počíná, doháněním čehosi zmeškaného pokračuje, lyrickým patem končí. "Odtud, z této
   reaktivity, roste romantická nostalgie, nálada návratu !... /" Čemu zde Jan Patočka říká
   romantismus, je jiné slovo pro rozpaky, které se projevují všemožnými zoufalostmi a nenadálým
   zlyričtěním, unikavostí podstat a touhou a neschopností polapit je. Skrze pocity a nálady
   chtějí najednou dosáhnout dna skutečnosti tvorové považovaní za rozumáře, skeptiky a iro-niky.
   Ba právě ti: "skepse o velkých realitách dosavadních, Bohu, vládě prozřetelnosti, náboženství
   v jeho významu pro tradiční společnost - se stala všeobecným stavem rozkolísané mysli", takže
   i "autoři, díla, osobnosti z určitého hlediska pozitivní a stojící v realitě, nazíráni
   odjinud, mohou se jevil romanticky; mohou též sami projevovat romantické nálady, podléhat jim
   chvilkově, procházet jimi, bojovat s nimi", praví opět Jan Patočka a přidává toto perspektivní
   zdůvodnění:,,/... /je-li romantismus skutečně tou krizí moderního vědomí /... / - pak je tu
   obava, že z .romantismu' hned tak nevyjdeme, přestože jednotlivé jeho podoby zastarávají, jsou
   prohlíženy jako masky rozpačité subjektivity, která se nedovede rozhodnout, protože realita,
   dříve pasivně daná, sejí stala problémem." To je vskutku postavení, v němž jsme zastiženi s
   naším románem. Masky jsou rozpoznávány, opadávají a nové naskakují. Jsme v momentu, kdy "se
   mytologická situace stává nesmírně zmatenou" (Michel Butor). Chaos je evidentní a bolestně se
   cítí potřeba uspořádat jej v nový kosmos. Svět, ve kterém není místo pro čin, má na vybranou
   přizpůsobování nebo křeč; zaplňuje se vykonavateli a rebelanty. Rozhoduje-li se odjinud než z
   člověka, bezdějinnost zeje dokořán. Lidé bez historie anebo s historií seškrtanou se utápějí v
   nepřehledném čase, pozbývají povědomí sebe a světa. Krize se prožívá jako mezidobí démonů,
   neboť není bohů, kteří by zaručili univerzální významy.

   Román je výkon kriticky prohlédavého ducha. Zříká se bůžků - náhradníků. Ale obávám se, že i
   Žert poskytuje za kosmos konstrukční náhradu. Nepořádek zobrazené reality jako by nešel docela
   dohromady s apriorním řádem románového uspořádání. I při čtyřech vypravěčích je Žert
   homofonní. Vypravěči si včas uhýbají a včas přicházejí svědčit; jeden rozpoutává pamflet (a to
   proti sobě), druhý doplňuje výčet událostí neboje sklápí do jiného průmětu. Rozestaveni do
   antitéz a paralel, předávají si slovo a dopomáhají ke srážce stanovisek. Ludvík je vůdcem
   komorního sboru, který sjednocuje své hlasy k jednomu orientačnímu centru, a to má co nejblíž
   k vyšší moci autorské, vědoucí a soudící. V nasazení románu prosvítá autor skrze Ludvíka
   odstupem k prostředí. Dějové počátky jsou rozděleny do scén, v nichž se víc popisuje než
   vypráví, i rozhovory jsou přehrány do popisu převodem do nepřímé řeči a nadbytkem uvozovacích
   vět. Jakmile přejde Ludvíkův monolog do Helenina, jeden odstup přibude: k Heleně, k tomu, co a
   jak Helena vypo-

                                                130