1. MORFOLOGIE Pojem morfologie pochází z [1]řeckého μορφή, morfé, tvar + λογία, logia, nauka) a je součástí mnoha věd, jako je například lingvistika, biologie, astronomie, geomorfologie, archeologie, apod. Ve všech těchto vědách má morfologie jeden společný zájem: studium tvarů, procesů a útvarů. V biologii je to disciplína zabývající se studiem celých organismů,  morfologie rostlin je věda studující tvary a části rostlin, v astronomii se pak morfologie zabývá tvary astronomických objektů a v geomorfologii pak tento obor zkoumá tvary, procesy a útvary na zemském povrchu. Morfologie jako lingvistická disciplína se zaměřuje se na tvary slov, procesy slovotvorby a jejich výsledné tvary a podoby jejich celků či částí. Obecně se morfologií míní ta oblast gramatiky, která studuje povahu a chování morfémů, tedy minimální signifikativní (znakové) jednotky jazyka^[2]^1 nadané lexikálním či gramatickým významem.^[3]^2 V dějinách lingvistiky vyvinula dvojí pojetí morfologie. Morfologie v širším pojetí, která je zastávána zejména americkými deskriptivisty^[4]^3, zkoumá vnitřní výstavbu lexémů v plném rozsahu. Zahrnuje tedy jak vnitřní strukturu gramatické části slov (G-morfémy neboli gramatické morfémy), tak vnitřní výstavbu lexikální části slova (L-morfémy neboli lexikální morfémy), tvoření slov či pojmenování, derivaci (odvozování), kompozici (tvoření složených slov), kombinaci slov a další typy, zvláště konverzi (změna slovního druhu), abreviaci (utváření zkratek), apod. (viz níže kapitola o slovotvorbě). Tato část morfologie v širším smyslu se kryje částečně s předmětem lexikologie.^[5]^4 Morfologie v užším pojetí je pak vlastní evropské lingvistické tradici a zkoumá jen gramatické složky lexémů. Podle tohoto pojetí je pak možno chápat morfologii jako vědu, která se v podstatě kryje s flexí (neboli ohýbáním) slov, tedy s deklinací (skloňováním) a s konjugací (časováním), popř. i s komparací (stupňováním), zatímco jejich složky lexikální spadají do kompetence zvláštní disciplíny – tvoření slov – zahrnované do lexikologie.^[6]^5 V kontextu české didaktiky cizích jazyků je na morfologii pohlíženo zejména z toho úhlu užšího, tedy z úhlu strukturálně funkčního pojetí Pražské školy, kdy jsou popisovány gramatické kategorie jednotlivých slovních druhů, které tvoří nejobecnější kategorii, která se v morfologii rozlišuje. Specifičtějším přístupem je pak přístup, který vychází z teorie typologie jazyků, jejímž hlavním autorem je Vladimír Skalička. Podle jeho typologického modelu byly již popsány například gramatiky španělského a baskického jazyka.^[7]^6 Morfém Morfém je elementární jazykový znak, je to bilaterální jednotka (jednota označovacího a označovaného). ^[8]^7 Jde o minimální (abstraktní a systémovou) významovou a/nebo gramatickou jednotku, chápanou, má-li alomorfy, jako třídu alomorfů. Je pro něj charakteristická arbitrárnost formy ve vztahu k jeho významu či funkci.^[9]^8 Morfémy mohou být flektivní (nebo také gramatické či synsémantické) a lexikální (slovotvorné neboli autosémantické). Lexikální morfém (lexém) představuje základní plnovýznamový znak (označuje substance, kvality, děje, apod.). Existují dva druhy lexikálních morfémů: volné, anebo vázané. Morfémy lexikální povahy, které jsou volné, jsou autonomní a mají podobu slov. Jsou to jednotky graficky oddělitelné a přemístitelné (hoje „dnes“, aqui „tady“, pão “chléb“). Ty morfémy lexikální povahy, které jsou vázané, jsou svázány s jinými morfémy v rámci jednoho slov a jsou zapojené do vnitřní struktury lexému. Mohou se dále dělit na morfémy bázové a morfémy derivační. Morfémy bázové jsou zapojené do vnitřní struktury lexému a vytvářejí jeho lexikální základ (filh-a „dcera“, fal-o „mluví-m“, bo-a „dobr-á“, flor-es „květin-y“). Morfémy derivační jsou morfémy opírající se o morfémy bázové, k nimž připojují nějaký lexikální sém vytvářející příbuzný, ale přece jen nový lexém (papel-aria „papír-nictví“, com-por „složit“, saud-ável „zdrav-ý“) .Morfémy derivační se dále dělí na prefixy, interfixy a sufixy.^[10]^9 Morfémy (volné i vázané) dále rozdělujeme na autonomní a satelitní. Autonomní morfémy volné jsou morfémy lexikální povahy, které tvoří samostatný vnitřně dále nedělitelný lexém: hoje, aqui. Satelitní morfémy jsou pak morfémy gramatické povahy. Izolovaný obsah lexikálních morfémů se nazývá sémém.^[11]^10 Gramatický morfém je morfém synsémantický a představuje jakýsi pomocný znak, označující akcesorní vlastnost nebo okolnost nebo prostě jen gramatický vztah^[12]^11, a setkáváme se s ním v podobě jmenných a slovesných koncovek, které vyjadřují gramatické kategorie. Stejně jako v případě morfému lexikálního, i zde můžeme gramatické morfémy (G- morfémy) rozdělit na volné a vázané. Volné gramatické morfémy se nazývají satelitní a jsou to takové morfémy gramatické povahy, které se vyskytují v podobě graficky oddělitelných slov, kterým se také říká slova pomocná, neboli auxilianty. V portugalštině je to například člen, pomocné sloveso, předložka, apod. Vázané gramatické morfémy jsou pak morfémy desinenciální povahy a jsou to takové morfémy gramatické povahy, které zaujímají ve struktuře lexému místo za lexikální složkou. V jazycích flexivního typu^[13]^12 bývají realizované kumulovaně jediným exponentem. V případě jazyků aglutinačního typu^[14]^13 mívají podobu gramatických afixů. Je-li jich více, vytvářejí dohromady gramatickou složku lexému (gramatém).^[15]^14 Vzhledem k tomu, že většina morfémů má několik alomorfů (různého fonémického složení), můžeme chápat morfon jako množinu fonémických (včetně nulových) realizací jednoho morfému. Lexikální morfémy lze klasifikovat jak z hlediska jejich obsahu (viz výše), tak i z hlediska formální povahy jejich realizací, na dva typy či submorfy: kořeny R a formanty F. Kořeny neboli kořenové morfy, implikují základní složku významu lexému a můžou být volné - autonomní (hoje, aqui, pão) nebo vázané – bázové (filh-a, trabalh-ei). Derivační afixy (a), neboli formanty, se realizují jako derivační předpony či přípony, upřesňují a dotvářejí význam lexémů a jsou pouze vázané, mohou se tedy vyskytovat pouze ve spojení s kořenem (viz výše morfémy vázané derivační). Mezi ty lexikální afixy se řadí již jednou zmíněné sufixy, prefixy, infixy a interfixy. Sufix je přípona a následuje za kořenem slova. Prefix je předpona a předstupuje před kořen slova. Infix je konsonantický afix vstupující do kořene, mezi hlásky vytvářející kořenový morf. Interfix je traxfix, tvořený fokály, jež vstupují mezi kořenové konsonanty. (v semitohamitských jazycích). Uveďme nyní pár příkladů slov s vázanými morfémy. V českém slově strojopisným - je stroj a pis lexikální morfém nesoucí základní význam slova ([16]kořeny [17]slova), „-o-„ je spojovací morfém, který spojuje části složeniny ([18]vpona), - „-ný„ je odvozovací (derivační/slovotvorný) lexikální morfém, který pozměňuje původní význam slova ([19]přípona) a „-m“ je flektivní (ohýbací) gramatický morfém, který určuje pád slova ([20]koncovka skloňovací neboli deklinační). V portugalském slově cháleiras (množné číslo podstatného jména konvice na čaj), je „chá-“ kořenem, tedy morfémem nesoucím význam slova, „-l-„ spojuje kořen a sufix, „-eira-“ je odvozovací morfém nesoucí význam nádoby (stejně jako cafeteira-kávovar), a „s“ je jmennou koncovkou, jde o flektivní gramatický morfém, který určuje množné číslo. Mnohé morfémy se realizují několika různými způsoby, které představují alomorfy (varianty nebo možné realizace). Distribuce alomorfů (variant morfémů) je řízena buď morfologicky, nebo fonologicky. V prvním případě mluvíme o alomorfech prvního řádu: výběr konkrétního alomorfu je diktován morfémickým okolím (příslušností sousedních morfémů do určité třídy, resp. jejich významem). V druhém případě mluvíme o alomorfech druhého řádu: výběr je diktován fonemickým okolím (formou=fonémickou realizací sousedních morfémů). S alomorfy 2. řádu se ve větší míře setkáváme v uralských a altajských jazycích, kde značná část gramatických morfémů má 2-4 alomorfy (sufixy), jejichž distribuce souvisí s tzv. vokální harmonií.^[21]^15 Alomorfy jednoho morfému mohou mít zcela různou fonémickou podobu. Jde o tzv. supletivismus, se kterým se setkáváme například při stupňování nepravidelných adjektiv nebo adverbií (dobrý-lepší, bom-melhor-ótimo), nebo ve flexi pomocných sloves ( být-jsem).^[22]^16 Zpravidla se varianty jednoho kmene nebo kořene liší od sebe jen jednou souhláskou nebo samohláskou. Takovéto střídání souhlásek nebo samohlásek v různých variantách jednoho kořene (kmene) se nazývá alternace.^[23]^17 (např: dormir-durmo „spát“, „spím“, nebo vestir-visto, „obléci se“, „oblékám se“ apod.) V indoevropských jazycích se setkáváme s plurisémií morfů; kdy jeden gramatický morfém může mít několik významů, tak například v češtině může koncovka -a být nositelem významu nominativu, ale také genitivu singuláru: žena/pána. V portugalštině například koncovka „-es“ může mít dokonce 5 významů: plurální význam u nominální flexe, význam 2. osoby jednotného čísla indikativu i konjunktivu přítomného času, význam 2. osoby ohebného infinitivu i konjunktivu futura. Některé gramatické morfémy mají tzv. nulovou realizaci^[24]^18 Např. u tvaru „žen“ je realizován 2. pád nulovým morfémem (nulovou koncovkou). Nebo v případě portugalského slova tórax „hrudní koš“ je plurál také realizován nulovým morfémem (o tórax „hrudník“, os tórax „hrudníky“). Gramatický morfém může vykazovat tzv. fúzi, tedy je nositelem dvou či více významů zároveň. Příkladem může být česká koncovka -ám ve slovním tvaru ženám, která realizuje morfém čísla i pádu. Takovému spojení více gramatických afixů se říká gramatém.^[25]^19 Portugalština takovéto koncovky tvořené na základě realizace fúzí také vykazuje, ale ne v pádové deklinaci. Můžeme ji spíše nalézt ve slovesné flexi. Jako příklad můžeme uvést falei, kde je -ei nositelem gramatického významu osoby, čísla, času i způsobu (1. osoba, jednotného čísla, čas minulý, způsob oznamovací). Metodou substituce zjišťujeme, kterými jinými morfy lze zkoumaný morf v dané pozici nahradit, V českém slově učitele, kde je kmen „učitel“ a afix „e“ vidíme, že můžeme afix „e“ zaměnit za jiný, například „-i“ nebo „-em“ s tím, že pozměníme jeho pád a syntaktickou funkci a mezi nimi pak existuje vzájemný vztah volné kontrastivní distribuce. V portugalštině tak můžeme nalézt kontrastivní distribuci například u slovesa falei, kde slovesnou koncovku „-ei“ lze nahradit koncovkami: -o; -ei, -ava,-ara, -arei,-aria, -asse,-ar, jde tedy o realizaci různých morfémů 1. osoby jednotného čísla s tím, že se mění jejich časové reference, které se tak kladou do kontrastivního vztahu. Dalším typem distribuce je komplementární distribuce. Ta může nastat v případě, že pro jeden gramatický jev existuje možnost realizace prostřednictvím vícero morfů: mohou to být alomorfy jednoho morfému. V českém jazyce se můžeme setkat například s několika alomorfy čtvrtého pádu mužského rodu jednotného čísla: učitele; žáka; předsedu. V portugalštině se můžeme setkat s alomorfy například v případě množného čísla podstatných jmen: -s, -es, -is, -éis ,-ões, -ão, -ães, -0- ( cafés „kávy“, professores „profesoři“, funis „trychtýře“, papéis „papíry“, corações „srdce“, cidadãos „občané“, cães „psi“, atlas „atlasy“). Kombinatorika morfémů Morfémy se mohou ve slovech různě kombinovat. Při tvoření slov jde buď o kombinaci prostou, anebo s průvodní hláskovou změnou. K tomuto jevu vedly syntagmatické hláskové změny ve spojení určitého morfu s různými jinými morfy. Alternace souhláskové a samohláskové jsou tudíž důsledkem hláskových změn různého stáří. Někdy také může dojít ke splývání morfů – zejména k zániku morfematických švů mezi kořenem a formantem a mezi formantem a gramatickým sufixem.^[26]^20 R + 0 les, lov, ruka, (kmen – slovní základ - tvoří holý kořen bez slovotvorné přípony) bosque, caça, mão, R + F caça-dor – lov-es Ra, Raa, Raaa knih-ovna -livra-ria-u, kniho-ovn-y- livra-ria-s aR, aaR, aRa pře-krás-ný – super-bonit-o. R + R kompozita, složeniny a) bez derivační přípony (R+R) aguardente „kořalka“ b) s derivační příponou (R+R+F) vaivéns „sběhy“ Slovní zásoba: morfologie morfologia, f. lingvistika linguística f. morfém morfema, m. lexikální morfém morfema lexical gramatický morfém morfema gramatical kořen radical m. (volný) kořen raíz f. (vázaný) afix afixo m. sufix sufixo,m. prefix prefix,m. infix infixo ,m. Cvičení:  1. Ke kterým typům morfémů patří slova: hoje „dnes“, aqui „tady“, pão “chléb“:  2. Definuj a označ ve slovech filha, falo, boa, flores bázové morfémy.  3. Definuj a označ ve slovech papelaria, compor, saudável derivační morfémy.  4. Rozděl slova podle typu kořenu na slova s kořenem vázaným a volným: hoje, aqui, pão, fiho, trabalhei.  5. V portugalském slově cháleiras označ kořen, odvozovací morfém a flektivní morfém.  6. K jaké alternaci dochází ve slovesech dormir, vestir?  7. Jak je realizován plurál u slova tórax?  8. Jaké alomorfy plurálu substantiv existují v portugalštině?  9. Uveď ke každému vzorci příklad kombinace morfémů: R+0, R+F, R+a, a+R+a. 10. Uveď ke každému vzorci příklad kombinace morfémů: R+R. [27]1 (Erhart 2001:66) [28]2 (Čermák 1994:96). [29]3 Jde o zaměření [30]jazykovědy nikoliv na normativní mluvnici, ale na [31]deskripci či popis skutečného fungování jazyka. [32]4 (ibidem). [33]5 (ibidem) [34]6 (Čermák Zavadil 2010:133). [35]7 (Erhart 2001:67). [36]8 (Čermák 1994:97). [37]9 (Zavadil, Čermák: 2010:27). [38]10 (Erhart 2001:67). [39]11 Ibidem. [40]12 Flektivní [41]jazyk vyjadřuje [42]gramatické funkce pomocí [43]flexe (ohýbání), tj. [44]skloňování a [45]časování, [46]předpon a [47]přípon. [48]13 Aglutinační jazyk používá pro vyjádření gramatických funkcí [49]afixy (tj. [50]předpony, [51]přípony a [52]vpony), které se přidávají ke [53]kořenovému slovu. To je i rysem [54]flektivních jazyků, ale na rozdíl od nich označuje jeden aglutinační afix většinou právě jednu gramatickou funkci. Například v [55]češtině (flektivní jazyk) ve slově kozlů označuje přípona -ů současně [56]množné číslo a [57]2. pád. Naproti tomu v [58]maďarštině (aglutinační jazyk) ve slově szomszédokra („na sousedy“) přípona -k (-o- je [59]epentetický vokál) označuje množné číslo a další přípona -ra označuje pád odpovídající české předložce „na“. [60]14 (Čermák, Zavadil:2010:28). [61]15 (Erhart:2001:71). [62]16 Ibidem. [63]17 Ibidem. [64]18 (Erhart 2001:66). [65]19 (Čermák, Zavadil 2010:28) [66]20 Formálně má kořen značku R, formant značku F, afix značku a.