slouží menší obdiv proto, že budoucnost, kterou si vysnil a vykouzlil, dopadla jinak. O té
   budoucnosti, která přišla a přichází, radí se Kundera s filozofy, dramatiky a romanopisci
   lidské existence. Je možná zas jenom náhoda, že Sartrův Orestes se vrací do rodného Argosu
   zrovna po patnácti letech, stejně jako se po patnácti letech vrací do svého nejmenovaného
   rodiště jihomoravského Ludvík Jahn; oba tam mají vykonat čin pomsty. Orestes provede svou mstu
   s krvavou dukladno.su do konce. Zpronevěří se skeptické filozofii, v níž byl vychován, přijímá
   úděl, utkává se v přímém a otevřeném boji s bohem Jupiterem. Přestupuje zákon, neuznává jeho
   platnost pro sebe, a tím vchází v soulad se sebou. Vzdává se bohů a negací se potvrzuje.
   Ludvík nevyzývá boha, ale bývalého funkcionáře, a to ještě prostřednictvím jeho ženy. Jeho
   vzpoura se odbude na vypůjčené válendě. Oklikou vedený útok ani perfidní prostředky
   neslibovaly slavné vítězství a neslibovaly ani úctyhodnou porážku. Nezdar jako už sama volba
   jsou komicko-tragické.

   Orestův čin strhuje svou důsledností, ale také je to abstraktní gesto, které sluší právě
   dramatu. Život nesetrvává na dramatických vrcholech. Kam odchází z Argosu svobodný Orestes a
   za kým, když se ho sestra zřekla a obyvatelé Argosu ho mezi sebou nestrpí? Je odpovědný jedině
   sobě, ale jeho svobodě pak nezbývá jiné prostředí než samota. Tragédie nezná všední den, román
   je na každodennost víc vázán, je historičtější. ,,/... / jen forma tran-scendentálního
   bezdomoví ideje, totiž román, přejímá skutečný čas /.../, drama pojem času nezná /... /,
   jednota času znamená vynětí z jeho toku /... /" (Lukács). Jinak je z času vyňat epos:
   "Normativní zaměřenost eposu je /... / postojem k něčemu zcela minulému; čas zde daný se tedy
   zastavil /... /" Oproti absolutním postulátům eposu i tragédie se román snižuje k poměrnos-ti
   a poměrům. V našem století postihuje snížení tónu samo drama i transformacím podléhající mýty.
   Vzpomeňme bezradného Oresta 0'Neillova (Smutek sluší Elektře), mýtu zpoetizováného Giraudouxem
   (Elektra), idejí a ideálu zbaveného prostředí Anouilhovy Antigony a naší domácí Antigony
   Uhdeovy pozbavené cti a patosu jako "děvka z města Théby". Jsou to odtragičtěná dramata a
   zmenšeniny mýtů, z kterých vyprchává ponětí o podstatném zasazení lidského smyslu. Ostatně i
   Sartrovy Mouchy traktují božského protivníka v konverzačním provedení, s rezervou a oslabeně.

   Sartrův hrdina stane v "úseku nepředvídatelného", který je totožný se svobodou, jakmile dojde
   uvědomění; svoboda je totožná s člověkem. Kun-derovy postavy mají předem jisté, že budou
   zneváženy ve svých aspiracích, že bude dokázána jejich nesvoboda. Jejich naděje jsou jejich
   iluzemi, skrze své naděje jsou zranitelní a méněcenní, ztrácejí svoji totožnost, protože jim
   záleží nejenom na svobodě, ale také na následcích. V Ludvíkově vzpomínkovém a žalobném
   monologu nepřestávají stížnosti na pitomý lyrický věk,

                                                126