„Oi, Oi, První máj", Praha, i. 5-1992 / 72
„Otravovali normálním občanům zářivý den", Praha, 1.5.1999 / 77 „...nemají se skutečnou prací nic společného", Brno, 1. 5. 2002 / 80
„Obludný karneval životního stylu": autonomie a subkulturní aktivismus / 86
„Gestapo, gestapo!": policie, média a konec Sametu / 89 „Dost nás bude zajímat, který hygienik to povolil." Klub Propast, Praha, květen 1996 / 91
„Každej si kopnul nebo praštil, a ne málo." Global street party, Praha,
květen 1998 / 96 „Zastavme novou normalizaci!" Antiglobalizační protesty, Praha,
září 2000/ 109
„Tancujú, pokecám s kámošema, prostě si to užívám": Autonomie od politiky? / 120
V kotli: prostor „sám pro sebe" / 121 „Drogy pronikají ke stále mladším lidem" / 126 „V prach cest": autostop a travelerství / 129 „Takových pařeb ještě bude..." Czechtekoo / 131 „Vždycky si suprově zapařím." Taneční zábavy / 138
Závěrem /143
Bibliografie
Sekundární literatura / 151 Absolventské práce / 161 Memoárová literatura /163 Rozhovory / 163 Žurnalistické články /164 Subkulturní produkce / 168 Fanziny /169
Audiovizuální prameny /170 Webové stránky /171 Jiné /172
Rejstřík / 173
Summary /175
Násilím proti „novému biedermeieru"?
Já sám jsem snil o čistém a spořádaném rakouském městečku s bílými domy, hospůdkami a rovnováhou v duši. Představoval jsem si ty krásné neděle, kdy lidé vycházejí z kostelů, všechny domy jsou obílené, všechny ploty natřené, všechny trávníky sestříhané. Není nic, co by někdo pečlivý neměl na starost - prostě taková ta nudná Evropa.
(Tomáš Ježek cit. par Husák, 1997:15)
Na začátku každého tázání se stojí údiv. Můj údiv nad fantazií bezproblémové společnosti krystalicky čistě vyjádřené ve slovech bývalého českého ministra pro privatizaci Tomáše Ježka vyústil v otázku, zda a jak se český prostor během postsocialismu stal „nudnou Evropou". Tento údiv jsem se rozhodl zarámovat do pojednání o subkulturách a jejich praxi během „dlouhého postsocialismu", ne zcela jasně vymezitelného období, které pro mě začíná pokusem o přestavbu státního socialismu a centrálně plánované ekonomiky a vyúsťuje v jeho demontáž a přerod v liberální demokracii a kapitalistický způsob produkce. Tato transformace ale nebyla bezbolestná, spořádaná a prostá konfliktů jako příslovečné rakouské městečko, které, jak dokládají prózy Elfriede Jelinek nebo dokumenty Ulricha Seidla, ostatně zdaleka nejsou tak idylické, za něž je měl Tomáš Ježek. Dokladem nabourávání jeho fantazie je předložené pojednání o subkulturní a aktivistické praxi a její recepci.
Subkultury a s nimi často provázané aktivistické skupiny totiž nejzřetelněji narážely na zdánlivě uhlazený povrch českého „dlouhého postsocialismu", pro nějž v této souvislosti navrhuji používat spojení „nový biedermeier". Odkazuji tím v přeneseném smyslu k dlouhému trvání kon-formismu a privatizace veřejného života, tedy především společenské sféře. Biedermeier jako takový měl jasnější vztah k hmotné kultuře, ale i k politice. Nacházíme v něm ozvěny osvícenství, racionalismu, liberalismu a romantismu. Předbřeznová doba byla čekáním na změnu. Doba okolo Listopadu byla naproti tomu změnou samotnou. Přesto soudím, že metafora útulných biedermeierovských pokojíčků je Ježkově vizi „návratu" do „nudné Evropy" případná. Členové subkultur a aktivistických skupin nebyli
zdaleka jediní, kdo nějakým způsobem vstupoval do konfliktu s touto novodobou měšťáckou uhlazeností. Pro tuto knihuje ale významné, že se vymezovali násilně a často i aktivně, což bylo v tomto období výjimečné.
Hlavní výzkumnou otázkou této knihy je to, jaké byly vztahy mezi formováním a vyjednáváním společenského konsenzu během pozdního státního socialismu a postsocialismu a jeho symbolickým narušováním sub-kulturní a aktivistickou praxí. Jako afektivní praxi rozbíjející zdánlivý soulad společnosti a současně jednání ilustrující její rozpory a konflikty zde chápu problematiku násilí. Subkulturní a aktivistické násilí a morální paniku z něj proto budu nazírat jako klíčový element vstupující do protikladu budování utopické vize „nového biedermeieru".
Tato kniha se pohybuje na pomezí subkultur a sociálních hnutí. Ty se v daném prostředí a čase prolínaly, avšak v obou případech se jednalo o širší množiny. Existovaly tedy i subkultury bez aktivistické praxe a aktivistické skupiny bez otevřeného subkulturního přesahu. Kontexty, které jsou evokovány v této knize, byly vybrány s ohledem na jejich významný vstup do debaty o násilí, jejich pramennou dostupnost a konečně i na to, že z hlediska soudobých dějin dosud nedošlo k jejich uspokojivému zpracování.
Těžiště mého výzkumu se nachází na konci osmdesátých let a především v devadesátých letech minulého století, zhruba od společenských změn, které i v Československu znamenala přestavba a její politika glasnosti. K periodizaci postsocialismu a jeho konce existuje poměrně obsáhlá debata, o níž referuji v první kapitole, věnované teoretické a kontextuální průpravě. Sám zastavuji svůj k různým subkulturním a aktivistickým kontextům logicky nepříliš symetrický výklad v roce 2004. Zatímco pro devadesátá léta panuje v literatuře i historickém vědomí stereotyp volnosti a nebývalého rozsahu svobod, lze i v této době detekovat radikální artikulace konformity, a to i mezi subkulturní mládeží, což uvidíme v kapitolách věnovaných násilí a rasismu postupně v kontextech black metalu, fotbalového fandění a rasistických skinheads. (Pro reflexi dominantní hodnoty svobody viz Vaněk, Můcke, 2016)
Byla volnost devadesátých let vychýlením kyvadla „dlouhé normalizace", nebo se jedná jen o dodnes dominantně uznávaný mýtus? Z dnešní aktivistické a subkulturní perspektivy se v každém případě zdají devadesátá léta radikálnější. Dokladem toho bude jednak kapitola věnovaná subkulturnímu antifašismu a jednak kapitola mapující praxe budování subkulturní autonomie. Docházelo k posunutí hranice přijetí rizika na
jedné a širší tolerance krajností na druhé straně? Jak ukážu v šesté kapitole, platilo to jen po určitou dobu a jen pro omezený rejstřík subkulturní a aktivistické praxe. V poslední kapitole bude řeč o těch (sub)kulturních a volnočasových aktivitách a životních stylech, které se buď jako nepolitické deklarovaly, nebo tak byly chápány, avšak mohly různou měrou odpovídající své domnělé škodlivosti pro celek na hranice „nového biedermeieru" přece jen násilným způsobem narážet.
Tato kníhaje syntézou a rozšířením poznatků, které jsem publikoval ve třech dílčích studiích v letech 2013-2016. (Daniel, 2013a; Daniel, 2013b; Daniel, 2016) Svým výzkumem odkazuji především k metodologii historického výzkumu založenému na poměrně široce definované pramenné základně. Mou hlavní metodologickou inspirací v rámci historické vědy je mikrohistorie (microstoriá), koncentrující se na výzkum dílčích, tradiční „událostní historií" (histoire événementielle) často přehlížených událostí, k nimž existuje výjimečná a skutečně široce definovaná pramenná základna. Touto optikou se zaměřuji na interpretaci související s jednotlivými událostmi kolektivních aktérů, jako jsou fotbaloví fanoušci, blackmetalisté nebo rasističtí skinheadi či jejich antifašističtí oponenti, a jejich recepci v mainstreamovém tisku. Můj výklad je však především s ohledem na častou radikální profilaci těchto aktérů tvořící součást „událostní historie" nezřídka politický. Členové subkultur a s nimi i volněji či úžeji souvisejících aktivistických skupin totiž přímo i nepřímo vstupovali do veřejné debaty, což se často dělo právě násilným vystupováním buď přímo těchto skupin, nebo policie. Třetí stranu trojúhelníku pak představovala média, tvořící pro tyto aktivity výkladové rámce.
Mezi bezprostřední prameny této knihy patří fanziny a další subkulturní produkce, jako jsou hudební texty a vizuální materiál. Vedle toho jsem prošel vybrané ročníky některých celostátních časopisů a deníků. Použil jsem i některé memoáry, sepsané rozhovory s pamětníky a audiovizuální materiál, a to jak videoklipy, dokumenty a reportáže, tak i hrané filmy. Vedle metodologie historické práce jsem postupoval antropologickou metodu přímého pozorování.
Tato kniha odkazuje k českému jazykovému a geografickému kontextu, drtivá většina výzkumu však byla uskutečněna v hlavním městě, proto je univerzální platnost všech jejích závěrů v rámci celého českého, potažmo československého prostoru velmi diskutabilní. V Praze jsem prošel většinu dostupných fondů vznikajícího Archivu československých fanzinů a dále
li!
13
knihoven Libri prohibiti a Muzea populární hudby. Vedle knihomolské práce jsem po dobu bezmála dvaceti let navštěvoval podniky jako klub 007, Cross, Wakata, Újezd nebo Akropolis. Několikrát jsem byl na legendárním fotbalovém stadionu Dolíček nebo v prostorách spravovaných střešovickými Medáky. Toto geografické omezení těžiště svého zájmu jsem se pokusil alespoň lehce vychýlit v letech 2010-2012 svým pobytem v Brně, kde jsem sledoval především dění okolo tamní organizace Nesehnutí, pouličního festivalu ProtestFest, subkulturního archivu Filipa Fuchse a podniků jako Yacht, Fan Favorit, Stará Pekárna, Skleněná louka, Alterna, Fléda a drive i Mersey. Část mého výzkumu reflektuje i prostředí tamního fotbalového klubu Zbrojovka (drive Boby Brno). Vedle toho jsem s ohledem na své rodinné kořeny studoval (sub)kulturní dění v jihovýchodních částech Českomoravské vrchoviny, této „vnitřní periferie" České republiky, a navště-voval tam různé, především hudební akce konané v rockových klubech v Tišnově, Velkém Meziříčí a Jihlavě, jakož i hudební festivaly konané v Náměšti nad Oslavou, Třebíči, Polné, Lipnici nad Sázavou, Telči, Boskovicích a na dalších místech. Na Vysočině jsem absolvoval i několik tanečních zábav.
Rád bych v této souvislosti poděkoval profesoru Bílkovi, jehož podpora mi umožnila v rámci vědecko-výzkumného záměru Literární brak: „triviální" a „pokleslé" žánry a podoby literatury z hlediska vývoje historického a z hlediska konceptů populární kultury, řešeného na Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, tuto knihu vydat. Jeho aktivita je součástí univerzitního konceptu PRVOUK Literatura a umění v mezikulturních souvislostech. Dále děkuji Vladimíru Pistoriovi za jeho pomoc při vydání a Stanislavu Wim-merovi za pozorné čtení mého rukopisu. Za možnost účastnit se jejich aktivit i za četné komentáře a kritiku bych rád poděkoval Jakubovi a dalším kolegům z Centra pro studium populární kultury (CSPK) a Archivu československých subkultur (zde především Daw, Miro, 666 a Bouba), za pozorné čtení oběma recenzentkám, za pomoc s archivními materiály Petru „Hrabošovi" Hrabalíkovi, personálu knihovny Libri prohibiti a dále Vlastovi Henychovi, Josefu Kudovi a Františku Štormovi, za jeho neúnavnou práci bych rád poděkoval a popřál pevné zdraví Stanislavu Pen-covi a za titulní obrázek Tondovi Handlovi. Své milované ženě a oběma dcerám bych pak rád poděkoval za shovívavost, kterou se mnou při práci na této knize měly. Pokud je tato kniha zaujme, pak jim ji rád věnuji.
14
Subkultury, násilí a postsocialismus
Kořeny vědeckého zájmu o subkultury souvisí s městskou sociologií a tématy delikvence. Autoři spjatí s tzv. Chicagskou školou tematizovali za pomoci tohoto termínu skupiny lidí na okraji společnosti, tuláky, placené tanečnice, uživatele drog a jazzové muzikanty. V centru zájmu Chicagské školy stály diskontinuity v městském prostoru a s nimi související společenská dezorganizace. Jak ale ukazují některé klíčové práce spojované s touto teoretickou tradicí, subkultury generují vlastní způsoby organizace. William Foote Whyte na příkladu italských pouličních flákačů v Bostonu ukázal, že i mezi takto obecně pojímanou etnickou subkulturou existují hierarchie. (Whyte, [1943] 1993) Hlavy těchto skupin pojmenoval jako „hochy z gymplů" (college boys) a jejich paže pak jako „hochy z nároží" (corner boys~). Zatímco „hoši z gymplů" podle Whytea měli teoretickou možnost vystoupat po sociálním žebříčku z bostonských ulic do kanceláří úhledných budov v pěkných čtvrtích, byli „hoši z nároží" v zásadě odsouzeni k věčnému zevlování.
Jinou výchozí pozici i přístup pale ve studiu subkultur znamenaly práce spjaté s Birminghamskou školou. Autoři z okruhu Centra pro současná kulturní studia {Centre for the Contemporary Cultural Studies, CCCS) a jeho sympatizantů na rozdíl od těch spjatých s Chicagskou školou a nahlížejících na subkultury optikou delikvence a dezorganizace konceptua-lizovali subkultury jako formy rezistence vůči třídně a věkově konstituované hegemonické praxi. (Halí, Jefferson, [1975] 2006) Subkulturami pro ně byly takřka výhradně formace především dělnické, ale i středo-stavovské mládeže bouřící se jak proti buržoázni kulturní hegemonii, tak i proti rodičovské kultuře jako takové. Poválečné britské subkultury, počínaje teddy boys přes mods, skinheads, hippies, punks, fotbalové chuligány až po ravers, indie kids nebo chavs, které bezprecedentně ovlivnily subkultumí praxi po celém světě, pak k takovémuto pojetí skutečně vybízejí, a přestože byly teze CCCS podrobeny celé řadě kritických reflexí, k chápání subkultury jako specifické věkové a třídní formace se s kritickým vědomím toho, že fetišistická reprodukce birminghamského kánonu vede k řadě vynechávek především marginalizovaných skupin, hlásím i v této knize. Jednou z klíčových prací subkulturní teorie spjatou s CCCS
15
je kniha Dicka Hebdige Subkultury a styl. (Hebdige, [1979] 2012) Autor v ní rozvedl klíčové téma rezistence za pomoci stylu konstruovaného kombinací („brikoláží") hudby, oblékání, drog a dalších vnějškových jevů. Poukázal také na téma komodifikace stylu ze strany subkulturních podnikatelů. Rezistenční potenciál subkultury podle něj odumírá v momentu, kdy dochází k přejímání prvků stylu většinovou společností.
Do značné míry paralelně s CCCS a v jistém smyslu spíš odkazujíc ke kriminologickým výzkumům Chicagské školy vznikla jiná klíčová práce britské provenience Folk Devils and Moral Panics: Creation ofMods and Rockers Stanleyho Cohena. (Cohen, [1972] 2002) Morální panika způsobená pravidelnými násilnými střety v britských letoviscích mezi jezdci na mopedech oblečenými do tvídových sáček na jedné a milovníky silných motocyldů, džínsoviny a kožených bund na druhé straně popisovaná v skandálů lačných britských médiích podle Stanleyho Cohena způsobila faktické ustavení těchto dvou subkultur. V této práci bude jím zpopularizované sousloví „morální panika" užíváno pro popis přehnané mediální reakce na subkulturní nebo aktivistickou praxi.
Zcela paralelně s CCCS a do značné míry v protikladu k jím preferovanému pojetí subkultur stojí práce Michela Maffesoliho nazírající na subkultury spíše v souznění s novopohanskou optikou francouzské „nové pravice" jako na emocionálně konstituované dionýsovské „(neo-) kmeny" stojící v opozici vůči modernistickému racionalismu. (Maffesoli, 1988) Maffesoli ve své filozofující práci rozehrává téma pádu individualistického post-moderního Západu, které se projevuje právě příklonem ke kolektivním rituálům, jako jsou rave parties nebo metalové koncerty, vyvolávající dojem archaické pospolitosti.
Z jiných politických a generačních pozic „postmoderního obratu" na pozice CCCS zaútočil David Muggleton. (Muggleton, 2000) Ten formuloval potřebu výzkumu z pozice účastníka (insider research) dávanou do protikladu s birminghamským teoretizovaním od profesorského stolu {armchair theorizing). V návaznosti na Baudrillardovy teze o simulakru pak Muggleton považoval subkulturní hrátky se stylem za „kopie bez originálu". Jeho práce je jako celek prodchnutá postmodernistickým odvržením jakýchkoli determinací a naproti tomu fascinací překrýváním kategorií, jejich prostupností a neustálým pohybem. Lze totiž kombinovat atributy různých subkultur a/nebo se jevit jako součást subkultury jen v sobotu večer či v den fotbalového zápasu. Tuto pozici ve výzkumu
16
subkultur pravděpodobně nejpregnantněji shrnul americký antropolog Ted Polhemus v metafoře „supermarketu stylů". V postsubkulturní pozici, která v zásadě odvrhla používání slova subkultura jako příliš zatíženého dědictvím CCCS a přihlásila se spíše k používání pojmu „scény", najdeme významný korpus textů, v němž vynikají práce Andyho Ben-netta a Paula Hodkinsona. (Muggleton, Weinzierl, 2003; Bennett, 2011; Hodkinson, Deicke 2007)
Významný teoretický přínos znamenala práce Sarah Thornton tema-tizující subkulturní kapitál. (Thornton, 1997) Thornton propojila subkulturní teorie Chicagské a Birminghamské školy s Distinkcí Pierra Bourdieu a ukázala, že alternativní hierarchie tematizující jinakost ve smyslu odlišnosti od mainstreamu (hipness) v zásadě sledují obdobnou logiku jako kulturní návyky francouzské buržoazie sedmdesátých let.
V jiné práci, věnované globálním hudebním scénám, Rupa Huq položila most mezi postsubkulturní teorii a postkoloniálními studii. (Huq, 2007)
V zásadě ale navázala i na birminghamského klasika Paula Gilroye a do jisté míiy i Dicka Hebdige a Stuarta Halla, pro něž byl etnický, resp. rasový prvek v subkultuře vždy významný. (Gilroy, 1993)
Jednou z cest, jíž se lze vyhnout nesnadnému přihlášení se k jedné z terminologií zatížených nekonečnými teoretickými debatami, je snaha tematizovat na rozdíl od subkultur, scén nebo neo-kmenů „kultury mládeže". Tak například činil kolektiv autorů pod vedením Davida Buc-kinghama. (Buckingham et al., 2013) Ve své kolektivní monografii, jejíž řada kapitol by metodologicky mohla být zařazena do některé z aktualizovaných prací CCCS, poukázali autoři především na nestálost kultury mládeže. Obdobně chápala kultury nastupujících generací i Christine Feldman-Barett a autoři studií v jí editované kolektivní monografii. (Feldman-Barett, 2015) Pokud tito autoři píšou o kulturách mládeže jako o dosud zapomenutém poli pro historický výzkum, je až s podivem, že takřka polovina kapitol těchto knih má nějaký vztah k tomu, co v této práci označuji jako subkultury.
Současně je ale třeba si uvědomit, že podíl nesubkulturní mládeže je v běžné mladé populaci daleko větší než podíl mládeže subkulturní a koncept kultury mládeže tak představuje pouhý nepříliš úspěšný pokus o nahrazení termínu subkultura. Na druhou stranu byl termín mládeže často s obavami využíván v žurnalistické, bezpečnostní a částečně i akademické produkci státního socialismu i postsocialismu. Státně socialistické
17
režimy v některých fázích své existence čerpaly z budovatelského étosu spojovaného především s mládeží. (Macura, 1992; Ernest, 2011) V jiných ale, což platí především i pro posledních několik let socialistického Československa, byla mládež vnímána s obavami. (Daniel, 2013b; Kolářová, 2015) V postsocialistickém období pak byl na jednu stranu veleben „význam mládeže [...] ve zlomových obdobích, v nichž je zvýrazněna společenská diskontinuita." (Sak, 2000: 13) Na stranu druhou tentýž autor obviňoval mládež ze sociální nezralosti, indoktrinace a manipulace způsobené především rapidním nástupem elektronických médií. Zaměřme se ale na tématiku subkultur a násilí, která stojí ve středu zájmu této knihy.
„Tancovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka": násilí a subkultury
Tematizovat problematiku násilí ve vztahu subkultur a většinové společnosti není v českém prostředí snadné i kvůli dominantní seberepre-zentaci české „holubičí povahy". Ta však není specifikem jen českého prostředí, setkáme se s ní i v několika dalších narativech střední a východní Evropy. Jak ukazuje Michal Pullmann ve svých tezích habilitační přednášky Pojetí násilí v československém disentu, byl v období normalizace důraz na klid a zákonnost sdílen jak establishmentem, tak i jeho kritiky. (Pullmann, 2013) V oficiálním narativu Komunistické strany Československa hrála ústřední roli po takřka dvě desetiletí rétorika „klidu na práci" stojící v ostrém protikladu, řečeno slovy majora Zemana z nesmrtelného Sequensova seriálu, „nesmyslům a zmatkům" z roku 1968. Pullmann dokonce považuje „klid, zákonnost a jednotu" za posrpnovou ideologii. (Pullmann, 2014: 41-47)
Takto byl vybudován velmi stabilní a současně hluboce konzervativní politický, kulturní a ekonomický systém, jehož pevnost pozitivně hodnotili i někteří političtí činitelé polistopadového období. Jedna z hlavních tváří české privatizace, už zmíněný Tomáš Ježek, ve svých pamětech uvádí jako pilíř pozdní státně socialistické stability Československa drobnou práci technokratů šedé zóny nahlodávající systém zevnitř Prognostického ústavu AV ČR, Státní banky a dalších významných institucí. (Ježek, 1997, s. 36-37) Vedle tohoto do jisté míry sebeomluvného „klidu na práci" byla
během posledních dvou desetiletí existence Československa zdůrazňována v opozici k odmítanému revolučnímu období komunistické diktatury „socialistická zákonnost" a důraz na legalitu sdílely i dokumenty vydávané disentem, mezi nimiž měla centrální pozici Charta 77.
Michal Pullmann s odvoláním na chartistu a disidenta Milana Šimečku poukazuje na fenomén „civilizovaného násilí", a to ať už ve formě vyhazovů z práce, znemožnění studia, tlaku na emigraci anebo znemožňování účasti na pohřbech, svatbách a dalších klíčových rodinných událostech. Historička Lenka Kalinová používá pro politiku proti názorovým oponentům po roce 1968 pojmu „civilizovanější represe", obsahující čistky v politických orgánech, akademii a na pracovištích a kádrování založené na „prověrkách". (Kalinová, 2012, s. 38) Vedle otevřeného násilí proti příslušníkům různých subkultur anebo členům novějších politických hnutí typu České děti, a to ať už ze strany policejního aparátu, uniformovaného či nikoli, nebo dokonce i horlivě konformních příslušníků většinové společnosti, však docházelo k dalším projevům spíše skrytého systémového státního násilí ve formě sterilizací romských matek nebo zneužívání psychiatrie. Tento typ násilí by pravděpodobně šel popsat jako „vytěsněné". I to by ale spíše potvrzovalo klíčovou tezi otevřené politiky nenásilí pozdně státně socialistického Československa.
Přestože bylo ve veřejném prostoru několika posledních let státního socialismu možné objevovat i přestavbou ovlivněná sociologizující témata společenských patologií nezřídka násilí tematizujících, mezi něž lze počítat i morálně panický článek Ladislava Urbana o bratislavském blackmetalovém koncertu, přetištěný jako motto následující kapitoly, nebo reportáž Jaroslava Hejkala a Miloše Vojty z násilné taneční zábavy u Jihlavy, jejíž titul jsem využil i jako titul této podkapitoly, během pohnutých dnů druhé poloviny listopadu 1989 zvítězila rétorika nenásilí, která ostatně dala jméno i celé společensko-ekonomické změně. Sametové nenásilí tak podle Pullmana symbolicky navázalo na pacifistické hnutí osmdesátých let na Západě. Mobilizujícím momentem se ukázalo být právě heslo „Bijí naše děti!" a v kontrastu s násilím prosincové revoluce v Rumunsku se utvářelo české přesvědčení o vlastní civilizovanosti, kultivovanosti a příkladné oddanosti liberálně demokratickým a „západním" hodnotám, které o tri roky později ostatně završil v protikladu k násilnému („krvavému") rozpadu Jugoslávie a Sovětského svazu „sametový rozvod" se Slovenskem.
»9
V každodenní hmatatelné rovině však období bezprostředně následující politickým změnám v Československu bez diskuze představovalo ve veřejném prostoru nárůst násilí. Jistý vliv v této souvislosti měla amnestie z ledna 1990, která měla za následek propuštění na svobodu více než dvou třetin osazenstva přeplněných československých vězení. Ve virtuální rovině pak vedle už zmíněných drastických televizních záběrů z Rumunska sehrála během předjaří 1990 významnou úlohu dva týdny trvající vězeňská vzpoura v západoslovenském Leopoldově. Současně se začalo objevovat rasově motivované pouliční násilí, které z velké části souviselo se subkulturou rasistických skinheads. Bylo by ale tragickým omylem vytěsňovat rasově motivované násilí jen do devadesátých let a mezi skinheady. Řada těchto zločinů se mohla uskutečnit jen kvůli převládajícím náladám ve společnosti a nevšímavosti nebo více či méně tichému souhlasu nesubkulturní většiny.
Policejní násilí mimo většinovou společnost a namířené proti Romům, bezdomovcům, narkomanům a příslušníkům subkultur a sociálních hnutí pak zůstalo v zásadě kvalitativně konstantní, ale změnilo se s ohledem na kvantitativní nárůst marginalizovaných složek československé společnosti daný liberalizací ekonomického a společenského života. Militantní aktivistické násilí tvořící významnou část mnou zkoumané problematiky sehrávalo od politických změn 1989/1990 významnou roli především v dialogu s médii. Ta o násilných střetech se zaujetím referovala a některé aktivistické skupiny tak násilí vědomě používaly jako nástroje na mediální zviditelnění své agendy. (Kolářová, 2009, s. 47~48)
Souběžně se začala ve veřejném prostoru tematizovat problematika domácího násilí, a to ať už v defektních formách partnerského soužití, tak i výchovy dětí, odvolávající se na koncept symbolického násilí. Ten odkazuje k sociologii Pierra Bourdieu a jeho pozdní práci Nadvláda mužů, v níž autor pracuje zejména s genderovým aspektem dominance. Klíčové je pro něj to, že ovládaný nadvládu uznává, protože vyplývá z jím osvojeného poznání. Ten, na němž je násilí vykonáváno, tedy akceptuje svůj podřízený vztah, který pokládá za přirozený. (Bourdieu, [1998] 2000, s. 34-35) Bourdieu se ale ostře vyhraňuje proti tomu, aby byl tento koncept chápán obecněji ve smyslu ne-fyzických forem násilí směřujících k bagatelizaci těchto forem násilí odkazem k jejich „duchovnosti" a popírání jejich reálných důsledků. Současně je symbolické násilí často provázeno a dále potvrzováno i reálným fyzickým násilím.
V této knize ale není násilí sledováno interně, tedy dovnitř sledovaných skupin. To by sice mohlo významným způsobem nabourat představy o soudržnosti těchto kolektivit, avšak z hlediska výzkumné otázky je klíčové to, že subkulturní násilí působilo navenek a naráželo tak na hranice „nového biedermeieru".
Přesto se domnívám, že několik odstavců o primárně endogenním sub-kulturním násilí není v této knize na škodu a pomůže rozbít některé myti-zující představy, které by snad bylo možné do subkultur vkládat. Jedním z dominantních projevů subkulturního násilí je vedle rasismu, diskutovaného v této práci na samostatném místě, sexismus a machismus, dva termíny provázející subkultury i jejich výzkum od kritiky první generace birminghamských ldasiků. (McRobbie, [2005] 2006) Některé subkultury měly od počátku přímou souvislost s primárně mužskými gangy a kriminálními skupinami, jiné, jako punk, v průběhu své existence „drsněly". Maskulinní rozměr pak posilovalo i to, že výzkumem subkultur se v drtivé většině zabývali především muži, kteří obdobně volili mezi své respondenty muže. Pokud použijeme už zmíněného termínu Sarah Thorton, lze napsat, že distribuce subkulturního kapitálu je výrazně genderová. Dominantní strategie žen a dívek v rámci těchto formací pak souvisely buď s jejich přejímáním úloh a vzorců chování typických pro muže a chlapce, nebo naopak jejich přijetím role pasivního přívěsku mužských příslušníků subkultury. Řada projevů subkulturní produkce je pak otevřeně sexistického rázu. Dva převažující mody participace žen, a to ve formě princezen nebo bojovnic, identifikovala u aktivistických skupin Marta Kolářová. (Kolářová, 2006)
Mezi jiné projevy ne-fyzického násilí subkultur patří ageismus. Generační nedůvěru nebo přímo odvržení kultury starších generací připomínají i v rámci stejné třídy autoři spjatí s CCCS. (Hall, Jefferson, [1975] 2006) Pomníkem této subkulturní pozice je například skladba My Generation britské skupiny spojované se subkulturou mods The Who. K tématu generací se v české historické vědě nejnověji vyslovil Lukáš Fasora, zkoumající touto optikou radikalizaci dělnického hnutí počátku 20. století. (Fasora, 2016) Některé kontroverze spjaté s touto problematikou uvádí informantka Martina Bastla z aktivistického prostředí:
„Jsem už asi opravdu stará a zjišťuji, že život po třicítce začíná pro řadu lidí být také o něčem jiném. O těch všednějších problémech, a na ty v českém anarchistickém a antiautoritářském
hnutí není vůbec místo. Není zde místo pro lidi, kteří mají na každé ruce caparta a nemají štěstí na pracovité (obvykle) part-nerky-hospodyně, jež partnerovi umožní vést život tak, aby on mohl být dále revolucionářem na vysoký úvazek nebo objíždět s nekomerční kapelou půlku světa. Není zde místo pro ty, kteří se potýkají s nějakou formou traumatu, zdravotního problému či jsou v jiné těžké životní situaci. Není zde místo pro jejich problémy a starosti. Obvykle jsou ponecháni vlastnímu osudu. Představa, že je možné ve větší míře v českém radikálním prostředí udržet lidi nad třicet a/nebo jedince, jež nežijí subkul-turním (případně bohémským) lifestylem (a tím pádem umožnit další vývoj tohoto prostředí), není na místě. Klade na ně nároky, žádá si jejich čas, energii a/nebo peníze. Naopak jim ale nic nepřináší. Nenabízí svobodný prostor pro každodenní tzv. normální život, antiautoritářskou alternativu k hierarchickému pojetí mezilidských vztahů na všech úrovních. A pokud zrovna nemáte problémy s nácky či policajty, pak i projevy solidarity ve složitých životních situacích naberou podobu v nejlepším případě formální." (-ad-, 2009 cit. par Bastl, 2011, s. 126-127).
Pravděpodobně tatáž informantka svou skepsi zopakovala o něco později při příležitosti bilance patnácti let od protestů proti zasedání zástupců SB a MM F v Praze:
„České levicové a antikapitalistické ,hnutť je v žalostném stavu mimo jiné proto, že prakticky nenabízí žádnou reálnou alternativu. Ani nemůže, neboť se samo chová kapitalisticky. Aktivismus je úvazek navíc a odměna je mizivá, pokud tedy pro někoho není odměnou pobyt v silně subkulturním prostředí se striktními vnitřními pravidly, co je správné konzumovat a co ne, co si člověk smí myslet a co nesmí. ,Hnutí' také neumí zacházet například s dlouhodobější nemocí aktivisty či aktivistky. Nemůžete-li z nějakého důvodu delší dobu docházet do zaměstnání, pardon, na demonstrace či koncerty nebo psát články, rychle vypadnete z kola ven." (Alice Dvorská v Patnáct let...)
Projevy symbolického násilí tedy můžeme u řady „komunit vkusu" detekovat v podobě elitářství vyplývajícího z kulturní sebezahleděnosti a „mentality pevnosti", která u některých příslušníků transformuje vlastní obranný reflex v agresivní postoje proti mainstreamu. Pozici elitářství zdůvodněnou pěstováním vlastního sebereferenčního vkusu dokumentuje na příkladu posluchačů nezávislého rocku Mathew Bannister. (Ban-nister, 2006) Vraťme se ale pro tuto chvíli ke kontextu postsocialistic-kých subkultur.
Tenkrát na Východě
Co do počtu publikovaných textů dosud nepříliš rozsáhlá subkulturní studia českého prostoru vycházejí především z etnografických výzkumů. (Janeček, Bittnerová, 2011) Z jiné startovní pozice se tematice subkultur přiblížily některé práce českých bezpečnostních studií. (Mareš et al, 2004; Smolík, 2008; Smolík, 2010) Tématem politizace subkultur se v současnosti zabývá především Jan Charvát a jeho spolupracovníci v projektu GA ČR Zdroje a podoby politizace subkultur v postsocia-lismu, řešeného v období 2014-2016. Ten v době finalizace rukopisu této knihy zatím neměl publikované výstupy, proto vycházím především z dřívější práce Jana Charváta a debat s ním a jeho kolegy. (Charvát a Bláha, 2012) I dosud nejvýznamnější česká práce věnovaná kontex-tualizaci českých subkultur do současně postsocialistického i postsub-kulturního narativu pracuje z pozice sociologie s tématikou subkultur především optikou jejich politizace. (Kolářová a kol., 2012) Ve své konceptuálni mapě brněnské scény hardcore punku se aktivismu v rámci této scény dotýkají Ondřej Císař a Martin Koubek. (Císař a Koubek, 2012) Pro ně je však subkulturní aktivismus pouze jedním ze čtyř sektorů, přičemž jeho funkce je především verbovaní nových aktivistů skrze hardcore punk scénu. Mezi další tři sektory patří zábava, alternativní životní styl a kontrakultura.
Nejen v českém kontextu subkulturní studia často splývají s tématikou aktivismu a (nových) sociálních hnutí. (Della Porta, Diani, [1998] 2006; Barša, Císař, 2004) Ani koncept sociálního hnutí není neproblematický a zasloužil si poměrně pregnantní kritickou reflexi. (Pichardo, 2007; Rose, 2007) Přesto by některé práce vycházející především z výše zmíněného
22
23
bezpečnostního paradigmatu a tematizující například anarchistické pun-kery nebo neonacistické skinheads neměly zůstat kvůli své relativně vysoké informační hodnotě nepovšimnuty. (Bastl, 200la; Mareš, 2003) V knize Umění protestu, editované Filipem Pospíšilem, se tématu protestních hnutí v evropském kontextu, který do jisté míry zasáhl i praxi v českém prostoru, věnoval Bob Kuřík. (Pospíšil, 2013, s. 32-62) Nicolas Maslowski, který ve stejné knize otiskl kapitolu věnovanou přímo českému prostředí, se však průniku sociálních hnutí a subkultur věnoval už méně. (Pospíšil, 2013, s. 64-78) V tomto kontextu je třeba zmínit další významné práce Marty Kolářové věnované antiglobalizačnímu aktivismu. (Kolářová, 2006; táž, 2008; táž 2009) Ten však autorka se subkulturami explicitně nepropojuje.
Z důvodu nedostatečné znalosti většiny českého subkulturního kontextu je vhodné jmenovat i subkulturní studia v dalších zemích prostoru středovýchodní Evropy. Zatímco subkulturní kontexty zemí bývalé Jugoslávie přitáhly relativně významnou pozornost i mezinárodního badatelského pole a také tamní „autochtónni" subkulturní studia spjatá nejen s hudebními scénami, ale i fotbalovým fanouškovstvím jsou přece jen o několik kroků před českými, situace v Maďarsku nebo Rusku je té české v zásadě podobná. (Gordy, 1999; Baker, 2010; Lalié, [1993] 2011; Pogačar, 2008; Velikonja, 2013; Velikonja, 2014; Krnic, Perasovič, 2013; Kůrti, 2003; Kůrti, 2012; Szemere, 1996; Pilkington, 2010) Stále relativně malý počet prací věnovaných subkulturnímu kontextu středovýchodní Evropy lze pravděpodobně přičítat jinému výchozímu teoretickému prostředí než tomu, které vyústilo v práce spojované s CCCS i postsubkulturní teorií a možnost aplikace konceptů vzešlých primárně z britského, sekundárně i amerického a dalšího západního prostředí na tento prostor není ani jednoznačná, ani samozřejmá.
Širší geografický kontext středovýchodní Evropy není v této práci evokován náhodně. Pád různých forem státního socialismu a následná postsocialistická transformace zasáhly v různých podobách řadu dalších zemí na severovýchod a jihovýchod od českého prostoru v časovém horizontu srovnatelném s českým. Historická kontextualizace je tedy pro vztah subkultur a většinové společnosti naprosto nezbytná. Následující podkapitola si proto klade za cíl postihnout přehled interpretačních možností postihujících období, která jsou v centru zájmu této knihy. Už i jejich vymezení a pokusy o periodizace pak jasně souvisejí s některými
kontroverzními interpretacemi. Na spojení dvou, pro mnohé kategoricky neslučitelných období v jedné historické studii pak nemám výhradní právo, ale otevřeně navazuji na studii uskutečněnou historiky z Centra orální historie a syntetickou sociálně historickou práci vzešlou z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. (Vaněk, Krátká, 2014; Kalinová, 2012)
V následující historické kontextualizaci představím interpretační možnosti postsocialistické změny, které poskytují práce ukotvené v celé škále společenských a humanitních věd, vymezitelné od kulturní a sociální historie, přes ekonomii až k sociologii a antropologii. Stranou pak z důvodů ne zcela jasné souvislosti s tématem této knihy nechám interpretaci politické změny od komunistických či „lidově-demokratických" diktatur k liberální pluralitní demokracii. (Gjuričová, Kopeček et al., 2012; Hanley 2008) Vedle toho by větší pozornost, než jakou jsem jim v této práci mohl poskytnout, zasloužily i genderové interpretace postsocialistické změny. (Gal, Kligman, 2000; True, 2003; Roman, 2003) Další roviny transformace, a to externí v podobě vstupu mezinárodních ekonomických a finančních institucí do postsocialistického prostoru, především Mezinárodního měnového fondu a Světové banky na jedné straně a růstu významu nadregionální politické instituce v podobě Evropské unie na straně druhé, reflektuji do míry jejich relevance pro ústřední téma této knihy. (Ther, [2014] 2016)
Normalizace a rozklad státního socialismu
Jedním z citově zatížených termínů je termín „normalizace", v českém prostoru hojně užívané synonymum pro pozdní státní socialismus. Silné negativní zabarvení tohoto označení souvisí především s traumatem způsobeným okupací vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následným utužením komunistické diktatury reagujícím na její povolení během Pražského jara. Je pozoruhodné, že v českém kontextu je za „pozdní státní socialismus" považováno skutečně až období „normalizace". Pro Sovětský svaz Alexei Yurchak totiž za „pozdní" označuje už období destalinizace. (Yurchak, 2005) V každém případě má v českém žurnalistickém a do značné míry i společenskovědním jazyce slovo „normalizace" ústřední pozici, pravděpodobně dokonce těžko srovnatelnou s obdobnými periodizacemi v Polsku nebo Maďarsku po roce 1956.
24
25
Paulina Bren v souvislosti s československou normalizací píše o privatizovaném občanství a domestikované veřejné sféře. (Bren, [2010] 2013) To pro ni mělo význam především ve vztahu k úniku mnoha obyvatel Československa do soukromí, ať už ve formě nekonečných televizních seriálů nebo víkendových výjezdů na chaty daleko za město. Tyto charakteristiky a aktivity, které se za posledních čtyřicet let příliš nezměnily, pomohly Martinu Škabrahovi uvést pojem „neonormalizace" pro období zužování veřejného prostoru ve prospěch prostoru privatizovaného v období ekonomické krize 2008-2013. (Škabraha, 2010) Přestože, jak přesvědčivě ukazují Jacques Rupnik a v jiné své práci i Paulina Bren, pražský, kalifornský a pařížský rok 1968 stály v mnohých významových opozicích, v evropském kontextu by ideologický koncept normalizace mohl najít opatrnou paralelu s myšlením nepřátelským „duchu roku 1968" tak, jak o něm píše Serge Audier. (Rupnik, 2008; Bren, 2004; Audier, 2009) Privatizace by takto nezačaly v několika vlnách v devadesátých letech, ale jejich kořeny by bylo možné vypozorovat v lidovém étosu pozdního státního socialismu: „Kdo nekrade, okrádá rodinu." (Schindler-Wisten, 2009; Vilímek, 2014) Tento étos stažení se do soukromé sféry v zásadě nejlépe odpovídá mnou užívané metafoře „nového biedermeieru" a obdobně jako Martin Škabraha vyvozuji, že toto období neskončilo se změnami let 1989/1990, ale dosáhlo jejich prostřednictvím nového kvalitativního rozměru.
Jedním z autorů případových studií věnovaných kulturním dějinám tohoto období je vedle Pauliny Bren i Přemysl Houda. Ten se ve své knize věnuje folku v posledních desetiletích socialistického Československa. (Houda, 2014) Kvůli ne vždy jasnému zařazení folku mezi oficiální kulturu na jedné a alternativní kulturu na straně druhé Houdova práce nabourává některé představy vyplývající z dichotomických „totalitně-historických vyprávění". (Pulmann, 2008) Folk v socialistickém Československu totiž nebyl ani plně režimní, ani zcela undergroundovou scénou. Novou dimenzi mu pak od poloviny osmdesátých let daly procesy přestavby a glasnosti v Sovětském svazu, které nacházely svou více nebo méně opatrnou ozvěnu i v Československu. „Zpívající právník" Ivo Jahelka se tak v závěru osmdesátých let stal kulturním odrazem kritického pořadu Československé televize Sondy nebo raných scénáristických a beletristických prací Radka Johna.
í
Přestavba a pád státního socialismu
Období finálního pokusu o reformu bylo ohlášeno v celém sovětském táboře jako jeho „přestavba". Tomuto období, prováděnému v různých zemích s různou intenzitou, se ve své klíčové knize Konec experimentu, zaměřené na Československo, věnuje Michal Pullmann. (Pullmann, 2011) Jak ukazuje ve významné práci zaobírající se levicovými kořeny neolibe-ralismu Johanna Bockman, státní socialismus se přes své centrálně řízené ekonomiky nechal vést především logikou zisku a poptávky zahalené do rétoriky o „dodavatelsko-odběratelských vztazích". (Bockman, 2011, s. 180-189) V zásadě se tedy podle ní jednalo o „tržní socialismus" a tržní rozměr akceleroval právě během přestavby. Tyto změny, které vyvrcholily na přelomu let 1989 a 1990, nebyly podle Johanny Bockman o nic víc anti-socialistické než dřívější reformy počínaje NEPem, avšak s tím rozdílem, že elity mezitím přestaly vnímat socialismus jako životaschopnou možnost. To, jak zaznamenali Michael Burawoy a Jánoš Lukács pro případ Maďarska, bylo způsobeno především přesvědčením o zaostalosti vycházející z izolace socialistických zemí. (Burawoy, Lukács, 1992)
Na klíčovou roli středních a nižších technických kádrů a socialistické inteligence při změnách v roce 1989/1990 poukazoval i sociolog rodiny Ivo Možný. Ten odkazoval k frustraci inteligence způsobené omezenou možností formalizace vydobytého symbolického kapitálu. (Možný, [i99i]2009) Obdobnou pozici s odkazy na Gramsciho koncept „organického intelektuála", vyrůstajícího specializací z dělnické třídy, a Džilasovu „novou třídu" zaujali při analýze demontáže socialismu Gil Eyal, Ivan Szelenyi a Eleanor Townsley. (Džilas, [1957] 1977; Eyal et al., 2003a; Eyal, 2003b) Jejich interpretace postsocialistické transformace jako třídního projektu inteligence nabízí východisko v tematizaci aliance technokratů a disentu jako skupiny, která vyšla ze změn 1989/1990 vítězně. Významnou roli pro odklon technokratů od státně socialistického projektu mohlo hrát i to, že expertní vládnutí artikulující je samé jako nový revoluční subjekt v tzv. vědecko-technické revoluci naráželo během přestavby na nové limity a překážky. Především ekonomové pak pružně zareagovali na novou situaci demontáže socialismu a v následné transformaci se ujali politických otěží. Ve své práci věnované české postsocialistické pravici Eyalovu vizi aliance technokratů a disentu podporuje i politolog Séan Hanley s tím, že v českém prostředí, na rozdíl od Slovenska a většiny dalších postsocialistických zemí
26
v bezprostředním období změn 1989/1990, prakticky chyběly národovecké politické projekty. (Hanley, 2008) Co však podle něj bylo napříč východní Evropou srovnatelné, byl v závěru osmdesátých let i v českých zemích nevídaný nárůst popularity katolické církve mezi nekonformní inteligencí. Ten se později transformoval i do značné oblíbenosti osoby papeže Jana Pavla II. mezi mládeží. (Sak, 2000, s. 111)
Vyprázdněnost formálního jazyka pozdní státně socialistické společnosti vedla u jedné části především vysokoškolsky vzdělaných elit k pěstování svérázného kultu ironie vycházející ze subverze smyslu formálních obratů a nicneříkajících frází. (Yurchak, 2005) V českém prostoru je tato pozice „socialistického dandyho" dokumentována například ve filmových postavách kolínského medika Honzy Antoše (Jak básníci přicházejí o iluze) nebo tragické figury milovníka Pepeho (Kopytem sem, kopytem tam). Gende-rové analýze tohoto filmu Věry Chytilové se věnovala Kateřina Kolářová. (Kolářová, 2015) Ta pozdní socialismus označila v souladu s dikcí filmových hrdinů za éru úpadku, „v níž se nedá nic jiného než blbnout". Úpadek měl podobu jak individuální, tak i společenskou a autorka jej vysvětluje jako „příznak naprostého a radikálního rozkladu společenských vazeb i jejich podstaty". (Kolářová, 2015, s. 454) Tento příznak měl být brzy nahrazen přijetím jiného společensko-politicko-ekonomicko-ideologického modelu, který přes svůj důraz na klíčovou roli „občanské společnosti" ve veřejné sféře přijetí „nového biedermeieru" formalizoval.
Budování českého kapitalismu
Obdobně problematické jako termíny „normalizace", „komunismus" nebo „totalita" jsou i koncepty „postsocialismu" a „posťkomunismu". Zatímco druhý z nich se používá především v žurnalistickém jazyce a akademických pracích čerpajících z frankofonního prostředí, v akademickém jazyce českého postsocialismu nachází větší odraz především první termín, odkazující k anglofonní literatuře, (např. Hann, 2002) Ani ten ale není bez kontroverzí, a jak ukázala ve své průkopnické práci Catherine Verdery, také termín postsocialismu by měl být používán s ohledem na přítomnost nesocialistických nebo otevřeně antisocialistických praxí následujících pád různých forem státního socialismu s opatrností. (Verdery, 1996)
Obdobně je tomu i s konceptem „transformace", nejčastěji používaným ve smyslu transformace od centrálně řízené ekonomiky ke kapitalismu západního typu a od komunistických či „lidově-demokratických" diktatur k liberální demokracii. Přesto se však ze zemí jako Česká republika, Bulharsko nebo Rusko nestaly během transformace ekvivalenty ideálně-ty-pizovaného Nizozemí a transformace mohly mít různé a značně nelineární itineráře. Ty například právě v nejočividnějším případě Ruska prošly různými fázemi a mutacemi kleptokracie a oligarchie až k ustavení autoritářského režimu kombinujícího prvky všech předešlých forem vlády pod rouškou konzervativní ideologie. (Dziewaňska et al., 2013) Pro britského sociologa mládeže Kena Robertse skončil postsocialismus už v polovině devadesátých let, a to přizpůsobením se infrastrukturním a konzumním vzorcům Západu. (Roberts, 2016) Jeho pozorování ale příliš nejde do hloubky ekonomické, institucionální nebo genderové analýzy. Jisté ale zůstává, že i samotný transformační proces lze periodizovat a jeho ukončení není jednoznačné, přičemž může vyplývat z různých představ souvisejících s ekonomickou nebo institucionální situací, navíc těžko zobecni-telných na celý prostor postsocialistické Evropy. (Ther, [2014] 2016, s. 80) Pokud o konci transformačního procesu v Rusku Marta Dziewaňska, Ilya Budratskis a další autoři píšou jako o „post-postsovětském" období, možná není současné triumfální tažení konzervativních politických sil ruskou výjimečností a znamená ve středovýchodní Evropě už definitivní „konec postkomunismu" ohlašovaný v přece jen trochu optimističtějších souvislostech Borisem Budenem. (Buden, [2009] 2013)
V dobovém slovníku političtí aktéři jen zřídka užívali termín „kapitalismus". Řada badatelů poukazuje na setrvačnost jeho negativního hodnocení ze strany veřejnosti, zděděného po předešlém ekonomicko-poli-tickém ideologickém systému. Daleko siřeji bylo používáno synonymum „tržní ekonomika", které mělo potenciál zastřít negativní konotace spjaté s nezaměstnaností a nerovnostmi. Svébytné kultuře, respektive willi-amsovským „kulturním formacím" „postkomunismu" se ve své monografii věnuje Michael Kennedy. (Kennedy, 2002) „Transformační kulturou" je pro něj především firemní kultura, v níž se sžívali noví západní vlastníci se svými podřízenými lokálními manažery. Neváhá ale sáhnout i k tématu politické kultury, a to především polského kontextu. V českém případě Kennedy v zásadě reprodukuje klišé o moudrém králi Havlovi, které je ozvěnou platónského ideálu krále-filozofa.
28
Pozici vyplývající z dobového českého přesvědčení o vlastní výjimečnosti analyzuje ve své klíčové práci věnované českým polistopadovým sebeprezentacím antropolog Ladislav Holý. (Holý, [1996] 2001) Rov-nostářský „nenacionalistický nacionalismus" české polistopadové euforie spolu s bezvýhradnou podporou ekonomických změn prosazovaných technokraty však neměl svou pevnou základnu mezi všemi segmenty české společnosti. Jak ukazuje Haldis Haukanes ve svých výzkumech z jihomoravského a jihočeského venkova, nebyl nadšený konsenzus české veřejnosti s tímto směrem až tak bezvýhradný, jak by se mohlo jevit z Holého práce, a pokud mezi lidmi na venkově nepřevládala vůči Klausově politice přímo skepse, pak zcela jistě apatie. (Haukanes, 2004)
Představy spjaté s vzájemně se doplňující stereotypizovanou dichotomií moudrého humanismu a vypočítavé technokracie rozpracovává ve své knize Návrat do Evropy a jeho nepřátelé historik a sociolog Stanislav Holubec. (Holubec, 2015) Nástup pluralitní demokracie a kapitalistického způsobu produkce s sebou v analyzovaném desetiletí přinášel boj o hegemonii mezi několika politicko-ideologickými póly, které Holubec v knize rozebírá. Je příznačné, že v tomto období měly tyto představy poměrně malou diferenciaci. Myšlenkové proměny českého post-socialistického konsenzu ilustruje na příkladech myšlení právě Václava Havla a Václava Klause. Personalizace idealistického a pragmatického pólu českých představ devadesátých let v osobách obou politiků je působivá, avšak lze pravděpodobně nabídnout i další perspektivy jiných a paralelních dichotomií. Jistě by bylo možné věnovat se i představám vítězů a poražených v postsocialistické transformaci, přičemž by opatrným zástupcem druhého pólu mohl být pravděpodobně Miloš Zeman.
Cesta k nerovnosti
Poslední jmenovaný ve své politické praxi kapitalizoval svou schopnost oslovit ty segmenty populace, které v postsocialistické transformaci zůstaly spíše stranou. V knize věnované „vzestupu a pádu českého kapitalismu" identifikuje vítěze a poražené na české cestě ke kapitalismu Martin Myant. (Myant, [2003] 2013, s. 97-101) Mezi jasně poražené patřila podle něj především nepracující část populace, a to nejen nezaměstnaní, mezi nimiž Myant poukazuje na „etnické skupiny" (především asi Romy), ale i důchodci. Za relativně poražené považuje ve shodě s ekonomem
Lubomírem Mlčochem manuální pracující, přičemž pád nadstandardních mezd během státního socialismu k mírnému nadprůměru postso-cialistického období postihl nejcitelněji horníky. Mlčoch naproti tomu ukazuje ve srovnání mezd mezi lety 1988,1996 a 1999 relativní stagnaci platů lékařů i strmý nárůst platů právníků a především finančních manažerů. (Mlčoch et al., 2000, s. 267) Změny v příjmech a s nimi související nárůst profesního i teritoriálního platového rozrůznění české společnosti jsou však jen jedním z indikátorů změn. (Šafaříková, 1996) Narativ tematizující postsocialistické „vítěze a poražené" byl navíc nedávno vystaven významné metodologické kritice v souvislosti s přebíráním indikátorů definovaných transformačními vítězi. (Danilova, 2014)
Historik Gerald Power a politolog Jaroslav Weinfurter ukazují ve své knize věnované českým recepcím thatcherismu politickou vůli aplikovat na českou ekonomiku i ty nejvíce diskutabilní části thatcherovské politické praxe. (Power, Weinfurter, 2015) Řada badatelů v této souvislosti zmiňuje transfer britské neoliberální politiky na východní okraj evropského kontinentu. Inflace slova neoliberalismus v žurnalistickém a aktivistickém jazyce ale znesnadňuje jeho praktické užívání. David Harvey neoliberalismus definuje jako politický projekt reagující na krizi akumulace kapitálu v sedmdesátých letech s cílem restaurovat kapitalismus na úkor sociálního státu. (Harvey, 2005) Vedle příslovečných „škrtů" jsou jeho klíčovými znaky konkurenceschopné trhy, malé, autoritativní státy, hierarchické firmy, management i vlastníci a kapitalismus. (Bock-man, 2011, s. 189) Tematizace neoliberalismu však není bez kontroverzí. Zatímco politická kritika zprava se jej snaží zdiskreditovat jako především aktivistický termín, kritici zleva pak upozorňují na jeho ukotvení v kritice finančního kapitalismu a současné opomíjení kapitalismu průmyslového.
Některá další specifika české cesty ke kapitalismu ve srovnání s ostatními ekonomikami středovýchodní Evropy zmiňují ekonomové Patrick Hamm, Lawrence P. King a David Stuckler. (Hamm et al, 2012) Přestože byla česká kuponová privatizace dávána ve své době za příklad ostatním, v roce 1999 už vykazovala česká ekonomika ve srovnání s ostatními postsocialistickými zeměmi velmi špatné výsledky, a to nejen ve vztahu k ochraně vlastnických práv, ale i k celkové efektivitě a hospodářskému růstu. Česká privatizace byla podle nich, pro českého čtenáře možná překvapivě, jako celek fiaskem. Řada takto zprivatizovaných firem, z nichž
30
31
se jako první privatizovaly ty nejvíce výnosné, se před prodejem zahraničním investorům musela totiž znovu dočasně znárodnit.
V každém případě byly postsocialistické ekonomiky jako celek ideálním terénem pro aplikaci „šokových terapií". (Klein, 2007) Východní Evropa podle některých výkladů vlastně nabídla té západní, a v ní především jejímu perifernímu, středozemnímu okraji, obraz její vlastní budoucnosti poznamenané zeštíhlováním státu, jeho podřízení bankovním zájmům a celkovému sociálnímu propadu. (Ther, [2014] 2016; Roberts 2016) Také Gil Eyal, Ivan Szelenyi a Eleanor Townsley píšou
0 východní Evropě v devadesátých letech jako o historické laboratoři pro odzkoušení si teoretických modelů vypracovaných neoklasickými ekonomy. (Eyal et al, 2003a, s. 14-16) Gil Eyal a jeho kolegové vyjmenovávají dvě skupiny států určující dva rozdílné typy cesty od socialismu ke kapitalismu. Ve východní Evropě se podle nich byrokracie transformovala v kapitalisty a vznikl systém, jemuž odpovídá spojení „kapitalista bez kapitalismu", v zemích střední Evropy a mezi nimi také v české části bývalého Československa pak hrála klíčovou roli výše zmíněná aliance technokratů a inteligence. Ta se transformovala v manažery a teprve potom hledala zahraniční investory. Vznikl tak podle nich „kapitalismus bez kapitalistu".
Johanna Bockman popisuje v jedné ze závěrečných kapitol své zde už citované knihy věnované levicovým základům neoliberalismu klíčovou roli mezinárodních expertů a finančních institucí v budování východoevropského kapitalismu. (Bockman, 2011, s. 191) U mnoha vlád středovýchodní Evropy si poradci ze Západu podávali dveře a často se u nich střetávala vize Jeffreyho Sachse s vizí Josepha Stiglitze. Jeffrey Sachs ale nakonec zatáhl za silnější konec a šokové terapii bylo mezi lety 1990-1992 podřízeno postupně Polsko, Československo, Bulharsko, Rusko, Albánie, Estonsko a Lotyšsko. Tuto klíčovou roli západních expertů ukazuje v působivé metafoře Východoevropanů jako dětí schopných ze sebe setřást komunistické jho, ale neschopných sami si vládnout
1 Boris Buden. (Buden, [2009] 2013) Na významný postkoloniální motiv závislosti východoevropského postsocialismu na světových politicko--ekonomických centrech poukazuje ve své naratologické práci i Nataša Kovačevič. (Kovačevic, 2008) O to paradoxnější je, že neoliberalismus vznikl v debatě v rámci neoklasické ekonomie za významného přispění ekonomických expertů z východní Evropy, dodávajících argumenty
o vadách centrálně plánovaných ekonomik. (Bockman, Eyal, 2002; Bockman, 2011)
Ekonomický model, který se ve východní Evropě takto podařilo vytvořit, vykazuje však přece jen vlastní specifika. Ekonomka Beáta Farkas identifikuje ve středovýchodní Evropě s odvoláním na data Evropské komise z roku 2008 svébytný typ kapitalismu. (Farkas, 2011) Vedle středozemního, anglosaského, nordického a kontinentálního modelu se tak podle ní etabloval i model „nových členských států", vykazující různé podobnosti a odlišnosti. Jeho spotřební trhy jsou podobné středozemnímu a kontinentálnímu typu kapitalismu, výzkum, vývoj a inovace pak nechvalně známému středozemnímu typu. Bankovní systém vykazuje podobnosti s kontinentálním modelem kapitalismu. Pracovní trh a průmyslové vztahy jsou obdobné modelu anglosaskému, vykazují však menší míru flexibility obdobnou modelu středozemnímu. Sociální ochrana je podobná modelu anglosaského kapitalismu, vzdělávání pak kontinentálnímu typu. V regionálním srovnání je český kapitalismus podobný slovenskému a maďarskému. Polský model je více sociální, slovinský pak více orientovaný na pracovní trh a vzdělávání.
Postsocialistická buržoazie
Nositelem „nového biedermeieru" a současně klíčovým kolektivním protihráčem mnoha subkultur a aktivistických skupin je buržoazie, dobovým jazykem „střední třída", případně ještě výstižněji „vyšší střední třída". V českém prostředí termín buržoazie stále trpí ideologickými nánosy spjatými s jeho nestřídmým užíváním během státního socialismu. Jedním z mála, kdo jej v českém prostředí užívaje ve své poměrně kontroverzní práci s přesahy do moralistního aktivismu Bohumír Pavelek. (Pavelek, 2010) S přesvědčivě vyargumentovanou mírou ideologičnosti se tento termín vyskytuje v anglosaském nebo frankofonním prostředí. S působivým odkazem na dílo Thomase Manna Buddenbrookovi popisuje základní znaky buržoazie Immanuel Wallerstein. (Wallerstein, 1991) Připomíná především fascinaci buržoazie aristokracií a její snahu vyrovnat se jejím materiálním výhodám. Podle už citovaného Gila Eyala a jeho kolegů v postsocialistických zemích buržoazie neexistovala a musela se teprve ustavit. (Eyal et al., 2003a)
3a
33
Jak ve svém výzkumu založeném na studiu periodik propagujících nové trendy v bydlení v Budapešti přesvědčivě ukazuje Judit Bodnár, postsocialistické buržoazii netrvalo její ustavení příliš dlouho a o co více si musela významná část elit během státního socialismu odříkat, o to více a zhuštěněji se jí dařilo v postsocialistickém období tento psychologický dluh dohánět. (Bodnár, 2008) Kultura postsocialistické buržoazie byla v protikladu vůči dřívějšímu kolektivismu definována jasně individualistický. (Jacyno, [2011] 2012) V případech z Polska a bývalé Jugoslávie pak antropologové jasně identifikují její otevřeně deklarovanou povýšenou převahu nad kulturou širokých vrstev společnosti. (Buchow-ski, 2006; Jansen, 2005)
Literatura mapující kulturní odkazy skupiny, která zanechala v českém prostoru významný otisk, je zatím poměrně roztříštěná a tématu se věnuje spíše okrajově, navíc často jen jednomu jejímu dílčímu aspektu, například architektuře tzv. podnikatelského baroka, módě nebo artefaktům spotřební kultury. Nepřítomnost syntetických prací musím překonat odkazy na vlastní výzkumy tohoto kontextu. Ty jsou spjaty především se seriálovou {Život na zámku), literární (Účastníci zájezdu) a publicistickou tvorbou (práce Miroslava Macka). Seriál Život na zámku pojednává o rodině zubaře a učitelky, která se snaží přestěhovat z malého bytu na sídlišti do bytu, který by víc odpovídal jejich socioekonomickému statusu a jím generovaným potřebám. V příběhu zarámovaném do kontextu masivních přesunů majetku formou privatizací a restitucí můžeme sledovat zrání hlavních hrdinů od skromných obyvatel sídliště do polohy fascinace aristokratickým art-de-vivre.
V případě bohaté publicistické produkce renesanční osobnosti Miroslava Macka lze potom sledovat genezi liberálně-konzervativního příběhu postsocialistické politiky, završenou definitivní krystalizací nara-tivu hájícího zájmy vlastníků proti zájmům pracujících, společnosti a státu, tedy proti zájmům trojice Mackem identifikované jako překonaný výdobytek „minulého režimu". Konečně, v románu Účastníci zájezdu lze v osobě autorova alterega, světáckého Maxe opovrhujícího ve skvěle padnoucím bílém saku na terase jadranské luxusní restaurace krajany nosícími ponožky v sandálech a zakusujícími na prašném parkovišti řízky z domova, vypozorovat zárodky pozic rodících se postsocialistic-kých kulturních elit. V opozici proti nim a v dialogu s nimi se formovaly nejen aktivistické skupiny, o nichž bude v této knize řeč, ale i specifické,
(sub)kulturním vkusem definované skupiny českého postsocialismu, často s významným generačním a/nebo třídním rozměrem. Je jasné, že metafora „nového biedermeieru", jíž je postsocialistická buržoazie nositelem, zplošťuje otázku vyjednávání společenského konsenzu do jednoduché a v zásadě předvídatelné binarity. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že pokus o interpretační vyhrocení pozic těchto dvou kolektivních aktérů mi umožní současně postihnout i celou škálu ne zcela samozřejmých praxí a reakcí, které se mezi těmito dvěma extrémy nacházely, přičemž je jisté, že nelze všechno subkulturní a aktivistické jednání chápat zcela v opozici proti „novému biedermeieru". Stejně jako lze psát o „dlouhé normalizaci" a privatizaci veřejného prostoru před i po změnách 1989/1990, lze „postsocialistickou buržoazii" hledat a nacházet i v posledních letech státního socialismu, kdy tento politicko-spole-čensko-ekonomický systém přestával být širokými vrstvami československé společnosti chápán jako životaschopná alternativa kapitalismu a liberální demokracie. Pokusme se nyní obrátit pozornost na subkulturní praxi, která však minimálně v estetické rovině proti měšťácké uhla-zenosti v neoddiskutovatelné opozici stála.
34
35
„Posedlá,ďáblem posedlá...":
black metal mezi radikální estetikou a radikální
politikou
Zfanatizovaní vlasáči, klátící se ve zmateném hluku vibrujících reproduktorů, nepříčetným řvaním doprovázeli skeče hudebníků heavymetalové skupiny v roztrhaných džínech a s nábojovými pásy kolem boku. Ruce výhružně sevřené v pěst vyletovaly proti usínající obloze. „HEIL! HEIL! HEIL!" rozléhalo se údolím amfiteátru. Mezi pobíhajícími těly se zjevovaly bílé plenty, na kterých se v závanech zvířeného vzduchu vlnily umrlčí lebky s upířími zuby, s pěticípou hvězdou na čele a s obráceným krucifixem v levém uchu. Překřížené hnáty a římské dvouramenné sekery, které byly symbolem italských fašistů. Nesmyslně smíchané fašistické symboly se znaky náboženské sekty satanistů, uctívačů ďábla. Ze scény někdo zakřičel „Ku-Klux-Klan!". Bezděky jsem se rozhlížel, kdy vzplanou ohnivé kříže a začne hon na barevné. Opodál si zatím několik mladíků přivydělávalo nelegálním prodejem kýčových plakátových reprodukcí.
Tato atmosféra nepochází ze srazů Punků, nebo skinheads (tzv. holé lebky) v západním Německu, je z koncertu pražské méně známé amatérské skupiny Torr, která 18. srpna vystupovala v Bratislavě. Zanechala tady spolu se svými zfanatizovanými přívrženci navštívenku, nad kterou soudný člověk rozpačitě kroutí hlavou. Co se to děje? V textech písní, které Torr nabízí, se stále objevuje smrt, hroby, mrtvoly, beznadějnost, samota, pesimismus v útrpném čekání a vůbec terminologie pochybných a zakázaných náboženských sekt. V songu Zlej sen Torr zpívá: „Škvírou mýho hrobu světlo proniká. Cítím hřích a zlo, když večer ulejhám. Kolem sebe zombie, atómovej déšť, čarodějnic sabbath, proudy krve, lež". Jaký to má smysl? „Má to být protest proti všem nešvarům naší společnosti," tvrdí vedoucí skupiny Milan Háva. Komise pražského kulturního střediska, před kterou Torr v listopadu minulého roku úspěšně složil zkoušky, zřejmě nebere na vědomí, že jejich texty jsou příliš ponuré a hudba dosti jednotvárná, jen místy výrazná. Repertoár kapely neshledal závadným ani ONV Praha 10, který Torr vydal povolovací dekret k samostatnému koncertování. Žádné výhrady
neměli rovněž hlavní dramaturg Bratislavského parku kultury a oddechu, přímo odpovědný za ideový obsah písní vystupujících hudebních skupin, a ONV Bratislava 1, který Torr povolil hrát v amfiteátru. Nepochopitelný formalismus čtyř institucí.
Bratislavané vracející se večer 18. srpna ze zaměstnání viděli na zastávce trolejbusů nedaleko amfiteátru asi deset fanoušků skupiny Torr. Bez ostychu zde močili na chodník. Nepřekáželo jim ani to, že kolem šly matky s malými dětmi. I takový je asi projev protestu proti nešvarům naší společnosti.
Ladislav Urban, „Kult násilí a smrti. Proč?" Rudé Právo, 30.11.1988
Black metal lze považovat zajeden z hudebních žánrů „extrémního heavy metalu". (Kahn-Harris, 2006) Žánr vznikl v první polovině osmdesátých let ve Velké Británii v dialogu s některými elementy hardcore/crust punku, a to jak v rovině konceptuálni, odkazující především k antihu-manismu, tak i v rovině vizuální, navazující na styl roztrhaných džin opásaných nábojovými pásy a triček s graficky stylizovanými názvy předních interpretů, a konečně i v rovině daleko syrovějšího zvuku, méně orientovaného na kytarovou ekvilibristiku v podobě kytarových sól než tomu bylo zvykem u dřívějších metalových interpretů britského heavy metalu (tzv. New Wave of British Heavy Metal, NWOBHM). Vedle toho ale black metal inkorporoval i prvky estetiky rocku a hard rocku, především interpretů, jakými byl Alice Cooper, Kiss nebo Black Sabbath, filmových horrorů, jako Rosemary má děťátko (1968) nebo Přichází Satan (1976), a v neposlední řadě i komiksové kultury. Významnou roli hrál v black metalu více nebo méně stylizovaný satanismus, odkazující ke kontrakultuře následující po „létu lásky" 1968.' Britské, skandinávské i kontinentální hudební skupiny stojící u zrodu tohoto žánru kladly významný důraz na image a celkovou propracovanost vizuálního stylu.
1 V této souvislosti lze jistě zmínit známý kalifornský gang Charlese Mansona, ale i atentátníků západoberlínské „urbánní guerrily", jejíž Část na začátku sedmdesátých let používala podle vzpomínek Michaela „Bommiho" Baumanna satanistické pozdravy a symboliku. (Baumann, [1975] 2001: 65) Pro tento drogami ovlivněný „new age" satanismus se v anglickojazyěné literatuře vžilo spojení acid Satanism.
36
37
Obdobně jako původní punkové skupiny pracovaly s momentem šoku a provokace, který pro ně měl daleko větší význam než propracovaná a koherentní společenská kritika.
Heavy metal a později i black metal se z globálního kulturního jádra postupně šířily do semiperiferních oblastí, a to nejen státně socialistického „druhého světa", ale staly se globálním fenoménem a metalové hudební skupiny a významné komunity jejich fanoušků najdeme v Latinské Americe, na Středním Východě nebo třeba v Indonésii. V druhé polovině osmdesátých let se tak metal etabloval do výrazného společenského fenoménu i v kontextu subkultur československé mládeže, především její mužské a dělnické komponenty. Přes nepříliš shovívavý postoj režimních intelektuálů vůči metalu, jehož dokladem je několik článků v časopise Tvorba, si metal získal i svoje mediálně vlivné zastánce, především Romana Lipčíka, redaktora časopisu Mladý svět, a hudební skupiny jako Citron či později Vitacit nebo Arakain neměly v druhé polovině osmdesátých let velké problémy s hraním, ať už na koncertech nebo ve státem kontrolovaných médiích. Vcelku depolitizovaný heavy či později i thrash metal totiž nejspíš kulturní autority nepovažovaly za příliš velkou hrozbu.
Situace se změnila s nástupem československého black metalu v roce 1988. Blackmetalové skupiny, jako Torr, Master's Hammer nebo Root, přinášely v českém prostoru dosud nevídanou estetiku. Ve své někdy až karikaturní fascinaci zlem v lecčem patrně navazovaly na symbolisty a de-kadenty počátku 20. století. To je pravděpodobně nejpatrnější v tvorbě grafika Františka Štorma, frontmana Master's Hammer. Z větší části však přejímaly styl především britských Venom a švédských Bathory. Black metal byl pro kulturní autority hůře stravitelný než depolitizovaný hard rock nebo heavy metal. Doldadem morální paniky, na jejímž základě bylo skupině Torr znemožněno na půl roku koncertovat a došlo i k dočasnému uzavření do té doby pro metal kultovního Kulturního domu Barikádníků „Barči" na Praze 10, je článek Kult násilí a smrti. Proč? přetištěný jako motto této kapitoly. (Korál, Špulák, 1993)
Vyhraněnou blackmetalovou estetiku pozdního státně socialistického období by se nabízelo chápat i v souvislosti s ironickými mikrokomuni-tami vkusu, které popisuje pro Sovětský svaz Alexei Yurchak. (Yurchak, 2006, s. 238-280) Pozdní státní socialismus skutečně svou hyperfor-malizovanou každodenností nabízel přehršel volného času a v porovnání
s kapitalismem západního typu v zásadě nijak netlačil na produktivitu. Na druhou stranu byla obdobná estetika dohledatelná i v blackmetalo-vých scénách na Západě a tato estetika se v souvislosti s postsocialistic-kou transformací nijak zásadně nezměnila. Mystické výjevy prezentované skupinou Master's Hammer vznikaly až v období transformace a současně byly důmyslnými inscenacemi odrážejícími výše zmíněné zaujetí v umělecké dekadenci a případně v lidovém spiritismu.
Do jiné úrovně posunuly tuto estetiku vizuály skupiny Torr z úvodu devadesátých let. Ladislav Urban, žurnalista Rudého Práva, autor textu Kult násilí a smrti. Proč?, sice nesprávně interpretoval sekeru v písmeni „V v logu skupiny jako fašistický symbol, lebky a obrácené krucifixy však detekoval bezchybně. Minimálně lebky opravdu nescházejí ve fotogale-rii pořízené na jaře roku 1990 „v kostnici v Kutné Hoře, kde tehdejší manažer Zelenka podplatil místního faráře a [skupina Torr] těmito výjevy vyzdobila obal desky" Armageddon. Tento symbol smrti skupina Torr užívala hojně a objevuje se i na vizuálu souvisejícím s vydáním desky Institut klinické smrti v roce 1991, kde zakrývá ženský Idín, obvykle chápaný jako symbol zrození a života.
Výklady tohoto vizuálu mohou nabízet vějíř spekulací sahajících od misogynie a sexismu genderově převážně jednobarevné metalové subkultury a nepříliš šťastného pohledu fotografované dívky, přes odkazy k černým mším slouženým na tělech panen až k tematice ženské hrdosti manifestované nahotou vystavenou na odiv. Skutečností zůstává, že zatímco řada jiných metalových vizuálu zobrazuje ženské tělo v jasně podřadném postavení, není interpretace této fotografie až tak jednoznačná. (Reynolds, Press, 1995, s. 107; Walser, 2004, s. 343-372) Současně je třeba uvědomit si, že zobrazování především ženské nahoty bylo v českém prostoru v období bezprostředně následujícím po roce 1990 v zásadě všudypřítomné. Praha byla kvůli rozmáhající se prostituci označována za středoevropský Bangkok a oproti v zásadě desexualizovanému státnímu socialismu, v němž se sice na rozdíl od kapitalismu rodily děti, ale o sexu se příliš nemluvilo a nepsalo, byla po erotických a sexuálních tématech u příslušníků většinové společnosti i subkultur výrazná poptávka. (True, 2003; Gjuričová, 2011) Ta je dokumentovatelná i na stránkách časopisu Reflex z let 1990 a 1991 a jejím doldadem může být i nápis „SEX" viditelný na pásu baskytary Vlasty Henycha, baskytaristy skupiny Torr.
38
39
Obrácený kříž, nebo Thorovo kladivo?
Přestože československá blackmetalová scéna, respektive jí příslušející hrstka hudebních skupin a jejích fanoušků, vykazovala jasnou opozici proti mainstreamové kultuře a současně byla ze své subkulturní definice jasně antikomunistická, nedá se říci, že by se v období pozdního státního socialismu jakkoli více angažovala v politice a její postoje byly spíše nepolitické či ještě výstižněji prepolitické. Její antikřesťanské a antihuma-nistické postoje vyplývaly daleko spíše z kulturního transferu než z toho, že by odrážely každodenní realitu, navíc převážně sekulární československé společnosti, a už vůbec neměly v tehdejším většinově deklarovaném ateistickém prostředí významné politické dopady. Přestože se
1 v Československu vyskytly projevy vandalismu na hřbitovech či v kostelech, a to už spíše v samém úvodu devadesátých let, nelze mezi ně a násilná protináboženská vyjádření blackmetalových interpretů dávat jasnou souvislost. Výše zmíněný nárůst násilí ve veřejném prostoru během a po roce 1990 ale pokračoval v už zahájené morální panice a média reagující na celospolečenskou poptávku po okultní tématice, manifestovanou reklamami na psychotronické pomůcky, homeopatické léky, akupresuru a talismany v časopise Vlasta nebo seriálem Záhady světa A. C. Čiarka v televizi, nadšeně informovala o především zahraničních černých mších a satanistických vraždách.2
Na tuto atmosféru společenského „hladu po New Age" reagoval v roce 1991 založením Československé církve Satanovy Jiří Big Boss Valter, frontman skupiny Root. Big Boss pak v rovině tohoto vytěžení mediálního zájmu o satanismus podnikl i významné kroky k politizaci black-metalové scény. Dokladem mohou být některá jeho prohlášení glorifikující jak satanistický, tak i kapitalistický egoismus. Ten je podle levicových kritiků ze scény integrální součástí La Veyova „hollywoodského satanismu" jakousi ,Ayn Randovou s okultním nádechem". (Red & Anar-chist Black Metal) Big Boss prohlásil: „Každý, kdo něčeho dosáhl, na sobě musel zapracovat. A to je myšlenka satanismu. Proto je podle mě sata-nista každý, kdo je úspěšný." Big Boss, jehož silná antikomunistická dikce
2 Při zpětném pohledu se mi ale v Československu podařilo identifikovat jednu, vraždu stopařek u Zbiroha v květnu 1990 se zpětně nárokovaným satanistiekým kontextem. (Drchal, 2011)
I
byla patrná i ve fanzinu z roku 1990, se postupem času svým způsobem přiblížil názorům dominujícím v komentátorských rubrikách drtivé většiny českých deníků devadesátých let, které v zásadě kopírovaly thatcherovskou rétoriku. (ROOT Black Zine) Přes tato pozdější prohlášení však lze většinu textů skupiny Root kvalifikovat jako mystické nebo okultní bez zjevných politických implikací. (Vítková, 2011)
S větším otvíráním se Československa a jeho nástupnických států vlivům západní populární kultury a subkultur dorazily mezi české me-talisty i informace o norské blackmetalové scéně. Ta se na počátku devadesátých let značně radikalizovala, a to jak v estetickém, tak i politickém slova smyslu a její protagonisté začali původní blackmetalovou symboliku brát doslovně. (Moynihan, Soderlin, 2003; Lucas, Deeks, Spracklen, 2011) Někteří exponenti této scény se dopouštěli skutečných zločinů z nenávisti, a to jak proti náboženským, etnickým nebo gende-rovým cílům, tak i proti konkurentům v rámci scény a tyto vraždy nebo akty žhářství či vandalismu dávali navíc na odiv. Později se část norské scény, která v této nové vlně black metalu hrála první housle, zcela odklonila od satanismu ve prospěch idealizovaného severského pohanství, čímž se přiblížila krajně pravicovým, často neonacistickým, sociálním hnutím. (Granholm, 2011; Olson, 2011).
Tato odnož black metalu, nezřídka později označovaná za „národně-socialistický black metal" (NSBM), měla svůj významný dopad i v post-socialistických zemích. Otevřenou odpovědí na norský black metal a především jeho neonacistický étos byla durynská skupina Absurd. Významnou roli hrály takto označované skupiny v rámci polské, ukrajinské nebo ruské blackmetalové scény, ale NSBM skupiny a jejich fanoušky bylo možné mimo Skandinávii najít i v Řecku nebo Spojených státech, kde často spolupracovaly s dalšími „white power" skupinami v rámci platformy „Rock against Communism" (RAC). V českém postsocialistic-kém prostoru se tato scéna neprosadila tolik jako v Polsku, nicméně zhruba od konce devadesátých let ji lze považovat za etablovanou. Není bez zajímavosti, že jednou z klíčových figur v této souvislosti byl první zpěvák skupiny Root, vystupující pod pseudonymem Dr. Fe v rámci skupiny Amon. (Akce 5, 2002, s. 37). Současně se ale uvnitř blackmetalové scény vytvořila ve formě „rudého a anarchistického black metalu" (RABM) i protiváha NSBM. (Red & Anarchist Black Metal) Ta ale byla v českém prostoru i celosvětově méně významná než NSBM a fungovala
42
43
v zásadě pouze díky úzké vazbě na převážně otevřeně antifašistickou crust punkovou scénu.
Přestože Torr a některé další blackmetalové skupiny tlakům politi-zace odolaly a v zásadě setrvaly na původní linii estetického odporu vůči mainstreamu, lze napsat, že se významná část blackmetalové scény v kontextu liberální demokracie a kapitalismu západního typu politizovala. Klíčovou roli v tom sehrála nejen dominantní liberálněkonzervativní ideologie a na subkulturní rovině její radikalizace nebo vyhranění se proti ní, ale i zmiňovaný průnik (sub)kulturního transferu už politizované vlny norského black metalu a následně i dialog s novými sociálními hnutími, především krajní pravicí, ale i levicí a anarchistickým prostředím. V každém případě je potřeba zdůraznit, že „násilí a smrť v českém black metalu naštěstí zůstaly takřka výhradně v rovině symboliky a estetiky a pouze v této rovině mohly narážet na měšťáckou morálku a vkus „nového biedermeieru". Větší porci skutečného „ultranásilí" je potřeba hledat jinde, ale i tam, jak ukážu v následující kapitole, je záhodno postupovat obezřetně a nepřičítat příliš velkou váhu emickým kategoriím a narativům médií, bezpečnostních složek a akademických prací.
44
„Contro il calcio moderno"'.
tvrdší formy fotbalového fandění a morální
panika z něj
Subkultura fotbalových fanoušků a především její „tvrdší formy" patřily ke klasickým příkladům subkultur studovaných už CCCS. I v českém prostoru je tato subkultura mezi těmi, které byly prozkoumány poměrně detailně, a to především optikou bezpečnostních studií. (Mareš et al., 2004; Smolík, 2008) Jimi předkládané typologie fotbalového fanouš-kovství se shodují na rozdělení mezi diváky, fanoušky a chuligány. Zatímco diváci jsou v zásadně pasivními příjemci fotbalového spektáklu, fanoušci se aktivně podílejí na vyjadřování podpory vlastnímu klubu. Jejich nejviditelnější část je v dřívějších českých textech označována jako „vlajkonoši", přičemž vizuální aspekt fandění na sebe nemusí nutně vázat mávání vlajkami a transparenty („choreo"), případně používání pyrotechniky, ale patří k němu třeba i nošení klubových šál (odtud polští szalikowcy).
„Mentalita ultra" má i svou významnou zvukovou stopu, v níž je vedle křiku a skandování slyšet hraní na bubny, trubky a další hlasité nástroje. Ústředním místem fandění je centrum kolektivní extáze, „kotel". Slovy jednoho z fanoušků klubu Bohemians představuje „kotel" místo fanouškovské pospolitosti:
„Je tam úplně jedno, kdo jakej je, a přesto to bylo pospolitý." (Šešín, 2013, s. 26)
Komentář fanouška Sparty sleduje i posuny „kotle" v rámci stadionu a obecněji i jeho významu:
„Kotel, no k tomu se vyjadřovat nebudu, ale je to dáno i tím, že se do té klece nechce nikomu chodit, nás když přesunuli ze středu hřiště za branku, tak byl za bránou kotel až do půlky tribuny, ale nefandil nikdo jinej, jenom kotel... dnes fandí skoro celý stadion, mimo hlavní..." (Leon, rozhovor na Sparta forever)
45
Všechny tyto projevy fandění, jakkoli potenciálně obtěžující kohokoli na stadionu nebo v jeho okolí, však nelze považovat za chuligánství. Tím je až „paralelní liga" násilných střetů mezi příznivci fotbalových klubů, z nichž velká část už ani na stadion z důvodu častých zákazů a kontrol nechodí a bitky si odbývá mimo fotbalová utkání. Tento „třetí poločas" pak bývá navíc nejčastěji odehráván dokonce bez symbolů fotbalových klubů a „firmy" (chuligánské gangy) na kluby sice navázané, ale často tvořící účelová spojenectví proti jiným gangům ve formě „družeb" vlastně k fotbalu nemají jiný než čistě nominální vztah. Chuligáni se obdobně jako fanoušci a prostí diváci vždy prolínali s jinými subkulturami, historicky s teddy boys a mods, v českém prostoru se skinheads, punkery nebo rae-talisty. Z důvodů konspirace i praxe, která často vyžaduje potřebu rychlých přesunů, u nich ale subkulturní zevnějšek začal být spíše na obtíž a oblékali prosté sportovní oblečení, na první pohled v zásadě nerozeznatelné od běžných návštěvníků posiloven (styl casuals).
Obdobně jako metalisté, diskutovaní v předešlé kapitole, se čeští ultras a chuligáni politizovali a řada „firem" se propojila se sociálními hnutími. Více či méně neoficiálně deldarovanou radikálně pravicovou nebo řidčeji antifašistickou orientaci některých fotbalových klubů pak odráží i chuligánské gangy. (Šešín, 2013, s. 9) Jasnou politickou orientaci jedné z „firem" významných v první polovině let 2000 neskrýval jeden z brněnských chuligánů: „Johny Kentus Gang je hodně doprava, takže asi víš, že nebudou mít rádi třeba cikány, komunisty, anarchisty, buzeranty nebo tak." (Puček, 2007, s. 39) Obdobně, ale s doplněním o antipolitický osten, chápal svou politickou orientaci už zmíněný pamětník sparťanských fans osmdesátých i devadesátých let:
„Jsem totální pražský patriot a nikdy bych se neodstěhoval! Jediné, co mi tu vadí, jsou homeless, ukáčka a všechna ostatní svoloč z východu! [...] Jsem praviČák a stojím si za tím, že žádný levičácký levoty na Spartu nepatřej. Sparta, respektive její fans, byli vždy více napravo. Jinak je politika v tomto státě jeden velkej zapáchající septik z leva do pravá [sic] a pochybuji, že se to kdy změní." (Leon, rozhovor na Sparta forever)
46
Zatímco v českém mainstreamu postsocialistického období neměl antisemitismus příliš významnou roli, na fotbale a mezi chuligány i některými ultras Sparty Praha zaznívaly a dodnes zaznívají pokřiky jako „Jude Slavie" nebo „polský židi", pohrdlivě adresované odpůrcům z vršovického Edenu, respektive ostravských Bazal. Reakci fanoušků a chuligánů klubu Bohemians na tuto politizaci popisuje jeden z informantů Pavla Šešína následovně: „Tenkrát si řekli, že si nebudou nechávat šlapat na hlavu, že sou antifáci, protože Sparta si tam přizvala sebou Národní odpor a voni tam proti nim hajlovali." (Šešín, 2013, s. 28)
Jedním ze společných jmenovatelů řady fotbalových fanoušků i chuligánů je naproti tomu opozice „proti modernímu fotbalu". Ten bývá popisován jako moloch zkažený miliardovými investicemi, které kluby činí firmami bez vztahu k lokalitě, jež má daný tým reprezentovat, zákulisními tahy bafuňářů, kšeftování s hráči a obecně odcizením se původní sportovní myšlence realizované především volnočasovými dělnickými kluby. Tato opozice bývá ve vizuálech často evokována formou sešívaného fotbalového míče kladeného do opozice k tomu černobílému, majoritně používanému v současnosti. S touto pozicí pak souvisí dominantní konceptualizace britské subkultury fotbalových chuligánů ze strany CCCS jako subkultury snažící se o znovuosídlení forem, které jí byly „zburžoazněním" fotbalu odňaty, a o naplnění těchto forem novými významy. Přestože současná debata o sociálním prostředí původců fotbalových násilností toto jasně třídní hledisko nazírá jen jako jedno z mnoha a v zásadě jen doplňující k dominantním sociálně psychologickým konceptualizacím poukazujícím na to, že řada chuligánů jsou třeba i manažery ve velkých společnostech, přidržel bych se této interpretace i v této práci. (Jiřička, 2005, s. 67-80)
Obdobně jako drtivá většina subkulturní praxe českého prostoru bylo jak fotbalové fanouškovství, tak i fotbalové chuligánství výsledkem (sub)kul-turního transferu. V prvním případě jde o transfer stylu fandění italských ultras, který údajně jako první v Československu adoptovali na konci osmdesátých let fanoušci Baníku Ostrava. Z týmů středovýchodní Evropy tento koncept asi nejpregnantněji využívali fanoušci Hajduku Split. (Lalič, [1993] 2011) Násilí na stadionech pak bylo importem z britských ostrovů.
47
„Britská nemoc": fotbalové chuligánství
Zatímco „italský styl" je daleko více spjat s aktivní podporou týmu a násilí je jen jeho doplňkem, britský styl fandění byl na násilných střetech, nejvyhrocenějších v sedmdesátých letech, v zásadě založen. Po thatche-rovském utužení formou vyšších pravomocí pro policii, zákazů vstupů na zápasy a později i kamerového systému se fotbalové násilí podařilo vytlačit mimo stadiony. „Britská nemoc" se ale šířila na kontinent a jedním ze synonym fotbalového násilí osmdesátých let se stala tragédie z bruselského stadionu Heysel z května 1985, která měla za následek smrt bezmála čtyř desítek fanoušků.
Je příznačné, že se odkazy k bruselské tragédii dostaly v symbolické rovině k evokovaným tématům fotbalových chuligánů a skandování „Brusel - Brusel" zaznělo i ve Smyczekově filmu Proč?, rekonstruujícím skutečnou událost z rychlíku Hron, v němž v červnu 1985 na trase Praha-Banská Bystrica sparťanští chuligáni zdemolovali několik vagónů a napadali jeho cestující. Odkazování na událost na stadionu Heysel připomněl i jeden z účastníků výjezdu: „Cestou jsme byli nabuzený jak belgický turisti. Brusel se stal 14 dní před tím a taky to byl nejčastější pokřik ve vlaku." (Pávka S., rozhovor na Hooligans.cz) Událost vyvolala poměrně silnou morální paniku a ta pokračovala i v období kolem filmové premiéry v říjnu 1987. (Smyczek, 1987; Tichá, 1987; Vybíral, 1987; k tématu „vlaku hrůzy" i Brenner, 2014) Excesy měly provázet i promítání filmu. S odvoláním na článek v časopise Mladý svět cituje server Hooligans.cz vedoucího pražského kina Blaník:
„Během prvního měsíce uvádění filmu dokázali vyprodat sál. Byla to davová psychóza. Ti mladí lidé jásali při scénách destrukce vlaku a znásilnění. Kdo se ozval, aby se uklidnili, byl nevybíravými slovy a někdy i fyzicky napaden a umlčen. Většina slušných diváků proto v průběhu představení odcházela." (Hooligans.cz)
Fotbalové násilí se během druhé poloviny osmdesátých let přelilo na východní okraj evropského kontinentu. Fotbalová utkání v Polsku, Rusku a dalších zemích postsocialistické Evropy během devadesátých let zažívala násilí srovnatelné s těmi na britských ostrovech, kde subkultura fotbalových chuligánů mezitím na přelomu osmdesátých a devadesátých let
utlumila svoje aktivity, a to jednak generační obměnou, jednak v důsledku zmíněných bezpečnostních opatření a jednak díky popularitě nových, méně agresivitu vzbuzujících drog, mezi nimiž lze jmenovat MDMA (tzv. „extázi"). Fotbalové chuligánství a jeho politizace provázelo nikoli zanedbatelnou měrou války v bývalé Jugoslávii, kde se jednotlivé „firmy" přímo zapojovaly do ozbrojených konfliktů a nelichotivá hesla vyzývající k fyzické likvidaci celých skupin populace skandovaná v ochozech proti fanouškům soupeřících týmů se stala realitou. (Čolovic, 1996) Pro mnohé komentátory vypukla válka střetem bělehradských Delijí a záhřebských Bad Blue Boys na záhřebském stadionu Maksimir v květnu 1990 při příležitosti zápasu Dinama Záhřeb a bělehradského klubu Crvena zvezda. V tomto srovnání byla situace v Československu a jeho nástupnických státech, s výjimkou několika excesů, které si vyžádaly několik smrtelných nebo těžkých zranění, po většinu devadesátých let v zásadě klidná.
„Brněnští fanoušci se včera s nikým neservali": březen 1999
Významnými aktéry spjatými s fotbalovým násilím jsou i na jiných místech této knihy evokovány policie a média, přičemž někdy tato dvojice bývá doplněna také o akademii. V každém případě platí, že zdánlivě nestranný zájem o chuligánství bývá často jeho palivem, a také v případě Smyczekova filmu, který měl konformně k přestavbové kritické dikci nešvarů společnosti a zájmu o její patologie spíše varovat, ne-li přímo šokovat, ale stal se naproti tomu pro chuligány kultem, působí přehnaná policejní nebo mediální aktivita v této oblasti spíše kontraproduktivně. Jeden ze starších fanoušků Bohemians vysledoval od osmdesátých let významnou změnu:
„Za mýho mlada to bylo kouzelný v tom, že se ty fanoušci potkali někde nečekaně, dali si pár facek, skončilo to. Dneska je to vo tom, že to je Hooligans. Je to vo tom, že choděj posilovat, cvičit. Chodí na nějaký fullcontacty. Je to samostatnej sport." (Šešín, 2013, s. 21)
V tomto kontextu je třeba chápat události z konce devadesátých let, k nimž docházelo ve vzájemných střetech mezi fanoušky Baníku Ostrava
48
49
na jedné a fanoušky Boby Brno na straně druhé. K zájmu o tento kontext mě přivedla moje vlastní zkušenost s geografickým a dobovým kontextem poloviny devadesátých let na Brněnsku oživená kolem roku 2012 zhlédnutím dokumentu brněnské televize Hooligans. Ačkoli jsem osobně na fotbal v té době nechodil, poznal jsem jeden transparent, respektive vzpomněl jsem si, že osobně znám toho, kdo ho nosil. Tento transparent „FC Boby Brno Křižanov" shodou okolností v záběrech dokumentu po ukořistění ostravskými chuligány na ochozech sektoru hostů brněnských Lužánek shořel. Vyhrocenou rivalitu mezi fanoušky v té době dvou nej významnějších týmů východní části České republiky připomíná ostravský pamětník zápasu Boby - Baník z 15. března 1998 na fóru Hooligans.cz:
„Před výjezdem do Brna panovala v našich řadách nedočkavost srovnatelná snad jen se zápasy na Letné. Doba, kdy mezi námi a ,bobíky' či ,zbrojováky' panovaly přátelské vztahy, je nenávratně pryč. Atak jsme čekali, co na nás domácí připraví jako odvetu za podzimní průplesk, který nafasovali na Baza-lech." (Kyby na Hooligans.cz)
Z mezinárodního a nakonec i dobového srovnání v rámci České republiky lze tento incident označit za naprostou banalitu. Přesto se ale dostal na první stranu brněnské přílohy možná nejčtenějších novin na jižní Moravě a do televizního dokumentu, v němž o excesech fotbalových fanoušků pohnutě hovoří zástupci brněnské i jihomoravské policie a akademické obce. (dokument Hooligans) V kontextu brněnské dein-dustrializace, poklesu životní úrovně významné části obyvatel města a jeho regionu a vzniku sociálně vyčleněných lokalit i pocitu generační frustrace především učňovské mládeže bylo fotbalové násilí bezmála vysvětlováno jako vedlejší produkt ekonomické recese z let 1997-1999-Zcela jistě však byly kopírovány myšlenkové pochody přítomné už o více než deset let dříve v diskuzích okolo filmu Proč? a jeho skutečné předlohy: pachateli fotbalového násilí byli podle policistů učni a mladí nezaměstnaní, často z brněnské periferie nebo okolních malých měst, velkou roli v eskalaci násilí hraje anonymita chování ve skupině a především alkohol. Noviny Rovnost věnovaly fotbalovému fanouškovství a především jeho tvrdším formám včetně chuligánství skutečně velký prostor.
50
Až tak velký, že o necelý rok později (9. 3. 1999) uveřejnily na úvodní stránce fotografii slavících domácích fanoušků s výmluvným popiskem „Brněnští fanoušci se včera s nikým neservali".
Vedle těchto banálních projevů provokovaných zájmem médií a silovou přítomností policie na stadionech a okolo nich docházelo během postsocialistického období i v českém prostoru k fotbalovému násilí, které nesmí být bagatelizováno. Je otázkou, zda se vedle potřeby vyváženějšího postoje médií i akademie k této problematice a dále citlivějšímu a diskrétnějšímu přístupu policie ukázala zaváděná opatření na českých stadionech podle britského vzoru jako produktivní, či je tomu naopak. Zákazy vstupu na stadiony, registrované vstupenky na jméno nebo jen do určitých sektorů, zákazy či omezení alkoholu na stadionu, jen prohlubují odcizení běžných fanoušků hře, která se pro ně stává symbolem komerce, politikaření a prospěchářství. Ve výsledku proto může vést i k pocitu, že spíše než na stadionu byli by fanoušci fotbalovými funkcionáři, policií, médii či jejich konzumenty lépe neviděni vůbec a sterilní fotbalový spektákl bez fanoušků by mohli sledovat pouze v televizi z útulného „novobiedermeierovského" pokojíčku. Výsledkem těchto opatření bylo, že fyzické násilí a vandalismus se sice přesunuly mimo stadiony, ale je třeba zdůraznit, že tyto antisociální jevy byly a jsou přítomny i u nesubkulturní mládeže. (Franc, 2014) Už v pozdních osmdesátých letech byl v žurnalistice věnován prostor násilí a vandalismu na tanečních zábavách, ani šikana nevymizela se zrušením povinné vojenské služby a poslední reprízou prestavbového seriálu Chlapci a chlapi, a kořeny subkulturního rasismu lze hledat i v dominantní reprezentaci afrického studenta Mirečka z Kleinových Básníků. Podívejme se nyní zblízka na tento poslední fenomén, který neodmyslitelně poznamenal subkulturní praxi českého postsocialismu a jehož roviny konfliktu s dominantním společensko-kulturně-politickým mainstreamem mají celou řadu podob.
51
„Černý oči, černý tělo, to není můj kamarád": zformování se českých rasistických skinheads
Do hnutí jsem se zapojil v květnu íggi při příležitosti punkového koncertu nazvaného Branická žízeň, který se konal 24.5. íggi na hřišti ABC v Praze 4. Hnutí, to tehdy byla především subkultura skinheads, nejmasivnější mládežnická módní vlna, která tuto zemi kdy zasáhla. Ovlivněná kapelou Orlík, drsnou image a především dlouho potlačovanou zlobou vůči Cikánům, na jejichž útoky nejednotná bílá mládež nebyla celá léta schopna reagovat. S pádem komunismu přišlo krátké období svobody a uvolnění a tisíce bílých kluků v Praze, ale i dalších městech, vyrazilo do ulic s nakrátko ostříhanými vlasy, ve vojenských botách a v džínech nebo nějakém vojenském oblečení. Party skins se tehdy scházely po celé Praze, takže klukovi, který s hnutím začal, stačilo ostříhat si hlavu, vzít si vojenskou bundu a jít někde po Praze a zaručeně narazil na skupinu 20-30 výrostků, co šli oplácet černým jejich útoky. Nejznámějšími místy srazů v té době byla budova ČKD na Můstku, odkud se útočilo na Araby a Cikány na Václavském náměstí a v centru, náměstí Jiřího z Poděbrad, odkud se útočilo na cikánský Žižkov, fontána před stanicí metra Kačerov, odkud se jezdilo do centra nebo na Vietnamce, a pak mnoho hospod, kde se scházeli především starší kluci.
Vzpomínky militanta - 90. léta
Po roce 1990 zažily české části Československa, později Česká republika, vlnu rasově motivovaného násilí, které z velké části souviselo se subkulturou rasistických skinheads. Vlna zločinů z nenávisti se nevyhnula ani Praze a některé z nich způsobily do té doby nevídanou aktivizaci občanské společnosti na protirasistických principech. Tu se v různé míře snažila vytěžit tehdejší politická reprezentace. Otevřeně rasistické koncerty, například akce nazvaná Nelson Mandela za mříže a konaná zjara roku 1990, nezískaly svoje provokující názvy ani oddané publikum jen tak zčistajasna a xenofóbie i rasismus byly více nebo méně latentní i ve státně socialistické společnosti, která si na boji proti fašismu zakládala svou legitimitu a deklarovala se jako internacionalistická.
Jak přesvědčivě ukazuje Mark Fenmore pro případ východního Německa, tamní skinheads měli usnadněnou pozici v rovině transferu
52
rasistické odnože této subkultury do značně xenofobního a současně machistického prostředí, které bylo antifašistické pouze na povrchu a současně oceňovalo řád, disciplínu, práci, tradiční rodinu a další hodnoty nikoli nepodobné těm vyznávaným ultrapravicí. (Fenmore, 2007, s. 219-230) Protože neexistuje obdobná analýza českého prostředí pozdního státního socialismu, je nutné Fenmorovo pozorování vztáhnout i na zdejší kontext. Boj proti „projevům fašismu" u mládeže zaměstnával v druhé polovině osmdesátých let bezpečnostní složky ČSSR i NDR v zásadě shodně. (Polák, 2014)
V hlubší společenské rovině ale docházelo k projevům nesnášenlivosti proti zahraničním studentům, výměnným pracovníkům nebo československé romské populaci i mimo genderově, sociálně, věkově a subkul-turně definované skupiny. (Pro zahraniční studenty srv. Holečková, 2013, pro polské pracovníky Klípa, 2011) Tomu napomáhalo i to, že přestože země východního bloku byly oficiální rétorikou povýšeny na ochránce třetího světa, jednalo se v každém ohledu o značně nerovný vztah a kulturní po-výšenost vůči zemím globálního jihu, a v československém případě i vůči ostatním socialistickým zemím, možná s výjimkou NDR, byla normou. Vedle latentné a nepřímo vytvářených pocitů superiority státně socialistické režimy využívaly v různých obdobích své existence i různou míru otevřené xenofóbie. (Fenmore, 2007) V českém prostředí a svých lokálních variantách měly tyto oficiální, ale široce in-ternalizované pocity konstantní zřetelně protiněmecký osten. (Holubec, 2015) Oficiálně pěstovaný strach z „revanšismu" byl navíc v posledních desetiletích komunistické diktatury posilován o lidovou závist vůči relativnímu hospodářskému blahobytu Německé spolkové republiky, Rakouska nebo Švýcarska a fakt, že Československo bylo ve srovnání s těmito zeměmi ekonomikou nedostatku, posiloval nacionalisticky artikulovanou frustraci. V jiných částech východní Evropy, a v některých obdobích i v Československu, měly xenofobní podobu i protiamerické nebo protiizraelské pozice. (Arava-Novotná, 2008) Ze všech těchto projevů prokazujících to, že skutečný internacionalismus měl v ČSSR místo pouze v oficiálních sloganech, vyrostla zdejší radikální artikulace lidového šovinismu na konci osmdesátých let ve zprvu nepočetných a v první polovině devadesátých let pak takřka mainstreamových skinheads.
53
„Holohlavci, to jsou, pane, chlapci": skinheads ztraceni v překladu
Přestože tematika spjatá se skinheads patří v českém akademickém prostoru pravděpodobně mezi nejprozkoumanější kapitoly zdejších subkul-turních studií a více pozornosti se snad dostává jen fotbalovému chu-ligánství, které s ní sdílí především „bezpečnostní" aspekty, je třeba věnovat několik stran její kontextualizaci. (Basti, 2001a; Mareš, 2003; Novotná a Dvořák, 2008; Novotná, 2013; Smolík, 2010; absolventské práce: Ceé, 2009; Novotný, 2011; Řeřicha, 2011; Stejskalová, 2011) Problematika českých skinheads totiž jasně souvisí se (sub)kulturními transfery a ztrátami v překladu pozdního státního socialismu. Zatímco v Bratislavě osmdesátých let se etablovala hudební scéna vycházející z britského re-vivalu hudebního stylu ska, navazujícího na znovuobnovení zájmu o skin-headskou subkulturu konce šedesátých let a zprostředkovaného blízkostí vídeňskému rozhlasovému a televiznímu prostoru, neměli nepočetní pražští skinheads v druhé polovině osmdesátých let jiné vzory než zmínky z tisku o rasistech řádících ve Velké Británii, NSR a dalších západních zemích. (Ska City Rockers)
Za typický může být v této souvislosti označen překlad článku Holohlavci, to jsou, pane, chlapci, uveřejněný na jaře 1986 v týdeníku 100+1 zahraničních zajímavostí. (Kromschröder, 1986) Ve stejné době byl publikován článek Milana Krunta v Mladém Světě a o rok a půl později přetištěn v Tvorbě překlad článku z Newsweeku. (Krunt, 1986; Newsweek, 1987) Vytěžit z této morální paniky, tehdy zatím orientované především k NSR, maximum jejího šokujícího potenciálu se podařilo punkové skupině Hrdinové nové fronty (HNF) ve skladbě Skinheadská noc popisující útoky na Turky.3 Mezi další zdroje informací o skinheads pak patřily přímé subkulturní zkušenosti českých punkerů a „mániček" s bitkami s polskými skinheads, např. na varšavském festivalu Róbrege v létě 1987 nebo v Jarocině o rok později. (Oslí uši; mrtvola na Punk.cz; Klíma, 1990)
3 Frontman skupiny HNF se v roce 1988 vyznal ve fanzinu Attack ze své náklonnosti ke skinheadské hudbě. Motiv transferu násilí proti Turkům do kontextu, v němž skuteční Turci absentovali, zmiňuje pro východoněmecké skinheads před pádem Berlínské zdi i Mark Fenmore. (Fenmore, 2007)
54
Skinheadská subkultura se v českém prostoru usadila ve své ultra-pravicově politizované formě odkazující především k britským a německým vzorům v podobě hudebních skupin hrajících styl oi!, často se hlásících k platformě Rock Against Communism (RAC), skinheadské módě osmdesátých let ještě rozvíjející už tak militantní vzezření a k pouličnímu násilí. Souběžně, byť co do počtu v omezené míře, pronikaly do Československa a jeho nástupnických států také informace o antirasistických skinheads (SHARP, Skinheads Against Racial Prejudice) a ještě řidčeji i levicových skinheads označovaných později jako RASH (Red and Anarchist Skinheads). (Bastl, 2001b; Novotný, 2011) Nerasističtí a nepolitičtí skinheads českého postsocialismu se pak etablovali až okolo poloviny devadesátých let, často ve vazbě na punkové prostředí. Jisté je, že do období 1990-1991 vnesla skinheadská subkultura obrovský otisk v podobě dočasného splynutí s mainstreamem, a to především kvůli obrovské popularitě hudební skupiny Orlík, dané jejím přístupem do masových sdělovacích prostředků.
„Bombr, holou hlavu, v Orlíku jsi viděl každej den": styl a hodnoty českých rasistických skinheads
Hudba a především texty skupiny Orlík, publikované na dvou dlouhohrajících deskách v letech 1990 a 1991 vydavatelstvím Monitor, jsou kanonické nejen pro české skinheady, ale i pro významnou generačně a částečně genderově definovanou část většinové společnosti. První deska, s názvem OH, patřila k nejprodávanějším titulům počátku devadesátých let vůbec. Dokonce i v letech 2012 až 2014 se skladba Bílá liga z druhé desky Orlíku, nesoucí název Demise, umísťovala mezi deset nejhranějších skladeb v českých jukeboxech. (Jukeboxy.info) Odhléd-neme-li od toho, že právě v tomto období znovu vygradoval zájem o počátky skinheadské subkultury v českém prostoru, daný jednak zintenzívněním mediálních aktivit jejího bývalého zpěváka Daniela Landy a jednak retro vlnou rasistického křídla českých skinheads související i s doznívající aktivizací ultrapravice a její účinnou adaptací sociálního neldidu v období ekonomické krize formou protiromských demonstrací, lze říci, že se jedná ve všech ohledech o společenský fenomén hodný další pozornosti.
55
V textech Orlíku vzniklých pro první desku ještě před změnami 1989/1990 se posluchač zevrubně a účinně seznámil s myšlenkovým světem rasistické odnože skinheads v českém vydání. S odkazy na České vlastenectví členové skupiny Orlík odmítali (východo)německé (neo)nacisty a horovali za národní tradici zahalenou do historizujícího hávu takřka až nejed-lovského střihu. Ostrý antikomunismus, který byl v tomto období povinnou myšlenkovou výbavou nejen příslušníků subkultur, ale v zásadě až na výjimky všech kulturních autorit napříč politickým spektrem, Orlík ve svých textech vysvětloval v později přiznaných odkazech na lyriku Karla Kryla historickou zkušeností Sověty plundrované „české zahrádky". Těžce zkoušený český národ si ale našel svoje zastánce mezi skinheady, lhostejno na tom, že jejich subkultura prošla od svého vzniku mezi jamajskými migranty v Anglii šedesátých let několikerým překladem. Odkazy na reggae byly u Orlíku potlačeny na minimum a zůstaly přítomné pouze v několika kytarových vy-hrávkách. V pojetí fanoušků Orlíku ze subkultury vlastně zůstaly jen některé módní doplňky, jako holá hlava, vysoké boty a vyhrnuté úzké džíny. V zásadě nepříliš vzdálená původním vzorům není ani tematizace fotbalu a s ním související oddanost svému týmu a pravděpodobně i silácký ma-chismus, v případě Orlíku ještě argumentovaný do biologizujícího národoveckého hávu obrany českých žen a děvčat před chtivou rukou cizáka.
Co je v případě Orlíku významným rozdílem vůči britským skinheads, je tematizace „dělnické třídy". Zatímco pro skinheady šedesátých i osmdesátých let ve Velké Británii byla příslušnost k dělnické třídě klíčovým a později i fetišizovaným znakem, pro české skinheads tomu tak ani nemohlo být. První důvod je ten, že Daniel Landa a David Matásek, ústřední duo Orlíku, pocházeli z elitního prostředí a živili se jako herci, přičemž tematizace dělnické třídy by tak pravděpodobně ani od nich nepůsobila příliš věrohodně. Druhý, pádnější důvod souvisí s posunem významu a profa-nací tematizace třídy jako celku v postsocialistickém prostředí obecně. (Ost, 2015, s. 544) Přestože pozdější fanoušci Orlíku byli z velké části manuálně pracující či učňovská mládež a někdy mohli být v opovržení označováni i svými oponenty ze studentského nebo obecněji intelektuálního prostředí, neměly minimálně do poloviny let 2000 odkazy na dělnickou třídu ve většinovém českém prostoru dobrý zvuk.4
4 V jednom z vydání týdeníku Reflex z počátku roku 1993 psal Jiří X. Doležal, tehdy relativně čerstvě vystřízlivělý z obdivu k potenciálu skinheads, o útoku náctiletých „kinderskinů" na klub plzeňského Divadla pod lampou. V textu zdůraznil, že se jedná nikoli o politický, ale o třídní konflikt učňovské mládeže takto násilně vystupující proti intelektuálům.
56
Qif Olf.Oíi PERNÍK '
FAoCHOS
TiVĚďO. ,
ZELEN? t£R MYVÍOTJH
mm
•mm.
■ vir um ,
\
Orlík, přední a zadní strana desky OH, 1990, Monitor,
archiv autora
V českém případě zůstal proto třídní rozměr takřka zcela ztracen v překladu během (sub)kulturního transferu.
„Tak co se staráš, když vidíš je tu jít? A proč ti vaděj jejich plešatý hlavy?": distance od rasistických skinheads
Konformita skinheads k vzorcům chování považovaným za tradiční vycházela především ze vztahu k rodině a práci z idealizovaných představ o soudržnosti těch komunit, které dosud neprošly industrializací. V zásadě se ale od myšlenkových vzorců „nového biedermeieru" prezentovaných ve veřejném prostoru formou komentářů nebo děl populární kultury nelišila ničím jiným než svou radikalitou. Ve většinovém povědomí nabyla tato radikální konformita nekompatibilní podoby až v souvislosti s rasovými vraždami, a i ty byly často bagatelizovány či omlouvány kontextualizací jako přehnaná odveta za dřívější násilí. (HomoláČ et al., 2003) Dokud byly projevy násilí namířeny proti Romům nebo názorovým oponentům, mohlo se chování rasistických skinheads spoléhat pokud ne na tichou podporu, pak alespoň zcela jistě na nezájem většinové společnosti. V rané fázi transformace například v Lidové demokracii totiž najdeme argumenty, že z živelného protiromského rasismu skinheads a dosud dezorientovaných pun-kerů mohou těžit jen komunističtí nostalgici nebo že si Romové dokonce útoky vymýšlejí. (Kaštánek, 1990; Jak „chytrý" Róm..., 1990) V její pozdní fázi na konci devadesátých let by už podobná argumentace pravděpodobně neuspěla a skinheads začali být pro veřejnost nepřijatelní. Články v Rovnosti z jara 1998 i jara 1999 už referují s jiným vyzněním. (Budínová, 1999; Pečínka, 1999; Vévoda, 1998) Jistě lze v této souvislosti spekulovat také
0 jiné politické profilaci autorů a obecněji i obou deníků.
Exaltované vlastenectví skinheads a především jeho extrémní násilné projevy manifestované pouličním rasismem začaly být během devadesátých let na obtíž. Zatímco v období rychlých politických změn let 1989-1990, v době, v níž dominovaly dozvuky národního usmíření symbolizovaného společným zpěvem hymny současně Karlem Gottem
1 Karlem Krylem, Martou Kubišovou i Hanou Zagorovou na náměstích vyplněných československými vlajkami a v televizi střídaného historizujícím videoklipem Pravda víťazí hardrockové skupiny Tublatanka, mohl být i přehnaný patriotismus ve veřejném mínění jaksi relativizován, v období příprav na vstup do Evropské unie už byl na obtíž. Pokud pro
lidový anticiganismus mohla skinheadská subkultura fungovat svým radikalismem jako alibi ve smyslu poukazování na její exaltovaný rasismus za hranou „slušného", „každodenního anticiganismu", argumentovaného napříč věkovými, genderovými i sociálními skupinami, rasová vražda súdánského studenta Vysoké školy ekonomické v listopadu 1997 už byla příliš. (Daniel, 2013a; Miko, 2009) Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miloš Zeman dokonce při pietním shromáždění za zavražděného studenta apeloval na zákaz skinheads. (Kostlán, 2012)
Rasistické pouliční násilí prvních dvou let deváté dekády evokuje vzpomínkový text ultrapravicového militanta. Ten vzpomíná jak na střety skinheads s Araby v centru Prahy, tak i na protiromské výpravy do blízkých periferií.
„Arabové běžně okupovali Václavské náměstí a přilehlé okolí, kde prodávali drogy a kde byli často napadáni. Byl jsem svědkem, kdy se jedna naše dvacetičlenná skupina potkala s třicetičlennou skupinou jiných skins a kdy obě skupiny byly na lovu v centru, při kterém jsme vyhnali Araby z ulice Na Příkopech a nakonec zaútočili na levicový bar na Starém městě jménem Mamma club. Je asi dobré překvapeným čtenářům říct, že policie tehdy nejen že vůbec nezasahovala, ale policie ani nebyla nikde k vidění. To dávalo nejen prostor různým cikánským a arabským kriminálníkům provádět nerušeně svoje rejdy, ale dávalo to prostor i nám, když jsme je chtěli klepnout přes prsty. Nikde nebyly žádné kamery ani se mezi sebou nikdo pořádně neznal. Bouřlivá porevoluční doba. Jenže při jednom srazu, někdy v prosinci 91, kdy se u ČKD poflakovalo asi 80 skins, se objevilo snad 200 Arabů, a kdo neutekl, byl tvrdě zbit. Je poctivé říct, že tím spanilé jízdy z naší strany v centru Prahy skončily. Vždyť většina z nás byli čtrnácti patnácti nejvýše sedmnáctiletí lduci a dospělým arabským chlapům jsme nemohli konkurovat. Jeden z posledních masivních srazů se konal někdy v únoru 1992, když Cikáni v Nuslích napadli čtyři naše starší kluky a jednoho z nich pobodali a záběry zakrváceného skinheada v sanitce přinesla televize. Asi týden na to se u dnešního Kongresového centra na Vyšehradě sešlo dobrých sedm set radikálů, kteří po zuby ozbrojení vyrazili do Nuslí na odvetu." (Vzpomínky militanta - 90. léta)
59
Vedle napříč populací sdíleného anticiganismu, od něhož se v průběhu devadesátých let distancovala svým často jen verbálním odsudkem skin-heads významná část elit, si získal v českém postsocialismu jistou pozici i liberální rasismus namířený proti ostatním postsocialistickým národním či etnickým společnostem, připomínajícím společné dědictví, na něž bylo záhodno v určitých kruzích zapomenout. V případě Slovenska, Zakarpatské Ukrajiny a částí západního Balkánu nebo i Rumunska či Ruska mohl tento orientalismus vyplývající z dominantního českého přesvědčení o vlastní výjimečnosti v rámci postsocialistických zemí nabývat podoby fascinace pastorální idylou „nezkaženou moderní civilizací" a být zahrnut do destinací alternativního turismu. (Brezina, Brezinová, 1999; Kernová; 2009) Xenofóbie „lepších lidí" byla ale v tomto období orientována jasně rusofobně, a to i v souvislosti s referováním o válkách v Čečensku, kde ru-sofobie v devadesátých letech převážila nad tehdy v českém prostoru takřka nepřítomnou islamofobií. (Holubec, 2015) Zatímco s kulturně definovaným liberálním nebo též „novým" rasismem se ultrapravice a skrze ni skinheads naučili sžívat až daleko později, v období raného i vrcholného postsocialismu byli schopni radikalizovat pouze některé formy „staré", lidové a biologickými termíny zdůvodňované xenofóbie, přece jen spíše odkazující k rasismu dělnického prostředí. I v něm pak najdeme protipolské nebo protiukrajinské odkazy, argumentované však především ve vztahu k práci a sociálním otázkám. Tato témata už ale první generace českých skinheads ve svých hudebních textech zpracovat nestihla.
„Nová česká jed nota": subkultura jako nosič významu
Skinheads českého postsocialismu ve většinovém pojetí jasně splývali s rasistickou odnoží subkultury tak, jak se ustavila v západní Evropě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Britská a francouzská Národní fronta a další ultrapravicové strany a hnutí tehdy využily potenciálu, který jim nabízela politizace jedné částí skinheadské subkultury. Ultrapravice si tak osvojila způsob, jakým dominantně levicová sociální hnutí konce šedesátých let mobilizovala nonkonformní mládež pro svou agendu a využívala ji jako aktivisty. (Worley, 2012) Rasistické skinheads si tedy od propojení s ultrapravicí nelze odmyslet. Na druhou stranu je potřeba zdůraznit z definice jen obtížně organizovatelný rozměr
60
subkultury. V zásadě lze totiž říci, že rasistické násilí sldnheads bylo proti politizaci a především jejímu oficiálnímu zakotvení autonomní a existovalo dříve a nezávisle na snaze skinheads institucionalizovat. Propojení s ultrapravicí nabízelo toto násilí kanalizovat a zaštítit existujícím politickým narativem. To se ale ne vždy dařilo bez komplikací.
Na cestě od neorganizovaných rasistických gangů k ultrapravicovému sociálnímu hnutí existuje totiž řada nuancí a pokusy o institucio-nalizaci subkulturní krajní pravice byly dlážděny omyly a přešlapy. Za ty zpětně vydává svou snahu o organizaci českých skinheads na samém začátku devadesátých let umělec a pozdější prezidentský kandidát Vladimír Franz. Ten se měl po svém návratu z Nového Zélandu a předchozí zkušenosti s vychovatelstvím na učilišti pokusit zužitkovat svůj zájem
0 delikventní mládež a na konci jara 1990 o organizaci „vlasteneckých" skinheads do domobrany nesoucí název „Nová česká jednota". (Vladimír Franz nemluví..., 2012) Přestože o této aktivitě panují nejasnosti a sám Franz je přičítá neprofesionalitě tehdejších novinářů, zvláště Davida Vondráčka z Mladého Světa, kontroverzního i v na jiném místě v diskutovaných souvislostech, o jehož informace se opírá většina pokusů o její rekonstrukci, přidržím se v této práci interpretace podložené vyprávěním narátorů ze subkulturního prostředí citovaných na serveru Czech Free Press. (Vondráček, 1990; Dopis JUDr. Vladimíra Franze, 1990; Vladimír Franz nemluví..., 2012) Vladimír Franz se podle nich ve spolupráci s psychologem a pozdějším novinářem Reflexu Jiřím X. Doležalem měl pokusit využít výjimečné společenské situace historické diskontinuity, v níž například pozici ochranky prezidenta republiky zastávali karatisté spříznění s undergroundem, pro kanalizaci energie skinheads do novohusitského „kališnického" hnutí. To mělo nakonec přes některé přeživší odkazy vycházející z textů skupiny Orlík v zásadě jepicí život a obsahovalo excesy rasistického násilí, které se záhy obrátilo
1 proti jeho iniciátorům. Na tuto organickou vlnu násilí pak reagovala i výzva skupiny Orlík ze začátku května 1990.
61
Výzva skinheadské kapely Orlík ze dne 3. 5.1990
Kamarádi, Skinheadi!
Situace je naprosto neudržitelná. To, co se odehrálo po koncertě Orlíku dne 1.5. 90, přesáhlo všechny meze. Napadáním turistů v centru Prahy dosáhnete pouze kriminalizování a obecného opovržení naším hnutím. Uvědomte si, že jste Češi a že pogromy v naší zemi nemají co dělat! Nejsme fašisti ani ortodoxní rasisti. Válkou s Romy a Vietnamci nahráváme komunistům na smeč. Zvláště teď před volbami. Zakládejme si svoje spolky, choďme do hospod, poslouchejme svou muziku. Buďme zase Ol! Pojďme usměrnit „polistopadové hrdiny" v našich řadách. Uvědomte si, že hákový kříž nás opravdu nezajímá. A ty, které ano, pro ty máme dobrou radu: emigrujte k našim tupějším kolegům do NDR. Pokud se situace neuklidní, nebude skupina Orlík na nejbližších koncertech hrát. Mnoho lidí nás totiž považuje za iniciátory této války. Takže: 25.5.1990 ve Futuru nehrajeme!
Za Orlík David Matásek, Daniel Landa (Respekt. 9,1990)
S dílčími úspěchy se dařilo se skinheads spolupracovat Sládkovým Republikánům. S někdy diskutovanou možnou výjimkou v podobě Komunistické strany Československa, později Čech a Moravy (KSČ, KSČM), zastávající některé národně-konzervativní pozice příznačné pro ultra-pravici, lze Sdružení pro republiku - Republikánskou stranu Československa (SPR-RSČ) považovat za jediný ryze ultrapravicový subjekt české polistopadové politické scény. Po vzoru britské a francouzské Národní fronty Republikáni někdy využívali skinheads j alio pořadatelskou službu na svých mítincích a s opatrností je používali i jako řadové aktivisty, především v dceřiné organizaci Republikánská mládež. Tato opatrnost mohla způsobit nespokojenost části mladších aktivistů s politikařením SPR-RSČ a ustavením vlastních organizací v podobě Vlastenecké fronty a Vlastenecké ligy, čerpajících z českého fašismu na jedné a neonacis-tických organizací na straně druhé. (Stejskalová, 2011, s. 54)
V každém případě lze už v letech 1993-1994 pozorovat odvracení se krajní pravice od skinheads a snahu zamlčovat předchozí propojení s rasistickými násilníky nebo jejich hlubší stažení se do protisystémového
undergroundu. Vedle skinheads ale v českém prostoru nebyly ve sledovaném období vůči rasismu zcela imunní ani další subkultury, ani většinová společnost jako celek. Na tomto místě tedy znovu zopakuji, že z pohledu „nového biedermeieru" se rasismus skinheads stal problémem až tehdy, když jeho radikalita začala narážet na jeho mantinely. Tak se dělo především v souvislosti s výbuchy pouličního násilí, které mělo v očích žurnalistického mainstreamu i protagonistů skinheadské hudební skupiny Orlík v rané fázi postsocialismu napomáhat kritikům nových pořádků, tedy „komunistům". (Kaštánek, 1990; Výzva..., 1990) Ve vrcholné fázi postsocialismu byly pak tyto mantinely vytýčeny rasistickými vraždami, přičemž spouštěč katalyzátoru „občanské společnosti" jako protiváhy živelného rasistického násilí sehrála vražda súdánského studenta Hassana Elamina Abelradiho, o níž jako první „byla média schopna informovat bez předsudků vůči obětem." (Kostlán, 2012) Skinheads tak mohli svým rasistickým násilím sehrávat pro „nový biedermeier" funkci alibi, a to tak, že jejich živelný rasismus byl vytěsněn za hranu latentné rasistické většinové „slušné společnosti". Skinheads ale skutečně nebyli ve svém subkulturním rasismu osamoceni. V předešlých kapitolách byla řeč o neonacistických metalistech a xenofobních fotbalových fanoušcích. Jistě lze zmínit i rasistické projevy motorkářů, nebo dokonce i některých undergroundových „mániček" či punkerů. Jiní příznivci subkultur se ale mezitím vydali opačnou cestou a i na ní naráželi na limity „nového biedermeieru" především skrze násilí.
5 „Militanti v té době prosazovali násilné akce proti exponentům neonacistického hnutí, avšak v rámci anarchistického hnutí představovali menšinový názor." (AFA: Šestnáct let v první linii) Okolnosti vzniku AFA budou diskutovány v následující kapitole.
&2
63
„Zabij skina, zkur*ysyna": subkulturní antifašismus
Stokrát lepší černej s myslí zdravou Než urvanej nácek s prázdnou hlavou.
Zeměžluč, „Nech druhý žít", 1997.
V úvodu této kapitoly musím jako autor vyřešit metodologický problém, jímž je častá snaha prezentovat radikální antifašismus jako odvrácenou stranu fašismu. Rád bych proto zdůraznil, že nepovažuji antifašisty, a to ani v jejich radikální militantní formě, za druhou stranu mince rasistických skinheads, ale za autentickou reakci na jejich násilí namířené nejen proti etnickým menšinám, ale i politickým protivníkům a jiným subkulturám. To souvisí i s otázkou volby vhodného titulu této kapitoly. Přestože je třeba fyzickou konfrontaci rasistických skinheads chápat jako jen jednu z rovin antifašismu, výzva k jejich fyzické likvidaci, jakkoli problematická a odsouzeníhodná, je jasným komunikačním signálem, který se v českém subkulturním, především punkovém a hardcore punkovém prostředí objevil už v posledních letech státního socialismu, a to v souvislosti s výjezdy českých punkerů na polské festivaly. Slogan se pak v devadesátých letech v tomto prostředí uchytil a částečně zlidověl.
Vedle subkulturního antifašismu je pak v celém sledovaném období potřeba do jisté míry počítat i s většinovým antifašismem. Přestože nominální a po povrchu jdoucí antifašismus státního socialismu, který zakládal svůj étos na vítězství Sovětského svazu nad třetí říší, měl ve sledovaném období čas své největší slávy už za sebou, a to i přes silnou recepci dramat neskrytě zobrazujících nacistické násilí typu Jdi a dívej se (SSSR, 1985), nezískal v tomto ohledu dominantní pozici v českém prostoru ani anti-antifašismus, popisovaný jako v tomto období dominantní v některých nástupnických státech bývalé Jugoslávie. (Kuljic, 2010) Subkulturní antifašismus se tak v některých svých praxích mohl spoléhat i na liberální antifašismus reprezentovaný například názorovou pozicí časopisu Respekt. Subkulturní antifašismus ale současně, a to platí především pro jeho militantní projevy, narážel násilností své praxe na limity toho, co bylo možné v postsocialistickém konsenzu akceptovat.
Současně je proto třeba zmínit významnou politickou heterogenitu této aktivistické praxe, nezřídka propojované se subkulturními projevy. Klišé v podobě často diskutovaného propojení antifašismu s anarchistickou či obecněji levicovou scénou nabourává Martin Bastl poukazem na antifašistický vigilantismus. Ten podle něj nevychází z hlubší politické reflexe a navíc odráží dominantní antilevicovou profilaci postso-cialistické mládeže. Bastl tím vysvětluje i pozdější posun části antifašistického spektra k tématům a praxi liberální pravice. (Bastl, 2010, s. 14-22) Přes tyto výhrady byla návaznost na anarchistické hnutí pro český postsocialistický antifašismus klíčová. V úvodu devadesátých let bývá zmiňována i vazba na anarchismem často ovlivněné německé autonomy, která vykrystalizovala v uvedení do praxe militantního antifašismu. (Geronimo, 1990) Později označila česká Antifašistická akce (AFA), od roku 1996 dominantní představitel zdejšího antifašismu, militantní antifašismus v rámci anarchistického hnutí za minoritní.5
V každém případě se revoluční či militantní antifašismus během devadesátých let stal vítaným objektem ne vždy seriózní investigativní žurnalistiky, Martin Bastl ve své dřívější práci zmiňuje kontroverzi z roku 1999, kdy byla v České televizi uvedena nepříliš vyvážená reportáž už zmíněného Davida Vondráčka věnovaná jedné z antifašistických iniciativ.
„K Iniciativě proti rasismu [navázané na trockistickou Socialistickou solidaritu, SocSol pozn. autora] vznikl i televizní dokument odvysílaný v pořadu ČT Nadoraz. Šlo o dokument D. Vondráčka, který se radikální levicí zabývá dlouhodobě - za „reálně-socialistického" režimu podle radikálně levicových periodik psal články proti opozičně orientované mládeži do Mladého světa." (Bastl, 2001a, s. 91)
Tento dokument SocSol odsoudila jako tendenční vyhraněním se proti „totalitnímu režimu", což však na druhou stranu potvrzuje hege-monní antikomunismus jako dominantní modus, a to i v rámci ultrale-vicových sociálních hnutí. Martin Bastl pokračuje:
■ „Militanti v té době prosazovali násilné akce proti exponentům neonacistického hnutí, avšak v rámci anarchistického hnutí představovali menšinový názor." (AFA: Šestnáct let v první linii) Okolnosti vzniku AFA jsou zmíněny v následující kapitole.
64
65
„Pozornosti lze doporučit podobný jeho dokument, který natočil ku příležitosti protifašistické demonstrace 28. října 1999 o militantních antifašistech - pražské AFA, a kde byly záběry na příslušníky protiextremistického oddělení v civilu, z nichž jeden sahá na pouzdro s pistolí, které je zdůrazněno zakroužkováním, s komentářem: .Někteří z účastníků však nepřišli na demonstraci kvůli sociálnímu cítění."' (Bastl, 2001a, s. 116; míněna pravděpodobně reportáž Militantní antifa)
Vraťme se ale do úvodu devadesátých let, kdy byl ještě český subkul-turní antifašismus v plenkách a logicky tak na sebe zatím nemohl poutat pozornost senzacechtivých reportérů.
Pogo proti rasismu
Vedle návaznosti na anarchismus byla pro antifašismus českého postsocialismu klíčová propojenost se subkulturami, a to především punkery a antifašistickými skinheads. Význam organizovaných benefičních koncertů ve prospěch AFA v podobě vystoupení punkových a oi! hudebních skupin opět připomíná Martin Bastl. (Bastl, 2010, s. 7) Počáteční angažmá punkerů proti rasistickým skinheads nebylo samozřejmé a bylo spíše podmíněné lokálně a personálně. Mezi pachateli některých rasových trestných činů v samém úvodu devadesátých let totiž najdeme i punkery. Kronikář českého předrevolučního punku Filip Fuchs je označoval za „dezorientované". (Fuchs, 2002) Výstižnou reflexi této počáteční smírné koexistence obou skupin představuje i beletristické vyprávění o pražské punkové scéně z pera Josefa Klímy:
„Nejhorší byli dva tři skinové; vylízanci s vyholenejma pali-cema, podle anglickýho skinheads neboli vyholené hlavy. Totální cvoci, fašisti, kterých jsem se vopravdu bála. - Normálně v Anglii nebo v západním Německu by si s náma do hospody vůbec nesedli, říkal Áčko. - Na rozdíl vod punkerů jsou totiž rasisti. Ale tady v Praze je nás vobou tak málo, že se to nebere. Stejně jsme pro policajty a pro vostatní lidi jedno a to samý." (Klíma, 1990, s. 49)
Vzájemné stýkání se a potýkání punkové a skinheadské subkultury v českém prostředí analyzovala antropoložka Hedvika Novotná. (Novotná a Dvořák, 2008; Novotná, 2013) Opozice punkerů a skinheadů v první polovině devadesátých let byla podle ní vlastně vychýlením z normy způsobeným jednostrannou politizací skinheads. V období před rokem 1990 měli punkeři a skinheadi společného nepřítele v podobě „režimu", po ústupu ultrapravice od skinheadského stylu pak v podobě „komerce".
Jinou reflexi této počáteční symbiózy punkerů a skinheads nabízí pro bezprostřední polistopadové období v rozhovoru zpěvák rasistické skinheadské skupiny Braník Jindra Kettner:
„Těžko šlo být v tehdejším Československu důsledně apolitický. Ano, všichni jsme měli po krk bolševika. Ani punkáči nebyli vesměs levičáci. To se ještě těch cca sto českých punkerů nemělo důvod napadat s cca třiceti českými skinheady. Ale to byla doba, kdy ještě Sid Hošek [Petr Hošek, frontman punkové skupiny Plexis, pozn. O.D.] chodil ke Lvovi a JXD [Jiří X. Doležal, pozn. O.D.] nosil bombera a byl dotčenej, když ho nechtěli pustit do Orlíku na střik." (Kettner)
Sdílený antikomunismus a personální propojení obou subkultur přerušila až iniciativa části punkové scény se snahou vymezit se proti rasismu. Směšování punkerů s rasistickými skinheady mělo pro některé punkery i dopady špatně mířeného odvetného násilí ze strany Romů a Vietnamců. Nejhmatatelnějším projevem této snahy byl Koncert proti rasismu a násilí uspořádaný 10. května 1990 na pražském Staroměstském náměstí. Důvodem rozchodu významné části českých punkerů se sldnheady byla na jedné straně tendence směšovat názorovou základnu punkeři a skinheads v mainstreamovém tisku, přičemž v této souvislosti bývá zmiňován Článek Punkje strach v Lidových novinách z 28.4.1990. (Proboštova, 1990) Obdobnou roli pak o něco později sehrál i článek Marie Homolové Naše neklidné děti v červencovém vydání Vlasty. (Homolová, 1990). Naproti tomu Reflex, který se v té době profiloval jako subkulturám bližší periodikum, otiskl zhruba ve stejné době kratší článek vystupující proti směšování skinheads s punkeiy. (-jaga -, 1990)
V prohlášení Anarchistického sdružení (ČAS) ve Voknovinách zjara 1990 je zmíněna právě reakce Romů a Vietnamců napadajících punkery
66
67
v odvetě za pogromy, kterých se jiní punkeři dopustili spolu se skinheady. V dalších reakcích na vyhrocenou mezietnickou atmosféru jara 1990 publikovaných ve Voknovinách se můžeme dočíst dobově podmíněný a v této souvislosti i na jiných místech evokovaný názor, že z tohoto neklidu budou těžit komunisté. V této situaci ČAS přejmenovalo už nějakou dobu organizované vystoupení punkových skupin na Koncert proti rasismu a násilí. Tento koncert byl významný nejen s ohledem na to, že se jednalo o výjimečnou příležitost tančit na Staroměstském náměstí punkové pogo, ale především proto, že mezi významnou částí českých punkerů zasel myšlenku vymezení se proti rasismu, reprezentovanému v dobovém kontextu právě skinheads.
Přestože návštěvnost koncertu nebyla příliš valná, čemuž nasvědčují i audiovizuální záběry, nelze tento symbolický bod rozchodu mezi pun-kery a rasistickými skinheads podcenit. (Stalinovy oběti) V následujících měsících a letech pak mezi politickou orientací punkerů a skinheadů začala rozlišovat i mainstreamová žurnalistika, což dokazuje jak článek už na několika místech zmíněného Davida Vondráčka v Mladém světě z léta 1990, v němž popisuje bitky stoupenců ČAS s rasistickými skinheads, tak i pozdější reflexe na webu AFA:
„Oba tábory šly od sebe snadno odlišit, na straně anarchistů lidé převážně s alternativním a punkovým zevnějškem či zcela v černém, na straně nácků holohlavci v bombrech. V myšlení novinářů pak na dlouhá léta přetrval tento obraz ,skini versus punkeři', i když se od té doby mnohé změnilo." (Retro: 1. máj 1992)
„Je to policie, kdo fašisty kryje"
Autor diplomové práce věnované českému antifašismu Michael Fiala píše o prvním významnějším fyzickém konfliktu mezi punkery a skinheady, v květnu 1991.
„První výrazný střet, který přesahoval [...] rámec menších šarvátek, se udál [24.5.1991 na hřišti ABC na Praze 4, pozn. O.D.] na punkovém hudebním festivalu Branická žízeň [...], kdy zcela nepřipravené účastníky napadla skupina několika desítek
až stovek skinheadů, kteří se formovali z řad ultrapravicové smýšlejících lidí a fanoušků známé skupiny Orlík či jiných kapel." (Fiala, 2015, s. 10)
Význam této do jisté míry přelomové události potvrzuje i recenzent knihy věnované historii punkové skupiny Visací zámek Ladislav Oliva:
„Přímo během revoluce nahrávaná první deska se prolnula do porevoluční euforie, kterou později zchladila skinheady napadená Branická žízeň." (Oliva, 2013)
Střet měl svou historii, kterou popisoval jeden ze skinheadů následovně:
„Veliký punkový festival v Braníku, kterého jsem se zúčastnil, byl zlomem, kdy se do rasově zaměřených útoků skins dostala i politika. Asi tři stovky skinheads napochodovaly do areálu a jedním soustředěným náběhem rozehnaly celý koncert. Útok měl ovšem předehru měsíc zpět, kdy se na punkovém koncertě v Lucerně porvali anarchisté a skinheads." (Vzpomínky militanta - 90. léta)
Následovaly další útoky skinheads. Ty popisuje tentýž pamětník samozřejmě trochu silácky.
„Prolitá krev znamenala válku a obě rostoucí subkultury prožily v 91. roce horké léto. Výhoda byla tehdy jednoznačně na naší straně. Početnější a mnohem agresivnější jsme napadali levicové hospody (U Pepíčků), levicové koncerty (Exploited) a levicové demonstrace, jako byla například obrazově zdokumentovaná bitva na pražském Výstavišti nebo týden akcí proti armádě v září 1991, který vyvrcholil koncertem punkových a cikánských kapel na Střeleckém ostrově, kdy asi stovka našich militantů obsadila kraj mostu a napadala každého příchozího či odcházejícího, zatímco asi pět set účastníků koncertu se krčilo pod mostem na ostrově a dělalo, že nic nevidí." (Vzpomínky militanta - 90. léta)
Zmiňovanou „bitvu na pražském Výstavišti" popisuje v už citované diplomové práci Michael Fiala:
68
69
„30. května [1991] anarchisté svolali další demonstraci proti Jubilejní výstavě, avšak tentokrát si na ně počkala i skupina skinheadů z nově vzniklé organizace NOF (Národní obec fašistická). Asi 50-80 z nich napadlo před pražským Výstavištěm u fontánek hlouček 80-120 demonstrujících anarchistů (údaje se liší), což vedlo k násilné potyčce a několika zraněným jedincům. Policie situaci značně podcenila, nedokázala včas obě skupiny oddělit (zprvu zasahoval pouze jeden policejní vůz) a vysloužila si kritiku ze strany médií a některých politiků. Ačkoli takový střet několika desítek lidí může působit z dnešního pohledu marginálně, podle známého anarchisty Jakuba Poláka znamenal ,šok pro verejnosť." (Fiala, 2015, s. 12)
Po střetu před holešovickým Výstavištěm začala být i v mainstrea-movém tisku diskutována role policie v těchto střetech. Koordinaci skinheads a policie totiž naznačil například v Mladé frontě v článku Šokující výpověď i Ondřej Neff, publicista, jehož nelze dnešním pohledem ze sympatií k levicovým sociálním hnutím podezřívat. (Neff, 1991)
„Návštěvníky Všeobecné výstavy bude šokovat fakt, že zadržení nezletilí, včetně zbitého ,svědka' T. P., byli drženi v prostorách Průmyslového paláce, v tom křídle, kde je výstava ,životního stylu'. Policejní zásah, jak jsme informovali už před týdnem, následoval po demonstraci anarchistů, při které mluvčí mladých lidí přečetl protest proti mrhání peněz a jejich zpronevěře v souvislosti s Všeobecnou československou výstavou. Dokument podepsaný kapitánem Stiborem viní zadržené z trestného činu výtržnictví (hodili prý dýmovnice a petardy ,do davu', přičemž ve skutečnosti byl prostor prázdný) a z útoku na veřejného činitele (k útoku ,nervovým plynem' vskutku došlo, ale v okamžiku, kdy A. V, který byl z toho obviněn - byl již zadržen a seděl v policejním autě). Prokazatelně jde o obvinění vykonstruované. Vyprávění mladých lidí zní dnes jako za starých časů: Zadržení trvalo téměř čtyřiadvacet hodin, z toho dvanáct se želízky na rukou. Když požádal zbitý T. P. o kysličník na ošetření rozbitého kolena, podle jeho slov se mu dostalo odpovědi:
70
,Ty č...., nachčij si na to.' Nezávislý odborový svaz příslušníků SNB na základě našich informací z minulého týdne už požádal o prošetření celého případu. Při této příležitosti by bylo dobře prověřit i činnost policistů v civilu. Svědkové z řad novinářů jsou orgánům MV k dispozici." (Neff, 1991)
Nestrannost policie v událostech před Výstavištěm, ale i v dalších obdobných konfliktech problematizuje text z antifašistického prostředí:
„Na začátku 90. let 20. století bylo v Československu pravidlem, že v takové situaci se policie vždy otočila k anarchistům čelem a k neonacistům zády. Někdy dokonce napadli anarchisty společnými silami. Při zmiňované bitce na pražském výstavišti dokonce jeden z pražských naziskinheadských fůhrerů [údajně jeden z vokovických bratrů Procházků, jejichž otec pracoval u policie, pozn. O.D.] ukazoval policistům, proti komu mají zakročit. Zpravidla se policie zapojila ve chvíli, když šlo náckům do tuhého. Veřejné hajlování, nacistická symbolika, vyřvávání hesel ,Židi do plynu' policii vůbec nevzrušovalo." (Retro: 1. máj 1992)
Náklonnost policie ke skinheads v zásadě potvrzuje i pamětník protistrany:
„Pak se stalo něco, co dnešní radikální mládež asi jen těžko pochopí. Kolem obrovského davu skins [srocených v únoru 1992 při protiromské výpravě do Nuslí] projelo policejní auto, a někdo z davu po něm hodil kámen a rozbil okno. V tu chvíli se stovky skins rozutekly po okolí ze strachu, že je policie zatkne. V té době u mnohých z nás totiž panovalo podivné přesvědčení, že suplujeme práci policie a že policisté jsou naši přátelé. Nikdo si proto naše ,starší bratry' nechtěl rozhněvat." (Vzpomínky militanta - 90. léta)
Nejednoznačnou policejní praxi pak potvrdily i události z prvomájových demonstrací.
71
„Oi, Oi, První máj", Praha, 1.5.1992
Střet mezi anarchisty a rasistickými skinheads z pražské Letné je jedním ze tří analyzovaných Prvních májů. Audiovizuální záběry k této události lze dohledat na webu Antifa.cz pod názvem Retro: i. máj 1992. Podle informací o počasí v Lidových novinách bylo v Praze ten den polojasno a teplota dosahovala 17 stupňů Celsia, což je v městském prostředí pro obdobné aktivity v zásadě ideální konstelace. Podle antifašistu byl „střet vnímán oběma stranami jako svého druhu rozhodující střetnutí, neboť se ho na obou stranách účastnila podstatná část tehdejších aktivistů." (AFA: Šestnáct let v první linii) Obdobně vyzdvihují jeho význam i informace protistrany:
„Nemá smysl zastírat, že První máj 1992 měl být dnem, kdy chtěla pravicově radikální scéna v Praze potvrdit svou pozici vládců ulic. Vrátit porážku z Opletalovy ulice [v březnu 1992] a jednou a provždy anarchistické bojůvky rozbít. Nicméně zatímco anarchisté pilně zbrojili a s kolegy z Berlína dohadovali strategii, sebevědomí pravičáci neřešili nic a věřili, že prvomájový průvod rudých lehce rozbijí. Příprava, organizace i vedení celé akce zůstaly totálně podceněny." (Vzpomínky militanta - 90. léta)
Dominantní pozici v tomto střetu získali anarchisté. Ti ho skutečně připisují militantní taktice konzultované s berlínskými aktivisty:
„Za tímto antifašistickým úspěchem stáli především tzv. militantní autonomové. Jednalo se o skupiny anarchistů, kteří se inspirovali podobnými uskupeními ze sousedního Německa. Nejyýznamnější z těchto skupiny byla FIF (Front of Individual Freedom - Fronta individuální svobody) a její časopis Fronta. Existovaly však i další skupiny podobného zaměření. Jedna z nich - Buňky aktivního odporu - zaútočila například v roce 1992 zápalnou bombou na sklad firmy Monitor, kde byly umístěny gramofonové desky skupin Orlík a Braník." (AFA: Šestnáct let v první linii)
Zdroj: Antifa.cz, archiv autora
72
Pozadí príprav střetu na straně anarchistu i jejich celkový pohled na První máj 1992 nabízí komiks uveřejněný na konci roku 2000 na webu Antifa.cz.
Dalším faktorem hrajícím ve prospěch anarchistů byla i početní převaha.
„Demonstrace, kterou svolala čerstvě vzniklá Anarchistická federace [AF], se účastnilo na české poměry hodně lidí, přičemž bylo zjevné, že řada demonstrantů je skutečně naladěna militantne, nechyběly tyče v rukách a helmy na hlavách." (Retro: 1. máj 1992)
Převahu anarchistům přiznávají také informace protistrany:
„Prvního květnového dne jsme se v době, kdy se anarchisté scházeli na Střeleckém ostrově, sešli na Staroměstském náměstí. V počtu asi 200 militantů, což na akci takového významu nebylo vůbec dost, jsme se Pařížskou ulicí přemístili ke Stalinovu pomníku na Letné. Ti zkušenější z nás už asi tušili, že tento den budeme tahat za kratší konec, a taktizovali, že pokud se průvod anarchistů vydá po schodech k pomníku, budeme mít na kopci výhodu." (Vzpomínky militanta - 90. léta)
Mezitím AF pod heslem „Stop bolševismu a kapitalismu" protestovala proti své souvislosti s KSČM a snahám jejího představitele Vratislava Votavy o integraci anarchistického hnutí do Levého bloku. Důvody úspěšné početní mobilizace anarchistů tak mohou být vysvětleny i zaujetím této distance proti komunismu.
„Demonstrace byla oficiálně rozpuštěna na Staroměstském náměstí, ale spontánně pokračovala (sponti demo) na Letenskou pláň, kde se mezitím shromáždila směsice českých rasistu a fašistu u bývalého Stalinova pomníku, v té době oblíbeného místa srazů fašizujících skinheads." (Retro: 1. máj 1992)
Vedle početní převahy pak hrála ve prospěch anarchistů především jejich důraznost.
74
„Ve střetu anarchisté použili poprvé v českém prostředí zápalné lahve (jeden z neonacistických aktivistů dostal tehdy přímý zásah) a jedná se dosud o největší podobnou akci u nás. V čele anarchistického útoku tehdy stáli militanti v helmách po vzoru německých radikálů a do neonacistu najížděl dokonce jeden z aktivistů dodávkou." (AFA: Šestnáct let v první linii) „Obě skupiny se střetly v ulici Na Baště sv, Tomáše na kraji letenské pláně. Zatímco „čeští nacionalisté" se posilovali soustavným hajlováním, anarchisté vsadili po vzoru německých militantních autonomů na důraznější prostředky. Když se ne-ofašisté pokusili zaútočit, čekala je tak nejen sprcha kamení, ale také několik zápalných lahví, dokonce i čelní střet s dodávkou. Při následném anarchistickém protiútoku, v jehož čele stál první český Black Bloc, se již fašisté nezmohli na nic jiného než na útěk, při kterém byla řada z nich nemilosrdně zbita. Jeden z nácků, který střílel po anarchistech z pistole, dostal dokonce přímý zásah molotovem a řada dalších byla nucena vyhledat nemocniční zařízení. Jeden z neformálních vůdců pražských fašistů skončil po srážce s očima plnýma slzného plynu a do bezpečí za hradbu policejních štítů ho jeho kamarádi museli dovést." (Retro: 1. máj 1992)
Důraznost anarchistům přiznávají také informace protistrany:
„Se zbytečným sebevědomím se celý náš dav přemístil k zahradní restauraci, kde se pilo pivo a jeden druhého předháněl v siláckých historkách. Celá situace tak spíš připomínala chvíle před fotbalovou bitkou než před nejdůležitějším politickým střetem roku! Pak někdo přiběhl s tím, že rudí už jdou přes most. Někteří naši vylezli na pomník a mávali na ně baseballovými pálkami. Odpovědí jim přišel řev ze 700 hrdel, který byl více než výmluvný. Mnozí si v tu chvíli asi uvědomili, že proti nám stojí početně silnější a o nic méně odhodlaný soupeř, a začali rozebírat dlažbu okolo pomníku. Každý si do kapes nabral tolik dlažebních kostek, kolik unesl, a rychle zpátky k pomníku vyhlížet nepřítele. Jenže ten měl ve svém středu dodávku, kterou řídil Jakub Polák, na její korbě seděl syn
75
pozdějšího ředitele České televize Ivo Mathé a v ní se skrýval úctyhodný arzenál zbraní včetně zápalných lahví. Průvod se tedy díky dodávce nevydal nahoru po schodech, ale přes stanici metra Malostranská po tramvajových kolejích nahoru za námi. Vyrážíme jim vstříc a naše zástupy na sebe narážejí na kraji parku poblíž izraelského velvyslanectví. Na naší straně je stále asi 200 lidí, zatímco rudých je o 500 víc. Máme kameny a začínáme je používat. Jak později vyšlo v anarchistickém reportu z akce: ,Počáteční palebná převaha fašistu byla veliká'. Vzdáleni od krys asi padesát metrů jsme vyházeli několik stovek kamenů, jejichž účinek jsme díky hozeným dýmovnicím nemohli dobře posoudit. Pak začali rudí z přistavené dodávky tahat zápalné lahve a házet je na nás. Nikdo z nás s tímto způsobem boje neměl zkušenost a myslím, že tím byli mnozí silně otřeseni. Přesto se i tak mezi námi našli ti, kteří útočili. Třikrát se naše přední řady vrhly proti rudým, než byly znovu zatlačeny zpátky palbou Molotovů. Když se pak celý rudý dav rozběhl proti nám, nešlo jej zastavit a naše rozbitá skupina se rozutekla do všech stran. (Vzpomínky militanta - 90. léta)
„Hustý déšť dlažebních kostek", zápalné lahve, hořící auto i porost Letenských sadů a sedmnáctiletého skinheada „zasaženého na hrdle a obličeji směsí kyseliny a asfaltu" popisovaly také informace Lidových novin ze 4. května 1992. (Oi, Oi, První máj, 1992) O den později se pak ještě vrátily k roli policie v prvomájovém střetu. Policie se podle nich vložila do hry teprve v okamžiku, kdy se dali skinheads na útěk. (Pendreky po bitvě, 1992) To potvrzují také informace z prostředí skinheads:
„V tuto chvíli zasahuje policie. Možná skutečně čekala, jak boj dopadne, a v případě našeho vítězství by její zásah přišel o něco později. Možná. Jsou to jen spekulace a důvody, proč policie obě po zuby ozbrojené skupiny radikálů během dne nezastavila, jsou neznámé. Nicméně zůstává pravdou, že jen policejní zásah nás zachránil před naprostým rozbitím a zranění na našich stranách proto bylo jen málo. Policie nás pak vykázala z Letné směrem do centra, kde nás při pokusu se znovu dostat k anarchistům nakonec rozehnala i ona." (Vzpomínky militanta - 90. léta)
76
Důvodem zájmu Lidových novin o nerovnovážnou policejní praxi ale mohla být i pouhá profesionální solidarita: „Jeden z ochránců pořádku (bez čísla) srazil fotografujícího novináře D. Malíka úderem pendreku do hlavy." (Pendreky po bitvě, 1992) Po Prvním máji 1992 následovalo na této frontě takřka sedmileté období klidu.
„Otravovali normálním občanům zářivý den", Praha, 1.5.1999
Útlum střetů i rasistických aktivit v Praze od května 1992 do roku 1999, který konstatují antifašisté, nemusí nutně souviset s porážkou rasistických skinheads na pražské Letné, ale může mít souvislost i s generační obměnou a tím i dočasným vyčerpáním obou hnutí.
„Pacifismus se pak stal určujícím trendem na příštích pět let. Za pravdu mu dával pokles veřejných akcí neonacistu, kdy mezi lety 1992-1999 v Praze došlo pouze k jednomu většímu koncertu, kterým bylo v roce 1994 vystoupení pěti kapel v restauraci U Zábranských. (V souvislosti s koncertem došlo v restauraci k založení požáru, který byl připisován antifašistickým radikálům. K útoku se však nikdo nepřihlásil.)" (AFA: Šestnáct let v první linii)
V reakci na tyto informace pak pamětník protistrany reagoval tím, že podle něj o žádný útlum nešlo:
, Anarchistické a antifašistické demonstrace jsme pivního května v Praze narušovali každoročně a při každé možné příležitosti mezi námi docházelo ke střetům. Noční ulice se pro rudé staly příliš horkými, stovky z nich si ,nácky' z devadesátých let pamatují z polohy vleže na chodníku. Nejzajímavější byly asi střety 28.10.1994, kdy jsme se v Praze ve velkých skupinách střetli na několika místech a kdy anarchisté znovu použili výbušniny nebo kdy zaútočili v přesile v metru, načež byli vypráskáni ven a zahnáni na eskalátory. Legendou zůstává antifašistický koncert na Ladronce na jaře roku 95, kterého se zúčastnilo tvrdé jádro pražských ,nazis' a kde antifašistům tekla krev z nosů. Důkazem, že
77
jsme si z rudých nic nedělali, byl i koncert kapely Vlajka a dalších, který se v lednu 95 bez potíží konal přímo v centru Prahy, v Jilské ulici." (Vzpomínky militanta - 90. léta)
Jisté je, že v závěru devadesátých let se na obou stranách dostala do popředí nová generace aktivistů a První máje začaly opět plnit stránky novin. Jistou předehrou k pohnutějším událostem z máje 1999 byl „málem" střet anarchistů s policií na pražské Malé Straně o rok dříve, 1. května 1998. (Anarchisté se málem střetli s policií, 1998) Skutečné střety ale vypukly až 1. května 1999, kdy tehdejší ultrapravice, skinhe-adská už jen zčásti, obsadila pro svou prvomájovou demonstraci tradiční shromaždiště anarchistů na pražském Střeleckém ostrově a policie jí následně prorazila cestu antifašisty shromážděnými na Národní třídě. Audiovizuální pramen k této události představují reportáže TV Nova a ČT. (Anarchsti; 1. máj 1999) Pohled antifašistu pak přináší informace z webu Antifa.cz:
„V roce 1999 postoupil konflikt do další roviny. Na jedné straně se začala utvářet aliance mezi skupinami Národního odporu, novou neonacistickou organizací z Rakovníka Národní aliancí a Vlasteneckou frontou; z tohoto spojenectví (ale už bez Vlastenecké fronty a naopak s odpadlíky od Sládkových republikánů) vznikla později politická strana Nacionálne sociální blok. Na druhé straně stála již konsolidovaná Antifašistická akce se sítí poboček a širokou podporou anarchistického hnutí a alternativní mládeže po celých Čechách, schopná pružně reagovat na aktivity neonacistu. V té době začalo docházet k prudkým pouličním srážkám mezi neonacisty a antifašisty, zejména během demonstrací. Nejvýznamnější se konala 1. května 1999, kdy neonacisté uspořádali demonstraci na tradičním místě anarchistických prvních májů, Střeleckém ostrově. Policie pod vedením nechvalně proslulého plukovníka Fedorka dvakrát zakročila proti anarchistům. Poprvé, když chtěli zablokovat vchod na ostrov, a podruhé, když se postavili do cesty neonacistickému pochodu. Při následné srážce došlo k bojům s policí, při nichž bylo zapáleno několik policejních aut. Neonacisté nakonec pod policejní ochranou prošli
78
městem. Antifašisté se však nenechali odradit a na státní represe odpověděli zintenzivněním svých aktivit." (AFA: Šestnáct let v první linii)
Na první straně vydání deníku MF Dnes z 3. 5. 1999 sice najdeme fotografii obráceného auta Městské policie, na druhé straně pak tentýž deník otiskl poměrně rozsáhlou reportáž, v níž autor ultrapravicí sice stále označuje za skinheady, ale poskytuje významný prostor k vyjádření i anarchistům a v zásadě referuje o události jejich optikou. „Policisté anarchisty rozehnali, aby uvolnili cestu zhruba čtyřem stovkám skinheadů, kteří odcházeli ze svého shromáždění na Střeleckém ostrově." (Prvomájová bitka, 1999)." MF Dnes v článku „Řinčelo sklo a padaly rány" poskytla i významný prostor pro kritiku policejního zásahu ze strany Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST), zastupující zájmy zbitých a poškozených policejním zásahem, jakými byl i Slavomír Tesárek, „bezdůvodně napadený policií". (Prvomájová bitka, 1999) V komentářích byl ale otištěn i text Martina Komárka, v němž bylo mezi anarchisty a neonacisty kladeno rovnítko, a to i směrem k dalším „extremistům" typu KSČM. Všechny tyto prvomájové střety tofiž jen „otravovaly normálním občanům zářivý den". (Komárek, 1999)
Obdobně shrnul reportáž „Zásah" v pořadu Na vlastní oči TV Nova i jeho editor Josef Klíma. „Proti kapitalismu a Václavu Havlovi demonstrovali jak skini na Střeleckém ostrově, tak i komunisté na Letné a anarchisté na Národní třídě." (Anarchisti) Vedle toho, že v této reportáži TV Nova poskytla primárně prostor pohledu policie a konstatovala její nevyhovující vybavení a chaotické velení zásahu, ale i faktu, že policie provázela nepovolený průvod ultrapravice městem, soustředila se na popis ultrapravicových aktérů jako „skinheadů", „skinů" nebo „holých lebek", a to i přesto, že se proti němu v reportáži vyhranil antifašista a šéfredaktor anarchistického časopisu Konfrontace Jan Křeček. Ústup ultrapravice od dominantní skinheadské image však nebyl v té době většinově vnímán a nezaznamenala jej ani veřejnoprávní média. Přestože ČT v titulu své reportáže označila v zásadě korektně ultrapravicí za „neonacisty", v průvodním textu pak moderátor hovořil o „neonacistických skinheadech" nebo prostě „skinheadech" či „skinech". (1. máj 1999)
Osobou, u níž byl rozchod ultrapravice se skinheadskou image pravděpodobně nejviditelnější a v této době i paradigmatický pro velkou část dalších aktivistů, byl Filip Vávra, jeden ze zakladatelů Národního
79
odporu Praha. Ten v reportáži ČT konstatoval rozchod ultrapravice se SPR-RSČ a vyslovil „potřebu někoho, kdo by ukázal jejich [dřívějším] voličům správnou cestu." (i. máj 1999J V řadách ultrapravice byly vidět říšské prapory, sice bez svastiky, avšak s válečnými kříži i orlicemi. V tomto kontextu humornou epizodu z prvomájové demonstrace přineslo vydání deníku MF Dnes z 4. 5. 1999- Velitel zásahu Antonín Fedorko měl v určitou chvíli diskutovat s davem antifašistu ohledně možnosti rozpustit neohlášený pochod na základě neonacistického pozdravu, který se na něm měl ozývat. „Sieg Heil? Co je to Sieg Heil?", ptal se v řečnické otázce Antonín Fedorko shromážděných antifašistu a ti mu jako jeden muž poctivě odpovídali: „Vítězství zdar!" (Debata se stočila, 1999) Problematiku nezasahování policie proti očividným projevům sympatií k nacismu ale konstatovaly i dva další články v tomto vydání. (Garbisch a Dibner 1999; Grohová 1999) Policie se stala významným aktérem i na Prvního máje v Brně o tři roky později.
„...nemají se skutečnou prací nic společného", Brno, 1.5.2002
Pokud museli rasističtí skinheads a následně i neonacisté počítat v hlavním městě s významnou silou svých protivníků, v Brně a dalších menších českých a moravských městech byla dominance ultrapravice v ulicích po dlouhou dobu nezpochybnitelná. Poněkud přehnaně jako „baštu neonacistu" popisuje Brno ve své diplomové práci věnované českému antifašismu Michael Fiala. (Fiala, 2015, s. 29) Otázku, zdaje Brno „hnědá loď", pak řešil v anarchistickém časopise A kontra v roce 2004 Tomáš Netolický. (Netolický, 2004) Skutečností ale zůstává specifická pozice Brna na mapě ultrapravicového násilí. Pamětníci hovoří především o bitkách a trestných výpravách při pátečních a sobotních nočních „rozjezdech", kdy se vždy v celou hodinu setkávají před brněnským Hlavním nádražím noční autobusy městské hromadné dopravy. V tomto prostoru také došlo v lednu 1996 k dosud nevyjasněnému incidentu, na jehož základě byl skinhead Martin Korec obviněn z pokusu o dvojnásobnou vraždu.
Informace z antifašistického prostředí zdůrazňují Korcovú vazbu v jihomoravské metropoli na vzniklou organizaci Bohemia (sic!) Hammer Skinheads:
80
„Situace v severních Čechách (Česká Lípa a Trutnov) a v Brně se stávala v první polovině devadesátých let neúnosnou. Zejména Brno, kde od roku 1993 existovala česká pobočka mezinárodní neonacistické organizace Hammer Skinheads, bylo mimořádně zasaženo neonacistickým násilím. [...] V Brně sehrál podobnou roli [jako vražda tanvaldského anarchistického aktivisty Zdeňka Čepely, kterou spáchal 31. srpna 1994 Robert Kvěch, místní vůdce tzv. sudeťáků, tedy neonacistu odkazujících na historicky německé osídlení českého pohraničí] případ Martina Korce (místního aktivisty a jednoho ze zakladatelů Bohemia Hammer Skinheads), který byl zatčen v roce 1996 (v té době neonacistické násilí vrcholilo) pro podezření z dvojnásobného pokusu o vraždu. Přestože byl Korec v tomto konkrétním případě na základě svědectví svých přátel zproštěn obžaloby, strávil dva roky ve vazbě. Jeho uvěznění a následná neochota mateřské organizace Hammer Skinheads ho podpořit vedly k utlumení činnosti této organizace v regionu a k poklesu násilných aktivit až do roku 2000. AFA: Šestnáct let v první linii)
Sám Korec svou roli při zakládání Bohemia Hammer Skinheads vcelku logicky popíral. Rozhovor s ním přinesl do jisté míry aktivistický web těžící z obnovení zájmu o počátky skinheadské subkultury v českém prostoru po roce 2010. Z tohoto rozhovoru jsou však daleko zajímavější Korcový vzpomínky na samý začátek devadesátých let, kdy se nedaleko od Brna, v Bzenci, uskutečnil na konci června 1991 pro subkulturu rasistických skinheads klíčový festival.
„Pro mne to byla velká událost. Sice jsem viděl již dvakrát Orlík v Brně, ale tento koncert byl z devadesáti procent jen skin-headský. V Brně nás bylo tenkrát asi jen třicet a tady najednou bylo několik stovek lidí. Ve městě jsi nepotkal nikoho jiného než skinheady. Nikde žádný policajt a nemyslím si, že by dnes podobný koncert proběhl bez jejich manévrů. Dost možná by se ani neuskutečnil. Tenkrát se novináři o nás tolik nestarali, policajti neměli svoje protiextrémistické oddělení, které si vyrábí aktivitu kontrolou nášivek, triček a tetování, a Michael Kocáb se tenkrát ještě opájel vítězstvím nad Rusem." (Korec)
81
O více než deset let později na Prvního máje roku 2002 však i v Brně museli neonacisté počítat s významným antifašistickým odporem:
„Masivní demonstrace neonacistu pod heslem ,přijď i ty osvobodit rudé Brno' byla svolaná v roce 2002 a tak jsme se poprvé mohli setkat se zakuklenými militantními nácky, mávajícími říšskými válečnými vlajkami. Akce byla potřebným políčkem radikálním antifašistům, kteří si rychle uvědomili nebezpečí nově vznikající koncepce autonomních buněk Národního odporu." (S německými neonacisty na 1. Máje, 2012)
Prvnímu máji 2002 předcházely další významné změny na straně neonacistu:
„Na konci března [2002] ukončila Pravá Alternativa, přejmenovaný Národně sociální blok, oficiálně svoji činnost. [...]NSB/PA se nepodařilo převzít opuštěné voliče Sládkových republikánů a využít jejich potenciálu. [...] Selhání politické strategie znovu otevřelo cestu zpět směrem k zastaralému, v podstatě subkulturnímu, ale rovněž nebezpečnému řešení -budování (polo)ilegální organizace, tvořené mladými nazi-skinheady a jejich staršími kolegy. Pražská skupina Národní odpor (NO), skládající se z vysloužilých i nastupujících nazi-skinheadských rváčů, se rozhodla proměnit v celostátní organizaci." (Lacina, 2002)
Mobilizační prohlášení padla na úrodnou půdu a antifašistu se v Brně neonacistickému pochodu postavilo opět několik stovek. Jednou z nich byla anarchofeministka Markéta, která o akci sepsala výstižný report:
„Samotná akce začala v 11:30 přečtením projevu organizátorů a Feministické skupiny 8. března, nicméně již od rána po Brně z důvodu bezpečnosti účastníků demonstrace operovala skupina antifašistu. Po přečtení projevů a krátké pauze se účastníci vydali na pochod městem, který dost dlouho vedl i přes romskou část Brna. Sympatie jejích obyvatel byly naprosto zřejmé. Abychom se ale stále neoháněli/y jen přízní Romů,
myslím, že kladné mínění jsme si vydobyli/y i u mnoha ostatních. Poté, co nám byla bohužel původní trasa průvodu policií zkrácena (je už snad zbytečné opět omílat, že trasa řádně nahlášená), jsme dorazili/y na Moravské náměstí, kde byla akce ukončena. Krátce nato nastal konflikt s policií. Policii ČR evidentně nestačil ani policejní kamion, kterým nám nechala zatarasit cestu směrem ke shromáždění neonacistu, a neváhala riskovat vlastní těla v boji s levicovým extremismem. Netroufám si posoudit, jaké ztráty utrpěla policie, nicméně zdravotníci i zdravotnice ošetřovali/y několik zraněných na naší straně. Po krátkém incidentu následovalo obklíčení značné části účastníků a po vyjednávání s policisty jejich propouštění po skupinkách." (Markéta, 2002)
Brněnská Rovnost z 2. května 2002 informovala své čtenáře o tom, že aktivisté proráželi policejní kordony oddělující neonacisty od antifašistu a až do izolace antifašistické protidemonstrace na Moravském náměstí nebyla situace ve městě pro policii příliš přehlednou. Podle Občanských právních hlídek (OPH) citovaných v Rovnosti si někteří policisté při zásahu proti antifašistům zakrývali čísla. Na konci odpoledne se „anarchisté odebrali do královopolského klubu Yacht." (Hájek a Tomandl, 2002) „Večer [totiž] probíhala ještě v brněnském Yacht klubu přednáška pořádaná FSA (Federace sociálních anarchistů) a po jejím skončení koncert." (Markéta, 2002) Rovnost z 2. května 2002 sice navnadila čtenáře, že si v zítřejším vydání přečtou o tom, zda prvomájové násilí v ulicích pokračovalo nočními šarvátkami, avšak v následujícím vydání se už o ničem podobném nedočteme. Pravděpodobně tak antifašisté buď na Yachtu zůstali přes noc, nebo se vraceli jinými „rozjezdy" než neonacisté. Jisté rozčarování nad nepokoji v brněnských ulicích projevil v komentáři jen Pavel Žára, litery kritiku prvomájového střetu navíc spojil s kritikou předvolebního mítinku sociálních demokratů a obojí odcizil skutečné práci, o níž by podle něj měl První máj jako Svátek práce být především. „Pouhopouhá gesta, násilí a předvolební sliby nemají se skutečnou prací nic společného." (Žára, 2002)
Antifašistické zdroje akci na Prvního máje 2002 hodnotí v závěru jako neúspěšnou. „Masivní a dobře připravená antifašistická demonstrace selhala ve své závěrečné fázi na tom, že se policejní kordon podařilo prorazit
K2
83
jen malé části antifašistu a policie dokázala mezeru rychle uzavřít." (S německými neonacisty na i. Máje, 2012) Obdobný závěr přinesl ve svém komentáři uveřejněném na serveru Romea brněnský fotograf Jiří Salik Sláma:
„První máj 2002 skončil rychlým policejním zásahem proti anarchistické protidemonstraci. Zatímco obklíčení anarchisté na Moravském náměstí dostávali pendreky, neonacisté triumfálně prošli městem. Podobný scénář se opakoval letos. Pouze s tím rozdílem, že antifašisté v roce 2002 byli na násilnou konfrontaci připraveni morálně i výzbrojí." (Sláma, 2015)
Přece jen optimističtější vyznění jeho hodnocení Prvního máje 2002 nakonec ale zahalila skepse nad podle něj laxním angažmá antifašistu o třináct let později.
Dalším důvodem ke skepsi mohlo být i to, že už následujícího jara se do brněnských ulic vrátilo ultrapravicové násilí, tentokrát nesené politizovanými chuligány napojenými na brněnský fotbalový tým, tehdy nově pojmenovaný 1. FC Brno, Johnny Kentus Gangem. (JKG, srv. Netolický, 2004) Ohledně referování o této vlně násilí a určité idealizaci JKG v pořadu ČT Brno Pomeranč byla vedena obsáhlá polemika mezi AFA Brno a redaktorem ČT Brno Zdeňkem Plachým. (Plachý, 2004; Skupina JKG jsou nebezpeční neonacisté, 2004) V jejím jádru tkvěl spor o politizaci této chuligánské skupiny, která podle Plachého znaky ne-onacismu nenaplňovala, avšak podle AFA Brno tomu bylo naopak. (Propagace fašismu v České televizi?, 2004) Podle informací „prvního šéfa skupiny, pana S.", který v roce 2014 vystupoval v rozhovoru pro server Hooligans.cz pod přezdívkou Hammerhead, byla ale orientace JKG opravdu zcela jasně anti-antifašistická:
„Napírat se pěkně v putyce a na zavíracku se sbalila banda roz-poutávat po Brně peklo. [...] Myslím, že pěkná řádka sharpů a antify na nás nevzpomíná zrovna v dobrém. S činností chuligánské bandy to samozřejmě souviselo a jinak to být ani nemohlo vzhledem k tomu, že 90 % bandy mělo s touto chamradí co do činění dávno před tím, než bylo založeno JKG." (Rozhovor se zakladatelem, 2014)
Přestože nelze klást rovnítko mezi anti-antifašismus a neonacismus, obdobně jako nelze směšovat antifašismus a anarchismus, je jeho výpověď výmluvná. V každém případě ji lze považovat za vhodnou tečku za touto kapitolou, věnovanou rasistickému a fašistickému násilí v ulicích českého postsocialismu. Ke kontextu brněnského fotbalového násilí se ale ještě krátce vrátím v přespříští kapitole.
Na tomto místě bych však rád zdůraznil některé závěry, které z evokovaných sond do subkulturního antifašismu vyplývají pro ústřední téma této knihy. Lze říci, že i subkulturní antifašismus se vzhledem ke své praxi živelného násilí ocital z definice za mantinely „nového biedermeieru"? Odpověď se nezdá být jednoznačná. Přestože pro některé z antifašistických praxí, především raného postsocialismu, jsme mohli v komentářích denního tisku nacházet určité sympatie, během sledovaného období se vytrácely, až v jeho závěru datovaném zhruba na přelomu devadesátých let a počátkem nového století se prakticky vytratily úplně a střety antifašistu a rasistu v ulicích začaly být dominantně chápány a vysvětlovány jako něco, co většině lidí otravuje život. Dominantně subkulturní antifašisté i rasisté tak, možná paradoxně, možná komplementárně k tomu, že současně začala být v médiích daleko více akcentována témata vztahů české většiny k Romům a potřeba nastavení korektních interetnických vztahů, začali být vnímáni jako dva v zásadě vzájemně si odpovídající politické extrémy. Antifašistickou reakcí na tuto situaci bylo už zmíněné přibližování se subkulturního antifašismu jeho liberální, občanské podobě a jeho částečná distance od anarchistických či jiných krajně levicových skupin. Ty ale zatím neopustíme. Rád bych proto obrátil pozornost k do značné míry souvisejícímu kontextu průniků subkulturních a aktivistických skupin, a to především v otázce politicky artikulované subkulturní autonomie.
84
85
„Obludný karneval životního stylu": autonomie a subkulturní aktivismus
Mottem tyhle akce byl protest proti nadnárodním korporacím, které vnímají hjumaníky nějako bytosti, ale spíš jako výrobní prostředky kombinovaný s konzumentama.
Alzheimer o Global Street party, květen 1998
V této kapitole nepůjde primárně o aktivity členů subkultur v dosud užívaném smyslu jako spíše o aktivistické projevy s případnou vazbou na subkultury. Členové mnoha aktivistických skupin často vykazovali subkulturní znaky a v řadě případů se u nich nároky na trávení volného času stávaly politickým tématem. Jejich požadavky politické autonomie vycházející především z německého antiautoritářského prostředí (Die Autonomen) našly svůj odraz především na levé straně postsocialistického aktivistického spektra. (Geronimo, 1990) Postupem času si anonymizo-vanou a militarizovanou taktiku „Black bloc" přímo inspirovanou nejen německými autonomy, ale i pozdějšími zapatisty, avšak už nikoli stoupenci italské dělnické autonomie (autonómia operaia), osvojili vedle anarchistů, antifašistu a antiglobalistů i rasisté.6
V této kapitole budu nicméně prostřednictvím třech případových sond věnovat pozornost výhradně mediálnímu a bezpečnostnímu odrazu anarchistického, antifašistického a antiglobalizačního aktivismu a poukážu na jeho subkulturní souvislosti.
Jiné kontroverze než koncept autonomie přináší další, často v souvislosti se subkulturami a novými sociálními hnutími diskutovaný koncept kontrakultury. V této práci s ním nepracuji hned z několika důvodů. Jednak se nedomnívám, že minoritní kulturní projevy specifických generačních skupin stojí vždy nutně v přímé a plné opozici ke všem složkám hegemonní kultury, ať už vykazovala tendence k homogenitě nebo
6 V této knize používám označení tohoto hnutí jako antiglobalizačního, přestože v otázce jeho denominace panují kontroverze. (viz Kolářová, 2009, s. 28-29)
86
heterogenite. Dále, reflektuji neúnavný proces komodifikace drtivé většiny subkulturních znaků v kapitalistickém systému produkce, pro nějž jsou kreativita a inovace přinášené subkulturami vítaným oživením. Konečně, stojím i v opozici proti birminghamské idealizaci subkultury jako revolučního subjektu. Je podle mého soudu zcestné očekávat emancipační pohyb od skupin nacházejících se v minoritní pozici, od lidí, kteří často jen kopírují předsudky lidí konformních k většinovému vkusu a posilují je navíc o už dříve diskutovanou uzavřenost vycházející z mentality subkulturní pevnosti. Většiny těchto kontroverzí si byli vědomi i autoři spjatí s anarchistickým prostředím, kteří téma politické autonomie ve vztahu k životnímu stylu a volnému času rozpracovali už v devadesátých letech.
Socioložka Marta Kolářová shrnula relevantní debatu v rámci českého anarchismu následovně:
„V rámci anarchistického hnutí se dá mluvit o soupeření dvou hlavních ideologických proudů: 1. autonomní nebo individualistický anarchismus, jindy také nazývaný anarchismus životního stylu (nebo syntetický anarchismus propojující různé směry anarchismu jako ekoanarchismus či anarchofeminis-mus), s kulturně-sociální orientací, spojenou se squaterstvím, alternativní mládeží a subkulturami (punk, hardcore, techno). 2. anarchismus orientovaný na dělnickou třídu a třídní boj, spíše kolektivistický anarchismus (anarchokomunismus, anar-chosyndikalismus či sociální anarchismus), s politicko-ekono-mizující orientací, snahou o revoluci a osvobození pracující třídy, s pozorností upřenou na dělníky a pracující (některé anarchistické skupiny měly blízko trockistům a spolupracovaly s odbory)." (Kolářová, 2008, s. 47)
Kritiku „anarchismu životního stylu" odkazující k teoretikovi sociálního anarchismu Murrayovi Bookchinovi v českém prostředí formulovala především Federace sociálních anarchistů (FSA). (Bookchin, 1995) Ta se v tomto ohledu přímo vymezovala především proti Československé anarchistické federaci (ČSAF) nebránící se oslovovat především subkulturní mládež. V jednom z jejích prohlášení najdeme tyto formulace:
87
„Cesta ven vede přes jasné odmítnuti všeho .autonomismu', takzvaně radikální ekologie, punkerského životního stylu, H/C a obecně hudebních subkultur, věčného hraní si na něco zvláštního, kultu nášivek, stylového oblečení atd. Dokud se hnutí nebude posouvat věkově dopředu, tak se nikam nedostaneme. Pokud bude hnutí sestávat valnou většinou ze středoškoláků, kteří si za pár let na anarchismus ani nevzpomenou, takto můžeme zabalit. Proto musíme - i v tak malých .skupinkách' -nekompromisně obhajovat takzvaně ,starý', ale ve skutečnosti navýsost aktuální sociální, revoluční anarchismus ve všech jeho formách." (Redakční kolektiv Svobodné práce 1997, s. 3 cit. par Linhartová, 2014, s. 32-33)
ČSAF však ve své mobilizaci především příznivců subkultur pokračovala a lze říci, že si takto vytvořila dominantní pozici v českém postso-cialistickém anarchismu.
Jedním z pamětníků postsocialistické subkulturní politizace byl už v souvislosti s Prvním májem 1992 rasistickým militantem zmíněný Ivo „Ivošek" Mathé, s nímž v práci Umění protestu vedl rozhovor editor knihy Filip Pospíšil. (Pospíšil, 2013, s. 81-88) Mathé v něm vzpomíná na svoje zkušenosti se squatingem, aktivitami souvisejícími s protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000 v Praze i otevřeně politickým techno soundsystémem Cirkus Alien. Dalšími pamětníky obdobných kontextů byli pak Slavomír Tesárek a Roman Laube, „duše squatů" Milada a Ladronka. Rozhovory s nimi uvádí Vlastimil Růžička v knize Squaty a jejich revoluční tendence. (Růžička, 2006, s. 61-77,137-148) Nelze si nepovšimnout, že oba prezentují politické názory silně akcentující ekologická témata, přičemž Tesárek se vyhraňuje proti jednoznačné profilaci anarchistického hnutí v ČR na an-tifašismus, a to na úkor ekologie, squatingu a dalších témat. (Růžička, 2006, s. 65) Obraz této aktivistické praxe, především v jejím propojení se subkultur nimi kontexty, bude tvořit obsahovou páteř této kapitoly. Jak už bylo zdůrazněno na několika jiných místech, byla pro vztahy mainstreamu (většinové společnosti, kultury a politiky) a subkultur během pozdního státního socialismu a postsocialismu klíčová role policie a médií. V následujících případových sondách se budu věnovat jejich reakcím na snahy o vybudování autonomie, nikoli v prostorovém, ale
v politickém smyslu, subkulturní autonomie jako protestu proti politické, ekonomické a kulturní hegemonii, a to výhradně během postsocialismu, kdy začaly tyto snahy být explicitně artikulovány.
„Gestapo, gestapo!": policie, média a konec Sametu
V této kapitole jsou jako objekt reakcí policie a médií popisovány spíše aktivistické skupiny navázané na sociální hnutí než konkrétní subkultury. Jak už bylo zdůrazněno, ty se ale často s jednou nebo více subkulturami výrazně překrývaly. Skandování „Gestapo, gestapo" jsem pak směrem k prvnímu z těchto agentů odposlechl (a nejspíš i skandoval) na demonstracích. Vzájemná propojenost volnočasových skupin společného vkusu a aktivistických skupin je patrná z důvodů diskutovaných výše obzvlášť u části anarchistů. Jednou z jejich prvních protestních akcí, která narazila na policejní represi, byl happening proti pražskému plesu v opeře z února 1992. Ples ve Smetanově divadle (Státní opeře) pod patronací Ivany Trampove anarchisté vnímali jako „projev arogantního pohrdání všemi občany, na které dopadají tíživé důsledky ekonomické reformy". (ČSAF. Ples upírů - „retro report" cit. par Linhartová, 2014, s. 23) Logika jejich protestu tak byla zasazena do specifického postsocialistického kontextu. S odstupem dvaceti let toto popisuje i anarchistická revue Existence:
„Na stejném místě jsme se sešli i před dvaceti lety, kdy dva roky po změně režimu vystřídala stranickou šlechtu šlechta staronová. V roce 1992 se do opery sjeli příslušníci šlechtických rodů, podnikatelské elity a české novopečené smetánky. Před operou je čekalo na uvítanou shnilé ovoce od těch, jimž bylo přikázáno utáhnout si opasky ve jménu Klausových ekonomických reforem." (Existence, 2012, s. 7)
Svým specificky žurnalistickým stylem popisuje okolnosti protestu Bohuslav Pečínka, autor brožury o levicové opozici proti KSČ:
„Polákova Levá alternativa na sebe mediálně upozornila dvoutisícovou demonstrací mladých anarchistů proti rozhazovačnému ,Plesu upírů' 8. února 1992. Vratislav Votava nejdříve na po-
88
B9
volené demonstraci na Václavském náměstí svým hřímavým hlasem vyřadil z provozu megafon a poté mládež zasypávala ,rozežrané magnáty', tj. účastníky snobského plesu ve Smetanově divadle, kilogramy shnilého ovoce. Zaměstnanci Pinker-tonovy agentury marně chránily róby dam, fraky pánů a luxusní limuzíny před znečištěním. O kus dál pak anarchisté nalévali z velkého kotle do misek zájemcům zdarma ,polévku pro chudé'." (Pečínka, 1999> s. 95)
Sociálnímu aspektu protestu nevěnoval příliš velkou pozornost autor z okruhu Cibulkových Nezávislých novin. Ten se zajímal daleko více o policejní reakci na něj a díky němu můžeme dnes zásah rekonstruovat:
„Nepřišel jsem se podívat na snoby, kteří v dnešní, pro většinu lidí v Československu velmi těžké době jsou ochotni za stůl na tomto plese zaplatit až patnáct tisíc korun. [...] Vrchní policajt pan Zelenický tomuto spolku, co si říká pražská policie, velel v civilu. Jeho velení probíhalo takto: pobíhal zmateně po prostoru před Smetanovým divadlem a evidentně si nevěděl rady. Jeho uniformovaní podřízení nereagovali na házení vajec a rajčat po účastnících plesu snobských zazobanců vůbec. O bezpečnost těchto lidí se starala výlučně Pinkertonova agentura a musím říct, se vší rozhodností, ale také korektností. [...]
V duchu starých a na různých protikomunistických demonstracích osvědčených praktik bylo mnoho lidí, kteří vůbec nic nezákonného neprováděli, napadeno [policií] ,kasrem' (slzný plyn). [...] Jeden z onoho kordonu (hodností nadstrážmistr, asi 180 cm vysoký, robustní, tak čtyřicetiletý) si na základě [...] požadavků [o prokázání se služebním číslem, pozn. O.D.] začal dělat posměšky slovy: ,máte klíče? Tak šije vyndejte a můžete zvoniť [...] Během mžiku se ocitlo několik lidí na zemi [...]
V těchto místech se neshromažďovali agresivní anarchisté, kteří již před touto dobou se počali rozcházet. Mezi tlučenými byl i bývalý známý disident pan Penc, který má stejné zkušenosti s policií komunistickou." (- CD -, 1992)
90
Silová reakce policie na protest aktivistů proti této kulturně artikulované akci rodící se české postsocialistické buržoazie mohla znamenat předzvěst následujících represivních postupů proti aktivistům a příznivcům subkultur.
„Dost nás bude zajímat, který hygienik to povolil." Klub Propast, Praha, květen 1996
Jedním z nich byl nebývale silový zásah několika jednotek policie v sobotu 4. května ve 21.45 hodin v Praze 3, Lipanské ulici v klubu Propast. Policie měla údajně zasahovat v klubu rasistických skinheads. Podle článku v deníku Svobodné slovo se jednalo o Idub punkový. „Charakter klubu plně vyhovuje vyznavačům hnutí PUNK a anarchistům." (Zákrok v klubu..., 1996) Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST) ve svém materiálu uvedlo:
„V uvedeném klubu se podle policie scházejí stoupenci militantního křídla hnutí skinheads, avšak podle očitých svědků a majitele klubu se zde militantní skinheadi nikdy nescházejí a klub je naopak navštěvován mladými antifašisty, anarchisty a pankáči, což policie musí vědět a umět rozeznat, uvedli Pene s Procházkovou. ,Naskýtá se otázka, proč policie lavíruje s pojmy a mate společnost při rozlišování jednotlivých skupin mladých lidí,' táží se jmenovaní. V době ,brutálního zásahu ozbrojených policistů' se v klubu konal benefiční koncert za vězněného P. K., jenž 20. března 1996 v autobusové zastávce Benátky nad Jizerou v sebeobraně smrtelně zranil útočníka z řad fašistických skinheadů, jimiž byl napaden. (HOST žádá vyšetření..., 1996)
Také podle majitele klubu navštěvovali Propast antifašisté a mezi nimi i antifašističtí skinheads:
„Majitel klubu Propast Michal Schwub nám vysvětlil, že mezi jeho hosty patří také mladí lidé, kteří se označují anglickou zkratkou SHARP, jež v češtině znamená skinheadi proti rasistickým předsudkům. Tato skupina je vůči ostatním skinům v opozici." (Dívka s poraněnou páteří..., 1996)
91
Okolnosti zásahu popsal ředitel pražské policie podplukovník JUDr. M. Borník následovně:
„Prostor klubu lze přirovnat k panelákovému bytu 3+1. Když jsme přišli, uvnitř se tísnilo 140 lidí. Vzhledem na omezené prostory se velitel opatření rozhodl vyzvat návštěvníky, aby vyšli ven, a tam je teprve kontrolovat. S ohledem na možnost odcizení služebních zbraní s sebou policisté v té tlačenici neměli ani pistole. Mechanicky zajištěné samopaly ale patří do výzbroje některých speciálních jednotek, jako právě zmíněné ROZA [Rota zásahu proti nebezpečnému pachateli, zásahová jednotka Správy hl. m. Prahy, pozn. O.D.]. Do klubu vedou příkré schody, které jsou tak pro horské kozy. Jedna návštěvnice na nich upadla, prorazila si ret a pak poplivala zeď. To byla ta krev, kterou nasnímala televize NOVA. Je zde jedna mísa na WC pro všechny. Dost nás bude zajímat, který hygienik to povolil. Jako šatna slouží hřebíky zatlučené do zdi. Také nás bude zajímat, kdy tam naposledy prováděl kontrolu obvodní úřad. Vše probíhalo pod jednotným velením, takže za případné nedostatky se bude zodpovídat konkrétní velitel. Na místě jsme zajistili tři balíčky marihuany, injekční stříkačky, nože a řetězy. To, že TV NOVA odvysílala neprověřené skutečnosti, považuji za nekorektní." (Zákrok v klubu..., 1996)
Policie popisovala zásah jako „oprávněný, odůvodněný a zcela na místě" (Svědkové hovoří o „uličce", 1996) a trvala na tom, že byl ještě málo razantní.
„Podle občanů z okolí, kteří se policii po zákroku ozvali, zde muži zákona postupovali málo razantně v poměru k tomu, co život v sousedství tohoto klubu obnáší." (Zákrok v klubu..., 1996)
Svědectví z opačné perspektivy však vyznívá jinak:
„Sto padesát účastníků koncertu však bylo podle svědků podrobeno násilnému vyvedení z klubu a opakovaným osobním prohlídkám. Například Petru Horákovi, který jako první podal
na policisty trestní oznámení, dodnes nebyl vrácen občanský průkaz, dalším účastníkům údajně chybí bankovní karta, karta zdravotní pojišťovny a polský návštěvník prý postrádá sto marek. Lékařskou pomoc vyhledalo celkem šest osob, z nichž nejzávažnější zranění asi má kanadský hudebník, který utrpěl zlomeninu žebra, a česká dívka, která má po úderu tonfou nehybnou krční páteř. Protože její pracovní neschopnost potrvá déle než sedm dní, došlo velmi pravděpodobně k porušení zákona podle § 221 - ublížení na zdraví. Podle informací policie byly v klubu nalezeny časopisy s fašistickou tématikou. Jak nám ale řekl P. Horák, on sám už před více než rokem podal trestní oznámení proti rasistické nahrávce s názvem Skin Song." (Dívka s poraněnou páteří..., 1996)
Razance policejního zásahu překvapovala.
„Hosti byli šokováni brutalitou zásahu. ,Jeden ozbrojenec s kuklou na hlavě na mě řval, že jestli se pohnu, tak mě zastřelí. Pak mi dal pěstí do zubů a mlátil po hlavě.' Nešlo o první konflikt s policií v poslední době." (Policejní zásah šokoval, 1996)
Jan Křeček, v té době redaktor Mladého světa, popisoval svou snahu vysmeknout se zasahujícím policistům jako neúspěšnou:
„Zkoušel jsem novinářský průkaz, což mi nijak zvlášť nepomohlo - naopak jsem dostal ještě pár ran." (Svědkové hovoří o „uličce", 1996)
Odkud ale do Propasti tato nezvaná návštěva asi 60 policistů přišla, není zřejmé a souvisí to i s nejasným motivem zásahu. Informace ze strany policie směřovaly po vyvrácení teorie o doupěti rasistických skinheads k drogám. Ve skutečnosti jich ale v Propasti bylo nalezeno žalostně málo. Navíc se majitel klubu proti drogám explicitně vyhraňoval.
„Jak nám potvrdil Michal Schwub i návštěvníci, před časem do klubu přišli dealeři drog, avšak barmani je za pomoci hostů vyhodili s tím, že už nikdy nebudou do prostor zařízení vpuštěni.
92
93
Po stěnách klubu jsou rozvěšeny plakátky s textem zakazujícím prodej i užívání drog." (Dívka s poraněnou páteří..., 1996)
Obdobně byla vyloučena i účast specializovaného protidrogového týmu.
„Vedení policie tvrdí, že zásah provedl i zvláštní policejní tým s názvem Drogy. Ovšem zdroj LN uvedl, že tato skupina policistů se na zásahu v Propasti vůbec nepodílela." (Rabenseifnerová, 1996)
Kdo vlastně v Propasti zasahoval, není zřejmé ani podle jiných zdrojů.
„,Na akci spolupracovali lidé z pražské speciální zásahové jednotky Roza, která spadá pod pořádkovou policii, tým Drogy a kriminalisté z odboru boje proti extremistickým skupinám,' tvrdí například náměstek šéfa pražské policie Antonín Fe-dorko. Naopak mluvčí ministerstva vnitra Jan Šubrt uvedl, že protiextremistická jednotka v klubu vůbec nebyla. Jeho slova však kromě Fedorka zpochybnil přímo jeden z členů tohoto komanda, který se již dříve veřejně přiznal k tomu, že se razie zúčastnil." (Policisté se neshodují..., 1996)
Podle HOST provedla zásah v Propasti pražská zásahová jednotka a tajní policisté. (Rabenseifnerová, 1996) Deset napadených lidí podalo trestní oznámení na policisty, deset dalších asi týden po zásahu podání trestního oznámení zvažovalo. Žena s poškozenými zády nemohla trestní oznámení podat proti konkrétní osobě, protože se policisté odmítli legitimovat. (Kro-páčová, 1996) Jako přestupek byla posuzována neschopnost policie pořídit videozáznam ani se třemi kamerami. (Nepořízení záznamu pobuřuje, 1996)
Zásah v Propasti znamenal také aktivizaci občanské kritiky policie. Článek ve Svobodném slovu zásah v Propasti označil za „seriál policejních akcí započatý [v roce 1991 protiteroristickou jednotkou, pozn. O.D.] na letišti Mošnov, pokračující zákrokem [proti ruským mafiánům v roce 1995, pozn. O.D.] v restauraci U Holubů a před podnikem Pod Petřínem". (Zákrok v klubu..., 1996) Policie měla sice ještě v roce 1996 ne zcela pozitivní image s ohledem na svou roli během násilného potlačení protestů v lednu a listopadu 1989, představitelé Ministerstva vnitra ale v té době byli bývalí disidenti a i z této pozice zásah policie obhajovali.
Náměstek ministra vnitra Martin Fendrych proto kritizoval její přiznání amatérismu v souvislosti s nepořízením záznamu (Nepořízení záznamu pobuřuje, 1996) a zásah obhajoval poukázáním na přítomnost drog v klubu i sám ministr vnitra Jan Ruml:
„Na jedné straně nemůžeme říkat, že se v rockových klubech fetuje, a na druhé straně kritizovat policii za to, že nezasáhla." (Zákrok v klubu..., 1996)
Proti jeho vyjádření protestoval jiný bývalý disident, už zmíněný Stanislav Penc, prostřednictvím HOST:
.„Členové HOST se obávají, že podobné razie pod záminkou vyhledávání drog a jejich distributorů mohou být využívány k zastrašovaní skupin mladých lidí, jakými jsou například antifašista, anarchisté či punkeři. Pokud by se to potvrdilo, svědčilo by to o vážném porušení občanských práv a svobod vČeské republice,' uvedl Penc." (HOST žádá Rumlovu..., 1996)
Zástupce policie plukovník JUDr. M. Vávra se v obhajobě zásahu dovolával demokratických principů:
„Pokud jsme pasivní, jsme kritizováni. Pokud něco podnikneme, tak také. Když jde policie do zákroku, nesmí ho prohrát. Škoda, že televize odvysílala názory pouze jedné strany. Demokracie je dodržování práv toho druhého." (Zákrok v klubu..., 1996)
Kritiku policie ale přednesl například i konzervativní politik Oldřich Kužílek, poslanec Občanské demokratické aliance. Ten se vyslovil proti sypání všech mladých do jednoho pytle a pro nutnost komunikace ze strany policie. Zdůraznil také znepokojivě vysokou ochotu veřejnosti tolerovat tvrdý zákrok. (Cíl zákroku v klubu Propast byl nezákonný, 1996)
Zásah policie v Propasti ještě dlouho vyšetřovala police a i demonstrace poškozených a jejich sympatizantů o rok později, 3. května 1997, před budovou Ministerstva vnitra měla za výsledek jedno „zlomené žebro a četné pohmožděniny [...] Mezi zraněnými byl také fotoreportér agentury ČTK Tomáš Železný [...]: ,Snažil jsem se policistům vysvětlit,
94
95
že jsem novinář, ale srazili mě k zemi a tvrdili, že na novinářský průkaz spatně vidí.' Při akci zatkli policisté dvanáct lidi a při střetu bylo zraněno i osm z šedesáti policistů." (Podešvová, 1997)
Jiným výsledkem zásahu v Propasti bylo na poli autonomního anti-fašismu konsolidování Antifašistické akce (AFA), která pravděpodobně v reakci na zásah otevřeně deklarovala svou odtažitost k policii a státu. V pražském vydání MFDnes z 10.5.1996 najdeme shodou okolností informaci o tom, že byl zaměstnanec policejního prezidia obviněn z propagace fašismu, neboť hajloval v Nádražní ulici na Smíchově při potyčkách s anarchisty. (Zaměstnanec policejního prezidia, 1996)
Posuňme se ale v čase, a přestože nebude možné zcela odhlédnout od tématu minulé kapitoly, věnované subkulturnímu antifašismu, alespoň v následujících případových sondách se mu trochu vzdálím.
„Každej si kopnul nebo praštil, a ne málo." Global street party, Praha, květen 1998
V druhé polovině devadesátých let začala do českého aktivistického prostředí pronikat nová praxe. Ta se zaměřovala především na kritiku ekonomické globalizace a jejích agentů, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Postupně byla tato kritika rozšířena na neoliberalismus obecně a jako pozitivní hodnota bylo formulováno heslo „Jiný svět je možný". To mělo působit jako vyvážení ekonomické globalizace „globali-zací zdola", globálním protestním hnutím či antiglobalismem. (Rohrba-cher, 2011)
Proměny sociálních hnutí z původního významu starších obranných bojů ve sféře produkce přes praxi protestních hnutí přelomu šedesátých a sedmdesátých let hledajících rezistenci ve spotřebě a volném čase („nových sociálních hnutí") až po „transnacionální antiglobalizační hnutí" konce 20. století si všímá socioložka Marta Kolářová. (Kolářová, 2008a; Kolá-řová,20o8b) Podle ní nesou protestní hnutí od druhé poloviny devadesátých let v mezinárodním i českém prostředí zcela nové znaky a jsou především jinak šířeny. Pokusím se v následujících dvou případových studiích ukázat na jednotlivé průsečíky mezi praxí tohoto typu sociálních hnutí, jejich (sub)kulturních projevů a otisku, který za přispění policie a médií zanechaly v mainstreamu (většinové společnosti, její kultuře a politice).
96
Přelomovou událostí se v této souvislosti stala Global street party, která se konala 16. května 1998 v Praze. Okolnosti jejího konání popisuje ve své disertaci právě Marta Kolářová, která přímo tématu pouličních protestů (street parties) věnovala i bakalářskou práci. (Kolářová, 2000)
„Myšlenka organizovat street party byla do ČR přenesena z Anglie, kde s ní přišla skupina Reclaim the Streets! v roce 1995 v Londýně, street party se odtud rozšířila po celém ostrovním království a dále po světě, zejména v Evropě. Zapojení se do londýnské street party několika českými aktivisty bylo jednou z inspirací pro organizátory Global street party v České republice. Další stimul představovala účast některých organizátorů pražské street party na 1. konferenci People's Global Action (PGA) v Ženevě v únoru 1998. Na konferenci bylo dohodnuto .pořádání protestních akcí po celém světě, které měla odstartovat globální street party 16. května, dva dny před začátkem 2. ministerské konference Světové obchodní organizace' (Konfrontace 1/1998). Čeští delegáti se do ČR ,vrátili tak entuziastický (...) přišli na Ladronku s tím, že by se něco mělo udělat, že by se měla vyzkoušet tahle nová forma protestu, kombinace hudby a protestu' (Jiří, Konfrontace)." (Kolářová, 2008a, s. 51-52)
Akce se podle různých svědectví zúčastnilo na 3000 lidí a jejich dominantní motivaci k účasti popisuje jeden z protestujících následovně:
„Mottem tyhle akce byl protest proti nadnárodním korporacím, které vnímají hjumaníky nejako bytosti, ale spíš jako výrobní prostředky kombinovaný s konzumentama ... A snad všem je jasný, že to tak dneska prostě je. Dále se protestovalo proti pokusům na zvířatech a proti devastaci životního prostředí. Ale co si budem povídat - lidi se tam hlavně přišli bavit." (Alzheimer, 1998)
Už zmiňovaná Federace sociálních anarchistů (FSA), stojící v protikladu k subkulturnímu aktivismu zastávanému Československou anarchistickou federací (ČSAF) na pozici třídního boje, akci z důvodu převládající motivace zábavy nad politikou označila za ,obludný karneval' a ,pseudoanarchismus životního stylu'." (Bastl, 2011, s. 103)
97
I tak, anebo možná právě proto byla Global street party založena na kompromisech. Různorodou komunitu subkulturních vkusů popisuje jiný účastník následovně:
„Na náměstí byli vedle sebe přítomni příznivci tvrdého, „špinavého" techna z Cibulky (kteří nemají zrovna v oblibě komerčnější klubové parties), fanoušci klubového house (o jejichž tolerantnosti si také nedělám iluze, ale hrál jim tam Loutka, tak proč by tam nebyli), punkeři (kteří nemají rádi celý svět), hippies (které pro-změnu nemám rád já), skejťáci, anarchisti (kteří neradi kapitalismus, systém a konzum) a kinder-indies (které nemá rád kdekdo, něž si uvědomí, jak on sám před lety začínal)." (Bodia, 2012)
Výsledkem byla proto různorodá akce, která samozřejmě na jedné straně narážela na mantinely tolerance generačně starších nebo jinak (sub)kulturně orientovaných obyvatel Prahy, na straně druhé dokázala integrovat i některé marginalizované skupiny jejích obyvatel. První z citovaných pamětníků popisuje tyto dva rozměry následovně:
„Procházející důchodci si zmateně prohlíželi tančící dav a nevěděli, která bije. Zmatené pohledy a brblání pod fousy byly na denním pořádku. [...] Nebavili se. Čekali, až vypadneme. Ale jako mezi policajty je (prý) každý stý rozumný, to samé zřejmě platí i o důchodcích. [...] Další generační extrém představovali cikánci okolo osmi let, kteří se tam tak motali po ploše, ale když zjistili, že je tady bezpečno, tak začali metat před junglovým systémem kotrmelce, hvězdy a pařili break. [...] Dole na náměstí stáli lidi v kruhu a pozorovali umění to-čičů a fireflusařů." (Alzheimer, 1998)
Příjemné pocity z tanečního odpoledne na vinohradském náměstí ale přehlušil následující chod událostí. Marta Kolářová s odvoláním na své zdroje mezi organizátory uvádí jejich určitou rozmrzelost:
„Organizátoři přiznávají, že nevěděli, jak street party v českém prostředí dopadne. Podle nich se model neosvědčil, protože účastníci nebyli dostatečně informováni o této nové formě
a chovali se tradičním způsobem - sešli se na náměstí a pochodovali městem." (Kolářová, 2008, s. 51-52)
Pochod městem ale cenil pivní z citovaných pamětníků velmi pozitivně:
„Vydali se směrem dolů do Anglické. PO ULICI!!! [...] Auta měla smůlu. Tady jsme šli my. Po celý šířce ulice, pískot, radost, kroky, do toho Hečko z auta Alienů, lidi nám mávali z baráků nebo jenom čuměli a my došli k Legerovce. Tady začínala ta opravdová prdel. Magistrála! Ale tok lidí se nedalo jen tak zastavit. Vtekli jsme na magistrálu a vyrazili doprava. Těžko popsat tu euforku, co se nám vlila do žil... Ten pocit, že si pochodujem po ulici, kde by normálně člověk neurazil ani deset metrů, než by ho něco odvezlo na skle, pohled na auta fízlů, která nás sledovala, ale mohla hovno, pohled lidí z tramvají který koumali, co že se to jako dneska děje, známí okolo, pískot, mužička, slunce!!!!!" (Alzheimer, 1998)
V jádru pochodu městem tedy stála emancipační myšlenka „Ulice lidem". S ohledem na politickou profilaci mnoha účastníků byl ale billboard předsedy SPR-RSČ Miroslava Sládka na ulici navíc. V tomto momentu došlo také k prvním střetům s policií:
„Když dav sešel Mezibranskou ulicí a někteří manifestovali své politické přesvědčení demolicí republikánského billboardu, průvodu se postavil kordon složený z 28 příslušníků Zásahové jednotky Policie ČR. V momentě, kdy tito policisté zaútočili na čelo průvodu (dodávám, že po celou dobu nepadla ze strany policie ani formální výzva k rozchodu), se přes ně za pomoci prázdných lahví a kusů republikánského billboardu přehnalo čelo průvodu složené převážně z militantnějších příznivců autonomního hnutí, kteří tímto uvolnili cestu. O tom však valná většina průvodu neměla ani ponětí." (Bodia, 2012)
Došlo nakonec i na střet s agresivním řidičem:
„Bohužel jsme sešli z tý magistrály, takže tady už jsme nikoho moc neblokovali ... zabočili jsme do Revoluční, z tý pak do
98
99
ClOBAl
STREET PARTY 98
»««W.ClItii». (U.liwM'm.i »»M< »<-*« Ifa^rt«^ >Ut~t Wm
t»<v»*i..li.^w*«.,Mi WHtwm.tmln—- UUC£ UOEM'
CIRKUS AUEN SOUND SYSTíM:
onlOUTKA Tft&VA
I,
MWtSOfffl
lADfiONKA SOUND SYSTEM:
PATH ORION
Mt
FtRAl S0UNÖ SYSTtM: en RUCHE 80YWTHM ňom
.«•|«i!*r.kmlft*fiWMi
i tém m«u.    »Hu. wvd«. w*«j.
16.5. nám. Míru
start 14M-17°° průvod Prahou
ř»*..«* |i. MM p ÍW Ibwttt ."kw*, «■>*** u        kw* *t *ť
f. 0. fcl HI. tM *1 řr»kj*.l«M*K*t»M*W»-«<**t»
Dlouhý, pak do Široký - tam byla celkem drsnost - prostě proti nám se vyřítilo civilní auto který totálně sralo na to, že tam jdou lidi... Prostě pan tvrdej. Pár lidí odhodil, někdo stačil uhnout, ale pak musel ten hajzl zpomalit. Každej si kopnul nebo praštil, a ne málo. Učebnicovej příldad toho, jaxe agresivita nevyplácí... Zprohýbaná karosérie a doufejme že i proražený okno ho přijde na slušný prachy." (Alzheimer, 1998)
Najíždět služebními vozy do davu měla i policie:
„Na Nábřeží Ludvíka Svobody [...] se policie snažila zastavit průvod podruhé, a to podle svědků i za pomoci najíždění služebními auty do davu. Odpovědí jí však bylo převrácení policejního auta i s osádkou a následné zahnání kropicích vozů kameny." (Bodia, 2012)
Další incidenty na sebe pak nenechaly příliš čekat:
„Průvod dále pokračoval uličkami Starého Města na Mariánské náměstí k sídlu Magistrátu. Odtud se pak po několikaminutové zastávce vydal na Václavské náměstí. Zde přibližně 15 osob začalo vrhat dlažební kostky proti výloze bufetu McDo-nalds, který se nachází v dolní části náměstí. V tento moment se členům zásahové jednotky podařilo chytit jednoho z opozdilých se vrhajících. Smýkali s ním po zemi, kopali ho, tloukli obušky a nasadili pouta. V ten moment někdo z militantů zakřičel: ,Hele, pojďte mu pomoct.' Policisty odehnali a zadržený utekl i s pouty za zády. Průvod pokračoval do Vodičkovy ulice, kde postupně vzaly za své výlohy KFC, sldnheadského obchodu Černá můra (v tisku prezentováno jako obchod s textilem), McDonalds a řeznictví, kde se bohužel několik idiotů neubránilo pokušení sebrat z rozbité výlohy několik salámů a konzerv, aby tím následně zdiskreditovalo politicko-etický význam násilných činů jako prostředku politického nátlaku a dalo tak médiím oporu pro úvahy o rabující lůze." (Bodia, 2012)
Leták první Global street party, archiv autora
Vté době také přišel razantní zákrok policie. Policejní mluvci Eva Brožová jeho načasování odůvodnila následovně: „K zákroku jsme se odhodlali až tehdy, když agresivita účastníků prudce stoupla." (ZN18.5., cit. par Kozy.cz) To potvrzuje i Radislav Charvát, pověřený vedením pražské policie:
„Následky zákroku musejí být menší než to, co původně hrozilo. Tedy zpočátku jsme nechali dav jít a zasáhli jsme až v momentu, kdy začali ničit majetek a rabovat. Měli jsme strach, že předčasný tvrdý zásah by mohl situaci naopak zhoršit a vyhrotit." (MfD 19. 5., cit. par Kozy.cz)
Stanislav Pene z Dokumentačního střediska pro lidská práva, zmíněný už při protestech proti plesu v Opeře, vzpomínal na zásah ve Vodičkově ulici následovně:
„Policisté vyskákali z antonů a začali řezat hlava nehlava lidi. [S]vědecký výpovědi [...] lidí z okolních baráků [...] říkají, že člověk měl pouta na rukou a policajti do něj kopali." (Spornost zásahu..., 1998)
Radislav Charvát odmítl nařčení z brutality zásahu a především z toho, že policie bila nevinné:
„Všichni, kdo se k vandalům připletli náhodou, měli dostatek času a prostoru uposlechnout výzev policie a odejít. Možná pět set lidí se tam sešlo z těch důvodů, které byly uvedeny. Těch dva a půl tisíce zbylých tam přišlo proto, aby vyprovokovali konflikt s policií." (Právo 19. 5., cit. par Kozy.cz)
Charvát pokračoval:
„Zákrok policie byl přiměřený, adekvátní dané situaci a jsme přesvědčeni o tom, zejména [...] při [...] zákroku ve [...] Vodičkově ulici, že ten, kdo tam neměl co dělat, měl prostor a čas odejít. Svědci jsou třeba i z Novoměstského pivovaru. Tam [...] lidé odcházeli i během [...] zákroku." (Spornost zásahu..., 1998)
Stejnou linii hájil Karel Žák, šéf zásahové jednotky:
„My jsme několikrát vyzývali ty, kteří neměli s akcí nic společného, aby opustili Vodičkovu ulici. Udělali jsme prostor nedaleko restaurace McDonalds směrem k Václavskému náměstí a směrem ke Karlovu náměstí. Nezúčastnění lidé měli dostatek místa, aby odešli směrem ke Karlovu náměstí. Těm, kteří tam zůstali a prokážou, že jim policie ublížila, se omluvíme." (MfD 19. 5., cit. par Kozy.cz)
Je tedy zřejmé, že i policie připustila možnost toho, že by nějakou ránu mohl dostat prakticky kdokoli. Policejní násilí pak pokračovalo na služebnách. Brutalitu vůči zadrženým lze ale těžko omlouvat frustrací ze zranění kolegů v uniformě. To by bylo vysvětlení Josefa Luxe, lidoveckého ministra zemědělství: „...je možné, že policisté, které nejprve dav zahnal na útěk, si potom zlost a frustraci vybili na zadržených demonstrantech." (Právo 25. 5. s odvoláním na pořad ČT „V pravé poledne", cit. par Kozy.cz) Převládající pocity policistů pak evokovala i policejní mluvčí Eva Brožová. Ta zmínila, že „policie má kvůli běsnícímu davu sedmnáct zraněných lidí. Ošetření muselo vyhledat i pět městských strážníků." (ZN 18. 5., cit. par Kozy.cz)
Zadržený pamětník si ze služeben vybavuje děsivé scény evokující vyprávění o latinskoamerických juntách:
„Když nás převezli na policejní služebnu v Bartolomejské, po jednom nás v hlubokém předklonu, abychom nic neviděli, odváděli dvě patra pod zem. Takřka na každém druhém schodě stáli policisté, kteří nás s nadávkami mlátili a kopali do zad, žeber a ledvin. Nacpali nás do jakési chodby a přinutili nás klečet u zdi s rukama za hlavou. Kdo se pohnul nebo se snažil najít si pohodlnější pozici, byl okamžitě napaden a zbit. Nejvíce pozornosti věnovali policisté klukovi, který původně přijel do Prahy na j akýsi punkový koncert, ale měl tu smůlu, že byl osloven reportéry TV Nova a na dotaz, co se děje, jim odpověděl, že se jako vytloukaj nějaký výlohy a že policajti dostávaj na držku, což je dobře. Policie si ho odvedla takřka přímo od kamery. Dokonce zadržela i člověka, který přijel do Prahy až v 5 hodin
ráno, tj. 8 hodin po skončení průvodu, ale policii se nelíbilo jeho nekonvenční vzezření. [...] Když už klečení trvalo asi hodinu, strašně mě bolela rozbitá kolena a mně už nezabíralo to, že jsem se snažil na celou věc nahlížet jako na jakousi méně sofistikovanou formu jógy, požádal jsem, zdali si mohu dojít na záchod. Uchopili mě dva policisté a dotáhli na WC, kde jsem, z důvodu, abych získal více času, prohlásil, že nechci na malou, ale na velkou. Hodili mě na toaletu bez dveří a bez papíru a koukali na mě. Když jsem si odmítl ulevit za těchto podmínek, vytáhli mě a zbili, několikrát mě kopli do přirození, doporučili mi volit pana Sládka a dostrkali zpět ke klečícím. Po krátké době vyvolali moje jméno a číslo a odvedli do místnosti s několika policisty u psacích strojů. Zapsali si mé údaje a já požádal o telefon a přítomnost advokáta. Nato mi policista v kožených rukavicích vrazil dvě facky a byl jsem odveden do cely, která vypadala jako klec v ZOO. Postupně v ní, na ploše 3x3 metry, počet osob stoupl na číslo 24. Nastala klidnější fáze posedávání, polehávání a povídání si, která trvala cca do 4 hodin, kdy nás postupně převáželi na odběr krve do policejní nemocnice Na Míčánkách. Když jsme na Míčánky přijeli, policisté otevřeli dveře antonu a my jsme viděli a slyšeli, jak příslušníci zásahové jednotky v pěti až osmičlenných skupinách velice brutálně lynčují a týrají namířenou pistolí zadržené. Pohled z okénka antonu na ztemnělý vlhký dvůr se skupinkou urostlých policistů, kteří mlátí a kopou do bolestí křičícího a svíjejícího se člověka, byl regulérně ten nejhorší, jaký se mi za 21 let mého života naskytl. Když tímto způsobem vyřídili předchozí anton, nasedli do něj a odjeli a přišli jsme na řadu my. Naštěstí ,naši' policisté byli o poznání přátelštější a celá věc byla odbyta ,jen' několika ranami a kopanci. Rozhodně se to nedalo srovnat s tím, jak ztloukli lidi z antonů předešlých. Po nedobrovolném odběru krve, foukání do přístroje na měření přítomnosti alkoholu v těle, chození po čáře, sahání si na nos a podobných radovánkách nás převezli zpět do Bartolomejské. Tam už panovala o něco uvolněnější atmosféra, protože se vystřídaly směny a bouchači šli spát. Okolo deváté
hodiny jsem byl po sepsání protokolu propuštěn, z ničeho neobviněn, a utíkal rychle na taxíka. Výsledek 64 zadržených, 25 obviněných (útok na veřejného činitele, výtržnictví, poškozování cizí věci), 9 lidí ve vazbě (8 po třech týdnech propuštěno, jeden ve vazbě doposud), jednomu ze zadržených nalezeny drogy v krvi (aneb zfetovaná lůza), několik žalob na policii, desítky stížností." (Bodia, 2012)
Policejní brutalitu na zadržených nepříliš překvapivě dementoval plk. Jaroslav Gruber z věznice Pankrác:
„Slyšel jsem o nějakém bití a mladíky, kteří jsou umístěni u nás, jsem nechal speciálně prohlédnout. Nebyly na nich shledány žádné stopy násilí." (VP 20. 5., cit. par Kozy.cz)
Banalizoval ji i pplk. František Zedek z věznice Ruzyně:
„Dívky, které jsme přijali, byly v pořádku. U jedné z nich byly ovšem zjištěny modřiny v oblasti hýždí a měla drobně poraněné koleno." (VP 20. 5., cit. par Kozy.cz)
V následující debatě o Global street party a policejním násilí hájil dobovou úlitbou k nejvyšší státní autoritě v zásadě liberální dikcí a vyzdvižením principu soukromého vlastnictví postup policie tehdejší lidovecký ministr vnitra Cyril Svoboda:
„Na počátku to bylo v pořádku. [...] Máme každý právo na vyjádření svého vlastního názoru. A jak už říká i pan prezident Václav Havel, lidská svoboda je nedělitelná. [...] Došlo, podle mě, k selhání organizátorů té akce. [...] Policie nezasahovala pořád, [...] ale zasáhla v momentu, kdy se sáhlo na majetek. A pro mě je vlastnictví nedotknutelné. A argumenty, že vyjadřuji svůj názor tím, že ničím výkladní skříně, že beru zboží, které není moje, znamenají, že sahám na něco, co je zásadně chráněno ústavou a tím našim právním řádem. [•••] To byl ten zlomový moment." (Spornost zásahu..., 1998)
104
105
• H c (niWiiw. f*c o«K«ne, btimt ti jtn /pitky tí. w ni-n (utÄ. rjSo ul«. ntk ÍMtfy"
Praha, metro Florenc trasa B a C
Vy\tiiii?Mi itojeb <íw\ (rt vífjíw. íí>]\aan\1 * ai\.ilľ; níailniclt jjunikrsííni pŕi» 30 nt\. Dl'4 (Vmuj. iřchsci.jsnjb. ípíidjjraíj, drura'n Suií. dub, Mgh»a) íi.-a .!(«•» * b,-M\ dv»:o " inlísiinví' vc;. AVrjfcíni'        m Vií.li.n Vrtu.
Opatrný, v zásadě neideologický postoj prezentoval v této debatě Miloš Zeman, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny:
„Bylo by vhodné vyšetřit všechny činy policistů, k nimž došlo při údajných zákrocích proti nevinným osobám, proti těm, kdo stáli na tramvajové zastávce nebo proti náhodným chodcům." (Blesk 19.5., cit. par Kozy.cz)
Naproti tomu jeho stranický kolega Vladimír Špidla, častý idol občanské levice, zastával v tomto ohledu poměrně překvapivé stanovisko bezvýhradně podporující postup policie: „Zvládnout třítisícový dav bez vážných zranění svědčí o tom, že policie svou práci zvládla." (LN19.5., cit. par Kozy.cz)
Lavíroval i liberální ministr Vladimír Mlynář:
„Podporuji ten zásah, i když si myslím, že mohl být profesionálnější, a byť nepochybně i došlo k některým excesům, které je třeba vyšetřit. Přečetl jsem si některé výpovědi postižených a neudělali na mě moc věrohodný dojem, protože taková brutalita, jaká je tam popisovaná, takovou jsem nezažil ani před listopadem 89. Myslím si ale, že to je vážná věc a odpovědné orgány se tím musí zabývat, a pokud vím, tak se také zabývají. Souhlasím s tím, že se to musí vyšetřit. Já se jenom nemůžu postavit za takovou tu apriorní nedůvěru, že všechno je v prdeli, protože se to ani nevyšetrí." (1. 6. v rozhovoru pro časopis 14, cit. par Kozy.cz)
Svou podporu policejnímu zásahu ale pod dojmem dalších důkazů o nekorektním chování policie, podaných především Stanislavem Pen-cem, odvolal.
Bývalý premiér Václav Klaus, v té době řadový poslanec, využil kritiky Global street party pro přihřátí si vlastní politické polévky v podobě obecné kritiky občanských hnutí:
„Fanatiky ekologických hnutí jsem vždycky považoval za strašně nebezpečnou skupinu destabilizující společnost. Všichni si uvědomí (po tom, co se stalo), jaké nebezpečné semínko se pod pláštíkem ekologie u nás rozsévá." (Právo 19.5., cit. par Kozy.cz)
Leták na Street party 5. června 1999, archiv autora
106
Obdobně využila možnost události komentovat i Vlasta Parkánová, ministryně spravedlnosti:
„Všechno nasvědčuje tomu, že hranici trestní odpovědnosti je třeba snížit. Osobně bych byla pro snažení hranice ze současných 15 na 14 let." (Blesk 18.5., cit. par Kozy.cz)
Silová reakce pak jistě nepřekvapí u Miroslava Sládka, jehož billboard byl při pochodu pravděpodobně prvním zničeným objektem: „Jedinou věc, kterou bych jim vytkl, je to, že (zásah) byl moc mírný." (Právo 19.5., cit. par Kozy.cz)
Z jiných ideových zdrojů neokonzervativní ultrapravice pak čerpal politický komentátor Roman Joch, který měl prohlásit, že do demonstrantů na Global street party se mělo střílet a jejich chování připomínalo Křišťálovou noc. (Co je Občanský institut?, 2010)
V srpnu 1998 pak následovala ve všech ohledech klidná Local street party a na začátku příštího léta pak 5. června 1999 Street party na pražském Těšnově, kdy po jejím skončení během následného pochodu městem došlo k potyčkám s policií na Malé Straně, kde před vyslanectvím USA účastníci protestovali proti bombardování Srbska a zahraniční politice USA. Tato událost je velmi výmluvným způsobem zdokumentovaná v reportáži Děti ráje Josefa Klímy, vysílané v pořadu Na vlastní oči TV Nova. Autor v ní laje nad rozmařilou mládeží z dobrých rodin, která z dlouhé chvíle ničí to, co její zaneprázdnění rodiče vybudovali.
V každém případě pak ale jak policie, tak i organizátoři dokázali zabránit excesům srovnatelným s těmi z května 1998 a formát protestní pouliční slavnosti se jednak normalizoval do podoby cyklojízd a farmářských trhů, které nemají problém získat záštitu magistrátu, a jednak se ve svém radikálnějším pojetí přesunul i do menších českých a moravských měst, kde jej postupem času čekal vesměs stejný osud normalizace. Aktivistická generace, která se na Global street party podílela, ale měla ještě příležitost rozvinout své umění protestu v události mezinárodního významu, jíž se v září 2000 stalo zasedání zástupců Světové banky (SB) a Mezinárodního měnového fondu (MMF) v Praze. Tato událost spíše upozaďovala subkulturní hledisko, nicméně v této knize je s ohledem na její váhu v aktivistickém prostředí a význam pro studium reakcí policie a médií na aktivity nekonformní mládeže nemožné ji pominout.
108
„Zastavme novou normalizaci!" Antiglobalizační protesty, Praha, září 2000
Protesty v souvislosti se zasedáním zástupců SB a MMF na konci září 2000 v Praze patří co do rozsahu i významu pro české aktivistické prostředí k nejvýznamnějším událostem polistopadového období. Pro celou jednu generaci aktivistů, nezřídka propojených se subkulturními komunitami, tyto protesty představovaly vyvrcholení jejich politických aktivit a současně i možnost úzkého kontaktu a koordinace s mezinárodním prostředím a tím i reflexi témat nepocházejících nutně jen z limitovaného českého prostoru. (Kolářová, 2009, s. 71-73) Marta Kolářová popisuje zdroje tohoto protestního hnutí následovně:
„Protesty Praha 2000 nejsou pouze důsledkem difúze témat (započaté u GSP [Global street party, pozn. O.D.]), aktivistů a taktik ze zahraničí (především v důsledku transnacionální mobilizace), ale také výsledkem českého vývoje. Tato vnitřní evoluce vznikla předchozí difúzí zkombinovanou s relativně autonomním interním vývojem, který byl ovlivněn českým hnutím na začátku století a disidentským hnutím v předlistopadovém Československu. Českému radikálně levicovému hnutí, které ačkoli mělo silnou tradici v 19. a 20. století, chybí fáze rozvoje autentických NSH [nových sociálních hnutí, pozn. O.D.] a na jeho fungování se podepisuje dlouhá fáze přerušení. V době globalizace a transnacionálního aktivismu je tak obtížné definovat současný český aktivismus, který má v jiných zemích kořeny právě v aktivitě NSH." (Kolářová, 2008a, s. 13)
Z tohoto pohledu by tedy obdobně jako většina dosud zmiňované subkulturní praxe byl český aktivismus přelomu devadesátých let a počátku 21. století většinovým importem či výsledkem (sub)kulturního transferu.
Vedle Marty Kolářové se tématu pražských protestů ze září 2000 věnoval i Martin Bastl. (Bastl 2011, s. 102-106) Vzniklo o nich i několik absolventských prací, z nichž o některých bude řeč v části věnované recepci událostí ze strany médií. Napsána byla i bakalářská práce srovnávající násilně potlačené demonstrace v lednu 1989, známé jako Palachův týden, a antiglobalizační protesty proti zasedání zástupců MMF a SB
109
v září 2000. (Brabcová, 2012) Z audiovizuálního materiálu se dochoval aktivistický dokument Hry prachu režiséra Martina Marečka z katedry dokumentární tvorby Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění. Zasedání zástupců SB a MMF bylo samozřejmě klíčové nejen pro protestující, ale i pro zdejší politiku a ekonomii. Kontroverzní vysokoškolský pedagog a tehdejší představitel Liberálního institutu Miroslav Ševčík shrnul význam zasedání následovně:
„Praha je teprve 20. městem, kde se výroční zasedání MMF a SB bude konat. Určitým způsobem je to vyznamenání pro Prahu, protože se jedná o první město v postkomunistickém státě, v kterém obě instituce budou zasedat[.] Vedle okamžitého přínosu, kterýmžto je zvýšení tržeb pro ty, kteří zabezpečují služby zhruba pro očekávaných 15 000 účastníků z řad oficiálních hostů a několika dalších tisíc účastníků, kteří chtějí být při protestních a dalších doprovodných akcích, zde může být i multiplikační účinek pro budoucnost při pořádání různých kongresů, konferencí a seminářů. Může dojít i k dalšímu posílení přílivu zahraničních investic. Ovšem i náklady nebudou nízké." (Ševčík, 2000)
Náklady na organizaci pak měly především často zdůrazňovanou souvislost s bezpečností zasedání. Ta rozhodně nebyla podceněna a tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Stanislav Gross ji koordinoval se svými zaoceánskými kolegy.
.Americký Federální úřad pro vyšetřování hodlá v příštím roce otevřít v Praze svoji úřadovnu. Jejím hlavním úkolem bude spolupracovat s příslušnými orgány české policie, předávat zkušenosti a případně organizovat semináře. Podle dřívějších informací ministerstva zahraničí by se pracovníci úřadovny FBI neměli v České republice účastnit žádného konkrétního vyšetřování." (Účastníci zasedání..., 2000)
V samotný den hlavního zasedání, 26. 9. 2000, přijeli mobilizované policisty podpořit do Prahy ještě jejich kolegové z krajů.
w
„Odhaduje se, že aktivistů vyrazilo do ulic 7 000 až 10 000, tedy méně, než se původně očekávalo. K zajištění pořádku bylo v metropoli nasazeno na 11 000 policistů; během odpoledne ovšem policejní prezídium povolalo posily z dalších míst v Čechách." (Petržílková, 2000)
Samotné protesty byly tedy menší, než policie původně očekávala. Do jejich děje nám umožní nahlédnout opět Marta Kolářová:
„Průvod se sešel nejprve na Náměstí Míru, odkud pokračovaly čtyři oddělené proudy označené barvami: modrý konfrontační anarchistický černý blok, žlutý Ya Bašta! s taktikou občanské neposlušnosti, růžový tvořili komunisté, a růžovo-stribrný zahrnoval kreativní protestující se sambou, který ale nebyl organizován INPEGem. Kromě toho byly uspořádány ještě mítinky několika tisíc komunistů, demonstrace Jubilee 2000 za smazání dluhů zemím třetího světa a akce Humanistické aliance. INPEG zorganizoval také Kontrasummit s účastí vědců a intelektuálů. Neziskové organizace Bankwatch a hnutí Duha uspořádaly další paralelní summit s názvem Jiná zpráva." (Kolářová, 2008a, s. 10)
Část protestů měla svůj původ v situacionistickém testování absurdit: „Na mostě zase naběhla italská Ya Bašta a stříkala z pistolek vodu na policajty." (Švehlová in Brabcová, 2012, s. 63) Na několika místech protesty ale degradovaly v nepokoje.
„Odpoledne [v úterý 26. září 2000] se stovky radikálních demonstrantů přesunuly od Kongresového centra ke Státní opeře nedaleko Václavského náměstí. Večer vrcholily protesty anti-globalistů ničením výloh i zařízení různých institucí v centru Prahy. Demonstranti vzali útokem sídlo Investiční a poštovní banky v Bělehradské ulici. Převážně mladí a šátky maskovaní lidé se pak soustředili na provozovnu McDonald's nedaleko sochy sv. Václava a po zdemolování vnitřku zaútočilo několik jedinců na nedalekou restauraci KFC a později na další výlohy IPB na Václavském náměstí. Na Vinohradské třídě část radikálů
no
pokračovala v ničení výloh, například u prodejny firmy Mercedes Benz. [...] Zatčeno bylo asi 420 lidí, z toho 130 cizinců. [...] Poté, co byl navečer zrušen zákaz vycházení z Kongresového centra, začali kolem 18:30 za dohledu policie budovu opouštět první bankéři. Policejním kordonem prošli do stanice metra Vyšehrad, kde pro ně byl připraven vlak metra. Ten je odvezl na Nádraží Holešovice, odkud pokračovali autobusy na Výstaviště na večerní recepci, která se obešla bez výraznějších incidentů. [...] Nepokoje ochromily v hlavním městě dopravu. Po několika hodinách byl vpodvečer obnoven provoz na trase metra C, provoz na všech trasách metra ale byl do pozdního večera omezen. Nadále neprůjezdný zůstává Nuselský most, přes který se v úterý odpůrci MMF a SB marně snažili dostat ke Kongresovému centru. Běžný provoz nebyl obnoven ani na magistrále u Národního muzea." (Petržílková, 2000)
Podle Občanských právních hlídek (OPH) nicméně výtržnosti vytvářela jen určitá část účastníků protestů. (Tiskové zprávy..., 2000) To potvrzují také informace mluvčího protestujících, který navíc upozornil i na problém policejního násilí:
„Násilných činů na úterních pražských demonstracích se podle představitelů Iniciativy proti ekonomické globalizaci (INPEG) dopouštěli mezi protestujícími pouze jednotlivci, kteří dohromady představovali pouhé jedno procento všech demonstrujících. Na tiskové konferenci to prohlásil mluvčí INPEG Viktor Piorecký. Podle něj tedy v pražských ulicích převažovalo násilí ze strany policie, která podle něj útočila na skupiny pokojných demonstrantů zcela bezdůvodně." (Petržílková, 2000)
Podle OPH se skutečně policie dopouštěla řady pochybení a přešlapů. Policisté legitimovali bez zákonného důvodu a neměli viditelná identifikační čísla, zadržovali aktivisty i dobrovolníky OPH, házeli dlažební kostky nebo napadli civilně vyhlížejícího občana bez vztahu k demonstracím. OPH upozornily i na existenci podezřelých osob pohybujících se v místech konfliktů. (Tiskové zprávy..., 2000)
Ministr vnitra Stanislav Gross činnost OPH kritizoval a přes chválu policie připustil, že ho míra násilí zaskočila:
„Demonstrace v Praze byly během úterý brutálnější, než očekával ministr vnitra Stanislav Gross. Ten je přesvědčen, že policie, která byla podle názoru pozorovatelů často až příliš benevolentní, odvedla perfektní práci. ,Nebudu riskovat životy příslušníků, kteří nejsou dostatečně vybaveni,' ospravedlnil ministr na úterní tiskové konferenci skutečnost, proč policisté často jen přihlíželi násilnostem v pražských ulicích. Ministr Gros dále uvedl, že skupiny agresivně naladěných demonstrantů, kteří ničili a ničí majetek v pražských ulicích, by měly být postupně izolovány a obklíčeny policií. Jednotliví zjištění výtržnici se pak podle něj budou zodpovídat ze svého jednání podle jeho závažnosti - buď v přestupkovém, nebo trestním řízení. Jak ministr řekl, velké množství z těchto vandalů tvoří cizí státní příslušníci. Pokud policie zjistí, že ve větším počtu chtějí například vlakem opustit Českou republiku, jejich pohyb bude důsledně sledován. Gross prohlásil, že udělá vše pro to, aby se pobyt těchto cizinců v ČR prodloužil co nejvíce nad dobu, kterou si naplánovali, anebo aby se do ČR v budoucnu dlouho nedostali. Ve středu ministr Gross pro Český rozhlas uvedl, že policie odvedla během demonstrací .stoprocentní práci'. Cíle, které si dala, se podle něho podařilo splnit. Ministr se domnívá, že česká policie je lepší než policejní sbory v Melbourne, Washingtonu či Seattlu, protože demonstrace proti světovým finančním organizacím zvládla lépe." (Petržílková, 2000)
Významnou postavou událostí ze září 2000, byť ve stínu ministra vnitra, byl i tehdejší prezident republiky. Ten ještě na začátku srpna uklidňoval rozjitřenou atmosféru. (Nebojme se demonstrantů.) V září pak sezval diskuzní panel mezi zástupci SB, MMF a jejich odpůrců. Do jeho zákulisí nám umožní nahlédnout report brněnského aktivisty Milana:
112
113
„Prvním větším veřejným vystoupením NESEHNUTÍ proti činnosti MMF & SB byla účast jeho zástupců na diskusi, kterou svolal prezident ČR Václav Havel na Pražský hrad. Na diskusním panelu tak vedle nejvyšších zástupců obou finančních institucí seděli aktivistka NESEHNUTÍ Kateřina Lišková, kritik sociolog Walden Bell, představitelka kampaně za oddlužení zemí třetího světa Ann Pettifor, vysoká komisařka OSN Mary Robinson, ministr financí JAR Trevora A. Manuel či finanční spekulant George Sorose. Aktivistka Lišková upozornila na to, že instituce jako MMF & SB nejen že neřeší problém chudoby, ale naopak jej způsobují, že mají na svědomí ničení životního prostředí, porušování lidských práv a zbídačování řady zemí. Že za dobu své činnosti obě finanční uskupení prokázala, že nejsou schopna se reformovat, a proto je možné je jedině zrušit. [...] Média celou diskusi na Hradě komentovala jako ostrý názorový střet, titulky jako balón zůstal na straně finančníků', ,Havla zaskočili v zahradě' či ,Museli nám naslouchat' napovídají mnohé. Dokonce i Václav Havel mimo dosah médií celou diskusi komentoval slovy: ,Nevím, jestli to nebyl větší experiment, než jsem plánoval.'" (Milan, 2000)
Během nepokojů se prezident pokusil situaci mírnit. „Prezident Havel odsoudil násilí a vyzval demonstranty k jeho zastavení." (Petržílková, 2000) Nicméně jeho morální kredit mezi protestujícími byl v té době už vyčerpán.
„Někteří zahraniční intelektuálové také reflektovali pozici V. Havla jako bývalého disidenta a současného prezidenta. Na Kontrasummitu zaznělo, že před 11 lety byl Havel s hnutím za svobodu v ulicích a dnes jeho policie zasahuje proti hnutí." (Kolářová, 2008, s. 17)
V protestech a především v nepokojích byla ze strany médií často zdůrazňována role cizích státních příslušníků. Tu evokovala už vyjádření ministra vnitra. Pravděpodobně z důvodu prevence nebyla řada z nich vpuštěna na území státu. V otevřeném dopisu Václavu Havlovi proti tomu někteří domácí aktivisté protestovali:
„Zároveň jsme znepokojeni zatím ojedinělým incidentem na hraničním přechodu Hřensko dne 13. 9. 2000, kdy nebyli do země vpuštěni jeden americký a tři nizozemští odpůrci globa-lizace, neboť ,měli anarchistické vlajky a nálepky na autě' (citát policisty cizinecké policie, podle MF Dnes dne 14. 9. 2000). [...] Zastavme novou normalizaci! Chraňme si právo na protest!" (Otevřený dopis, 2000)
Další kauzou bylo nevpustení některých italských odpůrců ekonomické globalizace v Horním Dvořišti.
„Dnes ráno kontaktovala právní oddělení OPH skupina 10 italských státních příslušníků (z toho 6 již bylo vráceno na území Rakouska a 4 jsou stále blokovaní ve vlaku), kterým nebyl umožněn vstup na území ČR." (OPH aktuálně..., 2000)
Na protest proti jejich nevpustení dokonce zahájili tito protestující blokádu hraničního přechodu. Významnou roli cizinců v protestech potvrzuje i pamětník v práci Olivie Brabcové:
„V tý době jsem taky učil v Národní galerii ve Šternberským paláci. Pracovala tam jedna Řekyně (33), který volal (když jsem tam u ní byl) její 70ti létej otec z Atén a byl nasranej, že není v demonstraci, že mu dělá ostudu, že Řekové jsou v první linii." (Spiru in Brabcová, 2012, s. 66)
Klíčovou roli, zdůrazněnou i v dokumentu Hry prachu, ale sehrála média. Politolog a aktivista Ondřej Slačálek na jejich roli vzpomíná následovně:
„Prožili jsme si také pravou a nefalšovanou morální paniku, k níž přispěli opilí novináři, kteří se na tiskovkách ptali, zda bude v Praze hořet stejně jako v Seattlu, vyhrožování ministra vnitra Grosse, zákazy demonstrací (podařilo se je zvrátit soudně) a neustálé vyvolávání strachu v médiích." (Patnáct let..., 2015)
Na druhou stranu byli podle informací OPH během protestů policisty napadáni a zatýkáni i novináři, jako například Jan Bouchal. (Tiskové zprávy..., 2000) To připouští i zpráva Rádia Praha:
„Někteří novináři a fotoreportéři, kteří v úterý informovali o protestech odpůrců globalizace a jejich násilných střetech s policií v ulicích Prahy, odcházeli z míst potyček se zraněními či s poškozeným novinářským náčiním. Několik z nich napadli demonstranti, jiní si stěžovali na neadekvátní zásah policistů. Policie zatím potvrdila, že jedna britská novinářka byla předvedena na policii a po výslechu propuštěna; podle novinářských zdrojů měli problémy s policií ještě přinejmenším další dva reportéři. (Petržílková, 2000)
Mediálnímu obrazu protestů se věnovali ve svých absolventských pracích i Jan Křeček a Eva Kunzová. (Křeček, 2006; Kunzová 2002a) Ve shrnutí své práce v Britských listech uvedla Kunzová následující:
• . „Samotná událost zasedání MMF/SB byla zastíněna referováním o demonstracích, takže čtenáři se dověděli jen minimum informací o samotném zasedání a jeho agendě. Zpravodajství obsahovalo hodnotící prvky a sehrálo tak roli, kterou by podle obecných definic měla plnit spíše publicistika. [...] Kritikům zasedání MMF/SB byl ve zpravodajství poskytnut výrazně menší prostor než zástupcům kritizovaných institucí. Celá událost byla médii pojata konfrontačně. Tato skutečnost byla podpořena mechanismy zveličování a upřednostňování negativity vztažené k násilí a porušování zákonů. Zpravodajství o zasedání MMF bylo konstruováno jako černobílý střet mezi dvěma stranami, přičemž pozitivní roli hráli čeští policisté, negativní roli pak kritici MMF/SB. Hranice mezi bulvárem a seriózním tiskem se stíraly. [...] Hlavní město zažilo něco, čemu převážná většina české veřejnosti neporozuměla a média jí naprostý nedostatek informací nijak neusnadnila. [...] Kognitivní status kritiků MMF/SB byl zpochybňován v duchu zmíněné teorie potlačení přisuzováním negativního statusu, který implikoval názorovou nepřijatelnost a následnou nemožnost ztotožnění se s názory protestujících.
K tomuto zpochybnění kognitivního statusu docházelo zdůrazňováním mládí, levicovosti a agrese demonstrantů, tedy charakteristik z hlediska názorové autority nepřijatelných. Na rozdíl od demonstranta, který je znázorňován jako cizí, odlišný a s pochybnou (pokud vůbec nějakou) motivací, byli policisté zobrazeni jako součást našeho společenství, jako jedni z nás. Kritika jednání policistů proběhla jen v takové míře, aby ne-zastínila nepřijatelnost jednání protestujících" (Kunzová, 2002)
K nařčení o mediální manipulaci bylo dokonce už na konci července 2000 vydáno Prohlášení ministra vnitra Stanislava GROSSE ke spekulacím o šíření poplašných zpráv a koordinaci příprav zasedání MMF a SB. (Tiskové zprávy..., 2000)
Atmosféru morální paniky bezprostředně před konáním zasedání ale konstatuje i svědectví Marie Haisové, jednatelky Agentury GAIA:
„Během zajišťování běžných logistických záležitostí kolem konference [žen s názvem Život není na prodej] docházíme k závěru, že atmosféra vytvářená v Praze naší politickou scénou a některými médii je podobná té, která panovala před listopadem 89 v dobách ,Palachiáď a obdobných, komunismu nežádoucích setkání. ,Kdo nejde s námi, jde proti nám!' Všichni, kdo jsou v opozici, byli a jsou označováni za násilníky a pochybné existence. Ještě jsou v živé paměti televizní záběry komunistické televize ze situací, které jsou velmi analogické té dnešní. Co se konference Život není na prodej týče, oběd pro přednášející nám byl v restauraci odmítnut s tím, že bude zavřeno. Personál byl totiž varován, že tam vtrhne 30 000 násilníků! Nemůžeme koupit ani květiny na řečnický stůl, neboť květinářka se nedostane ke svému stánku. Taková atmosféra je na Královských Vinohradech, jak je tomu jinde? Manipulace veřejnosti dosahuje míry obecného strachu a paniky. Komu takováto atmosféra může prospět? Jak mohou dlouhodobě stresovaní občané i policie rozumně jednat? Chceme se snad blýsknout před světem, jak umíme udělat pořádek? Registrujeme miliónové náldady na tzv. zajištění bezpečnosti světových boháčů v zájmu
n6
117
pořádku. Jak je na tom Praha se sociálním zařízením (WC, voda) pro návštěvníky? Neradi bychom sledovali cílené záběry televizních kamer na znečištěné ulice s tendenčně zabarveným komentářem na téma hygieny přítomných!" (Haisová, 2000)
Jiný pamětník, kterého cituje ve své bakalářské práci Olivie Brabcová, na celkovou atmosféru kolem zasedání vzpomíná obdobně:
„Veřejné mínění bylo naprosto proti, ze začátku - mediální masáž, v televizi ožrali punks, ale hlavně radikální anarchisté. Spekulace, kým vlastně jsou aktivisté placeni, dokonce prý KGB a podobně. Pořád dokola záběry na dementy, kteří hází dlažky na sanitu, a lamentující babičky, že tohle se nedělo ani za fašistu. Facebook ani youtube nebyl, takže trvalo docela dlouho, než se provalily opravdu brutální zásahy policistů, pak došlo na konstruktivní debaty. [... Atmosféra byla hjlavně plná strachu, školáci tenkrát dostali prázdniny, běžný občan byl poučen, že má radši Prahu opustit, majitelé obchodů zatloukali výlohy foš-nama, prostě se báli." (Pospíšil in Brabcová, 2012, s. 62)
Pro ekologa a aktivistu Arnošta Nováka znamenalo referování o protestech definitivní tečku za sametovým narativem pravdy a lásky:
„Mediální a státní propaganda, která zasedání předcházela a vytvářela atmosféru strachu, pro mne definitivně ukončila liberální devadesátá léta ve jménu pravdy a lásky. [...] Protesty v roce 2000 byly ve špatný čas na špatném místě. Tenkrát ještě v české společnosti převládala víra, že doženeme Evropu a budeme mít také takový hezký, západní konzumní kapitalismus. V tomto ohledu jsme se posunuli, neboť tahle víra českou společnost do značné míry opustila." (Patnáct let..., 2015)
Jak jsme viděli v této kapitole, pokusy o budování subkulturní autonomie, mezi něž sice nelze protesty při zasedání zástupců SB a MMF s klidným srdcem počítat, nicméně byly zde zmíněny z důvodu provázanosti a jako vyvrcholení případových sond popsaných dříve, často narážely na limity v podobě policejní represe a mediálního obrazu.
Konec „pravdy a lásky" tak mohl znamenat už i policejní rozehnání protestu proti plesu ve Státní opeře, dodnes nevyjasněný policejní zásah v Propasti nebo policejní násilí na služebnách po skončení Global street party, které si mimochodem nijak nezadalo s násilím na zadržených demonstrantech proti zasedání SB a MMF. Aktivistická praxe z definice narážející na mantinely „nového biedermeieru" však nebyla nutně jediným způsobem autonomního chování příslušníků generačně a kulturně definovaných entit českého postsocialismu. V následující kapitole se proto zaměřím na mainstreamový otisk volnočasových aktivit životního stylu, které zdánlivě neměly s politikou přímou souvislost.
118
119
„Tancujú, pokecám s kámošema, prostě si to užívám": Autonomie od politiky?
Mít tak noční kluby, kde by se pivo pilo a do šesti do rána by otevřeno bylo.
Orlík, Noční kluby, 1990
a to například ve formě dominantního antikomunismu české postsocia-listické mládeže. (Bastl, 2010) Přesto však bývá v debatě o postsubkul-turní situaci zdůrazňován individualismus a hédonismus upozaďující promyšlenou politickou artikulaci. Tyto dvě myšlenkové pozice nás budou provázet následujícími případovými sondami, v nichž až na zdůrazněné výjimky nebude řeč o provázanosti sociálních hnutí a subkultur, ale o do značné míry generačně a sociálně determinované trávení volného času a v životních stylech, nikoli nutně subkulturní mládeže. Tato kapitola nám pomůže dokreslit celkový obraz českého postsocia-lismu viděný generační perspektivou.
V této kapitole budou diskutovány zdánlivě nepolitické případy autonomních volnočasových aktivit a životního stylu a jejich otisk v kulturním a politickém mainstreamu. Pokud je jako její motto uvedena část textu skinheadské skupiny Orlík, tvořící jeden z někdy zapíraných a jindy na odiv stavěných a hrdě přijímaných základních kamenů české podoby subkultury rasistických skinheads, je tomu proto, že boj o autonomii bývá často mylně připisován výlučně levicovým politickým subjektům. Tomuto chápání odpovídá předcházející kapitola, věnovaná mediálnímu a bezpečnostnímu odrazu anarchistického, antifašistického a antiglobalizač-ního aktivismu, jdoucí sice v řadě případů mimo tradiční chápání pravolevého rozdělení politiky, nicméně stále vycházející spíše z levicového chápání autonomie. S konceptem autonomie, ale především v jeho prostorovém smyslu pracují i politické subjekty nové pravice a například hospody ochotné hostovat neonacistickou hudební produkci lze jistě za v jistém smyslu autonomní prostory považovat. Je ale jisté, že ty spíše souvisejí s aktivistickými kontexty, jimž jsem věnoval pozornost v minulých kapitolách, a některé texty Orlíku lze vzhledem k jejich široké recepci problematicky chápat z emické perspektivy za depolitizované.
S ohledem často na pouze zdánlivou a jinak problematickou nepoli-tičnost uvádím v titulu této kapitoly otazník. Deklarovaná nepolitičnost bývá často politickým projektem. V subkulturních studiích českého prostoru je často zdůrazňována apolitická pozice části skinheads nezříkajících se odkazu Orlíku, ale i fotbalových chuligánů, punkerů nebo tech-nařů. (Kolářová, 2011) V každém z těchto příkladů lze najít politická vyjádření inklinující nejen k sociálním hnutím, ale i k „velké politice",
V kotli: prostor „sám pro sebe"
Protože jsou autonomní prostory v Praze nejen velmi podrobně popsány a analyzovány hned v několika textech, ale také protože předcházející kapitola odkazovala převážně k pražským projevům anarchistického, antifašistického a antiglobalizačního aktivismu, dovolím si na úvod evokovat jiný geografický a politický kontext.7 Tím byl Skinhaus v lužické Zitavě, kam za svými německými kamarády dojížděli liberečtí rasističtí skinheads, s nimiž vedl rozhovoiy Vojtěch Ceé.
„Tak nějak v tuhle dobu dostali kluci ze Žitavy ten jejich skinhaus. To byla paráda. Prostě aby nedělali bordel ve městě, když byli ožrali a táhli od hospody k hospodě, tak jim normálně radnice přiklepla barák na okraji Žitavy, za hodně symbolickou marku měsíčně. Ten byl pak jejich, tam si mohli dělat, co chtěli. My jsme tam s ldukama z Liberce jezdili na koncerty, který se pak přesunuly hlavně tam, protože se neplatil žádnej nájem. Prostě jsme akorát nakoupili pivka a tim to haslo, to byla veškerá režie. Jo, taky jsme tam jezdili na turnaje v sálovým fotbálku, to tam měli zase pronajatou místní tělocvičnu." (Ceé, 2009, s. 35)
7 Vedle Růžička, 2006, viz také Laube, 1996, a absolventskou práci Danková, 2013. Další místa i Fixová, 2012, nebo AKCioTHHa, 2008, která některé z těchto pražských autonomních prostorů popisuje jako formativní i pro ruskou „DIY punk/hardcore scénu"
120
Skinhaus tak představuje typ místa, v němž by mohli členové dané subkultury či skupiny fungovat „sami pro sebe". Nemusí se proto nutně jednat o squat, přestože k tomuto typu autonomních míst se logicky váže největší díl pozornosti jak akademických autorů, tak i žurnalistů a bezpečnostních expertů.
Za obdobné typy prostoru, pro jehož relativní autonomii bylo třeba, byť ve zcela jiných kontextech, vést podobná vyjednávání s nesubkul-turními autoritami, můžeme považovat i svatostánek pražských metalistu osmdesátých let, strašnický Kulturní dům Barikádníků (tzv. BarčuJ, a do určité míry i ochozy fotbalových stadionů, jakými byly už zmíněná Sparta, Dolíček, Bazaly nebo stadion Za Lužánkami. Jeden z pamětníků brněnského fotbalového fandění hudebník Kaňas na tamní situaci devadesátých let vzpomíná následovně:
„Ta představa toho, že fotbalovej fanoušek je skinhead, vole, rasista, fašista, je prostě nesmysl. Za Lužánkama se kouřila tráva tak jak nikdy a nikde jinde v Brně. Tam bylo dvacet tisíc lidí, který jsi nemohl uhlídat. A my jsme tam začali chodit se dívat, ještě než jsme tu Torcidu poznali. Chodili jsme se dívat, jako co se vlastně v tom městě děje. No a najednou jsme zjistili, že to nejsou, vole, borci z Bohunic, kteří maj učňák, tam byli prostě právníci, filozofové, tam byli prostě úplně všichni. Když si vezmeš sociální skupiny, tak mezi fotbalovej ma fa-nouškama jsou úplně všichni. Prostě tomu fandí právníci, kteří fakt vedou normální živnost, chodí tak oblečení a od Klause dostanou povolení, že můžou soudit. Prostě tam chodí. Samozřejmě nehajlujou, nejezdí na výjezdy, nechlastají, nebijou se." (Kaňas, nedat.)
Extáze v kotli fotbalových fanoušků tak obdobně jako v kotli na metalovém nebo punkovém koncertě může představovat příklad alespoň časově a místně omezené autonomie a dočasného vystoupení z každodennosti.
Přestože Kaňas zdůrazňuje váhu brněnských nerasistických fotbalových fanoušků, je potřeba zdůraznit, že aktivity právě té části fanoušků tehdejšího Boby Brno, která se překrývala s rasistickými skinheads, představovaly nejen ve dnech zápasů brněnského týmu ohrožení i pro
další brněnské autonomní prostory. Jedním z nich, ne vždy zcela nepolitickým, byl prostor opuštěné královopolské slévárny nazývaný Šedá litina. Na něj vzpomíná v článku otištěném v Novém Prostoru jeden z jeho provozovatelů, vystupující pod přezdívkou Leon:
,„Šedá litina, to byl fenomén,' říká Leon o svém prvním klubu, který provozoval v královopolské továrně v letech 1995-1996. Obrovský industriálni prostor vyplněný velkými dřevěnými formami tehdy přitahoval pozornost mnoha lidí. V nejbližším okolí si ale popularitu nezískal: ,Já to chápu. Býval tam bordel, a to by sis prostě musel říct, že ti to nevadí. Sousedé sepisovali petice a pak nás město vyhodilo. My přitom nemohli přestat.
V té době jsme dělali tři sta koncertů ročně a byla na nás navázána spousta lidí, hudebníků a performerů...'" (Havlín, nedat.)
Za pomoci archivu punkové skupiny Poslední generace se mi podařilo rekonstruovat pohnutou atmosféru v době jednoho z koncertů na Šedé litině z podzimu roku 1996.
Prostor jsem v této době několikrát navštívil a pamatuji si na legendu, která se v něm tradovala a v níž vystupovali rasističtí skinheads, obléhající prostor, a jeho obránci, již vylezli na střechu, odkud útočníky zasypávali pivními lahvemi. Nejsem si už jistý, zda se jednalo o plné lahve nebo lahve prázdné. V každém případě se obdobná situace odehrála i při zmíněném punkovém koncertu s tím rozdílem, že na střechu tentokrát vylezli útočníci, zatímco obránci využili k jejich odražení i plynové pistole. Pohnutou atmosféru poměrně věrně rekonstruuje článek z Brněnského večerníku:
Před slévárnou Šedá litina se střílelo Krvavý večer
Jak se dalo předvídat po nedávném incidentu na České, kdy došlo k bitce mezi příznivci nerasistických skinheads sharp a neonacisty, další střet na sebe nenechal dlouho čekat.
V pátek večer probíhal ve slévárně Šedá litina na Kosinově ulici koncert punkových kapel. Přibližně o půl osmé k tomuto podniku dorazila skupina asi padesáti ozbrojených skin-heads a zaútočila na něj. „Část z nich se snažila házením kamenů
123
a láhví dostat dovnitř hlavním vchodem," řekl Večerníku jeden z hlavních účastníků incidentu. „Další skupina pak vylezla na střechu. Zavolali jsme policii, ale protože stále nepřijížděla, museli jsme se začít bránit sami. Došlo ke střelbě z plynových, ale i ostrých zbraní. Naštěstí však nikdo nebyl vážněji zraněn." To však nebyl jediný incident. Skupinky skinheadů totiž již během pátečního ligového fotbalového zápasu za Lužánkami procházely městem a napadaly lidi. „Před Šedou litinou jsme kontrolovali několik osob, v současné době však nemohu sdělit, zda se jedná o pachatele útoku," sdělil dnes Večerníku tiskový mluvčí brněnské policie Zdeněk Lubas. „Rovněž rozsah škod teprve vyhodnocujeme." (jmu)
Brněnský večerník. 21,10.1996, archiv skupiny Poslední generace.
Určitým můstkem k předešlé kapitole může být konstatování ne vždy jasné hranice mezi politickým a nepolitickým squatem. Zatímco punker Luboš, informant geografky Michaely Pixové, vzpomínal na svá léta strávená ve výměníku tepla ještě přece jen do určité míry reflektovanou referencí na snahy o autonomii, mánička Dominik byl přímočařejší a jeho zahradní bouda nad Trójou sloužila především jako úkryt před lidmi, kteří jemu a jeho kamarádovi brali drogy.8 (Pixová, 2013, s. 334)
Jak už bylo uvedeno na několika místech, téma drog bylo během první dekády českého postsocialismu vnímáno velmi silně a recepci nárůstu jejich užívání během tohoto období budeme věnovat pozornost v následující podkapitole.
8 „It was an absolute freedom. We had a few places across the city where we could sleep, some of them were even furnished with carpets, and we were living in the whole city and really enjoying it. In the evening, depending on where you were, you just crawled into a heat exchanger. It was beautifully warm even when it was freezing outside, we had an old washing bowl, we put snow into it, put it on the pipes and in the morning we had warm washing water. At six, our a/arm clock went off and fi ve punkers climbed out of a sewer and caught a bus to work." (punker Luboš, 45) Dominik's memories of living as an outcast are on the other hand spoiled by the fact that he was a drug addict at that time and always in search of a refuge: „0n the hill in Trója my friend had a garden shed, we were surviving therefor about half a year, nobody was bothering us, nobody was trying to take drugs from us." (mánička Dominik, 50) (Pixová, 2013, s. 334)
124
"ŠEDÁ LITINA"
Kosinová 15, Brno-Královo pole, tram. 1,6,7.
pátek 10.10. ve 20 hodin l>OSIJ?]>i\í GENKRACE
(punk / Moravského Krumlova)
Leták na koncert 18.10.1996, archiv skupiny Poslední generace
„Drogy pronikají ke stále mladším lidem"
Užívání drog zde může být pracovně nazíráno právě jako autonomní praktika bez přímého vztahu k politice, která je však narušována externími faktory, jako je policie nebo samozvaní bojovníci proti drogám z řad rasistických skinheads, či interními faktory, jako závislost a potřeba prostředků pro obstarání drogy. S tématem drog jsme se v této knize setkali už na několika místech a recepce jejich užívání v postsocialistickém období stále čeká na svou syntézu. Předhistorii k tomuto úkolu představuje absolventská práce Jana Koláře Toxikomané v socialistickém Československu, 1960-1990. Autor v ní poukazuje především na rozšíření užívání drog ve vězení, v nichž se podle něj manifestuje „toxikomanická subkultura". (Kolář, 2009 a Kolář, 2012) Vedle vězení ale zmiňuje jako místa užívání drog i „beatové koncerty". Totéž prostředí evokuje i hraný film Piko Tomáše Řehořka, vycházející z některých reálií Československa osmdesátých let a zobrazující mimo jiné i osudy na drogách závislého zpěváka Dana Horyny. Toto období zachycuje i žurnalistická kniha Josefa Klímy Náruživost a beletristická práce Radka Johna Memento. (Klíma, 1983 a John, 1986) Johnovu odpověď na západoberlínské Děti ze stanice ZOO už jsem zmínil jako ideálně typický příklad přestavbové prózy.
Miroslav Nožina ve své populárně naučné knize Svět drog v Cechách uvádí některé anekdotické příklady zneužívám drog před rokem 1990. (Nožina, 1997) Píše například o marihuaně „v podsevu okurek na pozemku psychiatrické léčebny Brno-Černušice" (míněno Černovice, pozn. aut.) nebo o pražském lékaři zneužívajícím nemocniční kokain. S jinými autory se Nožina shodl na popisu dominantního zneužívání léků, jakými byl Psychoton, Fenmetrazin, Bromadryl nebo Algena, a těkavých látek. Nožina uvádí počet československých nealkoholových toxikomanů v roce 1989 okolo 8 000. Obdobně jako Kolář je kontextualizuje především do scény tzv, undergroundu a prostředí vězení. Lenka Kalinová s odvoláním na podkladový materiál pro předsednictvo ÚV KSČ 1173/25 uvádí, že v posledních letech státního socialismu „zejména v internátech středních odborných učilišť pro přípravu k dělnickému povolání narůstala trestná činnost a častá byla i toxikománie". (Kalinová, 2012, s. 321) Tento až třídní pohled na toxikománii v socialistickém Československu může být relativizován obrazem, který předkládala televizní inscenace Miloše Kratochvíla Konkurs na chlapa z roku 1984, kde byl hrdinou chlapec z dobré rodiny, jenž se spustil se špatnou partou a začne užívat drogy.
Po roce 1990 konstatují domácí i zahraniční autoři příkrý nárůst počtu uživatelů drog. (Kramer, 1990) Miroslav Nožina zmiňuje 20-30 tisíc problémových uživatelů pervitinu, heroinu a dalších drog koncentrovaných do Prahy, průmyslových aglomerací severních Čech a Moravy a regionu jižní Moravy. V Praze pak nechvalně proslul jako místo aplikace drog park na Vítkově. Mimo underground se rozšířilo i užívání psyche-delických drog, jakými jsou lysohlávky, durman nebo LSD. Vedle už dříve zmiňovaných part a vězení se drogy rozšířily i v armádě a v romském prostředí. (Nožina, 1997) Kontext rozšíření pervitinu přibližuje bakalářská práce Věry Kernové a dále i žurnalistická kniha Jak se berou drogy Jiřího X. Doležala. (Kernová, 2007; Doležal, 1998) Ten ale proslul především jako popularizátor užívání marihuany, která v tomto období v dané generační kohortě skutečně patřila vedle alkoholu k nej rozšířenější droze. (Doležal, 1993; týž, 2000)
Při výzkumu v novinách MF Dnes referujících o kauze zásahu policie v ldubu Propast jsem byl překvapen vysokou frekvencí článků k tématu drog a boje proti nim. Mediální obraz drog z první poloviny května roku 1996 se pokusím přiblížit za pomoci následujících novinových titulků: „Represe toxikomanů je zcela nezbytná (Josef Janeček, poslanec za KDU--ČSL)" (7.5.1996), „Mládež na Jižním městě potřebuje kluby" (7.5.1996), „Nejvíce toxikomanů ve městě pochází z velkých sídlišť (Jižního města a Modřan)" (9. 5. 1996), „Drogy pronikají ke stále mladším lidem" (9. 5. 1996), „Kauza poslance Severy - kampaň Stop drogy není stále proplacena" (9. 5.1996), „Stát bude více sledovat využívání peněz pro boj s drogami" (9.5.1996), „Dopisy čtenářů, Ing. Václav Janošek, Praha - Vůči drogám bez shovívavosti" (13. 5.1996). Zmíněná kampaň Stop drogy, která byla iniciativou lidoveckého poslance Pavla Severy, totiž v té době končila mnohamilionovým dluhem a spory mezi poslanci a nadací Drop In o to, kdo zaplatí dlužnou částku zhruba osm milionů reklamním agenturám.
V roce 1996 vznilda i „Liberecká výzva", kterou Jiří X. Doležal označil za výzvu k „zahájení tvrdé represe v americkém stylu".
„Šlo o otevřený dopis tehdejšímu předsedovi parlamentu Milanu Uhdemu. Liberečtí radní v dopise píšou, že v protidrogové politice našeho státu je všechno špatně. A konkretizují, co všechno. Například že se o drogách otevřeně píše. Další body výzvy dokonce napadají ministerstvo zdravotnictví, že povolilo užívání methadonu (substituční terapie u těžkých závislostí na
opiátech). .Konstruktivní krok', který výzva obsahuje, je jediný: Změnit legislativu tak, aby umožňovala zavírat kluby, ve kterých .majitelé konzumaci drog trpí nebo dokonce podporují'. Jinak je výzva jenom politickým výkřikem, plným líbivých tvrzení a .poukazů na nedostatky'. ,Psal to Jirka Vacek...' doplnil můj informátor, když jsem se podivoval, kdo ten žvást spáchal. Jiří Vacek (užívající titul inženýr) je reemigrant, který se vrátil po listopadu 89 do republiky. Kontaktoval odborníky na drogovou problematiku - s tím, že je bývalý narkoman a chce se v oblasti drog angažovat. Vyšla mu kniha Žít třeba i na kolenou, ve které popisuje, jak se svého návyku zbavil. Jiří Vacek zastával několik funkcí na ministerstvu vnitra. Pozornost tisku na sebe upoutal například tím, že novinářům pustil informaci o schůzce ruské a italské mafie v Praze. Poté z ministerstva vnitra odešel. Později začal řídit městskou policii v Liberci a byl méně často vidět na televizní obrazovce." (Doležal, 1998, s. 58-59)
Jinou v médiích propíranou událostí vrcholící v roce 1996 byla „kauza Votobia", v němž se olomoucké nakladatelství bránilo nařčení z propagace omamných látek vydáním překladu konopné kuchařky. (Gottlieb, 1995) Tyto tři kontroverze koncentrované do jednoho jediného roku českého post-socialismu umožňují pochopit, proč zástupci policie odůvodňovali zásah v klubu Propast protidrogovou agendou, pro niž předpokládali celospolečenský konsenzus. Rekonstruovat myšlenkový svět samotných uživatelů drog je však nelehkým úkolem přesahujícím možnosti této knihy. Některé informace lze čerpat z rozhovorů, které s uživateli drog vedli Jiří X. Doležal a už zmíněná Věra Keraová. (Doležal, 1998; Kernová, 2007) V každém případě je třeba mít na zřeteli, že drogy významným způsobem narážely na utopickou vizi bezproblémové společnosti, v této práci označované jako „nový biedermeier", a přestože na boji proti drogám panoval až na výjimky v zásadě celospolečenský konsenzus, jeho politická artikulace byla odstíněna podle intenzity, reflexe různých ideologických postulátů i vnímání škodlivosti samotných proskribovaných látek. Užívání drog však nebylo jedinou zdánlivě nepolitickou autonomní praktikou přítomnou mezi mládeží českého postsocialismu. Jako příklad jiné obdobné praxe lze v této kategorii uvést nezávislé cestování (traveling) a autostop.
„V prach cest": autostop a travelerství
Titulem této podkapitoly je název fanzinu vycházejícího sice už po časovém záběru této knihy, v druhé polovině prvního desetiletí 21. století, avšak s vazbou mezi nezávislým cestováním, autostopem a subkulturní a aktivistickou praxí v podobě návštěv anarchopunkových koncertů a squatů po celé Evropě. Tuto praxi zmiňuje i „Původní projekt kulturně-sociálního centra Milada" přetištěný v knize Vlastimila Růžičky:
„Rozšířena je zde i migrace do zahraničí, pobyt ve squatech v západní Evropě či travelerství. To vede k neplacení zdravotního a sociálního pojištění a sociálnímu propadu." (Růžička, 2006, s. 79)
Autostop, travelerství a pobývání ve squatech evokuje i jeden z hrdinů časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové Soukromý vesmír. Autostop v českém prostředí má však delší historii a v této souvislosti bývá zmiňována reportáž básníka Václava Hraběte otištěná pod názvem Cestou NE cestou v roce 1964 v časopise Tvář. Hrabě v ní napsal: „První byl přijat na milost džez. Pak byl rehabilitován tramping. Posledním v řadě omilostněných se stal dnem 1. dubna 1964 autostop."
Z této první generace českých autostopařů pocházel i Jiří Svoboda, který ze své kanadské emigrace a později i z postsocialistické České republiky procestoval svět a své fonetické zápisky vydal knižně v pěti dílech pod titulem Autostopem kolem světa (Svoboda, 1990; týž 1991; týž 1992; týž 1993; týž 1997) Ve Svobodově nekrologu o něm Milan Machovec napsal:
„Svoboda se ve svých cestopisech projevuje jako věrný dědic americké beat generation, tedy zejména její kerouakovské linie, vyjádřené nejlépe sloganem ,On the Road'. Je to onen neustálý neklid, ona setrvalá dynamičnost, touha po změně, strach z ustrnutí, z usazení se. Plný vlastně zcela neodůvodněného entuziasmu jezdí beatnik třeba po vlastní zemi, je-li dost velká, nestačí-li pak jeho rozletu, cestuje v cizině, nakonec třeba po celém světě, a to pokud možno zadarmo, stopem nebo s rozpočtem naprosto směšně malým. Beatnický stopař vlastně „parazituje" na blahovolnosti movitějších příslušníků středních
12a
129
tříd, je živoucím důkazem toho, že peníze nemusejí nutně vládnout vždy a všem, je vlastně svého druhu v trvalé opozici vůči hodnotám konzumní společnosti." (Machovec, 2008)
Autostop byl zmíněn i v souvislosti s Czechtekemoo, o němž bude řeč v následující případové sondě. Jeho kritik komentátor v jihočeské příloze deníku Dnes Václav Dolejší referoval o autostopařích, jimž vypomohli dva členové v té době dominantní liberálně konzervativní strany:
„Odvázaná mládež tancující v poli se zřejmě stala i politickým tématem, protože se k ní vyjádřili i dva členové ODS - starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa a poslanec Miroslav Beneš. Oba se pochlubili tím, že účastníky během víkendu svezli autostopem." (Dolejší, 2000)
Svobodu cestování jako významnou hodnotu vydobytou politickými a společenskými změnami v letech 1989/1990 zmiňují ústy svých infor-mantů orální historici Miroslav Vaněk a Pavel Mücke. (Vaněk, Mücke, 2016) Obrovský nárůst obliby cestování v prvních postsocialistických letech pozorují i sociologové a mezi nimi v absolventské práci i Pavla Benadová:
„Podle výzkumů jen čtyři z deseti mladých lidí v ČR nevycestovali v roce 1991 do zahraničí. Mezi těmi, kteří zůstali v republice, byli především mladí s nižším socioprofesním postavením a nižším vzděláním. Drtivá většina cestovala pouze k tzv. západním sousedům, do Rakouska a především do západního Německa, a to nejen kvůli naplnění touhy vycestovat, ale také z důvodu nižších nákladů na takovou cestu. Naopak pro cestu do jihoevropských a západoevropských zemí, myšleno nesou-sedících, bylo potřeba značnějšího finančního obnosu. Tam cestovali především maturanti, vysokoškoláci a mladí s vyššími příjmy. V roce 1991 se jednalo o necelých 14 % České mládeže." (Benadová, 2010, s. 31 s odv. na Sak, 2000)
K nárůstu popularity cestování během první dekády postsocialismu, především do Asie, pak přispěly i žurnalistické práce už na několika místech zmíněného Jiřího X. Doležala a Ivana Breziny, redaktorů Reflexu. (Brezina, Březinová, 1999)
Věra Kernová, jejíž bakalářskou práci jsem citoval v minulé podkapitole, ve své magisterské práci vyjmenovává „hodnoty backpackerské kultury". (Kernová 2009, s. 31-32) Počítá mezi ně svobodu, nezávislost, nízký rozpočet, toleranci a interakci s místními. Pavla Benadová pak poukázala na některá specifika českých nezávislých cestovatelů putujících často skutečně jen s minimálním nutným rozpočtem ve srovnání se západoevropskými a americkými cestovateli: „Čeští baťůžkáři díky tomu, že splňují do větší míry definice ,správných backpackers', mají vyšší status než masoví západní backpackers." (Benadová, 2010: 36) Jako impuls k vydání se na cestu do Indie uvádí Věra Kernová touhu po překvapení, seberozvoj, poznání země a její kultury, únik, zájem o přírodu, relaxaci, svobodu a nezávislost, vyšší intenzitu zážitků, sunou potřebu cestovat, ekonomický motiv, rozvoj partnerského vztahu a užívání drog. (Kernová 2009)
S uvolněním cestovního režimu se především do jižní Evropy začali na zimu přesouvat mladší čeští bezdomovci, často s vazbou na freetekno nebo punk. Ty jsem měl možnost potkat na začátku 21. století v italské Pise, v Paříži i jihofrancouzském Montpellier. Komunita drogově závislých, sociálně vyloučených stále relativně mladých lidí původem z České republiky, Slovenska a Polska pak v Montpellier rostla a byla do určité míry navázaná i na sezónní brigádníky především ze zmíněných zemí, kteří do jižní Francie a nedalekého Španělska jezdili vypomáhat se sklizní. Důkazy o této komunitě lze dohledat v černé kronice jihofrancouzského regionálního tisku. (např. Montpellier, 2012) V souvislosti s do jisté míry nepolitickými autonomními subkulturními praktikami je však potřeba věnovat od druhé poloviny devadesátých let pozornost i už letmo zmíněnému a tehdy sílícímu fenoménu freetekna, které bude svým způsobem znamenat krok zpět k subkultuře, a to i přesto, že pro tuto komunitu vkusu je pravděpodobně nejpříhodnějším označením termín „neo-kmen".
„Takových pařeb ještě bude..." CzechtekOO
Subkultura vyznavačů tvrdého techna, hraného DJs spjatými s tzv. sound-systémy kočujícími od jedné freetekno akci k druhé, vzbudila určitý zájem akademické obce, o němž svědčí především velký počet absolventských prací. Ty se však vesměs vzdalují tématu této knihy a jedinou relativně využitelnou práci proto představuje studie Ondřeje Slačálka uveřejněná v knize Marty Kolářové. (Kolářová et al., 2011, s. 83-122)
C2€CMTeKOO.W)E32.C2* 603 «S302* +02O G02 838404
rtWRXJWeS PÄOfiA 21 JVA.Y EVEiVflMG)
Leták na CzechtekOO, archiv autora
Z hlediska snah o subkulturní autonomii se pak jedná o jeden z ideálně typických příkladů. Subkultura se navíc prostřednictvím svých komunikačních kanálů převážně hlásí ke konceptu amerického mystického anarchisty Petera Lamborna Wilsona, vystupujícího pod pseudonymem Hakim Bey TAZ {Temporary autonomous zone, překládáno jako „dočasná autonomní zóna"), který budování časově a místně omezené autonomie otevřeně deklaruje. (Bey, 2004 [1985]; pro jeho kritiku jako anarchismu životního stylu ze strany stoupence sociálního anarchismu viz Bookchin, 1995) Zatímco Hakim Bey předkládá takové příldady TAZ, jakými jsou pirátské utopie nebo město Fiume/Rijeka pod vládou intervenčního vojska vedeného Gabriele ďAnnunziem, čerpali čeští „tech-naři" především z inspirace britským, dále pak nizozemským, francouzským a italským prostředím, v němž vznikl koncept ilegálních nebo pololegálních, případně i legálních open-air rave akcí. (Hill, 2006) Rozměr new age ale ve vizuálech řady soundsystémů odkazujících ke spirálám a „magické číslovce" 23 zůstal přítomný, u jiných byl upozaděn ve prospěch kyberpunku, postapokalyptických distopií nebo sebereferenč-ních odkazů v rámci scény.
Atmosféru jedné z prvních českých technoparties, která se konala v létě roku 1994 v Hostomicích, přibližuje následující vzpomínka:
„V Hostomicích v Čechách vidíme na přívěsu Mig / ruský bojový letoun z 2. světové války. Všude kolem jsou vojenská vozidla, jejichž kola jsou větší než člověk. V 3m kleci visí kovová kreatúra, jejíž připravená hlava se kroutí směrem k nebi s výrazem šklebu dle Bacona. V noční nejasnosti dělá laser díry do zvířeného prachu. Mutoidi projíždějí dav v rozloženém autě vybaveném tryskou plivající plameny přes čelní sklo a jsou obklopeni žongléry a chrliči ohně. Lidé sedí v kruhu pod plachtami, jiní si hrají s podrážděnými psy. Místní policie nám tady pomohla, usmívá se mladá Francouzka se zářícíma očima a jinde na nás střílí - mimicky vyjadřuje střelbu do vzduchu." (Kokotek, nedat.)
Akce Czechtekoo, která se odehrála u jihočeské Lipnice o šest let později, byla poznamenána počínající kulminací zájmu o české freetekno.
133
Czechtekoo navázal na několikaletou tradici největších českých free-tekno akcí roku, které se konaly vždy uprostřed léta.
„Party se mela původně odehrát v severozápadních Čechách, kdesi na Tepličku. Organizátoři akce se však zalekli přílišného zájmu policie, a proto během pátku party přesunuli na samý jih Čech. Na obrovskou louku hned za Lipnicí. ,Bylo to jako nálet kobylek. Nikdo je nemohl zastavit,' řekla včera LN Věra Jindrová, starostka Jílovic, pod které Lipnice patří." (Do jihočeské..., 2000)
„Účastníci už rozpoutali na internetu debatu, kde si akci pochvalovali. ,Jezdím na CzechTek už čtyři roky a rok od roku je to větší a lepší,' napsal autor pod jménem Swoop. Jiný s přezdívkou Ganja připomněl náhlou změnu místa konání: ,Těšil jsem se jako blázen, celý Děčín byl nastartovaný do Mostu, a nakonec tohle... No nevadí, takových pařeb ještě bude, i když tohle je nej open za rok.'" (Lipnická technoparty..., 2000)
Víkendová akce začala páteční bouřkou, která byla provázena pro freetekno akce charakteristickým blátem. Následovala ale mírná oblačnost s teplotou mezi 27-30 stupni, což mohlo znamenat sice příliš teplé odpoledne, avšak ideální teplotu pro letní noc strávenou pod hvězdami. Menší idylku už představoval Czechtekoo pro místní obyvatele, což naznačila už i reakce paní starostky:
„Lidé z okolí si o víkendu stěžovali na nepřetržité typické dunění. ,Ta zvláštní hudba zněla celou noc. V pátek, když začali přijíždět, ucpali příjezdové cesty, takže jsme se ani nemohli dostat domů,' stěžovala si obyvateľka Lipnice Marie Dvořáková." (Pět tisíc lidí..., 2000)
„Technaři" ale nebyli vnímání jen bezvýhradně negativně:
.„Nejhorší byla noc z neděle na pondělí, kdy nám od toho rámusu kolem třetí hodiny ráno úplně rezonovala chata,' řekl Václav Polák, jeden z chatařů. ,Ale jinak jsou ti mladí ochotní a příjemní lidé, hned se mne ptají, zda něco nepotřebuji,' dodal." (Na party..., 2000)
134
Vedle hluku a nepořádku byla „technařům" často vyčítána blízkost k drogám:
„Samotní účastníci taneční techno party se přítomností drog na akci netají. ,Samozřejmě, že jsou tady drogy, tak jako všude jinde v klubech nebo na diskotékách. Zkrátka k technoscéně drogy patří, ale měkký. Žádný heroin či pervitin tady nenajdete,' konstatovala asi dvacetiletá dívka." (Na party se objevují..., 2000)
„Podle mladíka, který na ní vystoupil pod svým uměleckým jménem DJ Mountain, k podobným neohlášeným techno parties dochází prakticky každý víkend. O co na takové party jde, shrnuje DJ Mountain vcelku lapidárně: ,Jde jen o čistou zábavu, být venku pod otevřeným nebem, hrát hudbu, která vás baví, mixovat, tancovat. Lidi samozřejmě taky berou dost drogy. To je s tím spjatý, nedá se s tím nic dělat.'" (Neohlášená techno party..., 2000)
Poměrně překvapivě vzhledem ke kolektivnímu způsobu vytváření hudební produkce pak bylo negativně vnímáno i porušování autorských práv:
„,Nezáleží na tom, čí konkrétní práva byla porušena, ale byla porušena obecně. Protože oni jsou obecně povinni získat souhlas od OSA,' řekl Škach. Jedině Ochranný svaz autorský může rozhodnout, zda určitá hudební díla požívají ochrany nebo ne. Škach dodal, že nepovolenou technoparty kontroloval Ochranný svaz autorský i organizace výkonných umělců, které mají licenci ministerstva kultury k hromadné správě autorských práv. ,Tuto hromadnou správu vykonávají jak pro autory zastupované, tak nezastupované,' řeld Škach." (Ochranný svaz autorský..., 2000)
Největším kritikem Czechtekuoo se nepřekvapivě stala už zmíněná paní starostka:
„Když si uvědomím, že se tahle generace bude o nás starší starat, tak to na mě nedělalo dobrý dojem. Plno lidí zfetovaných, pod vlivem alkoholu, neupravených, špinavých, nevadí jim žádné hygienické zábrany. To není zrovna dobrá vizitka." (Neohlášená techno party..., 2000)
135
i kiiii/<>\,it iini ministerstvo vnitra, které podle ní nechalo m |"ilnii na holičkách:
.„.Jestli bude pan ministr takhle postupovat při zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze, máme se na co těšit,' uvedla doslova Jindrová. Nechápe prý, k čemu jsou tajné služby, když nedokáží předem odhalit místo setkání tak velkého počtu mladých lidí z celé Evropy. ,Ve chvíli, kdy se vám najednou začnou na obec jako kobylky valit stovky aut a karavanů, už nemůže místní policie ani samospráva nic dělat,' řekla starostka Lidovým novinám." (Příznivcům techna..., 2000)
Ministerstvo vnitra na její kritiku reagovalo tím, že k žádnému zanedbání nedošlo a policie neměla důvod zasáhnout. (Vyjádření ministra..., 2000) Podle místostarosty ale policie „neměla sílu neohlášené akci zabránit":
„V pátek snad během dvou hodin přijelo na místo několik tisíc lidí. Přijížděli zejména autobusy a většími auty, takže silnice v okolí byly zcela neprůjezdné. Jakýkoli zákrok by za těchto okolností mohl skončit masakrem." (Pořadatelé vyhověli..., 2000)
V debatě, která probíhala během srpnové okurkové sezóny ještě několik dnů po posledním zadunění posledního soundsystému, bylo evokováno především v dobovém komentářovém tisku nejčastější téma svobody. Bezvýhradně pozitivní vnímání Czechtekuoo představil na stránkách komentářů MF Dnes jeho účastník grafik Tomáš Nestarec. (Nestarec, 2000) Zuzana Růžičková v článku s názvem „Svoboda nadšenců či prostá bezohlednost", uveřejněném v MFDnes, s poukazem na tuto hodnotu Czechtekoo ostře kritizovala:
„Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A zde svoboda účastníků technoparty končila před domem místních obyvatel. Oni však tu svobodu potlačili nejen hrozným hlukem. Nikdo z tanečníků a posluchačů si třeba neuvědomil, že děti starousedlíků teď budou chodit lesem mezi výkaly účastníků. A odpadky? Že někdo odvezl dva pytle plné odpadků je směšné.
Další tuny tu zbyly a nehovořím o celkové potřebě obnovy pozemku. Prostě, byla to nezvládnutá akce - měli to dělat profíci, a ne amatéři." (Růžičková, 2000)
Martin Komárek pak v článku „Lipnice a Mravnost", opět uveřejněném v MF Dnes, pochválil policii:
„Grossova policie se tentokrát zachovala rozumněji než v květnu, kdy zbila anarchisty jen proto, že se sešli bez požehnání úřadu. ... Milovníci techna porušili kategorický imperativ: Nedělej druhým, co nechceš, aby oni dělali tobě." (Komárek, 2000)
Konečně, Karel Steigerwald poukázal na propojenost tématu svobody a pořádku v této debatě a v zásadě tak argumentoval z pozice ordolibe-ralismu:
„Jak často se oháníme svobodou a právem především tam, kde nejde ani o svobodu, ani o práva, nýbrž o nepořádek a pořádek anebo jen o to, co chceme či nechceme mít." (Steigerwald, 2000)
Celá událost ale během několika dnů z novin zmizela a v zásadě tak tvořila pouhou epizodickou ouverturu k pražským událostem o necelé dva měsíce později. CzechTeku 2005, brutálně potlačenému policií, se v této knize už nevěnuji. Vyjádření paní starostky pak doplňují i na stránkách novin informace o blížícím se zasedání zástupců Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze. (Fotbal proti MMF, 2000; Mafie prala úvěry MMF v Praze, 2000)
Většina dosud představených (sub)kulturních a aktivistických praktik měla vztah k primárně městskému prostředí. Lze jistě diskutovat o Czech-tekuoo, který se sice odehrál na jihočeském venkově, nicméně většina technařů pocházela z měst a na venkově pak převážně působila jako cizorodý a rušivý element. Obdobně v souvislosti s masifikací subkultury skinheads v úvodu devadesátých let se ale cizorodost techna ve venkovském prostředí měla v první polovině let 2000 zmenšovat. Tento proces už však jde mimo rámec této knihy. V následující a poslední případové sondě této knihy obrátíme pozornost na převážně venkovský fenomén tanečních zábav. Pokud měl být postsocialismus obdobím
vzdalování se metropolí jejich rurální základně, jak ho popisuje Philipp Ther, šlo o výrazně autonomní, nikoli však subkulturní praktiku, specifickou pro významnou část Českého a moravského venkova. (Ther, [2014] 2016, s. 131-142)
„Vždycky si suprově zapařím."Taneční zábavy
Fenomén tanečních zábav zanechal výrazný otisk především ve vnitřní geografické periferii České republiky, na Českomoravské vrchovině a přiléhajících oblastech Čech a Moravy, ale i v západních Čechách či na východní Moravě. Epicentra tanečních zábav na Vysočině si všímali jak reportéři časopisu Tvorba v roce 1987, tak i autoři dvoudílného dokumentu České televize z roku 1994 nesoucího název Rockové tancovačky a konečně i webové stránky tri „zábavových" skupin, které přinášejí jejich ucelenou historii. (Hejkal, Vojta, 1987; Sedlák, 1987; Rockové tancovačky, 1994; Keks; Morava; Unisono) Velký význam lokality potvrzuje především skupina Keks, která svoje domácí pole vyjmenovala jako širší okolí Benešova následovně: Struhařov, Zruč nad Sázavou, Vlašim, Jis-tebnice, Mladá Vožice, Kovářov, Vilice, Hořepník, Čáslavsko, Táborsko, Jihlava, Havlíčkův Brod, Hradec Králové, České Budějovice ad. Vazbu na Benešov posiloval Keks tím, že je nositelem reklamy na pivovar Ferdinand a v Benešově začala vystupovat už v osmdesátých letech. „Poprvé jsme s Keksem vystoupili U Apače, U Rudolfa či jak se to tam teď jmenuje. Zkrátka v Benešově v motorbaru." Keks podle svých webových stránek explicitně nejezdí na Plzeňsko nebo na Moravu.
„,Už dávno jsme se zřeldi třeba vystupování na festivalech. Na rockové festivaly, kde hrají mladé kapely, se už nehodíme, od toho jsou jiné skupiny, my už jsme maximálně na pivní slavnosti,' uvedl další místa, kam by kapela Keks nejela, její front-man Štěpán Kojan. Naproti tomu by kapela zahrála i na maturitním plese. Ale na firemní večírek pro pražské publikum, kde nás lidé neznají a chtěli by komerční písničky, tam bychom nešli.'" (Frontman kapely..., 2007)
Skupina nicméně vystoupila i v Praze v KD Opatov.
Zapomenutý host svazoval ubrusy.
„Chodov - Míhající se světlo baterky v oknech kulturního domu v Opatovské ulici spatřil včera po čtvrté hodině ranní jistý muž. Navíc zaslechl i podivný hluk. Zalarmovaní muži zákona v uniformách v budově narazili na zapomenutého opilého hosta, který nejprve vyhazoval z okna různé věci, aby na sebe upozornil. Když to nebylo k ničemu, začal ze zoufalství svazovat ubrusy a hodlal ze čtvrtého patra sešplhat dolů. (tom)"
Večerník Praha - 23. 8. 2002
Většinu produkce zábavových kapel lze označit za poloamatérskou. Z tohoto titulu tyto skupiny prorazily prostřednictvím vítězství v soutěžích. Keks se skladbou Libanon zvítězil v roce 1983 v XI. ročníku Festivalu politické písně Sokolov. Třebíčská skupina Morava pak ve finále soutěže Rocková Vysočina. Tyto soutěže pro ně představovaly odrazový můstek k další kariéře.
„Zde jsme se seznámili s kapelou Markýz John, jejímuž kapelníkovi Vláďovi Růžkovi jsme se zalíbili a vzal nás pod svá ochranná křídla. Byli jsme do té doby, co se týče ,velkého světa', naprosto bezprizorní." (Morava)
Skupina Morava tak na konci roku 1989 dokonce natáčela desku ve studiu Michala Davida. Obdobně zdůrazňuje roli mocného protektora i Štěpán Kojan, frontman skupiny Keks:
„Před asi pětadvaceti lety jsme hráli na Beatovém festivalu. Byl tam František Ringo Čech a řekl, že hrajeme taneční rock. Dělali jsme si z toho legraci tak dlouho, až se to ujalo. Přiznávám ovšem, že jsme úmyslně psali písničky, na které bylo možné na zábavách tančit. Byli jsme dost popovi. Z kapel, které s námi tehdy začínaly, jsme vydrželi nejdéle." (Špulák, 2007)
Klíčovou komponentou tanečních zábav byl rock. S ohledem na více-generační návštěvníky i dynamiku tanečních zábav se uchytil model popisovaný jako „tři na tři". Ten znamenal podle kontextu buď kombinaci rockových „vypalovaček" a balad, nebo kombinaci soudobé a „lidové" tvorby. Frontman skupiny Keks popisuje své inspirační zdroje následovně:
138
139
„Začínali jsme na hard rocku. Zkoušeli jsme zpívat anglicky, ale to se nám nelíbilo. Začali jsme tedy textovat v češtině, a to nám zůstalo. Ovlivnilo nás reggae, nová vlna i další styly. Přetrvává ale bigbít. Klademe důraz na silný refrén, vždycky jsme chtěli, aby byl mnohem silnější než sloka." (Špulák, 2007)
Význam zpívané češtiny v rozhovoru s ním posiluje i lokální žurnalista Vladislav Hřebíček:
„Vaše texty jsou v současný době nadprůměr, a na tomhle koncertě se mi to potvrdilo, protože jak jdou ty překládaný sračky z Ameriky, jsou ty vaše texty prostě o něco vej š než ty ostatní. Něco v nich je." [Štěpán Kojan..., 2000)
Petr Štěpánek, frontman královéhradeckých skupin Odyssea a Unisono, s politickými aktivitami překračujícími rámec této knihy, jako je nejnověji reprezentace Alternativy pro Českou republiku, produkci zá-bavových kapel popisuje jako „originální směs rockových vypalovaček, pomalých balad a chytlavých hospodských odrhovaček". (Unisono)
Během polistopadového období mělo dojít k několikaletému útlumu popularity česky zpívajících hudebních interpretů. Tento útlum však zcela neplatil pro neelitní vrstvy a periferní oblasti České republiky. I v dominantní městské kultuře je možné sledovat zhruba v roce 1995 přelom. Po něm lze pozorovat návrat k původní české tvorbě a českým textům a vznik rozhlasových stanic, jako je Blaník nebo Jizera, cílících na neelitní vrstvy české společnosti. (Matějíček, 2012) Skupina Morava byla prostřednictvím svého frontmana Milana „Fugase" Pintéra navázána na rádio Vysočina. Paušalizující pohled na raný postsocialismus preferující angloamerickou produkci v populární hudbě by ale mohla nabourat polistopadová popularita soft rockových hudebních skupin jako brněnský Kern nebo uherskohradišťská Argema, které z tancovačkové estetiky otevřeně čerpaly. Také skupina Morava v roce 1992 vydala eponymní desku u vydavatelství Monitor a prostřednictvím videoklipu měla přístup i do televize. Obdobně si první polistopadová léta pochvaloval Petr Štěpánek, který v roce 1992 vydal se svými kapelami úspěšné dvojalbum Na big-beatový tancovačce: „Skupina Unisono byla zvláště v první polovině své existence skvěle fungujícím profesionálním ,podnikem'." (Unisono)
Přestože by se mohlo zdát, že tento specifický žánr si své publikum vždy najde, z několika níže představených důvodů ale skupina Keks nelíčí polistopadovou situaci jako příliš idylickou. Zábavové kapely měly podle jejího frontmana Štěpána Kojana značně složitější pozici než hvězdy muzikálů a na této scéně pozoroval setrvalý úpadek. Na sugestivní dotaz žurnalisty „Myslíš, že se blíží konec českého zábavového bigbeatu?" v roce 2001 odpověděl:
„Už asi jo. A je to škoda. O nás už tolik nejde, my máme dvacet roků odehráno, a to nám nikdo nevezme. Ale co ty po nás? Zkouší, a pak nemají komu hrát. Vždycky jsem si myslel, že jednou přijdou mladší, budou lepší a vytlačí nás. Ale už asi nepřijdou, protože tahle muzika se přestává hrát. A to, jak říkáš zábavový bigbeat, je ve skutečnosti tak, že nám, a nejen nám, nezbylo nic jiného, než hrát zábavy a malý koncerty. Komunisti tuhle muziku nikdy nechtěli. Naše písničky uměly a zpívaly tisíce lidí, ale v rádiu jsi to stejně neslyšel. Dalo se hrát jen po zábavách a malých koncertech. Přitom já už dlouho prodávám písničky jednomu docela známýmu zpěvákovi. Jemu ty moje písničky hrajou, ale nás by stejně ani dneska nepustili. My teď zase nemáme ty agentury, co potřebujou vydělávat. Tak aspoň, že se to hraje a jsou z toho nějaký peníze. Prostě ty písničky prodám a mám štěstí, že vůbec prodám." (Skupina KEKS oslavila..., 2001)
Jiné důvody jsou v tomto skeptickém článku popsány na dalším místě:
„Hrál se pravý český zábavový bigbeat, který se ale jako specifický hudební žánr v současné době [kolem roku 2001] potýká s úpadkem zájmu veřejnosti. Přesněji řečeno nejen český zábavový bigbeat má v současné době občasné potíže s počtem návštěvníků. Důvodů a příčin je samozřejmě více. Nabídka hudebních žánrů je dnes široká [...]. Publikum je rozděleno do mnoha poslucháčskych skupin [...]. Tak jako vše ostatní, i moderní hudba stále prochází evolucí věčného hledání něčeho nového [...]. V muzice jde dnes také mnohem více o peníze než drive a některé skupiny jsou bohatými manažery sestavovány
i il 11 rkimriiniľký záměr'. Na zlatém podnosu pak může klidně býl veřejnosti naservírován útok do řad mladých teenagerů nazvaný třeba ,Klucy'." (Skupina Keks oslavila..., 2001)
ľŕ-esto se ale zábavám podařilo zabezpečit generační obměnu svého publika.
.„Vždycky si suprově zapařím. Tancujú, pokecám s kámošema, prostě si to užívám. Je to taková vzpruha a odreagování od náročných všedních dnů,' sdělila své zážitky z taneční zábavy sedmnáctiletá Jana." (Chlumec, 2004)
Podle Štěpána Kojana se ale změnil přístup postsocialistické mládeže:
„Osobně mám moc rád dnešní mládež. Dobře jim rozumím. Mají svobodnou volbu. Když se jim to líbí, přijdou na zábavu, nebo naopak. Dřív chodil každej, neměli jinou možnost, proto taky byl na zábavách takovej bordel. Dobře vzpomínám na bitky mezi Benešovem a Vlašimí. Nebylo zábavy, aby netelda krev. Někdy jsme hráli jen pár minut a byl konec. To dnes není." (Straková, nedatováno)
Je až s podivem, že v posledních letech státního socialismu Jaroslav Hejkal a Miloš Vojta v Tvorbě popisovali násilí na tanečních zábavách a že během postsocialismu měl tento jev jako mávnutím kouzelného proutku ustat. (Hejkal, Vojta, 1987). Jaké jiné zlomy a kontinuity ale z této knihy vyplývají, zkusím nastínit v následujícím závěru.
Závěrem
Shopping is a cultural activity. In this worlds nothings for free. Buy a book or buy a car. Look what a stud you are.
Chicks On Speed, „99 Cents", 2003
Tato kníhaje založená na případových sondách do subkulturního a aktivistického prostředí kontextualizovaných do posledních let státního socialismu a první a poloviny druhé dekády postsocialismu. Nemohu a ani nechci si klást nárok na úplnost. Kniha neměla být čtena jako subkul-turní a aktivistická historie, ale zcela v souladu s její hlavní výzkumnou otázkou jako historická analýza vztahů mezi subkulturami a většinovou společností, kulturou a politikou, mainstreamem vykládanými v metafoře „nového biedermeieru" jako utopické vize bezproblémové společnosti orientované spíš než navenek, do veřejné sféry, dovnitř, do soukromé, ať už rodinné, privatizované Či jiné neveřejné sféry. Subkulturní a aktivistická praxe, která byla v této knize evokována, pak tuto utopickou idylu „nového biedermeieru" narušovala, v této knize především násilným způsobem. Dlouhý postsocialismus tak nebyl i kvůli těmto projevům zcela prostý konfliktů a o žádném bezčasí konce dějin po vítězství liberální demokracie a kapitalismu tak nemůže být řeč.
Z důvodu nepříliš evidentního vstupu do tohoto vztahu není proto do výkladu zahrnuta například subkultura novoromantiků, která v posledních letech státního socialismu zaznamenala významný kvantitativní nárůst. „Depešáci" byli v opozicí vůči metalistom ukázáni i ve filmu Horká kaše, nicméně obdobně jako například polistopadová komunita vkusu soustředěná okolo kolovrátkového popu nazývaného Eurodance už zůstali z důvodu nejasné vazby na její ústřední otázku mimo záběr této knihy. Obdobně jsem nereflektoval ani (sub)kulturní aktivity mládeže, jako je nakupování, zmíněné v textu skupiny Chicks On Speed v mottu této závěrečné kapitoly. Přestože komercializaci a komodifikaci subkulturní produkce přičítám velkou váhu, necítím se povolán k tématu spotřeby jako specifické (subkulturní aktivity vyslovovat. Bojím se, že bych namísto o solidní data opřená
142
143
d analýzy typu Bourdieuho „Distinkce" jen reprodukoval klišé související s mou vlastní sociokulturní a ekonomickou pozicí. Významná je v této knize i má vlastní generační determinace. Generační změna, nástup nové generace a generační únava totiž patrí ke klíčovým konceptům jak subkultur-ního, tak i často souvisejícího aktivistického prostredí.
Jaké informace o nekonformní mládeži se dozvíme z pozdně státně socialistických a postsocialistických médií? Zde je třeba zdůraznit i to, že média prošla v závislosti na přijetí jiného společensko-politicko ekono-micko-ideologického modelu výraznou změnou vykládanou optikou mediálních studií. (Jirák, Kopplová, 2009) Dále je třeba upozornit na to, že v různých obdobích mělo zobrazování mládeže a subkultur různou váhu. Zatímco v časopisech Tvorba a Mladý svět z roku 1987 bylo téma nekonformní mládeže velmi časté a vysoká frekvence zmínek o mládeži a subkulturách pokračovala v řadě médií, jakými byl Mladý svět, Vlasta nebo nově vzniklý Reflex, i v prvních dvou polistopadových letech, poté ustoupilo a například ve Vlastě z roku 1993 už ho prakticky nenajdeme. V závěru devadesátých let se ale toto téma v souvislosti s novou aktivistickou generací, často propojenou se subkulturními formacemi, na určitou dobu do mainstreamových periodik vrátilo.
V jedné ze svých dílčích prací jsem konstatoval paralelní existenci různých narativních typů referování o mládeži a subkulturách v posledních letech státního socialismu. (Daniel, 2013b) Pracovně jsem je tehdy označil jednak za konzervativní, které referovaly o delikvenci mládeže jednoznačným moralizujícím odsudkem, a jednak za přestavbové. Ty téma nazíraly jako symptom hlubší společenské krize a využívaly ho k více nebo méně opatrné společenské kritice. Jak se ukázalo z výzkumu postsocialistického kontextu, přestože v něm už v žádném případě nešlo o přestavbu státního socialismu, lze konstatovat dlouhé trvání tohoto druhého přestavbového paradigmatu modifikovaného do více nebo méně korektní investigativní, nebo dokonce senzacechtivé žurnalistiky. Ta by měla souvislost s žurnalisty zmiňovanými v tomto textu, například Josef Klíma, Radek John nebo David Vondráček. Jejich reportáže vyznívaly v zásadě shodně před i po změnách 1989/1990. U většiny z nich bylo ale během první postsocialistické dekády možné pozorovat posun od náznaků zdrženlivé empatie k nekonformní mládeži nebo k pozici jasně odsuzující. Ta však už nebyla spjatá s konformismem k normalizačnímu étosu, jako tomu bylo například v článku Ladislava
Urbana kritizujícího estetiku koncertu Torr v roce 1988, ale s obhajobou liberální demokracie před „extremismem". Z jiných důvodů a s jiným vyzněním představovaly další dlouhé trvání přestavbového paradigmatu časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové.
Zcela nově se v devadesátých letech v souvislosti s referováním o nekonformní mládeži objevily v komentářových textech náznaky ideologie ultraliberalismu. Za představitele této pozice lze jmenovat například Martina Komárka nebo Karla Steigerwalda. Druhý jmenovaný v dosud necitovaném komentáři Zlatý věk Václava Klause, objeveném v souvislosti s rešerší k zásahu v klubu Propast, takto označil období 1992-1996 a ve prospěch tehdejšího premiéra argumentoval následovně: „Z úspěchů se stává samozřejmost, kterou nikdo neocení. [...] Mřenky socialismu se mění v hbité kapitalistické štiky." Současně se vyslovil proti politickému kýči, za nějž pokládal dědictví Pražského jara a Havlovu „nepolitickou politiku", a pro „tvrdé a spravedlivé vyrovnání se s komunisty". (Steigerwald, 1996) Ve vztahu k nekonformní mládeži se pak tato pozice měnila v ordoliberalismus, tedy zdůraznění role státu k zabezpečení vedle svobod a „stejné startovní pozice pro všechny" i řádu, ne zcela kompatibilního s projevy subkulturní a aktivistické mládeže.
Vedle médií se pak v otázce vztahů mainstreamu a subkultur hojně angažovaly bezpečnostní složky a mezi nimi nejviditelněji policie. Také ta prošla v postsocialistické transformaci výraznými změnami. (Balabán, Stejskal a kol., 2011; Šteinbach, 2016) Měnil se i její obraz u většinové společnosti a její postupy vůči subkulturní a alctivistické mládeži. Její kritici, jako Stanislav Penc, ale po dlouhou dobu zůstávali titíž. Současně docházelo také u veřejnosti k vývoji ochoty tolerovat nezákonné nebo nestandardní postupy policie či očerňování subkulturní a aktivistické mládeže v médiích. Tak jako v řadě jiných obdobných trajektorií se ani zde nejednalo o vývoj lineární. Jistou roli v této souvislosti sehrával expertní diskurz reprezentovaný především texty bezpečnostních studií.
Zatímco v některých médiích lze s postupem času během postsocialismu pozorovat současně nárůst neutrálního jazyka vztažený pravděpodobně především do souvislosti s přístupovými rozhovory s EU a současně i výše zmíněným konformismem souvisejícím se sedimentací liberální demokracie, postupy „hlubokého státu" zůstávaly v mnohém změněny jen kosmeticky. Novou roli ale začaly sehrávat soukromé bezpečnostní agentury, v této knize evokovány v souvislosti s ochranou plesových hostů proti anarchistům protestujícím proti „Plesu upírů". Pro bezpečnostní agentury ale pracovala
i huki rasistických skinheads, kteří v rámci svého zaměstnání vlastnili íbrojnl průkaz. Tento fakt v souvislosti s událostmi na Prvního máje 1992 i v souvislosti s v knize nezmíněnou vraždou Filipa Venclíka v roce 1993 vyvstal jako veliký problém. Rasističtí skinheads měli také v první polovině devadesátých let nesrovnatelně větší vliv u městské i státní policie než jejich oponenti. V průběhu času se ale i v bezpečnostním diskurzu začalo mezi subkulturami a aktivisty více rozlišovat, byť opět ve vztahu k extremismu na pravicové „pexáky" a levicové „lexáky. Subkulturní rasisté se měnili z „pan-káčů" na „skinheady" a později na „neonacisty" a jejich antifašističtí oponenti pak z „pankáčů" na „anarchisty". Obraz anarchistů, squaterů, tech-nařů, rasistických a nerasistických skinheads, fotbalových chuligánů, ale i narkomanů a bezdomovců byl u veřejnosti proto v celém sledovaném období utvářen především jejich lokalizací v bezpečnostním diskurzu.
U většiny sledovaných skupin během sledovaného období proběhl vývoj v rovinách vstupu do veřejného prostoru, v podobě zdrojů násilné praxe, jejího mediálního obrazu, bezpečnostních dopadů a vztahu k parlamentní i neparlamentní politice, jakož i vývoj vzájemných vztahů mezi jednotlivými subkulturami navzájem a součinnosti či naopak distanci mezi subkulturami a aktivistickými skupinami napojenými na sociální hnuti radikální levice či ultrapravice. Níže uvedená tabulka se snaží tento vývoj postihnout komparačně, a to jeho kontextualizací do tří sledovaných období vymezitelných v hrubých rysech a pracovně lety odkazujícími k pramenné základně této knihy, a to 1983-1989/1990,1989/1990-1996 a 1996-2004. Počátek sledovaného období odkazuje k vydání nejstaršího pramene, Náruživosti Josefa Klímy, jako spouštěče morální paniky spojované s recepcí drogové problematiky, jeho konec pak ke kontroverzím ohledně útoků chuligánské „firmy" Johnny Kentus Gang na brněnskou Skleněnou louku. Zásah těž-kooděnců na CzechTeku 2005 byl sice logickým vyústěním morální paniky započaté už při Czechtekuoo a definitivním milníkem za částečnou tolerancí české freetekno subkultury, avšak nejasnosti okolo tohoto zásahu dle mého už nevybočovaly z mantinelů, v nichž se pohybovaly reakce na policejní zásahy v Propasti (1996), během GSP (1998) a protestů proti zasedání zástupců SB a MMF (2000). Rok 1996 je pro mě milníkem především kvůli zásahu v klubu Propast, významným rokem pro diskuzi drogové problematiky, dále stále ostřejší distancí většinové společnosti proti rasistickým skinheads a v neposlední řadě zvolna počínající ekonomickou krizí, která vyvrcholila v posledních letech dekády.
Komparační srovnání vývoje jednotlivých sledovaných skupin
	konec státního socialismu	raný postsocialismus	pozdní postsocialismus
black metal	estetická opozice, pre-politický anti komunismus	částečná politizace parlamentní politikou a subkulturním transferem	částečně napojení na sociální hnutí, částečně deklarovaná apolitičnost
fotbalové chuligánství	subkulturní transfer, morálni panika, částečné napojení na jiné subkultury (metalisté, punk ad.)	morální panika, částečné napojení na jiné subkultury (především rasistické skinheads, ale zdaleka nejen je)	morální panika, částečná politizace napojením na sociální hnutí, částečně deklarovaná apolitičnost, částečné napojení na řadu jiných subkultur
subkulturní rasismus	subkulturní transfer, vznik kanonických textů	částečné napojení subkultury na sociální hnutí, násilné praxe, převažující mlčení nebo částečná bagatelizace ze strany médií	morální panika, distance sociálního hnutí od subkultury
subkulturní antifašismus		subkulturní transfer, napojení na sociální hnutí, opatrná podpora některých médií	morální panika, distance médií, částečná deradikatizace
subkulturní autonomie		částečné napojení sociálního hnutí na subkultury	diskuze v rámci sociálního hnutí ohledně distance od subkultury
antiglobalizační aktivismus			morální panika, sociální hnutí, taktika propojování (i subkultur, viz GSP), diskuze role cizinců
drogy	morální panika, částečné napojení na jiné subkultury	morální panika, částečné napojení na jiné subkultury	morální panika, částečné napojení na jiné subkultury
autostop atravelerství	částečné napojení na jiné subkultury (underground, punk ad.)	částečné napojení na jiné subkultury	částečné napojení na jiné subkultury a sociální hnutí
freetekno		subkulturní transfer, první české freetekno akce	částečná morální panika, částečné napojení na sociální hnutí, diskuze role cizinců
taneční zábavy	částečné napojení na jiné subkultury (metalisté ad.), diskuze násilí	částečné napojení na jiné subkultury, diskuze vymírání scény	částečné napojení na jiné subkultury, diskuze specifické kultury periferie
V tomto srovnání vidíme, že praxe a recepce některých ze sledovaných skupin se během zachyceného období takřka neměnily, v jiných případech procházely bouřlivým rozvojem i obdobím útlumu a distance. Klíčové pro hlavní otázky řešené v této práci jsou momenty morální paniky, které symbolicky potvrzovaly hranice tolerance subkulturní praxe ze strany utopických vizí bezproblémové společnosti „nového biedermeieru". V některých případech subkulturní praxe (fotbalového chuligánství a užívání drog) během sledovaného období prakticky z momentu morální paniky nevyšla. Jiné praxe mohly mít k morální panice náběh, avšak nedosáhly jí (např. taneční zábavy na konci státního socialismu), jiné pak mohly být chápany jako zcela bezproblémové, a to jak svou marginalitou (black metal), tak i dominantně vnímanou neškodností své praxe (autostop a travelerství).
Vedle subkultur a aktivistických skupin byli pro „nový bicdr....... i
konstitutivním Jiným v celém sledovaném období Romové, ľmlilmiulikti subkulturního anticiganismu jako „kánonu a alibi" pro antidganJimiM
většinový jsem nastínil v jiné své dílčí práci, zde se pokusím /......m i
výhradně na její odraz související s bezprostředním tématem IH.. I miř.
(Daniel, 2013a) I zde argumentujú pro dlouhé trvání antícigan la......A »u\
za horizont změn 1989/1990. Josef Klíma ve své Brutalitě, vydané \ imv
1990, „cikánský původ" delikventů už plně zdůrazňoval a proh <l......
nantnímu přesvědčení o nárazové artikulaci anticiganismu až v souvislí cl 1 s ekonomickými změnami počátku devadesátých let přináší důkazy / iloln pozdního státního socialismu Christianne Brenner. (Brennci, •.mm |. s. 257) Anticiganismus byl tedy konstantou pozdně socialistického i posl socialistického common sense, byť v různých dobách s různou intenzitou artikulovaný v médiích a politice. S tím souvisí i většinové hodnocení rasistických skinheads a jejich antifašistických oponentů, často chápaných jako „obránci Romů".
Jinou, možná přelívapivější referenční konstantou bylo zdůrazňování třídního původu delikventů. Delikvenci „učňovské mládeže" před rokem 1990 zdůrazňovaly články v Časopise Tvorba. Dorost dělnické třídy měl podle agenturních svodek i více inklinovat k fašismu a drogám. Tuto třídní nedůvěru státně socialistického režimu vůči mládeži třídy, která měla tvořit jeho páteř, lze těžko vysvětlovat jinak než odkazy na Djila-sovu a Szelenyiho „novou třídu" technokratů, byrokratů a „pracující inteligence" dominující státně socialistickým režimům. Po roce 1990 však tématika manuálně pracujícího dorostu ohrožujícího klid a pořádek nevymizela, a to přesto, že došlo ve veřejném prostoru k „mlčení o třídě". Delikvence nezřídka rasistické učňovské mládeže ale ohrožovala už jiné hegemonní hodnoty. Významný třídní aspekt měla i naprosto odmítavá recepce fotbalového chuligánství, v němž se bez výhrad sešlo jeho negativní vnímání ze strany policie i médií.
Podařilo se tedy mainstreamové žurnalistice a bezpečnostní praxi vymést subkulturní aktivistickou mládež za prahy útulných biedermeie-rovských pokojíčků pozdního státního socialismu a postsocialismu? Pokud budeme „nový biedermeier" chápat jako stáhnutí se do privatizované sféry a vytěsnění všech nepříjemných podnětů, pak lze říci, že tomu tak nebylo. Aktivismus i subkultury, jakkoli byly většinově nazírány jako cizí a nekompatibilní fenomény, patřily do generačního narativu jedné
148
149
části populace a ve více nebo méně omezené míře pronikaly i do main-streamu. Pokud jeden z aktivistů citovaných v knize říká, že transformační deziluze nebyla ve sledovaném období zatím artikulována tak dominantně, že by dávala protestní pozici anarchistických nebo anti-globalizačních aktivistů za pravdu, je třeba nalít si čistého vína a prohlásit, že tomu tak nebylo ani v letech ekonomické krize 2008-2013. Jiná subkulturní produkce se ale mezitím stala artefaktem populární kultury, což plně platí především pro texty Orlíku.
Bibliografie
Sekundární literatura
AKCIOTHHA, Ojibra. DIY naHK/xapduop culena ePoccuu. MocKBa : Hora-ľ, ^n<i« ARAVA-NOVOTNÁ. „Od antisemitismu k antisionismu: Československo
po roce 1948." In Machačová, Helena. První pražský seminář. Dopady
holocaustu na českou a slovenskou společnost ve druhé polovině 20. století.
Praha : Varius Praha - Spolek akademiků - Židů, 2008, s. 85-95. AUDIER, Serge. La pensée anti-68: Essai sur les origines ďune restauration
intellectuelle. Paris : La Découverte/Poche, 2009. BAKER, Catherine. Sounds of the Borderland, Popular Music,
War and Nationalism in Croatia since 1991. London : Sage, 2010. BALABÁN, Miloš, STEJSKAL, Kapitoly o bezpečnosti. Praha : Nakladatelství
Karolinum, 2011.
BANNISTER, Matthew. „,Loadeď: Indie Guitar Rock, Canonism, White Masculinities." Popular Music 25,1, Special Issue on Canonisation, 2006, s. 77-95-
BARŠA, Pavel, CÍSAŘ, Ondřej. Levice vpostrevoluční době. Občanská společnost
a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. Brno : Centrum
pro studium demokracie, 2004. BASTL, Martin. „Antifašistická akce: od subverze k vigilantismu?" [online]
Rexter. 2010, http://www.rexter.cz/antifasisticka-akce-od-subverze-
-k-vigilantismu/2010/11/07/ BASTL, Martin, MAREŠ, Miroslav, SMOLÍK, Josef, VEJVODOVA, Petra.
Krajní pravice a krajní levice v ČR. Praha : Grada, 2011. BASTL, Martin. Radikální levice v České republice. Devadesátá léta dvacátého
století. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav 2001a. BASTL, Martin „S.H.A.R.P. Skinheadi proti rasovým předsudkům" [online]
Středoevropské politické studie MPÚ, 3, 2001b, s. 17-24,
http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=74. BAUMANN, Bommi. How It All Began. The Personal Account of a West
German Urban Guerrilla. Vancouver : Arsenal Pulp Press 2001 [1975]. BENNETT, Andy. „The post-subcultural turn: some reflections 10 years on."
Journal of Youth Studies 14 (5), 2011, s. 493-506. BEY, Hakim. [Peter Lamborn Wilson] Dočasná autonomní zóna.
Praha : KANT/Tranzit, 2004 [1985].
150
151