které reálný způsob, jak být společensky k užitku, vidí v tomto druhu myšlení v obrazech,
   prohrává často v obou směrech. Publicistika má vyjasňovat, hledat souvislosti, plodné cesty,
   zde však je nutno komplikovaným konzumem nacházet běžná zjištění a běžné imperativy. Jako
   literatura se však právě díky přesně témuž postupu stylizačnímu stává tento druh textů příliš
   vázaný na momentální kontext historicky a skupinový. Jde tu však o latentní a u Vaculíka
   myslím dokonané nebezpečí posunu daleko významnějšího: speciální vidění publicistické (pohled
   na osobní historii, historii rodiny i kraje l v souvislosti s politikou posledního desetiletí)
   dostává --- po podrobení komplikující proceduře --- vnější rysy uměleckého d!la. To má své jisté
   univerzální a univerzalizující nároky na to, představovat šifru lidského života a jeho
   směřování. Tedy něco, co je otevřenou možností, předpokladem, impulsem dobových a
   individuálních konkretizací. Užité myšlení publicistické však směřuje ke speciálním účelům
   dobovým. Toto spojení pak velice lehce může mít za následek záměnu.univerzálního za dílčí,
   parciální. Např. hned záměnu parciální zkušenosti těch, kteří byli ,,u toho" a kteří rozhodně
   netvoří většinu populace, za univerzální lidskou zkušenost. Obávám se. že těchto parciálních
   zkušeností, které by mohly mít stejnou chuť a jistě i nejméně stejné právo vydávat se za
   univerzální, našla by se ve společnosti dost slušná paleta.

   Pokládám tuto sféru za základní látkové východisko knihy. Přestože autorský plán byl jiný (viz
   rozhovor v Orientaci 1/67) --- týkal se zamyšlení nad otcovým životem a dílem/ a jeho přesahu do
   života synova. A také přesto, že dosavadní l výklady nepřesahovaly autorskou projekci.
   Neúměrná arti-ficiální pracnost knihy bije do očí v porovnání s mnoha věcmi užité
   publicistiky, kterými se zaměstnává. "Zasvěcená" kritika sleduje vnější strukturu, pracnost,
   progresivní myšlenky (hledání společenského "projektu přiměřeného člověku" --- Jungmann) a mnoho
   už se pak nezaměstnává poměrem obou složek, otázkou, dávají-li dohromady respektabilní celek.

   Pozorné, podrobné, předem nezaujaté čtení, takové, jaké se doporučuje u tzv. "nového románu",
   je zřejmě nezbytným předpokladem pro styk s každým textem. Některé úkazy na-

   59