nutno žit, a to daleko dříve, než to jako outsiderství reflek
   tujeme, někdy dokonce bez této reflexe. Outsiderství, které
   samo sebe jako outsiderství definuje a proklamuje, nepřesvěd
   čuje o ničem jiném než o tom, že si správně (v proklamaci)
   uvědomuje základní význam tohoto faktu pro postoj v tvorbě.
   Outsidersky žil Hanč (a často to velice pronikavě reflektoval)
   i Hrabal své původní Jarmilky a Krásné Poldi, nezbytnou
   dávku spisovatelského outsiderství --- zdá se alespoň podle
   první knížky --- má Josef Jedlička. Jmenuji záměrně ty, kteří
   ve svých lepších textech přinesli něco nesmírně cenného, oč *
   Vaculík, jak jen může, usiluje: dokument doby. Ediční politi- '
   ka a nakonec i monopolní literární myšlení, které Hanče
   nedovolí a Hrabala přimělo k velice problematickým adapta
   cím právě těch dvou textů, které uvádím, i k Ostře sledova
   ným vlakům, projevuje už se v literárním myšlení čtenářů
   i kritiky tím, že jakmile se objeví něco, co problematiku outsi
   derství produkuje, alespoň publicistickou cestou, prokla-
   mativně, a přitom nese všechny rysy "propracovanosti",
   "uměleckosti", chytají se čtenáři každého takového textu jako
   záchranného pásu. Vaculík o outsiderech přemýšlí a na zá
   kladě úvahy je propaguje, poukazuje na jejich výhody. Tato
   úvaha však podle mého názoru nepřekračuje povrchní cen
   trum autorovo, outsiderství je tu něčím, co je jeho spisovatel
   skou specialitou, oborem, o kterém přemýšlí, v kterém se zdo
   konaluje. Vzhledem k realitě outsiderství je jeho postoj deri-
   vátní, spisovatelský. Tato jeho látka je jeho látkou jenom
   v tom smyslu, že o ní pojednává.                                                .*: