Etnogeneze Slovanů
Kde a odkud se Slované vzali, je velmi těžká otázka, která dosud nebyla zcela uspokojivě
zodpovězena. Odpověď hledá archeologie, historie i jazykověda, jejich možnosti jsou však
omezené:
Vznik Slovanů z hlediska archeologie:
Na územích, která přicházejí v úvahu jako širší slovanská pravlast, bylo pro období od 2.
tisíciletí př. n. l. do poloviny 1. tisíciletí n. l. identifikováno několik archeologických kultur,
žádná ale nemůže být s jistotou pokládána za slovanskou.
lužická kultura (14. stol. př. n. l.) – severní část střední Evropy (na území východního
Německa, Polska, západní Ukrajiny, severního Česka a Slovenska) – na přelomu 19. a 20.
stol. pokládána za protoslovanskou (např. L. Niederle), dnes je jasné, že její etnicitu nelze
jednoznačně prokázat.
kultura przeworská’ (2. stol. př. n. l. – 3.–4. stol. n. l.) – jižní Polsko na východ a západ od
řeky Visly, dále na východ k řekám Pripjati a hornímu Dněstru – dnes převládá názor, že jde
čistě o germánskou kulturu.
kultura zarubiněcká (2. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.) – západní Ukrajina a Bělorusko – patrně
smíšená etnicita
kultura černjachovská (2. – 4. stol. n. l.) – střední Dněpr– patrně smíšená etnicita
Slované z hlediska historie:
Antičtí autoři Slovany neznali (odpovídá to všeobecnému názoru, že původní sídla Slovanů
byla mimo hranice světa známého antickým autorům).
Pokusy spojovat se Slovany některá etnická jména doložená u Ptolemaia nebo Herodota (5.
stol. př. n. l.). V Herodotově spisu Skythie jsou jako sousedé Skytů uváděni Neurové a
Budinové (Neuroi a Budinoi), jejichž sídla by geograficky mohla odpovídat slovanské
pravlasti. Někteří badatelé (L. Niederle, Z. Goląb) uznávají slovanský původ těchto kmenů,
dnes ale většina badatelů má slavinitu těchto kmenů za příliš spekulativní.
Zpráva byzantského rétora Priska (5. stol. n. l.) císaři Theodosiovi III. o cestě k hunskému
králi Attilovi – popisuje v ní setkání s lidem, který ho pohostil nápojem zvaným medos (dalo
by se spojit s psl. *medus ‘med’ a ‘medovina’, je to však slovo obecně indoevropské, nemusel
je tedy Priskos slyšet od Slovanů, ale od jiného ie. národa)
První spolehlivější zprávy o Slovanech jsou z poloviny 6. stol. n. l.
V polovině 6. století východořímský kronikář Jordanés sepsal dějiny Gótů – Getica. Když
popisoval současnou situaci za hranicí Východořímské říše na dolním Dunaji, zmínil se o
novém národě, který podle něho zaujal rozsáhlé prostory ve střední a východní Evropě, tam,
kde jeho nedávní předchůdci ještě znali zcela jiné národy:
„Mezi těmito řekami se rozkládá Dacia, obklopená věncem strmých Alp. Blízko levé strany
Alp, která směřuje k severu, počínaje od pramenů Visly, sídlí početný národ Venethů, který
zabírá velký prostor. Ačkoliv jsou nyní jména Venethů různá podle míst a jednotlivých kmenů,
přesto jsou převážně nazýváni Sklaveni a Antové. Území Sklavenů začíná od města
Noviodunum a od Mursijského jezera a táhne se až k Dněstru; na severu pak až k Visle. Místo
měst mají tyto kmeny k bydlení bažiny a lesy. Antové, kteří jsou z Venethů nejstatečnější, sídlí
v místech od ohybu Černého moře, mezi Dněstrem a Dněprem; tyto dvě řeky jsou od sebe
odděleny vzdáleností mnoha denních pochodů […]“.
Jordanés nebyl sám, kdo si „Sklavenů a Antů“ všiml. Ještě podrobněji se o nich zmiňuje jeho
současník Prokopios z Kaisareie, který ve svých oficiálních historických knihách popsal
války impéria s Ostrogóty, Vandaly a Peršany a Slovany poznal nejspíše jako nájemné
bojovníky při byzantském tažení v Itálii. Novému početnému národu, který začal
znepokojovat severní hranice Východořímské říše, věnoval na stránkách svých děl mnohem
větší prostor než Jordanés. Povšiml si jeho původu, dělení, způsobů, náboženské víry i
chování k zajatcům.
Další popis je v díle nazvaném Strategikon, které je připisováno byzantskému císaři
Maurikiovi (vládl v letech 582–602). Navrhuje v něm bojovou taktiku proti Slovanům a
Antům.
Tato ani některá další dobová svědectví byzantských autorů uspokojivě neobjasňují ani otázku
původu Slovanů, ani otázku jejich pravlasti.
Vznikly různé hypotézy o původu Slovanů:
Např.:
v posledních letech asi největší pozornost vzbudila hypotéza amerického archeologa
rumunského původu Florina Curty. Podle něj jménem Sclavini pojmenovávali Byzantinci
různé etnické skupiny na sever od Dunaje, aby vnesli do chaotické situace řád. Nešlo tedy
podle něj o jeden národ. Jazyk těchto skupin vznikl jako dorozumívací řeč v avarském
kaganátu (= státní útvar ve střední Evropě, přesněji v Panonii, který existoval jako samostatný
celek v letech 567–803).
Ukrajinsko-americký historik Omeljan Pritsak považuje u Jordana uvedené názvy kmenů
Anti, Sclaveni, Veneti nikoli za názvy kmenů, ale za označení bojových oddílů vytvořených
z různých skupin porobeného obyvatelstva, vznikajících v avarském kaganátu. Na jazyk má
stejný názor jako Curta.
Naprostá většina lingvistů, archeologů i historiků, kteří se zabývají ranými dějinami Slovanů,
však věří, že Slované skutečně fyzicky migrovali ze své pravlasti. Kolem 1. tisíciletí došlo –
snad v důsledku populačního přebytku, klimatických změn a nepochybně v souvislosti
s všeobecným neklidem, který nastal po vpádu Hunů a po zániku říše západořímské –
k expanzi, která v tomto období nemá mezi indoevropskými etniky obdobu.
Historická jazykověda a původ Slovanů
Vzhledem k omezeným možnostem archeologie a historie zřejmě nejvýznamnější roli při
hledání slovanské pravlasti a průběhu slovanské etnogeneze může hrát historickosrovnávací
jazykověda a etymologie.
Na základě jejich poznatků je jasné, že praslovanština má nejblíže k baltským jazykům,
vzdálenější je pak spojení s germánskými jazyky, s nimiž baltské a slovanské jazyky tvořily
jakýsi „severoevropský“ areál, který se vyznačuje některými společnými rysy
hláskoslovnými, morfologickými a hlavně lexikálními:
– splynutí a–o (dlouhých i krátkých) v jednu samohlásku s různými výsledky
– nahrazení původních bh-ových koncovek m-ovými (např. dat. pl. psl. *noktьmъ, lit.
naktìms, gót. nahtim X lat. noctibus, stind. nahtibhya-)
– lexikální shoda v označení číslovky ‘tisíc’: psl. *tysǫt’-, lit. tū́kstantis, gót. Þusundi X lat.
mīlle
– lexikální shoda v označení ‘stříbra’: psl. *serbro, lit. sidābras, gót. silubr X lat. argentum
Vztah baltských a slovanských jazyků je důležitou otázkou indoevropeistiky. Podle některých
jazykovědců jsou gramatické a lexikální shody mezi těmito jazyky důsledkem společného
vývoje (ve starší jazykovědě se mluvilo o „baltoslovanské jednotě“), podle jiných jsou
důsledkem sekundárního sblížení obou větví. Dnes se však obvykle předpokládá, že
Praslované se vydělili z tzv. protobaltského areálu, který sdíleli s předchůdci baltských
kmenů (na jeho jižním okraj), a na tomto vydělení se zřejmě podílely jiné etnické složky –
nejvíce se mluví o íránské (Skytové), dále italické, thrácké aj.
Další výraznější souvislosti nacházíme též mezi jazyky slovanskými a íránskými.
Íránský podíl na etnogenezi Slovanů je rovněž často diskutovanou otázkou – vliv íránských
jazyků na nejstarší praslovanské hláskoslovné změny ani předpokládané lexikální výpůjčky
z íránštiny nelze jednoznačně prokázat. Naopak prokazatelný je íránský vliv v oblasti
náboženských představ včetně klíčového pojmu bogъ:
psl. *bogъ znamenalo původně ‘udělující, dávající’ (též *bogatъ, *nebogъ, *ubogъ) a bylo
užíváno nejdříve jako epiteton některých nadpřirozených bytostí, později jako ‘jedna z mnoha
nadpřirozených bytostí nejvyšší kategorie’. Po zavedení křesťanství bylo toto slovo použito
k označení jediného křesťanského boha. K tomuto významovému posunu zřejmě došlo v době
kontaktu s íránskými jazyky, kde je tento sémantický vývoj doložen: ie. *bhagos ‘udělovatel,
dárce’ < ie. *bhag- ‘dělit’ > stind. bhájati ‘rozděluje’, véd. bhága ‘udělovatel, dárce (v
epitetech bohů); podíl, bohatství, štěstí’, av. baγa ‘pán, bůh’, stper. baga ‘pán, bůh’.
(Původní ie. výraz pro nejvyšší božstvo: ie. *dei̯ u̯ os > stind. dēvā- ‘bůh’, lat. dīvus ‘božský’,
deus ‘bůh’, psl. *divъ ‘div, zázrak; úžas’ aj.)