Ušima strední třídy subjektů ze sousedních zemí sledujicídi v globálna i ^ regionální ekonomice různé, a e predevsamsve vlastní 2áj je do určité míry platné i v českem kontextu. * Další z velké části autobiografickou knihu venovaUOu generační zkušenosti přelomu osmdesátých a devadesátý^ let představuje kniha romského aktivisty a novináře Patrika Bangy Skutečná cesta ven* Ta svým důrazem na reálnou zkušenost s rasistickým ponižováním a svévolným p0liCej ním násilím přináší syrový a současně i z velké části třídně podmíněný pohled na devadesátá léta, s nímž se tato práCe nemůže mít ambici porovnávat. Důraz na práci s vlastní pamětí je zde proto významný, ale je prezentován bez nároku na univerzální platnost, a to ve snaze zprostředkovat vlastní pohled na generační zkušenost jako jistý druh archeologie sebe sama, psaný s pokorou k utrpení, které mohlo probíhat paralelně a často i v nepříliš vzdálených lokalitách. Za výrazné charakteristiky ve vztahu k výzkumné práci považuji vlastní instinkt a empatii. Současně se ale zde snažím vyvarovat sebeheroizace a snažím se o spíše civilnější přístup k tématu, k jehož výzkumu mě ostatně vede řada vlastních konceptuálních kolotočů i během daného období. Vlastní subjekt zde chápu jako houbu absorbující různé impulsy, z nichž většinu velmi rychle nasaje a stejně rychle je zase zapomene. Další detaily k vlastní pozicionalitě, možná v až nepatřičném rozsahu, poskytuje tato práce v kapitole Místo, v níž se s citem pro dobovou reflexi roots, jak v reggae, tak i v textu skladby extrémně metalové skupiny Sepultura z roku 1996 vrací k vlastním hudebním kořenům a k období, které mělo významný, avšak nikoli výlučný vztah ke kodifikaci významů pro období následující. 18 Patrik Banša- ztečná cesta ven. Brno: Host 2022. Subjekt, kultura a společnost Fluidní pojetí subjektu navazuje na představu jeho geologických vrstev vycházející z pojetí Michela Foucaulta. Subjekt je pro něj součástí struktur společnosti a vědění, které ho mohou vytvářet i rozpouštět.1 Procesuálni chápání vytváření a dekompozice subjektu, v protikladu k fixněji chápanému konceptu identity, muže odkazovat k „stávání se" (devenir) jiného francouzského filozofa, Gillese Deleu-ze.2 Jeho představa paralelní evoluce má hlubokou spjatost s psychoanalytičky definovanou touhou (désir), k níž se tato práce odkazuje především v rovině ambice. Deleuzovo „stávání se" také neznamená opouštění jiného, ale spíše odkazuje právě k různým vrstvám a jejich hierarchii, což je zde vztaženo k hledisku participace v rámci různých a často domněle nekompatibilních hudebních scén. Uvažování o kultuře v nej obecnější rovině se v této práci odvíjí od kulturního pesimismu vytyčeného notoricky známými zakládajícími pracemi kritické teorie, Frankfurtské školy.3 Kulturní produkce je v ní chápána především ve 1 Zde vycházím především z Foucaultova pojetí autora, viz Mi-chel Foucault, Diskurs, autor, genealogie. Praha Svoboda 1994- 2 Francois Zourabichvili, Le vocabulaire de Deleuze. Paris: Ellipses 2003, 29-31. 3 Theodor W. Adorno, Schéma masové kultury. Praha: Oikoymenh 2009; Theodor W. Adorno, a Max Horkheimer, Dialektika osvi- 27 Ušima střední třídy ^^^^^^^^ Jurgena Kocky jako-> ^ lace a komodifika Předek v P^jÄSy. Ty totiž rovnej SSch rL prace bude k pojetí kultury v pracich ^ Lske školv přímo odkazováno, a to především ve v2tahll k oznamu masové kultury pro formovaní kategorie t& dv;Tuto monolitickou a totalizující vizi masové kulturní produkce v kapitalismu koriguje spise optimistická představa populární kultury jako nástroje rezistence vypracovaná z pozice Birminghamské školy kulturních studií. Ty se svým semiotickým přístupem a důrazem na identitu spíše odklonily od zde výše nastíněné představy fluidního subjektu, nicméně i marxistická sociologie kultury, jak ji s ohledem na instituce, formace, systém produkce, taxonomii forem, reprodukci a organizaci kultury nastínil literární teoretik Raymond Williams, je pro tuto práci významným konceptuálním podnětem.6 V nedávno vydané reflexi dosavadních studií populární kultury položili literární teoretici Niels Penke a Matthias Schaffrick kontext vzniku tohoto konceptu do období ro- cenství. Praha: Oikoymenh 2009; Walter Benjamin, Dílo a jeho zdroj. Praha: Odeon 1979. 4 Jürgen Kocka, Capitalism. A Short History. Princeton: Princeton University Press 2016. 5 uSSStSSaSrie na"'"sodétí de da&-u goů> »aymo„dWi]liaras,Cult„r,Loildon;Fomanai98i Sll|,jrki.l<"1,uraasPol<,řnost mantismu.' V tomto bodu se drobně odchýlili od vize Bir minghamské školy identifikující populární kulturu jako hybrid buržoázni a lidové kultury, jehož vznik spadá až do pozdější akulturace různých složek městské populace během procesů spjatých s průmyslovou revolucí. Tímto rámcem lze jistě vymezit i romantismus, nicméně Penke a Schaffrick identifikují dialektiku jejího vzniku jako opozici ke klasicismu, vůči němuž se romantický obrat ke kategorii lidu explicitně vyhraňoval. Obdobně pak Penke a Schaffrick navazují odkazy k masové psychologii konce 19. století a masové spotřebě fordismu na pojetí odkazující spíše právě k pracím Frankfurtské školy. Klíčové pro jejich pojetí populární kultury je spojení „pop estetika" spojující nízké s vysokým ve vzniku globální popkultury ve druhé polovině 20. století. V tomto bodě se jejich pojetí populární kultury dotýká konceptu middlebrow culture propojujícího umění a lidovou kulturu, s nímž pracuje teoretik globálního mediálního mainstreamu Frederic Martel.8 Ten definoval mainstream ve vztahu k hudbě jako převahu emocí nad obsahem a formy nad invencí. Přestože, jak už bylo podtrženo, hudební scény zmiňované v této práci odkazují k mainst-reamovému popu jen zřídka, jsou zcela jistě součástí širšího popkulturního rámce. Ve vztahu ke studiu hudebních scén pak lze vyjít z uvažování o kultuře vymezené pracemi označovanými jako vycházející ze symbolického interakcio-nismu. Studované scény vytyčené vkusem nebo lokalitou Niels Penke und Matthias Schaffrick, Populäre Kulturen zur Eir führung. Hamburg: Junius 2018. Frederic Martel, Mainstream: Enquete sur la guerre globale de culture et des medias. Paris: Editions Flammarion, 2013. jako lokální, translokální nebo digitální- výra2ně k takovému chápání kultury, kt»á vychází Ze stud % a interpretuje ji jako společensky systém znaku. ]í% Kulturní spotřeba a konzumerismus Niterný význam k tématům této práce má teorie sp-s kulturní spotřebou či spotřební kulturou.- ÍOflw* odkazem je v této souvislosti teorie okázalé spotřeby^ steina Veblena.11 Ten se ve své práci z konce 19. století °ľ noval různým praktikám manifestace bohatství. Mimo jiné tak představil formální diferenciaci jídelníčku v závislosti na společenských vrstvách, z nichž jedlíci pocházeli. Jeho práce ale měla výrazný genderový osten a zdůrazňováním ženské role například v roli kladené na oblečení se dostala na hranu konfliktně vyargumentované protestantské střídmosti vedoucí až k prudérní misogynii. Radikálně jiné vyznění kritiky konzumerismu přinesla kniha Jednorozměrný äovék filozofa spjatého s Frankfurtskou školou kri- 9 Andy Bennett and Ian Rogers, Popular Music Scenes and Cultural Memory. Basingstoke: Palgrave Macmillan 2016; pro diskuzi příkladu extrémně metalové skupiny Sepultura zasahující do několika takto definovaných scén viz Keith Harris, ,„R°ots The relationship between the global and the local within the extreme metal scene." Popular Music 19. 2010/1:13-30. 10 Pavel Zahrádka (ed.) Spotřební kultura: Historie, teorie a vyzkus Praha: Academia 2014. n Thorstein Bunde Veblen, Teorie zahálavé třídy. Praha: Soci gicke nakladatelství (SLON) 1999. olo- jyjjjgkt, kultur* a fpoltčnotl | tické teorie Herberta Marcuse, poprvé vydaná v roce 1964 ■ Marcuse se v její kapitole věnované společnosti zaměřil na pozorování procesů vedoucích od industriálni produkce k totalitní kontrole založené na odcizení a umélém vytváření potřeb. Vedle toho Marcuse v této knize predstavil svou vizi znemožnění společenské změny na základě spotřební nasycenosti. Na tu později velmi pregnantné navázal britský kulturní kritik Mark Fisher, k jehož myšlení tato práce na několika místech odkazuje. Z hlediska tematizace konzumní společnosti je nutné zmínit práci filozofa a sociologa Jeana Baudrillarda, která spotřebu částečně vrátila na úroveň subjektu a postavila ji do roviny individualizace.131 ve francouzském originále staví příznačně v angličtině Baudrillard hamletovskou otázku To be or not to be Myself? Jeho odpovědí jsou průmyslově produkované rozdíly oscilující mezi společenskou distinkcí a konformitou. V kontextu pozdního kapitalismu se rozvoji teze o společnosti založené na spotřebě úžeji věnoval sociolog Gilles Lipovetsky.14 Ten už pracoval s koncepty jako hyperkonzumace nebo turbokonzument a spotřebu vytyčil jednak ve vztahu k individualismu a jednak k fetišismu značek. Významným motivem jeho teorie je spojitost mezi spotřebním hédonismem a představou štěstí. Slastné vzrušení z vyhledávání a spotřeby nových hudebních podnětů se v této práci vztahuje především k hudebnímu fajnšmekrovství. 12 Herbert Marcuse, Jednorozměrný člověk. Praha: Naše vojsko 1991- 13 Jean Baudrillard, Soáété de consommation. Paris: Denoěl 1970. H Gilles Lipovetsky, Paradoxní štěstí: esej o hyperkonzumní společnosti. Praha: Prostor 2007. 31 Ušima střední třídy V kontextu svých dlouhodobých výzkumů věnovaný kulturní spotřebě české postsocialisticke společnosti přeJ stavil sociolog Jiří šafr synkretickou interprety spotřeby, která je do značné míry charaktenzovaná ^ zdánlivě protichůdnými procesy- Safr českou kultUrn spotřebu charakterizoval v první rovme individuali2ací Ta byla už naznačena a tato prace se k ni jeste podrobněji vrátí ve vztahu k procesům na úrovni subjektu a odkazy k sociologii Ulricha Bečka a jeho pokračovatelů. Vedle toh0 bylo podle Safra možné ve stále vzrůstající míře pozorovat proces homologie vycházející z kulturní sociologie Pierra Bourdieu. Jeho teorie je v této práci klíčem pro interpretaci diskurzivních konfliktů stojících v jejím těžišti.16 Ve své práci z konce sedmdesátých let představil Bourdieu vizi kultury jako symbolického místa třídního boje, přičemž jím tematizovaná nerovnost je založená na distinkci jemných rozdílů vůči kulturním praktikám identifikovaným jako sociálně nekompatibilní. Na Bourdieuovo pojetí sociologie vkusu navázala řada autorů, mimo jiné sociolog hudby Antoine Hénnion, který vyzdvihl rovinu vkusu jako reflexivní aktivity.17 Vkus pro něj byl sociálně konstruován, a to prostřednictvím používaných kategorií, autorit vůdců, napodobováním blízkých osob, institucí a hodnotících rámců, jakož i prostřednictvím sociální hry vytváření identity a její diferenciace. ment P»' 15 Jiří Šafr, Kulturní spotřeba a sociální distinkce v České repub lice. In: Pavel Zahrádka, cit. d.: 114-143. 16 Pierre Bourdieu, La Distinction. Critique sociále dujuge ns: Les Editions de Minuit 1979. 17 Antoine Hennion, ,/Ihose things that hold us together: Taste and sociology." Cultural Sociology 1, 2007/1: 97-114. Subjekt, kultura a společnost jako třetí a poslední relevantní zmínil Jiří Šafr pro český postsocialistický kontext teorii kulturní všežravosti. Ta vychází z amerických výzkumů poloviny devadesátých let identifikujících praktiky nevybíravé kulturní konzumace a může mít jistý vztah i k některým bodům této práce.18 Richard Peterson a Roger Kern tak označili sociální praxi charakteristickou především pro vyšší společenské vrstvy, která se projevuje ve spotřebě hudebních podnětů napříč spektrem od experimentální opery po gangsta rap. Toto pojetí v jejich konfrontaci s teorií homologie nijak nenarušuje představu distinkce na bázi vybrané kulturní spotřeby, nicméně ji rozšiřuje o její kontextualizaci. Podstatné je tedy i to, s jakým cílem je daná kulturní produkce konzumována. Z hlediska kulturní historie není bez zajímavosti, že obdobnou vizi vyšších společenských vrstev raného novověku orientujících se ve „velké" vzdelanecké i „malé" lidové kulturní tradici představil v závěru sedmdesátých let historik Peter Burke.19 Tato synkretická představa identifikovaná jak Safrem pro postsocialistickou českou společnost, tak i Petersonem a Kernem pro postmoderní společnost americkou, může být výzvou pro interpretaci jisté části předkládaného výzkumu. V této práci je kulturní spotřeba české společnosti dlouhé postsocialistické změny vztažena ke třem klíčovým kategoriím - mládeži, hudbě a třídě. Z tohoto důvodu budou na následujících stranách představeny různé konceptuálni 18 19 Richard A. Peterson and M. Roger Kern, „Changing highbrow taste: From snob to omnivore." American Soáological Review 61, 1996/5: 900-907, DOI: 10.2307/2096460. Peter Burke, Lidová kultura v raně novověké Evropě. Praha: Argo 2005. 33 přístupy právě ke každé z těchto kategorií a násled bovému kontextu několikanásobné změny. 1 kkti kultura a společnost votní styly představovaly úryvky ze studie sociologa jj ľ *' Svítka věnovaného formám skupinových životních lS|' 1° v západoevropských zemích, především v Německé Jj'J kové republice a Spojeném království otištěné v prv*01 porevolučním Vokně." Současně je třeba zmínit, že f0r životního stylu Svítek přikládal významnou třídní chaJľ teristiku. Z hlediska témat rozpracovaných v této prác lze mezi Svítkem identifikované styly vyjmenovat několij! Z nich. „Lidový", tedy nově vytvářený životní styl, jejjj nositelem byli podle Svítka někteří příslušníci dělnické třídy a část vesnické populace, se orientoval na popularni a „lidovou" hudbu a odpovídající hudební časopisy a pro. jevoval se spotřební orientací, zábavou, pasivitou, imitaci a Identifikací S vlastní tvůrčí referenční skupinou. Vedle něj Svítek identifikoval i „rockový" životní styl jako masový Životní Styl školní a studentské mládeže, převážně ale dětí rodičů, jejichž životní styl je statusový a exkluzivní. Tomuto Stylu byla vlastní orientace na zábavu a významnou ml i v něm sehrávaly znaky a symboly spjaté s rockovou hudbou manifestovanou především na koncertech a diskotékách. Svítek dále vydělil „rockový" životní styl jako tvůrčí alternativní životní styl zastávaný školní a studentskou mládeží a intelektuály, kteří odmítali normy společnosti, přičemž se soustředili na dodržování konvencí stylu. Ještě dál podle něj zachází životní styl punk zastávaný městskou školní a dělnickou mládeží, která byla v odmítání hodnot je naíe bomba: Politika a hudební subkultury m stkkém Česku. Praha: Togga 2018. 7 Alternativní životní styl, úryvky ze stejnojmenné s PhDr. Jiřího Svítka. Vokno 1990/18: 78-86, s. 79 ládeievvostsodé- norem ještě radikálnější a jehož hlavní charakteristikou byla provokace a propojení s anarchistickým prostředím. ko protestní označil i alternativní „subkultury" a „kon-trakultury" intelektuální školní a studentské, případně • dělnické mládeže a umělců. Neformální a nekonformní chování pozoroval i u životního stylu hippies zastávaného Školní a studentskou mládeží a intelektuály, přičemž vyzdvihl roli drog. V některých kontextech tak může být hudba významnější než v jiných. V této práci je pak klíčová především vzhledem ke dvěma dalším sledovaným kategoriím. Ve vztahu ke kategorii třídy lze vycházet z historické práce Williama Webera věnované sociální struktuře publika na koncertech v evropských metropolích druhé poloviny 19. století."8 Obdobný kontext rozšířený o New York a rodící se hudební průmysl pak tematizovala práce muzikologa Dereka B. Scotta."9 Významným společným jmenovatelem obou těchto prací je jejich pohled na místa hudební produkce, recepce a diseminace zohledněný i v této práci. Ve vztahu k už naznačené problematice třídně podmíněného hudebního vkusu lze zmínit dvě práce vycházející z výzkumu v prvním desetiletí 21. století, přičemž se obě snaží shodně vyrovnat s už naznačeným dilematem mezi vybranou spotřebou a teorií všežravosti a v zásadě tak předznamenávají synkretickou pozici hájenou i v této práci.50 48 William Weber, The Social Structure of Concert Life in London, Paris and Vienna berween 1830 and 1848. Kent: Croom Helm 1975. 49 Derek B. Scott, Sounds of the Metropolis. The Nineteenth-Century Populär Music Revolution in London, New York, Paus, and Vienna. Oxford: Oxford University Press 2008. 50 Michael Parzer, Der gute Musikgeschmack, Zur sozialen Praxis ästhetischer Bewertung in der Popularkultur. Wien: Peter Lang Dalším vztahům hudby a třídy se věnovala ned" vydaná příručka dokumentující celou radu praxí od ^ ličního hraní po reakce na emicky chápaný výprocjej nP°u vislých hudebních scén.*1 Ten je ostatně jedním z časr^ témat alternativních hudebních scén, nezřídka i s příj^ vazbou k tématům třídy. Už zmíněný David HesmondhaU ve spolupráci s Leslie Meier vytyčili alternativní hudeb scény na základě principu nezávislosti a především v jeji^u návaznosti na punk a postpunk.'21 tyto hudební žánry \z ale chápat i jako významnou marketingovou kategorii-/. Opačný pohled na vznik hudebních žánrů představuje práce socioložky Jennifer C. Lena, která je namísto vyda vatelských stájí pokládá za produkt jednotlivých komunit fanoušků.54 Ve výzkumu dopadu médií na zkoumání populární hudby lze také jako významnou referenci zmínit současnou kolektivní práci autorů pod vedením britských 2011; Peter J. Rentfrow, Jennifer A. McDonald and Julian A. Old-meadow, „You Are What You Listen To: Young People's Stereotypes about Music Fans." Group Processes & Intergroup Relations 12, 2009/3: 329-344- 51 Ian Peddie (ed.j The Bloomsbury Handbook of Popular Music and Social Class. London: Bloomsbury Academic 2020. 52 David Hesmondhalgh and Leslie Meier. Popular music, independence and the concept of the alternative in contemporary capitalism. In: James Bennett and Niki Strange (eds.) Medwln-dependence: Working with Freedom or Working for Free? Routledge Research in Cultural and Media Studies. London: Routledge 2015-94-116. 53 David Brackett, Categorizing Sound. Genre and Twentieth-Century Popular Music. Oakland: University of California Press 201 • 54 Jeniffer C. Lena, Banding Together: How Communities Creat^s nres in Popular Music. Princeton, N.J.: Princeton University 2012. I Subjekt11-" - • kultury a médií Chrise Andertona a Martina teoretiky zarámovaij problematiku médií a populární jamese- iv„ které média konstruují ve vztahu k his-hudby naJlární hudby, a tyto rozdělují podle těch, které torii pop ruzným identitám, žánrům a způsobům prodají vZtadiáiních narativů o populární hudbě. Muzikolog dukce me ^ ^ tematizaci alternativní hudby zaměřil Tbe0 Caš^°právě na devadesátá léta a americký kontext PředeVtívnflio rocku.56 Label „alternativní" detekuje už alte^votní styly předcházející punku, jako byli hippies pr°oZ1 lam rock první poloviny sedmdesátých let, byl jím "apříklad označován i americký zpěvák Alice Cooper. Poměrně významné a rozmanité odezvy se hudební alternativě dostalo v tuzemské literatuře, v níž se jedná o zčásti akademickou a zčásti účastnickou reflexi. Alternativa je v této práci ale nazírána i ve vztahu ke kapitalismu. Na jednu stranu lze v tomto ohledu zmínit klíčový tropus me-sianistické podoby neoliberálního kapitalismu, k němuž „není alternativy", na stranu druhou právě na spotřebních alternativách založené konzumní společnosti. Klíčová pro témata této práce je proto i nedávná Cateforisova analýza komodifikace hudební alternativy ze strany kulturních průmyslů.57 Jak ukazuje už citovaná práce Philippa Coulan- 55 Chris Anderton and Martin James (eds.) Media Narratives in Po-pularMusic. New York, London: Bloomsbury 2022. 56 Theo Cateforis, Tne Pre-Punk History of a 90S Rock Genre" In: ris Anderton and Martin James (eds. j Media Narratives in Po-PularMusic. New York: Bloomsbury Academie 2022:109-124- 57 J°Sef Alan (ed.), Alternativní kultura. Příběh české společnosti 45-1989. Praha: Lidové noviny 2001; Mikoláš Chadima, Alter-liňľa;?védectví 0 fokém rock & rolíu sedmdesátých let (od rekva-1 Q«k „nové vině" se starým obsahem"). Brno: Host 1992; Mikoláš Ušima střední tnd\ geona, systém fotdistlcke produkce favorizoval unif0rni produkci ve velkých sériích." Po jeho vyčerpání násled0Val nárůst významu alternativní spotřeby, která se orient0Vala na vyšší vrstvy. Třída Zatímco další dvě sledované kategorie mládeže a hudby se mohly opŕít o výraznou dobovou produkci, pro koncept třídy, který současně patří k těm nejvíce zastřeným i z pohledu společenských věd, je charakteristický dobový nezájem. V této práci třídu definuji jako skupinu vymezenou kumulací různých druhů kapitálů. Obecně vycházím z její definice jako procesu formování a dezintegrace společenského vztahu odkazujícího k Marxovu pojetí a rozpracovanému především sociálním historikem Edwardem Palmerem Ihompsonem." Název této knihy i její celkové pojetí odkazuje především k jedné vybrané třídě, která může být chápána jako dobový hegemon. Na rozdíl od ji- 5uW .kl, kultura a spoww* 58 59 Chadima, Alternativa 11. Od „Nové" vlny se starým obsahem k Velké listopadové sametové revoluci. Praha: Galén 2018; Pavla Johnsso-nová, Devět z české hudební alternativy osmdesátých let. Pr " Karolinum 2019; Miroslav Michela, Jan Lomíček a Karel Dělej něco! České a slovenské fanziny a budování a^erna^.T0\\i scén. Praha: Grada 2021; Miroslav Vaněk, Byl to jenom rock " g9. Hudební alternativa v komunistickém Československu 195 Praha: Academia 2010. Philippe Coulangeon, cit. d. ha" S Karl Marx, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta.?™ ,j5fi boda 1949; Edward Palmer Thompson, The Making oftne Working Class. London: Victor Gollancz Ltd 1963- , tř(d byla střední třída relativné často připomínaná A bových diskurzech jako podmínka stability společnosti, V"hrální demokracie a tržního hospodářství, což byl privi-11 6 vaný dobový termín pro kapitalismus. Ten totiž přece leg°v postsocialistickém období zatím stále ještě nemel ffltí dobrý zvuk. Komplikovanost přímé definice střední 3n, 0dkazuje i k Marxovu pojetí. To spíše náznaky odrá- tri želo maloburžoázii, tedy živnostníky. Pozdější marxističtí autoři, jako Nicos Poulantzas píšící v sedmdesátých letech 20 století, pak k „nové maloburžoázii" zahrnovali i části zaměstnanců a kvalifikovaných dělníků evropského Západu relativního sociálního smíru třiceti poválečných let Komplikovanou definici střední třídy ale přinášela jednak nestálost a jednak liminalita. Převažující ambice vyrůst do vyšší třídy a současně snaha nespadnout mezi nízkopří-jmové sociální skupiny by mohla napomoci alespoň relační definici. Obě hranice vydělující střední třídu jsou ale velmi výrazně rozostřeny a jejich jasnějšímu oddělení brání také emická perspektiva příslušníků velké části nízkopříjmo-vých sociálních skupin, kteří se cítí být zahrnuti právě do strední třídy. Současně lze v kulturní rovině pozorovat výrazný motiv třídních transgresí. Už zmiňovaná Beverly Skeggs ho chápala jako v zásadě jednosměrný proces ex-P oatace, kolonizace a apropriace kulturně podmíněného dování, kulturních produktů nebo aktivit či artefaktů ze strany privilegovanějších vrstev populace.01 Skutečnost ide tifl mnohovrstevnatěJší a v některých případech lze n ltlkovat i opačně vedené procesy, kdy si kultura ulice Nicos Poulantzas, „The New Petry Boureeoisie." Insurgent Socio-6i l°gi5t 9. i979(i): 56-60. eVCrlev Ske8gs. Class. aúture. self. cit. d. nárokuje kulturní statky a mez, nimi především n. -, artefakty chápané jako určené pro vyšší třídy. *S Ve vztahu ke kulturním vzorcům britských střed tříd navrhl sociolog Simon Stewart používat množný lo <- Střední třídy nebyly pro Stewarta zdaleka koherp C's' kategorie, vznikaly jako historická formace v ^J?^ čtvrtině 19- století a už v sedmdesátých letech 2o. tí na Západě významně upadaly. Jejich společné věd bylo nejisté, ale jak už zmíněná distinkce oběma směryTí i jejich privilegovaný přístup ke zdrojům umožňoval o nil vůbec uvažovat. V postsocialistické Evropě byl ale tento koncept používán dominantně v jednotném čísle, a to v už zmíněném a do velké míry sebeoslavném narativu. Jak ale ukazuje kulturní antropolog Bernhard Begemann, identifikace jednoznačných kritérií pro tohoto kolektivního hrdinu postsocialistické transformace byla krajně problematická i v postsovětském Rusku, kde koncept přenesený odjinud zásadním způsobem narážel na místní statistická kritéria.65 Přesto se ale podle Begemanna střední třída stala měřítkem pro poměřování společnosti jako celku. Obdobně jako v Rusku, kde byly jako střední třída chápány především elity, i kulturní obrazy středních tříd v postsocialistickém Polsku spíše odpovídaly právě nově nastupujícím podnikatelským vyšším třídám.64 V této knize ale zdaleka není klíčovou otázkou, koho lze ve zvoleném období za střední třídu považovat, 62 Simon Stewart, Culture and the Middle Classes. London: Ro"1 ledge 2010. , . pig?!"' 63 Bernhard Begemann. „Are We Looking for a 'Guinea ^ ^ fficulties in Researching the 'Middle Class' in Russia. 2018:7-22. ^ 64 Magda Szczešniak. „Weak Images of the Middle a Theories and Practices of Visual Culture 11, 2015:l'2^ spíše to, jak se strední třída promítla do sledované spleti ahů v podobě kulturní reprezentace, a to ještě úžeji skrze VZou specifickou optiku (middle-ckzss gaze). SV°Společenské třídy je tedy možné charakterizovat v kontu kapitalistického výrobního způsobu jednak relačně 6 dnak jejich vlastnictvím nebo naopak absencí různými 3' ůsoby definovaných zdrojů, které mohou být přetaveny v kapitál- V návaznosti na už zmíněnou kulturní sociologii pierra Bourdieu je v tomto ohledu především třeba rozčlenit ekonomický a kulturní kapitál.65 Zatímco ekonomický kapitál souvisí s materiálním bohatstvím, kulturní kapitál se pak odvíjí od předpokladů k dosažení sociálního statusu a je založen na kompetencích pohybovat se v sociálním prostoru získaných socializací, na kulturním vybavení naučeném v rodině i na formálním vzdělání. Vedle těchto dvou forem Bourdieu ještě rozlišuje kapitál sociální jako souhrn kontaktů a známostí. Akumulace těchto tří druhů kapitálu je v této práci sledována ve sférách produkce, diseminace a recepce hudby. Hypotézou by v tomto ohledu mohla být jejich akumulace s rostoucím věkem. Ekonomický kapitál se ale může dostat pod tlak jiných než hudebních potřeb a jak kulturní kapitál, tak i kapitál sociální, často zastarává. Hudební reference se pak stávají méně relevantními a kontakty a známosti nelze plně využívat. Z tohoto důvodu jsou detailně zkoumány v rovině diskurzivních konfliktů spjatých s věkem především snahy o zakonzervování kapitálů na jedné a o jejich mezigenerační transmisi na straně druhé. v návaznosti na koncept kulturního kapitálu představila v polovině devadesátých let socioložka se zájmem o klubové kultury EDM Sarah Thornton koncept kapitáli 65 Pierre Bourdieu, La Distinction, cit. d. Ušima střední třídy subkulturního."1' Ten je možné charakterizovat jak0 zachytit vnitřní strukturu kolektivit založených na ném vkusu. Subkulturní kapitál je možné vymezit ohT^ i ] 1 kultura a společnost ně hnokraté vycházející z inteligence/"' Těm se postupně íT-ilo přetavit politickou moc v kulturní kapitál založený dělání. Velký význam měl v komunistické diktatuře ^extuálné dane kompetence, zna.cs« a vyba^w s« V*>* *«f i 'i _ j «... ,v^ní 7.k,iSennSt Th™_. ^ *e °\ ^il ve spoluprací s dalšími sociology Gilem Eyalem na rozdíl od důrazu na třídní zkušenost Thornton nabíd] optiku genderu a věku. Konkrétní pozice v rámci hudek nich scén může být jistě chápána jako průsečík katego^ které lze jistě doplnit o rasu, zdraví, etnicitu nebo náb ženství. Na druhou stranu pak teorie intersekcionalit° která na tyto vzájemně často se posilující roviny ve směru několikanásobně zvýrazněné nerovnosti a potenciálního vyloučení ze společnosti, bývá kritizována právě z důvodu rozostření třídní optiky.67 Významným příspěvkem do debaty o třídní povaze státního socialismu i postsocialistické změny jsou pak přístupy vycházející z konceptu „nové třídy" jugoslávského opozičního teoretika Milovaná Dilase.68 Ten ve své práci vyzdvihl hned dvě třídy ustavené v zemích reálného socialismu, byrokracii a inteligenci. Jak v návaznosti na Dilase ukázali sociologové Lawrence King a Iván Szelenyi s rozlišením mezi různé zkušenosti Maďarska a Polska, v období stalinismu zastávala hegemonní pozici první skupina, od poloviny padesátých let se postupně emancipovali Sarah Thornton, Club Cultures: Music, Media, and Subculture* pital. Middletown, CT: Wesleyan University Press 1996- 67 Viz např. bell hooks, Where We Stand: Class Matters. New ft* Routledge 2000. 68 Milován Džilas, Nová třída. Curych: Sklizeň svobodné tvort* DEMOS 1977. tvrdil ve spolupráci s dalšími sociology Gilem Eyalem Eleanor Townsley v kontextu Sovětského svazu, že během Pozdního státního socialismu přestal být dělnický původ podmínkou přístupu do nomenklatury.70 King a Szelenyi zachytili i tenze související s kritikou technokratů ze strany humanistických intelektuálů směřujících nejdříve proti revizionismu a po jejich neúspěchu pak k disidentství. Z hlediska kulturní spotřeby identifikovali King a Szelenyi dva vzorce. Byrokracie imitovala maloburžoazní styly a vkusy a nomenklatura kulturní spotřebu vysoké buržoazie. Třídní zkušenosti ve vztahu ke spotřební kultuře pozdního státního socialismu v Německé demokratické republice jsou zachyceny v práci historičky kultury lny Merkel. Třídně orientovaná spotřeba se podle ní ve východním Německu lišila především podle dvou cenových kategorií státem podporovaného zboží.71 Výraznou proměnu diskurzivní konstrukce třídy v Polsku v osmde sátých a devadesátých letech dokumentuje práce polito Lawrence Peter King and Ivan Szelenyi. Theories Of^eNw^ Class: Intellectuals And Power. Minneapolis: Univers y nnesota Press 2005. 70 Gil Eyal, Ivan Szelenyi and Eleanor ^f^^Z^Z-Without Capitalists. Class Formation and Elite xruyy -Communist Central Europe. London: Verso 1998. ^ 71 Ina Merkel, Utopie und Bedürfnis. Die Geschichte der Konsum tur in der DDR. Köln, Weimar, Wien: Böhlau 1999- loga Davida Osta/2 Ten situoval P^sJ^z^enost s dě, Ci ^polských i zahraničních f^^^ĽS?, nic kou autonomií do kontextu Studené války. Z < před rokem 1990 byli podtonjf^í!^^?0^80^ po hlubokých politických, společenských a ek0no mických změnách k tomuto označení přibyly přívlast, antikomunističtí a katoličtí". Tímto rozmělněním kaw rie třídy do dalších společenských adjektiv Ost ilustr0Val diskurzivni strategie, které ve sledovaném období třídní optiku vytlačovaly. Jak navíc ukazují už citovaní King a Szelenyi, i občanská společnost jako hlavní politická dominanta postsocialistické společnosti obsahovala vý. znamné třídní rozměry. V české polistopadové sociologii třídy dominovalo takové pojetí nerovnosti, které vycházelo z představy rekonstrukce sociálních vztahů pokřivených státním socialismem." Tato představa byla vztažena především k politické ambici liberální demokracie, jejímž hegemonem se měla stát právě zvolna se krystalizující střední třída. Česká reflexe teorie sociální stratifikace odkazovala vedle Marxe převážně k sociologii Maxe Webera,7,1 ale i k socioprofes-nímu modelu Johna Henryho Goldthorpa a neomarxistic-kému přístupu Erica Ollina Wrighta/' Z této linie výrazně 72 David Ost, The Defeat of Solidarity: Anger and Politics in Postcon-munist Európe. Ithaca, NY: Cornell University Press, 2005- 73 Petr Matějů, Klára Vlachová et al., Nerovnost, spravedlnost,?^ tika. Česká republika 1991-1998. Praha: Sociologické nakladá ství 2000. 74 Max Weber, Metodologie, teorie, politika. Praha: Oikumene i998 75 Srv. např. jadwiga Šanderová, Sociální stratifikace: Problém. ^ oruné teorie, výzkum. Praha: Karolinum 2000. ' e sociologů Tomáše Katrňáka orientujícího vyboč°va^ycPer^problematiky sociální mobility především se&* íe vzděianí a Jana Kellera zprostředkujícího ve vztahu debaty francouzské i globální sociolo- tehdy vyznavtenářům.76 Ve vztahu ke kulturní spotřebě gje česky^atjiCy třídy výrazně dotkla už citovaná práce se problenia^^ vedle schematicky aktivistické kul-Súci ^V0i0rfie Daniela Prokopa inspirované následovní-^ pľerľaBourdieu Mikem Savagem,77 se významným k!m ě^kem do konceptualizace třídy v postsocialistické l ké republice stala kniha Kateřiny Nedbálkové Tichá mna umožňující nahlédnout na třídní zkušenost právě v rovině vztahů v rámci konkrétního provozu na jihovýchodní Moravě.78 Nedbálková v ní rozkryla širokou síť významů spjatých především s konceptem společenského ocenění a opozicemi uznání/neuznání, spravedlnosti/nespravedlnosti, hrdosti/studu nebo patřičnosti/nepatřič-nosti významnými i pro tematizaci třídy jako sociálního vztahu v této práci. Perspektiva třídních zkušeností rodících se ve vzájemných opozicích rozpracovaná v této práci ve vztahu k hudbě a mládeži odkazuje k dialogickému pojetí inspirovanému prací literárního vědce a teoretika kultury Michaila Bachti- ^ StrJr^ Katrňák' Tňdní ana{ýza a sociál™ ™bilita- B™°: Keller to°--í m demokracie a kultury (CDK) 2005; Jan nosti PvlS0T ľety- Sociální duktům postindustriální společ-rraha: Sociologické nakladatelství (SLON) 2010. 77 Mike Savage Sorínl ri • , 2015; Daniel P lľ m 21Sŕ Cenfurľ- London: Pelican sm«adalífrl, °P,' Slepé skvrn>': 0 chudobě, vzdělávání, populi- 7& K«eřina ^ $P°leČn0StÍ- Brno : Host 2019. Pfaha^piay3^^' T'Chd dňna: Dělnictví a třída v továrně Baťa. Ušima střední třídy na." Distinktivm l třídně zakvona role opozic v0 vz,a, kulturní spotřebě zde bude mtorpretována především v ke vaznosti na už zmíněnou práci kulturní socioložky fie"* Skeggs.-- Ta poukázala na reflexivitu, tedy uvědoměn^ a verbální zprostředkování (telling) vlastní třídní p0 'Sl což bvla ale vzhledem k upozaděm kategorie třídy Ve ľ dováném období a kontextu spíše okrajová technika So jasně ale Skeggs vyzdvihla i techniku zostuzování na kládě třídních parametrů (class shaming). Odrazem tohot* typu zkoumaní jsou v Českém prostoru především prác° <-c>Jkv Ireny Keifové věnující se televizním poradou zostuzujicím kulturní znaky spjaté s chudobou.81 Tato práCe se pokouší navázat na její výzkum jednak poukázáním na procesuálne pojatou výraznou proměnu třídy v kontextu postfordismu a koncentrací na diskuze věnované kulturní spotřebě hudby vedené především ze strany nově nastupující liberální a kosmopolitní elity, často žijící ve městech.S: V jistém ohledu proto také navazuje na debatu věnovanou problematice komodifikace a následné normotvornosti kulturní produkce chápané jako alternativní a označované někdy jako „urban cool".83 Jak tvrdil teoretik kultury Fredric Jameson, vstřebávání a komodifikace různých modernistic- 79 Michail Michajlovič Bachtin, Román jako dialog. Praha: Odeon 1980. 80 Především Beverley Skeggs, Class, culture, self, cit. d. 81 Irena Reifová and Martin Hájek (eds.) Mediated Shame ofCl<& andPovertyAcrossEurope. Basingstoke: Palgrave Macmillanzo 82 Ulf Hannerz, „Cosmopolitans and Locals in World TheoryCultureSociety, 1990/7:237-251, DOI: 10.1177/026327 002014 83 Thomas Frank, The Conquest of Cool: Business Culture, culture, and the Rise of Hip Consumerism. Chicago: Unive 0 sub)řk,.kul...r- - ■P**** motivů, často i těch kritizujících spotřební společnost, ^'lav pozdním kaPitalismu významnou roli a vznikající Mní kulturní formy byly dokonce chápány jako klíčové Abevé vyjádření.84 Proto bylo možné v globální kultuře i° e osmdesátých let uvažovat o postmoderní situaci. Ta ovšem měla i významné politické dopady, přičemž „liberální elita" byla později, po několika desetiletích své hegemonie ve společnosti, v zásadě bolestným způsobem posléze dotlačena do autoreflexivní obrany vlastní pozice ve společnosti.85 To se nakonec odrazilo i ve výše zmíněném Prokopově projektu pro Český rozhlas identifikujícím v září 2019 šest společenských tříd, z nichž si dvě nejníže postavené zasloužily paternalistické přídomky („strádající" a „ohrožená") a Prokopovi nejbližší kosmopolitní třída byla zase označena za „nastupující".86 Na tomto místě je ale z hlediska uvažování nad vytyčenými tématy ještě nutné zamyslet se nad problematikou globalizace vztaženou ke kontextu postsocialistické změny, která měla z hlediska třídotvorných procesů prvořadý význam, a to i ve vztahu ke kulturním transferům a apropriacím, které byly často významně třídně podmíněny a jako sociální praxe pak třídní hledisko navíc i významně prohlubovaly. Chicago Press 1998; Jean-Marie Durand, Le cool dans nos veines: Histoire ďune sensibilitě. Paris: Robert LafFont 2015. 84 Fredric Jameson, Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu. Praha: Rybka Publishers 2016. 85 Carlo Strenger, Diese verdammten liberalen Eliten: Wer sie sind und warum wir sie brauchen. Frankfurt am Main: Suhrkamp 2019. 86 httPS-//radiozurnal.rozhlas.cz/rozdeleni-svobodou-8o454n navštíveno 22. 8. 2022.