"Istoria" a "poesia" kolem roku 1500 (resumé přednášky) Rozdíl mezi florentským a benátským malířstvím v době renesance byl pociťován již v 15. a 16. století. Když psal Giorgio Vasari (1511-1574) své "Životy nejvýznamnějších malířů, sochařů a architektů" v 1. vydání roku 1550 vysoce nadhodnotil florentské malířství oproti ostatnímu (zvláště benátskému) v tom smyslu, že v něm spatřoval uplatnění nového pojetí umění jako jednoty tří oborů - architektury, sochařství a malířství. Tyto tři obory byly alegoricky chápány jako "tři sestry" - kresebná, tvůrčí umění ("arti del disegno"). Jejich "otcem" je disegno : ideální představa, nápad, záměr v duchu umělce a současně rovněž kresba. Kresba se stala určitým ideálem florentské malby. V tomto ohledu navazoval Vasari na florenťana Leona Bat. Albertiho (1404-1472), jenž v roce 1436 sepsal drobný spisek De pictura (O malířství). Zde podává definici malířství: obraz je především jako plocha okna - průřez pyramidou našeho zrakového vidění a proto se v něm uplatňuje geometrická perspektiva; Malířství sestává z lineárního obrysu, kontury (lineamenti), ze sestavení ploch (compositione) a modelování těla v barevném světle (receptione di lumi). Mezi úkoly malíře patří jako nejvýznamnější druh malba "istorií" -- historií, příběhů s morálním naučením -- "la istoria e summa opera del pictore": "... komponování výjevu, jehož veškerá chvála záleží v podstatě v invenci-fabuli. Tato invence má tu moc a sílu, že sama činí potěšení. Chválí se čtení popisu oné "Pomluvy", o které Lukián napsal, že byla vymalována Apellem, a mám za to, že vypsání o ní není zbytečné, aby upozornilo malíře, jak je třeba, aby byli dbalí při vymýšlení a skládání takové fabule ... (následuje popis -- ekfrasis Apellova obrazu) .... Taková "istoria" jistě zajímá ducha, když se vypráví, oč by bylo zajímavější, kdybychom ji viděli vymalovanou vynikajícím malířem ? Proto radím malíři, aby se stýkal, jak jen může, s poety, rétory a ostatními literárními odborníky..." Literatura: Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. I-II, Praha 1976. Leon B. Alberti, O malbě -- O soše. Praha 1947. Albertim zmiňovaná "ekfrasis" se stala skutečně základem nesčetných rekonstrukcí tohoto obrazu, které italští malíři zpracovávali na sklonku 15. století (např. Botticelli, Mantegna, Franciabigio, Albrecht Dürer a řada dalších -- dosud bylo zjištěno asi kolem čtyřiceti těchto obrazů. Všechny přitom byly určovány do významných prostor, často spojených s právnickým jednáním. Ekfrase "Pomluva" se stala morálním naučením, vzorem pro právní jednání. Oproti této základní koncepci florentské (a posléze římské) malby na konci 15. století zdůraznil polský historik umění Jan Bialostocki v 70. letech 20. století časté zdůrazňování slova "poesia" -- poesie v teoretických pracích benátských uměleckých kritiků i umělců (např. Tizián hovoří někdy ve svých dopisech o svých obrazech jako o "poesiích"). Zejména benátský teoretik, klerik Giovanni Andrea Gillio (1564) rozlišoval tři druhy malířských způsobů: pittore poetico (předvádí vymyšlené a poetické příběhy: cose finte, cose favolose) pittore istorico (předvádí příběhy teologické, moralizující, historické) pittore misto (spojuje obojí v oslavě velkých mužů, mecenášů a událostí). Rozdíl mezi florentskou historií a benátskou poesií nespočívá však pouze v rozdílu mezi významem a "čtením" obrazů, ale i v dalších aspektech charakteru uměleckého díla. Můžeme si to zjednodušeně ukázat na následující tabulce: "ISTORIA" "POESIA" převaha kresebných postupů převaha malířských postupů prostor pomocí perspektivy prostor pomocí barevných plánů sdělení morálního poučení humanistický dialog nad námětem námět jasně sdělený příběhem námět "hádankovitý", "poetický" umístění: umístění: veřejné (zasedací síň, antecamera) veřejné (průchozí galerie) soukromé (studiolo) společenská místnost (sál, kabinet) ISTORIA-HISTORIE - nejdůležitější autoři a příklady: 1) Sandro Botticelli (1444/45 -- 1510) žák Filippa Lippiho, od 70. let samostatné zakázky - od počátku zejména ve službách Medicejských 1475 -- organizoval vizuální podobu slavnostního turnaje na počest oslavy dospělosti Giuliana de Medici -- řada emblémů a symbolů z této slavnosti se potom objevuje i v jeho pozdějších dílech. Srov. vztah mezi obrazy a vizuální kulturou Medicejských u: Pierre Francastel, Figura a místo. Praha 1984. Nejdůležitější Botticelliho "historie": a) pro antecameru Lorenzo di Pierfrancesca de Medici (druhorozená linie Medicejů), po 1492 Primavera Pallas a Kentaur Základní téma: Apuleios, Zlatý osel, Lucretius Carus, O přírodě. Ikonologické interpretace: Aby M. Warburg, Ernst Gombrich, Edgar Wind, Horst Bredekamp, aj. (oscilují mezi výkladem mytologicko-pohanským a neoplatonským -- neoplatonský výklad je ovšem dnes již opouštěn). Problém hlubšího významu: jedná se o politické poselství (Horst Bredekamp: Florencie v zahradě Venušině) ?, nebo se jedná o svatební motiv na počest sňatku mladého Medicejského? Jediná jistota: obrazy byly umístěny v dřevěném táflování menšího sálu městského paláce. Po jeho zničení byly vyřezány a opatřeny rámem -- takže dnes působí jako samostatné obrazy. b) pro sál venkovské medicejské vily: Zrození Venuše (Venušino přistání na pobřeží), 1484-1486 Přesto, že obraz působí jako protějšek Primavery, je namalován v odlišném stylu a na jiném materiálu, na plátně (!). Základní téma: spíše ilustrativní a souvisí s koloběhem přírody (trochu paradoxně řečeno vůči předchozímu obrazu: tématem je vlastně skutečný příchod jara -- tj. "primavera" ?!). Problém hlubšího významu: obraz byl zřejmě od počátku součástí některé z medicejských vil. c) svatební obrazy -- fresková výzdoba: Fresky z Villy Lemmi u Florencie (odkryté 1873, dnes přenesené do Louvru) Villa Lemmi byla původně v majetku florentského významného obchodníka Giovanniho Tornabuoni; fresky byly součástí svatebního pokoje (pokoje upraveného na počest mladých svatebčanů) jako memento jejich ctností, ke kterým je zavazoval jejich společný vstup do dalšího života: Lorenzo Tornabuoni je přiváděn Gramatikou před Moudrost a další svobodná umění Giovanna degli Albizzi dostává manželské dary od Venuše a jejího doprovodu d) obrazy související s rodinným životem: Mars a Venuše, Národní galerie Londýn Podélný formát na dřevě -- původně na víku svatební truhlice -- skvostného daru novomanželům, který zůstával jako památka na svatební obřad. Podle včel v pravém horním rohu snad určený pro některého z příslušníků rodiny Vespucci (Amerigo Vespucci popsal americké pobřeží a podle něj dostal též nový kontinent své jméno). Tématem je ekfrasis: část z popisovaného starověkého obrazu Svatba Alexandra Makedonského s Roxanou. Deschi da parte (sg. desca da parte - dřevěné desky "od porodu") -- ve formě kruhových tond, malovaných jako upomínka na narození dědice/potomka s určitou magickou funkcí. Většinou na druhé straně erb rodiny, tématem Sv. Rodina, Madonna s dítětem, Klanění tří králů, apod. Na počátku 16. století tato móda ustala, ale ještě Rafael (Madona s dítětem) a Michelangelo (sv. Rodina) namalovali podobné obrazy, i když asi nikoli pro konkrétní událost. 2) Domenico Ghirlandaio (1449-1494) Původně inspirován dílem Andrey del Castagna a Domenica Veneziana, srov. fresky v dómu San Gimignano. Později s Andrea Verocchiem a mladým Leonardem -- spolupráce na "magických" obrazech a voskových figurách. Fresky v Santa Maria Novella s tématy propojení biblických scén se životem rodiny Tornabuoni. "Nejmagičtější" výzdoba kaple Sassetiů v Santa Trinita ve Florencii (zabýval se jí především Aby M. Warburg -- jeho interpretace patří k vrcholům ikonologické metody v dějinách umění). Portrét Giovanny Tornabuoni (původně degli Albizzi, srov.: také S. Botticelli) -- portrét "vypráví" příběh- zdůraznění mravních a humanistických ctností. 3) Raffaello Sanzio (1483-1520) Výzdoba vatikánských stanzí. Otázky: co to jsou stanze ? Jednotlivé části a jejich názvy ? Stanza della Segnatura (interpretace Ernsta Gombricha) -- čtyři fakulty (právo, filozofie, teologie, umění). 4) Piero di Cosimo (1461/62-1521) žák Cosima Rosselliho, spojoval tradici ghirlandaiovsko, florentskou a nizozemskou. Maloval především obdélné obrazy na dřevě s volnými ilustracemi a fantaziemi podle antické literatury. Byl obdivován za "fantasia", fantazii - a naopak kritizován za nízká témata (např. Michelangelem). Ve skutečnosti jeho obrazy byly zřejmě součástí dřevěného obložení antecamer -- vstupních přijímacích pokojů. Proto témata fantastická, satirická, apod. Istoria -- jako zábava a obveselení. Později byly tyto obrazy nahrazovány groteskami v předpokojích. Příběhy Prométheovy, Silénův průvod, Bitva kentaurů Mars a Venuše -- ekfrase a deska svatební truhlice Portrét Kleopatry (někdy je uváděna Simonetta; případně Lucrétia Borgia) -- alegorie osudové ženy (zřejmě vsazená do čela svatební postele). 5) Studiolo a jeho výzdoba Studiolo -- studovna, malá místnost, často bez oken -- myšlená jako místo k osobnímu přemítání objednavatele -- znázornění "druhého já" objednavatele. a) ve vévodském paláci Urbino (Montefeltre) -- portréty antických a současných filozofů a humanistů; b) ve vévodském paláci ve Ferraře (d´Este) -- "camerino d´Alabastro": Giovanni Belini, Tizián, Dosso Dossi -- ovidiovské Metamorfózy a ekraseis podle Filostráta. c) v Mantově (Gonzagové) -- dvě studiola (vzniklá časově za sebou) pro Isabellu d´Este: "la prima donna del mondo": Andrea Mantegna, Pietro Perugino, Lorenzo Costa (vítězství ctností nad neřestmi, ochrana a podpora umění. Isabella vybírala spíše "ženská" témata; měla zájem o Lonarda a Giorgiona. d) ve Florencii (Medicejové) -- manýristické, "alchymické" studiollo Frencesca dei Medici (projektoval a obrazy vybral Giorgio Vasari se svými malířskými žáky). U nás: existovalo studiollo na zámku v Bučovicích ? 6) Istoria a ekfrasis jako vrchnostenská alegorie Jedním z prvních příkladů ekfrase -- tj. rekonstrukce antického obrazu podle antického literárního popisu: a) podle Apella: Sandro Botticelli, Pomluva Apellova (Ufizie ve Florencii) -- podle Albertiho popisu správné "Istorie". Do počátku 16. století je známo přes dvacet příkladů rekonstrukce stejného tématu (mimo jiné Franciabiggio, Andrea Mantegna, Albrecht Dürer, aj.). b) podle Aetiona: Svatba Alexandra s Roxanou: Sodoma in: Franesina v Římě; někdy výřez z celého tématu (Botticelli, Piero di Cosimo -- Mars a Venuše) c) podle Filostratových ekfrasí: Komos (Andrea Mantegna pro Isabellu d´Este), Svátek Venušin (Rafaelova škola, Fra Bartolommeo, Tizián), Bachchanále adrijských (Tizián ve Feraře), Daidalos zhotovuje dřevěného býka (Giovanni da Udine ve Villa Madama) d) slovní ekfrase: Quos ego Leonardo da Vinci (kresba) zahajuje tradici velmi oblíbeného ikonografického tématu: neptun utišuje bouři (podle Vergilia a Horatia). Literatura: Michaela J. Marek, Ekphrasis und Herrscherallegorie. Worms 1985. POESIA-POEZIE -- nejdůležitější malíři a příklady: 1) Giorgione -- Giorgio da Castelfranco (1477/78-1510) Dodnes poměrně záhadná osobnost, zřejmě nemanželského původu z vysokých benátských vrstev -- pohyboval se v mnohem urozenější společnosti než ostatní malíři, zřejmě pracoval pouze pro své aristokratické a humanistické přátele (velmi pozoruhodné a hádankovité portréty). Zemřel předčasně na mor. Svými hádankovitými obarzy a zvláštním stylem ovlivnil řadu svých vrstevníků, takže se hovoří někdy o "Giorgionismu" na přelomu 15. a 16. století v Benátkách. Po jeho smrti došlo k rychlé proměně benátského stylu, spojené s převzetím florentské teoretické koncepce "disegna" u Tiziána, Sebastiana del Piomba aj. Z pozdější tradice víme o zálibě významných benátských patricijů v hádankovitých sujetech obrazů, nad nimiž byly vedeny diskuse v domech předních obyvatel. Z tohoto vyprávění o obrazech postupně vznikala i konverzace v obrazových galeriích, apod. Nejlepší dosavadní pokus i interpretaci této kultury podal současný italský historik umění Salvatore Settis. Portréty a dvojportréty -- asi předních mladých humanistů z Giorgionova okruhu -- neznáme jejich jména, není je možné nijak identifikovat -- vytvářejí určitou poetickou kulturu Tři filozofové (tři mágové) -- Vídeň; dosud velká řada interpretací: od humanistických (tři Aristotelové: starověký středověký-Averroes, novověký; tři malíři: Leonardo, Bosch, Giorgione; tři lidské věky: starý, střední a mladý); literárně ilustrativní (mladý Aeneas se svými učiteli; mladý Mojžíš, apod.) po náboženské (Tři mágové-králové pozorují hvězdu nad Betlémem). Bouře -- Benátky; nejrůznější interpretace až po Adam a Eva po vyhnání z Ráje. Soumrak (il Tramonto, la Note) -- snad obraz, který chtěla získat Isabella d´Este do svého studiolla. U všech obrazů se setkáváme s nejrůznějšími výklady jejich významu. Nejprve získávaly obrazy své pojmenování v 17. století (jako vlastně takřka všechny obrazy) -- tehdy se zapomnělo na jejich původní význam. Obrazy přitom se začaly výrazněji pohybovat na trhu, měnily své majitele a byly stručně popisovány (např. Bouře se nazývala Krajina v bouři s cikánkou a vojákem). Na přelomu 19. a 20. století v době, kdy bylo předpokládáno, že "renesance = znovuzrození antiky a antického myšlení", byly hledány v antické literatuře náměty, které mohly být údajně zdrojem obsahu renesančních děl (např. Franz Wickhoff a jeho hledání literárních předloh). Souběžně se Aby M. Warburg pokoušel o hledání paralel v pohanských mystériích a humanistické kultuře. V tom jej následoval Edgar Wind a Ernst H. Gombrich). V současnosti, v rámci tzv. kritické ikonologie jsou hledány přesnější historické prameny, které by mnohem přesněji ukázaly místo renesančních obrazů ve vizuální kultuře Florencie a Benátek na přelomu 15. a 16. století. S největší pravděpodobností se tedy zdá, že Giorgionovy obrazy neměly mít jediný význam, ten se mnohem spíše ustavoval v diskusích humanistických vzdělanců. V průběhu 16. století se objevuje nový způsob práce s obrazy -- "povídání" nad obrazy. V souvislosti s Giorgionem je zajímavé, že všechny obrazy jím byly původně postupně přemalovány -- jakoby původní náboženský význam měl být postupně zakrývá a další přemalbou přesunován do světštější roviny (rentgenové snímky zveřejňoval žák Vídeňské školy dějin umění, Johannes Wilde v meziválečném období. 1) Giorgionismus Sebastiano del Piombo (1485-1547), Ferarská a benátská oblast: Bonifazio Veronese, Dosso Dossi, Palma Vecchio 2) Tiziano Vecellio (kol. 1490-1576) Tizian se snažil po celý život zastínit památku na Giorgiona; dnes se však zdá, že zpočátku patřil mezi zjevné Giorgionovy napodobitele - některé obrazy původně připisované Giorgionovi se dnes připisují tomuto mladému období Tizianovu: Spící Venuše (Drážďany) Noli me tangere Koncert v přírodě (Louvre) -- vzpomínky na Arkádii některé rané Portréty. Po Giorgionově smrti se od jeho stylu odklonil, poznal římské malířství a snažil se oba styly spojit. Charakteristickým propojením "istorie" a "poesie" byla roku 1518 typická objednávka historií: výmalba studiola d´Estů ve Ferraře užitím ekfrasí, současně však též mytologických sujetů. Také v pozdějších letech, kdy maloval Tizián většinou mytologické a náboženské náměty, zmiňoval se někdy o svých obrazech jako o "poesiích. To bylo tehdy, když chtěl zdůraznit spíše vizuální aspekt, nikoli primárně vyprávěcí aspekt svého malířského výtvoru. Ve svém "období stáří" se několikrát uchýlil ke svéráznému propojení "istorie" a "poesie". Např.: Apollo a Marsyas v Kroměříži -- původně "istoria" na základě alegorické invence Giulia Romana (in: Palazzo del Te v Mantově). Tizián převedl sujet do dokonalé malířské, poetické podoby. Proto se rovněž dosud objevují různé výklady smyslu tohoto obrazu. Ještě později, v období baroku se rovněž setkáváme v dobových výrocích o "istorii" a "poesii". Přitom v 17. a 18. století již nelze oddělovat od sebe dva odlišné, lokálně podmíněné styly, ale spíše dva způsoby malířské práce s ikonografickým tématem: a) "istoria" -- znamená vždy příběh, ať již mytologický či historický, jehož hlubší význam spočívá v morálním apelu na diváka -- souvisí vždy s vrchnostenskou alegorií, např. "Quos ego"; případně s apelem na přemítání nad tématem, např. "Et in Arcadia ego"; ve freskařství je hlavní, morální téma rozvíjeno v tzv. fatti (tj. "faktech" -- v příbězích, či scénách z historie). b) "poesia" znamená práce podle básnických předloh, často především podle Ovidiových Metamorfóz. Jejím smyslem je nyní spíše zábavná podívaná, poetické působení na diváka. Může být propojena s groteskovou výzdobou a nemusí mít nutně hlubší, intelektuálně vysvětlitelný význam. Může být přirozeně rovněž spojena s momentem oslavy či vrchnostenské alegorie; potom je propojena s konkrétní událostí nebo alegorií ve "smíšené podobě (pittura mista). Příklad: barokní freskař Fr. Ant. Maulbertsch namaloval v Kroměříži, v Lenním sále alegorii na slávu biskupství jako představitele lenního soudnictví (oslavná alegorie + čtyři "fatti" z dějin biskupství a kapituly). Ve sněmovním sále měl posléze namalovat obdobnou oslavu s poesiemi (podle Ovidia).