LIESKY PUNK ZA OPONOU I PŘED OPONOU Michaela Pixová Kniha, jejímž ústředním tématem je diskuse aplikovatelnosti velkých subkul-i urních teorií na mládež postsocialistické společnosti v 21. století, se jeví tak-i ka nemyslitelná bez kapitoly o punku. Nerada bych vlastnímu textu o punku, který byl už několikrát prohlášen za pohřbený, přisuzovala větší důležitost než kapitolám ostatním, přesto se však domnívám, že v českém kontextu lze luink považovat za jednu z nejstarších a nej výraznějších hudebních subkultur mládeže. Mnohými může být punk vnímán téměř jako synonymum termínu „subkultura", jehož je vizuálně výraznou a v čase svého největšího rozkvětu m exemplární ukázkou. Punk se v době svých počátků na přelomu 70. a 80. let vyznačoval všemi atributy, které jsou s hudebními subkulturami mládeže obvykle spojovány. Byl „divokým" hudebním žánrem, životním i módním stylem, provokací konvenční společnosti. Hnutím, které bylo trnem v oku vládnoucímu establishmentu, protestem a generačním konfliktem. Jako jiné subkultury představoval rovněž podmnožinu jiné, dominantní kultury, vůči které se vymezuje, či staví do opozice. Punk stojí na svébytných myšlenkách, názorech, hodnotách a ideálech a jeho část je i kontrakulturou. Jako jiné subkultury má své příznivce i odpůrce. Ač sám není ideologií, pro svou hodnotovou orientaci 1 ná i ideologické nepřátele. Pro spoustu lidí je punk něčím, co nikdy nepochopí. Jsou nám však všechny tyto subkulturní atributy něco platné v době, kdy dochází ke zpochybňování samotného konceptu subkultury? Co se z punku za t řičet let jeho existence stalo? Může punk být punkem v době, v níž se subkul-1 ura rozmělnila ve výraz téměř redundantního charakteru? 4s Je mi 30 let a jsem o pár let mladší než punk, který od dětského věku provází můj život. Nejedná se o obyčejný paralelní průběh bez společného průsečíku. S trochou nadsázky mohu říct, že jsem byla u toho, když se za železnou oponou punk „klubal ze své skořápky". Byl mi rok, když můj otec se spolužáky z ČVUT právě zakládal jednu z prvních československých punkových kapel7. Vzpomínám si, že mi otec svým účesem připomínal ježka z obrázkové knížky o zvířátkách, a hudbou, kterou doma poslouchal, se lišil od rodičů mých vrstevníků. Otcova hudba mi však již v pubertě připadala příliš „normální". Asi proto jsem si punk zamilovala až tehdy, když jsem objevila jeho agresivnější tvář v podobě kapely The Exploited8.0 pár let později během vysokoškolských studií v Praze jsem navíc zjistila, že spousta punkerů kapelu mého otce ani nepovažuje za „pravý punk". „Co tím vlastně myslí?", říkala jsem si už tenkrát. Posunuté hranice „normálnosti" mi zůstaly dodnes. Punk se pro mě stal něčím normálním a v současné době nepatří punková hudba mezi hudební styly, které poslouchám nejčastěji. Přes ty nejbizarnější, nejrychlejší a nejagre-sivnější odnože elektronické hudby9 jsem se propracovala k jakémusi hudebnímu eklekticizmu, navzdory kterému jsem dodnes mnohými považována za punkerku. Zřejmě pro svůj nekonvenční vzhled a nekonvenční, pro někoho radikální názory, které se nebojím dávat hlasitě najevo. Skutečnou členkou punkové subkultury, jakkoliv jsem s ní vždy sympatizovala a s jejími členy dodnes udržuji kontakty, jsem ale nikdy nebyla. Co tedy znamená být punk? Lze jej snad vykazovat pouhým fyzickým vzhledem, či svébytným vystupováním? Je snad punková identita dědičná? Nebo je punk souhrnným označením pro posunuté hranice normálnosti? A pokud ano, jak je možné, že i punk „znormál-něl"? Svět se vyvíjí a mění astronomickou rychlostí a za tři poslední dekády se 7 Visací Zámek - kapela vznikla roku 1982, mnoho punkových skupin ale v ČSSR vzniklo již koncem 70. let. Visací Zámek se od ostatních kapel ve svém přístupu k (ve svém pojetí) punku lišil v tom, že jej chápal více jako hru a legraci, nežli jako otevřenou kritiku a projev naštvanosti. Kapela je dnes považována za punkovou legendu, ale právě díky svému výše zmíněnému přístupu k ní mnozí punkeři z jádra scény zaujímají ambivalentní postoj. 8 The Exploited - skotská kapela, která vznikla roku 1981. Představuje 2. generaci punku, tzv. punk 82. 9 Např. breákcore, speedcore, digital hardcore, noise apod. měnil i náš způsob vnímání toho co je či není normální. Snažil se s nimi punk • I ržet krok, nebo zůstal pozadu? Existuje dnes něco, co úlohu punku v jeho po-1 .ucích nahrazuje? Jak se změnili lidé, kteří k punku inklinují na úsvitu třetího 1 isíciletí a v čem se liší od těch, kteří si punk jako životní cestu vybrali o čtvrt 1 uletí dříve? Jak se vlastně změnil samotný punk? Odpovědí na tyto a mnohé další nelehké otázky jsem se snažila dopátrat V rámci tohoto výzkumu. Zvláštní zřetel přitom kladu na geografické ukotvení /koumaného fenoménu, tedy na jeho lokalizaci v kontextu transformující se 'i istkomunistické země. Dříve však, než podám výsledek analýzy v rámci tohoto výzkumu získaného empirického materiálu, ráda bych nejprve představila punk jako takový. A to jak připomenutím jeho světové a domácí historie, tak i diskusí některých výsledků dosavadních, punku a subkulturám se věnují-rich akademických prací. kde se vzal, tu se vzal - punk! V překladu anglický termín punk znamená troud, shnilý, výtržník, nesmysl, méněcenný, či nezdravý. První zmínky o punku se objevily ve spojitosti s hudbou •. Americe již na začátku 70. let pro označení rockové hudby s jednoduchými nihilistickými texty. Přestože všeobecně se za kolébku punku považuje Velká liíitánie, prapředci punkové muziky (tzv. „protopunkáči") pochází právě z USA. /. těch nejznámějších jmenujme alespoň New York Dolls, či Stoogies spolu I Iggy Popem, často přezdívaným „kmotr punku". „Kmotrou punku" je pro /.měnu označovaná Američanka Patti Smith a za první „skutečně punkovou" ■ kupinu považováni „nesmrtelní" Ramones, rovněž pocházející z Ameriky. S punkovými počátky jsou spojovány také osobnosti, jako je kupř. legenda ame-i c kého pop artu Andy Warhol. Legendárním semeništěm rodící se punkové vlny byl newyorský klub CBGB [McNeil, McCain 1996; Burrows 2009], odkud K punková vlna postupně šířila do Británie a dalších částí Ameriky. Newyorský punk byl ve svých počátcích v mnoha ohledech jiný než ten, který se následně 1 o/.šířil na britských ostrovech. Teprve v thatcherovské Británii punk získal pólu ický náboj, širší poslucháčskou základnu a stal se opravdovým hnutím ne-.pokojené mládeže. Kultovní kapelou tohoto hnutí se stali zejména Sex Pistols a jejich singl výmluvně nazvaný „Anarchy in the UK". V Británii došlo k rozmachu nových hudebních kapel hrajících jednoduchou energickou hudbu, po které již dlouho existoval hlad ve společnosti přesycené progresivním rockem hraným elitářsky vystupujícími skupinami. Nasládlá jména kapel jako Queen či Sweet nahradily méně přívětivé názvy kapel typu The Clash10, či The Adicts11. Podobný vývoj mělo hnutí i na západním pobřeží USA, které se koncem 80. let stalo postupně epicentrem nejpolitičtějších kapel punkové historie. Z nejpro-slulejších jmenujme alespoň The Dead Kennedys12 a Black Flag13. Punk vyjadřoval nahlas náladu tehdejší doby skrze texty plné nihilismu, opovržení konvenční společností a touhy po svobodě oproštěné o „požadavek normálnosti". Punk chtěl dělat, co se mu zachce, a tomu přizpůsoboval i svůj vzhled. Do ulic se náhle dostala podivná móda roztrhaného oblečení, nášivek, připínacích placek a spínacích špendlíků. Jako doplňky pak sloužily řetězy, těžké boty, „křiváky", tj. pevné kožené bundy, a divoké účesy na hlavách. Dívky chodily v roztrhaných síťovaných punčochách a se silným make-upem. Není divu, že lidé, kteří na ulici první punkery potkávali, měli docela strach. „Nikdo se jim neobtěžoval vysvětlit, že velká část toho původně vznikla jako převlek na umělecké škole" [Boot, Salewicz 1996:9]. 1 přes šok společnosti, či možná právě díky němu, doznal punk v Británii i v USA velkého rozmachu, po kterém rychle následovala i jeho komercionalizace. V té době pronikl punk i do Československa, ale oproštěný o komerci. Přes síto železné opony se k nám dostal jen v podobě tónů, hlasů a pár fotografií z jediného populárního časopisu pro mladé, Brava. I tyto střípky však v tota- 10 The Clash byli jednou z nejvýznamnějších britských kapel první punkové vlny. V překladu znamená „střet" či „konflikt". 11 The Adicts je další významnou, dodnes hrající kapelou počínající punkové éry. Vzhled členů kapely je inspirován filmem Mechanický Pomeranč od Stanleyho Kubricka. V překladu název znamená „závisiaci". 12 The Dead Kennedys (Mrtví Kennedyovi), ze San Francisca pocházející kapela byla koncem 80. let soudně obviněna ze špatného vlivu na mládež. 13 Hudební formace Black Flag (Černá Vlajka) dala základ hudebnímu stylu „hardcore". Kapela vznikla v Los Angeles. litě uzavřenou mládež (a nejen tu)14 uchvátily stejnou měrou jako mládež „v zajetí konzervativního imperialismu". Punk, který myšlenkově vždy inklinoval především k anarchii, se vymezuje vůči oběma druhům politického zřízení. Dle Mareše však punk, u nás ani ve světě, neměl zpočátku důkladnější ideové zázemí a ani „výzvy k anarchii nevycházely z propracovaných anarchistických koncepcí" [Mareš 2003: 437]. V Československu byl navíc punk ve svých počátcích velmi zmatený, neboť postrádal kontinuitu navazující na počátky hnutí v zahraničí [Fuchs 2002; Novotná, Dvořák 2008]. Nyní lze v podstatě říci, že hlavní ideou punku je protest proti negativním společenským jevům. Vedle společenských konvencí na té nejzákladnější úrovni je to hlavně odmítání komerce, konzumu, rasismu, homofobie, nacismu, týrání zvířat, či válečných konfliktů. Po více než třech dekádách své existence punk v Česku stále existuje .1 mezi jeho hlavní charakteristiky se zařadilo také odmítání globalizace. Současný punkový protest nabývá rozličných podob. Od pasivní resistence, přes ilemonstrativní provokace a narušování zaběhlých pořádků, až po velmi sofis-1 i kované a organizované formy. nepopsatelná subkultura fakožto prototyp určitého, po 2. světové válce nově se objevujícího druhu mlá-1 leže, který akademici od 70. letech minulého století označovali termínem subkultura, se punk pokusili uchopit a popsat mnozí odborníci [Clarke et al. 2006 U975); Hebdige 1979; Brake 1980; Baron 1989]. Jejich činnost byla mnohými soudobými studiemi znovu přezkoumána pod drobnohledem pozměněné perspektivy dnešní globalizované doby a podrobena kritické zpětné vazbě [Ben-nett, Kahn-Harris 2004; Blackman 2005; Huq 2006; Williams 2007a]. Muggle-1011 a Weinzierl [2003] přichází s konceptem post-subkulturní teorie, kterou usilují nahradit teorie předchozí. Nyní již pružně reagující akademie přináší 14 Na samém začátku se punk k mladým lidem v Československu dostával prostřednictvím hudebních publicistů a hudebních nadšenců pro underground a alternativu, kteří následně různými polooficiálními i neoficiálními způsoby tuto hudbu šířili. Oficiální přístup k punkové hudbě neexistoval [Fuchs 2002; Vaněk 2002; Novotná, Dvořák 2008]. 49 i srovnání přístupů 20. a 21. století, Gelder [2007] přichází dokonce s kritikou samotné kritiky. K nejčastěji přehodnocovaným konceptům patří dílo birming-hamského centra pro současná kulturní studia (CCCS). To se na subkultury mladých zaměřovalo jako na fenomén bílé poválečné mládeže dělnického původu, navíc ignorujíc participantky ženského pohlaví. Přestože dnes se s touto zjednodušenou charakteristikou obtížně ztotožňujeme, Gelder Hebdigovo romantické vylíčení punku jako „velkolepé a extrémní subkultury" [Gelder 2007: 102] obhajuje jako protipól snahy ostatních autorů hranice mezi subkulturami a majoritní společností příliš smazávat. Williams [2007a:575] dokonce ve srovnání s výsledky Chicagské školy, která k subkulturám přistupovala jako k jisté formě deviace, považuje birminghamský neo-marxisticky laděný výzkum za pro svou dobu pokrokový. Hebdige [1979], jeden z nejcitovanějších představitelů birminghamské školy, považoval punk, stejně jako kupř. skinheads, za skupinu mladých bílých mužů dělnické třídy, inspirovanou reggae scénou černých britských emigrantů. Punk podle něj nacházel zálibu v napodobování černé etnicky a vyjadřoval odcizení od mainstreamu britské kultury. Přes kritiku, která se na Hebdigovo vylíčení punku snáší, jakož i navzdory faktu, že punk zkoumal výlučně na britských ostrovech, lze přinejmenším ve způsobu, kterým punk popsal na lokální úrovni, vidět částečnou paralelu situace v Československu 80. let. Hebdige punk líčí jako na jednu stranu lokální záležitost, rodící se v různých částech vnitřního města, na druhou stranu zároveň založenou na popření místa. „Nořil se z bezejmenných sídlišť, anonymních front na státní podporu, teoreticky vzato ze slumů. Byl prázdný, mdlý, nezakořeněný" [1979:64-65]- Dle Hebdige měla černá městská mládež oproti punku výhodu v tom, že disponovala určitým imaginárním poutem k jiné, svým způsobem „zaslíbené" zemi - k Africe či Karibiku. Punk byl oproti tomu připoután k beznadějnému časoprostoru Británie na přelomu 70. a 80. let [1979:64-65]. V tomto ohledu měla první generace britského punku mnoho společného s prvními punkery československými, kteří se rovněž nacházeli v pasti. Spíše než o past ekonomickou se však jednalo o past politickou, v níž byli českoslovenští punkeři uvězněni spolu se zbytkem národa. Také proto v dobách, kdy se britská akademie pohotově vrhla na zkoumání fenoménu subkultury takřka v jejím zárodku, v Československu ne- připadaly podobné výzkum ani v úvahu. Po vzoru Marxe byli příznivci punku chápáni jako pro socialistickou společnost škodlivý lumpenproletariát15. Z teoretického hlediska se ale punkeři obou zemí mohli lišit ve svém společenském postavení. Dle birminghamských výzkumníků byly pocity beznaděje britských punkerů výsledkem situace dělnické třídy, z níž údajně pocházeli. V britské společnosti bylo obtížné vymanit se z této předem určené životní dráhy občana „druhé kategorie". Tento symbolický boj proletariátu s buržoazií ilustrovaný na příkladu britské poválečné mládeže se subkulturní identitou je jedním ze zásadních bodů, v nichž teoretické koncepce britské mládeže naráží na situaci mládeže žijící v socialismu, u níž dělnický původ představoval spíše cennou devizu a předpoklad pro život na vyšší úrovni, přístup ke vzdělání apod. Skutečnost, že punk zakořenil i ve společnosti sice nesvobodné, zato domněle bez-1 řídni, je jedním z argumentů proti univerzální aplikovatelnosti birmingham-ského subkultumího konceptu a zároveň odkrývá pozici, kterou punk zaujímá vůči establishmentu jako takovému. I řada dalších poznatků CCCS byla později označena za příliš zobecňující, či naprostý omyl, pramenící z přístupu k subkulturám jako ke kolektivu podobně uvažujících lidí bez provádění rozhovorů s jednotlivými příslušníky. Více než jednotlivé osoby nesoucí subkulturní identitu CCCS zajímala subkul-1 ura jako taková. I tento přístup však ve své době představoval velký krok vpřed. Punk coby zajímavý výzkumný subjekt západní kulturologie a sociologie byl v zemích pod taktovkou Sovětského svazu stejně jako ostatní subkultury povazován za fenomén týkající se kapitalistických společností [Bennett, Kahn-Harris 2004]. V našich podmínkách si proto punk získal pozornost nanejvýš mezi úředníky a státní bezpečností, kteří tento domněle nebezpečný element usilovali rychle a efektivně odstranit z naší společnosti. Hlavní protagonisté československého socialistického režimu se na punku uhávali zejména toho, co Hebdige nazýval resistencí subkultur vůči společnosti, spíše povrchně vyjadřovanou stylizací zevnějšku. Hebdige jí dekódoval lako subkulturně specifický způsob vzájemné komunikace a soubor atributů 15 Lumpenproletariat je Marxův pojem označující neproduktivní a neschopné vyvrhele, kteří rezignovali na třídní boj a pro společnost představují nebezpečné živly. El skrývajících různé subkulturní významy. Význam, který své stylizaci přikládají jednotlivci, se stal ústředním zájmem až Muggletonova [2002] výzkumu subkultur postmoderní doby. Muggleton, který na rozdíl od Hebdige s členy různých subkultur prováděl desítky kvalitativních rozhovorů, přišel s konceptem „svérázné individuality se subkulturní příslušností". Tento pojem vystihuj e jím často pozorovaný případ vizuálně výrazné subkulturní osobnosti identifikující se s určitou subkulturou, ale zároveň lpící na vlastní individualitě, hodnotách a postojích. Pro punkery však „subkulturní individualita" nejspíš svou roli hrála již v 70. až 90. letech minulého století. Svým způsobem byli pionýry individualismu, nadále se šířícího společností, napříč kterou začalo docházet k rozmachu nejrůznějších subkulturních identit. Individuální přístup k vlastní identitě dnes mnoha jedincům umožňuje zůstat subkulturními i v dospělosti. Právě to vedlo Davis [2006:64] k nahrazení termínu „subkultura" pracovním termínem „scéna", který dle ní lépe vyhovuje účelům „porozumění komplexních a křehkých procesů při vyjednávání identity účastníků přecházejících do dospělosti". Subkultury, budeme-li s tímto termínem i nadále operovat, přestávají být fenoménem ryze mládežnickým. Mnohdy nejsou jen „meziobdobím" usnadňujícím přechod z dětství do dospělosti, ale stávají se životním stylem. Davis na příkladu punku zodpovídá otázky vyjednávání stárnoucích jedinců mezi aspekty dospělosti a svého zapojení do subkulturní scény. Podle ní existuje neúspěšné či úspěšné stárnutí punkem. Těm neúspěšným se s přibývajícím věkem rozpadá okruh subkulturních přátel, případně se jim nedaří punk spojit s aspekty dospělého života, nebo na dospělý život zcela rezignovali. Ti úspěšní patří buď mezi punkové legendy, nebo dosáhli rovnováhy mezi dospělostí a punkovými aktivitami. Co ovšem Davis neřeší, je otázka, jak úspěšné vyjednávání mezi dospělostí a zapojením v scéně může ovlivnit samotný obsah této scény, případně jakou má toto vyjednávání podobu v delším časovém horizontu. V tomto ohledu zůstává mnoho nezodpovězených otázek a rozsáhlý prostor pro další výzkum. punk v českém výzkumu a literatuře l přes relativně velkou pozornost světové akademie jsou subkultury fenoménem neustále nabízejícím nepřeberné množství témat k dalšímu bádání. V Česku, kde podobně jako v Rusku nebyly subkultury před politickým převratem zkoumány, se navíc u dané problematiky nabízí otázka kontextu měnící se sociální, ekonomické a politické situace. Přesto, nebo možná právě proto, se punk v české odborné literatuře objevuje jen sporadicky. Na akademické úrovni se punkem zčásti zabýval Vaněk v rámci svého výzkumu kulturních a občanských aktivit mladé generace Československa 80. let I2002] a následně punk rovněž zahrnul do své rozsáhlé historické analýzy fenoménu rockové muziky v české společnosti od 2. poloviny padesátých let 20. století do listopadové revoluce 1989 s důrazem na jeho vztah k režimu tehdejšího Československa [2010]. V rámci bezpečnostních a strategických studií se punkem okrajově zabýval také Mareš [2003], který punk představil v souvislosti s vývojem pravicového extremismu české a československé skinheadské subkultury, a Smolík [2010], který punk zařadil do své monografie pojednávající ■■píše učebnicovým stylem o vybraných subkulturách mládeže. Smolík v textu věnuje punku poměrně velký prostor, vznik a vývoj subkultury však přibližuje spíše antologickou formou bez hlubší analýzy (pohledu) jejích účastníků. O punku bylo dále napsáno několik bakalářských a diplomových prací, mezi které se řadí i má magisterská práce [Pixová 2007], laděná spíše geograficky. Punk zde spolu se spřízněnými nerasistickými skinheads podrobuji analýze z hlediska jeho rozmístění v pražském prostoru a za použití konceptů be-haviorální a humanistické geografie také analýze vlivu subkulturní identity na prostorovou percepci a chování jejích nositelů. Velkým přínosem byla obsáhlá bakalářská práce Klozarové [2004], zaměřená na vizuální atributy české a slovenské punkové subkultury. Klozarová se mj. věnovala obtížnému šíření punkové image v totalitních podmínkách, v nichž veřejnoprávní média žádné „nepřístojnosti" nezveřejňovala a punkeři tak mohli čerpat jen ze zahraničních 1 iskovin. Odhaleny byly také unikátní součásti československého punkového oděvu, které spíše než stylový atribut představovaly „znouzectnost" zdejších punkem. K současné dostupnosti punkového zboží a s tím související vzrůsta- 52 53 jící popularitě tzv. „punkového retra" se ovšem dle Klozarové většina dnešních punkem v Česku staví spíše negativně. Nováková [2003] ve svém bakalářském výzkumu české punkové a hardcorové subkultury přichází s poodhalením sub-kulturního životního stylu, za jehož společného jmenovatele považuje víceméně jen jeho individuální pojetí doprovázené sadou subkulturně specifických zásad a hodnot, kupř. příklon k vegetariánství, či rovnostářství. Za dosud nejpřínosnější vydanou publikaci zabývající se tématem punku lze považovat Fuchsovu dokumentaci československé punkové a hardcorové scény před rokem 1989 [Fuchs 2002]. Zda ovšem to, co v československém punku platilo před dvaceti, třiceti lety, platí i dnes, případně jak totalitní minulost ovlivnila současnou podobu punku, je otázka, které dosud bylo věnováno jen málo pozornosti. Novotná a Dvořák [2008] částečně přispěli k osvětlení specifické historie a vývoje vztahu mezi punks a skinheads na českém území. Dle autorů tento vývoj procházel třemi odlišnými etapami: 1) počáteční poklidné soužití obou názorově nepříliš vyhraněných subkultur získávajících o svém hnutí zkreslené informace ze zahraničí, jednotný antikomunistický postoj; 2) etapa názorového vyprofilování vyúsťující až v nepřátelství a konflikty; 3) od rasistické části hnutí se odštěpuje část apolitických skinheads, kteří si díky přísunu informací ze zahraničí (přes internet) uvědomují společné kořeny s punkem a obnovují s ním spojenectví. Novotná s Dvořákem popisují obě subkultury víceméně jako velmi spektakulární a od většinové společnosti jasnou linií oddělený segment populace, který diskutují především z hlediska jejich vzájemného inter-subkulturního prolínání. Interakce dvou vybraných subkultur se zbytkem společnosti a okolním světem pak neřeší vůbec, čímž celá práce působí dojmem absence jakékoliv návaznosti na výsledky výzkumu subkultur světových autorů. Huq přitom tvrdí, že „velké teorie a lineární modely mladistvých kultur se v době kulturní plurality a multimédií prokazatelně stávají stále nadbytečnějšími" [2006:24]. Novotná s Dvořákem místy citují pouze výsledky výzkumů britské mládeže z 60. a 70. let, které se přitom v mnohém projevily jako mylné a nepoužitelné pro mládež žijící v odlišném prostředí. V prostoru, jehož obsah byl takřka skokově proměněn z totalitního na demokratický, se nabízí otázka, zda se punk „komunistický" od punku „kapitalistického" lišil i v něčem jiném než v pouhé informační deprivaci a specificky se vyvíjejícím vztahu k linutí skinheads. Kromě Fuchse nabízí některé odpovědí také Vaněk [2002], iicrý se na punk v ČSSR 80. let zaměřil jako na kulturní aktivitu vytvářející reziduum oproštěné od nesvobody jej obklopujícího prostoru. Porevoluční proměny punku již ale rámec tohoto zaměření přesahují a Vaněk se jimi nezabýval. 1'orevolučnímu punku se stručně věnuje Smolík [2010], který zmiňuje rozštěpení členů subkultury na „pravoverné" a „komercializované", jakož i přesun 1 ústi subkulturních aktivit do virtuálního prostoru internetu [2010:190]. zamíření výzkumu a sběr dat Vzhledem k absenci zmíněných témat v domácí produkci se v rámci tohoto výzkumu pokusím nastínit odpovědi na některé z otázek, které si mí předchůdci nekladU. Jak jsem již zmiňovala, s určitým vztahem k punku jsem vyrůstala od ľ.mého dětství. Aktivněji jsem se o punk začala zajímat v patnácti letech. Skrze optiku badatelky jsem ale na punk začala nahlížet až na přírodovědecké fakultě, kde jsem si punk zvolila jako pro geografii neobvyklé téma diplomové práce. Detailní zaměření na prostorovost punkového fenoménu v rámci území Prahy jsem cítila potřebu rozšířit na celostátní až mezinárodní úroveň. Šíře tématu by vydalo na celou disertační práci, a proto se zde soustředím pouze na srovnání postsovětského a západního kontextu. Hlavní prostorovou dimenzi 1 cto práce tedy tvoří pomyslná hranice někdejší „železné opony". Pro účely výzkumu jsem provedla 12 polostrukturovaných kvalitativních rozhovorů, z nichž 2 informátoři se již dříve účastnili mého diplomového výzkumu. Poměr dotazovaných žen a mužů činí i: 2, což je dáno jednak početně vyšším zastoupením punkerů mužského pohlaví, ale také určitými obtížemi při přesvědčování některých klíčových účastnic punkové subkultury k provedení rozhovoru. Vybrané punkerky vykazovaly známky hluboké internalizace punkové identity, ale také skepse k vlastní schopnosti svůj vztah k subkultuře vorbalizovat. Při výběru informátorů jsem usilovala o pestrost identit a o zařazení reprezentantů každé ze tří dekád punkové historie. Mezi informátory se tak objevuje šest účastníků ve věku mezi 18-23 let (Vidlák, Krysa, Mašina, Matěj, Pepe, Ma-1 vida), čtyři účastníci ve věku 25-30 let (Sára, Freddy, René, Lubor) a dva účast- níci ve věku 37-45 let (Vosák, Markus). Mezi informátory se vyskytují: anar-chopunker, squatter, anarchofeministka, provozovatel punkového obchodu, zpěvák známé punkové kapely, punker „táta a podnikatel", punker fotbalový fanoušek a několik nevyprofilovaných středoškoláků a vysokoškoláků. Většina účastníků trvale sídlí v Praze, nebo do Prahy dojíždí. Šest z nich jsou rodilí Pražáci a tři účastníci sídlí mimo Prahu. V rámci tohoto i mého předchozího výzkumu jsem provedla mnoho neformálních rozhovorů také s dalšími punkery, z různých částí Česka i z jiných zemí16, věnujícím se různým aktivitám. Měla jsem příležitost hovořit s punkovými „antifašisty", „anarchokomunisty", i „pravičáky". S hudebníky, aktivisty, „travellery" a squattery, žebráky i drogově závislými, vysokoškoláky, dělníky i movitými podnikateli, ale i se stále početnější skupinou pseudo punkem. Při odhalování totalitního punku jsem těžila z rozhovorů se dvěma nejmenovanými informátory, ale také z rozhovoru se Sidem Hoškem z kapely Plexis, nebo se členy kapely mého otce. Neméně důležitým zdrojem pro tento výzkumu je světová i domácí populární literatura z punkového prostředí, internetové diskuse, videoklipy, texty punkových písní a punku věnovaných časopisových článků. třicet let českého punku aneb ze sovětského tábora do globální vesnice Podle současných výzkumů se subkulturní mládež v průběhu uplynulých desetiletí velmi změnila [Huq. 2006; Muggleton 2002]. Jak však tyto změny vypadají u subkultury s nesmazatelným dědictvím totalitní minulosti? Oproti Západu se punk v Československu začal rozvíjet jen s asi 1-2 ročním zpožděním. Jak líčí Vaněk [2002], na tehdejší dobu byla infiltrace punku do našeho prostoru nezvykle rychlá. Kromě zlepšujících se technologií jí akcelerovalo i tíživé klima společensky a kulturně vyčpělé doby. Byla to doba nenaplněných ideálů 16 Nejintenzivněji jsem se snažila punkovou subkulturu poznat v kanadském Halifaxu a Torontu, částečně pak také ve francouzské Marseille, v Londýně, ale napf. i v jihokorejském Soulu. 56 odrostlé květinové generace, která vyrůstala v období studené války a na pro-1 učňů světa nakonec rezignovala a raději přistoupila na konvenční život v ma-teriálním blahobytu. Doba od lidí odcizené hudební scény. U nás také doba vláčející břímě tvrdé normalizace a smutných vzpomínek na někdejší naděje, /hatěné ruskou okupací. To vše tenkrát vyústilo v něco tak divokého, agresivního a nespoutaného jako je punk. V ulicích se náhle objevila punková mládež, lejíž provokativní, autoritami neschvalovaný vzhled šel ruku v ruce se stejnými 1 harakteristikami oplývající punkovou hudbou. Z garáží, kotelen a dalších uta-(ovaných zkušeben se začala ozývat rychlá, jednoduchá a energická muzika doprovázená agresivním zpěvem plným skutečných emocí mladé naštvané generace žijící v časoprostoru, který byl tím nejlepším podhoubím pro punkový protest. Pro mladé lidi se punk stal účinnou a líbivou životní strategií a svěžím . iftvodem na únik z beznadějné reality. Přestože identita subkulturní mládeže často stojí na konfliktu mladých s rodiči a státními institucemi, ve srovnání s Československem nebyly na Západě subkulturní tendence mladých potlačovány tak účinně jako za železnou «iponou. Komunistický režim sice vytvářel prostředí, které ke vzniku drobných ľiikláv svobodného odporu v podobě různě se stylizující resistentní mládeže přímo vybízelo, byl ale i dost represivní na to, aby každé „pokažené sémě" zadupal dřív, než vzklíčilo. 1 proto k nám bylo potřeba subkultury ze Západu dovážet jako zakázaný, leč hotový produkt, či spíše „polotovar". Ten následně v našich podmínkách prošel svébytnou úpravou, dokořeněním a dovařením, sem tam obohacením aditivy. Symbolický generační boj inspirovaný novou západní kulturou přerůstal v komunistických zemích odmítajících vše západní v otevřenou konfrontaci mocenských složek s existencí lidí neskrývaně ignorujících zavedené pořádky, považovanými za domnělé odpůrce a ohrožova-tele režimu [viz. Vaněk 2002; Fuchs 2002; Pospíšil, Blažek 2010]. Ze Západu importovaná subkulturní hnutí u nás dlouho nemohla svobodně dýchat. Efek-livní eliminaci subkulturních „existencí" jako první poznali dlouhovlasí lidé definující se láskou k západní hudbě 50.-60. let. Poselstvím jejich zevnějšku byl mj. odpor ke konvenčnímu vzhledu a předem určenému životnímu údělu v totalitním nonsensu. Lidem s vlasy přerůstajícími určitou normativně povolenou délku se posměšně přezdívalo „manicky" či „vlasatci" [Pospíšil, Blažek 57 2010:64]. Strastiplné začátky na našem území spojovaly vlasaté lidi s mládeží s barevnými číry17, které tak trochu prošlapali cestičku napříč společností. Přesto se obě subkultury potýkaly se snahou režimu o jejich likvidaci a s komplikovaným přístupem k subkulturním „produktům". I přes své těžké počátky a navzdory zprofanovanému škarohlídství prohlašujícímu „punk za mrtvý", hraje punk v životech mnoha lidí na našem území dodnes důležitou roli. Pesimismus nahradilo mnohem oblíbenější zvolání „punk's not dead"18 a napříč dnešní mládeží nadále uzrávají další generace nových stoupenců punkové subkultury. Od původních generací je však odlišuje kontext jiné doby, která je i jinak formuje. Punk kdysi neviděl žádnou budoucnost pro tento svět a společnost. Namísto toho se dočkal budoucnosti, která je v mnohém horší než minulost. Pro české punkery byl pád komunismu určitou satisfakcí. Ti, kteří jej zažili, se ke kritice současné politicko-ekonomické situace mnohdy staví jako k rouhání a nebezpečnému volání po starých „rudých" časech. Mnozí ale také současnost opět vidí velmi kriticky. Jejich kritiku světa, který na rozdíl od toho komunistického vše špatné skrývá pod hezkým obalem, však většinová společnost málokdy chápe. seberte nám punk, budem ho chtít ještě víc Mezi mládeží na Západě a za oponou někdy existovaly až diametrální rozdíly. Formou diaspory se subkulturní směry dostávaly na území sovětského bloku, v němž následně vyklíčily ve velmi odlišných životních podmínkách. Nesouc s sebou původní, zakódované významy, se zdejším podmínkám přizpůsobily a získaly tak svou specifickou východní formu. Zatímco na Západě se hudební styly a s nimi spjaté subkultury střídaly jeden za druhým, v Československu ujmuvší se diaspory vzrostly v odolnou trvalku. Československá mládež byla státní represí nucena do svého každodenního subkulturního života inkorpo- 17 Číro, v anglofonním světě tzv. „mohawk", účes připomínající vlasy indiánského kmene Čerokézů. 18 „Punk není mrtev". 58 10vat politickou resistenci v podobě otevřeného konfliktu, často i fyzického hurakteru. Na mnohem závažnější úrovni se musela potýkat se společností, iľľá byla programově manipulována médii usilujícími alternativní subkul-tury co nejvíce očernit. Omezená nabídka zboží na socialistickém trhu vedla 1 k rozvoji DIY19 konceptu, čímž místní subkultury získaly cenné, místně spe- I lické „know-how" k výrobě subkulturních atributů, kupř. cukrová voda slou-íla k tužení účesů, barva v sáčku Duha pomohla dobarvit oblečení. Jak ovšem konstatuje Klozárová [2004], v důsledku materiálního nedostatku leckteré DIY , o isobilo spíše jako „znouzectnost" než jako lokální subkulturní atribut (např. •Iilečení po prarodičích). Československý punk odlišovaly i texty písní, adre-híící především specifická československá témata. V celkovém pojetí punku ■ • projevoval i vliv české kultury, např. folku, nebo typicky český humor [Va- II k 2002]. Kulturně vyprahlá mládež se tehdy své subkultury držela s pozoru- I lodnou vytrvalostí a oddaností. V Česku tak vzniká rozdíl mezi punkery mlad-11 ni, a těmi, kteří subkulturu punku poznali již v 80. letech. Nedostatek výběru ■1 možnost volby této doby byl pro podobu tehdejší subkultury určující. V raných počátcích se na naše území dostávaly jen střípky punku a s ním spřízněné II o vé vlny20. Střípky byly posbírány a slepeny do pestré škály skupin v mnohém r lišících od těch západních. V době, kdy už byl britský punk showbyznysem, -1 Icjší scéna bojovala s úřady a veřejnou bezpečností za možnost uspořádat ja-kúkoliv vystoupení. Na Západě byl punk záhy úspěšně komodifikován a stal se dobře prodávaným obchodním artiklem, u nás získal punc zakázaného ovoce. Útlak ze strany státu se ale nakonec pro zdejší scénu projevil i jako svým způso-hern prospěšný, neboť zachoval základní rys její podstaty, tedy pomohl udržet uli punku jako společenského protestu. Společný nepřítel paradoxně dokázal rénu stmelit a zároveň udržet mimo komerci [Vaněk 2002]. „Nedostatek svěží 1 iové a mladým lidem blízké hudby byl příčinou sjednocení široké základny fanoušků punku a nové vlny." Fuchs [2002] popisuje nutnost překonávat stovky překážek a neustále bo-lovat za možnost punk hrát a poslouchat, nebo jej tělesně vyjadřovat. Pun- 19 DIY je zkratka „do it yourself", neboli udělej si sám. 20 Nová vlna bylo hudební hnutí přelomu 70. a 80. let. B9 ker Vosák vypráví o perlustracích, kterým jej příslušníci veřejné bezpečnosti často podrobovali: „To jsem chodil extrémně (oblečen) vůči těm lidem, co tam byli. To si i pamatuji, jak mě chytili policajti a já jsem naschvál nosil občanku bez těch horních desek. Ale to proto, že jsem je ztratil. Dřív byly občanky taková knížka. Já jsem měl jenom vnitřek. A to jsem ztratil. Fakt. A tím jsem byl taky divnej. Jednou mě chytili policajti a strašnej průser. Ono to bylo možná trestný, jako porušovat ty doklady. A já jsem říkal, že to nemám a oni „to víte, že je to trestný čin?" A já říkám „no, já to nevím". „Ale vždyť to tam je napsaný v té občance!" „Ale já právě nemám tu první část", no a bum, už mě odvezli někam za vesnici. A už jsem jí měl. Oni to většinou tak dělali, že tě někam odvezli a pak jsem musel jít zpátky takovou dálku... To bylo za trest. Naložili mě do tý škodovky nebo do toho žigula a odvezli mě někam. To je šílený. Tos byla i ráda, že to nikdo neprásknul... ...oni většinou přišli na tu zábavu a začali to rozebírat. Ukažte občanku, teď jsem tam vyčuhoval, protože jsem měl černej kabát, tady takhle vyholený vlasy, tady dlouhý vlasy až sem, takhle vyhozený dozadu a byla si prostě v černým, ostatní byli v modrým a měla si mokasíny a oni měli prestižky. A prostě se do tebe pustili. Tak mi říkali, tak pojďte. První ten revizor; „Tak mi ukažte občanku. Ha! Na stranu, vy nemáte doklady. Máte je roztrhaný. Si sedněte tady na stranu. Další." Pak pochopili, že nejsem asi úplně debil, aby se se mnou takhle bavili, a „tak vás někam odvezeme". To se mi stalo asi dvakrát" (Vosák, 37 let). Koncerty byly utajovány a v případě odhalení nesmlouvavě rušeny a účastníci rozháněni příslušníky Veřejné bezpečnosti. Pořadatelé a účastníci byli zadržováni a ponižujícím způsobem vyslýcháni. Některým kapelám se koncerty oficiálně dařilo pořádat jen pomocí různých ústupků a důvtipných fint. Benevolence úřadů se však v různých částech země lišila. „Nejliberálnější situace byla v Praze, oproti tomu tuhý režim panoval např. v Českých Budějovicích, Ústí nad Labem nebo Hradci Králové a jeho okolí" [Fuchs 2002:11-12]. O úskalích pořádání koncertů v tehdejších podmínkách vypráví zpěvák Jan Haubert ve svých vzpomínkách na prvních 20 let existence skupiny Visací Zámek [2007]-Rozdílné podmínky prý tehdy panovaly i v různých městských částech Prahy, 60 nichž každá měla odlišného kulturního inspektora. Podle dobových výpo-. rdí však právě tyto obtíže dodávaly punku na exkluzivitě a zajímavosti, kterou nedůvtipná komunistická vláda nedokázala využít ve svůj prospěch [Fuchs ■1102:10-11]. Na začátku 80. let existovaly rozdíly v tuhosti režimu i v rámci Vi-ii;iádské čtyřky, přičemž ten československý byl podle mnou zpovídaných i u 1 nkerů, kteří tuto dobu zažili, ten nejtvrdší. Do Polska a Maďarska se jezdilo na u nás nemyslitelné koncerty. V Budapešti byl i punkový obchod Honky Punky, jediný svého druhu v sovětském bloku. Nakupování v něm však bylo pro české ľimkery cestovně a finančně náročné, navíc často i kontraproduktivní. Po návratu domů bylo zboží v tomto obchodě zakoupené mnohdy zabavováno21. Punk před rokem 1989 byl cosi vzácného, zakázaného a o to víc kýženého, /iejmě proto si jej jeho vyznavači více cenili a nebrali jej na lehkou váhu. Ne-namená to, že by snad tehdy neexistovali tzv. „pozéři" užívající si možnost 1 'kovat veřejnost, ale těžko si dnes představit zklamání punkerů v plné „punkové výzbroji" toužebně očekávající koncert, který je v zápětí rozehnán Veřej-lou bezpečností. Po Sametové revoluci bývají obdobné zásahy používány proti ilegálně pořádaným techno parties, jejichž účastníci i dnes zakouší represi, jež h via denním chlebem jejich „punkových prapředků". subkultura na prodej Kdysi byl punk jednou z mála alternativ obyčejnému konvenčnímu životu. Na počátku 21. století jsme však obklopeni desítkami různých subkultur a volba I ibkulturní identity se výrazně podobá nákupu v obchodním domě [viz Polhe-inus 1996 in Muggleton 2000]. Jednoduše čekáme na zboží, která nám „padne do oka". To koupíme a užíváme do doby, než nás omrzí. Někomu se v mládí zalíbí hip hop, jinému emo, nebo třeba psytrance. S punkem je to podobné. Ačkoliv kdysi vznikl a vyvinul se spontánně za určitých okolností a v důsledku ur- II é potřeby víceméně na okraji společnosti, dnes jej lze vnímat jako všeobecně dostupný „styl" takřka pro každého. Po revoluci v roce 1989 se i v Česku v dů-lledku tlaku tržních mechanismů podařilo část punku komodifikovat. Volný 11 Z rozhovoru se Sidem Hoškem. 61 trh umožnil i samotných punkerům profitovat ze „subkulturního kapitálu" [viz Thornton 1997] a tím de facto popřít podstatu původně antikomerčního punku. Muggleton tvrdí, že podobný proces je v kapitalistické společnosti typický pro všechny subkultury stavící se vůči kapitalismu a konzumní kultuře do role anta-gonistů, neboť svou kritikou konzumu se zároveň stávají jeho iniciátory. „Kontinuálním vymaňováním se z tradičních a restriktivních kulturních kódů každá generace romantických kulturních novátorů zároveň dodává modernímu kon-zumerismu jeho dynamiku" [Muggleton 2000: 51]. Akcelerace konzumní dynamiky však nebyla v totalitním prostoru prioritou, ba naopak hrozba jejího nekontrolovatelného dopadu na ideovou neposkvrněnost obyvatelstva vedla k jejímu potlačení. Tím československý punk zůstal undergroundem a získal čas k rozvinutí smyslu pro tradiční punkové DIY a pro Čechy typické improvizační know-how. I dnes lze říci, že se česká punková scéna do značné míry štěpí na verzi více tradičně pojatou, konzervující v sobě dědictví marginalizo-vaného punku za železnou oponou, a tu, která lépe koresponduje s Muggleto-novým postmoderním pojetím subkultur - tedy tu, která dominantním ideologiím včetně tržního hospodářství odolává, ale zároveň se jim i přizpůsobuje. Zdaleka přitom toto štěpení nemusí korespondovat s věkem reprezentantů té které linie. Existenci obou pojetí ilustrují výpovědi mladých punkem: „Samovýroba je určitě nejlepší. Podle mě to je nejlepší, než si to kupovat v nějakým obchodě. Jako určitě některý nášivky v obchodu jsou třeba fajn, protože to si člověk nevyrobí ale tak jako, určitě různý hadry, úprava něčeho a předělávání, to je nejlepší když si to člověk udělá sám. Je to aspoň originální. A nej-levnější" (Krysa, 19 let). „Když jsou nějaký ty finanční prostředky, tak si všichni třeba můžeme dovolit jet na nejakej ten dražší fesťák, což jsme třeba před tím nemohli, protože nikdo nechodil na brigády, nikdo nechodil do práce. My jsme byli po takových těch místních akcích" (Mašina, 20 let). „Nejmíň sympatizujú asi s diskantama, s hoperama, ty jsou nějak mimo mé chápání... Když na to koukám jak se třeba bavěj: „koupila sem si boty za dva tisíce, mam kalhoty za čtyři tisíce, máma mi nechce koupit nový tričko ... Jo? Tak za ty prachy já bych si ten rok krásně žil, ještě by mi půlka zbyla (smích)" (Vidlák, 18 let). 62 Výpovědi tří punkem podobného věku poukazují na některé významné in/.tlíly v postojích vůči komodifikaci punku. Krysa jasně preferuje samový-'lni, kterou evidentně považuje za nedílnou součást finančně nevyjádřitel-< 110 subkulturního kapitálu, stejně jako Vidlák, který vykazuje prvky opovrhni nad konzumním chováním některých jiných subkultur. Jak on, tak i Krysa m studenti s nízkými příjmy, kterým uzpůsobili své pojetí subkultury. Mája naopak vykazuje významný, s věkem související posun v jejích postojích u Tem k uznání tržních hodnot subkulturního kapitálu a příklon k tradičním iirategiím vedoucím k jeho získání, tedy k získání zaměstnání v rámci větši-BOvé společnosti. V rámci subkultury neexistuje mnoho příležitostí jak si vydělat [0'Connor - x 14]. Možnost vydělávat např. hudbou, či prodejem subkulturního zboží se J k;i jen omezeného počtu punkerů. A často i oni jsou nuceni, chtějí-li se uživit, usliivit se svou nabídkou i zákazníky z řad mimo subkulturní spektrum, o čemž . • dčí následující úryvek z rozhovoru s provozovatelem punkového obchodu: ,.- Ty prodáváš i oblečení subkulturní, tak co si myslíš o tom, že hodně I m nkáčů říká, že punk je hlavně o DIY a tohle je takový jakoby usnadnění toho, 111 v si ty lidi nemuseli ty věci dělat DIY? - Já si myslím, že tohleto není subkulturní oblečení. Myslím, že je to mais- II rámový oblečení. Podle mě si to kupujou lidi, který chtěj vypadat cool. A pro niť vypadat cool není subkulturní postoj, pro mě je to negace tohodle toho. - Takže ty prodáváš lidem, kteří negují subkulturu? - Jo, vlastně jo, mě je to jedno, mě hadry nevadí prodávat, nevidím v tom (iroblém pro mě, vadilo by mi prodávat maso, náckovský věci, věci s něja- II)a homofobníma nebo rasistickejma motivarna, tohle mě fakt nevadí prodávat, ale není to věc, ke který bych měl vztah. Je to pro mě věc, která když se nly prodává, tak to znamená, že tím pádem se tady můžou prodávat ty desky 1 spousta desek, který tady jsou, tak si nemyslím, že jsou subkulturní. Je mi to 1 r ja k jedno, moc to neřeším. Když to nemá pro mě nějakej obsahově nepřijatel-iiťj podtext, tak je mi to fuk" (René, 30 let). ké René si na sebe musí nějak vydělávat. Činí tak způsobem, který se z pohledu podstaty punku může jevit jako zábavný, ale také jako kontroverzní. Reného 63 osoba na jednu stranu prodejem punkového zboží získává na důležitosti v rámci lokálni subkulturní scény, na druhou stranu se René dobrovolně zapojuje do procesu komodifikace vlastní subkultury, kterou de facto prodává mainstreamu. René má ovšem vlastní definicí pojmu „subkulturní". Označením prodávaného zboží jako mainstreamového dává René najevo svůj distanc od té části subkultury, která byla od té původní odštěpena a komodifikací adaptována pro potřeby nově se stylizujícího mainstreamu. Zároveň projevil pro současné subkultury charakteristický odklon od stylizace zevnějšku směrem k upřednostňování ur- I čitých pro subkulturu typických postojů [viz Muggleton 2000], jejichž replikace je pro „mainstream" méně lákavá, ne-li přímo nemožná. V neposlední řadě je při- I stoupení k prodeji zboží subkulturu replikujícímu mainstreamu určitým kompromisem vedoucím k možnosti šířit i „skutečně subkulturní" zboží, jehož samotný prodej by jinak prodejnu těžko uživil. V každém případě šířením subkultury ko- I mercializací jejích produktů dochází k rozmělňování původních významů celého I hnutí, jejichž postupná a přirozená internalizace byla nahrazena prostým aktem I nákupu. Jinými slovy, lze zakoupit a nosit pobitý křivák a přesto nebýt punkerem. I Mezipunkery se proto někdy říká, že „číro v hlavě je důležitější než na hlavě". punk jako součást mainstreamu „Punk je asi o tom projevu a nějakým nesouhlasu s nějakou mainstreamovou kulturou. I když dneska se to už taky nedá říct tak jednoznačně. Já si myslím, že se to nedalo jednoznačně popsat už v době vzrůstu toho punku. Už v těch osmdesátých letech jsme měli nějaký... No, ta holčina od toho Malcolma (Vivian Westwoodová) nebo od koho... kdy už se z punku začala dělat nějaká móda" (Matěj, 21 let). Kořeny komercionalizace atributů punkové subkultury sahají až k jejím počátkům. Toho si je vědom i Matěj, punker a squatter usilující zůstat vůči tomuto vývoji resistentní. Reného obchod se „subkulturním" oblečením pro „ma-instreamové" zákazníky je oproti tomu názornou ukázkou rozmělňujících se hranic mezi dominantní kulturou a alternativními subkulturami mládeže, stejně jako samotného významu již tak nejednoznačného termínu „subkultura". Komodifikace subkultury de facto vedla k jejímu zpřístupnění pro širší iŤejnost. Tím došlo nejen k vytvoření antitéze původních subkulturních myš-> ■ 11 e k, ale i k propůjčení subkulturního kapitálu k inspiraci módních trendů pro . ľi sinovou společnost. Na Západě se toto „vykrádání" cizích stylů stalo běžnou obchodní praxí, která po roce 1989 našla cestu i do našeho prostředí. Dnes l/.c punkovou módu považovat za jednu z největších inspirací. Propůjčují si jí I »81 atní subkultury i samotný mainstream. Punk se proti majoritě a normalitě vždy ostře vymezoval. Zároveň však un přispěl k posunutí hranic normality. Od okamžiku, kdy mezi okrajovým ■ Minkem a šedí mainstreamu začalo docházet k vzájemnému prolínání, začala i u it řeba vymezovat se nabývat odlišné dimenze. Vzrůstající obliba punku v ma-mstreamové kultuře je počátkem dekadence typické pro každou přezrálou subkulturní vlnu. Pro komunismem zakonzervovaný punk však představovala vý-r.iznou ztrátu až po revoluci, která punkovou konzervu otevřela a vystavila ťxterním vlivům. Punk byl náhle infiltrován do komerční hudby i módy. Punkové motivy a hesla byla „zneužita" za účelem zvýšení prodeje zboží s pomyli mu nálepkou „pro mladé rebely", určeného pro specifickou cílovou skupinu I n I adých zákazníků. Ovšem co je rebelského na triku koupeném v prodejně me- II národního oděvního řetězce? A jak popularizace „rebelství" pozměnila vztah ininkerů k vlastní image? Anarchopunker Freddy o tom ví své: „Potom, co na : 'i Hornu 2000 ty firmy, které se přiživují na tom, že manipulují s adolescenty, u k prostě vykradly punkovou kulturu, a to, co předtím bylo radikální provokací, na kterou se každej maloměšťák, nebo každej slušnej fotr pozastavoval .i málem jim z toho přestala bít hercna, jako třeba nosit číro a takhle, tak se Listně stalo strašně in, takže pro mě tedka spíš to nošení hadrů je součástí pro-v 1 tkace vůči tady tomu zmainstreamování, nebo komodifikaci tady té punkové v/poury, takže rád nosím roztrhané věci... Nebo DIY věci..." (Freddy, 26 let). Freddy už dávno na první pohled nevypadá jako punker, přestože jím celou svou duší a srdcem je. Je zosobněním internalizovaného protestu, jehož vizuální stránka v současnosti pozbyla původní funkce a významu. Freddy na punkovou image v jejím původním slova smyslu de facto rezignoval a definici punkové image přizpůsobil pozměněné situaci ve společnosti. Vizuální stránce Minku ale přikládá malou váhu a důležitější jsou pro něj způsob uvažování ,1 činy. Mezi dnešními punkery existuje konsensus v nesouhlasu se zapůjčo- 65 váním subkulturních prvků komerčním oděvním řetězcům, v definování „komerčního" se však neshodují. O tom svědčí názory punkerky Mašiny: „- O čem by punk podle tebe neměl být? - Bohužel, dnes už je to strašně zmedializovaná a komerční záležitost. .On je rozdíl, když se na to zeptáš někoho, komu je 20 a někoho, kdo s tím tedka začíná, takže můj názor by se určitě lišil s nějakýma těma začínajícíma. Dnes už je to v 90% spíš jen taková ohraná komerce. - A ty koncerty, na který chodíš, to není komerce? - Podle mě nemůžeš brát nějaký kapely s nějakým životním stylem, jo? Já si myslím, že dobrá kapela nebude nikdy komerční. Kapely typu AC/DC nebo Sex Pistols, to nikdy komerční nebude. Kromě teda nějakých Exploited, který jsou asi komerční, ale na druhou stranu už se s tím dneska vyrábějí i ponožky. Jo, dobře, ta kapela se asi nějak živit potřebuje, ale myslím si, že tenhle všemožnej nárůst tohohle asi moc dobře nedělá, protože dneska tenhle módní průmysl, když se půjdeš podívat do nějakýho New Yorkeru, tak tam uvidíš hlavu od Sex Pistols s názvem „God save the queen" s nějakýma růžovýma flitrama. To už je komerce. Tam se to nikdy dostat nemělo" {Mašina, 20 let). Kombinování punku s pro subkulturu nepřijatelnými prvky (zmiňované růžové flitry, kombinace „číra" a poslední módy) napovídá o „nesubkulturní" identitě jeho nositele a zároveň irituje skutečné punkery. Zvláštní je Mašinino pojetí komerční hudby. Lze o hudebních skupinách plnících stadiony pro tisíce diváků a prodávající statisíce hudebních nosičů hovořit jako o nekomerčních? Naopak se zde opět jedná o typický úkaz zmiňované dynamiky, kterou podle Muggletona nová kulturní hnutí komerci dodávají. To, že určitou kapelu neposlouchá mainstream, svědčí o její „nekomerčnosti" jen málo. U kapel se jedná spíše o rozdíl ve způsobu, jakým se svým komerčním úspěchem zachází, a zda prvoplánově vznikly za účelem jeho dosažení. Punk svým způsobem volá po hudbě, která není produktem ani obětí toho, čemu kapitalismus přezdívá „hudební průmysl", ale fungovala by na jiných, netržních principech. Jaké principy by to ovšem byly a jak by fungovaly v naší tržně orientované společnosti? Ne-dohlednost vhodného řešení nepochybně přispívá k pokračující frustraci velké části mládeže a jejímu neutuchajícímu brojení proti „komerci". subkultura kontaminovaná cizími vlivy ľi-hdá lidi ještě hodně byli pospolu. Dneska už je to hodně neosobní, lidi při-1 házej, odcházej, nikdo se nezná. Vídaj se, nevídaj se. Lidi tolik nekomuniku-inu jako tehda. Tehda to byla taková rodina uzavřená. Já tam nežil, ale tak co sem koukal. To bylo takový ucelený. Byli prostě pankáči a zbytek, dneska ten I mnk prosakuje do okolí, punk se rozředil do těch ostatních subkultur, do toho undergroundu různého, dneska se každej pořád tak trochu považuje za pan-k.iče a nikde co, vidíš furt ty placky „punk's not dead", áčko dneska každej má. Sť rozředil tou komercí hlavně. To ho docela potopilo. Z toho udělali docela výnosnej... že dneska každej má svůj kus punku, ale nikdo nic pořádně. Takový to 1 vrdý jádro už zestárlo, a ti mladí si vezmou jen to, co se jim líbí, támhle kousek 1 ámhle kousek, a ten punk se rozředí, že by to chtělo zase komplet celej" (Vid-l.ik, 18 let). Když byla řeč o pomyslné „konzervě" otevřené revolucí, část punku byla ../konzumována" a část se začala kazit. Třicet let stará subkultura se náhle za- 1 la stratifikovat do různých vrstev. Původní „jádro" u dna, s okolím interagující povrch. Na punkový obsah začaly mít vliv měnící se světové i domácí společen- ké události, které jej v ledasčem v různé míře změnily. Rok 1989 představuje výrazný předěl, který odděluje dvě zcela odlišné éry: I zachovalé, zhruba desetileté predrevoluční období svébytné punkové scény ČSSR .'. dvě dekády punku více eklektického, globalizovaného a více prostupujícího i prostoupeného společností. Punkeři se ale neliší jednoduše podle období, v němž si svou subkulturní II lentitu osvojili, ale i podle toho, jak se svou identitou v nově vzniklých podmín-.ich naložili. Po revoluci se začala zvyšovat intenzita interakcí a vzájemného ovlivňování nejen mezi punkem a mainstreamem, ale i mezi subkulturami navzájem. Náhlý příliv nových subkultur ze zahraničí a hlad po novém a neotřelém v nově nabyté svobodě vedl nejen k zvýšení procenta subkulturní mládeže, lle i k vzájemné inspiraci subkultur po hudební, myšlenkové, názorové a stylové stránce. Vedou se však spory o tom, zda toto působení hodnotit jako obo-tiacení, či „kontaminaci". Tvář punku často spočívá i v ostrém vyhranění vůči subkulturám, s nimiž zásadně nesouhlasí. Exemplární je opovrhování ideologií neonacistu, z hudebních a módních důvodů pak častý nesouhlas kupř. s tzv. „diskanty" (diskotékovou mládeží). Za „zloděje" subkulturního kapitálu je zejména mladými punkery považována subkultura „emo". Emo22 je převážně te-enagerská záležitost, která punk vizuálně připomíná, myšlenkově se ale značně liší. Krysa je odpůrkyní ema, proti kterému neváhá ani demonstrovat: „Chodím na různý akce proti nacismu, demonstrace proti debilním kapelám, třeba Tokyo Hotel, proti emu. - Hm. Co ti vadí na emu? - Protože to vlastně není žádnej vlastní styl, to je vlastně úplně všecko strašně vykradený. Mají od všeho nějakej kousek a nejhorší je, že si třeba mys-lej, že jsou hrozný pankáči a poslouchaj třeba nějaký Green Day, maj třeba růžový placky a na tom napsaný „Punk's not dead", nikdo z nich ti nevysvětlí, co to je emo, a všichni tvrdí jak jsou strašně velký emaři a vlastně to jsou pozéři a... to je příšerný jako!" (Krysa, 19 let). Emo je spíš teenagerský fenomén a proto zejména mladé punkery irituje infiltrace vizuálních prvků své subkultury do stylu emo, se kterým odmítají být zaměňováni. Dle některých punkáčů se jedná o podobný obal, ale odlišný, případně žádný obsah. Kryse se na emu nelíbí jeho stádovost, kterou odmítá. Sama stojí pevně za svými názory, které se snaží dávat svému okolí najevo průběžně aktualizovanými nášivkami na svém oblečení. Krysa má kamarádku, která nedávno emu propadla. Krysa však kamarádčinu emo identitu považuje jen za jakousi dočasnou „kosmetickou vadu", která ale nezměnila kamarádčiny postoje, hodnoty a další internalizované vlastnosti. Tuto důležitost postojů oproti stylizaci vzhledu, jehož proměna je upevněna v postupném vývoji pojetí sama sebe, popisuje i Muggleton [2002:158] a Kryse jí potvrzuje. V dnešní multikulturní a názorově pluralitní společnosti ani punk nezůstává neposkvrněn. Část punkerů si dobrovolně vybrala život pod „ochranným pláštěm", který je kryje před externími vlivy, jiní se naopak vlivů zvenčí nebojí, 22 Emo je druh od punk rocku odvozené subkultury. Zároveň je romantickou a melodickou verzí punk-rockové hudby. Vyznavači ema přikládají velký význam svým zejména melancholickým a temnotou obestřeným emocem a svým způsobem se v nich vyžívají. Tzv. „emaří" svým vzhledem v mnohém punk připomínají. ■ 1 je přímo vyhledávají. Obě skupiny pak mohou vůči sobě prožívat určitou ne-. niživost, kdy jedni obviňují druhé s přílišné uzavřenosti a vyhranenosti, nebo 1 i.iopak z pošpiňování „pravého" punku. punk spojuje své síly s ostatními subkulturami v boji za společenské změny Irdním z vnějších vlivů může být zejména spolupráce s jinými subkulturami, asto v rámci různých sociálních hnutí. Společná témata, životní styl, hodnoty 1 cíle mnohdy vedou až k prolínání různých subkultur navzájem. V Praze je m íkladem scéna vytvářející se okolo určité frakce freetekna, squatterů, anar- 1 histů a početné skupiny jejich příznivců. Tyto skupiny stát omezováním jejich nbkulturně specifické hudební produkce, zábavy, celkového životního stylu I dalších činností, podnítil k organizovanému politickému aktivismu a protest- II im hnutím. Punkery přitom můžeme najít jak mezi squattery a anarchisty, tak 1 mezi vyznavači techna. Punker Matěj je squatter a praktikuje freeganismus23. 0 tom, která subkultura je mu sympatická, rozhoduje hlavně její myšlenkový 1 >bsah a postoj k životu: „Vždycky mi byli sympatický ti travelleři a ti technaři tím svým kočová-ním. Bohužel v Čechách to nikdy nebylo nějak extra rozšířený a když se to za-t .do rozšiřovat, tak to svojí velice kvalitní represí stát utnul. Ti travelleři obecně 1 .idy mají dost problém, jelikož máme všude soukromý pozemky a tak dál, takže když si člověk chce někde zaparkovat auto, zatopit si v kamnech a parkovat tam d vl a bydlet v tom autě, tak většinou jsou ty lidi z těch míst vyhazovaný. - Ale jinak je freetekno v Česku poměrně rozvinutý, jako takový... - Jo jasně, ale... začíná se to podle mě všechno hodně stahovat do klubů, v jako za poslední rok jsem byl na nějakých třech, čtyřech party, který byly nčkde venku utnutý v průběhu dne. Když nebyl ten pozemek nějak pronajatej .1 tak dále" (Matěj, 21 let). 23 Freeganismus je způsob obživy spočívající v shánění potravin vyhozených supermarkety, restauracemi a tržnicemi. Jedná se o určitý druh filosofie a protestu proti konzumu a plýtvání. 68 Sil Některé undergroundové druhy techna svou energií připomínají náboj punkové hudby. Matěj má jako squatter blízko i ke kočovnému způsobu života technařů. Tyto životní strategie jsou ovšem z pohledu většinové české společnosti považovány za úpadkové a nepříliš tolerované pro svou autonomii a odlišnost od společenských norem. Ačkoliv byl v české společnosti od dob komunismu zaznamenán vzestup hedonistických orientací, i nadále v ní přetrvávají také orientace individualistické, rovnostářské a konformní [Prudký 2009], což vede k neochotě přiznat jiným právo na jejich odlišnost, včetně odlišnosti jejich subkulturně specifického hédonismu. Společenská ostrakizace autonomních životních strategií a aktivit je odrazem způsobu, jakým dle Prudkého [2009] neoliberální kapitalistická ideologie působila na hodnotový systém, který byl mezi obyvateli Česka hluboce internalizován již v období komunismu. Party na nepronajatém pozemku, či bezplatné užívání opuštěných a nevyužitých nemovitostí tak přímo odporuje vysokému stupni individualizmu a víry v mechanismy volného trhu. Matěj, který netouží po hmotných statcích, kariéře, luxusu a dalších společensky uznávaných hodnotách, si vybral život, který mu přináší svobodu, možnost identifikace se společenstvím a skutečné prožitky „neodcizené každodennosti". Volný trh však vytváří tlak působící i na freetekno či punk, tedy subkultury, které tím de facto ztrácí svou na DIY principu založenou podstatu. Někteří příznivci těchto subkultur se proto spojují v boji proti tomuto útlaku a pořádají různé protestní akce formou demonstrací či karnevalových street-parties. Otázkou zůstává, jak vysoké je procento aktivistů a lidí s alternativním životním stylem, kteří cíleně usilují o skutečné celospolečenské změny, kolik je těch, kterým jde pouze o krátkodobé řešení osobní situace a jak velké je procento účastníků prožívajících podobné protesty pouze jako další formu ritualizované akce poskytující možnost setkání s podobně smýšlejícími jedinci. Sofistikovaný politický boj tak mnozí mohou vnímat jen jako únik všední každodennosti bez hlubšího zájmu o samotné jádro problematiky. Punk a techno scénu společnost vnímá jako obdobnou „lůzu". U větších subkulturních akcí je tento zjednodušující pohled umocněn médii, která každou skupinu či hnutí „hází do jednoho pytle" a přiděluje jim sjednocující nálepky typu „anarchisté", „squatteři" či „technaři". Tím laické veřejnosti ulehčují orientaci v aktuálním dění. O to překvapivější je pro veřejnost spoje- I icctví punkerů se skinheady, kteří jsou na té nejobecnější úrovni vnímáni jako ulilavní nepřátelé zcela odlišných hodnot a aspirací. Lidová média za skinhe-ids souhrnně označují pouze jejich rasistickou a neonacistickou frakci, která má s původní skinheadskou subkulturou pramálo společného a je rozředěna nconacisty bez subkulturní identity. V průběhu posledního desetiletí si část českých punkerů a skinheads uvědomila své společné kořeny. Své síly spojili ■polu s dalšími antifašistickými aktivisty zejména v boji proti neonacismu, jehož obliba v Česku a okolních zemích nebezpečně vzrůstá [viz. Mareš 2003; Pi-xová 2007; Novotná, Dvořák 2008]. Mnohá taková přátelství jsou však i výsledkem skutečnosti, že mnoho punkerů v průběhu dospívání volí skinheadskou identitu jako kompromis mezi mladickou rebelií a zodpovědným konformním II votem v dospělosti. zlidovění českého punku aneb krivák místo kroje 'ajímavé je, že část punkerů je do výše popsaných spojenectví punku s ostatním subkulturami jen minimálně zasvěcena. Jejich neinformovanost dosahuje . asto stejné míry jako u laické veřejnosti. V kapitole o „kontaminaci punku" jsem zmiňovala „dno punkové konzervy" uchovávající dědictví českosloven-.kého punku 80. let. Ačkoliv nalezneme výjimky, s odchodem komunismu část i n inkové scény zanikla a část se stala spíše apolitickou, neradikální a hlavně 1 kolo hudby se točící scénou. Mnohé kapely takřka zlidověly a nabalují na sebe nejen staromilce, jimž se staly legendou, ale i generaci nejmladších punkerů, pro něž je tato odnož scény tou nejpřístupnější z českého punku. Tito mladí pankáči často udržují odstup od jiných subkultur i politických témat. Svou subkulturní identitu prožívají jako zařazení se do skupiny podobně se stylizujících vrstevníků, kteří společným popíjením a návštěvami koncertů vyplňují volné elwíle jinak víceméně konformního života. Typickým důkazem v rámci tohoto výzkumu byla v pátek odpoledne domluvená a nakonec nerealizovaná schůzka se skupinou pěti punkových adolescentů, kteří jako důvod své neúčasti uvedli učení či sraz s rodiči. Mezi takové punkery patří i Pepe: „Ale na tý základce ne že bych byl jako odlišnej, že by se se mnou nikdo nebavil... Všichni se se mnou bavili, ale prostě viděli mě trochu jinýho, než jsou ostatní. Ale na tý střední skrz kámoše jsem prostě zjistil, že to je ten punk. A od tý doby jsem to jako začal poslouchat. Protože první kapela, co jsem poslouchal, byla Houba a Totální Nasazení" (Pepe, 22 let). Pepe se od spolužáků lišil jen zanedbanou image, která zpočátku nic nesymbolizovala, ale posléze Pepeho přivedla k punkové subkultuře. Ta dodala jeho zevnějšku vnitřní obsah, který Pepe dál vyjadřuje už jen poslechem punkové hudby. V alternativních hodnotách se podobně jako mnoho jeho vrstevníků omezuje na opovržení konzumem a komercí, zároveň proti nim ale aktivně nevystupuje. „Prostě nepodporujú tyhle komerční píčoviny jako je McDonald, ale když třeba jdeš ve tři ráno z hospody a máš hlad a jediný, co je otevřený, je McDonald, tak tam vlezeš" (Pepe, 22 let). Pepe, nyní vysokoškolák, nesnáší, když lidé podléhají módě a reklamě. Neúčastní se ale žádných demonstrací a jeho přesvědčení nejsou tak radikální, aby jim za oběť padlo i jeho pohodlí (nutnost „nasytit se"). Svou alternativní identitu nedokázal artikulovat jinak, než jako nepopsatelný pocit „odlišnosti" a „něco, co má v srdci". Podobně se na své „punkové já" dívá také spíše samotářský Vidlák. Baví ho odlišovat se, provokovat a svoboda dělat si, co chce. „No, mě osobně baví jít si sám, svojí cestou, vyčnívat, dělat si, co chci prostě, lidi říkají, co mám dělat, nemám dělat, a mě se to nechce dělat, budu si to dělat, jak chci já. Sice je pravda, že někdy na mě všichni akorát nadávají, no (smích)... já se tím docela občas bavím" (Vidlák, 18 let). Vidlákův vysoce individualistický přístup se jeví jako určitá forma eskapismu. Vidlák svou punkovou identitou akcentuje své odcizení od společnosti a zároveň se skrze ni před společností skrývá. Proti společnosti ale ani on aktivně nevystupuje. Zatímco punkery 80. let silně spojovala nenávist k režimu a láska k punku, dnešní scéna je značně atomizovaná. Většina punkem se spokojí s partou několika podobně smýšlejících vrstevníků, často bez hlubšího zájmu o alternativní způsob života a společenské změny. Někteří časem přičichnou k radikálnějším formám punku, mnozí ale punk nakonec opustí, či vymění za jinou subkulturu. Tento vývoj načrtává anarchofeministka Matylda: „Punk je zajímavý, protože dokáže nasát spoustu podnětů - feminismus, queer, anti-rasismus, antifašis- mus, anarchismus, dokonce zasahuje i do tek-scény. Z tohohle hlediska je punk s.pís souhrn názorů a postojů než subkultura, která drží pohromadě díky jed-inmu hudebnímu stylu. Potom je tu taky ten „náctiletý" punk, kterým lidé pro-11 lnu a míří dál poznamenaní víc nebo míň. U lidí, které znám z těch osumnácti i.iko pankáče, se časem začali stávat HC kids24 se stejnými názory jako měli, někdo se začal radikalizovat, a u některých zájem o cokoli subkulturního opadl n plně" (Matylda, 23 let). Matylda poukazuje na dva druhy chápání punku: jako hudbu a jako souhrn i/.orů a postojů. Na počátku punk jeho příznivci obvykle vnímají především ■ I .n hudební styl. Čím více na tomto stylu lpí, tím spíše neváhají vášnivě opo-. 1 hovat ostatními hudebními směry. Ačkoliv infiltrace punku do řad technařů, Kirchistů nebo skinheadů může být ve své podstatě považována jako určitý postup v hierarchii subkulturní „gramotnosti" postavené na schopnosti vnímat chápat hlubší významy subkulturních hnutí, pro výše zmiňované punkery Ho spojenectví často z různých důvodů zůstávají nepochopená až neakcepto-itelná. Někteří techno vnímají jako antitezi hudby punkové, jiní se o společná ■ -mata subkultur nezajímají. Jsou i tací, kteří k současnému dění v oblasti mísí- ■ nii se subkultur nemají přístup. Nedisponují přístupem k internetu, nebo žijí I /, hlediska subkulturního života nezajímavé oblasti Česka. Rozporuplný postoj k mísícím se subkulturám lze pozorovat i mezi star-limi punkery, nabírá však odlišné dimenze. Lidé považující se za punkery i ve třiceti letech obvykle svou punkovou identitu internalizovali natolik, že již ne-■11 i potřebu se jí dále přizpůsobovat. Stala se jejich součástí nezávisle na tom, «1 jim přináší i oč je připravuje. Byla součástí jejich dosavadního života, jehož proměny do sebe absorbovala. Přesto tato identita mnohdy zůstává neměnná, nuž dochází k její disproporcionalitě ve vztahu k celkovému vývoji osoby je-11110 nositele, nebo k neadekvátní inercii vůči externím vlivům, jako je vývoj ve h ilcčnosti, komunitě přátel apod. Někteří, jako třeba třicetiletý Lubor, pun-ki-r z menšího města, vzpomínají na punkové začátky - „staré dobré kapely a kamarády", kteří už nejsou punkery: „Jako ne všechno mi jde po chuti, já II uniím vyloženě na punkový věci. Nějaký rokenroly nebo tohle, to je právě ta M HC kids - mladí příznivci hudebního stylu hardcore. 72 73 móda dneska. Klasickej starej punk, co bejval, to už moc lidí nebere" {Lubor, 30 let). Lubor nejeví zájem o žádné z novějších subkultur, byť disponují dynamikou, která mu v jeho vlastní subkultuře dávno schází. Rock'n'roľlová subkultura má přitom k punku blízko jak z hlediska hudebního, tak i módního. Ideově by mu mohlo naopak být blízké freetekno, o tom však Lubor nechce ani slyšet: „- ...s tím Czechtekem, co ty si teda jako o tyhle scéně myslíš? Jakoby o hnutí, prostě o freeteknu jako takovým? - Já nevím, no. To je mimo mě, fakt. Absolutně mě to nezajímá, vůbec. Ať si to dělají viď, mně je to volný, fakt, ať si támhle někde tancujou na louce... jako šerou mě třeba ty účesy, co nosí... - Ale v čem tě šerou? - Plno lidí nosí prostě ty číra, říkají, že jsou pankáči nebo todle. Podle mě to už nemá s tím nic společnýho" (Lubor, 30 let). Freetekno je pro Lubora cizí subkultura, která punk okrádá o některé jeho atributy (např. účesy). Lubor se staromilsky nechce vzdát toho, v co věří od mládí, a s despektem, možná trochu se závistí sleduje, jak jiné subkultury ve společnosti přebírají roli, která dříve náležela punku. V Česku ovšem existují také odrostlí punkeři s víceméně nepunkovými až antipunkovými hodnotami i způsobem života. Konformováni do společnosti si uchovávají punkovou identitu jako vzpomínku na mladickou rebelii. Archetypem takového punkera bývá antikomunista s pravicovými ideály ve věku nad 30 let, často podnikatel, který si punkovou identitu osvojil před rokem 1989, nebo přilnutím k devadesátými lety depolitizovanému punku. Tito „punkáči" se často distancují od levicových, agresivnějších a přímočařejších forem punku. Příklon velké části současných punkerů k myšlenkově bližší levici je pro tyto „pravicové punkáče" těžko pochopitelný. Vykazují jasné preference starší a lidovější formy punku, která kdysi v Československu vznikla již zmiňovanou příměsí folku a specifického českého humoru [viz Vaněk 2002]. Tito často ženatí a profesně etablovaní jedinci nyní mají punk spíše jako koníček či víkendové odreagování od práce a rodinného života. Zatímco jejich méně konformováni vrstevníci spolu s částí mladší generace punkerů prožívají pokračující deziluzi 1 znechucení nad kriticky vnímaným stavem naší společnosti, politické názory lítiových" punkerů se v některých případech smrskly do zaujatého antikomu-usmu. Vosák, punker a podnikatel, vysvětluje, proč chodí k volbám: „- A volíš? - Volím to, co si myslím, že mi zhruba pomůže k tomu, abych přežil a aby Hlě nesebrali. -Takže ODS? - Třeba. Co mi zbývá. Fakt jako. To je takový to nejmenší zlo. Volte Bushe nebo Obamu. Uvidíme, no. To je stejný. A mají štěstí, že když nikoho nezvolí, ik se nic moc nestane. Tady to je problém. Když nikoho nezvolí, tak tam jsou . který volí všichni. Takový ti červení a tak. Já chci být co nejdál od tohohle. Od ľl 10 typu politiky. Co nejdál pryč od toho" (Vosák, 37 let). Vi i.sák těží z požitků stávajícího politicko-ekonomického systému, ale ani kapi-1,11 i s mus si příliš neidealizuj e. Nevěří však v existenci lépe fungujícího systému. ■ hn punková image v kombinaci s takovým přístupem budí dojem bezobsažní kroje pro příležitost subkulturních rituálů, a je často konfrontován s de-'■ktem angažovanějších (anarchistický, levicově), či sociálně hůře situovali punkerů. Vosák a jemu podobní punkeři kontrují despekt protiútokem na ■ ipický idealismus a mladické sebehledání. Pro subkultury mládeže typické nerační konflikty tak dnes ožívají i napříč generacemi subkultury samotné. volba mezi konformitou a „no future" rská subkulturní situace je v rozporu s tvrzením, že život ve světě, který se ni-líik nemění podle představ členů subkultur, jež ho kritizují, vede časem k opuš-111 subkultury [Willis 1978 in Davis 2003:11]. Na příkladu vývoje událostí < r s ku lze ilustrovat, že podobné tvrzení nemá v prostředí s odlišným histo-1 iťko-politickým kontextem stejnou platnost. Rok 1989 přinesl kýžené změny ■u nkerům umožnil volně demonstrovat svou subkulturní identitu, zároveň >■ mnohé z nich nově se nabízenými možnostmi od subkultury punku odvedl. V současné situaci velká část lidí také účinně kombinuje subkulturní identitu iřžnými normativními cíli, jako je vzdělání, kariéra či rodinný život. Tím se 74 75 subkultury stávají mnohem přístupnější větší části populace a rozšířilo se také věkové spektrum jejich členů. Z „mládežnického fenoménu" se stal životní styl slučitelný s požadavky dospělosti, leč často za cenu ztráty mnoha z původních subkulturních hodnot a ideálů. Dnes se různé typy konformity nachází i mezi mladými punkery. Neuznávají například antifašismus pro používání násilí, techno pro propojení s drogami, anarchistické rioty pro destruktivní barbarství, či squatting coby nespravedlivou úlitbu nepořádným a nezodpovědným lidem. Nelze přesně určit, z čeho tyto postoje plynou. Zda jsou snahou adaptovat se do společnosti, v níž žijeme, skutečným vnitřním přesvědčením, nebo výsledkem vlivu různých autorit - ať už rodičů, učitelů, nebo třeba jiných konfor-movaných punkerů. Mašina je punkerkou od 12ti let. Zpočátku chodila na koncerty do squattů a byla punkerkou „par excellence". S věkem se její hodnoty změnily: „Tak já jsem k tý anarchii nikdy neinklinovala. Já jsem jí nikdy neuznávala. Jako vidina, že nějaký squatteři támhle dostanou byt za symbolickou jednu korunu25 a budou tam dělat bordel. Mně to přijde jako neprospěch pro tuhle společnost" (Mašina, 20 let). Konformující se Mašina dnes touží po rodině, vlastním bydlení a profesní dráze. Subkultury se ale nevzdává, pouze z ní vyřazuje prvky neslučitelné s jejími cíly. Subkulturní identita se přelila v životní styl, který Mašina projevuje módou a typem zábavy, které se účastní. Konformní životní cíle ovšem vykazují i punkeři, kteří se jinak prezentují velmi alternativními postoji. I mezi levicovými či anarchistickými aktivisty převládají jedinci, kteří se požadavkům společnosti nějakým způsobem přizpůsobují. Chodí do běžných zaměstnání, bydlí ve standardních příbytcích, udržují klasické heterosexuální vztahy. Mnozí o některou ze společností vytyčených met cíleně usilují. Může jí být kupř. akademická kariéra, někdy vnímaná jako únik do relativně svobodného světa vědy. To ilustruje příklad Freddyho a Matyldy: „Zjistil jsem, že se chci věnovat intelektuální činnosti, ale zároveň nechci mít jako jedinou metodologii četbu knih, a chci právě kombinovat různé metodologie a zpracovávání, takže (obor), který dělá te- 25 V červnu 2009 došlo k násilnému vyklizení squatu Milada v pražské Tróji. Tehdejší ministr pro lidská práva Michal Kocáb squatterům poskytnul dočasné ubytování v několika bytech v centru Prahy za symbolickou íKč. niií výzkumy, jezdí mezi lidi do různých krajin, tak je pro mě ideální, takže chci pokračovat na doktorátu a v budoucnu bych se tím i rád, asi na pokraji společnosti uživil..." (Freddy, 26 let). „Čím se budu živit? Hm, to opravdu nevím. Chtěla bych psát, možná učit. Doufám, že se mi podaří se něčím vyučit - chci něco sku-imič umět, nechci být jenom „intelektuálka". Spoléhám na to, že nejsem úplně hloupá ani nešikovná, takže nějakou práci vždycky najdu" (Matylda, 23 let). Vzdělání je pro intelektuálněji založené punkery nemateriálni hodnotou 11 ižňující hlubší pochopení naší společnosti. Často proto preferují humanitní lory. Plány se vzděláním však má každý jiné. Freddy zřejmě doufá, že vědec- I činností unikne odcizené práci. Punkeři obvykle netouží tzv. „budovat kaní", či vylepšovat své společenské postavení. Pokud ano, málokterý tyto punku odporující aspirace přizná. Častěji punkeři inklinují k společensky pro-»l»rsným činnostem. 45ti letý Markus, muzikant a vyléčený narkoman, se ne-'.no začal věnovat práci terapeuta pro toxikomany, zatímco studující Mašina »ni o vlastním středisku pro zdravotně postižené děti. Vidlák vidí studium far-in.Kie jako možnost přispět k boji proti pokusům na zvířatech: „Teď se zajímám 1 (tba o práva zvířat... to mě docela zajímá, zvlášť ty pokusy na nich...tak mě na-■ l In, že bych mohl dostudovat tu farmacii a dostat se někam vejš, zkusit něco 11 it, ale to se uvidí, jestli doštudujú (smích)" (Vidlák, 18 let). Vidlákovy plány tak trochu budí dojem stavění vzdušných zámků. Po-■hný dojem budí i plány dalších mladých punkeři, kteří neví, co od života če-• 11 Koncept „no future" založený na odklonu od hodnot a norem tradiční spo-unsti koliduje s nevyhnutelností dalších zítřků, čímž vzniká vakuum, které ti každý plní po svém. Eskapista Vidlák si pohrává s myšlenkou na sebevraždu, 111 >veň si ale chce života co nejvíc užít. Bavit se, chodit na koncerty a festi-11 v, být s kamarády a zůstat pankáčem. Někteří chtějí cestovat, poznávat svět. ii'vnc je také smíření se s nutností dokončit školu a najít práci, která uspokojí linou skromné potřeby punkerů. Takové cíle má i Krysa, která od budouc- iI nečeká nic konkrétního: „Já bych hlavně určitě chtěla mít nějakou práci, která mi vydělá tak, abych la na žití, abych mohla chodit na nějaký akce, a nic jinýho vlastně nepotře-•■ 1111. Hlavně aby to nebyla nějaká práce, která mi bude zasahovat i do víkendu, m-bo která mě bude úplně umořovat za minimální peníze. Ale jinak je mi to 76 77 celkem jedno, abych měla třeba auto nebo zahradu, nebo jezdila do zahraničí, bylo by to fajn, ale když to nevyjde, tak vůbec mi to nevadí. - A chtěla bys třeba mít děti? - No, tak určitě asi jednou jo, ale tak asi někdy v 30ti třeba. Zatím si to nedovedu vůbec představit. Ale určitě bych nějaký děti chtěla, si říkám, že to je škoda po sobě nic nezanechat" (Krysa, 18 let). Postoj k založení vlastní rodiny se napříč punkovou subkulturou různí. Nejčastěji je vše ponecháváno náhodě a osudu. Mezi punkery lze nalézt jedince, kteří nevěří v monogamii, nebo žijí ve vztazích vymykajících se heteronorma-tivním partnerstvím. V mládí je běžné upřednostňování přátel a subkulturního života před hledáním mileneckého vztahu, který je ale zároveň vztahem vítaným. V obklopení přátel často nevadí čekat na „vhodného partnera" bez experimentování s těmi „nevhodnými", které mnohdy vede až k opuštění subkultury. Své o tom ví Lubor, kterého nedávno opustila k punku inklinující partnerka: „- Myslím, že není špatný třeba když se někdo vezme z lásky. Může to bejt třeba pankáč. Ale právě že většina z těch, co znám, tak když se vzali, tak všechno skončilo právě. -Všichni se rozvedli, jo? - Ne, že skončil ten punk už pro ně, nebo... že už je prostě tolik nevídám. - Takže ty by jsi chtěl, kdybys se třeba oženil někdy, tak bys chtěl zůstat.. - Furt stejnej. Ta holka by mě prostě musela brát, být taková jako já. - Musela by to bejt punkerka teda ideálně? - Punkerka hele ne, nemusela by to bejt punkerka, jako mohla by poslouchat muziku, nebo všechno tohle, ale já nevyžadujú, aby měla číro. Ona taky nemá číro ta holka, co jsem s ní byl.Xo ne, to já nevyžadujú. Museli bysme se tolerovat navzájem, všechno jo. Zase nechci... No co, punk, to je život, viď, to není na 5 nebo 10 let a pak konec. To musí bejt do smrti" (Lubor, 30 let). Luborův pohled na punk jako životní poslání je poměrně ojedinělý. Leckteří mladší punkeři doufají, že u punku zůstanou, budoucnost však nechtějí předvídat. Zatímco Muggleton [2002] u současných subkultur pozoroval tendenci k časté obměně subkultumí identity, u českých punkem se taková obměna setkává spíše s nesouhlasem. Jakž takž tolerovány bývají pouze přechody k spříz- ■ 1 tým subkulturám. Návrat do mainstreamu je nahlížen s despektem, příklon I ironacismu jako trestuhodný zločin. Obecně lze u tak atomizované subkultury, jakou český punk je, očekávat mečně pestrou směsici životních cest a osudů. Méně se dnes setkáváme s pří-p.uly „deviantních" punkem na pokraji společnosti a daleko častěji potkáváme punkery relativně úspěšně kombinující svou identitu s nároky světa, v němž 1 přes četné výhrady musí „přežít". Odlišný je i vztah dnešních punkerů k dro-1111. Méně konformní, více ostrakizovaná, ale také více propojená a nedosta- ■ ně informovaná punková subkultura 80. let si ve své osamocenosti pohráli.1 s drogami, které se jí obzvláště v roce 1987, kdy byl v Československu krátce .'..ilizován pervitin, začaly vymykat z rukou26. Dnes, kdy s drogami experimentuje podstatně širší společenské spektrum, se i drogy stávají pro punkery '■ně lákavé. Holdují jim v míře, v níž mnohdy nepředčí běžný vzorek soudobé mládeže. Díky větší informovanosti lze i u dnešních punkerů pozorovat zodpovědnější přístup k vlastnímu zdraví. Odklon od sebe-destruktivního pojetí in niku popisuje Markus: „Tady u nás v 80. letech bylo nemyslitelný, aby pankáč vypadal zdravě, Bebo třeba aby byl kulturista, nebo opálenej, to vůbec nepřicházelo v úvahu. ■ '.ik časem, první skejťáci u nás byli pankáči, který jezdili na Strahově a zároveň v lý stejný době první skejťáci byli v Karlovej ch Varech, který byli normálnější. Tady to byli jenom pankáči. No a pak jak najednou ti skejťáci začali vypadat ak než jako pankáči, začali nosit kšiltovky, kapuce a kraťasy. Tak najednou .'.u'iili ty lidi vypadat zdravěji. Opálený, začali bejt namakaný některý z nich, ■ikový jako zdravější. No ale fakt jako punkovej idol klučicí byl hubenej kluk, propadle], bílej, trochu špinavej" (Markus, 45 let). Markusem popsaný trend přímo souvisí s potřebou dnešních punkerů m binovat subkulturu s potřebami běžného života. Proto i ve vztahu k drogám volí spíše „střídmé" experimentování, někdy dokonce důslednou abstinenci. 1 1 r;\sto souvisí se „straight edge" přístupem hardcorové odnože punku, jehož /navači nekonzumují žádné návykové látky, včetně tabáku a alkoholu, a bý- ii vegetariány či vegany. Většina českých punkerů se ale vyznačuje spíše ex- Ĺ rozhovoru se Sidem Hoškem. 78 cesivní spotřebou piva. Podle Sáry jim v ní zahraniční punkeři stěží konkurují: „Myslíš, že je český punk něčím specifický? - Tak určitě svojí historií ovlivněnou komunistickým režimem. A možná v počtu piv vypitých na jednoho punkáče na akcích (smích). Většina cizinců, co jsme poznali, se vždycky podivují, kam ty piva mizí (smích)" (Sára, 25 let). Pivo punkeři ve velkém pijí dnes stejně jako dříve. Pivo je v Česku bezkonkurenčně nejlevnějším nápojem, a to nejen mezi nápoji alkoholickými. Konzumace piva udává charakter mnoha punkovým aktivitám i místům, na nichž se punkeři schází. Oblíbeným nápojem je také tzv. „houba" - mix Coca coly a vína. Alkoholové opojení přináší potřebnou míru deindividuace, která je jednou z cest k vzájemné družbě a nadhledu nad „nenáviděným" světem. Obecně lze tento nadhled a odcizení od většinové společnosti považovat za společný jmenovatel punkové identity, která jakoby se stala strategií umožňující v tomto světě přežít. Pro někoho se punková cesta v jeho životě stala hlavní dálnicí, pro jiné je jen jednou z mnoha odboček. závěr V úvodu jsem si kladla otázku, zda dnes ještě lze operovat s termínem subkultura, včetně pojetí punku coby jedné z jejích verzí. Osobně se domnívám, že koncept subkultury z naší společnosti nevymizel, podobně jako nemizí ani majoritní kultura. Stejně jako se v čase mění kultura, ani subkultury nezůstávají neměnné. Odchod komunismu znamenal pro punk i odchod společného nepřítele. Punk tím ztratil soudržnost, odhodlanost, nadšení a mnohá z původních témat. Přesto však i nadále vykazuje mnoho subkulturně specifických atributů. Po revoluci se naskytla témata nová, která v čase informačního přetlaku subkulturu podobně jako celou společnost tříští do mnoha často velmi odlišných táborů. Semknutost punku dnes existuje jen v časoprostorově atomizované podobě - v různých místech republiky a v různých časových obdobích se vyskytují a fungují různě velké a různými tématy a aktivitami propojené skupiny punkerů, které se mohou vymezovat i vůči sobě navzájem. Být punk proto dnes přirozeně znamená pro každého něco jiného. V době jeho nej většího „boomu" byla definice punkera poměrně jednoduchá; punke- 111 byl ten, kdo propadl novému hudebnímu trendu a vymykal se z šedé každodenní společnosti. Dnes existuje trendů mnoho, z nichž žádný není domi- Itntní. Lidé žijí v pestré společnosti a v materiálně-informačním nadbytku, l lédonismus současné na zisk orientované společnosti dal mnoha punkerům 11 lomenout na původně levicové ideály jejich hnutí, které zhyzdila gloriola toul i t ní minulosti Československa. Zároveň však právě mezi punkery nalézáme l „vizionáře", kteří buší na poplach před směrem, kterým se náš svět ubírá. K nim se přidávají další, podobně smýšlející jedinci, bez ohledu na subkulturní příslušnost. Punk v mnoha případech i nadále zůstává fenoménem dospíva- 11 mládeže, někdy zcela bezobsažným a jindy se přelévajícím v životní cestu .1 styl. Po třiceti letech své existence se punk, jakkoliv marginální, stal běžnou -' 11 částí naší společnosti. Lidé, kteří k punku inklinují, se v mnoha ohledech neliší od těch, kteří mu propadli o čtvrt století dříve. Zatímco dříve bylo těžké |e k punku dostat, dnes má punk bohatou konkurenci v mnoha jiných stylech .1 trendech. Dříve to byla jedna z mála možností, jak se odlišit a nalézt partu uel, dnes si lidé subkulturu vybírají podle vlastního vkusu, nebo podle přá-Itl, které znají. Jsou to právě přátelé, díky nimž jsou někteří lidé ochotni sub- 11I1 ury měnit. V subkultuře dlouhodobě zůstávají jen ti, kteří v ní mají přátele 1 kieří hlouběji internalizovali subkulturní podstatu své osobností. Tuto podliatu si přitom většina z nich utváří a vnímá subjektivně, maximálně pod vlivem uzavřeného okruhu přátel a známých. Dnešní punk se dělí na mnoho podskupin, ale lze vcelku j asně odlišit „punk hudební" a „punk názorový". „Punk hudební" se často týká jen hudby a určité módy, je mnohdy lyrický, apolitický a lidový. Často punk přetváří v hudbu líbivou pro mainstream a tím jej zařazuje mezi ostatní komerční žánry. Část tohoto iměru pochází z depolitizovaného punku 90. let, jinou jeho část lze vnímat l.iko reakci na „znormálnění" punku ve společnosti a poptávku trhu po určité formě „lidového punku". Kolem hudby se točí i „punk názorový", leč ten je především nekompromisně kritický, vyhraněný, méně lyrický, pro mainstream Bléně líbivý a tudíž stojící mimo komerci. Napříč oběma skupinami lze nalézt ■•kupiny nové i starší. Nejvýrazněji se podle tohoto dělení polarizují starší ročníky punkových příznivců. Z nich jedni se úspěšně etablovali do kapitalistické ■I mlečnosti a punk si ponechali jen jako víkendové povyražení, zatímco druzí si stejně jako dřív i nadále punk vnímají především jako hnutí flexibilně reagující na situaci ve společnosti a volající po lepším světě. Na tomto poli lze často pozorovat zmatenost dosud nevyprofilovaných mladších punkerů, kteří teprve až s časem a zkušenostmi zjistí, který směr je jim bližší, či zda vůbec v subkultuře jako takové setrvat. *EŠKE FfÍEETEKNO -POHYBLIVÉ PtfOSTOil AUTONOMIE? Y Ondřej Slačalek1 pro tebe znamená heslo dance before the police come? Mám s tím spojený... scénu ze zbitýho Czechteku 2005... Pro mě nejkrásnější lení tohohle hesla nastalo právě po prvním zásahu, když se policajti nakonec ■ 11 ekli a vrátili se do aut... byla tam jedna stěna ze soundsystému, která tam na louce hrála. Říkal jsem, co blbnete, policajti jsou pryč, začněte hrát. Ale zažil 111 tolik zásahů policejních, že jsem věděl, že to ještě není konec. Ale tak moc 1 111 si chtěl užít ještě před tím, než nás definitivně rozsekaj, pro mě to byl můj i lnější zážitek nafreeparty... To, že policajti se stáhli zpátky do dodávek, a na-nou začali všichni hrát a tancovat. Tak to bylo přesně Dance before the police Dme. Tancuj, dokud nepřijdou, protože teď fakt už přijdou." (Jakub, 29 let). ľit zákroku proti technoparty Czechtek roku 2005 publikoval sociolog Jan Kel-1 czi, že freetekno nepředstavuje alternativu oproti konzumním hodnotám, |le pouze jejich jiné vyjádření - „technokonzum" [Keller 2005]. Technoparty ■hledem k masivnímu užívání drog znamená „poněkud zvláštní vyústění li-lu-rálního individualismu" [tamtéž] v kolektivním hédonismu. Její rozehnání I Text vychází z výzkumu, který jsme prováděli s účastnicí subkultury vystupující pod nickem Emmma. Ta byla první čtenářkou, komentátorkou a kritičkou textu, který zrál v dialogu s ní. Původně měla být i jeho spoluautorkou, k čemuž nedošlo pro její odpor k podílu na objektifikaci subkultury podobným textem. Tato kapitola jí je věnována. 82 83