měru vzešlo, v přízračném zdvojení času, v přízračné jednotě dějů. Pak se ironie přesmekne z
   dvojitosti času do dvojitosti abstrakce a konkrétna: "Tak jsme kráčeli vstříc budoucnosti a
   současně k Tarandové." Nejistota trvá, ale už jsme zas přistáli na pevné zemi. Snuje podtržena
   půda pod nohama a tragický démon, jehož všemohoucnost musí hubit, připravuje-li rozkvět, je už
   zas jen člověkem, také rozdvojeným a pro svou rozdvojenost hodným soucitu.

   Tuto kapitolu - o pokušiteli v údolí - zaokrouhluje Vaculík větami doslova týmiž na začátku i
   ke konci. Jsou z tatínkova dopisu z Persie, ale v repetici se vztahují k první osobě
   vypravěčově, tedy k synovi. Chvíli trvá, než v tom rozpoznáme citát, ale i na začátku kapitoly
   trvalo okamžik, než nám došlo, že to nejsou slova a rozmýšlení vypravěčova, nýbrž kus dopisu,
   i to tedy se opakuje. Zdvojením nastává ztotožnění: je to mé poznání, ale už tu jednou bylo,
   tenkrát bylo tatínkovo, tenkrát se udalo v něm; teď ve mně. Přítomnost se překryla s
   minulostí, v tom je odlišnost této ironie: směrem k budoucnosti zklamání a výpad, směrem k
   minulosti stesk a porozumění.

   V rozhovoru, který spolu na dálku vedli rodiče, zapadají do sebe dopisy vždycky o nějaký zub
   opožděně, a tedy nesouhlasně, ale přece zapadají, takže jsou v jakémsi vyšším souhlasu
   zplozeném z nižších nesouhlasů; jako něha ukrytá v odmítání. Ty prosté věty přesahují prosté
   lidi, kteří je pronášeli. Znějí jako nadosobní gnómy. Co mělo přímou spojitost s fakty života,
   vřadilo se do jiného celku:,,/... / tak se vlní a odsouvá i řeč, od známa do neznáma, až kdesi
   v poloznámu, nablízku a přece opodál, dostává jiný, povznesený zvuk: pozbývá všední užitnosti
   a je z ní dílo s vyšším posláním." Pro Vaculíka není bez důležitosti, že měl příležitost
   uvědomit si ten povznesený zvuk při písni, kterou mezi sbíjením krovů zpívali tatínek a
   bratranci z Tarandové. Ta literatura, která zde dvojením a ztotožňováním, odsouváním a
   povznášením vzniká, je jednou svou tváří taková: ,,/... / vždyť blížíme se k poutnímu místu a
   k legendě." Jak do sebe vkračují časy, povstává z nich něco, co nepatří jen jednomu z nich,
   ale oběma a žádnému, žádnému a každému:,,/... /jiný malý chlapec, o padesát roků dřív než já,
   a přesto, že se v žádném případě nemůžeme uvidět, budeme si vzájemně povědomí." Do cesty otce
   a syna "humnem vzhůru'^1 se prolne střídání ročních dob, střídání roků a věků, a tou prudkou a
   znenáhlou zkratkou dospějeme k mýtu: k odvěkosti stromu, k jeho trvalému společenství s
   člověkem. Je stvrzeno důvěrným vokativem a hned zas je mýtus zkonkrétněn a uzemněn až do
   praktičnosti:,,/... /a přijde podzim, ty moje kůro šedočerná, násypem trnky do beček a budem
   vařit."

   Co má přímou spojitost s životní zkušeností, stává se součástí jiného celku. Bezprostřední
   životní obsah faktu vchází do jiných souvislostí a nabývá nových významů. O to je Sekyra dál,
   než bývala takzvaná odvážná literatura, o to odsouvání, o ten "jiný, povznesený zvuk". Vaculík
   se nestává za-

                                                136