1
Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Historický ústav
Mgr. Otakar Kirsch, Ph.D.
Mezi teorií, praxí a ideologií.
K vývoji speciálních muzeologií v českých zemích
v letech 1948–1989
habilitační práce
Brno 2020
2
Prohlašuji, že jsem habilitační práci vypracoval samostatně na základě uvedených
pramenů a literatury.
V Brně dne 13. března 2020 Otakar Kirsch
3
Děkuji všem, kteří mi se zpracováním tématu pomohli, ať už odbornou radou, či při
získávání a vyhledávání informačních zdrojů. Zvláštní dík patří rodině a mým blízkým.
4
Obsah
1. Úvod...……………………………………………………………………………..……6
2. Speciální muzeologie jako součást dobového muzeologického diskursu a systému státní
kulturní politiky………………………………………………………………………..14
2.1. Vědní obory zastoupené v muzeu jako výchozí koncept a stěžejní téma dobového
muzeologického diskursu…………………………………………………………14
2.1.1. Iniciační krok – Jiří Neustupný a jeho koncepce obecné muzeologie a
muzeologií speciálních…………………………………………………...…..15
2.1.2. Za nezávislost na vědních oborech zastoupených v muzeu – Stránského vize
autonomního postavení muzeologie……………………………..…………...18
2.1.3 Reflexe vztahu vědních oborů a muzejního fenoménu u dalších autorů…….21
2.2. Vědní obory zastoupené v muzeu v systému kulturní politiky – struktura, klíčoví
aktéři, způsoby ovlivňování……………………………………………………….28
2.2.1. Stranický aparát…………………………………………………….………30
2.2.2. Ministerstva……………………………………………………………...... 33
2.2.3. Profesní muzejní organizace…………………………………………...….. 37
2.2.4. Kabinet muzejní a vlastivědné práce/Ústřední muzeologický kabinet…......43
2.2.5. Muzejní instituce…………………………………………………………...46
2.2.6. Vysokoškolská pracoviště v oboru muzeologie………………………..…..50
2.2.7. Legislativní, koncepční a metodické dokumenty v oblasti muzejnictví……54
3. Historiografická muzeologie – konkurent muzeologie v boji o hegemonii v rámci
muzea?............................................................................................................................60
3.1. Nástin vývoje vzájemného vztahu historiografie a muzeí v prostředí českých zemí
do roku 1989…………………………………………………................................61
3.2. Přístupy k vymezení pozic historiografie a historie na poli muzejnictví…….…....67
3.3. Organizační uspořádání………………………………………………………..….83
3.4. Muzealizace……………………………………………………………..………...87
3.4.1. Sbírkotvorná činnost………………………………………………..……...87
3.4.2. Uchovávání a správa sbírek…………………………………………..…….97
3.4.3. Prezentace a práce s návštěvníkem…………………………………………97
3.5. Historická reflexe…………………………………………..................................113
3.6. Profesní organizace……………………………………………………………...117
3.7. Akademická výuka………………………………………………………………120
4. Archeologická muzeologie – pod kuratelou dominantní osobnosti vstříc historizujícímu
chápání problematiky……………………...…………………………………………122
4.1. Nástin vývoje vzájemného vztahu archeologie a muzeí v českých zemích do roku
1989……………………………………………………………………………...123
4.2. Přístupy k vymezení pozic archeologie na poli muzejnictví…………………….126
4.3. Organizační uspořádání………………………………………………………….129
4.4. Muzealizace……………………………………………………………………...132
4.4.1. Sbírkotvorná činnost…………………………………...…………………133
4.4.2. Uchovávání a správa sbírek………………………………………………137
4.4.3. Prezentace a práce s návštěvníkem……………………………………….139
4.5. Historická reflexe………………………………………………………………..149
4.6. Profesní organizace……………………………………………………………...150
5
4.7. Akademická výuka………………………………………………………………152
5. Etnografická muzeologie – ve dvou proudech vstříc teoretické reflexi muzejní
problematiky………………………………………………………………………….155
5.1. Nástin vývoje vzájemného vztahu etnografie a muzeí v prostředí českých zemí do
roku 1989………………………………………………………………………...156
5.2. Přístupy k vymezení pozic etnografie na poli muzejnictví………………………161
5.3. Organizační uspořádání………………………………………………………….168
5.4. Muzealizace…………………………………………………………………...…172
5.4.1. Sbírkotvorná činnost…………………………………………………...…172
5.4.2. Uchovávání a správa sbírek……………………………………………….179
5.4.3. Prezentace a práce s návštěvníkem………………………………………..182
5.5. Historická reflexe……………………………………...………………………...193
5.6. Profesní organizace……………………………………………………………...194
5.7. Akademická výuka………………………………………………………………199
6. Literární muzeologie – od dokumentace historických a sociálních aspektů literatury
k zájmu o literární tvorbu jako umělecké dílo a tvůrčí jev……………………………202
6.1. Nástin vývoje literárního muzejnictví v českých zemích do roku 1989…………202
6.2. Přístupy k vymezení pozic literární vědy a literatury na poli muzejnictví………207
6.3. Organizační uspořádání………………………………………………………….215
6.4. Muzealizace……………………………………………...………………………220
6.4.1. Sbírkotvorná činnost………………………………………...……………221
6.4.2. Uchovávání a správa sbírek………………………………………………229
6.4.3. Prezentace a práce s návštěvníkem……………………………………….230
6.5. Historická reflexe………………………………………………………………..243
6.6. Profesní organizace……………………...………………………………………244
6.7. Akademická výuka………………………………………………………………247
7. Uměleckohistorická muzeologie – neporozumění jako cesta k precizaci teoretických
otázek?..........................................................................................................................248
7.1. Nástin vývoje vzájemného vztahu dějin umění a muzeí v prostředí českých zemí do
roku 1989………………………………………………...………………………248
7.2. Přístupy k vymezení pozic výtvarného umění na poli muzejnictví………………255
7.3. Organizační uspořádání……………………...…………………………………..259
7.4. Muzealizace…………………………………………………………………...…263
7.4.1. Sbírkotvorná činnost…………………...…………………………………264
7.4.2. Uchovávání a správa sbírek………………………………………………274
7.4.3. Prezentace a práce s návštěvníkem……………………………………….276
7.5. Historická reflexe………………………………………………………………..291
7.6. Profesní organizace…………………………………………………...…………292
7.7. Akademická výuka………………………………………………………………293
8. Závěr ...……………………………………………………………………………….296
Summary ..…………...……………………………………………………………….308
Seznam zkratek .…………………………………….………………………………..310
Seznam použitých pramenů a literatury………..…………….……………………….311
6
1. Úvod
V současné době je vyvíjen intenzivní tlak, aby muzea přestala být pouhým pasivním
příjemcem okolního dění a sama začala okolní realitu aktivně formovat. Jako z principu
demokratické instituce mají tedy v komunikační rovině nejen zaručit rovný přístup ke
vzdělání či přispět k celkovému osobnostnímu rozvoji svých návštěvníků, ale zásadně
ovlivňovat život komunity. Myšlenky, které zaznívaly již v 60. letech v rámci tzv. nové
muzeologie (new museology) a později i reflexivní muzeologie,1
byly na konferenci
International Council of Museums (dále jako ICOM) v roce 2019 ještě posíleny předložením
definice, na jejímž základě by muzea „…zlepšovala porozumění světu s cílem přispět k lidské
důstojnosti a sociální spravedlnosti, globální rovnosti a planetární pohodě“.2
Jedním z méně
radikálních požadavků je v současnosti snaha ustanovit z muzejních institucí fóra pro dialog
a kritické vyrovnání se s minulostí. I české země ostatně disponují historickými tématy
a událostmi, které zůstávají tabuizovány, zůstávají stranou zájmu nebo trpí interpretační
nouzí. Do jisté míry to platí i o období let 1948–1989, kde je zvláště v posledních letech
patrná snaha představitelů historické obce metodicky pomáhat při instalacích těchto mnohdy
velmi obtížně komunikovatelných témat.3
Jak ale představují muzea sama sebe? Některé
problémy českého, resp. československého muzejnictví naznačila výstava Národního muzea
s názvem Rudá muzea (2011–2012). Jako divácky i interpretačně nejatraktivnější shledávala
hledisko ideologické a představovala je jako místa spojená s tehdejšími komunistickými
rituály a symboly, naznačovala však i pozitivní skutečnosti (např. jejich roli při uchování
předmětů nezatížených dobovým prizmatem).
Období komunistického panství je však pro vývoj muzejního fenoménu v českých
zemích signifikantní řadou dalších událostí a jevů, mezi něž patřil i zrod ucelených
muzeologických systémů, které si osobovaly právo být zastřešujícím konceptem pro tento
1
Nejnověji o této problematice viz SOARES, Bruno Brulon: Museology, building bridges. In: SOARES,
Bruno Brulon (ed.): A history of Museology: Key authors of museological theory. Paris 2019, s. 17–40.
2
Definice muzea. In: ICOM [online]. Dostupné z www: http://network.icom.museum/icomczech/icom/definicemuzea/
[cit. 2020-02-04].
3
JAREŠ, Jakub: Muzea a památníky po roce 1989: čí příběh vypráví? Paměť a dějiny 11, 2017, č. 3,
s. 113–116.
Metodologicky částečně vycházejí z konceptů, které mají původ v dnešním Německu, viz THIEMEYER,
Thomas: Geschichtswissenschaft: Das Museum als Quelle. In: BAUR, Joachim (ed.): Museumsanalyse:
Methoden und Konturen eines neuen Forschungsfeldes. Bielefeld 2010, s. 73–94. V přípravě je navíc kniha
Muzeum v diskusi, jež bude tuto problematiku detailněji řešit.
7
typ paměťových institucí s cílem zkvalitnit a zprofesionalizovat jejich činnost.
Československá muzeologie je pak ve světě známá především existencí dvou fenoménů –
tzv. brněnské (Jelínek, Stránský, Hank) a pražské muzeologické školy (Neustupný, Beneš),
což se v posledních letech potvrdilo uveřejněním série příspěvků domácích i zahraničních
autorů. Jsou věnovány originálnosti obou koncepcí a vlivu na formování dobového
muzeologického diskursu, přičemž mnohé připomínají klíčové okamžiky vývoje jejich
institucionalizovaných forem. 4
Poněkud stranou zájmu nicméně zůstávají jednak celkové
dopady na tehdejší muzejnictví a také na domácí muzeologické myšlení.
Větší pozornosti se tak nedostalo skupině, na kterou lze aplikovat původní
Neustupného konstrukt tzv. speciálních muzeologií. Právě ony představují interdisciplinární
vztah mezi obecnou muzeologií a tzv. v muzeu zastoupenými vědními disciplínami a obory
(např. historiografie, botanika, elektrotechnika), které aktivně vstupují do celého procesu
tvorby a zprostředkování muzejní sbírky. Liší se tedy od těch, které tento proces ovlivňují
jen v určitých fázích či se zabývají dalšími vybranými segmenty muzejní práce, a jsou tak
začleňovány do tzv. muzeografie (např. management, marketing, architektura) nebo mají
muzeologii potvrdit jako svébytnou disciplínu v rámci muzeologické subdisciplíny nazvané
metamuzeologie (např. filozofie, teorie informace).5
Pro vlastní vymezení pojmu speciální
muzeologie, se kterým se bude v textu dále pracovat, je klíčové vyjasnění jejich vztahu jak
k obecné muzeologii, tak i k dané vědní disciplíně vstupující na půdu muzea. Na tento
problém v muzeologické literatuře existuje celá řada nejednotných výkladů oscilujících od
naprosté podřízenosti muzeologii až po aplikaci obecných muzeologických principů
v podmínkách jednotlivých vědních disciplín.6
Autor považuje speciální muzeologie za
4
Kromě speciálního čísla časopisu Museologica Brunensia 2, 2016, č. 2 věnovanému Z. Z. Stránskému viz též
Stránský: uma ponte Brno – Brasil/Stránský: a bridge Brno – Brazil. SOARES, Bruno Brulon – BARAÇAL,
Anaildo Bernardo (edd.); DOLÁK, Jan: The role of Z. Z. Stránský in present-day museology. Museologica
Brunensia 8, 2019, č. 2, s. 15–26; KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Towards professionalism through
academic education in museum work: on the beginnings of museology education in Czech
universities. Museum Management and Curatorship 34, 2019, č. 5, s. 486–500.
5
Van Mensch uvádí 3 stupně spolupráce – vztah mezi muzeologií a dalšími akademickými disciplínami obecně
(metamuseologická úroveň), vztah mezi muzeologií a oborovými (ve smyslu specializovaných vědních
disciplín) disciplínami v oblasti muzeologie (institucionální úroveň) a vztah mezi muzeologií a oborovými
disciplínami na úrovni každodenní muzejní práce (muzeografická úroveň). MENSCH, Peter van: Towards
a methodology of museology. Zagreb 1992. PhD thesis, nestr.
6
O tom viz např. celé číslo Museological working papers 1981, č. 2 věnované interdisciplinaritě, nověji viz
např. FLÜGEL, Katharina: Einführung in die Museologie. Darmstadt 2005, s. 17–19; WAIDACHER,
Friedrich: Handbuch der Allgemeinen Museologie. 3. vyd. Wien – Köln – Weimar 1999, s. 182, 303;
MAROEVIĆ, Ivo: Introduction to Museology: the European approach. München 1998, s. 147–148;
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do studia muzeologie. Brno 1984, s. 115–117.
8
hraniční obory, které v sobě integrují poznatky muzeologie i jednotlivých disciplín/oborů
s cílem ovlivňovat muzejní kulturu a zpětně působit na obě výchozí disciplíny. Jejich vlastní
obsahovou náplň tak tvoří teoretické, historické i k praxi zaměřené (muzeografické)
myšlenkové přístupy, které se bezprostředně váží k procesu muzealizace a svou specifickou
podstatou jej ovlivňují (nezprostředkovávají tedy všechny obsahy vědních disciplín).
Muzealizace považovaná za hlavní poznávací intenci muzeologie je pak podle Stránského
vnímána jako specifický druh osvojení si skutečnosti, kdy člověk proti přirozenosti změny
a zániku vybírá, uchovává a zprostředkovává původní prvky reality na základě jejich kulturní
a paměťové hodnoty.7
Předložená práce si jako hlavní cíle klade analyzovat některé aspekty vývoje těchto
speciálních muzeologií v období komunistické panství v letech 1948–1989 na území
českých zemí. Pro účely textu bylo zvoleno celkem 5 nejvýraznějších, humanitně
zaměřených vědních oborů působících v muzejní i akademické sféře – historiografie,
archeologie, etnografie, literární věda a dějiny umění. Provedený výběr ani zdaleka
nepokrývá celkový rozsah muzeofenoménu, který zahrnuje další stěžejní komponenty jako
např. směr technický8
a přírodovědný, přičemž se neustále rozšiřuje a díky specializaci vědy
absorbuje i další přístupy v rámci současného (nejen vědeckého) diskursu. Nepostihuje
ostatně ani všechny humanitní disciplíny a obory zastoupené na půdě muzea, jakými jsou
např. hudební a divadelní věda či pedagogika. Byť některé z nich se ve sledovaném období
pokusily postihnout své základní problémy v muzejní sféře,9
jejich vliv se omezoval takřka
výhradně na tehdejší centrální muzea a chybělo jim výraznější institucionální zázemí
zejména na regionální úrovni. Při výběru proto sehrála důležitou roli především skutečnost,
že všichni reprezentanti vykazují možnost komparace srovnatelných znaků plynoucích
z jejich zařazení mezi humanitní vědy, kdy do centra svého zájmu kladou člověka a jeho
7
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Archeologie a muzeologie. Brno 2005, s. 113.
8
KIRSCH, Otakar: Formování a vývoj technické muzeologie v českých zemích v letech 1948-1989. Část I. –
dobové koncepce, angažmá v oblasti historické muzeologie, výzkumy publika. Muzeológia a kultúrne
dedičstvo 5, 2017, č. 1, s. 123–135; Formování a vývoj technické muzeologie v českých zemích v letech 1948-
1989. Část II. – podíl na vysokoškolské výuce a činnosti mezinárodních muzejních organizací, reflexe ze strany
českých muzeologů. Tamtéž, č. 2, s. 125–134.
9
KELLER, Jindřich: Katalogizace hudebních nástrojů v nespecializovaných muzeích. Muzejní a vlastivědná
práce 12 (82), 1974, č. 4, s. 209–226; BOŽENEK, Karel: Hudebně historiografická práce v muzeu. Časopis
Slezského muzea – série B 21, 1972, č. 1, s. 23–38; SEHNAL, Jiří: K dokumentaci hudební současnosti
v muzeích. Muzeologické sešity 5, 1974, s. 5–11; STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Hudba v regionálních
muzeích. Zprávy Muzea Vyškovska 1969, č. 78, s. 26–32. O vývoj muzeologického myšlení v rámci hudební
vědy viz ZAPLETAL, Miloš – HANIČÁKOVÁ, Markéta: Úvod do hudební muzeologie. Opava 2019, s. 24–
50.
9
projevy, přičemž se zároveň jedná o etablované hráče na muzejním poli. Přesto se u nich
objevují menší či větší diference zcela zásadní pro muzeologické vnímání problematiky,
a to v podobě odlišné míry preference autentických hmotných předmětů při vlastním
výzkumu, způsobů klasifikace zkoumaných jevů či výrazného překrývání dokumentačního
záběru v rámci muzejní činnosti.
S ohledem na výše naznačené skutečnosti bude v souladu s hlavním cílem práce
stěžejním úkolem u jednotlivých speciálních muzeologií představit jejich zásadní
reprezentanty a zachytit jimi vygenerovanou škálu přístupů a postojů v oblasti muzealizace.
Zkoumáni budou především ti aktéři, kteří ve svých postojích výrazněji reflektují oba
integrální prvky speciálních muzeologií (tzn. muzeologii a danou vědní disciplínu), a to
v rovině teoretické, historické a prakticistně zaměřené.10
Může se tak nejen alespoň rámcově
vymezit rozsah a intenzita působení daného oboru, ale i stanovit stěžejní témata dané
aplikace ve sledovaném období. Detailně analyzovány nebudou dopady teoretických
koncepcí na muzejní praxi. Důvodem není jen omezené množství relevantních pramenů
(sbírkotvorné koncepce, scénáře či kritiky výstav, fotografie), hlavním limitem zde totiž
zůstává verifikovatelnost těchto zdrojů. Na jejich základě např. nelze přesně určit, zda
i deklarované přihlášení se k danému konceptu nebylo jen formální úlitbou vůči zřizovateli
či nadřízenému orgánu a naopak, jestli zřejmé muzeologické prvky rozpoznatelné u výstav
nevznikly výhradně na základě empirie. Přestože budou v textu některé teoretické koncepce
dokladovány i konkrétními příklady, autor se hodlá výraznějším soudům na toto téma
vyhnout. Další výzkumné úkoly pak souvisí s celkovým pochopením fungování a vývoje
fenoménu speciálních muzeologií. Klíčovou otázkou zůstává, do jaké míry zkoumaný
konstrukt speciálních muzeologií akceptovali muzejní pracovníci a zda vůbec měli potřebu
danou aplikaci nějakým způsobem vymezit a veřejně zformulovat. S tím ostatně úzce souvisí
problém, v jakém typu muzejních institucí (z hlediska horizontálního) byly jejich aktivity
provozovány a zda byly v tomto směru vytvořeny mechanismy, struktury či dokonce
specifické instituce zajišťující jejich fungování. Předmětem zájmu se následně stanou
i vnější vlivy, které podobu speciálních muzeologií determinovaly. Muzea se stala integrální
součástí systému kulturní politiky, který měl tendence ovlivňovat veřejný prostor. Je však
třeba upozornit na to, že přestože je složitá a komplikovaná relace tehdejšího muzejnictví
10
Záměrně pak budou vynechány ryze odborné počiny muzejních pracovníků realizované v oblasti
jednotlivých vědních disciplín, které bezprostředně nesouvisejí s procesem muzealizace.
10
a stranické a státní politiky v práci nastíněna, neklade si autor za cíl detailně analyzovat
celkový mechanismus fungování těchto institucí, ale pouze a výhradně jejich zásahy do
zkoumané oblasti. Svou důležitou roli při ovlivňování speciálních muzeologií sehrály
i strategie jednotlivých muzeologů, kteří svá pojetí považovali za nutný předpoklad pro
zvládnutí muzejní praxe (hlavně Neustupný, Stránský a Beneš). Důležitým fenoménem je
pak míra zapojení akademických pracovníků, stejně jako zahraniční vlivy. Poslední, spíše
dílčí otázkou bude reflexe historických souvislostí, která do jisté míry dovolí sledovat otázku
kontinuity a diskontinuity speciálních muzeologií jak v souvislosti s obdobím před rokem
1948, tak i v průběhu let 1948–1989.
Hlavnímu i dílčím cílům bude odpovídat samotná struktura práce. První kapitola
zasadí problematiku do dobového muzeologického i mocenskopolitického kontextu. Podá
informace o tehdejších konstruktech speciálních muzeologií v rámci obecně
muzeologického diskursu a seznámí čtenáře i s tehdejšími aktéry státní kulturní politiky
s ohledem na jejich kompetence a aktivity při ovlivňování muzejní politiky a tím
i muzeologického myšlení. Následovat budou kapitoly věnované příslušným speciálním
muzeologiím, které budou vždy strukturovány do celkem sedmi podkapitol. V nich nejprve
bude monitorován společný vývoj příslušného vědního oboru a muzejnictví, přičemž tato
relace bude sledována od jeho počátků a upozorní na zásadní aspekty vzájemného působení.
Ve druhé části budou analýze podrobeny snahy o vymezení kompetencí zkoumaných
speciálních muzeologií jednak vůči ostatním aplikacím, ale také (pokud to bude možné) vůči
muzeologii a příslušné vědní disciplíně. Třetí podkapitola přiblíží strukturu muzejních
institucí, v níž daná aplikace ve sledovaném období působila, další pak přinese informace
o vnímání jednotlivých aspektů muzealizace muzejními pracovníky, a to ve třech fázích,
kterou tvoří sbírkotvorná činnost, uchovávání a péče o sbírkové předměty a způsoby
komunikace s návštěvníkem. Předposlední část zanalyzuje historickou reflexi, která přiblíží
způsoby vnímání daného fenoménu v minulosti a naznačí tak míru kontinuity či
diskontinuity s minulými epochami. Nakonec bude připomenuta participace na profesním
sdružování a působení na vysokých školách jako obraz míry akceptace speciálních
muzeologií odbornou veřejností.
Zvolený časový úsek 1948–1989, který se kryje s obdobím komunistické éry
a zároveň představuje mnohé dějinné zvraty a přelomy, badatele nutně dostává do úzkého
kontaktu s historiografií. I když z ní, resp. díky jejímu zprostředkování muzeologie čerpá při
11
řešení svých zásadních otázek některé obecnější koncepty (např. kolektivní a individuální
paměť, místa paměti, identita), přináší tato tradiční vědecká disciplína do prováděného
výzkumu vlivy jiné (např. konstrukt nového socialistického člověka, fenomén sovětizace).
Zájem současné české historiografie se zároveň obrací i do sféry kultury, kde jsou na jednu
stranu detailně popsány procesy ve stranickém a státním systému řízení kultury, nicméně
muzejní fenomén je v nich akcentován minimálně.11
Další práce se pak muzeologickému
myšlení a jednotlivým speciálním muzeologiím věnují jen okrajově. Jejich hlavní
reprezentanty jsou ještě v roce 1988 sepsaná, nicméně co se faktografického zpracování týče
spolehlivá publikace Jiřího Špéta o formování českého muzejnictví, stejně jako novější dílo
Pavla Douši o organizaci českého muzejnictví v letech 1945–1989.12
Problematikou
ideologizace muzejnictví v 50. letech se zabývaly i některé diplomové práce obhájené na
Filozofické fakultě Masarykovy univerzity,13
iniciační ráz má i text analyzující strukturu
a podobu normalizačního muzejnictví od Ondřeje Táborského.14
Co se týká geografického
vymezení tématu, text se soustředí výhradně na oblast historických českých zemí. Situace
na Slovensku byla do značné míry odlišná, přičemž rozdíly se týkaly jak rozvoje muzejního
fenoménu, organizačního uspořádání, řídících složek, tak i rozdílných legislativních opatření
pro obor muzejnictví.15
V mnoha ohledech však nelze přehlédnout vliv, který si slovenští
muzejníci postupně vydobyli, přičemž se z pozice žáků mnohdy v rámci některých
speciálních muzeologií propracovali do rolí učitelů. Jejich vliv však bude sledován potud,
pokud nějakým významnějším způsobem zasáhli do českého prostředí. To ostatně platí i pro
11
Mnohé zde popsané prvky jednání mocenských struktur se dají vztáhnout i na tuto oblast, byť se fenoménem
kulturní politiky zabývají pouze do 50. let. Viz např. KNAPÍK, Jiří: Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948-
1953: biografický slovník stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových
pracovníků, redaktorů. Praha 2002; Únor a kultura: sovětizace české kultury 1948–1950. Praha 2004. Otazníky
našich dějin; V zajetí moci: kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956. Praha 2006; KUSÁK,
Alexej: Kultura a politika v Československu 1945–1956. Praha 1998. Malá řada kritického myšlení.
12
ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988; DOUŠA, Pavel:
Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie. Opava 2005.
Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie.
13
BERÁNEK, Petr: Muzea jako ideologický nástroj v komunistickém Československu v letech 1948–1959.
Brno 2019. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Otakar Kirsch;
KUČEROVÁ, Kateřina: Ideologické projevy v českém muzejnictví 1948–1960 na příkladu Svazu českých
muzeí a Kabinetu muzejní a vlastivědné práce. Brno 2015. Magisterská práce. Masarykova univerzita,
Filozofická fakulta Vedoucí práce Jiří Němec.
14
TÁBORSKÝ, Ondřej: Dějiny podle plánu. Politika dějin a paměti v normalizačním muzejnictví. In:
ŠUSTROVÁ, Radka – HÉDLOVÁ, Luba (edd.): Česká paměť. Místa paměti a obraz národa. Praha 2014,
s. 279–328.
15
TIŠLIAR, Pavol – DOLÁK, Jan – KAČÍREK, Ľuboš: Changes in Cultural Strategy and Cultural Policies in
Slovakia in the 20th Century and at the Beginning of the 21st Century: Museums and Other Memorial
Institutions in a Socio-Political Context. Bylye Gody 48, 2018, č. 2, s. 709–718.
12
další země Východního bloku či západního světa, s nimiž docházelo mimo jiné ke kontaktu
v rámci ICOM.
Vzhledem k obrovskému počtu a charakteru pramenného materiálu, který bylo třeba
do práce zakomponovat, se ústřední metodou pro získání relevantních poznatků stala
obsahová analýza16
a jejich následné utřídění formou komparace.17
Co se týká informačních
zdrojů, kromě již zmíněné historiografické produkce je jejich součástí i standardní literatura
o dějinách muzeí a osobnostech. Základ ale tvoří objemná řada dobových publikací, statí ze
sborníků i časopisů, které odrážejí názory a postoje jednotlivých aktérů, k nimž je třeba
připočíst velký počet příspěvků pojednávajících o nejrůznějších setkáních a událostech.
V tomto smyslu je zcela zásadní využití muzejně i muzeologicky zaměřených časopisů –
zejména Muzejní a vlastivědná práce (dále jako MVP), Muzeologických sešitů, Zpráv
Kabinetu muzejní a vlastivědné práce, Časopisu Národního muzea (dále jako ČNM),18
Časopis Moravského muzea, Časopis Slezského muzea, Glosy ze Strahova) a vedle nich
i významných oborových periodik, kde byla muzejní problematika reflektována (např.
Český lid, Umění, Zprávy památkové péče, Literární archiv, Archeologické rozhledy,
Památky archeologické, Múzeum či Literárnomúzejný letopis). Minimálně byly v textu
využity archivní zdroje, kde se kromě nevydaných konceptů rukopisů relevantní prameny
příliš nevyskytují, a také šedá literatura (závěrečné kvalifikační práce, z nichž však část byla
zveřejněna).19
Jsem v tomto ohledu přesvědčen, že pro téma práce je zásadní jejich
publikování, protože jen tak mohly sehrát roli ve veřejných debatách.
Vlastní přínos předložené práce spočívá v tom, že se jako první svého druhu pokouší
zkompletovat, systematizovat a interpretovat údaje o doposud minimálně probádaném
tématu.20
Přes určující historický přístup se na danou problematiku dívá především
prizmatem muzeologie a používá její terminologii, která je dnes již určitým způsobem
16
LANGRIDGE, Derek Wilton: Subject analysis: principles and procedures. New York 1989; MAYRING,
Philipp: Qualitative Inhaltsanalyse. In: MEY, Günter – MRUCK, Katja (edd.): Handbuch qualitative
Forschung in der Psychologie. Wiesbaden 2010, s. 601–613.
17
BRAEMBUSCHE, Antoon A. van den: Historical Explanation and Comparative Method. Towards a Theory
of the History of Society. History and Theory 28, 1989, s. 1–24; HAUPT, Heinz Gerhard – KOCKA, Jürgen
(edd.): Historischer Vergleich: Methoden, Aufgaben, Probleme. Geschichte und Vergleich. Ansätze und
Ergebnisse international vergleichender Geschichtsschreibung. Frankfurt am Main 1996, s. 271–313.
18
Vzhledem k tomu, že autor pracoval s výtisky, v nichž nebyla uvedena jednotlivá čísla tohoto periodika,
budou v poznámkách vynechána.
19
Pro doplnění některých chybějících či protiřečících informací bylo využito rozhovorů s žijícími protagonisty.
20
Využívá k tomu již publikovanou studii. Zde však chybí např. analýza muzeí v přírodě. KIRSCH, Otakar:
Nástin vývoje etnografické muzeologie v letech 1948–1989 – přístupy, reflektovaná témata, organizační
složky, podíl na vysokoškolské výuce. Národopisný věstník 76, 2017, č. 2, s. 5–35.
13
akceptována také u dalších vědních oborů (dějiny umění, etnografie), kde se v současnosti
příslušné speciální muzeologie etablují, stejně jako v případě aktuálně působících
metodických center pro muzejnictví.21
Autor se pokouší zachovat i některé dobové pojmy,
které si ve svých významech často protiřečí, což se týká hlavně pojmenování jednotlivých
muzeologií (např. etnografická muzeologie adjektivem akcentuje svůj výchozí obor, literární
muzeologie zase svůj předmět zájmu na půdě muzea). Zároveň se text nechce stát pouhým
exkurzem do dějin několika vědních oborů či typů muzejnictví. Primárně usiluje o analýzu
speciálních muzeologií s důrazem na prvky teoretického myšlení, které mohou být inspirací
i pro dnešní muzejnictví.
21
KROUPA, Jiří: Metodologie dějin umění. Díl 2 – Metody dějin umění. Brno 2010, s. 323–330; BRYOL,
Radek – DOLÁK, Jan – DRÁPALOVÁ, Lenka – KOUDELOVÁ, Jana – LANGER, Jiří: Muzea v přírodě
v České republice: teoretická a metodická východiska. Rožnov pod Radhoštěm 2019.
14
2. Speciální muzeologie jako součást dobového muzeologického diskursu
a systému státní kulturní politiky
Potřeba analyzovat vzájemný vztah mezi vědními obory a specificky muzejními
postupy v rámci fenoménu muzealizace vždy patřila k zásadním otázkám (nejen) českého
muzejnictví. Po intuitivní a empirické fázi se tento způsob myšlení jako specifický konstrukt
etabloval coby integrální součást společenského vývoje, přičemž pro pochopení jeho
fungování se základním předpokladem stává především muzeologicko-teoretický kontext,
v němž se zrodil a vyvíjel. První z nadcházejících podkapitol proto představí stěžejní
přístupy k tomuto fenoménu, které byly ve sledovaném období artikulovány českými
muzeology a muzejními pracovníky a staly se pro ně zásadními východisky pro formulování
stěžejních otázek nově se etablujícího oboru – muzeologie. Zároveň byl koncept oborových
muzeologií výrazně determinován interakcí s dobovými mocenskými mechanismy
reprezentovanými institucemi, které aktivně působily ve sféře státní kulturní politiky.
V tomto případě pak není ambicí textu detailní rozbor jejich jednotlivých složek, ale stručný
nástin institucionální struktury relevantní pro zkoumaný typ muzeologického myšlení.
2.1 Vědní obory zastoupené v muzeu jako výchozí koncept a stěžejní téma
dobového muzeologického diskursu
Vzájemný vztah vědních oborů a specificky muzejních přístupů neovlivňoval pouze
samotnou podobu procesu muzealizace. Svůj zásadní a do značné míry iniciační význam si
v letech 1948–1989 v českém (československém) muzejnictví podržel i při etablování
nového akademického oboru – muzeologie. Sehrál zde klíčovou roli při diskuzích, zda se
jedná o autonomní vědu, teorii a techniku muzejní práce či ryze praktickou nauku, a výrazně
rezonoval také při snahách o vymezení předmětu jejího zájmu. Své místo si tato
problematika zprvu našla v publikacích a statích Jiřího Neustupného a jeho prostřednictvím
formovala i koncepce další stěžejní postavy české muzeologie – Zbyňka Zbyslava
Stránského. Disparátní přístup obou osobností ve svém důsledku muzeologickou obec
v souvislosti s pohledem na oborové muzeologie rozštěpil na dvě základní části. Jimi
postupně precizovaná pojetí se však pro řadu tehdejších muzejníků nestala jen předmětem
vášnivých polemik, ale i podnětem a návodem k bližšímu propojení muzeologických
15
principů s principy vědních disciplín aplikovaných v muzejním prostředí, a to jak
v teoretické, tak i praktické rovině.
2.1.1 Iniciační krok – Jiří Neustupný a jeho koncepce obecné muzeologie
a muzeologií speciálních
Potřeba vyvážené kooperace vědních disciplín s ryze muzejními dovednostmi byla
vnímána jako základní předpoklad úspěšného naplnění poslání muzeí od jejich samotných
počátků.22
Požadavky na účinné skloubení obou přístupů jsou bohatě zastoupeny také
v českých zemích, kde se jí největší pozornosti dostalo například v dílech Františka
Palackého, Antonína Friče, Klimenta Čermáka, Ladislava Lábka či Josefa Františka
Svobody.23
Znatelný posun v reflexi problematiky, která byla dlouhou dobu nazírána takřka
výhradně v praktické rovině, přinesla až odborná produkce po roce 1948. Muzeologii začala
pozvolna vnímat jako disciplínu postavenou na teoretických základech a téma relace mezi
vědním oborem a obecně muzejním přístupem její představitelé dokonce považovali za
stěžejní pro vymezení jejích základních kompetencí. Pomyslný výchozí bod představovaly
závěry Jiřího Neustupného (1905–1981),24
jež postupně iniciovaly debaty v muzejních
i akademických kruzích a v mnoha ohledech se projevily také v praxi. K jejich uveřejnění
v ucelené podobě došlo nedlouho po instalování komunistického režimu v díle Otázky
dnešního muzejnictví,25
přičemž základní teze tohoto stěžejního muzeologického díla
22
O historii specializovaných muzeí viz např. VIEREGG, Hildegard K.: Geschichte des Museums: Eine
Einführung. München 2008; ALEXANDER, Edward P.: Museums in Motion: An Introduction to the History
and Functions of Museums. 2. vyd. Walnut Creek 1996; POMIAN, Krzysztof: Der Ursprung des Museums:
vom Sammeln. Berlin 1998; BAZIN, Germain: The Museum Age. New York 1967, v našem prostředí nejnověji
viz KNAPÍK, Jiří – OLŠOVSKÝ, Jaromír – ŠOPÁK, Pavel – VÁHALA, David: Vademecum muzeologie.
Opava 2012, s. 117–150.
23
Např. J. F. Svoboda vtělil vztah ke vědní disciplíně již do své charakteristiky muzea, které podle něj mělo
soustavně shromažďovat, odborně konzervovat a účelně uchovávat památky a doklady alespoň jednoho
vědního oboru. SVOBODA, Josef František: Zásady českého musejnictví. Praha 1949, s. 7.
24
Muzeologické aktivity Jiřího Neustupného měly svůj počátek v období první republiky. Již tehdy byl
profesně spjat s Národním muzeem, kde působil na pozici vedoucí tamního prehistorického oddělení (1935
prozatímně, 1939 definitivně). Ze své funkce se podílel na řadě inovačních prezentačních projektů, výrazně se
zapojoval do vrcholných struktur muzejních profesních organizací (Svaz českých muzeí, ICOM) a zastával
některé prestižní funkce v oblasti muzejnictví (např. muzejní pověřenec). V 60. letech stál u zrodu pražského
Střediska pro výuku muzeologie, v pořadí druhé významné platformy pro edukaci muzejních pracovníků.
SKLENÁŘ, Karel – ŠŤOVÍČEK, Jan – BENEŠ, Josef – VÁVRA, Miloš (edd.): Bibliografie muzeologických
prací Jiřího Neustupného. Praha 1975, s. 1–2; KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Teorie jako platforma
pro edukaci muzejních pracovníků. Osudy Střediska pro výuku muzeologie v letech 1967–1982. Muzeum:
Muzejní a vlastivědná práce 55, 2017, č. 2, s. 3–13.
25
NEUSTUPNÝ, Jiří: Otázky dnešního musejnictví: příspěvky k obecné a speciální museologii. Praha 1950.
16
pražského prehistorika byly do určité míry doplněny sérií článků uveřejněných v 60. letech
(zejména ČNM, MVP) a zejména v roce 1968 vydanou publikací Muzeum a věda (anglicky
vyšlo jako Museum and research).26
Podstatou Neustupného pojetí se stalo rozčlenění muzeologie do dvou základních
kategorií – na obecnou a speciální (pl.) a jejich vzájemné interakce. Pražský muzejník vyšel
z předpokladu, že základem oboru muzejnictví jsou příslušné vědní disciplíny (např.
historie, dějiny umění, etnografie, geologie, botanika) aplikované při systematické práci
s příslušným, oborově rozlišeným sbírkovým materiálem, který chápe především jako
pramennou základnu oborového výzkumu.27
Všechny zde totiž mají své „speciální“ pole
působnosti, které jim vymezuje přesné hranice při dokumentaci okolní reality a zároveň
stanovuje specifický průběh a výslednou podobu muzealizačního procesu. Jedná se tedy
o tzv. speciální (oborové) muzeologie. Na straně druhé se ovšem jednotlivé oborové aplikace
výrazně přizpůsobují muzejní praxi. Pro muzejní pracovníky to znamená hlavně nutnost
získání sumy společných „obecných“ znalostí, schopností a dovedností, jež nejsou
předmětem studijních programů v muzeu zastoupených disciplín na univerzitách, ale které
je třeba si osvojit pro úspěšné působení v oblasti muzejnictví. Obecná muzeologie pak ke
svým závazným pravidlům dospívá zkoumáním poznatků všech speciálních muzeologií, pro
které se zároveň stává nadřízeným, normativním orgánem. V procesu vlastního formování
však obecná složka není odkázána pouze na jejich zjištění a studuje celkové technické
a teoretické možnosti oboru muzejnictví. V obecné muzeologii se proto mohly uplatnit
i pohledy z oblasti sociologie, psychologie či pedagogiky, nicméně ty nesmí opustit pevnou
půdu, kterou „hlídají a střeží“ jednotlivé muzeologie speciální.28
Další výrazný faktor determinující Neustupného muzeologickou pozici vycházel
z přesvědčení, že muzejní instituce je nutné vymanit z dosud převažujícího prakticismu.
Pokud by totiž byla jejich činnost založena pouze na zkušenosti a nevycházela z teorie, nutně
by vedla k zaostávání za aktuálními potřebami společnosti. Teoretické znalosti jsou pro něj
zásadní i v případě, že se v muzeu neuplatní ihned, což pregnantně vyjádřil konstatováním,
26
NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum a věda. Praha 1968. Muzejní práce, sv. 13; Museum and research. Praha 1968.
Museum work 13.
27
To se ostatně odráží v jeho vnímání sbírkových předmětů především jako pramenů oborového výzkumu,
jehož výsledky jsou posléze uplatněny v programech pro veřejnost. Viz např. NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum
a věda. Praha 1968, s. 34–41. Muzejní práce, sv. 13; Teorie, ne návod k praxi. In: STRÁNSKÝ, Zbyněk
Zbyslav (ed.): Sborník materiálů prvého muzeologického sympozia: Brno – 1965. Brno 1966, s. 18.
28
NEUSTUPNÝ, Jiří: Otázky dnešního musejnictví: příspěvky k obecné a speciální museologii. Praha 1950,
s. 5–10.
17
že „je lépe jít do života s více teoriemi než žádnými“.29
Zároveň však Neustupný, ovlivněn
dobovými nároky, kladl důraz na co nejužší propojení těchto východisek s praxí. Byl si dobře
vědom, že muzeologie nesmí zůstat svázána pouze s akademickým prostředím a jejím
stěžejním úkolem je ovlivňovat praktické muzejní činnosti. Považoval dokonce za nutné,
aby u začínajících muzejníků po získání základních teoretických poznatků z obecné
i speciální muzeologie následovala realizace dlouhodobých, kolektivních a organizovaných
praxí, nejlépe v odděleních centrálních muzeí pod dohledem zkušených odborníků. Kromě
teorií dotýkajících se jednotlivých aspektů muzejní práce musely být zároveň stanoveny
celkové teoretické základy oboru a jeho postavení v systému věd. Neustupný zprvu obecnou
muzeologii chápal jako techniku či teorii muzejní práce,30
nicméně svou vizi posléze
rozvinul a zpřesnil. Považoval ji za jednu z hraničních (smíšených, složených) věd, přičemž
argumentoval, že pokud není vědou, pak je teorií, jejíž ráz je v mnoha směrech vědecký.31
Muzeologii ale zároveň nepřiznal jednotný předmět zájmu ani vlastní metody bádání. Skládá
se podle něj z částí, které „…vytvářejí disciplíny, sjednocené potřebami historicky vzniklé
a potřebné instituce, kterou jsou muzea“,32
přičemž každá z nich má vlastní specifickou
poznávací intenci. Mezi tyto dílčí disciplíny muzeologie řadí disciplínu logickognoseologickou
(získávání, zajišťování, uchovávání a využití sbírkových fondů),
pedagogickou (teorie výchovy v muzeologii), sociologickou (teorie organizace muzejnictví
a jeho úloha ve světě) a historickou (dějiny muzejnictví a muzeologie).33
Výrazný prvek Neustupného přístupu, v němž se projevil vztah muzeologie
k oborům zastoupeným v muzeu, bylo zavedení akademického muzeologického školení pro
široké spektrum muzejních pracovníků, jež mělo mít charakter celoživotního vzdělávání.
S poznatky obecné muzeologie a příslušné oborové aplikace pak bylo podle Neustupného
vhodné seznamovat již posluchače vysokých škol společenskovědního a přírodovědného
zaměření. Nebylo tedy vhodné čekat, až se muzejní pracovníci stanou muzeology, protože
„… dávno již minula doba, kdy pracovník muzea si musel sám objevovat teorie, metody
a zkušenosti dávno již jinde známé nebo si vytvářet osobní teorie a metody, které
29
NEUSTUPNÝ, Jiří: Výchova v muzeologii. MVP 4 (74), 1966, č. 3, s. 162.
30
Speciální muzeologie se pak zaobírá muzejní aplikací příslušného oboru a je aplikovanou vědou.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Otázky dnešního musejnictví: příspěvky k obecné a speciální museologii. Praha 1950,
s. 9.
31
NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum a věda. Praha 1968, s. 158. Muzejní práce, sv. 13.
32
Tamtéž, s. 157.
33
Tamtéž.
18
neodpovídaly vždy současné úrovni muzeologických snah nebo byly… proti zájmům
společnosti vůbec“.34
Pražský muzeolog zároveň vyzdvihoval nutnost dalšího rozšiřování
vědomostí, které se měly získávat prostřednictvím doplňovacích kurzů (po pěti letech), což
se týkalo i neodborného muzejního personálu. Ukončení studia však primárně představovalo
základní předpoklad pro vykonávání postu odborného pracovníka v oboru muzejnictví.35
Své pojetí muzeologie pak Neustupný vtělil do kurikula Střediska pro výuku muzeologie
působícího při Karlově univerzitě v Praze, jež striktně rozlišovala kurzy z obecné
muzeologie a muzeologií speciálních.36
2.1.2 Za nezávislost na vědních oborech zastoupených v muzeu – Stránského vize
autonomního postavení muzeologie
Nesoustavná a spíše nahodilá reflexe muzejní teorie byla v českém prostředí
v průběhu 60. let 20. století vystřídána vytvořením vstřícnějšího prostředí pro její etablování.
Vedle již dříve započatých aktivit Kabinetu muzejní a vlastivědné práce a navázání
intenzivnější kooperace se zahraničím však stály za zintenzívněním muzeologického
myšlení nově konstituovaná výuková centra v Brně (1963) a Praze (1967).37
Výrazně do
rozprav o postavení vědních disciplín na poli muzejnictví zasáhl představitel brněnské
externí katedry a muzeologického oddělení Moravského muzea (dále také jako MM)
Zbyněk Zbyslav Stránský (1926–2016).38
Stránský se při svém úsilí o vyprofilování vlastní
koncepce musel vyrovnávat s předchozími přístupy a kromě analýzy děl zahraničních autorů
34
NEUSTUPNÝ, Jiří: Výuka vědního oboru muzeologie. MVP 11 (81), 1973, č. 3, s. 138.
35
NEUSTUPNÝ, Jiří: Výchova v muzeologii. MVP 4 (74), 1966, č. 3, s. 163.
36
O něm viz KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Teorie jako platforma pro edukaci muzejních
pracovníků. Osudy Střediska pro výuku muzeologie v letech 1967–1982. Muzeum: Muzejní a vlastivědná
práce 55, 2017, č. 2, s. 8–12.
37
Tamtéž, s. 4–5.
38
Zásadním zlomem v profesní kariéře Z. Z. Stránského se stalo jeho jmenování do pozice vedoucího
muzeologického oddělení Moravského muzea v roce 1962, z níž metodicky ovlivňoval jihomoravské
muzejnictví. Vzápětí se Stránský spolu s ředitelem Janem Jelínkem rozhodli pro další krok, jenž měl zkvalitnit
a profesionalizovat československé muzejnictví – zřízení externí katedry muzeologie. Na jeho další odbornou
profilaci a prohloubení teoretické báze muzeologické problematiky začala mít stále větší vliv i komunikace se
zahraničními muzeology, která probíhala již od 60. let. Jeho nejvýraznějšími aktivitami mezinárodního dosahu
se staly práce na vydání slovníku Dictionarium museologicum a od roku 1986 také pořádání Mezinárodní letní
školy muzeologie (ISSOM). O životě a díle Z. Z. Stránského viz speciální číslo Museologica Brunensia 5, 2016,
č. 2; DOLÁK, Jan: The role of Z. Z. Stránský in present-day museology. Museologica Brunensia 8, 2019, č. 2,
s. 15–26, o vývoji muzeologického oddělení viz PERNES, Jiří: Dvacet let práce metodicko-muzeologického
oddělení Moravského muzea v Brně 1963–1983. Časopis Moravského muzea – vědy společenské/Acta Musei
Moraviae – science sociales 69, 1984, s. 259–268.
19
jeho pozornost logicky upoutala monografická díla pražského muzeologa a jeho články
vydané v 60. letech. Odlišný postoj postupně vyústil v názorový střet, v jehož rámci se
nicméně výrazně prohlubovala a postupně precizovala stanoviska obou zúčastněných stran.
Hlavním předmětem sporu se stala Stránského vize muzeologie jako samostatné vědní
disciplíny, jejímž předmětem zájmu se stal specifický vztah člověka k realitě, který není
v poznávací intenci jiných vědních oborů. Z těchto pozic se pak poměrně ostře vymezoval
vůči Neustupnému a jeho názorovému pokračovateli Josefu Benešovi, kteří svou vizi podle
jeho názoru opřeli o muzeum jako hlavní předmět zájmu muzeologie. Pozastavil se
především nad jejich chápáním obecné muzeologie jako sociologie muzejní práce, což podle
něj narušuje jimi tehdy prezentované pojetí oboru jako „pouhé“ techniky a teorie muzejní
práce. Stránského připomínky směřovaly také k podle něj vágnímu vymezení některých
klíčových pojmů (teorie, technika, aplikace) a hlavně k nedostatečně nastíněnému vztahu
mezi teorií aplikace vědní disciplíny a obecné muzeologie.39
Kritika obou autorů částečně
souvisela i s tehdejšími snahami reformovat muzejnictví vytvořením samostatných, oborově
diferencovaných zařízení. Sám usiloval spíše o vyrovnání se muzejnictví tehdy progresivně
se rozvíjejícím vědám (kybernetika, atomová fyzika, genetika, sociologie atd.)
prostřednictvím důrazu na specifičnost a autonomnost muzejního fenoménu opřenou
o teoretickou bázi.40
Stránského argumentace uveřejněná na stránkách muzejních a muzeologických
periodik (Časopis Moravského muzea, Múzeum, Muzeologické sešity) zároveň odkrývá
i jeho vnímání pozice vědních disciplín na poli muzejnictví. Potvrzuje sice, že věda směřuje
k modifikaci poznatků vyprodukovaných základním výzkumem k účelům praxe, nicméně
polemizuje s Neustupného tezí, že speciální muzeologie jsou jen teorií aplikace vědních
oborů v prostředí muzea. Nemá-li být muzejní práce duplikátem činnosti jiných vědeckých
ústavů, musí mít svůj vlastní úkol daný specifickým programem muzea. Je proto třeba
překročit svazující limity jednotlivých disciplín a zaměřit se na záležitosti, které pro ně
všechny mají obecnou platnost. Zároveň musí být překonáno to, co tyto disciplíny rozděluje,
39
Oba muzeologové tak podle Stránského nepronikli k samotné podstatě této relace, a proto přecenili zvláštní
na úkor obecného, stejně jako konkrétní nad abstraktním. STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Poměr obecné a
speciální muzeologie. Časopis Moravského musea /Acta Musei Moraviae – vědy společenské 53-54, 1968–
1969, s. 220–221, 234.
40
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Špecializácia múzeí z hradiska vývinu vedy. Múzeum 13, 1968, č. 1, s. 22.
20
a nalezen onen integrační moment muzeální skutečnosti.41
Za vlastního iniciátora teorie
speciálních muzeologií proto nelze považovat konkrétní vědní disciplínu zastoupenou
v muzeu, ale účel, kterému má muzejní teorie sloužit – tedy samotný muzejní fenomén.
Pohled z pozic jednotlivých disciplín totiž nemůže přispět k odhalení společných znaků
muzejnictví, protože „…z pozic angažovaných vědních disciplin nelze proniknout k jádru
problému a tyto discipliny se také nemohou stát určující základnou pro řešení koncepce
muzeologie“.42
Program tzv. muzejní specializace celkově nemůže vést k vymezení
a hlubšímu zpracování podstatných aspektů muzejní práce, protože zůstává mimo oblast její
zájmové sféry. Speciální muzeologie pak samy o sobě nemohou rozkrýt to, co dělá muzeum
muzeem. Problémy muzejnictví totiž nahlíží zvenčí, a proto by se v rámci muzejnictví
neměla preferovat specializace oborová, ale muzeologická.43
Tento samostatný a autonomní
princip proto nemůže primárně vycházet z oborové aplikace, ale ze specifického přístupu ke
skutečnosti determinovaného i dalšími „neoborovými“ disciplínami jako je
dokumentalistika či teorie informace. Jako řešení nabídl svou teoretickou koncepci
muzeality jako stránky skutečnosti, která nese takové znaky, že její nositel byl proti
přirozenosti zániku uchován a dále vědecky a kulturně využíván.44
Později svou pozici
přehodnotil a za hlavní poznávací intenci muzeologie považoval muzealizaci jako vyústění
relace člověka ke skutečnosti, který se objektivizuje v procesu, kdy dochází k vynětí svědků
této reality pro jejich další uchování a následné využití.45
Názorové rozdíly jsou asi nejprůkazněji doložitelné na chápání problematiky
muzejního sbírkového předmětu. Neustupný jej podle Stránského primárně chápal jako
soubor pramenů jednotlivých disciplín, které se přizpůsobují poslání muzea. Brněnský
muzeolog oproti tomu upozornil na skutečnost, že sbírkový materiál nemůže sloužit pouze
jako zdroj informací, ale má své další, neméně podstatné funkce, zejména pak uchovávací
a expozičně-osvětovou. Jako stěžejní faktor v tomto ohledu připomíná selekční fázi, v jejímž
rámci je třeba blíže poznat hodnotu, pro kterou byly tyto předměty vybrány z konkrétní
jevové totality, dále uchovávány a k dalšímu využití převzaty muzejními institucemi. Věc
41
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Poměr obecné a speciální muzeologie. Časopis Moravského musea – vědy
společenské 53-54, 1968–1969, s. 242.
42
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do muzeologie. Brno 1972, s. 58.
43
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Špecializácia múzeí z hľadiska vývinu vedy. Múzeum 13, 1968, č. 1, s. 26.
44
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do muzeologie. Brno 1972, s. 66–67.
45
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do studia muzeologie. 2. aktualiz. a podstatně rozš. vyd. Brno 2000, s.
31–32; Archeologie a muzeologie. Brno 2005, s. 113.
21
separovaná ze svého původního prostředí totiž nese všechny znaky dokumentované
skutečnosti (podstatná není jen jeho hodnota vědecká, ale např. i dokladovost a estetická
kvalita) a následně vytvořený sbírkový fond je jejím modelem. Nejedná se tu proto o pouhou
vědeckou heuristiku a není proto možné zcela ztotožňovat pramen a muzejní sbírkový
předmět.46
Stránský svá tvrzení podpořil i poznatky z muzejní praxe. Specializace vědních
oborů podle jeho názoru přináší některé záporné jevy a může brzdit celkový rozvoj
muzejnictví, což platí jak u velkých (tyto disciplíny zde nemusí mít rovnocenné postavení),
tak i menších vlastivědných muzeí (oborová diferenciace vlivem nedostatečného
personálního složení, požadavek regionální komplexnosti v rozporu s odbornou
kvalifikací).47
V oborové specializaci navíc nevidí ani východisko pro překonání rozporů či
zvědečtění muzejní práce a přiblížení muzeí struktuře vědy. Výhradní podporou specializace
se podle jeho názoru narušuje muzejní integrita a posilují odstředivé tendence, což by
v konečném důsledku mohlo vést ke splynutí muzejnictví s jinými badatelskými centry.
Popřením tzv. aplikační teorie Stránský ovšem nevyloučil a nezpochybnil přínos
speciálních muzeologií ani jednotlivých oborů, které jsou svým předmětem poznání
nezastupitelné např. pro určení, zařazení a rozhodování o zachování částí sbírkového
materiálu. Stejně tak naznačil, že nelze v rámci oboru výhradně preferovat obecnou
muzeologii, a to právě z důvodu, že by muzeologie měla využít myšlenek a možností
v muzeu zastoupených disciplín pro svůj další rozvoj.48
Sám pak dokonce formuloval názory
a myšlenky dotýkající se jednotlivých speciálních muzeologií (např. technická, literární).
I když se v nich vždy věnoval analýze příslušné aplikace v oblasti muzejnictví, stěžejním
poselstvím zde do značné míry zůstávalo zdůraznění nezastupitelnosti obecného
muzeologické poznání.
2.1.3 Reflexe vztahu vědních oborů a muzejního fenoménu u dalších autorů
Teoretická stanoviska Jiřího Neustupného a Zbyňka Zbyslava Stránského se stala
východiskem pro další osobnosti z muzejního prostředí, které sice, s výjimkou Josefa
Beneše, nevytvořily vlastní ucelený muzeologický myšlenkový systém, ale sledované
46
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Poměr obecné a speciální muzeologie. Časopis Moravského musea – vědy
společenské 53-54, 1968–1969, s. 224.
47
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Špecializácia múzeí z hľadiska vývinu vedy. Múzeum 13, 1968, č. 1, s. 22.
48
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do studia muzeologie. Brno 1984, s. 68.
22
problematice se věnovaly při zpracování soubornějších či dílčích, zdaleka nejen oborově
zaměřených témat. I když u některých autorů docházelo k drobnějším názorovým
modifikacím, jejich texty se většinou přidržovaly nastíněných myšlenek zmíněných českých
muzeologů nebo k nim dospívaly i intuitivním uchopením dané problematiky. Podle míry
preference příslušných konceptů je lze rozdělit do dvou hlavních skupin, rozdělených často
podle absolutoria pražského (vyučující Neustupný) a brněnského (Stránský) výukového
programu muzeologie. Na druhou stranu se „oborová“ otázka v muzejnictví dostávala do
zorného pole představitelů ostatních vědních disciplín, kteří však k těmto pojetím zaujímali
spíše ambivalentní postoj.
V socialistickém Československu problematiku zastoupení jednotlivých oborů
v muzejních institucích fakticky otevřely Neustupného Otázky dnešního muzejnictví (1950).
Text, který byl koncipován jako příručka s cílem přiblížit moderní domácí a zahraniční
trendy a do značné míry postrádající obvyklý ideologický balast, značně předběhl svou dobu.
V odborné literatuře, stejně jako v samotné praxi, však byly jeho závěry po dlouhou dobu
reflektovány minimálně. Za hlavní příčinu je možné označit celkovou nechuť velkého
množství tehdejších muzejníků opouštět dosavadní empirické poznatky a také probíhající
transformaci oboru spojenou s celkovou pasivitou státního a stranického aparátu ohledně
řešení jeho aktuálních otázek.49
Jednou z výrazných dobových výjimek se stala až
etnografická konference v Martině (1954), během níž se v přednesených referátech vyskytly
snahy o důkladnější analýzu Neustupného klíčových pojmů. Slovenský etnograf Michal
Markuš zde muzeologii dokonce pojal jako samostatnou vědní disciplínu,50
širší pozornost
jí však věnoval pracovník Moravského muzea Ludvík Kunz, který za její výchozí aspekt
považoval muzeologie speciální.51
Dosti výmluvné je naopak sledovat míru zájmu, jíž se
Neustupného koncepci dostalo v dobových metodických příručkách. Zatímco v ideologicky
poplatné publikaci Musea slouží lidu o ní neexistuje žádná zmínka,52
Kálmánova práce na
49
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Poměr obecné a speciální muzeologie. Časopis Moravského musea – vědy
společenské 53-54, 1968–1969, s. 209–210.
50
Národopisná muzeologie by si pak podle jeho názoru měla vydobýt rovnoprávné postavení s ostatními
vědními disciplínami. MARKUŠ, Michal: O niektorých otázkách vedecko-organizačnej práce národopisnej
muzeológie. In: HANUŠIN, Ján – KUNZ, Ludvík (edd.): Príspevky k národopisnej muzeológii: materiály z 1.
celoštátnej konferencie muzeálnych pracovníkov-etnografov v Martine v dňoch 23.–27. 5. 1954. Bratislava
1954, s. 35–37.
51
KUNZ, Ludvík: K problémům národopisné instalace. Tamtéž, s. 125.
52
Text reflektuje odlišnost sbírek v případě sbírkotvorné, ale hlavně prezentační činnosti, kde v rámci
vlastivědného muzejnictví rozlišuje výstavní sbírky přírodovědecké a historické a jako speciální typ zavádí
sbírkové komplety oddělení socialistické výstavby. DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK,
Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní a vlastivědné pracovníky. Praha 1954, s. 54–60.
23
jejím základě dělí muzeologii na obecnou a speciální, přičemž „…na požiadavky a zásady
jednotlivých vedných odborov vzhľadom na odlišnosť ich potrieb sa všeobecná muzeológia
nemôže rozširovať, a preto každý odbor vo vzťahu k muzeálnej praxi sleduje svoje osobitné
problémy pomocou muzeológie špeciálnej“.53
Příliš rozsáhlé v tomto ohledu ostatně nebyly
ani aktivity Svazu českých muzeí, jehož pozice byla navíc oslabena probíhajícím
postátňováním muzejních ústavů a rostoucími snahami o jejich direktivní řízení. Z hlediska
zkoumaného tématu znamenalo jeho nejvýraznější počin patrně vytvoření dokumentu
s názvem Rámcový program výstavních sbírek vlastivědných museí rozdělených na část
přírodovědnou (budovaná na základě dialektického materialismu) a historickou
(koncipovaná podle materialismu historického).54
Za vzor byly v této době členským
muzeím dávány sovětské oborově zaměřené centrální instituce.55
Zlom v dosavadní reflexi speciálních muzeologií a muzeologie obecné je tak třeba
klást do druhé poloviny 50. let, kdy byl v muzejní politice státu prosazen poněkud odlišný
kurz. Úsilí směřující ke zvýšení profesní úrovně a překonávání prakticismu přinesly hned
několik významných pokusů o teoretické podchycení muzejní problematiky. Jejich obsah se
v dobovém kontextu primárně zaměřil především na výstavní a expoziční činnost, jíž se
dostalo prostoru v řadě publikací, periodik i diskuzí (např. edice Musejní práce, časopis
Múzeum, dokumenty a zasedání českého a slovenského Svazu). Převážně inklinovaly
k analýze problematiky z pohledu jednotlivých oborů zastoupených v muzeu a rozhodně
neměly ambici analyzovat jejich celkovou roli v průběhu muzealizačním procesu.
Neustupného vnímání problematiky muzejnictví se nicméně stalo integrální součástí článku
o muzejní osvětě Karla Picmause (1957)56
a prosadilo se dokonce přímo v muzejní praxi,
jako v případě výstavy NM s názvem Muzeologická literatura.57
Zaznamenat lze zároveň
53
KÁLMÁN, Július: Múzejníctvo. Bratislava 1955, s. 7.
54
Pro historickou instalaci v něm bylo použito marxistické periodizace Václava Husy rozdělující dějiny do
pěti epoch – pravěk, kmenová knížectví, feudalismus, kapitalismus a cesta k socialismu. TUČEK, Karel:
Program vlastivědných muzeí. ČNM – řada historická 117-119, 1948–1950, s. 113; DENKSTEIN, Vladimír –
MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní a vlastivědné pracovníky.
Praha 1954, s. 19–22.
55
TUČEK, Karel – POCHE, Emanuel – PRANTL, Ferdinand: Práce museí v Sovětském svazu. Praha 1956, s.
120–182. Knihovna osvětové práce. Jednalo se o muzea přírodovědecká, dějin revoluce, dějin umění, divadla
a hudby, literární, pamětní síně, vojenská, technicko-hospodářská a zdravotnická.
56
PICMAUS, Karel: Vědecká a osvětová práce našich museí. Praha 1957, s. 17–18. Musejní práce 1.
57
Autoři se při jejím koncipování podle vlastních slov pokusili o rovnoměrné zastoupení obecné a speciální
muzeologie. Mezi vystavenými publikacemi tak nechyběla díla Denksteina, Kálmána, Neustupného či
Svobody, ze speciální muzeologie pak byla zastoupena oblast přírodovědy, národopisu a archeologie.
VRCHOTKA, Jaroslav – SPUNAROVÁ, Taťjána: Muzeologická literatura na výstavě. Múzeum 3, 1956, č. 3-
4, s. 188–200.
24
první vážnější kritiku z akademických pozic. Podle archeologa a zaměstnance
Československé akademie věd Jaroslava Böhma se o muzejnictví nedá hovořit ani jako
o základní, ani jako o aplikované vědě. Böhm své výhrady dokumentoval na příkladu
archivnictví, které by muselo být ve stejné optice vnímáno jako věda aplikovaná na archivy.
Muzejnictví (muzeologie) je proto pro něj metodikou, vědecky utříděným souborem
poznatků a zásad, podle nichž je třeba uchovávat, zachovávat a zprostředkovávat prameny
pro potřebu vědeckého bádání a pedagogicko-osvětové činnosti.58
S postupným etablováním muzeologického školení a s ním související precizací
jednotlivých koncepcí se od 60. let rozproudila také diskuze o problematice obecné
a speciální muzeologie. Neustupného původní přístup doplněný řadou nových článků
uveřejněných především v Muzejní a vlastivědné práci a Časopisu Národního muzea byl
bližší většině pracovníků muzeí a akademických pracovníků, z nichž se někteří jednotlivci
postupně začali zasazovat o faktický zrod speciálních muzeologií včetně promýšlení jejich
teorie. Stránského stanovisko oproti tomu bylo v této fázi prezentováno hlavně s cílem
představit základní myšlenky. Rozdílnost obou pojetí do značné míry rezonovala již na
brněnském sympoziu v Brně konaném v roce 1965, kde osobnosti z muzejního
i mimomuzejního prostředí vyjadřovaly své názory k problematice muzeologie, a výraznou
roli zde sehrála také diskuze o poměru k tradičním oborům vědy zastoupených v muzeích.
K Stránského pojetí se zde přihlásili např. Josef Jančář (Slovácké muzeum v Uherském
Hradišti) či Zdeněk Bruna (Okresní vlastivědné muzeum v Mělníku)59
a svým způsobem
i významný reprezentant české památkové péče Vlastimil Vinter. Ten viděl další rozvoj této
disciplíny zvláště v prohloubení jejího autonomním postavení a hledáním toho, co je pro ni
charakteristické a odlišné od dalších vědních oborů.60
Naopak Miloslav Malý (Muzeum
Bedřicha Smetany v Praze) v muzeologii viděl specializovaný obor příslušné vědy, protože
58
BÖHM, Jaroslav: Výstava „Pravěk Československa“ v Národním muzeu. Památky archeologické 49, 1958,
č. 2, s. 610.
59
JANČÁŘ, Josef: K některým otázkám povahy muzejní práce. In: STRÁNSKÝ, Zbyněk (ed.): Sborník
materiálů prvého muzeologického sympozia: Brno – 1965. Brno 1966, s. 22–23; BRUNA, Zdeněk. Muzeologie
jako vědní obor a její význam pro muzejní praxi. Tamtéž, s. 23–25.
60
Vinter zmiňuje, že muzeologie není pouhou aplikací vědních disciplín, které zkoumají ten který druh
muzejních sbírek či z nich vychází další činnost muzea (konzervace, prezentace, edukační činnost), ale má jako
integrální jednota různorodých aspektů určitou specifickou náplň tvořící kvalitativně svébytnou strukturu.
VINTER, Vlastimil: K otázkám muzeologie jako vědní disciplíny a předmětu vysokoškolské výuky. Tamtéž,
s. 21.
25
na rozdíl od ní zahrnuje činnosti ničím jiným nenahraditelné (vyhledávání, určování
a prezentace sbírkového materiálu).61
Zásadního významu se otázce obecné a speciálních muzeologií dostalo v díle Josefa
Beneše (1917–2005).62
Dlouholetý ministerský úředník se již v 60. letech nejprve ztotožnil
s Neustupného přístupem. Obecnou muzeologii chápal totiž jako nauku o historii, teorii,
metodice, technikách a organizaci muzeí, muzeologii speciální pak jako aplikaci příslušné
vědní disciplíny do prostředí muzea. Oba fenomény sice stavěl na stejný základ daný jejich
dialektickým vztahem, nicméně těžištěm muzeologické práce se pro něj, vzhledem
k různorodosti interpretace a zpracování muzejních sbírek, stávají muzeologie speciální.63
Benešovo vnímání problematiky se však postupně stále více posouvalo jednak k precizaci
vlastního pojetí, ale i posílení pozic obecné muzeologie. Základem se mu zde stal důraz na
společenskou roli muzejnictví, které spolu s příbuznými obory (knihovnictví, archivnictví,
památková péče, ochrana přírody) zajišťuje ochranu a využití kulturního dědictví.
Specifikum muzejního fenoménu pak spočívalo v komplexní péči o mobilní hmotné doklady
převedené z původní užitkové či nálezové funkce do nové kulturní roviny. Tyto předměty,
vlastně vnitřně strukturované a tematicky ucelené soubory vytvářející modelovou skladbu
života společnosti a přírodního prostředí, měly sloužit zejména jako informační prameny pro
odborníky a exponáty k edukaci širší veřejnosti. Muzejnictví je tak pro něj specifickým
a složitým mechanismem, a proto potřebuje svou vlastní teorii, kterou tvoří právě
muzeologie. Ta se skládá z muzeologie obecné (systematizuje poznatky a formuluje cíle,
metody a prostředky práce v oboru muzejnictví jakož obecně platné principy) a jednotlivých
muzeologií speciálních, jež aplikují takto získané obecné principy v konkrétních
61
MALÝ, Miloslav: Diskusní příspěvek. Tamtéž, s. 37.
62
Dlouholetý ministerský úředník se již od poloviny 50. let, kromě svého angažmá v oblasti etnografické
muzeologie, stále intenzivněji zaměřoval na obecnější otázky oboru muzejnictví. Tyto aktivity paradoxně ještě
zesílily po událostech Pražského jara, kdy byla jeho role ve státním aparátu postupně marginalizována. Hlavně
v 70. letech 20. století uveřejnil řadu dodnes aktuálních publikací z oblasti muzejní teorie a prostřednictvím
dlouholetého působení v pražském Středisku pro výuku muzeologie se účastnil také na vzdělávání a výchově
muzejních pracovníků. Činný v oboru zůstal i po listopadovém převratu, kdy se podílel na konstituování oboru
muzeologie na Slezské univerzitě v Opavě. Nejnověji viz RUTAR, Václav: The hundredth anniversary of the
birth of Josef Beneš, a prominent Czech museologist. Museologica Brunensia 6, 2017, č. 1, s. 65–67; KIRSCH,
Otakar: Muzeolog a etnograf Josef Beneš – 100 let od narození. Časopis Slezského zemského muzea, série B –
vědy historické 66, 2017, č. 1, s. 97–99.
63
Např. obecná muzeologie podle něj stanoví, jaký počet a druh exponátů má být vystaven a jakým způsobem
je prezentovat. Jak však realizovat samotnou instalaci již musí být záležitostí daného oboru, neboť oborově
rozdílná je vyjadřovací schopnost exponátů i určení optimálních proporcí tohoto materiálu a názorných
doplňků k nim (popisky, grafy, tabulky atd.). BENEŠ, Josef: O vztahu obecné muzeologie k muzeologiím
speciálním. ČNM – řada historická 134, 1965, s. 113.
26
podmínkách daného oboru.64
Své vize Beneš dokázal přetavit zejména na přelomu 70.
a 80. let v několik monografií věnujících se sbírkotvorné, edukační a prezentační činnosti.
V jejich rámci se pak zabýval i jednotlivými oborovými aplikacemi se snahou podnítit širší
výzkum mezi muzejními pracovníky.65
Dalším impulsem pro rozvíjející se diskuzi bylo vydání Neustupného publikace
Muzeum a věda, která vyvolala kritické komentáře zejména mezi zástupci tzv. brněnské
muzeolologické školy na stránkách její publikační platformy – Muzeologických sešitů.
Nejuceleněji se k problematice vyjádřila Bronislava Gabrielová (Moravská galerie v Brně).
V Neustupného pojetí dokonce shledávala nebezpečí pro samostatnou existenci muzeí.
V její optice totiž znamenalo setření výraznějších rozdílu mezi základním výzkumem
v oborově zaměřených vědeckých institucích a muzeích, a to oproti výzkumu aplikovanému,
kde si odborná muzejní práce přece jen zachovává jistá specifika (příprava výstav, katalogů
atd.). Ve shodě se Stránským tvrdí, že věda v muzejním prostředí nemůže spočívat pouze ve
shromažďování a zpracování pramenů pro dílčí potřeby jednotlivých vědních oborů bez
vazby k celkovému dokumentačnímu programu muzea.66
Nelze také muzejní sbírkový
předmět pojímat pouze ve smyslu pramenného základu k vědeckým úkolům konkrétní
disciplíny a opomíjet tak specifičnost muzejní dokumentace, která by měla reflektovat
i doklady vykazující obecnější kulturní hodnotu a širší informační obsah. Sbírkový fond by
proto měl tvořit soubor reprezentantů vytipovaných podle obecnou muzeologií stanovených
kritérií. Oborové specializace totiž nemohou dominantně určovat ani směřování muzeí
soustředěných na komplexní dokumentaci regionu, při níž musí dojít k jejich užšímu
prolnutí.67
Jako další odchovanec brněnské školy se k Neustupného závěrům vyslovila Svatava
Ondráčková (Muzeum Vysočiny Třebíč). Jádrem její kritiky se stal Neustupného výrok, že
vývoj muzejnictví dospěje k osamostatnění jednotlivých vědních oborů a vytvoření
monotematických muzeí, jejichž prostřednictvím bude vytvořeno účelné spojení s ostatními
64
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 37. Problémy sbírkové evidence, sv. 1; Muzejnictví,
muzeum, muzeologie. MVP 14 (84), 1976, č. 1, s. 19.
65
Viz BENEŠ, Josef: Muzejní prezentace. Praha 1981, s. 275–304. Knižnice Muzejní práce, sv. 19; Muzeum
a výchova. Praha 1980, s. 72–102. Problémy sbírkové evidence, sv. 2; Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 151–
186. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
66
Tvorba sbírek se jako vědecká činnost pak může soustředit jen na takové obory, které přímo pracují
s hmotným materiálem, u ostatních pak na doklady, které zachycují spíše jejich vývoj (např. fyzika pomocí
přístrojů, historicky využívaných pomůcek). GABRIELOVÁ, Bronislava: Diskuse: Vědecká práce v muzeích.
Muzeologické sešity 1, 1969, s. 48.
67
Tamtéž, s. 49.
27
oborovými institucemi v jeden pracovní celek.68
Ondráčková sice nevylučuje bližší
propojení vědecky zaměřených institucí, tento konglomerát ale podle ní nesmí ovlivnit
podstatu v nich sdružených muzeí a specifik jejich sbírkotvorné činnosti. Vzniklý systém
jako reprezentativní sbírkový model skutečnosti totiž musí být nadřazený zájmům vědních
oborů. V podobných intencích pokračoval Jaroslav Rezník (Literárno-múzejné oddelení
Matice slovenskej v Martine), který se zaměřil na problematiku výstav. Ty rozhodně neměly
reflektovat jen pozice jednotlivých oborů, protože jako prezentovaný pramen by pro
návštěvníka ztratily svou dokladovost.69
Kritické hlasy ze strany osobností spjatých
s brněnskou muzeologickou školou nebyly namířeny jen proti redukci muzeologie na
„nevědecký obor“, ale i Neustupného systému výuky. Podle jejich názoru byl přílišný důraz
kladen na znalectví v rámci speciálních muzeologií a tím došlo k oslabení zájmu
o muzeologii obecnou (zejména o otázky metodologické a gnoseologické). Za silnou stránku
naopak bylo považováno zavedení poznatkového minima o muzejnictví do denního
i dálkového studia i pro studenty učitelských směrů jednotlivých oborů.70
Z poněkud odlišných pozic přispěly do probíhající debaty další osobnost brněnské
muzeologie. Zdeněk Vašíček primárně zkoumal možnosti uplatnění nových metodických
přístupů v muzejní praxi z toho důvodu, že shromažďování, vytváření a popis sbírkových
fondů jako základní muzejní činnosti prozatím nejsou na patřičné vědecké úrovni. Přispět
k nápravě pak mají tzv. deskriptivní vědy, u nichž zásadní význam hrají pozorování, popis
a klasifikace a je pro ně typické zařazení objektů do konkrétního systému a prostoru. Ať již
jsou podle Vašíčka předmět a metodologie muzeologie jakékoli, jsou závislé právě na tomto
typu vědních disciplín a budou se s nimi proto vždy překrývat. Pokud se budou chtít muzea
výrazněji zapojit do vědeckého procesu, měla by se muzeologie stát garantem jejich
vzájemného integračního momentu, a to zvláště v rámci příslušných regionů.71
Na druhou
stranu ale muzejní instituce neshromažďují sbírky jen k potřebám jednotlivých věd. Cílem
pro ně je vytvoření dokumentační a informační soustavy, což je jediná cesta, jak překonat
jejich lokální a oborovou omezenost a sjednotit je jako skutečnou institucionální základnu
68
ONDRÁČKOVÁ, Svatava: Diskuse: Vědecká organizace muzejnictví. Tamtéž, s. 52.
69
Rezník se zároveň pouští do částečné kritiky Neustupného třídění výstavních počinů, kdy odmítá zařazení
umělecké výstavy do kategorie výstavy prezentačních, charakteristických tím, že při jejich realizaci není
potřebná vědecká výbava. REZNÍK, Jaroslav: Diskuse: Vedecká práca v múzejných výstavách. Tamtéž, s. 50–
51.
70
SCHNEIDER, Evžen: Specifické vzdělávání muzejních pracovníků a jeho usoustavnění v ČSR.
Muzeologické sešity – Supplementum, 1985, č. 3, s. 95.
71
VAŠÍČEK, Zdeněk: Muzeologie a metodologie deskripce a klasifikace. Muzeologické sešity 2, 1970, s. 10.
28
vědecké práce. Rozvoj vědecké explikace pak od nich vyžaduje, aby na základě vlastní teorie
zabezpečovaly a tvořily součást systému organizace vědecké práce. Aktivity muzeí by tak
neměly programově vycházet z potřeb jednotlivých věd, ale z teoretické báze, jež by
zdůraznila integrální a interdisciplinární momenty sbírek.72
Po intenzivní reflexi tématu v průběhu 60. a počátku 70. let nastalo v období
nastupující normalizace jisté uklidnění. Analýza problematiky oborů v muzeích
zastoupených byla přítomna takřka výhradně v obecných muzeologických pojednáních
a i tam ustupovala některým novějším impulsům. Zabývala se jí například pracovnice
kladenského muzea Věra Schubertová zastávající Stránského pozice. Podle ní se vědní
disciplína v muzeu angažuje vždy specifickým směrem v intencích muzeologické
dokumentace, nikoli „v hloubce a šířce“ daného oboru. Nejde totiž o soustředění veškerých
věcí jako komplexní sumy pramenného poznání, ale předmětů, jež adekvátně dokumentují
skutečnost a dají se z nich opakovaně snímat informace.73
Muzejní přístup tedy sbírkový
materiál hodnotí z odlišného hlediska než samotná vědní disciplína, nicméně přínos těchto
oborů je naprosto nenahraditelný. Umožňují orientaci při vydělování muzeálie z jevové
totality, rozpoznat podstatné vlastnosti věcí a provést jejich „pojmové poznání“. Oba
principy by pak společně měly přispět při jejich interpretaci na výstavách a v expozicích.74
Ve slovenském prostředí téma výrazněji uchopila Anna Gregorová (roz. Marcinková). Ve
své publikaci Múzeá a múzejníctvo vychází z předpokladu, že pokud dosud není cele
etablovaná obecná muzeologie, která postuluje všeobecná teoretická východiska, nemůžeme
mluvit o jednotlivých speciálních muzeologiích. Dále polemizuje s Neustupného chápáním
muzeologie, jež na jedné straně označuje muzeologie speciální za aplikované vědy, nicméně
obecná muzeologie je v jeho rámci jen teorií a technikou.75
2.2 Vědní obory zastoupené v muzeu v systému kulturní politiky – struktura,
klíčoví aktéři, způsoby ovlivňování
Problematika oborových muzeologií byla v období komunistického panství výrazně
determinována závislostí na oficiálních strukturách státní kulturní politiky, které byly
72
Tamtéž, s. 17.
73
SCHUBERTOVÁ, Věra: Muzeálie z hlediska všeoborové interpretace. Muzeum a současnost 6, 1983,
s. 191.
74
Tamtéž, s. 194.
75
GREGOROVÁ, Anna: Múzeá a múzejníctvo. Martin 1984, s. 249–251. Teória a výskum.
29
spojeny především s institucionální formou. I v případě muzejnictví, kam zkoumaná
problematika spadala, se v ní uplatňoval v historiografii zavedený model tří základních
složek tvořených stranickým aparátem, orgány státní správy a tzv. svazovými
organizacemi,76
k nimž je však třeba jako aktivní činitel připočíst ještě ústřední a krajská
muzea, státem zřízenou instituci s metodicko-ideologickým posláním a do značné míry
i vysokoškolská akademická pracoviště. Zvláště z jejich představitelů se pak rekrutovali
hlavní autoři jednotlivých koncepcí v oblasti aplikace vědních oborů v muzeích, kteří
zároveň připravovali podklady a návrhy pro řídící orgány a sami jejich výsledná rozhodnutí
napomáhali realizovat v praxi. Kromě odborných muzeologických záležitostí však
reprezentanti tehdejší kulturní politiky (hlavně stranické a státní orgány) vznášeli
ideologické požadavky zásadně ovlivňující celkový způsob (nejen) uchopení problematiky
oborů zastoupených v muzeu i výběru dílčích témat vhodných ke zpracování (např.
dokumentace současnosti). Ve zkoumaném období však tyto tlaky nepůsobily vždy se
stejnou intenzitou a měnila se i jejich obsahová náplň. První kroky vedoucí k jejich prosazení
byly podniknuty již počátkem 50. let, nicméně cílené a koncepční strategie vedoucí
k ovládnutí muzejního prostoru vyvrcholily až konstituováním ideologicko-metodické
platformy (Kabinet muzejní a vlastivědné práce) a přijetím legislativních dokumentů
fakticky legitimizujících postavení a činnost muzeí v očích veřejnosti, státu i strany.
Tendence k překonávání postupně zaváděných myšlenkových schematismů v muzejní
činnosti se odehrával již od konce 50. let, ale posun k snahám o alespoň částečné
odpolitizování oboru lze nalézt spíše v dalším desetiletí. Ideologický vliv se pak se zvýšenou
intenzitou projevil v období normalizace, kde však na všech úrovních muzejní sítě docházelo
k jeho značné formalizaci.
Proces ideologizace muzejní teorie i praxe jako původně spíše zvnějšku iniciovaného
a postupně implementovaného produktu přinesl i některé konstantně působící prvky. Vedle
obecných myšlenkový stereotypů signifikantních pro komunistické hnutí (např. dialektický
materialismus, ekonomická základna/společenská nadstavba, třídní boj) se jednalo o silné
76
Tak jsou její základní struktury rozlišovány i v nejnovější literatuře věnující se kulturní politice v období po
komunistickém převratu v roce 1948. Např. KNAPÍK, Jiří: Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948-1953:
biografický slovník stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových
pracovníků, redaktorů. Praha 2002, s. 15; Únor a kultura: sovětizace české kultury 1948–1950. Praha 2004,
s. 132. Otazníky našich dějin. Jan Mervart pak stanovuje, že se kulturní politika realizovala prostřednictvím
umělců, centrálních a hierarchizovaných organizací, začleněním kulturních organizací do systému stranického
fungování a také prostřednictvím materiální a finanční podpory. MERVART, Jan: Kultura v karanténě:
umělecké svazy a jejich konsolidace za rané normalizace. Praha 2015, s. 11. Knižnice Dějin a současnosti.
30
tendence směřující ke zdůrazňování aktivní role muzeí ve společnosti, které se
i v muzeologickém diskursu promítly v důrazu na jejich edukační funkci. Právě ony
představovaly hlavní cíle režimu v muzejní sféře, kde vedle ostentativního zdůrazňování tzv.
„demokratických“ principů (zejména v podobě neomezeného přístupu ke kulturním
hodnotám z minulosti) byla patrná snaha proměnit společenskou (vytvořit nového
socialistického člověka) i technologickou (vědeckotechnický rozvoj) stránku skutečnosti při
zachování onoho mnohdy mlhavě definovaného „zdravého jádra tradice“. Z muzejních
ústavů se měl stát jeden ze spolutvůrců aktuálního dění pevně začleněný do celkového
systému tehdejší kultury.77
Na druhou stranu realizace poměrně komplikovaných zadání
postupem času u řídících složek vyústila nejen v aktivní podporu organizačních, provoznětechnických,
finančních záležitostí i odborně-vědeckých činností, ale také v názor na nutnost
teoretického uchopení problematiky, kterými by se muzejní práce odlišila od předchozích
období.78
Muzeologie se tak vlastně stala v komunistickém narativu integrální součástí
přerodu muzejního oboru iniciovaného socialistickým státem a přechází od akademických
úvah „… do roviny realizačních možností“.79
Přestože ideologie do značné míry utvářela,
ohraničovala a limitovala projevy muzeologického myšlení, motivace k jeho realizaci
rozhodně nevyplývala pouze z iniciativy státních a stranických orgánů. V institucionální
a zejména v individuální rovině se s ní pojily snahy a tendence k vylepšení celkové pozice
oboru i zkvalitnění dílčích muzejních činností. Právě na této úrovni pak v řadě případů
docházelo k vymanění se z oficiálně prosazované orientace na dialektickou jednotu
ideologické a odborné práce a uchování si jisté míry kontinuity s dřívějšími přístupy
obohacovanými navíc o kontakty se zahraničním prostředím.
2.2.1 Stranický aparát
Podoba muzejnictví a tím i muzeologického myšlení byla do značné míry určována
celkovou linií kulturní politiky KSČ, která sama po svém nástupu k moci musela projít
procesem transformace souvisejícím s nově nabytým výhradním postavením ve státní
77
VLČEK, Václav: Muzea a vědecké řízení. MVP 12 (82), 1974, č. 1, s. 2.
78
Např. ŠPÉT, Jiří: Třicetiletý podíl Ústředního muzeologického kabinetu na formování a rozvoji
socialistického muzejnictví. MVP 23 (92) 1985, č. 4, s. 193; K hlavním úkolům muzeí a galerií po XVI. sjezdu
KSČ. MVP 20 (90), 1980, č. 1, s. 12–13.
79
ŠPÉT, Jiří: Rozvoj české muzeologie po roce 1945 a její hlavní úkoly. ČNM – řada historická 149, 1980,
s. 62.
31
správě. Muzejní zařízení však byla v její optice chápána vždy jako nedílná součást jednotné
ideologické a kulturní fronty, ale reálně se pozornosti stranického aparátu až na určitá období
(např. normalizace) a typy muzeí (tzv. stranická muzea) těšily jiné oblasti, jakými bylo
výtvarné umění, film, divadlo či literatura. Po cílených zásazích akčních výborů v roce 1948
panovala ve stranickém systému do značné míry neujasněnost až bezradnost v případě
dalšího směřování oboru. Pasivní byla vedle Kulturního a propagačního oddělení i Kulturní
rada Ústředního výboru Komunistické strany Československa (dále jako ÚV KSČ), v jejímž
rámci byly diskutovány koncepční strategie týkající se kulturních institucí, osvěty, vědy,
školství, a která byla nadřazeným orgánem obou tehdejších „kulturních“ resortů –
ministerstva informací i školství. Tehdejší stav jen potvrdil Sjezd národní kultury v roce
1948 a následný IX. sjezd KSČ, kde byly v rámci muzejní problematiky formulovány pouze
vágní a nesystematické postuláty. Teoretické myšlení v oblasti muzejnictví bylo jak na
celostátní, tak i lokální úrovni zpočátku ovlivňováno spíše prostřednictvím některých obecně
platných a intuitivně přijímaných modelů signifikantních pro celou oblast kultury, jakými
byly pečlivě vyselektované a tendenčně interpretované prvky dřívější národní tradice,
sovětský vzor, marxleninský přístup atd.80
Postupně bylo přece jen různými formami
upozorňováno na nové poslání muzejních institucí spočívající v jejich „demokratizaci“ či
„deelitizaci“ (shrnuté do tehdy před veřejností často užívané formulky „muzea lidu a pro
lid“) a osvětové funkce,81
kdy muzejní instituce měly sehrát výraznou propagandistickou
roli v rámci legitimizace režimu a pozvednutí mas.
Proměna relativně konzervativního oboru, jehož všechny složky ještě nebyly pod
přímým stranickým a státním dohledem (např. muzejní spolky), nicméně pokračovala velmi
pomalu. Na „nedostatky“ v této oblasti však v roce 1951 velmi agresivně a cíleně upozornil
stranický časopis Tvorba.82
Pomineme-li do jaké míry měla tehdejší kampaň souvislost se
80
KNAPÍK, Jiří: Únor a kultura: sovětizace české kultury 1948–1950. Praha 2004, s. 76. Otazníky našich
dějin; BERÁNEK, Petr: Muzea jako ideologický nástroj v komunistickém Československu v letech 1948–1959.
Brno 2019, s. 20–21. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Otakar
Kirsch; KUSÁK, Alexej: Kultura a politika v Československu 1945–1956. Praha 1998, s. 265–266. Malá řada
kritického myšlení; VLČEK, Václav: České muzejnictví v systému kulturní politiky, ekonomiky, práva
a kádrové práce. Praha 1986, s. 20.
81
Osvěta měla v tomto směru krýt záda standardní kulturní politice a v určitých oblastech rozvíjet nové metody
kulturní činnosti. KNAPÍK, Jiří: Únor a kultura: sovětizace české kultury 1948–1950. Praha 2004, s. 301.
Otazníky našich dějin.
82
O této problematice nejnověji viz DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení
muzeí v zajetí politické ideologie. Opava 2005, s. 84–87. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě,
Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie; BERÁNEK, Petr: Muzea jako ideologický
nástroj v komunistickém Československu v letech 1948–1959. Brno 2019, s. 24–27. Bakalářská práce.
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Otakar Kirsch; KUČEROVÁ, Kateřina:
32
spory Gustava Bareše a Václava Kopeckého o pojetí kulturní politiky, poukázala tato
kampaň i na nepřipravenost kompetentních resortů problematiku řešit. Paradoxně právě
v tomto období dostal vysoký stranický aparát KSČ možnost aplikovat své ideologicky
vyhraněné postoje v muzejní praxi a stal se sám aktivním činitelem při řešení teoretických
i praktických problémů oboru. Realizoval je prostřednictvím tzv. stranických muzeí, která
zprostředkovávala oficiální reprezentaci historie a současnosti, čímž se v tehdejším
Československu zařadila mezi průkopnické organizace.83
I tak však zůstávala celková
politika strany v oblasti muzejnictví na druhé koleji, i když si její představitelé stále více
uvědomovali jeho význam při vytváření kolektivní paměti a identifikaci obyvatelstva
s oficiální ideologií. Do praxe byla postupně implementována řada usnesení stranických
sjezdů a rozhodnutí ÚV KSČ obecnějšího charakteru, která byla následně rozpracována na
půdě příslušného ministerstva a muzejní veřejnosti zprostředkována prostřednictvím řady
dokumentů koncepčního a metodického charakteru. Role stranického aparátu v tomto
ohledu značně zeslábla v 60. let, kdy došlo k posílení občanského prvku a individuality
muzejních pracovníků, kteří se hlásili o svůj přímý podíl na chod a další směřování oboru.
Změny přineslo období normalizace, kdy se muzea měla ve vizích KSČ opět stát výrazným
a aktivním nástrojem pro prosazování stranické politiky a být vnímána jako klíč k uchopení
minulosti a zejména současnosti. I v tomto rušném období však stranický aparát spíše
nastiňoval základní linii kulturní politiky, zároveň se ale ve snaze zintenzívnit dopady
požadavků centrálních orgánů zvýraznily kompetence nižších stranických orgánů
(krajských, okresních i místních), které však při jejím prosazování výrazně zohledňovaly
místní specifika a zároveň se, stejně jako v dřívějším období,84
zásadním způsobem
angažovaly v personálních otázkách, plánování a kontrole činnosti místních muzejních
zařízení.
Ideologické projevy v českém muzejnictví 1948–1960 na příkladu Svazu českých muzeí a Kabinetu muzejní a
vlastivědné práce. Brno 2015, s. 26. Magisterská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Vedoucí
práce Jiří Němec.
83
Tradiční muzea a jejich shromažďované sbírky nemohly být plně zaměřeny na nové potřeby doby. Proto
byly mobilizační výstavy těchto institucí připravovány přímo ústředním výborem KSČ za pomoci nově
zřízeného Ústavu dějin KSČ a jeho odboru pro muzea a výstavy. TÁBORSKÝ, Ondřej: Dějiny podle plánu.
Politika dějin a paměti v normalizačním muzejnictví. In: HÉDLOVÁ, Luba – ŠUSTROVÁ, Radka (edd.):
Česká paměť. Místa paměti a obraz národa. Praha 2014, s. 291; KAPLAN, Karel: Aparát ÚV KSČ v letech
1948–1968: Studie a dokumenty. Praha 1993, s. 130. Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Např. v roce
1966 měla stranická muzea celkem 16 odborných zaměstnanců. Tamtéž, s. 141.
84
KNAPÍK, Jiří: Únor a kultura: sovětizace české kultury 1948–1950. Praha 2004, s. 134–135. Otazníky našich
dějin.
33
2.2.2 Ministerstva
Muzejnictví jako integrální součást kulturní politiky se dostalo do sféry zájmu
státních a samosprávných československých orgánů již v období první republiky85
a také
těsně po událostech 2. světové války. Důležitou roli po roce 1945 sehrál Zemský národní
výbor (dále jako ZNV) v Praze a jeho kulturní komise, jejímž úkolem bylo řešit některé
koncepční otázky oboru včetně vytvoření regionální profesní organizace, konání
pravidelných školení muzejních pracovníků, ustanovení dozoru nad muzei v pohraničí či
přípravy muzejního zákona. Také u brněnského ZNV byl v roce 1946 ustanoven poradní
sbor s podobnými ambicemi, na což měl vliv i Svazu českých muzeí. Právě vrcholná
profesní organizace, hybatel tehdejšího muzejního dění, zároveň iniciovala řadu aktivity
u Ministerstva školství a osvěty (např. příprava přijetí muzejního zákona), nicméně většina
z nich byla přerušena rokem 1948.86
V poúnorovém období zodpovídal za plnění stranických cílů v oblasti kulturní
politiky především aparát KSČ, přesto již v této době značně posilovaly kompetence
jednotlivých ministerstev jako stěžejních mechanismů k jejímu uskutečnění. Prim zde
zpočátku hrálo Ministerstvo informací a osvěty (postupně splynulo s Ministerstvem kultury,
a to pak následně s ministerstvem školství)87
s hlavním cílem sjednocovat a koordinovat
státní, veřejné, spolkové a odborové aktivity v oboru osvětové práce, lidovýchovy a kulturní
distribuce. Pro oblast muzejnictví nicméně mělo od počátku postavení hlavní řídící složky
Ministerstvo školství a osvěty a jeho následovníci,88
jehož struktura se nicméně dlouhodobě
a komplikovaně formovala, a navíc zde muzejní problematika zůstávala ve stínu dalších
oborů. Pod ministerskou správu se nicméně záhy dostaly některé klíčové muzejní instituce
jako Národní galerie (dále také jako NG), Národní muzeum (dále také jako NM), Národní
technické muzeum, přičemž zejména proces postátnění zemských institucí byl spojen
s oficiální festivitou, v níž ústřední roli zaujala postava Zdeňka Nejedlého jako hlavního
85
ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 2. vyd. Brno 2004, s. 71–76.
86
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie.
Dizertační práce. Opava 2005, s. 35–38. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta,
Ústav historie a muzeologie.
87
Postupně na tomto poli působily: Ministerstvo školství, věd a umění (od roku 1948), Ministerstvo kultury
(od r. 1953), Ministerstvo školství a kultury (od r. 1956), Ministerstvo kultury a informací (od r. 1967)
a Ministerstvo kultury (od r. 1969).
88
Řadu muzeí však zřizovaly i jiné resorty, a to např. zemědělství (Československé zemědělské muzeum),
národní obrany (vojenské muzeum v Praze), vnitra (Museum Sboru národní bezpečnosti), muzejní instituce
zřizoval i stranický aparát (Muzeum V. I. Lenina, Muzeum K. Gottwalda).
34
představitele socialistické kulturní revoluce.89
Politika ministerstva se postupně tematicky
soustředila na vybudování muzejní sítě a vylepšení odborné práce i ideologického působení
muzeí. V tomto směru fungovalo především jako tzv. převodní páka stranické kulturní
politiky, přičemž k prosazení a realizaci často velmi obecně vymezených cílů mu sloužily
interní orgány, v nichž působily i osobnosti výrazně determinující muzeologické myšlení
(např. Josef Beneš, později Jiří Špét). Zásadní pro téma této práce jistě bylo dlouhodobé
oddělení muzejního a galerijního fenoménu v organizační struktuře ministerstva.
Ke sloučení tak došlo až při rozsáhlých změnách v roce 1972, kdy byl vytvořen samostatný
odbor pro oblast památkové péče, ochrany přírody, muzeí a galerií, v jehož rámci fungovalo
oddělení muzeí a galerií.90
Celkové působení ministerských složek se pak projevovalo
zejména ve vydávání závazných či doporučujících právních předpisů, metodických pokynů,
nařízení, směrnic a koncepčních dokumentů a pořádání nejrůznějších formálních
i neformálních setkání, na nichž se ve zvýšené míře kromě poradních orgánů zřizovaných
přímo ministerstvem podílely i další subjekty jako Svaz českých muzeí (dále jako SČM),
Kabinet muzejní a vlastivědné práce/Ústřední muzeologický kabinet (dále také jako
Kabinet), akademická pracoviště a samozřejmě i samotné muzejní instituce. Vliv
představitelů muzeí vyvrcholil během Pražského jara, kdy Ministerstvo kultury a informací
předstoupilo před celostátní konferenci muzejních pracovníků s tím, že ucelená koncepce
rozvoje muzejnictví bude definitivně zformulována až po podnětech vzešlých z této akce.91
Činnost Ministerstva jako oficiální řídící jednotky českého muzejnictví však byla
kromě vlastního byrokratického aparátu vždy postavena na poradních orgánech
a vykazovala tak zřetelné technokratické rysy, v nichž se významně projevoval odborný
faktor. Jejich vznik měl za cíl vytvořit kooperující skupinu z řad významných muzejních
pracovníků a odborníků, jejichž prostřednictvím bylo možné získat přehled o aktuálním dění
v oboru, ale i pomáhat při stanovování koncepce a perspektiv jeho dalšího rozvoje. Samotné
ustanovení a intenzita působení těchto specifických uskupení, v nichž zejména od 60. let
89
O jeho názorech v oblasti muzejnictví, stejně jako angažmá při přeměně muzejnictví (postátňování a vzniku
nových ústavů) viz ŠPÉT, Jiří: Zdeněk Nejedlý a české muzejnictví. MVP 16 (86), 1978, č. 1, s. 3–4.
90
Péče o muzea příslušela od roku 1953 samostatnému odboru muzeí, památek a osvětové propagace při
Ministerstvu kultury, aby tato problematika byla v roce 1956 včleněna do gesce V. odboru osvěty a státní
propagace Ministerstva školství a kultury a jeho oddělení státní památkové péče, ochrany přírody
a muzejnictví. Galerie pak byly dlouhodobě zařazeny do odboru umění.
91
Již předtím ale byly její integrální součásti (např. vytvoření krajských sítí v rámci základní sítě muzeí)
diskutovány i se zástupci krajských muzeí. Jedním z argumentů zapojení muzejních pracovníků do přípravy
dokumentu bylo, že ministerstvo současně pracovalo na zhruba 50 koncepcích různých odvětví kultury.
Celostátní konference muzejních pracovníků ve dnech 20.–21. února 1968 v Praze. Praha 1968, s. 196.
35
výrazně rezonovaly i snahy o teoretický přístup při řešení některých problémů českého
muzejnictví, vždy závisely na momentálním významu muzejnictví v očích státních
a stranických orgánů. V českých zemích se tak potřeba jejich zvýšené aktivity projevila již
v roce 1945, kdy se jednou ze závažných politických otázek stal převod rozsáhlého množství
kulturního majetku na základě prezidentských dekretů. Muzejní rada působící tehdy při
Ministerstvu školství a osvěty byla ustanovena na konci roku 1945 s cílem vytvořit zákonné
normy. Aktivní nicméně nebyla, a i když se na jejím novém jmenování později podílel SČM,
jediné zasedání se uskutečnilo v roce 1947. Spíše epizodní bylo i působení tzv. vládní
muzejní komise, k jejímuž zřízení došlo na základě usnesení předsednictva vlády v roce
1953. Měla předkládat vlastní návrhy a zároveň pomáhat při řešení zadaných úkolů, mezi
něž patřila příprava muzejního zákona, vytvoření stanov Kabinetu či uspořádání fungující
sítě muzeí.92
K oficiálnímu ustanovení orgánu s obdobnou působností, který s přestávkami
ovlivňoval české muzejnictví do pádu komunistického režimu, tak na základě rozhodnutí
Ministerstva školství a kultury došlo až roku 1959.93
V kompetenci Ústřední muzejní rady
(dále jako ÚMR či Rada), jejíž role byla zakotvena i v muzejním zákoně, bylo řešení
zásadních otázek oboru prostřednictvím předkládání návrhů a usnesení, a to v souladu
s usnesením strany a vlády i státním plánem rozvoje národního hospodářství. Kromě celkové
koordinace působení muzejních institucí se vyjadřovala k obsahu a náplni činnosti
ústředních muzeí a Kabinetu, formám metodické pomoci NM, NG a krajským muzeím
i galeriím a projednávala otázky související se zřízením nových muzeí a kvalitnějším
využitím těch stávajících. V obecné rovině řešila muzeologické záležitosti obecnějšího
charakteru jako doplňování muzejních sbírek, jejich využití k odbornému výzkumu a
prezentaci či otázky ochrany a evidence. Současně se zabývala školením muzejních
pracovníků, kontakty se zahraničím a přípravou právních předpisů a strategických
dokumentů (např. Směrnic pro správu a evidenci sbírek a organizačních řádů). V její
92
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie.
Dizertační práce. Opava, 2005, s. 37–38, 90–91. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie
93
Impulsem bylo i usnesení ÚV KSČ o dalším rozvoji a prohloubení ideové účinnosti osvětové práce, jejíž
součástí mělo být tvoření poradních sborů u osvětových organizací, národních výborů a ústředních úřadů.
Vedením byl pověřen Vladimír Denkstein, členy se staly zástupci centrálních institucí (např. Vladimír Novotný
(NG), Josef Kuba (Národní technické muzeum), Václav Pubal, Ferdinand Prantl), ale i regionálních ústavů
a příbuzných oborů. Ustavení ústřední muzejní rady. Zprávy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při
Národním museu v Praze, 1959, č. 1, s. 13.
36
organizační struktuře se postupně zvýrazňovaly aktivity tzv. komisí, v nichž zasedaly jak
výrazné osobnosti centrálních muzeí, tak regionální pracovníci. Jejich působení v rámci
Rady bylo sice krátkodobé, přesto měly v mnoha ohledech zásadní vliv na iniciování otázek
přímo spojených s teoretickým uvažováním o jednotlivých oborových muzeologiích, které
byly navíc prohlubovány dalšími aktivitami (konference, přednášky, publikované stati).
V průběhu 60. let pak přešly do přímé působnosti Kabinetu.94
Po výrazném utlumení činnosti v 60. letech souvisejícím mimo jiné s rostoucím
vlivem muzejních pracovníků na celkový chod muzejnictví, přestala ÚMR zcela pracovat
v roce 1967. Činnost byla sice obnovena o dva roky později, záhy v ní ale byly nastoleny
„konsolidační“ poměry spojené s vyhlášením zvláštní priority – zpracování nové koncepce
muzejnictví (v roce 1973 vyhlášené jako Zásady českého muzejnictví). Díky následné
pasivitě ÚMR byla ministerstvem svolávána Ústřední komise pro koordinaci činnosti
ústředních muzeí, která fakticky suplovala její činnost. K resuscitaci původního orgánu
došlo až v roce 1980, kdy se jejím vedoucím stal Václav Pubal (1913–1992), dosavadní
hlavní představitel Kabinetu. Členové byli jmenováni ministerstvem tak, aby mezi nimi byli
zastoupeni lidé působící v konkrétních úsecích muzejní činnosti a hlavní představitelé
ústředních muzeí a galerií, krajských muzeí, zástupci ČSAV i památkové péče a krajských
národních výborů (dále také jako KNV).95
V ÚMR se během její další existence vytvořilo
exkluzivní společenství výrazných osobností (např. Jiří Kotalík – Národní galerie v Praze,
Josef Kuba – Národní technické muzeum, Josef Poulík – Akademie věd, Jiří Sejbal –
Moravské muzeum, Adolf Čejchan – Národní muzeum). Jako iniciativní a poradní orgán
měla v reorganizované podobě především podávat návrhy směřující k dalšímu rozvoji
muzejnictví opírající se o vědecké výzkumy. Tematicky v jejím rámci oscilovaly otázky
spjaté s centrální evidencí sbírek, koordinací přístupů mezi muzejnictvím a památkovou péčí
či zefektivněním výstavní činnosti. Jednou z priorit se staly i problémy spojené s oblastí
dokumentace současnosti, kdy se Rada mimo jiné vyjadřovala k návrhu nařízení vlády
o zabezpečení komplexní dokumentace období výstavby socialismu.96
Poslední jednání se
konalo roku 1989, oficiálně byl tento ministerský orgán zrušen v roce 1992. Vedle ÚMR
byla v rámci ministerstva při Vědeckotechnickém komitétu ministra kultury ustanovena
94
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie.
Dizertační práce. Opava, 2005, s. 129. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav
historie a muzeologie.
95
VP: Ústřední rada muzeí a galerií Ministerstva kultury ČSR ustavena. MVP 18 (88), 1980, č. 3, s. 161.
96
Tamtéž, s. 161.
37
i komise pro vědeckou činnost muzeí a galerií (1972), která připravila dokument s názvem
Zásady vědeckovýzkumné činnosti v muzeích a galeriích (1976), jenž napomáhal zapojovat
pracovníky nižších složek muzejní sítě do resortních úkolů.97
2.2.3 Profesní muzejní organizace
I když mezi nejrozšířenější agendu muzejních profesních organizací ve veřejném
prostoru tradičně patřila obhajoba zájmů členských institucí vůči státním a samosprávným
orgánům či zřizovatelům, teoretické a metodické otázky jednotlivých oborů zastoupených
v muzeích si v českých zemích našly své místo i na jejich půdě. Vycházely přitom z dalšího
základního cíle v nich sdružených participantů, a to na základě vzájemných kontaktů
a provozování společných aktivit profesionalizovat celkovou situaci ve vlastním oboru.
Odezvy se těmto snahám ostatně dostalo již v samotných počátcích muzejního sdružování
v českých zemích. Na zasedáních Svazu rakouských uměleckoprůmyslových muzeí (Verband
österreichischer Kunstgewerbemuseen), jehož řídící centrum se od přelomu 19. a 20. století
nacházelo v Brně, se předmětem diskuzí staly způsoby akvizice z oblasti užitého umění
a formy jeho zprostředkování návštěvníkům.98
Podobné tendence se objevovaly i v případě
souběžně působícího uskupení s názvem Svaz německo-moravských místních muzeí
(Verband deutsch-mährischer Ortsmuseen), kde došlo k pokusům o vytvoření ideální
klasifikace sbírkového fondu vlastivědných muzeí roztříděného na základě oborových
hledisek.99
Jisté náznaky reflexe dané problematiky lze nalézt u prvorepublikového Svazu
československých muzeí, nicméně jeho hlavní představitelé se zabývali palčivějšími
otázkami tehdejšího muzejnictví jako byla příprava muzejní legislativy, přerozdělování
finančních prostředků státními a samosprávnými orgány, problematika evidence
a katalogizace sbírek, výuka muzejnictví či poradní a kontrolní činnost. Kompetencím
jednotlivých oborů v muzeu tak byla věnována pozornost pouze zprostředkovaně, konkrétně
97
Plnila funkci oponentní a ve spolupráci s Kabinetem sledovala úroveň vědecké činnosti v muzeích. ŠPÉT,
Jiří: Muzeologicko-metodická činnost Národního muzea v Praze po roce 1945. ČNM – řada historická 154,
1985, s. 178, 183, pozn. 51.
98
Hlavní náplň činnosti v tomto smyslu tvořila organizace putovních výstav. KIRSCH, Otakar: Podíl německomoravských
muzejníků na aktivitách muzejních zájmových organizací v první polovině dvacátého století.
In: Fenomén muzeum v 19. a v první polovině 20. století. Ústí nad Labem 2010, s. 44–45.
99
KIRSCH, Otakar: Svaz německo-moravských místních muzeí a jeho úsilí o povznesení profesní úrovně
a společenského postavení regionálního muzejnictví na Moravě. Brno v minulosti a dnes 24, 2011, č. 1, s. 237–
238.
38
při návrzích na vytvoření fungující muzejní sítě rozdělované na regionální, specializovaná
a uměleckoprůmyslová muzea.100
K zásadnějším změnám ostatně nedošlo ani v poválečném
muzejnictví. Tentokráte již pod názvem Svaz českých muzeí (dále také jako SČM) se v něm
organizovaní muzejní pracovníci s velkými nadějemi upínali spíše k renovaci válkou
poškozeného muzejnictví, péči o kulturní majetek vysídlených osob a finalizaci muzejního
zákona.
Poválečný restart, během kterého SČM aspiroval na jedno z důležitých míst
v systému české kultury, značně utlumily události roku 1948. Na nezávislé působení
profesních sdružení komunistický režim reagoval buď jejich „zglajchšaltováním“ nebo
zrušením, v případě muzejnictví byla ale situace poněkud složitější. Vzhledem ke svému
institucionálnímu členství se Svaz nestal přísně výběrovou organizací jako např. jeho
umělecké protějšky, byť i v jeho struktuře došlo k dílčí očistě.101
Právě jeho „masovost“
a reprezentativnost ve smyslu početního zastoupení českých muzeí jej ještě poměrně
dlouhou dobu udržovala jako významného hráče na poli českého muzejnictví, a to přes úzké
propojení některých představitelů s obdobím první republiky. Zásadnější totiž byla při
faktické absenci systematičtější muzejní politiky stranických i státních orgánů jeho
iniciativní a organizátorská funkce, která dokonce vedla ke zdůraznění zásluh této
organizace ještě v období doznívajícího socialismu.102
Činnost Svazu tak nebyla
determinována převodovými pákami příkazů, ale musela chtě nechtě vycházet spíše
z obecně nastíněných konceptů stranické politiky. Zástupci SČM se proto okamžitě chopili
příležitosti k legitimizaci svého sdružení a vydali několik stěžejních dobových dokumentů
(např. Všeobecné směrnice pro reorganizaci vlastivědných muzeí, Rámcový program
výstavních sbírek vlastivědného muzea), které sice byly podrobeny kritice, ale znamenaly
vůbec první pokus výrazněji reagovat na změněné společenské poměry.103
Pro další vývoj
organizace však byla signifikantní postupná ztráta dřívějšího výhradního postavení. Načalo
ji vydání zákona o dobrovolných organizacích a shromážděních (1951) a nepřímá, ale
100
ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 2. vyd. Brno 2004, s. 79.
101
KUČEROVÁ, Kateřina: Ideologické projevy v českém muzejnictví 1948–1960 na příkladu Svazu českých
muzeí a Kabinetu muzejní a vlastivědné práce. Brno 2015, s. 21–22. Magisterská práce. Masarykova univerzita,
Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Němec.
102
Např. Jiří Špét zastával názor, že Svaz nesl hlavní břemeno těchto odborných úkonů v poválečném desetiletí
spolu s Národním muzeem. ŠPÉT, Jiří: Třicetiletý podíl Ústředního muzeologického kabinetu na formování
a rozvoji socialistického muzejnictví. MVP 23 (92) 1985, č. 4, s. 193.
103
K tomu více viz ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha:
Národní muzeum, 1988, s. 53–65. Muzejní práce: studijní, metodický a informační materiál, sv. 22.
39
i otevřená kritika vedoucí ke zpochybnění její kompetence účinně se podílet na
komplikované transformaci oboru (např. útoky v časopise Tvorba, později ze strany
krajských muzeí),104
na což Svaz mimo jiné reagoval iniciativou vedoucí k pořádání
angažovaných výstav ve spolupráci s ministerstvem.105
S již obměněným vedením pod
taktovkou Vladimíra Denksteina z NM si stále udržoval status prodloužené ruky
ministerstva a právě tehdy byly ostatně na sjezdech účastníci děleni podle oborové
příslušnosti do tematických kroužků.106
Politika v oblasti muzejnictví však již byla
orientována jiným směrem a postavení SČM bylo v dalším vývoji víceméně redukováno na
poradní a reprezentativní bázi.107
Funkci „převodní páky“ definitivně zaujala ÚMR
a postupně i Kabinet, který však do konce 50. let nebyl ještě s to plně nahradit všechny
aktivity dosavadního profesního sdružení.108
K formálnímu rozpuštění SČM došlo po
brněnské konferenci roku 1959, přičemž oficiálně byla jeho činnost ukončena až na jednání
jeho muzejní rady v následujícím roce.109
Již v průběhu 60. let nicméně vznikla myšlenka
ustanovit novou profesní organizaci. Tehdejší Svaz muzejních pracovníků založený
v průběhu tzv. Pražského jara jako protest proti zásahům státního a stranického aparátu do
kompetencí muzeí své plány na změny v českém muzejnictví ale výrazněji nerozvinul.110
Zásadnější přínos pro formování teorie v oblasti aplikace jednotlivých vědních oborů
na půdě muzeí tak mělo angažmá muzejních pracovníků v mezinárodních profesních
organizacích. I když po celé sledované období byl počet aktivních participantů z české strany
104
Zazněla např. na olomoucké poradě zástupců KNV a krajských muzeí v roce 1951. Týkala se otázky
aktuálních kompetencí Svazu, které měly podle přesvědčení jejich účastníků přejít na základě zákona
o dobrovolných organizacích a shromážděních do působnosti orgánů státní správy. ŠPÉT, Jiří: Muzeologickometodická
činnost Národního muzea v Praze po roce 1945. ČNM – řada historická 154, 1985, s. 178, pozn. 30.
105
Vyhlášena byla soutěž o titul Vzorná budovatelská výstava. ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického
muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988, s. 73–74. Muzejní práce: studijní, metodický a informační
materiál, sv. 22.
106
BUŽKOVÁ-VACHOVÁ, Zdenka: Sborník materiálu z 2. celostátní pracovní konference Svazu českých
museí a Sväzu slovenských múzeí v Opavě 3.-8. července 1956. Opava 1957, s. 54–61. Později přibyly i komise
pro vlastivědná muzea, ústřední muzea a muzeologii. DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–
1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie. Opava, 2005, s. 101. Dizertační práce. Slezská univerzita
v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie.
107
ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988, s. 115. Muzejní
práce: studijní, metodický a informační materiál, sv. 22.
108
Tamtéž, s. 113–114.
109
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické
ideologie. Opava, 2005, s. 101. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie.
110
O jeho aktivitách viz KIRSCH, Otakar: Navzdory obtížím vstříc profesním zájmům: Osudy Svazu
muzejních pracovníků v letech 1968–1969. In: BŘEZINA, Vladimír – HLOUŠKOVÁ, Kateřina –
SLABOTINSKÝ, Radek (edd.): Historik skutečně mohutný: k životnímu jubileu Jiřího Pernese. Praha – Ústí
nad Labem – Brno 2018, s. 355–369.
40
relativně nízký a podléhal neustálému dohledu režimu, komunikace se zahraničními partnery
nejen ze socialistických zemí dala výrazné podněty k různým společným i čistě domácím
iniciativám. Pracovní vztahy s okolními státy však měly delší tradici, byť v rámci spíše
okrajového působení v Mezinárodním svazu muzejních zaměstnanců na obranu proti
padělání a nekalému obchodnímu jednání (Verband von Museums-Beamten zur Abwehr
von Fälschungen und unlauterem Geschäftsgebaren) založeném na konci 19. století.111
Daleko výrazněji se čeští muzejníci zapojili až do struktur ICOM. Československo patřilo
již při jejím vzniku v roce 1946 mezi původních 14 signatářů, přičemž zpočátku zde aktivně
vystupovali zejména Josef Cibulka a Jiří Neustupný. Zatímco mezinárodní spolupráce
prozatím probíhala v několika málo pracovních skupinách roztříděných částečně i podle
oborového klíče, složení členské základny měly v gesci tzv. národní výbory. Aktivity
Československého výboru ICOM však byly záhy po roce 1948 výrazně utlumeny
a obnoveny až v polovině 50. let. Souviselo to s přehodnocením vztahu Sovětského svazu
k Organizaci Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (United Nations Educational,
Scientific and Cultural Organization, dále jako UNESCO) i celkovým zlepšením situace
mezi socialistickými zeměmi a zahraničím, což na dlouhá léta muzejnictví dovolilo
vystoupit z oné „karantény“, do které stejně jako ostatní (nejen) kulturní obory nedobrovolně
vstoupilo již záhy po únorovém převratu.112
Navázání pracovních kontaktů mezi ICOM
a československou stranou ale nezůstávalo bez komplikací. Společné akce mezi oběma
stranami (např. Týden muzeí) paradoxně zajišťoval spíše SČM113
než národní výbor.
K zintenzivnění vzájemných vtahů tak došlo až v 60. letech, kdy se Československo
stalo jedním z nejvýraznějších hybatelů celkového vývoje mezinárodní organizace. Za
výrazný předěl bývá považováno zvolení Vladimíra Denksteina (1906–1993) do pozice
předsedy československého výboru. Tehdejší ředitel NM zároveň přímo participoval na
aktivitách směřujících k vytvoření mezinárodní komise pro muzea skla a muzejní
dokumentaci, přičemž právě z jejího podnětu se Československo od roku 1969 podílelo na
vydání mezinárodní muzejní bibliografie.114
Ještě výraznější stopu v ICOM zanechal ředitel
111
O participaci muzejníků z českých zemí na jeho činnosti viz KIRSCH, Otakar: Association of Museum
Workers in Defence Against Counterfeiting and Unfair Trade Practices: Comments on the origins of organised
meetings of museum workers on an international basis. Museologica Brunensia 4, 2015, č. 2, s. 53–54.
112
KNAPÍK, Jiří: V zajetí moci: kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956. Praha 2006, s. 56 a 247.
113
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické
ideologie. Opava, 2005, s. 108–109. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie.
114
Tamtéž, s. 182.
41
MM Jan Jelínek (1926–2004), jehož kariéra v mezinárodním sdružení započala v rámci
Mezinárodní komise pro regionální muzea (International Committee for Regional
Museums), do jejíhož čela se postavil v roce 1962. Vedle aktivního působení ve výborech
pro dokumentaci a výuku muzejního pracovníků byl na generální konferenci v New Yorku
v roce 1965 navíc zvolen do čela poradní komise ICOM a při této příležitosti jejím
účastníkům zdůraznil tři základní pilíře muzejní práce – vědeckou práci a výzkum,
dokumentační aktivity a prezentaci.115
Ze své pozice se pokoušel prosadit kandidaturu
Československa na uspořádání generálního zasedání (v roce 1968 se nakonec uskutečnila
alespoň postkonferenční exkurze do ČSSR z nedalekého Berlína) a převzal odpovědnost za
vydávání časopisu ICOM News, který byl péčí MM tištěn až do roku 1971. Vyústěním
cílevědomých aktivit brněnského muzejníka byla kandidatura na předsednický post. Byl
označován za jednu z mála osobností, která byla schopna hledat relevantní řešení hlubokých
problémů ICOM. Organizace měla obrovské dluhy a kooperace mezi jednotlivými zeměmi
v mnoha ohledech vykazovala závažné nedostatky. Část členů vytvořila
„povstaleckou/revoluční skupinu“ pod Jelínkovým vedením, jež usilovala o razantní změny
v dosavadní směřování a získala poměrně širokou podporu. Samotný reformní plán byl
zaměřen především na finanční ozdravení (nový systém byl založen na vybírání vyšších
členských poplatků uzpůsobených finančním možnostem členských zemích), rozšíření
členské základny (orientace nejen na transatlantickou spolupráci) a zlepšení vzdělávání
a informovanosti členů prostřednictvím posílení tzv. mezinárodních výborů. Ve
svém následujícím funkčním období v letech 1974–1977 se již Jelínek více soustředil na
aktuální situaci v tehdejším světovém muzejnictví. Debaty na půdě ICOM se proto týkaly
problematiky dokumentace současnosti, etiky při akviziční činnosti a vztahu muzeí
k soukromým sběratelům.116
Pro téma práce se jako klíčové v období jeho předsednictví jeví zejména vznik
a rozvoj některých mezinárodních komisí ICOM probíhajících za výrazného přispění
českých a slovenských muzejníků, přestože se počet tzv. individuálních členů
z Československa vlivem státních opatření výrazně snížil.117
V roce 1977 byl za jejich
115
Viz LEHMANNOVÁ, Martina: ICOM Czechoslovakia and Jan Jelínek. Museologica Brunensia 4, 2015,
č. 2, s. 82.
116
Tamtéž.
117
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické
ideologie. Opava, 2005, s. 108 a 182. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosofickopřírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie.
42
přispění založen Mezinárodní výbor pro muzeologii (International Committee for
Museology, dále jako ICOFOM), kde se předsedou stal sám Jan Jelínek (později byl
nahrazen českým emigrantem Vinošem Sofkou).118
Výrazná česká stopa byla patrná také při
zrodu Mezinárodního výboru pro muzea a sbírky vědy a techniky (International Committee
for Museums and Collections of Science and Technology, dále jako CIMUSET). Ředitel
Národního technického muzea Josef Kuba (1915–1999) v něm dlouhodobě zastával
vedoucí post, a to s výjimkou přelomu 70. a 80. let, kdy upřednostnil své členství ve
výkonném výboru ICOM. Ve své funkci výrazně přispěl k transformaci původního sdružení
zaměřeného na problematiku techniky v muzeích na jeho pražském zasedání v roce 1972119
a zároveň kladl důraz na realizaci společných akcí, mezi nimiž nechyběla výměna výstav
a odborné literatury či zahraniční stáže. Spolu s dalšími odborníky se podílel na přípravě
projektů muzeí vědy a techniky v zahraničí, Národní technické muzeum pak navíc začalo od
roku 1975 pro CIMUSET vydávat periodikum.120
Kuba se od roku 1969 stal i předsedou
československého národního výboru, kterým zůstal až do roku 1990. Čeští muzejníci
zanechali výraznou stopu také v Mezinárodní asociaci zemědělských muzeí (International
Association of Agricultural Museums, AIMA) přidružené k ICOM a založené v Praze v roce
1966. Jejím předsedou se stal Zdeněk Tempír a pražské zemědělské muzeum pro sdružení
vydávalo periodikum Acta Museorum Agriculturae.121
Tradiční a intenzivní bylo zapojení
v dalších komisích věnujících se problematice vědních oborů. Své výrazné zastoupení měli
Češi v případě archeologie, etnografie (muzea v přírodě), historiografie, literární vědy
118
O jejich vzájemných kontaktech v této pozici SOFKA, Vinoš: My adventurous life with ICOFOM,
museology, museologists and anti-museologists, giving special reference to ICOFOM Study Series, 1995,
s. 12–13, 19 [online]. ICOFOM. Dostupné z www:
http://network.icom.museum/fileadmin/user_upload/minisites/icofom/pdf/ISS%20HISTORY%201995%20V
.%20SOFKA.pdf [cit. 2020-02-04].
119
Původní název výboru zněl International Subject Committee for Science Museums and Planetaria, Helth
Museums and Museums of History of Science and Technology. Založen byl na první generální konferenci
v Paříži v roce 1948 a Kuba v něm byl aktivní již od 60. let. BAGHLI, Sid Ahmed – BOYLAN, Patrick –
HERREMAN, Yanni: History of ICOM (1946–1996). Paris 1998, s. 95.
120
Za svého předsednictví nicméně musel řešit i některé složitější organizační otázky, které souvisely
s vyjasněním pozic vůči konkurenčním muzejním sdružením podobného zaměření. Jako nejvážnější z nich se
jeví etablování konkurenční „americké“ Asociace vědecko-technologických center (The Association of
Science-Technology Centers), která k sobě chtěla blíže připoutat některé dosavadní členy této mezinárodní
komise ICOM. Výsledkem hrozícího konfliktu (Kuba jej vnímal také z hlediska nebezpečí možného nárůstu
vlivu USA na chod ICOM a UNESCO) bylo vytvoření tří sekcí CIMUSET (evropská, asijská a africká).
KIRSCH, Otakar: Formování a vývoj technické muzeologie v českých zemích v letech 1948-1989. Část II. –
podíl na vysokoškolské výuce a činnosti mezinárodních muzejních organizací, reflexe ze strany českých
muzeologů. Muzeológia a kultúrne dedičstvo 5, 2017, č. 2, s. 128–129.
121
KUBŮ, Eduard – ŠOUŠA, Jiří – ŠIMČÍK, Antonín: 100 let Národního zemědělského muzea. Praha 2018,
s. 28.
43
(muzea knihy) i dějin umění (moderní umění). Jednotlivá individuální angažmá českých
muzejníků pak vedla i k řadě zasedání (nejen) mezinárodních komisí ICOM na území
tehdejšího Československa.
2.2.4 Kabinet muzejní a vlastivědné práce/Ústřední muzeologický kabinet
V prostředí silně centralistického státu s řízenou kulturou potlačující individualitu ve
prospěch ideologie se postupně objevovaly sílící snahy o zrod instituce, která by se stala
iniciátorem a zároveň vykonavatelem změn podle zadání stranických a státních orgánů.
Kabinet muzejní a vlastivědné práce (dále také jako Kabinet, což platí i pro další varianty
jeho názvu) byl ustanoven na základě návrhu vládní muzejní komise tehdejším
Ministerstvem kultury roku 1955 a svou činnost zahájil v březnu 1958. Jeho konstituování
bylo výsledkem dlouhodobého úsilí ministerských úředníků, přičemž za rozhodující faktor
bývá označována studijní cesta československé muzejní delegace do Sovětského svazu na
přelomu let 1954/1955 a s ní spojená inspirace moskevským Vědeckovýzkumným ústavem
pro vlastivědnou a muzejní práci (Научноисследовательский институт
краеведческой и музейной работы).122
Jako problematické se zpočátku jevilo především
organizační začlenění nové instituce. Nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch NM, jež
nabízelo solidní ekonomické a odborné zázemí i dlouhodobě budovanou autoritu
u představitelů vlastivědného muzejnictví. Kabinet jako zvláštní oddělení pražské centrální
instituce (založení bylo jeho vedení oznámeno až přípisem ze dne 7. března 1956), však vždy
disponoval úzkými kontakty na ministerstvo, do jehož přímého řízení ostatně měl být podle
tehdejších plánů v budoucnosti převeden.123
Do čela byl dosazen vysoce postavený stranický
představitel Václav Pubal a po spíše opatrných začátcích pak byly od 60. let nastartovány
rozsáhlé aktivity zaštiťované dvěma organizačními složkami (Oddělení odborně poradenské
a inspekční, Oddělení výzkumné a dokumentační). V roce 1969 sice došlo k přejmenování
na Muzeologický kabinet, ale rozsáhlejší reorganizací instituce prošla až v roce 1973, a to
v souvislosti se zařazením do tzv. sítě ústředních muzeí (Kabinet byl přímo řízen resortem,
ale nadále zůstal včleněn do NM). Název byl změněn na Ústřední muzeologický kabinet a
122
DOUŠA, Pavel: Ústřední muzeologický kabinet 1955–1989. Muzeum: muzejní a vlastivědná práce 49,
2011, č. 1, s. 3, viz též TUČEK, Karel: Práce muzeí v Sovětském svazu. Praha 1956, s. 108–109.
123
ŠPÉT, Jiří: Třicetiletý podíl Ústředního muzeologického kabinetu na formování a rozvoji socialistického
muzejnictví. MVP 23 (92) 1985, č. 4, s. 195.
44
nově vzniklo Muzeologické oddělení orientující se na vědeckovýzkumnou, expertizní
a analytickou činnost (vedoucím se postupně stali Špét, Hyndráková, Turková) a Oddělení
odborně poradenské a inspekční, které z pověření ministerstva mimo jiné provádělo
ideologicky motivované prověrky muzeí. V roce 1982 k nim ještě přibylo další odborné
pracoviště − Dokumentační a ediční oddělení.124
K ukončení působení Kabinetu došlo až po
revolučních událostech roku 1989.
Kabinet po celou dobu své existence fungoval jako politickoorganizační, metodické,
výzkumné, koordinační a dokumentační centrum určené zejména vlastivědným muzeím
městského a okresního typu. Pro galerie plnil úkoly hlavního vědeckovýzkumného
a koordinačního orgánu metodický útvar Národní galerie a ve vztahu k tzv. ústředním
a krajským muzeím se jeho aktivity soustředily spíše do oblasti dokumentační, kontrolní
a inspekční. Obě skupiny se Kabinetu v určitých ohledech staly dokonce jistou konkurencí,
když zejména krajské (v této době i prosazovaná tzv. regionální muzea) v 60. letech začaly
provádět vlastní metodicko-poradenskou činnost. Ostatně ani u nižších složek muzejní sítě
nebyla zpočátku důvěra v novou organizaci příliš vysoká a jednotlivé subjekty se na něj se
svými problémy obracely pouze minimálně.125
Přesto je působení Kabinetu pro profilaci
českého muzejnictví i muzeologie naprosto zásadní. Prosazoval muzeologické myšlení
a s ním související skloubení problémů oborových a muzejních tak, aby „…vznikala žádoucí
symbióza a u muzejních pracovníků se vytvářelo povědomí, že jsou v prvé řadě muzejníky
a že tento přístup musí aplikovat ve všech vědních oborech v muzeích sbírkově
zastoupených“.126
Jeho představitelé již od samotných počátků připravovali podklady pro
zásadní normativní opatření a koncepční materiály, jež následně vycházely péčí ministerstva
(např. zákona o muzeích a galeriích z roku 1959, Zásad rozvoje českého muzejnictví z roku
1973), zpracovávali a vydávali metodické materiály, prováděli celkovou analýzu
vlastivědných muzeí a podíleli se na vzdělávání muzejních pracovníků. Zaměstnanci
Kabinetu také participovali na výuce dvouletého pomaturitního studia muzejnictví při
Střední knihovnické škole v Praze a na vysokoškolské výuce muzeologie. Zejména od 60.
let byly rozvíjeny bibliograficko-dokumentační aktivity (výstřižkový archiv, knihovna)
a hlavně vědeckovýzkumná práce v oblasti muzeologie. Jednalo se o výzkum návštěvnosti
124
DOUŠA, Pavel: Ústřední muzeologický kabinet 1955–1989. Muzeum: muzejní a vlastivědná práce 49,
2011, č. 1, s. 11.
125
Tamtéž, s. 6.
126
ŠPÉT, Jiří: Třicetiletý podíl Ústředního muzeologického kabinetu na formování a rozvoji socialistického
muzejnictví. MVP 23 (92) 1985, č. 4, s. 199.
45
muzeí (Suk) a dlouhodobé rozpracování metodiky spolupráce muzeí a škol (Špét).
Podstatným momentem tohoto období však bylo převedení odborných komisí doposud
činných při Ústřední muzejní radě. Vedle skupiny orientované k obecným problémům
muzejní činnosti tak fungovaly při Kabinetu komise oborové – v roce 1960 byla založena
etnografická, 1961 přírodovědná (záhy rozdělená na botanickou, zoologickou,
mineralogicko-petrografickou a geologickou), 1962 pro období dělnického hnutí a výstavby
socialismu společně s komisí literárních a hudebních muzeí, 1964 komise pro dějiny
kapitalismu a současnosti, 1973 archeologická, 1975 – numismatická a 1985 pro uměleckohistorické
sbírky.127
Některé z nich sice byly zřízeny pouze formálně či po určitou dobu
nevykonávaly činnost, většina se však stala výraznými činiteli pro rozvoj muzejní práce
v dané vědní disciplíně, a to včetně teoretických a metodických úvah. Pod záštitou Kabinetu
pořádaly konzultační dny nebo semináře tematicky nasměrované k novým poznatkům
příslušných oborů v rámci muzejní práce a prováděly i dílčí analýzu těchto aktivit
u jednotlivých muzejních zařízení. Zpočátku v nich sice byli zastoupeni především
představitelé NM, nicméně členská základna se záhy rozšířila natolik, že do jejich jednání
pronikaly četné podněty z regionů a docházelo k částečnému stírání rozdílů mezi centrem
a oblastmi.128
Po roce 1989 byly odborné komise postupně přeměněny v organizační
jednotky Asociace muzeí a galerií České republiky.
V dalším období se Kabinet podílel na řešení tzv. státního plánu výzkumu s názvem
Základní teoretické a metodologické problémy výchovy a vzdělávání dospělých, v němž se
soustředil na vypracování dílčího úkolu Muzea v naší národní kultuře a socialistické
společnosti.129
Zapojení muzeí do vědeckovýzkumných úkolů se plně rozvinulo až v 80.
letech,130
kdy se pražská instituce stala koordinátorem při realizace hned několika tematicky
rozmanitých resortních úkolů.131
Zintenzívnila tedy činnost výzkumná a metodická, jejímž
127
ŠPÉT, Jiří: Tamtéž, s. 200; Muzeologicko-metodická činnost Národního muzea v Praze po roce 1945. ČNM
– řada historická 154, 1985, s. 178–179; DOUŠA, Pavel: Ústřední muzeologický kabinet 1955–1989. Muzeum:
muzejní a vlastivědná práce 49, 2011, č. 1, s. 8.
128
ŠPÉT, Jiří: Třicetiletý podíl Ústředního muzeologického kabinetu na formování a rozvoji socialistického
muzejnictví. MVP 23 (92) 1985, č. 4, s. 199.
129
DOUŠA, Pavel: Ústřední muzeologický kabinet 1955–1989. Muzeum: muzejní a vlastivědná práce 49,
2011, č. 1, s. 12.
130
S rezortními úkoly v oblasti muzejnictví se lze setkat již od 70. let, kdy např. pro oblast historických věd
vznikl projekt (R 22/73), jenž měl být dokončen v roce 1980. Byly koncipovány tak, aby přispívaly k řešení
regionální problematiky a zároveň přinesly participujícím muzeím hodnotné předměty hlavně ze současnosti.
ŠPÉT, Jiří: Rozvoj českých muzeí v letech 1971-1975. MVP 15 (85), 1977, č. 2, s. 104.
131
Např. Výstavba rozvinuté socialistické společnosti a její historické souvislosti – historický výzkum,
Současné přírodní poměry ČSR − botanický výzkum, Fyzikální a chemické problémy ochrany a konzervace
muzejních sbírek, Model výchovy a vzdělávání pracovníků muzeí, Muzeologický výkladový slovník
46
výsledkem nebyly pouze publikace, metodické příručky či oběžníky, ale také četné
konference, semináře, porady a „soustředění“ muzejních pracovníků i ředitelů. Témata byla
přizpůsobována aktuálním problémům a zpočátku v nich převažovaly záležitosti
obecnějšího charakteru jako např. principy budování expozic a výstav a jejich kulturně
výchovného využívání, tvorba sbírkových fondů či základní zásady péče o sbírky. Později
se jednotlivá setkání věnovala otázkám z oblasti speciálních muzeologií. V nich hrála
z ideologických důvodů v 70. a 80. letech zásadní úlohu zejména dokumentace současnosti,
specifický oborový přístup byl patrný i z některých příspěvků, v nichž se řešila problematika
spolupráce muzeí se školami. V poslední dekádě komunistického panství se rozšířila
i spolupráce s obdobnými institucemi v zahraničí, která měla formu výměny publikací
a provozování stáží. Kabinet spolupracoval zvláště s Ústředím pro vlastivědná muzea
a Ústavem pro muzejnictví v Berlíně (Německá demokratická republika), Muzeologickým
centrem v Záhřebu (Jugoslávie) a Vědeckovýzkumným institutem kultury v Moskvě
(Sovětský svaz). Z nesocialistických zemí komunikoval mimo jiné s muzeologickou
katedrou leicesterské univerzity.132
2.2.5 Muzejní instituce
Pro formování teoretického myšlení v oblasti oborových muzeologií měly zásadní
význam především samotná muzea a jejich oddělení. Důležitou motivací pro muzejní
zaměstnance bylo osobní zaujetí pro věc a snaha zlepšit poměry v daném dílčím segmentu
českého muzejnictví, na druhé straně ale jejich snaha často vycházela z postavení mateřské
instituce v systému českého muzejnictví. Zejména ústřední, ale posléze i krajská muzea,133
totiž byla vnímána jako určující vědecká a metodická centra, u nichž se podobná činnost
předpokládala a měly být pro ni v jejich rámci vytvořeny základní podmínky. Vycházelo se
přitom z premisy, že jejich hlavní funkce spočívá v plnění vlastních „interních“ úkolů
v oblasti muzejní práce vyplývajících z příslušných legislativních, koncepčních a interních
a Výstavní vyjádření odborného tématu). DOUŠA, Pavel: Ústřední muzeologický kabinet 1955–1989.
Muzeum: muzejní a vlastivědná práce 49, 2011, č. 1, s. 14.
132
Tamtéž, s. 14.
133
Zejména v 60. letech byla prosazována koncepce tzv. regionálních muzeí jako center muzejní práce, která
měla tvořit krajská, oblastní a významná okresní muzea. 70. léta ale znovu přinášejí obrat k muzeím krajským.
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie.
Opava, 2005, s. 69. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav
historie a muzeologie, s. 138 a 170.
47
dokumentů a tzv. „vnější“ služby zakládající se na vztahu k ostatním muzejním zařízením
a zodpovědnosti za celý obor muzejnictví, jež vedle metodicko-muzeologických aktivit
obsahovaly i záležitosti politicko-organizační.
Na předním místě se v zájmu o jednotlivé vědní obory zastoupené v muzeu nacházely
ústřední/centrální instituce, které se do jisté míry staly instruktivními vzory pro muzejní
instituce nižších stupňů. Stěžejní roli ve skupině tzv. všeoborových muzeí zaujalo NM, které
s těmito složkami muzejní sítě udržovalo úzké kontakty formou konzultací i přímé pomoci
vrcholící podílem na výstavbě vzorových expozic muzeí v Českém Krumlově, Chebu
a Sušici v roce 1953.134
Výsadní postavení NM pak bylo podtrženo organizačním
přičleněním Kabinetu a vydáním muzejního zákona, v němž bylo jeho zařazení do kategorie
ústředních muzeí zdůvodněno jeho tradicí, významem pro vědu a předním místem v českém
muzejnictví.135
Pražská instituce zde do jisté míry těžila z úpadku obou zemských muzeí,
která v hierarchii klesla na úroveň muzeí krajských, a dokonce vznikly úvahy o jejich
zakomponování do struktur NM.136
V této souvislosti se zároveň zmiňovala nutnost
vnitřního rozčlenění a posílení jeho jednotlivých oddělení, která měla fungovat jako
vrcholné orgány pro daný vědní obor v muzejní sféře.137
V případě specializovaného
muzejnictví si nicméně tuto pozici na základě platného legislativního opatření reálně
podržely Národní technické muzeum a NG. K nim se postupně přidávaly i další instituce
s centrální působností (např. Památník národního písemnictví), přestože i v jejich činnosti
byly shledávány četné nedostatky a zejména v normalizačním období byly mnohé z nich
přinuceny zcela přehodnotit svou společenskou úlohu a vypracovat nové koncepce
rozvoje.138
Jistou míru posílení decentralizačních tendencí znamenalo vydání Obecných
zásad jednotné sítě a ústřední sítě zařízení, ústavů a kulturněvýchovných a uměleckých
institucí spadajících do oboru působnosti ministerstva kultury (1972), kde byly tehdejší
ústavy roztříděny na muzea ústřední sítě s rozsáhlou pravomocí vědeckou a metodickou
134
Stalo se tak s pověřením ministerstva a důležitá byla i jejich návodnost a názornost, která měla být vzorem
pro aplikaci nových myšlenek jak v ideologické, tak muzeologické rovině. ŠPÉT: Jiří: Muzeologickometodická
činnost Národního muzea v Praze po roce 1945. ČNM – řada historická 154, 1985, s. 172–173.
135
Zákon č. 54/1959 Sb. o muzeích a galeriích, par. 6, odst. 1 [online]. Zlín 2011. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1959-54 [cit. 2019-06-26].
136
ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988, s. 161–162.
Muzejní práce: studijní, metodický a informační materiál, sv. 22.
137
Signifikantní je v tomto směru zejména vznik Historického muzea v roce 1964 jako organizační složky NM.
138
Přihlédnout se zde mělo zejména k jejich postavení v muzejní síti i úkolům v rámci široké kulturní fronty
(především v Praze). KLUSÁK, Milan: Poslání a hlavní úkoly muzeí v rozvinuté socialistické společnosti.
MVP 12 (82), 1974, č. 4, s. 196.
48
(přímo řízená ministerstvem a některými krajskými národními výbory), krajská a základní
(okresní, městské a místní národní výbory). Přestože se v rámci první kategorie stále
rozlišovala muzejní zařízení spadající pod správu ministerstva (nemohla sem být ale
zařazena centrální mimoresortní muzea jako např. Československé zemědělské muzeum)
a národních výborů, došlo tímto aktem k rozšíření spektra pravomocí a kompetencí řady
mimopražských muzeí (patřily sem např. MM a Slezské muzeum v Opavě, později
Technické muzeum v Brně, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Alšova
galerie). Na jejich nově nabytém postavení nic zásadního nezměnily ani Zásady budování
jednotné sítě muzeí, galerií a specializovaných expozic139
z roku 1981, na jejichž základě
došlo v rámci muzejní sítě k rozdělení na ústavy zřizované ministerstvem, národními
výbory, dále na podniková muzea a vzorkovny, síť specializovaných expozic (jejich součástí
byly i muzejní expozice na památkových objektech) a konečně památníky se síněmi
revolučních tradic.140
Právě vzájemná komunikace vzniklá oficiálním propojením všech
druhů muzejních ústavů následně přispívala k dalšímu pronikání teoretického myšlení do
spodních pater muzejní sítě. Muzejníci se scházeli na tzv. koordinačních poradách vedoucích
úseků ústředních a krajských muzeí (např. úsek výstavní, kulturně-výchovný, ekonomický
atd.), v 80. letech se rozšířila i praxe vytvářet tzv. pracovní skupiny dočasně sestavené
k bezprostřednímu řešení některého z aktuálních problémů. Právě v tomto období pak
vychází Zásady muzeologicko metodické i odborně poradenské činnosti v muzeích ČSR,
které se dotýkaly celkové struktury metodických pracovišť a jejich kompetencí od Kabinetu
jako jejich hlavního centra, přes muzea specializovaná až ke krajským.141
Zákon č. 280/1948 Sb. rušící zemské uspořádání dal ve svém důsledku vzniknout
prvku, jenž do značné míry determinoval speciální muzeologie zejména v jednotlivých
regionech. Krajská muzea měla za cíl dokumentovat právě zřízené územní jednotky s tím,
že se stanou vědeckou a metodickou oporou pro instituce okresní, které měly primárně
vykonávat funkci osvětovou. Proces konstituování základních stavebních kamenů nově
budované muzejní sítě byl pozvolný a souvisel se vznikem a rozvojem interních složek KNV
139
Na jejich základě pak vznikly i samostatné monotematické expozice ve Skutči (výroba obuvi), Mikulově
(vinařství), Kostelci nad Černými lesy (hrnčířství), Děčíně (lodní doprava) či Třebíči (betlémářství). DOUŠA,
Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie. Opava,
2005, s. 69. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie
a muzeologie, s. 179.
140
O nich viz ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988,
s. 290–291. Muzejní práce: studijní, metodický a informační materiál, sv. 22.
141
Jejich celé znění viz Informace Ústředního muzeologického kabinetu 1985, č. 1, s. 17–38.
49
– krajských referátů pro školství osvětu a výchovu. Tyto orgány postupně přejímaly do své
gesce většinu tradičních muzejních institucí (Brno, Opava, Liberec, Olomouc, České
Budějovice, Jihlava, Plzeň), které se v některých případech nacházely mimo oficiální
správní centra (např. Ústecký kraj – Teplice, Karlovarský – Cheb, Pražský – Poděbrady).142
I když se jejich základní funkce a postavení snažil formou obecně platného statutu vymezit
např. SČM či přípisy ministerstva,143
jako rozhodující se pro jejich profilaci jevily (ne vždy
ideální) vztahy s jednotlivými KNV. Vládní nařízení vydané k zákonům o národních
výborech č.12/1954 dokonce uvádělo, že to jsou právě odbory kultury těchto orgánů státní
správy, kdo řídí výstavbu muzeí i galerií, schvaluje jejich činnost, pečuje o osvětové
a kulturní vyžití těchto institucí či instalaci a řádný stav sbírek. K dalšímu vzestupu
krajských muzeí došlo ve druhé polovině 50. let v souvislosti s procesem decentralizace
nastoleným XX. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu. V Československu se jeho
závěry projevily posílením pravomocí národních výborů, které mohly o vlastních
záležitostech rozhodovat s konečnou platností.144
Postupně v jejich rámci vznikaly i tzv.
krajské muzejní poradní sbory/rady s rozsáhlými kompetencemi v oblasti organizace místní
muzejní sítě (např. rušení a přemisťování, částečně i slučování s ostatními paměťovými
institucemi).145
Na ně později navázaly tzv. krajské komise, které svou činností fakticky
zaštiťovaly muzejní obor v daném regionu. V krajských muzeích tak byla vykonávána
relativně intenzivní výzkumná, metodická a kontrolně inspekční činnost opřená o systém
plánování146
a nárůst počtu akademicky školených pracovníků. Zásadní postavení v rámci
muzejní sítě zůstalo těmto institucím i v období normalizace, což ve svém důsledku vedlo
ke vzniku četných krajových specifik a tím i pro tehdejší režim nepřípustného nejednotného
142
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické
ideologie. Opava, 2005, s. 69. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie.
143
ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988, s. 119. Muzejní
práce: studijní, metodický a informační materiál, sv. 22.
144
KNAPÍK, Jiří: V zajetí moci: kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956. Praha 2006, s. 271–272.
145
Projevily se i v myšlence vzniku tzv. krajských vlastivědných ústavů, které v sobě měly zahrnovat muzeum,
galerii a památkovou péči. O této problematice viz DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–
1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie. Opava, 2005, s. 105. Dizertační práce. Slezská univerzita
v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie. Ve struktuře KNV měly mít také
analytickou a odborně inspekční funkci. Celostátní konference muzejních pracovníků ve dnech 20.-21. února
1968 v Praze. Praha 1968, s. 40.
146
Plány měly vycházet především z potřeb kraje plynoucích z hlavních celostátních úkolů naznačených
v stranických a muzeologicky orientovaných dokumentech. Projednány měly být místními muzejními
pracovníky, odbory školství a kultury a okresními národními výbory. HORÁČEK, Miroslav: K otázce
jednotných krajských plánů výstavby muzeí. Zprávy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při Národním
museu v Praze, 1959, č. 6, s. 23.
50
postupu při řešení aktuálních otázek oboru. I proto ministerstvo v roce 1981 přijalo
dokument s názvem Zásady budování jednotné sítě muzeí, galerií a specializovaných
expozic, kde byla stanovena základní působnost jednotlivých muzejních institucí včetně
krajských muzeí podpořená vydáním vzorového statutu.147
Prostřednictvím stěžejních
státních a stranických dokumentů, krajských koncepcí rozvoje muzejnictví a vytyčených
hlavních úkolů dané pětiletky (legislativa nemohla v tomto směru dostačovat) pak měla
krajská muzea v daném regionu usilovat o sjednocení a další formování aktivit při přípravě
expozic a výstav, rozvoje vědeckovýzkumné činnosti, péče o sbírky a zájmové regionální
činnosti. Zdůrazněna byla současně nutnost zlepšení plánování, řízení a kontroly těchto
institucí148
i vytvoření muzeologických pracovišť jako garantů odborné činnosti.149
Setkání a různě zaměřené aktivy se uskutečňovaly i na okresní úrovni, kde se místní
muzejní instituce posílené zejména v 60. letech o odborné pracovníky snažily na nižší složky
působit ve smyslu seznamování se základními a aktuálními problémy muzejní práce.
Mnohdy však narážely na neochotu i nízkou personální vybavenost.150
Problematické vztahy
však v mnoha ohledech nastávaly i se zřizovateli. Asi nejostřeji se projevily počátkem 60.
let, kdy došlo k otevřené kritice, v níž rezonoval způsob vedení muzeí národními výbory,
jejich nekvalifikované vedení a zanedbávání vědecké práce na úkor osvětové činnosti.151
2.2.6 Vysokoškolská pracoviště v oboru muzeologie
Klíčovou a zároveň specifickou pozici při formování teoretického myšlení v oblasti
oborových muzeologií sehrávala akademická pracoviště, konkrétně externí katedra
muzeologie v Brně (založena 1963) a Středisko pro výuku muzeologie v Praze (1967). Právě
jejich hlavní reprezentanti stanovili základní mantinely, z nichž ostatní při svém výzkumu
vycházeli nebo se s nimi alespoň museli vypořádat. Byla to také oni, kdo iniciovali
a zaštiťovali řadu diskusí, akcí a projektů a vychovali následovníky, kteří se touto
problematikou zabývali ve svých kvalifikačních pracích či další profesní kariéře. Vývoj
147
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické
ideologie. Opava, 2005, s. 175. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie.
148
ŠPÉT, Jiří: Poslání a funkce krajských muzeí. MVP 20 (90), 1980, č. 4, s. 207.
149
Směry a výhledy dalšího rozvoje muzeí a galerií v ČSSR (schváleny usnesením vlády ČSR č. 390 ze dne
19. 12. 1979). MVP 18 (88), 1980, č. 3, s. 134.
150
O muzejnictví tentokrát v měřítku okresním. Dějiny a současnost 4, 1962, č. 10, s. 19.
151
Např. VENCL, Slavomil: Krize muzeí. Tamtéž 6, 1964, č. 11, s. 31–33.
51
obou muzeologických center přitom provázely dynamické změny. Jejich vznik v 60. letech
vycházel z liberalizujícího se prostředí centrálních muzeí (MM a NM) tendujícího ke kritice
státních a stranických orgánů a aktivnímu zapojení muzejních pracovníků do kulturní
politiky. Teprve nástupem normalizace se jejich zástupci postupně stali vykonavateli
ideologicky poplatných požadavků a zadání, nicméně v některých ohledech si obratným
jednáním s nadřízenými subjekty v mnohém dokázali uchovat svá vlastní pojetí a náhledy
na muzejní fenomén.
Vztahy se státními a stranickými orgány pro ně nicméně byly klíčové od samotných
počátků. Zatímco celková koncepce a program akademických pracovišť zůstávaly v gesci
výrazných zakladatelských osobností (Jelínek, Stránský, Neustupný), tehdejší režim vytvořil
základní prostor pro jejich fungování. Zásadní v tomto směru bylo jednání XII. sjezdu KSČ
a následné vydání dokumentu Jednotná soustava vzdělávání osvětových pracovníků, jehož
obsah sice předpokládal vysokoškolský typ vzdělávání pracovníků muzejních institucí, na
druhé straně ale kladl důraz spíše na výuku aplikovanou.152
Muzeologická pracoviště se při
svém konstituování zároveň musela v ideologické rovině postavit k edukační činnosti svých
předchůdců. Ožehavou otázkou zůstávala míra kontinuity s prvorepublikovým Lektorátem
muzejnictví, který na brněnské univerzitě působil pod vedením Jaroslava Helferta, a také
aktivitami tehdy již neexistujícího SČM (kurzy, semináře, publikační činnost). K jasnému
vymezení dalšího směřování muselo dojít i k tehdy probíhající výuce muzejnictví
odehrávající se ve formě školení tzv. středních kádrů, ať už ve formě kurzů, středoškolského
vzdělání s maturitou či tzv. osvětových škol určených mimo jiné i pracovníkům muzeí.153
Hlavním rozlišovacím znaménkem mezi novou formu vzdělávání od v minulosti či aktuálně
působících subjektů pak spočívalo v důrazu na vytvoření teoretické platformy, která měla
zvýraznit význam muzejnictví jako svébytného oboru a zároveň nezůstat odtržená od
muzejní praxe.
Pro organizační strukturu obou muzeologických center bylo signifikantní jejich
rozkročení mezi muzejní a akademickou sféru, kdy jejich chod a personální obsazení
zajišťovaly brněnské a pražské muzeum, zatímco univerzity fungovaly spíše jako garant
152
Dokument zmiňuje některé jednosemestrové přednášky v oborech národopis, archeologie, dějiny umění
a v přírodních vědách, označuje je ale za nedostatečné. Jako řešení nabízí zavedení kurzů z oboru muzeologie
a praktická cvičení mezi šestým a devátým semestrem studia a absolvování praxe během studia pro ty, co
budou chtít pracovat v muzeích. Jednotná soustava vzdělávání osvětových pracovníků. Praha 1962, s. 38–39.
153
Více viz např. ŠPÉT, Jiří: Muzeologicko-metodická činnost Národního muzea v Praze po roce 1945. ČNM
– řada historická 154, 1985, s. 191–192.
52
úrovně a kvality výuky. Vzniklá situace nepřímo souvisela s porodními bolestmi, během
kterých vykrystalizovala nutnost obhajovat pozice muzeologie jako akademického oboru.
Oba subjekty sice získaly podporu mateřských zřizovatelských institucí (ministerstvo
školství, jihomoravský KNV dokonce u svých zaměstnanců muzeologické vzdělání
považoval víceméně za povinné),154
na samotných univerzitách nicméně panovala nedůvěra.
U představitelů vysokoškolských kruhů se totiž objevovaly pochybnosti týkající se
vhodnosti přímého zařazení muzeologie mezi již etablované obory. Např. v Praze se
vyskytly názory, že by nový studijní program neměl získat samostatné postavení, ale
fungovat jako oddělení při některém z příbuzných ústavů (např. historie, archivnictví).
Tehdejší snahy muzeologů však vyvolávaly ambivalentní reakce v samotném muzejním
prostředí. Zatímco např. Kabinet jako organizační složka NM vznik Střediska otevřeně
podpořil,155
někteří přímí aktéři integračního procesu si stěžovali např. na nedostatečnou
podporu ze strany orgánů působících při ministerstvu, zejména Ústřední muzejní rady.156
Z hlediska zkoumaného fenoménu je ale nejpodstatnější analýza výukových
programů. Kurikulum obou učebních jednotek totiž bylo co do zaměření a obsahu odlišné,
přičemž hlavním hlediskem zde byl právě přístup k speciálním muzeologiím. Představitelé
brněnské externí katedry se snažili postgraduální vzdělání profilovat v duchu svého pojetí
muzeologie, kde klíčovou roli sehrálo její vnímání jako autonomní a specifické vědní
disciplíny s vlastním předmětem zájmu odlišným od poznávací intence jiných akademických
oborů. Výuka speciálních muzeologií zde sice probíhala od samotných počátků, nicméně její
základ spočíval v teoretickém vnímání muzeologie s akcentem na jednotlivé fáze
muzealizačního procesu. Přesto se pro specializované kurzy podařilo získat výrazné
reprezentanty daných oborů, z nichž důležitou část tvořili zaměstnanci MM.157
Brněnská
katedra téma navíc akcentovala také na muzeologickém sympoziu konaném v roce 1965 či
154
RUTAR. Václav: Vznik, vývoj a práce externí katedry muzeologie v Brně v letech 1963–1969. Museologica
Brunensia 3, 2014, č. 2, s. 6.
155
Podklady připravené Kabinetem její činnost na KU obhajovaly s tím, že je zde nejvíce oborů zastoupených
v muzeu. ŠPÉT, Jiří: Muzeologicko-metodická činnost Národního muzea v Praze po roce 1945. ČNM – řada
historická 154, 1985, s. 190.
156
RUTAR. Václav: Vznik, vývoj a práce externí katedry muzeologie v Brně v letech 1963–1969. Museologica
Brunensia 3, 2014, č. 2, s. 10.
157
Jednotlivé speciální muzeologie se vyučovali ve vztahu k etnografii (např. Richard Jeřábek, Ludvík Kunz,
Pavel Kurfürst, Miroslava Ludvíková, Eva Večerková), archeologii (Pavel Koštuřík, Boris Novotný, Jana
Vignatiová), k přírodním vědám Rudolf Musil (geologie), Bohumil Šula (botanika, zoologie) a Vlastimil
Tlusták (živá příroda), k historickým vědám (Jiří Sejbal a Jaroslav Mlýnský), ke galeriím Jiří Mašín, Ladislav
Šášky a Jaromír Zemina) a k literatuře, divadlu, hudbě a filmu (Michal Kováč, Jiřina Telcová, Jiří Sehnal).
MRÁZOVÁ, Lenka – JAGOŠOVÁ, Lucie: Obsahové proměny kurikula brněnské muzeologie v letech 1964–
2014. Museologica Brunensia 3, 2014, č. 3, s. 34, pozn. 50.
53
v rámci příprav muzeografického střediska pod patronací UNESCO koncem 60. let. Aktivní
účast na událostech tzv. Pražského jara hlavních protagonistů (Jelínek, Stránský, Vašíček)
však zapříčinila znatelný útlum, jenž vyvrcholil splynutím s archeologií a vytvořením
Katedry archeologie a muzeologie (1977).158
Současně s přístupovými jednáními vyvstaly
tlaky na vytvoření nového profilu studia, jenž by lépe odpovídal novým poznatkům ve
„věcech muzeologie“ a zásadám vysokoškolského studia stanovených ÚV KSČ
a ministerstvem školství. Součástí tehdejší reorganizace se mělo stát posílení výuky oborů
zastoupených v muzeu, kterou později reflektovaly i dílčí přednášky a diskuse na
Mezinárodní letní škole muzeologie (International Summer School of Museology –
ISSOM).159
Pražského středisko oproti tomu ve své koncepci vycházelo z již dříve uveřejněných
myšlenek Neustupného mírně modifikovaných v jeho článcích a publikacích ze 60. let.
Základem vyučovacího procesu se staly muzeologie speciální, které byly nabídnuty
posluchačům denního studia příslušných akademických oborů Karlovy univerzity. Zatímco
ve studijních programech, kde se muzeologie přednášela již dříve a byl tak položen
teoretický základ (Neustupný – archeologie, Beneš – národopis), muselo u ostatních
disciplín dojít k jeho postupnému vytvoření a následné precizaci (historie, dějiny umění,
egyptologie, klasická archeologie).160
Systém „vzdělávání ve speciálních muzeologiích“ pak
byla vkomponován do závěrečného období studia a začínal přednáškami z obecné
muzeologie, na něž navazovaly kurzy z muzeologií speciálních, tzv. Muzeologický seminář
(jeho semestrové kurzy přinášely aktuální témata z oblasti muzejnictví jako např. instalace
sbírek, stav muzejnictví v jiných zemích, evidence) a Muzejní praxe (konala se pro každý
obor zvlášť a spočívala jak v hromadných exkurzích, tak i působení jednotlivců ve
vybraných muzeích). I když Neustupného pojetí preferovalo komplexní výuku muzeologie
158
KIRSCH, Otakar: Vysokoškolská výuka muzeologie v Brně v době normalizace a nástupu demokratického
režimu. Museologica Brunensia 3, 2014, č. 2, s. 15.
159
HOLMAN, Pavel: Cesty brněnské muzeologie. In: DOLÁK, Jan (ed.): Muzeologie na začátku
3. tisíciletí/Museology at the Beginning of the 3rd Millenium: sborník z mezinárodního semináře teorie a praxe
2. Brno 2009, s. 200.
160
Za období 1967/1968–1971/1972 prošlo Obecnou muzeologií 214 posluchačů, speciální (oborovou)
muzeologií 195 posluchačů různé profilace (oborová muzeologie pro prehistoriky – 22, pro historiky – 62, pro
historiky umění – 46, pro historické archeology – 9, pro národopisce – 14, pro klasické archeology a egyptology
– 14, pro biology – 21, pro geology – 2). Muzejní praxi absolvovalo 115 posluchačů (z toho 11 prehistoriků,
6 historických archeologů, 23 historiků, 5 národopisců, 45 dějepisců umění, 3 klasičtí archeologové,
3 egyptologové, 1 asyrolog, 3 biologové-antropologové). Archiv Národního muzea, fond Středisko pro výuku
muzeologie (částečně zprac.), kart. č. 3 (Agenda 1967–1970), složka Zřízení Střediska – přípisky, statuty, řády,
perspektiv – Středisko pro výuku muzeologie 1967 až 1972.
54
určenou pro studenty denního studia, jejím cílem bylo ovlivnění všech muzejních složek.
Středisko proto postupně nabídlo několik kurzů vypisovaných pro již aktivní muzejníky
v postgraduální formě. I když bylo politickým vývojem po roce 1968 negativně ovlivněno
i ono, úpadek nastal až se zhoršujícím se zdravotním stavem Jiřího Neustupného. Jeho pozici
se při výuce snažil převzít Josef Beneš, nicméně po smrti Neustupného v roce 1981 postupně
nastal i definitivní konec tohoto projektu.161
Univerzitní výuku zaměřenou na oblast muzeologie však ve sledovaném období lze
zaznamenat také v rámci jednotlivých studijních oborů zastoupených v muzeu. Již od 50. let
probíhala na Karlově univerzitě díky péči Jiřího Neustupného, k němuž se přidaly i další
osobnosti (např. Josef Beneš). I na brněnské univerzitě byly podniknuty pokusy o zavedení
muzeologicky orientovaných kurzů, kdy vybrané vědní obory (archeologie a etnografie) do
jisté míry navázaly na lektorská cvičení Jaroslava Helferta ukončená po roce 1948.162
Zvláště
v některých oborech nicméně kurzy postrádaly teoretický charakter a seznamovaly
posluchače s praktickými specifiky muzejní práce, přičemž se často omezovaly pouze na
absolvování praxí v tematicky příbuzných muzeích.
2.2.7 Legislativní, koncepční a metodické dokumenty v oblasti muzejnictví
Státní muzejní politika tvořená konglomerátem pěti hlavních, s různou intenzitou
kooperujících skupin byla ve sledovaném období kodifikována v řadě dokumentů, které byly
v oblasti muzejnictví více či méně závazné. Patřily mezi ně především materiály
legislativního, koncepčního a metodického charakteru, které pomáhaly utvářet byrokratický
systém a s ním spojené znaky jako hierarchická struktura rozhodování či stanovování
pevných kompetencí jednotlivým subjektům, na druhou stranu se však dotýkaly i samotného
způsobů provádění konkrétních činností v oblasti muzejního fenoménu. Jejich značné
množství, specifická frazeologie i určitá nepřehlednost zvýrazňovaly důležitost jejich
oficiální interpretace. Řada z nich byla muzejníkům zprostředkována a vysvětlena na
161
Pomocnou ruku nakonec, přes dřívější jednání o včlenění pod katedru teorie kultury, podali etnografové,
jmenovitě Antonín Robek (1931–2008). Od školního roku 1982/83 pak byla výuka muzeologie na FF UK
řízena katedrou etnografie a folkloristiky. KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Teorie jako platforma pro
edukaci muzejních pracovníků. Osudy Střediska pro výuku muzeologie v letech 1967–1982. Muzeum: Muzejní
a vlastivědná práce 55, 2017, č. 2, s. 13.
162
Tamtéž, s. 11–12.
55
stránkách dobových periodik (MVP, Metodické listy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce)
či na speciálních sjezdech a aktivech za aktivní spoluúčasti ministerských úředníků.
V období komunistického režimu tak byla v rámci právního řádu přijata řada
legislativních opatření včetně „muzejního“ zákona, jež se zásadně dotkla celkového chodu
muzejnictví v českých zemích, nicméně pro teoretické uvažování nad muzejním fenoménem
nabývala spíše jiných významů. V prvé řadě dodala těmto snahám punc oficiality
a ospravedlňovala je nejen u tehdejších mocenských elit a zřizovatelů, ale také v očích laické
veřejnosti. Striktní a zjednodušující dikce jednotlivých právních norem i jejich následné
rozvedení prostřednictvím vyhlášek či metodických pokynů se pak zabývaly zásadními
otázkami jako stanovení některých základních pojmů (např. muzeum, sbírkový předmět,
sbírka), funkce a poslání muzejních institucí či kompetence muzejních pracovníků.
Z hlediska muzeologického však jejich obsah představoval spíše základní platformu, ze
které bylo možné dále vycházet, a vytyčil mantinely vymezující hranice výzkumu.
Odhlédneme-li od dřívějších snah,163
legislativní opatření determinující vývoj po
roce 1948 byla přijímána převážně v poválečném období, i když k vydání muzejního zákona
přes veškeré snahy tehdy ještě nedošlo.164
Symptomatické byly především tendence
k postupnému posílení pozic státu, přičemž některá nařízení byla vydávána nestandardní
cestou prezidentských dekretů. Např. dekret č. 130/1945 o státní péči osvětové fakticky
převáděl tuto specifickou sféru lidské činnosti pod přímou kontrolu státu a orgánů státní
správy (hlavně národních výborů). Podobnou tendenci vykazoval i zákon č. 137/1946 Sb.
o národních kulturních komisích, který upravoval činnost institucí, jež spravovaly státní
kulturní majetek zabavený zvláště na základě „konfiskačních dekretů“ č. 12 a 108/1945.
Definován zde byl pojem státní kulturní majetek, za který byly považovány pozemky
(přírodní a archeologické lokality), objekty (architektonického, historického a uměleckého
charakteru) i movité věci umělecké, historické a vědecké hodnoty, a to jako jednotlivosti,
tak i jejich soubory.165
163
Nejaktivnější v tomto směru byly na přelomu 19. a 20. století zemský poslanec Karel Adámek a v období
první republiky SČM. ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 2. vyd. Brno 2004,
s. 47, 77–78.
164
Viz ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988, s. 38–40,
86–90. Muzejní práce: studijní, metodický a informační materiál, sv. 22.
165
VLČEK, Václav: České muzejnictví v systému kulturní politiky, ekonomiky, práva a kádrové práce. Praha
1986, s. 20.
56
Přelomem se stal rok 1948, kdy tehdy odsouhlasené legislativní dokumenty již přímo
představovaly rozpracování kulturního programu komunistické strany, přičemž mnohdy
neplánovaně směřovaly k vytvoření vhodného prostředí pro pozdější realizaci muzejní
politiky. Na základě ústavního zákona z května 1948 byly tzv. kulturní statky převzaty pod
ochranu státu a navíc bylo zajištěno jejich zpřístupnění veřejnosti.166
Zásadní bylo v tomto
směru i přijetí zákona o krajském zřízení č. 280/1948 Sb., na jehož základě byla postátněna
muzea v majetku zemských orgánů (Praha, Brno, Opava), a díky paragrafu 44 došlo také ke
zrušení obchodních a živnostenských komor k 31. prosinci 1948, což se dotklo zejména
uměleckoprůmyslových muzeí. Dominantní pozici státu v oblasti galerií ještě zvýraznil
zákon č. 148/1949 fakticky zakládající Národní galerii jako státní ústav a následující
směrnice ministerstva školství věd a umění č. j. 67392/1952-VI o krajských galeriích.
Finálním aktem celého procesu pak bylo přijetí zákona č. 68/1951 o dobrovolných
organizacích a shromážděních, jehož prostřednictvím došlo ke zrušení spolků jako
zřizovatelů muzejních institucí a jejich převedení pod národní výbory.
K dalším zásahům do sféry muzejnictví a ostatních oborů kulturního dědictví, jehož
zásadní otázky se prozatím řešily spíše rozpracováním některých usnesení ÚV KSČ, došlo
až v druhé polovině 50. let, kdy z ministerské iniciativy byly v rychlém sledu schváleny
zákony z oblasti kulturního dědictví. I když se uvažovalo o spojení legislativních předpisů
(hlavně pro památkovou péči a muzejnictví),167
nakonec vyšly pro každý z nich zvlášť.
Přijetím vládního nařízení č. 29/1954 o archivnictví168
tak byla schválena zákonná nařízení
č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody, č.22/1958 o památkové péči a č. 53/1959 o jednotné
soustavě knihoven. Zákony byly následně rozpracovány vyhláškami o evidenci kulturních
památek (č. 116), o národních kulturních památkách (č. 117) či o vývozu kulturních památek
a předmětů muzejní hodnoty do zahraničí (č. 239). Zákon č. 54/1959 o muzeích a galeriích
tuto legislativní smršť uzavíral, přičemž jeho vydání bylo v muzejních kruzích i po letech
interpretováno jako vyústění dlouhodobých snah vedoucích představitelů o muzejní práci
a tím i přiznání společenského významu oboru oproti dřívějšímu dobám.169
166
Tamtéž, s. 21.
167
BENEŠ, Josef: Dvacet let muzejního zákona. MVP 17 (87), 1979, č. 2, s. 66.
168
Po schválení archivního zákona č. 97/1974 Sb., který nahradil vládní nařízení o archivnictví z roku 1954,
byl s účinností od 1. 3. 1976 vydán nový statut, podle něhož byl Státní ústřední archiv ústavem ministerstva
vnitra, které jej přímo řídilo a spravovalo.
169
BENEŠ, Josef: Dvacet let muzejního zákona. MVP 17 (87), 1979, č. 2, s. 65.
57
Přijetí zákona odstartovalo další aktivity v oblasti muzejnictví a např. podnítilo
zřizovatelské instituce k vydání statutů jednotlivých muzejních organizací.170
Znamenalo ale
také vznik obecně i tematicky koncipovaných materiálů, které se vedle přijaté legislativy
opíraly o usnesení sjezdů KSČ (např. XI. sjezd v roce 1958 – kulturně výchovné působení,
XII. sjezd v roce 1962 – zvyšování vzdělání a odborné kvalifikace pracujících, XIV. sjezd
v roce 1971 – rozvíjení ideově výchovné činnosti), rozhodnutí pléna jejího ÚV
a v odborných záležitostech o návrhy ÚMR, Kabinetu či významných muzejních institucí.
V 60. letech došlo k značnému posílení pozic muzejních pracovníků, jejichž (svou
kritičností charakteristický) vliv je patrný hned v několika směrnicích, zásadách a návrzích
(např. Zásady dalšího rozvoje československého muzejnictví, Závěry celostátní konference
muzejních pracovníků, Návrh koncepce českého muzejnictví),171
nicméně období
normalizace přineslo opětovný návrat zpět. Péčí tehdejšího ministerstva kultury vycházela
řada závazných materiálů reagujících na aktuální podněty stranické politiky, které
představovaly stanovení dlouhodobějších perspektiv vývoje i konkrétních úkolů v oblasti
muzejnictví. Zpočátku obsahovaly i proklamace o nutnosti aktivně se vypořádat
s myšlenkami obrodného procesu (např. oddělit kulturněvýchovnou práci od odborné,
omezit vliv národních výborů na chod muzeí či věnovat se výhradně osobní a odborné
specializaci).172
Jedním ze zásadních spíše obecně koncipovaných dokumentů bylo např.
programové prohlášení vlády ČSR konkretizované v Základních směrech rozvoje kultury
v ČSR (1972), které rozvíjely teze o posílení kulturně výchovné funkce státu a zajištění
vědeckého rozvoje kulturní činnosti. Z nich pak v mnoha ohledech vycházely pro
budoucnost muzeí klíčové a ideologií ovlivněné Zásady rozvoje českého muzejnictví
(schváleny 1972, vyhlášeny 1973) vzniklé ještě rozpracováním závěrů XIV. sjezdu KSČ
a ideologického pléna jejího ÚV, jejichž výsledkem byla situace „…. v plné míře příznivá
postupnému dobudování sítě muzeí v krajích a okresech a naplňování myšlenek, zakotvených
v zásadách sítě kulturních zařízení“.173
Obsah dokumentu muzejní instituce vnímal jako
aktivní prostředky dokumentace minulosti i jako významné spolutvůrce socialistické
společnosti.174
Podobným způsobem determinovaly muzejní práci i další materiály jako
170
Tamtéž, s. 66–67.
171
Řadu dalších obecně platných dokumentů pro oblast kultury a vztahující se k muzejnictví viz VLČEK,
Václav: České muzejnictví v systému kulturní politiky, ekonomiky, práva a kádrové práce. Praha 1986, s. 37.
172
PUBAL, Václav: Jak dál s rozvojem českého muzejnictví. MVP 9 (79), 1971, č. 2, s. 74.
173
LANGR, Jaroslav: Třicetiletá cesta českých muzeí. MVP 13 (83), 1975, č. 4, s. 182.
174
ŠPÉT, Jiří: Rozvoj českých muzeí v letech 1971–1975. MVP 15 (85), 1977, č. 2, s. 102.
58
např. tzv. Politickoorganizační opatření přijatá v roce 1973 k závěrům prověrek
společenskovědních expozic (ty se realizovaly na základě usnesení ÚV KSČ z února 1972).
Jejich součástí byla i celková kontrola jednotlivých muzeí, jež se stala podstatou následné
evaluace.175
K významným dokumentům tehdejší doby vycházejícím ze Zásad rozvoje českého
muzejnictví patřila i opatření směřující ke zlepšení muzejních činností, zejména pak
směrnice ministerstva kultury ČSR č.j. 4118/1977 VI/3 s názvem Zásady organizace
a rozvoje knihoven muzeí a galerií, č.j. 24706/1979 V/3 Zásady akviziční politiky či Zásady
spolupráce muzeí a galerií se školami, výchovnými zařízeními a mládeží (1977) vydané jako
společný pokyn resortů kultury a školství.176
Silně početně zastoupena byla i oblast správy
a evidence sbírek (např. Směrnice pro správu, evidenci a ochranu sbírek v muzeích
a galeriích z roku 1983), zásadního významu se ale dostalo především usnesení vlády ČSR
č. 234/1980 a předsednictva federální vlády ČSSR č. 80/1981 Sb. k zajištění komplexní
dokumentace výstavby socialismu. Muzeím vytvářela vhodnou akviziční platformu pro
získávání předmětů ze současného období a možnost metodicky působit na vzniklá
dokumentačním centra při státních podnicích a organizacích.177
Do muzejnictví se postupně prosazovalo i plánování. Důležitým dobovým
dokumentem byly v tomto ohledu Směry a výhledy dalšího rozvoje muzeí a galerií
zpracované ministerstvem kultury a schválené usnesením vlády České socialistické
republiky č. 390 z 19. 12. 1979. Nejenže v něm bylo jako jeden ze závažných úkolů uvedeno
prohloubení teoretické práce178
a překonání „rutinérského prakticismu“, ale představoval
i generální a dlouhodobou linii státní politiky v oblasti muzejnictví. Protože všechny
požadavky nešlo realizovat naráz, vznikaly tzv. konkretizační plány pro jednotlivá pětiletá
období s názvem Hlavní směry a úkoly v oblasti muzejnictví pětiletky (započaly v letech
1981–1985), které se schvalovaly a vyhodnocovaly na celostátních aktivech. Zdůrazňovaly
další prohlubování politického působení muzeí a jako prosazovatelů kulturní politiky strany
175
Tamtéž.
176
Cílem bylo do vzájemné spolupráce přinést soustavnost a efektivní realizaci „oboustranných“ potřeb. ŠPÉT,
Jiří: Zintenzívnění spolupráce muzeí a galerií se školami a mládeží. MVP 16 (86), 1978, č. 1, s. 41–46.
177
ŠPÉT, Jiří: Zásady komplexní dokumentace období výstavby socialismu. MVP 19 (89), 1981, č. 4, s. 197.
178
Uplatněním poznatků současné vědy i soustavnou aplikací principů socialisticky pojaté muzeologie do
veškeré činnosti muzeí a galerií měly být odstraňovány zbytky prakticismu a zkvalitňováno jejich společenské
působení tak, aby v oblasti kulturně-výchovné muzea a galerie přispívaly svými specifickými formami
k cílevědomému utváření profilu socialistického člověka. Směry a výhledy dalšího rozvoje muzeí a galerií
v ČSSR (schváleny usnesením vlády ČSR č. 390 ze dne 19. 12. 1979). MVP 18 (88), 1980, č. 3, s. 130.
59
a spolutvůrců „…ofenzivního nástupu socialistické kultury v současném ideologickém
boji“.179
Souborné stanovení úkolů pro celou pětiletku byly ještě dále rozpracovány v časové
ose (na jednotlivá léta) a územně (většinou v krajích).180
179
ŠPÉT, Jiří: Muzea v nástupu do 8. pětiletky. MVP 24 (93), 1986, č. 1, s. 1.
180
ŠPÉT, Jiří: Celonárodní aktiv k hlavním úkolům muzeí a galerií v 8. pětiletce (Olomouc 24. a 25. října
1984). MVP 23 (92), 1985, č. 1, s. 1.
60
3. Historiografická muzeologie – konkurent muzeologie v boji
o hegemonii v rámci muzea?
K cílenému a vědomému konstituování specifické aplikace v podobě
historiografické muzeologie jako svébytné disciplíny ve zkoumaném období nedošlo.
Problematika historické vědy projektovaná do oblasti muzejnictví v sobě totiž nesla několik
rovin, které ji odlišovaly od obvyklého diskursu speciálních muzeologií a zároveň velmi
znesnadňovaly její jednotné vymezení. Muzejní historici museli primárně stanovit svou
celkovou pozici vůči ostatním vědním a „pomocným“ disciplínám zastoupeným v muzeích
(problematika obecného a speciálního), vypořádat se s rozdílným přístupem k interpretaci
a hodnocení jednotlivých historických období (dokumentace starších i nových dějin)
a konečně ve zvýšené míře vnímat prostorové hledisko (otázka lokálního, regionálního,
národního a mezinárodního). Náročnost přístupu, v němž se navíc mísily tradiční muzejní
přístupy transformované či zmixované s aktuálními ideologickými požadavky doby
a částečně i zahraniční odbornou produkcí (především sovětské a východoněmecké
provenience), pak reprezentanty historiografie často vedly k preferování některého z těchto
dílčích aspektů a tím i k rezignaci na komplexní zhodnocení postavení oboru v oblasti
muzejnictví. Častý pocit dominance jimi preferované vědní disciplíny v procesu
muzealizace181
navíc řadě z nich zabraňoval začlenit historickou problematiku do kontextu
muzeologie, což zapříčinilo zaujetí odlišných stanovisek vedoucích k dílčím střetům
s představiteli muzeologické obce. Při pokusech o charakteristiku vztahu historiografiemuzeum
se tak lze setkat se spíše obecnými proklamacemi soudobé historiografické
produkce o postižení dějinného vývoje (nejen) prostřednictvím autonomních dokladů,
přičemž jako nosný prvek byla v duchu marxistické historiografie zdůrazňována pozice
dělnické třídy a jejích předchůdců či hospodářská základna jako hlavní hybný prvek
společenského dění. Právě ideologizace podpořená ze strany stranického a státního aparátu
vydáváním metodických pokynů a nařízení vytvářela další mantinely teoretického myšlení
o muzejním fenoménu a ve svých důsledcích postupně vedla ke strukturální a obsahové
181
Např. v rámci vlastivědného muzea byl historik vnímán jako koordinátor a rozhodující činitel celého
procesu, protože sleduje celkové změny společnosti v jejich vzájemném vztahu i v rámci regionálního
kontextu. ŠPÉT, Jiří: Úkoly historické vlastivědy a muzea. In: BARTOŠ, Josef (ed.): O regionálních dějinách:
materiály z konference Kabinetu regionálních dějin při katedře historie filozofické fakulty Univerzity
Palackého v Olomouci: Rožnov pod Radhoštěm 21.-23. února 1979. Olomouc 1980, s. 110.
61
proměně přístupu k historickému fenoménu, který zásadním způsobem transformoval
sbírkotvornou a prezentační činnost muzeí.
3.1 Nástin vývoje vzájemného vztahu historiografie a muzeí v prostředí
českých zemí do roku 1989
Vědomé úsilí o muzejní uchopení a zprostředkování historického fenoménu
prostřednictvím autentických předmětů lze považovat za jeden z klíčových faktorů pro
etablování sběratelské činnosti v privátní i veřejné sféře. Také v případě Čech, Moravy
a Slezska je povědomí o jejich dějinném významu ovlivněné romantismem považováno za
zásadní impuls k zakládání nejstarších muzejních ústavů.182
Napovídaly tomu ostatně
prvotní sbírkové koncepce zemských muzeí, které počítaly s bohatým zastoupením
hmotných reprezentantů jednotlivých dějinných období a nezřídka je kladly na pomyslné
první místo mezi ostatními vědními obory.183
Od původních myšlenek k realizaci nicméně
bylo často velmi daleko. Zejména zpočátku chybělo vhodné vědecké i ekonomické zázemí,
což bylo jedním z hlavních důvodů preference přírodních věd. V případě pražského
Vlasteneckého muzea v Čechách záhy vnímaného jako symbol českých emancipačních snah
se tak spíše torzovité kolekce staly zpočátku součástí knihovny. Teprve od 40. let 19. století,
v souvislosti se vznikem Archeologického sboru a částečně i Palackého publikační (tzv.
Muzejník) a reorganizační aktivitou,184
se tento ústav více dostával do centra pozornosti
návštěvnické a vědecké obce jako místo zprostředkování historie a pomáhal specifickým
způsobem formovat kolektivní identitu. Progresivní vývoj se do značné míry zastavil ve
2. polovině 19. století. I když do muzejních sbírek přibyly četné kvalitní soubory a v 90.
letech 19. století došlo ke konstituování samostatné kolekce s názvem historická archeologie,
odborná prestiž se postupně stále více přesouvala ve prospěch představitelů pražské
univerzity, což se nejzřetelněji projevilo v souvislosti s tzv. sporem o rukopisy. Ve
182
ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 2. vyd. Brno 2004, s. 15; SKLENÁŘ,
Karel: Obraz vlasti. Příběh národního muzea. Praha 2001, s. 42–44.
183
Tamtéž, s. 69; BRODESSER, Slavomír – BŘEČKA, Jan – MIKULKA, Jiří: K poznání a slávě země: dějiny
Moravského zemského muzea. Brno 2002, s. 12.
184
O Archeologickém sboru a jeho počátcích viz SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh Národního muzea.
Praha 2001, s. 166–168, o Palackého pokusu o reformu muzea nejpodrobněji viz ŠPÉT, Jiří: Palackého
koncepce Národního muzea a její význam pro počátky regionálního muzejnictví. ČNM – řada historická 137-
139, 1968–1970, s. 18–29, o jeho angažmá v časopise pak TÝŽ: Historie v Časopise Národního muzea. Tamtéž
146, 1977, s. 121–132.
62
Františkově muzeu lze rozvoj humanitních věd a tím i historie klást až na výjimky do 2. pol.
19. století, a to do období působení kustoda Moritze Wilhelma Trappa (1825–1895) a aktivit
historicko-statistické sekce pod vedením Christiana d´Elverta (1803–1896).185
Naopak
v regionálním muzejnictví Slezska se historii dostávalo značné pozornosti již od samotných
počátků, což bylo způsobeno zvýšeným zájmem zakladatelských osobností, ať jimi byli
těšínský Leopold Johann Scherschnik (1747–1814) či opavský Faustin Ens (1782–1857),
u nějž zájem souvisel i s úkolem vypracovat „historicko-statisticko-topografický“ popis
slezské země.186
Výraznějšího rozvoje se ale sledovanému fenoménu dostalo teprve po politickém
uvolnění v 60. letech 19. století. Mnohdy živelné konstituování muzejních institucí
vlastivědného typu vedlo nejen k soustřeďování a prezentaci sbírkového fondu, ale
znamenalo i počátky intenzivnějšího historického regionálního výzkumu, jenž posléze vedl
k iniciativám usilujícím o mapování rozsáhlejšího území (např. Vlastivěda moravská).
V prostředí ovlivněném nacionalismem a zároveň lokálním patriotismem záhy došlo k první
pokusům, jak po teoretické a metodické stránce uchopit vybrané aspekty historického
fenoménu v muzejním prostředí (Čermák).187
Retrospektiva nicméně hrála důležitou úlohu
i při dokumentační činnosti specializovaných muzejních ústavů vznikajících na přelomu
19. a 20. století. Základ některých z nich totiž tvořily dřívější sbírkové komplety (např.
u pražského technického muzea sahající až do počátků 18. století), materiály shromážděné
u příležitosti výročí konkrétních událostí a osobností (např. zemská jubilejní výstava
a pedagogické muzeum) či snaha o záchranu kulturních památek (asanace pražského ghetta
a židovské muzeum).188
Další impulsy do reflexe dějin na půdě muzejnictví přineslo období první republiky.
Do aktivit českých muzeí výrazně pronikla ideologie československého státu, která se
projevila nejen v ještě radikálnějších interpretacích klíčových událostí českých dějin
185
NEKUDA, Vladimír: 150 let Moravského musea v Brně: stručný přehled historického vývoje. Brno 1969,
s. 34.
186
ŠOPÁK, Pavel: Muzea a české země (1814–2014): výzva k revizi historiografické tradice. Muzeológia
a kultúrne dedičstvo 3, 2015, č. 1, s. 16.
187
Kromě ČERMÁK, Kliment: O musejích městských a okresních. Čáslav 1886; Pořádání a vystavování sbírek
numismatických. Věstník českoslovanských museí a spolků archaeologických 1, 1897, č. 2, s. 17–18, č. 3, 41–
42; Jak robíme odlitky mincí a pečetí. Tamtéž 1, 1895, č. 3, s. 36–37.
188
MAJER, Jiří: Od přírodovědeckých kabinetů k technickým muzeím. Sborník Národního technického muzea
3, 1957, s. 43–69; PÁNKOVÁ, Markéta – ŠIMEK, Eduard: Národní pedagogické muzeum a knihovna
J. A. Komenského (1892-2012): nástin historie. Praha 2012, s. 12–13; VESELSKÁ, Magda: Bestii navzdory:
Židovské muzeum v Praze 1906-1940. Praha 2006, s. 8–9.
63
(husitství, pobělohorské období, národní obrození), ale v určitých případech až v rituálním
uctívání režimních symbolů souvisejících s protihabsburským odbojem a konstituováním
republiky. Tato faktická „dokumentace současnosti“ se ostatně projevila i v prezentačních
počinech centrálních institucí, při níž sehrál důležitou úlohu vedle několika legionářských
muzeí nově vytvořený Památník národního osvobození.189
Naopak v německých muzeích
na území Československa se pod vlivem nových událostí utužily odstředivé tendence z dob
monarchie, kdy byly v důsledku přílivu českého obyvatelstva zřetelné tendence interpretovat
lokální dějiny jako součást německého kulturního prostoru. V některých instalacích se tak
uplatnila i Bretholzova teorie kontinuálního osídlení, 190
byť byly její závěry německou
akademickou obcí zpochybněny a odmítnuty. Přes v mnoha ohledech determinující
národnostní boj však vznikaly další spíše metodicky zaměřené pokusy o teoretické
a metodologické uchopení dané problematiky. Mezi obecnější pojednání dokumentující
význam a postavení historického oboru v muzeích patřily zejména práce Ladislava Lábka
a fakticky pro sledované období aktuálnější publikace Josefa Františka Svobody.191
Zásadní předěl do vztahu muzejnictví a historie znamenal nástup totalitních
a totalitárních systémů s krátkým intermezzem v letech 1945–1948, kdy do výsledné podoby
interpretace historických jevů a událostí začal přímo a cíleně zasahovat státní a stranický
aparát. V době nacistické okupace se tlak na účelové a tendenční vyzdvihování vlivu
německé kultury na vývoj českého národa v praxi projevilo pořádáním putovních výstav
(např. často připomínaná Deutsche Größe/Německá velikost) a vynucenými zásahy do
podoby muzejních expozic, z nichž byly vylučovány sbírkové předměty spojené
s předchozími obdobími, jevy i osobnostmi.192
V mnoha zejména vlastivědných muzeích
nicméně nadále fungovaly mírně obměněné původní instalace, které unikly pozornosti
represivního aparátu. Přes dílčí a z drtivé většiny importované intervence došlo ke změně
všeobecného narativu v muzeích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku až v souvislosti
s událostmi po roce 1948. Výklad dějin v duchu marxismu-leninismu a dialektického
189
K tomu viz ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). Brno 2004, s. 95.
190
KIRSCH, Otakar: (Po)zapomenutí nositelé paměti: Německé muzejnictví na Moravě. Brno 2014, s. 157.
Kultura a edukace 3.
191
Pro Lábka historický vývoj zahrnuje prehistorii, historii kraje, kulturu města a venkova a zaměstnání
obyvatelstva. LÁBEK, Ladislav: Nástin praktické museologie pro krajinská musea vlastivědná. Praha 1927,
s. 7. U Svobody zahrnuje historický vývoj hned čtyři oddíly sbírkového fondu – minulost kraje, vývoj obce,
obyvatelstvo kraje a zaměstnání obyvatelstva kraje. SVOBODA, Josef František: Zásady českého musejnictví.
Praha 1949, s. 22.
192
O nich na půdě NM viz SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh národního muzea. Praha 2001, s. 342–343.
64
materialismu měl v muzejnictví, stejně jako ve všech ostatních složkách kultury,
zvýrazňovat význam a určující roli dělnické třídy a jejich dřívějších ideových předchůdců.
Ideologizace muzejnictví se však stala relativně dlouhým a náročným procesem.
Zpočátku se iniciační role jako výsadní profesní organizace v tehdejší muzejnictví ujal SČM,
jehož představitelé se především svým členským ústavům pokusili usnadnit komplikovanou
transformaci a ukázat, jakými směry by se měla prezentační činnost v oblasti reflexe historie
ubírat. Svazové dokumenty metodického rázu (Všeobecné směrnice, Rámcový program)
i celková situace v českém muzejnictví byly takřka vzápětí kritizovány z pozic marxistické
historiografie (např. Jaroslav Charvát, Václav Husa).193
Kritika upozorňovala hlavně na
nedostatečnou ideologickou připravenost muzeí v nových poměrech a kladla stále větší
akcent na napodobování příkladu sovětských muzejních institucí. Souhrn poznatků tohoto
typu pak byl po několika letech prezentován v „kanonických“ publikacích Musea slouží lidu
a Práce museí v Sovětském svazu, přičemž organizačně se na dalších proměnách oboru vedle
ministerstva podílel jako převodní páka Kabinet. Zcela zásadní však zůstával vliv
historiografie. Když pomineme obecný požadavek na výchovu „nového člověka“, probíhalo
ovlivnění ve třech hlavních rovinách, jež se často navzájem velmi těsně prolínaly –
tematické (prosazení problematiky třídního boje jako základní interpretační linie), časové
(preferování dokumentace současnosti jako eschatologického dovršení historického vývoje)
a prostorové (otázka regionalismu řešící v dialektické rovině otázky části a celku).
V rámci první kategorie bylo cílem nejen vytvořit nové instituce muzejního typu
zabývající se přímo dějinami KSČ a revolučními tradicemi minulosti, ale tuto tematiku
prosadit do sbírkotvorných a prezentačních aktivit již existujících muzeí a příbuzných
kulturních zařízení. Jejich důležitým úkolem se měla stát legitimizace režimu poukazem na
heroický boj pracující třídy dovršený únorovým převratem. Zhruba ve stejné době se začala
řešit i problematika regionalismu, v některých ohledech navazující na přístupy historické
vlastivědy. Výchozím bodem se zde nicméně staly striktní požadavky na překonání
dosavadních pohledů, přičemž řada dřívějších autorů, jejichž díla byla doposud chápána jako
cenné metodické návody pro vykonávání muzejní praxe, byla nařčena z lokálního
193
CHARVÁT, Jaroslav: Úkoly našich muzeí v socialistické společnosti. ČNM – vědy společenské 117-119,
1948–1950, s. 5–10; HUSA, Václav: Za zlepšení práce v našich muzeích. Tvorba. Týdeník pro kulturu
a politiku 20, 1951, č. 37, s. 895–896; Práce J. V. Stalina o jazykovědě a úkoly naší historické vědy. Tamtéž,
č. 5, s. 116. Fakticky se k nim posléze přidal DENKSTEIN, Vladimír: V čem spočívají příčiny nedostatků
v našich museích. Tamtéž, č. 21, zadní strana obálky; K diskusi o práci musejí. Tamtéž, č. 32, zadní strana
obálky.
65
patriotismu, národovectví a partikularismu. Jedním z hlavních protagonistů této kritiky se
ostatně stal tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý (1878–1962), který ale zároveň potřebu
nového pojetí regionální práce za plného uznání celostátního principu podporoval.194
Jediným vážnějším pokusem, jak z historiografických pozic daný problém vymezit, však na
dlouhou dobu zůstával článek Ladislava Hosáka (1898–1972). Vlastivěda jím byla vnímána
jako „…věda, která metodami převážně historickými na podkladě historického materialismu
zkoumá vývoj stavu země a jejího obyvatelstva, jak po stránce hmotné a duchovní kultury…“,
přičemž úzce souvisela s „krajovými poměry“, vývojem výrobních prostředků a třídních
zápasů.195
K opětovnému nastolení těchto otázek došlo až počátkem 60. let na setkání
historiků v Olomouci.196
Koncepce tzv. regionalismu byla v následujícím období po
teoretické stránce precizována, k čemuž přispěla i apologetická forma vůči některým útokům
ze strany hlavních proudů marxistické historiografie. Podobně na tom ostatně byla také
dokumentace současnosti resp. novodobých/nových dějin, která se přes řadu proklamací
v 50. a 60. letech a vydání metodiky z pera Bohumíra (Bohuše) Kostického (1932–1991)197
svého teoretického a metodického ukotvení ze strany představitelů historiografie dočkala až
po vydání základního dokumentu normalizačního období – Zásad rozvoje českého
muzejnictví198
vzniklého rozpracováním a aplikací závěrů XIV. sjezdu KSČ a ideologického
pléna jejího Ústředního výboru.
Spíše dočasným narušením směru dosavadního vývoje se stala 60. léta, která přinesla
průlom do způsobu dokumentace a prezentace zejména ve velkých muzeích. Právě v nich
došlo k uskutečnění řady počinů, jež porušovaly dosavadní zažitý rámec a veřejnosti
nabízely některá nová a ideologicky nevyhraněná témata.199
Události spojené s výstavami
194
NEJEDLÝ, Zdeněk: O novém regionalismu. Var 2, 1949, č. 1, s. 1–13.
195
HOSÁK, Ladislav: O nové pojetí historické vlastivědy. Časopis Společnosti přátel starožitností 61, 1953,
s. 65–72.
196
BIEBERLE, Josef a kol. (edd.): O regionálních dějinách: materiály z konference pořádané krajskou komisí
pro regionální dějiny dělnického hnutí při Severomoravském KV KSČ a katedrou historie University
Palackého: Olomouc, 13.-15. listopad 1963. Ostrava 1965.
197
KOSTICKÝ, Bohumír: K otázkám muzeálnej dokumentácie dejín kapitalizmu a obdobia výstavby
socializmu. Praha 1962. Metodický list Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při Národním muzeu v Praze.
198
Jejich znění viz Zásady rozvoje českého muzejnictví. MVP 11 (81), 1973, č. 4, s. 221–235.
199
Ke značným posunům tak došlo i v případě Muzea V. I. Lenina, kde byla roku 1967 reinstalována tamní
expozice. V ní podle pozdějších vyjádření život a dílo vůdce světové revoluce zcela zanikly ve prospěch dějin
mezinárodního dělnického hnutí. Spolu s Leninem tak měly být bez patřičného vysvětlení prezentováni
reprezentanti trockismu a revizionismu, součástí prezentace pak byly i informace o třídních nepřátelích (např.
císaři, carové, Hitler, Mussolini). K „nápravě“ tak došlo až po výměně vedení v roce 1970. JEŽEK, Alexandr:
30 let Muzea Vladimíra Iljiče Lenina v Praze 1953-1983. Praha 1983, s. 9–10. V případě Muzea Klementa
Gottwalda došlo v důsledku vybudování nové expozice dokonce k uzavření muzea, což bylo později
66
dokumentujícími vznik zemských muzeí v Praze a Brně pak dokonce stály u zrodu „rebelie“
namířené proti státnímu direktivismu v oblasti muzejnictví.200
Zároveň se ale celkový vývoj
nesl v podobě těsné spolupráce se státními i stranickými institucemi, díky níž byly učiněny
důležité kroky v oblasti školního vzdělávání a výuky dějepisu (např. diskuze o podobě
a formách dějepisného vyučování v muzeích). Konec tzv. demokratizačního procesu uvnitř
československé společnosti vedle rozsáhlých personálních změn a poměrně rychlého
zapojení do aktuálního normalizačního dění (v roce 1970 zapojení do oslav 25. výročí
osvobození Československa, v roce 1971 50. výročí založení KSČ a XIV. sjezdu KSČ),201
pro muzea znamenal i kontrolu nad historickými částmi expozic, výstavami i publikačními
počiny ze strany státního aparátu, zvláště pak tehdejšího Kabinetu.202
Na základě
navazujících doporučení byly posíleny celkové muzejní aktivity v oblasti reflexe vývoje
dělnického hnutí a zároveň rozšířena i organizační síť na toto téma přímo zaměřených
muzejních zařízení.203
Současně se dočkala své renesance i problematika dokumentace
současnosti, jejíž dosavadní průběh byl na základě stranických prověrek iniciovaných
usnesením předsednictva ÚV KSČ shledán jako nedostatečný.204
Již v průběhu 70. let došlo
k vlně vydávání teoreticky a metodicky koncipovaných publikací a článků,205
nicméně
pomyslným vrcholem bylo až vydání vládního usnesení č. 234/1980 s názvem Zásady
zabezpečení komplexní dokumentace období výstavby socialismu přijatého v roce 1981
interpretováno jako pokus o likvidaci vrcholného stranického zařízení. PUBAL, Václav: Muzeum Klementa
Gottwalda vyznamenáno Řádem Vítězného února. MVP 18 (88), 1980, č. 1, s. 2.
200
K tomu viz též KIRSCH, Otakar: Navzdory obtížím vstříc profesním zájmům: Osudy Svazu muzejních
pracovníků v letech 1968–1969. In: BŘEZINA, Vladimír – HLOUŠKOVÁ, Kateřina – SLABOTINSKÝ,
Radek (edd.): Historik skutečně mohutný: k životnímu jubileu Jiřího Pernese. Praha – Ústí nad Labem – Brno
2018, s. 355–369.
201
PUBAL, Václav: Jak dál s rozvojem českého muzejnictví. MVP 9 (79), 1971, č. 2, s. 73.
202
TÁBORSKÝ, Ondřej: Dějiny podle plánu: politika dějin a paměti v normalizačním muzejnictví. In:
ŠUSTROVÁ, Radka – HÉDLOVÁ, Luba: Česká paměť: národ, dějiny a místa paměti. Praha 2014, s. 295–
296.
203
V této době vzniklo např. Muzeum Klementa Gottwalda v Dědicích u Vyškova, Muzeum dělnického
revolučního hnutí jižních Čech v Českých Budějovicích, Muzeum revolučního hnutí Berounska v Králově
Dvoře, Památník dělnického hnutí a odboje v Chocni či další pamětní síně a síně revolučních tradic.
204
Předmětem kritiky se staly i záležitosti spadající do oblasti muzeologie. Absence trojrozměrných věcí tak
způsobila, že expozice zabývající se touto problematikou nebyly působivé a politicky proto byly málo účinné.
ŠPÉT, Jiří: Zásady komplexní dokumentace období výstavby socialismu. MVP 19 (89), 1981, č. 4, s. 194.
205
Např. Jak budovat síně tradic průmyslových podniků Středočeského kraje. Středočeské muzejnictví:
Informační a metodický bulletin pro pracovníky muzeí Středočeského kraje 1982, č. 4, s. 20–32; Metodický
materiál k tvorbě Síní tradic JZD, Státních statků a STS ve Středočeském kraji. Tamtéž, č. 2, s. 18–28;
NEUBAUER, Jiří: Budujeme síně a koutky revolučních tradic. Praha 1982; PUBAL, Václav: Podniková –
závodní muzea a síně revolučních tradic. Praha 1986; ŠOLC, Josef: Síně a koutky revolučních tradic:
metodický list. Hodonín 1980.
67
i federální vládou.206
Na jeho základě měla být příslušná dokumentace muzejního charakteru
soustředěna v muzeích či dalších zařízeních muzejního typu (v podnikových muzeích, síních
revolučních tradic, památných síních, vzorkovnách apod.). Institucím, které takovéto
organizační jednotky nezaložily a ani je neplánovaly vytvořit, pak platila povinnost
nabídnout příslušné dokumenty muzeu zřizovanému ministerstvem, a to podle jeho
specializace či územní příslušnosti.207
Státním a stranickým aparátem navíc byly
systematicky podporovány především výroční akce, do nichž se zapojovala celá muzejní síť
(např. výročí vzniku KSČ, oslavy říjnové a únorové revoluce) a jejichž součástí se stávaly
formalizované rituály za účasti prominentních stranických funkcionářů.208
Stejně jako
v dalších oborech přinesla následující 80. léta nejen tlak na vhodné uspořádání expozic
a prosazování prvků komunistické výchovy, ale v závěrečné fázi i jistou míru uvolnění
od dohledu státního aparátu nad prezentační činností.
3.2 Přístupy k vymezení pozic historiografie a historie na poli muzejnictví
Snahy o vymezení hlavních úkolů historické vědy na poli muzejnictví ze strany
(nejen) muzejních historiků s sebou přinášely tři základní determinanty, jejichž
prostřednictvím chtěli překlenout často protichůdné názory na funkci a poslání historického
muzea, kdy „… není jednoznačné shody v názorech na rozsah jeho zájmové sféry a na jeho
místo v klasifikaci muzeí“.209
V prvé řadě zde byla patrná závislost na dokumentech státních
a stranických orgánů a dobovém historiografickém diskursu ovlivněném marxistickou
ideologií, které i přes různé vývojové nuance a stupně intenzity svého působení zůstávaly
základem všech definic a charakteristik. S úzkou návazností na mateřský vědní obor
souvisely i některé požadavky na vůdčí postavení historiografie v rámci procesu
muzealizace podporované zčásti významnými představiteli české a zahraniční muzeologie
(především z Německé demokratické republiky a Sovětského svazu),210
které fakticky
206
ŠPÉT, Jiří: Zásady komplexní dokumentace období výstavby socialismu. MVP 19 (89), 1981, č. 4, s. 195–
197.
207
Tamtéž, s. 196.
208
K tomu např. FRANĚK, Otakar: K práci muzeí po XIV. sjezdu KSČ. Muzeologické sešity 3, 1971, s. 3–4;
SLAVÍČEK, Jan – TURKOVÁ, Jana: Muzea v jubilejním roce 30. výročí osvobození Československa
Sovětskou armádou. MVP 14 (84), 1976, č. 1, s. 5–13.
209
DENKSTEIN, Vladimír: Ke koncepci historických muzeí. Tamtéž 12 (82), 1974, č. 1, s. 12.
210
O ovlivnění českých autorů těmito autoritami svědčí jejich časté citace v dobových článcích. Především
v období normalizace pak vznikaly i příspěvky, jež zájemcům přímo zprostředkovávaly jejich tvorbu. Viz např.
ŠŤOVÍČEK, Jan: Historická muzea v pojetí Sovětské historické encyklopedie. MVP 9 (79), 1971, č. 4, s. 251–
68
narážely pouze na výhrady Zbyňka Zbyslava Stránského. I z těchto důvodů u jednotlivých
autorů nenalezneme pokusy o stanovení historiografické muzeologie jako specializované
disciplíny s vlastním posláním, i když si mnozí dobře uvědomovali rozdíly v cílech
historiografie jako vědního oboru a její aplikace na půdě muzea. Poslední výrazný směr pak
tvořilo rozmělnění celkového přístupu k historii do dílčích skupin podle tematického,
prostorového a časového hlediska. Právě ono dovolovalo participantům přece jen hlubší
vhled do problematiky a tím i možnost postupně rekonstruovat pozici tohoto vědního oboru
v oblasti muzejnictví.
Při teoreticky pojatém vnímání pozice historiografie/historie v oblasti muzejnictví se
tak jako klíčová jeví otázka vztahu obecného a speciálního. Její podstatou byla myšlenka
historického procesu jako prvotního činitele při muzejní reflexi společenské skutečnosti, kde
se teprve v důsledku následného vrstvení poznatků postupně vydělovaly další obory
a subobory zabývající se dílčími aspekty okolní reality. Proces specializace byl vnímán jako
potřebný, protože umožňoval zkoumat dosud málo probádaná témata a otevíral tím nové
možnosti nazírání společenských jevů. Historiografie jako taková zde měla zůstat
sjednocujícím prvkem, který se nejrozsáhleji projevuje v rámci výzkumné a prezentační
činnosti, protože zejména v expozicích tvoří hlavní osu vyprávění vývojový/dějinný aspekt.
Ve své podstatě toto myšlení vycházelo z tradičního dělení sbírkových kolekcí
specializovaných i vlastivědných muzeí na historické, přírodovědné, případně technické,
kdy zvláště v regionálním muzejnictví dlouhodobě docházelo při dokumentaci
společenského dění k vytváření jednolitých celků, což do značné míry smazávalo hranice
mezi kompetencemi jednotlivých humanitních oborů. Samotná reakce na nadřazování
historiografie vůči zbylým společenským vědám zastoupeným v muzeu byla ze strany jejich
reprezentantů jak poměrně vstřícná (archeologie), tak i do jisté míry ambivalentní (dějiny
umění, li terární věda). Podobně tomu bylo i v případě obecné muzeologie, kde se reakce
lišily podle způsobu vnímání její poznávací intence.
V obecnější rovině vztah historiografie a dalších společenskovědních oborů řešily již
některé vlastivědné články a dokumenty SČM (zejména Všeobecné směrnice), což se
odrazilo i v následné diskuzi nad možnostmi vlastivědných muzeí zaujmout podstatnou roli
v kulturním směřování poúnorové společnosti. Soustavněji o dané problematice ale
252; CHALOUPKA, Jan – MICHNA, Pavel: K problematice historického muzea. Vlastivědný věstník
moravský 25, 1973, č. 1, s. 47–50.
69
informovala až stěžejní dobová publikace Musea slouží lidu, která se na dlouhou dobu stala
zásadním textem pro vnímání kompetencí historiografie na půdě muzea. Zdůrazňovala
zásadní roli dějepisu jako vůdčí vědy o vývoji lidské společnosti, která je pro vědní
disciplíny z ní vycházející (např. prehistorie, národopis, numizmatika, dějiny výtvarného
umění a uměleckého průmyslu, dějiny divadla a hudby) společným jmenovatelem, přičemž
„…každý z těchto oborů se zajímá jen o určitou stránku nebo úsek tohoto vývoje, nemůže
pustit ze zřetele úzkou souvislost s celkem“.211
Tyto specializované „dějepisné větve“ však
mají zásadní podíl při dokumentaci a zprostředkování vývoje lidské společnosti a vycházejí
z jejich specifických vědeckých poznatků. Vedle požadavku na dodržení sběrné oblasti
a komplexní dokumentace po stránce časové (akcentace všech období) a tematické (postižení
reality v celé její šíři) se objevuje i požadavek na prosazení myšlenek marxismu-leninismu
a historického materialismu. Je tak třeba odmítnout rovnostářské stanovisko tzv. objektivity,
jež je ve své podstatě neobjektivní a tendenční. Zvláště muzejní instalace by totiž měly jako
hlavní determinující a společný prvek pro interpretaci jednotlivých fází vývoje využívat
fenoménu třídního boje. Pouze takovýto soubor pak může prohloubit světový názor
pracujících a přispět k výchově nového socialistického člověka.212
Změnu do dosavadního způsobu myšlení vnesla 60. léta, která s sebou mimo jiné
přinesla užší konfrontaci domácích poznatků se zahraničím. O vymezení poslání a funkce
historického muzea se před mezinárodní komunitou pokusila Zoroslava Drobná (1907–
1988), jež hovořila o jeho čtyřech základních stavebních kamenech – archeologické,
numizmatické, etnografické a historické sbírce, které i přes jistou autonomii fakticky
zůstávají zvláštním druhem historického materiálu.213
Vladimír Nekuda (1927–2006)
oproti tomu za stěžejní úlohu historického muzea považoval dokumentaci jednotlivých
období cílevědomým a systematickým budováním jejich sbírkového fondu. Ten je
představován zejména doklady hmotné kultury o práci člověka a vývoji společnosti, které je
v muzeích třeba řádně evidovat, konzervovat a interpretovat. Přes nutnost specializace podle
něj není možné tento typ muzea omezovat na dílčí časový úsek či oblast lidské aktivity
a nelze tak „… o historickém muzeu hovořit tam, kde není respektována celistvost
211
DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní
a vlastivědné pracovníky. Praha 1954, s. 57–58.
212
Tamtéž, s. 58–61.
213
Za historická muzea naopak nejsou považována muzea umění, užitého umění, literatury, zemědělství atd.
DROBNÁ, Zoroslava: Principles, projects and achievements of history museums in Czechoslovakia. Museum
International 14, 1961, č. 4, s. 186–194.
70
historického procesu“.214
Prohloubení dosavadních úvah v rámci nazírání předmětu zájmu
historiografické aplikace záhy přinesl historik František Lukeš (1937–1987), který se,
kromě některých témat přednesených na mezinárodním fóru a fundamentálních
marxistických děl, inspiroval soudobou českou literární produkcí (např. Kosík, Šik). V jeho
optice by se muzea zabývající se společenskou skutečností měla věnovat především třem
aspektům: 1) výrobním silám vytvářejícím materiálně smyslový svět člověka, 2) materiálně
společenským vztahům ve výrobě, distribuci a vlastnictví dokumentované hlavně výrobky
jako jejich autentickými doklady, 3) ideovým vztahům jako prostředků osvobození
a humanizace člověka.215
Fundamentální osou zájmu muzeí historických směrů se tak stává
lidské individuum a „soustřeďování materiální kultury v lidské interpretaci“.216
Poměrně
rigidní naopak Lukeš zůstal v otázce vztahu historiografie k ostatním společenskovědním
oborům. Upozornil na obecný trend, kdy se pod pojem historické muzeum zařazovala
všechna muzejní oddělení, jež se zabývala společenským vývojem člověka, tedy i technika
a umění (tyto názory ostatně opřel i o diskusní příspěvky na konferenci ICOM o historických
muzeích). Byť při poznání a interpretaci společnosti zdůrazňoval nutnost specializace, která
měla sloužit i jako cesta ke zkvalitnění muzejní činnosti a překonání provincialismu, vůdčí
roli zde má i nadále sehrát historické hledisko. Pokud by pak v případě dokumentace
a vědecké práce zůstalo nadřazeno oborovému dělení, takováto muzea a příslušná muzejní
oddělení by neztratila svůj dosavadní specifický charakter historických institucí
zkoumajících příslušné části společenské reality v jejím dějinném vývoji. 217
Podobný přístup ze strany muzejních historiků byl ostatně signifikantní
i pro nadcházející období, kde se jeho vymezením zabývali dva numizmatici. Karel Kurz
(1934–2006) viděl v historických muzeích instituce, jež se zaměřují na dokumentaci
a materialisticky pojatý vědecko-osvětový a vědecký výklad vývoje společnosti, přičemž
pohled na ni by měl především „… odpovídat muzeologicky modifikované historické
rekonstrukci, zpředmětněné v historické expozici“.218
Dlouholetý ředitel MM Jiří Sejbal
214
NEKUDA, Vladimír: Úloha historických muzeí a problematika historického muzea na Moravě. Vlastivědný
věstník moravský 21, 1969, č. 1, s. 49–50.
215
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 4–9.
216
Tamtéž, s. 12.
217
Tamtéž, s. 9.
218
KURZ, Karel: Metodika prezentace numismatického materiálu. In: SEJBAL, Jiří (ed.): Vzdělávací a
kulturně výchovná činnost v numismatice. Sborník materiálů z numismatického semináře v Brně 1976. Brno
1979, s. 17–18. Kurz analyzoval problematiku i v autorem nedohledaném rukopise Koncepce Historického
muzea – Národního muzea v Praze (Obecně metodologické poznámky).
71
(1929–2004) za hlavní úkol historických muzeí považoval dokumentaci a prezentaci
historického vývoje společnosti, přičemž kladl důraz na teritoriální působnost a komplexnost
zkoumaných jevů a vědecký přístup k nim. Zachyceny měly být zejména procesy
ekonomicko-společenského a kulturního vývoje, a to jak v jejich dialektické jednotě, tak
i jednotlivě, ale vždy ve vzájemné spojitosti.219
Na muzejní dokumentaci a prezentaci se pak
podílí jak samotná historiografie a s ní i „…široký okruh samostatných nebo pomocných
historických vědních oborů, které mají základ v historii jako vědě o vývoji lidské
společnosti“.220
Sejbal však zároveň uznává jejich autonomní postavení, kdy řada z nich
(muzea vědy, umění, techniky, etnografická a archeologická) kvantitativně i kvalitativně
vytvořila novou základnu pro svou vlastní specifickou činnost v rámci muzejní práce.
Vladimír Denkstein v tomto období pod pojem historické muzeum řadil instituce
zabývající se celkovým dějinným vývojem (ústřední i regionální) včetně těch, zabývajících
se jeho dílčími aspekty (soudobými dějinami, dílčími historickými epochami, významnými
historickými lokalitami). V širším pojetí k nim přičleňoval i oborově specializované ústavy,
„… jejichž práce má v zásadě – nebo aspoň částí svého programu – historický charakter“.221
Zde však podle něj vzniká problém s částečným překrýváním zkoumané problematiky, což
vede k nutnosti buď přesněji vymezit hranice zájmu historického muzea, nebo blíže přiblížit
povahu interdisciplinárních vazeb s jednotlivými specializacemi. Tyto diskrepance lze
následně vyřešit především analogiemi s postavením historiografie v systému věd a jejími
vztahy s příslušnými obory.222
V každém případě zde dochází k prolnutí sfér zájmu, jež
historiografické syntéze dějinného vývoje pomáhá ve dvou ohledech – umožněním vlastního
výzkumu v dané oblasti historiky i absorbováním vědeckých výsledků těchto specifických
oborů. V činnosti historického muzea by se vzájemné vztahy měly projevit v chápání
sbírkových předmětů jako historických pramenů (ať z oblasti vlastní historiografie, tak
i specializovaných věd), mezi nimiž mají v omezeném počtu místo i materiály primárně
náležející do sféry zájmu speciálních muzeí.223
219
SEJBAL, Jiří: Historická muzea a současnost (výtisk v držení autora, nedat.), s. 2–5.
220
Tamtéž, s. 1.
221
Do této kategorie pak řadí muzea umělecká, uměleckoprůmyslová, literární, hudební, divadelní, vojenská,
archeologická, národopisná, zemědělská, technická, dopravní, poštovní, námořní. DENKSTEIN, Vladimír: Ke
koncepci historických muzeí. MVP 12 (82), 1974, č. 1, s. 14.
222
Tamtéž.
223
Tamtéž, s. 16.
72
Markantní úsilí o hegemonizaci muzejně dokumentačního a prezentačního přístupu
ke skutečnosti se stalo předmětem polemik mezi muzejními historiky a představiteli obecné
muzeologie. Zatímco Zbyněk Zbyslav Stránský proti závěrům historiků postavil svůj
koncept muzeality a posléze muzealizace, který považoval za rozhodující pro porozumění
muzejnímu fenoménu, stanoviska obou dalších teoretiků zůstávala rezervovanější. Josef
Beneš se ve svých dílech pokoušel prosazovat spíše dobové označení společenskovědní
obory a jejich přece jen více rovnocenné postavení při realizaci jednotlivých muzejních
činností. Validitu totiž podle něj měly jak pro horizontální rovinu muzeálního vnímání
skutečnosti, v jejímž rámci docházelo k odlišení prostředí a způsobu života v daných
regionech, tak i ve vertikální ose zdůrazňující rozdíly ve stěžejních časových údobích dané
oblasti. Ve svém pojetí obecně historického muzea zastával názor, že by mělo podat celkový
obraz vývoje po všech stránkách (politika, ekonomika, každodennost, kultura) s důrazem na
prosazování pokrokových a revolučních tradic dělnické třídy. Zkoumané události, osoby
a jevy by měly být zasazeny do specifických podmínek konkrétního prostředí a zároveň
vyjadřovat obecné zákonitosti vývoje v těchto podmínkách.224
Pro Josefa Beneše tak byl
podstatný fakt, že se do uchopení vývojových procesů včleňují doklady všech druhů lidské
činnosti včetně těch, které jsou v primárním zájmu jiných věd. Rozdíl je pak v jejich
interpretaci – komplexní historické muzeum bazíruje na celkových vazbách a souvislostech
v daném prostředí, ostatním oborům jde spíše o úplnost dokumentace podle specifických
aspektů, které tvoří hlavní oblast jejich zájmů.225
Jednotící prvek pro všechny participující
disciplíny následně spatřoval ve vztahu výroba-využití, protože „… předměty v prostředí
užívané je charakterizují především“.226
Beneše však zajímala i opačná otázka, a to do jaké
míry je nutné danou speciální problematiku jednotlivých „nehistorických“ oborů zasadit do
obecného vývoje společnosti. Zatímco např. pro archeologii je historický přístup nutný
a výhodný (pracuje s typickými reprezentanty příslušného období, jehož obraz vytváří),
v oblasti umění by měl být vyvážený a doprovázen estetickými hledisky (není ale možné
zapomínat na historickou dokladovost předmětu). Výrazný potenciál by podle něj vývojová
linie mohla mít i v kontaktu s přírodními vědami, a to v tzv. ekologickém pojetí, kdy přírodu
jako takovou není možné vnímat jen jako ničím nedotčenou entitu, ale i v jejím historickém
224
BENEŠ, Josef: Muzejní prezentace. Praha 1981, s. 276. Knižnice Muzejní práce, sv. 19.
225
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 155–156. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
226
Tamtéž, s. 151-152.
73
vývoji s vazbami na činnost člověka.227
Konečně Jiří Neustupný nacházel hlavní poslání
historických muzeí ve vizuálním předvedení dějin, na kterém se podílí jak muzeologie, tak
i jednotlivé dílčí obory a subobory, jež se zabývají historickou reflexí společenského vývoje,
a to včetně muzeí technických. Při muzejní a zejména expoziční činnosti je však třeba chápat
historii jako celek. Specializované instituce jako takové do jisté míry tvoří jednu z velkých
překážek dalšího rozvoje, protože si přivlastňují historickým muzeím vlastní témata, a jejich
působení se pak často redukují na materiál související s politicko-hospodářskými jevy.228
V rámci rozlišení obecného a speciálního vznikaly při muzejní reflexi vývoje
společenského dění pokusy vymezit i jeho další dílčí aspekty, které zároveň netvořily
integrální součást zájmu jiných humanitních disciplín. Zvláštního významu se dostalo
akcentaci politických dějin, k jejichž rozmachu vedly nejen přímé podněty státních
a stranických orgánů, ale také celkové směřování historiografie. Pod dokumentaci
politických dějin tak byly zahrnovány skutečnosti týkající se diplomacie, politiky státu
a problematika politických hnutí. Vzhledem k dominantní roli archivního materiálu při
výzkumu se zde počítalo s jistými specifiky. Dokonce se objevily myšlenky oprostit se
v tomto případě od muzejního způsobu dokumentace a budovat sbírkové fondy na archivní
bázi, protože trojrozměrný materiál byl co do dokladovosti v mnoha ohledech méně
průkazný. Muzejní pracovník by nemusel jako v jiných případech analyzovat vzniklý
muzejní fond, ale spíše získávat nové informace v dalších paměťových institucích.229
Vedle
tradičních suboborů často začleňovaných do sféry historicky zaměřených muzeí (technická,
zemědělská, vojenská, tělovýchovná)230
či do sféry pomocných věd historických (zvláště
227
BENEŠ, Josef: Muzeum a výchova. Praha 1980, s. 73, 80, 98. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
228
NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum a věda. Praha 1968, s. 79–80. Muzejní práce, sv. 13.
229
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 12–14.
230
Nejvýznamnější byla snaha o recepci technické muzeologie. Nejkomplexněji se problematikou technických
muzeí zabýval správce hornického oddělení Národního technického muzea Jiří Majer. Podle jeho mínění by
měla shromažďovat, zpracovávat a zveřejňovat doklady o vývoji vědy, techniky a technologie. Do
muzeologického výzkumu uskutečňovaného v tomto typu institucí pak řadí reflexi jejich historického vývoje,
zásady shromažďování a zpracování sbírek, konzervaci, restaurování, sanaci, expoziční a výstavní aktivity
i další formy práce s návštěvníkem. Je si nicméně vědom značné tematické diferenciace v zaměření
jednotlivých muzeí s technickou profilací. Rozlišuje tak muzea exaktních věd, technická a vědy a techniky, jež
rovnovážně kombinují oba jevy. K dalším pokusům o vymezení jejich kompetencí viz KIRSCH, Otakar:
Formování a vývoj technické muzeologie v českých zemích v letech 1948–1989. Část I. – dobové koncepce,
angažmá v oblasti historické muzeologie, výzkumy publika. Muzeológia a kultúrne dedičstvo 5, 2017, č. 1,
s. 124–128. V oblasti zemědělství pak např. TEMPÍR, Zdeněk: Dokumentace vývoje socialistického
zemědělství muzejními formami. Praha 1980.
74
numizmatika a vexilologie)231
lze v této kategorii vysledovat snahy stanovit kompetence
dalších zařízení muzejního typu, jejichž úkolem bylo představit činnost zřizovatelské
instituce (např. podniková muzea, síně tradic, dokumentační centra).232
Zdůrazňováno u nich
bylo politickovýchovné působení na složky společnosti, jakými byli např. představitelé
mládeže, ale i vojska.233
Pozici historiografie v oblasti muzejnictví zásadním způsobem determinovaly vedle
reflexe obecného a speciálního ovlivnily i úvahy spojené s vnímáním prostorového
hlediska, které se výrazně podílelo na konečné podobě procesu muzealizace v jednotlivých
typech muzeí oficiálně rozdělovaných podle aktuálního správního uspořádání státu, a to na
ústřední – krajská – okresní – lokální. V muzeologickém kontextu se proto někdy hovořilo
o další formě specializace muzejních institucí, tentokráte podle územního klíče. Zmiňován
byl v této souvislosti počáteční univerzální program muzeí, který mohl být formulován jak
v obecnější rovině (ve světovém měřítku), tak ve státním/národním rámci, kde obraz vlasti
mohly podat i instituce s lokální působností působící mimo centrum státu. Z praktického
a částečně i teoretického hlediska byly jejich aktivity již dříve zanalyzovány v tradičních
metodických příručkách a pracích z oblasti vlastivědy,234
kde bylo muzejnictví vnímáno jako
specifická, přesto však integrální součást vlastivědného výzkumu. Rok 1948 nicméně přinesl
do dosavadního vnímání vlastivědného fenoménu zásadní obrat. Kritice byly podrobeny
některé domnělé i skutečné tendence regionálního hnutí jako provincialismus, romantismus,
konzervatismus, nedostatečné teoretické a metodologické zázemí, přičemž vlastivěda se, jak
již bylo naznačeno, měla do budoucna opřít o nové marxistické pojetí. Vnímání vztahu
muzeum-region samozřejmě často i nadále pokračovalo v dřívějších intencích. Dokladem
může být kromě Josefa Františka Svobody, jenž vlastivědu považoval za nejširší muzejní
program, který představuje badatelskou činnost ve všech oborech omezených pouze
231
Viz např. SEJBAL, Jiří: Zhodnocení a perspektiva kulturně výchovné práce v numismatice v našich
muzeích. In: SEJBAL, Jiří (ed.): Vzdělávací a kulturně výchovná činnost v numismatice. Sborník materiálů
z numismatického semináře v Brně 1976. Brno 1979, s. 10–16. V případě vexilologie se autory textů o této
problematice stali především historici SM. Viz např. ŠEFČÍK, Erich: Muzea a jejich vexilologické sbírky.
MVP 22 (91), 1984, č. 4, s. 193–197; JANÁK, Dušan – JANÁKOVÁ, Marie: K metodice zpracování
vexikologických [sic] sbírek v muzeích. Tamtéž 25 (95), 1987, č. 3, s. 129–142.
232
Viz např. ŠOLC, Josef: Síně a koutky revolučních tradic: metodický list. Hodonín 1980; PUBAL, Václav.
Podniková – závodní muzea a síně revolučních tradic. Praha 1986; Síně revolučních tradic. Praha 1983.
233
Tamtéž, s. 10.
234
Mezi nejvýznamnější a nejaktuálnější patřila ROUBÍK, František: Příručka vlastivědné práce. Praha 1941.
Knihovna Společnosti přátel starožitností č. 4. Publikace byla podruhé vydána v roce 1947.
75
teritoriálně, 235
také František Roubík (1890–1974) se svým přece jen upraveným pojetím
daného fenoménu.236
Rozsáhlejší impulsy pro vzájemný vztah znamenala až přelom 50. a 60. let.
Zlomovým okamžikem se zdá být vydání dokumentu Za další rozvoj muzejní a vlastivědné
práce237
a diskuze o poslání a funkci regionalismu v návaznosti na olomouckou konferenci
z roku 1963. Stěžejní platformou pro prohloubení dosavadních poznatků se stal časopis
Muzejní a vlastivědná práce transformovaný z Časopisu Společnosti přátel starožitností,
který definitivně nahradil dřívější periodikum Naše vlast. Tématu se tak v obecné rovině
ujali někteří muzejníci a muzeologové, kteří kromě vymezení základních kompetencí
a funkcí regionálního muzejnictví přinášeli nové pohledy, v nichž svým způsobem negovali
často uměle vynucené stanovení sbírkových oblastí kopírující administrativní rozčlenění
státu. Např. Josef Beneš za určující znaky regionu považoval vytvoření povědomí celku na
základě tradic i současných vztahů a vznik spádového centra. Regionální muzeum vnímal
jako ústav, jehož dokumentační činnost se vztahuje na širší území, které na základě
historických a přírodních podmínek vytváří ucelenou jednotku specifickým způsobem
vystupující vůči celku. Samo se pak stává důležitým střediskem regionálně podmíněného
výzkumu, jemuž napomáhá informačním bohatstvím svých sbírek i dalšími specifickými
komunikačními formami (např. sbírkové katalogy). Regionální bádání následně umožňuje
poznat jednotlivé jevy v konkrétních formách, v nichž se projevují obecné zákonitosti. Jedná
se tak převážně o poznání zvláštního, z něhož se odvozuje obecné. Územní rozsah regionu
je ostatně nutné vnímat odlišně pro příslušné obory zastoupené v muzeu – zejména přírodní
celky mají povětšinou větší územní rozsah než společenskovědní, jež jsou navíc ještě bohatě
diferencovány.238
Kritiku většiny dosavadních přístupů, kde byl hlavní úkol regionálního momentu
spatřován v analýze a interpretaci lokálních faktů jako víceméně ilustrativních momentů,
které se předem přiřadily k obecnějšímu schématu, znamenal postoj Evžena Schneidera
(*1934). Problém se pokusil řešit postižením dialektické jednoty částí a celku, resp. vztahu
235
SVOBODA, Josef František: Zásady českého musejnictví. Praha 1949, s. 12.
236
Podle něj se historická vlastivěda věnuje především geografické stránce historického procesu, přírodním
podmínkám hospodářského a společenského vývoje a zjišťuje, jakou roli ve vývoji území hrálo regionální
prostředí a jak na ně zpětně působila lidská pospolitost, jež je jeho biologickou součástí. ROUBÍK, František:
K diskusi o historické vlastivědě. MVP 3 (73), 1965, č. 4, s. 194–195.
237
Vznikl rozpracováním usnesení ÚV KSČ a zákona č. 52/1958 Sb. o osvětové činnosti. Viz též VLČEK,
Václav: České muzejnictví v systému kulturní politiky, ekonomiky, práva a kádrové práce. Praha 1986, s. 28.
238
BENEŠ, Josef: Předpoklady vědecké práce v regionálních muzeích. MVP 3 (73), 1965, č. 3, s. 162.
76
jednotlivých vědních oborů v rámci regionální a muzejní práce. První dvě kategorie je podle
něj třeba vnímat především jako úzce provázaný komplex, který se utváří při vzájemném
působení a je „konzistencí a integritou mnoha aspektů a určení, jež navzájem dialekticky
přecházejí jedno v druhé, modifikují se a proměňují“.239
Konkrétní prvek však zároveň nelze
chápat pouze jako libovolně zvolený úsek celku a naopak komplet nemůže představovat
jakýkoli soubor těchto různorodých elementů. Jednotlivé části jsou totiž samy navzájem
i směrem k celku sjednoceny a teprve v těchto relacích vytvářejí tento daný komplet a jeho
zákonitosti, zvláštnosti, strukturace a specifičnosti. O části i celku proto platí, že jejich
vydělení z přirozeného prostředí nesmí znamenat ztrátu původních vztahů ani relací k jiným
celkům.240
Regionem je proto pro něj takové území, jež umožňuje podat obraz co nejlépe
vystihující celkové specifické tendence komplexu jevů jako prostorových regionálních
modifikací objektivních vztahů dílčích částí i určitého počtu těchto relativně vyšších celků.
Tyto vzájemné vazby se postupně vyjevují a nejsou neměnné, proto také určení regionálních
hranic ještě před započetím výzkumu musí být spíše výchozím předpokladem, nikoli něčím
neměnným. Dialektickou problematiku Schneider aplikoval i na oborový přístup
k dokumentaci regionu, kde je třeba jak zvláštností jednotlivých oborů, tak i monistického
přístupu spočívajícího v jednotném přístupu ke skutečnosti. Regionální muzeum proto
vnímá jako ústav, jehož program spočívá v pluralitě oborových hledisek i jejich tematického
uplatnění, a je determinován specifičností relativně samotné struktury jevů spjaté s územní
částí národa či státu.241
Nemělo by tak u něj docházet ani k ulpívání na strnulém oborovém
přístupu, ani na jeho absolutizaci formou specializace omezující muzejní disciplíny v něm
zastoupené. Jiří Špét (1928–2012) naopak za pro muzea podstatný spatřoval integrující
prvek, jenž spojoval regionální poznatky ze společenských i historických věd v jediný
komplexní obraz. Samotnou vlastivědu nevnímal jako samostatnou disciplínu, ale
specifickou metodu, kterou jednotlivé vědní obory bez potlačení svých vlastních forem práce
scelují v syntézu podmíněnou lokální optikou. Proto zavrhoval i užívání pojmu historická
vlastivěda, protože podle něj byla vlastivěda z časového hlediska jednotná, a to bez ohledu
239
SCHNEIDER, Evžen: O charakteru a poslání regionální výzkumné práce muzeí (separát v držení autora,
nedat.), s. 159. Stať pak vyšla v anglickém jazyce pod názvem The Character and Mission of the Regional
Reaserch Work of Museums. Muzeologické sešity 8, 1981, s. 67–93.
240
SCHNEIDER, Evžen: O charakteru a poslání regionální výzkumné práce muzeí (separát v držení autora,
nedat.), s. 153.
241
Tamtéž, s. 162.
77
na to, jestli se jednalo o dávnou či nedávnou minulost.242
Vlastivědné muzeum se pak má
zaměřit na doložení všech důležitých jevů, událostí a proměn, k nimž během vývoje došlo.
Konkrétně se jedná o analýzu materiální a výrobní základny a jejich vliv na lidské myšlení,
růst životní úrovně pracujících i životní prostředí.243
Pro muzejní pracovníky byla zejména od 60. let k dispozici poměrně rozsáhlá
historiografická literatura, ze které bylo možné vyčíst metodologické přístupy aplikovatelné
v oblasti muzejnictví.244
Samotní muzeologové se zároveň snažili o přímé zprostředkování
těchto pozic muzejní komunitě, čehož dokladem jsou články jednoho z předních teoretiků
regionální historiografie Josefa Bartoše (1931–2005). Jeho zpočátku až obranná pozice
zdůvodňující potřebu výzkumu daného fenoménu (historický proces probíhá v určitém čase
a prostoru, regionalismus významně determinuje lidskou společnost, mnoho vědeckých
oborů s regionálním členěním pracuje) a jeho význam (zvláště vzájemná konfrontace,
obohacení a integrování přístupů jednotlivých vědních disciplín)245
pokračovala ve
vymezení základních pojmů. Region vnímá jako souhrn specifických jevů a vztahů, které se
váží k určitému ohraničenému území. Jedná se tedy o oblast s jedno- či víceúrovňovými,
specifickými (od ostatních celků odlišnými) rysy, která je ale zároveň součástí širšího celku,
v němž se objevují obecnější zákonitosti a tendence. Specifičnost se pak dá chápat dvojím
způsobem – jako projev obecného v určitém regionu či jako něco uvnitř daného území
speciálního a navenek tedy odlišného. Tato podobnost směrem k sobě samému a odlišnost
vzhledem k ostatnímu se může týkat celého konglomerátu faktorů (komplexní region,
otázkou je jeho reálná existence) nebo jen určitých konkrétních aspektů. Samotným
objektem regionálního zájmu ve společenskovědních disciplínách každopádně zůstává
územně vymezená lidská pospolitost. Za další faktor pro vymezení regionu považuje tzv.
střediskovost související s přirozenou lidskou tendencí soustřeďovat své aktivity do většinou
vícefunkčních center nebo jeho bližšího či vzdálenějšího okolí (akční rádius). Centrum ale
242
ŠPÉT, Jiří: Úkoly historické vlastivědy a muzea. In: BARTOŠ, Josef (ed.): O regionálních dějinách:
materiály z konference Kabinetu regionálních dějin při katedře historie filozofické fakulty Univerzity
Palackého v Olomouci: Rožnov pod Radhoštěm 21.-23. února 1979. Olomouc 1980, s. 106–107, 111.
243
Tamtéž, s. 109.
244
Příspěvků a publikací zabývajících se metodickými otázkami regionalistiky byl velmi rozsáhlý počet,
přičemž se zde objevovala významná jména dobové historiografie (např. Kutnar, Polišenský, Havránek). Její
nejpřehlednější bibliografie vyšla v Listech Kabinetu regionálních dějin Univerzity Palackého v Olomouci,
č. 7, 1967 a č. 15, 1973.
245
V muzejních časopisech se tomuto tématu věnoval zejména BARTOŠ, Josef: Současný stav, problémy
a potřeby regionální historické práce I. MVP 13 (83), 1975, č. 2, s. 60–63; K podstatě, struktuře a vymezení
regionu. Muzeologické sešity 4, 1972, s. 62–64.
78
může být v dalším regionu ovlivněno jinými a v rámci těchto regionů pak může existovat
vícero druhů středisek různé úrovně a řádu, jež mohou vytvořit své vlastní vazby, které
dokážou „přehlušit“ ty k největšímu a nejsilnějšímu místu v oblasti. Jednotlivé vztahy (např.
ekonomické, kulturní) se liší i svou intenzitou. Bartoš tak pléduje za nahrazení tohoto pojmu
tzv. regionálními vazbami, protože podle něj je střediskovost pouze jedním, i když
nejdůležitějším představitelem těchto vztahů, které ale mohou mít jinou podobu a nemusí
nutně směřovat k centru.246
Za důležitou součást výzkumu považoval také otázku přírodního
prostředí determinujícího lidský vývoj.247
Poslední signifikantní rys při snahách o vymezení kompetencí ve vztahu
historiografie a muzejnictví znamenalo časové hledisko. Upozorňováno sice bylo na
snahu některých muzeí dokumentovat historický vývoj v celé jeho šíři (v tomto ohledu se
často zdůrazňoval náskok socialistického muzejnictví oproti muzeím v kapitalistických
zemích),248
fakticky ale docházelo k dialektickému rozdělení dějinné skutečnosti do dvou
základních kategorií – starších a novějších/soudobých dějin, resp. současnosti.249
Jejich
recepci zásadním způsobem determinovalo zvýšené ideologické působení ze strany státního
a stranického aparátu i reprezentantů historické vědy, které muzejníkům dodávaly četné
teoretické, metodologické i tematické impulsy, nicméně nepřinášely tolik potřebný
systematický přístup k problematice. Z muzejního hlediska byla obě období chápána jako
neodlučitelné komponenty v celkovém kontextu vývoje společnosti a přírody spojené
společným předmětem zkoumání (analýza a výklad působení pokrokových společenských
sil) a některými metodami práce (např. přísná selektivnost při vybírání vhodných
reprezentantů), zdůrazňovány ale byly i celkové odlišnosti při jejich hodnocení (např. kritika
feudálního a kapitalistického řádu vs. zdůrazňování úspěchů socialismu) a potřeba teoretické
reflexe (intenzivnější snaha metodicky podchytit témata i přístupy k dokumentaci
a interpretaci současnosti). Předmětem diskuze se nicméně staly zvláště dvě záležitosti, a to
jak periodizovat české dějiny a jaká konkrétní témata se, zejména při dokumentaci
současnosti, mají vůbec reflektovat.
246
Tamtéž, s. 59–62.
247
Tamtéž, s. 63–64.
248
Např. DENKSTEIN, Vladimír: Ke koncepci historických muzeí. MVP 12 (82), 1974, č. 1, s. 12–13.
249
Zejména označení nejnovějšího období značně terminologicky kolísalo a oscilovalo mezi novými
a nejnovějšími dějinami, obdobím socialismu, obdobím výstavby socialismu či označením současné dějiny.
Viz JUNEK, Marek: Problematika soudobé dokumentace v Československu před rokem 1989. Muzeum:
muzejní a vlastivědná práce 50, 2012, č. 1, s. 7.
79
Do značné míry iniciační roli v těchto otázkách znamenalo přijetí Rámcového
programu výstavních sbírek vlastivědných museí. Podle jeho obsahu měly být historické
expozice strukturovány podle marxistické periodizace,250
přičemž navazující „diskuse“ na
stránkách časopisu Tvorba, jejíž účastníci v rámci vyrovnávání se s představiteli
buržoazního muzejnictví neváhali kritizovat nesprávné ideové pojetí dějin a nedostatečný
prostor věnovaný období socialismu v tehdejších muzeích.251
Striktní rozdělení staršího
a novějšího období lze ostatně nalézt i v příspěvku vedoucího oddělní muzeí tehdejšího
ministerstva kultury Karla Picmause252
a publikace Musea slouží lidu. Podle ní by měl být
vývojový proces pospolitosti členěn na jednotlivé epochy v marxistickém duchu, postaven
na předvedení hospodářské základny a nazírán z hlediska třídního boje.253
Ohledně tzv.
oddělení socialistické výstavby, kde se autoři nechali inspirovat sovětským vzorem,
stanovují jako relevantní časový úsek období po roce 1945 a zároveň přibližují její tři
základní výchovné funkce v rámci muzea – být oporou lidu při výstavbě socialismu,
vzbuzovat v občanech úctu a lásku k vlasti a podpořit jejich pracovní výkon razící nové
postupy a cesty.254
Právě akcentace nových dějin a současnosti se do budoucna stala
důležitým zájmem teoretických i praktických úvah muzejních historiků a muzeologů.
Tematické a významové posuny v dosavadním myšlení lze dát do souvislosti s částečným
uvolněním společenské atmosféry v 60. letech a aktivitami tehdejšího Kabinetu, jenž v roce
1966 v Brně uspořádal první významnější konferenci na téma soudobé dokumentace.255
Historik Jan Galandauer (*1936) v následném sborníku z konference uvedl, že základem
reflexe současného života by se měla stát především každodennost, k jejímuž poznání by
měly být provedeny sociologické sondy. Na jejich základě pak doporučoval vytvoření
250
Základním kamenem nové expoziční koncepce byla práce Václava Husy Epochy českých dějin. Praha 1949.
251
Obsah kampaně viz DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí
v zajetí politické ideologie. Opava 2005, s. 84–87. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosofickopřírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie.
252
K historickým a přírodovědným ještě přidává expozice speciální, jež se měly věnovat specifickým tématům,
událostem a osobnostem. PICMAUS, Karel: Zahajovací projev vedoucího odboru museí MŠK s. K. Picmause.
In: BUŽKOVÁ-VACHOVÁ, Zdenka (ed.): Sborník materiálu z 2. celostátní pracovní konference Svazu
českých museí a Sväzu slovenských múzeí v Opavě 3.-8. července 1956. Opava 1957, s. 19. Publikace Slezského
musea.
253
DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní
a vlastivědné pracovníky. Praha 1954, s. 60.
254
Tamtéž, s. 60–61.
255
Více viz JUNEK, Marek: Problematika soudobé dokumentace v Československu před rokem 1989.
Muzeum: Muzejní a vlastivědná práce 50, 2012, č. 1, s. 4–5.
80
jednotlivých scénářů pro sběr materiálů, jež by zahrnuly všechny její složky.256
Naopak
František Lukeš stále viděl jako klíčový bod pro zpracování dané tematiky muzejníkův
pohled na kapitalismus a socialismus, přičemž kladl důraz na nové vnímání smyslu třídního
boje, který spatřoval v úzké souvislosti s procesem humanizace a osvobozování člověka.257
Zesílení snah o teoretické podchycení problematiky, tentokráte podpořené státním
a stranickým aparátem (Zásady rozvoje českého muzejnictví, později Zásady zabezpečení
komplexní dokumentace období výstavby socialismu) přineslo období normalizace.
Výraznou odezvu tyto impulsy našly u představitelů brněnské muzeologické školy, kde
mohla sehrát zásadní roli snaha o rehabilitaci katedry za její angažmá při událostech
Pražského jara. Její představitelé se každopádně nechali inspirovat jedním z úkolů
stanovených v prvním z těchto dokumentů, a to rozpracovat teoretické problémy související
s dokumentací současnosti muzejními formami a aplikovat je v praxi. V roce 1973
uspořádali konferenci s názvem Metodologické otázky dokumentace současnosti, jejíž
účastníci pak řešili dané téma v obecné muzeologické rovině a částečně i v rámci
jednotlivých oborů zastoupených v muzeu. Zbyněk Zbyslav Stránský svůj příspěvek pojal
jako základ k „vytvoření teoretické a metodologické základny včetně objasnění specifičnosti
tohoto typu dokumentace pro celkové postavení muzeí ve společnosti“ a také zdůraznění
prioritní pozice muzeologie při muzejní dokumentace současnosti.258
V jeho optice tento
fenomén vycházel z požadavku kvalitativní proměny muzejnictví, čímž se stal i významným
prvkem pro budoucnost muzeí.259
V časové ose muzejní dokumentace totiž podle Stránského
lze rozlišit dva základní přístupy, a to pasívní vztahující se k minulosti a založený na
získávání dochovaných reliktů a aktivní, jenž se týká současnosti a umožňuje se jí díky
zachovalosti materiálu věnovat v celé šíři.260
Výše uvedená pasivita v humanitních vědách
vyplývala z jednoznačného preferování historických disciplín, kterou muzeologie nemůže
ve vztahu ke skutečnosti bez výhrad akceptovat. Aby byla dokumentace tohoto typu
adekvátní, musí se nutně obrátit i k současnosti, a to v celé její šíři. Optimální selekci
256
GALANDAUER, Jan: Příspěvek k problematice dokumentace současnosti. In: ZGAFAS, Ilias
(ed.): Problémy soudobé dokumentace: materiály z celostátního semináře v Brně, listopad 1966. Praha 1968,
s. 57–58.
257
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 18.
258
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Československé i zahraniční zkušenosti a názory na dokumentaci
současnosti. Teze muzeologického semináře. Muzeologické sešity 5, 1974, s. 6.
259
Tamtéž, s. 18.
260
Tamtéž, s. 7. Problematice aktivní dokumentace se Stránský věnoval i v dalším článku s názvem Aktivní
muzejní dokumentace. Tamtéž 4, 1972, zejména s. 10–13.
81
dokumentů je pak možné vytvářet pouze v přímém styku se zkoumanou realitou, přičemž
nejautentičtějším svědectvím je její objektivní součást – věc. Pro reflexi současnosti, kterou
z muzeologického hlediska tvoří to, co existuje mezi vznikem a zánikem věci a je tedy
dokumentovatelné, vychází ze čtyř základních postulátů: 1) chápat muzeologickou
dokumentaci jako vědeckou činnost, jejímž předmětem je poznání a hodnocení
doložitelnosti současné skutečnosti, 2) preferovat v ní smyslově konkrétní autentika,
3) podřídit ji hledisku adekvátnosti vůči skutečnosti, 4) překonávat nedostatečnost autentické
dokumentace využitím tzv. zprostředkující dokumentací.261
K problematice dokumentace současnosti se na stejném sympoziu z pozic
historiografie vyjádřil i Jaroslav Mlýnský (*1926). Ve svém referátu nastolil otázku, jak
současnost časově uchopit, přičemž plédoval za zahrnutí té části minulosti, která tvoří
kořeny současného období. Hranici nachází v přechodu od kapitalismu k socialismu, jehož
vznikem začínají „naše nejnovější dějiny“ a tím i současnost, přičemž za přelomovou událost
je třeba brát samotný vznik socialismu.262
Zásadní otázkou pro něj nicméně zůstává, co
vlastně v případě tohoto období dokumentovat, k čemuž má zásadním způsobem přispět
historiografie. Důležitý je proto pro něj právě historický přístup, kdy je i při reflexi
současného dění třeba vycházet z dřívějších událostí, ze kterých zkoumaný jev či hmotný
doklad vychází. Jde tu tedy vlastně nejen o hodnocení minulého z hlediska přítomnosti
(časový odstup), ale hodnocení současného na základě historických souvislostí. Dalším
výrazným rysem jeho vize je aplikace dialektické metody. Při dokumentaci současnosti je
nutné dbát na kvantitativní a kvalitativní pohled. Nelze tak jen sledovat celkovou šíři
socialistické výstavby, ale kvalitu vyspělosti socialistických vztahů a procesů, jež se získají
i formami komparace zásadních dobových prvků (např. státního a družstevního, dělnictva
a rolnictva). Důležitá je i reflexe obecného a speciálního resp. celostátního a regionálního.
Lokální muzea apriori nemohou dokazovat specifičnost daného území nebo předem
potvrzovat obecné tendence, což je až záležitost následného vyhodnocení této dokumentace.
Dále se Mlýnský věnuje vztahu části a celku, v němž řeší izolované doklady a jejich zařazení
do struktury muzejního fondu.263
Na závěr si všímá i rozdílů mezi dokumentací starších
261
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Metodologické otázky dokumentace současnosti. Teze muzeologického
semináře. Tamtéž 5, 1974, s. 18.
262
V širším smyslu je pak podle něj možné tuto hranici chápat v podobě vítězství socialistické revoluce
v Rusku, v užším smyslu vznikem lidově-demokratického zřízení v ČSR. MLÝNSKÝ, Jaroslav: Dokumentace
současnosti z hlediska historiografie. Tamtéž, s. 44.
263
Tamtéž, s. 45-46.
82
a novějších dějin, kterou vidí v pozici klíčových fenoménů a entit v historickém vývoji
(např. postavení strany), zastoupení autentických předmětů ve sbírce, možnosti okamžité
interpretace a přehodnocení významu jednotlivých dokladů. Stať uzavírá konstatováním, že
dokumentace historiografická není zcela totožná s dokumentací muzeologickou. V prvním
případě jde totiž o vztah mezi jedinečným a neopakovatelným u faktu či jevu a obecným
a konstantním u dokladu, oproti tomu v případě muzeologie je dokumentace determinována
autentickými, tedy původními zdroji informací.264
Rozdělení na oblast starých a nových dějin se stalo základním rozlišovacím znakem
při vymezení historiografické (historické) muzeologie také pro muzeologa Josefa Beneše.
Hlavním cílem reflexe staršího období je pro něj podat vývojový obraz dané konkrétní
oblasti, práce a života všech společenských tříd. Pražský muzeolog zde ale neusiluje o jejich
rovnoměrnou reflexi ve sbírkových fondech, ale nápravu dřívějšího preferování života
vládnoucích vrstev (panovník, šlechta, církev) na úkor „lidových mas“. Teprve pak bude
podle něj historická dokumentace objektivní a úplná z hlediska tematického i třídního.
Podobně kritický je zároveň k poměrům, které v muzeích panují v přístupech k novějším
dějinám. Přestože zde stále zůstává na ideologické platformě, do značné míry zohledňuje
ryze muzeologická hlediska. Podle něj dochází k přílišné preferenci politických událostí,
přičemž chápání současnosti se musí stát kompozitem všech jejích tematických složek. Do
uceleného obrazu vývoje pak patří především postižení změn (v těchto konotacích patrně
směrem od negativních dřívějších k pozitivním současným), které je možné pouze
prostřednictvím dokladů z konkrétního prostředí, jež ovlivňují procesy a jevy probíhající
v jinak abstraktních a zároveň tedy těžko uchopitelných zákonitostech.265
Odlišné jsou
i samotné přístupy k starším dějinám (pravěk, feudalismus a kapitalismus) a období výstavby
socialismu. Pro posouzení soudobých procesů neexistuje časový odstup, forma prezentace
je spíše krátkodobá a připomíná veletrhy (hraničící s propagací závodů), přičmž má
nemuzejní prostředky vyjadřování (málo trojrozměrných dokladů a s tím související absence
děl uměleckého a technického rázu). Beneš tak historiografickou aplikaci vlastně vnímá jako
konglomerát různých oborů, jež by o realitě měly podávat přehled v jednotné vývojové řadě
s postižením důležitých změn a nikoli izolovaně.266
264
Tamtéž, s. 46-47.
265
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 160. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
266
BENEŠ, Josef: Budování expozic v okresních vlastivědných museích. In: TÝC, Antonín (ed.): Sborník
materiálů z pracovní konference Svazu českých museí v Teplicích 7.-12. července 1957. Ústí nad Labem 1958,
s. 13–14.
83
Výraznou osobností, která se teoreticky i metodologicky zabývala dokumentací
současnosti, byl také tehdejší vedoucí představitel Kabinetu Jiří Špét. Ve svém pojetí
determinovaném zvláště státními a stranickými dokumenty a z nich vyplývajících
požadavků praktické aplikace její cíle vnímal nejen v kontextu shromažďování hmotných
a písemných pramenů k období po roce 1945, ale i v rovině edukační, v jejímž rámci měla
oslovit i tehdejší mládež.267
Dokumentaci současnosti chápe jako komplexní problém, což
znamená, že není záležitostí jen muzeí a s nimi příbuzných institucí, ale všech složek
výrobního sektoru. Stejně tak nemůže náležet čistě do gesce historiografie, protože je
záležitostí mezioborovou, kterou je třeba realizovat ve dvou rovinách – perspektivní
(vytvářením odborných a ekonomických předpokladů) a retrospektivní (doplněním fondů
vztahujících se ke zkoumanému období).268
3.3 Organizační uspořádání
Jak již bylo naznačeno, vývojové hledisko sice hrálo v celkové reflexi muzejní
problematiky v tehdejším Československu zásadní roli, nicméně při různorodosti
tematických, časových a lokálních dokumentačních zájmů jednotlivých historicky
orientovaných muzeí bylo prakticky nemožné zajistit jejich fungující organizační strukturu.
Historiografické aplikaci pak do značné míry chybělo i přirozené centrum. I když se již od
50. let do pozice mluvčích stavěli někteří zástupci NM (např. Vladimír Denkstein) a zejména
v prezentační rovině se tamní oddělení historické archeologie do jisté míry stalo určujícím
vzorem, vůdčí postavení v oblasti teorie a metodiky si svými aktivitami zachovával do svého
zrušení SČM. Také pozdější pokusy o vytvoření výraznějších organizačních jednotek
centrálního charakteru v 60. letech postupně selhávaly. Bylo tomu tak u připravovaného
Muzea československých dějin,269
stejně jako v případě rozčlenění NM na složku
přírodovědnou a historickou. Neúspěchem skončilo i úsilí MM, kde se v rámci tzv.
obrodného procesu uvažovalo o vzniku historického pracoviště, které by komplexně
dokumentovalo oblasti Moravy a svou činnost by přitom opřelo o úzkou koordinaci s dalšími
267
Právě jí by se pak mělo představit jako vítězství pracujícího lidu v čele s KSČ, výsledky tvořivého úsilí
pracujícího lidu a obrovský rozmach společnosti v éře socialismu. ŠPÉT, Jiří: Jsme připraveni dokumentovat
současnost? MVP 13 (83), 1975, č. 2, s. 53.
268
Tamtéž, s. 56.
269
SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh národního muzea. Praha 2001, s. 382–383.
84
lokálními subjekty (Muzeum města Brna, muzeum dělnického hnutí).270
Zhruba od této doby
pak zásadně rostl vliv Kabinetu, který se postupně etabloval jako hlavní převodní páka státní
a stranické politiky v oblasti muzejní historiografie, která se v řadě případů tematicky
i obsahově kryla s obecnými požadavky režimu adresovanými celé muzejní sféře.
K dominanci této instituce navíc do značné míry nahrávala i situace v tehdejších muzejních
ústavech, kde historická oddělení po dlouhá léta vůbec neexistovala (např. MM), případně
jejich reprezentanti neměli o ustanovení podobného centra velký zájem. I proto
historiografická muzeologie zejména od 70. let nevygenerovala mnoho originálních
osobností, které by se problematice soustavně a intenzivně věnovaly a zásadním způsobem
ovlivnily podobu dané oborové aplikace. Její představitelé tak při teoretické reflexi
problematiky zůstávali do značné míry závislí na pozicích marxistické historiografie a jako
zástupci „vůdčí muzejní vědy“ v oblasti humanitních oborů zároveň museli počítat
s neustálým dohledem ze strany státních a stranických orgánů.
Zatímco zorganizovat jednotnou síť historicky zaměřených muzeí se nezdařilo, jistá
míra kooperace se mezi některými tematicky spřízněnými ústavy přece jen vytvořila. I když
za jistý druh selhání byla obecně chápána absence muzejních ústavů dokladujících
ekonomické vztahy, zejména pak muzea obchodního, ale i poštovního,271
zvláště
v technickém muzejnictví se podle tehdejších názorů podařilo vytvořit systém zahrnující
nejen vlastivědné instituce, ale do určité míry i podniková muzea a dokumentační centra.272
Organizační snahy však i zde komplikovala řada okolností, z nichž se mezi nejdůležitější
řadily různé zájmy jednotlivých zřizovatelů. Právě z tohoto důvodu představovalo jeden
z úspěšnějších pokusů navázání užších vztahů mezi muzei zabývajícími se politickými
dějinami. Jejich obsahová náplň se ostatně stala kvalitativně novým jevem v rámci
historického a muzejního poznávání skutečnosti a dodávala tak řadu podnětů do tehdejší
praxe. Spojovala v sobě ideologickou a legitimizační rovinu, přičemž důležitou roli hrála
personalizace dějin zosobněná komunistickými vůdci či významnými osobnostmi dějin
270
NEKUDA, Vladimír: Úloha historických muzeí a problematika historického muzea na Moravě. Vlastivědný
věstník moravský 21, 1969, č. 1, s. 50–51.
271
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 6. Dosti
komplikovaným vývojem procházelo i pedagogické muzeum, které po svém institucionálním znovuobnovení
v roce 1956 bylo záhy přičleněno k různým pedagogickým institucím (např. Výzkumný ústav pedagogický,
Ústřední ústav pro vzdělávání pedagogických pracovníků) a ztratilo cenné součásti svého sbírkového fondu.
PÁNKOVÁ, Markéta – ŠIMEK, Eduard: Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského (1892-
2012): nástin historie. Praha 2012, s. 15–16.
272
Viz PUBAL, Václav: Podniková – závodní muzea a síně revolučních tradic. Praha 1986.
85
dělnického hnutí.273
Základní stavební kameny byly položeny již počátkem 50. let, kdy došlo
k založení tří „stranických“ muzeí v Praze (Muzeum Klementa Gottwalda, Muzeum
Vladimíra Iljiče Lenina, Muzeum počátků československého dělnického hnutí),274
jež byla
postupně doplňována na úrovni krajů (např. Muzeum revolučních bojů a budování
socialismu v Ostravě, Muzeum dělnického hnutí Brněnska, Muzeum dělnického hnutí
v Českých Budějovicích s jednou z mála nově vystavených účelových budov). Na místní
úrovni vedle expozičních počinů některých vlastivědných muzeí vznikla celá řada
památníků odkazujících na působení významných představitelů KSČ (např. Dědice
u Vyškova – Klement Gottwald, Třebíč – Bohumír Šmeral, Zákolany – Antonín Zápotocký,
Dašice – Josef Hybeš).275
Jako hlavní metodické a poradenské pracoviště pro muzea
zabývající se problematikou dělnického hnutí se etablovalo pražské Muzeum Klemanta
Gottwalda, které se pak podílelo i na vydávání a instalování řady expozic a výstav
v regionech.276
Výrazné byly i snahy sjednotit (nejen) muzejní instituce reflektující exponované
období výstavby socialismu. Práce na „velmi závažném pracovním úseku“ požadovaná
v klíčových dobových dokumentech vedla nejen ke snahám obsahově a ideově vymezit
aktivity tohoto typu, ale také vytvořit co nejširší a vzájemně propojenou platformu. Celý
proces integrace, přes exponenciální nárůst počtu sbírkových předmětů a vznik řady
metodik, však dlouho zůstával za očekáváním. Hlavní představitel Kabinetu Jiří Špét proto
viděl jednu z nejdůležitějších cest ke zlepšení situace ve vymezení vzájemných vztahů
z hlediska tematického (tedy tam, kde se jednotlivá muzea vlastivědná a specializovaná
překrývají ve sbírkotvorné činnosti) a lokálního (vymezení územních kompetencí mezi
muzei).277
Zbyněk Zbyslav Stránský byl zase toho názoru, že ne všechna muzea by se na
soudobé dokumentaci, kterou považoval za soustavný a dlouhodobý úkol, měla podílet
stejným dílem. Za nejvhodnější považoval zařazení této problematiky mezi státní nebo
273
SOMMER, Vítězslav: Vytváření „demokratického socialismu“ Stranická historiografie 50. a 60. let mezi
stalinismem a reformním komunismem. Praha 2010, s. 63. Dizertační práce. Karlova univerzita, Filozofická
fakulta, Ústav českých dějin.
274
O nich viz tamtéž, s. 64–69.
275
Ty často vznikaly u příležitosti významných výročí. V případě Památníku Klementa Gottwalda u příležitosti
50. výročí vzniku KSČ. FRANĚK, Otakar: Památník Klementa Gottwalda v Dědicích. Muzeologické sešity 4,
1972, s. 71.
276
TOTHOVÁ, Jolana: Propagace Muzea Klementa Gottwalda pohledem plakátů. Museologica Brunensia 8,
2019, č. 2, s. 30.
277
ŠPÉT, Jiří: Jsme připraveni dokumentovat současnost? MVP 13 (83), 1975, č. 2, s. 56–57.
86
resortní vědecké výzkumné úkoly.278
Pro další organizaci daného fenoménu nicméně měl
zásadní vliv až dokument s názvem Zásady zabezpečení kompletní dokumentace období
výstavby socialismu z počátku 80. let. Text v podstatě řešil dokumentaci současnosti na
celorepublikové bázi a stanovoval vzájemné kompetence a povinnosti všech participujících
organizací (knihoven, muzeí, archivů, podniků, výzkumných organizací atd.). Nenašel
nicméně patřičnou odezvu, o čemž svědčí pozdější Špétova slova, že přes iniciativu
a koordinaci aktivit shora je třeba intenzivnějšího působení muzeí při realizaci sbírkotvorné
činnosti a usměrňování nižších složek.279
Přes zjevné neúspěchy se aktivity spojené
s otázkou dokumentace současnosti zejména v období normalizace projevily v založení
některých útvarů na úrovni jednotlivých muzejních institucí280
i dalších dokumentačních
zařízení muzejního typu (podniková muzea, síně revolučních tradic, dokumentační centra).
V případě územního členění vycházely principy organizace historických muzeí
nadále z tradičních a dlouhodobě zakotvených (přes dílčí změny provedené v 70. a 80.
letech) poměrů v českém muzejnictví kodifikovaných v legislativním opatření z roku 1959,
a to v následující formě: muzea ústřední (s celostátním významem)/ krajská/okresní/místní
doplněná o místní památníky, které se jako zařízení místních národních výborů měly
zaměřovat na význačné události nebo osobnosti.281
Oproti dřívějšímu období na své vůdčí
postavení musela částečně rezignovat muzea zemská. Nejcitlivěji se tak změny dotkly MM,
které formálně kleslo na úroveň ostatních krajských institucí, nicméně svým záběrem stále
pokrývalo oblast bývalé Země moravské. Právě z těchto pozic ovšem na druhou stranu
mohlo vykonávat metodickou pomoc muzeím nižších stupňů, a to i v oblasti historie.282
Podobně na tom byly také další kraje (např. Severomoravský), kde docházelo k úzkým
kontaktům mezi jednotlivými ústavy. Proměny se udály také v nižších složkách muzejní sítě,
kde muselo dojít např. k částečnému přerozdělení kompetencí krajských a okresních muzeí
278
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Metodologické sic! otázky dokumentace současnosti. Teze muzeologického
semináře. Muzeologické sešity 5, 1974, s. 17–18.
279
V této souvislosti pražský muzeolog volal i po přehodnocení dosavadního tradiční uspořádání jednotlivých
oddělení a úseků ve vlastivědných muzeích. ŠPÉT, Jiří: Muzea v nástupu do 8. pětiletky. MVP 24 (93) 1986,
č. 1, s. 5.
280
V pražském muzeu bylo toto oddělení znovu zřízeno v roce 1973, patrně v souvislosti s přebudováním
expozic. SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh národního muzea. Praha 2001, s. 382; v Brně byl
rozhodnutím rady KNV vytvořen nejdříve ústav starších a nejnovějších dějin, jenž se vzápětí transformoval
v oddělení. BRODESSER, Slavomír – BŘEČKA, Jan – MIKULKA, Jiří: K poznání a slávě země: dějiny
Moravského zemského muzea. Brno 2002, s. 53–54.
281
Zákon č. 54/1959 Sb. o muzeích a galeriích, par. 4 a 5 [online]. Zlín 2011. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1959-54 [cit. 2019-06-26].
282
Viz např. SCHWARZ, František – ŠEFČÍK, Erich: Deset let sekce starších dějin. Metodický zpravodaj pro
vlastivědu v Severomoravském kraji 1982, č. 4, s. 20–22.
87
v důsledku správní reformy z počátku 60. let či se postupně etablovaly instituce potřebující
výraznou metodickou pomoc muzejních institucí (např. síně revolučních tradic,
památníky).283
3.4 Muzealizace
Teoretické myšlení na poli historiografické muzeologie se rozvíjelo především
v oblasti prezentační činnosti a bylo do značné míry motivováno snahou dostát nárokům
státního a stranického aparátu. Zůstávalo však roztříštěno do řady nesourodých celků
sledujících většinou některý z dílčích aspektů historické problematiky zaměřující se na
tematické, časové či prostorové segmenty zkoumaného fenoménu. Společným znakem pak
byla snaha o esteticky působivé a srozumitelné zprostředkování okolní skutečnosti
prostřednictvím ideologicky laděných instalací či v mnoha ohledech inovativních forem
práce s návštěvníkem. Řada příspěvků se však soustředila i na problematiku sbírkotvorné
činnosti, kde autoři usilovali o narušení značně rozšířeného vnímání sbírkového předmětu
jako pouhého pramene vědeckého poznání, a chtěli muzejní pracovníky seznámit
s možnostmi jejich získávání. Jako velmi progresivní se vedle představitelů Kabinetu
a muzeologů projevovali zaměstnanci tzv. stranických muzeí, kteří vytvořili zcela
autonomní skupinu do značné míry závislou na svém zřizovateli – KSČ.
3.4.1 Sbírkotvorná činnost
Historiografie jako úzkostlivě sledovaný a dobovou ideologií značně ovlivněný obor
prodělával v muzejním prostředí od roku 1948 zásadní transformaci, jež měla vést
a postupně také vedla k reinterpretaci řady historických událostí a tím i k akcentaci v tehdejší
optice doposud upozaděných témat, období i společenských vrstev. Jeden z klíčových cílů
v oblasti muzejnictví proto spočíval v doplnění sbírkových fondů o tento typ chybějících
dokladů, přičemž zvláštní důraz byl kladen na dokumentaci revolučních tradic a současnosti.
Tyto spíše obecně pojaté myšlenky nicméně narážely na značně diferencovaný zájem
jednotlivých historicky zaměřených muzeí. V řadě případů tak existovaly oprávněné obavy
283
O tehdejších snahách o reorganizaci muzejní sítě viz DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví
1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie. Opava 2005, s. 135–138. Dizertační práce. Slezská
univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie.
88
ze schematismu a duplování sbírkotvorných aktivit. I když byly preferovány trojrozměrné
autentické doklady, jako nezastupitelné byly současně vnímány i dokumenty písemného
a obrazového charakteru. Novum znamenaly také doposud netradiční možnosti získávání
akvizic, kde vedle využití masových organizací hrála stěžejní roli i legislativní opatření státu
formálně zajišťující muzeím přístup k materiálům ze státních a veřejných institucí. Protože
se nastartované změny týkaly rozsáhlého počtu muzeí, z nichž většinu tvořily regionální
instituce z mnohdy značně omezeným personálním a ekonomickým zázemím, převládala
v teoretickém uchopení dané problematiky především jednoduchá metodika vysvětlující
základní principy sbírkotvorné činnosti. Jen v ojedinělých, zvláště specializovaných
odvětvích (např. politické dějiny, dokumentace současnosti) pak docházelo k hlubší analýze
zasazené do širšího muzeologického kontextu.
Stejně jako v případě ostatních speciálních muzeologií hrálo i v historiografii
klíčovou roli vymezení sbírkového předmětu. Vedle stanovení jeho specifik a kompetencí
vůči dalším vědním disciplínám zastoupeným v muzeu byly patrné snahy o připomenutí jeho
dvou základních funkcí – vědeckovýzkumné a edukační. Právě zde ovšem do značné míry
vznikal zásadní problém, protože řada muzejních historiků na základě svého akademického
školení v tomto druhu materiálu spatřovala primárně pramen k poznání společenského
vývoje, přičemž jeho dokladovost a tím i využitelnost pro výchovně-vzdělávací složku často
zůstávala spíše stranou jejich zájmu. Na oborově omezené vnímání muzeálií v oblasti
historických věd upozorňovali četní muzeologové (např. Stránský, Beneš i Neustupný),
přičemž pregnantně formuloval společný postoj ve svém příspěvku týkajícím se
využitelnosti památkových objektů v rámci historické dokumentace Jan Jelínek. Podle něj
je třeba za hlavní pracovní prostředek muzea považovat dokument s muzeologickou
hodnotou, protože ne každý pramen má charakter muzejně sbírkového předmětu.284
Odlišnosti mezi výzkumnou a edukační rovinou si však drtivá většina muzejních
pracovníků plně uvědomovala. Důkazem je výsadní postavení autentických předmětů, které
do svých sbírek získávala, i když si současně byla plně vědoma významu písemných zdrojů
informací jako základní složky historiografické interpretace skutečnosti. Např. Jiří Sejbal
tak za hlavní prostředky muzejně dokumentační práce považoval všechny druhy pramenů,
přičemž za nejdůležitější z nich označil trojrozměrné, které tvoří „základnu dokumentace
284
JELÍNEK, Jan: Příspěvek ke způsobu budování muzejních historických expozic v památkových budovách.
MVP 13 (83), 1975, č. 4, s. 217.
89
a nejvlastnější základ činnosti těchto historických muzeí“.285
O uvědomění si přetrvávajících
rozdílů v muzejním a historiografickém diskursu u něj svědčí zmínka, že na primárním
postavení autentik v muzeu nic nemění ani fakt, že stěžejní díla renomovaných historiků je
ve většině případů vnímají spíše jako ilustrující složku pro postižení jednotlivých jevů
a událostí (snad s výjimkou analýzy období, o kterém primárně vypovídají prameny
písemné). Vinu na tomto stavu však částečně přisuzuje samotným muzeím, která daný typ
materiálu nevyhodnocují kvalitně, a sbírkotvorná činnost postrádá potřebnou
systematičnost. Muzejní instituce tím pak podle jeho názoru nedostatečně využívají svůj
potenciál stát se důležitou pramennou základnou při vytvoření obrazu vývoje lidské
společnosti.286
Preference autentik v dokumentační rovině se ostatně v muzejním prostředí
projevovala prosazením částečným prosazením vlivu některých složek historiografie,
jakými byly např. dějiny každodennosti či hmotné kultury, které s nimi ve zvýšené míře
pracovaly.287
Zásadní roli hrály především při reflexi starších dějin, kde zároveň docházelo
ke kritice tradičních estetických a uměleckohistorických preferencí při získávání
relevantního materiálu, z něhož bylo ve výsledku mnohdy velmi obtížné dokladovat
a následně interpretovat zásadní jevy a události. Na druhé straně se prosazovaly názory, které
částečně relativizovaly základní postoje muzeologické obce. Jejich reprezentantem se stal
např. František Lukeš, podle něhož je rekonstrukce společenského vývoje v oblasti
politických dějin pouze prostřednictvím trojrozměrných předmětů prakticky nemožná.
Z hlediska informačního a dokladového se totiž často jedná o marginální materiál, jehož
výpovědní hodnota zůstává daleko za písemnými dokumenty.288
Na nutnost získávat
i „nemuzejní“ typy dokladů, jež by zachytily jak samotnou činnost stranických orgánů, tak
i širokých mas, bylo upozorňováno i u muzeí dělnického hnutí. Důraz se zde kladl i na
specifičnost práce s archivními dokumenty, zejména pak vyrovnání se s velkým množstvím
285
SEJBAL, Jiří: Historická muzea a současnost (výtisk v držení autora, nedat.), s. 6.
286
Tamtéž, s. 7–8.
287
BENEŠ, Josef: Muzejní prezentace. Praha 1981, s. 276 a 281. Knižnice Muzejním práce, sv. 19; LUKEŠ,
František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských muzeích,
k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 6–7; FRANĚK, Otakar.
K problémům spolupráce etnografů a historiků v období nových a novějších dějin v muzeích MVP 3 (73),
1965, č. 3, s. 121.
288
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 14.
90
nezpracovaného materiálu a mnohdy nedostatečným časovým odstupem při jejich
interpretaci. 289
Jako zásadní se tehdejším muzejníkům ale jevil požadavek na vyplnění bílých míst,
resp. reinterpretaci dějin. Za přímého viníka nedostatku relevantního a kvalitního
sbírkového materiálu byly označovány především dřívější akviziční strategie vykonávané na
základě odlišných principů a zvyklostí. Výrazným tématem se tak stávala proporcionalita
zastoupení jednotlivých sociálních skupin, kde bylo upozorňováno na nedostatečnou
pozornost, která byla doposud věnována dělnictvu, a to na úkor šlechtického a měšťanského
stavu.290
Snahy o nápravu však neměly vést k zanedbávání jiných společenských tříd, jež
měly nicméně být interpretovány v duchu marxismu-leninismu. V období starších dějin se
pak apelovalo na dokumentaci pokrokových prvků v některých výrazných obdobích českých
dějin (husitství, pobělohorské období, národní obrození), pro moderní dobu tento požadavek
směřoval k dokumentaci období výstavby socialismu jako klíčové periodě celkového vývoje.
V obecné rovině se muzeologové a muzejníci shodovali i na tom, že zatímco společenská
nadstavba je podchycena na poměrně kvalitní úrovni, takřka zcela stranou zájmu stojí
ústřední hnací síla dějin – ekonomická základna.291
Nové přístupy se ostatně promítly i
do navrhovaných typologií historických sbírkových předmětů, ve kterých bylo využito i
prací českých historiografů. Např. Jiří Sejbal je rozdělil podle Myškova a
Havránkova Úvodu do studia dějepisu292
na ergotechnické (vztahující se k hospodářské
činnosti), sociotechnické (týkající se života společnosti) a psychotechnické (pozůstatky
materializovaného vědomí), jako samostatný oddíl uvádí ještě materiály spojené s tradicí.293
Celkové trendy v akviziční činnosti pak zejména v 60. letech do jisté míry narušovaly snahy
o podchycení některých do té doby tabuizovaných témat, jako bylo např. odkrývání
jinonárodní minulosti dané lokality zaměřených však převážně na reflexi lokálního
dělnického hnutí.294
289
FRANĚK, Otakar: K problémům spolupráce etnografů a historiků v období nových a novějších dějin
v muzeích MVP 3 (73), 1965, č. 3, s. 124.
290
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 155. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
291
SEJBAL, Jiří: Historická muzea a současnost (výtisk v držení autora, nedat.), s. 2; LUKEŠ, František:
Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských muzeích, k výstavám
a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 4–7.
292
HAVRÁNEK, Jan – PACLÍK, Jiří – MYŠKA, Milan: Úvod do studia dějepisu. 2. oprav. a rozšíř. vyd.
Ostrava 1966, s. 123–124.
293
SEJBAL, Jiří: Historická muzea a současnost (výtisk v držení autora, nedat.), s. 8.
294
VALÍČEK, Josef: Vlastivědné muzeum ve Šternberku na Moravě. In: TURKOVÁ, Jana (ed.):
Muzeum a škola. Praha 1961, s. 74. Muzejní práce: studijní, metodický a informační materiál, sv. 8.
91
Zvýšená pozornost byla v letech 1948–1989 věnována i způsobům získávání
předmětů do sbírek. Tradiční dokumentační přístupy ve formě získávání předmětů od
fyzických a právnických osob (zejména dar, nákup, odkaz), prostřednictvím výměny, či
vlastním výzkumem byla obohacována o možnosti širší kooperace s tehdejšími státními
organizacemi a institucemi. Vzájemný styk přímo upravovaly příslušné vládní dokumenty
(např. Pokyny pro sbírkotvornou činnost, Zásady zabezpečení komplexní dokumentace),
které alespoň po formální stránce umožňovaly předávání významných dokladů současného
společenského vývoje do muzeí.295
Jako účinná se však jevila iniciativa muzejních institucí
v oblasti navazování spolupráce s mládeží, kdy některé ústavy např. pořádaly okresní
soutěže pionýrských organizací ve sběru zemědělského náčiní, památek minulosti
a současného budování.296
Aktivity na tomto poli navíc přispívaly k připoutání mladší
generace k instituci muzea a zahrnovaly tak i výrazný výchovně-vzdělávací aspekt. Úzká
vazba na písemné dokumenty zaváděla muzejní historiky také do úzkého kontaktu s dalšími
paměťovými institucemi, jako byly archivy a knihovny. Pro určité historické subdisciplíny
se tak značná část významných materiálů nacházela mimo samotné muzejní ústavy, což
v případě výzkumné činnosti znamenalo dlouhodobější působení muzejníka mimo
pracoviště. Vzniklá situace se proto často řešila pořizováním kopií a faksimilií, které se
následně dostávaly do muzejních sbírkových fondů. Zároveň byly tyto formy práce svým
způsobem vnímány jako mechanická záležitost a někteří představitelé historiografické
muzeologie dokonce navrhovali, že by mohla být vykonávána středoškolskými silami pod
odborným dohledem.297
.
I když sbírkotvorná politika vykazovala četné analogie a podobnosti, fakticky se
lišila podle tematického, časového i prostorového zaměření muzejních institucí. Metodické
návody vznikaly především pro společensky angažované části historiografie, a to s přímou
podporou státu či Kabinetu. Pro oblast politických dějin se jejich hlavním reprezentantem
stala publikace Františka Lukeše. Podle něj se tímto tématem měla zabývat všechna
centrální a „velká“ muzea a pro tyto účely jim dokonce doporučoval zřídit pozici historika
politických dějin. Pevný dokumentační program měl vycházet z pořizování a) fotokopií
295
Zásady zabezpečení komplexní dokumentace období výstavby socialismu, část III, odstavec 2–5. ŠPÉT,
Jiří: Zásady komplexní dokumentace období výstavby socialismu. MVP 19 (89), 1981, č. 4, s. 196.
296
VAŠTOVÁ, Věra: Vlastivědné muzeum v Horšovském Týně. In: TURKOVÁ, Jana (ed.): Muzeum a škola.
Praha 1961, s. 54. Muzejní práce: studijní, metodický a informační materiál, sv. 8.
297
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 13.
92
pramenných dokladů vědeckým výzkumem v archivu, b) archivního materiálu podle
legislativy příslušejícího muzeím, c) fotografií, diapozitivů a dokumentárních sestřihů, d)
jednotlivin trojrozměrného materiálu, které prokazatelně dokládají politické děje či
organizace.298
Lukeš se v tomto ohledu dotkl i problematiky deakvizic, kdy předpokládal
značnou fluktuaci a pohyb ve sbírkách. Sbírkový předmět měl být totiž vyřazen v okamžiku,
pokud ztratí svůj emotivní náboj a srozumitelnost pro další generace. Ještě výraznější
potřeba metodického působení v oblasti sbírkotvorné činnosti vznikala pro nižší složky
muzejní sítě a různá zařízení muzejního typu. Oporu pro své aktivity podle tehdejších názorů
nemohly nacházet jen ve státem vydaných nařízeních či legislativních dokumentech, jakými
byly např. Politicko-organizační opatření k budování expozic novějších dějin a současnosti
v muzeích ČSSR z roku 1974 či Zásady jednotné sítě muzeí, galerií a specializovaných
expozic vydaných ministerstvem kultury v roce 1981.299
Postupně tak pro ně byl k dispozici
i poměrně rozsáhlý počet publikací a statí, jejichž autory byli mnozí z tehdy aktivních
muzeologů. Např. síně revolučních tradic získaly tipy na doplnění obsahu svých sbírek od
Jaromíra Kaluse (*1947) a Rudolfa Žáčka (1913–1992), kteří do jejich dokumentační
kompetence zařadili především tradice odboje proti feudalismu, dějiny prvních dělnických
a vzdělávacích spolků v Rakousku-Uhersku, činnost sociálnědemokratické a později
komunistické strany, pokrokových tělovýchovných, mládežnických, ženských, kulturních
a odborových organizací, dále pak tradici protifašistického odboje a socialistické výstavby,
a to až do tehdejší současnosti.300
Práce Václava Pubala jejich sběratelskou činnost naopak
směrovala spíše k novějším dějinám a zdůrazňovala přitom regionální aspekt.301
Ideologizace historické vědy byla patrná i v oblasti vlastivědných muzeí, kam
v rámci sbírkotvorné činnosti vnesla především otázku týkající se intenzivnějšího propojení
místních dějin s obecným vývojem, což mělo tamním pracovníkům pomoci s interpretací
klíčových událostí komunistického hnutí. Přes návaznost lokálního a mezinárodního však
bylo doporučováno získávat do sbírek výhradně materiál pocházející z daného regionu
a pokud by neexistoval či nebyl k dispozici, teprve poté dokládat příslušné jevy
298
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 12.
299
VITKO, Martin: Fenomén izieb revolučných tradícií v socialistickom Československu. Museologica
Brunensia 4, 2015, č. 1, s. 11.
300
KALUS, Jaromír – ŽÁČEK, Rudolf: Muzeum a síně revolučních tradic. Metodický zpravodaj pro vlastivědu
v Severomoravském kraji 1980, č. 3, s. 17.
301
PUBAL, Václav: Síně revolučních tradic. Praha 1983, s. 8–9.
93
prostřednictvím originálů pocházejících z jiných oblastí. Naopak ke kvalitnějšímu
zprostředkování bylo kromě autentických sbírkových předmětů ve zvýšené míře doporučeno
využívat i pomocného materiálu ve formě fotografií, obrazů, nákresů a diagramů. Zároveň
docházelo ke snahám řešit i některé tradiční neuralgické body českého muzejnictví. Vše
souviselo s proponovanou korektností v územních kompetencích jednotlivých muzeí, kde
mělo dojít ke vzájemné vstřícnosti a rozhodně se nemělo vracet do minulých časů, kdy
„sběratelská vášeň a žárlivě sobecká nezdravá konkurence muzeí je nevítaným buržoasním
přežitkem“.302
V případě klasifikace sbírek si muzejní pracovníci byli dobře vědomi značně
heterogenního charakteru, a proto se někteří z nich snažili předat své, především empiricky
získané zkušeností s jejich roztříděním. Někteří doporučovali primárně třídit podle materiálu
(např. textil, sklo, železo, mosaz, nábytek), zároveň ale k docílení sourodých a pro uživatele
přehledných celků doporučovali vytvářet základní sbírky obrazů, plastik, zbraní a uvnitř je
ještě dělit podle slohu či výrobních značek.303
Jako místa se specifickými doklady
o společenském životě regionu pak byla vlastivědná muzea stále častěji využívána řadou
místních vlastivědných pracovníků. Pro některé tematické oblasti výzkumu dokonce
vznikaly metodické návody, jež charakterizovaly rozdíly mezi historickými prameny
uloženými v muzejních knihovnách a archivech, expozicích a výstavách, depozitářích
a dokumentačních odděleních muzeí či doklady vzniklými jako výsledný produkt muzejních
aktivit (např. katalogy).304
Ke klíčovým tématům muzejní reflexe historických procesů a událostí dlouhodobě
patřila otázka novodobých dějin a současnosti. I když byla často zmiňována v dílech
dřívějších představitelů muzeologie jako svébytný a aktuální úkol, v oblasti muzejnictví byla
direktivně prosazována až po únorovém převratu a v další vlně i od počátku normalizačního
období. Iniciační roli zde sehrála potřeba režimu upozornit na pozitivní změny proběhnuvší
po roce 1948, což muzeím pomáhalo pootevírat pomyslné dveře k hlubší participaci na
osvětové práci a tím zlepšení svých pozic v systému státní kulturní politiky. Zároveň se
i přes počáteční prakticismus a empiričnost začalo o tomto fenoménu uvažovat v teoretické
rovině a postupně se tak z něj stala jedna z klíčových muzeologických otázek. Celou
302
DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní
a vlastivědné pracovníky. Praha 1954, s. 50–51.
303
DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní
a vlastivědné pracovníky. Praha 1954, s. 52.
304
FIGURA, Juraj: Muzea a regionální historiografie. In: BARTOŠ, Josef – BIEBERLE, Josef
(edd.): Regionální dějiny dělnického hnutí a dějiny závodů: metodická příručka. Praha 1965, s. 210–213.
94
problematiku sice významněji otevřela již „diskuse“ na stránkách Tvorby,305
komplexněji
ale byla nastíněna až v příručce Musea slouží lidu. Potřeba získávat materiály reflektující
současný vývoj zde byla zdůvodněna kompletizací mezerovitého sbírkového fondu a jejich
následným využitím v rámci osvětové a propagační činnosti. Z odborného hlediska byla
jejich přítomnost vysvětlována tak, že se muzejní práce nemůže při líčení podstatných
kapitol společenského vývoje zastavit před nejdůležitějšími událostmi současnosti,
nezdůraznit je jako klíčovou epochu dějin a nepodávat informace o převratných dobových
událostech (např. kolektivizace, industrializace, nové pracovní metody ve výrobě).306
Na
druhé straně zde byla zdůrazňována nutnost dokumentovat současnost s výhledem na
budoucnost, kdy „se stane dnešek historií, stanou se z dnešních užívaných věcí historickými
doklady“.307
Co se týká samotného získávání předmětů, nese podle autorů tento přístup
některé výhody (sběr může probíhat bez větších nesnází, materiál je zachovalý, výběr
všestranný), ale i obtíže (neexistence časového odstupu, nedostatek potřebných prostor
a pracovníků, obrovské množství heterogenního materiálu). Apelováno pak bylo především
na aktivní získávání „nejzajímavějších a nejpřesvědčivějších“ dokladů, přičemž zde byly
uvedeny tipy, jaké události a jevy dokumentovat (např. slavnostní vyhlášení dvouletky
a pětiletky).
Mnohé závěry z této příručky si podržely platnost i v následujících obdobích,
nicméně 60. léta přinesla další významné pokusy o systematizaci sbírkotvorné a zejména
akviziční činnosti nového období. Vedle publikace slovenského autora Kostického, jež byla
iniciována Kabinetem a podržela si dlouhodobý vliv v obou částech Československa,308
se
tématu výrazněji věnoval Jan Galandauer. Jeho v literatuře dodnes zmiňované pojetí
vycházelo z komparace mezi staršími a novějšími dějinami. Při dokumentaci současnosti
tak: 1) fakticky chybí účelový sběr pro konkrétní prezentační projekt, 2) se musí při
shromažďování vhodných dokumentů vycházet z přístupného, nicméně nepřehledného
305
Zejména se jednalo o články BARTOŠEK, Karel – MUŠKA, Jiří: Vážné nedostatky museí. Tvorba. Týdeník
pro kulturu a politiku 20, 1951, č. 13, zadní strana obálky. POJAR, Josef: Proč nemají plzeňská musea památky
na dělnické hnutí? Tvorba. Týdeník pro kulturu a politiku 20, 1951, č. 16, zadní strana obálky. Pisatelé si např.
stěžovali, že v muzeu nenalezli zmínky o dělnictvu a jeho politickém hnutí.
306
DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní
a vlastivědné pracovníky. Praha 1954, s. 60.
307
Tamtéž, s. 60.
308
Pracovník Vlastivědného muzea v Bojnicích zde podal rozsáhlou analýzu jednotlivých typů muzejních
předmětů vhodných pro dokumentaci daného období a hlavní zdroje a metody získávání tohoto materiálu. Viz
KOSTICKÝ, Bohumír: K otázkám muzeálnej dokumentácie dejín kapitalizmu a obdobia výstavby socializmu.
Praha 1962, s. 5–30. Metodický list Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při Národním muzeu v Praze.
95
a nepřeberného množství materiálu, 3) nemůže být využito časového odstupu při
vyhodnocování muzeálií, 4) se musí dokumentátor rozhodnout, o které jevy a události bude
mít budoucnost zájem a 5) existuje větší riziko sbírání duplicit.309
Pro úspěšnou realizaci
náročného úkolu doporučoval vytvoření speciální skupiny složené z pracovníků pražských
muzeí, jejíž činnost by byla startovacím projektem pro další výzkumy.310
Zásadní přelom po
utichnutí diskuse ve druhé polovině 60. let přinesla normalizační léta. Klíčový dokument
Zásady rozvoje českého muzejnictví měl mimořádný význam pro další uvažování nad
fenoménem dokumentace současnosti, sám však o ní přinášel spíše dílčí a obecné informace.
Reakce na jeho vydání nicméně v oblasti sbírkotvorné činnosti vedla k vytvoření dvou
hlavních proudů – teoretického a metodického. Zbyněk Zbyslav Stránský jako
reprezentant první skupiny vytyčil v tomto smyslu pro muzejní práci dva základní přístupy,
a to pasívní (založený na získávání toho, co se zachovalo z minulosti) a aktivní, jenž získává
předměty ze současnosti.311
Oproti tomu Josef Beneš viděl jisté nebezpečí tohoto typu
selekce ve skutečnosti, že jednotlivé předměty jsou doposud součástí funkčního prostředí.
Člověk je vnímá jako běžnou součást svého okolí a neuvědomuje si tak plně jejich
dokladovou hodnotu. Tyto předměty jsou sice k dispozici, ne ale zcela vyřazené ze sféry
původní užitkovosti. Většina z nich je navíc papírového charakteru – tiskoviny, obrazy či
reprodukce a nejedná se tedy o hlavní vyjadřovací prostředek muzea – autentika.312
Josef
Beneš pak po Galandauerovi v odborném diskursu opět nastolil problematiku kontrapozice
tzv. starého a nového výtvoru, u nichž se pokusil vymezit vzájemné rozdíly plynoucí z jejich
odlišného potenciálu pro muzejní uchopení historických událostí a jevů. Kromě vzhledu
(starožitný, památkový, atraktivní vs. současný, památkově nepříslušný, běžný
v každodenním styku) se věnoval otázce časového odstupu (okamžité zhodnocení
dokumentačního významu a zařazení do vytvořených logických souvislostí vs. obtíže
spojené s přetrvávající aktuální užitkovosti), validity (svědek dřívějších časů s akceptovanou
309
GALANDAUER, Jan: Příspěvek k problematice dokumentace současnosti. In: ZGAFAS, Ilias
(ed). Problémy soudobé dokumentace: materiály z celostátního semináře v Brně, listopad 1966. Praha 1968,
s. 50–51.
310
Tamtéž, s. 59.
311
Muzeologie tak podle něj musí obrátit muzejní dokumentaci také směrem k současnému dění, aby postihla
veškerou poznanou podstatu. Optimální selekci pak lze provádět pouze v bezprostředním kontaktu se
skutečností a jedině tak postihnout její dynamickou stránku. To je také základní předpoklad k tomu, aby se
dokumentace stala skutečně aktivní a v pravém slova smyslu vědeckou. Více viz STRÁNSKÝ, Zbyněk
Zbyslav: Aktivní muzejní dokumentace. Muzeologické sešity 4, 1972, s. 11–12.
312
BENEŠ, Josef: Muzejní prezentace. Praha 1981, s. 276. Knižnice Muzejní práce, sv. 19; Muzeum a výchova.
Praha 1980, s. 82–83. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
96
vypovídací hodnotou dokumentu vs. svědectví, které ještě není přijímáno a uznáváno,
protože se jedná o funkční součást prostředí), výrazu (předmět nese či nenese znaky
příslušnosti do historicky uzavřené epochy vývoje, přičemž druhý typ ji může pouze
předznamenávat) a funkčního zařazení (materiál užitkově neslouží, byl z praxe vyřazen
a převeden do sekundárního muzejního prostředí vs. je přímo spojen s užitkovou funkcí, není
tedy muzejní, protože příliš připomíná své původní prostředí).313
Spíše metodický charakter naopak představovaly příspěvky Jiřího Špéta, který
usiloval o vypracování obecného postupu, jenž by byl posléze využit v praxi. Při formování
sbírkotvorného programu muzea v oblasti dokumentace současného období se u něj
prosadily především dva prvky – systematičnost a ideologická linie zdůrazňující úspěchy
režimu. Nejprve doporučoval vytipovat, co je charakteristické 1) z hlediska regionu,
2) z hlediska společenského významu, 3) poté na základě analýzy dosavadního fondu
a vývoje oblasti vypracovat seznam důležitých předmětů, 4) určit pramenné zdroje, jichž
bude následně využito při tvorbě sbírky, 5) vypracovat harmonogram postupu práce. Po
tematické stránce by pak podle jeho názoru měly být shromažďovány věci související
s politikou a veřejným děním, výrobou a výrobními prostředky, způsobem života, o růstu
životní úrovně, socialistické kultuře, změnách v životním prostředí, spolupráci se
Sovětským svazem, o životě a díle osobností, které výrazně přispěly k rozvoji socialistické
společnosti.314
Za nutný předpoklad k usměrnění činnosti muzejních institucí považoval
kontakt s regionálními komisemi KSČ,315
přičemž jeho teze byly podpořeny i ministerským
dokumentem s názvem Pokyny pro sbírkotvornou činnost muzeí v oblasti nejnovějších dějin
a současnosti, který naznačoval, že muzea „… nemohou sama, bez účinné pomoci a podpory
resortů ostatních tento politicky i odborně neobyčejně významný úkol zvládnout“.316
Vyvrcholením problematiky dokumentace současnosti v tehdejším socialistickém
Československu se však stalo až přijetí Zásad zabezpečení komplexní dokumentace období
výstavby socialismu počátkem 80. let.317
Svým záběrem posouvaly tento fenomén až do
období druhé světové války, kdy se měly objevit zřetelné revoluční předpoklady pro vznik
budoucí socialistické společnosti. Hlavně ale dokument stanovil povinnost jednotlivých
rezortů, společenských organizací a národních výborů zajistit soustavnou a systematickou
313
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 162. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
314
ŠPÉT, Jiří: Jsme připraveni dokumentovat současnost? MVP 13 (83), 1975, č. 2, s. 58.
315
Tamtéž, s. 57.
316
ŠPÉT, Jiří: Zásady komplexní dokumentace období výstavby socialismu. MVP 19 (89), 1981, č. 4, s. 194.
317
Tamtéž, s. 193.
97
dokumentaci novodobého vývoje. Materiály z jejich činnosti pak měly být soustředěny
v dokumentačních centrech muzeí, podnikových/závodních muzeích, síních revolučních
tradic, památních síních, vzorkovnách apod.,318
případně mohly být odevzdány muzeím
podle místní a tematické příslušnosti. Specifikovány jako tzv. doklady muzejní hodnoty,
které se staly integrální součástí této dokumentace, pak byly: 1) výrobky typické pro činnost
organizace nebo výrobního odvětví či znamenající změnu v technologii či společnosti,
2) stroje a přístroje používané danými institucemi či organizacemi a 3) originální doklady,
jež dokumentují změnu prostředí a způsobu života.319
3.4.2 Uchovávání a správa sbírek
V případě značně roztříštěné historiografické aplikace rezonovaly v problematice
uchovávání a správy sbírek četné otázky, které však byly společné pro celé tehdejší
muzejnictví. Muzejní pracovníci proto povětšinou vycházely z obecně koncipovaných
metodik určených pro tehdejší muzea. Specifickým projevem se staly především návody pro
instalace související s problematikou dokumentace současnosti. Jiří Špét u papírových
a fotografických materiálů, které zde často nahrazovaly originály, upozorňoval na možnost
jejich poškození v důsledku připevňování na panely a doporučoval místo dosavadního
obvyklého postupu (např. lepicí pásky, špendlíky) používat paspart a ochranných růžků. Za
ještě závažnější prohřešek uváděl volné umístění předmětů bez ochranného obalu, kdy hrozí
poškození od návštěvníků i slunečního světla. Nakonec Špét varoval i před zápůjčkami
některých exponátů, které mohou být využity při společenských událostech (např. prapory),
přičemž pro tyto účely doporučuje vyhotovení kopií.320
3.4.3 Prezentace a práce s návštěvníkem
Tlak ze strany státního i stranického aparátu s sebou přinesl značné zásahy i do
prezentačních a komunikačních aktivit muzejních institucí v českých zemích, byť se jejich
prosazení v 50. letech neobešlo bez řady potíží spojených s konzervativním postojem řady
318
Zásady zabezpečení komplexní dokumentace období výstavby socialismu, část IV, odstavec 3. Vloženo
tamtéž, s. 197.
319
Tamtéž, s. 196.
320
ŠPÉT, Jiří: K současnému stavu a některým problémům tvorby expozic a výstav současnosti. MVP 9 (79),
1971, č. 4, s. 224.
98
představitelů vlastivědných muzeí. Ideologická hlediska se však přece jen postupně
prosazovala napříč muzejními institucemi a postupně tak docházelo k výrazné regulaci
a kontrole výstavní činnosti. Právě úsilí o edukační působení a s ním spojené vytvoření
nového socialistického člověka však záhy přinášelo i některé teoretické koncepty výstavní
činnosti a od 2. poloviny 50. let i snahy o intenzivnější práci s návštěvníkem, hlavně
s mládeží. Svůj význam si tyto aspekty podržely také v období normalizace, kdy ovšem byly
do značné míry uniformovány a formalizovány.
V historiografické aplikaci se od samotných počátků sledovaného období řešila
nutnost změny dosavadního přístupu muzeí k historickým skutečnostem, která se
odehrávala jak v obecně muzeologické, tak hlavně v ideologické rovině. Platformou pro
diskuzi nad budoucí podobou expozic a výstav zejména vlastivědných muzeí se staly sjezdy
a pracovní setkání SČM, které sice vygenerovaly již zmiňované stěžejní dobové dokumenty
(Rámcový program, Všeobecné směrnice), neušly ale kritice z marxistických pozic.321
Pozdější politika české profesní muzejní organizace v oblasti metodické činnosti již poslušně
následovala stranickou linii, kterou počátkem 50. let naplnila např. návrhem na konání
tematicky angažovaných výstav v členských muzeích.322
Dokladem sílících prorežimních
tendencí byla ostatně některá vystoupení jeho tehdejších vrcholných představitelů.
Přírodovědný pracovník NM Ferdinand Prantl (1907–1982) tak v roce 1952 vyjádřil
přesvědčení, že muzea by měla svou prezentační činností cílit na převýchovu společnosti a
usilovat o postižení nosné myšlenky, jež vynikne správným vybalancováním mezi ideou
výstavy a jejími exponáty.323
V obecněji laděných pojednáních té doby se však prosazovaly
i nároky muzeologického charakteru cílící na zvýšení úrovně techniky instalace a
edukačních aktivit v muzejní práci. Expozice a výstavy tak neměly být založeny pouze na
faktografii, ale stát se působivou, ale podle vědeckých kritérií uspořádanou prezentací, která
představuje vývoj společnosti na základě nejnovějších výzkumů. Kromě tradičních
muzejních prvků (světlo, prostor, klima, vyváženost autentického a pomocného materiálu)
321
O této problematice viz DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí
v zajetí politické ideologie. Opava 2005, s. 77–87. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosofickopřírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie; ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického
muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988, s. 53–71.
322
Tamtéž, s. 64–66; KUČEROVÁ, Kateřina: Ideologické projevy v českém muzejnictví 1948–1960 na
příkladu Svazu českých muzeí a Kabinetu muzejní a vlastivědné práce. Brno 2015, s. 52–53. Magisterská práce.
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Vedoucí práce Jiří Němec.
323
PRANTL, Ferdinand: Boj proti kosmopolitismu a objektivismu v českém musejnictví. ČNM – řada
historická 121, 1952, s. 107–108.
99
pak bylo vnímáno jako nutné cíleně upozornit na hlavní objekty, které tvoří nejvýznamnější
předměty ve vitríně, ale i třeba zásadní citát.324
Na druhou stranu musela muzea považovaná
za „…bojovou složkou za nový společenský řád v naší vlasti“325
ukazovat logickou spojitost
mezi minulostí a přítomností včetně znázornění zásadních protikladů života za feudalismu
a kapitalismu ve srovnání s novou dobou.
Požadavky nárokující si uvědomělý výběr tématu, kvalitní formu jeho uchopení
i následnou interpretaci vycházející z „progresivních“ prvků minulosti a současnosti podle
vzoru sovětských muzeí však narážely nejen na objektivní příčiny představované
nedostatkem vhodného personálu, prostor, finančních prostředků či liknavost zřizovatele,
ale i na některé obtíže muzeologického charakteru (např. transformace abstraktních
fenoménů v ucelený expoziční příběh). Výsledkem bylo, že řada tehdejších muzeí po
dlouhou dobu nemohla vytvořit vlastní expozici, která by odrážela aktuální poměry. Ještě
koncem 50. let proto pozdější nestor české muzeologie Zbyněk Zbyslav Stránský nabídl
únikové východisko mnoha muzejním institucím, které návštěvníkům nabízely starou či
pouze částečně přebudovanou stálou instalaci, svou vizi tzv. přechodné expoziční formy.
V jejím rámci tak měl být vytvořen tematický a materiálový prezentační základ vycházející
z původních specifických sbírek, jenž mohl být v budoucnosti obměněn či doplněn.326
Od
poloviny 50. let se začaly objevovat také stále častější kritické hlasy požadující zkvalitnění
muzejní práce. Poukazovaly zejména na neujasněnost některých klíčových pojmů (např.
expozice),327
což mělo bránit (až do vydání muzejního zákona v roce 1959) jednotnému
metodickému postupu v oblasti výstavnictví. Takřka současně se vyskytly názory, jež mezi
řádky polemizovaly s dosavadními direktivními nařízeními a zasazovaly se o větší
respektování regionálních specifik. Příkladem může být pracovnice Slezského muzea Eva
Klimešová (Christová, roz. Vavříková 1926–2001), která v souvislosti s vytvářením nových
historických expozic polemizovala s „povinným“ vyzvednutím režimem glorifikovaných
časových období. Podle ní v určitých oblastech nedosahují takového významu jako
324
Tamtéž, s. 63.
325
DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní
a vlastivědné pracovníky. Praha 1954, s. 64.
326
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Přechodná exposiční forma. Příspěvek k problematice výstavby nových
musejních exposic. Praha 1957, s. 34–43. Musejní práce, sv. 1.
327
BENEŠ, Josef: Budování expozic v okresních vlastivědných museích. In: TÝC, Antonín (ed.): Sborník
materiálů z pracovní konference Svazu českých museí v Teplicích 7.-12. července 1957. Ústí nad Labem 1958,
s. 10.
100
v jiných328
a prosazení podobných schematismů skrývá velké nebezpečí nežádoucí
uniformity. Přes náročnost interpretace specifických historických problémů, které si
vyžadují obsáhlejší vysvětlení prostřednictvím textu, pak zároveň prosazovala výhradní
upřednostňování a převahu „…hmotných dokladů minulých věků a lidského tvoření“.329
Prozatímní muzeologický rozměr „sporu“ muzejních pracovníků s představami
státních a stranických orgánů se na konci 60. let transformoval ve zcela odlišný problém –
kompetenční střet o autonomní a přece jen svobodnější výklad historické skutečnosti
vrcholící únorovým sjezdem muzejních pracovníků a snahami o etablování Svazu muzejních
pracovníků.330
Odideologizované pojetí prezentace představují myšlenky Jiřího
Neustupného z konce 60. let, které sledovaly vztah historiografie a jejich příbuzných oborů.
Pražský muzeolog vzešel z předpokladu, že historická muzea se za tehdejší situace teprve
musí stát muzei dějin. Doposud totiž u nich převažovalo uměleckohistorické vyznění,
v němž se ovšem ztrácí samotná historie. Vinu na tom nese i nedostatečné školení, kde
adeptům historické práce chybí bližší kontakt s materiální kulturou. Pro zprostředkování
dějin jako celku je třeba si uvědomit, že tento typ ústavů nemůže sám o sobě obsáhnout
historický obor v celé šíři. Řada zásadních pramenných materiálů dokumentujících politické
a hospodářské jevy je totiž uložena v jiných paměťových institucích, hlavně ale
komplexnímu pojetí zabraňuje specializace historického poznání, jež významně zasáhla
i muzejnictví. Je tedy potřeba v rámci muzejní prezentace kooperovat jak s archivy
a knihovnami, tak i pomocnými disciplínami a dalšími obory fixujícími dějinnou skutečnost
(např. literatura, divadlo, technika, etnologie, umění). Zároveň ale není možné, aby byla
historiografie při prezentační činnosti zastupována či zastiňována subobory jako historická
archeologie, numismatika a dějiny hmotné kultury.331
60. léta i přesto vykazovala řadu
dalších přístupů, v nichž vítězilo ideologické hledisko, byť v sofistikovanější podobě. Např.
podle Františka Lukeše by měly historické expozice obsahovat takové materialistické
hodnocení, aby se v nich neztrácel sám smysl dějin, který leží v procesu humanizace
328
Konkrétně hovoří o husitském období v kontextu slezských dějin a danou situaci srovnává s Krajským
muzeem v Hradci Králové. CHRISTOVÁ, Eva: Exposice starších dějin ve Slezském museu. In: Sborník
materiálu z 2. celostátní pracovní konference Svazu českých museí a Sväzu slovenských múzeí v Opavě 3.-8.
července 1956. Opava 1957, s. 41.
329
Tamtéž, s. 41.
330
KIRSCH, Otakar: Navzdory obtížím vstříc profesním zájmům: Osudy Svazu muzejních pracovníků v letech
1968–1969. In: BŘEZINA, Vladimír – HLOUŠKOVÁ, Kateřina – SLABOTINSKÝ, Radek (edd.): Historik
skutečně mohutný: k životnímu jubileu Jiřího Pernese. Praha – Ústí nad Labem – Brno, s. 355–369.
331
BENEŠ, Josef: Muzejní prezentace. Praha 1981, s. 276. Knižnice Muzejní práce, sv. 19; Muzeum a výchova.
Praha 1980, s. 79–80. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
101
a osvobozování člověka, kdy proletářská revoluce vytvořila všeobecný výklad pro zrušení
dřívějšího lidského odcizení.332
Následná léta vrátila muzejníky k nutnosti akceptovat ideologickou rovinu muzejní
práce. Na pomezí mezi dobově podmíněnou a muzeologickou analýzou byly i úvahy Josefa
Beneše. Při svém vymezení prezentačních kompetencí komplexního historického muzea
požaduje globální, proporcionálně vyvážený, vývojový a syntetický obraz dané oblasti,
v němž jde o „…postižení proměn, znamenající překonávání dožívajícího a nástup
progresivního úsilí“.333
Důležitá je pro něj současně rovnováha mezi obecným a zvláštním,
jejíž porušení může vést k nežádoucím extrémům (podání ryze obecného vývoje resp. jeho
zkreslení významnými provinčními záležitostmi). Daná instituce se pak musí opírat
o originální výtvory, a to nejen ty špičkové pocházející od vyšších společenských vrstev, ale
spíše o ty typické, které vzešly od obecného lidu. Ve svém syntetizujícím úsilí by pak
takovéto muzeum mělo využívat předmětů charakteristických pro další obory (archeologie,
dějiny umění, etnografie), které vhodně dokladují specifičnost prostředí, nicméně mají menší
schopnost zprostředkovávat změny, které je třeba doložit pomocnými (např. textovými)
prostředky. U těchto materiálů se pak vzhledem k jejich obvyklému nedostatku v místě často
používá analogií z jiných prostředí.334
Právě na srovnání s ostatními obory vystavěl své
vnímání prezentace vývojového procesu Jiří Sejbal. Toto uchopení skutečnosti je podle něj
ve srovnání s dalšími muzejními aplikacemi obtížnější, a to pro jeho komplexnost a
ideologický rozměr. Historická muzea se tak nevyhnou tématům, jež jsou součástí jiných
druhů specializovaných expozic, na druhou stranu by ale měla jako specifické jednotky
produkovat dosud nezpracované a obtížně dokumentovatelné příběhy. Pro odpovídající
znázornění některých nosných ideových principů (např. revolučních bojů, třídních
protikladů) je třeba počítat se všemi typy sbírkových předmětů. Nejen s trojrozměrnými
prameny, jež jsou ze strany historiků podceňovány a v mnoha případech se s nimi v muzeích
neumí pracovat (především se jedná o materiály ze současnosti), ale i s
písemnými dokumenty, fotografiemi, ilustracemi, diagramy, které na druhou stranu nutí
návštěvníka častěji číst než se dívat.335
Konečně podle Vladimíra Denksteina spočívalo
didaktické poslání historických muzeí v interpretaci celkového dějinného vývoje včetně
332
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 18.
333
BENEŠ, Josef: Muzejní prezentace. Praha 1981, s. 276. Knižnice Muzejní práce, sv. 19.
334
Tamtéž, s. 277.
335
SEJBAL, Jiří: Historická muzea a současnost (výtisk v držení autora, nedat.), s. 5.
102
ukazování jeho plynulosti. Historická expozice tak má proto komplexním pohledem, jenž
vedle „přímých“ historických exponátů obsahuje i sbírkové předměty ze sféry zájmu
specializovaných muzeí.336
Ve výstavní činnosti hájil i přítomnost pomocných materiálů
(kopií, fotografie, výkladové texty), pokud chyběla adekvátní autentická varianta.337
Denkstein se v této souvislosti současně zamýšlel také nad možnostmi muzejního vyjádření
dynamičnosti společenského vývoje. Podle něj mohou statické exponáty na rozdíl od tzv.
psaného dějepisu doložit pouze výsek určitého procesu, protože jsou autentickými a tím
i názornými prostředky, kterými byl tento děj přímo realizován nebo o něm alespoň podává
svědectví
Nároky na výslednou podobu prezentace se do značné míry lišily podle typu
ústavu a jeho územně dokumentačních kompetencí. Ústřední a významnější specializovaná
historická muzea byla víceméně ponechávána, alespoň co se týká způsobu instalace,
vlastnímu vývoji (sama však oslovovala některé subjekty, jako byl např. podnik Výstavnictví
n. p.).338
Předpokládalo se ale, že jejich pracovníci budou problematiku zpracovávat
v obecnějším duchu a včlení do ní i potřebný ideologický obsah. Naopak u regionálních
muzeí lze v tehdejších názorech muzejníků a muzeologů vysledovat tendence vedoucí
k posílení specifických regionálních prvků, které měly u jednotlivých prezentací docílit, aby
v nich nedošlo k odosobnění dané lokality a vytvoření obecných výstavních schematismů.
Na přípravách se tak měl podílet muzejní pracovník, kterému byla v této záležitosti
vyslovena důvěra a splňoval nároky z oblasti odborné (oborové i muzeologické)
a samozřejmě i ideologické. V opačném případě pak byla navrhována spolupráce
s „pokrokovým“ historikem, který měl vybrat a dodat potřebná dějinná fakta, poradnou
marxismu-leninismu či s osvětovými pracovníky. K formování pohledu na prezentační
činnost začala později ostatně výrazně přispívat muzejní kritika, jež prodělala intenzivní
rozvoj zejména v 80. letech. Vedle naplnění ideologického a odborně historického záměru
si všímala i typicky muzeologických prvků, jakými bylo architektonické a výtvarné řešení,
způsob uložení ve vitrínách, nasvícení atd.339
336
Tamtéž, s. 16.
337
DENKSTEIN, Vladimír: Ke koncepci historických muzeí. MVP 12 (82), 1974, č. 1, s. 13.
338
O něm viz DOBIÁŠ, František – MĚCHUROVÁ, Albína. Výstavnictví n. p. Praha v československé
výstavní tvorbě 1947–1987. Praha 1987.
339
Patrně nejsledovanější platformou v tomto ohledu byla sekce v MVP s názvem Nové muzejní expozice
a výstavy, kritické komentáře se ale objevovaly v další sekci – Muzejní zájmová a vlastivědná činnost.
103
Samotné prezentační výstupy jednotlivých na historii zaměřených expozic a výstav
přesto měly dosti rozdílnou úroveň. Vysoký nadstandard si udrželo technické muzejnictví,
zejména díky působení Národní technické muzea a Technického muzea v Brně. Dokázalo
upoutat zájem veřejnosti okázalými výstavními akcemi, což v případě pražského muzea
platilo i pro období těsně po roce 1948. Zmínit lze např. část expozice na Letné
zpřístupněnou v letech 1952–1953, která měla navodit autentickou atmosféru důlní činnosti
a současně ji propagovat u příslušníků mladší generace.340
Propracovaný a cílený rozvoj
aktivit na poli muzejní prezentace nicméně lze klást až do 60. let, kdy byl nastartován proces,
jenž vyústil v rozsáhlou transformaci doposud běžných postupů při práci s návštěvníkem
a v zavádění některých inovativních forem muzejní komunikace. V Národním technickém
muzeu byli návštěvníci při prohlídce expozic instruováni pokyny z magnetofonového pásku,
jako cílený aktivizační prvek pak byly promítány filmy s technickou tematikou, v rámci
prezentačních počinů byly často využívány různorodé světelné, zvukové a kinetické
efekty.341
Brněnský ústav se vedle mnoha dalších činností intenzivně zabýval formami
zpřístupnění technických objektů dochovaných in situ a svých specializovaných expozic
v centrální budově.342
Společným rysem obou institucí se kromě zintenzivnění a zkvalitnění
odborných výkladů ve sbírkách, tematických besed, soutěžních akcí a přednášek stal
zvýšený zájem o školní mládež či spolupráci s vysokými školami.343
Unikátní byly
i prezentační počiny v oblasti numizmatiky, které si podržely odborný ráz a zároveň
přehledným a divácky atraktivním způsobem představovaly genezi daného tématu.
Teoretické ukotvení nalezly některé nové přístupy v článku Karla Kurze, který považoval
numizmatickou prezentaci za dialektickou jednotu historické rekonstrukce a její
muzeologické modifikace. Stěžejní roli v ní ovšem hrály platební prostředky, jejichž hlavní
výpovědní funkce spočívá ve svědectví nejen o dřívějších ekonomických procesech, ale
340
HOZÁK, Jan: Příběh Národního technického muzea. Praha 2008, s. 96–97. Stát od technického muzea
očekával řadu dalších výstupů cílených k upoutání návštěvníka – příležitostné a putovní výstavy, přednášky,
filmové projekce a publikace. Tamtéž, s. 95.
341
MAJER, Jiří: K některým aktuálním otázkám technické muzeologie. In: MAJER, Jiří (ed.): Technické
muzejnictví – problémy a praxe. Praha 1982, s. 242. Rozpravy Národního technického muzea v Praze/Tractatus
Musei nationalis technici Pragae, sv. 84.
342
Právě v nich se uplatnila řada názorných ukázek, jako tomu bylo v případě expozice vodní techniky či velmi
oblíbeného stereovizního promítání barevných diapozitivů. Viz Technické muzeum v Brně 1961–1986. In:
KROPÁČEK, František a Helena PULCHARTOVÁ (edd.): K aktuálním otázkám muzejní dokumentace
a prezentace vědeckotechnického vývoje: sborník ze semináře konaného ve dnech 4. a 5. června 1986 k 25.
výročí založení Technického muzea v Brně. Brno 1987, s. 111 a 116.
343
Viz KIRSCH, Otakar: Formování a vývoj technické muzeologie v českých zemích v letech 1948–1989.
Část I. – dobové koncepce, angažmá v oblasti historické muzeologie, výzkumy publika. Muzeológia a kultúrne
dedičstvo 5, 2017, č. 1, s. 131.
104
i politických a kulturních jevech.344
Neúplná výpovědní hodnota tohoto typu pramene ovšem
vede k nutnosti začlenit do prezentace další typy materiálů, jež umožní interpretovat
samotnou historickou funkci mincí v jejich mnohotvárnosti (např. právní dokumenty) a také
je důsledně konfrontovat s obecnou teorií společnosti orientovanou v marxistickém duchu a
materialistickým pojetím dějin. Historická rekonstrukce transformovaná v muzeologickou
formu (expozice, výstava), jejímuž pochopení by měla předcházet patřičná průprava formou
přednášek či tematických cyklů, se nicméně musí vyvarovat aditivního přístupu
spočívajícího v mechanickém přiřazování doprovodného materiálu (mapy, grafy, obrazy)
k numizmatickým pramenům, což se týká i spojovacích textů, jež návštěvník v mnoha
případech ignoruje či je není schopen spojit s vystavenými autentiky. Komplexně pojatý
a rekonstruovaný obraz minulosti proto lze podle Kurze pojmout hlavně jako audiovizuální
systém vzniklý propojením mluveného slova, filmových záběrů a vlastních numizmatických
dokladů, na jejichž základě by bylo možné navodit celostní představu o historických
procesech v jejich kauzalitě.345
Inovativním počinem v tomto směru byla výstava Dějiny
peněz na Moravě z roku 1979, později znovu reinstalovaná v nových prostorách MM. Jejím
cílem bylo vytvořit celkový obraz o platebních prostředcích a objasnit jejich společenskou
úlohu. V první části byl nastíněn vývoj směnných a platebních prostředků na pozadí
obecného vývoje peněžnictví až po vznik prvních moravských ražeb. Domácí měna byla
dále periodizována podle jednotlivých období, přičemž kromě mincí exponáty tvořily
faksimile, listiny o peněžnictví, reflektována byla i padělatelská činnost. Pro účinnější
využití expozice byl pro učitele v roce 1980 uspořádán seminář a následně vytvořen
metodický list.346
Obdobný přístup ostatně představila i paralelně vybudovaná pražská
expozice. Také ona sledovala vývoj tohoto fenoménu podle územního klíče a kromě autentik
kladla zvýšený důraz na doprovodný vysvětlující materiál (mapy, grafy, popisky), jež ve
formě instruktivní zkratky přibližoval širší ekonomicko-sociální a politické souvislosti.347
344
KURZ, Karel: Metodika prezentace numismatického materiálu. In: SEJBAL, Jiří (ed.): Vzdělávací
a kulturně výchovná činnost v numismatice. Sborník materiálů z numismatického semináře v Brně 1976. Brno
1979, s. 18–19.
345
Tamtéž, s. 22–23.
346
KREJČÍK, Tomáš: Numismatická expozice Moravského muzea v Brně. MVP 18 (88), 1980, č. 4, s. 231–
232.
347
ŠIMEK, Eduard: Numismatická expozice Národního muzea v Praze. In: SEJBAL, Jiří (ed.): Vzdělávací
a kulturně výchovná činnost v numismatice. Sborník materiálů z numismatického semináře v Brně 1976. Brno
1979, s. 38.
105
Zcela specifickým potížím při muzejní prezentaci čelila muzea zabývající se
dějinami revolučního hnutí. Jejich činnost v oblasti komunikace s návštěvníkem měla
mimořádný ideologický rozměr a byla pod intenzivním dohledem státního a stranického
aparátu, který je navíc často využíval jako místa rituálních setkávání. I v muzejnictví sehrála
dosti zásadní význam a stala se nejen onou „školou komunismu“, ale také institucemi
přinášejícími při své snaze o atraktivní formu zprostředkování náročné problematiky některé
moderní trendy. Příkladem pokusu o skloubení muzejních a památkových principů se stala
reinstalace v Památníku Klementa Gottwalda v Dědicích u Vyškova znovuotevřená pro
veřejnost na počátku 70. let. Neusilovala totiž o zprostředkování pouhého výčtu významných
události ze života „prvního dělnického prezidenta“, ale spíše po jejich pečlivém výběru se
na jejich příkladu pokusila charakterizovat Gottwaldovu osobnost i význam, jeho vliv na
formování a vývoj komunistické strany (bolševizace, překonání krize konce 20. let, podíl na
Internacionále, fašismus a výstavba státu).348
Napomoci k tomu mělo velké množství
dokladů trojrozměrné povahy, u nichž se dbalo na to, aby jejich prostřednictvím byl
návštěvník seznámen s dobovým kontextem dovysvětleným audiovizuálními prostředky
(projevy na sluchátkách, filmová a diapozitivní projekce).349
Pro účely prezentace pak byl
restaurován celý památkový objekt, kde autentické prostory zůstaly zachovány v případě
rodné světničky, předsíně i černé kuchyně a tvořily vlastní centrum památníku. O něco
později vytvořená expozice Muzea revolučního hnutí Berounska (1975) zase primárně
sledovala lokální boj za sociální práva a soustředila se na reflexi dějin od poloviny 19. století
až po rok 1960. Výrazné byly její snahy dokumentovat daný fenomén autentickými
prostředky. Počátky dělnického hnutí byly reprezentovány především průmyslovými
výrobky, podomácký průmysl byl dán do souvislosti s pozdějším stávkovým hnutím.
Pomyslný vrchol tvořila přehlídka 30letého budování Berounska, kde došlo k interpretaci
místních událostí v kontextu celospolečenského dění s využitím moderní techniky.350
Také
pozdější instalace Muzea revolučních bojů a osvobození Ostravska v Ostravě byla postavena
na autentických předmětech. Zdejší přístup nespočíval v odosobněném nazírání na dobové
události, ale každý předmět zde byl „prezentován ve vztahu k člověku“. Celá expozice
tvořila apoteózu významných osobností z minulosti i současnosti daného regionu a zároveň
348
FRANĚK, Otakar – STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Památník Klementa Gottwalda v Dědicích.
Muzeologické sešity 4, 1972, s. 72–73.
349
Tamtéž, s. 76.
350
ČUMPELÍKOVÁ, Barbora: Muzeum revolučního hnutí Berounska. MVP 14 (84), 1976, č. 2, s. 106–107.
106
podle slov svých autorů ukazovala, jakou vypovídací schopnost má samotný předmět, který
svým působením nahradí celé stránky textu (prostřelená polní láhev, pracovní pomůcky
stachanovců a hrdinů socialistické práce).351
Velmi aktivní bylo i Muzeum Klementa
Gottwalda, v jehož prostorách byly instalovány četné angažované zahraniční putovní
výstavy (např. Wilhelm Pieck, Ohlas Velké říjnové socialistické revoluce v Bulharsku, 60.
výročí založení Komunistické strany Maďarska), jeho vlastní počiny mohli návštěvníci
ostatně spatřit ve formě putovních výstav i v mnoha tuzemských a zahraničních muzeích.352
Právě přípravě těchto expozic měla být v tehdejší době věnována mimořádná
pozornost a byla podpořena i některými obecnějšími rozvahami zdůrazňujícími nutnost
jejich kolektivní přípravy. Např. Juraj Figura (*1926) tvrdil, že takováto muzea soustřeďují
nejprůkaznější prameny z dějin dělnického hnutí i závodů a stávají se tak výsledkem
intenzivní vědecké a vědecko-osvětové práce. Tento typ zařízení by pak měl být z hlediska
důležitosti připravován za přímé součinnosti muzejních historiků a sítě spolupracovníků
Ústavu dějin KSČ, v případě nižších složek (podnikových muzeí, síní revolučních tradic,
pamětních síní v nemuzejních organizacích) pak za kooperace muzejníků a komisí pro
dějiny závodů. Sám Figura klade hodnotové rovnítko mezi publicisticko-vědeckou práci
a muzejní expozici, přičemž sestavení působivé expozice označuje za mnohdy náročnější
než vytvoření písemného pojednání.353
O poznání kritičtější nicméně byli k výstavním
aktivitám těchto institucí muzejní teoretici. Zvláště František Lukeš specializující se na
oblast politických dějin zdůrazňoval nutnost vědeckého přístupu, přičemž i samotný výběr
předmětů pro muzejní prezentaci vyžaduje vysoký stupeň teoretického zobecnění, na němž
by se měli podílet muzejní pracovníci i historici. Muzejní exponáty by také neměly být
prezentovány jen jako integrální část společenské skutečnosti (nežádoucí objektivismus), ale
jako fakt, jehož prostřednictvím lze realitu poznávat. Návštěvník by si tak měl uvědomit, že
vystavené předměty jsou dílem pospolitého lidského tvoření a že lidé vytvářejí kvalitativně
novou realitu – společenskou skutečnost. Dopady prezentačních počinů na diváka jsou proto
trojího druhu – prakticko utilitární (jejich vnímání jako dokladů lidské činnosti), racionální
(jejich vnímání jako předem připravené a strukturované prezentace) a esteticko-emotivní
351
ŽALMAN, Jiří: Expozice Muzea revolučních bojů a osvobození v Ostravě. MVP 25 (95), 1987, č. 4, s. 235–
237.
352
Jejich přehled v období normalizace viz PUBAL, Václav: Muzeum Klementa Gottwalda vyznamenáno
Řádem Vítězného února. MVP 18 (88), 1980, č. 1, s. 2–3.
353
FIGURA, Juraj: Muzea a regionální historiografie. In: BARTOŠ, Josef – BIEBERLE, Josef
(edd.): Regionální dějiny dělnického hnutí a dějiny závodů: metodická příručka. Praha 1965, s. 213.
107
(jejich emotivní vnímání). V případě expozic by měly být pramenné doklady spojeny
v genetický celek, v němž musí mít své místo politické dění. Zejména u tohoto typu
prezentace pak není od věci vedle tří a dvourozměrných materiálů využívat technických
novinek zdůrazňujících vystavené předměty a suplovat tak často chybějící emotivní
působení způsobené nedostatečným počtem autentik.354
Jedná se hlavně o výtvarné doplňky
a zvukový doprovod. V případě první skupiny je lze rozdělit na hodnotná umělecká díla,
která fungují v symbolické rovině, v druhém případě na průměrné, podprůměrné
i konjunkturální předměty, jež jsou nejčastěji přímým svědectvím o kulturní úrovni.355
Vhodnou zvukovou kulisu pak tvoří projevy vedoucích pracovníků, vzpomínky, záznamy
významných událostí a mohou mít i funkce oddychovou, kdy se v rámci odpočinku může
návštěvník zaposlouchat. Nevhodné je jejich použití jako kulisy i jako průvodce po expozici,
protože tříští pozornost. Tyto fenomény nemohou ovšem plně nahradit živé slovo v podání
lektora.356
Specifické problémy „muzeí“ revolučních tradic a výstavby socialismu se kromě
početné skupiny metodiků zabýval z muzeologických pozic Josef Beneš. Jejich výstavy
a expozice považoval v muzejním prostředí za stěžejní, protože reagovaly na aktuální
problémy doby, současně je ale podrobil závažné kritice. Podle něj jednostranně vybraný
a neatraktivní materiál fakticky znemožňoval efektní výchovné působení a lišil se od
představ návštěvníků očekávajících rozsáhlejší zastoupení trojrozměrného materiálu. Svým
vzhledem tyto pokusy spíše připomínají archivní prezentace, popřípadě mají ráz výstavních
stánků s ukázkami výrobků. Vše jen podtrhuje stereotypní podání v podobě „papírového
dláždění“.357
Další problém pro Beneše představuje prezentace dělnického hnutí vytrženého
z kontextu celkového vývoje, neboť v těchto podmínkách revoluční dění vznikalo a dále se
vyvíjelo. Východiskem je začlenění čtyř druhů hmotných dokladů: 1) materiálů z oblasti
techniky jako součástí vědeckotechnického rozvoje, 2) uměleckých děl odrážejících dobové
tendence, 3) předmětů denní potřeby a 4) dokladů životního prostředí.358
354
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 17.
355
Tamtéž, s. 17.
356
Tamtéž, s. 18.
357
BENEŠ, Josef: Muzejní prezentace. Praha 1981, s. 281. Knižnice Muzejní práce, sv. 19.
358
Tamtéž, s. 276. Knižnice Muzejní práce, sv. 19; Muzeum a výchova. Praha 1980, s. 83. Problémy sbírkové
evidence, sv. 2.
108
Do prezentace historických muzeí je třeba zařadit také především k edukačním
účelům určené instituce, jakými byly tzv. podniková muzea a síně či s nimi spojené
koutky revolučních tradic. Tato zařízení byla primárně využívána především zaměstnanci
dané instituce.359
Kromě ukazování předmětů zde důležitou roli hrály i přednášky, debaty či
slavnosti, čímž se zejména v období různých státních i lokálních výročí měnila v tradiční
místa setkávání a festivit. Ve sledovaném období přesto představovala výrazný problém
celková podoba a úroveň těchto zařízení, které nedisponovaly odbornými silami a i přes
občasnou pomoc muzejních pracovníků tak zůstávaly po instalační i tematické stránce za
velmi nízké úrovni. I proto zejména od 70. let začala vznikat řada příruček a metodik, jejichž
úkolem bylo jejich nevyhovující stav napravit, přičemž zde udílené rady používaly
analogické metody a jednoduchou formou upozorňovaly na základní záležitosti týkající se
muzejní instalace. Zabývaly se tak např. přípravou scénáře, ve kterém bylo doporučováno
vypracování jeho dvou druhů – literárního a technického.360
První měl vycházet
z nejnovějších badatelských poznatků a mít jasnou ideovou koncepci. Na něj navazoval
technický scénář, jenž se zabýval realizací záměrů nastíněných v jeho literárním protějšku,
konkrétně pak prostorovým a výtvarným řešením včetně zpřesnění výběru instalovaných
předmětů. Další metodické přístupy kladly důraz na rozčlenění příprav do dvou fází –
přípravné a realizační. Postupně tak měl být vyhotoven ideový záměr, na nějž jako další
stěžejní dokumenty navazovaly libreto a také scénář, který měl mít podobu podrobného
průvodce.361
Zvýšený zájem autorů analyzujících prezentaci dějinného vývoje ale souvisel se
zprostředkováním nových dějin/současnosti. Také zde postupně docházelo ke vzniku řady
metodických doporučení, především jak vybírat a instalovat materiál dokládající aktuální
společenské trendy. Po prvotním zájmu vrcholícím na celostátní pražské konferenci
uspořádané v roce 1955 na téma zajišťování novodobé dokumentace a vytváření expozic
359
PUBAL, Václav: Síně revolučních tradic. Praha 1983, s. 29–30.
360
Viz např. ČAPLOVIČ, Dušan: Izby revolučných tradícií: Metodické pokyny pre zriaďovanie izieb
revolučných tradícií. Bratislava 1975, s. 8–12; KOSTICKÝ, Bohumír: Ideová príprava izieb revolučných
tradícií. In: OTTOMANSKÁ, Helena (ed.): Učební texty pro školení komisí dějin závodů: k síním revolučních
tradic. Praha 1985, s. 38–44; ŠOLC, Josef: Síně a koutky revolučních tradic: metodický list. Hodonín 1980,
s. 3–5; NEUBAUER, Jiří: Budujeme síně a koutky revolučních tradic. Praha 1982, s. 126–149; PUBAL,
Václav: Síně revolučních tradic. Praha 1983; KALUS, Jaromír – ŽÁČEK, Rudolf: Muzeum a síně revolučních
tradic. Metodický zpravodaj pro vlastivědu v Severomoravském kraji 1980, č. 3, s. 17–20.
361
Více viz VITKO, Martin: Fenomén izieb revolučných tradícií v socialistickom Československu.
Museologica Brunensia 4, 2015, č. 1, s. 13–14.
109
socialistické výstavby362
se tento trend opět zvýraznil v období normalizace.363
Klíčovými
se staly opět zejména příspěvky Jiřího Špéta, který sám v intencích státní a stranické
politiky viděl v instalaci těchto expozic a výstav významný politický úkol. Podle něj je třeba
v nich připomínat zvláště zápas mezi kapitalismem a socialismem, pozitiva při budování
socialistické společnosti, protifašistický a protirevanšistický boj, poukázat na tradiční
spolupráci Čechů a Slováků i internacionální kooperaci. Hlavním předmětem zájmu však
zůstává samotný člověk, jenž je tímto způsobem zasazen do pracovního a přírodního
prostředí.364
Zatímco expozice jsou déletrvajícími projekty, musí na aktuální dění reagovat
především výstavy, jež mají navíc širší tematické pole působnosti a mohou tak jít více do
hloubky. Při jejich tvorbě se měla kromě ideologického podhoubí uplatnit komplexnost
(zaměřovat se tedy nejen na život a boj dělnické třídy) a estetičnost, nikoli však
bombastičnost. Špét zároveň vyzdvihoval nutnost instalace lokálních věcí, přičemž zejména
fotografie obecnějšího charakteru by měly být použity jen tam, kde chybí místní
alternativa.365
Za nejúčinnější nástroj prezentace pak považoval soubory trojrozměrných
předmětů, které jsou pro něj zárukou aktivní a návštěvnicky účinné prezentace. Mělo jít
hlavně o běžné předměty každodenní potřeby, jež byly ve své době fakticky bezcenné
a postupem času nabyly významné dokumentační hodnoty a „… dokreslující úroveň, vkus
i smýšlení lidí“.366
V praxi nicméně často panovala celková bezradnost. Vyplývala i z toho,
že se mnohé tradiční postupy fungující při zprostředkování starší historie nedaly na novější
dobu plně aplikovat a ani sama historiografie neposkytovala ucelené návody, jak se se situací
vypořádat. Za jeden z vrcholů tohoto typu prezentace byla nicméně považována, vedle
některých počinů z poloviny 60. let (Olomouc, České Budějovice), nová expozice NM
z roku 1986. Představovala souhrnný historický vývoj českých zemí od roku 1848 do
současnosti a doplňovala tak takřka souběžně otevřenou expozici dřívějšího období
v Lobkovickém paláci. Dobové kritiky pozitivně hodnotily vysoké zastoupení autentik
včetně vhodně zvolených zápůjček. Rozpaky naopak vyvolávalo výtvarné řešení působící
odtrženě od sbírkových předmětů a také další odborná pochybení (špatná názornost grafů,
362
ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988, s. 128.
363
Špét zde zmiňuje celkem 49 nově vybudovaných a či reinstalovaných expozic v letech 1972–1975. ŠPÉT,
Jiří: Rozvoj českých muzeí v letech 1971–1975. MVP 15 (85), 1977, č. 2, s. 104.
364
ŠPÉT, Jiří: Muzea v nástupu do 8. pětiletky. MVP 24 (93), 1986, č. 1, s. 2.
365
ŠPÉT, Jiří. K současnému stavu a některým problémům tvorby expozic a výstav současnosti. MVP 9 (79),
1971, č. 4, s. 222–223.
366
Tamtéž, s. 221.
110
opomenutí života německé menšiny v období první republiky, nesourodá prezentace
moderních dějin, instalace s tématem pouze nepřímo souvisejících předmětů).367
Jak již bylo naznačeno, v rámci dialektického materialismu nemohlo dojít
k vytvoření úplné kontrapozice přístupu k historii na základě časového hlediska. Jednotlivá
doporučení pro oba druhy instalace tak měla ve většině případů společný jmenovatel, kterým
bylo třídní dělení společnosti a zdůrazňování jejich pokrokových prvků, tradic a osobností.
V konečném důsledku s sebou tento postoj přinášel nejen víceméně akceptovanou
periodizaci mladších dějin (období feudalismu, kapitalismu a socialismu) či důraz na
vystavování některých ideologicky vhodně využitelných témat (husitství, úspěchy
socialismu),368
ale i společné požadavky na aktivnější přístup k návštěvníkovi. Ty se
objevovaly již od 50. let a po sovětském vzoru přikládaly důležitou roli putovním výstavám.
V obecnější rovině se jim věnoval především pozdější pracovník ministerstva Karel Tuček
(1906–1980), jenž v souvislosti s nimi upozorňoval především na možnost zprostředkování
informací mimo muzejní budovu.369
Snaha aktivně působit hlavně za „muzejními zdmi“
a vstoupit do užšího kontaktu s návštěvníkem však systematičtější podobu získala až na
přelomu 50. a 60. let, a to v souvislosti s intenzivní prací se školní mládeží. Na rozdíl od
ostatních speciálních muzeologií měla dějepisná výuka zastoupení ve školních osnovách
a její výrazný edukační potenciál měl být využit i v rámci mimoškolních aktivit.
I když se problematika intenzivně řešila např. na celostátní konferenci pracovníků
muzeí a galerií v roce 1959, dosavadní spíše nahodilá spolupráce mezi muzejními
pracovníky a pedagogy reálné obrysy dostala až o několik let později. Po prvních spíše
opatrných krůčcích jí výraznější rámec dala publikace Josefa Petrtyla (1914–1970)
Zkušenosti ze spolupráce školy a muzea při vyučování dějepisu.370
Její sepsání v první
polovině 60. let iniciovalo především vydání zákona č. 186/1960 Sb. o soustavě výchovy
a vzdělávání, který zdůrazňoval nutnost posílení spolupráce vědeckých, technických
a uměleckých institucí se školami s hlavním cílem vychovat mládež a pracující v duchu
367
LUKAS, Jiří: Expozice nových dějin a současnosti v Národním muzeu v Praze. MVP 26 (96), 1988, č. 1,
s. 33–34.
368
DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní
a vlastivědné pracovníky. Praha 1954, s. 62.
369
TUČEK, Karel: Putovní výstavy a jejich význam pro musea. ČNM – vědy společenské 120, 1951, s. 64–72.
370
PETRTYL, Josef: Zkušenosti ze spolupráce školy a muzea při vyučování dějepisu. Praha 1962. Učitelé
o své praxi. Petrtylovy vize ostatně zazněly i v prvním sborníku věnovaném těmto otázkám z počátku 60. let,
kde své názory formuloval spíše v obecné rovině. PETRTYL, Josef: Úkoly spolupráce školy a muzea
prostředky k jejich uskutečnění. In: TURKOVÁ, Jana (ed.): Muzeum a škola. Praha 1961, s. 4–24.
111
vědeckého světového názoru.371
Podle Petrtyla toho muzea měla dosáhnout na základě
propracovaných pedagogických principů a metod,372
přičemž základním stavebním
kamenem komunikace mezi nimi a školou pro něj zůstávají krajové/regionální materiály
pojednávající o místní historii, s nimiž je třeba ještě před školní návštěvou seznámit učitele
dějepisu. Zvýšené požadavky ale zároveň kladl na samotné muzejní pracovníka. Z celkem
devíti jím uvedených zásad vyzdvihoval zejména princip názornosti, tedy „… požadavek,
jejž musí každé muzeum v zájmu účinnosti svého vědeckoosvětového působení plně rozvíjet
a který právě škola – hlavně ve vyučování dějepisu těžko realizuje, nemá-li dobře vybavený
dějepisný kabinet“.373
Z muzejního hlediska jistě zajímavé jsou i jím uvedené formy
zprostředkování, které obsahují specifické požadavky jako přípravu expozic a výstav přímo
pro školní účely, speciální výstavky zahrnující předměty, které si vyžádá sám učitel, putovní
výstavy a přednášky ve školách, exkurze, besedy, přímé vyučování v muzeu či kroužky pro
učitele a žáky v muzeích.374
V následujících letech i díky Petrtylově působení byla značně
posílena metodika práce se školami a dokonce vznikla oficiální platforma v podobě
pravidelných zlínských (gottwaldovských) setkání. Pod odbornou kuratelou muzeologa
Jiřího Špéta i za aktivní účasti představitelů pedagogické obce (např. Oldřich Vančata,
Zdeňka Hodinková, Luboš Balcar, Karel Pinc) se diskuze soustředila zejména na využití
muzejních expozic a výstav pro potřeby škol a možnosti doplnění vyučovacího procesu
v prostředí muzea. V oblasti historie a občanské nauky zde bylo upozorňováno na četné
ideologicky podbarvené edukační aspekty, jakými byla např. výchova k proletářskému
internacionalismu či socialistickému vlastenectví. Abstraktní kategorie měly být
vysvětlovány i na základě analogií z regionálních dějin, tedy prostředí, které bylo žákům
dostatečně známé.375
I když se za základ práce s mládeží považoval princip názornosti,
371
V paragrafu 28 se píše – „výchova a vzdělání se opírají o nejnovější poznatky vědy a o trvalé hodnoty umění.
Proto je úkolem vědeckých, technických i uměleckých institucí a jejich pracovníků účinně spolupracovat se
školami a ostatními výchovnými a vzdělávacími zařízeními a pomáhat učitelům a vychovatelům v jejich
společensky důležité činnosti“. Zákon č. 186/1960 Sb. – zákon o soustavě výchovy a vzdělávání (školský zákon),
par. 28 [online]. Dostupné z www: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1960-186 [cit. 2018-07-20].
372
PETRTYL, Josef: Zkušenosti ze spolupráce školy a muzea při vyučování dějepisu. Praha 1962, s. 13. Učitelé
o své praxi.
373
Tamtéž, s. 29.
374
Tamtéž, s. 42–104.
375
BALCAR, Luboš: Jak může muzeum pomáhat školnímu dějepisu? In: ŠPÉT, Jiří (ed.): O problematice
spolupráce muzea a školy: Sborník příspěvků přednesených na 5. semináři v Gottwaldově ve dnech 2.-4. 10.
1974. Praha 1976, s. 108. Specifická situace v tomto ohledu nastala u centrálních institucí, kde se např.
představitelé NM vyslovovali v tom smyslu, že regionální edukační funkci by mělo sehrát spíše Muzeum
hlavního města Prahy. BURIAN, Miroslav: Historické muzeum Národního muzea v Praze. In: TURKOVÁ,
112
v němž stěžejní roli hrály trojrozměrné předměty, diskutovalo se i o využití obrazů jako
informačního pramene mimořádné důležitosti. Např. podle Tomáše Jílka má výtvarné dílo
celkem tři základní poznávací vrstvy: 1) formální – určenou prvky, s nimiž umění pracuje,
2) primární – předmět, jev, či událost, kterou dílo zpodobňuje a 3) ideologickou – reflektující
vliv soudobého myšlení na samotné ztvárnění věci. V případě historického poznání jsou
podle jeho názoru stěžejní hlavně první dvě vrstvy blízké i muzejnímu přístupu ke
skutečnosti.376
K zásadním tématům práce s návštěvníkem patřila míra a způsoby zapojení muzeí
do procesu školní výuky, na níž se podle mínění většiny přítomných měli podílet především
školní pedagogičtí pracovníci377
za přímé součinnosti s muzejním personálem. V některých
případech však docházelo k rozdělení kompetencí, kdy se části dětských návštěvníků
účastníků ujali lektoři či průvodci a školní výuku samotnou měli v gesci samotní učitelé,
kteří se ovšem předem museli seznámit s tematikou expozic a výstav i regionální historií.378
Velmi často ale edukační proces v muzeu závisel zcela na pracovnících muzea, přičemž tuto
roli mnohdy přebírali odborní správci sbírek. Hlavní metodu komunikace s publikem
v tomto případě tvořil výklad, jenž měl v ideální podobě vycházet z metodiky školního
vyučování. Zatímco tato forma byla považována za vhodný způsob ideologického působení,
například besedy měly mít spíše informativní ráz a sblížit orátora a lektora s posluchači.379
Za vhodný způsob navázání kontaktu byla považována především mezigenerační
komunikace, kdy dospělí lidé měli žáky seznamovat s vlastními prožitky, které měly být
Jana (ed.): Spolupráce muzeí se školami: (materiály z celostátního semináře v Gottwaldově, říjen 1965). Praha
1965, s. 87. Metodické listy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při Národním muzeu v Praze.
376
JÍLEK, Tomáš: Metody práce s hmotnými historickými prameny v dějepisné výuce. In: ŠPÉT, Jiří
(ed.): Spolupráce školy a muzea: sborník příspěvků přednesených na semináři v Gottwaldově ve dnech 18.-20.
listopadu 1970. Praha: Muzeologický kabinet při Národním muzeu, 1971, s. 70.
377
Zdůrazňována však zároveň jejich častá pedagogická i odborná nepřipravenost ohledně výuky v muzeu.
V některých případech se tak ozývaly reminiscence na starší období, kdy učitelé „…s velkým osobním zaujetím
prováděli a řídili vlastivědnou činnost…“. KAPUSTA, Jan: K problému odborné připravenosti učitele na
školní vyučování v muzeu. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Problémy spolupráce muzeí se školami: sborník příspěvků
přednesených na [2.] semináři v Gottwaldově ve dnech 3.-4. října 1968. Praha 1968, s. 59. Metodické listy
Kabinetu muzejní a vlastivěd. práce při Národním muzeu v Praze.
378
K tomu se pořádali i za součinnosti s odborem školství speciální semináře. Viz např. BAYER, Jiří:
Dlouholeté praktické zkušenosti spolupráce Oblastního muzea v Roztokách u Prahy se školou. In: ŠPÉT, Jiří
(ed.): Spolupráce školy a muzea: sborník příspěvků přednesených na semináři v Gottwaldově ve dnech 18.-20.
listopadu 1970. Praha 1971, s. 53. Pedagogové byli s jednotlivými tématy seznamováni i v samotném muzeu,
a to v expozicích, muzejních archivech i depozitářích. ZIKMUNDA, Vlastimil: Východočeské muzeum
Pardubice. In: TURKOVÁ, Jana (ed.): Spolupráce muzeí se školami: (materiály z celostátního semináře
v Gottwaldově, říjen 1965). Praha 1965, s. 88. Metodické listy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při
Národním muzeu v Praze.
379
KOŘÍNKOVÁ, Marie: Národní muzeum v Praze. In: TURKOVÁ, Jana (ed.): Muzeum a škola. Praha 1961,
s. 60.
113
nejen historicky věrně, ale i zajímavě a přesvědčivě podány. Doporučovalo se, aby tematicky
zahrnovaly delší časový úsek, což mělo mladé lidé přimět konfrontovat vyslechnuté
informace s vlastní zkušeností.380
Vzhledem k počátečnímu nízkému zájmu o využití
expozic pro výuku se přistupovalo k novým trendům, které představovalo vytvoření
specializovaného prostoru, v němž by byly předem vybrány předměty názorně podporující
výklad a umístěna záznamová technika. Pro kvalitnější fungování těchto muzejních učeben,
které byly zakládány již od konce 50. let, začaly vznikat i materiály upravující komunikaci
mezi participanty z řad školních a muzejních pracovníků a podávající přehled o možnostech
oboustranné spolupráce.381
S vytvořením vlastní modelové hodiny však přicházeli i samotní
pedagogové,382
kteří si od této mimoškolní formy výuky slibovali názorné doplnění výkladu
o autentika oproti staticky působícím školním pomůckám. Práce s mladými návštěvníky byla
obzvláště citlivě akcentována také u muzeí zaměřených na historii dělnického hnutí, kde si
jejich pracovníci byli vědomi zásadního problému při zprostředkování poměrně obtížného
tématu. Stěžejním úkolem v rámci edukace byl i zde často pověřován samotný pedagog, jako
tomu bylo v případě brněnského muzea. Na popud správce sbírky, který připravil vhodné
podmínky, provedl žáky po expozici a v učebně za pomoci předem připravených pomůcek
dokončil vyučovací proces. Účelně pomáhat při osvojování si a prohlubování učební látky
měly kromě exponátů také budovy, jež disponovaly potenciálem vyprávět příběhy.383
Poněkud jiný režim zpočátku probíhal např. v Muzeu Klementa Gottwalda. Zde se skupiny
žáků pod vedením lektorů, jejichž role spočívala v upozorňování na základní poučky
marxismu leninismu a vedení prohlídky v komunistickém duchu, nejen seznámily s prostory
380
BALCAR, Luboš: Jak může muzeum pomáhat školnímu dějepisu? In: ŠPÉT, Jiří (ed.): O problematice
spolupráce muzea a školy: Sborník příspěvků přednesených na 5. semináři v Gottwaldově ve dnech 2.-4. 10.
1974. Praha 1976, s. 109.
381
V Teplicích byl např. vytvořen metodický list, jehož obsahem bylo poučení o významu prezentační akce,
rozbor jejich jednotlivých částí s upozorněním na významné exponáty. PROCHÁZKA, Jiří: Zkušenosti
z činnosti odborné učebny dějepisu a občanské nauky v Oblastním vlastivědném muzeu v Teplicích a Čechách.
In: ŠPÉT, Jiří (ed.): O problematice spolupráce muzea a školy: Sborník příspěvků přednesených na 5. semináři
v Gottwaldově ve dnech 2.-4. 10. 1974. Praha 1976, s. 169.
382
DOSTÁL, Josef: Pokusná vyučovací hodina dějepisu ve vlastivědném ústavu v Olomouci. In: TURKOVÁ,
Jana (ed.): Muzeum a škola. Praha 1961, s. 69–73.
383
V případě Muzea dělnického hnutí Brněnska se jednalo o bývalý klášter, později sídlo
místodržitelství/zemského prezidenta, na němž byly vysvětlovány některé aspekty dějinného vývoje
v socialistickém duchu. ÚNAROVÁ, Jindra: Muzeum dělnického hnutí Brněnska v Brně. In: TURKOVÁ,
Jana (ed.): Muzeum a škola. Praha 1961, s. 39. Jistý problém v tomto ohledu nastával u NM, kam školní
výpravy často nechodili ze vzdělávacích a výchovných důvodů, ale spíše „pro celkový dojem z muzejní
budovy“. BURIAN, Miroslav: Historické muzeum Národního muzea v Praze. In: Spolupráce muzeí se školami:
(materiály z celostátního semináře v Gottwaldově, říjen 1965). Praha 1965, s. 87. Metodické listy Kabinetu
muzejní a vlastivědné práce při Národním muzeu v Praze.
114
muzea, ale účastnily se i promítání filmů doporučených na základě jednání s Krajským
pedagogickým ústavem.384
Výraznou edukační roli zde hrály i besedy se starými členy
strany, které svým obsahem doplňovaly aktuální výstavy. V muzejních prostorách se pak
pořádala i matiné pro pionýry.385
3.5 Historická reflexe
Způsoby uchopení problematiky vývoje historicky zaměřených sbírek a muzejních
institucí se do určité míry lišily podle typu a tematického zaměření zkoumaného ústavu.
V případě vlastivědných muzeí se příslušná analýza stávala spíše doplňkem celkového
vyprávění o vlastních dějinách s dílčími poukazy na významné akvizice z této oblasti.
U centrálních institucí se v řadě případů dostávalo i na konkrétní podobu a celkový vývoj
historických kolekcí, jež byly často vnímány jako samostatné jednotky s velmi specifickými
osudy. U většiny z těchto počinů však převažovalo „institucionální“ zpracování, které se
zabývalo převážně správou, personálním obsazením či dobovými vlivy, jež významněji
determinovaly dějiny daného ústavu. Samotné sbírky, stejně jako práce s nimi tak zůstávaly
v obou případech do značné míry upozaděny. Totéž platilo pro některá specializovaná
muzea, pro něž byla dokumentace historických reálií jedním z hlavních bodů programu.
Svého zpracování se dočkala zejména oblast dějin techniky, v jejímž rámci se autoři (Majer)
cíleně zabývali i genezí privátních sbírek před vznikem prvních muzeí.386
Řada badatelů se
nicméně věnovala starším dějinám muzejních ústavů cíleně a z mnohdy zřejmých důvodů
opomíjela popis současného stavu, což se stávalo předmětem ostré kritiky.387
Vize o dalším
směřování ústavu naopak představovaly obvyklou součást publikací vydávaných při různých
výročích, často se ale jednalo spíše o obecné nastínění daného tématu.388
Význam historiografie se nicméně neomezoval na jednotlivé ústavy a výrazně se
projevil v celkové reflexi vývoje muzejního fenoménu. Právě období let 1948–1989 přineslo
384
ČUTKOVÁ, Marie: Muzeum Klementa Gottwalda a V. I. Lenina v Praze. Tamtéž, s. 52.
385
Plánovala se také učebna. Tamtéž, s. 52–53.
386
Např. MAJER, Jiří: Od přírodovědeckých kabinetů k technickým muzeím. Sborník Národního technického
muzea 3, 1957, s. 43–69; K některým aktuálním otázkám technické muzeologie. In: MAJER, Jiří (ed.):
Technické muzejnictví – problémy a praxe. Praha 1982, s. 52–89. Rozpravy Národního technického muzea
v Praze/Tractatus Musei nationalis technici Pragae, sv. 84; Školy a muzea v boji za technickou vzdělanost. In:
POLÁK, Bedřich (ed.): Na prahu naší techniky: sborník sestavený pracovníky Národního technického musea
k 250. výročí našeho technického školství. Praha 1957, s. 259–364.
387
ŠPÉT, Jiří: Dějiny muzejnictví a jejich aktuální úkoly. Muzeologické sešity, 1983 – supplementum, s. 18.
388
K nejvýznamnějším v tomto ohledu patřila především tzv. stranická muzea a památníky.
115
snahy o celkové zpracování dějin muzejnictví jako autonomní a specifické složky dějin
lidské společnosti. Rozvoj kulminující v 60. a 70. letech, který byl dáván do souvislosti
i s etablováním muzeologie jako vědní disciplíny, měl však své výrazné předchůdce. Z nich
mezi nejvýznamnější patřila práce Josefa Františka Svobody, která jednak do značné míry
přibližovala celosvětový kontext vývoje muzejnictví, ale hlavně v něm ukazovala
i progresivní trendy muzeologického myšlení.389
Ve sledovaném období na Svobodu
navazovaly práce Jiřího Neustupného390
a Zbyňka Zbyslava Stránského. Pro oba autory
však nebyl zájem o historické souvislosti vzniku a rozvoje muzejního fenoménu primární,
hodlali na nich spíše doložit jeho svébytnost a autonomnost. Zejména Stránský považující
tento jev za antropologickou konstantu usiloval o nastínění starších muzeálních forem
v období pravěku, starověku (např. antické tezaury) či renesance a baroka (kabinety a s nimi
spojené teoretické uvažování o jejich podstatě spojené s osobnostmi jakými byli např.
Qiccheberg, Olearius, Major, Valentini, Neickelius, Linné), aby jejich výklad dovedl až do
současnosti.391
Poněkud odlišný přístup představuje dílo Jiřího Špéta, jenž ve svých dvou
stěžejních monografiích doprovázených úctyhodným množstvím dalších článků,392
podal
faktograficky a ideologicky pojatý přehled dějin muzejnictví v českých zemích. Jeho
podstatou bylo sledování pokrokových a pozitivních linií, jejichž vyvrcholení autor spatřuje
v postátnění československého muzejnictví. V podobném duchu se k problému stavěl
i Václav Vlček (1925–2012), u něhož ještě výrazněji než u Špéta vítězilo ideologické
hledisko, kdy za vyvrcholení dosavadního vývoje muzejního procesu považoval jeho
aktuální směřování pod vedením KSČ.393
Přístupy k analýze historických jevů v oblasti muzejnictví pak jejich reprezentanty
rozdělily do dvou skupin, a to i přesto, že oba tábory přiznávaly nutnost specificky
muzeologického nazírání dané problematiky. Diskuse oscilovala zejména kolem otázky
nastolené představiteli brněnské muzeologické školy – do jaké míry reflektovat záměrné
lidské snahy o zachování určitého typu kulturních hodnot jako bernou minci celkového
389
SVOBODA, Josef František: Musejnictví ve XX. století. In: Dvacáté století: co dalo lidstvu: výsledky práce
lidstva 20. věku. Díl VII. – Z duševní dílny lidstva. Praha 1934, s. 414–458.
390
NEUSTUPNÝ, Jiří: Otázky dnešního musejnictví: příspěvky k obecné a speciální museologii. Praha 1950,
s. 12–32.
391
Např. STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do studia muzeologie. Brno 1984, s. 51–52. Učební texty
vysokých škol.
392
Viz DOLÁK, Jan – GILBERTOVÁ, Marie: Historik Jiří Špét: život a dílo. Brno 2010.
393
Např. VLČEK, Václav: K vývoji českého muzejnictví. Praha 1970; České muzejnictví v systému kulturní
politiky, ekonomiky, práva a kádrové práce. Praha 1986.
116
nazírání na muzejní fenomén a jeho dějiny. Část badatelů reprezentovaná Jiřím Špétem byla
k tomuto pojetí do značné míry kritická. V jejich optice nosnou osu výzkumu tvořila muzea
jako taková, přičemž si byli dobře vědomi faktu, že vnímání tohoto pojmu se v různých
dobách měnilo. Nicméně zejména v tzv. „premuzejním“ období, kdy ještě neexistovaly
institucionální vazby, je podle Špéta obtížné některé tehdejší formy do bádání o muzejním
fenoménu vůbec zahrnout. Upozorňoval navíc, že by snaha posouvat spodní hranice
historicky vzniklých muzejních principů neměla vyústit v anachronismy v rozporu
s historickou skutečností.394
K dalším jeho výhradám vůči pojetí brněnské muzeologické
školy patřilo i poukazování na vyslovování apriorních soudů nad kvalitou/nekvalitou
muzejní činnosti v dřívějších obdobích, na nichž byla dokladována aktuální nutnost
profesionalizace muzejní práce bez uvědomění si vazeb mezi minulostí a přítomností (sám
ovšem kritizoval model fungování kapitalistické společnosti ve vztahu k památkám).
Základním Špétovým metodologickým požadavkem pak bylo uvědomění si relací
muzeologie/muzejnictví k vědním disciplínám zastoupeným v muzeu. Tento vztah chápal
dvousměrně, jednak jako určování profilu, programu a zaměření muzeí zejména v oblasti
sbírkotvorné, prezentační a edukační vycházející ze strany jednotlivých oborů, ale také
v podobě působení muzeologického principu, jenž umožňoval „konfrontaci mezi dobovou
rovinou teoretického myšlení a stavem muzejní praxe, a tím i zkoumání propojenosti, vazeb
i vzájemného ovlivňování obou prvků“.395
V díle Jiřího Špéta se však zároveň objevují první
ucelené snahy o intencionální porozumění fenoménu dějin muzejnictví. Považuje je za
specializovaný obor muzeologie a jsou pro něj svébytným dílčím fenoménem rozvíjeným se
silným interdisciplinárními vazbami. Při výzkumu se tak používají historické metody
s přihlédnutím k muzeologickým principům, přičemž výsledkem je poznání vývoje
muzeologie a muzejnictví.396
Dějiny tohoto fenoménu podle něj obsahují tři základní
tematické komponenty – 1) vývoj muzejnictví jako oboru včetně jednotlivých muzejních
institucí a jejich předchůdců, 2) vývoj muzejních funkcí a technik a 3) vývoj muzejní teorie
muzeologie, který rozpracoval do sedmi hlavních bodů.397
Zároveň uvádí, že první dvě
394
ŠPÉT, Jiří: Dějiny muzejnictví a jejich aktuální úkoly. Muzeologické sešity, 1983 – supplementum, s. 21–
22.
395
Tamtéž, s. 16.
396
Tamtéž, s. 17.
397
Dějiny muzejnictví by se tak podle něj měly zabývat a) dějinami institucionálního vývoje oboru muzejnictví
včetně specializovaných odvětví a typů muzeí, ideového a pracovního programu a organizace, b) dějinami
vytváření vnitromuzejních přístupů a podmínek pro uplatňování a rozvoj muzejních technik, aktivit i forem
práce, c) dějinami muzeologického myšlení včetně jejich odrazu v muzejnictví, přínosu jednotlivců a
117
skupiny jsou prozatím preferovanějším způsobem uchopení dané problematiky. Od
náročnosti poznání a interpretace muzejních dějin se následně odvíjí Špétovy požadavky na
badatele, jenž by měl být primárně historikem (historie muzejnictví zůstává především
dějinami), mít znalosti muzejní teorie (muzeologie) a praxe a konečně také kvalifikovaně
zvládnout poznatky a metody věd v muzeích zastoupených.398
Z odlišných pozic vzešel při své reflexi historičnosti muzejního fenoménu Zbyněk
Zbyslav Stránský. V intencích svého pojetí muzeologie podrobil kritice institucionální
a kontextuální přístup, který je pro něj v konečném výsledku produkcí spíše
historiografickou než historicko-muzeologickou. Nevede totiž k pochopení ústředního jevu
muzeologie – muzeality, tedy toho, co je vlastním důvodem muzejní tendence. Historická
muzeologie, která v sobě zároveň integruje historiografické poznání a metodologii, by se tak
měl zabývat vznikem, vývojem a úlohou muzeality ve společnosti, čímž zároveň překročí
tradiční oblast historických prací o muzeích, které je třeba vnímat jako jednu z vícero forem
její objektivizace. Prim v tomto ohledu hraje zejména poznání rozvoje myšlení o tomto
specifickém vztahu člověka ke skutečnosti.399
Podporu Stránský získal i od dalších
reprezentantů brněnské muzeologické školy. Např. Věra Schubertová požadovala striktně
rozlišovat mezi pojmy dějiny muzeí a dějiny muzeálního jevu, které spadají do sféry zájmu
historiografie (institucionální sféra) resp. muzeologie (muzealita). Přesto jsou oba jevy podle
ní úzce propojeny – muzeální jev existoval dříve a motivoval vznik muzejní instituce. 400
3.6 Profesní organizace
Také muzejní historikové a představitelé příbuzných oborů se v období let 1948–
1989 účastnili zasedání ICOM. Skupina okolo Neustupného, Denksteina a Drobné zejména
v 60. letech aktivně participovala na diskuzích Mezinárodního výboru pro archeologická
a historická muzea a sbírky (International Committee for Museums and Collections
prosazování jako vědní disciplíny, d) dějinami procesu utváření muzejních funkcí a pojetím sbírkového
předmětu v kontextu dobového vývoje, e) dějinami sbírek a tvorby i využívání sbírkových fondů, f) dějinami
postavení a úlohy muzeí ve společnosti, g) dějinami úlohy a místa muzeí ve vztahu k ostatním vědním
disciplínám. Tamtéž, s. 15.
398
Tamtéž, s. 16.
399
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do studia muzeologie. Brno 1984, s. 86–87. Učební texty vysokých
škol.
400
Z diskuse. Muzeologické sešity, 1983 – supplementum, s. 29–30. Např. J. Peige naznačil, že tento princip
se rozvíjí nezávisle na tom, zda existuje jeho institucionální ukotvení. Tamtéž, s. 29.
118
of Archaeology and History), s jejichž výsledky částečně seznamovala muzejní veřejnosti.401
To platilo i pro další z komisí ICOM reflektující historická témata – Mezinárodní komisi
regionálních muzeí (International Committee for Regional Museums), jež v roce 1964
zasedala v Brně a jejímž předsedou se v těchto letech stal Jan Jelínek.402
Snahy o navázání
spolupráce se zahraničím včetně realizace několika společných projektů nastaly i v případě
Muzea Klementa Gottwalda. V rámci rodících se kontaktů v 80. letech byly dokonce řešeny
i některé teoretické otázky jako stanovení vědeckých kritérií pro tvorbu sbírek či základní
směry činnosti muzeí v socialistické společnosti.403
Pečlivé sledování zahraniční produkce
představiteli MM pak přinášelo zájemcům četné příspěvky o problematice historických
muzeí uveřejněných v Metodických listech, a to nejen ze socialistických zemí.404
Zájem o
zkušenosti ze západní Evropy zesílil zvláště v druhé polovině 80. let. Příkladem může být
rozsáhlý švédský projekt s názvem SAMDOK (Samtidsdokumentation – dokumentace
současnosti). Po rozsáhlé analýze většina autorů dospěla k závěru, že jeho specifické metody
a záměry jsou pro české snahy v oblasti dokumentační činnosti v mnohém inspirativní,
nicméně je velmi obtížné je v aktuálních podmínkách převzít.405
Hlavní impulzy ve sdružování muzejních historiků ale přicházely z domácího
prostředí. Enormní zájem státních a stranických orgánů o vybrané aspekty českých dějin
znamenal rozsáhlou kontrolu jejich činnosti. Kromě ÚMR, kde již od roku 1962 působila
komise pro období dělnického hnutí a výstavby socialismu406
a od roku 1964 komise pro
dějiny kapitalismu a současnosti, těmto účelům sloužil v dalších především Kabinet, jenž se
stal na jedné straně zprostředkovatelem vůle vyšších míst a zároveň iniciátorem různých
porad, setkání a konferencí. Na jeho činnosti se v oblasti historiografie podílely speciální
401
Např. LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 2 a 11.
402
BENEŠ, Josef: Mezinárodní komise ICOM pro regionální muzea zasedla v Brně. ČNM – řada historická
133, 1964, s. 127–128.
403
Jejich přehled v období normalizace viz PUBAL, Václav: Muzeum Klementa Gottwalda vyznamenáno
Řádem Vítězného února. MVP 18 (88), 1980, č. 1, s. 3.
404
V Metodickém listu MM z roku 1984 se tak např. objevily články W. Gluzińského Chápání pojmu muzejní
předmět a počátky muzejnictví, A. Bauera Muzejní předmět jako subjekt a objekt ve výstavním prostoru
v historických muzeích a sbírkách, W. Herbsta Muzejně specifické znázornění socialistického společenského
zřízení v historickém muzeu, P. Möbiuse Vědecké základny sbírkotvorné činnosti při přípravě muzejní výstavy
k dějinám NDR, W. Klausewitze Muzea a jejich aktuální úkoly a G. Cedrenius Tvorba současných sbírek.
405
Např. MUDRA, Miroslav: SAMDOK – švédský systém dokumentace dneška pro zítřek. MVP 25 (95),
1987, č. 4, s. 234.
406
ZGAFAS, Ilias: Z ustavující porady Komise pro období dělnického hnutí a výstavby socialismu v muzeích
pří Ústřední muzejní radě. Zprávy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při Národním muzeu v Praze, 1962,
č. 2, s. 11–13.
119
odborné komise převedené v průběhu 60. let právě z ÚMR. Při Kabinetu tak v období
normalizace fungovala komise pro nové dějiny a současnost, která se zabývala převážně
problematikou dokumentace současnosti a od 80. let pak zhodnocením zkušeností muzeí
s uplatněním vládního usnesení o komplexní dokumentaci období výstavby socialismu.
Teprve později se pozornost více soustředila i na další zásadní otázky obecnějšího charakteru
vztahující se k úseku novější historie, jakými byla např. prezentační činnost muzejních
institucí, perspektiva rozvoje muzejních pracovišť či profesní skladba jejich pracovníků.407
Významným tématem se posupně stávaly i záležitosti tzv. resortních úkolů vypisovaných
ministerstvem kultury, jejichž výzkum chtěli členové komise zaměřit na otázky regionální
historie.408
Vedle ní se úspěšně etablovala i oborová komise numismatiků založená na
doporučení účastníků semináře v Českých Budějovicích v roce 1975. Významnými
představiteli byli zejména Jiří Sejbal a František Šebek, přičemž na aktivitách sdružení od
počátku participovalo zhruba 10 osob. Komise se zaměřila především na otázky evidence
numismatického materiálu, jeho kulturní a výchovné využití a konečně vztah numizmatiky
a regionální historie, kde bylo cílem poukázat na nezastupitelný význam platebních
prostředků pro poznání lokálních dějin. Členové podnikli také dotazníkovou akci, na jejímž
základě získali informace o stavu a rozsahu tohoto typu sbírek v českých muzeích.409
V následujících letech usilovali o vznik muzejní metodiky pro oblast numizmatiky a pořádali
na toto téma různá setkání a semináře.410
Pro vzájemnou komunikaci a koordinaci působení
mezi institucemi se ale účinnější platformou stávaly odborné sekce zakládané
při jednotlivých krajských národních výborech, které jak v oblasti nových, tak i starších dějin
vytvářely lokálně zaměřené dlouhodobé koncepce vědeckovýzkumné činnosti. Navíc se
v nich sledovala publikační činnost členů, kontrolovala ochranu a bezpečnost sbírek či
navrhovala jednotná metodika.411
407
ZGAFAS, I. [Ilias]: Zasedání komise pro nové dějiny a současnost. MVP 22 (91), 1984, č. 2, s. 111–112.
408
SLAVÍK, Stanislav: Ze zasedání komise nových dějin v Ostravě (25. a 26. dubna 1989). MVP 27 (97), 1989,
č. 4, s. 218–219.
409
TURKOVÁ, Jana: Tři roky oborové komise muzejních pracovníků – numismatiků. Tamtéž 16 (86), 1978,
č. 3, s. 184–185.
410
ŠTROBLOVÁ, H. [Helena]: Seminář dokumentace numismatického materiálu. Tamtéž 20 (90), 1982, č. 1,
s. 36–37.
411
Např. v tehdejším severomoravském kraji působily od roku 1971 krajské odborné sekce jako orgány
vlastivědného aktivu odboru kultury místního KNV. Velmi aktivní pak byla vedle sekce nových dějin
a kronikářství a historická, jež roku 1974 sestavila návrhový materiál pro katalogizaci historických sbírkových
předmětů, který následně schválil pražský Kabinet. SCHWARZ, František – ŠEFČÍK, Erich: Deset let sekce
starších dějin. Metodický zpravodaj pro vlastivědu v Severomoravském kraji 1982, č. 4, s. 21.
120
3.7 Akademická výuka
Vysokoškolská pracoviště na univerzitách muzeologickou aplikaci ve svých
studijních programech za svou nepřijala. Na Karlově univerzitě byl sice v tomto směru
jistým průkopníkem Jiří Neustupný,412
přesto v rámci kurikula jednotlivých kateder
docházelo pouze k dílčím upozorněním na specifika muzejnictví v úvodních seminářích
a jeho poznávání prostřednictvím praxe. Lze předpokládat, že muzea zde byla interpretována
ve smyslu institucí zprostředkovávajících trojrozměrné historické prameny pro badatele
a zároveň sloužící k poučení a osvětě veřejnosti vizuálními formami, jak se o nich ostatně
zmiňují dobové učební texty. Připomínán byl současně jejich široký dokumentační záběr,
který postihoval oblast společenských i přírodních věd, což některé autory vedlo k rozdělení
muzeí na tzv. komplexní a speciální.413
Později bylo představiteli historiografie
poukazováno také na další cenné informační zdroje z muzejního prostředí, mezi něž byly
zařazovány např. inventáře a katalogy spolu s vědeckou publikační činností muzejních
ústavů.414
Do jisté míry zjednodušující výklady zanechávaly svou stopu jak u některých
teoretizujících muzejních historiků, tak v muzejní praxi, což ve svém důsledku vedlo ke
konfliktním situacím. Předmětem kritiky ze strany muzeologů se stala zejména malá
pozornost, které se autentickým trojrozměrným předmětům dostávalo na úkor písemných
pramenů při výuce historiografie na filozofických i pedagogických fakultách. Tématem se
v obecné rovině zabývali mimo jiné Jiří Špét a Zbyněk Zbyslav Stránský, specifické
pozornosti se jí dostalo i v díle Františka Lukeše. Ten na adresu absolventů historického
školení podotkl, že i když se budou často seznamovat s víceméně neznámým trojrozměrným
materiálem jako exkluzivním pramenem, mohou v muzejnictví vždy najít své uplatnění. Pro
historiky školené v politických dějinách jsou podle něj vhodnou destinací stranická muzea,
412
Jeho přednášky byly od 50. let zařazeny do výukového programu prehistoriků, národopisců, historiků
umění a historiků. SKLENÁŘ, Karel – ŠŤOVÍČEK, Jan – BENEŠ, Josef – VÁVRA, Miloš
(edd.): Bibliografie muzeologických prací Jiřího Neustupného. Praha 1975, s. 7.
413
V jistém směru průkopníky tohoto nazírání na muzejní fenomén byli HAVRÁNEK, Jan – PACLÍK, Jiří –
MYŠKA, Milan: Úvod do studia dějepisu. 2., oprav. a rozšíř. vyd. Ostrava 1966, s. 126–127. Další
historiografická produkce určená adeptům historické práce jejich teze víceméně opakovala.
414
Např. BARTOŠ, Josef: Úvod do techniky historické práce: určeno pro posl. dějepisu, historie a občanské
nauky [postgraduálního studia]. 2., přeprac. a rozš. vyd. Olomouc 1977, s. 61; HROCH, Miroslav: Úvod do
studia dějepisu: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty pedagogických a filozofických fakult studijního
oboru učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů - dějepis. Praha 1985, s. 191. Učebnice pro vysoké školy.
121
absolventi specializovaní na hospodářské a sociální dějiny pak naleznou uplatnění
v odděleních materiální kultury.415
Spíše dočasnou změnu v dosavadním nazírání znamenala až iniciativa Střediska pro
výuku muzeologie pod vedením Neustupného, které studentům historie muzejní práci
nabídlo hned několika přednášek a seminářů. V prvé řadě se jednalo o kurzy obecné
muzeologie určené pro posluchače všech oborů v muzeích zastoupených, na něž navazovaly
specializované semináře určené právě historikům.416
Důležitý moment pak představuje
snaha o vyplnění muzejní veřejností citlivě vnímaného nedostatku akademického školení
v oblasti poznání autentických trojrozměrných předmětů. Středisko spolu s katedrou
pomocných věd historických a studia archivnictví totiž připravilo čtyřsemestrový cyklus
přednášek pro postgraduální studium s názvem Hmotné prameny k dějinám a muzeologie,
který podle slov jeho iniciátorů znamenal vůbec první organizovanou výuku tohoto druhu
na Karlově univerzitě.417
Po úspěšném ukončení byl kurz zprostředkován i studentům
denního studia historie. Oblast muzejní aplikace historiografie se nakonec stala náplní i tzv.
Muzeologického semináře (např. dokumentace současnosti, poměry v historických muzeích
v cizině), jenž během celosemestrální výuky upřednostňoval vždy jedno konkrétní téma.
Historikové se také hojně zúčastňovali Střediskem iniciovaných praxí. Poněkud menší
odezvu měl tento typ výuky v Brně, kde kromě důrazu na problematiku historické
muzeologie v podobě obecných a českých dějin muzejnictví docházelo k základnímu
představení historicky zaměřených muzeí v rámci pravidelně konaného semináře.418
415
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých a slovenských
muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké práce. Praha 1966, s. 14.
416
KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Teorie jako platforma pro edukaci muzejních pracovníků. Osudy
Střediska pro výuku muzeologie v letech 1967–1982. Muzeum: Muzejní a vlastivědná práce 55, 2017, č. 2,
s. 6 a 11.
417
Archiv Národního muzea, fond Středisko pro výuku muzeologie (částečně zprac.), kart. č. 4 (Agenda 1971–
1973), složka Agenda 1972 – Zpráva o průběhu postgraduálního rozšiřovacího kurzu studia hmotných pramenů
k dějinám a muzeologie z 10. dubna 1972.
418
Ve výchozím modelu kurikula figuroval předmět muzeologie historie a také v následujících letech se
vyučovalo o vztahu muzeologie k této angažované disciplíně (školní rok 1971/1972, 1981/1982). MRÁZOVÁ,
Lenka – JAGOŠOVÁ, Lucie: Obsahové proměny kurikula brněnské muzeologie v letech 1964-2014.
Museologica Brunensia 3, 2014, č. 3, s. 32–33.
122
4. Archeologická muzeologie – pod kuratelou dominantní osobnosti vstříc
historizujícímu chápání problematiky
Archeologie si v rámci jednotlivých speciálních muzeologií vytvořila mimořádnou
pozici, která byla determinována rozsáhlými aktivitami předchozích generací muzejních
pracovníků a současně novým postavením, jehož se jí dostalo v období komunistického
panství. Jejím specifikem se stalo především iniciační a systematické působení Jiřího
Neustupného, který svůj profesní život zasvětil archeologické a muzeologické problematice,
což v roce 1969 vyústilo v jeho jmenování profesorem pro obor počátky lidských dějin
a muzeologie.419
Neustupný se příslušnou oborovou aplikací intenzivněji zabýval již za první
republiky, nicméně ke zformulování ucelenějších a na teoretické bázi založených závěrů
dospěl až po roce 1948. Výsledkem činnosti pražského muzejníka stále silněji inklinujícího
k obecné muzeologii bylo vytvoření komplexního systému, jenž se dotýkal prakticky všech
složek muzealizačního procesu v oblasti archeologie, konkrétně v prehistorii. Pro svou
postupně precizovanou vizi podpořenou bohatou publikační činnosti a přednáškami
realizovanými na půdě Karlovy univerzity dokázal získat pokračovatele, kteří v jeho
intencích usilovali o rozpracování dalších stěžejních témat (Karel Sklenář). Neustupný
a jeho žáci ovšem nezůstali jedinými aktivními činiteli na poli muzeologie v oboru
archeologie.420
Organizace muzejní práce spojená s jistou mírou decentralizace přinesla
možnosti participace některých odborníků z dalších muzeí (Brno, Opava, Roztoky u Prahy,
Teplice), kteří od počátku 70. let působili v archeologické komisi založené při Kabinetu. Byť
publikační výstupy archeologů v regionech inklinovaly takřka výhradně k řešení aktuálních
otázek muzejní praxe (ty jim ostatně byly ukládány i pražským Kabinetem), objevovaly se
zde snahy o teoretické uchopení aspektů muzejníkovy práce (např. Vladimír Martinec, Alena
Houšťová). V rámci této speciální muzeologie se většina reprezentantů muzeologického
myšlení rekrutovala z prehistoriků, k nimž se spíše s dílčími tématy přidávali i zástupci tzv.
historické/středověké archeologie (Vladimír Denkstein).421
Některá archeologická odvětví
419
BENEŠ, Josef: Obecná muzeologie v pracích Jiřího Neustupného. In: SKLENÁŘ, Karel – ŠŤOVÍČEK, Jan
– BENEŠ, Josef – VÁVRA, Miloš (edd.): Bibliografie muzeologických prací Jiřího Neustupného. Praha, 1975,
s. 1.
420
O tom ostatně svědčí i unikátní přehled literatury vážící se k tomuto oboru. Více viz SKLENÁŘ, Karel:
Anotovaná výběrová bibliografie prehistorické muzeologie. Praha 1973.
421
Např. ani Vladimír Denkstein se při svém vymezení předmětu poslání historické archeologie a jejích vztahů
s příbuznými obory problematiky muzejnictví vůbec nedotkl. DENKSTEIN, Vladimír: O úkolech historické
123
jako klasická archeologie či egyptologie pak své osobnosti, které by výrazněji reflektovaly
jejich pozici na půdě muzea, vůbec nenašly.
4.1 Nástin vývoje vzájemného vztahu archeologie a muzeí
v českých zemích do roku 1989
Vztah archeologie a muzejnictví prodělal dlouhý vývoj, jehož stopy lze nalézt
při formování prvních z těchto kulturních institucí v osvícenském prostředí Evropy.422
Ani
nejstarší muzea v českých zemích nezůstala výjimkou. Již v případě Scherschnikova muzea
v Těšíně (1802 zpřístupněno veřejnosti) je doloženo uchovávání archeologických nálezů ve
sbírkách a jejich záměrné získávání prostřednictvím vlastních sběrů.423
Soustavnější aktivity
se však objevily až kolem poloviny 19. století a gradovaly na jeho konci (např. Josef Ladislav
Píč). Nejvýznamnějšími institucemi živelně se rozvíjejícího oboru se, kromě centrálních
institucí Muzea Království Českého/NM a Františkova muzea/MZM,424
staly ústavy
vlastivědného zaměření, z nichž se v odborné literatuře značné pozornosti dostalo
čáslavskému muzeu reprezentovanému Klimentem Čermákem.425
V uvedeném období je
možné hovořit o počátcích vzájemné symbiózy, která dlouhodobě a pozitivně ovlivňovala
obě strany. Muzejní instituce jako iniciátoři archeologických výzkumů, zprostředkovatelé
utříděných nálezů ve vizuální (expozice, výstavy) i vědecké (publikace, periodika, částečně
katalogy) rovině a formovatelé zakladatelských osobností (např. Vocel, Píč, Stocký,
Absolon) stály u zrodu archeologie jako akademické disciplíny a výrazně ovlivňovaly i její
archeologie. ČNM – vědy společenské 123, 1953, s. 219–223. Ještě koncem 60. let pak na její adresu Neustupný
podotkl, že je teprve v rozvoji. NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum a věda. Praha 1968, s. 80. Muzejní práce, sv. 13.
422
Např. Zbyněk Z. Stránský toto účelové spojení nachází již u antických tezaurů, které podle něj byly výrazem
osobitého osvojování si skutečnosti v muzeologických, ale i archeologických intencích. STRÁNSKÝ, Zbyněk
Zbyslav: Archeologie a muzeologie. Brno 2005, s. 25.
423
MAKOWSKI, Mariusz: Zbiory muzealne Leopolda Jana Szersznika. In: SPYRA, Janusz (ed.): 190 lat
założenia muzeum i biblioteki Leopolda Jana Szersznika 1802–1992. Cieszyn 1993, s. 54.
424
Počátek rozvoje archeologie v pražské instituci byl spojen se založením Archeologického sboru
a s osobnostmi Jana Erazima Vocela a Jana Norberta z Neuberka. SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh
Národního muzea. Praha – Litomyšl 2001, s. 165–170; Jan Norbert z Neuberka a počátky archeologie
v Národním muzeu. ČNM – řada historická 166, 1997, s. 6–19, o vývoji archeologických sbírek pak celkově
TÝŽ: Pravěká a raně středověká archeologie v dějinách Národního muzea. Praha 2014. Fontes Archaeologici
Pragenses. V MZM je iniciační role přisuzována především kustodu Moritzi Wilhemu Trappovi, jenž sbírky
muzea rozšířil nejen vlastní badatelskou aktivitou, ale obohatil je i o cenné komplety tzv. amatérských
archeologů. PDB [V. Podborský]: Zapomínaný Moritz/Mauritius Wilhelm Trapp (24. 1. 1825 – 27. 5. 1895).
Pravěk n. ř. 15, 2005, s. 468.
425
V literatuře se dokonce setkáváme s označením čáslavského muzea jako druhého nejvýznamnějšího
archeologického centra v Čechách po NM. BOUZEK, Jan a kol.: Dějiny archeologie II. 2. přeprac. vyd. Praha
1984, s. 39.
124
stěžejní dobové organizace (Společnost přátel starožitností českých v Praze, Moravský
archeologický klub, Společnost československých praehistoriků).426
Stranou nezůstávala ani
archeologie, jež měla přímý vliv na určité oblasti metodiky muzejní práce (např. otázka
způsobu provádění průvodní dokumentace) či rozhodnutí o založení některých regionálních
muzeí.427
Opomenout nelze ani přínos tzv. amatérských archeologů pro formování
sbírkových fondů muzeí či podíl na snahách o uspořádání organizace muzejní práce (např.
sjezdy muzejních a archeologických spolků v Kutné Hoře 1898 či Praze 1908).428
Období první republiky a následná okupace sice znamenaly vytvoření státem
garantovaného archeologického bádání a tím i větší míru nezávislosti oboru na muzejním
prostředí (dokladem může být vznik Státního archeologického ústavu, katedry prehistorie
na Masarykově univerzitě či památkových ústavů v Praze a Brně), vzájemná provázanost
však zůstávala značná. Náležitě o sobě dávali muzejní pracovníci vědět zejména v publikační
i prezentační činnosti. Nejvýraznější dobové výstavní počiny realizovali např. Karel Guth
(výstava o padělcích starožitností, NM, 1938), Karel Absolon (výstava Člověk a jeho rod,
Výstava soudobé kultury, 1928) a Jiří Neustupný (budování expozice NM, od 1939).429
Velmi aktivně archeologové vstupovali také do procesu formování a organizace tehdejšího
muzejnictví, kdy se intenzivně zapojovali do činnosti SČM (dlouholetým předsedou se stal
426
Vedle založení starožitnického odboru při Společnosti přátel starožitností českých (1890) byla ustanovena
např. archeologická komise při České akademii pro vědy, umění a slovesnost (1893) a Český archeologický
klub (1910). Vyvrcholením pak byl vznik C. k. archeologického kabinetu (1907) a C. k. archeologického ústavu
(1912) na tehdejší české univerzitě v Praze. Na Moravě působil pouze Moravský archeologický klub.
SKLENÁŘ, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků
z příbuzných oborů. Praha 2005, s. 19–20.
427
Špét jako jeden z důvodů rozvoje vlastivědných muzeí v 60. letech 19. století zmiňuje zintenzivnění
terénních výzkumů i rozmach stavebních prací a s ním souvisejících nálezů archeologického materiálu. ŠPÉT,
Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 2. vyd. Brno 2004, s. 33.
428
Úzké propojení muzejní a archeologické problematiky v myšlení tehdejších vlastivědných pracovníků
v tomto ohledu asi nejvýrazněji dokumentují dva články významného představitele Moravského
archeologického klubu a zároveň muzejníka z Litovle Jana Smyčky (1855–1927). Smyčka usiloval o vytvoření
jednotné mezioborové kulturní organizace pro Moravu, v jejímž čele by kromě kuratoria Moravské musejní
společnosti/Mährische Museumsgesellschaft stanula i správa zemského archivu. SMYČKA, Jan: Návrh na
organisaci práce museální a archivální na Moravě. Pravěk 5, 1909, č. 3–4, s. 91–96; Organisace práce museální
a archeologické na Moravě. Pravěk 5, 1909, č. 1–2, s. 44–47. Viz též KIRSCH, Otakar: Reflexe muzejní
problematiky na stránkách časopisu Pravěk v letech 1903-1912. In: UNGERMAN, Šimon –
PŘICHYSTALOVÁ, Renáta (edd.): Zaměřeno na středověk. Zdeňkovi Měřínskému k 60. narozeninám. Praha
2010. s. 665–666.
429
Původní Píčova v domácím i zahraničím prostředí respektovaná expozice z konce 19. století byla v období
první republiky modernizována A. Stockým a J. Schránilem. Neustupný pak reinstalací její části věnované
době kamenné fakticky nastartoval své angažmá v oblasti muzejní prezentace prehistorie. SKLENÁŘ,
Karel: Pravěká a raně středověká archeologie v dějinách Národního muzea. Praha 2014, s. 187. Fontes
Archaeologici Pragenses.
125
archeolog a historik umění Karel Guth, tajemníkem Jiří Neustupný, oba NM).430
Výrazným
reprezentantem oboru byl v tomto ohledu další zaměstnanec NM Albín Stocký, jenž se
pokusil o vytvoření koncepce profesní organizace ještě v období habsburské monarchie a po
roce 1918 se podílel na vydávání časopisu s názvem Musejní obzor. Archeologie jako
progresivní a návštěvnicky atraktivní muzejní produkt ostatně neunikla ani zvýšené
pozornosti dvou klíčových muzeologických publikací té doby – Lábkovu Nástinu praktické
muzeologie pro krajinská musea vlastivědná a Svobodovým Zásadám českého
muzejnictví.431
Rok 1948 přinesl v dosavadním směřování zásadní zlom. Na své posty musely
rezignovat některé výrazné osobnosti (např. archeolog MM Josef Skutil), celkově se ale
poúnorové čistky archeologie nedotkly v takové míře, jako dalších společenskovědních
oborů (např. historie, národopis, dějiny umění). Vědecký život se však začal stále více
koncentrovat mimo muzejní sféru, a to zejména do nově vzniklé Československé akademie
věd (dále jako ČSAV) a univerzitních pracovišť v Praze a Brně. Přesto muzea působila jako
hnací motor tehdejšího dění do určité míry ovlivňovaného sovětskými vzory a marxistickou
ideologií pojímající archeologii jako vědní disciplínu, která odráží zákonitosti historického
materialismu a podléhá fenoménu dějinných sociálně-ekonomických formací.432
Na rozdíl
od svých akademických kolegů, kteří v mnoha případech cíleně rezignovali na teoretické
přístupy, aby neriskovali střet se státní mocí, bylo muzejní prostředí k těmto trendům daleko
přístupnější a zejména od 60. let se navíc do značné míry otevíralo zahraniční spolupráci.
K posílení prestiže muzeí v archeologickém prostředí přispěl i zákon č. 22/1958 Sb.
o kulturních památkách, který stanovil archeologický nález za majetek státu a jako jeho
trvalé „úložiště“ označil muzejní instituce.433
Zaslouženého ohlasu se dostalo řadě
prezentačních aktivit českých muzejníků. Prim hrály výstavy Pravěk Československa (NM,
430
Guth navíc zastával úřad zemského muzejního inspektora pro Čechy. ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého
muzejnictví I. (do roku 1945). 2. vyd. Brno 2004, s. 85–86. Neustupný pak po druhé světové válce působil na
pozici muzejního pověřence pro muzea v pohraničí. TÝŽ: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví
v ČSR (1945–1985). Praha 1988, s. 22.
431
LÁBEK, Ladislav: Nástin praktické museologie pro krajinská musea vlastivědná. Praha 1927, s. 56;
SVOBODA, Josef František: Zásady českého musejnictví. Praha 1949, s. 88. Ve Svobodově díle zpracoval
pasáže o archeologii Jiří Neustupný – zabývaly se především vzájemným vztahem muzeí a Státního
archeologického úřadu.
432
Ke specifickým rysům tehdejší archeologie patřila také témata akcentující slovanské období. SKLENÁŘ,
Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich spolupracovníků z příbuzných
oborů. Praha 2005, s. 30–31.
433
Zákon č. 22/1958 Sb. – zákon o kulturních památkách, část 3, par. 17, odst. 1 [online]. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1958-22 [cit. 2018-07-20].
126
1958, po reinstalaci a rozšíření v roce 1966 Pravěké dějiny československého území) a Velká
Morava (MM, 1963) či založení Ústavu Anthropos jako specifické odborně-výzkumné a pro
veřejnost přístupné instituce.434
Rozsáhlý úspěch ještě předtím zaznamenala instalace
Oddělení pravěku a časné doby dějinné v MM v roce 1949 pod kuratelou Viléma Hanka.435
Pozadu za centrálními muzejními ústavy, jejichž představitelé byli hlavními ideovými
nositeli rozvoje archeologické muzeologie, nezůstávala se svými výzkumy a specifickými
formami jejich zprostředkování ani regionální muzea (např. Hradec Králové, Mikulov,
Olomouc, Plzeň, Praha, Roztoky u Prahy, Uherské Hradiště, Poděbrady, Teplice). 436
Vliv na četné úspěchy oboru na poli muzejnictví nicméně měl relativně ucelený
myšlenkový systém zahrnující kromě teoretických a metodických textů také svébytné
akademické školení a početná setkání muzejních archeologů v rámci domácích
i mezinárodních profesních organizací. Některé odborníky dokonce vedl s určitým časovým
odstupem k závěru, že právě archeologická muzeologie patří díky rozpracované metodice
získávání předmětů a podchycení nálezových okolností k poměrně dobře rozvinutým
subdisciplínám muzeologie obecné.437
4.2 Přístupy k vymezení pozic archeologie na poli muzejnictví
Vnímání této speciální muzeologie bylo ve sledovaném období zásadně ovlivněno
Neustupného koncepcí opouštějící doposud preferovanou dokumentaci metod a výsledků
archeologické práce a přibližující ji těsněji k historickým vědám. Jeho nezpochybnitelná
autorita zapříčinila, že se každý potenciální reflektant zabývající se po teoretické stránce
problematikou této specializované aplikace musel s jeho stále se rozvíjejícími
a inovovanými myšlenkami vyrovnat. Muzejními pracovníky byly využívány především
jako výchozí základna pro analýzu preferovaných oblastí muzealizačního procesu (hlavně
prezentačních forem). Zatímco představitelé archeologie v muzeích Neustupného pohled
434
O něm viz JELÍNEK, Jan: Historie ústavu a exposice Anthropos v Brně: pamětní tisk Moravského musea
v Brně k slavnostnímu otevření. Brno 1964, nejnověji KOSTRHUN, Petr – SOUKUP, Václav – PŮTOVÁ,
Barbora – NERUDOVÁ, Zdeňka: Úsvit pravěkých lovců: po stopách Jana Jelínka/Dawn of prehistoric
hunters: in the footsteps of Jan Jelínek. Brno 2016, s. 11–54. Studie Centra kulturní antropologie.
435
HANK, Vilém: K nové instalaci výstavních sbírek Oddělení pravěku a časné doby dějinné v Moravském
museu v Brně. Časopis Moravského musea/Acta Musei Moraviae – vědy společenské 35, 1950, s. 456–466.
436
Analýza rozvoje archeologie v muzeích v jednotlivých krajích ČSR viz SKLENÁŘ, Karel: K úkolům
archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 66–68.
437
BENEŠ, Josef: Základy muzeologie. Opava 1997, s. 58.
127
v drtivé většině přijali za svůj, podrobili jej či jeho části někteří akademičtí pracovníci (např.
Jaroslav Böhm) či kolegové z NM (Pavel Radoměřský) kritice, v níž se nicméně zřetelně
promítaly konkurenční vztahy mezi zúčastněnými stranami. Podobně diferencované byly
názory českých muzeologů, které se odlišovaly podle míry ztotožnění s Neustupného
celkovým pojetím muzeologie jako techniky a metodiky muzejní práce.
Oborové angažmá pro Jiřího Neustupného znamenalo přidržení se hned několika
zásadních aspektů. V duchu jeho přístupu založeném na dialektice obecného a zvláštního se
pro něj archeologická aplikace stala příležitostí, jak na základě generalizace zkušeností
a poznatků získaných během dlouhodobého působení v prehistorickém oddělení NM učinit
závěry uplatnitelné pro oblast muzeologie obecné. Sám Neustupný ostatně otázku
archeologie na půdě muzea považoval za jednu z nepostradatelných komponent pro celkový
rozvoj muzeologie, protože „… na ní lze vysledovat vývoj a pokrok muzeologického
myšlení“.438
Provázanost obou složek zároveň platila v opačném směru. Obecná zjištění totiž
mohla být prostřednictvím konkrétních aktivit zpětně ověřována v oborové (v tomto případě
archeologické) praxi muzea. Hlavní motiv Neustupného přístupu spočíval v celkovém
„zhistoričtění“ fenoménu, se kterým experimentoval již při přípravě expozic v poválečném
období (1946, 1948). Sbírkové soubory neměly být zejména v prezentační činnosti vnímány
podle čistě archeologických hledisek (materiál rozdělený podle místa nálezu a jeho chápání
jako výsledku výzkumné činnosti), ale zařazeny do širšího kulturních souvislostí s cílem
„sloužit“ konkrétním vědním oborům.439
Za klíčovou je třeba v tomto směru považovat
především Neustupného diferenciaci „archeologického“ sbírkového fondu ovlivněnou
tehdejší organizační strukturou NM, na jejímž základě rozlišoval 4 základní typy. Kolekce
prehistorické archeologie přísluší prehistorii (sám Neustupný proto vlastní sféru zájmu
označoval spíše jako prehistorickou muzeologii), historické archeologie historii, klasická
archeologie napomáhá poznat dějiny starověku a orientální pak historii „východu“, a to
přesto, že všechny zmíněné sbírky nesou jisté společné znaky. Pro tyto předměty je
charakteristická jejich jedinečnost (jen ve velmi malém měřítku se jedná o duplikáty),
defektnost (většinou vykazují alespoň částečné poškození), absence určitého druhu
materiálu (Neustupný zmiňuje architekturu a písemné zprávy) a v neposlední řadě vysoká
výpovědní hodnota daná vzájemnou vazbou mezi jednotlivými součástmi nálezového celku
438
NEUSTUPNÝ, Jiří: Otázky dnešního musejnictví: příspěvky k obecné a speciální museologii. Praha 1950,
s. 111.
439
Tamtéž, s. 112.
128
(ideální situaci představuje jeho podchycení na základě archeologického výzkumu).440
Svou
podstatou jsou nicméně určeny především pro odbornou veřejnost a nejsou samy o sobě bez
kombinace s dalším autonomním (historickým) oborem schopné komplexně rekonstruovat
starší dějiny, uměleckou tvorbu ani technologii výroby.441
Archeologii tak Neustupný
v systému muzea chápe jako vnitřní nauku, jež patří do depozitářů a slouží badatelům
a nemůže prehistorii nahradit v muzejní prezentaci.442
V obdobných intencích vnímal problematiku archeologie v muzejnictví
Neustupného spolupracovník z NM Karel Sklenář (*1938). Stejně jako významný český
muzeolog ji považoval za neoddělitelnou součást historiografie a požadoval bližší přiblížení
výsledků její práce v historické perspektivě. Archeologie podle něj zastávala důležitou
pozici při vytvoření obrazu „…člověka jako společenské bytosti od počátku lidské
společnosti až podnes“,443
kde měla přiblížit první fázi jeho vývoje a tím i kořeny lidské
existence. Jejím cílem pak je objasnit povahu prvotně pospolné společnosti a s ní
souvisejících kategorií, které se díky získaným poznatkům ukazují jako historické, tzn.
zákonitě vzniklé a zákonitě zanikající. Vytvořené sbírkové fondy jsou proto výhradním
pramenem a zdrojem poznání pro zkoumané období.444
Současně se však ve Sklenářově
pojetí projevovaly snahy aktualizovat poslání aplikovaného oboru pro současnou společnost.
Kromě v té době nutných úvodních ideologických proklamací ve výzkumné oblasti (např.
zobrazovat vývoj na základě historického materialismu pospolné společnosti, hledání
základů třídní společnosti) se výrazně zabýval edukativní rovinou, kterou zasadil do
kontextu volnočasových aktivit. Cestou k vylepšení pozice archeologické muzeologie je
kromě plánování podle něj nutná i důsledná aplikace muzeologických poznatků a odstranění
bezkoncepčního prakticismu.445
Dalším stoupencem snah o historizaci archeologického
materiálu a cest vedoucích „… od vitrínové památky k historickému dokladu“446
se stal
i pracovník MM Vilém Hank (1910–1993).
440
NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum a věda. Praha 1968, s. 51, 103. Muzejní práce, sv. 13.
441
Tamtéž, s. 111–112.
442
Tamtéž, s. 80.
443
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 68.
444
Tamtéž.
445
Tamtéž, s. 69.
446
HANK, Vilém: Archeologie a muzejní výstavnictví. In: SKUTIL, Jan (ed.): Sborník III. Karlu Tihelkovi
k pětašedesátinám. Brno 1964, s. 35. Právě takovéto zaměření archeologické práce pak podle něj připravovalo
i v muzejní práci pozvolný přechod k historickým koncepcím. Prehistorici a archeologové v muzeích nacházeli
svůj vědecký aparát a z muzejního pracovníka se stal vybíravý pozorovatel, který hodnotí archeologický
materiál podle důkaznosti, kterou mu pomáhá při dokládání historického dění.
129
Podobně na problematiku archeologie v muzeu nahlížel i muzeolog Josef Beneš. Její
hlavní pole působnosti ztotožňoval s oborem prehistorie, která je podle něj často ohraničena
10. stoletím (vlastně obdobím, do kterého se nevyskytují písemné prameny), přičemž
pozdější vývoj, a to částečně také za využití archeologických dokladů, již patří do
kompetencí historické vědy. Za hlavní prostředky dokumentace starších období považoval
originální archeologické nálezy, které jsou na jednu stranu atraktivní pro návštěvnickou
obec, na straně druhé samy o sobě nemají dostatečný výpovědní potenciál a potřebují být
v rámci muzejní prezentace doplněny doprovodným vysvětlujícím materiálem.447
Zásadní
proto podle Beneše je neuplatňovat tzv. archeologické pojetí, jehož cílem je charakteristika
konkrétní kultury, ale prosazovat spíše koncepci historickou, založenou na představení
širších vývojových hledisek a vazeb přítomných v tehdejší společnosti. V oblasti
sbírkotvorné činnosti pak upozornil na obrovské množství dokladů tohoto typu v muzejních
sbírkách dané intenzivním stavebním a zemědělským rozvojem a také faktickou
absencí selekce při jejich získávání. Odborné nakládání s nimi tak vyžaduje zvýšené nároky
na prostor i personál, což souvisí s tím, že se způsob jejich nabytí řídí sjednocenou
metodikou terénního výzkumu i povrchových sběrů včetně nálezové dokumentace platné
pro všechny subjekty podílející se na výzkumných archeologických aktivitách (akademie
věd, univerzitní pracoviště, památkové ústavy).448
Další zásadnější reflexe vztahu
archeologie a muzeologie z muzeologických pozic přišla až v relativně nedávné minulosti
z pera Zbyňka Zbyslava Stránského.449
4.3 Organizační uspořádání
V oblasti archeologie se během sledovaného období nevyskytla instituce, která by
oficiálně po teoretické a metodické stránce zastřešila ostatní muzejní ústavy, byť se
prehistorické oddělení NM do této role v některých případech – a nutno dodat, že oprávněně
– pasovalo (stalo se tak i na základě muzejního zákona z roku 1959, podle něhož měla
ústřední muzea vykonávat odbornou pomoc muzeím nižších stupňů).450
Limity často
roztroušené a nesoustavné práce a do značné míry slabé postavení muzejnictví v rámci
447
BENEŠ, Josef: Muzeum a výchova. Praha 1980, s. 80. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
448
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 153. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
449
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Archeologie a muzeologie. Brno 2005.
450
Zákon č. 54/1959 Sb. o muzeích a galeriích, par. 4, odst. 3 [online]. Zlín 2011. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1959-54 [cit. 2019-06-26].
130
archeologického diskursu, které se znásobovalo relativně častou absencí a odchody
kvalifikovaných sil z regionálních muzeí,451
však vedly pražské muzejníky pod vedením
Jiřího Neustupného ke snaze ovlivňovat své kolegy prostřednictvím kurzů452
a posléze
zformulovat koncepci centrálního muzea pro prehistorii. Potenciál pro Muzeum pravěku
viděli především v tradici a rozšíření oborové muzeologie v českých zemích i ve světě,
specifickém postavení prehistorie v systému věd a s tím související odlišnosti způsobů její
práce v muzejním kontextu.453
Jeho vznik měl znamenat „… jeden důležitý krok v odklonu
od muzejního tradicionalismu a směr k novému pojetí a k nové náplni muzeí“.454
Tento pokus
navazoval na Neustupného dřívější snahy z let 1964–1965, kdy plánoval archeologické
sbírky NM rozdělit na tři části a ty umístit na odlišných lokalitách v Čechách. Snaha se
nicméně nesetkala s pozitivní odezvou. Velmi ostře na ni reagovali představitelé
Historického muzea jako organizační složky NM. Ze své pozice návrh vnímali jako úsilí
o narušení dosavadní integrity instituce, jejíž tradiční součástí prehistorické oddělení pod
vedením Neustupného bylo.455
Prostřednictvím svého zástupce pak vyjádřili názor, že
jednotlivé disciplíny by v rámci velkých muzejních ústavů měly využít společné organizační
platformy a z intenzivnější a účinnější vzájemné kooperace vytěžit více pro svůj vlastní
prospěch.456
Na Neustupného myšlenku rozmnožit prostory pro instalaci archeologických
navázal v polovině 70. let Karel Sklenář, nicméně ani jeho projekt rodící se ve spolupráci
s pododělením klasické archeologie, který usiloval o vznik instalace v Anežském klášteře,
se nepodařilo uskutečnit.457
Vedle pražského muzea se, zvláště po vybudování Pavilonu Anthropos, důležité role
v organizačním uspořádání archeologického muzejnictví dostalo MM a posléze i některým
451
Např. koncem 70. let tak po odchodu archeologů z Přerova, Ostravy a Bruntálu zůstaly tyto regiony bez
školeného pracovníka. DOHNAL, Vít: Archeologická sekce v letech 1971–1982. Metodický zpravodaj pro
vlastivědu v Severomoravském kraji, 1982, č. 4, s. 19.
452
NEUSTUPNÝ, Jiří: Kurs prehistorické museologie. ČNM – vědy společenské 122, 1953, s. 228–229.
453
Kromě jiného by vznikem této instituce došlo k soustředění doposud roztříštěného prehistorického materiálu
a seskupení odborných a vědeckých pracovníků pod jeho střechou. NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum pravěku.
ČNM – řada historická 135, 1966, č. 4, s. 221.
454
Tamtéž, s. 224.
455
Hlavním oponentem se stal numizmatik NM Pavel Radoměrský, který ve svém článku polemizoval
i s Neustupného nadšením ohledně zřízení centrálního muzea v Nitře (šlo podle něj o depozitář sbírek akademie
věd, jež mají být umístěny v muzeích), používáním pojmu „mladší historie“ či s vyloučením problematiky
Velké Moravy z dokumentačního plánu navrhované instituce (slovanské období bylo podle Neustupného
součástí „mladších dějin“). RADOMĚRSKÝ, Pavel: Poznámky k Muzeu pravěku. ČNM – řada historická 136,
1967, s. 32–34.
456
Tamtéž, s. 35.
457
SKLENÁŘ, Karel: Pravěká a raně středověká archeologie v dějinách Národního muzea. Praha: Národní
muzeum, 2014, s. 204. Fontes Archaeologici Pragenses. Rekonstruovaný objekt nakonec zůstal ve správě NG.
131
krajským muzeím, jež se stala vůdčími hybateli oboru v dané lokalitě (např. Hradec Králové,
Teplice, Roztoky u Prahy, Uherské Hradiště). Svou pozici posílila po správní reformě
(1960), zároveň ale neměla být na jejich úkor rušena okresní pracoviště, tvořící základ
archeologické muzejní sítě. Přirozenými centry archeologické práce tak zůstala i přes
návrhy, aby byla v některých oblastech ponechána či nově vytvořena „perspektivní“
pracoviště, která by se spíše než administrativními hledisky řídila svou příslušností
k výrazným antropogeografickým celkům.458
Snaha po zjednodušení a racionalizaci
existující sítě archeologických pracovišť byla často vedena odbornými zájmy. Nedostatečná
péče, zpracování a využití materiálu vedly tehdejší archeology k myšlenkám na centralizaci
odborného výzkumu a sbírek, což by do značné míry utlumilo archeologické aktivity
v regionálních a místních muzeích.459
K úspěchu ale nevedly.
Muzejní síť v oblasti archeologie zůstávala po celé sledované období poměrně
stabilní. Poněkud netradiční prvek přinesl vznik již zmiňovaného specializovaného
pracoviště, které se podařilo vybudovat na počátku 60. let při MM. Ústav Anthropos usiloval
především o co nejužší provázanost výzkumné, dokumentační a prezentační činnosti.
Počáteční období vývoje člověka zkoumal také z pozic antropologie, paleontologie,
paleoetnologie a kvarterní geologie, čemuž odpovídalo i rozdělení sbírek doplněných o dílny
a výzkumné laboratoře.460
Pouze dílčí změny v dosavadní struktuře přineslo období 80. let,
kam lze klást počátky experimentální archeologie, jejímž tehdejším centrem se stal
archeoskanzen v Březně u Loun.461
Vytvoření fungujícího „skanzenu“ obsahujícího 15–20
dokladů stavebnictví zahrnujících období od pravěku až do počátků české státnosti bylo
i snahou NM. K jeho realizaci nicméně pro nedostatek finančních prostředků nedošlo.462
Vztah muzejnictví a archeologie byl ve zkoumaném období komplikovaný tím, že
kromě muzejních institucí se na archeologickém výzkumu podílely další subjekty –
Archeologický ústav Československé akademie věd (dále také jako AÚ ČSAV), univerzitní
pracoviště a památkové ústavy. Archeologie se v optice mnohých archeologů rozdělila na
linii vědeckovýzkumnou a muzejní, kterou řada z nich vnímala jako druhořadou, ač nároky
458
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 70.
459
ŠŮLA, Jaroslav – VOKOLEK, Vít: K současnému stavu archeologických a numismatických sbírek ve
venkovských muzeích. MVP 2, 1964, č. 4, s. 230.
460
JELÍNEK, Jan: Historie ústavu a exposice Anthropos v Brně: pamětní tisk Moravského musea v Brně
k slavnostnímu otevření. Brno 1964, s. 19.
461
PLEINEROVÁ, Ivana: Březno: Experiments with building old slavic houses and living in them. Památky
archeologické 77, 1986, č. 1, s. 104–176.
462
SKLENÁŘ, Karel: Skanzenové expozice pravěkého stavitelství. MVP 21 (91), 1983, č. 4, s. 198–200.
132
na odbornou kvalifikaci muzejních archeologů zůstávaly prakticky totožné.463
Konfliktní
situace však nevznikaly ani tak ohledně překrývání badatelských kompetencí či kvalifikační
úrovně muzejních zaměstnanců, pnutí přinášela spíše otázka uložení a prezentace sbírek.
Podle tehdejší legislativy sice platilo, že „veškeré movité archeologické památky, jež budou
získány výkopy nebo náhodnými nálezy, jsou národním majetkem a ukládají se do museí“,464
nicméně další na výzkumech participující instituce si příslušné materiály často ponechávaly
v dlouhodobém držení. Tento stav odůvodňovaly tím, že je potřebují ke zveřejnění
příslušných publikací, někdy je však dokonce samy vystavovaly. Naopak jednoznačným
pozitivem byla vzájemná spolupráce na jednotné metodice archeologických výzkumů
a forem dokumentace. Archeologická společnost řízená Komisí pro organizaci vědeckých
společností ČSAV od roku 1964 budovala síť dopisujících spolupracovníků z regionů, kterou
se svým vlivem snažila napojit přímo na vybraná muzea.465
Ostatně samotný AÚ ČSAV byl
navíc díky svému postavení (zejména jako organizace povolující archeologické výzkumy)
v těsném styku (např. finanční podíl na výzkumech, personální pomoc) s řadou muzejních
institucí, často i regionálního charakteru (Hradec Králové, Teplice, Beroun).
4.4 Muzealizace
Specifika archeologie v muzealizačním procesu přinesla zvýšený zájem o řadu témat
s tímto fenoménem souvisejících. Kromě tradičně zastoupené prezentační a komunikační
fáze bylo mimořádně silně přítomné úsilí řešit otázky sbírkotvorné činnosti, zvláště pak
selekce/skartace, klasifikace a evidence archeologického materiálu. Archeologové přitom
reagovali nejen na novodobé trendy a požadavky v oboru (sjednocení terminologie
nálezového materiálu), ale i na státem vydané dokumenty legislativního a metodického
charakteru, které se výrazně promítaly do muzejní sféry (např. památkový zákon, směrnice
o evidenci sbírek).
463
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 71.
464
Zákon č. 22/1958 Sb. – zákon o kulturních památkách, část 3, par. 17, odst. 1 [online]. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1958-22 [cit. 2018-07-20].
465
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 66. Pro jejich
orientaci v náročné problematice pak byly vypracovány některé podrobné návody jako např. VENCL,
Slavomil: Neničte archeologické památky! Praha 1967. Zprávy Československé společnosti archeologické při
Československé akademii věd.
133
4.4.1 Sbírkotvorná činnost
Rozsáhlá diskuze se ve sledovaném období rozpoutala v otázce selekce/skartace
a forem získávání archeologického materiálu. Byla determinována faktem, že tento typ
hmotných dokumentů byl dle dobových legislativních nařízení majetkem státu a pro některé
akviziční formy (výzkum, sběr) byla vypracována obecně uznávaná metodika.466
V případě
prvního tématu muzejní archeologové na rozdíl od ostatních oborů zastoupených v muzeu
preferovali komplexní získávání všech dokladů získaných archeologickým výzkumem, ale
i jinými způsoby nabytí (nákupy, dary). Ztotožňovali se tak s názorem Karla Sklenáře, že
každý doklad má vzhledem k torzovitosti doposud získaných nálezů (např. v kontrastu
s přírodními vědami, kde je pramenný fond téměř nevyčerpatelný nebo se stále obnovuje)
význam pro interpretaci dřívějších období a tvoří důležitý prvek pro jejich poznání. Každý
lidský rukodělný výrobek pak lze považovat za originál s jedinečnými vlastnostmi, jež
mohou být díky novým metodám a technologiím objeveny v budoucnu.467
Také Jiří
Neustupný komplexní přístup preferoval, a to i v případech, že nebyl proveden řádný
archeologický výzkum bez patřičné dokumentace. Argumentoval přitom faktory jako je
možnost dochování organické hmoty či časté fyzické zničení a nepřístupnost materiálu
(velká část je doposud skrytá na nepřístupných místech pod zemí).468
V tomto kontextu je
jistě zajímavý názor Viléma Hanka, že by se zájem muzejních archeologů měl vlivem lepší
srozumitelnosti pro návštěvníka soustředit k materiálům získaným ze sídlišť „…jako více
racionálním strukturám, slibujícím úplnější poznatky o životě pravěké společnosti“.469
Velmi specifickou otázku v tomto směru tvořilo vymezení vzájemných kompetencí
v rámci výzkumné činnosti. Výzkumy směl podle tehdejší legislativy provádět pouze AÚ
ČSAV a v dohodě s ním i muzea, v nichž trvale působili odborní zaměstnanci (výjimky byly
466
Např. SKRUŽNÝ, Ludvík: Dokumentace archeologických nálezů a povrchových sběrů. Zpravodaj
středočeské vlastivědy a kronikářství 1, 1969, s. 132–137; SVOBODA, Bedřich: Jak nacházíme archeologické
památky. Naše vlast 6, 1954, č. 2, s. 22–23 a č. 3, s. 42–43; VENCL, Slavomil: Povrchový sběr jako technika
archeologického průzkumu. MVP 6 (76), č. 2, 1968, s. 96–99; Regionální muzea a záchranné výzkumy
v Čechách. Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd 10, 1968, č. 6,
s. 66–71; NEUSTUPNÝ, Jiří: K metodám archeologické práce. ČNM – vědy společenské 126, 1957, s. 48–75;
PRINC, Milan: Ochrana archeologických památek. (Spolupráce Archeologického ústavu ČSAV s muzei
a orgány státní památkové péče). Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé
akademii věd 13, 1971, č. 6, s. 91–106.
467
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 68.
468
NEUSTUPNÝ, Jiří: K perspektivám evidence archeologických sbírek. MVP 13 (83), 1975, č. 1, s. 14.
469
HANK, Vilém: Archeologie a muzejní výstavnictví. In: SKUTIL, Jan (ed.): Sborník III. Karlu Tihelkovi
k pětašedesátinám. Brno 1964, s. 37.
134
povolovány na základě jednání mezi ministerstvem a tímto ústavem).470
Kromě odborných
způsobů získání akvizic, v nichž byly preferovány nejprve systematické (dnes badatelské)
a posléze záchranné výzkumy oproti plošné a celkové dokumentaci regionu, se často
uvažovalo o možnosti zapojení širší veřejnosti s cílem neponechávat jejich participaci na
sbírkotvorné činnosti pouze v rámci povinného ohlášení nálezů. Potenciál byl spatřován ve
vytvoření byť i věkově diferencovaného kolektivu (mládež, dospělí, senioři), který může být
instruován a řízen v souladu se zájmy muzea např. při terénních výzkumech i ohlašování
náhodných nálezů a ohrožených lokalit. 471
Navazovalo se tu do značné míry na dřívější
zvyklosti, kdy značná část sbírkových fondů byla získána od tzv. amatérských archeologů
a spolků nejrůznějšího zaměření. Tradiční spojení fungovalo ještě v prostředí
prvorepublikového Státního archeologického ústavu, nicméně po jeho začlenění do ČSAV
bylo na počátku 50. let přerušeno, přičemž k obnovení docházelo poměrně složitými cestami
až v polovině 60. let. Někteří z dopisujících spolupracovníků Československé archeologické
společnosti při ČSAV pak v některých případech výrazně kooperovali také s muzei, nicméně
podle mnohých muzejních archeologů ne dostatečně. K záchraně a ochraně mizejících
archeologických památek mělo být využíváno i škol, v nichž měli tuto činnost iniciovat
a organizovat pedagogové speciálně poučení o jejich celonárodním významu.472
Předmětem
diskuze se staly i školní archeologické sbírky, které se měly podle většiny respondentů dostat
do muzeí a tam sloužit k edukaci. 473
Nemělo se ale jednat o originální materiál s průvodní
dokumentací, ale spíše jasně označené věci z ojedinělých nálezů či získaný za neznámých
okolností včetně kopií.
Do centra zájmu se postupně dostala i otázka evidence archeologického materiálu,
v níž byl spatřován základní předpoklad pro pozdější interpretaci získaných předmětů.
Zvláště obecně koncipovaná nařízení státu kladoucí důraz na vědecký charakter zápisu v tzv.
druhém stupni příliš neodpovídala potřebám a zvyklostem archeologů, v čemž hrálo
důležitou roli velké množství relativně homogenního archeologického materiálu.
470
Zákon č. 22/1958 Sb. – zákon o kulturních památkách, část 3, par. 15, odst. 1 [online]. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1958-22 [cit. 2018-07-20]. V některých případech docházelo i ke
zveřejňování seznamů muzeí, jež disponovala odborníky z oboru archeologie. Např. v roce 1964 jich
v Čechách bylo napočítáno 22, na Moravě a ve Slezsku 16. Seznam museí s archeologickými odborníky.
Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd 6, 1964, č. 3, s. 19.
471
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 71.
472
KALOUSEK, František: Škola a ochrana pravěkých památek. Z dávných věků 1, 1947/1948, č. 1-4, s. 144–
145.
473
Např. TIHELKA, Karel: Didaktické školní exkurse do pravěkých sbírek v muzeích. Z dávných věků 1,
1947/1948, č. 1-4, s. 152.
135
K problému se nejrozsáhleji vyjádřil Jiří Neustupný, autor kolektivní publikace o evidenci
muzejních sbírek.474
Ve svém příspěvku z poloviny 70. let uvedl,475
že tehdejší závazný
dokument s názvem Směrnice pro správu sbírek v muzeích a galeriích (1960) připouští
zvláštní katalogové lístky pro každý obor s tím, že musí postihnout veškeré údaje na
přiloženém vzoru. Z hlediska archeologie se pozastavil nad otázkou, zda všechny nálezy
mají být evidovány v druhém stupni evidence, tj. jestli jednotlivé kusy musí být číslovány
postupně bez rozdílu, jde-li o soubory z terénních výkopů a zda musí mít každý z nic svou
vlastní evidenční kartu. Navrhuje pozměnit dosavadní systém tak, že jednotlivosti včetně
materiálu získaného z menších výzkumů by byly evidovány podle platných směrnic a pro
materiál z těch větších by bylo zavedeno samostatné číslování. Začínalo by se písmenem
zkoumané lokality, po němž mělo následovat číslování od jedničky dále, což by zajistilo
lepší návaznost mezi katalogizačními kartami a nálezovými zprávami (ukládanými podle
lokalit) a uchování materiálů z jednoho naleziště bez ohledu na datum a způsob akvizice.
Pro Neustupného však zůstala hlavním tématem jiná zásada – správně provedený evidenční
záznam o předmětu. I když existuje přesně daná metodika, v popisech se podle něj objevuje
značná míra individualismu. Ve vyplněných údajích se proto nevyskytují některé stěžejní
informace (např. objem nádoby) a používají se i mnohé nepřesné pojmy (např. střep).
Zároveň pražský muzeolog plédoval za stručný a srozumitelný popis, kde nemají místo
rozsáhlé rozbory a analýzy, přičemž evidence 2. stupně by nicméně neměla klesat na úroveň
pouhého seznamu či popisu.476
Tradičně byl v archeologické evidenci kladen důraz na
dokumentaci materiálu ve vazbě na nálezové prostředí (uvedení co nejpřesnější lokalizace,
okolnosti nálezu, průvodní dokumentace), jež byla chápána jako zásadní pro jejich další
odborné zpracování. 477
V oblasti evidence archeologického materiálu došlo k některým pokusům
o automatizaci (strojové zpracování) zápisu, v němž se angažoval i Zbyněk Zbyslav
Stránský.478
Snaha o zjednodušení a posléze vytvoření jednotného systému klasifikace však
vedla spíše k řešení dílčích problémů, jakým bylo např. vytvoření terminologického
474
TUČEK, Karel – NEUSTUPNÝ, Jiří: Evidence musejních sbírek. Praha 1954.
475
NEUSTUPNÝ, Jiří: K perspektivám evidence archeologických sbírek. MVP 13 (83), 1975, č. 1, s. 12–16.
476
Tamtéž, s. 13–14.
477
BENEŠ, Josef: Správa muzejních sbírek. Praha 1963, s. 39. Muzejní práce: studijní, metodický a informační
materiál, sv. 9.
478
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Počítače a práca archeológov v múzeách. Múzeum 23, 1978, č. 3, s. 9–16;
Počítače a muzea. In: CHENHALL, Robert G. (ed.): Katalogizace muzejních sbírek ve věku počítačů. Praha
1981, s. 7–27. Problémy sbírkové evidence, sv. 3.
136
slovníku.479
Úkolu se už od počátku 80. let ujala oborová komise založená při Kabinetu pod
vedením Karla Sklenáře, hlavního iniciátora a koordinátora celé akce. Právě z jeho podnětu
vzniklo několik pracovních skupin, jež se měly danou problematikou zabývat z pohledu
jednotlivých časových období archeologie. Dlouhou dobu se však jejich aktivity nerozvíjely,
a to i proto, že se nenacházely v plánech participujících pracovišť a musely tak být
vykonávány v mimopracovní době.480
Nakonec došlo k revizi původní koncepce a příslušné
svazky Archeologického slovníku, jehož vydávání se Sklenářovi podařilo prosadit do
edičního plánu NM, se měly tematicky dělit nikoli podle třídění chronologicko-kulturního,
ale podle výrobních surovin archeologického materiálu, aby nedocházelo k překrývání
a multiplikaci sledovaných témat (vliv na to ale měla i nečinnost některých pracovních
skupin). První výstup vyšel roku 1989 a týkal se kamenných artefaktů.481
Podle autora neměl
mít čistě vědecky ani klasifikační ambice, ale spíše se stát pokusem o praktické sjednocení
terminologie potřebné pro muzejní evidenci druhého stupně. 482
Problém disproporce mezi
bohatým a kvalitním materiálem a úrovní jeho zpracování se výrazně projevoval také
v případě nálezových zpráv,483
jejichž metodiku spolu se základními způsoby provádění
terénních výzkumů vypracovala především akademická pracoviště. Otázce bylo věnováno
např. jednání muzejní oborové komise pro archeologii v Teplicích 1977, jejíž členové je na
návrh Petera Budinského schválili dokumentovat a uspořádávat v archivu muzea podle obcí,
kopie měly být následně odesílány do AÚ ČSAV.484
Představitelé speciální muzeologie v oblasti archeologie v rámci sbírkotvorné
činnosti vytvořili i některá ucelenější pojednání pro tvorbu sbírek a jejich další vedení.
479
Archeologové se při analýze jednotlivých materiálů museli spoléhat na řadu popisů a tematických pomůcek
Z článků k tomu tématu např. BUCHVALDEK, Miroslav: Základní tvarosloví eneolitické kamenné industrie.
Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd 6, 1964, č. 3, s. 24–26;
Základní tvarosloví nádob. Tamtéž, č. 4, s. 28–34; VENCL, Slavomil: Základní tvarosloví paleolitické štípané
industrie. Zásady zobrazování štípané industrie. Tamtéž, č. 1-2, s. 8–11; Základní tvarosloví, neolitické
kamenné industrie. Tamtéž 6, 1964, č. 3, s. 17–18 a 24–25.
480
Nejlépe na tom byla pracovní skupina pro paleolit a mezolit, kde byli aktivní zaměstnanci MM Valoch
a Oliva. SKLENÁŘ, Karel: Terminologický slovník – neodkladný úkol archeologů v muzeích. MVP 27 (97),
1989, č. 2, s. 81.
481
SKLENÁŘ, Karel – HARTL, Jiří: Archeologický slovník. Část 1. Kamenné artefakty. Praha 1989. Po
sametové revoluci následovala další část SKLENÁŘ, Karel – LUTOVSKÝ, Michal: Archeologický slovník.
Část 2. Kovové artefakty 1. Pravěk a raný středověk. Praha 1993.
482
SKLENÁŘ, Karel: Terminologický slovník – neodkladný úkol archeologů v muzeích. MVP 27 (97), 1989,
č. 2, s. 82.
483
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 75. Viz též
Metodické pokyny k evidenci archeologických sbírek v muzeích a galeriích. Zprávy Kabinetu muzejní
a vlastivědné práce při Národním muzeu 4, 1962, s. 28–30.
484
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 75.
137
Např. Karel Sklenář upozorňoval na nutnost zabezpečení sbírkových fondů a jejich
programovou tvorbu a profilaci. Mělo by být snahou muzejníka doplňovat geografické
i vývojové mezery, přičemž jeho hlavním cílem není systematický výzkum jediné lokality
podle záliby, ale záchrana ohrožených nálezů. Zásadní je pro něj tak vymezení sběrné oblasti
odpovídající působnosti zřizovatelů mateřských muzeí a z ní vycházejících opatření
k nezbytným přesunům sbírek, které by se měly vracet do muzeí v regionu, kde k nálezu
došlo. Ne vždy ale je tato mobilita podle něj vhodná, hrozí především nebezpečí zmatků
v evidenci a poškození předmětů.485
Specifickou reakci pak u archeologů vzbudil požadavek
na roztřídění muzejních sbírkových fondů do hodnotových kategorií, s nímž byli
konfrontováni v roce 1984. Přes některé pozitivní rysy jako např. faktické odstranění
subjektivní roviny při posuzování významu archeologického materiálu se závažným
problémem stala otázka morální odpovědnosti muzejních pracovníků za předměty zařazené
do první, nejhodnotnější skupiny. Materiály první kategorie totiž měly být podle původních
propozic deponovány v sejfech peněžních ústavů či na k tomuto účelu vyčleněných místech
v muzeích. Tím by ale v případě archeologie došlo k narušení celistvosti jednotlivých
nálezových celků a velmi by se navíc komplikovala konzervátorská péče a přístup badatelů
a veřejnosti k nim. Řešením by podle části muzejníků bylo spíše zapsání „průměrných“
a běžných předmětů do nejvyšší kategorie spolu s unikátními jednotlivinami.486
4.4.2 Uchovávání a správa sbírek
Obor archeologie měl (a má) oproti ostatním oborům zastoupeným v muzeu
specifické postavení. Podle tehdy platné legislativy byly veškeré archeologické památky
získané výzkumnou činností nebo náhodnými nálezy prohlášeny za tzv. národní majetek
a měly být ukládány do muzeí. Oprávnění k provádění výzkumu však obdržely i další
subjekty, jež si mohly materiál ponechat na dobu nutnou k provedení jeho odborné analýzy.
Právě zde však vznikaly četné konflikty. Pověřené instituce si materiál ponechávaly nad
stanovenou dobu a objevovaly se u nich dokonce tendence je aktivně zprostředkovávat
zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti. Ze strany muzeí byla snaha pro ně nevyhovující
situaci vyřešit, což vedlo ke zdlouhavým a komplikovaným jednáním, která však přece jen
485
Tamtéž, s. 72.
486
DOHNAL, Vít: K metodologickým aspektům kategorizace v archeologii. Metodický zpravodaj pro
vlastivědu v Severomoravském kraji, 1989, č. 15, s. 62–64.
138
vyústila v konkrétní dohody. Jedna z nejvýznamnějších byla ratifikována mezi pražským
pracovištěm AÚ ČSAV a NM v roce 1979. NM na jejím základě mimo jiné získalo možnost
doporučovat, do které muzejní instituce by měly být jednotlivé archeologické nálezy
přiděleny.487
Intenzivní podněty a impulzy přinášela archeologická muzeologie také v oblasti péče
o sbírkové předměty. Torzovité archeologické nálezy často potřebovaly akutní
a komplikované zásahy pro uchování jejich fyzické podstaty a informační kapacity. Právě
proto s nimi pracující konzervátoři a restaurátoři patřili mezi nejvýznamnější představitele
svého oboru. Během let pak byli jejich prostřednictvím muzejní (i další) archeologové
seznamováni s metodikou pro ošetření všech důležitých materiálů, ať již se jednalo o kov,
keramiku, dřevo či kosterní a rostlinné pozůstatky. Publikovány byly i stati týkající se jejich
doplňování, odlévání a vytváření kopií.488
Poučení se jim vedle seminářů a konferencí
dostávalo na stránkách archeologicky zaměřených časopisů (zejména Archeologické
rozhledy, Časopis Moravského musea).489
Mezi výrazné osobnosti patřili hlavně chemikové
a konzervátoři kovů Ladislav Págo, Jiří Boris Pelikán a pro oblast keramiky Vladimír
Chocholoušek.490
Problematika konzervace a restaurování se stala důležitou součástí
i několika monografií jako např. Základů muzejní konzervace koncipovaných jako
muzeografické učební texty491
a reflektovala ji dokonce specializovaná bibliografie.492
487
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 71. V praxi
ale AÚ ČSAV ponechával většinu svých nálezů v Bílině a Mostě.
488
NEUSTUPNÝ, Jiří: Nový způsob doplňování keramiky a odlévání předmětů. Archeologické rozhledy 4,
1952, č. 3, s. 323–324, Pořizování kopií sbírkových předmětů parafinovou metodou. Metodický list Kabinetu
muzejní a vlastivědné práce, 1967, s. 55–60.
489
Např. BORKOVSKÝ, Ivan: Konservace keramiky. Archeologické rozhledy 3, 1951, č. 2, s. 226–229;
DOHNAL, Zdeněk: Jak zacházet s rostlinnými zbytky z archeologických výzkumů. Tamtéž 11, 1959, č. 4,
s. 570–574; KLÍMA, Bohuslav: Konzervace kostí a kostěných předmětů. Tamtéž 4, 1952, č. 2, s. 154–157.
490
Např. PÁGO, Ladislav: Konzervace dřeva z archeologických nálezů. In: PÁGO, Ladislav a kol. (edd.):
Základy muzejní konzervace. Brno 1970, s. 52–54. Muzeografické učební texty, Rekonstrukce a konzervace
velmi poškozených a prokorodovaných železných předmětů. Archeologické rozhledy 18, 1966, č. 1, s. 64–66;
PELIKÁN, Jiří Boris: Nová metoda konservace železných předmětů v muzejnictví. Časopis Moravského
musea/Acta Musei Moraviae – vědy historické 36, 1951, s. 155–161; Problém konzervace pravěkých želez.
Archeologické rozhledy 6, 1954, č. 2, s. 240–244; Nové poznatky v oboru konzervace pravěkého materiálu.
Tamtéž 10, 1958, č. 4, s. 408–412 a 417–425; Konzervace zlatých a stříbrných předmětů. Tamtéž 15, 1963,
č. 4, s. 490–500; Konzervace mědi a jejich slitin. Tamtéž 14, 1964, č. 4, s. 574–587; HRUBÝ, Vilém –
CHOCHOLOUŠEK, Vladimír: Přehled konzervace keramiky a porcelánu. Praha 1964, s. 109–121. Metodický
list Kabinetu muzejní a vlastivědné práce.
491
PÁGO, Ladislav a kol. Základy muzejní konzervace. Brno 1970. Ed. Z. Z. Stránský. Muzeografické učební
texty I; STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav (ed.): Základy muzejní konzervace. Brno 1976. Muzeografické učební
texty II.; SEJBAL, Jiří (ed.): Základy muzejní konzervace. Brno 1989. Muzeografické učební texty III.
492
SKLENÁŘ, Karel: Přehled důležitější literatury o konzervaci pravěkého materiálu v muzeích. Zprávy
Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd 9, 1967, č. 4, s. 42–44.
139
4.4.3 Prezentace a práce s návštěvníkem
Stejně jako v ostatních oborech zastoupených v muzeu si i u archeologů podržela
klíčovou roli prezentace sbírek a komunikace s návštěvníkem. Vědomí „obratu“ k publiku
jako základnímu stavebnímu kameni muzejní činnosti bylo v teoretických statích i muzejní
praxi obzvláště silně zastoupeno, což bylo do značné míry zapříčiněno vědeckou strnulostí
a taxativním pojetím dřívějších výstav a expozic. Podle tehdejších názorů měly minimální
dopad na prohloubení znalostí návštěvnické obce a v mnoha případech zcela postrádaly
výchovný aspekt. Příslušná speciální muzeologie tak během čtyřicetiletého vývoje
v socialistickém období prodělala výrazný progres, jenž se projevil nejen úsilím o jiný, přece
jen divácky přístupnější a srozumitelnější obsah jednotlivých prezentačních počinů, ale
i v cílené práci s návštěvníkem formou lektorů, doprovodných programů a spolupráce
se školami. Jako takřka všechny ostatní muzejně vědní obory však nemohla odolat
„mocnému vábení“ ideologie, zvláště pak při hledání prvotních forem třídní společnosti,
interpretaci náboženských představ a částečně i průniku Nejedlého „národní“ koncepce
kultury preferující slovanské období.493
Celkově však expozice a výstavy vedle nutné úlitby
režimu např. v podobě užívání historicko-materialistických pojmů ekonomické základny
a společenské nadstavby ukazovaly především podle oborových specifik klasifikovaný
a roztříděný materiál soustředěný na dějiny „předdějinné“ lidské komunity a vzájemné
vztahy jejich entit.494
Podobně tomu ostatně bylo do značné míry i v případě lektorské
služby, kde byl z důvodu lepší srozumitelnosti u mladších diváků kladen důraz spíše na
vyvolání celkového zájmu o dané období a u těch starších spíše na získání základní orientace
a přehledu o tomto mnohovrstevném a ve školních osnovách dosti opomíjeném fenoménu.495
Zásadní a pro ostatní muzejní pracovníky inspirativní se staly prezentační aktivity
Jiřího Neustupného uskutečňované na půdě NM, jejichž koncepce a poslání byly
493
Důkazem může být např. disproporčnost výstavy NM Od pravěku k českým Slovanům, v níž raně
středověké (slovanské) období zcela dominovalo nad pravěkem. SKLENÁŘ, Karel. Pravěká a raně středověká
archeologie v dějinách Národního muzea. Praha: Národní muzeum, 2014, s. 195. Fontes Archaeologici
Pragenses.
494
V této souvislosti mluví o archeologických expozicích NM SKLENÁŘ, Karel – Tamtéž, s. 203. O vlivu
marxismu-leninismu na archeologii viz KREKOVIČ, Eduard – BAČA, Martin. Marxism, communism and
czechoslovak archeology. Anthropologie 51, 2013, č. 2, s. 261–270.
495
HARTL, Jiří: K práci lektorů v prehistorických expozicích. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Problémy spolupráce muzeí
se školami: sborník příspěvků přednesených na [2.] semináři v Gottwaldově ve dnech 3.-4. října 1968. Praha
1968, s. 36.
140
samotným autorem často komentovány v dobových periodikách.496
Již těsně po skončení
2. světové války inicioval rozsáhlé změny v dosavadním pojímání archeologického
výstavnictví,497
jež by se daly označit za přechod ke zhistoričtění jejich celkového obsahu
a poselství. Za tímto účelem by se podle Neustupného mělo přestat pracovat s pro laickou
veřejnost poněkud indiferentními instalacemi různorodého archeologického materiálu jako
obrazu oborového bádání a naopak jej využívat jako prostředek pro přístupnější
a srozumitelné představení problematiky nejstarších dějin. Vycházel z toho, že archeologie
svými chronologicko-typologickými metodami a materiálem nemá potenciál sama o sobě
srozumitelným způsobem sdělovat poselství širší veřejnosti. Zatímco základní sbírky
uložené v depozitáři zůstávají svou podstatou archeologické a tím určené spíše pro
odborníky, u exponátů „je, má a může tomu být jinak“.498
Hlavním vyjadřovacím
prostředkem takto pojatých prezentačních aktivit by sice měly zůstat archeologické nálezy,
nicméně nikoli jako archeologické prameny patřící do určitého období, ale jako doklady
výroby, každodennosti či kulturních projevů jako např. umění či náboženství.499
Tento
základ musí být následně vhodně obohacen o nutné doplňky. Pro prehistorické období se
jedná o mapy, plány, kresby, modely objektů či části vyzdvižené in situ, pro mladší, tzv.
„historické“ období je pak možné využít i dalších přístupů obsahujících např. dochované
reprodukce historických scén či písemné zprávy. Právě tyto neodmyslitelné komponenty
spolu s interdisciplinárním přístupem (pro starší dobu etnologie, pro mladší především
historie) teprve dávají promluvit autentickým předmětům jakožto přímým svědkům
zkoumaného období. Ostatně důraz na dokladovost vystaveného materiálu odlišoval
moderní trendy od dřívějšího výstavního přístupu, kdy byly sbírkové předměty pojímány
pouze jako hmotné prameny. V takovémto úhlu pohledu podle Neustupného však patří
převážně do sféry vnitřní muzejní práce a uplatnění mohou nalézt pouze u speciálních výstav
určených pro odborníky.500
Vedle zmíněného historického přístupu jsou archeologické
496
O jeho výstavách se však živě diskutovalo v muzeologických časopisech, jakými byly MVP, brněnské
Muzeologické sešity či slovenské Múzeum.
497
Za první průkopnickou výstavu v tomto ohledu sám Neustupný považoval Pravěké dějiny Čech
realizovanou v NM již v roce 1946. SKLENÁŘ, Karel: Oborová prehistorická muzeologie v pracích Jiřího
Neustupného. In: SKLENÁŘ, Karel – ŠŤOVÍČEK, Jan – BENEŠ, Josef – VÁVRA, Miloš (edd.). Bibliografie
muzeologických prací Jiřího Neustupného. Praha 1975, s. 15.
498
NEUSTUPNÝ, Jiří: Otázky dnešního musejnictví. Praha, 1950, s. 111.
499
NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum a věda. Praha 1968, s. 81. Muzejní práce, sv. 13.
500
NEUSTUPNÝ, Jiří: Od archeologie k prehistorii v muzejním výstavnictví. ČNM – řada historická 136,
1967, s. 25.
141
sbírky uplatnitelné pro dokumentaci a vystavování v oblasti technologické a umělecké, což
ve zvýšené míře platí pro materiál v gesci klasické archeologie a egyptologie.501
Názorným příkladem Neustupného revolučního stanoviska byla výstava Pravěk
Československa z roku 1958, následně přebudovaná v roce 1966 pod názvem Pravěké dějiny
československého území. Jako taková vzbudila značný ohlas v zahraničí, a to i díky vernisáži
reinstalace uspořádané v rámci světového archeologického kongresu uskutečněného
v Praze. Došlo při ní k doposud neobvyklému, z pohledu dřívější praxe vlastně opačnému
postupu při pokusu o periodizaci pravěku spočívajícím v členění vývoje pravěké společnosti
podle signifikantních obecnějších jevů, kterým byly jednotlivé archeologické kultury zcela
podřízeny. Na základě těchto neortodoxních postupů mohly být teprve pojmenovány různé
fáze historického a sociálně ekonomického vývoje a ty následně představeny veřejnosti.502
Při výběru předmětů se kladl důraz především na to, jaká svědectví podávají o příslušných
složkách historické reality, což mimo jiné umožnilo neuvádět jejich naleziště na popiskách,
tvořících doposud neodmyslitelnou součást takřka každé instalace v oblasti archeologie. Při
využití podobného postupu sice muselo dojít k abstrakci a hlavně jisté míře schematizace,
ty ale podle Neustupného neměly mít zásadní vliv pro celkové pochopení a vyznění dané
prezentace. Zásadní funkci při představení širokého tématu sehrála tzv. proudová vitrína,
která se v délce 122 m vinula podél stěn 6 sálů skrze dveřní otvory (v instalaci z roku 1958
byla omezena na jednotlivé sály a zůstávala nepropojena). Protože nebyla dělena žádnými
příčkami, umožňovala přehledné znázornění zásadních témat, jakými byly zeměpisné
rozlohy kultur, relativní chronologie kultur, nepřetržitost osídlení atd. Také vysvětlující texty
byly pojaty heslovitě, aby „nezaměstnávaly návštěvníkův zrak, jemuž chceme ponechat
hlavně soubory exponátů“.503
K dalším stěžejním a inovativním prvkům patřilo výběrové
přisvětlování a pohyb exponátů, využití množství modelů či způsob instalace vitríny
znázorňující archeologickou klasifikaci tak, aniž by tím byl zatěžován běžný návštěvník.
Některé prvky vycházející z Neustupného pojetí (např. „zživotnění“ archeologického
501
NEUSTUPNÝ, Jiří: Otázky dnešního musejnictví. Praha, 1950, s. 115.
502
NEUSTUPNÝ, Jiří: Od archeologie k prehistorii v muzejním výstavnictví. ČNM – řada historická 136,
1967, s. 25.
503
Kdo chtěl podrobnější výklad, měl k dispozici průvodce nebo magnetofonový záznam kombinovaný se
světelným znázorňováním partií, o kterých byla právě řeč. Tamtéž, s. 30. Detailní popis expozice viz též
SKLENÁŘ, Karel: Pravěká a raně středověká archeologie v dějinách Národního muzea. Praha 2014, s. 196–
204. Fontes Archaeologici Pragenses.
142
materiálu, separace větší části materiálu pro studijní účely v depozitářích) pak využívala při
svých prezentacích řada dalších muzeí jako např. Muzeum hlavního města Prahy.504
Poněkud odlišně byl koncipován další výrazný počin té doby – expozice o Původu a
vývoji člověka instalovaná v Ústavu Antrophos v 60. letech. Kladla si totiž za cíl představit
tehdejší vědomosti a představy o podstatných aspektech vývoje počátků lidské kultury
a člověka v jeho přirozeném prostředí starší a střední doby kamenné.505
Jako hlavní exponát
zde byl vystaven unikátní dokladový materiál nejen z území tehdejšího Československa (mj.
výsledky výzkumů z jeskyně Kůlny, Stránské skály, Dolních Věstonic či Neslovic), hlavní
význam expozice nicméně byl spatřován v tom, že se zrodila jako výsledek multioborové
týmové spolupráce (Jelínek, Valoch, Klíma, Musil) se zapojením zkušeného muzejního
architekta (Hank). Došlo tak ke smazání rozdílů mezi jednotlivými obory zastoupenými
v muzeu, což se pozitivně projevilo v kompaktnosti a celistvosti instalace soustředěné čistě
na zprostředkování daného jevu. Expozice proto měla důležitý přínos nejen pro samotný
vědní obor archeologie a jeho popularizaci, ale podle slov tehdejšího ředitele MM Jana
Jelínka se stala i zásadním počinem i pro rozvoj techniky výstavní a muzeologické práce.506
Jeden z autorů prezentace Vilém Hank, který muzeum považoval za vědecký ústav
vytvářející studijní sbírky a primárně sloužící k popularizaci vědy, svoje vnímání výstavní
problematiky ještě více specifikoval v analýze výstavy o moravském pravěku realizované
v MM zhruba ve stejném období. Instalace podle něj byla zaměřena na historický výklad
archeologických památek, přičemž by v jejím rámci neměly mluvit sbírky, ale samotné
dějiny.507
Sám při zprostředkování dané problematiky kladl akcent na lidovost (v jeho pojetí
vlastně obsahová srozumitelnost prostému návštěvníkovi) a zároveň na prostorovou
(orientačně jasná dislokace předmětů) a estetickou složku, jejíž potřeba se u publika značně
zvýšila vlivem stále intenzivnějšího vizuálního působení tehdejších mediálních prostředků
(např. film, televize a reklama). Zároveň upozorňoval na nebezpečí ohrožující
návštěvníkovo vnímání prezentačních obsahů, z nichž některé jsou odrazem výhradního
oborového způsobu myšlení autorů. Mezi hlavní problémy v tomto ohledu zařadil zavádění
504
HLAVA, Miloš – KOSTKA, Michal – ŠMOLÍKOVÁ, Miroslava: Archeologické expozice a výstavy
v Muzeu hlavního města Prahy. Archaeologica Pragensia 22, 2014, s. 209.
505
JELÍNEK, Jan: Historie ústavu a exposice Anthropos v Brně: pamětní tisk Moravského musea v Brně
k slavnostnímu otevření. Brno 1964, s. 41.
506
Tamtéž, s. 44.
507
HANK, Vilém: Archeologie a muzejní výstavnictví. In: SKUTIL, Jan (ed.): Sborník III. Karlu Tihelkovi
k pětašedesátinám. Brno 1964, s. 36.
143
abstraktních výkladů zkoumaného jevu na úkor názornosti a konkrétnosti vystaveného
materiálu (např. vědecké periodizace), instalování indiferentního a obtížně
interpretovatelného materiálu či „vynucené“ nalézání dokladů tzv. třídní společnosti
narážející na otázku nedostatečně dochované materiální kultury nižších vrstev.508
Ideální
řešení pro prezentaci archeologických sbírek by i podle vzoru kroměřížského muzea viděl
v kriticky provedené dioramatické rekonstrukci základních prehistorických period jako
přirozeného centra muzejní prezentace, k nimž by byl přičleněn ve funkční celky uspořádaný
a pečlivě vybraný materiál umístěný v nevelkých vitrínách. Menší muzea by se pak mohla
místo toho spokojit s malířskými či grafickými zobrazeními jednotlivých období
doprovázené prehistorickými doklady.509
K problematice muzejní prezentace archeologického materiálu se vyjadřoval
zejména v 80. letech také Karel Sklenář. Vyšel z premisy, že na rozdíl od předchozích let
většina muzeí již disponuje určitou podobou výstavní formy reprezentující archeologii a jde
tak spíše o její další zkvalitňování. Jako představitel Neustupného historizujícího pojetí se
zaměřil na důležitost výběru reprezentativních dokladů daného období, které by sice měly
vyhovovat odborným nárokům, ale zároveň vzbuzovat zájem návštěvníka a vnášet pestrost
do zpracovávaného tématu (např. prostřednictvím nápadných a obzvláště zachovalých
kusů). Z popularizačního hlediska doporučoval věnovat pozornost krátkodobým
prezentacím, kde by mohlo dojít např. k častějšímu ukazování nových přírůstků.510
Klíčové
pro něj byly účelné a promyšlené formy spolupráce s laickou veřejností. Úzké vazby s ní
chtěl vybudovat především zakládáním zájmových kroužků a kooperací se školami, jež by
zahrnovala vyučování prehistorie pro žáky středních škol. Zároveň uvažoval o možnosti
jejího doplnění výstavkou, kde by mohlo dojít k přímému a bezprostřednímu kontaktu
zájemců s předměty z odborného hlediska bezcennými.511
I když řada připomínek a doporučení zůstávala platná také pro menší vlastivědná
muzea a od počátků nacházela u jejich pracovníků pozitivní ohlas,512
řada zamýšlených
aspektů nemohla být v jejich prezentačních aktivitách bezezbytku naplněna. Mezi hlavní
508
Tamtéž, s. 37–38.
509
Tamtéž, s. 38–39.
510
SKLENÁŘ, Karel: K úkolům archeologie v muzeích v 7. pětiletce. MVP 20 (90), 1982, č. 2, s. 75.
511
Tamtéž, s. 76.
512
Neustupný již po konci druhé světové války zmiňoval jako instalačně progresivní centra Hradec Králové
a Kolín. NEUSTUPNÝ, Jiří: Otázky dnešního musejnictví: příspěvky k obecné a speciální museologii. Praha
1950, s. 114.
144
příčiny patřila např. nutnost vytvořit jednotné organizační propojení s ostatními vědními
obory v rámci jedné expozice, torzovitost archeologického materiálu vztahujícího se
v daném regionu pouze k určitým obdobím či nedostatečné personální zabezpečení
a prostorové vybavení. I když jednotlivé expozice tematicky vycházely z obecně
formulovaných vědeckých poznatků založených na chronologicko-typologickém vnímání
archeologie513
a řada archeologů z centrálních vědeckých institucí měla na vzniku některých
oblastních výstavních počinů klíčový podíl,514
reprezentanti vlastivědného muzejnictví se
sami v teoretické i praktické rovině pokoušeli analyzovat celkovou šíři problematiky
instalace vlastních archeologických sbírek aplikovanou na regionální poměry. Názorným
příkladem těchto kazuistik je článek pozdějšího pracovníka NM a Kabinetu Vladimíra
Martince (*1934), autora pravěké části expozice muzea v Roztokách u Prahy z roku
1962.515
Primárně je zde poukázáno na nutnost vytvoření jasné koncepce, která začíná
volbou tématu pojatého jako historický problém. Předvedeme-li návštěvníkovi staré dějiny,
vzbudí to jeho pozornost, protože pro něj budou rozumově postihnutelné jako celek.
Prehistorie tak přestane být suchopárnou vědou vyžívající se na budování systému kultur
a stane se pro diváka uchopitelnou záležitostí, s níž se navíc dokáže do značné míry ztotožnit.
Kromě vzdělanostního rámce dané instalace je třeba naplnit i její výchovnou funkci např.
poukázáním na vzestupný vývoj lidstva. Pro zdařilé vyznění expozice je pak zcela zásadní
volba exponátů, což by měly být pro danou oblast typické autentické předměty
dokumentující význam v místě působících kultur, a to bez širšího zastoupení materiálu
pocházejícího z jiných lokalit. Nejpočetnějšími předměty by se v Martincově optice měly
stát místní výrobky, které mohou být znázorňovány i v podobě modelů v jejich různých
výrobních fázích. Zásadní roli v procesu porozumění však hraje text, jenž by měl být
přehledný a stručný, přičemž zásadní události má zprostředkovávat prostřednictvím hesel.
513
Matoušek nachází jako inspirační zdroj těchto expozic syntetická díla M. Buchvaldka, J. Filipa, R. Pleinera
J. Neustupného. MATOUŠEK, Václav: Archeologické muzejní expozice v Čechách jako odraz koncepce
studia pravěku a středověku. Archeologické rozhledy 52, 2000, č. 2, s. 457.
514
Např. Oddělení prehistorie a protohistorie NM se koncem 60. let podílelo na přípravě Památníku
staroslověnské kultury na Sázavě (Turek), Muzea antiky v Hostinném (Marsa, Dufková) a aktivně
spolupracovalo s dalšími institucemi – Muzeem hlavního města Prahy, muzei v Plzni, Benešově, Jemništi,
Březnici (vše Turek), Mělníce, Mšeně, Radnicích (vše Sklenář), Poděbradech, Ústí nad Labem (Lička).
SKLENÁŘ, Karel: Oddělení prehistorie a protohistorie NM: Zprávy z oddělení Národního muzea 1967–1970.
ČNM – řada historická 137-139, 1968–1970, s. 104. M. Šolle pak byl autorem expozice v Kouřimi (1961)
a A. Beneš v Týně nad Vltavou (1984). MATOUŠEK, Václav: Archeologické muzejní expozice v Čechách
jako odraz koncepce studia pravěku a středověku. Archeologické rozhledy 52, 2000, č. 2, s. 457.
515
SKLENÁŘ, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich
spolupracovníků z příbuzných oborů. Praha 2005, s. 362.
145
V případě výtvarného řešení je důležité, aby byla zachována harmonie s výstavními prostory
(v případě Roztok se jednalo o původní gotickou architekturu interiéru) a jednotný styl.
Takováto prezentace musí splňovat také jistý technický rámec. Martinec zmiňuje využití
specifických vitrín navržených přímo pro dané prostory (stolové, skříňové a čtvercové),
které kromě nároků na estetickou úroveň musí vykazovat vhodné parametry pro rozvoj
edukační složky. Kritizuje přílišnou hloubku výstavního fundusu do značné míry
znemožňujícího četbu textů, zároveň ale požaduje uspořádat předměty tak, aby vedly
k postupnému soustřeďování divákovy pozornosti. Zabývá se i způsobem nasvícení, které
dává vyniknout plastičnosti předmětů, a zároveň by nemělo plně vystavovat na odiv jejich
torzovitost.516
Jiný přístup k problematice instalace prehistorických památek přinesla ředitelka
Okresního muzea Brno-venkov Alena Houšťová (*1934), která velmi kriticky hodnotila
celkovou úroveň muzejní prezentace zaostávající za výsledky prehistorické vědy spočívající
v často formalistickém a ustáleném řazení předmětů do vývojového proudu bez znalosti
základních metod oboru. Svůj zájem soustředila na okresní muzea, u nichž je především
nutné vyzvednout specifičnost dané lokality. Naráží přitom na dva zásadní problémy –
nemožnost dokumentačně podat celkové charakteristické rysy prehistorického vývoje,
protože ten probíhal ve větších územních celcích, a k stereotypnímu vnímání
archeologického materiálu ze strany návštěvníků, kteří nejsou v plné míře schopni vnímat
jeho odlišnosti. Muzeum v tomto směru může postupovat celkem třemi způsoby. Odlišnost
lze instalačně vyjádřit prostřednictvím představení některých typů místních nalezišť
1) eponymního, jež hraje zásadnější roli pro širší území (kromě nálezů zde bude postižena
historie bádání a budou představeny osobnosti z řad na něm zaangažovaných archeologů),
2) mezi širokou veřejností nepříliš známého ale významného (hradiska, mohylníky, hroby,
zbytky staveb) a konečně 3) nově prozkoumaného (originály, nálezové situace, obrysy jam).
Na rozdíl od Neustupného tezí se zde Houšťové ústředním motivem instalace stalo
představení prehistorie prostřednictvím archeologických výzkumů. Je si nicméně vědoma
nedostatků tohoto přístupu, který z prezentace vylučuje množství archeologických předmětů
a soustřeďuje výklad na jednu či více kultur sídlících na dané lokalitě.517
Další možnost pak
516
MARTINEC, Vladimír: Regionální instalace pravěku v památkovém objektu. MVP 1 (71), 1963, č. 2,
s. 86–88.
517
Nedoporučuje jej proto u centrálních ani regionálních muzeí. HOUŠŤOVÁ, Alena: K některým problémům
expozic věnovaných prehistorii. Muzeologické sešity 3, 1971, s. 102.
146
pro ni představuje tematické řešení prezentace, v němž se preferuje hledisko výběrové, které
by se mělo používat jen při výstavách (např. šperky, bronzové předměty) a problémové
akcentující předem pečlivě vybraný fenomén (např. stavitelství, pohřbívání, železářství,
zemědělství). Poslední typ tvoří komplexní pojetí, jež se bude snažit představit
archeologický materiál v co největší šíři, ve kterém nicméně hrozí nahrazování chybějícího
materiálu kopiemi a odlitky.518
Ze specifických prostředků vystavování archeologické problematiky se hojně
diskutovalo o využití modelů. Zdůrazňován byl především jejich doplňkový charakter
a zároveň význam pro vědecké i výchovně-vzdělávací účely. Jejich prostřednictvím totiž
bylo možné podle tehdejších autorů hlavně pro budoucnost uchovat informace o nálezové
terénní situaci a názorným způsobem dokumentovat významné nedochované objekty.
Výraznou proměnou během sledovaného období prošly materiály, z nichž byly
zhotovovány.519
Od 60. let byly sádrové modely postupně nahrazovány umělohmotnými
typy substitutů zhotovovanými při AÚ ČSAV. Jejich výhodou byla lehkost, byly prakticky
nerozbitné a mobilní. Vznikla proto idea, aby byly zřízeny speciální depozitáře těchto
předloh, které „… byly zhotoveny přímo na výzkumu podle skutečnosti“.520
Archeologická muzeologie přinesla řadu impulsů i pro práci s návštěvníkem.
Takřka ihned po roce 1948 se objevily intenzivní snahy o komunikaci nejen prostřednictvím
ukazování sbírek, ale i hlubšího zapojení veřejnosti (zejména mládeže) do aktivit muzea.
Příkladem může být vedoucí pravěkého oddělení a pozdější ředitel MM Karel Tihelka
(1898–1973), který svou pozornost upřel na problematiku školních exkurzí doporučovaných
v tehdejších i pozdějších učebních osnovách. Kromě prohlášení, že tato forma výuky by se
měla odehrávat všude, kde ji poměry dovolí, považuje za její úspěšnou realizaci dva základní
komponenty – schopné a učenlivé učitele a vhodné prezentační uspořádání tématu. Zejména
nevhodné instalace ukazující co největší množství takovýchto památek v řadě vitrín podle
něj ve výsledku znemožňují potřebné poučení. Prezentace by pak měla obsahovat typické
nálezy uspořádané ve vývojovém sledu doprovázené vysvětlujícími prvky v podobě nápisů,
vysvětlivek, diagramů, vyobrazení, ale i ukázkami výkopové a rekonstrukční techniky.521
518
Tamtéž.
519
PLEINER, Radomír – FRYDRÝN, Stanislav: Modely z umělých hmot a význam modelu a archeologii.
Archeologické rozhledy 14, 1962, č. 4, s. 562–563.
520
Tamtéž, s. 563.
521
TIHELKA, Karel: Didaktické školní exkurse do pravěkých sbírek v muzeích. Z dávných věků 1, 1947/1948,
č. 1-4, s. 151–152.
147
Takto prezentovaná sbírka je vhodná i pro odborníka, který nemůže mít proti podobnému
uspořádání jakýchkoli námitek.
V pozdějších obdobích se objevily pokusy o vymezení stěžejních oblastí vzájemné
spolupráce mezi muzejními archeology a školami. Zatímco žáci by podle nich mohli
výrazně přispět při vyhledávání (prospekci) a ochraně archeologických památek, muzejní
instituce by se zasloužily o prohloubení jejich znalostí o historii obce a tím i celkové
zkvalitnění vzdělávacího procesu. 522
Některá muzea se tento vztah snažila zintenzívnit
vytvořením lektorských týmů. Jejich představitelé se při zprostředkování expozičních
a výstavních počinů museli vypořádávat s minimální pozorností věnované ve školních
osnovách pravěkému období, jež bylo dílčím způsobem zasazeno do výukových předmětů
vlastivěda a dějepis. U mimoškolních skupin pak jako nejvhodnější způsob komunikace
vykrystalizovalo pouze poskytnutí všeobecného přehledu o daném tématu a následné
zodpovězení případných dotazů. Také v případě archeologie se od lektorů vyžadovala
odborná i pedagogicko-psychologická způsobilost kombinovaná se seznámením se
s celkovými možnostmi návštěvníka a s úrovní jeho znalostí.523
Požadavek jisté míry
připravenosti na vzájemnou kooperaci však byl očekáván i od vedoucích návštěvnických
skupin, hlavně od pedagogů.524
Zájem o instruktáže připravující je na prohlídku však nebyl
ve většině případů odpovídající.525
Rozšířená zejména v NM byla i přednášková činnost.
Představitelé jeho prehistorického oddělení v letech 1969–1989 organizovali soubor
hlavních a vedlejších cyklů přednášek s názvem Mimoškolní výuka prehistorie
a protohistorie s ambicí rozšířit nedostatečné znalosti o tomto období vyplývající
z minimálního prostoru věnovanému tomuto tématu v učebních osnovách.526
522
Ten by byl rozšířen o názorné ukázky v podobě vhodně zvolených zápůjček archeologického materiálu.
PREUSS, Karel: Spolupráce muzea a školy v oblasti archeologie. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Spolupráce muzeí
a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního aktivu muzejních a pedagogických
pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha, Teplice 1978, s. 59–60.
523
HARTL, Jiří: K práci lektorů v prehistorických expozicích. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Problémy spolupráce muzeí
se školami : sborník příspěvků přednesených na [2.] semináři v Gottwaldově ve dnech 3.-4. října 1968. Praha
1968, s. 36 a 42.
524
U učitelů v praxi měli pomáhat muzejní pracovníci, u studentů pedagogických oborů příslušné fakulty.
Např. PREUSS, Karel: Spolupráce muzea a školy v oblasti archeologie. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Spolupráce muzeí
a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního aktivu muzejních a pedagogických
pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha, Teplice 1978, s. 60.
525
V případě MZM o tom, KOVÁŘŮ, Věra: Diskusní příspěvek. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Problémy spolupráce
muzeí se školami: sborník příspěvků přednesených na [2.] semináři v Gottwaldově ve dnech 3.-4. října 1968.
Praha 1968, s. 67.
526
SKLENÁŘ, Karel: Pravěká a raně středověká archeologie v dějinách Národního muzea. Praha 2014, s.
233. Fontes Archaeologici Pragenses.
148
Představitelé archeologické muzeologie si velmi dobře uvědomovali rostoucí sílu
a vliv médií a zejména jejich tehdejšího nejprogresivnějšího reprezentanta – televize. Jiří
Neustupný se na základě úspěšné spolupráce v rámci kulturní relace British Broadcasting
Corporation (BBC) s názvem Animal, Vegetable, Mineral zabýval mírou její účinnosti
v oblasti zprostředkující a propagační činnosti muzea. Za klíčovou v tomto ohledu
považoval problematiku vizuálního vnímání, které pomocí obrazů rozvíjí nejen znalosti, ale
i představivost a paměť.527
Má-li veřejnost porozumět výkladům o starších dějinách lidstva,
měla by vedle klasických a tradičních forem, jakými jsou výstavní aktivity, katalogy či
přednášky, lépe využít současných progresivních způsobů komunikace. Neustupný pak
speciální televizní pořad věnovaný představení vnitřní činnosti muzea přirovnává
k pohyblivé muzejní sbírce, která za ním přišla až do bytu a na niž se navíc potenciální
konzument může v klidu domova lépe soustředit. Jako taková tak má velký potenciál masově
přibližovat výsledky badatelského úsilí široké veřejnosti.528
Rozsáhlá byla v rámci archeologické muzeologie také publikační činnost určená
pro odbornou veřejnost (nejen) v muzeích. Jednalo se především o zveřejňování informací
o nálezových fondech uložených ve sbírkách jednotlivých muzeí, ať už se jednalo o vlastním
nákladem vydávané katalogy či jejich publikování na stránkách Zpráv Československé
společnosti archeologické při Československé akademii věd.529
Čelnými představiteli oboru
bylo doporučováno vydávání regionálních soupisů archeologických nálezů nebo lokálních
tematických bibliografií, které se však podařilo realizovat spíše v ojedinělých případech.530
Výrazným momentem vedoucím ke zkvalitnění výstavní činnosti se staly četné recenze
archeologických resp. prehistorických/středověkých výstav (uveřejňované především
v ČNM, Časopise Moravského muzea, Archeologických rozhledech, Zprávách
Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd), které vedly
nejen k prohloubení instalační úrovně následujících počinů, ale také k teoretickým úvahám
o muzejním fenoménu a intenzivnějšímu sledování vývoje v zahraničních muzeích.531
527
NEUSTUPNÝ, Jiří: Archeologie a televise. ČNM – vědy společenské 125, 1956, s. 192.
528
Tamtéž, s. 193.
529
Např. v roce 1978 Zprávy obsahovaly katalog pravěké sbírky Okresního muzea v Berouně (č. 1-2), soupis
archeologických nemovitých památek v okrese Písek (č. 4) a katalog archeologické sbírky Havelkova muzea
v Lošticích.
530
SKLENÁŘ, Karel: Pravěké nálezy na Mělnicku a Kralupsku: archeologický místopis okresu Mělník
v pravěku a rané době dějinné. Mělník 1982; BELCREDI, Ludvík: Archeologické lokality a nálezy okresu
Brno-venkov. Brno 1989.
531
Např. DROBNÁ, Zoroslava: Muzea, památky a archeologie v Sýrii. ČNM – řada historická 134, 1965,
s. 230–235; FILIP, Jan: Archeologická musea v Maďarsku. Archeologické rozhledy 9, 1957, č. 3, s. 369–375,
149
Muzejní instituce však nezaostávaly ani po vědecké stránce, zvláště archeologická oddělení
centrálních muzejních ústavů se zúčastnila řady výzkumných rezortních úkolů a výsledky
jejich výzkumů se nejrůznějšími formami (konference, publikace) šířily do zahraničí.532
4.5 Historická reflexe
Mimořádná byla u archeologické muzeologie snaha o podchycení výrazných
vývojových aspektů oboru neodlučitelně spjatých s muzejním prostředím a analýza podílu
jeho představitelů na celkovém rozvoji muzejnictví a muzeologie. V prostředí Čech se zájem
soustředil zejména na muzejní aktivity pražských archeologů působících v NM (Neuberk,
Vocel, Píč), zvýšené pozornosti ale neunikly ani klíčové osobnosti, které sehrály iniciační
roli při formulování teoretických a obecných tezí o muzejním fenoménu (Čermák).533
Poměrně obsáhle byly zpracovány dějiny archeologických oddělení centrálního muzea.534
Na Moravě se do centra pozornosti dostali spíše než samotní muzejní pracovníci zástupci
moravských amatérských archeologů, kteří položili základ řadě místních muzejních sbírek
včetně té nejrozsáhlejší umístěné v MM.535
Zájem o historickou tematiku se projevil
i v syntetickém zpracování problematiky nejvýznačnějších muzejních institucí
všeoborového zaměření. Jejich autory se nestali profesním zaměřením historikové, ale
vzhledem k dřívější bohaté reflexi událostí a jevů z historie českého muzejnictví právě
archeologové. U příležitosti 150. výročí vzniku MZM tak nejprve vyšla publikace Vladimíra
Nekudy.536
Unikátní počin shrnující genezi pražské instituce z pera Karla Sklenáře se sice
č. 4, s. 406–412; Archeologie v německých museích. Tamtéž 10, 1958, č. 1, s. 47–48, 97–103, 107–115,
NEUSTUPNÝ, Jiří: Archeologie v maďarských muzeích. ČNM – řada historická 135, 1966, s. 165–171;
Archeologické muzeum v Iráku. Tamtéž 136, 1967, s. 41–45.
532
Dominantní zde byla opět osobnost Neustupného, který se v zahraničí etabloval i jako autor muzeologické
literatury, ve které reflektoval i archeologickou problematiku. Viz např. NEUSTUPNÝ, Jiří: Museum and
research. Praha 1968. Museum work 13; What is museology? Museums Journal, 1971, roč. 71, č. 2, s. 67–68;
Museology as an academic discipline. Museological Working Papers, 1980, č. 1, s. 28–30.
533
Autory byly především Karel Sklenář (např. Jan Norbert z Neuberka a počátky archeologie v Národním
muzeu, ČNM – řada historická 166, 1997, s. 6–19; Jan Erazim Vocel: zakladatel české archeologie. Praha
1981. Odkazy pokrokových osobností naší minulosti a Jiří Neustupný (Josef Ladislav Píč, slovanský dějepisec,
budovatel archeologických sbírek Národního muzea a objevitel pravěkých dějin Čech. ČNM – vědy duchovní
116, 1947, č. 1, s. 1–12; Kliment Čermák. Archeologické rozhledy 4, 1952, č. 2, s. 163).
534
Hlavně ve sborníku z roku 1949 se nacházely informativní a ideologií neovlivněné analýzy jednotlivých
oddělení NM. Pro vývoj archeologie byly nepodstatnější NEUSTUPNÝ, Jiří: Pravěké oddělení. In:
SKALSKÝ, Gustav a kol. (edd.): Národní museum 1818–1948. Praha 1949, s. 69–86; DROBNÁ, Zoroslava:
Historicko-archeologické oddělení. Tamtéž, s. 87–104.
535
Viz např. VIGNATIOVÁ, Jana: Přehled vývoje archeologického bádání na Moravě do začátku XX. století.
Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd 17, 1975, č. 3, s. 93–125.
536
NEKUDA, Vladimír: 150 let Moravského musea v Brně: stručný přehled historického vývoje. Brno 1969.
150
svého vydání dočkal až po listopadovém převratu, nicméně z větší části se opíral o autorovy
výzkumy provedené před rokem 1989.537
Do sledovaného období přímo nespadá ani aktivita
Josefa Skutila, který v období protektorátu sestavil soupis moravských muzeí, v nichž se do
značné míry odrážel i vývoj zde uvedených institucí.538
K plánovanému vydání druhého dílu
pak patrně nedošlo i díky profesním obtížím autora po roce 1948.
4.6 Profesní organizace
Specifika archeologie aplikovaná na prostředí muzea postupně vedla ke
zvýšené potřebě pravidelného setkávání v rámci samostatné profesní platformy. Cílem bylo
řešit jak společné aktuální úkoly, tak zvýšit celkovou prestiž oboru. I když problematika
muzejnictví, díky institucionální propojenosti a fakticky totožným pracovním postupům
a činnostem (např. výzkum, nálezové zprávy, předávání materiálu muzeím), často
rezonovala na celostátních archeologických sjezdech, výhradně se jí začala věnovat až
Oborová komise muzejních archeologů ČSR (dále jako OKMA a Komise) působící při
Kabinetu. Každoroční zasedání spojená s pracovními setkáními za účasti muzejních
archeologů a reprezentantů spřízněných institucí (AÚ ČSAV, vysokoškolské katedry,
střediska památkové péče) započala v roce 1973 v Kolíně (tehdy ještě pod hlavičkou
Konzultačního dne muzejních pracovníků-archeologů) a po transformaci v roce 1990 působí
dodnes. Většinou měla podobu tematických seminářů, na nichž se řešily na praxi zaměřené
a naléhavé problémy často vyplývající z požadavků státní správy (obvykle odborem muzeí
a galerií MK a Kabinet) a zřizovatelů. Jednání se pravidelně účastnilo několik desítek osob
a také proto se stala hlavním reprezentantem dění a iniciátorem důležitých změn
v archeologickém muzejnictví v 70. a 80. letech. Mezi nejaktivnější představitele OKMA
patřili její dlouholetý předseda Vladimír Ondruš (MM, 1932–2000) a tajemník Jiří Hartl
(NM, 1942–2017), iniciátorem a koordinátorem většiny aktivit se ale stal Karel Sklenář.539
Na jednotlivých zasedáních a seminářích Komise tak byly projednávány záležitosti
organizačního uspořádání oboru včetně vztahu k sesterským institucím, vzájemná
spolupráce při záchraně a ukládání nálezů, konzervační praktiky či otázky spojené se
537
SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti: příběh národního muzea. Praha 2001. Z porevolučního období je třeba
připomenout i jeho publikaci o dlouholeté zřizovatelské organizaci NM Společnosti Národního muzea.
SKLENÁŘ, Karel: Společnost Národního muzea v dějinách i v současnosti. Praha 2007.
538
SKUTIL, Josef: Moravská musea. Brno 1941.
539
Krátké zprávy o zasedáních byly zveřejňovány např. v MVP.
151
zpracováním a vystavováním archeologického materiálu. Velké pozornosti se však zde
dostávalo některým specifickým aktivitám, jako byly vypracování každoročně
aktualizovaného seznamu muzejních archeologů, terminologický slovník či rozsáhlé
konzultace u příležitosti vydání památkového zákona. Na základě přednesených referátů
a následné diskuze byla přijímána usnesení a iniciovány žádosti nadřízeným orgánům.
Činnost Komise však měla i četné praktické dopady. K nim patřilo uzavírání dohod mezi
jednotlivými participanty archeologických výzkumů pro formy odevzdávání
archeologického materiálu do muzeí. Z muzeologického hlediska byly důležité i prohlídky
expozic a depozitářů v pořadatelských muzeích, jež byly účastníky hodnoceny při
navazujících zasedáních. OKMA se snažila také oživit činnost archeologických sekcí
krajských muzejních rad jako stěžejní platformy pro rozvoj oboru v regionech. Mezi
mimořádně aktivní patřila sekce severomoravská, které se od svého vzniku v roce 1971
postupně podařilo vedle muzejních archeologů integrovat i představitele Okresního
střediska památkové péče a ochrany v přírody v Olomouci a opavské expozitury ČSAV
v Brně. Její koordinační působení zahrnovalo i čistě muzejní záležitosti jakou byla tvorba,
evidence a udržování sbírek včetně těch zachovalých v terénu a metodické otázky dotýkající
se příprav expozic a výstav (např. Nový Jičín, Český Těšín, Olomouc). Jako specifický úkol
byla vnímána i revize archeologických sbírek z hlediska jejich bezpečnosti.540
Obdobně
aktivní byla i sekce středočeská napojená na muzeum v Roztokách u Prahy a odbor kultury
KNV v Praze.
Muzejní ústavy se také výrazně podílely na pořádání celostátních i regionálních
archeologických sjezdů, shromáždění a aktivů, na nichž byla nastolována především otázka
vzájemné institucionální kooperace při řešení společných problémů.541
I čeští archeologovémuzejníci
se pokoušeli napodobit své kolegy z jiných oborů a aktivně kooperovat se
zahraničím prostřednictvím mezinárodních muzejních organizací. Činnost české Komise
vedla k navázání spolupráce jen částečně, a to hlavně se zástupci socialistických zemí. O
něco výraznější byl podíl archeologů na aktivitách ICOM. Jednalo se o participaci na
aktivitách Mezinárodní komise pro archeologická a historická muzea a sbírky (International
540
DOHNAL, Vít: Archeologická sekce v letech 1971–1982. Metodický zpravodaj pro vlastivědu
v Severomoravském kraji 1982, č. 4, s. 17–18.
541
Např. XVIII. Celostátní konference archeologů středověku v Ústavu lidového umění ve Strážnici. MVP 25
(95), 1987, č. 3, s. 178–180.
152
Committee for Museums and Collections of Archaeology and History, ICMAH), do jejichž
jednání výrazněji zasahovali Jiří Neustupný542
a spíše jako historik Vladimír Denkstein.543
4.7 Akademická výuka
Univerzitní výuka archeologie byla s muzejním prostředím v českých zemích
neodmyslitelně spjata od jejích samotných počátků v polovině 19. století. Zásadní příčinou
bylo paralelní působení hlavních představitelů v obou typech těchto institucí (např. Vocel,
později Píč, Stocký, Schránil, Neustupný)544
a fakt, že sbírkové fondy muzeí byly vždy
považovány za zásadní informační zdroj pro zvýšení znalostí a dovedností vysokoškolských
studentů. Podobný model do určité míry přetrval také v období socialismu, nicméně edukace
v oblasti archeologické aplikace se rozvětvila mezi oba obory – archeologii a nově
i muzeologii, které její obsah ovšem vnímaly z poněkud odlišných pozic. Zatímco v kurikulu
tradiční akademické disciplíny se jednalo o základní seznámení s praktickými muzejními
náležitostmi formou přednášek, cvičení a někdy i déletrvající praxe, muzeologické školení
otevíralo před posluchači teoretickou rovinu problematiky muzejního fenoménu.
Zájem právě o tento typ výuky lze v případě archeologie vysledovat především po
únorovém převratu. Stěžejní osobností se stal Jiří Neustupný, jenž ji od roku 1950 vyučoval
na Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou Karlovy univerzity jak v její obecné, tak
i specializované podobě, a to nejen pro archeology, ale i pro studenty národopisu, historiky
umění a částečně i historiky.545
Na brněnské univerzitě se podobný typ vzdělávání více
prosadil až v 60. letech, patrně i pod vlivem etablovaní samostatného oboru muzeologie
v rámci zdejší externí katedry (1963), což se mimo jiné projevilo i participací Zbyňka
Zbyslava Stránského na některých muzeologicky zaměřených kurzech pro archeology.
542
V roce 1978 Neustupný zmiňuje, že za něj ministerstvo kultury již nebude platit poplatky a nebude tak moct
být nadále členem výboru. Archiv Národního muzea, fond Středisko pro výuku muzeologie (částečně zprac.),
kart. č. 6 (Agenda 1976–1982), složka Agenda 1978 – Dopis J. Neustupného řediteli NM Adolfu Čejchanovi
ze dne 21. 9. 1978.
543
DENKSTEIN, Vladimír: VII. generální konference ICOM v New Yorku a jubilejní oslavy Smithsonian
Institution ve Washingtonu. ČNM – řada historická 135, 1966, s. 112.
544
O nich viz též NEUSTUPNÝ, Jiří: Pravěké oddělení. In: SKALSKÝ, Gustav a kol. (edd.). Národní museum
1818-1948. Praha 1949, s. 69–86.
545
BENEŠ, Josef: Obecná muzeologie v pracích Jiřího Neustupného. In: SKLENÁŘ, Karel – ŠŤOVÍČEK, Jan
– BENEŠ, Josef – VÁVRA, Miloš (edd.): Bibliografie muzeologických prací Jiřího Neustupného. Praha 1975,
s. 7. V oboru prehistorie se muzeologie vyučovala většinou až ve vyšších ročnících. Viz např. Seznam
přednášek na Filosofické fakultě v studijním roce 1961-62. Praha 1961, s. 61.
153
Přednášky a cvičení z muzeologie na Katedře prehistorie vedli v té době také zaměstnanci
MM Vilém Hrubý, Věra Hochmannová a Vladimír Ondruš.546
V případě vysokoškolských muzeologických pracovišť byla archeologická
problematika zastoupena již ve výukovém programu brněnského Lektorátu založeném
v roce 1921. Lze předpokládat, že se stala náplní některých spíše obecněji koncipovaných
předmětů pojednávajících o procesu muzealizace ještě v období první republiky. Ve školním
roce 1947–1948 se pak v rámci výuky uskutečnil kurz s názvem Muzejnictví pro posluchače
archeologie.547
Zvýšené pozornosti se archeologii dostalo v případě externí katedry
muzeologie v Brně (1963), která měla její výuku zařazenu ve startovacím modelu kurikula
postgraduálního studia.548
I když byl Stránského vztah ke speciálním muzeologiím v jejich
tradičním pojetí do určité míry ambivalentní, setrvaly zde až do osmdesátých let v sekci
přednášek odborné specializace určených pro posluchače dané oborové kvalifikace.549
Vzájemná dlouhodobá inklinace byla završena inkorporací brněnské muzeologie do struktur
Ústavu prehistorie, který jí prostřednictvím tehdejšího vedoucího Radko Martina Perničky
(1922–1986) v polovině 70. let podal záchrannou ruku.550
Na další výuce muzeologie se
ostatně posléze podíleli, spolu s pracovníky pravěkého oddělení MM, právě zaměstnanci
prehistorické katedry.551
Zcela odlišného postavení se archeologické muzeologii dostalo v edukačním
systému pražského Střediska pro výuku muzeologie (1967) zaštiťujícího program
muzeologie v kooperaci s jednotlivými katedrami humanitního i přírodovědného zaměření
Karlovy univerzity. Na úvodní kurzy z obecné muzeologie v následujícím semestru
546
Stránský spolu s Ondrušem ještě v první polovině 70. let vyučovali Úvod do studia muzeologie pro čtvrtý
ročník. Archiv Masarykovy univerzity, fond A2 – Filozofická fakulta – Katedra archeologie Filozofické
fakulty, kart. 1, inv. č. 1 – Zápisy ze schůzí katedry archeologie (prehistorie) 1954–1984, podsložka: 1972/1973.
Zápis z porady katedra prehistorie konané dne 25. května 1973; Seznam přednášek na filozofické fakultě ve
studijním roce 1972–73. Brno 1972, s. 27.
547
Seznam přednášek, které se budou konati na Masarykově universitě v Brně v letním běhu studijního roku
1947–48. Brno 1948, s. 76.
548
KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Vývoj Lektorátu muzejnictví 1922-1951. Devadesát let od počátků
univerzitního vzdělávání muzejníků v českých zemích. Muzeum: muzejní a vlastivědná práce 51, 2013, č. 1,
s. 10, tab. č. 1.
549
SCHNEIDER, Evžen: Specifické vzdělávání muzejních pracovníků a jeho usoustavnění v ČSR.
Muzeologické sešity: Supplementum 3, 1985, s. 116–117.
550
Oficiálním zdůvodněním slučovacího aktu se stalo schválení nových legislativních opatření v oblasti
vysokého školství, na jejichž základě nebyla další existence externí katedry možná. KIRSCH, Otakar:
Vysokoškolská výuka muzeologie v Brně v době normalizace a nástupu demokratického režimu. Museologica
Brunensia 3, 2014, č. 2, s. 14.
551
V 80. letech pak archeologickou muzeologii vyučovali např. Pavel Koštuřík, Boris Novotný, Jana
Vignatiová, tedy zaměstnanci katedry. MRÁZOVÁ, Lenka – JAGOŠOVÁ. Lucie: Obsahové proměny
kurikula brněnské muzeologie v letech 1964–2014. Museologica Brunensia 2, 2014, č. 2, s. 34, pozn. 50.
154
navazovala výuka speciálních muzeologií podle oborového zaměření studentů a později pak
muzejní praxe. Platilo to i v případě pracovišť, kde se muzeologie přednášela v předchozích
letech a byl u nich postupně vytvořen kvalitní teoretický základ, což byl právě případ oboru
archeologie a konkrétně Neustupného. Skladba jedno semestrálního kurzu zahrnovala
komplexní představení archeologické specializace, kde se vedle jednotlivých fází
muzealizačního procesu řešily otázky managerského, propagačního a organizačnětechnického
charakteru. Zaštiťovali je především zástupci NM a Vladimír Nekuda z MM.552
Během prvních čtyř let prošlo speciálními kurzy pro prehistorii 22 studentů a celkem 14
egyptologů a klasických archeologů.553
552
Výuka kurzů speciální muzeologie v rámci prehistorie na konci 60. let 20. století obsahovala následující
předměty: Pojem prehistorie (a historické archeologie) a prehistorické (a historickoarcheologické) muzeologie
(Neustupný), Dějiny prehistorických sbírek (a historicko-archeologických sbírek) u nás i v cizině (Neustupný,
Sklenář), Budování sbírek jako fondů vědeckých pramenů. Zákonné předpisy A. pro prehistoriky (Neustupný)
B. pro historické archeology (Nekuda), Zásady zajišťování archeologických předmětů při sběru, průzkumu,
výkopech. Archeologické zásady konzervace, restaurace, rekonstrukce (Neustupný), Teorie evidence sbírek:
Teorie informací a archeologické sbírky. Evidence I. a II. stupně, inventarizace a katalogizace (Neustupný),
Určování (klasifikace) sbírek. Publikace archeologických pramenů. Zpracování archeologického materiálu pro
výstavy a příprava některých výstav A. pro prehistoriky (Neustupný) B. pro historické archeology (Denkstein),
Osvětová práce (Neustupný), Otázky výstavnictví A. pro prehistoriky (Neustupný) B. pro historické
archeology (Denkstein), Teoretická příprava výstavy. Koncepce (idea) – libreto – scénář (Turek), A. Rozbor
prehistorické výstavy (pro prehistoriky, Neustupný) B. Rozbor historické výstavy (pro historické archeology)
(Drobná), Výtvarné a technické řešení výstav (Rossmann), Plánování práce vědecké, osvětové, ekonomické,
personální (Neustupný) Rozbor nejnovější literatury z prehistorického muzejnictví (Slabina), Exkurze do
mimopražského muzea s prehistorickou (a historickou) výstavou (Neustupný, Slabina). KIRSCH,
Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Teorie jako platforma pro edukaci muzejních pracovníků. Osudy Střediska pro
výuku muzeologie v letech 1967–1982. Muzeum: Muzejní a vlastivědná práce 55, 2017, č. 2, s. 10, tab. č. 2.
553
Archiv Národního muzea, fond Středisko pro výuku muzeologie (částečně zprac.), kart. č. 3 (Agenda 1967–
1970), složka Zřízení Střediska – přípisky, statuty, řády, perspektiv – Středisko pro výuku muzeologie 1967 až
1972.
155
5. Etnografická muzeologie – ve dvou proudech vstříc teoretické reflexi
muzejní problematiky
Etnografie se stala jedním z prvních oborů, v jehož rámci se pro označení
teoretických a metodických přístupů v oblasti muzejnictví používalo označení muzeologie.
Etnografická (národopisná) muzeologie navazovala na dřívější trendy (Stránská, Václavík),
nicméně současně musela reagovat na požadavky k provedení radikálních změn v oblasti
studia lidové kultury. Ideologická „svěrací kazajka“ přinesla hlavně změnu v celkovém
nazírání na danou problematiku a napříště determinovala způsob uchopení tradičních témat
a zároveň vedla k reflexi některých nových jevů. Ústřední roli zaujaly výzkumy v oblasti
tzv. socializace vesnice, která zásadním způsobem proměnila sociální vztahy a materiální
kulturu, což znamenalo zvýšenou aktivitu při zachycení a dokumentaci mizejících prvků.
Ucelenější koncepce oboru pak byly zpočátku logicky budovány v centrálních muzeích, a to
především zásluhou Ludvíka Kunze (MM), k němuž se přidal Josef Beneš, jenž tento typ
speciální muzeologie kombinoval s přístupy muzeologie obecné. Oba tendovali
k historickému uchopení problematiky, jež měla definitivně nahradit estetické a tím
i selektivně pojímané vnímání etnografického fenoménu. Postupně našli několik
následovníků (např. Johnová, Vachová, Suk), nicméně na nižších úrovních se, i díky stále
omezenému počtu národopisných pracovníků ve vlastivědných muzeích (a to i přes jejich
kvantitativní nárůst a profesionalizaci práce způsobené etablováním etnografie
v akademickém prostředí), jejich myšlenky podařilo prosazovat jen v některých případech.
Za nastupující normalizace sice narostl počet publikací a studií reflektujících danou
problematiku, nicméně lze vysledovat jistou stagnaci v koncepčním a teoretickém myšlení,
které bylo charakteristické pro dřívější práce. Velkého progresu se naopak dostalo muzeím
v přírodě, která vytvořila v rámci národopisné muzeologie druhý autonomní proud. Od
počátečních diskusí na přelomu 50. a 60. let oscilujících mezi ochranářsko-památkářskou
a prezentační funkcí těchto institucí se jim výrazného teoretického základu dostalo od druhé
poloviny 70. let, kdy se rožnovské muzeum stalo jejich metodickým centrem a spolu se
slovenskými partnery vytvořilo a vydalo řadu stěžejních koncepčních materiálů. Naopak
zcela stranou zájmu zůstala teoretická problematika u mimoevropské etnografie omezené
ale na několik tuzemských ústavů.
156
5.1 Nástin vývoje vzájemného vztahu etnografie a muzeí
v prostředí českých zemí do roku 1989
Pro vztahy národopisu a muzejnictví v prostoru českých zemí byla a je
charakteristická velmi úzká provázanost v iniciační, organizační i ideově-koncepční
rovině.554
Doklady etnografického charakteru se ostatně vyskytovaly již v privátních
sbírkách učených společností, jež měly za cíl především dokumentovat hospodářskou
výrobu a techniku (např. pražská Stavovská inženýrská škola či brněnská Hospodářská
společnost pro zvelebení orby, přírodovědy a vlastivědy),555
a své místo nalezly
i v institucích konstituovaných na počátku 19. století. I když k podstatným změnám při
reflexi lidové kultury na poli muzejnictví došlo až v pozdějších letech, “venkovský“ materiál
se stále častěji uplatňoval v některých vlastivědných (např. Hlinsko, Jindřichův Hradec,
Olomouc, Opava)556
a specializovaných (hlavně uměleckoprůmyslových) muzeích.557
Již
v tomto „gründerském“ období 2. poloviny 19. století se však objevily tendence, jež
zásadním způsobem charakterizovaly následný vývoj. Mezi ně patřily cílené snahy jak
o uchování mizejícího života lidových vrstev, tak idealizace venkovského prostředí
a interpretace s ním spojených fenoménů v duchu národnostního boje mezi Čechy a Němci.
Zásadním zlomem v dosavadním směřování se staly až události spojené se Zemskou
jubilejní výstavou (1891) a v jejím rámci instalovanou Českou chalupou a posléze
Národopisnou výstavou českoslovanskou (1895), která obsahovala celý soubor lidových
554
Více viz např. BENEŠ, Josef: Rozvoj národopisu v českých muzeích. Sborník Národního muzea
v Praze/Acta Musei Nationalis Pragae, řada A – historie 16, 1962, č. 1-3, s. 1–163; ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje
českého muzejnictví I. (do roku 1945). 2. vyd. Brno 2004; Formování a rozvoj socialistického
muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988.
555
Ludvík Kunz na základě studia dobových inventářů zmiňuje celkem 60 modelů zemědělských strojů a
nástrojů spolu s 36 originálními agrotechnickými nástroji a orebným nářadím získaným v letech 1815–1829.
Po roce 1836 k nim mělo přibýt ještě dalších 41 položek, většinou nářadí domácí a zahraniční provenience.
KUNZ, Ludvík: Národopisné sbírky Moravského musea v Brně: průvodce po oddělení a činnost v letech 1947–
1957. Brno 1957, s. 9.
556
BENEŠ, Josef: Rozvoj národopisu v českých muzeích. Sborník Národního muzea v Praze/Acta Musei
Nationalis Pragae, řada A – historie 16, 1962, č. 1-3, s. 9–21.
557
Zvýšený zájem brněnského uměleckoprůmyslového muzea o tuto problematiku lze vysledovat především
od devadesátých let devatenáctého století, kdy se jeho ředitelem stal Julius Leisching (1865–1933). Právě v
tomto období byly do fondu muzea získány rozsáhlé celky předmětů lidové tvorby z Moravy, dnešního
Slovenska, Německa a Rakouska. GABRIELOVÁ, Bronislava: K dějinám Moravského
uměleckoprůmyslového muzea v Brně. Brno 2003, s. 6–7. KŘÍŽOVÁ, Alena: Akviziční činnost
uměleckoprůmyslových muzeí – jedna z podstatných forem naplnění jejich poslání. In: BAUMANNOVÁ,
Dagmar (ed.): Ke 100. výročí založení Muzea města Brna / Přelom 19. a 20. století – období vzniku městských
muzeí a jejich vývoj ve 20. století. Sborník konference muzeí konané 6.–7. října 2004 u příležitosti 100. výročí
založení Muzea města Brna. Brno 2005, CD-ROM, nestr.
157
staveb označovaný jako výstavní dědina.558
Obě akce přinesly 2 zásadní momenty –
celospolečenský nárůst zájmu o etnografickou problematiku a faktické rozštěpení
národopisného muzejnictví na proud tradičních „kamenných“ institucí a muzeí v přírodě.
První skupina byla reprezentována již etablovanými, ale i novými vlastivědnými ústavy,
které vznikaly jako výsledek tzv. krajinských výstav tvořících materiálovou základnu pro
národopisnou výstavu559
a následného návratu těchto věcí do regionů. Ohlasu se oběma
pražským výstavám ostatně dostalo také v prostředí německých muzeí českých zemí, pro
něž však bylo určující událostí založení vídeňského Rakouského národopisného muzea
(Österreichisches Museum für Volkskunde) ve Vídni v roce 1895.560
Hlavním
představitelem etnografického muzejnictví v českých zemích se ale stalo v roce 1896
otevřené Národopisné museum českoslovanské, které pod dohledem Lubora Niederleho
(1865–1944) směřovalo ke shromažďování a prezentaci reprezentativních materiálních
prvků české lidové kultury neomezujících se výhradně na estetická kritéria a zřetele.561
Jeho
razantní nástup do značné míry zastínil rodící se iniciativu při NM, což však neplatilo pro
Františkovo muzeum/MZM, kde se počátkem 20. století postupně etablovaly výrazné
osobnosti českého národopisu (např. Januška, Wanklová).562
Vedle předmětů zahraniční
provenience se sbírka obsahující české výtvory začala z iniciativy Josefy Náprstkové (1838–
1907) rodit i v Náprstkově muzeu.563
Druhý směr vycházející primárně ze zprostředkování
lidové kultury v podobě staveb lidové architektury s interiérovým vybavením a čerpající
z obdobných projektů uskutečněných v cizině (např. Vídeň 1873, Amsterodam 1883,
později Budapešť 1896) se prozatím s výraznějšími úspěchy nesetkal. Pražské národopisné
muzeum neuspělo se snahou využívat tzv. výstavní vesnici na pražském výstavišti
558
Viz např. ZÍBRT, Čeněk: Česká chalupa. In: Sto let práce: Zpráva o všeobecné zemské výstavě v Praze
1891. Díl 3. Praha 1895, s. 631–643; KOLÁŘ, František – HLAVAČKA, Milan: Jubilejní výstava 1891. Praha
1991, s. 68–69. Slovo k historii; BROUČEK, Stanislav – PARGAČ, Jan – SOCHOROVÁ, Ludmila –
ŠTĚPÁNOVÁ, Irena: Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895. Praha 1996;
ŠTIKA, Jaroslav – LANGER, Jiří: Československá muzea v přírodě. Martin 1989, s. 18–21.
559
ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví I (do roku 1945). Brno 2004, s. 45–47.
560
KIRSCH, Otakar: Základní trendy ve vývoji národopisu v německo-moravských vlastivědných muzeích.
Národopisný věstník 70, 2011, č. 1, s. 22–23.
561
Viz NIEDERLE, Lubor: Průvodce po Národopisném museu Českoslovanském. 2. vyd. Praha 1896;
SMRČKA, Vít: Dějiny psané národopisem. Praha 2011, s. 29–66. Vyrostlo při něm i významné zemědělské
oddělení s expozicí situované do budovy v dolní části zahrady Letohrádku Kinských. MAŇAS,
Jan: Zemědělské muzeum 1891-1991. Praha 1991, s. 7.
562
BRODESSER, Slavomír – BŘEČKA, Jan – MIKULKA, Jiří: K poznání a slávě země: dějiny Moravského
zemského muzea. Brno 2002, s. 19 a 27.
563
Např. KOTTNER, Josef Ludvík: Průvodce sbírkami Náprstkova českého průmyslového musea v Praze.
Praha 1898, s. 6, 62; STRÁNSKÁ, Drahomíra: Národopisné oddělení. In: SKALSKÝ, Gustav (ed.): Národní
museum 1818–1948. Praha 1949, s. 122.
158
a nezdařily se mu ani plány spojené s konáním slovanské národopisné výstavy.564
Pouze
v přípravném stadiu zůstala navíc iniciativa bratří Jaroňků a muzejního spolku v Rožnově
pod Radhoštěm inspirovaná návštěvou zahraničních muzeí v přírodě (Aarhus, Bygdøy,
Stockholm).565
Do období první světové války tak fungoval pouze stavební objekt v Přerově
nad Labem s velmi stylizovanou instalací otevřený pro veřejnost péčí Ludvíka Salvátora
Toskánského (1847–1915).566
Vznik Československé republiky do národopisného muzejnictví vnesl snahy o vyšší
míru systematizace, organizace a profesionalizace muzejní práce. Iniciátorem se stala zvláště
zemská muzea, jež značně posílila své dosavadní pozice. Po získání sbírek Národopisného567
a Náprstkova muzea značně vzrostla prestiž zejména NM reprezentovaného Drahomírou
Stránskou (1899–1964),568
která v období první republiky mimo jiné vytvořila vlastní
metodiku určenou pro národopisné pracovníky v regionech.569
I když v akademické sféře
stále převažovaly názory uměleckohistorické školy,570
její instalace z let 1932–1934
(později i 1948) alespoň v hlavních rysech mohla předvést komplexní obraz lidové kultury
nového státního útvaru, což souviselo i s cílenými akvizičními cestami Stránské po českých
zemích i Slovensku.571
Vyústěním rozsáhlé diskuse o celostátním muzeu v přírodě, v jejímž
rámci se uvažovalo o jeho zřízení v pražské Troji či Šárce, bylo alespoň
přenesení karpatského kostelíka z Medvedovců u Mukačeva a některých dalších objektů do
zahrady Letohrádku Kinských, v němž etnografické oddělení sídlilo.572
MZM získalo cenné
komplety od soukromých sběratelů (např. Klvaňa) a svou činnost opíralo o výrazné
osobnosti, z nichž nejvýznamnější role připadla Františku Pospíšilovi (1885–1958), který se
564
Její realizaci zabránila 2. světová válka. Viz též NIEDERLE, Lubor – CHOTEK, Karel: Projekt slovanské
národopisné výstavy. Praha 1912.
565
ŠTIKA, Jaroslav – LANGER, Jiří: Československá muzea v přírodě. Martin 1989, s. 24.
566
O něm viz MADER, Brigitta: Ludvík Salvátor: vědec a cestovatel: zpráva o životě a díle rakouského
arcivévody a toskánského prince se zvláštním zřetelem k městu Brandýsu nad Labem – Staré Boleslavi. Brandýs
nad Labem – Stará Boleslav 2005.
567
SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh národního muzea. Praha 2001, s. 331.
568
O ní viz MEVALDOVÁ, Helena – TAUBEROVÁ, Monika: Drahomíra Stránská: osobnost evropské
etnografie. Praha 2011.
569
STRÁNSKÁ, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha 1936.
570
JOHNOVÁ, Helena: K problémům československých muzeí v přírodě. ČNM – řada historická 130, 1961,
s. 209.
571
SVOBODA, Stanislav František: Za doc. dr. Drahomírou Stránskou (8. 12. 1899 – 24. 8. 1964). ČNM –
řada historická 133, 1964, s. 229.
572
Realizace již schváleného projektu zřízení pražského národopisného muzea se nicméně také nezdařila. Viz
ŠTIKA, Jaroslav – LANGER, Jiří: Československá muzea v přírodě. Martin 1989, s. 23–24; více o tomto
projektu pod vedením Stránské viz MEVALDOVÁ, Helena – TAUBEROVÁ, Monika: Drahomíra Stránská:
osobnost evropské etnografie. Praha 2011, s. 105–133.
159
stal průkopníkem při využití filmu a zvukových nahrávek při etnografické dokumentaci
a zaměřil se i na studium etnik severní Ameriky.573
Značného rozvoje pak dosáhla také
etnografická sbírka formovaná v Slezském zemském muzeu zásluhou Karla Černohorského
(1896–1982).574
Za progresivní sílu v tehdejším národopisném muzejnictví byla současně
považována některá vlastivědná muzea, v nichž zároveň působili významní reprezentanti
soudobého muzeologického myšlení, jakými byli např. Ladislav Lábek (Plzeň) a Josef
František Svoboda (Velké Meziříčí). Ve sféře muzeí v přírodě patřilo k vrcholům daného
období zpřístupnění rožnovského Valašského muzea v přírodě (1925), v jehož areálu
postupně přibývaly soubory objektů a jejich kopií z území Valašska, a to i za podpory
státních orgánů. Neúspěšné naopak byly pozdější pokusy podporované Baťovými závody ve
Zlíně a jejich následovníky o zřízení Bartošova národopisného musea v přírodě
dokumentačně zahrnující kromě Zlínska Slovácko, Hanou i Valašsko575
či vize Antonína
Václavíka týkající se muzea v přírodě pro Luhačovské Zálesí. Etnografická problematika
však byla silně zastoupena i v dalších typech muzeí. Příkladem může být zemědělské
muzejnictví, jehož hlavní představitel Josef Kazimour (1881–1933) kritizoval
nepřipravenost vlastivědných muzejních ústavů dokumentovat venkovské prostředí, kdy
v této souvislosti zmiňoval preferenci estetických kvalit či sbírání ojedinělých a svému účelu
nesloužících věcí.576
Přesto se Kazimourem a agrární stranou budovaná okresní zemědělská
muzea stala po jeho smrti integrální součástí těchto institucí.577
Totalitní a totalitární systémy přinesly do etnografické práce v muzeích značné
změny, což platilo především o období po roce 1948. Národopis si v muzejnictví hledal svou
pozici a postupně došlo k jeho indoktrinaci komunistickou ideologií.578
K jeho stěžejním
úkolům patřilo reflektovat aktuálně probíhající změny vesnického a maloměstského
prostředí a zkoumat takové tradice, které by byly životaschopné i v rodící se socialistické
573
Více o něm viz DVOŘÁKOVÁ, Hana: Hanák na Pacifiku: zapomenutá osobnost Františka Pospíšila /
A man from Haná on the Pacific Coast: the forgotten figure of František Pospíšil. Brno 2008.
574
Viz např. VACHOVÁ, Zdena: Přínos Karla Černohorského k muzejní etnografii (K osmdesátinám dr. Karla
Černohorského). Časopis Slezského musea – řada B 25, 1976, č. 2, s. 97–101; ŠEFČÍK, Erich: PhDr. Karel
Černohorský a opavská muzea. Tamtéž 32, 1983, s. 193–194.
575
RUTTE, Ladislav: Projekt Bartošova národopisného musea v přírodě. Zlín 1946, s. 5–8, 75–76.
576
KAZIMOUR, Josef: Zemědělské musejnictví v Československu. Praha 1931, s. 5. Publikace
Československého zemědělského musea.
577
ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví I (do roku 1945). Brno 2004, s. 93–94.
578
Více o dané problematice viz BAHENSKÝ, František: Se sovětským národopisem na věčné časy! Fikce, či
realita? In: WOITSCH, Jiří – JŮNOVÁ MACKOVÁ, Adéla (edd.): Etnologie v zúženém prostoru. Praha 2016,
s. 148–157, OLŠÁKOVÁ, Doubravka: Etnografický výzkum jako státní úkol i mocenský problém. Přehledová
studie k hlavním plánům československé etnografie a folkloristiky v letech 1952–1989. Tamtéž, s. 125–147.
160
společnosti a mohly v ní najít své pevné uplatnění. Důraz tak byl často kladen na přelom
mezi starým a novým, přičemž pomyslným dělítkem se stala socializace venkova přinášející
dosud nerealizované výrobní vztahy, techniku práce i způsob života.579
Z těchto podnětů
také vycházela např. (re)instalace výstavních prostor v NM, kde byly návštěvníkům
postupně zprostředkovány jednotlivé národopisné oblasti Československa.580
Značného
rozvoje ovšem dosáhlo zvláště Etnografické oddělení MM posléze transformované na
Etnografický ústav. Pod vedením Ludvíka Kunze (1914–2005) v Brně postupně vyrostlo
nejen významné lokální komunitní a společenské centrum, ale i mezinárodně uznávané
středisko muzejně etnografické práce. V rámci pracoviště byla mimo jiné vytvořena unikátní
expozice (Lid v pěti generacích – od vesnice robotní k socialistické), uspořádána řada
tematických výstav i seminářů a rozvíjena rozsáhlá akviziční a bibliografická činnost.
V době nesvobody v něm navíc docházelo k rozsáhlé odborné komunikaci se zahraničím,
a to na poli publikačním i výstavním.581
Odlišná situace nicméně přetrvávala v dalších
muzejních institucích, kde až na výjimky (např. Slezské muzeum), zůstávaly změny
muzeologického i ideologického charakteru spíše za očekáváním.582
Zásadního, i když postupného rozmachu se dostalo i muzeím v přírodě (v některých
kruzích deklarovaným jako muzea kultury dělnického proletariátu), jejichž vedoucí silou se
stalo rožnovské muzeum.583
Iniciační význam pro jejich další směřování měla diskuse
z přelomu 50. a 60. let o objektech lidového stavitelství mezi představiteli památkové péče
a muzejnictví, která na přelomu 70. a 80. let za vydatného přispění státních orgánů vyústila
ve vznik metodických a teoretických materiálů. Vedle Valašského muzea v přírodě
v Rožnově pod Radhoštěm působícího jako metodické centrum začala vznikat řada dalších
zařízení (např. Přerov nad Labem, Veselý kopec, Zubrnice). Do značné míry specifické
postavení měl Ústav lidového umění (dříve Krajské středisko lidového umění) ve Strážnici,
který zajišťoval výstavní (tamní zámek) i ediční činnost (Národopisné aktuality). Postupně
579
JOHNOVÁ, Helena: K problémům československých muzeí v přírodě. ČNM – řada historická 130, 1961,
s. 209.
580
K ní více viz BENEŠ, Josef: Rozvoj národopisu v českých muzeích. Sborník Národního muzea v Praze/Acta
Musei Nationalis Pragae, řada A – historie 16, 1962, č. 1-3, s. 99.
581
Na mnoho plánovaných projektů však ani nedošlo. Viz DVOŘÁKOVÁ, Hana: Ludvík Kunz – osobnost
české etnografie. Folia ethnographica: supplementum ad Acta Musei Moraviae 48, 2014, č. 1, s. 8–9.
582
Ještě začátkem 60. let v tomto ohledu muzea kritizoval Josef Beneš. BENEŠ, Josef: Prezentace
národopisných sbírek ve vlastivědných muzeích. Český lid 48, 1961, č. 6, s. 257–258.
583
O výstavbě muzea v tomto období viz ŠTIKA, Jaroslav: (Úvod) In: BUTEK, Ladislav – LANGER, Jiří:
Valašské muzeum. Oživené chalupy a lidé. Ostrava 1975, s. 11–13, 20–23, nejnověji k dějinám dnešního
Národního muzea v přírodě viz RYŠICOVÁ, Lenka: Moderní dějiny Valašského muzea v přírodě v Rožnově
pod Radhoštěm v letech 1960–2005. Museum vivum 1, 2005, s. 9–26.
161
při něm vzniklo i muzeum v přírodě, jehož první část byla veřejnosti zpřístupněna roku 1981.
Jeho cíle nicméně směřovaly primárně k dokumentaci nehmotného kulturního dědictví, a to
lidové hudby a zvyků.584
5.2 Přístupy k vymezení pozic etnografie na poli muzejnictví
Etnografičtí pracovníci ve svých teoretických a metodických dílech vycházeli
z vlastní empirie a hodnotové orientace, současně ale vstupovali ve stále silnější kontakt
s rozvíjejícím se muzeologickým myšlením (Neustupný, Stránský, Beneš). Na tomto základě
vytvořili systém v dobové terminologii označovaný jako etnografická/národopisná
muzeologie, který byl ve svých několika variacích postupně akceptován i v dobovém
odborném diskursu. Podoba této oborové aplikace byla zásadně ovlivněna „mateřským“
oborem, v němž lze již koncem 40. let zaznamenat nástup marxisticky orientované generace
badatelů s velmi kritickým pohledem na doposud dosažené výsledky výzkumu. V jejich
optice, která předurčila vývoj a vnímání etnografie na několik desetiletí dopředu, mělo dojít
k zásadním změnám v celkových cílech a zaměření tradiční akademické disciplíny, a to za
vydatného přispění a pomoci zahraničních vzorů.585
Pozornost měla být soustředěna na
rychle se měnící společenskou situaci ve venkovském a městském prostředí a některé dosud
opomíjené skupiny obyvatel (např. dělnictvo, vesnický proletariát). Tlak na akcentování
soudobých trendů při výzkumu lidové kultury se měl záhy promítnout také do sbírkotvorné
a prezentační činnosti muzeí stále častěji pojímaných jako důležitá badatelská a hlavně
osvětová centra. Tyto tendence ostatně do značné míry posílila i nastupující generace
univerzitně školených pracovníků, kteří na druhé straně postupně nahrazovali amatérské,
přesto materiálu a muzejní praxe znalé kustody, a národopisnou práci orientovali k vyšší
profesionalizaci a odbornosti.
584
Již podle původních záměrů Václava Frolce a Otakara Máčela se tato instituce měla skládat ze
specializovaného národopisného pracoviště, areálu folklórních festivalů a rezervace i muzea lidového
stavitelství. ŠIMŠA, Martin – HRBÁČOVÁ, Petra: Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy: průvodce muzejní
expozicí. Strážnice 2006, s. 4–12; SOUČEK, Jan: Výstavba památkové enervace a muzea lidového stavitelství
ve Strážnici. MVP 7 (77), 1969, č. 3-4., s. 203–204.
585
Více o dané problematice viz BAHENSKÝ, František: Se sovětským národopisem na věčné časy! Fikce, či
realita? In: WOITSCH, Jiří – JŮNOVÁ MACKOVÁ, Adéla (edd.): Etnologie v zúženém prostoru. Praha 2016,
s. 148–157. Články sovětských autorů z oblasti národopisného muzejnictví byly často publikovány i v předních
českých periodikách. Viz např. POTAPOV, Leonid Pavlovič: Základní otázky národopisné expozice
v sovětských muzeích. Český lid 6 (38), 1951, č. 9-10, s. 209–213.
162
I když v letech 1948–1989 vznikaly četné texty obsahově poplatné společenským
poměrům, jejich autoři do jisté míry navazovali na starší práce publikované ještě v období
první republiky, které navíc stále výrazně rezonovaly v muzejní praxi. Mezi využívané
informační zdroje patřila publikace plzeňského muzejníka a etnografa Ladislava Lábka
(1882–1970) Nástin praktické museologie pro krajinská musea vlastivědná, v níž se objevila
četná doporučení, jak pracovat s národopisným materiálem na půdě muzea.586
Výraznou
pomůckou pro sbírkotvornou činnost stále zůstával o něco mladší počin dlouholeté vedoucí
národopisného oddělení Národního muzea Drahomíry Stránské s názvem Příručka
lidopisného pracovníka. Vlastivědné badatele spíše než o muzejních záležitostech
instruovala o tom, jaké tematické okruhy by měly být za pomoci terénního výzkumu a práce
s archivními prameny reflektovány, aby podaly co nejpřesnější obraz lidové kultury.587
Podobné cíle si kladla i novější příručka Antonína Václavíka (1891–1959), který v ní
zúročil své dlouholeté působení v moravských a slovenských muzeích. Veřejnosti tak podle
vlastních slov předložil „…návod jak sbírat hmotné, zvláště pak výtvarné doklady lidové
kultury pro naše muzejní zájmy“.588
Přes přetrvávající vliv v muzejních kruzích však ani jedna z uvedených osobností do
dění v etnografické muzeologii po roce 1948 zásadním způsobem nezasáhla. Na vině byly
nejen odchody na univerzitní pracoviště (Stránská, Václavík), ale v případě Václavíka patrně
také tvrdá kritika jeho dosavadních odborných aktivit ze strany některých prorežimně
naladěných kolegů.589
Drahomíra Stránská a Ladislav Lábek ještě přispěli do sborníku
vzešlého z první konference muzejníků-etnografů v Martině, cíleně se ale snažili vyhnout
rozsáhlejšímu hodnocení aktuálního stavu a perspektiv oboru z ideologických pozic.590
586
Dílo mělo sloužit primárně jako příručka pracovníka vlastivědného muzea, díky autorově specializaci
obsahovalo řadu návodů z oblasti etnografie (inventarizace a katalogizace, uložení, instalace). LÁBEK,
Ladislav: Nástin praktické museologie pro krajinská musea vlastivědná. Praha 1927, s. 25–30; 44–47; 55.
Poznatky z této oblasti pak byly rozšířeny v pozdějším článku O sběratelské praksi národopisné. Český lid 31,
1931, s. 161–166, 196–209.
587
Muzea, zvláště pak „všeoborová“ pak považovala za jedno ze „středišť“ národopisné a sběratelské práce
a zdůrazňovala jejich zásadní roli v oblasti uchovávací, zprostředkovací a vědecké. STRÁNSKÁ,
Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha 1936, s. 11–12.
588
VÁCLAVÍK, Antonín: Zrnko k zrnečku: návod jak shromažďovati doklady lidové kultury v oblasti jižní
a východní Moravy. Uherské Hradiště 1941, s. 3.
589
Např. NAHODIL, Otakar – KRAMAŘÍK, Jaroslav: Práce J. V. Stalina o marxismu v jazykovědě a některé
otázky současné ethnografie. Český lid 38, 1951, č. 1-2, s. 14–15. Více o této problematice viz JEŘÁBEK,
Richard: Antonín Václavík a (sebe)kritika. Tamtéž 78, 1991, č. 3, s. 216–221.
590
STRÁNSKÁ, Drahomíra: Národopisná musea v ČSR a některé jejich úkoly. In: HANUŠIN, Ján – KUNZ,
Ludvík (edd.): Príspevky k národopisnej muzeológii: materiály z 1. celoštátnej konferencie muzeálnych
pracovníkov-etnografov v Martine v dňoch 23.–27. 5. 1954. Bratislava 1954, s. 9–15; LÁBEK, Ladislav:
Dokumentace krajinských vlastivědných museí a Národopisného musea Plzeňska zvláště. Tamtéž, s. 149–160.
163
Následující období zhruba od 2. poloviny 50. let se proto neslo již ve znamení nástupu
mladších muzejních pracovníků a zaměstnanců státem řízených institucí, kteří nové poměry
chápali jako výrazný impuls změnit dosavadní profilaci a celkový stav národopisného
muzejnictví. Do svých publikací a statí programově prosazovali jak ideologická
a organizační, tak teoretická hlediska. Základními stavebními kameny jejich přístupu
k etnografické muzeologii často zůstávaly i zájmy a celkové zaměření jejich domovského
pracoviště a individuální vnímání vzájemného vztahu mezi oběma klíčovými složkami
muzealizačního procesu – muzeologií a národopisem.
K nejužšímu propojení muzeologického myšlení a etnografie došlo v rozsáhlém díle
Josefa Beneše, které od původního dominantního zaměření na příslušnou oborovou
specializaci stále intenzivněji směřovalo k obecnější reflexi muzejního fenoménu. Stalo se
víceméně logickým vyústěním autorovy profesní kariéry, v níž se z pozice muzejního
pracovníka vypracoval na ministerského úředníka a vysokoškolského pedagoga s vlastním
pojetím muzeologické problematiky.591
Benešův význam a přínos pro samotnou
etnografickou muzeologii spočíval v komplexnosti a vysoké odborné erudici při zpracování
dílčích témat i při vymezení jejích celkových kompetencí. Poslání a cíl tohoto aplikovaného
oboru viděl ve vývojově pojatém a uceleném doložení způsobu života a kultury lidových
vrstev na vesnici a v malých městech prostřednictvím hmotných dokladů.592
Za hlavní
prostředek muzejní dokumentace v oblasti etnografie pak považoval výtvory využívané
v dané lokalitě, u nichž měly být zároveň zdůrazněny vazby na původní prostředí.593
Rozsáhleji se zabýval také otázkou vztahu minulého a současného, kde se sice stavěl proti
kladení vzájemných antagonismů mezi oběma přístupy, nicméně usiloval o znázornění
vývoje společnosti muzejními formami v přímé vazbě na pokrokové tradice.594
Důležitou
výzvou pro něj proto zůstávalo zachycení samotných proměn lidové kultury, přičemž
poukazoval na dosavadní disproporčnost v získávání etnografického materiálu oproti sféře
vyšších společenských vrstev, což by mohlo u laické veřejnosti vést ke zkreslenému vnímání
591
Ve své reflexi muzeologie vycházel z Neustupného stanoviska obohaceného o řadu závěrů brněnské
muzeologické školy. Jejím základem podle jeho vlastních slov byly „… teorie a metodika obecné muzeologie
spolu s aplikacemi na jednotlivé speciální muzeologie ve vzájemném propojení tak, že principy jsou aplikovány
na metodiku práce se sbírkami“. BENEŠ, Josef: Základy muzeologie. Opava 1997, s. 141.
592
BENEŠ, Josef: Úkoly muzeí v oboru národopisu. Múzeum 9, 1964, č. 2, s. 3.
593
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 165. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
594
BENEŠ, Josef: Muzeum a výchova. Praha 1980, s. 85. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
164
historických skutečností. Upozorňoval také na aktuálnost sběru etnografických sbírkových
předmětů, které v současnosti vlivem různých okolností rychle zanikají.595
Poněkud odlišný pohled na danou problematiku představuje dílo vedoucího
Národopisného oddělení/Etnografického ústavu MM Ludvíka Kunze, z něhož je patrná
cílená snaha o potvrzení a prohloubení významného postavení mateřské instituce na poli
tuzemské etnografie. Již v roce 1949 národopisnou muzeologii vnímal jako integrální
a neopominutelnou součást akademického oboru etnografie a zdůraznil její praktický,
metodický, ale také teoretický rozměr.596
Vycházel při tom z vlastního vnímání muzeologie
jako aplikované disciplíny, které ovlivněn Neustupným přiznal teoretickou dimenzi pouze
pro oblast některých specifických problémů (odborné úkoly technologické a výtvarné
povahy). Podle něj je tedy prosazovaná muzeologická specializace postavena na stejných
vědeckých základech jako samotný národopis a měla by národopisnému muzejnictví
dopomoci k dosažení jeho hlavního cíle – podat rekonstruovaný obraz společenského
a výrobního dění.597
Charakteristickým rysem Kunzovy koncepce bylo úsilí o zajištění co
možná nejvyššího stupně provázanosti muzejní práce s aktuálním stavem společnosti.
Muzea by proto jako specifický typ osvětových institucí měla vychovávat veřejnost v rámci
socialistické ideje a zároveň svými aktivitami přímo formovat samotnou lidovou kulturu.
Vycházel z názoru, že rozhodujícím faktorem pro další rozvoj tohoto fenoménu je zajištění
jeho životaschopnosti v reálném prostředí, protože i „… nejznamenitější kultura, která
z různých příčin přestává býti obecným majetkem národa, která zůstává neměnná,
udržovaná mimo proudící život, stává se dříve či později kulturou mrtvou, mluvící ke
generacím sotva jen odleskem své historické síly“.598
Za další významnou reprezentantku tzv. zemských muzeí inklinující k reflexi
teoretických aspektů lze označit Zdenu Vachovou (roz. Bužkovou, 1922). Národopisnou
muzeologii vnímala jako „úže specializovaný obor obou základních disciplín (myšleno
595
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 166. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
596
Zásadní pro Kunze v tomto ohledu zůstalo úzké propojení národopisné muzeologie s výzkumnou složkou
a teoretickou etnografií. O této problematice viz KUNZ, Ludvík: Úkoly národopisného musejnictví. Zvláštní
otisk z Časopisu Moravského musea/Acta Musei Moraviae 34, 1949, s. 3–4.
597
KUNZ, Ludvík: K problémům národopisné instalace. In: HANUŠIN, Ján – KUNZ, Ludvík (edd.):
Príspevky k národopisnej muzeológii: materiály z 1. celoštátnej konferencie muzeálnych pracovníkovetnografov
v Martine v dňoch 23.–27. 5. 1954. Bratislava 1954, s. 125.
598
KUNZ, Ludvík: Úkoly národopisného musejnictví. Zvláštní otisk z Časopisu Moravského musea/Acta
Musei Moraviae 34, 1949, s. 5.
165
etnografie a muzeologie – pozn. autor)“,599
který je jejich vzájemnou syntézou. Hlavním
motivem jejího pojetí se stal důraz na aplikaci vědeckého poznání v činnosti muzejních
institucí, zejména pak vlastivědného zaměření. Vachová vyšla z předpokladu, že muzejní
etnograf ve své profesi nemůže vystačit pouze s faktografickými znalostmi, ale musí úzce
kooperovat se svými kolegy z oboru i představiteli dalších akademických disciplín
zastoupených v muzeu (např. historie). Přesto by neměla etnografie ztratit v muzejním
prostředí na své jedinečnosti a především v expozici musí být specifika lidové kultury jasně
rozpoznatelná od ostatních společenských vrstev. Vědecká činnost by podle ní měla
ovlivňovat také práci s návštěvníkem, protože úspěch lidovýchovné práce zcela závisí na
seznámení se se závěry moderní pedagogiky a konkrétními způsoby masově osvětové
práce.600
Spíše metodického charakteru jsou příspěvky zástupců Národního muzea
Stanislava Františka Svobody (1904–1985) a Heleny Johnové (1926–2006). Hlavní
poslání národopisných muzeí spatřovali v úzkém propojení jejich vědecko-výzkumné,
osvětové a konzervační (vlastně uchovávací) činnosti a v potřebě sloužit jak etnografické
vědě, tak i muzejním sbírkám.601
Výrazné prvky marxistického myšlení oproti tomu vykazují texty Richarda (Ríši)
Suka (*1935). Zvláště od počátku 70. let 20. století sice zdůrazňoval nutnost teoretického
poznání,602
etnografickou muzeologii však pojímal jako strukturu propojující ideologické
myšlení, vhodně nastavené organizační uspořádání tehdejšího muzejnictví a kvalifikovanou
odbornou činnost. Kompetence muzejníka-etnografa proto podle něj nespočívala jen ve
zvládnutí samotného procesu muzealizace v rovině muzeologické a etnografické, ale
i v osvojování si stranické a státní politiky v jejím pohledu na aktuální ekonomické, sociální
a kulturní poměry. Kromě procesu dokumentace je nutné obě roviny skloubit zejména při
pořádání expozic a výstav, které se měly stát hlavní osou interpretační činnosti muzeí, a na
599
VACHOVÁ, Zdena: K úkolům etnografie v muzeích. Časopis Slezského muzea – řada B 13, 1964, č. 1, s.
57.
600
Tamtéž, s. 59–61, 64.
601
SVOBODA, Stanislav František – JOHNOVÁ, Helena: Plánování práce a organizační výhledy
národopisných museí. In: HANUŠIN, Ján – KUNZ, Ludvík (edd.): Príspevky k národopisnej muzeológii:
materiály z 1. celoštátnej konferencie muzeálnych pracovníkov-etnografov v Martine v dňoch 23.–27. 5. 1954.
Bratislava 1954, s. 169. Další úspěšný rozvoj etnografických muzeí pak vidí především v dlouhodobém
plánování a vhodném personálním, technickém, finančním, prostorovém a legislativním zaštítění jejich
činnosti. Tamtéž, s. 169–177.
602
Suk zastává názor, že se muzejní praxi dává přednost před teorií. Prakticismus je však podle něj svým
způsobem teorií, a to teorií špatnou, protože praxi značným způsobem škodí. SUK, Richard: Uplatnění
etnografie v muzejních expozicích socialismu. MVP 11 (81), 1973, č. 4, s. 241.
166
něž musí bezprostředně navazovat činnost lektorská, práce s mládeží a přednáškové cykly.603
Potřebných znalostí a dovedností v dané oblasti by se muzejnímu pracovníkovi podle Suka
mělo dostat v rámci permanentního vzdělávání. Za jeho základ považoval řádné
vysokoškolské studium národopisu, kde bude kladen zvýšený důraz na absolvování
dlouhodobých stáží a uplatnění studentů v muzejní praxi. Na něj následně naváže
postgraduální výuka, která dosavadní poznatky rozvine a prohloubí. Za neméně zásadní pro
rozvoj národopisného muzejnictví a muzeologie ale pokládal organizaci a koordinaci
jednotlivých muzejních aktivit rozvíjené na úrovni oborové-neoborové (s ostatními vědními
disciplínami včetně muzeologie), muzejní-nemuzejní (s vědeckými institucemi v oblasti
etnografie) a národní-mezinárodní (se zahraničními odborníky).604
Specifický způsob uvažování v oblasti etnografické muzeologie představovala
muzea v přírodě. Vytvořila v ní do značné míry paralelně působící skupinu odborníků, kteří
sice příliš nepřispěli k vymezení jejích celkových kompetencí, zato přinesli významné
závěry o funkci a poslání tohoto typu institucí. Teoretická reflexe dané problematiky byla
nastartována v polovině 50. let rezolucí ICOM, v níž byl zdůrazněn význam muzeí v přírodě
jako jedné z účinných forem edukačního působení. Ministerstvo školství a kultury proto
v roce 1958 svolalo setkání v Rožnově pod Radhoštěm, jež se mělo týkat ochrany památek
lidového stavitelství a výstavbou muzeí v přírodě.605
Následná diskuse se pak natáhla na celé
desetiletí a dílčím způsobem byla uzavřena na konferenci v Poděbradech koncem 60. let,
kde byly shrnuty dosavadní poznatky.606
Hlavním cílem zainteresovaných osob z oblasti
muzejnictví, památkové péče i akademických pracovišť bylo sjednocovat stanoviska
tematicky se vážící k záchraně a ochraně roubených staveb, přičemž zde nastíněná metodika
doporučovala nejprve jejich umístění do tzv. záchranných institucí a odtud převoz
nejvýznamnějších z nich do plánovaných muzeí v přírodě v Brně a v Praze.607
Symptomatická pro tehdejší diskusi byla názorová výměna mezi památkáři a muzejníky.
Zástupci muzejní obce zdůvodňovali zakládání muzeí v přírodě především nutností
profesionální a permanentní ochrany a vhodnějším edukačním využitím venkovských
603
SUK, Richard: Perspektivy českého etnografického muzejnictví. Tamtéž 15 (85), 1977, č. 2, s. 90.
604
Tamtéž, s. 82–83.
605
O tom viz ŠIMŠA, Martin – HRBÁČOVÁ, Petra: Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy: průvodce muzejní
expozicí. Strážnice 2006, s. 3–4.
606
Příspěvky z poděbradské konference byly uveřejněny v MVP 7 (77), 1969, č. 3-4.
607
RYŠICOVÁ, Lenka: Moderní dějiny Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v letech
1960–2005. Museum vivum 1, 2005, s. 10.
167
objektů.608
Představitelé památkové péče naopak často poukazovali na omezenou možnost
jejich autentické výpovědi. Většinou je chápali jakou soubor lidových staveb/památek, jež
jsou uchovávány a udržovány, nicméně ochuzeny o přímou souvislost s původním
prostředím. Zastávali tedy v tomto ohledu názor, že teprve pokud nelze objekty zachovat na
místě, je možné doporučit jejich přemístění do regionálního muzea, a to za předpokladu, že
se jejich nové umístění v co nejvyšší míře přiblíží prvotnímu.609
Souhrnněji se k danému tématu vyjádřil opět Josef Beneš, jenž preferoval do jisté
míry kompromisní řešení. Formu záchrany staveb in situ či jejich přenesení na nové místo
a následné využití totiž neviděl v přímém rozporu. Muzeum v přírodě podle něj představuje
záměrně vytvořený soubor staveb reprezentujících oblastní lidovou kulturu, který je
přenesen, rozmístěn a vybaven ve vhodném terénu tak, aby jeho součásti mohly být chráněny
a využívány podle potřeb společnosti.610
V jejich případě proto nejde o výhradně estetickou
kvalitu, nýbrž i etnografickou specifičnost v historické/vývojové interpretaci. Jako taková
totiž postihují problematiku komplexněji, a to nejen jako dokumentaci architektonického
prvku, ale i bydlení a hospodářského provozu. Rozlišovat je zde proto třeba architektonické
(vybrané objekty reprezentující lidové stavitelství), památkové (zachování autentičnosti
architektonických článků) a muzejní hledisko, jež spatřoval především v edukačním
a turistickém využití umožňující spojení poznávací stránky s rekreačním momentem.611
Hlavní úloha muzeí v přírodě, v jeho intencích spojených stále ještě s venkovským
prostředím, pak podle něj spočívala v záchraně a ochraně těchto objektů a v jejich kulturním
využití, kdy „… uvádí člověka do autentického vesnického prostředí, s nímž se v budoucnu
nikde jinde nesetká, a dá mu možnost prožít v bezprostředním kontaktu s objekty a jejich
vybavením přímé dojmy, což jinými prostředky nelze dokázat“.612
Posun v náhledu na danou problematiku znamenala až následující léta, kdy se muzea
v přírodě v letech 1976–1980 stala součástí státního plánu základního výzkumu a jeho
hlavního úkolu s názvem Národopisná muzea v přírodě – výzkumná a teoretická příprava
608
JOHNOVÁ, Helena: K problémům československých muzeí v přírodě. ČNM – řada historická 130, 1961,
s. 203–217; PFAFFOVÁ, Jitka: Lidová architektura a budování muzea v přírodě. Časopis Slezského muzea –
řada B 10, 1961, s. 115–120; BALÁŠ, Emanuel: K problematice zřízení muzea vesnických staveb
v Československu. Český lid 48, 1961, č. 5, s. 212–219.
609
VINTER, Vlastimil: Úvod do dějin a teorie památkové péče. Díl 1. Nástin vývoje a základní ideové otázky
památkové péče. Praha 1971, s. 124–125. Dějiny a teorie kultury.
610
BENEŠ, Josef: Národopisná muzea v přírodě jako naléhavý problém naší společnosti. Olomouc, 1967,
s. 6.
611
Tamtéž, s. 6–7.
612
Tamtéž, s. 16.
168
pro realizaci. Vymezení jejich pojmu a kompetencí se ostatně nacházelo v souhrnné
publikaci Národopisná muzea v přírodě: teoretická a metodická východiska k realizaci,613
kde byla vnímána jako samostatné a v rovině výchovné a dokumentační nezastupitelné
instituce nebo jejich dílčí autonomní části „…usilující o vědeckou interpretaci života
a kultury lidu v minulosti formou specializované expozice ve volné přírodě obsahující
prostorové, časové, společenské a přírodní souvislosti“.614
Stanovení příslušných
kompetencí muzeí v přírodě zde opět vycházelo ze srovnání s přístupy památkové péče.
Hlavní rozdíly byly spatřovány v maximální autenticitě objektů (památková péče) oproti
modelovému vytváření skutečnosti se zachycením celkové situace jednotlivých komponentů
(muzejnictví). Zatímco pro první přístup byla charakteristické snaha o zachování příslušných
staveb z hlediska jejich celkového vývoje (nicméně ve výsledku docházelo k představení
finálního období), muzejní pojetí mělo vyhodnocovat každou původní složku prostředí a její
integrální části zpětně vkládat do systému, v němž vznikly a původně fungovaly. Na základě
toho se pak podle názorů autorů publikace mohl daleko plastičtěji a účinněji podávat výklad
o společenských jevech,615
což vedlo ke zdůraznění jak vědecké, tak i edukační složky
v případě muzejních institucí.
5.3 Organizační uspořádání
Muzea zabývající se tradiční lidovou kulturou jednotnou organizační síť ve
zkoumaném období nevytvořila. Centrální instituce, které teoretické uvažování o muzejním
fenoménu primárně generovaly z potřeby zkvalitnit vlastní aktivity, se však pokoušely
různými formami zvyšovat i celkovou úroveň tohoto specifického typu muzejnictví. Byla
vytvořena speciální a do značné míry autonomní pracoviště (např. MM a jeho etnografický
ústav)616
rozvíjející tradiční formy muzejní činnosti (prezentační výstupy, publikace,
přednášky, konference atd.), jež se často stávaly vzorem pro muzea nižších stupňů,
docházelo však i k přímému a systematickému ovlivňování dění v krajích (např. opavské
613
KRIŠTEK, Igor – LANGER, Jiří a kol.: Národopisná muzea v přírodě: teoretická a metodická východiska
k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981. Návrhy k výstavbě a provozování vycházely již dříve.
614
Tamtéž, s. 15.
615
Tamtéž, s. 28.
616
O něm a jeho hlavním představiteli L. Kunzovi viz DVOŘÁKOVÁ, Hana: Ludvík Kunz – osobnost české
etnografie. Folia ethnographica: supplementum ad Acta Musei Moraviae 48, 2014, č. 1, s. 8–9; KIRSCH,
Otakar: Ludvík Kunz a jeho pojetí etnografické muzeologie. Muzeológia a kultúrne dedičstvo 3, 2015, č. 2,
s. 9–27.
169
a rožnovské muzeum)617
a na celostátní úrovni (etnografická komise Kabinetu). Mezi
vybranými subjekty docházelo k poměrně úzké spolupráci, přičemž mnozí pracovníci
větších muzeí objížděli často jako členové poradních orgánů vlastivědné ústavy v regionech
a svým kritickým postřehům podrobovali zejména konkrétní prezentační počiny a obsah
sbírkových fondů (např. Stránská, Kramařík. Scheufler, Kunz, Beneš).618
I pod vlivem
intenzivního vzájemného působení se během let postupně etablovala relativně aktivní centra
s vlastními etnografickými pracovníky. V Plzni se např. Ladislav Lábek pokoušel
ovlivňovat muzejní dění v blízkých Klatovech, výraznými destinacemi se stala i muzea
v Uherském Brodě (spojené s působením Josefa Beneše), Chebu, Českých Budějovicích,
Uherském Hradišti, Českém Těšíně či Gottwaldově. Na nejnižším stupni se pak nacházely
muzejní ústavy, jejichž etnografické sbírky neměly svého správce či se staly součástí jiných
oborových sbírek (např. historické). Za integrální součást etnografického muzejnictví byly
naopak často považovány také specializované zemědělské sbírky (Český Krumlov, Netolice,
Sušice, Jaroměř) či sbírky řemeslné výroby (Vrchlabí, Milevsko, Nová Paka, Moravské
Budějovice) uchovávané v regionálních institucích.619
Zcela odlišná situace nastala u muzeí v přírodě, kde se již od roku 1948 uvažovalo
o vybudování svébytné muzejní sítě. Jako klíčová se pro další vývoj jeví setkání v Rožnově
pod Radhoštěm (1958) a poté v Dolním Smokovci (1959) za bohaté spoluúčasti slovenských
etnografů. Již na prvním z nich zazněl požadavek na založení celkem 3 muzeí v přírodě –
pro Čechy, Moravu a Slovensko, které se přes některé důkladně zpracované projekty
(koncept muzea v přírodě situovaného pod hrad Veveří vytvořený Ludvíkem Kunzem
a Bohuslavem Fuchsem), s výjimkou martinského muzea realizovat nepodařilo. Ustanovená
komise pod vedením Josefa Beneše se problém sice pokoušela řešit, nicméně další
směřování diskusí se pohybovalo spíše v intencích představitelů památkové péče, a to i díky
podílu na jejich uchování na základě evidence ve státním seznamu kulturních památek
vzniklém v 60. letech.620
I přes založení několika dalších institucí v průběhu 60. až 80. let
617
V tehdejším severomoravském kraji byla v roce 1971 vytvořena sekce, kde se řešila otázka ochrany sbírek,
dokumentace současnosti, statistika etnografických fondů atd. LANGER, Jiří: Stručná zpráva o činnosti
etnografické sekce v období let 1971–1982. Metodický zpravodaj pro vlastivědu v Severomoravském kraji
1982, č. 4, s. 24–25.
618
O tom např. BENEŠ, Josef: Rozvoj národopisu v českých muzeích. Sborník Národního muzea v Praze/Acta
Musei Nationalis Pragae, řada A – historie 16, 1962, č. 1-3, s. 119.
619
Tamtéž, s. 106–115.
620
BENEŠ, Josef: Národopisná muzea v přírodě jako naléhavý problém naší společnosti. Olomouc, 1967,
s. 14–15.
170
udávalo od samého počátku základní směr Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod
Radhoštěm, které se pokoušelo o nové formy dokumentace a zvláště prezentace lidového
prostředí. Prostor pro zaujetí nejvýznamnější pozice v hierarchii muzeí v přírodě se mu však
oficiálně otevřel až vydáním Zásad rozvoje českého muzejnictví, na jejichž základě se měly
významné problémy muzejního oboru řešit prostřednictvím vybraných ústředních
institucí.621
V polovině 70. let pak na podnět etnografické komise Kabinetu podali zástupci
NM na tehdejší ministerstvo kultury návrh na pověření rožnovského muzea metodickou
a koncepční pomocí při záchraně a využití lidového stavitelství týkající se muzejních
institucí v Československé socialistické republice a současně na zařazení muzea v Rožnově
pod Radhoštěm do ústřední sítě muzeí. V roce 1976 ministerstvo rozhodlo, že tento
moravský ústav měl spolu s Kabinetem poskytovat metodickou a odborně poradenskou
pomoc muzeím zřizovaným národními výbory v českých zemích, pokud se v jejich gesci
nachází památky lidového stavitelství a současně je využívají pro muzejní činnost. Do
kompetencí mu spadalo i vykonávání inspekcí či vypracovávání různých odborných
vyjádření a přehledů nevztahujících se ovšem na objekty spravované orgány památkové
péče.622
Jednotlivé aktivity měly být následně vykonávány podle pokynů Kabinetu
a s vědomím odboru kultury.623
Již v letech 1976–1980 se Valašské muzeum v přírodě spolu se Slovenským
národním muzeem a Ústavem lidového umění ve Strážnici podílelo na státním plánu
základního výzkumu a jeho hlavního úkolu VIII-4-8/1d s názvem Národopisná muzea
v přírodě, výzkumná a teoretická východiska a podklady pro realizaci. Cílem bylo
vybudovat základnu orientovanou k vytvoření sítě muzeí v přírodě, k ochraně i využití
památek lidového stavitelství, k průzkumu stavu a perspektiv vzniku tohoto typu institucí či
stanovení požadavků na plánovitou průpravu jejich pracovníků včetně vypracování
podkladů pro řešení prognózy rozvoje české kultury do roku 2000 (konzervační technologie
a pedagogika v muzeu v přírodě). Úsilí odborných pracovníků vyvrcholilo uspořádáním
několika konferencí (hlavně rožnovská 1979) a vydáním publikace Národopisná muzea
v přírodě: teoretická a metodická východiska k realizaci, vlastně první terminologické
a metodické příručky (nejen) na území tehdejšího Československa. Na základě pozitivních
621
Zásady rozvoje českého muzejnictví. MVP 11 (81), 1973, č. 4, s. 232, čl. 13.
622
RYŠICOVÁ, Lenka: Moderní dějiny Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v letech
1960–2005. Museum vivum 1, 2005, s. 18.
623
SUK, Richard: Budování muzeí v přírodě v České socialistické republice. MVP 18 (88), 1980, č. 1, s. 36–
37.
171
zkušeností z dosavadního průběhu byla metodická činnost prodloužena624
a zůstávala
v platnosti i po listopadovém převratu, byť nadále nebyla fakticky vykonávána. Rožnovské
muzeum kolem sebe záhy vytvořilo poměrně široký okruh institucí stejného zaměření. Podle
statistiky z roku 1981 do něj byla zahrnuta jednak samotná muzea v přírodě a jejich
zřizovatelé – Národopisné muzeu Přerov nad Labem (Polabské muzeum Poděbrady),
Muzeum v přírodě Kouřim (Okresní muzeum Kolín), Národopisné muzeum Třebíz
(Muzeum Slánska Slaný a Místní národní výbor Třebíz), Annín (Okresní národní výbor
Klatovy), Památkový areál obce Vysočina (Krajské středisko státní památkové péče
Pardubice), Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy (Ústav lidového umění ve Strážnici)
a konečně Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm (KNV Ostrava). Na
dalším stupni se počítalo s existujícími soubory památek lidového charakteru plnícími
muzejní funkce, jež měly předpoklad vytvořit model historického prostředí (Březové Hory,
Dolánky, Dobřív, Karolinka – Raťkov, Příkazy, Rymice, Zechovice, Zubrnice).625
Jako
integrální součást tohoto typu muzeí však byly vnímány i solitéry lidových a technických
staveb, které byly využívány muzejním způsobem. Jednalo se hlavně o rodné domy
významných osobností (např. Jungmannův domek v Hudlicích, Palackého
v Hodslavicích),626
dělnické kolonie (Ostrava, Most), kovárny, hamry, větrné mlýny atd.627
Na sklonku zkoumaného období pak byly v seznamu československých muzeí v přírodě
uváděny muzejní instituce v Zubrnicích (Soustředění objektů lidové architektury Českého
středohoří), Třebízi (Národopisné muzeum), Kouřimi (Muzeum vesnice) Přerově nad
Labem (Polabské národopisné muzeum), dále Vysočina (Soubor lidových staveb a řemesel),
Strážnice (Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy) a Rožnov pod Radhoštěm (Valašské
muzeum v přírodě).628
624
Tamtéž, s. 38.
625
K tomu se ještě uvažovalo nad dalšími místy (Mariánský Týnec, Holany-Kozlí roh, Jablonné nad Orlicí)
a konstituovalo se např. Hornické muzeum v Březových Horách v okrese Příbram. KRIŠTEK, Igor –
LANGER, Jiří a kol.: Národopisná muzea v přírodě: teoretická a metodická východiska k realizaci. Rožnov
pod Radhoštěm 1981, s. 48–49; LANGER, Jiří – SOUČEK, Jan: Problémy rozvoje muzeí v přírodě
v Československu. Národopisné aktuality 17, 1980, č. 1, s. 3.
626
JOHNOVÁ, Helena: Památky lidového stavitelství a muzea. MVP 7 (77), 1969, č. 3-4, s. 166.
627
LANGER, Jiří – SOUČEK, Jan: Problémy rozvoje muzeí v přírodě v Československu. Národopisné
aktuality 17, 1980, č. 1, s. 3.
628
Publikace zmiňovala také výstavbu pošumavského muzea v přírodě v okrese Klatovy, zemědělskou
expozici v přírodě v Příkazech, instalaci v Rymicích a hornickou expozici v Příbrami – Březových Horách.
ŠTIKA, Jaroslav – LANGER, Jiří: Československá muzea v přírodě. Martin 1989, s. 161–163.
172
5.4. Muzealizace
Zatímco odborná diskuze o celkové koncepci a vymezení etnografické muzeologie
zůstávala omezena na úzkou skupinu odborníků, okruh badatelů věnujících se dílčím
aspektům národopisné problematiky na poli muzejnictví byl relativně početný a velmi
různorodý. Kromě zmíněných autorů, kteří měli často tendenci hodnotit danou problematiku
komplexně a v souvislostech, jej tvořily osoby, které se specializovaly na konkrétní témata.
K obecným závěrům docházely prostřednictvím vlastního badatelského úsilí specifickým
způsobem mixujícím nabyté zkušenosti z praxe a teoretické znalosti získané studiem
odborné etnografické a muzeologické literatury. Během sledovaného období tak bylo
vydáno značné množství publikací i dílčích studií uveřejňovaných především v oborových
a vlastivědných periodikách (např. Muzejní a vlastivědná práce, Český lid, Národopisný
věstník českoslove(a)nský, Múzeum, Národopisné aktuality, Radostná země, Těšínsko),
které reflektovaly všechny fáze muzealizačního procesu (selekce, tezaurace, prezentace). Na
rozdíl od většiny ostatních speciálních muzeologií byla vytvořena velmi široká platforma,
která muzejníkům do značné míry pomáhala překonávat problémy z praxe a orientovat se
v základních otázkách a přístupech etnografického muzejnictví.
5.4.1 Sbírkotvorná činnost
Reflexe sbírkotvorných aktivit a činností směřujících k uchování etnografického
materiálu vykazovala poměrně značný tematický rozptyl oscilující od stanovení kompetencí
a funkcí sbírkového předmětu přes snahy tematicky vymezit dokumentační pole
etnografické muzeologie až po metodické návody, jak s etnografickým materiálem nakládat
v některých stěžejních fázích procesu muzealizace (klasifikace, evidence). Výraznými
představiteli těchto myšlenek se stali představitelé centrálních muzeí, konkrétně pak Ludvík
Kunz či Helena Johnová, jimž sekundoval i Josef Beneš, který zejména od 60. let směřoval
k uchopení dané problematiky z obecně muzeologických pozic. Zcela specifické postavení
v tomto procesu zastávala muzea v přírodě. Svou pozornost vedle specifických forem
dokumentace (stavební objekty a okolní prostředí) zaměřila zvláště na záležitosti související
se záchranou a ochranou lidové architektury.
173
Do značné míry iniciační vklad do diskuse o sbírkovém předmětu představovaly
názory Ludvíka Kunze zčásti formulované již v 50. letech. Z muzeologického hlediska jde
především o jeho snahy roztřídit etnografický materiál, kde vedle „tradičně“ zastoupených
trojrozměrných předmětů vyzdvihoval význam údajů technického a technologického
charakteru a souborů záznamů ústního sdělení.629
Zvláštní důraz kladl brněnský muzejník
na prosazení vědeckých principů muzejní práce, přičemž již samotné převzetí sbírkových
předmětů do muzea mělo být výsledkem systematického výzkumu a získaných odborných
znalostí. Muzejní pracovníci proto měli nejprve porozumět technikám zpracování materiálu,
být schopni rozpoznat jeho uměleckořemeslnou a výtvarnou hodnotu, časově a slohově
předměty zařadit či určit jejich geografickou provenienci a míru autenticity.630
Teprve na
tomto základě mohli dále rozvíjet další aktivity, jakými bylo srovnání jednotlivých
národopisných fenoménů, jejich interpretace a následné zařazení do celkového kulturního
kontextu. Při kritické reflexi souborů lidové kultury pak vedle tradičních forem měly být
podle Kunzova názoru intenzivněji uplatňovány dosud nepříliš frekventované
psychologizující přístupy, jež by tento materiál představily jako výsledek tvůrčí činnosti
jednotlivce, a duchovní a sociální rozměr života dílčích (nejen vesnických) skupin.631
Komplexněji se problematikou sbírkového předmětu zabýval od 60. let Josef Beneš,
pro něhož byla v tomto směru charakteristická snaha aplikovat obecné muzeologické
přístupy do oblasti národopisu. Zásadní kvalitou pro předměty zastoupené v etnografických
kolekcích měla být jejich dokladovost, tedy schopnost informovat a svým fyzickým bytím
dokazovat život lidu v původním prostředí a zároveň charakterizovat konkrétní etnikum,
dobu, lokalitu a sociální vrstvu. Právě ona je úzce navázána na autenticitu těchto přímých
svědků zkoumané skutečnosti, zahrnuje ale i faktory, které etnografický materiál přímo
včleňuje do systému dané lidové kultury (např. zjištění původu a vzniku, způsoby výroby
a distribuce, jeho úlohu ve společnosti, intenzita výskytu).632
Jako takové mají etnografické
sbírkové soubory několik funkcí. V Benešově optice jsou chápány jako integrální součást
kulturních hodnot státu, kde zastávají významné místo jako doklady života a práce lidových
vrstev. Tento veřejný zájem mimo jiné vychází i z pochopení kontrapozice tradičních hodnot
629
KUNZ, Ludvík: Nástin dokumentační práce v ethnografii a folkloristice. Zvláštní otisk ze Slovanského
národopisu roč. 1, 1953, s. 201.
630
KUNZ, Ludvík: Etnografická muzeologie v socialistické společnosti. Muzeologické sešity 6, 1977, s. 37.
631
KUNZ, Ludvík: Úkoly národopisného musejnictví. Zvláštní otisk Časopisu Moravského musea/Acta Musei
Moraviae 34, 1949, s. 3.
632
BENEŠ, Josef: Interpretácia národopisného zbierkového predmetu. Múzeum 13, 1968, č. 1, s. 12.
174
vůči moderní technice (ve smyslu jejího polidštění a jejich emocionální působnosti)
a spočívá především v záchraně těchto sbírkových kompletů v muzeích. Zásadní je využití
ve vědecké sféře coby původních pramenů poznání, kdy spolu s písemnými doklady
a vzpomínkami pamětníků pomáhají při analýze dřívějších období. Konečně v edukačním
pojetí by národopisný předmět měl působit ve funkci popularizátora etnografie (pasivní
moment) i informačně a emočně působit na návštěvníky (aktivní moment). V tomto směru
je jeho základní funkcí nejen zušlechťování vkusu, obohacování duševního života a celková
humanizace člověka, ale i vlastenecká výchova.633
Helena Johnová v následujících letech oproti tomu viděla etnografický materiál jako
soubor věcí významných pro tradiční způsob života určité pospolitosti, jejíž kulturu
charakterizují. Jsou pro ni vlastně dokladem tradičních zanikajících a zaniklých životních
forem. Rozděluje je na věci osobní potřeby, doklady duchovního života a umělecké výtvory,
které sbírají muzejní instituce hlavně tehdy, pokud ztratily svůj původní kulturní význam
a je třeba je zachránit. Johnová zdůrazňuje i nutnost zachytit jejich původní kontext
a autentické prostředí, přičemž při zprostředkování návštěvníkům se původní funkční vazby
muzejní pracovníci snaží zrekonstruovat či alespoň naznačit. Právě přenesení a využití
v prostorách muzea propůjčuje těmto materiálům odlišnou formu existence, v níž se
uvedením do nových souvislostí přibližuje jejich původní poslání a zároveň se vyjevují
vědecké problémy vývoje hmotného nebo duchovního života.634
Také stavby lidového
stavitelství se v muzeích v přírodě transformují v muzejní objekt. Přemístění do jiného
geografického a sociálního prostředí se stávají památkou a etnografickým, technickým
a zároveň uměleckým dokumentem.635
Vnímání základních součástí muzeí v přírodě bylo vzhledem k jejich specifickému
zaměření poněkud odlišné. Dobová literatura dokonce rozlišovala dvě kategorie, přičemž
každá z nich obsahovala celkem tři složky, jejichž hlavním úkolem bylo dokumentovat
a zprostředkovávat život „venkovského lidu“. První skupina tak obsahovala sbírkové
předměty v podobě trojrozměrných součástí interiérových expozic, jednotlivých stavebních
objektů a biologických prvků vyplňujících exteriéry. Druhou skupinu tvořily jejich tzv.
pomocné varianty, vlastně typové analogie určitých druhů sbírkových předmětů (autentika,
stavby a přírodní prvky). Měly se využívat zvláště tam, kde nebylo možné zabezpečit vhodné
633
Tamtéž, s. 16.
634
JOHNOVÁ, Helena: Památky lidového stavitelství a muzea. MVP 7 (77), 1977, č. 3-4, s. 168.
635
Tamtéž, s. 167.
175
podmínky pro autentické doklady (zejména vnější expozice) a k různým demonstračním
aktivitám (např. předvádění řemesel). Jako pomocný materiál se měly uplatňovat zejména
kopie a multiplikáty, u stavebních objektů pak ty, které byly zbudovány přímo pro
neexpoziční účely. Zatímco trojrozměrné sbírkové předměty se z „tradičního“
etnografického pojetí dokumentace příliš nevymaňovaly, specifikum představovaly právě
architektonické prvky. Často byly vnímány podle tehdejších platných legislativních norem
jako sbírkové předměty, což bylo zdůvodňováno především jejich přenesením z původní
lokality do areálu muzea. Mohly nabývat podoby uzavřeného konstrukčního celku,
omezeného počtu usedlostí či jejich dílčí části (např. dveří, trámů, záklopových desek),
hospodářských objektů, ale i plotů, křížů, zvoniček a provozních objektů. Jejich postavení
bylo vnímáno jako dominantní, ale nikoli výlučné, přičemž dokumentovat měly nejen
technologické řešení, stavební dovednost a estetické cítění tehdejších obyvatel, ale hlavně
výrobní a sociální vztahy vytvářené prostřednictvím vhodného urbanistického řešení,
interiérové expozice, vědecké rekonstrukce sídla, historické krajiny i dobové činnosti lidu.636
Netradičním prvkem pro muzejní prostředí ostatně byly i sbírky biologické povahy, do nichž
měly být zařazovány pouze biotopy a taxonomické jednotky, které vytvořily součást tehdy
rekonstruovaného životního prostředí.637
V mnoha ohledech klíčovou se v období let 1948–1989 stala problematika samotné
obsahové náplně a průběhu sbírkotvorné činnosti. Počáteční aktivity etnografických
muzejníků směřovaly spíše k vypracování metodických studií do značné míry čerpajících
z předchozích podnětů,638
nicméně v některých případech zasazujících dané téma do
aktuálního společenského kontextu, což je případ etnologa Viléma Pražáka (1889–1976).
Pražák tak nastínil úkoly, které je třeba v přelomovém období po roce 1948 prioritně řešit.
Mělo se jednat o budování muzeí v přírodě, výzkum postupů zemědělské a řemeslné výroby,
zaměření muzejního materiálu na národnostní menšiny, vytvoření centrálního katalogu
národopisných sbírek a tzv. Ústředí národopisné propagace a také vydávání časopisu
636
KRIŠTEK, Igor – LANGER, Jiří a kol.: Národopisná muzea v přírodě: teoretická a metodická východiska
k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981, s. 27–30.
637
Tamtéž, s. 31.
638
Příkladem může být Helena Johnová, jež se soustředila na objasnění výhod a nevýhod jednotlivých způsobů
akviziční činnosti muzeí či problematiku ochrany a uložení sbírek. JOHNOVÁ, Helena: Některé další
zkušenosti z praxe sběru. In: HANUŠIN, Ján – KUNZ, Ludvík (edd.): Príspevky k národopisnej muzeológii:
materiály z 1. celoštátnej konferencie muzeálnych pracovníkov-etnografov v Martine v dňoch 23.–27. 5. 1954.
Bratislava 1954, s. 91–95.
176
věnovaného muzejní práci.639
Teoretické uvažování nicméně odstartovaly až publikační
výstupy Ludvíka Kunze, který se jako jeden z prvních v českých zemích začal
systematičtěji zabývat problematikou dokumentace v kontextu muzejní činnosti. Předmět
jejího zájmu vnímá ve shromažďování, třídění informačně a morfologicky značně odlišných
materiálů a jejich zpracování formou vědeckého soupisu.640
Při výzkumu soudobého dění,
jehož konečným výsledkem je vznik souboru vzájemně souvisejících věcí s kulturní
hodnotou pak používá pojem dokumentace současnosti. Hodnotit zkoumané jevy je ale
podle něj třeba s určitým časovým odstupem, aby byl vytvořen dostatečný prostor pro
utřídění faktů a jevů a na jejich zařazení do systematických skupin.
Také Josef Beneš často operoval s výrazem dokumentace, kterou zpočátku vnímal
jako aktivitu soustřeďující všechny informační doklady k muzejním sbírkám.641
V širším
významu ji však vysvětloval jako způsob získávání informací o okolním světě, přičemž
u etnografické dokumentace zdůrazňoval, že daleko výrazněji než ostatní obory zastoupené
v muzeu zdůrazňuje specifika jednotlivých oblastí výskytu sbírkových předmětů.642
Charakteristickým pro tento proces byla podle něj úzká výběrovost. Do muzeí měla přinést
předměty, jež se v dané oblasti běžně užívaly a reprezentovaly její podstatné a zároveň
specifické jevy s rysy odlišnými od ostatních oblastí.643
Zároveň Beneš uvádí obecná kritéria
přijetí národopisného materiálu do muzejních sbírek. Řadí mezi ně hodnotu historickou
(doklad vývoje společnosti a do jisté míry i ukazatelem třídních vztahů), etnografickou
(související s prokázáním specifických rysů lidové kultury pro určité prostředí, která je
odlišuje od života lidu v jiných oblastech a od vyšších vrstev) a také estetickou. I když
kritizoval předchozí dominující přístupy etnografů často nadhodnocující uměleckou stránku
národopisných artefaktů, upozorňoval na jejich schopnost vyvolávat estetické prožitky
639
PRAŽÁK, Vilém: Metodika sběru národopisného materiálu. Tamtéž, s. 88–90.
640
Předmětem dokumentace v etnografii je podle Kunze „...jednak shromažďování hmotných dokladů,
památek, pramenů a výsledků výzkumné a badatelské činnosti, jednak jejich systematické utřídění a zpracování
formou vědeckých soupisů, které vycházejí z povahy materiálu a odpovídají odlišným hlediskům jeho
vědeckého uplatňování. Dokumentace je tedy vytvářením systematicky utříděných a zvláštní formou
zpracovaných souborů hmotných dokladů, památek, pramenů a výsledků výzkumné a badatelské práce v oboru
pro další práci vědeckou a odbornou“. KUNZ, Ludvík: Nástin dokumentační práce v ethnografii
a folkloristice. Zvláštní otisk ze Slovanského národopisu 1, 1953, s. 204.
641
BENEŠ, Josef: Dokumentace v okresních muzeích. Múzeum 2, 1955, č. 3, s. 58–62.
642
Dokumentační činnost by se podle Beneše měla zaměřit na vyplňování mezer v národopisných sbírkových
fondech a k jednotlivým předmětům získávat potřebné provenienční údaje. BENEŠ, Josef: Národopisná
dokumentace – naléhavý úkol vlastivědných muzeí. Věstník Národopisné společnosti československé 1959,
č. 2, s. 17–19.
643
BENEŠ, Josef: Informačná kapacita národopisných zbierok v múzeách. Múzeum 15, 1970, č. 1, s. 14.
177
a inspirovat k další tvorbě.644
V oblasti muzeí v přírodě se tématu věnoval především Jiří
Langer (*1936). Ve svých úvahách se snažil upozornit na přeceňování regionálního rámce
v muzejní dokumentaci a nutnost zkoumání odpovídajícího počtu kvalitních
pramenů/stavebních objektů. Podle něj teprve srovnání vícero materiálu z většího území
a v historickém kontextu přináší zjištění, že jednotlivé typy staveb svým provedením
a charakterem vázané pouze na konkrétní lokality nemohou plně obsáhnout celý fenomén
lidového stavitelství. Doposud tak v muzeích spíše existují různé stavební prvky různým
způsobem vázané na zcela odlišné lokality, které však nemusí plně korespondovat s doposud
vymezenými etnografickými regiony.645
Stranou pozornosti nezůstávala ani evidence sbírkových předmětů a pomocného
materiálu. Její hlavní cíle byly již od 50. let spatřovány ve zpracování relevantních
informací o sbírkových předmětech, jež měly sloužit nejen pro potřeby odborné veřejnosti,
ale také k zajištění snadnější identifikace muzeálií ve sbírkovém fondu. Za základní
evidenčními dokumenty pak byly označovány inventář a katalogizační list obsahující
vědecky vedené záznamy, přičemž analogicky je třeba pořizovat zápisy i v rámci
fotografického a zvukového archivu, negativů, diapozitivů, filmů, kreseb. Zvláštní postavení
měly mít v dokumentačním systému tisky a rukopisy, považované jednak za doklady
sbírkové povahy, zčásti za součást fondů knihovny. Byly vysloveny požadavky na
obsahovou úplnost jednotlivých zápisů a ustálení praxe popisu předmětu.646
Stále důležitější
roli při zpracování a vyhodnocení národopisného materiálu hrálo postupné prosazování
některých moderních a progresivních metod. Např. Richard Suk v polovině 70. let odborné
veřejnosti představil výhody jednotné mechanizované evidence a sjednocení evidenčních
záznamů pomocí jejich algoritmizace. 647
Vítanou pomůckou pro muzejní pracovníky se
staly návody usilující o zvýšení odborné erudice při klasifikaci a vědeckém popisu
příslušných druhů předmětů z prostředí lidové kultury.648
Systematickou podobu získávaly
644
Beneš zmiňuje při hodnocení národopisného materiálu také hledisko třídnosti, které mělo badatele oprostit
od idealizace venkovského prostředí v období kapitalismu a feudalismu a zároveň se stát prostředkem pro
pochopení protikladů mezi tehdejšími společenskými vrstvami. BENEŠ, Josef: K pojetí národopisných sbírek
v muzeích. ČNM – řada historická 131, 1962, s. 230.
645
LANGER, Jiří: Muzeum v přírodě jako forma tezaurace památek lidového stavitelství. Národopisné
aktuality 13, 1976, s. 181.
646
KUNZ, Ludvík. Nástin dokumentační práce v ethnografii a folkloristice. Zvláštní otisk ze Slovanského
národopisu 1, 1953, s. 216.
647
SUK, Richard – ZASTÁVKA, Zdeněk: K metodě evidence muzejních sbírek. MVP 13 (83), 1975, č. 4,
s. 196–197. Suk na toto téma posléze navázal i v druhé polovině 80. let.
648
Např. SUK, Richard: Tradiční zemědělské nářadí a nástroje. Tamtéž 4, 74, 1966, č. 4, s. 193–197;
STAŇKOVÁ, Jitka: Stehy českých lidových výšivek. Tamtéž 9 (79), 1971, č. 3, s. 144–160; ŠŤASTNÁ,
178
již od konce 70. let, kdy ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm vznikl
projekt tzv. pojmosloví etnografických sbírek, který měl nejen ujednotit terminologii, ale
také vytvořit jednotné postupy při popisu s přesným stanovením klasifikačních znaků.649
Pod
vedením Jiřího Langra bylo vytvořeno několik set hesel, což posléze vedlo ke vzniku
pracovní skupiny v NM usilující o uveřejnění „… slovníků etnografických muzejních reálií
jako případného normativního podkladu pro automatizovaný systém zpracování
etnografických sbírek“.650
Výsledkem bylo vydání tří svazků Etnografického slovníku,651
přičemž projekt je realizován dodnes na základě kooperace mezi Asociací muzeí a galerií
České republiky, z.s. a dnešním Národním muzeem v přírodě.
Prim v oblasti tezaurace nicméně tradičně hrála otázka způsobu strukturování
sbírkových fondů, v jehož rámci existovaly snahy vytvořit logický a ucelený systém na
základě analýzy dobové muzeologické literatury. O tematickou klasifikaci národopisných
a folklórních jevů se pokusil Ludvík Kunz, který sám tuto problematiku považoval za jeden
z nejožehavějších problémů národopisné muzeologie. Navržené uspořádání vycházelo
z obecné metodiky národopisu a systematiky Kazimierze Moszyńského (zde je patrný vliv
Kunzova školitele Václavíka, který byl na polského etnografa úzce navázán) a rozdělovalo
muzejní materiál do čtyř základních skupin – 1) dějiny a bibliografie, vědecké ústavy,
činnosti vědeckoorganizační, 2) hmotná kultura, 3) lidová kultura společenská a 4) lidové
umění.652
Pro utřídění objektů lidového stavitelství hrála v optice některých muzejníků
klíčovou roli autenticita, která se ztrácela již samotným vytržením objektu z původního
místa a jeho přenesením do uměle vytvořeného prostředí muzejního areálu. První podmínka
pro tezauraci tohoto fenoménu proto byla spatřována v úplnosti hospodářsko-urbanistických
Jarmila: Lidové pečivo v muzejní sbírce. Tamtéž 10 (80), 1972, č. 1, s. 5–17; HERBENOVÁ, Olga: Nábytek
ve sbírkových fondech muzeí, galerií a památkových objektů. Tamtéž 8 (78), 1970, č. 1, s. 1–39.
649
Na jeho základě vznikly některé pokusy nalézt klíč ke klasifikaci předmětů lidové kultury. Viz např.
VONDRUŠKA, Vlastimil: Několik poznámek k teoretickým východiskům třídění předmětů lidové kultury.
MVP 20 (90), 1982, č. 3, s. 142–146. Vondruška v této souvislosti chtěl na základě teorie A. Dejkova využít
teorie tzv. příznaků. Ty chápal jako vyjádření vlastnosti, tedy něčeho obecného, co je obsaženo v souboru
vlastností daného předmětu. Ze souboru příznaků pak chtěl abstrahovat takový příznak nebo několik příznaků,
které vytvoří spojení mezi předměty, který tento příznak mají. Tamtéž, s. 143.
650
TICHÁ, Jana: Redakční předmluva. In: SLABA, Martin: Myslivost – lovectví. Praha 2019, s. 3. Názvosloví
etnografických sbírek, sv. 1.
651
Do roku 1989 vyšly dva díly: VONDRUŠKA, Vlastimil – KOPŘIVOVÁ, Violeta – GRULICH, Tomáš:
Etnografický slovník: slovník etnografických muzejních reálií. Sv. 1 – Domácí kuchyňská nářadí, nádobí
a náčiní. Praha 1987; TURNSKÝ, Marek (ed.): Etnografický slovník. Sv. 2. – Lidový nábytek z českých zemí.
Praha 1989.
652
KUNZ, Ludvík: Nástin dokumentační práce v ethnografii a folkloristice. Zvláštní otisk ze Slovanského
národopisu 1, 1953, s. 226–248. Podrobněji k problematice viz VESELSKÁ, Jiřina: Jedna zapomenutá
systematika. Národopisný věstník 74, 2015, č. 2, s. 86–91.
179
celků a jejich úzkém sepětí s přírodním prostředím, jež by mělo co nejvíce odpovídat
původnímu. Pokud v nich bylo zahrnuto více usedlostí, je třeba úměrně jejich počtu rozšířit
areál na osadu, vesnici či městečko.653
Požadované společensko-ekonomické jednotky se
mají zprostředkovat jako systémy od nejvyššího po nejnižší (panství – okruhy tržních
středisek – obec – usedlost), a pokud není možné vytvořit kopii původního prostředí, je nutné
je znázornit na původní redukované ploše.654
S problematikou autenticity pak úzce souvisela
otázka kopií a rekonstrukcí, jejichž vyhotovení mělo probíhat striktně na základě
vědeckého přístupu. Vedle uchování všech prvků přenášeného objektu muselo ale současně
docházet k nahrazení těch již ztracených. Na základě metodických doporučení ICOM bylo
možné při výstavbě kopií a vědeckých rekonstrukcí využít u expozičních objektů
i netradičních technologií, pokud ovšem neovlivnily vnitřní i vnější formu a strukturu staveb.
Užívání těchto technologií a materiálů za účelem zachování hmoty proto bylo nejen
přípustné, ale i nevyhnutelné z hlediska provozních činností (údržba, zajištění izolace,
konzervace objektu).655
V některých muzeích v přírodě, např. ve Strážnici, se nicméně tato
striktní pravidla nedodržovala. Při budování tamního areálu se většinou využívalo technicky
jednodušší varianty – zděné stavby byly postaveny z pálených cihel, cementové malty
a betonu.656
5.4.2 Uchovávání a správa sbírek
Ve zkoumaném období vznikaly i krátké příspěvky vztahující se k ochraně
a bezpečnosti národopisných sbírek vlastivědných muzeí,657
nicméně klíčové se toto téma
stalo zejména pro muzea v přírodě. Uchovávání objektů lidového stavitelství byla totiž po
roce 1945 v gesci památkové péče, přičemž jedinou významnější výjimku dlouhou dobu
představovalo rožnovské muzeum. Ve většině tehdejších písemných materiálů byla i proto
zmiňována nutnost zachování těchto kulturních dokladů in situ, přičemž docházelo
653
LANGER, Jiří: Muzeum v přírodě jako forma tezaurace památek lidového stavitelství. Národopisné
aktuality 13, 1976, s. 180.
654
KRIŠTEK, Igor – LANGER, Jiří a kol.: Národopisná muzea v přírodě: teoretická a metodická východiska
k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981, s. 38–39.
655
Tamtéž, s. 33–34.
656
ŠIMŠA, Martin – HRBÁČOVÁ, Petra: Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy: průvodce muzejní expozicí.
Strážnice 2006, s. 9.
657
Např. KUNZ, Ludvík – PERNICA, Ferdinand: Drobné příspěvky k údržbě a restauraci národopisných
sbírek/Kleine Beiträge zur Erhaltung und Restaurierung volkskundlicher Sammlungen. Časopis Moravského
musea/Acta Musei Moraviae 60, 1955, s. 177–192.
180
k absolutizaci jejich architektonických prvků, i když se jim přiznávala schopnost vyjadřovat
způsob života venkovského lidu.658
Objekty lidového stavitelství, kam byly započítávány
stavby sloužící k rolnické a pastevecké činnosti a některé objekty veřejné povahy, byly
chápány jako kulturní památky, a to pokud nebyly zchátralé, nenapravitelně znehodnocené
či jejich vývoj nebyl zcela ukončen. Jejich ochrana se řídila zákonem č. 22/1958 Sb. a od
roku 1964 pro ně byl dokonce vytvořen státní seznam vedený představiteli památkové péče.
Lidové stavitelství nicméně mohlo být zachováváno jak prostřednictvím památkových
rezervací, tak i muzeí v přírodě či kombinací obou těchto forem. Vhodnost jednotlivých
způsobů ochrany se intenzivněji začala řešit již na přelomu 50. a 60. let na základě
zahraničních (ICOM a Mezinárodní rady pro památky a sídla/Council on Monuments and
Sites, dále jako ICOMOS) i domácích podnětů (národních výborů, které byly za jejich správu
odpovědné). Stanoviska obou stran byla nejrozsáhleji prezentována na konci 60. let na
stránkách MVP. Památkářské hledisko (charakteristické především důrazem na zachování
staveb in situ) bylo hájeno Miladou Novákovou (Státní ústav památkové péče a ochrany
přírody – referát ochrany lidové architektury), která za základní formu práce považovala
ochranu přímo na místě vzniku. Jednalo se o objekty vytvářející urbanistický celek, stavby,
jež nebylo možné přemisťovat z technických důvodů, nebo se bezprostředně vázaly ke
kulturním a historickým událostem místa.659
Zároveň připouštěla možnost, že některé
hodnotné stavební památky je možné zachovat i jejich přenesením, což se týká převážně
těch, které jsou v terénu bezprostředně ohroženy. Jejich transfer se ale musí uskutečnit podle
předem dané koncepce a vědeckých kritérií, přičemž v rámci muzea v přírodě by se měly
vyskytovat objekty jednoho regionálního typu a nové prostředí alespoň rámcově odpovídat
původnímu.660
Specifická je pak podle ní i další údržba a zabezpečení těchto staveb (např.
povětrnostní vlivy), přičemž s mobilním příslušenstvím je třeba nakládat jako u hradů
a zámků. Co se týká ochrany a bezpečnosti, byli si i zaměstnanci muzeí v přírodě velmi
dobře vědomi, že v tomto případě není možné využívat tradičních metod uchovávání
sbírkových předmětů, což platilo zejména pro venkovní expozice. Je proto nutná jejich
periodická kontrola, ošetřování a případná výměna.661
Ne vždy však snaha o zachování
658
LANGER, Jiří – SOUČEK, Jan: Problémy rozvoje muzeí v přírodě v Československu. Národopisné
aktuality 17, 1980, č. 1, s. 3, s. 2.
659
NOVÁKOVÁ, Milada: Státní péče o památky lidové architektury. MVP 7 (77), 1969, č. 1, s. 14–17.
660
Tamtéž, s. 17–18.
661
KRIŠTEK, Igor – LANGER, Jiří a kol.: Národopisná muzea v přírodě: teoretická a metodická východiska
k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981, s. 29.
181
staveb, jimž hrozila demolice či fyzická degradace, znamenala jejich konečnou záchranu, na
což měly vliv finanční, prostorové, ale i odborné možnosti muzeí v přírodě.
Dosavadní praxe nicméně podle názorů mnoha muzejníků dlouho narušovala
rozmach muzeí v přírodě, což se dotýkalo hlavně akviziční činnosti. I do rožnovského muzea
se tak podle dobových svědectví stavby lidové architektury dostávaly spíše nahodile
a nebylo navíc možné dostatečně přihlédnout k sociálním či typologickým aspektům.
Vytipované chráněné stavby z terénu postupně chátraly, aniž bylo možno projednat jejich
převezení.662
Josef Beneš upozorňoval na fakt, že mnohé výrobní, hospodářské a obytné
stavby mizí rychleji, a to i proto, že jsou hůře využitelné po ztrátě své původní funkce.663
Jsou opouštěny, zchátrají nebo jsou přebudovány, a tím ztrácejí hodnotu památkovou
a historickou. Přiznává, že uchování in situ považuje za nejvýhodnější formou, nicméně
zároveň zdůrazňuje, že současná vesnice není oním původním autentickým prostředím –
mění se terén, atmosféra místa i autentičnost hmoty, hodnotné objekty jsou navíc většinou
rozptýlené v prostoru a netvoří ucelený komplex. Obtíže podle něj nastávají také u objektů,
jejichž funkce je v tomto směru nadále neudržitelná pro nutné potřeby vlastníka (např. malé
domky využívané pro rekreační pobyt) a ty jsou pak pouze dočasným východiskem pro
zachování původních hodnot. Výhody přenesení těchto staveb proto spatřuje v jejich
záchraně před zničením, odborné údržbě na půdě muzea a masovém kulturním využití pro
výchovu a kulturní ruch. I když tak ztrácí svou památkovou kulturní hodnotu, řádnou
dokumentací lze alespoň zajistit původní znalost materiálu a prostředí. Pro úspěšné
fungování muzea je proto třeba správný výběr objektů podle geografického a nikoli
sociálního klíče a jejich vhodné rozmístění, které má odpovídat krajinnému rázu dané oblasti
včetně charakteristických přírodních prvků (např. tekoucí voda).664
Obdobných argumentů
ostatně později využívali i rožnovští muzejníci v čele s Jiřím Langerem, kteří oproti
názorům představitelů památkové péče zastávali názor, že muzejní přístup nespočívá
v samotném aktu převezení, ale ve vytvoření komplexního modelu životního prostředí
s maximálně dostupnou informační hodnotou.665
662
ŠTIKA, Jaroslav: (Úvod) In: BUTEK, Ladislav – LANGER, Jiří: Valašké muzeum. Oživené chalupy a lidé.
Ostrava 1975, s. 20.
663
BENEŠ, Josef: Národopisná muzea v přírodě jako naléhavý problém naší společnosti. Olomouc, 1967,
s. 4.
664
Tamtéž, s. 8.
665
LANGER, Jiří – SOUČEK, Jan: Problémy rozvoje muzeí v přírodě v Československu. Národopisné
aktuality 17, 1980, č. 1, s. 3.
182
5.4.3 Prezentace a práce s návštěvníkem
Prezentační a osvětová činnost byla, stejně jako u ostatních speciálních muzeologií,
vnímána coby neuralgický bod etnografické muzeologie. První příspěvky na toto téma proto
byly často spíše poznatky metodického charakteru, které seznamovaly se základními
instalačními a ideovými prvky, se proto začaly objevovat již v 50. letech. Změnit bylo třeba
z tehdejšího pohledu hlavně nazírání sbírkových předmětů jako esteticky hodnotných
výtvorů a prostřednictvím upozornění na jejich dokladovost zaangažovat muzejní
pracovníky na celkové přeměně etnografického muzejnictví. Zatímco u centrálních muzeí
se tento záměr dařil a vyvrcholil vytvořením inovativních expozic (Praha, Brno), u menších
muzeí zůstával stále stejný problém – prosadit etnografii ve větší míře do vývojově pojaté
expoziční a výstavní činnosti. Výjimku v tomto směru tvořila např. muzea ve Vsetíně
(Urbachová) či ve Vizovicích (Pavlištík). Podobné problémy řešila i muzea v přírodě, která
byla v instalační i edukační rovině postavena před nové výzvy a musela si svou metodiku
vytvořit sama, a to za výrazné pomoci zahraničních vlivů. Právě ona prostřednictvím svých
představitelů pak v teoretické rovině dosáhla vysokého stupně sebereflexe, který vyústil
v řadu originálních a podnětných myšlenek a názorů.
Po celé sledované období se v oblasti muzejní prezentace a komunikace
s návštěvníkem jako zásadní jevilo nalezení vhodných způsobů zprostředkování
etnografického materiálu. Muzejníci proto často řešili základní metodické otázky,
především jak jej účinně a působivě vystavovat, a to jak v rovině tematické, formální, tak
i technicko-instalační. Například Ludvík Kunz si byl velmi dobře vědom významu přípravy
a plánování výstavních akcí, přičemž oním důležitým spojovníkem, jehož přičiněním
vznikají z jednotlivých předmětů propojenější a kompaktnější celky, se měly stát mluvené
a psané slovo (panely, popisky).666
Upozorňoval také na technickou a výtvarnou stránku
takového počinu a nutnost spolupráce s architektem, přičemž v případě vlastivědného muzea
bylo podle něj třeba instalaci předem logicky uspořádat a určit její formu a rozsah.667
I když
musí vedle vědecko-popularizačního a výchovného zároveň plnit úkol vědecký, je nutné
návštěvníkům představit instalaci, která pro ně bude „… poutavá svým ladným zevnějškem,
666
KUNZ, Ludvík: Úkoly vlastivědných muzeí plynoucí ze socializace venkova. In: KUNZ, Ludvík (ed.):
Národopis v historické expozici vlastivědného muzea. Brno 1959, s. 27. Malé tisky č. 7.
667
Kunz se detailněji zabýval expozicí zemědělskou a přiklonil se k názoru, že by se ve vlastivědných muzeích
sice měla stát složkou šířeji koncipované historické prezentace, zároveň však v jejím rámci vytvořit
monotematickou, vývojově pojatou jednotku. Tamtéž, s. 26.
183
a která bude vábit návštěvníka k studijnímu zahledění také i zajímavostí exponátů“.668
Integrální součástí snah muzejních pracovníků zodpovědných za přípravu prezentace je tak
zajistit pro návštěvníka působivost a atraktivitu prostřednictvím architektonické úpravy
objektu (např. zajímavý vstup), praktických ukázek řemesel, promítání dokumentárních
snímků a stanovení vhodného způsobu cirkulace návštěvníků.669
Dalším charakteristickým
rysem Kunzem vytvořené koncepce zároveň byla snaha o zajištění co možná nejvyššího
stupně provázanosti muzejní práce s aktuálním stavem společnosti. Na jednu stranu měla
muzea jako specifický typ osvětových institucí vychovávat veřejnost v rámci socialistické
ideje. Podstatnější se však jeví požadavek, aby muzejní pracovníci svými aktivitami přímo
formovali samotnou lidovou kulturu. Kunz zde upozorňuje nejen na nutnost provádět v jejím
rámci intenzivní badatelskou činnost, ale také na požadavek své okolí do značné míry
proměňovat, samozřejmě v úzké návaznosti na tehdejší celospolečenské dění. Brněnský
muzejník nicméně ve svých doporučeních rozhodně nerezignoval na aktivní reflexi
historických jevů, především těch, které jsou stále přítomné v životě společnosti.
Uvnitř národopisné muzeologie vznikaly i další pokusy analyzovat některé
pozitivní a negativní rysy tehdejšího výstavnictví a zdůraznit tak nutnost odborného
přístupu, důkladné přípravy a vzájemné kooperace mezi jednotlivými ústavy.670
Příkladem
může být Helena Johnová, která rozlišovala dva základní způsoby prezentace
národopisných jevů – statický (stav v určitém období) a dynamický (vývojově pojatý). Co
do účinnosti sdělení preferovala druhou variantu, která veřejnosti představuje proměny
zastaralých forem lidové kultury a jejich transformaci či nahrazování progresivními
a pokročilejšími projevy. Toto „historické“ uspořádání etnografických sbírek má přes
zvýšené nároky na vnímání návštěvníka a velkou míru typizace dokumentovaných jevů pro
danou oblast podat„… syntetický, přehledný obraz vývoje specifických rysů kultury dané
668
KUNZ, Ludvík: K problémům národopisné instalace. In: HANUŠIN, Ján – KUNZ, Ludvík (edd.):
Príspevky k národopisnej muzeológii: materiály z 1. celoštátnej konferencie muzeálnych pracovníkovetnografov
v Martine v dňoch 23.–27. 5. 1954. Bratislava 1954, s. 135.
669
Tamtéž, s. 129, 133–134.
670
BENEŠ, Josef: Prezentace národopisných sbírek ve vlastivědných muzeích. Český lid 48, 1961, č. 6, s. 260.
I když Kunz nacházel v jejich činnosti jistá pozitiva (např. zvyšující se kvalifikaci odborných muzejních
pracovníků), za velmi problematickou považoval především vědecko-organizační strukturu a nekvalitní
technické vybavení. KUNZ, Ludvík: Za česká národopisná muzea. Tamtéž 43, 1956, č. 2, s. 56.
184
oblasti, jejich vzniku, rozvoje a zániku tak, aby byly hlavní směry tohoto vývoje a hlavní rysy
oblastních zvláštností jasně, ba vhodně zvýrazněny“.671
Specifickou a autonomní jednotku v oblasti muzejní prezentace národopisu tvořil
Josef Beneš. Upozorňoval, že sbírkové předměty v oblasti národopisu již svou samotnou
existencí a původní hmotou dokládající pravdivost svých poselství. Podle něj nicméně
disponují omezenou informační schopností, a to z hlediska dokumentace vztahů a tendencí
v lidovém prostředí a naopak mají velký potenciál působit svým detailem a specifičností
projevu. V tomto ohledu je proto třeba autentické doklady kombinovat či nahradit dalšími
typy dokladů, z nichž nejvýznamnější jsou ty ikonografického charakteru.672
Za hlavní úkol
při zprostředkování obrazu lidové kultury pak považoval tři komponenty – dělení lidského
segmentu na pracující z venkovského a maloměstského prostředí, regionální specifičnost
a vývojové pojetí. Právě historický přístup interpretující jevy na základě třídních rozdílů měl
podle něj překonat dosavadní archaizující a umělecké vnímání tématu. Při prezentaci se tak
mělo hledět na celostní vnímání lidové tvorby, v jehož rámci měla etnografická muzea
poukazovat na život, práci a tvorbu lidových vrstev, přičemž z tradic minulosti měla
znázorňovat pouze to, co pozitivně podpoří další společenský rozvoj a je oproštěno od
„neblahých pozůstatků minulých společensko-ekonomických formací“.673
Vzhledem ke své
specifické orientaci na venkovské prostředí by se tyto doklady podle Beneše měly navíc stát
i součástí historických expozic, aby se nepreferovaly jiné společenské třídy a podával se
vyrovnaný obraz vývoje společnosti.674
Kritickou reakci často vzbuzoval stav a způsob prezentace etnografického
materiálu ve vlastivědných muzeích. Pozornost některých etnografů se soustředila na
vhodné začlenění této problematiky do muzejních expozic, kde podle jejich názoru mělo
dojít k ostřejšímu vymezení kultury lidu vůči ostatním společenským třídám, aby jako
doposud nezůstala spíše okrajovou a izolovanou záležitostí muzejní prezentace.675
671
JOHNOVÁ, Helena: K některým otázkám vystavování národopisných sbírek. MVP 3 (73), 1965, č. 1, s. 13.
Na nutnost celkové redukce hmotných dokladů v rámci instalace upozorňoval i Josef Beneš. BENEŠ, Josef:
Informačná kapacita národopisných zbierok v múzeách. Múzeum 15, 1970, č. 1, s. 14–15.
672
Tamtéž, s. 13.
673
BENEŠ, Josef: Muzeum a výchova. Praha 1980, s. 86. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
674
Tamtéž; BENEŠ, Josef: Muzejní prezentace. Praha 1981, s. 284. Knižnice Muzejní práce, sv. 19.
675
VACHOVÁ, Zdena: K úkolům etnografie v muzeích. Časopis Slezského muzea – řada B 13, 1964, č. 1,
s. 58–59. Jistě zajímavým je v tomto ohledu příspěvek Otakara Fraňka, jenž se etnografickou problematikou
zaobíral z pozice představitele muzeí zabývajících se problematikou dělnického hnutí. FRANĚK, Otakar:
K problémům spolupráce etnografů a historiků v období nových a novějších dějin v muzeích. MVP 3 (73),
1965, č. 3, s. 121–
124.
185
Etnografické materiály měly zároveň svou výpovědní schopnost a hodnotu uplatňovat
v rámci celkového kontextu historických sbírek, přičemž měly být představovány ve
vývojovém pojetí zahrnujícím všechna období včetně současnosti. Podceňován rozhodně
neměl být jejich celkový význam, kdy užším zapojením do muzejní prezentace mohly tyto
kolekce učinit muzeum specifickým.676
Kritice však neuniklo dříve preferované, mnohdy
vyhraněné estetické vyznění jednotlivých instalací odehrávající se na úkor dokladovosti.
Více propagovány naopak měly být např. výrobní prostředky jako základní prostředky života
pracujícího lidu a život dělnictva, nicméně expozice neměly být postaveny na „…výrobních
podmínkách, jež určovaly vzestup životní úrovně, na nadstavbových jevech, jež tímto
způsobem podáváme odtržené od života, a nezakotvené v práci lidu, jež je základem všeho,
co tvoří lidskou kulturu“.677
Vzhledem k mnohdy obtížné interpretaci některých
etnografických jevů bylo často navrhováno (zejména v případě „kamenných muzeí“)
i doplňování hmotných dokladů o vysvětlující prvky v podobě fotografií, mapek, textů,
nákresů, zároveň se objevovala i upozornění na sice aktivizující, přesto však mnohdy
nevhodné praktiky obchodního aranžérství, které výstavní počiny často zasazovaly do
nereálného kontextu. Objevovaly se i základní praktické rady obecného charakteru jako
např. vystavovat nářadí a nástroje volně, nikoli ve vitrínách, či uspořádávat součásti oděvu
tak, jak se nosí na těle. K rozšíření znalostí o instalaci sbírkových předmětů však přispívaly
také články zabývající se jednotlivými druhy národopisných sbírek, z nichž za
nejsystematičtější lze považovat texty Josefa Beneše.678
Reprezentanti etnografické muzeologie ve svých analýzách často reflektovali
aktuální dění a zapojovali se do akcí ideologického charakteru podporovaných státními
orgány. Tak tomu bylo i u tzv. dokumentace období výstavby socialismu. Intenzivní zájem
o současnost a její aktivní podchycení muzejními prostředky však byly mnohem staršího
data a lze je doložit například během legendárního setkání muzejníků-etnografů v Martině.
Již tehdy, stejně jako v dalších letech, byla propagována zejména ideologicky podbarvená
témata – socializace venkova a kultura dělnictva. Jejich vyžití v expozicích se věnovala
i následná konference v Martině konaná v roce 1960 a dále se jí pravidelně zabývala
676
BENEŠ, Josef: Prezentace národopisných sbírek ve vlastivědných muzeích. Český lid 48, 1961, č. 6, s. 258.
677
Tamtéž, s. 258.
678
Např. BENEŠ, Josef: Lidový oděv v muzejní expozici. Slovácko 13-14, 1973, s. 7–22; Lidové bydlení
v muzejní expozici. Zborník Slovenského národného múzea – Etnografia 3, 1962, s. 157–174.
186
etnografická komise.679
V teoretické a metodické rovině se této problematice na půdě
etnografické muzeologie intenzivně věnoval Richard Suk.680
Kromě soustavnějšího
a trvalejšího začlenění významných státních výročí do muzejně-prezentační činnosti mohly
podle něj etnografické expozice a výstavy akcentující aktuální podobu lidové kultury
výrazně přispět k lepšímu pochopení základních rozdílů mezi kapitalistickou a socialistickou
společností.681
Rozhodně nepovažoval tuto problematiku čistě za doménu historiografie
zaměřující se podle něj v tomto směru spíše na reflexi politických dějin a hnutí. Suk se
zároveň soustředil na hledání sil, které charakterizovaly přechod od jednoho období
k druhému a měnily společnost v jednotlivých lokalitách (jak např. ovlivňovaly svazky
v těchto lidí se světem a jak rozdělovaly místní a příbuzenskou pospolitost). V případě
etnografie mělo jít zejména o postihnutí proměn v demografii (dynamika populačního
rozvoje) a v profesní (od zemědělství k průmyslu) a sociální (odstranění antagonistických
třídních vztahů) oblasti.682
V rámci dokumentace kultury pak usiloval o podchycení dvou
stěžejních složek – produkce charakterizované posunem od malovýroby k velkovýrobě
a naturální výroby ke zbožní a také reprodukce pojímané především jako posun k bohatšímu
uspokojování stále rozmanitějších potřeb.683
Nové teoretické představy a přístupy se postupně transformovaly i do jednotlivých
prezentačních akcí. Největšího ohlasu se v tomto ohledu dostalo v roce 1961 veřejnosti
zpřístupněné expozici Lid v pěti generacích – od vesnice robotní k socialistické, v níž se
vhodně propojovaly a doplňovaly systematičnost, názornost a přehlednost s estetickým
a emotivním působením.684
Jistě inovativní byla uvedená prezentace z hlediska obsahového
a instalačního. Vedle tematicky ne zcela tradičních pasáží věnovaných lidové religiozitě se
zde objevily hned při vstupu do expozice impozantně působící velké fotografie moravské
krajiny. Viditelná byla snaha autorů pod vedením Ludvíka Kunze o zachování určité míry
679
BENEŠ, Josef: Seminář muzejníků – etnografů o dokumentaci současnosti. Český lid 48, 1961, č. 1, s. 45–
46.
680
Např. SUK, Richard: Muzejní dokumentace současnosti očima etnografa. MVP 9 (79), 1971, č. 3, s. 181–
184; Etnografie současné české vesnice. Tamtéž 10 (80), 1972, č. 3-4, s. 139–147; Uplatnění etnografie
v muzejních expozicích socialismu. Tamtéž 11 (81), 1973, č. 4, s. 241–247.
681
Na tomto základě bylo podle Suka možné přiblížit demografické proměny, tendence obyvatel stěhovat se
do měst, růst nezemědělského obyvatelstva na vesnici či doložení rozdílů mezi dřívějším a aktuálním
společenským uspořádáním. Tamtéž, s. 241.
682
Tamtéž, s. 244–246.
683
Tamtéž, s. 246.
684
Její zevrubný popis a ideový záměr viz též KUNZ, Ludvík: Národopisná expozice Lid v pěti generacích –
od vesnice robotní k socialistické. Ehnographica 3-4, 1961–62; Archiv Moravského zemského muzea, fond
Etnografický ústav (částečně zprac.), kart. 147, Ludvík Kunz: Libreto a scénář stálé výstavy Lid v pěti
generacích – od vesnice poddanské k socialistické [nedat.].
187
autenticity (rozvěšení etnografického materiálu po zdi jako ve skutečnosti) a úsilí
zprostředkovat téma jinými vizuálními prostředky, než jsou samotné sbírkové předměty
(promítání filmů). Mezi netradiční vymoženosti technického charakteru je možné zařadit
také variabilní výšku podlahy, otočný modul krojových kompletů, který umožňoval
pozorovat je ze všech stran, i studijní zásuvky se sbírkovými předměty, s nimiž mohl
návštěvník volně manipulovat.685
Kromě expozice vešel Etnografický ústav MM do
povědomí odborné a laické veřejnosti uspořádáním řady tematických výstav a některých
přednášek určených pro odbornou veřejnost. Koncepční práce na poli komunikační činnosti
muzea pak vedly k realizaci dalších prezentačních počinů mimo rámec Moravského muzea,
a to především ve výstavní rovině (Praha, Strážnice). Na výstavních aktivitách se však jeho
vedoucí Kunz podílel i v řadě zemí tehdejšího socialistického tábora.686
Významným
počinem se stala i nově vybudovaná expozice v Paláci Kinských v NM. Byla založena na
chronologickém členění, na základě čehož mohly být postiženy zásadní změny ve vývoji
lidové kultury. Její autorka Helena Johnová po vstupní informaci o společenských
a hospodářských poměrech postupně představila práci, bydlení, odívání a duchovní kulturu
jak prostřednictvím originálů, tak i reprodukcí a textů. Prohlídka představovala vývoj od
zrušení nevolnictví a završena byla v posledním sále představením lidové kultury v současné
tvorbě. Pojetí Johnové respektovalo vzájemné vztahy města a vesnice, přičemž slabě bylo
optikou tehdejší kritiky zastoupeno dělnictvo a využito uměleckých děl (Úprka, Lada), která
mohla vhodně odrazit lidové prostředí v národní kultuře.687
Mezi důležité faktory pro rozvoj národopisné muzeologie patřily i aktivity, jejichž
primárním cílem bylo názornou formou umožnit muzejním etnografům lepší orientaci
v prezentační činnosti. Vedle výše uvedených výstav sem lze zařadit zejména kritiky
výstav a expozic, které mnohdy velmi nekompromisně hodnotily příslušné akce z technickoinstalačního,
koncepčního i muzeologického hlediska.688
Velký význam však v tomto směru
685
V rozsáhlém popisu expozice od Josefa Beneše však lze najít i jisté kritické námitky. Jako neuspokojivá mu
připadala mimo jiné prezentace čepců, k níž bylo experimentálně použito hlav zavěšených volně v prostoru.
Tato úprava podle něj působí dost nepřirozeně a mělo by proto dojít ke změně původního způsobu instalace.
BENEŠ, Josef: Nová národopisná expozice Moravského muzea v Brně. Český lid, 49, 1962, č. 6, s. 271.
686
Doloženy jsou jeho výstavní aktivity v Berlíně, Drážďanech, Poznani, Vilniusu, Rize, Leningradě, Tbilisi
a Plovdivu. TYLLNER, Lubomír: Doc. PhDr. Ludvík Kunz, CSc. – 75 let. Český lid 76, 1989, č. 3, s. 179.
687
BENEŠ, Josef: Život a kultura našeho lidu v nové expozici Národního muzea. ČNM – řada historická 133,
1964, s. 232–234.
688
Nejvýraznějším představitelem muzejně-výstavní kritiky v etnografii byl bezesporu Josef Beneš. Viz např.
BENEŠ, Josef: Nová národopisná expozice Moravského muzea v Brně. Český lid 49, 1962, č. 6, s. 268–272;
Národopisné sbírky v expozici Slovenského muzea v Bratislavě. Tamtéž 47, 1960, č. 1, s. 30–32. Problematice
188
současně měly některé informativní články samotných autorů jednotlivých výstavních
počinů, v nichž vysvětlovali své záměry a postupy při jejich přípravě a realizaci.689
Zásadní
podíl na formování obecného povědomí o problematice národopisného muzejnictví
a uvědomění si jeho specifik představovaly informativní studie a články, které přinášely
přehled nejen o aktivitách tuzemských muzeí a setkáních jejich etnografických pracovníků,
ale poměrně často v nich byly publikovány poznatky o inspirativních přístupech
používaných v zahraničí.690
Za do jisté míry jedinečnou záležitost lze považovat koncem 60.
let periodicky uveřejňované přehledy o nejdůležitějších událostech v národopisném
muzejnictví připravované Richardem Sukem.691
Dobové tlaky ze strany státních orgánů i samotných muzeí cílily zvláště na edukační
funkci muzeí. Stejně jako u některých dalších autorů té doby se i v etnografickém
muzejnictví řešila otázka diskrepance vědecké a osvětové činnosti muzejních institucí, která
spočívala zejména ve sdělování obsahu vědeckým způsobem získaných a uspořádaných
sbírek laické veřejnosti. Dlouholetý pracovník Československé akademie věd (dále jako
ČSAV) Vladimír Scheufler (1922–1995) chtěl udržet oba fenomény ve vzájemné
rovnováze. Muzeum tak mělo plnit funkci lidové univerzity, která „… přiblíží vědeckou
problematiku veřejnosti a poskytne jí své vědomosti svým specifickým způsobem, tj. instalací
a výstavami“.692
Připomněl však i další prvky nutné pro úspěšné řešení vztahu s návštěvníky,
a to lektory, síť dobrovolných spolupracovníků a spolupráci s místními orgány.693
Stejnému
ale dlouhodobě věnovaly další osobnosti, z nichž lze připomenout např. R. Jeřábka, V. Scheuflera či
J. Kramaříka.
689
Např. JOHNOVÁ, Helena: Nová expozice Národopisného oddělení Historického muzea. ČNM – řada
historická 134, 1965, s. 222–230.
690
Články s touto tematikou byly publikovány zvláště v MVP a ČL, přičemž v průběhu 60. a koncem 80. si
řada z nich všímala situace národopisných muzeí v západních demokraciích. Jejich dílčí přehled do počátku
70. let podává BENEŠ, Josef: Anotovaná výběrová bibliografie české a slovenské etnografické muzeologie za
léta 1945–1971. Praha 1972, s. 4–6, 13–14. Souborně se problematice věnoval KUNZ, Ludvík: Národopisná
musea států střední a východní Evropy. Brno 1958. Malé tisky č. 5.
691
V Českém lidu od roku 1958 vycházela samostatná rubrika Zprávy z (venkovských) muzeí, která byla roku
1967 nahrazena právě Sukovými každoročními zprávami o stavu etnografie v českých zemích. Jejich
uveřejňování pak končí rokem 1974. Přehled o tehdejší literární produkci ale mohli zájemci získat i z dalších
zdrojů, a to pravidelně vydávané Bibliografie muzeologické literatury a České národopisné bibliografie.
Zásadní význam pro poznání děl publikovaných v oblasti národopisného muzejnictví má Benešova Anotovaná
výběrová bibliografie české a slovenské etnografické muzeologie za léta 1945–1971. Praha 1972, vydaná
Střediskem pro výuku muzeologie.
692
SCHEUFLER, Vladimír: K otázkám vědecko osvětové činnosti muzeí. In: HANUŠIN, Ján – KUNZ,
Ludvík (edd.): Príspevky k národopisnej muzeológii: materiály z 1. celoštátnej konferencie muzeálnych
pracovníkov-etnografov v Martine v dňoch 23.–27. 5. 1954. Bratislava 1954, s. 100.
693
Tamtéž, s. 100–101. O dobrovolných spolupracovnících a jejich využití při akviziční činnosti viz
PAVLIŠTÍK, Karel: Dobrovolní spolupracovníci a soudobý etnografický výzkum v muzeu oblastního typu.
MVP 3 (73), 1965, č. 2, s. 85–88.
189
tématu se intenzivně věnovala Zdena Vachová. Upozornila na fakt, že za osvětovou činnost
se často úmyslně vydávalo i to, co neneslo parametry vědecké práce.694
Sama zdůrazňovala
potřebu zavést do prezentační činnosti odborný přístup. Zajímavé jsou nároky, které vznáší
na muzejního pracovníka instalujícího výstavu či expozici. Podle Vachové by měl
proniknout k podstatě vědy a dokázat ji zároveň smysluplně vysvětlit laikům. Pro tuto
činnost tak je třeba školit osoby z řad vědeckých pracovníků, kteří zároveň disponují
nadáním pro výchovně-vzdělávací činnost.695
Výrazným inspiračním momentem se ale
pro české prostředí nakonec staly spíše tři publikace Richarda Suka, jež se v obecné rovině
věnovaly problematice výzkumu návštěvníků a uváděly četné konkrétní příklady
zahraničních i tuzemských zkušeností při práci s publikem.696
Za významného reprezentanta muzeologických přístupů v oblasti práce
s návštěvníkem lze považovat i tehdejšího rožnovského ředitele Jaroslava Štiku (1931–
2010), který prosazoval tezi, že v muzejním prostředí není možné pouze aplikovat výsledky
etnografického výzkumu.697
Jako klíčový pojem pro aktivity muzeí v přírodě stanovil
identitu – vlastně totožnost vytaveného se zobrazovaným objektem.698
Jeho myšlenky úzce
souvisely s ideou tzv. živého/živoucího muzea (museum vivum), která rožnovské muzeum
v 80. letech proslavila v mezinárodním měřítku. Ta spočívala ve snaze o celkové oživení
muzejních institucí ve vztahu k návštěvníkovi založeném na co možná nejtěsnějším
propojení stavebních objektů a v nich instalovaných předmětů k okolní realitě (společnosti
a přírodě). Štika ji popsal jako „…v širším smyslu veškeré dění v muzeích, umocňující
netradičními formami poslání muzea a jeho aktivní zapojení do současného politického dění,
kdežto v užším smyslu chápeme živé muzeum jako cíl, ke kterému směřuje řada aktivit muzeí
694
BUŽKOVÁ [VACHOVÁ], Zdena: Vědecko osvětové poslání národopisných museí a některé zkušenosti
z praxe. In: HANUŠIN, Ján – KUNZ, Ludvík (edd.): Príspevky k národopisnej muzeológii: materiály z
1. celoštátnej konferencie muzeálnych pracovníkov-etnografov v Martine v dňoch 23.–27. 5. 1954. Bratislava
1954, s. 104.
695
Tamtéž, s. 106.
696
SUK, Richard: Výzkum návštěvnosti muzeí. Praha 1966; Výzkum návštěvnosti muzeí. 2. část. Praha 1968;
Výzkum návštěvnosti muzeí III. Praha 1970.
697
Etnograf sice rozhoduje, co je pro zkoumanou oblast lidové a nelidové či typické a netypické, pro zařazení
stavebních objektů do péče muzea v přírodě je ale rozhodujícím kritériem jejich reálný výskyt. ŠTIKA,
Jaroslav: Folklór a obyčeje jako jedna z aktivit muzea v přírodě. In: Museum vivum III: materiály z konference
konané 6.-8. 10. 1987. Rožnov pod Radhoštěm 1988, s. 18–19.
698
Tím se muzeum zároveň stává důležitým střediskem patriotismu a regionalismu. Tamtéž, s. 24. Koncepce
Musea viva hned od počátku zaujala některé tehdejší muzeology, kteří rožnovské konference navštěvovali. Viz
např. ŠPÉT, Jiří: Aktivizační činnost v muzeích. Tamtéž, s. 11–17.
190
v přírodě“.699
Nová koncepce definitivně prosazená v polovině 70. let nebyla v rozporu se
záchrannou funkcí rožnovského muzea, nicméně chtěla dosáhnout uceleného představení
života na Valašsku od pol. 18. století do pol. 20. století.700
Další výraznou osobností působící v Rožnově pod Radhoštěm se stal Jiří Langer,
jehož zájem se mimo jiné soustředil na experimentální muzeologické postupy uskutečněné
ve specifickém prostředí muzeí v přírodě.701
Podstatnější ovšem je jím vypracovaný
konstrukt modelového charakteru expozic, jejichž cílem bylo pravdivým způsobem
znázorňovat historické životní prostředí zahrnující ve vzájemných vazbách (zvláště krajinu,
sídlo, stavební objekt, interiér). Daný model byl zásadním způsobem formován úrovní
a zaměřením výzkumu zahrnujícího analýzu písemných a obrazových pramenů i konkrétních
lokalit, po jejichž vyhodnocení byla následně utvářena kopie či rekonstrukce (většinou již
zaniklé předlohy). Konkrétně byl tento proces realizován prostřednictvím tří na sebe
navazujících kroků – vytvořením obecného modelu expozice (vzniká na základě analýzy
historického kontextu dané lokality a stanovením tematické oblasti prezentace), teoretického
modelu (zjištění obecného modelu jsou podložena konkrétními poznatky z výzkumů
a doplněna o variační odchylky vybočující z jím nastíněné linie) a expozičního modelu
(spočívá v selekci početně nejvíce zastoupených prvků z variační části teoretického modelu,
které současně představují nejvýznamnější reprezentanty v rámci modelu obecného). Takto
vzniklý celek se teprve stává výchozím bodem pro praktickou realizaci výstavby. Expoziční
objekty jsou pak využívány hlavně pro vytvoření interiérových prezentačních modelů.
Pokud lze tyto stavby využít pro zprostředkování a provozní záležitosti, doporučovalo se do
jejich podoby nezasahovat s výjimkou přizpůsobení nutným technickým a muzeologickým
699
ŠTIKA, Jaroslav: Museum vivum. In: Museum vivum I: konference muzeí v přírodě 28.-30. 9. 1983. Rožnov
pod Radhoštěm 1985, s. 25. V rámci užšího pojetí si Štika uvědomuje limity muzea v přírodě způsobené
socialistickou ideologií, a to zejména při dokumentaci některých náboženských jevů (např. rekonstrukce
historické bohoslužby). Rozhodující roli při zprostředkování lidové kultury v případě živého muzea přikládá
vybavení interiéru (květiny, oheň pod hrncem, přítomnost hospodyně), demonstraci stavebních techniky (např.
výroba šindele, došků, pokrývání střechy, roubení) a tradičním řemeslným činnostem. Tamtéž, s. 28–29. O této
problematice viz též JANČÁŘ, Josef – SOUČEK, Jan: Instalace interiérů v muzeích lidových staveb.
Národopisné aktuality 16, 1979, č. 3, s. 169–183.
700
RYŠICOVÁ, Lenka: Moderní dějiny Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v letech
1960–2005. Museum vivum 1, 2005, s. 13–14.
701
LANGER, Jiří: Experiment s lidovou stravou. Národopisné aktuality 12, 1975, č. 4, s. 327–328;
BRANDSTETTROVÁ, Marie – LANGER Jiří: Věrohodnost a pravdivost prezentování lidové kultury
v expozicích muzea v přírodě. Tamtéž 17, 1980, č. 4, s. 321–327.
191
požadavkům. V případě přírodních poměrů pak bylo nejideálnějším vztahem mezi
expozičním a původním modelem identita, kterou však není možné nikdy zcela zajistit.702
Rožnovský příklad s drobnými variacemi víceméně přijímala všechna další muzea
v přírodě. V případě muzea v Přerově nad Labem vzniklého v roce 1967 se nicméně ve větší
míře uplatňovala ochrana stavebních památek v původním prostředí, což bylo dáno
i vzájemnou kooperací Oblastního muzea v Poděbradech a místně příslušného střediska
státní památkové péče a ochrany přírody. Snahou bylo architektonické objekty i předměty
lidového umění zachovat v místě, kde vznikaly a funkčně se v minulosti uplatňovaly.703
V přerovském muzeu byly soustředěny kolem tzv. staročeské chalupy postupně doplňované
dalšími stavebními památkami. V interiéru nejvýznamnější stavby návštěvník mohl nalézt
expozici zemědělství, textilní výroby, lidového umění a stavitelství (selská světnice a černá
kuchyně s otevřeným ohništěm). Exteriér tvořily mimo jiné botanická a včelařská expozice,
sušárna ovoce, holubník, špýchar.704
Výrazně podpořen byl ale i edukační rámec.
Nedalekému vzorovému JZD navštěvovanému početnými exkurzemi a delegacemi mělo
poskytnout potřebný základ pro seznámení se s životem neprivilegovaného obyvatelstva
v minulých staletích a zároveň se stát návodem, jak zachráněné památky využít ke kulturním
účelům.705
Muzea v přírodě se současně stala místy koncipovaných edukačních aktivit, přičemž
jejich představitelé se snažili plně využít rozsáhlých možností při zprostředkování bohatého
produktu obsahujícího interiér budov i krajinné a sídelní celky (lze zde zaregistrovat
i zvýšenou snahu o dokumentaci a prezentaci nehmotného kulturního dědictví). V teoretické
rovině byly řazeny mezi tzv. informační systémy prezentační, jejichž hlavní úlohou bylo
působení formou programů určených školám (v souladu se vzdělávacím systémem
ministerstva školství), širší veřejnosti a odborným pracovníkům. Cílem bylo především
zajistit co nejkomplexnější vnímání daného prezentačního počinu. Základní informace měl
návštěvník obdržet již při vstupu, důležité bylo i jejich doplnění formou výkladu či
rozhovoru s průvodcem (v případě odborné diskuse s odborným zaměstnancem) a lektorem,
702
KRIŠTEK, Igor – LANGER, Jiří a kol.: Národopisná muzea v přírodě: teoretická a metodická východiska
k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981, s. 37 a 39.
703
(Úvod). In: KUBÁLKOVÁ, Hana – ŠEBEK, Svatopluk – ŠTĚPÁNEK, Ladislav (edd.): Polabské
národopisné muzeum Přerov nad Labem. Poděbrady 1967, s. 3.
704
KUBÁLKOVÁ, Hana: Průvodce instalací. In: KUBÁLKOVÁ, Hana – ŠEBEK, Svatopluk – ŠTĚPÁNEK,
Ladislav (edd.): Polabské národopisné muzeum Přerov nad Labem. Poděbrady 1967, s. 17–22.
705
Tamtéž, s. 4.
192
v jejichž kompetenci se měly nacházet i demonstrace jednoduchých činností. Naopak během
edukačního procesu nemělo docházet k nadměrnému užívání techniky nesouvisející
s tématem expozice, protože měla být určena spíše k zabezpečovacím a organizačním
účelům. Celkově bylo zdůrazňováno, že vůči jednotlivým skupinám je třeba volit
individuální přístup a odpovídající typ programu, k čemuž je třeba odpovídajícího školení
pracovníků k dané formě edukace.706
I když subjektem vyučování měl zůstat učitel, nesetkal
se tento původní předpoklad s patřičnou odezvou. Pedagogické programy proto vytvářeli
a prováděli k tomu školení muzejní pracovníci na základě komunikace se školskými orgány
a institucemi. Při své přípravě vycházeli z analýzy osnov pro základní devítileté školy
a gymnázia v oborech jako dějepis, čeština a občanská nauka.
Výsledkem byla např. v Rožnově pod Radhoštěm nabídka 6 forem spolupráce –
exkurze pod vedením lektorů, vyučovací programy edukované odbornou pracovnicí,
programy řízené zaměstnancem a asistované učitelem, program vedený učitelem
za asistence muzejního pracovníka, poskytování možnosti studia odborné literatury,
speciální školení pro učitele o lidové kultuře a její muzejní prezentaci. Výsledné aktivity
nicméně vykazovaly určité společné rysy. Po úvodní motivační fázi zahrnující rozhovor
nebo vyprávění začal lektor či průvodce vysvětlovat vzájemné vztahy a souvislosti mezi
předměty. Tyto formy sdělení, byť mohly obsahovat emotivní náboj, zůstávaly pro
návštěvníkovo vnímání nedostatečné. Jako hlavní metody práce na ně proto navazovaly
demonstrační a manipulační aktivity, prostřednictvím nichž se měli zejména žáci a studenti
naučit samostatně myslet, pracovat a pozorovat. Akce tohoto charakteru byly soustředěny
do několika míst areálu, přičemž k aktivizaci byly často používány grafické pracovní úkoly,
jejichž prostřednictvím mělo dojít k pochopení složitých problémů sociální diferenciace
venkova a venkovského hospodaření.707
Jako handicap nicméně byla vnímána malá
připravenost žáků a zejména učitelů, kteří nebyli ochotni přijmout rozhodující roli při
vyučování a navíc neznali základní informace o daném regionu ani možnosti muzejní
prezentace. Naopak u muzejních pracovníků byla jako hlavní problém spatřována neznalost
706
KRIŠTEK, Igor – LANGER, Jiří a kol.: Národopisná muzea v přírodě: teoretická a metodická východiska
k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981, s. 42–44.
707
LANGROVÁ, Jaroslava: Problematika pedagogické práce ve Valašském muzeu v přírodě. In: ŠPÉT, Jiří
(ed.): Spolupráce muzeí a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního aktivu muzejních
a pedagogických pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha – Teplice 1978, s. 76.
193
didaktických principů, jejichž účinnost měla být pravidelně verifikována.708
Pro návštěvníky
byl v areálu zprostředkován i prodej výrobků lidových umělců a výrobních družstev.709
Vzhledem k omezeným možnostem zprostředkování etnografického fenomému
v řadě především vlastivědných muzeí vznikaly jako podpůrné orgány kroužky, které
v mnoha ohledech navazovaly na dřívější volná uskupení vlastivědných pracovníků. Jejich
činnost byla podporována z vyšších míst a stanovy pro jejich činnost byly vypracovávány
podle návrhu Kabinetu a schvalovány jednotlivými řediteli. Za hlavní cíl měly udržovat
zájemce o činnost muzea, v případě národopisu pak i o místní tradice a zvyky. K pracovní
náplni kromě upozorňování na etnografický materiál a jevy v terénu patřila organizace
nejrůznějších lekcí, kurzů a přednášek. V Českých Budějovicích byly dokonce těmito lidmi
pořádány za spolupráce s odbornými pracovníky různé tematické výstavky.710
5.5 Historická reflexe
Mezi stěžejní témata diskutovaná na poli etnografické muzeologie, která
bezprostředně nezahrnovala aktuální problematiku v oblasti selekce, tezaurace a prezentace,
je nutné zařadit reflexi historického vývoje národopisného muzejnictví. Na jednu stranu byly
mnoha autory připomínány bohaté tradice a analyzovány některé stěžejní události (např.
Národopisná výstava československá)711
či výrazné osobnosti (Lubor Niederle, Ladislav
Lábek, Karel Černohorský)712
z minulosti, v řadě případů se však lze setkat s tendencí až
ostentativně zdůrazňovat onu ostrou hranici mezi dřívějším obdobím a přelomovým rokem
1948. Ve zvýšené míře se příslušné rozlišení objevuje v základních dílech usilujících
708
Tamtéž, s. 74.
709
RYŠICOVÁ, Lenka: Moderní dějiny Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v letech
1960–2005. Museum vivum 1, 2005, s. 15.
710
KREJČA, František: Zpráva o činnosti Národopisného kroužku při Jihočeském muzeu. In: LANDOVÁ,
Jaroslava (ed.): Spolupráce muzeí a galerií se školami, výchovnými zařízeními a mládeží. Sborník příspěvků
z krajské konference o spolupráci muzeí se školami, výchovnými zařízeními a mládeží ze dne 9. září 1987
v Českých Budějovicích. České Budějovice 1987, s. 33.
711
Např. SUK, Richard: Význam Národopisné výstavy ve vývoji naší etnografie. Český lid 62, 197, č. 3,
s. 125–128; FROLEC, Václav: Národopisná výstava českoslovanská a Morava. Národopisné aktuality 7, 1970,
č. 3-4, s. 185–204; SKALNÍKOVÁ, Olga: Národopisná výstava českoslovanská a dělnictvo. Český lid 42,
1955, č. 3, s. 106–112.
712
JOHNOVÁ, Helena: Vědecký a organizační přínos prof. dr. Lubora Niederla k počátkům Národopisného
muzea československého. ČNM – řada historická 135, 1966, s. 113–119; KUNZ, Ludvík: Muzeologické dílo
Ladislava Lábka 1915–1963. In: K 75. výročí Národopisného muzea Plzeňska (supplementum). Sborník
Západočeského muzea v Plzni – historie 17, 1991, s. 61–64; VACHOVÁ, Zdena: Přínos Karla Černohorského
k muzejní etnografii (K osmdesátinám dr. Karla Černohorského). Časopis slezského muzea – řada B 25, 1976,
č. 2, s. 97–101.
194
o celistvou rekapitulaci klíčových aspektů historie tohoto fenoménu. Příkladem může být
kruciální studie Josefa Beneše, který prostřednictvím čtyř základních period charakterizoval
genezi českého národopisného muzejnictví od jeho počátků do 60. let 20. století a zároveň
představil nejdůležitější muzejní sbírky lidové kultury.713
Richard Suk a Ludvík Kunz se
oproti tomu soustředili výhradně na analýzu nejdůležitějších změn a událostí, které v dané
oblasti proběhly v období budování socialismu.714
Za zmínku jistě stojí také tehdejší
publikace a články podávající přehled o sbírkových fondech jednotlivých muzejních ústavů,
z nichž největší pozornosti se dostalo zvláště třem centrálním muzeím (Praha, Brno,
Opava).715
Od 60. let začala být hojně zastoupena i literatura týkající se dějin muzeí
v přírodě,716
v níž se kromě historicky laděných pasáží o samotném procesu vzniku často
objevovalo i dílčí nastínění koncepce, se kterou daná instituce v minulosti vznikala.
5.6 Profesní organizace
Koncepce a analyticky zpracovaná dílčí témata z oblasti etnografické muzeologie
nevznikaly pouze jako výsledek teoretického myšlení a praktických zkušeností na sobě
nezávislých jednotlivců. Byly výrazně ovlivňovány pravidelnými kontakty mezi muzejními
pracovníky, které byly ve většině případů iniciovány a koordinovány státem zřizovanými
subjekty usilujícími o rozsáhlé organizační, metodicko-odborné a ideologicky motivované
proměny tehdejšího muzejnictví. Typickými formami se stala různá zasedání, setkání,
konzultace a konference otevřené relativně širokému spektru zájemců, na nichž kromě
rozsáhlé výměny názorů a poznatků docházelo k vyjasňování některých doposud neřešených
713
BENEŠ, Josef: Rozvoj národopisu v českých muzeích. Sborník Národního muzea v Praze/Acta Musei
Nationalis Pragae, řada A – historie 16, 1962, č. 1–3, s. 1–163.
714
Při hodnocení vývoje etnografického muzejnictví je třeba sledovat vzájemný přínos a doplňování se obou
oborů (muzeologie a národopis) a interpretovat je z ideologickoteoretického hlediska. SUK, Richard: Třicet let
českého etnografického muzejnictví. Český lid 62, 1975, č. 2, s. 67. O této problematice viz také KUNZ,
Ludvík: Etnografická muzeologie v socialistické společnosti. Muzeologické sešity 6, 1977, s. 26–39.
715
Např. JOHNOVÁ, Helena: Vývoj struktury národopisných sbírek Národního muzea v Praze. ČNM – řada
historická 147, 1978, s. 56–63; STRÁNSKÁ, Drahomíra: Národopisné oddělení. In: SKALSKÝ, Gustav (ed.):
Národní museum 1818–1948. Praha 1949, s. 119–136; KUNZ, Ludvík: Národopisné sbírky Moravského musea
v Brně. Průvodce po oddělení a činnost v letech 1947–1957. Brno 1957; VACHOVÁ, Zdena: Národopisné
sbírky Slezského muzea. Ostrava 1962.
716
KUBEŠA, Arnošt: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Zborník Slovenského
národného múzea – etnografia 6, 1965, s. 115–124. Zásadní bylo také zpracování vývoje českých
a slovenských muzeí v přírodě v celosvětovém kontextu. ŠTIKA, Jaroslav – LANGER, Jiří: Československá
muzea v přírodě. Martin 1989.
195
organizačních záležitostí (např. vymezení územních kompetencí mezi jednotlivými muzei)
či navazování spolupráce v odborné a výzkumné oblasti (výstavy, publikace, projekty).
Počáteční iniciativa při pořádání společných akcí vzešla od samotných pracovníků
postátněných muzeí, kteří potřebovali řešit své aktuální problémy objevující se v souvislosti
s probíhajícími celospolečenskými změnami. Do značné míry vycházela ze tří celostátních
konferencí etnografů uskutečněných v letech 1949–1953, z nichž pro národopisná muzea
vyplynuly četné naléhavé úkoly.717
První setkání se konalo pod patronací slovenského
muzejního svazu v roce 1954 v Martině a zúčastnili se jej špičky českých a slovenských
muzejníků činných v oboru.718
Ve společné rezoluci značně ovlivněné dobovou atmosférou
byla zdůrazněna nutnost kooperace mezi muzei a dalšími kulturními institucemi, výchovy
etnografických pracovníků, vydání metodické příručky a vzniku blíže nespecifikovaného
muzeologické ústředí, a to „v zájme rovnoměrného rozvoja všetkých muzeálnych odvetví
a koordinácie ich činností“.719
Na martinské zasedání v pozdější době navázala celá plejáda akcí podobného ražení
na celostátní, národní i krajské úrovni.720
Po tematické stránce se zabývaly nejen
charakteristickými skupinami národopisných sbírkových předmětů (např. lidový textil,
stavby, tradiční zemědělství) a metodikou jejich výběru, klasifikace a interpretace, ale
zároveň rozebíraly teoretické a metodologické záležitosti obecnějšího charakteru (např.
etnografie a muzeum, etnografie a věda, etnografie v soustavě věd). Postupně se na jejich
pořádání začaly stále intenzivněji podílet nově se rodící subjekty, které byly instalovány
komunistickou mocí, aby transformovaly dosavadní přístupy ve sféře muzejnictví. Muzejní
profesní organizace a částečně i centrální muzejní instituce zabývající se národopisnou
717
Prohlášení nicméně stále zůstávala spíše v rovině obecných proklamací. Kromě požadavku, aby byla
národopisná muzea řízena na základě nových úkolů etnografie, byla např. u tzv. krajských muzeí zdůrazněna
potřeba angažování odborně školených etnografů. Resoluce II. celostátní národopisné konference. Český lid
39, 1952, č. 1-2, s. 2.
718
Jednání nakonec nenavštívily některé významné osobnosti jako S. F. Svoboda, L. Lábek či A. Václavík.
Příspěvky prvních dvou zmíněných reprezentantů české etnografie však byly alespoň uveřejněny
v konferenčním sborníku.
719
Rezolúcia. In: HANUŠIN, Ján – KUNZ, Ludvík (edd.): Príspevky k národopisnej muzeológii: materiály
z 1. celoštátnej konferencie muzeálnych pracovníkov-etnografov v Martine v dňoch 23.–27. 5. 1954. Bratislava
1954, s. 181. Diskutovalo se ale např. i o vydání etnografické příručky pro muzejní pracovníky a rozšíření
muzeologických přednášek na univerzitách. Viz též SCHEUFLER, Vladimír: Konference muzejních
pracovníků etnografů v Martině. Český lid 41, 1954, č. 3, s. 141.
720
Základní informace o nich viz KUNZ, Ludvík – SUK, Richard: Zpráva k činnosti a programu Komise
etnografů-musejních pracovníků 1954–1968. Brno 1968, s. 2–5; KUNZ, Ludvík: Etnografická muzeologie
v socialistické společnosti. Muzeologické sešity 6, 1977, s. 40–65 (součásti článku s názvem Etnografické
konference a semináře a Referáty a komentáře k akcím vytvořil Kunz ve spolupráci R. Sukem).
196
tematikou (v českém prostředí Národní muzeum a Moravské muzeum) tak byly v mnoha
případech zastiňovány orgány těsně provázanými s pražskými ministerstvy – ÚMR a později
Kabinetem.
Ústřední muzejní rada působící při ministerstvu školství a kultury zřídila svou
etnografickou komisi na celostátním sjezdu o Národopisné dokumentaci současnosti a jejím
kulturně-výchovném využití muzeích v Martině roku 1960.721
Mezi její členy patřili např.
Ludvík Kunz (dlouholetý předseda), Josef Beneš, Helena Johnová či Richard Suk
a dlouhodobě si zachovávala stěžejní vliv na chod etnografického muzejnictví v českých
zemích. Jako poradní, koordinační a iniciativní orgán ministerstva do vlastních rukou
přebrala nejen konání konferencí a tzv. konzultačních dnů, ale i další úkoly. Stanovovala
základní cíle oboru, pokoušela se o optimalizaci sítě národopisných muzeí, pomáhala
vydávat knižní tituly a podílela se na pořádání postgraduálních kurzů na vysokých školách
a mnoha výzkumných projektech.722
Podařilo se jí překonat i krizi Rady, která od roku 1967
nebyla svolávána, a po svém obnovení jako Ústřední rada muzeí v roce 1969 fakticky
fungovala jen do roku 1972.723
Právě v normalizačním období se stále intenzivněji
projevovala snaha o ideové ovlivnění práce Komise a jejích výsledků. Bylo tomu například
již v roce 1971, kdy se „jako červená niť táhla referátem Václava Pubala (předseda
Kabinetu – pozn. autor) myšlenka angažované práce odborných pracovníků pro naši
společnost“.724
Na programu však stále zůstávala konkrétní „méně angažovaná“ témata
(racionalizace řízení, evidence sbírek, formy výchovně-vzdělávacích aktivit) a v zájmu
profesionalizace byla často zdůrazňována nutnost prohloubení spolupráce s příbuznými
organizacemi a institucemi (např. Oborová komise etnografie a folkloristiky kolegia historie
při Československé akademii věd, Komise Vědeckotechnického komitétu ministra kultury
ČSR pro vědeckou práci muzeí, Národopisná společnost československá). Jistě zajímavým
rysem této fáze vývoje bylo přenesení některých jednání na půdu regionálních muzeí, aby
tak byly prohloubeny vzájemné kontakty a bylo dosaženo lepší koordinace mezi
jednotlivými etnografickými pracovníky v příslušné oblasti a představiteli centrálních
721
BENEŠ, Josef: Seminář muzejníků – etnografů o dokumentaci současnosti. Český lid 48,1961, č. 1, s. 46;
KUNZ, Ludvík – SUK, Richard: Zpráva k činnosti a programu Komise etnografů-musejních pracovníků 1954–
1968. Brno 1968, s. 6.
722
Tamtéž, s. 6–9.
723
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické
ideologie. Dizertační práce. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav
historie a muzeologie, 2005, s. 163–164.
724
SUK, Richard: Etnografie a muzeum. MVP 9 (79), 1971, č. 2, s. 114.
197
muzeí.725
Činnost etnografické komise však začala od konce 70. let slábnout a ani pokusy
o její znovuoživení v dalším desetiletí nepřinesly očekávané výsledky.726
Zásadní vliv na její rozvoj měly i kontakty na četné mezinárodní instituce. Když
pomineme tradiční úzké vztahy s muzejnictvím slovenským, zejména od 60. let nabyla na
významu spolupráce se zahraničím, což se týkalo zejména výstavních projektů, velmi
intenzivní bylo angažmá některých představitelů etnografického muzejnictví
v mezinárodních muzejních organizacích spojených s ICOM, a to v Mezinárodní komisi pro
muzea a etnografické sbírky (ICME, International Committee for Museums and Collections
of Ethnography)727
a Svazu evropských muzeí v přírodě (AEOM, Association of European
Open Air Museums). Právě jeho vznik úzce souvisel s projednáváním problematiky tohoto
typu muzejních institucí na valném shromáždění ICOM ve Stockholmu v roce 1959, kde
došlo k výrazné podpoře jejich další výstavby.728
Na následujících konferencích pak byly
postupně stanoveny parametry, které měly splňovat, a zdůrazněna byla i jejich funkce
„oživování“ staveb pro veřejnost.729
Dlouholetými členy byli Ludvík Kunz, Helena Johnová,
Jiří Langer a Jaroslav Štika, který se stal v roce 1982 členem výboru a o čtyři roky později
dokonce místopředsedou.730
Výrazný vliv na formování názorů o této problematice měly
i konference a sympozia ICOMOS, jejichž rezoluce zdůrazňovaly nejen monumentologický,
ale i muzeologický přístup při správě lidové architektury reprezentovaný hlavně muzei
v přírodě.731
725
Např. SUK, Richard: Etnografická komise ÚMK v Domažlicích. Tamtéž 12 (82), 1974, č. 3, s. 175.
Komunikace mezi muzejními etnografy však probíhala i na nižších úrovních a měla za cíl vyřešit společné
aktuální úkoly, v řadě případů organizačního charakteru. Aktivní bylo sdružení v jihočeském kraji, kde si tamní
etnografická muzejní pracoviště vzájemně vymezila dokumentační oblast a vyměňovala zkušenosti z praxe.
RŮŽIČKA, Miloš Oldřich: Pravidelná studijní setkání jihočeských etnografů. Tamtéž 5 (75), 1967, č. 2, s. 109–
110.
726
V komisi došlo počátkem 80. let ke generační výměně a nadále sledovala spíše praktické záležitosti
etnografického muzejnictví. Předsedou byl jmenován J. Tausch z pelhřimovského muzea. GRULICH, Tomáš:
Etnografická komise ÚMK v roce 1982. Tamtéž 21 (91), 1983, č. 2, s. 94.
727
Členem sdružení, jehož kořeny sahají až do roku 1948, byl Ludvík Kunz. Sám uvádí, že byl jmenován do
širšího výboru ICOM pro etnografická muzea, od nástupu normalizace se ovšem jeho zasedání údajně
nezúčastňoval. Archiv Moravského zemského muzea, fond Moravské zemské muzeum – část Etnografický
ústav (částečně zprac.), složka Odesláno 1977, dopis L. Kunze Ředitelství MM ze dne 31. ledna 1977.
728
Předtím konference etnografů v roce 1957. Viz též BENEŠ, Josef: Pojetí národopisných muzeí
v materiálech UNESCO. Československá etnografie 4, 1961, s. 420–422.
729
ŠTIKA, Jaroslav: (Úvod) In: BUTEK, Ladislav – LANGER, Jiří: Valašké muzeum. Oživené chalupy a lidé.
Ostrava 1975, s. 13.
730
LANGER, Jiří: Úspěchy a prohry Valašského muzea v přírodě. Museum vivum 10, 2014/2015, s. 78.
731
Jednalo se o závěry sympozia, jež se realizovalo s ICOM ve Vysokých Tatrách a v Brně roku 1971.
LANGER, Jiří – SOUČEK, Jan: Problémy rozvoje muzeí v přírodě v Československu. Národopisné aktuality
18, 1, 1980, s. 1.
198
Národopisná muzea jako důležitá dokumentační centra zprostředkovávající
veřejnosti převážně hmotnou lidovou kulturu se dostala také do sféry zájmu akademických
pracovišť. Již v 50. letech se nově vzniklý Kabinet pro národopis ČSAV angažoval ve
shromažďování údajů o národopisných sbírkových předmětech, většinou z oblasti lidové
architektury, zemědělství a zaměstnání obyvatelstva.732
Jeho pozdější následovník Ústav pro
etnografii a folkloristiku ČSAV v těchto snahách pokračoval s cílem vytvořit fotografický
archiv nejdůležitějšího etnografického materiálu z tzv. venkovských muzeí.733
Ústav ve
svých aktivitách v oblasti národopisného muzejnictví nepolevoval ani v dalších letech.
Organizačně se podílel na pořádání hned několika konferencí a setkání etnografických
muzejníků, pomáhal s řadou publikačních výstupů s muzeologickou problematikou
a pokračoval i ve své další tradiční aktivitě – po provedení vlastních terénních výzkumů byl
získaný materiál předáván do sbírkových fondů muzeí. Intenzivní spolupráce však probíhala
i s jinými akademickými subjekty, především vysokoškolskými pracovišti, a to
prostřednictvím praxí. Aktivní zde kromě centrálních muzeí v Praze a Brně bylo i rožnovské
muzeum.734
Spolupráce se státními orgány přinášela muzejním pracovníkům participaci na
výzkumech garantovaných tehdejšími ministerstvy. I když se zpočátku tento druh projektů,
jejichž koordinací byl pověřen Kabinet, nedařilo představitelům etnografických muzeí
získávat, od 70. let se situace zásluhou Ludvíka Kunze změnila. Řada národopisných
pracovníků se tak podílela na řešení rezortního úkolu R-22/73 Ekonomické, politické
a kulturní proměny kapitalistické a socialistické společnosti z hlediska jednotlivých regionů
a jejich dokumentace muzejními formami, zvláště jeho dílčí části s názvem Etnografický
výzkum a dokumentace revoluční proměny zemědělství, konkrétně na výzkumu Vliv rozvoje
průmyslu na způsob života a proměny společnosti, dělnické hnutí a KSČ v jednotlivých
regionech.735
Koncem roku 1980 byly v rámci oponentního řízení úkoly muzeí v průběhu
732
SCH.: Poznámky k evidenci národopisného materiálu v jihočeských muzeích. Český lid 40, 1953, č. 4,
s. 191.
733
J. K.: Soupis ethnografického materiálu ve venkovských museích. Tamtéž, 1955, č. 1, s. 45.
734
Kromě brněnské univerzity se jednalo také o pražskou a olomouckou i Vysokou školu zemědělskou v Brně.
LANGROVÁ, Jaroslava: Problematika pedagogické práce ve Valašském muzeu v přírodě. In: ŠPÉT, Jiří (ed.):
Spolupráce muzeí a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního aktivu muzejních
a pedagogických pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha – Teplice 1978, s. 72.
735
SUK, Richard: Pracovní soustředění řešitelů rezortních úkolů koordinovaných Ústředním muzeologickým
kabinetem. MVP 15 (85), 1977, č. 1, s. 41–42; Perspektivy českého etnografického muzejnictví. MVP 15 (85),
1977, č. 2, s. 87–88.
199
šestého pětiletého plánu zhodnoceny a uzavřeny.736
Podobně tomu bylo se státním plánem
základního výzkumu a jeho hlavního úkolu s názvem Národopisná muzea v přírodě výzkumná
a teoretická příprava pro realizaci.
5.7 Akademická výuka
Etnografická muzeologie našla své uplatnění v univerzitním prostředí, kde lze
rozlišit dva základní typy její výuky. První představoval přednášky a semináře
uskutečňované v rámci kurikula akademického oboru etnografie. Jejich cílem bylo seznámit
posluchače se základy muzejní práce, které mohli následně využít při svém budoucím
povolání. Přesto se řada tehdy realizovaných kurzů neprofilovala jako pouhá metodika
upřesňující jednotlivé druhy muzejních aktivit, ale v mnoha ohledech vykazovala výrazné
teoretické aspekty. Jejich prohloubení ovšem přineslo až založení samostatných
univerzitních učebních jednotek zabývajících se výhradně problematikou muzeologie. Tato
druhá skupina se na univerzitní půdě začala prosazovat od 60. let 20. století a byla
reprezentována především tzv. brněnskou a pražskou muzeologickou školou.
Co se týká první kategorie, Richard Suk na konci 60. let zaznamenal výraznější
edukační činnost při univerzitách v Praze, Brně a částečně také v Olomouci.737
Bohatý
a rozmanitý byl vývoj etnografické muzeologie na Karlově univerzitě. Na tradici započatou
v období první republiky738
navázali na místní katedře formou přednášek a seminářů Josef
Beneš a Helena Johnová.739
Od druhé poloviny 60. let realizované dvouleté kurzy pro
zaměstnance muzeí však měly přece jen poněkud odlišný charakter. Jako tzv. postgraduální
typ studia byly určeny nejen pro muzejníky-etnografy, ale i pro další odborné pracovníky,
kteří se zabývali sbírkami podobného zaměření (zemědělství, řemesla, umění).740
Úkolem
bylo aktualizovat a doplňovat znalosti potřebné k úspěšnému zvládnutí muzejní praxe
736
SUK, Richard: Druhý aktiv řešitelů etnografické části resortního výzkumného úkolu. MVP 14 (84), 1976,
č. 1, s. 40; Závěrečné oponentní řízení resortních výzkumných úkolů muzeí z období šesté pětiletky. MVP 19
(89), 1981, č. 2, s. 103–104.
737
SUK, Richard: Postgraduální studium etnografie a muzeologie na Karlově univerzitě. MVP 7 (77), 1969,
č. 3–4, s. 207–208.
738
Již v roce 1929 při pokusu o založení edukačního centra na pražské filozofické fakultě byla muzeologie
označena za obor národopisu blízký. PETRÁŇOVÁ, Lydie: Karel Chotek a jeho škola. In: WOITSCH, Jiří –
JŮNOVÁ MACKOVÁ, Adéla (edd.): Etnologie v zúženém prostoru. Praha 2016, s. 76.
739
Např. Seznam přednášek na Filozofické fakultě ve studijním roce 1973-74. Praha: Univerzita Karlova, 1973,
s. 84.
740
SUK, Richard: Postgraduální studium muzeologie. MVP 9 (79), 1971, č. 3, s. 187.
200
v oboru etnografie, přičemž důraz byl kladen jak na teoretickou, tak i praktickou rovinu
výuky.741
V Brně byly přednášky pořádány nestorem moravského národopisu Antonínem
Václavíkem již koncem 40. let a v dalším období na ně krátce navázal Ludvík Kunz.742
Přes
proklamovaný zájem o problematiku muzejnictví nebyl předmět v následujících letech
vypisován vůbec a přednost dostávaly jiné formy seznámení studentů s muzejním
fenoménem, zvláště pak praxe a povinné exkurze.743
K rozsáhlejší reflexi muzeologické
problematiky při výuce etnografie došlo až v první polovině 80. let, kdy se v rámci denního
studia konaly přednášky a semináře Bohuslava Beneše, Dušana Holého a Václava Frolce.744
V pořadí druhý typ edukace v oblasti etnografické muzeologie představovaly
výukové kurzy, které uvedli v život samotní muzeologové. Ve výchovně-vzdělávacích
aktivitách externí katedry muzeologie působící při Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně se
etnografii podařilo zapracovat těsně po jejím oficiálním zřízení v roce 1963. I když
v systému postgraduálního studia byly upřednostňovány předměty zabývající se spíše
obecnějšími problémy, součástí osnov se staly přednášky a cvičení věnované jednotlivým
speciálním muzeologiím. Jejich garanti se zpočátku rekrutovali z odborných pracovníků
MM, jehož muzeologické oddělení katedru ideově a organizačně zaštítilo. Jako exponovaný
představitel národopisné muzeologie byl osloven také jeho zaměstnanec Ludvík Kunz, který
již od prvního školního roku 1965/1966 spolu s Miroslavou Ludvíkovou vedl kurz s názvem
Etnografická muzeologie.745
Jeho jméno na seznamu pedagogů figurovalo až do období
741
K rozvíjení dosud získaných kompetencí zájemců o studium přispěla samotná skladba učebního programu
rozdělená do tří hlavních tematických oblastí – muzeologie, etnografie a také etnografické a folkloristické
sbírky. Dalším důležitým rysem se stalo praktické zaměření kurzů, kde se do centra pozornosti dostala
problematika tvorby a správy sbírkových fondů a znalectví jejich integrálních součástí – předmětů
etnografického charakteru. Studenti si tak nejen vyslechli přednášky věnující se sbírkotvorné činnosti,
konzervaci, evidenci, způsobům prezentace, ale také o některých specifických skupinách národopisného
materiálu (lidové tisky, keramika, textil, hudební nástroje, terče, obrazy na skle). SUK, Richard: Postgraduální
studium etnografie a muzeologie. MVP 7 (77), 1969, č. 1–2, s. 207–208.
742
Např. ve školním roce 1951–1952 vedl vedoucí etnografického semináře Masarykovy univerzity kurz
s názvem Museologie. Seznam přednášek na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity 1951/52. Brno [1951],
s. 36, Kunz se pak ujal předmětu Museologie národopisná. Seznam přednášek na Filozofické fakultě
Masarykovy univerzity v Brně ve studijním roce 1957/1958. Brno [1957], s. 29. Přesto u Kunze řada studentů
i nadále vykonávala praxi (Veselská, Panák).
743
JEŘÁBEK, Richard: Činnost Semináře pro etnografii a folkloristiku University J. E. Purkyně v Brně
v letech 1959–1961. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity – řada uměnovědná (F) 11, 1962,
č. 6, s. 164. Přesto lze v programu výuky na školní rok 1962–1963 nalézt předmět Cvičení z národopisné
muzeologie vedený Miroslavou Ludvíkovou. Seznam přednášek na Filozofické fakultě ve studijním roce 1962-
63. Brno 1962, s. 61.
744
Např. Seznam přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1983/84. Brno 1983, s. 63; Seznam
přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1984/85. Brno 1984, s. 124–125; Seznam přednášek na
filozofické fakultě ve studijním roce 1985/86. Brno 1985, s. 161.
745
Seznam přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1965-66. Brno 1965, s. 45.
201
transformace katedry v Katedru archeologie a muzeologie. Následovníky stárnoucího
etnografa se v dalších letech stali Richard Jeřábek, Miroslava Ludvíková, Eva Večerková
a Pavel Kurfürst, později dokonce Josef Beneš.746
Výrazného postavení se dostalo etnografické muzeologii také v rámci Střediska pro
výuku muzeologie založeného roku 1967 na pražské univerzitě, které se řídilo Neustupného
muzeologickým pojetím. Studenti jednotlivých vědních oborů zastoupených v muzeích
(např. historie, dějin umění, archeologie) zde postupně absolvovali přednášky a semináře
z obecné muzeologie, na něž navazovala výuka v příslušné oborové aplikaci a muzejní
praxe. Pozice etnografie byla v porovnání s dalšími disciplínami ve výukovém programu
velmi silná. Zásluhou Josefa Beneše (mimochodem jednoho ze zaměstnanců Střediska) se
mohla opřít nejen o úzké vazby na zdejší etnografickou katedru, ale především o jeho
dlouholeté angažmá na poli etnografické muzeologie. Spolu s dalšími participanty (Johnová)
takřka po celá 70. léta vychovávali nejen absolventy, kteří aplikovali získané kompetence
v muzejní praxi, ale i další podporovatele a zastánce tohoto typu oborové muzeologie. Těsné
sepětí s představiteli pražské univerzitní etnografie nakonec vedlo k tomu, že místní katedra
převzala agendu Střediska po ukončení jeho činnosti na začátku 80. let.747
746
Např. Seznam přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1979-80. Brno 1979, s. 199; Seznam
přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1983/1984. Brno 1983, s. 223.
747
ŠPÉT, Jiří: Muzeologicko-metodická činnost Národního muzea v Praze po roce 1945. ČNM – řada
historická 154, 1985, č. 3-4, s. 191.
202
6. Literární muzeologie – od historických a sociálních aspektů literatury
k zájmu o literární tvorbu jako umělecké dílo a tvůrčí jev
Aktivity na poli literární muzeologie měly ve sledovaném období řadu
charakteristických rysů, které vycházely především ze specifického postavení
literárněmuzejních zařízení. Formou a obsahem sdělení atypický sbírkový materiál (knihy,
rukopisy) vyvolával zvýšenou potřebu teoretické reflexe, za jejíž odrazový můstek sloužily
myšlenkové koncepce předních českých muzeologů (Beneš, Stránský) originálním
způsobem uzpůsobené a inovované představiteli literárního muzejnictví (např. Boháč,
Hájek, Loužil, Javůrek, Vrchotka, Kneidl, Doubnerová). Právě jejich zásluhou došlo
k transformaci dřívějších pojetí opírajících se o historický a sociální aspekt literatury a popis
důležitých etap života jednotlivých autorů směrem k estetickému a emocionálnímu uchopení
muzejního fenoménu. Hlavní oblast zájmu se postupně soustředila do tří tematických skupin.
Jednalo se o vymezení poznávací intence tohoto typu speciální muzeologie a jejího vztahu
k literární vědě i obecné muzeologii, dále otázky týkající se organizačního uspořádání
literárních muzeí včetně pokusů o stanovení kompetencí jednotlivých typů těchto ústavů
a konečně akcentaci příslušných fází muzealizačního procesu se zvláštním důrazem na
analýzu pojmu sbírkový předmět a forem zprostředkování jeho obsahu. Pro většinu
reflektovaných témat byl signifikantní pozvolný nárůst kvality a šíře vnímání zkoumané
problematiky, kdy se vývoj od praktických zkušeností posouval k ucelenějším a na
teoretických základech vystaveným postojům. Zásadní v tomto směru bylo, vedle tradičního
působení Knihovny Národního muzea (dále jako KNM), vytvoření pražského Památníku
národního písemnictví (dále také jako PNP) a vznik literárních oddělení při MM a Slezském
muzeu v Opavě, z jejichž prostředí se rekrutovali nejvýznamnější představitelé oboru.
Důležitou roli na profilování jejich názorů sehrály i styky se slovenskými muzejníky
(zvláště Literárne múzeum Matice slovenskej v Martině) a se zahraničím, kde po ukončení
éry izolacionismu došlo zejména od 60. let k navázání kontaktů s muzei ze západních zemí.
6.1 Nástin vývoje literárního muzejnictví v českých zemích do roku 1989
Výraznou pozornost literárním památkám věnovala již muzea zakládaná na počátku
19. století. Záhy však byly soubory rukopisů, starých tisků a knih vnímané jako základní
203
sbírkový materiál odsouvány do pozadí ve prospěch hmotných autentických dokladů
z oblasti přírodních a historických věd.748
Instituce muzejního charakteru zabývající se
výhradně literárním fenoménem tak byly ve výraznější míře zakládány až na přelomu 19.
a 20. století a svého tehdejšího vrcholu dosáhly v období první republiky. Tematicky
reflektovaly životní osudy a dílo jednotlivých spisovatelských osobností, přičemž je
hodnotily spíše z pozic jejich celospolečenského a zároveň i regionálního významu.
Převážně se jednalo o neodborně spravované památníky (rodné domy, objekty spjaté
s literární činností), z nichž se v systematicky vedená střediska postupně přeměnil jen velmi
omezený počet (např. Muzeum Boženy Němcové v České Skalici, Muzeum Jindřicha
Šimona Baara v Klenčí, Podještědské muzeum Karoliny Světlé v Českém Dubu či Němci
provozované Muzeum Adalberta Stiftera v Horní Plané).749
Díky jejich aktivnímu působení
však začal celkový vývoj postupně tendovat k analýze samotných literárních děl
a v některých případech dokonce k pokusům upozornit na význam a funkci literatury
v životě společnosti. Z muzeologického hlediska bylo v tomto období zásadní uspořádání
několika velkých výstav s literární tematikou provázených diskuzemi o koncepci
a způsobech instalace750
a v neposlední řadě i oficiální konstituování Literárního archivu
Národního muzea jako dokumentačního střediska shromažďujícího pozůstalostní fondy
českých literátů.751
Ke zrodu literárního muzejnictví jako samostatné a svébytné jednotky, uvnitř které
se rozvíjelo teoretické uvažování o muzejním fenoménu, nicméně docházelo až od 50. let
20. století.752
Zásadní podíl na jeho tehdejší profilaci měly restriktivní zásahy státního
a stranického aparátu. K jejich prohloubení došlo především po potvrzení platnosti
748
HEK [HÁJEK], Jiří: Literární věda a literární muzeum. In: JEŘÁBEK, Dušan (ed.): Literárněvědné studie:
profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno 1972. Spisy University J. E. Purkyně v Brně/Opera
Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 179, s. 387.
749
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 8, 1974, s. 24;
KOVÁČ, Mišo A.: Úvod do literárnej muzeológie. Martin 1982. Metodika a propagácia. Metodické príručky
a zborníky, s. 138–139; JÁCHIMOVÁ, Veronika: K typologii a historii instituce „literární muzeum“
v Čechách. In: LUPÍNKOVÁ, Martina – MUCHKA, Pavel (edd.): Literární paměť ve středních Čechách.
Praha 2016, s. 26–29.
750
Jednalo se především o výstavy o Josefu Dobrovském (1929), Jiřím Melantrichovi z Aventina (1930),
goethovských tisků (1932), kreseb ruských spisovatelů (1933) a Karla Hynka Máchy (1936) pod vedením
ředitele Knihovny Národního muzea Josefa Volfa. NOVOTNÝ, Miloslav: Knihovna. In: SKALSKÝ, Gustav
a kol. (edd.): Národní museum 1818-1948. Praha 1949, s. 59.
751
Koncem 60. let zde bylo uloženo na 1200 pozůstalostí a obsahoval celkem i s dalšími fondy okolo 2 500 000
archivních jednotek. LOUŽIL, Jaromír: Literární archiv Památníku národního písemnictví. Archivní časopis
18, 1968, č. 2, s. 82.
752
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 8, 1974, s. 25.
204
socialistického realismu podle Ždanovových tezí na sjezdu spisovatelů a později
i komunistické strany753
uskutečněných na jaře roku 1949, na které do značné míry
navazovaly kampaně v periodikách Nový život a Tvorba754
odsuzující různé typy tzv.
závadné literatury (označované např. jako dekadentní exotismus, fašismus, formalismus,
ruralismus, snobismus), západní vlivy a řadu osobností z prostředí spisovatelské obce
a literární vědy (např. Masaryk, Novák, Teige, Černý, Kolář). Faktickým vyvrcholením
tehdejších opatření však bylo přijetí zákona č. 94/1949 Sb. o vydávání a rozšiřování knih,
hudebnin a jiných neperiodických publikací, jehož hlavním smyslem bylo ustanovení
každoročního plánu na vydávání knih, který se nacházel zcela v ministerské gesci.755
I když
součástí tradičně přijímaného narativu v českém prostředí byla představa o literatuře, která
má osvětově působit, ukazovat cestu a dokonce suplovat politické cíle,756
od této chvíle se
její oficiální část ocitla pod přímým vlivem a kontrolou mocenských orgánů. Představitelé
tehdejších vládnoucích elit si byli zároveň dobře vědomi přitažlivosti, prestiže i autority
literatury v životě poúnorové společnosti a hodlali využít jejího symbolického,
mýtotvorného a propagandistického potenciálu k její aktivizaci a výchově. Čtenář se v této
optice měl daleko intenzivněji zaměřovat nejen na samotný obsah, ale také na ideologickou
hodnotu díla a hledat jeho aktuální celospolečenský rozměr.757
Jako důležitý prostředek
komunikace s veřejností se vedle samotných literárních děl, osobností jednotlivých tvůrců,
knihoven, čtenářských besed či profesních a zájmových uskupení jevily zestátněné muzejní
instituce, které měly zároveň vytvářet vhodný a odpovídající prostor pro uskutečňování
některých ideologicky zaměřených rituálů. I když vzájemný vztah režimu
k literárněmuzejnímu fenoménu během více než čtyřicetiletého období prošel bouřlivým
vývojem souvisejícím s rozsáhlými změnami v kulturní politice, vykazoval řadu společných
znaků. Mezi ně patřily snaha o vytvoření jednotné organizační linie literárního muzejnictví,
permanentní tlak na dokumentaci a prezentaci soudobé angažované literatury oproti doposud
753
O tom viz FORSTOVÁ, Eva: Knihy podle norem: kulturní instituce v systému řízené kultury. Státní
nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Praha 2013. Mnemosyne sv. 8, s. 45–52.
754
CATALANO, Alessandro: Rudá záře nad literaturou: česká literatura mezi socialismem a undergroundem
(1945-1959). Brno 2008, s. 79.
755
BAUER, Michal: Ideologie a paměť: literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století. Jinočany
2003, s. 143.
756
KOSKOVÁ, Helena: Šedesátá léta – zlatý věk české prózy? In: DENEMARKOVÁ, Radka (ed.): Zlatá
šedesátá. Česká literatura a společnost v letech tání, kolotání a … zklamání. Praha 2000, s. 20.
757
ŠÁMAL, Petr: Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20.
století (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha: Academia, 2009. Šťastné zítřky, s. 139.
205
preferovaným obdobím (např. národní obrození, přelom 19. a 20. století) a v neposlední řadě
také úsilí o účinnější metody vystavení specifického sbírkového materiálu.
Bezprostředním krokem vedoucím ke konstituování literární muzeologie se však
stalo až vytvoření centrální instituce literárněmuzejních zařízení na základě rozhodnutí
vládních orgánů. V roce 1953 zpřístupněný Památník národního písemnictví (dále jako
PNP), který působil v intencích kulturní politiky KSČ a jehož vznik byl podle tehdejších
zdrojů inspirován existencí sovětských literární muzei,758
však cesta k vedoucímu postavení
v rámci literárního muzejnictví teprve čekala. Primárně byl totiž koncipován jako instituce
zprostředkovávající přehled, výklad a specifickou koncepci pojetí historického vývoje české
literatury, a to tak, „ …aby připomínal našemu lidu jeho slavnou minulost, jeho hledání věčné
pravdy, kterou můžeme najít v budovatelské práci, statečné a nesmlouvavé obraně míru proti
všem fašistickým, šovinistickým a rasovým theoriím o nevyhnutelnosti konfliktů a válek“.759
Měl tak do značné míry plnit úlohu místa setkávání, v němž ovšem byl kladen důležitý
akcent na ovlivňování ideologické uvědomění tehdejších obyvatel.760
K transformaci ústavu
vycházejícího z marxismem ovlivněné literární vědy v odborné a vědeckovýzkumné
pracoviště pokoušející se aktivně ovlivňovat i další literárněmuzejní ústavy dalo podnět až
nově se rodící myšlení zdůrazňující vazby člověka a společnosti či otázky autonomie kultury
rodící se v druhé polovině 50. let.761
S proměnou celospolečenského klimatu, v němž ke konci 60. letech došlo do určité
míry k vymanění literatury, spisovatelů i čtenářů z ideologických tenat,762
pak bylo spojeno
nejen kritické přehodnocování tematického zaměření a způsobu interpretace
dokumentovaných jevů, ale také celkového přístupu k realizaci muzelizačního procesu.
Rozvoj teoretického myšlení souvisel především s intenzivnějším uvědoměním si
758
MUKAŘOVSKÝ, Jan: K otevření Památníku národního písemnictví na Strahově (III. část). In: VODIČKA,
Felix – NOVÁK, Bohumil (edd.): Památník národního písemnictví na Strahově: katalog musea české
literatury. Praha 1953, s. 23; HAMANOVÁ, Růžena – FREISLEBEN, Zdeněk: Památník národního
písemnictví 1953–2013. Praha 2013, s. 17.
759
FIERLINGER, Zdeněk: K otevření Památníku národního písemnictví na Strahově (I. část). In: VODIČKA,
Felix – NOVÁK, Bohumil (edd.): Památník národního písemnictví na Strahově: katalog musea české
literatury. Praha 1953, s. 14.
760
KIRSCHNER, Zdeněk: Poznámky k histórii [sic] a zkušenostem z činnosti Památníku národního
písemnictví v Praze. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej
literatúry. Martin 1967, s. 160.
761
RÁKOSNÍK, Jakub – SPURNÝ, Matěj – ŠTAIF, Jiří: Milníky moderních českých dějin: krize konsenzu
a legitimity v letech 1848-1989. Praha 2018. Historické myšlení, s. 220–221.
762
KUBÍČEK, Tomáš: Myšlení o literatuře v prostředí českých literárních časopisů šedesátých let. In:
DENEMARKOVÁ, Radka (ed.): Zlatá šedesátá. Česká literatura a společnost v letech tání, kolotání a …
zklamání. Praha 2000, s. 134. 125-1
206
specifičnosti postupů při reflexi literárního fenoménu (převažující dvojrozměrnost
materiálu, časté používání kopií, využití autentických dokladů k dokreslení vedlejších témat)
a rozšířením zájmu na všechny oblasti muzejní práce (sbírkotvorná činnost, evidence,
uložení včetně organizačních a kompetenčních otázek).763
Značně rozšířena tak byla
doposud převažující orientace na prezentační aktivity realizovaná od 50. let dokumentačním
(později literárně expozičním) oddělením PNP, která se projevila při budování na svou dobu
inovativně koncipovaných expozic a pořádání tematicky různorodých výstav
a doprovodných programů.764
Právě nedostatky v realizaci dřívějších projektů mnohé autory
stále více utvrzovaly v přesvědčení, že aplikace dosavadních metod literárních muzeí
a památníků do značné míry selhává a „…soustavné rozvíjení literárně výstavní činnosti
nezbytně vede k vzniku nové odborné specializace“. 765
Volalo se po potřebě kritiky
a odborné diskuze, v jejichž rámci mělo být využito i muzeologických publikací a kulturního
tisku.766
Jedním z výsledků probíhajících změn se stalo vydávání metodických oběžníků
a teoreticky koncipovaných článků ve vlastních periodikách (Glosy ze Strahova, Literární
archiv)767
a faktické vytvoření sítě muzeí, památníků a pamětních síní, jimž se PNP v mnoha
ohledech stal skutečným metodickým, poradenským a kontrolním orgánem.
Rozhodující vklad centrální instituce pro rozvoj a celosvětové renomé českého
/československého literárního muzejnictví však nezůstával osamocen. Již v roce 1951 došlo
k vytvoření pražského Muzea Aloise Jiráska (1958 přičleněno k Památníku) a také
v regionech se etablovala další progresivní pracoviště působící při bývalých zemských
muzeích (Památník Petra Bezruče při Slezském muzeu v Opavě a literární oddělení
Moravského muzea). Progresivní osobnosti i specifické druhy aktivit generovaly rovněž
další muzejní instituce (např. krajská muzea v Hradci Králové a Českých Budějovicích)
a specializovaná literární muzea a památníky (např. Památník Fráni Šrámka v Sobotce,
763
HEK [HÁJEK], Jiří: Literární věda a literární muzeum. In: JEŘÁBEK, Dušan (ed.): Literárněvědné studie:
profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1972. Spisy University
J. E. Purkyně v Brně/Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 179, s. 389, o
aktivitách PNP viz též MĚDÍLEK, Boris: Památník národního písemnictví 1953-1978 (soupis publikací, výstav
a kulturních pořadů). Praha 1983. Edice soupisů Strahovské knihovny, s. 17–107.
764
O literárně expozičním oddělení viz HAMANOVÁ, Růžena – FREISLEBEN, Zdeněk. Památník národního
písemnictví 1953-2013. Praha 2013, s. 43.
765
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 40.
766
ŽANTOVSKÝ, Jiří: První kapitola. Glosy ze Strahova 1, 1964, č. 1-2, s. 13.
767
Zvláště prvně jmenované periodikum přinášelo ve svých úvodních zamyšleních mnoha zaměstnanců PNP
o aktuálních otázkách, jakými byl marketing, volontérství, výdělečnost muzeí, edukace, návštěvnost atd.
207
Muzeum Boženy Němcové v České Skalici). 768
Řada z nich sice vznikala za přímé účasti
PNP a nadále působila pod jeho přímou kuratelou, jiné se však, zejména od druhé poloviny
60. let, vůči pražské instituci začaly cíleně vymezovat. I tyto kontroverze však výrazně
přispívaly k formování oboru, i když v některých případech byla samostatná aktivita
„venkovských“ muzeí představiteli Památníku vnímána jako značně problematická
a kontraproduktivní. 769
Do značné míry autonomní linii tvořila v rámci literárního muzejnictví tzv. muzea
knihy, která se zaměřovala přímo na fenomén knihovních dokumentů, technologii jejich
výroby a celospolečenského dopadu této literární formy. Své organizační zázemí a řídící
centrum našla v KNM, jejíž zaměstnanci publikovali četné metodické i teoretické texty
a pokoušeli se rozvíjet mezinárodní spolupráci. Nejvýraznějším reprezentantem se stalo
Muzeum knihy ve Žďáře nad Sázavou vybudované podle autorů jeho expozice jako
muzeologické vyústění činnosti KNM v roce 1957.770
Podobnou roli plnil také Památník
Bible kralické vybudovaný při MM. Jeho původní instalace byla tematicky koncipována
nejen jako interpretace fenoménu přesahujícím horizont českých zemí, ale zároveň jako
dokumentace dějin obce s výrazným zastoupením archeologického materiálu.771
6.2 Přístupy k vymezení pozic literární vědy a literatury na poli muzejnictví
Při úsilí o vymezení předmětu zájmu literární muzeologie vedle sebe působily dvě
výrazné skupiny, které se navzájem ovlivňovaly a do určité míry prolínaly. Na jedné straně
se jednalo o zaměstnance literárněmuzejních zařízení, kteří primárně usilovali o zkvalitnění
a usoustavnění tehdejších forem muzejní práce jejich teoretickým ukotvením, na straně
druhé o muzeology intenzivně řešící především specifické postavení literárních muzeí
768
Např. Boháč v polovině 70. let rozeznává pouze 12 akceschopných a po odborné stránce kompetentních
literárních muzeí a pracovišť. BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný
letopis 8, 1974, s. 35–36.
769
Kritizováno v tomto směru bylo vybudování Památníku jihočeského písemnictví bez jakýchkoli
literárněmuzeologických zkušeností. BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích.
Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 49.
770
VRCHOTKA, Jaroslav: Muzeum knihy ve Žďáře nad Sázavou: expozice Knihovny Národního muzea
v Praze: průvodce. Praha 1978. Inventáře a katalogy Knihovny Národního muzea v Praze, s. 5. Tam také
o celkové podobě expozice.
771
FIALOVÁ, Vlasta: Památník Bible kralické, průvodce. Expozice historického oddělení Moravského muzea
v Brně. Brno 1972; CHALOUPKA, Jan. Památník Bible kralické, Kralice nad Oslavou. Brno [1975]; HÁJEK,
Jiří: Památník Kralické tiskárny v Kralicích nad Oslavou. In: BĚHALOVÁ, Štěpánka (ed.): Muzejní
prezentace k dějinám knižní kultury: sborník příspěvků z celostátního semináře knihovníků muzeí a galerií
České republiky: Jindřichův Hradec 28.-30. 5. 1996. Jindřichův Hradec 1997, s. 33–35.
208
v rámci oboru muzejnictví. Výsledkem vzájemné kooperace se dokonce, jako u jediné
z tehdejších oborových muzeologií, stalo vytvoření terminologického slovníku. Rozsáhlé
a obsahově kvalitní dílo s názvem Pojmoslovie literárnomúzejnej komunikácie akcentující
obecně muzeologickou problematiku sice vzniklo na Slovensku, ale za významného přispění
českých autorů (Stránský, Boháč).772
Přesto je třeba aktivity zástupců obou táborů (tzn. představitelů literárního
muzejnictví a muzeologie), díky odlišnému přístupu ke zkoumanému fenoménu, vnímat
separátně. Přední (nejen) čeští muzeologové měli mimořádný význam pro příklon mnoha
zaměstnanců literárněmuzejních zařízení k teoretickým úvahám. Přitahováni
mnohovrstevnatostí vztahu literatury a muzeí stanovovali základní východiska, se kterými
se museli reprezentanti literární muzeologie vyrovnávat, navíc často přicházeli
s originálními myšlenkami obohacujícími dosavadní přístupy k muzejní práci doposud
založenými na empirii a spontánním průzkumu metod.773
Hlavní motivací většiny z nich
však při jejich snahách o vymezení kompetencí literární muzeologie bylo přesvědčit
muzejníky, že klíč k řešení aktuálních otázek je třeba nacházet ve sféře teoretické a obecné
muzeologie, a současně tím podpořit a obhájit vlastní uchopení obecně muzeologické
problematiky. Zintenzivnění zájmu lze u jednotlivých muzeologů vysledovat, podobně jako
u reprezentantů literárních muzeí, zejména v souvislosti s debatami o dalším směřování
tradičních i nově konstituovaných literárněmuzejních ústavů v průběhu 60. a 70. let 20.
století. Právě tehdy dostávali široký prostor k vyjádření na konferencích a seminářích
věnovaných dílčím aspektům tohoto fenoménu a z nich publikovaných sbornících.
Jedním z prvních, kdo svými postřehy výrazněji vstoupil do oblasti literárního
muzejnictví, byl na počátku 60. let Václav Vlček. Na základě svých ideologicky
vyhraněných názorů spatřoval jeho význam vedle „pasivní“ ochranářské činnosti v aktivním
využívání pokrokových rysů minulosti pro současnost, a to obzvláště v plnění aktuálních
úkolů výstavby socialismu a komunismu.774
Za hlavní předmět tohoto oboru proto považoval
dokumentaci a prezentaci obsahu literárních děl s důrazem na jejich celospolečenskou
funkci. Vedle částečné kritiky vztahující se k zanedbávání chodu literárněmuzejních ústavů
ze strany národních výborů jako zřizovatelů apeloval na nutnost užší spolupráce s dalšími
772
POPOVIČ, Anton: Pojmoslovie literárnomuzejnej komunikácie. Dolný Kubín 1979. Acta Musei litterarii
Pauli Országh Hviezdoslav.
773
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 40.
774
VLČEK, Václav: K některým problémům literárních muzeí a památníků. MVP 1 (71), 1963, č. 3, s. 129.
209
kulturními orgány a prohloubení aktivit edukačního charakteru. Výchovně-vzdělávací
složka by podle něj měla návštěvníka vést nejen k poznání života a díla příslušného
spisovatele či získání příslušných poznatků z oblasti literární historie, ale hlavně k naplnění
obecně výchovných cílů. Tomu musí odpovídat celková úroveň výstavních počinů, zvláště
pak jejich výtvarné hledisko. Vlček v této souvislosti upozornil i na fakt, že „klasické“
vyjadřovací prostředky muzea jsou ve srovnání s obsahem samotného literárního díla velmi
chudé. Vystavená kniha je pouze vnější stránkou díla a ostatní prezentované doprovodné
dokumenty či fotografie pouhým plochým a statickým dokladem určitého momentu
zkoumané skutečnosti, která s obsahem knihy mnohdy vůbec nesouvisí. Pro co možná
nejsrozumitelnější a nejemotivnější působení proto doporučil funkční propojení všech
výrazových komponent. Potřeba je tedy podle něj soustředit se také na častější využití
trojrozměrného materiálu, který toto propojení nejlépe podněcuje, a prezentaci obohatit
o fundovaný odborný výklad.775
V prostředí literárního muzejnictví se však širšího ohlasu dostalo spíše až pozdější
stati Josefa Beneše. Pražský muzeolog jejím prostřednictvím fakticky otevřel a zásadním
způsobem nastínil problematiku teorie sbírkového předmětu, tedy stěžejního tématu
pozdějších literárněmuzejních debat. Cíleně se ho rozhodl představit pouze z výchovněvzdělávacích
pozic, protože jeho vědeckou a výzkumnou (vlastně pramennou) složku
považoval za doménu dějin literatury a literární muzeologie.776
Vědom si specifičnosti
daného typu speciální muzeologie se pokusil vytvořit kategorizaci opřenou o potenciál
sbírkového materiálu a zprostředkovat určitý typ sdělení v rámci literárněmuzejní
komunikace. Kromě ikonografických, trojrozměrných a některých psaných (např.
korespondence, paměti) sbírkových předmětů, které podle něj mají spíše doprovodný
charakter související především se ztvárněním procesu vzniku literárního díla či popisu
osudů a tvůrčího prostředí samotného autora, se do popředí dostaly hmotné fixace literárního
textu (knihy, rukopisy) považované za „velmi důležité, ne-li rozhodující pro podání díla“.777
Beneš zároveň upozornil na fakt, že při jejich vystavování dochází pouze k představení
vnější podoby (vazba knihy, titulní strana, samotný text). Vlastní obsah sdělení a z něho
vycházející prožitek je schopna vyvolat až četba, kterou ovšem muzeum nemůže suplovat,
775
Tamtéž, s. 131–132.
776
BENEŠ, Josef: Poznámky k interpretaci sbírkového předmětu, klíčové otázce literární muzeologie. Glosy
ze Strahova 2, 1965, č. 3-4, s. 3.
777
Tamtéž, s. 4.
210
protože takováto prezentace se dostává do rozporu s autentickými doklady tvořícími hlavní
podstatu muzejní prezentace. Návodnými otázkami následně vybízí čtenáře k zamyšlení nad
tím, čeho je vystavením podobného typu materiálu možné dosáhnout či jak lze tento základní
vyjadřovací prostředek kombinovat s dalšími typy exponátů. Stěžejní je pro něj pak
exponování dokladů spojených s výrazným emocionálním prožitkem.778
Beneš své
literárněmuzejní vize výrazně rozvedl také ve svých pozdějších monografických
publikacích. V nich mimo jiné uvedl, že literární muzea nemohou dokumentovat oblast
svého zájmu prostřednictvím autentik, ale substitutů, které nemohou zcela nahradit původní
funkci těchto děl, tzn. být čteny. Vhodnější možnosti, jak v tomto směru přiblížit autentické
poselství veřejnosti, představují památníky, jež mohou pracovat s původním prostředím
a osobními věcmi autora.779
Beneš zde nacházel jistou paralelu s divadlem a hudbou – i jejich
hlavní předmět zájmu nabývá nehmotnou podobu, a proto u nich lze působení na lidské
vědomí doložit pouze nepřímo.780
Výrazně se v problematice literární muzejnictví angažoval i Zbyněk Zbyslav
Stránský. Již na konferenci v Trenčianských Teplicích (1966) pořádané jako inspirační
odrazový můstek k vytvoření martinského Pamätniku slovenskej literatury se stavěl za
formování literární muzeologie jako integrální součásti muzeologie obecné. Otázku jejího
usoustavnění přitom považoval za „…věc relace obecné muzeologie ve vztahu k literárním
jevům a zároveň ve vztahu k literární vědě“781
, přičemž se v jejím případě ale nejedná
o aplikaci příslušných disciplín do muzejního prostředí. Snaha o vysvětlení klíčových pojmů
a jevů z dané oblasti Stránského následně vedla k účasti na konferenci věnované literárnímu
žánru, kde se zabýval problematikou fakticity literární muzeálie vůči dokumentované
události. Literární fakt má pro něj povahu tzv. mentefaktu, který je komunikovatelný pouze
tehdy, když se jako znak objektivizuje pomocí řeči nebo textu.782
Rukopis, periodikum či
kniha tak pro něj stále zůstávají především dokladem sebe sama a nelze je bezprostředně
včleňovat do kontextu literárního procesu. Z muzeologického hlediska je tedy podle něj
nejautentičtější slovní projev, o němž ale nelze podat přímé svědectví, pokud není
778
Tamtéž, s. 5.
779
BENEŠ, Josef: Základy muzeologie. Opava 1997, s. 60.
780
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977. Problémy sbírkové evidence, sv. 1, s. 169.
781
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Otázka poměru obecné a tzv. speciální muzeologie. In: CHOVAN, Juraj
(ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 69.
782
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Historický fakt v literárním muzejnictví. In: LIBA, Peter (ed.): Problémy
historického žánru a literárne vzdelanie: zborník prác z 8. konferencie o literárnom vzdelaní v Dolnom Kubíne
1984. Dolný Kubín 1984. Acta Musei Oraviensis, s. 199.
211
zafixováno ve formě zvukových či písemných záznamů. Stránský se pak v souvislosti
s literaturou zároveň snažil zavést univerzálnější pojem umělecký fakt, který jako osobitý
vztah k realitě není možné doložit přímo, ale prostřednictvím skutečnosti, jež byla
informačním zdrojem k jeho vyvození a poznání.783
Současně je ale třeba v literárních
muzeích a památnících pracovat s dalšími typy předmětů umožňujícími mimo jiné
dokumentovat mimoliterární skutečnost související s literárním procesem (např. osobnost
spisovatele, dobový kontext). Závěrem Stránský nabádal k tomu, aby se literární muzejnictví
snažilo o doložení literárního fenoménu svými vlastními výrazovými prostředky, tedy v co
možná nejautentičtější podobě a umožňovalo „přímý dotyk“ návštěvníka s literární
skutečností. Muzejní pracoviště však rozhodně nemohou být pouze pramennou základnou
literární vědy a ilustrovat její poznatky, což by je zavedlo na scestí verbálních a textových
komunikací. 784
Stránského pozornost se soustředila také na konkrétní aspekty mnohovrstevného
vztahu literárních muzeí k literární tradici.I když zdůrazňoval, že samotná tradice nenaplňuje
všechny oblasti zájmu muzea o literární fenomén, vnímal ji jako důležitý produkt
společenského a individuálního vědomí, z něhož se často rodí myšlenka vedoucí ke vzniku
muzejní instituce.785
Jako měnící se jev podobu literárně zaměřeného muzea determinuje,
přičemž pokud příslušné paměťové zařízení na společenské proměny nereaguje, klesá o něj
zájem ze strany veřejnosti a provozovatelů. Na stranu druhou se právě ono může stát
inspirátorem zrodu a formování literární tradice. Objektivizuje a zpětně ji ovlivňuje už jen
svou vlastní existencí (např. dochovaná budova může fixovat tradici příslušného literáta).
Úspěšně fungovat však může pouze v případě, když jsou jeho komunikační výstupy
akceptovány ve společenském vědomí, zde zafixovány a dále tradovány. Právě
prostřednictvím literární muzeologie je proto potřeba vytvořit vědeckou platformu pro
dynamizaci tradice literárních muzeí tak, aby jejich vývoj nezaostával za vývojem literární
vědy.786
Poněkud komplikovanější cestu si na cestě k teoretickému uchopení problematiky
prodělali představitelé literárních muzeí a památníků. Počáteční formy práce metodicky
783
Tamtéž, s. 201.
784
Tamtéž, s. 211.
785
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Ke vztahu literárního muzea a literární tradice. In: Literárna
a literárnomúzejná tradícia: zborník prác z 5. konferencie o literárnom vzdelaní (problémy literárnej tradície)
v Dolnom Kubíne 1978. Dolný Kubín-Nitra 1980, s. 357.
786
Tamtéž, s. 362.
212
vycházející z dříve preferovaného literárněhistorického základu, i přes mnohdy vyhraněné
požadavky režimu na nové tematické uspořádání sbírkových fondů a prezentačních počinů,
postupně vznikaly nebo se měnily pouze v případě některých centrálních institucí.787
Potřeba
hledání předmětu zájmu a z nich odvozených kompetencí literární muzeologie se však
fakticky začala rodit spíše až od 60. let 20. století a byla mnohdy spojena s negací
poúnorového vývoje. Spouštěcím mechanismem se staly zejména rozsáhlé přípravy na
reinstalaci dosavadních expozic PNP788
a proces konstituování nové centrální instituce ve
slovenské části tehdejší republiky, při nichž se již měla cíleně uplatnit teoretická východiska.
Podobnou iniciační funkci plnila relativně častá kritika prezentačních strategií (např. tzv.
papírové expozice) a odborných výstupů tohoto typu muzeí ze strany literární vědy
i muzeologie. Ústředním tématem při vymezování nově se rodícího oboru se ostatně stala
sama otázka vztahu k oběma mateřským disciplínám. Právě snaha o zdolání onoho
„nepřekonatelného“ rozporu spočívajícího v předmětové (tzn. muzejní) interpretaci procesu
nepředmětové podstaty (literární tvorba) a potlačení dosavadního historickoliterárního
směřování výrazně akcentujícího společenský význam literatury ve prospěch soustředění se
na uměleckou a výpovědní hodnotu samotného díla znamenala zásadní zlom v dosavadních
myšlenkových přístupech.
Za jednu z nejprogresivnějších a nejkomplexnějších koncepcí nejen v oblasti literární
muzeologie lze označit pojetí vedoucího Literárního archivu a prezentačního oddělení PNP
a zároveň jednoho z faktických zakladatelů literární muzeologie Antonína Boháče (1926–
1992). Předmětem zájmu literárního muzejnictví se pro něj stala samotná literatura resp.
literární tvorba, zvláště pak „…její charakter, proces jejího utváření a její společenská
funkce“.789
Posláním tak nemělo být pouze shromažďování, vědecké zpracování a osvětové
využití s problematikou nějakým způsobem souvisejících materiálů, ale nechat specifickými
prostředky promlouvat literaturu samotnou a tomuto hlasu naučit naslouchat
787
Libreto expozice PNP připravil podle pokynů výstavní komise (v ní zasedali mimo jiné Zdeněk Wirth,
Emanuel Poche, Jaroslava Václavková) Jan Mukařovský, dřívější zakládající člen Pražského lingvistického
kroužku a stoupenec strukturalismu. Byl hlavním autorem instalace, kterou chtěl ve světle Leninových tezí
o stranickosti literatury a Stalinových vizí o tvořivé síle idejí ukázat dominantního nositele umělecké tvořivosti
– český lid. Ideové pojetí částí expozice a rozvržení exponátů organizoval i Ústav pro českou literaturu pod
vedením Felixe Vodičky. MUKAŘOVSKÝ, Jan: K otevření Památníku národního písemnictví na Strahově
(III. část). In: VODIČKA, Felix – NOVÁK, Bohumil (edd.): Památník národního písemnictví na Strahově:
katalog musea české literatury. Praha 1953, s. 23; HAMANOVÁ, Růžena – FREISLEBEN, Zdeněk: Památník
národního písemnictví 1953–2013. Praha 2013, s. 17 a 179–180.
788
Impulsem byl mimo jiné i požadavek na začlenění fondů literárního archivu do jeho sbírek. BOHÁČ,
Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 43.
789
BOHÁČ, Antonín: Muzeum národní literatury. MVP 7 (77), 1969, č. 3-4, s. 113.
213
i návštěvníky.790
V Boháčově optice se tedy jedná o svébytnou muzejní disciplínu, jež
využívá nezaměnitelných a osobitých výrazových prostředků a pro obecnou muzeologii
atypických pracovních postupů a metod (např. nepreferuje autentické trojrozměrné předměty
jako základní stavební kameny vypovídající o okolní skutečnosti).791
Co pak v rámci
literárního muzejnictví představuje onen muzeologický moment? Literární muzeologie je
podle Boháče sice specializovaným oborem obecné muzeologie a jako taková si postupně
vytváří svůj vlastní systém, hlavně se ale stává metodologií literárně muzejní práce. Profesní
zájem o ni je třeba postavit na teoretické a metodologické bázi a na tomto základě jí
prostoupit veškerou činnost literárněmuzejních zařízení. Boháč proto dokonce prosazoval
názor, že všichni odborní i vědečtí pracovníci by měli participovat na nějaké formě
literárněmuzejního studia a výzkumu.792
Z podobných pozic ve své analýze vyšel pracovník Literárního oddělení MM Jiří
Hájek (1932–1998).793
Na rozdíl od svého kolegy při vymezení tohoto typu muzejnictví
přiznával rozhodující podíl působení literární vědy. Podle jeho názoru kladlo literární
muzejnictví akcent na prezentační a popularizační účely, přičemž „…je tedy především
specifickou formou působení na potenciálního vnímatele umělecké literatury“794
a výsledkem literárněvědného bádání. Rozdíly mezi oběma fenomény pak spočívají ve
specifickém přístupu k literární problematice daným širším záběrem literárního muzejnictví
při dokumentaci, která je zaměřena spíše na formální stránku dokladového materiálu a jeho
vhodnost pro prezentační činnost. 795
Teoretické předpoklady k dalšímu rozvoji by oboru
měla přinést literární muzeologie, kterou Hájek považuje za pomocnou disciplínu literární
vědy a zároveň specializovanou složku obecné muzeologie. I když od obou disciplín přejímá
790
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 8, 1974, s. 26.
791
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 39–40.
792
BOHÁČ, Antonín: Muzeum národní literatury. MVP 7 (77), 1969, č. 3-4, s. 126.
793
Hájkova kariéra na poli literárního muzejnictví byla do značné míry přerušena v nastupujícím období
normalizace, přesto se k této problematice dokázal zvláště po roce 1989 úspěšně vrátit. Svědčí o tom příspěvky,
v nichž se vedle moderních prezentačních trendů kriticky vymezoval k dřívějším i aktuálním trendům v oboru
(nevhodná organizace práce, podružné postavení paměťových institucí). HÁJEK, Jiří: Kniha a knihovna
v muzeu. In: BĚHALOVÁ, Štěpánka (ed.): Muzejní prezentace k dějinám knižní kultury: sborník příspěvků
z celostátního semináře knihovníků muzeí a galerií České republiky: Jindřichův Hradec 28.-30. 5. 1996.
Jindřichův Hradec: Okresní muzeum, 1997, s. 15–22.15-22
794
HÁJEK Jiří: K teoretickým a praktickým otázkam [sic!] budování Pamätníku slovenskej literatury. In:
CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967,
s. 266.
795
HEK [HÁJEK], Jiří: Literární věda a literární muzeum. In: JEŘÁBEK, Dušan (ed.): Literárněvědné studie:
profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno 1972. Spisy University J. E. Purkyně v Brně/Opera
Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 179, s. 389.
214
značnou část metod a má s nimi v podstatě shodný předmět poznání, má její existence své
oprávnění na základě autonomního postavení přesahujícího rozsah obou „mateřských“
disciplín. Přináší totiž teoretická zobecnění muzejních technik a jejich aplikací souvisejících
s uměleckou literaturou a také specifické působení na muzejní publikum.796
Zvláštní odnož, jež si ovšem zachovávala jistou míru autonomie a sama se
v některých případech z okruhu literární muzeologie cíleně vydělovala, tvořila tzv. muzea
knihy. Mezi vrcholné představitele teoretického uvažování o nich patřil tehdejší ředitel
Národní knihovny NM Jaroslav Vrchotka (1926–2013). Za hlavní předmět jejich
dokumentačního a prezentačního úsilí považoval samotnou knihu a s ní související oblast
knižní kultury.797
Na rozdíl od literárního muzejnictví, které se primárně zaměřovalo na
obsahovou a estetickou stránku díla, dokumentoval tento typ muzeí podle něj daleko
výrazněji další jevy související s hmotnou podstatou knihovního dokumentu a musí je proto
zkoumat např. i z hlediska techniky provedení, každodenního života jejich výrobců,
ekonomických zřetelů (prodejnost) či společenského dosahu. Všechny zmíněné komponenty
pak měly být zastoupeny rovnoměrně při výběru a vyhodnocení muzejních předmětů jako
reprezentantů zkoumané skutečnosti. Co se týká vymezení kompetencí vůči knihovnám,
zatímco v jejich případě jsou knihy vnímány primárně jako nositelé vědění a informace, pro
muzea zůstávají především autentickým dokladem a primárním pramenem pro výzkum jich
samotných.798
Základní odlišnosti mezi literárním muzeem a muzeem knihy se snažil postihnout
i další pracovník Knihovny NM Karel Bezděk (1920–2009), podle něhož fakticky
odpovídaly rozdílům mezi literární vědou a knihovnictvím. Pro první typ podle něj bylo
charakteristické zaměření (podobně jako v případě muzeí umění) na vrcholné projevy
dokumentovaného fenoménu, zatímco pro druhou skupinu (reprezentovanou muzei knihy)
se jednalo o věci typické.799
Kniha jako taková v literárním muzejnictví tvoří sice
významově nejdůležitější, ale přece jen jeden z mnoha vystavených, na beletristický obsah
unifikovaných exponátů. Muzea knihy nicméně neinterpretují pouze obsahovou stránku, ale
i estetickou resp. výtvarnou složku související s její fyzickou podobou. Bezděk upozornil
796
Tamtéž, s. 389–390.
797
VRCHOTKA, Jaroslav: Knižnica Národného múzea v Prahe a jej muzeologická činnosť. Literárnomúzejný
letopis 11-12, 1979, s. 122; Muzejní práce s knihou. MVP 28 (98), 1990, č. 2, s. 130.
798
Tamtéž, s. 131.
799
BEZDĚK, Karel: O poměru literárního muzea a muzea knihy. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky
a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 257.
215
také na fakt, že výrazové prostředky obou typů muzeí se při reflexi starších historických
období (vlivem nedostatku dalších dokladů) stále více přibližují, přičemž muzea knihy
čerpají více podnětů ze světového vývoje, který je pro české a zahraniční prostředí víceméně
společný či velmi podobný (např. dokumentace technologie výroby knih). 800
6.3 Organizační uspořádání
Ke zpřesňování pozic literární muzeologie výrazně přispívala analýza jednotlivých
typů literárněmuzejních zařízení přinášející podrobnou reflexi jejich celkové funkce, poslání
a aktivit. Úzce souvisela s proklamovanou snahou o kvalitnější organizaci a vytvoření resp.
dobudování funkční sítě tohoto specifického typu muzeí. Záhy po svém založení byl jejím
řízením pověřen PNP, i když se pod jeho přímou kuratelou později dlouhodobě nacházely
i některé neliterární organizační složky.801
Do kompetencí pražské instituce posléze spadal
dozor i aktivní ovlivňování nižších složek literárního muzejnictví (o mimopražské
památníky Aloise Jiráska pak v podobném duchu pečovalo Muzeum Aloise Jiráska
a Mikoláše Alše),802
což v prvé řadě znamenalo vymezit vzájemné povinnosti i kompetence
a přiblížit se tak onomu ideálnímu modelu vzájemně kooperujících institucí, jenž „… by měl
poskytnout celkový obraz národní literatury“.803
Na rozdíl od Národního muzea, Národní
galerie či Národního technického muzea však nebyla jeho dominantní pozice v oboru nikdy
uzákoněna, i když na počátku 70. let byla alespoň dílčím způsobem podpořena vyčleněním
Literárního archivu jako centra pro správu archiválií vzniklých z činností osob a institucí
800
Tamtéž.
801
Samotný vznik PNP navazoval na dřívější projekt Musea národního obrození a posléze Památníku národní
kultury. V roce 1958 se pak pod vedením PNP etablovalo tzv. prozatímní uskupení muzeí (Muzeum Antonína
Dvořáka, Muzeum Bedřicha Smetany a Muzeum Aloise Jiráska). Hudebně zaměřené instituce byly v roce 1976
začleněny do Národního muzea jako Muzeum české hudby. HAMANOVÁ, Růžena – FREISLEBEN.
Zdeněk: Památník národního písemnictví 1953–2013. Praha 2013, s. 17 a 85.
802
Již v polovině 50. let se tak mluví o stálém ideovém dozoru nad některými pamětními síněmi. Kromě
vlastních poboček (pamětní síně věnované E. Krásnohorské, J. V. Sládkovi a K. Bieblovi) se jednalo o řadu
dalších zařízení. BOHÁČ, Antonín: 5 let Památníku národního písemnictví na Strahově. Praha 1958, s. 10.
803
BOHÁČ, Antonín: Současný stav sítě literárně muzejních objektů. In: BOHÁČ, Antonín (ed.): Soupis
literárních muzeí a památníků v Čechách a na Moravě. Praha 1967, s. III.
216
spjatých s literární tvorbou a příbuznými obory.804
Hlavně se ale v té době stal integrální
součástí ústřední sítě muzeí.805
Od spíše obecně koncipovaných formulací se někteří pracovníci PNP zvláště v 60.
letech posunuli k propracovanějším pokusům o vyřešení problematiky muzejní sítě. Jednu
z nejucelenějších kategorizací tehdejších objektů literárněmuzejního zaměření nabídl
Antonín Boháč, který je rozdělil na: 1) literární muzea, 2) literární památníky a 3) literární
úseky začleněné do již existujících expozic jiných muzejních zařízení. Předmětem jeho úvah
se stalo vymezení základních rozdílů mezi dvěma prvními složkami. Za literární muzea
považoval pouze instituce, ve kterých se rozvíjí muzejní činnost ve všech základních
složkách (vědecko-výzkumná, sběrná, osvětová). Literární památník oproti tomu podle jeho
názoru nevykonává jinou než osvětovou činnost, jejíž nejčastější formou je prohlídka
expozice.806
V muzejní praxi se však více uplatnilo jiné organizační schéma, a to centrální
instituce (PNP) – literární oddělení zemských a vlastivědných muzeí a literární muzea807
–
regionální muzea a zámky s instalovanými expozicemi literárního zaměření, památníky
a pamětní síně. Přes množství těchto pečlivě zdokumentovaných zařízení808
byl mezi
progresivní instituce řazen jen nepatrný počet z nich.809
Signifikantním rysem zejména pro
nižší složky muzejní sítě byla značná míra nestability zapříčiněná častými změnami ve
správě a personálním obsazení i celkový nezájmem návštěvníků, jež v konečném důsledku
znamenaly výrazné omezení činnosti a někdy i její faktické ukončení.810
V rámci
804
Zákon České národní rady o archivnictví č. 97/1974 Sb., par. 24 [online]. Zlín: 2011. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1974-97 [cit. 2019-06-26].
805
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické
ideologie. Opava 2005, s. 170. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie.
806
BOHÁČ, Antonín: Současný stav sítě literárně muzejních objektů. In: BOHÁČ, Antonín (ed.): Soupis
literárních muzeí a památníků v Čechách a na Moravě. Praha 1967, s. IX–XII.
807
Do této kategorie je třeba započíst i instituce, které nesly označení památník, ale plnily všechny muzejní
funkce (hlavně činnost uchovávací, vědeckou a edukační).
808
Antonín Boháč na přelomu 60. a 70. let napočítal v českých zemích více než 160 literárních muzeí,
památníků, pamětních síní a stálých expozic, jež byly součástí větších muzejních či zámeckých celků. Více
než třetina byla podle něj založena nebo odborně instalována v „předcházejícím období“. BOHÁČ, Antonín:
Současný stav sítě literárně muzejních objektů. In: BOHÁČ, Antonín (ed.): Soupis literárních muzeí
a památníků v Čechách a na Moravě. Praha 1967, s. 1–111; Literární muzejnictví v českých zemích.
Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 53. Tentýž autor v polovině 70. let uváděl také 110 literárněmuzejních
objektů a 70-80 expozic ve vlastivědných muzeích. BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích.
Literárnomúzejný letopis 8, 1974, s. 29.
809
Podle Boháče se jednalo o 12 pracovišť – 8 specializovaných muzeí a 4 specializovaná muzejní oddělení.
V dalších 7-8 objektech byly sice podmínky pro literárněmuzejní činnost vytvořeny, z nejrůznějších důvodů
se však nerozvíjely. BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 8,
1974, s. 30.
810
K těmto situacím docházelo i vlivem postupné ztráty zájmu ze strany národních výborů. Václav Vlček uvádí
na počátku 60. let jako příklad Muzeum Karla Havlíčka Borovského (Havlíčkův Brod), Památník Konstantina
217
probíhajících diskuzí byla dokonce nastolena otázka, zda je vůbec žádoucí nadále udržovat
některé problematické památníky a pamětní síně, pokud nejsou umístěny ve
významných památkových objektech.811
Největší pozornosti se ze strany muzejních pracovníků logicky dostalo centrální
instituci. Nejvýrazněji se nad jejím působením a dalším směřováním zamýšlel Antonín
Boháč, který ji v průběhu 60. let označil za muzeum národní literatury. V souladu se svým
pojetím literárního muzejnictví viděl jeho budoucí náplň v zachycení „procesu vzniku,
utváření a působení národní literatury od jejich počátků až po její nejnovější tvůrčí snahy
a vývojové tendence“.812
Klíčovou roli při tom sehrála analýza dobově zprofanovaného
pojmu národní literatura, jehož používáním podle něj částečně hrozilo nebezpečí, že bude
vztahován pouze na osobnosti a proudy celonárodního charakteru a opomíjeny budou
některé zvláštní a lokálně omezené jevy. Zkoumaný fenomén by měl být následně studován
jak v horizontální, tzn. vývojové rovině, tak v úrovni vertikální analyzující literární tvorbu
v konkrétním dějinném okamžiku. Právě zde by mělo dojít k reflexi problematiky v celé šíři
(do centra pozornosti se proto mohl dostat i dříve proskribovaný pokleslý žánr) včetně
specifických regionálních témat, takže o své dokumentační kompetence se celonárodní
instituce musí rozdělit se specializovanými muzei nižších stupňů. Boháč řešil i otázku, zda
mají takovéto ústavy oprávnění dokumentovat ve svém teritoriu i jinojazyčnou tvorbu
a dospěl k závěru, že by tomu mělo být pouze v případě přímé relace těchto děl k národní
literatuře. Výjimkou by byl jen případ, kdy by neexistovala instituce lokálního charakteru,
která by o ně projevovala zájem.813
Boháčem nastíněné vize časově zapadaly do období
transformace PNP ve vůdčí muzejní pracoviště literárního muzejnictví provázeného
diskuzemi o jeho dalším vývoji. Kromě organizačních aspektů se jejich předmětem často
stávala vhodnost používání názvu „Památník“, jenž naprosto neodpovídal tehdejšímu
zaměření instituce a zejména v liberálnější atmosféře 60. let se stal terčem několika
kritických komentářů.814
Biebla (Slavětín) a Památník Bedřicha Václavka (Čáslavice). VLČEK, Václav: K některým problémům
literárních muzeí a památníků. MVP 1 (71), 1963, č. 3, s. 130.
811
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 35.
812
BOHÁČ, Antonín: Muzeum národní literatury. MVP 7 (77), 1969, č. 3-4, s. 119.
813
Tamtéž, s. 120.
814
Např. Zdeněk Kirschner označil název „Památník“ za produkt doby, který zcela neodpovídá současnému
postavení a aktivitám pražské instituce. Nedoporučil jeho použití ani slovenským kolegům při zřizování
centrálního muzea. KIRSCHNER, Zdeněk: Poznámky k histórii [sic] a zkušenostem z činnosti Památníku
národního písemnictví v Praze. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka
218
Mezistupeň mezi PNP a nejnižšími složkami v hierarchii literárněmuzejních zařízení
tvořily organizační jednotky všeoborových muzeí a lokální literární muzea. Hlavními
reprezentanty první skupiny se staly Literární oddělení Moravského muzea v Brně815
a Památník Petra Bezruče Slezského muzea v Opavě816
a některé vnitroinstitucionální složky
tehdejších krajských muzeí (České Budějovice, Hradec Králové, Plzeň). Většina z nich se
soustřeďovala na literární tvorbu celonárodního významu vycházející z regionálních
aspektů. Především pracoviště v Brně a v Opavě však i díky svému specifickému
historickému vývoji budovala zvláště od 70. let komplexnější, na relativně rozsáhlou oblast
zaměřené literární fondy a více přihlížela k aktuálnímu literárnímu dění.817
Přes jisté
autonomistické tendence si u nich v odborné a metodické oblasti PNP udržoval vysokou
autoritu, což platilo také pro specializovaná literární muzea. Jejich úkolem pak bylo
shromažďovat, zpracovávat, uchovávat a zprostředkovávat listinný, knižní a obrazový
materiál ke studiu literární tvorby.818
Předpokládala se zde muzejně odborná a částečně
i vědecká činnost, s nimiž se bylo reálně možné setkat jenom v některých případech. U řady
menších literárních muzeí proto v průběhu doby docházelo k soustavnější kooperaci s PNP,
jež se často realizovala na základě cíleného dohledu pražské instituce nad sbírkotvornou
(zástupci PNP byli přítomni v poradních sborech pro akviziční činnost) a prezentační
činností těchto zařízení.819
slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 160, viz též ŽANTOVSKÝ, Jiří: První kapitola. Glosy ze Strahova 1,
1964, č. 1-2, s. 12.
815
Literární oddělení nejdříve fungovalo při Muzeu města Brna a teprve v roce 1961 bylo převedeno do správy
MM. Zde se přes dílčí problémy pod vedením Jiřího Hájka vypracovalo v centrální pracoviště literárního
charakteru na Moravě. Kromě řady uspořádaných výstav (např. Barokní tisky, Morava v životě a díle Petra
Bezruče) a odborných literárněvědních výstupů (hodně o Jiřím Mahenovi, mimo jiné se připravovala
monografie o Lvu Blatném) participovalo např. na rezortním výzkumu s cílem vytvoření evidence sbírkových
fondů o vývoji literárního života na Moravě. HEK [HÁJEK], Jiří: Deset let literárního oddělení Moravského
muzea v Brně (1958–1968). Literární archiv 5, 1970, s. 289–291.
816
Literární oddělení opavského muzea bylo do značné míry svázáno s Památníkem Petra Bezruče, který byl
do tehdejšího Slezského muzea delimitován v roce 1958. Od 60. let se dokumentační záběr rozšířil o literaturu
Slezska a Ostravska, od 70. let pak o soudobý literární život včetně česko-polských literárních vztahů. Později
vzniká také fond fónik zachycující tvůrčí proces i prezentaci díla autorů. KALUS, Jaromír: 175 let Slezského
muzea v Opavě 1814-1989. Opava 1989, nestr.
817
HÁJEK, Jiří: Archivy muzea a literární věda. In: KORDIOVSKÝ, Emil (ed.): Z regionální historie
a archivnictví: 11.-12 .10. 1989. Brno [1989], s. 96.
818
Mnohá z nich pak rozšířila činnost o další v muzeu zastoupené obory. Např. Muzeum Karoliny Světlé
o etnografickou dokumentaci Podještědí, fond Jindřicha Baara v Klenčí byl po přičlenění dalších sbírek
transformován v hudebně-literární oddělení domažlického muzea. BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví
v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 54. Patrně nejvíce známá je pak transformace Muzea
Aloise Jiráska v Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše v roce 1964.
819
PNP se bezprostředně podílel na expozicích v Muzeu J. V. Sládka ve Zbirohu, Muzeu K. Biebla ve
Slavětíně, Muzeu Fráni Šrámka, soboteckých rodáků na zámku Humprecht, v památnících I. Olbrachta
a A. Staška v Semilech, K. V. Raise v Bělohradě, P. Jilemnického v Letohradě, J. Jungmanna v Hudlicích
219
Jako nejnižší stupeň se v českém literárním muzejnictví profilovaly literární
památníky rozdělované do tří subkategorií – tzv. památníky v užším slova smyslu, pamětní
síně a konečně literární expozice/pamětní síně včleněné do muzeí vlastivědného zaměření
nebo zařízení muzejního typu (např. zámky). Typově nejvyhraněnější skupinou se staly
památníky, kde byly literární expozice instalovány v samostatných objektech (rodné, obytné
či úmrtní domy spisovatelů), a v jejichž působení se měly spojovat zřetele uchovávací
a komunikačně zprostředkovatelské. Při analýze jejich aktivit jim byla často vytýkána
absence jasné koncepce, potřebná péče o návštěvníky a dlouhodobější plánování osvětové
práce. Jejich důležitým posláním mělo být, v souladu s nároky na tyto instituce kladené, stát
se integrální součástí kulturního a sociálního života lokality.820
Pamětní síně, tzn. expozice,
jimž byla vyčleněna část prostoru v instituci nemuzejního charakteru, byly podle své
převažující funkce děleny na informačně-osvětové a památkářské. Jejich úspěšný rozvoj byl
do značné míry limitován vnějšími okolnostmi (např. možnosti zpřístupnění prostor pro
veřejnost). Co se týká třetí skupiny, význam literárního bohatství zůstával ve sledovaném
období místními muzei spíše nedoceněn, což se projevilo i tím, že se začlenění literární
problematiky do sbírkového fondu mnohdy bránila. Pokud k realizaci takovéto instalace
došlo, jevila se daná složka v rámci expozice pozorovatelům jako nedostatečná a značně
nevyrovnaná. Nízká úroveň muzejní práce, početní přebujelost těchto objektů, ztráta zájmu
ze strany návštěvníků a zřizovatelů nebo nedostatečné politické využití (týkající se
především dokumentace 19. století) vedly dokonce hlavní představitele oboru na počátku
70. let k úvahám o vyčlenění některých těchto zařízení z literárněmuzejní sítě.821
Od literárněmuzejních zařízení a jejich sítě se organizačně vydělovala muzea knihy,
jejichž přirozeným centrem se stala KNM. Národní muzeum jejím prostřednictvím navázalo
na dlouhou a bohatou historii dokumentační a posléze i prezentační práce na poli literárního
muzejnictví spojené hlavně s aktivitami literárního archivu převedeného ovšem roku 1964
a S. K. Neumanna v Bílovicích nad Svitavou. BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích.
Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 54.
820
Docházelo k případům, kdy byly k těmto instalacím přičleněny instituce jako místní lidové knihovny (rodný
dům Vítězslava Hálka v Dolínku u Prahy), kulturní domy (rodný dům Václava Hanky v Hořiněvsi) či stálé
výstavní síně (rodný dům Václava Šolce v Sobotce). Naopak památníky a expozice vznikaly v přímém
napojení na osvětové besedy (památník Bedřicha Václavka v Čáslavicích), po začlenění do společenských
prostor národních výborů (zrušené muzeum Konstantina Biebla ve Slavětíně), či v návaznosti na regionální
muzeum (pamětní síň Vítězslava Nezvala v Třebíči). BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých
zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 54.
821
Tamtéž, s. 53–54. Kritika nižších stupňů literárního muzejnictví viz též ŽANTOVSKÝ, Jiří: První kapitola.
Glosy ze Strahova 1, 1964, č. 1-2, s. 13.
220
pod PNP. Projekt Muzea knihy ve Žďáru nad Sázavou, jehož expozice pod patronací KNM
sledovala vývoj tohoto typu dokumentů v širších souvislostech, se tak svým pojetím
orientovala přece jen na odlišné téma než většina tradičních literárně zaměřených muzeí.822
Do jisté míry lákavou se pro některé pracovníky stal projekt ideální instituce, která by byla
schopna provádět komplexní literárněmuzejní resp. literárněhistorickou dokumentaci.
Kromě typicky muzejních funkcí pak měla plnit i vědeckovýzkumné úkoly neregionálního
charakteru. Myšlenky na její ustanovení souvisely s citlivě vnímaným problémem, kterým
bylo rozdělení literárních sbírek mezi muzea, archivy, knihovny a galerie. Nakonec převážil
názor, že je za aktuální situace nemožné vytvářet specializovaná pracoviště schopná
zpracovávat materiál všech těchto zařízení, protože by došlo k rozrušení zavedených
a logických struktur. Řešením se jevila užší vzájemná kooperace a vytvoření „…pracoviště
muzejněarchivního typu, které by účelně spojovalo výhody a vyhnulo se nevýhodám úzké
specializace, mělo předpoklady shromažďovat a odborně spravovat fondy i dosti odlišného
charakteru – vedle listinného materiálu a knih také další umělecká díla (výtvarná, hudební)
a hmotné doklady v nejširším slova smyslu, pokud mají význam pro poznání literárního
vývoje“.823
6.4 Muzealizace
Na pojednání a debaty o muzealizačním procesu měla zásadní vliv dvě preferovaná
pojetí, jejichž podstatu svým rozčleněním literárněmuzejních zařízení podle obsahověinterpretačního
zaměření vystihl Antonín Boháč. Zatímco tzv. muzea o literatuře byla
charakteristická tradičním soustředěním pozornosti na předmětovou/hmotnou složku
sbírkového materiálu, jehož prostřednictvím byla vykládána fakta a skutečnosti především
z literární historie a současnosti, tzv. muzea z literatury ve své činnosti upřednostňovala
zprostředkování daného fenoménu pomocí obsahu literární tvorby.824
Druhá skupina se
postupně dostala do popředí zájmu a víceméně určovala hlavní směry muzeologického
myšlení v českých zemích. Právě jejím preferováním došlo v 60. letech k významnému
822
BEZDĚK, Karel: O poměru literárního muzea a muzea knihy. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky
a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 257.
823
Takovým muzeem pak byl PNP a do značné míry i brněnské a opavské pracoviště. HÁJEK, Jiří: Archivy
muzea a literární věda. In: KORDIOVSKÝ, Emil (ed.): Z regionální historie a archivnictví: 11.-12. 10. 1989.
Brno [1989], s. 97–98.
824
BOHÁČ, Antonín: Muzeum národní literatury. MVP 7 (77), 1969, č. 3-4, s. 116.
221
narušení doposud výsostného nazírání prezentačních a edukačních aktivit prizmatem
marxistické literární vědy a v konečném důsledku i k rozšíření záběru literární muzeologie
o řadu dalších témat. Jako zásadní se v tomto směru jeví snahy o vymezení pojmu sbírkový
předmět, dále problematika centrální evidence a vzhledem ke specifickému umístění řady
literárních muzeí a památníků ve významných historických objektech také otázka způsobu
uložení sbírkového materiálu a muzejní architektury.
6.4.1 Sbírkotvorná činnost
Klíčovou roli pro teoretické uchopení počátečních fází muzealizačního procesu
sehrálo úsilí o vymezení pojmu sbírkový předmět, často záměrně stavěné do opozice
k jeho převažujícímu muzeologickému nazírání. Patrně nejobšírněji se příslušnou
problematikou, kterou zároveň viděl jako nutné východisko metodologie literární
muzeologie, zabýval Antonín Boháč. Zásadním faktorem pro vysvětlení specifik
literárněmuzejního přístupu se mu stal výklad výrazu „předmětovost“. Vycházel z teze, že
prostřednictvím smyslového vnímání trojrozměrných objektů si lze o nich samých i daném
výseku reality, který reprezentují, učinit vlastní představu. Tato předmětovost v hmotném
smyslu pak tvoří imanentní vlastnost „tradičních“ muzeálií, nicméně hlavní literárněmuzejní
materiál (knihy, rukopisy, opisy literárního textu) svou vnější fyzickou podobou (tvar,
způsob zpracování, velikost atd.) o literárním fenoménu fakticky nic nevypovídá.
V gnoseologické rovině se totiž nejedná o pro muzejnictví charakteristickou bezprostřední,
ale zprostředkovanou výpověď. Svou materialitou se takovýto předmět stává „pouhým“
komunikačním prostředníkem literární tvorby, kterou vysvětluje grafickými a někdy
i obrazovými znaky.825
Hlavní rovinu zpředmětnění pro Boháče představuje až samotný
literární text, což však ještě neznamená, že ten je an sich objektivizací literární tvorby.
Samotné svědectví vydá až poté, co bude přečten či vyslyšen.826
Teprve tímto způsobem
získává literární muzeologie svou specifickou hodnotu muzejní předmětnosti rovnocennou
s obecně muzeologickými kritérii – „… ne kniha jako celek, ne jako rukopis…, ale teprve,
co je v knize napsáno, co je skryto za jejím titulním listem, v řádkách a často i mezi řádky
jejího textu, je třeba pokládat za vlastní pracovní materiál, a tím i za nejvlastnější východisko
825
BOHÁČ, Antonín: Ontologie literárně muzejního materiálu. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky
a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 91.
826
Tamtéž, s. 91–92.
222
literárně muzejní činnosti“.827
Od stanovení pozice tištěných a písemných nosičů literární
tvorby se odvíjí Boháčovo celkové vnímání sbírkových předmětů v literárních muzeích
a památnících. Protože se v případě těchto dokumentů nejedná o přímé autentické působení,
ale o zprostředkování textu, může dojít k jejich bezproblémovému nahrazení maketami,
kopiemi či výtažky jednotlivých částí literárního textu. Důležitou roli pro interpretaci
zkoumaného fenoménu zároveň hrají i věci listinného a obrazového charakteru, které
dokreslují předpoklady vzniku a vývoje literatury či její následný ohlas, a pomocný materiál
odhalující dobové prostředí a historický kontext. Trojrozměrné autentické předměty pak
mají spíše charakter doplňujících a rozšiřujících informací o autorovi, nicméně při jejich
nabytí by nemělo docházet k fetišizaci tohoto typu materiálu a sběru s literaturou
nesouvisejících dokladů. Tzv. literárněmuzejní materiál Boháč na základě těchto premis
rozdělil do tří základních skupin – 1) přímé záznamy literární tvorby (rukopisy, reprodukce,
fónické záznamy literatury), 2) listinný a obrazový materiál dokumentující vznik a následný
vývoj literárního díla a 3) materiál, který dokresluje dobový kontext díla.828
Celkovým cílem
sbírkotvorných snah je v jeho optice vytvoření muzejní sbírky, která je sice svou povahou
a formou značně indiferentní (archivní a knihovní materiál, obrazový a trojrozměrný
materiál), zároveň však představuje kompaktní a komplexní (ne ve smyslu úplný, ale
soustavně rozvíjený) celek umožňující studium literární tvorby ve všech fázích a projevech,
vnitřních i vnějších vztazích, genezi i ohlasu.829
Podobný pohled zastával Jaromír Loužil (1926–2013) z Literárního archivu PNP,
který se pokusil o podrobnou charakteristiku literárního díla a jeho ontologického statutu
v muzejním prostředí. Ve své analýze vycházel především z pozic literární vědy, přičemž
jako relevantní návod pro sbírkotvornou činnost odmítal dřívější literárněvědní
metodologická pojetí stavějící do popředí osobnost autora (nedávají odpověď na to, co
vlastně samotný literární výtvor představuje), stejně jako některé mentalistické přístupy
(z praktického hlediska není možné připustit, že je ve své „čisté“ formě přítomný pouze ve
vědomí autora).830
Upozornil také na skutečnost, že sledovaný jev v sobě nese nebezpečnou
dvouznačnost, jež často vede k nerozlišování samotné literární tvorby od její hmotné fixace
prostřednictvím písemných znaků. I když by dílo reálně neexistovalo, pokud by nebylo
827
Tamtéž, s. 92–93.
828
Tamtéž, s. 87.
829
Tamtéž, s. 84.
830
LOUŽIL, Jaromír: Literární umělecké dílo jako muzejní exponát. Poznámky k ontologickému statutu
literatury. Literární archiv 11-12, 1976–77, s. 7 a 13.
223
čteno, nelze jeho bytí ztotožňovat ani se zvukovou realizací, protože obsahuje prvky, které
k němu bezprostředně nepatří (např. tón, barva hlasu). Aby vůbec došlo k žádoucímu
zprostředkování, musí systém grafických či akustických znaků přijít do styku s lidskou
inteligencí schopnou prožít smysl a vytvořit si vlastní konkretizaci díla. 831
Úplné bytí
literárního díla tak podle Loužila nespočívá v systému grafických znaků (písmo) či zvuků
(hlasité čtení), ale nachází se mezi objektivním reálným základem (fixací díla) a jeho
aktuálním prožitkem ve vědomí čtenářů. Loužil si byl zároveň vědom, že jeho interpretace
představuje dílčí výsek způsobů literárněmuzejní dokumentace a písemné texty i rukopisy
mají v tomto ohledu i další funkce (např. být dokladem vývoje knižní kultury). Výraznou
roli přisuzoval, a to zvláště u sbírek památníkového charakteru, i trojrozměrným reáliím
vztahujícím se přímo k jednotlivým autorům.832
Teoretické vymezení problematiky sbírkového předmětu a způsobů dokumentace se
stalo podkladem pro metodické návody a doporučení usilující o zkvalitnění procesu
sbírkotvorné činnosti a výsledné podoby sbírkového fondu. Jejich obsah směřoval k ryze
praktickým otázkám s ambicí napravit nevyhovující, až amatérské podmínky, které
panovaly v zařízeních náležejících do nižších pater literárněmuzejní sítě. Mnohé z nich tak
obsahovaly základní požadavky a poučky objevující se v českém muzejnictví již koncem 19.
století. Obzvláště častý byl apel na komplexní dokumentaci všech základních problémů
a aspektů literární tvorby. Muzejní pracovníci si však zároveň měli uvědomit reprezentativní
a výběrový charakter spravovaných kolekcí, vyvarovat se pietního uchovávání
indiferentních reálií odkazujících na nepodstatné aspekty života spisovatele, rezignovat na
získávání regionálně nekompatibilních sbírek s výjimkou jejich využití jako srovnávacího
materiálu nebo se naopak oprostit od čistě lokálně patriotických zájmů při předávání
a výměně. Nároky byly pravidelně vznášeny na celistvost sbírky, která neměla být tříštěna
na archiválie, knihy a autentické trojrozměrné předměty. V případě klíčového sbírkového
dokumentu literárního muzejnictví, za nějž byla považována kniha, pak byly připomínány
základní zásady její inventarizace a katalogizace, které měly obsahovat nejen analýzu
obsahu a zasazení do historického kontextu, ale také se dotknout „…společenského významu
a ohlasu a jejího zařazení do speciálního systému jejího odborného okruhu, ale i všeobecné
kultury“.833
Pro zkoumané období však bylo charakteristické i zdůrazňování nutnosti
831
Tamtéž, s. 11–12.
832
Tamtéž, s. 18.
833
VRCHOTKA, Jaroslav: Muzejní práce s knihou. MVP 28 (98), 1990, č. 2, s. 130.
224
soustředění se na oblast novější literární produkce, zejména tvorby socialistických autorů.834
Jako velký nedostatek byla mnohde vnímána hlavně disproporce v dokumentaci současných
literárních proudů vůči převažujícímu zájmu o spisovatelské osobnosti aktivně působící
v 19. a na počátku 20. století.835
Jednotlivé pokusy o změny iniciované většinou přímo PNP se v řadě případů
nesetkávaly s odpovídajícím ohlasem. Centrální instituce sice disponovala jistými
kompetencemi např. ve sféře uchovávání a ochrany sbírkových předmětů a nemovitostí či
v případě deakvizic, nicméně jejími zaměstnanci vypracované výzvy a posudky nebyly pro
reprezentanty ostatních literárních muzeí závazné. Jako ústřední metodický orgán však PNP
přesto nastartoval některé výrazné projekty. Mezi ně patřil pokus o vytvoření centrální
evidence muzejně literárních fondů, který se měl promítnout do celkové kvality
a systematizace sbírkotvorné činnosti. Očekávalo se, že její implementace přinese
koncepčnější a systematičtější přístup v akviziční politice, zamezí nežádoucímu tříštění
fondů a bude mít vliv na navázání intenzivnější spolupráce při výměně sbírkových
předmětů.836
Vedle těchto spíše obecných proklamací se plánovalo vytvoření konkrétního
evidenčního programu, jehož prostřednictvím mělo být zamezeno četným nedopatřením
a nesrovnalostem v zápůjčkách.837
Rozsáhlou akcí, kde muzea spojila své síly s knihovnami
a archivy, bylo úsilí o vytvoření souborného katalogu rukopisů iniciované rukopisným
oddělením Ústředního archivu ČSAV a v oblasti muzejnictví podpořené ÚMK. Na základě
dotazníkové akce a inspekčních cest časově zahrnujících celá 70. léta pak byla sesbírána
cenná data a vytvořeny první evidenční seznamy, k jejichž definitivnímu zpracování
834
Např. Boháč při své úvaze o síti literárního muzejnictví řadí mezi hlavní zásady jejího dalšího rozvoje důraz
na postižení vzniku a vývoje socialistické literatury při zakládání nových literárně muzejních objektů i při
včleňování literatury do expozic vlastivědných muzeí. BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých
zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 35.
835
Nerovnováha se podle některých projevovala také např. při reflexi 2. pol. 19. století, kde expozice věnované
A. Jiráskovi a S. Čechovi početně převyšovaly výstavní počiny všech jejich generačních souputníků. BOHÁČ,
Antonín: Současný stav sítě literárně muzejních objektů. In: BOHÁČ, Antonín (ed.): Soupis literárních muzeí
a památníků v Čechách a na Moravě. Praha 1967, s. VI.
836
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 47.
837
Ostatně i pražský ústav v počátcích své činnosti dlouhodobě nevracel sbírkové předměty získané
z jednotlivých regionů a dislokoval je ve svých expozicích, což se definitivně změnilo až vybudováním
oddělení strahovské knihovny jako zdroje stěžejních dokumentů pro výzkumné, výstavní a osvětové aktivity
a přičleněném literárního archivu. KIRSCHNER, Zdeněk: Poznámky k histórii [sic] a zkušenostem z činnosti
Památníku národního písemnictví v Praze. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník
Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 169; HAMANOVÁ, Růžena – FREISLEBEN.
Zdeněk: Památník národního písemnictví 1953–2013. Praha 2013, s. 17.
225
a uveřejnění došlo až po roce 1989.838
Pro mnohá muzea tento podnik znamenal vůbec první
podnět pro podchycení podobného typu dokumentů v jejich sbírkách.839
Doporučovaná pravidla v oblasti sbírkotvorné činnosti platila také pro vlastivědná
muzea disponující literárněvědnými kolekcemi, u kterých přesto vznikala některá
specifika související s jejich zařazením do multioborové sbírkového fondu.840
Např. podle
Karla Bezděka by se v tomto ohledu nemělo zapomínat na celonárodně významné
spisovatele (pokud k dané oblasti mají nějaký vztah), lokální autory, dále vydavatelské
a nakladatelské počiny místních tiskáren i další subjekty čtenářské a literární osvěty. Sbírat
by se ostatně neměly jen knihovní dokumenty, ale i jejich „adaptace“ ve formě
gramofonových desek, přepisů či nepřímých dokladů (plakáty na představení
zdramatizovaných divadelních her, fotografie ukázek filmů a televizních inscenací
vzniklých podle literární předlohy).841
Inovativní je Bezděkova snaha stanovit kompetence
osob zodpovídajících za dokumentaci literárního fenoménu ve vlastivědných muzeích,
kterými se v důsledku časté absence samostatných literárněvědných fondů mají stát historici
a muzejní knihovníci. Právě pozice knihovníka je podle něj pro daný úkol zásadní. Měl by
se orientovat v lokální beletristické tvorbě, znát místní výrazné spisovatelské osobnosti
a získat přehled o okolních knihovnách, jejichž fondy se v budoucnosti mohou stát součástí
muzea.842
Zejména v metodickém ohledu (inventarizace, katalogizace) byla pro vlastivědná
muzea klíčová práce Karla Švehly (1911–1971) rozlišující dvě základní místa pro uložení
„papírových“ dokumentů ve vlastivědných muzeích – příruční muzejní knihovnu a hlavně
tzv. sbírku psaných a tištěných dokladů. Za její součást považoval především ty rukopisy
a tisky „…jež se dostaly do muzea z povinnosti ochranářské, i když nemají vztah ke sběrné
838
Koncový výstup pro muzea viz BRODSKÝ, Pavel – TOŠNEROVÁ, Marie: Průvodce po rukopisných
fondech v České republice. Díl 3. Rukopisné fondy muzeí a galerií v České republice. Praha 2001. Studie
o rukopisech: monographia. Průzkum a soupis rukopisů ohraničených rokem 1850 byl prováděn již od roku
1955 Komisí pro soupis a studium rukopisů, která se nicméně zabývala reflexí těchto dokumentů do roku 1800.
O její činnosti více viz HOFFMANN, František – PRAŽÁK, Jiří: Průvodce po rukopisných fondech českých
zemí. Praha 1972 – separát ze: Studie o rukopisech 11, 1972, s. 99–112.
839
HOFFMANN, František – PRAŽÁK, Jiří: Evidence rukopisů v muzeích. MVP 24 (94), 1986, č. 1, s. 36.
840
Rukopisy, tisky a také tzv. krajová literatura byly poměrně často zapisovány do sbírkové evidence a nikoli
do knihovního fondu, což bylo dáno i některými dřívějšími doporučeními Svazu československých muzeí.
ŠVEHLA, Karel: Příruční knihovny a sbírky psaných a tištěných památek ve vlastivědných museích českých
krajů. Praha 1957, s. 39–40, 44. Musejní práce: Studijní, metodický a informační materiál, sv. 2.
841
BEZDĚK, Karel: O poměru literárního muzea a muzea knihy. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky
a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 257; BEZDĚK, Karel: Knižní sbírky
v muzeích jako základ literárních expozic. Letopis Pamätníka slovenskej literatury 4, 1972, s. 138–139.
842
Tamtéž, s. 138.
226
oblasti“.843
Také někteří další autoři usilovali o vyčlenění či alespoň autonomní postavení
některých specifických souborů knihovních exemplářů v rámci muzejních knihoven včetně
zařazení jejich katalogizačních lístků k ostatním sbírkovým předmětům podle příslušnosti
k danému vědnímu oboru.844
Vzhledem k výsadnímu postavení knih/rukopisů a částečně i archiválií jako
stěžejních vyjadřovacích prostředků literárního muzejnictví se častým námětem odborných
pojednání a diskuzí stalo vyjasnění sbírkových kompetencí mezi jednotlivými typy
paměťových institucí. Převažovaly názory, že zatímco obory knihovnictví a archivnictví
preferují autentičnost, formu i obsah zápisu, literárněmuzejní dokument dokládá vedle
obsahových náležitostí a jejich ideového a estetického vyznění také další skutečnosti, zvláště
pak osobnostní rysy tvůrce (podoba rukopisu, výběr psacího materiálu) a technologické
aspekty výroby knihy.845
Jako zásadní se pro literární muzea jevil vztah ke knihovnám,
k čemuž výrazně přispěl fakt, že se některé rodící literárněmuzejní instituce měly stát
integrální součástí knihovnických zařízení (např. Literárne múzeum v Martine jako
samostatné pracoviště Matice slovenské). Předmětem zájmu se tak stala sbírkotvorná činnost
muzejních knihoven, které se u mnohých vlastivědných muzeí staly jedinými složkami
usilujícími o aktivní akviziční politiku v oblasti literatury.846
V porovnání s ostatními typy
knihovních zařízení však nemusely usilovat o úplnost knihovního fondu (stačilo sbírat jen
klíčové tituly pro muzeem sledovaná témata), mohly pořizovat multiplikáty (pokud každý
z nich má svůj specifický charakter) a v daleko větší míře měly uchovávat autentickou
podobu schraňovaného materiálu (původní přebal, vazba, nepořizování signatur). V tomto
směru byly takto soustředěné dokumenty mnohými fakticky považovány za sbírkové
předměty, protože podávaly svědectví o společnosti, majiteli či autorovi.847
Poměrně
komplikované vztahy s archivy byly v 70. letech alespoň částečně vyřešeny vydáním zákona
843
ŠVEHLA, Karel: Příruční knihovny a sbírky psaných a tištěných památek ve vlastivědných museích českých
krajů. Praha 1957, s. 59–60. Musejní práce: Studijní, metodický a informační materiál, sv. 2.
844
KNEIDL, Pravoslav: Kniha jako sbírkový předmět v muzeu. Literárněvědný sborník Památníku národního
písemnictví 1, 1981, s. 50–51.
845
V praxi pak lze podle něj rozlišit tři typy materiálů, které mohou osvětlit tento fenomén: a) osvětlující
individuální rysy autora (glosy, věnování, poznámky, opravy), b) předměty dokumentující jedinečnost literární
epochy (projevy, výtvarná úprava knihy) a c) vyjadřují jedinečnost díla v jeho estetickém působení (knižní
ilustrace). JAVŮREK, Josef: Kniha a knihovna v literárním muzeu. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne
pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 252–253.
846
Např. zástupci knihovny PNP v polovině 60. let odhadovali, že její fond kryje z 60% požadavky expozičního
oddělení, a v průběhu 4-5 let v tomto ohledu předpokládali plnou soběstačnost. KNEIDL, Pravoslav:
K programu knihovny Památníku národního písemnictví. Glosy ze Strahova 2, 1965, č. 3-4, s. 6.
847
Viz JAVŮREK, Josef. Kniha a knihovna v literárním muzeu. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky
a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 254.
227
o archivnictví. Příslušné legislativní opatření pevně stanovovalo kompetence Literárního
archivu PNP, který se na jeho základě stal řídícím a metodickým centrem pro archiválie
tematicky spjaté s literární tvorbou a dovoloval mu i některé administrativní zásahy
v případě ohrožení fyzické podstaty těchto materiálů. Obtížnější zůstávala situace s vlastním
nabýváním přírůstků. Zatímco státní archivy byly k jejich shromažďování oprávněny
zákonnou normou, jež stanovila povinnost uchovávat určité skupiny písemných materiálů
a odevzdávat je příslušné veřejné instituci, pro literárněmuzejní dokumenty podobná úprava
neexistovala. Přesto byly v případě pozůstalostních fondů jasně rozlišeny sběrné oblasti čtyř
nejvýznamnějších muzejních institucí — Památníku národního písemnictví,848
Literárního
oddělení Moravského muzea v Brně, literárního oddělení Slezského muzea v Opavě
a Literárního archívu Matice Slovenské v Martině.849
Přes značné množství teoretických i metodických impulsů zůstávalo reálné těžiště
sbírkotvorné činnosti literárních zařízení muzejního typu především v získávání
trojrozměrných autentických a písemných dokumentů (např. rukopisy a fragmenty
publikovaných i nepublikovaných děl, osobní doklady, korespondence). V institucích
centrálního charakteru byl základní fond doplňován také o výtvarná díla spjatá s literární
tvorbou850
a zejména od 70. let o nové formy, jako např. fotografickou a filmovou
dokumentaci ze života a tvorby literátů, vizuální a zvukové záznamy literárních děl a další
specifické podoby jejich zveřejnění (filmové, televizní a rozhlasové scénáře, snímky
a záznamy).851
Součástí sbírkových fondů se stále častěji stávala výtvarná díla inspirovaná
literární tvorbou (ilustrace, portréty spisovatelů, scénografie dramatických prací atd.)
a v neposlední řadě i sbírky knih, které kromě své funkce příruční a studijní knihovny plnily
poslání konzervačních fondů časopisecké a knižní literatury dané sběrné oblasti, eventuálně
tematického okruhu (např. v Opavě, pokud jde o Petra Bezruče).852
V nižších stupních
848
Rivalita při akvizici tohoto typu dokumentů až do přičlenění Literárního archivu (1964) probíhala zejména
mezi Národním muzeem a PNP. Jaromír Loužil dokonce v jisté nadsázce mluvil o bratrovražedném boji.
LOUŽIL, Jaromír: (Úvodník). Glosy ze Strahova 1, 1964, č. 1-2, s. 4.
849
HEK [HÁJEK], Jiří: Literární věda a literární muzeum. In: JEŘÁBEK, Dušan (ed.): Literárněvědné studie:
profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno 1972. Spisy University J.E. Purkyně v Brně/Opera
Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 179, s. 391.
850
Např. PNP tento soubor, jehož součástí byly historický fond strahovské grafiky a výtvarné sbírky Karáskovy
galerie, Lešehradea a Vilímkova nakladatelství, tvořil již od svého založení. POSPÍŠIL, Radomír: Úvod. In:
MĚDÍLEK, Boris (ed.). Památník národního písemnictví 1953-1978 (soupis publikací, výstav a kulturních
pořadů). Praha 1983. Edice soupisů Strahovské knihovny, s. 7.
851
KALUS, Jaromír: 175 let Slezského muzea v Opavě 1814-1989. Opava 1989, nestr.
852
HEK [HÁJEK], Jiří. Literární věda a literární muzeum. In: JEŘÁBEK, Dušan (ed.). Literárněvědné studie:
profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno 1972. Spisy University J.E. Purkyně v Brně/Opera
Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 179, s. 391–392.
228
literárněmuzejní sítě, v mnoha případech i díky jejich charakteru (památníky), docházelo
spíše k zakonzervování početního stavu sbírkových předmětů a v některých případech se
zcela rezignovalo na aktivní akviziční politiku. Spíše z náznaků vyplývá, že na značně
rozdílné úrovni, a to i přes řadu podnětů PNP, byla evidence a katalogizace předmětů.
Samotný tematický obsah sbírkových kolekcí stále odpovídal tradičnímu prizmatu
českého kulturního prostředí vnímajícímu literaturu také jako výrazný politický činitel
obohacenou marxistickou literární vědou precizovanou kategorií „pokrokovosti“. V rámci
literárního muzejnictví mělo podle tehdejších vyjádření docházet k organickému propojení
současné literatury a „dřívějšího živého písemnictví“, jež se nemělo ztratit jen jako kapitola
literární historie. Muzea nicméně, stejně jako další paměťové instituce, ze své dokumentační
činnosti zejména v 50. a 70. letech vylučovala řadu titulů a ze života veřejnosti pomáhala
vytlačovat část dřívější literární tradice.853
Jejich fondy tak povětšinou obsahovaly reflexi
tvorby spisovatelských osobností, které spadaly přímo do okruhu marxistické literatury
(např. Památník Bedřicha Václavka v Čáslavicích, Památník Julia Fučíka – Plzeň, Památník
Zdeňka Nejedlého – Litomyšl, ale i např. Pamětní síň Maxima Gorkého v Mariánských
Lázních), častěji se ale jednalo o autory považované za její přímé a progresivní předchůdce
(např. Muzeum husitského revolučního hnutí v Táboře – Jan Hus, Vlastivědné a historické
muzeum v Sobotce – Fráňa Šrámek, Památník Jaroslava Haška – Lipnice, Muzejní expozice
Jiřího Wolkera v Prostějově, Památník Konstantina Biebla ve Slavětíně u Loun) a konečně
představitele národního obrození a 2. pol. 19. století (např. Hoříněves – Rodný dům Václava
Hanky, Česká Skalice – Muzeum Boženy Němcové, Chudenice – Muzeum Josefa
Dobrovského, Březová – Památník Karla Havlíčka Borovského, Památník Františka
Palackého v Hodslavicích, Lukavec – Památník Antonína Sovy, Veltrusy – Pamětní síň
Jaroslava Vrchlického).854
Právě existence posledně jmenovaných zařízení byla do značné
míry vnímaná jako nežádoucí relikt dřívějšího vývoje literárního muzejnictví, i když často
vycházela z Nejedlého diferenciace mezi těmito literárními osobnostmi. V některých
případech s sebou literární muzea a památníky přinášely snahy o reflexi jevu, který se
vztahoval k literární osobnosti či obsahu jejího díla pouze zprostředkovaně a často nabýval
ideologicky vyhraněných podob. Např. v prostředí barokního areálu Skalka vzniklo Muzeum
853
Viz též ŠÁMAL, Petr: Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých
let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha 2009. Šťastné zítřky, s. 136–137.
854
Stručnou informaci o těchto muzeích viz BOHÁČ, Antonín (ed.): Soupis literárních muzeí a památníků
v Čechách a na Moravě, Praha 1967, s. 1–111.
229
Jiráskova Temna, jež mělo původně reflektovat nejen příběh známého románu, ale v podobě
antireligiozního muzea znázorňovat ideologický boj s římsko-katolickou církví.855
6.4.2 Uchovávání a správa sbírek
Ochrana sbírkových předmětů byla vnímána jako jeden z „nejpalčivějších“
problémů literárního muzejnictví. Nejobtížnější byla situace v regionech, kde podle
tehdejších vyjádření žádné z muzejních zařízení včetně jejich knihoven nebylo vybaveno
pro řádné plnění konzervačních úkolů.856
O uchování sbírkových předmětů se v nižších
stupních muzejní sítě proto starali samotní odborní pracovníci, kteří se s tímto úkolem
vyrovnávali mnohdy značně intuitivně, což nezůstalo bez vlivu na fyzický stav
spravovaných sbírkových fondů. Základní informace o pro kurátory neobvyklé činnosti
získávali zejména z Lososových a Págových publikací.857
Paradoxní přitom bylo, že právě
čeští konzervátoři přišli s některými inovativními postupy v případě dolévání a štěpení
papíru či u převazeb knih podle původních technik.858
Specifickým problémem literárních muzeí a památníků se stala také otázka
výstavních a depozitárních prostor.859
Řada z nich byla umístěna v historických
objektech, které do značné míry znesnadňovaly rozsáhlejší a intenzivnější muzejní činnost
(např. vedle PNP v období jeho založení ve Strahovském klášteře působily ještě Ústav pro
českou literaturu ČSAV a Literární archiv NM). Obtíže nebyly způsobeny jen
komplikovanými možnostmi jejich adaptace pro muzejní účely vlivem stísněného prostoru
či zavádění nutného provozního vybavení (např. inženýrské sítě), ale v mnoha případech
paradoxně souvisely s vysokou architektonickou hodnotou interiérů. Jako limitující faktor
byla vnímána především památková ochrana budov, která fakticky znemožňovala plně
využít daného místa pro nastolení vhodného depozitárního režimu a pro optimální výtvarné
řešení prezentačních počinů. Muzejníci se proto v některých případech pokoušeli skloubit
855
ŠŮLA, Jaroslav: Ke vzniku Muzea Jiráskova temna na Skalce. MVP 9 (79), 1971, č. 2, s. 111.
856
KNEIDL, Pravoslav: Kniha jako sbírkový předmět v muzeu. Literárněvědný sborník Památníku národního
písemnictví 1, 1981, s. 51.
857
PÁGO, Ladislav: Základy muzejní konzervace. Brno 1970. Muzeografické učební texty; LOSOS, Ludvík:
Nové metody konservace musejních sbírek. Praha 1959.
858
KNEIDL, Pravoslav: Kniha jako sbírkový předmět v muzeu. Literárněvědný sborník Památníku národního
písemnictví 1, 1981, s. 52.
859
BOHÁČ, Antonín: Současný stav sítě literárně muzejních objektů. In: BOHÁČ, Antonín (ed.): Soupis
literárních muzeí a památníků v Čechách a na Moravě. Praha 1967, s. VIII.
230
dochované doklady architektury s jednotlivými výstavními akcemi tak, aby nedocházelo
k zastínění sbírkových předmětů při působení na návštěvníka. Na druhé straně vzniklá
situace vedla k úvahám, jak genius loci daného místa co nejlépe využít v výstavní praxi. 860
Historické budovy nicméně představovaly mnohem širší problém. Mnohé objekty se
musely potýkat s nedostatečným zájmem zřizovatelů a postupně chátraly. Extrémními
případy pak byly např. Vrchlického knihovna ve Veltrusích, rodný dům Konstantina Biebla
ve Slavětíně či Františka Ladislava Čelakovského ve Strakonicích, které podlehly
devastaci.861
Velmi komplikovaná byla i péče o další památky nemovitého charakteru
vztahující se k literárnímu fenoménu (např. hroby, pamětní desky, pomníky), což dokonce
vedlo ke snaze iniciovat evidenci literárních nemovitých památek.862
Podobná aktivita se
záhy realizovala v rámci Literárního archivu PNP, který byl zákonem vyčleněn jako archiv
zvláštního významu a v tomto smyslu se stal odborným a metodickým centrem pro správu
archiválií vzniklých z činností osob a institucí spjatých s literární tvorbou a příbuznými
obory. Na základě svého postavení a za úzké součinnosti s pracovišti v Brně, Opavě
a Martině inicioval vytvoření detailního přehledu o místě a způsobu uložení tohoto typu
dokumentů.863
Díky metodickému vedení PNP byla navíc od 70. let stanovena pravidla pro
uložení a zpracování literárního materiálu archivní povahy spojující dvoustupňovou
evidenci muzejních fondů s archivními zásadami zpracování dokumentačních materiálů.
Tomuto tématu bylo následně věnováno několik instruktážních setkání a seminářů.864
6.4.3 Prezentace a práce s návštěvníkem
V oblasti muzejní prezentace a edukace se uvnitř skupiny literárněmuzejních zařízení
vytvořilo hned několik propastných rozdílů. První lze vysledovat v horizontální časové ose
860
V případě PNP viz např. KIRSCHNER, Zdeněk: Poznámky k histórii [sic] a zkušenostem z činnosti
Památníku národního písemnictví v Praze. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník
Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 163.
861
Fakticky zrušena ale byla např. i expozice o díle Fráni Šrámka v tzv. Muzeu soboteckých rodáků na zámku
Humprecht u Sobotky, aniž byla zajištěna reinstalace v obnovených prostorách. BOHÁČ, Antonín: Literární
muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 49.
862
Více viz tamtéž.
863
LOUŽIL, Jaromír: Zpráva o činnosti literárního archivu Památníku národního písemnictví v letech 1967
a 1968. Literární archiv 3/4, 1968/1969, s. 527.
864
Současně PNP poskytoval i metodickou pomoc při zpracování a uložení literárněmuzejních fondů u muzeí
a památníků v Sobotce, Českém Dubu, Skalici a v případě Muzea J. Š. Baara v Klenčí pod Čerchovem
uspořádal jeho fond vlastními silami. BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích.
Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 46.
231
a týká se především tematického zaměření jednotlivých počinů a s ní spojené teoretické
reflexe dané problematiky. Po 50. letech, pro něž bylo signifikantní úsilí „přehodnotit“
podstatné jevy literární tvorby a význam spisovatelských osobností,865
nacházeli v dalším
desetiletí své nezastupitelné místo v muzeích režimem do značné míry přímo cenzurovaní,
pozapomenutí či „nově“ objevení autoři (např. Kafka, Weiner, Šalda, Hrabal, Čapek,
Hostovský, Halas), kteří byli od 70. let opět vystřídáni povinným zájmem o prezentační
aktivity šířící myšlenky proletářského internacionalismu a socialistického vlastenectví
vyzdvihnutím exponovaných prorežimních osobností a oslav nejrůznějších výročí (např.
vznik KSČ, životní jubilea výrazných představitelů socialistické literatury). Druhá odlišnost
spadající tentokráte do vertikální osy spočívala v intenzitě a samotných způsobech realizace
prezentačních a edukačních činností, jejichž progresivní rozvoj zůstal po celou dobu omezen
jen na centrální instituce a některá z regionálních literárních muzeí.866
Připomenout lze
zejména výstavy PNP zejména z 60. a 70. let, které se v sobě snažily skloubit emotivní
a informativní složku s cílem vytvořit umělecký celek navozující atmosféru doby (např.
výstavy o Karlu Čapkovi, Otokaru Březinovi, Jaroslavu Haškovi či instalace Krajina
básníkova, Tvář ve stínu). V nižších složkách muzejní sítě nedosáhl tento fenomén širšího
ohlasu, což úzce souviselo se statickým způsobem provozu památníků a pamětních síní, kde
bylo modifikacím expozičních instalací i způsobu práce s návštěvníkem věnováno minimum
prostoru. Výjimkou se zde zase staly expozice vznikající za spoluúčasti pražského ústavu
jako v Malých Svatoňovicích či na Strži.
Důvody, proč se při úvahách o muzealizačním procesu nejvíce pozornosti dostalo
teoretickým aspektům prezentačních aktivit, je třeba hledat v počátečním tlaku státního
a stranického aparátu867
a později v rostoucí potřebě samotných literárních muzeí
865
Šámal rozlišuje celkem 3 fáze cenzurních zásahů končících rokem 1953. ŠÁMAL, Petr: Soustružníci
lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů
zakázaných knih). Praha 2009. Šťastné zítřky, s. 39–40.
866
Např. PNP se nesnažil jen popularizovat literární fenomén, ale prostřednictvím celé řady akcí jej přímo
podporovat. Do široké škály aktivit tak můžeme zařadit výstavní projekty (až 5 monografických výstav ročně)
včetně jejich výměny se zahraničím, metodická pomoc a podíl na instalacích literárních muzeí a památníků,
besedy, literární čtení atd. VIŠÍN, Jan: Kulturně-výchovná a výstavní činnost PNP. Literárněvědný sborník
Památníku národního písemnictví 1, 1981, s. 56–59. Památník tak v mnoha ohledech kontinuálně navázal na
počáteční aktivity, kdy kromě značného množství angažovaných výstavních počinů pořádal i putovní výstavy
v různých městech tehdejší republiky. BOHÁČ, Antonín: 5 let Památníku národního písemnictví na Strahově.
Praha 1958, s. 6–9.
867
Nejmarkantněji se projevoval u počáteční instalace PNP. Tehdejší ředitelka Jaroslava Václavková v jejím
rámci zdůrazňovala především přítomnost výroků vedoucích politických představitelů (Lenin, Stalin,
Gottwald, Zápotocký, doplněné Nejedlým) na výstavních stěnách a za vrchol expozice pak považoval část „Na
cestě k socialismu“, kde byly v barokním interiéru a vedle sochy Sbratření K. Pokorného prezentováni literární
232
a památníků přetvořit, resp. nově vybudovat původní muzejní expozice. Vystihují to ostatně
slova vedoucího literárně expozičního oddělení Památníku Jiřího Žantovského (1909–
2000), který základní problém literární muzeologie spatřoval ne v tom, „… jak uložit
literaturu do muzea, nýbrž jak k větší slávě umění přivést pokrokové literární dědictví
zapsané ve starých a novějších literárních památkách do života našeho socialistického
dneška a jak pomáhat spojení živé, současné literární tvorby s trvalými hodnotami našeho
literárního vývoje“.868
I když v Žantovského pojetí stále ještě figurovalo vnímání „nové
literatury socialistického člověka“ jako vyvrcholení dosavadního vývojového směřování, již
v 60. letech se objevovaly inovativní podněty, jak instalačně postihnout literaturu jako hlavní
poznávací doménu literárního muzejnictví v její vlastní specifice a překonat tak spíše
historizující a sociální pojetí inklinující k faktografickému podání zkoumané skutečnosti.
Dosavadní diskurs se radikálně změnil, když si představitelé oboru uvědomili, že nemají
shromažďovat a předávat informace o literatuře, ale prostřednictvím svých vlastních
prostředků nechat promlouvat samotnou literaturu a učit jejímu hlasu naslouchat
návštěvníky. Jako pomyslná červená niť se tehdejšími názory vine teze o specifičnosti
stěžejního výstavního materiálu, charakterem a formou odlišného od tradičního sdělovacího
prostředku obecné muzeologie – autentického předmětu. Právě na základě překlenutí
základního rozporu spočívajícího v rozdílnosti způsobů literárního (čtení) a muzejního
(ukazování) zprostředkování pak byly spatřovány hlavní cesty k úspěšnému působení
literárního muzejnictví v oblasti muzejní prezentace.869
Zásadní význam pro rozvoj reformních myšlenek v prezentační činnosti literárních
muzeí a památníků mělo dílo Antonína Boháče. Požadavky na samotnou literárněmuzejní
expozici jsou podle něj lidovýchovného (tzn. ukázat způsoby, možnosti při čtení literatury),
vědeckého (tzn. nejzevrubnější informace o stavu vědeckého bádání o pojednávaném
tématu) a literárněestetického (tzn. porozumění literatuře jako svébytnému projevu tvůrčí
aktivity člověka) charakteru. I když rozlišoval celkem čtyři základní typy existujících
expozic (biograficko/bibliografickou, literárního procesu, památkového charakteru
tvůrci jako Julius Fučík, Bedřich Václavek, Jiří Wolker či Ivan Olbracht. VÁCLAVKOVÁ, Jaroslava:
Strahovský památník národního písemnictví. In: KUBÍČEK, Alois a kol.: Památník národního písemnictví na
Strahově. Praha 1954, nestr.; Průvodce expozicí viz VODIČKA, Felix – NOVÁK, Bohumil (edd.): Památník
národního písemnictví na Strahově: katalog musea české literatury. Praha 1953, s. 26–178.
868
ŽANTOVSKÝ, Jiří: První kapitola. Glosy ze Strahova 1, 1964, č. 1-2, s. 14.
869
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22, 1988, s. 50.
233
a literární),870
rozsáhleji analyzoval pouze poslední skupinu. V duchu vlastního pojetí
sbírkového předmětu poukazoval na minimální výpovědní hodnotu hmotné fixace
literárních děl a doporučoval soustředit se na rozbor a výklad jejich textu. Jeho hlavní
problém v muzejní prezentaci však spočívá v tom, že je primárně určen k odlišným věcem,
než je vystavování. Má být čten či předčítán, přičemž teprve poté dochází k jeho
konkretizaci, tedy okamžiku, kdy je vnímán jako umělecké dílo a vzniká čtenářský zážitek.
Literární muzeum tedy musí vycházet z četby, které ale návštěvníkovi, vzhledem
k nemožnosti představit celý obsah jednotlivých dokumentů, přibližuje exponováním jejich
charakteristických úseků.871
Daný materiál je však před instalací třeba náležitě upravit. Jeho
schopnost výpovědi je totiž limitována mimo jiné tím, že je tvořen citlivým a zároveň
unikátním materiálem, což znemožňuje použít některé osvědčené formy zprostředkování
(např. není v něm možné zatrhávat, označit důležité pasáže). Jeho podstatu (tzn. grafický
záznam) nicméně lze reprodukovat a zachovat jistý ráz autentičnosti, což ale s sebou nese
zvýšené nároky na interpretaci v doprovodných textech (popiskách) a výtvarné úpravě
expozice.872
Na rozdíl od tradičních muzejních expozic tedy dochází k nárůstu textového
materiálu, nicméně „…obávat se v tomto směru přemíry textů znamená ve skutečnosti obávat
se expoziční interpretace literární tvorby vůbec“.873
Základní princip při tvorbě literárněmuzejní prezentace tak v Boháčově optice
spočívá v úsilí o bezprostřední kontakt mezi návštěvníkem a literárním textem (spíše však
jeho částmi) oživeným emotivními, působivými i co nejbezprostřednějšími cestami, které
publikum přivedou k hlubšímu pochopení smyslu a cílů literární tvorby. Je ostatně na
každém muzejníkovi, jakou metodu vedoucí k tomuto cíli zvolí, tedy zda literární expozici
chápe jako pouhou formu literárně historické příručky či její živý přesvědčivý výklad.874
Antonín Boháč se v tomto směru zabýval i celkovými limity expoziční činnosti při
znázorňování literárního fenoménu. K objektivním obtížím řadil celkové možnosti muzea
(prostory, finance), k vnějším pak psychické a fyzické předpoklady publika. Podle něj zde
platí rovnice, že čím náročnější je výstava obsahově, tím méně by ji mělo být poskytnuto
870
BOHÁČ, Antonín: K otázkám mezí literárněmuzejní činnosti. Literárnomúzejný letopis 7, 1973, s. 31–32.
871
Tedy ne kniha jako celek, ale to, co je v knize napsáno, je třeba pokládat za vlastní pracovní materiál
a nejvlastnější východisko literárně muzejní činnosti. BOHÁČ, Antonín: Ontologie literárně muzejního
materiálu. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry.
Martin 1967, s. 92.
872
Tamtéž, s. 94.
873
Tamtéž, s. 94–95.
874
BOHÁČ, Antonín: K otázkám mezí literárněmuzejní činnosti. Literárnomúzejný letopis 7, 1973, s. 38.
234
prostoru. Jako příklad nepochopení této poučky uvádí instalaci v PNP, kde by si podle
plánovaných propozic měl návštěvník prohlédnout během dvou hodin 35 dílčích expozic.875
Uvědomit si je však zároveň nutné také dílčích zkreslení textů literárního díla, které se děje
jak v grafické, tak i akustické interpretační rovině. Za do určité míry rušivé faktory následně
označil využití fónických a kinetických metod, které za určitých okolností diváka od vnímání
literárního textu spíše odvádí. Stěžejní je Boháčův příklon od často preferovaných
edukativních či vědeckých forem k estetickému působení literárněmuzejního výstavnictví.
Vychází z předpokladu, že hlavní náplň instalace nemohou tvořit exponáty ve formě dokladů
o literárním, resp. literárněhistorickém fenoménu či o životě jednotlivých autorů, ale
sbírkové předměty chápané jako umělecká díla. Při jejich zprostředkování nejde
o vyčerpávající úplnost a soustavnost, ale spíše o zdůraznění málo známých faktů
a souvislostí, objevování nových osobností či zdůraznění vztahu s dalšími druhy umění
a každodenním životem. Umělecká tvorba jako pomyslné jádro každého výstavního počinu
však musí být propagována uměřeným a klidným způsobem, přičemž je možné její působení
znásobit filmem, rozhlasovou a televizní tvorbou. Snaha interpretovat artefakty jako živý,
dramatický, pulzující a vnitřně polarizující organismus by měla vést k získání i vytvoření
čtenářů-znalců, kteří „… chápou poslání slovesného umění, smysl jeho tvůrčího zápasu, kteří
nečtou pro děj a aby si ukrátili dlouhou chvíli, ale pro hluboký lidský a estetický
zážitek…“.876
Boháčovy závěry byly v mnohém inspirativní pro Jaromíra Loužila, který se je
pokusil propojit s vlastní vizí interpretace možností působení literárního díla. Podle něj
ztratily knihy v rámci literárního muzejnictví svou primární funkci být čteny a staly se spíše
hmotným projevem knižní kultury (např. dokumentace typografické techniky, úrovně
knihvazačství) a tvůrčích rysů osobnosti (např. poznatelné ze stylu písma). Vystavujeme-li
ovšem artefakt, nevystavujeme ještě literární dílo. Dokladem samotné literatury může být
jen čtený text, přičemž pro jeho zprostředkování je nutný nejen objektivní (hmotný záznam
textu), ale i subjektivní (vědomí realizující smysl textu) činitel. Samotný smysl díla, tedy
jeho čtenářská konkretizace však „klasickými“ muzejními prostředky není možná.
Zabraňuje tomu vystavení celého textu díla, což v praxi vede k výběru charakteristických
ukázek, jež ovšem naruší dialektickou totalitu díla a nutně vytrhnou danou část z původního
875
Tamtéž, s. 28–29.
876
Tamtéž, s. 39.
235
kontextu.877
Podle Loužila je nicméně nutnost s touto formou prezentace pracovat, byť se
tak ještě násobí všeobecně kritizovaná přetíženost muzejních expozic a výstav textem, který
současně tvoří popisky a panely. Za možné řešení pak považuje tři přístupy. Výtvarným
způsobem podtrhnout smysl textu a zároveň tím evokovat některé personální či širší kulturní
souvislosti (např. fotografické zvětšení rukopisu autora nebo časopisecký úryvek díla, jenž
zprostředkuje informace o dobové typografii) s cílem přivést návštěvníka k většímu
estetickém u prožitku spojenému se vzdělávacím faktorem.878
Další cestou je instalace
audiovizuální techniky, kdy vizuální vjem (exponáty) doprovází vjem akustický, a to formou
hlasité reprodukce textu ze záznamu. Odpadá proto námaha způsobená čtením, protože
jazykově-zvukové znaky mají k pochopení smyslu díla blíže, i když mohou být zkreslené
torzovitostí čteného textu nebo jeho zvukovou interpretací (např. rušivé vjemy nepříjemného
hlasu).879
Jako do jisté míry krajní možnost Loužil uvádí rezignaci na přímé vystavení
literárního uměleckého díla a zprostředkování jeho estetické hodnoty jazykem jiného umění
– výtvarnými a scénickými prostředky, čímž ale literárněmuzejní exponát vyklízí cestu
odlišným typům uměleckých děl.880
Do diskuze o výstavní problematice výrazným způsobem zasáhl také brněnský Jiří
Hájek zaměřující se na průběh a celkové poslání literárněmuzejní prezentace. Nezbytným
předpokladem pro tvorbu muzejní expozice je pro něj zpracování daného tématu z pozic
literární vědy, která má totožná východiska, postupy a výsledky jako literární muzejnictví.
Zejména literárněhistorická činnost nachází v odborné přípravě prezentačních počinů další,
velmi specifickou formu vyjádření. Samotná realizace spočívá především v detailním
prozkoumání sledovaného jevu, osobnosti či souvislostí, na něž navazuje důkladná analýza
dostupného materiálu a možností jeho výstavního využití. Zároveň Hájek od muzejníka
požadoval vlastní přístup ke zkoumané otázce, aby se výsledné zprostředkování
neproměnilo v obvyklý „ilustrovaný učebnicový výklad či souhrn materiálů, které by
postrádaly vnitřní řád a souvislost“.881
Kromě znalostí metod a terminologie literární vědy
je pro kvalitní výstup nutné široké povědomí o existujících sbírkových fondech vlastního
877
LOUŽIL, Jaromír: Literární umělecké dílo jako muzejní exponát. Poznámky k ontologickému statutu
literatury. Literární archiv 11-12, 1976–77, s. 20–21.
878
Tamtéž, s. 21.
879
Tamtéž, s. 21–22.
880
Tamtéž, s. 23.
881
HEK [HÁJEK], Jiří: Literární věda a literární muzeum. In: JEŘÁBEK, Dušan (ed.). Literárněvědné studie:
profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno 1972. Spisy University J. E. Purkyně v Brně/Opera
Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 179, s. 390.
236
ústavu i příbuzných organizací. Markantní je také Hájkova snaha o analýzu působení
sbírkových předmětů na diváka. V popředí zájmu muzejního pracovníka proto nestojí
skupiny předmětů jako pouhé exponáty, ale jako samotná umělecká díla a fakty. Své poslání
pak začnou plnit až v okamžiku, kdy jsou osvojeny a dány do souvislosti se zájmy, city,
zkušenostmi i okamžitým rozpoložením člověka.882
Konečný cíl muzejní literární expozice
ovšem není podávání vědomostí v co nejvíce srozumitelné a atraktivní formě, ale vést
návštěvníky k samostatnému a soustavnému vnímání umělecké literatury. Důležité proto je,
aby dílo nebylo expozičním výkladem zbavováno své podstaty a redukováno na faktografii
či ilustraci některého mimouměleckého jevu. Jeho úlohou je podobně jako u Boháče
probuzení aktivního přístupu k uměleckému dílu a vytvoření skupiny poučených vnímatelů,
kteří nejsou vázáni na naukové prezentování prověřených hodnot a jejich propagaci
prostřednictvím knihkupeckého a knihovnického náboru.883
Specifický přínos pro prezentaci v oblasti literárního muzejnictví znamenaly kritické
příspěvky teoretiků literární vědy. Také ony stály za přerodem od vývojově historické
tendence k pojetí literárního fenoménu jako specifického druhu umění. Příkladem mohou
být názory Aleše Hamana (*1932) z Ústavu pro českou literaturu ČSAV, který si vzal jako
motto své reflexe muzejnictví výrok André Malrauxe o postupné proměně uměleckých děl
v mrtvé předměty.884
Ústředním bodem kritiky se mu stalo uspořádání literárněmuzejního
materiálu připomínajícího podle jeho názoru vetešnictví a zvláště absolutizace některých
typů kontextualizace spisovatele (rozhodující roli má jeho dělnický původ, nevyniká-li
původem, je upozorňováno na sociální aspekty z jeho díla). Literatura se tak chápe jako
pasivní ideologický obraz poměrů zúžených často výhradně na politický boj a sociologický
aspekt se stává „kanonickou osnovou“ a hlavním nástrojem interpretace. Proti tomu se ji
Haman pokoušel uchopit primárně ve vztahu k umění, jakožto fenomén tendující ke globální
vizi člověka, který nelze beze zbytku ztotožnit se žádnou třídou či společenskou skupinou.
Umění je na stejné (obecné) úrovni jako lidská komunikace či vědecké poznání a projevuje
se jako kvantifikace hodnot, které se manifestují v estetických kvalitách vyjadřujících
882
HÁJEK Jiří: K teoretickým a praktickým otázkam budování [sic!] Pamätníku slovenskej literatury. In:
CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967,
s. 265.
883
HEK [HÁJEK], Jiří: Literární věda a literární muzeum. In: JEŘÁBEK, Dušan (ed.) Literárněvědné studie:
profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno 1972. Spisy University J. E. Purkyně v Brně/Opera
Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas philosophica 179, s. 393.
884
HAMAN, Aleš: Literární muzeum – hřbitov nebo chrám umění? Glosy ze Strahova 3, 1966, č. 5, s. 13.
237
životní pocit tvůrce. Provokativně se pak táže, zda dílu striktně vázanému k určitým
vývojovým podmínkám neubíráme jeho hlavní výpovědní hodnotu a literární muzea se
v tomto smyslu nestávají hřbitovem umění. Řešením je podle něj nevnímat dílo z jemu ne
zcela vlastních hledisek biografických a sociologických, ale jako projev lidské individuality
a dialektický soubor estetických hodnot (např. radost a zklamání, hra a sen). Aby dějiny
literatury přestaly být muzeem, musí se k nim paradoxně přistupovat ahistoricky, přičemž
význam literárního fenoménu je tvořen tím, že kultivuje a rozvíjí člověka ve stále
více technizovaném světě. Právě senzibilita a imaginace vytváří prostředí, v jehož rámci se
člověk může znovu (i historicky) definovat a mělo by se mu toho dostat právě v muzeích,
což se týká především těch hudebních a výtvarných. Ono vytvoření atmosféry oživlé řeči by
měla reflektovat muzea literatury zvláště proto, aby se následně stala skutečným chrámem
umění.885
Protichůdné tendence zdůrazňující zvýšenou potřebu ideologizace
prezentovaných sdělení se prosadily s nastupující normalizací. Vedle vnějšího tlaku na
proměnu prezentační činnosti muzeí se snažily argumentovat aktuálním děním ve světovém
muzejnictví. Miloslav Malý (1922–1999) považoval za jejich hlavní funkci „…mobilizovat
lidstvo k ochraně a kultivaci životního prostředí a pomáhat mu osvojovat si – na základě
dokladového materiálu – zkušenosti, které jsou v tomto směru nezbytné“.886
Životním
prostředím přitom autor myslel prostředí socialistické společnosti a světa bez válek, násilí
a vykořisťování. Muzejní ústavy se podle něj stávají významnými kulturněvýchovnými
institucemi s výrazným politickým dopadem a spadají tak do sféry ideologie. Z těchto pozic
pak Malý usiloval o přebudování expozice PNP, jež nadále neměla primárně směřovat
k reflexi vzniku a vývoje české literatury, ale orientovat se k pochopení dnešního člověka
viděného prizmatem domácí a v určitých kontextech i světové literatury. To ovšem
neznamenalo prezentovat současný život na úkor literatury ani zásadní rezignaci na
dokumentaci historického vývoje, který v sobě lidstvo stejně jako literatura nese a musí se
s ním umět vypořádat. Argumenty Malý často čerpal od samotných literátů jako např.
Bedřicha Václavka, který vzájemný vztah člověka a umění chápal tak, že „…skutečnost
umění je skutečností života a život nejvyšší mírou hodnoty a krásy uměleckého díla“.887
885
Tamtéž, s. 15.
886
MALÝ, Miloslav: V jubilejním roce. Glosy ze Strahova 10, 1973, č. 18, nestr.
887
Tamtéž, nestr.
238
Obecné principy prezentačního přístupu doporučovaného pro centrální muzea
nicméně v mnoha ohledech neplatily pro nižší organizační složky literárního muzejnictví.
Značné pozornosti, zejména ze strany představitelů PNP, se dostalo prezentaci literárního
fenoménu v menších vlastivědných muzeích a památnících. Právě v těchto instalacích se
často objevovaly nejnaléhavější problémy související se způsoby a formami zprostředkování
literárněmuzejního poselství. Jednalo se hlavně o nevhodně zvolené aplikace tradičních
muzeologických metod na jedné straně a neschopnost odpoutat se od pietní náznakové
rekonstrukce životního prostředí autora na straně druhé. Svůj výklad totiž tato zařízení ve
většině případů opírala o osobní a tvůrčí vztah spisovatele k danému místu, který
prezentovala nejčastěji na základě citových vazeb k dochovanému památkovému objektu.
888
Odlišný případ představovaly památníky a pamětní síně, kde bylo uchováno autorovo
intaktní prostředí. Podle tehdy převažujícího mínění bylo třeba se soustředit na jednotlivosti
z umělcova života a na jejich základě napomoci k hlubšímu poznání dané osobnosti. Jiný
přístup panoval také v expozicích místních muzeí. Tamní instalace působily na současníky
značně neurovnaně, což bylo dáváno do souvislosti se skutečností, že v nich nebyla
problematika literatury primárně pojímána jako tvůrčí jev. V mnoha muzejních institucích
tohoto typu se u vývojově pojatých expozic nacházely síně slavných rodáků, v nichž ovšem
bývali spisovatelé neorganicky zařazeni vedle ostatních představitelů kulturního života,
a někde i literární koutky, integrálně přičleněné k jiným vědním oborům zastoupeným
v muzeu (zejména historie a národopis). Představitelé literární muzeologie proto připravili
dva základní koncepty, jak literaturu v těchto ústavech vhodným způsobem prezentovat.
První představoval přímé včlenění příslušného materiálu do historických expozic, kde
přirozeným způsobem dojde ke zdůraznění její významné společenské funkce. Zároveň je
ale třeba, aby nebyla interpretována pouze jako historický fakt a nesuplovala tak chybějící
archivní dokumenty.889
Druhým způsobem bylo vytvoření dílčích instalací v rámci celkové
expozice muzea. V nich mělo dojít k představení literárního fenoménu, jehož význam
přesáhl region, nebo souboru literárních faktů, jež se v místní literatuře projevují
s mimořádnou intenzitou. V každém případě se oba doporučované typy instalace musí stát
integrální součástí prezentačního celku a naznačit význam a souvislost literárního jevu
s celkovým kontextem tamního života.890
888
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 8, 1974, s. 32.
889
Tamtéž, s. 33.
890
Tamtéž, s. 34.
239
Do centra zájmu muzejních pracovníků se dostávala i problematika související
s některými výraznými typy vystavovaného materiálu. Josef Javůrek (1929–2010) se
tak podrobněji zabýval fenoménem knihy, která podle jeho názoru představuje v literárním
muzeu určující sbírkový předmět. Výpovědní hodnota knihovního dokumentu pak zahrnuje
její fyzickou a myšlenkovou rovinu. V prvním případě zprostředkovává především
informace o období, ve kterém kniha vznikla, a za určitých okolností dokonce poznatky
o jejím čtenáři.891
Při interpretaci obsahové stránky si je třeba uvědomit, že se jedná
o literární útvar s uměleckým a ideologickým dosahem, jenž na každého návštěvníka působí
odlišně. Při jeho recepci ze strany návštěvníka hrají důležitou roli intelektuální předpoklady,
výchova, vlastní prožitky i citový vztah k vystavovaným předmětům. Za rozhodující faktor
Javůrek považoval citovou složku, která se navazuje a zintenzivňuje přímým kontaktem
s věcí. Snahou muzejních pracovníků by mělo být tohoto momentu využít a jeho
prostřednictvím vyvolat vjemy, jež by se co nejvíce přibližovaly literární tvorbě. Ne tak
jednoznačné postavení má však kniha při prezentaci jednotlivých autorů, kde je třeba
představit soubor konkrétních předmětů vztahující se na podrobnosti z jejich života
a přiblížit ty osobnostní rysy, které ovlivňovaly spisovatelovu činnost. Vhodné je zde použít
nejen knihu či rukopis, ale i obrazový a hudební doprovod či zobrazit autentikum (tzn.
samotné dílo) ve fotografické reprodukci.892
Několik metodických poznámek k problematice
začlenění knihovních dokumentů do expozic ústředních a vlastivědných muzeí uveřejnil
další ze zaměstnanců PNP Pravoslav Kneidl (1927–2003). Podle něj se kniha v tomto
kontextu stává součástí instalace pro svou obsahovou a estetickou hodnotu, přičemž se může
stát buď zprostředkovatelem dokumentovaných jevů (svým obsahem), nebo může být
vnímána jako jejich přímá součást (např. kniha jako výrazný faktor dokumentace národního
obrození). Jako taková má být v rámci literární prezentace středem zájmu, zároveň ale musí
být doprovázena dalším výkladovým materiálem a vhodným architektonickým
a interiérovým řešením.893
Z podobné perspektivy přistupovali k problematice i někteří
představitelé muzeí knihy. Upozorňovali na specifičnost prezentace založené na ukazování
vjemově postižitelné vnější formy (zprostředkující informace o samotné knize) a textu, jehož
forma je tvořena systémem znaků. V rámci výstavy lze nicméně využít jen nepatrnou část
891
JAVŮREK, Josef: Poznámky o výstavní činnosti v literárním muzeu. Literárnomúzejný letopis 11-12, 1979,
s. 108.
892
Tamtéž, s. 109.
893
KNEIDL, Pravoslav: Kniha jako sbírkový předmět v muzeu. Literárněvědný sborník Památníku národního
písemnictví 1, 1981, s. 49.
240
autentického dokladu, a to otevřenou dvoustranu. Samotný text bez vysvětlení však nemá
pro návštěvníka takřka žádný přínos a k jeho interpretaci je pak nutný muzeologický přístup
spadající do gesce muzejní pedagogiky.894
Právě na jejím základě by měl být prezentovaný
materiál uspořádán tak, aby hovořil, vyvolával emoce a zároveň byl pro publikum
srozumitelný, k čemuž mohou dopomoci autentické a pomocné materiály z oblasti knižní
kultury. Výstavní koncept však musí nutně obsahovat členění do významových celků a mít
základ v knižních exponátech, přičemž autor je pouze “… jejich služebníkem, on musí
sledovat, zda exponáty přitahují či odpuzují, zda spolu korespondují“.895
Vzhledem k omezené výpovědní schopnosti hlavního výstavního materiálu
v literárních muzeích a památnících se pozornost některých muzejních pracovníků
soustředila na oblast lektorské činnosti. Původní názor, že provádět návštěvníky by měl
především samotný odborný zaměstnanec, byl u větších institucí poměrně záhy opouštěn
i vzhledem k jejich přechodu od výhradního preferování osvětových aktivit ke specializaci
na jednotlivé fáze muzealizačního procesu a vědecký výzkum.896
Např. u PNP však byly
přesto na lektorské práce ještě v 60. letech najímáni výhradně externí pracovníci z Pražské
informační služby, kteří předtím pouze prodělali dílčí školení. Logicky sílily hlasy pro větší
profesionalizaci této specifické profese spojené se snahami vymezit její kompetence.
Pracovnice Literárního archivu PNP Marta Dandová (*1934) lektorskou službu, pro jejíž
vykonávání bylo podle ní potřeba osvojit si literární znalosti a pedagogické schopnosti,
považovala za „… nejbezprostřednější a nejmasovější formu, každodenně realizovanou
a organizačně nejméně náročnou, protože se opírá o již připravený materiál a stálou
existenci skupiny“.897
Přesto ale nemůže existovat jednotný model, který by přesně
stanovoval průběh prohlídky. Výklad totiž musí být přizpůsoben typu návštěvnické skupiny
(jako základní kategorie vnímá školy, dospělé a cizince) 898
a v jeho průběhu by mělo být
uplatněno jak racionální, tak i emocionální působení. U muzeí soustřeďujících se na
přiblížení celkového vývoje české literatury jako např. PNP je pro udržení pozornosti nutné
poukazovat pouze na nejdůležitější momenty literárního vývoje a nejvýznamnější exponáty.
894
VRCHOTKA, Jaroslav: Muzejní práce s knihou. MVP 28 (98), 1990, č. 2, s. 132.
895
Tamtéž, s. 134.
896
Již od roku 1955 zde byla navázána úzká spolupráce s metodickými školskými pracovníky, v jejímž rámci
byly vytvořeny odborné výklady přizpůsobené věku žactva a odpovídající učebním osnovám. BOHÁČ,
Antonín: 5 let Památníku národního písemnictví na Strahově. Praha 1958, s. 16–17.
897
DANDOVÁ, Marta. Lektorská činnost Památíku národného písemnictví. In: CHOVAN, Juraj (ed.):
Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 258.
898
Tamtéž, s. 261–262.
241
Zároveň Dandová navrhovala prolomit monotónnost vystavených předmětů vytvořením
oddechových koutů a aktivizaci publika pomocí audiálních a vizuálních prostředků.
Skeptická byla nicméně k nahrazení lektora magnetofonovým páskem, který lze použít jen
pro doplnění a zpestření prezentace. „Živé slovo“ podle ní více upoutá pozornost a navíc se
provádějící může lépe přizpůsobit požadavkům posluchačů.899
Se stále intenzivnější prací s návštěvníkem souvisely snahy o rozvíjení dalších
forem muzejní edukace. V mnoha ohledech specifickou roli v tomto ohledu sehrávala
muzejní zařízení památníkového typu, z nichž si nejaktivněji počínala tehdejší součást PNP,
Muzeum Aloise Jiráska (od roku 1964 Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše). Pod vlivem
ředitelky Jiřiny Doubnerové (*1922) se výchovně-vzdělávací aktivity zejména v 60. letech
soustředily na mládež. Vedoucí pracovnice si byla dobře vědoma nevýhodné startovací
pozice ústavu spočívající v reflexi osobnosti, jež byla hlavní cílovou skupinou vnímána
značně ambivalentně. Prezentační výstupy proto byly často koncipovány na základě
dotazníkových šetření, v nichž se zohledňovaly informace o návštěvnických skupinách jako
celku (vyplňovali učitelé) a zpětná vazba od jednotlivých představitelů z řad publika
(ověřování získaných poznatků, schopností a dovedností založených i na vizuálních
prostředcích). I na jejich základě byla prosazena částečná variabilita expozičních počinů900
a došlo i k méně náročnému vstřebávání čtenářsky náročných děl prostřednictvím aktivit
uskutečňovaných vně muzea (např. soutěže, zájmové kroužky a putovní výstavy ve školách).
V komunikaci s mladšími návštěvníky se kromě tradičních metod rozvinuly výtvarné,
hudební, divadelní a recitační formy bez striktního obsahového a tematického vymezení,
které měly rozvinout komplexnější esteticko-výchovné působení s cílem orientovat žáky
a studenty v komplikovaném systému kultury. 901
Jeden z hlavních přínosů působení
Doubnerové ale spočíval v upozorňování na doposud podceňované faktory podporující
návštěvníkův prožitek, jakými byl pohyb, světlo, zvuk, promítání, vhodné oddechové
prostory a mluvené slovo. Podobný propracovaný systém práce s publikem se postupně vžil
i přímo v PNP. Zdeněk Kirschner (*1928) v této souvislosti zmiňuje cílené využívání
tamních expozic pro doplnění školní výuky (probírání nové látky, opakování učiva, příprava
899
Tamtéž, s. 263.
900
DOUBNEROVÁ, Jiřina: K interpretaci sbírkového předmětu v literárních muzeích. Glosy ze Strahova 4,
1967, č. 6, s. 3–4.
901
DOUBNEROVÁ, Jiřina: Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Problémy
spolupráce muzeí se školami: sborník příspěvků přednesených na [2.] semináři v Gottwaldově ve dnech 3.-4.
října 1968. Praha 1968, s. 31–34.
242
na maturitu) za využití hudby, recitace, diapozitivů a filmu a zároveň některé speciální formy
lektorské práce, z nichž se osvědčily především besedy.902
Pro odbornou obec byly pořádány
konference, které se odehrávaly i mimo Prahu. Dlouholetou tradici měla literárněvědní
setkávání literárněvědných odborníků, které se konaly v rámci kulturního festivalu
Bezručova Opava.903
Zásadní téma v oblasti prezentace představovaly také muzejní budovy a s nimi
spojené výtvarné řešení interiérů. Většina literárněmuzejních zařízení totiž byla situována
do historických budov, z nichž značná část byla velmi významná po architektonické stránce
a v některých případech i památkově chráněná. Zvláště u PNP, jehož nejvýznamnější
prezentační prostory se nacházely ve strahovském klášteře, vznikal často problém, jak
skloubit vystavované materiály s architektonicky cenným prostředím. I když se usilovalo
o dosažení přijatelného kompromisu, stavební část byla v ideologicky napjatém období 50.
let při prohlídkách pro svůj sakrální charakter upozaďována.904
V jiných objektech pak
zůstávala patrná snaha nechat co nejvíce působit původní prostředí, ať už z důvodu
zachování autenticity či obtížné možnosti výraznějších zásahů do vizuální podoby interiéru.
Do popředí zájmu muzejních pracovníků se i proto stále více dostávala otázka celkového
výtvarného řešení expozic a výstav, při jejichž přípravě často docházelo i ke konfliktní
spolupráci mezi kurátory a profesionálními scénáristy. Názory literárních muzejníků se
logicky více přikláněly k dominantnímu postavení odborně muzejního prvku a vedly
k formulování požadavku na výchovu scénáristů z vlastních řad, u nichž však mělo, kromě
profesních kompetencí, hrát důležitou roli i výtvarné a umělecké nadání. Vycházelo se
přitom z předpokladu, že návštěvník neočekává u podobného typu prezentace
extravagantnost a efektnost, ale i za cenu jisté míry koženosti, především věcnost
a solidnost.905
902
KIRSCHNER, Zdeněk: Poznámky k histórii [sic] a zkušenostem z činnosti Památníku národního
písemnictví v Praze. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej
literatúry. Martin 1967, s. 168.
903
Viz např. ŠVÉDA, Alois – HRZALOVÁ, Anna (edd.): Sborník z mezinárodní literárněvědné konference
Bezručova Opava l978 [poř. lit. oddělení Slezského muzea – Památník Petra Bezruče v Opavě v září 1978:
výběr materiálů]. Ostrava 1980; PLAČEK, Vilém (ed.). Úloha literární a divadelní kritiky v socialistické
společnosti: sborník materiálů z vědecké konference 25. Bezručovy Opavy (15.-16. 9. 1982). Opava 1983.
Knihovna Památníku Petra Bezruče v Opavě.
904
KIRSCHNER, Zdeněk: Poznámky k histórii [sic] a zkušenostem z činnosti Památníku národního
písemnictví v Praze. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej
literatúry. Martin 1967, s. 165.
905
Tamtéž, s. 166–168.
243
6.5 Historická reflexe
Analýza dějinného vývoje muzejního fenoménu dotýkajícího se oblasti literatury se
od analogických případů v jednotlivých speciálních muzeologiích lišila v tom, že většina
autorů za počátek intenzivnější vzájemné relace považovala až období po roce 1948. Za
klíčové bylo považováno založení PNP, jenž za pomoci vládních a stranických orgánů svými
aktivitami na poli teorie a metodiky muzejní práce přispěl k ozdravění dosavadního
neutěšeného stavu a navázání vzájemné kooperace mezi literárněmuzejními subjekty.
Přestože se zvláště v 60. letech objevila i kritická reflexe počátečního působení ústavu, která
vedle muzeologického tápání poukazovala na řadu dalších negativních jevů spojených
s ideologizací muzejní činnosti,906
jeho stěžejní roli pro zformování literárního muzejnictví
nezpochybnil nikdo. Oproti tomu stav před rokem 1948 byl interpretován jako
autonomistická, institucionálně nepropojená historie jednotlivých muzeí a památníků,
v nichž do značné míry panovala neprofesionalita a nahodilost. Výjimkou se staly snad jen
připomínky na rozsáhlé působení literárního archivu, které byly výrazněji akcentovány po
jeho připojení do sbírkového fondu centrální instituce,907
a vzhledem k umístění PNP
v areálu strahovského kláštera také snahy o postihnutí sbírkotvorných aktivit tamní
premonstrátské knihovny Pravoslavem Kneidlem.908
Odlišná situace fungovala v případě
muzeí knihy reprezentovaných KNM. Právě zpracování dílčí periody z její historie
Jaroslavem Vrchotkou znamenalo jeden z nejvýraznějších vkladů pro poznání vzájemného
propojení literárního fenoménu a muzejnictví.909
Specifický muzeologický přístup k dané problematice představuje článek Petra
Šuleře (*1948) uveřejněný v brněnských Muzeologických sešitech. Šuleř se v něm zabývá
typy předmětů, které se staly objektem středověkých tezauračních zájmů, tzn. těch, co byly
po splnění základních selekčních kritérií izolovány z původních existenčních vazeb
906
Např. Zdeněk Kirschner ve své analýze počátků PNP jeho zrod klade do doby, která přála kanonizaci pojmů,
institucí, pojetí, pohledů a osob. Tamtéž, s. 160.
907
Více o něm viz LOUŽIL, Jaromír: Literární archiv Památníku národního písemnictví. Archivní časopis 18,
1968, č. 2, s. 79–84.
908
KNEIDL, Pravoslav: Počátky sběratelství a strahovský kabinet kuriozit. Praha 1989.
909
Vrcholem jeho činnosti v tomto směru je vydání publikace s názvem VRCHOTKA, Jaroslav: Dějiny
Knihovny Národního muzea v Praze: 1818–1892. Praha 1967. Edice Národního muzea v Praze, ostatní
publikace a studie k této problematice viz JAKŠOVÁ, Jana: Soupis prací Dr. Jaroslava Vrchotky, CSc. Sborník
Národního muzea v Praze 31, 1986 – řada C – literární historie, č. 1-2, s. 7–11.
244
a soustředěny k dalšímu kulturnímu využití.910
Na prvním místě zmiňuje knihy, přičemž
důvody jejich schraňování viděl ve dvou základních momentech – sakrálním a edukačním.
Relevantní pro oblast tezaurace se mu pak jevila pouze kniha plnící funkci relikvie (např.
slovanské liturgické knihy kladené papežem na oltář, obraz kněží pospíchajících k svatému
Václavovi s ostatky svatých a knihami), jejíž role ovšem podle něj klesá po stabilizaci
křesťanského kultu, kdy je ve větší míře akcentována její umělecká a ekonomická hodnota.
V závěru své práce Šuleř na základě sémiotické analýzy došel k obecnějším analogiím
a rozdílům mezi relikvií a sbírkovým předmětem. Zatímco shody nachází ve věcné podstatě,
liší se u nich způsob jejich vnímání v tehdejším a současném kontextu. Zatímco ve
středověku je relikvie přijímána v pragmatickém kontextu (tzn. k někomu nebo k něčemu se
vztahovala), sbírkový předmět je v dnešní době vnímán z hlediska sémantického (tzn. něco
označuje či znamená).911
6.6 Profesní organizace
Literární muzejnictví v českých zemích v období komunistického panství v letech
1948–1989 nevytvořilo v ČSSR samostatnou profesní platformu, v jejímž rámci by
docházelo k pravidelnému setkávání a k cílenému rozvoji teoretického myšlení.
Problematika byla jen velmi omezeně řešena na jednáních Komise pro literární, hudební
a divadelní muzea, aktivní skupinu naopak vytvořili při Ústřední knihovnické radě již
v polovině 50. let pracovníci muzejních knihoven. Cílem bylo především stanovit zásady
doplňování, evidence a zpracování knihovního a archivního materiálu v muzeích a vymezení
funkcí těchto zařízení na základě jejich regionální příslušnosti (centrální, krajské
a okresní).912
Za jednu z hlavních příčin neúspěchu při vytvoření společné organizace lze
spatřovat v dominantním postavení PNP, který své vize mnohdy autoritativně prosazoval
v rovině individuálních kontaktů a přímé spolupráce s jednotlivými literárněvědními
910
ŠULEŘ, Petr: Muzejní přístup člověka ke skutečnosti v raném středověku. Muzeologické sešity 7, 1979, s.
12.
911
Tamtéž, s. 26.
912
ŠVEHLA, Karel: Příruční knihovny a sbírky psaných a tištěných památek ve vlastivědných museích českých
krajů. Praha 1957, s. 35–36. Musejní práce: Studijní, metodický a informační materiál, sv. 2. Muzejní
knihovníci se pak pravidelně stýkali od roku 1973, kdy se z iniciativy Jaroslava Vrchotky konalo jejich
historicky první setkání. Následně byla při ÚMK ustavena také knihovnická komise. BĚHALOVÁ, Štěpánka
– PETRUŽELKOVÁ, Alena: Od Teplic do Hradce Králové (1973-2016). Čtyřicet let setkávání knihovníků
muzeí a galerií. Čtenář 69, 2017, č. 3, s. 94–98.
245
institucemi. K intenzivnější výměně názorů docházelo spíše nahodile, a to zejména při
potřebě vyřešit aktuální úkoly, jakými byly přípravy expozic či zakládání nových muzejních
pracovišť. První celostátní seminář o literárních muzeích a památnících se tak uskutečnil až
v Náchodě v roce 1962 a řešil spíše praktické a organizační záležitosti,913
teprve později
došlo k systematičtějším diskuzím nad otázkami z oblasti prezentace, edukace
a sbírkotvorné činnosti. Výsledky těchto zasedání byly zveřejňovány ve sbornících,914
přesto
byly zásadní myšlenky z oblasti literárního muzejnictví publikovány také v tehdejších
periodikách, z nichž mezi nejvýznamnější lze zařadit Glosy ze Strahova, Literární archiv
(obě vydávány PNP) a Muzejní a vlastivědnou práci.
Jako důležitý nástroj pro rozvoj a precizaci názorů se ukázala spolupráce se
slovenským prostředím. Čeští muzejníci zpočátku seznamovali s vlastními zkušenostmi
a dosaženými úspěchy tamní kolegy, kteří tyto postřehy využili například při zřízení Múzea
Matice slovenskej v Martině vybudovaného v roce 1967 (diskutovalo se zejména o koncepci
libreta a scénáře nové expozice). Aktivní byli v tomto směru představitelé PNP na Slovensku
ztotožňovaného s „priekopníckou inštitúciou v oblasti spristupňovania literárnych
hodnột“.915
Pro reprezentanty české literární muzeologie se však velmi progresivně
rozvíjející slovenská větev záhy sama stala studnicí poznatků o tématech a přístupech,
kterým věnovali pozornost pouze okrajově či vůbec. Původní otcovský vztah se začal rychle
proměňovat. Slovenští muzejníci totiž dosahovali pozoruhodných vědeckovýzkumných
výsledků, jež se projevily v rozsáhlé a obsahově pestré publikační činnosti reprezentované
monografickými výstupy či vydáním již zmiňovaného terminologického slovníku
Pojmoslovie literárnomúzejnej komunikácie. Stejně jako v případě dalších speciálních
muzeologií měly obrovský dopad také četné na Slovensku pořádané konference a semináře,
z nichž lze připomenout ty v Turčianských Tepliciach (1966), Dolnom Kubíně (1971)
a Liptovském Mikuláši (1979).
Společně se také zástupci obou národnostních skupin pokoušeli o navázání
mezinárodních kontaktů. V nich hrál dlouhou dobu prim PNP, jenž si rozsáhlou spolupráci
913
Antonín Boháč na to konto poznamenal, že v Náchodě literární muzejníci fakticky jen konstatovali existenci
své profese, kterou se snažili doložit konkrétními příklady a prvními pokusy o její kritické zhodnocení.
BOHÁČ, Antonín: K otázkám mezí literárněmuzejní činnosti. Literárnomúzejný letopis 7, 1973, s. 25.
914
Např. CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry.
Martin 1967; posléze vycházely v rámci periodika Literárnomúzejny letopis (8/1974, 11-12/1979).
915
CHOVAN, Juraj: Památník národního písemnictví a Matica slovenská. Glosy ze Strahova 10, 1973, č. 18,
nestr.
246
se zahraničím, především s literaturami „bratrských socialistických zemí“, vytknul jako
jeden ze svých stěžejních úkolů.916
Výrazně ovlivňoval některé zdejší instalace a zejména
v 60. letech se mu navíc otevřela možnost participovat na řadě výstavních projektů s dalšími
evropskými zeměmi (Dánsko, Finsko Švédsko, Francie, arabské státy),917
přičemž jeho
zástupci sehráli zprostředkující úlohu při realizaci společných projektů mezi řadou dalších
československých muzeí (např. Martin) a jejich zahraničními protějšky. V letech pozdějších
byl velmi aktivně sledován vývoj literárního muzejnictví v socialistických zemích, což
platilo i pro muzea knihy.918
Zvýšená pozornost úzce souvisela s intenzivnějšími snahami
o mezinárodní propojení. Tento požadavek přineslo setkání zástupců socialistického tábora
v Martině roku 1972, který posléze vedl k ustanovení mezinárodní organizace literárních
muzeí.919
Hlavní motivací pro její vznik mělo podle tehdejších proklamací být překonání
pocitu izolovanosti muzejních pracovníků, možnost intenzivnější spolupráce při výměně
sbírkových předmětů a pořádání výstav či lepší koordinace společných aktivit. Samotné
sdružení bylo založeno roku 1977 pod názvem Mezinárodní výbor pro literární muzea
(International Committee for Literary Museums, ICLM) při ICOM.920
Na jeho činnosti
participovali někteří představitelé z českých zemí, nicméně jejich působení nedosáhlo té
intenzity, jako v případě některých dalších komisí mezinárodní muzejní organizace.
Výraznější dopad měla česká stopa u Mezinárodní federace knihovnických sdružení
a institucí (International Federation of Library Associations and Institutions), kde byla
v první polovině 80. let zřízena pracovní skupina pro muzea knihy.921
Zmíněný orgán pak
inicioval četná mezinárodní pracovní setkání, z nichž několik bylo pořádáno ve Ždáře nad
Sázavou (např. 1977, 1982, 1984).922
916
POSPÍŠIL, Radomír: Úvod. In: MĚDÍLEK, Boris (ed.). Památník národního písemnictví 1953-1978 (soupis
publikací, výstav a kulturních pořadů). Praha 1983. Edice soupisů Strahovské knihovny, s. 7.
917
Např. VÁCLAVKOVÁ, Jaroslava: (Úvodník). Glosy ze Strahova 1, 1964, č. 1-2, s. 2.
918
Viz příspěvky o vývoji a aktuálním stavu tohoto fenoménu v různých částech Sovětského svazu, NDR,
Maďarsku, Jugoslávii, Polsku, Rumunsku a Bulharsku v periodiku Literárnomúzejný letopis 8, 1974;
DANDOVÁ, Marta: Návštěvou v moskevských literárních muzeích. Glosy ze Strahova 2, 1965, č. 3-4, s. 12–
13; LOUŽIL, Jaromír: Literární archivy v NDR, tamtéž, s. 20–21; VRCHOTKA, Jaroslav: Státní muzeum
knihy a knihtisku Ukrajinské SSR v Kyjevě. MVP 14 (84), č. 2, s. 100–105.
919
KOVÁČ, Mišo A.: Úvod do literárnej muzeológie. Martin 1982. Metodika a propagácia. Metodické
príručky a zborníky, s. 145–146.
920
K realizaci však bylo přistoupeno až o něco později, konkrétně v roce 1977 v dnešním Petrohradě. Formy
práce byly zpřesněny na setkání ve Výmaru, následně vyšel i sborník z jednání (otázka originálu a kopie
v literárním muzeu). Tamtéž, s. 147–148.
921
VRCHOTKA, Jaroslav: Muzejní práce s knihou. MVP 28 (98), 1990, č. 2, s. 130.
922
Tamtéž.
247
6.7 Akademická výuka
Vysokoškolská výuka zaměřující se na průnik literární vědy do oblasti muzejní práce
nebyla ve sledovaném období příliš rozvinutá. V omezené míře se odehrávala v rámci
brněnského muzeologického pracoviště,923
v případě kurikula tradičních univerzitních oborů
(literatura, lingvistika, knihovnictví) se významněji realizovala na Karlově univerzitě, kde
se některým aspektům z oblasti literární muzeologie věnoval Antonín Boháč.924
Propojenost s akademickým prostředím nicméně nelze zúžit pouze na proces edukace. Jeho
vliv se současně projevoval při samotném zakládání literárněmuzejních subjektů, jako
v případě iniciativy vědecké rady filozofické fakulty brněnské univerzity a tamní katedry
bohemistiky, která v roce 1958 vedla ke zřízení literárněmuzejního oddělení Muzea města
Brna převedeného počátkem 60. let pod Moravské muzeum.925
Také v počátcích PNP byly
jeho aktivity silně determinovány působením některých členů ČSAV, což dokládá jejich
výrazná participace na prvním expozičním počinu této instituce (Mukařovský). Ostatně
právě vymanění z akademického vlivu a s tím související uvědomění si specifik muzejního
přístupu v oblasti literatury znamenalo faktický zrod literární muzeologie.
923
Jako vyučující v Brně působil nestor slovenského literárního muzejnictví Michal Kováč. MRÁZOVÁ,
Lenka – JAGOŠOVÁ, Lucie: Obsahové proměny kurikula brněnské muzeologie v letech 1964–2014.
Museologica Brunensia 3, 2014, č. 3, s. 34, pozn. 50.
924
Tento obor vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Boháč Antonín [online]. Historický ústav
Akademie věd České republiky. Dostupné z www:
http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/BOH%C3%81%C4%8C_Anton%C3%ADn_18.10.1926-
26.5.1992 [cit. 2019-06-26].
925
HEK [HÁJEK], Jiří: Deset let literárního oddělení Moravského muzea v Brně (1958–1968). Literární archiv
5, 1970, s. 289–290.
248
7. Uměleckohistorická muzeologie – neporozumění jako cesta k precizaci
teoretických otázek?
Na poli muzeí výtvarného umění se příslušná speciální muzeologie ve sledovaném
období formálně nevytvořila a nevznikly zde ani zřetelnější snahy o její etablování. To
neznamená, že by v dané oblasti nebyly diskutovány a analyzovány zásadní problémy
související s aplikací dějin umění, nicméně galerijní veřejností byly přijímány jako separátní
záležitost a historici umění zastoupení ve víceoborových muzeích v tomto ohledu nevytvořili
dostatečně silnou a progresivní skupinu (často se totiž správci těchto sbírek staly osoby
vzdělané v jiném akademickém oboru, zvláště pak v historiografii). Hlavní příčinu zde však
představovalo tradiční a oficiálními kruhy posvěcené rozdělení na muzea a galerie, které
bylo ukotveno v tehdejších legislativních dokumentech. Konstrukt speciálních muzeologií
tak logicky narážel, a to i díky postojům představitelů muzejnictví a částečně i
ministerstva, ze kterých pracovníci galerií cítili tlak na podřízení se muzejnímu fenoménu.
S patřičnou odezvou se nesetkaly ani četné podněty k diskusi, které usilovaly o vyjasnění
vzájemných pozic či reflektovaly některá dobově podmíněná témata (např. dokumentace
současnosti). Osobnostmi, které se přece jen pokoušely o přiblížení obou typů kulturních
zařízení, byli někteří absolventi muzeologického školení (např. Bronislava Gabrielová).
Argumentačně se výměna názorů soustředila především na dokumentační potenciál děl
výtvarného umění, tzn. schopnosti jejich výpovědi o okolní realitě, která nerezonovala
s jejich vnímáním v galerijním prostředí, kde se preferovala estetická kritéria (v dřívějších
dobách paradoxně často upřednostňovaná v muzejních sbírkách jiných oborů)
a reprezentativnost ve vztahu k danému uměleckému směru. Ještě více pak oboustranné
vztahy komplikovaly vztahy k představitelům památkové péče, kde se všechny proudy
střetly zejména v otázce způsobu instalace interiérů v zámeckých a hradních objektech.
7.1 Nástin vývoje vzájemného vztahu dějin umění a muzeí v prostředí
českých zemí do roku 1989
Počátky institucionalizace sběratelství v oblasti výtvarného umění v českých zemích
lze zasadit již do konce 18. století, kdy byla šlechtickými a měšťanskými elitami založena
Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění (dále jako Obrazárna). Ve svém
249
programu sledovala především cíle edukační (šíření poznání a vkusu laických návštěvníků,
tříbení techniky umělců) a ochranářsko-uchovávací (zabránění vývozu cenných uměleckých
děl). V průběhu dalších let byl její sbírkový fond tvořený do roku 1835 výhradně zápůjčkami
obohacován o kolekce významných soukromých sběratelů, které byly záhy zprostředkovány
odborné i laické veřejnosti.926
I když také v některých tehdejších muzeích byly podniknuty
pokusy o vybudování tematicky obdobně zaměřených kompletů, zůstaly po dlouho dobu
buď epizodní či stranou hlavního dokumentačního zájmu.927
Změnu znamenal až přelom 19.
a 20. století, kdy se postupně začaly rodit domy umění (Künstlerhäuser),928
městské galerie
a jako reakce na nezájem pražské Obrazárny získávat ucelenější a reprezentativní díla
soudobého umění přibyla další centrální instituce s názvem Moderní galerie Království
českého.929
Hlavní sběratelský proud však stále do značné míry představoval soukromý
sektor (šlechta, církev, měšťanský stav), který s výsledky svých snah širokou veřejnost stále
častěji seznamoval na velkých tematických výstavách.930
Užité umění, jež se začalo jako specifický prvek výrazněji vydělovat z uměleckých
sbírek již v první polovině 19. století, bylo zpočátku zařazováno do historicky zaměřených
fondů zemských muzeí. Později své místo nalezlo ve sbírkách řady vlastivědných
a specializovaných ústavů, nicméně ještě předtím znamenalo zásadní zlom zakládání
uměleckoprůmyslových muzeí v průběhu 70. a 80. letech 19. století, která ve svých snahách
cílila ke zlepšení estetické kvality tehdejších výrobků a rozvoji vkusu laické společnosti.
Kromě intenzivní činnosti v oblasti práce s návštěvníkem (přednášky, výstavy, kurzy)
poskytovala ve svých sbírkotvorných a prezentačních aktivitách931
prostor některým novým
926
VLNAS, Vít a kol.: Obrazárna v Čechách 1796–1918: katalog výstavy, uspořádané Národní galerií v Praze
u příležitosti dvoustého výročí založení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. Praha
1996, s. 26–31.
927
O situaci ve Františkově muzeu např. TOMÁŠEK, Petr: Moravská galerie – 194 let od založení. In:
TOMÁŠEK, Petr (ed.): Moravská národní galerie. Brno 2011, s. 12–16; SLAVÍČEK, Lubomír: "Sobě, umění,
přátelům": kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939. Brno 2007, s. 193–194.
928
ŠOPÁK, Pavel: Prostor pro umění: výtvarné umění na Moravě a v českém Slezsku do roku 1918 jako téma
historické muzeologie. Opava 2016, s. 125–127.
929
O jejím vývoji viz MUSIL, Roman (ed.): Moderní galerie tenkrát: 1902–1942: klášter sc. Anežky české
únor – duben 1992. Praha 1992.
930
O vývoji českého sběratelství umění i o působení jeho reprezentantů ve veřejném prostoru v období do roku
1939 viz SLAVÍČEK, Lubomír: "Sobě, umění, přátelům": kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě
1650–1939. Brno 2007, s. 169–261.
931
Mezi prostředky, kterými uměleckoprůmyslová muzea chtěla naplnit své poslání, patřila i „didaktická“ akce
zahrnující speciální školy, výuku kreslení, dílny, kurzy, přednášky či putovní výukové kurzy. MUNDT,
Barbara: Die deutschen Kunstgewerbemuseen im 19. Jahrhundert. München 1974, s. 11. Studien zur Kunst
des neunzehnten Jahrhunderts, sv. 22.
250
uměleckým formám (např. fotografie, plakát).932
Jejich významní pracovníci navíc na
přelomu 19. a 20. století ustanovili progresivní muzejní profesní organizaci – Svaz
rakouských uměleckoprůmyslových muzeí (Verband österreichischer Kunstgewerbemuseen)
s centrem v Brně. V kolegiálním prostředí reprezentativního sdružení bylo výrazně
akcentováno pořádání společných putovních výstav a zahájeny diskuze o klíčových
muzejních tématech, jakými byla problematika akvizic, legislativy či uspořádání a instalace
sbírek.933
Výrazné odezvy se zde dostalo myšlenkám Gottfrieda Sempera, jehož teorie byly
popularizovány a aplikovány v muzejní praxi významnými domácími reprezentanty
uměleckoprůmyslového hnutí (např. Leisching, Chytil).934
V období rakousko-uherské
monarchie se však formuje i další skupina českých intelektuálů z okruhu historiků umění,
kteří na přelomu 19. a 20. století usilovali o rozvinutí muzejní teorie (např. Hofman, Wirth,
Štech, Dolenský).935
Dosavadní směřování bylo do jisté míry narušeno v období první republiky, kdy na
vývoj některých ústavů těžce dolehly následky české národní revoluce. Státní i samosprávné
orgány si nicméně uvědomovaly významnou roli kultury pro ospravedlnění politické
existence nového státního útvaru vůči zahraničním mocnostem a iniciovaly opatření
směřující k podpoře umění v galerijních i muzejních institucích (postátnění, podpora
akviziční činnosti).936
Pod záštitou na prezentaci umění zaměřených zařízení (např. domů
umění) se podařilo uspořádat velkolepé výstavní akce, které veřejnost seznamovaly
s unikátními předměty z privátních i muzejních sbírek (např. výstava starých mistrů
uskutečněná v roce 1925 v Brně), a do centra pozornosti se dostaly některé důležité aspekty
komunikace s návštěvníkem. Ředitel pražské Obrazárny Vincenc Kramář (1877–1960) tak
uvažoval o „správné instalaci“ uměleckých děl, která by v sobě zahrnula poučení o vývoji
932
Viz ŠOPÁK, Pavel: Prostor pro umění: výtvarné umění na Moravě a v českém Slezsku do roku 1918 jako
téma historické muzeologie. Opava 2016, s. 174–175.
933
KIRSCH, Otakar: Podíl německo-moravských muzejníků na aktivitách muzejních zájmových organizací
v první polovině dvacátého století. In: ZEMANOVÁ, Marcela – ZEMAN, Václav (edd.): Fenomén muzeum
v 19. a v první polovině 20. století. Ústí nad Labem 2010, s. 43–44; (Po)zapomenutí nositelé paměti: německé
muzejnictví na Moravě. Brno 2014, s. 61–62.
934
O semperiánském hnutí více viz HUBATOVÁ-VACKOVÁ, Lada – ZAPLETAL, Tomáš: Kontexty spisu
Věda, umění a průmysl. In: HUBATOVÁ-VACKOVÁ, Lada – ZAPLETAL, Tomáš (edd.): Gottfried Semper:
Věda umění a průmysl. Praha, 2016, s. 202–205.
935
Viz též KNAPÍK, Jiří – OLŠOVSKÝ, Jaromír – ŠOPÁK, Pavel – VÁHALA, David: Vademecum
muzeologie. Opava 2012, s. 83.
936
Kromě Skutezkého sbírky zakoupené moravskoslezskou zemí zde můžeme jmenovat třímilionovou
subvenci poskytnutou na nákup starého umění v roce 1923. BENDA, Josef: Sbírka starého umění Národní
galerie v Praze a její předchůdci – od počátků k marné současnosti. Praha 2018, s. 226. Studie
Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky.
251
a podstatě umělecké tvorby, zúrodňující vliv na současné umění a divákovi poskytla
všestranné umělecké zážitky. Pro své cíle neváhal „…porušit historický princip, nebude-li
jinak možno vyhověti těmto základním požadavkům.“937
V hluboké krizi se naopak ocitla
muzea uměleckoprůmyslová. Definitivně ztratila kontakt s průmyslovou výrobou a většina
z nich zanikla nebo se postupně transformovala v instituce odlišného tematického zaměření
a cílů (např. Opava, Olomouc, České Budějovice).
Zcela zásadními a turbulentními změnami muzea dokumentující umění prošla
v období okupace a po roce 1945. Bezprecedentní přesun majetku ze soukromé sféry do
veřejné (nacistické konfiskace, posléze zabavení majetku osobám německé národnosti a tzv.
zrádcům a kolaborantům) výrazným způsobem obohatil sbírkové kolekce a stal se jedním ze
signifikantních znaků dalšího vývoje.938
S postátňováním muzejních institucí paralelně
probíhalo i vytváření vnitřně strukturované a k ostatním složkám kulturních institucí
poněkud uzavřeně fungující sítě galerií. Těsně po únorovém převratu nejprve byly do fondu
NG spolu s předměty z Obrazárny (nabytými československým státem již roku 1936)
včleněny sbírky Moderní galerie v Praze a grafického oddělení NM (včetně tzv. Hollarea).939
Vedle pražské instituce začala záhy vyrůstat, jako jeden z důsledků tehdejší správní reformy
a státní kulturní politiky skupina tzv. krajských galerií. Některé z nich vznikaly víceméně
formální přeměnou již existujících institucí či jejich sbírkových součástí (např. dnešní
Oblastní galerie Liberec, Západočeská galerie v Plzni, Galerie výtvarného umění
v Hodoníně), další na základě sloučení sbírkových kolekcí několika již fungujících institucí
(např. Moravská galerie), docházelo však také k jejich zřízení „na zelené louce“ (např.
Středočeská galerie, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, částečně i dnešní Východočeská
galerie v Pardubicích, jejíž předchůdkyně Městská obrazárna byla fakticky zničena na konci
války). Jako stěžejní dokument byla již v roce 1952 vydána Ministerstvem školství, věd
a umění Směrnice o krajských galeriích, která mimo jiné určovala jejich programovou náplň
(např. odborná péče a zveřejnění sbírek veřejnosti, popularizace umění a vzbuzování zájmu
o něj, umožnění studijní a badatelské činnosti) a neopomněla zdůraznit, že „… předním
937
KRAMÁŘ, Vincenc: O obrazech a galeriích. Praha 1983, s. 388.
938
O této problematice nejšířeji UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947–1951. Praha 2004.
Fontes historiae artium.
939
Stalo se tak na základě zákona o Národní galerii v Praze č. 148/1949, čl. 1, par. 2, odst. 1-2. Zákon
č. 36/1960 Sb. o územním členění státu [online]. Zlín: 2011. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1949-148 [cit. 2019-06-26].
252
úkolem krajské galerie je její činnost lidovýchovná, opřená o vědecké bádání“.940
Mezi další
cíle uvedené ve Směrnicích patřilo shromažďování děl místních autorů a uměleckých
výtvorů s lokální tematikou. V praxi ale nebyla mnohá z těchto zařízení koncipovaná jako
samostatné sbírkotvorné instituce, i když v akviziční činnosti zpočátku mohly těžit
z převodů uměleckých děl z místních vlastivědných muzeí a rozsáhlého souboru konfiskátů.
Značně podceňována u nich byla navíc v důsledku nezájmu státních orgánů i zřizovatelů
odborně vědecká činnost a prezentační aktivity tak do značné míry zajišťovala NG
a ministerstvo poskytnutím putovních výstav.941
Posilovalo se tím postavení pražského
ústavu, který se ovšem odborným a metodickým centrem s definitivní platností stal až na
základě zákona o muzeích a galeriích č. 58/1959 Sb. Centrální instituce navíc v tomto období
procházela konsolidací, v jejímž rámci např. došlo k přece jen stabilnějšímu umístění sbírek
v odpovídajících prostorách.942
Na druhou stranu byly tehdejší galerie výrazně konfrontovány se situací na poli
výtvarného umění, která přinášela zásadní proměnu celkového pohledu na umělecké dílo
i nároků na společenskou funkci umění. Jeho hlavním úkolem v duchu stranickými
a státními orgány prosazovaného socialistického realismu a ždanovské doktríny bylo nejen
odrážet důležité vývojové tendence v měnící se společnosti, ale také z ní čerpat nové obsahy
a výrazové prostředky. Za nástup socialistického realismu v českém prostředí ostatně byla
všeobecně považována výstava současného umění v Jízdárně Pražského hradu zahájená
v roce 1949943
následně podpořená bechyňskou konferencí z roku 1951 s názvem Za
vědecké dějiny umění a novou kritiku. Došlo i ke snahám o konstituování jednotné ideové
fronty, v níž umělci měli přistoupit “…k řešení základních problémů tvůrčí methody
socialistického realismu“ a „…rychleji postupovat v domýšlení a dotváření své aktivní
společenské úlohy“.944
Zcela cíleně byly odmítány neoficiální umělecké směry a západní
vlivy, své místo si však v panujícím oficiálním diskursu nacházely vybrané historické
940
Směrnice o krajských galeriích č. 67 392/52-VIII/7. Věstník ministerstva školství, věd a umění 8, 1952, sešit
22, s. 287.
941
ZAPLETAL, Tomáš: Normalizace Středočeské galerie. Bulletin Moravské galerie v Brně 2013, č. 69, s. 41.
942
Staré umění bylo situováno ve Šternberském paláci, moderní umění v budově městské knihovny, grafika
v paláci Kinských, sochařství ve Zbraslavi a konečně orientální umění ve Valdštejnské jízdárně a Jízdárně
Pražského hradu. KOTALÍK, Jiří: Z literatúry o vzniku a vývoji Národnej galérie v Prahe. In: KOTALÍK, Jiří
(ed.): Národná galéria v Prahe. Bratislava 1987, s. 34.
943
Viz První přehlídka československého výtvarného umění 1949–1951: Jízdárna pražského hradu květen září
1951. Praha 1951.
944
FORMÁNEK, Václav: 10 let Československé lidově demokratické republiky ve výtvarném umění: 1945-
1955: Jízdárna pražského hradu: prosinec 1955-únor 1956: [výběrový katalog]. Praha [1955], s. 7.
253
osobnosti jako např. Mikoláš Aleš, jehož odkaz nebyl spatřován jen v uměleckém významu
jeho díla, ale v „ …neustálém navazování na pokrokové tradice naší národní historie
a kultury, v demokratickém přístupu širokých vrstev ke kulturním a uměleckým hodnotám,
v lidovém a etickém obsahu nově vznikajících kulturních a uměleckých hodnot, které lidu
přístupnou formou propagují ušlechtilé ideály socialistického humanismu.“945
Hlavním
garantem novodobých přístupů, z nichž řada zůstávala pro tehdejší aktéry nejasná a skrytá,
se kromě personálně a ideologicky transformovaných profesních organizací (Ústřední svaz
československých výtvarných umělců/Svaz československých výtvarných umělců) staly právě
galerijní instituce, jejichž důležitým cílem bylo vykonávat ideologicky motivovanou činnost
v oblasti akviziční a hlavně prezentační politiky.946
Umění v nich uložené a vystavené mělo
sloužit především jako edukační centrum pracujícího lidu s jasnou prioritou v lidovýchovné
činnosti.947
Ideologický dohled nad činností muzeí umění postupně posílené o akademicky
školené pracovníky zůstával patrný ve všech oblastech procesu muzealizace i v průběhu 60.
let, přesto v NG i v mnoha lokálních galeriích bylo patrné podstatné uvolnění dřívějších
tlaků ze strany státního a stranického aparátu. V řadě případů postupně došlo k relativně
samostatnému, i na zřizovatelích do značné míry nezávislému vývoji. Příkladem může být
Středočeská galerie v čele s Jiřím Kohoutkem či situace v dalších ústavech (např. Brno,
České Budějovice, Roudnice nad Labem, Gottwaldov, Louny, Pardubice). Dokumentačně
podchycovány a následně prezentovány zde byli jednotlivci a skupiny preferující zájem
o politicky neutrální tvorbu a někdy i režimem upozadění či přímo perzekvovaní umělci.
Výrazně se posílily vazby se zahraničními institucemi a sběrateli, v níž dominovaly NG948
a Moravská galerie v Brně (dále také jako MG), přičemž vystavování děl západoevropské
provenience se zároveň realizovalo na lokální úrovni (např. Hodonín).949
Poměrně rozšířené
byly snahy vytvářet z galerií místa setkávání a střediska kulturního života. Příkladem může
945
RULÍŠEK, Hynek – RŮŽIČKA, Milouš – BÍLEK, Otakar: Alšova jihočeská galerie Hluboká nad Vltavou:
30 let: 1953-1983. Hluboká nad Vltavou 1983, s. 2.
946
ŠEVEČEK, Ludvík: Zlínská galerie v letech 1953–1989. In: ŠEVEČEK, Ludvík – SEDLÁČEK –
HORŇÁKOVÁ, Ladislava: 50 let zlínské galerie. Zlín [2004], s. 31.
947
ZAPLETAL, Tomáš: Normalizace Středočeské galerie. Bulletin Moravské galerie v Brně 2013, roč. 69,
s. 41.
948
Např. v letech 1967–1969 se NG snažila rozšířit své sbírky výměnou s německými a rakouskými
obchodníky s uměním. BENDA, Josef. Sbírka starého umění Národní galerie v Praze a její předchůdci – od
počátků k marné současnosti. Praha 2018, s. 315. Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky.
949
Např. Miloš Lukeš se podílel na výměnné výstavě grafiky, v jejímž rámci byla v Hodoníně vystavena díla
zahraničních umělců s názvem Mladá západoněmecká grafika. TUNKLOVÁ, Ilona (ed.): 50 let hodonínské
galerie: Galerie výtvarného umění v Hodoníně 22. 9. 2010-2. 1. 2011. Hodonín 2010, s. 22–23.
254
být Dům umění města Brna, kde kromě výtvarných aktivit byly zásluhou Adolfa Kroupy
(1910–1981) pořádány literární a hudební večery, přednášky, diskuse a azyl zde našlo
divadlo Husa na provázku/Divadlo na provázku. Pro rozvíjející se aktivity podobného druhu
znamenal kritický zlom nástup normalizace. Ze svých pozic byla nucena odejít či byla
upozaděna celá plejáda osobností, které se podílely na progresivním rozvoji v období
„politického tání“ ve druhé polovině 60. let. Zároveň docházelo k razantnímu
přebudovávání celkového konceptu sbírkotvorné činnosti a došlo i k uzavření některých
ideově nevyhovujících expozic. Opět byla nastoupena cesta vedoucí k důrazu na
dokumentaci a prezentaci pokrokových umělců a angažovaného umění,950
což bylo
podpořeno řadou počinů oslavujících důležitá výročí a uspořádáním putovních výstav
organizovaných ve spolupráci s institucemi ze spřátelených socialistických zemí. Ostrůvky
svobodomyslnějšího přístupu k umění se podařilo udržet spíše v okrajových institucích jako
např. Karlovy Vary (Vladimír Přibil), Ostrova nad Ohří, Louny, Cheb, kam byly dokonce
vypravovány i návštěvnické autobusy.951
Situace se začala měnit až v 80. letech, kdy bylo
v některých institucích možné iniciovat zprostředkování děl dříve zakázaných umělců, jako
v případě Galerie hlavního města Prahy.952
V téže době pak bylo v brněnském Domě umění
zrealizováno několik výstav světového moderního umění uspořádaných díky nabídce
zastupitelství zahraničních států (např. výstava Friedensreicha Hundertwassera či Maxe
Weilera).953
Specifickým faktorem dotýkajícím se umění v období po roce 1948 se staly
památkové objekty určené pro kulturní vyžití. Většinou se jednalo o hrady a zámky
zkonfiskované na základě poválečných prezidentských dekretů i pozdějších, tzv.
950
Např. ve Středočeské galerii do sbírkového fondu v letech 1971–1989 neproniklo žádné dílo oficiálně
neprověřených autorů. SLOUPOVÁ, Andrea: Galerie umění a akviziční politika v době normalizace. Praha
2016, s. 148. Disertační práce. Karlova univerzita. Vedoucí práce Marie Klimešová. O její tehdejší prezentační
produkci viz např. BOHÁČ, Jiří M.: České výtvarné umění 19. a počátku 20. století: ze sbírek Středočeské
galerie: Galerie výtvarného umění v Kladně od 12. listopadu 1986 do 1. března 1987: katalog výstavy. Praha
1986, s. 3–7.
951
ČERNÁ, Kateřina: Nová totalita? Krajské galerie a politika. Art + antiques 2009, č. 4, s. 37–38.
952
Přes veškerá omezení galerie uspořádala výjimečné výstavy, soustředěné nejprve na tematické přehlídky
a monografické prezentace významných umělců. Změny zde nastaly v polovině 80. let uvedením umělců
střední generace a konec režimu nakonec přinesl i rehabilitaci generace 60. let. SLOUPOVÁ, Andrea: Galerie
umění a akviziční politika v době normalizace. Praha 2016, s. 82. Disertační práce. Karlova univerzita. Vedoucí
práce Marie Klimešová.
953
Výběr ze zahraničních výstav osmdesátých let. In: JANÁS, Robert – PEŘINOVÁ, Eva – SVOBODOVÁ,
Rut – RIEDL, Mirko (edd.): 90 let Domu umění města Brna: seznam výstav a katalogů: [katalog výstavy]:
Dům umění města Brna 20. října-10. prosince 2000. Brno 2000, s. 203–204.
255
vyvlastňovacích zákonů.954
Svůj „muzejní“ charakter získávaly prezentací předmětů
z oblasti vysokého a užitého umění, které v řadě případů nepatřily mezi původní mobiliář
daného objektu, což bylo výsledkem řady poválečných svozů zabaveného kulturního
majetku. Původní plány na vybudování tematicky vyhraněných zařízení muzejního typu
(např. tzv. muzea bytové kultury) či obrazáren se však realizovaly jen v některých
případech.955
Při zprostředkování tohoto typu materiálu se zároveň objevovaly snahy
o ideologické uchopení určitých linií dějinného vývoje (např. poukázání na negativní
aspekty v životě šlechty, zdůrazňování třídních hledisek vývoje), často záměrně postavené
do kontrastu s estetickými kvalitami vystavovaných předmětů.
7.2 Přístupy k vymezení pozic výtvarného umění na poli muzejnictví
S vymezením kompetencí aplikace výtvarného umění v oblasti galerií a muzeí se ve
sledovaném období lze setkat spíše zřídka. Zčásti jej totiž přinášely tehdejší platné směrnice
a později i legislativa,956
zároveň však bylo u galerijních pracovníků patrné úzké propojení
s diskursem mateřské disciplíny – dějinami umění. Oba přístupy (legislativní
i uměleckohistorický) v případě galerií primárně preferovaly estetickou hodnotu
uměleckých děl, čímž této skupině dodávaly pocit autonomnosti a jisté výjimečnosti vůči
ostatním speciálním muzeologiím. Zdůrazňování významu dokumentárního svědectví
umělecky vizualizované skutečnosti, tedy problematika obecně muzeologická, tak zůstávala
spíše na okraji zájmu nebo byla účelově deformována ideologickými potřebami režimu.
V pozdějším období byla do galerijního narativu inkorporována představiteli muzeologie,
kteří se tím snažili o zahájení společných rozprav. Konkrétním příkladem mohou být některé
akce ze 70. let, které kromě svého původního účelu, tzn. systematizace a prohloubení
muzejní dokumentace výstavby socialismu a současného dění, vedly představitele muzeí
umění k formulování ucelených názorů ohledně specifičnosti galerijní práce. Víceméně
954
Více viz UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947–1951. Praha 2004, s. 39. Fontes historiae
artium.
955
Z ucelených souborů obrazáren, jež se dochovaly do této doby, byla jako významná zmiňována lobkovická
v Roudnici nad Labem (uložená v Nelahozevsi), rychnovská arcibiskupská v Kroměříži či nostická uložená
v NG. Některé obrazárny se připomínaly dílčími rekonstrukcemi jako např. kounická ve Slavkově či
valdštejnská v Duchcově. BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Rychnovská zámecká obrazárna: katalog expozice. 3. vyd.
Praha 1973, s. 5.
956
Při vymezení toho, co galerie je, se tak obecně využívala definice muzeí s tím, že je stejná, jen jde o muzea
výtvarných děl. Viz např. PUBAL, Václav: Muzea a galérie v ČSR: hradní a zámecké expozice: pamětní síně.
Praha 1985, s. 5. A-Z na cesty.
256
samostatnou rovinu pak tvořil památkový směr, kde docházelo k prolínání několika různých
konceptů.
První pokusy o vyjasnění poslání a funkce muzeí výtvarného umění lze zaznamenat
již těsně po nástupu komunistického režimu, přičemž na měnící se celospolečenskou
i vnitroinstitucionální situaci zareagoval vedoucí umělecko-vědního oddělení MM Karel
Krejčí (1893–1972). Za dosavadní vrchol vývoje sběratelství výtvarného umění
počínajícího soukromými sbírkami a na ně navazujícími veřejnými muzei považoval tzv.
lidové muzeum. Jeho signifikantním znakem bylo zaměření na laickou veřejnost, přičemž
podle Krejčího bylo předurčeno k tomu, aby se stalo „vynikajícím nástrojem uvědomování
lidových mas, jakousi školou socialismu.“957
Hlavní specifika galerií a obrazáren však
spatřoval v míře vypovídací schopnosti jejich hlavních vyjadřovacích prostředků –
sbírkových předmětů. Zatímco u muzeí umění jsou projevem autorova výtvarného,
individuálně diferencovaného poměru ke skutečnosti, u ostatních oborů ji bezprostředně
odrážejí.958
V podobném duchu viděl poslání uměleckoprůmyslových muzeí ředitel
pražského uměleckoprůmyslového muzea Emanuel Poche (1903–1987). Podle něj nabývají
jeho umělecké sbírky se změnou režimu nového smyslu. Nezabývá se proto jen jejich
vědeckou hodnotou, ale spatřuje v nich „…východisko nové cesty výtvarné práce,
osvobozené od úpadkových, kosmopolitních, formalistních názorů buržoasní tradice“,959
a to v úzké souvislosti se socialistickou výrobou i osvětovou a estetickou funkcí určenou pro
pracující lid.
Ústup od zideologizované recepce umění a příklon k přece jen racionálnějšímu
zhodnocení základního poslání galerií přinesla 60. léta. Reprezentant tohoto období Jaromír
Zemina (*1930), v té době již pracovník NG, viděl jejich další rozvoj ve vyrovnanosti
a vzájemné propojenosti všech složek muzealizačního procesu, tzn. aktivitách sběrných
(souvisejících s činností průzkumnou), pečovacích a zveřejňovacích. Zanedbání jedné se
kauzálně projeví na úrovni ostatních. Jako příklad uvádí nedostatky v uchovávání
sbírkového materiálu, které v konečném důsledku vedou k poklesu návštěvnosti
a negativnímu ovlivnění výchovně-vzdělávací činnosti.960
Na přelomu 60. a 70. let
v některých příspěvcích nabývala znovu na významu i otázka celkového přístupu muzeí
957
KREJČÍ, Karel: Lidovýchovné úkoly našich museí a obrazáren. Časopis moravského musea/Acta Musei
Moraviae – vědy společenské 34, 1949, s. 113.
958
Tamtéž, s. 117.
959
POCHE, Emanuel: Uměleckoprůmyslové museum v Praze: k 70. výročí založení ústavu. Praha 1955, s. VIII.
960
ZEMINA, Jaromír: Ke sběrné a zveřejňovací činnosti našich galérií. Muzeologické sešity 1, 1969, s. 16.
257
umění k dokumentaci okolní skutečnosti, často spojovaná se specifičností galerijního
přístupu oproti tradičním muzejním trendům. V pojetí Jaroslava Kačera (*1931) je
moderně budovaná sbírka dočasný a zároveň poslední článek dokladů o nepřetržitém vývoji
umění. Jedná se tedy o soubor specializovaných muzeálií, které jako každý muzejní předmět
sice disponují dokumentární hodnotou, na rozdíl od ostatních oborů zastoupených v muzeu
je ale u nich upřednostňována estetická funkce.961
Spíše ve zdůrazňování společných znaků
viděla vzájemný vztah muzeí a galerií Bronislava Gabrielová (1930–2005) pracovnice
odboru kultury Jihomoravského kraje a MG. Muzea umění vnímala jako integrální součást
soustavy kulturních zařízení, přičemž podle ní patří „… mezi ústavy, které autentickými
doklady dokumentují minulý vývoj určitého oboru lidské aktivity“.962
Upozorňovala i na
paralely u obou typů institucí (získávání, odborné vyhodnocení a kulturně výchovné využití
autentických dokladů), odlišnosti pak viděla spíše v obsahovém zaměření dokumentace,
které je ovšem rozdílné i u dalších oborů zastoupených v muzejním prostředí.
Aktivity muzeí výtvarného umění byly často začleňovány do kontextu ochrany
památek, myšlenkově stále vycházejících z názorů vídeňské školy dějin umění. Klíčovou
roli zde sehrálo vymezení pojmu památka, jež zásadním způsobem ovlivňovala nazírání na
sbírkový předmět i v galerijním prostředí. V tomto smyslu ji vymezil především zákon
č. 22/1958, který ji vnímal jako „… kulturní statek, který je dokladem historického vývoje
společnosti, jejího umění, techniky, vědy a jiných oborů lidské práce a života, nebo jest jí
dochované historické prostředí sídlištních celků a architektonických souborů, anebo věc,
která má vztah k význačným osobám a událostem dějin a kultury.“963
Podstatné se však staly
její další interpretace ze strany historiků umění, kde se vedle rozsáhlé analýzy Václava
Richtera964
o její definici pokusil Oldřich Jakub Blažíček (1914–1985), jenž ji chápal jako
dílo, které vedle své dokladové hodnoty působí i esteticky a je nositelem kulturních tradic.965
Pojem umělecké památky se objevuje i v díle představitele památkové péče Vlastimila
Vintera (1921–2011), který je vymezoval vůči ostatním typům kulturních památek a přičítá
961
KAČER, Jaroslav: Příspěvek k diferenciaci programu regionálních výtvarných muzeí. Muzeologické sešity
2, 1970, s. 28.
962
SKALKOVÁ [GABRIELOVÁ], Bronislava: K dokumentačnímu poslání galerií. MVP 19 (89), 1981, č. 1,
s. 20.
963
Zákon č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách, část 2, oddíl 1, par. 2. [online]. Zlín 2011. Dostupný z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1958-220 [cit. 2019-06-26].
964
Jeho teoretický a metodologický příspěvek byl vydán pod názvem Péče o památky. Muzeologické sešity 3,
1971, s. 10–32.
965
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Slovník památkové péče: terminologie, morfologie, organizace. Praha 1962, s. 151.
258
jim hlavně uměleckou a estetickou hodnotu. Památky dělí na architektonické, malířské,
sochařské a umělecko-řemeslné, které nemají památkářskou relevanci a přísluší do gesce
jiných institucí (grafické a knižní umění, hudební, literární, filmové památky). Specifikem
pak pro něj jsou památky lidového umění a architektury patřící do poznávací intence
národopisu.966
Intenzivní potřebu vymezit kompetence oboru dějiny umění ve vztahu k muzejním
zařízením však lze zaznamenat především mezi českými muzeology. Při svých analýzách
vycházely z praxe i rozprav mezi představiteli obou v mnoha ohledech konkurenčních
směrů, které ukázaly naprosto odlišný způsob chápání vzájemné relace. Většina muzeologů
a muzejních pracovníků usilovala o přiblížení názorových pozic. Velmi citlivě až
s nedůvěrou přijímala snahy o plnou autonomii galerií včetně pokusů monopolizovat jejich
postavení v oblasti „muzejního“ výtvarného umění, což podle nich mohlo v konečném
důsledku vést k naprosté izolaci obou institucí založených na analogických principech
a aktivitách. Pokusy o charakteristiku a vymezení uměleckohistorické muzeologie proto
často směřovaly právě k poukazování na společný základ, který souvisel s identickými
postupy zejména ve sbírkotvorném, uchovávacím a prezentačním procesu.967
Dalším
argumentem pro ně byl fakt, že ostatní obory zastoupené v muzeu se ze společné množiny
muzeí cíleně nevydělují a v zahraničí ke striktnímu rozdělení muzeí a galerií (označovaných
jako muzea umění) nedochází.
Primát ohledně analýzy vzájemných kompetencí muzeí a galerií v oblasti výtvarného
umění drží dílo Josefa Beneše, který se danou problematikou jako ministerský úředník
zabýval již od 50. letech 20. století. Hlavní rozdíl mezi oběma fenomény později spatřoval
ve snaze galerií získávat předměty na základě jejich vývojové charakteričnosti a umělecké
kvality,968
přičemž „klasická“ muzea budováním těchto kolekcí chtěla dokumentovat spíše
obecnější jevy v daném místě a prostoru. Tento axiologický rozpor (zmiňuje v této
souvislosti tzv. galerijní a muzejní hodnotu) konkretizoval tak, že muzea výtvarného umění
dokládají uměleckou tvorbu autentickými výtvory v pojetí, které absolutizuje jejich
estetickou funkci bez zřetelnější vazby na jejich celkové fungování a prostředí výskytu.
Benešovou hlavní motivací bylo nicméně na základě společných znaků prokázat, že se
966
VINTER, Vlastimil: Úvod do dějin a teorie památkové péče. Díl 1 – Nástin vývoje a základní ideové otázky
památkové péče. Praha 1971, s. 63, 129. Dějiny a teorie kultury.
967
Např. BENEŠ, Josef: Základní úvaha o vztahu českých muzeí a galerií. Muzeologické sešity 3, 1971, s. 33–
44.
968
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 171. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
259
v případě muzeí a galerií jedná o jeden obor kulturní činnosti s potřebou jednotného řízení,
protože vzájemné přehlížení představovalo komplikaci při prosazování společných zájmů.
Paralely nachází v základních společných funkcích obou institucí (permanentní vytváření
sbírek, jejich ochrana a bezpečnost a využití pro vědecké a výchovné účely). Další shody
našel v samotném pojetí hlavního pracovního prostředku – sbírkového předmětu. Jak
muzejní, tak i galerijní prostředí uznává dokumentační i estetický přístupy, i když každý
přijímá s odlišnou intenzitou.969
Podobné prvky Beneš nachází i v prezentační fázi, kde může
dojít k vzájemnému prolínání galerijního (estetického) a muzejního (dokumentačního)
principu, jako např. při společném vystavování volného a užitého umění či výstavách
primárně zaměřených na poznání výtvarných směrů.970
V podobných intencích vnímal danou problematiku Zbyněk Zbyslav Stránský. Na
základě analýzy rozdílů mezi vytvářením souborů uměleckých děl a tradiční muzejní sbírky
se dotkl i stěžejního tématu muzeologického přístupu k muzeím výtvarného umění – otázce
využití dokladového materiálu v galeriích. Sbírka podle něj vždy fixuje optimální hodnoty
lidské skutečnosti a uchovává je, což znamená, že šíří nejen vlastní umělecké hodnoty, ale
objektivizuje také jejich společenskou relevanci.971
Zastánci specifičnosti dosavadního
galerijního přístupu si pak neuvědomují, že redukcí na reprezentanta uměleckých hodnot
z těchto institucí vytvářejí ryze výstavní zařízení. Na druhou stranu ale podle něj nelze
ulpívat pouze na paměťovém chápání a odtrhnout je tak od uměleckého dění.972
7.3 Organizační uspořádání
Ke specifikům vývoje muzejního fenoménu v českých zemích patří dobově
podmíněná a v muzeologickém diskursu ambivalentně přijímaná dvoukolejnost rozdělující
jej na muzea a galerie. Skupina galerií se, i přes četné progresivní aktivity a myšlenkové
koncepce obecného charakteru, uzavírala do řešení vlastních problémů, které se dotýkaly
především forem získávání a zprostředkování sbírkových předmětů, a to v úzké souvislosti
s jejich estetickou hodnotou. Vnímání obou typů kulturních zařízení jako příbuzných,
nicméně paralelních a autonomních jednotek akceptovaly i státní orgány, a to i přesto, že se
969
BENEŠ, Josef: Základní úvaha o vztahu českých muzeí a galerií. Muzeologické sešity 2, 1971, s. 35–36.
970
Tamtéž, s. 37.
971
Tamtéž, s. 19.
972
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Umění a muzeum v kontextu perspektivy lidstva. Muzeologické sešity 8,
1981, s. 20.
260
do značné míry překrývaly jejich dokumentační kompetence (výtvarná díla zůstávala
předmětem zájmu i muzejnictví i památkové péče). Dlouhou dobu tomu ostatně odpovídalo
organizační uspořádání ministerstva (galerie se až do počátku 70. let nacházely v gesci
jiného odboru) a konečně i znění jednotlivých právních předpisů, jakými byly zákony
č. 148/1949 o Národní galerii a zejména zákon č. 54/1959 o muzeích a galeriích. Podle
přímého účastníka jednání připravujících nové legislativní opatření Josefa Beneše sice byl
původní návrh zamýšlen pouze pro muzea a galerie sem byly prosazeny dodatečně
„… s odůvodněním, že se jednalo o instituce se speciálním zaměřením“,973
nicméně na
základě jeho konečného znění došlo k oficiálnímu rozdělení galerií na ústřední, krajské
a okresní doplněné o místní památníky jako nejnižší stupeň. Do čela byla postavena NG,
která měla, stejně jako ostatní ústřední muzea (NM, Národní technické muzeum), zajišťovat
odbornou a metodickou pomoc nižším složkám. Činila tak prostřednictvím Oddělení
regionálních galerií (vybudovalo mj. kartotéku děl regionálních galerií), přičemž přirozenou
autoritu si do značné míry udržovala i přímým kontaktem s nižšími jednotkami sítě, kde řada
regionálních galerijních institucí kopírovala její přístupy v oblasti akviziční a prezentační
politiky. Právě jejich vývoj byl v následujících letech značně turbulentní, protože v důsledku
správní reformy z roku 1960 pozbyly některé z nich statut krajských institucí (např.
Gottwaldov, Olomouc, Liberec).974
Podstatnější změnu ale představoval samotný proces
postupného dobudovávání chybějících organizačních složek sítě, který přes počáteční
extenzivní rozvoj posléze zůstával za očekáváním. Počet státních galerií se, i přes dřívější
dočasná splynutí s muzei (např. Pardubice),975
ustálil na počtu přesahujícím číslo 20.976
V dalších letech ovšem nebyly změny příliš výrazné, i když se plánovalo, že v každém kraji
bude fungovat pod kuratelou tamní centrální instituce 4–6 okresních galerií, jejichž
působnost by zahrnovala maximálně 2–3 okresy.977
V praxi však docházelo ke slučování
s muzejními institucemi (např. Galerie výtvarného umění v Klenové, Okresní galerie
973
BENEŠ, Josef: Dvacet let muzejního zákona. MVP 17 (87), 1979, č. 2, s. 67, pozn. 5.
974
Více viz SLOUPOVÁ, Andrea: Galerie umění a akviziční politika v době normalizace. Praha 2016, s. 30.
Disertační práce. Karlova univerzita. Vedoucí práce Marie Klimešová.
975
RUSINKO, Marcela – JIRÁKOVÁ, Marie – SKÁLOVÁ, Vanda: Galerie v proudu času: 60 let
Východočeské galerie. Pardubice 2013, s. 6.
976
ČERNÁ, Kateřina: Nová totalita? Krajské galerie a politika. Art + antiques 2009, č. 4, s. 37. Podle Jaroslava
Kačera vzniklo mezi lety 1953–1963 19 galerií s krajskou i oblastní působností a 6 okresních, nepočítaje v to
řadu obrazáren a výstavních síní. KAČER, Jaroslav: Příspěvek k diferenciaci programu regionálních
výtvarných muzeí. Muzeologické sešity 2, 1970, s. 24.
977
Tamtéž, s. 24, pozn. 3.
261
v Jičíně)978
a etablování relativně nízkého počtu nových ústavů (např. Galerie Prostějov,
Výstavní síň výtvarného umění Most, Galerie výtvarného umění v Kladně),979
v nichž
zároveň strmě narostla ideologická kontrola. Jejím hlavním vykonavatelem se stal Svaz
českých výtvarných umělců, do jehož centra pozornosti se kromě samotných pracovníků
dostávala akviziční i výstavní činnost galerií, a to včetně Národní galerie.980
Zákon o muzeích a galeriích nicméně blíže nespecifikoval poslání jednotlivých
složek galerijní sítě a zůstával pouze u velmi vágního vymezení galerií a místních
památníků.981
Laická veřejnost a také někteří zástupci vědeckých kruhů tak pod tento pojem
často mylně zahrnovali jakoukoli v prostoru prezentovanou expozici obrazů, plastik, kresby
či grafiky.982
Stejně jako u výše popsaných speciálních muzeologií však požadavek na
organizační a pracovní součinnost vyvolával potřebu přece jen pregnantněji precizovat
kompetence jednotlivých typů zařízení působících v oblasti výtvarného umění. Někteří
autoři pak v této „diferenciaci programů“ příslušných participantů hledali i východisko
k překonání ekonomických problémů v oblasti zejména akviziční politiky.983
Rozlišovány
byly především čtyři základní skupiny – galerie, obrazárny, domy umění a památníky,
u nichž stanovení charakteristických znaků komplikoval fakt, že názvy řady institucí
neodpovídaly přiřazeným kompetencím. Vrchol hierarchie tvořily galerie, pro něž bylo
podle tehdejších názorů typické přenesení materiálu do nového prostředí, v němž na jednu
stranu nebylo možné zachovat některé z původních funkcí (např. kultovní, dekorativní),
organickým zasazením mezi ostatní umělecké předměty se ale zdůraznila jejich estetická
978
FLAŠAROVÁ, Marcela: 30 let Galerie Klatovy-Klenová: [1964-1994]: [katalog výstavy]. Klatovy 1995,
nestr.
979
SLOUPOVÁ, Andrea: Galerie umění a akviziční politika v době normalizace. Praha 2016, s. 49. Disertační
práce. Karlova univerzita. Vedoucí práce Marie Klimešová.
980
Tamtéž, s. 52.
981
Muzea a galerie jsou ústavy, které na základě průzkumu, popřípadě vědeckého výzkumu plánovitě
shromažďují, odborně spravují a vědeckými metodami zpracovávají sbírky hmotného dokladového materiálu
o vývoji přírody a společnosti, o uměleckém tvoření nebo jiném druhu lidské činnosti a využívají těchto sbírek
ke kulturní a osvětové činnosti. Zákonná úprava podává společnou definici, funkci i pracovní aktivity obou
typů institucí. Galerie pak mají soustřeďovat umělecká díla a ovlivňovat estetickou výchovu i soudobou
uměleckou tvorbu. Zákon č. 54/1959 Sb. o muzeích a galeriích, par. 2 a par. 4, odst. 2 [online]. Zlín 2011.
Dostupné z www: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1959-54 [cit. 2019-06-26]. Krajskou síť muzeí a galerií
doplňují místní památníky, které jako zařízení místních národních výborů se zaměřují na význačné události
nebo osobnosti. Tamtéž, par. 5.
982
Zvláštní kategorii pak byly hradní a zámecké obrazárny. PUBAL, Václav: Muzea a galérie v ČSR: hradní
a zámecké expozice: pamětní síně. Praha: Olympia, 1985, s. 5. A-Z na cesty.
983
Názor se prosazoval zejména koncem 60. let. Strnulé ekonomické prostředí měly částečně překonat snahy
o usměrnění odborných aktivit v podobě diferenciace programu galerijních zařízení, která „…může vzniknout
teprve jako souhrn specializací“. Racionalizace odborných činností a vzájemná koordinace činností pak může
překonat finanční nedostatek. KAČER, Jaroslav: Příspěvek k diferenciaci programu regionálních výtvarných
muzeí. Muzeologické sešity 2, 1970, s. 25.
262
funkce. Poznávacím znamením byla „…koncepčně definovaná, avšak touto definicí
dogmaticky nereglementovaná sbírka výtvarného umění, etnicky a časově vymezená, ale
vývojově neuzavřená.“984
K institucím vnímaným spíše v kontextu historického vývoje
sběratelství umění patřily obrazárny. Nahlíženy byly převážně jako v minulosti vzniklé
soubory obrazů vytvořené osobami spojenými rodovou příslušností a v některých případech
zasazené do původních objektů, jejichž význam spočíval nejen v umělecké hodnotě, ale také
dokumentační rovině. Mělo se tedy usilovat o zachování jejich integrity, protože necitlivý
akviziční zásah by znamenal narušení jejich památkové hodnoty a tím fakticky přeměnu
obrazárny v galerii. Naopak domy umění nebyly mnohými do množiny muzeí výtvarného
umění zahrnovány. Důvodem, kromě relativně časté organizační svázanosti s galeriemi,
bylo jejich výhradní směřování k prezentačnímu úsilí a s ním související absence vlastních
sbírkových fondů. Signifikantní pro ně byla rozsáhlá a intenzivní práce s návštěvníkem
zahrnující i přednáškovou činnost, besedy či provozování klubů. Konečně památníky by se
měly vázat především k lokální produkci a časově omezené reflexi výtvarné tvorby, kterou
mají kriticky a v rámci širšího kontextu dokumentovat, evidovat a badatelsky zpracovávat.985
Za součást galerijní sítě byla považována také muzea užitého umění. Jako
samostatné působilo, až na přestávku v letech 1959–1970, pražské UMPRUM, relativní
autonomii si zachoval Ústav užitého umění při MG. Významnými fondy však disponovaly i
ústavy, které vznikly jako přímí následovníci bývalých uměleckoprůmyslových muzeí (např.
Slezské muzeum, Liberec) či získaly významné kolekce užitého umění. Během 60. a 70. let
se následně konstituovalo množství specializovaných zařízení muzejního typu, jež
reflektovala některé dílčí aspekty dané problematiky.986
Přes kritiky upozorňující na
dokumentační a prezentační izolovanost výtvarného umění volného a užitého v muzejních
sbírkách existovaly instituce kombinující oba typy těchto sbírkových předmětů. K propojení
docházelo zejména v instalacích na památkových objektech (hrady, zámky). Podobně
jako domy umění se soustředily na prezentaci, v depozitářích pak schraňovaly významné
umělecké doklady často vzniklé neorganickým sloučením některých původních kolekcí či
předmětů využívaných v každodenním životě (to je ostatně odlišovalo od obrazáren). Na
984
Tamtéž, s. 26.
985
Tamtéž, s. 25–26.
986
Z nich nejvýznamnější asi byla muzea v přírodě otevřená na Veselém kopci u Hlinska, Přerově nad Labem,
Třebízi, Kouřimi, Strážnici a v Zubrnicích. O jejich vzniku viz DOUŠA, Pavel: Organizace českého
muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické ideologie. Opava 2005, s. 181. Dizertační práce.
Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie.
263
rozdíl od galerií získaný materiál dále badatelsky nevyhodnocovaly. Jejich specifickou
funkcí ale stále zůstávalo především zajištění, obnova i rekonstrukce příslušných
architektonických celků.987
K jistému ustálení provozovaných aktivit tak došlo na začátku
60. let, kdy za ně většinou převzala odpovědnost krajská střediska památkové péče, která
často zejména v oblasti instalace navazovala kontakt s pražským ústředím.988
Kombinace
užitého a volného umění zůstala charakteristická pro vlastivědná muzea, kde byla umělecká
díla shromažďována pro jejich estetickou hodnotu (oddělení dějin umění), ale hlavně jako
doklad dalších společenských resp. regionálních jevů.989
Právě na mnoha místech mizivá
spolupráce muzeí a galerií na lokální úrovni však přinášela řadu problémů projevujících se
např. vyloučením umění ze sbírkotvorné činnosti muzeí, nedostatečnou reflexí regionálního
umění galeriemi či společným ignorováním užitého umění.990
7.4 Muzealizace
Také celkové vnímání muzealizačního procesu v oblasti výtvarného umění výrazně
ovlivňovala snaha o posílení autonomie oboru na straně jedné (galerijní pracovníci)
a nalézání společných výchozích bodů práce (muzeologové a muzejníci) na straně druhé.
V teoretické rovině se přetavila v otázku po estetické resp. dokumentární kvalitě sbírkového
předmětu. Představitelé galerií však museli zároveň reagovat na aktuální podněty a úskalí,
které přinášela složitá a komplikovaná transformace tehdejší společnosti. Ty se projevily
především v oblasti akviziční činnosti, kterou výrazným způsobem ovlivňovaly fenomény
jako např. soukromé sběratelství, zkonfiskovaný kulturní majetek či neoficiální umělci
a výtvarné směry. Zásadním tématem se v oblasti aplikace dějin umění do galerijního
prostředí stalo vedle působení tzv. České restaurátorské školy i zprostředkování sbírkového
fondu, což se odrazilo v řadě statí reflektujících specifika práce s návštěvníkem.
7.4.1 Sbírkotvorná činnost
987
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Problémy instalací expozic na státních hradech a zámcích. Muzeologické sešity 3,
1971, s. 45.
988
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Minulost a současné otázky prezentace zámeckých interiérů. Ústí nad Labem 1983,
s. 12. Metodické listy.
989
Vznikem galerijní sítě ale podle některých názorů došlo k faktickému vyloučení dokumentace výtvarného
umění z jejich sběrného programu. Činnost historiků umění proto zde byla shledávána jako živelná a
nekoordinovaná. BENEŠ, Josef: Základní úvaha o vztahu českých muzeí a galerií. Muzeologické sešity 3, 1971,
s. 38.
990
Tamtéž, s. 38–39.
264
Sbírkotvornou činnost galerií a muzeí v oblasti výtvarného umění po roce 1948
výrazně determinovaly změny ve vnímání umělecké tvorby prosazované představiteli
tehdejší kultury, které zapříčinily preferenci oficiálních umělců a na druhé straně ignorovaly
či alespoň marginalizovaly význam řady dalších jednotlivců či výtvarných skupin. Vzniklá
situace vedla k deformacím v oblasti sbírkotvorné činnosti, která v pozdějším období
dokonce vykrystalizovala v cílené strategie, kdy byly v rámci akviziční činnosti
k hodnotným věcem přibírána i angažovaná díla, aby se obcházely kompetentní kontrolní
orgány (hlavně nákupní komise).991
Instituce dokumentující výtvarné umění nicméně
zároveň narážely na celou řadu dalších problémů spojených s nestandardními událostmi
poválečného období. Konkrétně se jednalo o vztah k soukromému sběratelskému sektoru
a způsob vyrovnání se s obrovským počtem znárodněného kulturního majetku. Ujednotit
a konsolidovat bylo také třeba sbírkotvorné aktivity nově vznikajících institucí – oblastních,
krajských a okresních galerií. V obou případech zde stěžejní roli sehrála zejména NG,
v jejímž rámci docházelo i díky tomu k výrazné mobilitě ve sbírkovém fondu.992
Klíčovou otázku v oblasti uměleckohistorické aplikace tvořilo vnímání sbírkového
předmětu jako uměleckého díla. Dominující přístup k tomuto typu materiálu, pro něž se
ostatně ani nevžilo specifické označení (např. galerijní předmět), spočíval totiž ve
zdůrazňování estetických zřetelů a jeho emotivního působení, které jej podle názorů
pracovníků galerií zásadně odlišovaly od ostatních vědních disciplín zastoupených v muzeu.
Sledované období tak do značné míry charakterizovala otázka vzájemného poměru estetické
a dokumentační hodnoty sbírkového předmětu, která byla zvláště v 50. a později 70. letech
doplňována i o požadavky na jejich edukační působení v ideologické rovině. Pro galerijní
pracovníky typickým způsobem se tématu dotkl tehdejší ředitel MG Jiří Hlušička (*1929).
Samotné vnímání artefaktů je podle něj determinováno především dialektickou jednotou
umělecké kvality a charakteričnosti, které primárně vystupují jako reprezentanti určité
vývojové tendence a zároveň zástupci výtvarného umění konkrétní epochy. Jejich
specifikum oproti ostatním oborům spočívá v bezprostředním kontaktu s návštěvníky a z něj
vycházejících emocionálních zážitků a podnětů posléze transformovaných v estetické vyžití.
Ona „schopnost hmotně doložit jevy, osoby či prostředí“ je pak pro něj v prostředí galerií až
991
ČERNÁ, Kateřina: Nová totalita? Krajské galerie a politika. Art + antiques 2009, č. 4, s. 38.
992
O mobilitě jejich sbírek viz BENDA, Josef: Sbírka starého umění Národní galerie v Praze a její předchůdci
- od počátků k marné současnosti. Praha 2018, s. 293–344. Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky.
265
tzv. druhým plánem. Přímé sepětí dominantního estetického prvku se skutečností je však
přesto patrné, a to zejména ve schopnosti samotného umělce do své tvorby vstřebat prvky
okolního prostředí, čehož výsledkem je aktivizace a harmonizace finálního vnímatele či
evokování dobové atmosféry, aniž by ji dílo zachycovalo v tradiční autentické
dokumentaristické poloze.993
I v galerijním prostředí se přes mnohdy vyhraněné diskuse
objevovaly hlasy, jež se zabývaly analýzou i potenciálem svědecké výpovědi uměleckých
výtvorů o okolní realitě a zdůrazňovaly tak muzeologické vnímání tohoto fenoménu. Např.
podle Bronislavy Gabrielové sbírkový předmět v galerii charakterizuje především jeho
umělecká kvalita, nicméně vedle toho je třeba mu připsat i hodnotu historicko-dokumentární
a kulturní. Jednotlivé přístupy jsou podle ní odlišným způsobem akcentovány v určitých
typech muzeí výtvarného umění. Galerie s centrální působností se rak zaměří hlavně na díla
s vysokou estetickou kvalitou, nižší stupně pak ve větší míře na výtvarnou skutečnost
v celém jejím rozsahu, tedy i z hlediska její dokladovosti.994
Dichotomie, zároveň ale úzké propojení estetičnosti a dokumentárnosti byla zároveň
kruciální pro zástupce muzejnictví a muzeologie, přičemž jednou z klíčových otázek se pro
ně stala možnost širšího využití dokumentačního potenciálu výtvarného umění pro objasnění
života společnosti. Již v publikaci Musea slouží lidu byla jako důležitý faktor při tvorbě
historicky zaměřených sbírek zdůrazněna výpovědní hodnota a nikoli doposud preferované
estetické zřetele. Umělecky kvalitní předměty proto nejsou samotným cílem sběru an sich,
ale jako takové tvoří prostředek k objasnění či upřesnění historické skutečnosti.995
Na druhou
stranu ale mohou tyto předměty svou uměleckou formou pomoci prezentovaným dějinným
faktům svou schopností emocionálně působit. Velmi aktivně se do následující diskuse
zapojil zejména Josef Beneš. Dílo „galerijní hodnoty“ je podle něj vnímáno především jako
prověřený esteticky špičkový výtvor, u nějž je rozhodující styl a osobitost umělce a z nich
vyplývající význam pro dějiny výtvarného umění. Daleko méně se již sleduje přiblížení
podmínek, v nichž toto výtvarné dílo vzniklo a jakou společenskou roli hrálo. Podle
pražského muzeologa tak mělo umění zastoupené v muzeích odrážet i další aktivity
příslušného tvůrce a samotný výtvarný směr. Zatímco pro skupinu galerijních pracovníků
993
HLUŠIČKA, Jiří: K otázkám dokumentace současného výtvarného umění v galeriích. Bulletin Moravské
galerie v Brně 1975, č. 20, nestr.
994
GB [GABRIELOVÁ, Bronislava]: K problémům dokumentace současného umění v muzeích a galeriích.
MVP 19 (89), 1981, č. 3, s. 178.
995
DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu: příručka pro musejní
a vlastivědné pracovníky. Praha 1954, s. 50.
266
jsou tedy tyto předměty vlastním vyjadřovacím prostředkem,996
pro některé další obory plní
spíše funkci dokladovou a nemohou být abstrahovány od celkového historického kontextu.
Výtvarné dílo disponuje nezastupitelnými možnostmi, a to jako ikonografický dokument
veliké názorné a emotivní síly, který okolní skutečnost zprostředkovává formou odlišnou od
vědeckého poznání problematiky.997
V umění je zároveň nutné diferencovat v možnostech
znázornění jevů, a to mezi klasickým uměním minulých staletí a uměním moderním. Právě
ono je totiž do značné míry velmi specifickým zobrazením skutečnosti, kdy realistické
znázornění je v současnosti doménou spíše fotografie a filmu. Izolování uměleckých
předmětů od dobového kontextu by tak znamenalo rezignaci na jejich širší využití jako
důležitého pramene a zdroje poznání. Kvalitnějšímu porozumění dobovému kontextu, ale
i samotnému umění pak výrazně napomáhá spojení uměleckých i historických materiálů
v podobě fotodokumentů, korespondence či osobních věcí.998
Otázka kontextualizace výsledků sbírkotvorné činnosti rezonovala i v dalších
tématech a byla reakcí na cílenou kritiku představitelů muzeologie. Z ní lze jako příklad
uvést opět názor Josefa Beneše, který tvrdil, že dokumentace tohoto typu institucí se
zaměřuje na výběr děl náležících do vymezené sbírkové oblasti, předem stanoveného období
a splňujících požadavek umělecké náročnosti. Není proto zvykem dokládat sbírkové
předměty v tzv. průvodní dokumentaci (tedy dalším materiálem úzce souvisejícím
s výtvarným dílem a informačně jej obohacujícím).999
Při analýze sbírkotvorné činnosti tak
byla u galeristů, kromě tzv. prvotní dokumentace (tj. metody výběru sbírkových předmětů
a jejich katalogizace), rozlišovány i dokumentace doplňková soustřeďující se na přijetí
a využití předmětu v rámci činnosti galerie (např. záznamy z jednání nákupních komisí,
záběry z instalace)1000
a ústavní, jejíž součást tvořily materiály vzniklé přímo z aktivit dané
instituce (např. dokumentace stálých expozic, výstav kulturněvýchovných akcí, statistické
a ekonomické výdaje, dokumenty o vývoji a plánech instituce). Důležitého postavení v jejich
argumentaci ale nabývala i tzv. dokumentace oborová. Podle Bronislavy Gabrielové
spočívala ve shromažďování předmětů, které sice nemají povahu autentických dokladů,
nicméně zásadním způsobem vypovídají o samotném umění a kontextu doby, a jsou proto
996
BENEŠ, Josef: Muzeum a výchova. Praha 1980, s. 72. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
997
Tamtéž, s. 73.
998
Tamtéž, s. 74–75.
999
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 171. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
1000
GABRIELOVÁ, Bronislava: Výtvarní umělci v dokumentaci Moravské galerie: Katalog výstavy, Brno 19.
října - 19. listopadu 1989, Hodonín 1990. Brno 1989, s. 3.
267
nezbytné pro vědecké vyhodnocení sbírkového fondu.1001
Její opodstatnění vysvětlovala
skutečností, že se galerijní pracovníci v případě prvotní dokumentace soustředí na předmět
samý a nepostihnou širší vývojové okolnosti jeho vzniku a následného uplatnění. Z podstaty
věci se proto oborová dokumentace v prvé řadě zaměřuje na současnost a vede se podle
přísných selekčních kritérií, jež odpovídají zaměření a úrovni kolekce. Gabrielová si byla
zároveň vědomá, že při rozdílných sbírkotvorných prioritách každé galerijní instituce by se
tento typ materiálu měl tematicky ujednotit. Doporučovala sledovat hlavně události
související s životními osudy umělce, vývoj a ohlas autorovy tvorby, její osvětové a odborné
využití, zastoupení díla ve sbírkách a na výstavách, reflexi v časopisech a katalozích
a konečně fotografie z tvůrčího pracovního prostředí umělce. Nastíněné aktivity by pak
podle ní měly sloužit ke zvýšení odborné úrovně galerijní práce a zároveň k rozšíření služeb
poskytovaných odborníkům.1002
Také Jiří Hlušička zdůrazňoval naléhavost fenoménu tzv.
oborové dokumentace v tehdejší galerijní práci. Podle jeho názoru výrazně rozšiřuje
výsledky primárního sběru sbírkových předmětů o důležité doplňkové materiály a údaje,
a to kvůli podchycení celkových společenských vazeb. Inicioval proto vytvoření
dokumentačního úseku MG, který fixoval informace o dílech vybraných umělců
prostřednictvím např. katalogů, plakátů a výstavy.1003
Někteří galerijní pracovníci se ve svých dílech pokoušeli stanovit i základní obecná
kritéria pro shromažďování sbírek. Především se měla získávat taková výtvarná díla, která
náleží do stanovené územní oblasti a historického období, splňují požadavek umělecké
náročnosti a odráží charakteristické dobové trendy.1004
Důraz však byl zároveň kladen na
vědeckou stránku a nutnost vytvoření určité koncepce akvizičního procesu, což platilo
zvláště pro instituce regionálního charakteru. Připomínána byla i klíčová role galeristy.
Např. Jaroslav Kačer tak podle přístupu galerijního pracovníka k problematice
sbírkotvorné činnosti rozdělil galerie na subjektivně orientované, které víceméně vycházejí
z badatelského zaměření pracovníka, a objektivně zaměřené vytvářející profil sbírky na
základě znalosti společenské situace v daném regionu. Tento druhý směr se podle něj může
1001
SKALKOVÁ [GABRIELOVÁ], Bronislava: K dokumentačnímu poslání galerií. MVP 19 (89), 1981, č. 1,
s. 20.
1002
Tamtéž, s. 26; O její výsledné podobě v MG viz GABRIELOVÁ, Bronislava: Výtvarní umělci
v dokumentaci Moravské galerie: Katalog výstavy, Brno 19. října - 19. listopadu 1989, Hodonín 1990. Brno
1989, s. 4–9.
1003
Převzato z GB: [GABRIELOVÁ, Bronislava]: K problémům dokumentace současného umění v muzeích
a galeriích. MVP 19 (89), 1981, č. 3, s. 177.
1004
Tamtéž.
268
realizovat několika způsoby. Jednak souborem uměleckých děl schopných doložit způsoby
a vývoj myšlení vytčeného úseku dějin umění (tedy vývojové hledisko), adicí vybraných
autorských souborů reprezentujících danou časovou periodu (tematické hledisko) a konečně
spojením obou předchozích principů. Výběr z daných možností je podmíněn specifickou
situací muzea a uměleckého vývoje v dané oblasti.1005
Klíčovou pak zůstávala otázka
získávání a rozpoznání hodnoty věcí pocházejících z regionů. Kvalita místní tvorby tak měla
být srovnána s obecně uznávanými výtvory známějších autorů a na tomto základě následně
rozhodnuto o případné akvizici.1006
Mnozí odpovědní pracovníci k tomu využívali, při
faktické nemožnosti nákupu zahraničních děl, tvorbu osobností „celonárodního charakteru“
(např. Čapek, Filla, Špála, v určitých obdobích i moderních progresivních umělců). Určitým
ideálem se stalo vytvoření vyváženého poměru mezi lokálním a nadregionálním, čímž by se
zamezilo jednotvárnosti sbírkových fondů, někdy až příliš zřejmému ovlivnění akviziční
politikou NG a částečně i nepokrytému konkurenčnímu boji v této oblasti.1007
Obtížnější
nicméně stále zůstávalo získávání samotných informací o významných reprezentantech
výtvarného umění regionálního charakteru. Jako řešení byla doporučována intenzivnější
koordinace mezi oblastními a okresními galeriemi, a to v podobě jednotného metodického
postupu při doplňování sbírek, a zvláště pak důraz na jedinečnost/odlišení jednotlivých
sbírkových souborů.1008
Problematice regionálních galerií se z muzeologických pozic věnoval Josef Beneš,
přičemž k jejich analýze částečně využil metodu komparace s muzejními ústavy. Kritizoval
jejich mnohdy okázalé zaměření na sbírky českého moderního umění bez zřejmější vazby
na danou oblast a fakt, že nedokládají vztah umělce k místnímu prostředí. Zároveň ale došel
k názoru, že vytvoření regionálních galerií v 50. a 60. letech vzalo jedno z dosavadních
ústředních témat muzeím vlastivědným. Galerijní zařízení podle něj nemohou mít monopol
na výtvarná díla, protože bez nich není možné podat úplný „muzejní“ obraz regionu tak, jak
o něj usilují vlastivědná muzea. Respektuje nicméně rozdělení vzájemných kompetencí, kdy
se galerie zaměřují na estetické kvality, zatímco muzeum preferuje celkové tematické,
1005
KAČER, Jaroslav: Příspěvek k diferenciaci programu regionálních výtvarných muzeí. Muzeologické sešity
2, 1970, s. 28.
1006
HLUŠIČKA, Jiří: K otázkám dokumentace současného výtvarného umění v galeriích. Bulletin Moravské
galerie v Brně 1975, č. 20, nestr.
1007
ZEMINA, Jaromír: Ke sběrné a zveřejňovací činnosti našich galérií. Muzeologické sešity 1, 1969, s. 16;
KAČER, Jaroslav: Příspěvek k diferenciaci programu regionálních výtvarných muzeí. Muzeologické sešity 2,
1970, s. 28.
1008
ZEMINA, Jaromír: Ke sběrné a zveřejňovací činnosti našich galérií. Muzeologické sešity 1, 1969, s. 16.
269
autorské a kulturní vazby, i když se z důvodu působení na diváka nemůže vzdát ani
estetických měřítek.1009
Jednotlivá díla by měla být do galerie vybírána především na základě
jejich přínosu k obecnému rozvoji výtvarného umění se zvláštním zřetelem na vývoj
a osobnosti dokumentovaného území. V zájmu řešení vzniklé situace mezi muzejními
a galerijními ústavy by bylo třeba splnit tři základní předpoklady: 1) ujasnit si vzájemné
kompetence s účelnou dělbou práce, 2) spojit muzea a galerie (společně s některými
památkovými objekty) v jednu síť a lépe koordinovat akvizice a výstavy, 3) vytvořit
muzeologii výtvarného umění.1010
Předmětem zájmu ze strany tohoto muzeologa se stala i problematika odlišností
mezi volným a užitým uměním, případně jejich smíšenou instalací (v českých zemích až
na památkové objekty nepříliš obvyklou). Obě kategorie sice mají společný vyjadřovací
prostředek (výtvarné dílo špičkové hodnoty), vykazující však i základní odlišnosti. Do první
skupiny Beneš zařazoval předměty splňující požadavky vysoké umělecké náročnosti
prověřené oborem (dějiny umění), které jsou současně příznačné/typické pro dobové aktivity
v oblasti výtvarného umění. Užité umění pak sice také vyzdvihuje estetickou úroveň
výrobků, ale vždy je spojuje s jejich užitkovou funkcí.1011
Zároveň se jejich garanti (dříve
hlavně uměleckoprůmyslová muzea) intenzivněji obracejí směrem k současnosti se
záměrem poznávat aktuální vývojové trendy, ovlivňovat technologii výroby, pěstovat vkus
obyvatelstva a mít vliv na rozsah a způsob užívání jednotlivých výrobků.1012
Poněkud odlišná byla reflexe umělecké tvorby v památkových objektech, kde na
rozdíl od galerií převažovala snaha o důsledné vykreslení dobových reálií, přesto bylo v této
souvislosti zásadním způsobem upozorňováno na rozdílný přístup mezi památkovými
objekty a muzei. Typickým příkladem je argumentace Oldřicha J. Blažíčka, podle něhož
mobiliář umístěný na hradech a zámcích má své přesně vyhrazené místo související s jeho
interakcí s příslušným architektonickým prostorem a nemůže pro něj proto být uměle
vytvořeno neutrální muzejní prostředí.1013
Zásadnější ale v tomto směru byly spíše diference
při celkové charakteristice vnitřního vybavení a otázce jeho autenticity - v případě
1009
BENEŠ, Josef: Správa muzejních sbírek. Praha 1963, s. 21. Muzejní práce: studijní, metodický
a informační materiál, sv. 9.
1010
BENEŠ, Josef: Základní úvaha o vztahu českých muzeí a galerií. Muzeologické sešity 3, 1971, s. 40.
1011
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977, s. 172. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
1012
Tamtéž, s. 172.
1013
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Minulost a současné otázky prezentace zámeckých interiérů. Ústí nad Labem
1983, s. 14. Metodické listy.
270
„památkových“ interiérů se totiž většinou jednalo o soubory, které nevznikly systematickou
činností, ale spíše ze sběratelské záliby či sloužily k běžnému užívání. Otázkou také zůstává
původnost materiálu v daných objektech. Zejména u zámeckých obrazáren byly sice některé
původní sbírky ponechány tak, aby dokumentovaly vývoj rodového sběratelství, nicméně
postupně byly doplňovány dalšími svozy.1014
Ještě markantnější byla tato situace
v zařízeních s větším zastoupením užitého umění. Konečný výběr zde spočíval ve vytřídění
původního materiálu a přičlenění řady cizorodých a často tematicky nesouvisejících věcí na
základě slohových analogií, čímž nabývaly spíše hodnoty kulturních dokladů dané doby bez
vazby na prostředí objektu. Snahy o koncepční řešení často narážely na aktuální stav
nashromážděného mobilního fondu, u nějž byla ještě dlouhou dobu po postátnění
zdůrazňována jeho neutříděnost i celková neznalost ze strany pověřených osob, což
omezovalo jeho plánovanou instalační upotřebitelnost. Především ale byla negativně
vnímána s ní úzce související omezená výpovědní schopnost, torzovitost (návrhy na
doplnění o objekty z muzeí a galerií) a rozdílná kvalita získaných předmětů (počítalo se
s oddělením významného materiálu od nevýznamného). Problémy však přinášel
i interpretační potenciál zkonfiskovaných staveb a jejich vybavení. Vedle případů
poválečného odstraňování částí zařízení s odkazem na jeho národnostní a posléze i třídní
původ,1015
se i v názorech některých památkářů objevovaly výhrady vůči jejich původním
majitelům. Terčem kritiky se zároveň stával „kosmopolitní“ charakter uchovávaných
věcí,1016
které příliš nedokumentovaly lokální tvorbu. Také tehdejší galerie postupně
přejímaly rozsáhlé cenné soubory minulosti, jež byly v dalších letech spíše jen udržovány
a dílčím způsobem rozšiřovány, jako tomu bylo v případě souboru jihočeské gotiky, kde
bylo později využíváno i zápůjček z kostelů a muzeí.1017
Vytvářely tak značný protiklad
oproti aktivním snahám získávat cenné nové komplety prostřednictvím různých bienále
a pracovních setkání (MG – užitá grafika, Alšova galerie – Bechyně) či kontaktům
s umělci.1018
1014
V případě Rájce nad Svitavou šlo o sbírky ze Zdechovic, Kamenice nad Lipou, Brodek u Prostějova,
z brněnské kolekce dr. Bauera a dalších. SLAVÍČEK, Lubomír: Státní zámek Rájec nad Svitavou: Katalog
obrazárny. Brno 1980, nestr.
1015
Blažíček uvádí, že došlo k odstranění cenných a starých portrétů, což souviselo nejen se spěchem, ale
i neznalostí. BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Minulost a současné otázky prezentace zámeckých interiérů. Ústí nad
Labem 1983, s. 13. Metodické listy.
1016
NOVOTNÝ, Vladimír: Kulturní využití státních hradů a zámků. Umění 8, 1960, č. 3, s. 278–280.
1017
Mnohá díla ale byla zrestaurována. RULÍŠEK, Hynek – RŮŽIČKA, Milouš – BÍLEK, Otakar: Alšova
jihočeská galerie Hluboká nad Vltavou: 30 let: 1953-1983. Hluboká nad Vltavou 1983, s. 4.
1018
Tamtéž, s. 8–9.
271
Zásadním tématem dotýkajícím se sbírkotvorné činnosti se stala problematika
soukromého sběratelství. Tradiční prvek rozšiřující fondy muzeí umění byl po únorovém
převratu vystaven cíleným snahám směřujícím k marginalizaci jeho významu i odborné
úrovně. Vnímán byl dokonce jako jedna z forem maloměšťáctví, i když lze doložit pokusy
učinit z něj lidovou zábavu a zbavit jej „společenské nebezpečnosti“ očištěním od
spekulantů a podvodníků.1019
Ve sledovaném období nicméně podléhal různým formám
ekonomické diskriminace souvisejícím s nuceným prodejem děl výtvarného umění do
státem zřízených institucí. Situace v zestátněném obchodu s uměním reprezentovaném
vrcholnými organizacemi jako např. státní podnik Antikva dokonce umožňovala prohlášení
předmětu za státní kulturní majetek a jeho následné převzetí do muzea.1020
Monopolizovaný
prodej, absence pravidelného zveřejňování cen a nemožnost sledovat jejich vývoj
v zahraničí způsoboval, že zůstávala skrytá tržní stránka akvizice, přičemž peněžní hodnotu
mnohdy určovali nekompetentní úředníci rozhodující ad hoc. Tehdejší galerijní pracovníci
si tak fakticky nemohli vytvořit přesnější finanční představu o hodnotě vlastní kolekce.1021
Především v 60. letech se soukromému sběratelství ze strany galerijní obce dostalo určité
míry rehabilitace. Sběratel začal být znovu vnímán jako důležitý podporovatel muzeí umění
a výrazná komponenta v rozvoji soudobého umění zajišťující materiální zabezpečení umělců
a zpětnou vazbu jejich tvorby. Někteří z tehdejších autorů dokonce vyzývali nejen k
posmrtným vystavením sběratelovi kolekce, ale i k jejich bližšímu připoutání k zájmovým
organizacím přidruženým k muzeím umění, které by pak mohly usilovat o vymáhání
právních úlev pro jejich aktivity.1022
Podchycení sběratelského prvku však zároveň bylo
motivováno vymýcením negativních jevů jako přeplácení a šmelina. Vytvořeny měly být
tzv. burzy solidarity, kde mohli zájemci nabýt přehled o reálných cenách uměleckých děl.
Uvažovalo se o vzniku bulletinu, v němž by byly zájemci informováni o obrazech
nabízených ke koupi, a stanovení etických pravidlech soukromého sběratelství
garantovaného ministerstvem.1023
Soukromé sběratelství zároveň vstupovalo do tehdejších
diskuzí souvisejících s akviziční činností, kdy podle některých názorů vytvářelo vhodné
1019
RUSINKO, Marcela: Snad nesbíráte obrazy?: cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých
zemích v letech 1948-1965. Brno 2018, s. 101.
1020
Tamtéž, s. 73.
1021
KAČER, Jaroslav: Příspěvek k diferenciaci programu regionálních výtvarných muzeí. Muzeologické sešity
2, 1970, s. 25.
1022
ZEMINA, Jaromír: Ke sběrné a zveřejňovací činnosti našich galérií. Muzeologické sešity 1, 1969, s. 18–
19.
1023
Tamtéž, s. 18.
272
předpoklady pro kvalitnější provádění dokumentace současnosti. Privátní kolekce se měly
stát předstupněm galerijních akvizic a vytvořit tak síto, v němž se moderní umění zachytí
a postupně se prověří jeho kvalita. Současně ale někteří galerijní pracovníci zdůrazňovali,
že není tímto způsobem možné opomíjet vlastní sbírkotvorné aktivity, které mohou vyplnit
mezery v často neodborně spravovaných kolekcích, a to i přes riziko, že se určitá rozhodnutí
budou muset časem revidovat. Jako nezbytný předpoklad pro kvalitní vedení kurátorské
činnosti byl totiž uváděn bezprostřední kontakt s uměleckým děním a znalost ateliérové
tvorby i výstavních podniků.1024
Právě akvizice moderního/soudobého umění byly do značné míry neuralgickým
bodem tehdejších galerií. Jak již bylo naznačeno, mnoha subjektům, které se nemohly opřít
o soubory umění z dřívějších dob (výrazné sbírky staré umění byly zastoupeny např.
v Alšově galerii, v muzeích umění v Praze, Brně, Chebu, Litoměřicích či Ostravě), se dařilo
vlastní fondy fakticky vystavět na reprezentantech současného umění. Jiné možnosti jim
ostatně vzhledem k finanční situaci a v určitých obdobích i k nepříznivému ideologickému
klimatu ani nezbývaly. Materiál tak byl často pořizován přímým kontaktem se sběrateli
a tvůrci, ale řada děl jim byla alespoň v počátcích nabídnuta i ze sbírek Národní galerie.
Tvorbu žijících umělců navíc byly galerie přinuceny kupovat prostřednictvím Svazem
českých výtvarných umělců ovládaného Českého fondu výtvarných umění, ačkoli tento
proces neměl oporu v tehdy platných předpisech.1025
Specifickou otázkou zůstával
především způsob komunikace a celková relace s uměleckým prostředím. Např. Josef
Beneš polemizoval s tvrzením, že galerie mají zásadní vliv na současnou tvorbu. Umělci
totiž podle něj často vystavují v zařízeních odlišného zaměření, navíc netvoří, co si tyto
instituce přejí, a jejich díla proto nemusí s názory jejich představitelů vůbec korelovat.1026
Obecně ale panoval názor, ostatně stejně jako u dalších oborů zastoupených v muzeu, že
selekce sbírkového materiálu ze současnosti přináší výraznější komplikace související
především s nedostatečným odstupem ke zhodnocení díla. Výrazněji do problematiky
získávání moderního výtvarného umění pronikl Jiří Hlušička, který umělecké výtvory
1024
GB [GABRIELOVÁ, Bronislava]: K problémům dokumentace současného umění v muzeích a galeriích.
MVP 19 (89), 1981, č. 3, s. 178–179.
1025
Jednalo se buď o dotazníky či doslovnými nařízení. SLOUPOVÁ, Andrea: Galerie umění a akviziční
politika v době normalizace. Praha 2016, s. 65. Disertační práce. Karlova univerzita. Vedoucí práce Marie
Klimešová.
1026
Např. BENEŠ, Josef: Základní úvaha o vztahu českých muzeí a galerií. Muzeologické sešity 3, 1971, s. 34–
35.
273
primárně chápal jako výsledek subjektivního tvůrčího zanícení, které si teprve po určité době
nárokují právo na zařazení do uměleckých a společenských souvislostí doby. Galerijní
pracovník jako účastník a zároveň soudce obtížně odhaduje životaschopnost konkrétního
díla či celkového směru doposud neprověřeného v odborných kruzích historie umění,
protože je při svém hodnocení odkázán na nespolehlivá kritéria, do nichž navíc významným
způsobem zasahuje státní a stranická politika.1027
Musí tak často vycházet ze subjektivních
pozic, nicméně nesmí přistoupit na metodu pokusu a omylu, obvyklou často u soukromých
sběratelů a některých zahraničních muzeí umění. Klíč k řešení problému pak Hlušička
nachází v získávání progresivních děl, která nicméně musí procházet dodatečnou
a pravidelnou verifikací. Za jednu z důležitých metod pro evaluaci považuje přímou
konfrontaci s návštěvníkem v rámci výstavy přírůstků či expozice.1028
Odlišný vývoj v případě tohoto typu dokumentace prodělala uměleckoprůmyslová
muzea. V optice tehdejších autorů vycházela ze zájmu společnosti o formování vkusu
obyvatel a soustředila se na esteticky hodnotná díla, která se uplatnila v „běžném životě“
včetně dokladů souvisejících s procesem jejich výroby či tvorby (ateliérové práce, prototypy,
návrhy designerů) či specifických produktů (polygrafie, fotografie, kreslený film).
Soudobými trendy se v jejich rámci výrazněji zabývala zaměstnankyně MG Jiřina
Medková (*1921). Vedle stanovení hlavních oblastí akviziční činnosti (výtvarně řešené
výrobky z klasických i nových materiálů a užitá grafika), se zaobírala možnostmi získávání
předmětů od klíčových producentů. V případě průmyslového výtvarnictví reprezentovaného
špičkovými doklady „vývojově přínosné produkce“ zdůrazňovala, že nejkvalitnější návrhy
a ukázky výrobků (např. sklo) jsou pro současná muzea prakticky nedosažitelné. Řada z nich
se stává cenným vývozním artiklem a jejich početnějšímu nabývání z běžného trhu do sbírek
zabraňují některé platné předpisy. Dokumentační záběr uměleckoprůmyslových muzeí je tak
podle ní v jednoznačně soustředěn na aktuální individuální výrobu, pro niž je kritériem
výběru umělecká vyzrálost, technologický přínos a osobitý výraz.1029
Podobně se
k problematice stavěl i její brněnský kolega Karel Holešovský (*1934), který poukazoval
1027
Převzato z GB [GABRIELOVÁ, Bronislava]: K problémům dokumentace současného umění v muzeích
a galeriích. MVP 19 (89), 1981, č. 3, s. 177.
1028
HLUŠIČKA, Jiří: K otázkám dokumentace současného výtvarného umění v galeriích. Bulletin Moravské
galerie v Brně 1975, č. 20, nestr.
1029
MEDKOVÁ, Jiřina: K dokumentaci současnosti v oboru užitého umění. Tamtéž, nestr. Specifickým
příspěvkem Jiřiny Medkové do této diskuse je pak publikace z roku v roce 1990, která se z velké části zabývá
způsoby zprostředkováním užitého umění. Viz MEDKOVÁ, Jiřina: Řeč věcí: (umění vnímat umění). Praha
1990. Malá moderní encyklopedie.
274
na nutnost soustřeďování ukázek kvalitní ateliérové práce a sériových výrobků, a to nejen
na základě jejich estetické, ale také dokumentační hodnoty. Cílem pak mělo být
prostřednictvím hmotných reprezentantů přiblížit komplexní vývoj užitého umění a snaha
získávat cenné materiály domácí provenience před jejich vývozem do zahraničí.1030
Pouze
dílčím způsobem byla verbalizována i problematika architektury, kde dokumentace
současnosti spočívala především ve shromažďování předmětů neautentického charakteru
(fotografická a plánová dokumentace), která se měla týkat výhradně výrazných soudobých
jevů.1031
7.4.2 Uchovávání a péče o sbírky
Samostatnou kapitolu tvořila v období otázka uchování sbírkového materiálu.
Zejména na státních hradech a zámcích určených ke kulturnímu využití se nedařilo na
započatý průzkum tamních mobiliářů dlouho navázat odpovídajícími konzervačními
a restaurátorskými pracemi. Za nejpřijatelnější byla shledávána situace v případě starých
obrazů, nejkomplikovanější pak u dříve vyrobených typů nábytku (málokdy se dochovaly
soupravy již z barokního a renesančního období).1032
Docházelo k situacím, kdy byl
vytříděný mobiliář v takovém stavu, že jej nešlo využít pro expoziční ani výstavní účely
(kromě zmíněné obnovy nábytku se mělo jednat ještě o řezby a fajáns). Vznikaly tak
myšlenky na vytvoření odborných mobilních skupin při ústavech památkové péče, které by
objížděly svěřené objekty.1033
Také údržba a bezpečnost v systému hradních a zámeckých
interiérů byly často shledávány jako nedostačující,1034
což však platilo i pro budovy získané
pro galerijní účely, především do gesce NG (např. Anežský klášter).
Naprosto zásadní při analýze období po roce 1948 je však zformování specifických
pracovních metod a praxe v oblasti restaurování, které vešlo ve známost jako tzv. Česká
restaurátorská škola. Za jejího zakladatele je považován Bohuslav Slánský (1900–1980),
1030
Převzato z GB [GABRIELOVÁ, Bronislava]: K problémům dokumentace současného umění v muzeích
a galeriích. MVP 19 (89), 1981, č. 3, s. 177.
1031
Tak viděl tuto problematiku Iloš Crhonek z oddělení architektury Muzea města Brna. Převzato z tamtéž,
s. 177–178.
1032
NOVOTNÝ, Vladimír: Kulturní využití státních hradů a zámků. Umění 8, 1960, č. 3, s. 280.
1033
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Problémy instalací expozic na státních hradech a zámcích. Muzeologické sešity 3,
1971, s. 51.
1034
To platilo i pro tzv. vstupní expozice, kde hrozí nebezpečí hlavně u konstrukcí vitrín a panelů. MUCHKA,
Ivan: Vstupní historické a specializované expozice na památkových objektech v ČSR. Památky a příroda 3,
1978, č. 5, s. 266.
275
jehož kariéra započala v období první republiky a byla spjata s pražskou Obrazárnou.
Slánského pojetí bylo formováno diskuzemi s jejím ředitelem Vincencem Kramářem
a především restaurátorskými pracemi na výjimečných uměleckých dílech (Madona
veverská, Madona zbraslavská, malby v kapli sv. Kříže). Zároveň se již od 30. let věnoval
publikačním aktivitám tematicky souvisejícím s malířskými technikami a popisem na svou
dobu inovativních postupů (např. rentgen, mikroskopický průzkum vrstvy), které
„…znamenaly naprostou kvalitativní proměnu v přístupu k restaurování uměleckých
děl“.1035
Plný rozkvět však znamenalo až poválečné období, kdy se Slánskému podařilo obor
etablovat na Akademii výtvarných umění v Praze a výsledky svých výzkumů vtělil do dvou
svazků nazvaných Technika malby.1036
Podstata jeho restaurátorské filozofie tkvěla ve
vědeckém přístupu k práci přesně vymezeném průzkumem, a to za přímé spolupráce
s přírodovědci a historiky umění. Ve své podstatě respektoval autentickou výtvarnou formu
i hmotnou podstatu díla, které retušoval pouze tak, aby bylo přístupné divákovi.1037
Restaurátor podle něj musí vycházet „…z jedinečnosti díla, z jeho slohu estetického
i technického a podle toho volit opravné prostředky a postupy. Jsa výtvarníkem, který sleduje
problémy současné výtvarné tvorby, může a má vycítit požadavky, jež na ochranu
uměleckých památek klade přítomná doba.“1038
Z vysokých nároků vyplývaly rozsáhlé
požadavky na tuto profesi včetně vlastní umělecké činnosti nutné pro vytvoření konceptu
a následné realizace zásahu. Dominantní role restaurátora při stanovení postupu však byla
již v 50. letech narušena pojetím Františka Petra (1884–1946), jehož koncept směřoval
spíše k technologickým aspektům restaurátorské práce s cílem obnovit původní podobu díla
a zabránit jeho další degradaci. Do procesu rekonstrukce původní podoby tak v jeho pojetí
vstupují historici umění, kteří jej kontrolovali a v jisté míře i přebírali zodpovědnost za
konečný výsledek.1039
I když výsledek sporu vyzněl ve prospěch Slánského, vývoj v 80.
letech směřoval spíše k preferování Petrova názoru, což dokládá i zřízení Státních
restaurátorských ateliérů, které prosazovaly spíše „technickou“ koncepci restaurování
obvyklejší i v tehdejších západoevropských zemích.
1035
MAŠÍN, Jiří: In memoriam Bohuslava Slánského. Umění 29, 1981, č. 3, s. 267.
1036
SLÁNSKÝ, Bohuslav: Technika malby. Díl I. – Malířský a konzervační materiál. 2. vyd. Praha 2003;
Technika malby. Díl II. – Průzkum a restaurování obrazů. 2. vyd. Praha 2003.
1037
SRETTI, Karel: Vývoj a specifiky restaurování v českém prostředí. Technologia artis 3, 1993, s. 6.
1038
SLÁNSKÝ, Bohuslav: Technika malby. Dil II. – Průzkum a restaurování obrazů. 2. vyd. Praha 2003, s.
154.
1039
HLOBIL, Ivo: K výtvarnému aspektu České restaurátorské školy. In: HLOBIL, Ivo – PERŮTKA, Marek
(edd.): Na základech konzervativní teorie české památkové péče: výbor z textů. Praha 2008, s. 37.
276
7.4.3 Prezentace a práce s návštěvníkem
Galerie a uměleckoprůmyslová muzea v prostředí českých zemí tradičně sehrávaly
zásadní inspirační a inovativní roli při zprostředkování sbírkového materiálu veřejnosti
počínaje způsobem ukazování sbírkových předmětů přes pořádání přednášek, praktických
kurzů a doprovodných programů až po vydávání reprezentativních katalogů. Komunistický
puč však do jejich dosavadního postavení přinesl výrazné změny. Galerijní pracovníci se
museli přizpůsobit odlišnému chápání významu a poslání výtvarného díla i naléhavým
úkolům při formování socialistického člověka jako primárního subjektu výchovněvzdělávacích
aktivit. Muzea umění se tak začala záhy transformovat v lidová učiliště
operující s kvalitativně novým typem umění a formami aktivizace návštěvníka. Vzhledem
k aktivitám státního a stranického aparátu byl tento proces zahájen rychleji a intenzivněji
než v případě dalších oborů, což se týkalo především centrálních institucí (NG,
uměleckoprůmyslové muzeum v Praze). Současně se ale v praxi zachovávala řada dřívějších
metod a postupů potřebných k realizaci výstupní fáze muzealizačního procesu. Paralelně
vedle sebe působily nově zaváděné trendy i tradiční prvky, jež společně vytvářely celkovou
podobu muzejněkomunikačních aktivit, což se projevilo i v teoretické reflexi dané
problematiky. Specifikem byla problematika památkových objektů, kde se křížila pojetí
muzeí, galerií a památkové péče.
Bouřlivé dění v oblasti výtvarného umění po roce 1948 se záhy projevilo i v oblasti
muzeí a galerií. Marxistickým myšlením ovlivněné prvky muzejní práce se do činnosti
uměleckohistorického oddělení MM pokoušel implementovat jeho vedoucí Karel Krejčí
(1893–1972). Pro zvládnutí základních součástí prezentace, do nichž zahrnoval návrh
instalace, „etiketáž“ a instruktáž, si musel muzejník osvojit sedm zásad vědeckého
socialismu1040
a čerpat informace vycházející ze sovětských zkušeností. Cílem instalace
měla být nejen popularizace vědeckých poznatků, ale rovněž aktivní zapojení do procesu
tzv. umělecké výchovy v konečném důsledku vedoucí k „uschopnění“ návštěvníků
1040
K nim patří souvislost a jednota všeho životního dění, materialistická podstata života, dialektický charakter
životního procesu, podíl práce na vývoji civilizace, rozhodující význam ekonomické základny pro další
nadstavbové aspekty života, organická následnost hospodářských formací, třídní charakter lidské tvorba
a tvůrčí úloha pracujícího lidu pro budování společnosti, socialistické vlastenectví a proletářský
internacionalismus. KREJČÍ, Karel: Lidovýchovné úkoly našich museí a obrazáren. Časopis moravského
musea/Acta Musei Moraviae – vědy společenské 34, 1949, s. 116.
277
k receptivnímu (pasivnímu) vnímání uměleckých děl a k povzbuzení jejich umělecké
tvořivosti. Klíčovou úlohu při analýze povahy umění a jeho společenské funkce, které byly
podle Krejčího nutné pro úspěšnou realizaci edukačního procesu v muzeu pak sehrávala
„marxleninská“ estetika chápaná jako nedílná součást ideologické nadstavby působící
zpětně na materiální základnu. Právě ona jasně neguje dříve převažující přístupy, jež
považovaly umělecká díla za výtvor lidské intuice a tím vlastně za autonomní organismus
vytržený z celkového společenského kontextu. Za podstatu výtvarného umění Krejčí v tomto
duchu považoval samotnou myšlenku, přičemž způsob jejího zpracování je pro něj „pouze“
nezbytným, i když významným sdělovacím prostředkem. Resumé bylo zřejmé – nelze
sledovat pouze formu, která osloví úzkou část společnosti, ale je potřeba hledat prostředky
pro přiblížení umění lidovým vrstvám. Interpretace jednotlivých děl proto musí primárně
vycházet ze souvislosti s hospodářsko-sociální, politickou a ideologickou situací, na níž
bude teprve následně napojena formální analýza. Umělecká výchova tak má být postavena
na vědecké bázi a prostřednictvím výtvarných děl srozumitelným způsobem sdělovat
důležité poznatky vědeckého socialismu. Krejčí se své myšlenky ostatně pokoušel aplikovat
i v praxi, čemuž napovídá i tehdejší pracovní plán brněnského muzea rozdělený do dvou
hlavních expozičních skupin – české výtvarné umění 19. a 20. století a staré domácí
i zahraniční umění 14.–18. století. Pro získání potřebných poznatků se mu jako vhodnější
jevil první typ expozice, protože v ní zastoupené výtvory obsahovaly národní motivy
a realistickou formu přístupnější lidu. Prezentační počiny domácího i „externího“ charakteru
byly pro snazší porozumění opatřovány instruktivními nápisy, probíhaly v nich slovní
výklady přizpůsobované věku, povolání i vzdělání návštěvníků a součástí doprovodných
přednášek se dokonce stalo promítání upozorňující na významné solitéry. Co se týká priorit
dalšího rozvoje, oddělení usilovalo o vyškolení většího množství učitelů, kteří by byli
schopni spolupracovat při prezentační činnosti, výchově dospělých návštěvníků a spolupráci
s rozhlasem.1041
Přelom v dosavadním směřování představovala druhá polovina 50. a začátek 60. let,
kdy byl v muzejní prezentaci postupně opouštěn model umění jako nástroje politické moci
a nahrazován výraznějším příklonem k formálním a estetickým stránkám výtvarného díla.
V českých zemích se navíc výrazněji prosazovaly zahraniční impulsy a přístupy reflektující
v teoretické rovině problematiku práce s návštěvníkem a způsoby instalace. Konfrontace
1041
Tamtéž, s. 119–120.
278
s nimi i měnící se celospolečenská atmosféra zároveň přinášely kritiku dosavadní výstavní
praxe. Jaromír Zemina za její negativní rys považoval obrovský nárůst výstavních akcí.
Podle něj většinou nepřinášejí nová nosná témata, navíc při jejich zpracování absentuje
koncepční, odborný i tvůrčí přístup, který tvoří základní komponentu muzejní činnosti.
Řešení spatřoval ve snížení počtu jednotlivých prezentačních počinů ve prospěch
systematické a odborné přípravy a ve vzájemné kooperaci muzeí umění při pořádání
putovních výstav zabraňujících častému tematickému překrývání.1042
Zkvalitnit je však
třeba samotné zprostředkování umělecké tvorby. V přípravných pracích proto doporučoval
angažmá specialistů z oblasti architektury, jejichž přítomnost by přinesla žádoucí skloubení
praktických zkušeností při instalaci s teoretickými znalostmi galerijních kustodů. Zemina
současně předestřel svou vizi speciálního ústavu, jenž by se po metodické i praktické stránce
zabýval otázkami galerijní prezentace a ve svých řadách mimo jiné soustředil právě
architekty či další vhodné odborníky (např. rámaře).1043
Problematika zprostředkování umění se zejména od 70. let dostávala do stále větší
pozornosti muzeologické obce. Josef Beneš rozlišující tři základní kategorie výstavních
počinů rozdělených podle tematického klíče (věnované jednomu umělci, druhu/slohu
výtvarného umění a regionu) se dotkl specifického sdělovacího potenciálu uměleckého díla,
kdy jako výsledek tvůrčího procesu vyjadřuje své poselství vizuálními a emotivními
prostředky. Ty jsou ovšem v kontrapozici s vědeckým chápáním skutečnosti, protože logika
výtvarně prezentační formy není totožná s logikou pojmovou ani verbální.1044
Patrné je to
především při reflexi abstraktních projevů umění, jež musí být, na rozdíl od realistických
prvků umělecké tvorby, dodatečně vysvětleno a interpretováno. Absolutizace estetické
složky nicméně v mnoha případech zabraňuje zprostředkovat jevy související přímo
s uměleckou tvorbou a jeho kontextualizací jako jsou podněty, okolnosti, podmínky a cíle
tvůrčího úsilí či zpětné reakce na něj. Právě zde se mohou uplatnit i další typy sbírkových
předmětů jako skicy a náčrty, korespondence, nástroje a prostředky k tvorbě, dobový tisk,1045
jejichž prostřednictvím bylo možné budovat bližší vztah člověka k výtvarnému dílu.
Autentika, při jejichž ukazování mělo podle něj dojít k většímu propojení vysokého a užitého
umění,1046
však nesmí být nahrazena pouhým slovem či využitím pomocného technického
1042
ZEMINA, Jaromír: Ke sběrné a zveřejňovací činnosti našich galérií. Muzeologické sešity 1, 1969, s. 19.
1043
Tamtéž, s. 19–20.
1044
BENEŠ, Josef: Muzeum a výchova. Praha 1980, s. 74. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
1045
BENEŠ, Josef: Muzejní prezentace. Praha 1981, s. 292. Knižnice Muzejním práce, sv. 19.
1046
BENEŠ, Josef: Muzeum a výchova. Praha 1980, s. 75. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
279
materiálu. Beneš v tomto směru ostatně rozlišoval čtyři různá pojetí prezentace uměleckého
materiálu – historické (klade důraz na proces výroby a užití těchto předmětů, rozlišení na
špičkové a běžné věci, kontextualizace), kulturně-historické (zařazení předmětu do vývojově
pojatých řad podle jejich formy), oborové (soubor vybrán z hlediska příslušnosti ke
konkrétnímu typu umělecké činnosti, např. malířství, grafika) a úzce estetické (esteticky
kvalitní soubor trvalé platnosti bez jakýchkoli připojených informací).1047
Po několika pokusech iniciovat diskusi o funkci a způsobech dokumentace
v tehdejších muzeích výtvarného umění se Zbyněk Zbyslav Stránský ve své publikační
činnosti zaměřil spíše na celkové komunikační možnosti galerií. Všímal si hlavně forem,
jimiž měla naplňovat svůj hlavní cíl – pochopit umění. Stránský tak zmiňuje nejen důležitost
vlivu samotného umění, jež přináší stále nové požadavky na vnímání a chápání uměleckých
objektivizací, ale i fenomén masové komunikace. Vidí ji nejen jako důležitý prostředek
k porozumění díla či pronikání moderních prostředků jeho vizualizace do oblasti muzejnictví
(diapozitivy, filmy, zvukové a televizní záznamy), ale i jako zásadní klíč k
iniciování obecných potřeb společnosti muzea navštěvovat. Komunikační praxe umění je
podle něj postavena na intimním dialogu mezi návštěvníkem a věcí, které se realizuje formou
přímého ukazování, tzv. ostenze. Umění jako složitý a specifický jazyk však musí být
vysvětleno mediátorem (např. lektor), přičemž k jeho hlubšímu pochopení vede
bezprostřední umělecké vyžití návštěvníka ve výstavních plochách a používání paralelních
forem v rámci prezentace (básně, pantomima, hudba). Stejně tak lze zvýšit celkové působení
v rovině architektonicko-výtvarné a technické, což vyžaduje, aby byly tyto výtvory
včleňovány do tzv. vyšších znakových soustav.1048
Takto vzniklé struktury tzv. superznaků
nicméně nesmí zastiňovat samotné dílo. Stránský proto rozlišuje tzv. volnou komunikaci,
kdy výtvor mluví sám o sobě v kontextu kulturního života společnosti, a tzv. organizovanou
komunikaci, v níž působí i kvalita souboru vystavovaných předmětů a způsob jejich
prezentace.1049
Nosná témata pro analýzu zprostředkovacích aktivit přinášela také značně
heterogenní skupina regionálních galerií. Podle Jaroslava Kačera ze čtyř jejich zástupců
(památníky, domy umění, obrazárny a galerie) je odborná příprava instalace nejvíce žádoucí
1047
Tamtéž, s. 76–77.
1048
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Umění a muzeum v kontextu perspektivy lidstva. Muzeologické sešity 8,
1981, s. 19, 21.
1049
Tamtéž, s. 18–19.
280
v případě galerií. Diferenciace mezi jednotlivými prezentačními výstupy je pak možná
v tematické (např. soustředění se na zpracování konkrétního malířského směru) a vývojové
rovině. Právě tato druhá složka může návštěvníkovi přinést tři základní prezentační formy –
1) nadosobní polohu umění v podobě periodizačně členěného vrstvení uměleckého dění,
2) časově řazené „medailony“ složené z prací participujících autorů, kde nad naučným
charakterem převažuje umělecký zážitek, 3) vhodně zvolená kombinace obou přístupů.
Celkově považuje Kačer vývojový typ za instalačně náročný a v regionálních institucích
navíc podle něj často chybí vhodní reprezentanti jednotlivých výtvarných směrů. Proto tyto
ústavy upřednostňují autorské řazení přinášející ucelenou prezentaci estetických hodnot
a tím zároveň umožňují více uplatnit kvalitní regionální produkci.1050
Naopak zcela jinak
bylo využíváno výtvarné umění ve vlastivědných muzeích. Největší popularity se zde
dostávalo zachycení zmizelé krajiny, především pak konkrétních sídel. Takovýto počin měl
návštěvníkovi nejen připomenout dřívější podobu dané lokality, ale vést jej i ke konfrontaci
s jejím aktuálním vzhledem, vyslovení stanoviska k soudobému památkovému hodnocení
příslušných objektů či pochopení vlivu urbanismu a životního prostředí na architekturu.1051
Přes ideologií ovlivněný obsah instalací a práce s návštěvníkem zůstávala v muzeích
výtvarného umění zakořeněna řada výchovně-vzdělávacích metod a přístupů z dřívějších
období. Kromě „lichtwarkovsky“ pojaté estetické výchovy založené na aktivním vnímání
výtvarné tvorby a umělecké tvořivosti laiků tak zůstávaly akceptovány (nikoli oficiálně)
i požadavky Otakara Hostinského na přímý kontakt s uměleckými díly. Na základě tohoto
velmi specifického mixu představ pak byly v tehdejším muzejnictví vzneseny požadavky na
intenzivní a systematickou práci s publikem s cílem poznat jeho potřeby a nároky. I když se
dlouhodobě usilovalo o trvalé podchycení celého návštěvnického spektra, i díky angažmá
státních a stranických orgánů se pozornost často soustřeďovala na představitele mladší
generace. Např. v Liberci již v 50. letech byly vedle pravidelně připravovaných tematických
výstavek reprodukcí a originálů pro mládež vypracovány putovní výstavy realizované přímo
v jednotlivých školách. Jejich součástí nebylo pouze ukazování samotných předmětů se
slovním doprovodem, ale i úsilí o získání evaluace dosažených výsledků edukačního procesu
1050
KAČER, Jaroslav: Příspěvek k diferenciaci programu regionálních výtvarných muzeí. Muzeologické sešity
2, 1970, s. 27–28.
1051
MARTINEC, Vladimír: Muzejní pojetí výstavy obrazů. MVP 23 (93), 1985, č. 4, s. 236.
281
v muzeu.1052
S dalšími realizovanými projekty a od 60. let také vzájemnými setkáními
s představiteli muzeí postupně krystalizovala celková koncepce a metodika práce se školami
včetně etablování některých nových forem komunikace. Důraz byl kladen na celkovou
přípravu výstavních akcí, do níž měli být zahrnuti učitelé, kteří byli předem seznamováni
s náplní a možnostmi výchovného využití výstav.1053
Doprovodné aktivity v podobě různých
besed, soutěží či výtvarných kroužků ve svém rámci využívaly nejen výtvarné, ale i hudební
a literární složky umění1054
a zejména v období normalizace přijaly výraznou komunistickou
symboliku. S tím úzce souvisely zvýšené požadavky na kvalifikaci pedagogických
pracovníků (lektorů, průvodců), u nichž se počítalo se znalostmi z oblasti umění,
psychologie a sociologie, stejně jako osobní zainteresovaností a kvalitami.1055
Specifické prezentační formy v oblasti spolupráce se školami iniciovalo Muzeum
Aloise Jiráska a Mikoláše Alše, z něhož se postupem času vytvořila instituce celonárodního
dosahu koordinující a hodnotící aktivity uměleckého zaměření související s výchovou
mládeže v muzeích a galeriích. Mezi nejznámější jím pořádané akce patřila výtvarná soutěž
s názvem Alšova země, která byla pravidelně ukončená celostátním seminářem výtvarných
pedagogů.1056
U muzeí výtvarného umění docházelo také ke snahám navázat pravidelný styk
s učňovskou mládeží, která byla považována za její velmi progresivní součást. Úkolu se ujala
NG, která se od 70. let intenzivně soustředila na studenty prvních ročníků, a to v rámci výuky
literatury. Použité postupy měly umožňovat aktivní participaci učňů založenou na vnímání
samotného předmětu a čtení popisek, přičemž lektor měl uvádět pouze fakta, která nelze
z instalace vyčíst. Při výkladu se přitom vycházelo především z didaktických prvků
obvyklých v učňovském školství – napodobování a pozorování. Aktivizační moment
1052
Vypracování manuálu pro učitele, jak postupovat při instalaci či požadavek na zpětnou vazbu celé akce
(tzn. hlavně odezva u žáků). SMUTKOVÁ, Zdena: Galerie výtvarných umění v Liberci. In: TURKOVÁ, Jana
(ed.): Muzeum a škola. Praha 1961, s. 48. Muzejní práce: studijní, metodický a informační materiál, sv. 8.
1053
POTUŽÁKOVÁ, Jana: Formy práce s mládeží v Západočeské galerii v Plzni. In: ŠPÉT, Jiří (ed.):
Spolupráce muzeí a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního aktivu muzejních
a pedagogických pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha, Teplice 1978, s. 71.
1054
Rozsáhlé aktivity byly v tomto směru uskutečněny v Alšově galerii, kde se dokonce pořádal letní koncertní
cyklus (Hudební léto Hluboká), přednášky s diapozitivy, besedy na výstavách a s výtvarníky či uvedení
dobového divadelního představení při prezentačních aktivitách (Mastičkář). RULÍŠEK, Hynek – RŮŽIČKA,
Milouš – BÍLEK, Otakar: Alšova jihočeská galerie Hluboká nad Vltavou: 30 let: 1953-1983. Hluboká nad
Vltavou 1983, s. 10–11.
1055
ŠIMKOVÁ, Gabriela: Práce s učňovskou mládeží v Národní galerii. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Spolupráce muzeí
a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního aktivu muzejních a pedagogických
pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha, Teplice 1978, s. 68–70.
1056
Např. WAGNER, Mirek: Spolupráce muzea a školy v oblasti výtvarné výchovy. In: ŠPÉT, Jiří
(ed.): Spolupráce školy a muzea: sborník příspěvků přednesených na semináři v Gottwaldově ve dnech 18.-20.
listopadu 1970. Praha 1971, s. 123.
282
představovalo poukazování na technologie učňovské mládeži blízké, prostřednictvím
kterých byl vysvětlován význam výtvarného umění (např. využití zvýšeného zájmu
o techniku malby), ale i základní poslání galerijních institucí (např. na základě popisu
fungování přístrojů umístěných v expozici upozornit na uchovávací funkci).1057
Zatímco v počáteční fázi byly formy práce s návštěvníkem uskutečňovány na základě
empirie či inspirace, postupně sílily i snahy zkoumat a analyzovat chování publika na
základě výzkumných šetření. Vyvrcholením doposud spíše individuálně prováděných akcí
byl celonárodní výzkum provedený na konci 70. let z podnětu Ministerstva kultury České
socialistické republiky, které jeho vypracováním pověřilo Ústav pro výzkum kultury
a Národní galerii. Důvodem zadání byla snaha o zjištění způsobů a forem estetického
vnímání u tehdejšího obyvatelstva a jeho chápání umění. Podstatnou součástí rozsáhlého
a spíše obecně koncipovaného sběru dat však byla i snaha reflektovat činnost galerií z pozice
veřejnosti.1058
Hlavními respondenty se stali návštěvníci galerií a uměleckých výstav, kteří
odpovídali na řadu tematicky různorodých otázek (např. které sbírky navštěvují a jak často,
které sbírky NG a zahraničních galerií znají, obvyklý způsob návštěvy či celková
spokojenost s nimi).1059
Výsledkem výzkumu bylo hned několik zjištění, jež byly později
využity pro prohloubení vzájemné relace. Jednalo se o údaje související např. s celkovým
zájmem o tyto instituce (2/3 dospělých jejich výstavy nenavštěvuje, nejčastěji se občané
s uměním setkávají v prodejnách a na místních výstavách, nejméně přicházejí do oblastních
galerií), kvalitou výstavních akcí (spokojenost s NG, nižší kvalita oblastních ústavů),
s mírou informovanosti o nich (prostřednictvím propagačních plakátů, známých, tisku) či
s frekvencí (je ovlivněna úrovní zájmu a znalostí z oblasti výtvarné umění, NG bývá
navštěvována zpravidla jednou v životě) a strukturou návštěv (individuální motivace pro
prohlídku, nikoli organizované zájezdy jako u památkových objektů).1060
Kromě osob přímo spjatých s prostředím muzeí umění se teorií komunikace v oblasti
výtvarného umění věnovali i představitelé dalších oborů. K nejvýraznějším osobnostem,
která ve svém díle překonala prakticistní zaměření galerijních pracovníků a ryze teoretický
1057
ŠIMKOVÁ, Gabriela: Práce s učňovskou mládeží v Národní galerii. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Spolupráce muzeí
a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního aktivu muzejních a pedagogických
pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha, Teplice 1978, s. 69–70.
1058
MAŘÍKOVÁ, Iva: Postoje české veřejnosti k výtvarnému umění, galeriím a výstavám. Praha 1979, s. 7–8.
1059
Tamtéž, s. 69.
1060
Tamtéž, s. 85-86.
283
přístup historiků umění,1061
patřil Igor Zhoř (1925–1997). Ve svých publikacích poukazoval
na význam kreativního kontaktu s uměleckým dílem a z něj vycházejícího citového prožitku.
Výstavní počiny analyzoval nejen z pohledu amatérských výstavních kroužků,1062
ale také
z pozice institucí systematičtěji ovlivňujících návštěvnickou obec – galerií. Právě v nich si
může divák v klidném prostředí vytvářet vlastní pohled na umělecké dílo, které může vnímat
z hlediska odborného (např. způsob provedení, starobylost), ilustrativního (supluje
vyprávění o skutečnosti) či dokumentačního (informuje o vizuální podobě světa). Podle
Zhoře se musí estetické cítění v člověku rozvíjet, k čemuž je nutné vhodné zprostředkování
uměleckých předmětů, které ostatně vyžadují sami diváci např. tím, že si od galeristů
nechávají v rozhovorech potvrdit své mínění o konkrétních obrazech.1063
Jako důležité
komponenty k dosažení tohoto cíle proto považuje nejen pravidelné návštěvy, ale i umocnění
působení díla prostřednictvím slova či dalších uměleckých prostředků (např. hudba, báseň).
Následně rozlišuje tři základní typy expozic, a to zámecké expozice, jež spíše dokreslují ráz
interiéru a jen v méně častých případech se zde objevují hodnotnější díla, obrazárny,
v některých případech tematicky zaměřené (Rychnov – portréty a zátiší, Rájec nad Svitavou
– holandské umění, Hluboká – jihočeská gotika) a konečně galerie, které označuje za
expozice trvalého charakteru obměňující vystavovaný materiál jen proto, aby se dostalo na
všechny významné předměty dané instituce. Výstavy Zhoř naopak vnímal jako příležitostné
krátké expozice. V jeho optice nepředstavovaly přehlídku definitivních hodnot a tematicky
byly spíše zastavením na jednotlivých úsecích výtvarníkovy práce. Považoval je za vůbec
nejzajímavější složku výtvarného života zahrnujícího „velké“ i užité umění, v nichž se
objevují inovativní věci a jsou prostředkem k setkávání umělců, kritiků a obecenstva.1064
Některá Zhořova díla pak lze zároveň vnímat jako významný pokus o metodiku vystavování
a interpretace uměleckých děl. Např. v publikaci Návštěva mezi obrazy se postupně věnuje
problematice barvy a kompozice jako zásadním prvkům pro vnímání obrazů a zmiňuje
způsoby jejich instalace v soukromém prostředí.1065
Svůj zájem dále směřoval k otázkám
edukace mladší generace, kde stěžejní prostor pro vzájemnou interakci nacházel v rámci
1061
HORÁČEK, Radek: Galerijní animace a zprostředkování umění: poslání, možnosti a podoby seznamování
veřejnosti se soudobým výtvarným uměním prostřednictvím aktivizujících programů na výstavách. Brno 1998,
s. 26–27.
1062
ZHOŘ, Igor: Člověk a výtvarné umění: mladým přátelům výtvarného umění. Praha 1963, s. 98–100.
1063
Tamtéž, s. 103.
1064
Tamtéž, s. 107–110.
1065
OCHRYMČUK, Leonid – TICHÝ, Josef – HADLAČ, Jiří: Návštěva mezi obrazy: vyprávění o obrazech a
umělcích a řada hravých etud pro obě oči. Praha 1973. Pomocné knihy pro žáky.
284
mimoškolní výchovy. Kromě ukazování uměleckých předmětů za pomoci slovního výkladu
by galerijní pracovníci podle něj měli být aktivní zejména při organizování tematických
exkurzí a výkladů či dětských klubů. Galerie jsou tedy místy, které přímo vybízejí
k besedám,1066
a jejich důležitým úkolem je uspořádávat putovní výstavy tak, aby se
v důstojném prostředí staly pravidelně opakovanou a účinnou školou vidění. K tomu je však
třeba úzká kooperace s učiteli, kteří by prohlídku zpětně připomněli ve výuce (např. formou
vypracování zprávy o jejím průběhu).1067
Zásadní problematiku související s prezentačním využitím výtvarného umění tvořil
původně soukromý majetek kulturní povahy zestátněný v období druhé světové války a po
roce 1945. Hlavním správcem státem zkonfiskovaných movitých a nemovitých památek se
stala Národní kulturní komise (dále jako NKK), jejíž zástupci za jednu z nejzásadnějších
výzev považovali jejich zpřístupnění veřejnosti a vytvořili proto návrhy s cílem
transformovat určité části tohoto dědictví na zařízení muzejního typu, a to na tzv. muzea
bytové kultury a muzeí speciálních.1068
I když poměrně záhy proběhly první instalační
pokusy (např. Ratibořice, Litomyšl), zůstávaly tyto aktivity ve stínu naléhavějších úkolů,
jakými bylo zajišťování a třídění obrovského množství materiálu.1069
Podstatnější změny
přinesl až převod bývalých konfiskátů pod oblast památkové péče (1953). Jednotlivým
instalacím na hradech a zámcích měla podle tehdejších záměrů předcházet rozsáhlá praktická
i teoretická příprava, která mimo jiné usilovala o jednotnější přístup k dané problematice.
Počáteční plány ale byly do značné míry rozmělněny decentralizací, kdy se příslušné objekty
ocitaly ve správě krajské zprávy památkové péče a někdy dokonce i v gesci národních
výborů. Vyústěním tehdejších snah však přece jen bylo vydání metodických pokynů
Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody č. 3/1962, jež navrhovaly určitá
systematická řešení v oblasti instalace, ale nedopomohly k ustálení konkrétních praktických
1066
Tamtéž, s. 177–178.
1067
Tamtéž, s. 178.
1068
Projekt přednesl na schůzi NKK uskutečněné v lednu 1948 Zdeněk Wirth. UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní
kulturní komise 1947–1951. Praha 2004, s. 49. Fontes historiae artium. Snaha o muzejní využití
zkonfiskovaných objektů přetrvávala a s přeměnou řady těchto objektů počítal i tzv. instalační plán z roku
1950, přičemž k realizaci posléze došlo pouze v některých případech. Tamtéž, s. 50–52; CHARVÁTOVÁ,
Ema: Správa a využití státního kulturního majetku. Zprávy památkové péče 13, 1953, č. 2, s. 38–39.
1069
V pozdějších letech ale byly prostory využívány i k dalším účelům, jako byly expozice související s českosovětským
přátelstvím (Jemniště), osvobozením sovětskou armádou (Plasy, Hrádek u Nechanic, Kravaře) či
dělnickým hnutím (Duchcov, Sychrov). MUCHKA, Ivan: Vstupní historické a specializované expozice na
památkových objektech v ČSR. Památky a příroda 3, 1978, č. 5, s. 264.
285
postupů.1070
Pro prezentaci v památkových objektech se tak objevilo hned několik pojetí,
z nichž mnohé koketovaly s aplikací muzejních přístupů a určitým způsobem nabourávaly
od konce 50. let prosazovanou koncepci tzv. interiérové instalace vycházející z teorie
památkové péče.
Úzký vztah zámeckých a hradních objektů k muzejnictví souvisel především
s původními snahami přetvořit některé hrady a zámky v muzea, což však pro mnohé
zástupce tehdejší památkové péče představovalo zásadní problém. Diskuzi o kompetencích
obou oborů na poli správy nemovitých kulturních památek fakticky otevřela Ema
Charvátová (1906–1985). Již od počátku 50. let upozorňovala na problematičnost spojení
muzejních sbírek a památkově chráněných staveb, v nichž často nelze dosáhnout vzájemné
symbiózy tak, aby jeden z obou činitelů nebyl upozaděn.1071
Památkový přístup podle ní
v objektu primárně zachovává původní stav architektury spolu s movitým vybavením a toto
kompozitum se pak vlastně společně stává jedinečným exponátem, který poučuje o době
svého vzniku i různých druzích umělecko-historických a kulturně historických projevů.1072
Naopak muzejním pracovníkům je budova nezbytnou podmínkou k realizaci vlastního úkolu
(obraz historického a přírodovědného vývoje v různých oblastech), k čemuž ji musí
přizpůsobit. I když tedy u obou směrů vždy dochází k určité úpravě objektu, památkové péči
je jeho zachování cílem, kdežto muzeu prostředkem.1073
Charvátová také zmiňuje rozdíly ve
statické povaze památkové instalace a dynamičnosti muzejní sbírky. Zatímco pro první
skupinu je typická primárně architektonická a malířská úprava doplňovaná původním
mobiliářem jako doplňkem, druhá je uzavřena a separována ve vitrínách bez nutnosti
zásadnější návaznosti na okolní prostory. Ze vzájemného srovnání následně přichází se
základním vymezením památkového způsobu prezentace. Charakteristická je pro ni úzká
vazba na slohové vybavení interiéru, kde vložení exponátu mnohdy působí jako rušivý prvek
a oslabuje historickou hodnotu stavební památky. Rozdílná zůstává i otázka působení
jednotlivých prezentací, kdy se muzejní zprostředkování neobejde bez vysvětlujících textů,
zatímco u památek jsou v převaze hmotné exponáty, jež tvoří slohovou jednotu nebo jsou
1070
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Problémy instalací expozic na státních hradech a zámcích. Muzeologické sešity 3,
1971, s. 50.
1071
CHARVÁTOVÁ, Ema: Správa a využití státního kulturního majetku. Zprávy památkové péče 13, 1953,
č. 2, s. 39–40.
1072
CHARVÁTOVÁ, Ema: Instalace v historických objektech. Metodika instalační práce na státních hradech
a zámcích. Zprávy památkové péče 17, 1957, č. 2, s. 60.
1073
Tamtéž, s. 62.
286
k sobě vázány osobností či událostí. Není k nim nicméně možné přiřadit texty, aniž by bylo
narušeno působení prostoru a jeho autenticita (výjimku mohou tvořit nepůvodní vstupní
místnosti), ze stejného důvodu není možné použít ani vitríny.1074
Specifické pojetí problematiky obsahu vznikajících památkových instalací,
v tehdejší době někdy nazývaných i jako interiérové, se objevilo v článcích historika umění,
galeristy a pracovníka památkové péče Vladimíra Novotného (1901–1977). Jeho pojetí
bylo k využití těchto objektů z hlediska muzejního přístupu vstřícnější než v případě
Charvátové. Vycházel totiž z předpokladu, že původní stavby ztratily svůj dřívější účel a je
jim proto třeba dát novou funkci, kterou je sloužit lidu pro poučení, zážitek i tříbení vkusu.
Kdyby totiž tento svůj primární účel nenaplnily, byly by zcela zbytečné či se dokonce staly
retardačními místy, které svým charakterem vystupují proti současné době. Novotného
postoj souvisel i s cílenou negací aristokratické vrstvy, kterou označuje za konzervativní až
zpátečnickou s nenárodním charakterem.1075
Mezerovitá podoba mobiliářů je podle něj
výsledkem jejího politického úpadku, módních trendů nahrazujících staré věci novými
i vývozem řady cenných předmětů do zahraničí. Jako nutný předpoklad pro kvalitní využití
státních hradů a zámků proto vidí uvolnění zásady uchování původních zařízení interiérů
a mobiliářových celků.1076
Po samotné instalaci požaduje vstupní informaci o historii místa
(případně zdejších osobnostech a událostech), a to jak ve formě průvodce, výkladu
i výstavky. Hlavní část prezentace v památkovém objektu pak rozděluje na prostory, které
mají své historické opodstatnění, tzn. jsou spojena s nějakou významnou události, osobou či
charakteristickým stylem. Protože se většinou nedochovaly v původní podobě, bude třeba je
rekonstruovat a zároveň v nich tyto historické souvislosti naznačit. Většina ostatních prostor
ale uvedená kritéria nesplňuje, a proto je možné je využít pro jiné účely, primárně k potřebám
současného života s ohledem na lokální charakter a zájmy.1077
Patrně nejvýznamnější představitel památkového přístupu Oldřich J. Blažíček
počáteční stav při převzetí hradů a zámků glosoval tak, že „… se pohotovým zpřístupněním
podařilo hned na počátku zastavit pobloudilou snahu zámky vyklízet a postupně proměňovat
v nejrůznější speciální muzea“.1078
Muzejní instalace pro něj znamenala nejen zásadní zásah
1074
Tamtéž, s. 63–64.
1075
NOVOTNÝ, Vladimír: Kulturní využití státních hradů a zámků. Umění 8, 1960, č. 3, s. 278–280.
1076
Tamtéž, s. 281.
1077
Tamtéž, s. 282.
1078
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Minulost a současné otázky prezentace zámeckých interiérů. Ústí nad Labem 1983,
s. 14. Metodické listy.
287
do struktur původních interiérů, ale zároveň nedostatečný až přehlíživý přístup k samotné
nemovité památce. Muzejníci sice podle něj vycházejí z nových moderních metod, nicméně
nepochopili, že specifické stavební jednotky nelze považovat za náhražky muzejních
novostaveb. Jejich provozní nevhodnost zapříčiňuje, že se nikdy nestanou učebnicemi, ale
vždy zůstanou spíše individuálním svědectvím o sobě a své době. Blažíček proto
upozorňoval na dva zásadní komponenty, v nichž se projevovalo památkářské pojetí práce
s historickými doklady – stavební objekty a mobiliář. Obě složky pro něj tvoří specifické
kompozitum, které je postaveno do vzájemných souvislostí na základě pečlivého průzkumu
objektu, znalostí pramenů a literatury a vypracováním instalačního plánu (tento výraz
preferuje před muzejními termíny jako libreto či scénář), přičemž se při zprostředkování
svého sdělení vzájemně výrazově posilují a svou interakcí ve vyšší míře působí na
návštěvníka. Výhodou této interiérové instalace je, že primárně vychází z architektury, což
umožňuje doplňovat jednotlivé prostory vhodným detailem a pomáhat tak při vhodnějším
„uplatňování“ vystavených sbírkových souborů dobovými způsoby bez využití moderních
výstavních metod.1079
Přesto podle něj jsou exponáty a jejich soubory součástí
rekonstruovaného prostředí a vždy podléhají jisté míře idealizace – prezentace totiž pouze
znázorňuje obytnou funkci objektů a neslouží přímo k bydlení. Blažíček proto prosazoval
konkrétní změny oproti původnímu uspořádání zvláště u nejvýznamnějších obrazů a grafik,
když razil zásadu dobré viditelnosti (drobné malby zůstávaly v nižších polohách a větší ve
vyšších), v jejímž rámci měly mít tyto prezentační prvky vůči ostatním předmětům
dominantní postavení.1080
V 80. letech téma ze strany památkářů uzavřel olomoucký historik umění a teoretik
památkové péče Ivo Hlobil (*1942). Po rekapitulaci dosavadního vývoje diskuse
o instalacích v prostředí památkových objektů viděl tuto problematiku jako tematický
mezistupeň mezi památkovou péčí a muzejní koncepcí ochrany.1081
Teoretickou intenci
interiérové instalace podle něj obecně vymezila již NKK usilující o vytvoření památkových
celků, v níž by byly nadále zachovány důležité znaky sepětí architektury a mobiliáře, a to
s jejich osvětovým využitím. V praxi to podle něj znamená ochraňovat a zpřístupnit
1079
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Problémy instalací expozic na státních hradech a zámcích. Muzeologické sešity 3,
1971, s. 48.
1080
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Minulost a současné otázky prezentace zámeckých interiérů. Ústí nad Labem 1983,
s. 19. Metodické listy.
1081
HLOBIL, Ivo: K teorii interiérové instalace české památkové péče. In: HLOBIL, Ivo – PERŮTKA, Marek
(edd.): Na základech konzervativní teorie české památkové péče: výbor z textů. Praha 2008, s. 50.
288
příslušný objekt tak, aby vyhovoval novému ideovému poslání památky, což znamená
kupříkladu jistý stupeň její modernizace a adaptace nutných pro účelné zpřístupnění
návštěvníkům. Při realizaci instalace je třeba využít dialektického procesu zahrnujícího
historicko-gnoseologické, kulturně selektivní a tvořivě estetické aspekty. Prostředkem
k uskutečnění interiérové instalace pak nemůže být důsledná rekonstrukce interiérů, i když
ta se nemůže myšlenky evokovat interiér nikdy vzdát. Nesmí ji ale ani překrýt tendenční
politický záměr, který může s sebou přinést ohrožení původní kulturní podstaty objektu. Za
nepřijatelné Hlobil v tomto směru považoval nadřazení estetického záměru, kdy může dojít
ke vzbuzení nedůvěry vědecké i laické veřejnosti. Nejvyšším cílem je pak pro něj vytvoření
uměleckého díla vytvářejícího hodnotu samo o sobě, čímž vzniká nárok na jeho ochranu.1082
Odlišně podobné otázky vnímali muzejníci a muzeologové, jejichž zájem úzce
souvisel s možností získání prostor pro uchovávání a prezentaci sbírek (např. snahy
Uměleckoprůmyslového muzea v Praze – Lemberk, Klášterec nad Ohří) i s dalším
permanentním problémem českého muzejnictví, a to adaptací historických budov pro
muzejní účely. Signifikantní pro jejich přístup byl primární důraz na samotný exponát. Např.
Josef Beneš se sice při svém hodnocení nové středověké expozice NG v Jiřském klášteře
z roku 1976 zmiňoval o důležitém vlivu původního prostředí objektu, zároveň však v jejím
případě vyzdvihoval význam souborů uměleckých děl vystavených v uměle vytvořeném
mikroprostředí. Právě ono je srozumitelně prezentuje jako představitele konkrétního období
a vhodným způsobem vsazuje do nových souvislostí v intencích původních záměrů
autorů.1083
Beneš se pokusil také o celkovou charakteristiku tradiční památkové prezentace.
Za její základ považoval interiérové celky autentického charakteru vázané k původnímu
slohovému prostředí jednotlivých staveb. Architektura pro něj představuje imperativ,
kterému se podřizuje celková prezentace a účinek na návštěvníka je následně zajištěn
estetickými kvalitami mobiliáře a okolního prostředí. Podstatným znakem je pro něj
i vysvětlení vzájemných vazeb mezi exponáty a objektem prostřednictvím jejich vzájemného
působení, přičemž za optimální prostředek k vyložení této relace považuje výklad a nikoli
vysvětlující materiály písemného charakteru.1084
1082
Tamtéž, s. 53.
1083
Bylo tak zbaveno svého původního účelu diktovaného záměry církve. BENEŠ, Josef: Pojetí prezentace
uměleckého díla. MVP 15, 1977, č. 1, s. 42.
1084
BENEŠ, Josef: Problémy muzeálnej prezentácie. Múzeum 19, 1974, č. 3, s. 166.
289
Podobný postoj zastával také Blahoslav Černý (*1928). Zdůrazňoval, že přes určitý
odpor památkových kruhů se bez muzejních expozic tyto objekty nemohou obejít. Každé
takové instalaci je totiž třeba vstupní informace o historii objektu. Při ní nestačí výklad
průvodce, ale musí být využito dostupných, mnohdy s místem přímo nesouvisejících
autentik.1085
Muzejní charakter ale nesouvisí pouze se vstupními expozicemi. Hlavně u hradů
je třeba překonat nedostatek a torzovitost dochovaného materiálu, přičemž pro usnadnění
vnímání, soustředění a emocionálního působení publika by měl být vybrán pouze omezený
počet předmětů a ty nejvýznamnější patřičně zvýrazněny. Také galerijní přístup zde má své
opodstatnění, protože může dokumentačně znázornit změněnou funkci objektu a přispívá
k jeho srozumitelnější interpretaci.1086
Kritice v tomto smyslu podrobil zámecké instalace.
Publikum se totiž podle něj nedívá na interiérovou instalaci jako na osobité vyjádření vývoje
uměleckého řemesla, malířství nebo sochařství, ale jako na konglomerát kuriozit
a zajímavostí „okořeněných“ atmosférou šlechtických komnat. Důvodem je, že tento typ
zprostředkování návštěvníkovi nepomáhá k pochopení instalačního záměru a neusiluje
o trvalost vjemu, a proto ani jeho výchovný účinek nemůže být valný.1087
Je proto podle něj
třeba podávat informace o exponátech nejen prostřednictvím průvodce, ale i dalších
potřebných vysvětlení blízkých muzejní formě (např. výstižných popisů). Černý se nakonec
přímo vyslovuje pro přímé zavádění muzejních expozic v památkových objektech, které by
měly plnit dva základní předpoklady – respektovat památkové zájmy a zároveň adorovat
lidské poznání prostřednictvím historických a uměleckohistorických dokladů.1088
Příkladem alespoň částečného prolnutí muzejních a památkářských pozic se staly
tzv. úvodní expozice/vstupní síně věnované stavebnímu a historickému vývoji daného
objektu (případně příslušnému tematickému zaměření či specializaci hradní či zámecké
instalace), jejichž metodika nicméně nebyla jednotná a ustálená.1089
Panovalo však obecné
přesvědčení, že zde ve zvýšené míře mohou své místo nalézt nepůvodní exponáty (texty,
makety, modely) a také výstavní fundus (vitríny), které by měly vhodně a vkusně doplnit
vzniklý celek. Tato problematika se posléze stala předmětem zájmu hned několika článků,
v nichž se kromě detailního popisu některých instalací objevila snaha o celkovou
1085
ČERNÝ, Bohuslav: Muzejní expozice v památkových objektech? MVP 1 (71), 1963, č. 4, s. 195.
1086
Tamtéž, s. 196.
1087
Tamtéž, s. 196.
1088
Tamtéž, s. 198.
1089
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Minulost a současné otázky prezentace zámeckých interiérů. Ústí nad Labem 1983,
s. 21–22. Metodické listy.
290
charakteristiku jejich obsahové náplně a funkce. Za důležitý inspirační faktor zde bývaly
zpravidla považovány muzejní expozice, jejichž znalost byla podstatná pro naplnění
tematického záměru. Účelem pak bylo podávat informace o samotném objektu i širším
lokálním kontextu a klást důraz na srozumitelnost, autentičnost, objektivnost, konkrétnost
nashromážděných faktů.1090
Tohoto požadavku mělo být dosaženo hlavně autentickým
materiálem i dalšími typy dokumentů (texty, plány, fotografie), přičemž prostory pro ně
vytvořené sice měly vzniknout novým uspořádáním prostoru, ale zároveň zůstat v souladu
s hlavní náplní památkového objektu. 1091
Počítalo se i s tím, že tyto místnosti budou
přístupné mimo rámec vlastní prohlídky, hlavně v případě potřeby utřídění dojmů po
návštěvě expozice.1092
Posledním výrazným tématem spadajícím do problematiky památkových objektů se
stala otázka osvětového působení a propagace jejich aktivit. Diskuze, kterých se
zúčastnili představitelé tehdejší památkové péče i muzejnictví, byly nastartovány již na
základě vyčlenění objektů tzv. první kategorie určených pro kulturní využití v době působení
NKK. V jejich optice mělo dojít především k co nejrychlejší přeměně na místa plnící své
společenské poslání a právě kvalitním osvětovým působením měl návštěvník pochopit smysl
umění a odhalovat společenské a přírodní skutečnosti v dobovém kontextu. Lektoři
a průvodci však dlouhou dobu nemohli tyto zásady naplnit, přičemž na vině bylo hlavně
přetrvávající pomalé tempo provádění jednotlivých instalací.1093
Přesto se mluvilo o nutnosti
památky oživit a za příklad byly již od 50. let dávány některé divácky úspěšné akce (např.
Dvořákův Sychrov, Divadelní léto na hradě Křivoklátě, Jihočeské léto v Českém
Krumlově).1094
Překonání uchovávacího momentu v případě nemovitých památek se stalo
1090
Muchka za jejich obsah považoval 10 komponent – historické okolnosti vzniku objektu, jeho
architektonický vývoj, kritické zhodnocení úlohy stavebníka, hospodářsko-společenské poměry panství, vývoj
zdejších sociálních poměrů, interpretace událostí z dějin dělnického hnutí, třídních bojů, protifašistického
odboje, z kulturně politického regionu, umělecký vývoj, zásady nejdůležitějších akcí obnovy objektu,
upozornění na památky v okolí. MUCHKA, Ivan: Vstupní historické a specializované expozice na
památkových objektech v ČSR. Památky a příroda 3, 1978, č. 5, s. 258.
1091
PETRŮ, Jaroslav: Vstupní síně na památkových objektech. Tamtéž 1, 1976, č. 10, s. 605.
1092
MUCHKA, Ivan: Vstupní historické a specializované expozice na památkových objektech v ČSR. Památky
a příroda 3, 1978, č. 5, s. 265.
1093
Např. DOUBNEROVÁ, Jiřina: K osvětové úloze instalací na památkových objektech. Zprávy památkové
péče 21, 1961, č. 5-6, s. 155–157. Právě průvodcovské službě nicméně byla dlouhodobě věnována značná
pozornost, přičemž od 70. let tomu bylo i na vládní úrovni. Při vládních výborech pro cestovní ruch pak vznikly
metodické a koordinační sbory pro práci s průvodci. NETKOVÁ, Jarmila: Zamyšlení nad průvodcovskou
službou ve zpřístupněných památkách. Památky a příroda 10, 1985, č. 2, s. 80.
1094
FOŘT, Vladimír: Něco o kulturně osvětových akcích na hradech a zámcích. Tamtéž 14, 1954, č. 6–7,
s. 205–206.
291
zásadním tématem i pro řadu příslušníků památkové péče. Např. Vlastimil Vinter usiloval
o jejich „novou funkci v životě národa“. Nemovité památky a jejich vybavení podle něj měly
hodnotu estetickou, u níž nepotřebují prostředníka, zároveň jsou však dokumenty vývoje
společnosti, kde je tomu naopak. Pokud mají být zdrojem poznání, výchovy ke světovému
názoru i prohlubování lásky k vlasti, musí nastoupit soustavná a důslední osvětová práce
a koordinace práce památkářů a osvětových pracovníků. Důraz na provádění
srozumitelného, ideově, obsahově i metodicky správného výkladu pak podle něj v sobě nese
především zvýšené nároky na průvodce.1095
7.5 Historická reflexe
Analýza společného vývoje umění a muzejnictví zůstávala dlouhou dobu spíše
stranou zájmu představitelů muzeí výtvarného umění. Důvodem byla kromě relativně
pozdního vytvoření fungující organizační sítě fixace dřívějších institucionálních forem na
osobnosti a společenské vrstvy (aristokracie, měšťanské elity), které se po roce 1948 ocitly
na indexu představitelů tehdejší komunistické moci, což se týkalo i mnoha historiků umění
(např. Josef Cibulka). Svérázným způsobem proto byl mnohdy reinterpretován pohled na
historii některých muzejních ústavů vedený cílem rehabilitovat jejich smysl a poslání před
tehdejší odbornou i laickou veřejností. Např. Emanuel Poche tak dával vznik
uměleckoprůmyslových ústavů do souvislosti s tím, že se jejich tvůrci postavili za
pokrokové zásady tehdejších socialisticky smýšlejících teoretiků a kritiků umění.1096
Uvolnění 60. let umožnilo věnovat se doposud nepříliš reflektovaným tématům, v nichž se
do určité míry pokračovalo také v normalizačním období. Prim zde hrála reflexe vývoje
uměleckoprůmyslových muzeí, která byla po právu označována za jedny
z nejprogresivnějších muzejních organizací 19. a počátku 20. století. Za nejvýraznější přínos
lze považovat dílo Bronislavy Gabrielové, která dějiny brněnského ústavu zasadila do
kontextu celkového vývoje uměleckoprůmyslového hnutí s připomenutím výrazných
1095
VINTER, Vlastimil: Kulturní památky a osvětová práce. Zprávy památkové péče 14, 1954, č. 4, s. 123–
124.
1096
POCHE, Emanuel: Uměleckoprůmyslové museum v Praze: k 70. výročí založení ústavu. Praha 1955, s. I–
II.
292
osobností německého původu.1097
Následována byla např. opavskou Evou Klimešovou,1098
významným příspěvkem z oblasti historické muzeologie objasňujícím některé základní
vývojové trendy v těchto institucích představovalo i dobově podmíněné dílo Václava
Pubala.1099
Příznačný je přístup Jiřího Špéta, který ve svých syntetizujících pracích
rezignoval na zásadnější popis vývoje muzeí výtvarného umění.1100
Výrazným tématem se postupně stala také reflexe sběratelské činnosti české,
moravské a slezské aristokracie v oblasti výtvarného umění, ke které docházelo s poměrně
značnou opatrností. Přesto nebylo dlouhodobě možné pominout její příspěvek při vytváření
zásadních uměleckých kolekcí a s nimi související vliv v oblasti mecenátu a podpory
výrazných tvůrců v oblasti umění. Potřeba vyrovnat se touto problematikou souvisela
i s otevíráním „staronových“ obrazáren v prostředí bývalých panských sídel a posléze i při
pořádání výstav (zejména v NG). Zatímco specifickou skupinu zde představovala jména
jako Zdeněk Wirth či Oldřich J. Blažíček,1101
pro něž byla katalogizace a kritické zkoumání
v nich uložených děl jistým druhem dluhu vůči českým historikům umění,1102
reprezentantem mladší generace se stal zejména Lubomír Slavíček, který své dílo dovršil až
za příznivějších polistopadových podmínek.1103
7.6 Profesní organizace
V rámci profesního sdružování v českých zemí se galerijní pracovníci setkávali
pouze epizodně, ať to již bylo v případě SČM či dalších organizací souvisejících s muzejním
fenoménem. Aktivní byla především Komise pro péči o umělecké památky, která se
1097
GABRIELOVÁ, Bronislava: Historie Moravského uměleckoprůmyslového muzea. In: HLUŠIČKA, Jiří
(ed.): Sborník k 100. výročí založení Moravského uměleckoprůmyslového muzea v Brně. Brno 1973, s. 15–42.
Po roce 1989 autorka vydala vlastním nákladem přepracované a doplněné dějiny muzea. GABRIELOVÁ,
Bronislava. K dějinám Moravského uměleckoprůmyslového muzea v Brně. Brno 2003.
1098
KLIMEŠOVÁ, Eva: Vznik a počáteční vývoj Uměleckoprůmyslového muzea v Opavě (1883–1918).
Časopis Slezského muzea – vědy historické 32, 1983, č. 1, s. 1–23.
1099
PUBAL, Václav: Zakládání uměleckoprůmyslových muzeí a jejich výchovná a vzdělávací činnost. Acta
regionalia – sborník vlastivědných prací, Praha 1965, s. 56–67.
1100
Viz ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví. Praha 1979.
1101
Např. WIRTH, Zdeněk: Kynžvart: Státní zámek a památky v okolí. 2., přeprac. a pozm. vyd. Praha 1961;
Ratibořice: Státní zámek, kult. a přírodní památky Babiččina údolí. 4. vyd. Praha 1961; BLAŽÍČEK, Oldřich
J.: Mělnická zámecká obrazárna. Praha 1953; Obrazárny státních zámků. Praha 1956; Rájec nad Svitavou.
Brno: 1967.
1102
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: K památkové náplni našich zámků (separát). Praha, 1959, s. 4.
1103
Např. SLAVÍČEK, Lubomír: Příspěvky k dějinám nostické obrazové sbírky. Materiálie k českému
baroknímu sběratelství. Umění 31, 1983, č. 3, s. 219–242.
293
prostřednictvím svých aktivit pokoušela metodicky uchopit problematiku expozic na
státních hradech a zámcích.1104
Historici umění se však ve sledovaném období zapojili i do
mezinárodní spolupráce v rámci ICOM. Navazovali tak na působení Josefa Cibulky, jenž se
v poválečném období aktivně účastnil počátečních zasedání organizace (mj. se zde řešila
i otázka edukačního poslání muzeí). Podařilo se mu dojednat i zastoupení Československa
ve dvou mezinárodních komisích ICOM a záhy se podílel i na vzniku československého
národního výboru.1105
V další dekádě se jako výrazné jeví působení tehdejšího ředitele NG
Vladimíra Novotného, přímého účastníka čtvrté generální konference v roce 1956, která
se uskutečnila po obnovení kontaktů s touto organizací. Významnou osobností pozdějších
let se stala další vedoucí osobnost pražské centrální instituce Jiří Kotalík, člen
Mezinárodního výboru pro muzea a sbírky výtvarného umění (International Committee for
Museums and Collections of Fine Arts). Právě zde je možné nalézt jeden z důvodů jeho
rozsáhlé a plodné spolupráce se zahraničím, která se projevila i při zorganizování porad
ředitelů evropských muzeí a galerií (1976, 1980).1106
7.7 Akademická výuka
Postoj historiků umění působících na vysokých školách k muzejnímu resp.
galerijnímu fenoménu ve sledovaném období vycházel, stejně jako u představitelů některých
dalších vědních oborů, z velmi dobré znalosti tohoto specifického prostředí. Řada z nich byla
totiž dříve profesně spjata s muzei a galeriemi, které se stávaly pomyslným předstupněm
jejich následné kariéry. Uvést zde můžeme např. Alberta Kutala, Václava Richtera, Jaromíra
Homolku, Jana Květa či Jaroslava Pešinu, kteří s těmito institucemi zůstávaly nadále
v intenzivním kontaktu, ať ve formě přímé participace na jejich činnosti či alespoň
v badatelské rovině. Dějiny umění zároveň měly do jisté míry iniciační roli při zavedení
výuky muzejnictví v českém akademickém prostředí. Studenti brněnské univerzity se těsně
po vzniku tamního Semináře dějin umění (1927) spolu s historiky účastnili kurzů Lektorátu
muzejnictví pod vedením Jaroslava Helferta, kterého navíc představitelé této výukové
1104
Komise pro péči o umělecké památky. Závěry ze 3. a 4. zasedání. Umění 33, 1985, č. [4], s. 372.
1105
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí politické
ideologie. Dizertační práce. Opava 2005, s. 53. Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko-přírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie.
1106
KOTALÍK, Jiří: Z literatúry o vzniku a vývoji Národnej galérie v Prahe. In: KOTALÍK, Jiří (ed.): Národná
galéria v Prahe. Bratislava 1987, s. 34.
294
jednotky po jeho odchodu z MM podpořili nabídkou další spolupráce. Helfert jako historik
umění ostatně vybrané cykly svých přednášek věnoval problematice úzce související
s uměním – např. semestrální cyklus ve školním roce 1932/1933 tak byl věnován výhradně
problematice obrazů a grafiky.1107
Komplexní výuku podloženou teoretickým či praktickým
výkladem tematicky se dotýkající aplikace výtvarného umění do oblasti muzejnictví však
lze u historiků umění označit za spíše ojedinělou záležitost, byť se tradičně zabývali formami
zprostředkování uměleckých děl a jejich dopady na lidskou mysl. Dokládají to ostatně
některé kritické komentáře, které zdůrazňovaly absenci tohoto typu edukace na vysokých
školách a z ní plynoucí přímý vliv na nedostatky v galerijní práci.1108
Ještě komplikovanější
se zdála situace v případě užitého umění. Chybějící průpravu posluchačů vnímala jako
značně limitující a diskvalifikační faktor pro vykonávání příslušných pracovních pozic např.
Jiřina Medková. V tomto ohledu připomínala především neznalosti absolventů v oblasti
technologie výroby a špatnou orientaci ve výtvarném dění, které může ve svém důsledku
vést ke ztrátě významných uměleckých dokladů.1109
V některých případech nicméně byl,
i když patrně s určitou mírou nadsázky, cítit jistý osten galerijních pracovníků také vůči
„teoretizování“ vysokých škol. Např. Jiří Kotalík v roce 1957 na adresu galerií prohlásil, že
„…víc než odbornické či naopak zcela nedoucké diskuse o těch nebo oněch obrazových
formách umění, na něž se v uplynulých letech marně vyplýtvalo tolik energie, víc než
programová hesla a zaklínadla lidovosti a srozumitelnosti prospívá rozvoji naší výtvarné
kultury tato plánovitá a konkrétní práce, která přibližuje umění lidem, vychovává je
k estetické vnímavosti a decentralizuje kulturní statky.1110
Ušetřeni však nezůstávali ani
muzeologové, kdy např. Jiří Hlušička při vzpomínce na výše zmiňovaného ředitele NG
zmínil, že metodickou činnost tohoto ústavu vedl s přesvědčením, že galeriím nepomůže
pouhé teoretizování o muzeologických záležitostech.1111
Suplovat roli mentorů v oblasti galerijní práce se proto na vysoké škole pokusili sami
muzeologové, často ve spolupráci s významnými představiteli české galerijní scény. V Praze
1107
KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Vývoj Lektorátu muzejnictví 1922-1951. Devadesát let od
počátků univerzitního vzdělávání muzejníků v českých zemích. Muzeum: muzejní a vlastivědná práce 51,
2013, č. 1, s. 8.
1108
ZEMINA, Jaromír: Ke sběrné a zveřejňovací činnosti našich galérií. Muzeologické sešity 1, 1969, s. 16.
1109
MEDKOVÁ, Jiřina: K dokumentaci současnosti v oboru užitého umění. Bulletin Moravské galerie v Brně
1975, č. 20, nestr.
1110
KOTALÍK, Jiří: O regionálních galeriích (koláž několika textů z let 1957–1995). In: FLAŠAROVÁ,
Marcela (ed.): 30 let Galerie Klatovy-Klenová: [1964-1994]: [katalog výstavy]. Klatovy 1995, nestr.
1111
HLUŠIČKA, Jiří: Hlas z Brna. In: JASKMANICKÝ, Jiří – ČERNÝ, Blahoslav (edd.): Historik umění Jiří
Kotalík. Pamětní tisk k 75. výročí narození. Praha 1995, s. 20.
295
se iniciační role nejprve ujal Jiří Neustupný, jehož přednášky z obecné muzeologie byly záhy
po jejich zahájení zařazeny do výukového programu historiků umění na Karlově
univerzitě.1112
Dějiny umění pak byly jako jedna ze stěžejních speciálních muzeologií
zařazeny do kurikula Střediska pro výuku muzeologie, kde kurzy mezi lety 1968–1972
přilákaly 46 studentů.1113
K dalším aktivitám pražského pracoviště patřil i čtyřsemestrální
kurz o užitém umění, který vznikl ve spolupráci s Katedrou dějin umění a estetiky.1114
Brněnská muzeologie zařadila výuku uměleckohistorické aplikace již do svého výchozího
modelu výuky pro postgraduální posluchače. Zaštiťovali ji výrazné osobnosti jako Jiří
Mašín, Jaromír Zemina či Ladislav Šášky.1115
Právě externí katedra brněnské univerzity
ostatně několikrát iniciovala diskuse, jež měly vyjasnit v mnoha ohledech vyhrocené vztahy
mezi muzei, galeriemi a památkovou péčí. První z nich vyústila v několik statí přizvaných
autorů uveřejněných v Muzeologických sešitech, přičemž Zbyněk Zbyslav Stránský nutnost
vzájemné komunikace vysvětloval tím, že „…stejně jako není přirozené a zdravé ono
odcizení v rodinách, není také zdravé a především věci prospěšné ono vzájemné osočování,
podceňování a někdy i přímé napadání, kterého jsme svědky v oblasti památkové péče,
galerií a muzeí (na pořadí zde podle mého soudu opravdu nezáleží).“1116
Další setkání
tematicky směřovala k aktuální problematice dokumentace současnosti, v jejichž rámci
Stránský v roli mediátora vyslovil směrem ke galerijním pracovníkům i některé obecnější
otázky jako např. zda by měla galerijní dokumentace zachycovat pouze finální jev/artefakt
nebo sledovat celou genezi vzniku díla včetně kontextu a souvislostí či jak zachytit jevy,
které se přímo nefixují v uměleckém díle.1117
1112
SKLENÁŘ, Karel – ŠŤOVÍČEK, Jan – BENEŠ, Josef – VÁVRA, Miloš (edd.): Bibliografie
muzeologických prací Jiřího Neustupného. Praha 1975, s. 7.
1113
Archiv Národního muzea, fond Středisko pro výuku muzeologie (částečně zprac.), kart. č. 3 (Agenda 1967–
1970), složka Zřízení Střediska – přípisky, statuty, řády, perspektiv – Středisko pro výuku muzeologie 1967 až
1972.
1114
KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Teorie jako platforma pro edukaci muzejních pracovníků. Osudy
Střediska pro výuku muzeologie v letech 1967–1982. Muzeum: Muzejní a vlastivědná práce 55, 2017, č. 2,
s. 10.
1115
MRÁZOVÁ, Lenka – JAGOŠOVÁ, Lucie: Obsahové proměny kurikula brněnské muzeologie v letech
1964–2014. Museologica Brunensia 3, 2014, č. 3, s. 34, pozn. 50.
1116
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvodem k diskusi o poměru muzeí, galerií a památkové péče.
Muzeologické sešity 3, 1971, s. 77.
1117
Převzato z GB [GABRIELOVÁ, Bronislava]: K problémům dokumentace současného umění v muzeích
a galeriích. MVP 19 (89), 1981, č. 3, s. 177.
296
8. Závěr
Hlavním cílem předložené práce bylo komplexně představit fenomén speciálních
muzeologií s důrazem na jejich hlavní aktéry a jimi vygenerovanou škálu přístupů a postojů
v oblasti muzealizace a zároveň jej zasadit do dobového kontextu ohraničeného lety 1945–
1989 a prostorem českých zemí. Jednou ze základních v úvodu položených otázek bylo,
jakým způsobem tehdejší muzejní pracovníci vůbec vnímali samotný obsah speciálních
muzeologií. V případě českého muzejnictví se ve sledovaném období lze setkat se třemi
základními úrovněmi – relační, spočívající ve stanovení vztahů vůči oběma mateřským
disciplínám (muzeologie a daný vědní obor), obsahovou, která stanovila hlavní předmět
zájmu dané oborové aplikace, a konečně vnitroborovou, zakládající se na stanovení
poznávací intence jednotlivých dílčích segmentů těchto speciálních muzeologií, které tvoří
jejich integrální součásti.
V prvním případě se jednalo o přístup nabývající řady různých forem. V optice
většiny autorů se nicméně zvýrazňoval pohled na nutnost propojení muzeologické a oborové
složky pro celkové zlepšení a profesionalizaci tehdejšího muzejnictví, přičemž za
dominantnější byla většinou považována „pramenná“ vědní disciplína. Pro muzeologii zde
představovalo zřetelný handicap, že byla mnohými muzejními pracovníky vnímána jako
systémově a obsahově neukotvená disciplína, na druhé straně si většina z nich velmi dobře
uvědomovala specifičnost muzejního prostředí, jehož znalost a orientace v něm byla
základním předpokladem pro pochopení smyslu muzejní práce. Potřeba charakterizovat
speciální muzeologii jako specifický soubor myšlení a činností se i proto ve zvýšené míře
vyskytovala jen v případě některých vědních disciplín (archeologie, etnografie a literatura).
V archeologii sehrálo dominantní postavení pojetí autora konstruktu obecných a speciálních
muzeologií Jiřího Neustupného, který preferoval nadřazenost daného vědního oboru
a archeologickou specializaci na půdě muzea již roku 1950 považoval za jednu
z nepostradatelných komponent pro celkový rozvoj muzeologie, protože „… na ní lze
vysledovat vývoj a pokrok muzeologického myšlení“. Ne vždy je však možné tyto původní
snahy o charakteristiku daného fenoménu přímo spojovat s Neustupného pojetím. Příkladem
může být etnografie, kde první pokus souvisel s postavou Ludvíka Kunze, který
národopisnou muzeologii ještě předtím považoval za integrální součást etnografie
a navazoval zde spíše, i když v jiných konotacích a podmínkách, na dřívější oborovou tradici
297
(Stránská, Václavík). V následujících letech byly jednotlivé názory formovány i setkáními
etnografické komunity v rámci tehdejšího Československa a v 60. letech pak přinesly další
výraznější a zároveň vyváženější přístupy týkající se zkoumané relace (Beneš, Vachová).
V tomto liberálnějším období lze také vysledovat silný nástup literární muzeologie, jejíž
představitelé ji, i pod vlivem muzeologického myšlení (Vlček, Beneš, Neustupný), vnímali
jako specializovaný obor obecné muzeologie s vlastním systémem (Boháč) či pomocnou
disciplínu literární vědy a zároveň speciální složku obecné muzeologie (Hájek). Znatelný
posun nastal v 70. letech, kdy do zkoumané problematiky ve zvýšené míře pronikala
ideologická rovina. Reprezentovaná byla především Richardem Sukem, který etnografickou
muzeologii považoval za strukturu, kde kromě odborné kvalifikace (na úrovni etnografické
a muzeologické) hraje rozhodující roli i ideologie a organizační uspořádání participujících
subjektů. Zbývající dva sledované vědní obory zastoupené v muzeu (historiografie a dějiny
umění) pak ani necítily potřebu se vůči muzeologii prostřednictvím speciální muzeologie
vymezovat. V případě historiografie se spíše vedly interní „spory“ o celkovou dominanci
nad muzejním fenoménem (jako zástupce muzeologie byl na tomto poli aktivní Stránský),
u dějin umění širší diskuze narážela na autonomní postavení galerií vůči muzeím.
I když se pokusy o vymezení vzájemných pozic mezi obecnou muzeologií a daným
vědním oborem staly integrální součástí tehdejšího diskursu, pro celkové vnímání
kompetencí speciálních muzeologií byl významnější jiný, spíše praktičtější pohled.
Klíčovou roli zde sehrával pojem muzejnictví chápaný jako souhrn veškerých činností
v muzejní sféře, a to včetně různých oborových variant. V případě zkoumaných aplikací bylo
nezbytné nejprve vymezit kompetence dané disciplíny na půdě muzea a příslušné speciální
muzeologie pak byly chápány jako soubor teoretizujících přístupů (nejčastěji teorie,
metodologie či metodika) na konkrétním oborovém úseku. Samotné určení konkrétních
obsahů jednotlivých složek tak komplikovaly spíše jiné okolnosti, které souvisely
s převažujícím vývojovým chápáním dokumentace historických i současných jevů, událostí
a osob. V oblasti humanitních věd se tedy stal klíčový poměr k historiografii, který se
nejvýrazněji projevoval v rámci víceoborových muzeí, kde zejména v expozicích tvořil
historický vývoj hlavní osu vyprávění a integroval do sebe ostatní zkoumané disciplíny.
Vzniklé situaci ostatně ještě více nahrávali i zástupci některých zkoumaných oborů, kteří
tendovali k historizujícímu chápání problematiky, a to v důsledku odlišení celkových cílů
disciplíny integrované v muzeu od samotné poznávací intence mateřského oboru na
298
vědeckém poli (archeologie, částečně etnografie). Právě v případě archeologické aplikace ji
pregnantně vystihuje věta, podle níž archeologie patří do depozitářů a nemůže v muzejní
prezentaci nahradit prehistorii jako součást poznání historických skutečností. Na druhé
straně ale docházelo i k opačnému trendu. Svým původním pozicím (dokumentace vývoje
literatury a osobností s ní spjatých) se vzdalovala literární muzeologie, která se začala
zaměřovat na literaturu jako umělecké a esteticky působící dílo (tento přerod výstižně
vystihuje dichotomie „muzea z literatury“ a „muzea o literatuře“ použitá Antonínem
Boháčem), stejně jako tomu bylo tradičně v případě muzeí zaměřených na výtvarné umění.
Charakteristickým rysem sledovaných speciálních muzeologií bylo jejich další
rozdělení na dílčí segmenty, které bylo třeba vymezit v rámci existujících vnitřních struktur.
Vznikaly na základě oborových a také muzeologických hledisek, kde byly akcentovány
specifické zprostředkovací možnosti některých typů sbírkových předmětů. První skupinu
reprezentovala zejména archeologie, jejíž představitelé ovlivněni Neustupného
historizujícím pojetím zformovali zásady pro tzv. prehistorickou muzeologii, aniž by byla
výraznějším způsobem rozpracována další integrální odvětví bohatě zastoupená v muzejních
sbírkách jako např. tzv. historická či klasická archeologie. Daleko markantněji byl tento
problém viditelný v historiografii, kde došlo na základě ideologické objednávky k cílenému
rozlišování jednotlivých období podle časové osy, v nichž bylo preferováno období tzv.
nových dějin, a také tematických hledisek, a to se snahou o vyzdvižení fenoménů spjatých
s hospodářským a politickým vývojem. Do systému historických muzeí však byla často
zařazována i odvětví, kde byla pro jejich dokumentaci zásadní právě vývojová složka (např.
muzea techniky, zemědělská, židovské atd.), nicméně sama měla své specifické zájmy
a poslání. Do druhé kategorie lze zařadit zejména muzea knihy a památníky, které na rozdíl
od literárních muzeí zůstávaly striktně zaměřeny na dokumentaci historických a dobových
souvislostí týkajících se knihovních dokumentů případně spisovatelských osobností.
K výrazným dobovým tendencím na poli etnografie patřily snahy ochraňovat a uchovávat
památky lidového stavitelství a především na nich a jejich vybavení pak interpretovat
dobový život (muzea v přírodě). Na podobném principu ostatně bylo založené i využívání
aristokratických sídel (vybrané státní hrady a zámky). Na pomyslném pomezí obou skupin
zůstávalo např. užité umění, které bylo na jednu stranu integrální složkou oboru dějiny
umění, na rozdíl od některých projevů výtvarného umění (např. malířství, sochařství) však
byla zdůrazňována jeho schopnost autenticky dokumentovat řadu historických jevů.
299
I když z provedeného výzkumu jednoznačně vyplývá, že jednotlivé obory
zastoupené v muzeu řešily své specifické problémy dané vlastním přístupem k fenoménu
muzealizace, a to ve všech jeho fázích (sbírkotvorná činnost, uchovávání a ochrana
materiálu, prezentace a komunikace s návštěvníkem), spojovalo je mnoho jednotících prvků.
Co se týká společných myšlenkových linií, které se během zkoumaného vývoje u speciálních
muzeologií prosazovaly, je možné sledované období rozdělit na základě převažujících prvků
na deskriptivní (zahrnující zhruba léta 1948–1959), teoretické (60. léta) a prakticistněmetodické
(zejména od roku 1972). Výrazným a určujícím faktorem je postupný nárůst
teoretické reflexe muzejního fenoménu kulminující hlavně v období 60. let, který sice
zasahuje do let 70., zároveň zde ale dochází k jeho značné formalizaci a využití pro
praktickou činnost muzeí. V případě jednotlivých speciálních muzeologií tak lze v tomto
směru vidět jednoznačnou návaznost na obecné muzeologické trendy, které byly aplikovány
do specifického prostředí oboru na půdě muzea, což znamenalo nejen přísun rozličných
témat a přístupů, ale i rozšířené užívání specifické muzeologické terminologie. Jejich
výsledkem zároveň bylo intenzivní uvědomění si propojenosti všech fází muzealizačního
procesu, na jehož konci stojí sbírka jako základní komunikační prostředek pro práci s (nejen
odborným) návštěvníkem. Postupně také dochází k částečnému pozastavení trendu
rozevírání nůžek mezi příslušnými muzejními činnostmi silně dominujícímu českému
muzejnictví v 50. letech. V novějších textech a pojednáních sice stále počtem dominovaly
prezentační a komunikační aktivity, přesto však došlo k výraznější akcentaci problematiky
spojené s akvizicemi či klasifikací sbírkového materiálu, sílí i snahy vedoucí k důslednějším
pozicím při jeho uchovávání (intenzivní rozvoj konzervátorských a preparátorských dílen
v 80. letech) či se objevují první pokusy o sjednocení oborové terminologie (etnografie,
archeologie). Zvláště analýza teoreticky laděných témat u jednotlivých komparovaných
speciálních muzeologií, i přes dosti omezenou vzájemnou spolupráci, vykazuje celou řadu
analogií, které nelze vysvětlit pouze prostřednictvím zvnějšku vytvořených tlaků v podobě
stranických a státních nařízení či snah zřizovatelů. Opakujícím se prvkem se stala zejména
klíčová otázka pojetí sbírkového předmětu, který většina protagonistů již nevnímala jako
pouhý pramen vědeckého poznání a vedle specifických rysů významných pro konkrétní obor
rozeznávala jeho dokladový potenciál pro poznání minulosti a současnosti i schopnost
emocionálního působení. Právě při prezentačních aktivitách se začalo stále více počítat
s návštěvníkem a jeho potřebami a v mnoha institucích tak začal vznikat koncepčně
300
připravený a propracovaný soubor aktivit, čímž se začal rodit i specifický způsob myšlení
později označený jako muzejní pedagogika. Na významu v tomto ohledu nabyly také
regionální ústavy, kde docházelo v prezentační činnosti k prolínání mezi jednotlivými
obory. Ve svém důsledku tento přístup vedl ke vzniku řady metodických i obecných návodů,
jak vlastní materiál skloubit s ostatními typy sbírek, aniž by na jedné straně došlo k narušení
instalační linie expozice, a zároveň byla zachována autonomnost dané vědní disciplíny.
Zkoumané speciální muzeologie lze zároveň vnímat jako nepříliš pevně ohraničenou,
ale autonomně působící strukturu s vlastními aktéry, kteří daný fenomén ovlivňovali
a zároveň vykonávali určité strategie a mechanismy zajišťující jeho fungování. V široké
a pestré paletě mezi ně lze jako participující složky v ideální rovině zahrnout všechny
jednotlivce a organizační jednotky příslušného oborového odvětví muzejnictví.
Představovány byly dvěma základními skupinami, přičemž každá z nich zde sehrála
poněkud odlišné role. Jedná se především o osoby/instituce, jež vytvářely konstrukty
teoretického myšlení, metodiku a navrhovaly praktická řešení vzniklých problémů, a na
druhé straně jejich pasivní příjemce. Mezi aktivní složkou nalezneme hlavně zástupce
ústředních institucí, ale i krajských či regionálních ústavů a okresních muzeí, která se
zejména od 60. let postupně stávala významnými metodickými středisky pro jednotlivé
oblasti českých zemí. Je třeba si ale zároveň uvědomit, že realizace jejich návrhů v nižších
stupních muzejní sítě narážela na výrazné limity. Mezi ty nejvýraznější patřila nejednotnost
muzejní sítě rozdrobené mezi různé zřizovatele (ministerstva, různé stupně národních
výborů) s výraznými partikulárními zájmy, z nichž někteří ani neměli přílišný zájem
o rozvoj muzeí v tomto duchu. Projevilo se to ostatně i v personálním složení, kdy jako
zaměstnanci působili často neškolení pracovníci a polyhistoři, přičemž situace se po odborné
stránce příliš nezlepšovala. Určité instituce generující podněty vycházející z prostředí
speciálních muzeologií sice disponovaly jistými kompetencemi (např. ve sféře uchovávání
a ochrany sbírkových předmětů či deakvizic), nicméně většinou byly jejich posudky či výzvy
nezávazné a nebyly tak v mnoha případech vůbec akceptovány. Jejich přijetí bylo spíše na
vůli lokálních pracovníků, výsledkem dobrých osobních kontaktů či souviselo s naprosto
nedostatečným stavem muzejního zařízení v některých aspektech muzejní práce. I proto se
tyto styky často rozvíjely v oblasti prezentační činnosti, kde docházelo ke spolupráci
převážně při instalaci expozic či výstav (např. literární památníky, regionální galerie).
301
Přes mnohdy nedostatečnou vzájemnou kooperaci a koordinaci si vrcholní
reprezentanti každé sledované vědní disciplíny působící v oblasti muzejnictví pokoušeli
vytvořit vlastní fungující systém, který měl v podstatě kopírovat tehdejší muzejní síť. Na
základě platných legislativních opatření z konce 50. let se do jeho čela dostala tzv. ústřední
muzea a galerie s celostátním významem poskytující odbornou pomoc zařízením nižších
stupňů. Své výsadní postavení však v některých případech získala již dříve. Týkalo se to
hlavně tzv. všeoborových muzeí, kde byly příslušné tendence nastartovány již v období první
republiky (např. Národní muzeum, Moravské zemské muzeum, částečně Slezské zemské
muzeum) a posléze akcelerovaly v poválečném období. Právě tehdy došlo k výraznému
posílení postavení Národního muzea, a to vytvořením pevných vazeb na řadu lokálních
muzeí (zejména v tehdejším pohraničí) a degradací zemských muzeí v Brně a Opavě
v důsledku správních reforem u let 1948–1949, byť si tyto instituce po odborné stránce stále
zachovávaly vysokou odbornou úroveň. Formální potvrzení pozice pražského muzea
zákonem o muzeích a galeriích č. 54/1959 Sb. navíc zapříčinilo, že se mělo stát řídícím
orgánem pro obory, pro něž nebylo vytvořeno speciální ústřední muzeum. Zatímco
v prostředí archeologie získalo, i přes dílčí neúspěchy (realizován nebyl projekt Muzea
pravěku), výsadní postavení díky prehistorickému oddělení vedeném Jiřím Neustupným
(v pozdější době se výraznou osobností stal Karel Sklenář), u dalších vědních disciplín tomu
bylo jinak. V případě etnografie se vytvořilo hned několik paralelních center, z nichž
nejvýznamnější roli ve sféře speciálních muzeologií sehrála Opava a zvláště Brno. Pod
kuratelou Ludvíka Kunze při Moravském muzeu působil Etnografický ústav, kde byl
vytvořen prostor pro teoretické zkoumání muzejního fenoménu, který se posléze projevil
v řadě zásadních prezentačních počinů a intenzivním kontaktem se zahraničím. Ještě
specifičtější byla situace v oblasti historiografie, kde v rámci Národního muzea došlo v roce
1964 ke vzniku Historického muzea, v jehož organizační struktuře byla zahrnuta celá řada
dalších humanitních oborů. K jeho etablování jako organizátora aktivit dané speciální
muzeologie však nedošlo, a to i proto, že řešení některých stěžejních úkolů v této oblasti se
záhy chopili představitelé Kabinetu a státních orgánů (např. dokumentace období výstavby
socialismu), či zůstávaly v gesci KSČ (tzv. stranická muzea, která tak představovala
samostatnou linii). Také zde se navíc výrazně prosazovala další pracoviště jako např.
Moravské muzeum, kde se objevily fundované pokusy o stanovení kompetence historických
muzeí (Nekuda, Sejbal). Další sledované aplikace (literární věda a dějiny umění) naopak
302
disponovaly vlastními centry, a to v podobě Národní galerie v Praze a Památníku národního
písemnictví. Obě nově zřízené instituce se brzy vyvinuly v řídící složky příslušných
oborových muzeologií, jimž však výrazně sekundovaly brněnské instituce (zejména
Moravská galerie) a v případě literární vědy i příslušné opavské pracoviště Slezského muzea.
V rámci dílčích složek jednotlivých vědních disciplín zastoupených v muzeu se ve výrazné
orgány dobového muzeologického myšlení etablovalo především Valašské muzeum
v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm (Langer, Štika) a Knihovna národního muzea
(Vrchotka), jejíž aktivitou na muzejním poli bylo v roce 1957 i zřízení Muzea knihy ve
Žďáře nad Sázavou.
Podoby zkoumaných speciálních muzeologií však zásadně formovaly relace
s vnějším prostředím, přičemž za jednu z nich lze, přes jejich relativní myšlenkovou
blízkost, považovat tehdejší muzeologické koncepce. Právě jejich autoři v případě
muzejnictví doposud vstupovali do oblasti vyhrazené spíše jednotlivým oborům, kde však
již v dřívější době přece jen existovalo poměrně výrazné povědomí o specifičnosti
muzejního/muzeologického přístupu (např. Čermák, Dolenský, Helfert, Lábek, Macháček,
Svoboda atd.). Nikdo z nich však nepublikoval ucelený teoretický systém, což se podařilo
až Jiřímu Neustupnému a jeho pojetí obecné a speciálních muzeologií, které však v českém
prostředí dlouho nezanechávalo výraznější stopy. Zejména v 50. letech se totiž v muzejnictví
odehrávaly doposud nevídané strukturální a organizační změny, kam původní myšlenky
pražského muzeologa příliš nezapadaly. Přelom proto v mnohém znamenala až 60. léta, kdy
do muzejních a galerijních institucí nastoupila řada pracovníků s odborným vzděláním,
vzrůstaly aktivity Kabinetu muzejní a vlastivědné práce a záhy bylo do systému
vysokoškolské výuky zařazeno muzeologické školení generující první absolventy.
Extenzivní rozvoj s sebou přinesl pořádání konferencí (např. muzeologické sympozium
v Brně 1965), debaty na stránkách dobových časopisů (Dějiny a současnost, Muzejní
a vlastivědná práce, Časopis Národního muzea, Muzeologické sešity), navázána byla
intenzivnější mezinárodní spolupráce a došlo k vydávání zásadních muzeologických
publikací (Neustupný). „Zezdola“ motivovaná potřeba zabývat se teoretickými aspekty
muzejní práce se tak stala oficiální součástí muzejního diskursu. Právě do tehdejšího období
se zároveň datuje intenzivní zájem o dosavadní muzeologické koncepce, jejichž cílem vždy
bylo ovlivňovat muzejní praxi, a v případě Neustupného i iniciovat zrod systematicky se
rozvíjejících speciálních muzeologií jako zdroje základních poznatků pro muzeologii
303
obecnou. Také další muzeologové se snažili svými iniciačními články rozvířit diskuzi
v rámci jednotlivých oborů, což se jim v některých případech podařilo. Nejvýznamnější
osobností byl v tomto směru Josef Beneš, který se ve svém díle věnoval nastínění základních
principů oborových muzeologií, které potom ještě rozšířil a systematizoval v normalizačním
období (zejména jde o díla Muzeum a sbírky, Muzeum a výchova a Muzejní prezentace).
Poněkud odlišný přístup zastával Zbyněk Zbyslav Stránský, který plédoval spíše za vůdčí
postavení obecně muzeologického pojetí ve vzájemných relacích k oborovým aplikacím.
Poměrně stranou zájmu naopak zůstávaly speciální muzeologie u samotných vědních
disciplín, jistou výjimkou pak byla etnografie, což souviselo s tradičním angažmá jejích
hlavních představitelů v oblasti muzejnictví. Muzea pro většinu z nich stále zůstávala
především základnami pro výzkum pramenů a edukačními centry. Někdy konfliktní
společenství přerůstalo i v určité střety, příčinou však často byly i konkurenční vztahy mezi
zúčastněnými institucemi (např. Böhm vs. Neustupný). Naopak některé historiografické
koncepce (jako např. regionalismus) začaly na poli muzejnictví získávat na popularitě.
Do procesu vývoje příslušných oborových muzeologií současně vstupovaly jako
výrazný faktor také stranické a státní orgány, které danou sféru ovlivňovaly legislativními
nařízeními, koncepcemi, směrnicemi a obecnými nařízeními, jež se však po obsahové
stránce v drtivé většině týkaly muzejnictví jako celku. Politika státu sice měla do značné
míry integrativní charakter, v zásadě ale usilovala o fakticky neuskutečnitelnou jednotnou
formu řízení co do zaměření, způsobu správy i fungování značně heterogenních muzejních
zařízení. Naopak podstatnější determinantou se staly vyvíjené strategie a požadavky, které
zůstávaly ve svých základních principech neměnné po celé sledované období. Zásadní zde
byla rovina ideologická, v jejímž rámci mělo dojít k transformaci muzeí v instituce sloužící
k legitimizaci režimu. Muzea jako výrazný aktivizační prvek se tak stávala hlasateli nového
společenského řádu a dějinného pojetí, které mělo směřovat k vytvoření nového člověka
a nových forem kolektivní paměti. Tyto snahy zasahovaly muzejní zařízení v průběhu let
s různou intenzitou. Vykonavatelem se zpočátku stala profesní organizace (SČM) záhy
následovaná organizačními složkami ministerstva a Kabinetem, k nimž je ale nutné připočíst
i samotné muzejní instituce, jež prošly ve sledovaném období několikanásobnou personální
proměnou. Ideologická hlediska naprosto deformovala celý muzealizační proces, což bylo
markantní u většiny zkoumaných humanitních věd. V oblasti akvizic tak nesměl být
v některých oborech do sbírek zařazen určitý okruh předmětů (např. výtvarné umění
304
a literatura), což se promítlo do vykonávání cílených strategií, jak obcházet kontrolní orgány
(např. ve výtvarném umění se vedle pokrokových děl jako součást přijímaného kompletu
objevovaly i výtvory zakázaných autorů). Zásadním způsobem ideologické požadavky
měnily klasifikaci a hlavně interpretaci současných i historických jevů. Důraz byl, ostatně
stejně jako v mateřských disciplínách, kladen na určitá témata (např. socializace vesnice,
archeologické výzkumy slovanského osídlení, revoluční hnutí) či směry (socialistický
realismus), hlavní dějinnou osu vyprávění pak tvořil vývoj nejprogresivnější části lidského
společenství (dělnická třída a její předchůdci). Upřednostňována byla také dokumentace
novodobých dějin, jež měla za úkol připomenout význam i pozitivní dopady a vlivy KSČ na
chod společnosti v porovnání s předchozími etapami vývoje. Tomuto způsobu vnímání
výrazně podléhaly i některé osobnosti napříč všech speciálních muzeologií (např. Krejčí,
Suk, Špét), nicméně je třeba zdůraznit, že ideologické vlivy nepůsobily u jednotlivých oborů
se stejnou intenzitou. Nejrozsáhleji se projevovaly v historiografii, kde jako do jisté míry
paralelní struktura vznikala tzv. stranická muzea a prakticky všechna vlastivědná muzea
musela vytvořit odpovídající expozici dokladující pokrokové dějinné prvky či konat
pravidelné výstavky u příležitosti různých angažovaných výročí. Ideologicky motivovaná
autoritativní nařízení státních institucí i zřizovatelských orgánů však na druhé straně měla
často vliv i na zintenzivnění některých procesů (zejména v oblasti prezentační a edukační
činnosti), které ve svém konečném důsledku vedly k posílení a rozvoji teoretického
uvažování, metodických snah i prakticky a technicistně zaměřených činností.
Historická reflexe muzejního fenoménu jako jedna z integrálních složek speciálních
muzeologií zůstávala spíše stranou celkového zájmu. V určité míře zde přesto oscilovala dvě
základní témata – dějiny jednotlivých oborů zastoupených v muzeu a také jisté kontroverze
ohledně metod a přístupů vedoucích k celkovému uchopení historie vlastního muzejního
fenoménu. Pro zkoumané obory byla v tomto směru signifikantní především institucionální
a osobnostní rovina výzkumu, v níž se do značné míry projevilo vytěsňování určitých jevů,
událostí a osobností z kolektivní paměti tehdejších pracovníků. Vědomí kontinuity bylo asi
nejrozšířenější u etnografů a archeologů (ti ostatně zpracovávali i dějiny některých
centrálních muzeí – Nekuda, Sklenář), složitější byla situace v dějinách umění, kde dílčí
rehabilitace dosáhlo hlavně uměleckoprůmyslové hnutí (Gabrielová) a v určitých
omezených případech i šlechta vnímaná jako sběratelé a mecenáši umění (Blažíček). Naopak
oproštěni od těchto dilemat zůstávali většinou literární vědci, kteří v minulosti své aplikace
305
mohli nalézt pouze omezené institucionální zakotvení, a časovou hranici pro vznik
literárního muzejnictví pro ně fakticky znamenalo založení PNP. Druhý zastoupený prvek
pak reprezentovaly odlišné pohledy na metodologické přístupy k vývoji muzeofenoménu,
které se objevily v muzeologii (Zbyněk Zbyslav Stránský) a historiografii (Jiří Špét).
Stránský ve svém pojetí usiloval o postihnutí svébytnosti a autonomnosti muzejního
fenoménu, přičemž jej považoval za antropologickou konstantu. Usiloval proto o doložení
jeho starobylých forem (např. antické tezaury) a v intencích svého pojetí muzeologie
podrobil kritice institucionální a kontextuální přístup, který je pro něj v konečném výsledku
čistě historiografickou produkcí. Nevedl totiž podle něj k pochopení ústředního jevu
muzeologie – muzeality, tedy toho, co je vlastním důvodem muzejní tendence. Odlišný
přístup Jiřího Špéta souvisel s jeho vnímáním pokrokových a pozitivních linií, jejichž
vyvrcholení autor spatřoval v postátnění československého muzejnictví. V souvislosti se
Stránského koncepcí uváděl, že by snaha posouvat spodní hranice historicky vzniklých
muzejních principů neměla vyústit v anachronismy v rozporu s historickou skutečností.
K dalším jeho výtkám patřilo poukazování na vyslovování apriorních soudů nad
kvalitou/nekvalitou muzejní činnosti v dřívějších obdobích, na nichž byla dokladována
nutnost jejich zlepšení v současnosti bez uvědomění si vazeb mezi minulostí a přítomností
(sám pak ovšem kritizoval modely fungování kapitalistické společnosti a jejich vztahu
k památkám).
Významným prvkem svědčícím o akceptování daného fenoménu ve společenském
systému představuje jeho institucionalizace. Spojení speciálních muzeologií a akademické
sféry bylo zpočátku zajišťováno propojením s vysokoškolskými pracovníky, kteří během
svého života participovali na činnosti muzejních zařízení, což platilo zejména pro
představitele dějin umění a etnografie. Jejich výuka nicméně většinou nevybočovala
z tradiční interpretace sbírkových předmětů jako pramenných zdrojů poznání a pojetí muzea
vnímaného skrze jeho uchovávací a edukační funkce, přičemž přímé spojení s muzejnictvím
bylo zajišťováno hlavně prostřednictvím praxí v konkrétních muzeích a galeriích. Postupně
však do některých oborů zejména na Karlově univerzitě (archeologie, národopis) pronikl
nový systém kurzů mixujících teoretický i praktický přístup. Druhý a hlavní proud vedoucí
k realizaci akademického školení však vyšel z muzejního prostředí, kde se stalo zásadním
cílem nahradit doplňovací kurzy zabývající se nejrůznějšími tématy stabilním
muzeologickým školením. V 60. letech tak vznikla za nepříliš velké podpory vědeckých
306
oborů dvě muzeologická centra, která nejen generovala výuku speciálních muzeologií, ale
přinášela i kvalifikační práce svých absolventů na toto téma. Jednotlivé speciální muzeologie
se následně staly pevnou součástí kurikula obou výukových center (Brno, Praha), přičemž
jako pedagogové na nich participovaly výrazné osobnosti z řad odborníků v daných vědních
disciplínách, většinou spjaté s centrálními muzejními institucemi (v některých případech ale
docházelo k dílčím připomínkám ohledně převažujícího prakticismu v rámci realizovaných
kurzů).
Významný prvek v integraci a rozvoji speciálních muzeologií představovaly profesní
organizace. SČM jako původní sdružení muzejních pracovníků nabízel již v 50. letech řešení
a východiska zejména v prezentační politice vlastivědných muzeí (Všeobecné směrnice pro
reorganizaci vlastivědných muzeí, Rámcový program výstavních sbírek vlastivědného
muzea, angažované výstavky), nicméně při svých zasedáních se jeho členové soustředili na
řešení obecnějších témat a problémů spojených s překonáváním obtížné transformace oboru.
Možnost pravidelného profesního setkávání se v tehdejším Československu po jeho zániku
na přelomu 50. a 60. let poněkud zkomplikovala, alespoň v omezené míře ale začaly vznikat
oborové komise při ÚMR (např. etnografická, pro období dělnického hnutí a výstavby
socialismu, komise pro dějiny kapitalismu a současnosti), které byly záhy převedeny pod
ochranná křídla Kabinetu. Pod jeho záštitou se pak pořádaly konzultační dny a semináře
tematicky směrované k novým poznatkům příslušných vědních oborů v oblasti sbírkotvorné,
uchovávací i prezentační činnosti muzeí. Zpočátku v nich sice byli zastoupeni zvláště
představitelé centrálních institucí (hlavně NM), nicméně členská základna se záhy rozšířila
natolik, že do jejich jednání pronikaly četné podněty z regionů, a docházelo tak alespoň
k částečnému stírání rozdílů mezi jednotlivými oblastmi a centrem. Plně se rozvinuly ale
aktivity jen několika z nich, přičemž signifikantní bylo, že se jednalo převážně o aplikace se
silnou pozicí i na poli teoretického uvažování o muzejním fenoménu (např. archeologie
a etnografie). Podobná specializovaná sdružení se v podobě krajských komisí však dokázala
prosadit i v některých těchto správních jednotkách a výrazně formovala tamní poměry.
Dalším typem sdružování se staly spíše nárazové akce zaštítěné konkrétním tématem, a to
v rámci daného oboru, často ale i s výraznými přesahy směřujícími k integraci příslušných
muzejních aplikací. Velmi často se hlavně od 70. let dotýkaly problematiky dokumentace
současnosti, nicméně jako zásadní se co do úspěšnosti jevila zasedání zaměřená na
multioborovou spolupráci muzea a školy, jejichž výsledky se do značné míry promítly
307
v muzejní praxi. Zcela specifickým jevem pak byla participace českých muzejníků na
činnosti oborově zaměřených komisí ICOM (např. literární, historická, etnografická).
Přinášela totiž jinak velmi omezený styk s představiteli zahraniční muzeologie (nejen tzv.
států socialistického tábora) a stala se jedním z hlavních motorů pro pronikání vnějších vlivů,
ať už ve formě teoretické, tak i na praxi zaměřené (výstavní počiny).
Sledované speciální muzeologie jako specifický dobový konstrukt a zároveň vědním
oborem ohraničená skupina teoreticky, metodicky a prakticistně zaměřených přístupů
představuje až doposud minimálně zpracované badatelské téma. Ve vývoji českého
muzejnictví nicméně v letech 1948–1989 sehrály výraznou úlohu a do značné míry
proměnily jeho celkovou tvář. Jako aktivní činitel prostřednictvím svých představitelů
produkovaly návody a instrukce, jak prolomit převažující prakticismus, a nastartovaly řadu
výrazných procesů významných jak v domácím, tak i mezinárodním měřítku. Původní
teoretické koncepce, které usilovaly o vytvoření jednotných a ucelených systémů, se ale
realizovat nepodařilo. Mnohé myšlenky proto zůstávaly utopeny či formalizovány v řadě
plánů, koncepcí, nařízení a vyhlášek státních orgánů či nepochopením ze strany zřizovatelů
a muzejních pracovníků, jejich rozvoji však neprospívala ani vzájemná izolovanost a ani
často konkurenční vztahy. Zlomovým se stal rok 1989, kdy na jejich myšlenky svou činností
do určité míry navázaly nově vznikající profesní organizace v oblasti muzejnictví. Nárůst
zájmu o tuto problematiku nicméně nastává až v posledních letech v podobě aktivit tzv.
metodických center, a to především jako přímý důsledek potřeb praxe v jednotlivých
oborech zastoupených v dnešních muzeích. Právě výzkum transformace speciálních
muzeologií v demokratické společnosti a analýza oblasti přírodních a technických věd by
pak mohly dále rozvinout výsledky a závěry předložené práce.
308
Summary
The main aim of this work is to analyze some aspects of the development of the socalled
special museologies in the period of the communist era in the years 1948–1989 on the
territory of the Czech lands. It, however, perceives this key concept as borderline disciplines,
which primarily integrate the knowledge of museology and individual scientific disciplines
intending to influence the museum culture and retroactively affect both initial disciplines.
Their content thus consists mainly of theoretical, but also historical and practice-oriented
(museographic) ideological prisms, which are immediately connected to and, by their nature,
influence the process of musealization. Five major scientific disciplines were selected for
this research work – historiography, archeology, ethnography, literary science, and art
history. The fact that they all exhibit the possibility of comparing comparable features
resulting from their inclusion in the humanities and are also established players in the
museum field played an essential role in their selection. Nevertheless, there are minor or
more significant differences that are fundamental to the museological perception of the issue,
namely in the form of different degrees of preference for authentic, tangible objects in own
research, ways of classifying the examined phenomena or a significant overlapping of
documentary scopes within the museum activity. Following the main aim of the thesis, its
next main task is to introduce, within each of the individual special museologies, the key
personalities and their range of approaches and attitudes in the area of musealization. Other
research tasks are then related primarily to the overall understanding of the functioning of
the examined phenomenon, including the recording of external factors that determined its
form. The thesis outlines the complex and complicated relationship of the then state cultural
policy to museology. Nevertheless, it does not aim to analyze in detail the overall mechanism
of action and activities of these institutions. On the contrary, the analysis subject of special
museologies will be the strategies of individual museologists, their degree of involvement in
the university environment, foreign influences, and also the question of institutionalization
or continuity and discontinuity with the period before 1948. The thesis structure corresponds
to main and partial aims. The first chapter puts the issue into the contemporaneous
museological and power-political context. The following chapters are dedicated to the
individual special museologies and focus on monitoring the joint development of the
relevant discipline and museology, analysis of efforts to define competences of individual
309
special museologies, the structure of pertinent museum institutions, perception of discipline
aspects of musealization by museum workers, the historical reflection of the given
phenomenon and finally participation in professional events and university teaching.
Regarding the geographical definition of the topic, the text focuses exclusively on the area
of historical Czech lands. The influence of other environments will be investigated to the
extent to which it has significantly influenced the Czech environment. In terms of time, the
research includes a specific period of 1948–1989, which represents several breakthrough
events that the author deals with based on the reflection of contemporary historiographic
production. Due to the plethora and character of the source material that had to be
incorporated into the work, content analysis and its subsequent sorting in the form of
comparison became the convenient method for obtaining relevant knowledge. Regarding the
information sources, in addition to historiographic production, they also include standard
literature on the history of museums and personalities. However, the basis is formed by
several contemporaneous publications, contributions from anthologies and magazines, and
a large number of essays describing various meetings and events. The benefit of the
presented thesis is that, as the first of its kind, attempts to complete, systematize and interpret
data on a topic that so far has been explored only minimally. Despite the denoting historical
approach, the issue is primarily explored through the prism of museology and uses its
terminology. Indeed, many of the ideas of the then representatives of special museology
outlined in this work may also resonate in today’s society.
310
Seznam zkratek
AEOM – Association of European Open Air Museums
AÚ ČSAV – Archeologický ústav ČSAV
CIMUSET – International Committee for Museums and Collections of Science and
Technology,
ČNM – Časopis Národního muzea
ČSAV – Československá akademie věd
ICMAH – International Committee for Museums and Collections of Archaeology and
History
ICLM – International Committee for Literary Museums
ICME – International Committee for Museums and Collections of Ethnography
ICOFOM – International Committee for Museology
ICOM – International Council of Museums
ICOMOS – International Council on Monuments and Sites
ISSOM – International Summer School of Museology
KNM – Knihovna Národního muzea
KSČ – Komunistická strana Československa
MG – Moravská galerie v Brně
MM/MZM – Moravské muzeum/Moravské zemské muzeum
MVP – Muzejní a vlastivědná práce
NG – Národní galerie v Praze
NKK – Národní kulturní komise
NM – Národní muzeum NM
OKMA – Oborová komise muzejních archeologů ČSR
PNP – Památník národního písemnictví
SAMDOK – Samtidsdokumentation
UNESCO – United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization
ÚMR – Ústřední muzejní rada
ÚV KSČ – Ústřední výbor Komunistické strany Československa
ZNV – Zemský národní výbor
311
Seznam použitých pramenů a literatury
Archivní prameny
Archiv Masarykovy univerzity, fond A2 – Filozofická fakulta – Katedra archeologie
Filozofické fakulty.
Archiv Moravského zemského muzea, fond Etnografický ústav (částečně zprac.).
Archiv Moravského zemského muzea, fond Moravské zemské muzeum – část Etnografický
ústav (částečně zprac.).
Archiv Národního muzea, fond Středisko pro výuku muzeologie (částečně zprac.).
Tištěné prameny
XVIII. Celostátní konference archeologů středověku v Ústavu lidového umění ve Strážnici.
MVP 25 (95), 1987, č. 3, s. 178–180.
BALÁŠ, Emanuel: K problematice zřízení muzea vesnických staveb v Československu.
Český lid 48, 1961, č. 5, s. 212–219.
BALCAR, Luboš: Jak může muzeum pomáhat školnímu dějepisu? In: ŠPÉT, Jiří (ed.): O
problematice spolupráce muzea a školy: Sborník příspěvků přednesených na 5. semináři
v Gottwaldově ve dnech 2.-4. 10. 1974. Praha 1976, s. 103–116.
BARTOŠ, Josef: K podstatě, struktuře a vymezení regionu. Muzeologické sešity 4, 1972,
s. 59–70.
BARTOŠ, Josef: Současný stav, problémy a potřeby regionální historické práce I. MVP 13
(83), 1975, č. 2, s. 60–67.
312
BARTOŠ, Josef: Úvod do techniky historické práce: určeno pro posl. dějepisu, historie
a občanské nauky [postgraduálního studia]. 2., přeprac. a rozš. vyd. Olomouc 1977.
BARTOŠ, Josef – BIEBERLE, Josef (edd.): O regionálních dějinách: materiály
z konference pořádané krajskou komisí pro regionální dějiny dělnického hnutí při
Severomoravském KV KSČ a katedrou historie University Palackého: Olomouc, 13.-15.
listopad 1963. Ostrava 1965.
BARTOŠEK, Karel – MUŠKA, Jiří: Vážné nedostatky museí. Tvorba. Týdeník pro kulturu
a politiku 20, 1951, č. 13, zadní strana obálky.
BAYER, Jiří: Dlouholeté praktické zkušenosti spolupráce Oblastního muzea v Roztokách
u Prahy se školou. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Spolupráce školy a muzea: sborník příspěvků
přednesených na semináři v Gottwaldově ve dnech 18.-20. listopadu 1970. Praha 1971,
s. 53–55.
BENEŠ, Josef: Budování expozic v okresních vlastivědných museích. In: TÝC, Antonín
(ed.): Sborník materiálů z pracovní konference Svazu českých museí v Teplicích 7.-12.
července 1957. Ústí nad Labem 1958, s. 10–14.
BENEŠ, Josef: Dokumentace v okresních muzeích. Múzeum 2, 1955, č. 3, s. 58–62.
BENEŠ, Josef: Dvacet let muzejního zákona. MVP 17 (87), 1979, č. 2, s. 65–67.
BENEŠ, Josef: Informačná kapacita národopisných zbierok v múzeách. Múzeum 15, 1970,
č. 1, s. 11–17.
BENEŠ, Josef: Interpretácia národopisného zbierkového predmetu. Múzeum 13, 1968, č. 1,
s. 12–22.
BENEŠ, Josef: K pojetí národopisných sbírek v muzeích. ČNM – řada historická 131, 1962,
s. 223–231.
BENEŠ, Josef: Lidové bydlení v muzejní expozici. Zborník Slovenského národného múzea
– Etnografia 3, 1962, s. 157–174.
313
BENEŠ, Josef: Lidový oděv v muzejní expozici. Slovácko 13-14, 1973, s. 7–22.
BENEŠ, Josef: Mezinárodní komise ICOM pro regionální muzea zasedla v Brně. ČNM –
řada historická 133, 1964, s. 127–128.
BENEŠ, Josef. Muzejní prezentace. Praha 1981. Knižnice Muzejní práce, sv. 19.
BENEŠ, Josef: Muzejnictví, muzeum, muzeologie. MVP 14 (84), 1976, č. 1, s. 14–21.
BENEŠ, Josef: Muzeum a sbírky. Praha 1977. Problémy sbírkové evidence, sv. 1.
BENEŠ, Josef: Muzeum a výchova. Praha 1980. Problémy sbírkové evidence, sv. 2.
BENEŠ, Josef: Národopisná dokumentace – naléhavý úkol vlastivědných muzeí. Věstník
Národopisné společnosti československé 1959, č. 2, s. 17–19.
BENEŠ, Josef: Národopisná muzea v přírodě jako naléhavý problém naší společnosti.
Olomouc, 1967.
BENEŠ, Josef: Národopisné sbírky v expozici Slovenského muzea v Bratislavě. Český lid
47, 1960, č. 1, s. 30–32.
BENEŠ, Josef: Nová národopisná expozice Moravského muzea v Brně. Český lid, 49, 1962,
č. 6, s. 268–272.
BENEŠ, Josef: O vztahu obecné muzeologie k muzeologiím speciálním. ČNM – řada
historická 134, 1965, s. 111–114.
BENEŠ, Josef: Pojetí národopisných muzeí v materiálech UNESCO. Československá
etnografie 4, 1961, s. 420–422.
BENEŠ, Josef: Pojetí prezentace uměleckého díla. MVP 15, 1977, č. 1, s. 42–43.
BENEŠ, Josef: Poznámky k interpretaci sbírkového předmětu, klíčové otázce literární
muzeologie. Glosy ze Strahova 2, 1965, č. 3-4, s. 3–5.
314
BENEŠ, Josef: Prezentace národopisných sbírek ve vlastivědných muzeích. Český lid 48,
1961, č. 6, s. 256–260.
BENEŠ, Josef: Problémy muzeálnej prezentácie. Múzeum 19, 1974, č. 3, s. 163–171.
BENEŠ, Josef: Předpoklady vědecké práce v regionálních muzeích. MVP 3 (73), 1965, č. 3,
s. 162–165.
BENEŠ, Josef: Rozvoj národopisu v českých muzeích. Sborník Národního muzea
v Praze/Acta Musei Nationalis Pragae, řada A – historie 16, 1962, č. 1-3, s. 1–163.
BENEŠ, Josef: Seminář muzejníků – etnografů o dokumentaci současnosti. Český lid 48,
1961, č. 1, s. 45–46.
BENEŠ, Josef: Správa muzejních sbírek. Praha 1963. Muzejní práce: studijní, metodický
a informační materiál, sv. 9.
BENEŠ, Josef: Úkoly muzeí v oboru národopisu. Múzeum 9, 1964, č. 2, s. 3–16.
BENEŠ, Josef: Základní úvaha o vztahu českých muzeí a galerií. Muzeologické sešity 3,
1971, s. 33–44.
BENEŠ, Josef: Život a kultura našeho lidu v nové expozici Národního muzea. ČNM – řada
historická 133, 1964, s. 230–235.
BEZDĚK, Karel: Knižní sbírky v muzeích jako základ literárních expozic. Letopis
Pamätníka slovenskej literatury 4, 1972, s. 138–140.
BEZDĚK, Karel: O poměru literárního muzea a muzea knihy. In: CHOVAN, Juraj (ed.):
Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967,
s. 256–257.
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: K památkové náplni našich zámků (separát). Praha, 1959.
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Mělnická zámecká obrazárna. Praha 1953.
315
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Minulost a současné otázky prezentace zámeckých interiérů. Ústí
nad Labem 1983. Metodické listy.
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Obrazárny státních zámků. Praha 1956.
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Problémy instalací expozic na státních hradech a zámcích.
Muzeologické sešity 3, 1971, s. 45–54.
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Rájec nad Svitavou. Brno: 1967.
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Rychnovská zámecká obrazárna: katalog expozice. 3. vyd. Praha
1973.
BOHÁČ, Antonín: K otázkám mezí literárněmuzejní činnosti. Literárnomúzejný letopis 7,
1973, s. 25–40.
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 8,
1974, s. 24–38.
BOHÁČ, Antonín: Literární muzejnictví v českých zemích. Literárnomúzejný letopis 22,
1988, s. 39–57.
BOHÁČ, Antonín: Muzeum národní literatury. MVP 7 (77), 1969, č. 3-4, s. 113–126.
BOHÁČ, Antonín: Ontologie literárně muzejního materiálu. In: CHOVAN, Juraj (ed.):
Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967,
s. 77–96.
BOHÁČ, Antonín (ed.): Soupis literárních muzeí a památníků v Čechách a na Moravě.
Praha 1967.
BOHÁČ, Antonín: 5 let Památníku národního písemnictví na Strahově. Praha 1958.
BOHÁČ, Jiří M.: České výtvarné umění 19. a počátku 20. století: ze sbírek Středočeské
galerie: Galerie výtvarného umění v Kladně od 12. listopadu 1986 do 1. března 1987:
katalog výstavy. Praha 1986.
316
BÖHM, Jaroslav: Výstava „Pravěk Československa“ v Národním muzeu. Památky
archeologické 49, 1958, č. 2, s. 607–615.
BORKOVSKÝ, Ivan: Konservace keramiky. Archeologické rozhledy 3, 1951, č. 2, s. 226–
229.
BRANDSTETTROVÁ, Marie – LANGER Jiří: Věrohodnost a pravdivost prezentování
lidové kultury v expozicích muzea v přírodě. Národopisné aktuality 17, 1980, č. 4, s. 321–
327.
BURIAN, Miroslav: Historické muzeum Národního muzea v Praze. In: TURKOVÁ, Jana
(ed.): Spolupráce muzeí se školami: (materiály z celostátního semináře v Gottwaldově, říjen
1965). Praha 1965, s. 87. Metodické listy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při
Národním muzeu v Praze.
BUTEK, Ladislav – LANGER, Jiří: Valašské muzeum. Oživené chalupy a lidé. Ostrava
1975.
BUŽKOVÁ-VACHOVÁ, Zdenka: Sborník materiálu z 2. celostátní pracovní konference
Svazu českých museí a Sväzu slovenských múzeí v Opavě 3.-8. července 1956. Opava 1957.
Celostátní konference muzejních pracovníků ve dnech 20.–21. února 1968 v Praze. Praha
1968.
ČAPLOVIČ, Dušan: Izby revolučných tradícií: Metodické pokyny pre zriaďovanie izieb
revolučných tradícií. Bratislava 1975.
ČERMÁK, Kliment: O musejích městských a okresních. Čáslav 1886.
ČERMÁK, Kliment: Jak robíme odlitky mincí a pečetí. Věstník českoslovanských museí
a spolků archaeologických 1, 1895, č. 3, s. 36–37.
ČERMÁK, Kliment: Pořádání a vystavování sbírek numismatických. Věstník
českoslovanských museí a spolků archaeologických 1, 1897, č. 2, s. 17–18, č. 3, 41–42.
317
ČERNÝ, Bohuslav: Muzejní expozice v památkových objektech? MVP 1 (71), 1963, č. 4,
s. 194–198.
ČUMPELÍKOVÁ, Barbora: Muzeum revolučního hnutí Berounska. MVP 14 (84), 1976,
č. 2, s. 106–107.
ČUTKOVÁ, Marie: Muzeum Klementa Gottwalda a V. I. Lenina v Praze. In: Spolupráce
muzeí se školami: (materiály z celostátního semináře v Gottwaldově, říjen 1965). Praha
1965, s. 51–53. Metodické listy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při Národním muzeu
v Praze.
DANDOVÁ, Marta. Lektorská činnost Památíku národného písemnictví. In: CHOVAN,
Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin
1967, s. 258–263.
DANDOVÁ, Marta: Návštěvou v moskevských literárních muzeích. Glosy ze Strahova 2,
1965, č. 3-4, s. 12–13.
DENKSTEIN, Vladimír: K diskusi o práci musejí. Tvorba. Týdeník pro kulturu a politiku
20, 1951, č. 32, zadní strana obálky.
DENKSTEIN, Vladimír: Ke koncepci historických muzeí. MVP 12 (82), 1974, č. 1, s. 12–
21.
DENKSTEIN, Vladimír: O úkolech historické archeologie. ČNM – vědy společenské 123,
1953, s. 219–223.
DENKSTEIN, Vladimír: V čem spočívají příčiny nedostatků v našich museích. Tvorba.
Týdeník pro kulturu a politiku 20, 1951, č. 21, zadní strana obálky.
DENKSTEIN, Vladimír. VII. generální konference ICOM v New Yorku a jubilejní oslavy
Smithsonian Institution ve Washingtonu. ČNM – řada historická 135, 1966, s. 111–113.
DENKSTEIN, Vladimír – MATOUŠ, František – TUČEK, Karel: Musea slouží lidu:
příručka pro musejní a vlastivědné pracovníky. Praha 1954.
318
DOHNAL, Vít: Archeologická sekce v letech 1971–1982. Metodický zpravodaj pro
vlastivědu v Severomoravském kraji, 1982, č. 4, s. 17–19.
DOHNAL, Vít: K metodologickým aspektům kategorizace v archeologii. Metodický
zpravodaj pro vlastivědu v Severomoravském kraji, 1989, č. 15, s. 62–64.
DOHNAL, Zdeněk: Jak zacházet s rostlinnými zbytky z archeologických výzkumů.
Archeologické rozhledy 11, 1959, č. 4, s. 570–574.
DOSTÁL, Josef: Pokusná vyučovací hodina dějepisu ve vlastivědném ústavu v Olomouci.
In: TURKOVÁ, Jana (ed.): Muzeum a škola. Praha 1961, s. 69–73.
DOUBNEROVÁ, Jiřina: K interpretaci sbírkového předmětu v literárních muzeích. Glosy
ze Strahova 4, 1967, č. 6, s. 3–4.
DOUBNEROVÁ, Jiřina: K osvětové úloze instalací na památkových objektech. Zprávy
památkové péče 21, 1961, č. 5-6, s. 155–157.
DOUBNEROVÁ, Jiřina: Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. In: ŠPÉT, Jiří (ed.):
Problémy spolupráce muzeí se školami: sborník příspěvků přednesených na [2.] semináři
v Gottwaldově ve dnech 3.-4. října 1968. Praha 1968, s. 30–35.
DROBNÁ, Zoroslava: Muzea, památky a archeologie v Sýrii. ČNM – řada historická 134,
1965, s. 230–235.
DROBNÁ, Zoroslava: Principles, projects and achievements of history museums in
Czechoslovakia. Museum International 14, 1961, č. 4, s. 186–194.
FIALOVÁ, Vlasta: Památník Bible kralické, průvodce. Expozice historického oddělení
Moravského muzea v Brně. Brno 1972.
FIGURA, Juraj: Muzea a regionální historiografie. In: BARTOŠ, Josef – BIEBERLE, Josef
(edd.): Regionální dějiny dělnického hnutí a dějiny závodů: metodická příručka. Praha 1965,
s. 207–214.
319
FILIP, Jan: Archeologická musea v Maďarsku. Archeologické rozhledy 9, 1957, č. 3, s. 369–
375, č. 4, s. 406–412.
FILIP, Jan: Archeologie v německých museích. Archeologické rozhledy 10, 1958, č. 1,
s. 47–48, 97–103, 107–115.
FOŘT, Vladimír: Něco o kulturně osvětových akcích na hradech a zámcích. Zprávy
památkové péče 14, 1954, č. 6–7, s. 205–206.
FRANĚK, Otakar: K práci muzeí po XIV. sjezdu KSČ. Muzeologické sešity 3, 1971, s. 3–9.
FRANĚK, Otakar: K problémům spolupráce etnografů a historiků v období nových
a novějších dějin v muzeích. MVP 3 (73), 1965, č. 3, s. 121–124.
FRANĚK, Otakar: Památník Klementa Gottwalda v Dědicích. Muzeologické sešity 4, 1972,
s. 71–78.
FRANĚK, Otakar – STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Památník Klementa Gottwalda
v Dědicích. Muzeologické sešity 4, 1972, s. 71–78.
FROLEC, Václav: Národopisná výstava českoslovanská a Morava. Národopisné aktuality
7, 1970, č. 3-4, s. 185–204.
GABRIELOVÁ, Bronislava: Diskuse: Vědecká práce v muzeích. Muzeologické sešity 1,
1969, s. 46–50.
GABRIELOVÁ, Bronislava: Historie Moravského uměleckoprůmyslového muzea. In:
HLUŠIČKA, Jiří (ed.): Sborník k 100. výročí založení Moravského uměleckoprůmyslového
muzea v Brně. Brno 1973, s. 15–42.
GABRIELOVÁ, Bronislava: Výtvarní umělci v dokumentaci Moravské galerie: Katalog
výstavy, Brno 19. října - 19. listopadu 1989, Hodonín 1990. Brno 1989.
GALANDAUER, Jan: Příspěvek k problematice dokumentace současnosti. In: ZGAFAS,
Ilias (ed.): Problémy soudobé dokumentace: materiály z celostátního semináře v Brně,
listopad 1966. Praha 1968, s. 50–59.
320
GB [GABRIELOVÁ, Bronislava]: K problémům dokumentace současného umění
v muzeích a galeriích. MVP 19 (89), 1981, č. 3, s. 177–179.
GREGOROVÁ, Anna: Múzeá a múzejníctvo. Martin 1984. Teória a výskum.
GRULICH, Tomáš: Etnografická komise ÚMK v roce 1982. MVP 21 (91), 1983, č. 2, s. 94.
HÁJEK, Jiří: Archivy muzea a literární věda. In: KORDIOVSKÝ, Emil (ed.): Z regionální
historie a archivnictví: 11.-12. 10. 1989. Brno [1989], s. 93–99.
HÁJEK Jiří: K teoretickým a praktickým otázkam [sic!] budování Pamätníku slovenskej
literatury. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka
slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 264–279.
HÁJEK, Jiří: Kniha a knihovna v muzeu. In: BĚHALOVÁ, Štěpánka (ed.): Muzejní
prezentace k dějinám knižní kultury: sborník příspěvků z celostátního semináře knihovníků
muzeí a galerií České republiky: Jindřichův Hradec 28.-30. 5. 1996. Jindřichův Hradec:
Okresní muzeum, 1997, s. 15–22.
HÁJEK, Jiří: Památník Kralické tiskárny v Kralicích nad Oslavou. In: BĚHALOVÁ,
Štěpánka (ed.): Muzejní prezentace k dějinám knižní kultury: sborník příspěvků
z celostátního semináře knihovníků muzeí a galerií České republiky: Jindřichův Hradec 28.-
30. 5. 1996. Jindřichův Hradec 1997, s. 33–35.
HAMAN, Aleš: Literární muzeum – hřbitov nebo chrám umění? Glosy ze Strahova 3, 1966,
č. 5, s. 13–15.
HANK, Vilém: Archeologie a muzejní výstavnictví. In: SKUTIL, Jan (ed.): Sborník III.
Karlu Tihelkovi k pětašedesátinám. Brno 1964, s. 35–39.
HANK, Vilém: K nové instalaci výstavních sbírek Oddělení pravěku a časné doby dějinné
v Moravském museu v Brně. Časopis Moravského musea/Acta Musei Moraviae – vědy
společenské 35, 1950, s. 456–466.
321
HANUŠIN, Ján – KUNZ, Ludvík (edd.): Príspevky k národopisnej muzeológii: materiály z
1. celoštátnej konferencie muzeálnych pracovníkov-etnografov v Martine v dňoch 23.–27. 5.
1954. Bratislava 1954.
HARTL, Jiří: K práci lektorů v prehistorických expozicích. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Problémy
spolupráce muzeí se školami: sborník příspěvků přednesených na [2.] semináři
v Gottwaldově ve dnech 3.-4. října 1968. Praha 1968, s. 35–42.
HAVRÁNEK, Jan – PACLÍK, Jiří – MYŠKA, Milan: Úvod do studia dějepisu. 2. oprav.
a rozšíř. vyd. Ostrava 1966, s. 123–124.
HEK [HÁJEK], Jiří: Deset let literárního oddělení Moravského muzea v Brně (1958–1968).
Literární archiv 5, 1970, s. 289–291.
HEK [HÁJEK], Jiří: Literární věda a literární muzeum. In: JEŘÁBEK, Dušan (ed.):
Literárněvědné studie: profesoru Josefu Hrabákovi k šedesátinám. Brno 1972, s. 387–396.
Spisy University J. E. Purkyně v Brně/Opera Universitatis Purkynianae Brunensis, Facultas
philosophica 179.
HERBENOVÁ, Olga: Nábytek ve sbírkových fondech muzeí, galerií a památkových
objektů. MVP 8 (78), 1970, č. 1, s. 1–39.
HLOBIL, Ivo: K výtvarnému aspektu České restaurátorské školy. In: HLOBIL, Ivo –
PERŮTKA, Marek (edd.): Na základech konzervativní teorie české památkové péče: výbor
z textů. Praha 2008, s. 29–42.
HLUŠIČKA, Jiří: Hlas z Brna. In: JASKMANICKÝ, Jiří – ČERNÝ, Blahoslav (edd.):
Historik umění Jiří Kotalík. Pamětní tisk k 75. výročí narození. Praha 1995, s. 20.
HLUŠIČKA, Jiří: K otázkám dokumentace současného výtvarného umění v galeriích.
Bulletin Moravské galerie v Brně 1975, č. 20, nestr.
HOFFMANN, František – PRAŽÁK, Jiří: Průvodce po rukopisných fondech českých zemí.
Praha 1972. Separát ze: Studie o rukopisech 11, 1972, s. 99–112.
322
HOFFMANN, František – PRAŽÁK, Jiří: Evidence rukopisů v muzeích. MVP 24 (94),
1986, č. 1, s. 34–36.
HORÁČEK, Miroslav: K otázce jednotných krajských plánů výstavby muzeí. Zprávy
Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při Národním museu v Praze, 1959, č. 6, s. 17–23.
HOSÁK, Ladislav: O nové pojetí historické vlastivědy. Časopis Společnosti přátel
starožitností 61, 1953, s. 65–72.
HOUŠŤOVÁ, Alena: K některým problémům expozic věnovaných prehistorii.
Muzeologické sešity 3, 1971, s. 101–105.
HROCH, Miroslav: Úvod do studia dějepisu: celostátní vysokoškolská učebnice pro
studenty pedagogických a filozofických fakult studijního oboru učitelství všeobecně
vzdělávacích předmětů - dějepis. Praha 1985. Učebnice pro vysoké školy.
HRUBÝ, Vilém – CHOCHOLOUŠEK, Vladimír: Přehled konzervace keramiky
a porcelánu. Praha 1964, s. 109–121. Metodický list Kabinetu muzejní a vlastivědné práce.
HUBATOVÁ-VACKOVÁ, Lada – ZAPLETAL, Tomáš: Kontexty spisu Věda, umění
a průmysl. In: HUBATOVÁ-VACKOVÁ, Lada – ZAPLETAL, Tomáš (edd.): Gottfried
Semper: Věda umění a průmysl. Praha, 2016, s. 172–207.
HUSA, Václav: Práce J. V. Stalina o jazykovědě a úkoly naší historické vědy. Tvorba.
Týdeník pro kulturu a politiku 20, 1951, č. 5, s. 115–116.
HUSA, Václav: Za zlepšení práce v našich muzeích. Tvorba. Týdeník pro kulturu a politiku
20, 1951, č. 37, s. 895–896.
CHALOUPKA, Jan: Památník Bible kralické, Kralice nad Oslavou. Brno [1975].
CHALOUPKA, Jan – MICHNA, Pavel: K problematice historického muzea. Vlastivědný
věstník moravský 25, 1973, č. 1, s. 47–50.
CHARVÁT, Jaroslav: Úkoly našich muzeí v socialistické společnosti. ČNM – vědy
společenské 117-119, 1948–1950, s. 5–10.
323
CHARVÁTOVÁ, Ema: Instalace v historických objektech. Metodika instalační práce na
státních hradech a zámcích. Zprávy památkové péče 17, 1957, č. 2, s. 57–64.
CHARVÁTOVÁ, Ema: Správa a využití státního kulturního majetku. Zprávy památkové
péče 13, 1953, č. 2, s. 33–53.
CHOVAN, Juraj: Památník národního písemnictví a Matica slovenská. Glosy ze Strahova
10, 1973, č. 18, nestr.
CHRISTOVÁ, Eva: Exposice starších dějin ve Slezském museu. In: Sborník materiálu z 2.
celostátní pracovní konference Svazu českých museí a Sväzu slovenských múzeí v Opavě 3.-
8. července 1956. Opava 1957, s. 38–41.
Informace Ústředního muzeologického kabinetu 1985, č. 1.
J. K.: Soupis ethnografického materiálu ve venkovských museích. Český lid 42, 1955, č. 1,
s. 45.
Jak budovat síně tradic průmyslových podniků Středočeského kraje. Středočeské
muzejnictví: Informační a metodický bulletin pro pracovníky muzeí Středočeského kraje
1982, č. 4, s. 20–32.
JAKŠOVÁ, Jana: Soupis prací Dr. Jaroslava Vrchotky, CSc. Sborník Národního muzea
v Praze 31, 1986 – řada C – literární historie, č. 1-2, s. 7–11.
JANÁK, Dušan: Dokumentace dělnického hnutí v ČSR. Metodický list. Praha 1986.
JANÁK, Dušan – JANÁKOVÁ, Marie. K metodice zpracování vexikologických [sic] sbírek
v muzeích. MVP 25 (95), 1987, č. 3, s. 129–142.
JANČÁŘ, Josef – SOUČEK, Jan: Instalace interiérů v muzeích lidových staveb.
Národopisné aktuality 16, 1979, č. 3, s. 169–183.
JAVŮREK, Josef: Kniha a knihovna v literárním muzeu. In: CHOVAN, Juraj (ed.):
Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967,
s. 251–255.
324
JAVŮREK, Josef: Poznámky o výstavní činnosti v literárním muzeu. Literárnomúzejný
letopis 11-12, 1979, s. 108–112.
Jednotná soustava vzdělávání osvětových pracovníků. Praha 1962.
JELÍNEK, Jan: Historie ústavu a exposice Anthropos v Brně: pamětní tisk Moravského
musea v Brně k slavnostnímu otevření. Brno 1964.
JELÍNEK, Jan: Příspěvek ke způsobu budování muzejních historických expozic
v památkových budovách. MVP 13 (83), 1975, č. 4, s. 216–217.
JEŘÁBEK, Richard: Činnost Semináře pro etnografii a folkloristiku University J. E.
Purkyně v Brně v letech 1959–1961. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity –
řada uměnovědná (F) 11, 1962, č. 6, s. 163–165.
JEŽEK, Alexandr: 30 let Muzea Vladimíra Iljiče Lenina v Praze 1953-1983. Praha 1983.
JÍLEK, Tomáš: Metody práce s hmotnými historickými prameny v dějepisné výuce. In:
ŠPÉT, Jiří (ed.): Spolupráce školy a muzea: sborník příspěvků přednesených na semináři
v Gottwaldově ve dnech 18.-20. listopadu 1970. Praha: Muzeologický kabinet při Národním
muzeu, 1971, s. 68–70.
JOHNOVÁ, Helena: K některým otázkám vystavování národopisných sbírek. MVP 3 (73),
1965, č. 1, s. 9–14.
JOHNOVÁ, Helena: K problémům československých muzeí v přírodě. ČNM – řada
historická 130, 1961, s. 203–217.
JOHNOVÁ, Helena: Nová expozice Národopisného oddělení Historického muzea. ČNM –
řada historická 134, 1965, s. 222–230.
JOHNOVÁ, Helena: Památky lidového stavitelství a muzea. MVP 7 (77), 1969, č. 3-4,
s. 164–168.
JOHNOVÁ, Helena: Vědecký a organizační přínos prof. dr. Lubora Niederla k počátkům
Národopisného muzea československého. ČNM – řada historická 135, 1966, s. 113–119.
325
JOHNOVÁ, Helena: Vývoj struktury národopisných sbírek Národního muzea v Praze. ČNM
– řada historická 147, 1978, s. 56–63.
KALUS, Jaromír: 175 let Slezského muzea v Opavě 1814-1989. Opava 1989.
KAČER, Jaroslav: Příspěvek k diferenciaci programu regionálních výtvarných muzeí.
Muzeologické sešity 2, 1970, s. 24–29.
KÁLMÁN, Július: Múzejníctvo. Bratislava 1955.
KALOUSEK, František: Škola a ochrana pravěkých památek. Z dávných věků 1, 1947/1948,
č. 1-4, s. 142–150.
KALUS, Jaromír – ŽÁČEK, Rudolf: Muzeum a síně revolučních tradic. Metodický
zpravodaj pro vlastivědu v Severomoravském kraji 1980, č. 3, s. 11–23.
HLOBIL, Ivo: K teorii interiérové instalace české památkové péče. In: HLOBIL, Ivo –
PERŮTKA, Marek (edd.): Na základech konzervativní teorie české památkové péče: výbor
z textů. Praha 2008, s. 43–59.
KAPUSTA, Jan: K problému odborné připravenosti učitele na školní vyučování v muzeu.
In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Problémy spolupráce muzeí se školami: sborník příspěvků přednesených
na [2.] semináři v Gottwaldově ve dnech 3.-4. října 1968. Praha 1968, s. 57–63. Metodické
listy Kabinetu muzejní a vlastivěd. práce při Národním muzeu v Praze.
KAZIMOUR, Josef: Zemědělské musejnictví v Československu. Praha 1931. Publikace
Československého zemědělského musea.
KELLER, Jindřich: Katalogizace hudebních nástrojů v nespecializovaných muzeích.
Muzejní a vlastivědná práce 12 (82), 1974, č. 4, s. 209–226.
KIRSCHNER, Zdeněk: Poznámky k histórii [sic] a zkušenostem z činnosti Památníku
národního písemnictví v Praze. In: CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky:
sborník Pamätníka slovenskej literatúry. Martin 1967, s. 159–170.
326
KLÍMA, Bohuslav: Konzervace kostí a kostěných předmětů. Archeologické rozhledy 4,
1952, č. 2, s. 154–157.
KLIMEŠOVÁ, Eva: Vznik a počáteční vývoj Uměleckoprůmyslového muzea v Opavě
(1883–1918). Časopis Slezského muzea – vědy historické 32, 1983, č. 1, s. 1–23.
KLUSÁK, Milan: Poslání a hlavní úkoly muzeí v rozvinuté socialistické společnosti. MVP
12 (82), 1974, č. 4, s. 193–205.
KNEIDL, Pravoslav: K programu knihovny Památníku národního písemnictví. Glosy ze
Strahova 2, 1965, č. 3-4, s. 6–7.
KNEIDL, Pravoslav: Kniha jako sbírkový předmět v muzeu. Literárněvědný sborník
Památníku národního písemnictví 1, 1981, s. 49–52.
KNEIDL, Pravoslav: Počátky sběratelství a strahovský kabinet kuriozit. Praha 1989.
Komise pro péči o umělecké památky. Závěry ze 3. a 4. zasedání. Umění 33, 1985, č. [4],
s. 372.
KOŘÍNKOVÁ, Marie: Národní muzeum v Praze. In: TURKOVÁ, Jana (ed.): Muzeum a
škola. Praha 1961, s. 59–63.
KOSTICKÝ, Bohumír. Ideová príprava izieb revolučných tradícií. In: OTTOMANSKÁ,
Helena (ed.): Učební texty pro školení komisí dějin závodů: k síním revolučních tradic. Praha
1985, s. 38–44.
KOSTICKÝ, Bohumír: K otázkám muzeálnej dokumentácie dejín kapitalizmu a obdobia
výstavby socializmu. Praha 1962. Metodický list Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při
Národním muzeu v Praze.
KOTALÍK, Jiří: Z literatúry o vzniku a vývoji Národnej galérie v Prahe. In: KOTALÍK, Jiří
(ed.): Národná galéria v Prahe. Bratislava 1987, s. 27–34.
KOTTNER, Josef Ludvík: Průvodce sbírkami Náprstkova českého průmyslového musea
v Praze. Praha 1898.
327
KOVÁŘŮ, Věra. Diskusní příspěvek. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Problémy spolupráce muzeí se
školami: sborník příspěvků přednesených na [2.] semináři v Gottwaldově ve dnech 3.-4.
října 1968. Praha 1968, s. 67–68.
KRAMÁŘ, Vincenc: O obrazech a galeriích. Praha 1983.
KREJČA, František: Zpráva o činnosti Národopisného kroužku při Jihočeském muzeu. In:
LANDOVÁ, Jaroslava (ed.): Spolupráce muzeí a galerií se školami, výchovnými zařízeními
a mládeží. Sborník příspěvků z krajské konference o spolupráci muzeí se školami,
výchovnými zařízeními a mládeží ze dne 9. září 1987 v Českých Budějovicích. České
Budějovice 1987, s. 33–35.
KREJČÍ, Karel: Lidovýchovné úkoly našich museí a obrazáren. Časopis moravského
musea/Acta Musei Moraviae – vědy společenské 34, 1949, s. 113–122.
KREJČÍK, Tomáš: Numismatická expozice Moravského muzea v Brně. MVP 18 (88), 1980,
č. 4, s. 231–232.
KRIŠTEK, Igor – LANGER, Jiří a kol.: Národopisná muzea v přírodě: teoretická
a metodická východiska k realizaci. Rožnov pod Radhoštěm 1981.
KROPÁČEK, František a Helena PULCHARTOVÁ (edd.): K aktuálním otázkám muzejní
dokumentace a prezentace vědeckotechnického vývoje: sborník ze semináře konaného ve
dnech 4. a 5. června 1986 k 25. výročí založení Technického muzea v Brně. Brno 1987.
KUBÁLKOVÁ, Hana – ŠEBEK, Svatopluk – ŠTĚPÁNEK, Ladislav (edd.): Polabské
národopisné muzeum Přerov nad Labem. Poděbrady 1967.
KUBEŠA, Arnošt: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Zborník
Slovenského národného múzea – etnografia 6, 1965, s. 115–124.
KUNZ, Ludvík: Etnografická muzeologie v socialistické společnosti. Muzeologické sešity
6, 1977, s. 26–72.
328
KUNZ, Ludvík: Muzeologické dílo Ladislava Lábka 1915–1963. In: K 75. výročí
Národopisného muzea Plzeňska (supplementum). Sborník Západočeského muzea v Plzni –
historie 17, 1991, s. 61–64.
KUNZ, Ludvík: Národopisná expozice Lid v pěti generacích – od vesnice robotní
k socialistické. Ehnographica 3-4, 1961–62.
KUNZ, Ludvík: Národopisná musea států střední a východní Evropy. Brno 1958. Malé tisky
č. 5.
KUNZ, Ludvík: Národopisné sbírky Moravského musea v Brně: průvodce po oddělení
a činnost v letech 1947–1957. Brno 1957.
KUNZ, Ludvík: Nástin dokumentační práce v ethnografii a folkloristice. Zvláštní otisk ze
Slovanského národopisu 1, 1953, s. 201–252.
KUNZ, Ludvík: Úkoly národopisného musejnictví. Zvláštní otisk z Časopisu Moravského
musea/Acta Musei Moraviae 34, 1949, s. 3–4.
KUNZ, Ludvík: Úkoly vlastivědných muzeí plynoucí ze socializace venkova. In: KUNZ,
Ludvík (ed.): Národopis v historické expozici vlastivědného muzea. Brno 1959, s. 17–30.
Malé tisky č. 7.
KUNZ, Ludvík: Za česká národopisná muzea. Český lid 43, 1956, č. 2, s. 56–68.
KUNZ, Ludvík – PERNICA, Ferdinand: Drobné příspěvky k údržbě a restauraci
národopisných sbírek/Kleine Beiträge zur Erhaltung und Restaurierung volkskundlicher
Sammlungen. Časopis Moravského musea/Acta Musei Moraviae 60, 1955, s. 177–192.
KUNZ, Ludvík – SUK, Richard: Zpráva k činnosti a programu Komise etnografů-musejních
pracovníků 1954–1968. Brno 1968.
KURZ, Karel: Metodika prezentace numismatického materiálu. In: SEJBAL, Jiří (ed.):
Vzdělávací a kulturně výchovná činnost v numismatice. Sborník materiálů z numismatického
semináře v Brně 1976. Brno 1979, s. 17–24.
329
LÁBEK, Ladislav: Nástin praktické museologie pro krajinská musea vlastivědná. Praha
1927.
LÁBEK, Ladislav: O sběratelské praksi národopisné. Český lid 31, 1931, s. 161–166, 196–
209.
LANGER, Jiří: Experiment s lidovou stravou. Národopisné aktuality 12, 1975, č. 4, s. 327–
328.
LANGER, Jiří: Muzeum v přírodě jako forma tezaurace památek lidového stavitelství.
Národopisné aktuality 13, 1976, s. 179–184.
LANGER, Jiří: Stručná zpráva o činnosti etnografické sekce v období let 1971–1982.
Metodický zpravodaj pro vlastivědu v Severomoravském kraji 1982, č. 4, s. 24–25.
LANGER, Jiří: Úspěchy a prohry Valašského muzea v přírodě. Museum vivum 10,
2014/2015, s. 74–84.
LANGER, Jiří – SOUČEK, Jan: Problémy rozvoje muzeí v přírodě v Československu.
Národopisné aktuality 17, 1980, č. 1, s. 1–10.
LANGR, Jaroslav: Třicetiletá cesta českých muzeí. MVP 13 (83), 1975, č. 4, s. 181–184.
LANGROVÁ, Jaroslava. Problematika pedagogické práce ve Valašském muzeu v přírodě.
In: ŠPÉT, Jiří (ed.): Spolupráce muzeí a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků
z celonárodního aktivu muzejních a pedagogických pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977.
Praha – Teplice 1978, s. 72–77.
LEFNEROVÁ, Libuše: Budování síní tradic. Vlastivědný věstník moravský 31, 1979, č. 2, s.
217–219.
Listy Kabinetu regionálních dějin Univerzity Palackého v Olomouci, č. 7, 1967, č. 15, 1973.
LOSOS, Ludvík: Nové metody konservace musejních sbírek. Praha 1959.
330
LOUŽIL, Jaromír: Literární archiv Památníku národního písemnictví. Archivní časopis 18,
1968, č. 2, s. 79–84.
LOUŽIL, Jaromír: Literární archivy v NDR. Glosy ze Strahova 2, 1965, č. 3-4, s. 20–21.
LOUŽIL, Jaromír: Literární umělecké dílo jako muzejní exponát. Poznámky
k ontologickému statutu literatury. Literární archiv 11-12, 1976–77, s. 5–31.
LOUŽIL, Jaromír: Zpráva o činnosti literárního archivu Památníku národního písemnictví
v letech 1967 a 1968. Literární archiv 3/4, 1968/1969, s. 525–528.
LOUŽIL, Jaromír: (Úvodník). Glosy ze Strahova 1, 1964, č. 1-2, s. 4–5.
LUKAS, Jiří: Expozice nových dějin a současnosti v Národním muzeu v Praze. MVP 26
(96), 1988, č. 1, s. 33–34.
LUKEŠ, František: Příspěvek k problematice dějin kapitalismu a socialismu v českých
a slovenských muzeích, k výstavám a expozicím a několik poznámek k muzejní vědecké
práce. Praha 1966.
MAJER, Jiří: Od přírodovědeckých kabinetů k technickým muzeím. Sborník Národního
technického muzea 3, 1957, s. 43–69.
MAJER, Jiří: Školy a muzea v boji za technickou vzdělanost. In: POLÁK, Bedřich (ed.): Na
prahu naší techniky: sborník sestavený pracovníky Národního technického musea k 250.
výročí našeho technického školství. Praha 1957, s. 259–364.
MAJER, Jiří (ed.): Technické muzejnictví – problémy a praxe. Praha 1982. Rozpravy
Národního technického muzea v Praze/Tractatus Musei nationalis technici Pragae, sv. 84.
MALÝ, Miloslav: V jubilejním roce. Glosy ze Strahova 10, 1973, č. 18, nestr.
MARTINEC, Vladimír: Muzejní pojetí výstavy obrazů. MVP 23 (93), 1985, č. 4, s. 235–
236.
331
MARTINEC, Vladimír: Regionální instalace pravěku v památkovém objektu. MVP 1 (71),
1963, č. 2, s. 86–92.
MAŘÍKOVÁ, Iva: Postoje české veřejnosti k výtvarnému umění, galeriím a výstavám. Praha
1979.
MĚDÍLEK, Boris (ed.). Památník národního písemnictví 1953-1978 (soupis publikací,
výstav a kulturních pořadů). Praha 1983. Edice soupisů Strahovské knihovny.
MEDKOVÁ, Jiřina: K dokumentaci současnosti v oboru užitého umění. Bulletin Moravské
galerie v Brně 1975, č. 20, nestr.
MEDKOVÁ, Jiřina: Řeč věcí: (umění vnímat umění). Praha 1990. Malá moderní
encyklopedie.
Metodický materiál k tvorbě Síní tradic JZD, Státních statků a STS ve Středočeském kraji.
Středočeské muzejnictví: Informační a metodický bulletin pro pracovníky muzeí
Středočeského kraje 1982, č. 2, s. 18–28.
MLÝNSKÝ, Jaroslav: Dokumentace současnosti z hlediska historiografie. Muzeologické
sešity 5, 1974, s. 44–48.
MUDRA, Miroslav: SAMDOK – švédský systém dokumentace dneška pro zítřek. MVP 25
(95), 1987, č. 4, s. 231–234.
MUCHKA, Ivan: Vstupní historické a specializované expozice na památkových objektech
v ČSR. Památky a příroda 3, 1978, č. 5, s. 257–266.
Museum vivum III: materiály z konference konané 6.-8. 10. 1987. Rožnov pod Radhoštěm
1988.
NAHODIL, Otakar – KRAMAŘÍK, Jaroslav: Práce J. V. Stalina o marxismu v jazykovědě
a některé otázky současné ethnografie. Český lid 38, 1951, č. 1-2, s. 6–17.
NEJEDLÝ, Zdeněk: O novém regionalismu. Var 2, 1949, č. 1, s. 1–13.
332
NEKUDA, Vladimír: Úloha historických muzeí a problematika historického muzea na
Moravě. Vlastivědný věstník moravský 21, 1969, č. 1, s. 49–51.
NEKUDA, Vladimír: 150 let Moravského musea v Brně: stručný přehled historického
vývoje. Brno 1969.
NETKOVÁ, Jarmila: Zamyšlení nad průvodcovskou službou ve zpřístupněných památkách.
Památky a příroda 10, 1985, č. 2, s. 80–83.
NEUBAUER, Jiří: Budujeme síně a koutky revolučních tradic. Praha 1982.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Archeologické muzeum v Iráku. ČNM – řada historická 136, 1967,
s. 41–45.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Archeologie a televise. ČNM – vědy společenské 125, 1956, s. 191–
193.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Archeologie v maďarských muzeích. ČNM – řada historická 135, 1966,
č. 2, s. 165–171.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Josef Ladislav Píč, slovanský dějepisec, budovatel archeologických
sbírek Národního muzea a objevitel pravěkých dějin Čech. ČNM – vědy duchovní 116, 1947,
s. 1–12.
NEUSTUPNÝ, Jiří: K metodám archeologické práce. ČNM – řada historická 126, 1957,
s. 48–75.
NEUSTUPNÝ, Jiří: K perspektivám evidence archeologických sbírek. MVP 13 (83), 1975,
č. 1, s. 12–16.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Kliment Čermák. Archeologické rozhledy 4, 1952, č. 2, s. 163.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Kurs prehistorické museologie. ČNM – řada historická 122, 1953,
s. 228–229.
333
NEUSTUPNÝ, Jiří: Museology as an academic discipline. Museological Working Papers
1980, č. 1, s. 28–30.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Museum and research. Praha 1968. Museum work 13.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum a věda. Praha 1968. Muzejní práce, sv. 13.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Muzeum pravěku. ČNM – vědy historické 135, 1966, s. 219–225.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Nový způsob doplňování keramiky a odlévání předmětů. Archeologické
rozhledy 4, 1952, č. 3, s. 323–324.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Od archeologie k prehistorii v muzejním výstavnictví. ČNM – řada
historická 136, 1967, č. 1, s. 23–32.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Otázky dnešního musejnictví: příspěvky k obecné a speciální
museologii. Praha 1950.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Pořizování kopií sbírkových předmětů parafinovou metodou. Metodický
list Kabinetu muzejní a vlastivědné práce, 1967, s. 55–60.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Pravěké oddělení. In: SKALSKÝ, Gustav a kol. (edd.): Národní
museum 1818–1948. Praha 1949, s. 69–86.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Výchova v muzeologii. MVP 4 (74), 1966, č. 3, s. 158–163.
NEUSTUPNÝ, Jiří: Výuka vědního oboru muzeologie. MVP 11 (81), 1973, č. 3, s. 135–146.
NEUSTUPNÝ, Jiří: What is museology? Museums Journal 71, 1971, č. 2, s. 67–68.
NIEDERLE, Lubor: Průvodce po Národopisném museu Českoslovanském. 2. vyd. Praha
1896.
NIEDERLE, Lubor – CHOTEK, Karel: Projekt slovanské národopisné výstavy. Praha 1912.
NOVÁKOVÁ, Milada: Státní péče o památky lidové architektury. MVP 7 (77), 1969, č. 1,
s. 12–28.
334
NOVOTNÝ, Vladimír: Kulturní využití státních hradů a zámků. Umění 8, 1960, č. 3, s. 278–
282.
O muzejnictví tentokrát v měřítku okresním. Dějiny a současnost 4, 1962, č. 10, s. 18–19.
OCHRYMČUK, Leonid – TICHÝ, Josef – HADLAČ, Jiří: Návštěva mezi obrazy: vyprávění
o obrazech a umělcích a řada hravých etud pro obě oči. Praha 1973. Pomocné knihy pro
žáky.
ONDRÁČKOVÁ, Svatava: Diskuse: Vědecká organizace muzejnictví. Muzeologické sešity
1, 1969, s. 51–53.
PÁGO, Ladislav: Konzervace dřeva z archeologických nálezů. In: PÁGO, Ladislav a kol.
(edd.): Základy muzejní konzervace. Brno 1970, s. 52–54. Muzeografické učební texty.
PÁGO, Ladislav: Rekonstrukce a konzervace velmi poškozených a prokorodovaných
železných předmětů. Archeologické rozhledy 18, 1966, č. 1, s. 64–66.
PÁGO, Ladislav: Základy muzejní konzervace. Brno 1970. Muzeografické učební texty.
PAVLIŠTÍK, Karel: Dobrovolní spolupracovníci a soudobý etnografický výzkum v muzeu
oblastního typu. MVP 3 (73), 1965, č. 2, s. 85–88.
PELIKÁN, Jiří Boris: Konzervace mědi a jejich slitin. Archeologické rozhledy 14, 1964,
č. 4, s. 574–587.
PELIKÁN, Jiří Boris: Konzervace zlatých a stříbrných předmětů. Archeologické rozhledy
15, 1963, č. 4, s. 490–500.
PELIKÁN, Jiří Boris: Nová metoda konservace železných předmětů v muzejnictví. Časopis
Moravského musea/Acta Musei Moraviae – vědy historické 36, 1951, s. 155–161.
PELIKÁN, Jiří Boris: Nové poznatky v oboru konzervace pravěkého materiálu.
Archeologické rozhledy 10, 1958, č. 4, s. 408–425.
335
PELIKÁN, Jiří Boris: Problém konzervace pravěkých želez. Archeologické rozhledy 6,
1954, č. 2, s. 240–244.
PETRTYL, Josef: Úkoly spolupráce školy a muzea prostředky k jejich uskutečnění. In:
TURKOVÁ, Jana (ed.): Muzeum a škola. Praha 1961, s. 4–24.
PETRTYL, Josef: Zkušenosti ze spolupráce školy a muzea při vyučování dějepisu. Praha
1962. Učitelé o své praxi.
PETRŮ, Jaroslav: Vstupní síně na památkových objektech. Památky a příroda 1, 1976,
č. 10, s. 605–608.
PFAFFOVÁ, Jitka: Lidová architektura a budování muzea v přírodě. Časopis Slezského
muzea – řada B 10, 1961, s. 115–120.
PICMAUS, Karel: Vědecká a osvětová práce našich museí. Praha 1957. Musejní práce, sv.
1.
PICMAUS, Karel: Zahajovací projev vedoucího odboru museí MŠK s. K. Picmause. In:
BUŽKOVÁ-VACHOVÁ, Zdenka (ed.): Sborník materiálu z 2. celostátní pracovní
konference Svazu českých museí a Sväzu slovenských múzeí v Opavě 3.-8. července 1956.
Opava 1957, s. 13–21. Publikace Slezského musea.
PLAČEK, Vilém (ed.). Úloha literární a divadelní kritiky v socialistické společnosti:
sborník materiálů z vědecké konference 25. Bezručovy Opavy (15.-16. 9. 1982). Opava 1983.
Knihovna Památníku Petra Bezruče v Opavě.
PLEINER, Radomír – FRYDRÝN, Stanislav: Modely z umělých hmot a význam modelu
a archeologii. Archeologické rozhledy 14, 1962, č. 4, s. 547–564.
PLEINEROVÁ, Ivana: Březno: Experiments with building old slavic houses and living in
them. Památky archeologické 77, 1986, č. 1, s. 104–176.
POCHE, Emanuel: Uměleckoprůmyslové museum v Praze: k 70. výročí založení ústavu.
Praha 1955.
336
POJAR, Josef: Proč nemají plzeňská musea památky na dělnické hnutí? Tvorba. Týdeník
pro kulturu a politiku 20, 1951, č. 16, zadní strana obálky.
POTAPOV, Leonid Pavlovič: Základní otázky národopisné expozice v sovětských muzeích.
Český lid 6 (38), 1951, č. 9-10, s. 209–213.
POTUŽÁKOVÁ, Jana: Formy práce s mládeží v Západočeské galerii v Plzni. In: ŠPÉT, Jiří
(ed.): Spolupráce muzeí a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního
aktivu muzejních a pedagogických pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha, Teplice
1978, s. 71–72.
PRANTL, Ferdinand: Boj proti kosmopolitismu a objektivismu v českém musejnictví. ČNM
– řada historická 121, 1952, s. 104–109.
PREUSS, Karel: Spolupráce muzea a školy v oblasti archeologie. In: ŠPÉT, Jiří (ed.):
Spolupráce muzeí a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního aktivu
muzejních a pedagogických pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha, Teplice 1978,
s. 59–60.
PRINC, Milan: Ochrana archeologických památek. (Spolupráce Archeologického ústavu
ČSAV s muzei a orgány státní památkové péče). Zprávy Československé společnosti
archeologické při Československé akademii věd 13, 1971, č. 6, s. 91–106.
PROCHÁZKA, Jiří: Zkušenosti z činnosti odborné učebny dějepisu a občanské nauky
v Oblastním vlastivědném muzeu v Teplicích a Čechách. In: ŠPÉT, Jiří (ed.): O
problematice spolupráce muzea a školy: Sborník příspěvků přednesených na 5. semináři v
Gottwaldově ve dnech 2.-4. 10. 1974. Praha 1976, s. 167–172.
První přehlídka československého výtvarného umění 1949–1951: Jízdárna pražského hradu
květen - září 1951. Praha 1951.
PUBAL, Václav: Jak dál s rozvojem českého muzejnictví. MVP 9 (79), 1971, č. 2, s. 73–76.
PUBAL, Václav: Muzea a galérie v ČSR: hradní a zámecké expozice: pamětní síně. Praha
1985. A-Z na cesty.
337
PUBAL, Václav: Muzeum Klementa Gottwalda vyznamenáno Řádem Vítězného února.
MVP 18 (88), 1980, č. 1, s. 1–4.
PUBAL, Václav: Podniková – závodní muzea a síně revolučních tradic. Praha 1986.
PUBAL, Václav. Síně revolučních tradic. Praha 1983.
PUBAL, Václav: Zakládání uměleckoprůmyslových muzeí a jejich výchovná a vzdělávací
činnost. Acta regionalia – sborník vlastivědných prací, Praha 1965, s. 56–67.
RADOMĚRSKÝ, Pavel: Poznámky k Muzeu pravěku. ČNM – řada historická 136, 1967,
s. 32–35.
Resoluce II. celostátní národopisné konference. Český lid 39, 1952, č. 1-2, s. 2.
REZNÍK, Jaroslav: Diskuse: Vedecká práca v múzejných výstavách. Muzeologické sešity 1,
1969, s. 50–51.
RICHTER, Václav: Péče o památky. Muzeologické sešity 3, 1971, s. 10–32.
ROUBÍK, František: K diskusi o historické vlastivědě. MVP 3 (73), 1965, č. 4, s. 193–195.
ROUBÍK, František: Příručka vlastivědné práce. Praha 1941. Knihovna Společnosti přátel
starožitností č. 4.
RULÍŠEK, Hynek – RŮŽIČKA, Milouš – BÍLEK, Otakar: Alšova jihočeská galerie
Hluboká nad Vltavou: 30 let: 1953-1983. Hluboká nad Vltavou 1983.
RUTTE, Ladislav: Projekt Bartošova národopisného musea v přírodě. Zlín 1946.
RŮŽIČKA, Miloš Oldřich: Pravidelná studijní setkání jihočeských etnografů. MVP 5 (75),
1967, č. 2, s. 109–110.
SEHNAL, Jiří: K dokumentaci hudební současnosti v muzeích. Muzeologické sešity 5, 1974,
s. 5–11.
SEJBAL, Jiří: Historická muzea a současnost (výtisk v držení autora, nedat.).
338
SEJBAL, Jiří (ed.): Základy muzejní konzervace. Brno 1989. Muzeografické učební texty
III.
SEJBAL, Jiří: Zhodnocení a perspektiva kulturně výchovné práce v numismatice v našich
muzeích. In: SEJBAL, Jiří (ed.): Vzdělávací a kulturně výchovná činnost v numismatice.
Sborník materiálů z numismatického semináře v Brně 1976. Brno 1979, s. 10–16.
Seznam přednášek, které se budou konati na Masarykově universitě v Brně v letním běhu
studijního roku 1947–48. Brno 1948.
Seznam přednášek na Filosofické fakultě v studijním roce 1961-62. Praha 1961.
Seznam přednášek na Filozofické fakultě ve studijním roce 1962-63. Brno 1962.
Seznam přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1965-66. Brno 1965.
Seznam přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1979-80. Brno 1979.
Seznam přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1983/84. Brno 1983.
Seznam přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1984/85. Brno 1984.
Seznam přednášek na filozofické fakultě ve studijním roce 1985/86. Brno 1985.
Seznam přednášek na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity 1951/52. Brno [1951].
Seznam přednášek na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně ve studijním roce
1957/1958. Brno [1957].
SCH.: Poznámky k evidenci národopisného materiálu v jihočeských muzeích. Český lid 40,
1953, č. 4, s. 191.
SCHEUFLER, Vladimír: Konference muzejních pracovníků etnografů v Martině. Český lid
41, 1954, č. 3, s. 141.
SCHNEIDER, Evžen: O charakteru a poslání regionální výzkumné práce muzeí (separát
v držení autora, nedat.).
339
SCHNEIDER, Evžen: Specifické vzdělávání muzejních pracovníků a jeho usoustavnění v
ČSR. Muzeologické sešity: Supplementum 3, 1985, s. 85–126.
SCHNEIDER, Evžen: The Character and Mission of the Regional Reaserch Work of
Museums. Muzeologické sešity 8, 1981, s. 67–93.
SCHNEIDER, Evžen – KULÍŘ, Vratislav: Některé zkušenosti z rozvíjení komplexní
dokumentace současnosti v muzeích Jihočeského kraje. MVP 21 (91), 1983, č. 2, s. 65–73.
SCHUBERTOVÁ, Věra: Muzeálie z hlediska všeoborové interpretace. Muzeum
a současnost 6, 1983, s. 191–196.
SCHWARZ, František – ŠEFČÍK, Erich: Deset let sekce starších dějin. Metodický zpravodaj
pro vlastivědu v Severomoravském kraji 1982, č. 4, s. 20–22.
SKALKOVÁ [GABRIELOVÁ], Bronislava: K dokumentačnímu poslání galerií. MVP 19
(89), 1981, č. 1, s. 20–27.
SKALNÍKOVÁ, Olga: Národopisná výstava českoslovanská a dělnictvo. Český lid 42,
1955, č. 3, s. 106–112.
SKALSKÝ, Gustav a kol. (edd.): Národní museum 1818-1948. Praha 1949.
SKLENÁŘ, Karel: Oddělení prehistorie a protohistorie NM: Zprávy z oddělení Národního
muzea 1967–1970. ČNM 137-139, 1968–1970, s. 102–108.
SKLENÁŘ, Karel: Pravěká a raně středověká archeologie v dějinách Národního muzea.
Praha 2014. Fontes Archaeologici Pragenses.
SKLENÁŘ, Karel: Pravěké nálezy na Mělnicku a Kralupsku: archeologický místopis okresu
Mělník v pravěku a rané době dějinné. Mělník 1982.
SKLENÁŘ, Karel: Přehled důležitější literatury o konzervaci pravěkého materiálu
v muzeích. Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii
věd 9, 1967, č. 4, s. 42–44.
340
SKLENÁŘ, Karel: Skanzenové expozice pravěkého stavitelství. MVP 21 (91), 1983, č. 4,
s. 193–201.
SKLENÁŘ, Karel: Společnost Národního muzea v dějinách i v současnosti. Praha 2007.
SKLENÁŘ, Karel: Terminologický slovník – neodkladný úkol archeologů v muzeích. MVP
27 (97), 1989, č. 2, s. 80–89.
SKRUŽNÝ, Ludvík: Dokumentace archeologických nálezů a povrchových sběrů.
Zpravodaj středočeské vlastivědy a kronikářství 1, 1969, s. 132–137.
SLAVÍČEK, Jan – TURKOVÁ, Jana: Muzea v jubilejním roce 30. výročí osvobození
Československa Sovětskou armádou. MVP 14 (84), 1976, č. 1, s. 5–13.
SLAVÍČEK, Lubomír: Příspěvky k dějinám nostické obrazové sbírky. Materiálie k českému
baroknímu sběratelství. Umění 31, 1983, č. 3, s. 219–241.
SLAVÍK, Stanislav: Ze zasedání komise nových dějin v Ostravě (25. a 26. dubna 1989).
MVP 27 (97), 1989, č. 4, s. 218–219.
Směrnice o krajských galeriích č. 67 392/52-VIII/7. Věstník ministerstva školství, věd
a umění 8, 1952, sešit 22, s. 287–288.
Směrnice pro rozvoj regionálních dějin KSČ a pro činnost skupiny spolupracovníků ÚD
KSČ. In: BARTOŠ, Josef – BIEBERLE, Josef (edd.): Regionální dějiny dělnického hnutí a
dějiny závodů: metodická příručka. Praha 1965, s. 215–220.
Směry a výhledy dalšího rozvoje muzeí a galerií v ČSSR (schváleny usnesením vlády ČSR
č. 390 ze dne 19. 12. 1979). MVP 18 (88), 1980, č. 3, s. 129–137.
SMUTKOVÁ, Zdena: Galerie výtvarných umění v Liberci. In: TURKOVÁ, Jana (ed.):
Muzeum a škola. Praha 1961, s. 47–50. Muzejní práce: studijní, metodický a informační
materiál, sv. 8.
SMYČKA, Jan: Návrh na organisaci práce museální a archivální na Moravě. Pravěk 5, 1909,
č. 3–4, s. 91–96.
341
SMYČKA, Jan: Organisace práce museální a archeologické na Moravě. Pravěk 5, 1909,
č. 1–2, s. 44–47.
SOUČEK, Jan: Výstavba památkové enervace a muzea lidového stavitelství ve Strážnici.
MVP 7 (77), 1969, č. 3-4, s. 203–204.
STAŇKOVÁ, Jitka: Stehy českých lidových výšivek. MVP 9 (79), 1971, č. 3, s. 144–160.
STRÁNSKÁ, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha 1936.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Aktivní muzejní dokumentace. Muzeologické sešity 4, 1972,
s. 3–19.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Československé i zahraniční zkušenosti a názory na
dokumentaci současnosti. Teze muzeologického semináře. Muzeologické sešity 5, 1974,
s. 5–11.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Historický fakt v literárním muzejnictví. In: LIBA, Peter
(ed.): Problémy historického žánru a literárne vzdelanie: zborník prác z 8. konferencie
o literárnom vzdelaní v Dolnom Kubíne 1984. Dolný Kubín 1984. Acta Musei Oraviensis,
s. 197–215.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Ke vztahu literárního muzea a literární tradice. In: Literárna
a literárnomúzejná tradícia: zborník prác z 5. konferencie o literárnom vzdelaní (problémy
literárnej tradície) v Dolnom Kubíne 1978. Dolný Kubín-Nitra 1980, s. 357–363.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Metodologické otázky dokumentace současnosti. Teze
muzeologického semináře. Muzeologické sešity 5, 1974, s. 13–43.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Otázka poměru obecné a tzv. speciální muzeologie. In:
CHOVAN, Juraj (ed.): Literárne pamiatky a pamätníky: sborník Pamätníka slovenskej
literatúry. Martin 1967, s. 63–70.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Počítače a muzea. In: CHENHALL, Robert G. (ed.):
Katalogizace muzejních sbírek ve věku počítačů. Praha 1981, s. 7–27. Problémy sbírkové
evidence, sv. 3.
342
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Počítače a práca archeológov v múzeách. Múzeum 23, 1978,
č. 3, s. 9–16.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Poměr obecné a speciální muzeologie. Časopis Moravského
musea /Acta Musei Moraviae – vědy společenské 53-54, 1968–1969, s. 207–252.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Přechodná exposiční forma. Příspěvek k problematice
výstavby nových musejních exposic. Praha 1957, s. 34–43. Musejní práce, sv. 1.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Špecializácia múzeí z hradiska vývinu vedy. Múzeum 13,
1968, č. 1, s. 22–27.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Umění a muzeum v kontextu perspektivy lidstva.
Muzeologické sešity 8, 1981, s. 15–25.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do muzeologie. Brno 1972.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do studia muzeologie. Brno 1984.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvod do studia muzeologie. 2. aktualiz. a podstatně rozš.
vyd. Brno 2000.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Úvodem k diskusi o poměru muzeí, galerií a památkové
péče. Muzeologické sešity 3, 1971, s. 77–88.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav (ed.): Sborník materiálů prvého muzeologického sympozia:
Brno – 1965. Brno 1966.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav (ed.): Základy muzejní konzervace. Brno 1976.
Muzeografické učební texty II.
SUK, Richard: Budování muzeí v přírodě v České socialistické republice. MVP 18 (88),
1980, č. 1, s. 36–38.
SUK, Richard: Druhý aktiv řešitelů etnografické části resortního výzkumného úkolu. MVP
14 (84), 1976, č. 1, s. 40.
343
SUK, Richard: Etnografická komise ÚMK v Domažlicích. MVP 12 (82), 1974, č. 3, s. 175.
SUK, Richard: Etnografie a muzeum. MVP 9 (79), 1971, č. 2, s. 114.
SUK, Richard: Etnografie současné české vesnice. MVP 10 (80), 1972, č. 3-4, s. 139–147.
SUK, Richard: Muzejní dokumentace současnosti očima etnografa. MVP 9 (79), 1971, č. 3,
s. 181–184.
SUK, Richard: Perspektivy českého etnografického muzejnictví. MVP 15 (85), 1977, č. 2, s.
79–92.
SUK, Richard: Postgraduální studium etnografie a muzeologie. MVP 7 (77), 1969, č. 1–2, s.
207–208.
SUK, Richard: Postgraduální studium etnografie a muzeologie na Karlově univerzitě. MVP
7 (77), 1969, č. 3–4, s. 207–208.
SUK, Richard: Postgraduální studium muzeologie. MVP 9 (79), 1971, č. 3, s. 187.
SUK, Richard: Pracovní soustředění řešitelů rezortních úkolů koordinovaných Ústředním
muzeologickým kabinetem. MVP 15 (85), 1977, č. 1, s. 41–42.
SUK, Richard: Tradiční zemědělské nářadí a nástroje. MVP 4, 74, 1966, č. 4, s. 193–197.
SUK, Richard: Třicet let českého etnografického muzejnictví. Český lid 62, 1975, č. 2,
s. 67–73.
SUK, Richard: Uplatnění etnografie v muzejních expozicích socialismu. MVP 11 (81), 1973,
č. 4, s. 241–247.
SUK, Richard: Výzkum návštěvnosti muzeí. Praha 1966.
SUK, Richard: Výzkum návštěvnosti muzeí. 2. část. Praha 1968.
SUK, Richard: Výzkum návštěvnosti muzeí III. Praha 1970.
344
SUK, Richard: Význam Národopisné výstavy ve vývoji naší etnografie. Český lid 62, 197,
č. 3, s. 125–128.
SUK, Richard: Závěrečné oponentní řízení resortních výzkumných úkolů muzeí z období
šesté pětiletky. MVP 19 (89), 1981, č. 2, s. 103–104.
SUK, Richard – ZASTÁVKA, Zdeněk: K metodě evidence muzejních sbírek. MVP 13 (83),
1975, č. 4, s. 196–197.
SVOBODA, Bedřich: Jak nacházíme archeologické památky. Naše vlast 6, 1954, č. 2, s. 22–
23, č. 3, s. 42–43.
SVOBODA, Josef František: Musejnictví ve XX. století. In: Dvacáté století: co dalo lidstvu:
výsledky práce lidstva 20. věku. Díl VII. – Z duševní dílny lidstva. Praha 1934, s. 414–458.
SVOBODA, Josef František: Zásady českého musejnictví. Praha 1949.
SVOBODA, Stanislav František: Za doc. dr. Drahomírou Stránskou (8. 12. 1899 – 24. 8.
1964). ČNM – řada historická 133, 1964, s. 228–229.
ŠEFČÍK, Erich: Muzea a jejich vexilologické sbírky. MVP 22 (91), 1984, č. 4, s. 193–197.
ŠEFČÍK, Erich: PhDr. Karel Černohorský a opavská muzea. Časopis Slezského musea –
řada B 32, 1983, s. 193–194.
ŠIMKOVÁ, Gabriela: Práce s učňovskou mládeží v Národní galerii. In: ŠPÉT, Jiří (ed.):
Spolupráce muzeí a galerií se školami a mládeží. Sborník příspěvků z celonárodního aktivu
muzejních a pedagogických pracovníků v Teplicích 22.–23. 11. 1977. Praha, Teplice 1978,
s. 68–70.
ŠIMEK, Eduard: Numismatická expozice Národního muzea v Praze. In: SEJBAL, Jiří (ed.):
Vzdělávací a kulturně výchovná činnost v numismatice. Sborník materiálů z numismatického
semináře v Brně 1976. Brno 1979, s. 35–39.
ŠOLC, Josef: Síně a koutky revolučních tradic: metodický list. Hodonín 1980.
345
ŠPÉT, Jiří: Celonárodní aktiv k hlavním úkolům muzeí a galerií v 8. pětiletce (Olomouc 24.
a 25. října 1984). MVP 23 (92), 1985, č. 1, s. 1–2.
ŠPÉT, Jiří: Dějiny muzejnictví a jejich aktuální úkoly. Muzeologické sešity, 1983 –
supplementum, s. 15–29.
ŠPÉT, Jiří: Formování kulturně politického programu českých muzeí v letech 1945–1954,
část III. MVP 17, 1979, č. 4, s. 218–227.
ŠPÉT, Jiří: Historie v Časopise Národního muzea. ČNM – řada historická 146, 1977, s. 121–
164.
ŠPÉT, Jiří: Jsme připraveni dokumentovat současnost? MVP 13 (83), 1975, č. 2, s. 53–59.
ŠPÉT, Jiří: K hlavním úkolům muzeí a galerií po XVI. sjezdu KSČ. MVP 20 (90), 1980,
č. 1, s. 1–16.
ŠPÉT, Jiří: K současnému stavu a některým problémům tvorby expozic a výstav současnosti.
MVP 9 (79), 1971, č. 4, s. 213–224.
ŠPÉT, Jiří: Muzea v nástupu do 8. pětiletky. MVP 24 (93), 1986, č. 1, s. 1–8.
ŠPÉT, Jiří: Palackého koncepce Národního muzea a její význam pro počátky regionálního
muzejnictví. ČNM – řada historická 137-139, 1968–1970, s. 18–29.
ŠPÉT, Jiří: Poslání a funkce krajských muzeí. MVP 20 (90), 1980, č. 4, s. 207–208.
ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví. Praha 1979.
ŠPÉT, Jiří: Rozvoj českých muzeí v letech 1971-1975. MVP 15 (85), 1977, č. 2, s. 102–104.
ŠPÉT, Jiří: Úkoly historické vlastivědy a muzea. In: BARTOŠ, Josef (ed.): O regionálních
dějinách: materiály z konference Kabinetu regionálních dějin při katedře historie filozofické
fakulty Univerzity Palackého v Olomouci: Rožnov pod Radhoštěm 21.-23. února 1979.
Olomouc 1980, s. 106–114.
346
ŠPÉT, Jiří: Zásady komplexní dokumentace období výstavby socialismu. MVP 19 (89),
1981, č. 4, s. 193–197.
ŠPÉT, Jiří: Zdeněk Nejedlý a české muzejnictví. MVP 16 (86), 1978, č. 1, s. 1–5.
ŠPÉT, Jiří: Zintenzívnění spolupráce muzeí a galerií se školami a mládeží. MVP 16 (86),
1978, č. 1, s. 41–46.
ŠTIKA, Jaroslav: Museum vivum. In: Museum vivum I: konference muzeí v přírodě 28.-30.
9. 1983. Rožnov pod Radhoštěm 1985, s. 25–32.
ŠTIKA, Jaroslav – LANGER, Jiří: Československá muzea v přírodě. Martin 1989.
ŠTROBLOVÁ, H. [Helena]: Seminář dokumentace numismatického materiálu. MVP 20
(90), 1982, č. 1, s. 36–37.
ŠŤASTNÁ, Jarmila: Lidové pečivo v muzejní sbírce. MVP 10 (80), 1972, č. 1, s. 5–17.
ŠŤOVÍČEK, Jan: Historická muzea v pojetí Sovětské historické encyklopedie. MVP 9 (79),
1971, č. 4, s. 251–252.
ŠŮLA, Jaroslav: Ke vzniku Muzea Jiráskova temna na Skalce. MVP 9 (79), 1971, č. 2,
s. 110–112.
ŠŮLA, Jaroslav – VOKOLEK, Vít: K současnému stavu archeologických a numismatických
sbírek ve venkovských muzeích. MVP 2, 1964, č. 4, s. 228–230.
ŠULEŘ, Petr: Muzejní přístup člověka ke skutečnosti v raném středověku. Muzeologické
sešity 7, 1979, s. 12–29.
ŠVÉDA, Alois – HRZALOVÁ, Anna (edd.): Sborník z mezinárodní literárněvědné
konference Bezručova Opava l978 [poř. lit. oddělení Slezského muzea – Památník Petra
Bezruče v Opavě v září 1978: výběr materiálů]. Ostrava 1980.
347
ŠVEHLA, Karel: Příruční knihovny a sbírky psaných a tištěných památek ve vlastivědných
museích českých krajů. Praha 1957, s. 35–64. Musejní práce: Studijní, metodický
a informační materiál, sv. 2.
TEMPÍR, Zdeněk: Dokumentace vývoje socialistického zemědělství muzejními formami.
Praha 1980.
TIHELKA, Karel: Didaktické školní exkurse do pravěkých sbírek v muzeích. Z dávných
věků 1, 1947/1948, č. 1-4, s. 151–152.
TUČEK, Karel: Putovní výstavy a jejich význam pro musea. ČNM – vědy společenské 120,
1951, s. 64–72.
TUČEK, Karel: Práce muzeí v Sovětském svazu. Praha 1956.
TUČEK, Karel: Program vlastivědných muzeí. ČNM – vědy společenské, 117-119, 1948–
1950, s. 112–114.
TUČEK, Karel: Příležitostné výstavy vlastivědných museí. Naše vlast. Časopis pro
vlasteneckou práci 1, 1953, č. 5, s. 134–137.
TUČEK, Karel – NEUSTUPNÝ, Jiří: Evidence musejních sbírek. Praha 1954.
TUČEK, Karel – POCHE, Emanuel – PRANTL, Ferdinand: Práce museí v Sovětském svazu.
Praha 1956. Knihovna osvětové práce.
TURKOVÁ, Jana: Tři roky oborové komise muzejních pracovníků – numismatiků. MVP 16
(86), 1978, č. 3, s. 183–185.
ÚNAROVÁ, Jindra: Muzeum dělnického hnutí Brněnska v Brně. In: TURKOVÁ, Jana
(ed.): Muzeum a škola. Praha 1961, s. 38–40.
Ustavení ústřední muzejní rady. Zprávy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při Národním
museu v Praze, 1959, č. 1, s. 13–15.
348
VÁCLAVÍK, Antonín: Zrnko k zrnečku: návod jak shromažďovati doklady lidové kultury
v oblasti jižní a východní Moravy. Uherské Hradiště 1941.
VÁCLAVKOVÁ, Jaroslava: Strahovský památník národního písemnictví. In: KUBÍČEK,
Alois a kol.: Památník národního písemnictví na Strahově. Praha 1954.
VÁCLAVKOVÁ, Jaroslava: (Úvodník). Glosy ze Strahova 1, 1964, č. 1-2, s. 1–2.
VACHOVÁ, Zdena: K úkolům etnografie v muzeích. Časopis Slezského muzea – řada B 13,
1964, č. 1, s. 57–64.
VACHOVÁ, Zdena: Národopisné sbírky Slezského muzea. Ostrava 1962.
VACHOVÁ, Zdena: Přínos Karla Černohorského k muzejní etnografii (K osmdesátinám dr.
Karla Černohorského). Časopis Slezského musea – řada B 25, 1976, č. 2, s. 97–101.
VALÍČEK, Josef: Vlastivědné muzeum ve Šternberku na Moravě. In: TURKOVÁ, Jana
(ed.): Muzeum a škola. Praha 1961, s. 74–75. Muzejní práce: studijní, metodický
a informační materiál, sv. 8.
VAŠÍČEK, Zdeněk: Muzeologie a metodologie deskripce a klasifikace. Muzeologické sešity
2, 1970, s. 9–19.
VAŠTOVÁ, Věra: Vlastivědné muzeum v Horšovském Týně. In: TURKOVÁ, Jana (ed.):
Muzeum a škola. Praha 1961, s. 54–55. Muzejní práce: studijní, metodický a informační
materiál, sv. 8.
VENCL, Slavomil: Krize muzeí. Dějiny a současnost 6, 1964, č. 11, s. 31–33.
VENCL, Slavomil: Neničte archeologické památky! Praha 1967. Zprávy Československé
společnosti archeologické při Československé akademii věd.
VENCL, Slavomil: Povrchový sběr jako technika archeologického průzkumu. MVP 6 (76),
č. 2, 1968, s. 96–99.
349
VENCL, Slavomil: Regionální muzea a záchranné výzkumy v Čechách. Zprávy
Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd 10, 1968, č. 6,
s. 66–71.
VIGNATIOVÁ, Jana: Přehled vývoje archeologického bádání na Moravě do začátku XX.
století. Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd
17, 1975, č. 3, s. 93–125.
VINTER, Vlastimil: Kulturní památky a osvětová práce. Zprávy památkové péče 14, 1954,
č. 4, s. 123–124.
VINTER, Vlastimil: Úvod do dějin a teorie památkové péče. Díl 1. Nástin vývoje a základní
ideové otázky památkové péče. Praha 1971. Dějiny a teorie kultury.
VIŠÍN, Jan: Kulturně-výchovná a výstavní činnost PNP. Literárněvědný sborník Památníku
národního písemnictví 1, 1981, s. 56–59.
VLČEK, Václav: K některým problémům literárních muzeí a památníků. MVP 1 (71), 1963,
č. 3, s. 129–132.
VLČEK, Václav: K vývoji českého muzejnictví. Praha 1970.
VLČEK, Václav: Muzea a vědecké řízení. MVP 12 (82), 1974, č. 1, s. 1–5.
VODIČKA, Felix – NOVÁK, Bohumil (edd.): Památník národního písemnictví na
Strahově: katalog musea české literatury. Praha 1953.
VONDRUŠKA, Vlastimil: Několik poznámek k teoretickým východiskům třídění předmětů
lidové kultury. MVP 20 (90), 1982, č. 3, s. 142–146.
VONDRUŠKA, Vlastimil – KOPŘIVOVÁ, Violeta – GRULICH, Tomáš:
Etnografický slovník: slovník etnografických muzejních reálií. Sv. 1 – Domácí kuchyňská
nářadí, nádobí a náčiní. Praha 1987.
VP: Ústřední rada muzeí a galerií Ministerstva kultury ČSR ustavena. MVP 18 (88), 1980,
č. 3, s. 161–162.
350
VRCHOTKA, Jaroslav: Dějiny Knihovny Národního muzea v Praze: 1818–1892. Praha
1967. Edice Národního muzea v Praze.
VRCHOTKA, Jaroslav: Knižnica Národného múzea v Prahe a jej muzeologická činnosť.
Literárnomúzejný letopis 11-12, 1979, s. 121–124.
VRCHOTKA, Jaroslav: Muzejní práce s knihou. MVP 28 (98), 1990, č. 2, s. 129–135.
VRCHOTKA, Jaroslav: Muzeum knihy ve Žďáře nad Sázavou: expozice Knihovny
Národního muzea v Praze: průvodce. Praha 1978. Inventáře a katalogy Knihovny Národního
muzea v Praze, s. 5.
VRCHOTKA, Jaroslav: Státní muzeum knihy a knihtisku Ukrajinské SSR v Kyjevě. MVP
14 (84), č. 2, s. 100–105.
VRCHOTKA, Jaroslav – SPUNAROVÁ, Taťjána: Muzeologická literatura na výstavě.
Múzeum 3, 1956, č. 3-4, s. 187–200.
WAGNER, Mirek: Spolupráce muzea a školy v oblasti výtvarné výchovy. In: ŠPÉT, Jiří
(ed.): Spolupráce školy a muzea: sborník příspěvků přednesených na semináři
v Gottwaldově ve dnech 18.-20. listopadu 1970. Praha 1971, s. 121–124.
WIRTH, Zdeněk: Ratibořice: Státní zámek, kult. a přírodní památky Babiččina údolí. 4. vyd.
Praha 1961.
WIRTH, Zdeněk: Kynžvart: Státní zámek a památky v okolí. 2., přeprac. a pozm. vyd. Praha
1961.
Z diskuse. Muzeologické sešity, 1983 – supplementum, s. 29–30.
Zásady rozvoje českého muzejnictví. MVP 11 (81), 1973, č. 4, s. 221–235.
ZEMINA, Jaromír: Ke sběrné a zveřejňovací činnosti našich galérií. Muzeologické sešity 1,
1969, s. 16–22.
351
ZGAFAS, I. [Ilias]: Zasedání komise pro nové dějiny a současnost. MVP 22 (91), 1984, č.
2, s. 111–112.
ZGAFAS, Ilias: Z ustavující porady Komise pro období dělnického hnutí a výstavby
socialismu v muzeích pří Ústřední muzejní radě. Zprávy Kabinetu muzejní a vlastivědné
práce při Národním muzeu v Praze, 1962, č. 2, s. 11–13.
ZHOŘ, Igor: Člověk a výtvarné umění: mladým přátelům výtvarného umění. Praha 1963.
ZÍBRT, Čeněk: Česká chalupa. In: Sto let práce: Zpráva o všeobecné zemské výstavě v Praze
1891. Díl 3. Praha 1895, s. 631–643.
ZIKMUNDA, Vlastimil: Východočeské muzeum Pardubice. In: TURKOVÁ, Jana (ed.):
Spolupráce muzeí se školami: (materiály z celostátního semináře v Gottwaldově, říjen 1965).
Praha 1965, s. 87–88. Metodické listy Kabinetu muzejní a vlastivědné práce při Národním
muzeu v Praze.
Zprávy Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd 6, 1964.
ŽALMAN, Jiří: Expozice Muzea revolučních bojů a osvobození v Ostravě. MVP 25 (95),
1987, č. 4, s. 235–237.
ŽANTOVSKÝ, Jiří: První kapitola. Glosy ze Strahova 1, 1964, č. 1-2, s. 10–14.
Literatura
ALEXANDER, Edward P.: Museums in Motion: An Introduction to the History and
Functions of Museums. 2. vyd. Walnut Creek 1996.
BAGHLI, Sid Ahmed – BOYLAN, Patrick – HERREMAN, Yanni: History of ICOM (1946–
1996). Paris 1998.
352
BAHENSKÝ, František: Se sovětským národopisem na věčné časy! Fikce, či realita? In:
WOITSCH, Jiří – JŮNOVÁ MACKOVÁ, Adéla (edd.): Etnologie v zúženém prostoru.
Praha 2016, s. 148–157.
BAUER, Michal: Ideologie a paměť: literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20.
století. Jinočany 2003.
BAZIN, Germain: The Museum Age. New York 1967.
BRAEMBUSCHE, Antoon A. van den: Historical Explanation and Comparative Method.
Towards a Theory of the History of Society. History and Theory 28, 1989, s. 1–24.
BĚHALOVÁ, Štěpánka – PETRUŽELKOVÁ, Alena: Od Teplic do Hradce Králové (1973-
2016). Čtyřicet let setkávání knihovníků muzeí a galerií. Čtenář 69, 2017, č. 3, s. 94–98.
BELCREDI, Ludvík: Archeologické lokality a nálezy okresu Brno-venkov. Brno 1989.
BENDA, Josef: Sbírka starého umění Národní galerie v Praze a její předchůdci – od
počátků k marné současnosti. Praha 2018. Studie Národohospodářského ústavu Josefa
Hlávky.
BENEŠ, Josef: Anotovaná výběrová bibliografie české a slovenské etnografické muzeologie
za léta 1945–1971. Praha 1972.
BENEŠ, Josef: Základy muzeologie. Opava 1997.
BERÁNEK, Petr: Muzea jako ideologický nástroj v komunistickém Československu v letech
1948–1959. Brno 2019. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.
Vedoucí práce Otakar Kirsch.
BLAŽÍČEK, Oldřich J.: Slovník památkové péče: terminologie, morfologie, organizace.
Praha 1962.
BOŽENEK, Karel: Hudebně historiografická práce v muzeu. Časopis Slezského muzea –
série B 21, 1972, č. 1, s. 23–38.
353
BRODESSER, Slavomír – BŘEČKA, Jan – MIKULKA, Jiří: K poznání a slávě země: dějiny
Moravského zemského muzea. Brno 2002.
BRODSKÝ, Pavel – TOŠNEROVÁ, Marie: Průvodce po rukopisných fondech v České
republice. Díl 3. Rukopisné fondy muzeí a galerií v České republice. Praha 2001. Studie
o rukopisech: monographia.
BROUČEK, Stanislav – PARGAČ, Jan – SOCHOROVÁ, Ludmila – ŠTĚPÁNOVÁ, Irena:
Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895. Praha 1996.
BRYOL, Radek – DOLÁK, Jan – DRÁPALOVÁ, Lenka – KOUDELOVÁ, Jana –
LANGER, Jiří: Muzea v přírodě v České republice: teoretická a metodická východiska.
Rožnov pod Radhoštěm 2019.
BOUZEK, Jan a kol.: Dějiny archeologie II. 2. přeprac. vyd. Praha 1984.
CATALANO, Alessandro: Rudá záře nad literaturou: česká literatura mezi socialismem
a undergroundem (1945-1959). Brno 2008.
ČERNÁ, Kateřina: Nová totalita? Krajské galerie a politika. Art + antiques 2009, č. 4,
s. 36–40.
DOBIÁŠ, František – MĚCHUROVÁ, Albína. Výstavnictví n. p. Praha v československé
výstavní tvorbě 1947–1987. Praha 1987.
DOLÁK, Jan – GILBERTOVÁ, Marie: Historik Jiří Špét: život a dílo. Brno 2010.
DOLÁK, Jan: The role of Z. Z. Stránský in present-day museology. Museologica Brunensia
8, 2019, č. 2, s. 15–26.
DOUŠA, Pavel: Organizace českého muzejnictví 1945–1989: Systém řízení muzeí v zajetí
politické ideologie. Opava 2005. Dizertační práce. Slezská univerzita v Opavě, Filosofickopřírodovědecká
fakulta, Ústav historie a muzeologie.
DOUŠA, Pavel: Ústřední muzeologický kabinet 1955–1989. Muzeum: muzejní a vlastivědná
práce 49, 2011, č. 1, s. 3–14.
354
DVOŘÁKOVÁ, Hana: Hanák na Pacifiku: zapomenutá osobnost Františka Pospíšila /
A man from Haná on the Pacific Coast: the forgotten figure of František Pospíšil. Brno
2008.
DVOŘÁKOVÁ, Hana: Ludvík Kunz – osobnost české etnografie. Folia ethnographica:
supplementum ad Acta Musei Moraviae 48, 2014, č. 1, s. 5–12.
FLAŠAROVÁ, Marcela: 30 let Galerie Klatovy-Klenová: [1964-1994]: [katalog výstavy].
Klatovy 1995.
FLÜGEL, Katharina: Einführung in die Museologie. Darmstadt 2005.
FORMÁNEK, Václav: 10 let Československé lidově demokratické republiky ve výtvarném
umění: 1945-1955: Jízdárna pražského hradu: prosinec 1955 – únor 1956: [výběrový
katalog]. Praha [1955].
FORSTOVÁ, Eva: Knihy podle norem: kulturní instituce v systému řízené kultury. Státní
nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Praha 2013. Mnemosyne sv. 8.
GABRIELOVÁ, Bronislava: K dějinám Moravského uměleckoprůmyslového muzea v Brně.
Brno 2003.
HAMANOVÁ, Růžena – FREISLEBEN, Zdeněk: Památník národního písemnictví 1953–
2013. Praha 2013.
HLAVA, Miloš – KOSTKA, Michal – ŠMOLÍKOVÁ, Miroslava: Archeologické expozice
a výstavy v Muzeu hlavního města Prahy. Archaeologica Pragensia 22, 2014, s. 199–234.
HOLMAN, Pavel: Cesty brněnské muzeologie. In: DOLÁK, Jan (ed.): Muzeologie na
začátku 3. tisíciletí/Museology at the Beginning of the 3rd Millenium: sborník
z mezinárodního semináře teorie a praxe 2. Brno 2009, s. 198–202.
HORÁČEK, Radek: Galerijní animace a zprostředkování umění: poslání, možnosti
a podoby seznamování veřejnosti se soudobým výtvarným uměním prostřednictvím
aktivizujících programů na výstavách. Brno 1998.
355
HOZÁK, Jan: Příběh Národního technického muzea. Praha 2008.
HUSA, Václav: Epochy českých dějin. Praha 1949.
JÁCHIMOVÁ, Veronika: K typologii a historii instituce „literární muzeum“ v Čechách. In:
LUPÍNKOVÁ, Martina – MUCHKA, Pavel (edd.): Literární paměť ve středních Čechách.
Praha 2016, s. 21–32.
JAREŠ, Jakub: Muzea a památníky po roce 1989: čí příběh vypráví? Paměť a dějiny 11,
2017, č. 3, s. 113–116.
JEŘÁBEK, Richard: Antonín Václavík a (sebe)kritika. Český lid 78, 1991, č. 3, s. 216–221.
JUNEK, Marek: Problematika soudobé dokumentace v Československu před rokem 1989.
Muzeum: muzejní a vlastivědná práce 50, 2012, č. 1, s. 3–9.
KAPLAN, Karel: Aparát ÚV KSČ v letech 1948–1968: Studie a dokumenty. Praha 1993.
Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
KIRSCH, Otakar: Association of Museum Workers in Defence Against Counterfeiting and
Unfair Trade Practices: Comments on the origins of organised meetings of museum workers
on an international basis. Museologica Brunensia 4, 2015, č. 2, s. 48–55.
KIRSCH, Otakar: Formování a vývoj technické muzeologie v českých zemích v letech
1948–1989. Část I. – dobové koncepce, angažmá v oblasti historické muzeologie, výzkumy
publika. Muzeológia a kultúrne dedičstvo 5, 2017, č. 1, s. 123–135.
KIRSCH, Otakar: Formování a vývoj technické muzeologie v českých zemích v letech 1948-
1989. Část II. – podíl na vysokoškolské výuce a činnosti mezinárodních muzejních
organizací, reflexe ze strany českých muzeologů. Muzeológia a kultúrne dedičstvo 5, 2017,
č. 2, s. 125–134.
KIRSCH, Otakar: Ludvík Kunz a jeho pojetí etnografické muzeologie. Muzeológia
a kultúrne dedičstvo 3, 2015, č. 2, s. 9–27.
356
KIRSCH, Otakar: Muzeolog a etnograf Josef Beneš – 100 let od narození. Časopis Slezského
zemského muzea, série B – vědy historické 66, 2017, č. 1, s. 97–99.
KIRSCH, Otakar: Nástin vývoje etnografické muzeologie v letech 1948–1989 – přístupy,
reflektovaná témata, organizační složky, podíl na vysokoškolské výuce. Národopisný
věstník 76, 2017, č. 2, s. 5–35.
KIRSCH, Otakar: Navzdory obtížím vstříc profesním zájmům: Osudy Svazu muzejních
pracovníků v letech 1968–1969. In: BŘEZINA, Vladimír – HLOUŠKOVÁ, Kateřina –
SLABOTINSKÝ, Radek (edd.): Historik skutečně mohutný: k životnímu jubileu Jiřího
Pernese. Praha – Ústí nad Labem – Brno 2018, s. 355–369.
KIRSCH, Otakar: Podíl německo-moravských muzejníků na aktivitách muzejních
zájmových organizací v první polovině dvacátého století. In: Fenomén muzeum v 19. a
v první polovině 20. století. Ústí nad Labem 2010, s. 39–60.
KIRSCH, Otakar: (Po)zapomenutí nositelé paměti: Německé muzejnictví na Moravě. Brno
2014.
KIRSCH, Otakar: Reflexe muzejní problematiky na stránkách časopisu Pravěk v letech
1903-1912. In: UNGERMAN, Šimon – PŘICHYSTALOVÁ, Renáta (edd.): Zaměřeno na
středověk. Zdeňkovi Měřínskému k 60. narozeninám. Praha 2010, s. 661–672.
KIRSCH, Otakar: Svaz německo-moravských místních muzeí a jeho úsilí o povznesení
profesní úrovně a společenského postavení regionálního muzejnictví na Moravě. Brno v
minulosti a dnes 24, 2011, č. 1, s. 225–248.
KIRSCH, Otakar: Vysokoškolská výuka muzeologie v Brně v době normalizace a nástupu
demokratického režimu. Museologica Brunensia 3, 2014, č. 2, s. 12–20.
KIRSCH, Otakar: Základní trendy ve vývoji národopisu v německo-moravských
vlastivědných muzeích. Národopisný věstník 70, 2011, č. 1, s. 19–42.
357
KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Teorie jako platforma pro edukaci muzejních
pracovníků. Osudy Střediska pro výuku muzeologie v letech 1967–1982. Muzeum: Muzejní
a vlastivědná práce 55, 2017, č. 2, s. 3–15.
KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Towards professionalism through academic
education in museum work: on the beginnings of museology education in Czech
universities. Museum Management and Curatorship 34, 2019, č. 5, s. 486–500.
KIRSCH, Otakar – JAGOŠOVÁ, Lucie: Vývoj Lektorátu muzejnictví 1922-1951.
Devadesát let od počátků univerzitního vzdělávání muzejníků v českých zemích. Muzeum:
muzejní a vlastivědná práce 51, 2013, č. 1, s. 3–16.
KNAPÍK, Jiří: Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948-1953: biografický slovník
stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových
pracovníků, redaktorů. Praha 2002.
KNAPÍK, Jiří: Únor a kultura: sovětizace české kultury 1948–1950. Praha 2004. Otazníky
našich dějin.
KNAPÍK, Jiří: V zajetí moci: kulturní politika, její systém a aktéři 1948-1956. Praha 2006.
KNAPÍK, Jiří – OLŠOVSKÝ, Jaromír – ŠOPÁK, Pavel – VÁHALA, David: Vademecum
muzeologie. Opava 2012.
KOLÁŘ, František – HLAVAČKA, Milan: Jubilejní výstava 1891. Praha 1991, s. 68–69.
Slovo k historii.
KOSKOVÁ, Helena: Šedesátá léta – zlatý věk české prózy? In: DENEMARKOVÁ, Radka
(ed.): Zlatá šedesátá. Česká literatura a společnost v letech tání, kolotání a … zklamání.
Praha 2000, s. 19–30.
KOSTRHUN, Petr – SOUKUP, Václav – PŮTOVÁ, Barbora – NERUDOVÁ,
Zdeňka: Úsvit pravěkých lovců: po stopách Jana Jelínka/Dawn of prehistoric hunters: in the
footsteps of Jan Jelínek. Brno 2016. Studie Centra kulturní antropologie.
358
KOTALÍK, Jiří: O regionálních galeriích (koláž několika textů z let 1957–1995). In:
FLAŠAROVÁ, Marcela (ed.): 30 let Galerie Klatovy-Klenová: [1964-1994]: [katalog
výstavy]. Klatovy 1995, nestr.
KOVÁČ, Mišo A.: Úvod do literárnej muzeológie. Martin 1982. Metodika a propagácia.
Metodické príručky a zborníky.
KREKOVIČ, Eduard – BAČA, Martin. Marxism, communism and Czechoslovak
archeology. Anthropologie 51, 2013, č. 2, s. 261–270.
KROUPA, Jiří: Metodologie dějin umění. Díl 2 – Metody dějin umění. Brno 2010, s. 323–
330.
KŘÍŽOVÁ, Alena: Akviziční činnost uměleckoprůmyslových muzeí – jedna z podstatných
forem naplnění jejich poslání. In: BAUMANNOVÁ, Dagmar (ed.): Ke 100. výročí založení
Muzea města Brna / Přelom 19. a 20. století – období vzniku městských muzeí a jejich vývoj
ve 20. století. Sborník konference muzeí konané 6.–7. října 2004 u příležitosti 100. výročí
založení Muzea města Brna. Brno 2005, CD-ROM, nestr.
KUBÍČEK, Tomáš: Myšlení o literatuře v prostředí českých literárních časopisů šedesátých
let. In: DENEMARKOVÁ, Radka (ed.): Zlatá šedesátá. Česká literatura a společnost
v letech tání, kolotání a … zklamání. Praha 2000, s. 125–135.
KUBŮ, Eduard – ŠOUŠA, Jiří – ŠIMČÍK, Antonín: 100 let Národního zemědělského muzea.
Praha 2018.
KUČEROVÁ, Kateřina: Ideologické projevy v českém muzejnictví 1948–1960 na příkladu
Svazu českých muzeí a Kabinetu muzejní a vlastivědné práce. Brno 2015. Magisterská práce.
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Vedoucí práce Jiří Němec.
KUSÁK, Alexej: Kultura a politika v Československu 1945–1956. Praha 1998. Malá řada
kritického myšlení.
KUSÁK, Alexej: Kultura a politika v Československu 1945–1956. Praha 1998. Malá řada
kritického myšlení.
359
LANGRIDGE, Derek Wilton: Subject analysis: principles and procedures. New York 1989.
LEHMANNOVÁ, Martina: ICOM Czechoslovakia and Jan Jelínek. Museologica
Brunensia 4, 2015, č. 2, s. 81–83.
MADER, Brigitta: Ludvík Salvátor: vědec a cestovatel: zpráva o životě a díle rakouského
arcivévody a toskánského prince se zvláštním zřetelem k městu Brandýsu nad Labem – Staré
Boleslavi. Brandýs nad Labem – Stará Boleslav 2005.
MAKOWSKI, Mariusz: Zbiory muzealne Leopolda Jana Szersznika. In: SPYRA, Janusz
(ed.): 190 lat założenia muzeum i biblioteki Leopolda Jana Szersznika 1802–1992. Cieszyn
1993, s. 53–60.
MAŇAS, Jan: Zemědělské muzeum 1891-1991. Praha 1991.
MAROEVIĆ, Ivo: Introduction to Museology: the European approach. München 1998,
s. 147–148.
MAŠÍN, Jiří: In memoriam Bohuslava Slánského. Umění 29, 1981, č. 3, s. 266–269.
MATOUŠEK, Václav: Archeologické muzejní expozice v Čechách jako odraz koncepce
studia pravěku a středověku. Archeologické rozhledy 52, 2000, č. 2, s. 453–463.
MAYRING, Philipp: Qualitative Inhaltsanalyse. In: MEY, Günter – MRUCK, Katja (edd.):
Handbuch qualitative Forschung in der Psychologie. Wiesbaden 2010, s. 601–613.
MENSCH, Peter van: Towards a methodology of museology. Zagreb 1992. PhD thesis, nestr.
MERVART, Jan: Kultura v karanténě: umělecké svazy a jejich konsolidace za rané
normalizace. Praha 2015. Knižnice Dějin a současnosti.
MEVALDOVÁ, Helena – TAUBEROVÁ, Monika: Drahomíra Stránská: osobnost
evropské etnografie. Praha 2011.
MRÁZOVÁ, Lenka – JAGOŠOVÁ, Lucie: Obsahové proměny kurikula brněnské
muzeologie v letech 1964–2014. Museologica Brunensia 3, 2014, č. 3, s. 28–42.
360
MUNDT, Barbara: Die deutschen Kunstgewerbemuseen im 19. Jahrhundert. München
1974. Studien zur Kunst des neunzehnten Jahrhunderts, sv. 22.
Museologica Brunensia 2, 2016, č. 2.
Museological working papers 1981, č. 2.
MUSIL, Roman (ed.): Moderní galerie tenkrát: 1902–1942: klášter sc. Anežky české únor –
duben 1992. Praha 1992.
OLŠÁKOVÁ, Doubravka: Etnografický výzkum jako státní úkol i mocenský problém.
Přehledová studie k hlavním plánům československé etnografie a folkloristiky v letech
1952–1989. In: WOITSCH, Jiří – JŮNOVÁ MACKOVÁ, Adéla (edd.): Etnologie
v zúženém prostoru. Praha 2016, s. 125–147.
PÁNKOVÁ, Markéta – ŠIMEK, Eduard: Národní pedagogické muzeum a knihovna
J. A. Komenského (1892-2012): nástin historie. Praha 2012.
PDB [V. Podborský]: Zapomínaný Moritz/Mauritius Wilhelm Trapp (24. 1. 1825 – 27. 5.
1895). Pravěk n. ř. 15, 2005, s. 467–468.
PERNES, Jiří: Dvacet let práce metodicko-muzeologického oddělení Moravského muzea
v Brně 1963–1983. Časopis Moravského muzea – vědy společenské/Acta Musei Moraviae –
science sociales 69, 1984, s. 259–268.
PETRÁŇOVÁ, Lydie: Karel Chotek a jeho škola. In: WOITSCH, Jiří – JŮNOVÁ
MACKOVÁ, Adéla (edd.): Etnologie v zúženém prostoru. Praha 2016, s. 71–92.
POMIAN, Krzysztof: Der Ursprung des Museums: vom Sammeln. Berlin 1998.
POPOVIČ, Anton: Pojmoslovie literárnomuzejnej komunikácie. Dolný Kubín 1979. Acta
Musei litterarii Pauli Országh Hviezdoslav.
RÁKOSNÍK, Jakub – SPURNÝ, Matěj – ŠTAIF, Jiří: Milníky moderních českých dějin:
krize konsenzu a legitimity v letech 1848-1989. Praha 2018. Historické myšlení.
361
RUSINKO, Marcela: Snad nesbíráte obrazy?: cesty soukromého sběratelství moderního
umění v českých zemích v letech 1948-1965. Brno 2018.
RUSINKO, Marcela – JIRÁKOVÁ, Marie – SKÁLOVÁ, Vanda: Galerie v proudu času:
60 let Východočeské galerie. Pardubice 2013.
RUTAR, Václav: The hundredth anniversary of the birth of Josef Beneš, a prominent Czech
museologist. Museologica Brunensia 6, 2017, č. 1, s. 65–67.
RUTAR. Václav: Vznik, vývoj a práce externí katedry muzeologie v Brně v letech 1963–
1969. Museologica Brunensia 3, 2014, č. 2, s. 4–11.
RYŠICOVÁ, Lenka: Moderní dějiny Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod
Radhoštěm v letech 1960–2005. Museum vivum 1, 2005, s. 9–26.
SKLENÁŘ, Karel: Anotovaná výběrová bibliografie prehistorické muzeologie. Praha 1973.
SKLENÁŘ, Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů a jejich
spolupracovníků z příbuzných oborů. Praha 2005.
SKLENÁŘ, Karel: Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha 2001.
SKLENÁŘ, Karel – HARTL, Jiří: Archeologický slovník. Část 1. Kamenné artefakty. Praha
1989.
SKLENÁŘ, Karel – LUTOVSKÝ, Michal: Archeologický slovník. Část 2. Kovové artefakty
1. Pravěk a raný středověk. Praha 1993.
SKLENÁŘ, Karel – ŠŤOVÍČEK, Jan – BENEŠ, Josef – VÁVRA, Miloš (edd.): Bibliografie
muzeologických prací Jiřího Neustupného. Praha 1975.
SKUTIL, Josef: Moravská musea. Brno 1941.
SLÁNSKÝ, Bohuslav: Technika malby. Díl I. – Malířský a konzervační materiál. 2. vyd.
Praha 2003.
362
SLÁNSKÝ, Bohuslav: Technika malby. Díl II. – Průzkum a restaurování obrazů. 2. vyd.
Praha 2003.
SLAVÍČEK, Lubomír: "Sobě, umění, přátelům": kapitoly z dějin sběratelství v Čechách
a na Moravě 1650–1939. Brno 2007.
SLAVÍČEK, Lubomír: Státní zámek Rájec nad Svitavou: Katalog obrazárny. Brno 1980.
SLAVÍČEK, Lubomír – BREGANTOVÁ, Polana – HOROVÁ, Anděla – PLATOVSKÁ,
Marie (edd.).: Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých
zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008). Praha 2016.
SLOUPOVÁ, Andrea: Galerie umění a akviziční politika v době normalizace. Praha 2016.
Disertační práce. Karlova univerzita. Vedoucí práce Marie Klimešová.
SMRČKA, Vít: Dějiny psané národopisem. Praha 2011.
SOARES, Bruno Brulon: Museology, building bridges. In: SOARES, Bruno Brulon (ed.): A
history of Museology: Key authors of museological theory. Paris 2019, s. 17–40.
SOARES, Bruno Brulon – BARAÇAL, Anaildo Bernardo (edd.): Stránský: uma ponte Brno
– Brasil/Stránský: a bridge Brno – Brazil. Paris 2017.
SOMMER, Vítězslav: Vytváření „demokratického socialismu“ Stranická historiografie 50.
a 60. let mezi stalinismem a reformním komunismem. Praha 2010. Dizertační práce. Karlova
univerzita, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin.
SRETTI, Karel: Vývoj a specifiky restaurování v českém prostředí. Technologia artis 3,
1993, s. 5–9.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav: Archeologie a muzeologie. Brno 2005.
ŠÁMAL, Petr: Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku
padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih). Praha: Academia, 2009. Šťastné
zítřky.
363
ŠEVEČEK, Ludvík: Zlínská galerie v letech 1953–1989. In: ŠEVEČEK, Ludvík –
SEDLÁČEK – HORŇÁKOVÁ, Ladislava: 50 let zlínské galerie. Zlín [2004], s. 27–33.
ŠIMŠA, Martin – HRBÁČOVÁ, Petra: Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy: průvodce
muzejní expozicí. Strážnice 2006.
ŠOPÁK, Pavel: Muzea a české země (1814–2014): výzva k revizi historiografické tradice.
Muzeológia a kultúrne dedičstvo 3, 2015, č. 1, s. 9–20.
ŠOPÁK, Pavel: Prostor pro umění: výtvarné umění na Moravě a v českém Slezsku do roku
1918 jako téma historické muzeologie. Opava 2016.
ŠPÉT, Jiří: Formování a rozvoj socialistického muzejnictví v ČSR (1945–1985). Praha 1988.
ŠPÉT, Jiří: Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). 2. vyd. Brno 2004.
ŠPÉT, Jiří: Rozvoj české muzeologie po roce 1945 a její hlavní úkoly. ČNM – řada historická
149, 1980, s. 62–77.
ŠPÉT, Jiří: Muzeologicko-metodická činnost Národního muzea v Praze po roce 1945. ČNM
– řada historická 154, 1985, s. 171–193.
ŠPÉT, Jiří: Třicetiletý podíl Ústředního muzeologického kabinetu na formování a rozvoji
socialistického muzejnictví. MVP 23 (92) 1985, č. 4, s. 193–212.
TÁBORSKÝ, Ondřej: Dějiny podle plánu. Politika dějin a paměti v normalizačním
muzejnictví. In: ŠUSTROVÁ, Radka – HÉDLOVÁ, Luba (edd.): Česká paměť. Místa
paměti a obraz národa. Praha 2014, s. 279–328.
THIEMEYER, Thomas: Geschichtswissenschaft: Das Museum als Quelle. In: BAUR,
Joachim (ed.): Museumsanalyse: Methoden und Konturen eines neuen Forschungsfeldes.
Bielefeld 2010, s. 73–94.
TICHÁ, Jana: Redakční předmluva. In: SLABA, Martin: Myslivost – lovectví. Praha 2019,
s. 3–4. Názvosloví etnografických sbírek, sv. 1.
364
TIŠLIAR, Pavol – DOLÁK, Jan – KAČÍREK, Ľuboš: Changes in Cultural Strategy and
Cultural Policies in Slovakia in the 20th Century and at the Beginning of the 21st Century:
Museums and Other Memorial Institutions in a Socio-Political Context. Bylye Gody 48,
2018, č. 2, s. 709–718.
TOMÁŠEK, Petr: Moravská galerie – 194 let od založení. In: TOMÁŠEK, Petr
(ed.): Moravská národní galerie. Brno 2011, s. 8–25.
TOTHOVÁ, Jolana: Propagace Muzea Klementa Gottwalda pohledem plakátů.
Museologica Brunensia 8, 2019, č. 2, s. 27–42.
TUNKLOVÁ, Ilona (ed.): 50 let hodonínské galerie: Galerie výtvarného umění v Hodoníně
22. 9. 2010-2. 1. 2011. Hodonín 2010.
TURNSKÝ, Marek (ed.): Etnografický slovník. Sv. 2. – Lidový nábytek z českých zemí.
Praha 1989.
TYLLNER, Lubomír: Doc. PhDr. Ludvík Kunz, CSc. – 75 let. Český lid 76, 1989, č. 3, s.
179–180.
UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947–1951. Praha 2004. Fontes historiae
artium.
VESELSKÁ, Jiřina: Jedna zapomenutá systematika. Národopisný věstník 74, 2015, č. 2,
s. 86–91.
VESELSKÁ, Magda: Bestii navzdory: Židovské muzeum v Praze 1906-1940. Praha 2006.
VIEREGG, Hildegard K.: Geschichte des Museums: Eine Einführung. München 2008.
VITKO, Martin: Fenomén izieb revolučných tradícií v socialistickom Československu.
Museologica Brunensia 4, 2015, č. 1, s. 8–15.
VLČEK, Václav: České muzejnictví v systému kulturní politiky, ekonomiky, práva a kádrové
práce. Praha 1986.
365
VLNAS, Vít a kol.: Obrazárna v Čechách 1796–1918: katalog výstavy, uspořádané Národní
galerií v Praze u příležitosti dvoustého výročí založení Obrazárny Společnosti vlasteneckých
přátel umění v Čechách. Praha 1996.
Výběr ze zahraničních výstav osmdesátých let. In: JANÁS, Robert – PEŘINOVÁ, Eva –
SVOBODOVÁ, Rut – RIEDL, Mirko (edd.): 90 let Domu umění města Brna: seznam výstav
a katalogů: [katalog výstavy]: Dům umění města Brna 20. října-10. prosince 2000. Brno
2000, s. 203–204.
WAIDACHER, Friedrich: Handbuch der Allgemeinen Museologie. 3. vyd. Wien – Köln –
Weimar 1999.
ZAPLETAL, Miloš – HANIČÁKOVÁ, Markéta: Úvod do hudební muzeologie. Opava
2019.
ZAPLETAL, Tomáš: Normalizace Středočeské galerie. Bulletin Moravské galerie v Brně
2013, č. 69, s. 40–47.
Internetové zdroje
Boháč Antonín [online]. Historický ústav Akademie věd České republiky. Dostupné z www:
http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/BOH%C3%81%C4%8C_Anton%C3%ADn
_18.10.1926-26.5.1992 [cit. 2019-06-26].
Definice muzea. In: ICOM [online]. Dostupné z www: http://network.icom.museum/icomczech/icom/definicemuzea/
[cit. 2020-02-04].
SOFKA, Vinoš: My adventurous life with ICOFOM, museology, museologists and antimuseologists,
giving special reference to ICOFOM Study Series, 1995, s. 12–13, 19 [online].
ICOFOM. Dostupné z www:
http://network.icom.museum/fileadmin/user_upload/minisites/icofom/pdf/ISS%20HISTOR
Y%201995%20V.%20SOFKA.pdf [cit. 2020-02-04].
366
Zákon č. 22/1958 Sb. – zákon o kulturních památkách [online]. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1958-22 [cit. 2018-07-20].
Zákon č. 36/1960 Sb. o územním členění státu [online]. Zlín 2011. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1949-148 [cit. 2019-06-26].
Zákon č. 54/1959 Sb. o muzeích a galeriích [online]. Zlín 2011. Dostupné z www:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1959-54 [cit. 2019-06-26].
Zákon č. 186/1960 Sb. – zákon o soustavě výchovy a vzdělávání (školský zákon), par. 28
[online]. Dostupné z www: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1960-186 [cit. 2018-07-20].
Zákon České národní rady o archivnictví č. 97/1974 Sb. [online]. Zlín 2011. Dostupné
z www: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1974-97 [cit. 2019-06-26].