Pohádky romských vypravěčů z území bývalého Československa Pavel Kubaník Tato kniha přináší patrně poslednízáznamy pohádkových vyprávění lidových i pravěčů, pořízených na území bývalého Československa - zmíněnými vyprávěl i byli Romové. Zachycuje pohádku v podobě, která se neohlížela primárně na děl ské publikum, ale chtěla pobavit především dospělé a dospělým se také předfl vším vyprávěla. I tato kniha je pro děti vhodná jen výběrově. Poslední sběry mezi slovenskými a českými vypravěči proběhly v první pi il< < vině 20. století, těžištěm poznání českých a slovenských pohádek jsou však spfit sběry ze století devatenáctého. Mezi Romy se ovšem pohádky tradovaly až do 70 a 80. let 20. století a ojediněle na ně můžeme (zejména na kratší humorní pa hádky předávané čistě ústní formou) narazit dodnes. Nejširšízáznamy poli.m Ii I romských vypravěčů z bývalého Československa proběhly teprve v druhé- po lovině 20. století. Pohádky v této knize zaznamenala romistka a indoložka Milena Hůbsc hm,tunová (1933-2005) v 70. a 80. letech 20. století mezi Romy v bývalém Česki isli. vensku v období zániku po staletí trvající tradice vypravěčských seancí. kmlut přímo navazuje na její sbírku Romské pohádky (Odeon 1973, 2. vyd. I m linul 1999), ve které prezentovala svůj sběr z let 1953-1970. Část svého po/dě|M'ho sběru publikovala německy jako součást širšího čtyřsvazkového soub..... geuner- aus aller Welt (Cikánské pohádky z celého světa; 1983-1985), ktei\ ■ ili tovala s německým indologem, orientalistou a historikem umění Hein/em Mu* dem (1913-1992). Tato kniha do značné míry respektuje zmíněný výběr s.imotfM sběratelky z období těsně po pořízenívelké části nahrávek. Překlady jsi m ,ili pil řízeny nikoli z němčiny, nýbrž z přepisů původních nahrávek uložených v Mu/HI romské kultury v Brně, a pokud to bylo možné, i s přihlédnutím k s,im< >in\.....i hrávkám uchovaným ve vídeňském Phonogramarchivu. První sběry romských pohádek Pohádky z úst romských vypravěčů začali v prostoru bývalého < eskosl ska zapisovat jako první Neromové se zájmem o studium romštiny. Nejinak ostatně bylo i jinde ve světě. Zápisy pohádkových příběhu se pn.....liji ll nll • ili jako prezentace „národního svérázu", ale jako příloh,i i.i.i......I Ii I •........... poskytnout souvislejší obraz jazyka než strohý popis pi.n l............hro eil« «• a kněze Antonína Jaroslava Puchmajera (17r>9-18. !0) Ri m int I fa (U I I 1 rum/ru tik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache, nehsl ciniwn Lilu I" In i/t'rv llwn (Ko máni Čib neboli Gramatika a slovník cikánskéhi 11| ykt pol.....'kolik.i po hádkami v tomto jazyce) vydané posmrtně roku 102 I / l hai.il U*rii ■■<•ilmn.n li příběhů, otištěných v Puchmajerovi, lze soudil, /<■ |u „K< im.ine p.ir.imisi", obsahující dalších 37 drobných příběhu v romštině, oproti předchozím již bez českého překladu. Obě sekce přinášejí stručné příběhy zakončené ponaučením, a mají tedy charakter exempel, tradičních příběhu u/ív.inýc li po staletí během kázání k působivější a jasnější argumentaci (blíže např. I >vořák 2016). Většinou patrně také nejde o příběhy, jež by si vyprávěli Romové, které Ješina znal. Výjimku ale mohou tvořit ojedinělé lidové příběhy s romskými protagonisty (Andrš 2013). Také dalšízáznamy pohádek romských vypravěčů z prostoru bývalého Československa vznikají pro potřeby lingvistů, jsou ale již lépe zdrojované a s největší pravděpodobností již představují příběhy tradované mezi Romy v daném místě. Brněnský gymnaziální profesor Rudolf von Sowa (1853-1900) zaznamenával romské pohádky jako podklad pro studium jazyka (1887), pohádky, které zapsal U vypravěčů v Boskovicích a zejména v Trenčianskych Teplicích, však publikoval též samostatně (1885, 1889,1891). Několik Sowových záznamů přetiskuje výše Hliněný Ješina. Indolog Vincenc Lesný (1882-1953) otiskl roku 1917 krátký záznam romštiny (jediného indického jazyka, tradičně mluveného v Evropě), resp. minské pohádky, zaznamenané nedaleko jeho rodiště ve Vosoudově (dnes Bo-husoudov, místní část olx e Knínic v). Dvě |)oli.i(lky zapsané v listopadu ,i prosím i ľ) ( i v jihomoravský* h ()sl.iv.i nech místním Romem Antonínem Danielem publikoval v anglickém Journalofthe Gypsy Lore Society (1947) diplomat a svého času také profesor angličtiny na Masarykově univerzitě v Brně (1931-1937) Stuart E. Mann (1905-1986; blíže viz Zá-vodská 2018). Mannovy a Danielovy záznamy, podobně jako von Sowovy, již vznikají i za účelem dokumentace folklorního materiálu. Všechny posledně zmíněné záznamy pohádek jsou rovněž záznamy dnes již neexistujících (přesto ale dnešním mluvčím romštiny poměrně srozumitelných) nářečí romštiny. Naprostá většina Romů žijících v Čechách a na Moravě byla vyvražděna během druhé světové války (včetně obyvatel oslavanské a vosoudov-ské osady; ty alespoň na místě připomíná pamětní deska), v okolí Trenčianskych Teplic dnes Romové žijí, ale romština se zde již několik generací nepředává. Z období před druhou světovou válkou tedy máme záznamy několika desítek kratších pohádek od romských vypravěčů z Čech, Moravy a ze západního Slovenska. Zatímco záznamy Puchmajerovy a Ješinovy jsou častěji či výlučně ad hoc překlady do romštiny, zbylé záznamy mají i hodnotu folkloristickou. Z porovnání s pozdějšími sběry je pozoruhodná například přítomnost zvířecích pohádek u von Sowy - v pozdějších sběrech znamená jen ojedinělý námět romské pohádky. Je samozřejmě možné, že vyprávění romských vypravěčů, kteří vedle romštin) přirozeně vládli také jazykem okolní populace, se skrývají i ve sběrech česku li a slovenských pohádek - nejde ale o více než spekulaci částečně opřenou o lépe j zdokumentovanou situaci v Maďarsku (Mode 1983, Cech 2005). Knihy romských pohádek Pohádky zaznamenané před druhou světovou válkou vyšly převážně časa pisecký anebo jako příloha jiných prací. Mezi léty 1959 a 1973 ale vyšlo v Čel koslovensku hned několik knih „romských pohádek". Odeonský soubor Milení Húbschmannové Romské pohádky (1973), na nějž navazuje tato kniha, zmíněné období završuje. Spisovatelka a redaktorka Marie Voříšková (1907-1987) vydala své Cikánské j hádky v roce 1959. V přepracované verzi kniha vyšla pod titulem Zpívající In >u< /, Cikánské pohádky v roce 1969 s působivými ilustracemi Míly Doleželové ( ľ' ' ' 1993), pro kterou byli Romové výrazným tématem jejího výtvarného díla. //m.i/l housle byly přeloženy do více evropských jazyku a staly se patrně nejúspéšne| knihou autori \ Voříškova ve s ve autorské tvorbě ( hovala náklonnost k molu nu, zároveň měla Aušrnosli s literárními adaptacemi lidový* h pohádek (vyšly \\ knihy zpracovávajíc i afri< ke a indické mýty a pohádky), lake její ( \k.\n\kv poh.\dk\ lze považovat za autorskou adaptaci - pohádky mají výrazný literární |a/yk, některé jsou řetězeny do jednoho příběhu, objevují se zde hislorizuji* f odkazy na Indii (oby pravlast Romů (ve folkloru ses tímto nesetkáváme), kniha je uri'ena dětskému pu bliku (dokud byly pohádky součástí živého folkloru, potku ha< lbylii asléji dospěli lidé než děti). Stejně tak je ale z knihy patrné, že Voříškova pi.u uje nejen s prvky romštiny, ale též s motivy, jež jsou v pohádka* h romsky* h vypi.ivéi ú i asté (například prostupnost několika světů, jména některých postav i sami itné syžety) a které mohla znát z vlastního sběru, případné ze sběru někoho jiného, kdo neměl zájem s pohádkovým materiálem dále pracovat. Sama Voříšková ke vzniku knihy žádný klíč neposkytuje. Wikipedie sice k Voříškové uvádí, že „byla první nerómskou autorkou v Československu, která sbírala romské pohádky", toto tvrzení se ale opírá spíše jen o dataci její knihy Cikánské pohádky. Romské pohádky sbírali Neromové na území bývalého Československa jistě již dříve, ačkoli jejich sběry nebyly publikovány knižně jako sbírka romských pohádek. V roce 1964 vychází v kolibřím formátu knížečka Cikánský smích, pod níž je podepsaná Helena Rudlová (1897-1965), spisovatelka, která se zároveň věnovala výchovné práci mezi romskými dětmi. V předmluvě Rudlová osvětluje, že na příběhy, v knize převyprávěné, narazila v rodinách konkrétních Romů ve svých rodných Hořicích a v Rakovníku. Na knížku mě upozornila romská spisovatelka Iveta Kokyová - právě její předkové Heleně Rudlové část svého pohádkového repertoáru přeložili do češtiny a na jméno Rudlové si pamatovali. Rudlová pro knížku vybrala humorná vyprávění, která rozdělila na olašské a východoslovenské motivy, tedy pohádky vyprávěné v rodinách olašských Romů, v Československu násilně usazených v roce 1958, a pohádky z romských rodin po staletí usedle žijících na východoslovenském venkově a teprve po druhé světové válce přesídlivších do české části tehdejšího státu. Rudlová možná jako první autorka publikovala právě pohádky, vyprávěné v rodinách zdejších olašských Romů. Oproti Voříškové a dalším autorům se neobrací k dětskému publiku. Na pohádkových příbězích ji fascinoval mimo jiné i naturalistický „rabelaisovský" humor, který se rozhodla zprostředkovat čtenářům. Rudlová svou předmluvu uzavírá tím, že by ráda zpracovala také motivy tragické - k tomu už ale bohužel nedošlo. 2ÍJ Vro( c I'M)') vydal romsky básník I )e/idei Banga souhrn ( icrny vlas, patrní | knížku ^československý) li romský) h pohádek" / pera romského autora i >>• Banga (1939-2022), středoškolský pedagog .i básník, který po/ději pia< ov.il \ lil rámí redakci Slovenské televize, vycházel podle svých slov z vlastního sběru II čátku 60. let (Banga 1992), přebal knihy uvádí, že pohádky přeložil z romštin), \ rol štině je ale nevydal, ani když později sestavil částečně bilingvníantologii mm I \ pohádek (1992), do které většíčást textů knihy Čierny vlas zařadil. Pro stejnou dobu máme také strohou informaci o tom, že sběru romský) li hádek se věnovaly minimálně dalšídvě výrazné romské osobnosti - pozdéjll I sovatel Andrej Giňa (1936-2015; zmínky o sběru in Hubschmannová 1999, Ry\ lová 2013) a romský politik a válečný hrdina Anton Facuna (1920-1980; zrfif o sběru in Daneková 2022). Samotný výsledek jejich sběrů se patrně nedo< In >\.\ Giňou vyprávěná pohádka je ale součástí sbírky Romské pohádky (č. 10;...... viz Giňa 1999) a další pohádky na sklonku svého života sám sepsal, někdy s i h II zem na své blízké, od nichž je slyšel (Giňa 2013). V roce 1973 vydal Albatros knížku Král bydlí za rohem autorky Lilly I lodá< nv (1910-1998). Kniha vyšla v edici Z pohádky do pohádky, ve které byl pro dělili čtenáře uváděn pohádkový folklor různých národů v převyprávěné formě. Olu nému postupu napovídá informace na záložce knihy. Podobně jako u Voříškové . u Hodáčové neníjasné, jakým způsobem se nerómska autorka seznámila s poj kovým folklorem Romů a z jakých zdrojů čerpala. Hodáčová věnuje v knize f stor delším kouzelným i krátkým humorným pohádkám (odlišeny jsou kur/iv s romským hrdinou (romští lidoví vypravěči vyprávějí však také pohádky, kde mové vůbec nevystupují nebo jejich romství není nijak signalizované). Jen na okraj poznamenejme, že v 60. letech byly tři převyprávěné romské pot hádky uvedeny také v populární knize Strom pohádek z celého světa (Stam ivsJ Vladislav 1964) - jde však o romské pohádky z Transylvánie (konkrétně ze sl »fri Heinricha von Wlisockého /1856-1907/), nevztahují se tedy k prostoru býv.ilel Československa jinak než jazykem překladu. Sběry Mileny Hůbschmannové Sbírka Romské pohádky (1973, nové vydání 1999), sestavená Milenou I lul schmannovou, je prvnísbírkou s cílem představit v Československu co nejmél upravenou, přesto ale čtenáři srozumitelnou podobu romských pohádek ve vě sni, jak se aktuálně me/l K'cnny liadovaly. I olkloristi< kou ambu i knihy potvrzuje důkladný kulturně IiisImik ky uvod, po/námky k pohádkám i k vypravěčům ,i ostatně též /ara/cni do celit e „lidové umění slovesné" nakladatelství Odeon, ve kterém vyšla. Kniha těžila ze dvou fází sběru. První je období písemných záznamů (1953-1954), kdy se Hubschmannová začala učit romsky a pohádky si zapisovala jako delší studijní texty (13 pohádek). Po delší době se k pohádkám vrátila již s folkloristickým zájmem a začala vyprávění v romštině nahrávat na magnetofon (1967-1970, 56 publikovaných pohádek). Sběry Hůbschmannové se soustředily na pohádky vyprávěné Romy, kteří po staletí žili na slovenském venkově a až po druhé světové válce část z nich přesídlila do českých zemíza lepším životem. Tito Romové brzy přečíslili holokaustem zdecimované původní komunity Romů z Čech a Moravy. Až na několik výjimek nezaznamenala Hubschmannová pohádky od olašských Romů, několik pohádek natočila mezi Romy v Polsku. Celkem do knihy vybrala 71 ze zhruba stovky zaznamenaných pohádek, dvě zařazené pohádky zapsali pro Húbschmannovou samotní vypravěči. Zhruba polovinu knihy tvoří delší „Kouzelné pohádky" (19 pohádek), druhou polovinu drobné „Lidové povídky" a „Humorky a anekdoty". Knihu připravila Hubschmannová již jako zkušená literární redaktorka, jež na přelomu 50. a 60. let 20. století pro rozhlas natočila několik pořadů o pohádkách a mýtech různých národů. Přesto, možná právě proto, se snažila, aby její zásahy do lidových podání romských pohádek byly minimální a v poznámkách poměrně detailně charakterizované. V tomto ohledu se tedy kniha výrazně odlišuje od většiny zmíněných titulů, vydaných v letech 1959-1973. Podobně jako u dokumentace písňového folkloru se Hubschmannová vypravěčů během sběru vždy doptávala na další informace - kde pohádku slyšeli, komu a kdy se pohádky vyprávěly dříve a dnes, případně s vypravěči probírala kulturní kontext různých aspektů pohádky. Ačkoli Hubschmannová zachycovala pohádky i po vydání sbírky v Odeonu, je pravděpodobné, že v 70. a 80. letech nebylo možné další sbírku v češtině vydat. Ať už proto, že Hubschmannová byla tou dobou pro politické vedenízemě „nežádoucí osobou", prosazující emancipaci „občanů cikánského původu", sdružených v prvníromské organizaci (Svaz Cikánů-Romů, oficiálně povolený roku 1969 a zrušený v roce vydání Romských pohádek), nebo prostě jen proto, že samotné vyd.iiiľ poli,úlek by mohlo !>yl n.i/n.ino j.iko projev ne/adoti* k Ii eman* ipač-nfch snah Romů odporují* u h asimilai mmiiu směru nastavenému vládnou* i mo< i, ale dominujícímu i v přístupu Neromú k Romům. Před rokem 1989 se ostatně vydání nedočkal ani připravený výbor z literární tvorby romských autoru (blíže např. Ryvolová 2021), ani pozdější sbírka svědectví Romů ze Slovenska o jejich osudu za druhé světové války. Romské pohádky zaznamenané Milenou Hůbschmannovou se ale dostávají zkraje 80. let k německému publiku, konkrétně ve dvou podobách. Jednak ve zmíněné čtyřsvazkové edici Zigeunermärchen aus aller Welt publikuje 35 pohádek, nahraných mezi léty 1971-1978 v šestnácti českých a slovenských obcích od 25 vypravěčů (vypravěčky jsou mezi nimi tři). K těmto do souboru přidává také pohádky zapsané v Oslavanech Antonínem Danielem a některé pohádky zapsané von Sowou. Pro soubor přeložila a komentářem doprovodila také sběr Rade Uhlíka mezi Romy z Bosny. K úvodnímu textu edice od Heinze Modeho připsala také úvod k vlastnímu sběru, ten však z pozdějších vydání „vypadl" (Cech 2006). V Německu vychází také výbor z Romských pohádek (1973), oproti českému vydání již ale adaptovaných Hůbschmannovou pro dětského čtenáře (Janitschck im Räuberschloss. Märchen slowakischer Rom, 1983; Janíček na hradě loupežníků. Pohádky slovenských Romů). Na tomto místě se patří připomenout, že na sklonku 90. let rozšířilo pedagogické nakladatelství Fortuna své nové vydaní Romských pohádek do českých škol. Tento tah setřel hranici mezi folkloristickou ambicí původní knihy, jasně vyjádřenou v jejím úvodu (a v původním odeon-ském vydání i na záložce), a obecným chápáním pohádek jako žánru pro děti. Učitelé a někdy též děti byli nečekaně konfrontováni s naturalismem lidový* h podání, což od pohádkové knížky šířené do škol neočekávali. Editorce a překl.i datelce byl vzápětí adresován hněv někdy i od samotných Romů, kteří na ško lách pracovali, celý distribuční omyl musela posléze vysvětlovat v médiích. Vypravěčské seance Milena Húbschmannová během svého bádání i ve vícero textech (1973,198 I 2006) věnovala značný prostor kontextu vyprávění pohádek a vypravěčsU i seancím, jež ve zkratce nazvala pro paramisa „na pohádky". Mezi vyprav, i podle Húbschmannové naprosto převažovali muži (základní sbírky evrop-.l i pohádkové tradice naopak odkazujíčastěji k vypravěčkám, například maďarska lidové pohádky se sbíraly jak u výjimečný* h vypravěček, lak u vypiavě* ú). I'u blikům dok.i/alo rozpoznal a ocenit dobrého pohadk.íie a někdy si pro něj i zajelo do jiné vesnice. Jindy bylo ve vesnici vypravěčů více a vyprávění probíhalo paralelně, nebo se vypravěči sešli a mohli se trumfovat, kdo odvypráví pohádku lepší. Na seance nebyly zvány děti, ačkoli se na ně nezřídka „propašovaly". Výborný vypravěč vyprávěl podle Húbschmannové pohádku až několik hodin. V úvodu pro soubor Zigeunermärchen aus aller Welt shrnuje Húbschmannová dva rysy, charakteristické pro vyprávění pohádek na přelomu sedmé a osmé dekády 20. století. Pohádkové seance do jisté míry ztrácejí svou pozici v izolovaných venkovských komunitách na Slovensku a vytrácejí se rovněž ze života Romů, kteří se rozhodli přesídlit ze slovenského venkova do českých a moravských měst (viz i některé komentáře vypravěčů v této knize). Zůstávají ale ještě součástí vartování, několikadenního bdění u mrtvého, jež zároveň znamená příležitost k setkání široké rodiny. Pohádky a vyprávěčské seance jsou ale poměrně živé všude tam, kde se potkávají Romové (obvykleji muži) na delší dobu mimo svůj domov - ať už jde o delší pobyty různorodých pracovních part na ubytovnách, během vojenské služby nebo i ve vězení. Tento kontext zároveň přispívá k míšení pohádkových repertoárů z různých regionů. Vypravěčské seance znala Húbschmannová z vlastní zkušenosti, mnohé poznatky ale o nich získávala i zprostředkovaně skrze vzpomínky a reflexe vypravěčů. Je otázkou, kolik pohádek Húbschmannová přímo zachytila v jejich nejvýše autentickém kontextu, tedy ve chvíli, kdy byly vyprávěny přirozenému publiku. Mluví takto jen o pohádkách nahraných na ubytovně, kde přespávali romští dělníci ze Slovenska, pracující na výstavbě pražského spořilovského sídliště, a pravděpodobné je to u pohádek nahraných v slovenských Rakúsích, kde Húbschmannová na sklonku 60. let 20. století několik měsí< ů žila a k této své zkušenosti se v různých textech vracela (pohádky / RakÚS tvoří nejširší korpus sbírky Romské pohádky, pozdější sběr ze stejné obce je zachycen ve čtyřsvazkové německé edici /Mode, Húbschmannová 1983-1985 > Navzdory přečetným kontaktům s Romy je spíše pravděpodobné, že většinu pohádek Húbschmannová získala na vyžádání, nikoli ve spontánních situacích. Až na výjimku se ostatně v transkriple* h a vydaný* h pohádka* li nesetkáme s texty, které by mohly být vyprávěny hodiny, jak je lo nejednou /minováno I liibs< hmannovou .1 pamětníky, klen o vypravěčský* h senu u h mluví. Sběi „na vyžádání" je pro sběratelství pohádek jisU"' běžný a obvykle také jediný možný, je ale dobré si uvědomit, že již záznam příběhu na vyžádáni'muže pohádku proměnit. I ze totiž předpokládat, že repertoár pohádkářů byl do jisté míry omezený a své příběhy vyprávěli často publiku, které již dané pohádky znalo. Ambicí vypravěče pak mohlo být pohádky drobně či více obměnit, vario-vat motivy, řadit epizody do různých kombinací, užívat aktualizačnípoznámky, které posluchače pobaví. Publikum také výkon vypravěče průběžně hodnotilo. Lze si tedy představit, že tyto výzvy, kladené vypravěči jeho informovaným publikem, se mohou do jisté míry vytratit, jestliže publikum nahradí nerómsky folklorista s tužkou či s mikrofonem v ruce. Naštěstí, jak dokládá i tato kniha, mnohé zůstalo přesto zachováno. Romství pohádek Úvod Heinze Modeho ke knize Zigeunermärchen... (a ještě výrazněji komen táře k jednotlivým pohádkám) se do značné míry soustředí na téma původní iStl či odvozenosti romských pohádek. Mode uznává podobnost romský* h .1 nc romských pohádek (resp. podobnost všech pohádek evropského prostoru), | li 1 lemizuje ale s dobově rozšířenou představou, že Romové pohádky pou/c pře vzali od okolí, a zamýšlí se nad možností, že to byli právě Romové, kteří mm ihl pohádkové motivy z Asie a z Předního východu přinesli do Evropy. Všímá si přf devším výrazné shody nejobvyklejších pohádkových motivů romských pohádcl s pohádkami indickými. Debatu o přínosu Romů pro evropskou vypravěčskou tradici zde ponei h,1m stranou. Neoddiskutovatelným faktem zůstává, že vyprávění pohádek podle \ ■ .< >hi 1 představovalo běžnou součást života romských rodin a komunit ještě pud kolika desetiletími, mělo tedy pro život Romů svůj význam. Ze vzpomínek vypravěčů a z pohádek samotných mimo jiné vyvstává obi 1 pohádkových motivů a příběhů, které volně „přeskakují z vypravěče na vypi 1 věče" bez ohledu na etnické hranice. Romští vypravěči vzpomínají na sil..... kdy vyprávěli slovensky pro nerómske vesničany, vzpomínají na chvíle, kdy 1111 I Romy přišel Nerom, obvykle žebrák, který u Romů našel dočasný a/yl a |.il 11 toběžník vyprávěl, co kde slyšel, včetně pohádek (a sám host jisté l<..... I • 1 zase od svých hostitelů a odešel dál s tím, co mezi Romy „nakoupil"), me/i U> ■■ a Neromy se vyskytovaly lež rodinne vazby, ve svědče Ivu h se objevují i vzpomínky na vyprávění během výkonu trestu. To všechno musely být cestičky, kterými příběhy putovaly navzdory dlouhodobému odstupu a í/oLk i Romů a Ne-romú ve středoevropském prostoru. Dalším zmiňovaným zdrojem občas bývá i četba, některá lidová podání tedy mohou být spíše projevem druhotné fol-klorizace. Pozoruhodné je, že vypravěči charakterizují i tyto „pohádky z knih" jako romské, ačkoli patrně neodkazovali na několik knížek romských pohádek zmíněných výše. Romské byly jednoduše tím, že se v jejich repertoáru uchytily a žily po nějakou dobu dál jako vyprávěné a vypravěčem uzpůsobené příběhy. Pohádky romských vypravěčů někdy mají romské hrdiny, jindy ne, někdy je romská postava pouze epizódni. Mnohé textové prvky (jména postav, magické formulky a jiné) jsou v romském originále přejaty ze slovenštiny či maďarštiny, jejich funkce v romské pohádce ale může být odlišná (Cech 2006). Jindy si pohádka uchovává svébytný archaický jev tradovaný mezi Romy (např. uvozující formule odvolávající se k Bohu: „můj sladký, požehnaný a spravedlivý"). Zvláštním případem, kdy pohádka překračuje hranice etnických skupin, je samotná postava „Cikána" ve folkloru jiných národů. Patrně nejčastěji se zde setkáme s „Cikánem" coby chytrým a poměrně sympatickým filutou, který přelstí mocnější figuru - ať už čerta, nebo kněze. Příklady takové postavy najdeme v pohádkách ruských, ukrajinských nebo maďarských a vyskytujíse jen v málo obměněné podobě také u romských vypravěčů. Zatímco se ale s romským filutou potkáme mezi romskými i nerómskymi vypravěči, na romského hrdinu, dobrodruha a zachránce v pohádkovém folkloru majoritní populace patrně nenarazíme. Romské pohádky nám v tomto aspektu rozšiřují obzory. Jak to u pohádek bývá běžné, je i romskost pohádek v této knize daná spíše charakterem vypravěčského uzpůsobení sdílených příběhů a motivů. Subtilnější rovinu tvoří preference v samotném výběru z pohádkového dědictví (co je oblíbené a co se neuchytilo). Každý čtenář se může podle své znalosti pohádek okolních nebo i vzdálených národů domýšlet, v čem jsou pohádky v této knize romské. Hůbschmannová (1999) zdůrazňovala především určitý sociálně psychologický aspekt tradičních pohádek - zamýšlela se nad tím, jak příběhy, motivy i přístup vypravěčů k hrdinům pohádek působily jako prostředek vyrovnávání se s nerovnou pozicí, kterou Romové ve společnosti po staletí zakoušejí. K těmto postřehům zde připojím jen několik dalších. V delšú h lirdiiiský( h přibé/i< h je hrdinou obvykle len nej< hudši / c hudýi h, rému se řadou odvážnýc h (inu podaří domo< i se jistého postavem. Velmi p.iti jsou v pohádkách chvíle, kdy vypravěči komentuji ro/por me/i chudým nim I hrdinou či hrdinkou a člověkem urozeného původu - málokdy tento momenl M jde bez povšimnutí; urození, kteří se obracejí na romské hrdiny s tím, že ih I. | jejich aktuální stav, jsou obratem vyzváni, aby si z chudých nedělali legra< i Romské pohádky Mileny Húbschmannové jsou u čtenářů populárni < asto díl různým aktualizačním motivům (viz např. Červenka 2019), jimiž vyčnívaly ,il< | v českém kontextu z korpusu jiných lidových pohádek, a svědčí o živosti poli. n a vyprávění až do nedávné doby. Tyto aktualizační motivy mají samy o sol >ě i u /1 míru ustálenosti - je například obvyklé, že obrazárny napěchované portréty | n nu zen celkem běžně nahradily v lidových podáních 70. a 80. let fotogalerie. line ak lizace však představujíjiž více libůstku jednotlivých vypravěčů a patrně nestačily n| tolik zlidovět. Mimo tyto zjevné aktualizace ale vypravěči ještě častěji póroví lávají pohádkové bezčasís dnešnírealitou („tenkrát ještě nebylo to co dnes, napříkl.x I i Nelze si nevšimnout, že ve sběru Mileny Húbschmannové výrazně absentuj řeci pohádky (platí to pro knihu Romské pohádky i pro tuto knihu). Co se týč e / v 11. >i lze spolu s Modem (1983) zmínit pouze velmi výraznou a v romských hrdinsky h příbězích oblíbenou postavu kouzelného koně, tátoše (i v romském originále se užívá vedle romského graj „kůň" také specifičtější přejímka tatošis), který jako jedno z mála ne-lidských stvoření stojí v pohádkách vždy po boku člověka. Nejeden vypravěč také v romských pohádkách řeší poměrně úsměvný panu !■ i pokud se romský hrdina vydává do světa jako muž, nikoli jako dítě nebo jinoch, 11< • může si ho vypravěč obvykle představit jinak než jako otce rodiny. „Byl jeden < lnul'. Rom a ten měl tolik dětí, kolik je na nebi hvězd," zní jeden z ustálených začátků rom ských pohádek. Obvyklou vlastností pohádkového hrdiny ale je, že si ve světě svými činy vydobude urozenou nevěstu. Kombinací těchto zákonitostí se nám na začati U a na konci romských pohádek občas hromadí opuštěné ženy a rodiny. Milena Hubsc 11 mannová vypravěče na tento rozpor často po konci vyprávění sama upozorňov.il.i a vypravěč poté situaci ad hoc dovysvětlil či dovyprávěl. Autorské pohádky romských spisovatelů Zmíněná knížka Dezidera Bangy Čierny vlas (1969) do jisté míry předznamen.il.i fenomén, který se rozvinul až po roce 1989, tedy vydávání pohádek romskyi h autorů. Vedle Hanzový knihy l/e / doby před rokem I9lťt připomenout jen autorskou pohádku I lanliška I )eineleia /e dadeskero obra/is (Otcůvobraz), která se objevila jako soik ,isi antologie romské literatury, pokoutně vytištěné (a nikdy siřeji nedistribuované) pod názvem Pomocné texty k cikánské konverzaci (1973). Pohádka v různých podobách byla žánrem, k němuž se obrátila řada romských autorů hned poté, co jejich práce mohly být zveřejňovány ať už v romských novinách a časopisech, nebo v útlých knížkách malých vydavatelů. Dezider Banga do své antologie Paramisa. Antologie rómskej rozprávky (1992) zařazuje dva roky po otevření vydavatelských možností práce hned desítky autorů. Mnohé texty pocházejí z paralelně vydávaných autorských knížek. U mnoha z těchto pohádek je patrný osvětový a emancipační prvek, propojený s dobou nových možností a nadějí, ve které tyto autorské pohádky vznikaly (nalezneme jej ale ojediněle i v lidových pohádkách v této knize). S odstupem mnoha desetiletí od prací zveřejňovaných převážně v odborných publikacích se po roce 1989 znovu setkáváme s romskou pohádkou publikovanou veřejně i v původní romské verzi. Zatímco některé z autorských pohádek jsou autorské také ve smyslu originálního syžetu, jiné (Ciňa 2013, Demeter 2011) se přímo odkazují na vyprávění tradovaná v rodinách spisovatelů. Po roce 1989 se již také tolik nesetkáváme s romskými pohádkami adaptovanými Neromy, jako tomu bylo v období let 1959-1973. Konkrétně Demeter (2011) se patrně vymezuje právě vůči těmto nerómskym adaptacím v úvodu ke své knize. Obecně platí, že pro autorské pohádky jsou již typické přístupy, které mnohá specifika lidových podání mažou (k rozdílům viz Červenka 2019). Autorské texty se ostatně šíří jiným způsobem (knižně), pro jiné publikum (anonymní, pouze dětské, ne/romské) a za jiným účelem (vychovávat, poznávat kulturu menšin) než lidová vyprávění. Z autorských pohádek romských autorů obvykle mizí cokoli nevhodného pro dětské publikum, eliminují se prvky modernity, kterými svá vyprávění s oblibou špikovali lidoví vypravěči, i vedlejší postavy mají svá jména (což do lidové pohádky zpravidla nepatří), často s jasným významem v romštině, častější jsou historizující prvky včetně odkazů na Indii coby pravlast Romů, obvykle se udržuje čisté morálnívyznění. Menší prostor je v těchto textech pro oblíbenou figuru lidových podání, romského šibala, jenž se často drsně vyrovnává se svou pozicí společenského outsidera. Podobně v nu h jen t.ik nen.iu/ľme n.i romského protagonistu, jeho/ hl.ivni /vlastnosti je hloupost. |e zajímavé, že |)ro tyto typy postav se našel prostor ve chvíli, kdy se pro vlastní adaptace lidových vyprávění rozhodla romská spisovatelka Helma ( erveňáková-Laliková (nar. 1963) a jako platformu zvolila facebookový profil, který pro tento účel založila a nazvala jej Romane paramiša. Pohádky zde zhruba od roku 2012 publikovala v romštině bez slovenské verze (ukázky / tvorby i s překladem viz Červeňáková-Laliková 2020). Závěrem Milena Húbschmannová uzavírá svou předmluvu k novému vydání Romských pohádek (1999) konstatováním, že pohádkové seance již téměř vymizely. V současné době je třeba podotknout, že z romských rodin (s výjimkou rodin olašských Romů) významně mizí i jazyk původních vyprávění, tedy romština. Romština má stále statisíce mluvčích ve starších generacích Romů v Česku a ve všech generacích v některých oblastech Slovenska. Nemálo vnoučat i avnoučat vypravěčů, za kterými Húbschmannová dorazila do českých a mo ravských měst, by ale dnes originálu patrně nerozumělo. Pro rodiny vypravěčů budiž tato kniha připomínkou kulturního dědictví, jež díky jejich předkům ZŮ Stalo alespoň v náznaku uchováno pro generace příští. Poznámka k výběru, řazení a překladu Při výběru pohádek jsem v první řadě respektoval výběr samotné sběrateli \ která přes tři desítky pohádkových vyprávění publikovala německy. Dalifffl kritériem byla možnost přidržet se originálů bez nutnosti vyprávění dopliu | vat či kompilovat z více verzí (tento přístup je patrný u některých textů, k t tni Húbschmannová ze svého sběru zařadila do německé čtyřsvazkové edi< ei Stranou zůstalo více vyprávění Šaniho Dzurka, jehož pohádky tvořily nei i lou čtvrtinu těch, které Húbschmannová publikovala německy. Některé / nli h jsou v této knize ve verzi od jiných vypravěčů, další byly vynechány. I )omn| vám se, že Šani Dzurko si zaslouží samostatnou publikaci, neboť je palní. |i diným romským vypravěčem, od něhož máme zaznamenáno několik ili tl lek pohádek. Zároveň tak může tato kniha představit širší paletu vypiavi i n Výbor jsem doplnil o několik pohádek, jež pracují s motivy v tomto koi|..... velmi obvyklými, abych poukázal jednak na tuto obec nou/namost m I lei i li motivů i na možnost jeji< h kombinovaní do novýc h c elkú jakožto díile/ily aspekt pohádkovýc h vypravení. Připojil jsem rovněž dvě sugestivní vyprávění „o živých mrtvých" - jednak se rovněž jedná o fantaskní příběhy vyprávěné (mimo jiné) k pobavení posluchačů (byť jsou rámovány jako reálné), zároveň byly pravděpodobně součástí vypravěčských seancí a sousedily s pohádkami také v této rovině. S výraznou asistencí odborného redaktora Jana Luffera jsem pohádky seřadil do tří hlavních sekcí (kouzelné, humorné a novelistické, pověsti). Tyto sekce se dále dělí tematicky, což bylo potřebné zejména u kouzelných pohádek, jichž kniha obsahuje nejvíce. Jelikož ale pohádky obvykle kombinujívíce motivů, není vždy jednoduché určit, do které části by se konkrétní pohádka hodila více. Například pohádky o čertech nevyprávějí vždy jen o čertech, jsou zpravidla humorné, často s hrdinou Romem-šibalem, mohou obsahovat zázraky i novelistické motivy. Dle tradice jsme je nakonec zařadili jako samostatnou podsekci do kouzelných pohádek a s pohádkami humornými alespoň v řazení pohádek sousedí. Co se týče překladu, snažil jsem se v české ver/i vystavět dojem výpravě ného textu - to samozřejmě nešlo udělat doslovným převodem piepisu, mnohé prvky mluveného projevu musely být redukovány. Mnohdy jsem příliš literami výrazy, ke kterým mě věta dovedla, zpětné /.iměňoval /a běžněji užívaná '\ nonyma, jež mi se situací vyprávění v soukromí lepe ladila (pokud se ovšem nejednalo v originále o obřadnou řeč některé / poslav). Naopak ne/vykle no votvary či internacionalismy, překvapivě znějící i v originále, jsem v překladu ponechával. Romské slovo Rom nebo romano převádím do < ešlin) jako „Kom" nebo „romský". Romové v běžném hovoru přepínají do majoritního ja/yk.i, například když citují výroky Neromú, a mohou tedy užívat v patřií ný< h korí textech i běžně užívané slovo „Cigán / Cikán" - během vyprávění pohádek se s ním ale nesetkáme. Zjevné omyly vypravěčů (odvoditelné z dalšího vývoje vyprávění) byly v překladu sjednoceny, jde však jen o detaily. Největším zásahem do originálu je patrně doplňovánívyjádřených podmětů tam, kde byla v originále užita například jen zájmena. Překlad mnoha pohádek byl do velké míry také snahou rozluštit, kdo právě mluví ke komu, kdo koná a kdo je předmětem děje. Pro tato io/lišenímá vypravěč k dispozici řadu nonverbálních prostředků, které lépe vnímají účastníci vyprávění než posluchač nahrávky nebo jen čtenář přepisu V textu se musí vyjádřit slovem, jinak by tyto pasáže činily čtenáři takové po tíže, že by knihu patrně spíše odložil, než dočetl. Doufám, že jsem svou prací původním verzím spíše prospěl, než uškodil, a t se mi podařilo zachovat ráz, který do pohádek jejich vypravěči vložili. Andrš, Zbyněk. 2013. Česko-moravské nářečí romštiny v tištěných pramenech 19. století: povaha a geneze textů, pohnutky k jejich vydáváni a biografické poznámky k autorům. Český lid 100 (4): 469-479. Banga, Dezider. 1969. Čierny vlas. Košice: Východoslovenské vydavatelstvo. Banga, Dezider (ed.). 1992. Paramisa. Antológia rómskej rozprávky. Bratislava: Coldpress. Beníšek, Michael. 2014. Čtyři pohádky „slovenských" Romu ze Zakarpatské Ukrajiny. Romano džaniben 21 (1): 113-141. Cech, Petra. 2006. Milena a výzkum pohádek. Romano džaniben 13 (1): 127-137. Červenka, Jan. 2019. Tradičnost a modernost v romské autorské literatuře: kontrast motivicko-stereotypického a strukturálního pohledu. Romano džaniben 26 (1): 49-66. Červeňaková-Laliková, Helena. 2020. Romane paramiša. Romano džaniben 27 (1) : 183-195. Daneková, Adriana. 2022. Dva životy Antona Facunu. Romano džaniben 29 (2) : 85-107. Demeter, Gejza. 2011. Ráj na zemi. Romské pohádky. Praha: Triáda. Dobšinský, Pavol. 1971. Slovenské pohádky. Bratislava: Mladé letá. Dvořák, Karel. 2016. Soupis staročeských exempel. Praha: Argo. French, Lorely. 2014. „If we didn't have this story, we would not have this day": Roma „Gypsy" Stories as Sustenance in Difficult Life Stages. Pac/'r/"c Coast Philology 49 (1): 5-24. Giňa, Andrej. 1999. Pal o Preparudo. Romano džaniben 6 (3-4): 118-122. Giňa, Andrej. 2013. Paťiv. Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky. Praha: Triáda. Hodáčová, Lilly. 1973. Král bydlí za rohem. Praha: Albatros. Húbschmannová, Milena. 1973. Romské pohádky. Praha: Odeon. Húbschmannová, Milena. 1983. Janitschek im Räuberschlolš - Man hen slowakischer Rom. Berlin: Der Kinderbuchverlag. Húbschmannová, Milena. 1999. Romské pohádky. Praha: Fortuna. Húbschmannová, Milena. 2005. Viera v mula u slovenských Rómov. Stovensk) národopis / Slovák Ethnology 53 (2): 172-186 Hübschmannova, Milena. 2006. Moje setk ' r Romano džaniben 13 (1): 27-60. ' r°man° §Ukar laviben- ješina, Josef. 1889. Slovník česko-cikánský a c/fcánsfco * - -české pohádky a pow'oTcy. Kutná Hora: K. šolc ' ' Kolektiv autoru. 2003. Die schlaue Romni. Märchen und Lieder der Roma / £ bengali Romni. So Roma phenen taj gilaben. Klagenfurt- Drava Lesný, Vincenc 1917. Cikáni v Čechách a na Moravé ... Národopisný českoslovanský 12: 57-63. ' y n,k Luffer, Jan. 2014. Kařa/og čes/cých démonologických pověstí. Praha: Academia. Mann, Stuart E., Daniel, Antonín. 1947. Two Moravian Romani Folk-tales. Journal of the Gypsy Lore Society 26: 24-36. Mode, Heinz, Hübschmannova, Milena. 1983-1985. Zigeunermarchen aus aller Welt. 1-4. Leipzig: Insel Verlag. Ortutay, Gyula. 1966. Maďarské lidové pohádky. Praha: Odeon. Pomocné texty k cikánské konverzaci. 1973. Ústí nad Labem: Krajský pedagogický ústav. Puchmayer, Antonín Jaroslav. 1821. Romani Čib, das ist: Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache, nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka oder die Čechische Diebessprache. Prag: Fürst-erzbischöflichen Buchdruckerey. Ryvolová, Karolína. 2013. Samas čore, al'e jekh avres dahas paťiv. Byli jsme chudí, ale jeden druhého jsme si vážili. In. Giňa, A. Paťiv. Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky. Praha: Triáda. Ryvolová, Karolína. 2021. Špačkem tužky na manžetě. Příběh literatury Romů Praha: Slovo 21. Rudlová, Helena. 1964. Cikánský smích. Havlíčkův Brod: Východočeské nakladatelství. . Sowa, Rudolf von. 1885. Erzählungen der slowakischen Zigeuner. Zeitschnh der Deutschen Morgenländischen Gesellschah 39: 509-516. Sowa, Rudolf von. 1887. Die Mundart der slowakischen Z.geuner. Go.nnge Vandenhoeck und Ruprecht's Verlag Sowa, Rudolf von. 1889. O mina Lore Society 1:258-260. n: ris. A Slovak Gypsy tale, journal of the Gypsy , Rudolf von. 7897. O phuro sasos. A Slovak Gypsy tale. Journal ~t , °' foe Gypsy Lore Society 2 (1): 53-55. ,owa, Rudolf von. 1895. Die drei Drachen. Märchen slowakischer 7io„ *-'5euner Ethnologische Mitteilungen aus Ungarn 4. Stanovsky, Vladislav, Vladislav, Jan. 7964. Strom pohádek z celého