vídá. Ludvík zůstává přítomen jako zplnomocněný zástupce, neodešel z He-lenina monologu,
   ušklíbá se v něm nad ním. Zdvojený odstup je už zaujetím proti a pro. Dílo nadhledu se vyvíjí
   v polemiku a vyznání. Sám vstup do skutečnosti, samo prohledání dostane výzor
   ideologicko-lyrický.

   Negativní obrana proti neepickému světu konstruuje antiděj: neuskutečnění zmenšeného činu.
   Obrací epiku vzhůru nohama. V exkursech do oblastí mýtu a potrefených šibalů přezkušuje
   možnosti existence lidské a románové. Avšak upírajíc kritický pohled na archaické kultury
   folklóru a dogmatismu -v kombinaci s pozůstalostí romantickou - stává se burleska vážně
   míněnou literaturou. Rozvíjí zkušenost v řádu poznaného smyslu, včleňuje zjištěné nejistoty do
   demonstračního schématu. Roztancovává absurdní rej na pódiu dobře podezděném. Tím čtenáři
   jednak usnadňuje jeho orientační úkol, jednak mu vnuká,, aby si románový diapazon přec jen
   zúžil sociálně kriticky. Intelekt tlačí Kunderu k uzavřené formě, která je vlastní dramatu a
   je slučitelná s pointovanou povídkou. Leč epika se dále sesouvá. I kdybychom nepřihlíželi k
   ideálu velké románové epiky, jejímž vyznavačem byl Kundera v Umění románu, můžeme se ptát, zda
   optika, přes kterou je nám hledět, je adekvátní svému času, své skutečnosti, zda tedy je
   optikou románovou. Vkrá-dá se pochybnost Marcelem Moussym vyhrocená až protirománově:
   "Jestliže obecenstvo věnuje Godardovi větší pozornost než kterémukoliv romanopisci jeho
   generace, je to způsobeno tím, že jeho dílo je obrazem diskontinuity, inkoherence, protikladů,
   myšlenkového i mravního chaosu doby. A pro tlumočení tohoto ovzduší je film bezesporu
   nejvhodnější výrazový prostředek. Přes všechny ústrky si románová forma zachovává jakýsi
   odlesk, jakousi nesmazatelnou stopu velkých harmonických a spořádaných dob, v nichž vznikala."
   Jinými slovy (slovy Nathalie Sarrautové): "Život, k němuž se koneckonců vztahuje všechno v
   umění (tato .životní intenzita', jež podle slov Gidových ,naprosto jasně dodává věcem cenu'),
   opustil tyto kdysi tak slibné formy a přenesl se jinam."

   Život se přenesl jinam, ale ani román o život nepřichází. Bez přestání ruší něco ze sebe sama
   a s každým dalším omezením klade své možnosti za dosavadní hranice. Jak by žánr, kterému je
   vlastní krize nejpřirozenějším stavem, mohl opustit krizi světa?