi&äy & ni ,■ je projevilo například tím, že se postavil za nezávislost ;ři»J st3"**!*' pj;eStc, nepředpokládal, že dělnická třída bude národní „v Ptiljfeů 3 1 ^!ova smyslu"; tím chtél říci, že dělnická třída, která uznává i,afž°ázn proletariátu, překročí to, co Engels nazval „národní ego-híátr?lvl ^gjfáxnistickém manifestu je to vyjádřeno velice srozumitelně sD)US ' • jvéřečnými slovy „Proletáři všech zemí, spojte se". Socialismus ^vnvrw z;n^rojnj povahu, vyplývající ze samé jeho podstaty. Nejen l0a 10 'rtářská solidarita nutně překračuje hranice národů, resp. států; ^r°to W zdôraznil Marx, že vytvořením svetových trhů se kapitalis-)('e 1 v mezinárodní systém, jemuž se muže postavit jediné hnutí ^rku mezinárodní. Proto Marx pomáhal v roce 1864 založit Mezinárod-l* Aničke sdružení, tzv. První internacionálu. Druhá čili „socialistická" niHiiicionila byla založena v roce 1889 a obnovena v roce 1951. Třetí ' ternaf icjnálu čili „Kommternu" založil v roce 1919 Lenin, konkurenční Čtvrtou internacionálu v roce 1936 Lev Trockij, hlavní kritik Stalinovy linie Jpíaiíšmu v jedné zemi". Socialisté však jen zřídka spatřovali v proletářském internacionalis-rnu konečný cíl. Jejich snahou nebylo svět rozdělený národnostně nahradit světem rozděleným třídně, ale mezinárodním třídním bojem nastolit mezi všemi národy svéta harmonii a spolupráci. Socialistický internaci-twališfnus je tedy konec konců založen na myšlence společného lidství. Järo myšlenku, podle níž je lidstvo spjato pouty vzájemných sympatií, soucitu a lásky, vycházejícími z víry, že to, co lidi spojuje, je silnější než ío, co je rozděluje. Nazíráno takto, socialisté neodmítají nacionalismus jen jako jednu z forem buržoázni ideologie, která zakrývá rozpory kapitalismu i ostatních třídních společností, ale odmítají ho také proto, protože /ede lidi k popírání jejich společného lidství. Pro socialisty tudíž internacionalismus nejspíš neznamená jen spolupráci mezi národy v rámci mezinárodního práva, ale také radikálnější a utopičtější cíl, jímž je „rozpuštění" národů a poznání, že existuje jen jeden svět a jen jeden lid. Lev Davidovič Trockij (1879-1940) Ruský marxista, politický myslitel a revolucionář. Jako jeden z prvních JÄc^cfeJtátikô a jako předseda petrohradského sovětu z roku 1905 se Hftockij vroce 1917 přidal k bolševikúffi^o Aí:f«^ději;korrúsaře rovárt, v roce 1929 vypovězen ze Sovětského svazu a v roce 1940 v Mexiku „MStalinův příkaz zavražděn. ................................... iádrem Xrockého teoretického příspěvku .k.niarärau.je4eoae^pef' manenínírevohtce; podle níž socialismur^m aniž by Rusko muselo projít buržoazním stadiem vývoje. Trockismus se obvykle spojuje s; neochvějnau věn^ Kritika socialistického internacionalismu je dvojí. prvn, B na to, že internacionalisticky uvažující socialisté svým vzneíetifT1^ lům v praxi nedostáli. Například jednotlivé internacionály byly Jľ" '^e* hlubokými osobními a politickými rozpory i rozdílnostmi mezi is* Druhá skupina kritiků zdůrazňuje škody, které byly socialismu zpfl<ľ*^' I tím, že nebyl s to rozpoznat a zkrotit přetrvávající sílu polit cnéh° ' onalismu. Tendence mávat rukou nad nacionalismem jako silou ^ ■ zkonstruovanou a odsouzenou k zániku opakovaně vedla sociahstvfe1^ ' ceňování vlivu internacionalistického ideálu. Nejvýmluvnějším doklad ' toho bylo faktické zhroucení Druhé internacionály v srpnu 1914 ^ 616 I evropský proletariát a řada jeho socialistických stran nadšené oddal ' hlídkám na válku a slávu národa. Ukázalo se, že nacionalismus je m í hem silnější než vidina sociální revoluce. Nacionalismus v 21. století Jen málo politických ideologií muselo tak dlouho čelit proroctvím o sveir bezprostředně hrozícím zániku jako nacionalismus. Už v roce 1848 Marx prohlásil, že „rozdíly mezi národy a antagonismy mezi lidem různých zemí ustupují každým dnem více a více do pozadí". Podobně po 1. světové válce se často hovořilo o smrti nacionalismu jako projektu, podle něhož by: bylo možno budovat nové státy; přebudování Evropy pak ovšem probéhlo na základě principu sebeurčení národa. Nejinak tomu bylo po 2. světové válce i poté, co proběhl proces dekolonizace v Africe, Asii i jinde. Byl-li jednou vytvořen svět národních států, jaká další role pak nacionalismu zbude? Kromě toho se během 20. století zdálo, že postupující internacionalizace ekonomického i politického života učinila národ nadbytečným. Světové politice začaly dominovat mezinárodní organizace, od OSN pa. Evropskou unii a od Světové obchodní organizace po Mezinárodní měnový fond, které ponechávaly stále méně rozhodnutí v rukou jednotlivých národů, resp. států. Tento fenomén se stále častěji označoval slovem „globa-lizace". Globalizace měla dalekosáhlý vliv jak na národní stát, tak na politická učení založená na myšlence národních odlišností. Vedla například ke vzniku integrované globální ekonomiky; to znamená, že materiální blahobyt často určují spíše investiční rozhodnutí nadnárodních firem než postupy národních vlád. Pokud jde o kulturu, globalizace, provázená růstem letecké dopravy, zahraniční turistiky, satelitní televize a internetu znamená i šíření společnosti, jejíž hnací silou je trh; někdy se v této souvislosti říká, že svět se „macdonaldizuje". Lze ještě národy považovat za smysluplné entity, jestliže lidé v různých částech světa chodí na stejné filmy, sleduj! stejné televizní pořady, jedí totéž, baví se týmiž sporty apod.? Jestliže tento vývoj jde nezadržitelně kupředu, bude 21. století nepochybně svědkem-definitivního zániku politického nacionalismu. fcn občanských a národních pout může globalizace napomáhat jjjifltradtf" ahoU etnických a někdy i agresivních forem nacionalismu. tsnifcu S\°^f0diil stát, jak ho známe, s to generovat smysluplnou kolek-Jfea^1 u jtu mohou jeho místo zaujmout „partikularismy" založené na tivn' ldennáfr0ženství, etnicitě nebo rase. Ve velmi vyhrocené podobě se fegionu. DodODě etnických konfliktů v mnoha částech někdejšího so- W t. bloku, zejména v bývalé Jugoslávii; zřejmé to však je i v podobě wch nacionalismů, které se ujaly v takových zemích jako jsou e království, Španělsko, Itálie a Belgie. .druhé, globalizace může dát projektu národa nový obsah a vý-totiž hledání a vytyčování budoucnosti národů ve stále globali- -dstteaivych ■eR6 království, &paneisť.u, uaue a oetgie. SP°' Za druhé, globalizace může dát projektu národa nový obsah a vý- am totiž hledání a vyty. Zíl ní síni a vzájemně závislejším světě. V tomto smyslu globalizace z0 iemusí zbavit národy významu; může je také nutit, aby se znovu leziv' a nadále byly pro společnosti zdrojem sociální soudržnosti "identity, pravda v kontextu stále proměnlivějším a soutěživějším. Státy ako Singapur> Malajsie, Austrálie, Nový Zéland a Kanada už absolvovaly, každý po svém, proces sebeafirmace, když se snažily své národní identity přetvořit, a to spojováním prvků minulosti s orientací především na budoucnost. Doporučená literatura \ ARE., Nationalism (London: Edward Arnold, 1989). Dobrý a srozumitelně napsaný úvod, zaměřený na vznik a vývoj nacionalistických idejí a různých forem nacionalismu. ■ Brcwn, D., Contemporary Nationalism: Civil, Ethnocultural and Multicultural Politics (London: Routledge, 2000). Jasný a podnětný přehled různých přístupů :) ;:\k nacionalismu i různých forem nacionalistické politiky. . Hobsbawn, E. J„ Nations and Nationalism since 1780 (Cambridge a New York: : Cambridge University Press, 1990). Dobrý a přístupný úvod do problematiky. Hutchinson, J. a A, D. Smith (eds), Nationalism (Oxford a New York: Oxford University Press, 1994). Tématicky Široký a užitečný soubor statí a vybraných pasáží z literatury, který informuje o diskusích týkajících se podstaty, vývoje a významu :- nacionalismu. Kedourie, E., Nationalism, revised edition (London: Hutchinson, 1985). Klasický : kritický pohled na nacionalismus, zdůrazňujíc! význam zásady sebeurčení. Smith, A. D., Nationalism: Theory, Ideology, History (Cambridge a Maiden, MA: Polity Press, 2001). Srozumitelný a podnětný úvod do problematiky nacionalismu a jeho různých projevů. Spencer, P. a Woliman, H„ Nationalism: A Critical Introduction (London a Thousand Oaks, CA: Sage, 2002). Velíce užitečný přehled klasických i současných přístupů k nacionalismu, zabývající se všemi hlavními problémy, teoriemi a diskusemi. KAPITOLA 6 „„ARCHISMOS vyvójProU st^tu " n*avní témata — Kolektivistický V*0*? g individualistický anarchismus — Cesty k anarchii aWTSrnus v 21. století yřnikavývoj Slovo anarchie" pochází z řečtiny a znamená doslova „bezvládí". Termín narcíiismus" se užíval od francouzské revoluce, a to zpočátku ve smyslu Mickám či negativním; tehdy měl naznačovat zhrouceni civilizovaného či fedvídatelného řádu. Pejorativní přídech mu už zůstal. V hovorové řeči se nafCíiie zpravidla klade naroveň chaosu a nepořádku; není nijak vzácné, žeanarchisiy si lidé představují jako teroristy, kteří vrhají bomby. Sami anarchisté samozřejmě takové asociace ostře odmítají. Teprve poté, co pierre-Joseph Proudhon (viz str. 195) ve svém spisu Co je vlastnictví? (1840) hrdě prohlásil „jsem anarchista", se toto slovo začalo veřejně spojovat s ur-{Sirým souborem pozitivních politických idejí, které dohromady vytvářejí svérázný systém. Anarchisté usilují o odstranění práva a vlády; činí tak ale ve víře, že tak vznikne jakési přirozenější a spontánnější společenské uspořádání. Podle Proudhona „společnost hledá řád v anarchii". Spojení s nási-lim je rovněž zavádějící. Anarchisté se sice občas otevřeně a dokonce hrdě hlásili k vrhání bomb a k terorismu, většina anarchistů je však přesvědčena, že násilí je nesprávné a kontraproduktivní; mnozí stoupenci anarchismu dokonce považují násilí v jakékoli podobě za morálně nepřijatelné. Kořeny anarchistických idejí se občas hledali v taoistickém či bud-dhistickém myšlení, u stoiků a kyniků antického Řecka nebo u diggerů zíasů anglické občanské války. S první a v jistém smyslu klasickou formulací principů anarchismu však vystoupil William Godwin (viz str. 190) ve své knize Zkoumání politické spravedlnosti (1793); Godwin se ovšem sám nikdy za anarchistu neprohlásil. V 19, století byl anarchismus význam-;nou složkou nejednotného, ovšem vzmáhajícího se socialistického hnutí. ;Vroce 1864 založili Proudhonovi stoupenci spolu se stoupenci Marxovými (viz str. 129) Mezinárodní dělnické sdružení, zvané také L internacionála. V roce 1871 se tato internacionála v důsledku narůstajícího antagonismu iriezi marxisty a anarchisty vedenými Michailem Bakuninem (viz str. 193) rozpadla. Koncem 19. století se anarchisté snažili získat masovou podporu ;bezzemků v Rusku a v jižní Evropě; daleko více se jim to však dařilo - pod praporem tzv. anarchosyndikalismu - v řadách průmyslového dělnictva. počátkem 20. století z anarchismu učinil skutečně masové hnuti francouzské odbory CGT byly před rokem 1914 ovládány ariarchjst ^ ně jako jimi bylo ovládáno odborové hnutí CNT ve Španělsku, i^"*" španělské občanské války mělo údajně více než 2 miliony členů.' Aris* **" syndikalistické hnutí se počátkem 20. století objevilo rovněž v in^t ^ rice, zejména v Argentině a Uruguai, a syndikalistické myšlení ovlivni i mexickou revoluci vedenou Emilianem Zapatou. Šíření autoritari* ■ a sílící politická represe však postupně anarchismus v Evropě i v Latin'tS Americe značně oslabily. Vítězství generála Franka ve španělské občanu ' válce (1936-1939) s anarchismem jako masovým hnutím skoncovalo CN* • byla potlačena a anarchisté, resp, stoupenci levice vůbec byli pronásledn. váni. Vliv anarchismu byl značně oslaben rovněž vítězstvím V. [ Lením a bolševiků v roce 1917 a následně i vzrůstající prestiží komunismu v sq. cialistickém a revolučním hnutí. V rámci politických ideologií je anarchismus jistou zvláštností, proton jeho stoupencům se nikdy nepodařilo získat politickou moc, přinejrneiSfcn na úrovni státu. Žádná společnost ani žádný stát nebyly utvářeny na zasa-dách anarchismu. Proto jsou lidé v pokušení považovat anarchismus zaiče. ologii méně významnou než dejme tomu liberalismus, socialismus, konzer-vatismus či fašismus; každá z těchto ideologií totiž už svou schopnost dostat se k moci a přetvářet společnost prokázala. Získání moci byli anarchisté! nejblíž za španělské občanské války, kdy nakrátko ovládli část východníro Španělska a v Katalánsku zakládali dělnické a rolnické komuny. Proto se také poohlíželi po minulých společnostech, ve kterých se alespoň některéj zásady anarchismu uplatnily: šlo například o městské státy antického Řecka či středověké Evropy nebo o tradiční rolnické obce typu například ruského-mim. Anarchisté také zdůrazňovali nehierarchickou a rovnostářskou povar hu mnoha tradičních společností, například afrických Nuerů, a podporovali experimenty s životem v malých komunách v západních společnostech Přitažlivost anarchismu jako politického hnutí oslabovaly jak jeho cíle, tak jeho prostředky Cíl anarchismu, tj. zrušení státu a likvidace vřecřl forem politické autority, se obecně chápe jako nereálný, ne-li nedosažitelný Faktem je, že doklady, které skýtají moderní dějiny většiny částí světa naznačují, že ekonomický a sociální vývoj je zpravidla provázen nikoli zmenšováním role státu či jeho mizením, ale naopak růstem jeho. role a rozšiřováním jeho funkcí. Nadto většina lidí vidí v bezstátní společnosti nanejvýš utopický sen. Jako zkorumpované a korumpující anarchisté odmítají i běžné nástroje uplatňování politického vlivu: zakládání politických stran, kandidování ve volbách, usilování o veřejné funkce atd. Tím se připravili o přednosti politické organizace a strategického plánování; místo toho vkládali svoji víru do spontaneity mas a obecné touhy po svobodě. Přesto anarchismus odmítá zemřít. Právě díky svému neústupnému postoji k autoritě a politickému aktivismu je stále - a často značně - morálně přitažlivý, zejména mezi mládeží. Dokladem toho je:; například významné místo, které anarchistické mvšlenkv. anarchistická .,m.hlavni témata ;ckÝm rysem anarchismu je odmítání státu, jakož i vlády a práva, ^^ň°!t nutně provázejí. Anarchisté dávají přednost bezstátní společnos-^íeté_kteřě svobodní jednotlivci spravují své záležitosti na základě dobro-V* 7Ívřené dohody, bez jakéhokoli donucování, ideologickou povahu h'smU však kalí dvě věci. Za prvé, anarchismus je, jak se tvrdí, sil-^ífTJokud jde o morální pozice než pokud jde o analýzu a vysvětlování. níl. 2 anarchismus vychází z předpokladu, že lidé jsou v jádru tvorové ^'-vní instinktivně tíhnoucí ke svobodě a autonomu, jeho energie se to zaměřovala spíše na probouzení těchto morálních instinktů než na nalýzu systému státního útlaku a na vysvětlování, jak by se mu mohlo "ébo mgj0 eeiit. Za druhé, anarchismus je v jistém smyslu spíše než ucelenou a logicky skloubenou samostatnou ideologií jakýmsi průsečíkem jv0U konkurujících si ideologií, totiž liberalismu a socialismu, a to v tom s(I1ySiu, že obě tyto ideologie dospívají, resp. mohou dospívat k antietatis-tickýjn zvěrům. Anarchismus má tudíž dvojakou povahu: lze ho interpretovat buď jako jakýsi „Ultraliberalismus" připomínající krajní liberální individualismus, nebo jako jakýsi „ultrasocialismus připomínající krajní socialistický kolektivismus. Přesto existují důvody, aby se k anarchismu přistupovalo jako k samostatné ideologii; jeho stoupenci sice Čerpají ze značně rozdílných politických proudů, spojuje je však řada obecnějších principů a stanovisek. Z nich nejdůležitějšť jsou: - antietatísmus, - přirozený řád, -antiklerikalismus, - ekonomická svoboda. Antietatismus Ve své Encyclopédie anarchisté definoval Sébastien Faure anarchismus jako „negaci principu autority". Anarchistické námitky proti autoritě jsou prosté a jasné: autorita je urážkou svobody a rovnosti. Anarchismus je unikátní v tom, že prosazuje zásady absolutní svobody a ničím neomezené politické rovností. Autorita, která je skutečně založena na politické nerovnosti a na domnělém právu jednoho ovlivňovat chování druhých, z tohoto pohledu zotročuje, utlačuje a život člověka omezuje. Poškozuje a korumpuje jak ty, kdo jsou jí vystaveni, tak ty, kdo ji uplatňují. Jelikož lidé jsou tvorové svobodní a autonomní, být vystaven autoritě znamená být umenšován, žít v situaci, kdy přirozenost člověka je potlačována, a tudíž dostávat se do otupující a lidskou bytost osiabující závislosti. Být v pozici autority, i když se jedná třeba o autoritu tzv. expertní, jakou disponují lékaři a učitelé, tedy o autoritu vyplývající z nerovné distribuce znalostí ve společnosti, znamená dostávat chuť na prestiž, kontrolu a případné ovládání druhých. chisty a společenského kritika Paula Goodmana (1911-1972) -jsou bezohlední a většina žije ve strachu". V praxi se anarchistická kritika autority zpravidla zaměřuj? n tu politickou, zvláště stojí-li za ní mechanismus moderního stálu v^°tlr ostatní politické ideologie vycházejí z toho, že stát plní ve společnost,^ tou funkci, která má svůj význam, resp. kterou stojí za to plnit Nanffkf^ liberálové považují stát za ochránce práv jednotlivce; konzervativci '• .1 cení jako symbolu řádu a společenské soudržnosti; socialisté zas* h , hledí jako na nástroj reforem a případný zdroj sociální spravedlnosti ífj pak anarchisté jsou přesvědčení, že takové názory vycházejí ze zásaóhfh nepochopení povahy politické autority a státu a nedoceňují negativní a de-struktivní síly, jejichž ztělesněním jsou právo a vláda. Představu o tom jak tato anarchistická kritika vypadá, nám zprostředkuje jeden ze -laviíýco slovních výpadů Proudhonových: „Být ovládán znamená fcyt v vstaven neustálému dohlížení, inspicírování, Špehování, řízení, ovlivňováni p^. vem, reglementování, uzavírání, indoktrinování, nabádání, k< nitrolovarj hodnocení, cenzurování a komandováni; to vše tvory, kteří nedisponuji ani oprávněním, ani moudrostí, ani ctností." Stát je suverénní útvar vykonávající nejvyšší autoritu nad všemi jednotlivci a sdruženími žijícími na určitém zeměpisně vymezeném prostora, Anarchisté zdůrazňují, že autorita státu je neomezená a absolutní: zíkon může omezit lidské chování, vytyčit meze politické aktivity, regulovat ekonomický život, zasahovat do morálky a myšlení jednotlivců atd. Autorita, státu je také obligatórni. Anarchisté odmítají liberální pojetí, podle něhož politická autorita je založena na dobrovolně uzavřené dohodě, tedy na jakési „společenské smlouvě", a naopak tvrdí, že jednotlivci se dostávají do područí státu buď tak, že se v určité zemi narodí, nebo v důsledku násilného záboru. Nadto stát je útvar donucující: jeho zákony je třeba dodržovat, protože za nimi stojí pohrůžka trestem. V Rusku narozená americká anarchistka Emma Goldmanová (1869-1940) to formulovala tak, že symboly vlády jsou „hůl, puška, želízka a věznice". Stát může člověka připravit o majetek, svobodu a trestem smrti i o život. Stát také vykořisťuje: daněmi olupuje lidi o to, co vlastní; i za tím stojí síla práva a pohrůžka trestem. Anarchisté často tvrdí, že stát jedná ve spolku s bohatými a privilegovanými a slouží tudíž utlačování chudých a slabých. Stát v neposlední řadě také ničí. „Válka je zdraví státu", napsal americký anarchista Ran-dolph Bourne (1886-1918). Po jednotlivcích se chce, aby bojovali, zabíjeli a umírali ve válkách, na jejichž počátku je vždy snaha jednoho státu roz-, šířit své území, drancovat a vydobýt si slávu na úkor ostatních. Základem této kritiky státu je anarchistické chápání lidské přirozenosti. Třebaže se anarchisté hlásí k velice optimistickému, ne-li utopickému pohledu na potenciál člověka, jsou navýsost pesimističtí pokud jde o korumpující vliv politické autority a ekonomické nerovnosti. Lidé mohou být „dobří" či „špatní" podle toho, v jakých politických a společenských podmínkách žijí. Lidé, kteří by jinak byli otevření spolupráci, í ^'^áhné pohlížejí na stát jako na jakéhosi nestranného rozhodčího ^konkurujícími si zájmy a společenskými skupinami, jako na nezbyt í»íeZI jjj. Sp0léčenského pořádku. Zatímco klasičtí liberálové přistupo-!",u |ltL |dko k nutnémuzlu a vychvalovali přednosti minimálního stá-V3'' očn'h° hlídače", moderní liberálové uznávají, že stát hraje pozitivní "V' ft rozšiřování svobody a nastolování rovných příležitostí. 10 j,ýefvativci spojují stát s nutností zajistit autoritu a kázeň a chránit * lefnost před chaosem a nepořádkem; proto tradičně upřednostňují S^ľ- stát. Zatímco však tradiční konzervativci podporovali jakousi prag- atickoú vyváženost státu a občanské společnosti, neoliberálové vyzývají k /úžení okruhu funkcí státu, protože stát ohrožuje hospodářský blahobyt a protce hnací silou státu je v podstatě sobecký zájem byrokracie. gocialistě si osvojili dvojí pohled na stát. Marxisté zdůrazňovali propojenost statuse systémem tříd a ve státu spatřovali buď nástroj třídního panovi nebo nástroj, pomocí něhož lze zmírňovat napětí mezi třídami, jiní socialisté však pokládají stát za ..ztělesnění společného dobra a schva-l.iií tudíž státní intervencionismus v jeho buď sociálně demokratické nebo státně kolektivistické podobě. ► Anarchisté stát jednoznačně odmítají, protože jsou přesvědčeni; že stát je zlo, které nadto neni nutné. Ve svrchované, obligatórni a donucující "autoritě spatřují pouhopouhý legalizovaný útlak v zájmu mocných, bohatých a privilegovaných. Jelikož stát je samou svou podstatou špatný a utlačovatelský, jsou všechny státy v zásadě stejné. ► FaŠisté, ze jména íašisté italského ražei n, vi dí ve stát u vrcholný etický -ideál, ve kterém se odrážejí nediferencované zájmy národní pospolitosti; sKproto věří v totalitarismus (viz str; 220). Nacisté však pohlíželi na stát spí-5Kše jako na loď, jejíž posádku tvoří rasa či národ; případně jako na nástroj, ""který rase či národu slouží. ■: ► Feministky chápou stát jako nástroj moci mužů, jako patriarchální stát, »jehož účelem je vylučovat ženy z veřejné čili -.politické" sféry, případně ženám v této sféře vymezovat podřízené-postavení.-; Liberální feministky přesto pokládají stát za nástroj reforem, který lze ovlivnit tlaky ze strany voličstva. í5>Fundamentalisté mají ke státu obecně;pozitivní vztah. Pohlížejí na něj jako na nástroj, pomocí něhož lze přivodit společenskou, morální a kulturní renesanci. Fundamentalistický stát se tudíž považuje za politický projev náboženské autority a moudrosti. a nadřazenosti. Jinak řečeno, varování íiberálů, podle néhož „moc má tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně" (lord Acton), anarchisté nahrazují radikálnějším a ještě naléhavějším varováním, podle néhož moc v jakékoli podobě bude absolutné korumpovat. Stát jako vtělení svrchované, donucující a utlačovatelské autority není tudíž nic než Utopismus Utopie (z fec. outopos - ne-rnlsto Čili nikde nebo z fec. eiuopos -dobré mísío) je doslova ideálni nebo dobrá společnost. Lze si samozřejmě představit nejrůznější utopie; pro většinu z nich je však příznačné odstraněni nedostatku, nepřítomnost konfliktů a nepoužívání násilí nebo útlaku. Utopismus (utopianism) je určitý styl politického teoretizovaní, kdy se stávající uspořádání kritizuje konstruováním modelu ideální čili dokonalé alternativy. Příkladem jsou marxismus a anar-chismus, Utopické teorie obvykle vycházejí z předpokladu neomezených možností lidského vývoje. Slovo utopismus se však často užívá hanlivé na označení myšlení plného sebeklamů a fantazií a víry v nějaký nereálný a nedosažitelný cíl. ze které tato teorie státu vychází, předpoklad, že útlak ze stranv důsledkem zkorumpovanosti jednotlivců poUtickou a společenští* ací, ve které se tito jednotlivci nacházejí, je jakousi argumentací k protože nedokáže vysvětlit, odkud se vlastně politická autorita berpU PňTozenýřád i Anarchisté nepovažují stát jen za zlo; soudí také, že je zbytečný vw u " am Godwin se to snažil demonstrovat tak, že nejslavnějSí odůvotfn&r a ospravedlnění státu - teorii společenské smlouvy - fakticky zcela obtáhl Z argumentů, které ve prospěch společenské smlouvy předkládal i Hr|lDv (viz str. 84) a Locke (viz str. 53) vyplývá, že bezstátní společnost, [,f zený stav", je v podstatě permanentní občanskou válkou všech proti víem která znemožňuje spořádaný a stabilní život. Zdrojem toho všeho lelidsia přirozenost, která je podle Hobbese i Locka v podstatě sobecká, w, Ujľ" a potenciálně agresivní. Jedině svrchovaný stát může tyto sklony orném a zajistit ve společnosti řád a pořádek. Stručně řečeno, pořádek nemůže' existovat bez práva. Godwin naopak tvrdil, že lidé jsou tvorové v zásad* rozumní, které vzdělání a osvícený úsudek vedou k tomu, aby žili v sou-ladu s pravdou a univerzálními zákony morálky. Věřil tudíž, že lidé maji -přirozený sklon uspořádávat své životy harmonicky a pokojně. Podle jeho názoru příčinou nespravedlností, chamtivosti a agresivity není ..dedičný hřích", ale korumpující vliv vlády a lidské přirozenosti odporujících zákó-_ nů. Vláda, stručně řečeno, není řešením problému řádu, ale tím, co tento -problém vyvolává. 7 Anarchisté často souhlasně opakovali známá slova, kterými J.-J. Rous. seau (viz str. 164) uvedl první kapitolu svého pojednání O společenské smlouvě (1762): „Člověk se narodil jako svobodný, ale všude je v okovech." Jádrem anarchismu je bezostyšný utopismus, víra v přirozenou ři aspoň potenciální dobrotu lidí. Z tohoto pohledu je společenský řád něčím, co vzniká přirozeně a spontánně; není k němu zapotřebí mechanismu! William Godwin (17S6-1836) Britský filozof a romanopisec. Godwin byl presbyteriánský pastor, který později ztratil víru a. atal se nakonec spisovatelem z povoláni. Jeho neúspěšnější román se jmenuje Caleb Williams (1794). Godwin stálvčôte kroužku intelektuálů, ke kterému patřila jeho žena Mary Wollstonecrar , tová a skupina nadějných autorů; mimo jiné Wordsworth a Godwínúvzef ; Shelley. Codwinovu slávu jako politického myslitele založila práce Zkoumání politické spravedlnosti (1773). V ní Godwin předložil zevrubnou kritiku autoritarismu a zároveň tak fakticky poprvé obšírně vyložil názory anar-; chistů; Rozpracoval krajní podobu hberálníhoracionaUsmu, argumentující ve prospěch zdokonahtelnosti člověka vzděláním a, sociálním oodmino- i fcídku"> Právě to je důvod, proč k anarchistickým závěrům do-jpáM 3 ^ ze ti političtí myslitelé, jejichž pohled na lidskou přirozenost je jptvsli jjjjjjstický, aby unesl představu přirozeného řádu a spontán-*)Sía tlé harmonie. Například kolektivističtí anarchisté zdůrazňovali, že „řvzfl^ ^ jgdnat s ohledem na společnost a spolupracovat, zatímco in-ilovékje anarcmsté poukazují na důležitost osvíceného rozumu. Ne-vzácné případy, kdy se tento v lidské přirozenosti obsažený potenciál ,tl,J ánnf harmonie spojuje s představou, podle níž sama lidská přiroze-sf0*1 viaStně celý vesmír jsou jaksi předem nakloněny přirozenému řádu. "'^anarchisty tak často přitahovaly myšlenky nezápadních náboženství, f (klad taoismu a buddhismu, která zdůrazňují vzájemnou závislost moiettosi. S nejvlivnějšími moderními variantami takového myšlení 3 „gt&ávárae v ekologii, zvláště v „sociální ekologii" například Murraye okchirta str. 274). O sociální ekologii hovoříme v 9. kapitole v souvislosti s ekoanarchismem. Není ovšem pravda, že základem a východiskem anarchismu je jednoduše víra v lidskou „dobrotu". Za prvé, anarchistické teorie lidské přirozenosti byly často složité a uznávaly, že v lidské duši je mnoho možností, které si konkurují. Například Proudhon, Bakunin i Kropotkin (viz str, 197) souhlasili, byť každý po svém, že lidé mohou být jak sobečtí a soutěživí, tak sociabilní a naklonění spolupráci (Morland, 1997), Člověk sice může být „v jádru" morálně i intelektuálně osvícený, v každém však fjřline zkaženost. Za druhé, anarchisté si nevšímali jen lidské přirozenosti, ale i společenských institucí. Lidskou přirozenost chápou jako „tvárnou", a to v tom smyslu, že je formována sociálním, politickým a ekonomickým prostředím, ve kterém lidé žijí. Stejně jako právo, vláda a stát plodí komplexy ovládání a podřízenosti, jiné společenské instituce vychovávají ■k úctě, spolupráci a bezděčné harmonii. Kolektivističtí anarchisté tudíž prosazovali společné vlastnictví nebo mutualístické, ke vzájemné součinnosti motivující instituce, zatímco individualističtí anarchisté se stavěli za trh. Přesto se víra ve stabilní a pokojnou, leč bezstátní společnost obvykle považovala za nejslabší a nejspornější stránku teorie anarchismu. Odpůrci anarchismu tvrdili, že af jsou instituce sociálně sebeosvícenější, jsou-li sobecké nebo negativistické sklony základem lidské přirozenosti, je perspektiva přirozeného řádu pouhým utopickým snem. Antiklerikalismus Hlavním terčem averze anarchistů byl sice stát, ovšem stejně kritičtí jsou anarchisté i pokud jde o další formy autority, které užívají donucení. Faktem je, že se stejnou zahořklostí jako na stát se anarchisté - zejména v 19. století - obraceli i na církev. To možná vysvětluje, proč se anarchismu darilo v zemích se silnými náboženskými tradicemi, například v katolickém Španělsku, Francii, Itálii a v zemích Latinské Ameriky; tam všude pomáhal vyjadřovat antiklerikální pocity a nálady. spatřoval sám zdroj autority. Idea Boha je vyjádřením koncep — __xxí l___l__.:•< i .__/ j■_________i__i ritou. Podle anarchistů typu například Proudhona a Bakunina musi r, t" tická filozofie anarchismu vycházet z odmítnutí křesťanství: jedině tetJľ odmítneme-li křesťanství, můžeme totiž považovat lidi za svobodně a ' závislé. Anarchisté nadto vyslovovali podezření, že náboženská aute ni'' působí zpravidla ruku v ruce s autoritou politickou, Bakunin prohlašoval že „likvidace církve a státu je nutně prvním předpokladem skuteínéh'' í osvobození společnosti". Anarchisté chápou náboženství jako jeden z pf lírů státu; náboženství hlásá poslušnost a poddanost jak duchovním vůr. cům, tak světským vládcům. Vždyť v samotné bibli čteme „dávejte císaři co je císařovo". Pozemští vládcové se často poohlíželi po náboženství' aby legitimizovalo jejich moc; nejviditelnějším projevem toho byla teorie ■ božského práva králů. Náboženství se také snaží vnutit jednotlivci určitý soubor morálních zásad a stanovit kodex přijatelného chování. Náboženská víra vyžaduje aby se člověk přizpůsobil standardům „dobra" a „zla", které definují a nad jejichž dodržováním bdí osoby nadané náboženskou autoritou, například I kněží, biskupové a papežové. Jednotlivec je tak připraven o morální autonomii a zbaven schopnosti činit morální soudy. Přesto anarchisté neod-" mítají náboženské motivy šmahem. V anarchismu je jasně patrný i určitý : mystický tón. O anarchistech lze říci, že vyznávají jakousi ve své podstata duchovní koncepci lidské přirozenosti, jakousi utopickou víru v doslova neomezené možnosti sebezdokonalování člověka a ve svazky, které k sobé | poutají všechny lidské a vlastně i všechny živé bytosti. Někteří raní anarchisté byli ovlivněni mileniarismem, tedy vírou v opětný příchod Kristův a v nastolení „tisíciletého" království božího. Moderní anarchisté byli zase I nezřídka přitahováni takovými náboženstvími, jakými jsou například ta-; oismus nebo zen, která nabízejí hluboký ponor do nitra člověka a hlásají hodnoty tolerance, vzájemné úcty a přirozené harmonie. Ekonomická svoboda Anarchisté jen zřídka spatřovali v odstranění státu jediný cíl; šlo jim i o zpochybnění struktur společenského a ekonomického života. Bakunin tvrdil, že „nelze od sebe oddělit politickou moc a bohatství". V 19. století anarchisté působili obvykle v dělnickém hnutí a hlásili se k sociální filozofii, kterou bylo možno v zásadě označit za socialistickou. Kapitalismus chápali třídně: „vládnoucí třída" utlačuje a vykořisťuje „masy". Tuto „vládnoucí třídu" však na rozdíl od marxistů nepojímali jen úzce ekonomicky; podle nich patří k „vládnoucí třídě" všichni, kdo ve společnosti vládnou majetkem, mocí nebo privilegii. Zahrnuje tudíž krále a knížata, politiky a státní úředníky, soudce a policisty, biskupy a kněze, průmyslníky a bankéře. Bakunin proto tvrdil, že ve všech vyspělých společnostech lze nalézt tři společenské skupiny: převážnou většinu těch, kdo jsou vykořisťováni; joexanijtóvič Bakunin {1814-1876} narchista a revolucionář^ pocházející ž bohaté aristokratické ro-Sí*čz«n°vai ** vc4enÄ^drábu; po stadiu filozofie byl revólosemi ^4S49 vtažen do politickébo Kvóta. V 60. letech dal před siovan-* ^onalistoeia přednost anarchismu a po zbytek svého života pú-lífa iaJcR agifáwr ap#ap»dísta, proslavený zájmem o tajné společností sť^^ow zálibe* V íÄekých intrikách. ^ - - . áS!Základem Bakalářova anarehismu byla,víra v lidskou sociabilitu, ' ajgeuou toubea.ge svpbpdě ve společenství tavrtýchía v „posvátném Ilren! P" vzpour Jeifřfejlektívístický názor ndrá^sjíctse rpredstavě ^^Bíávnýcb komun svobodných jednotlivců b© j(mp0vaný a korumpující. Anarchisté tudíž nečiní sebemenší „, Pivař ^TÍ jjuržoazními státy a státy socialistickými. V očích anarchisty ff,7íii\ 111trev0iuce nevyžaduje jen svržení kapitalismu, ale i okamžité a de-•.fcure"'3 ^ , moci Nelze připustit, aby stát „odumíral"; stát musí f.nifi«" 5Vrze bviíidsC4něn •.mus Aiiaichistická víra v sociální solidaritu byla využita k ospravedlnění různých řorem kooperativního chování. Na jednom z krajních pólů k ví-■fe v čistý komunismus; vyústila však také v mnohem skromnější ideje thuiualismu, spojovaného s Pierrem-Josephem Proudhonem. V jistém smyslu je Proudhonův Ubertariánský socialismus kdesi na pomezí in-- rjividiulistického a kolektivistického proudu anarchismu. Proudhonovy jdeje mají totiž mnoho společného s idejemi amerických individualistu, ke'kterým patří například Josiah Warren (1798-1874). Ve svém díle Co epvlastnictvíí Proudhon formuloval slavnou větu „vlastnictví je krádež" zavři: 1 systém ekonomického vykořisťování, jehož základem je akumulace kapitálu. Na rozdíl od Marxe se však Proudhon nestavěl proti veškerému soukromému vlastnictví: rozlišoval totiž mezi vlastnictvím a tím, co nazýval „posedlost majetkem". Zvlášť obdivoval nezávislost a iniciativu drobných rolníků a řemeslníků. Proto usiloval o takový systém soukromého vlastnictví, klerý by se obešel bez vykořisťování a pomohl nastolit sociální harmonii. . Mutualismus je systém regulérní a spravedlivé směny, který jednotlivcům a skupinám umožňuje smlouvat, a tak obchodovat zbožím a službami, aniž by přitom usilovali o zisk a vykořisťovali. Proudhonovi stoupenci se snažili promítnout tyto myšlenky do praxe; ve Francii a Švýcarsku Pierre-Joseph Proudhott (1809-1865) Francouzský anarchista, původně tiskař a převážně samouk. Zprvu vystupoval jako radikální politik v Lyonu, v roce 1847 se usadil v Paříži. Jako člen Ústavodárného shromáždění v roce 1848 se proslavil tím, že hlasoval proti ústavě, „protože to byla ústava". Později byl tři roky vězněn. Rozčaro ván aktivní politikou, věnoval se po svém propuštění přemýšlení a psaní. Svým nejzhámě|§ím dí^ ní vlastnická práva, tak komunismus, a vyslovil se pro mutualismus, ti. systém družstevní- výroby, jehož cílem není dosahová ní zisku, ale uspokojováni potřeb, a-organizovaný v rámci samosprávných obcí (komun). V posledních letech svého života usiloval o spojení s dělnickým hnutím zakládali neziskové vzájemné úvěrové banky, které poskytov i rům levné úvěry a účtovaly jen takové úroky, aby pokryly vlastnf o zisk jím přitom nešlo. Proudhonovy názory vycházely do 7 z jeho obdivu pro malé obce (komuny) rolníků nebo řemeslnilo t^^-l ně třeba švýcarských hodinářů, kteří tradičně spravovali své i \\\. ^ \ základě vzájemné spolupráce. ^'^tiflg Anarchosyndikalismus I když v rámci šíře pojatého sociálního hnutí měly mutualismus a an Syndikalismus koncem 19. a počátkem 20. století značný vliv, v samn«^ politické hnutí se anarchismus změnil teprve v podobě anarchov/M?* lismu. Syndikalismus je jednou z forem revolučního tradeurnnmsmu r borového hnutí), jejíž název je odvozen z francouzského slova svnrf označujícího svaz nebo skupinu. Poprvé se Syndikalismus objevil ve IV-a před rokem 1914 se k němu hlásila silná odborová centrála CGT. 1 syndikalisrnu se šířily do Itálie, Latinské Ameriky, Spojených staiň azemi na Španělska, kde se za ně postavil největší odborový svaz v zemi CKX Teorie syndikalisrnu čerpala z myšlenek socialismu a hlásala velice zjednodušené pojetí třídního boje. Dělníci a rolníci podle něho představuji třídu utlačovanou a továrníci, statkáři, soudci a policie třídu vykafisfova I telskou. Dělníci by se mohli bránit vytvářením syndikátů neboli sdruženi organizovaných podle jednotlivých řemesel, průmyslových odvětví a uro-fesí. Krátkodobě by syndikáty mohly působit jako běžné odbory a usilovat o vyšší mzdy, kratší pracovní dobu a lepši pracovní podmínky, Syndíká ty však byly i revolučními subjekty, směřujícími ke svrženi kapitalismu a k převzetí moci dělníky. Vlivný francouzský teoretik syndikalisrnu Geor-ges Sorel (1847-1922) ve své práci Úvahy o násilí (1908) tvrdil, že k takové revoluci dojde prostřednictvím generální stávky, „revoluce holých rukou". • Sorel byl přesvědčen, že generální stávka je jakýsi symbol moci dělnické třídy, který může podnítit lidovou vzpouru. ' Teorie syndikalisrnu byla sice občas nesoustavná a zmatená, přesto 1 velice lákala anarchisty, kteří chtěli šířit své myšlenky v masách. Jakmile j anarchisté pronikli do syndikalistického hnutí, začali formulovat osobité teorie anarchosyndikalismu. Nadšení anarchistů vyvolávaly zejména dva rysy syndikalisrnu. Za prvé, syndikalisté odmítali běžnou politiku, kterou" pokládali za korumpující a bezobsažnou. Dělnická třída by měla svou' moc uplatňovat prostřednictvím takových akcí jako jsou bojkoty, sabotáže a stávky, v krajním případě i stávka generální. Za druhé, anarchisté spat| řovali v syndikátech jakýsi model příští decentralizované společnosti bez hierarchie. V syndikátech obvykle existovala značná vnitřní demokracie a syndikáty také spolu s jinými syndikáty vytvářely federace vymezené! buď územně nebo průmyslovým odvětvím. a 1 když měl anarchosyndikalismus nefalšovanou podporu mas, přinejmenším do občanské války ve Španělsku, jeho revolučních cílů se mu . Wno^íáedoufal v,akesi spontánní povstání vykořisťovaných '* „eour-un. Jmi ^«cb«te kritizovali Syndikalismus za to, že se příliš. Uéřwe ie . ná krátkodobé odborářské cíle a anarchismus tak od revolu- tKfiükih-nuiiismivi „f i kalnější podobě vede víra v sociální solidaritu ke kolekíivís-V!esvrn^fl1 [(omunismU Společenští a stádní lidé by měli žít pospolu íflU a by .,...»(1,(^/1 nrárt* ip> <;nnlpňpni?ká ŕinrtnst- liHr nraruií snn- i U it.li Například práce je společenská činnost: lidé pracují spo^ v k° - bohatství, které produkují, by mělo patřit všem; mělo ' 't^ve společném vlastnictví komuny, nikoli v soukromém vlastnictví ^rfho*koli' jednotlivce. V tomto smyslu je vlastnictví krádež: je v něm * í! sneru \ vkořisťování pracujících, kteří jako jediní bohatství vytvářejí, - aťlmco zaměstnával toto bohatství pouze vlastní. Soukromé vlastnictví n líce vjsiluje firabivost, závist a zášť a plodí tudíž zločinnost a nepořádky. probouzí v lidech sobectví a - což je pro anarchisty zvláště pohorš-vedc ke konfliktům a společenské disharmonii. Nerovné vlastnictví Anarchokomunísmus korení v nanejvýš optimistických názorech pokud jde o lidskou schopnost kooperovat; jejich nejznámějším vyjádřením je Kropotkinova teorie „vzájemné pomoci". Sociální solidaritu se Kropotkin snažil zdůvodnit biologicky, a to přeformulováním Darwinovy evoluční teorie. Zatímco sociální myslitelé typu například Herberta Spen-cera (1820-1903) darwinismem zdůvodňovali myšlenku, že lidé jsou od přirozenosti soutěživí a agresivní, Kropotkin tvrdil, že druhy uspějí díky tomu, že dokáží spolupracovat, a tak'využít kolektivní energie. Evoluční proces tudíž posiluje sociabilitu a před konkurencí upřednostňuje kooperaci. Úspéšné druhy, jako například lidé, musí tudíž podle Kropotkina vykazovat značný sklon ke vzájemné pomoci. Kropotkin tvrdil, že například v městských státech antického Řecka či středověké Evropy se vzájemné pomoci dařilo, zatímco na konkurenci založený kapitalismus ji zásadním způsobem narušil, a tak ohrozil sám další vývoj lidského druhu. Petr Kropotkin (1842-1921) y ■ Ruský zeměpisec a teoretik anarchismu. Pocházel ze šlechtické rodiny. Po jistou dobu byl ve službách cara Alexandra II. Za svého působeni v oblastí Jura na francouzsko-švýcarském pomezí se seznámil s některými myšlenkami anarchismu. Léta 1874-1876 strávil v petrohradském vězení. Po svém propuštění mnoho, cestoval po. Evropě a.po revoluci roku..1917 se vrátil do Ruska. Kropotkinův anarchismus byl proniknut vědeckým duchem a opíral se o evoluční teorii, která byla určitou alternativou teorie Darwinovy. Hlavní motor vývoje lidí a zvířat spatřoval ve vzájemné pomoci; tím, jak ivrdil, dal empirický základ jak anarchismu, tak komunismu; K hlavním Zatímco Proudhon upozorňoval, že komunismus rnu? len jedině autoritaristickým státem, anarchokomunisté jak ^ Kropotkin a Malatesta (1853-1932) tvrdili, že skutečný korn° "apÍiN zaduje odstranění státu. Anarchokomunisté obdivují malé Sa'mSít5(ís?f obce typu středověkých městských států nebo rolnických cM °S'^*í kin měl za to, že anarchickou společnost bude tvořit soubir ŕľ míry soběstačných obcí čili komun, z nichž každá bude svil vlastnit společně. Z anarchokomunistického hlediska má o-J ma,H"í společenského a ekonomického života do komun tři hlavní nf ^ľ®® Za prvé, komuny, jelikož jsou založeny na principech spole ni, ^"ľ"^ nictví a společné práce, posilují pouta osobní blízkosti a soNd rt ľ*" pomáhají minimalizovat hrabivost a sobectví. Za druhé, v kom * se rozhodnutí přijímají v procesu participativní čili přímé demokr která je zárukou vysoké účasti lidí a politické rovnosti. Samospráva^ je jedinou formou vlády, se kterou jsou anarchisté ochotni se smířit 7 třetí, komuny jsou malé obce „lidských rozměrů", které lidem umořil spravovat své záležitosti nezprostředkovanou interakcí. Podlt> anarch jde centralizace vždy ruku v roce s odosobněnými a zbyrokrat postupy. u ním. f Individualistický anarchismus Filozofickým základem individualistického anarchismu je liberální před stava suverénního jednotlivce. K anarchistickým závěrům se tak často dospívá dováděním liberálního individualismu (viz str. 45) do jeho logických krajností. Například anarchismus Williama Godwina je v podstate jednou z forem krajního klasického liberalismu. Jádrem tiberabsmu je přesvědčení o primátu jednotlivce a klíčovém významu individuální svobody. Podle klasických liberátů je svoboda negativní: spočívá v tom, že jednotlivec není vystaven vnějším omezením. Jestliže se individualismus dovede do krajnosti, nutně tudíž znamená svrchovanost jednotlivce, ledy představu, že každá lidská bytost disponuje absolutní a neomezenou autoritou. Díváme-li se na věc takto, je každé omezování jednotlivce zlem; jestliže však takto jednotlivce omezuje stát, útvar ze své podstaty svrchovaný a donucující, před nímž nadto není úniku, jde o zlo absolutní. Stručně řečeno, ve společnosti, ve které panují právo a stát, jednotlivec nemůže být svrchovaný. Individualismus a stát jsou tudíž nesladitelní a nesmiřitelné. I když jsou tyto argumenty inspirovány liberalismem, existují mezi liberalismem a individualistickým anarchismem významné rozdíly. 2a prvé, liberálové sice souhlasí, že svoboda jednotlivce je důležitá, nedomnívají se však, že ji lze zaručit v bezstátní společnosti. Klasičtí literí-lové tvrdí, že určitý minimální stát „noční hlídač" je nezbytný, má-It se sobeckým jednotlivcům zabránit v útocích na jiné, ať už jde o krádeže, obhajují státní zásahy, a to s odůvodněním, že rozšiřují 0oifíeítSdáuodU. Naopak anarchisté jsou přesvědčeni, že jednotlivci Iggittvn! s oitojně a žít v harmonii a dostatku, aniž by potřebovali jf mok0" ^a společnost dohlížela a jednotlivce chránila před jinými nAit která by „,ílis,iií nA lihprálťi ifililín* uSH íp svnhorlní ^U - Anarchisté se odlišují od liberálů, jelikož věří, že svobodní ^/jtlivci. - společně žít a pracovat, protože jsou racionální a mrav-^cetfhvci rj^ ^ ^ ^j^jjé konflikty neřešily násilím, ale smírem nebo (lisKusl- , ^ jjberálové věří, že moc vlády lze omezit nebo udržet pod ^ vvtvářením ústavních a zastupitelských institucí. Ústavy o sobě p vyvážení mezí jejími jednotlivými institucemi. Pravidelně kona-bIZdlínv existují proto, aby vládu nutily k odpovědnosti veřejnosti nebo - ň většině těch, kdo volí. Anarchisté ideu omezené, ústavní či repre-* t vnl vlády odmítají. Konstitucionalismus a demokracii pokládají za ^"u fasádu, za níž se skrývá holý politický útlak. Svobodu jednotlivce P ezU[1 vrchný zák°ny> a' uz mac> která íe tvorí> íe ústavní nebo své-°'lná demokratická nebo diktátorská. Jinak řečeno, všechny státy jsou útokem na svobodu jednotlivce. E&jismus S najrazantnejší formulací anarchistických názorů, založených na před-atavĚ suverénního jednotlivce, se setkáváme u Maxe Stirnera, a sice v jeho díle Jedinec a jeho vlastnictví (1845). Stejně jako Marx, byl i německý filozof Stirner (1806-1856) silně ovlivněn Hegelem (1770-1831); Marx a Stirrer však dospěli ke zcela odlišným závěrům. Stirnerovy teorie jsou krajní torrflou individualismu. Termín „egoismus" může znamenat dvojí. Může naznačovat, že jednotlivcům jde především o ně samé, čili o jejich „ego"; jsou tudíž sobečtí a usilují v první řadě o svůj vlastní prospěch. S tímto východiskem by souhlasili i myslitelé typu Hobbese a Locka. Sobectví, starost především o sebe sama však může plodit konflikty mezi jednotlivci a odůvodňovat tak existenci státu, kterého je pak zapotřebí k tomu, aby jednotlivcům bránil v jejich snaze jiným škodit nebo se vůči nim dopouštět násilí. Podle Stirnera je egoismus filozofie, která klade jednotlivce do středu inravního vesmíru. Viděno takto, jednotlivec se jednoduše bude chovat zcela podle své vůle, aniž by bral sebemenší ohled na zákony, společenské konvence či náboženské nebo morální zásady, To se v podstatě rovná nihilismu, doslova tedy víře v nic, odmítání veškerých politických, společenských a morálních principů. Takový postoj evidentně míří k ateismu a ke krajnímu individualistickému anarchismu. Jelikož se však Stirnerův anarchismus rázně otočil zády k zásadám osvícenství a předložil jen pramálo návrhů, jak by se v bezstátní společnosti dal udržet pořádek, měl na rodící se anarchistické hnutí relativně malý vliv. Některými Stirnerovými Libertariánství Individualistickou argumentací dále rozvedli američtí libertans * *§ telé jako například Henry David Thoreau (1817-1862), Lysand c (1808-1887), Benjamin Tucker (1854-1939) a Josiah Warren jeho hledání duchovní pravdy a snaha spoléhat se jen na sebe ň^^' k tomu, že opustil civilizovaný život a několik let žil sám nablízku m*^ ' své zkušenosti pak vylíčil v knize Walden (1854). Ve svém pohtfu0^ ct. i nd ffers° totiž o tom, jak by autonomní jednotlivci mohli společně žít a pracovat aniž by hrozily konflikty nebo nepořádky. Tento problém může iridivi' dualista řešit dvěma způsoby. První klade důraz na lidskou racionalitu a naznačuje, ze konflikty či neshody, pokud se objeví, lze řešit rozumnou diskusí. Takto se k věci stavěl například Godwin, který věřil, že pravda nU vždy tendenci nahradit nepravdu. Druhým řešením je nalézt určitý mechanismus, pomocí něhož by se dala sladit nezávislá jednání svobodných; jednotlivců. Krajní individualisté jako například Josiah Warren a Benjamin Tucker byli přesvědčeni, že toho lze dosáhnout pomocí systému tržní smeny. Podle Warrena mají jednotlivci svrchované právo na majetek, který produkují, ekonomickou logikou jsou však nuceni spolupracovat s ostatními, aby získali výhody plynoucí z dělby práce. To může podle jeho názoru umožnit systém směny „práce za práci"; Warren proto zakládal „obchody s časem" [time stores), jejichž prostřednictvím by se práce jed noho člověka dala směňovat za příslib práce téhož druhu, vykonávané někým jiným. Tucker zase tvrdil, že „skutečný anarchismus je důsledný manchesterismus"; tím měl na mysli principy volného trhu, o nichž ho vořili Richard Cobden (1804-1865) a John Bright (1811-1889). Koncem 19. století začali v USA individualističtí anarchisté vystupovat s názorem, že „neviditelná ruka" trhu vnese řád do všech mezilidských vztahů, tak-; že politického uspořádání nebude vůbec zapotřebí. Anarchokapitalismus i vice, přitahováni klasickou ekonomií, chtěli , tii íWV* ^ fjnikání" a umožnit, aby ekonomiku neřídil inti „strhnout ódnikání" a umožnit, any eicononuKu neřídit intervenující ítfi^^^ťsíly- Pravicoví libertariáni typu například Roberta Nozic-^t, ale tr jfl4} 0živili myšlenku jakéhosi minimálního státu, jehož W íwZ Sl?lcí je chránit práva jednotlivce. Další myslitelé, například Iifa«ní fu ^ (2905-1982), Murray Rothbard (1926-1995) a David Fried-/vľ iV11 ^sienky o volném trhu do krajnosti a zformulovali teorii aúarchokapitalismu. Tvrdili, že stát lze odstranit a nahradit jt*^10*1 noU konkurencí. Majetek by měli vlastnit suverénní jednot-Itfff^ jejichž: svobodném rozhodnutí bude záviset, zda při sledování jivri. "^„^gno zájmu vstoupí do smluvních vztahů s jinými. Svoboda S^>°ňi\xé tak zůstane zachována a trh, který žádný jednotlivec ani driá skupina nekontrolují a kontrolovat nemohou, reguluje všechny „dské vztahy. J" archokapitaíisté jdou daleko nad rámec idejí liberalismu volné-nu Liberálové jsou přesvědčeni, že trh je účinným a výkonným iPĽi" i 111 mas* nem, schopným dodávat většinu zboží; tvrdí však, že i trh n ;ze. Některé činnosti, například udržování vnitřního pořád- u vynucování smluv a ochrana před napadením zvenčí jsou „veřejné statky". které mus* zajišťovat stát, protože konkurence na trhu je zajistit nemůže. Anarchokapitalisté jsou naopak přesvědčeni, že všechny lidské potřeby dokáže uspokojovat trh, Například Rothbard (1978) (íiínával, že v anarchistické společnosti se jednotlivci budou poohlížet po někom, kdo by jednoho před druhým chránil; tvrdil však, že tuto ochranu mohou na principech konkurence zajišťovat „ochranná sdružení" a „soukromé soudy", aniž by bylo zapotřebí policie nebo státní soudní soustavy. Podle anarchokapitalistů budou ziskové bezpečnostní agentury dokonce poskytovat lepší služby než dnešní policie; konkurence totiž umožní výběr a ten bude soukromé agentury nutit, aby byly levné, výkonné a reagovaly na potřeby zákazníků. Obdobně soukromé soudy si budou muset získat pověst soudů korektních a spravedlivých, aby si zajistily platby těch, kteří chtějí své konflikty řešit. Nej důležitější však bude to, Že na rozdíl od autority veřejných orgánů budou smlouvy uzavírané se soukromými agenturami zcela dobrovolné; tím jediným, co je bude regulovat, budou neosobní tržní síly. Tyto návrhy se mohou zdát radikální, privatizace v těchto oblastech však již v mnoha západních zemích značně pokročila. Několik států USA využívá už soukromé věznice a experimenty se soukromými soudy a soukromou arbitráží jsou už značně rozšířené. Ve Spojeném království je využívání soukromých věznic a soukromých bezpečnostních agentur zcela běžné a programy typu „sousedské stráže" pomohly přenášet odpovědnost za veřejný pořádek z policie na společnost, resp. na obec. Pnutí v rámci anarchismu individualistický anarchismus ultraliberalismus krajní individualismus suverénní jednotlivec občanská neposlušnost atomismus egoismus smluvní závazek tržní mechanismus soukromé vlastnictví anarchokapitalismus H ultrasocíalisrnus krajní kolektivismus společné lidství sociální revoluce politika tříd spolupráce / mutuahsnmj společenská povinnost organizování v obcích společné vlastnictví anarchokomunismus Cesty k anarchii Větších úspěchů anarchisté dosahovali, když své myšlenky prezentovali v knihách a brožurách než když je uváděli do praxe. Od aktivní politiky se anarchisté prakticky vždy odvrátili a soustředili se buď na psaní nebo na experimenty s životem v komunách a podobných kolektivech. Anarchisté nebyli jen apolitičtí, tj. neodvrácen" se jen od politického života; byli také antipolitičtí, protože běžné procedury a mechanismy politiky ie odpuzovaly. Problém, před kterým anarchisté stojí, spočívá v tom, že je 1 stát pokládán za špatný a utlačovatelský, každý pokus získat státní moc nebo i jen vliv na stát musí být nutně nesprávný a korumpující. Například základem politiky pracující s volbami je model reprezentativní, zastupitelské demokracie, kterou však anarchisté zásadně odmítají. Politická moc utlačuje vždy, ať se získá prostřednictvím volební urny nebo pistole či pušky. Obdobně jsou anarchisté rozčarováni politickými stranami, af už parlamentními nebo revolučními, protože jsou to organizace byrokratické: a hierarchické. Představa nějaké anarchistické vlády, anarchistické politické strany nebo anarchistického politika je tudíž contradictio in adiecto, rozporná v samé své podstatě. Jelikož žádná běžná „cesta k anarchii" ne-J existuje, museli anarchisté pátrat po méně ortodoxních formách politic- f násilí f se vůdcové anarchistů snažili podnítit „utlačované masy" k po- ^19. stole ^ Napfjklad Michail Bakunin stál v čele konspirativního ^tanl a sociální demokracii a podílel se na anarchistických bratrstva^ ve Francii a Itálii. Jiní anarchisté, například Malatesta v Itá-PaS ( arbdnici a Zapatovy revolucionáři v Mexiku usilovali o revoluci ^' i a anarchistická povstání však vždy nakonec zkrachovala, zčásti ^ Ve se neopírala o důkladnou organizaci, ale jen o víru ve spontánní f*0'0' juncem 19. století se pozornost mnoha anarchistů zaměřila tfZPevoluíní potenciál syndikalistického hnutí. Ve 20. století anarchisté 1,3 rmě podporu ztráceli; tu naopak získávalo lépe organizované a mno-f°ffl disciplinovanější komunistické hnutí. Někteří anarchisté kladli však i nadále důraz na revoluční potenciál eronsmu a násilí. Anarchistické násilí hrálo zvlášť významnou roli dvakrát koncem 19. století, kdy kulminovalo v 90. letech, a znovu v 70. letech 20 století Anarchisté využívali „utajovaného násilí", jehož součástí byly často bombové útoky a atentáty, které měly navodit ovzduší teroru nebo strachu z něho. Obětmi atentátů se stali například car Alexandr II., italský král llmberto L, rakouská císařovna Alžběta a prezidenti Carnot ve Francii a McKinley v USA. Typickými strůjci anarchistického teroru byli buď samostatně pracující jednotlivci jako například Emil Henry, který umístil nálož v pařížské kavárně Terminus a v roce 1894 skončil pod gilotinou, rtebo ilegální skupiny, například ruská Narodnaja volja, která provedla atentát na Alexandra II. V 70. letech 20. století byly akty anarchistického násilí dílem například skupiny Baadera a Meinhofové v Německu, Rudých brigád v Itálii, Rudé armády v Japonsku nebo Rozhněvané brigády [Angry Brigáde) ve Spojeném království. Používání násilí k politickým cílům prosazovaly nebo schvalovaly skupiny a hnutí nejrůznějšího druhu. Anarchistické násilí se však od jiných případů použití násilí lišilo tím, že bombové útoky nebo atentáty se nepokládaly jen za způsob uplatňování politického vlivu, ale chápaly se také jako správné a spravedlivé takříkajíc „an skh", samy o sobě. Podle anarchistů je násilí formou odplaty nebo msty. Násilí se rodí z útlaku a vykořisťování, jehož se na masách pracujících dopouštějí politikové, továrníci, soudci a policisté. Násilí anarchistů je tedy pouhým zrcadlovým obrazem násilí společnosti a míří proti těm, kdo jsou skutečně vinni. Tudíž je jakousi formou „revoluční spravedlnosti". Například italské Rudé brigády vytvářely „lidové soudy" a před atentáty na takové oběti jako byl například bývalý italský premiér Aido Moro konaly „proletárske procesy". V násilí se spatřuje rovněž způsob, jak demoralizovat vládnoucí třídu a nutit ji, aby se přestala zuby nehty držet moci a privilegií. Kromě toho je cestou, jak zvýšit politické uvědomění mas a podnítit je ke vzpouře. Ruští národníci věřili, že násilí je jednou z forem „propagandy činy", demonstrací slabosti a bezbrannosti vládnoucí třídy. Domnívali se, že tato forma propagandy podnítí rolnictvo k povstání. a jak jsou utlačované, ale běžně vyvolávalo děs a odpor věře ■ i " jování anarchismu s násilím nepochybně pověsti této ideolopj1^^?^ nosti uškodilo. Nadto se nezdá, že by násilí dokázalo vládnnUcS yf,^ mět, aby se zřekla moci. Násilnosti a donucování zpochybňují stá * v tom, v čem je jeho převaha evidentně největší. Teroristické rir v!'** v 90. letech 19. století, tak v 70. letech 20. století pouze stát n v°k * aby rozšířil a posílil svůj represivní aparát, nadto zpravidla se souhl^^ a podporou veřejného mínění. ^* Pňmáakce Anarchisté užívali často taktiku přímé akce, která nedosahovala mtena^ revolučního útoku na stávající společnost. „Přímou akcí" (drrect acrwnl rozumí politický postup vně ústavního a právního rámce, kterým můj * být vše od pasivního odporu k terorismu. Například anarcho.j.iuihauřl se odmítali angažovat v běžné politice využívající zastupitelských jL. chanismů a raději vykonávali přímý tlak na zaměstnavatele boikoty tI jich produktů, ničením strojů a stávkami. Rovněž anarchisty uvlivnrpi moderní hnutí zaměřené proti globalizaci a nadnárodním společnostem využívá strategii masových lidových protestů a přímé politické angažova-nosti. Z pohledu anarchistů má přímá akce dvojí přednost. První spočívá v tom, že není poskvrněna vládnutím a státním mechanismem. Politickou nelibost a opozici lze tudíž projevovat otevřeně a čestně; opoziční síly ne-; ■; jsou manipulovány k ústavnosti a nemohou být „řízeny" profesionálními politiky. Druhá přednost přímé akce tkví v tom, že jde o formu poliucké aV' tivity lidu, kterou lze organizovat decentralizované a za široké účasti nal rozhodování. To se občas chápe jako „nová politika" (neu; politics), která se odvrací od etablovaných stran, zájmových skupin a procesů politické reprezentace a přiklání se k novátorštějším a teatrálnějším formám pro-., testní politiky. Zřetelný vliv anarchismu je patrný na tendenci tzv, „nových" společenských hnutí (například feministek, ochránců životního■;. prostředí, za práva gayů a lesbiček a proti globalizaci) zapojovat se do této „nepolitické" politiky. ff Přímá akce má však i své nevýhody. Může zejména negativně ovlivnit podporu veřejnosti: politické skupiny a hnutí, které tuto taktiku používají, může vystavovat obviněním z „nezodpovědnosti" nebo z „extremismu". Nadto i když přímá akce přitahuje pozornost médií i publika, může omezovat politický vliv, protože příslušné skupiny a hnutí vymezuje jako-politického „outsidera", který není s to získat přístup k procesům tvorby politiky. Lvem Nikolajevičem Tolstým (1828-1910) a Máhatmou Gán-jjju, í0Zt>^tf4g) I když ani jednoho z nich nelze v pravém slova smyslu 0& íl869" ijchistu, oba - i když každý po svém - měli pro anarchismus iP^^t není Ruský romanopisec Tolstoj ve svých politických spisech ^^^dertí civilizaci jako zkorumpovanou a falešnou. Podle něj se ^yjjíií m°jj2e zachránit jedině tehdy, bude-li žít v souladu s náboženský-iitfstVí> . a vrátf>ii se k venkovské prostotě, jejímž vzorem je tradiční rtó***3 „j ruského rolnictva. Byly zakládány komuny, které měly šířit ®ůh 'učení, jehož jádrem byla zásada nenásilí. Podle Tolstého křesťanek \ctí k Životu vyžaduje, aby „nikdo vůči nikomu nepoužíval násilí, ať jakéhokoli důvodu". Gándhi vedl kampaně proti rasové diskriminaci a stál v čele hnutí za ,, ,3',! if Indie na Spojeném království, která byla nakonec Indii v roce n 7 posicytnuta. Základem politické metody Gándhího byla myšlenka ágráhy (doslova „důsledného trvání na pravdě") čili nenásilného od-«tu "iiľ'mulovaná pod vlivem Tolstého a náboženských principů hin-u sriu 1 řebaže nebyl teoretikem anarchismu, Gándhí zastával názor, že stát představuje „koncentrované násilí", protože se opírá o nátlak a donucování. Usiloval o život založený na principu lásky, který pokládal za _2ákon našeho bytí". Jeho ideální pospolitostí byla tradiční indická vesnice, samosprávná a do značné míry soběstačná. Její symbol, kolovrátek, který jé vesnici zdrojem obživy a zároveň znamením její nezávislosti, se stal součástí indické vlajky. Zásada nenásilí byla základem Gándhího filozofie ze dvou důvodů. 2a prvé, odrážela se v ní posvátnost lidského života a fakticky života všech živých bytostí. Základem společnosti, ve které vládne láska, musí být podle Gándhího soucit a úcta. Za druhé, nenásilí bylo politickou strategií. Kdo se neuchyluje k použití síly, zejména je-li vystaven zastrašovaní a provokacím, demonstruje pevnost a mravní čistotu svého přesvědčení. V kampaních proti britskému panství byl nenásilný odpor mocnou zbraní, která lid mobilizovala k podpoře nezávislosti jak v samotné Indii, tak na celém světě. Anarchisté, které lákaly zásady pacifismu a nenásilí, se ovšem často zříkali masových politických akcí a upřednostňovali spíše vytváření vzorových obcí, ve kterých se žilo podle zásad spolupráce a vzájemné úcty. Věřili totiž, že myšlenky anarchismu se nebudou šířit politickými kampaněmi a demonstracemi, ale díky ostrému kontrastu mezi klidem a spokojeností těchto obcí a - Thoreauovými slovy řečeno - „tichým zoufalstvím", : příznačným pro život v běžné společnosti. Anarchismus v 21. století Nenásilí V praxi většina anarchistů chápe násilí jako taktickv nevhodné: iiné. kteří Bylo by snadné odmítnout samo pomyšlení na anarchismus v 21. století jako pouhou fantazii. Konec konců nelze říci, že by od počátku 20. století anarchismus představoval nějaké významné politické hnutí; dokonce ani v tom, že by předložil ideologii získání a udržení politické mo, spíše v tom, že zpochybnil a tím oplodnil jiné politické názory , »> <• obrátili pozornost na donucovací a destruktivní povahu politicV0*"55* a tím se postavili proti etatistickým tendencím v jiných ideologii, h na v liberalismu, socialismu a konzervatismu. V tomto snryslu 'Ze!II,^_ Í rnus fakticky moderní politické myšlení ovlivňoval, nadto stále vJ^^- ^" Například na straně jak Nové levice, tak Nové pravice se DroievrVí n.^ tariánské tendence, které nesou pečeť myšlenek anarchistů; Nové I i zahrnovala širokou škálu hnutí, která hrála výraznou roli v (jo i 1 a počátkem let sedmdesátých a ke kterým patřily studen*sk\ iktivis , ■ antikolonialismus, feminismus a environmentalismus. Tíru m ■. Novou levici sjednocovalo, byl cíl „osvobození", chápaný jakí > luplrgľ lidské osobnosti; ten byl hnací silou aktivistického politického st\ln jel0j základ tvořily lidový protest a přímá akce, evidentně ovlivněnu Jnarcly, mem. Rovněž Nová pravice zdůrazňuje význam svobody jedí však přesvědčena, že tuto svobodu může garantovat jediné tr rence, Anarchokapitalisté se snažili upozorňovat na io, co chip^i ^ zlo státního intervendonismu a hráli významnou roli ve znovuobji ekonomie volného trhu. Znamená to, že anarchismu je v 21. století souzeno být pouho] zásobárnou myšlenek, ze které mohou padle svého uvážení čerpu ■ litičtí myslitelé a jiné politické proudy? Lze načrtnout optimističtějii obran budoucnosti anarchismu. Trvalý politický význam anarchismu je v mnoha ohledech pouze zakrýván jeho stále větší různorodostí. Vedle už tradičních 1 politických a třídních bojů a v jistém smyslu i místo nich se anan začali zaměřovat na takové problémy, jakými jsou znečišťování i ničení " životního prostředí, konzumerismus, asanace měst, vztahy mezi gc-ndery a globální nerovnost. Je pravda, že mnohé z těchto znepokojujících temai vyjadřuje moderní antikapitalistické a antigiobalizační hnutí, které - jakkoli je širokou koalicí ideologických sil - vykazuje zřejmě rysy anarchismu. Noam Chonisky (nar. 1928) Americký jazykovědec a radikální intelektuál. Chomského pi.nv 0bd0bí ^2n/čova,10 (Nolte- W65). Jiní ovšem považují feSis-í » nebezpečí které je zde vždy; spatřují totiž jeho kořeny v lidské Ichoiogii či - jak to pojmenoval Erich Fromm (1984) - ve „strachu ze S*ody". M°derní f^<* P«nesla větší svobodu jednotlivce spolu s ní ,,,, jeho izolovanosti a nejistoty. Vkrizových dobách mohou tudíž I jednotlivci píchat před svobodou a hledat útočiště v podřízenosti všemnr i fiénw vůdci nebo totalitnímu státu. Politická nestabilita nebo hospodáftkľ - < hv tudíž mohly přivodit podmínky, za kterých by mohl fašismus ožil Byly například vyjádřeny obavy z růstu neofašismu, který se po ^"komunismu v letech 1989-1991 objevil v některých částech východní cĹovv Obdobně tlaky vyvolané ekonomickou a kulturní globaíizací a stále élšími pohyby obyvatelstva přes hranice jednotlivých států občas vytvářely ndfflínky pro ultrapravicový politický aktivismus fašistického typu. Jeli-Lpi kombinace hospodářské krize, politické nestability a frustrovaného nacionalismu stala pro fašistická hnutí úrodnou půdou v minulosti, bylo by pošetilé nebrat v úvahu možnost renesance fašismu v budoucnosti. O per-ssektívách fašismu hovoříme v závěrečném oddílu této kapitoly. V jednotě je síla - hlavní témata Definovat fašismus je obtížné, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé, občas se zpochybňuje, zda fašismus lze v nějakém rozumném smyslu považovat za ideologii. Fašismus, který postrádá nějaké racionální a ucelené jádro, vypadá, jak se vyjádřil Hugh Trevor-Roper, jako „zcela neuspořádaný náhodně posbíraný shluk idejí" (Woolf, 1981, str. 20). Například Hitler označoval své myšlenky slovem Weltanschammg čili „světový názor", místo aby hovořil o nějaké usoustavněné ideologii. V tomto smyslu je světový názor určitým uzavřeným souborem postojů bezmála náboženského charakteru, kterým je spíše třeba se upsat a věřit než je racionálně analyzovat a diskutovat o nich. Na idejích a teoriích fašisty nelákalo to, že pomáhají intelektuálně se zmocnit světa a porozumět mu, ale že dokáží burcovat k politické aktivitě. Učiníme tudíž zřejmě lépe, když nebudeme fašismus prezentovat jako ideologu, ale budeme v něm spatřovat spíše jakési politické hnutí nebo dokonce politické náboženství. Přesto, jak si ještě ukážeme, sám důraz, který fašisté kladli nikoli na ideje, ale na akci, nikoli na intelekt, ale na duši, byl výsledkem určitého významného intelektuálního a filozofického posunu, totiž prudké reakce na racionalistické ideje osvícenství. Za druhé, fašismus jako historický fenomén byl natolik složitý, že je těžké určit jako hlavní principy či nějaké „fašistické rmnimum", chápané slovovaly se například pochybnosti, zda lze za fašistické označit n l císařské Japonsko, vichystickou Franců, Frankovo Španělsko, PemaPflltfafe:l gentínu nebo dokonce i Hitlerovo Německo. Samostatná diskuse hT-1^'' \ 0 ní hovořit v závěrečném oddílu této kapitoly) se týká vztahů me^J^6 j j nimi radikálně pravicovými uskupeními jako je například Front Natur^ ' ' Francii a fašismem: jsou to uskupení „fašistická", „neofašistická" r* ' ': Šistická", „krajně nacionalistická" - nebo jaká vlastně? K pokusům defbu* " ideologické jádro fašismu patří teorie, že fašismus je „odpor vůči tranľľ^ , dentnu", se kterou přišel Ernst Nolte (1965), názor A. J. Gregora (1969?!^ "* fašismus se snaží vybudovat „totálně charismatické společenství", tvr? Rogera Griffina (1993), že fašismus je „palingenetícký ultranacionalisn^," {palingenesis znamená neustálé obnovování) a teze Rogera Eatwélla (1990 s podle níž fašismus představuje jakousi „honsticko-nacionální radikální ttm cestu". I když každá z těchto tezí nepochybně upozorňuje na některý z w znamných rysů fašismu, těžko souhlasit s názorem, že fenomén tak beztvarý, jakým je fašistická ideologie, lze definovat jednou větou. Učinfmp patrnř nejlépe, když pojmenujeme určitý soubor témat, které společně představní strukturální jádro fašismu. K nejdůležitějším z nich patří: - antiracionalismus, - boj, - vůdcovství a elitismus, - socialismus, - ultranacionalismus. ! Antiracionalismus 1 když se fašistická politická hnutí zrodila z převratů provázejících 1. svetovou válku, čerpala z myšlenek a teorií, které byly v oběhu už koncem 19. století. Z nich nejvýznamnější byly antiracionalismus a obecně rozmach protiosvícenského myšlení jako takového. Osvícenství, jehož základem byly ideje univerzálního rozumu, přirozené dobroty a nutného pokroku* chtělo vymanit lidstvo z temna iracionalismu a pověr. Projevilo se v idejích francouzské revoluce, stejně jako - obecněji - v liberalismu a socialismu; Koncem 19. století začali však myslitelé poukazovat na omezenost lidského rozumu a všímat si jiných, možná mocnějších pohnutek a motivů. Na? příklad Friedrich Nietzsche vyslovil názor, že lidé jsou motivováni silnými city, spíše „vůií" než racionálními úvahami, zejména pak tím, co nazval „vůle k moci". Francouzský syndikalista Georges Sorel (1847-1922) zase ve svých Úvahách o násilí (1908) poukazoval na význam „politických mýtů", zejména „mýtu generální stávky", které nejsou pasivními odrazy a popisy reality, ale „projevy vůle", jež se snoubí s emocemi a vyúsťují v akci. Francouzský filozof Henri Bergson (1859-1941) hlásal teorii vitalismu, jejímž základem je myšlenka, že živé organismy čerpají své charakteristické vlastnosti z jakési univerzální „životní síly". Smyslem lidské existence není - JrtmN*tzsche (1844-1900) ^flcžbf. Ve svých 24 letech se stal profesorem řečtiny v Basileji; l*ímeC nechal filologie a pod vlivem myšlenek A. Schopenhauera (1788-p-2ir á ^ zformulovat kritiku tradičního náboženského a filozofic-JK60) se Pu nj od roku 1899 trpěl stále častějšími a vážnějšími chorobami t^*0'^rnípóruchamí. Péči o něj převzala jeho sestra Alžběta, která také J • vila k vydání (a v mnohém pokřivila) jeho spisy. ^'^Nfetfóčheova ambiciózní a složitá díla zdůrazňovala význam vůle, ■ ŕna .vůle k moci" a často opakovanou tezí, že lidé si vytvářejí vlastní gt i formulují vlastní hodnoty, předjímala moderní existencialismus. e'ebo najznámejším dílům patří Tak pravil Zarathustra (1883-1884), LU a*10 a zLd tl88í^ a Genealogie morálky (1887). í když je pravda, že antiracionalismus nemá nutně pravicový nebo protifašistický charakter, byli to fašisté, kdo politicky vyjádřili nejradikál-néjíSÍ 3 neiextrémnější formy protiosvíceneckého myšlení. Antiracionalismus ovlivnil fašismus v mnoha směrech. Za prvé, vybavil fašismus notnou dávkou vyhraněného antiintelektualismu, jehož projevem bylo pohrdání abstraktním myšlením a kult činu. Například Mussoliniho oblíbenými hesly bylo „nemluvit, ale jednat" a „nečinnost znamená smrt". Intelektuální, život byt podceňován, ba dokonce vysmíván: je studený, suchý a bez života. Fašismus se obracel naopak k duši, emocím a pudům. Jeho ideje postrádaly ucelenost a preciznost, snažily se však lidi téměř mysticky ovlivňovat. Hlavní ideologové fašismu, zejména Hitler a Mussolini, byli v podstatě pro-pagandisty, kteří se o ideje a teorie zajímali především pro jejich schopnost vyvolávat emocionální reakce a.masy podněcovat k aktivitě. Fašismus tudíž praktikova! „politiku vůle". Fašismus však není jen iracionalismus. Pro fašismus není příznačné to, že se dovolává neracionálních pohnutek a emocí, ale spíše konkrétní soubor názorů a hodnot, pomocí nichž se snaží vtáhnout do hry emoce a produkovat politický aktivismus. Za druhé, odmítání osvícenství dalo fašismu převážně negativní či ^destruktivní charakter. Jinak řečeno, u fašistů bylo často zřejmější, proti .čemu jsou, než za co se staví. Fašismus se proto jeví jako jakási „an-tifilozofie" - je aníiracioualistický, antiliberáhií, antikonzervativní, anti-kapitalistický, antiburžoazní, antikomunistický atd. Proto někteří autoři spatřovali ve fašismu příklad nihilismu, doslova víry v nic, odmítání dosavadních etablovaných mravních a politických principů. Zejména nacismus byl líčen jako „nihilistická revoluce". Fašismus však není pouhou negací etablovaných názorů a principů. Spíše je jakýmsi pokusem otočit se zády k dědictví osvícenství a popřít ho. Představuje temný rub západní politické tradice, jejíž hlavní a trvalé hodnoty nebyly odhozeny, ale spíše transformovány nebo zcela převráceny. Ve fašismu například „svoboda" začala znamenat slepou podřízenost, „demokracie" byla postavena naroveň absolutní diktatuře a „pokrok" nepřímo zahrnoval neustálý boj a válku. strukcí" budovat novou civilizaci. Právě v tomto spojení rczém tvoření a boření lze spatřovat jeden z charakteristických rysů f t " Za třetí, tím, že odvrhl standardy umverzálního rozumu opřel výlučně o dějiny, kulturu a ideu organického společenství W~"*"°'8S protiosvícenecký německý filozof Johann Gottfried Herder (1744!^"^ mítl univerzahsmus jako nehistorický: každému národu dodává wľS"^ lektivní duch, jeho Volksgeist, produkt jeho specifických dějin, kuiti^"-jména jazyka. Společenství jsou tudíž entity organicky vzniklé přw^" formované nikoli kalkulacemi a zájmy racionálně uvažujících jedn^!^'! ale vrozenými loajalitami a citovými pouty ukutými společnými dři^ Ve fašismu je tato idea organicky vzniklé jednoty dovedena do Národní společenství čili - jak to nacisté nazývali - Volksgemeinschaftfat chápáno jako jakýsi nedílný celek, ve kterém jsou všechny nvahty a fe flikty podřízeny jakémusi vyššímu kolektivnímu cíli. Síla národa nebo r -je tudíž odrazem jeho mravní a kulturní jednoty. Tuto bezvýhradnou spok; čenskou soudržnost vyjadřovalo nacistické heslo „v jednotě je síla*. ! Boj Myšlenky britského biologa Charlese Darwina (1809-1882), formulovane v je. ho díle O původu druhů (1858), měly značný vliv nejen na přírodní vědy, ale koncem 19. století i na sociální a politické myšlení. Představu, podle niž $" druhy vyvíjejí procesem „přirozeného výběru", rozvinul liberální filozol aso. ciolog Herbert Spencer (1820-1903) do podoby teorie o „přežívání nějzdat nějších", tedy názoru, že konkurence mezi jednotlivci odměňuje pracóvití-a nadané a trestá líné a neschopné. Myšlenka, že základem lidské existence! je konkurence čili boj zněla lákavě v čase prohlubující se mezinárodní rivality, ,-která nakonec v roce 1914 vyústila ve válku. Sociální darwinismus výrazně ovlivnil i rodící se fašismus. Za prvé, fašisté považovali boj za přirozený a náf vyhnutelný rys společenského a mezmárodního života. Jedině konkurence! a konflikty jsou zárukou pokroku lidstva a jedině ony garantují, že dařit se bude pouze nejzdatnějším a nejsilnějším. Kadetům - budoucím důstojníkům -to v roce 1944 Adolf Hitler řekl zcela jasně: „Silným patří vítězství a slabí pův jdou ke zdí". Jsou-li zkušebriími kameny lidské existence konkurence a boj;, je vrcholnou zkouškou válka, kterou Hitler prezentoval jako „neměnný zákon veškerého života". Fašismus je patrně jedinou politickou ideologií, která válka: považuje za dobro; projevem tohoto názoru bylo Mussoliniho přesvědčení, že „válka je pro muže totéž, co mateřství pro ženy". Darwinistické uvažování dodalo fašismu rovněž svérázný soubor politických hodnot, které považují sílu za „dobro" a slabost za „zlo". Na roz díl od tradičních humanistických či náboženských hodnot jako jsou péče>: láska a soucit fašismus respektuje značně odlišnou skupinu vojáckých hodnot jako jsou loajalita, povinnost, poslušnost a sebeobětování. Jestliže se glorifikuje vítězství silných, jsou moc a síla vzývány jako takové, samy o sobě. Obdobně slabostí se pohrdá a eliminace slabých a nedostatečných Nemecký nacistický diktátor, syn rakouského celníka: V roce 1919 se stal řlencni Německé dělnické strany (později zvané Národně socialistická hě-mcrífádélnická strana, NSDAP, nebo také nacistická strana) a v roce 1921 iťtiir. předsedou. V roce 1933 byl jmenován německým kancléřem. O rok později se prohlásil Vůdcem {Fuhrer). Jeho režim se vyznačoval neustálou voitiskou expanzí a snahou vyhladit evropské židovstvo, Hitler rozhodně nebyl původní myslitel. Ve svém díle Mein Kampf fMaj? hoj) poskládal expanzionistický německý nacionalismus, rasistický antisemitismus (viz sir. 225) a viru v neustálý boj; tak vytvořil málem systematicky uspořádaný program nacistů. Hlavním rysem Hitlerova světového náafftíbyla teorie dějin, ve které se poukazovalo na trvalý boj mezi Němci a Židy, v němž jedni jsou představiteli dobra a druzí představiteli zla. Humanistické hodnoty naopak v lidech probouzejí otupující lásku ke slabosti. Slabost a nemohoucnost nelze tolerovat, ty je třeba vykořenil. Nejnázornějšlm dokladem toho byl eugenícký program čili „výběrový chov", který nacisté v Německu zavedli a během něhož byli duševně a fyzicky postižení nejprve násilně sterilizovaní a později, v letech 1939-1941, systematicky vyvražďovaní. Snaha nacistů zlikvidovat po roce 1941 evropské židovstvo byla v tomto smyslu příkladem rasové eugeniky. Konečně: koncepce, podle níž život je „neustálý boj", dodávala fašismu jeho aktivistickou a expanzionistickou povahu. Kvality národa,lze kultivovat jediné konfliktem a projevit se mohou jedině dobyvačnými válkami a vítězstvím, jasným výrazem toho byly cíle Hitlerovy zahraniční politiky, vytyčené v jeho knize Mein Kampf (1925): „Lebensraum (životní prostor] na Východě" a perspektiva ovládnutí světa. Jakmile se v roce 1933 dostal k mocí, začal Hitler uskutečňovat program opětného vyzbrojovaní; ten měl zemi připravit na výboje, které započaly v závěru 30. let. Rakousko bylo v roce 1938 „připojeno" k Říši (Amchluss), Československo na jaře 1939 zlikvidováno a Polsko v září 1939 napadeno; to vedlo k válce se Spojeným královstvím a Francií. V roce 1941 začal Hitler napadením Sovětského svazu uskutečňovat plán Barbarossa. Ani tváří v tvář konečné porážce v roce 1945 se Hitler nezřekl sociálního darwinismu: prohlásil, že německý národ ho zklamal a vydal rozkazy, nikdy v plném rozsahu neprovedené, k boji do posledního muže a fakticky ke zničení Německa. Vůdcovství a eätisrnm Z běžného politického myšlení se fašismus vydéluje i svým radikálním odmítnutím rovnosti. Fašismus je navýsost elitistický a jednoznačné patriarchální: základem fašistických idejí byl názor, že absolutní vůdcovství a vláda elity jsou přirozené a žádoucí. Lidé se rodí se značně rozdílnými schopnostmi a vlastnostmi: to vychází najevo ve chvíli, kdy ti, kteří disponují onou vzácnou lidí. Za prvé, existuje jediný nejvyšší a vševědoucí vůdce, disponuitri nou autoritou, jíž se mu nikdo nevyrovná. Za druhé, existuje „válečn ^ ta, výlučně mužská a od tradičních elit se odlišující hrdinstvím C^"$-* ností se obětovat. V Německu se tato role přisuzovala jednotkám ss ň**-:' tělesných strážců, ze kterých se za vlády nacistů stal jakýsi stit ve ts*'' *1 třetí, existují masy, které jsou slabé, nečinné a nevědoucí a jejichž • ^* je slepá poslušnost. Tento pesimistický pohled na schopnosti výrazně fašismus odlišuje od idejí liberální demokracie (nav oportunistické připravenosti využívat všeho, co souvisí s volbairu/k*^116* ním účelům). Představa o existenci nej vyššího vedení šla přesto rukú v n ' se specificky fašistickým, byť zvráceným pojetím demokratického vlád Zásadní vliv na fašistické chápání vůdcovství, zejména v nacistickí!. Německu, měla idea „nadčloveka" (ŕ/bermertsc/ť), jakéhosi supermanarnsl ného a vysoce nadaného jednotlivce, se kterou vystoupil Friedrch Nietžsch a to zejména v díle Tak pravil Zamthustra (1884). Zde NHzsche nř-dW vil „nadčloveka" jako jednotlivce, který je povznesen nad „stadiu instinkty* konvenční morálky a žije podle své vůle a svých tužeb. Faštste však piet™, řili ideál „nadčloveka" v teorii nejvyššího a nezpochybnitelného politického vůdcovství. Fašističtí vrcholní představitelé se prezentovali jednoduše jako „vůdci" - Mussolini o sobě prohlašoval, že je II Duce, zatímco Hitíer si pft. svojil titul der Fiihnzr, činili tak právě proto, aby se povznesli nad ústavní definované vůdcovství, resp. vedoucí postavení. Z vůdcovství se tak stal vý. raz výlučně charismatické autority vyvěrající ze samotného vůdce. Zatímco ústavní či - slovy Maxe Webera - právně-racionální autorita funguje v rámci zákonů či pravidel, charismatická autorita je potenciálně neomezená. Jelikož na vůdce se hledělo jako na jednotlivce zcela výjimečně nadaného, jeho autorita byla absolutní. Na masových shromážděních v Norimberku oddaní nacisté provolávali „Adolf Hitler je Německo, Německo je Adolf Hitler". V Itálii se zásada „Mussolini má vždy pravdu" stala jádrem fašistické dogmatiky „Vůdcovský princip" (německy Fuhrerprinzip), tedy zásada, podle:níž veškerá autorita vyvěrá z vůdcovy osobnosti, se stala vůdčím principem fašistického státu. Zprostředkující instituce jako volby, parlamenty a politické strany byly buď zlikvidovány nebo oslabeny, aby se zabránilo situacím, kdy by vůdcova vůle byla zpochybňována, napadána nebo překrucována. Princip absolutního vůdcovství byl podložen vírou, že vůdce má monopol ideologické moudrosti. Vůdce a jedině vůdce určuje osud svého lidu, tedy i to, co je jeho „vůlí", resp. co je „obecnou vůlí". Nietzscheovská teorie vůdcovství tak splynula s rousseauovským názorem, že existuje jeden nedělitelný veřejný zájem. Z tohoto pohledu je pravá demokracie absolutní diktaturou, jelikož absolutismus a suverenita lidu splynuly v podobě jakési „totalitní demokracie" (Talmon, 1952). Úlohou vůdce je probudit lid k jeho osudu a z inertní masy učinit mocnou sílu, které nelze odolat. Fašistické režimy měly proto populisticko-mobilizační rysy, které je zřetelně odlišily od tradičních diktatur. Zatímco tradiční diktatury se snaží masy z politiky vyloučit, totalitní diktatury se je snaží vtáhnout do služeb hodnotám a cílům režimu, a to soustavnou ,rtaz0ry na autoritu I vé 'jsou přesvědčeni, že autorita vyvěrá „zdola", že vyplývá liií^ ov udaných. Autorita je sice •předpokladem spořádané exis-y ^f^-jk racionální, funkční a omezená. Tento názor se projevuje ^^'^ře^nosťsedává právně-racionální autoritě a odpovědnosti;vůči ^nl*rvarivci věří. že autorita vyvěrá z přirozené nutnosti a je uplatňo *"""^rf".zkušenosti, sociální postavení a moudrost nejsou rozděleny ***** měrně. Autorita je prospěšná a nezbytná, jelikož probouzí úctu a lo-"Tm a posiluje soudržnost společnosti. ^tiaiisie pii'zpravidlaÄ autorite podeäravíí Míjízaítoi že jese-* Sve postaty utiačovatelská a že je vždy spjata se zájmy mocných á pnvilegjvaných..Socialistické společnosti se přesto stavěly za autoritu ^0|fktivn eteorgánů,;ať ;už.:projevovanou. jakkoli; :protožé:pom • .srnu a hrabivos:!. > Aiiarchismus považuje všechny formy autority za;zbytečxié:a zhoubné, juteřa auťuitu na jedné straně a útlak a vykořisťování na straně druhé kfade lovnítko. Jelikož mezi autoritou a holou mocí není žádný rozdíl; je použřání väechbrzd a všech forem odpovědnosti pouhý klam a podvod. > Fasisté spatřují v autoritě projev osobního vůdcovství čili charismatu, tj. vlastnosti^ kterou disponují neobyčejně nadaní (ne-li unikátní) jednotlivci. Tato charismatická autorita je a měla by být absolutní a nezpochybnitelná. - tudíž nepřímo - a možná i pínno - svou povahou totalitní. > Náboženští fundamentalisté vycházejí z toho, že autorita je odleskem nerovného prístupu k náboženské moudrosti. Je tudíž ve své podstatě . jrjBtAšk^litouř^lastnř osvlceným.jep!ffotliv^^ : máspovahu charismatickou; lze?jí-těžko omezovat•■kibn5titúdótelíšmfe:ŕŕí^ ^■stľ. 54) nebo ji s konstitucionalísmem sladil. Soáalismus -Mussolini a Hitler občas prohlašovali, že jejich ideje jsou jakousi formou „socialismu". Mussolini byl v minulosti vlivným členem Italské socialistické strany a redaktorem jejích novin Avanti; nacistická strana zase svou filozofii označovala za „nacionálni socialismus". Byl to do jisté míry cynický pokus zajistit si podporu městského dělnictva. Navzdory zřejmé ideologické rivalitě mezi fašismem a socialismem je nicméně pravda, že fašisté pociťovali jistou spřízněnost s některými názory a postoji socialistů. Za prvé, fašističtí aktivisté z rad nižší střední třídy pociťovali zásadní odpor vůči kapitalismu, jehož projevem bylo odmítání moci velkého byznysu á finančních institucí. Například drobné kupce ohrožoval rostoucí počet obchodních domů, drobní rolníci byli vytlačováni velkostatky a drobní podnikatelé se stále více zadlužovali u bank. Mezi řadovými členy takových organizací, jakými byiy například SA čili Hnědé košile, jejichž člen- i ' ' ...y.- —u„.,,«,T^t^ ^ „wSí^h cťřrirlnírh řrírl tudíž Dře- socialismus vyznával kolektivismus, kterým se mělo čelit h hodnotám" kapitalismu. Fašismus klade nad jednotlivce spolek ~" příklad na nacistických mincích byl nápis „Společné dobrd \ň ľ^1^ dobro soukromé". Naopak kapitalismus je založen na sledov in' ľ" *í sobeckého zájmu jednotlivců; hrozí tedy, že naruší soudržnost*^ nebo rasy. Fašisté rovněž pohrdají materialismem, ke kterému vľrt"^ pitalismus: touha po bohatství či zisku odporuje idealistické viaix národa nebo dobytí světa, kterou se inspirují fašisté. ^ Za třetí, fašistické režimy často realizovaly socialismu blfzkou n dářskou politiku, která měla kapitalismus regulovat nebo držet na °!* Kapitalismus byl tak podřizován ideologickým cílům fašistického Im ' I Oswald Mosley, vůdce Britské unie fašistu, to vyjádřil takto: „Kapu i mus je systém, prostřednictvím něhož kapitál využívá národ k vlastM cílům. Fašismus je systém, prostřednictvím něhož národ využívá k via* ním cílům kapitál." Jak italský, tak německý režim se snažil zapřáhno™ sféru velkého podnikání do svých politických cílů znárodňováním a státní regulací. Například po roce 1939 byl německý kapitalismus reorganizován v duchu Čtyřletého plánu Hermanna Góringa; tento plán byl formulován po vzoru sovětských pětiletek. Pojem jakéhosi fašistického socialismu má však závažné meze. Na. příklad „levičácké" elementy v rámci fašistických hnutí, jakými byly nd. příklad SA v Německu a sorelovské revoluční syndikáty v Itálii byly rychle postaveny na vedlejší kolej, jakmile se fašistické strany chopily moci. Fašistické strany doufaly, že tak získají podporu velkopodnikatelů. Nejdra-matičtější se tak stalo v nacistickém Německu: v S A proběhla čistka a vůd-ce SA Ernst Rohm byl během „noci dlouhých nožů" v roce 1934 zavražděn. Proto marxisté tvrdili, že cílem fašismu nebylo kapitalismus zlikvidovat, ale zachránit. Nadto představy fašistu o organizaci ekonomického života r-. byly v nejlepším případě mlhavé a občas si i odporovaly: tím, co určovalo | hospodářskou politiku fašistů, nebyla ideologie, ale pragmatismus. Revo-; luce, kterou fašisté hodlali uskutečnit, nebyla sociální revolucí, která by j chtěla změnit systém vlastnictví, ale spíše „revolucí ducha", která měla vytvořit nového člověka (vždy prezentovaného v mužském rodě). Byl to „fašistický člověk", hrdina, motivovaný povinností, ctí a ochotou se obětovat, připravený „rozpustit" svou osobnost v „osobnosti" sociálního celku. Konečně za čtvrté, ve fašismu hrál větší roli antikomunismus než antikapi-talismus. Hlavním cílem fašismu bylo odvést dělnickou třídu od marxismu a bolševismu, který hlásal zlotřilou a dokonce zrádnou myšlenku mezinárodní solidarity dělnické třídy a přidržoval se pomýlených hodnot spo-i? lupráce a rovnosti. Fašisté byli oddáni jednotě a integraci národa, a tudíž; chtěli, aby věrnost rase a národa převážila nad věrností společenské třídě. Ultranacionalismas Fašismus si osvojil krajní variantu šovinistického a výbojného nacionalis- kládaíy za entity sobě rovné a na sobě nezávislé, ale za ^národyse "epv°b0ji o nadvládu. Fašistický nacionalismus nehlásal úctu %aZläié "kulturám Či národním tradicím, ale tvrdil, že jeden národ je jjjjjlifnV111 ^arjfazen. V otevřeně rasovém nacionalismu nacismu se to jwja ostam^ . x^jstyj a Ve víře, že německý lid je jakousi „panskou 0 v idejích árijstvn. ^-válečném období byl tento militantní nacionalismus živen řasou*1 V^6jti a frustrace. Itálii, která stála na straně vítězů 1. světové P°°ty u-ersáilles nepodařilo dosáhnout žádných územních zisků. Né-seve v j svgtové válce poraženo a nadto - jak byli Němci přesvěd-jjecko by jjjes poníženo reparacemi, územními ztrátami a klauzulí ve viněna valte", která se Němců hluboce dotkla. ^Fašismu* se nesnaží probouzet jen patriotismus, tedy lásku k vlasti: .j se vyvolat velice intenzívní a militantní vědomí národní identity, 51 i Charles Maurras (1868-1952), vůdce Action Francaise, nazval „inte-álnf na«on,llisrnus"' P3^3111118 )e ztělesněním vědomí mesianistického ň fanatického poslání: perspektivy obrody národa a nové národní hrdosti. To čím bvl fašismus pro lid lákavý, vycházelo do značné míry z příslibu vejjkosti národa. Podle Gríffina (1993) je mýtickým jádrem veškerého faJiSřňu spojení myšlenky „palingenesis" čili neustále se opakujícího rození s „populistickým ultranacionalismem". Všechna fašistická hnutí proto poukazují na morální bankrot a kulturní úpadek moderní společnosti; zároveň však hlásají možnost omlazení. Nabízejí vidinu národa, „který jako fénix vzlétá z popele". Fašismus je, pravda, možná jednou ze vzpour proti moderně: ani se neoddává jen reakci, ani se nedovolává jen tradic. Naopak: mýty o slavné minulosti mísí s představami o budoucností vyznačující se novým životem a opětným probuzením; odtud také povstala představa „nového" člověka. V Itálii se to projevovalo úsilím obnovit slávu císařského Ríma; v Německu se nacistický režim prezentoval jako „Třetí říše", tedy následovník „První říše" Karla Velikého a „Druhé říše" Bismarckovy. V praxi však obroda národa vždy znamenala získávání vlády nad jinými národy, a to výboji a dobyvačnými válkami. Pod vlivem sociálního darwinismu a víry v národní a občas i rasovou nadřazenost se fašistický nacionalismus neoddělitelně spájel s militarismem a imperialismem. Nacistické Německo chtělo vytvořit „vetší Německo" a vybudovat říší, která by sahala až na území Sovětského svazu, který se měl stát „životním prostorem na Východě". Fašistická Itálie se vpádem do Habeše v roce 1934 snažila založit africké impérium. Císařské Japonsko obsadilo v roce 1931 Mandžusko, a to s cílem vytvořit „prostor společné prosperity" v nové Japonskem vedené Asii. Tyto říše měly být zcela soběstačné. Na rozdíl od liberálního názoru, podle něhož je hospodářský pokrok výsledkem mezinárodního obchodu a vzájemné závislosti fašisté tvrdili, že základem hospodářské síly je schopnost národa spoléhat se výlučně na zdroje a energie, které přímo ovládá. Expanzionismus a dobyvačné války jsou tudíž nástrojem dosahování ekonomické bezpečnosti; autarkní, zcela soběstačná říše bude disponovat všemi životně důležitými surovinami, zajištěnými Totalitarismus Totalitarismus {tatali-tarianísm) je systém do všeho zasahujícího vládnutí, zpravidla udržovaný soustavnou ideologickou manipulací, nezakrývaným terorem a brutalitou. Od autokracie, aulo-ritarismu a tradiční diktatury selííí iim, že zpolitizováním všech stránek sociálni a osobní existence usiluje o „totální moc". Totalitarismus je tudíž také totální likvidaci občanské společnosti: zrušením „soukromého". Na fašismus 3 komunismus se občas pohlíželo jako na pravicovou, resp. levicovou formu totalitarismu: vycházelo se pritom z toho, že obč tylo formy odmítají toleranci, pluralismus a otevřenou společnost. Radikální myslitelé jako například Marcuse (viz sir. 1.57) však tvrdili, že rysy totalitarismu vykazují i liberální demokracie. chápali v Německu, kde Hitler ujišťoval, že zbrojení a pfíp zůstanou politickou prioritou po celé trvání nacistického řě/jnx Fašismus a stát I když lze nalézt a pojmenoval určitý soubor hodnot a principů v* " túm společných, fašistická Itálie a nacistické Německo presto pfed^111 odlišné varianty fašismu a inspirovaly se odlišnými a někdy i pi c tie"hŕ,^°'^: názory. Fašistické režimy a fašistická hnutí tudíž odpovídaly jedné r významných tradic: jedna - po vzoru italského fašismu - kladL ^^'i ideál všemocného čili totalitního státu, druhá, která se projevila\ vim^ nacismu čili nacionálním socialismu, zdůrazňovala význam r< i r Totalitní ideál z^ --Huíerji 'nu i koin.i- Totalitarismus je pojem sporný a diskutabilní. Nejpopulárnější t války, kdy se užíval s cílem upozornit na paralely mezi fašisti nistickými režimy poukazem na brutalitu obou. Tak se stal náslrnjei řování antikomunistických názorů a zejména nepřátelství vůči Sdvěiskčrnjj svazu. Pro analýzu fašismu je nicméně totalitarismus pojem i nadále užiteŕi Fašismus obecně tíhne k totalitarismu, a to přinejmenším ve dvou ohiededv -Za prvé, extrémní kolektivismus, který je jádrem fašistické ideologie, stejní jako cíl vytvořit „fašistického člověka" - plně loajálního a absolutně ■postoj, ného - fakticky stírají rozdíl mezi „veřejnou" a „soukromou" existencí. Dobro kolektivu, národa či rasy je jednoznačně nadřazeno dobru jednotlivce: mi-viduáiní egoismus je pohlcen egoismem kolektivním. Za druhé, jelikož podlf -fašistického vůdcovského principu je vůdce nadán neomezenou autoritou, je porušena liberální idea rozdílu mezi státem a občanskou společností. Z iy, čím nezprostředkovaného vztahu mezi vůdcem a jeho lidem vyplývá aktivit) participace a totální oddanost občanů, tedy fakticky zpolitizování mas: idea všemocného státu má však obzvláštní význam pro italský fašismus. BenitoMussolini (1883-1945) Italský fašisticky diktátor, který začínal jako učitel a novinář. Později se stal předním členem Socialistiek'.4 strany. V roce 1914 byi pro podporu vstupu Itálie do I. světové; války ze strany vyloučen. V roce 1919 založil /fašistickou síranu, v roce 1922 byl jmenován předsedou vlády a během tři ict vytvořil monopartijní fašistický stá!. ■:• Mušsolini se rád prezentoval jako zakladatel fašismu, i když mnohé projevy ä další texty pro něj psali1 vědci. Jeho politická filozofie vycházela z přesvědčení, že lidský život, má smysl jedině tehdy, je-li určován ■a podporován společenstvím, K tomu ovšem bylo zapotřebí uznat stát za „univerzální mravní vůli". Ztělesněním, této koncepce se stal totalitarismus italského fašismu bylo určité uctívání státu. Ve formulaci, podstatou^ op3jcovai Mušsolini, idealistický filozof Giovanni Gen-Ku 1,a«44) vyhlašoval „vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát". 'nnosti jednotlivce jsou tudíž absolutní a všezahrnující. Od ^ilicné" po ^uje naprostá poslušnost a neustálá oddanost. Tato fašistic-.*","1*"j^l"se občas uváděla do souvislosti s myšlenkami německého fc*180,1 t-'egela [1770-1831). i když byl Hegel myslitel liberálně-konzerva-^0Z°fa iuhlasi! s teorií společenské smlouvy, podle niž je stát pouhým t*vn*'B- rr. ochrany jedněch občanů před druhými. Stát je spíše mravní "^kteiáIe ProÍevem ^hmismu a vzájemných sympatií jeho příslušníků, '^ť tohoto názoru je stát s to jednotlivce motivovat a inspirovat, aby jed-) ve společném zájmu. Hegel byl proto přesvědčen, že vyšších úrovní ^ilizare DUde možno dosáhnout jedině tehdy, jestliže se sám stát bude vfíet 3 co do svých funkcí rozšiřovat. Hegerova politická filozofie byla vlastně nekritickým uctíváním státu, jejímž praktickým projevem byl edno/načný obdiv k tehdejšímu autokratickému státu pruskému. Nacisté naopak stát jako takový neuctívali, ale spatřovali v něm pouhý rostředek k dosažení určitého cíle. Hitler například líčil stát jako pouhou 'loď"! hm nepřímo říkal, že tvořivá síla nevychází ze státu, ale z rasy, z německého lidu. Sotva lze však pochybovat, že Hitlerův režim se praktické realizaci totalitního ideálu přiblížil víc než režim Mussoliniho. Nacistický stát, třebaže byl pln rivalit mezi jednotlivými institucemi i osobnostmi, byl až brutálně výkonný při potlačování politické opozice a úspěšný při uplatňování politické kontroly prostřednictvím médií, umění, kultury, škol a organizací mládeže. Naopak italský stát, i když se formálně hlásil k totalitarismu, fungoval v určitých směrech spíše jako tradiční či personifikovaná diktatura než jako diktatura totalitní. Například po celé období fašismu trvala italská monarchie; mnoho politických vůdců, zejména na jihu, zůstalo nadále u moci a katolická církev si po celou dobu vlády fašis-; tů podržela svá privilegia a zachovala si svou nezávislost. .Korporatismus '■ ■■ -. -, Stejně jako všechny formy fašismu, i italský fašismus hledal vzory národní velikostí v minulosti; měl však také výraznou modernizující tvář, a to víc než fašismus německý. Třebaže fašisté uctívají stát, nedovádí je to ke snahám zkolektivizovat ekonomický život. Fašistické ekonomické myšlení je zřídka soustavné; projevuje se v tom skutečnost, že fašisté se snaží změnit spíše lidské vědomí než sociální struktury. Pro italský fašismus je příznačná myšlenka korporatismu, o němž Mušsolini prohlašoval, že je „třetí cestou" mezí kapitalismem a socialismem. Toto často se objevující téma fašistického myšlení si ve Spojeném království prisvojil Mosley a v Argentině Perón. Korporatismus se staví jak proti volnému trhu, tak proti centrálnímu plánování: volný trh vede k tomu, že snaze jednotlivců dosáhnout zisku nikdo a nic necelí; centrální plánování jde ruku v ruce Korporatismus Korporatismus (corporatism) v nejsiräím slo-/a smyslu je zapojování organizovaných skupin do procesů vládnuti. Existuje ve dvou podobách. AutoritarisUcký korporatismus (tísně spjatý s fašistickou Itálií) je ideologii i ekonomickým uspořádáním. Jako ideologie nabízí alternativu kapitalismu i socialismu, jejímž základem je holismus a interakce skupin. Jako ekonomické ispořádání se vyznačuje rozšiřováním přímé politické kontroly nad průmyslem a organizovanými pracujícími. Liberální korporatismus („neokorporatismus" neboli „společenský" korporatismus) označuje tendencí, která se projevuje ve vyzrálých demokraciích, a to tfm, ze organizovaným zájmům se dostává zvýhodneného a in-stitucionalizovaného 3f ístupu k formulování politických opatření a k tvorbe politické linie. Na rozdíl od své autoritaristícké varianty liberální korporatismus posiluje skupiny ve vztahu k vládě, nikoli vládu ve vztahu ke skupinám. organický a duchovně sjednocený celek. Základem této hots' • vy byl názor, že společenské třídy nejsou v konfliktu, ale rrioh , ^ŠjbJ^Sp pracovat pro společné dobro a naplnění národního zájmu i" "^^iflP byl ovlivněn katolickým sociálním učením, které - na rozdíl i^lílL učení protestantského - zdůrazňuje hodnotu jednotlivcovy USli SOc^^ÍJÍF a znovu a znovu opakuje, že společenské třídy jsou spjaty n . WS$"*? a vzájemnými závazky. ™aK*^l M Sociální harmonie mezi podnikatelskou sférou a pracujícími Vn hlídky na morální i ekonomické oživení. Vztahy mezi třída 'i, ,^1 ^ ' '] zprostředkovat stát, který odpovídá za to, že národní zájmy pfeváží a** ar-kými zájmy dílčími. V roce 1927 bylo v Itálii vytvořeno 27 korporací T^^*' 1 každá reprezentovala zaměstnavatele, pracující a vládu. Těmto kornci*'" s bylo uloženo dozírat nad rozvojem všech hlavních italských prúmyslowô!*~ A odvětví. „Korporativní stát" dosáhl svého vrcholu v roce 1939. kdy 'uy^ľ^ -vena Komora prutů a korporací, která měla nahradit italský parlament tW" ve fašistické Itálii existoval zřetelný rozdíl mezi teorií korporatismu a realito!, hospodářské politiky. „Korporativní stát" byl v podstatě pouhým politicky heslem; v praxi byl korporatismus pouhým nástrojem, pomnu uehoz fa$i«. tický stát kontrolovat hlavní ekonomické zájmy. Organizace dělnické iffejj byly rozbity a soukromé podnikání bylo vystaveno zastrašovaní. • i. Modernizace Stát lákal Mussoliniho a ostatní italské fašisty také tím, že v něm spatřovali -subjekt i nástroj modernizace, V industrializaci Itálie zaostávala za řadou svých evropských sousedů, zejména za Spojeným královstvím, Francii a Německem, a mnozí fašisté kladli rovnítko mezi obrodu nátoda a ekonomickou modernizaci. Všechny formy fašismu měly tendence ohlížet se nazpět a poukazovat na někdejší národní velikost, v případě Mussoliniho tedy na časy antického Římského císařství. Pro italský fašismus, však bylo příznačné, že hleděl i kupředu, vychvaloval přednosti moderní, technologie a industriálního života a snažil se budovat průmyslově vysné lou společnost. Tato tendence italského fašismu se Často přisuzuje vlivu futurismu, tj. uměleckému hnutí z počátku 20. století, vedenému Fihppeip Marinettim (1876-1944), které glorifikovalo továrny, stroje a industriálni život. Marinetti a dalši čelní futuristé se po roce 1922 přimkli k fašismu. Přinesli si s sebou víru v dynamismus, kult strojů a odmítání minulosti. Všemocný stát byl tedy pro Mussoliniho přitažlivý zčásti i tím, že Itálii pomůže skoncovat se zaostalostí a stát se průmyslově rozvinutou zemí. orientovanou na budoucnost. Fašismus a rasismus Ne všechny formy fašismu zahrnují otevřený rasismus a ne všichni rasisté tudíž jakousi voluntaristickou formou fašismu, a to v tom egího ByřlI1sjmenŠím v teorii - dokázal přijímat všechny lidi bez.roz-2e 'JL pleti, ba dokonce i země, v níž se narodili. Když Mussolini $it0' ^{937 antisemitské zákony, učinil tak spíše proto, aby uklidnil /■J^vipjecko než z nějakých ideologických důvodů. Přesto se fašis-,i,llew 3 ^ skrýval s rasistickými idejemi a čerpal z nich. Někteří autoři ^fvrdí, íe důraz fašismu na militantní nacionalismus znamená, že jjjj^nce ^ zištnú jsou buď rasismu příznivě nakloněny, nebo v sobě '^^bsahují otevřeně vyjadřované nebo nepřímo akceptované rasis-b®00 one (Griffin, 1993). Sepětí mezi rasou a fašismem nebylo nikde ---- ež v nacistickém Německu, kde oficiální ideologie byla občas pevněl - " jgj.jckým pseudovědeckým antisemitismem, sotva ví:nei ;d se- en; 1 - je kulturní jednotka, je to společenství lidí stejného jazyka, ná-ví; tradic atd. V termínu „rasa" (roce) se naopak odráží víra v bi-, , , ,li genetické rozdíly mezi lidmi. Zatímco národní identity se 'lověk může zbavit a přihlásit se k jiné (hovoříme o „naturalizaci"), svou rasovou příslušnost člověk změnit nemůže, jelikož ta je dána v okamžiku narozenía fakticky ještě před ním rasovou identitou rodičů. Symboly, kte-\é jsou s příslušností k určitému národu, resp. státu spojeny - občanství, cestovní pas, jazyk a patrně i náboženství - si Člověk může zvolit, a tudíž je dobrovolně přijmout; znaky vyznačující příslušnost k určité rase - barva pleti, barva vlasů či fyziognomie a krev - jsou však pevně dány a nezměnitelné. Používání termínů a kategorií souvisejících s rasami na Západě zdomácnělo v průběhu 19. století, kdy imperialismus uváděl převážně „bílé" Evropany do stále užších styků s „černými", „hnědými" a „žlutými" rasami Afriky a Asie. O těchto rasách se mělo za to, že jsou to samostatná, od jiných oddělená společenství lidí, navzájem biologicky odlišná. Rasističtí teoretikové často popírali existenci jednoho lidského druhu a k rasám přistupovali jako by to byly odlišné druhy. Ve skutečnosti jsou rasové kategorie do značné míry odrazem kulturních stereotypů a postrádají prakticky jakýkoli vědecký základ. Nejobecněj-sí třídění na jednotlivé rasy, například to, které vychází z barvy pleti - bílé, hnědé, žluté atd. - jsou v nejlepším případě zavádějící, v horším jednoduše zcela svévolná. Zevrubnější rasistické teorie, které si Činí větší ambice, tedy například teorie nacistické, vyúsťovaly v anomálie, z nichž nejmarkantnější bylo patrně to, že sám Adolf Hitler nepochybně neodpovídal rasistickým stereotypům, tedy představě vysokého, světlovlasého, modrookého árijce s širokými rameny, kterou nacistická literatura běžně operovala. Sami nacisté, kteří problematice ras věnovali větší pozornost, než jaká se jim mezi nacisty běžně věnovala, nikdy nedospěli k úplné shodě, jak by se „panská rasa" měla definovat. Někteří ji líčili jako „árijskou", čímž nepřímo říkali, že existuje určitá rasová podobnost mezi národy severní Evropy, případné Rasismus Rasismus v Širokém slova smyslu je názor, že z představy, podle nfž je lidstvo rozděleno na biologicky navzájem odlišné „rasy", lze vyvodit politické či společenské závěry. Rasistické teorie vycházejí tudíž ze dvou předpokladů. Prvním je tvrzení, že mezi lidmi existuji zásadní genetické rozdíly, které mají charakter rozdílů druhových. Druhým je tvrzení, že tylo genetické rozdíly se projevují v rozdílech kulturních, intelektuálních a, resp. nebo morálních, tudíž že tyto genetické rozdíly mají politický nebo společenský význam. Projevem politického rasismu jsou volání po rasové segregaci (například v podobě apartheidu) a doktríny d vyšší kvaiité nebo podřadnosti „krve" (například árijství či antisemitismus). V angličtine existují výrazy mcialism a racism, které se často užívají jako synonyma; výraz racism je vsak vhodnejší pro označení předsudků či nepřátelských postojů vůči lidem pro jejich rasový původ, ať už tyto předsudky či nepřátelské postoje souvisejí s propracovanou rasistickou teorií nebo nikoli. v severní Evropě. Objevovalo se i označeni germánská- ' riblémy, vedl k tomu, že Židé byli považováni spíše za rasu fakticky rasa definovala spíše jazykem, kulturou či státnf ^ UŽ*>W^ riaP*^ * ŕľskou, ekonomickou či kulturní skupinu. Poté byli Židé Hlavní myšlenkou rasismu je, že z představy pod 1 « n09t^M £* *• Honováni biologickými faktory, jakými jsou například barva zené čili zásadní rozdíly mezi světovými rasami lz'e Jiľ te* ' 1 žtf^' turistické rysy obličeje a krev. Antiseminismus se tak rozpra-ciální závěry. Genetika tudíž v podstatě determinuje nnS . ^iS^Í Ĺbv jakési rasistické teorie, která Židům přisuzovala určité politické teorie jsou tedy konec konců založeny na biolnrt t rast*Íí **" ^ ** Plitvoy svou podstatou destruktivní a ponižující. První pokus lr\^An..u r„J„, „ f___™_______ , , olckých irt. > . . v Alleanza Nazionale (AN) a oficiálně se přihlásilo k „postfašistickéim gramu. Radikálně nacionalistické skupiny v Německu, ostře se stavěií ti cizincům, například Republikánská strana, získávaly po znovusjedno Německa v roce 1990 výraznou podporu, a to zpravidla v důsledku sváh odmítavého postoje ke stoupající imigraci z někdejšího komunistickéhj Východu. Ve Spojeném království způsobila renesanci antiimigračriího n vého rasismu" v 80. a 90. letech Britská národní strana (BNP). Krajné praví cové antiimígrační politické strany se staly významnou součástí politického < života v Belgii a Dánsku, jakož i v Nizozemí, kde se tento jev spomje s vůdci ! rolí Pima Fortuyna, který se stal v roce 2002 obětí atentátu. Situace od konce 20. století připomíná v některých ohledech to, co jako poučení nabídlo meziválečné období, totiž že fašismus se rodí vprjrj. mínkách krize, nejistoty a absence řádu. Stálý ekonomický růst a politická stabilita v bezprostředně poválečném období se ukázaly jako spoletilivýlék na politiku nenávisti a zášti, tak často spojovanou s krajní pravicí. Nejisté-..' ta ve světové ekonomice a narůstající rozčarování pokud jde o schopnost etablovaných stran řešit politické a sociální problémy však otevřely nové možnosti pravicovému extremismu, který těží z obav spojených s přisté-hovalectvím a oslabováním národní identity. Konec studené války a nástup globalizace v některých směrech tyto obavy posílily. Konec komunistického panství ve východní Evropě umožnil oživení dlouho pouačovariých národních rivalit a rasových nenávistí, a tak způsobil - zejména v bývalé Jugoslávii - vzestup těch forem krajného nacionalismu, které vykazují fašismu podobné rasy. Globalizace zase napomohla růstu nesnášenlivých torem nacionalismu, operujících ať už kategoriemi etnickými nebo rasovými,.;. a to tím, že oslabila národní stát, a tudíž i občanské formy nacionalismu. . I když krajně pravicové a protipřistěhovalecky orientované skupiny:, přišly s tématy, která připomínají „klasický fašismus", je na druhé straně : pravda, že okolnosti, za nichž tyto skupiny vznikaly, a výzvy, které před těmito skupinami stojí, jsou značně odlišné od těch, které existovaly po 1. světové válce. Například moderní krajní pravice už nestaví na dědictví tvoření etnicky či rasově čistých „národních pospolitostí" fyhlfdka '^^eaiflá. Podobně tradiční dělící čáry mezi třídami, které veskf^ dobu j úspěch meziválečného fašismu, byly nahrazeny jjj, frvlJ**^3 V](jraiiZovanějšími „postíndustriámírni" společenskými útvary. ^jjStrrJ ä P icJcá globalizace výrazně brzdí růst klasických fašistických - f&B^6, i globální kapitalismus pokračuje ve snižování významu naduli- ^°it1J. ^utje se zdát jasné, že pomyšlení na obrodu národa válkou, pjdBÍ* " a autarkií patří jednoznačně do časů, které pominuly. eä!panifeýfašismus ovšem moderní strany a skupiny fašistického typu vy-tt Äitímco některé skupiny, často operující v ilegalitě, stále prosazu-^ tni či revoluční fašismus, který se hrdě hlásí k Hitlerovi či Musso-jl (B'htan ^ většicn stran neDo hnutí buď tvrdí, že se se svou minulostí ^"'"cky vyrovnala a oddělila se od ní nebo popírá, že je nebo vůbec h la fašistická. Z nedostatku vhodnějšího označení lze tyto naposled H n4 s'íúpiny hodnotit jako „neofašistické". Tím hlavním, čím se sku-Uíe typu francouzské Front National, rakouské Strany svobody, britské ^"nsh Vaional Party a italských MSI či AN podle svých prohlášení odli-f od -ašismu je skutečnost, že přijímají politický pluralismus a volební demokracii. Jinak řečeno, „demokratický fašismus" je fašismus, který se rozlož s takovými principy, jakými jsou absolutní vůdcovství, totalita-rismus ä neskrývaný rasismus. Tato forma fašismu má v určitých směrech šanci v 21. století prosperovat. Za prvé, smířila-li se s liberální demokracií, zfejmé tím pohřbila svou minulost a není už potřísněna barbarstvím doby 4 Hitlera a B. Mussoliniho. Za druhé, i na počátku 21. století je stále s to prosazovat politiku organické jednoty a sociální soudržnosti, a to proto, .protože počátek 21. století přináší hospodářské krize a prohlubuje politickou nestabilitu. Tato forma politiky se zdá zvláště přitažlivá, je-li vyhlídka iia silnou vládu personifikovaná charismatickým vůdcem; to, zdá se, dokládají příklady typu Le Pena, Haidera a Fortuyna. K tomu, abychom zhodnotili vyhlídky neofašismu, však musíme provařit dvě možnosti. První spočívá v tom, že je sporné, zda fašismus může šachovat svou věrnost vžitým fašistickým zásadám a zároveň se postupně smiřovat s liberalismem a učit se v něm žít. Zdůrazňování organické jednoty národní pospolitosti dodává fašismu specificky antiliberální akcent a Činí z něj odpůrce takových idejí, jakými jsou pluralismus, tolerance, individualismus a pacifismus. To vytváří možnost, patrně paralelní vývoji demokratického socialismu, že boj o volební úspěch postupně přiměje „demokratické" fašistické strany se krok za krokem oprošťovat od svých tradičních hodnot a názorů. Demokracie tak zvítězí nad fašismem. Druhou možností je, že přizpůsobení fašistů liberální demokracii je v podstatě taktickou záležitostí. To znamená, že duch fašismu žije dál a že neofašista ho pouze maskují, aby získali punc slušnosti a dostali se k moci. To je konec konců časem už prověřená strategie fašismu. Například Hitler a nacisté neustále prohlašovali, že stojí na straně parlamentní demokracie, a to až do chvíle, kdy se v roce 1933 chopili moci. Zda neofašistické strany Doporučená literatura Eatwell, R., Fascism: A History (London: Vintage, 1996). Zevrubné nimfc,, dějiny fašismu, přihlížející k ideologii jako k významnému faktoru- jyh fašismus jak meziválečný, tak poválečný. Tt^ Griffin, R. (ed.), Fascism (Oxford a New York: Oxford University Press, W95j e tématicky bohatý soubor statí o fašismu, který dokumentuje íhtbuik* t a jejich interpretace. ^ Griffin, R., /mentafío/iai Fascism: Theories, Causes and the New Consensm Arnold a New York: Oxford University Press, 1998). Soubor statí, které rozmanité a často protichůdné interpretace fašismu; dospívají pf ítom k teg"*"* která v současné vědě převažuje. ' Kallis, A. A. (ed.), The Fascist Reader (London a New York: Routledge, 20031 úvod k nejrůznějším projevům fašismu a k jeho klasickým i moderním interpretacím. Laqueur, W. (ed.), Fascism: A Reader's Guide (Harmondsworth: Penguin, 19791 Významný soubor studil o rázných aspektech fašismu z pera známých odborníků. Neocleous, M., Fascism (Milton Keynes: Open University Press, 1997). Stručný a přístupný přehled fašismu, který fašismus zařazuje do rozporů modernity a kapitalismu. Passmore, K., Fascism: A Very Short Introduction (Oxford a New York; Oxford University Press, 2002). Srozumitelně podaný a podnětný úvod k povaze a příčinám fašismu. ft US , , j-,0j - Politika osobního - hlavní témata - Pohlaví a politika — ko poličky termín byl „feminismus" (feminism) vynálezem 20. století do hovorového jazyka se dostal počátkem 60. let (slovo „feministický" 1 rejPrve " v 19' st0*etl * užíva*° Íak° termín lékařský, a to v souvislosti faBUnjzacl mužů a maskulinizací žen). Dnes se slovo feminismus spone výlučně s ženským hnutím a se snahou zvýšit společenskou roli žen. I tomt0 smyslu je spjato se dvěma základrrírni názory: že ženy jsou pro své lohlaví znevýhodněny a že s tímto znevýhodněním se může a musí skoncovat. V tomto smyslu feministky (resp. případně i feministé) poukazují na to, co chápou jako politický vztah mezi pohlavími, totiž nadřazenost mužů a podřízenost žen ve většině společností, ne-li ve všech. 1 pro feminismus víák byla vždy příznačná různost názorů a politických postojů. Ženské hnutí například sledovalo nejrůznější cíle: uzákonění volebního práva žen, tintóžněnl rovného přístupu ke vzdělání, zvýšení počtu žen ve významných veifejných funkcích, legalizaci umělého přerušení těhotenství, zákaz ženské obřízky a zrušení omezujících či ponižujících předpisů týkajících se odívá-íit Feministky také šly cestou revoluční i reformní a teorie feminismu v růz-jijfch dobách navazovala na značně rozdílné politické proudy a hodnoty. Do 60. let 20. století se jen zřídka mělo za to, že rozdíly mezi pohlavími jsou politicky zajímavé nebo významné. Pokud se vůbec uvažovalo o značně rozdílných sociálních, ekonomických a politických rolích mužů a žen, pokládaly se zpravidla za „přirozené", a tudíž nevyhnutelné. Muži -a nejspíš většinou i ženy - například akceptovali, že společenská dělba práce mezi muži a ženami je diktována prostými biologickými faktory: Ženy se hodí k životu v domácnosti jednoduše proto, protože mohou rodit a kojit děti, zatímco muže jejich větší tělesná síla předurčuje, aby pracovali mimo domov a na veřejnosti. Při udržování takových názorů hrála svou roli i běžná politická teorie, která rozdíly mezi pohlavími obvykle zcela přehlížela. O feminismu lze tudíž s plným oprávněním říci, že poukázal na „mobilizaci podjatosti", která se tradičně v politické teorii projevovala: celé generace politických myslitelů (mužů), neochotných zkoumat a hodnotit privilegia a moc, jimž se jako muži těšili, úspěšně díky této podjatosti vytlačovali roli žen z politické agendy. Přestože sám termín „feminismus" se objevil nejspíš nedávno, femi- jejíž autorkou byla Christiane de Pisan a která vyšla v Itálii v roce předznamenala mnohé z myšlenek moderního feminismu: hovof i]0 *Ů^*'"? o činech slavných žen minulosti a prosazovalo se v ní právo žen láni a politický vliv. Organizované ženské hnutí však vzniklo teprve^*" století. Za první text moderního feminismu se zpravidla považuie Ob ' práv žen (1792) z pera Mary Wollstonecraftové (viz stí. 242), napsaná pozadí francouzské revoluce. Zhruba v polovině 19. století se ženské hn* zaměřilo na jedno jediné ústřední téma, totiž na volební právo žen Kam. paň za ně se inspirovala postupným rozšiřováním volebního pra ,i Bluj,'' O tomto období se běžně hovoří jako o „první vlně" feminismu: příznačo* pro ni byl požadavek, aby ženy měly stejná politická práva a stejné právpt postavení jako muži. Volební právo bylo hlavním cílem proto, protože se mělo za to, že budou-li moci ženy volit, všechny ostatní formy diskrirnnw. ce na základě pohlaví a všechny ostatní předsudky rychle pornini u Ženské hnutí bylo nejsilnější v těch zemích, ve kterých polit-, ^ mokřade nejvíc pokročila: ženy se hlásily o práva, která jejich manželé a synové už v mnoha případech měli. V USA se ženské hnutí objevilo ve 40. letech 19. století, zčásti pod vlivem kampaně za zrušení otroctví. Zrod amerického hnutí za práva žen je spjat se známým shromážděním v Seneca Falls v roce 1848. Na něm byla přijata Deklarace postojů, kterou sepsala Elisabeth Čady Stantonová (1815-1902) a která vědomě navazovala na formulace a zásady americké Deklarace nezávislosti; mj. se v ní požadovalo volební právo žen. V roce 1869 bylo založeno Celostátní sdružení za volební právo žen (National Women's Suffrage Association); v jeho čele stáli C. Stantonová a Susan B. Anthonyová. V roce 1890 se tato organizace sloučila s konzervativnějším Americkým sdružením za volební právo žen. Ve Spojeném království se organizované ženské hnutí zformovalo v 50. letech 19. století, V roce 1867 Dolní sněmovna zamítla první návrh na zavedení volebního práva žen, který v podobě dodatku ke 2. zákonu o refunné předložil John Stuart Mill {viz str. 46). Britské hnutí za volební právo zen získalo na bojovnosti poté, co v roce 1903 vznikla Společenská a politická unie žen (Women's Social and Political Union), v jejímž čele stály tmme-line Pankhurstová (1858-1928) a její dcera Christabel (1880-1958). Ze své ilegální základny v Paříži Pankhurstové koordinovaly kampaň přímých akcí, v jejímž rámci „sufražeťky" útočily na majetky a organizovaly vereine demonstrace, kterým se vesměs dostalo široké publicity. „První vlna" feminismu skončila uzákoněním volebního práva žen Poprvé - v roce 1893 - se tak stalo na Novém Zélandě. V roce 1920 získaly volební právo americké ženy, a to 19. dodatkem k Ústavě USA. Ve Spojeném království bylo volební právo rozšířeno na ženy v roce 1918; bylo však zapotřebí ještě jednoho desetiletí, aby se zcela vyrovnalo volebnímu právu mužů. Je jistou ironií, že vybojování volebního práva ženské hnutí v mnoha směrech oslabilo a podlomilo. Boj za volební právo ho totiž sjednocoval a inspiroval, dával mu jasný cíl a pevnou strukturu. Nadto si mnoho aktivistek naivně myslelo, že získáním volebního práva dosáhly i Riflí v knize l -fjol* .jir.istka a politická aktivistka, občas prezentovaná jako „mat-tf*1* ■ 'e 'osvobození žen. Její knize -.Mystika ženswi (1963) se často. řr- W1" ,uf,a na vyvolání „drahé vlny" feminismu. V roce 1966 po-í^s**0^ j |t celostátní organizaci žen (National Organization of Wo-u^33** ;r,ilä se její první předsedkyní. ^"\a ,n0\ j caútočila: na: kulturní mýty,, pomocí mchž se i udržovalo ť -im ít-T' na rodinu.a domácnost:.poukázala,na frustraci-a pocity ^^\W. kteie zachvacují americké ženy, které sice žijí, na bohatých 1\* ř tich, ľ-ou však omezovány na rolí hospodyně a matky. Usilovala 1 !. I ženami otevřely širší možnosti vzdělání a profesionálního nt0' [feministky ji kritizovaly,: že se zaměřovaia.na potřeby žen d a přehlížela patriarchální.struktury v „soukromé" sféře. fáze (1983J Friedanová ukázala, že snaha rozvíjet vlastni ženy dovádět až k. popírání■ smyslu a významu děti, domo« a ii*-"1*- Oživení feministického myšlení značně napomohla kniha Betty Fri-Yfcmové Mystika ženstvu která vyšla v roce 1963. Friedanová se rozhodla crožřoumat to, co sama nazvala „problém dosud nepojmenovaný", totiž írtístráčt a pocity zoufalství, které mnoho žen zažívá v důsledku toho, fy jsou omezovány na roli hospodyně a matky. „Druhá vlna" feminismu vycházela z poznání, že dosažením právní rovnosti s muži a získáním politických práv se „ženská otázka" nevyřešila, ideje a argumenty feministek >e síále více radikalizovaly a občas nabývaly i revoluční povahy. Takové knihy, jakými byly například Politika pohlaví (1970) z pera Kate Millet-isvé s Ženský eunuch (1970) z péra Germaine Greerové značně posunuly iifinieetoho, co se dřív chápalo jako „politické", a to tím, že upozornily na osobní, psychologické a sexuální aspekty útlaku žen. Cílem „druhé viny" feminismu už nebyla jen politická emancipace, ale „osvobození žen" (wsmen's liberation), projevující se v idejích sílícího Hnutí za osvobození žen (Women's Liberation Movement). Tohoto cíle nešlo dosáhnout jen politickými reformami a změnami zákonů; podle tvrzení feministek.mělo i)ýt k jeho dosažení zapotřebí radikální a možná i revoluční společenské změny. Od prvního rozkvětu radikálního feministického myšlení koncem 60. a počátkem 70. let se feminismus přetvořil v osobitou-a etablovanou ideologu, lejíž ideje a hodnoty zpochybňují základní východiska běžného ■politického myšlení. Feminismu se podařilo učinit z genderu a ze všeho, co z něj vyplývá závažná témata řady akademických disciplín a zvýšit povědomí o tématech s genderem souvisících ve veřejném životě vůbec. V 90. letech existovaly feministické organizace ve všech západních zelích i ve většině rozvojového světa. Tento vývoj byl však provázen dvěma procesy. První je postupná deradikalizace, která vedla k ústupu od občas hnutí dostalo „za hranice feminismu", jelikož feministický h do značné míry dosaženo. Druhým procesem je fragmenta ^^ff f jednoduše ztratilo svůj radikalismus či svou kritičnost, fern'^' ^'^^ií lení se výrazně diferencovalo; v důsledku toho je dnes už ^''^ I nemožné pojmenovat nějaký „společný základ" feminismu K*^*1^ I feministickým proudům - liberálnímu, socialistickému, resp " " r*fot mu a radikálnímu - je dnes třeba připojit femirnsmuspostmo^8^ choanalytický, černošský, lesbický atd. J ''rnf Psj Politika osobního - hlavní témata Představa, že by se feminismus měl považovat za svébytnm, i ie i by až do 60. let 20. století byla nanejvýš diskutabilní. Na fei .,'p,^0 ; spíše hledělo jako na jakousi odrůdu liberalismu a socialismu a tm ľ základní hodnoty a teorie těchto dvou ideologií lze aplikovat n i nr,,.,** my související s genderem. Vzestup radikálního feminismu to zme t s radikální feministky vyhlásily, že význam genderu je pro politiku viř \ zásadní důležitosti. To však žádná z běžných ideologií nemohla akcept! vat. Na běžné ideologie se tudíž pohlíželo jako na nedostatečné nástroje zvyšování sociální role žen. Občas byly běžné ideologie kritizovány i L to, že se do nich promítají patriarchální postoje a východiska. Rodící se ideologie feminismu byla však ideologií průřezovou. Od samého počátku totiž zahrnovala tři značně široké proudy: liberální feminismus, marxistický či socialistický feminismus a radikální feminismus. Nadto v každém z těchto „základních" feministických proudů jsou obsaženy vzájemně^ konkurující tendence, mezi něž patří hybridní čili „dvousystémové" it i. nísmy (jakým je například pokus sladit radikální feminismus s některými idejemi marxismu). Obzvláště od 80. let se navíc začaly objevovat nové feministické proudy. Je tudíž snadné mávnout nad feminismem rukou jako nad něčím beznadějně roztříštěným a tvrdit, že feminismus charakterizuje spíše neshoda než shoda. Přesto lze v rámci feminismu identifikovat určitý soubor základních témat. Z nich nejzávažnější jsou: - odlišení veřejného a soukromého, - patriarchát, - pohlaví a gender, - rovnost a rozdílnost. Odlišení veřejného a soukromého Tradiční chápání toho, co je „politické", umísťuje politiku do oblasti spíšéí veřejného než soukromého života. Politika se běžně chápala jako činnost,\ ke které dochází ve „veřejné sféře" vládních institucí, politických stráni;; nátlakových skupin a veřejných diskusí. O rodinném životě a osobních všech společenských skupinách a která se neomezuje rtíé J l"1ILy a jiných veřejných orgánů a institucí. Politika existuje ^í'ľ'xistuje společenský konflikt. Například MiUettová (1970) de-i íku jako „mocensky strukturované vztahy, jako uspořádání, gorala P°' -e jecjna skupina osob ovládána jinou skupinou". Vztahy pafŕPcť a' a 0Deany jsou tudíž evidentně politické; stejně evidentně gjezi vwd ^e . vztany mezi zaměstnavateli a dělníky v podniku -^''^manžely a mezi rodiči a dětmi v rodině. itaeli - ice toho, co je „politické", není věcí jen akademického zájmu. ^ľk* tvrdí, že nerovnost mezi poWavírni se udržovala právě proto, ^"Tčenská dělba práce na základě pohlaví se chápala jako spíše „při-než „politická". Na to upozorňuje už titul knihy Jean B. Eíshtai-^"veře/r-ý "muž, soukromá žena (1981). Veřejná sféra života, zahrnující ^ffi [' i-áci, výtvarné umění či literaturu byla tradičně doménou mužů, úmco^ty byty omezovány na existenci v podstatě soukromou, jejímž i, n 11 rodina a domácnost. Existuje-li politika jedině ve veřejné sféře, '"' ,','11 vn, stejně jako rovnost pohlaví, problémem pramalého politic-j' . významu, pokud vůbec nějakého. Ženy, omezené na privátní roli matky a hospodyně, jsou fakticky z politiky vyloučeny. Feministky se prostě snažily prolomit hranici mezi „veřejným mu-ggH)¥a soukromou ženou". Ne vždy se však shodovaly, co to vlastně znamená hranici mezi veřejným a soukromým prolomit, jak toho dosáhnout a nakolik je to žádoucí. Radikální feministky byly nejzanícenějšími odpůrci představy, že politika končí na prahu domovních dveří; naopak hlásaly, že „osobní je politické". S útiskem žen se tudíž lze podle nich setkat ve všech sférách, ve kterých se lidé pohybují, a v mnoha ohledech začíná v samotné rodině. Radikální feministky se tudíž snažily analyzovat to, co se dá označit jako „politika všedního života". K ní patří podmiůová-ní v rodině, dělba domácích prací a jiných povinností i politika osobního . a sexuálního chování. Podle některých feministek z prolomení hranice mezi veřejným a soukromým vyplývá, že povinnosti, které přináší soukromý život, se musí přenést na stát či jiné veřejné instituce. Například břímě, kterým je pro ženy výchova dětí, lze zmírnit velkorysejší sociální podporou rodin nebo zajištěním jeslí a mateřských škol na pracovištích, liberální feministky se však proti dělení života na veřejný a soukromý staví, a to s odůvodněním, že omezuje přístup žen k veřejnému školství, k práci a k politické činnosti. Zároveň varují před zpolitizováním soukromé sféry, která je podle teorie liberalismu říší osobního rozhodování a individuální svobody. Patriarchát Feministky jsou přesvědčeny, že stejně jako třída, rasa nebo náboženství je i gender významným společenským dělítkem. Radikální feministky dokonce tvrdí, že gender je ze všech společenských dělítek nejzávažnější tříd" (class politics). Feministky rovněž hovoří o „sexisrmr ■ z forem útlaku; sexismus přitom zcela vědomě prezentují íak^'^fJoE „rasismu" ííli útlaku motivovaného rasově. Faktem ovšcňi ]n ° T politická teorie tradičně sexuální útlak přehlížela a gender jak* ***^|ŤW významnou kategorii neuznávala. Proto musely feministky vvtvá^^^l pojmy a teorie, aby pomocí nich formulovaly myšlenku, že zaklad ^ lečnosti je systém sexuální nerovnosti a útlaku osti je systém sexuální nerovnosti a útlaku. Mocenské vztahy mezi muži a ženami feministky -hvAtcnz & ¥* . „.. „patriarchát" {patriarchy). Patriarchát je doslova „otcovláda" {\J^ slovo „pater znamená otec), tedy nadvláda otce, resp. maiueia v n*!* tudíž podřízenost jeho dětí a manželky. Některé feministky užívají jw patriarchát jedině v tomto užším smyslu a popisuji jím strukturu rorfrľ < \ fgtíff^a Seroler < neiovnost jsou vzájemně propojené systémy útlaku. Ně-a tirW11* , - „i^íctkv dokonce termín Datriarchát zcela odmítají třídní ::nťí v r -a " ftké feministky dokonce termín patriarchát zcela odmítají soc5aUna tQi %e nerovnost mezi ženami a muži je pouze důsledkem í J^^^olečnósti na třídy: problémem tedy není patriarchát, ale kapi-Radikální feministky naopak kladou na patriarchát značný důraz, systematicky, institucionalizovaně a ve všech oblastech ^^ňnvánou jj,oc mužů, jejíž kořeny tkví v rodině. Slovo patriarchát je frrazerfl přesvědčení, že model nadvlády mužů a podřízenosti žen, [S^* V wznačuje společnost, je ve své podstatě odrazem mocenských jjjgrýmsevr ^.kmrdoma. tok a moc otce v ní; obecnější termíny jako „nadřazenost mužů' , remacy, doslova tedy nadřazenost samců) užívají spíše k popisu vzt h* mezi gendery v celé společnosti. Feministky jsou však presvedčeným nadvláda otce v rodině je symbolem nadřazenosti muže ve všech ostatň|A institucích. Mnohé feministky budou nadto tvrdit, že patriarchální rodlna je základem soustavné nadvlády mužů, jelikož ji reprodukuje ve všech ostatních oblastech: ve školách, v práci i v politice. Slovo patriarchát se tedy běžně užívá v širším smyslu a označuje se jím prostě „vláda muži" ■ a to jak v rodině, tak mimo ni. Například Millettová (1970, str. 25) vyta „patriarchální vládu" [patriarchal government) jako instituci, pomoci n& i „polovina populace, která je pohlaví ženského, je ovládána polovinou, ktp. rá je pohlaví mužského". Podle ní je patriarchát založen na dvou zásadách' „muži nechť vládnou ženám" a „starší muži nechť vládnou mladším". Pat. riarchát je tudíž společnost hierarchická, vyznačující se útlakem jak sexuálním, tak generačním. Pojem patriarchát je ovšem poněkud vágní. Feministky si sice mohou; myslet, že muži vládli nad ženami ve všech společnostech, připouštějí: však, že podoba a míra útlaku žen se v různých kulturách a dobách znaí-' ně lišily. Přinejmenším v západních zemích se společenské postavení žen ve 20. století značně zlepšilo; byl to výsledek zavedení volebního práva | žen a jejich lepšího přístupu ke vzdělání, změn právních předpisů upravujících manželství a rozvod, legalizace umělého přerušení těhotenství atd | V části rozvojového světa má však patriarchát stále ještě podobu nesmírně krutou: 80 milionů žen, zejména v Africe, je podrobeno obřízce, k vraždám nevést stále ještě dochází v Indii a praxe obligatorního poskytování věna vede k tomu, že děti ženského pohlaví jsou často nežádoucí a občas se i připouští nechat je zemřít. Feministky tudíž nedisponují ani jednotnou, ani jednoduchou analý; zou patriarchátu. Liberální feministky - pokud vůbec tento termín používají - slovem patriarchát upozorňují na nerovnou distribuci práv a nároků ve společnosti jako celku. Patriarchát, na který poukazují, znamená tudíž nedostatečné zastoupení žen ve vyšších funkcích v politice, v podnicích, ve svobodných povoláních a ve veřejném životě. Socialistické feministky hgfnějšfm argumentem, který proti feminismu vznášejí zejména kon-vatrvci. je tvrzení, že rozlišování mezi muži a ženami ve společnosti t ervkrdivisions) je „přirozené"; ženy i muži pouze plní sociální role, kte-é iim přisoudila příroda. Tělesná a anatomická vybavenost tudíž předur-, e jenu k podřízenosti a k tomu, aby ve společnosti hrála roli omezující se na rodinu a domácnost; stručně řečeno „biologie je osud" (biology is de-stinyi- Takové biologické argumenty jsou však klamné a v praxi bezcenné. Mozek ženy je, jak tvrdí mužští šovinisté, možná menší než mozek muže, v poměru k ženskému tělu je však relativně větší, a právě to je zpravidla přesnějším ukazatelem inteligence. Ženy jsou obecně tělesně slabší než muži a jejich svalstvo je méně vyvinuté. To je do jisté míry odrazem sociálních faktorů: muži byli vedeni k tomu, aby se věnovali tělesné práci mimo domov, aby sportovali a přizpůsobovali se „maskulinnímu" tělesnému stereotypu. Tělesná síla má značný význam v zemědělských nebo industrializujících se společnostech; ve vyspělých společnostech, jejichž stroje a nástroje jsou daleko účinnější než lidská síla, má však význam malý. Je klidně možné, že ve světě robotů a mikročipů bude muž s nadměrně vyvinutým svalstvem k ničemu. Nadto těžkou fyzickou prací, ke které se tělo muže možná lépe hodí, se tradičně zabývali lidé nízkého společenského postavení, nikoli lidé v mocenských pozicích. Biologickým faktorem, který se se společenským postavením žen nejčastěji spojuje, je schopnost rodit děti. Rození dětí je nepochybně záležitostí výlučně ženskou, stejně jako to, že ženy menstruují a že mohou kojit. Tyto biologické faktory však rozhodně ženy nutně neznevýhodňují a nepředurčují ani jejich osud ve společnosti. Ženy mohou být matkami, nemusejí však přebírat povinnosti s mateřstvím spojené, tedy kojit, vychovávat a učit děti a nadto se věnovat domácnosti a rodině. Sepětí mezi rozením a vychováváním dětí je spíše kulturní než biologické: od žen se očekává, že zůstanou doma a budou pečovat o děti a starat se o domácnost; příčinou je struktura tradičního rodinného života. Starost o domácnost může převzít muž, stejně jako se o tuto starost mohou manželé v rámci tzv. „symetrických rodin" dělit. Nadto výchovu dětí může převzít Představu, že biologie je osud, feministky tradičně zpochvhft ným rozkšovaním mezi pohlavím (sex) a genderem [gender) Foli?^ **" označuje biologické rozdíly mezi ženami a muži, resp. obecni ni^k* cemia: i samci; tyto rozdíly jsou přirozené a tudíž neměnné. Neivv7 ^ z nich jsou ty, jež souvisejí s reprodukcí. Naopak „gender" je termín, ti kultury; označuje různé role, které společnost mužům a zenáni pftL^ Rozdíly mezi gendery jsou nejčastěji vtiskovány prouldadnýrni stěrač „maskuUmty" (mužskosti) a „femininity" (ženskosti). Jak zdůrazmUfe!!^ " ne de Beauvoirová (viz str. 247), „ženy se nerodí, ale vytvářejí". Pataarr^" představy znejasňují rozdíl mezi pohlavím a genderem a vycházeu^V^ pokladu, že veškeré sociální rozdíly mezi muži a ženami mají svůj Ji v biologii či anatomii. Feministky naopak zpravidla popiraií, že exi nějaká nutná či logická souvislost mezí pohlavím a genderem a zduraaľir že rozdíly mezi gendery jsou konstruovány sociálně Či dokonce pohockv Většina feministek je přesvědčena, že rozdíly mezi muži a j- ruin,', ^ pohlaví jsou relativně nepodstatné a nevysvětlují ani neospravedlňují rozrň* co do genderu. Lidská přirozenost se v důsledku toho pojímá androgyrM tedy tak, že v sobě zahrnuje charakteristické rysy obou pohlaví. Všichni J& bez ohledu na to, jakého jsou pohlaví, geneticky dědí po matce i otci a jjjb tudíž jakousi směsicí ženských i mužských atributů čili rysů, Tem o názor počítá s tím, že rozdíly mezi pohlavími jsou biologickým faktem, rozhodni však odmítá, že by tento fakt měl nějaký sociální, politický nebo ekonomickí význam. Ženy a muže nelze posuzovat podle pohlaví; je třeba je posuzovat jako individua, jako „osoby". Feminismus si tudíž klade za cíl dospět k „osob. nosti" zbavené genderu. Vytvoření pojmu „gender", odděleného od biologie kého „pohlaví", mělo pro feministickou teorii zásadní význam. Nejen že se tak upozornilo na možnost sociální změny (sociálně konstruované identity lze rekonstruovat nebo i zlikvidovat), ale poukázalo se tak i na proces, v jehož průběhu byl ženám „přisouzen gender" a ženy tak byly vystaveny útlaku. Většina feministek, pravda, pohlížela na rozlišení genderu a pohlaví jako na něco, co jim dodává sílu; jiné se však proti němu postavily. Na toto rozlišení se zaútočilo ze dvou hlavních směrů. První, jímž se ubírají feministky operující odhšnostmi (tzv. difference fěminists), naznačuje, že zásadní (esenciální) odlišnosti mezi ženami a muži existují. V této „esencialistické" per spektivě se věc chápe tak, že sociální a kulturní rysy jsou odrazem hlubších odlišností biologických. Od tradičního anůfeminismu se však tento názor liäí tím, že mezi „ženské kvality" zahrnuje spíše pozitivní atributy, jakými jsou. například schopnost živit, spolupracovat a intuitivně poznávat, než atributy negativní, spojované s poddaností a podřízeností. Druhý směr, z něhož se na rozlišení pohlaví a genderu útočí, zpochybňuje samy tyto kategorie. Postno-děrní feniinistky si kladou otázku, zda „pohlaví" je rozlišení natolik biologicky dané a jasné, jak se obvykle má za to. Například rysy „biologického ženstvf nelze vztáhnout na mnoho lidí, považovaných za ženy: některé ženy nemohou rodit děti, některé ženy muži sexuálně nepřitahují atd. Jestliže existuje jakési spíše biologicko-kulturní kontinuum než nějaké jasné a zafixované *rtwvn*8PWÍer ' iijdirnř chápali rozdíly mezi ženami a muži jako věc veskrze jSPI^fi osobní. Ve veřejném a politickém životě se na všechny lidi -féú"001"''^" i,,, iivce; gender je tudfž stejně irelevantní jako národnost "t^^/Viost k určité společenské třídě. V tomto smyslu je liberalis- 0P*t* ,ain..i *■ íiičně zdůrazňovali sociální a politický význam rozli-í^^je genderu podle nich z tohoto rozlišení vyplývá, že na pohlaví ••^^S dělba práce mezi ženami a muži ie přirozená a nutná. Gender je ""Ä^-Hním j faktorů, které společnosti vtiskují její organicky a hierar- "^•teliste stetne jako literátové jen zřídka pokládali gender za kategorii ^^kvvwn iľ 'i.iu. Jestliže rozlišení podle genderu význam má, je to ^Itíe ptoto protože se v něm odrážejí a zároveň se jím udržují hlubší ^netónointckéa třídní. ; * ih1., j 11 v genderu základní dělítko, které v lidstvu existuje. Muži ÍLfjfOzené rnonopoltzují vůdcovství a rozhodování, zatímco ženy se hodí /pih veskrze domácí, podpornou a podřízenou, {'feministky zprav-dla spatřují v genderu - narozdíl od rozdílů biologic-hfdia nei vkořenitelných - rozlišení kulturní či politické. Rozdělení podle Jnderu je tudíž projevem mocí mužů. Některé feministky („difference jLuhbh ) si přesto myslí, že v rozdílech co do genderu se projevuje jaká-sipsydi^li'iíicku-biolagická propast mezí atributy ženskými a mužskými a mezi sensitivitou (vnímavostí a citlivostí) žen a mužů. } Náboženští fundamentalisté obvykle přistupují ke genderu jako k rozli-íeaí danému Bohem, a tudíž k rozlišení, které má z hlediska společenské a politirké organizace zásadní význam. Patriarchální struktury a vůdcovství mužů proto zpravidla chápou jako přirozené a žádoucí. Rovnost a rozdílnost Třebaže cílem feminismu je svrhnout patriarchát a skoncovat se sexis-tickým útlakem, feministkám nebylo občas zcela jasné, co to prakticky znamená a jak by se toho dalo dosáhnout. Tradičné požadovaly rovnost žena mužů, a to tak často, že feminismus bývá často chápán jako hnutí za dosažení rovnosti pohlaví. Ovšem i problém rovnosti odhalil výrazné ■nejasnosti, které ve feminismu panují; feministky se přikláněly k různým, Často protichůdným představám o rovnosti a některé rovnost [equality) zcela odmítaly a raději hovořily o rozdílnosti [difference). Liberálni í'enn-fljfitky,.prosazují právní a politickou rovnost.s muži. Podpořily program rovných práv, který by ženám umožnil soutěžit za rovných podmínek ■ s muži ve veřejném životě. Rovnost zde tudíž znamená rovný přístup k veřejné sféře. Socialistické feministky naopak tvrdí, že rovná práva nemusí •mít vůbec žádný význam, nejsou-li ženy rovny mužům sociálně. Rovnost šeni práce placené a práce neplacené. Radikálním femini tv V "Jä především o rovnost v rodinném a osobním životě. Rovnost* ^^fe^^ týkat například péče o děti, starosti o domácnost, rozhodrn,/^tU<^^ T těle, sexuálních proj evů a osobního naplnění. 0 Navzdory napětí, které mezi nimi panuje, jsou tato tovu ^%* noviska zajedno v tom, že rozdíly založené na genderu n0f|DSl^^% '? ně. Egaiitářské varianty feminismu spojují „rozdílnosti" s paM*'*®811' i a spatřují v nich projevy útisku a podřízenosti. Z tohoto hlediska^** 4 torickým rysem feminismu přání ženy z „rozdílnosti" vym.irin Fe " í které s tímto termínem pracují, chápou sám pojem rovnosti jaJ^K^ f případný nebo označující něco nežádoucího. Jestliže ženy chtějí be^^ mužům, znamená to, že se „s muži identifikují", že své cíle fo z hlediska toho, co jsou nebo co mají muži. Součástí požadavku rrrolí^ je tedy touha „být jako muži". Třebaže se feministky snaží svrlmeta riarchát, mnohé varují před nebezpečím sebedefinování žen padle nJ« to by od žen například vyžadovalo, aby si osvojily konkurenční a acras ' chování, jímž se vyznačuje mužská společnost. Pro mnohé feinirijgfľ osvobození znamená definovat se a dosáhnout naplnění jako ženy %! řečeno „identifikovat se jako ženy". I Pnutí v rámci feminismu (1) egalitářský feminismus v. feminismus ro/dilnosti androgynie - esenciaíismus osobnost - sesterství lidská práva - práva žen rovnost genderů - sexuální osvobození omezit rozdíly - radovat se z rozdílů rozlišování pohlaví a genderu - pohlaví rovná se gender jít nad rámec biologie _ využít biologii prolidský - proženský mužům se lze vyrovnat - muži jsou „problém" žít společně s muži — feministický separatismui operující pojmem rozdílnosti tudíž zaujímají „proženský" ^"V ěhož rozdíly pohlaví mají politický a sociální význam. Zá-fl*"0, n0 h to P0St°Íe 'e esencialisucké přesvědčení, že psychologicko-^efli W"1 0(j mužů zásadním způsobem liší. Agresivní a soutě-&$&CW5 5t mužů a tvořivost a vnímavost žen se chápou jako odrazy *í*á P^^Ijct ä jiných genetických rozdílů, nikoli jen pouhé struktury 'ísnmS íe jakousi průřezovou ideologií. Proudy, které feminismu Konkurují, vznikaly převážně z ideologií či teorií už etablovaných, předením z liberalismu a socialismu; vznikaly ale - v novější době - například i % postmodernismu (viz str. 307) a psychoanalýzy. Takové ideologie a teorie sloužily jako nástroje rozšiřování sociální role žen proto, protože se cel-' jfově staví na stranu rovnosti. Hierarchické nebo elitistické ideologie jsou naopak spojovány spíše s antifeminismem. Například tradiční konzerva-[isniuš zastává názor, že patriarchální struktura společnosti a dělba práce jí základě pohlaví, jež vyúsťuje v dělbu práce mezi „veřejným" mužem a „soukromou" ženou je přirozená a nutná. Ženy se rodí k tomu, aby se jtaly matkami a hospodyněmi a bouřit se proti osudu není jen marné, ale i pomýlené. Konzervativci mohou v nejlepším případě tvrdit, že se staví za rovnost pohlaví proto, protože povinnosti, které plní žena v rodině, jsou stejně důležité jako povinnosti, které muži plní mimo domov. Muži a ženy jsou proto „rovní, ale odlišní" (eqaal but differenť). V určitých situacích vznikaly i rozmanité podoby reakčního feminismu. Docházelo k tomu ve chvílích, kdy tradiční status žen byl ohrožován prudkou sociální nebo kulturní změnou. Takovou povahu má tzv. islámský feminismus. V islámských zemích, například v Íránu, Pákistánu nebo Súdánu se zavádění práva šáría a návrat k tradičním morálním a náboženským -isadám občas prezentovaly jako cesta, jak zvýšit status žen, ohrožovaný *ním západních postojů a hodnot. V této perspektivě chápaly některé muslimské ženy závoje a jiné předepsané součásti ženského oděvu, stejně jako vyloučení z veřejného života jako symboly osvobození, Z hlediska běžného feminismu je však reakční feminismus jednoduše contradictio madiecto, něco, v čem se odráží pošetilá víra, že tradiční dělení života na soukromý a veřejný ženám skutečně skýtá status a ochranu. Právě to je - liberální feminismus, - socialistický feminismus, - radikální feminismus, - nové feministické proudy. Liberální feminismus Na raný feminismus, zejména na „první vlnu" ženského hnutí měly zriac ný vliv myšlenky a hodnoty liberalismu. V prvním významném feminis-tickém textu, Obraně práv žen (1792) z pera Mary Wolistonecraftové se'" tvrdilo, že ženy mají mít stejná práva a privilegia jako muži, a to proto" protože i ony jsou „lidé". Wöllstonecraftová prohlašovala, že „rozdíly p0'. ■ hlaví" ztratí v politickém a společenském životě význam, jakmile ženy kají přístup ke vzdělání a budou považovány za svébytné rozumné tvory--' V knize Poddanství žen (1869), kterou John Stuart Milí napsal společně ■■ s Harriet Tayiorovou se přicházelo s myšlenkou, že společnost by sc měla ■ organizovat na základě „rozumu" a že „nahodilostí zrození" jako například pohlaví by neměly hrát žádnou roli. Ženy by pak měly stejná práva ■' a svobody, jakým se těší muži, v první řadě pak volební právo. I „druhá vlna" feminismu obsahuje významnou liberální složku. Liberální feminismus dominoval ženskému hnutí ve Spojených státech; jeho hlavním mluvčím byla Betty Friedanová, jejíž práce Mystika ženství bylá mezníkem obrody feministického myšlení v 80. letech 20. století. „Mystika ženství", o které psala Friedanová, je kulturní mýtus, podle něhož ženy se pídí po bezpečí a naplnění v rodině a domácnosti a ve „femininním chování", tedy mýtus, který odrazuje ženy od zaměstnání, politiky a veřejného života vůbec. Poukázala na to, čemu sama říkala „problém, který dosud nebyl po- . jmenován"; tím měla na myslí pocity zoufalství a hlubokého neštěstí, které ženy zakoušejí proto, protože jsou omezovány na pouhou „domácí existenci" a nemohou dojít naplnění kariérním nebo politickým životem. V roce 1966 pomáhala Friedanová založit Celostátní organizaci žen [National Organizaä- ■ onofWomen - NOW), jejíž byla posléze první předsedkyní. Z této organizace se stala vlivná nátlaková skupina a největší organizace žen na světě. Iviarý^Ustorié^ .Britská sociální teoretička;a. feministka, která, sé do:radikální politiky zapojila pod vlivem francouzské revoluce. Byla členkou tvůrčího intelektuálního kroužku, ke kterému patril i její manžel, anarchista Williain Godwin (viz str. 190). Zemřela při porodu své dwry Mary, která se později provda-la za básníka Shelleyho a napsala Frnnkensteina. i::ä '--mm Feminismus Wolistonecraftové čerpal z osvícenské liberální víry v rozum a z radikálně humanistického stranění rovnosti. Wnllstonecraftová \ zdůrazňovala; rovná práva žen, zejména v oblasti školství, a to pomocí pojmu „osobnost" (personhood). Ve svém díle však podala i zevrubnější Filozofickým základem liberálního feminismu je princip individua-jismu (viz str. 45), tedy názor, že ze všeho nejdůležitější je jednotlivec, a tudíž že všichni jednotlivci mají stejnou morální hodnotu. Jednotlivci mají právo na rovné zacházení bez ohledu na pohlaví, rasu, barvu pleti, názory nebo náboženské vyznání. Posuzování jednotlivců se musí dít na racionálním základě podle charakteru, nadám a osobních kvalit. Tímto názorem liberálové zdůvodňují požadavek rovných práv: všichni jednotlivci mají právo získat přístup k veřejnému či politickému životu a podílet se na rjěm. Každou diskriminaci žen v tomto směru je třeba zakázat. Wollstone-craftová například tvrdila, že školy, v té době doména mužů, mají být otevřeny i ženám. J. S. Mill argumentoval ve prospěch rovných občanských a politických práv. Celé hnutí za volební právo žen vycházelo fakticky z liberálního individualismu a z přesvědčení, že dostane-Ii se ženám stejného volebního práva, jaké mají muži, dojde k emancipaci žen. Obdobně friedanová svými díly a skupiny typu NOW svou činností se zasazovaly za prolomení přetrvávajících právních a sociálních bariér, které brání ženám rnlt své povolání a být politicky aktivní. Organizace jako například NOW a Emily's List usilovaly zejména o větší podíl žen na vedoucích místech ve veřejném a politickém životě. Liberální feminismus je bytostně reformistický: spíše se snaží otevřít veřejný život konkurenci mezi ženami a muži než zpochybňovat to, co mnohé feministky považují za patriarchální strukturu samotné společnosti. Liberální feministky zejména nechtějí odstranit rozdíl mezi životem veřejným a životem soukromým. Reforma je podle nich nutná, ovšem pouze k tomu, aby se nastolila rovná práva ve veřejné sféře: právo na vzdělání, volební právo, právo mít své povolání atd. Na průmyslově rozvinutém Západě se nepochybně dosáhlo významných reforem: bylo rozšířeno volební právo, došlo k „liberalizaci" rozvodu a umělého přerušení těhotenství, vyrovnaly se mzdy apod. Daleko menší pozornost se však věnovala soukromé sféře, dělbě práce podle pohlaví a distribuci moci v rodině. Liberální feministky vycházely zpravidla z toho, že muži mají jinou povahu a jiné sklony než ženy, a proto akceptují - přinejmenším zčásti -, že tíhnutí žen k rodině a k životu v domácnosti je ovlivňováno přirozenými motivy a je tudíž důsledkem jejich vlastního svobodného rozhodnutí. Tak tomu nepochybně bylo u feministek 19. století, které tradiční strukturu rodinného života považovaly za přirozenou; zřejmé je to ale i v dílech moderních liberálních feministek, například Friedanové. Ve své knize Druhá fáze (1983) se Friedanová zamýšlela nad problémem, jak rozvoj ženské osobností, umožněný většími šancemi, které se před ženami otevřely v práci i ve veřejném životě, sladit s potřebou lásky, zosobňované dětmi, domovem a rodinou. Důraz, který Friedanová kladla na to, že v životě Ženy hraje i nadále důležitou roli rodina, která je pro ni tím základním, radikálnější feministky kritizovaly; podle nich se tak posiluje „mystika mateřství". Radikální feministky - a to je ještě závažnější - upozorňovaly na meze ženy nejsou uváděny do podřízeného postavení jako jednotlivci, jimž s jaksi náhodou upírají práva nebo šance, ale jako příslušnice pohlaví kt ré je vystavováno systematickému a všudypřítomnému útlaku. Za druhé důraz, který individualismus klade na „osobnost", ženám nejspíš ztěžuje myslet a kolektivně jednat podle své společné identity dané genderem tedy podle svého „sesterství". Za třetí, liberální individualismus se můie povznášet nad rozdíly dané genderem jen na oko. Tím, že na lidi hledí jen jako na jednotlivce, identity dané genderem a dalšími sociálními znaky zdánlivě překračuje, a tak umožňuje lidi hodnotit podle jejich talentu a podle toho, čeho dosáhli. To však může nanejvýš vztahy mezi pohlavími depolitizovat, a to tím, že gender se tak maskuje; v horším případe to může ženám vnucovat mužské atributy a aspirace, jelikož údajně bezpo-hlavní „jednotlivec" v sobě vždy skrývá mužské normy. Zacházet s lidmi rovně tudíž může znamenat zacházet s ženami jako s muži. Jde však i o to, že požadavek rovných práv, který je jádrem liberálního feminismu, v zásadě lákal ženy, jimž jejich vzdělání a sociální původ, resp. zázemí umožňují využívat širších možností vzdělání a profesního života. Například feministky 19. století, stejně jako ženy, které stály v čele hnutí za volební právo žen, byly zpravidla vzdělané a pocházely ze středních tříd. Šlo tudíž o ženy, které z volebního práva, z možnosti získat dobré zaměstnání a postupovat v něm, nebo z možnosti zapojit se do veřejného života mohly případné profitovat. Vznáší-li se požadavek rovných práv, vychází se z předpokladu, že možnost využít například větších vzdělávacích a ekonomických možností budou mít všechny ženy. Ženy se ve skutečnosti neposuzují jen podle nadání a schopností, ale i podle sociálních a ekonomických kritérií. Znamená-li emancipace pouze dosažení rovných práv a rovných příležitostí, znamená to, že jiné formy sociálního znevýhodňování, například ty, které souvisejí se společenskou třídou či rasou, se přehlížejí. Liberální feminismus může tudíž vyjadřovat zájmy bělošských středostavovských žen v rozvinutých společnostech, ani trochu si však nevšímá problémů žen z řad dělnické třídy, žen černošských a žen v rozvojovém světě. Socialistický feminismus I když už některé rané feministky se hlásily k socialistickým myšlenkám, socialistický feminismus zaujal významné místo teprve ve 2. polovine 20. století. Na rozdíl od svých liberálních protějšků si socialistické feministky nemyslí, že politické či právní znevýhodňování, se kterým se ženy setkávají, lze napravit pouze rovnými právy nebo tím, že ženám se dostane rovných příležitostí. Tvrdí naopak, že vztahy mezi pohlavími koření v samotné sociální a ekonomické struktuře a že nabídnout ženám vyhlídky na skutečnou emancipaci může jedině zásadní sociální změna, případně - podle některých - sociální revoluce. V jedné ze zpráv OSN se ; mj. uvádělo: „Na ženy, které tvoří 50 procent světové populace, připadají Hlavním bodem socialistického feminismu je teze, podle níž patriarchát lze pochopit jedině ve světle sociálních a ekonomických faktorů. S její klasickou formulací se setkáváme v díle Bedřicha Engelse Původ rodiny, sou-lavmého vlastnictví a státu (1884). Engels (1820-1895), celoživotní přítel a spolupracovník Karla Marxe (viz str. 129) zde vystoupil s myšlenkou, že vznik a vývoj kapitalismu spolu s institutem soukromého vlastnictví zásadně změnily postavení žen ve společnosti. V předkapitalistických společnostech gly rodiny v pospolitosti a důsledně se dodržoval matriarchát, „vláda matky"; to mj- znamenalo, že majetek a společenské postavení se dědily v ženské linii. Kapitalismus založený na tom, že majetek mají v soukromém vlastnictví jiiuži, však matriarchát zlikvidoval a přivodil (Engelsovými slovy řečeno) světodějnou porážku ženského pohlaví". Stejně jako mnoho pozdějších socialistických feministek byl Engels přesvědčen, že útlak žen se uskutečňuje prostřednictvím rodiny. „Buržoázni rodina" je patriarchální a utlačovatelská proto, protože muži chtějí zajistit přechod svého majetku pouze na své syny. Nikým nezpochybňovaného patriarchátu muži dosahují trváním na mono-garnníin manželství, tedy na pravidlu, které se s veškerou přísností aplikuje i na vdovy, jež tak připravuje o jiné sexuální partnery, které však, jak Engels konstatoval, jejich manželé běžně ignorují. Za tento útlak jsou ženy kompenzovány vytvářeným „kultem ženskosti"; ten navenek oslavuje romantickou lásku, ve skutečnosti je však organizovaným pokrytectvím, které má chránit privilegia a majetky mužů. Engels byl přesvědčen, že v socialistické společnosti bude manželství zrušitelné a že jeho patriarchální rysy, stejně jako možná i monogamie pominou, jakmile se odstraní soukromé vlastnictví. Jiné socialistické feministky, resp. ferninisté navrhovali nahradit tradiční patriarchální rodinu systémem pospolného, komumtního života a „volné lásky", jak to prosazovali raní socialisté, například Fourier a Owen, Většina socialistických feministek souhlasí s tezí, že omezování žen na domácí sféru, tedy na mateřství a péči p domácnost slouží ekonomickým zájmům kapitalismu. Některé tvrdily, že ženy představují „rezervní armádu pracovních sil", kterou lze povolat ve chvíli, kdy je třeba zvýšit výrobu, kterou však lze snadno odhodit a vrátit do domácí sféry za krize, aniž by to nějak zatížilo zaměstnavatele nebo stát. Nadto jako pracovnice v podstatě „sezónní" jsou ženy přímo připravovány k tomu, aby přijímaly horší, špatně placená zaměstnání, která pomáhají ztlačovat úroveň mezd, aniž by tím ohrožovala pracovní místa mužů. Práce žen v domácnosti je nadto životně důležitá z hlediska zdraví a výkonnosti ekonomiky. Tím, že rodí a vychovávají děti, ženy produkují pracovní síly pro příští generaci, a lak zajišťují budoucí výrobu. Ženy rovněž odpovídají za socializaci, psychologické formování a dokonce i za vzdělávání dětí, a tak zajišťují, že z nich vyrostou ukáznění a poslušní pracovníci. Obdobně ženy jako hospodyně zbavují muže břemene domácích prací a vychovávání dětí, a umožňují jim tak věnovat svůj čas a energii placenému a produktivnímu zaměstnání. Dělba práce mezi muži, kteří za mzdu pracují v továrnách a úřadech, a ženy, které - aniž by dostávaly včas, náležitě oblečeni a nasyceni, připraveni na těžký pracovní den, kter* je čeká. Tradiční rodina je pro pracovníka mocným stimulem, aby si naspi práci a držel se jí, protože má doma ženu a děti, které musí živit. Rodina je pro muže zároveň nezbytným „tlumicím polštářem", schopným ho ale-spoň částečně chránit před odcizením a frustracemi, které život „náme ■ l ního otroka" přináší. Konvenční rodina fakticky skýtá manželovi a qjcj určitou nezanedbatelnou kompenzaci: patří mu postavení „živitele", který může doma odpočívat a užívat si volného času, zatímco žena - hospodyně se věnuje „triviální" práci v domácnosti. Podle některých feministek je to právě skutečnost, že za práci v domácnosti žena nedostává mzdu, co zavinuje nízký sociální status ženy a to, že ženy finančně závisejí na svých manželích; právě to podle nich navozuje systematickou sociální nerovnost. Kampaň za „mzdu za práci v domácnosti", která se vedla ve Spojeném království (srov. Costa a James, 1972), propagovala názor, že ženy by se vymanily z ekonomické závislosti a jejich sociální status by se zvýšil, kdyby se uznalo, že jejich práce, stejně jako práce mužů, má svou cenu a že zaslouží, aby se za ni platilo. Tento argument se užíval i k podpoře teze, že prostituce by měla být uznána za legální a placené zaměstnání. Většina socialistických feministek však tvrdí, že k emancipaci nestačí jen platit ženám za to, že plní své tradiční role matek, hospodyň nebo sexuálních objektů, ale že je nutné jim nabídnout Širší škálu sociálních a ekonomických příležitostí. Socialistické feministky jsou sice zajedno, že „ženskou otázku" nelze oddělovat od sociálního a politického života, pokud jde však o to, jak by náležité sepětí obou mělo vypadat, panují mezi nimi zásadní neshody. Rozdělení podle genderu jde nepochybně napříč rozdělení podle tříd. Tím vzniká jisté napětí mezi analýzami, které pokud jde o relativní význam genderu a společenské třídy socialistické feministky předkládají a zároveň se tím otevírají závažné otázky zejména před marxistickými feministkami. Ortodoxní marxistky - stejně jako ortodoxní marxisté - nepřestávají zdůrazňovat, že politika tříd je důležitější než politika pohlaví. Ostalné už Engels byl přesvědčen, že „buržoázni rodina", která uvedla ženy do podřízeného postavení, vznikla v důsledku soukromého vlastnictví a byla tudíž jakýmsi vedlejším produktem kapitalismu. Tím se naznačuje, že třídní vykořisťování je proces závažnější než sexuální útlak. Ženy nejsou utlačovány muži, ale institutem soukromého vlastnictví, kapitalismem. Naznačuje se tím také, že emancipace žen bude jakýmsi vedlejším produktem sociální revoluce, která svrhne kapitalismus a nahradí ho socialismem. Ženy usilující o osvobození by tudíž měly uznat, že „třídní boj" (cteiss waf) je důležitější než „boj pohlaví" {sex waf). Feministky by proto ; ;;; měly věnovat svou energii podpoře nikoli nějakého samostatného a lidi rozdělujícího ženského hnutí, ale hnutí dělnického. Pro moderní socialistické feministky je však stále obtížnější se ztotož- ■ nit s myšlenkou, že politika tříd je přednější než politika pohlaví. Způsobilo to zčásti zklamání, vyvolané nedostatečným pokrokem, který zazna moderní socialistické feministky je sexuální útiak věcí stejně závažnou, iako třídní vykořisťování. Mnohé z nich se hlásí k modernímu marxismu, který uznává, že ve společnosti na sebe vzájemně působí síly ekonomické, sociální, politické a kulturní, nikoli k marxismu ortodoxnímu, který trvá na I primátu materiálních čili ekonomických faktorů. Proto odmítají analyzovat "postaven žen jen z úzce ekonomického hlediska a zaměřují se spíše na kulturní a ideologické kořeny patriarchátu. Například britská socialistická feministka Jultet Mitchellová (1971) vyslovila názor, že ženy plní čtyři sociální funkce: 1) jsou součástí souboru pracovních sil a aktivně se podílejí !U1 výrobě; 2) rodí děti, a tudíž reprodukují lidský druh; 3) odpovídají za í socializaci dětí; 4) jsou sexuálními objekty. K osvobození je tudíž zapotřebí, í aby ženy dosáhly emancipace ve všech těchto oblastech; nahrazení kapita-[ lišáckého systému socialismem k osvobození žen nepostačuje. 1.......... ■ ! Radikální feminismus i!-"' jedním z charakteristických rysů „druhé vlny" feminismu je to, že řada feministických autorek vykročila za rámec stávajících politických ideologií. Společenské rozdíly spojované s genderem byly poprvé pochopeny jako závažné samy o sobě, jako něco, co je také třeba jako svébytný samostatný jev zkoumat a chápat. K adaptaci liberálních a socialistických idejí, aby pomocí nich bylo možno osvětlit postavení žen ve společnosti, už došlo; liberalismus ani socialismus však neuznal, že gender je ze všech společenských dělítek nejzákladnéjší. Feministické hnutí se však v 60. a 70. letech 20. století snažilo odhalit konkrétní vliv patriarchátu nejen v politice, ve veřejném životě a v ekonomice, ale. i ve všech oblastech sociální, osobní a sexuální existence ženy jako jednotlivce. Tato tendence se jasně projevila v průkopnickém díle Simone de Beauvbir; dál ji pak rozvíjely první radikální feministky jako například Eva Figesová a Germaine Greerová (nar. 1939). Simone de Beauvoir (1905-1986) Francouzská romanciérka, autorka divadelních her a sociální kritička. V letech 1931-1943 Beauvoirová přednášela filozofii na Sorboně; později se jako autorka a sociálni teoretička zcela osamostatnila. Její kniha Druhé pohlaví (1949) měla obrovský vliv na feministické hnuti, a to tím, že fakticky znovu otevřela téma politiky genderu a předznamenala některá z témat později rozvíjených radikálníma Beauvoirová životni družkou:jeahá-Paula Sártrá?( Beauvoirová znovu a znovu opakovala, že postavení ženy neurčují v faktory přírodní, ale společenské a předložila komplexní kritiku patriarchální kultury. V jejím díle se jasné ukazuje, nakolik je mužství prezentováno/jako pozitivum či jako norma, zatímco; ženství jako „jinakost". Tato „jinakost" zásadním způsobem omezuje svobodu žen a brání jim vyjadřovat jejich plné lidství. Beauvoirová věřila v racionalitu a kritickou Kniha Patriarchálne postoje (1970) z pera Evy Figesové upozornila nejen na známější právní či sociální znevýhodňování žen, ale i na to že - a jak - patriarchální hodnoty a názory prostupují kulturu, filozofii' morálku a náboženství. Všude, v životě i v nauce, se ženy prezentují jako' za muži zaostávající a mužům podřízené; stereotyp „femininity" ženám vnucují muži. V knize Ženský eunuch (1970) Germaine Greerová zase ukázala, že ženy jsou cílevědomě vedeny k pasivní sexuální roli; tím se potlačila jejich pravá sexualita i aktivnější a dobrodružnější stránka jejich. ^"3 osobnosti. Ženy tak byly kulturním stereotypem „věčného ženství" fakticky vykastrovány a přeměněny v sexuální objekty. Dílo Greerové ovlivnili autoři z okruhu Nové levice, například Wilhelm Reich (1897-1957) a Her-bert Marcuse (viz str. 137), kteří hlásali nezbytnost „sexuálního osvobození" a kritizovali represivní charakter běžné, na konvencích založené společnosti. Teprve díky dílům takových aktivistek, jakými jsou například americká spisovatelka Kate Millettová (nar. 1934) a kanadská spisovatelka Shú-lamith Firestonová (nar. 1945) se však radikální feminismus dopracoval k systematické teorii sexuálního útlaku, která nepochybně překročila iá--m~0'. mec již existujících liberálních a socialistických proudů. Hlavním rysem ra-V" dikálního feminismu je názor, že sexuální útlak je nejzákladnéjším rysem '-'M společnosti, zatímco ostatní formy nespravedlnosti - třídní vykořisťování, "íl rasová nenávist atd. - jsou pouze sekundární. O genderu se má za to, že :-y'-\i je tím hlavním a politicky nej významnějším, co společnost rozděluje; je ' důležitější než například společenská třída, rasa nebo národnost. Radikální :ř|;; feministky proto neustále prohlašovaly, že společnost se musí chápat a pře- :í| zentovat jako „patriarchální", má-li se v plném světle ukázat klíčová role sexuálního útlaku. Jde o to, postupovat stejně jako socialisté, kteří užívají -/-g slovo „kapitalistický", aby upozornili na význam ekonomického vykořisťo- -}'B vání. Patriarchát je tudíž označením soustavného, institucionalizovaného ;' a do všech sfér zasahujícího procesu genderem motivovaného útlaku. Ve své knize Politika pohlaví (1970) Millettová popsala patriarchát jako jakousi „sociální konstantu" projevující se ve všech politických, so- '.cs:; ciálních a ekonomických strukturách a vyskytující se ve všech minulých /-'-M i současných společnostech a ve všech hlavních náboženstvích. Rozdílné role mužů a žen mají svůj původ v procesu „podmiňování": od nejútlej-Šího věku jsou chlapci a dívky vedeni k tomu, aby se přizpůsobili velmi" V;?í konkrétní identitě příslušného genderu. Tento proces probíhá především v rodině, „hlavní instituci patriarchátu"; lze ho však zaznamenat i v litera- :■;:-> tuře, výtvarném umění, veřejném životě a ekonomice. Millettová vyslovila '; názor, že patriarchátu by se mělo čelit procesem „zvyšování sebevědomí"; jde o myšlenku, ovlivněnou hnutím Černošské moci z 60. a počátku 70. ž;: let. Během diskusí a vzdělávacího procesu si budou ženy stále více uvě- f domovat sexismus, který proniká společnosti, ve které žijí, a strukturuje ji, a budou tudíž s to se proti němu postavit. K osvobození žen je tedy 0 zapotřebí revoluční změny: instituci rodiny je třeba rozbít a psychologický Fírestonové Dialektika pohlaví (1972) se pokusila o ještě ambicióznější objasnění sociálních a historických procesů z hlediska rozdělení lidstva na pohlaví. Firestonová využila k analýze úlohy žen marxistickou teorii, a to tak, že na místo kategorie společenská třída dosadila kategorii pohlaví. Podle Firestonové nevyplývají rozdíly mezi pohlavími jen ze sociálního podmiňování, ale i z biologie. Základní skutečnost, že ženy rodí děti, vedla k „přirozené dělbě práce" v rámci - jejími slovy řečeno - „biologické rodiny". Jelikož rodí děti, jsou ženy neustále v zajetí biologie a tudíž - stejně jako děti - životně závislé na mužích. Přesto Firestonová nepřijala tezi, že patriarchát je přirozený či nevyhnutelný. Ženy, tvrdí Firestonová, mohou dosáhnout emancipace tím, že překročí svou biologickou přirozenost a vymaní se z „Evina prokletí". Je přesvědčena, že moderní technologie otevřela dveře ke skutečné rovnosti pohlaví, jelikož osvobodila ženy od břemene těhotenství a porodu. Těhotenství se lze vyhnout používáním antikoncepce nebo interupcí; nová technologie však umožňuje se mu vyhnout umělou reprodukcí ve zkumavkách a odpovědnost za výchovu dětí přenést na společenské instituce. Jinak řečeno, biologický proces reprodukce se dá pomocí kybernetiky uskutečňovat v laboratořích. Poprvé v dějinách tak lze ženám umožnit zbavit se biologické rodiny a do společnosti se zařadit jako skutečně rovné mužům. I když je pravda, že Millettová spatřovala kořeny patriarchátu v sociálním podmiňování, zatímco Firestonová v biologii, obě se shodovaly v tom, že k osvobození žen je zapotřebí zmenšit, případně odstranit gen-derové rozdíly mezi muži a ženami. Obě byly přesvědčeny, že obě pohlaví jsou co do své skutečné povahy stejná a že tato skutečnost se v současnosti zakrývá buď vlivem patriarchální kultury nebo tím, že ženy se bohužel rodí s dělohou. Obě souhlasily, že lidská přirozenost je ve své podstatě androgynní. • Radikální feminismus však vykazuje i řadu vzájemně si odporujících součástí, z nichž některé zdůrazňují základní a neměnné rozdíly mezi ženami a muži. Příkladem je „proženský" (pro-women) proud, který je zvláště silně zastoupen ve Francii a ve Spojených státech. Zatímco Firestonová je přesvědčena, že ženy je třeba vysvobodit z prokletí porodu a výchovy dětí, „proženství" - v příkrém rozporu s Firestonovou - znamená, že se vychvalují pozitivní ctnosti plodnosti a mateřství. Ženy se nemají snažit být „podobnější mužům"; měly by naopak uznat a s nadšením přijmout své sesterství, tj. pouta, která je váží ke všem ostatním ženám. Tento proud tudíž akceptuje, že postoje a hodnoty žen jsou jiné než postoje a hodnoty mužů; ve svých důsledcích však sděluje, že v jistých ohledech stojí ženy výše než muži, jelikož se vyznačují tvořivostí, citlivostí a schopností o někoho pečovat, tedy kvalitami, které muži nikdy nedokáží plně ocenit, natož k nim v plné míře dospět. Tyto myšlenky byly spojovány zejména s ekofeminismem, o kterém podrobně hovoříme v 9. kapitole. Souhlas s tím, že existují nezměnitelné rozdíly mezi muži a ženami dovedl některé feministky ke kulturnímu feminismu, k ústupu z agre- Jiné feministky se začaly naopak politicky prosazovat a dokonce zaujímat revoluční postoje. Jsou-li rozdíly mezi pohlavími přirozené, pak kořeny patriarchátu tkvějí v samotném mužském pohlaví. „Všichni muži" jSou fyzicky i psychicky disponováni k tomu, aby utlačovali „všechny ženy"-jinak řečeno, „nepřítelem jsou muži". To evidentně vede k feministickému separatismu. Muži tvoří utlačující „sexuální třídu", která se oddává agresi ovládání a destrukci; „sexuální třída" žen je tudíž „univerzální obětí". Na! příklad Susan Brownmillerová ve své knize Proti naší vůli (1975) zdůrazňovala, že muži ovládají ženy fyzickým násilím a sexuálním zneužíváním Muži vytvořili „ideologii znásilňování", která je v podstatě „vědomým zastrašovaním, jímž všichni muži udržují všechny ženy ve strachu". Browh-millerová tvrdila, že muži znásilňují, protože znásilňovat mohou; jsou totiž „biologicky způsobilí znásilňovat". Dokonce i muži, kteří neznásilňújí, těží ze strachu a z úzkosti, které znásilňování u všech žen vyvolává. Pnutí v rámci feminismu (2) radikální feminismus v. liberální feminismus osvobození žen — ženská emancipace patriarchát — nerovnost daná genderem sesterství — individualismus osobní je politické — běžná politika transformovat soukromou sféru — rozlišování veřejného a soukromého rovnost genderů — rovná práva / rovné příležitosti revoluční změna — reforma / gradualismus zvyšování sebevědomí — politický aktivismus Takto argumentující feministky jsou rovněž přesvědčeny, že popsaná situace má zásadní důsledky pokud jde o osobní a sexuální chování žen. Sexuální rovnost a harmonie jsou nemožné, protože součástí všech vztahů mezi muži a ženami je nutně útlak. O heterosexuálních ženách se tudíž má za to, že se „identifikují s muži", že nejsou s to plně si uvědomit svou ženskou přirozenost a začít se „identifikovat se ženami". To vedlo ke vzniku politického lesbismu, podle něhož sexuální preference jsou pro tifikované se ženami", resp. za ženy s „ženskou identitou", schopné konečně se vymanit z útlaku mužů. Ti-Grace Atkinsonová to vyjádřila slovy feminismus je teorie, lesbismus je praxe". Otázka separatismu a lesbismu však ženské hnutí značně rozpoltila. Většina feministek spatřuje v těchto zcela nekompromisních postojích pokřivený odraz misogynie čili nenávisti vůči ženám, hluboce zakořeněné v tradiční mužské společnosti. Proto se i nadále raději přidržují cíle sexuální rovnosti a názoru, že harmonii mezi ženami a muži lze nastolit v jakési nesexistické společnosti. Jsou tedy přesvědčeny, že sexuální orientace je výlučně věcí osobního rozhodnutí a nikoli politického názoru. Nové feministické proudy počínaje 60. lety je stále obtížnější analyzovat feminismus pouze z hlediska jeho dělení na liberální, socialistický a radikální. Dělící čáry mezi jednotlivými proudy se jednak vyostřily, jednak - v jiných situacích - zatemnily. Objevily se také nové podoby feminismu. Ty sice Čerpají z řady zdrojů, odráží se v nich však i společný zájem o problém odlišnosti pohlaví a zejména snaha aplikovat ženská specifika i na něco jiného než na vztahy mezi muži a ženami. K těmto novým feministickým proudům patří psychoanalytičky feminismus, postmoderní feminismus, černošský feminismus a lesbický feminismus. Feministky typu de Beauvoirové, Fri-edanové a Millettové ostře kritizovaly psychoanalýzu obecně a Sigmunda Freuda (1856-1939) zvláště, jelikož v teoriích typu „závidění penisu" a „kastračního komplexu" spatřovaly doklad zcela fragrantní misogynie, tedy do očí bijící nenávisti vůči ženám. Počínaje průkopnickým dílem Juliet Mitchellové Psychoanalýza a feminismus (1974) se však feministky začaly s pracemi S. Freuda vyrovnávat, zejména v té podobě, v jaké s nimi dále pracovali takoví myslitelé jako například Jacques Lacan (1901-1981). Psychoanalytičky feminismus se vyznačuje především tím, že proces, během něhož muži i ženy nabývají genderových rysů a formují se rozdíly mezi pohlavími, chápe jako spíše psychologický než biologický. Postmoderní neboli poststrukturální feministky vyšly z těch podob feminismu, které - jako například kulturní feminismus - hlásají, že mezi ženami a muži žádné podstatné rozdíly nejsou. Podle jejich názoru žádná jednou provždy daná ženská identita neexistuje a sám pojem „ženy" je pouhá fikce. Tím, že zpochybňují rozdělení na muže a ženy, postmoderní feministky možná přímo fatálně zkompromitovaly samu ideu ženského hnutí. Černošský feminismus zase napadl tu tendenci v rámci feminismu, která přehlíží rozdíly mezi rasami a naznačuje, že ženy jsou vystaveny všem společnému útiaku v důsledku svého pohlaví. Černošský feminismus, který je zvláště silný v USA, prezentuje sexismus a rasismus jako dva vzájemně provázané systémy útlaku a upozorňuje zejména na to, že „barevné ženy" jsou vystaveny všestrannému znevýhodňování na základě genderu, rasy a ekonomického postavem. Lesbický feminismus nabyl řady vymanit z patriarchátu a získat „ženskou identitu". Jiné lesbické feministky zase zdůrazňují, že existuje rozdíl mezi zkušenostmi žen homosexuálních a heterosexuálních. Lesbické feministky mohou tudíž pokládat boj proti homofobii ze stejně důležitý jako boj proti patriarchátu. Feminismus v 21. století V některých směrech dosáhla feministická teorie vrcholu své tvořivosti a svého radikalismu v 60. letech a počátkem let sedmdesátých. Od té doby, jak se zdá, ženské hnutí slábne; začalo být dokonce módní hovořit o ja kémsi nástupu „postfeminismu". Feminismus nepochybně narazil na řadu problémů. Za prvé, ženské hnuti se stále více drobilo a ztrácelo na názorové ucelenosti. Někteří autoři, resp. některé autorky si dokonce kladou otázku, zda sám pojem ženského hnutí ještě vůbec něco znamená. I když společná touha posílit úlohu žen ženy spojuje, feministky se rozcházejí v názoru, jak tohoto cíle dosáhnout a co prakticky znamená. Názorové neshody mezi feministkami existují už dlouho; mezi feministkami reformistickými a revolučními a mezi feministkami radikálními a socialistickými; existují i názorové rozdíly pokud jde o témata navýsost sporná a diskutabilní, jakými jsou například separatismus a lesbismus. Tyto neshody se však dnes rozšířily i na další otázky. Objevují se názorové rozdíly pokud jde například o prostituci, pornografii a cenzuru, o interupce, mateřství, rasu a etnickou příslušnost, o sociální stát apod. Taková škála zájmů a znepokojujících problémů je však možná známkou spíše síly feminismu než jeho slabosti. Může vlastně signalizovat, že z politického hnutí se feminismus přetvořil v politickou ideologii, která stejně jako jiná ideologie zahrnuje řadu často vzájemně si konkurujících proudů. Dalším problémem je skutečnost, že feminismus, zejména v 80. a 90. letech, fungoval v politickém prostředí, které mu bylo nepřátelské. V islámských zemích se nástup fundamentalismu projevil v tlaku na vylučování žen z politiky a veřejného života vůbec, na likvidaci jejich v právních řádech už zakotvených práv a na návrat k závoji. Konzervativní odpor proti feminismu byl jasně patrný i na průmyslově vyspělém Západě. Například vláda Margaret Thatcherové a administrativa Ronalda Reagana zaujímaly v 80. letech postoje otevřeně antifeministické: volaly po obnově „rodinných hodnot" a zdůrazňovaly tradiční roli ženy jako matky a hospodyně. Nová pravice se snažila znovu uvést v život rodině stranící patriarchální hodnoty a ideje, a to nejen proto, protože je chápe jako „přirozené", ale i proto, protože v nich spatřuje záruku společenského pořádku a stability. Například vzestup kriminality a vandalismu mládeže se kladl za vinu pracujícím matkám a osamělé matky se v USA i ve Spojeném království démonizovaly za to, že ohrožují tradiční rodinu a zvyšují náklady na sociální zabezpečení. To vše jsou příklady jevu, který Susan Faludiová ve své knize Protiúder (1991) pojmenovala „syndrom svádění Wmt ze opětně zdůraznit a uvést do života tradiční společenské a náboženské hodnoty se odráží úspěch, který feminismus zaznamenal, když měl ženy k tomu, aby zpochybňovaly vžité postoje a znovu přemýšlely o tradičních rolích jednotlivých pohlaví. V 21. století feminismus stojí rovněž před problémem, že mnoha z jeho původních cílů se už dosáhlo nebo se dosahuje; právě z toho dnes vychází postfeministická kritika. Stejně jako se v prvních letech 20. století dospělo k volebnímu právu žen, uspěla v mnoha zemích „druhá vlna" feminismu se svými kampaněmi pokud jde o legalizaci interupce, zákony o stejných mzdách pro ženy i muže a zákony zakazující diskriminaci i pokud jde o širší přístup ke vzdělání, k politickému životu a k tzv. svobodným povoláním. Objevily se dokonce názory, že vítězství feminismu lze spatřovat i v tom, že se objevil nový druh mužů, kteří už nejsou jako dříve bigotnfmi šovinisty, ale vyrovnali se i s některými „feminními" prvky pokud jde o vnější vzhled, a jsou ochotni se podílet na domácích pracích a na plnění povinností v rámci „symetrické rodiny". Tzv. mužské hnutí dokonce tvrdilo, že věci došly ještě dále, že totiž muži přestali těžit z politiky genderů a stah se fakticky její obětí. To naznačuje, že feminismus jednoduše zašel „příliš daleko". Existuje nebezpečí, že muži, zejména mladí muži, konfrontovaní s úpadkem tradičních „mužských" povolání, vystavení stupňující se konkurenci žen na pracovišti i doma a připravení o svůj status „živitelů", upadnou do jakési kultury nevýkonnosti a nebudou schopni se vyrovnat s budoucností, která je ženská. Tváří v tvář těmto problémům a výzvám ženské hnutí nepochybně procházelo procesem jakési deradikalizace. Jeho militantní a revoluční křídlo bylo stále více marginalizováno. Jasným dolrJSaem revizionismu je feministická literatura. Jak práce Friedanové Druhá etapa (1983), tak dílo Greerové Pohlaví a osud (1985) vyzvedávaly význam těhotenství a mateřství; obě tyto knihy si také vysloužily kritiku radikálnějších feministek, které je viní z podporování tradičních genderových stereotypů. Nové teoretičky feminismu jsou nadto celkově obrazoborečtější a méně politicky radikální než jejich protějšky v 60. a 70. letech. Například Carmlle Pagliová (1990) zaútočila na představu žen jako „obětí" a důrazně žádala, aby ženy přebíraly větší odpovědnost za své sexuální i nesexuální chování. Nej větší iluze postfeminismu spočívá v tom, že nejkřiklavější formy sexistického útlaku byly už překonány a společnost už není patriarchální. Nepochybně stále více žen - v mnoha západních zemích jasná většina žen vdaných - chodí dnes do práce. Navzdory obavám, že muži jsou nevýkonní nebo že výkonnými být přestanou, jsou to však převážně ženy, kdo vykonává práce málo placené, nízko společensky hodnocené a nadto konané často jen na dílčí úvazek. Ženy rovněž méně než muži rozhodují o svém těle, protože stereotypy ženskosti a krásy jsou stále ještě silné. Nadále také hrají podřadnou roli v manželství a v mocenských pozicích ve společnosti jsou stále ještě nedostatečně zastoupené. Ve své knize Celá žena (1999) Greerová ostře vystoupila proti názoru, že „ženy všeho dosáhly"; tvrdila, ukazuje, že patriarchát je s to reprodukovat se z generace na ee š; -í ny uvádět do podřízeného postavení tím, že vytváří umělé a ÍT'^ formy emancipace. Věc je tudíž prostá: dokud bude existovat naf8*6**- «' bude existovat ferninismus. Hlavním problémem, před kterým fern^^ * j v 21. století stojí, však je přijít se schůdnou, realistickou a ucelen**1' " * vlnou", schopnou objasnit měnící se povahu vztahů mezi gende^ -mýtus postfeminismu. toz^i { Doporučená literatura Beasley, C, What is Feminism [London: Sage, 1999). Užitečný rozbor a ví<] i ( podstaty feminismu, přihlížející i k moderním posunům v rámci feministické teorie. Bryson, V. (spolueditor Campling, S.), Feminist Political Thought: An Intvduaion (Basingstoke: Macmillan, 2003). Zevrubný a čtivý úvod do vývoie feminist,, * ca teorií a do jejich rozmanitých podob. t Coole, D., Women in Political Theory: From Ancient Misogyny to Contempaiaty Feminism, 2. vyd. (Hemel Hempstead: Harvester Wheatsheaf, I9'J3).Urhvatné vylíčení postojů k ženám v západním politickém myšlení, ukazující různé podoby, jakých misogynie nabyla. Elshtain, J. B., Public Man, Private Woman: Women in Social and Political Thought (Oxford: Martin Robertson, 1981). Kritická analýza veřejného a soukromého v teoriích nejvýznamnějších západních myslitelů, podaná z feministického pohledu. Freedman, J., Feminism (Buckingham a Philadelphia, PA: Open University Press, 2001). Srozumitelné, krátké a do přítomnosti dovedené uvedení do některých nejdúležitějšfch diskusí probíhajících v teorii i praxi feminismu. Schneir, M., The Vintage Book of Feminism: The Essential Writings of the Contemporary -Women's Movement (London: Vintage, 199S). Užitečné a kompiexnf sebráni stall nejvýznamnějších současných teoretiček feminismu. Squires, J., Gender in Political Theory (Cambridge a Maiden, MA: Polity Press, 1999) Myšlenkově bohaté a tématicky široce pojaté vylíčení hlavních problémových okruhů politické teorie feminismu. SKOLOGISMUS a yýyoj — Návrat k přírodě - hlavní témata — Příroda a politika gSogísPUS v 21. století Vznik a vývoj Slovo „ekologie" poprvé použil v roce 1866 německý zoolog Ernst Haec-kei fe odvozeno z řeckého „oikos", které znamená domácnost nebo dům, Haécísel jím chtěl označit „výzkum celkových vztahů živočicha k jeho organickému i neorganickému prostředí". Od počátku 20. století se ekologie uznávala za jednu ze součástí biologie, která studuje vztahy mezi #wrni organismy a jejich prostředím. Postupně se ze slova ekologie však stal termín politický: bylo to způsobeno tím, že zejména od 60. let ho užívala narůstající hnutí „zelených". Přesto je označení této „nové" ideologie obklopeno řadou nejasností. Slovo „zelený" se užívalo od 50. let. Mělo naznačit sympatie pro témata či projekty týkající se životního prostředí. Počínaje 70. lety ho postupně převzaly politické strany, které se začaly na tuto problematiku zaměřovat a jejichž počet se neustále zvyšoval. První takovou stranou byli němečtí Zelení [die Grünen). Nástup „zelených" politických stran ovšem znamenal, že slovo „zelený" se už nespojovalo jen se zásadami širších environmen-ralistických hnutí, ale také s konkrétními myšlenkami a politikami těchto politických stran. „Environmentalismus", slovo užívané rovněž od 50. let, označuje ideje a teorie, pro které je příznačný zejména názor, že lidský život íze pochopit jedině v kontextu světa přírody. V tomto smyslu tedy označuje spíše širokou škálu vědeckých, náboženských, ekonomických a politických názorů, než nějaký specifický soubor politických opatření, například těch, která prosazují současná hnutí „zelených". Slovo „environmentalismus" má však tu nevýhodu, že se jím občas označuje určitý umírněný či reformistický přístup k životnímu prostředí, který sice reaguje na ekologické krize, avšak nijak zásadně nezpochybňuje běžné představy o světě přírody. Předností „ekologismu" je, že zdůrazňováním ústředního významu ekologie upozorňuje na určitý přístup k politickému myšlení, který se od běžných přístupů kvalitativně liší. Tím, že volá po radikální sociopolitické změně a po tom, aby byl od základu znovu promyšlen vztah mezi lidmi a světem přírody, se ekologismus změnil ve svébytnou politickou ideologii. Třebaže moderní environmentalistická čili „zelená" politika se objevila teprve v 60. letech 20. století, myšlenky týkající se ekologie jsou data mnohem staršího. Mnozí autoři naznačili, že zásady současného náboženstvím jako hinduismu, buddhismu a taoismu Fkni , . ;<> ykoumaiu —------------- . - byl a je do značné míry reakcí na industrializaci To bvln^ 8,311,1,8 "=? f^ith vztahů, které lidi svazují se všemi živými organismy a obec letí, kdy urbanizace a industrializace vyvolávaly silnou noTV9-^ ^Svem života" (Capra, 1996). Proto je obtížnýne-li nemožné votě na venkově, zpodobovaném romanoDisci tvrm Th„~ 5 ^ Po zkoumání toho, co tato tradiční kréda měla tendenci přehlížet: votě na venkově, zpodobovaném romanopisci typu Thomase h iľ a pohtickými mysliteli typu britského libertariánského socialisty Wi)l-Morrise (1834-1896) a ruského anarchisty Petra Kropotkina (viz str ľ** Tato leakce byla často nejsilnější v zemích, kde industrializace prohfh " nejrychleji a nejdramatičtěji. Například Německo se koncem 19, stoka zhruba 30 let změnilo v průmyslovou mocnost, schopnou postavit se v* nomické moci Spojeného království a Spojených států. To hluboce oířá tľ ■ německou politickou kulturou: výsledkem bylo šíření mýtů o nezkaženo ti a důstojnosti rolnického života a vznik mohutného hnutí „zpět k tffa' dě" v řadách německé mládeže. Tohoto romantického pastoralisrnu (od latinského pastor, tj. pastýř) využili ve 20. století nacionalisté a fašisté Od konce 20. století byl vzestup ekologismu vyvoláván další a stále intenzivnější industrializací a urbanizací. Zájem o životní prostředí jeStě vzrostl v důsledku obav, že ekonomický růst ohrožuje přežiti lidského rodu i samu planetu, na které lidé žijí. Výrazem těchto obav bylo stále yí« literárních prací, věnovaných této problematice. Kniha Tiché jaro (1962) z pera Ráchel Carsonové, kritizující škody, které na přírodě a světu Člověka způsobuje narůstající množství pesticidů a jiných chemikálií používaných v zemědělství, se často považuje za první práci, jež upozornila na vyhrocu-. jící se ekologickou krizi. K dalším raným dílům, které měly v této oblasti = svůj význam, patří Harrimanova práce Jak přežít (1971), kniha Návod na: přežití (1972) z pera E. Goldsmitha a dalších, neoficiální zpráva OSN Jen jedna Země (1972) a kniha Meze růstu (1972) vzešlá z Římského klubu, Zároveň se objevila nová generace aktivistických nátlakových skupin, například Greenpeace a Přátelé Země, upozorňujících na environmentálni . problémy, jakými jsou například nebezpečí plynoucí z jaderné energie," znečišťování a vyčerpávání zásob pevných paliv. Spolu s již etablovanými a mnohem většími skupinami jako je například Worldwide Fund for Nature vedly tyto organizace ke vzniku stále mocnějšího environmenta-listického hnutí, kterému se začalo dostávat široké publicity. Počínaje 80. lety udržovaly environmentalistickou problematiku na předních místech r politické agendy politické strany „zelených", které dnes existují ve vč-tšinč průmyslově vyspělých zemích. Environmentalistická politika nepochybně upozornila na problémy , typu znečišťování, konzervace, kyselého deště, skleníkového efektu a globálního oteplování; ekologové však odmítají, že by byli jen další monotématickou lobistickou skupinou. Za prvé, envíronmentalistické hnutí se zaměřilo na daleko širší Škálu problémů. Například němečtí Zelení vedli kampaně související s úlohou žen, obranou, ozbrojením, sociálním státem, nezaměstnaností a nutností vyrovnat se s nacistickou minulostí Němťrka; přitom se samozřejmě zaměřovali i na užší problémy životního prostředí. Daleko větší význam má však to, že ekologové zformulovali zcela nový -ji s předivem — " fodit ekologismus do ustálených politických přihrádek levice a pravice rozumět mu v perspektivě a pomocí zavedených doktrín a filozofií. ^ysettí Zelení to vyjadřují heslem „ani nalevo, ani napravo, ale vpřed". návrat k přírodě - hlavní témata Ekologové podrobili kritice základní předpoklady, ze kterých vychází běžné politické myšlení. Tradiční doktríny a ideologie jsou „antropocentrické" š: v jejich centru je člověk. Podle ekologů se tak dopouštějí politováníhodného, dokonce směšného omylu: věří totiž, že lidé jsou středem všeho existujícího. David Ehrenfels (1978) to nazval „arogance humanismu". Naořiklad kategorie, pomocí nichž běžné myšlení analyzuje svět, jsou kategorie lidí a skupin: tedy například jednotlivec, společenská třída, gen-der, národ a lidstvo. Nadto hodnoty, jichž se toto myšlení přidržuje, jsou odrazem potřeb a zájmů lidí, ať již jde o svobodu, spravedlnost, rovnost Či řad. Ekologové tvrdí, že tato výlučná starost o lidi překroutila a narušila vztah mezi lidským druhem a jeho přírodním prostředím. Místo aby Zemi a rozmanité druhy, které na ní žijí, lidé respektovali a udržovali, snažili se o to, aby se z nich stali - řečeno slovy Johna Locka (viz str. 53) - „páni a vlastníci přírody". Podle tohoto názoru přírodu je třeba si „podmanit", „bojovat" s ní a „povznášet se" nad ni. Ekologismus představuje nový politický styl. Nevychází z pojmu „lidstvo" či „lidské potřeby", ale z představy, podle níž příroda je jakousi sítí řcenných, avšak křehkých vztahů mezi živými druhy - lidský rod v to počítaje - a přírodním prostředím. Lidstvo už není středem všeho, ale nedílnou součástí přírody. Po lidech se tudíž žádá, aby byli pokorní, chovali se umírněně a ohleduplně a zbavili se ničím nezdůvodněného snu, že věda a technika mohou vyřešit všechny jejich problémy. Aby tuto vizi vyjádřili, ekologové se museli poohlédnout po nových pojmech z říše vědy nebo znovu použít pojmy staré, pocházející z náboženství a mytologie. K hlavním tématům ekologismu patří: * ekologie, - holismus, - udržitelnost, - environmentálni etika, - seberealizace. Ekologie Hlavním principem veškerého „zeleného" myšlení je ekologie. Ekologie pozvolného uznání, že rostliny i živočichové jsou udržováni sárho čími přírodními systémy, ekosystémy, tvořenými prvky živými i n Jednoduchým ekosystémem je kupříkladu pole, les, rybník nebo' k^* Například sedimenty na dně rybníka obsahují živiny, které umbžfti mnoha druhů rostlin. Tyto rostliny vytvářejí kyslík a jsou potravou' niku žijících ryb a hmyzu. Těla mrtvých rostlin a živočichů se toz'^il^ znovu tak vznikají živiny, které se stávají součástí sedimentů. Pro-p/ " cyklace se tak znovu a znovu opakuje. Všechny ekosystémy směřují k h* monii čili vyváženosti, a to samoregulací. Potrava a jiné zdroje se rdcvkhT a množství živočichů, hmyzu i rostlin se přirozeně přizpůsobuje obierti potravy, která je k dispozici. Tyto ekosystémy však nejsou „uzavřené" {3 zcela při svém udržování nezávislé: každý z nich je v interakci s jinými ekosystémy. Ekosystémem může být dejme tomu jezero; i jezero váafe potřebuje čerstvou vodu, kterou do něj přivádějí přítoky. Teplo a enereji musí získávat ze Slunce. Naopak jezero zase dává vodu a potravu druhlm žijícím na jeho březích, tj. i lidem. Svět přírody je tudíž složitou sítí ew systémů, z nichž největší je globální ekosystém, obvykle zvaný ..ekosíéra', či „biosféra". Rozvoj ekologie přivodil zásadní změnu našeho chápání světa přírody a místa lidí v něm. Ekologie je v příkrém rozporu s pojetím lidstva jako „pána" přírody; ukazuje naopak, že každou lidskou pospolitosi a fakticky i celý lidský rod udržuje jemná síť vzájemných vztahů, které ■ se dosud přehlížely. Ekologové tvrdí, že lidstvo dnes stojí před možnou ekologickou katastrofou, a to proto, protože ve svém zaslepeném a zbě-" silem honu za materiálním bohatstvím jednoduše narušilo „vyváženost' přírody", a tak ohrozilo ekosystémy, díky nimž je lidský život možný-K tomu se dospělo mnoha různými cestami. K ním patří exponenciální " růst populace, plenění omezených a neobnovitelných zdrojů paliv, jakými jsou uhlí, nafta a zemní plyn, kácení tropických dešťových pralesů, které pomáhají čistit ovzduší Země a regulovat klima, znečišťováni řek, jezer, lesů i samotného ovzduší, používání chemických, hormonálních . a dalších přísad do potravin i ohrožení biodiverzity, jež je výsledkem mizení tisíců druhů, které jde ruku v ruce s panstvím lidského druhu nad přírodou. |i| Ekologismus předkládá zásadné jiný pohled na přírodu a místo lidi fl| v ní, který není antropocentrický, ale „ekocentrický"; středem tedy neníífl člověk, ale příroda. „Zelení" myslitelé čili environmentalisté však aplikovali ekologické myšlenky různě a občas z nich vyvozovali závěry i značně rozdílné. Nejvýznamnější rozdíl v rámci environmentalistického hnutí existuje mezi tím, co norský filozof Arne Naess (1973) nazval „mělká ekologie" (snalloiv ekology) a „hlubinná ekologie {deep ekology). „Mělký" pohled akceptuje učení ekologie, přizpůsobuje ho však lidským potře- ? bám a cílům. Jinak řečeno hlásá, že budeme-li svět přírody chránit a ctít, bude svět přírody život lidí nadále podporovat a udržovat. Tento pohled * se projevuje v konkrétním zájmu o takové problémy, jakými jsou kontrola populačního růstu mo«*< 00* ^flSf v Přírodě zdroj, který má uspokojovat lidské potreby, ^rálové spaut 1^ fc Mé pjfjIodé vládnou. Sama príroda zád-JeoZf£dka u*zzp hodnoly nabývá jediné tehdy, je-li přetvářena hastou ^íľie-li využívána k lidským cílům, neboje u > iskn ohrozí "lÁfí nebo je-li vyuzivdtw * —~------- liřvaiivci často líčí přírodu jako ohrožující, ba dokonce krutou, vy-* .cfseamorálnim bojem a tvrdostí, která ovlivňuje i existenci lidí. Na a l^ze pohlížet jako na součást přírody, jako na článek „velkého řetězce lí' nadřazenost lidí se však odráží v jejich postavení správců a strážců Socialisté stejně jako liberálové pohlíželi na přírodu jako na pouhý zdroj rak s ní také zacházeli. V socialismu však existoval i jakýsi romantický C1 pastorální proud, který vychvaloval krásu, harmoničnost a. bohatost nffrodv, a naplněni člověka spatřoval v blízkosti přírodě. ; anarchisté ve svém přístupu k přírodě často zdůrazňovali harmonii rt)st, které nejsou výsledkem žádné regulace. Příroda je tudíž vzorem jednoduchosti a vyváženosti; lidé by si počínali moudře, kdyby tyto kvality aplikovali i na organizaci společnosti; tomu má sloužit sociální ekologie. *fäpsšisté se často přikláněli ,k jakémusi tajemnému a mystickému vidění přírody, které zdůrazňuje moc instinktů a elementárních životních sil. V přírodě spatřovali něco, co dokáže lidi očistit od jejich dekadentního intelektuálství. Příroda se vyznačuje brutálním bojem a cyklickou rege-nerací. ■ ■■ is)r;Fenimistky obecněpovažují přírodu za tvořivou a dobrotivou. O ženách se díky jejich plodnosti a schopnosti, kojit má často za to, že jsou blízké přírodé a ladí s přírodními silami; naopak muži, výtvory kultury, se s příhodou-jaksi míjejí nebo jsou s ní, v konfliktu. ► Ekologové, zejména hlubinní ekologové, považuji přírodu za vzájemně propojený celek zahrnující lidi, jiné tvory i neživý svět. Na přírodu často, hledí jako na zdroj poznání a „správného života"; mají za to, že lidé nedocházejí svého naplnění tím, že se snaží přírodu ovládat, ale tím; že jsou jí blízko a respektují ji. ► Náboženští fundamentalisté pokládají přírodu za projev božské tvořivosti: co je „přírodní", je tudíž dánoBohem. Z toho může vyplývat jak povinnost přírodu respektovat* tak tvrzení, že příroda byla stvořena k tomu, aby uspokojovala lidské potřeby. „Hlubinní" ekologové odmítají mělký ekologismus jako zastřenou formu antropocentrismu. Tvrdí, že „mělké" ekologii jde především o to, zajistit zdraví a prosperitu lidí žijících ve vyspělých zemích. „Hlubinná" ekologie jednoznačně odmítá jakoukoli úporně se udržující víru, že lidský druh je ostatním druhům, ba dokonce samé přírodě jakkoli nadřazen. Přichází s provokativní myšlenkou, že smyslem lidského života je pomáhat udržovat přírodu, nikoli opačně. To, co Naess (1989) nazval „ekozofie" vé - čili, jak se sami raději označují, „humanističtí" ekologové - hlub ekologii zase kritizují za to, že se hlásí k „iracionálním" či mvv''^'n,J',, naukám a prosazuje řešení evidentně nerealistická, která si lidsh, získají. O alternativní ideji „sociální ekologie" pohovoříme níže v 1^°^ pitole, a to v souvislosti s ekoanarchismem. 10 ^ Pnutí v rámci ekologie hlubinná ekologie v. mělká ekologie ekologismus - environmentalismu s ekocentrismus - „měkký" antropocentrismus mysticismus - věda příroda - lidstvo radikální holismus - váhavý holismus hodnota v přírodě - instrumentální hodnota biocentrická rovnost - zachování ne-lidské přírody práva zvířat - péče o zvířata proti růstu - udržitelný růst ekologické vědomi — rozvoj osobnosti Holismus Tradiční politické ideologie se nikdy vážně nezabývaly vztahem mezi lidstvem a přírodou. Příznačný pro ně byl předpoklad, že lidé jsou pány přírody; přírodu proto pokládaly málem jen za ekonomický zdroj. V tomto smyslu nebyly součástí řešení, ale problému. V knize Bod obratu 11982) dospěl Frijtof Capra k závěru, že původci těchto představ jsou vědci a filozofové, jakými byli například René Descartes (1596-1650) a Isaac Newton (1642-1727). Předtím se svět chápal jako organismus; tito filozofové 17. století ho však líčili jako jakýsi stroj, jehož jednotlivé Části lze analyzovat a pochopit za pomoci právě objevené vědecké metody, k níž patřilo prověřování hypotéz jejich konfrontací s „fakty", a to pečlivě prováděnými a opakovatelnými experimenty. Bylo zásluhou vědy, že lidské poznání . najconec v moderním světě ovládl scientismus, tedy víra, že jediným \ hlivým nástrojem odhalování pravdy je vědecká metoda. Vědecká SP 0(j0Xjej tedy to, co Capra pojmenoval „karteziánsko-newtonovské pa-flr a«f je však v podstatě základem současné environmentálni krize. %ň& přistupuje k přírodě jako ke stroji, majíc za to, že tento stroj, stejně ■ ko kterékoli jiné stroje, lze všelijak „dávat do pořádku", spravovat, vylep-Lvat případně dokonce nahradit jiným. Mají-Ii se lidé naučit, že nejsou ánV př^ody, ale její součástí, musí se podle Capry této fixace na „newto-bvskýsv^ "str0'" a osvoíit si nové paradigma. při hledání tohoto paradigmatu se ekologičtí myslitelé poohlíželi po mnoha různých myšlenkách a teoriích jak moderní vědy, tak starověkých iiiýtô a náboženství. Sjednocujícím tématem všech těchto idejí a teorií je jnýšlenka holismu. Termín „holismus" zavedl v roce 1926 burský generál a dvakrát premiér Jižní Afriky Jan Smuts, a to na vyjádření teze, že přírodě lze porozumět jedině jako celku, nikoli skrze její jednotlivé části. Síňith byl přesvědčen, že věda zhřešila redukcionismem: vše, co studuje, redukuje na jednotlivé navzájem oddělené části a každé z nich se snaží porozumět zvlášť. Základem holismu je naopak přesvědčení, že „celek" je důležitější než jeho jednotlivé „Části"; holismus poukazuje na to, že každá čaši má smysl a význam jedině ve vztahu k jiným částem a v poslední instanci ve vztahu k celku. Například v medicíně se nemoc tradičně chápala jako porucha určitého konkrétního orgánu nebo určitých buněk v těle, a tak se také léčila; nechápala a neléčila se tedy jako jakási nevyváženost v Životě pacientově jako celku. Pozornost se tudíž věnovala léčení fyzických příznaků, zatímco faktory psychologické, sociální či environmentálni se obvykle přehlížely. Mnozí tedy spatřují ve vědě viníka, který odpovídá za to, že lidé se učili, jak ještě účinněji pustošit a plenit přírodní bohatství; jiní však poukazovali na to, že moderní věda bude možná schopna přijít s novým paradigmatem lidského myšlení. Capra například tvrdil, že karteziánsko-new-tonovský pohled na svět už mnozí vědci, zejména fyzikové (jako on sám) opustili. Během 20. století vznikla „nová fyzika" a fyzikové vykročili daleko za rámec Newtonových mechanistických a redukcionistických úvah. Průlom učinil počátkem 20. století americký fyzik německého původu Albert Einstein (1879-1955), jehož teorie relativity zásadním způsobem zpochybnila tradiční pojetí času a prostoru. V Einsteinových šlépějích dále ľ-šal kvantová teorie, vypracovaná takovými fyziky jakými byli například Ni-■eis Bohr (1885-1952) a Werner Heisenberg (1901-1976). Nová fyzika byla výsledkem výzkumů na subatomové úrovni a postupně odvrhla představu absolutního čili objektivního poznání. Na jeho místo Heisenberg dosadil „princip neurčitosti". Fyzikální svět se nechápe jako soubor jednotlivých : řnolekul, atomů či částic, ale jako systém, resp. jako určitá síť systémů. Systémové vidění světa se nesoustřeďuje na jednotlivé stavební ka-/ meny, ale na principy organizace systému. Zdůrazňuje tedy vztahy v rámci systému a začlenění jeho jednotlivých prvků do celku. Toto vidění má experimentu, který provádí; je s ním nedílně spjat. Subjekt a ob, t dají tudíž vjedno. Obdobně byl revidován i pojem příčiny a pojem l ku: změny se chápou jako něco, co v systému vyrůstá z celé sítí" •"' 7'^ nikoli jen jako důsledek jedné lineárně působící příčiny. Podle Caprv systémové vidění života už revolucionizovalo fyziku, poznenáhlu s*" i jiné přírodní vědy a lze ho stejně dobře aplikovat i na studium sociál i politických a environmentálních problémů. Stručně řečeno, nová fv libý mohla nabídnout paradigma, které by dokázalo nahradit dnes užnři* lý mechanistický a redukcionistický pohled na svět. Alternativním a obzvlášť přínosným zdrojem nových pojmů a teorií bylo náboženství. Ve své knize Tao fyziky (1975) Capra upozorni! na v*, znamné paralely mezi myšlenkami moderní fyziky a východního mystica! mu. Tvrdil, že taková náboženství jako hinduismus, taoismus a buddhisinu* obzvláště zen, už dávno hlásala jednotu či jednotnost všech věcí; moderní5 věda se k tomuto poznání propracovala teprve ve 20. století. Četné stoupen- = ce hnutí „zelených" lákal východní mysticismus, ve kterém spatřovali filozofii vyjadřující ekologickou moudrost, tak životní způsob, který človéka vede k soucitu se všemi lidmi, se všemi ostatními druhy i s celým světem přírody. Podle jiných autorů jsou ekologické principy obsaženy v monoteistických náboženstvích, tj. v křesťanství, judaismu a islámu, která jak lidstvo tak přírodu chápou jako stvořené Bohem. Z tohoto pohledu jsou lidé hožímí služebníky na Zemi, jimž je uloženo planetu milovat, ctít a uchovávat. Patrně nejvlivnější z pojmů, které moderní „zelení" užívají, však -vznikl tak, že se příslušní myslitelé zahleděli do idejí a duchovního života -předkřesťanských dob. Primitivní náboženství často nerozlišují mezi lidmi a ostatními formami života a jen pramalý rozdíl činí mezi živým a neživým. Všechny věci jsou pro ně živé: kameny, řeky, hory, dokonce i sama Země, často chápaná jako „Matka". Představa „Matky Země" byla obzvlášť důležitá pro ekology, kteří se snažili definovat nový vztah mezi lidmi -a přírodou, zejména pro ty z nich, kteří projevovali sympatie pro ekofe-minismus (o kterém budeme ještě v této kapitole hovořit). V knize Gaia: Nový pohled na život na Zemi (1979) přišel James Lovelock s myšlenkou, že sama planeta je žívá a po řecké bohyni Země ji pojmenoval Gaia. Lovelock (viz str. 263) ji vymezil jako „biosféru, atmosféru, moře a pevniny Země" a tvrdil, že Gaia je živý organismus, který usiluje o vlastní záchovu a podle toho si počíná. Lovelock to dovozoval ze skutečnosti, že Země vykazuje přesně stejné samoregulující chování, jakým se vyznačují i jine formy života. Gaia dospěla k „homeostázi", tj. do stavu dynamické rov-, nováhy, a to navzdory změnám, ke kterým došlo ve sluneční soustavě. Nejprůkaznějším dokladem toho je skutečnost, že i když od vzniku života se teplota Slunce zvýšila o více než 25 procent, teplota na Zemi a složení její atmosféry se prakticky nezměnily. Přitom jen malá změna pokud jde o procenta kyslíku v atmosféře nebo o průměrnou teplotu Země by ohrozila všechny formy života na této planetě. Ve své stati „Člověk a Gaia" (1988, str. 63) Lovelock varoval, že „zničit kus živého ekosystému, když velock (nar.1919) Jfr^í^Tcheiník, zabývající se atmosférou, vynálezce, a teoretik environ- t » Lý ekonom a teoretik environmcntalismu, narozený v Německu. V ro- 5930 odešel do Británie, kde začínal jako stipendista Oxfordské univer- C>, poté, co získal zkušenosti v podnikání, zemědělství a žurnalistice, znovu vrátil k akademické dráze; Byl ekonomickým poradcem Britské n-ro!ru komise v Německu (1946-1950) a Britského národního uhelné- ^úradu (1950-1970). *V■■"■■Svou' průkopnickou prací Malé je krásné: ekonomika,,, která myslí; "„alidi (1973) Schumacher prosazoval výrobu v „lidských dimenzích" t buddhistické" pojetí ekonomiky, které zdůrazňuje význam morálky a správného žití" .Třebaže se stavěl proti průmyslové gigantomanii,: věřil v' přiměřenou" produkci a všemožně se: stavěl za technologii „středního dosahu". a nejspíš nevystačí do konce století. Jelikož „kosmická loď" se přibližuje konci „věku pevných paliv", je stále blíže své desintegraci, protože dosud neexistují alternativní zdroje energie, které by ztrátu uhlí, plynu a nafty nahradily. Zachovat to, co z našich zásob pevných paliv ještě zbývá, znamená méně jezdit auty, spotřebovávat méně elektrické energie a - stručně roceno - smířit se s nižší životní úrovní. Ekologická ekonomie však pouze nevaruje a nehrozí, ale také nabízí řešení. Entropie je možná nevyhnutelná, její dopady však lze zpomalit nebo výrazně oddálit, budou-li vlády i občané respektovat principy ekolo-vgíe. Ekologové tvrdí, že lidský druh přežije a bude se mu dařit jedině teh-■ dy, jestliže uzná, že je pouze jedním z prvků složité biosféry a že jedině zdravá, vyvážená biosféra zachová lidstvo při životě. Politická opatření je třeba posuzovat z hlediska „udržitelnosti" {sustainability), tj. schopnosti systému, v tomto případě biosféry jako celku, udržet se naživu a zajistit svou další existenci. Udržitelnost stanoví jasné meze lidským ambicím a materiálním tužbám; vyžaduje totiž, aby výroba co nejméně poškozovala křehký globální ekosystém. Například udržitelná energetická politika . musí především drasticky omezit používání fosilních paliv a hledat alternativní obnovitelné zdroje, jakými jsou například solární energie a síla větru či vln. Tyto zdroje jsou samou svou podstatou obnovitelné a lze k nim přistupovat nikoli jako k „přírodnímu kapitálu", ale jako k „příjmu". „Zelení" tudíž hlásali, že „věk fosilních paliv" musí být vystřídán „solárním věkem", a vládám radili, aby urychlily výzkum a vývoj obnovitelných zdrojů energie. Udržitelnost však nevyžaduje jen osvícenější využívání přírodních zdrojů, ale i jiný přístup k ekonomické činnosti. Přesně to měl Schumacher (1973) na mysli, když přišel s myšlenkou „buddhistické ekonomiky". Bud-dhistická ekonomika vychází z principu „dobrého žití" [right livelihood) a je zásadním protikladem běžných ekonomických teorií, v nichž se má za to, že lidé isou pouhými „maximalizátory užitku". Buddhisté jsou pře- a že pomáhá překonávat egocentrismus, jelikož posiluje sociálni ýs w, a vede lidi ke spolupráci. Takový pohled na věc vzdaluje ekonorruku ■ ' současné posedlosti vytvářením bohatství, tedy posedlosti, která JI!? Ie ekologů pramálo všímala podstaty a duchovní kvality lidského život Hlavní cíl buddhismu, duchovní osvobození, však rozhodně není neslu« telný s materiálním blahobytem. „Není to bohatství, co brání osvobození" zdůrazňoval Schumacher (1973, str. 47), ale vázanost na bohatství; neru" to radost z věcí, které člověka těší, ale neukojitelná touha po nich," Envi ronmentalistické hnutí tudíž doufá, že v budoucnu nebude ekonomika člověka zotročovat, ale že mu bude sloužit. O tom, co to všechno prakticky znamená, se hodně diskutuje Tzv "' „světlezelení", kterým se v Německu říká Realos (realisté), akceptují před-stavu „udržitelného růstu", která v podstatě znamená bohatnout, ale pomaleji; jinak řečeno, souhlasí s myšlenkou, že touhu po materiálnjrn blahobytu lze sladit s environmentálními náklady. To se dá dosáhnout například změnami daňové soustavy, aby se buď penalizovalo znečišťování a tím se od něho odrazovalo, nebo aby se snižovalo využívání omezených i zdrojů. Schumacherova varianta tohoto přístupu zdůrazňovala hodnotu „technologie s lidskou tváří": Schumacher se zasazoval o systém malé produkce, produkce s „lidskou dimenzí", která by nahradila svět velkoměst a masové výroby, který Schumacher pokládal za odlidšťující. „Tmavozelení", v Německu zvaní Fundis (fundamentalisté), však tvrdí, že takové názory nejsou dost radikální. Podle nich pojem udržitelného rozvoje pouze zdánlivě reaguje na obavy environmentalistů, ve skutečnosti však lidem umožňuje počínat si jako by vše bylo v nejlepším pořádku. Jestliže - jak;: tvrdí „tmavozelení" - původci ekologické krize jsou materialismus, kon-zumerismus a obsedantní zaměřenost lidí na ekonomický růst, je řeše* ním „nulový růst" a přechod k „postindustriáinímu věku", kdy lidé budou žít v malých venkovských pospolitostech a spoléhat se na své rukodělné dovednosti. To ovšem znamená zásadně odmítnout průmysl a moderní; techniku a doslova „vrátit se k přírodě". Environmentálni etika Ekologická politika, ať už je její podoba jakákoli, se snaží rozšířit morální uvažování směry, jimiž se dosud neubíralo. Je tomu tak proto, protože dosavadní systémy etiky jsou evidentně antropocentrické. Například utilitarismus hodnotí „dobro" a „zlo" z hlediska štěstí nebo naopak bolesti lidí. Jako „ma-: ximalizátoři užitku" lidé jednají a mají jednat tak, aby docházeli co největší-ho štěstí nebo zakoušeli co nejméně bolesti. Pokud má ne-lidský svět - jiné druhy, stromy, rostliny, půda atd. - vůbec nějakou hodnotu, jde o hodnotu veskrze instrumentální: slouží k tomu, aby byly uspokojovány lidské potřeby. Totéž platí o pracovních teoriích hodnoty, se kterými přicházeli například John Locke, David Ricardo (1772-1823) a Karel Marx (viz str. 129). Tyto teorie přiznávají ne-lidskému světu hodnotu teprve poté, co se „smísil" s lidskou Etickým problémem, se kterým zápolí i humanističtí neboli „mělcí" él(0|0gové, je otázka našich morálních povinností vůči příštím gene-raclm- Samotné povaze problémů souvisejících s životním prostředím odpovídá, že důsledky našeho počínání se plně pocítí teprve za desítky, ne-li stovky let. Proč bychom si měli lámat hlavu s nadměrným vyčerpáváním zásob pevných paliv, když ve chvíli, kdy dojdou, tady už nebudeme? Proč se máme zabývat hromaděním jaderného odpadu, když generace, které s tím vším budou muset něco dělat, se teprve narodí? Jasné je, že zaměřujeme-li se pouze na své vlastní zájmy, popřípadě na zájmy našich rodin a přátel, cestu do budoucnosti jenom prodlužujeme. Proto rousi ekologové pojem lidských zájmů rozšířit, aby zahrnul celý lidský rod, tj. aby nerozlišoval mezi dnešní generací a generacemi příštími, mezi těmi, kdo žijí nyní, a těmi, kdo se teprve narodí. Tuto „orientaci na budoucnost" lze ospravedlňovat různě. Například ekokonzervativci jí mohou spojovat s tradicí a kontinuitou, a tak dospívat k závěru, že současná generace je pouhým „správcem" statků, které nashromáždily minulé generace, a je tudíž povinna je zachovat ku prospěchu generací, které přijdou. Ekosocialisté zase mohou tvrdit, že ve starosti o příští ■ generace se pouze projevuje to, že sympatie a láska k lidstvu nezná časových hranic, stejně jako nezná hranic národních, etnických, gen-derových a dalších. K environmentálni etice lze přistupovat i jinak, totiž tak, že morální standardy a hodnoty, vypracované ve vztahu k lidem, budeme aplikovat i na jiné druhy a organismy. Nejznámější pokus v tomto směru představují „práva zvířat". Obhajoba péče o zvířata (animal welfare), se kterou vystoupil Peter Singer (1976), výrazně ovlivnila rodící se hnutí za osvobození zvířat [animal liberatian). Singer tvrdil, že altruistický zájem o dobro jiných druhů vychází z toho, že jako vnímající tvorové mohou i tyto druhy trpět. Singer, sám utilitarista, zdůrazňoval, že stejně jako lidé, i zvířata se chtějí vyhnout fyzické bolesti; proto odsuzoval všechny snahy nadřazovat zájmy lidí nad zájmy zvířat. V této souvislosti hovořil o „panství jednoho druhu" [speciesism), svévolném a iracionálním předsudku, který se ničím neliší od sexismu či rasismu. Z altruistického zájmu o jiné druhy však ještě nevyplývá rovné zacházení, nadto Singerova argumentace se nevztahuje na necítící formy života jako jsou například stromy, skály a řeky, které žádnou hodnotu nemají. S radikálnější myšlenkou než že lidé a zvířata mohou mít týž morální status, vystoupil americký filozof Tom Regan v knize Na obranu práv zvířat (1983), a to s odůvodněním, že práva mohou mít všichni tvorové „schopní života". Zaujmeme-ii toto stanovisko, bude pro nás velice obtížné, ne-li nemožné jasně odlišit svět zvířat od světa lidí. Přesto Regan uznával, že jelikož lidem jistá práva patří proto, protože dokáží racionálně uvažovat a jsou morálně autonomní, lze je na zvířata vztáhnout jedině selektivně; zejména je lze vztáhnout na „savce starší jednoho roku". Tento individualistický, právy operující přístup k environmentálni etice však neuspo- Hlubinná ekologie stojí na stanovisku, že hodnotu má přír0(, . taková, tj. Že hodnota je přírodě vlastní. Viděno takto, environmemJ0 etika nemá nic společného s lidskou instrumentalitou a nelze ji artikul jednoduše tak, že lidské hodnoty rozšíříme i na ne-lidský svět NanřfS^ Goodin (19«) se pokusil formulovat „zelenou teorii hodnoty" P4e7 zdrojům je třeba přiznávat hodnotu proto, protože jsou výsledkem Dři™ nich procesů, nikoli činnosti člověka. Jelikož však tato hodnota vyvŕ t ze skutečnosti, že příroda, resp. krajina lidem pomáhá vidět „jistý LJ? a model jejich životů" a oceňovat „něco víc" než jen sebe samé, obsáhni ' v sobě jistý reziduálni humanismus a některé hlubinné ekology tudíž n uspokojuje. S klasickou formulací jejich radikálnějšího postoje přišel ň-ů Leopold ve své knize Almanach písečného okresu (1948, str. 225) kde hovoří o „etice země": „věc je správná, jestliže směřuje k zachováni čelist • vosti, stability a krásy biologické pospolitosti. je špatná, směřuje-Ii k nič* mu jinému." Sama příroda se tak prezentuje jako jakási etická pospolitost To znamená, že lidé jsou v ní pouhými „řadovými občany", kteří nemají o nic víc práv a nezaslouží si o nic větší úctu než kterýkoli jiný jéjl eiei Takový morální postoj vyúsťuje v „biocentrickou rovnost", tedy v princip že všechny organismy a všechny předměty v ekosféře mají stejnou morální hodnotu a všechny jsou částmi jednoho jediného propojeného celku Arne Naess (1989) to vyjádřil slovy „rovné právo Žít a vzkvétat". Kritikové hlubinné ekologie přesto tvrdí, že takový postoj vychází z nerealistického." přikrášleného („arkadského") vidění přírody, které ignoruje potravinový" řetězec a boj o přežití, nebo že tento názor, podle něhož hodnota tkvi v samotné přírodě nedoceňuje, že morálka je lidským vynálezem a že tím, co přírodu činí přírodou, je právě skutečnost, že je jakékoli morálce -vzdálena. Seberealizace Jelikož jedním z trvalých témat ekologismu je odmítání lidského sobectví . a touhy po majetku, snažil se vypracovat nějakou alternativní filozofii, " která osobní naplnění váže na vyváženost člověka a přírody. Růst zájmu o problematiku Životního prostředí, který ]ze pozorovat od 60. let, se . běžně spojuje s postmaterialismem (íngtehart, 1977). Postmaterialisrnus je teorie, která charakter politických zájmů, snah a hodnot vysvětluje úrovněmi ekonomického rozvoje. Vychází zhruba z „hierarchie potřeb", o níž psai Abraham Maslow (1908-1970), a v níž se nad materiální řili ekonomické potřeby klade potřeba úcty, vážnosti a seberealizace. Postma- -terialismus hlásá, že materiální nedostatek plodí egoismus a ziskuchtivost, zatímco obecný blahobyt jednotlivcům umožňuje více se zajímat o otázky „kvality života" čili o otázky postmateriální. Ty se obvykle týkají morálky, politické spravedlnosti a osobního naplnění a patří mezi ně feminismus, světový mír, harmonický vztah mezi jednotlivými rasami, ekologie a práva || zvířat, V tomto smyslu lze v ekologismu spatřovat jedno z „nových" =pole- jjjěřarchické, materialistické a patriarchální hodnoty širokých vrstev sou-«sné společnosti. Ekologismus se ovšem daleko intenzivněji než kterékoli jiné společenské hnutí angažoval v radikálm'm a novátorském uvažování o povaze lidské citlivosti a seberealizace. Všichni ekologisté by například souhlasili 5 názorem, že vývoj lidstva se dostal do situace „nebezpečné nevyvá-feíiosti"'- lidé si užívají obrovského know-how a materiálního bohatství, rtäjí však pramálo „know-why", čili znalostí toho, jak a zejména proč žít. tídstvo získalo schopnost uspokojovat své materiální tužby, nikoli však moudrost, aby si položilo otázku, zda mají tyto tužby smysl nebo zda jsou vůbec rozumné. Jak varoval Schumacher (1973): „Dnes je člověk příliš chytrý'' než aby mohl přežít bez moudrosti." Někteří mělcí neboli humanističtí ekologové jsou však na pochybách, zda toto hledání moudrosti nevtahuje ekologismus do říše náboženského mysticismu nebo myšlení Mevv Age. Například Murray Bookchin (viz str. 274) se o těchto tendencích vyjádřil jako o jedné z podob „antihumanismu" a tvrdil, že vytvářením jakési mytologizované „přírody" lidé dokazují ztrátu sebedůvěry a téměř naprosté přehlížení sociálních problémů. Mnoho zelených, zejména těch, kteří se hlásí k hlubinné ekologii, si však osvojilo světový názor, jenž se zásadně liší od toho, který tradičně dominoval politickému myšlení vyspělého Západu. Jde podle nich o základ „přechodu k novému paradigmatu", který se ekologismus snaží přivodit a bez něhož by byl odsouzen k opakování chyb „staré" politiky, protože by nedokázal vykročit nad rámec jejích pojmů a východisek. Hlubinní ekologové obvykle rádi přiznávají, že jejích pohled na politiku má i jistou duchovní dimenzi. Blízkost přírodě není pouhým teoretickým postojem či etickým názorem: v jádru jde o lidskou zkušenost, o dosažení „environmentálního vědomí" čili o to, že člověk v sobě objeví „ekologické já". Australský filozof Warwick Fox (1990) o sobě tvrdil, že došel ještě dál než hlubinná ekologie: přiklonil se totiž k „transpersonál-ní ekologu", jejíž podstatou je poznání, že „věci jsou", že lidé i všechny ostatní druhy jsou součástí neustále se rozvíjející a stále více se odhalující reality. Podle Naesse člověk dosahuje seberealizace tím, že se stále siřeji a hlouběji „ztotožňuje s ostatními". Tyto myšlenky byly Často formulovány pod vlivem východních náboženství, nejvíce buddhismu, který byl prezentován jako ekologická filozofie par excellence. Jednou z hlavních tezí buddhismu je myšlenka, že žádné „ego" neexistuje, že individuální ego je mýtus Či iluze a že součástí probuzení či osvícení je vykročení nad rámec sebe sama a uznání, že každý člověk je spjat se všemi živými předměty a fakticky s celým vesmírem. 2 toho se může vyvinout jakýsi holistický individualismus, ve kterém se svoboda postupně rovná zkušenosti „bytí" a uskutečnění organické celistvosti. S takovými myšlenkami přišel německý psychoanalytik a sociální filozof Erich Fromm (1900-1980) ve své knize Mít nebo být (1979). Fromm představil ono „mít" jako stav mysli, která hledá naplnění v zís- a vede k osobnímu růstu a duchovnímu vědomí. Jak však Frn k existenci „orientované na bytí" není zapotřebí jen zásadrí s i V^^> politické změny, ale i totální transformace lidstva. eíet>4o. Příroda a politika Hlubinní ekologové obvykle běžné politické názory odmítají S v nich jen různé varianty antropocentrismu, z nichž v každom je oh na předpojatost vůči přírodě. Tvrdí, že vypracovali zcela nové ideolo ^í* paradigma (jakkoli mnozí z nich nejsou ochotni akceptovat sám te „ideologie", jelikož je spojován s člověkostředným uvažováním) a to* tou radikální aplikace ekologických a holistických principů. Jmi ekolo a environmentalističtí myslitelé však ve větší či menší míře čerpali in ■ raci z běžných politických proudů. Jejich postoj vychází z přesvědčeni že v těchto proudech jsou obsaženy hodnoty a doktríny, které dokáží a' hrnout pozitivní pohled na ne-lidskou přírodu a mohou pomoci vysvětlit' proč došlo k ekologické krizi a jak je třeba se s ní vypořádat V torntc smyslu lze ekologismus - stejně jako nacionalismus a feminismus - chána; jako jakousi průřezovou ideologii. Konzervativci, fašisté, socialisté, anarchisté, feministky a liberálové o sobě občas prohlašovali, že mají zvláštní pochopení pro životní prostředí. Ekologických myšlenek však využíval; k podpoře značně odlišných politických cílů. V rámci ekologismu existují tyto nejvýznamnější dílčí proudy: - pravicový ekologismus, - ekosocialismus, - ekoanarchismus, - ekofeminismus. Pravicový ekologismus Třebaže moderní „zelená" politika se spojuje s cíli a záměry obecně pokládanými za levicové (jde například o víru v decentralizaci a přímou akd a o odpor vůči hierarchii a materialismu), první projevy politické ekologie byly v podstatě pravicové (Bramwell, 1989). Nejvýrazněji se to prujevilu v nacistickém Německu, kde se zformoval jakýsi fašistický ekologismus. Jeho hlavním představitelem byl Walter Darré, za Hitlera ministr zemědělství (1934-1942) a Čelný představitel nacisticky orientovaných rolníků. Rychlá industrializace, kterou Německo zažilo koncem 19. století, vyvolala silné hnutí „zpět k půdě", které oslovovalo zvláště studentskou a jinou mládež. Německé mládežnické hnutí vzniklo ze skupinek německých studentů, kteří si říkali Wandervôgel a před odcizeností městského života se utíkali do lesů a hor. Darrého ideje byly směsicí nordického rasismu (viz str. 223) a idealizujících představ o rolnickém životě či o životě na venko- byl nap lldad spojován s jednou z podob vitalismu, který kladl značný úlohu „životní síly" a rozcházel se tudíž se všemi formami ma-dúraZ na ^0 yfldce rolnlků Darré odpovídal za zavedení „dědičného 1603,1 'hospodaření", které vlastníkům drobných a středních hospodářství P1*** ' lo držbu pozemků, a za vytvoření Národního potravinového fon-^kterýrněl uvádět na trh zemědělskou produkci s cílem udržet vysoké dB V potravin, a tak zajistit prosperitu venkova. lí' '■'řeštože Darré měl úzké vztahy k nacistům, jeho myšlenky mají ho společného s moderním hnutím „zelených". Za prvé, Darré byl !nn_ ^xen, že jedině život nablízku přírodě a na venkově může člověka *r!pfnä naplňovat. Proto chtěl obnovit rolnické Německo. S takovými * sienkami se setkáváme i u moderních ekologů, například u Edwarda ^oltisrnitha (1988). Nadto se stal vlivným zastáncem organického hospodaření, které používá jedině přírodních hnojiv, např. hnoje živočišného ?úvodu Darré věřil v organický cyklus zvíře - půda - potraviny - lidé, který "objevil v dílech rakouského filozofa a pedagoga Rudolfa Steinem (1861-,„21) a u představitelů antropozofického hnutí. Organické hospodaření vychází z ekologických zásad a stalo se jedním z hlavních článků teorie hospodaření ohleduplného k životnímu prostředí. Za Třetí říše pomáhala nacistům Darrého rolnická ideologie zajistit angažovanou podporu německého venkova. I když byl „vědeckým" rasistou, sám nikdy nebyl nacistou a vířejně se distancoval od vodcovského principu (Fiihrerprinzip) a od řečí o expanzi a německém impériu. Nacistický režim učinil ve skutečnosti prariiálo, aby naplnil Darrého sny o zdatném rolnickém Německu. Hitler se, pravda, hlásil k myšlence „krve a půdy", jeho posedlost válkou a dobyvač-ností však zintenzívnila industrializaci Německa a zbídačila venkov. Rovněž „umírnění" konzervativci měli jisté pochopení pro problémy životního prostředí. V ekokonzervatismu se projevuje jakási romantická a nostalgická věrnost venkovskému způsobu života, ohrožovanému růstem měst a velkoměst. Jde evidentně o reakci na industrialismus a myšlenku „pokroku". Nepředpokládá se zde vybudování postindustriální společnosti založené na principech spolupráce a ekologie, ale návrat k již zažité (píedindustriální společnosti nebo její zachování. Tyto projevy vnímavosti vůči životnímu prostředí se zpravidla zaměřují na problém konzervace a na pokusy zachránit přírodní dědictví - lesy atd. - jakož i dědictví architektonické a sociálni. Ochrana přírody je tudíž spojována s obranou ..tradičních hodnot a institucí. Ekologie zde tak začala symbolizovat návrat k feudální minulosti, kdy půdu ovládala nepatrná menšina a politická kontrola byla vnucována shora. Například otec britského environmentalismu Edward Goldsmith tvrdil, že k ekologické společnosti bude nutně pat-řit vzkříšení tradičního uspořádání v rodině a v obci, ve skutečnosti tedy ustavení silné autoritaristické vlády. Ekosocialismus členy krajně levicových skupin. Ekosocialismus často čerpá z ín ké analýzy a obvykle se snažil distancovat se od pseudonábož jí?^" myšlenek, jejichž vliv je jinak v environmentalistickém hnutí ^ Například čelný německý ekosocialista Rudolf Bahro (1982} tvrdil hlavní příčinou environmentálních problémů je kapitalismus Svě-1' ** rody zplundrovala industrializace; ta je však pouze důsledkem kan't tické honby za ziskem. Pro kapitalismus není tudíž příznačný jeri tíM boj, ale i ničení přírodního prostředí. Lidská práce a příroda jsou wk řisfovány, jelikož k oběma se přistupuje jako k pouhým ekonomickí zdrojům. Součástí jakékoli snahy o zlepšení životního prostía;'. rUl^ proto být radikální společenská změna, podle některých tedy sociální revoluce. Nadto Marxův postoj ke světu přírody je předmětem určitých sporů. Zatímco někteří autoři chápou Marxovu viru v postupný rozv " výrobních sil jako klasický projev industrialismu, jiní prohlašovali tl to, jak Marx ve svých raných dílech prezentuje práci jako „polidsťovánf přírody a přivádění lidí „blíže k přírodě", má nepřehlédnutelnou ekologickou dimenzi. Klíčovým tématem ekosocialismu je myšlenka, že kapitalismus je nepřítelem životního prostředí a socialismus jeho přítelem. Stejné jako je tomu u socialistického feminismu, i v této formulaci je však přítomno napětí mezi dvěma prvky, v tomto případě mezi prioritami „rudými" a „zelenými". Je-li environmentálni katastrofa pouhým vedlejším produktem kapitalismu, lze se s environmentálními problémy nejlépe vypořádat tak, že se kapitalismus odstraní nebo že se alespoň bude držet na uzdě. Ekologové by tudíž neměli zakládat zvláštní strany zelených ani vytvářet úzce environmentalistické organizace, ale měli by působit v rámci širšího socialistického hnutí a zaměřovat se na skutečný problém, jímž je ekonomický systém. Na druhé straně i v socialismu se spatřovala politická doktrína „stranící produkci": hlásá využívání bohatství této planety, byť pro dobro lidstva a nikoli jen pro dobro třídy kapitalistu. Socialistické strany si environmentalistickou politickou orientaci osvojovaly pomalu, protože stejně jako ostatní „šedé" strany i nadále lákají voliče slibem ekonomického růstu. Proto se ekologové často zdráhali „zelené" podřídit „rudému"; výsledkem je pak napríklad prohlášení německých Zelených, že nejsou „ani leví, ani praví". Ekosc-cialisté - jako například Bahro (1984) - proto často dospívali k závěru, že ekologická krize je natolik naléhavá, že je třeba ji upřednostnit před třídním bojem. Ekosocialisté tvrdí, že socialismus je ekologický samou svou podsta tou. Je-li bohatství ve společném vlastnictví, bude se ho užívat v zájmu všech, tedy v dlouhodobém zájmu lidstva. Ekologické problémy lze však sotva vyřešit jen změnou vlastnictví. Nanejvýš přesvědčivým důkazem toho byla praxe státního socialismu v Sovětském svazu a ve východní Evropě, která vyústila v jedny z nej závažnějších a nejobtížněji zvladatelných ekologických problémů na světě. Například v 60. letech byly obráceny dvě r ó kdysi čtvrté'nej větší na světě, o polovinu zmenšilo a jeho břehy '^tia některých místech posunuly až o sto kilometrů; na místě někdejší sehladiny je od té doby slaná a znečištěná poušť. Nej větší z ekologických katastrof ve východní Evropě, které se také dostalo největší publici-byla havárie jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu v roce 1986. její rozsah nakonec přiměl sovětský režim k větší otevřenosti pokud jde ekologické problémy vůbec. V postkomunistickém období se skupiny rctestujících environmentahstů objevily ve všech nástupnických státech ikďejšího Sovětského svazu. Pozoruhodné však je, že na rozdíl od hnutí želených" na Západě se tyto skupiny jen zřídka hlásí k ekosocialismu aobvykle jsou spojovány s politickými doktrínami konzervativními nebo zpátečnickými. Elcoanarchismus Ideologií, která patrně nejvíc může o sobě tvrdit, že má cit pro problémy životního prostředí, je anarchismus. Několik měsíců před zveřejněním práce Ráchel Carsonové Tiché jaro vydal Murray Bookchin svou knihu tfaše syntetické prostředí (1962). Rovněž mnozí stoupenci hnutí zelených přiznávali, že za mnohé vděčí anarchokomunistům 19. století, zvláště petru Kropotkinovi. Bookchin (1977) naznačil, že existuje paralela mezi idejemi anarchismu a principy ekologie, vyjadřovaná představou „sociální ekologie", tedy názorem, že nejspolehlivějším základem společenské stability je ekologická rovnováha. Anarchisté věří v bezstátní společnost, ve které harmonie vzniká ze vzájemné úcty a sociální solidarity lidí. Základem bohatství takové společnosti je její rozmanitost a rozrůzněnost. Rovněž ekologové jsou přesvědčeni, že v přírodě spontánně vzniká vyváženost čili harmonie, a to v podobě ekosystémů, a že ekosystémy, stejně jako společenství anarchistů, nepotřebují, aby je zvnějšku někdo ovládal nebo kontroloval. Anarchistické odmítání vlády v lidské společnosti je tak jakousi paralelou toho, před čím varují ekologové, totiž „vlády" Udí ve světě přírody. Bookchin proto přirovnal anarchistickou pospolitost k ekosystému a naznačil, že pro obojí je příznačné respektování principů rozmanitosti, vyváženosti a harmonie. Anarchisté rovněž prosazovali vytváření decentralizovaných společností, organizovaných jako jakési soubory komun či vesnic. V takových pospolitostech budou lidé žít blízko přírodě a každé společenství bude usilovat o vysokou míru soběstačnosti. Ekonomicky půjde o společenství mnohotvárná: budou produkovat potraviny i širokou škálu zboží a služeb a zahrnou tudíž zemědělství, řemeslnou výrobu i drobný průmysl. Soběstačnost bude mít za následek, že každé společenství bude závislé na svém přírodním prostředí a že se v něm bude spontánně vytvářet porozumění pro organické vztahy a ekologii. Decentralizace povede podle Bookchina k „inteligentnějšímu a láskyplnějšímu využívání životního prostředí". Společnost regulovaná spontánní mezilidskou Murray Bookchin (nar. 1921} Americký anarchistický sociální filozof a teoretik environRieiitaj^jj,, 30. letech se aktivně podílel na aktivitách amerického dělnického h ^ a byl jedním z prvních sociálních myslitelů, kteří se-začali'vážné zah<,,'t* problematikou životního prostředí. Byl profesorem Institutu si i„ '!* logie ve státě Vermont. '' J Bookchinův příspěvek anarchismu souvisí s jeho důrazem ria mg* nou nehierarchickou spolupráci v podmínkách společnosti, ti ' rovnala s nedostatkem, a na cesty, jak dospět v moderních spo • ■ [ ■, ^ k decentralizaci a k pospolitosti. Jako jeden z čelných propagátorů dální ekologie" hlásá, že ekologické principy lze aplikovat na oigaráVj ci společnosti a že ekologická krize je důsledkem -/hrouceni organickí* ho přediva společnosti i přírody. K Bookchinovým hlavním dílům patff Anarchismas vpostnedostatkovýchčasech (1971), Ekohmc svobody (1%^ a Přetváření společnosti - (1989) Představy mnoha ekologů o postindustriální společnosti byly nepochybně ovlivněny díly Petra Kropotkina a Williama Morrise. Hnutí zeléiiých -se ztotožnilo i s myšlenkami o decentralizaci, přímé akci a participativní demokracii, převzatými z anarchistických teorií. Ani tam, kde se objevuje příklon k anarchismu jako k určité vizi ekologicky zdravé budoucnosti, se však obvykle nesetkáváme s přijetím anarchismu jako návodu, jak k této budoucnosti dospět. Anarchisté jsou přesvědčeni, že pokrok bude možný teprve poté, co budou svrženy všechny vlády a lidé se zbaví všech forem politické autority. Mnozí stoupenci hnutí zelených však spatřují ve vládě subjekt, jehož prostřednictvím lze organizovat kolektivní postupy, a tudíž i nástroj, pomocí néhož se lze - přinejmenším v krátkodobém horiľuhlu-s environmentálni krizí nejspíš vyrovnat. Obávají se, že vládu zlikvidovat nebo i jen oslabit by mohlo znamenat otevřít dveře právě těm silám, které přivodily industrializaci a zničily přírodní prostředí, Ekofeminismus Představa, že feminismus přichází s nějakým specifickým a hodnotným přístupem k problémům označovaným jako zelené se natolik rozšířila, že z ekofeminismu se stala jedna z hlavních filozofických škol environmeri-talistického myšlení. Jejím hlavním tématem je, že ekologická devastace má svůj původ v patriarchátu: příroda není ohrožována lidstvem, ale muži a institucemi mužské moci. Feministky, které lidskou přirozenost chápou jako androgynní čili bezpohlavní tvrdí, že patriarchát negativné ovlivnil instinkty a city mužů, a to tím, že muže oddělil od „soukromého'' světa kojení, výchovy dětí, udržování domácnosti a mezilidských vztahů. Sexuální dělba práce vede tedy muže k tomu, aby si podmiňovali ženy i přírodu a sebe pokládali za „pány" obou. Z tohoto hlediska lze ekofemí- z názoru, že mezi ženami a muži existují zásadní rozdíly, které nelze ' odstranit. Takový postoj zaujímá například Mary Dalyová ve svém díle Gyn/ ej0logie (1979). Tvrdí, že ženy se osvobodí od patriarchální kultury tehdy, ' spojí"u se s P^r0(íou' která sama „je ženského rodu". Představa, že existu-'e jakési bytostné spojení mezi ženami a přírodou není nová. Předkřesťan-jká náboženství a „primitivní kultury" často prezentovaly Zemi či přírodní 5jjy jako bohyni. Tato myšlenka byla v jistém smyslu vzkříšena v podobě hypotézy Gaia. Moderní ekofeministky však upozorňují, že blízkost žen přírodě má biologický základ, daný zejména tím, že rodí a kojí děti. To, že ženy nemohou žít nezávisle na přírodních rytmech a procesech zase strukturuje jejich politicko-kulturní orientaci. K tradičním „ženským" hodnotám tudíž patří vzájemnost, spolupráce a vyživování, tedy hodnoty svou povahou „měkké" čili ekologické. Myšlenka, že příroda je zdroj, který se má využívat, nebo síla, která se má ovládat a podmaňovat, děsí spíše ženy než muže. Ženy totiž uznávají, že příroda v nich a skrze ně působí a intuitivně cítí, že osobní naplnění je výsledkem toho, že se nejedná proti přírodě, ale ve shodě s ní. Svržení patriarchátu je proto příslibem zcela nového vztahu lidské společnosti k přírodě. Zatímco pouto mezi ženami a přírodou je podstatné a „přirozené", vztah mezi muži a přírodou je zcela odlišný. Zatímco ženy jsou výtvory přírody, muži jsou výtvory kultury: jejich svět je syntetický čili člověkem vytvořený; je produktem spíše lidského důmyslu než tvořivosti přírody. Ve světě mužů se tudíž intelekt řadí výš než intuice, materialismus se cení víc než duchovno a mechanické vztahy se předřazují vztahům holistickým. Pohticko-kulturně se to projevuje vírou ve sledování vlastních zájmů, v konkurenci a v hierarchii. Jaké to má důsledky pokud jde o svět přírody je zcela jasné. Patriarchát vede podlé tohoto názoru k nadřazování kultury nad přírodu; příroda je zde pouhou silou, kterou je třeba překonávat, využívat ji nebo se nad ni povznášet. Ekologická destrukce a nerovnost gen-derů jsou tudíž součástí jednoho a téhož procesu, ve kterém „zkulturnění" muži vládnou nad „přírodními" ženami. Ekologismus v 21. století Zdá se, že vyhlídky, které má před sebou v 21. století ekologismus, jsou pevně spjaty s úrovní environmentálni krize a celkové uvedomelosti pokud jde o otázky a problémy životního prostředí. Jelikož se množí důkazy, že ničení přírody pokračuje, a to v důsledku klimatických změn zapříčiněných globálním oteplováním, nejrůznějším znečišťováním způsobenou nižší plodností mužů, mizením rostlinných i živočišných druhů atd., bude se hledání alternativ růstem posedlého industrialismu nepochybně zintenzivňovat. Střídavé úspěchy „zelených" politických stran a monotématických environmetalistických skupin nejsou spolehlivým ukazatelem silnější konkurenti si osvojili „ekologicky vlídná" stanoviska, která k byla jejich výlučnou doménou. Obdobně počet členů a aktivistů -i matických environmentalistických skupin není ukazatelem počti" -' ^ ců, které tyto skupiny mají v celé společnosti ani neodráží širší vvuŕi ^ ekologických postupů, jakými jsou například recyklování a konzu organických potravin. Stojí rovněž za zmínku, že environmentálKt'^ skupiny a ekologičtí aktivisté hráli významnou roli v rámci rodícíh antiglobalizačního hnutí. Z tohoto pohledu bude lidstvo v 21. sto;.».J SS před velmi zúženou volbou: bude muset totálně změnit politická opatři., a politické postupy, které dovedly jak lidský druh, tak svěl přírody pokraj zničení. Před řadou problémů však stojí i ekologická teorie. Za prvé, těžko říci, jak se může ekologismus stát globální ideologií. Pokud ide o země rozvojového světa, zdá se, že jejich problémy jim brání dohnat Západ Západní státy si v důsledku masové industrializace, využívání omezených zdrojů a odhodlání znečišťovat přírodu navykly na postupy, které se dnes snaží rozvojovému světu upírat. Nezdá se však, že by industrializovaný Západ - stejně jako rozvojový svět - byl ochoten si osvojit ekologické pne rity; znamenalo by to totiž, že jako hlavní konzument energie a surovin by se musel vzdát prosperity, které se dnes už těší. Za druhé, industrialismus stejně jako hodnoty, jež jsou jeho základem, např. soutěživý individualismus a konzumerismus, se v důsledku ekonomické globalizace hluboce zakořenily. Na globalizaci lze v tomto smyslu pohlížet jako na jednu z foiem hyperindustrialismu. Sepětí ekologismu s antiglobalizačním hnutím není jinak řečeno nikterak náhodné. Za třetí, protirůstové poselství ekologismu naráží na problémy. Politika udržitelného či nulového růstu může bud obyvatelstvo natolik odpuzovat, že bude voličsky neschůdná, nebo - jak ve své práci Zelení na ústupu (1994) tvrdil Bramwell - zůstane nepochopena, protože tím jediným, kdo se s krizí životního prostředí může vypořádat, jsou společnosti vyspělé a materiálně prosperující. Za Čtvrté, být „zelený" se může stát pouze jakousi městskou libůstkou, jednou z forem postindustriálního romantismu. To by nasvědčovalo, že environmentálni uvědomělost je pouze jakousi dočasnou reakcí na industrializací navozený pokrok a že se nejspíš omezí na mládež a lidi užívající si materiálního blahobytu. Problémem, který z těch, před nimiž ekologismus stoji, je možná nejděsivější, je sám rozsah změn, po kterých ekologismus volá. Ekologismus, přinejmenším v té podobě, jak ho pojímá hlubinná ekologie, je radikálnější než socialismus, fašismus, feminismus či kterákoli jiná politická ideologie, o níž jsme v této knize hovořili. Nepožaduje jen transformaci ekonomického systému nebo nové uspořádání mocenských vztahů v politickém systému; usiluje o zcela nový styl života, o zcela nový způsob prožívání existence a jejího chápání. Nadto jeho teorie, hodnoty a citová orientace zásadně odporují těm, které tradičně převládaly v průmyslově vyspělých společnostech. Problém ekologismu tkví tedy v tom, že vychází poporučená literatura B, Ecologism: An Introduction (Edinburgh: Edinburgh University Press, 1999). ^^Srozumitelně podaný komplexní přehled hlavních složek ekologismu, který zvažuje i jeho morální, politické a ekonomické důsledky. well A" Ecology in the 20th Century: A History (New Haven a London: Yale ^ram University Press, 1989). Velice vlivné pojednání o intelektuálních a politických dějinách ekologického hnutí; podrobné a podnětné, p jjig v/eb of Life: A New Synthesis of Mind and Matter (London: Flamingo, 1997). Smělý pokus zformulovat nová východiska ekologické politiky; funkci jejího teoretického paradigmatu zde plní hlubinná ekologie, nobson, A., Green Political Thought, 3. vyd. (London: Harper Collins, 2000). Přístupné a velice užitečné shrnutí myšlenek, ze kterých vychází zelená politika, občas považované za klasický text věnovaný této problematice, fjobson, A., The Green Reader (London: André Deutsch, 1991). Vynikající soubor krátkých výňatků z významných textů, jejichž autory jsou ekologičtí myslitelé; dobré východisko k další četbé. Ickersley, R., EnvironmentaUsm and PolMcat Theory: Towards an Ecocentrie Approach (London: UCL Press, 1992). Podrobné a vyčerpávající zamyšlení nad vlivem enviromentalistkkých idejí na současné politické myšlení. Marshall, P., Nature's Web: Rethinking Our Place an the Earth (London: Cassell, J995). Dějiny ekologického myšlení, které poslouží jako kompendium přístupů k přírodě v různých dobách a kulturách. KAPITOLA lO NÁBOŽENSKÝ FUNDAMENTALISMUS Vznik a vývoj — Zpět k základům - hlavni témata — Rodina fundamentalismů ~ Náboženský fundamentalismus v 21. století Vznik a vývoj Slovo „fundamentalismus" [fundamentalism) pochází z latinského fundamentům, které znamená základ. Tento termín byl poprvé užit na počátku 20. století během diskusí mezi americkými protestanty. V letech 1910-1915 uveřejnili evangeličtí protestante řadu brožur s názvem Základy (.Fundamentals), ve kterých se zasazovali za neomylnost či doslovnou pravdivost bible a kterými chtěli čelit „moderním" výkladům křesťanství. Dnes se však fundamentalismus (viz str. 285) spojuje se všemi hlavními světovými náboženstvími - s islámem, judaismem, hinduísmem, sikhismem, budd-hismem i křesťanstvím - a pohlíží se na něj jako na zvláštní nábožen-sko-politické hnutí, resp. projekt, nikoli jen jako na obhajobu doslovné pravdivosti posvátných textů (třebaže i ta patří k rysům některých forem fundamentalismů). Termín fundamentalismus je nanejvýš sporný. Pro mnohé nepřímo označuje útlak a netoleranci; mnozí ve fundamentalismů spatřují nepřítele liberálních hodnot a osobní svobody. Tuto tendenci posílilo zhroucení komunismu, které mnoho Udí na Západě dovedlo k názoru, že náboženský fundamentalismus, zejména islámský, nahradil marxismus v roli hlavního ohrožení světového řádu. Konec studené války tak vyvolal globální „střet civilizací" (Huntington, 1993). Jelikož se fundamentalismus postupně začal spojovat s nepružností, dogmatismem a autoritarismem, mnozí z těch, kdo jsou považováni za fundamentalisty, tento termín jako zjednodušující či zlehčující odmítají. Na rozdíl od jiných termínů jako jsou například „tradicionalismus", „konzervatismus", „ortodoxie" a „úsilí o obrodu" má však fundamentalismus tu přednost, že signalizuje specifičnost daného politického fenoménu. Vzestup náboženského fundamentalismů, ke kterému došlo v posledních desetiletích 20. století, zmátl zastánce teorie, že svět se sekularizuje; tato tzv. secularization thesis označuje přesvědčení, že modernizaci a zejména industrializaci provází vítězství rozumu nad náboženstvím a nahrazení duchovních hodnot hodnotami materiálními. V mnoha částech světa náboženská hnutí zesílila. Ve své fundamentalistické variantě nabylo nadto znovuoživené náboženství otevřeně politické podoby. Tvrzení, že k náboženskému fundamentalismů by se mělo přistupovat jako k jakési svébytné ideologii se opírá o tvrzení náboženských fundamentalistů, po- Ačkoli se převážně ohlíží nazpět a vykazuje zřejmé znaky antirn0 dernismu, je náboženský fundamentalismus do značné míry produktem moderního světa. Většina komentátorů k němu skutečně přistupuje jako k fenoménu výrazně modernímu a popírá, že by měl nějaké paralely v mi, nulostí. Mezi případné výjimky se řadí německý kazatel anabaptista Th mas Mtinzer (1489-1525), který stál v čele selské války, a francouzsky protestantský reformátor Jean Calvin (1509-1564), který v Ženevě ustavil teokracii, díky níž se mohl zásadním způsobem vyjadřovat prakticky ke všem záležitostem města. Obdobně puritáni hráli významnou roli v počátcích anglické revoluce 17. století a projevovali zcela „světské" snahy vytvořit nový politický a společenský systém: odpluli totiž do severní Ameriky, aby tam založili Novou Anglii. O příčinách vzestupu fundamentalismu, k němuž dochází od konce 20. století, je těžké vynášet zobecňující soudy, jelikož v různých částech světa fundamentalismus nabyl různých doktrinárních podob a vyznačuje se různými, často protichůdnými ideologickými rysy. Přesto je jasné, že fundamentalismus se objevuje ve společnostech postižených značnými problémy, zejména v těch, kde dochází ke skutečné či domnělé krizi identity. Z faktorů, které k těmto problémům či krizím přispěly, jsou z hlediska náboženského fundamentalismu zvláště významné tři: sekularizace, postkolonialismus a globalizace. Sekularizace - šíření světských či racionalistických názorů a hodnot, které nastupují na místo názorů a hodnot náboženských či posvátných - přispěla k ústupu tradičního náboženství a oslabení toho, co je chápáno jako „morální předivo" společnosti. V tomto smyslu je fundamentalismus morálním protestem proti dekadenci a pokrytectví; snaží se obnovit „náležitý" řád a svět lidský znovu propojit s božským. Tento morální konzervatismus je patrný zejména u americké tzv. Nové křesťanské pravice, která od 70. let hraje v USA významnou roh, a byl také důležitou složkou islámského fundamentalismu v takových zemích jako Írán, Egypt, Turecko, Pákistán a Afghánistán. Vliv postkolonialismu pomáhá objasnit, proč je fundamentalismus; jakkoli se s ním můžeme setkat prakticky všude, nejsilnější a nejvlivnějšf v rozvojovém světě. Postkoloniální společnosti se potýkaly s řadou závažných problémů. Koloniální nadvláda například všude devalvovala a často potlačovala domorodé kultury, takže postkoloniální společnosti zdědily oslabené vědomí identity, narušené otupujícím sepětím se západními hodnotami a institucemi, zejména na straně elit. Jakmile se nadto dosáhlo nezávislosti, sjednocující boj proti kolonialisrnu, obvykle spojovaný s tou či onou odrůdou socialismu, vystřídaly daleko složitější a lidi spíše rozdělující úkoiy spojené s budováním státu a konsolidací režimu. Politická nezávislost také nepřinesla sociální emancipaci; tradiční imperialismus byl spíše vystřídán neokolonialismem, který je zárukou pokračující globální nerovnosti a podřízenosti západním mocnostem a zájmům. Za takových okolností náboženský fundamentalismus lákal, a to jak proto, protože nabízí vyhlídky na nezapadni a často přímo protizápadnf identitu, tak proto, protože - zejména Fundamentalismus byl v neposlední řadě posilován i postupem globa-jizace. Globalizace oslabila schopnost „občanského" nacionalismu vytvářet bezpečnou a stabilní politickou identitu. Náboženství se tudíž snažilo národ v roli hlavního zdroje kolektivní identity nahradit; to znamená, že fundamentalismus se objevil jako určitá varianta, odrůda etnického nacionalismu. Zvláště významné to bylo v těch částech světa^ kde byla národní identita oslabena nebo se ocitla v ohrožení. Fundamentalismus v podobě militantního buddhismu plní roli faktoru etnické mobilizace u Sinhálců ve Šrí Laňce. Obdobně je tomu v případě hnutí židovských osadníků v Izraeli, hindského a sikhského extremismu v indii a ulsterských protestantů, kteří se staví proti sjednocení Irska. Vliv globalizace na fundamentalismus je přesto věc složitá. Ve vzájemně stále propojenějším a závislejším světě je možnost přetvářet společnost podle nějakých specifických národních, náboženských ba dokonce i politických plánů omezená. Vznik tzv. „pragmatického fundamentalismu" po smrti ájatolláha Chomejního (viz str. 291) v roce 1989 ukazuje, že fundamentalismu u moci se kladou určité meze. To, kdy pragmatismus (viz str. 28) zpochybní fundamentalistický mandát určitého režimu, je ovšem jiná otázka. Zpět k základům - hlavní témata Jako politická ideologie je náboženský fundamentalismus netypický ve dvojím smyslu. Zaprvé, prostupuje řadu různých náboženství, možná všechna, a to bez ohledu na doktrinární a strukturální odlišnosti mezi nimi. Studovat náboženský fundamentalismus jako nějaký jednotný, ucelený jev znamená odsouvat do pozadí zásadní rozdíly, které světová náboženství od sebe dělí: zde věří v jednoho boha, v množství bohů nebo zde nevěří ve vůbec žádného boha, zda mají nějakou posvátnou knihu nebo mnoho posvátných knih či zda opírají svou víru o ústní podání; jak pojímají morálku, chování jednotlivce ve společnosti atd. Nadto zatímco některé fundamentalismy byly spojeny s násilím a protiústavními politickými postupy, jiné podporovaly pokojné akce a chování v souladu s právem. Takové rozdíly upozorňují na skutečnost, že náboženský fundamentalismus je ve své podstatě spíše určitý styl politického myšlení než reálný a pevný soubor politických idejí a hodnot. Například zatímco většina podob fundamentalismu je zásadně proti liberálnímu individualismu, severoamerický protestantský fundamentalismus pojímá „tvrdý individualismus" (rugged individualism) jako článek víry. Podobně skutečnost, že korán zakazuje íichvu a úvěrové operace, při kterých se používá úrok, ztěžuje islámským fundamentakstům akceptovat tržní hospodářství, zatímco nová křesťanská pravice v USA nadšeně podporuje kapitalismus laíssez-faúe. Pokud lze hlavní témata náboženského fundamentalismu vůbec pojmenovat, vyplývají z toho, že náboženský fundamentalismus má tendenci určité zásady považovat za nezpochybnitelné a neměnné „pravdy", ať už je jejich obsah jakýkoli. a hodnoty mohou představovat jakousi politickou ideologii. Není samozřejmě ničím novým, že ideologie čerpá z fondu náboženských myšlenek Etičtí socialisté se často poohlíželi po křesťanství, islámu, judaismu i dalších nábr>* ženstvích, aby o ně opřeli svůj hodnotový systém; konzervativci zase vychvalovali náboženství, že je jakýmsi „pojivem společnosti". Fundamentalismus se však odlišuje tím, že k náboženským idejím nepřistupuje jako k něčemu čím lze obhajovat nebo přizdobovat politické doktríny, ale jako k samotném"' jádru, resp. obsahu politického myšlení. Jako program komplexního přetvá-ření společnosti na náboženských základech a ve shodě s náboženskými principy lze fundamentalismus oprávněně hodnotit jako určitou osobitou politickou ideologii. Někteří autoři přesto interpretují fundamentalismus jako jakousi odrůdu nacionalismu; lze těžko popřít, že v některých případech fundamentalismus skutečně jako jakási forma náboženského nacionalismu působí. Přinejmenším ve svých radikálnějších podobách jde však " náboženský fundamentalismus daleko za rámec pouhých tvrzení o národní či etnické osobitosti; zejména v případě islámu má jasně nadnárodní rozměr. K tématům pro náboženský fundamentalismus příznačným patří: - náboženství a politika, - angažovanost fundamentalistů, - antimodernismus, - militantnost. Náboženství a politika Klíčovým tématem fundamentalismu je odmítání rozdílu mezi náboženstvím a politikou. Řečeno s Chomejním, „politika je náboženství". Náboženství možná je základem politiky; co to však je náboženství? V nejobec-néjším smyslu slova je náboženství organizované společenství lidí spjatých společně sdíleným souborem názorů týkajících se určité transcendentní skutečnosti, zpravidla projevovaným jistou množinou schválených činností a praktických postupů. Co se zde myslí slovem transcendentní le těžké definovat - může to být cokoli nejvyšší bytostí, Bohem - Stvořitelem počínaje a prožitkem osobního osvobození (jak je tomu v případě budd-histického pojmu nirvány, tedy doslova „zániku") konče. Vliv náboženství na politický život v důsledku šíření liberální kultury j a liberálních názorů postupně slábl. Předvojem tohoto procesu byl přirozeně průmyslově vyspělý Západ. Liberální sekularismus však rozhodně: není tendence antináboženská. V liberálním sekularismu jde spíše o to, „náležitě" náboženství vymezit jeho sféru a roli. Hlavním rysem liberální kultury je rozlišení veřejného a soukromého. Tak se dospívá k jasnému oddělení veřejné sféry života, regulované obecně platnými normami a podřízené politické autoritě, a sféry soukromé, v níž lidé mohou jednat podle svého přání. Nahlíženo z hlediska liberalismu, velkou předností tohoto rozlišení je, že zaručuje svobodu jednotlivce, jelikož omezuje možnost soukromá sféra; veřejný život se přenechává organizaci na ryze sekulár-rjrri základě. Tím, že náboženství „privatizovala", sekularizace rozšířila rozlišení veřejného a soukromého i na rozdíl mezi politikou a náboženstvím. Nejzřetelnějším projevem toho je oddělení církve od státu, které \ je ústavně zakotveno v USA a v dalších zemích a v zásadě se respektuje i v takových státech jako je Spojené království, kde „etablované" církve í požívají ve vztahu ke státu i nadále formálních privilegií, j Pro náboženský fundamentalismus je příznačné, že rozlišení verejué- 1 ho a soukromého odmítá. V jednom směru je fundamentahsmus projevem ;i politiky identity. Rozšiřování veřejné sféry, organizované na sekulárním ; a racionalistickém základě, postupně oslabilo tradiční společenské normy, s vazby a hodnoty a mnoho lidí připravilo o identitu; z těchto lidí - řeče-j no slovy Erika Hobsbawma (1994) - se v moderním světě stali „sirotci". Zanícení a vášnivá angažovanost, kterou se fundamentalismus zpravidla vyznačuje, vede k tomu, že z náboženství se stává hlavní zdroj kolektivní t identity; těm, kdo se k němu hlásí a podporují ho dává pocit zakořeněnosti .. a přináležitosti, který budou jinak postrádat. Ještě větší význam má skutečnosti, že je to právě odmítání teze, podle níž náboženství je věcí výlučně \ soukromou či osobní, co dodává náboženskému fundamentalismu cha-\ rakter ideologie. Přistupovat k náboženství jako k záležitosti pouze osobní či duchovní znamená podněcovat zlo a zkorumpovanost k ovládnutí veřejného prostoru; důsledkem je šíření permisivity, materialismu, korupce, hamižnosti, zločinností a nemorálnosti. Řešení, se kterým přichází fundamentalismus, je prosté: svět je třeba od základu přetvořit a stávající struktury je třeba nahradit komplexním systémem, který se opírá o náboženské principy a zahrnuje piávo, politiku, společnost, kulturu i ekonomiku. Na vrumanou zkorumpovanost sekulární veřejné sféry lze však reagovat dvojím způsobem. O prvrrim se někdy hovoří jako o „pasivním" fundamentalismu: ten nabádá k odloučenosti od světa a k vytváření komunit věřících, neposkvrněných lidskou společností, která je obklopuje. Skupiny typu „Amish" v USA a Haredim (ultraortodoxní Židé) v Izraeli jsou nepochybně přesvědčeny, že z náboženství vyplývají společenské, ekonomické a politické zásady; zpravidla jím však jde spíše o to, aby samy tyto zásady dodržovaly než aby se ve shodě s nimi obnovovala celá společnost. Druhou reakcí je „aktivní" fundamentalismus, který jde cestou opozice a boje a který jediný by měl být považován za ideologii, a to proto, protože jedině on zaujímá postoje otevřeně politické. Jeho chápání politiky je však velmi konvenční. Na rozdíl od ferránis-tek, které odlišeni veřejného a soukromého rovněž zpochybnily, náboženští fundamentalisté spatřují v politice postupy a opatření vlády a státu. Politiku rozhodně nepovažují za činnost bytostně ničemnou. Naopak: moderní stát se obvykle snaží buď vzít do svých rukou nebo alespoň ovlivňovat, protože v něm vidí nástroj morální obnovy. Kritikové fundamentalismu přesto tvrdí, že právě toto odhodlání odstranit rozdíl mezi náboženstvím a politikou je zdrojem totalitního potenciálu fundamentalismu. Stát založený na náboženských principech je - téměř ex definiuone - prost brzd, které z rozlišení veřpi- Různé názory na náboženství ► Liberálové chápou náboženství jako věc typicky „soukrnmoL" ift závisí na individuálním rozhodnutí a souvisí s rozvoit-m u.scbnas i' M*!^ ženská svoboda je tudíž podstatnou součástí občanské svobody j ,eri co ji může zaručit, je důsledné-oddělení náboženství od politiky d Q<^' od státu. Ve ► Konzervativci pokládají náboženství za cenný (patrně hlavní) zdroi s lečenské stability a soudržnosti. Protože náboženství vnáší du společno jistý soubor sdílených hodnot a je základem společné kultury, j30u „ľ' kryvy mezi náboženstvím a politikou a mezi církví a státem nevyhnu'elnt a žádoucí. Socialisté obvykle líčili náboženství negativně, jako v netlmím případ odvrat od politického boje a v nejhorším jako jednu z rmern ideologie vládnoucí třídy (to v některých případech vedlo k přijetí ateismu /a SOu. část státní ideologie). Jelikož klade důraz na lásku a sotiLit núbu/enství může přesto socialismu skýtat, etický základ. ► Anarchisté obecně považují náboženství za jakýsi institucionali/nvaný zdroj útlaku. Církev je vždy a všude propojena se Státem: náboženství hlásá podřízenost a poslušnost pozemským vládcům a předepisuje určitý, soubor autoritativních hodnot, který zbavuje jedince morální autonomie ► Fašisté někdy náboženství odmítali s odůvodněním, že je konkurenčním zdrojem názorů a loajality a že hlásá „dekadentní" hodnoty jako soucit a kladný vztah člověka k člověku. Fašismus se však snaží působit jako jakési „politiekénábožěnství": osvojuje si náboženskou terminologii a církevní strukturu. Používá slova jako oddanost, oběť, duch, spása atd. ► Náboženští fundamentalisté pohlížejí na náboženství jako na soubor--„zásadních" a neměnných principů, které diktují nejen individuální chování, ale také organizaci společenského, ekonomického a politického /.nota. Náboženství se nemůže a nesmí omezovat jen na „soukromou" sféru; svého, nejvyššího a nadto náležitého vyjádření dochází v polince masové mobilizace a obnovy společnosti.. Angažovanost fundamentalistů Fundamentalismus v nejširším slova smyslu znamená věrnost idejím a hodnotám chápaným jako „zásadní" či „základní" {fouthiauonal). Jelikož zásadní názory se považují za jádro teoretického systému, tedy rii-: koli za něco okrajového či pomíjivého, jsou obvykle trvalé a neměnné a souvisejí s původní čilí „klasickou" podobou daného systému. Ve fundamentalismů lze tudíž spatřovat opak relativismu, tedy popírání existence nějakých objektivních čili „absolutních" standardů, které se projevuje v podobě názoru, že výroky lze posuzovat jediné ve vztahu ke kontextu, v němž byly učiněny. Takto nahlíženo lze některé politické ideologie, zejména fašismus a komunismus, umístit do blízkosti fundamentalistické- oleranci, lze'umístit do blízkosti konce relativistického. Určité prvky f 1 damentaUsmu jsou však přítomny ve všech ideologiích. Jelikož fun-mentalismus nutně předpokládá stálou víru v původní čili „klasické" sienky a vgrnost jim, lze některé proudy v rámci určité ideologie klasifikovat jako fundamentalistické a jiné nikoli. Takto chápán je fundamentalismus opakem revizionismu. Na klasický marxismus, jehož cílem bylo odstranit kapitalismus a nahradit ho socialismem, se tudíž hledělo jako na ednu z forem fundamentalistického socialismu, zatímco sociální demokracie, jelikož odpor vůči soukromému vlastnictví, trhu, tržním stimulům atd modifikovala, se prezentuje jako socialismus revizionistický. V případě náboženských fundamentalismů se „základy" obvykle - nikoli však vždy - vyvozují z posvátných textů; přitom se má za to, a také se to tvrdí, že tyto texty je třeba brát doslova. Doslovná pravdivost biblických textů byla hlavním rysem dejme tomu amerického protestantského fundamentalismů, který kupříkladu dodnes hlásá „kreacionismus", tedy názor, že lidi stvořil Bůh, a to přesné tak, jak se to popisuje v biblické knize Genesis, a tudíž zásadně odmítá Darwinovu evoluční teorii. Ačkoli jedno zpravidla souvisí s druhým, bylo by chybou ztotožňovat fundamentalismus s vírou v doslovnou pravdivost posvátných textů. Za prvé, všechny posvátné texty obsahuji složitou a mnohotvárnou škálu myšlenek, doktrín a zásad. Aby se k posvátnému textu dalo přistupovat jako k politické ideologii, jako k jakémusi morálnímu a politickému programu regenerace společnosti a mobilizace mas, je třeba z něj vyabstrahovat, co je „základní" {fundamentals). Tím je určitý soubor jednoduchých a srozumitelných zásad, které dohromady přesně a jednoznačně vymezují náboženskou identitu. Jak napsal John Garvey (1993): fundamentalismus je „jakési na dřeň obnažené náboženství, které lze snadno a rychle šířit". Za druhé, na rozdíl od lidí ultraortodoxních, kterým jde především o to, „žít tak, jak kniha káže", fundamentalisté prosazují „aktivistické" čtení textů, které jim umožňuje zredukovat jejich složitost a hloubku do jakéhosi „teologicko-politického plánu". V islámu se v této souvislosti hovoří o „dynamické interpretaci". Výběrovost spolu s interpretací však nastolují problém, jak jednu verzi posvátného textu nebo doktríny obhájit proti verzím ostatním. Fundamentalisté obvykle tento problém řešili úvahami o tom, kdo interpretuje. V této souvislosti může být „kněžství" a náboženská funkce věcí druhořadou; důležitější je, že „pravý" vykladač musí být člověk (vždy je to muž) hluboce věřící a mravně čistý; musí to být také aktivista, jehož duchovní vhled byl prohlouben zážitky z bojů. Proto je náboženský fundamentalismus vždy spjat s charismatickým vůdcovstvím, které mu - jak tvrdí jeho kritikové - nutně dodává autoritářskou povahu. Projevem značné síly fundamentalismů je šíření fundamentalistických hnutí, k němuž dochází od konce 20. století, a jeho schopnost podněcovat politický aktivismus a mobilizovat věrné. Fundamentalismus tak působí na úrovni jak psychologické, tak společenské. Psychologicky je jeho přitažlivost dána tím, že ve světě plném nejistoty dokáže nabídnout Fundamentalismus Fundamentalismus (fimdamentalism, z lat. fundamentům, tj. základ) Je styl myšlení, kdy určité principy se považují za zcela zásadní „pravdy", Jejichž autorita je bez ohledu na jejich obsah nezpochybnitelná a nade vše povýšená. Jednotlivé fundamen-talismy mají proto málo - pokud vůbec něco - společného, nepočítáme-]] to, že jejich stoupenci se vyznačují smrtelnou vážoosd či zápalem, pramenícím z doktrínami jistoty. Fundamentalismus se zpravidla spojuje s náboženstvím a s vírou v doslovnou pravdivost posvátných textů; lze se s ním však setkat i u politických vyznání. Dokonce i o liberálním skepticismu lze tvrdit, že obsahuje fundamentalistickou tezi, podle níž o všech teoriích (kromě vlastní) by se mílo pochybovat. Třebaže termín fundamentalismus se často užívá hanlivě na označení nepružnosti, dogmatismu a autori-táfství, může znamenat i nesobeckost a zása-dovost. řešení jednoduchá, praktická a především absolutní. Fundamerita!1 začal přitahovat i lidi vzdělané, činné ve svobodných povoláních: 7.eirirUS se mu však dařilo soustředit se na tužby lidí ekonomiky a politicky* ginaiizovaných. Nabízí bezpečnou identitu a perspektivu společenskéřf uspořádání, zejména v rozvojovém světě; tím zároveň nahradil sociaii mus jako ideologii politické obnovy a sociální spravedlnosti. Fuhdanien talismus má však i své meze: k nim patří to, že v důsledku švé jědnod chosti a omezenosti na základní teze se nedokáže vypořádat se složitýroj' problémy nebo dospět k nějakým komplexním řešením. Jelikož postrádají politický model, museli fundamentalisté, kteří se - jako například v Íránu dostali k moci, improvizovat a vypůjčovat si z již existujících politických proudů; nikde se také fundamentahstickým hnutím a vůdcům nepodařilo ' vypracovat nějakou ucelenou „fundamentalistickou ekonomiku". Antimoderrdsmus Nejmarkantnějším rysem náboženského fundamentalismu je jeho zásadní" odvrat od moderního světa. Modernizaci evidentně klade naroveň úpadku a rozkladu, jehož symbolem je šíření bezbožného sekularismu; obrodu1, lze podle něj přivodit jedině návratem společnosti k duchu a tradicím jakéhosi dávno už zmizelého „zlatého věku". Tato představa je bohužel ale zjednodušená a v některých aspektech přímo zavádějící. Náboženský: fundamentalismus je selektivně tradicionalistický a zároveň selektivní moderní: jeho vztah k modernitě se vyznačuje směsicí odporu a závisti, Jednou tváří fundamentalismu je nepochybně halasný antimodernismus.: Ten se nejzřetelněji projevuje podporou „tradičních" hodnot, která nabývá podoby jakéhosi morálního konzervatismu. Na západní společnost, která podlehla kultu jednotlivce a upřednostňuje osobní uspokojení, pohlíží jako na amorální, ne-li zdegenerovanou. Permisivita, cizoložnictví, prostituce, homosexualita a pornografie jsou jen některé z příznaků této mo| rální zkaženosti. Liberální individualismus dělí od náboženského fundamentalismu morální propast: liberální individualismus má lidi k tomu, aty činili vlastní morální rozhodnutí, zatímco náboženský fundamentalismus. po nich chce, aby se podřizovali pevně stanovenému a Bohem danému systému morálky. Proto volají islámští fundamentalisté po opětném zavedení starého práva šaría, zatímco křesťanští fundamentalisté se snaží šíření permísivity a materialismu čelit návratem k „rodinným" Či „nábo ženským" hodnotám, Fundamentalismus však nelze zaměňovat s konzervatismem nebo tradicionalismem. I když se konzervatismus s fundamentalismem překrývá a oba směry občas postupovaly jednotně (tak je tomu zejména v USA u takových organizací jako jsou Morální většina a Republikánská strana), odlišují se jak tendencí, tak cíli. Konzervatismus je umírněný a opatrný tam, kde fundamentalismus je prudký a vášnivý; konzervatismus má sklon chránit elity a háiít hierarchii, zatímm vp fiinHampníaiiamn kmi n0krytě revoluční. Tradicionalismus je názor, podle něhož zděděné " títuce a praktické postupy, zejména ty, které existují dlouho a nepřežene, jsou nejlepším vodítkem pro lidské chování. V tomto smyslu má "(jajnentalismus s tradicionalismem pramálo společného, protože má klon preferovat „novátorské" interpretace náboženského učení a ušilo-. o Komplexní obnovu společnosti. Daleko blíže má fundamentalismus , reakčnímu radikalismu Nové pravice. Přesto je fundamentalismus spíše reakční než reaktivní: za rétorikou morálního tradicionalismu se možná -krývá orientace spíše na jakousi očištěnou budoucnost než na nějakou idealizovanou minulost. Tíhnutí fundamentalismu k charismatickému vůdcovství, k popuíismu a k psychologicko-společenské obnově některé autory inspirovalo i k naznačování určitých paralel s fašismem; zde však hrozí nebezpeční, že se přehlédne, nakolik je fundamentalismus živen skutečným náboženským zápalem. Nejmarkantnějším dokladem toho, že fundamentalisté nejsou jen zarytí reakcionáři, je jejich nadšení pro některé konkrétní stránky modernity. V celém světě fundamentalisté například důmyslně využívají vymožeností moderní technologie k masové komunikaci; jednou z mnoha ilustrací jsou „televizní evangelikálové" v USA, To příkře kontrastuje s ultraortodoxními obrodnými hnutími, která se odvracela od „zkaženého" světa, stavěla se proti němu a záchranu hledala v oživování předmoderních praktik a po-? stupů. Fundamentalistické přizpůsobováni se modernitě však zdaleka není projevem cynismu. Ochota akceptovat techniku, vědu, mechanismus moderního státu a dokonce i jaderné zbraně naznačuje spíše pozitivní vztah k duchu modernity a respektování racionalismu „tohoto světa" než nějaký sestup do „mimosvětského" mysticismu. Například v Íránu byl počáteční zájem o jakousi „islámskou vědu" rychle vystřídán přijetím běžné, tj. západní vědy. Obdobně hledání jakési „islámské ekonomiky" se rychle změnilo v uplatňování tržních principů odvozených z ekonomického liberalismu. V neposlední řadě je příznačné, že fundamentalisté prosazují v podstatě modernistický přístup k náboženství, jelikož se daleko více opírají o „dynamickou" interpretaci než o víru ve zděděné struktury a tradici. Parekh (1994, str. 121) to formuloval tak, že fundamentalismus „obnovuje náboženství v rámci modernity, stejně jako s modernitou se vypořádává v rámci náboženství". Militantnost Zatímco k politice zaujímají náboženští fundamentalisté postoj konvenční, tj. za centrum politiky považují stát, pokud jde o politickou aktivitu si osvojili styl značně svérázný: energický, militantní a někdy i násilnícky. Fundamentalisté se obvykle rádi vidí jako bojovníci: bojovnost, militantnost je totiž podle nich projevem horlivosti a odhodlání člověka, kterému o něco jde. Z čeho tato militantnost vyvěrá a k čemu vede? Militantnost fundamentalistů vyvěrá z řady zdrojů. Za prvé, konflikty, ve kterých jde Populismus Slovem Populismus {poputism, z lat, popa-lus, tj. lid] se označovala některá politická hnutí; zároveň se jim vsak označovaly i některé proudy politického myšlení. Hnutí nebo strany označované za populisskke se vyznačovaly tím, že se prezentovaly jako zastánci „obyčejných lidi" pfed zkaženými ekonomickými nebo politickými elitami. Jako politický proud je Populismus projevem názoru, Že instinkty a přání lidu jsou hlavním legitimním vodítkem pro politické konání. Popuhstičtí politikové se tudíž obracejí pftmo k lidu a tvrdí, že vyjadřují jeho nejvlastněji naděje a obavy; žádným zprostředkujícím institucím se přitom nevéfi. Třebaže Populismus může být spjat s jakýmkoli problémem nebo s jakoukoli ideologií, často se chápe jako samou svou podstatou autoritářský a v „poputistické" demokracii se vidí nepřítel demokracie „pluralitní". jsou poháněni něčím, co sami považují za Bohem stanovený cfl v pfevyäuje všechno ostatní. To nejspíš pomáhá vysvětlit, proč byly vcJľ* lidských dějinách náboženské války tak časté. ych Druhým faktorem je to, že zejména fundamentalismus je jerjn z forem politiky identity: slouží k definování toho, čím daný lid je °" pro něj zdrojem kolektivní identity. Všechny formy politiky identity už je jejich základem odlišnost sociální, národní, etnická či náboženská se obvykle opírají o rozlišování mezi „my" a „oni", mezi skupinami těch' kdo „k nám patří", a skupinami těch, kdo „k nám nepatří". Náboženskí fundamentalismus byl nepochybně spojován s existencí nějakých „nám" nepřátelských a „nás" ohrožujících „jiných": tím se posiluje vědomí kolektivní identity a stupňuje se její opozičnost a bojovnost. Démonizovaní „jiní" mohou nabývat nejrůznějších podob od sekularismu a permisivity ? až po konkurující náboženství, westernizaci, USA, marxismus a impéria-lismus. Třetím s tím souvisejícím faktorem je, že fundamentalisté vesměs chápou svět manichejsky: podle nich tím hlavním, čím se svět vyznačuje, je boj „světla" a „tmy", doba a zla. Jestliže „my" jsme podle vůle boží uá'5 rod vyvolený, „oni" nejsou jen lidé, se kterými nesouhlasíme: jsou formací, která aktivně maří boží záměr na této Zemi a představují „síly temnot". Po-: litický konflikt je tudíž pro fundamentalisty bojem či válkou, kde nakonec musí zvítězit buď věřící nebo nevěřící. Jedním z důsledků této militantnosti je odhodlání pouštět se do politických akcí mimoprávních a mimoústavních. I když je božské právo nad -právem lidským, fundamentalisté nezaujímají k lidskému právu nutně'.; odmítavý postoj. Jasně se to ukazuje na postojích Nové křesťanské pravice, která jednoznačně podporuje právo a pořádek. Nejdiskutabilnější je ■ však postoj fundamentalistů k násilí. Ačkoli je běžná představa o fundamentalistech jako o sebevražedných útočnících a teroristech nevyvážená a matoucí, protože přehlíží, že protesty fundamentalistů jsou převážně pokojné a zpravidla zákonné, nelze popřít, že mezí terorismem a násilím na jedné straně a fundamentalismem na straně druhé jistá spojitost exis-. tuje. Nejdrastičtějším dokladem byly ničivé útoky organizace al-Kajdá na;. Světové obchodní centrum a Pentagon z 11. září 2001. Dalšími doklady ■ jsou atentát na egyptského prezidenta Anwara Sadata, který v roce 1981 provedli islámští fundamentalisté, zavraždění indické premiérky Indíry Gándhíové militantními sikhy v roce 1984 a vražda izraelského premiéra Jicchaka Rabina, kterého v roce 1995 připravil o život židovský fanatik. Lze rovněž poukázat na teror, který v Izraeli používají islamistické skupiny jako Hizballáh (Alláhova strana) a Hamas (Hnutí islámského odporu), na násilí, kterého se dopouštějí mj. militantní buddhisté ve Srí Laňce, židovští fundamentalisté na územích okupovaných Izraelem a islámští ; teroristé v Angole, a na americké extremisty, kteří proti umělým potratům bojují někdy i vraždami a vrháním bomb. Fundamentalisté odůvodňují takové jednání nejčastěji tím, že svým úsilím o vymýcení zla nlní vůli boží. NaDříklad islámští spWraíprtní ťitnč- s'lS ]ávaného apokalyptismem, tj. vírou, že žijeme „na konci času". ^Fundamentalistická hnutí se často hlásí k mileniarismu, tj. k víře blížící se příchod tisíciletého království božího, a dávají průchod mesi-auistickým očekáváním, jejichž základem je naděje na brzký návrat boží na Zemi- stoupá v důsledku zvýšených očekávání a revolučního nadšení Terorismus Rodina fundamentalismů jak uvádí Marty (1988), na různé fundamentalismy lze pohlížet jako na cleny určité hypotetické „rodiny". Její Členové se však přesto navzájem liší, a to přinejmenším ve třech důležitých směrech. Za prvé, čerpají ze značně rozdílných náboženství. Všechna náboženství sice plodila fundamentalistická hnutí nebo hnutí fundamentalistického typu, některá jsou však k přeměně ve fundamentalismus náchylnější než jiná, případně některá kladou rodícímu se fundamentalismů méně překážek než jiná. V tomto směru se na islám a protestantské křesťanství pohlíželo jako na náboženství, ze kterých budou nejspíše vycházet fundamentalistická hnutí: obě se opírají o jeden posvátný text a obě hlásají, že věřící mohou sami dospívat k duchovnímu poznání, aniž by k tomu potřebovali pověřené zástupce, ve kterých se duchovní poznání soustřeďuje (Parekh, 1994). Za druhé, fundamentalismy vznikají v různých společnostech, které se mohou navzájem značně lišit. Vliv i povaha fundamentalistických hnutí jsou tudíž podmíněny sociálními, ekonomickými a politickými strukturami společnosti, ve kterých tato hnutí vznikají. Za třetí, fundamentalismy se liší co do politických témat a cílů, s nimiž jsou spojeny. Pokud jde o tato témata a tyto cíle, lze je zhruba rozdělit do tří skupin. Náboženský fundamentalismus může být využíván 1. jako nástroj dosahování celkové politické obrody, tedy něčeho, co je obzvlášť lákavé pro národy marginalizované nebo utlačované; 2. jako způsob, jak se vzepřít nepopulárnímu vůdci čí nepopulární vládě a vytvořit jednotnou politickou kulturu, nebo 3, jako prostředek posilování ohrožené národní identity.' Existují tyto hlavní podoby fundamentalismů: - islámský fundamentalismus, - křesťanský fundamentalismus, - ostatní fundamentalismy. Islámský fundamentalismus Islám je druhým nej rozšířenějším náboženstvím ve světě a jeho stoupenců nejvíce přibývá. Na světě je dnes zhruba 1,3 miliardy muslimů, žijících ve více než 70 zemích. Zeměpisně je síla islámu soustředěna v Asii a Africe; odhaduje se například, že polovinu obyvatel Afriky budou brzy tvořit muslimové. Islám se však rozšířil i do Evropy a dalších částí světa. Islám nepo- Slovem terorismus (tenorism) obecne označujeme používání teroru k prosazován! politických ctlů; teror má navodit ovzduší strachu, obav a nejistoty. Termín terorismus je však značně sporný. Za prvé, rozdíl mezi terorismem a jinými formami používání násilí nebo vedení váíky je zamlžován skutečností, že i cílem války může být zasít strach do širokých vrstev obyvatelstva. Za druhé, jelikož termín terorismus je navýsost hanlivý, užívá se nezřídka selektivně a podle subjektivních kritérií (kdo je pro někoho „terorista", je pro jiného „bojovník za svobodu"). Za třetí, terorismus se sice obvykle chápe jako činnost protivládni, teror však mohou užívat i vlády, a to jak proti vlastnímu obyvatelstvu, tak proti obyvatelstvu jiných států; vtákových případech jde o „státní terorismus" (state terroróm). chovaní jednotlivců i celých národů, resp. států. „Cesta islámu" se zairt na učení proroka Muhammada (asi 570-632 po Kŕ.), zachyceném v Kí v némž všichni muslimové spatřují zjevené slovo Alláhovo, a v sunng^ cestě, resp. tradici, jíž se přidržují věrní muslimové a o níž se tvrdí, že ^ základem je život samého proroka Muhammada. V rámci islámůestí dvě hlavní sekty, vzniklé během prvních padesáti let po Muhamrnari smrti v roce 632 po Kr. Většina muslimů se hlásí k sunnitům, zatímco ■ zhruba desetina se hlásí k šíitům, soustředěným v Íránu a Iraku: ^ Po celé dějiny islámu docházelo ke konfliktům mezi náboženství a politikou, mezi islámskými vůdci, kteří často smýšleli sekulárně a vya," čovaii se pružnou aplikací islámských principů na politický život, a fuííiJ mentalisty, přesvědčenými o nutnosti přísného dodržování principů Mu hammadových i prorokova životního stylu. Fundamentalismus v islámu neznamená víru v doslovnou pravdivost Koránu, protože v tu věří všichni muslimové; v tomto smyslu jsou všichni muslimové fundamentalisty. Fun. damentalismus tu spíše znamená intenzívně prožívanou a militantní víru v islámské názory jako hlavni principy jak společenského života a politiky tak individuální, osobní morálky. Islámští fundamentalisté chtějí prosadit primát náboženství před politikou. To v praxi znamená vytvoření jakéhosi „islámského státu", tedy teokracie ovládané nikoli světskou, časnou, ale duchovní autoritou, a aplikující šaríu, božské islámské právo, vycházející ze zásad formulovaných v Koránu. Šaría je jakýmsi kontextem právu odpovídajícího a správného chování, zahrnujícím jak soustavu trestů za vet- . šinu zločinů, tak pravidla individuálního chování mužů i žen. Stejně jako jiná náboženství obsahuje i islám doktríny a názory, jimiž lze zdůvodnit a ospravedlnit širokou škálu politických cílů. To platí zejména pokud jde ■ o ekonomické teorie islámu. Korán se například staví za institut soukromého vlastnictví; podle některých autorů tudíž stojí na straně kapitalismu, Korán však zároveň zakazuje lichvu a honbu za ziskem; to podle jiných autorů naznačuje pozitivní vztah k socialismu. Renesance islámského fundamentalismu ve 20. století začala založením Muslimského bratrstva v Egyptě v roce 1928. Třebaže Egypt získal formální nezávislost v roce 1922 a jeho plná nezávislost byla uznána v roce 1936, Spojené království si i nadále udrželo silnou ekonomickou a vojenskou pozici v zemi. Bratrstvo založil Hassan al Banna (1906-1949) s cílem obnovit podle jeho názoru ochablou islámskou víru a v podobě islámské politické strany dát věřícím politický hlas. Bratrstvo se snažilo ustavit islámskou vládu, jejíž politika by byla alternativou jak kapitalistického, tak socialistického rozvoje. Taková vláda by společenský systém transformovala tím, že by jak ? na ekonomický a politický život, tak na osobní morálku vztáhla islámské zásady. Součástí tohoto procesu duchovni očisty by bylo i úplné vymaněni Egypta z cizí nadvlády. Bratrstvo předpokládalo, že nakonec se osvobodí a sjednotí všechny islámské národy. Rozšířilo se do Jordánska, Súdánu a Sýrie, kde vytvořilo pobočky, jejichž součástí byly mešity, školy, kluby mládeže a dokonce i podniky. Mládež podrobovalo tělesným cvičením a vojenské- pundamentalismus však i nadále zůstával na okraji arabské politiky, pro-^ arabští vůdcové se buď poohlíželi po Západu nebo - poté, co se v Egyptě ,'dmou Násir - podporovali jakýsi arabský socialismus. Násir znárodnil '"^ce 1956 Suezský průplav, přežil vojenskou intervenci Spojeného králov-sfví Francie a Izraele a stal se nesporným vůdcem arabského světa. Násila jeho socialismus motivoval k rozvíjení těsných diplomatických styků se sovětským svazem a k potlačování Muslimského bratrstva. Porážka Egypta varabsko-izraelské válce v roce 1967 však ideje arabského socialismu značně zdiskreditovala a umožnila rozmach fundamentalistického hnutí. Ačkoli ko-• loniální panství skončilo, byly si blízkovýchodní a africké země velmi dobře vědomy, že hospodářsky nadále závisejí buď na Západu nebo na Sovětském ;.vazu; stejně dobře si byly vědomy i své politické bezmoci, symbolizované existencí Státu Izrael. Za těchto okolností nabyl znovu oživený nacionalismus podoby islámského fundamentalismu. Počínaje 70. lety se fundamentalistická uskupení objevovala postupně ve většině islámských zemí a získávala si stále větší podporu mezi mládeží a lidmi politicky angažovanými. Ohniskem tohoto procesu byl Írán, kde lidová revoluce přivedla k mo-ťl äjatolláha Chomejního a vyústila ve vyhlášení Íránu „islámskou republikou". Příklad Íránu, o kterém v následujícím oddílu budeme blíže hovořit v souvislosti s šíitským fundamentalismem, inspiroval fundamentalistické lupiny v mnoha částech světa. V roce 1981 zavraždilo Muslimské bratrstvo egyptského prezidenta Sadala a vůdcové několika islámských zemí, například Pákistánu a Súdánu, vystavení narůstajícímu tlaku fundamentalistů, zavedli právo šaría. Obzvlášť významnou roli hrál fundamentalismus v 80. letech v Libanonu, tehdy občanskou válkou rozděleném mezi křesťany a muslimy a okupovaném na jihu Izraelem a na severu Sýrií. Některé čtvrti Bejrútu se dostaly pod kontrolu fundamentalistických skupin, například Íránem podporovaného Hizballáhu, kterému se podařilo zmocnit se řady západních rukojmí. Jejich únosům se dostalo široké publicity. Ajatolláh Rúdolláh Chomejní (1900-1989) : : iránský duchovní a politický vůdce. Po otci i dědovi pocházel z řad šíitského duchovenstva. Získal náboženské vzdělání a by! jedním z předních . učenců působících ve významném teologickém středisku Komo. V roce 1964 byl vypovězen z Íránu. Jeho návrat z exilu v roce 1979 podnítil lidovou revoluci, která svrhla světskou vládu íránského šáha, Ajatolláh (doslo-va „dar od Boha") se staínejvyšším. vůdcem pivního islámského státu na svrétě, jimž zůstal až do své smrti. 1 když. s myšlenkou islámské vlády přišel Chomejní už ve 40. letectv jeho představa institucionalizované vlády duchovních, základu „islámské republiky", se objevila až koncem 80; let. Chomejního světový názor vychá-zel z jasného odlišení utlačovaných, chápaných do značné míry jako chudí a vydědění třetího světa, a utlačovatelů, tj. dvojího Satana - USA a Sovětského svazu, kapitalismu.a komunismu, Západu a Východu. Islám se tak Další postup islamismu - politické formy islámu - nabyl řadv V Turecku převážila ústavní podoba fundamentalismu, a to v ái^ľ^' volebního úspěchu (2002) Strany pro spravedlnost a rozvoj (AKP) v • o rok dříve, a dosud zakázaných islamistických skupin. V Afghán' se síla revolučního fundamentalismu projevila v podobě režimu T ní"1 nu; ten vznikl v roce 1997, v roce 2001 byl však Spojenými státy říz vojenskou akcí svržen. Taliban se stal příkladem zásadně nového mentalismu, který odmítal jakékoli kompromisy s myšlenkami ať už *' lámskými či neislámskými, které se rozcházely s jeho světovým názor ^ Základem tohoto světového názoru byla krajní varianta deobandi .rim růdy sunnitského hanafíjského islámu, který se zformoval v Britské Indi* nejhlouběji byl však zakořeněn v Pákistánu. Taliban se snažil vymýtit všechny podoby „neislámské" zkorumpovanosti a prosadit přísnou a represivní interpretaci Šaríi. Ženy byly zcela vyloučeny ze Škol, z ekonomiky a z veřejného života vůbec. Cenzura byla natolik přísná, že došlo k zákazu jakékoli hudby. Vláda Talibanu byla zcela autoritaristická: politická moc se soustředila v rukou skupiny vyšších talibanských duchovních pod vedením Mullaha Omara. Tento zásadně nový fundamentalismus se projevoval i v činnosti široké škály nových „džihadistických" skupin, které vznikaly od počátku 90. let a z nichž nejvýznamnější je al-Kajdá, v jejímž čele stojí Usa-ma bin Ladín. Věrnost islámu nabývá u těchto skupin podoby džihádu „svaté války", vedené zejména proti USA a Izraeli („židovsko-křesťan-ským křižákům") a jako svůj hlavní cíl prosazující likvidaci zahraničního vlivu v Saúdské Arábii. Tento militantní islamismus prezentuje terorismus a sebevražedné útoky, například takové, jež se uskutečnily 11. září 2001, nebo bombové útoky na Bali v roce 2002 jako legitimní, ba dokonce očistné formy politického a sociálního zápasu. Kritikové islámu pochopili tento vývoj jako důkaz zásadní neslučitelnosti islámských hodnot a hodnot liberálně demokratického Západu. Z tohoto pohledu je islám bytostně totalitní, jelikož cíl vybudovat „islámský stát", založený na právu šaría, je bytostně antipluralistický a neslučitelný s koncepcí, která rozlišuje veřejné a soukromé. Samo užívání teroru a násilí je, jak se tvrdí, pouze krajním projevem tohoto totalitaristické-ho potenciálu. Takový pohled na islám však vážně překračuje jako hlavní zásady, které nejen nestraní terorismu, ale naopak straní míru, úctě a spravedlnosti. Například podle proroka Muhammada „velký džihád" není politickým bojem proti nevěřícím, ale bojem v nitru člověka, při kterém jde o to vnitřně se ukáznit a stát se lepším. Stejně jako všechny náboženské tradice i islám zahrnuje natolik širokou škálu názorů a je otevřen tolika různým interpretacím, že ho lze užít k ospravedlnění téměř jakéhokoli cíle a jakéhokoli počínání. Konec konců tím, co je příznačné pro náboženský fundamentalismus, je prosazování nějaké nové interpretace náboženského?: učení a následné trvání na její neotřesitelné autoritě. JŠfítský fundamentalismus cvtnbolem obrody politického islámu se stal Irán. Fundamentalistické kupiny v takových zemích jako jsou Libanon, Pákistán, Afghánistán i USA ačaly své duchovní a politické vedení nalézat v Íránu. Většina íránského ppývatelstva se hlásí k Šíitům, tedy k méně početnému ze dvou směrů sjárnn. Rozdělení islámu na dva směry má svůj politický význam, jelikož charakter, směr a politické cíle obou se tradičně lišily. Příčinou rozkolu byly názorové rozdíly týkající se otázky nástupců proroka Muhammada. Sunnitě' věřili, že božské moudrosti se dostalo pouze prvním čtyřem cha-jjfům po Muhammadovi, těm, kdo „jdou správnou cestou". Posledním z nich byl prorokův bratranec Alí a sunnité měli za to, že Alího nástupce musí určit konsens ulamů, muslimských duchovních, vzdělaných v náboženských vědách. Takto vybraný vůdce by však už nemohl být považován z3 božského čili neomylného. Naopak šíité věřili, že božská moudrost nadále přechází na potomky Alího a Fátimy, jedné z prorokových dcer. Proto šíité tvrdili, že každý takto nastoupivší imám čili náboženský vůdce je neposkvrněný a neomylný, a náleží mu tudíž absolutní náboženská j politická autorita. Sunnité obvykle chápali dějiny islámu jako postupné vzdalování se ideální pospolitosti, jaká existovala za života Muhammadova a jeho čtyř prvních nástupců. Šíité však věří, že boží vedení je přítomno vždy, a to v učení neomylného imáma, nebo že boží moudrost se na svět znovu vrátí, vrátí-li se „skrytý imám" čilí přijde-li mahdí, vůdce přímo vedený Bohem. Podle šíitů dějiny směřují k cíli, jímž je ideální obec; nevzdalují se mu tedy. Tyto představy o obrodě Či nadcházející spáse dodali šíitskému proudu mesianistickou a emocionální kvalitu;které se tradičně střízlivější sunnité netěší. Rovněž náboženské ladění je u šíitského směru jiné než u směru sunnitského. Šíité věří, že skvrny hříchu se člověk může zbavit zážitkem utrpení a zbožným a prostým životem. Perspektiva duchovní spásy dodala šíitskému směru na intenzitě a citovosti, která je pro něj příznačná. Je-li tato náboženská horlivost dána do služeb nějakého politického cíle, výsledkem může být krajní zanícení a naprostá oddanost. Šíitský směr byl tradičně zpolitizovanější než směr sunnitský. To ho činilo obzvlášť přitažlivým pro chudé a ponížené, pro které návrat božské moudrosti na svět znamenal očistu společnosti, skoncování s nespravedlností a vysvobození z útlaku. Po stále sílící vlně lidových demonstrací, které přinutily šáha uprchnout ze země a připravily půdu pro návrat Chomejního, byl Írán v roce 1979 vyhlášen islámskou republikou. Moc přešla do rukou Islámské revoluční rady složené z patnácti vysokých duchovních, z nichž hlavní roli měl Chomejní. Všechny zákony přijaté lidem voleným Islámským poradním shromážděním musela schválit Rada na ochranu ústavy, složená ze šesti náboženských a šesti světských právníků, která měla zajistit jejich soulad se zásadami islámu. Írán demonstroval silné náboženské vědomí, projevující se všeobecným nepřátelstvím k „velkému Satanovi" - Spojeným sely nosit na hlavě šátek a oblékat se do volného splývavého oděvu R zrušena omezení pokud jde o polygamii, zakázána antikoncepce ciz* ložství se začalo trestat bičováním nebo smrtí a byl zaveden trest srnrh homosexualitu. íránská politika byla stejně jako íránská společnost zcela „islamizována" a páteční modlitby v Teheránu se staly projevem ofíciálrf vládní politiky a středem politického života. Náboženský nacionalismus vyvolaný islámskou revolucí po druhé kulminoval za íránskoirácké válkv v letech 1980-1988. Přetrvávání revolučního zápalu v Íránu bylo těsně spjato s vlastenec kou válkou proti Íránem přepadenému Iráku a s mesianistickým vlivem samého Chomejního. Konec války i smrt ájatolláha Chomejnfho v roce 1989 umožnily, aby se v Íránu dostaly do popředí umírněnější síly. frán. ská ekonomika byla otřesena obrovskými výdaji na osm let trvající válku poklesem zahraničního obchodu a oslabením cizích investic. Stále více lidí poznávalo, že k ekonomickému ozdravení nedojde, dokud neskonči diplomatická izolace Íránu od průmyslově vyspělého Západu. Důsledkem byl nástup Hašemi Rafsandžáního, předsedy Islámského poradního shromáždění (íránského parlamentu) a jeho zvolení prezidentem v roce 1989; obojí se stalo známkou, že íránská politika se obrací směrem k většímu pragmatismu a menší ideologičnosti. Třebaže nadále přetrvávají její vazby na radikální islámské skupiny v Palestině i jinde a třebaže se nadále tyto skupiny těší podpoře Íránu, dějiny íránské islámské revoluce nejspíš naznačují, že ve stále globalizovanějším světě výlučný a militantní funda-mentalismus nefunguje. Je však třeba konstatovat, že větší pragmatismus projevující se v politickém a ekonomickém životě Íránu, zatím nebyl provázen poklesem co do věrnosti náboženství a dodržování náboženských norem. Křesťanský fandamentalismus Křesťanství, ke kterému se hlásí zhruba dvě miliardy lidí, je nejrozší-řenějším světovým náboženstvím. Jeho původ je v Palestině, odkud se přes římskou říši rozšířilo po celé Evropě. Osadníci z Evropy ho následně přenesli do Ameriky i jiných částí světa. Přes snahy rozšířit křesťanství vojenskými výboji a úsilím misionářů dál, žilo v roce 1900 stále zhruba 83 procent křesťanů na Západě. Zatímco však během 20. století na Západě, zejména v Evropě, křesťanská víra ustupovala, v rozvojovém světě došlo k jejímu značnému rozmachu. V důsledku toho žije dnes většina křesťanů v Africe, v Asii a v Latinské Americe. Křesťanství začínalo jako jakési hnutí v rámci judaismu. Od judaismu. se odlišilo vírou, že Ježíš je mesiáš, prorokovaný ve Starém Zákoně. Ježíšův život a učení jsou vylíčeny v Novém Zákoně. I když všichni křesťané uznávají autoritu bible, postupně vznikla tři hlavní křesťanská uskupení: katolíci, pravoslavní a protestante. Základem římského katolicismu je časné i duchovní vůdcovství římského papeže, které se od vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti chápe jako nezpochybnitelné. Východní pravo- církev a Řecká pravoslavná církev. Protestantismus zahrnuje mnoho různých hnutí, která za reformace v 16. století odmítla autoritu Říma a nastolila reformované národní podoby křesťanství. Nejvlivnějšími z protestantských hnutí byly luteránství ve Švédsku a v některých částech Německa, j^vínismus v Ženevě a ve Skotsku a anglikánství v Anglii. Přestože mezi protestanty existují četné doktrínami rozdíly, protestantismus se více či méně vyznačuje vírou, že bible je jediným zdrojem pravdy, a myšlenkou, že lidé mohou být v přímém, tedy nikým nezprostředkovaném vztahu s Bohem. Politický význam křesťanství od reformace značně poklesl. Nástup liberálního konstitucionalismu se zčásti odrazil v oddělení církve od státu a v celkové sekularizaci politického života. Křesťanství, přinejmenším na vyspělém Západě, se této situaci přizpůsobovalo tím, že se stále více měnilo v náboženství osobní, zaměřující se více na duchovní spásu jednotlivce než na morální a politickou obrodu společnosti. To ovšem od konce 20. století zase pomáhalo formovat podobu křesťanského fundamentalismu. Vystaveni stabilním sociálním, ekonomickým a politickým strukturám, kořenícím v sekulárních hodnotách a cílech, fundamentalisté se v podstatě spokojili s tím, že působí v pluralistickém a ústavním rámci: Místo aby se snažili nastolit teokracii, zpravidla prosazovali jednotlivá dílčí témata nebo se soustřeďovali na „morální křížová tažení". Jedním z témat, která křesťanský fundamentalismus pomohl artikulovat, je etnický nacionalismus. To bylo patrné v Severním Irsku, kde byl náhlý vzestup protestantismu jedním z důsledků „problémů", ke kterým docházelo od roku 1969. Ulsterský fundamentalismus, projevující se prostřednictvím odpadlické Svobodné presbyteriánské církve v čele s lanem Paisleyem a politicky organizovaný v Demokratické unionístické straně (DUP), přirovnává představu sjednoceného Irska vítězství katolicismu a Říma. Třebaže sám Paisley nikdy aktivně neprosazoval násilí, varoval, že pokud by došlo ke sjednocení s katolickou Irskou republikou, vyvolalo by to ozbrojený odpor protestantů. Díky tomu, že získali podporu jak protestantů z řad dělnické třídy, tak fundamentalistů, Painsley a jeho stoupenci dokázali „držet duši ulsterského unionismu nadále rozbolavě-lou" a blokovat politické kroky, které by nakonec mohly vyústit ve vznik sjednoceného Irska (Bruce, 1993). Teologické podpory se však Paisleyem vedenému odporu dostává do značné míry z USA, tedy ze země, kde se zrodil evangelikálovský protestantismus a kde působí nej vlivnější hnutí křesťanských fundamentalistů - Nová křesťanská pravice. - Nová křesťanská pravice Pokud jde o počet křesťanů, kteří pravidelně chodí do kostela, jsou Spojené státy nepochybně nej náboženštější ze všech západních zemí. Zhruba 60 milionů amerických občanů tvrdí, že se „znovu narodili"; z nich polovina se označuje za fundamentalisty. Je to do značné míry důsledek skutečnosti, že od samého počátku byla Amerika útočištěm nábožen- k bibli přistupovali liberálně, a konzervativci (později ..fundamentalisty^ kteří ji brali doslova. Tyto náboženské vášně a spory se však do znaCni' míry omezovaly na soukromý svět rodin a domácností. Náboženské 3foi piny jen zřídka vstupovaly do aktivní politiky; pokud do ní vstoupilý- jer" zřídka měly úspěch. Výraznou výjimku představovala prohibice v letech 1920-1933. Nová křesťanská pravice, která se zformovala koncem7Q i« 20. století, byla tudíž čímsi novým: ve snaze „vrátit Ameriku Kristu" tišilo-vala o sepětí náboženství a politiky. Termín „nová křesťanská pravice" (new Christian right) je termín zastřešující: označuje širokou koalici skupin, jíž jde především o morální a společenské problémy a která chce zachovat, respektive obnovit tri, co chápe jako „křesťanskou kulturu". Vznik této koalice je výsledkem dvou hlavních faktorů. Prvním je to, že po roce 1945 zažily Spojené státy - stejně jako mnoho dalších zemí - výrazné rozšíření veřejné sféry. Například počátkem 60. let se Nejvyšší soud vyslovil proti modlitbám v amerických školách, jelikož odporují 1. dodatku k americké ústavě. Legislativa v oblasti občanských práv vedla ke kvótám při přijímání do zaměstnání a k de-segregaci škol, do nichž byli žáci - tu bílé, tu černé pleti - sváženi autobusy (bussing). Nadto se výrazně pokročilo - v rámci programu „Velké společnosti", se kterým přišel prezident Lyndon Johnson - v sociálním zabezpečení, asanaci a rozvoji měst i v realizaci dalších opatření. Mnoho „bohabojných" konzervativců na jihu USA mělo tudíž za to, že jejich tradiční hodnoty a způsob života jsou v ohrožení a že tím, kdo za to může, je liberální establishment, jehož centrem je Washington. Druhým faktorem byla stále větší politická role skupin reprezentu- -jících černochy, ženy a homosexuály, jejichž vzestup ohrožoval tradiční společenské struktury, zejména na americkém venkově a v malých měs* tech. Když se v 70. letech vynořila Nová křesťanská pravice, aby bojovala za znovunastolení „tradičních rodinných hodnot", zaměřila se tudíž zejména na „pozitivní opatření" [affirmative action) čili na „diskriminaci naruby" [reverse discrimination) ve prospěch černochů, na feminismus . :; (především na navrhovaný dodatek o rovných právech) a na hnutí za práva homosexuálů a lesbiček. V 80. a 90. letech se tato „politika morálky" stále více soustřeďovala na boj proti uměle navozovaným potratům. Vznikla řada organizací, které tato témata ventilovaly. Mnohé z nich ; založili známí evengelikálové. Šlo o takové organizace jako například Re-ligious Round Table, Christian Voice, American Coalition for Traditional Values a především o nejvlivnější z nich, nazvanou Morální většina (Morál Majority), založenou v roce 1980 Jerrym Falwellem. Třebaže katolíci hráli v boji proti uměle navozovaným potratům výraznou roli, skupiny Nové křesťanské pravice čerpaly svou podporu především z řad evangelíků, kte- .... ří jako „v bibli věřící" souhlasili s tezí, že „Písmo je neomylné" a kteří často tvrdili, že se „znovu narodili" poté, co osobně prožili „návrat ke Kristu". Mezi evangelíky však přesto existují rozdíly, například mezi těmi, kteří se sami označují za fundamentalisty a snaží se držet stranou nevěřící 80 let začala Morální většina spolu s dalšími podobnými organizacemi financovat kampaně, jejichž cílem byli liberálové a jiní stoupenci názoru, ; je o svém vlastním plodu může rozhodnout jedině sama těhotná žena tyro-choice); za tímto účelem tyto organizace také nabádaly oprávněné voliče, odhodlané hlasovat proti liberálom, aby se jako voliči registrovali. ■Republikány pak vyzývali, aby si osvojili nový sociální a morální program, jehož základem by byl odpor proti uměle navozovaným potratům a boj za ■opětné zavedení modliteb do škol. To, že Ronald Reagan byl v 80. letech ochoten si vzít tento program za svůj bylo znamením, že Nová křesťanská pravice se stala významnou složkou nové republikánské koalice, která : spolu s tradičními tématy ekonomickými a zahraničněpolitickými zdůrazňovala i témata morální. Třebaže si Reagan nadšeně osvojil rétoriku Nové ^křesťanské pravice a dokonce ochranu dosud nenarozených dětí (pro-life) j upřednostnil při jmenování soudců Nejvyššího soudu, vcelku svůj morální : program nenaplnil. Po skončení Reaganovy éry vliv Nové křesťanské pravice značně kolí- '.. sal. Reaganův nástupce George Bush st. nebyl „jedním z nich" (například :;,'až do roku 1980 se stavěl za umělé přerušení těhotenství) a nadto porušil :.' svůj předvolební slib nezvyšovat daně. To Novou křesťanskou pravici přimělo přijít s vlastním kandidátem na funkci prezidenta. Tento kandidát, televizní evangelikál Pat Robertson, však republikánskou nominaci v roce ■ 1992 nezískal. Robertsonův neúspěch, stejně jako to, že Reagan a Bush nebyli ochotni program Nové křesťanské pravice naplnit ukazuje, že toto hnuti dosud naráží na dvě významné překážky. Za prvé, křesťanská ;pravice nedokáže svou politickou základnu rozšířit nad rámec komunity bělošských protestantů. Za druhé, v pluralitních společnost jako jsou USA si hlavní politické strany nemohou dovolit spojit se jen s jedním sociálním, etnickým či náboženským zájmem. V reakci na tyto problémy přistoupily některé součásti evangelického hnutí k militantnější strategii. Extrémním příkladem byl vznik tzv. milic, které tvrdí, že jsou pod vlivem některých pochybných uskupení, jakými jsou například Křesťanští patrioti, a které se uchýlily í k teroristickým útokům. Dokladem byl bombový útok v Okla-homě v roce 1995. Křesťanské nové pravici se však dostalo významného impulzu zvolením George W. Bushe v roce 2000. Rada členů Bushova kabinetu včetně samotného Bushe a jeho viceprezidenta Dicka Cheneyho jsou „znovu narození" křesťané; nadto čelný evangelikál John Ashcroft byl jmenován ministrem spravedlnosti. Tvrdilo se, že to například posílilo podporu, kterou Bushova administrativa po 11. září 2001 poskytuje Izraeli, a která se zdůvodňuje starozákonním líčením Palestiny jako „země Židů". Ostatní fundamentalismy Pro islám a protestantismus bylo příznačné, že dokázaly předložit komplexní programy politické obrody, byť různého charakteru a sledující různé cíle. Ostatní fundamentalistická hnutí však většinou usilovala o skrom- jako na jakési odrůdy etnického nacionalismu. Zpravidla šlo o reakci na nějakou změnu národní identity, ať již v důsledku vzestupu konkurenčních etnických či náboženských uskupení nebo v důsledku skutečných či hrozících územních změn. To, že náboženství je jako hlavní zdroj politické identity přitažlivější než národ je dáno tím, že skýtá domněle elementární a zdánlivě neměnný základ příslušnosti ke skupině; proto se také spojuje se vznikem jakési kulturní enklávy. Fundamentalismus ulster-ských protestantů - jejichž náboženství dává jejich národní identitě, jejich „britskosti" určitý etnický základ - se značně liší od fundamentalismu amerických evangeíikálů, který pramálo souvisí s jejich etnicitou. Rovněž hindský, sikhský, židovský a buddhistický fundamentalismus připomíná různé podoby etnické mobilizace. Hinduismus, hlavní indické náboženství, je zdánlivě vůči fundamentalismu imunní. Jde o nejmarkantnější příklad etnického náboženství, kde se zdůrazňují spíše zvyky a společenská praxe než nějaké texty či doktríny, které se beztak značně liší. Z boje za nezávislost, jíž Indie dosáhla v roce 1947, se přesto zrodilo fundamentalistické hnutí, třebaže skromné ve srovnání s podporou, jaké se těšila sekulární Kongresová strana. Poté, co tato strana začala podporu ztrácet a co nehrúovsko-gándhíovská dynastie v polovině 80. let zkolabovala, bylo však toto fundamentalistické hnutí v Indii na vzestupu. Jeho hlavním cílem je narušit multikulturní a multietnickou mozaiku Indie, a to tím, že z hinduismu učiní základ národní identity. Projevem toho není požadavek vypudit „cizí" náboženství a cizí kulturu, ale spíše volání po „hinduizaci" muslimů, sikhů, džainů a dalších společenství. Od roku 1996 má největší zastoupení v indickém parlamentu strana Bharatiya Janata, která vyjadřuje nepříliš ujasněný postoj dnes už materiálně zajištěné střední třídy k modernitě a zejména její znepokojení oslabováním národní identity. Radikálnější Světová rada hinduistu vystupuje pod heslem „Indie hinduistům", zatímco organizace, ze které vzešla - RSS - chce vytvořit ;,Velkou Indii", sahající od Barmy po Irák, a z Indie učinit geopolitickou mocnost ovládající celou Střední Asii. V nejdramatičtější podobě se militantnost hinduistu projevila v roce 1992, kdy byla zničena stará mešita (Babrí Majid), o níž se věří, že byla postavena na místě, kde se narodil sám Ráma. To vedlo ke střetům mezi hinduisty a muslimy ve státě Gudžarát, které trvají dodnes. Sikhský fundamentalismus se vyznačuje snahou o vytvoření samostatného národního státu, nikoli o přetvoření národní identity v rámci státu stávajícího. V tom se překrývá s liberálním nacionalismem, od néhož se liší tím, že národ chápe jako entitu především náboženskou. Sikhští nacionalisté tudíž chtějí v dnešním Paňdžábu vytvořit „Khalistan", ve kterém by sikhismus byl státním náboženstvím, o jehož nerušený rozkvět by se musela starat vláda. Stejně jako je hindský nacionalismus nepokrytě antiislámský, je sikhský nacionalismus zčásti definován svou antipatií vůči hinduismu. To se jasně projevilo v roce 1982 obsazením Zlatého chrámu v Amritsaru skupinou Damdami Taksal v čele s militantním vůdcem vzestupy tu hindského, tu sikhského, tu islámského fundamentalismu na indickém subkontinentu spolu nepochybně souvisejí. Nejen že vyvolaly řetězovou reakci výhrůžek a záští; vzájemně se také podněcovaly tím, že etnickou identitu uváděly do souvislosti s náboženským zápalem. Rovněž židovský a buddhistický fundamentalismus úzce souvisí s vyhrocováním etnických konfliktů. Na rozdíl od ultraortodoxních Židů, z nichž někteří odmítají uznat Izrael za židovský stát, o kterém hovořili starozákonní proroci, židovští fundamentalisté učinili ze sionismu obhajobu „Velkého Izraele", vyznačujícího se územními nároky a agresivitou. Nejznámější izraelská fundamentalistická skupina Gushmun Emunim (Blok věrných) to vyjádřila kampaní za budování židovských osad na území okupovaném za Šestidenní války v roce 1967 a následně formálně včleněném do Izraele. Radikálnější skupiny jako například Katch hlásají, že Židé a Arabové nemohou nikdy žít pospolu a požadují vyhnání Arabů ze země, kterou pokládají za svou „zaslíbenou". Skupina izraelských ultraortodoxních stran, jakkoli malá, má často vliv, který zdaleka její velikosti neodpovídá; obě velké strany - Likud i Strana práce - je totiž obvykle potřebují, aby (ať už zvítězí kterákoli z nich) mohly vytvořit vládu. Šíření buddhistického fundamentalismu ve Srí Lance bylo do značné míry důsledkem narůstajícího napětí mezi většinovým a převážně budd-histickým sinhálským obyvatelstvem a menšinovou komunitou Tamilů, v jejích řadách jsou hindové, křesťané a muslimové. Třebaže na povrchu - jelikož vyznává individuální odpovědnost, náboženskou toleranci a nenásilí - je buddhismus ze všech hlavních náboženství nejméně fundamentalistický (Dalajláma, 1996), théravádský buddhismus v Jihovýchodní Asii podpořil vývoj směrem k jakémusi fundamentalismu, který nacionalismus spojoval s úsilím o náboženskou obrodu. Ve Srí Lance se snahy o „sinhalizaci" národní identity, vyvíjené militantními skupinami jako například Lidovou osvobozeneckou frontou, projevily požadavkem prohlásit buddhismus státním náboženstvím. Takové tlaky však pouze živily tamilský Separatismus a vyústily v teroristickou kampaň Tamilských tygrů, která započala koncem 70. let. Náboženský fundamentalismus v 21. století Je náboženskému fundamentalismu souzeno přetrvat po celé 21. století nebo se na něj nakonec bude pohlížet jako na časově omezený jev, vzešlý ze shody zvláštních historických okolností? Otázka budoucnosti fundamentalismu vyvolává dva výrazně rozdílné scénáře. První zpochybňuje dlouhodobou životaschopnost jakéhokoli o náboženství opřeného politického kréda v moderním světě a poukazuje na konkrétní meze fundamentalismu jako politického programu. Podle tohoto názoru je fundamentalismus ve své podstatě symptomem obtížného přizpůsobování modernizaci; nakonec však nutně musí ztroskotat, protože neodpovídá hlavnímu směru, Sionismus Sionismus (Sión v hebrejätiné označuje Království boží) je hnutí za zřízení Židovské domoviny, o níž se zpravidla má za to, že je v Palestině. S souto myžlenkou poprvé vystoupil Theodor Herzt (1860-1904) na Světovém sionistickém kongresu v Basileji v roce 1897; podle Herzla to je jediná cesta, jak uchránit židovský národ pronásledování. První sionisté mřli cíle sekulární a nacionalistické a často projevovali sympatie pro socialismus. Od založeni Slátu Izrael v roce 1948 se však sionismus začal spojovat s příslibem Izraele, že bude vždy domovem všech Židů a se snahami zajistit Izraeli podporu a bránit ho proti jeho nepřátelům. V tomto druhém významu sionismus využili pro svou vře fundamentalisté; sionismus tak podle Palestinců získal pudobu expanzionistic-kou a protiarabskou. a k rozšíření liberální demokracie. Náboženství se tak znovu vrátí do „soukromí", kam patří, a boj o politické věci spolu znovu budou vést politická kréda sekulární. Tato analýza naznačuje, že teologicko-politický program, který je jád-: rem fundamentalismu, postupně odezní a náboženské skupiny se změní v pouhé součásti nacionalistických hnutí. Vzniklý globální systém, jemuž bude dominovat Západ, může tolerovat existenci občanského nacionalismu, orientovaného především na sebeurčení; sotva, jak se ukazuje, má však budoucnost militantní etnický nacionalismus, zvláště ten, který se zakládá na náboženské odlišnosti. Meze fundamentalismu se tudíž ukáži zejména tam, kde se fundamentalistům podaří dostat se k moci a budou vystaveni složitým úkolům vládnutí. Jelikož postrádá jasný politický program nebo ucelenou ekonomickou filozofii, fundamentalismus jako ideologie protestu přežije, pokud vůbec, jedině jako rétorika nebo jakýsi „zakladatelský mýtus" určitého režimu. Podle druhého názoru nám náboženský fundamentalismus umožňuje nahlédnout do „postmoderní" budoucnosti. Viděno takto, v krizi jsou sekularismus a liberální kultura. Jejich slabostí, na kterou tak dramaticky upozorňuje fundamentalismus, je jejich neschopnost zaměřit se na hlubší potřeby lidí a prosadit autoritativní hodnoty, které jsou morálním základem společenského řádu. Globální systém, prosazující uniformitu po vzoru západní liberální demokracie, podle tohoto názoru rozhodně nevznikne. Daleko pravděpodobnější je, že místo konfliktu kapitalismu se socialismem, který ovládal 20. století, zaujme jakýsi střet civilizací. Vzniknou konkurující si nadnárodní mocenské bloky a bude to nejspíš náboženství, co každému z nich dá specifickou poli-ticko-kulturní identitu. Podle této varianty má fundamentalismus spíše přednosti než slabiny. Náboženští fundamentalisté již prokázali, že se dokáží přizpůsobit: osvojili si zbraně a ducha moderního světa a sám fakt, že nejsou zatíženi tradicí, ale „cestují snadno a rychle", jim umožňuje nalézat nové a nové doktríny, jimiž jsou s to reagovat na výzvy postmoderny. Hadden, J. K. a A. Shupe [eds], Prophetic Religions and Politics: Religion and Political Order (New York: Paragon House, 1986). Užitečný soubor statí známých sociologů náboženství, ve kterých se podrobné hovoří o širokém spektru hnutí na celém světě. Hiro, D., Islamic Fundamentalism (London: Paladin, 1988), Dobré a srozumitelné vylíčeni vývoje a vlivu politického islámu. Marty, M. E. a R. S. Appleby (eds), Fundamentalism and the State: Remaking Polities, Economies, and Militance (Chicago a London: University of Chicago Press, 1993). Součást velice rozsáhlého, autoritativního, nicméně přístupného šestisvazkového výstupu programu „Fundamentalism Project". K dalším svazkům, které jsou z pohledu námi sledované problematiky zajímavé, patří Fundamentalism Observed (1991) a Accounting for Fundamentalism (1994). Parekh, B., „The Contept of Fundamentalism" in A. Shtromas (ed.J, TheEndofisms? Reflections on the Fate of Ideological Politics after Communism's Collapse (Oxford a Cambridge, Mass.: BlackweH, 1994). Srozumitelné a k podstatě problému pronikající uvedení do podstaty fundamentalismu a procesu modernizace. Doporučená literatura Ahmed, A. a H. Donnan, Islam, Globalization and Postmodernity (London a New York; Routledge, 1994), Užitečný soubor statí zkoumajících jak povahu politického islámu, tak jeho vztah k modernitě. Ahmed, R., Jihad: The Rise of Militant Islam in Central Asia (New Haven, CT Yale University Press, 2001). Srozumitelné a vysoce kvalifikované vylíčení vzestupu a významu radikálního nového fundamentaiismu v různých oblastech Střední Asie. Bruce, S.. Fundamentalism (Oxford: Polity Press, 2000). Pojednáni o fundamentalismu jako o jednom z klíčových pojmů; fundamentalismus se v něm představuje jako KAPITOLA 11 ZÁVĚR:IDEOLOGIE BEZ KONCE? Konec ideologie? — Konec dějin? — Postmodernismus jako ideologie — Globalismus jako ideologie Politická ideologie byla neodmyslitelnou součástí světových dějin po více než dvě století. Vzešla z ekonomických, sociálních a politických otřesů a převratů, v nichž se utvářel moderní svět a stala se nedílnou složkou nikdy nekončícího procesu sociálních transformací a politického vývoje. Nejprve se objevila na Západě, který se právě začínal industrializovat; následně se však rozšířila do všech zemí. Tak vznikl celosvětový jazyk politického diskursu. O tom, jakou roli v lidských dějinách ideologie hrála, se ale názory značně rozcházejí. Posloužila věci pravdy, pokroku a spravedlnosti nebo pohled na svět zcela zdeformovala a přivodila tak netoleranci a útlak? Diskuse na toto téma začala už v 19. století, kdy K. Marx (viz str. 129) ostře oddělil „ideologii" od „vědy". Představa, že věda je objektivní a od hodnot oproštěnou metodou rozšiřování lidského poznání a vymaňování lidstva z pout iracionálních ideologií byla jedním z úporně udržovaných mýtů moderní doby. Věda ovšem není protikladem ideologie; i v ní lze vidět jakousi svébytnou ideologii. Věda byla například spjata se zájmy mocných společenských sil, zejména těch, které jsou spojeny s průmyslem a technikou. Zásadním způsobem napomohla společenským přeměnám a v jistém smyslu se stala vládnoucí ideologií průmyslové společnosti. Z tohoto pohledu je pak ideologie jednoduše jen jednou z cest, po nichž může určitá společenská skupina, případně společnost jako celek dospívat k určitému sebevědomí, totiž tak, že si vytvoří určitou kolektivní identitu nebo vytyčí určitý soubor kolektivních cílů. O ideologii by se tudíž nemělo uvažovat jako o čemsi osvobozujícím či utlačujícím, ba ani ne jako o čemsi pravdivém či nepravdivém. Může být taková i onaká. Povaha ideologie je utvářena dějinnými silami, jež stojí u jejího zrodu, a její podobu ovlivňují společenské a politické potřeby, kterým slouží. Ideologie se stala nepostradatelným a nevykořenitelným rysem lidského života. Přesto je pozoruhodné, jak často přicházeli političtí myslitelé s tvrzeními, že ideologie buď už skončila nebo že by skončit měla. Konec ideologie? Myšlenka „konce ideologie" se dostala do módy v 50. a 60. letech 20. sto- vyznačovala širokou shodou předních politických stran a nepřítomností ideologických rozdílů a diskusí. Jak fašismus, tak komunismus pozbyly i přitažlivosti a ostatní politické strany se rozcházely jedině v tom, na kterou z nich se lze nejvíc spolehnout pokud jde o schopnost zajistit hospodářský" růst a materiální prosperitu. Ekonomika tak fakticky zvítězila nad politikou.; Politika se zredukovala na technické otázky „jak" blahobyt zajistit a prestala se zabývat morálními a filozofickými otázkami podstaty a povahy „dobré-společnosti". Měřeno tím vším, ideologie se stala zcela irelevantní. Proces, na který Bell upozornil, však nebyl skutečným „koncem ideologie". Šlo spiš o zformování širokého ideologického konsensu hlavních politických stran, a tudíž o pouze dočasné pozastavení ideologických* diskusí. Bezprostředně po válce se představitelé tří klíčových západních; ideologií - liberalismu, socialismu a konzervatismu - shodovali na spo-. léčném cíli „řízeného kapitalismu". Tento cíl byl ovšem sám ideologický;;; odrážela se v něm přetrvávající pevná víra v tržní hospodářství, soukromé: vlastnictví a materiální stimuly, zmírňovaná vírou v sociální zabezpečení-a státní zásahy do ekonomiky. Ideologie „sociálního kapitalismu" čili,„so~ ciálního demokratismu" triumfovala nad svými konkurenty, i když - jak: se ukázalo - triumf to byl pouze dočasný. Šedesátá léta se stala svědkem nástupu radikálnějších idejí Nové levice, obnoveného zájmu o marxismus a anarchismus a šíření moderních ideologií typu například feminismu a ekologismu. Počátek hospodářské recese 70. let vyvolal nový zájem □ dlouho přehlížené doktríny volného trhu a napomohl zformování teorií Nové pravice, které mj. útočily na konsensus prvních poválečných let. V neposlední řadě teze o „konci ideologie" obracela pozornost výlučně na pohyb na průmyslově vyspělém Západě a přehlížela skutečnost,; že i v 50. a 60. letech si komunismus udržoval pevné pozice v Sovětském; svazu, ve východní Evropě, v Číně i v radě dalších zemí, a že v Asii, Africe:; a částečně i v Latinské Americe působila silná revoluční hnutí. Daniel Bell (nar. 1919) Americký vědec a esejista: Jako profesor sociologie na Harvárdove univcr-zitěpřišel s analýzou moderní společnosti, která výrazně ovlivnila politiku i vědu. Spolu s Irvingem Kristolem založil v 60: letech časopis The Public.. , Iňterěsí, který útočil ha fílozófir„vělkěho".státu a pomáhal Činit; americký neokonzervatismus intelektuálně věrohodným. v| • :.;: V Knize Konce ideologie (1960) Bell upozornil na vyčerpání racio- :.\ nalistických přístupů k sociálním a politickým problémům a v Doslovu ;', | k jejímu vydání; z roku 1988 varoval před tyranií; utopických „cílových stavů". Pomáhal také popularizovat „postindústrialismůs"; ukázal totiž,.:, že vznikají „informační společnosti", ve kterých má vedoucí úlohu ..třída . <| disponující věděním" {knowledge class). V díle Kulturní rozpor/ kapita- ] lismu (1976) analyzoval stupňující se napětí mezi potřebou racionality a efektivity, bez nichž nelze udržet dosavadní úrovně výroby, ;i tendencí Konec dějin? " Z poněkud širšího hlediska přistoupil ke svému tématu Francis Fukuyama ve své stati „Konec dějin" (1989). Na rozdíl od Bella netvrdil, že politické ideje pozbyly významu; tvrdil pouze, že jeden konkrétní soubor idejí, totiž západní liberalismus, nade všemi svými konkurenty zvítězil. Fašismus byl v roce 1945 poražen a zhroucení komunistického panství ve východní Evropě, k němuž došlo v roce 1989 znamená - jak je Fukuyama evidentně přesvědčen - smrt marxismu-leninismu jako ideologie světového významu. Pod „koncem dějin" tedy Fukuyama rozuměl, že skončily dějiny idejí a že spolu s nimi skončila i zásadní ideologická diskuse. Na celém světě se dnes, tvrdil, dospělo ke shodě o potřebě a vhodnosti liberální demokracie, tedy - podle jeho názoru - tržního čili kapitalistického hospodářství a otevřeného a na konkurenci založeného politického systému. ► Liberálové spatřuji v dějinách pokrok, který je výsledkem toho, že každá generace poznává a chápe véci lépe než generace předchozí. Liberálové /jsou vcelku přesvědčeni, že pokrok se bude prosazovat nikoli revolucí, ale postupnými čili inkrementálními reformami. ► Konzervativci přistupují k dějinám z hlediska tradice a kontinuity a pokroku ponechávají jen málo: místa. Poučení z minulosti se stávají vodítkem pro postupy v přítomnosti; a v budouciiosti. Reakční konzervativci zastávají názor, že pro dějiny je příznačný úpadek a chtějí se vrátit do časů dřívějšíčh,;lcferýrn d^ ► Socialisté jsou věrni pokrokovému chápání dějin, které klade značný důraz na společenský vývoj ä rozvoj osobnosti. Marxisté mají za to, že motorem dějin je třídní boj a že vyústěním dějin je beztřídní komunistická sspplečnóstí ► Fašisté vesměs chápou dejiny jako proces degenerace a úpadku, jako pokles ve srovnání Se „zlatým věkem" minulosti. Přesto se hlási k jakési cyklické teorii dějin: podle ni je zde možnost, že národ se obrodí a regeneruje, obvykle násilným bojem a válkou. ► Náboženští fundamentalisté maji k dějinám nejednoznačný vztah. 1 když mají tendenci vidět: přítomnost jako morálně a duchovně ýe srovnání se zrealizovanou minulostí narušenpu, uvažují i: o regeneraci společnosti, a to v duchu moiiernismu; odmítají tudíž konzervativní tradicionalismus. Není pochyb, že revoluce ve východní Evropě, ke kterým došlo v letech 1989-1991, stejně jako dramatická reforma stále ještě existujících komunistických režimů jako například v Číně zásadním způsobem změnily světovou rovnováhu ideologických diskusí. Daleko méně je však jisté, že se tento proces rovná „konci dějin". Jeden z problémů, který síly. Liberální demokracie nepochybně zaznamenala ve 20. století značný pokrok; faktem však je, že s blížícím se koncem století se jasně prokázalo, že ideologie značně od ní odlišné se znovu objevily. Šlo zejména o politický islám, jehož vliv se začal z muslimských zemí Asie a Afriky šířit do někdejšího Sovětského svazu i na průmyslově vyspělý Západ. Je rovněž možné, že „smrt komunismu" v Sovětském svazu a ve východní Evropě nevytvořila předpoklady konečného vítězství liberální demokracie, ale připravila půdu pro obrodu nacionalismu, rasismu a náboženského fundamentalismu. Fukuyamova teze vychází z optimistického, po klasickém liberalismu poděděného přesvědčení, že průmyslový kapitalismus dává všem členům společnosti vyhlídku na sociální mobilitu a materiální zabezpečenost a že tak každého občana vede k tomu, aby ho považoval za rozumný a žádoucí. Jinak řečeno, že lze dosáhnout široké a dokonce všeobecné shody o povaze „dobré společnosti". Té však lze dosáhnout jedině tehdy, Ize-li vybudovat společnost, která bude s to uspokojit zájmy všech významných sociálních skupin a zároveň naplnit tužby alespoň podstatné většiny občanů. Navzdory nepochybné energii a výkonnosti, kterou kapitalistický trh prokázal, nelze rozhodně říci, že kapitalismus zacházel se všemi společenskými třídami a se všemi jednotlivci stejně. Nezdá se tudíž, že by ideologický konflikt a ideologické diskuse v závěru 20. století skončily konečným celosvětovým vítězstvím liberalismu; ostatně neskončily ani „definitivním" vítězstvím socialismu, které se tak rozsáhle předpovídalo v závěru století devatenáctého. Postmodernismus jako ideologie Dalším projevem teorie o „konci ideologie" je názor, podle něhož se zažité rysy moderní společnosti zhroutily a pominuly a politické doktríny, které z této společnosti vzešly, ztratily veškerý svůj význam. Tato koncepce nabývá zpravidla podoby teorie postmoderny, o níž jsme hovořili v 1. kapitole. Nejde jen o to, že hlavní politické ideologie se jaksi přizpůsobily „postmoderní situaci", takže se objevily „post-ismy" jako například postliberalismus, postmarxismus a postfeminismus; podle teoretiků postmoderny se změnilo - případně se musí změnit - veškeré naše chápání světa i to, jak svět interpretujeme. V tom se odráží posun od modernismu k postmodernismu. Modernismus vzešel převážně z myšlenek a teorií osvícenství a politicky se projevoval v ideologických proudech, které přicházejí s konkurujícími si představami dobrého života. Nejmarkantnější příklady jsou liberalismus a marxismus. Modernistické myšlení se vyznačuje vyznáváním určitých zásad, přesvědčením, že se lze dobrat objektivních pravd a univerzálních hodnot, obvykle spojeným s pevnou vírou v pokrok. Postmodernismus naproti tomu jakékoli základní, resp. výchozí zásady odmítá; hlavní téma postmo- „veíká vyprávění" měl na mysli univerzální teorie dějin, které na společnost pohlížejí jako na vzájemně propojenou a logicky skloubenou totalitu. Jestliže je „osvícenský projekt" mrtev, co to znamená pro politickou ideologii? Z určitého pohledu je postmodernismus zvěstovatelem konce ideologie jako způsobu myšlení i jako nástroje organizace společenského života. Jako více či méně skloubené soubory myšlenek, předkládajících kritiku stávající společnosti a načrtávajících obraz alternativy, kterou je třeba upřednostnit, jsou politické ideologie nutně zasaženy fundamentalismem, zaslepenou oddanosti určitým výchozím principům {foundationaíism}, ať už je lze považovat za plnohodnotná „velká vyprávění" nebo ne. Teorie postmoderny se neustálým zpochybňováním zdánlivě nezpochybnitelných realit a akceptovaných věr snaží prokázat, že s žádnými rozsáhlými teoriemi už nelze přicházet. Veškeré poznání musí být místně omezené a dílčí. Výsledkem byl zvýšený zájem o problematiku identity a rozmanitosti a důraz na úlohu, kterou při artikulaci politických požadavků hrají nová společenská hnutí. Antikapitalistic.ké či antiglobalizační hnutí, ovlivňované myšlenkami autorů, jakými jsou například Naomi Kleinová a Noam Chomsky (viz str, 206} může být v tomto smyslu jakýmsi modelem „nové politiky" 21. století. Tato „nová politika" má však velice závažné důsledky. Jelikož například politické strany se odpoutaly od ideologických proudů, které jim kdysi dávaly smysl a stávaly se tím, co k nim lidí i citově poutalo, staly se z nich vlastně jen volební mašinérie, jimž jde o politický marketing a o to, aby reagovaly na nálady konzumentů. Jelikož odhodily své tradiční „ismy", odideologizované strany zcela podlehly manažérismu. Podobně stojí za povšimnutí, že moderní politická hnutí, například antiglobalizační, měla daleko větší úspěch pokud jde o mobilizování politické podpory celé škály nejrůznějších skupin než pokud jde o předkládání nějaké ucelené analýzy toho, jak a proč by se politické problémy měly řešit. Naomi Kleinová (nar. 1970) Kanadská spisovatelka, novinářka a bojovnice proti velkým korapracím. Často vystupuje jako komentátorka v různých médiích. Žije :-v Torontu, hoj-- ně však cestuje po Severní Americe, Asii, Latinské Americe a Evropě, kde všude sleduje růst „prvního skutečně mezinárodního lidového hnuti". Její knize Bez loga (2001) se dostalo celosvětového ohlasu. Kleinová se diky ní stala mluvčí hnutí proti velkým korporacím a napomohla formování politiky pro novou generaci. Ve své knize kritizuje;ničení životního '. stylu a pojednává o rodícím se odporu proti globahzaei a nadnárodním společnostem. Třebaže se o ní hovořilo jako o ^^Kapitálu rozmáhajícího se antikorporativního hnuti'',: vyvolala diskuse o povaze konzumního kapitalismu a tyranii kultury značkových výrobků. Postmodernismus Postmodernismus (poslmodernism) je pojem sporný a matoucí. Poprvé byl použit k popisu novátorských hnutí v západním výtvarném ttmřní: architektuře a kultuře vůbec. Jako nástroj sociální a poliíologické analýz;' upozorňuje zejména na posun od industrializací a třídní solidaritou strukturovaných společností ke stále fragmentovanéj-áim a pluralističtéjším „informačním" společnostem, ve kterých se jednotlivci z producentu mena v konzumenty.! namísto třídní, náboženské a etnické loajality nastupuje individualismus. Postmodernisté tvrdí, že neexistuje žádná jistota; ideu absolutní a univerzální pravdy je třeba odhodit jako arogantní kiam. Důraz se místo absolutní a univerzální pravdy klade na diskurs, diskusi a demokracii. Méně jasné však je, nakolik lze v tomto smyslu politický život odideologizovat. Za prvé, odideologizovaná politika není s to náležitě vyjadřovat stanoviska opozičních sil a prezentovat nespokojenost s politikou. Postmodernismus lze vinit z politického konzervatismu. Z odmítání hierarchií idejí sice nepřímo vyplývá odmítání jakýchkoli hierarchií sociálních a politických, politický postoj postrádající a přímo odmítající jakékoli základní principy však nenabízí žádnou ucelenou perspektivu, ze které by bylo stávající uspořádání možno kritizovat, ani žádné východisko k formulaci nějakého alternativního společenského uspořádání. Za druhé, odideologizovaná politika je spíše realistická než idealistická: neprodává politické vize, ale politické produkty. Doklady o klesajícím počtu členů politických stran a o stále nižší volební účasti věru mohou být důsledkem toho, že manažerským politickým stranám „hlavního proudu" se nedaří voličstvo zaangažovat a morálně a citově ho k sobě připoutat. Nadto nejsou-li strany „hlavního proudu" schopny voliče přesvědčit, že existuje důvod věřit v něco víc než v sobecký zájem a materiální vzestup, pak ti, jimž jde o hlubší politickou zangažovanost, budou tento důvod hledat a nalézat jedině v extremistických skupinách a stranách. Globalismus jako ideologie Poslední ohrožení politické ideologie přinesl proces globalizace. Globa-lizace značně ovlivnila řadu ideologických proudů, zejména socialismus, nacionalismus a náboženský fundamentalismus; její širší důsledky se však projevily i na ideologii jako celku. Jednou z hlavních stránek globalizace je rozvoj „nadúzemních" (supraterritorial) vztahů mezi lidmi: fyzikální zeměpis ztrácí na významu, jelikož se objevila složitá síť vzájemné propojenosti, která si pramálo všímá tradičních hranic. To je jasně patrné na nových nadnárodních vzorcích výrobní ekonomické aktivity i obchodu a na nástupu nových informačních a komunikačních technologií. Výsledkem je například fenomén „kyberprostoru" {cyberspace). Dnes už vlastně nežijeme v zeměpisně oddělených pospolitostech, pro které je příznačný omezený okruh osobních, sociálních a pracovních vztahů, ale v globálním světě, v němž jsou naše životy stále více utvářeny událostmi, ke kterým dochází, resp. rozhodnutími, která se přijímají velmi daleko od nás. Tento vývoj staví ideologii před závažné otázky. Jde především o to, že globální propojenost výrazně posílila tendenci k rizikům, nejistotě a nestabilitě; výsledkem je, že někdejší jistoty „se vypařily". V této perspektivě se může zdát, že ideologie patří do mnohem jednodušší minulosti, kdy se ještě dalo přicházet s uceleným řešením jasně vymezitelných problémů. Přesto lze globalizaci sotva prezentovat jako ideologicky neutrální. Existují dvě vzájemně odlišné verze globalismu. První, neoliberální globalismus (neoliberal globalism), spojuje globalizaci s rozšiřováním ekonomických struktur a hodnot, jejichž základem je trh. Takto viděno, je pod- omezuje moc státu, zejména jeho schopnost měnit strukturu společnosti. Globalizace je tak mechanismem, pomocí něhož se má dospět ke „konci dějin" ve smyslu definitivního vítězství liberálního kapitalismu. Druhá verze globalismu je státně bezpečnostní. Ta byla do značné míry produktem nástupu globálního terorismu a reakce západních mocností obecně a Spojených států zejména na něj. Tzv. „válka proti terorismu" [war on tenor) nezná hranic, jelikož tím, kdo je v ní nepřítelem, jsou subjekty nacházející se na nižší než státní úrovni a fungující za pomoci organizací, které rámec národních států překračují. Na státně bezpečnostní globalismus (state - security globalism) se pohlíželo jako na obranu ohrožených liberálně demokratických hodnot a humanitních ideálů nebo jako na pokus USA, jediné supervelmoci, která dnes na světě zbyla, nastolit globální hegemonii. Ať už však jde o globalizaci, postmodernismus, konec dějin nebo o konec ideologie, všechny tyto útoky na ideologii spojuje jedno: samy jsou ideologické. Každá z těchto tezí je ve své podstatě pokusem prezentovat určitý daný soubor politických idejí a hodnot jako jeho konkurentům nadřazený, a to předpovídáním jeho definitivního vítězství. Mandát dějin je povoláván k tomu, aby dodal pravdivosti jedné jediné ideologii nebo jednomu jedinému vyznání, ať je to sociální reformismus, liberální demokracie, demokracie zvažující a diskutující nebo globální kapitalismus, a aby tak kterékoli jiné politické krédo diskreditoval. Taková tvrzení neohlašují definitivní konec ideologie; jsou spiše dokladem, že ideologická diskuse trvá a zdárně probíhá, a že ideologie sama je proces, který jde dál a nikdy nekončí. Doporučená literatura Butler, C, Postmodemism: A Věry Skort Introducäon (Oxford a New York: Oxford University Press, 2002). Srozumitelné a stručné uvedeni do dějin a významu postmodernismu. Freedan, M., Reassessing Political Ideologies: The Durability ofDissent (London a New York: Routíedge, 2001). Soubor statí, jejich autoři uvažují o tom, že hlavní ideologické proudy si podržujt svůj význam i v tzv. „postídeologickém" věku. Cray, J., Endgames: Questions in Late Modem Political Thought (Oxford a Malden, Mass.: BlackweU, 1997), Fascinující a myšlenkově bohaté pojednání o tom, v jaké situaci se nacházejí hlavni ideologické proudy v řase, kdy stojí tváří v tvář zhrouceni „projektu osvícenství". Scholte, J. A., Globalization: Anlntroduction (London: Paigrave, 2001). Komplexní a autoritativní uvedení do problematiky globalizace a do diskusí o jejím významu. Shtromas, A. (ed.), The End of Jsms"? Reflectionson ttw Faxe ofldeological Poíitics after Communism's Coilapse (Oxford a Cambridge, Mass.: Biackweil, 1994). Soubor uvážlivě napsaných a perlivě zargumentovaných Článků o stavu a vyhlídkách ideologické politiky po pádu komunismu. sLOVNÍK TERMÍNŮ se o některém termínu, podrobněji hovoň ve sloupku, který je součás-ltfaviúho textu, následuje po definici odkaz na příslušnou stranu. AbsoIunSin' absolutismus. Forma vlády, ve které je politická moc soustředěna v jedné osobě nebo malé skupině; zejména absolutní monarchie. Aliéuation, odcizení. Vzdálení se vlastní skutečné, opravdové podstatě. Marxisté tímto termínem označují proces, kdy se práce za kapitalismu redukuje na zboží a stává se odosobněnou činností, místo aby svou tvořivostí člověka naplňovala. Altruism, altruismus. Starost a péče o zájmy a blaho ostatních, motivovaná buď osvíceným sobectvím nebo vírou ve společné lidství. Anarchy, anarchie. Doslova bezvládí; slovem anarchie, užívaném v pejorativním smyslu, se naznačuje nestabilita či dokonce chaos. Ancien régime, starý režim (franc). Toto označení se obvykle spojuje s absolutistickými strukturami z doby před francouzskou revolucí. Androgyny, androgynie, oboupohlavnbst. Přítomnost charakteristických rysů samčích i samicích, resp. mužských i ženských. Tímto termínem se naznačuje, že lidé jsou osoby bezpohlavní v tom smyslu, že pohlaví nemá žádný vliv na jejich sociální roli nebo společenský status. Anomie, anomie. Oslabení hodnot a normativních pravidel, jdoucí ruku v ruce s pocity izolovanosti, osamělosti a ztráty smyslu. Anthropocentrisrn, antropocentrismus, člověkostřednost. Názor, že morálně a filozoficky jsou nejdůležitější potřeby a zájmy člověka; protiklad ekocentrismu. Anti-Semitism, antisemitismus. Předsudky nebo nenávist vůči Židům; antisemitismus může nabývat podob náboženských, ekonomických ...... nebo rasových (viz str. 225). Atomism, atomismus. Představa, že společnost je spíše soubor jakýchsi atomů, do značné míry soběstačných jednotlivců, než sociálních skupin. Autarkv. autarkie. Ekonomická soběstačnost, které se dosáhne buď ex- Authoritarianisrn, autoritarismus. Názor, že silná ústřední autorita, vnucovaná shora, je žádoucí nebo nezbytná, a vyžaduje tudíž slepou poslušnost (viz str. 92). Authority, autorita. Právo ovlivňovat chování jiných lidí na základě jimi uznané povinnosti poslouchat. Autonomy, autonomie. Doslova samospráva; schopnost určovat vlastní osud v důsledku nezávislosti na vlivech zvněj šku. Bourgeois ideology, buržoázni ideologie. Marxistické označení idejí a teorií, které slouží zájmům buržoazie tím, že zakrývají rozpory kapitalistické společnosti. Bourgeoisie, buržoazie. Marxistické označení vládnoucí třídy kapitalistické společnosti, vlastníků výrobních prostředků, Capitalism, kapitalismus. Ekonomický systém, ve kterém je bohatství v rukou soukromých jednotlivců nebo firem a zboží se vyrábí na směnu podle diktátu trhu. Charisma, charisma. Osobní kouzlo nebo moc; schopnost probouzet v lidech loajalitu, citovou závislost nebo slepou oddanost. Chauvinism, šóvinismus. Nekritická a rozumově nepodložená věrnost určité věci nebo skupině, zpravidla založená na přesvědčení o její „nadřazenosti"; tak je tomu například v případě „národního šovinis-mu" nebo „mužského šovínismu". Christian Democracy, křesťanská demokracie. Jeden z ideových proudů v rámci evropského konzervatismu, vyznačující se prosazováním tržního hospodářství a omezených státních zásahů do ekonomiky. Citizenship, státní občanství, státní příslušnost. Příslušnost k určitému' státu, vztah mezi jednotlivcem a státem založený na vzájemných právech a povinnostech. Civil liberty, občanská svoboda. Sféra privátní (soukromé) existence, která nepatří státu, ale občanovi; svoboda „od" státu. Civil society, občanská společnost. Sféra autonomních sdružení a skupin, vytvářených soukromými občany a nezávislých na státu; k občanské společnosti patří podniky, kluby, rodiny atd. Class consciousness, třídní vědomí. Marxistické označení jasného uvědo- Classical liberalism, klasický liberalismus. Liberalistický proud, který se snaží maximalizovat sféru nikým neomezovaného individuálního jednání, typicky tím, že se usiluje o minimální stát a spoléhá se na tržní hospodářství. Collectivization, kolektivizace. Likvidace soukromého vlastnictví a jeho nahrazení všezahrnujícím vlastnictvím společným nebo veřejným, obvykle za pomoci státního mechanismu. Collectivism, kolektivismus. Názor, že nejlépe lidé dosáhnou svých cílů spoluprácí čili kolektivním úsilím; kolektivismus zdůrazňuje význam sociálních skupin (viz str. 114). Colonialism, kolonialismus. Teorie nebo praxe podmaňování cizího území, obvykle jeho osídlením nebo ekonomickým ovládnutím. Communism, komunismus. Princip společného vlastnictví majetku; často se tímto slovem obecněji označují hnutí nebo režimy opírající se o marxistické principy. Communitarianism, koraunitarismus. Názor, že individualita čili osobnost je utvářena společností, a to v tom smyslu, že neexistují žádné „společnosti neovlivněné" osobnosti (viz str. 150). Conflict, konflikt. Svár neboli konkurence mezi dvěma či více silami, vznikající v důsledku sledování nesladitelných cílů nebo střetu konkurujících si názorů. Consensus, konsens. Shoda o základních problémech nebo principech, připouštějící neshodu v podrobnostech nebo důrazech. Constitutionalism, konstitucionalismus, ústavnost. Názor, že státní moc se musí uplatňovat v rámci určitých pravidel (ústavy), definujících povinnosti, pravomocí a funkce státních orgánů a práva jednotlivce (viz str. 54), Contract, smlouva. Dobrovolně a za oboustranně výhodných podmínek uzavřená dohoda. Cooperation, kooperace. Spolupráce; společné úsilí, zaměřené na dosažení prospěchu všech zúčastněných. Corporatism, korporatismus. Teorie (spjatá buď s fašismem nebo s liberalismem), podle níž hlavní ekonomické zájmy - podnikatelé a pracující - jsou nebo mají být součástí procesů vládnutí. Cosmopolitanism, kosmopolitismus. Doslova víra ve světový stát, častěji snaha o soulad a porozumění mezi národy, resp. státy (viz str. 179). Cultural nationalism, kulturní nacionalismus. Jedna z forem nacionalismu, zdůrazňující spíše obrození národa jako svébytně civilizace než samosprávu. Decentralization, decentralizace. Rozšiřování autonomie míst přenášením i pravomocí a odpovědnosti z celostátních orgánů „dolů". Deep ecology, hluboká, resp. hlubinná ekologie. „Zelený" ideologický směr, který odmítá antropocentrismus a upřednostňuje péči o zachování přírody; je spojován s takovými hodnotami jako jsou biocentric-: ká rovnost, diverzita a decentralizace. Deliberative democracy, demokracie diskutující, demokracie jako diskuse: Jedna z forem demokracie, kdy se zdůrazňuje potřeba diskuse jako cesty k definování veřejného zájmu. Democracy, demokracie. Vláda lidu, resp. lidem; k demokracii patří participace veřejnosti a vládnutí ve veřejném zájmu. Demokracie může mít řadu forem. Democratic centralism, demokratický centralismus. Leninský princip výstavby strany, založený na údajné vyváženosti svobodné diskuse a naprosté akční jednoty. Dírect action,'přímá akce. Politická akce mimo ústavní a právní rámec; může sahat od pasivního odporu k terorismu. Direct democracy, přímá demokracie. Lidová samospráva vyznačující se bezprostřední a soustavnou účastí občanů na úkolech (na plnění funkcí) státu. Discourse, diskurs. Interakce, zejména komunikace mezi lidmi; diskurs může odhalovat nebo ilustrovat mocenské vztahy. Divine right, božské právo. Doktrína, podle níž pozemští vládci jsou vyvoleni Bohem a tudíž nadáni nezpochybnitelnou autoritou; obrana monarchického absolutismu. Ecocentrism, ekocentrismus. Teoretická orientace, která udržení ekologické rovnováhy upřednostňuje před dosahováním lidských cílů. Ecology, ekologie. Studium vztahů mezi živými organismy a jejich prostředím; ekologie klade důraz na síť vztahů, na které všechny formy života závisejí. Economic liberalism, ekonomický liberalismus. Víra v trh jako samoregu-lační mechanismus, přirozeně tíhnoucí k tomu, aby každý prosperoval a dostalo se mu rovných příležitostí. Egalitarianism, egalitarismus, rovnostářství. Teorie nebo: praxe, jejímž základem je snaha nastolit rovnost; egalitářství se občas prezentuje Determinism, determinismus. Názor, že lidské jednání a rozhodování je :C.'Í Jako názor, že rovnost je základní politickou hodnotou, bezezbytku podmíněno vnějšími faktory; determinismus vyúsťuje v závěr, že svobodná vůle je mýtus. Egoism, egoismus. Starost a péče o vlastní zájem nebo blaho, sobectví; rovněž přesvědčení, že každý je středem svého vlastního morálního Devolution, devoluce. Přenášení pravomocí z centrálních orgánů na podři- vesmíru a je tudíž oprávněn jednat jako morálně autonomní bytost, zené orgány v regionech, které ovšem (na rozdíl od federace) nevede ke sdílení suverenity Elitism, elitismus. Názor, že vládnout má nějaká elita nebo menšina. O vládě elity lze mít za to, že je žádoucí, jelikož elita se vyznačuje Dialectic, dialektika. Vývojový proces, kdy vzájemné působení dvou pro- nadprůměrnými schopnostmi či dovednostmi, nebo že je nevyhnu- tichůdných sil vyúsťuje v nějaké další či vyšší stadium; historická ^^zÁ telná, jelikož rovnostářské ideje jako například demokracie nebo so- změna, která je výsledkem rozporů uvnitř určité společnosti. ::;Mi cialismus jsou v praxi neuskutečnitelné. Dialectical materialism, dialektický materialismus. Primitivní determinis- <>-%j EnUghtenment, the, osvícenství. Intelektuální hnutí, které vyvrcholilo tická forma marxismu, která ovládala intelektuální život v ortodox- - 'M v 18. století; stavělo se proti tradičním názorům na poli náboženství, nich komunistických zemích. politiky a teorie vůbec, a to ve jménu rozumu a pokroku. Dictatorship of the proletariát, diktatura proletariátu. Marxistické označení přechodného období mezi svržením kapitalismu a nastolením Environmentalism, environmentalismus. Názor, že přírodní prostředí je věcí politického významu; slovem environmentalismus (na rozdíl od Equality, rovnost. Princip, který říká, že všichni lidé mají stejnou morální hodnotu nebo že všichni lidé mají právo, aby se k nim přistupovalo stejně; rovnost lze aplikovat mnoha různými způsoby. Ethnicity, etnicita. Loajalita k vlastním, od jiných se odlišujícím lidem, kulturní skupině nebo území; pouta spíše kulturní než rasová. Ethnic nationalism, etnický nacionalismus. Jedna z forem nacionalismu, živená především intenzívně prožívaným vědomím etnické odlišnosti a touhou tuto odlišnost uchovat. Eugenics, eugenika. Teorie nebo praxe jakéhosi výběrového šlechtění, kterého se dosahuje buď tak, že se zajišťuje rozmnožování „vhodných" členů určitého druhu nebo tak, že se brání rozmnožování členů „nevhodných". Eurocommunism, eurokomunismus. Jedna z forem od radikalismu oproštěného komunismu, která se snaží spojit marxismus s liberálně demokratickými zásadami. False consciousness, falešné vědomí. Marxistické označení klamů a mystifikací, které brání ujařmeným třídám poznat, že jsou vykořisťovány. Federalism, federalismus. Rozdělení moci na základě území, kdy suverenita je rozdělena mezi centrální (obvykle celostátní) orgány a orgány federaci tvořících jednotek. Feudalism, feudalismus. Systém výroby opírající se o zemědělství a vyznačující se ustálenou hierarchií ve společnosti a pevně stanovenými povinnostmi. Fraternity, doslova bratrství. Přeneseně pouta sympatií a přátelství (sou-družství) mezi lidmi. Free market, volný trh. Zásada nebo praxe ničím neomezené konkurence na trhu, nenarušované zásahy ze strany státu. Free trade, volný (svobodný) obchod. Systém, ve kterém obchodování není omezováno cly nebo jinými ochranářskými opatřeními. Freedom (nebo Liberty), svoboda. Možnost myslet nebo jednat podle vlastního přání; kvalita, kterou lze spojovat s jednotlivcem, společenskou skupinou nebo národem, resp. státem. Fundamentalism, fundamentalismus. Víra v původní nebo nejzákladnější Gender, gender. Sociální a kulturní rozdíly mezi muži a ženami, na rozdíl od pohlaví (sex), které označuje biologické a tudíž neodstranitelné rozdíly mezi nimi. General will, obecná vůle. Skutečné zájmy určitého kolektivu, ekvivalent obecného dobra; pokud nikdo nejedná sobecky, je to vůle všech. Globalism, globalismus. Ideologický postoj podporující globalizaci jako žádoucí nebo nevyhnutelný rys moderní společnosti. Globalization, globalizace. Složitá vzájemná propojenost, v důsledku níž je život stále více ovlivňován rozhodnutími nebo událostmi, ke kterým dochází kdesi daleko; globalizace je projevem pokračující propustnosti národního státu. Government, vláda, případně (podle souvislosti) stát. Mechanismus, prostřednictvím něhož se jménem státu přijímají kolektivní rozhodnutí; obvykle se skládá z orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Hegemony, hegemonie. Převaha nebo nadvláda jednoho prvku určitého systému nad jinými; podle marxistů hegemonie znamená mj. ideologické panství. Hierarchy, hierarchie. Stupňovitost sociálních pozic nebo statusů. Z hierarchie vyplývá strukturální nebo formálně zakotvená nerovnost, kdy pozice nezávisejí na schopnostechjednotlivců. Historical materialism, historický materialismus. Marxistická teorie, podle níž materiální neboli ekonomické poměry konec konců určují právo, politiku, kulturu a další aspekty sociální existence. Holism, holismus. Názor, že celek je důležitější než jeho části; z holistického pohledu vyplývá, že k poznání lze dospět studiem vztahů mezi částmi. Human nature, lidská přirozenost. Základní a neměnná povaha lidských bytostí, to, za co lidé nevděčí společnosti, ale přírodě. Human rights, lidská práva. Práva, která lidem patří proto, protože jsou lidmi; univerzální a základní práva. Humanism, humanismus. Filozofie, která morálně upřednostňuje naplňování lidských přání a cílů. Idealism, idealismus. Přístup k politice, který zdůrazňuje význam mo- Ideology, ideologie. Více nebo méně ucelený soubor ideji, který je základem, resp. východiskem určitého politického postupu. Imperialism, imperialismus. Rozšiřování vlády jedné země na nějakou jinou zemi, ať už nezakrytě politickými prostředky nebo ekonomickým ovládnutím. Individualism, individualismus. Názor, že lidské individuum (jednotlivec) je důležitější než jakákoli skupina nebo kolektivní těleso (viz str. 45). Individuality, individualita. Uspokojení a naplnění, k němuž se dospívá tím, že jednotlivec realizuje svou vlastní unikátní identitu neboli kvalitu. Industrialism, industríalismus. Ekonomická teorie nebo systém opírající se o tovární velkovýrobu a neustálou akumulaci kapitálu (viz str. 264). Integral nationalism, integrální nacionalismus. Intenzívně prožívané, často i hysterické národní nadšení, kdy je identita jednotlivce pohlcována identitou národa. Internationalism, internacionalismus. Politická teorie nebo praxe založená na nadnárodní nebo globální spolupráci; názor, že národy jsou útvary umělé a nežádoucí. Jingoism, hurávlastenectví. Veřejně projevované nadšení nebo oslavná nálada vyvolaná ozbrojenou expanzí nebo imperiálními výboji. Justice, spravedlnost. Morální standard regulérnosti a nestrannosti; výrazem sociální spravedlnost označujeme slušnou (férovou) distribuci bohatství a odměn ve společnosti. Keynesianism, keynesiánství. Teorie (jejím autorem je J. M. Keynes) nebo politika řízení ekonomiky, spojované s regulací agregátní poptávky a se zajišťováním plné zaměstnanosti (viz str. 73). Labourism, labourismus. Tendence sloužit zájmům organizovaného odborového hnutí, kterou projevují socialistické strany. Opakem by bylo sledování nějakých širších ideologických cílů. Laissez-faire (franc), doslova „nechte věcem volný průběh". Teorie, podle níž by ekonomická činnost měla být zcela prosta státních zásahů; krajní víra ve volný trh. Left, levice, resp. levicovost. Celková ideologická orientace, vyznačující se sympatií pro takové principy, jakými jsou svoboda, rovnost, bratrství a pokrok. Legitimacy, legitimita. Přijímáni politické autority jako oprávněné; ti, kteří jsou takové autoritě podrobeni, mají tudíž morální povinnost ji poslouchat. Leninism, leninismus. Leninův teoretický přínos marxismu, zejména jeho přesvědčení, že k pozvednutí proletariátu k třídní uvedomelosti je zapotřebí revoluční čili avantgardní strany. Liberál democracy, liberální demokracie. Jedna z forem demokracie, zahrnující jak omezenou vládu, tak systém pravidelně konaných voleb založených na konkurenci; jako liberální demokracie se také označuje jeden z typů režimu. Libertarianism, libertariánství. Názor, že prostor svobody jednotlivce by se měl co nejvíce rozšířit; libertariánství předpokládá odstranění vnějších i vnitřních omezení jednotlivce (viz str. 97). Majoritarianism, vláda většiny. Názor, že vládnout má většina; to znamená, že většina má mít vrch nad menšinou a ovládat ji nebo že menšina se má podrobit mínění většiny. Managerialism, manažerismus. Teorie, že ve všech industriálních společnostech, kapitalistických i socialistických, vládne třída manažerů, technokratů a státních úředníků, kteří mají odborné a správní znalosti a dovednosti. Market, trh. Systém směny mezi kupujícími a prodávajícími, ovládaný neosobními ekonomickými tzv. tržními silami. Market socialism, tržní socialismus. Ekonomický systém, jehož základem jsou samosprávné družstevní podniky fungující v prostředí tržní konkurence. Meritocracy, meritokracie. Doslova vláda těch, kdo mají nějaké zásluhy, resp. vynikající vlastnosti; přitom jde zejména o inteligenci a vynakládané úsilí. Společnost, v níž je společenské postavení ovlivněno výlučně schopnostmi a pracovitostí. Miiitancy, miUtantnost. Vystupňované nebo krajní úsilí; míra zapálenosti a vášnivého zaujetí typicky spojovaná s bojem nebo válkou. Miiitarism. militarismus. Dosahování cílů voienskvmi Drostředkv nebo Milleniarism, mileniarismus. Víra v tisíciletou vládu boží; politický rnile-niarismus otevírá před lidmi vyhlídku na brzké a úplné vysvobození z bídy a útlaku. Modernization, modernizace. Proces sociální a politické změny, který vedl ke vzniku moderních industriálních společností; nastolení kapitalistického ekonomického systému a liberálně demokratického systému politického. Modern liberalism, moderní liberalismus. Jeden z proudů v rámci liberalismu, který se (na rozdíl od klasického liberalismu) staví - ovšem s výhradami - za státní zásahy do sociální a ekonomické sféry, ve kterých spatřuje cestu k rozšiřování svobody. Monetarism, monetarismus. Teorie, podle níž příčinou inflace je rostoucí nabídka peněz, tedy situace, kdy „příliš mnoho peněz honí příliš málo zboží". Monism, monismus. Víra v pouze jednu teorii nebo hodnotu; politicky se monismus projevuje vynucováním poslušnosti jediné a jednotné moci, a tudíž je samou svou podstatou totalitní. Multiculturalism, muitikuituralismus. Prosazování rozmanitosti v rámci jedné pospolitosti, a to rozmanitosti dané rasou, etnickou příslušností, náboženstvím nebo jazykem; jeho základem je obvykle přesvědčení, že různé kulturní skupiny mají právo na úctu a uznání (viz str. 76). Mutualism, mutualismus. Systém dobrovolné, vzájemně výhodné a vé shodě uskutečňované směny, kde se jednotlivci a skupiny dohadují a směnují zboží, aniž by z toho těžili nebo aniž by vykořisťovali. Myth, political, mýtus, politický. Víra, která je s to spíše svou emoční Či symbolickou silou než apelem na rozum vyvolat politickou akci. Nation, národ. Skupina lidí spjatých společnými hodnotami a tradicemi, společnou řečí, náboženstvím a dějinami a zpravidla usídlených na jednom území. National socialism, nacionálni socialismus, nacismus. Jedna z forem fašismu, uplatňovaná v hitlerovském Německu a vyznačující se totalitním terorem, genocidním antisemitismem a dobyvačným rasismem. Nation-state, národní stát. Svrchované (suverénní) politické sdružení, ve kterém se státní příslušnost kryje s příslušností k určitému národu; jeden národ v jednom státě. Natural aristocracy, přirozená aristokracie. Představa, že nadání a vůdcovství jsou vrozené či zděděné kvality, které nelze získat vlastním úsilím. Natural rights, přirozená práva. Bohem daná práva, pro všechny lidi základní a tudíž nezrušitelná a nezadatelná (nikdo se jich nemůže vzdát ani o ně přijít). Negative freedom, negativní svoboda. Nepřítomnost vnějších omezení jednotlivce, díky níž se lidé mohou svobodně rozhodovat. Svoboda „od". Neoconservatism, neokonzervatismus. Jedna z moderních variant sociálního konzervatismu, která zdůrazňuje, že je zapotřebí obnovit řád, resp. pořádek, vrátit se k tradičním neboli rodinným hodnotám či oživit nacionalismus. Neoliberalism, neoliberalismus. Aktualizovaná varianta klasické politické ekonomie, oddaná tržnímu individualismu a prosazující minimální stát. Neo-Marxism, neomarxismus. Aktualizovaná a revidovaná forma marxismu, která odmítá determinismus, primát ekonomiky a privilegované postaveni proletariátu. New left, Nová levice. Ideologické hnutí, které se snaží oživit socialistické myšlení radikální kritikou průmyslově vyspělé společnosti a zdůrazňováním potřeby decentralizace, participace a osvobození člověka. New right, Nová pravice. Ideologická tendence v rámci konzervatismu, která hlásá jakousi směsici tržního individualismu a sociálního au-toritarismu. Nihilism, nihilismus. Doslova víra v nic, odmítání všech morálních a politických principů; občas, nikoli však nutně, je nihilismus spojen s ničením a používáním násilí. Norm, norma. Vytyčení jakéhosi morálního standardu toho, co „by mohlo", „mělo" nebo co „musí" být, nikoli popis toho, co „jest". Nationalization, znárodňování. Rozšiřováni státního či veřejného vlastnic- One-nation conservatism, konzervatismus jednoho národa. Proud kon- Order, řád, pořádek. Ustálený, předvídatelný a pokojný stav společnosti, za kterého je zajištěna osobní bezpečnost. Organicism, organicismus. Přesvědčení, že společnost funguje jako jakýsi organismus čili živá entita a že celek je víc než jednotlivé části, které ho tvoří. Orthodoxy, ortodoxie. Přidržování se nějakého zavedeného čili konvenčního názoru, obvykle „oficiálně" sankcionovaného nebo podporovaného. Pacifism, pacifismus. Zásadní odmítání války a veškerého násilí jako něčeho bytostně špatného. Pan-nationalism, pannacionalismus. Jeden z projevů nacionalismu, jehož cílem je sjednotit různé, vzájemně se lišící lidi expanzí nebo politickou solidaritou (řecké „pan" znamená všechno nebo všichni). Particularism, partikularismus. Názor, že to, čím se lidé a společnosti od sebe historicky, kulturně i jinak odlišují, je důležitější než to, co je jim společné. Pastoraiism, pastoralismus. Víra v přednosti a ctnosti venkovského života (v prostotu, pospolitost a blízkost přírodě) na rozdíl od domněle korumpujícího vlivu industrializovaného života ve městech (latinské „pastof znamená pastýř). Paternalism, paternalismus. Autorita uplatňovaná shora, a to s cílem řídit ty, kdo jsou „dole" a pomáhat jim; vzorem jsou zde vztahy mezi otci (latinské „pater" znamená otec) a dětmi. Patriarchy, patriarchát. Doslova otcovláda. V Širším smyslu se toto slovo užívá k označení nadvlády mužů a podřízenosti žen ve společnosti. Patriotism, patriotismus, vlastenectví. Doslova láska k vlasti; psychologické pouto nebo loajalita k vlastrumu národu nebo zemi (viz str. 166). Permissiveness, permisivita, povolnost. Ochota dovolovat lidem, aby se v otázkách morálky sami rozhodovali; permisivita naznačuje, že neexistují žádné autoritativní hodnoty. Pluralism, pluralismus. Víra v rozmanitost nebo ve vlastní rozhodování; nebo teorie, že politická moc je nebo by měla být široce a rovnoměrně rozptýlena (viz str. 51). Politics, politika. Činnost související se státem nebo mechanismem vlád- Populism, populismus. Názor, že instinkty a přání lidu (lat. popuius) jsou hlavním legitimním vodítkem politického jednání; často se v tomto názoru odráží nedůvěra nebo nepřátelství vůči politickým elitám (viz str. 287). Positive freedom, pozitivní svoboda. Svoboda jako rozvíjení osobnosti, seberealizace nebo sebevláda (zvládání sebe sama); dosažení autonomie a uplatnění lidského potenciálu. Svoboda „k". Postmaterialism, postmaterialismus. Teorie, podle níž s šířícím se materiálním blahobytem jsou ekonomické problémy a starosti postupně nahrazovány problémy a starostmi souvisejícími s „kvalitou života". Postmodernism, postmodernismus. Intelektuální hnutí odmítající ideu absolutní a univerzální pravdy a obvykle kladoucí důraz na diskurs, debatu a demokracii (viz str. 307). Postmodernity, postmoderna. Posun od společností strukturovaných industrializací a třídní solidaritou ke stále fragmentovanéjším, fluidněj-ším a pluralističtějším „informačním" společnostem. Pragmatism, pragmatismus. Chovám přizpůsobující se spíše praktickým okolnostem a cílům než cílům ideologickým (viz str. 28). Privatization, privatizace. Převádění státního majetku z veřejného do soukromého sektoru; jeden z projevů omezování funkcí státu. Progress, pokrok. Pohyb vpřed, obvykle znamenající také zlepšování; víra v pokrok vychází z teze, že lidské dějiny se vyznačují růstem poznání a dosahováním stále vyšších úrovní civilizace. Proletariat, proletariát. Marxistický termín označující třídu, která je živa z prodeje své pracovní síly; přísně vzato, proletariát není totéž co dělnická třída (manuálně pracující). Property, majetek, vlastnictví. Hmotné či jiné předměty, které někdo vlastní, ať už jednotlivci, skupiny lidí nebo stát. Protectionism, protekcionismus, ochranářstvf. Omezování dovozu například cly a kvótami, které mají chránit domácí výrobce před zahraničními konkurenty. Race, rasa. Soubor lidí, kteří mají společnou genetickou výbavu a biologicky se tak odlišují od jiných Udí. Racialism, rasismus. Názor, že rozdíly mezi rasami mají politický význam ať už proto, že rasy by měly žít odděleně nebo proto, že se vyznačují zvláštními kvalitami, a proto se hodí pro nějaké zvláštní společenské role (viz str. 223). Radical democracy, radikální demokracie. Jedna z forem demokracie, která upřednostňuje decentralizaci a participaci; maximální rozptyl politické moci. Radical feminism, radikální feminismus. Jedna z forem feminismu, podle níž dělící čára mezi pohlavími (gender) je ze všech sociálních dělících čar politicky nejvýznamnější a která zastává názor, že tato dělící čára má své kořeny v životě v rodině. Radicalism, radikalismus. Víra v zásadní či náhlou změnu, na rozdíl od víry v umírněné či inkrementální (postupné) reformy. Rationalism, racionalismus. Přesvědčení, že svět lze rozumem pochopit a vysvětlit, založené na předpokladu racionální struktury světa. Reactionary, reakcionář, zpáteČník. Ten, kdo se staví proti změnám nebo se chce vrátit k nějakému dříve existujícímu systému; ten, kdo zastává názor, že lidské dějiny jsou postupným úpadkem. Reformism, reformismus. Víra v postupné, dílčí změny; opak revoluce i reakce. Reforma je určitá akce či politika, která má napravit nějakou nepravost nebo vyřešit nějaký problém. RelatMsm, relativismus. Názor, že morální nebo faktů se týkající výroky lze posuzovat jedině ve vztahu k souvislostem, za nichž byly formulovány, protože neexistují žádné objektivní či „absolutní" standardy. Representative democracy, reprezentativní, resp. zastupitelská demokracie. Omezená a nepřímá forma demokracie založená na (zpravidla volbou uskutečňovaném) výběru těch, kdo budou vládnout jménem lidu. Revisionism, revizíonismus. Revize čili přepracování určité politické teorie, které se - ve snaze přijít s „poopraveným" názorem - liší od toho, jak se tato teorie vykládala dříve. Revolution, revoluce. Zásadní a nezvratná změna, často krátké, ale dramatickými událostmi nabité období zlomu; systémová změna. ^n,H^a Hisnrmrp wznačuiír.í se svrriDatií Dro takové Rights, práva. Morální nároky na to, aby člověk mohl určitým způsobem jednat nebo aby se s ním určitým způsobem zacházelo. Science, věda, resp. přírodní věda. Metoda získáváni poznatků pečlivým pozorováním a prověřováním hypotéz opakovatelnými experimenty, Scientism, scientismus. Názor, podle něhož je (přírodní) věda jediným bezhodnotovým, objektivním a na všechny obory aplikovatelným nástrojem, pomocí něhož lze dospívat k pravdě. Secularism, sekularismus. Názor, že náboženství by nemělo zasahovat do sekulárních (světských) záležitostí, projevující se obvykle touhou oddělit církev od státu. Self-actualization, seberealizace. Osobní naplnění, jehož se dosahuje zjitřeným, citlivějším vnímáním; seberealizace se zpravidla spojuje s překonáním egoismu a materialismu. Separatism, separatisms. Snaha vystoupit z nějakého politického útvaru ve snaze vytvořit samostatný stát. Shallow ekology, mělká ekologie. „Zelená" ideologická perspektiva, která aplikuje závěry ekologie na potřeby a cíle a je spojována s takovými hodnotami, jakými jsou udržitelnost a konzervace (záchova). Social class, společenská třída. Rozdělení společnosti na základě faktorů ekonomických či sociálních; společenská třída je skupina lidí, kteří mají stejné společensko-ekonomické postavení. Social contract, společenská smlouva. (Hypotetická) dohoda, jíž lidé vytvářejí stát, aby unikli nepořádku a zmatkům „přirozeného stavu". Social democracy, sociální demokracie. Umírněná neboli reformistická odrůda socialismu, vyslovující se za vyváženost mezi trhem a státem, nikoli za odstranění kapitalismu. Sociál ecology, sociální ekologie. Teorie, podle níž společnost funguje na ekologických principech; její součástí je víra v přirozenou harmonii a přesvědčení o nezbytnosti jisté vyváženosti mezi lidstvem a přírodou. Social revolution, sociální revoluce. Kvalitativní změna společenské struktury; pro marxisty je součástí sociální revoluce změna výrobního způsobu a systému vlastnictví. Sovereignty, suverenita, svrchovanost. Princip absolutní čili neomezené Stalinism, stalinismus. Centrálně plánované hospodářství a soustavný a brutální politický útlak, jehož oporou jsou struktury stalinského Ruska. State, stát. Politická organizace nastolující svrchovanou, suverénní moc nad jasně vymezeným územím, obvykle disponující monopolem mocenského donucování, State of nátuře, přirozený stav. Předpolitická společnost, vyznačující se neomezenou svobodou a nepřítomností obecně přijímané moci. State socialism, státní socialismus. Jedna z forem socialismu, kde stát kontroluje a řídí ekonomický život; teoreticky přitom jedná v zájmu lidu. Statism, etatismus. Názor, že stát je nejvhodnějším nástrojem řešení problémů a nej lepší zárukou ekonomického a společenského rozvoje. Supranationalism, nadstátnost. Schopnost útvarů s nadnárodní či globální jurisdikcí vnucovat svou vůli národním státům. Surplus value, nadhodnota. Marxistický termín označující hodnotu získávanou z práce proletariátu kapitalistickým vykořisťováním. Sustáinability, udržitelnost. Schopnost určitého systému zachovat se ve stavu „zdraví" a dále existovat; ústřední princip „zelené" ekonomiky. Syndicalism, Syndikalismus. Jedna z forem revolučního odborového hnutí, založená na abstraktním pojmu třídního boje a zdůrazňující využívání přímé akce a generální stávky. Teirorism, terorismus. Užívání násilí k navození ovzduší strachu za účelem dosažení nějakých dalších politických cílů; termín evidentně pejorativní a zpravidla subjektivní (viz str. 289). Thatcherism, thatcherismus. Ideologický postoj, který zaujala konzervativní britská premiérka Margaret Thatcherová a který se vyznačuje důrazem na volný trh a silný stát; britská varianta politického projektu americké Nové pravice. Theocracy, teokracie. Doslova bohovláda; zásada, že náboženská autorita by měla stát nad autoritou politickou, zpravidla v důsledku nadvlády církve nad státem. third way, třetí cesta. Koncepce takové ekonomiky, která je alternativou Toleration, tolerance, snášenlivost. Shovívavost; ochota akceptovat názory či postupy, se kterými ten, kdo je akceptuje, nesouhlasí. Toryism, toryovství. Ideologický proud v rámci konzervatismu, vyznačující se vírou v hierarchii, důrazem na tradice a podporováním povinnosti a brganicismu (viz str. 95). Totalitarian democracy, totalitní demokracie. Vyložená diktatura, která se vydává za demokracii a zpravidla se opírá o vůdcův nárok na monopol ideologické moudrosti. Totalitarianism, totalitarismus. Všezahrnující systém politického panství, ve kterém stát zasahuje do všech společenských institucí a má nad nimi kontrolu, a tak likviduje občanskou společnost a „soukromý" život (viz str. 220). Tradition, tradice. Určitý postup nebo určitá instituce, které existovaly po značně dlouhou dobu a byly tudíž zděděny z minulosti. Traditionalism, tradicionalismus. Názor, že zděděné instituce a praktické postupy, zejména ty, které mají dlouhou a nepřerušenou historii, jsou nejlepším vodítkem pro lidské chování. Universalism, univerzalismus. Přesvědčení, že lze odhalit určité hodnoty a principy, které se dají aplikovat na všechny národy a všechny společnosti bez ohledu na historické, kulturní a jiné rozdíly mezi nimi. Utilitarianism, utilitarismus. Morální a politická filozofie, která to, zda něco je „dobré", hodnotí podle požitku a bolesti, které to přináší a která se konec konců snaží dosáhnout „co největšího Štěstí co nejvěťšího počtu udí". Utility, užitek, užitečnost, užitná hodnota; v ekonomice se tímto slovem označuje uspokojení, které se získá konzumací zboží a služeb. Utopianism, utopismus. Víra v neomezené možnosti vývoje lidstva, zpravidla vtělená do představy jakési dokonalé neboli ideální společnosti, utopie (viz str. 190). Violence, násilí. Ničivá akce proti osobě nebo majetku. Vitalism, vitalismus. Teorie, že živé organismy čerpají své charakteristické vlastnosti z jakési univerzální „životní síly"; vitalismus klade důraz spíše na instinkty a impulzy než na intelekt a rozum. Welfarism, welfarismus, teorie sociálního státu. Názor, že povinností státu West, tne, Západ. Části světa, které se kulturně vyznačují společnými řecko-římskými a křesťanskými kořeny, sociálně převahou průmyslového kapitalismu, politicky převahou liberální demokracie. bibliografie Xenofóbia, xenofóbie. Strach z cizinců nebo nenávist vůči nim; patologický etnocentrismus. Zionism, sionismus. Hnutí za zřízení židovské domoviny, nyní spojené s obranou zájmů a územní celistvosti státu Izrael (viz str. 299). Adams, i. (1989) The Logic of Political Belief: A Philosophical Analysis. London and New York: Harvester Wheatsheaf. Adams, I. (2001) Political Ideology Today, 2nd edn. Manchester: Manchester University Press. Adonis, A. and Hames, T. (1994) Conservative Revolution? Thatcher-Reagan Decade in Perspective. Manchester; Manchester University Press. Ahmed, A. and H. Donnan (1994) Islam, Globalization and Postmodernity. London and New York: Routledge, Ahmed, R. (2001) Jihad: The Rise of Militant Islam in Central Asia. New Haven, CT: Yale University Press. Alter, P. (1989) Nationalism. London: Edward Arnold. Anderson, B. (1983) Imagined Communities: Reflections on the Origins and Spread of Nationalism. London: Verso. Arblaster, A. (1984) The Rise and Decline of Western Liberalism. Oxford: Basil Blackweli. Arendt, H. (1951) The Origins of Totalitarianism. London: Alien &Unwin. Česky Původ totalitarismu. Praha: OIKOYMENH 1996. Aristotle (1962) The Politics, trans. T. Sinclair. Harmondsworth: Penguin (Chicago, 111.: University of Chicago Press, 1985). Česky Politika, Praha: Rezek 1998. Anghey, A., G. Jones and W. T. M. Riches (1992) The Conservative Political Tradition in Britain and the United States. London: Pinter. Bahro, R. (1982) Socialism and Survival. London: Heretic Books. Bahro, R. (1984) From Red to Green. London: Verso/New Left Books. Bakunin, M. (1977) 'Church and State', in G. Woodcock (ed.), The Anarchist Leader. London: Fontána. Ball, T. and Dagger, R, (2002) Political Ideologies and the Democratic Ideal, 4th edn. London and New York: Longman. Baradat, L. P. (2003) Political Ideologies: Their Origins and Impact, 8th edn. Upper Saddle River, NJ: Prentice Hall. Barker, R. (1997) Political Ideas in Modern Britain: In and After the 20th Century, 2nd edn. London and New York: Routledge. Barry, J. (1999) Rethinking Green Politics. London and Thousand Oaks, CA: Sage. Barry, N. (1987) The New Right. London: Croom Helm. Baxter, B. (1999) Ecologism: An Introduction. Edinburgh: Edinburgh University Press. Beasley, C. (1999) What is Feminism? London: Sage. Beauvoir, S. de (1968) The Second Sex, trans. H. M. Parshley, New York: Bantam. Česky Druhé pohlaví. Praha: Orbis 1967. Bell, D. (1960) The End of Ideology. Glencoe, 111.: Free Press. Bellamy, R. (1992) Liberalism and Modem Society: An Historical Argument. Cambridge: Polity Press. Benn, T, (1980) Arguments for Democracy. Harmondsworth: Penguin.