II. ROMÁN TERAPEUTICKÝ

   "Hrdina Kunderova románu Ludvík... se dopustí malého bezvýznamného žertu, který pro něho má
   ovšem velké, přímo osudné následky: hrdinu vyloučí ze studií, vyloučí ho ze strany, odvedou
   k,černým' jednotkám. Ale důsledek žertu pokračuje: jediná skutečná láska k panensky čisté
   Lucii není vlastně skutečnou, realizovanou láskou, stejné jako Lucie.jak hrdina po čase pozná,
   nebyla panensky čistá --- spíše naopak. A .žcrt neodvolatelně pokračuje, použiji slov
   autorových, žert se obludně množií, stává se základním principem osudu: omyl jakožto
   organizující prvek; všechno je jinak, všechno má svou druhou a zcela odlišnou tvář --- otec sní
   o tom. že jeho syn pojede jako král v jízdě králů, ale ve skutečnosti v masce krále jede kdosi
   cizí, a milenka je vlákána na lůžko nikoliv z lásky. ale z touhy po pomstě, ta se však ve
   chvíli, kdy ?e zdá být naplněna, změní ve svůj opak, vše se převrací a jediné, co trvá, je
   žert.

   Ty .omyly', použiji ještě jednou autorových slov., byly tak běžné a tak všeobecné, že naprosto
   nebyly výjimkou, nebo chybou v řádu věcí, nýbrž právě ony tvořily řád věcí. Kdo se to tedy
   zmýlil? Sama historie, ta božská, ta rozumná? Ale proč by to vlastně měly být její omyly? Tak
   se to jeví mému lidskému rozumu, ale má-li historie svůj vlastní rozum, proč by to měl být
   rozum domáhající se pochopení, rozum učitel-skv vážný?'" (Ivan Klíma v Orientaci 1/1967. str.
   85).

                                                                                               51