nad tím, komu podlehl; a nad tím, čemu podlehl svou vírou. Byl od své víry odehnán dřív, než o
   ní mohl z vlastní vůle sám rozhodnout. Jako kritický a ironicky duch se tím cítí pohaněn.
   Trapné poblouzení i bezmoc by měly být vymazány, až bude sražen na kolena ten, kdo ochotně a
   efektně sehrál hlavní roli při Ludvíkově ponížení, a to ve jménu víry společně tehdy sdílené.
   Pamětihodný výjev se znovu promítne před Ludvíkův vnitřní zrak, když jeho pomsta spěje k
   dovršení. Zemánek pronáší obžalovací řeč, po níž následovalo Ludvíkovo vyloučení ze strany a
   ze studia. Nad žalobcovou hlavou je zavěšen idealizovaný Fučíkův portrét, Fučíka si žalobce
   přivolává za korunního svědka. Ludvíkovi se Fučík a Zemánek prolnuli přes sebe. Zemánek byl
   vlastně úspěšným imitátorem toho idealizovaného Fučíka padesátých let. Úspěšným imitátorem byl
   Zemánek i tenkrát, když se ve vypůjčeném kroji předváděl po pražských ulicích pod záminkou
   slováckého folklóru, a znovu osvědčil své nadání snadné a půvabné přizpůsobivosti, když se
   neočekávaně přeměnil ve svobodomyslného intelektuála. Ještě po patnácti letech je Ludvík
   přinucen srovnávat se s ním:,,/... / byl stále stejně žoviální a spokojený, nezranitelný,
   oblažený přízní andělů i mladou dívkou, jejíž krása mi okamžitě navodila vzpomínku na trapnou
   nedokonalost těla, s nímž jsem trávil včerejší odpoledne.'' Zemánek je světlá připomínka
   Ludvíkovy tmy a vymáhá u samého Ludvíka jakýsi obdiv. Zemánek ho předčil, dokázal si podržet,
   co jemu unikalo, Ludvík se mstí nejen za svůj nezdar, ale i za ten nepřiznaný obdiv i za tu
   společnou víru. Také on byl hlasatelem líbivých perspektiv, které se zdály na dosah. Byl také
   imitátorem, ale neúspěšným. Jeho vzory se obrátily proti němu, nepřijaly ho. Proto se k
   imitovanému Fučíkovi obrací se stejnými výtkami jako k imitujícímu Zemánkovi. Náhoda, která
   přivede Ludvíkovi do cesty Zemánkovu ženu, dopřeje Kunderovi zosnovat Ludvíkovu pomstu po
   kunderovsku, milostnou travestíí. Ludvík si předsevzal "zmocnit se zcela určitého cizího
   intimního světa", dívat se "na toto tělo očima toho třetího", "uloupit tedy tuto tajnou
   šifru!" A takto lituje potom svého neúspěchu: ,,/... / tělo, jež jsem nikomu neuzmul, nikoho v
   něm nepřemohl a nezničil." Zde je přiznána samozřejmá prostředečnost milostného objektu -
   Helena nemá pro Ludvíka jiné ceny než jako prostředek pomsty - ale také je přiznán výhradní
   zájem na prostředníkovi Ludvíkova seberealizačního úsilí a moc prostředníka. Ludvík pojmenoval
   svou závislost. Vzpomínkou, polemikou, nenávistí, náklonností, návykem je Ludvík pořád poután
   k těm, kteří se s ním přou a kteří k němu lnou. Odrážejí se v něm a on si v nich prohlíží sebe
   za-vržitelného a žádoucího. Celý smysl Ludvíkovy hry je v luštění vlastní bytosti: "kdo
   vlastně já sám jsem a co si myslím"; "nemohu se zbavit té potřeby ustavičně luštit svůj
   vlastní život". V hloubi duše touží po jednotě, po vlastním přirozeném životě, po nedělitelném
   a nerozlučitelném bytí v podstatě.

                                                124