Slovanská pravlast
= teritorium, na němž sídlily indoevropské kmeny mluvící protoslovanštinou,
resp. praslovanštinou
V úvahách o původních sídlech starých Slovanů je třeba mít na paměti, že:
– neexistoval ještě stát, a tedy ani pevné státní nebo správně administrativní
hranice;
– rozsah slovanské pravlasti byl zprvu určován hlavně podmínkami přírodními
(neprostupností hornatého nebo bažinatého terénu) a společenskými (vlastní
lidnatostí a hustotou sídel sousedů).
Na lokalizaci slovanské pravlasti se usuzuje převážně na základě fakt jazykových,
v nichž se zrcadlí dlouhodobé kontakty Slovanů v rámci indoevropské rodiny
s Balty, s Germány a s Íránci, posléze i s neindoevropskými etniky orientálními.
Tradičně se slovanská vlast umísťuje na sever a severovýchod od Karpat, na
území mezi řekami Vislou a Dněstrem, s centrem v bažinatých oblastech mezi
řekami Pripjať a Dněpr (především na hranicích mezi dnešním Běloruskem a
Ukrajinou) – zde největší koncentrace hydronym slovanského původu, ale krajina
je značně nehostinná. Pravděpodobnější je území na západ a jihozápad od těchto
bažin.
Podle polské teorie byla pravlast Slovanů na polském území, se západní hranicí
na Odře – doklady o tom jsou však problematické.
Ukazuje se, že najít jasně ohraničenou pravlast Slovanů je v zásadě nemožné.
Ve středověkých a raně novověkých pramenech se mluví o zakarpatské kolébce
Slovanů na Dunaji (a tedy i bez starých kontaktů s Balty). Nejstarším pramenem
s tímto názorem je Nestorova kronika (Povest’ vremennych let) z počátku 12. stol.
(Nestor byl mnich kláštera v Kyjevě).
Teorie o dunajské kolébce Slovanů byla živá ještě v 19. stol., ale nebyla zcela
opuštěna. V posledních desetiletích ji oživili někteří významní jazykovědci,
především ruský etymolog a slavista O. N. Trubačev. Tato hypotéza se opírá o
některé argumenty lexikální a také např. o to, že jméno Dunaj se vyskytuje
v hydronymech a lidových písních i daleko na severu slovanského území.
Hlavním argumentem proti této teorii je to, že pokud by slovanská pravlast byla
lokalizována na střední nebo dolní Dunaj, věděli by o ní antičtí autoři.
V 19. stol. byla v historiografii, zejména německé, zastávaná hypotéza
o evropské neautochtonnosti Slovanů. Původní slovanská pravlast se hledala v
Přední Asii někde mezi východním Černomořím a Aralským jezerem,
v původním jazykovém kontaktu s íránskými kmeny.
Odtud se prý slovanské kmeny stěhovaly jednak na sever, do severovýchodní
Evropy, jednak na západ, na Balkánský poloostrov, a teprve z těchto dvou
(sekundárních) evropských východisek se měla uskutečnit jejich další evropská
expanze.
Tuto starší teorii nověji zastával např. Heinrich Kunstmann, německý
jazykovědec (zemřel v r. 2009).
V slavistice však stále zcela převládá představa o slovanské pravlasti zaujímající
oblasti na části dnešního Polska a na Bílé Rusi, s jádrem v poříčí Bugu; podél
horních a středních toků Dněstru a Dněpru se otevírala na východ do jihoruské
stepi a v poříčí Odry a Visly na západ do polské a německé nížiny. Přičemž
někteří vědci vidí vlastní jádro slovanské pravlasti více na západě (Odra, Visla),
jiní více na východě (Dněstr, Dněpr). jádrem v poříčí Bugu.
V souvislosti se stěhováním národů se dostávaly slovanské kmeny od 5.–6. stol.
n. l. do pohybu a rozsah jejich sídlišť se radikálně měnil.
Na sklonku 1. tisíciletí tak nacházíme slovanská sídliště na rozsáhlých prostorách
Evropy od Lüneburské stepi po Egejské moře, od předhůří Alp a severní Itálie až
do severního Ruska.
V době expanze i po jejím skončení byl jazyk slovanských kmenů relativně
jednotný. První hláskoslovné rozdíly v rámci slovanského areálu se objevují až v
7. století.
Historickosrovnávací metoda
= základní metoda historickosrovnávací jazykovědy, která kombinuje zkoumání
jevů doložených v historii jednoho jazyka se srovnáváním odpovídajících údajů
v jazycích příbuzných.
č. lepit, lpět a lnout:
lepit (b. lepjá, mk. lepi, srb. ch. ljèpiti, lijèpiti, lépiti, sln. lepíti, slk. lepiť, hl. lěpić,
dl. lěpiś, p. lepić, r. lepít’, ukr. lipýty, br. ljapíc’, vše ‘lepit’ aj.) < psl. *lěpiti < ie.
*loip- ‘pomazat tukem, lepit (se)’ (> stind. lepayati ‘pomazává’, gót. bi-láibjan
‘zanechávat’)
lpět (slk. ľpieť, stč. lpěti, č. lpět, stp. lpieć, p. dial. lpić, vše ‘přiléhat, lpět’ aj.) <
psl. *lьpěti < ie. *leip- ‘pomazat tukem, lepit (se)’ (> stind. limpati ‘maže, lepí’,
ř. λίπος ‘tuk’, sthněm. bilīban, něm. bleiben ‘zůstávat’, lit. lìpti ‘lpět, uváznout’
aj.)
lnout (slk. ľnuť, p. lnąć, lgnąć, r. pril’nút’ aj., vše (při)lnout, (při)lepit se’) < psl.
*lьpnǫti
psl. *lěp- a *lьp- = dvě varianty jednoho kořene, jen odlišené ablautem
kořenového vokálu
Kořen = sémantická a morfologická báze, která nemá žádné derivační elementy
a nelze ji dále segmentovat (struktura CVC-: iniciála – vrchol – kóda)
Struktura ie. kořene: CVC- [konsonant – vokál - konsonant] (iniciála – vrchol –
kóda).
Kmen = základní derivace od kořene, vytvořená zpravidla napojením nejméně
jednoho kmenotvorného afixu
Ablaut = specifické střídání vokálu v kořeni nebo v sufixu, které bylo důležitou
součástí slovotvorných prostředků v ie. prajazyce, částečně bylo funkční i
v praslovanštině.
psl. *grьměti a *gromъ (ie. *ghrem- ‘hlasitě znít, hřmět’) (sloveso :: deverbální
substantivum)
psl. *nesti a *nositi (ie. *neḱ- ‘nést’) (základní sloveso :: iterativum)
psl. *merti a *moriti (ie. *mer- ‘umírat’) (základní sloveso :: faktitivum)
psl. *berǫ, *bьrati (ie. *bher- ‘nést’) (prézens :: infinitiv)
Hlásková responze: xA = yB
Na základě hláskových responzí lze jednak rekonstruovat hlásky (fonémy)
prajazyka, jednak odhalovat hláskové zákony platné pro prehistorické období
vývoje příslušných jazyků
Kontiuant = termín pro doložené pokračování nějakého rekonstruovaného
elementu, hlásky, morfému nebo lexému.
Indoevropské vokály (krátké a dlouhé):
i u
e o
a
Vokály krátké
Ie. Stind. Ř. Lat. Germ. Lit. Psl.
ă a α a a a o
ŏ a ο o (u) a a o
ĕ a ε e (o, i) e e e
ĭ i ι i i i ь
ŭ u υ u u u ъ
Vokály dlouhé
Ie. Stind. Ř. Lat. Germ. Lit. Psl.
ā ā ᾱ ā Ō,uo o a
ō ā ω ō ō uo a
ē ā η ē ā ē ě
ī ī ῑ ī Ī, ei y (= ī) i
ū ū ῡ ū ū ū y
Diftongy
Ie. Stind. Ř. Lat. Germ. Lit. Psl.
ai ē αι ae ei ai/ie ě
oi ē οι ū ei, ai ai/ie ě
ei ē ει ī ī ei/ie i
au ō αυ au ō/ou au u
ou ō ου (= ū) ū au au u
eu ō ευ ū iu au ʼu
Např.:
Ie. *okw
- ‘vidět; oko’ > stind. akši-, ř. ὀφθαλμός [= ofthalmos], lat. oculus, lit.
akìs, psl. *oko, vše ‘oko’
Ie. *(H1)leudh- ‘(svobodní) lidé’ > lit. liáudis ‘lid’, lot. ļàudis ‘lid’, sthn. liut
‘lid’, stangl. lēod ‘lidé’, ř. ἐλεύθερος [= eleutheros] ‘svobodný’
_______________________________________________________________
Slabičné sonanty
Ie. Stind. Ř. Lat. Germ. Lit. Psl.
m̥ a α em um, un im im > ę
n̥ a α en un in in > ę
r̥ ṛ ρα, αρ or, ur ur ir, ur ьr, ъr
l̥ ṛ λα, αλ ol, ul ul il, ul ьl, ъl
Ie. *deḱm̥ - ‘deset’ > lat. decem, ř. δέκα [= deka], gót. taihun, stind. dáśa, lit.
dešimt, psl. *desętь
Ie. *ḱr̥ d- ‘srdce’ > ř. καρδία [kardia], lat. cor, lit. širdis, psl. *sьrdьce
_____________________________________________________________
Ie. s = iá. s, š, h = ř. s, h, 0 = lat. s, r = gót. s, z = lit. s, š = psl. s, š, ch
Ie. *septm̥ > av. hapta, ř. ἑπτά [= hepta], arm. ewt’n :: stind. saptá, lat. septem,
gót. sibun, lit. septynì, psl. *sedmь
_______________________________________________________________
Indoevropské konsonanty
Labiály p b bh
Dentály t d dh
Veláry palatální ḱ ǵ ǵh
Veláry prosté k g gh
Labioveláry kw
gw
gw
h
Klasifikace období od ie. prajazyka do vzniku slovanských jazyků:
1. postupná diferenciace ie. prajazyka – kolem 4. tis. př. n. l.
2. západoindoevropština (praevropština) – 3000–1500 př. n. l.
jazykové kontinuum ie. dial. Evropy (kromě egejské oblasti)
3. protobaltština – 1500–700/500 př. n. l.
4. protoslovanština (předslovanština, raná praslovanština) – 700/500 př. n. l.–
300/400 n. l.
5. praslovanština – 300/400–1000 n. l.