Téměř půlstoletí po jejím vzniku dostává český čtenář do kou knihu, která byla míněna jako aktuální „slovo do času" ■ ko analýza převratných dějů a jako proroctví o budoucnosti', která je j'žJiž za dveřmL Po téměř půlstoletí se může zdát, že Llýza byla mylná a že proroctví se nesplnilo. Že kniha zůstává jen dokumentem své doby, sklonku šedesátých let, doby nadějí- Té doby, ve které se zdálo, že svět opravdu spěje k Velké proměně, že nemožné se stává možným. Ukazovala k tomu znamení z nejrůznějších stran: Beatles, J. F. Kennedy, druhý vatikánský koncil, hippies, teologie osvobození, Solženicyn, Martin Luther King, Hans Kůng, pražské jaro, studentské bouře a v roce vydání knihy (1969) i Stonewall. Autor knihy Theodore Roszak (1933-2011), potomek polských emigrantů narozený již v Americe, školený historik a praktikující sociolog (či antropolog, či prostě myslitel; opravdu ještě někoho kromě grantových a akreditačních komisí baví škatulkování humanitních věd?), byl jedním z těch, kdo se pokoušeli najít tomu všemu společný klíč a blíže popsat onu doufanou Velkou Proměnu. Stojí přitom oběma nohama uprostřed oněch převratných dějů, jakožto občansky angažovaný akademik. Lze ho tedy nazvat v duchu chicagské školy1 ..zúčastněným pozorovatelem", který nezkoumá z objektivi-zujícího odstupu, nýbrž z potřeby porozumět tomu, čeho se i sám cítí součástí. A stojí zároveň, nebo se alespoň domnívá, ze stojí na konci přípravné fáze Velké Proměny. O řadě významných fenoménů šedesátých let praví hned na počátku knihy, že to už se stalo a že to nestačí a že je třeba jít dál - kam? „Kontrakultura", jejíž příchod Roszak předpovídá, má vze-)!t z generační proměny, která je v případě šedesátých let víc nez jen generační - je proměnou mentality, životního stylu a celé kultury. Proto „kontrakultura". Základními prvky kon-trakultury mají být osvobození tělesnosti (avšak to skutečné. ') Srov. Marta Kolářová, '/.koumánísubkultur od stolu i v terénu, in táž (ed.), Revolta stylem. Hudební subkultury mládeže v České republice (Praha: SLON, hlubinné - ne to povrchní, které nabízí komercializovaná erotika); nalezení nové religiozity se zdroji především v náboženských tradicích Dálného Východu;2 nové strukturování společnosti skrze síť nezávislých, zdola vytvářených komunit-a objevení nového vztahu k přírodě jakožto živé, celistvé skutečnosti, skrze niž lze poznat a prožít celistvost lidské bytosti Intelektuálními patrony kontrakultury jsou Herbert Marcu-se se svou syntézou Marxe a Freuda; Allen Ginsberg se svou vizionářskou poezií, oslavující extatické propojení tělesnosti a duchovnosti; Paul Goodman s konceptem „holistického" přetváření společnosti;3 a Mircea Eliade se svým znovudoce-něním „šamanského" vědomí předmoderních kultur. S Ginsbergem k zenu a s Eliadem k indiánským šamanům: Roszakovo rozhodné „vpřed" tedy má i aspekt „vzad". Jako každý projekt mentální a společenské revoluce má i svůj aspekt „reakční", historizující - totiž hledání kořenů a vzorů v zapomenutých či nedoceněných tradicích minulosti. Kon-trakultura v Roszakově pojetí se obrací proti antice a křesťanství jakožto součástem oné dominantní „kultury otců". Avšak, jeho vize kontrakultury se opírá o kontrakulturní prvky samotné antiky a křesťanství. Konkrétně používá dvě podobenství, jedno antické a jedno křesťanské. Antické je podobenství o kentaurech. Tyto divoké polo-zvířecí bytosti bývaly vyobrazeny na vlysech v Olympii i na dalších antických chrámech jakožto archetypální protivníci kultivovaných a racionálních, i v zápalu boje „plně lidských řeckých bojovníků. Pro Roszaka se však právě „kentaurska přírodnost a impulzivnost stává symbolem kontrakulturního návratu k přirozenosti, k „dionýství". Druhé je podobenství o raně křesťanských komunitách uprostřed pozdní římské říše. Ti, kdo se dobové vysoké kul- 2) Srov. Frédéric Lenoir, Setkávání buddhismu se Západem (Praha: Volvox Globator, 2002). 3) Srov. Václav Tomek, Žít a jednat v přirozenosti a svobodě! (Praha: Mani-bus propriis, 2011). Tato kniha obsahuje studii o Goodmanovi a překlady dvou jeho menších textů. dáli být nevzdělanými, polopomatenými a pověrčivými tU^e Z • přinášeli ve skutečnosti zásadně nový etický im-primpHznačně Roszak cituje výrok apoštola Pavla o zavrže-pU'Z "tské moudrosti a vyzvednutí „bláznivosti" - ten výrok, m S-Ve v Roszak zřejmě netuší, že se stal biblickým odůvodně-° nefenoménu jurodivých, této provokativní „kontrakultury" "'rostřed formalizovane státní zbožnosti Byzance a Moskvy.' Napn'č křesťanskými dějinami však vybírá jiné „kontrakulturní" osobnosti - Františka z Assisi, Janu z Arku, mystické a pacifistické hnutí kvakerů, ze svých současníků pak Thomase Mertona, amerického mnicha objevujícího paralely středověké monastické spirituality s buddhismem. Ovšem, z Mertona Roszak cituje - překlad taoistického klasika Čuanga... Od obsahu nelze oddělit ani Roszakův styl. Je to typicky „americký" styl evangelizátorský, zvěstovatelský, vzrušeně ohlašující „dobrou zprávu", jak ji od počátku amerických dějin po současnost ohlašovali kazatelé a evangelisté všech církví a skupin náboženských, kvazináboženských i protináboženských. Pokud Roszak kritizuje Timothy Learyho za to, že se stylizuje jako „Mojžíš", prorok nového náboženství' - není ve skutečnosti od jeho stylu až tak daleko. Rozdíl je arci v tom, že Roszak nevkládá do centra své »dobré zprávy" svou osobní zkušenost. Ta zůstává skryta jako implicitní pozadí jeho pozorování. Je to zkušenost amerického akademika, zažívajícího i přímo podporujícího krizi tradiční, "Patriarchální" výuky; Zrodu kontrakultury předcházela Rosza-k°va prvotina The Dissenting Academy (Rebelující univerzita, 1968). Je to zkušenost mírového aktivisty, působícího v Lon-dýně. A je to i zkušenost Kalifornie a speciálně San Francis-ka ~ této geologicky i duchovně seismické oblasti, této výsost-né laboratoře společenských experimentů, od zdejšího „exilu" 4) Srov. Sergej Ivanov, Blázni pro Krista - kulturní dějiny jurodství (Červe-"ý Kostelec- Pavel Mervart, 2015); srov. M. C. Putna, Moskevská duchovní hon'rakultura I- nezištníci, pravoslavní humanisté, jurodivi, in týž, Obrazy Zk"lturních dějin ruské religiozity(Praha: Vyšehrad, 2015), s. 89-102. 5) Srov Timothy Leary, Záblesky paměti (Olomouc: Votobia, 1996). beatniků v padesátých letech6 přes budování hippies čtvrť Haight-Ashbury po bouře na univerzitě v Berkeley - a po daľ' události, které už do knihy vstoupit nemohly.7 Právě Berkele ' se totiž stalo Roszakovým finálním akademickým působištěm V Berkeley Roszak napsal následující, na Zrod kontrakul tury volně navazující knihu Kde končí pustina? Politika a trans cendence vpostindustriálníspolečnosti (1972, česky 2005). Zde napsal i celou řadu dalších knih, některé společně se svou ženou Betty Roszak. Jeho poslední kniha se názvem svmbolic-ky vrací k ranému bestselleru: The Making of an Elďer Cultu-re (Zrod kultury stáří, 2009). Nejde ale jen o symbol. Úvahy o kultuře důstojného stárnutí, založené na altruismu a vzájemné pomoci (viz fenomén seniorského dobrovolnictví ve prospěch společnosti), jsou i konkrétně vztaženy ke generaci současných seniorů - těch bývalých rebelů šedesátých let. Tak to ostatně naznačuje i podtitul Reflections on the Future oj'America 's Most Audacious Generation (Reflexe nad budoucností nejodvážnější generace Ameriky). Roszakovy knihy jsou plné vizí a kalifornská zkušenost se zdá potvrzovat, že mnohé z nich žijí. Jenomže Kalifornie není svět. Jednou ze základních tezí Zrodu kontrakultury bylo, že ony jednotlivé tendence a jednotlivé komunity směřují k syntéze - k „sociální kohezi". Že kontrakultura skutečně vystřídá dotud vládnoucí kulturu, kterou Roszak nazývá „technokratickou". To se zjevně nestalo. Kontrakultura 60. a 70. let začala být vnímána jako historický fenomén, podrobený zkoumám odborníků.* Začala být i předmětem nostalgií - nebo také zob- 6) Srov. David Halberstam, Černobílé desetiletí. Padesátá léta a Spojené stály (Praha: Prostor, 2002); srov. John Tytell, Nazí andélé (Olomouc: Votobia, 1996). 7 7) Srov. Mick Sinclair, San Francisco. A CulturalandLiterary &W (Praha: Vyšehrad, 2010), s. 247-270. rhe JJ&OV. Peter Braunstein - Michael William Doyle, Imagine Mio"v'" ÍZr,cZ rculture ofthe 1960s and 70s (London -New York: razení notně ironických, viz Bertolucciho film Snílci (2003). Sám pojem „kontrakultura" vstoupil mezi desítky jiných pojmů do učebnic sociální a kulturní antropologie.9 Navíc, stalo se to, čeho se Roszak ve Zrodu kontrakultury obával metaforou o vosách, jež se slétají na cukrátko: Všechna kontrakulturnost šedesátých let, všechna ta touha po mystické zkušenosti, po splynutí s přírodou, po šamanech a zenových mistrech, se stala také objektem masové komerce, obchodu s pseudoduchovnem a šarlatánství. Onen nový náboženský proud, který Roszak ve Zrodu kontrakultury popisuje, dostal brzy jméno „New Age". Ale ten „nový věk" už dávno není ani „nový", ani se nezdá přinášet proměnu „věku". Zůstal mu právě jen ten styl - ta rétorika „dobré zprávy". Je ovšem otázkou, zda religiozitu New Age lze považovat za to hlavní, co z Roszakovy vize zůstalo. Její pokračování, vědomé či nevědomé, lze vidět i jinde. Roszak kupříkladu opakovaně zmiňuje Daniela Cohn-Bendita, jednoho z vůdců studentských rebelií sklonku šedesátých let. A právě Cohn--Bendit se později stal jednou z hlavních osobností Zelených -německého a celoevropského hnutí, které vneslo do politik} právě ony aspekty návratu k celostnějšímu vidění člověka a problémů světa. A když se zdálo, že Zelení se už příliš stali součástí mainstreamu - objevili se na evropské scéně Piráti: Ti, kteří se chopili média počítačové techniky nikoliv jako nástroje technokratické civilizace, ale jako nástroje společenské změny uvnitř ní. A nejsou to zdaleka jen Zelení a Piráti. Je to celé hnutí skupin a komunit, které jsou každá sama o sobě „subkulturou", „kmenem" (též slovo Roszakem oblíbené!). Dohromady vytvářejí cosi jako neoficiální a neorganizovanou platformu alternativních životních a estetických stylů, kterou možno označit za pokračování Roszakovy kontrakultury.10 Nezdá se, 9) Srov. Ladislav Hrdý, Václav Soukup a Alena Vodákova (eds.). Soaalm a kulturní antropologie (Praha: SLON, 1994). , 10) Srov. Ken Gelder (ed.), Subcultures. Critical Concepts m Media ana lu, turalStudie (London - New York: Routledge, 2007). 319 V by „kmonv ". .mi kdvly M nakrásně všechny spojily, nioh Iv proměnit celou společnost \.i\ ic. ani ony nejsou zdalek imunní vůči riziku komercializace. Naopak, „subkulturnost" či „kontrakulrurnost" může fungovat i jako výtečný obchod I artikl." ni Presto však vytvářejí ve společnosti přinejmenším alter nativní - chceme-li. kontrakultumí - prostor. V tomto smvs lu už Jcontrakulrura" není ani proroctvím o budoucnosti ani jen dokumentem autorovy současnosti. Stává se čímsi dalším-dědiemrn. Dědictvím minulosti, to jest projektů šedesátých Jet, k nimi se různé novější proudy hlásí, ať explicitně, nebo implicitně, at pod názvem „kontrakultury", nebo pod názw a slogany jinými. V modenu české tradici je bezpochyby nejoriginálnějším kontrakulturním fenoménem underground, shromážděný v době husákovské normalizace kolem I. M. Jirouse. Zatímco hlavni proud tehdejšího disentu pokračoval v tvorbě téže kultury, kterou vytvářel před svým vyhnáním z veřejné scény -underground se vědomě pokoušel vybudovat něco jiného. Něco. co Jirous nazýval „druhou kulturou" či „paralelní kulturou*. - Roszakovu knihu zřejmě neznal, vycházel však ze stejné kulturní mentality šedesátých let. Roszak užívá slov „disent1* a .disident* - v českém prostředí tomu však mnohem více odpovídá slovo „underground". Jádro duchovní originality jirousovského disentu spočíva v tom, ie spojuje onen radikálně anuestabhshmentový postoj nejen s řadou typicky „roszakovských" motivů - s touhou po komunitě, & inspirací beatniky, s „pohoršlivým" bohémskym životním stylem, s ekologismem i jistým „šamanstvím" ale také s vědomou inspirací v křesťanství v jeho kontrakulturních 11) Srov. Joseph Hearb - Andrew Potter, Kup st svou revoltu! 0 mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnaci silou ŕ Praha: Rybka Publishers, 2012). 12) Srov. Josef Sbnttá.), Alternativní kultura. Příběh české společnosti 19» g*** NLN, 2001); srov. Manin Pilař, Underground. Kapitoly m literárním undergroundu (Brno: Host, 2002). dobách." Pro underground je přitažlivé křesťanství na svém P° -ednicko-apokalyptickém počátku, křesťanství v různých ^storických zákrutech menšinovosti, protestnosti a pronásle-jjovanosti. xa podoba, v níž underground vidí předobraz své vlastní situace. prvotně jde tedy o pocit pronásledované komunity, stojící roti celému nepřátelskému světu, jenž se zdá blížit ke všeobecnému rozkladu a zničení. Mařenická kniha Pavla Zajíčka je asi nejsoustavnějším - a literárně nejzajímavéjším - záznamem úvah o podobnosti mezi raným křesťanstvím a undergroundem. Zápas undergroundu dostává skrze tuto podobnost metafyzický rozměr. Brabencovy a Zajíčkovy Pašijové hry velikonoční aktualizují Ježíšův velikonoční příběh jako podobenství o nejen fyzickém, ale i metafyzickém zápasu nejen undergroundu, ale i všech zápasících a marginahzovaných kontrakultur všech dob. Apokalyptický moment přitahuje an-droše i na české husitské tradici. Jirous se ve Zprávě o třetím hudebním obrození (1975) dovolává táborského chiliasty Martina Húsky a chiliastickým kazatelem nazývá i Pavla Zajíčka. Scházení se na neoficiální koncerty přirovnává k husitským „poutím na hory" před očekávaným koncem světa: „Jak jsme se přesouvali pustou krajinou, plno z nás zakoušelo intenzivně pocit, který někteří formulovali slovně. Připomínalo nám to chození na hory prvních husitů."14 Tento zájem o kontrakulturm křesťanství se nevylučuje se zájmem o různé „heterodoxie" - o kabalu, hermetismus, idealizovanou keltskou spiritualitu; o to, co lze v širším kontextu chápat jako prvky New Age. A nevylučuje se to ani s pochopením pro marxistického filosofa Egonda Bondyho a pro okázale touhačské texty Ladislava Klímy, po kterých Brabenec sahá vzápétí po textech biblických. Ostatně. Bondy se sice ozna- 13) Srov. M. C. Putna, Mnoho zemi v podzemí. Několik úvah o undergroundu a křesťanství, Souvislosti isw V č. 1. s. 14-32. V současnosti se připravuje 'rftí díl práce Česká katoličku literatura, ve které by i toto téma mělo být soustavné pojednáno. H) Kun M lirous. Magorův zápisník(Praha: Torst. 1997). s. 171. 320 321 čuje za ateistu, ale i u něj se ozvou motivy v jakémsi nejasném a jistě-ne-přímo-náboženském smyslu duchovní a chiliastické a velmi „roszakovské", jako v Plastiky zhudebněné básni Magické noci: „My žijeme v Praze to je tam kde se jednou zjeví Duch sám."'3 Tuto duchovní intenzitu undergroundu dobře rozpoznal i Václav Havel, vůdce onoho „tradičnějšího" disidentského proudu, sám však na jaře 1968 prošedší zkušeností „roszakovské" Ameriky a její opojné atmosféry volnosti a naděje na Velkou Proměnu. Havel v Dálkovém výslechu vyznal o undergroundu, že „kdesi v útrobách tohoto společenství, postoje a tvorby tušil zvláštní čistotu, stud a zranitelnost; v jejich hudbě byla zkušenost metafyzického hoře i touha po spáse."16 Po roce 1989 dochází k paradoxní „oficializaci" undergroundu, když se obnovení Plastici stávají jakousi dvorní kapelou prezidenta Václava Havla, která hraje mimo jiné ve Španělském sálu Pražského hradu. Dochází taktéž k jeho „his-torizaci", když se stává předmětem výzkumu historiků a péče literárních editorů (včele s nejzasloužilejším z nich, Martinem Machovcem). Leckteří z androšů ovšem chtěli nejen kanoni-zovat svou tvorbu z předchozí éry a nejen pokračovat v tvorbě ve stejném duchu, nýbrž také navázat komunikaci s nejnověj-sími alternativními kulturními proudy, v Cechách i ve svete. Příznačně přitom mluví spíš o „okraji" než o „podzemí". Revue Vokno, která vycházela v samizdatu od roku 1979 v redakci Františka Stárka Čuňase jako ústřední orgán undergroundu, v prvním legálně vydávaném čísle otiskuje mimo jiné ukázku z Roszakovy Kontrakultury\ V 18. čísle pak redakce hlásí: „Pokusíme se Vokno otevřít do všech směrů kulturně spole- 15) ThePlasticPeople ofthe Universe. Texty, ed. Jaroslav Riedel (Praha: Mata, 2001), s. 58. cenského okraje .. Chceme představovat na stránkách Vokna kulturní, ekologické, sociální, duchovní, psychedelické ale j sexuální disidenty. Geniální diletanty, postmoderní anti hr diny, invalidní sourozence, šílence subkultur, představitele menšin, konstruktivní anarchisty, devianty, abnormály a heretiky."17 Ještě později, v souvislosti s televizním cyklem Fenomén underground (2013), se v české společnosti svedl jakýsi spor o underground. Kdo má vlastně v současnosti právo hlásit se k jeho dědictví? Jsou to sami „staří androši" a později přistoupivší mladší členové téže komunity - nebo spíše ti, kdo se cítí v opozici vůči současnému „establishmentu", vzešlému z revoluce proti komunistickému režimu? Těmi, kdo si nově nárokují duchovní dědictví „undergroundovosti" či „paralelní kultury", aniž by sdíleli většinu politických, kulturních a náboženských premis „starého" undergroundu, jsou zejména mladší intelektuálové a umělci levicové orientace, gravitující kolem časopisů A2 a Tvar či kolem Deníku Referendum. Možná však je termín „underground" v tomto smyslu již zavádějící a obtížně přenositelný. Možná by řeč měla být spíše o dědictví kontrakultury.18 V tomto smyslu je Roszak u nás živější a pří-tomnější, než se zdá. 16) Václav Havel, Dálkový výslech, in týž, Spisy 4 (Praha: Torst, 1999), ;. 830. '?) Programové prohlášení, Vokno 18, 1990. , „fr„in,ltu- 18) V tomto širším smyslu jsem se pokusil vztáhnout pojem >nt"*u i na „marginalizované" a „apokalyptické" komunity, noho katolické tradici, srov. M. C. Putna (ed.), Hluboká. Kulturn, dejmyjedno* skrytého místa (Praha: Malvern, 2012). ra