Vytyčení výzkumu
Základním metodologickým těžištěm této práce je hj rický výzkum založený na různorodé pramenné základ ^ a odkazující k interdisciplinární historii školy Annal^ Z ní pak tato práce reflektuje především práci FernaniT Braudela a jeho identifikaci tří historických časů, před stavenou v třídílné knize věnované Středomoří v obdob' vlády Filipa 11/ Braudelovo strukturování historického čas podle rychlosti jeho toku do tří časů, od nejpomalejšího geologického přes středně rychlý ekonomický po efemérni nejkratší čas lidského života, je v této práci výraznou metodologickou inspirací s ohledem na její rozčlenění do tří hlavních kapitol. Práce je kontextualizována do období charakterizovaného významným zrychlením toku historického času a do jisté míry musí zohlednit i dílčí prolínání historických časů, především v části věnované místům hudební spotřeby, která se ale v daném období ukázala jako výrazně efemérnější než Braudelem studovaný prostor.
Disciplinárním těžištěm této práce je kulturní historie/ Hudbu nazírá ve vztahu k takové kultuře, která je na jednu stranu sice formována místy spotřeby, médii a nejen tvůrci a dalšími producenty, ale i jejími vykladači a zprostředkovateli, a na druhou stranu se v rovině komodity stáva buď každodenní, anebo sváteční spotřebou širokých nebo naopak pečlivě vybraných vrstev populace. Zacílení na
Fernand Braudel, La Méditerranée et le Monde méditerranéen ä ľépoque de Philippe II. Paris: Armand Colin 1949-
Peter Burke, What is Cultural History? Cambridge: Polity PreSS 2004.
Studium mládeže, hudby a třídy v českém postsocialismu
konkrétní lokalitu a poměrně úzký registr orálně historických rozhovorů akcentuje v této práci mikrohistorické přístupy. Pocity a emoce, které se tato práce snaží rozkrýt ve vztahu k hudbě a sledovaným společenským kategoriím, pak odkazují k sociálně historické tradici a pokusu zpracovat historickou ekonomii emocí především ve vztahu k potýkání se s jinakostí.5
S ohledem na to, že se významná část této práce dotýká jak diskurzivity mimo text, tedy performativity a mime-tické roviny, tak současně i výzkumu některých aspektů materiality, bylo nutné využít i interdisciplinární přístupy odkazující především k různým technikám kvahtativního výzkumu. Jeho výsledky pak byly doplněny o kvantitativní data jen nárazově a na základě už publikované sekundární literatury. Ve výsledku je předkládaná práce založena na kombinaci metodologií specifických pro kulturní studia4 a triangulována na základě technik multimetodologického výzkumu.7 Významnou technikou odkazující k sociologii kultury bylo základní kódování, jímž byl tříděn sbíraný materiál a v jeho rámci pak související narativní schémata, která pak ve výsledku procesu redakce rukopisu našla svůj odraz v nejnižších jednotkách členění textu této práce.
Důrazem na prostorovost se tato práce dotkla výzkumu kulturní geografie, a to především ve vztahu ke konkrétním lokalitám identifikovaným jako průsečíky sociální
5 Ute Frevert, Emotions in History - Lost and Found. Budapest: Central European University Press 2011.
6 Paula Saukko, Doing Research in Culrural Srudies. London: Sage 2003.
7 Udo Kuckartz, Mixed Methods. Methodologie, Forschungsdesigns undAnalyseverfahren. Wiesbaden: SpringerVS 2014.
praxe. Konečně, především svým důrazem na emick0u perspektivu jednotlivých aktérů, se metody této práCe d0 týkají i kulturní antropologie, a to především v podobě etnografie postsocialistické změny zdůrazňující potřebu autoreflexivity a důsledného zkoumání nejen reprezentací ale i pozicionalit v rámci center a periferií.8 Překvapivě', autoetnografická pozice jdoucí za rámec studia paměti' spotřeby hudby jako specifického kulturního dědictví? s sebou při psaní přinesla nejen milé a nostalgické pocity, ale i trapnost, nelibost a vzpomínky na nudu prožívanou při poslechu té nebo oné hudební produkce nebo na vlastní názorové veletoče. Poslední metodologickou tradicí umožňující osvojení si terminologie spjaté se studiem populární hudby i některých dalších výzkumných metod byla současná (etno)muzikologie umožňující všestrannou kulturní analýzu hudební produkce.10
Z hlediska bezprostředních metod při psaní této práce lze úvodní fázi metaforicky popsat jako pomalé kroužení okolo klíčových témat. To pokračovalo fází rozvíření písku, v níž došlo k nacházení možností konceptuálního uchopení následovaného pomalou sedimentací v podobě už cílené kontextualizace a konečně fáze zavrtání se do zkoumaného problému metodou hloubkové sondy.
Kathrin Horschelmann and Alison Stenning, ..Ethnographies of postsocialist change." Progress in Human Geoqraphy 32, 2008/3: 339-361.
Lauren Istvandity, Sarah Baker and Zelmarie Cantillon (eds.) Remembering Popular Musks Past: Memory-Heritage-History. London: Anthem Press 2019
10
Jan Hemming. Methoden der Erforschung populärer Musik. Wiesbaden: Springer VS 2015.
Studium mládeže, hudby a třídy v českém postsocialismu
Prameny
Významnou otázkou ve vztahu k pramenům je to, jakým způsobem se pramen dostává ke svému recipientovi. K tomu se pokusím vyjádřit v závěrečné části tohoto oddílu věnované pozicionalitě, předtím se pokusím prameny uspořádat a okomentovat. Těžištěm pramenné základny této práce jsou tištěné zdroje, pro něž ale vzhledem k nízké míře jejich digitalizace i tomu, že sledovaná problematika byla v pramenech často pojednána jen v náznacích a bylo proto nutné číst mezi řádky, fakticky nebylo možné použít umělou inteligenci s algoritmy pro strojové čtení. Nejvíce pramenů lze takto charakterizovat jako oficiální žurnalistickou produkci, přičemž její dominantní základ tvoří časopisy pro mládež, hudební časopisy a časopisy životního stylu české provenience vydávané ve sledovaném období. Tento typ pramene zprostředková perspektivu často o nejméně jednu generaci starších tvůrců veřejného mínění. Velká část časopisů přímo určených mládeži se snažila vyvíjet výchovný vliv a obecněji pak reprodukovat mocenské pozice svých autorů. Současně ale řada těchto textů přímo vypovídá o mládeži jako dobovém agens změny na mnoha úrovních. Protože byla třídní témata ve sledovaných pramenech v daném období nejméně explicitní, práce se je snaží rozkrýt svým zaměřením na procesy kumulace různých druhů kapitálů, často přímo či úzce souvisejících s kulturními transfery.
S ohledem na výše deklarovaný zájem sledovat odraz globální kultury v lokálním rámci, který byl ale úzce spjat s reflexí širšího národního kulturně-jazykového pole, jsou v nich významnou měrou zastoupeny i české překlady
19
1.1 sl
tdv
produkce zahraničních autorů a rozhovorů se zahraný IU1U1 aktéry, kteří výrazným způsobem formovali pohled řeských Čtenářů. Specifickou pozici měl v tomto ohledu časopis Bmvo, který cílil na německé čtenáře a v češtině vy. chazel od roku 1991. Většina produkce v českém Brovu byla během sledovaného období prostými překlady originální produkce do češtiny a jen jeho menší část byla vytvořena přfmo místní redakcí. Časopis tak umožňoval svým českým čtenářům zprostředkování ještě více nezprostředkované zkušenosti s globální populární kulturou než ostatní media pro děti a mládež vydávaná ve sledovaném období a v ohledu na svá hodnotová poselství možná proto také už roznítil pozornost české kulturní sociologie.11 Především na začátku sledovaného období sehrál významnou roli časopis Mladý svět. V roce 1990 také došlo k přejmenování dětského :pisu Pionýr na Filip. Ten vycházel až do roku 1995 s tím, . letech 1993 a 1994 existoval paralelně i konkurenční projekt Filip pro -náctileté. Filip měl poměrně velkou šíři hudebního záběru s tím, že se v něm v jisté době objevovaly informace o některých menšinových hudebních žánrech, a to těch spjatých jak s extrémním metalem, tak i scénou rasistických skinheads nebo hardcore punku.
Mezi sledované hudební časopisy, v nichž se objevovaly spíše expertní materiály, lze zmínit časopisy Melodie a Gramorevue a po roce 1990 i Rock & Pop. Významnou pozici v pramenné základně této práce má časopis Uni vydávaný od roku 1991 sdružením Unijazz navazujícím na Jazzovou sekci z osmdesátých let. Ten se věnoval především alterna-
u Ivo Bayer, Jitka Kolářová, Marta Kolářová a Martin Vávra, Zob; razovom nerovností q hodnotová poselství v časopisech pro W amkdez na príkladu časopisu Bravo. Praha: Sociologický ústav av cr, v. v. 1. 2009.
Studium mládeže, hudby a třídy v českém postsocialismu
tivní hudbě a obsahoval i významnou reflexi problematiky životního stylu. Výraznou změnou prošel časopis po roce 1994, kdy proměnil svou profilaci a vedle článků o hudbě s těžištěm v rocku a alternativě se v něm začaly ve větší míře než předtím objevovat nejen informace o moderní vážné hudbě, filmu, urbanismu, historii, literatuře, výtvarném umění, ale i teoretické eseje. V závěru sledovaného období začalo Uni také cíleněji odkazovat k použité literatuře svých statí.
Obdobně lze na pomezí hudebního časopisu a časopisu životního stylu lokalizovat Vokno, které vyšlo ze svého samizdatového těžiště v předlistopadovém undergroundu a během sledovaného období se postupně vyvíjelo. Vokno ve svém prvním polistopadovém vydání v roce 1990 akcentovalo vedle hudebních témat nejen ekologii, výtvarné umění, literaturu a urbanismus, ale i drogy a obecnější témata emancipace menšin a kritiky konzumní společnosti odkazující ke kontrakulturní tradici československého undergroundu i jeho globálních předobrazů. Od druhé třetiny devadesátých let se pak ve Vokně začala objevovat témata spjatá s cyberpunkem a elektronickou taneční hudbou (EDM), v čemž na něj od poloviny devadesátých let zčásti navázal nový časopis Živel, který se autorsky s Vbknem částečně překrýval. I pro Živel už byla hudba jen jedna z vrstev životního stylu a především jeho první čísla se věnovala house music a dalším scénám EDM. Počátky Živlu také akcentovaly postupné rozšiřování internetu. Živel uveřejňoval zajímavé internetové odkazy, informace o diskuzních skupinách a od prvního čísla v roce 1995 umožňoval komunikaci s redakcí prostřednictvím e-mailu. Pro dokreslení úhlu pohledu samotných aktérů jsem sáhl i po neoficiální tištěné produkci, v níž často splývá pohled producentů
21
a recipientů textů. Mohlo se jednat buď o samizdat I bylo Vokno před rokem 1990, konkrétně tedy jeho čísla o fanziny nejčastěji nalezené prostřednictvím Archivuv 5 kých a slovenských subkultur13 nebo o aktivistické tisko ^ především spjaté s anarchistickým, antifašistickým a an^' chofeministickým prostředím.11
Mezi čistě expertní materiály tvořící pramennou zá kladnu této práce lze zařadit dílčí muzikologické práce s popularizačním přesahem, studentské práce, přehledy dopisového ohlasu, archivy hudebních pořadů a další relevantní dokumenty dvou celostátních mediálních archivů (Českého rozhlasu a České televize) a dvou archivů soukromých (jazz klub Tišnov a tamní Rock & Alternativě club) obsahujících jak letáky a plakáty hudebních akcí, tak i jejich seznam a některé ze scénářů poslechových pořadů, případně další relevantní materiál. Z hlediska dokumentace důrazu na hudební vysílání určené především starším divákům je pozoruhodným dokumentem i „Ideově tematický plán na léta 1989-1990".'< Tato práce dále okrajově staví i na audiovizuálních pramenech, mezi něž patn reportáže, dokumentární i hraný film, hudební pořady a ?e trospektivní dokumentární série Bigbít a Kmeny. Obdobne je na několika místech pracováno s videoklipy a přepise hudebních textů.
Mezi reflektované ego-dokumenty lze řadit předevs dopisy čtenářů, diváků a posluchačů umožňující zachyce
12 http://ziny.info/ navštíveno 18. 8. 2022. ^
13 Anarchistická publicistika j990-2013. ČSAF - Českoslove" anarchistická federace 2014.
1<390'
14 Československá televize, Ideově tematický plán na léta 19'^„^
Studium mládeže, hudby a třídy v českčm postsocial
ismu
roviny různých společenských vztahů a konfliktů. Zatímco centrální Archiv České televize obsahoval velmi málo dopisů, přičemž jejich drtivá většina prošla skartací, několik dopisů se podařilo dohledat v archivu studia České televize (ČT) Brno. Drtivá většina reflektovaných dopisů proto pochází z Archivu Českého rozhlasu (ČRo) a období mezi lety 1991 a 1993. Při jejich studiu je nutné počítat s tím, že z rady z nich sálá bezútešná situace a někdy i smutek lidí, kteří se chtěli prostřednictvím dopisu někomu svěřit. Často se jedná o tísnivě sáhodlouhé řádky o životě a problémech, mnohdy i sociálního rázu. Nezřídka se jednalo o důchodce a starší lidi s omezenými možnostmi sociálního kontaktu. V některých případech byly dopisy popsány poznámkou „Založit, jde o notorického stěžovatele." Mezi jejich častá témata patřilo rušení pořadů, změna programové skladby, rušení stanic nebo stěžování si na zhoršené možnosti příjmu. Z této skladby vybočoval například dopis dvou posluchaček z Prahy z ledna 1992, který se připojoval k rozhlasem inzerované reklamaci pečících a smažících pánví ohřívaných vzduchem a prodávaných za 490 Kč. Dopisy jsem anonymizoval s tím, že pokud bylo k dispozici, uvedl jsem místo a měsíc jejich napsání a případně i číslo jednací.
Posledním typem pramenů jsou rozhovory, ať už vydané, anebo vlastní vedené. Mezi tyto poslední patří systematicky vedené tři obsáhlé a méně systematicky vedené a v knize jen okrajově využité další dva rozhovory. Volně vedené a pomocí vlastních poznámek dokumentované rozhovory souvisí se sběrem materiálu v Tišnově a jeho okolí. Jejich cílem bylo jednak kontextualizovat získané tištěné a vizu.ilni prameny a jednak prohloubit některé klíčové otázky této práce jejich konfrontací se samotnými aktéry. Ti jsou v teto práci pojmenováni pseudonymy. Všichni mí respondenti
Archiv České televize. Spisový archiv, ve2/180/Í, 1213
33
Ušima střední třídy
byli muži, dva z nich jsou dnes šedesátníci, zbývající tři tvoří o generaci mladší čtyřicátníci. Všichni byli různým způsobem ve sledovaném období aktivní v různých hu debních scénách. Starší respondenti byli v osmdesátých letech aktivními účastníky tišnovského Jazz klubu, v jehož rámci pořádali poslechové pořady, koncerty a další akce Na tyto aktivity pak navázali i během sledovaného období kdy do hudebních posluchačů a z velké části i aktivních hudebních účastníků dorůstali právě mladší respondenti Socioprofesní charakteristiky mladších respondentů va-riují od vedoucí pozice ve výrobě přes práci na pomezí technické a kreativní profese po odbornou muzeologickou činnost. Oba starší respondenti už byli v období rozhovorů ekonomicky neaktivní, přičemž první z nich dříve vyvíjel vlastní podnikatelské aktivity v rozmanitých volnočaso-vých aktivitách a druhý pak byl aktivní v kulturní politice na úrovni města Tišnova.
231
22)
Réjec-•Jest/eb.
5v      ■>•■ i
MaZpyecľŠn°Va V Úd0h SVratky jak° širší brnenske Periferie,
Studium mládeže, hudby a třídy v českém postsocialismu
Výraznou součástí autoetnografické metody, která bývá ve vztahu k historii chápána ve spoléhání se na vlastní paměť a dojmy jako nejvíce vratká, jsou prameny plynoucí ze zúčastněného či přímého pozorování, tedy autobiografických prvků, které se tato práce snaží v určité míře také využít. Z hlediska paměťových studií se zde opírá především o pionýrskou práci Maurice Halbwachse poukazujícího na to, že každá paměť je ze své definice kolektivní, neboť se opírá především o zážitky prožívané ve společnosti.15 Halbwachs ale také rozkryl geografickou podmíněnost paměti, s níž dál a ještě více pracoval především ve vztahu k místům jejího prožívání v politických rituálech Pierre Nora.16 Jak ukazuje nedávno publikovaná autobiografická práce politické ekonomky Ley Ypi, období konce komunistické diktatury a raného postsocialismu ukončeného krizí v roce 1997 představovalo také specifickou historickou zkušenost, kterou je možné nazírat i v generačních termínech.17 Přestože jí prezentovaný příběh založený na albánské realitě může působit pro českého čtenáře až na hranici exotismu, lze ho ze zdejšího pohledu číst i jako zvýraznění některých tendencí zachytitelných i v českém kontextu. Ypi se sice ve svém vyprávění příliš nevěnovala problematice hudby, nicméně její pozorování fetišizace produktů nedostatkových globálních značek v kontextu ekonomie nedostatku pozdního státního socialismu a následné o to radikálnější popuštění stavidel spotřeby provázené zvýrazněním role
15 Maurice Halbwachs, Kolektivní paměť. Praha: SLON 2010.
16 Pierre Nora, Mezi pamětí a historií: problematika míst. In Francoise Mayer, Alban Bensa, Václav Hubinger (eds.) Cahiers dli CEFRES. N° 10, Antologie francouzských společenských věd. Město. Praha: CEFRES 2010:40-63.
17 Lea Ypi, Free. Corning ofAge at the End of History. London: Pen-guin 2022.
»5
subjektů ze sousedních zemí sledujících v globální i mak regionální ekonomice různé, ale především své vlastní z " ° je do určité míry platné i v českém kontextu.
Další z velké části autobiografickou knihu věnováno generační zkušenosti přelomu osmdesátých a devadesátých let představuje kniha romského aktivisty a novináře Patrik Bangy Skutečná cesta ven.18 Ta svým důrazem na reálnou zkušenost s rasistickým ponižováním a svévolným policej ním násilím přináší syrový a současně i z velké části třídně podmíněný pohled na devadesátá léta, s nímž se tato práce nemůže mít ambici porovnávat. Důraz na práci s vlastní pamětí je zde proto významný, ale je prezentován bez nároku na univerzální platnost, a to ve snaze zprostředkovat vlastní pohled na generační zkušenost jako jistý druh archeologie sebe sama, psaný s pokorou k utrpení, které mohlo probíhat paralelně a často i v nepříliš vzdálených lokalitách. Za výrazné charakteristiky ve vztahu k výzkumné práci považuji vlastní instinkt a empatii. Současně se ale zde snažím vyvarovat sebeheroizace a snažím se o spíše civilnější přístup k tématu, k jehož výzkumu mě ostatně vede řada vlastních konceptuálních kolotočů i během daného období. Vlastní subjekt zde chápu jako houbu absorbující různé impulsy, z nichž většinu velmi rychle nasaje a stejně rychle je zase zapomene. Další detaily k vlastní pozicionalitě, možná v az nepatřičném rozsahu, poskytuje tato práce v kapitole Místo, v níž se s citem pro dobovou reflexi roots, jak v reggae, tak i v textu skladby extrémně metalové skupiny Sepultura z roku 1996 vrací k vlastním hudebním kořenům a k období, které mělo významný, avšak nikoli výlučný vztah ke kodifikaci významů pro období následující.
18   Patrik Banga. Skutečná cesta ven. Brno: Host 2022.
Subjekt, kultura a společnost
Fluidní pojetí subjektu navazuje na představu jeho geologických vrstev vycházející z pojetí Michela Foucaulta. Subjekt je pro něj součástí struktur společnosti a vědění, které ho mohou vytvářet i rozpouštět.1 Procesuálni chápání vytváření a dekompozice subjektu, v protikladu k fixněji chápanému konceptu identity, může odkazovat k „stávání se" (devenir) jiného francouzského filozofa, Gillese Deleu-ze.7 Jeho představa paralelní evoluce má hlubokou spjatost s psychoanalytičky definovanou touhou (désir), k níž se tato práce odkazuje především v rovině ambice. Deleuzovo „stávání se" také neznamená opouštění jiného, ale spíše odkazuje právě k různým vrstvám a jejich hierarchii, což je zde vztaženo k hledisku participace v rámci různých a často domněle nekompatibilních hudebních scén.
Uvažování o kultuře v nejobecnější rovině se v této práci odvíjí od kulturního pesimismu vytyčeného notoricky známými zakládajícími pracemi kritické teorie, Frankfurtské školy.3 Kulturní produkce je v ní chápána především ve
1 Zde vycházím především z Foucaultova pojetí autora, viz Mi-chel Foucault, Diskurs, autor, genealogie. Praha Svoboda 1994-
2 Francois Zourabichvili, Le vocabulaire de Deleuze. Paris: Ellipses 2003, 29-31.
3 Theodor W. Adorno, Schéma masové kultury. Praha: Oij^ym«J 2009; Theodor W. Adorno, a Max Horkheimer, Dialektika osv,
27