Bibliografický údaj:

Ivo Pospíšil: Srdce literatury. Alois Augustin Vrzal. 43 strany. Brno 1993.








 Srdce literatury:


 Alois Augustin Vrzal

 (1864 - 1930)




 I v o P o s p í š i l




 Brno 1993


 O B S A H

Úvod...................................................

I. Životní křižovatky - korespondence - pozůstalost

 - knihovna ..........................................

II. Překládání a literární historie...................

III. Vrzal a dnešek ................................

Poznámky.............................................

Výběrová bibliografie ...................................

Ąe ˛»e...............................................

Summary..............................................









 Ediční poznámka

 Osobnosti a díla Aloise Augustina Vrzala se týkají dvě studie, které jsem publikoval v roce 1992:
Alois Augustin Vrzal a jeho duchovní dědictví (Universitas, Brno 1992, 6, 27-30) a A. A. Vrzal: A
Catholic Vision of Slavonic Literatures (Slovak Review 1992, vol. 1, n. 2, Bratislava, 166-171).

 V denním tisku jsem dále publikoval tyto úvahy a materiály:

Rusista Alois Augustin Vrzal. Lidová demokracie 1. 11. 1991, 5.

Alois Augustin Vrzal podruhé . Lidová demokracie 10. 12. 1991, 5.

Ruský dopis na Moravu. Lidové noviny, příloha Moravské listy,

9. 3. 1993, IV.

 Ruské texty (kromě resumé), stejně jako bibliografické údaje v ruštině, jsou přepsány do latinky
podle zásad odborné transliterace.







 Úvod

 V době, kdy naše slavistika obecně a rusistika zvláště

prožívají nelehká léta, stojí za to připomínat činy, které se

podílely na utváření slovanské kultury ve středoevropském

prostoru. V tomto směru vykonal velký kus práce benediktinský

mnich z Rajhradu, později farář a moravský slavista a rusista, literární historik a překladatel
Alois Augustin Vrzal (1864-1930). Studie o jeho činnosti může být proto pokládána na jedné straně
za příspěvek k poznání určité fáze česko - ruské vzájemnosti, kulturního života Moravy na přelomu
19. a 20. století, na druhé straně přínosu katolické inteligence. Není to ovšem pokus o portrét
osobnosti - tyto portréty již vlastně vznikly v desátých a dvacátých letech našeho století a
napsali je postupně Vrzalův přítel P. Ignát Zháněl, autor stati P. Augustin Vrzal (A. G. Stín) v
časopise Náš domov (Brno 1914), J. Jasan (Augustin Vrzal, Náš domov, Brno 1924, č. 6, s. 121 -
123), nejobsáhleji pak Valerij Vilinskij (Vilinský), syn profesora Masarykovy univerzity a
zakladatele brněnské rusistiky Sergije Vilinského, v čas. Archa (roč. XVII, Olomouc 1929, sv. 3, s.
229-258; stať obsahuje i Vrzalovu bibliografii).1 Kromě základních životopisných dat mně šlo
zejména o doplnění některých fakt z Vrzalovy pozůstalosti (korespondence),

o koncepci jeho překladatelské aktivity a o jeho pojetí ruské literatury, jak je vyjádřil v
několika příručkách, které byly už ve své době hodnoceny rozporně. A především bych chtěl alespoň
naznačit odpovědi na otázky po smyslu Vrzalovy práce v našem století: zda jeho překladatelské a
literárněhistorické pojetí je odsouzeno stát se pouhým dokumentem své doby, dokumentem, který sice
občas budeme

s pietou připomínat, ale k němuž se už de facto nebudeme nikdy vracet. Jde tedy o životnost,
životaschopnost jeho odkazu. Je to bolestná otázka, kterou však nemůžeme nepoložit, je to otázka
plná skepse i víry: kolik životních osudů a tvůrčí práce už upadlo v naprosté zapomnění! Je však
toto zapomnění opravdu naprosté, trvalé a věčné? Co o tom můžeme vědět? Pro moderní lingvistiku,
teorii překladu či translatologii a literární vědu sklonku 20. století byl Vrzal vpravdě pouze tím,
kdo snáší materiál a nezajímá se příliš o literární tvar, stejně jako později jiný brněnský
literární historik Josef Jirásek bývá odbýván podobnými zlehčujícímu úsměvy. Jak Vrzal, tak Jirásek
se však pokusili o syntetický obraz ruské literatury, nasytili jej tehdy jen obtížně dostupným
materiálem a také vlastními informacemi z první ruky (Vrzalovy autografy některých ruských
spisovatelů). Přiznám se beze studu a naopak s trochou nostalgie a hrdosti, že Vrzalovy a Jiráskovy
práce mě jako studenta uváděly do tajuplných dějů ruské literatury úplněji, barvitěji, snad i
pravdivěji, bez "povinných" klišé než mnohé (jistě ne všechny) spisy renomovaných vědců. Silná
emoce může sice na jedné straně zkreslit poznání literatury, na druhé straně ji však může jinak, v
jiné rovině více přiblížit: Vrzal sdílel pozitivistickou metodu, ale současně ji svou letorou
živelně spojoval s etikou a intuitivním vciťováním - byl ostatně dítětem přelomu století. Snad i v
tomto pocitu nesplaceného dluhu spočívá vstupní motivace tohoto skromného

zamyšlení.

 Michail Bulgakov dal pronést v Mistrovi a Markétce větu o rukopisech, které nehoří, a Michail
Bachtin psal o významech, které se po vložení do literatury mohou ve "velkém čase" vzkřísit.
Vrzalovo životní dílo obsahuje podněty, z nichž některé - po desetiletí zasuté pod jinými metodami
a přístupy - začínají být nyní, v jiných souvislostech, viditelnější. Ani kritické posouzení nemůže
znamenat jednoznačnou klasifikaci jevu, ale mělo by spíše vyzvedávat a dílem modelovat ty prvky,
které mohou být i v přítomné době nosné, inspirativní nebo alespoň provokující, vybízející k novým
otázkám a odpovědím.

 Děkuji svým předchůdcům, kteří se A. A. Vrzalem zabývali: kromě jmenovaných především doc. J.
Mandátovi (zemřel 1986), který uveřejnil podstatnou část Vrzalovy korespondence s ruskými
spisovateli. Jim všem - stejně jako pracovníkům Zemského archívu v Brně, vydavateli dr. Františku
Šalé a dalším, kteří vydání podpořili - vyjadřuji hlubokou vděčnost.









I. Životní křižovatky - korespondence - pozůstalost - knihovna

 Alois Vrzal se narodil v Popovicích u Kroměříže 14. dubna

1864 jako deváté dítě rolníka Jana Vrzala (rodina měla celkem

12 dětí, tři synové dostali akademické vzdělání: dva

vystudovali teologii, jeden práva). Jednotřídku navštěvoval Alois Vrzal v letech 1870-1876 v
Ratajích, české reálné gymnázium v Přerově. Tam maturoval roku 1884 - během studia si finančně
vypomáhal kondicemi.

 V jeho pozůstalosti, která se nyní nachází v Zemském archívu v Brně ve složce E 6 (kartóny 236,
237, 238 - benediktíni Rajhrad) se zachovalo maturitní vysvědčení se

samými výbornými (kromě němčiny). Na radu svého středoškolského profesora Františka Bílého vstoupil
do rajhradského kláštera, tehdy důležitého centra katolického kulturního dění, dne 8. září 1884
přijal zde jméno Augustin. Po jednoročním noviciátě studoval v Brně teologii, další tři roky pak
soukromě. Na kněze byl vysvěcen roku 1889. Čtyři léta pak působil jako lektor církevních dějin a
církevního práva v Rajhradě, roku 1893 se stal kooperátorem v Domašově, posléze farářem v
Syrovicích, do roku 1929 působil v Ostrovačicích. Po vypuknutí první světové války se A. A. Vrzal
dostal pod dohled rakouských úřadů (na základě udání): přicházely mu ruské knihy a časopisy. Podle
svědectví P. Václava Pokorného vedly návštěvy četníků na syrovické faře a dozor hustopečského
hejtmanství bojácného Vrzala k tomu, že se naprosto přestal věnovat překládání z ruštiny a začal
studovat jihoslovanské písemnictví. V. Pokorný má za to, že právě v té době byly zničeny (či dobře
uschovány?) dokumenty značné historické hodnoty (např. korespondence s M. Gorkým, dopisy ruských
autorů a jejich stručné životopisy, o něž Vrzal žádal). Ze všech dokumentů zůstalo jen torzo, které
bylo a je postupně publikováno. Roku 1916 byl Vrzal jmenován konsistorním a roku 1928 biskupským
radou. V duchovní správě pracoval celkem 36 let.

 V deníku, který je nyní uložen v Zemském archívu v Brně, píše: "3/3 1893 odešel jsem z kláštera do
Domašova za kaplana, 29/6 1904 odešel jsem z Domašova a 3. července 1904 převzal jsem faru v
Syrovicích. 30/3 1916 rozloučil jsem se se Syrovicemi a převzal jsem 30/3 faru v Ostrovačicích,
kdež jsem pobyl do 20/8 1929. Dne 11. července 1923 byl jsem operován ve státní nemocnici v
Bratislavě na zastaralou (od 1898) kýlu dr. Kostlivým. Kýla se však asi za rok znova objevila.
Zánět hlasivek trápil mě od r. 1893, hledal jsem pomoci lékařské v Rosicích, ve Vel. Bíteši a u
Hejny (krční lékař) v České ul."

V deníku psaném na samém sklonku života (Vrzal umírá 1930), je také zachycen počátek jeho práce v
oboru, který ho proslavil: "Překládat z ruštiny jsem začal 1890 a uveřejňoval jsem překlady v
Besídce, příloze to Obecných novin, v Mor. Orlici, Zlaté Praze a ve Večerních novinách pod
pseudonymem A. G. Stín, pod nímž jsem také uveřejňoval Historii literatury ruské XIX. století."
Deník Aloise Augustina Vrzala - fragmentární pramen poznání posledních let života literárního
kritika, historika a překladatele - je knížka kvartového formátu o rozměru 20 x 16 cm, vázaná v
měkkých deskách, papír je čtverečkovaný, číslování stran 1 - 127, přičemž strany 1 - 4 chybějí.
Deník - kromě zmíněných partií - obsahuje většinou soupisy překladů a postup práce. V kartonech
Vrzalovy pozůstalosti uložených v Zemském archívu najdeme text dvou přednášek pronesených v
brněnském alumnátě na výzvu kanovníka dr. Josefa Pospíšila roku 1899. Jde o Základní známku nové
ruské literatury (položka E 6 Dn 23/4), soupisy překladů, výstřižky z novin (ohlasy na Vrzalovy
literárněhistorické práce a překlady), výtisk Přehledných dějin nové literatury ruské (Brno 1926),
rukopisy literárněhistorických prací, osobní dokumenty, brožury, popis cesty do Svaté země (1910),
rukopisy překladů (mj. z V. G. Korolenka a D. N. Mamina-Sibirjaka), přednášku Náboženství F. M.
Dostojevského, ruské emigrantské noviny Vozroždenije vydávané v Paříži se statí Valerije Vilinského
(syna zakladatele brněnské rusistiky prof. Sergije Vilinského - noviny jsou z 6. února 1928, stať
se jmenuje Češi o nás a pojednává mimo jiné o aktivitě A. A. Vrzala) a složky korespondence.

 A. Vrzal věnoval 36 dopisů 22 ruských spisovatelů 19. a počátku 20. století Slovanskému semináři
filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (nyní v Ústřední knihovně FF). Sergij Vilinskij
pak publikoval dopis A. P. Čechova a 3 dopisy V. G. Korolenka, jimž přikládal značnou
literárněhistorickou hodnotu.2 Méně významná část korespondence, která zůstala v pozůstalosti v
Zemském archívu v Brně, nebyla dlouho publikována. Mezi Vrzalovými korespondenty, které žádal o
stručnou autobiografii pro své dějiny ruské literatury, byli, kromě uvedených, také A. I. Ertěl, G.
A. Mačtet, S. I. Gusev-Orenburgskij, A. A. Izmajlov, I. A. Salov, A. M. Skabičevskij, B. Zajcev, R.
I. Sementkovskij, M. Vs. Krestovskaja, I. N. Potapenko a K. V. Nazarjeva. Kromě nich najdeme mezi
dopisy a korespondenčními lístky texty významných českých kulturních činitelů. Patřili k nim
nakladatel a vydavatel J. Otto, Vojtěch Martínek, Jaroslav Kvapil a K. Dostál-Lutinov. Lví podíl na
vydání podstatné části Vrzalovy ruské korespondence má brněnský rusista doc. Jaroslav Mandát, který
s Vrzalovou pozůstalostí pracoval v 60. a 70. letech. Výsledky uveřejňoval jednak ve Sborníku prací
filozofické fakulty brněnské univerzity, jednak v časopise Čs. rusistika: byl to dopis D. N.
Mamina-Sibirjaka, autobiografie A. I. Ertela, dopisy S. Guseva-Orenburgského, jehož díla Vrzal
překládal, dopisy B. K. Zajceva. J. Mandát publikoval kromě toho dva souborné články o Vrzalově
korespondenci.3

 Zatímco Vrzalovi významnější ruští korespondenti, jako byli výše uvedení, včetně A. P. Čechova a
V. G. Korolenka, jsou dostatečně známi a jejich listy Vrzalovi - pokud byly dostupné - byly již
publikovány, zůstávají tu ještě jakoby méně důležité dopisy, které však můžeme pokládat alespoň za
významné marginálie. Na prvním místě stojí autobiografie Rostislava Ivanoviče Sementkovského
(Antarova), významného ruského publicisty, politického komentátora a literáta druhé poloviny 19.
století. Jádro jeho prací vzniká od 90. let, má samostatné heslo v Ottově slovníku naučném (jeho
autorem je překladatel Karel Štěpánek). V roce 1897 vyšla jeho rozsáhlá studie k Úplným sebraným
spisům N. S. Leskova psaná z pozic pozitivismu tainovského ražení (race, moment, milieu). V
autobiografii, kterou publikujeme v úplnosti, se Sementkovskij nezmiňuje zdaleka o všech svých
publikacích; doplňující informace nám může poskytnout ruský encyklopedický slovník z roku 1900, kde
najdeme kompaktní portrét našeho korespondenta (z ruštiny přel. ip): "Stoupenec umírněně pokrokové
linie. Sementkovskij je nepřítelem stranického extrémismu a stejně ostře vystupuje proti Katkovovi
i proti vyznavačům idejí 60. let. Jako k protiváze jejich širokých programů se přimkl k teorii
"malých věcí" (nebo "drobných kroků") jako k nejlepšímu způsobu etablování ruské kultury na pevném,
prakticky realizovatelném základě. Sementkovskij je zastáncem co nejširší tolerance ke všem
národům, které jsou součástí ruského státu, ale spolu s tím přikládá velký význam upevnění ruské
prestiže a vnější velikosti Ruska. Jako jeden z prvních (už na konci 70. let) vyslovil myšlenku
francouzsko-ruského spojenectví, kterou zvlášť důsledně prosazoval v politické rubrice Novostí a
souborně v knize V očekávání války, již publikoval pod pseudonymem Ratov. Kniha byla ihned
přeložena do francouzštiny a upoutala velkou pozornost jak francouzského, tak německého
(nepřátelsky naladěného) tisku." 4 Je zřejmé, že Sementkovskij Vrzala později zaujal nejen jako
milovník N. S. Leskova, ale také jako humanistický, pragmatický publicista usilující současně o
toleranci i velikost Ruska - to muselo proslovansky naladěnému Vrzalovi imponovat. Dopis R. I.
Sementkovského A. Vrzalovi je napsán na čtvrtce nelinkovaného papíru o rozměru 22 x 17,5 cm po obou
stranách psacím strojem. Místy jsou rukopisné opravy pisatele a Vrzalovy vpisy tužkou
(bibliografické údaje). Text publikujeme v ruském originále v odborné transliteraci do latinky a
pak v našem českém překladu. Ruský text uveřejňujeme bez ortografických a stylistických či
interpunkčních oprav a úprav.



 3 dekabrja 1892 g.

 Milostivyj Gosudar`,

Soglasno vašemu želaniju, soobščaju vam kratkije svedenija o mojej literaturnoj dejatel`nosti:

Rodilsja ja v 1846 g., gimnazičeskoje obrazovanije polučil v Lifljandii i v peterburgskom
petro-pavlovskom učilišče, zatem postupil na juridičeskij fakul`tet peterburgskogo universiteta,
kde okončil kurs v 1870 g. Po okončanii kursa magistriroval po kafedre policejskogo prava i čital
lekcii gosudarstvennogo prava v učilišče pravovedenija. Togda-že načal prinimať učastije v
periodičeskoj pečati i vskore posvjatil sebja okončatel`no publicističeskoj dejatel`nosti.
Magisterskaja moja dissertacija, po cenzurnym soobraženijam, do sich por ne pojavivšajasja v
pečati, posvjaščena voprosu: "Ob otnošenii gosudarstva k ženskomu obrazovaniju". Zatem otdel`nymi
izdanijami vyšli sledujuščije moi trudy, kotoryje ja perečisljaju v chronologičeskom porjadke:

1. Nauka policii po načalam juridičeskogo gosudarstva (perevod pervoj časti izvestnogo truda Molja
s moim predislovijem), SPb., 1871 g.

2. Vzimanije tamožennych pošlin zolotom i sel`skoje chozjajstvo, SPb., 1877 g.

3. Pol`skaja Biblioteka, SPb. 1882 g. (charakteristika sovremennych pol`skich belletristov,
perevody iz ich proizvedenij i publicističeskije stat`ji po pol`skomu voprosu).

4. V Ožidanii Vojny, SPb. 1887 (sbornik pomeščennych mnoju v "Novostjach" statej, raz`
jasnjajuščich pričiny nynešnego meždunarodnogo krizisa. V stat`jach etich uže s 1883 g. provodilas`
mysl` o neizbežnosti franko-russkogo soglašenija v vidu suščestvovanija trojstvennogo sojuza.
Kniga: "V ožidanii vojny" pojavilas` na francuzskom jazyke pod zaglavijem "Dans l` attente de la
guerre", pri čem francuzskij perevodčik pozvolil sebe pripisat` jeje kakomu-to russkomu diplomatu,
opustiv moj psevdonim Iv. Ratov.

5. Devič`ji sny, povest`, SPb., 1888 g.

6. Jevrei i židy, očerk, SPb., 1890 g.

7. V truščobach Anglii, SPb., 1891 g. (perevod izvestnogo sočinenija Villiama Butsa pod mojej
redakcijej i s moim predislovijem).

8. Naš veksel`nyj kurs. Pričiny jego neustojčivosti, SPb.,

1892 g.

9. Rabočij vopros, SPb.. 1892 g. (perevod izvestnogo truda Lange, čast`ju mnoju proredaktirovannyj
i s moim predislovijem).

10. M. N. Katkov, biografičeskij očerk, SPb., 1892 g. (knižka eta byla sperva dozvolena cenzuroju,
a potom iz` jata pravitel`stvom iz obraščenija, ne smotrja na ob` jektivnoje jeje soderžanije).

 Krome togo moi stat`ji, fel`jetony, stichotvorenija i perevody razbrosany v sledujuščich
izdanijach: "Novom Vremeni", "Finansovom Obozrenii", "Birževoj Gazete", "Telegrafe", "Novostjach",
"Otečestvennych Zapiskach", "Nedele", "Voschode", "Severnom Vestnike", "Istoričeskom Vestnike" i
"Russkoj Žizni".

 S istinnym počtenijem  R. Sementkovskij



Český překlad:

 3. prosince 1892

 Milostivý pane,

vzhledem k Vašemu přání Vám sděluji stručné informace o své literární činnosti. Narodil jsem se
roku 1846, gymnaziálního vzdělání jsem dosáhl v Liflandii a v petrohradském petropavlovském
učilišti, pak jsem přešel na právnickou fakultu Petrohradské univerzity, kterou jsem ukončil v roce
1870. Po absolvování jsem byl magistrem na katedře policejního práva a přednášel jsem o státním
právu v právnickém učilišti. Tehdy jsem také začal participovat na periodickém tisku a brzy jsem se
plně věnoval publicistické činnosti. Moje magisterská disertace, která dosud nebyla z cenzurních
důvodů publikována, je věnována této otázce: O vztahu státu ke vzdělání žen. Pak vyšly samostatně
práce, jejichž výčet podávám chronologicky:

1. Policejní věda o základech právního státu (překlad první části známé práce Moléovy [L. M. Molé,
1781-1855, francouzský politik - pozn. ip] s předmluvou. SPb. 1871.

2. Vybírání cla ve zlatě a zemědělství. SPb. 1877.

3. Polská knihovna. SPb. 1882 (Charakteristika současných polských beletristů, překlady jejich děl
a publicistické stati o polské otázce).

4. V očekávání války. SPb. 1887 (sborník statí uveřejněných v Novostích vysvětlující příčiny
současné mezinárodní situace). V těchto statích byla již od roku 1883 formulována myšlenka o
nevyhnutelnosti francouzsko-ruské dohody se zřetelem k existenci Trojspolku. Kniha V očekávání
války se objevila ve francouzštině v Paříži pod titulem "Dans l`attente de la guerre", přičemž
francouzský překladatel si ji dovolil připsat jakémusi ruskému diplomatovi, zcela pominuv můj
pseudonym Iv. Ratov.

5. Dívčí sny. Povídka. SPb. 1888.

6. Hebrejci a Židé. Črta. SPb. 1850.

7. V anglických brlozích. SPb. 1891 (překlad známého díla W. Bootse v mé redakci a s mou
předmluvou).

8. Náš směnný kurz. Příčiny jeho nestálosti. SPb. 1892.

9. Dělnická otázka. SPb. 1892 (tato kniha byla cenzurou nejprve povolena, ale pak ji vláda stáhla z
prodeje nehledě na její objektivní obsah).

 Moje stati, fejetony, básně a překlady jsou kromě toho roztroušeny po těchto časopisech: Novoje
vremja, Finansovoje obozrenije, Birževaja gazeta, Telegraf, Novosti, Otečestvennyje zapiski,
Nedelja, Voschod, Severnyj vestnik, Istoričeskij vestnik a Russkaja žizn`.

 S upřímnou úctou

 R. Sementkovskij

Rukou Sementkovského je na druhé straně dopisu, napravo a vertikálně vepsáno: "PS. Podrobnější
informaci o mně najdete v časopise Nov` ( s portrétem) z roku 1897. Má adresa: Rostislavu Ivanoviči
Sementkovskému, Peterburg, Pereputnoj pereulok č. 4."

Dopis se nachází v Zemském archívu v Brně.

 Pravidelnější korespondenci udržoval A. A. Vrzal s Ignatijem Potapenkem (1856-1929), jehož dílo
překládal.

V Zemském archívu v Brně se uchoval krátký dopis z 6. října 1900.

 Vrzalovými korespondenty byli, jak bylo uvedeno, také známí čeští kulturní činitelé. Jde většinou
o krátké dopisy či korespondenční lístky věcného charakteru, které vyjadřují vztahy A. Vrzala jako
překladatele k nakladatelským domům, event. abonentům jeho Historie literatury ruské XIX. století.
Uveřejňujeme zde dopisy, které napsali J. Otto, J. Kvapil (redigující tehdy Světovou knihovnu) a V.
Martínek.

Dopis, který napsal J. Otto, má hlavičku nakladatelství, rozměry 14,5 x 22,5 cm. Text uvádíme bez
pravopisných a interpunkčních změn.

 V Praze 29/1 1898

 Důstojný pane!

Potvrzuji Vám příjem ct. dopisu ze dne 26. t.m., jakož i připojeného překladu "Dcera generálova" od
I. N. Potapenka. Sděluji, že určitou odpověď stran přijetí práce této do Laciné knihovny mohu Vám
dáti teprve po přečtení rukopisu, do kteréž doby račte laskavě poshověti.

 S veškerou úctou oddaný

 J. Otto

Důstojný pán

pan Augustin Vrzal

kooperátor

v Domašově u Brna



V. Martínek projevuje zájem o abonement Přehledných dějin nové literatury ruské (Brno 1926). Je to
korespondenční lístek o rozměrech 13,5 x 9 cm s razítkem Moravská Ostrava a s adresou Veledůstojný
pán A. Vrzal, farář, Ostrovačice u Brna. Text publikujeme bez pravopisných změn:

 Veledůstojný pane,

račte mi zaslati dosud vyšlé sešity Dějin ruské literatury - i

s šekem, jímž Vám předplatné zašlu. Stejně můžete zaslat sešit

na adr. Dr. Frant. Král, prof., české gymnasium, Mor. Ostrava.

2/3 1926 Vám zcela oddaný

 Dr. V. Martínek

(datum dopsal A. Vrzal) profesor

 Hrabůvka-Mor. Ostrava


Dopis J. Kvapila, reagující na návrh překladu z A. P. Čechova, je psán na hlavičkovém papíře
Světové knihovny, rozměry 11 x 17,5 cm. Publikujeme opět beze změn.

 Velectěný pane,

právě teď vyjdou ve Sv. kn. "Mužíci" od Čechova a jinou jeho povídku jsem již přijal pro dobu
pozdější. Jsem tedy tímto autorem s dostatek zásoben.

 V úctě úplné

19. 4. 1898 Jar. Kvapil


 Poněkud zasutou, leč o to zajímavější částí Vrzalovy korespondence je epizoda jeho plánované
návštěvy Ruska. Ve zmíněné brožuře o Vrzalovi, kterou napsal a vydal roku 1914 Vrzalův přítel a
kolega Ignát Zháněl, se fakt, že tehdy již dobře známý kritik a historik ruské literatury a
překladatel z ruštiny nebyl v Rusku, vysvětluje tím, že mu carská vláda jako katolickému knězi
nepovolila vstup do země. Totéž opakuje v brožuře vydané po Vrzalově smrti P. Václav Pokorný. Tento
fakt byl znám všem, kteří se zasloužili o publikování dokumentů

z Vrzalovy pozůstalosti. Pokus o návštěvu Ruska tu však přece jen byl. Dokládají to dva dopisy
zmíněného Vrzalova přítele P. Ignáta Zháněla. Vyplývá z nich, že se oba chtěli do Ruska vypravit v
osudném roce 1914. První dopis z 22. 5. 1914 je napsán strojem na nelinkovaném papíře 20 x 33,5 cm.
Druhý dopis je napsán na celé stránce na stejném druhu papíru. V obou dopisech jsou rukou vepsány
opravy. Na druhé straně obou dopisů jsou vlastnoruční Vrzalovy anotace (zjevně z pozdější doby)
týkající se přípravy publikace o nové ruské literatuře (vyšla 1926; vyniká tu anotace o V.
Brjusovovi). Dopisy publikujeme opět bez pravopisných a interpunkčních změn.

 V Troubsku, dne 22/5. 1914

 Předrahý příteli!

Rač mně prosím laskavě zděliti, zda tedy určitě pojedeš se mnou či já s Tebou do Ruska a zda bude
Ti možno odjeti v neděli dne 12. července a zpět přijeti z cesty této dne 1. srpna. Kdybys nemohl
nic na tom nezáleží, já bych jel do Švýcar.

 Mám již Baedekra Rusko z roku 1912, též jsem již sestavil přibližný program této cesty. Kdyby Ti
bylo možná přijeti příští čtvrtek do Brna, budu na obědě u Milosrdných a odjedu domů odpoledne o
čtvrt na pátou. Tu mohli bychom se někde setkati, ale rač mně laskavě ihned odpověděti, protože
míním jeti v úterý odpoledne do Lednice, být na noc u Sedláčka v Břeclavě, jeti ve středu ráno do
Šaštína a večer býti zase doma. Kdyby to nešlo noclehoval bych zase ve středu u Sedláčka a jel ve
čtvrtek prvním ranním vlakem do Brna, takže budu na každý pád na obědě u Milosrdných. Kdybys mně
chtěl něco zděliti, co budu v Břeclavě piš na Sedláčka, on by mi to řekl.

Naší rodiče i já vřele Tě pozdravujeme, já jsem Tvůj upřímný přítel

 Ignát Zháněl



 V Troubsku, dne 25/V. 1914

 Předrahý příteli!

Obdržíš zároveň ode mne lístek pohlední a tento dopis. Lístek

byl již napsán když došel Tvůj list.

 Když Ty nemůžeš naprosto odjeti v červenci, nic nezáleží

na tom, já se přizpůsobím Tobě. Můj bratr Rudolf bude míti

dovolenou po 18. srpnu a míní prvních 14 dní ztráviti při

jezeru bodamském, já bych Tě prosil, kdybychom nastoupili

cestu buď 15. již, to jest v sobotu anebo až v neděli 16. srpna

a vrátili bychom se v sobotu 5. září. Já před tím udělám si

jednotýdenní výlet do Lipska na knižní výstavu, což bych asi

udělal ihned na počátku prázdnin.

 Co se týče Tvého pasu, že jest psán na jméno Augustin tu

myslím, že nezbývá nic jiného, než požádati ještě jednou o

jiný výtisk pasu a poprositi, aby Tvé jméno napsali jenom A.

Vrzal, což však asi nebude dovoleno. Jak pak kdyby Ti dal Váš

starosta úřední vysvědčení, že jsi katolík a napsal tam jenom

pan A. Vrzal, snad by to také dostačilo. Byla by to úřední

listina.

 U mně bývá po celé prázdniny můj soused P. Tomáš Sojka,

katecheta z Třebíče, jenom že málo vypomůže, mívá ranní, při níž káže pan kaplan, pak má pan kaplan
velkou s kázáním.

 Prosím, abys mne ve čtvrtek 28/5 nečekal ve Vaší tiskárni,

já jedu již o čtvrt na čtyři pryč z Brna, proto je to pro mne

pozdě, čekati tam na Tebe teprve o 3/4 4. Ostatně když odjedeme

až 15. srpna je času až nazbyt a není potřeba spěchati. Do té

doby uvolním si některý čtvrtek i kdyby to bylo konečně až v

prázdninách; ale dojedu do Rajhradu na 29. července kdy se tam

najisto shledáme.

 Já platil roku 1903, když jsem byl v Rusku 6 K poplatků ve

 Vídni u Konsulátu. Když pravíš do Prahy, pošlu tedy svůj pas do

Prahy na visum. Končím s vřelým pozdravem od naších rodičů i ode

mne a jsem Tobě upřímně oddaný přítel

 Ignát Zháněl.


Oba dopisy se nacházejí ve fondech Zemského archívu v Brně.


 Podívejme se nyní na to, co zůstalo dále ve

Vrzalově pozůstalosti v Zemském archívu v Brně. V položce E 6 Dn 23/4c najdeme již zmíněné dvě
přednášky pro brněnský alumnát z roku 1899 s názvem Základní známka nové ruské literatury (obsahuje
i pasáže o moderně), sešity s popisy cest do Benátek a Dalmácie (Kotor, Šibenik), soupisy knih a
překladatelských úkolů (E 6 Dn 23/3a), citovaný deník (Dn 23/3a), složka Dn 23/4b obsahuje knihu
Přehledné dějiny nové literatury ruské (Brno 1926) s Vrzalovými vpisy a dodatky, v položce E 6 Dn
23/4a se nachází rukopis ruských literárních dějin, které vyšly u Šaška a Frgala ve Velkém Meziříčí
(viz dále), je tu i korespondence, jejíž část zveřejňujeme, domovský list vystavený v Popovicích
15. ledna 1884, maturitní vysvědčení datované 12. 7. 1884, ve složce E 6 Dn 23/3a/4h jsou výstřižky
z novin (Nedělní list č. 258, 1890, překlad Čechovovy povídky Vychovatelka), v položce Dn 23/4g
jsou výpisky o Chorvatsku, zvláště o významných postavách kultury a literatury (August Šenoa),
anotace o V. Brjusovovi připravené asi jako materiál k dějinám nové ruské literatury, v položce Dn
23/4f jsou uveřejněné dopisy I. Zháněla, poznámky k ruské moderně (Z. Gippiusová), v sešitě Dn
23/4e jsou znovu poznámky o moderně, složka Dn 23/4d tají rukopis Krásné písemnictví ruské v nové
době, složka Dn 23/4m skrývá líčení cesty do Svaté země roku 1910 (Jericho, Jordán, Mrtvé moře),
další složky obsahují rukopisy překladů z Nikolaje Archipova, V. G. Korolenka, D. N.
Mamina-Sibirjaka, studii Náboženství F. M. Dostojevského.

Z dalších materiálů zaujme výstřižek negativní recenze Julia Heidenreicha (Dolanského) na Vrzalovy
Přehledné dějiny nové literatury ruské, vítání světícího biskupa Dr. Josefa Kupky v Ostrovačicích
roku 1925 a pořad pro rozhlas o Lucretiu Carovi a jeho spise De rerum natura (s poznámkou
odsuzující atomistický materialismus: " [...] problém života a smrti je problémem náboženským.").
Najdeme tu ovšem i materiály, které sem byly vloženy až po Vrzalově smrti, například nekrology
apod.

 Důležitým pramenem k poznání Vrzalova vnitřního života je jeho knihovna, která se nyní nachází ve
fondech Univerzitní knihovny v Brně. Její podstatnou část tvoří přirozeně knihy ruských autorů.
Vrzal se přitom nezajímal pouze o krásnou literaturu: v jeho knihovně najdeme tituly z různých
oblastí, které mu měly umožnit dokonalejší pochopení ruské reality. Oblíbeným autorem byl Jevgenij
Solovjov, jehož zájmy byly vskutku široké. Ve Vrzalově knihovně najdeme jeho knihy o Ivanu Hrozném
(1893), o N. M. Karamzinovi, F. M. Dostojevském, I. S. Turgeněvovi, I. A. Gončarovovi, D. I.
Pisarevovi, O. Senkovském. Nutno poznamenat, že tyto přehledy nepatří k vysloveně hluboké a
všeobecně uznávané vědecké literatuře, ale poskytují základní informace - ve Vrzalově době je tato
volba zcela pochopitelná. Z tohoto širokého hlediska zde nechybí encyklopedie F. Pavlenkova z roku
1899.

 Docházíme k poněkud paradoxnímu závěru: z klasické ruské literatury 19. století nejsou ve Vrzalově
knihovně zastoupeny některé důležité položky - naopak autoři ruské moderny tu jsou v solidním
výběru a s pozoruhodnými svazky, i když podle tradovaných názorů Vrzal moderně nerozuměl. Rukopisy
a přípravné poznámky k dějinám nové ruské literatury však svědčí spíše o opaku: Vrzal se snažil
novým jevům porozumět, ale posuzoval je z křesťansko-etického hlediska, podobně jako kdysi L. N.
Tolstoj ve spise Co je to umění (Čto takoje iskusstvo, 1897-98), ve stati o Shakespearovu Králi
Learovi nebo v Kreutzerově sonátě, kde se obořil zejména na hudbu. Pocítil totiž v moderně vrcholně
provokující rozpojení etiky a estetiky, současně však prokázal - na rozdíl od L. Tolstého - více
trpělivosti a schopnosti vcítění, takže i řada jeho soudů o moderní ruské literatuře je velmi
přesná. Závěr, který vyplýval z povrchního pozorování struktury Vrzalovy knihovny, není pak ani
zdaleka tak paradoxní, jak se zpočátku zdál. A. Vrzal chápal literaturu především jako náboženský
jev. V tom se ostatně nelišil od N. Berďajeva a jinýcb ruských filozofů a literárních historiků.
Jeho zájem směřoval tudíž od náboženství k literatuře a naopak. V knihovně je například zastoupena
kniha N. Abramoviče Kristus Dostojevského (Christos Dostojevskogo, Moskva 1914), práce V. D.
Bonče-Brujeviče o ruském sektářství z roku 1908, vynikající, jen zdánlivě kontroverzní studie již
zmíněného N. Abramoviče Náboženství krásy a utrpení (Religija krasoty i stradanija, 1909) -
srovnávací dvojportrét O. Wildea a F. Dostojevského; najdeme tu však i studie o tíživé situaci
ruského pravoslavného duchovenstva z pera A. A. Somova (Moskva 1905), knihu V. F. Borjanovského o
bohohledačích (S.-Peterburg 1911), práci A. Guljajeva o Gogolovi jako křesťanském spisovateli (Ufa
1909). Z ruských spisovatelů to jsou I. A. Krylov, A. S. Puškin, M. J. Lermontov, A. N. Ostrovskij,
F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj, A. P. Čechov, z moderních egofuturista I. Severjanin, I.
Potapenko, D. S. Merežkovskij (erbovní studie O příčinách úpadku a o nových směrech současné ruské
literatury z roku 1893), je tu berlínské vydání Pilňakova Holého roku z roku 1922, spisy
Remizovovy, M. Gorkého, L. Andrejeva, I. Bunina, I. F. Anněnského, je tu 2. vydání Babelovy Rudé
jízdy (Moskva 1927), Bělého román Stříbrný holub (berlínské vydání z roku 1922), berlínské vydání
N. Gumiljova (1923), povídky Z. Gippiusové z roku 1898 a pozdější knihy (jedna vydaná v Praze
1925), verše N. Kljujeva. A nelze přirozeně opomenout Vrzalovy miláčky: G. Mačteta, V. G. Korolenka
a zejména N. S. Leskova. Z literárních "tlustých žurnálů" je tu především Niva.

 Vrzalova knihovna ukazuje na svého někdejšího majitele jako na literárního historika, který se
pídil po ruských pramenech a syntézách: syntetické práce P. Percova, A. Pypina, O. Millera, K.
Arseňjeva, N. Abramoviče, J. Ajchenvalda, J. Alexandroviče, P. A. Viskovatova, N. Golicyna, A. M.
Skabičevského a mladého K. Čukovského byly nebo mohly být pro jeho koncepci informací a inspirací.
A. Vrzal byl však také překladatel a musel se tudíž zabývat jazykem a reáliemi, což v té době
nebylo jednoduché: skutečných znalců ruštiny bylo pomálu. Ve Vrzalově knihovně převažují z této
oblasti přirozeně práce lexikologické a lexikografické, např. o přenesených významech a ustálených
rčeních (M. Michelson), nechybí etymologický slovník slovanských jazyků, Maximovova Okřídlená slova
(1890), Abramovičův Slovník ruských synonym (1900), najdeme tu i Dalův výkladový slovník ruštiny
(3. vyd. 1903-1909, red. Baudouin de Courtenay [1845-1929]), jeho Přísloví ruského lidu a syntax
ruštiny.

 Vrzalova kihovna má - jak vidno - svůj logický řád, ale také směřování, dynamiku. Od Ruska, Rusů a
jejich duchovního života míří k Ukrajincům (I. Franko, M. Kocjubynskyj), Polákům (J. Slowacki),
lužickosrbské kultuře a od první světové války k jižním Slovanům. V knihovně najdeme například
povídky Georgiho Rajčeva, díla Jordana Jovkova, Elina Pelina, Ivana Cankara, Ivana Franka, B. D.
Hrynčenka, Jakuba Barta (Mačica serbska, Budyšin 1908), M. Kocjubynského. Tyto posuny se však
radikálně neprojevily ve Vrzalově překladatelské aktivitě, v níž stále převládá ruská literatura.

 Tíhnutí ke společenským, ekonomickým a přímo politicko-vojenským otázkám reprezentují knihy Petra
Lavrova (o anexi Bosny a Hercegoviny - spis dodnes aktuální!), kniha o Slovanech z pera Josifa
Pervolfa, dokonce práce o ženské otázce, z porevolučních příspěvků kniha G. J. Gorbačova
Kapitalismus a ruská literatura (1925). Ani zde se však Vrzalův zájem nezastavil: Slované zajímali
tohoto Moravana i jako spojnice Východu a Západu - od nich vedla cesta na pomezí Evropy a dál do
Orientu (kniha Kitaj i kitajcy, Moskva 1901, srovnávací gramatika ruštiny a gruzínštiny).

 Z příznačnýcb a důležitých knih Vrzalovy knihovny uvádíme  alespoň tyto:

A. N. Pypin: Historie literatur slovanských. F. Šimáček, Praha 1880-82, 2 sv.

A. N. Pypin: Istorija russkoj literatury. S.-Peterburg 1898-1899.

J. Pervolf: Slavjane, ich vzaimnyje otnošenija i svjazi. Varšava 1888.

N. A. Luchmanova: Nedočety žizni sovremennoj ženščiny. Vlijanije novejšej literatury na
sovremennuju molodež` (Dve lekcii). D. P. Jefimov, Moskva 1904.

V. D. Bonč-Brujevič: Programma dlja sobiranija svedenij po issledovaniju i izučeniju russkogo
sektantstva i raskola. S.-Peterburg 1908, 12 s.

A. A. Somov: Tjagostnoje položenije pravoslavnogo duchovenstva i iskanije vychoda iz etogo
položenija (Sovremennyje dviženija v russkoj pravoslavnoj cerkvi). Dve časti. I. A. Morozov, Moskva
1905.

L. Berg: Novyje religioznyje puti russkogo ducha. M. Grünewald-Verlag, Mainz 1926, 207 S.

V. Borjanovskij: Maksim Gor`kij. S.-Peterburg 1901.

V. Borjanovskij: Leonid Andrejev. S.-Peterburg 1903.

V. F. Borjanovskij: Bogoiskateli. M. O. Vol`f, S.-Peterburg 1911.

V. F. Borjanovskij: V. V. Veresajev. S.-Peterburg 1904.

A. Guljajev: N. V. Gogol` , kak pisatel`-christianin. Ufa, vl. n., 1909.

G. J. Gorbačev: Kapitalizm i russkaja literatura. Gosizdat, Leningrad 1925.

P. Lavrov: Anneksija Bosnii i Gercegoviny i otnošenije k nej slavjanstva. S.-Peterburg 1909.

J. A. Solovjev: Ioann Groznyj, jego žizn` i gosudarstvennaja dejatel`nost`. F. Pavlenkov,
S.-Peterburg 1893.

J. A. Solovjev: F. Dostojevskij, jego žizn` i literaturnaja dejatel`nost`. S.-Peterburg 1890.

J. A. Solovjev: I. S. Turgenev, jego žizn` i literaturnaja dejatel`nost`. S.-Peterburg 1894.

Kitaj i kitajcy. Russkaja mysl`, Moskva 1901.

M. J. Michel`son: Metkije i chodjačije slova. S.-Peterburg 1894.

S. V. Maksimov: Krylatyje slova. A. S. Suvorin, S.-Peterburg 1890.

N. Abramov: Slovar` russkich sinonimov i schodnych po smyslu vyraženij. S.-Peterburg 1900.

V. I. Dal`: Poslovicy russkogo naroda. M. O. Vol`f, S.-Peterburg 1904.

V. I. Dal`: Tolkovyj slovar` živogo velikorusskogo jazyka (red. Baudouin de Courtenay). 3. vyd.,
S.-Peterburg 1903-1909.

I. J. Porfirjev: Istorija russkoj slovesnosti. Kazan` 1891.

P. Percov: Filosofskije tečenija russkoj poezii. S.-Peterburg 1899.

Literaturnyj raspad. S.-Peterburg 1908-1909.

D. S. Merežkovskij: O pričinach upadka i o novych tečenijach sovremennoj russkoj literatury.
S.-Peterburg 1893.

O. Miller: Russkije pisateli posle Gogolja. S.-Peterburg 1888-1890.

N. Abramovič: Religija krasoty i stradanija. O. Uajl`d i Dostojevskij. Moskva 1909.

V. Avenarius: Kniga bylin. Moskva 1907.

J. J. Ajchenval`d: Siluety russkich pisatelej. Slovo, Berlin 1923.

V. F. Bulgakov: Tolstoj-moralist. Plamja, Praga 1923.

J. Aleksandrovič: Istorija novejšej russkoj literatury 1880-1910 gg. Sfinks, Moskva 1911.

G. Čulkov: Pokryvalo Izidy. Kritičeskije očerki. Zolotoje runo, Moskva 1909.

P. A. Viskovatov: Sžatyj obzor istorii novoj russkoj literatury s bibliografičeskimi primečanijami.
Izd. Jevgenij Bobrov, Derpt 1892.

J. Aleksandrovič: Posle Čechova. Očerk molodoj literatury poslednego desjatiletija. 1898-1908.
Moskva 1909.

K. Čukovskij: Ot Čechova do našich dnej. M. O: Vol`f, S.-Peterburg 1909.

Ivanov-Razumnik: Russkaja literatura ot semidesjatych godov do našich dnej. Skify, Berlin 1923.

Bibliografičeskij slovar` russkich pisatel`nic knjazja N. N. Golicyna. S.-Peterburg 1889.

Knigi Igorja Severjanina. O. Kirchner, Berlin 1922.

B. Pilnjak (Vogau): Golyj god. Z. I. Gržebin, Berlin 1922.

B. Pilnjak: Ivan da Mar`ja. Berlin 1922.

A. Remizov: V pole blankitnom. Ogon`ki, Berlin 1922.

I. F. Annenskij: Kniha otraženij. Br. Bašmakovy, S.-Peterburg 1906.

I. Babel`: Konarmija. 2. vyd. Moskva 1927.

A. Belyj: Serebrjanyj golub`. Roman. Epocha, Berlin 1922, 2 sv.

S. T. Aksakov: Polnoje sobranije sočinenij v 3 tomach. S.-Peterburg 1909.

M. Gor`kij: Rasskazy. Znanije, S.-Peterburg 1900.

N. S. Gumilev: K sinej zvezde. Neizdannyje stichi 1918 g. Petropolis, Berlin 1923.

Z. N. Gippius: Zerkala. Vtoraja kniga rasskazov N. M. Gerenštejn, S.-Peterburg 1898.

N. Kljujev: Izbjanyje pesni. Skify, Berlin 1920.

Z. N. Gippius (Merežkovskaja): Živyje lica. Praga 1925, 2 sv.





II. Překládání a literární historie

 Podle citovaného údaje v deníku začal Vrzal překládat z ruštiny roku 1890, zpočátku pod
pseudonymem A. G. Stín, v němž lehce poznáme kryptogram jeho klášterního jména Augustin. Překlady
vycházely v různých periodikách. První rozsáhlejší překlad povídky Syn (Marija Krestovskaja) vydal
roku 1898 v knihovně Zlaté Prahy. Později (1899) vychází povídková antologie Z vojenského života,
roku 1901 Výjevy z války rusko-turecké Němiroviče Dančenka, 1904 novela Ignatije Potapenka Dcera
generálova - předtím v roce 1903 (knihovna Zlaté Prahy) vycházejí Legendy Mamina-Sibirjaka a o tři
roky později povídková antologie Z města i vesnice. V Hlasu uveřejnil překlady povídek Ze života
pravoslavného duchovenstva, které pak vydal vlastním nákladem knižně. Roku 1905 vycházejí antologie
Povídky vánoční (Benediktinská tiskárna, Brno), rok před smrtí (1929) mu vychází nákladem
Českoslovanské akciové tiskárny v Praze soubor Povídky velikonoční (1. vydání 1905). Jak výstižně
píše Valerij Vilinskij v citované stati z roku 1929 o Vrzalově výběru děl k překládání: "Od počátku
svého studia literatury ruské snažil se Vrzal, aby mezi pesimisticky naladěnými spisovateli nalezl
také spisovatele optimisticky smýšlející, by mezi smutnými zjevy vyhledal světlejší stránky ruského
života, vedle negativních typů postavil typy ideálnější. A tu přišel badatel k poznání, že ruští
spisovatelé, i ti nejliberálnější, nejpokrokovější, jako např. byl velký satirik Saltykov-Ščedrin,
ve svých vánočních a velikonočních povídkách zároveň s Dostojevským a Leskovem přiznávají se, že
nejvyšším nám přístupným ideálem jest mravní zákon, jak jej hlásal Kristus."5 V. Vilinskij je také
autorem dosud nejúplnější Vrzalovy bibliografie, přičemž s odvoláním na již citovanou brožuru
Ignáta Zháněla z roku 1914 uvádí, že překladů (tehdy) bylo do čtyř set; tento počet se ovšem do
roku 1929 o něco zvětšil.

 Z knižně publikovaných překladů uvádíme alespoň tento výběr:

Ze života pravoslavného duchovenstva v Rusku (vl. n., Brno 1900-1902, 14 sešitů).

Němirovič-Dančenko: Výjevy z války rusko-turecké. Šašek a Frgal, Velké Meziříčí 1899.

Z vojenského života. Tamtéž, 1901.

Ignatij Potapenko: Dcera generálova. Tamtéž, 1904

Vánoční povídky. Benediktinská tiskárna v Brně 1905.

Velikonoční povídky. Tamtéž, 1905.

Z města i vesnice. Příloha Stráže. Třebíč 1906.

Marija Krestovskaja: Syn. J. Otto, Praha 1898 (knihovna Zlaté Prahy).

D. Mamin-Sibirjak: Světlušky. Knihovna naší mládeže, Brno 1900.

Maxim Gorkij: Kresby a povídky. Světová knihovna 1902.

Nikolaj Lěskov: Duchovenstvo sborového chrámu. Ottova Ruská knihovna 1903.

V. G. Korolenko: Sibiřské povídky. Ruská knihovna 1903.

Nikolaj Lěskov: Nekřtěný pop. Ruská knihovna 1926.

A. Averčenko: Veselé figurky a příhody. Nakl. Hejdy a Tučka, Praha 1914.


 Soupis knižních překladů není zdaleka úplný, ale již z něho je zřejmá Vrzalova strategie výběru,
která nás

zajímá více, než výčty jeho překladatelských chyb, na něž se

většina translatologických "rozborů" orientuje

(uvědomme si, že Vrzal překládal v době, kdy knižní trh nehýřil velkými oboustrannými česko -
ruskými slovníky; český překladatel se musel "probíjet" sám i v základních věcech). A. Vrzal
směřoval k pozitivnímu společenskému a mravnímu ideálu, který by odpovídal křesťanským představám.
Nešlo mu však v žádném případě o bezkonfliktní idealizaci: i jeho překlady děl víceméně idylického
charakteru jsou vnitřně konfliktní a kritické. Vrzalovým objevem překladatelským a současně
literárněhistorickým je náboženské podloží nové literatury - nachází je i v dílech revolučních
demokratů a radikálních revolucionářů, jako byli M. J. Saltykov-Ščedrin, V. G. Korolenko nebo M.
Gorkij. Živelně tak uchopil ruskou literaturu, rozštěpenou stranictvím a rozeštvanou vyhraněným
politizováním, jako jeden přirozený celek vyrůstající ze společných kořenů. Nutno podotknout, že
křesťanské podloží ruské literatury je složitější než jinde v Evropě: jsou tu různorodé prvky
pramenící až z buddhismu, manicheismu, gnóse a východního křesťanského ritu a v neposlední řadě z
pohanství východoslovanského obyvatelstva. Ostatně christianizace probíhala v Rusku jen zvolna a v
odlehlých koutech Ruské říše zůstala po staletí rezidua místních kultů a magie. Náboženské podloží
ruské literatury není tedy jednorozměrné, je pluralitní a proměnlivé. V této mozaice představ
uviděl překladatel možnost mravního růstu ruského člověka, jak jej uviděl zejména v povídkách N.
Leskova (1831-1895).

 Druhý bod, kolem něhož krouží Vrzalova strategie, je pojetí ruské literatury jako brány k poznání
reálného Ruska, ale také potenciálních sil, jež v něm dřímou. Nečinil proto rozdílu mezi
realistickým detailem a idealistickým vzepětím: jsou přirozenou součástí této celistvosti. Proto
překládal N. Leskova,

M. Saltykova-Ščedrina, ale také D. Mamina-Sibirjaka, V. G. Korolenka, M. Gorkého, L. Andrejeva,
satiru A. Averčenka, A. P. Čechova (mimo jiné Člověk v pouzdře, Angrešt, Dům s mezaninem, Hubička,
Světící biskup), V. M. Garšina (Čtyry dni, Kratičký román), G. A. Mačteta, I. Potapenka (Dcera
generálova, Marnotratný syn, Student, Aňuta cikánka).

 A. Vrzal, který hleděl na ruskou literaturu jako na celistvost spočívající na náboženském podloží,
musel se obracet k instituci, jež realizaci křesťanských ideálů na Rusi zajišťovala - pravoslavné
církvi. Vycházel z beletrie a naučné literatury a došel k závěru, že touto stmelující silou může
ortodoxní církev být jen po hluboké vnitřní proměně. V dílech N. S. Leskova našel četné příklady
krize oficiální církve, a proto ho zaujaly různé reformní snahy i život ruských starověrců
(raskolniků) a protestantismus jako celek.

 Dílo, v jehož překladu se všechny tyto motivace a záměry Vrzalovy překladatelské strategie šťastně
proťaly, byla románová kronika N. S. Leskova Soborjane, které dal Vrzal název Duchovenstvo
sborového chrámu (Ottova Ruská knihovna 1903). Dnes bychom jistě poněkud archaický název zaměnili
jiným (zesnulý brněnský lingvista, velký milovník Leskova, prof. Roman Mrázek navrhoval svého času
titul Služebníci chrámu, který jsem přejal ve své knize o Leskovovi6), ale Vrzalův překlad zestárl
jen málo a místy - ostatně dosud se u nás nikdo neodvážil (pokaždé z jiných důvodů) toto arcidílo
ruské literatury česky vydat. Vrzalův překlad je tak první a dosud zřejmě na dlouhou dobu i
poslední.

 Příběh tří popů ve městě příznačně nazvaném Stargorod vytváří pozoruhodné napětí minulosti a
přítomnosti, přírody a civilizace, klidu a světského shonu, dobra a zla. Klíčová postava protopopa
Tuberozova, jehož deník tvoří kritické jádro románové kroniky, bojuje jak s nevědomostí lidu, tak s
agresivitou vulgárně materialistické inteligence a s lhostejností a mravní zpustlostí církevní
hierarchie. Jeho boj se podobá boji Dona Quijota s větrnými mlýny, je to sisyfovská námaha, kterou
ukončí až smrt přátel a jeho samotného. Vrzalův překlad svou malebností vystihuje do značné míry
stylistickou polohu originálu, zejména v některých pasážích (Tuberozovův sen, scéna letní bouře,
scéna s Pizonským a dítětem vesnické idiotky).

 Vrzal byl překladatelský praktik, který se usilovně, po krůčcích dostával k větší přesnosti a
dokonalosti. Na prvním místě nestálo tvarové usilování ruské prózy, ale její mravní poselství a
spění k harmonii artefaktu. Je příznačné, že mnohá z těchto děl současně představují i výrazné
morfologické vzepětí (Leskov, Gorkij, Andrejev). Vrzal dává přednost spíše "menším" autorům, spíše
zasutým, příliš neoceňovaným dobovou kritikou. Literaturu chápe nikoli jako soubor geniálních
individualit, ale především jako usilovnou, mravenčí práci. Ani vytváření poetologického řetězce si
nelze představit bez existence "malých" autorů a drobných literárních žánrů. Povídkám a novelám
dával Vrzal přednost z důvodů překladatelských, ekonomických a snad i z důvodů svého pojetí
literatury jako stavby, v níž své místo a funkci mají i drobné kamínky - i na nich totiž spočívá
pevnost a síla celé literární konstrukce.

 Valerij Vilinskij v citované stati, zatížené poněkud ruským lexikem a ruskou syntaxí, uvádí:
"Vrzal jako kritik vydal 3 jedinečné publikace o ruském písemnictví a řadu menších i větších, ale
vždy stejně hodnotných a skvělých recenzí a článků. Pod jménem A. G. Stín uveřejnil okolo 50 knih
svých překladů a takto seznámil českou veřejnost s více než 70 ruskými autory. Tyto číslice mluví
dosti zřetelně. Nelze ovšem tvrditi, že kdyby to vše nevykonal Vrzal, pak oné práce nechopil by se
žádný jiný. Nepochybno však jest, že ačkoliv ti nejvýznamnější mistři byli by snad přeloženi
jinými, přece jen větší část oněch autorů zůstala by nepovšimnutou již proto, že žádný český
překladatel nemá tolik obšírných znalostí v ruské beletrii jako právě A. G. Stín. Ještě důležitější
jest, že česká vědecká literatura bez Vrzala by dosud (píše se rok 1929 - ip) neměla soustavné
příručky pojednávající o rozvoji ruského písemnictví. Přesto, že jeho "Historie" jako kniha napsaná
katolickým knězem, byla někdy úmyslně zatlačována, přece neobjevilo se žádné dílo, které mohlo by
aspoň zdaleka se jí rovnati. V tomto směru Vrzal není dosud překonán a zůstává až dosud (1929 - ip)
nejlepším znalcem ruské literatury, odborníkem, na jehož úsudek lze se klidně spolehnouti. Vrzal
nejen sbíral a hromadil materiál, nýbrž třídil jej a oceňoval tak, že plnou měrou uplatňoval svého
tvůrčího ducha; jeho nazírání na celkový průběh ruského literárního vývoje jest promyšlené a z
větší části samostatné; pojímání a hodnocení jednotlivých zjevů vždy logické, soustavné a jasné.
Zná-li české čtenářstvo soudobou ruskou literaturu, pak jest tím ve velké míře zavázáno Vrzalovi a
právě jemu má rovněž vděčiti ruská kultura za to, že byl jejím obětavým průkopníkem a propagátorem.
Tento venkovský farář je skutečným prostředníkem sblížení dvou kultur, pracoval pro Slovanstvo
nejen slovy, nýbrž činy."7

 Vilinskij dále píše o tom, že to byl právě Vrzal, kdo upozornil na autory, na které Češi nebyli
zvyklí (Korolenko, Potapenko, Čechov, Leskov, Andrejev). Ruský národ není podle něho jen národem
Raskolnikova, Ljovina, Karatajeva anebo bratrů Karamazovových, ale je to také "maličký lid", který
Vrzal objevil a ukázal čtenáři.

 Vrzalovo literárněkritické a literárněhistorické dílo vskutku nebylo u nás přijato příliš kladně.
Některé osobnosti literárního a vědeckého života však již tehdy uviděly jeho rozpětí a Arne Novák v
nekrologu mimo jiné napsal: "A. G. Stín, muž pravdivý a svědomitý, se nikdy netajil, že jeho knihy
jsou v jádře kompilacemi, ale při tom s hrdostí poukazoval na to, že čerpá z děl hojných, a to
směrů různých, i že se snaží poctivě dospěti k objektivnosti. Nábožensko-mravního svého stanoviska
nikdy neskrýval, ale pod sutanou přísného benediktína, který rád vystupoval jako kazatel a karatel,
bilo srdce muže velmi vzdělaného vkusu a živého smyslu i pro hodnoty estetické. Zvláštní ceny
dodává jeho pracím jasná přehlednost a přístupnost výkladu, ostatně, jestli která, tedy právě
literatura ruská snese dobře především hodnocení etické i náboženské."9 Podobně ocenil jeho práci
Vilém Bitnar v Hovorech literárních a uměleckých.10 Leč více bylo přísných kritiků. Ve Vrzalově
pozůstalosti se nachází řada novinových výstřižků s referáty o jeho literárněhistorické a
překladatelské činnosti: Najdeme mezi nimi i zápornou recenzi Julia Heidenreicha (Dolanského),
který svou sžíravou kritiku příznačně nazval Ruská

literatura v pokřiveném zrcadle. Jde o recenzi Vrzalových Přehledných dějin nové literatury ruské
(1926), o níž se dále zmíním podrobněji. Heidenreich sice Vrzalovi nebere znalost materiálu

a trefné charakteristiky některých spisovatelů, ale jeho práci vidí ve 20. letech 20. století jako
zjevný anachronismus: "Kněz Vrzal hledá nadbytečně u spisovatelů jejich cit náboženský, úctu k
církevním obřadům, víru v zázraky apod. a zanedbává jiné důležité problémy literární (filosofické,
sociální, národní, estetické atd.) [...] Nemá rád liberalismus, materialismus, socialismus, o
komunismu ani nemluvě. Je vyslovený konservativec, upřímný křesťan, zásadní mravokárce..."11
Ponechme stranou politický aspekt věci, tedy to, že Vrzalovy názory kontrastovaly s levicovou
orientací značné části českých intelektuálů. Ponechme stranou také fakt, že Heidenreichova recenze
svědčí o povrchové aktuálnosti, nikoli o hlubší znalosti Vrzalovy metodologie, kterou chápe ploše
(víme přece, že překladatel Duchovenstva sborového chrámu nehledal u spisovatelů úctu k církevním
obřadům). Střet Heidenreich - Vrzal můžeme dnes vidět v jiných souvislostech: není to ani tolik
spor eticko-náboženského pojetí literatury s pojetím estetickým, ale spíše konflikt intuitivního,
"vciťovacího" pojetí literatury a pojetí morfologického, technologického, strukturního, které bylo
například charakteristické pro ruskou formální školu a počínající

český strukturalismsu. V tomto ohledu musel Vrzal, snažící se živelně skloubit pozitivistickou
akribii s láskou a porozuměním vycházejícím z křesťanských zásad, vypadat jako konzervativec a
archaista. Ale Bachtinův "smysl vložený do literatury" se zúročil i zde. I když nechci konstruovat
násilné analogie, nemohu neuvést, že právě dnes, v době poststrukturalistické hermeneutiky a
dekonstruktivismu jsou nám některé Vrzalovy postupy o něco bližší: na jedné straně pevný názor,
někdy až dráždící kazatelstvím, na druhé straně pochopení, porozumění, tolerance u vědomí
složitosti zkoumaného objektu. Heidenreich vyslovil spravedlivé výhrady a nenašel ve Vrzalovi mnoho
pozitivního, protože ho chápal jen jako soubor frgamentů, nikoli jako celistvost. Proto nemohl ani
ocenit Vrzalovu snahu pochopit modernu a revoluční tvorbu a v atmosféře všeobecné euforie ani
Vrzalův obraz odvrácené tváře těchto jevů.

 A. Vrzal napsal čtyři literárněhistorické práce, které mají trvalejší hodnotu.12 Obvykle se za
jeho stěžejní dílo pokládá Historie literatury ruské XIX. století. Vrzal v ní již v názvu přiznává
její kompilační charakter. Přirozenou součástí dějin je literární kritika, z níž ve výkladu
vynikají portréty V. Bělinského, N. Černyševského, A. Grigorjeva a N. Strachova. Kromě všeobecného
přehledu literárních hnutí 19. století a literární kritiky obsahuje Vrzalova Historie rozbor ruské
literatury podle literárních rodů ("belletrie" - tedy próza, "básnictví", "drama"). Z Vrzalova
komentáře ke knižnímu vydání Historie (vycházela původně v sešitech na pokračování) zaznívá
hořkost, která není jen plodem jeho doby: "Nenadál jsem se, když jsem před šesti lety začal
vydávati ,Historii ruské lit.`, že tisk protáhne se tak dlouho, že mi bude zápasiti s tolika
překážkami. Jest už u nás všeobecně známo, že kniha, která se vydá na Moravě, v ,bratrských`
Čechách nedojde žádného povšimnutí. Když vyšel 1. sešit ,Historie`, zmínily se sice některé
časopisy české, že knihy té třeba nám jako soli, že jí vyplněna veliká mezera v naší literatuře,
ale většina časopisův úmyslně snažila se utajovati knihu, jež vyšla v ,sesterské` Moravě. A tak
,Historie`, vycházejíc v sešitech velice laciných, neměla potřebného odbytu, tisk vázl ku škodě
dobré věci. Mluví se mnoho o ,nejslovanštějším` národu českém, o zájmu Čechů na ruské literatuře,
ale skutek utek. Překládá se u nás hojně z ruštiny, čtou se s dosti velikou zálibou překlady z
ruské literatury, ale přehledného poznání hlavních směrů spisovatelských na Rusi u nás
nebylo."13 Vrzal rád překládal spisovatele "z druhé řady" (V. Kostřica), rád psal o literárních
outsiderech (Leskov) a sám měl podobný osud - byl vytlačován na okraj, umlčován, ignorován,
přehlížen, sarkasticky kritizován jako diletant. Přitom jeho Historie je prací, na níž se teprve
učil, jak se dopracovat k objektivnějšímu pohledu na literární vývoj. Sám říká, že se snažil
"nestranněji posoudit činnost spisovatelů, než to učinil nesnesitelný liberál Skabičevskij".14 To
vyžadovalo hojnou četbu, zásobu literatury kvůli konfrontaci, vlastní zkušenost, kterou Vrzal
postavil proti uznávaným ruským koncepcím. Důraz na etiku a náboženství se rýsuje již zde, zejména
však v pozdějších dílech.

 Domnívám se, že se i tu stala Vrzalovi křivda. Za prvé v tom, že jeho první (kompilativní) dílo
bylo ignorováno a zatlačováno. A když se je podařilo zatlačit, bylo pak prohlášeno za jeho klíčovou
práci, jako by už žádné další práce tento rusista do své smrti roku 1930 nenapsal. Vědělo se

o nich, ale pro většinu čtenářů zůstával Vrzal homo unius libri. Toto falešné, leč pečlivě
konstruované pojetí, bylo podporováno představou, že staromódní farář Vrzal nepochopil nic z
moderní literatury - proto něco zůstává z jeho portrétů tzv. realistických spisovatelů, něco i z
jeho didaktismu a kazatelství, ale nic nebo témeř nic z jeho pojednání o nové (moderní) ruské
literatuře. Vraťme se však k době, která následovala po Historii literatury ruské XIX. století.

 K stému výročí narození A. S. Puškina napsal Vrzal studii Alexandr Sergejevič Puškin (viz pozn.
12) - vyšla roku 1899. Puškinův obraz je tu zdánlivě jednoduchý až schematický, ale je v něm hodně
pravdy. Poté, co se clonou revolučnědemokratické, narodnické a liberální kritiky daří uvidět o něco
autentičtější tvář ruské literatury, než jaká byla čtenáři po desetiletí sugerována (vzpomeňme na
vyjádření V. Šklovského o V. G. Bělinském jako "vrahu ruské literatury" - je v tom díl respektu,
lítosti i despektu), vidíme, že mnohé i zjednodušující Vrzalovy výroky měly racionální jádro. Vrzal
spatřuje v Puškinovi ješitného umělce, který chtěl dobýt světské slávy, zapletl se do politiky a
vzpoury proti panovníkovi, ale pak došel k střízlivosti, pokoře a očištění (podle svědectví V. A.
Žukovského očištění, znovunalezení klidu bylo po smrti

vepsáno do Puškinovy tváře). Velký básník plýtval talentem a nenacházel klidu: "Puškin totiž zdědil
po otci ješitnost, snahu blýskat se ve vznešeném světě, oddával se vášnivě velkosvětským zábavám, a
když vznešený svět ho omrzel, vrhl se do polosvěta a vstoupil v orgickou společnost Zelené lampy,
společnost mravních mrzáků, záletníků, pijanův a karbaníkův."15



Charakteristika tvrdá, ale skutečně tak přehnaná a nepravdivá? Od lehkosti směřuje Puškin k
těžkomyslnosti, musí se vzdát řady politických i milostných iluzí, přizpůsobovat se, aby se jako
básník mohl alespoň částečně uchovat. Neklid a roztěkanost charakterizují podle Vrzala celé jeho
dílo. Slávu si podle něho Puškin nezískal jako sociální, politický a publicistický básník, ale
spíše jako básník "lidumilný".

 I když už v Historii vynikalo Vrzalovo umění portrétu, teprve zde vyzrává: podobizny to jsou často
ostře řezané, vyhraněné, ale logické, jasné (snad právě pro tuto jasnost a naprostý nedostatek
slovní ekvilibristiky byl Vrzal - mezi řádky - pokládán literárními snoby za diletanta).
Vyhraněnost i zjednodušení, řemeslná pracnost, faktografická úplnost a emocionální zaujatost stojí
tu proti efektnosti, předstírané vědeckosti a hlubokomyslnosti. Tvrdohlavý Vrzal se však
nepřizpůsobil a zůstal svůj: trochu toporný, zarputilý, karatelský, ale zároveň bystrý pozorovatel,
který své závěry vyvozoval nejen z analýzy dobové kritiky, ale také z vlastního čtenářského zážitku
(kolik lidí si tehdy u nás mohlo opravdu s porozuměním přečíst v originále ruskou literaturu se
znalostí společenských a kulturních reálií a souvislostí!).

 Historie literatury ruské XIX. století má své pokračování ve spisu z roku 1912 Nábožensko-mravní
otázky v krásném písemnictví ruském. A. Vrzal zde znovu "oprášil" starý materiál a proti
Skabičevskému profiloval ono podloží, o němž už byla řeč: etiku a náboženství. Právě v této
celistvosti ruské literatury, která se již zbavila určité nesouladnosti Historie, vynikají o to
více Vrzalovy mistrné portréty a charakteristiky. Jako katolík není příliš nadšen Gogolovým
vyzvedáváním pravoslaví jako jediné pravé církve Kristovy, líbí se mu Dostojevskij ideou
nesmrtelnosti, bez níž život nemá smyslu, ale jeho pohled na katolictví ve Velikém Inkvizitorovi
prohlašuje za "ztřeštěnou myšlenku" (s. 39). Lev Tolstoj nemá osobního Boha, je zamilován sám do
sebe16, svého miláčka Leskova kritizuje za triviálnost obratů a za styl (tu se Vrzal až otrocky
drží dobové ruské kritiky, včetně známých výroků Dostojevského), ale oceňuje jeho myšlenku, že není
třeba ani tak dobrých zařízení, jako spíše hodných lidí, jichž je stálý nedostatek - představa,
zdálo by se primitivní, ale ve své jednoduchosti hluboká a pravdivá. Najdeme tu i výstižnou
charakteristiku M. Gorkého a jeho naturelu: "Jako umělec, jako temperament, Gorkij nebyl nikdy
marxistou, nýbrž kresle bosáky, zbytečné lidi, byl anarchistickým individualistou, pěvcem jako
ptáci volných, bezstarostných lidí širých stepí, lesů, moří."17

 Po časové přerývce zahrnující období první světové války se Vrzal ponořil s novým elánem do práce.
Ruská literatura se mezitím ocitla ve zvláštní situaci: část zůstala doma - nová literatura se
utváří v sovětském Rusku a SSSR, část se ocitla v zahraničí, mimo jiné v Berlíně, Paříži, Sofii,
Bělehradě, Varšavě a Praze. Bylo jednak zapotřebí vrátit se k osudům ruské moderny, kterou občanská
válka doslova rozsápala na kusy, vzít v úvahu tvorbu ruské emigrace i nově vznikající sovětskou
literaturu. Vrzal vydává roku 1926 Přehledné dějiny nové literatury ruské. Právě toto dílo
vyrůstající z hlubin literatury 19. století (vrací se až k Puškinovi) a pramenící ze zralé Vrzalovy
zkušenosti pokládám za skutečný vrchol jeho literárněhistorického usilování.

 A. Vrzal hledal po celý život vrstvu, na jejímž základě by ruskou literaturu uviděl jako celistvý
fenomén: našel ji v eticko-náboženském podloží ruského písemnictví. Celý další vývoj literárního
historika Vrzala (skromně řečeno: autora přehledů ruské literatury) je hledáním rovnováhy, balance
či harmonie mezi touto reflexní plochou a rozmanitou, různorodou, pluralitní literární realitou -
chcete-li - mezi etikou a estetikou, ideou a řemeslem. Zdá se, že této rovnováhy se mu podařilo -
alespoň zčásti - dosáhnout právě v tomto spise. Úlohu Puškina v ruské literatuře přirovnává - až
příliš konvenčně - k Petru Velikému. Ale je tu ještě jedno osobité a zároveň - podle mého soudu -
velmi osobní pozorování: Puškin pronikl Ruskem, scelil je, dovedl je jemně procítit; takto si
ostatně Vrzal dozajista představoval i svou úlohu komentátora ruské literatury. Další autoři již
jen jako by rozváděli Puškinovy "renesanční" podněty. Zvláště si Vrzal všímá F. M. Dostojevského a
N. S. Leskova, v utopii N. G. Černyševského sleduje rozvrat křesťanských mravů, naopak v jeho
spolubojovníku Saltykovu-Ščedrinovi vysoce hodnotí myšlenku, že čisté svědomí člověka obrodí svět.
I v Čechovovi - podle mého názoru pravdivě - vyciťuje věčné hledání Boha ("Žádný z ruských
spisovatelů nemluví tak často a vážně, ba nadšeně o modlícím se člověku, jako Čechov."18). Hodně
místa věnuje D. Merežkovskému, ale vytýká mu, že mění názory podle módy a revoluci spojuje s
náboženstvím. Na Z. Gippiusové se mu nelíbí mysticismus a nejasnost náboženského přesvědčení, z
Matky M. Gorkého čiší podle Vrzala naivita, naopak si cení Zpovědi (1908). Samostatnou kapitolu
věnuje L. Andrejevovi, jehož považuje za umělce pozoruhodného nadání; rád čte jeho úvahy o Bohu a
věčnosti, vytýká mu však zájem o šílenství, strach ze smrti a hromadění hrůz : "Jen lyrický talent
jeho zachránil mnohá díla z propasti teoretického mudrování a schematičnosti tvorby [...] Všeobecně
se uznává, že Andrejev byl originální umělec nevšedního nadání, ostrý, analytický a dialektický
duch se smělou patetickou řečí, tvůrce překvapujících obrazů, skladatel úchvatných fabulí, jenž
připomněl věčné otázky o životě a smrti, o Bohu a věčnosti, o nepoznatelném a nepostižitelném, jimž
se vyhýbali spisovatelé materialistického názoru světového, jenž své často paradoxní myšlenky,
teze, zrozené ne životem, nýbrž rozumem, vlastní tvůrčí hrou oblékal v beletristické roucho,
nedovedl jich ilustrovat živým obsahem skutečnosti, vtělit v reálné osobnosti, a proto zosobňoval
metelici, mlhu, tmu, zeď, propast, mlčení, prázdnotu a symbolickými šroubovanostmi dusil v sobě
reálný základ talentu. S nenapodobitelnou obratností jako dovedný kejklíř kličkami hraje Andrejev
sofistickými úsudky jako důkazy ve prospěch svých paradoxních ideí, vytváří z nich nová,
překvapující spojení, by dokázal, že pravda, rozum, víra, láska, svobodná vůle, oběť, hrdinství -
vše to je klam, lež, a místo nich nemohl dáti člověku nic než tajemné mlčení, prázdnotu, bezmocné
prokletí nebe, hrůzu před krutým osudem lidským a východ ve smrti."19 Postřehem o (v jistém smyslu)

"slepé uličce" Andrejevovy poetiky anticipoval Vrzal to, co bylo řečeno mnohem později na základě
zcela jiného (naratologického) pozorování v knize M. Drozdy: "Klade se však ještě otázka, co
pozitivně inspirativního mohla Andrejevova tvorba znamenat pro pozdější literární vývoj. Zdá se, že
jistá statičnost její výpravné struktury, vynětí subjektu textu z dosahu mytologie moderního světa,
nerozlišenost absurdity, s níž vedla svou rétorickou při, konvenčnost slohových prostředků a jejich
,neproblematická` tradičnost jí spíš uzavírala cestu k pozdějším literárním proudům."20

 Vrzal však bedlivě studuje i nové literární směry (imažinismus, akméismus, futurismus), tzv.
proletářskou literaturu a poputčiky, o nichž psal ještě před B. Mathesiem. Chválí prózy Vsevoloda
Ivanova, na I. Babela se však dívá - podle mého názoru - příliš povrchně. Jazyk Fedinových Měst a
roků mu připadá bezbarvý, Majakovskij řve tam, kde by mohl mluvit klidně, ale oceňuje ho jako
veršového experimentátora, Blokovu poému Dvanáct pokládá za omyl, za nějž se pak Blok styděl
("chtěl [...] posvětit revoluci lupičů přítomností Kristovou na revoluci náboženskou"), z Bělého
vyzvedává Petrohrad, proletkulty pokládá za chaotické, škodlivé hnutí. Zejména je mu nepochopitelný
odpor proti staré kultuře a minulosti vůbec a likvidace ideje vývojové kontinuity. Zvláštní
kapitolou je emigrantská literatura, z níž vyzvedává ty spisovatele, kteří se vyvíjeli dál (I.
Bunin, D. Merežkovskij, I. Šmelev, P. Struve). Jinak je jeho názor na emigraci opět velmi
samostatný a kritický: " V emigraci píše se málo nového o ruské literatuře, soustavného spisu o
spisovatelích vystěhovalcích není, i bylo třeba opírati se pouze o stručné zprávy v časopisech
zahraničních, ba i ty psaly většinou jen o spisovatelích, kteří přispívali do časopisu v tom kterém
městě, a to zase stranicky, vynášejíce spisovatele, bydlící v témž městě, v též zemi, nevšímajíce
si ostatních, vzdálenějších. V Praze chválili spisovatele bydlící v Praze,

v Berlíně zase tamější."21

 Vrzal, který ostře nesouhlasí s Říjnovou revolucí a její ideologií, kritizuje zejména již zmíněnou
vývojovou diskontinuitu (odsuzuje zejména V. Kirillova): "Celkem proletářská ideologie jest
jednotvárná, bezduše materialistická, destruktivní, a poezie proletářská je třídní poezie boje,
nenávisti a smrti. Sovětští proletářští spisovatelé zavrhli nadobro víru otců, všeliké náboženství,
chrlí spoustu špíny nejen na politické nepřátele bolševiků, nýbrž i na Boha, Spasitele, Matku Boží.
Místo otázek neodbytných: věčnosti, víry, nesmrtelnosti duše, jež ateističtí proletáři zavrhli jako
staré předsudky, poezie proletářská zahlcena zájmy pozemskými, hmotovými [...] Jaká bude pravda a
krása nového života, o tom básníci proletářští nemluví, jen chvástavě ukazují na hojnost rudých
praporů, sovětských úřadů, hodností bolševické hierarchie, množství zasedání, táborů, schůzí,
spoustu oběžníků, nařízení. Nedovedou psát objektivně, proměnit stranická hesla v umělecké obrazy
[...]"22 Zdaleka ne všichni, kteří se - byť dočasně - hlásili k proletářské literatuře, však byli
takoví: často mučivě hledali spojení s minulostí, obnovovali magické a křesťanské archetypy a tzv.
proletářskou literaturu umělecky přesahovali. Vrzal si uvědomoval nezbytí celistvosti ruské
literatury roztržené válkami a revolucí a viděl komplikovanost jejího postavení v SSSR. Nicméně
budoucnost ruské literatury spojoval s Ruskem, neboť oprávněně věřil, že noví sovětští autoři -
pokud budou skutečnými umělci - musí znovu obnovit vývojovou kontinuitu: "Přes to, že literatura v
Rusku od počátku světové války nemůže se vykázati pracemi, které by se uměleckou cenou rovnaly
proudům starší literatury ruské nebo dílům osvědčených spisovatelů ruských v emigraci, přece nová
literatura ruská se nezrodí v cizině, kde spisovatelé sice chrání díla i tradici minulosti pro
budoucnost, ale nežijíce bezprotředně s nynějším Ruskem, nedovedou zachytiti ducha současného
života, nýbrž se zrodí v Rusku, kde umělci sice nevelcí jsou ve svazku s konkrétním porevolučním
životem nového Ruska, s novou náladou vlastního národu a přicházejí poznenáhlu k poznání, že při
rozvoji nové literatury nezbytno navázat na dobré tradice umění předválečného, symbolismu i reakce
proti němu."23















III. A. Vrzal a dnešek

 Vrzalovo trauma překladatele z ruštiny do češtiny a literárního historika-rusisty na přelomu 19. a
20. století a v první třetině 20. století je traumatem malosti našeho národního života,
malicherných svárů, které vedou k tragickým následkům. V osudu jeho díla se obnažila "schopnost"
našeho kulturního prostředí eliminovat samostatný a samorostlý úsudek, odstavit na vedlejší kolej a
takřka znemožnit znalce a citlivého člověka, nedat každému, co jeho jest, vylít s vaničkou i dítě:
pragmatičnost, věcnost a střízlivost našeho národa byla v dějinách často jen uměle vytvářeným
mýtem. Tyto rysy národní povahy už lépe popsali Karel Havlíček a Tomáš Masaryk. Na druhé straně je
dílo A. Vrzala jakýmsi prodlouženým národním obrozením. Autorovi jde - jak sám zdůrazňuje - o
informovanost překladatelů. Chce, aby k nám neuváděli nekvalitní a nemorální literaturu. Poučující,
didaktická složka Vrzalova díla je asi tím, co bude moderního čtenáře odpuzovat, ale snažme se
přesto porozumět, vcítit se do jeho motivace: nemá jeho někdy nahrubo tesaná úvaha racionální
jádro? V tomto smyslu se Vrzal musel střetnout s objektivistickými vědci, kteří na jeho snahu
pohlíželi shovívavě jako na reziduum minulosti (kritika J. Heidenreicha). Vrzalova metoda byla
svéráznou syntézou pozitivismu, psychologického vciťování a estetického komentáře (německá
duchověda, expanze psychologismu v období fin de sŁćcle); současně byl vskutku jediným, v té době
tak vzdělaným rusistou a znalcem ruské literatury - nejen jejích vrcholů, ale také jejích rovin a
propastí. V jeho postoji se zračí konflikt mezi vědou, která již příliš nepotřebuje lidovou odezvu,
a osvětářstvím, které primárně směřuje k člověku, ke čtenáři, snažíc se vzdělaností překonat
diference a bariéry, konflikt, který se

před našima očima v tzv. tržním hospodářství dále rozvíjí.

 A. Vrzal se zabýval literaturou živou, proudící, kterou viděl jako přirozenou součást ruského
duchovního klimatu: umožňovala mu poznávat a chápat Rusko konkrétně, prakticky, nikoli ze
slavofilských hesel, ale z životního reálu, vybírat odsud inspirativní momenty. Byl proti
abstraktnímu zbožnění, stejně jako proti odsouzení in abstracto - jeho poznání je proto detailní a
skromné. Stejně jako jeden z jeho četných ruských korespondentů R. Sementkovskij spatřoval velikost
národa v postupnosti, pozvolnosti kroků (proto měl rád "postěpenovce" N. S. Leskova), ve vnitřní
spíše než ve vnější svobodě a všeobecné (i národnostní) toleranci, přitom se však nevzdával svého
přesného a vyostřeného názoru křesťana a katolíka. Bohužel dodnes se takovým lidem popřává jen málo
sluchu a například právě Rusko je v tom odstrašujícím příkladem.

 Proč Rusko a Slované, proč literatura v životě mnicha a katolického kněze? Byla to jistě dobová
atmosféra rusofilství a slavofilství, která v české společnosti zapustila pevné kořeny již hluboko
v 19. století; současně tu však pro věřícího a přemýšlivého člověka bylo Rusko nejnáboženštější
zemí, kde se vedle vnějškovosti a srůstání moci církevní a světské, udržuje i niternost víry a
praktická realizace křesťanských ideálů - alespoň někde mezi drobným lidem. Spolu s ruskými autory,
které překládal, se Vrzal mučil nad těmito problémy: chtěl vidět jas, optimismus, víru a smysl
života a nesmrtelnost duše, musel se však k nim dopracovat skrze malost, nenávist a krutost. Proti
mondénnosti a snobství staví pokoru každodenní práce, neustálého, únavného životního kruhu, v němž
si nutno vážit každého krůčku směrem k dobru. Proto se Vrzal ostentativně vyhýbá černobílému
vidění, sází na konkrétnost, pevnost stanovisek, ale také na vcítění a pochopení: neshoduje se s
marxismem Gorkého, ale uznává ho jako světového autora, nenadchl se modernou, ale poznával ji a
často ji výstižně a kladně komentoval, nesouhlasí s Říjnovou revolucí a s postavením kultury v
novém Rusku, ale cítí, že nová literatura musí vzniknout - navzdory kataklyzmatům - právě zde.
Srdcem literatury je duchovní plnost - kde jí není, tam literatura hyne.

 A. Vrzal pochopil vývoj ruské literatury jako úpornou práci spisovatelů: zajímali ho spíše ti
zasutí, ti, kteří tíhli k pozitivnímu lidskému ideálu (Leskov, Korolenko), nikoli

k extrémům (Dostojevskij, Andrejev). To je ovšem otázka názoru a vkusu: jeho obraz ruské literatury
pak kontrastoval s tím, co bylo nabízeno v překladech běžnému českému čtenáři. Pokoušel se tedy
svým dílem překladatelským a literárněhistorickým modelovat recepci ruské literatury u nás. Jeho
dílo mělo svou dynamiku, vyvíjelo se do šířky a hloubky; v tomto smyslu jsem se pokusil zpochybnit
představu, že Vrzal je především či výlučně autorem Historie literatury ruské XIX. století. Jeho
kvalitativní vrchol vidím spíše v přepracovaných a doplněných přehledech pozdějších.

 Nebude zcela nepřesné, označíme-li A. Vrzala za svého druhu literárního outsidera: není to kritika
či snížení jeho významu; outsider, tedy člověk stojící stranou, mimo hlavní, velmi často módní,
módou modelované cesty, musí mít dost sil, aby vytrval na svém úsudku a neustále kultivoval předmět
svého zájmu, doplňoval jej, natáčel na různé strany a nahlížel jej z rozličných úhlů. A. Vrzal si
vytyčil původně v podstatě osvětářský cíl, který byl úzce spojen s jeho překládáním z ruštiny. Jeho
samorostlost, samostatnost a především faktická znalost materiálu nikoli náhodou vyvolávaly
podráždění a pak ignoranci. Také v tom je Vrzalova aktivita a osud inspirující: často se podoba
české vědy a kultury modelovala z jednoho centra a v této oktrojované podobě byla předkládána
dalším generacím. Bude zapotřebí znovu pohlédnout na zasuté vrstvy naší kultury a myšlení, ať již
se zrodily kdekoli.  Vrzal byl především znalcem ruské literatury, ale jak bylo ukázáno, studoval i
jiné slovanské literatury (ukrajinskou, polskou, lužickosrbskou, slovenskou, slovinskou,
charvátskou, srbskou, bulharskou): Slovany chápal jako přirozenou spojnici Východu a Západu. Ve
věcnosti, konkrétnosti, detailnosti a barvitosti snad spočívá jádro jeho odkazu dnešku.










 Poznámky

1 P. Václav Pokorný: P. Augustin Vrzal O. S. B. (A. G. Stín). Brno 1930; Valerij Vilinský: Dílo P.
Augustina Vrzala. Archa, XVII., Olomouc 1929, 229-239 (s Vrzalovou bibliografií). Ignát Zháněl: P.
Augustin Vrzal (A. G. Stín). Zvláštní otisk z "Našeho domova". Tiskem benediktinské tiskárny v Brně
1914.

2 Publ. v čas. Central`naja Jevropa, Orbis, Praha 1930, 650 n.

3 Viz tyto statě Jaroslava Mandáta: Neznámý dopis D. N. Mamina-Sibirjaka. Sborník prací filosofické
fakulty brněnské university (dále SPFFBU), D 11, 1964, 161. Neizvestnaja avtobiografija A. I.
Ertelja. SPFFBU, D 12, 1965, 215-221. Pis`ma S. Guseva-Orenburgskogo k češskomu perevodčiku.
SPFFBU, D 13, 1966, 139-144. Pis`ma B. K. Zajceva v Čechiju. SPFFBU, D 15, 1968, 203-205.
Interesnoje sobranije avtografij russkich pisatelej. Čs. rusistika 1964, 167-172. Poterjannyje
pis`ma russkich pisatelej. SPFFBU, D 17-18, 1971, 247-248.

4 Enciklopedičeskij slovar`, t. XXIX, S.-Peterburg 1900, 437-438.

5 V. Vilinský: Dílo P. Augustina Vrzala. Archa, XVII. roč., Olomouc 1929, 232.

6 Viz naši monografii Proti proudu. Studie o N. S. Leskovovi. Brno 1992. Odkazuji ještě ke svým
dalším knihám: Ruská románová kronika (Brno 1983), Labyrint kroniky (Brno 1986) a Rozpětí žánru
(Brno 1992), v nichž jsou o Leskovovi rozsáhlé pasáže.

7 V. Vilinský: Dílo P. Augustina Vrzala, Archa, XVII roč., Olomouc 1929, 234.

8 Václav Pokorný: P. Augustin Vrzal O. S. B. (A. G. Stín). Brno 1930.

9 Lidové noviny, 30. 10. 1930.

10 Den 1924,. č. 95.

11 Julius Heidenreich: Ruská literatura v pokřiveném zrcadle. Lidové noviny 11. srpna 1927.

12 Historie literatury ruské dle Al. M. Skabičevského a jiných literárních historikův a kritikův
upravil A. G. Stín. Šašek a Frgal, Velké Meziříčí 1893. Alexandr Sergejevič Puškin. Jeho život a
literární činnost. K stoleté výroční památce napsal A. Vrzal (Otištěno z "Hlídky" roku 1899). V
Brně 1899. Nábožensko-mravní otázky v krásném písemnictví ruském. Otisk z "Hlídky" r. 1912.
Přehledné dějiny nové literatury ruské.

V Brně 1926.

13 Historie literatury ruské XIX. století, 1893, IX.

14 Tamtéž, s. XI.

15 Alexandr Sergejevič Puškin, 7.

16 Z jiné strany to potvrzuje současný americký rusista. Viz Gary Saul Morson: Hidden in Plain
View. Narrative and Creative Potentials in ,War and Peace`. Stanford University Press 1987.

Viz také: I. Pospíšil: Osudovost banality. Universitas 1991, 5, 22-27.

17 Nábožensko-mravní otázky v krásném písemnictví ruském, 219.

18 Přehledné dějiny nové literatury ruské, 175.

19 A. Vrzal: Ruská literatura v XX. století (Otisk z Přehledných dějin nové literatury ruské a z
Hlídky. Brno 1926, 23-24.

20 M. Drozda: Narativní masky ruské prózy. Od Puškina k Bělému. Kapitoly z historické poetiky.
Univerzita Karlova, Praha 1990, 185.

21 Ruská literatura v XX. století (Otisk z Přehledných dějin nové literatury ruské a z Hlídky).
Brno 1926, 4.

22 Tamtéž, 276.

23 Tamtéž, 279.


 Výběrová bibliografie

Bitnar, V.: Hovory literární a umělecké. Den 1924, č. 95.

Drozda, M.: Narativní masky ruské prózy. Od Puškina k Bělému. Kapitoly z historické poetiky.
Univerzita Karlova, Praha 1990.

Heidenreich, J.: Ruská literatura v pokřiveném zrcadle (rec. na: A. Vrzal: Přehledné dějiny nové
literatury ruské. Nákl. vlastním. Tiskem Obč. tiskárny v Brně, XVII + 285). Lidové noviny, 11.
srpna 1927.

Jasan, J.: Augustin Vrzal. Náš domov. Brno 1924, č. 6, 121-123.

Mandát, J.: Neznámý dopis D. N. Mamina-Sibirjaka. Sborník prací filosofické fakulty brněnské
university (SPFFBU), D 11, 1964, 161.

Mandát, J.: Neizvestnaja avtobiografija A. I. Ertelja. SPFFBU, D 12, 1965, 215-221.

Mandát, J.: Pis`ma S. Guseva-Orenburgskogo k češskomu perevodčiku. SPFFBU, D 13, 1966, 139-144.

Mandát, J.: Pis`ma B. K. Zajceva v Čechiju. SPFFBU, D 15, 1968, 203-205.

Mandát, J.: Poterjannyje pis`ma russkich pisatelej. SPFFBU, D 17-18, 1971, 247-248.

Mandát, J.: Interesnoje sobranije avtografij russkich pisatelej. Čs. rusistika 1964, 167-172.

Pospíšil, I.: Alois Augustin Vrzal: A Catholic Vision of Slavonic Literatures. Slovak Review 1992,
2, 166-171.

Pospíšil, I.: Alois Augustin Vrzal a jeho duchovní dědictví. Universitas (Brno) 1992, 6, 27-30.

Pospíšil, I.: Alois Augustin Vrzal. Lidová demokracie 1. 11. 1991, 5.

Pospíšil, I.: Alois Augustin Vrzal podruhé. Lidová demokracie 10. 12. 1991, 5.

Pospíšil, I.: Ruský dopis na Moravu. Lidové noviny - příloha Moravské listy, 9. 3. 1993, IV.

Rovda, K. I.: Rossija i Čechija: vzaimosvjazi literatur 1870-1890. Leningrad 1978.

Vilinský, V.: Dílo P. Augustina Vrzala. Archa, roč. XVII, Olomouc 1929, sv. 3, 229-238.

Vrzal, A.: Přehledné dějiny nové literatury ruské. V Brně 1926.

Vrzal, A.: Nábožensko-mravní otázky v krásném písemnictví ruském. Otisk z "Hlídky" r. 1912.

Vrzal, A.: Alexandr Sergejevič Puškin. Jeho život a literární činnost. Otištěno z "Hlídky" roku
1899.

Vrzal, A.: Historie literatury ruské XIX. století dle Al. M. Skabičevského a jiných literárních
historikův i kritikův upravil A. G. Stín. Šašek a Frgal, Velké Meziříčí 1891-1897, 952 s.












 Ąe ˛»e

 AăÎoË đacÎo˘ńe  ĂËoѲËţ "CeË÷Ţe « ÎeËaÎ Ëţ: A«o c A   cÎ đ âË a«" ađa«   Ë eÎ ÎăoË ecÎăo Đo Î
aĂţÎo o »oËaăc o o c«aă cÎa,  cÎoË  a « ÎeËaÎ Ëţ, Đ Ă« Ţ cÎa   ĐeËeăo÷   a A. A. âË a«a
(1863-1930), ĐeËăođa a«´đo »ođaxa Ăeđe÷  Î đc o o »ođacÎţˢ ă ce«e Ąa  Ëa÷ đe÷a«e o oÎ ÇËđo, Đo  e
aÎo«  ec o o că˘ńeđđ  a ă ÎËex ˛ đo»oËaăc  x ce«ax. Ođ Ëo÷ «c˘ ă  Ëecδ˘đc o  ce»´e ă ce«e ×oĐoă Ţe
(ăĂ«     oËo÷a ĆËo»eË    ă śoËaă  )  a  ÷eă˘Îţ  ËeĂeđo . Xo΢ e o ce»´˘ Ăţ«a đeĂo aÎa, ÎË  cţđa
Đo«   «  ăţcŃee oĂËa oăađ e. A. âË a« Đoceńa« đa a«´đ ˛ Ń o«  ă 1870-1876   . ă ce«e ĄaÎa e, Đo  e
eŃc  ˛   »đa  ˛ ă  oËo÷e ×Ë eËoă,  oÎoË ˛ o ođ  « ă 1884  . E o    Îe«´ coăeÎoăa« e»  ĐocΠРδ ă
Ăeđe÷  Î đc    »ođacÎţË´ ă Ąa  Ëa÷e, ă -Îo ăËe»˘   ăecÎđţ  ŢeđÎË  aÎo«  ec o    «´Î Ëđo
÷e˘Îe«´đocÎ . A. âË a« ĐË đ˘«  ÷ec´   đoăoe, »ođaŃec oe  »˘ A   cÎ đ. Ođ     a« Îeo«o  ˛, Đo  e
Îa« «e Ţ   Đo ŢeË oăđo   cÎoË     ŢeË oăđo»  ĐËaă , ă 1893  . ođ Ăţ« đa đa eđ  ooĐeËaÎoËo» ă ce«e
ço»aŃoă, ĐoÎo» că˘ńeđđ  o» ă ce«ax CţËoă Ţe   OcÎËoăa  Ţe (1916-1927   .). E o ÷đeăđ  ,  oÎoËţ  ce
ac xËađ Îc˘ ă oĂ«acÎđo» aËx ăe ă ÇËđo, co÷eË  Î   ocđoăđţe  đźoË»aŢ   o e o ÷e˘Îe«´đocÎ  ĐeËeăo÷
a Ë cc o  x ÷o ecÎăeđđo  « ÎeËaÎ Ëţ. Ć đa Ăo«ee  đÎeËecđţ» -Đ  o÷a» e o    đ  oÎđoc Îc˘ e o ĐoĐţÎ a
Đoexaδ ă Ąocc ˛ ă Ëo oăo» 1914  o÷    oĂţc , c÷e«ađđţ  aăcÎËo-ăeđ eËc o  Đo« Ţ e  ă e o ÷o»e ă
o÷ţ ĐeËăo  » Ëoăo  ăo đţ   - a e o Ë coź «´c o  oË eđÎaŢ  . Łe cÎo   ăa˘ Đo« Î  ec a˘ oĂcÎađoă a »o
«a cÎaδ ĐË   đo   c e đoăeđ ˘ đec o«´  x Đ ce», ă «˛ a˘   ĐeËeĐ c   c ś. ćoË´  ».

 ×eËăţ  Ëa ÷e« đacÎo˘ńe  ËaĂoÎţ co÷eË  Î źa Îţ       đ  A. âË a«a, ađa«   e o aËx ăa, ĐeËeĐ c  , Ă
Ă« oÎe     Đ Ă«  aŢ   đec o«´  x Đ ce» (o÷đo    đ x ĐË đa÷«e  Î   ăecÎđo»  Ë cc o»  Đ Ă« Ţ cÎ ,
cÎoËođđ    źËađŢ  c o-Ë cc o o ăoeđđo o co˛ a, ĐeËeăo÷     c źËađ   c o o, ađ «  c o o   Đo«´c o
o,  đaÎo   ÎăoË ecÎăa Ł. C. ¤ec oăa - Ą. ő. Ce»eđÎ oăc o» ). ĄaĂoÎa˘ đa÷ o÷đoÎo»đ  o» őcÎoË   Ë cc
o  « ÎeËaÎ Ëţ XIX ăe a, âË a« ĐËoc « Ë cc  x Đ caÎe«e  Đoc«aδ e»  căo   ËaÎ  e aăÎoĂ o Ëaź  .
×eËe÷ c»eËδ˛ ođ Đo÷aË « 36 Đ ce» 22 Ë cc  x Đ caÎe«e  XIX   XX ăe oă C«aă˘đc o»  ce» đaË  đa ź
«ocoźc o» źa  «´ÎeÎe Ęđ ăeËc ÎeÎa  ». ą. ć. śacaË  a ă ÇËđo. Łec o«´ o Đ ce» (ă «˛ a˘   Đ c´»o A.
×.  exoăa   ÎË  Đ c´»a â. ć. ĆoËo«eđ o) Ăţ«o oĐ Ă«  oăađo ocđoăoĐo«o đ  o» ĂËđeđc o  Ë c cÎ
ĐËoź. CeË  e» â « đc  »   Đo  e ÷oŢ. żËoc«aăo» śađ÷aÎo». ×eËeĐ c a co÷eË  Î -  Ëo»e  Đo»˘đ Îţx Đ
ce» - aăÎoĂ o Ëaź   A. ő.  ËÎe«˘, ć. A. śa ÎeÎa, C. ő. ć ceăa-OËeđĂ Ë c o o, ő. A. Ca«oăa, A. ś. C
aĂ  eăc o o, Ç. Őa Ţeăa, ő. Ł. ×oÎaĐeđ o   ÷Ë   x. â Ă Ă« oÎe e A. âË a«a (ce  ac ođa xËađ Îc˘ ă Ęđ
ăeËc ÎeÎc o  Ă Ă« oÎe e ă ÇËđo) đaxo÷˘Îc˘ Ë cc  e,  eŃc  e, c«oăaŢ  e,   Ëa đc  e, Ăo« aËc  e,
Đo«´c  e, «   Ţ o-ceËĂc  e, c«oăeđc  e, xoËăaÎc  e   ceËĂc  e  đ      ăecÎđţx Đ caÎe«e ,  cÎoË
oă   Đ Ă« Ţ cÎoă.

 AăÎoË đacÎo˘ńe  ĂËoѲËţ ađa«   Ë eÎ cÎËaÎe  ˛ A. âË a«a  a  ĐeËeăo÷   a c Ë cc o o đa  eŃc
Îa  e e o  cÎoË  o-« ÎeËaÎ Ëđ ˛ ÷e˘Îe«´đocδ, ă «˛ a˘ e o őcÎoË ˛ Ë cc o  « ÎeËaÎ Ëţ XIX ăe a (đa
eŃc o» ˘ ţ e, 1893  .), ĂËoŃ˛Ë , Đocă˘ńeđđ ˛ cÎo«eÎ ˛ co ÷đ˘ Ëo ÷eđ ˘ A. C. × Ń  đa (1899  .)   e
o,  a eÎc˘, ăa đe Ń e ĐËo  ăe÷eđ ˘, a  »eđđo Ąe«   o đţe   »oËa«´«đţe ăoĐËocţ ă Ë cc o  x ÷o
ecÎăeđđo  « ÎeËaÎ Ëe (đa  eŃc o» ˘ ţ e, 1912  .)   OĂ oË  cÎoË   đoăo  Ë cc o  « ÎeËaÎ Ëţ (đa  eŃc
o» ˘ ţ e, 1926  .), ă  oÎoËo» ođ  ađ˘«c˘ Ë cc  » »o÷eËđ  »o»   Đoc«eËeăo«˛Ţ ođđţ»  ĐËo  ăe÷e𠢻 .
Łac«e÷cÎăo A. âË a«a  a   cÎoË  a « ÎeËaÎ Ëţ,  Ë Î  a   ĐeËeăo÷   a o Ëo»đo. Xo΢ e o ĐË     đ  đe
c  Îa«  ă ÷đţ» c«aă cÎo»   - a e o -Î  ec o o    aÎo«  ec o o ă ÷eđ ˘ » Ëa     - a Đo  Î ă cÎc
o     đÎ  Î ă cÎc o  »eÎo÷o«o   , ăa đocδ e o ÎăoË ecÎăa «  Ńe ă ÷đa ce  ac, ă ĐoË  ăo ËacÎa˛ńe o
đÎeËeca   -Î  ec  » ĐË đŢ Đa», Ţeđđoc΢»     ĐËa Î  ec o»  đËaăcÎăeđđo»  Đoăe÷eđ ˛.














 Summary

 The author of the study The Heart of Literature: Alois Augustin Vrzal deals with the work of the
nearly forgotten Moravian Slavist, a Catholic literary historian, essayist and translator A. Vrzal
(1864-1930), a monk of the Benedictine monastery in Rajhrad (near Brno), then a parish priest in
three South-Moravian villages.

 He was born in the family of a farmer in Popovice (near Kroměříž in the central part of Moravia).
His father`s name was Jan Vrzal. A. Vrzal was the ninth child of the family. Although the family
was not very rich, the three sons received university education. A. A. Vrzal attended primary
school in 1870-1876 in Rataje, then the Czech grammar school in Přerov which he finished in 1884.
His grammar school teacher advised him to enter the Rajhrad Benedictine monastery, at that time the
centre of Catholic cultural activity. In 1884 Alois Vrzal adopted a monastic name Augustin. He
studied theology, later gave lectures in Church history and Church law ; in 1893 he was appointed a
Church co-operator in Domašov, then a parish priest in Syrovice and in Ostrovačice (1916-1927). His
diary - now kept in the regional archives in Brno - contains the information concerning his
translations from Russian. Most interesting are the two episodes from Vrzal`s (the pseudonym A. G.
Stín is a cryptogram of Augustin) life: the attempt to make a trip to Russia in the fatal year 1914
and the police examination in his house during the First World War because of his Slavophile
orientation. The uncertain political situation may also have caused the disappearance of several
letters including those of M. Gorky.

 The first part of the study dealing with Vrzal`s life, his archives, correspondence and library
contains the first publication of several letters, one of them belonging to the Russian publicist
and translator from French, English and Polish, propagator of Franco-Russian alliance, the author
of the positivist conception of N. S. Leskov - R. I. Sementkovsky. When working on his History of
the 19th-Century Russian Literature Vrzal asked several Russian authors to send him brief
autobiographies. Before his death Vrzal donated 36 letters written by twenty-two 19th- and
20th-century Russian prose writers to the Slavonic Seminar of the Brno Masaryk University. They
were partly published (including a letter by A. P. Chekhov and 3 letters by V. G. Korolenko) by
Sergii Vilinsky and Jaroslav Mandát. Vrzal`s correspondents were - besides Chekhov and Korolenko -
A. I. Ertel, G. A. Machtet, S. I. Gusev-Orenburgsky, I. A. Salov, A. M. Skabichevsky, B. Zaitsev,
I. N. Potapenko, M. V. Krestovskaya, R. I. Sementkovsky

and others. Vrzal`s library (now kept in the Brno University Library) contains Czech, Russian,
Slovak, Ukrainian, Bulgarian, Polish, Sorbian, Serbian, Croatian and Slovenian books written by the
most prominent prose writers and poets.

 The author of the study analyzes Vrzal`s strategy as a translator from Russian into Czech and,
last but not least, his literary criticism including The History of the 19th-Century Russian
Literature (in Czech 1893), the booklet devoted to Pushkin`s centenary, his probably most important
work Religious and Moral Questions in Russian Fiction (1912) and his Outline of the History of New
Russian Literature (1926) in which he dealt with modernism and post-revolutionary writings. Vrzal`s
heritage as a literary historian, critic and translator is immense. Although in his time he was not
regarded as a significant slavist because of his ethical and catholic vision of literature and of
his positivist and intuitivist methodology, his importance can be better seen nowadays, at the time
of the growing interest to ethical principles, values and to practical moral behaviour.