Předmluva Podobně jako je možné charakterizovat teenagery obrazem pohybu mezi dvěma mlýnskými kameny, které představují na jedné straně končící dětství a na straně druhé nadcházející dospělost, platí uvedená metafora i pro autory knih o delikvenci mládeže. Rádi by oslovili co nejširší spektrum čtenářů, kterých se toto téma více či méně intenzivně dotýká, a zároveň ukázali stav věcí v plné konkrétnosti a s přiměřenou přesností údajů i silou argumentů. Od výzkumníků asi málokdo očekává karatelská pojednání o zkaženosti dnešní mládeže, stejně tak jako volné úvahy o „duchu doby" či o složitosti světa. Zkoumání názorů, chování a zkušeností mládeže (v dalším textu půjde především o dítka školou povinná) ovšem není zrovna snadnou záležitostí už proto, že se dotýká otázek vysoce citlivých, a tudíž z metodologického pohledu více než komplikovaných. Laskavý čtenář nechť toto konstatování nepovažuje za lacinou výmluvu. Cílem projektu1, jehož výsledky tato knížka přináší, zůstává snaha popsat co nejvěrohodněji a spolehlivě současný stav delikvence mládeže v období, kdy končí povinnou školní docházku, zachytit proměny situace za několik posledních let a rozkrýt celou řadu souvislostí 1) Tato publikace byla vydána s finanční podporou Programu rozvoje vědních oblastí UK č. P07 s názvem Psychosociální kvality lidského života a projektu Grantové agentury UK č. 324413 s názvem Specifika delikvence mládeže: komparativní analýza výskytu, příčin a možností prevence delikventního chovám mládeže, řešených na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. DELIKVENCE MLÁDEŽE Předmluva a faktorů, které tvoří pozadí studovaného fenoménu. Základním prostředkem se v tomto směřování stává systematická deskripce stavu a na ni navazující hluboká analýza vztahů a souvislostí. V této fázi zpracování výsledků zatím spíše jen shromažďujeme náměty na řešení některých problémů: mnoha souvislostem je nejprve třeba porozumět, abychom dokázali odpovědně uvažovat o prevenci nežádoucích jevů nebo o efektivní intervenci tam, kde už jaksi přesahují únosnou míru. Tento přístup se nám arci jeví jako korektnější, než by představovalo autoritativní doporučování receptů poskládaných ze zkušeností z různých koutů světa nebo opakování tezí, které postupem času často docela nenápadně ztratily svoji platnost. Delikvencí mládeže se samozřejmě zabývá řada studií, a zejména na vysokých školách jsou studenti mnoha oborů vedeni k opakovanému zkoumání jejích nejrůznějších a často dílčích aspektů. Určitým limitem zde zůstává omezenost záběru takto prováděných sondáží (nemluvě o tom, že při realizaci našeho opravdu „velkého" výzkumu jsme mnohokrát narazili na problém „zamoření" terénu, tedy přetížení škol výzkumnými akcemi všeho druhu). Mimochodem nám to připomíná milou povinnost poděkovat všem ředitelům a ředitelkám škol, kteří potřeby našeho výzkumu pochopili a sběr dat umožnili. Chceme proto publikovat výsledky našeho výzkumu v poměrně rozmáchlém formátu tak, aby další badatelé našli v knize oporu pro porovnání výsledků a zkušeností (a neobjevovali již objevené...). Neskromnou ambicí pak zůstává i možnost nabídnout v knize základní teoretické a metodologické inspirace k volbě dalších výzkumných témat i metod jejich zpracování. První část knihy věnuje pozornost úvodnímu představení tématu, charakteristice projektu a získaných dat (kapitola 1 - Délikvence mládeže jako výzkumné téma [a metodologická výzva]). Představíme základní ukazatele délikvence, typy zkoumaných delikventních činů a vývoj délikvence napříč oběma vlnami šetření v rámci „mateřského" projektu ISRD. Dále porovnáme zjištěný trend s oficiálními policejními statistikami. Popíšeme také základní koreláty či specifikující faktory délikvence, jako jsou pohlaví, věk, etnicita a náboženství (kapitola 2 - Prevalence délikvence mládeže). Kapitola 3 s názvem Rizikové chování zmapuje vztah mládeže k užívání alkoholu a drog, stejně jako souvislost mezi rizikovým a delikventním chováním. Diskutovány budou také základní prevalence viktimizace, problematika opakované viktimizace, ohlašování újmy na policii, vztah viktimizace a sociodemografických charakteristik dítěte či souvislost mezi viktimizací a delikvencí (kapitola 4 - Viktimizace). Ve druhé části knihy se zaměříme na souvislost mezi delikvencí mládeže a okolnostmi sociálního prostředí (kapitola 5 - Rodina a délikvence; kapitola 6 - Vztah délikvence a školy; kapitola 7 - Trávení volného času, delikventní kamarádi a délikvence), respektive individuálními faktory (kapitola 8 - Sebekontrola jako protektivní faktor délikvence mládeže). Jak naznačují dále postupně představované teorie, právě s nízkou sebekontrolou, slabým poutem k rodičům, špatným vztahem ke škole, nevhodným trávením volného času a vyšším počtem delikventních kamarádů se zvyšuje pravděpodobnost individuální délikvence. Naše kniha chce českému čtenáři přiblížit dvě vlivné teorie výkladu delikventního jednání, které se staly východiskem mnoha navazujících výzkumů. Teorii situačního jednání a teorii procedurální spravedlnosti budeme empiricky ověřovat v kapitole 9 - Morálka a příležitosti - délikvence mládeže z pohledu situační teorie Pera-Olofa H. Wikstrôma a v kapitole 10 - Důvěra mládeže v policii a délikvence. V závěru knihy se zaměříme na samotnou metodu zkoumání délikvence prostřednictvím výzkumů založených na dotaznících. Kapitola 11 Techniky znáhodněné odpovědi v self-reportovém výzkumu délikvence představí testování nových postupů dotazování s cílem zpřesnit odpovědi respondentů, a tedy ještě zvýšit validitu a reliabilitu self-reporto-vých výzkumů. Pro některé čtenáře může znamenat tato kapitola ne zcela příjemné překvapení, když po přečtení velké části knihy zjistí, že k některým údajům je třeba přistupovat s opatrností. Nechceme počítat s tím, že takových vytrvalců bude jen menšina a že hlavní přínos publikace bude hledán v její první polovině. Vycházíme z přesvědčení, že výzkumníci tak či onak vždy nesou svoji kůži na trh, že vystavují svou práci diskusi i potenciální kritice. Není proto překvapivé, že si sami aktivně kladou nepříjemné otázky, že se nespokojují s dosaženým stavem poznání a že hledají náměty pro další, ještě kvalitněji založený 11 DELIKVENCE MLÁDEŽE výzkum. Nechystáme tedy čtenáři krutou pointu typu „všechno je jinak", chceme spíše vyjádřit naději, že v budoucnu bude možno pokročit ještě o kus dál. Autorský tým se tedy rovněž ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny: na jedné straně hromadí doklady o stavu věcí a místy takřka bombarduje čtenáře čísly a argumenty, které ho mají zaujmout a přesvědčit, na druhé straně by rád zůstal nad věcí a (sebe)kriticky reflektoval problémy výzkumu založeného na vzájemné a leckdy křehké důvěře mezi badatelem a respondenty. Sdílíme přesvědčení, že často důležitější než samotná čísla jsou závěry o tendencích, o faktorech, o možných příčinách jevů a jejich důsledcích. Budeme rádi, když tuto naši pozici čtenář přijme a pochopí. V jednom dnes již klasickém českém filmu zaujímá čestné místo scéna, v níž rachotící mlýnské soustrojí fatálně přehluší vypravěče a jeho skvělou historku. Můžeme si v této souvislosti jenom přát, aby mašinérie čísel a exaktních statistických analýz, o něž přirozeně usilujeme, takříkajíc nesemlela na prach jinak docela poutavé vyprávění o stavu části české mládeže v čase vlastně stále ještě přítomném. Praha 30. 6. 2014 Jiří Buriánek r Kapitola 1 Delikvence mládeže jako výzkumné téma (a metodologická výzva) Delikvence mládeže patří v současnosti mezi hlavní kriminologická témata. Studium problémového a nezákonného chování dětí a jeho souvislostí je obecně považováno za velmi důležité, protože právě v raném věku člověka existuje největší pravděpodobnost jeho nápravy a opětovné integrace do společnosti. Je přitom zřejmé, jaké výhody skýtá zhodnocení stavu delikvence mládeže konkrétní země na základě mezinárodních dat. Na přelomu devadesátých let 20. století proto sílí v kriminológii, stejně jako v dalších vědních disciplínách, potřeba komparativního výzkumu, který by přinesl informaci o případných rozdílech nebo naopak podobnostech existujících mezi různými evropskými zeměmi a kulturami. Porovnání oficiálních policejních, soudních nebo vězeňských statistik však přináší řadu problémů. Země se liší v definicích a pravidlech evidence trestných činů, systémech trestní justice, organizaci policejní práce nebo strategiích prevence, což srovnání do značné míry limituje (Junger-Tas et al, 2012). S vědomím těchto problémů a snahou o jejich maximální eliminaci poskytuje mezinárodní statistiky kriminality Rada Evropy v publikaci European Sourcebook of Crime and Criminal Justice Statistics (např. Aebi et al., 2010), která 12 13 DELIKVENCE MLÁDEŽE pravidelně vychází již od roku 1995. Jeden z vůbec prvních mezinárodních srovnávacích výzkumů, který se zabýval kriminalitou a oběťmi trestných činů a který umožňoval ověření trendů odvozených z oficiálních statistik, nese název International Crime Victim Survey (ICVS). Jde o pravidelné viktimologické šetření se standardizovaným postupem dotazování, kterého se pravidelně účastní řada zemí z celého světa (Enzmann et al., 2010; van Dijk, van Kesteren & Smit, 2007). V roce 1990 však přichází výzkumné centrum WODC2 s myšlenkou realizace self-reportového mezinárodního výzkumu se zaměřením na delikvenci mládeže, do té doby značně opomíjeného tématu (Steketee, Moll & Ka-pardis, 2008). Metoda self-reportů aneb mládež sama o sobě Self-reportový výzkum je založený na anonymní výpovědi respondentů (především mládeže) o tom, zda se v minulosti dopustili nějakých de-likventních činů, a pokud ano, kolikrát se tak stalo v určitém časovém období (celý život, rok, 6 měsíců apod.).3 Není přitom důležité, zda byl pachatel odhalen či potrestán. K hlavním výhodám takto koncipovaných výzkumů tak patří jejich schopnost zachytit kromě registrované (oficiální) kriminality také kriminalitu latentní, tedy skutky, které nebyly policií odhaleny, případně zaevidovaný. Kromě měření delikventních činů rovněž umožňuje zachycení různých forem problémového chování, které mohou s individuální delikventní činností silně korelovat. Jde především o konzumaci alkoholu či drog a záškoláctví. Dotazníkové šetření je také vhodným způsobem, jak od respondenta zjistit více informací týkajících se jeho postojů, rodiny, školy, trávení volného času či sociodemografických charakteristik, což nám dává možnost a prostřed- Delikvence mládeže jako výzkumné téma 2) Wetenschappelijk Onderzoek - en Documentatiecentrum = Výzkumné centrum ministerstva spravedlnosti se sídlem v Haagu (Nizozemsko). 3) Zatím budeme používat původní označení metody i v počeštěné podobě adjektiva: podstata věci tkví pochopitelně v tom, že pachatelé sami uvádějí, čeho se dopustili, nicméně výrazy jako „přiznávající", „zpovědní", „autodeklarativní" či snad dokonce „sebepráskačský" by na srozumitelnosti výrazu nic nepřidaly. 14 y k ověřování různých kriminologických teorií, které se snaží páchání delikvence vysvětlit. Nebudeme však zastírat, že jako každý nástroj měření sociální reality má i metoda self-reportů své nevýhody (Aebi & Jaquier, 2008; Junger-Tas & Marshall, 1999; Thornberry & Krohn, 2000; Tomášek, 2013). Literatura uvádí, že může vést k zavádějícím výsledkům v případě jejího použití u dospělých jedinců. Tento problém se však nemusí týkat ani lak samotného nástroje měření, jako faktu, že se s jeho pomocí snažíme zjišťovat chování většinou přímo postižitelné zákonem. Jde tedy často 0 citlivé otázky. Odpověď na ně může dospělý jedinec vnímat jako určitou hrozbu (rizika vyšetřování nebo jen ztráty sociálního postavení, 1 máge apod.), a to i v případě, že se jedná o zcela anonymní šetření. Naopak předchozí výzkum testující metodu self-reportů u dětí a mladistvých ukazuje, že tyto věkové skupiny nemají příliš sklon svoji delikvenci v anonymním šetření zamlčovat (Junger-Tas & Marshall, 1999; Thorn-berry & Krohn, 2000). Rovněž samo přiznání některých deliktů může v určitém prostředí spíše posílit status a sebevědomí respondenta. Kromě záměrného zkreslování výsledků respondentem však nelze opomenout ani fakt, že otázky týkající se delikvence a problémového chování kladou na paměť respondenta jisté nároky. Ten si musí přesně vybavit, zda určitý čin spáchal, a pokud ano, tak kdy a kolikrát. Časové zařazení skutku, stejně tak jako určení správné frekvence, může pro respondenta představovat nelehký úkol, a to-především tehdy, pokud vypovídá o méně závažných činech. Důležitým faktorem, ovlivňujícím výpověď respondenta o trestných činech, kterých se v minulosti dopustil, může být také nepochopení významu otázky samotné anebo jeho schopnost porozumět psanému textu (problém vysoké míry analfabe-tismu u respondentů z méně vyspělých zemí). Správná a jednoznačná formulace otázek proto představuje klíčový moment při využívání metody self-reportů (Aebi, 2006). Stěžejní část každého dotazníku, který je využit pro měření delik-ventního chování respondentů, představují škály či baterie otázek měřicí individuální delikvenci. Výzkumník je proto vždy nucen ověřit, zda jím použitá škála delikvence měří daný fenomén nejen spolehlivě (tj. reliabilně), ale především tak, jak je samotným výzkumníkem za- 15 DELIKVENCE MLÁDEŽE Delikvence mládeže jako výzkumné téma myšleno (tj. validně). V této souvislosti mluvíme nejčastěji o tzv. validitě obsahové, kriteriální a konstruktové (Tomášek, 2013). Obsahová validita se ptá, zda je spektrum vybraných delikventních činů dostatečně pestré a uspokojivě pokrývá zkoumaný fenomén (napf. neměříme pouze majetkové trestné činy), kriteriální validita tento fakt ověřuje porovnáním výsledků self-reportového výzkumu s dalšími zdroji dat (oficiálními statistikami, viktimologickými studiemi) a konečně konstruktová validita zjišťuje kromě vnitřní stejnorodosti indikátorů a jejich konzistence ve vztahu k pojmu také třeba to, zda naměřená delikvence očekávaným způsobem koreluje s dalšími proměnnými, jako jsou např. věk, pohlaví, rodina, kamarádi apod. Význam detailního ověřováni kvality škál měřicích delikvenci přitom vyplynul ze samotné historie self-reportových výzkumů. Zejména na počátku jejich používání byly totiž koncepty delikventního a problémového chování často zaměňovány, což vedlo k nereálně vysoké prevalenci delikvence (Aebi & Jaquier, 2008). Data jsou běžně sbírána na školách ve vybraných třídách. Tento postup může být do značné míry problematický, protože snižuje pravděpodobnost zastižení nej problémovějších jedinců (předpokládá se, že mohou být častěji za školou apod.). V porovnání s náhodnými výběry cílové populace se však ukazuje jako praktičtější a jeho realizace není tak obtížná (Junger-Tas et al, 2012). Dodejme, že během dotazování je obvykle nutná přítomnost tazatele kvůli kontrole podmínek sběru údajů, garanci anonymity a možnosti některé nejasnosti vysvětlit. Téměř každý self-reportový výzkum je tedy i tak organizačně a finančně velmi náročný. I přes výše zmíněné nevýhody však bylo dokázáno, že self-repor-tové výzkumy jsou poměrně validním a reliabilním nástrojem měření delikvence mládeže a představují důležitý zdroj informací o tomto fenoménu (Junger-Tas & Marshall, 1999). Jde o nepostradatelný doplněk oficiálních policejních statistik, které přinášejí informace pouze o úřady registrované kriminalitě, a doposud realizovaných viktimo-logických výzkumů. Jak uvádějí Junger-Tas, Terlouw & Klein (1994, s. 2), self-reportová metoda „umožňuje zachytit kriminalitu, pro kterou neexistuje žádná oběť, stejně jako charakteristiky pachatele. S její 16 pomocí lze navíc měřit prevalence a incidence trestných činů a vztah mezi typem zločinu a jeho pachatelem". Projekt International self-report delinquency study Nyní se zaměříme na mezinárodní výzkumný projekt International self-report delinquency study (ISRD), ze kterého pocházejí data, jež v této knize analyzujeme. První vlna tohoto projektu byla realizována v roce 1992 a účastnilo se jí celkem 13 zemí. Její hlavní ambicí bylo porovnat míry delikvence napříč zúčastněnými zeměmi, identifikovat individuální a sociální faktory, které s delikventním chováním korelují, a přispět k rozvoji metody self-reportů (Junger-Tas et al, 2012). 1SRD-1 se celkem pochopitelně potýkala s řadou výzkumných otázek. Úkolem výzkumné skupiny bylo shodnout se na typu výběru respondentů, způsobu sběru dat, výzkumném nástroji a jeho obsahu a dalších důležitých převážně metodologických bodech projektu (Junger-Tas, Terlouw & Klein, 1994). A ačkoli může být tato vlna považována spíše za pilotní studii, přinesla cenné informace o delikvenci mládeže v mezinárodní perspektivě, přispěla ke zdokonalení výzkumů pomocí metody self-reportů a poukázala na nepopiratelný význam takových výzkumů pro vznik kriminologických teorií a jejich ověřování (Junger-Tas et al., 2012). Mimo jiné se například ukázalo, že páchání méně závažných delikventních činů (např. krádeže v obchodech) není mezi mládeží ničím neobvyklým. Získané poznatky a zkušenosti byly využity při realizaci druhé (ISRD-2) a následně i třetí (ISRD-3) vlny výzkumu, kterých se zúčastnilo již více než třicet převážně evropských zemí včetně České republiky. Postupně došlo také ke zdokonalení a rozšíření původního dotazníku. Ten kromě různých forem jak běžných, tak závažných delikventních činů obsahoval také větší množství otázek měřicích rizikové faktory delikvence odvozené z aktuálních kriminologických teorií. Jednalo se například o osobní postoje, životní styl, sebekontrolu nebo viktimizační zkušenost. Projekt ISRD je založen na anonymním self-reportovém šetření realizovaném mezi žáky 7. až 9. ročníků škol (přibližně 12-16 let). Vzhle- MASARYKOVA UNIVERZITA Fiiknlui sociálních sruclii Jojtova 10 _ 602 00 BIÍ N O QOl' DELIKVENCE MLÁDEŽE dem k obtížnosti standardizovaného zkoumání žáků ze speciálních škol (především dětí s těžkými zdravotními problémy) a výchovných ústavů se projekt ISRD zaměřil pouze na žáky běžných základních škol a víceletých gymnázií. Byly umožněny pouze dva typy pravděpodobnostních výběrů celých tříd z dostupné databáze škol dané země: národní reprezentativní výběr s nadvýběrem pro jedno velké a jedno střední město nebo výběr měst (jedno velké, jedno střední a tři malá města). Data byla sbírána během školní výuky v rámci jedné vyučovací hodiny, přičemž výzkumné týmy jednotlivých zemí mohly zvolit mezi papírovou nebo on-line verzí dotazníku. Každý z respondentů mohl účast na výzkumu odmítnout. Stejné právo měli také rodiče žáků, kteří mohli s dotazováním svého dítěte vyjádřit písemný nesouhlas (Podaná & Buriánek, 2007). V České republice byl výzkum ISRD organizován katedrou sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (FF UK) pod vedením doc. PhDr. Jiřího Buriánka, CSc. Před realizací výzkumu ISRD-2 zde chyběla národní reprezentativní data o delikvenci mládeže pořízená metodou self-reportů (v minulosti proběh! pouze dílčí „Výzkum školní mládeže 1999" uskutečněný v Plzni4), a proto jsme zvolili první zmíněný typ výběru, tedy národní reprezentativní výběr. Nadvýběr pro Prahu a Plzeň pak umožňoval srovnání výsledků studie s dalšími účastnickými zeměmi. Hlavní sběr dat, kterému předcházelo pilotní šetření s cílem ověřit relevantnost mezinárodního dotazníku v českém prostředí, proběhl na přelomu let 2006 a 2007 (dále jen 2007) a zajišťovala jej výzkumná agentura UNIVERSITAS. Na jaře 2013 se Česká republika zapojila do zatím poslední, třetí vlny výzkumu (ISRD-3) a stejně jako v případě druhé vlny ji organizovala katedra sociologie FF UK. Pro zajištění maximální možné srovnatelnosti výsledků obou zmíněných vln výzkumu byl opět zvolen národní reprezentativní výběr s nadvýběrem pro Prahu a Plzeň. Sběr dat byl uskutečněn ve spolupráci se studenty sociologie na téže katedře, kteří před samotnou realizací výzkumu prošli školením pro tazatele, a byly jim poskytnuty veškeré potřebné informace o projektu ISRD. Také v po- 4) Některé výsledky výzkumu viz Stočesová a Thomová (2002). Delikvence mládeže jako výzkumné téma rovnání s druhou vlnou výzkumu zaznamenal dotazník ISRD-3 četné /měny, které se týkaly jak volby některých odlišných rizikových faktorů delikvence reflektujících aktuální směřování kriminologické teorie, tak i samotné formulace otázek měřicích delikvenci. O těchto změnách se však detailněji zmíníme ve druhé kapitole této knihy5. Jednotlivé školy byly v obou vlnách výzkumu vybírány z databáze základních škol a víceletých gymnázií, kterou nám poskytl Ústav pro informace ve vzdělávání. K dispozici jsme měli také počty tříd a žáků v jednotlivých ročnících. Pro třídy z velkých měst jsme jako stratifikáciu proměnné zvolili ročník a typ školy (základní škola - gymnázium). V případě ostatních měst jsme postupovali ve dvou fázích: prvně byly náhodně vybrány školy, následně pak dvě třídy z dané školy. Stratifikač-iiím kritériem byly také regiony (NUTS2). Projekt ISRD byl v České republice podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a v roce 2013 také Magistrátem města Plzně, což vzhledem k nízkému počtu tamních škol velmi usnadnilo jeho průběh. Realizace výzkumu ISRD-2 byla možná díky grantu Daphne livropské komise a následný výzkum ISRD-3 byl podpořen projektem Univerzity Karlovy PRVOUK a studentským výzkumným projektem Grantové agentury Univerzity Karlovy. Teoretická východiska aktuálního zkoumání delikvence mládeže Zatímco projekt ISRD-2 vycházel především z teorie sociálních vazeb (Hirschi, 1969) a obecné teorie kriminality (Gottfredson & Hir-schi, 1990), cílem výzkumu ISRD-3 bylo testovat také teorii procedurální spravedlnosti (Tyler, 2006), teorii situačního jednání (Wikstróm, 2004) nebo teorii institucionální anomie (Messner & Rosenfeld, 2007). Q všech těchto teoriích se krátce zmíníme v následující části textu. Většina z nich však bude blíže popsána a analyticky prověřována v jednotlivých kapitolách knihy. Teorie sociálních vazeb se dotýkají zejména !i) Konkrétní znění otázek uvádíme většinou v textu, úplnou verzi dotazníku mohou poskytnout na požádání autoři, viz též www.sociologie.fF.cuni.cz 18 19 DELIKVENCE MLÁDEŽE Delikvence mládeže jako výzkumné téma kapitoly zaměřující se na analýzu mezi delikvencí, rodinou a školou (Rodina a delikvence a Vztah delikvence a školy). Teorii obecné kriminality zohledňuje kapitola o sebekontrole jedince (Sebekontrola jako protektivní faktor delikvence mládeže). Na situační teorii jednání se zaměřuje kapitola Morálka a příležitosti - delikvence mládeže z pohledu situační teorie Pera-Olofa H. Wikströma. Konečně testování teorie procedurální spravedlnosti je věnován prostor v kapitole s názvem Důvěra mládeže v policii a delikvence. Naproti tomu k testování teorie institucionální anomie jsou zapotřebí mezinárodní data, proto k němu bude možné přistoupit až po ukončení sběru dat ve všech účastnických zemích projektu ISRD-3, tj. v roce 2015. Teorie sociálních vazeb Starší kriminologické teorie se soustředily zejména na vysvětlení toho, proč se lidé nechovají konformně a páchají nezákonné věci. Hirschi (1969) však tvrdí, podobně jako jeho předchůdce Dürkheim, že sklon k deviantnímu chování je vlastní každému jedinci, který se snaží naplnit své touhy a potřeby. Teorie sociálních vazeb proto nevychází z klasické otázky, proč lidé nedodržují společenská pravidla, naopak se ptá, proč je dodržují. Deviantní chování se u jedince vyskytuje do té míry, do jaké jsou sociální vazby mezi ním a společností narušeny a zpřetrhány. Mezi čtyři základní druhy vazeb řadíme pouto člověka k ostatním lidem (attachment), oddanost vůči společnosti a jejím cílům (commitment), účast na jejích konvenčních aktivitách (involvement) a víru v její hodnoty a normy (belief). Silné pouto k lidem (attachment) znamená, že jedinci záleží na názorech druhých (rodinní příslušníci, učitelé nebo vrstevníci a kamarádi) a snaží se chovat podle jejich očekávání. Pokud má člověk toto pouto ke konformním členům společnosti, pak i on se snaží dodržovat její pravidla. Oddanost vůči společnosti a jejím cílům (commitment) plyne ze skutečnosti, že člověk během svého života investuje čas a energii do vzdělání a budování kariéry a tím si vymezuje své místo ve společnosti. Nekonformním chováním však riskuje ztrátu svých investic. Účast na konvenčních aktivitách (involvement) představuje čas věnovaný spole- čenským aktivitám. Právě způsob trávení volného času mládeže bývá často diskutován v souvislosti s různými prevenčními opatřeními delikvence, která spočívají v omezení příležitostí jedince páchat delikventní činnost. Nicméně již sám Hirschi (1969) při testování své teorie zjistil, že tato sociální vazba delikvencí spíše nezabraňuje. Konečně pokud člověk nevěří v hodnoty a normy uznávané společností (belief), nebude je pravděpodobně ani dodržovat (Podaná, 2011a). Obecná teorie kriminality Hlavním cílem Gottfredsona a Hirschiho (1990) bylo vytvořit univerzální teorii kriminality, která by mohla být aplikovatelná na různé společnosti s odlišným systémem trestní spravedlnosti, kulturou i historickým pozadím. Jak autoři uvádějí, klasické teorie zatím nebyly úspěšné ve vysvětlení pravé podstaty zločinu, protože nedokáží uspokojivě popsat rozdíl mezi zločinci a těmi, kteří pravidla společnosti neporušují. Přicházejí proto s vlastním konceptem nízké sebekontroly jako klíčové kriminogenní dispozice jedince, kterému zločin přináší okamžité ■ů snadné uspokojení, vzrušení, krátkodobé zisky apod. Úroveň sebekontroly je obvykle závislá jak na osobních dispozicích dítěte, tak na kvalitě jeho výchovy ze strany rodičů a vzdělávacích institucí. S využitím obecné teorie kriminality se Gottfredson a Hirschi pokusili o vysvětlení různých korelátů kriminálního chování (věk, pohlaví, i-tnicita, vrstevníci, škola, práce, rodinný život atd.). Zatímco rozdíly v trestné činnosti podle pohlaví (příp. etnického původu) lze jednoduše vysvětlit odlišnou úrovní sebekontroly, pokles kriminality s věkem je podle autorů historicky, kulturně a demograficky neměnný a postupné upouštění starších pachatelů od trestné činnosti je způsobeno osobním /xáním, dospíváním a přirozeným stárnutím organismu. Nízká sebekontrola však negativně ovlivňuje prakticky všechny aspekty života. Takoví lidé mají tendenci být více agresivní, nespolehliví a sobečtí, a proto i e pro ně složitější udržovat dobré rodinné vztahy nebo navazovat přátelství s konformními vrstevníky. Podobně také školní úspěch a získání stabilního zaměstnání, které souvisí se sebeovládáním a schopností jedince udržet disciplínu, jsou pro člověka s nízkou sebekontrolou často nedosažitelné. 20 21 DELIKVENCE MLÁDEŽE Delikvence mládeže jako výzkumné téma Teorie situačního jednání Jednou z nových, často zmiňovaných a také již mnohokrát empiricky testovaných kriminologických koncepcí je takzvaná teorie situačního jednání (SAT). Její autor Wikstróm (2004) předpokládá, že člověk se rozhoduje na základě různých alternativ jednání. Množství alternativ, které jedinec vnímá, je však podmíněno jeho individuálními charakteristikami a podmínkami dané situace, resp. prostředím, ve kterém se tento jedinec nachází. Kriminální jednání, které je autory definováno jako porušení morálních pravidel daných zákonem, je pak podle teorie situačního jednání výsledkem kombinace individuálního sklonu k porušování společenského řádu (osobní morálka, sebekontrola) a specifik kriminogenního prostředí, vhodného pro jeho porušení (morální kontext, sankce). Mechanismy vnitřní i vnější kontroly (sebekontrola, odstrašení) však do celého procesu vstupují až později a hrají důležitou roli pouze tehdy, pokud je spáchání trestného činu chápáno jako jedna z možných alternativ jednání. Teorie procedurální spravedlností Autor teorie procedurální spravedlnosti T. R. Tyler (2006) je přesvědčen, že dodržování zákonů nemůže být z dlouhodobého hlediska motivováno použitím síly. Tento způsob udržování společenského řádu je neefektivní a vyžaduje příliš mnoho finančních prostředků. Pokud však lidé věří v základní normy a pravidla společnosti, vcelku ochotně se jimi řídí. Teorie procedurální spravedlnosti poukazuje na to, že legitimita trestněprávních institucí je spojena především s názory veřejnosti na férovost procedur, které dané instituce uplatňují (Sunshine & Tyler, 2003). Tato teorie se tedy podobně jako teorie sociálních vazeb ptá na to, proč lidé dodržují zákony. Je to proto, že máme strach z případného potrestání, nebo proto, že věříme ve spravedlivé jednání institucí? A je pro nás důležitější to, zda jsme v soudním sporu prohráli, nebo to, jak s námi soudci jednali? Odpovědi na dané otázky vycházejí ze dvou perspektiv dodržování zákonů (kompliance, tedy poddajnosti, či lépe poslušnosti): instrumentální a normativní. První zmíněná perspektiva předpokládá, že každý člověk jedná na základě zisků a ztrát. Hlavním mechanismem udržování společenského řádu je odstrašování a udílení trestů (sankcí) v případě nezákonného jednání. Normativní pohled, který Tyler upřednostňuje, je založen na morálních hodnotách člověka a vnímané legitimitě trestněprávních institucí (především policie a soudů). Dodržování zákonů je podmíněno tím, zda veřejnost chápe existenci těchto institucí jako opodstatněnou a důležitou pro chod společnosti a udržování společenského řádu. Teorie institucionální anomie Teorie institucionální anomie (IAT) staví na záldadech Mertonovy klasické teorie anomie (1938). Ten ji chápe jako důsledek rozporu mezi kulturně uznávanými cíli (především monetárním úspěchem) a institucionálně definovanými prostředky k jejich dosažení. Základním limitem této teorie je podle Messnera a Rosenfelda (2007) skutečnost, že se omezuje pouze na studium těchto prostředků a jejich nerovnoměrnou distribuci mezi členy společnosti. Opomíjí však specifika širší institucionální struktury, která je hlavním zdrojem anomie. Autoři věří, že dominantní postavení ekonomicky orientovaných institucí a pronikání jejich principů do dalších institucionálních sfér, jako jsou vzdělání, rodina, náboženství nebo politika, mohou být pro společnost krimino-géfjUlí Napříldad vzdělání je prostředkem k získání lepšího zaměstnání, .i tedy ke generování zisku, stejně tak rodina je hodnocena na základě své schopnosti poskytnout jedinci „lepší a ekonomicky výhodnější" život, zatímco kvalita rodinných vztahů, láska a zázemí hrají spíše podřadnou roli. Kriminalita je tedy chápána jako výsledek společenského tlaku na dosažení monetárního úspěchu a slabého (kontrolního) vlivu sociálních neekonomicky orientovaných institucí. Základní charakteristiky výběrových souborů ISRD-2 a ISRD-3 v České republice V následujících kapitolách budeme na delikvenci mládeže nahlížet /. různých perspektiv a budeme prezentovat výsledky výzkumu ISRD-3 relevantní pro danou oblast, které někdy doplníme i srovnáním s před- 22 23 DELIKVENCE MLÁDEŽE Delikvence mládeže jako výzkumné téma chozí vlnou ISRD-2. Proto nyní stručně popíšeme základní charakteristiky obou výběrových souborů. Vzhledem k záměrnému navýšení respondentů pro Prahu a Plzeň jsme pro oba datové soubory vytvořili váhy, které tuto nadreprezenta-ci eliminují. Ty byly vypočítány na základě údajů o skutečném zastoupení žákovské populace v obou velkých městech. Zatímco vážená data jsou používána především pro analýzu četností sledovaných jevů, pro- Tabulka 1. Popisné statistiky ISRD-2 a ISRD-3 ISRD-2 ISRD-3 abs. % 1 'o (platná) abs. % ° 6 (platná) N (celkem) 2275 2116 Pohlaví muži 1110 48,8 49,0 1043 49,3 49,5 ženy 1157 50,9 51,0 1066 50,4 50,5 Neodpověděl(a!/Neví 7 0,3 7 0,3 Věk 11 0 0 0 l 0,1 0,1 12 307 13,5 13,6 68 3,2 3,3 13 717 31,5 31,7 606 28,6 29,4 14 816 35,9 36,1 695 32,8 33,8 15 398 17,5 17,6 594 28,1 28,8 16 21 0,9 0,9 91 4,3 4,4 17 3 0,1 0,1 3 0,2 0,2 Neodpověděl(a)/Neví 12 0,5 57 2,7 Ročníky 7. 712 31,3 31,3 726 34,3 34,3 8. 770 33,9 33,9 734 34,7 34,7 9. 793 34,8 34,8 656 31,0 31,0 Typ školy základní škola 1973 86,7 86,7 1787 84,5 84,5 gymnázium 302 13,3 13,3 329 15,5 15,5 Pozn.: vážená data Zdroj: ISDR-2 a ISRD-3 tože zde čtenář bude právem očekávat nabídku údajů reprezentujících (]eskou republiku jako celek, nevážená data jsou obvykle použita při bi-variačních a vícerozměrných analýzách, tedy v případech, kdy je cílem .malýzy zkoumání vzájemných vztahů mezi proměnnými. Výzkumu ISRD-2 se zúčastnilo celkem 3245 respondentů (po vážení 2275), ISRD-3 pak 3561 respondentů (po vážení 2116). Převážené popisné statistiky pro obě vlny výzkumu ISRD nabízí tabulka 1, z níž ie zřejmé, že se v těchto charakteristikách oba soubory příliš neliší. Podíl chlapců a dívek je vždy prakticky vyrovnaný, rozložení respondentů na základě ročníků je rovnoměrné (asi jedna třetina dotázaných v každém ze zkoumaných ročníků) a většina z respondentů v obou souborech (87 % a 85 %) navštěvuje základní školu. Výraznější odchylku mezi oběma soubory nalézáme pouze ve věkové struktuře responden-líi, kdy vyšší věkový průměr v ISRD-3 (14,0 oproti 13,6 v ISRD-2) vyplývá z odlišné doby šetření, tj. na jaře místo v zimě. Abychom eliminovali případné vychýlení v prevalenci delikvence dané vyšším věkem v ISRD-3, používáme v následující kapitole při komparaci obou vln upravené váhy vyrovnávající věkovou strukturu s omezením pouze na věkové kategorie 13-15 let. 24 2 S Prevalence delikvence mládeže Kapitola 2 Prevalence delikvence mládeže Kriminalita je fenomén, který pravidelně naplňuje stránky tisku a televizní vysílání. Média ovšem často předkládají svým příjemcům nepravdivý obraz reality - kriminální kauzy jsou líčeny jako brutálnější, častější a zdá se, že je páchají čím dál mladší jedinci. Delikvence mládeže se tak v očích laických pozorovatelů stává hrozivou součástí běžného života. Přestože data oficiálních policejních statistik dlouhodobě poukazují na celkový pokles počtu trestných činů, které jsou v České republice každoročně dětmi spáchány, u velké části veřejnosti stále panuje představa o nárůstu kriminality a o vzrůstající agresivitě a brutalitě trestné činnosti mládeže. V této kapitole zhodnotíme vývoj a možné proměny struktury delikvence dětí a mladistvých na základě různých zdrojů dat. Pro zmapování vývoje delikvence provedeme srovnání prevalencí delikvence z výzkumů ISRD s oficiálními policejními statistikami. Pokusíme se tak vytvořit komplexnější obraz o vývoji a struktuře delikvence mládeže v čase. V druhé části textu se zaměříme na prevalenci delikvence mládeže podle pohlaví, věku, migračního statusu, et-nicity a náboženské víry, k čemuž využijeme aktuální data z výzkumu ISRD-3. Zkoumané delikventmi činy a souhrnné ukazatele delikvence Tabulka 1 představuje přehled všech delikventních činů měřených oběma vlnami výzkumu ISRD, které jsou děleny podle druhu delikvence na činy majetkové, násilné a ostatní a podle jejich závažnosti na činy běžné a závažné. Zkoumány byly prevalence delikvence za celý život nebo za posledních 12 měsíců. Je ovšem nutné podotknout, že ne všechny lormy delikvence, které jsou uvedeny v tabulce, se vyskytovaly v obou vlnách výzkumu. V dotazníku ISRD-3 v sekci zaměřené na delikventní icdnání přibyly tři nové otázky, které se týkají krádeže bez použití násilí, sprejerství a týrání zvířat. Otázky měřicí hackerství a krádež tašky i.ibulka 1. Přehled forem delikvence v ISRD-2 a ISRD-3 podle charakteru a závažnosti Druh Závažnost Forma delikvence krádež v obchodě běžná krádež tašky/peněženky* krádež věci bez použití násilí* majetková krádež auta/motorky závažná krádež z auta krádež kola vloupání do budovy l:ormy delikvence běžná skupinová bitka násilná nošení zbraně závažná loupež / vyhrožování úmyslné ublížení na zdraví nelegální stahování z internetu** běžná hackerstvľ ostatní sprejerství* vandalismus závažná prodej drog týrání zvířat* - delikty zařazené pouze v ISRD-2; * delikty zařazené pouze v ISRD-3; * delikt se nezapočí-lává do souhrnných indexů 26 27 DEL1KVENCE MLÁDEŽE Prevalence delikvence mládeže či peněženky byly naopak z dotazníku vypuštěny. V několika případech došlo pouze k drobné reformulaci otázky (u skupinové bitky a prodeje drog), jindy pak k rozšíření či zúžení definice daného deliktu (krádež jízdního kola, nošení zbraně, loupež a ublížení na zdraví). Uvedené změny ve formulacích otázek ve většině případů znamenají širší vymezení deliktů v ISRD-3 a mohou tak částečně vést k vyšší prevalenci nežli by byla zjištěna při užití původního znění otázky (Podaná & Moravcová, 2014). Kromě změn provedených u jednotlivých otázek došlo také ke změně designu celé sekce zaměřené na delikvenci. Zatímco v ISRD-2 byla základní filtrační otázka měřicí celoživotní prevalenci daného činu následována šesti doplňujícími otázkami, v ISRD-3 byla dále kladena pouze jediná otázka, a to na počet případů za poslední rok6. Podle výsledků studie Enzmanna (2013) však může tato změna designu vést k nárůstu ochoty dětí odpovídat na dané otázky, a tím i ke zvýšení prevalence delikvence. Je tedy možné říci, že výše uvedené změny mohou vést k vyšším odhadům prevalence delikvence v ISRD-3 oproti ISRD-2. V této i v dalších kapitolách budeme vedle konkrétních delikvent-ních činů často pracovat se souhrnnými indikátory delikvence. Nej-jednodušším ukazatelem individuálního delikventního chování je spáchání alespoň jednoho delikventního činu za poslední rok. Za základní ukazatel delikvence nicméně považujeme spáchání alespoň dvou delikventních činů za poslední rok. Údaje za poslední období (v našem případě rok) jsou považovány za vhodnější, neboť identifikují jedince delikventní v současnosti. Hranice dvou činů poukazuje na to, že se nejednalo o ojedinělý incident. Dále jsme zkonstruovali indexy podle druhu a závažnosti delikvence (majetková, násilná, ostatní, běžná a závažná). Konečně index verzatility nám říká, kolik procent ze všech zkoumaných forem delikvence jedinec za svůj život-(resp. poslední rok) spáchal (Podaná & Buriánek 2007). Tento ukaza-' 6) Zněn! otázek měřicích delikventní činy v ISRD-3: „Už jsi/ses někdy ve svém životě ... např. pomaloval/a zeď, vlak, metro nebo autobus (graffiti), něco ukradl/a v obchodě nebo supermarketu, vloupal/a do budovy s cílem něco ukrást, zbil/a nebo ublížil/a někomu holí nebo nožem natolik vážně, že měl zranění?" a „Pokud ano, kolikrát za posledních 12 měsíců?" tel měří zejména rozsah zapojení do delikvence, nicméně se předpo-I ládá, že s vyšší různorodostí činů roste i pravděpodobnost spáchání závažnějších skutků. Do žádného ze souhrnných ukazatelů delikvence není zahrnuto nelegální stahování z internetu, které je mezi dětmi poměrně rozšířené, >ož nepřiměřeně zvyšuje prevalence delikvence. V ISRD-3 tedy primárné zkoumáme 14 delikventních činů a v případech, kdy srovnáváme ľievalence delikvence mezi výzkumy ISRD-2 a ISRD-3, zahrnujeme do malýzy pouze 11 deliktů, které jsou srovnatelné (viz tabulku 4). Z toho vplývá, že také výše zmíněné souhrnné indexy musely být pro potřeby komparace upraveny. V tomto případě používáme také jiné váhy, které iibulka 2. Prevalence delikvence jednotlivých činů v ISRD-3 celoživotní prevalence (%) prevalence za poslední rok (%) majetkové činy i.idež v obchodě 13,1 8,4 ■idež auta/motorky 0,6 0,5 '.idežzauta 1,2 0,7 rádež kola 0,6 0,4 loupání do budovy 0,3 0,7 rádež věci bez použití násilí 8,1 5,6 násilné činy ■ kupinová bitka 9,3 8,0 osení zbraně 9,8 7,7 'iipež/vyhrožování 0,8 0,4 niyslné ublížení na zdraví 1,5 1,0 ostatní činy ľ 'legální stahování z internetu 59,1 52,8 prejerství (graffiti) 9,2 7,0 mdalismus 10,7 8,8 lán (zvířat 3,9 2,8 lodej drog 3,6 3,0 Pozru vážená data; platná procenta. Mroj: ISRD-3 28 29 DELIKVENCE MLÁDEŽE Prevalence delikvence mládeže upravují mírně odlišné věkové rozložení v jednotlivých vlnách výzkumu ISRD, a analyzujeme pouze věkové kategorie 13-15letých. Prevalence delikvence Nejdříve se zaměříme na výsledky prevalence jednotlivých forem delikvence z aktuálního výzkumu ISRD-3 (viz tabulku 2). Celoživotní prevalenci nacházíme nejvyšší u nelegálního stahování z internetu (59 %), poté u krádeží v obchodě (13 %) a vandalismu (11 %). Poměrně rozšířené je mezi mládeží i nošení nějaké zbraně (10 %), účast na skupinové bitce (9 %), graffiti (9 %) a krádeže bez použití násilí (8 %). Spáchání ostatních forem delikvence, které jsou už ve většině případů vyšší závažnosti, přiznala vždy méně než 4 % dětí. Prevalence deliktů za poslední rok dosahují samozřejmě nižší úrovně. Vidíme, že za poslední rok mají nejvyšší prevalence tytéž delikventní činy jako u prevalence celoživotní, tj. nelegální stahování z internetu (53 %), vandalismus (9 %) a krádež v obchodě (8 %). Tabulka 3. Souhrnné indexy delikvence v ISRD-3 celoživotní prevalence za prevalence (%) poslední rok (%) alespoň 1 delikventní čin 37,8 29,9 delikvence (2+ delikventní činy) - 21,0 verzatilita (průměr) 5,2 3,9 majetkové činy 19,2 13,3 násilné činy 16,8 13,9 ostatní činy 20,4 16,6 běžné činy 35,0 27,2 závažné činy 10,0 7,9 Pozn.: vážená data; platná procenta Zdroj: ISRD-3 Tabulka 3 představuje výsledky pro souhrnné indexy delikvence. Spáchání alespoň jednoho z deliktů zahrnutých do výzkumu ISRD-3 během svého života přiznaly zhruba čtyři děti z deseti (38 %), přičemž tři z de- seti (30 %) uvedly spáchání nějaké formy delikvence během posledního roku. Jak je z tabulky 3 patrné, za poslední rok spáchalo dva delikventní Činy 21 % dětí. Tento souhrnný ukazatel delikvence je pro nás primární i bude v dalších analýzách nejčastěji využíván. Celoživotní verzatilita dociluje u dětí hodnoty 5,2 - v průměru spáchaly 5 % ze všech námi zkoumaných forem deliktů. Jinými slovy, v průměru nepřipadá ani jeden delikt na osobu. Hodnota indexu za poslední rok je 3,9. Dále vidíme, že celá i retina dětí během života spáchala již některý z běžných deliktů (35 %), zatímco závažný čin pouze desetina z nich. Nejčastěji je pak zastoupena "statní delikvence (20 %), následována majetkovými delikty (19 %). Za poslední rok se některého běžného činu dopustilo 27 % dětí, závažný čin i posledním roce spáchalo 8 % dětí. Tabulka 4 ukazuje srovnání prevalencí jednotlivých forem delik-■ dejdrog 4,3 3,4 3,0 8,1 0,4 0,7 0,4 0,7 8,1 7,6 0,4 1,0 9,0 3,0 i'ozn.: vážená data; platná procenta; signifikantní rozdíly (p < 0,05) mezi ISRD-2 a ISRD-3 jsou vyznačeny tučně. .Mroj: ISRD-2 a ISRD-3 30 31 DELIKVBNCĽ MLÁDEŽE Prevalence delikvence mládeže (2007) a ISRD-3 (2013).7 Z tabulky je patrné, že pořadí nejčetněj-ších deliktů se mezi lety 2007 a 2013 příliš nezměnilo a nejběžnější-mi formami delikvence jsou krádež v obchodě, vandalismus, nošení zbraně a skupinová bitka. Činy závažnějšího charakteru, jako krádež (z) auta, jízdního kola, vloupání, loupež/vyhrožování a úmyslné ublížení na zdraví, se vyskytují poměrně vzácně. Zajímavé ovšem je, že došlo ke snížení celoživotní prevalence některých delikventních činů, především u krádeží v obchodě a skupinové bitky (v obou případech o 11 procentních bodů). Pro zmapování vývoje delikvence mládeže je ovšem vhodnější sledovat poslední zkoumané období, kterým je v tomto případě posledních 12 měsíců. Nárůst prevalence v posledním roce je patrný u krádeží v obchodě, jejichž prevalence vzrostla o 22 %, a u vandalismu (o 27 %), přestože celoživotní prevalence obou deliktů byla v roce 2013 nižší než v roce 2007. Pokles naopak nastal u prevalence skupinové bitky (o 27 %). Souhrnné indexy (tabulka 5) dále ukazují, že dochází ke snižování celoživotní prevalence delikvence. Jak je z tabulky patrné, došlo k významnému poklesu celoživotní prevalence u všech souhrnných indikátorů s výjimkou kategorie ostatních činů, kde je snížení prevalence pouze minimální. Naproti tomu prevalence souhrnných ukazatelů za poslední rok jsou mezi vlnami prakticky totožné s výjimkou násilných deliktů, u nichž došlo k mírnému poldesu. Self-reportový výzkum tedy naznačil poldes delikvence české mládeže v čase. Ze souhrnných ukazatelů (ale také z prevalencí některých | delikventních činů) vyplývá, že poldesy celoživotní prevalence jsou nezanedbatelné a statisticky prokazatelné. Tento trend se však neprojevili u prevalencí delikvence za poslední rok. Jak ale již bylo uvedeno výše,] jiný design výzkumu přinesl změny, které mohly ovlivnit odpovědi respondentů. U prevalencí za poslední rok tedy můžeme hovořit o stagnacij delikvence, ale je pravděpodobné, že k mírnému poklesu došlo i zde. 7) Prevalence delikvence za rok 2013 se v tabulce 2 a 4 liší. Je to způsobeno tím, že v tabulce 4 jsou porovnávány srovnatelné delikventní činy za oba výzkumy (tj. 11 činů). Srovnání obou vln výzkumu ISRD navíc vyžaduje (z důvodu nestejného věkového složení výběrových vzorků) použití jiných vah než pro každý z výzkumů zvlášť a omezení respondentů jen na věkové kategorie 13-15letých (viz výše). ibulka 5. Porovnání souhrnných indexů delikvence mezi ISRD-2 a ISRD-3 celoživotní prevalence (%) prevalence za poslední rok (%) ISRD-2 ISRD-3 ISRD-2 ISRD-3 poň 1 delikventní čin •Iclikvence (2+ delikventní činy) rzatilita (průměr) 41,6 7,0 31,0 4,6 24,4 15,6 3,5 25,1 16,9 3,6 ".ijetkové činy i-.ilné činy •utni činy 25,4 25,8 14,4 14.1 16,5 13.2 8,1 16,8 9,3 9,3 14,0 11,2 ' ŕžné činy iv.vžné činy 40,2 9,0 29,2 6,3 22,8 5,3 23,2 5,2 n.i vážená data; platná procenta; signifikantní rozdíly (p jsou vyznačeny tučně. Iroj: ISRO-2 a ISRD-3 < 0,05) mezi ISRD-2 a ISRD-3 i Milka 6. Kontakt s policií za celý život za poslední rok abs. abs. •JO • odpovědi 1895 199 23 89,5 9,4 1,1 1925 151 40 2116 100,0 91,0 7,1 1,9 2116 100 >/n.: vážená data /■ Iroj: ISRD-3 Přestože alespoň jednoho delikventního činu se během života dopustilo 38 % dětí (viz tabulku 3), do kontaktu s policií8 se dostalo pouze % 7. nich (tabulka 6). Za poslední rok spáchala nějaký delikventní ni asi jedna třetina dětí (30 %), ale do kontaktu s policií přišlo pouze .i z nich. Tyto údaje jistě svědčí o tom, že kriminalita mládeže je spíše Zněni otázky v dotazníku: „Dostal/a ses někdy do kontaktu s policií, protože jsi ty osobné spachal/a něco nezákonného, jako třeba činy zmíněné v minulé otázce?" 32 33 DELIKVENCE MLÁDEŽE latentní záležitostí, již je těžké postihnout (viz např. Večerka & Zoubková, 2001; Konrád, 2004; Hulmáková, 2012). Nyní srovnejme výše uvedené výsledky ze self-reportových výzkumů ISRD s oficiálními policejními statistikami. Tabulka 7 zachycuje vývoj počtu stíhaných/vyšetřovaných osob pod 18 let mezi roky 2006 a 2013 na základě policejních statistik (Statistické přehledy kriminality, 2006-2013). Z tabulky je jasně patrný značný pokles celkové delikven-ce v tomto období, konkrétně mezi lety 2006 a 2013 o 53 % (tj. v referenčním období výzkumů ISRD). Výrazný úbytek nacházíme zejména u majetkové trestné činnosti, která za toto období poklesla o více než polovinu (59 %), nicméně také u násilných deliktů došlo k podstatnému snížení (o 41 %). Tabulka 7. Vývoj počtu stíhaných/vyšetřovaných osob policií do 18 let mezi roky 2006 až 2013 Prevalence delikvence mládeže 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 celková kriminalita 8835 8957 8737 7433 5616 5606 4857 4190 majetková kriminalita 4918 4324 4013 3450 2939 3036 2416 2035 násilná kriminalita 1462 1535 1409 1383 1139 1070 1087 868 iaf 1. Vývoj počtu stíhaných/vyšetřovaných osob policií do 18 let na 100 000 osob dané věkové kategorie 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 "O celková kriminalita 473,3 481,8 471,3 402,4 304,3 305,2 259,7 -A- majetková kriminalita 263,4 232,6 216,5 186,8 159,2 165,3 129,2 -X- násilná kriminalita 78,3 82,6 76,0 74,9 61,7 58,3 58,1 Zdroj: Statistické přehledy kriminality 2006-2013, Policie České republiky Mroj: Statistické přehledy kriminality 2006-2013, Policie České republiky; Demografické ročenky České republiky 2006-2012, CSÚ (vlastní výpočty). ledních letech tak prudký pokles jako kriminalita majetková, přesto lak v čase klesá. Podívejme se, jak to s kriminalitou dětí vypadá po přepočtu naj indexy udávající počet stíhaných/vyšetřovaných osob do 18 let na 100 000 osob dané věkové kategorie (graf l).9 Časovou osu v tomtc případě končíme rokem 2012, neboť Demografická ročenka 2013 ještě nebyla na stránkách ČSÚ dostupná (Demografické ročenky České republiky, 2006-2012). Z hodnot indexů je opět patrné, že dochází k poklesu delikvence dětí. Počet stíhaných/vyšetřovaných na 100 000 obyvatel dané věkové kategorie klesl mezi lety 2006 a 2012 ze 482 na 260 dětil u celkové kriminality. K poklesu došlo taktéž u kriminality majetkové: z 233 na 129 stíhaných dětí. Násilná kriminalita nezaznamenala v po-| 9) Výpočet viz Hulmáková (2012, s. 132). Delikvence podle sociodemografických charakteristik jedince Pohlaví ien policejní statistiky, ale i další kriminologické studie upozorňují II značný nepoměr v delikventním jednání u mužů a u žen. Rozdíl-i míra delikvence je kriminologickými teoriemi vysvětlována mnoha 1'iisoby - biologickými rozdíly mezi muži a ženami, rozdílnou socia-/.icí a způsobem výchovy chlapců a dívek nebo např. učením odlišní genderovým rolím (viz např. Matoušek 8c Kroftová, 2003; Válová, 2012). Na druhé straně se v současnosti stále více hovoří o tom, v důsledku emancipace žen dochází k vyrovnávání mezi pohlavími I 'áchání trestné činnosti. 34 35 DELIKVENCE MLÁDEŽE Prevalence delikvence mládeže Tabulka 8. Prevalence delikvence podle pohlaví v ISRD-3 celoživotní prevalence {%) prevalence za poslední rok (%) chlapci dívky chlapci dívky majetkové činy násilné činy ostatní činy 21,3 22,7 23,0 17,2 11,2 17,8 14,7 18.4 18.5 12,0 9,6 14,7 běžné činy závažné činy 39,8 12,4 30,4 7,8 30,0 9,6 24,6 6,3 alespoň 1 delikventní čin 42,9 delikvence (2+ delikventní činy) 32,9 33.2 25.3 26.8 16.9 Pozn.: vážená data. Sedě vyznačeny signifikantní rozdily (p < 0,05) mezi chlapci a dívkami pro daný ukazatel prevalence delikvence. Zdroj: ISRD-3. Tabulka 9. Prevalence delikvence za poslední rok podle pohlaví v ISRD-2 a ISRD-3 ISRD-2 ISRD-3 chlapci dívky ín = 971) (n = 957) % % chlapci (n = 917) % dívky (n = 977) % majetkové činy násilné činy ostatní činy 10,3 25,0 11,8 5,9 8,3 6,9 10,6 18,5 11,9 8,2 9,7 10,6 běžné činy závažné činy 31,0 7,2 14,3 3,4 26,8 5,7 20,0 4,6 alespoň 1 delikventní čin 32,8 15,8 28,9 21,7 delikvence (2+ delikventní činy) 22,0 9,1 20,9 13,2 Pozn - vážená data - pouze respondenti ve věku 13-15 let. Šedě vyznačeny signifikantní rozdíly (p < 0,05) mezi chlapci a dívkami v dané vlně; tučně vyznačeny signifikantní I rozdíly (p < 0,05) mezi ISRD-2 a ISRD-3 u dívek (resp. chlapců). Zdroj: ISRD-2 a ISRD-3 Výzkum ISRD-3 prokázal statisticky významné rozdíly v celoživotní prevalenci delikvence a prevalenci delikvence za poslední rok mezi lil.ipci a dívkami u všech druhů delikventní činnosti kromě majetko-é za poslední rok (viz tabulku 8). Největší rozdíly je možné pozoroval u násilných činů, kde v prvním případě tvoří rozdíl mezi pohlavími měř 12 procentních bodů, v druhém pak téměř 9 procentních bodů. Páchání všech zkoumaných druhů delikvence je rozšířenější u chlapců. I'urovnání obou vln výzkumu ukazuje, že rozdíly v delikvenci ■ /.i pohlavími se především u majetkových, ostatních a závažných H-slných činů vyrovnávají. Podobný trend však můžeme pozoro-ii i u dalších zkoumaných kategorií (viz tabulku 9). Prevalence delikvence (alespoň 2 delikventní činy za poslední rok) se u chlapců /měnila jen velmi málo, ale u dívek došlo k významnému nárůstu. ' ilkově lze konstatovat, že zatímco u chlapců zůstávají prevalence nezměněné anebo dochází k jejich poklesu, u dívek naopak často pre- :l 2. Prevalence vybraných delikventních činů za poslední rok podle pohlaví ■li.: vážená data - pouze respondenti ve věku 13-15 let; platná procenta; * signifikantní rozdíl (p < 0,05) mezi chlapci a dívkami v dané vlně; t signifikantní rozdíl (p < 0,05) mezi ISRD-2 a ISRD-3 u dívek (resp. chlapců), i: ISRD-2 a ISRD-3 36 37 Prevalence delikvence mládeže valence narůstají, případně se nemění. Je tedy možné podpořit výše zmíněnou tezi, že dochází k vyrovnávání prevalence delikvence mezi pohlavími. Nyní se zaměříme na prevalence delikventních činů, u nichž došlo mezi ISRD-2 a ISRD-3 k signifikantnímu nárůstu či poklesu prevalence za poslední rok, tedy na krádež v obchodě, skupinovou bitku a vandalismus (viz tabulku 4 a graf 2). V případě krádeží v obchodě zjišťujeme signifikantní rozdíl mezi pohlavími v ISRD-2, v ISRD-3 tomu tak již není. Podobný vzorec nacházíme u vandalismu, kde však I také došlo k signifikantnímu nárůstu prevalence mezi vlnami u dívek, a to o 4 procentní body. Konečně u prevalence skupinové bitky existují významné rozdíly mezi pohlavími v rámci jednotlivých vln. Na dru-1 hou stranu ale zaznamenáváme značný pokles mezi vlnami u chlapců z původních 16 % na 10 %, zatímco prevalence dívek zůstává nezměněna (6 %). Věk Výzkumy ISRD se zaměřily na žáky sedmých až devátých ročníků základních škol a gymnázií, tedy na děti přibližně ve věku 12-16 let. V následujících odstavcích nicméně porovnáváme pouze žáky mezi tři-j náctým a patnáctým rokem věku, neboť ostatní věkové kategorie měly v obou vlnách výzkumu relativně nízké zastoupení. Data naznačují, že delikvence dětí se zvyšujícím se věkem mírně roste (tabulka 10). U prevalence delikvence za poslední rok však ve většiněj případů pozorujeme mezi jednotlivými věkovými kategoriemi pouze nepatrné rozdíly. Nejnižší prevalence nacházíme vždy u třináctiletých,! naproti tomu nejvyšší delikvenci v posledním roce přiznávají u vět-l šiny indikátorů nejčastěji čtrnáctiletí, ačkoli rozdíly oproti patnáctile-i tým jsou zpravidla zanedbatelné. Podle ukazatele delikvence (alespoň] dva delikventní činy za poslední rok) je téměř pětina třináctiletých] a necelá čtvrtina čtrnáctiletých a patnáctiletých dětí v České republice delikventní. Podobný trend je možné vyčíst také z tabulky 11, která prezentu-J je srovnání prevalencí pro obě vlny výzkumu ISRD. Pouze v případě násilných činů u čtrnáctiletých respondentů pozorujeme statistici bulka 10. Prevalence delikvence podle věku v ISRD-3 celoživotní prevalence (%) prevalence za poslední rok (%) 13 let 14 let 15 let 13 let 14 let 15 let ijetkové činy illné činy tatní činy 15,7 13,7 17,1 20,0 17,0 22,5 20,5 19,5 21,7 11,4 12,4 14,2 14,9 14,3 19,2 13,0 15.5 16.6 né činy ■ úné činy 29,1 7,2 36,9 10,3 38.0 12.1 24,3 5,7 30,0 8,6 27,5 9,3 ■ .poň lelikventní čin 31,3 40,0 40,9 26,0 32,9 30,8 ■Mikvence 11 delikventní .11a z výzkumu ISRD-3 dále ukázala, že populace žáků českých škol itále do značné míry etnicky homogenní a že v páchání delikvence . Isinová skupina Čechů v podstatě neliší od imigrantů. V případě, •ledujeme etnickou příslušnost respondentů, je situace jiná. Mezi ni, které se zprostředkovaně hlásí k romské národnosti, je proti Če-• 111 ii více delikventních jedinců, a to prakticky u všech zkoumaných luhů delikventních činů. Konečně mezi příslušností k náboženství likvencí se žádná souvislost neprokázala. j se nastíněné trendy a hypotézy je třeba ověřovat během delších ča-li úseků a bude proto klíčové sledovat vývoj delikvence mládeže dalších vlnách ISRD. Je nicméně zřejmé, že self-reportový výzkum čně s oficiálními policejními statistikami pomáhá přiblížit reálný kriminality mládeže. Nezbývá než doufat, že jako cenný zdroj in-naci o delikvenci mládeže své čestné místo vedle oficiálních statistik «li/í i nadále a zůstane tak vyhledávaným nástrojem pro měření delik-e mládeže. 44 45 Rizikové chovám Kapitola 3 Rizikové chování V této kapitole se zaměříme na rizikové chování mládeže. Nezahrnujeme ho ovšem do samotné delikvence, jakkoli s ní bývá často úzce spojeno. Někdy bývá chápáno jako její jistý předstupeň či jako jeden ze signálů pozdějších rizik. Právě rizikové chování má podle mnohých zahraničních studií úzkou souvislost s delikvencí (Ellickson, Saner, McGuigan, 1997; Huizinga et al., 2000; Junger-Tas et al., 2012; Loeber, 1990; Robbins & Bryan, 2005). V širším měřítku zahrnuje rizikové chování obvykle všechny projevy naznačující možnou předzvěst delikvence. Jedná se zejména J o nekonformní jednání, které se vyznačuje negativním vybočováními z norem a porušováním zavedených společenských, školních a jiných pravidel. Určitá míra výskytu takového jednání v průběhu dospíváníl je však zároveň považována za svým způsobem normální a poukazuje spíše na složitost tohoto období pro každého jedince v rámci jeho I vývoje. Pubescence, zasahující období přibližně mezi 11.-15. rokem života, se tak obvykle vyznačuje zvýšenou mírou rizikového a v některých případech i delikventního chování, které může mít ráz jakéhosi testování okolí a jeho norem. Některé děti z takového jednání „vy-j rostou", jiné naopak v častějším a závažnějším delikventním chování! pokračují až do dospělosti. Přitom je velmi obtížné předvídat, kterým] iom se dítě bude v budoucnosti ubírat (Loeber, 1990). Ne vždy • in musí rizikové chování nutně probíhat pouze před samotnou iLvencí. Naopak často se odehrává současně s ní a může mít kom-mentární charakter. Pod rizikové chování spadají především ty aktivity, jejichž provozo-ii ni děti zákon přímo neporušují. Jedná se např. o pití alkoholu, kou-ii marihuany nebo záškoláctví. Některé z nich v dospělosti dokonce NIK rizikovosti ztrácejí (např. pokud se drží konzumace alkoholu kůlno akceptovaných forem a míry). Mnohé zahraniční studie uváděli právě alkohol, měkké drogy a špatné výsledky ve škole nebo záško-ni jako formy rizikového chování mládeže. Některé práce zahrnují i riziková chování, jako je např. sexuální aktivita, projevy deprese, ■Míření cigaret, vyhození ze školy nebo hyperaktivita (Ellickson, Saner, I luigan, 1997; Loeber, 1990; Sinha, Cnaan, & Gelles, 2007). V jiných •liích lze mezi rizikovým chováním najít i méně závažné, ovšem již i- likventní aktivity, jako jsou např. vandalismus, použití násilí či nošení mě (Sinha, Cnaan & Gelles, 2007). iiuvislost mezi pitím alkoholu a delikvencí již byla ověřena řa-i zahraničních studií (Arthur et al., 2002; Borům, 2000; DÄmico ri il„ 2008; Ellickson, Saner, McGuigan, 1997; Junger-Tas et al., 2012; • iterman et al., 2000). Některé z nich poukazují také na reciprocitu icinnost) tohoto vztahu. Celá řada prací se rovněž zabývá otázkou u, ve kterém jedinec začal pít alkohol či užívat drogy, a dokazuje, .líívější počátek praktikování těchto aktivit znamená vyšší pravdě-odobnost jejich nadužívaní i v budoucnu (DeWit et al., 2000; Jung-l.is et al., 2012; Kosterman et al, 2000; Shader, 2000). Konkrétně Wit et al. (2000) potvrzují, že u dětí, které poprvé okusí alkohol e než v 15 letech, se značně zvyšuje pravděpodobnost, že za němí i k let budou mít s alkoholem problémy a budou jej nadužívat. Za-ivou informací přitom také je, že existuje výrazně vyšší riziko, že I nadužívaní alkoholu či závislost na něm projeví až zhruba po šes-tleseti letech od prvního požití alkoholu. Tento vztah tedy není i la lineární a první roky po vyzkoušení alkoholu se u dítěte nemusí "K'vovat výrazné problémy s touto návykovou látkou (viz DeWit et 1000). 46 4 7 DEL1KVENCE MLÁDEŽE Rizikové chování Také souvislost mezi užíváním měkkých i tvrdých drog a delikven-cí mládeže byla potvrzena řadou studií (např. DÄmico et al., 2008; EUickson, Saner, McGuigan, 1997; Huizinga et al., 2000; Junger-Tas et al., 2012; Loeber & Farrington, 1998; Stouthamer-Loeber et al., 2002). lak DÄmico et al. (2008) shrnují, existuje několik pohledů, které propojují užívání drog a delikvenci. Delikvence může být způsobena intoxikací těmito návykovými látkami, touhou po získání finančních prostředků na jejich nákup nebo může být stejně jako užívání drog zapříčiněna slabšími sociálními vazbami. DÄmico et al. (2008) nebo Huizinga et al. (2000) připomínají také existenci obráceného směru tohoto vztahu, tj. že delikvence může predikovat užívání drog i alkoholu nebo jeho reciprocitu. Při longitudinálním výzkumu, probíhajícím po dobu jednoho roku, DÄmico et al. (2008) zjistili, že užívání drog silně predikovalo delikvenci, stejně jako delikvent-ní chování predikovalo užívání drog. Tedy zřejmě „ani užívám drog, ani delikvence není tou hnací silou skrývající se za tím druhým jednáním" (DÄmico et al., 2008, s. 90). Ve výzkumech užívání drog se klade podobně jako u dalších forem rizikového chování důraz na věk, ve kterém jedinec začal praktikovat takovou aktivitu (v tomto případě užívat drogy). Podle některých studií počátek užívání drog v mladším věku zvyšuje pravděpodobnost jejich nadužívaní ve věku pozdějším (Arthur et al., 2002; DeWit et al., 2000; Kosterman et al., 2000; Shader, 2000). V této kapitole se zaměříme na dvě oblasti rizikového chování, a to j konzumaci alkoholu a měkkých drog. Záškoláctví pak bude věnována pozornost v kapitole Vztah delikvence a školy. Ve výzkumu ISRDI byli žáci tázáni na konzumaci piva, vína a tvrdého alkoholu a na zkušenost s užíváním kanabisu (konopí/marihuana/hašiš). Všechny] tyto formy rizikového chování byly měřeny nejen v rámci celoživotní prevalence, ale rovněž v rámci incidence (počet příležitostí pití takového nápoje nebo užívání kanabisu) za posledních 30 dní, jelikož! se jedná o častější formy rizikového chování. Jedna z otázek zahrnovala i požití fiktivní drogy s názvem Relevin. Zahrnutí otázky na fiktivní drogu do dotazníku představuje obvyklý způsob zjištění re-| liability a výskytu nepravdivých odpovědí, protože takoví responden- I mohou mít vyšší prevalence užívání měkkých i tvrdých drog \rtlmret al, 2002).12 I [lem této kapitoly je představit prevalence těchto forem rizikového | hování a zmapovat, jak se mění spolu s věkem, pohlavím či jinými fak-iako je typ školy nebo vztah k rodině. Nastíníme také souvislosti ■ i hto forem rizikového chování navzájem. V závěru práce se budeme pl něž zabývat vztahem rizikového a delikventního chování. Konzumace alkoholu mládeží- běžný jev v české ipolečnosti '.s.ihtým výzkumem nejen o užívání alkoholu, ale rovněž o kouře-Igaret a užívání měkkých i tvrdých drog mládeží je projekt ESPAD < Rie European School Survey Project on Alcohol and Other Drugs), j .se koná pravidelně každé čtyři roky. Poslední vlna byla realizová-ii.i v roce 2011 s 15letými 'až 16letými studenty (Hibell et al, 2012). Po-ille závěrečné zprávy projektu vycházejí celoživotní prevalence konzu-• alkoholu jako rozdílné mezi zkoumanými státy, nicméně výsledky unci jednotlivých států jsou konstantní od roku 1995 a nedochází ijk k žádnému výraznému nárůstu (Hibell et al., 2012). Konkrétně lze - Iv říct, že procentuální zastoupení dětí, které během svého života 1'ilv alkohol, zůstává v průběhu let konstantní. Podobně je to i u pití al-t obolu za poslední rok. Nicméně u požití alkoholu za poslední měsíc dochází ke změnám u většího množství států. Zatímco v některých nich (např. skandinávské státy, Malta, Portugalsko či Bosna a Herce-ina) došlo v minulých letech ke snížení prevalence pití alkoholu za lněné období, Česká republika zaznamenala výrazné zvýšení, což polije i srovnání výsledků šetření ISRD-3 a ISRD-2 (viz dále tabulku 2). Zkušenost s alkoholem představuje v české společnosti mezi žáky a/. 9. ročníků běžný jev (viz tabulku 1). Podle ISRD-3 většina jedin-186 %) někdy během svého života alkohol již pila. Podobný výsledek Užití Relevinu uvedlo ve výzkumu ISRD-3 pouze 13 jedinců. Tito responden-li, kteří bud'záměrně kroužkovali kladné odpovědi, protože nebrali vyplňování dotazníku vážně nebo si název spletli s názvem jiné drogy, byli z následujících analýz vyloučeni kvůli potenciální nespolehlivosti svých odpovědí. 48 49 DE1.IKVENCE MLÁDEŽE Rizikové chovám (viz tabulku 2), který patřil k těm nejvyšším zaznamenaným (spolu s Maďarskem a Estonskem) mezi zúčastněnými zeměmi, byl zjištěn také v šetření ISRD-2 z roku 2007 (Junger-Tas et al., 2012). Vysoké procento dětí, které během svého života pilo alkohol, signalizuje velkou míru tolerance vůči požívání alkoholu mládeží v naší společnosti. Konzumace alkoholu v posledních 30 dnech je mezi žáky 7. až 9. ročníků zcela běžná a přiznalo ji sedm z deseti respondentů (tabulka 1). Nejčastěji pitým alkoholickým nápojem je pivo, které v uplynulém měsíci konzumovaly téměř dvě třetiny dětí (64 %), víno pak pila jedna třetina (33 %) a tvrdý alkohol čtvrtina z nich (24 %). Prevalence u chlapců j a dívek jsou velmi vyrovnané, v některých případech dokonce o něco málo vyšší mezi dívkami, avšak statisticky signifikantní rozdíl se prokazuje pouze u konzumace vína. Naopak se zvyšujícím se věkem statisticky významně více dětí pije alkohol, což platí jak pro pivo, víno a tvrdý alkohol, tak i excesivní konzumaci alkoholu. Tabulka 2 pak nabízí srovnání záldadních prevalencí konzumace alkoholu mezi výzkumy ISRD-2 (2007) a ISRD-3 (2013). Přestože se celoživotní prevalence konzumace alkoholu od roku 2007 nezměnila, zaznamenáváme výrazné zvýšení konzumace alkoholu za poslední měsíc. Docházíme tedy k podobným výsledkům, jaké jsou prezentovány v závěrečné zprávě ESPAD (Hibell et al., 2012). Konzumace piva či vína během posledního měsíce se stává mnohem častější, prakticky většinovou záležitostí, a to jak u chlapců, tak i u dívek. Také v případě tvrdého alkoholu je znatelný mírný nárůst ve sledovaném období. Ve výzkumu ISRD-3 jsme dále zjišťovali i počet příležitostí, při nichž | žáci pili daný typ alkoholického nápoje během uplynulých 30 dní. U dětí, které v tomto období nějaký alkohol pily, bylo pivo v průměru j konzumováno při zhruba třech příležitostech, zatímco víno i tvrdý alkohol již pouze při jedné. Četnost příležitostí pití daného nápoje za poslední měsíc může zčásti poukazovat na jeho oblíbenost mezi mládeží,! ale zřejmě i na jeho potenciální dostupnost, včetně nízké ceny. Na rozdíl od prevalence pití alkoholu nacházíme v četnosti jeho konzumace rozdíly mezi chlapci a dívkami, kdy chlapci pijí pivo i tvr-j dý alkohol v průměru častěji nežli dívky. Počet příležitostí konzumace alkoholu za poslední měsíc se postupně zvyšuje s věkem, jak vidíme Ibulka 1. Prevalence konzumace alkoholu, srovnání podle pohlaví a věku (údaje v %) /ivotní prevalence ■hol Prevalence za >>n%lední měsíc ptvo víno Iv alkohol hol celkem ■ ivní i 'Limace holu ■ii ic drinking) Celkem (n=2095) 85,6 64.3 33.4 24,1 69,6 39,0 chlapci dívky (n=1037) (n=1058) 84.6 62,8 31.2 25.7 67.8 40.3 86.4 65.7 35.8 22.5 71,4 37,7 13letr 14letía 15letía (n=602) (n=693) (n=591) 78,2 55,2 26.2 10.3 60,8 25.4 87,7 68,3 34,9 26,6 72,5 41,5 91,8 71,1 40,4 35,6 77,3 48,8 ii.: vážená data; platná procenta; signifikantní rozdíly (p < 0,05) mezi chlapci a dívkami vyznačeny tučně; závislost na věku je statisticky signifikantní (p < 0,05) pro všechny ukazatele konzumace alkoholu;a u věku uvádíme tři nejpočetnější kategorie Mioj: ISRD-3 ' ihulka 2. Prevalence konzumace alkoholu: porovnání let 2007 a 2013 ISRD-2 (2007) ISRD-3 (2013) ■ ' loživotní prevalence alkohol Prevalence za poslední měsíc 'o/víno 'vidy alkohol ■ ikohol celkem 85,9 39,6 19,4 40,9 85,6 69,2 24,1 69,6 Pozn.: vážená data; platná procenta; signifikantní rozdíly (p < 0,05) mezi ISRD-2 a ISRD-3 jsou vyznačeny tučně, droj: ISRD-2 a ISRD-3 50 51 DELIKVENCE MLÁDEŽE Rizikové chování Graf 1. Průměrný počet příležitostí za poslední měsíc, při kterých bylo konzumováno pivo, víno a tvrdý alkohol podle věku (z respondentů, kteří v posledním měsíci pili alkohol) 5,0 4,5 4,0 3,5 3,0 2,5 2,0 1,5 1,0 0,5 0,0 pivo ■ víno ■ tvrdý alkohol 13 let 14 let 15 let 16 let Pozn.: vážená data Zdroj: ISRD-3 na grafu 1. Nejrychlejší soustavný nárůst lze pozorovat u pití piva, zatímco u vína i tvrdého alkoholu roste četnost konzumace pouze mírněji a jen do 15 let. Kromě frekvence užívání alkoholu se výzkum zaměřuje také na jeho vypité množství neboli tzv. binge drinking (někdy také nazýváno coma drinking), což znamená vypití velkého množství alkoholických nápojů během kratší doby, a to především s cílem opít se. Takovéto nadměrné pití alkoholu se u mládeže stává závažným problémem. Konkrétní definice pro binge neboli excesivní pití (vymezující přesný počet vypitých alkoholických nápojů během jedné příležitosti) se někdy může lišit podle pohlaví. Například ve výzkumu ESPAD autoři použili množství pěti alkoholických nápojů pro chlapce a čtyř pro dívky (Hibell et al., 2012). V dotazníku ISRD-3 byla stanovena hranice pro binge drinking jako pět a více vypitých alkoholických nápojů při jedné příležitosti pro všechny respondenty stejně. S excesivním pitím měly za poslední měsíc zkušenosti necelé dvě pětiny dětí (39 %), přičemž rozdíl mezi chlapci a dívkami nebyl statisticky . /namný (viz tabulku 1). Tento způsob opíjení je také významně čas-i u starších žáků - zatímco mezi 13letými tak v uplynulém měsíci milá čtvrtina (25 %), mezi 15letými to byla již téměř polovina dětí %). Kromě pohlaví a věku existuje celá řada dalších faktorů z růz-mM takového opíjení, je trávení většiny volného času s rodinou nebo P samotě. Například Kosterman et al, (2000) zdůrazňují důležitost no-ii, které se utvářejí v rámci rodiny. Jelikož ve společnosti existuje velnu široká škála rozdílných názorů na užívání alkoholu, o to důležitější ■n názory rodičů, které formují normy dítěte. Podle autorů mají rodi-V v tomto směru značný pozitivní vliv v případě, že jasně vyjadřují své negatívni postoje k užívání alkoholu dítětem a přenášejí tak své normy n.i svého potomka, který se s nimi identifikuje. Tyto zmíněné vztahy jsou sice statisticky významné, nicméně jsou poměrně slabé. 52 53 DELIKVENCE MLÁDEŽE Rizikové chování Tabulka 3. Konzumace alkoholu a ukazatele delikvence za poslední rok Alkohol - celý život (%) Alkohol - poslední měsíc (%) Binge drinking - poslední měsíc (%) Majetková ano 95,3 86,7 65,3 delikvence ne 84,1 67,0 34,9 poměr šand 3,8 3,3 3,6 Násilná ano 94,1 84,5 60,6 delikvence ne 84,3 67,3 35,3 poměr šand 3,0 2,7 2,8 Delikvence ano 94,5 86,5 63,8 {2+ činy) ne 83,3 65,3 32,3 poměr šanci 3,5 3,4 3,7 Pozn.: vážená data; platná procenta; všechny vztahy jsou statisticky signifikantní (p < 0,05) Zdroj: ISRD-3 Protože většina dětí v české společnosti během svého života alkohol již pila, je potřeba se zamyslet nad tím, zda jeho konzumaci můžeme stále chápat jako rizikový faktor, tedy zda zvyšuje pravděpodobnost výskytu delikvence u daného jedince. Z výsledků našich analýz vyplývá, že delikventní žáci mají skutečně o něco větší zkušenosti s alkoholem než žáci nedelikventní (tabulka 3). Užívání měkkých drog V této podkapitole se zaměříme na měkké drogy, konkrétně na nej-známější formy užívání kanabisu. Kanabis neboli konopí zahrnuje více možných produktů vytvořených z této rostliny, které obsahují různé množství látky THC (tetrahydrocannabinol). Nejčastěji se v souvislosti s užíváním měkkých drog hovoří o marihuaně, což jsou sušené nebo jinak upravené listy této rostliny. Druhým nejčastěji zmiňovaným produktem z konopí je hašiš s mnohem vyšším obsahem THC, než jaký má marihuana. V dotazníku ISRD-3 byla respondentům položena otázka zahrnující tyto nejznámější pojmy a zněla: „Zkusil/a jsi někdy kanabis (konopí / marihuanu / hašiš)?" Kladně na tuto otázku odpovědi něco přes 16 % žáků, tedy přibližně každý šestý respondent někdy béhem svého života zkusil nějakou formu kanabisu, což je srovnatelný | •Jcdek s rokem 2007 (viz tabulku 4).14 Z žáků, kteří někdy zkusili kanabis, ho užila více než polovina i v posledním měsíci. Tedy přibližně pni 8 % žáků 7. až 9. ročníků nemusí být užívání kanabisu výjimečnou Ir/itOStí. i i ilka 4. Prevalence užívání kanabisu za celý život podle pohlaví, věku a typu ikoly: porovnání let 2007 a 2013 Všichni respondenti Důvěryhodní respondenti 2007 % abs. 2013 % abs. 2013 % abs. Pohlaví dívky 14,4 166 15,6 164 17,3 153 iil.ipci 17,2 190 18,0 185 22,9 175 Véka 12 let 5,9 18 l i let 10,7 76 6,3 37 8,0 36 i -1 let 18,5 150 16,3 110 19,1 108 l ■ let 26,1 104 25,5 147 29,8 145 Typ školy ikladní škola 16,5 323 17,0 299 20,3 278 vmnázium 11,0 33 15,6 51 17,9 50 CELKEM 15,8 356 16,5 338 19,9 328 Pozn.: vážená data; platná procenta; šedě jsou vyznačeny signifikantní rozdíly (p < 0,05) v užívání kanabisu podle třídících znaků (pohlaví, věk, typ školy) v dané vlně; tučně jsou vyznačeny signifikantní rozdíly (p < 0,05) mezi ISRD-2 a ISRD-3 u jednotlivých kategorii třídicích znaků (pohlaví, věk, typ školy).a Prezentovány jsou jen věkové kategorie se zastoupením alespoň 100 respondentů (z důvodu spolehlivosti odhadů). .'ilroj: ISRD-2 a ISRD-3 V roce 2007 otázka zněla: „Užil/a jsi někdy konopí, marihuanu nebo hašiš?" S ohledem na nízkou prevalenci tohoto jevu považujeme za vhodnější pracovat při porovnávání údajů s celoživotní zkušeností. 54 55 DELIKVENCE MLÁDEŽE Rizikové chování Nejdříve se podívejme na prevalence v roce 2007 a 2013 (tabulka 4). Statisticky významný rozdíl nebyl prokázán mezi chlapci a dívkami ani v jednom z šetření. Naopak věk žáka se v obou vlnách výzkumu ISRD ukázal jako významný faktor ovlivňující prevalence užívání kanabisu. S přibývajícím věkem žáka se zvyšuje pravděpodobnost užívání kanabisu, přičemž tento vztah je vcelku silný. Z 15letých žáků tak již čtvrtina někdy ve svém životě užila konopí, marihuanu nebo hašiš. Ke změně prevalence mezi vlnami došlo pouze u věku, kde se prevalence mírně snížily, i když statisticky významný rozdíl je prokazatelný pouze u 13le-tých. K další změně došlo u typu školy, protože v roce 2007 užívali ka-nabis více žáci záldadních škol než gymnazisté, ovšem ve druhé vlně výzkumu se tento rozdíl již stírá a studenti gymnázií užívají kanabis přibližně ve stejné míře jako žáci základních škol.15 Podobně jako u jiných forem rizikového chování i na užívání kanabisu má vliv rodinné pouto. Pokud má žák s rodiči horší vztah a nevychází s nimi dobře, zvyšuje se pravděpodobnost, že zkusí kanabis. Konkrétně žák spíše užívá kanabis, pokud vnímá, že nezískává dostatečnou psychickou podporu a péči od svých rodičů. S užíváním kanabisu rovněž souvisí počet těžkých životních událostí spojených s rodinou (rozvod či odloučení rodičů, smrt nebo těžká nemoc blízké osoby, hádky mezi rodiči apod.). Pokud jich dítě zažije více, zvyšuje se pravděpodobnost, že bude užívat konopí, marihuanu nebo hašiš. Podobný závěr, že rodinné vztahy a rizikové chování spolu významně souvisí, prokazují i mnohé další studie (např. Arthur et al, 2002; Loeber & Farrington, 1998). To ovšem nelze interpretovat zjednodu- 15) Třetí sloupec v tabulce 4 zahrnuje do analýzy pouze tzv, „důvěryhodné" respondenty. Do této kategorie byli zařazeni spolehliví respondenti (ti, kteří by se k užití kanabisu „určitěpřiznali", „spíšepřiznali" nebo již v dotazníku uvedli, že kanabis zkusili) a byii vyloučeni respondenti nekonzistentní ve svých výpovědích (ti, kteří nejdříve tvrdili, že kanabis nezkusili, ale přitom dále v dotazníku odpověděli, že již uvedli, že kanabis zkusili - 40 respondentů). Pokud do analýzy zahrneme tedy pouze tyto důvěryhodné respondenty, zvýší se celoživotní prevalence užití kanabisu o více než 3 procentní body. Nicméně nesmíme zapomínat při interpretaci právě na respondenty, kteří by se k užití kanabisu naopak nepřiznali (352 respondentů). Pokud je jejich skutečná prevalence užívání kanabisu výrazně odlišná od respondentů důvěryhodných, mohla by se celková prevalence ještě vychýlit jak k vyšším, tak i nižším hodnotám. ■ně lak, že k drogám utíkají jedinci slabší nebo frustrovaní. Samo ex-Mi nelitování může vycházet u větší části mladých lidí z motivů spíše i ipačných. lícspondenti, kteří někdy v životě zkusili nějakou formu kanabisu .....'pí. marihuanu, hašiš), se s větší pravděpodobností účastní také itslatních forem rizikového chování. Žáci se zkušeností s kanabisem ve ■ i míře chodí za školu (58 %) než žáci bez zkušeností s kanabisem i ' I %). Podobně z žáků, kteří vyzkoušeli kanabis, jich tři čtvrtiny vypiv alespoň jednou za poslední měsíc pět a více alkoholických nápojů pn jedné příležitosti, naopak z žáků bez zkušenosti s kanabisem jich I in excesivně pila alkohol jedna třetina (32 %), Zkušenost s nějakou formou kanabisu úzce souvisí také s delikven-. i. respektive se spácháním dvou a více delikventních činů za poslední lok, což platí i pro majetkovou a násilnou delikventní činnost (tabul-|u 5). Užívání kanabisu tedy zvyšuje pravděpodobnost, že se jedinec ni astňí nejen jiného rizikového chování, jako je pití alkoholu nebo záškoláctví, ale rovněž s větší pravděpodobností páchá i delikventní činy. < ivšem mějme na paměti, že za těmito vztahy se také skrývá věk re-pondentů, protože starší žáci mají více zkušeností se všemi formami i i/ikového chování i s delikvencí. .ibulka 5. Celoživotní prevalence užití kanabisu a delikvence za poslední rok Majetková delikvence Násilná delikvence Delikvence (2+ činy) Prevalence užití kanabisu (%) ano 34,8 ne 13,8 poměr šancí 3,3 ano 35,2 ne 13,6 poměr šancí 3,4 ano 37,0 ne 11,2 poměr šanci 4,6 1'ozn.: vážená data; platná procenta; všechny vztahy jsou statisticky signifikantní (p < 0,05) ifioj: ISRD-3 56 57 DELIKVENCE MLÁDEŽE Rizikové chování l.ibulka 6. Logistické regresní modely pro jednotlivé formy rizikového chování Binge drinking (za poslední měsíc) Kanabis (během života) B OR B OR Konstanta -6,344*** -11,422*** Pohlaví (žena) 0,035 1,035 -0,051 0,950 Věk 0,491*** 1,634 0,769*** 2,157 1 yp školy (gymnázium) 0,663*** 1,941 0,089 1,093 Uodinná pouta i výborná) 0,035*** 1,035 0,076*** 1,079 Počet těžkých událostí 0,125*** 1,133 0,222*** 1,249 •ebekontrola -0,347*** 0,707 -0,363*** 0,696 Nagelkerke R2 0,198 0,225 N 3333 3347 Užívání tvrdých drog se obvykle neřadí do rizikového, nýbrž již do delikventního chování. Přesto zmiňme alespoň v krátkosti prevalence užívání tvrdých drog mládeží v České republice. Extázi, LSD, speed či amfetaminy (pervitin) vyzkoušelo během svého života necelé jedno procento žáků (0,8 %). Heroin, kokain nebo crack zkusilo 0,7 % (konkrétně 14 jedinců). Některé zahraniční studie (např. Ellickson, Saner, McGui-gan, 1997) používají pro predikování vážnějších forem delikventního chování ukazatel polydrug use. Jde o identifikování těch jedinců, kteří vyzkoušeli více druhů drog. U nás je takovýchto uživatelů přibližně jedno procento, přičemž do těchto drog nezahrnujeme alkohol, ale pouze kanabis a tvrdé drogy. Prevalence užívání měkkých i tvrdých drog nejsou příliš odlišné od výsledků šetření z roku 2007. V porovnání s jinými státy, které se výzkumu ISRD-2 zúčastnily, se ukázalo, že je u nás vcelku vysoká prevalence užívání měkkých drog (kanabisu), ale naopak nízká prevalence konzumace tvrdých drog (Junger-Tas et al., 2012). Vysvětlující faktory vybraných forem rizikového chování V této kapitole jsme si již představili bližší informace o konzumaci alkoholu a užívání drog. Zmapovali jsme, jak se konzumace zmíněných návykových látek mění spolu s věkem, jaký vliv má v tomto případě pohlaví dítěte a jak tato konzumace souvisí s dalšími faktory, jako jsou vztahy v rodině nebo typ školy. Nyní se od bivariační analýzy přesuneme k regresním modelům, které nám pomohou vysvětlit, jaké faktory rizikové chování nejlépe vysvětlují. Tabulka 6 představuje dva regresní modely se dvěma závislými proměnnými, kterými jsou binge drinking za poslední měsíc a zkušenost s užíváním kanabisu (konopí, marihuana, hašiš) během života. Binge drinking i užívání kanabisu jsou dichotomické proměnné, použita tedy byla v obou případech binární logistická regrese. Faktory ovlivňující výskyt daného rizikového chování, které zahrnujeme do modelu, jsou nejen demografického charakteru, jako je věk a pohlaví, ale také souvisejí se školou (typ školy: záldadní škola nebo gymnázium), s rodinou (síla rodinných vazeb, počet těžkých událostí v rodině) či s osobností respondenta (sebekontrola). 58 Pozn.: nevážená data; ***statisticky významné, p < 0,001; závorka představuje referenční kategorie Zdroj: ISRD-3 Jak vidíme, ani u jednoho rizikového chování není vliv pohlaví dítěte statisticky významný, naopak jeho věk má značný vliv v obou modelech, přičemž silněji se projevuje u užívání kanabisu (ORw drinkin = 1,6; nRkanabis = 2>2)- $e zvyšujícím se věkem tedy roste pravděpodobnost, že jedinec bude praktikovat binge drinking nebo vyzkouší konopí, marihuanu nebo hašiš. Rozdíly mezi základní školou a gymnáziem charakterizuje pouze praktikování binge drinking. Žáci základních škol mají pro-I i studentům gymnázií téměř dvakrát vyšší šanci (OR = 1,9), že se budou ta kto cíleně opíjet. Zkušenost s větším počtem těžkých událostí v rodině je také důležitým ukazatelem pro predikci těchto dvou forem rizikového d-iování. Pokud dítě zažilo více těžkých rodinných událostí, bude o trochu více inklinovat k opíjení a užívání kanabisu. Naopak protektivním faktorem je vyšší sebekontrola, protože snižuje pravděpodobnost výsky-l li excesivního pití alkoholu i užívání kanabisu u mládeže. 59 DELIKVENCE MLÁDEŽE Rizikové chovaní Rizikové chování jako prediktor, nebo komplementárni aspekt delikvence? Nyní se podívejme na poněkud komplikovaný vztah mezi rizikovým chováním a delikvencí. Rizikové chování bývá často mylně viděno pouze jako prediktor následné delikvence, tedy pouze jako předzvěst závažného chování, porušování zákonů a páchání trestných činů mládeží. Všechny tyto formy rizikového chování však mohou být a také často jsou komplementárním aspektem delikvence. Část dětí také ovšem zůstane pouze u rizikového chování a na samotnou delikvencí nepřistoupí. V následujících analýzách budeme za rizikové chování považovat zkušenost s binge drinking za poslední měsíc nebo s užíváním kanabisu během života. Žáků, kteří se neúčastní žádné formy rizikového ani delikventního chování, je ze 7. až 9. ročníků polovina (50 %). Rizikové a zároveň de-likventní chování praktikuje 15 % dětí tohoto věku v populaci. Když se zaměříme na skupinu delikventních žáků (ti, kteří spáchali dva a více delikventních činů za poslední rok), tak tři čtvrtiny (72 %) z nich se zároveň účastnily rizikového chování (tj. binge drinking nebo užívání kanabisu). Z tohoto výsledku je patrné, že pokud jedinec páchá delikvencí, s vysokou pravděpodobností tuto delikvencí doprovází i rizikové chování. Tyto výsledky ukazují, že rizikové chování je velmi často komplementární složkou delikvence a nemůže být bráno pouze jako jeho chronologický předstupeň. Na druhou stranu je potřeba dodat, že dvě třetiny (66 %) žáků, kteří se rizikově chovají, zůstávají pouze u rizikového chování a vážnější delikvencí nepáchají. Závažnost jednotlivých kombinací vyskytujících se v populaci studentů také shodně kopírují výsledky průměrné míry sebekontroly. Nejvyšší sebekontrolu mají žáci bez zkušenosti s rizikovými i delikventními aktivitami (6,3). Naopak nejnižší sebekontrolu pak logicky mají ti žáci, kteří se účastní obou těchto forem chování (4,6).16 Jako důležité se jeví také to, kolika rizikovým aktivitám se jedinec věnuje. Pokud žák deklaruje spáchání obou dvou zkoumaných riziko- 16) Sebekontrola je měřena na škále 0 až 10 (= maximální sebekontrola). 60 vých aktivit (binge drinking a užívání kanabisu), má i vyšší pravděpodobnost, že bude delikventní. Rovněž vztah mezi počtem spáchaných rizikových aktivit a delikvencí je vcelku silný (C norm = 0,32). Účast na vyšším počtu rizikových aktivit tedy zvyšuje pravděpodobnost výskytu delikvence a potvrzuje tak závěry některých zahraničních studií (Hui-zinga et al, 2000; Sameroff, 1998; shrnující informace podává Shader, 2000). Také Hirschi (1969) tvrdí, že čím více se mládež účastní dospělých aktivit, jako jsou kouření nebo pití alkoholu, tím spíše se účastní rovněž delikvence. Závěry ( Mém této kapitoly bylo představit čtenáři vybrané formy rizikového i hování a jejich prevalence. Snažili jsme se také zmapovat, které faktory rizikové chování ovlivňují a jaký mají vliv na zvláště závažné formy rizikového chování (binge drinking a užívání kanabisu). Můžeme shrnout, že zkušenost s alkoholem je mezi mládeží v naší zemi velmi rozšířená. V naší kultuře zřejmě působí jistá tradice považující pivo za typicky národní produkt, což může přispívat k vysoké míře tolerance vůči piti alkoholu, a především piva. Obliba piva mezi mládeží ovšem stoupá i jinde v Evropě, jak ukázal i mezinárodní projekt AAA-PREVENT tSieketee et al, 2013). Sama zkušenost s alkoholem nemusí být tak riziková, vede-li k jeho zvládnutí v mantinelech dané kultury a k vyhýbání le excesům. Na druhou stranu jenom kvůli vysoké celoživotní prevalenci kontaktu s alkoholem není důvodu vyřadit tuto indikaci ze seznamu rizikového chování a považovat ji za něco běžného, vlastně „normálního". Poměrně vysoká čísla celoživotní prevalence požití alkoholu •ustávají od posledního šetření v roce 2007 na stejné hladině. Naopak problém se skrývá za konzumací za poslední měsíc, kde došlo k velmi \ raznému nárůstu. Pití alkoholu mládeží se tak stává častější záležitos-11 .i rovněž cílené opíjení neboli vypití pěti a více alkoholických nápojů při jedné příležitosti není pro mládež tak výjimečné. Pokud jde o užívání kanabisu, přibližně jedna šestina žáků 7. až 9. ročníků kanabis někdy ve svém životě zkusila. V porovnání s rokem 2007 u lento výsledek prakticky stejný a nedochází tak k žádnému výraznému 61 DELIKVENCE MLÁDEŽE nárůstu. Pokud do analýzy zahrneme pouze spolehlivé respondenty, kteří by se k takovému počínání v dotazníku přiznali, a respondenty konzistentní ve svých výpovědích, prevalence užití kanabisu se mírně zvýší na necelou pětinu žáků, kteří zkusili konopí, marihuanu nebo hašiš. Pro pití alkoholu i užívání kanabisu platí, že je žáci praktikují výrazně více se zvyšujícím věkem. Naopak možná trochu překvapivě pohlaví nehraje v prevalenci ani u jedné z těchto dvou forem rizikového chování významnou roli. Nicméně rozdíl mezi pohlavími nastává u incidence, kdy chlapci pijí alkohol při větším množství příležitostí nežli dívky, přičemž největší rozdíl je u počtu příležitostí pití tvrdého alkoholu (pro chlapce v průměru 4,5krát, pro dívky l,5krát za poslední měsíc). Větší zapojení do rizikového chování souvisí s delikvencí, musíme proto počítat s tím, že původní příčiny jak delikventního, tak rizikového chování vycházejí z podobných zdrojů a vytvářejí určitý syndrom. Gottfredson a Hirschi (1990) tvrdí, že rizikové stejně jako kriminální (delikventní) chování je vedeno stejným faktorem a tím je nedostatek sebekontroly. Nízká sebekontrola se pak v těchto aktivitách (ať už jsou rizikové, či delikventní) projevuje, protože lidé s nižší sebekontrolou mají větší tendenci být „impulzivní, necitliví, podstupující riziko" apod. (Gottfredson & Hirschi, 1990, s. 90-91). To také vysvětluje, proč delikventi nejenže páchají zločiny, ale také například řídí nebezpečně, mají více nehod, více pijí, kouří a užívají drogy a i v dalších oblastech svého života se rozhodují riskantně (Gottfredson & Hirschi, 1990). Také Marenin a Reisig (1995) připomínají, že nízká sebekontrola není přímo teorií na vysvětlení kriminality a delikvence, ale také riskantního chování v širším slova smyslu. Podle nich tato teorie „vysvětluje bungee jumping a seskok padákem stejně jako krádež nebo znásilnění" (s. 516). Přesto je míra sebekontroly poměrně důležitým ukazatelem, protože je vyšší u jedinců, kteří páchají pouze rizikové aktivity, než u těch, kteří se účastní zároveň rizikového i delikventního chování (samozřejmě uvažujeme zde o průměrných tendencích, detailnější analýza bude následovat v dalších kapitolách).17 17) Více o sebekontrole v kapitole Sebekontrola jako protektivní faktor delikvence mládeže. Rizikové chování lak data z ISRD-3 dokazují, většina delikventů (72 %) se také riziko-\ <• chová, tedy cíleně se opíjí nebo užívá konopí, marihuanu nebo hašiš. ní proto vhodné dívat se na rizikové chování pouze jako na předstupeň samotné delikvence, ale také jako na její komplementární aspekt, nilu by v budoucnu bylo dobré v tomto ohledu věnovat více pozor- .....,li longitudinálním studiím, které by zřejmě jako vhodnější a přes- ií, i když náročnější a dražší nástroj mohly lépe postihnout vztahy mezi rizikovým a delikventním chováním. I když jednotlivé formy rizikového chování obecně znamenají poučování nastavených pravidel společnosti, jejich závažnost je různá. ^ případě konzumace alkoholu a kanabisu je třeba přihlížet k jejich frekvenci a rozlišovat mezi kontrolovaným experimentováním (napří-i lad za asistence dospělých, kteří mohou rizika osvětlit) a zjevným zne-Ivánim. Nicméně i kdybychom rozdělili rizikové chování na běžné inebo závažnější formy (není tak obtížné konstruovat i velmi sofistiko-Ytílé indexy závažnosti se zřetelným vztahem k delikvenci - viz Steke-tee et al., 2013), musíme si všímat všech jeho forem. Rizikové chování \ léto fázi života, která je plná hledání své vlastní identity a vyrovnánu' s přechodem mezi dětstvím a dospělostí, není ničím neobvyklým a k tomuto věku prostě patří. 62 63