Metafyzika α

[993β 23] Cílem (τέλος) teoretického zkoumání je pravda, cílem praktického čin, [praktická
zkoumání] se totiž soustředí na vztahy [mezi příčinami], nikoliv na příčiny samy o sobě; zabývají
stávajícími souvislostmi mezi nimi. My ovšem nemůžeme znát to, co je pravdivé, aniž bychom znali
jeho příčinu. Musíme znát právě to, od čeho je vše ostatní odvozeno [jako ze své příčiny] (tak jako
je oheň nejteplejší a je příčinou tepla všech ostatních věcí), to je totiž nejopravdovější a je
příčinou pravdivosti ostatních věcí. Právě kvůli tomu jsou věčné příčiny nejopravdovější (nejsou
jen pravdivé, neboť ony jsou příčinou existence ostatních věcí, nikoliv naopak), a tak se
jednotlivé věci totožně vztahují k pravdivosti i k existenci.

[994α] Je ovšem zřejmé, že existuje nějaký počátek, že tedy příčiny daných věcí nemohou být
neomezené ať už z hlediska posloupnosti či pojmového určení. Stejně tak není možné, aby se
neomezeně postupovalo z hlediska látky (aby se například tvrdilo, že maso pochází ze země, země ze
vzduchu, vzduch z látky a tento řetězec se nezastavil), ani z hlediska počátku pohybu (že se člověk
hýbe na základě vzduchu, vzduch působením slunce a slunce působením sváru, který nemá počátek), do
nekonečna nelze postupovat ani z hlediska účelu (že se například člověk prochází, aby byl zdráv,
chce být zdráv, aby byl blažený, blažený chce být pro něco dalšího a tak se účel nezastaví), právě
tak ani z hlediska esence.

[994β 9] Účelem a cílem je pak to, „pro co“ a „za jakým účelem“ se konají jiné věci a tento účel je
krajní, neplyne do nekonečna, pokud by totiž nebyl konečný, nebyl by to účel. Ti, kdo takové
nekonečno předpokládají, nevědomky zbavují dobro jeho povahy. Nikdo by přece nijak nejednal, kdyby
nehodlal dospět ke konci, přinejmenším by takové jednání bylo nerozumné. Kdo je rozumný a jedná
kvůli něčemu, vždy nachází hranici právě v tomto, neboť tou hranicí je účel.

Ani esenci by ovšem nebylo možné vymezit neustále narůstajícím množstvím výrazů.  To, co něčemu
předchází, v sobě vždy zahrnuje to, co následuje, ale následující v sobě nezahrnuje předcházející;
pokud by tedy nebylo nic prvního, nebylo by také nic, k čemu by se [první] takto vztahovalo [jako
ke svému důsledku]. Ti, kdo takto hovoří o nekonečnosti, znemožňují tím i vědění, neboť, když nelze
dospět k ničemu neměnnému, nelze nic vědět. Stejně tak není možné nic poznávat, jak by totiž něco,
co je bez konce umožňovalo myšlení? Není tomu tak jako u přímky, kterou lze dělit, aniž bychom se
zastavili; něco promyslet vyžaduje v dělení ustat (ani ten, kdo nekonečně dělí přímku, nespočítá
úsečky). K tomu, co se pohybuje, je ovšem nutné vždy počítat látku. Nic neomezeného také nemůže
existovat, pokud by totiž existovalo, právě tím by se neomezené omezilo. Kdyby bylo také různých
druhů příčin neomezené množství, nebylo by možné poznání. Neboť teprve, když chápeme její příčinu,
domníváme se, že jsme věc poznali a v omezeném čase není možné projít příčiny, které stále
přibývají.

Otázky:

1.       Na základě čeho je možné nabýt vědění?

2.       Jaká je souvislost příčiny a pravdivosti (případně opravdovosti)? Tj. V jakém smyslu se
věci totožně vztahují k pravdě a existenci?

3.       Z jakého důvodu nemůže účel postupovat do nekonečna? Proč to odporuje samotnému konceptu
účelu?

4.       Proč v podstatě nemůže nic neomezeného existovat?

5.       Pokuste se vysvětlit vztah mezi věděním a neomezeností.